Hrot 2024 02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

true

Leon & Lucie

Takové značky byste spočítali na&nbsp;prstech jedné ruky, možná ani to ne. Výrobky, které jsou krásné, trendy, mají styl a&nbsp;milují je doslova po&nbsp;celém světě. A&nbsp;hlavně: pocházejí z&nbsp;Česka. Přesně to se&nbsp;podařilo firmě Lasvit – stát se&nbsp;globálním lovebrandem. S&nbsp;majitelem Leonem Jakimičem a&nbsp;jeho ženou Lucií si povídal redaktor magazínu HROT Pavel Štrunc. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jsme s&nbsp;Lasvitem teprve na&nbsp;deseti procentech toho, kde nás&nbsp;jednou vidím, říká po&nbsp;sedmnácti letech budování firmy její majitel. „Čeká nás&nbsp;ještě spousta příležitostí,“ věří Leon a&nbsp;Lucie Jakimičovi. Mluvíme spolu o&nbsp;

Jak stvořili první český globální lovebrand, který dává světu světlo

Láska svítí do světa

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink> 
Nemůžete se&nbsp;divit, že v&nbsp;tomto vydání se&nbsp;částečně zabýváme turismem – začíná léto, dva měsíce dovolených. A&nbsp;jak připomíná Dan Deyl ve&nbsp;svém textu na&nbsp;straně 94, globální turistický průmysl je v&nbsp;nejlepší kondici za&nbsp;poslední půl dekády. Po&nbsp;nucené pauze zaviněné koronavirovou pandemií se&nbsp;lidé vrhli na&nbsp;cestování jako diví. Největší podíl na&nbsp;přírůstku prý mají nejdražší kategorie. 
To mi dává vzpomenout na&nbsp;jeden rozpustilý fenomén, který na&nbsp;britských ostrovech kdysi získal označení lounge wars. Týká se, ehm, tuhých hotelových bojů o&nbsp;nejlepší flek na&nbsp;pláži&nbsp;či&nbsp;u&nbsp;bazénu. Přesněji kdo si jako první zamluví kýžené lehátko včasným položením ručníku&nbsp;– kdo vstane dřív&nbsp;a&nbsp;bude tím&nbsp;nejrychlejším v&nbsp;pole position? Celé je to pochopitelně nadsázka, ostrovní bulvár ji s&nbsp;železnou letní pravidelností rozvíjel po&nbsp;mnoho desetiletí. V&nbsp;půtkách tradičně figurovaly dva národy – Britové a&nbsp;jejich úhlavní soupeři, Němci. A&nbsp;tak to vesele šlo dál, léto co léto, zhruba do&nbsp;přelomu milénia. Než se&nbsp;v&nbsp;kladení zástavného ručníku&nbsp;zjevil zcela nový, výrazně nesmlouvavý hráč. 
S&nbsp;ohledem na&nbsp;nynější mezinárodní situaci se&nbsp;omlouvám za&nbsp;následná slova. Ale skutečností je, že rusky hovořící výletníci se&nbsp;v&nbsp;soubojích o&nbsp;lehátko přirozeně s&nbsp;nikým a&nbsp;ničím&nbsp;nepárali. Ani ti nejotrlejší a&nbsp;nejzkušenější Britové, ani nejryzejší Němci neměli šanci. Zvlášť když&nbsp;Rusové přišli s&nbsp;výrazně nefér metodou, kdy ručníky začali klást nikoli časně po&nbsp;ránu, ale již večer předtím. A&nbsp;kdo by se&nbsp;jim postavil, že? 
Mimochodem, dnes výraz lounge wars v&nbsp;docela jiném kontextu pokropily živou vodou světové aerolinky. The Wall Street Journal přednedávnem informoval, jak se&nbsp;aerolinky předhánějí v&nbsp;servisu v&nbsp;letištních saloncích. V&nbsp;nabídce prémiové letištní relaxace u&nbsp;špičkových společností nyní zhusta nechybí ani takové radosti, jako jsou sauny, vířivky, masáž obličeje a&nbsp;chodidel či&nbsp;prémiové pohoštění s&nbsp;uznávanými kuchařskými superstars – samo sebou na&nbsp;bílém ubruse a&nbsp;třeba pod&nbsp;obřím křišťálovým lustrem… 
To mě opatrně přivádí k&nbsp;váženým tvářím z&nbsp;obálky tohoto čísla. Je totiž docela možné, že zmíněný lustr bude vyroben na&nbsp;zakázku v&nbsp;české sklárně Lasvit. Leon a&nbsp;Lucie Jakimičovi jsou synonymem pro&nbsp;novodobý úspěch českého podnikání a&nbsp;svou sklářskou firmu z&nbsp;Nového Boru dokázali přetvořit v&nbsp;něco naprosto výjimečného. Unikum! Přečtěte si, jak ze&nbsp;své manufaktury vybudovali první český globální lovebrand. A&nbsp;klidně na&nbsp;hotelovém lehátku v&nbsp;kýžené první řadě. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Nemůžete se&nbsp;divit, že v&nbsp;tomto vydání se&nbsp;částečně zabýváme turismem – začíná léto, dva měsíce dovolených. A&nbsp;jak připomíná Dan Deyl ve&nbsp;svém textu na&nbsp;straně 94, globální turistický průmysl je v&nbsp;nejlepší kondici za&nbsp;poslední půl dekády. Po&nbsp;nucené pauze zaviněné koronavirovou pandemií se&nbsp;lidé vrhli na&nbsp;cestování jako diví. Největší podíl na&nbsp;přírůstku prý mají nejdražší kategorie. 
To mi dává vzpomenout na&nbsp;jeden rozpustilý fenomén, který na&nbsp;britských ostrovech kdysi získal označení lounge wars. Týká se, ehm, tuhých hotelových bojů o&nbsp;nejlepší flek na&nbsp;pláži&nbsp;či&nbsp;u&nb

Letní svár o „pole position“

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink> 
Vítr šumí v&nbsp;korunách palem a&nbsp;do&nbsp;toho se&nbsp;ozývá nikdy neutuchající zvuk příboje. Vzduch je teplý, provoněný exotickými květinami a&nbsp;bujnou zelení. Pro&nbsp;mnohé ráj na&nbsp;zemi. Rozhodně pro&nbsp;Dagmar Štěpánovou, Karolínu a&nbsp;Pavla Smítalovy i&nbsp;Jindřicha a&nbsp;Michealu Lázňovské. Ty všechny spojuje jedno: za&nbsp;svůj domov si vybrali dálné kraje, kde začali tvořit zázemí i&nbsp;pro&nbsp;náročné turisty.

Byznys snů: Tropické domovy

Byznys v ráji. Tropické domovy s otevřenou náručí

Klára Weinerová

Česko se&nbsp;po&nbsp;loňském propadu vrátilo z&nbsp;pětatřicátého zpět na&nbsp;dvaatřicátého místo v&nbsp;prestižním žebříčku&nbsp;Global Startup Ecosystem Index 2024, který mapuje ideální místa pro&nbsp;startupy ve&nbsp;100 zemích a&nbsp;1000 městech. Podle serveru sj.news na&nbsp;tom má největší zásluhu Brno, které se&nbsp;díky zlepšení o&nbsp;47 míst dostalo do&nbsp;druhé stovky. Praze patří 89. místo. První desítce zemí dál dominuje stabilní velká trojka – USA, Velká Británie a&nbsp;Izrael. Spojené státy vedou od&nbsp;roku 2017, kdy se&nbsp;žebříček začal tvořit, také v&nbsp;počtu ideálních měst. V&nbsp;první tisícovce jich Spojené státy mají 240, nicméně ještě před&nbsp;čtyřmi roky to bylo 383. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

Česko se&nbsp;po&nbsp;loňském propadu vrátilo z&nbsp;pětatřicátého zpět na&nbsp;dvaatřicátého místo v&nbsp;prestižním žebříčku&nbsp;Global Startup Ecosystem Index 2024, který mapuje ideální místa pro&nbsp;startupy ve&nbsp;100 zemích a&nbsp;1000 městech. Podle serveru sj.news na&nbsp;tom má největší zásluhu Brno, které se&nbsp;díky zlepšení o&nbsp;47 míst dostalo do&nbsp;druhé stovky. Praze patří 89. místo. První desítce zemí dál dominuje stabilní velká trojka – USA, Velká Británie a&nbsp;Izrael. Spojené státy vedou od&nbsp;roku 2017, kdy se&nbsp;žebříček začal tvořit, také v&nbsp;počtu ideálních měst. V&nbsp;první tisícovce jich Spojené státy mají 240, nicméně ještě před&nbsp;čtyřmi roky

Číslo měsíce

Karolina Kovářová, restauratérka 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;školy jsem měla vždycky štěstí a&nbsp;třeba Gymnázium Jana Keplera v&nbsp;Praze a&nbsp;čtyři&nbsp;roky na&nbsp;něm strávené považuju za&nbsp;nejlepší léta svého života. Naučila jsem se&nbsp;přesně to, co jsem měla a&nbsp;chtěla. Až&nbsp;o&nbsp;dost později jsem zjistila, že mi chybí schopnost lépe komunikovat, obhájit svůj názor bez&nbsp;výčitek, obhájit ho jasně, stručně, stroze a&nbsp;výstižně. Základy diplomacie by se&nbsp;hodily. A&nbsp;co jsem se&nbsp;vyloženě nenaučila, je říkat NE. A&nbsp;stát si za&nbsp;ním. Někdy mám pocit, že mám snad na&nbsp;čele napsané, že raději všem vyjdu vstříc a&nbsp;vyhovím, než bych odmítla. 
&nbsp; 
Jan Kasl, praktikující architekt, předseda ČKA, primátor Prahy 1998–2002 
<clink anchorid="2"></clink> 
Všechny stupně školní výuky jsem prožil v&nbsp;totalitě, devítiletku, tříletou SVVŠ i&nbsp;šest let na&nbsp;vysoké. Ač jsme museli plnit tehdejší osnovy, měl jsem většinou štěstí na&nbsp;dobré učitele. Například toho, který někam uklidil můj posudek ze&nbsp;střední, a&nbsp;já se&nbsp;tak dostal na&nbsp;architekturu. Mám pocit, že jsem se&nbsp;i&nbsp;v&nbsp;divných letech 1958–1976 toho naučil docela dost: třeba slušně česky, jakž takž počítat, dějiny i&nbsp;zeměpis, ale především chápat, že se&nbsp;budu muset učit pořád, a&nbsp;to sám, ze&nbsp;zdrojů, které si opatřím mimo oficiální systém… Škola mě nepřipravila na&nbsp;politickou a&nbsp;ekonomickou svobodu, samostatné podnikání, řízení ateliéru, investování úspor na&nbsp;stáří… A&nbsp;taky sebevědomé prodávání toho, co jsem se&nbsp;naučil. 
&nbsp; 
Štěpánka Pivcová, módní návrhářka, MAY studio 
<clink anchorid="3"></clink> 
Studovala jsem UMPRUM, školu veskrze kreativní ve&nbsp;všech směrech. Získala jsem dovednosti v&nbsp;designu, technikách střihů, šití a&nbsp;použití materiálů. Škola mě ale nenaučila ekonomickou a&nbsp;projektovou stránku fashion byznysu. Nevěděla jsem, jak správně nacenit práci či&nbsp;určovat ceny oblečení. Neměla jsem představu, kde kupovat látky a&nbsp;za&nbsp;kolik. Netušila jsem, jak oslovit zákazníky nebo jak pracovat na&nbsp;sítích, což je dnes nepostradatelná součást podnikání. Já studovala v&nbsp;době, kdy facebook ani instagram neexistovaly, takže&nbsp;jsem si musela všechny tyto aspekty podnikání osvojit sama – a&nbsp;často metodou pokus, omyl. Byla to náročná, ale hodnotná zkušenost, posunula mě a&nbsp;dala mi mnoho praktických dovedností, které využívám v&nbsp;profesi i&nbsp;každodenním životě. 
&nbsp; 
Jakub Kodl, galerista KodlContemporary 
<clink anchorid="4"></clink> 
Měl jsem štěstí, že moji rodiče investovali do&nbsp;mého vzdělání a&nbsp;umožnili mi chodit do&nbsp;vynikajících škol. I&nbsp;když&nbsp;jsem za&nbsp;to vděčný, musím přiznat, že až&nbsp;na&nbsp;univerzitě jsem si začal uvědomovat, že život není vždy spravedlivý. Když&nbsp;jsem dokončil střední školu s&nbsp;výbornými výsledky, měl jsem pocit, že jsem na&nbsp;vrcholu. Do&nbsp;té doby jsem se&nbsp;nesetkal s&nbsp;tvrdou kritikou. Teď bych si přál, aby učitelé na&nbsp;základní a&nbsp;střední škole byli někdy upřímnější a&nbsp;řekli mi: „Tohle není tvoje silná stránka, možná bys měl zvážit jiný směr.“ Místo toho jsem často slyšel: „Stačí se&nbsp;víc snažit a&nbsp;zlepšíš se.“ Je přirozené, že v&nbsp;některých věcech jsme lepší, a&nbsp;v&nbsp;jiných méně. Důležité je to přijmout a&nbsp;pochopit. Nejhorší je žít v&nbsp;iluzi, že něco zvládáme, když&nbsp;tomu tak není. 
&nbsp;

Karolina Kovářová, restauratérka 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;školy jsem měla vždycky štěstí a&nbsp;třeba Gymnázium Jana Keplera v&nbsp;Praze a&nbsp;čtyři&nbsp;roky na&nbsp;něm strávené považuju za&nbsp;nejlepší léta svého života. Naučila jsem se&nbsp;přesně to, co jsem měla a&nbsp;chtěla. Až&nbsp;o&nbsp;dost později jsem zjistila, že mi chybí schopnost lépe komunikovat, obhájit svůj názor bez&nbsp;výčitek, obhájit ho jasně, stručně, stroze a&nbsp;výstižně. Základy diplomacie by se&nbsp;hodily. A&nbsp;co jsem se&nbsp;vyloženě nenaučila, je říkat NE. A&nbsp;stát si za&nbsp;ním. Někdy mám pocit, že mám snad

Čtyři věci, které vás ve škole rozhodně nenaučí

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink> 
Jako živočišný druh máme tisíce let zkušeností zápolení s&nbsp;novými technologiemi, které nám dělají potíže. 
V&nbsp;Bibli se&nbsp;vypráví příběh o&nbsp;prvních lidech, kteří používají cihly, aby se&nbsp;vyšplhali výš a&nbsp;výš k&nbsp;nebi – v&nbsp;naději, že dosáhnou postavení podobného Bohu. Když&nbsp;Bůh vidí, že společnost ztratila směr, rozhodne se&nbsp;zmást lidskou řeč a&nbsp;pak nás&nbsp;rozptýlí po&nbsp;celé zeměkouli. 
Ať tak či&nbsp;onak, poučení z&nbsp;Babylonské věže zůstává: lidé by si neměli hrát na&nbsp;Boha. A&nbsp;pokud se&nbsp;splní byť jen zlomek předpovědí vynálezce a&nbsp;futurologa Raye Kurzweila (o&nbsp;nichž jsme psali minule), věci začnou být hodně biblické. 
Jen za&nbsp;posledních padesát let se&nbsp;přísliby a&nbsp;rizika technologií ukázaly v&nbsp;jasném kontrastu. Délka našeho života se&nbsp;prodloužila o&nbsp;deset let, příjem na&nbsp;hlavu se&nbsp;téměř všude ztrojnásobil a&nbsp;náklady na&nbsp;potraviny a&nbsp;energie klesly třináctkrát, respektive dvacetkrát. Náš svět se&nbsp;však také měnil tak rychle, že jsme se&nbsp;jen těžko přizpůsobovali a&nbsp;v&nbsp;rámci pokroku jsme byli až&nbsp;příliš ochotni přijmout nebo ignorovat hrozivější důsledky. Využívání genetického inženýrství k&nbsp;léčbě nemocí dává drogovým kartelům možnost synteticky měnit organismy a&nbsp;vytvářet nová nelegální narkotika. Stejné platformy, které demokratizují vzdělání, naučily zločince vyloupit banku jediným stiskem klávesy. Počítačová technologie, která nám umožnila pohybovat se&nbsp;autonomně z&nbsp;jednoho místa na&nbsp;druhé, nevyhnutelně umožní teroristovi koordinovat na&nbsp;dálku bombový útok. 
V&nbsp;roce 2020 nám sociální média dovolila zůstat během pandemie ve&nbsp;spojení. Na&nbsp;druhou stranu pokračovala v&nbsp;šíření propagandy a&nbsp;dezinformací, jež, pokud nebudou kontrolovány, mohou být předzvěstí sociálního inženýrství ve&nbsp;velkém a&nbsp;děsivém měřítku. Nadále jsme umožňovali neomezené shromažďování svých osobních údajů, které se&nbsp;kupují a&nbsp;prodávají za&nbsp;účelem, jemuž zatím plně nerozumíme, což bude mít pro&nbsp;společnost téměř jistě dalekosáhlé důsledky. A&nbsp;technologie, které mnohé země používaly k&nbsp;zastavení epidemie v&nbsp;jejích počátcích – propojená zařízení, sledování polohy, rozpoznávání obličejů –, byly také zneužívány k&nbsp;narušování soukromí, rozbíjení protestů a&nbsp;rasovému profilování. 
„Schopnost jednoho člověka ovlivnit mnohé se&nbsp;exponenciálně zvyšuje,“ říká Marc Goodman, autor knihy Future Crimes: Everything Is Connected, Everyone Is Vulnerable and What We Can Do&nbsp;About It. „A&nbsp;zvyšuje se&nbsp;nejen pro&nbsp;dobro, ale i&nbsp;pro&nbsp;zlo.“

<clink anchorid="1"></clink> 
Jako živočišný druh máme tisíce let zkušeností zápolení s&nbsp;novými technologiemi, které nám dělají potíže. 
V&nbsp;Bibli se&nbsp;vypráví příběh o&nbsp;prvních lidech, kteří používají cihly, aby se&nbsp;vyšplhali výš a&nbsp;výš k&nbsp;nebi – v&nbsp;naději, že dosáhnou postavení podobného Bohu. Když&nbsp;Bůh vidí, že společnost ztratila směr, rozhodne se&nbsp;zmást lidskou řeč a&nbsp;pak nás&nbsp;rozptýlí po&nbsp;celé zeměkouli. 
Ať tak či&nbsp;onak, poučení z&nbsp;Babylonské věže zůstává: lidé by si neměli hrát na&nbsp;Boha. A&nbsp;pokud se&nbsp;splní byť jen zlomek předpovědí vynálezce a&nbsp;futurologa Raye Kurzweila (o&nbsp;ni

Poučení z Babylonu: Nehrajme si na Boha. Pokrok posiluje dobro i zlo

Iva Brejlová

Tři&nbsp;roky před&nbsp;maturitou začala vytvářet webové stránky pro&nbsp;firmy. Zaměstnalo ji STRV, jedna z&nbsp;rychle rostoucích českých technologických firem, a&nbsp;ona práci dávala tolik, že sotva zvládla střední školu dokončit. Přešla na&nbsp;volnou nohu a&nbsp;pracovala pro&nbsp;rychle rostoucí firmy ze&nbsp;Silicon Valley. Ve&nbsp;startupu DoorDash vytvořila rozhraní a&nbsp;vizuální styl, kterého se&nbsp;firma doteď drží. Dostala mimo jiné nabídku stát se&nbsp;designérkou Applu, ale rozhodla se&nbsp;pro&nbsp;větší výzvu, jak říká. V&nbsp;25 letech spolu s&nbsp;kolegy stojí za&nbsp;vznikem projektu Macromo, českého startupu, který hodlá prodloužit lidem život ve&nbsp;zdraví o&nbsp;deset let. Počáteční investici má a&nbsp;teď hledí „zpátky“ do&nbsp;Ameriky. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;webu máte fotku sama sebe jako asi tříleté dívky u&nbsp;počítače. IT vás&nbsp;lákalo vždy? 
Táta byl už v&nbsp;osmdesátkách programátor, mě to bavilo. Když&nbsp;jsem vybírala střední, chtěla jsem se&nbsp;osamostatnit a&nbsp;zvolila střední elektrotechnickou školu v&nbsp;Pardubicích. A&nbsp;jak jsem bydlela sama, potřebovala jsem si vydělat peníze. Zjistila jsem, že jsem úplně nemožná v&nbsp;běžných brigádách. Tak jsem začala dělat webové stránky. Seznámila jsem se&nbsp;s&nbsp;product designem, ve&nbsp;spojení se&nbsp;zálibou malování to hezky zacvaklo. Weby jsem začala dělat v&nbsp;patnácti, v&nbsp;osmnácti jsem začala pracovat v&nbsp;pražském STRV. Až&nbsp;pak jsem odmaturovala. 
Kudy odtud vede cesta k&nbsp;práci v&nbsp;technologickém centru nejen USA? 
V&nbsp;STRV jsme měli lekce angličtiny s&nbsp;rodilým mluvčím, pracovali pro&nbsp;klienty v&nbsp;Silicon Valley a&nbsp;mně se&nbsp;to líbilo. Pochopila jsem, že pokud budu pracovat na&nbsp;sebe pro&nbsp;americké klienty, bude to výhodnější. 
Pro&nbsp;americké firmy jste začala pracovat ještě z&nbsp;Česka? 
Ano. Pomohlo, že jsem se&nbsp;do&nbsp;toho pustila, když&nbsp;začal covid, a&nbsp;tak byly americké firmy nakloněné k&nbsp;práci na&nbsp;dálku. Já byla chvíli v&nbsp;USA, chvíli v&nbsp;Česku, tady jsem kvůli časovému posunu pracovala od&nbsp;čtyř odpoledne do&nbsp;dvou do&nbsp;rána. Což z&nbsp;vás&nbsp;mimochodem dělá velmi asociálního člověka. Pro&nbsp;některé lidi byl covid průšvih, pro&nbsp;mě v&nbsp;podstatě skvělé období. Vybudovala jsem si kariéru, kterou by jinak nebylo možné získat. 
Do&nbsp;amerických firem jste i&nbsp;jezdila? 
To za&nbsp;covidu vůbec nebylo možné. Bylo to velmi bizarní. Když&nbsp;jsme se&nbsp;s&nbsp;mým manažerem z&nbsp;DoorDash scházeli v&nbsp;San Francisku, tak jedině v&nbsp;kavárně před&nbsp;jejich kancelářemi. Zaměstnanci se&nbsp;do&nbsp;kanceláří po&nbsp;vyplnění mnoha formulářů ještě dostali, spolupracovníci ale vůbec. 
Vaše dosud nejznámější práce byla právě pro&nbsp;DoorDash, největší americkou firmu na&nbsp;rozvoz jídla, pod&nbsp;níž v&nbsp;Česku funguje Wolt. V&nbsp;čem spočívala? 
Specializuji se&nbsp;na&nbsp;produktový design složitých obchodních řešení a&nbsp;na&nbsp;vytváření produktu od&nbsp;počátku, tedy od&nbsp;nuly, do&nbsp;první verze. Pracovala jsem tam na&nbsp;platformě, kterou využívají obchodní partneři&nbsp;DoorDashe, třeba Starbucks nebo Taco Bell. Doteď ta aplikace funguje, jen s&nbsp;úpravami funkčnosti nebo optimalizace. Vizuální styl a&nbsp;systém zůstávají a&nbsp;zároveň design přenesli do&nbsp;další své platformy. 
Prý jste dostala nabídku i&nbsp;od&nbsp;Applu… 
Byla to bohatší doba – v&nbsp;bigtechu byla velká bublina, pracovníky v&nbsp;Silicon Valley si velké firmy navzájem přetahovaly. Měla jsem na&nbsp;síti LinkedIn pozici hlavního designéra DoorDash, denně mi psalo pět recruiterů. Když&nbsp;vám napíšou z&nbsp;Googlu nebo Applu, na&nbsp;interview jdete. Dnes už je to jinak, nastalo velké propouštění, firmy najímají míň, a&nbsp;pokud, tak seniornější lidi. Většinu juniorních pozic nahradila umělá inteligence. Teď je náročnější začít kariéru v&nbsp;technologiích, než jak jsme to měli my. 
To je zábavné slyšet, protože&nbsp;jste vlastně ve&nbsp;věku, kdy jiní začínají. 
Je mi 25, většina lidí v&nbsp;tomhle věku&nbsp;končí vysokou… Já ani nepodala přihlášku. Dnes je to výhoda, ale je velmi validní jít na&nbsp;vysokou školu a&nbsp;pak do&nbsp;technologií. Ostatně když&nbsp;mi bylo 19, 20, řešila jsem první zlomené srdíčko a&nbsp;první lásku, moji kolegové hypotéku&nbsp;a&nbsp;první děti. 
Rozhodovala jste se&nbsp;mezi Applem a&nbsp;nápadem na&nbsp;Macromo? 
Ano. S&nbsp;prvotním nápadem přišel Petr Štěpánek v&nbsp;roce 2021. Byl to jeden z&nbsp;mnoha projektů, tehdy chodil co dva měsíce s&nbsp;novým nápadem. Oba jsme biohackingoví nadšenci a&nbsp;zaměřujeme se&nbsp;na&nbsp;zdraví a&nbsp;technologie, tak se&nbsp;většina točila kolem toho. 
Třeba? 
Jednou jsme chtěli rozjet proteinové gumové medvídky. Želatina a&nbsp;uvnitř proteinový prášek. Aby to dávalo smysl, muselo tam proteinu být hrozně moc – bylo to hrozné, bonbony chutnaly jako písek. Chtěli jsme taky vyvinout budík&nbsp;založený na&nbsp;cirkadiánním rytmu uživatele. Pracovali jsme na&nbsp;mnoha věcech, které si ani nepamatuju. Třeba ještě během práce v&nbsp;STRV jsme se&nbsp;podíleli na&nbsp;založení inkubátoru pro&nbsp;technologie Next Zone. 
Proč téma dlouhověkosti a&nbsp;dat? 
Petr je bioinformatik se&nbsp;zaměřením na&nbsp;genomiku, měl i&nbsp;přednášku&nbsp;na&nbsp;MIT. Díky tomu a&nbsp;svému výzkumu ho napadlo, že by dávalo smysl spojovat různé datové zdroje ohledně zdraví a&nbsp;nabídnout výsledek lidem. V&nbsp;tu chvíli jsme nevěděli jak – ani kde je byznys model. Razili jsme ale teorii, že je třeba udělat vše co nejrychleji. Aplikaci jsme vydali deset měsíců od&nbsp;startu firmy. Uznávám, že uživatelská zkušenost na&nbsp;začátku nebyla moc dobrá. Třetím spoluzakladatelem se&nbsp;stal Michal Pohludka, který řeší partnerství, byznys a&nbsp;vztahy s&nbsp;laboratořemi. Je v&nbsp;tom nejlepší, ostatně těch pár vrásek navíc přidává na&nbsp;důvěře. Je totiž skoro dvakrát tak starý jako my, je mu přes&nbsp;čtyřicet. Sehnali jsme první investory, měli zákazníky. Pak už to začalo fungovat jako firma. 
Investici máte ve&nbsp;výši&nbsp;20 milionů korun. Jaké má zatím firma výsledky? 
Průměrná měsíční tržba je kolem 30 tisíc eur (přes&nbsp;700 tisíc korun), za&nbsp;dobu existence Macromo si testy udělaly asi tři&nbsp;tisíce lidí. Začali jsme je prodávat na&nbsp;konci roku 2022, tehdy jen DNA, později krevní testy, na&nbsp;začátku letoška i&nbsp;testy střevního mikrobiomu. Je to trochu složité. Chceme být pro&nbsp;lidi místem, které jim pomůže prodloužit život, bude dávat konkrétní rady, řešit, co jim chybí a&nbsp;jak na&nbsp;tom být lépe. Na&nbsp;to ale potřebujeme jejich data a&nbsp;historii. Trh ještě není rozvinutý tak, aby takovou prevenci platily zdravotní pojišťovny, jen z&nbsp;předplatného byznys neutáhneme, takže&nbsp;máme příjem z&nbsp;testů, ale není to jádro naší práce. Budujeme personalizovanou medicínu. Testy prodáváme proto, abychom měli pro&nbsp;uživatele data a&nbsp;abychom mohli i&nbsp;finančně fungovat, ale nebude to náš byznys. 
Kam se&nbsp;chcete dostat? 
Ultimátním cílem je prodloužit život člověka v&nbsp;rámci longevity, tedy ve&nbsp;zdraví, třeba o&nbsp;deset let. Což podle studií jde. Je to strašně dlouhá doba. Myslím, že cílem lidí v&nbsp;longevity není žít 200 let, ale žít řekněme do&nbsp;80 v&nbsp;relativním zdraví – a&nbsp;pak, drsně řečeno, rychle umřít. Aby neprožívali nepříjemnou dobu, kdy je moderní medicína&nbsp;udržuje při&nbsp;životě, ale život se&nbsp;může stát nepříjemným. V&nbsp;létě chceme vydávat první verzi našeho zdravotního kouče. Tedy na&nbsp;základě zhruba 1500 faktorů, které mám jako uživatel v&nbsp;Macromu, dostanu každý den doporučení na&nbsp;míru. Aplikace mě bude koučovat ohledně zdravých životních návyků, doporučovat třeba stravu, přičemž bude vědět, jak běžně funguju a&nbsp;jaké jsou pravděpodobné důvody třeba nedostatku vitaminu D – že žiju v&nbsp;Praze s&nbsp;relativně malým množstvím slunečního svitu a&nbsp;pravděpodobně bez&nbsp;středomořské stravy, která by mi ho dodávala. 
Jak vypadá biohacking u&nbsp;vás&nbsp;osobně? 
Poslední dva roky například vůbec nepiju alkohol, spím skoro každý den devět hodin, hodně cvičím, lezu po&nbsp;skalách – to mě baví. Chci totiž hodně pracovat. A&nbsp;je pro&nbsp;mě tedy důležité držet zdravý životní styl. Právě proto, že hodlám působit dlouhodobě v&nbsp;technologiích a&nbsp;budovat startupy. A&nbsp;to nepůjde, pokud si v&nbsp;25 zničím&nbsp;zdraví a&nbsp;vyhořím. Je pro&nbsp;mě základ dělat si jednou za&nbsp;půl roku krevní testy, nechápu lidi, kteří do&nbsp;sebe sypou vitaminy, a&nbsp;ani nevědí, jestli je potřebují. Většina se&nbsp;dá získat ze&nbsp;zdravé stravy, jen se&nbsp;na&nbsp;to člověk&nbsp;musí soustředit a&nbsp;měřit. Ale já jsem datový člověk, měřím ráda. 
Proto říkáte, že Macromo by mohlo být rychlejší? Funguje třetím rokem, za&nbsp;tu dobu mnoho startupů, pokud tedy přežije, nezíská ani investici. 
Vím o&nbsp;sobě, že hodně tlačím&nbsp;na&nbsp;pilu. Nejradši&nbsp;bych už viděla větší investici, hotovou expanzi do&nbsp;USA… Úroveň náročnosti se&nbsp;ve&nbsp;startupové hře zvyšuje. 
Na&nbsp;horizontu je tedy expanze do&nbsp;Ameriky? 
Musí se&nbsp;stát ve&nbsp;druhé polovině letoška nebo příští rok. Další investiční kolo nám dává smysl tam. Funguje tam výrazně horší zdravotní systém a&nbsp;problémy, které my řešíme, jsou pro&nbsp;lidi mnohem akutnější. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Bio box: 
Eva Kuttichová (*1999) vystudovala pardubickou střední elektrotechnickou průmyslovou školu, pracovala jako produktová designérka v&nbsp;STRV a&nbsp;externě pro&nbsp;několik firem ze&nbsp;Silicon Valley, jako je DoorDash, Byju’s&nbsp;či&nbsp;ClickUp. Vytvářela produkty například pro&nbsp;Gamee a&nbsp;o&nbsp;designu napsala knihu Screen, Product Design Guidelines. S&nbsp;Petrem Štěpánkem a&nbsp;Michalem Pohludkou vede startup Macromo, jehož cílem je prodloužit aktivní život. Věnuje se&nbsp;horolezectví, svými ilustracemi doprovodila několik digitálních produktů.

Prodloužit život o 10 let

Tři&nbsp;roky před&nbsp;maturitou začala vytvářet webové stránky pro&nbsp;firmy. Zaměstnalo ji STRV, jedna z&nbsp;rychle rostoucích českých technologických firem, a&nbsp;ona práci dávala tolik, že sotva zvládla střední školu dokončit. Přešla na&nbsp;volnou nohu a&nbsp;pracovala pro&nbsp;rychle rostoucí firmy ze&nbsp;Silicon Valley. Ve&nbsp;startupu DoorDash vytvořila rozhraní a&nbsp;vizuální styl, kterého se&nbsp;firma doteď drží. Dostala mimo jiné nabídku stát se&nbsp;designérkou Applu, ale rozhodla se&nbsp;pro&nbsp;větší výzvu, jak říká. V&nbsp;25 letech spolu s&nbsp;kolegy stojí za&nbsp;vznikem projektu Macromo, českého startupu, který hodlá prodloužit lidem život ve&nbsp

Eva Kuttichová se se svým startupem vydala na misi, která méří hodně vysoko

Eva Kuttichová. Na misi prodloužit lidem aktivní život

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;listopadu 2014 vyhlédl astronaut NASA Barry Wilmore z&nbsp;okénka Mezinárodní vesmírné stanice a&nbsp;začal si dělat starosti, co řekne šéfovi. Před&nbsp;pár týdny přiletěl ještě se&nbsp;dvěma ruskými kosmonauty na&nbsp;tuhle výspu asi 350 km nad&nbsp;Zemí – jediný domov lidstva mimo planetu. Prakticky okamžitě začali provádět různé experimenty. Při&nbsp;práci však jeden z&nbsp;Wilmorových nástrojů – ráčnový klíč – odplul pryč. „Není neobvyklé, že věci ve&nbsp;vesmíru zmizí,“ říká. „Prostě chybí gravitace, která by je držela na&nbsp;místě.“ Pokud dojde k&nbsp;mimořádné události nebo se&nbsp;něco porouchá, následky ztráty nástrojů mohou být katastrofální. Proto vesmírná stanice vynakládá miliony na&nbsp;náhradní díly a&nbsp;zálohy. Bohužel astronauti na&nbsp;téhle misi nemohli jiný klíč najít. 
Wilmore zavolal do&nbsp;řídicího střediska mise na&nbsp;Zemi. Inženýři&nbsp;NASA byli znepokojeni, ale rychle přišli s&nbsp;řešením. Kontaktovali společnost Made in Space, kalifornský startup, který se&nbsp;snažil dokázat, že 3D tisk může fungovat i&nbsp;bez&nbsp;gravitace. Pár týdnů předtím NASA jedno z&nbsp;jejich zařízení poslala astronautům nákladní vesmírnou lodí. Načasování bylo příhodné. 
3D tiskárny, které v&nbsp;roce 1984 vynalezl Charles Hull, se&nbsp;podobají svým předchůdcům, které tisknou inkoustem na&nbsp;papír. Akorát umějí vytvářet trojrozměrné objekty. „Inkoust je nyní plast,“ říká Jason Dunn, spoluzakladatel Made in Space. Neboli když&nbsp;na&nbsp;materiál na&nbsp;bázi akrylu, známý jako fotopolymer, dopadají UV laserové paprsky, část vystavená světlu se&nbsp;mění v&nbsp;pevný kus, který tiskárna vymodeluje do&nbsp;3D tvaru. Jak vysvětluje Dunn: „Tavíme ho stejně jako horké lepidlo z&nbsp;trysky.“ 
Díky 3D tisku mohou firmy testovat návrhy, aniž by musely předem investovat velké prostředky. Technologii dnes využívají nejrůznější odvětví, od&nbsp;stavebnictví až&nbsp;po&nbsp;letectví. Ve&nbsp;vesmíru by 3D tisk mohl způsobit revoluci v&nbsp;cestování, telekomunikacích a&nbsp;dalších odvětvích. Potřebná zařízení však vyžadují gravitaci – což je problém. Pokud není zajištěn každý jednotlivý řemen, ozubené kolečko a&nbsp;kladka tiskový mechanismus selže&nbsp;nebo vede k&nbsp;podivným výsledkům. 
V&nbsp;době, kdy Wilmore přišel o&nbsp;klíč, již Dunn a&nbsp;spol. několik let vyvíjeli vlastní tiskárnu. Teď ve&nbsp;výzkumném středisku Ames v&nbsp;Silicon Valley vyrobili inženýři&nbsp;společnosti několik klíčů, aby se&nbsp;ujistili, že splňují příslušné specifikace. Po&nbsp;pěti dnech práce odeslalo řízení mise digitální soubor na&nbsp;vesmírnou stanici. Po&nbsp;dvou hodinách tisku požádalo řízení mise Wilmora, aby přešel k&nbsp;zařízení podobnému krabici o&nbsp;velikosti malé mikrovlnky. Otevřel dvířka a&nbsp;vytáhl klíč. „Tak tohle mění všechno,“ řekl. „Nebo jak říkáme v&nbsp;Tennessee, to je teda něco.“ 
Jeden malý nástroj pro&nbsp;člověka, jeden obrovský skok pro&nbsp;lidstvo. 
Text je součástí knížky Next (Co bude dál?), která vyjde česky.

