Hrot 2025 11

Hrot 2025 10

Hrot 2025 09

Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

Jedničku&nbsp;českého stavebního trhu Vinci Construction CS vede 18 let. Ve&nbsp;firmě postupně prošel několika pozicemi, od&nbsp;stavbyvedoucího až&nbsp;po&nbsp;generálního ředitele. Firma má od&nbsp;Aše po&nbsp;Košice na&nbsp;dva tisíce zakázek ročně – od&nbsp;liniových staveb po&nbsp;projekty určené k&nbsp;bydlení. Martin Borovka pochází z&nbsp;rodiny stavařů, podstatnou část života strávil ve&nbsp;Francii a&nbsp;lyže&nbsp;s&nbsp;logem Eurovia, které má v&nbsp;kanceláři, svědčí o&nbsp;tom, že v&nbsp;„laufu“ není jen na&nbsp;stavbách, ale i&nbsp;během sportovních aktivit.
Dámská obsluha kavárny v&nbsp;Čimelicích mi přes&nbsp;pult podává kávu. Máte to tady krásné, chválím. Jsme v&nbsp;nádherně zrekonstruované vile, kde sídlí kavárna a&nbsp;zahradnictví s&nbsp;anglickým skleníkem. „My jsme kdysi byli na&nbsp;náměstí, ale co odešla dálnice, přesunuli jsme se&nbsp;sem,“ odpovídá kavárnice. Jezdím tudy docela často a&nbsp;vždycky si vzpomenu na&nbsp;své dospívání: pochází odtud totiž člověk, jemuž jsem kdysi držel palce, když&nbsp;statečně bojoval v&nbsp;šampionátu motocyklů do&nbsp;125 kubíků. Jaroslav Huleš dokázal, že Češi&nbsp;na&nbsp;motorkách jezdit umějí. Mimochodem, je to kraj jedné stopě zasvěcený. Naše stroje stojí na&nbsp;parkovišti hned vedle hlavní silnice, a&nbsp;než nasednu do&nbsp;sedla, možná trochu teatrálně vejdu přímo do&nbsp;středu vozovky. Zcela běžný, až&nbsp;banální úkon tu ještě nedávno nebyl možný. Stěží šlo přejít silnici – žádná dálnice, kolony aut a&nbsp;kamionů, všudypřítomný hluk. Po&nbsp;otevření nového úseku D4 tady doprava výrazně polevila. Možná si leckdo pokrok asociuje s&nbsp;raketami ve&nbsp;vzdálených galaxiích, ale pro&nbsp;Čimelické to musí být toto. Nekonečná mobilní zeď dělila město vejpůl. Teď se&nbsp;tu dá znovu žít.
„Vy tam kandidovat, dost jistě by vás&nbsp;zvolili, že?“ ptám se&nbsp;o&nbsp;několik týdnů později Martina Borovky. To už sedíme v&nbsp;pohodlných křeslech v&nbsp;centrále společnosti Vinci Construction CS. „Možná ano, ale já do&nbsp;politiky nechci,“ směje se&nbsp;muž, který společnost už osmnáct let řídí.
Je třetí stavařskou generací v&nbsp;rodině. Děda byl zedník, táta inženýr působil ve&nbsp;firmě na&nbsp;vysoké manažerské pozici. „Moje maminka je také stavařka, ale z&nbsp;donucení, protože&nbsp;se&nbsp;nemohla dostat na&nbsp;jinou školu. Takže&nbsp;já jsem měl ke&nbsp;stavařině vlastně celý život hrozně blízko. Tatínek letos v&nbsp;létě odešel do&nbsp;stavařského nebe, a&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;k&nbsp;němu v&nbsp;myšlenkách vracel, naskočily vzpomínky: třeba jak jsem se&nbsp;na&nbsp;stavbách už v&nbsp;šestnácti učil řídit auto. Jezdil jsem třeba tam, kde se&nbsp;dnes říká Husákovo ticho, tunelem na&nbsp;vltavském nábřeží před&nbsp;ministerstvem dopravy, bývalým sídlem ÚV&nbsp;KSČ.“ Navzdory rodinnému profesnímu „dědictví“ lavíroval, zda nedat přednost právu nebo ekonomii. Tu prý zvažoval docela dlouho, ale po&nbsp;první brigádě ve&nbsp;francouzské bance pochopil, že ho nebaví, a&nbsp;naopak stavařina že ho vlastně láká. „Já potřebuju pohyb a&nbsp;to, vidět něco za&nbsp;sebou.“ Přijali ho na&nbsp;Stavební fakultu ČVUT, ale projevily se&nbsp;„devadesátky“ a&nbsp;touha po&nbsp;Západě. Právě odchod na&nbsp;francouzskou vysokou školu ale naostro odstartoval jeho kariéru.
U&nbsp;Francie se&nbsp;musíme na&nbsp;chvíli zastavit. Tvoří podstatnou část života Martina Borovky. Měl na&nbsp;vybranou mezi španělštinou a&nbsp;francouzštinou. „Večer jsem se&nbsp;podíval na&nbsp;mapu a&nbsp;řekl si: Paříž je blíž než Madrid. Tak jsem si vybral francouzštinu.“ Později se&nbsp;dostal na&nbsp;školu do&nbsp;Lyonu. Popisuje mi začátky – a&nbsp;jsou to pocity, které měl snad každý z&nbsp;nás, když&nbsp;vyjel poprvé na&nbsp;Západ. Jak prvně v&nbsp;životě viděl Carrefour, velký obchod, kde měli padesát kas a&nbsp;na&nbsp;rozlehlém parkovišti nemohl najít auto. Popisuje francouzské vysoké školství, to, jak nároční tamní pedagogové byli.
„K&nbsp;tomu máte konkurenci mezi studenty, protože&nbsp;v&nbsp;jistém okamžiku ne všichni mohou postoupit do&nbsp;dalšího ročníku. A&nbsp;to je pro&nbsp;mnohé problém, protože&nbsp;ve&nbsp;Francii je vysoká škola – což podle mě není úplně dobře – základem společenského statusu. Podle toho, jakou vysokou školu vystudujete, máte nástupní mzdu, podle toho máte hodnotu na&nbsp;trhu a&nbsp;podle toho patříte do&nbsp;nějaké společenské třídy.“ Martin Borovka vypráví, jaký to byl zprvu šok, než si zvykl na&nbsp;úplně jiný systém vyučování, i&nbsp;to, jak moc záleželo taky na&nbsp;prezentačních schopnostech.
„Druhá věc je, že vysoká škola vám umožní vytvořit si ve&nbsp;Francii ,telefonní seznam‘. Jak mi řekl jeden přítel: Nejde jen o&nbsp;to, jak je vysoká škola kvalitní, ale i&nbsp;jaký máš seznam přátel a&nbsp;známých.“ Chválí francouzské propojení školy s&nbsp;byznysem: „Minimálně první dva roky jsme museli vždy na&nbsp;dva měsíce na&nbsp;praxi. Pak jsme měli povinné dokonce čtyři&nbsp;měsíce praxe.“ I&nbsp;dnes tak může říct, jaké parkoviště Carrefouru v&nbsp;Nantes stavěl nebo jaké jsou „jeho“ úseky dálnice A43 mezi Lyonem a&nbsp;Alpami. „Což se&nbsp;mi samozřejmě líbilo, protože&nbsp;já mám hory rád. Dostal jsem však na&nbsp;starost zemní práce a&nbsp;nedlouho poté dostal mistr infarkt a&nbsp;hlavní stavbyvedoucí si zlomil nohu. Takže&nbsp;první dva a&nbsp;půl měsíce jsem tam byl sám – s&nbsp;dvaceti dělníky různých národností. S&nbsp;tím, že člověk&nbsp;sice má nějaké vzdělání ze&nbsp;školy, které je odborně dobré a&nbsp;důležité, ale v&nbsp;reálu toho moc neví,“ vzpomíná na&nbsp;krušné začátky ve&nbsp;Francii.
S&nbsp;Martinem Borovkou už jsem jeden hovor vedl. Bylo to v&nbsp;době, kdy jeho firma dokončovala práce na&nbsp;prodloužení D4 z&nbsp;Příbrami do&nbsp;Písku. Šlo o&nbsp;projekt partnerství soukromého a&nbsp;veřejného sektoru. Vzpomínám, jak mi líčil, že člověk&nbsp;je na&nbsp;stavbě třikrát denně v&nbsp;depresi a&nbsp;třikrát denně v&nbsp;laufu. „Na&nbsp;stavbě si den předem naplánujete, že si objednáte dvacet náklaďáků a&nbsp;tři&nbsp;bagry, a&nbsp;na&nbsp;místě máte třeba padesát lidí. A&nbsp;ve&nbsp;čtyři&nbsp;hodiny ráno slyšíte, jak vám na&nbsp;parapet bubnují kapky deště – to nezmůžete skoro nic. A&nbsp;máte první depresi. Nebo přijdete na&nbsp;stavbu, vykopete první díru – a&nbsp;ona je tam plynová přeložka, na&nbsp;kterou někdo zapomněl. Stojíte. Do&nbsp;toho hraje neustále roli lidský faktor: je tam sice hrozně moc srdcařů, ale občas vám z&nbsp;týmu přece jen kdo vypadne anebo onemocní. Takže&nbsp;to je pořád něco. Zároveň děláte pro&nbsp;zákazníka, který má taky svoje představy. Je to specifický svět. A&nbsp;ten svět vypadá navenek špinavě, ale on je vlastně strašně čistý a&nbsp;férový.“
Borovka se&nbsp;zrovna vrátil z&nbsp;dokončovaného úseku dálnice D6. Jak sám říká, dnes už většinou stříhá pásky v&nbsp;terénu, přesto v&nbsp;něm zůstává nadšení a&nbsp;spokojenost, když&nbsp;něco vzniká a&nbsp;je hotovo. Dobře to znám z&nbsp;doby, kdy jsem ještě dělal redaktora: teprve když&nbsp;jsem dokončil reportáž a&nbsp;odvysílala se&nbsp;v&nbsp;televizi, mohl jsem pracovní den vnitřně uzavřít.
„Nejsvobodnější člověk&nbsp;v&nbsp;celé firmě jsem byl v&nbsp;době, když&nbsp;jsem dělal hlavního stavbyvedoucího na&nbsp;dálnici. Protože&nbsp;bez&nbsp;vás&nbsp;se&nbsp;to nehne. Nikdo vás&nbsp;nemůže vyhodit, pokud si plníte úkoly. Dnes už v&nbsp;téhle funkci jezdím ‚jenom‘ stříhat pásky nebo zahajovat stavby. Přesto je pro&nbsp;mě pořád velký svátek, když&nbsp;si vezmu holínky, helmu a&nbsp;bundu a&nbsp;stavbu si projdu.“
Nelze si nevšimnout, že u&nbsp;každé stavby se&nbsp;tradičně dává „glajcha“ či&nbsp;májka, chcete-li stromek nebo větev symbolizující štěstí a&nbsp;ochranu stavby. Zajímá mě, zda i&nbsp;Martin Borovka má nějaký svůj rituál. „Do&nbsp;práce jsem chodil většinou ještě dřív, než přijeli ostatní. Abych si rozmyslel do&nbsp;posledního detailu, co se&nbsp;ten den bude dělat. Ve&nbsp;stavebnictví se&nbsp;většinou plánuje minimálně den předem, nemůžete plánovat až&nbsp;ráno, to už je pozdě. Vy prostě musíte vědět, že za&nbsp;půl roku budete muset koupit pět set tisíc tun kameniva, protože&nbsp;ho potřebujete. A&nbsp;pět set tisíc tun nekoupíte v&nbsp;Hornbachu. Takže&nbsp;celý úspěch spočívá v&nbsp;přípravě stavby: dnes přemýšlím, co budu dělat za&nbsp;měsíc či&nbsp;za&nbsp;dva. A&nbsp;lidi, kteří to umějí, jsou pro&nbsp;nás&nbsp;strašně cenní.“
Přemýšlím v&nbsp;duchu a&nbsp;posléze&nbsp;nahlas, co vlastně drží tuhle činnost pohromadě. „Já věřím ve&nbsp;firemní kulturu, protože&nbsp;stavařina je otevřený proces, nesešněrujete ho jako fabriku. Já mám dvě stě staveb, které Martin Borovka rozhodovat nemusí. Je potřeba pustit rozhodovací pravomoci relativně nízko – samozřejmě se&nbsp;zachováním všech kontrolních mechanismů. Musíte umět dát lidem pravomoc a&nbsp;důvěru,“ nabízí moudrý pohled zkušeného manažera.
Borovka je ve&nbsp;firmě od&nbsp;roku 1995, vede ji od&nbsp;roku 2007. V&nbsp;českých podmínkách je to věc ojedinělá. Pro&nbsp;sebe coby někdejšího šéfa jednoho velkého zpravodajského média si říkám, že je škoda, že jsem ho nepotkal dřív. „Vytrvalost a&nbsp;zarputilost. A&nbsp;musíte se&nbsp;taky naučit občas nějaký ten minisouboj prohrát. Což jsem se&nbsp;sám ještě stoprocentně nenaučil. Prostě musíte za&nbsp;tím&nbsp;jít, i&nbsp;když&nbsp;vás&nbsp;část lidí přesvědčuje, že je to moc a&nbsp;že je to za&nbsp;hranou. Klíčové jsou vnitřní síla a&nbsp;vnitřní přesvědčení, že dělám správnou věc. Snad mi rozumíte.“
Rozumím mu vlastně velmi dobře, podobnou zkušenost mám taky. Zároveň si vzpomínám, jak byla ředitelská funkce zvenčí vnímána&nbsp;jako ocenění schopností, prestižní pozice. Jenže&nbsp;vy se&nbsp;o&nbsp;to nemáte s&nbsp;kým podělit. Na&nbsp;takovém postu je totiž naprostá samota. „Ano, tak to je, sice máte management, kterého se&nbsp;ptáte na&nbsp;názor, ale vše musíte rozhodnout vy, nikdo jiný, a&nbsp;nést za&nbsp;to stoprocentní odpovědnost. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;bavíme napříč s&nbsp;vrcholným českým byznysem, tak ta samota není ojedinělý jev. Někdo to přizná, někdo ne, ale ve&nbsp;finále je tam každý sám. Každý z&nbsp;těch kluků a&nbsp;holek, kteří sedí na&nbsp;podobné pozici, je tam sám. Fouká jen na&nbsp;vás. Mám kamarády úplně mimo tenhle svět, protože&nbsp;v&nbsp;tomhle světě nemůžete ani mít kamarády. Tak to nefunguje.“
Když&nbsp;do&nbsp;vedoucí funkce vstupoval, bylo mu dvaatřicet. Sám zpětně přiznává, že neměl ponětí, oč jde. Jak sám s&nbsp;nadsázkou říkám, život v&nbsp;nevědomosti je někdy snad lepší. „Učil jsem se&nbsp;za&nbsp;pochodu a&nbsp;měl jsem i&nbsp;štěstí, že jsem těch chyb neudělal tolik. A&nbsp;když&nbsp;jsem nějaké udělal, tak jsem se&nbsp;z&nbsp;nich poučil. Třeba že už nikdy nebudu veřejně komentovat politiku,“ říká s&nbsp;úsměvem.
Zajímá mě, v&nbsp;čem se&nbsp;firma za&nbsp;ta léta, co ji vede, změnila. „Je hodně jiná. Už jen to, že když&nbsp;jsem ji přebíral, dělali jsme jenom dopravní stavby. Dnes působíme ve&nbsp;výrobě nerostných surovin, stavíme pozemní stavby, vodohospodářské stavby a&nbsp;další. Už jsme jako multistavební firma, to je za&nbsp;těch osmnáct let velký posun od&nbsp;monotematické firmy.“ Nejde jen o&nbsp;rozsah a&nbsp;druh staveb, Borovka ve&nbsp;své kanceláři&nbsp;vyjmenovává další faktory, které se&nbsp;v&nbsp;činnosti, kterou zkrátím&nbsp;oním pohádkovým „přidat cihlu k&nbsp;cihle“, objevují. Technologie a&nbsp;právní předpisy. „Když&nbsp;jsem začínal na&nbsp;stavbě, tak jestli jsme měli dva dopisy mezi investorem a&nbsp;námi, bylo to moc,“ vzpomíná. „Samozřejmě se&nbsp;posunuly technologie, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;nevěřím, že IT úplně vystřídá stavební činnost, přece jen má velký vliv – například stroje jsou naváděné GPS.“
Státu mnoho z&nbsp;nás&nbsp;spílá za&nbsp;pomalou výstavbu klíčové (ale i&nbsp;jakékoliv jiné) infrastruktury. Slýcháme stesky nad&nbsp;tempem výstavby, časté je srovnávání s&nbsp;Polskem. „Problém není v&nbsp;kapacitách stavebních firem ani v&nbsp;penězích. My nestavíme fyzicky pomaleji než Francouzi nebo Poláci.“ Proč tedy byli Poláci rychlejší než my? ptám se. „Zaprvé byli dokonalejší v&nbsp;čerpání evropských fondů a&nbsp;zadruhé – a&nbsp;to je klíčové –, stát si tam vzal liniové stavby pod&nbsp;křídla. Řekl: Ta dálnice z&nbsp;Krakova do&nbsp;Varšavy půjde tudy. To je rozhodnutí státu, nikoliv vojvodství. Takže&nbsp;chyba byla v&nbsp;roce 2001, kdy vznikly kraje. Proč trvalo tak dlouho zahájení výstavby dálnice D35? Ne kvůli státu, ale proto, že protíná Liberecký, Královéhradecký, Pardubický a&nbsp;Olomoucký kraj. To jsou čtyři&nbsp;zájmy, čtyři&nbsp;různé reprezentace. Pak taky ty dálnice potřebují nějaké ‚politické otce‘, tahouny. Proč není D3 připojená v&nbsp;Praze? Protože&nbsp;nemá svého politického otce. Toho představitele regionu, který to chce, který buší v&nbsp;Praze na&nbsp;dveře, aby to bylo,“ dopouští se&nbsp;Martin Borovka nakonec přece jen politického komentáře.
Promovaní inženýři&nbsp;/ sínus, kosínus, deskriptíva / promovaní inženýři&nbsp;/ kdo je tu inženýr, ať s&nbsp;námi zpívá... Text skupiny Plavci zavdává otázku, kdo s&nbsp;„nimi bude zpívat dál“. Stavebnictví je vnímáno jako cosi rigidního – aby taky ne. Budovy, komunikace, všechno má mít jistou dávku trvanlivosti a&nbsp;s&nbsp;řádnou péčí snad až&nbsp;jisté penzum věčnosti. Ale i&nbsp;sem zasahuje technologický vývoj, a&nbsp;tak se&nbsp;nabízí otázka, kdo – nebo spíš co – doplní ty „promované inženýry“.
„Já to nemám moc rád, ale ty zlaté české ručičky... Ono jich bude čím dál méně. Pokud budete chtít super atypický výrobek, tak za&nbsp;něj budete muset zaplatit super drahé peníze, protože&nbsp;lidé jako obkladač či&nbsp;kameník&nbsp;nebudou. Budoucnost vidím v&nbsp;systemizaci: pokud budeme moct v&nbsp;továrnách vyrábět prefabrikovaně třeba koupelnové jádro, v&nbsp;jakékoliv barvě, a&nbsp;pak jej do&nbsp;stavby ‚jenom‘ vložit, bude to velký posun, zejména&nbsp;z&nbsp;hlediska nákladů.“
Že by na&nbsp;stavbách chodili roboti, se&nbsp;podle Borovky zřejmě jen tak nestane. Už jen proto, že se&nbsp;stále ve&nbsp;větší míře jedná o&nbsp;atypickou činnost. „Může se&nbsp;třeba stát, že člověku&nbsp;budou s&nbsp;fyzickou prací pomáhat ‚posilovače‘ na&nbsp;těle. To už samozřejmě existuje, akorát chlapi to nechtějí používat, protože&nbsp;se&nbsp;pak cítí méněcenně.“ Budoucnost vidí v&nbsp;softwarech, které budou stroje lépe navádět nebo budou přesněji měřit; část materiálů půjde zase víc a&nbsp;víc směrem k&nbsp;nanotechnologiím. Ale člověk&nbsp;nezmizí.
„Velkou změnou bude recyklace, její poměr se&nbsp;výrazně navýší. Už dnes jsme schopni to, co ze&nbsp;silnic vyfrézujeme, použít znovu.“ A&nbsp;co beton? zajímá mě. Může být dramaticky jiný? „Zatím nikdo nic lepšího nevymyslel,“ odpovídá Borovka, „ale dokážu&nbsp;si představit, že pruty v&nbsp;železobetonu se&nbsp;dramaticky odlehčí. Beton samotný však nahradit nepůjde, byť regulace EU už dnes může za&nbsp;jiné složení cementu a&nbsp;jiné doby jeho zrání.“
Jak si s&nbsp;podobnými výzvami poradí firma, kterou řídí? napadá mě. A&nbsp;hlavně, kam ji posunout v&nbsp;době, kdy je často skloňováno sousloví „trvale udržitelný růst“? „Zaprvé chci Vinci Construction CS udržet na&nbsp;pozici jedničky, možná se&nbsp;ještě více rozkročit a&nbsp;také náš byznys více integrovat – prostě vytvořit ekosystém. Už dříve&nbsp;jsme začali pracovat na&nbsp;tom, abychom byli co nejvíc soběstační. Protože&nbsp;dnes už budova není jen beton. Jsou to i&nbsp;vnitřní technologie – vzduchotechnika, klimatizace, topení a&nbsp;podobně. Zadruhé chci ve&nbsp;firmě udržet schopné a&nbsp;šikovné lidi a&nbsp;nalákat novou generaci, která by nám s&nbsp;rozvíjením ekosystému pomohla,“ popisuje.
Martin Borovka má ke&nbsp;splnění svých cílů ještě minimálně dva a&nbsp;půl roku: „Záleží, jak rozhodne akcionář, už mi ale smlouvu asi tak šestkrát obnovil,“ dodává s&nbsp;úsměvem. „Kdysi mi někdo poradil: když&nbsp;ve&nbsp;firmě třetinově vyvážíš představy svoje, představy majitelů a&nbsp;představy zaměstnanců, tak u&nbsp;toho ještě dlouho zůstaneš.“

