Michal Čížek

Tomáš Novák

<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
<clink anchorid="6"></clink> 
<clink anchorid="7"></clink> 
<clink anchorid="8"></clink> 
<clink anchorid="9"></clink> 
<clink anchorid="10"></clink> 
<clink anchorid="11"></clink> 
&nbsp;

Pražská riviéra. Kousek moře v metropoli

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Miroslav Zámečník

<clink anchorid="1"></clink> 
Evropská unie svázaná složitými pravidly, regulacemi a&nbsp;bájnými cíli prohrává elektromobilovou válku s&nbsp;Čínou na&nbsp;celé čáře. 
Pro&nbsp;porozumění tomu, jak Čína&nbsp;předhonila v&nbsp;elektromobilech evropské automobilky včetně těch prémiových – a&nbsp;závod zdaleka není u&nbsp;konce –, nejlépe poslouží „urban legends“, tedy historky doprovázející zakladatele a&nbsp;dodnes největšího akcionáře čínského šampiona BYD Wanga Čchuan-fu. 
První je o&nbsp;tom, jak mladý čínský výzkumník&nbsp;v&nbsp;raných devadesátkách rozebíral maličké japonské lithium-niklové baterky na&nbsp;prvočinitele, aby přišel na&nbsp;kloub tomu, jak je Sony dělá. Neméně precizně zkoumal, co je na&nbsp;nich předmětem patentové ochrany – a&nbsp;jak ji obejít. Obojí zvládl brilantně a&nbsp;jím založená firma BYD (Build Your Dreams – anebo, jak řekl pan Wang v&nbsp;žertu, Bring Your Dollars) je dnes největším výrobcem li-ion baterií na&nbsp;světě. Když&nbsp;začal dělat auta, stejný přístup použil u&nbsp;nich, ať už z&nbsp;hlediska efektivnosti výroby anebo věhlasu produktu nejváženějších značek, od&nbsp;Toyoty po&nbsp;Mercedes. Svůj vlastní nový S-Klasse objel klíčem, aby se&nbsp;jeho vývojářům nepříčilo drahé německé auto do&nbsp;mrtě rozebrat. 
Samotné „reverzní inženýrství“ je něco, co dělal kdekdo, jenže&nbsp;Wang umí produkt nejen „okopčit“, ale i&nbsp;dál zdokonalit. A&nbsp;navíc důsledně a&nbsp;důmyslně vypiloval celý výrobní proces a&nbsp;zvládl i&nbsp;marketing. Výsledkem jsou kvalitní produkty, levnější než u&nbsp;konkurence. Všechny tyhle mimořádné kvality pana Wanga u&nbsp;mě vyvolávají představu, že je čínskou reinkarnací historicky nejvýznamnějšího českého průmyslníka Tomáše Bati. 
Když&nbsp;nebožtík&nbsp;Charlie Munger v&nbsp;roce 2008 přesvědčoval Warrena Buffetta, že by jejich Berkshire Hathaway měla do&nbsp;BYD vstoupit (dodnes drží 6,9 % akcií), chválil Wanga, že „je génius, který zvládá výrobu o&nbsp;dost líp než Elon Musk v&nbsp;Tesle“. Ten se&nbsp;ještě o&nbsp;pár let později BYD posmíval. Teď už ani trochu. Z&nbsp;Wangových elektromobilů jde strach, jsou dneska nejen perfektně dílensky udělané, nic v&nbsp;nich nevrže, ale hlavně: jsou výrazně levnější. 
Nejdůležitější komponenty elektromobilu, tedy baterie, elektromotory i&nbsp;systém řízení, se&nbsp;vyvíjejí a&nbsp;vyrábějí in-house. Což je opět podobnost s&nbsp;Baťou, ale před&nbsp;ním Henrym Fordem. Pásová výroba byla průlomovou inovací, musel se&nbsp;jí přizpůsobit i&nbsp;dodavatelský řetězec, a&nbsp;malé, rozptýlené manufaktury jako dodavatelé požadavkům nevyhovovaly. Pro&nbsp;technologické lídry vyšlo levněji dostat celý řetězec pod&nbsp;kontrolu. Tenhle přístup postupem času vystřídal ještě donedávna tak módní „outsourcing“, kdy automobilky od&nbsp;externích dodavatelů nakupovaly všechno, co neohrožovalo jejich klíčovou kompetenci, tedy dát dohromady auto, které obklopovalo motor a&nbsp;převodovku, vyvíjené a&nbsp;většinou i&nbsp;vyráběné uvnitř firmy. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Jenomže&nbsp;elektromobilita představuje zásadní zlom: už se&nbsp;nic netočí kolem spalovacího motoru a&nbsp;převodovky, ale kolem softwaru, řídicích jednotek, elektromotorů a&nbsp;baterek. Ani v&nbsp;jednom nemají konvenční automobilky technologický náskok a&nbsp;často se&nbsp;s&nbsp;vývojem velice trápí. Naopak konkurence, která koncipovala elektromobil od&nbsp;samého začátku jako počítač s&nbsp;baterkou na&nbsp;kolech, je ve&nbsp;výhodě. A&nbsp;nejlepším příkladem je BYD, jež má vysokou vertikální integraci – kdy má dodavatelský řetězec ve&nbsp;svém vlastnictví. Tesla taky, ale kam se&nbsp;hrabe na&nbsp;BYD. 
Jinak řečeno, Čína&nbsp;by byla schopna s&nbsp;lidmi jako Wang Čchuan-fu postavit konkurenceschopné výrobce elektromobilů i&nbsp;bez&nbsp;veřejné podpory, jenže&nbsp;té se&nbsp;celému klastru souvisejícímu s&nbsp;elektromobilitou dostávalo v&nbsp;míře vrchovaté. Elektromobilita se&nbsp;stala jedním z&nbsp;deseti strategických oborů, na&nbsp;které Čína&nbsp;v&nbsp;rámci programu „Made in China 2025“, přijatého v&nbsp;roce 2015, soustředila zdroje: technologické, finanční i&nbsp;intelektuální kapacity. 
Čína&nbsp;utratila na&nbsp;elektromobilitu majlant, podle Wall Street Journal to bylo v&nbsp;letech 2009–2022 obřích 173 miliard dolarů. Jednu dobu tam bylo 500 výrobců, včetně vyloženě směšných a&nbsp;v&nbsp;podstatě neprodejných vozítek – jak chtěl každý stranický tajemník&nbsp;ukázat, jaký mají v&nbsp;jeho revíru tah na&nbsp;bránu. Dneska jich je přes&nbsp;sto, a&nbsp;podle poradenské firmy Alix Partners jich do&nbsp;konce desetiletí nezůstane ani dvacet. Ale budou mimořádně konkurenceschopní. 
Obrovským omylem by bylo klást paralely mezi hospodářskou strategii a&nbsp;její praktickou implementaci v&nbsp;komunistické Číně a&nbsp;tím, jak ji kdysi dělaly Sovětský svaz a&nbsp;jeho utrápené satelity. Čína&nbsp;kombinuje vedoucí úlohu strany a&nbsp;strategické plánování s&nbsp;kapitalistickým darwinismem, kde se&nbsp;o&nbsp;místo na&nbsp;trhu brutálně soutěží. Sám Wang Čchuan-fu je loajální člen strany, ale zároveň miliardář s&nbsp;ambicí globální dominance. Tahle hybridní povaha čínského režimu plodí inovaci a&nbsp;exces zároveň. Důsledkem je na&nbsp;jedné straně strašlivé plýtvání kapitálem (co jiného je přebytek kapacit, na&nbsp;které není odbyt), na&nbsp;druhé straně obavy světa z&nbsp;čínské dominance. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Čína&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;podstatě už skoro před&nbsp;dvaceti lety rozhodla ovládnout technologie, do&nbsp;nichž se&nbsp;nejvíc zamilovala Evropa. Ta ovšem způsobem, který má nejraději, tedy regulatorně, s&nbsp;ambicí „signalizovat ctnosti“ zbytku světa prostřednictvím „čisté nuly“ emisí klimatických plynů do&nbsp;roku 2050. Cíl byl vyhlášen, aniž by se&nbsp;spočetly dopadové studie na&nbsp;ekonomiku a&nbsp;na&nbsp;lidi a&nbsp;aniž by členské země a&nbsp;evropské firmy měly technologickou, materiálovou, finanční a&nbsp;organizační kapacitu udělat z&nbsp;toho globální konkurenční výhodu. 
Když&nbsp;Čína&nbsp;vybuduje v&nbsp;řadě oborů výrobní kapacity, které jsou podstatně vyšší, než je její domácí poptávka, pak se&nbsp;musí pokusit přebytek výroby nad&nbsp;domácí poptávkou exportovat. Pro&nbsp;dovážející země to znamená, že poptávka bude saturována&nbsp;importem a&nbsp;domácí průmysl se&nbsp;nerozvine. Pokud se&nbsp;tomu bude bránit vysokými cly (jako v&nbsp;případě USA), přesune Čína&nbsp;vývozní ofenzivu na&nbsp;trhy, které zůstanou otevřené. Když&nbsp;se&nbsp;za&nbsp;ochranářskými valy ocitnou všechny dovážející země, musí přizpůsobit výrobu domácí poptávce vývozce, takže&nbsp;přebytečné továrny zavřít, dluhy odepsat, lidi propustit a&nbsp;najít jim jiné uplatnění. Jiné řešení není, globální poptávka se&nbsp;musí srovnat s&nbsp;nabídkou. To se&nbsp;Číně nechce, když&nbsp;do&nbsp;snahy o&nbsp;dominanci narvala takové peníze, hrozí odvetou. 
V&nbsp;obavách z&nbsp;ní, s&nbsp;vidinou rychlého snížení emisí „u&nbsp;sebe“ (nikoli globálně) může EU nakupovat technologie z&nbsp;Číny. Peking nákladově fakticky vede ve&nbsp;všech ohledech, od&nbsp;jádra přes&nbsp;fotovoltaiku a&nbsp;zařízení větrných elektráren až&nbsp;po&nbsp;baterie a&nbsp;elektromobilitu. Navíc ovládá celou vertikálu od&nbsp;ložisek surovin v&nbsp;Africe nebo Latinské Americe až&nbsp;po&nbsp;poslední zařízení u&nbsp;konečného uživatele. Čína&nbsp;má přebytek kapacit ve&nbsp;všem, tak by to bylo nejlevnější řešení. Výměnou za&nbsp;téměř totální závislost a&nbsp;vědomé uvržení se&nbsp;do&nbsp;podřízeného postavení druhořadé mocnosti oslabené vnitřními konflikty. 
Anebo může EU vsadit na&nbsp;kartu průmyslové politiky a&nbsp;snažit se&nbsp;dosáhnout strategické autonomie. Pod&nbsp;pojmem průmyslová politika si těžko představit „liberální řešení“ bez&nbsp;přerozdělování, dotací, výzkumných grantů, zkrátka vybírání a&nbsp;vykrmování „evropských šampionů“, v&nbsp;lepším případě vzešlých ze&nbsp;soutěže. Potíž je v&nbsp;tom, že hledat „evropská řešení“ a&nbsp;citlivě přihlížet ke&nbsp;všemožným „národním zájmům“ a&nbsp;zachování „národních“ hráčů v&nbsp;podstatě nelze, to by bylo zcela neúnosně nákladné. Recept schovat se&nbsp;za&nbsp;ochrannými valy a&nbsp;zároveň pokud možno nic neměnit znamená zaostávat, a&nbsp;ve&nbsp;výsledku chudnout. 
A&nbsp;co my? Česko se&nbsp;podílí na&nbsp;emisích zhruba stejným podílem jako na&nbsp;světovém HDP, tedy 0,31 %, což není mnoho. Co dělat? Podle všech metrik jsou Češi&nbsp;vysoce adaptabilní, což je jedna z&nbsp;definic inteligence. A&nbsp;takovou mají i&nbsp;ekonomiku, něco se&nbsp;v&nbsp;ní vždycky uchytí. Doporučení dám vskutku lidové, pozorovatelné na&nbsp;každé návsi: stejně jako malí psíci, kteří touží zanechat po&nbsp;sobě genetickou stopu, musíme být chytří, vyhýbat se&nbsp;prohraným soubojům se&nbsp;silnějšími soupeři&nbsp;a&nbsp;hbitě využít každou příležitost.

<clink anchorid="1"></clink> 
Evropská unie svázaná složitými pravidly, regulacemi a&nbsp;bájnými cíli prohrává elektromobilovou válku s&nbsp;Čínou na&nbsp;celé čáře. 
Pro&nbsp;porozumění tomu, jak Čína&nbsp;předhonila v&nbsp;elektromobilech evropské automobilky včetně těch prémiových – a&nbsp;závod zdaleka není u&nbsp;konce –, nejlépe poslouží „urban legends“, tedy historky doprovázející zakladatele a&nbsp;dodnes největšího akcionáře čínského šampiona BYD Wanga Čchuan-fu. 
První je o&nbsp;tom, jak mladý čínský výzkumník&nbsp;v&nbsp;raných devadesátkách rozebíral maličké japonské lithium-niklové baterky na&nbsp;prvočinitele, aby přišel na&nbsp;kloub tomu, jak j

Proč čínské elektromobily drtí konkurenci

Trendy poslech 
<h2>S&nbsp;Bose jako pán, jako boss</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Princip sluchátek Bose Ultra Open Earbuds od&nbsp;erbovní americké audio značky Bose tkví v&nbsp;tom, že zvukovod zůstává průchozí – reproduktory ani žádná jiná část uši&nbsp;neucpávají ani nezakrývají. Unisexová sluchátka využívají prostorový zvuk Spatial audio, na&nbsp;jedno nabití vydrží až&nbsp;7,5 hodiny a&nbsp;jsou vhodná i&nbsp;při&nbsp;handsfree hovorech, kdy jedno sluchátko lze využít jako handsfree samostatně a&nbsp;při&nbsp;použití na&nbsp;druhém uchu je možné pořád plně vnímat dění kolem. Na&nbsp;vnější straně ušního boltce uchycují klipem, a&nbsp;tak zastanou i&nbsp;funkci módního doplňku. 
www.basys.cz 
&nbsp; 
<h3>Tenký jako břitva</h3> 
<clink anchorid="5"></clink> 
Nejnovější iPad M4 od&nbsp;Apple je crème de la crème světa tabletů. Je to první iPad s&nbsp;displejem OLED, který slibuje dokonalý vizuální zážitek. Premiéru u&nbsp;Apple má i&nbsp;mimořádně výkonný čip M4 a&nbsp;nejtenčí produkt značky osloví taky profesionály, zvlášť doplněný o&nbsp;Apple Pencil Pro&nbsp;a&nbsp;Magic Keyboard. 
www.istyle.cz 
&nbsp; 
<h3>Čísla do&nbsp;kapsy</h3> 
<clink anchorid="4"></clink> 
Mezi nejikoničtější produkty německé elektrotechnické značky Braun nepochybně patří kapesní kalkulačka ET66. V&nbsp;roce 1987 ji společně navrhli geniální Dietrich Lubs a&nbsp;Dieter Rams. Váš cit pro&nbsp;krásno v&nbsp;kanceláři&nbsp;ocení nejen zapřisáhlí fanoušci designu. 
www.kaufland.cz 
&nbsp; 
<h3>Aktivní kyslík</h3> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Žvýkačky Bluem s&nbsp;aktivním kyslíkem jsou účinný přípravek na&nbsp;odstranění špatného dechu. Aktivní kyslík&nbsp;má antibakteriální účinky a&nbsp;pomáhá redukovat počet bakterií v&nbsp;ústech, které jsou hlavní příčinou zápachu. Bluem mají osvěžující a&nbsp;dlouhotrvající mátovou chuť. 
www.profimed.cz 
<h3>&nbsp;</h3> 
<h3>Plážový vzduch</h3> 
<clink anchorid="2"></clink> 
Keramické víko difuzéru od&nbsp;australské značky Bondi Wash s&nbsp;relaxačními LED body jednoduše odklopíte, přidáte vodu a&nbsp;tu doplníte o&nbsp;několik kapek vybraného aromaoleje. Rázem ovzduší své kanceláře proměníte v&nbsp;klima sydneyské pláže Bondi. Tedy skoro… 
www.myskino.cz

Trendy poslech 
<h2>S&nbsp;Bose jako pán, jako boss</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Princip sluchátek Bose Ultra Open Earbuds od&nbsp;erbovní americké audio značky Bose tkví v&nbsp;tom, že zvukovod zůstává průchozí – reproduktory ani žádná jiná část uši&nbsp;neucpávají ani nezakrývají. Unisexová sluchátka využívají prostorový zvuk Spatial audio, na&nbsp;jedno nabití vydrží až&nbsp;7,5 hodiny a&nbsp;jsou vhodná i&nbsp;při&nbsp;handsfree hovorech, kdy jedno sluchátko lze využít jako handsfree samostatně a&nbsp;při&nbsp;použití na&nbsp;druhém uchu je možné pořád plně vnímat dění kolem. Na&nbsp;vnější straně ušního boltce uchycují klipem, a&nbsp;tak zastanou i&nbsp

Open space

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink> 
Poprázdninové návraty do&nbsp;práce nebývají nic pěkného. Zvlášť pokud si běžně berete pětitýdenní dovolenou v&nbsp;kuse jako třeba Italové nebo Francouzi. Ve&nbsp;Francii kvůli úzkostem z&nbsp;návratu zpět ke&nbsp;strojům zaměstnávají stovky psychologů a&nbsp;terapeutů. Je to megabyznys. Tací z&nbsp;nich, kteří vše zvládnou bez&nbsp;odborníků, určitě v&nbsp;září aspoň stávkují. 
To je pochopitelně malá nadsázka v&nbsp;narážce na&nbsp;francouzský „národní sport“, faktem ale je, že jižní národy si obvykle vybírají své prázdniny najednou, během celozávodních srpnových dovolených. Navíc, kupříkladu právě ve&nbsp;Francii nabízejí placené volno až&nbsp;37 dní a&nbsp;podle odborníků má to všechno na&nbsp;poprázdninový psychický stav značný vliv. 
V&nbsp;zemi galského kohouta pro&nbsp;bolestný návrat dokonce používají slůvko „la rentrée“. Než na&nbsp;něj dojde, francouzská maloměsta se&nbsp;na&nbsp;celý srpen proměňují v&nbsp;města duchů, většina obchodů je zavřená, včetně třeba oblíbených pekařů i&nbsp;s&nbsp;jejich bagetami a&nbsp;croissanty. To jsem jedno léto skutečně zažil, kdy nebylo vážně kde si koupit pečivo, ale místní, kteří v&nbsp;tom městě zbyli, to brali v&nbsp;klidu. Na&nbsp;pražské Letné, kde bydlím, pravidelně na&nbsp;celé léto zavírá jedna populární pekárna. S&nbsp;jejich výraznou cedulí, že mají v&nbsp;červenci a&nbsp;srpnu prázdniny a&nbsp;že začnou regulérně fungovat až&nbsp;od&nbsp;září, se&nbsp;řada Leteňáků (včetně mě) stejně zatím nesmířila. 
U&nbsp;nás&nbsp;má podle zákoníku&nbsp;práce každý zaměstnanec nárok minimálně na&nbsp;čtyři&nbsp;týdny dovolené za&nbsp;rok, tedy dvacet pracovních dní. Ne že by nás&nbsp;však kratší dovolená od&nbsp;teskných stavů a&nbsp;tužebných snů o&nbsp;pláži&nbsp;a&nbsp;palmě ušetřila. Ba právě naopak. O&nbsp;úbytku energie v&nbsp;práci existují stohy knih a&nbsp;gigabajtů textu. My bychom vás&nbsp;na&nbsp;stránkách tohoto čísla chtěli k&nbsp;jejímu případnému nabytí (ale nejen k&nbsp;němu) inspirovat příběhy pozoruhodných českých osobností ze&nbsp;světa byznysu, ekonomiky, inovací a&nbsp;kreativy. Sára Goldbergerová s&nbsp;Ivou Brejlovou sestavily výběr inovátorů a&nbsp;inovátorek, kteří doslova proměňují svět k&nbsp;lepšímu. Ať už jsou to pánové, kteří vyvíjejí bionické paže&nbsp;či&nbsp;vybavují zařízením Mezinárodní vesmírnou stanici, anebo mladá dáma, která revolucionizuje domácí IT prostředí svým sociálním rekvalifikačním programem. Na&nbsp;obálce pak naleznete ekonomku a&nbsp;vysokoškolskou profesorku Zuzanu Havránkovou, která pochází z&nbsp;chudé východoslovenské dědiny, ale vypracovala se&nbsp;mezi přední odbornice, již citují přední světová média. 
Pokud by ani inspirativní a&nbsp;strastiplné cesty osobností na&nbsp;vrchol uvnitř čísla na&nbsp;vás&nbsp;zcela nezabraly a&nbsp;vy se&nbsp;pořád nemohli zbavit poprázdninového splínu, doporučuji zalistovat naší cestovatelskou sekcí. Krásně si začít plánovat svou další dovolenou – to totiž stejně funguje nejlépe. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Poprázdninové návraty do&nbsp;práce nebývají nic pěkného. Zvlášť pokud si běžně berete pětitýdenní dovolenou v&nbsp;kuse jako třeba Italové nebo Francouzi. Ve&nbsp;Francii kvůli úzkostem z&nbsp;návratu zpět ke&nbsp;strojům zaměstnávají stovky psychologů a&nbsp;terapeutů. Je to megabyznys. Tací z&nbsp;nich, kteří vše zvládnou bez&nbsp;odborníků, určitě v&nbsp;září aspoň stávkují. 
To je pochopitelně malá nadsázka v&nbsp;narážce na&nbsp;francouzský „národní sport“, faktem ale je, že jižní národy si obvykle vybírají své prázdniny najednou, během celozávodních srpnových dovolených. Navíc, kupříkladu právě ve&nbsp;Francii nabízejí placené volno až&nbsp;37 d

Vážení čtenáři, vážené čtenářky

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink> 
692 miliard korun. Přesně tolik stály český státní rozpočet důchody za&nbsp;rok 2023. A&nbsp;přesně o&nbsp;tolik peněz&nbsp;přišel jen za&nbsp;poslední půlrok Elon Musk. Hodnota jeho majetku se&nbsp;podle Forbesu za&nbsp;prvních šest měsíců snížila o&nbsp;29,9 miliardy dolarů. I&nbsp;tak zůstával na&nbsp;začátku léta nejbohatším člověkem planety a&nbsp;známého vesmíru s&nbsp;221,4 miliardy dolarů. Na&nbsp;ztrátě zhruba 10 % majetku se&nbsp;podepsaly stagnující prodeje Tesly i&nbsp;nekončíčí potíže s&nbsp;převzetím Twitteru/X. Hlavní ránu Muskovi zasadila soudkyně v&nbsp;Delawaru, když&nbsp;zrušila jeho rekordní odměnu od&nbsp;Tesly (56 mld. USD). Forbes proto snížil hodnotu akciových opcí o&nbsp;50 % kvůli nejistotě, zda je Musk vůbec získá. Jeho kolegům z&nbsp;TOP 10 se&nbsp;dařilo o&nbsp;poznání lépe. Celková hodnota majetku superbohatých za&nbsp;půl roku dramaticky vzrostla z&nbsp;1,47 bilionu dolarů na&nbsp;1,66 bilionu dolarů.

<clink anchorid="1"></clink> 
692 miliard korun. Přesně tolik stály český státní rozpočet důchody za&nbsp;rok 2023. A&nbsp;přesně o&nbsp;tolik peněz&nbsp;přišel jen za&nbsp;poslední půlrok Elon Musk. Hodnota jeho majetku se&nbsp;podle Forbesu za&nbsp;prvních šest měsíců snížila o&nbsp;29,9 miliardy dolarů. I&nbsp;tak zůstával na&nbsp;začátku léta nejbohatším člověkem planety a&nbsp;známého vesmíru s&nbsp;221,4 miliardy dolarů. Na&nbsp;ztrátě zhruba 10 % majetku se&nbsp;podepsaly stagnující prodeje Tesly i&nbsp;nekončíčí potíže s&nbsp;převzetím Twitteru/X. Hlavní ránu Muskovi zasadila soudkyně v&nbsp;Delawaru, když&nbsp;zrušila jeho rekordní odměnu od&nbsp;Tesly (56 mld. USD). <em

Číslo měsíce

Viktor Dušek, director, KPMG Legal 
<clink anchorid="4"></clink> 
Do&nbsp;školy jsem začal chodit v&nbsp;80. letech. Ještě na&nbsp;gymnáziu i&nbsp;v&nbsp;prvních ročnících na&nbsp;právech to bylo memorování a&nbsp;nasávání dat. Chyběly souvislosti, porozumění a&nbsp;tzv. měkké dovednosti. Opravdovou školou pro&nbsp;mě byla až&nbsp;americká univerzita, kde jsem byl díky tenisovému stipendiu. Nemluvím ani tak o&nbsp;psychologii, kterou jsem studoval, ale o&nbsp;všem ostatním, s&nbsp;čím jsem se&nbsp;musel poprat. Až&nbsp;tam jsem se&nbsp;naučil samostatnosti, větší odpovědnosti a&nbsp;schopnosti adaptovat se&nbsp;na&nbsp;změny. V&nbsp;USA jsem si uvědomil, že se&nbsp;chci věnovat advokacii. Stále více se&nbsp;spoléháme na&nbsp;technologie, máme čím dál více informací a&nbsp;vjemů. Klíčová je proto právě schopnost přizpůsobit se&nbsp;měnícím se&nbsp;podmínkám a&nbsp;kriticky myslet. 
&nbsp; 
Eva Fritzová, výkonná ředitelka, Scandi Travel 
<clink anchorid="3"></clink> 
Vystudovala jsem moderní filologii na&nbsp;FF UK, norštinu. A&nbsp;dnes pořádám hlavně eventy pro&nbsp;klienty z&nbsp;Norska. Před&nbsp;vysokou jsem absolvovala střední hotelovou školu, cestovní ruch. Tehdy bylo vše jinak a&nbsp;pozdější praxe spojená s&nbsp;vedením mezinárodní cestovní agentury s&nbsp;tím&nbsp;neměla moc společného. Musela jsem se&nbsp;naučit využívat systémy, připravovat rozpočty, vést přehled provozních nákladů atd. To vše „za&nbsp;pochodu“. Snad díky empatii, kterou u&nbsp;sebe považuji za&nbsp;dar, a&nbsp;díky své společenské povaze se&nbsp;mi dařilo získávat klienty a&nbsp;zakázky, jednat o&nbsp;cenách, podmínkách. Ani na&nbsp;organizaci velkých eventů pro&nbsp;několik set hostů nás&nbsp;ve&nbsp;škole nikdo nepřipravil. Je třeba se&nbsp;pořád učit, umět správně a&nbsp;často rychle rozhodovat a&nbsp;hlavně se&nbsp;nebát a&nbsp;jít si za&nbsp;svým snem. 
&nbsp; 
Vojtěch Vecán, architekt, Landscape4u 
<clink anchorid="2"></clink> 
Fakultě architektury jsem vděčný za&nbsp;teoretické znalosti, které rozvíjím a&nbsp;snad i&nbsp;zlepšuji. Co bych teď – s&nbsp;odstupem času – ocenil maximálně, by bylo, kdyby mi dala alespoň základní znalosti pro&nbsp;vstup architekta do&nbsp;praktického profesního života. Problematiku provozu vlastního ateliéru, ekonomické znalosti. Část kreativní je často malým zlomkem času manažerského. Chyběla i&nbsp;jakási praktická příprava na&nbsp;umění komunikace a&nbsp;rozvoj mentální síly, kterou architekt u&nbsp;zakázky potřebuje, aby zvládl vnitřní stres. Psychologie hraje v&nbsp;naší profesi nepředstavitelnou a&nbsp;klíčovou roli. Na&nbsp;jedné straně musíme být empatičtí vůči&nbsp;klientovi, na&nbsp;straně druhé mít sebevědomí pro&nbsp;dotažení projektu. A&nbsp;na&nbsp;konci všeho je nutná regenerace sebe sama. „Sebeúdržba“ mi bohužel stále nejde. 
&nbsp; 
Eliška Sirová, koordinátorka, Národní ústav pro&nbsp;autismus 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jedna kamarádka mi říká Mauglí. To proto, že mě vychovával les a&nbsp;zákony džungle. V&nbsp;dětství jsme vždy po&nbsp;část roku s&nbsp;rodiči&nbsp;a&nbsp;bratry žili v&nbsp;lese, v&nbsp;chatě bez&nbsp;elektřiny, vody, topili si dřevem. Do&nbsp;školy jsme chodili přes&nbsp;les. Za&nbsp;jednu z&nbsp;pro&nbsp;mě nejdůležitějších věcí smolotelské jednotřídce vděčím. Naučila jsem se&nbsp;nebát se&nbsp;mužů. Ne snad přímo v&nbsp;lavici, ale po&nbsp;vyučování, na&nbsp;kopcích, za&nbsp;vesnicí se&nbsp;začalo toto předivo, kterého si v&nbsp;životě tolik cením, odvíjet. Kluků byla ve&nbsp;vesnici převaha. Dlouhé hodiny jsem se&nbsp;snažila přijít na&nbsp;to, co se&nbsp;odehrává v&nbsp;jejich mysli, vyrovnat se&nbsp;jim, aby mě už napříště nepřeprali a&nbsp;neodešla jsem zas se&nbsp;zlomeným prstem nebo natrženým uchem. Taky střílet ze&nbsp;vzduchovky umím dobře.

Viktor Dušek, director, KPMG Legal 
<clink anchorid="4"></clink> 
Do&nbsp;školy jsem začal chodit v&nbsp;80. letech. Ještě na&nbsp;gymnáziu i&nbsp;v&nbsp;prvních ročnících na&nbsp;právech to bylo memorování a&nbsp;nasávání dat. Chyběly souvislosti, porozumění a&nbsp;tzv. měkké dovednosti. Opravdovou školou pro&nbsp;mě byla až&nbsp;americká univerzita, kde jsem byl díky tenisovému stipendiu. Nemluvím ani tak o&nbsp;psychologii, kterou jsem studoval, ale o&nbsp;všem ostatním, s&nbsp;čím jsem se&nbsp;musel poprat. Až&nbsp;tam jsem se&nbsp;naučil samostatnosti, větší odpovědnosti a&nbsp;schopnosti adaptovat se&nbsp;na&nbsp;změny. V&nbsp;USA jsem si uvědomil, že se&nbsp

Čtyři věci, které vás ve škole rozhodně nenaučí

Pavel Štrunc

<clink anchorid="1"></clink> 
Než se&nbsp;dostala mezi nejcitovanější ekonomky světa, urazila dlouhou cestu. Nejen na&nbsp;kilometry, ale spíš „mentálně“. Z&nbsp;nejchudšího regionu Slovenska přes&nbsp;Prahu až&nbsp;na&nbsp;prestižní univerzitu v&nbsp;kalifornském Berkeley a&nbsp;pak zpátky do&nbsp;Smetanovy Litomyšle. Na&nbsp;začátku byla politika slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy, která ji přivedla k&nbsp;ekonomii. Když&nbsp;nebádá, běhá, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;říká, že nemá lokty, tak boxuje. 
Vědeckými postupy konfrontuje nejzásadnější vědecké práce, včetně těch o&nbsp;klimatických změnách. To je v&nbsp;dnešní době třaskavé téma, kvůli kterému padají ve&nbsp