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;listopadu 2014 vyhlédl astronaut NASA Barry Wilmore z&nbsp;okénka Mezinárodní vesmírné stanice a&nbsp;začal si dělat starosti, co řekne šéfovi. Před&nbsp;pár týdny přiletěl ještě se&nbsp;dvěma ruskými kosmonauty na&nbsp;tuhle výspu asi 350 km nad&nbsp;Zemí – jediný domov lidstva mimo planetu. Prakticky okamžitě začali provádět různé experimenty. Při&nbsp;práci však jeden z&nbsp;Wilmorových nástrojů – ráčnový klíč – odplul pryč. „Není neobvyklé, že věci ve&nbsp;vesmíru zmizí,“ říká. „Prostě chybí gravitace, která by je držela na&nbsp;místě.“ Pokud dojde k&nbsp;mimořádné události nebo se&nbsp;něco porouchá, následky ztráty nástrojů mohou být katastrofáln

Zatisknout si ve vesmíru

Michael Skřivan

Maradonův&nbsp;legendární dres ze&nbsp;čtvrtfinále mistrovství světa ve&nbsp;fotbale v&nbsp;roce 1986 proti Anglii byl vydražen za&nbsp;astronomických 9,28 milionu dolarů na&nbsp;aukci v&nbsp;londýnském Sotheby‘s. Tento prodej stanovil nový světový rekord jak pro&nbsp;dres nošený při&nbsp;zápase, tak pro&nbsp;sportovní memorabilie obecně. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Vydražený dres je tím&nbsp;samým, který měl na&nbsp;sobě Diego Maradona, když&nbsp;vstřelil svůj kontroverzní gól „rukou Boží“ a&nbsp;následně zaznamenal jeden z&nbsp;nejkrásnějších gólů v&nbsp;historii mistrovství světa – Argentinci vyhráli 2:1 a&nbsp;následně i&nbsp;celý šampionát. Po&nbsp;zápase si s&nbsp;Maradonou dres vyměnil anglický záložník&nbsp;Steve Hodge. 
„Tento historický dres je hmatatelnou připomínkou důležitého okamžiku nejen ve&nbsp;sportovní historii, ale i&nbsp;v&nbsp;dějinách 20. století,“ prohlásil Brahm Wachter ze&nbsp;Sotheby‘s. Navzdory původním pochybnostem Maradonovy rodiny aukční síň prostřednictvím nezávislé analýzy potvrdila, že jde skutečně o&nbsp;autentický dres z&nbsp;druhého poločasu památného utkání. 
Argentina s&nbsp;Anglií proti sobě narazily na&nbsp;šampionátu v&nbsp;Mexiku jen čtyři&nbsp;roky poté, co svedly skutečnou válku: o&nbsp;Falklandské ostrovy v&nbsp;jižním Atlantiku. Junta v&nbsp;Buenos Aires tehdy toto britské území vojensky obsadila. Generálové však podcenili „železnou lady“ Margaret Thatcherovou, která vyslala přes&nbsp;půl světa královské jednotky a&nbsp;ty Argentině uštědřily zdrcující porážku. Falklandské ostrovy, v&nbsp;Argentině řečené Malvíny, jsou dodnes celonárodním traumatem a&nbsp;s&nbsp;jejich připomínkou se&nbsp;v&nbsp;této zemi setkáte doslova na&nbsp;každém kroku. A&nbsp;právě fotbalový zápas se&nbsp;tehdy stal jakousi odvetou a&nbsp;Maradonovi v&nbsp;jeho vlasti dopomohl k&nbsp;božskému statusu – byť ho v&nbsp;posledních letech vystřídal Lionel Messi, alespoň podle frekvence obrazů, graffiti a&nbsp;fotek v&nbsp;ulicích Buenos Aires soudě. 
Rekordní částka za&nbsp;Maradonův&nbsp;dres výrazně překonala předchozí maximální cenu 5,64 milionu dolarů za&nbsp;dres baseballisty Babe Rutha z&nbsp;New York Yankees. Totožnost kupce, který utratil více než 9 milionů dolarů, nebyla síní Sotheby‘s&nbsp;odhalena. Jisté však je, že tato unikátní akvizice opěvující jednu z&nbsp;nejvěhlasnějších postav fotbalové historie možná dlouho neuvidí světlo světa.

Maradonův&nbsp;legendární dres ze&nbsp;čtvrtfinále mistrovství světa ve&nbsp;fotbale v&nbsp;roce 1986 proti Anglii byl vydražen za&nbsp;astronomických 9,28 milionu dolarů na&nbsp;aukci v&nbsp;londýnském Sotheby‘s. Tento prodej stanovil nový světový rekord jak pro&nbsp;dres nošený při&nbsp;zápase, tak pro&nbsp;sportovní memorabilie obecně. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Vydražený dres je tím&nbsp;samým, který měl na&nbsp;sobě Diego Maradona, když&nbsp;vstřelil svůj kontroverzní gól „rukou Boží“ a&nbsp;následně zaznamenal jeden z&nbsp;nejkrásnějších gólů v&nbsp;historii mistrovství světa – Argentinci vyhráli 2:1 a&nbsp;následně i&nbsp;celý šampionát. Po&nbsp;zápase si s&nbsp;Maradono

„Boží“ Maradona za božskou cenu

Ester Nová

„Umění vzbuzuje různé emoce – a&nbsp;to je dobře. Začnete o&nbsp;něm totiž přemýšlet a&nbsp;rozšiřovat svůj horizont,“ míní Nicole Stava. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Po&nbsp;zámku Bechyně se&nbsp;prochází sympatická zámecká paní Nicole Stava, jež společně se&nbsp;svou sestrou Silvií vede rodinnou firmu Panství Bechyně. Jejím byznysovým pohonem je prodej dřeva z&nbsp;téměř pěti tisíc hektarů lesa, v&nbsp;posledních letech se&nbsp;však sestry zaměřily také na&nbsp;pečlivou rekonstrukci zámeckého areálu, který před&nbsp;příchodem jejich rodiny sloužil jako ubytovna Akademie věd. S&nbsp;obnovením zámku jde ruku v&nbsp;ruce i&nbsp;vytvoření moderního zázemí pro&nbsp;umění. 
Ke&nbsp;světu umění měla Nicole Stava blízko už v&nbsp;dobách svých vysokoškolských studií v&nbsp;Londýně. Po&nbsp;nich plynule přešla do&nbsp;tamní aukční síně Christie‘s, následně několik let pracovala jako její zástupkyně v&nbsp;Česku. Od&nbsp;roku 2009 spravuje rodinné sbírky tvořené jak díly starých mistrů, tak těmi klasickými a&nbsp;současnými. Před&nbsp;třemi lety se&nbsp;rozhodla, že zámek přetvoří na&nbsp;letní výstavní prostor. Aktuálně zde (až&nbsp;do&nbsp;konce září) pořádá hned dvojici výstav: jednu ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;italskou galerií Continua (rozprostírá se&nbsp;v&nbsp;zámeckém parku), druhou zaměřenou na&nbsp;díla z&nbsp;avantgardní sbírky rodiny Stava (ta čítá kolem 500 děl, na&nbsp;výstavě jich je k&nbsp;vidění 133). 
„Každý rok tady máme jiné výstavy a&nbsp;letos jsme se&nbsp;rozhodli poprvé ukázat i&nbsp;část naší rodinné sbírky, která se&nbsp;rozprostírá ve&nbsp;třech patrech bývalé zámecké sýpky. Je velmi krásné a&nbsp;přitom zvláštní vidět díla, z&nbsp;nichž nám spousta visí doma a&nbsp;s&nbsp;nimiž jsem vyrůstala, ve&nbsp;formálním výstavním prostředí. Pohled na&nbsp;naše obrazy mi to zcela změnilo,“ popisuje Nicol Stava.

„Umění vzbuzuje různé emoce – a&nbsp;to je dobře. Začnete o&nbsp;něm totiž přemýšlet a&nbsp;rozšiřovat svůj horizont,“ míní Nicole Stava. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Po&nbsp;zámku Bechyně se&nbsp;prochází sympatická zámecká paní Nicole Stava, jež společně se&nbsp;svou sestrou Silvií vede rodinnou firmu Panství Bechyně. Jejím byznysovým pohonem je prodej dřeva z&nbsp;téměř pěti tisíc hektarů lesa, v&nbsp;posledních letech se&nbsp;však sestry zaměřily také na&nbsp;pečlivou rekonstrukci zámeckého areálu, který před&nbsp;příchodem jejich rodiny sloužil jako ubytovna Akademie věd. S&nbsp;obnovením zámku jde ruku v&nbsp;ruce i&nbsp;vytvoření moderního zázemí pro&nbsp;umě

Nicole Stava. Panství Bechyně

Eliška a&nbsp;Jaroslav Janoušovi a&nbsp;jejich tým kreativních cestovatelek 
<clink anchorid="1"></clink> 
Přesný návod na&nbsp;vybudování úspěšného projektu vám nikdo nedá, skvělou inspirací jsou ale manželé Eliška a&nbsp;Jaroslav Janoušovi. Před&nbsp;čtyřmi lety spojili to, co je baví nejvíce, a&nbsp;založili startup Placehunter, který označují jako kurátorovaného průvodce pro&nbsp;náročné. Eliška si coby cestovatelka a&nbsp;žena v&nbsp;neustálé honbě za&nbsp;novými dobrodružstvími osvojila čich na&nbsp;neokoukaná místa. Jaroslav jakožto odborník&nbsp;na&nbsp;vývoj mobilních aplikací do&nbsp;společného projektu vnesl potřebnou expertizu pro&nbsp;vývoj nástroje, který výletníkům místo zdržování rovnou naservíruje tipy na&nbsp;krásné lokality. I&nbsp;proto se&nbsp;řídí motem: Méně hledání, více objevování. 
„Začínali jsme s&nbsp;Českem, dnes už máme v&nbsp;aplikaci sedm evropských zemí. Do&nbsp;dvou let bychom se&nbsp;chtěli dostat na&nbsp;dvacítku zemí, abychom aplikaci mohli nabídnout uživatelům po&nbsp;celé Evropě. Nemáme ale stovky tvůrců, pro&nbsp;tvorbu obsahu nevyužíváme umělou inteligenci, takže&nbsp;ho je méně a&nbsp;vzniká pomaleji, což vyvažujeme kvalitou,“ popisuje Jaroslav. Za&nbsp;veškerými výletními tipy, které v&nbsp;aplikaci najdete, tak stojí cestovatelé z&nbsp;masa a&nbsp;kostí. Ti hodně fotí, aby na&nbsp;každého, kdo si destinace prohlíží, dýchla autentická atmosféra, nikoliv generický materiál z&nbsp;fotobanky. A&nbsp;ještě více píší. 
Tým Placehunteru je doslova rozlítaný po&nbsp;celé Evropě, nesedí v&nbsp;jedné kanceláři, ale funguje na&nbsp;dálku. „Náš tým je neustále v&nbsp;terénu. Tvoříme digitální obsah, takže&nbsp;nám to tak i&nbsp;dává smysl. Pro&nbsp;práci na&nbsp;aplikaci pak využíváme tým v&nbsp;mé IT firmě, kde máme designéry, programátory a&nbsp;vývojáře, kteří neustále vymýšlejí nové funkce,“ dodává Jaroslav. Samotní zakladatelé pak mají práci jasně rozdělenou. Eliška má na&nbsp;starosti obsahovou stránku projektu, Jaroslav vše, co se&nbsp;týká aplikace. 
Pravou rukou Janoušových je Tereza Šimečková, která je zodpovědná především za&nbsp;marketingovou komunikaci a&nbsp;kreativu. Stará se&nbsp;o&nbsp;sociální sítě a&nbsp;komunitu, jež kolem projektu v&nbsp;průběhu let vyrostla. A&nbsp;díky tomu, že umí skvěle psát, stojí i&nbsp;za&nbsp;částí cestovatelského obsahu. „Terka má výhodu, že umí perfektně anglicky, takže&nbsp;texty může rovnou překládat. Stejné to je s&nbsp;naší další důležitou psavkyní Ninou Cunningham, která je bilingvní,“ popisuje Eliška. Vizuální páteří projektu Placehunter jsou pak fotografky a&nbsp;fotografové, kteří sbírají materiál během svých cest po&nbsp;Česku a&nbsp;Evropě. Díky tomu jsou všechny fotky, s&nbsp;nimiž v&nbsp;moderním průvodci pracují, vytvořené na&nbsp;míru, v&nbsp;jednotném vizuálním stylu. 
A&nbsp;jací jsou manželé Janoušovi lídři? „Já vůbec nejsem lídr,“ směje se&nbsp;Eliška. „Vždycky jsem byla spíš osamělý vlk a&nbsp;nejsem moc týmový hráč, navíc neumím delegovat práci.“ Jaroslav ji ale rychle doplňuje: „Za&nbsp;ty roky ses s&nbsp;tím&nbsp;ale naučila pracovat.“ On sám je zvyklý vést tým asi dvaceti lidí, podle svých slov tak umí i&nbsp;neposedný kolektiv tvořící Placehunter nasměrovat za&nbsp;společným cílem. „Umí být přísný, jde k&nbsp;věci, prostě lídr, jak má být,“ dodává Eliška. 
 BOX: 
Když&nbsp;se&nbsp;záliba spojí s&nbsp;prací 
Tereza Šimečková i&nbsp;Nina Cunningham si na&nbsp;Placehunteru nejvíc pochvalují to, že zde mohou spojit svůj koníček, tedy cestování, s&nbsp;prací, která je navíc pro&nbsp;obě velmi rozmanitá. „I&nbsp;já díky aplikaci neustále poznávám nová místa. Na&nbsp;cestování mě navíc nejvíc baví plánování před&nbsp;cestou, takže&nbsp;je fajn, že tuhle pro&nbsp;mě zábavnou část mohu zprostředkovat lidem, kteří si ji tolik neužívají,“ říká Nina. V&nbsp;týmu, se&nbsp;kterým po&nbsp;drtivou většinu času komunikují virtuálně, fungují bez&nbsp;problémů. „Je super, že jsme skupina lidí s&nbsp;podobnými zájmy. Když&nbsp;vás&nbsp;spojuje taková vášeň, je jednoduché si rozumět,“ dodává Tereza.

Eliška a&nbsp;Jaroslav Janoušovi a&nbsp;jejich tým kreativních cestovatelek 
<clink anchorid="1"></clink> 
Přesný návod na&nbsp;vybudování úspěšného projektu vám nikdo nedá, skvělou inspirací jsou ale manželé Eliška a&nbsp;Jaroslav Janoušovi. Před&nbsp;čtyřmi lety spojili to, co je baví nejvíce, a&nbsp;založili startup Placehunter, který označují jako kurátorovaného průvodce pro&nbsp;náročné. Eliška si coby cestovatelka a&nbsp;žena v&nbsp;neustálé honbě za&nbsp;novými dobrodružstvími osvojila čich na&nbsp;neokoukaná místa. Jaroslav jakožto odborník&nbsp;na&nbsp;vývoj mobilních aplikací do&nbsp;společného projektu vnesl potřebnou expertizu pro&nbsp;vývoj nástroje,

Průvodci 21. století

Tobias Stein

Scanování občanky můžeme pomalu odevzdat do&nbsp;muzea digitálních technologií. Na&nbsp;prokazování totožnosti se&nbsp;v&nbsp;počítačovém světě v&nbsp;dnešní době používá mnohem pohodlnější nástroj. Proč jsou uživatelů bankovní identity jsou v&nbsp;Česku už miliony? 
Otevře dveře prakticky kamkoliv. Do&nbsp;malé samoobsluhy v&nbsp;zapadlé vesnici v&nbsp;česko-polském pohraničí i&nbsp;na&nbsp;finanční úřad. Digitální řečí za&nbsp;nás&nbsp;umí nejen říct: „Ano, je to skutečně ten, za&nbsp;koho se&nbsp;vydává!“, ale také to náležitě a&nbsp;nezpochybnitelně potvrdit. Bankovní identita neboli Bank iD je ve&nbsp;třetím tisíciletí náš digitální doklad totožnosti. 
V&nbsp;Česku se&nbsp;začala používat v&nbsp;roce 2021 a&nbsp;v&nbsp;současné době ji pro&nbsp;potvrzení totožnosti využívají více než čtyři&nbsp;miliony uživatelů. Její princip je jednoduchý: když&nbsp;už člověk&nbsp;jednou podstoupil důkladné prověření své totožnosti, při&nbsp;němž předložil potřebné doklady důvěryhodné instituci, tak proč toto stvrzení dál nevyužívat? A&nbsp;protože&nbsp;jsou banky a&nbsp;jejich prověřování klientů respektované a&nbsp;uznávané, začala se&nbsp;jejich evidence využívat i&nbsp;jinde. Přihlašovací údaje a&nbsp;zabezpečení banky tak může sloužit pro&nbsp;přístup k&nbsp;různým online službám – včetně portálů zdravotních pojišťoven, energetických a&nbsp;investičních společností i&nbsp;státních úřadů. A&nbsp;také jako klíč, který u&nbsp;prodejen potravin s&nbsp;nonstop provozem a&nbsp;bez&nbsp;stálé obsluhy skutečně otevře zákazníkovi dveře a&nbsp;pustí ho mezi regály na&nbsp;nákup třeba ve&nbsp;dvě v&nbsp;noci. 
Aby tenhle jednoduchý nápad mohl začít fungovat, bylo potřeba zjednodušit prostředí, v&nbsp;němž se&nbsp;pohybujeme. Co banka, to vlastní komunikační systém pro&nbsp;online prostředí. A&nbsp;to samé na&nbsp;straně firem a&nbsp;organizací, které pro&nbsp;komunikaci s&nbsp;klienty potřebují kontrolovat jejich totožnost. Kdyby měl každý s&nbsp;každým vytvářet vlastní propojení pro&nbsp;přenos údajů, nedělal by za&nbsp;chvíli nic jiného a&nbsp;všichni by se&nbsp;zahltili vlastním programováním. Proto hned na&nbsp;počátku vznikla akciová společnost Bankovní identita, která funguje jako prostředník&nbsp;v&nbsp;celém procesu digitálního prokazování totožnosti. „Jsme podnik, který byl založen bankami za&nbsp;účelem agregovat na&nbsp;jednom místě všechny bankovní identity napříč všemi bankami a&nbsp;skrze jedno komunikační rozhraní usnadnit fungování těm poskytovatelům služeb, kteří si potřebují u&nbsp;klientů ověřovat totožnost,“ popisuje základní princip CEO Bankovní identity Marek Růžička. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
Kdo je klientem u&nbsp;více bank, může mít také více bankovních identit. A&nbsp;není ničím&nbsp;omezený v&nbsp;tom, kterou kdy využije. „Výběr nemá na&nbsp;nic vliv. Každý se&nbsp;může rozhodovat podle toho, kterou bankovní službu má právě dostupnou a&nbsp;která uživatelská aplikace mu vyhovuje. Není to tak, že by si člověk&nbsp;musel z&nbsp;více identit vybrat jednu a&nbsp;té se&nbsp;pak držet. Používat může kteroukoliv z&nbsp;nich,“ vysvětluje předseda představenstva Bankovní identity Jan Blažek. 
Celý technologický pokrok se&nbsp;nakonec velkým obloukem vrací tam, kde začal. Ukázat svou tvář, aby druhá strana jasně věděla, s&nbsp;kým má tu čest. Rozdíl je teď ale v&nbsp;tom, že tvář ukazujeme vlastnímu telefonu. Přes&nbsp;funkci FaceID odemykáme telefon a&nbsp;vstupujeme i&nbsp;do&nbsp;bankovní aplikace. Ta následně společnosti Bankovní identita potvrdí naši&nbsp;totožnost, která ji obratem předá tomu, kdo si nás&nbsp;potřebuje zkontrolovat. „Celý ten proces je naprosto bezpečný,“ ujišťuje Marek Růžička. „Podstatné je, že pro&nbsp;bankovní aplikaci máte přihlašovací jméno, k&nbsp;němu potřebujete znát heslo a&nbsp;ve&nbsp;svém mobilním telefonu máte ještě nainstalovanou verifikační aplikaci, kde každou jednu transakci potvrzujete třeba právě přes&nbsp;biometrické prostředky pomocí TouchID nebo FaceID. Tato kombinace je aktuálně asi to nejbezpečnější, co je na&nbsp;trhu k&nbsp;dispozici. 
Ověřování totožnosti přes&nbsp;Bank iD je komerční služba, kterou si u&nbsp;společnosti Bankovní identita může objednat každý, kdo potřebuje znát totožnost klienta nebo zákazníka, třeba poskytovatel ubytovacích služeb, kdyby chtěl elektronicky kontrolovat vstup do&nbsp;apartmánového domu, anebo obchodník&nbsp;pro&nbsp;ověření, komu na&nbsp;dálku přes&nbsp;internetový obchod prodává alkohol či&nbsp;cigarety. „To jsou případy, kdy se&nbsp;nepředávají údaje o&nbsp;identitě, ale pouze nějaký zaručený parametr, který je s&nbsp;tím&nbsp;člověkem spojený. To je třeba datum narození, ze&nbsp;kterého se&nbsp;dopočítá věk&nbsp;dané osoby,“ popisuje možnosti využití Marek Růžička. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Pochopitelná otázka při&nbsp;práci s&nbsp;tak citlivými osobními údaji je, jak je zajištěná bezpečnost uložených a&nbsp;přenášených dat. „Na&nbsp;všechny údaje je pohlíženo jako na&nbsp;bankovní tajemství, a&nbsp;ta jsou maximálně chráněná,“ ujišťuje předseda představenstva Bankovní identity Jan Blažek. „Mohu ubezpečit, že v&nbsp;případě bankovní identity data neopouští Českou republiku, jsou uložena na&nbsp;bezpečném místě, jsou samozřejmě zašifrována&nbsp;a&nbsp;vše je každý rok kontrolováno bezpečnostním auditem. Skutečně nemůže dojít k&nbsp;nějakému zneužití těchto údajů.“ 
V&nbsp;Česku se&nbsp;navíc celý systém využívání bankovní identity zavedl v&nbsp;době, kdy už jeho základy byly prověřené praxí v&nbsp;jiných zemích. Vše začalo v&nbsp;roce 2003 ve&nbsp;Švédsku a&nbsp;po&nbsp;úspěšném vyzkoušení se&nbsp;systém vzápětí rozšířil do&nbsp;Norska, Dánska, Finska a&nbsp;Nizozemska.

Scanování občanky můžeme pomalu odevzdat do&nbsp;muzea digitálních technologií. Na&nbsp;prokazování totožnosti se&nbsp;v&nbsp;počítačovém světě v&nbsp;dnešní době používá mnohem pohodlnější nástroj. Proč jsou uživatelů bankovní identity jsou v&nbsp;Česku už miliony? 
Otevře dveře prakticky kamkoliv. Do&nbsp;malé samoobsluhy v&nbsp;zapadlé vesnici v&nbsp;česko-polském pohraničí i&nbsp;na&nbsp;finanční úřad. Digitální řečí za&nbsp;nás&nbsp;umí nejen říct: „Ano, je to skutečně ten, za&nbsp;koho se&nbsp;vydává!“, ale také to náležitě a&nbsp;nezpochybnitelně potvrdit. Bankovní identita neboli Bank iD je ve&nbsp;třetím tisíciletí náš digitální doklad totožnosti. 
V&n

Je to on, říká banka

<clink anchorid="1"></clink> 
Každý upouští páru jiným způsobem. Petr Beránek, který působí v&nbsp;oblasti vývoje softwaru, vyráží do&nbsp;hor, kde obléká wingsuit, vrhá se&nbsp;ze&nbsp;skal a&nbsp;užívá si to, o&nbsp;čem smrtelníci od&nbsp;nepaměti snili: létání. Možná vás&nbsp;v&nbsp;předchozí větě zarazilo jedno slovo: wingsuit. To je speciální oblek, který se&nbsp;k&nbsp;tomuhle adrenalinovému sportu používá. Beránkova cesta k&nbsp;„létání“ ze&nbsp;skal začala u&nbsp;tandemového seskoku padákem – první absolvoval v&nbsp;roce 2007 a&nbsp;hned se&nbsp;zapsal do&nbsp;výcviku. „Po&nbsp;čase jsem skákal závodně a&nbsp;jako zábavu jsem si občas skočil s&nbsp;wingsuitem z&nbsp;letadla. Z&nbsp;občasné zábavy se&nbsp;stala vášeň, takže&nbsp;jsem si chtěl vyzkoušet i&nbsp;seskok ze&nbsp;skály,“ popisuje Petr Beránek. 
Příležitost se&nbsp;mu naskytla v&nbsp;roce 2013, i&nbsp;když&nbsp;prý chvíli váhal, protože&nbsp;měl za&nbsp;sebou „pouhých“ 500 seskoků z&nbsp;letadla. „Nakonec jsem se&nbsp;odvážil a&nbsp;poprvé skočil z&nbsp;italské hory Monte Brento. Zcela mě to uchvátilo. Začal jsem skákat v&nbsp;Itálii, Švýcarsku a&nbsp;Rakousku z&nbsp;různých skal a&nbsp;postupně přidával i&nbsp;specifické wingsuity,“ pokračuje. Beránek se&nbsp;navíc dlouho intenzivně věnoval lezení po&nbsp;skalách i&nbsp;alpských stěnách, takže&nbsp;novou aktivitou spojil dvě nevšední záliby. „Jen ty sestupy, které mezi horolezci nebývají úplně nejoblíbenější, teď řeším po&nbsp;svém.“ 
Jak se&nbsp;dá vůbec létání ve&nbsp;wingsuitu, jemuž se&nbsp;v&nbsp;komunitě přezdívá „krocení veverky“, jelikož letci připomínají vakoveverky, trénovat? Podle Beránka je důležité mít dokonalou kontrolu nad&nbsp;vlastním tělem ve&nbsp;vzduchu – nejprve však bez&nbsp;obleku. Ideální průpravou je tak parašutismus a&nbsp;větrný tunel. Je ale potřeba mít za&nbsp;sebou stovky seskoků a&nbsp;desítky hodin v&nbsp;tunelu, než si člověk&nbsp;může obléct wingsuit. Nejprve ale opět jen pro&nbsp;seskok z&nbsp;letadla. „Až&nbsp;po&nbsp;desítkách seskoků z&nbsp;letadla se&nbsp;cyklus opakuje na&nbsp;skále – takže&nbsp;se&nbsp;začíná opět bez&nbsp;wingsuitu a&nbsp;postupně přidáte lehkou malou kombinézu, kterou následně vyměníte za&nbsp;větší a&nbsp;výkonnější,“ přibližuje Beránek. 
Je jasné, že nejde o&nbsp;úplně levnou zábavu. Letecký benzin je stále dražší, a&nbsp;když&nbsp;žijete v&nbsp;Česku, za&nbsp;seskoky ze&nbsp;skal si musíte dojet za&nbsp;hranice, naše země příliš vhodných terénů nenabízí. I&nbsp;samotné vybavení se&nbsp;může vyšplhat do&nbsp;statisíců korun. Prožitek volného pádu a&nbsp;následného letu je ale prudce návyková záležitost, umocněná impozantním prostředím hor, Beránek tak do&nbsp;ní rád investuje. Nejvíce si užívá zejména&nbsp;delší lety z&nbsp;vysokých hor. Uvědomuje si ale, že podstupuje velkou míru rizika, která není vždy jen v&nbsp;letu samotném. 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Při&nbsp;mém prvním seskoku z&nbsp;Dachsteinu šlo o&nbsp;poněkud náročnější výstup na&nbsp;bod, ze&nbsp;kterého se&nbsp;skáče. Navíc napadl skoro metr nového prašanu, skála byla zledovatělá, takže&nbsp;lezení a&nbsp;následné převlékání do&nbsp;kombinézy na&nbsp;plácku 40 krát 40 centimetrů nebylo zrovna příjemné. Odměnou byl ale fantastický seskok z&nbsp;hory, kterou jsem si pro&nbsp;tuto aktivitu zamiloval,“ říká a&nbsp;ukazuje video na&nbsp;svém YouTube kanále (https://www.youtube.com/watch?v=UBGwEsS2b2w&amp;t=15s).

<clink anchorid="1"></clink> 
Každý upouští páru jiným způsobem. Petr Beránek, který působí v&nbsp;oblasti vývoje softwaru, vyráží do&nbsp;hor, kde obléká wingsuit, vrhá se&nbsp;ze&nbsp;skal a&nbsp;užívá si to, o&nbsp;čem smrtelníci od&nbsp;nepaměti snili: létání. Možná vás&nbsp;v&nbsp;předchozí větě zarazilo jedno slovo: wingsuit. To je speciální oblek, který se&nbsp;k&nbsp;tomuhle adrenalinovému sportu používá. Beránkova cesta k&nbsp;„létání“ ze&nbsp;skal začala u&nbsp;tandemového seskoku padákem – první absolvoval v&nbsp;roce 2007 a&nbsp;hned se&nbsp;zapsal do&nbsp;výcviku. „Po&nbsp;čase jsem skákal závodně a&nbsp;jako zábavu jsem si občas skočil s&nbsp;wingsuitem z&nbsp;letadla. Z&nbs

Petr Beránek. Proč slézat z hory, když můžete skočit?

Veronika Tyler

Sonos přes&nbsp;hlavu 
Ostrý poslech, břitký vzhled 
<clink anchorid="1"></clink> 
Americká značka Sonos patří mezi ceněné výrobce bezdrátových reproduktorů a&nbsp;soundbarů. Pro&nbsp;skvěle vyladěné spojení techniky a&nbsp;designu patří těmto zařízením často přívlastek „ikonické“. Nyní nás&nbsp;z&nbsp;kalifornského ústředí obšťastňují i&nbsp;sluchátky. Sonos Ace jsou prvním vstupem brandu do&nbsp;tohoto segmentu a&nbsp;značí kvalitně vystavený produkt s&nbsp;magneticky odnímatelnými náušníky (stejně jako AirPods Max), schopnost přenosu zvuku ze&nbsp;soundbaru do&nbsp;sluchátek pouhým klepnutím na&nbsp;tlačítko a&nbsp;dokonalý prostorový zvuk s&nbsp;technologií Dolby Atmos. 
www.sonos.com 
&nbsp; 
Speaker na&nbsp;výlet 
<clink anchorid="2"></clink> 
Beosound Explore je odolný a&nbsp;robustní reproduktor od&nbsp;ikonického dánského brandu určený nejen do&nbsp;outdooru. Je lehký, vodotěsný, přitom s&nbsp;charakteristickým zvukem Bang &amp; Olufsen a&nbsp;erbovním skandinávským designem. Přístroj byl konstruován pro&nbsp;dlouhou životnost. 
www.bookstore.cz 
&nbsp; 
Přesný čas 
<clink anchorid="3"></clink> 
S&nbsp;prémiovými hodinky Garmin 7X PRO&nbsp;se&nbsp;neztratíte ani v&nbsp;přírodě, ani ve&nbsp;stylových kruzích. Displej zakrývá safírové solární sklíčko, které umí strojek nabíjet. Hodinky detekují nehodu, odešlou informace o&nbsp;poloze a&nbsp;mají i&nbsp;vestavěnou svítilnu. 
www.garmin.com 
&nbsp; 
Dokonalý obraz 
<clink anchorid="4"></clink> 
Osmá modelová podoba řady D-Lux renomované značky Leica zdokumentuje vaši&nbsp;dovolenou s&nbsp;vysokou míru profesionality. Fotoaparát se&nbsp;pyšní vynikající nízkou hloubkou ostrosti, skvělou konektivitou a&nbsp;řadou doplňků. V&nbsp;prodeji od&nbsp;začátku července. 
www.fotoskoda.cz 
&nbsp; 
Na&nbsp;žízeň 
<clink anchorid="5"></clink> 
Americká značka Hydro Flask od&nbsp;konce nultých let vyrábí kvalitní termosky z&nbsp;nerezové oceli, které vám budou po&nbsp;boku na&nbsp;horách, na&nbsp;cyklovýletě, na&nbsp;pláži, ale i&nbsp;na&nbsp;městské grilovačce. Tento litrový model udrží nápoj studený 24 hodin a&nbsp;teplý 12 hodin. 
www.freshlabels.cz

Sonos přes&nbsp;hlavu 
Ostrý poslech, břitký vzhled 
<clink anchorid="1"></clink> 
Americká značka Sonos patří mezi ceněné výrobce bezdrátových reproduktorů a&nbsp;soundbarů. Pro&nbsp;skvěle vyladěné spojení techniky a&nbsp;designu patří těmto zařízením často přívlastek „ikonické“. Nyní nás&nbsp;z&nbsp;kalifornského ústředí obšťastňují i&nbsp;sluchátky. Sonos Ace jsou prvním vstupem brandu do&nbsp;tohoto segmentu a&nbsp;značí kvalitně vystavený produkt s&nbsp;magneticky odnímatelnými náušníky (stejně jako AirPods Max), schopnost přenosu zvuku ze&nbsp;soundbaru do&nbsp;sluchátek pouhým klepnutím na&nbsp;tlačítko a&nbsp;dok