Jedničku&nbsp;českého stavebního trhu Vinci Construction CS vede 18 let. Ve&nbsp;firmě postupně prošel několika pozicemi, od&nbsp;stavbyvedoucího až&nbsp;po&nbsp;generálního ředitele. Firma má od&nbsp;Aše po&nbsp;Košice na&nbsp;dva tisíce zakázek ročně – od&nbsp;liniových staveb po&nbsp;projekty určené k&nbsp;bydlení. Martin Borovka pochází z&nbsp;rodiny stavařů, podstatnou část života strávil ve&nbsp;Francii a&nbsp;lyže&nbsp;s&nbsp;logem Eurovia, které má v&nbsp;kanceláři, svědčí o&nbsp;tom, že v&nbsp;„laufu“ není jen na&nbsp;stavbách, ale i&nbsp;během sportovních aktivit.
Dámská obsluha kavárny v&nbsp;Čimelicích mi přes&nbsp;pult podává kávu. Máte to tady krásné, ch

Třikrát denně v depresi, třikrát denně v laufu. Martin Borovka

Sára Goldbergerová

Časy se&nbsp;mění. Když&nbsp;jsem před&nbsp;nějakými pěti lety vyrazila s&nbsp;kamarádkou na&nbsp;„ženský potlach“ u&nbsp;vína, bavily jsme se&nbsp;o&nbsp;věcech, které byste od&nbsp;takového potlachu nejspíš čekali. Dnes porovnáváme, které investiční nástroje využíváme, s&nbsp;kým se&nbsp;o&nbsp;nich radíme a&nbsp;kolik aplikací, kde můžeme kontrolovat stav svých financí, máme v&nbsp;telefonech.
Z&nbsp;finanční gramotnosti se&nbsp;totiž v&nbsp;posledních letech stala jistá forma wellbeingu. Jistě, investiční nástroje, které nám pomáhají diverzifikovat finanční prostředky napříč akciemi, dluhopisy, kryptoměnami či&nbsp;ETF, jsou něco jiného než sezení u&nbsp;terapeuta, meditace nebo příjemný večer u&nbsp;knihy. I&nbsp;tak nám ale mohou dodat klid – když&nbsp;si zrovna neulítneme na&nbsp;NFT tokenech (o&nbsp;nichž stále nevím, co si mám myslet), pomáhají nám budovat pevnější základy pro&nbsp;naši&nbsp;budoucnost.
Listopadové číslo Hrotu se&nbsp;tak točí právě kolem budování těchto jistot pro&nbsp;naše budoucí já. Kolegové Vladimír Barák, Iva Brejlová a&nbsp;Barbora Postránecká se&nbsp;potkali s&nbsp;předními odborníky na&nbsp;svět investic a&nbsp;ptali se&nbsp;jich, jak s&nbsp;financemi zacházet v&nbsp;dnešní, v&nbsp;mnoha ohledech bezprecedentní době. A&nbsp;že je o&nbsp;takový odborný pohled zájem! Tomáš Kálal z&nbsp;Penty v&nbsp;rozhovoru například zmínil, že když&nbsp;skupina na&nbsp;konci loňského roku poprvé otevřela své portfolio externím investorům, zapojilo se&nbsp;jich za&nbsp;pár měsíců šest a&nbsp;půl tisíce a&nbsp;investovali 12,5 miliardy korun.
Trošku&nbsp;jiný úhel jsme zvolili v&nbsp;případě osobnosti na&nbsp;titulce. V&nbsp;zenovém klidu na&nbsp;ní sedí Martin Borovka. Bezmála dvě dekády vede firmu zaměřenou především na&nbsp;dopravní stavitelství Vinci Construction, takže&nbsp;toho klidu nejspíš příliš nezažívá. Zastupuje entitu, která každý den investuje do&nbsp;budoucnosti Česka. Dopravní infrastruktura je nepochybně v&nbsp;naší konkurenceschopnosti s&nbsp;okolními státy naprosto klíčová.
Nyní snad nastaly ve&nbsp;výstavbě dálnic lepší časy, Poláci nás&nbsp;už nepředbíhají na&nbsp;plné čáře, tak doufejme, že nám to vydrží a&nbsp;že nás&nbsp;třeba jednoho dne dálnice dovede z&nbsp;Prahy i&nbsp;do&nbsp;Varšavy – pro&nbsp;Čechy stále spíše neobjevené metropole, se&nbsp;kterou nás&nbsp;v&nbsp;tomto čísle seznamuje Petra Stěhulová. Alespoň na&nbsp;ten přístup k&nbsp;Baltskému moři&nbsp;se&nbsp;ale můžeme těšit!

Časy se&nbsp;mění. Když&nbsp;jsem před&nbsp;nějakými pěti lety vyrazila s&nbsp;kamarádkou na&nbsp;„ženský potlach“ u&nbsp;vína, bavily jsme se&nbsp;o&nbsp;věcech, které byste od&nbsp;takového potlachu nejspíš čekali. Dnes porovnáváme, které investiční nástroje využíváme, s&nbsp;kým se&nbsp;o&nbsp;nich radíme a&nbsp;kolik aplikací, kde můžeme kontrolovat stav svých financí, máme v&nbsp;telefonech.
Z&nbsp;finanční gramotnosti se&nbsp;totiž v&nbsp;posledních letech stala jistá forma wellbeingu. Jistě, investiční nástroje, které nám pomáhají diverzifikovat finanční prostředky napříč akciemi, dluhopisy, kryptoměnami či&nbsp;ETF, jsou něco jiného než sezení u&nbsp;terapeuta, meditace neb