Zuzana Havránková. Změním fakta, změním názor

Iva Brejlová

<clink anchorid="1"></clink> 
Stojí u&nbsp;zrodu firmy, kterou používá 250 tisíc vývojářů a&nbsp;pět tisíc organizací po&nbsp;celém světě. Přitom ji tvoří tým ani ne třiceti lidí. Veronika Kolejáková, spoluzakladatelka mladé softwarové firmy Better Stack, prošla třeba Googlem a&nbsp;dnes právě prostřednictvím mladého startupu hlídá funkčnost webů a&nbsp;aplikací největších firem: softwarového obra Salesforce, Esetu, magazínu Time nebo neziskové organizace UNICEF. Přitom svět IT, ve&nbsp;kterém se&nbsp;dnes s&nbsp;lehkostí pohybuje, byl pro&nbsp;ni až&nbsp;druhá volba. Zřejmě ne špatná, soudě dle investorského zájmu. Better Stack nasbíral už přes&nbsp;640 milionů korun. Z&nbsp;toho čtvrtmiliardy na&nbsp;začátku letoška. 
Napoprvé jste si vyhlédla biochemii, že? To je poměrně rázná změna&nbsp;oboru. 
Vždycky mě lákala věda, těžké problémy, objevování a&nbsp;vytváření. Pohybovala jsem se&nbsp;v&nbsp;prostředí molekulární biologie a&nbsp;biochemie organismů a&nbsp;zjistila, že pokud to chci dělat na&nbsp;opravdu špičkové úrovni, bez&nbsp;programování to nepůjde. To je součástí každého oboru vědy, ať už mluvíme o&nbsp;modelování dat, analýze, simulaci… 
Nestačila základní znalost? 
Ale já jsem nechtěla programovat napůl. Být vědec, který trošku&nbsp;umí programovat. Chtěla jsem to umět pořádně. Tak jsem programování studovala a&nbsp;pracovala na&nbsp;tom, abych se&nbsp;zlepšila. Jednou jsem se&nbsp;bavila s&nbsp;kamarádkou, která pracovala v&nbsp;oboru informatiky. Vyprávěla mi, jak spolupracuje na&nbsp;epigenetickém výzkumu s&nbsp;biology, a&nbsp;stěžovala si, jak neumějí napsat kód, že s&nbsp;nimi ale nějak musí spolupracovat – a&nbsp;je to úplná katastrofa. Byl to pro&nbsp;mě další dílek skládačky. Chtěla jsem umět programovat jako programátor, ne jako vědec. 
Je toho hodně, co mají ty obory společného? 
Řadu věcí. Baví mě data, stavění hypotéz, experiment a&nbsp;vyhodnocení. Když&nbsp;člověk&nbsp;dělá vědu, musí se&nbsp;zamyslet, která molekula ovlivňuje kterou – a&nbsp;v&nbsp;kódování je to podobné. Je to logický postup, dá se&nbsp;řešit, co se&nbsp;stane, když&nbsp;se&nbsp;změní vstup, jestli to bude pro&nbsp;uživatele stále srozumitelné. 
Jak rychle vás&nbsp;to dokázalo pohltit? 
Extrémně mě to bavilo. Fungovala jsem ve&nbsp;světě takzvaného flow, kdy nevnímáte, jak plyne čas, co se&nbsp;kolem děje, a&nbsp;plně se&nbsp;soustředíte na&nbsp;danou činnost. Postupně jsem opustila biologii a&nbsp;ponořila se&nbsp;do&nbsp;čistého softwaru. Na&nbsp;tom je skvělé, jak je všechno vidět. Že se&nbsp;věci hýbou rychle, přicházejí nové technologie, produkt se&nbsp;vyvíjí… A&nbsp;ještě k&nbsp;tomu není nic moc potřeba, vlastně jen počítač a&nbsp;internet. 
A&nbsp;pak si vás&nbsp;našly i&nbsp;velké firmy… 
Postupně jsem pracovala pro&nbsp;firmy jako Google či&nbsp;Shopify. Pracovala jsem ve&nbsp;startupech i&nbsp;korporátech. S&nbsp;Jurajem Masárem jsme založili Wallmine, nástroj pro&nbsp;analýzu akciových trhů. Je ziskový a&nbsp;měsíčně ho využije milion lidi. I&nbsp;díky němu vznikl Better Stack – když&nbsp;nás&nbsp;v&nbsp;noci budily nástroje, které jsme měli na&nbsp;sledování softwaru, a&nbsp;my měli představu, jak to dělat lépe. 
Better Stack má pro&nbsp;laiky poměrně těžko vysvětlitelný obor podnikání. Jak ho popisujete? 
Když&nbsp;jde o&nbsp;člověka, který softwaru opravdu nerozumí, jednoduše říkám, že pokud má někdo webovou stránku nebo nějakou aplikaci, my ji prostě monitorujeme. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;něco pokazí, zavoláme buď&nbsp;přímo jemu, nebo jeho technickému týmu. Aby nemuseli volat zákazníci či&nbsp;uživatelé. My jsme ta první linie. 
Jaké je to složitější vysvětlení? 
Kromě výše zmíněného Better Stack sbírá záznamy všeho, co se&nbsp;na&nbsp;daném webu, v&nbsp;aplikaci, na&nbsp;serverech a&nbsp;v&nbsp;infrastrukturách dané firmy děje. Představte si, že něco prostě nefunguje, řekněme, že je v&nbsp;kódu logická chyba. Ale kde ji najít? Díky našim nástrojům to jde opravdu rychle. Vedle toho, například v&nbsp;regulovaných odvětvích, je třeba záznamy aktivně sbírat a&nbsp;držet – pro&nbsp;potřeby analýzy nebo kvůli předpisům. Taky je možné se&nbsp;zpětně podívat, co se&nbsp;stalo. A&nbsp;to je spousta dat. Je třeba je někde uložit, umět filtrovat a&nbsp;číst. A&nbsp;my s&nbsp;tím&nbsp;pomáháme. 
Podle zájmu o&nbsp;vás&nbsp;to vypadá, že jde o&nbsp;velký trh. 
Cokoliv, co je online, nějaký monitoring potřebuje. A&nbsp;internet stále roste. Existují obrovské firmy s&nbsp;obraty v&nbsp;řádech miliard dolarů, které něco podobného dělají. My se&nbsp;snažíme dělat o&nbsp;mnoho lepší produkt. 
Vy ale nejste velký tým, že? 
Kdybychom se&nbsp;podívali na&nbsp;statistiky, kolik lidí obvykle tvoří takovou práci ve&nbsp;stadiu naší firmy a&nbsp;s&nbsp;naším počtem zákazníků, bylo by to asi násobně víc. Nás&nbsp;je do&nbsp;třiceti. Hraje nám do&nbsp;karet síla týmu, ale částečně i&nbsp;načasování. Teď je ten správný čas, abychom postavili novou generaci podobných nástrojů. Aby ten software, který dáváme dohromady, mohli programátoři&nbsp;používat, ve&nbsp;velkých i&nbsp;malých firmách. 
Jak obtížně se&nbsp;v&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku shánějí lidé do&nbsp;IT oboru? 
My najímáme po&nbsp;celém světě. Jednak jsou po&nbsp;celém světě naši&nbsp;zákazníci, jednak kvůli kvalitě týmu potřebujeme najímat lidi z&nbsp;různých zemí. Je to základ pro&nbsp;koncentraci talentů. Jsou to lidé z&nbsp;Česka, Slovenska, Británie, Bulharska, Afriky, Jižní i&nbsp;Severní Ameriky... Hlavní těžiště máme v&nbsp;kontinentální Evropě. 
Nejen podle toho výčtu zemí je znát, že si zakládáte na&nbsp;diverzitě. Proč? 
Domnívám se, že je extrémně důležitá. Na&nbsp;tohle téma existuje řada výzkumů. Týmy s&nbsp;větší diverzitou mají lepší výkon, lidé se&nbsp;v&nbsp;nich lépe cítí a&nbsp;lépe pracují. Já například nejsem pro&nbsp;kvóty, ale když&nbsp;to téma neřešíte a&nbsp;necháte ho jen tak být, různorodost bude velmi malá. Zároveň je důležité diverzitu řešit hned od&nbsp;začátku, protože&nbsp;později už se&nbsp;zvyšuje obtížně. Hůř se&nbsp;přesvědčují kandidáti a&nbsp;kandidátky, kolektiv pak není novotám otevřený. Příklad dělá hrozně moc. Když&nbsp;jsem pracovala v&nbsp;Shopify, fungovalo tam několik programátorských týmů s&nbsp;vyšším procentem žen. A&nbsp;nové holky, které přicházely, vždy chtěly vyzkoušet práci právě v&nbsp;takovém týmu. Je to takové sebenaplňující. A&nbsp;myslím, že bez&nbsp;toho, abychom tomu věnovali alespoň trošku&nbsp;energie, to prostě nepůjde. 
Loni jste zmínili, že jste se&nbsp;nechtěně překlopili do&nbsp;zisku. V&nbsp;rámci životnosti startupů se&nbsp;pohybujete v&nbsp;jedné z&nbsp;velmi kritických chvil, ve&nbsp;smyslu přeměny ve&nbsp;firmu s&nbsp;pevně danými procesy. Jak náročné je ukočírovat tak rychle rostoucí firmu? 
Říká se, že ve&nbsp;startupu máte novou práci každé tři&nbsp;měsíce. Tak rychle se&nbsp;mění prostředí. To, na&nbsp;čem každý z&nbsp;nás&nbsp;pracoval před&nbsp;čtvrt rokem, je něco úplně jiného než problémy, které řešíme dnes. Každý se&nbsp;musí učit nové věci. Naše aktuální změna&nbsp;je, že toho o&nbsp;mnoho víc dokumentujeme. A&nbsp;o&nbsp;hodně víc diskusí probíhá písemně. Jednak proto, aby se&nbsp;jich mohli účastnit všichni, jednak aby si je zpětně mohl přečíst kdokoliv nový, kdo přijde. To jsou věci, které na&nbsp;projektu o&nbsp;pár lidech nejsou potřeba. 
Má skutečnost, že členové týmu fungují různě po&nbsp;světě, specifické nároky na&nbsp;řízení? 
Hodně dělá velmi transparentní komunikace v&nbsp;rámci celé firmy, o&nbsp;všem. Každý z&nbsp;kolegů má k&nbsp;dispozici jakoukoliv informaci v&nbsp;Notionu, Slacku či&nbsp;Stripu. Je třeba jim dát nástroje a&nbsp;informace, které potřebují, aby se&nbsp;mohli sami rozhodovat. 
Je to jedna z&nbsp;věcí, které jste si z&nbsp;dřívější praxe přinesla do&nbsp;vlastní společnosti? 
Jistě. Důležitý je silný tým. A&nbsp;možná ne úplně nejběžnější zaměření na&nbsp;diverzitu v&nbsp;týmu úplně od&nbsp;jeho počátku, jak jsem zmiňovala. Vyznávám ideu meritokracie, názor může přijít od&nbsp;kohokoliv, bez&nbsp;ohledu na&nbsp;hierarchii. Je třeba bavit se&nbsp;o&nbsp;podstatě, a&nbsp;ne o&nbsp;tom, od&nbsp;koho názor pochází. Kromě toho věřím, že manažer, který programuje, bude vždy lepší než ten, který neprogramuje. A&nbsp;nakonec mám takové úsměvnější poučení: když&nbsp;nastoupí nový člověk, dát mu přístupy by nemělo trvat týdny. 
Viděla jste se&nbsp;v&nbsp;čele vlastní softwarové firmy? 
Asi ano, díky všem svým zkušenostem. Pracovala jsem v&nbsp;malých firmách, univerzitních spin-offech, v&nbsp;korporacích a&nbsp;postupně jsem zjistila, kde co funguje a&nbsp;co mi vyhovuje. 
O&nbsp;Češích se&nbsp;říká, že se&nbsp;moc neumějí prodat. Vy už máte za&nbsp;sebou řadu prezentací, získali jste hezké investice. Umí se&nbsp;Veronika prodat? 
Je to individuální, i&nbsp;Američani můžou být introverti, i&nbsp;když&nbsp;je to třeba obecně méně běžné. Ale tak či&nbsp;tak je třeba umět prodat produkt, tým, firmu. Když&nbsp;tomu člověk&nbsp;opravdu věří, jde to relativně přirozeně. A&nbsp;já tomu věřím. Jinak bych se&nbsp;tomu nevěnovala. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Veronika Kolejáková (*1994) se&nbsp;původně věnovala výzkumu v&nbsp;rámci molekulární biologie a&nbsp;biochemie živých organismů, následně vystudovala informatiku na&nbsp;prestižní Imperial College London. Pracovala jako vývojářka ve&nbsp;farmaceutické firmě MSD, v&nbsp;e-commerce platformě Shopify a&nbsp;jako softwarová inženýrka v&nbsp;londýnské pobočce Googlu. S&nbsp;Jurajem Masárem spoluzaložila nástroj Wallmine, později startup Better Stack. Jde o&nbsp;jeden z&nbsp;nejrychleji rostoucích česko-slovenských startupů konkurující násobně větším firmám.

<clink anchorid="1"></clink> 
Stojí u&nbsp;zrodu firmy, kterou používá 250 tisíc vývojářů a&nbsp;pět tisíc organizací po&nbsp;celém světě. Přitom ji tvoří tým ani ne třiceti lidí. Veronika Kolejáková, spoluzakladatelka mladé softwarové firmy Better Stack, prošla třeba Googlem a&nbsp;dnes právě prostřednictvím mladého startupu hlídá funkčnost webů a&nbsp;aplikací největších firem: softwarového obra Salesforce, Esetu, magazínu Time nebo neziskové organizace UNICEF. Přitom svět IT, ve&nbsp;kterém se&nbsp;dnes s&nbsp;lehkostí pohybuje, byl pro&nbsp;ni až&nbsp;druhá volba. Zřejmě ne špatná, soudě dle investorského zájmu. Better Stack nasbíral už přes&nbsp;640 milionů korun. Z&nbs

Veronika Kolejáková. Ta, která jistí světové weby

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;srpnu 2004 žil Salman Khan v&nbsp;Bostonu a&nbsp;pracoval pro&nbsp;hedgeový fond, když&nbsp;mu přijela návštěva, která změnila život jemu – i&nbsp;milionům lidí na&nbsp;celém světě. Khanova akademie dala vzdělávání nový směr. 
Khanova dvanáctiletá sestřenice se&nbsp;mu svěřila, že má problémy s&nbsp;matematikou. Nabídl se, že jí pomůže. Coby syn chudých bangladéšských přistěhovalců dobře chápal důležitost vzdělání. Měl štěstí, už odmala disponoval bystrou matematickou myslí. Vystudoval prestižní MIT. 
Když&nbsp;se&nbsp;sestřenice vrátila domů, začal ji doučovat po&nbsp;telefonu. Po&nbsp;dvou měsících udělala takový pokrok, že ji škola přesunula do&nbsp;pokročilejší třídy. Brzy se&nbsp;o&nbsp;Nadině úspěchu dozvěděla i&nbsp;širší rodina. „Najednou jsem pracoval po&nbsp;telefonu s&nbsp;asi patnácti bratranci a&nbsp;sestřenicemi,“ popisuje Khan. Asi dva roky poté o&nbsp;tom Khan vyprávěl kamarádovi a&nbsp;ten navrhl: „Proč nenatočíš pár videí s&nbsp;návody a&nbsp;nezveřejníš je na&nbsp;YouTube?“ 
V&nbsp;roce 2006 Khan s&nbsp;nahráváním začal. Jediné vybavení: stolní počítač, mikrofon, Microsoft Paint, bezplatný fotografický software a&nbsp;základní kamera. Náklady: 1100 USD. 
Khan brzy zjistil, že jeho videa sleduje i&nbsp;řada lidí, kteří s&nbsp;ním příbuzní nejsou. V&nbsp;roce 2008 se&nbsp;na&nbsp;jeho videa dívaly tisíce lidí měsíčně. 
Amerika ročně vydává na&nbsp;vzdělávání 1,3 bilionu dolarů – víc než kterákoli jiná země. Přesto jen čtvrtina patnáctiletých dětí v&nbsp;USA dokáže používat matematiku v&nbsp;každodenním životě. Khan to chtěl změnit, a&nbsp;tak dal výpověď z&nbsp;milované práce. Jeho platforma Khan Academy přitahovala čím dál větší publikum. Umožňovala studentům pracovat vlastním tempem. Mohli přejít na&nbsp;další úroveň až&nbsp;po&nbsp;zvládnutí té předchozí. 
Khanův&nbsp;koncept byl jednoduchý, ale efektivní. Studie ukazují, že každý se&nbsp;učí jiným tempem. Pokud děti dostanou přiměřený čas ke&nbsp;zvládnutí pojmů, nakonec se&nbsp;posunou dál. Většina tříd však děti zkouší ve&nbsp;stejný čas a&nbsp;chce po&nbsp;nich, aby postupovaly stejným tempem. Khanovým cílem přitom není učitele nahradit, ale pomoct jim i&nbsp;jejich studentům ve&nbsp;škole i&nbsp;mimo ni. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Jenže&nbsp;mu začaly docházet úspory. A&nbsp;neuměl sehnat investory. Reklamy do&nbsp;videí dávat nechtěl, aby děti nerozptylovaly. A&nbsp;dostával příspěvky po&nbsp;pěti deseti dolarech. Chystal se&nbsp;to celé vzdát. Pak, začátkem roku 2010, obdržel přes&nbsp;PayPal 10 000 dolarů. S&nbsp;dárkyní, ženou investora ze&nbsp;Silicon Valley, se&nbsp;sešel a&nbsp;ta byla jeho problémy překvapena. Než dojel domů, přistálo mu na&nbsp;účtu dalších sto tisíc. O&nbsp;několik měsíců později poslala ona dárkyně Khanovi SMS. „Bill Gates mluví na&nbsp;pódiu o&nbsp;vaší věci,“ psala mu z&nbsp;Aspen Ideas Festivalu. Gates využíval Khanovu akademii k&nbsp;výuce svých dětí a&nbsp;pěl na&nbsp;ni ódy. 
Peníze&nbsp;se&nbsp;začaly valit. Gates se&nbsp;s&nbsp;Khanem sešel a&nbsp;poskytl mu celkem 5,5 milionu dolarů. A&nbsp;štědří byli i&nbsp;další. Třeba Google: dva miliony. 
Khan začal najímat inženýry, programátory a&nbsp;vývojáře. A&nbsp;zatímco sám pokračoval v&nbsp;tvorbě videí z&nbsp;matematiky a&nbsp;přírodních věd, najal tým, který vytvořil plány výuky pro&nbsp;desítky dalších předmětů – od&nbsp;dějin až&nbsp;po&nbsp;přípravu na&nbsp;přijímací zkoušky. 
Do&nbsp;dnešního dne akademie poskytla řádově miliardy lekcí a&nbsp;cvičení. Platforma je oficiálně dostupná v&nbsp;18 jazycích a&nbsp;externisté přeložili část obsahu do&nbsp;dalších 26 jazyků.

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;srpnu 2004 žil Salman Khan v&nbsp;Bostonu a&nbsp;pracoval pro&nbsp;hedgeový fond, když&nbsp;mu přijela návštěva, která změnila život jemu – i&nbsp;milionům lidí na&nbsp;celém světě. Khanova akademie dala vzdělávání nový směr. 
Khanova dvanáctiletá sestřenice se&nbsp;mu svěřila, že má problémy s&nbsp;matematikou. Nabídl se, že jí pomůže. Coby syn chudých bangladéšských přistěhovalců dobře chápal důležitost vzdělání. Měl štěstí, už odmala disponoval bystrou matematickou myslí. Vystudoval prestižní MIT. 
Když&nbsp;se&nbsp;sestřenice vrátila domů, začal ji doučovat po&nbsp;telefonu. Po&nbsp;dvou měsících udělala takový pokrok, ž

Učitel milionů dětí

Filip Magalhães

<clink anchorid="1"></clink> 
„Přijde mi hezké, že nápad, na&nbsp;který kdysi přišli dva kluci ve&nbsp;sklepním žižkovském kanclu, dnes zaměstnává tisíce lidí po&nbsp;celém světě,“ říká Otakar Šuffner. 
Nejdelší zaměstnaneckou zkušenost měl v&nbsp;McDonald’s, poznal tvrdou práci a&nbsp;hodnotu peněz. FTMO založil Otakar Šuffner s&nbsp;Markem Vašíčkem v&nbsp;roce 2015, oba je spojuje vášeň pro&nbsp;trading. Platforma nabízí rozvoj dovedností a&nbsp;znalostí pro&nbsp;obchodování na&nbsp;trzích prostřednictvím koučinků, přístupu k&nbsp;analytickým nástrojům, školení či&nbsp;speciálních aplikací. 
„Vlastně jsme založili zcela nové odvětví. V&nbsp;týmu máme asi 200 lidí, nicméně na&nbsp;trhu už jsou stovky dalších konkurenčních projektů,“ říká Šuffner. Čím byl jejich nápad tak přelomový? „Dřív&nbsp;si člověk&nbsp;musel uložit peníze&nbsp;u&nbsp;brokera, aby mohl obchodovat s&nbsp;akciemi, měnovými páry nebo rozdílovými smlouvami. U&nbsp;FTMO lidé obchodují na&nbsp;demu a&nbsp;neriskují své peníze, čímž dala společnost vzniknout modernímu prop tradingu. Pokud si chce člověk&nbsp;sáhnout na&nbsp;reálnou odměnu, musí absolvovat náročný testovací proces,“ popisuje pětatřicetiletý podnikatel. „Chceme, aby každý měl možnost vyzkoušet si obchodování, i&nbsp;když&nbsp;nemá kapitál. Před&nbsp;pár lety to byl i&nbsp;náš případ.“ 
Aby se&nbsp;Šuffner udržel ve&nbsp;formě, cvičí šestkrát týdně a&nbsp;pečlivě si hlídá jídelníček. I&nbsp;proto nechodí do&nbsp;restaurací a&nbsp;radši&nbsp;si vaří sám, aby měl přehled, kolik přijímá vitaminů, hořčíku&nbsp;nebo vápníku. „Hodně cestuju, hodně pracuju. Tělu dávám hodně zabrat. A&nbsp;vracím mu to tak, že se&nbsp;o&nbsp;něj starám.“ 
FTMO jede raketovým tempem. Seznam ji zařadil na&nbsp;17. místo žebříčku&nbsp;100 nejhodnotnějších českých firem. Loni dosáhla rekordního obratu téměř 5 miliard – a&nbsp;zvýšila zisk EBITDA na&nbsp;2,3 miliardy. To vše bez&nbsp;externího investora.

<clink anchorid="1"></clink> 
„Přijde mi hezké, že nápad, na&nbsp;který kdysi přišli dva kluci ve&nbsp;sklepním žižkovském kanclu, dnes zaměstnává tisíce lidí po&nbsp;celém světě,“ říká Otakar Šuffner. 
Nejdelší zaměstnaneckou zkušenost měl v&nbsp;McDonald’s, poznal tvrdou práci a&nbsp;hodnotu peněz. FTMO založil Otakar Šuffner s&nbsp;Markem Vašíčkem v&nbsp;roce 2015, oba je spojuje vášeň pro&nbsp;trading. Platforma nabízí rozvoj dovedností a&nbsp;znalostí pro&nbsp;obchodování na&nbsp;trzích prostřednictvím koučinků, přístupu k&nbsp;analytickým nástrojům, školení či&nbsp;speciálních aplikací. 
„Vlastně jsme založili zcela nové odvětví. V&nbsp;týmu máme asi 200

Otakar Šuffner. FTMO

Celerová šťáva, kolagen nebo studené ponory. Módní výstřelky, které se&nbsp;objeví a&nbsp;zmizí, už lidé nepřijímají tak slepě jako dřív. Aktuální výzkum prestižní konzultační firmy McKinsey &amp; Company ukazuje, že zákazníci na&nbsp;trhu wellness produktů se&nbsp;u&nbsp;nových trendů víc zajímají o&nbsp;jednu podstatnou věc: A&nbsp;co říká věda? Je to razantní změna&nbsp;oproti starší praxi nové trendy bez&nbsp;klinického výzkumu zkoušet a&nbsp;pasivně věřit v&nbsp;nejlepší možný účinek. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Celosvětový wellness trh dosahuje závratné hodnoty 1,8 bilionu dolarů. Nejnovější výzkum Future of Wellness společnosti McKinsey &amp; Company zkoumal trendy u&nbsp;více než 5000 spotřebitelů v&nbsp;USA, Velké Británii a&nbsp;Číně. V&nbsp;Americe dosáhl trh s&nbsp;wellness 480 miliard dolarů a&nbsp;roste o&nbsp;5 až&nbsp;10 % ročně. A&nbsp;82 % amerických spotřebitelů považuje wellness za&nbsp;hlavní nebo důležitou prioritu ve&nbsp;svém každodenním životě, podobně v&nbsp;Británii a&nbsp;Číně (73 %, resp. 87 %). Platí to zejména&nbsp;u&nbsp;generace Z&nbsp;a&nbsp;mileniálů, kteří nakupují více wellness produktů a&nbsp;služeb než starší generace. Průzkum ukázal pět důležitých trendů pro&nbsp;rok 2024. 
1. Zdraví doma. Kvůli pandemii covidu-19 se&nbsp;testovací soupravy staly běžnou součástí domácností. Spotřebitelé ale projevují větší zájem i&nbsp;o&nbsp;další domácí testy: 26 % amerických spotřebitelů má zájem o&nbsp;testování nedostatku vitaminů a&nbsp;minerálů, 24 % o&nbsp;testování příznaků nachlazení a&nbsp;chřipky a&nbsp;23 % o&nbsp;testování hladiny cholesterolu. 
2. Nová éra biomonitoringu a&nbsp;nositelných zařízení. Zhruba polovina lidí si někdy pořídila nositelné fitness zařízení. Hodinky jsou populární již několik let, ovšem průlomové technologie posouvají trend ještě dál. Např. biometrické prsteny jsou nyní vybaveny senzory, které poskytují informace o&nbsp;kvalitě spánku přes&nbsp;mobilní aplikace. Na&nbsp;hřbet ruky lze zas aplikovat monitor glukózy, a&nbsp;zjišťovat tak stav hladiny cukru v&nbsp;krvi. 
3. Personalizace na&nbsp;vzestupu díky generativní AI. Téměř každý pátý americký spotřebitel a&nbsp;každý třetí mileniál preferuje personalizované produkty a&nbsp;služby. Asi 20 % spotřebitelů v&nbsp;Británii a&nbsp;USA a&nbsp;30 % v&nbsp;Číně vyhledává personalizované produkty a&nbsp;služby, jež využívají biometrické údaje. Existuje příležitost spojit tyto nástroje s&nbsp;AI, a&nbsp;docílit tak větší přesnosti. 
4. Klinicky ověřené poráží čisté. Loni se&nbsp;spotřebitelé začali odklánět od&nbsp;wellness produktů s&nbsp;čistými nebo přírodními složkami směrem ke&nbsp;klinicky ověřeným produktům. Zhruba polovina spotřebitelů v&nbsp;Británii a&nbsp;USA uvedla klinickou účinnost jako hlavní nákupní faktor, u&nbsp;přírodních a&nbsp;čistých složek to uvedlo jen asi 20 %. Trend je nejvýraznější u&nbsp;volně prodejných léků, vitaminů a&nbsp;doplňků stravy. 
5. Vzestup důležitosti doporučení lékaře. Lidé se&nbsp;snaží vyhnout „healthwashingu“ (klamavému marketingu, který vydává výrobek za&nbsp;zdravější, než je), proto začala hrát doporučení zdravotníků opět větší roli. Doporučení lékaře je v&nbsp;USA třetím nejvýznamnějším faktorem majícím vliv na&nbsp;rozhodování spotřebitelů. Roli hrají hlavně při&nbsp;vyhledávání péče o&nbsp;mysl, spánek a&nbsp;celkové zdraví.

Celerová šťáva, kolagen nebo studené ponory. Módní výstřelky, které se&nbsp;objeví a&nbsp;zmizí, už lidé nepřijímají tak slepě jako dřív. Aktuální výzkum prestižní konzultační firmy McKinsey &amp; Company ukazuje, že zákazníci na&nbsp;trhu wellness produktů se&nbsp;u&nbsp;nových trendů víc zajímají o&nbsp;jednu podstatnou věc: A&nbsp;co říká věda? Je to razantní změna&nbsp;oproti starší praxi nové trendy bez&nbsp;klinického výzkumu zkoušet a&nbsp;pasivně věřit v&nbsp;nejlepší možný účinek. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Celosvětový wellness trh dosahuje závratné hodnoty 1,8 bilionu dolarů. Nejnovější výzkum Future of Wellness společnosti McKinsey &amp; Company zkoumal trendy u&nbsp

Budoucnost wellness trhu. 5 trendů

Práce od&nbsp;devíti do&nbsp;pěti tu opravdu nehrozí, o&nbsp;docházkovém systému ani nemluvě. Ostatně po&nbsp;něčem takovém už generace Z&nbsp;ani netouží. „Naši&nbsp;firmu vedeme přímo skandálním způsobem. Nikoho tu nedržíme na&nbsp;sílu, protože&nbsp;kdokoliv, kdo by odešel, si do&nbsp;týdne najde násobně lépe placenou práci,“ říká Kamila Zahradníčková, spoluzakladatelka a&nbsp;šéfka startupu Lakmoos. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Ten vytvořil 10 milionů digitálních Čechů, kteří odpoví na&nbsp;každý průzkum a&nbsp;nikdy se&nbsp;nenaštvou. Firmy si tak díky tomuto nástroji mohou v&nbsp;podstatě ihned vyhotovit průzkum veřejného mínění, a&nbsp;to za&nbsp;zlomek ceny a&nbsp;času klasických dotazníkových šetření. „Úplně v&nbsp;základu: děláme predikci čísel, ne písmen nebo slov. To znamená, že máme jiné analytické přístupy než jazykové modely jako třeba ChatGPT. Spojujeme data jinak – a&nbsp;máme přesnější predikce,“ vysvětluje pětadvacetiletá podnikatelka. 
I&nbsp;když&nbsp;píchačky v&nbsp;Lakmoosu nenajdete, nohy na&nbsp;stole tu nikdo nemá – podle Zahradníčkové zde každého čeká hlavně diskomfort. „Jdeme hodně na&nbsp;dřeň, máme dost těsné deadliny, pořád se&nbsp;ženeme za&nbsp;něčím novým. Máme tu takový sado-maso přístup, kdy všichni trpíme, ale držíme spolu, protože&nbsp;nám to za&nbsp;to stojí,“ směje se&nbsp;startupistka a&nbsp;akademička v&nbsp;jedné osobě, která dostala první celostátní cenu za&nbsp;výzkum ještě na&nbsp;gymnáziu. 
Krev, dřina, pot a&nbsp;slzy. Ale co za&nbsp;to? „U&nbsp;nás&nbsp;si lidé během krátké doby vytvoří širokou a&nbsp;cennou základnu schopností, která jim při&nbsp;odchodu do&nbsp;korporátu pomůže dostat se&nbsp;rovnou na&nbsp;nějakou vyšší pozici. Intenzivní zkušenost v&nbsp;dynamickém startupu je tak kariérně vystřelí vzhůru,“ tvrdí Zahradníčková. Někteří zaměstnanci tu dostanou na&nbsp;starosti – už několik měsíců po&nbsp;nástupu – vlastní tým, další vedou stážisty. Ti jsou placení, byť nijak hvězdně, přiznává šéfka Lakmoosu. 
„U&nbsp;nás&nbsp;by nemohl dělat člověk, kterému jde jen o&nbsp;peníze.“ Z&nbsp;krátkodobého hlediska by na&nbsp;tom jinde mohli být finančně lépe, ale ti, kteří mají ve&nbsp;firmě podíl (systém zvaný ESOP), budou po&nbsp;exitu profitovat ze&nbsp;společného úspěchu. Ve&nbsp;zhruba třicetičlenném týmu jsou hlavně studenti a&nbsp;čerství absolventi, kteří mají to štěstí, že netrpí nouzí – i&nbsp;proto, že bez&nbsp;hypoték&nbsp;nebo dětí jde asketicky žít docela snadno. 
O&nbsp;generaci Z&nbsp;se&nbsp;často říká, že jí jde o&nbsp;spíš o&nbsp;smysluplnou práci než o&nbsp;mzdu. V&nbsp;Lakmoosu, který tvoří výhradně mladí lidé, to platí. Do&nbsp;brněnské kanceláře docházejí tak, jak se&nbsp;jim to hodí. Důraz se&nbsp;klade i&nbsp;na&nbsp;vyvážení vražedného tempa, a&nbsp;to tak, aby bylo vražedné jen metaforicky. „Občas si děláme kolečka důvěry, koupíme si dobrou snídani a&nbsp;společně u&nbsp;ní pláčeme. Je to bezpečný prostor poukázat nejen na&nbsp;různé drobné bolístky, ale i&nbsp;na&nbsp;větší problémy,“ líčí Zahradníčková. Kromě teambuildingů se&nbsp;podílníci firmy potkávají jednou za&nbsp;čtvrtletí, aby si vyslechli report, jak na&nbsp;tom startup je a&nbsp;co se&nbsp;plánuje. A&nbsp;zavedl se&nbsp;tu i&nbsp;vlastní firemní míchaný koktejl s&nbsp;názvem „Klonovací elixír“ – modrý, aby ladil s&nbsp;logem. 
Teď se&nbsp;chystá novinka: Lakmoos 2.0. V&nbsp;tomto expertním režimu platforma v&nbsp;dotaznících nabídne i&nbsp;zdůvodnění, proč digitální respondenti odpověděli tak, jak odpověděli – a&nbsp;firmy se&nbsp;na&nbsp;důvody budou moci ještě doptávat. „Mohou si díky tomu otestovat doslova ‚každou hloupost‘, budget pro&nbsp;ně přitom nebude žádnou překážkou. Bude to hustý,“ uzavírá mladá startupistka. Její startup už má za&nbsp;rok fungování nižší desítky klientů, mezi nimi i&nbsp;velká jména&nbsp;jako Škoda Auto nebo Raiffeisenbank. 
&nbsp; 
BOX 
Kamila Zahradníčková se&nbsp;s&nbsp;Janem Polišenským znají odjakživa. Jako děti spolu jezdili na&nbsp;skautské tábory, postupně se&nbsp;ale jejich kontakt omezil. Po&nbsp;nějaké době se&nbsp;znovu potkali na&nbsp;svatbě společné kamarádky. A&nbsp;u&nbsp;skleničky si řekli, že přece nemůže být tak těžké automatizovat průzkumy, které firmy dělají. Do&nbsp;party přibrali i&nbsp;Romana Konečného, ten však ze&nbsp;startupu nedávno odešel. „Neshodli jsme se, jakým tempem firmu vést. Práce pod&nbsp;tlakem není pro&nbsp;každého a&nbsp;já to respektuju,“ říká Zahradníčková. Mezi investory Lakmoosu patří venture kapitálová firma Presto Ventures nebo advokátní kancelář Sedlakova Legal.

Práce od&nbsp;devíti do&nbsp;pěti tu opravdu nehrozí, o&nbsp;docházkovém systému ani nemluvě. Ostatně po&nbsp;něčem takovém už generace Z&nbsp;ani netouží. „Naši&nbsp;firmu vedeme přímo skandálním způsobem. Nikoho tu nedržíme na&nbsp;sílu, protože&nbsp;kdokoliv, kdo by odešel, si do&nbsp;týdne najde násobně lépe placenou práci,“ říká Kamila Zahradníčková, spoluzakladatelka a&nbsp;šéfka startupu Lakmoos. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Ten vytvořil 10 milionů digitálních Čechů, kteří odpoví na&nbsp;každý průzkum a&nbsp;nikdy se&nbsp;nenaštvou. Firmy si tak díky tomuto nástroji mohou v&nbsp;podstatě ihned vyhotovit průzkum veřejného mínění, a&nbsp;to za&nbsp;zlomek ceny a&nbsp;času kl

Tým, který společně pláče. Kamila Zahradníčková a Jan Polišenský

<clink anchorid="1"></clink> 
Naše století před&nbsp;nás&nbsp;klade hodně náročné výzvy, od&nbsp;změn klimatu po&nbsp;nedostatek potravin pro&nbsp;rostoucí světovou populaci. 
Když&nbsp;Kennedy v&nbsp;roce 1962 vyhlásil program Apollo, zdálo se&nbsp;přistání člověka na&nbsp;Měsíci téměř nemožné. A&nbsp;pokud by se&nbsp;to někomu mělo podařit, všichni by sázeli na&nbsp;Sovětský svaz, který už měl za&nbsp;sebou vypuštění první družice, Sputniku, i&nbsp;prvního člověka na&nbsp;oběžné dráze, Gagarina. USA prohrávaly vesmírné závody a&nbsp;Kennedy chtěl, aby američtí astronauti ukázali lidem na&nbsp;celém světě, jak pozoruhodné jsou Spojené státy – a&nbsp;s&nbsp;nimi i&nbsp;kapitalismus a&nbsp;liberální demokracie. „Rozhodli jsme se&nbsp;letět v&nbsp;tomto desetiletí na&nbsp;Měsíc a&nbsp;uskutečnit i&nbsp;další věci,“ prohlásil slavně JFK, „ne proto, že jsou snadné, ale proto, že jsou obtížné.“ 
Ani ne o&nbsp;sedm let později, 16. července 1969, odstartovali v&nbsp;kosmické lodi Apollo 11 do&nbsp;vesmíru Neil Armstrong, Buzz Aldrin a&nbsp;Michael Collins. A&nbsp;když&nbsp;Armstrong sestupoval po&nbsp;žebříku&nbsp;do&nbsp;Moře klidu, nemohl to říci lépe: byl to jeden malý krok pro&nbsp;člověka, a&nbsp;jeden velký skok pro&nbsp;lidstvo. 
Program Apollo zůstává jednou z&nbsp;největších mobilizací zdrojů a&nbsp;pracovních sil v&nbsp;historii. Náklady činily zhruba 22 miliard dolarů čili 260 miliard v&nbsp;dnešních dolarech. Ale stálo to za&nbsp;to – a&nbsp;ne nutně z&nbsp;důvodů, které JFK zamýšlel. NASA musela vyvinout největší raketu na&nbsp;světě spolu s&nbsp;nejmenším, nejrychlejším a&nbsp;nejsvižnějším počítačem. Zařízení bylo jedním z&nbsp;prvních, které využívalo počítačové čipy s&nbsp;integrovanými obvody a&nbsp;nakonec pomohlo urychlit revoluci křemíkových čipů. Moonshot, „výstřel k&nbsp;Měsíci“, pak odstartoval vývoj vysokorychlostní datové sítě i&nbsp;mnoha ohnivzdorných materiálů. 
Svět se&nbsp;ale dramaticky změnil. Dnes v&nbsp;čele inovací nestojí vlády. Subjektů, které mohou hrát významnou roli při&nbsp;řešení zdánlivě neřešitelných globálních problémů, je víc. Korporace, výzkumné instituce a&nbsp;kutilové-inovátoři&nbsp;spolu s&nbsp;generací technofilantropů, kteří vynakládají miliardy dolarů. Chceme-li se&nbsp;vypořádat s&nbsp;výzvami 21. století, musejí spolupracovat a&nbsp;používat odvážné a&nbsp;kreativní myšlení, takové, které nás&nbsp;dostalo na&nbsp;Měsíc. „Výstřely k&nbsp;Měsíci se&nbsp;nacházejí v&nbsp;šedé zóně mezi odvážnými projekty a&nbsp;čistou sci-fi,“ řekl Astro Teller, ředitel Google X. Je to „víc cvičení v&nbsp;kreativitě než v&nbsp;technologii“.