Travel Gear – Necesér dobrodruha

Viktor Horák

<clink anchorid="1"></clink> 
Ve&nbsp;smíchovském ateliéru jsme se&nbsp;sešli s&nbsp;art directorem Alešem Najbrtem a&nbsp;hlavním grafikem Jonatanem Kunou, kteří dali tvář největší filmové události v&nbsp;Česku, která láká i&nbsp;světové hvězdy. „Inspirací pro&nbsp;symbol 58. ročníku&nbsp;byl zjednodušený půdorys hotelu Thermal,“ říká Aleš Najbrt. „Tentokrát ale maximální zjednodušení bereme jako výchozí bod pro&nbsp;proměny symbolu v&nbsp;ikonické objekty z&nbsp;filmového světa a&nbsp;festivalu. Brutalistní beton, křesla od&nbsp;Machoninových, krabice na&nbsp;filmové pásy nebo starou kameru,“ charakterizují letošní koncept autoři&nbsp;ze&nbsp;Studia Najbrt. 
Jak náročné je skoro třicet let rok co rok přicházet za&nbsp;Jiřím Bartoškou s&nbsp;něčím novým? 
Najbrt: Už na&nbsp;začátku jsme si určili cestu, že každý rok bude jiný vizuální styl. Nejdříve&nbsp;to bylo dané tím, že jsme navazovali na&nbsp;festivalovou znělku. Teď už je to řadu let jinak, máme volný prostor a&nbsp;mnohem více svobody, ale i&nbsp;tak je to velmi složité. Vedení festivalu v&nbsp;čele s&nbsp;Jiřím Bartoškou chce každoročně vidět dva až&nbsp;tři&nbsp;návrhy, ze&nbsp;kterých si vybírá. Musíme tudíž pokaždé přijít s&nbsp;něčím neotřelým. Na&nbsp;tom se&nbsp;ale také podepisuje stále se&nbsp;obměňující tým našich grafiků. 
Kuna: Někdy už od&nbsp;začátku pracujeme s&nbsp;číslicí daného ročníku. Jako letos. 
Najbrt: To číslo ale nikdy není hlavním motivem a&nbsp;bylo dost ročníků, jejichž vizuální identitu jsme postavili na&nbsp;něčem úplně jiném. Pravda, několik posledních ročníků vychází z&nbsp;číslice. Příští rok to ale třeba bude úplně jinak. 
Jak se&nbsp;určí hlavní člověk, který bude „dělat“ letošní festival? 
Kuna: Stává se&nbsp;z&nbsp;toho taková každoroční malá soutěž uvnitř studia. 
Najbrt: Dáváme prostor všem, aby zkusili přijít s&nbsp;vlastním návrhem. Vždycky se&nbsp;najdou alespoň tři&nbsp;nebo čtyři&nbsp;designéři, kteří něco navrhnou. 
Kuna: Zúčastnit se&nbsp;může opravdu každý. Aleš vždycky chodí i&nbsp;za&nbsp;našimi détépáky (grafiky, kteří dělají počítačovou sazbu a&nbsp;zlom), ať taky něco zkusí. 
Najbrt: Letos byl vybrán návrh tady Jonatana. Relativně jednoduchý motiv, který jsme společně vyčistili a&nbsp;upravili. On to dotáhl a&nbsp;rozvedl do&nbsp;současné podoby včetně animací. Jedná se&nbsp;o&nbsp;jednoduchý tvar, jenž je vždy nějakým způsobem naplněný vizuálním obsahem, jako jsou barvy, tvary či&nbsp;objekty a&nbsp;animace. To se&nbsp;týká půdorysu hotelu Thermal, filmových objektivů nebo červených křesel od&nbsp;Machoninových. A&nbsp;přesně to nás&nbsp;baví. Na&nbsp;začátku jednoduchý tvar, který nabízí další rozvinutí. 
Byl motiv ikonického hotelu Thermal „na&nbsp;stole“ od&nbsp;začátku? 
Kuna: Ano, koukal jsem na&nbsp;mapu Karlových Varů a&nbsp;u&nbsp;půdorysu Thermalu jsem viděl jednoduché geometrické tvary, ze&nbsp;kterých mi vyšla abstraktní číslice. Potom jsem vytvořil širokou paletu motivů souvisejících s&nbsp;filmem a&nbsp;festivalem obecně, ale od&nbsp;začátku jsem tam cítil především filmovou kameru a&nbsp;zjednodušený půdorys Thermalu. Další objekty a&nbsp;tvary jsem přidával postupně. Snažil jsem se&nbsp;najít věci srozumitelné pro&nbsp;každého. 
Jak dlouho trvají práce na&nbsp;festivalovém vizuálu? 
Najbrt: O&nbsp;nápadu na&nbsp;další ročník&nbsp;přemýšlíme a&nbsp;bavíme se&nbsp;už v&nbsp;září. Od&nbsp;října začínáme pracovat tak, abychom měli ke&nbsp;konci roku vybrané finální návrhy. Od&nbsp;ledna pracujeme na&nbsp;věcech, které potřebují více času. 
Kuna: Je to takřka celoroční práce, na&nbsp;které se&nbsp;podílí pět až&nbsp;šest lidí. 
Jak často vám festival vrací návrhy? 
Najbrt: O&nbsp;návrhu rozhoduje přímo Jiří Bartoška a&nbsp;výjimečně se&nbsp;stane, že odejdeme s&nbsp;nepořízenou a&nbsp;musíme začínat znovu. Klient to musí schválit. A&nbsp;Jiří Bartoška má odvahu. Je připravený pustit se&nbsp;do&nbsp;věcí, které jsou někdy drzé a&nbsp;provokativní. Má rád humor a&nbsp;baví ho jednoduché věci, což se&nbsp;na&nbsp;výsledku naší práce do&nbsp;jisté míry odráží. Poměrně dost se&nbsp;shodujeme. 
Kuna: Myslím, že to je také délkou spolupráce mezi festivalem a&nbsp;Studiem Najbrt. Aleš s&nbsp;Jiřím Bartoškou se&nbsp;znají dlouho, jsou na&nbsp;sebe zvyklí a&nbsp;řekl bych, že už jsou na&nbsp;sebe esteticky napojení. 
Najbrt: Určitě, to je pravda. Ovlivňujeme se&nbsp;vzájemně, ale neustále se&nbsp;ho snažíme překvapovat. Skvělá spolupráce. Velmi inspirativní. Nesmím ale zapomenout na&nbsp;celý tým v&nbsp;čele s&nbsp;Kryštofem Muchou a&nbsp;Petrem Lintimerem, se&nbsp;kterým festival připravujeme a&nbsp;některá témata detailně diskutujeme. 
Udělali byste něco jinak, když&nbsp;se&nbsp;ohlédnete za&nbsp;těmi třiceti lety práce pro&nbsp;festival? 
Najbrt: Samozřejmě. Vždycky jde něco opravit nebo udělat jinak. 
Kuna: Mnoho věcí by se&nbsp;dalo zlepšit. Občas si přijdu na&nbsp;festivalu zahlcený množstvím vizuálních informací, které vytvářejí určitý vizuální smog. 
Najbrt: Tento řekněme vizuální babylon vzniká proto, že podobné akce jsou spojené s&nbsp;daným prostředím a&nbsp;městem. Je na&nbsp;to navázána&nbsp;propagace dalších sponzorů a&nbsp;partnerů, kteří se&nbsp;chtějí ukázat. I&nbsp;z&nbsp;toho důvodu se&nbsp;ale musíme nějak prosadit my. Festivalová tvář musí být vymyšlena tak, aby jasně upoutala pozornost a&nbsp;nezanikla. 
<clink anchorid="4"></clink> 
A&nbsp;„vizuální smog“ v&nbsp;českých ulicích? 
Kuna: Já osobně vizuální smog vnímám nejsilněji vždycky, když&nbsp;cestuju na&nbsp;Západ, třeba do&nbsp;Kodaně nebo do&nbsp;Londýna, kde mě fascinuje, jak hezky může veřejný prostor vypadat. 
Najbrt: Na&nbsp;vizuální smog se&nbsp;nedívám vždy a&nbsp;priori negativně. Někdy mě baví a&nbsp;inspiruje. A&nbsp;jindy mě zas pěkně nadzvedne. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Aleš Najbrt (*1962) 
Vystudoval písmo a&nbsp;knižní grafiku na&nbsp;VŠUP, spolupracoval s&nbsp;Pražskou divadelní pětkou, vedl časopis Raut a&nbsp;jako art director se&nbsp;podepsal pod&nbsp;časopis Reflex. V&nbsp;roce 1994 společně s&nbsp;Pavlem Lvem založil Studio Najbrt, které má na&nbsp;kontě mnoho značek a&nbsp;vizuálních stylů (např. Česká televize, galerie DOX, ČD Cargo, Ministerstvo zahraničí ČR, Praha, Ostrava). Za&nbsp;své filmové plakáty, knihy a&nbsp;další grafické práce získal pět Českých lvů, Grand Prix 17. bienále grafického designu v&nbsp;Brně 1996, bronzovou medaili The Tokyo Type Directors či&nbsp;Czech Grand Design 2007. Kromě toho byl členem Baletní jednotky Křeč a&nbsp;divadla Sklep. Dodnes vystupuje s&nbsp;kapelou M.T.O. Universal Praha, hudebním tělesem Tros Sketos a&nbsp;v&nbsp;rámci ekvilibristického dua Thomas &amp; Ruhller. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Jonatan Kuna (*1992) 
Absolvoval Střední uměleckou školu Václava Hollara a&nbsp;VŠUP v&nbsp;ateliéru Grafického designu a&nbsp;vizuální komunikace. Pracoval jako grafik na&nbsp;volné noze a&nbsp;od&nbsp;roku 2019 je součástí stálého týmu Studia Najbrt. Je hlavním autorem designu 56. a&nbsp;58. ročníku&nbsp;karlovarského festivalu, ale také vizuálního stylu Hodinářství Bechyně, hudebního festivalu Prague Sounds či&nbsp;postprodukční společnosti UPP. Kromě toho působí v&nbsp;alternativní rockové kapele Rawdeus. 
&nbsp; 
&nbsp;

Planeta Vary

<clink anchorid="1"></clink> 
Ve&nbsp;smíchovském ateliéru jsme se&nbsp;sešli s&nbsp;art directorem Alešem Najbrtem a&nbsp;hlavním grafikem Jonatanem Kunou, kteří dali tvář největší filmové události v&nbsp;Česku, která láká i&nbsp;světové hvězdy. „Inspirací pro&nbsp;symbol 58. ročníku&nbsp;byl zjednodušený půdorys hotelu Thermal,“ říká Aleš Najbrt. „Tentokrát ale maximální zjednodušení bereme jako výchozí bod pro&nbsp;proměny symbolu v&nbsp;ikonické objekty z&nbsp;filmového světa a&nbsp;festivalu. Brutalistní beton, křesla od&nbsp;Machoninových, krabice na&nbsp;filmové pásy nebo starou kameru,“ charakterizují letošní koncept autoři&nbsp;ze&nbsp;Studia Najbrt. 
Jak

Čtverec a tři kruhy. Zdánlivě jednoduché tvary nabízející širokou paletu interpretací. Vizuál 58. ročníku MFF v Karlových Varech jako již tradičně připravilo Studio Najbrt.

Najbrt & Kuna. S Bartoškou esteticky napojení

Poslední tři&nbsp;desítky let zodpovídá za&nbsp;tvář karlovarského festivalu pražské Studio Najbrt. 
<clink anchorid="1"></clink> 
2001: Na&nbsp;přelomu milénia se&nbsp;festival zabalil do&nbsp;socialistického hávu, alespoň co se&nbsp;týče fotografií dominujících vizuálu. 36. ročníku&nbsp;vévodil humor a&nbsp;odlišný výtvarný přístup. Byla to také jedna z&nbsp;prvních prací fotografa Adama Holého pro&nbsp;festival. 
<clink anchorid="5"></clink> 
2002: Varům uhranula filmová znělka 37. ročníku&nbsp;od&nbsp;Davida Ondříčka. Hlavními hvězdami se&nbsp;stala trojice výtvarníků Tros Sketos, která si dodnes udržuje status kultovního hudebního tělesa – výtvarník&nbsp;František Skála, sochař Jaroslav Róna&nbsp;a&nbsp;grafik Aleš Najbrt. 
<clink anchorid="4"></clink> 
2012: Bílá plocha a&nbsp;černá čísla. Grafik Jan Matoušek a&nbsp;Aleš Najbrt během práce na&nbsp;vizuálu pro&nbsp;47. ročník&nbsp;vsadili všechno na&nbsp;čísla. Vše postavili na&nbsp;číslicích, které připomínají toliko ročník&nbsp;a&nbsp;datum konání festivalu. 
2014: Prasátko zlidovělo. Jeden z&nbsp;nejslavnějších vizuálů měl 49. ročník, postavený na&nbsp;jednoduchém motivu stylizované číslice 49 a&nbsp;kresbě, která připomíná tvar prasete. Tvůrci rozpoutali malou bouři, schytali salvu kritiky a&nbsp;nepochopení. 
<clink anchorid="3"></clink> 
2015: Staré dobré časy, kolonáda a&nbsp;festival. Jubilejní 50. ročník&nbsp;oslavoval lázeňské prostředí, vzpomínal na&nbsp;imaginární „staré dobré časy“, ale i&nbsp;na&nbsp;pracovníky v&nbsp;pozadí festivalu, batůžkáře nebo oceněné filmaře. 
<clink anchorid="2"></clink> 
2022: První vizuální styl festivalu pod&nbsp;taktovkou Jonatana Kuny hýřil barvami, ilustracemi a&nbsp;hravostí. Plakáty, katalogy a&nbsp;další tiskoviny byly zaplněné nejrůznějšími existujícími i&nbsp;neexistujícími postavičkami v&nbsp;kulisách města, ale i&nbsp;fantaskních paláců.

Poslední tři&nbsp;desítky let zodpovídá za&nbsp;tvář karlovarského festivalu pražské Studio Najbrt. 
<clink anchorid="1"></clink> 
2001: Na&nbsp;přelomu milénia se&nbsp;festival zabalil do&nbsp;socialistického hávu, alespoň co se&nbsp;týče fotografií dominujících vizuálu. 36. ročníku&nbsp;vévodil humor a&nbsp;odlišný výtvarný přístup. Byla to také jedna z&nbsp;prvních prací fotografa Adama Holého pro&nbsp;festival. 
<clink anchorid="5"></clink> 
2002: Varům uhranula filmová znělka 37. ročníku&nbsp;od&nbsp;Davida Ondříčka. Hlavními hvězdami se&nbsp;stala trojice výtvarníků Tros Sketos, která si dodnes udržuje status kultovního hudebního těles

Jak šel čas s vizuálem

Executive

Mezinárodní značku&nbsp;ORLEN většinou potkáváme během cest díky její síti 438 čerpacích stanic po&nbsp;celém Česku. Vzhledem k&nbsp;tomu, že dlouhodobě podporuje kulturu, je každoročně k&nbsp;vidění i&nbsp;na&nbsp;Mezinárodním filmovém festivalu v&nbsp;Karlových Varech. Letošní rok tak není výjimkou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Návštěvníci festivalu se&nbsp;mohou v&nbsp;průběhu jeho trvání zastavit v&nbsp;ORLEN zóně, která zve na&nbsp;pestrý hudební a&nbsp;zábavní program, stage i&nbsp;občerstvení ve&nbsp;food trucku Stop Cafe. Vydat se&nbsp;do&nbsp;ní lze každý den od&nbsp;rána&nbsp;na&nbsp;rozcvičku&nbsp;až&nbsp;do&nbsp;desáté hodiny večerní, kdy ji rozezní tóny hudebních setů. Ty se&nbsp;ponesou napříč Smetanovými sady – zóna&nbsp;se&nbsp;totiž jako již tradičně nachází poblíž hotelu Thermal, na&nbsp;třídě T. G. Masaryka naproti poště. 
Pomyslné dveře ORLEN zóny se&nbsp;otevřou 28. června, kdy zde zdarma pro&nbsp;širokou veřejnost zahraje legendární britská kapela Kosheen. Hned nadcházející den v&nbsp;10 hodin ráno se&nbsp;můžete na&nbsp;místo vrátit za&nbsp;cvičením, konkrétně za&nbsp;pilates, které vás&nbsp;pořádně rozproudí na&nbsp;celodenní filmové víření. Rozcvičky zde od&nbsp;10 hodin probíhají každý den, vystřídá se&nbsp;během nich také jóga, posilování s&nbsp;vlastní vahou či&nbsp;běh. V&nbsp;průběhu celého dne se&nbsp;můžete ve&nbsp;festivalové zóně ORLEN občerstvit fair trade kávou, hot dogem a&nbsp;dalšími specialitami ze&nbsp;Stop Cafe. 
<clink anchorid="2"></clink> 
V&nbsp;pondělí a&nbsp;úterý byste neměli promeškat populárně-naučnou show Báječný den s&nbsp;chemií pořádanou Nadací ORLEN Unipetrol. Ta zábavnou formou ukazuje, že chemie je moderní, atraktivní obor s&nbsp;praktickým využitím. Večery pak budou mít pod&nbsp;taktovkou ambasadoři&nbsp;značky ORLEN. Těšit se&nbsp;můžete na&nbsp;jazzmana Jana Smigmatora, hvězdy českého hokeje Davida Kašeho a&nbsp;Petra Koblasu či&nbsp;na&nbsp;talk show s&nbsp;Martinem Prokopem, jedním z&nbsp;nejúspěšnějších českých automobilových závodníků. Partnerství MFF v&nbsp;Karlových Varech a&nbsp; ORLEN Unipetrol trvá již více než patnáct let. 
Čerpací stanic ORLEN jsou oficiálním partnerem a&nbsp;prémiové palivo VERVA je palivem festivalu. Přijďte do&nbsp;ORLEN zóny a&nbsp;načerpejte energii z&nbsp;programu, který si pro&nbsp;vás&nbsp;zdejší tým letos připravil. Buďte v&nbsp;centru dění a&nbsp;sledujte www.instagram.com/orlencz nebo www.facebook.com/orlencz/

Mezinárodní značku&nbsp;ORLEN většinou potkáváme během cest díky její síti 438 čerpacích stanic po&nbsp;celém Česku. Vzhledem k&nbsp;tomu, že dlouhodobě podporuje kulturu, je každoročně k&nbsp;vidění i&nbsp;na&nbsp;Mezinárodním filmovém festivalu v&nbsp;Karlových Varech. Letošní rok tak není výjimkou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Návštěvníci festivalu se&nbsp;mohou v&nbsp;průběhu jeho trvání zastavit v&nbsp;ORLEN zóně, která zve na&nbsp;pestrý hudební a&nbsp;zábavní program, stage i&nbsp;občerstvení ve&nbsp;food trucku Stop Cafe. Vydat se&nbsp;do&nbsp;ní lze každý den od&nbsp;rána&nbsp;na&nbsp;rozcvičku&nbsp;až&nbsp;do&nbsp;desáté hodiny večerní, kdy ji rozezní tóny

S orlem do Varů

Michal Čížek

Loni převzala Cenu prezidenta z&nbsp;rukou Jiřího Bartošky americká herečka Robin Wright. „Je to jeden z&nbsp;nejlepších festivalů, kde jsem kdy byla,“ zalichotila herečka organizátorům. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Světové hvězdy i&nbsp;batůžkáři&nbsp;na&nbsp;jednom místě. Nezvyklý mix ingrediencí, který festivalu dodává jedinečný a&nbsp;nezaměnitelný šarm, proslulé zahraniční tvůrce často překvapí. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Hned dvakrát dorazil americký herec Harvey Keitel. V&nbsp;roce 2004 převzal Křišťálový glóbus za&nbsp;mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. V&nbsp;roce 2015 pak představil film Mládí a&nbsp;vzpomněl na&nbsp;Václava Havla. „Pořád na&nbsp;něj musím myslet. Když&nbsp;jsem byl mladý herec v&nbsp;New Yorku a&nbsp;v&nbsp;Československu vládli komunisté, tak jsme s&nbsp;kolegy demonstrovali před&nbsp;ambasádou za&nbsp;jeho propuštění. Po&nbsp;letech jsem se&nbsp;s&nbsp;ním pak setkal. Byl to úžasný člověk, myslím, že jeho duch tady přetrvává.“ 
<clink anchorid="3"></clink> 
Richard Gere v&nbsp;roce 2015 ve&nbsp;Varech zpíval, poklekl před&nbsp;Jiřím Bartoškou a&nbsp;vzpomínal, jak žebral do&nbsp;kelímku od&nbsp;kávy. Na&nbsp;projekci Pretty Woman přišlo do&nbsp;letního kina 6700 diváků. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Prezident a&nbsp;první dáma festivalu. Jiří Bartoška a&nbsp;Eva Zaoralová spojili síly už v&nbsp;roce 1994 a&nbsp;vrátili festivalu prestižní pozici. 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

Loni převzala Cenu prezidenta z&nbsp;rukou Jiřího Bartošky americká herečka Robin Wright. „Je to jeden z&nbsp;nejlepších festivalů, kde jsem kdy byla,“ zalichotila herečka organizátorům. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Světové hvězdy i&nbsp;batůžkáři&nbsp;na&nbsp;jednom místě. Nezvyklý mix ingrediencí, který festivalu dodává jedinečný a&nbsp;nezaměnitelný šarm, proslulé zahraniční tvůrce často překvapí. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Hned dvakrát dorazil americký herec Harvey Keitel. V&nbsp;roce 2004 převzal Křišťálový glóbus za&nbsp;mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. V&nbsp;roce 2015 pak představil film Mládí a&nbsp;vzpomněl na&nbsp;Václava Havla. „Pořád na&nb

Hvězdný prach. Kdo sestoupil na zem?

<h2>Bokovka a&nbsp;Naše maso</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
K&nbsp;filmovému festivalu v&nbsp;Karlových Varech už neodmyslitelně patří vinárna Bokovka – a&nbsp;letošní rok není výjimkou. Pražský dvorek tak oblíbený podnik již po&nbsp;šestnácté vymění za&nbsp;ten karlovarský a&nbsp;Husovo náměstí se&nbsp;promění na&nbsp;vinnou základnu pod&nbsp;velením someliérů z&nbsp;Dlouhé ulice. Přibližně čtyřicet druhů vína&nbsp;tady doprovodí masové speciality, o&nbsp;které se&nbsp;postarají experti ze&nbsp;sousedního řeznictví Naše maso. Nebude tak nouze ani o&nbsp;burgery a&nbsp;steaky z&nbsp;grilu, nabídku ale doplní také saláty, sýry a&nbsp;letní pochoutka v&nbsp;podobě jahod se&nbsp;šlehačkou. Pokud by vás&nbsp;zajímalo, kolik lahví vína&nbsp;letos do&nbsp;Varů z&nbsp;Prahy pojede, odpověď zní: tři&nbsp;tisíce! 
&nbsp; 
<h2>Gao Den</h2> 
<clink anchorid="2"></clink> 
Již tradičně se&nbsp;i&nbsp;letos prostor před&nbsp;Grandhotelem Pupp promění ve&nbsp;velký gastronomický hub, kde se&nbsp;bude možné občerstvit a&nbsp;oddechnout si od&nbsp;festivalového varu. Jeho neodmyslitelnou součástí je restaurace Gao Den, kterou provozují bratři&nbsp;Khanh Ta a&nbsp;Giang Ta. Se&nbsp;svým týmem tady už počtvrté předvedou to nejlepší, co nabízí moderní vietnamská kuchyně – na&nbsp;tu se&nbsp;ostatně specializuje celá jejich gastronomická skupina Taro Group. V&nbsp;Karlových Varech tak vznikne malá oáza&nbsp;asijského pouličního hodování, kde budete moci doplnit energii vydatnou polévkou Phở s&nbsp;kuřecím nebo hovězím masem či&nbsp;oblíbeným Bún bò Nam Bô. Malý hlad pak zaženou lehké závitky, bao bulka plněná masem nebo skvělé smažené kuře. 
&nbsp; 
<h2>Kávová vzpruha</h2> 
Ve&nbsp;Varech se&nbsp;hodí i&nbsp;pořádná vzpruha, ať už po&nbsp;filmovém maratonu, nebo po&nbsp;náročném večírku (na&nbsp;který se&nbsp;ostatně město mění po&nbsp;celou dobu trvání festivalu). Hodí se&nbsp;tak mít na&nbsp;mapě vícero kávových kotev. Sázkou na&nbsp;jistotu je Lékárna pražírny City Roasters či&nbsp;Republica Coffee, na&nbsp;které mnozí narazí už cestou z&nbsp;Dolního nádraží. Na&nbsp;kávu se&nbsp;skvělým výhledem se&nbsp;můžete vydat do&nbsp;Zámecké věže na&nbsp;Zámeckém vrchu, s&nbsp;něčím k&nbsp;snědku pak můžete kofeinový nakopávák&nbsp;spojit v&nbsp;espresso baru Pinkiez. A&nbsp;pokud si šálek kávy nedokážete představit bez&nbsp;něčeho sladkého, vydejte se&nbsp;do&nbsp;Srdcovky. 
&nbsp; 
<h2>Display galerie v&nbsp;paláci Sparkasse</h2> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Palác Sparkasse u&nbsp;Divadelního náměstí se&nbsp;proměnil na&nbsp;centrum současného umění. Tvůrci a&nbsp;tvůrkyně ze&nbsp;všech koutů Česka tam pod&nbsp;taktovkou J&amp;T Banky a&nbsp;jejího projektu Magnus Art Residency vyrážejí tvořit do&nbsp;ateliérů, které v&nbsp;něm vznikly, a&nbsp;svá díla pak vystavují v&nbsp;galerii Display situované na&nbsp;úrovni ulice. Když&nbsp;si tak budete chtít filmovou tvorbu zpestřit výtvarným uměním, víte, kam se&nbsp;vydat. Během festivalu se&nbsp;zde prezentují umělkyně Karíma Al-Mukhtarová a&nbsp;Tea, jejichž výstava je veřejnosti přístupná zdarma. 
&nbsp; 
<h2>Public Interest</h2> 
<clink anchorid="4"></clink> 
Co by to bylo za&nbsp;filmový festival ve&nbsp;Varech bez&nbsp;baru Public Interest? Ten k&nbsp;velkolepé kulturní události již neodmyslitelně patří, takže&nbsp;je zřejmé, že nebude chybět ani letos. Mění ale lokaci a&nbsp;z&nbsp;prostor Casina v&nbsp;Grandhotelu Pupp se&nbsp;přesouvá do&nbsp;hotelu Tosca, konkrétně do&nbsp;zdejší prvorepublikové kavárny, kterou barový tým promění v&nbsp;Public Lounge. Podle provozního manažera baru Public Interest Jiřího Mayera to bude i&nbsp;v&nbsp;nových kulisách „pořád ten stejný mejdan“ v&nbsp;doprovodu skvělých koktejlů a&nbsp;hudby. 
&nbsp; 
<h2>Pozvánka do&nbsp;IQOS LOUNGE</h2> 
<clink anchorid="5"></clink> 
Již tradičně bude po&nbsp;celou dobu konání MFF Karlovy Vary dospělým návštěvníkům k&nbsp;dispozici unikátní IQOS LOUNGE. Prostor, který bude opět umístěn u&nbsp;hotelu Thermal, nabídne široké spektrum zábavy. Návštěvníci se&nbsp;mohou potkat se&nbsp;zajímavými umělci a&nbsp;osobnostmi nejen během talk show a&nbsp;koncertů, ale také při&nbsp;různých speciálních setkáních. K&nbsp;dispozici bude i&nbsp;nová, prostornější terasa, kde si můžete užít festivalovou pohodu s&nbsp;koktejlem v&nbsp;ruce a&nbsp;prozkoumat svět bezdýmných alternativ. 
Letošní talk show bude mít opět pod&nbsp;taktovkou zkušený moderátor Libor Bouček, který v&nbsp;sobotu 29. 6., v&nbsp;neděli 30. 6., ve&nbsp;čtvrtek 4. 7. a&nbsp;v&nbsp;pátek 5. 7. přivítá mnoho zajímavých hostů. 
V&nbsp;neděli 30. 6. vystoupí v&nbsp;IQOS LOUNGE se&nbsp;svým stand-upem populární slovenská komička Simona First. Vítězka kulinářské soutěže MasterChef z&nbsp;roku 2021 a&nbsp;úspěšná autorka kuchařek Veronika Beskydiarová, která si říká Besky, ve&nbsp;čtvrtek 4. 7. představí návštěvníkům speciální překvapení inspirované širokou škálou chutí. V&nbsp;pátek 5. 7. pak uvede několik písní na&nbsp;akustickém koncertě slovenský zpěvák, skladatel, model a&nbsp;tanečník&nbsp;Adam Pavlovčin známý jako ADONXS. 
Otevírací doba IQOS LOUNGE je každý festivalový den od&nbsp;11 hodin do&nbsp;půlnoci. Vstup pouze pro&nbsp;starší 18 let. 
www.iqos.com 
&nbsp; 
Foto: archiv

<h2>Bokovka a&nbsp;Naše maso</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
K&nbsp;filmovému festivalu v&nbsp;Karlových Varech už neodmyslitelně patří vinárna Bokovka – a&nbsp;letošní rok není výjimkou. Pražský dvorek tak oblíbený podnik již po&nbsp;šestnácté vymění za&nbsp;ten karlovarský a&nbsp;Husovo náměstí se&nbsp;promění na&nbsp;vinnou základnu pod&nbsp;velením someliérů z&nbsp;Dlouhé ulice. Přibližně čtyřicet druhů vína&nbsp;tady doprovodí masové speciality, o&nbsp;které se&nbsp;postarají experti ze&nbsp;sousedního řeznictví Naše maso. Nebude tak nouze ani o&nbsp;burgery a&nbsp;steaky z&nbsp;grilu, nabídku ale doplní také saláty, sýry a&nbsp;letní pochoutka v&nbsp;podobě jahod se&nbsp;šlehačk

Co a kde ve Varech

Součástí letošní instalace Váš důvod v&nbsp;laboratoři&nbsp;Svět bez&nbsp;kouře je i&nbsp;originální tvorba Matěje Rupperta o&nbsp;jeho boji s&nbsp;cigaretou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;rámci karlovarského festivalu letos filmoví nadšenci mohou navštívit laboratoř Svět bez&nbsp;kouře ve&nbsp;Dvořákových sadech u&nbsp;hotelu Thermal. Ta se&nbsp;již počtvrté s&nbsp;pomocí moderních technologií zaměřuje na&nbsp;osvětu o&nbsp;škodlivosti kouření. Dospělým kuřákům zde bude představen výzkum a&nbsp;technologie společnosti Philip Morris, které stojí za&nbsp;moderními bezdýmnými alternativami. Uvnitř si můžete vyzkoušet 3D brýle s&nbsp;interaktivním kvízem nebo přístroj na&nbsp;měření oxidu uhelnatého v&nbsp;dechu. 
V&nbsp;laboratoři&nbsp;budete mít také možnost prohlédnout si unikátní závěsnou instalaci iniciativy Váš důvod, kterou tvoří důvody bývalých kuřáků, kteří odložili cigarety a&nbsp;doslova změnili svůj život. K&nbsp;iniciativě se&nbsp;přidal také zpěvák&nbsp;Matěj Ruppert, který speciálně pro&nbsp;tuto událost nazpíval song s&nbsp;výmluvným názvem Důvody. „Vznikla písnička, která je tak trochu moje osobní zpověď. Je o&nbsp;tom, jaký byl můj život s&nbsp;cigaretami, ale týká se&nbsp;vlastně všech kuřáků.“ 
Píseň známého hudebníka, který se&nbsp;zlozvykem začal až&nbsp;po&nbsp;třicítce, ale s&nbsp;cigaretami seknout mu prý dalo pořádně zabrat, inspiruje kuřáky k&nbsp;nalezení důvodu proč přestat s&nbsp;cigaretami úplně. A&nbsp;pokud by pokračovali v&nbsp;kouření, aby si mohli vybrat méně rizikovou alternativu. Ta tabák&nbsp;nespaluje a&nbsp;neprodukuje škodlivý kouř. 
S&nbsp;hudebníkem Matějem Ruppertem se&nbsp;můžete setkat osobně 1. července od&nbsp;14 do&nbsp; 15 hodin. Laboratoř můžete navštívit po&nbsp;celou dobu festivalu, vždy od&nbsp;11 do&nbsp;20 hodin. Vstup je pouze pro&nbsp;návštěvníky starší osmnácti let.

Součástí letošní instalace Váš důvod v&nbsp;laboratoři&nbsp;Svět bez&nbsp;kouře je i&nbsp;originální tvorba Matěje Rupperta o&nbsp;jeho boji s&nbsp;cigaretou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;rámci karlovarského festivalu letos filmoví nadšenci mohou navštívit laboratoř Svět bez&nbsp;kouře ve&nbsp;Dvořákových sadech u&nbsp;hotelu Thermal. Ta se&nbsp;již počtvrté s&nbsp;pomocí moderních technologií zaměřuje na&nbsp;osvětu o&nbsp;škodlivosti kouření. Dospělým kuřákům zde bude představen výzkum a&nbsp;technologie společnosti Philip Morris, které stojí za&nbsp;moderními bezdýmnými alternativami. Uvnitř si můžete vyzkoušet 3D brýle s&nbsp;interaktivním kvízem nebo pří

Vary bez kouře

Dělali to patnáct let dobře a&nbsp;byli úspěšní. A&nbsp;tak se&nbsp;rozhodli, že to budou dělat jinak. Aby byli ještě lepší. Karel Stolejda a&nbsp;Martin Veselý chtějí, aby jejich zákazníkům vydržela radost z&nbsp;koupeného Volva napořád. Aby jim s&nbsp;první cestou do&nbsp;servisu neodjela pryč. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Bílá košile a&nbsp;bílé boty. Na&nbsp;exkurzi do&nbsp;autoservisu poněkud neobvyklá kombinace oblečení. Jenže... Když&nbsp;v&nbsp;tomhle servisu mají bílé i&nbsp;podlahy, vlastně to ani divně nepůsobí. Teď už to je všechno přirozené. Ale nebylo. Karel Stolejda se&nbsp;při&nbsp;těch vzpomínkách usmívá. „Divili se&nbsp;všichni. Kolegové z&nbsp;branže&nbsp;i&nbsp;naši&nbsp;technici, když&nbsp;jsme jim tu novinku oznamovali,“ popisuje příhodu, která jemu a&nbsp;jeho společníkovi Martinu Veselému změnila dosavadní podnikání. 
Patnáct let prodávali Karel Stolejda a&nbsp;Martin Veselý v&nbsp;Česku automobily Volvo. Začali prvním showroomem v&nbsp;Průhonicích a&nbsp;postupně přidávali další. V&nbsp;pražských Dejvicích, ve&nbsp;Stodůlkách, v&nbsp;Brně. Nakonec se&nbsp;stali největším prodejcem této švédské značky v&nbsp;Česku – dnes platí, že každé druhé prodané Volvo v&nbsp;tuzemsku je od&nbsp;nich. 
Jak jejich dealerství rostlo a&nbsp;větvilo se, cítili o&nbsp;to silnější potřebu udržet zároveň vše pohromadě, mít jednu společnou značku, aby zákazníci nemuseli přemýšlet, do&nbsp;které prodejny nebo servisu se&nbsp;vydat. „Sešlo se&nbsp;víc věcí najednou, přidala se&nbsp;k&nbsp;tomu jednání s&nbsp;vedením Volva a&nbsp;taky jsme chtěli nabízet jiný styl prodeje aut, než jaký tady byl do&nbsp;té doby zavedený. Automobilka nám zařídila exkurzi ve&nbsp;svých zastoupeních v&nbsp;Japonsku a&nbsp;tam jsem to viděl poprvé. Bílý autoservis. Technici tam právě přezouvali auta a&nbsp;pneumatiky nosili v&nbsp;bílých rukavicích. To bylo něco neskutečného. Ale fungovalo to, oni tam prostě měli tak čisto. Na&nbsp;místě jsme věděli, že tohle chceme nabízet i&nbsp;u&nbsp;nás, zkrátka osobní servis i&nbsp;prodej na&nbsp;maximální úrovni,“ popisuje Stolejda začátek proměny do&nbsp;té doby fungujícího prodeje i&nbsp;servisu v&nbsp;Česku. Nový čistý styl přivezli do&nbsp;svých autoservisů v&nbsp;rámci standardů Volvo VPS z&nbsp;Japonska. 
Plán to je promyšlený do&nbsp;posledního detailu a&nbsp;není to v&nbsp;žádném případě jen samoúčelné ohromování bílou barvou v&nbsp;prostředí, kde jsou motoristé zvyklí na&nbsp;černé šmouhy a&nbsp;šmír. „Došlo mi, že chci změnit ten kontrast v&nbsp;pocitech, které lidé se&nbsp;svým autem zažívají, vzbudit kladnou emoci. Když&nbsp;si jdou do&nbsp;autosalonu koupit nové auto, je to slavnostní den plný příjemných zážitků. Prodejny jsou čisté, auta se&nbsp;lesknou, každému zákazníkovi se&nbsp;osobně věnují prodejci i&nbsp;recepční a&nbsp;domů se&nbsp;jede úplně novým vozem. Jenže&nbsp;s&nbsp;odjezdem pozitivní emoce končí, protože&nbsp;začne starost o&nbsp;auto a&nbsp;při&nbsp;první cestě do&nbsp;servisu to už bývá naopak příval emocí negativních,“ vysvětluje Karel Stolejda. 
Zkrátka chtěli, aby se&nbsp;u&nbsp;nich zákaznici cítili jinak. Proto servisní technici bez&nbsp;klasických montérek, zato v&nbsp;kalhotách a&nbsp;košilích. „Mezi showroomem a&nbsp;servisní dílnou byl vždycky propastný rozdíl a&nbsp;k&nbsp;tomu se&nbsp;přidávají pochopitelné obavy majitele auta. Bude vše v&nbsp;pořádku? Co všechno vadného mi na&nbsp;autě najdou? A&nbsp;kolik to bude stát? Prostě nejistota a&nbsp;výdaje a&nbsp;ještě to nevlídné prostředí. Jeden technik auto přijme, ale opravuje ho někdo jiný – a&nbsp;zákazník&nbsp;netuší, co se&nbsp;děje. Tohle jsme se&nbsp;rozhodli změnit a&nbsp;být absolutně jiní. Majitelé předávají vůz&nbsp;přímo osobnímu technikovi, který pak také na&nbsp;autě pracuje. A&nbsp;majitel s&nbsp;ním může samozřejmě kdykoliv probrat, v&nbsp;jakém stavu auto je a&nbsp;co je potřeba s&nbsp;ním udělat. To je to odstraňování nepříjemných pocitů, o&nbsp;které se&nbsp;snažíme. Servis auta nemá být pro&nbsp;majitele stres.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
S&nbsp;tímto vysvětlením už působí další novinky v&nbsp;centru Cardion Cars v&nbsp;Čestlicích samozřejmě a&nbsp;přirozeně. Světlý prostor, vybavení ve&nbsp;skandinávském stylu má svěží design, v&nbsp;krbu plápolá oheň. Proměna&nbsp;někdejších prodejen a&nbsp;servisů do&nbsp;současného moderního centra plyne ve&nbsp;vyprávění obou společníků tak hladce, až&nbsp;se&nbsp;tomu nechce věřit. Například ve&nbsp;chvíli, kdy Karel Stolejda popisuje, jak mají zaměstnanci každý den připravené snídaňové švédské stoly. „On to je ale taky trochu přesvědčovací a&nbsp;motivační prvek. Když&nbsp;jsme je převlékli z&nbsp;montérek do&nbsp;košil a&nbsp;přiměli udržovat pořádek na&nbsp;bílých podlahách, aby se&nbsp;zákazníci cítili celou dobu v&nbsp;servisu příjemně, bylo férové dopřát příjemný pocit i&nbsp;jim,“ říká Stolejda. 
Když&nbsp;na&nbsp;dlouhé chodbě otevře další z&nbsp;mnoha dveří, nevstoupíme do&nbsp;dílny, ale do&nbsp;posilovny. Další bonus pro&nbsp;zaměstnance, aby se&nbsp;v&nbsp;práci cítili spokojeně a&nbsp;nemuseli odpoledne pospíchat pryč do&nbsp;některého z&nbsp;pražských fitness center. I&nbsp;kdyby Karel Stolejda s&nbsp;Martinem Veselým nevyprávěli o&nbsp;tom, že chtějí být na&nbsp;automobilovém trhu jiní, tak to prohlídka nového centra v&nbsp;Čestlicích a&nbsp;pražských Stodůlkách řekne za&nbsp;ně. Heslo „maximálně osobní“ totiž razí nejen směrem ke&nbsp;svým zákazníkům, ale také k&nbsp;zaměstnancům. Tenhle přístup dovedl celou společnost tam, kde je nyní. 
Síť prodejen a&nbsp;servisů se&nbsp;nedávno sloučila pod&nbsp;společný název Cardion Cars. Ten odkazuje na&nbsp;spojení s&nbsp;brněnskými spoluinvestory Ivem a&nbsp;Vítem Nekudovými, kteří mají firmu zaměřenou na&nbsp;kardiochirurgii a&nbsp;neurochirurgii pojmenovanou právě Cardion. A&nbsp;protože&nbsp;značka v&nbsp;moravské metropoli výborně fungovala i&nbsp;pro&nbsp;tamní autoprodej, dala nakonec společný název i&nbsp;ostatním Volvo dealerstvím skupiny. To byl první krok proměny. 
Následovala vizuální změna, kdy studio Aleše Najbrta připravilo nové logo a&nbsp;celou vizuální identitu. „Na&nbsp;několika schůzkách jsme Aleši&nbsp;Najbrtovi odvyprávěli historii, hodnoty společnosti, co mělo vyjadřovat staré logo, jací jsou naši&nbsp;zákazníci. Za&nbsp;tu dobu poznal i&nbsp;nás. Pak nám ukázal osm různých variant, od&nbsp;konzervativních po&nbsp;nejprogresivnější. A&nbsp;tu jsme si vybrali,“ popisuje Martin Veselý zrod loga ve&nbsp;tvaru stylizovaného srdce. „Karel pak s&nbsp;Alešem Najbrtem a&nbsp;jeho kolegy dotahoval jednotlivé varianty pro&nbsp;různé využití, barvy, pravidla používání a&nbsp;další věci. Na&nbsp;závěr bylo nutné přesvědčit a&nbsp;získat na&nbsp;svou stranu všechny naše kolegy. To bylo o&nbsp;to těžší, že to byla změna&nbsp;po&nbsp;čtrnácti letech fungování.“ 
Aby toho nebylo málo, k&nbsp;zářivě čistým podlahám se&nbsp;zavedla také obří prosklená stěna, aby majitel auta mohl sledovat, co se&nbsp;s&nbsp;jeho vozem děje. Výhled to je pohodlný, od&nbsp;kavárenského stolku s&nbsp;šálkem čerstvě připraveného espressa. „To, co je běžné při&nbsp;prodeji nových vozů, jsme zavedli jako standard i&nbsp;pro&nbsp;servis,“ usmívá se&nbsp;Karel Stolejda. „A&nbsp;tenhle maximálně osobní přístup razíme i&nbsp;v&nbsp;dealerstvích dalších značek spadajících do&nbsp;naší skupiny Autorion – Albion Cars, které se&nbsp;specializuje na&nbsp;britské vozy Jaguar a&nbsp;Land Rover, a&nbsp;Orbion Cars, které prodává vozy MG. A&nbsp;díky nové a&nbsp;sjednocené vizuální identitě od&nbsp;Aleše Najbrta je na&nbsp;první pohled patrné, že všechna tato dealerství patří k&nbsp;sobě.“