Časy se mění

Iva Brejlová

Jakub Havrlant si už mnohokrát mohl říct, že má hotovo. Prodal úspěšně vybudovaný server Bezrealitky.cz. Vedl Allegro v&nbsp;regionu a&nbsp;budoval e-commerce v&nbsp;celé střední Evropě. V&nbsp;roce 2013 založil Rockaway Capital a&nbsp;dalších dvanáct let investoval peníze&nbsp;projektu. Konsolidoval trh, přeměňoval ztrátové byznysy v&nbsp;ziskové, budoval portfolio. A&nbsp;letos na&nbsp;jaře otevřel investiční skupinu kvalifikovaným investorům. Během pár týdnů nasbíral Rockaway 1,2 miliardy korun. „Hodně jsem přemýšlel nad&nbsp;směřováním a&nbsp;formou, jak to spojit s&nbsp;extra motivací pro&nbsp;všechny. Vidíme, že máme před&nbsp;sebou další skok,“ vysvětluje zakladatel a&nbsp;šéf Rockaway Capital.
Když&nbsp;mluví, hovoří rychle, ale klidně a&nbsp;jasně. Popisuje, že Rockaway chtěl prostě dosáhnout výš. „Pokud bychom to neudělali, ambice, které máme a&nbsp;jež přesahují Českou republiku, by se&nbsp;velmi těžko realizovaly,“ říká jednoduše.
Rockaway už teď stojí za&nbsp;obrovskými transakcemi, které se&nbsp;odehrály na&nbsp;českém trhu, kromě Mall Group jde také o&nbsp;prodej Heureky nebo Invie. Firmy pod&nbsp;správou Rockaway zaměstnávají tisíce lidí v&nbsp;řadě evropských zemí. Do&nbsp;portfolia patří mimo jiné Productboard, jeden z&nbsp;mála českých jednorožců, tedy firem s&nbsp;hodnotou nad&nbsp;miliardu dolarů. Ale taky Rohlík či&nbsp;Luxor nebo Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary a&nbsp;Colours of Ostrava.
Havrlantova cesta začala v&nbsp;roce 2007, kdy spoluzaložil portál Bezrealitky.cz – první startup v&nbsp;Česku, který využíval technologii Google Maps. Po&nbsp;jeho prodeji Allegru se&nbsp;stal CEO pro&nbsp;Českou republiku, Slovensko a&nbsp;pobaltské státy v&nbsp;e-commerce skupině Allegro. Už před&nbsp;třicítkou měl za&nbsp;sebou úspěšný exit z&nbsp;role CEO a&nbsp;vybudoval portfolio investic do&nbsp;globálních startupů. Podpořil mladé technologické firmy nejen v&nbsp;Česku, ale také v&nbsp;USA či&nbsp;Brazílii. Rockaway Capital zakládal s&nbsp;vizí vybudovat zde globální investiční skupinu.
„Určitě jsem větší část kariéry strávil v&nbsp;operativních rolích. Myslím si, že to je zásadní,“ říká Havrlant. „Je dobré v&nbsp;nich začít, protože&nbsp;člověk&nbsp;se&nbsp;naučí, jak věci fungují. Pochopí detail, sám si vyzkouší, co znamená řídit lidi,“ popisuje. Dnes už konkrétní firmy nevede, předchozí zkušenosti ale proměňuje do&nbsp;porozumění toho, do&nbsp;čeho nyní investuje.
Rockaway dnes provozuje několik fondů. Investuje do&nbsp;startupů, blockchainu a&nbsp;digitálních aktiv. Do&nbsp;firem modernizujících tradiční průmysl i&nbsp;do&nbsp;idejí. Když&nbsp;se&nbsp;skupina otevřela kvalifikovaným investorům, největší zájem vzbudil Rockaway Fund, který alokuje peníze&nbsp;napříč bohatými aktivitami skupiny – od&nbsp;zavedených rostoucích firem přes&nbsp;startupy a&nbsp;technologie, obranný průmysl až&nbsp;po&nbsp;blockchain.
„Kdybych mohl, udělal bych asset management od&nbsp;začátku založení Rockaway. Ale to nebylo možné,“ uvádí Havrlant. Výsledky předchozí práce umožňují pomoci zhmotňovat aktuální vize, popisuje. „Už jsme dozráli do&nbsp;momentu, kdy má Rockaway za&nbsp;sebou slušnou historii. Lidi rozumí, jak věci děláme, co je naše DNA. Byl to správný čas,“ říká.
Výnosy nového fondu přitom cílí na&nbsp;ambiciózních 15 až&nbsp;20 % ročně. „Je konzervativnější než historické výsledky,“ kontruje Havrlant a&nbsp;říká, že tzv. vnitřní výnosové procento za&nbsp;historii Rockaway nekleslo pod&nbsp;30. Ale toto portfolio je výrazně konzervativnější, proto tolik neslibuje. I&nbsp;tak – udržet dlouhodobě výnosy až&nbsp;na&nbsp;20 % se&nbsp;navenek zdá jako tvrdý oříšek. „Abychom toho dosahovali, musí se&nbsp;nám dál dařit občas vybrat správný trend v&nbsp;technologiích,“ reaguje jednoduše Havrlant.
&nbsp;
Jakub Havrlant v&nbsp;roce 2007 spoluzaložil portál Bezrealitky.cz, který jako první startup na&nbsp;našem území využíval technologii Google Maps. Později ho prodal Allegru a&nbsp;následně působil jako CEO pro&nbsp;Českou republiku, Slovensko a&nbsp;pobaltské státy v&nbsp;této skupině. Jako angel investor podpořil startupy jako ProductBoard, Creditas či&nbsp;Brand Embassy. V&nbsp;roce 2013 založil Rockaway Capital a&nbsp;pod&nbsp;jeho vedením vzniklo diverzifikované portfolio s&nbsp;hodnotou aktiv v&nbsp;miliardách korun. Rockaway dnes provozuje několik fondů a&nbsp;investičních divizí zaměřených na&nbsp;private equity, venture capital, blockchain, nemovitosti a&nbsp;umění. Nejnověji se&nbsp;otevřelo kvalifikovaným investorům.
&nbsp;
Jak investovat?
„Začněte pravidelným odkládáním části příjmů do&nbsp;investičních produktů. Spořicí účet není investiční produkt. Je potřeba pochopit kompaundování – skládání výnosů v&nbsp;čase. Není důležité, na&nbsp;čem se&nbsp;začne – akcie jsou dostupné a&nbsp;likvidní, dluhopisy předvídatelnější. Nehledal bych masivní spekulace. Je mnohem důležitější pravidelnost. Když&nbsp;investor nasbírá zkušenosti, může přemýšlet nad&nbsp;diverzifikací portfolia – část v&nbsp;konzervativních produktech (30–40 %), část v&nbsp;agresivnějších investicích (10 %), kde očekává násobný výnos. Tak může peníze&nbsp;směřovat i&nbsp;do&nbsp;nějakého trendu. Ale i&nbsp;pokud by si jeden vybral, například technologie, nedával bych do&nbsp;něj sto procent svého kapitálu. Je to hezká věc, doplněk&nbsp;portfolia něčím, co může výnos táhnout vzhůru. Ale taky se&nbsp;může značně zahýbat i&nbsp;dolů.“

Jakub Havrlant si už mnohokrát mohl říct, že má hotovo. Prodal úspěšně vybudovaný server Bezrealitky.cz. Vedl Allegro v&nbsp;regionu a&nbsp;budoval e-commerce v&nbsp;celé střední Evropě. V&nbsp;roce 2013 založil Rockaway Capital a&nbsp;dalších dvanáct let investoval peníze&nbsp;projektu. Konsolidoval trh, přeměňoval ztrátové byznysy v&nbsp;ziskové, budoval portfolio. A&nbsp;letos na&nbsp;jaře otevřel investiční skupinu kvalifikovaným investorům. Během pár týdnů nasbíral Rockaway 1,2 miliardy korun. „Hodně jsem přemýšlel nad&nbsp;směřováním a&nbsp;formou, jak to spojit s&nbsp;extra motivací pro&nbsp;všechny. Vidíme, že máme před&nbsp;sebou další skok,“ vysvětluje zakladat

Jakub Havrlant, Rockaway Capital. Před velkým skokem

Klára Weinerová

Messi, nebo Ronaldo? Soudě podle výdělků je legendární Argentinec oproti fenomenálnímu Portugalci chudý příbuzný. Tak třeba roční výdělky. Cristiano Ronaldo je nejlépe placeným fotbalistou světa. Čtyřicetiletý útočník&nbsp;saúdskoarabského celku an-Nasr si ročně vydělá 280 milionů dolarů (5,84 miliardy korun). Druhý, o&nbsp;dva roky mladší Lionel Messi z&nbsp;Interu Miami si přišel na&nbsp;130 milionů dolarů (2,7 miliardy korun). Ronaldo je podle Bloombergu rovněž prvním fotbalovým miliardářem. Jeho majetek činí 1,4 miliardy dolarů (29,2 miliardy korun). Ne že by měl Messi málo, ale asi má horší agenty a&nbsp;manažery. Protože&nbsp;mistr světa si za&nbsp;svou kariéru vydělal „pouze“ 600 milionů dolarů (12,5 miliardy korun).

Messi, nebo Ronaldo? Soudě podle výdělků je legendární Argentinec oproti fenomenálnímu Portugalci chudý příbuzný. Tak třeba roční výdělky. Cristiano Ronaldo je nejlépe placeným fotbalistou světa. Čtyřicetiletý útočník&nbsp;saúdskoarabského celku an-Nasr si ročně vydělá 280 milionů dolarů (5,84 miliardy korun). Druhý, o&nbsp;dva roky mladší Lionel Messi z&nbsp;Interu Miami si přišel na&nbsp;130 milionů dolarů (2,7 miliardy korun). Ronaldo je podle Bloombergu rovněž prvním fotbalovým miliardářem. Jeho majetek činí 1,4 miliardy dolarů (29,2 miliardy korun). Ne že by měl Messi málo, ale asi má horší agenty a&nbsp;manažery. Protože&nbsp;mistr světa si za&nbsp;svou kariéru vydělal „pouze“ 600 m

Číslo měsíce

Pavla Cihlářová
ředitelka GS1 Czech Republic
I&nbsp;když&nbsp;jsem si odbyla školní docházku za&nbsp;minulého režimu, přece jen jsem se&nbsp;ve&nbsp;škole naučila spoustu užitečných věcí. Byla jsem vděčná za&nbsp;možnost studovat, s&nbsp;mým kádrovým profilem to byla spíše náhoda.
Ale škola je jenom jedna část přípravy na&nbsp;život. Klíčová je výchova v&nbsp;rodině, ta formuje hodnotový žebříček. Můj otec říkával, že peníze&nbsp;kazí člověka, a&nbsp;proto je potřeba je vydávat na&nbsp;dobročinné účely. A&nbsp;věřte nebo ne, mně se&nbsp;to v&nbsp;životě mockrát potvrdilo.
Nicméně největší lekci do&nbsp;života vám dá život sám. Ale musíte být připraveni, musíte se&nbsp;chtít učit, brát chyby jako příležitost se&nbsp;zlepšit. A&nbsp;nesmíte se&nbsp;bát: rozhodovat se; pustit se&nbsp;do&nbsp;věcí, kdy si nejste jisti, jak dopadnou; převzít zodpovědnost. A&nbsp;hlavně se&nbsp;nesmíte bát práce.
&nbsp;
Jasmína&nbsp;Houdek
zakladatelka a&nbsp;lektorka Moderní sebeobrany
Ve&nbsp;škole mě naučili postavit se, když&nbsp;někdo vešel do&nbsp;třídy, ale nenaučili mě postavit se&nbsp;za&nbsp;sebe, když&nbsp;mi někdo narušuje hranice. Naučili mě poslouchat autority, ale ne jim čelit. A&nbsp;to je ten problém. Vychováváme generace, co se&nbsp;bojí ozvat a&nbsp;zastat se&nbsp;sebe i&nbsp;ostatních. Já jsem se&nbsp;to musela naučit až&nbsp;v&nbsp;dospělosti. Dneska to předávám lidem po&nbsp;celé zemi a&nbsp;se&nbsp;svým startupem mířím do&nbsp;světa. Protože&nbsp;naše mise je svět bez&nbsp;násilí, kde se&nbsp;vyplatí umět dát „očopich“ i&nbsp;říkat NE.
očopich – základní chvat pro&nbsp;účinnou sebeobranu
&nbsp;
Martin Barry
zakladatel a&nbsp;CEO Manifesto Market
Když&nbsp;jsme budovali Manifesto, Himitsu (oceněný jako nejlepší nový bar v&nbsp;Německu) nebo nejnovější projekt Kalle Halle, musel jsem se&nbsp;naučit přijímat nedokonalost, překážky a&nbsp;tvrdou realitu s&nbsp;odhodláním a&nbsp;vytrvalostí. Recept, který ve&nbsp;škole nedostanete? Hodnoty, odolnost, pokora, vytrvalost a&nbsp;vášeň. Škola mi taky nedala návod na&nbsp;život – zejména&nbsp;drsná realita zakládání a&nbsp;řízení podniku. Nikdo mě nenaučil, že chyby budou mým největším učitelem. Ve&nbsp;škole se&nbsp;má člověk&nbsp;selhání vyhnout. V&nbsp;reálném podnikání je zaručené a&nbsp;nezbytné. Škola mě nenaučila, jak vést. A&nbsp;nikdo mi neřekl, jak moc nálada, přítomnost a&nbsp;rozhodnutí leadera ovlivňují emocionální stav týmu a&nbsp;jak tento stav může naopak pomoci našim hostům se&nbsp;ještě lépe bavit v&nbsp;našich podnicích.
&nbsp;
Nikol Popovská
galeristka, NIA Gallery
Škola mě rozhodně nenaučila se&nbsp;dostatečně ptát. Naučila mě sice poslouchat, ale až&nbsp;tehdy, kdy jsem začala informace víc zpochybňovat než jim přikyvovat, jsem se&nbsp;začala reálně posouvat – profesně i&nbsp;osobně. Škola mě nenaučila myslet mimo osnovy – s&nbsp;nadhledem, přesahem a&nbsp;odvahou dělat věci jinak. Taky mě nenaučila říct ne, když&nbsp;mám jiný názor. A&nbsp;až&nbsp;v&nbsp;praxi jsem také pochopila, že všechny ty autority, které ze&nbsp;školy známe, často mají jen více titulů než já. A&nbsp;ty ani mně v&nbsp;praxi ještě nikdy s&nbsp;ničím&nbsp;nepomohly.

Pavla Cihlářová
ředitelka GS1 Czech Republic
I&nbsp;když&nbsp;jsem si odbyla školní docházku za&nbsp;minulého režimu, přece jen jsem se&nbsp;ve&nbsp;škole naučila spoustu užitečných věcí. Byla jsem vděčná za&nbsp;možnost studovat, s&nbsp;mým kádrovým profilem to byla spíše náhoda.
Ale škola je jenom jedna část přípravy na&nbsp;život. Klíčová je výchova v&nbsp;rodině, ta formuje hodnotový žebříček. Můj otec říkával, že peníze&nbsp;kazí člověka, a&nbsp;proto je potřeba je vydávat na&nbsp;dobročinné účely. A&nbsp;věřte nebo ne, mně se&nbsp;to v&nbsp;životě mockrát potvrdilo.
Nicméně největší lekci do&nbsp;života vám dá život sám. Ale musí

Co vás škola rozhodně nenaučí

Avi Loeb

Vzhledem k&nbsp;miliardám planet podobných systému Země–Slunce v&nbsp;Mléčné dráze&nbsp;je nepravděpodobné, že by lidstvo stálo na&nbsp;vrcholu galaktického potravního řetězce.
Potřebujeme dávku kosmické pokory. Odpověď na&nbsp;slavnou otázku Enrica Fermiho „Kde všichni jsou?“ zní: „Chceš-li je najít, musíš být aktivní a&nbsp;hledat mezihvězdné objekty technologického původu.“ A&nbsp;odpověď na&nbsp;tvrzení Elona Muska „Pravděpodobně jsme sami“ by měla být: „Nebuď tak domýšlivý – vesmírní podnikatelé schopnější než ty tu pravděpodobně žili miliardy let před&nbsp;tvým narozením.“
Je naší vědeckou povinností hledat pozůstatky těchto civilizací místo toho, abychom se&nbsp;vychloubali vlastní kosmickou důležitostí, aniž bychom do&nbsp;pátrání po&nbsp;mimozemských technologiích investovali. Zda existují, nezáleží na&nbsp;tom, co si říkáme – stejně jako se&nbsp;Země otáčela kolem Slunce 4,54 miliardy let, než Vatikán odmítl Koperníka za&nbsp;jeho heliocentrickou teorii. Další koperníkovská revoluce by mohla spočívat v&nbsp;uvědomění, že lidstvo má sourozence mezi technologickými civilizacemi – takovými, které mohly existovat a&nbsp;zaniknout miliardy let před&nbsp;námi.
Nejsme středem kosmického jeviště – přišli jsme pozdě. Zdravý rozum napovídá, že nejsme hlavními herci tohoto vesmírného dramatu. Pokud by se&nbsp;lidstvo samo zničilo, geologické procesy by během několika milionů let zahladily všechny stopy naší existence. Až&nbsp;Slunce za&nbsp;miliardu let zesílí a&nbsp;promění Zemi v&nbsp;suchou poušť jako Mars, žádný návštěvník&nbsp;sluneční soustavy by si ani nevšiml, že tu kdy žili lidé – pokud do&nbsp;mezihvězdného prostoru nevyšleme své technologické potomky. Tyto artefakty by mohly být jedinými stopami, které po&nbsp;nás&nbsp;zůstanou pro&nbsp;budoucí vesmírné archeology.
Stejnou logikou je pátrání po&nbsp;podobných reliktech nejlepší cestou, jak si uvědomit, že jiné civilizace nás&nbsp;dávno předešly. Jak bychom vypadali v&nbsp;jejich očích? Pravděpodobně jako batole na&nbsp;kosmické scéně – hloupé, egocentrické, netušící, že hned za&nbsp;rohem jsou dospělí s&nbsp;většími mozky.
V&nbsp;rámci přípravy na&nbsp;nedávný rozhovor jsem byl požádán, abych znovu zhlédl film 2001: Vesmírná odysea od&nbsp;Stanleyho Kubricka a&nbsp;Arthura C. Clarka, kde je lidstvo zobrazeno právě jako batole – s&nbsp;mimozemskými monolity jako dohlížejícími „chůvami“. Tvůrci těchto monolitů připomínají bohy či&nbsp;dospělé v&nbsp;sousední místnosti. Film geniálně předvídá vznik AI, která může být bližší mimozemským technologiím než lidem, protože&nbsp;je tvořena křemíkem, nikoli krví a&nbsp;masem.
&nbsp;
Avi Loeb, izraelsko-americký astrofyzik, Harvard