<clink anchorid="1"></clink> 
Naše století před&nbsp;nás&nbsp;klade hodně náročné výzvy, od&nbsp;změn klimatu po&nbsp;nedostatek potravin pro&nbsp;rostoucí světovou populaci. 
Když&nbsp;Kennedy v&nbsp;roce 1962 vyhlásil program Apollo, zdálo se&nbsp;přistání člověka na&nbsp;Měsíci téměř nemožné. A&nbsp;pokud by se&nbsp;to někomu mělo podařit, všichni by sázeli na&nbsp;Sovětský svaz, který už měl za&nbsp;sebou vypuštění první družice, Sputniku, i&nbsp;prvního člověka na&nbsp;oběžné dráze, Gagarina. USA prohrávaly vesmírné závody a&nbsp;Kennedy chtěl, aby američtí astronauti ukázali lidem na&nbsp;celém světě, jak pozoruhodné jsou Spojené státy – a&nbsp;s&nbsp;nimi i&nbs

Svět stojí před velkými problémy. Kdo nás vystřelí na Měsíc?

Michael Skřivan

<clink anchorid="1"></clink> 
Zlaté bikiny, které proslavila Carrie Fischerová v&nbsp;roli princezny Leii ve&nbsp;filmu Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho z&nbsp;roku 1983, byly nedávno vydraženy za&nbsp;impozantní částku 175 000 dolarů (přibližně 4,1 milionu korun). Slavný kostým, doplněný o&nbsp;několik zlatých doplňků, se&nbsp;stal hvězdou aukce pořádané dallaským dražebním domem Heritage Auctions. 
Ve&nbsp;filmu z&nbsp;kultovní řady měla princezna Leia tento výrazný oděv&nbsp;na&nbsp;sobě během zajetí u&nbsp;gangstera Jabby Hutta. Zajímavostí je, že právě řetěz, kterým byla spoutána, později použila k&nbsp;Jabbovu uškrcení. 
Carrie Fischerová se&nbsp;v&nbsp;roce 2016, měsíc před&nbsp;svou smrtí, v&nbsp;rozhovoru pro&nbsp;NPR svěřila, že natáčení v&nbsp;tomto kostýmu pro&nbsp;ni nebylo příjemné. Cítila se&nbsp;prý „úplně nahá“, a&nbsp;když&nbsp;jí legendární režisér George Lucas kostým poprvé ukázal, myslela si, že žertuje. 
Sedmidílný kostýmový komplet, který zahrnuje bikinovou podprsenku, bikinové kalhotky, kroužky na&nbsp;boky, náramek na&nbsp;ruku a&nbsp;náramek na&nbsp;zápěstí, navrhl zesnulý Richard Miller, hlavní sochař společnosti Industrial Light &amp; Magic, která se&nbsp;zabývá vizuálními efekty a&nbsp;kterou založil tvůrce Star Wars George Lucas. 
Sběratelské předměty z&nbsp;univerza Star Wars se&nbsp;těší mimořádné popularitě už od&nbsp;uvedení prvního filmu série v&nbsp;roce 1977. Fanoušci po&nbsp;celém světě vyhledávají filmové artefakty – od&nbsp;originálních rekvizit a&nbsp;kostýmů použitých při&nbsp;natáčení přes&nbsp;limitované edice akčních figurek až&nbsp;po&nbsp;repliky ikonických zbraní a&nbsp;vesmírných lodí. 
Hodnota těchto předmětů často s&nbsp;časem výrazně stoupá, což z&nbsp;nich činí atraktivní investiční artikly. Například originální figurky v&nbsp;neotevřených obalech z&nbsp;konce 70. a&nbsp;začátku 80. let dnes dosahují cen až&nbsp;350 000 korun. Poptávka po&nbsp;Star Wars sběratelských předmětech zůstává vysoká i&nbsp;díky pokračující expanzi franšízy prostřednictvím nových filmů, seriálů a&nbsp;dalšího merchandisingu, což neustále láká nové generace fanoušků a&nbsp;sběratelů. Aukce těchto předmětů pravidelně přitahují pozornost médií a&nbsp;často vedou k&nbsp;rekordním prodejům, jak dokládá i&nbsp;dražba ikonických zlatých bikin princezny Leii. 
&nbsp; 
96 000 USD poslední prodej v&nbsp;roce 2015 
&nbsp; 
175 000 USD prodejní cena v&nbsp;aukci 2024 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Zlaté bikiny, které proslavila Carrie Fischerová v&nbsp;roli princezny Leii ve&nbsp;filmu Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho z&nbsp;roku 1983, byly nedávno vydraženy za&nbsp;impozantní částku 175 000 dolarů (přibližně 4,1 milionu korun). Slavný kostým, doplněný o&nbsp;několik zlatých doplňků, se&nbsp;stal hvězdou aukce pořádané dallaským dražebním domem Heritage Auctions. 
Ve&nbsp;filmu z&nbsp;kultovní řady měla princezna Leia tento výrazný oděv&nbsp;na&nbsp;sobě během zajetí u&nbsp;gangstera Jabby Hutta. Zajímavostí je, že právě řetěz, kterým byla spoutána, později použila k&nbsp;Jabbovu uškrcení. 
Carrie Fischerová se&nbsp;v&nbsp;r

Zlaté bikiny princezny Leii. Kostým, který Carrie Fisherová nenáviděla

Daniel Deyl

<clink anchorid="1"></clink> 
Podnikatelským hitem roku je individuální cenotvorba. Aby nebyla, když&nbsp;prodraží vše od&nbsp;mýdla přes&nbsp;hamburger po&nbsp;dovolenou. 
Istanbulským Velkým bazarem se&nbsp;před&nbsp;pětadvaceti lety rozezněl mohutný mužský hlas. „Jack! Tony! Brian!“ Váš korespondent, jehož s&nbsp;těmi křestními jmény nic nespojuje, to ignoroval. „Sir!“ zahřměl mu hlas do&nbsp;ucha. „Pane, jak se&nbsp;mají vaše děti? Musíte jim koupit tenhle kobereček, nebo jim nadosmrti ublížíte. Dám vám ho za&nbsp;tři&nbsp;sta dolarů, že jste to vy!“ Korespondent polkl nasucho; tři&nbsp;sta dolarů pohromadě vídal jen málokdy – a&nbsp;ten den by je v&nbsp;peněžence nenašel zcela jistě. 
Hromový hlas to chápal pomalu. Domníval se, že našel sobě rovného v&nbsp;umění smlouvání. Až&nbsp;když&nbsp;cena spadla na&nbsp;osmdesát dolarů, vzdal to. Popřál dětem vše nejlepší a&nbsp;rozeřval se&nbsp;na&nbsp;někoho jiného. 
Netřeba se&nbsp;kvůli tomu divit, nebo se&nbsp;dokonce rozčilovat. Vkročíte-li na&nbsp;Grand Bazaar, víte, že smlouvání je součástí tamní obchodní kultury. Prodejce vás&nbsp;bleskově otipne a&nbsp;vy (trochu pomaleji) jeho; on mívá navrch, protože&nbsp;kromě přirozené inteligence má v&nbsp;odhadování kupní síly – a&nbsp;ochoty – potenciálních zákazníků letitou praxi. Vy zase držíte kasu, čímž je ta partie vyrovnaná. Někdy se&nbsp;přepočítáte a&nbsp;přeplatíte. Méně často se&nbsp;splete i&nbsp;obchodník. 
Pětadvacet let starý istanbulský zážitek se&nbsp;dnes oklikou vrací, ovšem s&nbsp;výhradou. Obchodník, který vám šije cenu na&nbsp;tělo, nesmlouvá a&nbsp;neplete se&nbsp;– není totiž inteligentní přirozeně, nýbrž uměle. Vzorec, podle něhož je obchodníkovým cílem z&nbsp;vás&nbsp;vyrazit co největší částku, zůstává naopak zachován. Má to však nepěkný háček. 
Řeč je o&nbsp;jevu známém jako surveillance pricing čili „cenotvorba založená na&nbsp;dohledu“, jemuž se&nbsp;letos v&nbsp;létě dostalo prominentní pozornosti. Jde v&nbsp;něm o&nbsp;to, že firmy vám bez&nbsp;pardonu naúčtují dráže cokoli, co prodávají, dospějí-li k&nbsp;názoru, že si to můžete a&nbsp;chcete dovolit. Jak to dělají? Používají k&nbsp;tomu všechno to, co na&nbsp;sebe v&nbsp;kyberprostoru prozradíte. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Onen termín vešel v&nbsp;obecnou známost, když&nbsp;americký tržní regulátor, Federální obchodní komise (FTC), na&nbsp;samém konci července oznámil, že kvůli účasti na&nbsp;tvorbě individuálně stanovených maloobchodních cen začal vyšetřovat osm různých firem. Společnosti, které se&nbsp;takové praxi oddávají, stanovují ceny svého zboží či&nbsp;služeb pomocí algoritmů poháněných umělou inteligencí a&nbsp;živených osobními údaji svých klientů. Ptáte se, jaké údaje slouží takovému systému jako krmivo? Všechny možné – od&nbsp;místa vašeho bydliště přes&nbsp;váš věk&nbsp;a&nbsp;internetové stránky, jež navštívíte, až&nbsp;po&nbsp;vaši&nbsp;kreditní historii a&nbsp;platební morálku. 
Tato praxe je rozšířením či&nbsp;zvláštním případem jevu již dlouho známého jako dynamická cenotvorba. Jako první ji masově zavedly letecké společnosti na&nbsp;počátku 80. let, když&nbsp;začaly zlevňovat letenky na&nbsp;řídce obsazené lety (proto tehdy také nikdo neprotestoval). Později následovaly digitalizované taxislužby Uber a&nbsp;Lyft, železniční firmy a&nbsp;někteří další dopravci (Flixbus). 
Když&nbsp;však podobný tah zkusil skomírající řetězec rychlého občerstvení Wendy’s, rychle narazil. Letos v&nbsp;únoru oznámil, že napřesrok začne účtovat ceny podle poptávky, takže&nbsp;oběd vás&nbsp;vyjde na&nbsp;dvojnásobek běžné ceny, zatímco svačina mírně zlevní. Strhl se&nbsp;poprask, celý internet si z&nbsp;Wendy’s&nbsp;utahoval, až&nbsp;vedení firmy během dvou týdnů stáhlo dynamicky zdražený ocas mezi nohy a&nbsp;řeklo, že „to rozhodně nemělo znamenat, že by zvyšovali ceny“. 
Zákazníkům se&nbsp;zjevně nelíbilo, že nejistota ohledně ceny se&nbsp;najednou má vztahovat i&nbsp;na&nbsp;jejich oběd. Netušili přitom, že to není nic proti triku, jenž se&nbsp;rozjel jaksi mimochodem již před&nbsp;lety, ale plné obrátky nabral až&nbsp;za&nbsp;blahodárného přispění umělé inteligence. 
Začátky byly nenápadné. V&nbsp;roce 2012 začala cestovatelská webová stránka Orbitz směrovat klienty, kteří si pobyt rezervovali na&nbsp;počítačích od&nbsp;Applu, do&nbsp;hotelů s&nbsp;vyššími cenami. Když&nbsp;o&nbsp;tom napsal deník&nbsp;Wall Street Journal, Orbitz od&nbsp;praxe upustil. Dnes však má znepokojivě mnoho následovníků. 
Když&nbsp;prší a&nbsp;vy potřebujete Uber, bude dražší pro&nbsp;vás&nbsp;stejně jako kohokoli jiného. Stejně jako když&nbsp;se&nbsp;budete vracet z&nbsp;velkého koncertu a&nbsp;Uber si objednají další stovky lidí. Když&nbsp;vám však současná praxe nadiktuje cenu podle toho, jak odhadne váš příjem a&nbsp;ochotu s&nbsp;ním naložit, znamená to dalekosáhlou změnu pravidel. Podle toho, jak ji vnímáte, představuje buď&nbsp;zásadně zdokonalený tržní mechanismus, nebo jeho popření (podle inovace bolševického hesla „každý podle svých možností, každému podle jeho zásluh“). 
Americká FTC zastává posledně uvedený názor. „Firmy, které shromažďují osobní údaje Američanů, jsou pro&nbsp;lidské soukromí hrozbou. Nyní by firmy mohly využívat obrovskou zásobu osobních informací, aby účtovaly vyšší ceny,“ nechala se&nbsp;slyšet předsedkyně komise Lina Khanová. 
Komise proto nařídila osmi finančnickým, technologickým a&nbsp;poradenskám firmám (Accenture, Bloomreach, JPMorgan Chase, Mastercard, McKinsey, Pros, Revionics a&nbsp;Task), aby zveřejnily více informací o&nbsp;tom, co, jak a&nbsp;proč o&nbsp;klientům, obvykle velkým maloobchodním korporacím, stran surveillance pricing prozrazují. 
Namísto stanovování cen na&nbsp;základě nabídky a&nbsp;poptávky tak klienti těchto firem mohou přihlížet k&nbsp;ukazatelům vaší schopnosti a&nbsp;ochoty platit, jako jsou například zůstatky na&nbsp;kreditních kartách a&nbsp;bankovních účtech. „Slyšeli jsme obvinění, že některé společnosti jsou nyní schopny účtovat vám jinou cenu podle toho, jestli máte před&nbsp;výplatou, nebo těsně po&nbsp;ní,“ řekl na&nbsp;to téma serveru Quartz Lee Hepner, vedoucí právní poradce organizace American Economic Liberties Project, jež patří k&nbsp;odpůrcům takové cenotvorby. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Stalo se&nbsp;zvykem, že prodejci nabízeli zboží a&nbsp;služby za&nbsp;veřejně známé ceny anonymním kupujícím (viz tabulka). Dnes ví prodávající o&nbsp;kupujícím vše; zákazníkovi, který obvykle nakupuje online, však zůstává utajeno, co obchodník&nbsp;účtuje ostatním. Jeho život je takto nenápadně řízen jednou aplikací za&nbsp;druhou, což umí postavit veškerý základ volného trhu na&nbsp;hlavu. 
Proč platím víc než soused? Těžko říct. „Vyšetřování značně ztěžuje, když&nbsp;ani lidé, kteří systémy umělé inteligence vytvářejí, nedokážou jasně formulovat, jak se&nbsp;systém rozhoduje,“ říká k&nbsp;tomu Hepner. 
Přitom surveillance pricing tento svět bezpochyby razantně vylepší. Až&nbsp;se&nbsp;vžije naplno, zanedlouho dá vzniknout profesi optimizátora osobních údajů. Takový člověk&nbsp;bude velmi bohatým lidem šít na&nbsp;míru kličky, jež jim umožní vypadat ve&nbsp;vševidoucích očích AI chudě, a&nbsp;tudíž platit méně. To vytvoří dobře placená pracovní místa, početně zhruba srovnatelná s&nbsp;dnešními šiky daňových poradců. 
My ostatní se&nbsp;zase naučíme nakupovat pouze před&nbsp;výplatou, což se&nbsp;pozitivně odrazí na&nbsp;rozvoji našich osobnostních návyků, jako je sebedisciplína&nbsp;při&nbsp;šetření. A&nbsp;až&nbsp;se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;rozkřičí turecký prodavač koberců s&nbsp;nabídkou, kterou nelze odmítnout, budeme na&nbsp;to tentokrát připraveni systémem daleko tvrdším, záludnějším a&nbsp;bezskrupulóznějším, než jsme si dosud dokázali představit.

<clink anchorid="1"></clink> 
Podnikatelským hitem roku je individuální cenotvorba. Aby nebyla, když&nbsp;prodraží vše od&nbsp;mýdla přes&nbsp;hamburger po&nbsp;dovolenou. 
Istanbulským Velkým bazarem se&nbsp;před&nbsp;pětadvaceti lety rozezněl mohutný mužský hlas. „Jack! Tony! Brian!“ Váš korespondent, jehož s&nbsp;těmi křestními jmény nic nespojuje, to ignoroval. „Sir!“ zahřměl mu hlas do&nbsp;ucha. „Pane, jak se&nbsp;mají vaše děti? Musíte jim koupit tenhle kobereček, nebo jim nadosmrti ublížíte. Dám vám ho za&nbsp;tři&nbsp;sta dolarů, že jste to vy!“ Korespondent polkl nasucho; tři&nbsp;sta dolarů pohromadě vídal jen málokdy – a&nbsp;ten den by je v&nbsp;peněžence

Cena šitá na míru díky AI

Markéta Malá

<clink anchorid="1"></clink> 
Dostavba Dukovan. Co čekat od&nbsp;největší investice v&nbsp;dějinách. 
Češi&nbsp;rozjeli obří jadernou investici v&nbsp;podobě dostavby dvou jaderných bloků v&nbsp;elektrárně Dukovany. To je bezesporu velmi dobré rozhodnutí, energii z&nbsp;jádra potřebujeme a&nbsp;životnost stávajících bloků jednou skončí. ČEZ jakožto investor už zahájil jednání o&nbsp;smlouvě s&nbsp;vítěznou korejskou společností KHNP (Korea Hydro &amp; Nuclear Power). Výbornou zprávou pro&nbsp;českou ekonomiku a&nbsp;byznys je i&nbsp;plán co nejširšího zapojení tuzemského průmyslu. 
Korejci slíbili, že české firmy se&nbsp;na&nbsp;strategickém projektu budou podílet ze&nbsp;zhruba 60 procent. Největším trumfem je plzeňská Doosan Škoda Power, která má dodat pro&nbsp;nový blok parní turbínu. Podle šéfa KHNP Johoo Whanga už je ale vytipováno i&nbsp;přes&nbsp;200 českých firem, které by potenciálně mohly dodat další komponenty, a&nbsp;dalších 700 z&nbsp;oblasti stavebnictví. Korejci také tuzemským podnikům nabídli možnost spolupracovat na&nbsp;dalších zvažovaných jaderných projektech v&nbsp;Evropě a&nbsp;zapojit se&nbsp;například i&nbsp;do&nbsp;výroby čipů nebo vodíkových článků. V&nbsp;těchto oblastech je totiž Jižní Korea na&nbsp;světové špici. Aby se&nbsp;však mohla naplnit spolupráce na&nbsp;dalších atomových zakázkách, musí se&nbsp;nejprve česká zakázka stát „mostem do&nbsp;Evropy“, jak to nazval jihokorejský prezident. KHNP zatím stavěla jaderné bloky jen doma a&nbsp;ve&nbsp;Spojených arabských emirátech, kde po&nbsp;dvanácti letech dokončuje elektrárnu Barakah. Korejci proto chtějí expandovat – a&nbsp;hrají o&nbsp;hodně. 
Vraťme se&nbsp;ale k&nbsp;českému pohledu na&nbsp;celou investici. Jsou tu totiž minimálně dvě „ale“. Prvním, formálnějším, je spor KHNP s&nbsp;americkou společností Westinghouse. Ta se&nbsp;o&nbsp;tendr na&nbsp;Dukovany rovněž ucházela, ale byla vyřazena. Američané hned po&nbsp;vyhlášení výsledků tendru hlasitě připomněli, že s&nbsp;Korejci vedou spor o&nbsp;duševní vlastnictví technologie reaktoru, který KHNP zamýšlí v&nbsp;Česku stavět. Základ technologie totiž vyvinul Westinghouse, dál ho rozvíjeli Korejci. Rozhodně nejde o&nbsp;nic, nad&nbsp;čím bychom měli mávnout rukou. Nakonec bychom také žádné nové reaktory vůbec nemuseli mít. A&nbsp;to přesto, že Korejci vylučují, že by spor plnění zakázky z&nbsp;jejich strany nějak ohrožoval, a&nbsp;zavázali se, že v&nbsp;opačném případě poskytnou vysoké finanční odškodnění. O&nbsp;sporu se&nbsp;teď vedou jednání na&nbsp;úrovni americké a&nbsp;korejské vlády, výsledek arbitráže se&nbsp;očekává až&nbsp;ke&nbsp;konci příštího roku. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Druhé velké „ale“ je reálná cena bloků po&nbsp;započtení všech nákladů a&nbsp;poněkud neupřímné sliby české vlády o&nbsp;levné budoucí elektřině z&nbsp;jádra. Konečná cena 200 miliard korun za&nbsp;jeden blok, tedy 400 miliard za&nbsp;plánované dva bloky, není zcela ničím&nbsp;podložená. Navíc zatím máme notifikaci, tedy schválení modelu veřejné podpory od&nbsp;Evropské komise, pouze na&nbsp;jeden, pátý dukovanský blok. A&nbsp;notifikace je, mírně řečeno, pro&nbsp;nás&nbsp;ne zrovna vyhovující. Jak to bude s&nbsp;druhým blokem, netušíme, žádost o&nbsp;další notifikaci jsme zatím ani nepodali. 
Co se&nbsp;konečné ceny týče, KHNP hned po&nbsp;oznámení vítěze&nbsp;tendru uvedla, že jde zatím pouze o&nbsp;odhad české vlády. „Celkové náklady projektu vyčíslené českou vládou, které zahrnují náklady na&nbsp;výstavbu a&nbsp;rezervní fond pro&nbsp;nepředvídatelné události, zatím neuvádějí konečnou výši&nbsp;smlouvy s&nbsp;dodavatelem, ta se&nbsp;může lišit v&nbsp;závislosti na&nbsp;výsledku společných jednání,“ uvedli Korejci. Cena 200 miliard korun za&nbsp;blok je totiž cena aktuální, která by platila v&nbsp;tuto chvíli bez&nbsp;započtení výpůjčních nákladů. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že jde o&nbsp;celkové náklady na&nbsp;jeden blok. To, že stát na&nbsp;sebe vezme po&nbsp;dobu výstavby bezúročnou půjčku&nbsp;(zkušební provoz prvního bloku by měl začít v&nbsp;roce 2036), neznamená, že náklady neponese nikdo a&nbsp;ty zmizí. Přes&nbsp;státní rozpočet je zaplatí daňoví poplatníci, kteří jsou v&nbsp;tomto případě zároveň spotřebiteli elektřiny. 
Pátý dukovanský blok by měl být financován formou třicetileté půjčky od&nbsp;státu a&nbsp;po&nbsp;dobu výstavby s&nbsp;nulovým úrokem pro&nbsp;společnost Elektrárna Dukovany II, což je dceřiná společnost ČEZ, která má nové bloky stavět. Následně by mělo jít o&nbsp;úrok, který nemá být nižší než 2 %, odvíjí se&nbsp;ale od&nbsp;toho, za&nbsp;kolik si půjčuje stát. Jenže&nbsp;už na&nbsp;onu „bezúročnou“ půjčku&nbsp;si bude muset stát půjčit. To znamená, že si půjčí prostřednictvím státních dluhopisů. Pokud by dál rostlo zadlužení státu, mohou růst i&nbsp;úroky na&nbsp;dluhopisech, protože&nbsp;investoři&nbsp;chtějí rizikovou přirážku. A&nbsp;lze čekat, že zadlužení poroste právě kvůli tomu, jak velkou investici Dukovany představují. Ze&nbsp;zkušeností u&nbsp;jiných jaderných projektů lze vyčíst, že finanční náklady jsou nakonec násobně vyšší než náklady, do&nbsp;kterých je započítána&nbsp;samotná stavba a&nbsp;použité technologie. Pokud má být cena za&nbsp;dva bloky 400 miliard, lze vzhledem k&nbsp;růstu úroků na&nbsp;státních dluhopisech počítat minimálně s&nbsp;dvojnásobnou konečnou cenou. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Notifikace pro&nbsp;pátý dukovanský blok se&nbsp;začala u&nbsp;Evropské komise vyjednávat ještě za&nbsp;vlády Andreje Babiše před&nbsp;pěti lety. Tehdy se&nbsp;předpokládalo, že elektřinu z&nbsp;nových bloků bude na&nbsp;základě dlouhodobé smlouvy vykupovat státní obchodník&nbsp;za&nbsp;předem sjednanou garantovanou cenu. Tedy tzv. PPA (Power purchase agreement) kontrakt. Jenže&nbsp;pak nastaly zásadní změny. Během energetické krize se&nbsp;proměnil design unijního trhu s&nbsp;elektřinou. Ze&nbsp;sítě se&nbsp;nesmí vytěsňovat obnovitelné zdroje, a&nbsp;proto se&nbsp;proměnil i&nbsp;výkupní model, kdy půjde o&nbsp;oboustranný rozdílový kontrakt (tzv. Contract for difference). Podle notifikace by tedy nový jaderný zdroj fungoval kvůli působení OZE v&nbsp;síti omezeně, protože&nbsp;by s&nbsp;nimi musel na&nbsp;trhu fungovat společně. 
Podle vlády bude elektřina z&nbsp;nových jaderných bloků za&nbsp;nejvýše 90 eur za&nbsp;MWh. Problém je, že státní obchodník&nbsp;bude prodávat elektřinu na&nbsp;trhu, a&nbsp;pokud ji prodá za&nbsp;nižší cenu, než je ta garantovaná, společnost Dukovany II mu ji musí dorovnat. Pokud ji naopak prodá dráž než za&nbsp;garantovanou cenu, bude se&nbsp;muset s&nbsp;Dukovany II dělit. A&nbsp;dorovnávání mezi společností a&nbsp;státním obchodníkem bude probíhat až&nbsp;s&nbsp;časovým odstupem. To má fungovat jako „motivace“ pro&nbsp;Dukovany II, aby elektrárna přerušila výrobu, když&nbsp;budou ceny elektřiny na&nbsp;trhu nižší, než za&nbsp;kolik vyrábí ona sama. Tedy v&nbsp;té době roku, kdy budou ceny na&nbsp;trhu srážet dolů OZE. To znamená, že na&nbsp;tom bude prodělávat a&nbsp;náklady ponese daňový poplatník. Přejme si, ať je další notifikace z&nbsp;Bruselu vydařenější.

<clink anchorid="1"></clink> 
Dostavba Dukovan. Co čekat od&nbsp;největší investice v&nbsp;dějinách. 
Češi&nbsp;rozjeli obří jadernou investici v&nbsp;podobě dostavby dvou jaderných bloků v&nbsp;elektrárně Dukovany. To je bezesporu velmi dobré rozhodnutí, energii z&nbsp;jádra potřebujeme a&nbsp;životnost stávajících bloků jednou skončí. ČEZ jakožto investor už zahájil jednání o&nbsp;smlouvě s&nbsp;vítěznou korejskou společností KHNP (Korea Hydro &amp; Nuclear Power). Výbornou zprávou pro&nbsp;českou ekonomiku a&nbsp;byznys je i&nbsp;plán co nejširšího zapojení tuzemského průmyslu. 
Korejci slíbili, že české firmy se&nbsp;na&nbsp;strategickém projektu budou podí

Příležitost, ne však levná elektřina

Veolia

Unikátní výzkum skupiny Veolia a&nbsp;agentury Elabe zjišťoval postoje lidí ve&nbsp;26 zemích světa včetně České republiky. Jaké jsou rozdíly ve&nbsp;vnímání i&nbsp;možnostech řešení napříč Evropou i&nbsp;světem? 
<clink anchorid="1"></clink> 
O&nbsp;tom, že probíhá klimatická změna, není dnes už pochyb. Odborníci z&nbsp;evropského programu Copernicus označili loňský rok za&nbsp;nejteplejší v&nbsp;historii měření. Klimatickou změnu potvrzují také naměřené extrémy – například v&nbsp;Údolí smrti (53 °C) či&nbsp;uprostřed zimy v&nbsp;Argentině (38 °C). Přijetí ekologických opatření ve&nbsp;velkém měřítku ale vyvolává zásadní otázku: Jsou tolik potřebné změny sociálně a&nbsp;ekonomicky přijatelné? 
A&nbsp;právě to bylo klíčovým tématem unikátního výzkumu, který realizovala skupina Veolia a&nbsp;výzkumná agentury Elabe. Poprvé Barometr ekologické transformace proběhl už před&nbsp;dvěma lety. Tehdy se&nbsp;výzkum zaměřil na&nbsp;to, jak lidé vnímají klimatickou změnu. V&nbsp;letošním roce agentura na&nbsp;první výzkum navázala a&nbsp;zjišťovala, jaká řešení lidé preferují a&nbsp;do&nbsp;jaké míry jsou připraveni nést s&nbsp;tím&nbsp;spojené náklady. 
<h3>Bojíme se&nbsp;o&nbsp;zdraví</h3> 
Jak tedy lidé z&nbsp;různých koutů světa chápou dopady klimatické změny? Uvědomují si rizika zhoršování životního prostředí a&nbsp;podle výzkumu jsou ochotni pro&nbsp;změnu i&nbsp;něco udělat – například kupovat ekologické produkty či&nbsp;žít úsporněji a&nbsp;podobně. Ve&nbsp;světě však existují velké rozdíly mezi bohatými a&nbsp;chudými státy, obyvateli lépe situovanými a&nbsp;sociálně slabšími, velkou roli hraje i&nbsp;politika. 
Dokonce 62 % obyvatel Česka má pocit zranitelnosti a&nbsp;ohrožení riziky souvisejícími s&nbsp;klimatickou změnou nebo znečištěním. Podobně jako ve&nbsp;většině zemí světa tuto problematiku vnímají intenzivněji ženy a&nbsp;mladí lidé. 
Hlavní motivace je přitom stejná – potřeba chránit sebe i&nbsp;své okolí, s&nbsp;důrazem na&nbsp;zdraví. Právě zdraví je pro&nbsp;lidi na&nbsp;celém světě silnou motivací k&nbsp;ekologickému chování a&nbsp;k&nbsp;přijetí potřebných změn. Lidé věří, že pasivita bude za&nbsp;současného stavu stát výrazně více než aktivní změna. 
<h3>Ekologie vs. ekonomika</h3> 
Průzkum potvrdil, že postoj k&nbsp;životnímu prostředí stále více rozděluje společnost. Narůstá počet skeptiků, kteří odmítají ekonomická a&nbsp;ekologická opatření. 
„Dnes proti sobě stojí dva hlavní směry: radikální ekologizace na&nbsp;straně jedné, a&nbsp;naopak snaha veškerá opatření zcela zastavit. Oba tyto směry představují zásadní sociální, ekonomická i&nbsp;ekologická rizika. Veolia přichází s&nbsp;třetí cestou a&nbsp;nabízí ekologická řešení, která jsou ekonomická. Ekologickou transformaci totiž nemůžeme dělat bez&nbsp;ohledu na&nbsp;obyvatele naší planety. Je potřeba lidem naslouchat, pochopit jejich potřeby a&nbsp;najít příležitosti ke&nbsp;změně, které budou ekonomicky přijatelné a&nbsp;ekologicky žádoucí,” říká výkonná ředitelka Veolie Estelle Brachlianoffová. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<h3>Skeptické Česko</h3> 
Již v&nbsp;prvním výzkumu realizovaném v&nbsp;roce 2022 v&nbsp;České republice, Německu, Maďarsku, Nizozemsku, Belgii, Francii či&nbsp;Japonsku převládaly pochybnosti a&nbsp;rezignace. 
O&nbsp;osmnáct měsíců později se&nbsp;63 % obyvatel ČR stále spíše počítá mezi pesimisty. Více než polovina respondentů (53 %) zpochybňuje naši&nbsp;schopnost zmírnit klimatickou změnu a&nbsp;znečištění, což je o&nbsp;18 % víc, než je průměr ve&nbsp;světě. 
O&nbsp;tom, že probíhá klimatický rozvrat, ale Češi&nbsp;určitě nepochybují. Dokonce 90 % respondentů s&nbsp;tímto výrokem souhlasí. O&nbsp;jeho příčinách však 16 % respondentů pochybovalo a&nbsp;10 % hájilo teorii o&nbsp;striktně přírodním jevu. Tato čísla se&nbsp;od&nbsp;minulého kola barometru před&nbsp;dvěma lety nezměnila. 
Rozdíly výzkum zaznamenal i&nbsp;u&nbsp;odpovědi na&nbsp;otázku, zda se&nbsp;lidé cítí být kvůli klimatu a&nbsp;znečištění zranitelní a&nbsp;zda vnímají zdravotní rizika. Ve&nbsp;světě s&nbsp;výrokem souhlasí 65 % dotázaných, v&nbsp;Česku je to 62 %, což nás&nbsp;řadí na&nbsp;konec žebříčku&nbsp;spolu s&nbsp;Němci, Brity a&nbsp;Nizozemci. 
&nbsp; 
<h3>Jsme ochotni udělat změnu?</h3> 
Dovedou si lidé představit, jak by mohl vypadat každodenní život po&nbsp;ekologické transformaci? Z&nbsp;průzkumu vyplývá, že v&nbsp;této oblasti máme opravdu velké rezervy. Reálnou představu nemá ve&nbsp;světě 62 %, a&nbsp;v&nbsp;ČR dokonce 73 % respondentů. 
Jak se&nbsp;Češi&nbsp;staví k&nbsp;nákladům na&nbsp;ekologickou transformaci? Více než polovina (54 %) obyvatel ČR je přesvědčena, že nečinnost bude dražší… Tito respondenti chápou, že náklady na&nbsp;řešení následků klimatické změny budou vyšší než investice, které by si vyžádala ekologická transformace. 
Co jsou Češi&nbsp;ochotni udělat? Z&nbsp;výzkumu vyplývá, že 90 % respondentů souhlasí s&nbsp;nákupem potravin balených do&nbsp;recyklovaných materiálů, aby se&nbsp;omezilo znečištění plasty a&nbsp;těžba ropy. Dokonce 80 % lidí je pro&nbsp;konzumaci potravin pocházejících ze&nbsp;zemědělství využívajícího recyklovanou vodu. A&nbsp;74 % je ochotno platit za&nbsp;vodu více, aby v&nbsp;ní nebyly mikropolutanty, a&nbsp;omezila se&nbsp;tak zdravotní rizika. 
Společnost Veolia ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;agenturou Elabe realizovala Barometr ekologické transformace poprvé v&nbsp;roce 2022 a&nbsp;letos jej zopakovala. Průzkum se&nbsp;uskutečnil v&nbsp;26 zemích na&nbsp;pěti kontinentech, zúčastnilo se&nbsp;ho téměř 30 000 osob, průměrně jeden až&nbsp;dva tisíce v&nbsp;každé zemi. Dotazování probíhalo online od&nbsp;17. října do&nbsp;6. prosince 2023.