Dělali to patnáct let dobře a&nbsp;byli úspěšní. A&nbsp;tak se&nbsp;rozhodli, že to budou dělat jinak. Aby byli ještě lepší. Karel Stolejda a&nbsp;Martin Veselý chtějí, aby jejich zákazníkům vydržela radost z&nbsp;koupeného Volva napořád. Aby jim s&nbsp;první cestou do&nbsp;servisu neodjela pryč. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Bílá košile a&nbsp;bílé boty. Na&nbsp;exkurzi do&nbsp;autoservisu poněkud neobvyklá kombinace oblečení. Jenže... Když&nbsp;v&nbsp;tomhle servisu mají bílé i&nbsp;podlahy, vlastně to ani divně nepůsobí. Teď už to je všechno přirozené. Ale nebylo. Karel Stolejda se&nbsp;při&nbsp;těch vzpomínkách usmívá. „Divili se&nbsp;všichni. Kolegové z&nbsp;bra

Maximálně osobní přístup

Miroslav Zámečník

Rusové to v&nbsp;Evropě se&nbsp;zemním plynem (úplně) nevzdali 
Plynovod Nordstream měl být ruským „parádním číslem“. Grifem, jak zabít tři&nbsp;mouchy jednou ranou. Měl obejít obtížné a&nbsp;protestující Pobaltí, Ukrajinu a&nbsp;Polsko a&nbsp;zároveň připoutat největšího a&nbsp;vysoce bonitního odběratele ruského zemního plynu, Německo, a&nbsp;touto závislostí si jej „ochočit“. Kdyby šlo jen o&nbsp;ekonomiku, bylo by to z&nbsp;ruského hlediska chytré řešení. S&nbsp;přihlédnutím ke&nbsp;geopolitickým záměrům Vladimira Putina to byl přímo geniální tah, jak vyřešit „největší tragédii“, jíž byl v&nbsp;jeho očích rozpad sovětského impéria. 
V&nbsp;podstatě měl svázat ruce nejsilnější evropské ekonomice, aby přihlížela jeho „reconquistě“. Rusové to plánovali dlouho a&nbsp;státem ovládaný plynařský gigant Gazprom pracoval pilně, včetně přebírání kontroly nad&nbsp;zásobníky plynu v&nbsp;Německu, ale i&nbsp;v&nbsp;dalších zemích včetně Česka. Nemá cenu opakovat, že Němci udělali chybu, před&nbsp;kterou je varovali nejen Poláci a&nbsp;další státy na&nbsp;východ od&nbsp;Odry, ale i&nbsp;Američané. S&nbsp;vidinou levného plynu však Berlín neposlouchal. Je to příklad holé neprozíravosti kombinované s&nbsp;větší než malou dávkou chamtivosti, jež vstoupí do&nbsp;dějin. 
Podstatné je, že to nevyšlo, neboť Putin zjevně podcenil vůli a&nbsp;schopnost Ukrajinců se&nbsp;bránit, takže&nbsp;nedokázal neservírovat během pár dnů „fait accompli“. Tím&nbsp;pádem také vyvolal silnou obrannou reakci Západu. 
V&nbsp;druhé iteraci se&nbsp;karta otočila: ani Putin ani Gazprom neměli záložní plán, jak sehnat peníze, když&nbsp;o&nbsp;odbyt do&nbsp;Evropy Rusko s&nbsp;největšími zásobami plynu přijde. Tedy ne že by se&nbsp;o&nbsp;něj nesnažili, ale narazili na&nbsp;velmi důstojného soupeře, který strategii umí. Řadu let před&nbsp;vpádem na&nbsp;Ukrajinu se&nbsp;Rusové snažili přesvědčit Čínu, aby byla na&nbsp;konci „druhé roury“, kudy by mohl téct západosibiřský zemní plyn k&nbsp;dalšímu bonitnímu odběrateli, jenž by mohl nahradit zákazníky v&nbsp;EU. 
Čína&nbsp;je „továrnou světa“ a&nbsp;s&nbsp;31% podílem na&nbsp;globálním výkonu zpracovatelského průmyslu má sice nezměrný hlad po&nbsp;surovinách všeho druhu, ale za&nbsp;nic na&nbsp;světě nechce hrát hru, na&nbsp;kterou Rusům skočili Němci – dostat se&nbsp;do&nbsp;závislosti na&nbsp;dodavateli. Už vůbec ne na&nbsp;takovém, který může vydírat otáčením kohoutů z&nbsp;východu na&nbsp;západ a&nbsp;zase naopak. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Ani teď, když&nbsp;dodávky ruských plynovodů do&nbsp;Evropy klesly z&nbsp;40 % celkového evropského odběru na&nbsp;8 % a&nbsp;Rusko prostřednictvím kdysi nesmírně výnosné kasičky na&nbsp;dolary jménem Gazprom visí na&nbsp;projektu Síla Sibiře II jako na&nbsp;rezavé skobě. 
Plynovod by měl z&nbsp;hlediska kapacity přepravy 50 miliard metrů krychlových ročně z&nbsp;ložisek na&nbsp;poloostrově Jamal zhruba odpovídat Nordstreamu 1, vyřazenému z&nbsp;provozu podmořskými výbuchy. Projekt je nesmírně drahý: západní experti náklady plynové arterie o&nbsp;délce skoro 3600 kilometrů vedoucí přes&nbsp;Mongolsko k&nbsp;čínským odběratelům odhadli na&nbsp;více než deset miliard dolarů. 
Čína&nbsp;nemusí spěchat, není na&nbsp;ruském plynu závislá. Loni dovezla 37,8 miliardy kubíků prostřednictvím plynovodů ze&nbsp;středoasijských postsovětských republik, především Turkmenistánu. Kapacita s&nbsp;55 miliardami krychlových metrů ročně je stejná jako u&nbsp;již zmiňovaného Nordstreamu 1 – a&nbsp;měla by se&nbsp;rozšířit čtvrtou větví až&nbsp;na&nbsp;85 miliard kubíků. Dovoz plynu z&nbsp;Turkmenistánu v&nbsp;rámci „strategického partnerství“ (jak jinak) je pro&nbsp;Čínu užitečným nástrojem posilování vlivu v&nbsp;postsovětských „státech“, k&nbsp;malé radosti Ruska, které s&nbsp;tím&nbsp;ovšem těžko může něco dělat. Geopolitickou výhodou pro&nbsp;Čínu je i&nbsp;to, že středoasijské plynovody představují užitečnou alternativu námořních cest, jimiž dováží zkapalněný plyn a&nbsp;které vedou několika úzkými hrdly, jež Čína&nbsp;nekontroluje. 
Menší objem importují Číňané také plynovodem z&nbsp;nalezišť v&nbsp;šelfu v&nbsp;Myanmaru/Barmě, zatímco plynovod z&nbsp;východosibiřského Jakutska (Síla Sibiře 1) je zatím jediným ruským pozemním spojením s&nbsp;Čínou, kudy loni proteklo 22,7 miliardy kubíků – a&nbsp;kapacita by se&nbsp;měla rozšířit až&nbsp;na&nbsp;38 miliard kubíků v&nbsp;příštím&nbsp;roce. Dalších deset by pak mělo počínaje rokem 2027 přitékat plynovodem z&nbsp;ložisek na&nbsp;pacifickém pobřeží u&nbsp;Sachalinu (Síla Sibiře 3). I&nbsp;kdyby to všechno vyšlo, jakože&nbsp;nemusí, protože&nbsp;i&nbsp;tyto záměry provázejí technické a&nbsp;finanční problémy, pořád to ani zdaleka nenahradí odbyt v&nbsp;Evropě. Z&nbsp;hlediska dolarového inkasa už vůbec ne, protože&nbsp;Čína&nbsp;tlačí na&nbsp;ceny a&nbsp;Rusku za&nbsp;plyn momentálně platí nižší částky než Turkmenistánu, o&nbsp;zbývajících dodávkách do&nbsp;Evropy ani nemluvě. 
Tlak Pekingu na&nbsp;ceny zesiluje i&nbsp;čínská schopnost dovážet prostřednictvím terminálů na&nbsp;zkapalněný zemí plyn (LNG) z&nbsp;nejrůznějších zdrojů, od&nbsp;Austrálie přes&nbsp;Malajsii až&nbsp;po&nbsp;Katar a&nbsp;dodávky LNG z&nbsp;Ruska z&nbsp;již zmíněného Sachalinu. Mezitím si ruský zkapalněný plyn z&nbsp;terminálu Portovaja u&nbsp;Petrohradu a&nbsp;z&nbsp;Jamalu našel cestu do&nbsp;Evropy v&nbsp;ekvivalentu asi 15 % kapacity někdejších dodávek přes&nbsp;plynovody. Dopravní cesta je ovšem kontrolována&nbsp;členy NATO, neboť se&nbsp;připojilo Finsko a&nbsp;Švédsko. Odebírají hlavně Španělé, protože&nbsp;Rusové nabízejí slevy, kudy chodí. 
Ruský státem ovládaný plynařský koncern utrpěl za&nbsp;loňský rok ztrátu ve&nbsp;výši&nbsp;6,8 miliardy dolarů, první od&nbsp;roku 1999, a&nbsp;tak jeho cash-flow neumožňuje financovat ohromně nákladné investiční projekty na&nbsp;několika frontách. Zejména&nbsp;ne když&nbsp;Číňané v&nbsp;jednáních o&nbsp;cenách požadují v&nbsp;podstatě podmínky, za&nbsp;jaké prodává plyn doma (!) když&nbsp;a&nbsp;odmítá přistoupit na&nbsp;vytížení trasy prostřednictví povinných plateb i&nbsp;za&nbsp;neodebranou surovinu. Přitom „take-or-pay“ kontrakty jsou obvykle podmínkou, aby projekt získal komerční financování za&nbsp;přijatelných podmínek. Je klidně možné, že projekt Síla Sibiře 2 na&nbsp;původní trase nikdy nevznikne. Už teď se&nbsp;hledají alternativy v&nbsp;podobě připojení na&nbsp;středoasijské roury přes&nbsp;Kazachstán nebo protažení plynovodů a&nbsp;jejich napojení na&nbsp;Sílu Sibiře 1. Všechno je to velmi nákladné, příspěvek do&nbsp;státního rozpočtu na&nbsp;financování válečné ekonomiky slabý, ba právě naopak – z&nbsp;rozpočtu se&nbsp;budou muset stavby nejspíš dotovat. Tak to chodí, když&nbsp;plán B spoléhající na&nbsp;Číňany, ochotné platit „evropské ceny“, nefunguje.

Rusové to v&nbsp;Evropě se&nbsp;zemním plynem (úplně) nevzdali 
Plynovod Nordstream měl být ruským „parádním číslem“. Grifem, jak zabít tři&nbsp;mouchy jednou ranou. Měl obejít obtížné a&nbsp;protestující Pobaltí, Ukrajinu a&nbsp;Polsko a&nbsp;zároveň připoutat největšího a&nbsp;vysoce bonitního odběratele ruského zemního plynu, Německo, a&nbsp;touto závislostí si jej „ochočit“. Kdyby šlo jen o&nbsp;ekonomiku, bylo by to z&nbsp;ruského hlediska chytré řešení. S&nbsp;přihlédnutím ke&nbsp;geopolitickým záměrům Vladimira Putina to byl přímo geniální tah, jak vyřešit „největší tragédii“, jíž byl v&nbsp;jeho očích rozpad sovětského impéria. 
V&nbsp;podstatě měl sváz

Od potrubí k LNG

Daniel Deyl

Nový projekt Airbnb, Ikony, slibuje nejextravagantnější cestovatelské zážitky. Jestli to dává smysl, ještě nikdo neví. 
Ani na&nbsp;vteřinu nezapochybujete, že jste se&nbsp;právě stali součástí marvelovského seriálu X-Men. Do&nbsp;jejich sídla X-Mansion dorazíte jako „nový stážista“. Dostanete osobního průvodce v&nbsp;uniformě Xavierova ústavu. Okamžitě si všimnete důrazu na&nbsp;detail: každý předmět v&nbsp;interiéru je navržen a&nbsp;vytvořen tak, aby vypadal dvojrozměrně, aby iluze komiksu z&nbsp;roku 1997 byla dokonalá, od&nbsp;zábradlí až&nbsp;po&nbsp;polštáře, píše server cntraveler.com. Za&nbsp;domovními dveřmi vás&nbsp;čeká točité schodiště. Nahoře si vyberete ložnici: cvičební lavice a&nbsp;poškrábané stěny u&nbsp;Wolverina, pokoj pro&nbsp;učně se&nbsp;dvěma oddělenými postelemi nebo Jubileein pokoj i&nbsp;s&nbsp;neodmyslitelnými žvýkačkami. 
To celé je součástí Ikon (Icons), nového produktu Airbnb, poskytovatele krátkodobého pronájmu ubytování. Firma jej s&nbsp;velkou pompou představila 1. května. Chce jím proměnit obyčejné rekreační ubytování ve&nbsp;„výjimečné zážitky, které hostí největší osobnosti hudebního, filmového, televizního, uměleckého, sportovního a&nbsp;jiného světa“. 
„Ikony vás&nbsp;zavedou do&nbsp;světů, které dosud existovaly jen ve&nbsp;vaší fantazii,“ řekl při&nbsp;zahájení firemní boss Brian Chesky. „Vzhledem k&nbsp;tomu, že náš život je stále digitálnější, zaměřujeme se&nbsp;na&nbsp;to, abychom vnesli více kouzla do&nbsp;světa skutečného. S&nbsp;Ikonami jsme vytvořili ty nejpozoruhodnější zážitky na&nbsp;Zemi,“ pravil se&nbsp;sebevědomím pro&nbsp;šéfy technologických firem typickým. 
Ikony se&nbsp;věnují různým tématům a&nbsp;jsou roztroušené po&nbsp;celém světě. Všechny jsou buď&nbsp;zdarma, nebo maximálně do&nbsp;stovky dolarů na&nbsp;osobu (výběr z&nbsp;mnoha zájemců řeší náhodný výběr, jejž organizuje Airbnb). I&nbsp;když&nbsp;ne všechny jsou tak zážitkově nabité jako sídlo X-Men, každá z&nbsp;nich něco neobvyklého skutečně nabízí. 
Mezi jedenáct ikon, z&nbsp;nichž lze vybírat, patří pobyt v&nbsp;domě z&nbsp;filmu Vzhůru do&nbsp;oblak v&nbsp;Novém Mexiku (ten se&nbsp;skutečně díky jeřábu vznáší v&nbsp;padesátimetrové výšce), výlet do&nbsp;Rileyho řídicího centra z&nbsp;filmu Inside Out 2 nebo noc v&nbsp;domě Purple Rain muzikanta Prince v&nbsp;minnesotském Minneapolis (tam vás&nbsp;čeká soukromá session v&nbsp;jeho studiu). 
Není-li vám to dost, můžete zkusit výlet s&nbsp;komikem Kevinem Hartem do&nbsp;jeho tajného retro baru Coramino Live Lounge či&nbsp;vystoupení americké rapperky Doji Cat přímo v&nbsp;jejím obývacím pokoji. A&nbsp;když&nbsp;vás&nbsp;ani to neodradí, vydejte se&nbsp;absolvovat pobyt v&nbsp;(indickém) rodinném domě bollywoodské hvězdy Janhvi Kapoorové, kde je herečka sama hostitelkou. 
Co si o&nbsp;tom myslet? Od&nbsp;svého založení se&nbsp;Airbnb těší neomezenému růstu. Dokonce i&nbsp;pandemie – která většinu světového cestovního ruchu na&nbsp;dva roky zlikvidovala – společnosti de facto prospěla. Do&nbsp;značné míry proto, že firma ovládla byznys s&nbsp;krátkodobými pronájmy již v&nbsp;jeho počátcích. 
Tomu odpovídají i&nbsp;její finanční výsledky (viz grafika). Branže&nbsp;krátkodobých pronájmů však nyní dozrává a&nbsp;trh jeví známky nasycení. Další hráči&nbsp;jako Vrbo či&nbsp;Booking.com jsou pro&nbsp;Airbnb důstojnými konkurenty, stejně jako firmy specializované na&nbsp;správu rekreačních pronájmů jako Vacasa nebo Evolve. 
Konkurence není to jediné, co může Airbnb dělat vrásky. Období obrovské postpandemické natěšenosti na&nbsp;cestování („travel revenge“ aneb cestování z&nbsp;pomsty, jak tomu říkají Američané) pomalu odeznívá. K&nbsp;tomu je třeba připočíst globální ekonomické vlivy stále dusivějšího nedostatku bydlení a&nbsp;vysokých sazeb hypoték: obojí se&nbsp;promítá do&nbsp;skutečnosti, že nabídka je z&nbsp;definice omezená. 
S&nbsp;výše uvedenými problémy se&nbsp;potýká celá branže. Airbnb se&nbsp;(jako každá firma, jejíž práci je vidět na&nbsp;mobilním telefonu) ráda chlubí svým technologickým náskokem před&nbsp;konkurencí – ale ne všechny technologické inovace jsou vítané. 
Mezi stížnostmi na&nbsp;provoz Airbnb, jež se&nbsp;hromadí u&nbsp;regulátora jejího domovského amerického trhu, Federal Trade Comission (FTC), zaujímá neobvykle prominentní místo špiclování hostů pomocí kamer. Jeden z&nbsp;nejpodivnějších takových příběhů pochází od&nbsp;hosta, jenž seděl s&nbsp;rodinou u&nbsp;stolu v&nbsp;pronajatém bytě a&nbsp;probíral s&nbsp;ostatními, co se&nbsp;jim na&nbsp;jejich ubytování nelíbí. Vzápětí obdržel textovou zprávu od&nbsp;hostitele, který na&nbsp;tuto soukromou konverzaci bez&nbsp;obalu odpovídal. 
Jinou takovou stížnost poslal podle serveru Quartz FTC host, jenž se&nbsp;loni ubytoval v&nbsp;Jižní Koreji. „V&nbsp;průběhu našeho pobytu jsme zjistili, že kamera u&nbsp;vchodu, která měla zaznamenávat pouze vstupní dveře, ve&nbsp;skutečnosti zaznamenává i&nbsp;zvuk, snímá obraz v&nbsp;rozsahu 360 stupňů a&nbsp;umí fungovat i&nbsp;potmě.“ Znepokojivé. 
Ještě další stížnost z&nbsp;roku 2022 tvrdí, že hostitel přiznal, že jeho kamery snímají „každý centimetr domu“ včetně ložnic. Když&nbsp;host řekl, že je to nezákonné, údajně odpověděl: „Tak mě zažalujte.“ 
Skryté kamery byly u&nbsp;Airbnb vždy zakázány, ale kamery ve&nbsp;„veřejných“ prostorách (jako by obývací pokoj byl nějak méně soukromý než ložnice) byly povoleny. Až&nbsp;poté, co si server Gizmodo výše uvedené stížnosti vyžádal od&nbsp;FTC a&nbsp;letos v&nbsp;březnu je zveřejnil, přešla firma do&nbsp;defenzivy. Oznámila, že všechny vnitřní kamery budou s&nbsp;platností od&nbsp;30. dubna zakázány. 
Den poté přišly Ikony. 
Spuštění Ikon vyvolalo v&nbsp;branži&nbsp;cestovního ruchu protichůdné reakce. „Opírají se&nbsp;o&nbsp;jednu ze&nbsp;svých silných stránek, jíž jsou opravdu unikátní pobyty v&nbsp;sektoru krátkodobých pronájmů. Spousta cestovatelů může vnímat hotely jako příliš unifikované, zejména&nbsp;v&nbsp;segmentu luxusních pobytů,“ uvedla analytička Madeline Listová pro&nbsp;server phocuswire.com. „Nikdy to však nebude mainstream. Moje otázka tedy zní: Jak chtějí pozvednout průměrný pobyt?“ 
Na&nbsp;mnohé udělal nejnovější počin tohoto giganta dojem. „Program Ikony je jedinečný a&nbsp;hravý. Tyto neortodoxní pobyty plynule rozšiřují důraz na&nbsp;zážitky, jejž Airbnb prosazuje,“ řekl Brandreth Canaley, provozní ředitel firmy Roami, která prodává krátkodobé pobyty především na&nbsp;jihu USA. „Vzbudí to spoustu pozornosti. Je to jedna z&nbsp;nejnápaditějších marketingových strategií, jaké jsme u&nbsp;Airbnb nebo jakéhokoli jiného poskytovatele pohostinských služeb viděli.“ 
Ne všichni s&nbsp;tím&nbsp;souhlasí. Kritici považují Ikony za&nbsp;pouhý reklamní trik. Technologický konzultant a&nbsp;stratég v&nbsp;oblasti pohostinství a&nbsp;online cestování Max Starkov psal o&nbsp;novém produktu na&nbsp;síti LinkedIn zhruba v&nbsp;tom duchu, že Ikony jsou senzací, která však Airbnb finančně moc nepomůže. „Kolik lidí se&nbsp;může ubytovat v&nbsp;muzeu Ferrari? Hrstka,“ říká Starkov. „Airbnb se&nbsp;opět točí v&nbsp;kruhu a&nbsp;dochází jí smysluplné nápady, které mohou přinést skutečný růst,“ dodává. 
Starkov není sám. Christian Watts, zakladatel a&nbsp;CEO Magpie Travel, přirovnal krok Airbnb k&nbsp;dnes již zaniklé společnosti Zozi. Ta podle něj „s&nbsp;podobnými produkty začala zhruba před&nbsp;patnácti lety, vybrala od&nbsp;investorů 50 milionů dolarů, několikrát otočila na&nbsp;obrtlíku&nbsp;a&nbsp;vyšuměla“. Navíc tvrdí, že se&nbsp;Ikony vymykají zajetému pojetí značky Airbnb. „Chybí zapojení hostitelů. Chybí existence společenství. Není to právě ve&nbsp;stylu ‚žijte jako místní‘,“ cituje Wattse phocuswire.com. 
Dalším z&nbsp;problémů je, že hostitelé z&nbsp;bezprostředně předcházející várky úžasných přelomových produktů, Experiences, se&nbsp;cítí zneuznáni. Justin Steele, jenž založil a&nbsp;vede australskou kulinářskou cestovku Local Sauce Tours, označil oznámení Airbnb za&nbsp;„kopanec do&nbsp;zubů“. „Poskytovali jsme Airbnb tolik zpětné vazby o&nbsp;tom, co by měli udělat, ale zdá se, že s&nbsp;jejich vedením nehne nic,“ napsal. 
Co z&nbsp;toho všeho plyne? Inovace je obtížný žánr, zejména&nbsp;když&nbsp;chcete zdvojnásobit nebo ztrojnásobit hodnotu společnosti s&nbsp;hodnotou 98 miliard dolarů, jak svůj zájem definoval šéf Airbnb Chesky. Ikony mají zjevně zvýšit povědomí o&nbsp;značce a&nbsp;nadělat kolem ní trochu rozruchu. Ale ti, kteří od&nbsp;Airbnb očekávají něco velkého, přelomového, nového, něco, co půjde ve&nbsp;velkém replikovat, si ještě počkají. 
&nbsp; 
<h2>Airbnb v&nbsp;číslech:</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

Nový projekt Airbnb, Ikony, slibuje nejextravagantnější cestovatelské zážitky. Jestli to dává smysl, ještě nikdo neví. 
Ani na&nbsp;vteřinu nezapochybujete, že jste se&nbsp;právě stali součástí marvelovského seriálu X-Men. Do&nbsp;jejich sídla X-Mansion dorazíte jako „nový stážista“. Dostanete osobního průvodce v&nbsp;uniformě Xavierova ústavu. Okamžitě si všimnete důrazu na&nbsp;detail: každý předmět v&nbsp;interiéru je navržen a&nbsp;vytvořen tak, aby vypadal dvojrozměrně, aby iluze komiksu z&nbsp;roku 1997 byla dokonalá, od&nbsp;zábradlí až&nbsp;po&nbsp;polštáře, píše server cntraveler.com. Za&nbsp;domovními dveřmi vás&nbsp;čeká točité schodiště. Nahoře si

Nabubřelí i rozpačití

<h2>Unikátní rum českého podnikatele z&nbsp;Mauricia dobývá svět</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Český podnikatel Jiří Ragan se&nbsp;stal výrobcem rumu na&nbsp;Mauriciu. Jeho destilát Rhum Haute Couture De Ragan zaujal nejen výjimečnou chutí, ale také sbírkou prestižních ocenění. Původně byl Ragan obchodníkem ve&nbsp;finančním sektoru, ale pak ho při&nbsp;obchodní cestě na&nbsp;Mauricius oslnil místní rum. Rozhodl se&nbsp;vytvořit vlastní recepturu pro&nbsp;výjimečně jemný rum. Desítky let ladil složení, aby výsledný produkt lahodil i&nbsp;jeho ženě, která neholdovala typické „rumové“ příchuti. Ragan pečlivě vybírá nejkvalitnější suroviny z&nbsp;celého světa. Osobně je míchá a&nbsp;blenduje v&nbsp;malých šaržích jen s&nbsp;pomocí pár přátel. Rhum Haute Couture De Ragan vzniká třístupňovou destilací a&nbsp;má jemnou, příjemně sladkou chuť bez&nbsp;obvyklého „rumového ocasu“. Právě neobvyklá jemnost a&nbsp;přístupnost i&nbsp;pro&nbsp;ženy činí Raganův&nbsp;rum ojedinělým mezi světovou rumovou elitou. Letos česká značka konečně vstupuje i&nbsp;na&nbsp;domácí trh v&nbsp;limitované sérii pro&nbsp;prémiové podniky a&nbsp;e-shopy. 
<h2>Nebe se&nbsp;bude letos hemžit letadly a&nbsp;pasažéry jako nikdy dřív</h2> 
<clink anchorid="2"></clink> 
Letecké společnosti v&nbsp;letošním roce po&nbsp;celém světě přepraví rekordní 4,96 miliardy cestujících a&nbsp;jejich souhrnné zisky dosáhnou 30,5 miliardy dolarů (zhruba 695 miliard korun). Předpovídá to Mezinárodní sdružení pro&nbsp;leteckou dopravu (IATA). Zlepšilo tak svůj výhled ve&nbsp;srovnání s&nbsp;prosincovou prognózou, která předpokládala, že aerolinky přepraví asi 4,7 miliardy cestujících a&nbsp;vydělají 25,7 miliardy dolarů. Vloni měly aerolinky téměř 4,5 miliardy pasažérů. Souhrnné zisky aerolinek loni činily 27,4 miliardy dolarů. V&nbsp;letošním roce by se&nbsp;tak podle nové prognózy měly zvýšit zhruba o&nbsp;11 %. Sdružení také předpovědělo, že celkové příjmy leteckých společností se&nbsp;v&nbsp;letošním roce zvýší téměř o&nbsp;deset procent na&nbsp;996 miliard dolarů. Aerolinky nicméně varují, že jejich schopnost uspokojit rostoucí poptávku po&nbsp;letecké dopravě podkopávají výpadky v&nbsp;dodavatelských řetězcích.

<h2>Unikátní rum českého podnikatele z&nbsp;Mauricia dobývá svět</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Český podnikatel Jiří Ragan se&nbsp;stal výrobcem rumu na&nbsp;Mauriciu. Jeho destilát Rhum Haute Couture De Ragan zaujal nejen výjimečnou chutí, ale také sbírkou prestižních ocenění. Původně byl Ragan obchodníkem ve&nbsp;finančním sektoru, ale pak ho při&nbsp;obchodní cestě na&nbsp;Mauricius oslnil místní rum. Rozhodl se&nbsp;vytvořit vlastní recepturu pro&nbsp;výjimečně jemný rum. Desítky let ladil složení, aby výsledný produkt lahodil i&nbsp;jeho ženě, která neholdovala typické „rumové“ příchuti. Ragan pečlivě vybírá nejkvalitnější suroviny z&nbsp;celého světa. Osobně je míchá a&nbsp;bl

Rum a nebe

„Měla jsem pocit, že bych chtěla vlastnit kousek toho ráje…“ 
&nbsp; 
Jaspis a&nbsp;Nefrit v&nbsp;Kostarice 
Dagmar Štěpánová 
<clink anchorid="1"></clink> 
Kostarice se&nbsp;ne nadarmo přezdívá zahrada Střední Ameriky. Země, kterou ze&nbsp;západu omývá Tichý oceán a&nbsp;z&nbsp;východu Karibské moře, se&nbsp;pyšní největší druhovou bohatostí živočichů i&nbsp;rostlin na&nbsp;světě. Architektka Dagmar Štěpánová, která založila světoznámé studio Formafatal, ji měla v&nbsp;hledáčku&nbsp;dávno předtím, než se&nbsp;do&nbsp;ní jako turistka s&nbsp;batohem konečně vypravila. „Kostarika pro&nbsp;mě byla dlouho nesplněný sen. V&nbsp;roce 2015 jsem se&nbsp;sem vydala poprvé – a&nbsp;naprosto se&nbsp;do&nbsp;ní zamilovala. Jižní a&nbsp;Střední Ameriku jsem už trochu znala, ale ‚Kosta‘ byla ještě vlídnější, tak nějak zelenější. Říkala jsem si, že kdybych si mohla vybrat místo pro&nbsp;život, bylo by to právě tohle,“ vypráví mi Dagmar, když&nbsp;se&nbsp;spolu virtuálně setkáváme přes&nbsp;Google Meet, zatímco za&nbsp;ní ve&nbsp;větru šumí listy tropických stromů a&nbsp;rostlin. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Shodou náhod v&nbsp;té době na&nbsp;Kostariku přesídlil společně s&nbsp;rodinou i&nbsp;český podnikatel Filip Žák&nbsp;a&nbsp;začal zde budovat přepychový resort Art Villas. A&nbsp;jelikož na&nbsp;Dagmar dostal doporučení a&nbsp;její práce ho zaujala, nabídl jí, zda se&nbsp;nechce do&nbsp;realizace projektu zapojit. „Nejdřív&nbsp;jsem myslela, že si ze&nbsp;mě dělá legraci, ale pak mi došlo, že je to skutečná poptávka. Díky práci jsem tak začala na&nbsp;Kostariku mnohem více jezdit na&nbsp;kontrolní dny a&nbsp;týdny a&nbsp;do&nbsp;Česka se&nbsp;mi chtělo vracet stále méně. Projekt vznikal čtyři&nbsp;roky a&nbsp;rok před&nbsp;jeho dokončením bylo rozhodnuto. Měla jsem jasno, že chci na&nbsp;Kostarice zůstat,“ říká. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Touha odstěhovat se&nbsp;z&nbsp;Česka se&nbsp;spojila také s&nbsp;novou potřebou něco vlastnit. „To jsem nikdy dřív&nbsp;nechtěla, protože&nbsp;mi to dávalo pocit svobody – mít jenom dvě motorky, kočku&nbsp;a&nbsp;žádnou hypotéku. Ale tady jsem poprvé měla dojem, že bych chtěla vlastnit alespoň kousek toho ráje,“ usmívá se&nbsp;Dagmar a&nbsp;jí popisovaná potřeba dává při&nbsp;pohledu na&nbsp;svět, který ji nyní obklopuje, naprostý smysl. Bylo jí jasné, že nechce na&nbsp;Kostarice budovat opulentní vilu po&nbsp;vzoru jiných, poněkud monstrózních stavení, která zde vznikají především pod&nbsp;taktovkou Američanů. Vnímala, že ke&nbsp;zdejší přírodě je potřeba přistupovat s&nbsp;maximálním respektem a&nbsp;že by s&nbsp;ní měl realizovaný objekt co možná nejvíce splynout. Když&nbsp;objevila pozemek v&nbsp;džungli přímo nad&nbsp;Art Villas – s&nbsp;nejlepším výhledem z&nbsp;celé oblasti, jak dodává – bylo už zřejmé, že vytvoří něco nenápadného. 
„V&nbsp;té době to celé nabobtnalo. Začali se&nbsp;hlásit kamarádi, že by do&nbsp;projektu šli se&nbsp;mnou, protože&nbsp;by se&nbsp;dal pojmout jako byznys a&nbsp;vedle vlastního domu by šly postavit také vilky na&nbsp;pronájem. Do&nbsp;projektu se&nbsp;nakonec investičně zapojil můj dlouholetý kamarád Karel Vančura, ale peníze&nbsp;jsme nastřádali i&nbsp;od&nbsp;dalších přátel. Letos máme výročí pět let, co jsme pozemek koupili,“ vzpomíná Dagmar. Po&nbsp;koupi začalo budování dvou vilek ke&nbsp;krátkodobému pronájmu, které trvalo jedenáct měsíců. A&nbsp;stavět na&nbsp;Kostarice není procházka růžovým sadem – zdejší moto „pura vida“ se&nbsp;nese především v&nbsp;tom duchu, že si nikdo z&nbsp;ničeho nedělá těžkou hlavu. Co se&nbsp;řeklo, to neplatilo, řemeslníci na&nbsp;Kostarice navíc nejsou zvyklí stavět minimalistické designové vilky, takže&nbsp;jim musela architektka vysvětlovat, proč chce podlahu z&nbsp;litého betonu, plochou střechu a&nbsp;závěsnou toaletu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Postavit vily byl vážně porod. Ne vždy se&nbsp;tady můžete spolehnout na&nbsp;to, co se&nbsp;řekne, takže&nbsp;když&nbsp;už narazíte na&nbsp;někoho spolehlivého, držíte se&nbsp;ho. Strašně mockrát jsem brečela – a&nbsp;to nejsem typ ubrečené holky. Byla jsem vyčerpaná, zoufalá a&nbsp;bezmocná. Když&nbsp;se&nbsp;to na&nbsp;mě valilo ze&nbsp;všech stran, na&nbsp;stavbu jsem se&nbsp;nakonec jezdila uklidňovat, protože&nbsp;když&nbsp;jsem přijela a&nbsp;viděla, že se&nbsp;tady něco děje, že vily rostou, hned mi bylo lépe,“ usmívá se&nbsp;architektka. Při&nbsp;stavbě nenechala pokácet ani jediný strom. Vily, které nazvala Jaspis a&nbsp;Nefrit, stojí ve&nbsp;svahu a&nbsp;působí, jako by levitovaly v&nbsp;zeleni. Využila také stavební metodu dusané hlíny – co se&nbsp;na&nbsp;místě vykopalo, to se&nbsp;následně použilo pro&nbsp;stavbu zdiva, které vytváří příjemné prostředí, dýchá a&nbsp;nevypadá studeně. Dagmar chtěla co nejvíce navázat na&nbsp;genius loci místa, které podle ní krásnější snad ani být nemůže. 
Po&nbsp;dokončení začala Dagmar vilky nabízet přes&nbsp;Airbnb a&nbsp;na&nbsp;platformách Booking a&nbsp;Boutique Homes. Nepojala je jako hotel, ale jako místo, které si člověk&nbsp;může pronajmout a&nbsp;program si poskládat podle toho, co se&nbsp;mu líbí. Jelikož si architektka na&nbsp;pozemku buduje také vlastní bydlení, hosty často po&nbsp;příjezdu osobně vítá. Dala dohromady taky průvodce, po&nbsp;němž mohou sáhnout, když&nbsp;si chtějí objednat soukromého šéfkuchaře, lektorku jógy, masáže či&nbsp;další služby. Klidně si ale mohou vařit sami, užívat si nádherný výhled a&nbsp;klid nebo vyrazit na&nbsp;surf. „Když&nbsp;sem hosté přijedou, říkají, že je to ještě lepší než na&nbsp;fotkách. Ono je to totiž nepřenosné – ten výhled, který je úplně nepobratelný, všechny ty zvuky, příjemný teplý vzduch, vánek od&nbsp;oceánu. Než jsme vily postavili, pocity, které jsem tady měla, byly ohromně silné, takže&nbsp;jsem si říkala, že musejí zůstat, i&nbsp;když&nbsp;tady pak budu sedět na&nbsp;terase. A&nbsp;myslím, že se&nbsp;nám to podařilo.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
 Foto: BoysPlayNice, Michala Rusaňuková