Vzhledem k&nbsp;miliardám planet podobných systému Země–Slunce v&nbsp;Mléčné dráze&nbsp;je nepravděpodobné, že by lidstvo stálo na&nbsp;vrcholu galaktického potravního řetězce.
Potřebujeme dávku kosmické pokory. Odpověď na&nbsp;slavnou otázku Enrica Fermiho „Kde všichni jsou?“ zní: „Chceš-li je najít, musíš být aktivní a&nbsp;hledat mezihvězdné objekty technologického původu.“ A&nbsp;odpověď na&nbsp;tvrzení Elona Muska „Pravděpodobně jsme sami“ by měla být: „Nebuď tak domýšlivý – vesmírní podnikatelé schopnější než ty tu pravděpodobně žili miliardy let před&nbsp;tvým narozením.“
Je naší vědeckou povinností hledat pozůstatky těchto civilizací místo toho, abychom

Kde všichni jsou? Jenom ptát se nestačí. Musíme je hledat

Když&nbsp;ostatní ještě váhali, on už nechal umělou inteligenci navrhnout svůj byznys. Roman Berglowiec prošel cestou od&nbsp;reklamní agentury přes&nbsp;e-shopy až&nbsp;k&nbsp;řadě vlastních projektů, kde AI přeměnil z&nbsp;pouhého nástroje v&nbsp;klíčového partnera. Stojí za&nbsp;zrodem Everbotu, který s&nbsp;Petrem Bednaříkem vytváří jako elegantní most mezi složitými technologiemi a&nbsp;běžnými uživateli. Cíl? Aplikace jako běžná záložka v&nbsp;digitálním životě lidí – stejně samozřejmá jako e-mail nebo kalendář. A&nbsp;taky valuace přes&nbsp;miliardu.
Kolik času trávíte denně s&nbsp;umělou inteligencí?
Asi čtyři&nbsp;hodiny denně.
Zajímalo by mě, jak odborník&nbsp;na&nbsp;AI takový čas dělí, obsahuje jak pracovní záležitosti, tak ty soukromé?
Asi osmdesát procent z&nbsp;toho bude pracovních, na&nbsp;zbytek používám AI v&nbsp;osobním ranku. Jde o&nbsp;plánování sportu, stravy, pomoc s&nbsp;výchovou a&nbsp;rozvojem dětí, s&nbsp;vlastním rozvojem, řeším s&nbsp;AI, jak někdy reagovat, nebo třeba plánuji dovolenou. Hledám u&nbsp;ní inspiraci a&nbsp;nápady třeba na&nbsp;dárky. Jednoznačně mi dala v&nbsp;mnoha oblastech potenciál. Teď už se&nbsp;na&nbsp;AI obracím dříve, než bych komunikoval s&nbsp;nějakým odborníkem. Udělám si s&nbsp;ní ucelenější názor nebo vyberu směr, pak až&nbsp;danou věc případně řeším s&nbsp;konkrétním expertem.
Konzultujete s&nbsp;Everbotem i&nbsp;vývoj Everbotu?
Samozřejmě, a&nbsp;to hodně. Neustále s&nbsp;AI řeším, jak Everbot škálovat. AI je dneska náš parťák&nbsp;v&nbsp;každém kroku vývoje, od&nbsp;prvních nápadů až&nbsp;po&nbsp;finální implementaci. Tak třeba před&nbsp;zavedením nové funkce si nejdřív&nbsp;mezi uživateli děláme průzkum – a&nbsp;ten se&nbsp;vytváří s&nbsp;pomocí AI. Pomáhá nám rychle třídit zpětnou vazbu a&nbsp;odhalovat vzorce v&nbsp;datech. AI pak používáme i&nbsp;při&nbsp;návrhu toho, jak bude aplikace vypadat a&nbsp;jak se&nbsp;s&nbsp;ní bude pracovat. Jakmile máme jasno, posouváme to k&nbsp;vývojářům – a&nbsp;ti zase AI využívají při&nbsp;samotném kódování.
Pamatujete si ještě na&nbsp;svůj první kontakt s&nbsp;umělou inteligencí?
To musím dlouho přemýšlet (úsměv). Možná jsem se&nbsp;dříve&nbsp;setkal s&nbsp;umělou inteligencí nevědomě, ale můj první vědomý kontakt byl v&nbsp;roce 2020, když&nbsp;jsme vybírali oblast, ve&nbsp;které bychom mohli podnikat – a&nbsp;vybrali jsme téma malování podle čísel. Seděli jsme tehdy u&nbsp;počítačů online a&nbsp;zpracovávali obrovská data. Vnímal jsem potenciál umělé inteligence v&nbsp;podnikání. Ohromně mě nadchlo, že jsme našli proces na&nbsp;odhalování rostoucích oborů. Pak jsme ho chtěli nabízet i&nbsp;českým firmám, ale uvědomil jsem si, že v&nbsp;Česku by to nefungovalo, neumím si představit, že by mi někdo zaplatil dost vysokou cenu za&nbsp;takzvaný blueprint, hotový a&nbsp;propracovaný podnikatelský nápad. I&nbsp;tak jsme okamžitě viděli obrovskou ekonomickou příležitost.
Zmíněné malování podle čísel jako podnikatelský plán umělé inteligence byznysově zafungovalo?
Velmi dobře. Nakupovali jsme licence z&nbsp;různých filmů Disney, od&nbsp;Warhola, od&nbsp;řady umělců. Pomocí umělé inteligence jsme je převáděli do&nbsp;políček pro&nbsp;malování podle čísel nebo pak diamantové malování. Jde o&nbsp;projekt Zuty, který se&nbsp;stal evropským lídrem v&nbsp;prodeji kreativních sad pro&nbsp;malování podle čísel a&nbsp;diamantové malování. Sady si koupily statisíce lidí po&nbsp;celé Evropě. Přitom ten projekt stvořila AI se&nbsp;vším všudy: vybrala obor, navrhla logo a&nbsp;vygenerovala třeba i&nbsp;název. Pomáhala celou dobu.
Proč jste v&nbsp;tom nepokračovali?
Byznys dosud funguje, ale nerozvíjíme ho. Když&nbsp;přišla ruská agrese na&nbsp;Ukrajinu, rostla inflace a&nbsp;nastala energetická krize, změnily se&nbsp;možnosti. Přišlo Temu, Allegro a&nbsp;projekt přestal růst. My chtěli expandovat do&nbsp;dvanácti zemí Evropy. Ale konkurovat hráčům, kteří nerespektují nakupování produktů s&nbsp;autorskými právy, když&nbsp;vy je platíte, je velmi těžké. Ten byznys už neměl takový potenciál. Delší dobu jsem hledal, čemu se&nbsp;věnovat.
Od&nbsp;malování k&nbsp;platformě, která lidem nabízí různé modely umělé inteligence a&nbsp;jejich nástroje, to však vypadá na&nbsp;dlouhou cestu…
S&nbsp;Petrem Bednaříkem jsme už více než deset let vytvářeli různé digitální projekty včetně Blindspotu. Ale i&nbsp;mnohé jiné, od&nbsp;reklamní agentury přes&nbsp;e-shopy až&nbsp;po&nbsp;vlastní výrobní linky v&nbsp;hale o&nbsp;rozloze dva a&nbsp;půl tisíce metrů čtverečních a&nbsp;pak zmíněné Zuty. Viděli jsme obrovský boom AI v&nbsp;Americe, startupy s&nbsp;vysokou valuací, v&nbsp;Evropě naopak relativní prázdnotu. Vždy jsme se&nbsp;dokázali stát jedničkou v&nbsp;úzkém segmentu, tak jsme si řekli: Teď tu šanci máme v&nbsp;AI. Rozhodli jsme se&nbsp;vyvinout nástroj pro&nbsp;malé a&nbsp;střední firmy, učit je prakticky AI používat, především v&nbsp;marketingu, kde je vidět výsledek okamžitě.
Byl ten směr jasný od&nbsp;začátku?
Motali jsme se&nbsp;kolem toho, ale samotný nápad přišel v&nbsp;konkrétní moment. Jel jsem o&nbsp;Velikonocích na&nbsp;wellness s&nbsp;rodinou a&nbsp;kamarády, rozhodl se&nbsp;a&nbsp;volám Péťovi: Péťo, musíme udělat aplikaci s&nbsp;umělou inteligencí! Uvažovali jsme, bude to mít smysl, nebude? Jeho reakce byla chladnější. Peťa&nbsp;udělal detailní analýzu, o&nbsp;víkendu strávil hodiny nad&nbsp;daty a&nbsp;úplně se&nbsp;do&nbsp;projektu zamiloval. Bylo rozhodnuto. Analyzovali jsme si, jak vypadá český trh a&nbsp;jak zahraniční.
Jaký směr vám analýzy ukázaly?
Viděli jsme, že hodně aplikací získává obrovské investice a&nbsp;vysoké valuace. Přiznávám, že jsem tak dobře neodhadl rychlost umělé inteligence. Říkali jsme si, že náběh bude trvat roky, než se&nbsp;skutečně začne používat. Ale že je to dlouhodobý trend, v&nbsp;budoucnu AI pronikne do&nbsp;společnosti. A&nbsp;tak jsme se&nbsp;rozhodli začít vyvíjet Everbot. Vlastně tím&nbsp;vyřešit i&nbsp;svůj problém, protože&nbsp;všichni naši&nbsp;zaměstnanci používali každý úplně jiný nástroj a&nbsp;my si říkali, že takhle to přece není udržitelné. Je jich spousta. Pro&nbsp;člověka je náročné se&nbsp;v&nbsp;tom orientovat.
Čím Everbot oslovuje vaše zákazníky nejvíce?
Kombinací vzdělání a&nbsp;nástrojů na&nbsp;jednom místě. Internetem se&nbsp;šíří obrovský informační šum – každý den vznikají nové AI aplikace a&nbsp;další nástroj, každý říká, že je nejlepší. My přinášíme „čistou vodu“: vybíráme to nejvhodnější, vysvětlujeme, jak to funguje, a&nbsp;nabízíme to v&nbsp;jedné aplikaci. Učíme lidi používat AI a&nbsp;postupně se&nbsp;přibližujeme vizi, že ani nebudou vědět, kterou AI používají – jenom se&nbsp;zaměří na&nbsp;výsledek. Nejčastěji si u&nbsp;nás&nbsp;chatují nebo používají AI superchat, šablony na&nbsp;různé práce. Víme, že velmi rádi používají Everbot na&nbsp;kreativní práce.
Co to znamená? Lidé si asi obvykle nepředstaví umělou inteligenci ve&nbsp;spojitosti s&nbsp;tím, co považují za&nbsp;kreativní.
Kreativní ale AI může být velmi dobře, lidé ji u&nbsp;nás&nbsp;využívají například na&nbsp;tvorbu v&nbsp;různých marketingových oblastech. Malé a&nbsp;střední firmy nebo živnostníci tak šetří na&nbsp;reklamní agentuře nebo kreativcích. Ale stejně tak reklamní agentury díky AI významně znásobují svůj výkon. Lidé používají šablony, třeba pro&nbsp;přípravu příspěvků na&nbsp;sociální sítě, popisky produktů a&nbsp;podobně, multichat, kde si můžete povídat s&nbsp;více experty najednou, generování grafiky, třeba pro&nbsp;fotky produktů. A&nbsp;velmi oblíbené je i&nbsp;video – kampaně, které kdysi stály tisíce korun, vytvoříte za&nbsp;pár korun bez&nbsp;štábu, herců nebo maskérů.
Dá se&nbsp;zhodnotit, jak rychle Češi&nbsp;naskakují na&nbsp;vlnu AI?
Naskakují postupně. Jsou opatrní, ale rád vidím každého, kdo začne testovat a&nbsp;hrát si s&nbsp;umělou inteligencí. Myslím, že pořád čekáme, aby se&nbsp;to víc rozjelo, ale jsme na&nbsp;začátku – potřebujeme do&nbsp;toho skočit víc po&nbsp;hlavě. Je to ale přirozené, je to velká technologická změna&nbsp;a&nbsp;myslím si, že ji řada lidí vnímá spíš jako nějaký dočasný trend. Ale ti, kteří jej dnes přijímají, brzy zjistí, že je pro&nbsp;ně velkou konkurenční výhodou – pokud už to nezjistili. AI bude přinášet další změny.
Máte pro&nbsp;překonání bariér při&nbsp;přijímání umělé inteligence nějaký osobní „hack“?
Jsem otevřený změnám. Kdykoli přijde krize, vidím v&nbsp;ní šanci na&nbsp;vylepšení. V&nbsp;práci proto uvažuji o&nbsp;každém procesu, jak nám umělá inteligence může pomoct. V&nbsp;našich firmách vedeme týmy, aby dokumentovaly procesy a&nbsp;hledaly, kde AI může ušetřit rutinní úkony. Nechceme lidi nahrazovat. Ale osvobodit je od&nbsp;břemene rutiny, aby se&nbsp;mohli věnovat náročnějším úkolům, ke&nbsp;kterým je jejich talent přivedl.
Jaké máte s&nbsp;Everbotem ambice?
Očekávám, že se&nbsp;generická AI stane běžnou součástí práce, firmy i&nbsp;jednotlivci ji budou používat k&nbsp;automatizaci rutinních činností ve&nbsp;vyšší kvalitě. Vzdělávání, technologie i&nbsp;běžné spotřebiče budou AI podporované. AI nás&nbsp;učí být vědomější, protože&nbsp;rychle dohledáváme informace, a&nbsp;otevírá nám možnosti, které dřív&nbsp;nebyly. Proto věřím, že máme velký potenciál. Chceme růst do&nbsp;valuace nad&nbsp;miliardu korun. Naší vizí je stát se&nbsp;významným AI nástrojem pro&nbsp;střední a&nbsp;malé firmy, aby lidé měli Everbot otevřený stejně samozřejmě jako e-mail nebo kalendář – aby sloužil jako další běžná záložka v&nbsp;jejich digitálním životě.
&nbsp;
Roman Berglowiec působil v&nbsp;online marketingu, pohyboval se&nbsp;v&nbsp;prostředí e-shopů, ale i&nbsp;ve&nbsp;výrobě a&nbsp;vedl vlastní marketingovou agenturu. Založil skupinu Westlogic, pod&nbsp;níž začal vytvářet řadu vlastních projektů s&nbsp;dosahem do&nbsp;několika zemí Evropy. Stále častěji přitom využíval AI technologie, až&nbsp;se&nbsp;rozhodl svěřit umělé inteligenci tvorbu svého nového projektu – od&nbsp;zaměření přes&nbsp;název až&nbsp;po&nbsp;design –, jímž se&nbsp;stalo Zuty, malování podle čísel. V&nbsp;roce 2024 založil s&nbsp;Petrem Bednaříkem a&nbsp;za&nbsp;pomoci dalších partnerů Everbot, aplikaci, která kombinuje pokročilé nástroje a&nbsp;funkce AI na&nbsp;jednom místě. Everbot získal tisíce uživatelů a&nbsp;nižší desítky milionů korun jako investici.