Unikátní výzkum skupiny Veolia a&nbsp;agentury Elabe zjišťoval postoje lidí ve&nbsp;26 zemích světa včetně České republiky. Jaké jsou rozdíly ve&nbsp;vnímání i&nbsp;možnostech řešení napříč Evropou i&nbsp;světem? 
<clink anchorid="1"></clink> 
O&nbsp;tom, že probíhá klimatická změna, není dnes už pochyb. Odborníci z&nbsp;evropského programu Copernicus označili loňský rok za&nbsp;nejteplejší v&nbsp;historii měření. Klimatickou změnu potvrzují také naměřené extrémy – například v&nbsp;Údolí smrti (53 °C) či&nbsp;uprostřed zimy v&nbsp;Argentině (38 °C). Přijetí ekologických opatření ve&nbsp;velkém měřítku ale vyvolává zásadní otázku: Jsou tolik potřebné změny sociálně a&n

Klimatická krize  je tu, vědí Češi.  Ale jsou pesimisté

<clink anchorid="1"></clink> 
Aplikace plodnosti získala 200 milionů dolarů a&nbsp;je z&nbsp;ní jednorožec 
Londýnská Flo Health, aplikace zaměřená na&nbsp;sledování plodnosti a&nbsp;menstruace, získala od&nbsp;společnosti General Atlantic 200 milionů dolarů. Startup má tak nyní hodnotu přes&nbsp;1 miliardu dolarů, což z&nbsp;něj dělá první „čistě digitální“ aplikaci pro&nbsp;zdraví žen, která se&nbsp;stala jednorožcem. Flo Health má dnes 70 milionů aktivních uživatelek, celkem už obsloužil 380 milionů žen. Firmu založila dvojčata Dmitrij a&nbsp;Jurij Gurští v&nbsp;roce 2015 v&nbsp;Bělorusku. 
Aplikace měla v&nbsp;roce 2021 problémy, když&nbsp;se&nbsp;ukázalo, že sdílela data uživatelek o&nbsp;jejich plodnosti s&nbsp;externími společnostmi zabývajícími se&nbsp;datovou analýzou, včetně Facebooku a&nbsp;Googlu. 
Podle společnosti PitchBook, na&nbsp;kterou se&nbsp;odvolává deník&nbsp;Financial Times, investoři&nbsp;v&nbsp;posledních třech letech vložili do&nbsp;startupů v&nbsp;oblasti zdraví žen téměř 5 miliard dolarů, což představuje přibližně 60% nárůst oproti předchozím třem letům. Část nárůstu je způsobena zrychlením technologií včetně využití AI, jež uživatelům poskytují více informací. 
&nbsp; 
Obranné startupy na&nbsp;Ukrajině vytvářejí levné drony a&nbsp;roboty 
V&nbsp;boji proti ruské invazi věří i&nbsp;Ukrajina v&nbsp;technologie, a&nbsp;to i&nbsp;„home made“ provenience. Ve&nbsp;stovkách tajných dílen vznikl ekosystém laboratoří, které využívají inovace k&nbsp;vytvoření armády robotů. Obranné startupy po&nbsp;celé Ukrajině – podle odhadů je jich až&nbsp;250 – vyvíjejí stroje na&nbsp;zabíjení na&nbsp;tajných místech, která běžně vypadají třeba jako autoservis. Zaměstnanci startupu, který vede podnikatel Andrij Denysenko, dokážou sestavit bezpilotní pozemní vozítko Odyssey v&nbsp;kůlně už za&nbsp;čtyři&nbsp;dny. Stojí 35 000 dolarů, což je desetina toho, kolik stojí model z&nbsp;dovozu. Vypadá jako malý tank bez&nbsp;bojové věže a&nbsp;na&nbsp;jedno nabití ujede až&nbsp;30 km. Náměstek ukrajinského ministra pro&nbsp;digitalizaci Mychajlo Fedorov vybídl občany, aby se&nbsp;vzdělávali online a&nbsp;naučili se&nbsp;sestrojovat doma bezpilotní letouny. Chce, aby za&nbsp;rok Ukrajinci vyráběli miliony dronů. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Aplikace plodnosti získala 200 milionů dolarů a&nbsp;je z&nbsp;ní jednorožec 
Londýnská Flo Health, aplikace zaměřená na&nbsp;sledování plodnosti a&nbsp;menstruace, získala od&nbsp;společnosti General Atlantic 200 milionů dolarů. Startup má tak nyní hodnotu přes&nbsp;1 miliardu dolarů, což z&nbsp;něj dělá první „čistě digitální“ aplikaci pro&nbsp;zdraví žen, která se&nbsp;stala jednorožcem. Flo Health má dnes 70 milionů aktivních uživatelek, celkem už obsloužil 380 milionů žen. Firmu založila dvojčata Dmitrij a&nbsp;Jurij Gurští v&nbsp;roce 2015 v&nbsp;Bělorusku. 
Aplikace měla v&nbsp;roce 2021 problémy, když&nbsp;se&nbsp;ukázal

Jednorožec plodnosti a obranné startupy

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink> 
Jak byste definovali člověka, který dokáže kreativně uvažovat? Je to někdo, kdo propojuje různé názory a&nbsp;přístupy? Nebo někdo, kdo má velkou odvahu experimentovat či&nbsp;dokonce selhat? Kdo hledá nové cesty tam, kde jiní vidí jen slepou uličku? Odpověď jsme hledali u&nbsp;mladých Čechů a&nbsp;Češek, jimž se&nbsp;daří posouvat kupředu obory, v&nbsp;nichž působí. Prorážejí v&nbsp;nich cestu jiným, usnadňují život znevýhodněným, tvoří krásné i&nbsp;užitečné věci. A&nbsp;především: jsou pozoruhodně kreativní.

U zrodu světových inovací. Kreativní průkopníci

Dita Formánková 
ambasadorka žen v&nbsp;IT 
rok narození: 1989 
<clink anchorid="1"></clink> 
Každý má na&nbsp;světě jinou roli a&nbsp;jiné poslání. Podnikatelka a&nbsp;expertka na&nbsp;digitální vzdělávání Dita Formánková si před&nbsp;více než deseti lety řekla, že tím&nbsp;jejím bude otevřít ženám dveře do&nbsp;světa IT. Chtěla jim ukázat, že mají příležitost otočit svůj život o&nbsp;180 stupňů, když&nbsp;se&nbsp;obklopí lidmi, kteří jim v&nbsp;jejich cestě pomohou. Založila neziskovou organizaci Czechitas a&nbsp;bez&nbsp;přehánění se&nbsp;dá říct, že výrazně přispěla k&nbsp;transformaci českého pracovního trhu. 
„Na&nbsp;začátku byla obrovská touha pomoci ženám změnit kariéru a&nbsp;umožnit jim vidět v&nbsp;technologiích budoucí příležitost. V&nbsp;tomhle je naše mise i&nbsp;po&nbsp;jedenácti letech stejná, i&nbsp;když&nbsp;je dnes Czechitas obří komunita a&nbsp;pod&nbsp;rukama nám prošlo více než 80 tisíc žen,“ popisuje Formánková. Czechitas dnes tvoří úzký tým 70 lidí a&nbsp;do&nbsp;jejího chodu se&nbsp;zapojuje na&nbsp;530 mužů a&nbsp;žen z&nbsp;řad lektorů, mentorů, koordinátorů a&nbsp;koučů z&nbsp;celého Česka. Organizace spolupracuje až&nbsp;se&nbsp;stovkou firem, mezi nimiž je Google, Gen, ČSOB, Škoda, Accenture nebo třeba město Brno. 
Nad&nbsp;poznámkou, že už jde o&nbsp;docela velké těleso, se&nbsp;Formánková usmívá: pro&nbsp;dopad, který chtějí mít, potřebují ještě daleko víc. „Jsme pořád na&nbsp;začátku. Když&nbsp;říkám, že našimi kurzy prošly desítky tisíc žen, znamená to každá 50. žena v&nbsp;Česku. Potřebujeme, aby se&nbsp;ženy do&nbsp;technologických oborů dostávaly samy, a&nbsp;to se&nbsp;jim ještě nedaří, protože&nbsp;jim chybí vzory, kterými by se&nbsp;inspirovaly, rovné příležitosti na&nbsp;trhu práce a&nbsp;podpora nejen ve&nbsp;volbě kariéry, ale i&nbsp;v&nbsp;možnosti uspět. Navíc u&nbsp;nás&nbsp;panuje stále spousta stereotypů, které je odrazují, takže&nbsp;potřebujeme výrazně větší dopad.“ 
Ten dosavadní je ovšem i&nbsp;tak velmi patrný. Co se&nbsp;zastoupení žen v&nbsp;IT v&nbsp;Česku týče, s&nbsp;nějakými 10 % sice stále vlajeme na&nbsp;smutném chvostu zemí EU, během doby fungování Czechitas ale došlo k&nbsp;nemalému nárůstu zájmu žen o&nbsp;vzdělání a&nbsp;kariéru v&nbsp;technologických oborech. Dita Formánková upřesňuje, že v&nbsp;době, kdy odcházela s&nbsp;diplomem z&nbsp;Masarykovy univerzity, studovalo na&nbsp;Fakultě informatiky asi 8 % žen. Dnes je to přes&nbsp;18 %. 
„Stejně tak vzrostl počet žen, které se&nbsp;do&nbsp;oboru vracejí po&nbsp;rodičovské dovolené nebo v&nbsp;ten moment využívají možnosti rekvalifikace – a&nbsp;právě technologie volí jako nový směr, kterým se&nbsp;chtějí vydat,“ dodává zakladatelka Czechitas. Tématem začlenění žen do&nbsp;pracovního procesu po&nbsp;rodičovské dovolené se&nbsp;nyní intenzivně zabývá i&nbsp;proto, že si je s&nbsp;bezmála dvouletým synem sama vyzkoušela. 
„V&nbsp;době, kdy se&nbsp;ChatGPT začal masově adaptovat na&nbsp;trhu, jsem vyrážela do&nbsp;porodnice. A&nbsp;vnímám, jak daleko ten vlak za&nbsp;téměř dva roky ujel. Ženy v&nbsp;IT se&nbsp;na&nbsp;trh práce po&nbsp;rodičovské vracejí s&nbsp;obrovskými nároky na&nbsp;to, v&nbsp;čem se&nbsp;musí dovzdělat – proto velká část, která už v&nbsp;oboru byla, může volit jinou cestu. Přestože&nbsp;technologie patří mezi nejflexibilnější obory a&nbsp;umožňují sladit péči&nbsp;a&nbsp;kariéru. Je tak potřeba budovat ve&nbsp;firmách prostředí vstřícnější k&nbsp;rodičům.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Mám ohromnou touhu dělat smysluplné věci se&nbsp;sociálním přesahem, a&nbsp;když&nbsp;vidím, že se&nbsp;to daří, neuvěřitelně mě to motivuje vstávat ráno do&nbsp;práce,“ usmívá se&nbsp;Dita Formánková. A&nbsp;zmiňuje příběhy žen, které se&nbsp;na&nbsp;ni po&nbsp;letech od&nbsp;účasti v&nbsp;kurzech Czechitas obracejí s&nbsp;tím, že se&nbsp;jim díky rekvalifikaci život otočil jiným směrem: mohou živit rodinu, mohou žít jako digitální nomádky a&nbsp;cestovat po&nbsp;světě, plnit si ty nejdivočejší sny. 
I&nbsp;díky tomu vnímá neúspěchy a&nbsp;zádrhele, které na&nbsp;své kariérní cestě potkala, jako úspěchy. Vždy díky nim mohla trochu povyrůst, její aktivity navíc nikdy neztratily smysl v&nbsp;rámci mise, již si před&nbsp;lety s&nbsp;týmem načrtla. Ať už je řeč o&nbsp;rozsáhlé agendě Czechitas, školení a&nbsp;mentoringu, jimž se&nbsp;věnuje na&nbsp;volné noze, nebo o&nbsp;roli, kterou sehrála v&nbsp;Avastu na&nbsp;pozici ředitelky pro&nbsp;diverzitu a&nbsp;inkluzi – všechny spojuje téma rovných příležitostí nejen na&nbsp;trhu digitálních technologií. 
Zásadní je podle ní nechat si prostor k&nbsp;experimentování a&nbsp;umožnit si selhat. A&nbsp;nespoléhat jen na&nbsp;sebe. „Když&nbsp;se&nbsp;obklopíte dobrými lidmi a&nbsp;máte disciplínu vytrvat i&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy je to těžké, dosáhnete úplně čehokoliv.“

Dita Formánková 
ambasadorka žen v&nbsp;IT 
rok narození: 1989 
<clink anchorid="1"></clink> 
Každý má na&nbsp;světě jinou roli a&nbsp;jiné poslání. Podnikatelka a&nbsp;expertka na&nbsp;digitální vzdělávání Dita Formánková si před&nbsp;více než deseti lety řekla, že tím&nbsp;jejím bude otevřít ženám dveře do&nbsp;světa IT. Chtěla jim ukázat, že mají příležitost otočit svůj život o&nbsp;180 stupňů, když&nbsp;se&nbsp;obklopí lidmi, kteří jim v&nbsp;jejich cestě pomohou. Založila neziskovou organizaci Czechitas a&nbsp;bez&nbsp;přehánění se&nbsp;dá říct, že výrazně přispěla k&nbsp;transformaci českého pracovního trhu. 
„Na&

Kreativní průkopníci: Dita Formánková

Tomáš Rousek 
architekt věcí budoucích 
rok narození: 1982 
<clink anchorid="1"></clink> 
Představte si úspěšného architekta. Takového, který navrhuje chatky u&nbsp;Slap, kanceláře pro&nbsp;Porsche, centrálu pro&nbsp;Hornbach, projekty pro&nbsp;dopravní podniky v&nbsp;Británii, fasády na&nbsp;londýnské Oxford Street či&nbsp;v&nbsp;Covent Garden. 
To je málo! Myslete na&nbsp;víc. Architekta, který se&nbsp;podílí na&nbsp;architektuře pro&nbsp;olympijské hry v&nbsp;Rio de Janeiru, fotbalové mistrovství světa v&nbsp;Kataru i&nbsp;formuli 1 v&nbsp;Abú Dhabí nebo řeší moderní čtvrť s&nbsp;dubajským šejkem. 
Ale proč se&nbsp;omezovat na&nbsp;Zemi, planetu Zemi? Vždyť podobně lze uvažovat i&nbsp;o&nbsp;vesmíru. Navrhovat základny i&nbsp;vesnice na&nbsp;Měsíci či&nbsp;na&nbsp;Marsu. Účastnit se&nbsp;výzkumů kosmických skleníků ve&nbsp;Švýcarsku. Spolupracovat s&nbsp;NASA i&nbsp;evropskou vesmírnou agenturou ESA. Pomáhat vymýšlet raketové pohony, roboty, funkční prvky. 
Tak tohle přesně je práce Tomáše Rouska. Je to pozemský a&nbsp;vesmírný architekt s&nbsp;nohama pevně na&nbsp;zemi. Výzkum na&nbsp;čištění vzduchu na&nbsp;vesmírných stanicích? Hodil se&nbsp;k&nbsp;systémům na&nbsp;čištění stěn v&nbsp;Londýně. Nové postupy při&nbsp;procesování vody tamtéž? Výsledkem jsou násobně menší a&nbsp;účinnější stroje fungující na&nbsp;Zemi. Snahy o&nbsp;pěstování rostlin ve&nbsp;vesmíru? Odrážejí se&nbsp;na&nbsp;zelených stěnách ve&nbsp;městech. „Mám rád, když&nbsp;je to jako bumerang, otočí se&nbsp;a&nbsp;vrátí zpět,“ usmívá se&nbsp;Rousek. 
Spolu se&nbsp;ženou Veronikou založili v&nbsp;Londýně a&nbsp;Praze společnost Xtend Design, které propojuje architekty a&nbsp;designéry z&nbsp;celého světa v&nbsp;rámci zakázek od&nbsp;předních kosmických agentur. Vedle toho šéfuje architektonickým řešením v&nbsp;americkém startupu ThinkOrbital, jehož spoluzakladatelem je Čech Vojtěch Holub. 
„Teď máme na&nbsp;stole zajímavý projekt,“ říká Rousek. V&nbsp;květnu vynesla do&nbsp;vesmíru experiment tohoto startupu loď Falcon 9 firmy SpaceX, ano, firmy Elona Muska. „Je to poprvé, co SpaceX někoho svezl na&nbsp;prvním stupni rakety,“ vysvětluje. ThinkOrbital ve&nbsp;vesmíru hodlá provozovat roboty v&nbsp;podobě ramen, která budou svařovat, řezat nebo třeba 3D tisknout. Z&nbsp;kovu i&nbsp;měsíčního prachu. Časem by se&nbsp;díky takovým strojům mohlo na&nbsp;dálku i&nbsp;řešit, jestli jsou svary kvalitní a&nbsp;je možné třeba natlakovat vesmírnou stanici. „Je to takový švýcarský nůž pro&nbsp;roboty a&nbsp;lidi ve&nbsp;vesmíru,“ popisuje vesmírný architekt. 
NASA vybrala ThinkOrbital coby jednoho z&nbsp;hlavních favoritů pro&nbsp;vývoj komerčních projektů ve&nbsp;vesmíru. Trochu ve&nbsp;výběru sedmi společností, jako jsou SpaceX, Blue Origin a&nbsp;další velikáni, vyčuhuje. I&nbsp;tak je teď oficiálně významný pomocník&nbsp;amerického vesmírného průmyslu s&nbsp;odpovídající podporou, výzkumnou i&nbsp;finanční. 
Vedle toho Rousek pomohl poslat do&nbsp;stratosféry vesmírnou misi lego figurek. „My Češi&nbsp;to někdy děláme v&nbsp;trochu menším měřítku. Ale zase šlo o&nbsp;tisíc astronautů,“ směje se, když&nbsp;odkazuje na&nbsp;řady plastových figurek, které se&nbsp;do&nbsp;vesmíru podívaly. Rád totiž taky popularizuje vědu. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Jsem optimista. Spousta těch věcí je v&nbsp;podstatě moje investice do&nbsp;světlejších zítřků,“ říká Tomáš Rousek, když&nbsp;vysvětluje, jak přistupuje k&nbsp;projektům. Baví ho to – tak moc, že prý někdy jde spát s&nbsp;myšlenkou, aby už mohl vstát a&nbsp;pokračovat. Nejde přitom o&nbsp;to, jestli řeší vesmírný projekt nebo pozemský. „Baví mě kombinace architektury, nových technologií a&nbsp;přírody. Vymyslet symbiózu mezi lidským prostředím a&nbsp;přírodou, abychom ji neodsunuli někam na&nbsp;kraj.“ 
K&nbsp;řadě zajímavých aktivit se&nbsp;prý dostal jako součást týmu. Při&nbsp;účasti na&nbsp;experimentech, které přerostly v&nbsp;další experimenty, za&nbsp;pomoci dalších lidí. Kreativní přístup v&nbsp;podnikání vidí jako schopnost podívat se&nbsp;na&nbsp;věci z&nbsp;různých úhlů. A&nbsp;jako výsledek toho, že se&nbsp;člověk&nbsp;nevzdá a&nbsp;věci zkouší, i&nbsp;když&nbsp;na&nbsp;začátku třeba neuspěje. Jako ostatně ThinkOrbital. „Taky jsme pracovali zadarmo. Kluci obcházeli investory, nikdo peníze&nbsp;poslat nechtěl. Ale nedali se.“ 
A&nbsp;zdroj jeho kreativity? „Já to beru tak, že moc chytrý nejsem. Znám řadu významně chytřejších lidí, se&nbsp;kterými se&nbsp;můžu&nbsp;poradit. Ve&nbsp;výsledku doháním nedostatek své inteligence fantazií. Je to moje berlička,“ říká. 
&nbsp;

Tomáš Rousek 
architekt věcí budoucích 
rok narození: 1982 
<clink anchorid="1"></clink> 
Představte si úspěšného architekta. Takového, který navrhuje chatky u&nbsp;Slap, kanceláře pro&nbsp;Porsche, centrálu pro&nbsp;Hornbach, projekty pro&nbsp;dopravní podniky v&nbsp;Británii, fasády na&nbsp;londýnské Oxford Street či&nbsp;v&nbsp;Covent Garden. 
To je málo! Myslete na&nbsp;víc. Architekta, který se&nbsp;podílí na&nbsp;architektuře pro&nbsp;olympijské hry v&nbsp;Rio de Janeiru, fotbalové mistrovství světa v&nbsp;Kataru i&nbsp;formuli 1 v&nbsp;Abú Dhabí nebo řeší moderní čtvrť s&nbsp;dubajským šejkem. 
Ale proč se

Kreativní průkopníci: Tomáš Rousek

Žaneta Krčilová 
terapie s&nbsp;nádechem IT 
rok narození 1991 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Od&nbsp;začátku jsem věděla, že to má smysl. Hned co jsme nápad začali probírat,“ říká s&nbsp;úsměvem Žaneta Krčilová, když&nbsp;mluví o&nbsp;Hedepy. Úsměv&nbsp;jí ze&nbsp;rtů nezmizí po&nbsp;celou dobu našeho rozhovoru. Když&nbsp;zdůrazňuje, jak lidi potřebují, aby jim někdo naslouchal, jak se&nbsp;snaží změnit normu, v&nbsp;níž se&nbsp;lidé terapie snaží skrýt, i&nbsp;o&nbsp;tom, jak je důležitá spokojenost sama se&nbsp;sebou. 
Hedepy, za&nbsp;kterým stojí, tyto potřeby řeší díky světu technologií. Nabízí pomoc pro&nbsp;duši&nbsp;online, propojuje klienty s&nbsp;terapeuty, umožňuje jim sezení online přes&nbsp;videohovor a&nbsp;vše doplňuje řadou pomůcek, které technologie přinášejí. Od&nbsp;dotazníků a&nbsp;takzvaného „matchingu“ klienta a&nbsp;terapeuta podle toho, co bude oběma fungovat: mluvit o&nbsp;problémech z&nbsp;minulosti, řešit budoucnost, vztahy, úzkost, hovořit s&nbsp;někým mírnějším, či&nbsp;naopak přísnějším. Najdete tu recenze na&nbsp;odborníky, které vám je přiblíží podobně, jako když&nbsp;na&nbsp;internetu hledáte třeba hodnocení restaurace. Nebo self-help zónu, místo v&nbsp;aplikaci, jež umožňuje lidem, aby si dokázali pomoct i&nbsp;sami. Tam nabízí jak cvičení, tak třeba testy, které lidem pomůžou s&nbsp;objevením možných příčin jejich problému. 
Hedepy začalo fungovat v&nbsp;roce 2020. Nápad dala Žaneta Krčilová dohromady s&nbsp;manželem Lukášem a&nbsp;k&nbsp;založení přizvali ještě byznysové parťáky Romana Zámečníka a&nbsp;Martina Zdražila. Start v&nbsp;době pandemie se&nbsp;ukázal jako perfektní načasování. Lidé začali být otevřenější k&nbsp;představě, že s&nbsp;odborníkem se&nbsp;dá mluvit přes&nbsp;počítač z&nbsp;domova, třeba v&nbsp;pyžamu a&nbsp;bez&nbsp;nutnosti se&nbsp;někam trmácet. „Zároveň se&nbsp;terapie stala normálnější, menším tabu,“ přikyvuje Krčilová. Hedepy se&nbsp;dokonce ukázalo v&nbsp;televizní reklamě, čímž na&nbsp;psychiku a&nbsp;pomoc v&nbsp;ní posvítilo ještě o&nbsp;něco víc a&nbsp;dostalo ji okatě do&nbsp;mainstreamu. To je jeden z&nbsp;významných cílů. Ty nejsou malé: Hedepy chce zprostředkovat tuto péči&nbsp;každému, kdo ji potřebuje. 
„Psychoterapie se&nbsp;posledních devadesát let v&nbsp;podstatě neměnila, co se&nbsp;jejího průběhu týče. Člověk&nbsp;si sedl do&nbsp;křesla a&nbsp;povídal,“ vysvětluje Krčilová. Přitom dodává, že výzkumy ze&nbsp;zahraničí jasně potvrzovaly, že online sezení je stejně efektivní jako to tváří v&nbsp;tvář. Přitom bez&nbsp;něj se&nbsp;na&nbsp;psychology čeká i&nbsp;měsíce, v&nbsp;některých krajích jsou i&nbsp;desítky kilometrů daleko – a&nbsp;s&nbsp;psychiatry je to ještě horší. 
Hedepy se&nbsp;navíc loni pustilo do&nbsp;změn i&nbsp;v&nbsp;tomto příbuzném oboru. Na&nbsp;dálku tak už jde využívat také psychiatrické služby. Je to prý na&nbsp;přání klientů a&nbsp;platforma slibuje, že měsíce hledání a&nbsp;čekání na&nbsp;psychiatra dokáže stáhnout na&nbsp;hodiny, což má být odpovědí na&nbsp;nedostatek kvalifikovaných pracovníků – zdaleka nejen v&nbsp;Česku totiž poptávka po&nbsp;takových službách dalece převyšuje kapacitu zdravotnických institucí. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Pro&nbsp;mě osobně je pomoc v&nbsp;oblasti duševního zdraví nejdůležitější věc, proto jsem začala studovat psychologii. Cíl je zjednodušit cestu k&nbsp;terapii pro&nbsp;co největší počet lidí. Zkvalitňovat a&nbsp;normalizovat,“ říká Krčilová. Mimochodem, na&nbsp;rozjezdu Hedepy se&nbsp;podílela během mateřské a&nbsp;i&nbsp;poté, co projekt rostl, se&nbsp;rodina ještě rozšířila 
Dnes platforma působí v&nbsp;deseti zemích a&nbsp;v&nbsp;zahraničí se&nbsp;taky koná většina sezení. Nabízí přes&nbsp;600 odborníků. Za&nbsp;dobu existence se&nbsp;konalo přes&nbsp;250 tisíc sezení pro&nbsp;zhruba 40 tisíc klientů. Meziročně roste více než o&nbsp;dvojnásobek a&nbsp;o&nbsp;služby mají zájem jak firmy (třeba Oktagon, právníci z&nbsp;Havel &amp; Partners, Sazka nebo Tchibo), tak pojišťovny, z&nbsp;nichž řada terapie proplácí. A&nbsp;taky investoři. Ti Hedepy věří natolik, že od&nbsp;nich firma nasbírala už více než 100 milionů korun. 
A&nbsp;rada Krčilové do&nbsp;podnikání? Dělat věci rychle a&nbsp;zlepšovat je za&nbsp;pochodu. Vypouštět produkt, i&nbsp;když&nbsp;není dokonalý. Dobrý tým. A&nbsp;Paretovo pravidlo. „To zjednodušeně říká, že za&nbsp;80 % výsledků je zodpovědných 20 % aktivit. Možná to vyzní pro&nbsp;někoho zvláštně, ale nepracuju na&nbsp;sto procent. Úsilí vkládám tam, kde vím, že bude vidět. Nehledím na&nbsp;dokonalost, ta mě moc nebaví,“ usmívá se.

Žaneta Krčilová 
terapie s&nbsp;nádechem IT 
rok narození 1991 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Od&nbsp;začátku jsem věděla, že to má smysl. Hned co jsme nápad začali probírat,“ říká s&nbsp;úsměvem Žaneta Krčilová, když&nbsp;mluví o&nbsp;Hedepy. Úsměv&nbsp;jí ze&nbsp;rtů nezmizí po&nbsp;celou dobu našeho rozhovoru. Když&nbsp;zdůrazňuje, jak lidi potřebují, aby jim někdo naslouchal, jak se&nbsp;snaží změnit normu, v&nbsp;níž se&nbsp;lidé terapie snaží skrýt, i&nbsp;o&nbsp;tom, jak je důležitá spokojenost sama se&nbsp;sebou. 
Hedepy, za&nbsp;kterým stojí, tyto potřeby řeší díky světu technologií. Nabízí pomoc pro&nbsp;duši

Kreativní průkopníci: Žaneta Krčilová

František Zerzáň 
tvůrce bionických paží 
rok narození: 1999 
<clink anchorid="1"></clink> 
Tvarem se&nbsp;blíží lidské paži, ale elegantní zdobení a&nbsp;materiály nezastírají technologie. Šedou barvu těla z&nbsp;3D tiskárny pokrývá Voroného diagram, vzor používaný v&nbsp;geometrii, architektuře i&nbsp;umění. A&nbsp;kovové prsty nápadně odrážejí sluneční paprsky. Bionická paže&nbsp;startupu Z-bionics chce být protipólem běžným náhradám, které lidé po&nbsp;ztrátě končetiny dostávají, a&nbsp;jejichž funkce je spíš v&nbsp;maskování toho, že na&nbsp;těle něco chybí. 
Zakladatel firmy František Zerzáň chtěl lidem umožnit skutečné používání končetiny. Bionická paže&nbsp;na&nbsp;míru umožňuje hýbat všemi prsty, zápěstím i&nbsp;rukou do&nbsp;stran. Dokáže uchopit předměty, a&nbsp;tedy s&nbsp;nimi i&nbsp;zacházet. Každá z&nbsp;nich je přizpůsobená vlastníkovi na&nbsp;míru, tak, aby byla stejně dlouhá i&nbsp;těžká jako druhá paže. Jedině tak může mít člověk&nbsp;rovný postoj a&nbsp;pohybovat se&nbsp;vyváženě. Když&nbsp;to nedělá, křiví se&nbsp;páteř a&nbsp;trpí i&nbsp;zbytek těla. Každá paže&nbsp;se&nbsp;vyrábí po&nbsp;pečlivém naskenování postavy pacienta, analýze&nbsp;a&nbsp;počítačovém modelování. 
Ovládání zajišťují elektrody, které sledují pohyb svalů, a&nbsp;podle nich se&nbsp;ruka zvedá, zápěstí ohýbá, prsty rozpohybují. Vždy přesně na&nbsp;míru podle toho, jaké svaly má daný člověk&nbsp;k&nbsp;dispozici. Na&nbsp;straně Z-bionics vyžadují programování, u&nbsp;uživatele pak trénink. „Ale nedávno si paži&nbsp;nasadila starší paní, možná k&nbsp;70 letům, a&nbsp;hned ji uměla ovládat,“ říká Zerzáň. 
Z-bionics tvoří tým sedmi lidí. Velká část z&nbsp;nich na&nbsp;bionických pažích pracovala v&nbsp;průběhu studia, ale zvládli ji už mnohokrát vylepšit. Ta, na&nbsp;kterou aktuálně hledíme, je zhruba desátá varianta. „Od&nbsp;té první, které jsme říkali Hulk 1, je to velká změna,“ směje se&nbsp;Zerzáň. 
Dnes už jí Hulk nikdo neříká. Z-Arm, což je oficiální název této náhrady, používá pět lidí. Tím&nbsp;prvním byl Hubert Trýska. Když&nbsp;ji poprvé zkoušel, sáhl s&nbsp;ní po&nbsp;jedné z&nbsp;nejbližších věcí, což byla cívka s&nbsp;cínem. „První úchop, to je velká věc,“ vysvětluje Zerzáň, když&nbsp;popisuje detaily všeho, co se&nbsp;tehdy dělo. „Najednou si člověk&nbsp;uvědomí, že je to daleko víc než soubor šroubků, elektroniky, kabelů a&nbsp;nějakých 300 gramů plastu,“ dodává. 
Zásadní moment brzy přebil ještě významnější. „Když&nbsp;jsem poprvé podal synovi ruku. V&nbsp;tu chvíli mi řekl: ,Tati, konečně máš stisk jako chlap.‘ Byl jsem úplně vyřízený. To byla největší šupa, na&nbsp;kterou nikdy nezapomenu,“ říká Trýska. 
Trýska ve&nbsp;startupu působí jako poradce a&nbsp;je první, kdo paže&nbsp;testuje. Po&nbsp;zkušenostech, jak je obtížné vyrovnat se&nbsp;se&nbsp;ztrátou ruky, novým životem a&nbsp;psychickými problémy, se&nbsp;rozhodl založit Nadaci Huberta Trýsky. Jejím cílem je kromě psychické podpory i&nbsp;seznamování s&nbsp;tím, na&nbsp;co mají lidé bez&nbsp;končetiny nárok, případně pomoc, jak právě bionickou paži&nbsp;získat. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Chci, aby mohl takovou ruku používat každý,“ říká Zerzáň. „Náš kreativní přístup vidím v&nbsp;individualitě. Pro&nbsp;každého vymýšlíme, jak zařídit, aby to fungovalo. Když&nbsp;dokážeme lidi namotivovat, a&nbsp;díky tomu se&nbsp;zlepšují, je to ta nejdůležitější část,“ popisuje. 
Z-bionics fungují na&nbsp;specifickém trhu. Svůj produkt přizpůsobují každému na&nbsp;míru, ale plátci jsou obvykle pojišťovny. Není totiž vždy jednoduché si takové náhrady zajistit, čímž se&nbsp;inspirovala zmíněná nadace. 
Práce na&nbsp;projektu je přitom dost stresující, doplňuje tvůrce. „Nikdy nevíte, jak daný člověk&nbsp;bude reagovat. Jak máte uživateli vysvětlit, jaký sval má zatnout na&nbsp;svém vlastním těle?“ ptá se. „Navíc z&nbsp;pozice člověka, který paži&nbsp;má...“ 
Firma svou službu – zajištění bionické paže&nbsp;i&nbsp;její servis – počítá na&nbsp;dlouhé roky. I&nbsp;oblast zdravotnictví vyžaduje trpělivost. „Museli jsme splňovat úplně všechno, aby to brali jako plnou záležitost, ne jen jako výmysl nějakých kluků,“ uvádí Zerzáň. Jeho s&nbsp;Trýskou si mimo jiné zavolali lékaři, aby jim principy projektu a&nbsp;zkušenosti se&nbsp;ztrátou paže&nbsp;popsali – takříkajíc z&nbsp;první ruky. „Odcházeli nadšení. Ti lidé dokážou skvěle sešít člověka dohromady, ale pochopit, co po&nbsp;amputaci prožívá, to není možné vystudovat,“ uzavírá Trýska.