„Měla jsem pocit, že bych chtěla vlastnit kousek toho ráje…“ 
&nbsp; 
Jaspis a&nbsp;Nefrit v&nbsp;Kostarice 
Dagmar Štěpánová 
<clink anchorid="1"></clink> 
Kostarice se&nbsp;ne nadarmo přezdívá zahrada Střední Ameriky. Země, kterou ze&nbsp;západu omývá Tichý oceán a&nbsp;z&nbsp;východu Karibské moře, se&nbsp;pyšní největší druhovou bohatostí živočichů i&nbsp;rostlin na&nbsp;světě. Architektka Dagmar Štěpánová, která založila světoznámé studio Formafatal, ji měla v&nbsp;hledáčku&nbsp;dávno předtím, než se&nbsp;do&nbsp;ní jako turistka s&nbsp;batohem konečně vypravila. „Kostarika pro&nbsp;mě byla dlouho nesplněný sen. V&nbsp;

Byznys snů: Jaspis a Nefrit na Kostarice

„My jsme si tady vytvořili tak trochu svůj vlastní vesmír.“ 
 Tranquilseas na&nbsp;Roatánu 
 Karolína&nbsp;Smítal 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Polovina krásy ostrova Roatán je ukrytá pod&nbsp;hladinou. Nelze tak být na&nbsp;ostrově a&nbsp;nevidět ho z&nbsp;tohoto úhlu, to byste se&nbsp;totiž ochudili o&nbsp;půlku zážitku,“ říká Karolína&nbsp;Smítal, pro&nbsp;niž je honduraský ostrov v&nbsp;Karibiku v&nbsp;posledních několika letech částečným domovem. V&nbsp;roce 2017 zde společně s&nbsp;manželem Pavlem koupili malý domek a&nbsp;o&nbsp;rok později neodolali koupi hotelu, ze&nbsp;kterého je výhled přímo na&nbsp;podmanivý Mezoamerický korálový útes. 
Manželé Smítalovi měli dlouho jasno v&nbsp;tom, že z&nbsp;Česka zvednou kotvy. Hledali místo, kde bude celoročně teplo, kde půjde rozumně žít i&nbsp;s&nbsp;malým synem Cedricem a&nbsp;kde bude možné podnikat. „Úvahy v&nbsp;našem případě začaly na&nbsp;druhém konci zeměkoule, na&nbsp;Bali. Jenže&nbsp;pro&nbsp;bližším průzkumu nám indonéský ostrov nepřišel úplně ideální, a&nbsp;tak jsme hledali dál. Jednoho dne jsme úplnou náhodou zahlédli na&nbsp;sociálních sítích nabídku prodeje řadových domků na&nbsp;ostrově Roatán, o&nbsp;kterém jsme do&nbsp;té doby nikdy neslyšeli,“ vypráví Karolína. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Jelikož měl příbytek stejnou cenovku jako chalupa na&nbsp;Šumavě, dlouho neváhali a&nbsp;začali zkoušet, jaký život na&nbsp;Roatánu je. A&nbsp;jelikož se&nbsp;jim zalíbil, řekli si, že tam zůstanou natrvalo. Začali hledat podnikatelské příležitosti, mezi kterými se&nbsp;mihl i&nbsp;nápad na&nbsp;vlastní zmrzlinárnu, nakonec si ale vyhlídli pozemek, kde by mohli postavit domky a&nbsp;ty následně pronajímat. Vše se&nbsp;ale změnilo, když&nbsp;jim do&nbsp;cesty vstoupil resort Tranquilseas. Narazili na&nbsp;něj úplnou náhodou – do&nbsp;oblasti, kde se&nbsp;nachází, se&nbsp;vydali pozorovat delfíny, pak si chtěli zajít na&nbsp;oběd a&nbsp;zjistili, že nejlépe vypadá restaurace právě v&nbsp;tomto resortu. „Hotel je zasazený do&nbsp;kopce, takže&nbsp;když&nbsp;jsme vyšli na&nbsp;terasu restaurace, otevřelo se&nbsp;před&nbsp;námi moře s&nbsp;korálovým útesem. Dali jsme si skvělé jídlo a&nbsp;já měla pocit, že jsem v&nbsp;ráji. S&nbsp;manželem jsme se&nbsp;pak shodli, že je to nejhezčí místo, na&nbsp;kterém jsme na&nbsp;ostrově dosud byli,“ usmívá se&nbsp;Karolína. V&nbsp;ten moment netušili, že je Tranquilseas na&nbsp;prodej. Dozvěděli se&nbsp;to o&nbsp;pár týdnů později, když&nbsp;do&nbsp;oblíbené restaurace vyrazili na&nbsp;večeři&nbsp;společně se&nbsp;svým kamarádem, jenž pracoval v&nbsp;tamní realitní kanceláři. 
Věci se&nbsp;daly rychle do&nbsp;pohybu, a&nbsp;to i&nbsp;přes&nbsp;to, že se&nbsp;Smítalovi museli na&nbsp;čas vrátit do&nbsp;Česka. Nemovitost tak nakonec koupili na&nbsp;dálku, aniž by ji celou viděli. „Manželovi jeden večer zvonil telefon. Mluvil celou dobu tichým, až&nbsp;pohřebním hlasem, takže&nbsp;jsem čekala špatné zprávy. Pak za&nbsp;mnou ale přišel a&nbsp;oznámil mi, že majitel Tranquilseas přistoupil na&nbsp;naši&nbsp;nabídku a&nbsp;podepsal kupní smlouvu. Došlo nám, co jsme provedli: koupili jsme resort na&nbsp;Hondurasu, který jsme ani pořádně neviděli, nemluvíme španělsky… Seděli jsme jako zařezaní,“ směje se&nbsp;při&nbsp;vzpomínce na&nbsp;velký krok do&nbsp;neznáma Karolína. Dlouho sedět ale nevydrželi a&nbsp;začali přes&nbsp;oceán řešit technickou inspekci a&nbsp;důkladnou rekonstrukci celého objektu. Předělali všechny pokoje, do&nbsp;čehož se&nbsp;zapojila i&nbsp;jejich oblíbená architektka Naďa&nbsp;Pizinger z&nbsp;ateliéru Morix, nadto nechali v&nbsp;horní části hotelu přistavět dva další apartmány. A&nbsp;na&nbsp;konci roku 2018 se&nbsp;na&nbsp;místo, které jim učarovalo na&nbsp;první pohled, přestěhovali a&nbsp;začali provozovat hotel. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Před&nbsp;pandemií covidu je navštěvovali nejvíce Kanaďané, dnes sem ale létají zejména&nbsp;Američané. Češi&nbsp;prý minimálně, a&nbsp;to i&nbsp;přes&nbsp;to, že se&nbsp;na&nbsp;druhé straně ostrova rozkládá vesnice, kterou zde vybudovala česká komunita. Karolína&nbsp;Smítal ale vysvětluje, že Tranquilseas se&nbsp;nachází v&nbsp;turističtější části, a&nbsp;s&nbsp;Čechy se&nbsp;tak potkávají jen minimálně. „My jsme si tady vytvořili tak trochu svůj vlastní vesmír,“ říká. A&nbsp;jelikož se&nbsp;krása Roatánu ukrývá pod&nbsp;hladinou moře, vesmír se&nbsp;točí kolem potápění. Před&nbsp;rokem otevřeli v&nbsp;resortu potápěčskou základnu, pořídili dvě lodě a&nbsp;vrhli se&nbsp;do&nbsp;podmořského byznysu. Pavel Smítal se&nbsp;potápí aktivně a&nbsp;v&nbsp;objevování mořské fauny a&nbsp;flóry se&nbsp;zdokonaluje i&nbsp;syn Cedric, kterému je dnes osm let. 
Když&nbsp;tak v&nbsp;české kmenové škole dokládají, jaké dělá pokroky v&nbsp;rámci domácího vzdělávání, mezi sportovními aktivitami má právě plavání a&nbsp;potápění. „Se&nbsp;školou to vlastně není tak složité. Chtěli jsme, aby měl české vzdělání, takže&nbsp;šlo jen o&nbsp;to, najít školu, která je nakloněná domácímu vzdělávání. Dvakrát do&nbsp;roka se&nbsp;vidíme v&nbsp;Praze s&nbsp;paní ředitelkou a&nbsp;ta ověřuje jeho znalosti. Syn mluví plynule anglicky, děláme češtinu, matiku, prvouku... V&nbsp;té narážíme na&nbsp;to, že když&nbsp;má vyjmenovat ptáky, začne kolibříky a&nbsp;kormorány, ale českého vrabce nepozná,“ směje se&nbsp;Karolína. Na&nbsp;otázku, zda by hotel na&nbsp;Roatánu koupili znovu, tak Karolína&nbsp;odpovídá, že rozhodně ano. Nedoporučuje ale takový krok udělat někomu, kdo prochází v&nbsp;Česku složitým obdobím a&nbsp;chce pálit mosty. „Ostrov je katalyzátor, takže&nbsp;když&nbsp;odcházíte, musíte být v&nbsp;perfektní kondici a&nbsp;mít úplně čistý stůl. Určitě je lepší nejprve přiletět na&nbsp;zkoušku, ostatně jsme to tak před&nbsp;lety udělali i&nbsp;my.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

„My jsme si tady vytvořili tak trochu svůj vlastní vesmír.“ 
 Tranquilseas na&nbsp;Roatánu 
 Karolína&nbsp;Smítal 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Polovina krásy ostrova Roatán je ukrytá pod&nbsp;hladinou. Nelze tak být na&nbsp;ostrově a&nbsp;nevidět ho z&nbsp;tohoto úhlu, to byste se&nbsp;totiž ochudili o&nbsp;půlku zážitku,“ říká Karolína&nbsp;Smítal, pro&nbsp;niž je honduraský ostrov v&nbsp;Karibiku v&nbsp;posledních několika letech částečným domovem. V&nbsp;roce 2017 zde společně s&nbsp;manželem Pavlem koupili malý domek a&nbsp;o&nbsp;rok později neodolali koupi hotelu, ze&nbsp;kterého je výhled přímo na&nbsp;podmaniv

Byznys snů: Tranquilseas na Roatánu

„Doma jsme tam, kde máme jeden druhého.“ 
Bába na&nbsp;Bali 
Jindřich a&nbsp;Michaela Lázňovští 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jindřich a&nbsp;Michaela Lázňovští jsou spolu přes&nbsp;pětatřicet let a&nbsp;říkají, že za&nbsp;tu dobu měli spoustu bláznivých plánů. Jednou se&nbsp;chtěli odstěhovat do&nbsp;Severní Ameriky, podruhé do&nbsp;Dominikánské republiky, pak zase na&nbsp;Kanárské ostrovy. Pokaždé ale přišli na&nbsp;důvod, proč rodnou zemi neopustit. Provozovali hotel na&nbsp;Šumavě, který skvěle fungoval, nakonec se&nbsp;však stal katalyzátorem pro&nbsp;velké životní rozhodnutí. „Z&nbsp;podnikání v&nbsp;Česku jsme byli úplně vyřízení. Trápily nás&nbsp;problémy s&nbsp;některými zaměstnanci, Jindra skončil v&nbsp;nemocnici s&nbsp;totálním vyčerpáním, pak se&nbsp;třemi utrženými vazy v&nbsp;rameni – a&nbsp;bylo toho daleko víc. Věděli jsme, že do&nbsp;budoucna by to s&nbsp;námi dopadlo zdravotně špatně. Potřebovali jsme větší klid,“ popisuje Michaela. Vážně tak začali přemýšlet nad&nbsp;tím, že si sbalí kufry a&nbsp;české strasti nechají za&nbsp;zády. 
„Oba jsme přemýšleli, kam půjdeme. Já prohlásila, že budu doma všude tam, kde můj dědek Jindra, a&nbsp;volba padla na&nbsp;Bali,“ směje se&nbsp;Michaela. Proč zrovna Bali? Za&nbsp;rozhodnutím nehledejte nic světoborného. Oba indonéský ostrov v&nbsp;minulosti již navštívili a&nbsp;jednoduše se&nbsp;tam cítili dobře. Prodali byt, koupili si jednosměrné letenky, zabalili nejnutnější a&nbsp;vyrazili na&nbsp;cestu. Na&nbsp;ostrově měli zajištěné ubytování na&nbsp;měsíc, potřebovali tak rychle najít místo, které by si dlouhodobě pronajali a&nbsp;kde by mohli žít. „Celý první měsíc byl plný úsměvných situací: jazyková bariéra, ale třeba i&nbsp;shánění brambor na&nbsp;vánoční bramborový salát, protože&nbsp;jsme přijeli v&nbsp;listopadu. Všechno se&nbsp;zvládlo! I&nbsp;ten salát byl. A&nbsp;pak jsme objevili náš vysněný dům,“ říká Michaela. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Dům nazvaný Villa Lontar se&nbsp;nachází na&nbsp;pláži, na&nbsp;místě, o&nbsp;kterém manželé snili, ale ani nedoufali, že by se&nbsp;jim sen mohl splnit. Na&nbsp;jedné straně je příroda plná zeleně a&nbsp;balijské zvířeny, na&nbsp;druhé straně oceán. Dům a&nbsp;ostrovní svět ale nechtěli mít jen sami pro&nbsp;sebe. Vykoupili všechny šroubky, hmoždinky a&nbsp;hřebíky, které byly v&nbsp;místních obchodech dostupné, a&nbsp;začali vrtat, přibíjet, zatloukat, podlepovat a&nbsp;věšet… Prostě tvořit ubytování pro&nbsp;hosty, kteří zatouží k&nbsp;„bábě a&nbsp;dědkovi“ na&nbsp;Bali vyrazit. „Interiéry jsme kompletně předělávali a&nbsp;jsou naším dílem. Vše navrhuji sama. Nábytek i&nbsp;další vybavení se&nbsp;musí na&nbsp;Bali kupovat u&nbsp;toho, kdo jej vyrábí. Jednak se&nbsp;tím&nbsp;podpoří daná rodina, jednak dostanete úplně jinou cenu. A&nbsp;navíc mě to baví,“ přibližuje Michaela. 
V&nbsp;roce 2018 se&nbsp;manželé Lázňovští seznámili s&nbsp;Petrem Kotíkem, zakladatelem cestovatelského projektu Amazing Places. Padli si s&nbsp;ním do&nbsp;oka, Petrovi se&nbsp;nesmírně zalíbila atmosféra, kterou zde vytvořili, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;tak o&nbsp;čtyři&nbsp;roky později naskytla příležitost pronájmu dvou vil v&nbsp;bezprostřední blízkosti té, kterou už manželé provozovali, neváhal ani chvilku a&nbsp;začal se&nbsp;svým týmem tvořit vlastní kouzelné místo v&nbsp;zahraničí. K&nbsp;Ville Lontar na&nbsp;pláži&nbsp;tak přibyla sousední Villa Rumah Bunga s&nbsp;výhledy na&nbsp;oceán a&nbsp;komplex balijských bungalovů Saba Cottages s&nbsp;krásnou zahradou. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Ke&nbsp;konceptu hotelu Bába na&nbsp;Bali Lázňovští říkají, že jej pojímají jako druhý domov, ale bez&nbsp;všech starostí, které má člověk&nbsp;doma na&nbsp;denním pořádku. „Vládne tady rodinná atmosféra, nikdo vás&nbsp;ráno nehoní z&nbsp;postele a&nbsp;nic po&nbsp;vás&nbsp;nechce. Naopak se&nbsp;snažíme, aby pobyt u&nbsp;nás&nbsp;byl opravdu bezstarostný. Připravíme vám snídani, uklidíme, vypereme a&nbsp;zařídíme i&nbsp;výlety, pokud budete chtít vyrazit objevovat Bali. Anebo můžete jen tak relaxovat,“ přibližují. Pobytu ale předchází i&nbsp;velká podpora před&nbsp;začátkem dovolené. Michaela s&nbsp;Jindrou hostům radí ohledně nákupu letenek, a&nbsp;když&nbsp;na&nbsp;to přijde, pomůžou i&nbsp;s&nbsp;jejich zajištěním. Cestu do&nbsp;exotické destinace se&nbsp;snaží usnadnit i&nbsp;tím, že dávají dopředu vědět, co všechno je potřeba zajistit před&nbsp;odletem. Při&nbsp;příletu pak hosty vyzvedávají na&nbsp;letišti jejich řidiči, kteří cestou zastaví ve&nbsp;směnárně či&nbsp;pomohou zařídit místní SIM kartu. Díky tomu má tak každý, kdo se&nbsp;do&nbsp;Báby na&nbsp;Bali vydá, pocit, jako kdyby jel spíše za&nbsp;kamarády na&nbsp;návštěvu. Možná i&nbsp;proto se&nbsp;z&nbsp;hostů často stávají přátelé, kteří s&nbsp;dvojicí na&nbsp;Bali zůstávají v&nbsp;kontaktu i&nbsp;po&nbsp;svém návratu domů. 
A&nbsp;jaký typ hostů k&nbsp;Lázňovským jezdí? „Často to jsou lidé, kteří by se&nbsp;na&nbsp;Bali jen tak nevydali. Vítají to, že v&nbsp;nás&nbsp;mají podporu po&nbsp;celou dobu – od&nbsp;rozhodnutí k&nbsp;nám přijet až&nbsp;po&nbsp;samotný pobyt a&nbsp;odlet zpátky. Být schopen se&nbsp;domluvit tak daleko od&nbsp;domova česky a&nbsp;mít na&nbsp;koho se&nbsp;spolehnout, je asi nejčastější důvod a&nbsp;společná charakteristika většiny našich hostů,“ říkají. Letos Villa Lontar mění majitele a&nbsp;manželé ještě nevědí, jestli jim prodlouží pronájem. Rozhodně ale nezoufají, protože&nbsp;budují nový projekt v&nbsp;rámci bungalovů Saba Cottages. I&nbsp;ve&nbsp;víru změn jsou si jistí jedním: odstěhovat se&nbsp;na&nbsp;Bali bylo bez&nbsp;sebemenších pochyb skvělé rozhodnutí. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Foto: Amazing Places

„Doma jsme tam, kde máme jeden druhého.“ 
Bába na&nbsp;Bali 
Jindřich a&nbsp;Michaela Lázňovští 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jindřich a&nbsp;Michaela Lázňovští jsou spolu přes&nbsp;pětatřicet let a&nbsp;říkají, že za&nbsp;tu dobu měli spoustu bláznivých plánů. Jednou se&nbsp;chtěli odstěhovat do&nbsp;Severní Ameriky, podruhé do&nbsp;Dominikánské republiky, pak zase na&nbsp;Kanárské ostrovy. Pokaždé ale přišli na&nbsp;důvod, proč rodnou zemi neopustit. Provozovali hotel na&nbsp;Šumavě, který skvěle fungoval, nakonec se&nbsp;však stal katalyzátorem pro&nbsp;velké životní rozhodnutí. „Z&nbsp;podnikání v&nbsp;Česku j

Byznys snů: Bába na Bali

Luxusní turistický ruch ovládlo cestování šité na&nbsp;míru – ekologické, osamělé a&nbsp;algoritmizované. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Ať si ti, kdo si to přejí, zachovají svou úctyhodnost. Já jsem chtěl svobodu; svobodu oddávat se&nbsp;jakýmkoli rozmarům, svobodu hledat v&nbsp;nejzazších koutech zeměkoule to krásné, radostné a&nbsp;romantické. Nesnáším výraz rovnoměrný postup a&nbsp;udělám vše, co svedu, abych se&nbsp;čemukoli takovému vyhnul. A&nbsp;až&nbsp;přijde můj čas zemřít, budu moci zemřít šťasten, protože&nbsp;budu mít za&nbsp;sebou všechny radosti, bolesti a&nbsp;vzrušení – veškeré emoce, které kdy kdo zažil – a&nbsp;budu obzvlášť šťasten, když&nbsp;budu ušetřen hloupé, obyčejné smrti v&nbsp;posteli.“ Tak popisoval svoji neodolatelnou touhu po&nbsp;nevšednosti Richard Halliburton, cestovatel nad&nbsp;jiné zběhlý a&nbsp;originální. A&nbsp;také úspěšný: onoho obzvláštního štěstí nezemřít hloupě a&nbsp;obyčejně v&nbsp;posteli se&nbsp;dočkal kdesi v&nbsp;Tichém oceánu jen tři&nbsp;roky poté, co je v&nbsp;dopisu rodičům typicky rozmáchle definoval. 
Dílo i&nbsp;osud barvitého amerického publicisty pomáhají inspirovat pozoruhodný společenský trend, i&nbsp;s&nbsp;jeho paradoxy a&nbsp;protimluvy, i&nbsp;po&nbsp;sto letech. Tehdy si mohl – a&nbsp;chtěl – dovolit cestovat do&nbsp;míst dalekých, exotických, neprozkoumaných a&nbsp;porůznu zapovězených jen dobrodruh jako on. Dnes jsou stejné destinace dostupné cestovatelům v&nbsp;řádu stovek tisíc či&nbsp;milionů. Trh s&nbsp;cestováním šitým na&nbsp;míru, tzv. bespoke travel, loni podle serveru statista.com obnášel 336 miliard dolarů a&nbsp;do&nbsp;roku 2030 by měl růst průměrným ročním tempem téměř osmi procent. Měl by tak výrazně překonat cestovní trh „obyčejně“ luxusní kategorie, jenž loni jen těsně nedosáhl na&nbsp;dva biliony dolarů. Během následujících pěti let by ho podle téhož zdroje mělo přibývat průměrně asi 6 % ročně. A&nbsp;to je pořád víc než dvojnásobek očekávaného tempa růstu světové ekonomiky, které renomovaný think-tank The Conference Board odhaduje na&nbsp;2,7 %. 
Co říkají makroekonomická čísla, potvrzují i&nbsp;hlasy z&nbsp;branže&nbsp;samotné. Po&nbsp;nucené pauze zaviněné koronavirovou pandemií se&nbsp;lidé vrhli na&nbsp;cestování jako diví. Největší podíl na&nbsp;onom přírůstku přitom mají ty nejdražší kategorie. 
To platí – ve&nbsp;světle často zmiňované všeobecně rostoucí zátěže životních nákladů snad trochu kontraintuitivně – ve&nbsp;velkém i&nbsp;v&nbsp;malém. „Z&nbsp;covidu jsme se&nbsp;zotavili natolik, že letos máme větší objem prodaných zájezdů než před&nbsp;pandemií,“ řekl magazínu HROT Marko Vanek, majitel rakouské cestovní kanceláře Planet Reisen specializované na&nbsp;skromné autobusové zájezdy do&nbsp;běžných destinací jako Jadran. „Největší nárůst je mezi relativně dobře zabezpečenými seniory, kteří tvoří podstatnou část naší klientely. Především u&nbsp;nich platí, že si rádi připlatí za&nbsp;dražší zájezd do&nbsp;luxusnějších destinací.“ 
Zotavení z&nbsp;covidové katastrofy ale nenastává všude stejně rychle. „Ačkoli ceny rychle rostou, na&nbsp;úroveň z&nbsp;roku 2019 jsme se&nbsp;dostali už loni,“ říká Alisa Om, turistická průvodkyně v&nbsp;thajském Bangkoku, která potvrzuje i&nbsp;rostoucí požadavky tamní klientely na&nbsp;individuální přístup. Jinde hrají roli jiné věci. „O&nbsp;stavu turistického ruchu v&nbsp;Gruzii rozhodují různé faktory, mezi nimi geopolitická situace,“ uvedla pro&nbsp;magazín HROT Inga Šaradze, koučka průvodců v&nbsp;gruzínské Adžárii. „Pandemie sice znamenala velkou ránu pro&nbsp;zahraniční turistiku, ale podnítila boom domácího cestování. Válka na&nbsp;Ukrajině zase změnila skladbu zahraničních turistů: Rusů a&nbsp;Ukrajinců skokově přibylo, ostatních návštěvníků ubylo.“ 
Veškerý luxusní turismus v&nbsp;Gruzii letos utrpěl ránu z&nbsp;nečekané strany. „Letos například takřka úplně zmizeli hosté ze&nbsp;Saúdské Arábie, kteří ještě nedávno v&nbsp;černomořském letovisku Batumi tvořili top klientelu,“ říká Šaradze. „Znovu se&nbsp;jim otevřela možnost cestovat do&nbsp;Turecka, které je cenově příznivější, ačkoli je celkově lépe zařízeno na&nbsp;přijetí velkého počtu turistů, například mají nesrovnatelně kvalitnější resorty. Během několika let politického napětí mezi Ankarou a&nbsp;Rijádem si mnoho arabských turistů zvyklo jezdit namísto Turecka do&nbsp;Gruzie, což už dnes opět neplatí.“ 
Na&nbsp;druhé straně Keňa&nbsp;návrat do&nbsp;předpandemických poměrů očekává teprve letos, předpovídá pro&nbsp;magazín HROT Debra Lizzy Auma, majitelka tamní cestovky Afric Mzizi Safaris. „Drastický úbytek turistů z&nbsp;doby pandemie přetrvává dlouho i&nbsp;kvůli rostoucím cenám – například poplatky za&nbsp;vstup do&nbsp;národních parků se&nbsp;loni zvedly ze&nbsp;sedmdesáti na&nbsp;200 dolarů na&nbsp;osobu.“ 
Většina jejích klientů má s&nbsp;dobrodružnějším cestováním zkušenosti, obvykle to není jejich první podobná cesta, a&nbsp;jsou proto ve&nbsp;svých požadavcích velmi konkrétní. Právě v&nbsp;destinacích typu Afrika spočívá značná část kouzla na&nbsp;míru šitého programu v&nbsp;logistice. „Požadavky se&nbsp;liší země od&nbsp;země – v&nbsp;Keni například chtějí klienti být svědky migrace divoké zvěře v&nbsp;parku Masai Mara a&nbsp;později relaxovat u&nbsp;bílých písečných pláží v&nbsp;Diani Beach, jiní chtějí do&nbsp;Zimbabwe, aby viděli Viktoriiny vodopády, ještě další touží spojit návštěvu největší africké hory Kilimandžáro s&nbsp;tamním safari nebo se&nbsp;sledováním goril a&nbsp;šimpanzů ve&nbsp;Rwandě či&nbsp;Ugandě,“ říká Auma. Zatímco v&nbsp;Evropě si umí cestování přes&nbsp;trojí „neexistující“ schengenskou hranici i&nbsp;s&nbsp;ubytováním zařídit během hodiny kdokoli s&nbsp;přístupem k&nbsp;internetu a&nbsp;polovinou mozku sám, v&nbsp;Africe to může být oříšek a&nbsp;pomoc místního specialisty bývá nezbytná. 
Trend rostoucí obliby dražšího, luxusnějšího a&nbsp;více individuálně ošéfovaného cestování potvrzují i&nbsp;české cestovky. „Významně roste podíl těch našich klientů, kteří míří výš než do&nbsp;Turecka či&nbsp;Řecka: dovolená pro&nbsp;pětičlennou rodinu za&nbsp;čtvrt milionu korun není ničím&nbsp;výjimečným. Nejdražší zájezd, který jsme letos prodali, stál 1,3 milionu korun,“ řekla magazínu HROT mluvčí největší tuzemské cestovní agentury Invia Jiřina Ekrt Jirušková. 
Podobnou zkušenost má i&nbsp;Čedok, další gigant mezi českými cestovkami. Ta se&nbsp;vrátila na&nbsp;předpandemickou úroveň již loni a&nbsp;letos registruje třicetiprocentní nárůst prodeje napříč všemi kategoriemi zájezdů. Prim ovšem hrají právě dovolené na&nbsp;míru. „Poptávka po&nbsp;takovém typu pobytu je oproti loňském roku vyšší o&nbsp;více než 200 procent,“ sdělila Hrotu mluvčí firmy Kateřina Pavlíková. „Souvisí to jak s&nbsp;rekordním zájmem o&nbsp;cestování napříč všemi zájezdy a&nbsp;destinacemi, tak se&nbsp;stále silnějším důrazem na&nbsp;individuální požadavky a&nbsp;představy cestovatelů.“ 
Jedním z&nbsp;takových požadavků je flexibilita načasování. Rezervační systémy kombinují ubytování v&nbsp;destinacích s&nbsp;odlety dopravců na&nbsp;pravidelných linkách z&nbsp;různých letišť v&nbsp;Česku i&nbsp;sousedních zemích. „Běžné charterové lety umožňují zájezdy nejčastěji na&nbsp;týden, dva týdny, případně na&nbsp;10 dní. Dynamické balíčky to mění na&nbsp;různě dlouhé zájezdy, ať už třeba na&nbsp;čtyři&nbsp;až&nbsp;pět dní u&nbsp;klientů, kteří nechtějí být v&nbsp;zahraničí dlouho, nebo na&nbsp;jiné nestandardní délky,“ říká Pavlíková. 
Mezi nejoblíbenější destinace pro&nbsp;tento typ pobytu patří Spojené arabské emiráty, Maledivy, Bali, Kostarika, Mexiko, ale také ostrovy v&nbsp;Karibiku nebo Středomoří, konkrétně táhne Malta nebo řecké ostrovy Mykonos, Skiathos či&nbsp;Santorini. „Speciální skupinou jsou pak zájemci o&nbsp;exkluzivní ubytování a&nbsp;zážitky, například takto zprostředkováváme pobyt i&nbsp;na&nbsp;soukromém ostrově u&nbsp;Madagaskaru nebo různé zaoceánské plavby,“ říká mluvčí Čedoku. 
Takoví klienti dávají přednost hotelům vyšší kategorie, čtyř- a&nbsp;pětihvězdičkovým, jezdí na&nbsp;výlety v&nbsp;destinaci s&nbsp;česky hovořícími průvodci a&nbsp;mají zájem o&nbsp;výběr konkrétního sedadla v&nbsp;letadle, business class nebo catering na&nbsp;palubě. Častěji si také vybírají stravu v&nbsp;režimu all inclusive a&nbsp;ubytování se&nbsp;službami navíc, nejčastěji wellness nebo dětský klub. 
To vše pochopitelně není zadarmo. Zatímco běžné šestidenní safari v&nbsp;Keni pořídíte za&nbsp;tři&nbsp;až&nbsp;čtyři&nbsp;tisíce dolarů, pobyt v&nbsp;luxusní Maputa Lodge v&nbsp;Botswaně už je v&nbsp;úplně jiné lize, jak vyplynulo z&nbsp;otázek, jež magazín HROT kladl Kristýně Kopečkové z&nbsp;kanceláře Exclusive Tours, jež se&nbsp;na&nbsp;bespoke travel pro&nbsp;nejnáročnější klientelu specializuje. Čtyřčlennou rodinu vyjde dvoutýdenní pobyt přibližně na&nbsp;900 tisíc korun. „Pak jsou tam další zařízení, kde už je ubytování trochu dražší,“ dodala Kopečková na&nbsp;uklidněnou. 
A&nbsp;co doprava? Pokud se&nbsp;nechcete otravovat na&nbsp;letištích déle, než je nezbytně třeba, můžete zvolit přímý soukromý let z&nbsp;Prahy. Ceny takové legrace začínají třeba u&nbsp;zmíněné Botswany na&nbsp;necelých třech milionech korun. Jednoduše řečeno, i&nbsp;čeští klienti se&nbsp;začínají valem řadit k&nbsp;těm, kteří stále více žádají dopřát si od&nbsp;začátku do&nbsp;konce dovolené přesně to, co chtějí. 
Tady se&nbsp;do&nbsp;idylického obrazu ideální dovolené začíná plíživě vkrádat problém. Dovolená – protože&nbsp;většina z&nbsp;nás&nbsp;cestuje právě tehdy – existuje na&nbsp;světě proto, abychom z&nbsp;ní měli radost, aby nás&nbsp;obšťastnila. Člověk&nbsp;však je sám sobě velice špatným rádcem stran toho, co mu přinese radost. 
Na&nbsp;první pohled to nezní tak složitě. Nedávno zesnulý izraelsko-americký psycholog Daniel Kahneman, jinak autorita přes&nbsp;věci štěstí, definuje v&nbsp;knize Objective Happiness (Objektivní štěstí) jeho podstatu. Objektivní úroveň štěstí vnímá jako míru, do&nbsp;jaké člověk&nbsp;chce, aby zážitek, který v&nbsp;daném okamžiku prožívá, pokračoval. Potíž je v&nbsp;tom, že ačkoli většina z&nbsp;nás&nbsp;dokáže celkem přesně postihnout moment, který by chtěla z&nbsp;uvedeného důvodu prodloužit, schopnost předvídat totéž do&nbsp;budoucnosti je nám do&nbsp;značné míry odepřena. Cestování během dovolené je toho jasným dokladem. Domníváme se, nebo rádi bychom se&nbsp;domnívali, že nejšťastnější budeme, když&nbsp;vezmeme rodinu na&nbsp;týden či&nbsp;dva někam, kde to neznáme, aby naše vzájemné vztahy nějakým zázračným způsobem ožily. Málokdy triumfuje naděje nad&nbsp;zkušeností tak předvídatelně a&nbsp;zároveň neúprosně. Většinu z&nbsp;nás&nbsp;v&nbsp;dovolenkovém cestování pro&nbsp;radost omezují čas a&nbsp;(často důrazněji) rozpočet. Zhusta nemůžeme jet přesně tam, kam bychom si přáli; právě tehdy, kdy bychom chtěli; tak pohodlně, jak bychom si představovali; a&nbsp;dopřát si během té krátké doby všechno to, oč máme zájem. To na&nbsp;jedné straně zvyšuje tlak na&nbsp;to, aby se&nbsp;onen zážitek, tak či&nbsp;onak okleštěný vnějšími okolnostmi, skutečně povedl. To pak vede k&nbsp;výrokům typu „Teď se&nbsp;budeme mít dobře!“, pronášeným přes&nbsp;pevně zaťaté zuby, jako by ta věta sama sebe pohřbívala. 
Na&nbsp;straně druhé nám ovšem právě ona omezení dopřávají překážky, jež je třeba překonat, z&nbsp;čehož se&nbsp;pak můžeme skutečně radovat. Stihneme letadlo, které užuž vypadá, že odletí bez&nbsp;nás. Zabloudíme a&nbsp;musíme se&nbsp;domluvit maďarsky. Jsme nuceni přespat za&nbsp;deště pod&nbsp;širým nebem. Přežijeme ztrátu klíčů, kocovinu, nenávratné založení – či&nbsp;kritické vyprázdnění – peněženky, zlomený stěžeň a&nbsp;podobné radosti. Špatná rozhodnutí dávají vzniknout dobrým historkám. 
V&nbsp;danou chvíli rozhodně nechceme takový zážitek jakkoli prodlužovat, naopak, proklínáme sami sebe, jeden druhého i&nbsp;celý okolní svět a&nbsp;zaříkáme se, že takový nesmysl jako dovolenou v&nbsp;daleké cizině už nikdy nepodstoupíme. Jakmile však problém odezní, víme, že jsme ve&nbsp;zkoušce obstáli, protivenství překonali a&nbsp;dokázali sami sobě, že nejsme na&nbsp;světě docela zbyteční. Sami sobě přiřkneme punc ostříleného cestovatele, stejně jako touž dobou loni. 
Většině z&nbsp;nás&nbsp;výše popsané lapálie nahrazují skutečné riziko, za&nbsp;nímž jezdil Richard Halliburton. Rádi se&nbsp;vžijeme do&nbsp;jeho role hrdiny, ale žádné obzvláštní riziko kvůli tomu podstupovat nechceme. To není z&nbsp;prstu vycucané arbitrárně misantropické tvrzení: mezi hlavní faktory, které ovlivňují výběr destinace pro&nbsp;luxusní dovolené, patřily podle průzkumu serveru luxurytraveladvisor.com v&nbsp;roce 2022 bezpečnost (64 %), dostupnost luxusního ubytování (53 %), příroda (53 %) a&nbsp;teplé počasí (52 %). Mezi další faktory se&nbsp;řadilo to, zda jsou destinace snadno dostupné komerčními lety, zda nabízejí outdoorové aktivity, zda jsou blízko pláže a&nbsp;zda nabízejí „zážitky na&nbsp;celý život“. 
Jenže&nbsp;atraktivita luxusu a&nbsp;maximálního pohodlí má své hranice. „V&nbsp;letech 2022–23 jsme po&nbsp;pandemii byli svědky masivního nárůstu individuálních cest,“ řekl Peter Strebel, šéf americké odnože&nbsp;globálního poskytovatele dat o&nbsp;cestovním ruchu RateGain, serveru hotelsabovepar.com. „Letos však vidíme, že páry nebo skupinky podíl osamocených cestujících překonávají. Touha po&nbsp;společných zážitcích a&nbsp;spojení formuje jejich preference směrem k&nbsp;intimnějším cestám. Na&nbsp;vzestupu je trend ‚friendcations‘, kdy cestovatelé přijíždějí z&nbsp;různých zemí, aby se&nbsp;v&nbsp;dané destinaci ubytovali společně.“ To by mohlo naznačovat, že lidé, mají-li možnost volby, chtějí spíše zážitky sdílené než individuální – ačkoli tím&nbsp;vlastní pohodlí omezují. Cestovní průmysl nicméně vychází poptávce po&nbsp;luxusu, pohodlí a&nbsp;bezpečnosti maximálně vstříc. „Se&nbsp;psem vás&nbsp;neubytují, protože&nbsp;v&nbsp;oblasti Kashiambaras je mnoho divoké zvěře – a&nbsp;přítomnost psa by mohla představovat nebezpečí,“ říká o&nbsp;zmiňované Maputa Lodge v&nbsp;Botswaně Kristýna&nbsp;Kopečková z&nbsp;Exclusive Tours. Řekli byste možná, že když&nbsp;dáte za&nbsp;ubytování skoro milion, třeba by šlo někomu podstrčit dvacet dolarů navrch, aby se&nbsp;o&nbsp;Bobíka postaral, zatímco budete obdivovat plameňáky – ale bespoke travel není holubník. 
Právě naopak. Dejme slovo serveru luxurybalitours.com, taktéž specializovanému na&nbsp;turismus střižený na&nbsp;míru. Ten shrnuje, co odlišuje bespoke travel od&nbsp;„běžného“ luxusního cestování, v&nbsp;pěti bodech. Zaprvé je to klid v&nbsp;duši. „Napětí se&nbsp;rozplývá, protože&nbsp;se&nbsp;nemusíte obávat nadcházejícího výletu. Představte si sami sebe na&nbsp;teplé tropické pláži, jak kloužete mírnými vodami (...), a&nbsp;ovocný koktejl, který čeká u&nbsp;vašeho lehátka,“ láká server. 
Jako bod číslo dvě figuruje pohodlí. „Není nic lepšího, než když&nbsp;se&nbsp;o&nbsp;vaše potřeby a&nbsp;přání postarají podle vašeho plánu. Nečekají vás&nbsp;žádné autobusové jízdní řády, smlouvy o&nbsp;pronájmu nebo vlajky taxíků.“ A&nbsp;je to. 
Třetím bodem jsou zážitky. „Máte zaručené exkluzivní zážitky, které jsou běžnému turistovi odepřeny: soukromé večeře s&nbsp;obsluhou, soukromé prohlídky místních zajímavostí a&nbsp;intimní lázeňské balíčky šité na&nbsp;míru vašim specifickým potřebám.“ Nakolik je na&nbsp;míru šitý lázeňský balíček etalonem autenticity, ponechme na&nbsp;individuálním posouzení. 
Další body tvoří průvodci, kteří vám ukážou „tajná místa mimo vyšlapané stezky“, a&nbsp;skutečnost, že „zájezd si může objednat kdokoli, ale zájezd na&nbsp;míru můžete zažít jen vy“. 
Bespoke travel coby vycházející hvězda cestovatelského nebe dává v&nbsp;témž duchu vzniknout mnoha novým pohostinským zařízením – největším hitem jsou butikové hotely. Server hotelsabovepar.com zmiňuje letos nově otevírané podniky Hotel Willa v&nbsp;Taosu v&nbsp;americkém Novém Mexiku, Silvestre Nosara v&nbsp;Kostarice, Santo Mine na&nbsp;řeckém ostrově Santorini, brazilský Soho House São&nbsp;Paulo, Kotiyagala Luxury Villas na&nbsp;Šrí Lance a&nbsp;několik dalších. 
Jedním z&nbsp;nich je Casa Loma v&nbsp;kalifornském Laguna Beach, pár minut cesty jižně od&nbsp;Los Angeles. Stojí nedaleko Tichého oceánu, pouhé čtyři&nbsp;metry nad&nbsp;jeho hladinou, ale když&nbsp;jej vyfotíte šikovně, vypadá to velice dramaticky. Vzdušnou čarou pět kilometrů odtud (skoro je na&nbsp;něj z&nbsp;Casa Loma vidět) se&nbsp;nad&nbsp;kaňonem říčky Aliso Creek tyčí modernistická stavba Hangover House, již si na&nbsp;sklonku života nechal postavit Richard Halliburton. Přímo pod&nbsp;okny má stodvacetimetrový, skutečný sráz.