Když&nbsp;ostatní ještě váhali, on už nechal umělou inteligenci navrhnout svůj byznys. Roman Berglowiec prošel cestou od&nbsp;reklamní agentury přes&nbsp;e-shopy až&nbsp;k&nbsp;řadě vlastních projektů, kde AI přeměnil z&nbsp;pouhého nástroje v&nbsp;klíčového partnera. Stojí za&nbsp;zrodem Everbotu, který s&nbsp;Petrem Bednaříkem vytváří jako elegantní most mezi složitými technologiemi a&nbsp;běžnými uživateli. Cíl? Aplikace jako běžná záložka v&nbsp;digitálním životě lidí – stejně samozřejmá jako e-mail nebo kalendář. A&nbsp;taky valuace přes&nbsp;miliardu.
Kolik času trávíte denně s&nbsp;umělou inteligencí?
Asi čtyři&nbsp;hodiny denně.

Roman Berglowiec. Evangelista chytrých algoritmů

Avi Joreš

Bylo léto 1955 a&nbsp;Jeruzalém se&nbsp;potil. Fyzik a&nbsp;inženýr Harry Zvi Tabor právě dorazil na&nbsp;schůzku s&nbsp;premiérem Ben Gurionem. Stát Izrael, sotva narozený, čelil energetické krizi.
Nebylo palivo, nebyla elektřina – jen bezedné slunce. A&nbsp;právě v&nbsp;něm Zvi Tabor viděl spásu. Na&nbsp;prostranství za&nbsp;budovou Generali postavil svůj vynález: solární kolektor. Trubky, čerpadlo, plech, světlo. Voda se&nbsp;rozproudila a&nbsp;začala vřít. Ben Gurion byl ohromen: tohle je budoucnost. A&nbsp;poslal Tabora s&nbsp;kolektorem až&nbsp;do&nbsp;Arizony – na&nbsp;první světovou konferenci o&nbsp;solární energii. Izrael, drobná země bez&nbsp;ropy, se&nbsp;tak stal průkopníkem slunečního věku.
Tabor, rodák&nbsp;z&nbsp;Londýna, utekl ze&nbsp;zajištěného života, aby pomohl budovat nový stát. „Rodiče si mysleli, že jsem cvok,“ vzpomínal. V&nbsp;roce 1950 zakládá Izraelskou národní fyzikální laboratoř a&nbsp;brzy začne experimentovat se&nbsp;sluncem. Fyzikální logika byla prostá – černý povrch lépe pohlcuje teplo. Tabor se&nbsp;svým týmem objevil způsob, jak kov ošetřit tak, aby pohlcoval maximum světla a&nbsp;minimum odrážel. Vznikla Taborova selektivní vrstva – základy moderní solární technologie.
Jeho „dud šemeš“, solární ohřívač vody, přinesl dvojnásobný výkon oproti čemukoli, co tehdy existovalo. Přesto o&nbsp;něj nikdo nestál. Stát mlčel, průmysl se&nbsp;vysmíval, stavební svaz odmítal kolektory jako „ošklivé“. „Ať se&nbsp;pár dní sprchují ve&nbsp;studené vodě,“ říkával Tabor.
Až&nbsp;ropná krize roku 1973 změnila všechno. Kneset v&nbsp;roce 1976 schválil zákon, že každý dům postavený po&nbsp;roce 1980 musí mít solární ohřívač. Izrael ušetřil miliardy a&nbsp;stal se&nbsp;světovým lídrem v&nbsp;čisté energii. Dnes má solární kolektor na&nbsp;střeše přes&nbsp;90 % izraelských domácností.
Tabor zemřel v&nbsp;roce 2015, ale jeho odkaz žije dál. Díky jeho technologii vznikla první solární elektrárna na&nbsp;světě – v&nbsp;kalifornské Mohavské poušti. „Je otcem světové solární energie,“ říká průkopník&nbsp;Lucien Bronicki. Profesor Abraham Kribus dodává: „Bez&nbsp;něj by celé odvětví neexistovalo.“
Z&nbsp;Londýna&nbsp;do&nbsp;Jeruzaléma, od&nbsp;laboratoře k&nbsp;revoluci – Tabor dokázal, že slunce může pohánět zemi i&nbsp;sny. Ben Gurion měl pravdu: když&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;onen den roku 1955 voda v&nbsp;kolektoru začala vařit, nezačal jen nový izraelský experiment. Začal nový věk.
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

Bylo léto 1955 a&nbsp;Jeruzalém se&nbsp;potil. Fyzik a&nbsp;inženýr Harry Zvi Tabor právě dorazil na&nbsp;schůzku s&nbsp;premiérem Ben Gurionem. Stát Izrael, sotva narozený, čelil energetické krizi.
Nebylo palivo, nebyla elektřina – jen bezedné slunce. A&nbsp;právě v&nbsp;něm Zvi Tabor viděl spásu. Na&nbsp;prostranství za&nbsp;budovou Generali postavil svůj vynález: solární kolektor. Trubky, čerpadlo, plech, světlo. Voda se&nbsp;rozproudila a&nbsp;začala vřít. Ben Gurion byl ohromen: tohle je budoucnost. A&nbsp;poslal Tabora s&nbsp;kolektorem až&nbsp;do&nbsp;Arizony – na&nbsp;první světovou konferenci o&nbsp;solární energii. Izrael, drobná země bez&nbsp;ropy, se&nbsp;

Muž, který pomohl zkrotit slunce

Založit firmu s&nbsp;jedním parťákem je risk. Se&nbsp;dvěma už hazard. A&nbsp;s&nbsp;pěti? Čiré šílenství. Startup Mama AI se&nbsp;tomuto pravidlu vysmívá. Řídí ho rovnou šest zakladatelů, kteří spolu fungují lépe než mnohá manželství.
Jan Kleindienst, Jan Cuřín, Jan Macek, Josef Vopička, Jakub Krchák&nbsp;a&nbsp;Martin Čmejrek se&nbsp;v&nbsp;nadsázce hned na&nbsp;počátku společného podnikání označili za&nbsp;šestiválec a&nbsp;od&nbsp;té doby skutečně jedou jako dobře promazaný stroj. „Však se&nbsp;známe třicet let, pracovali jsme spolu v&nbsp;IBM a&nbsp;budovali tam umělou inteligenci. Za&nbsp;ty roky jsme si vyzkoušeli, že víme, kdo má jaké silné stránky, a&nbsp;dokážeme z&nbsp;toho těžit při&nbsp;rozhodování,“ chválí si Kleindienst. „Od&nbsp;pondělí do&nbsp;pátku se&nbsp;skoro každý den vidíme minimálně na&nbsp;hodinovém callu. Je to vlastně těsnější spojení než rodina,“ dodává. Jejich dynamika se&nbsp;od&nbsp;založení v&nbsp;roce 2021 změnila jen v&nbsp;detailech. „Energie ze&nbsp;začátku prošla zkouškou času, pořád drží,“ říká Krchák.
Startup vznikl v&nbsp;roce 2021 a&nbsp;odstartoval prací na&nbsp;porozumění strojů lidské řeči&nbsp;tak, aby dokázaly chápat kontext, emoce, tón hlasu i&nbsp;třeba kulturní nuance. Pokud dnes zní takový plán celkem dosažitelně, před&nbsp;čtyřmi roky by vás&nbsp;napadlo spíš slovo absurdní. Jenže&nbsp;ne pro&nbsp;tým, který vystavěl umělou inteligenci v&nbsp;IBM a&nbsp;zasadil se&nbsp;o&nbsp;to, aby čeština byla jedním z&nbsp;prvních jazyků, kterými tamní AI bude mluvit. Tehdy to zdůvodnili tím, že slovo robot přece také pochází z&nbsp;češtiny. Byznysově brzké zařazení jazyka, kterým mluví méně než 0,15 % světové populace, smysl nedávalo. Šestice ale důraz na&nbsp;češtinu brala jako povinnost.
Od&nbsp;řeči&nbsp;se&nbsp;firma rozkročila do&nbsp;řady oblastí AI. „Zpracování dokumentů, media AI, konverzační agenti, průmyslové AI, reporting,“ vyjmenovává Čmejrek. Portfolio zahrnuje projekty pro&nbsp;bankovnictví, energetiku, zdravotnictví i&nbsp;výrobu. Spolupracují s&nbsp;armádou, pojišťovnami i&nbsp;televizemi. Setkat se&nbsp;s&nbsp;prací Mama AI vůbec není těžké: je za&nbsp;všemi „načtenými“ články na&nbsp;Seznamu, za&nbsp;technologiemi v&nbsp;Českém rozhlasu i&nbsp;iRozhlasu, pomáhá nabírat pracovníky do&nbsp;Starbucksu.
Šest zakladatelů si role rozdělilo pragmaticky. Firma má několik dceřiných společností a&nbsp;každý vede některou z&nbsp;nich nebo některé z&nbsp;projektů. Jakub Krchák&nbsp;je CEO Telmy, konverzační platformy pro&nbsp;banky a&nbsp;call centra. Jan Macek řídí Deep MedChem, farmaceutický startup spolupracující s&nbsp;prestižním ÚOCHB. „Dva roky jsme se&nbsp;sbližovali, abychom navzájem pochopili, kde si můžeme pomoci. A&nbsp;najednou z&nbsp;toho vznikl pěkný startup,“ směje se&nbsp;Macek. Má zákazníky v&nbsp;západní Evropě i&nbsp;Americe a&nbsp;hlásí se&nbsp;do&nbsp;něj lidé z&nbsp;MIT i&nbsp;Cambridge. „Projekty se&nbsp;naše stopa zvětšuje, ale ta původní vazba zůstává,“ popisuje Cuřín.
Jejich spolupráci hezky ilustruje poslední teambuilding. Vyzkoušeli si totiž jachting. Pět ze&nbsp;šesti zakladatelů závodilo v&nbsp;létě v&nbsp;Chorvatsku na&nbsp;moři&nbsp;(šestý nemohl ze&nbsp;zdravotních důvodů). Řídili závodní jachtu jedním směrem nejen v&nbsp;přeneseném slova smyslu.
„Role jsou jasné a&nbsp;každý musí tu svou plnit. Něco se&nbsp;může pokazit, můžete na&nbsp;sebe křičet. Na&nbsp;manévr máte deset vteřin. Občas musíte s&nbsp;nožem v&nbsp;zubech pod&nbsp;tu loď odříznout lano,“ říká Kleindienst. Paralely s&nbsp;byznysem vidí ale hlavně v&nbsp;efektivitě. „Nám třeba nejela dost rychle loď. Vyřešit problém, že nejede a&nbsp;že ji chceme o&nbsp;deset procent rychlejší, to je byznysové zadání,“ vysvětluje Čmejrek. Obcházeli posádky těch rychlejších a&nbsp;zjišťovali, co dělají jinak. „Jeden a&nbsp;půl uzlu jsme přidali. Je to o&nbsp;tom, jak rychle a&nbsp;efektivně získat informace a&nbsp;někam je implementovat.“ Vyřešeno. Za&nbsp;rok jedou znovu.
&nbsp;
Pevně pohromadě
Jejich průměrný věk&nbsp;se&nbsp;blíží 50 rokům, takže&nbsp;bychom je v&nbsp;AI startupovém prostředí mohli skoro označit za&nbsp;seniory. I&nbsp;tak se&nbsp;museli učit. „Nabrali jsme celou řadu zkušeností. Mysleli jsme si, že díky tomu, že jsme úžasní, nás&nbsp;všichni budou chtít. Zjistili jsme, že trh se&nbsp;chová úplně jinak,“ usmívá se&nbsp;Kleindienst. „O&nbsp;to jsme chytřejší.“ Dnes firma obsluhuje desítky produkčních AI projektů a&nbsp;expanduje do&nbsp;zahraničí. Operuje v&nbsp;bankovnictví, energetice, automotive, biochemii, výrobě i&nbsp;obraně. A&nbsp;její zakladatelé stále drží pevně pohromadě. Chuť růst a&nbsp;hledat uplatnění AI zůstává. „Jsme jako bambus, který postupně směřuje kořínky, kde je bude potřebovat, aby pak mohl udělat skok a&nbsp;vyrůst,“ uvádí Macek.
&nbsp;

Založit firmu s&nbsp;jedním parťákem je risk. Se&nbsp;dvěma už hazard. A&nbsp;s&nbsp;pěti? Čiré šílenství. Startup Mama AI se&nbsp;tomuto pravidlu vysmívá. Řídí ho rovnou šest zakladatelů, kteří spolu fungují lépe než mnohá manželství.
Jan Kleindienst, Jan Cuřín, Jan Macek, Josef Vopička, Jakub Krchák&nbsp;a&nbsp;Martin Čmejrek se&nbsp;v&nbsp;nadsázce hned na&nbsp;počátku společného podnikání označili za&nbsp;šestiválec a&nbsp;od&nbsp;té doby skutečně jedou jako dobře promazaný stroj. „Však se&nbsp;známe třicet let, pracovali jsme spolu v&nbsp;IBM a&nbsp;budovali tam umělou inteligenci. Za&nbsp;ty roky jsme si vyzkoušeli, že víme, kdo má jaké silné stránky, a&nbsp;dokážeme