František Zerzáň 
tvůrce bionických paží 
rok narození: 1999 
<clink anchorid="1"></clink> 
Tvarem se&nbsp;blíží lidské paži, ale elegantní zdobení a&nbsp;materiály nezastírají technologie. Šedou barvu těla z&nbsp;3D tiskárny pokrývá Voroného diagram, vzor používaný v&nbsp;geometrii, architektuře i&nbsp;umění. A&nbsp;kovové prsty nápadně odrážejí sluneční paprsky. Bionická paže&nbsp;startupu Z-bionics chce být protipólem běžným náhradám, které lidé po&nbsp;ztrátě končetiny dostávají, a&nbsp;jejichž funkce je spíš v&nbsp;maskování toho, že na&nbsp;těle něco chybí. 
Zakladatel firmy František Zerzáň chtěl lidem umožnit sk

Kreativní průkopníci: František Zerzáň

Jan Fabini 
podnikatel 
rok narození: 1999 
<clink anchorid="6"></clink> 
Jan Fabini říká, že podnikání bylo vždy přirozenou součástí jeho života. A&nbsp;tak když&nbsp;jako dvacetiletý rozpoznal nevyužitý potenciál v&nbsp;segmentu nádobí, rozhodl se&nbsp;založit vlastní značku. „Věděl jsem, že bych to dokázal dělat jinak a&nbsp;lépe, že bych uměl nabídnout kvalitnější produkt, zajímavěji ho odprezentovat a&nbsp;zaměřit se&nbsp;i&nbsp;na&nbsp;stoprocentně prozákaznický přístup, což před&nbsp;pěti lety nebylo vůbec obvyklé,“ říká. 
První sadu nádobí uvedl na&nbsp;trh v&nbsp;říjnu 2019. „Naše kancelář byla jediná místnost a&nbsp;v&nbsp;týmu jsme byli dva,“ vzpomíná. Za&nbsp;rok 2020 prodali nádobí za&nbsp;7 milionů korun a&nbsp;cifra s&nbsp;každým rokem skokově rostla. Loni se&nbsp;dostali na&nbsp;76 milionů, tým Fabini tvoří dvacet lidí, značka má za&nbsp;sebou spolupráci se&nbsp;Zdeňkem Pohlreichem a&nbsp;v&nbsp;létě překročila hranici sto tisíc prodaných kusů. 
„Neustále přemýšlím, co, kde a&nbsp;jak vylepšit. A&nbsp;často vidím řešení a&nbsp;cesty i&nbsp;tam, kde ostatní ne. Zároveň jsem hodně vytrvalý a&nbsp;asi i&nbsp;houževnatý. Když&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;něčeho pustím, nic mě neodradí,“ přibližuje svůj přístup Fabini. 
Co vás&nbsp;žene kupředu? 
„Moje cíle. Snažím se&nbsp;jen zrealizovat to, co jsem si vysnil.“ 
&nbsp; 
Elis Monsport 
sklářská designérka 
rok narození: 1996 
<clink anchorid="5"></clink> 
Multidisciplinární designérka Elis Monsport se&nbsp;ve&nbsp;své tvorbě nebojí výzev a&nbsp;neustále posouvá možnosti materiálu, který jí před&nbsp;časem učaroval, tedy skla. Díky tomu jí pod&nbsp;rukama vznikají monumentální zrcadlové objekty, interiérové příčky z&nbsp;ručně rytého skla či&nbsp;skříňky se&nbsp;skleněnými stěnami, na&nbsp;něž ryje motivy květin i&nbsp;několik desítek hodin. 
„Ke&nbsp;sklu mě při&nbsp;jedné konzultaci na&nbsp;UMPRUM tak trochu přemluvil Rony Plesl. Prostě mi ten materiál dobře prodal. Materiál, který se&nbsp;dá tvarovat a&nbsp;upravovat tolika způsoby! To mě lákalo, to neznámo a&nbsp;možnost objevovat a&nbsp;zkoumat nové procesy,“ říká Monsport, jež tříbí především řemeslo rytí skla a&nbsp;propojování tohoto pro&nbsp;Česko význačného řemesla s&nbsp;architekturou. 
„Mám velkou radost z&nbsp;realizace skleněné stěny v&nbsp;obřadní síni ve&nbsp;Vratimově a&nbsp;moc ráda bych spolupracovala s&nbsp;developerem, který by do&nbsp;domu začlenil třeba ryté okno, rytou dělicí příčku&nbsp;či&nbsp;jiný objekt.“ Letos v&nbsp;září Monsport prezentuje tvorbu na&nbsp;prestižním veletrhu Collectible v&nbsp;New Yorku a&nbsp;podílí se&nbsp;na&nbsp;podobě velkého hotelového projektu na&nbsp;Floridě. 
Co definuje kreativní přístup v&nbsp;byznysu? 
„Chuť hledat, zkoušet, hrát si, nestagnovat.“ 
&nbsp; 
&nbsp; 
Petr Kapoun 
kosmický byznysmen 
rok narození: 1989 
<clink anchorid="4"></clink> 
Petr Kapoun od&nbsp;dětství snil o&nbsp;stavbě vlastních družic a&nbsp;vypouštění raket. Krabice měnil v&nbsp;centrum NASA. V&nbsp;dospělosti vedl českou odnož italské kosmické firmy SAB Aerospace. Ta přerostla svou matku, dostala českou vlajku na&nbsp;raketu a&nbsp;stala se&nbsp;první zdejší firmou zapojenou do&nbsp;experimentů na&nbsp;ISS. 
Před&nbsp;dvěma lety založil firmu TRL Space. S&nbsp;ní se&nbsp;na&nbsp;podzim Česko dostane mezi hrstku států, které využívají svůj satelit vybavený hyperspektrální kamerou. Donese ho tam TROLL, družice TRL. 
„Musím uspokojit společníky, vyslyšet zákazníka, vyhovět úřadům, vyřešit potřeby dodavatelů a&nbsp;partnerů, udržet spojený tým, vytvořit správné podmínky a&nbsp;také jsem zodpovědný za&nbsp;živobytí více než čtyřicítky lidí a&nbsp;jejich rodin,“ vyjmenovává nároky. Ale i&nbsp;zodpovědnost je jeho hnací motor. 
A&nbsp;pak: „Dokážete si představit život bez&nbsp;mobilního telefonu, internetu, navigace, bankomatu, zemědělských produktů, dopravy vlakem, lodí nebo letadlem?“ vypočítává jen pár dopadů průmyslu. „Chci vytvořit úspěšnou globální českou značku&nbsp;a&nbsp;hrát prim v&nbsp;klíčovém oboru.“ 
Čím se&nbsp;vaše uvažování liší od&nbsp;ostatních v&nbsp;oboru? 
„Nebojím se&nbsp;riskovat a&nbsp;jít proti proudu. Když&nbsp;tomu věřím a&nbsp;zdá se&nbsp;mi to správné, je mi jedno, co si myslí ostatní.“ 
 Kateřina Šédová 
lékařka a&nbsp;zakladatelka Loono 
rok narození: 1991 
<clink anchorid="3"></clink> 
Někdo by se&nbsp;při&nbsp;vážné nemoci stáhl, Kateřina Šédová udělala opak. Když&nbsp;jí ve&nbsp;22 letech našli rakovinu vaječníků, založila společnost Loono a&nbsp;odstartovala kampaň #prsakoule. „Myslím, že startovacím impulzem byly rozhovory s&nbsp;mými vrstevníky, kteří tělu nenaslouchali jako já,“ říká. To ji jako budoucí lékařku&nbsp;vyděsilo a&nbsp;inspirovalo k&nbsp;akci. 
„Pryč jsou časy, kdy jsem s&nbsp;IKEA taškou, kde jsem měla modely prsou a&nbsp;varlat, objížděla workshopy sama,“ směje se. Loono slaví deset let. Má aplikaci Preventivka, vyškolilo na&nbsp;150 tisíc lidí a&nbsp;jistě zachránilo přes&nbsp;90 životů. Tolik lidí se&nbsp;ozvalo, že jim pomohlo včas odhalit rakovinu nebo jinou vážnou nemoc. Aplikace k&nbsp;tomu nasbírala přes&nbsp;800 nálezů bulek a&nbsp;změn. 
Šédová je členkou několika správních rad neziskovek, další mentoruje, zakládá Centrum prevence v&nbsp;Nemocnici na&nbsp;Bulovce a&nbsp;vede projekt koordinátorů onkologické péče. Ročně online osloví pět milionů lidí. „Dostáváme téma prevence do&nbsp;seriálů i&nbsp;hlavních zpráv,“ raduje se. Loono je oceňované i&nbsp;za&nbsp;své financování, kdy není závislé jen na&nbsp;státu nebo dárcích a&nbsp;roste. 
Čím se&nbsp;vaše uvažování odlišuje od&nbsp;ostatních v&nbsp;oboru? 
„Od&nbsp;začátku věřím, že je potřeba dělat odvážné kroky, aby člověk&nbsp;dosáhl změny.“ 
&nbsp; 
Markéta Gajdošová 
nutriční specialistka 
rok narození: 1999 
<clink anchorid="2"></clink> 
Markéta Gajdošová je v&nbsp;současnosti jednou z&nbsp;předních nutričních specialistek domácí odborné scény. Ještě v&nbsp;době studia na&nbsp;osmiletém gymnáziu naprosto propadla tématu nutričního poradenství. Dokonce se&nbsp;obor vydala studovat na&nbsp;přední univerzitu v&nbsp;USA. „Ne kvůli tomu, abych tam zůstala, ale abych naopak všechny získané znalosti mohla vzít zpátky do&nbsp;Česka a&nbsp;pokusit se&nbsp;přepsat obor v&nbsp;našich podmínkách,“ přibližuje. 
Dnes stojí na&nbsp;pozici jednatelky a&nbsp;odborné garantky dvou konceptů, společnosti MG Nutrition, jejíž obrat v&nbsp;první polovině roku 2024 meziročně narostl o&nbsp;166 %, a&nbsp;poradenským projektem MG Coaching se&nbsp;stovkami klientů. V&nbsp;Americe dokončuje RDN titul v&nbsp;klinické výživě se&nbsp;specializací na&nbsp;poruchy příjmu potravy a&nbsp;sportovní výživu a&nbsp;věnuje se&nbsp;i&nbsp;soukromé poradenské praxi. 
„Výživa je tématem pro&nbsp;nás&nbsp;všechny. Pochopit její sílu znamená držet v&nbsp;rukou zbraň, která nám bez&nbsp;nadsázky instantně zlepší život. Nelze ji vnímat jen jako otázku obsahu talíře, ale spíše něco, co můžeme využít k&nbsp;dosažení svých cílů.“ 
Co jste se&nbsp;během své kariérní cesty naučila? 
„Jak moc je důležité nikdy nezapomenout na&nbsp;hodnoty, u&nbsp;kterých to vše začalo, a&nbsp;na&nbsp;vize, které zažehly lásku k&nbsp;tomu, do&nbsp;čeho se&nbsp;člověk&nbsp;pustil.“ 
&nbsp; 
Šimon Šebek 
multitalent 
rok narození: 2000 
<clink anchorid="1"></clink> 
Šimon Šebek je rozkročený mezi několik oblastí. Coby produkční a&nbsp;režisér spoluzaložil filmovou agenturu Seeya Creative a&nbsp;bookingovou agenturu Pop Out, které mají po&nbsp;třech letech existence na&nbsp;kontě spolupráce se&nbsp;zahraničními superstars, jako je Weekend, Travis Scott, Aron Piper či&nbsp;Kaytranada. Stojí za&nbsp;platformou IMPAKT, jejíž cílem je dostat do&nbsp;společenského povědomí problémy mladé generace a&nbsp;která funguje za&nbsp;podpory prezidenta Petra Pavla. A&nbsp;aby toho neměl málo, vede marketing telemedicínské poradny uLékaře.cz. 
„Nevybral jsem si knižní přístup k&nbsp;životu. Vždy mě bavilo se&nbsp;učit, ale ne sedět v&nbsp;lavici, takže&nbsp;jsem se&nbsp;rozhodl odejít z&nbsp;vysoké školy a&nbsp;začal jsem pracovat, abych získal svobodu, kontrolu nad&nbsp;svým časem,“ říká Šebek. Rychle přišel na&nbsp;to, že pro&nbsp;velké věci není třeba velkých investic a&nbsp;že není nutné umět vše, když&nbsp;se&nbsp;člověk&nbsp;obklopí těmi správnými lidmi. 
„Rozhodně dělám vše srdcem a&nbsp;sám sebe se&nbsp;vždy ptám, jaké pocity mé nápady vyvolají v&nbsp;lidech. Nechci do&nbsp;světa pouštět další zbytečnosti, snažím se, aby moje činnost měla pozitivní dopad.“ 
Co je váš hnací motor? 
„Smrtelnost.“

Jan Fabini 
podnikatel 
rok narození: 1999 
<clink anchorid="6"></clink> 
Jan Fabini říká, že podnikání bylo vždy přirozenou součástí jeho života. A&nbsp;tak když&nbsp;jako dvacetiletý rozpoznal nevyužitý potenciál v&nbsp;segmentu nádobí, rozhodl se&nbsp;založit vlastní značku. „Věděl jsem, že bych to dokázal dělat jinak a&nbsp;lépe, že bych uměl nabídnout kvalitnější produkt, zajímavěji ho odprezentovat a&nbsp;zaměřit se&nbsp;i&nbsp;na&nbsp;stoprocentně prozákaznický přístup, což před&nbsp;pěti lety nebylo vůbec obvyklé,“ říká. 
První sadu nádobí uvedl na&nbsp;trh v&nbsp;říjnu 2019. „Naše kancelář byla jediná

Kreativní průkopníci – další inovátoři

<clink anchorid="1"></clink> 
Jak se&nbsp;vám pracuje s&nbsp;dokonale přesným, úžasně výkonným, neviditelným kolegou bez&nbsp;emocí? Vítejte ve&nbsp;světě umělé inteligence. 
Město Brantford v&nbsp;kanadském Ontariu bylo v&nbsp;polovině 60. let idylické místo, přinejmenším viděno dnešní optikou. Opravář telefonní firmy si mohl vybírat, jaký dům si pořídí, i&nbsp;když&nbsp;manželka zůstala doma, aby se&nbsp;starala o&nbsp;děti. Na&nbsp;Varadi Avenue, výpadovce na&nbsp;sever, stály domy oblíbené pro&nbsp;své velké dvorky, na&nbsp;nichž šlo pět měsíců v&nbsp;roce hrát hokej. 
Opravář a&nbsp;jeho hubený synek tam tou dobou trávili každé odpoledne a&nbsp;všechny víkendy. „Musíš jezdit tam, kde puk bude, ne tam, kde je teď,“ říkal otec, potomek běloruských emigrantů jménem Walter Gretzky. Z&nbsp;jeho hubeného kluka, Waynea, byl za&nbsp;pár let nejlepší hokejista všech dob, ačkoli nebyl ani obzvlášť rychlý, ani silný, ani neuměl moc prudce střílet. Byl chytrý – jezdil tam, kde puk bude, a&nbsp;často tuhle otcovskou lekci zmiňoval. 
Ona rudimentární hokejová poučka měla překročit hranice svého sportu. Ještě letos, pětadvacet let poté, co Gretzky junior hokej hrát přestal, ji používají nejvlivnější světové korporace, chtějí-li naznačit, že být chytrý má svůj význam. „Umělá inteligence postupuje rychle,“ upozorňuje poradenská firma PwC ve&nbsp;svém letošním pojednání o&nbsp;tom, jak AI proměňuje vztah člověka a&nbsp;jeho zaměstnání. „Kdo chce uspět, musí bruslit tam, kde puk teprve bude.“ 
Jak už to s&nbsp;cennými poučeními bývá, i&nbsp;tohle se&nbsp;snadněji řekne, než provede. Překotný nástup umělé inteligence z&nbsp;laboratoří do&nbsp;reálné ekonomiky znamená v&nbsp;praktickém životě dvě věci. Zaprvé firmy hledají, jak by pro&nbsp;ty úžasné nové schopnosti našly nějaký užitečný úkol. „Chci, aby moje AI za&nbsp;mě prala prádlo a&nbsp;myla nádobí, abych já mohla psát a&nbsp;malovat, ne aby psala a&nbsp;malovala, abych já mohla mýt nádobí a&nbsp;prát prádlo,“ vystihla tu starost nedávno na&nbsp;X (donedávna Twitter) polská spisovatelka Joanna Maciejewska. 
Zadruhé, když&nbsp;už se&nbsp;povede umělé inteligenci něco užitečného přidělit, je ještě třeba nějak zařídit, aby to nenadělalo víc škody než užitku. Ani jedno není jednoduché, ačkoli podle časopisu Wired letos využívá umělé inteligence 35 % globálních společností a&nbsp;celosvětový trh s&nbsp;AI by měl do&nbsp;roku 2030 dosáhnout ročního objemu 1,85 bilionu dolarů. Ve&nbsp;vedení firem převládá názor, že největším rizikem by bylo AI ignorovat. Asi není od&nbsp;věci otázka, zda to nevede k&nbsp;přijímání nové technologie za&nbsp;každou cenu – i&nbsp;tam, kde její přínos investici neodpovídá. 
Tomu by se&nbsp;zdály nasvědčovat i&nbsp;výsledky obsáhlé studie, již na&nbsp;závěr loňského roku publikovala investiční banka Goldman Sachs (zpovídala kvůli ní manažery 800 firem s&nbsp;celosvětovou působností a&nbsp;celkem více než 11 miliony zaměstnanců). Ze&nbsp;studie plyne, že technologická revoluce si ke&nbsp;zteči&nbsp;nemohla vybrat horší chvíli. „V&nbsp;zemích s&nbsp;nízkými a&nbsp;nižšími středními příjmy je nezaměstnanost stále vyšší než před&nbsp;koronavirovou pandemií,“ popisuje neutěšený status quo. „Pracovníci s&nbsp;pouze základním vzděláním a&nbsp;ženy čelí nižší míře zaměstnanosti. Současně klesají reálné mzdy v&nbsp;důsledku pokračující krize životních nákladů (...) a&nbsp;obavy pracovníků o&nbsp;kvalitu práce se&nbsp;celosvětově stávají stále výraznějšími problémy.“ 
V&nbsp;příštích čtyřech letech nicméně bude právě zavádění technologií nejčastějším faktorem transformace podniků, soudí jejich vlastní manažeři. Přes&nbsp;85 % respondentů považuje digitální expanzi za&nbsp;trend, který s&nbsp;největší pravděpodobností povede k&nbsp;transformaci jejich firmy. Více než 75 % těchto společností hodlá v&nbsp;příštích pěti letech zavést využití velkých objemů dat, cloud computingu a&nbsp;umělé inteligence. Kromě toho bude jejich klíčovou starostí i&nbsp;širší uplatňování ekologických, sociálních a&nbsp;správních norem (ESG). 
Čtete správně. Ve&nbsp;chvíli ekonomické a&nbsp;geopolitické nejistoty nevyššího kalibru se&nbsp;budou šéfové firem nejvíce věnovat uměle inteligentní digitalizaci, ačkoli nikdo neví, co přinese. To zní jako velká tolerance vůči&nbsp;riziku. Kromě toho bude jejich hlavní starostí vyhovět požadavkům ESG, o&nbsp;nichž již dnes panuje všeobecná shoda, že jsou pouze regulačním vrtochem levicově zaměřených administrativ USA a&nbsp;Evropské unie, jakýmsi pohrobkem lepších časů. 
Až&nbsp;poté přichází na&nbsp;řadu realita: rostoucí životní náklady a&nbsp;pomalý hospodářský růst. Geopolitické rozpory a&nbsp;demografický vývoj (rozuměj hrozba světové války a&nbsp;vymírání vyspělého světa) hodnotili respondenti jako méně významné faktory vývoje svého byznysu. Řečeno lidskou mluvou to znamená, že si firmy napřed obléknou iluzi budoucího skafandru, potom kabát a&nbsp;nakonec košili. 
Optimisté nicméně tvrdí, že ekonomický potenciál umělé inteligence veškeré případné porodní bolesti vyváží. „Již nyní AI automatizuje manuální a&nbsp;repetitivní úkoly. Brzy bude doplňovat lidská rozhodnutí. Do&nbsp;roku 2030 přinese globálnímu HDP větší navýšení, než kolik čítá současná produkce Číny a&nbsp;Indie dohromady. Tento růst bude více než dostatečný k&nbsp;vytvoření mnoha dobrých pracovních míst a&nbsp;promění způsob, jímž práci vykonáváme dnes,“ píše globální konzultační firma PwC. (A&nbsp;dodává, jak by ne, že tu proměnu zvládnete úspěšně pouze tehdy, najmete-li si za&nbsp;tím&nbsp;účelem služby PwC.) 
S&nbsp;konkrétními příklady je to dosud chudší. Ne nadarmo ve&nbsp;společnosti výrazu AI nacházíme častěji slovo „potenciál“ než „výsledky“. Citujme zprávu jiného globálního giganta poradenské branže, firmu McKinsey, o&nbsp;práci realitních agentů: „Generativní umělá inteligence má potenciál proměnit mnoho každodenních úkolů realitních profesionálů. Může například rychle generovat popisy nemovitostí a&nbsp;nabídek. Mohlo by jít o&nbsp;využití počítačového vidění k&nbsp;analýze&nbsp;fotografií, půdorysů nebo videí pořízených drony a&nbsp;jejich převedení do&nbsp;písemných popisů. Tyto popisy lze individuálně přizpůsobovat tak, aby oslovily různé zákazníky různými způsoby.“ 
To je dosud jen hudba budoucnosti, ačkoli její noty jsou již alespoň zhruba sepsány. Plus je třeba vzít v&nbsp;potaz možnost analýzy tržních trendů a&nbsp;zautomatizování úkonů nezbytných pro&nbsp;hodnocení rizik, tedy něco, co AI bezpochyby umí lépe než sebevýkonnější lidé. To jistě budou schopnosti užitečné nesmírně – až&nbsp;budou fungovat. 
Naproti tomu máme k&nbsp;dispozici zprávu PAC, firmy pro&nbsp;analytický výzkum, o&nbsp;změnách, jež umělá inteligence přináší sektoru bankovnictví. Držte si klobouky. „Nástup GenAI přináší souběh faktorů, které mohou tradičním bankám zvýšit konkurenceschopnost možností plné integrace hloubky a&nbsp;rozsahu interních a&nbsp;externích dat, k&nbsp;nimž mají přístup, s&nbsp;různorodou škálou fintech služeb a&nbsp;řešení. PAC věří, že GenAI má praktický potenciál zásadně pozitivně narušit chování front office, middle office a&nbsp;back office tím, že demokratizuje přístup ke&nbsp;komplexním poznatkům a&nbsp;podpoří schopnost poskytovat bankovní služby na&nbsp;nové úrovni,“ uvádí zpráva. 
Budiž zde prominuto každému, koho maně napadne, že tady někdo předběhl pomyslný puk o&nbsp;hodně. Bez&nbsp;ohledu na&nbsp;to, co předcházející odstavec znamená pro&nbsp;řečený byznys (bude například možné prakticky bez&nbsp;rizika uzavírat kartelové dohody?), soustřeďme se&nbsp;na&nbsp;detail potenciální změny chování stávajících zaměstnanců. Zaprvé je to také dosud pouze potenciál. Zadruhé si lze představit, že reakce zaměstnanců na&nbsp;„zásadní pozitivní narušení“ jejich práce nemusí být příznivá. To není bezvýznamný vrtoch, jehož se&nbsp;lze bez&nbsp;následků zbavit prostým vyhozením nepohodlných. 
Zdá se&nbsp;totiž, že čím konkrétnější jsou výsledky uvádění řečeného potenciálu AI do&nbsp;praxe, tím&nbsp;jasnějších kontur druhý problém nabývá. Právě o&nbsp;něm mluví text, jejž v&nbsp;červnu zveřejnil odborný manažerský časopis Harvard Business Review. Umělá inteligence podle něho „prokázala schopnost vyrovnat se&nbsp;lidskému výkonu nebo jej překonat“, když&nbsp;jde o&nbsp;analýzy dokumentů, předpovídání prodeje či&nbsp;prověřování uchazečů o&nbsp;zaměstnání. Na&nbsp;straně druhé však paradoxně zaměstnancům znepříjemňuje život. 
Časopis píše, že „v&nbsp;zápalu snahy udržet krok s&nbsp;konkurencí a&nbsp;využít zvýšení efektivity ztratilo mnoho organizací ze&nbsp;zřetele své nejdůležitější aktivum – lidi, jejichž práce je roztříštěna&nbsp;do&nbsp;úkolů stále více zautomatizovaných“. To je kontraintuitivní – právě o&nbsp;automatizovatelné úkoly se&nbsp;měla podle AIpoštolů jejich nová technologie postarat nejdříve. Pokud má projekt zavádění umělé inteligence dlouhodobě uspět, „musíte se&nbsp;v&nbsp;první řadě zaměřit na&nbsp;lidi a&nbsp;až&nbsp;poté na&nbsp;technologie“, uvádějí autoři. 
Jak k&nbsp;tomu došli? Strávili tři&nbsp;týdny sledováním 166 softwarových inženýrů v&nbsp;nejmenované tchajwanské biomedicínské firmě. (To, nakolik s&nbsp;lidským úsudkem zacvičí třítýdenní společnost 166 bioajťáků, ponechme pro&nbsp;tuto chvíli stranou.) Autoři&nbsp;zjišťovali, jak inženýři&nbsp;reagují na&nbsp;práci s&nbsp;AI, ptali se&nbsp;jich samotných, jejich kolegů i&nbsp;rodinných příslušníků. 
Výsledky ukázaly, že inženýři, kteří při&nbsp;práci přicházeli s&nbsp;umělou inteligencí do&nbsp;styku nejvíce, byli schopni úspěšně dokončit více úkolů než kdy jindy. Zároveň se&nbsp;však cítili společensky ochuzeni, protože&nbsp;jim práce zabrala celý den bez&nbsp;jinak běžných přestávek vyplněných zdánlivě bezvýznamnou komunikací s&nbsp;kolegy. Tito pracovníci projevovali daleko silnější touhu po&nbsp;styku s&nbsp;kolegy, zmiňovali intenzivní pocit osamělosti, nespavost a&nbsp;vyšší míru konzumace alkoholu. To vše má negativní dopad na&nbsp;kvalitu života, náladu, kognitivní funkce, chování a&nbsp;zdraví celkově. Korporátní manažer to vše může číst jako synonymum nežádoucího pojmu dlouhodobě slabší výkonnost. 
„Na&nbsp;jedné straně může izolace vyvolaná AI podnítit zaměstnance, aby více investovali do&nbsp;svých mezilidských vztahů a&nbsp;hledali sociální vyžití, které jim schází. Na&nbsp;hlubší úrovni to však může narušit samotný základ těchto vztahů – pocit autentické, sdílené lidskosti, který je základem skutečné spolupráce,“ píší autoři. 
Proč s&nbsp;tím&nbsp;tedy šéfové takové firmy něco neudělají? můžete se&nbsp;teď logicky zeptat. Možná proto, že si nejsou ničeho zlého vědomi. Takovou ne zcela intuitivní odpověď nabízí Dan Ariely, profesor psychologie na&nbsp;americké Duke University. Americko-izraelský psycholog, jenž dlouhodobě zkoumá lidskou iracionalitu, říká, že máme velmi nesprávně zjednodušenou představu o&nbsp;tom, co nám dělá v&nbsp;práci radost. 
Každý tuší, a&nbsp;většina z&nbsp;nás&nbsp;to na&nbsp;vlastní kůži&nbsp;zakusila, že ocenění – ať už tržní nebo od&nbsp;nařízených – je pro&nbsp;náš pocit z&nbsp;práce důležité. Podle Arielyho se&nbsp;však patrně v&nbsp;takovém soudu mýlíme hned dvakrát. Zaprvé přeceňujeme míru ocenění, již se&nbsp;nám musí dostat, abychom pracovali lépe. Zadruhé podceňujeme míru otrávenosti, již pociťujeme, pokud se&nbsp;nám onoho ocenění nedostane. 
Se&nbsp;svými studenty podnikl Ariely na&nbsp;to téma nevšední pokus. Dvě skupiny respondentů dostaly nabídku postavit hračku&nbsp;ze&nbsp;stavebnice Lego za&nbsp;tři&nbsp;dolary. Když&nbsp;měli hotovo, dostali nabídku postavit další za&nbsp;dva dolary a&nbsp;sedmdesát centů, další za&nbsp;dva dolary čtyřicet a&nbsp;tak dále. Ariely a&nbsp;jeho asistenti nechávali v&nbsp;jedné skupině hotové hračky netknuté, kdežto ve&nbsp;druhé skupině je okamžitě rozebírali (Ariely jim přezdíval Sisyfové). 
Rozdíl byl markantní. Ve&nbsp;skupině se&nbsp;zachovanými hračkami sestavili respondenti průměrně jedenáct hraček, zatímco ve&nbsp;druhé jen sedm. „Nebylo to tak, že by si někdo z&nbsp;respondentů myslel, že léčí rakovinu nebo něco podobě významného,“ komentoval to později Ariely. „Všichni věděli, že jde jen o&nbsp;pokus s&nbsp;legem – ale i&nbsp;ten nepatrný kus smysluplnosti, zachování hračky o&nbsp;pár minut déle, měl za&nbsp;následek třetinový rozdíl ve&nbsp;výkonnosti.“ 
Co víc, Ariely se&nbsp;před&nbsp;začátkem pokusu respondentů ptal na&nbsp;jejich vlastní odhad míry uvedeného efektu. Obě skupiny uvedly v&nbsp;průměru stejnou odpověď: domnívaly se, že rozdíl existovat bude, ale odhadly, že Sisyfové sestaví jen o&nbsp;jednu hračku&nbsp;méně než jejich kolegové se&nbsp;„smysluplnějším“ úkolem. „Všichni ten efekt podcenili,“ řekl k&nbsp;tomu Ariely. 
Poslední výstup z&nbsp;pokusu pak byl zcela nečekaný. Obě skupiny respondentů byly složeny rovnoměrně z&nbsp;lidí, kteří uvedli, že mají lego odmala velmi v&nbsp;oblibě, a&nbsp;z&nbsp;takových, jimž byla stavebnice lhostejná. Ariely poté zjistil, že ve&nbsp;„smysluplné“ skupině sestavovali fanoušci lega průměrně o&nbsp;dvě hračky více než jejich lhostejní kolegové. K&nbsp;jeho překvapení však ve&nbsp;skupině Sisyfů nehrála náklonnost k&nbsp;legu žádnou roli: žádná korelace náklonnosti a&nbsp;výkonnosti se&nbsp;neobjevila. 
„Když&nbsp;jejich činnost neměla žádný smysl, pak bylo najednou jedno, jestli mají lego rádi nebo ne,“ komentoval to Ariely. „Jako mnohde jinde, ani tady si nejsme přesně vědomi toho, co sami považujeme za&nbsp;důležité.“ Natož abychom to věděli o&nbsp;lidech jiných – zejména&nbsp;takových, jimiž máme sklon pohrdat, protože&nbsp;jsou to naši&nbsp;podřízení. 
Co tedy s&nbsp;tím? Jak zařídit, aby práce se&nbsp;supervýkonným, ale asociálním kolegou v&nbsp;podobě AI nebyla demotivující? Náznak odpovědi nabízí David Michels, řídící partner japonské pobočky konzultační firmy Bain &amp; Company, jenž se&nbsp;touto stránkou korporátního života dlouhodobě zabývá. „Jak je možné, že společnosti, které nám chtějí prodávat své výrobky nebo náš profil inzerentům, vědí o&nbsp;tom, co nás&nbsp;motivuje, víc než společnosti, pro&nbsp;které pracujeme?“ položil si řečnickou otázku v&nbsp;nedávném textu pro&nbsp;časopis Forbes. 
Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;marketingových organizací, jež vědí o&nbsp;klientech první a&nbsp;poslední, podnikové systémy lidských zdrojů příliš často přistupují ke&nbsp;všem zaměstnancům stejně. Ignorují prostý fakt, že různé lidi motivují různé věci jinak, píše Michels. S&nbsp;kolegy proto sestavil šest „archetypů“ pracovníků, z&nbsp;nichž každý cítí svoji nejvyšší motivaci někde jinde (kariérní postup, perfekcionismus v&nbsp;odvedení vlastních úkolů, peněžní odměna, vztahy na&nbsp;pracovišti, altruismus – nebo prostě klid). 
Pokud vrcholový management a&nbsp;firemní oddělení HR dokážou svůj systém odměn těmto prioritám přizpůsobit, mohlo by to ulevit jak mnoha problémům stávajícím, tak – především – těm budoucím. Optimisté se&nbsp;domnívají, že to za&nbsp;vydatného ekonomického přispění umělé inteligence bude snadnější než dosud. Nemají-li pravdu, čeká nás&nbsp;vývoj tam, kam již od&nbsp;nástupu internetové ekonomiky směřuje. Do&nbsp;budoucnosti obydlené těmi, kdo vědí, kde bude puk za&nbsp;chvíli, a&nbsp;drtivou většinou těch, kteří o&nbsp;žádném puku nemají ani páru; sem tam Gretzky a&nbsp;milion Sisyfů.