Luxusní turistický ruch ovládlo cestování šité na&nbsp;míru – ekologické, osamělé a&nbsp;algoritmizované. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Ať si ti, kdo si to přejí, zachovají svou úctyhodnost. Já jsem chtěl svobodu; svobodu oddávat se&nbsp;jakýmkoli rozmarům, svobodu hledat v&nbsp;nejzazších koutech zeměkoule to krásné, radostné a&nbsp;romantické. Nesnáším výraz rovnoměrný postup a&nbsp;udělám vše, co svedu, abych se&nbsp;čemukoli takovému vyhnul. A&nbsp;až&nbsp;přijde můj čas zemřít, budu moci zemřít šťasten, protože&nbsp;budu mít za&nbsp;sebou všechny radosti, bolesti a&nbsp;vzrušení – veškeré emoce, které kdy kdo zažil – a&nbsp;budu obzvlášť šťasten, když&nbsp;budu

Blues splněných snů

Jak se&nbsp;z&nbsp;nutnosti postupně stávala radost, z&nbsp;radosti byznys a&nbsp;z&nbsp;byznysu cesta k&nbsp;sebepoznání. 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
776 před&nbsp;Kristem – olympijské hry 
Rozvoj olympijských her ve&nbsp;starém Řecku byl významným podnětem pro&nbsp;cestovní ruch. Diváci cestovali do&nbsp;dějiště her a&nbsp;ubytovávali se&nbsp;ve&nbsp;stanových táborech. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
1271–1455 – kšeft a&nbsp;věda 
Středověk&nbsp;dopřával globální cestování pouze výjimečným osobnostem. V&nbsp;letech 1271–1295 cestoval Asií po&nbsp;tzv. hedvábné stezce benátský obchodník, objevitel a&nbsp;spisovatel Marco Polo. O&nbsp;zhruba sto let později jej následoval starožitník&nbsp;Cyriak z&nbsp;Ancony, jenž si výzkumem antických artefaktů vysloužil přídomek Otec archeologie. 
&nbsp; 
<clink anchorid="7"></clink> 
1660–1800 – Grand Tour 
Od&nbsp;17. do&nbsp;počátku 19. století si příslušníci (zejména&nbsp;britské) smetánky navykli absolvovat cestu po&nbsp;Evropě s&nbsp;obvyklým cílem v&nbsp;Itálii. Pro&nbsp;tento zvyk, jenž měl především vzdělávací účel, se&nbsp;vžil termín „tour“ – k&nbsp;turistice už byl jen krůček. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
1841 – Thomas Cook Company 
Angličan Thomas Cook zahajuje éru organizovaného cestovního ruchu. Uspořádá první cestu pro&nbsp;570 klientů po&nbsp;železnici, později přidává stravování a&nbsp;vstupenky na&nbsp;dostihy. V&nbsp;roce 1855 organizuje první zahraniční cestu na&nbsp;mezinárodní výstavu v&nbsp;Paříži. Máme tu první mezinárodní turistický balíček. 
&nbsp; 
<clink anchorid="8"></clink> 
1920 – jednotný pas 
Společnost národů svolává konferenci o&nbsp;pasech. Doporučuje zavést jednotnou formu zahraničního pasu „mezinárodního typu“ o&nbsp;maximálně 32 stranách a&nbsp;všemi údaji v&nbsp;angličtině nebo francouzštině. 
&nbsp; 
<clink anchorid="9"></clink> 
1949 – low-cost 
Americká letecká společnost Pacific-Southwest Airlines spouští první nízkonákladovou linku mezi kalifornskými městy Los Angeles a&nbsp;San Francisco. 
&nbsp; 
<clink anchorid="10"></clink> 
1970 – all-inclusive 
Mexická vláda staví v&nbsp;malebném pásu karibského pobřeží turistické středisko Cancún. Jedno z&nbsp;prvních plánovaných letovisek na&nbsp;světě dává vzniknout konceptu all-inclusive. 
&nbsp; 
<clink anchorid="11"></clink> 
1975 – Světová turistická organizace 
OSN zakládá Světovou turistickou organizaci. Pokud jste o&nbsp;ní nikdy neslyšeli, je to proto, že nedělá nic užitečného. 
&nbsp; 
<clink anchorid="12"></clink> 
1979 – věrnostní program 
Společnost Texas International Airlines spouští první věrnostní program, který sleduje počet nalétaných kilometrů. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
1988 – zábavní megaloď 
Firma Royal Caribbean představuje Sovereign of the Seas, první megaloď svého druhu v&nbsp;branži&nbsp;zábavních námořních plaveb. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
2001 – kosmický výlet 
11. září činí z&nbsp;celosvětové letecké dopravy kvůli rušivým bezpečnostním opatřením pozemský ekvivalent pekla. Zároveň Dennis Anthony Tito financuje svůj vlastní výlet do&nbsp;vesmíru coby první kosmický turista. 
&nbsp; 
2009–2020 – bleisure 
Britský think-tank The Future Laboratory poprvé zmiňuje výraz bleisure (business+pleasure), jenž charakterizuje trend slučování pracovních a&nbsp;soukromých cest. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
2020–2024 – bespoke travel 
Koronavirová pandemie přes&nbsp;noc zastavuje prakticky veškerý mezinárodní cestovní ruch. O&nbsp;dva roky později se&nbsp;řečená branže&nbsp;vrací s&nbsp;plnou silou. Součástí mainstreamu se&nbsp;stává pojem bespoke travel, cestování na&nbsp;míru.

Jak se&nbsp;z&nbsp;nutnosti postupně stávala radost, z&nbsp;radosti byznys a&nbsp;z&nbsp;byznysu cesta k&nbsp;sebepoznání. 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
776 před&nbsp;Kristem – olympijské hry 
Rozvoj olympijských her ve&nbsp;starém Řecku byl významným podnětem pro&nbsp;cestovní ruch. Diváci cestovali do&nbsp;dějiště her a&nbsp;ubytovávali se&nbsp;ve&nbsp;stanových táborech. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
1271–1455 – kšeft a&nbsp;věda 
Středověk&nbsp;dopřával globální cestování pouze výjimečným osobnostem. V&nbsp;letech 1271–1295 cestoval Asií po&nbsp;tzv. hedvábné stezc

Cestování časem

Filip Magalhães

Snem Tomáše Zapletala je vytvořit projekt, který by změnil svět. Založil několik firem, nakonec se&nbsp;našel v&nbsp;cestovatelské platformě Worldee. Do&nbsp;ní teď přiteče sto milionů korun, které půjdou nejen na&nbsp;vylepšování aplikace a&nbsp;zahraniční expanzi, ale i&nbsp;na&nbsp;velké stěhování. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Teď je to ještě ten pravý startupový punk. Worldee sídlí v&nbsp;jednom karlínském bytě, ten už ale rychle rostoucí firmě přestává stačit. „Potřebujeme profesionálnější prostředí. Tady se&nbsp;mítinkuje v&nbsp;podstatě kdekoliv, i&nbsp;v&nbsp;koupelně nebo na&nbsp;záchodě,“ říká s&nbsp;nadsázkou Tomáš Zapletal, zakladatel cestovatelské platformy. Na&nbsp;návštěvě ve&nbsp;Worldee jsme podruhé – před&nbsp;pár měsíci jsme tu dělali rozhovor, který nyní startup posune na&nbsp;jeho cestě zase o&nbsp;kus dál. 
Za&nbsp;pár týdnů se&nbsp;Zapletal a&nbsp;jeho kolegové přesunou do&nbsp;reálných kanceláří – byť v&nbsp;Karlíně, pražské startupové baště, zůstanou. 
Cestovatelská platforma Worldee dnes slouží jako jakási sociální síť pro&nbsp;lidi, kteří se&nbsp;chtějí nechat inspirovat při&nbsp;svých cestách. Zájezdy vymýšlejí buď&nbsp;dobrodruzi, kteří danou destinaci dobře znají, nebo expati. Jejich cílem je ukázat návštěvníkům hlavně místa, která nejsou přelidněnými turistickými pastmi. Zapletal tomu říká „autentické cestování“. 
Stěhování z&nbsp;bytu napomohla nejnovější investice, kterou se&nbsp;startupu podařilo získat i&nbsp;díky zmíněnému rozhovoru pro&nbsp;Hrot24.cz. Tehdy jedenatřicetiletý founder popisoval, že na&nbsp;pořádnou expanzi ještě jeho firma peníze&nbsp;nemá. „Novou investici bychom chtěli získat ještě v&nbsp;první polovině tohoto roku,“ uvedl v&nbsp;dubnu. A&nbsp;co řekl, to splnil. 
V&nbsp;investičním kole série A&nbsp;získalo Worldee finanční injekci v&nbsp;celkové výši&nbsp;100 milionů korun. Novým investorem platformy se&nbsp;stal Radim Smička, zakladatel největšího českého inzertního serveru Bazoš. Do&nbsp;startupu původem z&nbsp;Olomouce nalil celkem tři&nbsp;miliony eur, tedy 75 milionů korun. Další milion eur (téměř 25 milionů korun) pak přiteklo od&nbsp;současného investora, olomoucké společnosti Kaiperi Venture Capital. 
„Když&nbsp;nás&nbsp;Radim oslovil, cítil jsem obrovskou euforii. Myslím, že je to pro&nbsp;nás&nbsp;ideální investor. Jde o&nbsp;zkušeného byznysmena z&nbsp;internetového prostředí – a&nbsp;navíc i&nbsp;o&nbsp;velkého cestovatele,“ popisuje Zapletal, zatímco si užíváme poslední chvíle na&nbsp;dvorku činžáku, kde teď Worldee sídlí. Smička je podle něj vytíženým podnikatelem, který nemá čas řešit každou maličkost před&nbsp;tím, než vyrazí na&nbsp;dovolenou. „A&nbsp;my jsme služba, která mu cestování usnadní.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
To potvrzuje i&nbsp;Smička. Šéf Bazoše není mediálně příliš aktivní a&nbsp;rozhovor poskytl naposledy v&nbsp;roce 2020, pro&nbsp;HROT ale napsal, že je Worldee opravdu něčím, co sám využije. „Na&nbsp;základě toho rozhovoru jsem zjistil, že Worldee hledá investici. A&nbsp;ten projekt mě zaujal natolik, že jsem si o&nbsp;něm vyhledal všechny možné informace – a&nbsp;následně kontaktoval Tomáše, zda bychom se&nbsp;mohli sejít a&nbsp;investici probrat,“ vzpomíná. 
Od&nbsp;prvotního zájmu k&nbsp;samotnému rozhodnutí pak došlo poměrně rychle – rozhovor vyšel v&nbsp;půlce dubna, Zapletal se&nbsp;Smičkou si plácli už o&nbsp;měsíc později. A&nbsp;co rozhodlo? „To, že Worldee řeší cestování netradičním způsobem. V&nbsp;této oblasti je stále velká díra na&nbsp;trhu. A&nbsp;samozřejmě přispělo i&nbsp;to, že Tomáš stoprocentně věří produktu, který dělá, a&nbsp;je z&nbsp;Olomouce – stejně jako já,“ dodává zakladatel Bazoše. 
Zapletal a&nbsp;jeho tým nepoužijou získané peníze&nbsp;pouze na&nbsp;stěhování, to by bylo krátkozraké. Hlavním cílem je cesta, po&nbsp;které člověka provede aplikace Worldee. „Dám příklad. Koupíte si desetidenní cestu na&nbsp;Madeiru a&nbsp;odjedete na&nbsp;ni ve&nbsp;dvou. Víte ale, že by se&nbsp;vám nevyplatilo mít na&nbsp;celou tuto dobu zaplaceného průvodce. Toho tak nahradí naše appka, která cestovatele provede celým výletem – přivítá je na&nbsp;letišti, ukáže jim, kde si mají vyzvednout auto, odnaviguje je na&nbsp;hotel. Během výletů pak bude fungovat jako audioprůvodce,“ líčí mladý podnikatel. 
Podle Zapletala ale není jednoduché ani samotné vytváření cestovatelské aplikace. Jeho tým musí být napojen na&nbsp;obrovské množství dat, ze&nbsp;kterých „peče“ ideální dovolenou pro&nbsp;každého potenciálního zákazníka. „Opravdu, velká část investice tak půjde do&nbsp;budování technologie, abychom naše itineráře na&nbsp;vlastní pěst udělali škálovatelné a&nbsp;dostupné pro&nbsp;všechny naše klienty,“ pokračuje Zapletal. Další peníze&nbsp;pak půjdou na&nbsp;vylepšování mobilní aplikace. 
A&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě zajistí investice chod na&nbsp;období, během nějž chce startup expandovat tak, aby do&nbsp;budoucna tvořila polovinu jeho zákazníků zahraniční klientela. Worldee nejdřív&nbsp;zamíří do&nbsp;Polska a&nbsp;Německa, pak se&nbsp;uvidí. „Takhle si otestujeme jeden východní a&nbsp;jeden západní trh zároveň. Investice nám určitě pomůže ke&nbsp;vstupu do&nbsp;mnoha zemí, ze&nbsp;začátku se&nbsp;ale budeme soustředit jen na&nbsp;tyto dvě.“ 
Podnikat začal Zapletal už v&nbsp;patnácti letech. Založil e-shop s&nbsp;módou, později i&nbsp;agenturu na&nbsp;jízdu ve&nbsp;sportovních autech a&nbsp;také neziskovou organizaci, která organizuje zážitky pro&nbsp;děti z&nbsp;dětských domovů a&nbsp;klokánků. Celou dobu ale snil o&nbsp;projektu, jenž by změnil svět. A&nbsp;teprve ve&nbsp;startupu Worldee se&nbsp;doopravdy našel. Chyběla mu platforma, která by fungovala jako cestovatelský deník, do&nbsp;nějž jde ukládat vzpomínky na&nbsp;cesty – a&nbsp;který by i&nbsp;pomáhal dalším lidem nacházet inspiraci na&nbsp;jejich vlastní dobrodružství. 
Do&nbsp;Worldee pak jako andělští investoři&nbsp;vstoupili v&nbsp;roce 2020 Josef Průša&nbsp;a&nbsp;Ondřej Průša&nbsp;z&nbsp;Prusa Research. Úspěšná pražská 3D tiskařská firma nejprve do&nbsp;cestovatelského startupu nalila 10,2 milionu korun, později mu poslala ještě 10 milionů. V&nbsp;roce 2022 se&nbsp;pak Průšové složili s&nbsp;investiční společností Kaiperi na&nbsp;dalších 27 milionů korun. 
Dnes je Worldee rozsáhlou platformou s&nbsp;nabídkou cest do&nbsp;60 destinací. A&nbsp;ambice má veliké. Startup se&nbsp;chce stát dalším českým jednorožcem, za&nbsp;několik let by rád nabízel i&nbsp;cesty do&nbsp;vesmíru. „Jen málo lidí si uvědomuje, že jsme na&nbsp;prahu kosmické turistiky. Myslím si, že za&nbsp;deset let bude naprosto běžné, že si letenku do&nbsp;vesmíru budou moci kupovat i&nbsp;lidé ze&nbsp;střední Evropy,“ věří Zapletal. 
Mladý startupista už navštívil Keňu&nbsp;– kde se&nbsp;mimochodem zrodil nápad založit Worldee –, Tanzanii, Ugandu, Dominikánskou republiku, Spojené arabské emiráty, Indonésii, Thajsko, Jižní Koreu nebo Japonsko. Letos plánuje svůj první sólo trip, zamíří do&nbsp;Jižní Ameriky. Nejspíš se&nbsp;ale nepodívá do&nbsp;Brazílie, a&nbsp;to k&nbsp;velkému zármutku autora těchto řádků, který z&nbsp;největší latinskoamerické země pochází. 
Favoritem je u&nbsp;Zapletala totiž Peru. „Vlastně jsem nikdy necestoval sám, takže&nbsp;si to teď poprvé vyzkouším. Pojedu jen s&nbsp;batohem, spát budu po&nbsp;hostelech nebo pod&nbsp;širákem,“ plánuje. A&nbsp;na&nbsp;jak dlouho? „Co mi Worldee dovolí. Maximálně to vidím na&nbsp;10 dní.“ 
„Autentické cestování“ je stále oblíbenější. Někteří lidé se&nbsp;cestovkám vyhýbají třeba proto, že chtějí ušetřit, naplánovat si dovolenou po&nbsp;svém, objevit i&nbsp;méně známá místa nebo se&nbsp;co nejvíc sblížit s&nbsp;místními. Měnící se&nbsp;preference cestovatelů dokazují i&nbsp;tržby Worldee – loni se&nbsp;vyšplhaly na&nbsp;41 milionů korun. Oproti roku 2022 tak původně olomoucký startup vyrostl o&nbsp;400 procent. 
Za&nbsp;rostoucími čísly platformy podle něj stojí nejen chuť lidí po&nbsp;alternativním cestování, ale i&nbsp;třeba spolupráce startupu s&nbsp;influencery. Jedním z&nbsp;nich je třeba Kovy, který se&nbsp;svým přítelem Mírou procestoval Skotsko. Lidé se&nbsp;tak díky Worldee mohou vydat po&nbsp;jeho stopách a&nbsp;navštívit nejen Edinburgh, ale i&nbsp;jezero Loch Ness, hrad Dunnottar nebo Glenfinnanský viadukt známý z&nbsp;kouzelnických filmů o&nbsp;Harrym Potterovi. Ceny za&nbsp;takový zážitek začínají na&nbsp;34 tisících korunách. 
A&nbsp;kam se&nbsp;letos v&nbsp;létě vydat? „Nejoblíbenější je u&nbsp;nás&nbsp;Island a&nbsp;Madeira, v&nbsp;poslední době narůstá popularita Azorských ostrovů. Jedou ale i&nbsp;Faerské ostrovy, Maledivy, Bali, Srí Lanka nebo Mexiko,“ popisuje Zapletal.

Snem Tomáše Zapletala je vytvořit projekt, který by změnil svět. Založil několik firem, nakonec se&nbsp;našel v&nbsp;cestovatelské platformě Worldee. Do&nbsp;ní teď přiteče sto milionů korun, které půjdou nejen na&nbsp;vylepšování aplikace a&nbsp;zahraniční expanzi, ale i&nbsp;na&nbsp;velké stěhování. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Teď je to ještě ten pravý startupový punk. Worldee sídlí v&nbsp;jednom karlínském bytě, ten už ale rychle rostoucí firmě přestává stačit. „Potřebujeme profesionálnější prostředí. Tady se&nbsp;mítinkuje v&nbsp;podstatě kdekoliv, i&nbsp;v&nbsp;koupelně nebo na&nbsp;záchodě,“ říká s&nbsp;nadsázkou Tomáš Zapletal, zakladatel cestovatelské platf

Cestovatelská euforie

Jen kousek od&nbsp;Štvanické lávky na&nbsp;karlínské straně Vltavy ožilo v&nbsp;posledních měsících malé náměstí utvářené monumentálními kancelářskými budovami tandemem podniků. Prvním je restaurace Karlínská Holka, druhým loungový bar Revír. A&nbsp;tam jsme se&nbsp;vydali. Ivo Suchomel a&nbsp;Václav Jahn měli za&nbsp;to, že by si rozlehlý kancelářský komplex zasloužil trochu té odpolední pohody. S&nbsp;jarem se&nbsp;venku objevila i&nbsp;mobilní koktejlová a&nbsp;pivní stanice v&nbsp;upraveném kontejneru. U&nbsp;skvělého koktejlu se&nbsp;můžete nechat unášet bezstarostnou atmosférou, kterou podtrhuje i&nbsp;nedaleká řeka. 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;roce 2017 založil Ivo Suchomel společnost Dejsiprostor, která usiluje o&nbsp;to, aby se&nbsp;v&nbsp;nově vznikajících čtvrtích dobře žilo. Pod&nbsp;taktovkou měli třeba skladbu podniků v&nbsp;prvním gastronomickém hubu Manifesto. „Začali se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;obracet také developeři, kteří ve&nbsp;svých projektech chtějí mít pěkný mix retailových konceptů. Mezi nimi i&nbsp;společnost Ca Immo, která stojí za&nbsp;kancelářským komplexem v&nbsp;Karlíně. Postupně jsme sem dali restauraci, školku, jógové studio a&nbsp;v&nbsp;zimě jsme začali provozovat kluziště River Rink a&nbsp;Après&nbsp;Skate bar.“ 
Provoz zimního baru se&nbsp;Ivo Suchomelovi zalíbil a&nbsp;začal uvažovat nad&nbsp;celoročním barem. Do&nbsp;týmu přizval Václava Jahna, jenž měl z&nbsp;gastronomie letité zkušenosti, architekty ze&nbsp;studia Mar.s&nbsp;a&nbsp;začal se&nbsp;rodit Revír: bar, který láká na&nbsp;pohodovou atmosféru s&nbsp;berlínským šmrncem, skvělé drinky a&nbsp;elektronickou hudbu. „Za&nbsp;dýdžejským pultem máme hlavně ženy. Na&nbsp;hudbě si zakládáme a&nbsp;jsme rádi, že nám tady nehraje mainstream, ale spíše underground. Revír ale není diskotéka, podmínkou je, že se&nbsp;všichni hosté musí slyšet,“ doplňuje Jahn. 
V&nbsp;teplých měsících se&nbsp;do&nbsp;Revíru vejde až&nbsp;250 lidí. Interiér totiž rozšiřuje lákavé venkovní sezení a&nbsp;speciální bar, jemuž majitelé přezdívají „plechovka“ – vznikl v&nbsp;kontejneru, kde se&nbsp;původně skladovala kola. Kromě klasických koktejlů s&nbsp;karlínským twistem si můžete dát i&nbsp;pivo nebo něco z&nbsp;hezkého výběru nealkoholických drinků. „Nacházíme se&nbsp;v&nbsp;takové korporátní vesnici, ale tím&nbsp;spíš chceme, aby se&nbsp;tady lidé cítili uvolněně,“ uzavírá Jahn. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Revír 
Karolinská 7, Praha 8 – Karlín

Jen kousek od&nbsp;Štvanické lávky na&nbsp;karlínské straně Vltavy ožilo v&nbsp;posledních měsících malé náměstí utvářené monumentálními kancelářskými budovami tandemem podniků. Prvním je restaurace Karlínská Holka, druhým loungový bar Revír. A&nbsp;tam jsme se&nbsp;vydali. Ivo Suchomel a&nbsp;Václav Jahn měli za&nbsp;to, že by si rozlehlý kancelářský komplex zasloužil trochu té odpolední pohody. S&nbsp;jarem se&nbsp;venku objevila i&nbsp;mobilní koktejlová a&nbsp;pivní stanice v&nbsp;upraveném kontejneru. U&nbsp;skvělého koktejlu se&nbsp;můžete nechat unášet bezstarostnou atmosférou, kterou podtrhuje i&nbsp;nedaleká řeka. 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;roce 20

Stylový bar v korporátní vesnici

<clink anchorid="1"></clink> 
Za&nbsp;první republiky se&nbsp;tu lidé oddávali filmovým zážitkům servírovaným ze&nbsp;stříbrného plátna, dnes se&nbsp;kochají kulinářskými zážitky podávanými osvědčeným týmem. Před&nbsp;rokem se&nbsp;v&nbsp;pražských Jirchářích nedaleko Národní třídy, v&nbsp;prostorách kdysi oblíbeného kina Alma, otevřely dveře stejnojmenného podniku. Jde o&nbsp;rozlehlý gastronomický hub, kde se&nbsp;kromě restaurace s&nbsp;otevřenou kuchyní nachází vinárna, vinný sklep, bar a&nbsp;kavárna. Za&nbsp;konceptem stojí Vojta Václavík&nbsp;a&nbsp;Petr Němec, kteří v&nbsp;Praze vybudovali úspěšnou síť bister Kro. Kuchyni si vzali do&nbsp;parády Petr Židek a&nbsp;Michal Daněk. Díky nadšení pro&nbsp;moderní gastronomii vycházející z&nbsp;tradic a&nbsp;díky pokoře, s&nbsp;jakou přistupují k&nbsp;lokálním surovinám, vytvořili unikátní místo. 
„Po&nbsp;tom roce máme v&nbsp;Almě největší radost z&nbsp;lidí. Ani jsme nedoufali, že budeme mít tak super tým. Zároveň je to ale velmi křehké, takže&nbsp;si to musíme opatrovat,“ shodují se&nbsp;Petr Židek a&nbsp;Michal Daněk, když&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;Almě setkáváme krátce před&nbsp;propuknutím večerního shonu. Na&nbsp;menu jsou právě dokřupava vypečená kuřecí prsa od&nbsp;paní Malečkové, doplněná o&nbsp;estragonovou nádivku a&nbsp;grilovaný chřest, koprovka s&nbsp;grilovaným jeseterem nebo k&nbsp;neuvěření svěží kedlubnový salát s&nbsp;medovo-hořčičným dresinkem a&nbsp;vyzrálým kozím sýrem Rohan. 
Důraz na&nbsp;suroviny a&nbsp;jednoduchost. Dobré vztahy v&nbsp;kuchyni, kde se&nbsp;celý tým podílí na&nbsp;podobě nového menu, se&nbsp;přelévají i&nbsp;do&nbsp;dobrých vztahů s&nbsp;dodavateli. A&nbsp;těch nemá Alma vůbec málo. Šéfkuchaři&nbsp;jednohlasně zmiňují majitelku biofarmy Hanu Součkovou, dopustit nedají ani na&nbsp;Stanislava Hechta ze&nbsp;Sluneční farmy Vykáň, který jim pokaždé poví nějakou zajímavost ze&nbsp;svého života. „Třeba že si nechává spravovat zuby v&nbsp;Moldavsku, protože&nbsp;tam mají nejlepší zubaře,“ směje se&nbsp;Daněk. Pstruhy, které si hosté dávají nejčastěji, berou šéfkuchaři&nbsp;částečně ze&nbsp;Skalního mlýna&nbsp;v&nbsp;Moravském krasu od&nbsp;pana Rybčáka – vyrůstají tam od&nbsp;jiker ve&nbsp;vodě z&nbsp;punkevních jeskyní –, částečně od&nbsp;pana Kalendy z&nbsp;Chabrybárny. 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Strašně důležitý je pro&nbsp;nás&nbsp;Tomáš Reisinger, který sbírá divoké byliny a&nbsp;plody. Občas vyrazíme na&nbsp;louky a&nbsp;do&nbsp;lesů s&nbsp;ním. Tuhle nám přinesl od&nbsp;Labe tužebník&nbsp;– je to brutálně aromatická rostlina, něco mezi rozmarýnem a&nbsp;mandlemi, takže&nbsp;jsme z&nbsp;ní udělali dezert: granitu s&nbsp;mléčnou zmrzlinou,“ přibližuje Židek. Ve&nbsp;velkém v&nbsp;Almě spotřebovávají jablečný ocet od&nbsp;Evy Laurinové, což neznamená, že je každý chod kyselý. S&nbsp;kyselostí ale šéfkuchaři&nbsp;pracují rádi, dodává pokrmům svěžest. „Já ji miluji už odmala. Chodil jsem upíjet ocet do&nbsp;spíže a&nbsp;pořád jsem jedl šťovík,“ směje se&nbsp;Židek. 
Kulinářská dvojice vysvětluje, že jí jde především o&nbsp;to, věci na&nbsp;talířích nekomplikovat. Sofistikovaný fine dining má sice v&nbsp;české gastronomii své místo, oni o&nbsp;něj ale rozhodně neusilují. Místo pinzetkování jednotlivých komponentů na&nbsp;talíři&nbsp;nechávají suroviny vynikat spíš v&nbsp;minimalistickém pojetí. Vycházejí z&nbsp;jídel, která měli rádi jako malí, a&nbsp;z&nbsp;tradičních receptů, které posouvají na&nbsp;novou úroveň i&nbsp;díky rozličným postupům. „Chceme také, aby menu bylo živé, proto se&nbsp;tak často mění. Sezona je rychlá a&nbsp;nechceme se&nbsp;omezovat tím, že bychom vařili půl roku stejná jídla. Děláme to tak, protože&nbsp;nás&nbsp;to baví a&nbsp;dává nám to smysl.“ 
&nbsp; 
Alma 
V&nbsp;Jirchářích 8 
Praha 1 
www.almaprague.cz

<clink anchorid="1"></clink> 
Za&nbsp;první republiky se&nbsp;tu lidé oddávali filmovým zážitkům servírovaným ze&nbsp;stříbrného plátna, dnes se&nbsp;kochají kulinářskými zážitky podávanými osvědčeným týmem. Před&nbsp;rokem se&nbsp;v&nbsp;pražských Jirchářích nedaleko Národní třídy, v&nbsp;prostorách kdysi oblíbeného kina Alma, otevřely dveře stejnojmenného podniku. Jde o&nbsp;rozlehlý gastronomický hub, kde se&nbsp;kromě restaurace s&nbsp;otevřenou kuchyní nachází vinárna, vinný sklep, bar a&nbsp;kavárna. Za&nbsp;konceptem stojí Vojta Václavík&nbsp;a&nbsp;Petr Němec, kteří v&nbsp;Praze vybudovali úspěšnou síť bister Kro. Kuchyni si vzali do&nbsp;parády Petr Židek a&nbsp;Michal Daněk. Dík

Alma

Petr Židek a Michal Daněk: Inspirace z českých luk a lesů

Viktor Šolc

Viktor Šolc z&nbsp;distribuční společnosti Vikeza Gastro doporučuje giny na&nbsp;nadcházející prázdninové období. 
Začalo to tonikem. Prvním produktem, který Vikeza Gastro přivezla na&nbsp;český trh, byla totiž značka toniků a&nbsp;limonád Double Dutch. Viktor Šolc je ale také velkým příznivcem ginů, má tak značný přehled i&nbsp;o&nbsp;této, druhé části klasického koktejlu gin&amp;tonic. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Z&nbsp;této oblasti jako první vybírá gin Big Kahuna. I&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;německou značku, inspiruje se&nbsp;postavou surfaře Kahanamokua a&nbsp;jeho rodnou Havají. Dominuje v&nbsp;něm ananas, jehož intenzivní chuť vás&nbsp;přenese na&nbsp;pláže amerických ostrovů. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Stejně tak druhý tip, gin Monkey 47, pochází z&nbsp;Německa, z&nbsp;palírny Forest Distillery. Od&nbsp;toho předešlého se&nbsp;však výrazně liší: je suchý, velmi bylinný, s&nbsp;celkem 47 různými přírodními složkami. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Že výjimečné giny vznikají i&nbsp;v&nbsp;Česku, dokazuje bohdanečská palírna Agnes a&nbsp;její Meadicine Gin. Základem je med od&nbsp;vlastního včelstva, který v&nbsp;palírně postupně promění v&nbsp;destilát – medovec. „Následuje macerace patnácti bylin a&nbsp;koření a&nbsp;opětovná destilace. Celý proces trvá téměř dva roky a&nbsp;vzniká velmi limitovaný počet lahví,“ dodává Šolc. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Ve&nbsp;Svijanském Újezdu sídlí Dlabka Distillery, jež vedle ovocných pálenek nabízí i&nbsp;pestrou ginovou řadu. „Jedním z&nbsp;nich je Rose Gin, který po&nbsp;nalití toniku změní barvu. Namísto klitorie, s&nbsp;níž pracují ostatní výrobci, ale používají okvětní lístky růže. Téměř čirý gin pak v&nbsp;reakci s&nbsp;kyselou složkou zrůžoví,“ vysvětluje Šolc. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Z&nbsp;druhého konce světa pochází japonský Ki No Bi. Jde o&nbsp;sušší gin typu London Dry, ovšem díky lokálním ingrediencím jako yuzu, čaj gyuokuro či&nbsp;pepř sanshō má nezaměnitelný charakter. „Ve&nbsp;spojení s&nbsp;tonikem tomuto ginu obvykle dodám další asijské chutě. Říkám tomu Phở G&amp;T, kdy jako ozdobu použiji koriandr, chilli a&nbsp;sušený plátek masa,“ uvádí Šolc. 
<clink anchorid="6"></clink> 
„Jako poslední bych zvolil středomořský Gin Mare Capri, čímž pokryjeme celou šíři&nbsp;chuťových profilů ginu,“ radí Šolc. Specifickou chuť Ginu Mare tvoří olivy, italská bazalka či&nbsp;rozmarýn, které jsou v&nbsp;této variantě doplněné o&nbsp;citrony z&nbsp;Capri a&nbsp;bergamot z&nbsp;poloostrova Sorrento. Svěží citrusová chuť je pro&nbsp;léto jako dělaná.