Šest kapitánů umělé inteligence. Mama AI

Vladimír Barák

Získat kapitál pro&nbsp;podnikání může být dnes jednodušší než dřív. Tedy pokud víte, kam se&nbsp;obrátit. Vedle bank a&nbsp;investičních fondů se&nbsp;čím dál víc prosazuje crowdfunding, tedy způsob financování, kdy se&nbsp;na&nbsp;konkrétní projekt složí více drobných investorů. Ti získávají atraktivní výnos, zatímco firma či&nbsp;živnostník&nbsp;potřebné prostředky bez&nbsp;složitého papírování.
„Stavíme na&nbsp;tom, že investorům dáváme maximum informací a&nbsp;podnikatelům rychlost a&nbsp;flexibilitu,“ říká Petr Šaštinský, generální ředitel crowdfundingové investiční platformy Fingood.
V&nbsp;české praxi míří podnikatelé obvykle nejdřív&nbsp;do&nbsp;bank. „U&nbsp;nových firem ale často chybí historie, zajištění a&nbsp;hlavně čas,“ vysvětluje Šaštinský. „Setkáváme se&nbsp;s&nbsp;projekty, které jsou kvalitní a&nbsp;dobře zajištěné, jenže&nbsp;potřebují jednat rychle, třeba do&nbsp;čtrnácti dnů složit kupní cenu. Banka to kvůli svým procesům prostě nestihne.“
Crowdfunding podle něj neznamená slevu z&nbsp;obezřetnosti, spíš jinou architekturu rozhodování. „Jsme zprostředkovatel mezi žadatelem a&nbsp;investory. Riziko posuzujeme my – a&nbsp;když&nbsp;je příliš vysoké, projekt se&nbsp;na&nbsp;platformu vůbec nedostane. Není to bezrizikové, ale investor má k&nbsp;dispozici transparentní popis rizik i&nbsp;průběžné informace,“ zdůrazňuje.
Fingood funguje v&nbsp;evropském regulačním rámci a&nbsp;kopíruje nejlepší bankovní praxi – jen bez&nbsp;její setrvačnosti. „Proces je bankovnímu podobný: děláme kreditní analýzu, hodnotíme zajištění, rozhoduje investiční komise. Rozdíl je v&nbsp;rychlosti a&nbsp;v&nbsp;tom, že s&nbsp;projektem pracujeme i&nbsp;po&nbsp;vyplacení peněz,“ říká Šaštinský.
Každý zveřejněný projekt má v&nbsp;platformě přehled klíčových informací pro&nbsp;investory - srozumitelný popis byznysu, rizik, zajištění i&nbsp;vazeb na&nbsp;spjaté osoby. „Cílem je, aby si investor během pár minut udělal první názor a&nbsp;během hodiny šel do&nbsp;hloubky,“ dodává.
Cena peněz&nbsp;je pro&nbsp;žadatele o&nbsp;úvěr vyšší než v&nbsp;bance, ale na&nbsp;oplátku získávají rychlost a&nbsp;flexibilitu. „Když&nbsp;banka dává kolem sedmi procent, crowdfunding se&nbsp;pohybuje na&nbsp;deseti až&nbsp;dvanácti procentech hrubého výnosu. Pod&nbsp;osm už to investory tolik neláká – spořicí účty mají čtyři&nbsp;procenta a&nbsp;rozdíl po&nbsp;zdanění by se&nbsp;vytratil,“ říká Šaštinský.
Nejčastější splatnost projektů je 12 až&nbsp;24 měsíců. Investoři&nbsp;preferují dobře zajištěné nemovitostní projekty na&nbsp;silných adresách, ale stále častěji investují i&nbsp;do&nbsp;výrobních firem nebo e-shopů. „Příběh je strašně důležitý. Lidé chtějí vidět, co se&nbsp;s&nbsp;jejich penězi děje - jak stavba postupuje, jak firma plní milníky. Když&nbsp;ten příběh běží, investoři&nbsp;se&nbsp;vracejí,“ dodává.
Proč využít platformu místo přímého investování? „Andělské investování napřímo existuje, ale nese časové i&nbsp;právní náklady. Potřebujete právníky, servis splátek a&nbsp;vymáhání – tohle všechno děláme my,“ vysvětluje manažer.
Férové je říct, že ani crowdfunding není bez&nbsp;rizika. Pokud podnikatelský plán drhne, nastupuje interní workoutové oddělení. „Máme různé možnosti: od&nbsp;úprav splátkového kalendáře po&nbsp;realizaci zajištění. Investor není sám. Je to systémová obrana proti ztrátě,“ říká.
Novinkou platformy je Market – sekundární trh, na&nbsp;kterém lze prodat část portfolia ještě před&nbsp;splatností. „Potřebujete rychle hotovost? Nabídnete svůj podíl. Když&nbsp;projekt dobře performuje, zájemce se&nbsp;najde. Už během prvních dní se&nbsp;na&nbsp;Marketu otočily miliony korun. Je to další prvek komfortu,“ dodává.
Fingood staví na&nbsp;komunitě zhruba 23 tisíc investorů, které pravidelně informuje o&nbsp;průběhu projektů. „Výborným příkladem byl činžovní dům v&nbsp;pražském Podolí. Silný příběh, kompetentní lidé, známé tváře, podcaster Vojta Žižka a&nbsp;Martin Ladyr zakladatel a&nbsp;CEO společnosti SWORP. Devadesát čtyři&nbsp;milionů korun se&nbsp;vybralo za&nbsp;49 hodin,“ popisuje Šaštinský.
Komunitní rozměr se&nbsp;ukazuje i&nbsp;u&nbsp;firemních projektů, do&nbsp;nichž se&nbsp;někdy zapojují samotní zaměstnanci. „Je to jiné, když&nbsp;chodíte do&nbsp;práce a&nbsp;víte, že v&nbsp;té firmě máte vlastní peníze. Vztah je osobnější a&nbsp;motivace uspět vyšší,“ říká. Z&nbsp;dalších úspěšných kampaní zmiňuje například Remosku, která prostřednictvím crowdfundingu financovala nové výrobky legendární české značky. Dále kosmetickou řadu kadeřníka Tomáše Arsova nebo Decoled, českého výrobce světelných dekorací.
Sám Šaštinský vyrostl v&nbsp;korporátním a&nbsp;bankovním prostředí, dnes ale vede fintechovou firmu. „Mám za&nbsp;sebou klasickou bankovní školu, a&nbsp;proto trvám na&nbsp;procesu a&nbsp;disciplíně. Kredity, byra, investiční komise – v&nbsp;tomhle jsme konzervativní. Ale zároveň jsme fintech: milujeme technologie a&nbsp;automatizaci všude tam, kde dávají smysl,“ říká.
Automaty ale podle něj lidi nenahradí. „Schvalují to lidé. Nástroje nám pomáhají, ale každý nový projekt je unikát a&nbsp;algoritmus ho sám nevyhodnotí. Jakmile ale schválíme rámec, pak už je čerpání rychlé a&nbsp;běží systémově,“ vysvětluje.
Crowdfunding má podle Šaštinského smysl jako doplněk&nbsp;k&nbsp;tradičním investicím. „Doporučujeme, aby tvořil zhruba 15 až&nbsp;20 procent portfolia – vedle akcií, dluhopisů, komodit nebo krypta,“ říká. Stejný princip platí i&nbsp;uvnitř crowdfundingu: „Nevsázejte vše na&nbsp;jeden 12procentní projekt. Rozdělte prostředky do&nbsp;více emisí a&nbsp;různých splatností. Výrazně to snižuje riziko. Pak už je stačí každý měsíc si užívat získaný výnos.“

Získat kapitál pro&nbsp;podnikání může být dnes jednodušší než dřív. Tedy pokud víte, kam se&nbsp;obrátit. Vedle bank a&nbsp;investičních fondů se&nbsp;čím dál víc prosazuje crowdfunding, tedy způsob financování, kdy se&nbsp;na&nbsp;konkrétní projekt složí více drobných investorů. Ti získávají atraktivní výnos, zatímco firma či&nbsp;živnostník&nbsp;potřebné prostředky bez&nbsp;složitého papírování.
„Stavíme na&nbsp;tom, že investorům dáváme maximum informací a&nbsp;podnikatelům rychlost a&nbsp;flexibilitu,“ říká Petr Šaštinský, generální ředitel crowdfundingové investiční platformy Fingood.
V&nbsp;české praxi míří podnikatelé obvykle nejdřív&nbsp;do&nbsp;bank.

Když rozhoduje čas, pomáhá crowdfunding

„Žijeme v&nbsp;době obrovské revoluce. Nástup umělé inteligence proměňuje společnost, proměňuje ekonomiku, zasahuje úplně vše. A&nbsp;my se&nbsp;na&nbsp;to musíme připravit,“ říká podnikatelka Alexandra Kala.
Stojí za&nbsp;úspěšnou firmou Profimed, s&nbsp;níž prorazila nejen na&nbsp;českém trhu, ale i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. Alexandra Kala se&nbsp;však nezaměřuje jen na&nbsp;svět podnikání: v&nbsp;posledních letech se&nbsp;zasazuje i&nbsp;o&nbsp;celkovou proměnu Česka k&nbsp;lepšímu, a&nbsp;to coby vedoucí pracovní skupiny Věda a&nbsp;výzkum Druhé ekonomické transformace.
„Měli bychom podporovat mladé talentované lidi s&nbsp;impaktem. Ty, kteří chtějí něco měnit a&nbsp;jimž jednou předáme naši&nbsp;republiku. Díváme se&nbsp;na&nbsp;horizont desetiletí, nikoli čtyř let volebního období. Jednou z&nbsp;oblastí, které jsme si dali mezi priority, je věda a&nbsp;výzkum. Logicky. Věda přichází s&nbsp;novými objevy a&nbsp;ty jsou pak motorem ekonomického růstu. Přináší nejen prostředí pro&nbsp;kvalifikovanější práci, ale hlavně unikátní produkty s&nbsp;vyšší přidanou hodnotou, které jsou pro&nbsp;budoucnost Česka nezbytné,“ míní Kala.
V&nbsp;rámci pracovní skupiny přišli s&nbsp;návrhy opatření, která by co nejlépe nastavila prostředí ve&nbsp;vědě a&nbsp;výzkumu tak, aby tyto přinášely potřebný „ekonomický boost“. Kala vyjmenovává, že mezi ně patří zajištění předvídatelnosti daňových odpočtů na&nbsp;vědu a&nbsp;výzkum pro&nbsp;firmy, zavádění tzv. regulatorních sandboxů, které umožní testování nových technologií, ale také usnadnění transferu vědeckých poznatků do&nbsp;praxe – což bude nově jednodušší díky tomu, že Senát schválil zákon o&nbsp;vědě.
„Budoucnost Česka je pro&nbsp;mne důležitá, protože&nbsp;tady chci žít a&nbsp;vychovávám tady našeho syna. Dělám něco, co má smysl, pomáhá to společnosti a&nbsp;mnoha jednotlivcům – a&nbsp;to mě naplňuje. A&nbsp;kromě toho mám takovou tu zdravou tvrdohlavost dotáhnout nápady a&nbsp;vize do&nbsp;úspěšného konce,“ uzavírá Kala.

„Žijeme v&nbsp;době obrovské revoluce. Nástup umělé inteligence proměňuje společnost, proměňuje ekonomiku, zasahuje úplně vše. A&nbsp;my se&nbsp;na&nbsp;to musíme připravit,“ říká podnikatelka Alexandra Kala.
Stojí za&nbsp;úspěšnou firmou Profimed, s&nbsp;níž prorazila nejen na&nbsp;českém trhu, ale i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. Alexandra Kala se&nbsp;však nezaměřuje jen na&nbsp;svět podnikání: v&nbsp;posledních letech se&nbsp;zasazuje i&nbsp;o&nbsp;celkovou proměnu Česka k&nbsp;lepšímu, a&nbsp;to coby vedoucí pracovní skupiny Věda a&nbsp;výzkum Druhé ekonomické transformace.
„Měli bychom podporovat mladé talentované lidi s&nbsp;impaktem. Ty, kteří chtějí něco měnit

Inspirátorka Alexandra Kala

Bývalý profesionální fotbalista Marcel Gecov se&nbsp;po&nbsp;konci sportovní kariéry rozhodl, že nechce žít podle pokynů jiných, ale podle vlastních představ. „Jako vrcholový sportovec se&nbsp;musíte stále řídit tím, co chtějí ostatní, ale já jsem si od&nbsp;určité doby chtěl zařídit život po&nbsp;svém a&nbsp;dělat to, co chci já,“ říká.
Dnes je zakladatelem projektu Day1, prémiového health clubu, který kombinuje výkon, zdraví a&nbsp;dlouhověkost. Pod&nbsp;jednou střechou tu návštěvníci najdou nejen špičkově vybavený gym s&nbsp;americkými stroji Keiser, ale také rozsáhlé wellness, zdravotnickou sekci s&nbsp;fyzioterapeuty a&nbsp;stále populárnější „longevity“ procedury. „Máme hypoxickou místnost, kryokomoru, polar plunge i&nbsp;IV terapii. A&nbsp;všechny tyto služby si může užít i&nbsp;jakýkoli hobík, který o&nbsp;to bude mít zájem,“ dodává Gecov.
Zatímco zvenčí může Day1 působit jako další fitness klub, jeho filozofie jde hlouběji. „Tak ucelený health club, kde by bylo propojení longevity, výkonu a&nbsp;zdraví, mi u&nbsp;nás&nbsp;doteď chyběl,“ vysvětluje. „Od&nbsp;ostatních nás&nbsp;odlišuje nejen komplexní nabídka, ale i&nbsp;lidé, které se&nbsp;nám podařilo shromáždit – špičkoví trenéři, fyzioterapeuti a&nbsp;nutriční specialisté. A&nbsp;hlavně komunita, která se&nbsp;kolem klubu vytvořila.“
Za&nbsp;projektem stojí kromě Gecova také známá jména&nbsp;českého sportu – Radim Vrbata, Bořek Dočkal, Tomáš Pekhart, Pavel Kadeřábek a&nbsp;další investoři. „Jsou to všechno moji dlouholetí kamarádi, proto nebylo tak složité je přesvědčovat. Všichni máme zkušenosti z&nbsp;vrcholového sportu a&nbsp;zároveň už i&nbsp;z&nbsp;byznysu,“ říká Gecov.
Když&nbsp;klub otevíral, největší výzvou bylo spustit tolik specifických služeb v&nbsp;jednom okamžiku. „Ve&nbsp;stejný čas jsme rozběhli zdravotnický provoz, fitness, wellness, kavárnu i&nbsp;recepci, která funguje jako ve&nbsp;velkém hotelu. Zajistit pětihvězdičkový servis od&nbsp;prvního dne bylo stresující,“ přiznává.
Day1 ale stále roste. „Dostali jsme nabídky na&nbsp;rozvoj v&nbsp;rámci Česka. Uvažujeme i&nbsp;o&nbsp;franšíze, která by mohla vstoupit na&nbsp;další trhy,“ prozrazuje.
Marcel Gecov v&nbsp;názvu svého centra zdůrazňuje filozofii, že motivace, odhodlání a&nbsp;energie, které má člověk&nbsp;v&nbsp;první den, kdy se&nbsp;pro&nbsp;něco rozhodne, by měly přetrvat i&nbsp;dál. Název „Day1“ tedy symbolizuje mentální restart, návrat k&nbsp;začátku, kdy máme jasný cíl a&nbsp;chuť na&nbsp;sobě pracovat.
Když&nbsp;říká „Day1 is for everyone“, zdůrazňuje, že klub není určen jen profesionálním sportovcům, ale komukoli, kdo se&nbsp;chce vědomě starat o&nbsp;kvalitu svého života – fyzicky i&nbsp;mentálně. Jde o&nbsp;to, že každý člověk&nbsp;může mít svůj „první den“, kdy začne něco měnit – a&nbsp;v&nbsp;prostředí health clubu má ideální podmínky.
Na&nbsp;otázku, jak zvládá tak náročný projekt řídit, odpovídá s&nbsp;klidem: „Aktivity v&nbsp;dalších mých projektech jsem předal kvalitním CEO, takže&nbsp;jsem mohl Day1 na&nbsp;dva roky postavit na&nbsp;první kolej. Teď už je tu stabilní tým a&nbsp;já se&nbsp;můžu&nbsp;zase vracet k&nbsp;realitám, které tvoří základ mého byznysu.“
A&nbsp;co dělá, když&nbsp;„nedělá“? „Každý víkend jedeme s&nbsp;rodinou na&nbsp;hory, kde sportujeme, chodíme na&nbsp;kolo a&nbsp;skialpy a&nbsp;trávíme společný čas bez&nbsp;zvedání telefonů,“ říká. Během týdne si pak stres vybíjí pohybem. „Můj koníček je byznys, ten mě baví ze&nbsp;všeho nejvíc. Ale protože&nbsp;si z&nbsp;něj často odnáším napětí, musím ho kompenzovat sportem. V&nbsp;létě rád mizím k&nbsp;moři, kde dělám kite surfing.“

Bývalý profesionální fotbalista Marcel Gecov se&nbsp;po&nbsp;konci sportovní kariéry rozhodl, že nechce žít podle pokynů jiných, ale podle vlastních představ. „Jako vrcholový sportovec se&nbsp;musíte stále řídit tím, co chtějí ostatní, ale já jsem si od&nbsp;určité doby chtěl zařídit život po&nbsp;svém a&nbsp;dělat to, co chci já,“ říká.
Dnes je zakladatelem projektu Day1, prémiového health clubu, který kombinuje výkon, zdraví a&nbsp;dlouhověkost. Pod&nbsp;jednou střechou tu návštěvníci najdou nejen špičkově vybavený gym s&nbsp;americkými stroji Keiser, ale také rozsáhlé wellness, zdravotnickou sekci s&nbsp;fyzioterapeuty a&nbsp;stále populárnější „longevity“ procedury. „M