<clink anchorid="1"></clink> 
Jak se&nbsp;vám pracuje s&nbsp;dokonale přesným, úžasně výkonným, neviditelným kolegou bez&nbsp;emocí? Vítejte ve&nbsp;světě umělé inteligence. 
Město Brantford v&nbsp;kanadském Ontariu bylo v&nbsp;polovině 60. let idylické místo, přinejmenším viděno dnešní optikou. Opravář telefonní firmy si mohl vybírat, jaký dům si pořídí, i&nbsp;když&nbsp;manželka zůstala doma, aby se&nbsp;starala o&nbsp;děti. Na&nbsp;Varadi Avenue, výpadovce na&nbsp;sever, stály domy oblíbené pro&nbsp;své velké dvorky, na&nbsp;nichž šlo pět měsíců v&nbsp;roce hrát hokej. 
Opravář a&nbsp;jeho hubený synek tam tou dobou trávili každé odpoledne a&nbsp;všechny vík

Gretzky a Sisyfové

10 000 př. K. 
Trest 
Živit se&nbsp;musí každý, ale první job (v&nbsp;zemědělství, zhruba 10 000 let před&nbsp;Kristem) dostali lidé za&nbsp;trest. „V&nbsp;potu tváře budeš chléb svůj vezdejší dobývat,“ popisuje Bible rozsudek za&nbsp;neautorizovaný přístup jistého Adama k&nbsp;ovocnářským přebytkům. CEO vší existence tehdy také rozhodl, že člověk&nbsp;má pracovat a&nbsp;odpočívat v&nbsp;poměru šesti dnům k&nbsp;jednomu. 
&nbsp; 
1750 př. K. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Princip otrocké práce je vykalkulován tak, aby vám udržel holý život, a&nbsp;ne mnoho dalšího. Praxe, již jako první zmiňuje Chammurapiho zákoník&nbsp;(asi 1750 před&nbsp;Kristem), v&nbsp;různých obměnách přežila tisíciletí, například v&nbsp;protismyslném sloganu o&nbsp;tom, že „Arbeit macht frei“. Dnes slouží její připomínka svobodným a&nbsp;relativně bohatým černým Američanům coby záminka k&nbsp;požadování reparací. 
&nbsp; 
1300 
<clink anchorid="5"></clink> 
Práce se&nbsp;stává součástí cesty ke&nbsp;spáse&nbsp;lidské duše. Kláštery byly pravděpodobně prvními skutečně moderními organizacemi s&nbsp;integrovanými systémy řízení a&nbsp;výroby. (Ne univerzálně – ještě Martin Luther považoval finančnictví za&nbsp;„království temnoty“.) Jedním z&nbsp;tehdejších výdobytků je rozlišení mezi uměním a&nbsp;řemesly; i&nbsp;umělec pracuje, pravil nový konsenzus, jemuž vděčíme na&nbsp;jedné straně za&nbsp;katedrály, na&nbsp;straně druhé za&nbsp;Ochranný svaz autorský. 
&nbsp; 
1890 
Produktivita 
Novoty technologické (Gutenberg), teologické (protestantismus) a&nbsp;politické (Napoleon) připravily půdu pro&nbsp;byrokracii, standardizované dělení pracovních úkonů mezi lidi, napříště specialisty. Americký inženýr Frederick Taylor a&nbsp;německý sociolog Max Weber se&nbsp;podepsali pod&nbsp;novou doktrínu produktivity, jejímž prominentním protagonistou se&nbsp;ještě před&nbsp;první světovou válkou stal Henry Ford se&nbsp;svou pásovou výrobou. 
&nbsp; 
1960 
<clink anchorid="4"></clink> 
Rozšířené používání hormonální antikoncepce (v&nbsp;USA plně legalizované v&nbsp;roce 1960) dalo ženám možnost masově vrhnout své schopnosti na&nbsp;pracovní trh. Větší ekonomická soběstačnost žen s&nbsp;možností vést svobodnější sexuální život proměnily svět během dvou desítek let k&nbsp;nepoznání. Dnes na&nbsp;Západě ženy tvoří více než polovinu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva i&nbsp;pracovní síly a&nbsp;nesou odpovědnost za&nbsp;více než polovinu spotřeby domácností. Minus? Ubývá dětí. 
&nbsp; 
1970 
<clink anchorid="3"></clink> 
Již v&nbsp;50. letech se&nbsp;na&nbsp;pozoruhodnou cestu novým směrem vydal německý styl designu pracovišť zvaný Bürolandschaft. Prosazoval pružný přístup k&nbsp;uspořádání kanceláří, nahradil předcházející kancelářské kóje, aby vymýtil jakoukoli iluzi soukromí. Tento styl se&nbsp;postupně dostával z&nbsp;kontinentální Evropy do&nbsp;Británie a&nbsp;USA a&nbsp;později se&nbsp;proměnil v&nbsp;ďábelský vynález, jejž dnes nazýváme open-plan kancelář nebo prostě open space. Bezduchou práci je totiž nejlépe vykonávat v&nbsp;patřičně bezduchém prostředí. 
&nbsp; 
1990 
<clink anchorid="2"></clink> 
Starost o&nbsp;duševní blaho zaměstnanců se&nbsp;začíná stávat běžnou součástí zájmu zaměstnavatelů. Na&nbsp;scénu přichází „neformální pátek“, během něhož zaměstnanci odkládají jindy povinné obleky a&nbsp;šaty ve&nbsp;prospěch džínů, triček a&nbsp;tenisek. V&nbsp;poslední pracovní den týdne se&nbsp;tak každý může stát svým soukromým Marlonem Brandem, jenž tričko (coby oděv&nbsp;vhodný pro&nbsp;oscarovou galaparádu) zpopularizoval, jenže&nbsp;už o&nbsp;čtyřicet let dříve. 
&nbsp; 
2020 
<clink anchorid="1"></clink> 
Optické vlákno schopné rychlého přenosu dat pomohlo také přenést mnoho kancelářské práce na&nbsp;internet. Když&nbsp;pak koronavirová pandemie držela lidi po&nbsp;řadu měsíců doma, bylo rozšíření práce na&nbsp;dálku (již Češi&nbsp;z&nbsp;neznámých důvodů nazývají anglickým výrazem pro&nbsp;ministerstvo vnitra nebo místního rozvoje) logický jevem. Minus č. 1? Lidé se&nbsp;spolu nebaví. Minus č. 2? Když&nbsp;do&nbsp;práce nejdete, nemůžete z&nbsp;ní ani odejít.

10 000 př. K. 
Trest 
Živit se&nbsp;musí každý, ale první job (v&nbsp;zemědělství, zhruba 10 000 let před&nbsp;Kristem) dostali lidé za&nbsp;trest. „V&nbsp;potu tváře budeš chléb svůj vezdejší dobývat,“ popisuje Bible rozsudek za&nbsp;neautorizovaný přístup jistého Adama k&nbsp;ovocnářským přebytkům. CEO vší existence tehdy také rozhodl, že člověk&nbsp;má pracovat a&nbsp;odpočívat v&nbsp;poměru šesti dnům k&nbsp;jednomu. 
&nbsp; 
1750 př. K. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Princip otrocké práce je vykalkulován tak, aby vám udržel holý život, a&nbsp;ne mnoho dalšího. Praxe, již jako první zmiňuje Chammurap

Člověk a práce

Úvoz 
<clink anchorid="1"></clink> 
 Marta Spurná má pohostinství v&nbsp;krvi. Její rodiče koupili v&nbsp;90. letech karlovarský hotel Embassy, který je pro&nbsp;mnohé gastronomickou základnou nejen během mezinárodního filmového festivalu. Pro&nbsp;Martu se&nbsp;stal především místem, kde sbírala své zkušenosti v&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;hosty. Ty nyní uplatňuje i&nbsp;v&nbsp;Praze, v&nbsp;lokalitě, která víc pražská už být ani nemůže. Společně se&nbsp;svým partnerem Miroslavem Vykysalým před&nbsp;dvěma lety otevřela restauraci tāst v&nbsp;romantické Šporkově ulici přímo pod&nbsp;Petřínem. Letos na&nbsp;jaře se&nbsp;pak podnikavá dvojice rozkročila o&nbsp;několik domů dál, do&nbsp;ulice Úvoz. Mají tu stejnojmenný podnik, kam zvou na&nbsp;jídla vycházející z&nbsp;české kulinařiny v&nbsp;odlehčeném pojetí a&nbsp;na&nbsp;pečlivě ošetřené pivo. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Málokdo si okolí Pražského hradu spojuje s&nbsp;gastronomií na&nbsp;úrovni. V&nbsp;posledních letech se&nbsp;ale situace naštěstí mění a&nbsp;v&nbsp;oblasti vyrostlo mnoho příjemných restaurací, bister i&nbsp;kaváren. Mezi ně patří právě i&nbsp;nový podnik Úvoz, na&nbsp;který narazíte, když&nbsp;na&nbsp;konci Nerudovy ulice pokračujete stále vzhůru, nikoliv k&nbsp;Hradu. Po&nbsp;pravé ruce objevíte nenápadnou restauraci, jejíž dřevem obložený interiér připomíná pivnici. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Pivo si tady můžete dopřát také, konkrétně z&nbsp;Pivovaru Kamenice. Především si tady ale užijete nápaditá jídla v&nbsp;podání Miroslava Vykysalého a&nbsp;Jana Wiechece. Oba se&nbsp;rádi obrací do&nbsp;staročeských kuchařek, při&nbsp;vaření ale používají i&nbsp;ne úplně typické suroviny, jako je třeba křehký vepřový pavouček na&nbsp;řízek. A&nbsp;přidávají i&nbsp;různé fermentované komponenty pro&nbsp;svěží kyselost. 
<clink anchorid="4"></clink> 
„Nedá se&nbsp;říci, že bychom tady dělali ryzí českou kuchyni, recepty v&nbsp;sobě spíš mají její vliv. Spoustu lidí totiž může spojení ‚česká kuchyně‘ odradit – v&nbsp;létě ve&nbsp;třicetistupňovém horku to přece jen není úplně ono. My se&nbsp;tak snažíme jídla spíš odlehčovat, proto si tady nedáte kachnu s&nbsp;pěti knedlíky, ale s&nbsp;kváskovým lívancem a&nbsp;nezahuštěným zelím,“ popisuje Marta Spurná. K&nbsp;tomu české ryby, sezonní zelenina a&nbsp;ovoce, vše jednoduše zpracované tak, aby na&nbsp;talíři&nbsp;vynikly jednotlivé suroviny. 
<clink anchorid="5"></clink> 
A&nbsp;proč právě lokalita v&nbsp;pražském podhradí, kam proudí zejména&nbsp;cizinci? Především proto, že jde o&nbsp;romantické, krásné místo, která si zaslouží mnohem víc než plejádu trdelníků a&nbsp;hospod nevalné kvality. „Necílíme na&nbsp;turisty, ale na&nbsp;lidi, kteří si nás&nbsp;sami najdou a&nbsp;vědí, za&nbsp;čím jdou. Spousta známých nás&nbsp;od&nbsp;této lokality odrazovala, ale ukázalo se, že když&nbsp;člověk&nbsp;dělá věci poctivě, hosté si ho skutečně najdou,“ pochvaluje si Marta Spurná. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Foto: Tomáš Novák, Martin Svoboda

Úvoz 
<clink anchorid="1"></clink> 
 Marta Spurná má pohostinství v&nbsp;krvi. Její rodiče koupili v&nbsp;90. letech karlovarský hotel Embassy, který je pro&nbsp;mnohé gastronomickou základnou nejen během mezinárodního filmového festivalu. Pro&nbsp;Martu se&nbsp;stal především místem, kde sbírala své zkušenosti v&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;hosty. Ty nyní uplatňuje i&nbsp;v&nbsp;Praze, v&nbsp;lokalitě, která víc pražská už být ani nemůže. Společně se&nbsp;svým partnerem Miroslavem Vykysalým před&nbsp;dvěma lety otevřela restauraci tāst v&nbsp;romantické Šporkově ulici přímo pod&nbsp;Petřínem. Letos na&nbsp;jaře se&nbsp;pak podnikavá dvojice rozkročila o&nbsp;ně

Kulinářský klenot v pražském podhradí

<h2>Mi I’m</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;se&nbsp;setkáte s&nbsp;mladou, energií sršící Číňankou Wen, během krátké chvíle zjistíte, že z&nbsp;celého srdce miluje čínskou kuchyni a&nbsp;vše, co s&nbsp;ní souvisí. Původně přitom do&nbsp;gastronomického byznysu nesměřovala, po&nbsp;dokončení magisterského studia v&nbsp;Praze začala pracovat jako konzultantka v&nbsp;nadnárodní finančně poradenské společnosti. „Rychle jsem ale zjistila, že moje pravá vášeň se&nbsp;ukrývá v&nbsp;kuchyni. Vždy jsem milovala vaření, moji rodiče oba působí v&nbsp;gastronomii, takže&nbsp;mám v&nbsp;sobě asi gen, který mě žene k&nbsp;tomu, sdílet s&nbsp;ostatními jídlo ze&nbsp;svého rodného města,“ směje se&nbsp;Wen. 
Ono město se&nbsp;jmenuje Čchung-čching a&nbsp;typické jsou pro&nbsp;něj zejména&nbsp;rýžové nudle a&nbsp;navrch nespočet variant chilli papriček a&nbsp;sečuánského pepře. Právě to jsou pilíře kuchyně, kterou Wen začala představovat v&nbsp;Česku – chtěla si připomenout jídlo, které pro&nbsp;ni znamenalo domov. Nejprve se&nbsp;činila ve&nbsp;stánku na&nbsp;trzích na&nbsp;náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad, později ve&nbsp;vinohradském podniku Chi Xiao Mian, který začala loni provozovat společně s&nbsp;obchodním partnerem. Bistro zaměřené na&nbsp;speciality z&nbsp;Wenina rodného regionu se&nbsp;rychle dostalo do&nbsp;hledáčku&nbsp;foodies a&nbsp;praskalo ve&nbsp;švech. Jenže&nbsp;osobní i&nbsp;podnikatelské cesty Wen a&nbsp;jejího společníka se&nbsp;záhy rozešly, načež se&nbsp;rozhodla, že z&nbsp;Chi Xiao Mian vystoupí a&nbsp;začne znova. 
Nový začátek zůstal na&nbsp;Vinohradech. A&nbsp;je to skutečný fresh start. Wen tu v&nbsp;červnu otevřela bistro Mi I’m. Řídí se&nbsp;totiž motem: Řekni mi, co jíš, a&nbsp;já ti řeknu, kdo jsi. A&nbsp;„mi“ znamená v&nbsp;čínštině rýže – tato v&nbsp;Asii nepostradatelná surovina je vetkaná do&nbsp;Weniny identity. „Chci do&nbsp;Česka přinést co nejvíce autentickou čínskou kuchyni, bourat stereotypy, které tady panují. Je totiž ohromně rozmanitá, navíc věřím, že její krása spočívá především v&nbsp;tom, že umí hojit, hladí na&nbsp;duši,“ usmívá se&nbsp;Wen. A&nbsp;rozhodně platí, že když&nbsp;si v&nbsp;jejím podniku dáte nudle s&nbsp;horkým vývarem plným masa a&nbsp;zeleniny a&nbsp;necháte si je doladit chilli podle vlastní chuti, jde vážně o&nbsp;velice uspokojivý zážitek. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Wen chce Čechům ukázat také to, že chilli rozhodně nestojí jen na&nbsp;pálivosti, která vše ostatní přehluší. „Pálivá chuť je spíš pocit, je to další dimenze v&nbsp;jídle – jakýsi elektrický náboj. Můžete do&nbsp;jídla přidat něco kyselého, něco sladkého, ale chilli to celé podtrhne, dodá tomu jiný rozměr.“ Sečuánský pepř je pak dalším důležitým komponentem v&nbsp;kuchyni Mi I’m. Po&nbsp;rozkousnutí působí tak trochu jako ohňostroj. Má ohromný chuťový náboj, připomíná spíš bergamot smíchaný s&nbsp;borovicovým jehličím. 
I&nbsp;díky gastronomickému byznysu svých rodičů je Wen schopná dostat nepostradatelné suroviny do&nbsp;Česka, kde jsou v&nbsp;takové kvalitě zatím prakticky nedostupné. Do&nbsp;budoucna by je chtěla začít dovážet a&nbsp;dodávat nejen do&nbsp;jiných restaurací, ale v&nbsp;rámci maloobchodu i&nbsp;ke&nbsp;koncovým zákazníkům. „Letošní rok je ve&nbsp;znamení nudlí, už ten příští ale otevřu&nbsp;další podnik zaměřený na&nbsp;čínské BBQ. Masa se&nbsp;budou nakládat do&nbsp;speciálních kořenících směsí a&nbsp;grilovat na&nbsp;uhlí na&nbsp;otevřeném ohni. Oheň je prvopočátek gastronomie, navíc má skvělou energii, takže&nbsp;ho chci přinést do&nbsp;centra města. A&nbsp;v&nbsp;podniku bude také malý obchod, odkud si hosté budou moci odnést domů alespoň část chutí Číny,“ uzavírá Wen. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Mi I’am 
Slavíkova 27, Praha – Vinohrady

<h2>Mi I’m</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;se&nbsp;setkáte s&nbsp;mladou, energií sršící Číňankou Wen, během krátké chvíle zjistíte, že z&nbsp;celého srdce miluje čínskou kuchyni a&nbsp;vše, co s&nbsp;ní souvisí. Původně přitom do&nbsp;gastronomického byznysu nesměřovala, po&nbsp;dokončení magisterského studia v&nbsp;Praze začala pracovat jako konzultantka v&nbsp;nadnárodní finančně poradenské společnosti. „Rychle jsem ale zjistila, že moje pravá vášeň se&nbsp;ukrývá v&nbsp;kuchyni. Vždy jsem milovala vaření, moji rodiče oba působí v&nbsp;gastronomii, takže&nbsp;mám v&nbsp;sobě asi gen, který mě žene k&nbsp;tomu, sdílet s&nbsp;ostatními jídlo ze&nbsp;svého rodného města,“ sm

Wen: Elektrizující chutě čínské kuchyně

Soňa Hanušová

Šéfbarman pražského Hemingway Baru Ondřej Hnilička vybírá z&nbsp;nepřeberného množství rumů svých šest favoritů. 
Že měl legendární americký spisovatel Ernest Hemingway k&nbsp;alkoholu kladný vztah, není žádným tajemstvím. Jedním z&nbsp;jeho nejoblíbenějších nápojů byl rum, proto i&nbsp;v&nbsp;pražském Hemingway Baru najdete pestrý výběr zahrnující přes&nbsp;200 značek. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Spisovatel se&nbsp;stal inspirací i&nbsp;pro&nbsp;první rum z&nbsp;Hniličkova výběru – Papa‘s&nbsp;Pilar 24 Dark. Tvar lahve připomíná čutoru, kterou spisovatel používal během první světové války jako řidič sanitky. Destilát samotný tvoří směs&nbsp;rumů z&nbsp;Floridy, Panamy, Venezuely, Barbadosu a&nbsp;Dominikánské republiky, které zrály v&nbsp;sudech po&nbsp;bourbonu, portském a&nbsp;sherry. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Do&nbsp;výběru se&nbsp;dostal také guatemalský Coconut Cartel, který po&nbsp;destilaci zraje až&nbsp;12 let v&nbsp;sudech z&nbsp;amerického bílého dubu. Na&nbsp;40 % je zředěn nikoli obyčejnou, ale kokosovou vodou. Nechutná však sladce – nabídne nečekaný závan umami, což je pátá chuť, a&nbsp;příjemnou mineralitu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Appleton Estate Rare Cask 12y je zástupcem typického jamajského rumu. Vzniká v&nbsp;tradičních kotlíkových destilačních přístrojích a&nbsp;následně zraje minimálně 12 let v&nbsp;sudech po&nbsp;whisky. „Jedná se&nbsp;o&nbsp;sušší rum, v&nbsp;jehož chuťovém profilu dominují dřevité tóny,“ podotýká Hnilička. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Značka La Hechicera vznikla v&nbsp;roce 2011 a&nbsp;okamžitě rumovému světu učarovala. Kolumbijskou čarodějku, což v&nbsp;překladu znamená její jméno, tvoří směs&nbsp;rumů zrajících až&nbsp;21 let systémem solera v&nbsp;dubových sudech po&nbsp;bourbonu. Za&nbsp;finální chutí s&nbsp;tóny kávy, skořice, vanilky či&nbsp;pepře stojí japonsko-kubánský master blender Giraldo Mituoka Kagana. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Mexiko je známé spíše pro&nbsp;svou tequilu než rum. V&nbsp;hornaté oblasti Sierra Mazateca se&nbsp;ale daří i&nbsp;cukrové třtině, z&nbsp;níž se&nbsp;vyrábí rum Paranubes. „Nenechte se&nbsp;odradit intenzivní vůní, chuť je jemná a&nbsp;ovocná a&nbsp;54 % alkoholu v&nbsp;ní budete hledat jen těžko,“ slibuje Hnilička. 
<clink anchorid="4"></clink> 
V&nbsp;lahvi s&nbsp;nápisem Hell or High Water XO se&nbsp;ukrývá směs&nbsp;tradičních a&nbsp;pot-still rumů z&nbsp;Barbadosu, Trinidadu, Jamajky a&nbsp;Guyany. Ty zrály až&nbsp;15 let v&nbsp;dubových sudech po&nbsp;bourbonu. Díky tomu se&nbsp;ve&nbsp;vůni i&nbsp;chuti projevují tóny dřeva, čokolády, ořechů a&nbsp;kávy.

Šéfbarman pražského Hemingway Baru Ondřej Hnilička vybírá z&nbsp;nepřeberného množství rumů svých šest favoritů. 
Že měl legendární americký spisovatel Ernest Hemingway k&nbsp;alkoholu kladný vztah, není žádným tajemstvím. Jedním z&nbsp;jeho nejoblíbenějších nápojů byl rum, proto i&nbsp;v&nbsp;pražském Hemingway Baru najdete pestrý výběr zahrnující přes&nbsp;200 značek. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Spisovatel se&nbsp;stal inspirací i&nbsp;pro&nbsp;první rum z&nbsp;Hniličkova výběru – Papa‘s&nbsp;Pilar 24 Dark. Tvar lahve připomíná čutoru, kterou spisovatel používal během první světové války jako řidič sanitky. Destilát samotný tvoří směs&nbs

Co pít tento měsíc?

Ester Nová

<h2>Kahotski Eyewear Studio</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Z&nbsp;ulice Milady Horákové na&nbsp;Letné se&nbsp;postupně stává epicentrum designu a&nbsp;řemesel. K&nbsp;četným obchodům zaměřeným na&nbsp;pečlivý výběr lokální designové tvorby přibyla butiková optika Kahotski Eyewear Studio, za&nbsp;kterou stojí manželé Nastassia a&nbsp;Pavel Kahotští. K&nbsp;dostání jsou precizně propracované brýle od&nbsp;nezávislých tvůrkyň a&nbsp;tvůrců, které vznikají v&nbsp;malých, často limitovaných kolekcích. Základem sortimentu jsou především ikonické ručně vyráběné modely Kahotski Eyewear. 
Ty začaly původně vznikat pod&nbsp;rukama Nastassie, jež své první brýle vytvořila už během studií na&nbsp;UMPRUM, kde působila v&nbsp;ateliéru Evy Eisler. Pod&nbsp;značkou Nastassia Aleinikava Studio pak tvořila brýle a&nbsp;šperky. Právě do&nbsp;tvorby brýlí se&nbsp;po&nbsp;čase zapojil i&nbsp;její manžel Pavel, jehož práce na&nbsp;unikátních obroučkách nekonečně fascinovala. Nastassia se&nbsp;ale posléze&nbsp;přiklonila ryze k&nbsp;tvorbě šperků a&nbsp;optické řemeslo manželovi přenechala. Z&nbsp;její značky se&nbsp;tak oddělila část Kahotski Eyewear, která se&nbsp;vyznačuje skutečně neotřelými brýlemi připomínajícími malá umělecká díla určená k&nbsp;nošení. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Za&nbsp;podobou nové butikové prodejny v&nbsp;lokalitě, kterou měli manželé vyhlídnutou už mnoho let, stojí studio IHOR partnerské dvojice Ihora Sabadoshe a&nbsp;Sáry Matysové. „Od&nbsp;začátku jsme měli jasno v&nbsp;tom, že naše optika nemá vypadat jako optika. Produkty, které vytváříme, mají často hlubší koncept a&nbsp;myšlenku. Věděli jsme tak, že náš výstavní prostor nesmí být banální. Ihor Sabadosh přišel s&nbsp;nápadem na&nbsp;výrazné, velice technologicky náročné výstavní panely, něco mezi sochou a&nbsp;plastickým obrazem. Prostor pak doplnil nábytkem s&nbsp;podobnou texturou a&nbsp;dokonale vystihl koncept naší značky,“ popisuje Pavel Kahotski. 
Interiér je navíc oděný do&nbsp;syté ultramarínové modři, která má pro&nbsp;Pavla návaznost na&nbsp;film Blue Velvet od&nbsp;jeho oblíbeného režiséra Davida Lynche. Po&nbsp;vstupu do&nbsp;prostoru vás&nbsp;tak stěny obejmou skoro jako v&nbsp;jeskyni, v&nbsp;jejímž středu vyniká svítidlo od&nbsp;studia Dechem, doplněné barevnými střepy skla. Hlavní roli ale samozřejmě hrají brýle, které pocházejí nejen z&nbsp;dílny Kahotski Eyewear. Manželé zde jako první v&nbsp;Česku představili také francouzskou značku&nbsp;VUE DC, dánský label Skans Eyewear či&nbsp;berlínské modely Veronika Wildgruber Eyewear. 
Velkou předností je možnost nechat si vyrobit brýle na&nbsp;míru. „Každý člověk&nbsp;je unikát a&nbsp;má i&nbsp;své unikátní parametry obličeje. S&nbsp;klienty hodně mluvíme o&nbsp;jejich práci a&nbsp;životním stylu, o&nbsp;tom, jak chtějí působit na&nbsp;lidi kolem sebe, nebo jak se&nbsp;chtějí v&nbsp;našich brýlích cítit. Celý proces tak zahrnuje minimálně čtyři&nbsp;setkání, klienta fotíme a&nbsp;měříme, pak připravíme 4 až&nbsp;5 3D modelů brýlí a&nbsp;klient může návrhy ovlivnit – spolu je dotváříme. Samotná výroba brýlí pak trvá přibližně měsíc,“ dodává Kahotski. Vzhledem k&nbsp;časové náročnosti má tak studio prostor pro&nbsp;maximálně šest klientů měsíčně. „Přál bych si, aby brýle Kahotski Eyewear doprovázely naše klienty významnou část jejich života.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
Foto: Jan Kolský

<h2>Kahotski Eyewear Studio</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Z&nbsp;ulice Milady Horákové na&nbsp;Letné se&nbsp;postupně stává epicentrum designu a&nbsp;řemesel. K&nbsp;četným obchodům zaměřeným na&nbsp;pečlivý výběr lokální designové tvorby přibyla butiková optika Kahotski Eyewear Studio, za&nbsp;kterou stojí manželé Nastassia a&nbsp;Pavel Kahotští. K&nbsp;dostání jsou precizně propracované brýle od&nbsp;nezávislých tvůrkyň a&nbsp;tvůrců, které vznikají v&nbsp;malých, často limitovaných kolekcích. Základem sortimentu jsou především ikonické ručně vyráběné modely Kahotski Eyewear. 
Ty začaly původně vznikat pod&nbsp;rukama Nastassie, jež své první brýle vytvořila už běh

Brýle z Letné jako malé umělecké dílo

<clink anchorid="1"></clink> 
Designérka Natálie Nepovímová hledá svou tvorbou balanc v&nbsp;ruchu města. To zároveň oživuje pestrou paletou barev. 
V&nbsp;záplavě všudypřítomné konfekce a&nbsp;zaměnitelných obchodů nadnárodních řetězců působí klasická poctivá krejčovská dílna jako zjevení. Jedna taková se&nbsp;nachází v&nbsp;Jagellonské ulici na&nbsp;pražských Vinohradech. Je s&nbsp;ní spojen showroom plný barevného oblečení s&nbsp;rozličnými texturami látek. 
Tu zahlédnete plisé, tam krep, na&nbsp;protější straně zase síťovinu. Za&nbsp;nepřehlédnutelnými kousky, které jsou plné kontrastů, stojí návrhářka Natálie Nepovímová, která českou módní scénu zaujala již svou první ucelenou kolekcí Oficina~Playa. Šlo o&nbsp;ztělesnění atmosféry a&nbsp;vzpomínek na&nbsp;Mallorku, kam návrhářka poté, co dokončila studium na&nbsp;UMPRUM v&nbsp;ateliéru Liběny Rochové, vyrazila na&nbsp;postgraduální stáž pro&nbsp;známou obuvnickou značku&nbsp;Camper. 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Když&nbsp;jsem se&nbsp;z&nbsp;Mallorky vrátila do&nbsp;Prahy, chtěla jsem ji alespoň částečně přinést s&nbsp;sebou. Na&nbsp;ostrově mě zaujal kontrast korporátního života, kdy jsou lidé od&nbsp;devíti do&nbsp;pěti v&nbsp;kanceláři, a&nbsp;idylického prostředí u&nbsp;moře. Z&nbsp;Mallorky jsem si také přivezla výraznou paletu barev, ale i&nbsp;kombinaci různých materiálů a&nbsp;vzorů,“ přibližuje Natálie. Kolekci inspirovanou středomořskou bezstarostností spojenou s&nbsp;tepem města posléze&nbsp;dál rozšiřovala o&nbsp;další kousky, letos na&nbsp;jaře pak nazrál čas na&nbsp;představení kolekce nové. „Od&nbsp;Oficiny jsem se&nbsp;už chtěla oprostit, zároveň jsem se&nbsp;snažila zachovat principy, které jsem si při&nbsp;její tvorbě stanovila.“ 
Své principy staví Natálie Nepovímová především na&nbsp;variabilitě jednotlivých kousků – lze je různě stahovat, převazovat a&nbsp;nosit na&nbsp;vícero způsobů. A&nbsp;také na&nbsp;tom, že kombinuje ležérnost s&nbsp;uniformitou, a&nbsp;když&nbsp;vychází z&nbsp;klasických střihů, snaží se&nbsp;jim dát neotřelý twist. Zásadní jsou pro&nbsp;návrhářku&nbsp;již zmíněné kontrasty, které hrají roli i&nbsp;v&nbsp;aktuální kolekci Forget Me Not. „V&nbsp;nové kolekci jsem chtěla zachytit návrat do&nbsp;města a&nbsp;to, jak v&nbsp;městském ruchu hledáme balanc. Ztělesňuje pro&nbsp;mě jemnou, křehkou ženu, která je zároveň cílevědomá, silná, dokáže žít přítomným okamžikem a&nbsp;pořádně si ho užívá,“ přibližuje myšlenku za&nbsp;kolekcí Natálie. 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
Do&nbsp;městské džungle tak můžete z&nbsp;dílny Natálie Nepovímové obléknout třeba některou z&nbsp;transparentních hedvábných košil, které lze nosit takřka k&nbsp;čemukoliv – jako rozepnutý vršek přes&nbsp;šaty, ke&nbsp;kraťasům i&nbsp;džínům. Nebo hravou zavinovací minisukni, která z&nbsp;boku vypadá jako široké kalhoty či&nbsp;romantické šaty ze&nbsp;smetanového krepu či&nbsp;světle růžového plisé.

<clink anchorid="1"></clink> 
Designérka Natálie Nepovímová hledá svou tvorbou balanc v&nbsp;ruchu města. To zároveň oživuje pestrou paletou barev. 
V&nbsp;záplavě všudypřítomné konfekce a&nbsp;zaměnitelných obchodů nadnárodních řetězců působí klasická poctivá krejčovská dílna jako zjevení. Jedna taková se&nbsp;nachází v&nbsp;Jagellonské ulici na&nbsp;pražských Vinohradech. Je s&nbsp;ní spojen showroom plný barevného oblečení s&nbsp;rozličnými texturami látek. 
Tu zahlédnete plisé, tam krep, na&nbsp;protější straně zase síťovinu. Za&nbsp;nepřehlédnutelnými kousky, které jsou plné kontrastů, stojí návrhářka Natálie Nepovímová, která českou módní scénu z

Jako květina v betonové džungli

Vzdušné studio zalité denním světlem. Mystická jeskyně, kde se&nbsp;v&nbsp;šeru čarovně třpytí ozdoby na&nbsp;tělo. Oáza&nbsp;sofistikovaného stylu. V&nbsp;Praze se&nbsp;nachází celá řada krásných prostor, kde se&nbsp;můžete pokochat tvorbou renomovaných klenotnic a&nbsp;klenotníků. Každý má zcela jiný ráz, odráží totiž vnitřní svět těch, kdo za&nbsp;nimi stojí. S&nbsp;námi můžete nahlédnout do&nbsp;pětice z&nbsp;nich. 
 Mária Kobelova Studio, Vinohrady 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Chci, aby moje šperky byly pro&nbsp;jejich nositelky a&nbsp;nositele součástí jich samých. Ideálně aby pro&nbsp;ně byly tak pohodlné a&nbsp;přirozené, že ani nebudou vědět o&nbsp;tom, že je mají na&nbsp;sobě. Chci, aby se&nbsp;s&nbsp;nimi cítili sami sebou a&nbsp;sebevědomě,“ popisuje šperkařka Mária Kobelová, pro&nbsp;jejíž tvorbu jsou typické organicky tvarované kousky, které působí velmi měkce a&nbsp;křehce. Ve&nbsp;studiu na&nbsp;Vinohradech, které podle svých slov zaplňuje sladkou energií, šperky navrhuje a&nbsp;částečně i&nbsp;vyrábí. „Modeluju je ručně a&nbsp;hledám co nejpřirozenější tvary. Na&nbsp;to musím být v&nbsp;klidu a&nbsp;v&nbsp;pozitivním rozpoložení, což se&nbsp;snad promítá i&nbsp;do&nbsp;mé tvorby.“ 
&nbsp; 
Zdeněk&nbsp;Vacek Studio, Vinohrady 
<clink anchorid="2"></clink> 
Zdeněk&nbsp;Vacek říká, že se&nbsp;stal klenotníkem díky podpoře své maminky Jitky – s&nbsp;tou dokonce na&nbsp;tvorbě šperků roky spolupracuje. Pod&nbsp;vlastní značkou dnes tvoří hi-endové kolekce a&nbsp;luxusní kousky na&nbsp;zakázku. Příští rok oslaví už 25 let v&nbsp;oboru. „Umím čarovat se&nbsp;zlatem a&nbsp;drahým kamením. Zhmotňuju svoje představy a&nbsp;vize. Miluju svobodu, kterou tvorba přináší, a&nbsp;jsem za&nbsp;své řemeslo vděčný,“ říká. Do&nbsp;svých „luxusních amuletů“ vnáší, jak říká, napětí, meditaci, vzrušení, nadsázku, vášeň, jemnocit i&nbsp;hrubou neomalenost. „Baví mě představa, že jsem takový velký průtokový ohřívač, kterým všechny vjemy, nápady a&nbsp;detaily, proudí, a&nbsp;pod&nbsp;rukama se&nbsp;rodí cosi luxusního a&nbsp;cool.“ 
&nbsp; 
Janja Prokić Studio, Kampa 
<clink anchorid="3"></clink> 
Pro&nbsp;Janju Prokić je zásadní, aby její šperky vyprávěly příběhy. Skrze příběhy si k&nbsp;nim pak člověk&nbsp;může vytvořit emoční vazbu na&nbsp;základě toho, co zrovna prožívá. „Šperk vnímám jako velmi intimní záležitost. A&nbsp;tím, že každý z&nbsp;těch mých něco vypráví, nutí lidi zamyslet se&nbsp;nad&nbsp;sebou samými, nad&nbsp;tím, co pro&nbsp;ně znamená ten konkrétní šperk, který pak pro&nbsp;ně může být jakýmsi talismanem a&nbsp;zdrojem síly,“ přibližuje Janja Prokić. Ve&nbsp;svém ateliéru s&nbsp;čarovnou atmosférou na&nbsp;Kampě tak usilovala především o&nbsp;vytvoření prostoru, který k&nbsp;rozjímání zákazníka vybídne. Panuje v&nbsp;něm přítmí a&nbsp;klid, které kontrastují s&nbsp;rušnou ulicí za&nbsp;okny, v&nbsp;zadní části se&nbsp;ukrývá i&nbsp;galerie. „Vytvořila jsem tady svůj svět, je to pro&nbsp;mě velmi osobní.“ 
&nbsp; 
Markéta Márová, Antipearle, Staré Město 
<clink anchorid="4"></clink> 
Pod&nbsp;značkou Antipearle tvoří Markéta Márová šperky již od&nbsp;roku 2009, lze ji tak považovat za&nbsp;průkopnici designových klenotů v&nbsp;Česku. Její prvotní inspirace vycházela z&nbsp;moře, což se&nbsp;ani po&nbsp;letech nezměnilo – nekonečná modrá hladina ji nepřestává fascinovat. Jako z&nbsp;mořské pěny zrozený působí také její obchod. „Chtěla jsem tu mít organické tvary, aby vše ladilo s&nbsp;mými šperky. Celý obchod je navíc bílý, aby nic nerušilo jejich čistotu,“ popisuje. A&nbsp;dodává, že nejvíc ji těší to, když&nbsp;se&nbsp;lidem její šperky líbí, nosí je, kombinují, když&nbsp;je patrné, že je pro&nbsp;ně její tvorba radostí. „To je pro&nbsp;mě krásné a&nbsp;pokaždé jsem dojatá.“ 
&nbsp; 
Lenka Kerlická, 27Jewelry, Újezd 
<clink anchorid="5"></clink> 
„Všechny mé šperky spojuje zachycení pohybu ve&nbsp;zlatě,“ přibližuje svůj přístup k&nbsp;tvorbě zlatnice Lenka Kerlická, jejíž klenoty se&nbsp;k&nbsp;lidem dostávají pod&nbsp;značkou 27Jewelry. Právě zlato je pro&nbsp;ni stěžejním materiálem. Vnímá jeho velmi jemnou energii a&nbsp;říká, že nošením tento kov nabývá na&nbsp;kráse&nbsp;– možná i&nbsp;díky tomu, že vstřebává další a&nbsp;další příběhy. Do&nbsp;světa rozpohybovaného zlata se&nbsp;mohou lidé ponořit v&nbsp;jejím butiku na&nbsp;Újezdě, který prý mnozí označují za&nbsp;oázu. „Prostor je velmi světlý, lehký. Právě lehkost je pro&nbsp;mě důležitá, chci, aby ji u&nbsp;nás&nbsp;člověk&nbsp;cítil při&nbsp;nákupu, ale i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;přijde třeba jen podívat. Zároveň chci lehkost cítit ve&nbsp;svém životě, tak to ze&nbsp;mě asi jde samo,“ směje se&nbsp;Lenka Kerlická.