Viktor Šolc z&nbsp;distribuční společnosti Vikeza Gastro doporučuje giny na&nbsp;nadcházející prázdninové období. 
Začalo to tonikem. Prvním produktem, který Vikeza Gastro přivezla na&nbsp;český trh, byla totiž značka toniků a&nbsp;limonád Double Dutch. Viktor Šolc je ale také velkým příznivcem ginů, má tak značný přehled i&nbsp;o&nbsp;této, druhé části klasického koktejlu gin&amp;tonic. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Z&nbsp;této oblasti jako první vybírá gin Big Kahuna. I&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;německou značku, inspiruje se&nbsp;postavou surfaře Kahanamokua a&nbsp;jeho rodnou Havají. Dominuje v&nbsp;n

Co pít tento měsíc?

<clink anchorid="1"></clink> 
Sklářský designér, výtvarník&nbsp;a&nbsp;malíř skla František Jungvirt se&nbsp;ve&nbsp;své nové sběratelské sérii uměleckých váz&nbsp;Plush Animals a&nbsp;Dark Cave Animals přenesl do&nbsp;říše fauny. Tou se&nbsp;ostatně inspiruje velmi často; tentokrát tak vázy zdobí sklenění tvorové, kteří vypadají jako živí. S&nbsp;neuvěřitelnou řemeslnou zručností je vytvořil sklářský mistr Martin Štefánek z&nbsp;Desné. Celkem vzniklo patnáct variant, od&nbsp;každé je k&nbsp;dispozici pouze jediný exemplář. Jungvirt se&nbsp;rozhodl ve&nbsp;skle zachytit dva protiklady: roztomilé barevné žáby, ryby či&nbsp;ještěrky a&nbsp;pro&nbsp;mnohé děsivé pavouky a&nbsp;brouky. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Foto: Kateřina Hudačinová

<clink anchorid="1"></clink> 
Sklářský designér, výtvarník&nbsp;a&nbsp;malíř skla František Jungvirt se&nbsp;ve&nbsp;své nové sběratelské sérii uměleckých váz&nbsp;Plush Animals a&nbsp;Dark Cave Animals přenesl do&nbsp;říše fauny. Tou se&nbsp;ostatně inspiruje velmi často; tentokrát tak vázy zdobí sklenění tvorové, kteří vypadají jako živí. S&nbsp;neuvěřitelnou řemeslnou zručností je vytvořil sklářský mistr Martin Štefánek z&nbsp;Desné. Celkem vzniklo patnáct variant, od&nbsp;každé je k&nbsp;dispozici pouze jediný exemplář. Jungvirt se&nbsp;rozhodl ve&nbsp;skle zachytit dva protiklady: roztomilé barevné žáby, ryby či&nbsp;ještěrky a&nbsp;pro&nbsp;mnohé děsivé pavouky a&nbsp;brouky. 
<

Pestrobarevné žáby, ryby a ještěrky

Návrhářka Pavlína&nbsp;Miklasová se&nbsp;ponořila do&nbsp;plavkových vod. Tvoří nadčasové a&nbsp;zároveň výrazné modely, které rozzařují české plovárny. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pavlína&nbsp;Miklasová říká, že slunce a&nbsp;plavání jsou pro&nbsp;ni balzámem pro&nbsp;tělo i&nbsp;duši. Už pro&nbsp;svůj klauzurní projekt na&nbsp;UMPRUM se&nbsp;tak rozhodla, že vytvoří plavky. Jednak ji okouzlila jemná a&nbsp;elastická plavkovina, jednak se&nbsp;jí líbilo, že jsou plavky intimní součástí šatníku, v&nbsp;níž může někdo relaxovat a&nbsp;jiný sportovat. „Tento balanc mezi leností a&nbsp;radostí z&nbsp;pohybu mi připadá skvělý. A&nbsp;tehdy mi navíc přišlo, že tady chybí plavky, které by byly krásné a&nbsp;nadčasové,“ říká Miklasová. 
Plavkové nadšení ji neopustilo ani po&nbsp;studiu, kdy absolvovala i&nbsp;stáže u&nbsp;tradičních českých výrobců prádla a&nbsp;plavek, a&nbsp;vykrystalizovalo ve&nbsp;vlastní značku&nbsp;Plove. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;jde v&nbsp;Česku o&nbsp;poměrně nezvyklé podnikatelské zaměření, našla díru na&nbsp;trhu. Přišla s&nbsp;plavkami, které jsou nevšední, barevné, velmi vkusné a&nbsp;které na&nbsp;pláži&nbsp;či&nbsp;na&nbsp;plovárně nikdo nepřehlédne. 
„Naše plavky jsou šité v&nbsp;malých objemech v&nbsp;Česku a&nbsp;část kolekce je z&nbsp;regenerovaných vláken z&nbsp;nylonového odpadu, jako jsou rybářské sítě, zbytky látek, kobercové podlahy, průmyslové plasty a&nbsp;další,“ přibližuje Pavlína. Pro&nbsp;nové kolekce se&nbsp;inspiruje v&nbsp;přírodě či&nbsp;na&nbsp;cestách, kde si všímá toho, že každá země hraje jinými odstíny barev. V&nbsp;designech pak vychází z&nbsp;klasických střihů a&nbsp;staví na&nbsp;detailech, jež zaujmou, ale ne nutně na&nbsp;první pohled. Záleží jí na&nbsp;tom, aby její plavky byly nadčasové a&nbsp;daly se&nbsp;nosit déle než jednu sezonu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Kromě klasických kolekcí dělá pod&nbsp;značkou Plove i&nbsp;plavky na&nbsp;zakázku. Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;českou Preciosou vznikl model plavek posetý krystaly, nově došlo také na&nbsp;spojení se&nbsp;značkou prosecca Mionetto. „Chtěli limitovanou kolekci plavek pro&nbsp;svou módní přehlídku. Luxusní prosecco, léto a&nbsp;relax u&nbsp;bazénu k&nbsp;sobě patří – a&nbsp;pokusila jsem se&nbsp;tuto náladu přenést i&nbsp;na&nbsp;plavky.“ 
Ze&nbsp;spojení s&nbsp;proseccem vzešly tři&nbsp;modely. Pavlína&nbsp;vytvořila své první jednodílné plavky s&nbsp;košíčky v&nbsp;odstínech oranžové. Dále jsou to plavky s&nbsp;variabilními vázacími ramínky, které se&nbsp;vážou kolem trupu i&nbsp;na&nbsp;ramenou. „Tak trochu plavky, ve&nbsp;kterých se&nbsp;žena cítí jako klenot. A&nbsp;třetím modelem jsou bikini – hodně mladistvé, vykrojené a&nbsp;odhalené. Prostě letní záležitost,“ říká Pavlína&nbsp;Miklasová.

Návrhářka Pavlína&nbsp;Miklasová se&nbsp;ponořila do&nbsp;plavkových vod. Tvoří nadčasové a&nbsp;zároveň výrazné modely, které rozzařují české plovárny. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pavlína&nbsp;Miklasová říká, že slunce a&nbsp;plavání jsou pro&nbsp;ni balzámem pro&nbsp;tělo i&nbsp;duši. Už pro&nbsp;svůj klauzurní projekt na&nbsp;UMPRUM se&nbsp;tak rozhodla, že vytvoří plavky. Jednak ji okouzlila jemná a&nbsp;elastická plavkovina, jednak se&nbsp;jí líbilo, že jsou plavky intimní součástí šatníku, v&nbsp;níž může někdo relaxovat a&nbsp;jiný sportovat. „Tento balanc mezi leností a&nbsp;radostí z&nbsp;pohybu mi připadá skvělý. A&nbsp;tehdy mi navíc přišlo, že

Prosecco, léto a radost vetkané do plavek

Za&nbsp;skvělým dobrodružstvím nemusíte letět stovky kilometrů daleko, alespoň co se&nbsp;exotických chutí a&nbsp;vůní týče. Vybrali jsme pro&nbsp;vás&nbsp;místa v&nbsp;Praze, kde se&nbsp;do&nbsp;dálných krajů teleportujete už s&nbsp;prvním soustem. Upozorňujeme však, že do&nbsp;dalších stránek je lepší se&nbsp;ponořit až&nbsp;po&nbsp;vydatném obědě či&nbsp;večeři. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Dům dvou živlů, Smíchov 
Barevná štokrlata, akční letáky ze&nbsp;supermarketů místo ubrusů, plastové misky, v&nbsp;nichž na&nbsp;stole přistanou rozličné pokrmy… Přesně v&nbsp;tomto pouličně punkovém prostředí zažijete vietnamské chutě, které se&nbsp;v&nbsp;Praze nepochybně řadí k&nbsp;těm nejlepším. Rodinné bistro tvoří Tomáš Cibulka a&nbsp;jeho žena Phương Anh Trần a&nbsp;říkají, že chtějí ukazovat, jak vypadají jídla, u&nbsp;kterých se&nbsp;scházejí Vietnamci doma. Každé pondělí mají manželé vyhrazené na&nbsp;nákupy v&nbsp;Sapě a&nbsp;podle toho, co zde pořídí, pak chystají týdenní menu. Pokaždé tu tak ochutnáte něco nového. 
„Chceme představovat jídla, na&nbsp;která by si Vietnamci do&nbsp;restaurace nezašli, protože&nbsp;si je vaří doma. Jsou to chody, které nám vaří babička, když&nbsp;za&nbsp;ní přijedeme na&nbsp;návštěvu do&nbsp;Vietnamu. Do&nbsp;našeho podniku pak překlápíme i&nbsp;vietnamský rodinný styl stolování – jednu misku rýže doprovází spousta dalších misek s&nbsp;různými jídly. Jde nám o&nbsp;to, aby se&nbsp;tady lidé v&nbsp;klidu zastavili na&nbsp;delší dobu a&nbsp;užili si sdílení chodů s&nbsp;přáteli, aby spolu během jídla komunikovali,“ shodují se&nbsp;manželé. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Silq, Dejvice 
Na&nbsp;Evropské, v&nbsp;sídle společnosti PPF, se&nbsp;můžete vydat na&nbsp;putování po&nbsp;hedvábné stezce. Restaurace Silq, jež se&nbsp;tady nachází, totiž vychází právě z&nbsp;kulinářských tradic zemí, které tato trasa historicky protínala. Za&nbsp;podnikem stojí Lukáš Kubín, milovník&nbsp;gastronomie Blízkého i&nbsp;Dálného východu a&nbsp;velký cestovatel. „U&nbsp;nás&nbsp;mohou hosté poznat chutě a&nbsp;vůně zemí, kde nikdy nebyli a&nbsp;možná se&nbsp;do&nbsp;nich ani nikdy nepodívají. Není moc míst, kde by lidé mohli pod&nbsp;jednou střechou ochutnat gastronomii Libanonu vedle Malajsie, Indonésie, Číny či&nbsp;Japonska, navíc v&nbsp;kombinaci s&nbsp;excelentním servisem,“ říká. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Mămăm, Vršovice 
Mladí a&nbsp;energií sršící Meggie a&nbsp;Nugy si otevřeli malé bistro s&nbsp;velkým srdcem, kde hostům neservírují prvoplánový Vietnam, ale jídla, která skvěle definují jejich osobnost. Třeba fantastický krevetový burger nebo tchajwanskými chutěmi inspirovanou omáčku&nbsp;s&nbsp;hovězími žebry. A&nbsp;k&nbsp;tomu vaření si vyšvihnou třeba i&nbsp;vlastní song s&nbsp;videoklipem. „Bylo pro&nbsp;nás&nbsp;hodně těžké najít odvahu a&nbsp;začít podnikat, nevěděli jsme, zda můžeme uspět, když&nbsp;jsme neměli na&nbsp;pozici majitelů podniku žádné zkušenosti. A&nbsp;vůbec jsme nečekali, že to, co děláme, bude lidi tak bavit. Za&nbsp;to jsme extrémně vděční.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Arepas De Lyna, Vinohrady 
Lyna, která pochází z&nbsp;Venezuely, před&nbsp;dekádou otevřela podnik pro&nbsp;Venezuelany žijící v&nbsp;Česku – aby měli místo, kde mohou pracovat a&nbsp;lépe se&nbsp;sžít s&nbsp;novou zemí. V&nbsp;průběhu let se&nbsp;z&nbsp;její malé rodinné restaurace plné srdečné energie stal podnik, který je komunitou a&nbsp;zároveň skvělým místem pro&nbsp;autentickou venezuelskou kuchyni, večer také pro&nbsp;veselý zpěv&nbsp;a&nbsp;tanec. „Nejsme gurmet restaurace, vaříme tady z&nbsp;čerstvých surovin, jako se&nbsp;vaří ve&nbsp;Venezuele doma – jako od&nbsp;maminky. Velká část jídel je bez&nbsp;lepku, vše je bez&nbsp;chemie a&nbsp;často organické,“ přibližuje Lyna, která dnes podnik vede se&nbsp;svými syny. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Bisutoro, Vinohrady 
Kousek od&nbsp;křižovatky na&nbsp;I. P. Pavlova se&nbsp;otevřela malá oáza&nbsp;chutí země vycházejícího slunce. Její název – Bisutoro – je fonetickým přepisem japonského slova pro&nbsp;bistro. Za&nbsp;podnikem stojí sympatická Leny, která chtěla vytvořit neformální místo pro&nbsp;setkávání nejen u&nbsp;sushi, ale také u&nbsp;pokrmů s&nbsp;nádechem uvolněného sousedského bistra nebo při&nbsp;komunitních akcích. Srdce kuchyně pak představuje šéfkuchař Kevin: „Do&nbsp;sushi jsem se&nbsp;zamiloval jako mladík. Vyžaduje zručnost, kterou jsem piloval v&nbsp;Německu u&nbsp;sushi mastera Chona a&nbsp;později v&nbsp;Česku u&nbsp;sushi mastera Oula.“

Za&nbsp;skvělým dobrodružstvím nemusíte letět stovky kilometrů daleko, alespoň co se&nbsp;exotických chutí a&nbsp;vůní týče. Vybrali jsme pro&nbsp;vás&nbsp;místa v&nbsp;Praze, kde se&nbsp;do&nbsp;dálných krajů teleportujete už s&nbsp;prvním soustem. Upozorňujeme však, že do&nbsp;dalších stránek je lepší se&nbsp;ponořit až&nbsp;po&nbsp;vydatném obědě či&nbsp;večeři. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Dům dvou živlů, Smíchov 
Barevná štokrlata, akční letáky ze&nbsp;supermarketů místo ubrusů, plastové misky, v&nbsp;nichž na&nbsp;stole přistanou rozličné pokrmy…

Bez cesty. Chutě a vůně exotických dálek

Stylové nákupy: Marieli 
<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;Terezie Täubelová zakládala značku&nbsp;prémiového povlečení Marieli, domnívala se, že veškerá komunikace i&nbsp;prodej poběží v&nbsp;online světě. Jenže&nbsp;člověk&nbsp;míní, život mění – a&nbsp;praxe ukázala, že zákazníky zajímají nejen kvalitní produkty, ale především příběhy s&nbsp;nimi spojené – a&nbsp;taky samotná Terezie. Čím dál víc se&nbsp;tak se&nbsp;zákazníky dostávala do&nbsp;osobního kontaktu, pořádala akce zaměřené nejen na&nbsp;spánkový wellbeing. Nakonec se&nbsp;ukázalo, že by bylo záhodno vytvořit vlastní místo pro&nbsp;setkávání. A&nbsp;tak vznikl nový showroom Marieli, který se&nbsp;nachází v&nbsp;impozantním domě v&nbsp;Maiselově ulici. V&nbsp;její úrovni jej ale budete hledat marně. 
„Nejprve jsem pro&nbsp;showroom pracovala s&nbsp;představou kamenného obchodu s&nbsp;velkými výlohami, tu jsem ale nakonec opustila, protože&nbsp;jsem cítila, že to nejsme my. Naše značka totiž potřebuje prostor, kam člověk&nbsp;přijde a&nbsp;na&nbsp;první pohled cítí domov, dokáže si představit, že by v&nbsp;takovém prostoru mohl žít,“ popisuje Terezie Täubelová. Právě takový pocit ji zaplavil, když&nbsp;se&nbsp;přišla poprvé podívat na&nbsp;rozlehlý byt ve&nbsp;čtvrtém patře domu na&nbsp;Josefově. „Byla to láska na&nbsp;první pohled,“ dodává. 
Showroom se&nbsp;zákazníkům otevírá pouze na&nbsp;objednávku, jelikož zakladatelka značky trvá na&nbsp;tom, že se&nbsp;chce každému věnovat individuálně. Na&nbsp;místě si tak mohou domluvit vše, co se&nbsp;zařízení ložnice kvalitním prádlem týká: podívat se&nbsp;na&nbsp;vzorky látek, na&nbsp;všechny barevné variace, prohlédnout si peřiny s&nbsp;výplní z&nbsp;husího prachového peří, domluvit si personalizovanou výšivku, na&nbsp;které se&nbsp;v&nbsp;Marieli specializují… „Zároveň chceme fungovat i&nbsp;jako poradenské centrum pro&nbsp;designéry a&nbsp;architekty, kteří vybavují hotely, jelikož máme v&nbsp;nabídce i&nbsp;hotelové produkty. V&nbsp;showroomu ale chceme dělat také různá setkání, brunche, večeře aby to byl otevřený domov,“ přibližuje Täubelová. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Za&nbsp;podobou showroomu stojí studio Atelier Monday, které tvoří kreativní dvojice Tereza Ptáček a&nbsp;Anna Teresa Hamerská. Stály před&nbsp;zajímavou výzvou. Většinou navrhují buď&nbsp;domovy, které chtějí vytvořit co možná nejútulnější, nebo obchody, do&nbsp;nichž mohou lidé nakouknout už z&nbsp;ulice. V&nbsp;případě showroomu Marieli musely ale propojit obchod s&nbsp;domovem. Rozhodly se, že prostor pojmou jako shoppable apartment, tedy místo, které není klasický obchod, ale spíš prostor plný inspirace. Chtěly taky, aby se&nbsp;zákazníci cítili, jako by šli k&nbsp;někomu na&nbsp;návštěvu. 
„Terezie má v&nbsp;motu své značky příběhy, a&nbsp;my se&nbsp;tak snažily přistupovat ke&nbsp;každému kusu nábytku – chtěly jsme, aby každý psal historii. V&nbsp;interiéru jsou tak židle od&nbsp;Karla Vyčítala ze&nbsp;60. let, doplňují je kamenné stolky inspirované italským designérem rovněž ze&nbsp;60. let, spousta kousků je ovšem na&nbsp;míru, aby měly oblé tvary a&nbsp;objímaly vás, když&nbsp;sem přijdete,“ popisuje Anna Teresa Hamerská. Vintage kousky nábytku doplňuje ještě například křeslo Alky Giancarlo Piretti navržené v&nbsp;roce 1970, soudobé prvky pak obraz malířky Lu Jindrák&nbsp;Skřivánkové v&nbsp;pastelových barvách či&nbsp;skleněné objekty sklářského designéra Františka Jungvirta. 
Foto: Honza Zima

Stylové nákupy: Marieli 
<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;Terezie Täubelová zakládala značku&nbsp;prémiového povlečení Marieli, domnívala se, že veškerá komunikace i&nbsp;prodej poběží v&nbsp;online světě. Jenže&nbsp;člověk&nbsp;míní, život mění – a&nbsp;praxe ukázala, že zákazníky zajímají nejen kvalitní produkty, ale především příběhy s&nbsp;nimi spojené – a&nbsp;taky samotná Terezie. Čím dál víc se&nbsp;tak se&nbsp;zákazníky dostávala do&nbsp;osobního kontaktu, pořádala akce zaměřené nejen na&nbsp;spánkový wellbeing. Nakonec se&nbsp;ukázalo, že by bylo záhodno vytvořit vlastní místo pro&nbsp;setkávání. A&nbsp;tak vznikl nový showroom Marieli, který se&nbsp;nachází v&nbsp;

Showroom jako otevřený domov

Architekti Tomáš Hanus a&nbsp;Jan Holub vytvořili v&nbsp;Praze poblíž Vltavy chatu, která je jedno tělo s&nbsp;okolní zahradou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Prostornou zahradu plnou vrostlých stromů si mnozí povětšinou spojují s&nbsp;rodinným domem. V&nbsp;Praze je ale stále živý fenomén zahrádkářských kolonií, které představují malý únik z&nbsp;metropole. Zvláště pro&nbsp;ty, kdo mají to štěstí, že svůj kousek zeleně v&nbsp;širším centru města vlastní – jako například majitelé zahrady v&nbsp;osadě, která se&nbsp;rozprostírá nedaleko Vltavy. Na&nbsp;zahradě dlouho stály dvě dřevěné chatky a&nbsp;majitelé se&nbsp;rozhodli, že jednu z&nbsp;nich promění v&nbsp;minimalisticky pojatý zahradní pavilon. 
„Pokud jsou klienti na&nbsp;své zahradě, snaží se&nbsp;trávit maximum času venku. Přišli za&nbsp;námi se&nbsp;specifickým a&nbsp;možná lehce paradoxním zadáním: chtěli novou stavbu, do&nbsp;které se&nbsp;však zároveň nechtěli před&nbsp;zahradou zavírat. Objekt měl nabízet pouze skromný prostor především při&nbsp;nepříznivém počasí a&nbsp;umožnit příležitostné přespání v&nbsp;letních měsících,“ popisují Tomáš Hanus a&nbsp;Jan Holub z&nbsp;architektonického studia Byró, které majitelé zahrady s&nbsp;nezvyklým zadáním oslovili. 
Tahle dvojice v&nbsp;minulém roce zaujala realizací malé chaty v&nbsp;Sušici, kterou nazvala „Dům plot“ – z&nbsp;jedné strany totiž fasáda domu obložená nehoblovanými střešními latěmi plynule přechází právě do&nbsp;plotu. Tomáš Hanus a&nbsp;Jan Holub přitom chatu z&nbsp;velké části postavili vlastníma rukama z&nbsp;těch nejdostupnějších materiálů. Kromě střešních latí tak chatu tvoří plastová okna, betonové podlahy, povrchy z&nbsp;průmyslové gumy či&nbsp;překližky druhé jakosti. To však nebránilo tomu, aby o&nbsp;projektu nadšeně informovaly i&nbsp;zahraniční architektonické časopisy. 
V&nbsp;případě zahradního pavilonu nedaleko Vltavy měli architekti jasno v&nbsp;tom, že chtějí stavbu co nejvíce propojit s&nbsp;okolní zahradou. Přišli tak s&nbsp;myšlenkou výklopného panelu, díky němuž se&nbsp;jedna strana domu skutečně zcela otevírá vstříc okolní přírodě. Interiér se&nbsp;prolíná s&nbsp;exteriérem, což umožňuje specifický výklopný panel a&nbsp;mechanismus jeho otevírání – sestává z&nbsp;ocelových lanek, kladkových koleček a&nbsp;protizávaží, celou fasádu tak zvládne snadno otevřít jeden člověk. 
„Zahrada díky tomu proniká dovnitř objektu, a&nbsp;ten se&nbsp;tak stává jakousi parafrází na&nbsp;zahradní lodžii, která pro&nbsp;nás&nbsp;byla základní inspirací a&nbsp;předobrazem návrhu. V&nbsp;otevřené poloze navíc polykarbonátová stěna&nbsp;funguje jako venkovní střecha, a&nbsp;rozšiřuje tak krytý prostor, kde lze pobývat při&nbsp;dešti,“ doplňují architekti. Podle jejich slov je přitom téměř každý, s&nbsp;kým o&nbsp;projektu mluvili, přesvědčoval, že takové řešení nemůže fungovat, že panel při&nbsp;větru uletí a&nbsp;podobně. „Museli jsme tak jako architekti zůstat pevní a&nbsp;‚neuhnout‘, ačkoliv jsme pochopitelně měli také obavy. Vyplatilo se…“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
Zahradní pavilon vyrostl na&nbsp;základech původní dřevěné chatky. Jeho podoba ovšem není zcela nahodilá, Tomáš Hanus a&nbsp;Jan Holub v&nbsp;něm totiž chtěli reflektovat charakter okolí tvořený nejen všudypřítomnou vzrostlou zelení, ale také dalšími chatkami, které se&nbsp;na&nbsp;parcele nacházejí. „Jde spíše o&nbsp;sklady na&nbsp;nářadí, zahradní techniku a&nbsp;podobně. Ty mají poplatně svému účelu celkem unikátní a&nbsp;specifický charakter – jedná se&nbsp;o&nbsp;drobné stavby, které často nemají okna, byly stavěné svépomocí, a&nbsp;vykazují tak určitou nedokonalost, navíc jsou téměř všechny tmavě hnědé či&nbsp;černé,“ vysvětlují architekti. 
Rozhodli se&nbsp;tedy, že pro&nbsp;obklad fasády zahradního pavilonu použijí opalované smrkové dřevo, které nový objekt přiblíží charakteru okolních chatek. Opalované dřevo se&nbsp;vyznačuje přirozeně nepravidelnou strukturou, díky čemuž pavilon působí dojmem, jako kdyby na&nbsp;místě už nějakou dobu stál. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;výklopná fasáda uzavře okolnímu světu, objekt nenápadně splývá s&nbsp;prostředím – stejně jako ostatní chatky. Smrkové dřevo architekti využili také v&nbsp;interiéru, kde se&nbsp;střídá ještě s&nbsp;modřínem na&nbsp;podlaze. 
Samotný interiér je pak právě díky využití přírodního dřeva velmi světlý, čemuž pomáhají i&nbsp;okna orientovaná na&nbsp;tři&nbsp;světové strany a&nbsp;především polykarbonátový panel, který do&nbsp;prostoru propouští denní světlo i&nbsp;tehdy, když&nbsp;je uzavřený. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;má půdorys chaty jen tři&nbsp;krát pět metrů, ani v&nbsp;zavřeném stavu nepůsobí její vnitřní uspořádání stísněně. Při&nbsp;nepříznivém počasí se&nbsp;tak majitelé zahradního pavilonu mohou schovat před&nbsp;světem, sáhnout si do&nbsp;knihovny pro&nbsp;knihu a&nbsp;nerušeně relaxovat. I&nbsp;když, jak bylo řečeno na&nbsp;začátku, malý úkryt vznikl především proto, aby jeho dočasní obyvatelé mohli trávit čas na&nbsp;zahradě, byť zrovna sedí uvnitř. 
Na&nbsp;otázku, čím se&nbsp;zahradní pavilon liší od&nbsp;jiných projektů, na&nbsp;kterých Tomáš Hanus a&nbsp;Jan Holub pracovali, odpovídají, že každý projekt je svým způsobem odlišný. Ať už jde o&nbsp;rekonstrukci domu v&nbsp;historickém jádru Kutné Hory, kde chtěli dát prostor vrstvám zaniklým při&nbsp;předchozí necitlivé rekonstrukci, o&nbsp;přetvoření staré stodoly v&nbsp;Pošumaví nebo o&nbsp;proměnu bytu v&nbsp;klasickém činžovním domě na&nbsp;Letné. „Zahradní pavilon však byl a&nbsp;pravděpodobně také zůstane tím&nbsp;nejmenším ze&nbsp;všech,“ uzavírají. 
&nbsp; 
Foto: Alex Shoots Buildings

Architekti Tomáš Hanus a&nbsp;Jan Holub vytvořili v&nbsp;Praze poblíž Vltavy chatu, která je jedno tělo s&nbsp;okolní zahradou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Prostornou zahradu plnou vrostlých stromů si mnozí povětšinou spojují s&nbsp;rodinným domem. V&nbsp;Praze je ale stále živý fenomén zahrádkářských kolonií, které představují malý únik z&nbsp;metropole. Zvláště pro&nbsp;ty, kdo mají to štěstí, že svůj kousek zeleně v&nbsp;širším centru města vlastní – jako například majitelé zahrady v&nbsp;osadě, která se&nbsp;rozprostírá nedaleko Vltavy. Na&nbsp;zahradě dlouho stály dvě dřevěné chatky a&nbsp;majitelé se&nbsp;rozhodli, že jednu z&nbsp;nich promění v&nbsp;minimali

Splynout se zahradou

Tereza Frcalová

Nakoupit, prodat, uložit, vystavit, půjčit, zabalit, odvézt, přivézt a&nbsp;zpeněžit. Když&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;umělecké dílo, umí v&nbsp;art hubu v&nbsp;Měšicích nevídané kousky. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Kousek za&nbsp;Prahou vyrostl během několika let unikátní projekt Artefin a&nbsp;Artex Art Safe, který je rozsahem a&nbsp;kvalitou nabízených služeb v&nbsp;oblasti umění jedinečným nejen v&nbsp;Česku, ale i&nbsp;v&nbsp;přilehlých státech. „Na&nbsp;rekonstrukci areálu Q Park Měšice se&nbsp;podílíme od&nbsp;samotného začátku v&nbsp;roce 2014. Dříve&nbsp;zanedbaný a&nbsp;zchátralý areál z&nbsp;dob minulého režimu posouváme do&nbsp;oblasti současného, kulturního dění,“ říká k&nbsp;rekonstrukci budov bývalého logistického areálu architekt Jan Vojtěch z&nbsp;ateliéru Labor13. 
Základním modulem kulturního centra je špičkový depozitář, kde je možné uskladnit soukromou sbírku umění, muzejní fond tisícovek předmětů nebo třeba rodinnou pozůstalost. Mezi jeho klienty najdeme i&nbsp;Archiv Poslanecké sněmovny nebo Galerii hlavního města Prahy. Obě instituce tady mají uskladněné nejvzácnější archiválie. „Prostory s&nbsp;variabilními klimatickými zónami a&nbsp;nejmodernějším protipožárním a&nbsp;bezpečnostním vybavením odpovídají nejvyšším muzejním standardům. Jsme součástí mezinárodního uskupení specializovaných firem, každý rok obnovujeme náročnou certifikaci,“ říká k&nbsp;projektu zakladatel a&nbsp;galerista René Rohan. Plánovaná funkce budovy před&nbsp;lety předurčila i&nbsp;její design při&nbsp;rekonstrukci. „Vzhled budovy evokuje nedobytnou pokladnici, která je tradičním předmětem pro&nbsp;uložení cenností,“ přibližuje koncept architekt Jan Vojtěch. 
Další rekonstruovanou budovou areálu je galerie s&nbsp;prodejním showroomem. „Budova Q1 je přestavbou těžkého skladového objektu z&nbsp;roku 1970. Výrazné členění fasády reaguje na&nbsp;původní nosný rastr. Výplně polí byly nahrazeny volným odkazem na&nbsp;ocelové přepravní kontejnery používané v&nbsp;logistice, která byla v&nbsp;historii převažující funkcí areálu. Toto téma dál používáme v&nbsp;různých modifikacích i&nbsp;na&nbsp;vybrané interiérové prvky,“ říká Jan Vojtěch. 
Vojtěchův&nbsp;plán, zdá se, vyšel, budova galerie i&nbsp;její interiér působí velmi nezvykle, což zážitek z&nbsp;návštěvy ještě umocňuje. Chcete-li poznat současné umělecké Česko, Artefin patří mezi „must see“. Jako jeden z&nbsp;mála u&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;totiž specializuje výhradně na&nbsp;současné autory a&nbsp;kromě pořádání pravidelných výstav (do&nbsp;8. září Martin Krajc Heaven, do&nbsp;konce roku pak ještě výstavy Patrika Hábla a&nbsp;Moniky Žákové) nabízí už zmíněný, rozsahem nevídaný prodejní showroom, který působí spíš jako obří ateliér vícero umělců. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Na&nbsp;460 m2 si tu můžete prohlédnout a&nbsp;vybrat více než 800 děl od&nbsp;několika desítek autorů – od&nbsp;grafických listů a&nbsp;kreseb přes&nbsp;velkoformátové malby až&nbsp;po&nbsp;originální skulptury. „Tuto službu rádi využívají nejen menší sběratelé, ale především architekti a&nbsp;designéři, kteří k&nbsp;nám přijedou sami anebo s&nbsp;klientem a&nbsp;na&nbsp;místě mezi desítkami pláten, grafik a&nbsp;soch hledají vhodné dílo podle velikosti, barvy, materiálu či&nbsp;jména&nbsp;autora,“ upřesňuje Rohan. 
Protože&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;art hub s&nbsp;all inclusive službami, dílo si tu stačí opravdu jen vybrat. „O&nbsp;přepravu se&nbsp;kompletně postaráme. Zprostředkujeme pozemní, leteckou i&nbsp;lodní přepravu po&nbsp;celém světě. Disponujeme také celním skladem (bezcelní zónou) pro&nbsp;umělecká díla přivezená ze&nbsp;zemí mimo EU. Vyrovnáme se&nbsp;tak například free portům ve&nbsp;Švýcarsku.“ 
Umění je podle Rohana důležitou a&nbsp;stále se&nbsp;zhodnocující stopou lidstva. Nejen finančně, ale i&nbsp;esteticky a&nbsp;eticky. „Jde o&nbsp;historicky prověřený fakt, jehož rating stvrzují samotné dějiny umění,“ říká se&nbsp;spokojeným úsměvem. V&nbsp;Měšicích proto vytvořil i&nbsp;investiční fond do&nbsp;umění a&nbsp;nejvzácnější obrazy ze&nbsp;sbírky teď propůjčil na&nbsp;karlovarský filmový festival. Jde o&nbsp;díla Theodora Pištěka. „Nakoupili jsme je za&nbsp;víc než šest milionů, ale už teď víme, že mají cenu alespoň o&nbsp;několik desítek procent vyšší.“ 
Podobný projekt arthubu právě testují ve&nbsp;slovenské Žilině – a&nbsp;Rohan k&nbsp;němu zaujímá pozitivní postoj. „Zatím to zkoušejí v&nbsp;menším rozsahu, ale když&nbsp;se&nbsp;jejich práce osvědčí, do&nbsp;budoucna si spolupráci umím představit.“ 
Mezitím se&nbsp;v&nbsp;Měšicích dokončí rekonstrukce další budovy, která bude nabízet i&nbsp;multifunkční sál. „Interiér multifunkčního sálu a&nbsp;přidružených prostor je blízký galerijnímu, kavárenskému prostředí, které zatraktivní a&nbsp;podpoří prezentaci netradičních investičních možností a&nbsp;inovativních řešení. Interiérové schodiště je realizováno ve&nbsp;tvaru trychtýře, který návštěvníky láká nahlédnout dovnitř a&nbsp;dále je distribuuje zšeřelou chodbou, za&nbsp;světlem do&nbsp;patra, kde se&nbsp;nachází hlavní prezentační prostor,“ vysvětluje architekt a&nbsp;René Rohan dodává: „Rekonstrukci areálu jsme zahájili budovou Q1, teď už jsme u&nbsp;budovy Q5. Na&nbsp;podzim totiž plánujeme další rozvoj a&nbsp;nová neobvyklá spojenectví.“ 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