První den každý den. Marcel Gecov

Začínala jako řadová konzultantka na&nbsp;daňovém oddělení v&nbsp;poradenské společnosti EY. Dnes, po&nbsp;více než dvaceti letech, stojí v&nbsp;čele české filiálky této firmy. Martina Kneiflová patří mezi nejvýraznější osobnosti českého byznysu – a&nbsp;přitom zůstává překvapivě pokorná a&nbsp;lidská. „Pokud lidé vidí, že jste féroví, že držíte slovo a&nbsp;chováte se&nbsp;k&nbsp;nim s&nbsp;respektem a&nbsp;pochopením, tak se&nbsp;vám to vrátí,“ říká. V&nbsp;rozhovoru pro&nbsp;magazín Hrot otevřeně mluví o&nbsp;empatii v&nbsp;byznysu, o&nbsp;významu vzdělávání a&nbsp;odvaze žen, ale i&nbsp;o&nbsp;tom, proč bez&nbsp;naplněného osobního života nelze být dlouhodobě úspěšný v&nbsp;práci a&nbsp;udržet se&nbsp;na&nbsp;nejvyšších pozicích.
Do&nbsp;společnosti jste nastoupila už před&nbsp;26 lety. Pamatujete si tu dobu?
První den byl pro&nbsp;mě obrovský šok. Najednou jsem si uvědomila, kam jsem nastoupila – všechno působilo tak profesionálně, promyšleně. Mluvilo se&nbsp;o&nbsp;hodnotách, o&nbsp;kultuře firmy – a&nbsp;já si tehdy říkala, jestli na&nbsp;to vůbec mám. Ale měla jsem obrovské štěstí na&nbsp;lidi kolem sebe – jak na&nbsp;kolegy, kteří nastupovali se&nbsp;mnou, tak na&nbsp;ty zkušenější, kteří nás&nbsp;školili a&nbsp;vedli. Díky nim jsem se&nbsp;v&nbsp;tom prostředí cítila dobře lidsky. A&nbsp;to rozhodlo.
A&nbsp;co vás&nbsp;posouvalo dál, na&nbsp;nejvyšší mety?
Myslím, že mě vždycky hnala touha dělat práci co nejlépe. Firma mi k&nbsp;tomu od&nbsp;začátku dávala příležitosti – úkoly byly čím dál komplexnější, odpovědnost postupně čím dál větší. Člověk&nbsp;ani nepostřehl, kolik se&nbsp;toho už naučil, dokud se&nbsp;neohlédl zpátky. Najednou jsem zjistila, že řeším věci, na&nbsp;které bych si dřív&nbsp;vůbec netroufla. U&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;ale člověk&nbsp;učí vlastně neustále.
Je něco konkrétního, co vám v&nbsp;začátcích opravdu pomohlo?
Ano, především lidé kolem. Někteří z&nbsp;těch, se&nbsp;kterými jsem začínala, u&nbsp;nás&nbsp;pracují dodnes. Hodně mě ovlivnil způsob, jakým mi moji nadřízení dávali zpětnou vazbu. Dokázali pochválit, ale nikdy to nebylo jen „výborně, dobrá práce“. Vždycky řekli proč – co se&nbsp;povedlo, nad&nbsp;čím jsem přemýšlela správně, a&nbsp;zároveň dodali, co by se&nbsp;dalo zlepšit. To pro&nbsp;mě bylo hrozně cenné, protože&nbsp;jen taková zpětná vazba vás&nbsp;opravdu posune dál.
Myslím, že tohle se&nbsp;nám daří držet dodnes. V&nbsp;EY máme systém hodnocení, který je postavený na&nbsp;skutečné zpětné vazbě od&nbsp;lidí, s&nbsp;nimiž daný člověk&nbsp;pracuje. Vždycky tam musí být jak pozitivní část – to, co se&nbsp;daří –, tak body, na&nbsp;kterých může kolega pracovat. A&nbsp;mladá generace to přijímá velmi dobře. Pro&nbsp;ně je to způsob, jak se&nbsp;učit a&nbsp;růst. Berou to ne jako kritiku, ale jako motivaci zlepšovat se.
Na&nbsp;první pohled to může působit, že vaše kariéra byla plynulá a&nbsp;bez&nbsp;překážek. Měla jste štěstí na&nbsp;lidi, rostla jste přirozeně… Bylo to opravdu tak jednoduché?
Vůbec ne. (smích) Každý, kdo se&nbsp;dostane na&nbsp;vyšší pozici, ví, kolik práce to stojí. Pozice se&nbsp;nedávají „za&nbsp;odměnu“, ale s&nbsp;očekáváním, že člověk&nbsp;zvládne ještě víc než dosud. To je důležité si uvědomit. Tvrdá práce vás&nbsp;posouvá, učí nové dovednosti – a&nbsp;povýšení není konec cesty, ale začátek další etapy. Znamená víc zodpovědnosti, víc rozhodování, ale i&nbsp;větší dopad. To mě však baví.
Jsou dnešní mladí lidé připraveni zodpovědnost přijímat?
Jsou, ale je potřeba s&nbsp;nimi pracovat. Jsou úplně jiní, než jsme byli my. Přicházejí ze&nbsp;škol sebevědomí, což je skvělé, protože&nbsp;nám naopak sebevědomí často chybělo. Ale jejich sebevědomí se&nbsp;někdy projevuje i&nbsp;tím, že mají pocit, že už všechno vědí. A&nbsp;pak přijde realita.
Když&nbsp;dostanou první úkol – třeba napsat klientovi jednoduchý e-mail – a&nbsp;vrátí se&nbsp;jim od&nbsp;vedoucího celý přepsaný s&nbsp;komentáři, bývá to pro&nbsp;ně šok. Mnohdy ani nezažili, že by v&nbsp;něčem nebyli „ti nejlepší“. Ale právě to je chvíle, kdy se&nbsp;učí pokoře, otevřenosti a&nbsp;ochotě zlepšovat se. Většina to zvládne skvěle. Po&nbsp;prvotním překvapení se&nbsp;rychle chytí a&nbsp;chtějí na&nbsp;sobě pracovat.
Je krásně vidět rozdíl mezi těmi, kteří k&nbsp;nám nastoupí už jako studenti, a&nbsp;těmi, kteří přijdou až&nbsp;po&nbsp;škole. Ti první se&nbsp;během studia naučí víc, protože&nbsp;si teorii hned propojí s&nbsp;praxí – ve&nbsp;srovnání s&nbsp;těmi, kteří k&nbsp;nám nastoupí až&nbsp;po&nbsp;vysoké škole, jsou dál.
Říkala jste, že v&nbsp;EY se&nbsp;člověk&nbsp;pořád učí. Platí to i&nbsp;pro&nbsp;vás, byť jste dnes na&nbsp;úplném vrcholu firmy?
Kdybych se&nbsp;přestala učit, prostě mi ujede vlak. A&nbsp;to platí nejen pro&nbsp;odborné vzdělávání – třeba v&nbsp;daních, kde se&nbsp;legislativa mění neuvěřitelným tempem –, ale i&nbsp;pro&nbsp;všechno ostatní. Pokud si neudržujete přehled, znalosti vám rychle utečou.
Nejde ale jen o&nbsp;formální vzdělávání. Člověk&nbsp;se&nbsp;učí každý den – s&nbsp;novými klienty, v&nbsp;nových situacích, které nikdy dřív&nbsp;neřešil. Když&nbsp;jsem v&nbsp;lednu 2022 nastupovala na&nbsp;pozici vedoucí partnerky, myslela jsem si, že zhruba vím, co mě čeká. Ukázalo se, že realita je úplně jiná. Za&nbsp;tři&nbsp;a&nbsp;půl roku jsem se&nbsp;naučila asi nejvíc za&nbsp;celou svou kariéru.
Co pro&nbsp;vás&nbsp;bylo dosud nejtěžší?
Jednoznačně začátek války na&nbsp;Ukrajině. Na&nbsp;něco takového se&nbsp;člověk&nbsp;prostě nemůže připravit. Nikoho by nenapadlo, že ve&nbsp;21. století znovu uvidíme obrazy připomínající druhou světovou válku. A&nbsp;najednou máte kolegy i&nbsp;na&nbsp;„druhé straně barikády“, v&nbsp;ruské pobočce, svět se&nbsp;mění ze&nbsp;dne na&nbsp;den, a&nbsp;přitom spolu máte rozdělané projekty. To bylo strašně těžké – lidsky i&nbsp;profesně. Museli jsme řešit sankce, rozhodovat, s&nbsp;kým můžeme a&nbsp;chceme dál spolupracovat. Zároveň i&nbsp;tady u&nbsp;nás&nbsp;byli kolegové původem z&nbsp;Ruska a&nbsp;Ukrajiny, kteří žili v&nbsp;nejistotě a&nbsp;strachu. Bylo pro&nbsp;nás&nbsp;přirozené jim pomoct. To období bylo nesmírně citlivé a&nbsp;smutné. A&nbsp;zároveň velmi formující. Trápí mě, že válka stále trvá.
A&nbsp;další zlom?
Druhým velkým zlomem byl globální projekt rozdělení EY na&nbsp;dvě samostatné společnosti, zjednodušeně na&nbsp;firmu, která by poskytovala auditní a&nbsp;související služby, a&nbsp;firmu poradenskou. Já jsem přitom do&nbsp;role vedoucí partnerky nastupovala s&nbsp;tím, že chci firmu sjednocovat. A&nbsp;najednou jsem musela dělat pravý opak.
Celý rok jsme žili v&nbsp;nejistotě, pak byl projekt globálně zastaven. Přesto se&nbsp;nám podařilo projít tím&nbsp;obdobím bez&nbsp;ztráty soudržnosti – partneři&nbsp;se&nbsp;nerozhádali, tým držel pohromadě a&nbsp;fungujeme dnes možná ještě lépe než dřív.
To jsou přesně chvíle, kdy se&nbsp;otestuje, jak silné jsou hodnoty a&nbsp;kultura firmy, že?
Přesně tak. Třeba u&nbsp;projektu rozdělení bylo vidět, jak moc se&nbsp;to lidí dotýkalo. Bylo pro&nbsp;mě nesmírně důležité s&nbsp;nimi otevřeně komunikovat – sdílet, co víme, co se&nbsp;plánuje, jaké to bude mít dopady.
Když&nbsp;se&nbsp;nakonec projekt zastavil, nebylo to jednoduché. Rok jsme něco plánovali, připravovali se&nbsp;na&nbsp;to, a&nbsp;pak to skončilo. Ale právě tehdy bylo nejdůležitější stabilizovat tým. Pořádali jsme online setkání, kde se&nbsp;každý mohl ptát na&nbsp;cokoliv. Nebyly to vždy lehké otázky, ale já věřím, že upřímnost je základ. Když&nbsp;lidem řeknete pravdu – i&nbsp;když&nbsp;není příjemná –, má to mnohem lepší efekt než jakékoli naučené fráze.
Hovoříte s&nbsp;velkou mírou empatie. V&nbsp;byznysu, kde stále převládají muži, to není úplně obvyklé. Jak s&nbsp;vámi tito pánové vycházejí?
Děkuji – že jsem empatická, říká řada lidí kolem mě. Nevnímám to jako slabost, ale jako svou velkou výhodu. Znamená to snažit se&nbsp;pochopit druhé, ne souhlasit se&nbsp;vším.
Myslím, že moji mužští kolegové díky tomu vidí, že se&nbsp;věci dají dělat jinak – že i&nbsp;v&nbsp;tvrdém byznysu můžete být otevření a&nbsp;lidsky přívětiví. A&nbsp;že když&nbsp;se&nbsp;nebojíte projevit pochopení nebo říct nahlas, jak něco cítíte, může to mít na&nbsp;tým pozitivní dopad. Přemýšlet a&nbsp;rozhodovat se&nbsp;totiž dá i&nbsp;s&nbsp;ohledem na&nbsp;lidi, nejen na&nbsp;čísla nebo výsledky. A&nbsp;to považuji za&nbsp;důležité. Nechci se&nbsp;přizpůsobovat prostředí, které by mě nutilo ztratit přirozenost – chci ukazovat, že i&nbsp;jiný styl vedení může fungovat.
Pro&nbsp;mě je důležité svůj pohled, to jiné vnímání světa, sdělovat nahlas. Myslím, že i&nbsp;ve&nbsp;firmě je dobré, když&nbsp;se&nbsp;vedle sebe potkávají různé přístupy – právě v&nbsp;tom je síla. A&nbsp;pokud někdo díky mně zjistí, že empatie a&nbsp;byznys se&nbsp;nevylučují, že empatie může být i&nbsp;tady výhodou, pak to má smysl.
Práce s&nbsp;emocemi je ale sama o&nbsp;sobě náročná. Jak se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;vyrovnáváte vy osobně?
Emoce jsou samozřejmě vždy přítomné, jen nejsou na&nbsp;první pohled vidět. Nejsou potlačené, ale spíš „schované“ – člověk&nbsp;se&nbsp;je naučí zpracovávat jinak. Jsem moc ráda, že mám rodinu a&nbsp;také aktivity mimo práci, které mi pomáhají emoce udržet v&nbsp;rovnováze.
Nechci si nic nalhávat – těžké chvíle člověka zasáhnou. Nejsme roboti. Když&nbsp;se&nbsp;děje něco složitého, nejde to jen vyslechnout, analyzovat a&nbsp;jít dál. Zůstává to v&nbsp;člověku, dotýká se&nbsp;ho to. A&nbsp;právě proto je důležité mít zázemí, mít kolem sebe lidi, s&nbsp;nimiž můžete být úplně sami sebou a&nbsp;kteří vás&nbsp;zase vrátí do&nbsp;rovnováhy.
Jak se&nbsp;vám daří skloubit tak náročnou práci s&nbsp;osobním životem?
Bylo to vždycky komplikované, ale nikdy nemožné. Mám obrovské štěstí, že jsem si dobře vybrala manžela. Od&nbsp;začátku mě podporoval a&nbsp;od&nbsp;začátku se&nbsp;se&nbsp;mnou dělil o&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;děti i&nbsp;o&nbsp;běžné věci kolem domácnosti. Když&nbsp;jsem se&nbsp;vracela po&nbsp;mateřské dovolené, pracovala jsem na&nbsp;částečný úvazek – a&nbsp;on také. Já jsem byla v&nbsp;práci dopoledne, on odpoledne.
Díky tomu jsme dokázali skloubit rodinu i&nbsp;práci tak, aby děti nikdy neměly pocit, že jsme tu nebyli. Teď už jsou dospělé – jedné dceři&nbsp;je třiadvacet, druhé dvacet –, obě studují vysokou školu, ale stále spolu trávíme hodně času. Je to pro&nbsp;mě naprosto zásadní. Nechci být jen partnerkou EY, ale i&nbsp;mámou, manželkou, člověkem, který má svůj svět i&nbsp;mimo práci.
Velkým slovem je v&nbsp;byznysu respekt. Musela jste si ho někdy „vydobýt“?
Upřímně – já strašně nerada „tlačím&nbsp;na&nbsp;pilu“. Není mi to vlastní. Nerada dělám něco, co mi není přirozené. Myslím, že respekt se&nbsp;nedá nařídit ani vynutit. Musí přijít přirozeně – z&nbsp;toho, jak se&nbsp;člověk&nbsp;chová, jak komunikuje, jak stojí za&nbsp;svými rozhodnutími.A&nbsp;pokud lidé vidí, že jste féroví, že držíte slovo a&nbsp;že se&nbsp;k&nbsp;nim chováte s&nbsp;respektem vy, tak se&nbsp;to vrací. Pro&nbsp;mě je mnohem důležitější být autentická než hrát roli někoho, kdo „umí být tvrdý“. Autenticita je podle mě klíčem k&nbsp;důvěře i&nbsp;k&nbsp;respektu.
&nbsp;
BIOBOX:
Martina Kneiflová, vedoucí partnerka EY Česká republika. Zkušená odbornice na&nbsp;daňové poradenství po&nbsp;absolvování VŠE v&nbsp;Praze nastoupila jako konzultantka v&nbsp;daňovém oddělení do&nbsp;společnosti Arthur Andersen, která v&nbsp;roce 2002 v&nbsp;České republice zfúzovala s&nbsp;Ernst &amp; Young (EY). Specializovala se&nbsp;na&nbsp;mezinárodní zdanění, pojištění fyzických osob a&nbsp;poradenství v&nbsp;oblasti lidských zdrojů. V&nbsp;roce 2012 se&nbsp;stala vedoucí partnerkou týmu pro&nbsp;poradenství v&nbsp;oblasti mobility a&nbsp;imigrace a&nbsp;její působnost se&nbsp;postupně rozšířila na&nbsp;celý region střední a&nbsp;jihovýchodní Evropy. Od&nbsp;ledna 2022 stojí v&nbsp;čele EY Česká republika. Je členkou Komory daňových poradců a&nbsp;dlouhodobě se&nbsp;zasazuje o&nbsp;rozvoj férového a&nbsp;empatického leadershipu.