Vzdušné studio zalité denním světlem. Mystická jeskyně, kde se&nbsp;v&nbsp;šeru čarovně třpytí ozdoby na&nbsp;tělo. Oáza&nbsp;sofistikovaného stylu. V&nbsp;Praze se&nbsp;nachází celá řada krásných prostor, kde se&nbsp;můžete pokochat tvorbou renomovaných klenotnic a&nbsp;klenotníků. Každý má zcela jiný ráz, odráží totiž vnitřní svět těch, kdo za&nbsp;nimi stojí. S&nbsp;námi můžete nahlédnout do&nbsp;pětice z&nbsp;nich. 
 Mária Kobelova Studio, Vinohrady 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Chci, aby moje šperky byly pro&nbsp;jejich nositelky a&nbsp;nositele součástí jich samých. Ideálně aby pro&nbsp;ně byly tak pohodlné a&nbsp;přirozené, že ani

Říše třpytných talismanů

<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Architekti z&nbsp;ateliéru NEW HOW navrhli víkendovou chatu ve&nbsp;tvaru písmene V, která se&nbsp;otevírá vstříc výhledům do&nbsp;Českého ráje. 
Chataření a&nbsp;chalupaření se&nbsp;v&nbsp;Česku těší velké oblibě už desítky let. Největší rozkvět tento trend v&nbsp;našich končinách zažil v&nbsp;60. a&nbsp;70. letech minulého století, první chatové osady se&nbsp;však začaly rodit už v&nbsp;době průmyslové revoluce. Útěk&nbsp;z&nbsp;města do&nbsp;přírody Češi&nbsp;vyhledávají i&nbsp;v&nbsp;současnosti, v&nbsp;architektonických studiích se&nbsp;tak rodí návrhy malých příbytků uprostřed zeleně, které mají svým majitelům posloužit především coby víkendové či&nbsp;prázdninové útočiště před&nbsp;ruchem a&nbsp;prachem velkoměsta. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Projekty chat vznikají i&nbsp;na&nbsp;stole architektonického ateliéru NEW HOW, jehož zakládajícími členy jsou David Zámečník&nbsp;a&nbsp;Filip Havliš. Díky neotřelému přístupu k&nbsp;navrhování objektů uprostřed přírody vyhráli i&nbsp;v&nbsp;mezinárodní architektonické soutěži&nbsp;na&nbsp;Novou Kežmarskou chatu ve&nbsp;Vysokých Tatrách na&nbsp;Slovensku. Mezi jejich poslední realizace pak patří chata v&nbsp;Českém ráji, konkrétně na&nbsp;svažitém pozemku na&nbsp;kraji obce Hrubá Skála. Právě mírně sevřený tvar pozemku architekty inspiroval k&nbsp;atypickému pojetí chaty ve&nbsp;tvaru široce rozevřeného písmene V. 
„Pozemek pro&nbsp;nás&nbsp;představoval jedinečné plátno. Je obklopen směsicí historických a&nbsp;moderních rodinných domů, z&nbsp;nichž každý přispívá k&nbsp;eklektickému kouzlu této oblasti. Tvar domu do&nbsp;písmene V&nbsp;vychází z&nbsp;reliéfu terénu a&nbsp;pozice k&nbsp;okolí, kde stavba stojí. Mírný kopec se&nbsp;svažuje k&nbsp;vizuální dominantě tohoto místa – hradu Trosky. Celý dům je tak koncipovaný jako otevřený vějíř, kde se&nbsp;z&nbsp;každé místnosti přes&nbsp;terasu otevírá výhled na&nbsp;historickou dominantu,“ popisuje David Zámečník. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Při&nbsp;navrhování chaty chtěli v&nbsp;NEW HOW vytvořit soudobý dům v&nbsp;krajině, samozřejmě s&nbsp;patřičným respektem k&nbsp;okolní tradiční zástavbě. Na&nbsp;první pohled má tak jednopodlažní objekt celou řadu moderních atributů, jako je například vložená terasa ukrytá pod&nbsp;střechou nebo velkoformátová okna vyplňující celou jižní stěnu, díky čemuž se&nbsp;obytné prostory přirozeně propojují s&nbsp;exteriérem a&nbsp;nabízejí nádherné výhledy na&nbsp;okolní krajinu. „Terasa je pak navržena tak, aby rozšířila obytné prostory do&nbsp;krajiny a&nbsp;vytvořila fantastický zážitek na&nbsp;pomezí interiéru a&nbsp;exteriéru,“ dodává architekt. 
Díky půdorysu ve&nbsp;tvaru písmene V&nbsp;mají jednotlivá křídla domu pravoúhlé dispozice, střední část objektu s&nbsp;„nepravoúhlým“ tvarem se&nbsp;architekti rozhodli ponechat jako otevřený společenský prostor se&nbsp;solitérní kuchyní, jídelnou a&nbsp;vloženým obytným patrem. Další obytné prostory tvoří dětský pokoj a&nbsp;ložnice. Ve&nbsp;všech místnostech hraje prim smrkové dřevo v&nbsp;podobě CLT panelů. „Dřevo, snad ve&nbsp;všech podobách, je materiál, který je člověku&nbsp;blízký. Pro&nbsp;stavby jako chata je navíc charakteristickým materiálem. Křížem lepené panely jsou pak jednou ze&nbsp;soudobých forem zpracování tradičního materiálu, který se&nbsp;dá efektivně využít v&nbsp;architektuře,“ vysvětluje Zámečník. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Z&nbsp;materiálové palety dřevo v&nbsp;exteriéru doprovází ještě tefrit, tedy pro&nbsp;Český ráj typický štípaný čedič, střechu tvoří krytina z&nbsp;plechových čtvercových šablon tmavé barvy, kladených nakoso. „Ve&nbsp;své podstatě je tento architektonický projekt svědectvím o&nbsp;harmonickém spojení tradice a&nbsp;inovace. Respektuje historický kontext a&nbsp;přírodní krásu Českého ráje, a&nbsp;přitom poskytuje moderní komfort a&nbsp;sofistikovaný design. Tento víkendový dům je majákem promyšleného navrhování, který nabízí klidné útočiště, jež oslavuje své okolí,“ shrnuje architekt. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Rok dokončení: 2023 
Zastavěná plocha: 125 m² 
Užitná plocha: 114 m² 
Plocha pozemku: 2758 m²

<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Architekti z&nbsp;ateliéru NEW HOW navrhli víkendovou chatu ve&nbsp;tvaru písmene V, která se&nbsp;otevírá vstříc výhledům do&nbsp;Českého ráje. 
Chataření a&nbsp;chalupaření se&nbsp;v&nbsp;Česku těší velké oblibě už desítky let. Největší rozkvět tento trend v&nbsp;našich končinách zažil v&nbsp;60. a&nbsp;70. letech minulého století, první chatové osady se&nbsp;však začaly rodit už v&nbsp;době průmyslové revoluce. Útěk&nbsp;z&nbsp;města do&nbsp;přírody Češi&nbsp;vyhledávají i&nbsp;v&nbsp;současnosti, v&nbsp;architektonických studiích se&nbsp;tak rodí návrhy malých příbytků uprostřed zeleně, které mají svým ma

V jako výhledy

Tereza Frcalová

<clink anchorid="2"></clink> 
Malý pozemek si žádal promyšlený návrh. Pomohly opěrné zídky, maximální využití zatravněných ploch a&nbsp;jednoduchý vodní prvek ve&nbsp;formě betonových nádrží. 
Nevelká zahrada o&nbsp;rozloze asi 200 m2 je výborným řešením pro&nbsp;ty, kdo si chtějí maximálně užít venkovní prostor, a&nbsp;přitom minimalizovat hodiny strávené údržbou a&nbsp;péčí o&nbsp;něj. „Při&nbsp;navrhování zahrady je potřeba myslet na&nbsp;to, že nejnáročnější na&nbsp;údržbu bývá trávník&nbsp;a&nbsp;přírodní jezero. Trávník&nbsp;je potřeba sekat každý týden, kdežto zapojené trvalkové záhony vyžadují naši&nbsp;péči&nbsp;jen několikrát do&nbsp;roka,“ přibližuje své zkušenosti autorka konceptu, krajinářská architektka Martina Forejtová z&nbsp;ateliéru Land05. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Největší výzvou projektu v&nbsp;Roztokách u&nbsp;Prahy pro&nbsp;ni však byla cesta ke&nbsp;garáži. „Příjezd ke&nbsp;dvougaráži&nbsp;vede přes&nbsp;celou zahradu. Kdybychom cestu klasicky vydláždili, vznikne místo zahrady velké parkoviště. Navrhli jsme proto kvalitní zatravňovací dlažbu, což je nenápadná plastová struktura, kterou nevidíte, protože&nbsp;skrze ni perfektně prorůstá tráva, ale příjezdovou plochu zpevní, takže&nbsp;nevadí, když&nbsp;prší nebo když&nbsp;je sníh. Cesta zůstává pohodlná a&nbsp;nerozbahní se.“ 
K&nbsp;monolitické zelené ploše trávníku&nbsp;navrhla Forejtová coby kontrast divoké trvalkové záhony, které doplnila keři&nbsp;a&nbsp;solitérními stromy. Nové rostliny byly dodány ze&nbsp;školek s&nbsp;podobnými klimatickými podmínkami a&nbsp;pěstitelem byla garantována&nbsp;plná mrazuvzdornost. Záhony jsou mulčovány štěrkem, který významně eliminuje růst plevele. Rostliny vysázené v&nbsp;těchto záhonech nevyžadují závlahu, takže&nbsp;další plusy pro&nbsp;bezúdržbovost zahrady. Zahradníci podle jejího plánu vysadili do&nbsp;prostoru solitérní svitel, vilín a&nbsp;muchovník. Květinové záhony s&nbsp;okrasnými travinami najdeme před&nbsp;domem i&nbsp;podél plotu – kvetou od&nbsp;jara do&nbsp;podzimu, během zimy pak přebírají prim ojíněná stébla trávy. „Na&nbsp;pozemku se&nbsp;nám podařilo zachovat několik původních stromů, které dodávají prostoru jedinečnou atmosféru letité zahrady,“ doplňuje Forejtová. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Přidává také několik obecných rad. „Při&nbsp;rekonstrukci zahrady je dobré dbát na&nbsp;dodržení několika zásadních pravidel. Pokud máte na&nbsp;zahradě nějaké stávající dřeviny, které chcete zachovat a&nbsp;ochránit, je potřeba stávající terén v&nbsp;kořenovém prostoru stromu uchovat volný. Neskladovat v&nbsp;jeho kořenové zóně žádný stavební materiál ani zeminu. Nejlepší je nechat kmen stromu po&nbsp;dobu prací obednit,“ míní Forejtová a&nbsp;zdůrazňuje, že dále je třeba ochránit na&nbsp;pozemku ornici. „Před&nbsp;zahájením stavebních prací je třeba provést skrývku ornice a&nbsp;deponovat ji ve&nbsp;figurách s&nbsp;šířkou podstavy max. 3 m a&nbsp;výškou max. 1,5 m. Po&nbsp;dobu stavby či&nbsp;rekonstrukce domu ji udržovat v&nbsp;bezplevelném stavu a&nbsp;pravidelně po&nbsp;třech měsících přeskupovat, aby bylo zamezeno její degradaci ve&nbsp;spodních vrstvách.“ A&nbsp;proč? Zdravá půda je nejzákladnějším pilířem zdravé a&nbsp;prosperující zahrady. 
Podle Forejtové se&nbsp;v&nbsp;zahradě z&nbsp;estetického i&nbsp;praktického hlediska vyplatí též zelené střechy. „Před&nbsp;jejich realizací se&nbsp;provádí zkouška těsnění hydroizolace a&nbsp;odtokových systémů. Samotná konstrukce zelené střechy se&nbsp;potom skládá z&nbsp;filtrační geotextilie, drenážní a&nbsp;hydroakumulační vrstvy. Doporučuji použít i&nbsp;speciální substrát na&nbsp;střešní zahrady,“ doplňuje. Polovinu vysázených rostlin na&nbsp;této zelené střeše tvoří různé kultivary netřesků, které doplňují rozchodníky a&nbsp;traviny. 
Oblíbeným prvkem Martiny Forejtové jsou v&nbsp;malých zahradách i&nbsp;takzvané ovocné palmety, což jsou ovocné stromy se&nbsp;zploštělou korunou, které se&nbsp;vysazují ke&nbsp;zdem či&nbsp;jiným pevným oporám. Palmety nejsou náročné na&nbsp;prostor a&nbsp;perfektně zjemní tvrdě působící plné ploty. Navíc majitelům poskytnou drobnou úrodu. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Z&nbsp;neživých materiálů zahradě v&nbsp;Roztokách u&nbsp;Prahy jednoznačně dominuje beton. „Beton má jednoduché linie, které perfektně vyniknou právě v&nbsp;kombinaci s&nbsp;divokými výsadbami,“ přibližuje Forejtová. Konkrétně zde vzniklo na&nbsp;míru několik betonových lavic, dvě vodní nádrže&nbsp;či&nbsp;velkoobjemové květináče, které doplňují šlapáky ve&nbsp;stínomilných trvalkách. 
„Betonové zídky v&nbsp;zahradě příjemně člení zahradu a&nbsp;vnášejí řád do&nbsp;divokých záhonů travin a&nbsp;trvalek. Zároveň slouží jako lavice k&nbsp;posezení. Každá betonová zídka je podsvícená LED pro&nbsp;navození příjemné večerní atmosféry.“ 
Z&nbsp;průzkumů vyplývá, že při&nbsp;příhodném počasí a&nbsp;roční době trávíme na&nbsp;terase až&nbsp;90 % času. Proto i&nbsp;tady byla vytvořena velkorysá terasa, která je přirozeným prodloužením obýváku. Poskytuje dostatečný prostor pro&nbsp;větší návštěvy a&nbsp;majitelům umožňuje celoroční kontakt se&nbsp;zahradou. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
architekt domu: MXM architekti 
architekti zahrady: Martina Forejtová, ateliér Land05 
projekt: 2020 
realizace: 2021

<clink anchorid="2"></clink> 
Malý pozemek si žádal promyšlený návrh. Pomohly opěrné zídky, maximální využití zatravněných ploch a&nbsp;jednoduchý vodní prvek ve&nbsp;formě betonových nádrží. 
Nevelká zahrada o&nbsp;rozloze asi 200 m2 je výborným řešením pro&nbsp;ty, kdo si chtějí maximálně užít venkovní prostor, a&nbsp;přitom minimalizovat hodiny strávené údržbou a&nbsp;péčí o&nbsp;něj. „Při&nbsp;navrhování zahrady je potřeba myslet na&nbsp;to, že nejnáročnější na&nbsp;údržbu bývá trávník&nbsp;a&nbsp;přírodní jezero. Trávník&nbsp;je potřeba sekat každý týden, kdežto zapojené trvalkové záhony vyžadují naši&nbsp;péči&nbsp;jen několikrát do&nbsp;roka,“ přibližuje své zk

Ostré linie a divoké záhony

<clink anchorid="1"></clink> 
Je to šest let, kdy dvanáctistovka s&nbsp;názvem Stelvio zmizela z&nbsp;trhu. A&nbsp;nebylo to bez&nbsp;emocí. „Je smutné sledovat, jak oblíbený model mizí z&nbsp;nabídky Moto Guzzi,“ zněl jeden z&nbsp;komentářů tehdejší doby. Modelu se&nbsp;prodalo přes&nbsp;7 tisíc kusů, vedení koncernu Piaggio si jistě přálo víc. Zdálo se, že je konec. Když&nbsp;padla otázka na&nbsp;nástupce, Davide Zanolini, výkonný viceprezident marketingu a&nbsp;komunikace v&nbsp;Piaggio, se&nbsp;kroutil jako filmový hrdina Fantozzi na&nbsp;odtučňovacím kurzu: „… v&nbsp;Moto Guzzi tvrdě pracují na&nbsp;zcela novém motoru, velmi pokročilém, radikální evoluci...“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
Tyhle formulace a&nbsp;fráze&nbsp;znáte. Řada z&nbsp;nás&nbsp;pracuje v&nbsp;korporátu, tak asi podobný slovník&nbsp;dokáže docela dobře odhadnout. Jenže&nbsp;přišlo překvapení – a&nbsp;teď je všechno jinak. Přání, aby se&nbsp;Moto Guzzi brzy vrátilo do&nbsp;segmentu cestovních endur s&nbsp;modernější a&nbsp;konkurenceschopnější verzí modelu Stelvio, se&nbsp;naplnilo. Je zpět. Ale zpět je vlastně jen jméno, protože&nbsp;nové Stelvio nemá s&nbsp;předchozím modelem vůbec nic společného. A&nbsp;to je dobře. 
Nově má vidlicový motor s&nbsp;objemem 1042 ccm s&nbsp;výkonem 115 koní a&nbsp;točivým momentem 105 Nm, který je chlazený vodou. Kromě jiného disponuje úplně novou spojkou. A&nbsp;taky dobře vypadá. Byť řadě jezdců nový vzhled Stelvia nemusí vyhovovat. Jasně, najít nějaké dramatické změny u&nbsp;cestovních endur je mnohdy těžké, design se&nbsp;dnes soustředí převážně na&nbsp;přední světlomet a&nbsp;jeho všemožné tvarování, a&nbsp;to je často tak nějak všechno. 
Osobně se&nbsp;mi ale nové Stelvio líbí moc. Jako celek. Působí vznešeně, hodnotně, rozhodně ne lacině, byť kapotáž je plast. Nejsem zatížený minulostí Moto Guzzi, nenahlížím na&nbsp;něj s&nbsp;nostalgií. Samozřejmě jsem takový uživatel, který si myslí, že nejlepší motorka je ta jeho, ale znovu – mně se&nbsp;Stelvio moc líbí. A&nbsp;líbí se&nbsp;i&nbsp;dalším, kteří o&nbsp;motorce zatím jen snili, protože&nbsp;si mysleli, že je k&nbsp;tomu třeba „mládí a&nbsp;parta“, a&nbsp;najednou zjišťují, že do&nbsp;toho na&nbsp;„stará kolena“ mohou šlápnout. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Je to stroj, jak se&nbsp;na&nbsp;cestovní enduro sluší: majestátný, plný detailů, které potěší, a&nbsp;pro&nbsp;sebe si řeknete, že „ti Taloši&nbsp;to fakt umějí“ – třeba zadní světlomety, které vypadají jako koncovky proudového letadla. 
Motorka je nesmírně pohodlná na&nbsp;řízení, má dobrý rejd. Je vysoká, já měřím 193 cm – a&nbsp;se&nbsp;stabilitou problém nemám. Už schází jen uvítací popěvek z&nbsp;Noci na&nbsp;Karlštejně, že „jede král“ (když&nbsp;Brodský míří za&nbsp;Brejchovou). Hodně jsem si sliboval od&nbsp;nové převodovky, na&nbsp;přání s&nbsp;QuickShifter, řada recenzí mluvila o&nbsp;„lovení kvaltů“ u&nbsp;starších modelů, ale minulost ponechám bez&nbsp;komentáře. 
A&nbsp;jak teda Stelvio řadí? Představte si situaci: Jste v&nbsp;drive in u&nbsp;McDonalda, dokončíte objednávku, dáte jedničku&nbsp;– a&nbsp;motorka kopne tak, že jste rázem u&nbsp;výdejového okénka. A&nbsp;hrome, běží mi hlavou. Pak si zvyknete, kamarád říká: „Vítej v&nbsp;klanu, to je Guzzi, to je normální.“ Řadí pěkně a&nbsp;přesně, a&nbsp;když&nbsp;to potřebujete skopnout na&nbsp;zpátky jedna, jde to hladce. Paráda! Pokud se&nbsp;chcete s&nbsp;motorkou podívat na&nbsp;místo, které jí dalo jméno, tedy na&nbsp;nejvyšší italský alpský průsmyk Passo Stelvio (2758 m n. m.), není problém. Pakliže&nbsp;vás&nbsp;ale zastihne sníh – což se&nbsp;v&nbsp;červnu stalo –, oceníte vyhřívané hefty a&nbsp;stejně vybavené sedadlo, pokud si ho zvolíte v&nbsp;dodatečné výbavě. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Stelvio má krásně vyvedený displej, dobře čitelné údaje, příjemnou grafiku, ovládáte skrze něj třeba i&nbsp;výšku&nbsp;čelního plexi anebo můžete měnit jízdní režimy, což jsem vůbec nevyužil – až&nbsp;takový jezdec zas nejsem. To mě přivádí k&nbsp;síle motoru – 115 koní –, někdo by možná ohrnul nos, zvlášť když&nbsp;jsou na&nbsp;trhu konkurenti s&nbsp;150–170 koňmi. Ale ruku na&nbsp;srdce, kdo plně využije 170 koní? Přivítal bych vyšší plexi a&nbsp;asi bych si dokázal představit, že na&nbsp;kotníky a&nbsp;holeně mi od&nbsp;motoru jde méně horkého vzduchu. Ale to je tak všechno. 
Co mě baví moc, je zvuk – takový, kdy chvíli zkoumáte, zda je všechno v&nbsp;pořádku, ale jakmile sáhnete po&nbsp;plynu, zní tak sprostě, tak „drze kultivovaně“, až&nbsp;se&nbsp;pro&nbsp;sebe usmějete. Tutto bene! 
Je to dobrej pocit. A&nbsp;dobrej pocit je na&nbsp;Moto Guzzi Stelvio jet. A&nbsp;pokud se&nbsp;chcete podívat tam, kde ta emoce vznikla, máte prostředek, který vás&nbsp;pohodlně odveze do&nbsp;míst, kde historie značky začala. Před&nbsp;červená vrata fabriky v&nbsp;Mandello del Lario. Na&nbsp;břehu jezera Como. V&nbsp;Lombardii. V&nbsp;Itálii.

<clink anchorid="1"></clink> 
Je to šest let, kdy dvanáctistovka s&nbsp;názvem Stelvio zmizela z&nbsp;trhu. A&nbsp;nebylo to bez&nbsp;emocí. „Je smutné sledovat, jak oblíbený model mizí z&nbsp;nabídky Moto Guzzi,“ zněl jeden z&nbsp;komentářů tehdejší doby. Modelu se&nbsp;prodalo přes&nbsp;7 tisíc kusů, vedení koncernu Piaggio si jistě přálo víc. Zdálo se, že je konec. Když&nbsp;padla otázka na&nbsp;nástupce, Davide Zanolini, výkonný viceprezident marketingu a&nbsp;komunikace v&nbsp;Piaggio, se&nbsp;kroutil jako filmový hrdina Fantozzi na&nbsp;odtučňovacím kurzu: „… v&nbsp;Moto Guzzi tvrdě pracují na&nbsp;zcela novém motoru, velmi pokročilém, radikální evoluci...“ 
<clink

Moto

Moto Guzzi Stelvio: Dobře poslouchej. Je zpět!

<clink anchorid="1"></clink> 
Vždycky se&nbsp;rozhodnout pro&nbsp;těžší variantu, protože&nbsp;na&nbsp;tu lepší, snazší, se&nbsp;můžeš vždycky vrátit. To je moje mantra, říká Klára Kolouchová, horolezkyně a&nbsp;manažerka, která v&nbsp;letos v&nbsp;dubnu jako první česká žena stanula na&nbsp;vrcholu Annapurny. 
„Když&nbsp;si vzpomenu na&nbsp;dětství, hory jsme měli vždycky kolem sebe. Ale že by šlo o&nbsp;lezení nebo horolezení to zase ne, protože&nbsp;táta hrál tenis, máma hrála volejbal. Jako malá jsem dělala gymnastiku. Pak mi ale řekli, že vyrostu a&nbsp;že to není úplně ideální sport. Strašně jsem to obrečela, takže&nbsp;pak jsem chvilku koketovala s&nbsp;atletikou. A&nbsp;pak jsem zakotvila u&nbsp;tenisu. To směřování bylo jasný, vyhrajeme Wimbledon. Doteďka mám doma plakáty se&nbsp;Steffi Grafovou, vypráví Klára Kolouchová. 
Velké cíle jste tedy měla vždycky? Ať už to byl jakýkoliv sport? 
Myslím, že jsem docela soutěživý tvor. Ale když&nbsp;se&nbsp;ohlédnu do&nbsp;doby, kdy jsem byla dítě, tak si upřímně myslím, že ty cíle nebyly nutně moje. Děti si v&nbsp;nějakých devíti deseti letech nedokážou dobře představit, že by měly mít tah na&nbsp;bránu, že by to prostě chtěly dokázat samy od&nbsp;sebe. Ano, někdo hraje fotbal a&nbsp;chtěl by být jako Messi, až&nbsp;vyroste. Chtěl by být jako „někdo“, ale rozhodně za&nbsp;tím&nbsp;už nevidí to, že by měl denně pět hodin trénovat. Myslím, že tady jde o&nbsp;takový ten střet dvou pohledů na&nbsp;rychlý úspěch, který vidíme, který by se&nbsp;nám líbil, jenže&nbsp;je za&nbsp;ním skrytá každodenní dřina. Prostě že by si dítě samo řeklo: Tak já dneska ráno vstanu – a&nbsp;dám si budíka ještě o&nbsp;hodinu dřív, abych si dal před&nbsp;školou tři&nbsp;kolečka navíc, a&nbsp;podobně. To si, myslím, nám od&nbsp;přírody není dáno. Nebo jen v&nbsp;minimální míře. 
A&nbsp;kdy u&nbsp;vás&nbsp;nastoupily ty hory? Díval jsem se, že váš první velký výstup přišel v&nbsp;roce 2005 na&nbsp;argentinskou Aconcaguu v&nbsp;Andách, bez&nbsp;pár desítek metrů sedmitisícovka. To už je pro&nbsp;mě na&nbsp;začátečníka docela slušný výkon… 
Já jsem tam tehdy nešla s&nbsp;vidinou nějakého horolezeckého výkonu, protože&nbsp;to není technický kopec. Ale Aconcagua má spoustu elementů, které člověka baví. Je to krásné zasvěcení do&nbsp;lezení. Nebylo to moje první kempování ve&nbsp;velehorách, chodili jsme s&nbsp;našima do&nbsp;Alp, takže&nbsp;jsem lezla na&nbsp;tři- čtyřtisícovky, ale to považuju za&nbsp;vysokohorskou turistiku. A&nbsp;v&nbsp;podstatě i&nbsp;Aconcagua je vysokohorská turistika, jen o&nbsp;pár tisíc metrů výš. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Máte za&nbsp;sebou K2, Mount Everest, zároveň jste manažerka, manželka a&nbsp;máma. Horolezkyň s&nbsp;rodinou moc není. Jak reagují vaše děti, když&nbsp;jim vyprávíte o&nbsp;náročných výstupech, na&nbsp;které se&nbsp;chystáte? 
Teď pro&nbsp;mě přichází relativně nová etapa spojená s&nbsp;lezením, kdy děti už jsou velké. Cyrilovi je deset, Emě šestnáct, takže&nbsp;Ema už „v&nbsp;tom jede“ relativně dlouho. Ví, co to obnáší a&nbsp;že to občas nemusí taky dopadnout. Ale Cyril na&nbsp;to přišel relativně nedávno, takže&nbsp;to není úplně jednoduchá diskuse. Musím si před&nbsp;ním obhájit, že zase někam pojedu. Konkrétně s&nbsp;Annapurnou to bylo docela husté, než jsem odletěla. 
Není divu, četl jsem, že když&nbsp;syn viděl váš dokument z&nbsp;K2, prý plakal. 
To už jsou nějaké tři&nbsp;roky, co to viděl. Už tehdy na&nbsp;to ale koukal těma dospěláckýma očima, očima, které už si to uvědomují. A&nbsp;když&nbsp;jsem někdy kolem Vánoc oznámila, že jsem se&nbsp;rozhodla, že chci lézt, tak to bylo velmi přísné. První reakce byla: V&nbsp;žádném případě. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Je nějaká univerzální chlácholicí věta, která funguje? 
Není. Dokonce jsem si říkala, že tentokrát, pokud on s&nbsp;tím&nbsp;nebude v&nbsp;pohodě, nepojedu. Že to prostě mentálně nedám, odjet od&nbsp;něj bez&nbsp;jeho svolení. A&nbsp;zároveň jsem věděla, že jako rodiče máme tu neuvěřitelnou moc zpracovávat vlastní děti, aby šly naším směrem. Takže&nbsp;jsem to vzala jako výzvu pro&nbsp;sebe a&nbsp;motivačně pro&nbsp;něj, aby si to zpracoval tak, aby s&nbsp;tím&nbsp;byl v&nbsp;pohodě. Trvalo to dva měsíce. Ale bylo neskutečné, že pak přišel a&nbsp;řekl: „Tak můžeš jet, mami, ale musíš začít makat.“ Od&nbsp;té doby mě každé ráno kontroloval, ptal se, co budu dnes dělat, kam jdu, co mám za&nbsp;trénink. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;vracel, pořád se&nbsp;ptal: „Byla jsi běhat? Byla jsi v&nbsp;té posilovně? Jak jsou s&nbsp;tebou spokojeni trenéři?“ 
A&nbsp;přidávala jste si kvůli němu? Nebo člověk&nbsp;jede vždycky naplno? 
V&nbsp;momentě, kdy vím, že mám před&nbsp;sebou takový cíl, je motivace úplně někde jinde. A&nbsp;zároveň to vidím i&nbsp;u&nbsp;těch mých kluků, kteří mě trénují. Protože&nbsp;najednou je to výzva i&nbsp;pro&nbsp;ně. Richard Svoboda, se&nbsp;kterým běhám, bývalý reprezentační atlet, to bere neskutečně poctivě. Takže&nbsp;mám pocit, že se&nbsp;můžu&nbsp;odevzdat do&nbsp;jejich péče. A&nbsp;oni vědí, co mají dělat. Chodí k&nbsp;mojí mámě k&nbsp;zubaři&nbsp;a&nbsp;máma vždycky sonduje u&nbsp;Richarda, jak to vypadá. A&nbsp;Richard mi říká: „Maminka se&nbsp;ptala, jak jsi na&nbsp;tom.“ A&nbsp;já povídám: „Co jsi jí řekl?“ – „Nechtěl jsem ji stresovat, ale ještě tam nejsme, Kláro.“ 
<clink anchorid="4"></clink> 
Osmitisícovek je čtrnáct. Proč zrovna Annapurna? 
Protože&nbsp;to je zajímavý kopec, protože&nbsp;je těžký a&nbsp;tolik se&nbsp;neleze. Už mi chybělo se&nbsp;potrápit. Annapurna je nádherný kopec a&nbsp;taky má hezký český příběh. Vzpomínáte na&nbsp;film Jak vytrhnout velrybě stoličku? Tomáš Holý vyrůstá jen s&nbsp;maminkou, tatínek horolezec měl podle jejího vyprávění přijít o&nbsp;život právě při&nbsp;výstupu na&nbsp;Annapurnu. 
Četl jsem, že ta hora je mimořádně komplikovaná. Jak moc nad&nbsp;tím&nbsp;člověk&nbsp;přemýšlí, jak moc ho to svazuje? 
Úplně na&nbsp;rovinu, jen když&nbsp;jsem dole, než začnu lézt. Nepálci věří, že hory jsou sídla bohů. Než se&nbsp;vstoupí na&nbsp;kopec, dělá se&nbsp;na&nbsp;začátku obřad, ceremonie s&nbsp;místním lámou. Moment, kdy tam sedíte a&nbsp;ten kopec je někde strašně daleko, vy ani nevidíte pravý vrchol. Říkáte si, že snad není možné se&nbsp;tam dostat. 
Hraje u&nbsp;hor větší roli um, energie, štěstí? 
Řekla bych, že štěstí nehraje roli. Nejdůležitější je osobní nasazení a&nbsp;vůle. Bylo by stokrát jednodušší říct: Tohle už je moc, to je za&nbsp;hranou. Na&nbsp;Annapurně každý den sněžilo. Strašně. Vždycky jsme někam dolezli a&nbsp;předpověď počasí tvrdila: „Mírné sněžení, spadne jeden až&nbsp;dva centimetry, malinko se&nbsp;zvedne vítr.“ Houby, zatáhlo se&nbsp;a&nbsp;začalo sněžit takovým způsobem, že druhý den bylo půl metru sněhu navíc. A&nbsp;další den znova. Sedíme ve&nbsp;stanu a&nbsp;říkáme si: Do&nbsp;prčic, předpověď asi nefunguje... Víte, Annapurna je extrémně lavinový terén, pořád tam lítají laviny kuloáry (sníženiny ve&nbsp;strmém terénu) dolů. To je, jako když&nbsp;kolem vás&nbsp;projede vlak. Volám přes&nbsp;satelitní telefon na&nbsp;předpověď počasí, pak říkám ostatním: „Vypadá to blbě, sněžit bude víc, asi bychom měli jít dolů.“ A&nbsp;pak přijde povel ze&nbsp;základního tábora: „Ne.“ – Že mají za&nbsp;to, že předpověď počasí bude dobrá, fakt se&nbsp;to má vytáhnout a&nbsp;že se&nbsp;jde nahoru. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Byl nějaký moment, kdy jste si říkala, že se&nbsp;výstup taky nemusí povést? 
Takový moment nastal, kdy jsme šli na&nbsp;vrcholový push. Rozhodnutí bylo nestavět čtvrtý výškový tábor. To znamená, že jsme na&nbsp;pokus o&nbsp;vrchol vyrazili z&nbsp;C3, třetího výškového tábora, tedy z&nbsp;nižší výšky. V&nbsp;šest ráno se&nbsp;balíme a&nbsp;v&nbsp;sedm začínáme lézt do&nbsp;vyšší C3, mezitím pět hodin odpočíváme, znovu vyrážíme na&nbsp;vrchol, míjíme hypotetickou C4, pokračujeme dál, dlouhým ledovým traverzem. Je to jeden z&nbsp;těch nejdelších nástupů na&nbsp;vrchol, odhadem 10–12 hodin. Jenže&nbsp;my jsme po&nbsp;dvanácti hodinách lezení byli pořád na&nbsp;úrovni, kde nám chybělo 400–500 výškových metrů. A&nbsp;teď co dál? Odhadem dalších pět hodin lezení před&nbsp;námi, končí fixní lana, následuje rozhodnutí, že pokračujeme bez&nbsp;fixů. Jdete po&nbsp;ledové ploše, krok za&nbsp;krokem, říkáte si: Tady nesmím udělat chybu. Tady mi to nesmí ujet, cesta dolů je jen jedna. 
A&nbsp;takhle koncentrovaná, s&nbsp;takovými myšlenkami, jdete, kolik hodin? 
Takhle jsme šli dalších pět hodin. Za&nbsp;to opravdu vděčím svým rodičům. Naučili mě, že věci se&nbsp;nevzdávají, neopouštějí a&nbsp;neodchází se&nbsp;od&nbsp;nedokončených projektů. Vždycky to bylo tak, že ať jsem se&nbsp;rozhodovala pro&nbsp;cokoliv, rodina je pro&nbsp;mě místo, kde když&nbsp;potřebuju, můžu&nbsp;se&nbsp;schovat, ale taky si dojít pro&nbsp;morální podporu. Táta, který mě neskutečně dobře zná, pořád říkal: „Vždycky se&nbsp;rozhodneme pro&nbsp;tu těžší variantu, protože&nbsp;na&nbsp;tu lepší se&nbsp;můžeme vždycky vrátit.“ To je pro&nbsp;mě klíčové, moje mantra, kterou se&nbsp;řídím do&nbsp;teď. Vždycky si radši&nbsp;přidat, naložit malinko víc než míň. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Díváte se&nbsp;na&nbsp;tu horu taky spirituálně? Říkáte si třeba pro&nbsp;sebe, zda vás&nbsp;hora k&nbsp;sobě pustí? 
Jestli na&nbsp;něco dám, tak to není spiritualita, ale intuice nebo třetí smysl, že něco není správně. Zažila jsem to párkrát na&nbsp;kopci, naposledy na&nbsp;K2. Silný Ital, připravený po&nbsp;třítýdenní cestě, aklimatizovaný. Ráno vylezl ze&nbsp;stanu, stál a&nbsp;koukal, říkám: „Co je?“ A&nbsp;on: „Necítím&nbsp;to.“ Druhý den se&nbsp;sbalil a&nbsp;odjel. Skončil. Věřím, že pokud člověk&nbsp;není stoprocentně ready, neměl by se&nbsp;do&nbsp;takových věcí pouštět. Protože&nbsp;nejde o&nbsp;to, že se&nbsp;něco přihodí, ale člověk&nbsp;tomu nedá, co tomu má dát.