Nakoupit, prodat, uložit, vystavit, půjčit, zabalit, odvézt, přivézt a&nbsp;zpeněžit. Když&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;umělecké dílo, umí v&nbsp;art hubu v&nbsp;Měšicích nevídané kousky. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Kousek za&nbsp;Prahou vyrostl během několika let unikátní projekt Artefin a&nbsp;Artex Art Safe, který je rozsahem a&nbsp;kvalitou nabízených služeb v&nbsp;oblasti umění jedinečným nejen v&nbsp;Česku, ale i&nbsp;v&nbsp;přilehlých státech. „Na&nbsp;rekonstrukci areálu Q Park Měšice se&nbsp;podílíme od&nbsp;samotného začátku v&nbsp;roce 2014. Dříve&nbsp;zanedbaný a&nbsp;zchátralý areál z&nbsp;dob minulého režimu posouváme do&nbsp;oblasti současného, kulturní

První český arthub

Barva inspirovaná švédským lišejníkem, uvnitř na&nbsp;jediném displeji polární záře, relaxační tóny a&nbsp;jeden dominantní reproduktor. Když&nbsp;listujete tiskovými materiály nového Volva EX30, musíte se&nbsp;podvědomě smát a&nbsp;kroutit hlavou nad&nbsp;tím, co všechno automobilka pro&nbsp;prodej svého nového elektroauta neudělá. Jenže&nbsp;pak dostanete „klíčky“ do&nbsp;ruky, sednete do&nbsp;precizně uklizeného interiéru bez&nbsp;fyzických tlačítek – a&nbsp;už se&nbsp;smějete naplno. Jak říká designérka Katharinou Sachs: „EX30 je jako šálek espressa: malý, ale velmi silný a&nbsp;výrazný vůz.“ 
<clink anchorid="3"></clink> 
V&nbsp;době, kdy se&nbsp;ostatní předhánějí, kdo nejvíc osvětlí interiér, tohle ve&nbsp;Volvu nehledejte. Je tam minimalismus. Reproduktory nahradil unikátní soundbar po&nbsp;celé délce palubní desky. Je od&nbsp;Harman/Kardon a&nbsp;vytváří jedinečný zážitek. Napíšu&nbsp;to ještě jednou: jedinečný zážitek. Tohle posouvá hudbu v&nbsp;autě na&nbsp;úplně jinou úroveň. Ta kvalita zvuku, to, jak vás&nbsp;obklopí, do&nbsp;vás&nbsp;narazí plnou silou. Sledujete koncert své oblíbené kapely z&nbsp;první řady. „Táto, zahraj tohle... A&nbsp;pak zahraj tohle,“ zní často z&nbsp;dětské sedačky. 
Chcete zapomenout na&nbsp;práci a&nbsp;přenést se&nbsp;domů? Volvo vám dá šanci nechat všechno za&nbsp;sebou. Zvolte jeden z&nbsp;relaxačních programů, třeba ten s&nbsp;tématem polární záře nebo letního západu slunce, doplněné jemnými tóny hudby. V&nbsp;tomto autě se&nbsp;lepit na&nbsp;ostatní nebudete, nebudete totiž spěchat. Máte pocit, že každá vteřina jízdy vám něco dá. Není to jízda, je to zážitek. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2>3,6 vteřiny</h2> 
Nejdříve&nbsp;trochu „macho“ údajů. Z&nbsp;nuly na&nbsp;100 km/h za&nbsp;3,6 vteřiny, do&nbsp;asfaltu se&nbsp;buď&nbsp;zakousne zadní náprava, nebo nápravy obě, maximálka 180 km/h, víc Volvo nedovolí. Perfektní podvozek, odladěný na&nbsp;jedničku, ani dezolátní stav komunikací ve&nbsp;čtvrtém nejbohatším regionu v&nbsp;EU (Praha) jej ani vás&nbsp;nerozhodí. Auto má skvělé řízení, ve&nbsp;vysoké rychlosti se&nbsp;chová jistě. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Volvo EX30 Single Motor Extended Range 
Vzdálenost podle WLTP až&nbsp;476 km 
Zrychlení z&nbsp;0 na&nbsp;100 km/h 5,2 vteřiny 
Maximální špičkový výkon motoru kW/hp 202/272 
Kombinovaná spotřeba elektrické energie (Wh/km) 17 kWh / 100 km 
Kapacita akumulátoru 69 kWh 
Objem zavazadlového prostoru až&nbsp;318 l 
Maximální točivý moment 343 Nm

Barva inspirovaná švédským lišejníkem, uvnitř na&nbsp;jediném displeji polární záře, relaxační tóny a&nbsp;jeden dominantní reproduktor. Když&nbsp;listujete tiskovými materiály nového Volva EX30, musíte se&nbsp;podvědomě smát a&nbsp;kroutit hlavou nad&nbsp;tím, co všechno automobilka pro&nbsp;prodej svého nového elektroauta neudělá. Jenže&nbsp;pak dostanete „klíčky“ do&nbsp;ruky, sednete do&nbsp;precizně uklizeného interiéru bez&nbsp;fyzických tlačítek – a&nbsp;už se&nbsp;smějete naplno. Jak říká designérka Katharinou Sachs: „EX30 je jako šálek espressa: malý, ale velmi silný a&nbsp;výrazný vůz.“ 
<clink anchorid="3"></clink> 
V&nbsp;době, kdy se&nbsp;ostatní předháně

Mobilní meditace. Volvo EX30

<clink anchorid="1"></clink> 
Čím andaluské město láká nejvíc? Na&nbsp;první dobrou třeba tím, že v&nbsp;roce 2023 se&nbsp;Málaga začala pyšnit označením „nejlepší město pro&nbsp;život i&nbsp;práci na&nbsp;světě“. Alespoň podle průzkumu komunity InterNations, která sdružuje lidi žijící a&nbsp;pracující za&nbsp;hranicemi své rodné země a&nbsp;pravidelně vydává žebříček nejlépe hodnocených míst. Město na&nbsp;Slunečném pobřeží Španělska má totiž přívětivé klima po&nbsp;celý rok a&nbsp;jedny z&nbsp;nejteplejších zim v&nbsp;Evropě (nadto je zde v&nbsp;průměru 300 slunečných dnů ročně). Stejně přívětiví jsou i&nbsp;obyvatelé, ulice plné zeleně a&nbsp;pláže, na&nbsp;které to je takřka z&nbsp;každé části města co by kamenem dohodil. Zamilují si jej především ti, kdo si příliš nepotrpí na&nbsp;zběsilou modernitu. Malága je totiž město protkané historií, která ve&nbsp;zdejších ulicích hraje prim. 
Kultura, to je, oč tu běží! I&nbsp;proto je přístavní město označované za&nbsp;kulturní srdce Slunečného pobřeží. Nachází se&nbsp;tady na&nbsp;čtyřicet muzeí a&nbsp;galerií, takže&nbsp;i&nbsp;ti, kdo ve&nbsp;městě žijí, mají co dělat, aby je prošli všechny. V&nbsp;impozantním paláci Buenavista ze&nbsp;16. století v&nbsp;srdci Starého města sídlí muzeum zdejšího rodáka Pabla Piccasa. Oproti tomu pro&nbsp;město nezvykle moderním úkazem je první zahraniční pobočka známé pařížské galerie Centre Pompidou. Za&nbsp;projektem stojí dvojice místních architektů Javier Pérez de la Fuente a&nbsp;Juan Antonio Marín Malavé, už zdálky ale zaujme barevná skleněná kostka, kterou navrhl francouzský konceptuální umělec Daniel Buren. Historie španělského umění je k&nbsp;vidění v&nbsp;Museo Carmen Thyssen, naopak soudobou tvorbu si lze prohlédnout v&nbsp;části města označované jako Soho. Exteriérové murály tady doplňují umělecká a&nbsp;kulturní centra včetně malých soukromých galerií, uměleckých ateliérů či&nbsp;Centra současného umění. 
Když&nbsp;se&nbsp;chcete ponořit do&nbsp;zdejší historie, není nic lepšího než se&nbsp;vydat na&nbsp;toulky po&nbsp;staré palácové pevnosti Alcazaba, odkud je výhled na&nbsp;město i&nbsp;Středozemní moře. Celý komplex dýchá neuvěřitelnou atmosférou a&nbsp;je jedno, pokolikáté se&nbsp;jím procházíte. Začal zde vyrůstat za&nbsp;dob muslimské vlády nad&nbsp;Pyrenejským poloostrovem už v&nbsp;11. století a&nbsp;později zde Maurové vybudovali ještě impozantní hrad Gibralfaro, který stojí o&nbsp;několik úrovní výš a&nbsp;Málagu z&nbsp;něj máte jako na&nbsp;dlani. Nádhernou ukázkou sakrální architektury je katedrála Vtělení Páně, renesanční skvost s&nbsp;barokní fasádou, kde by člověk&nbsp;neměl alespoň jednou vynechat výpravu na&nbsp;střechu. Jen kousek od&nbsp;katedrály se&nbsp;nachází tržnice Mercado Central de Atarazanas, kde je k&nbsp;dostání čerstvé ovoce, zelenina, maso, ryby, ale také spousta hotových jídel a&nbsp;nápojů, které lze ochutnat přímo na&nbsp;místě. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Čtvrtí, ve&nbsp;kterých se&nbsp;v&nbsp;Malaze dobře žije, je bezpočet. Pro&nbsp;expaty je příznivé již zmíněné Soho, situované mezi přístavem a&nbsp;hlavní třídou Alameda. Dříve&nbsp;šlo o&nbsp;poměrně bezútěšnou oblast, díky veřejné iniciativě Málaga Arte Urbano Soho, jejímž cílem byla revitalizace celé čtvrti, se&nbsp;z&nbsp;ní však stalo epicentrum pro&nbsp;místní umělce a&nbsp;velmi příjemné místo k&nbsp;životu. Umění je tady doslova všude, kam se&nbsp;člověk&nbsp;podívá, a&nbsp;k&nbsp;tomu spousta skvělých restaurací, kde je nabídka podstatně levnější než v&nbsp;centru města. Čtvrť mají ve&nbsp;velké oblibě také skateboardisté, vyschlé koryto řeky Guadalmedina se&nbsp;tady proměnilo ve&nbsp;skatepark. Soho by se&nbsp;nadneseně dalo přirovnat k&nbsp;pražské Letné, pokud jste ale spíše vinohradský typ, tou pravou čtvrtí je La Merced. Přímořskou variantou náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad je tady Plaza de la Merced s&nbsp;bezpočtem kaváren a&nbsp;restaurací, skvělý je i&nbsp;trh Mercado Merced. Klidnější čtvrtí je například jedna z&nbsp;nejstarších: El Perchel. Žijí zde spíše místní, není tedy tak mezinárodní jako jiné části města, zato je velmi tradiční a&nbsp;koupíte zde ty nejčerstvější mořské plody. Pro&nbsp;studenty a&nbsp;mladší generace je nejpříznivější univerzitní čtvrť Teatinos, která je zároveň považována&nbsp;za&nbsp;jednu z&nbsp;nejmodernějších. 
Milovníci skvělého jídla a&nbsp;pití si v&nbsp;Málaze přijdou na&nbsp;své, ostatně jako ve&nbsp;většině měst lemujících Středozemní moře. Můžete se&nbsp;tady vydat do&nbsp;tří michelinských restaurací: Kaleja vychází z&nbsp;andaluské kulinární tradice, José Carlos García&nbsp;je moderní a&nbsp;elegantní a&nbsp;v&nbsp;Sollo pracují z&nbsp;velké části se&nbsp;surovinami z&nbsp;akvaponické produkce (princip kombinující chov ryb a&nbsp;pěstování rostlin). Fantastický gastronomický zážitek čeká v&nbsp;centru města v&nbsp;komorní restauraci Blossom, neformální a&nbsp;poněkud dekadentní je pak La Cosmo a&nbsp;jako na&nbsp;návštěvě si budete připadat u&nbsp;Miguela Palmy v&nbsp;jeho podniku La Taberna de Mike Palmer. Na&nbsp;nejlepší tapas vyrazte do&nbsp;Uvedoble, Colmado 93, Pez Lola, Mesón Ibérico nebo Mesón Mariano. Na&nbsp;skvělou kávu pak do&nbsp;Byoko, Next Level Specialty Coffee, Mia Coffee, Santa Coffee nebo do&nbsp;Mala Leche. 
Foto: Turismo Ayuntamiento de Málaga

<clink anchorid="1"></clink> 
Čím andaluské město láká nejvíc? Na&nbsp;první dobrou třeba tím, že v&nbsp;roce 2023 se&nbsp;Málaga začala pyšnit označením „nejlepší město pro&nbsp;život i&nbsp;práci na&nbsp;světě“. Alespoň podle průzkumu komunity InterNations, která sdružuje lidi žijící a&nbsp;pracující za&nbsp;hranicemi své rodné země a&nbsp;pravidelně vydává žebříček nejlépe hodnocených míst. Město na&nbsp;Slunečném pobřeží Španělska má totiž přívětivé klima po&nbsp;celý rok a&nbsp;jedny z&nbsp;nejteplejších zim v&nbsp;Evropě (nadto je zde v&nbsp;průměru 300 slunečných dnů ročně). Stejně přívětiví jsou i&nbsp;obyvatelé, ulice plné zeleně a&nbsp;pláže, na&nbsp;které to je

Málaga. Město plné slunce a historie

<clink anchorid="1"></clink> 
Spát v&nbsp;obklopení delfínů, mant či&nbsp;žraloků obrovských? To se&nbsp;na&nbsp;Maledivách může splnit. Začátkem března rozšířil nabídku prémiového ubytování na&nbsp;ostrovech v&nbsp;Indickém oceánu hotel Soneva Secret. Nachází se&nbsp;na&nbsp;nejodlehlejším maledivském atolu Haa Dhalu – 300 km od&nbsp;metropole Malé – a&nbsp;díky tomu, že jej tvoří pouhých čtrnáct vil, představuje dokonalý úkryt v&nbsp;tropickém ráji. Vily jsou rozesety podél bílých písčitých pláží, některé se&nbsp;ale vznášejí přímo nad&nbsp;tyrkysovou lagunou. Právě jako unikátní vila Castaway, která se&nbsp;hostům otevře až&nbsp;v&nbsp;prosinci – první plovoucí vila na&nbsp;Maledivách bude přístupná pouze lodí. 
Za&nbsp;hotelem stojí manželé Sonu a&nbsp;Eva Shivdasaniovi, které lze považovat za&nbsp;průkopníky luxusního cestovního ruchu na&nbsp;korálovém souostroví. Podnikat zde začali už v&nbsp;roce 1995, kdy otevřeli svůj první hotel, Soneva Fushi. Pár klade velký důraz na&nbsp;udržitelná řešení, většina vybavení hotelu je ze&nbsp;dřeva, kliky jsou vyrobeny z&nbsp;recyklovaných plechovek a&nbsp;kuchaři&nbsp;si berou suroviny z&nbsp;vlastní organické zahrady. Personál hotelu je vždy naboso, což doporučuje i&nbsp;hostům. Není nad&nbsp;to se&nbsp;bez&nbsp;bot projít po&nbsp;hebkém písku. 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Soneva nabízí rustikální verzi luxusu. Právě v&nbsp;tom se&nbsp;nejvíce liší od&nbsp;konkurence. Klient na&nbsp;to musí být připravený – luxus tady totiž není o&nbsp;mramoru a&nbsp;drahých materiálech,“ přibližuje Štěpán Borovec z&nbsp;české cestovatelské agentury EliteVoyage, která má nový hotel v&nbsp;nabídce. Luxus tady spočívá především v&nbsp;nádherném prostředí, jakož i&nbsp;velmi personalizovaném přístupu vůči&nbsp;hostům. Každý má k&nbsp;ruce komorníka a&nbsp;stejně tak privátního šéfkuchaře, který nachystá klidně i&nbsp;piknik na&nbsp;pobřeží nebo dlouhou večeři&nbsp;kdekoliv na&nbsp;atolu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Spát v&nbsp;obklopení delfínů, mant či&nbsp;žraloků obrovských? To se&nbsp;na&nbsp;Maledivách může splnit. Začátkem března rozšířil nabídku prémiového ubytování na&nbsp;ostrovech v&nbsp;Indickém oceánu hotel Soneva Secret. Nachází se&nbsp;na&nbsp;nejodlehlejším maledivském atolu Haa Dhalu – 300 km od&nbsp;metropole Malé – a&nbsp;díky tomu, že jej tvoří pouhých čtrnáct vil, představuje dokonalý úkryt v&nbsp;tropickém ráji. Vily jsou rozesety podél bílých písčitých pláží, některé se&nbsp;ale vznášejí přímo nad&nbsp;tyrkysovou lagunou. Právě jako unikátní vila Castaway, která se&nbsp;hostům otevře až&nbsp;v&nbsp;prosinci – první plovoucí vila na&nbsp;Maledivách

Soneva Secret na Maledivách

Únik do tyrkysové laguny, daleko od civilizace

<clink anchorid="1"></clink> 
Božská komedie od&nbsp;Alighieriho, Oáza&nbsp;štěstí od&nbsp;Finka, Mýtus o&nbsp;věčném návratu od&nbsp;Eliadeho nebo Jungova Červená kniha. To je jen malý výčet literárních mistrovských děl, do&nbsp;nichž se&nbsp;noří malířka Radka Bodzewicz. Sama se&nbsp;za&nbsp;malířku&nbsp;nepovažuje. Prošla si četnými tvůrčími obory – od&nbsp;restaurování přes&nbsp;sochařinu až&nbsp;po&nbsp;grafiku, nakonec si ale jako hlavní médium zvolila malbu, kterou zpestřuje virtuální i&nbsp;rozšířenou realitou. A&nbsp;v&nbsp;poslední době pracuje i&nbsp;s&nbsp;3D tiskem. „Vždy jsem dělala všechno možné. I&nbsp;dnes kreslím, modeluji, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;věnuji hlavně malbě, surová malířka nejsem,“ přibližuje. 
Po&nbsp;dokončení studií na&nbsp;AVU měla velké štěstí, že dostala roční grant od&nbsp;americké nadace, která podporuje malíře. „Po&nbsp;AVU jste jako umělci vyflusnutí do&nbsp;světa, najednou nemáte péči&nbsp;pedagogů a&nbsp;nikdo není připravený na&nbsp;reálný provoz. Já měla díky grantu velkou svobodu, trávila jsem spoustu času v&nbsp;ateliéru a&nbsp;mohla sama sebe nastartovat. Tvořila jsem, jenom malovala, zkoušela, co vydržím já i&nbsp;mé okolí, a&nbsp;výstavy se&nbsp;začaly dít tak nějak samy – ve&nbsp;chvíli, kdy jsem se&nbsp;nechala vést životem.“ 
To ale neznamená, že jen nečinně plynula. Pro&nbsp;její tvorbu je zásadní filozofie, psychologie, mytologie, fenomenologie, oblasti, které do&nbsp;hloubky zkoumají lidské bytí a&nbsp;myšlení. Neustále tak leží v&nbsp;knihách. Podhoubí, z&nbsp;něhož její obrazy vyrůstají, je tak značně spletité a&nbsp;postupem času se&nbsp;jí stále více odkrývá, jak vše souvisí se&nbsp;vším. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Skvělou ukázkou jejího přístupu je plátno Kolo času. Připravila jej v&nbsp;rámci cyklu pro&nbsp;výstavu inspirovanou dílem Mircey Elliadeho. „Velmi mě zajímalo téma cykličnosti a&nbsp;Kolo času je pro&nbsp;mě jeden ze&nbsp;stěžejních námětů. Obraz je inspirovaný tibetskou thangkou s&nbsp;názvem Kolo života, která zobrazuje dilema lidské existence – jak najít smysl života tváří v&nbsp;tvář smrti a&nbsp;nestálosti,“ přibližuje. 
Radka Bodzewicz vysvětluje, že tématům, s&nbsp;nimiž pracují autoři, které ráda čte, umí porozumět jen skrze vlastní obrazy. Jeden autor ji pak vede k&nbsp;druhému a&nbsp;vše se&nbsp;skládá jako skládačka. Eliade ji tak dovedl Jungovi a&nbsp;k&nbsp;jeho Červené knize. „Díky Jungovi ještě více věřím, že existuje obraz, který je v&nbsp;něčem univerzálně pochopitelný skrz čas a&nbsp;prostor, že může být pochopitelný pro&nbsp;všechny: pro&nbsp;dítě, pro&nbsp;pračlověka, pro&nbsp;dospěláka, protože&nbsp;je v&nbsp;něm nějaký symbol, který jde skrz tuhle časoprostorovost.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
S&nbsp;Červenou knihou je provázán obraz Nečekaná setkání, který prý nejlépe shrnuje krátký úryvek z&nbsp;knihy: „Cesta života se&nbsp;vine jako had hned zprava doleva a&nbsp;zase zleva doprava, od&nbsp;myšlení ke&nbsp;slasti a&nbsp;od&nbsp;slasti k&nbsp;myšlení. Had je tady sice protivníkem a&nbsp;symbolem nepřátelství, ale také moudrým mostem, který touhou spojuje vpravo a&nbsp;vlevo tak, jak to je našemu životu zapotřebí.“ Tady Radka Bodzewicz zvolila trochu odlišný přístup – figury jsou více patrné, z&nbsp;velké podbarvené plochy se&nbsp;přesouvá k&nbsp;detailům. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Naopak symetrické plátno Duch přírody je ukázkou techniky otisků. Díky tomu výsledek připomíná masku, motiv, který v&nbsp;poslední době malířka rozpracovává do&nbsp;větší hloubky. „Inspirovala jsem se&nbsp;knihou Ericha Neumanna, který sepsal fenomenologii ženských podob nevědomí, podoby archetypu, mystéria a&nbsp;symboly ženství i&nbsp;s&nbsp;pohledem na&nbsp;zrození nového života. Ve&nbsp;středu obrazu je parafráze&nbsp;na&nbsp;římskou sochu Diany z&nbsp;Efesu. Od&nbsp;ní se&nbsp;postupně vinou abstraktní tvary evokující části pevnin, které se&nbsp;střídají s&nbsp;figurálními detaily a&nbsp;maskami.“ 
<clink anchorid="5"></clink> 
Výběr pro&nbsp;magazín Hrot Radka Bodzewicz uzavírá plátnem Hora. Cesta. Ten vznikl v&nbsp;rámci cyklu tří obrazů, který se&nbsp;vztahoval k&nbsp;námětu hory jako imaginační techniky – právě pojem hora tak měl fungovat jako spouštěč fantazie: „Uvažovala jsem nad&nbsp;tím, jak horu vnímají děti, jak ji vnímají dospělí a&nbsp;jak jejich vnímání a&nbsp;dosavadní životní zkušenost ovlivňují vizuální představu hory – jak ji sami vidí, co na&nbsp;ní sledují a&nbsp;co je pro&nbsp;ně důležité i&nbsp;například v&nbsp;detailu.“ Výsledkem je dílo, které parafrázuje sisyfovský problém. 
Tvorba Radky Bodzewicz je k&nbsp;vidění v&nbsp;Alšově jihočeské galerii, kde začala v&nbsp;červnu výstava věnovaná mytologii s&nbsp;názvem „Let it GROW again! Strom v&nbsp;umění“, případně na&nbsp;aktuální skupinové výstavě zasvěcené maskám v&nbsp;pražské Bold Gallery. V&nbsp;srpnu začne výstava Inner Eden v&nbsp;klatovském kostele, kde představí svá díla i&nbsp;malířka Petra Švecová, se&nbsp;kterou Bodzewicz vystavovala již letos na&nbsp;jaře v&nbsp;karlovarské galerii Display. Na&nbsp;výstavách mohou diváci zažít také způsob, jakým malířka propojuje svá díla s&nbsp;virtuální a&nbsp;augmentovanou realitou. 
&nbsp; 
Texty k&nbsp;fotkám: 
&nbsp; 
Malířka Radka Bodzewicz vystudovala Akademii výtvarných umění v&nbsp;Praze, kde působila v&nbsp;ateliérech grafiky Vladimíra Kokolii a&nbsp;sochy Jindřicha Zeithammla. Multioborovosti se&nbsp;drží stále, ve&nbsp;své práci tak hojně experimentuje s&nbsp;technikou i&nbsp;materiály. Pro&nbsp;tvorbu využívá i&nbsp;virtuální a&nbsp;rozšířenou realitu či&nbsp;3D tisk. 
&nbsp; 
Malířka se&nbsp;neustále noří do&nbsp;stěžejních děl psychologie, filozofie či&nbsp;mytologii. Nastoleným tématům se&nbsp;pak snaží porozumět skrze své obrazy. 
&nbsp; 
„Věřím, že existuje obraz, který je v&nbsp;něčem univerzálně pochopitelný skrz čas a&nbsp;prostor.“ 
&nbsp; 
Radka Bodzewicz měla dříve&nbsp;pocit, že se&nbsp;bojí bílé plochy plátna, a&nbsp;tak se&nbsp;snažila jej rychle podmalovat či&nbsp;otiskovat. Pro&nbsp;její tvorbu jsou typická symetrická plátna plná detailů, která s&nbsp;odstupem vypadají jako maska. 
&nbsp; 
Poslední dobou je pro&nbsp;umělkyni velkou inspirací Jungova Červená kniha, z&nbsp;níž cituje pro&nbsp;ni zásadní úryvek: „Cesta života se&nbsp;vine jako had hned zprava doleva a&nbsp;zase zleva doprava, od&nbsp;myšlení ke&nbsp;slasti a&nbsp;od&nbsp;slasti k&nbsp;myšlení.“ 
<div>
 &nbsp;
</div>

<clink anchorid="1"></clink> 
Božská komedie od&nbsp;Alighieriho, Oáza&nbsp;štěstí od&nbsp;Finka, Mýtus o&nbsp;věčném návratu od&nbsp;Eliadeho nebo Jungova Červená kniha. To je jen malý výčet literárních mistrovských děl, do&nbsp;nichž se&nbsp;noří malířka Radka Bodzewicz. Sama se&nbsp;za&nbsp;malířku&nbsp;nepovažuje. Prošla si četnými tvůrčími obory – od&nbsp;restaurování přes&nbsp;sochařinu až&nbsp;po&nbsp;grafiku, nakonec si ale jako hlavní médium zvolila malbu, kterou zpestřuje virtuální i&nbsp;rozšířenou realitou. A&nbsp;v&nbsp;poslední době pracuje i&nbsp;s&nbsp;3D

Radka Bodzewicz. Obrazy, které protínají čas a prostor

<clink anchorid="1"></clink> 
Osvěžující perlivou vodu nebo limonádu podle chuti můžete vykouzlit s&nbsp;výrobníkem sody Philips GoZero ADD4902BK. Tenhle elegantní výrobník&nbsp;vám umožní přizpůsobit si úroveň sycení podle sebe. Navíc nepotřebuje elektřinu. Stačí nalít vodu, otočit a&nbsp;stisknout, a&nbsp;bombička CO₂ vyrobí až&nbsp;60 l perlivé vody. 
www.philips.com/water 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Stylový doplněk&nbsp;může vtipně navázat na&nbsp;vizuál filmového festivalu. Podobu černobílého kódu jednoho čtverce a&nbsp;tří kruhů připomenete crossbody kabelkou Imo mini od&nbsp;značky Ether. Stojí na&nbsp;čtvercovém půdorysu a&nbsp;tvarem evokuje tetrapakový karton. V&nbsp;černé a&nbsp;stříbrné barvě, buď&nbsp;z&nbsp;hladké kůže, nebo punkově okovaná. 
www.ether.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Zakladatelé pražského vonného studia Perfumed Prague, Olga Dworzycka a&nbsp;Borys Kudela, vytvořili svou první kolekci parfémů. Devět vůní odráží inspiraci Českem a&nbsp;lokálními surovinami, ale také přírodou Francie a&nbsp;čajovou kulturou Asie. Vyzkoušet je můžete v&nbsp;showroomu na&nbsp;Letné. 
www.perfumedprague.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Plantation Stiggins’ Fancy Pineapple je jedinečným blendem rumů z&nbsp;Barbadosu, Jamajky a&nbsp;Trinidadu. Intenzivní chuť umocňují vyzrálé ananasy. Čokoládový alchymista Daniel Syrový navíc vytvořil čokoládu speciálně k&nbsp;párování s&nbsp;tímto Plantation. Tmavá 73% čokoláda z&nbsp;kakaových bobů z&nbsp;Karibiku obsahuje 18 druhů koření a&nbsp;bylin. 
www.warehouse1.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Hodinářská firma Bulova přináší novou limitovanou edici hodinek Lunar Pilot Meteorite. Replikuje původní hodinky, které cestovaly na&nbsp;Měsíc. Tentokrát je v&nbsp;hlavní roli jedinečný číselník&nbsp;z&nbsp;meteoritu starého 4,5653 miliardy let. Hodinky mají pouzd ro z&nbsp;pískovaného titanu. Bylo vyrobeno pouze 5000 kusů pro&nbsp;celý svět. 
www.corial.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
Poznejte novou generaci ikonického vyklápěcího smartphonu Motorola razr 50 ultra. Oceníte obrovský a&nbsp;plnohodnotný vnější displej, fotoaparát s&nbsp;optickou stabilizací, velkou baterii a&nbsp;rychlé i&nbsp;bezdrátové nabí- jení. Úplnou novinkou je podpora umělé inteligence moto AI. Telefon chrání sklo Gorilla Glass Victus a&nbsp;je i&nbsp;voděodolný. 
www.motorola.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="7"></clink> 
Pulp´n Choc jsou unikátní upcyklované pralinky z&nbsp;tmavé čokolády s&nbsp;lahodnou kakaovou náplní. K&nbsp;výrobě náplně se&nbsp;používají nejen semena, ale také bílá ovocná dužnina, která je obklopuje. Čokoláda je vyrobena s&nbsp;respektem k&nbsp;přírodě i&nbsp;pěstitelům kakaa. Dovozcem je Belvec s.r.o. 
www.chocoskyshop.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="8"></clink> 
Vstupte do&nbsp;nové éry cestování s&nbsp;kufrem Proxis. Vnější plášť je vyroben z&nbsp;Roxkin, exkluzivního vícevrstvého materiálu vyvinutého společností Samsonite. Tento jedinečný materiál snadno obnovuje svůj tvar a&nbsp;nabízí velkou odolnost a&nbsp;lehkost. Užijte si jeho sofistikovaný design a&nbsp;vybavení se&nbsp;vším, co potřebujete pro&nbsp;své výlety a&nbsp;dovolenou. 
www.samsonite.cz

<clink anchorid="1"></clink> 
Osvěžující perlivou vodu nebo limonádu podle chuti můžete vykouzlit s&nbsp;výrobníkem sody Philips GoZero ADD4902BK. Tenhle elegantní výrobník&nbsp;vám umožní přizpůsobit si úroveň sycení podle sebe. Navíc nepotřebuje elektřinu. Stačí nalít vodu, otočit a&nbsp;stisknout, a&nbsp;bombička CO₂ vyrobí až&nbsp;60 l perlivé vody. 
www.philips.com/water 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Stylový doplněk&nbsp;může vtipně navázat na&nbsp;vizuál filmového festivalu. Podobu černobílého kódu jednoho čtverce a&nbsp;tří kruhů připomenete crossbody kabelkou Imo mini od&nbsp;značky Ether. Stojí na&nbsp;čtvercovém půdorysu a&nbsp;tvarem evoku

Hrot Boutique

Kdo chce vědět víc... Jednoduché slovo luxus nabývá v&nbsp;neotřelých cestovatelských kontextech nových významů. Každý mu rozumí po&nbsp;svém: pro&nbsp;jednoho haute couture, pro&nbsp;jiného introspektivní filozofie. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Vogue on Location: People, Places, Portraits 
(Vogue v&nbsp;terénu: Lidé, místa, portréty) 
autoři&nbsp;magazínu Vogue 
Procestujte celý svět s&nbsp;exotickými příběhy o&nbsp;životním stylu. V&nbsp;textech a&nbsp;fotoreportážích z&nbsp;lokalit jako Indie, Írán, Maroko či&nbsp;Bali od&nbsp;vyhlášených jmen (Truman Capote, Annie Leibovitz) zachycuje Vogue On Location přelomové okamžiky cestování i&nbsp;módy za&nbsp;uplynulou stovku let. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Holidays in Hell 
(Prázdniny v&nbsp;pekle) 
P. J. O’Rourke 
Bestseller amerického konzervativního humoristy P. J. O’Rourka vám naservíruje jihokorejskou studentskou demonstraci, rozhovor s&nbsp;komunistickými povstalci na&nbsp;Filipínách nebo tajnou výpravu Pásmem Gazy v&nbsp;přestrojení za&nbsp;Araba. Jste-li pro&nbsp;opravdu luxusní zábavu, pak jste tu správně. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Louis Vuitton Paris City Guide 
(Průvodce Paříží Louis Vuitton) 
Axelle Thomas 
Průvodce světovými velkoměsty od&nbsp;značky Louis Vuitton nabízejí čtenářům koktejl avantgardy a&nbsp;klasiky. Netradičním pohledem na&nbsp;módu, design, současné umění, gurmánské požitky i&nbsp;kulturu obecně popisují – a&nbsp;zároveň spoluurčují – charakter každého města. Nejžádanější z&nbsp;letošních publikací přibližuje domovskou Paříž. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Královská cesta za&nbsp;romantikou 
(The Royal Road to Romance) 
Richard Halliburton 
De facto otec moderního cestopisu zachytil v&nbsp;první ze&nbsp;svých mnoha knih leccos od&nbsp;výstupu na&nbsp;švýcarský Matterhorn až&nbsp;po&nbsp;uvěznění za&nbsp;nelegální fotografování na&nbsp;Gibraltaru. Jedno z&nbsp;nejúchvatnějších děl svého žánru napřesrok oslaví sto let od&nbsp;prvního vydání v&nbsp;té nejlepší formě. V&nbsp;češtině vyšlo v&nbsp;letech 1948, 1971 a&nbsp;1972. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Cestování – historie v&nbsp;obrazech 
(Journey: An Illustrated History of Travel) 
R. G. Grant, Andrew Humphreys, Simon Adams 
Bohatě ilustrovaná kronika lidských cest od&nbsp;vikingských plaveb až&nbsp;po&nbsp;let na&nbsp;Měsíc. U&nbsp;zrodu cestování stály nejrůznější podněty – migrace a&nbsp;výpravy za&nbsp;potravou, obchod, vědecká zvědavost, poutě nebo obyčejná touha po&nbsp;dobrodružství. Nechybí starověké mapy, životopisy dobyvatelů a&nbsp;cestovatelů…

Kdo chce vědět víc... Jednoduché slovo luxus nabývá v&nbsp;neotřelých cestovatelských kontextech nových významů. Každý mu rozumí po&nbsp;svém: pro&nbsp;jednoho haute couture, pro&nbsp;jiného introspektivní filozofie. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Vogue on Location: People, Places, Portraits 
(Vogue v&nbsp;terénu: Lidé, místa, portréty) 
autoři&nbsp;magazínu Vogue 
Procestujte celý svět s&nbsp;exotickými příběhy o&nbsp;životním stylu. V&nbsp;textech a&nbsp;fotoreportážích z&nbsp;lokalit jako Indie, Írán, Maroko či&nbsp;Bali od&nbsp;vyhlášených jmen (Truman Capote, Annie Leibovitz) zachycuje Vogue On Locatio

Obsah

Leon & Lucie

Jak stvořili první český globální lovebrand, který dává světu světlo

Planeta Vary

Prodloužit život o 10 let