<clink anchorid="1"></clink> 
Vždycky se&nbsp;rozhodnout pro&nbsp;těžší variantu, protože&nbsp;na&nbsp;tu lepší, snazší, se&nbsp;můžeš vždycky vrátit. To je moje mantra, říká Klára Kolouchová, horolezkyně a&nbsp;manažerka, která v&nbsp;letos v&nbsp;dubnu jako první česká žena stanula na&nbsp;vrcholu Annapurny. 
„Když&nbsp;si vzpomenu na&nbsp;dětství, hory jsme měli vždycky kolem sebe. Ale že by šlo o&nbsp;lezení nebo horolezení to zase ne, protože&nbsp;táta hrál tenis, máma hrála volejbal. Jako malá jsem dělala gymnastiku. Pak mi ale řekli, že vyrostu a&nbsp;že to není úplně ideální sport. Strašně jsem to obrečela, takže&nbsp;pak jsem chvilku koketovala s&nbs

Můžeš jet, mami, ale musíš začít makat

Veronika Tyler

<clink anchorid="1"></clink> 
O&nbsp;Slovinsku lze směle napsat, že k&nbsp;dispozici má snad všechny trumfy pro&nbsp;superkvalitní žití – zasněžené alpské masivy, středomořské pobřeží (byť neveliké), divoké řeky, romantická jezera, rozmáchlé vinice i&nbsp;výstavní hrady a&nbsp;horské kostely. V&nbsp;hlavním městě Slovinska, Lublani, jako by se&nbsp;vše zhmotňovalo – platí za&nbsp;jedno z&nbsp;nejzelenějších evropských měst, pravidelně vysoko boduje v&nbsp;žebříčcích kvality života, a&nbsp;přitom stále není předražené. Turisté s&nbsp;místními se&nbsp;proplétají po&nbsp;pěších zónách v&nbsp;centru, nasedají na&nbsp;kola nebo do&nbsp;e-taxíků a&nbsp;objevují modernistickou i&nbsp;středověkou architekturu, znamenitou gastronomii, ale třeba i&nbsp;tamější pivo z&nbsp;minipivovarů. 
&nbsp; 
Lublaň hází půvaby na&nbsp;všechny strany. Město, kde žije 300 tisíc lidí, je o&nbsp;něco menší než Brno. Co je na&nbsp;evropské poměry „miniaturní“ metropoli tak výjimečného? Jedinečná směsice baroka, secese a&nbsp;„Plečnika“ (k&nbsp;tomu se&nbsp;dostaneme za&nbsp;chvíli). To vše navíc vsazeno do&nbsp;všudypřítomné, osvěžující i&nbsp;uklidňující zeleně. Parky a&nbsp;stromy jsou ostatně pro&nbsp;Lublaň natolik typické, že město opakovaně vyhlásili nejzelenějším městem v&nbsp;Evropě. To, že Lublaň je malá, člověk&nbsp;ve&nbsp;finále uvítá, protože&nbsp;prakticky všude lze dojít pěšky. To vůbec neznamená, že není co k&nbsp;vidění. Lublaň sice disponuje nevelkým, leč nádherným a&nbsp;kompaktním historickým centrem s&nbsp;jednou památkou vedle druhé. Osu tvoří kroutící se&nbsp;řeka Ljubljanica, dominantu pak zelený kopec s&nbsp;hradem přímo uprostřed města. Vždycky se&nbsp;tu střetávaly různé vlivy, a&nbsp;tak je elegantní město plné stop germánské, latinské a&nbsp;slovanské kultury, které se&nbsp;tu naroubovaly na&nbsp;římské kořeny. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Opravdový lublaňský život se&nbsp;soustřeďuje právě na&nbsp;nábřežích kolem Ljubljanice. Oba břehy lemují stromy, četné kavárničky a&nbsp;zahradní restaurace, vyhrávají tu pouliční hudebníci, malíři&nbsp;kreslí turistům portréty a&nbsp;koruny vrb přepadávají přes&nbsp;balustrády a&nbsp;dotýkají se&nbsp;hladiny klidného toku, po&nbsp;němž plují výletní loďky. Každou neděli od&nbsp;osmi do&nbsp;dvou se&nbsp;Cankarjevo nábřeží promění v&nbsp;jeden velký bleší trh se&nbsp;starožitnostmi, starými knihami i&nbsp;nejrůznějším brakem. 
Historické město má mladou tvář, vždyť je významným univerzitním centrem, kde studuje 60 tisíc mladých lidí. A&nbsp;milovníci cyklistiky zase ocení, že centrum je prakticky uzavřeno pro&nbsp;auta. Lublaň nyní právem platí za&nbsp;jednu z&nbsp;top destinací digitálních nomádů z&nbsp;celého světa, lidé jsou k&nbsp;cizincům značně přátelští a&nbsp;usměvaví a&nbsp;snadno se&nbsp;tu dorozumíte anglicky. O&nbsp;podobnosti češtiny a&nbsp;slovinštiny nemluvě. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Fenomén Plečnik je všudypřítomný. V&nbsp;listopadu 2018 bláznivý rapper Kanye West na&nbsp;twitteru své desítky milionů sledujících poinformoval o&nbsp;slovinském architektovi Jože&nbsp;Plečnikovi (1872–1957). Bláznivý Kanye, tedy dnes už Ye, i&nbsp;historici architektury se&nbsp;obecně shodují na&nbsp;Plečnikově genialitě. My víme, že slavný architekt má několik zásadních zářezů i&nbsp;v&nbsp;Praze, ale právě Lublaň je místem, kde na&nbsp;jeho dílo natrefíte doslova na&nbsp;každém kroku. Plečnik totiž zanechal na&nbsp;tváři&nbsp;Lublaně tak výrazné stopy, že lze ve&nbsp;světě najít jen několik málo podobných případů, kdy by jeden stavitel natolik ovlivnil jedno město. 
Vrchol jeho invence představuje jedinečné Trojmostí spojující přímo v&nbsp;centru oba břehy Ljubljanice. Dílo dokonale ilustruje způsob Plečnikova tvůrčího myšlení. K&nbsp;původnímu kamennému mostu z&nbsp;roku 1842 připojil architekt v&nbsp;letech 1929–1931 dva další, obdobně stavěné z&nbsp;bílého kamene. Celek vytváří jakousi vidlici tří mostů, s&nbsp;bohatým zábradlím, lampami a&nbsp;schodišti, která vedou na&nbsp;terasy nad&nbsp;řekou. Prostřední původní most slouží dopravě, dva nové chodcům. Do&nbsp;mezer mezi mosty dal Plečnik zasadit topoly. Na&nbsp;protilehlém břehu navazuje na&nbsp;most kolonáda Centrálního tržiště, zase Plečnik. O&nbsp;kus dál postavil další most. Pak předělal několik kostelů a&nbsp;je autorem jedné z&nbsp;nejimpozantnějších staveb v&nbsp;Lublani, Národní a&nbsp;univerzitní knihovny. Jdete do&nbsp;některého z&nbsp;parku a&nbsp;zase Plečnik. Dokonce i&nbsp;místní hřbitov nese jeho rukopis. Zkrátka, kam se&nbsp;člověk&nbsp;vrtne, všude Plečnik. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Autentickou slovinskou gastronomii, lze nejlíp ochutnat přímo na&nbsp;Centrálním tržišti. Každý pátek se&nbsp;tu odehrává unikátní gastrofestival pod&nbsp;širým nebem s&nbsp;názvem Odprta Kuhna, který rozhodně stojí za&nbsp;návštěvu. Je to zážitek, jak pro&nbsp;chuťové buňky, tak pro&nbsp;mozkové. Můžete se&nbsp;dát do&nbsp;řeči&nbsp;s&nbsp;místními, ochutnávat dobroty a&nbsp;zapíjet je lahodným slovinským vínem – které jsme v&nbsp;Česku ještě pořád nedocenili. 
Slovinskou kuchyni výrazně ovlivnila gastronomie okolních zemí, a&nbsp;tak mezi nejvíc oblíbená jídla patří například „žlikrofi“, tedy těstovinová variace na&nbsp;rozličně plněné ravioli, anebo moučník&nbsp;„potica“, který zas připomíná naší bábovku. 
Ve&nbsp;městě najdete spousta trendy podniků s&nbsp;velice kvalitní gastronomií. Ale protože&nbsp;Slovinsko vždycky stálo na&nbsp;pomezí Střední Evropy a&nbsp;Balkánu (byť z&nbsp;té první má mnohem víc), byl by hřích nezkusit i&nbsp;tradiční balkánskou specialitu – plněný „burek“. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Večer se&nbsp;nudit nebudete. Kromě mnoha barů a&nbsp;hospod byste určitě neměli vynechat Metelkova mesto, což je alternativní kulturní centrum, jak zní oficiální zařazení. Mnohem spí je to však vesele pograffitovaný kulturní komplex vybudovaný z&nbsp;bývalých rakousko-uherských (později jugoslávských) kasáren. „Je to tam úplně bezpečné, originální a&nbsp;se&nbsp;skvělou atmosférou,“ tvrdí novinář Radim Jahoda, který žije již skoro rok ve&nbsp;městě Kamnik u&nbsp;Lublaně. „Metelkova si na&nbsp;sebe vydělává hlavně pořádáním koncertů, můžete si sem zajít jak na&nbsp;jazz nebo rock, anebo třeba na&nbsp;techno a&nbsp;zůstat až&nbsp;do&nbsp;rána.“ 
&nbsp; 
Lublaň není jenom městem vína, ale i&nbsp;piva. Což nejeden našinec jistě ocení. „Skvělá je pivnice, která čepuje přímo v&nbsp;pivovaru Union, což je jeden ze&nbsp;dvou hlavních slovinských pivovarů. Tím&nbsp;druhým je nesrovnatelně známější Laško,“ doporučuje dále Jahoda. Dáte si tu osvěžující pivo, v&nbsp;nabídce je pestrá škála světlých, tmavých a&nbsp;jantarových piv, včetně nefiltrovaných variací. „Pivnice má moderní design a&nbsp;pokud vám vyhládne, mají tu perfektní grilované pivní klobásy,“ dodává. Pro&nbsp;ranní vyprošťovací kávu doporučuje podnik s&nbsp;výmluvným názvem Café Čokl, kde v&nbsp;příkladně hipsterském prostředí nabízejí drinky z&nbsp;fairtrade kávových zrn. 
&nbsp; 
Kde si pronajmout nebo koupit nemovitost? Pokud máte rádi živelné prostředí s&nbsp;mnoha restauracemi, bary a&nbsp;kulturou, pak je dobré se&nbsp;poohlédnout přímo v&nbsp;centru. Značně oblíbenou částí města je také rezidenční Bežigrad kousek od&nbsp;centra. „Čtvrť Koseze na&nbsp;západě města je jen čtvrt hodiny na&nbsp;kole z&nbsp;centra a&nbsp;je obklopena přírodou, spousta místních ráno vyráží na&nbsp;túru na&nbsp;blízký kopec. Zároveň Koseze leží blízko křížení dálnic, takže&nbsp;se&nbsp;snadno dostanete do&nbsp;ostatních částí země,“ doporučuje Radim Jahoda.

<clink anchorid="1"></clink> 
O&nbsp;Slovinsku lze směle napsat, že k&nbsp;dispozici má snad všechny trumfy pro&nbsp;superkvalitní žití – zasněžené alpské masivy, středomořské pobřeží (byť neveliké), divoké řeky, romantická jezera, rozmáchlé vinice i&nbsp;výstavní hrady a&nbsp;horské kostely. V&nbsp;hlavním městě Slovinska, Lublani, jako by se&nbsp;vše zhmotňovalo – platí za&nbsp;jedno z&nbsp;nejzelenějších evropských měst, pravidelně vysoko boduje v&nbsp;žebříčcích kvality života, a&nbsp;přitom stále není předražené. Turisté s&nbsp;místními se&nbsp;proplétají po&nbsp;pěších zónách v&nbsp;centru, nasedají na&nbsp;kola nebo do&nbsp;e-taxíků a&nbsp;objevují modernistickou i&nb

Lublaň. Zelené město Evropy

Bibiana Beňová

<clink anchorid="1"></clink> 
Andaluskou Marbellu, jednu z&nbsp;nejluxusnějších evropských destinací, asi není třeba představovat. Do&nbsp;oblíbeného letoviska evropské aristokracie, hollywoodských celebrit, saúdské královské rodiny i&nbsp;nouveau riche klientely míří každoročně privat jety a&nbsp;super jachty, jež obvykle kotví v&nbsp;přístavu Puerto Banus. Právě tady loni otevřel butikový koncept Anfitrión Villas &amp; Suites. Ten se&nbsp;v&nbsp;ostré konkurenci prémiových značek snaží zaujmout originálním konceptem. Navíc dostupným nejen pro&nbsp;zhýčkanou mezinárodní smetánku. 
Té v&nbsp;Marbelle nabízí služby řada pětihvězdičkových hotelů. Další možností je pronájem vily, nezřídka i&nbsp;se&nbsp;služebnictvem. V&nbsp;Anfitrión kombinují to nejlepší z&nbsp;obojího: bezchybný hotelový servis a&nbsp;naprosté soukromí jedné ze&nbsp;čtyř elegantních vil v&nbsp;poklidné čtvrti kousek od&nbsp;přístavu. Pokud necestujete s&nbsp;početným doprovodem jako dubajský šejk, určitě oceníte, že si nemusíte pronajímat celý dům, ale pouze jednu z&nbsp;pěti suit, které každá z&nbsp;vil nabízí. Zároveň však máte k&nbsp;dispozici rozlehlý obývací pokoj s&nbsp;jídelnou i&nbsp;uzavřené patio s&nbsp;bazénem, kde vás&nbsp;nebude nikdo a&nbsp;nic rušit. Záleží na&nbsp;vašem rozpočtu, jestli si tu ráno sami nachystáte poklidnou snídani jako doma, nebo si připlatíte za&nbsp;služby vlastního kuchaře. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Minimalistický, sofistikovaný design je dost vzdálený okázalému přepychu přístavu Puerto Banus. Tlumené tóny vytvářejí ideální podklad pro&nbsp;umělecká díla, která tvoří další originální rovinu zdejšího konceptu. Majitelé totiž spolupracují s&nbsp;progresivními madridskými galeriemi. Prázdninový pobyt tak kromě dávky andaluského slunce nabízí i&nbsp;vhled do&nbsp;španělské umělecké scény. A&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě příležitost přivézt si z&nbsp;dovolené hodnotný suvenýr – všechna vystavená díla jsou totiž na&nbsp;prodej.

<clink anchorid="1"></clink> 
Andaluskou Marbellu, jednu z&nbsp;nejluxusnějších evropských destinací, asi není třeba představovat. Do&nbsp;oblíbeného letoviska evropské aristokracie, hollywoodských celebrit, saúdské královské rodiny i&nbsp;nouveau riche klientely míří každoročně privat jety a&nbsp;super jachty, jež obvykle kotví v&nbsp;přístavu Puerto Banus. Právě tady loni otevřel butikový koncept Anfitrión Villas &amp; Suites. Ten se&nbsp;v&nbsp;ostré konkurenci prémiových značek snaží zaujmout originálním konceptem. Navíc dostupným nejen pro&nbsp;zhýčkanou mezinárodní smetánku. 
Té v&nbsp;Marbelle nabízí služby řada pětihvězdičkových hotelů. Další možností je pronájem vily, nezř

Anfitrión Villas & Suites v Marbelle. Prázdniny v galerii

<clink anchorid="1"></clink> 
Fresky se&nbsp;coby projev vizuální tvorby využívaly už před&nbsp;mnoha staletími. Zdobily interiéry ve&nbsp;starověkém Egyptě i&nbsp;Řecku, po&nbsp;raně křesťanském příklonu ke&nbsp;ztvárňování nejen biblických příběhů prostřednictvím mozaik se&nbsp;k&nbsp;nim umělečtí mistři&nbsp;opět ve&nbsp;velkém vrátili v&nbsp;období renesance. Dnes, o&nbsp;nějakých sedm století, která nás&nbsp;od&nbsp;počátků renesance dělí, později, zavadíme v&nbsp;umělecké produkci o&nbsp;fresku jen velmi zřídka. O&nbsp;její rehabilitaci v&nbsp;současné tvorbě se&nbsp;snaží Dominik Běhal, který tvoří v&nbsp;ateliéru v&nbsp;panelákovém bytě na&nbsp;pražském Žižkově. Zde se&nbsp;kromě pláten vyvedených klasickou malbou nachází velký mrazák&nbsp;plný vody a&nbsp;ledu, ve&nbsp;kterém se&nbsp;malíř každý den otužuje, a&nbsp;především těžké desky a&nbsp;spousta pytlů vápna a&nbsp;písku. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Dominik Běhal původně mířil na&nbsp;restaurátorství, kde nejspíš jeho záliba ve&nbsp;starých technikách začala. „Na&nbsp;škole nás&nbsp;ale vždy strašili, že je freska hrozně náročná, ať ji ani nezkoušíme. Jenže&nbsp;o&nbsp;to víc mě ta technika zajímala a&nbsp;chtěl jsem si ji vyzkoušet, takže&nbsp;jsem se&nbsp;ponořil do&nbsp;technologických knížek a&nbsp;začal experimentovat na&nbsp;vlastní pěst. Zjistil jsem, že freska má obrovský výrazový rejstřík, že se&nbsp;s&nbsp;ní dá malovat velmi jemně. A&nbsp;právě ta jemnost je něco, o&nbsp;co mi v&nbsp;tvorbě vždycky hodně šlo,“ přibližuje svou cestu k&nbsp;osvojování dnes neotřelé techniky Dominik. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Na&nbsp;malbě do&nbsp;omítky ho zaujala také jakási „zmraženost času“, která mu konvenovala už v&nbsp;momentě, kdy během studia v&nbsp;ateliéru Michaela Rittsteina na&nbsp;pražské AVU začal zkoušet kresbu suchým pastelem na&nbsp;plátně. „Když&nbsp;jsem na&nbsp;pastel stříkl pod&nbsp;prudkým proudem vodu, odrazil se&nbsp;od&nbsp;plátna a&nbsp;vytvořil rastr, který působil jako imitace barevné litografie. Evokovalo to ve&nbsp;mně zastavení času, jako kdybych tím&nbsp;vytvořil časovou clonu mezi divákem a&nbsp;obrazem. A&nbsp;zjistil jsem, že právě tohle mě fascinuje – ta bezčasovost, prázdnota, atmosféra zachycená ve&nbsp;vší své hutnosti.“ Rittstein přitom studentům doporučoval, aby se&nbsp;ve&nbsp;svých obrazech pokoušeli zachytit nějaký narativ. „Všichni tak malovali příběhy – a&nbsp;mně se&nbsp;to příčilo. Šlo mi hlavně o&nbsp;atmosféru daného okamžiku, kterou jsem chtěl co nejpravdivěji zachytit,“ říká Dominik. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Právě zmiňovanou hutnost a&nbsp;zmraženost začal později zpracovávat i&nbsp;ve&nbsp;svých freskách. Na&nbsp;vlhké omítce malbou vzniká barevný vápenec, který umělec přirovnává k&nbsp;jeskyni. „I&nbsp;když&nbsp;vytvořím současný motiv, působí hutným dojmem, nese v&nbsp;sobě těžkost času. To médium ji má totiž v&nbsp;sobě obsaženou samo o&nbsp;sobě,“ říká. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Každá freska pak vzniká náročným procesem, který se&nbsp;od&nbsp;malby akrylem či&nbsp;akvarelem velmi liší. Podklad pro&nbsp;malbu si musí umělec předem umíchat, což je proces, během něhož umělec připomíná spíš dělníka na&nbsp;stavbě. Vezme vápno, písek, vodu a&nbsp;míchá. Směsí pak vylije klasickou stavební desku, která mu slouží jako rám. Výsledný obraz středního formátu tak může vážit klidně i&nbsp;padesát kilo. „Freska má také limit v&nbsp;tom, že jakmile s&nbsp;ní začnete, nesmíte od&nbsp;ní odejít. Vymyslím si nějaký motiv, a&nbsp;když&nbsp;si k&nbsp;němu sednu, musím ho dokončit. Některé barvy navíc vápno sežere. Pracoval jsem například s&nbsp;moc pěknou modrou, použil jsem ji na&nbsp;oblohu. A&nbsp;když&nbsp;jsem k&nbsp;obrazu přišel za&nbsp;několik desítek minut, barva úplně zmizela,“ směje se&nbsp;malíř. 
Technika je ale na&nbsp;druhou stranu obrovsky svobodná. Dominik vysvětluje, že s&nbsp;její pomocí se&nbsp;dají vytvářet zajímavé výrazy snadno a&nbsp;rychle. Malovat se&nbsp;musí po&nbsp;částech a&nbsp;výsledek se&nbsp;před&nbsp;očima vykresluje postupným napojováním. „Je zajímavé, že technika fresky se&nbsp;mi tak vžila, že ji využívám i&nbsp;při&nbsp;klasické malbě. Na&nbsp;plátně si vždy vykryju jedno místo, nějaký tvar, a&nbsp;když&nbsp;ho dodělám, posouvám se&nbsp;k&nbsp;další části. Obrazy také různě vrstvím a&nbsp;prořezávám. A&nbsp;protože&nbsp;mě vždy fascinovaly středověké iluminace, do&nbsp;některých obrazů je ukrývám,“ popisuje malíř a&nbsp;staví proti světlu jedno velké plátno. Teprve když&nbsp;jej prosvítí paprsky, vystupuje z&nbsp;něj tvar, který připomíná právě ornamentální středověké iluminace. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Další obrazy Dominik Běhal tvoří „nekonečným“ tečkováním drobným štětcem, z&nbsp;nějž postupně vzniká tetelivý obraz s&nbsp;motivem vystupujícím teprve v&nbsp;momentě, kdy od&nbsp;něj člověk&nbsp;poodstoupí do&nbsp;správné vzdálenosti. „Takový obraz, který tvořím tečku&nbsp;po&nbsp;tečce, se&nbsp;rodí neskutečně dlouho. Když&nbsp;se&nbsp;tak na&nbsp;všechna ta díla tady v&nbsp;ateliéru dívám, dochází mi, že mám rád pracnost. Asi po&nbsp;roční pauze jsem začal dělat olejomalby – a&nbsp;to je taková pohoda!“ uzavírá se&nbsp;smíchem Dominik Běhal.

<clink anchorid="1"></clink> 
Fresky se&nbsp;coby projev vizuální tvorby využívaly už před&nbsp;mnoha staletími. Zdobily interiéry ve&nbsp;starověkém Egyptě i&nbsp;Řecku, po&nbsp;raně křesťanském příklonu ke&nbsp;ztvárňování nejen biblických příběhů prostřednictvím mozaik se&nbsp;k&nbsp;nim umělečtí mistři&nbsp;opět ve&nbsp;velkém vrátili v&nbsp;období renesance. Dnes, o&nbsp;nějakých sedm století, která nás&nbsp;od&nbsp;počátků renesance dělí, později, zavadíme v&nbsp;umělecké produkci o&nbsp;fresku jen velmi zřídka. O&nbsp;její rehabilitaci v&nbsp;současné tvorbě se&nbsp;snaží Dominik Běhal, který tvoří v&nbsp;ateliéru v&nbsp;panelákovém bytě na&nbsp;pražském Žižkově. Zde se&nbsp;kromě

Dominik Běhal. Když se zastaví čas

<clink anchorid="8"></clink> 
Rakouská značka kosmetiky a&nbsp;sofistikovaných doplňků stravy Saint Charles představila novou řadu potravinových doplňků Mikrobiom, která podporuje stabilizaci a&nbsp;diverzitu střevní mikroflóry. Skládají se&nbsp;z&nbsp;kombinace účinných, opakovaně fermentovaných bylinných a&nbsp;rostlinných extraktů. 
www.byssine.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="7"></clink> 
Plně automatický kávovar Philips Series 5500 LatteGo umí připravit 20 druhů kávových nápojů různé teploty, intenzity, velikosti i&nbsp;stylu. A&nbsp;zvládne to výrazně tišeji než běžné kávovary – díky technologii SilentBrew. Díky funkci QuickStart nemusíte čekat, až&nbsp;se&nbsp;kávovar zahřeje, kávu vám připraví hned. 
www.philips.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
Nová sluchátka Dyson OnTrac mají dokonalé odhlučnění, perfektní zvuk a&nbsp;55 hodin poslechu. Hluk zvenčí je díky osmi mikrofonům potlačen až&nbsp;o&nbsp;40 dB. Sluchátka reprodukují hluboké basy i&nbsp;vysoké tóny v&nbsp;rozsahu 6 Hz až&nbsp;21 kHz. Na&nbsp;jedno nabití je můžete používat až&nbsp;dva týdny. Přizpůsobitelné kryty a&nbsp;náušníky. 
www.dyson.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Pečicí trouby Siemens díky AI nově rozpoznají vložené pokrmy. Značka Siemens představuje tuto funkci u&nbsp;modelu vestavné trouby HS958GED1 s&nbsp;integrovanou kamerou. Nově dokáže trouba automaticky rozpoznat přibližně 40 různých pokrmů – a&nbsp;jejich počet se&nbsp;bude prostřednictvím dalších aktualizací průběžně zvyšovat. 
www.siemens-home.bsh-group.com/cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Revitalizační a&nbsp;vyhlazující elixír Phyris Forest Light Cream bojuje s&nbsp;předčasným stárnutím pokožky. Posiluje její bariérovou funkci a&nbsp;chrání ji před&nbsp;městskými a&nbsp;digitálními vlivy způsobujícími stres. Pleť kromě toho rozjasňuje a&nbsp;zlepšuje její barvu. Krém obsahuje vzácné přísady z&nbsp;lesa: mech, houby čaga či&nbsp;olej z&nbsp;březových listů. 
www.viviane.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Termonádoba Endless Lavender mat 0,5 l má příjemné rozměry pro&nbsp;cestování, v&nbsp;praktické horní části lze samostatně uskladnit potraviny. Obsah udrží 5 hodin teplý nebo 10 hodin studený. Je vyrobena ze&nbsp;špičkové nerezové oceli a&nbsp;díky InvisibleTouch nebude ohmataná. A&nbsp;jídlo bude díky technologii AromaSafe chutnat dokonale. 
www.termoo.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Chytrý sonický kartáček Oclean X Ultra s&nbsp;barevným dotykovým displejem, magnetickým motorem, AI technologií a&nbsp;napojením na&nbsp;aplikaci vás&nbsp;naučí získat správné návyky při&nbsp;čištění zubů. A&nbsp;také vám dá něco, co jen tak nějaký zubní kartáček nesvede: poskytne vám okamžitou zpětnou vazbu, jak se&nbsp;vám čištění povedlo. 
www.cz.oclean.com 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Inspirací návrháře Roberta Coina, jehož šperky jsou malými uměleckými díly, je architektura. Odkazuje se&nbsp;na&nbsp;své milované Benátky. Dokonalé propojení přísné geometrie a&nbsp;rozpustilé karnevalové hravosti odráží kolekce Art Deco. Dóžecím palácem se&nbsp;zase inspirovala kolekce Pallazzo Ducale: pravidelné tvary v&nbsp;kombinaci s&nbsp;růžovým zlatem. 
https://robertocoin.com

<clink anchorid="8"></clink> 
Rakouská značka kosmetiky a&nbsp;sofistikovaných doplňků stravy Saint Charles představila novou řadu potravinových doplňků Mikrobiom, která podporuje stabilizaci a&nbsp;diverzitu střevní mikroflóry. Skládají se&nbsp;z&nbsp;kombinace účinných, opakovaně fermentovaných bylinných a&nbsp;rostlinných extraktů. 
www.byssine.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="7"></clink> 
Plně automatický kávovar Philips Series 5500 LatteGo umí připravit 20 druhů kávových nápojů různé teploty, intenzity, velikosti i&nbsp;stylu. A&nbsp;zvládne to výrazně tišeji než běžné kávovary – díky technologii SilentBrew. Díky funkci QuickStart nemusíte čekat, až&nbsp;se&

Hrot boutique

Kdo chce vědět víc… Umělá inteligence se&nbsp;skloňuje všemi pády a&nbsp;v&nbsp;poslední době snad není oblast, v&nbsp;níž by AI neměla prsty. Svět se&nbsp;nám mění před&nbsp;očima. Většina AIpoštolů věří, že k&nbsp;lepšímu. Ale světlá budoucnost se&nbsp;může taky zvrtnout. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Artificial Intelligence: A&nbsp;Modern Approach 
(Umělá inteligence: Moderní přístup) 
Stuart Russell, Peter Norvig 
Nevyznáte se&nbsp;v&nbsp;AI? Nesmutněte. Zaprvé nejste sami a&nbsp;zadruhé si můžete přečíst knihu, která je obecně považována&nbsp;za&nbsp;základní učebnici umělé inteligence a&nbsp;nabízí o&nbsp;tomto oboru ucelený přehled (tak jak platil letos na&nbsp;jaře). 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Artificial Intelligence For Dummies 
(Umělá inteligence pro&nbsp;blbečky) 
John Paul Mueller, Luca Massaron 
Koho AI zajímá, ale nemá ajťácké vzdělání, může sáhnout po&nbsp;nelichotivě znějícím titulu „Umělá inteligence pro&nbsp;blbečky“. Poskytuje začátečníkům srozumitelný úvod do&nbsp;konceptů umělé inteligence – a&nbsp;především se&nbsp;záslužně snaží oddělit humbuk od&nbsp;reality. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
The Algorithmic Leader: How to Be Smart When Machines Are Smarter Than You 
(Algoritmický lídr: Jak být chytrý, když&nbsp;jsou stroje chytřejší než vy?) 
Mike Walsh 
„Algoritmický lídr“ nabízí strategický pohled na&nbsp;firemní management. Provede vás&nbsp;možnostmi AI i&nbsp;jejími omezeními, poučí o&nbsp;rozhodování na&nbsp;základě dat a&nbsp;příležitostech pro&nbsp;automatizaci ve&nbsp;světě řízeném stroji chytřejšími, než jste sami. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Human + Machine: Reimagining Work in the Age of AI 
(Člověk&nbsp;+ stroj: Práce jinak ve&nbsp;věku&nbsp;umělé inteligence) 
Paul Daugherty, H. James Wilson 
Člověk&nbsp;+ stroj je vždy složitá rovnice. Pokud vás&nbsp;trápí, jak proměnit pracovní místa a&nbsp;pracovní postupy, aby fungovaly za&nbsp;využití AI (a&nbsp;nebyly jí nahrazeny), máte v&nbsp;ruce ten správný recept. Dozvíte se, jak vytvářet hybridní týmy, v&nbsp;nichž AI lidské dovednosti neničí, nýbrž posiluje. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Genius Makers: The Mavericks Who Brought AI to Google, Facebook, and the World 
(Geniální tvůrci: Průkopníci, kteří přinesli umělou inteligenci Googlu, Facebooku a&nbsp;celému světu) 
Cade Metz 
Každý z&nbsp;průkopníků umělé inteligence (například Geoffrey Hinton) má za&nbsp;sebou pozoruhodnou cestu vedoucí po&nbsp;samotné hranici lidského poznání. Kniha popisuje, v&nbsp;čem spočívá genialita každého z&nbsp;nich a&nbsp;jak se&nbsp;podepisuje na&nbsp;podobě dnešního světa.

Kdo chce vědět víc… Umělá inteligence se&nbsp;skloňuje všemi pády a&nbsp;v&nbsp;poslední době snad není oblast, v&nbsp;níž by AI neměla prsty. Svět se&nbsp;nám mění před&nbsp;očima. Většina AIpoštolů věří, že k&nbsp;lepšímu. Ale světlá budoucnost se&nbsp;může taky zvrtnout. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Artificial Intelligence: A&nbsp;Modern Approach 
(Umělá inteligence: Moderní přístup) 
Stuart Russell, Peter Norvig 
Nevyznáte se&nbsp;v&nbsp;AI? Nesmutněte. Zaprvé nejste sami a&nbsp;zadruhé si můžete přečíst knihu, která je obecně považov

Obsah

Pražská riviéra. Kousek moře v metropoli

Pražská riviéra. Kousek moře v metropoli

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům Měsíčníku Hrot.