Začínala jako řadová konzultantka na&nbsp;daňovém oddělení v&nbsp;poradenské společnosti EY. Dnes, po&nbsp;více než dvaceti letech, stojí v&nbsp;čele české filiálky této firmy. Martina Kneiflová patří mezi nejvýraznější osobnosti českého byznysu – a&nbsp;přitom zůstává překvapivě pokorná a&nbsp;lidská. „Pokud lidé vidí, že jste féroví, že držíte slovo a&nbsp;chováte se&nbsp;k&nbsp;nim s&nbsp;respektem a&nbsp;pochopením, tak se&nbsp;vám to vrátí,“ říká. V&nbsp;rozhovoru pro&nbsp;magazín Hrot otevřeně mluví o&nbsp;empatii v&nbsp;byznysu, o&nbsp;významu vzdělávání a&nbsp;odvaze žen, ale i&nbsp;o&nbsp;tom, proč bez&nbsp;naplněného osobního života nelze být dlou

Martina Kneiflová. Empatie není ani v byznyse slabost. Naopak

Český prezident Petr Pavel je nadšeným motorkářem. Podle fotografií to vypadá, že v&nbsp;jeho stopě by se&nbsp;mohl vydat i&nbsp;nový papež. Přímo ve&nbsp;Vatikánu Lev XIV. zapózoval se&nbsp;zářivě bílým strojem BMW, který následně zamířil do&nbsp;dražby.
Papežovi přivezli motocykl osobně do&nbsp;Vatikánu Ježíšovi bikeři, tedy motorkářská skupina Jesus Bikers, kteří tam dorazili z&nbsp;Německa v&nbsp;rámci organizované „Jízdy za&nbsp;mír“.
Motorkáři&nbsp;vyjeli ze&nbsp;Schaafheimu přes&nbsp;Altötting a&nbsp;Veronu, aby během papežovy zářijové generální audience na&nbsp;Svatopetrském náměstí předali BMW R 18 Transcontinental z&nbsp;roku 2024. Motocykl byl přivezen až&nbsp;na&nbsp;slavné schody baziliky sv. Petra, kde jej Jeho Svatost podepsala na&nbsp;palivové nádrži, pak usedla za&nbsp;řídítka a&nbsp;zapózovala pro&nbsp;fotografy.
Motocykl, který si brzy vysloužil přezdívku „Papežův&nbsp;motocykl“, vznikl na&nbsp;zakázku v&nbsp;německé dílně Motorrad Witzel. Na&nbsp;speciálním laku s&nbsp;názvem Witzel Mystikweiß Brillant, inspirovaném legendárním papamobilem, se&nbsp;podílela lakovna Eugen Hering. Motorka je ozdobena řadou detailů odkazujících na&nbsp;papeže: na&nbsp;motorovém bloku nese štítek věnovaný Lvu XIV., na&nbsp;zadním kufru má nápis „Peace“ a&nbsp;sedlo je vyrobeno z&nbsp;bílé kůže.
Model R 18 Transcontinental je elegantní cestovní cruiser značky BMW, který se&nbsp;stylově vrací k&nbsp;tradici motocyklů minulosti. Pohání ho mohutný vzduchem chlazený dvouválec o&nbsp;objemu 1802 cm³, přezdívaný „big boxer“.
V&nbsp;polovině října pak šla mašina do&nbsp;aukce s&nbsp;vyvolávací cenou 30 000 eur (728 000 korun), ale cena rychle vystoupala. Nakonec kladívko dražební síně Sotheby’s&nbsp;odbouchlo částku 130 000 eur (3,2 milionu korun). Kupující samozřejmě bude muset přihodit jceště 20% aukční poplatek.
„To, co zpočátku znělo spíše jako bláznivý nápad, se&nbsp;proměnilo ve&nbsp;skvělou charitativní akci. Mám radost, že díky našemu modelu R 18 Transcontinental můžeme podpořit projekty pomoci dětem na&nbsp;Madagaskaru,“ okomentoval úspěšnou aukci CEO BMW Motorrad Markus Flasch. Právě dětem na&nbsp;africkém ostrově totiž částka poputuje prostřednictvím papežských misijních organizací v&nbsp;Rakousku.

Český prezident Petr Pavel je nadšeným motorkářem. Podle fotografií to vypadá, že v&nbsp;jeho stopě by se&nbsp;mohl vydat i&nbsp;nový papež. Přímo ve&nbsp;Vatikánu Lev XIV. zapózoval se&nbsp;zářivě bílým strojem BMW, který následně zamířil do&nbsp;dražby.
Papežovi přivezli motocykl osobně do&nbsp;Vatikánu Ježíšovi bikeři, tedy motorkářská skupina Jesus Bikers, kteří tam dorazili z&nbsp;Německa v&nbsp;rámci organizované „Jízdy za&nbsp;mír“.
Motorkáři&nbsp;vyjeli ze&nbsp;Schaafheimu přes&nbsp;Altötting a&nbsp;Veronu, aby během papežovy zářijové generální audience na&nbsp;Svatopetrském náměstí předali BMW R 18 Transcontinental z&nbsp;roku 2024. Motocykl byl přivezen až&nbsp;na&

Za Lvem přijeli Ježíšovi bikeři. A přivezli Papežův motocykl

Privátní bankovnictví v&nbsp;Česku spravuje stovky miliard korun. Klienti jsou vzdělanější, sofistikovanější a&nbsp;chtějí, aby jejich peníze&nbsp;pracovaly v&nbsp;reálné ekonomice. „Naším úkolem je ukazovat jim nové cesty – třeba do&nbsp;private equity,“ říká Jiří Zelinka, ředitel privátního bankovnictví Raiffeisenbank.
Na&nbsp;finančních trzích působí přes&nbsp;25 let. Zkušenosti sbíral ve&nbsp;švýcarské UBS nebo britské HSBC. Dnes vede privátní bankovnictví Raiffeisenbank, které patří mezi největší v&nbsp;zemi.
„Trh privátního bankovnictví u&nbsp;nás&nbsp;dosahuje podle Asociace pro&nbsp;kapitálový trh zhruba 800 miliard korun,“ říká. „Klienti s&nbsp;majetkem nad&nbsp;deset milionů investují téměř šedesát procent svého jmění – tedy asi pět set miliard korun. To je obrovská síla, která rozhýbává ekonomiku.“
Zatímco dříve&nbsp;se&nbsp;investiční portfolia skládala převážně z&nbsp;dluhopisů a&nbsp;akcií v&nbsp;poměru 60 : 40, dnes se&nbsp;pravidla mění. „Současné doporučení pro&nbsp;vyvážené portfolio je zhruba 40 procent akcií, 40 procent dluhopisů a&nbsp;20 procent takzvaného private equity. To je podle mě směr, kterým se&nbsp;bude trh ubírat i&nbsp;v&nbsp;příštích dekádách,“ říká.
Private equity znamená investice do&nbsp;neveřejně obchodovaných firem, které ještě nejsou na&nbsp;burze, ale mají silný růstový potenciál. „Zjednodušeně – investujete do&nbsp;reálných firem, které něco vyrábějí, inovují nebo expandují. A&nbsp;můžete se&nbsp;podílet na&nbsp;jejich úspěchu dřív, než dorazí na&nbsp;burzu,“ říká.
Raiffeisenbank v&nbsp;této oblasti spolupracuje s&nbsp;renomovanou společností Genesis Capital a&nbsp;umožňuje klientům účastnit se&nbsp;fondů, které investují například do&nbsp;českých firem Borcad, PFX nebo Datart. „Private equity přináší výnosy kolem deseti až&nbsp;dvaceti procent ročně, ale s&nbsp;delším horizontem – typicky na&nbsp;deset let. Je to investice pro&nbsp;trpělivé, ale velmi zajímavá,“ doplňuje.
Podle Zelinky roste zájem i&nbsp;o&nbsp;zahraniční investice. „Na&nbsp;příští rok máme rozjednány spolupráce se&nbsp;třemi globálními private equity domy, které patří mezi největší na&nbsp;světě,“ prozrazuje. „Je skvělé, že tyto firmy objevují potenciál České republiky. Dříve&nbsp;za&nbsp;nimi klienti museli jezdit do&nbsp;Švýcarska, dnes už jim tyto příležitosti chceme přinést přímo sem – v&nbsp;českých korunách, s&nbsp;možností zajištění měnového rizika.“
Zelinka zdůrazňuje, že klíčem je diverzifikace, nikoli spekulace. „Naším cílem není sázka na&nbsp;jednu kartu. Portfolia rozkládáme napříč regiony, sektory i&nbsp;typy aktiv,“ říká. Sám doporučuje i&nbsp;ETF fondy, které sledují celé akciové indexy, a&nbsp;také kombinaci státních a&nbsp;firemních dluhopisů.

Privátní bankovnictví v&nbsp;Česku spravuje stovky miliard korun. Klienti jsou vzdělanější, sofistikovanější a&nbsp;chtějí, aby jejich peníze&nbsp;pracovaly v&nbsp;reálné ekonomice. „Naším úkolem je ukazovat jim nové cesty – třeba do&nbsp;private equity,“ říká Jiří Zelinka, ředitel privátního bankovnictví Raiffeisenbank.
Na&nbsp;finančních trzích působí přes&nbsp;25 let. Zkušenosti sbíral ve&nbsp;švýcarské UBS nebo britské HSBC. Dnes vede privátní bankovnictví Raiffeisenbank, které patří mezi největší v&nbsp;zemi.
„Trh privátního bankovnictví u&nbsp;nás&nbsp;dosahuje podle Asociace pro&nbsp;kapitálový trh zhruba 800 miliard korun,“ říká. „Klienti s&nbs

Důvěra je klíčová. Jiří Zelinka přivádí české investory do globální ligy

Pavel Peterka

Jak správně investovat a&nbsp;zhodnotit své peníze? Tento článek vás&nbsp;provede základními pravidly a&nbsp;principy investování pro&nbsp;běžné lidi a&nbsp;ukáže, jak budovat bohatství bezpečně.
Představte si, že dnes vložíte 10 000 Kč na&nbsp;investiční účet, zapomenete na&nbsp;to a&nbsp;za&nbsp;30 let tam uvidíte 109 000 Kč. To není sci-fi, ale díky finančním trhům a&nbsp;efektu složeného úročení je to při&nbsp;průměrném 8% ročním zhodnocení realita. Pokud k&nbsp;tomu přihodíte i&nbsp;pravidelnou investici 1000 Kč měsíčně, tak se&nbsp;po&nbsp;30 letech můžete dívat na&nbsp;částku okolo 1,6 milionu korun. Že je 8 % ročně hodně? Průměrný výnos amerického akciového indexu S&amp;P 500 je za&nbsp;celou jeho historii přibližně 10 %.
Investování je odjakživa spjato s&nbsp;podstoupením rizika. Hodnota investic může krátkodobě vcelku výrazně kolísat, výsledný výnos není zaručený a&nbsp;minulá výkonnost nezaručuje budoucí výsledky. Odměnou za&nbsp;podstoupení rizika je pak dlouhodobě vyšší očekávaný výnos oproti bezpečnějším nástrojům, jako jsou spořicí účty, termínované vklady apod.
Efekt složeného úročení a&nbsp;snadná cesta k&nbsp;10 milionům na&nbsp;penzi
Prvním krokem investora by mělo být vytyčení cíle a&nbsp;plánu jeho dosažení v&nbsp;závislosti na&nbsp;délce investičního horizontu a&nbsp;toleranci k&nbsp;riziku. Cílem může být zajištění na&nbsp;penzi, akumulace kapitálu pro&nbsp;první splátku hypotéky na&nbsp;vlastní bydlení, nákup kabrioletu či&nbsp;prostě jen systematické zhodnocování finančních přebytků z&nbsp;práce či&nbsp;podnikání, aby nedošlo k&nbsp;jejich požírání velmi hladovou inflací. Pokud bychom zůstali u&nbsp;zajištění na&nbsp;penzi, tak tam samozřejmě záleží, za&nbsp;jak dlouho do&nbsp;ní plánujete odejít a&nbsp;kolik při&nbsp;odchodu budete potřebovat.
Modelově můžeme zvolit odchod do&nbsp;důchodu za&nbsp;30 let s&nbsp;cílovou částkou 10 milionů korun. Cílová částka se&nbsp;může zdát jako příliš vysoká, ale nezapomínejme, že s&nbsp;postupem času nepřicházejí pouze výnosy a&nbsp;případné ztráty, ale i&nbsp;růst cen. Milion dnes a&nbsp;milion za&nbsp;deset let jsou dva úplně odlišné příběhy.
Výše zmíněného cíle lze díky efektu složeného úročení dosáhnout při&nbsp;8% zhodnocení kombinací počáteční investice 100 000 Kč a&nbsp;pravidelné měsíční investice 6000 Kč. Úroky se&nbsp;totiž nepočítají jen z&nbsp;původně investované částky, kterou vkládáte, ale i&nbsp;z&nbsp;úroků a&nbsp;výnosů, které jste postupem času nahromadili. I&nbsp;proto se&nbsp;v&nbsp;kontextu složeného úročení mluví o&nbsp;osmém divu světa. Tento efekt je silnější a&nbsp;silnější s&nbsp;časem.
Pro&nbsp;maximalizaci efektu je proto potřeba začít co nejdřív, i&nbsp;kdyby se&nbsp;mělo jednat o&nbsp;malé částky. Výnos ve&nbsp;třicátém roce vašeho investování bude pracovat se&nbsp;všemi realizovanými výnosy za&nbsp;několik dekád. Při&nbsp;investici 1000 Kč měsíčně s&nbsp;ročním výnosem 7 % budete po&nbsp;30 letech koukat na&nbsp;částku okolo 1,2 milionu korun. Pokud budete investovat stejně, ale jen 20 let, pak bude výsledná částka 0,52 milionu korun. V&nbsp;případě prodloužení horizontu na&nbsp;40 let pak koukáme za&nbsp;stejných podmínek na&nbsp;2,6 milionu korun. Je proto zřejmé, že doba investování je zásadní pro&nbsp;úspěch. Začít včas je tak možná jedno z&nbsp;těch nejdůležitějších pravidel.
Čím později peníze&nbsp;potřebuji, tím&nbsp;více mohu riskovat
Nyní, když&nbsp;máme jasný horizont a&nbsp;cíl, tak se&nbsp;můžeme podívat na&nbsp;způsob jeho naplnění. Dlouhý investiční horizont umožňuje i&nbsp;relativně opatrnému investorovi podstoupit riziko výměnou za&nbsp;potenciál vyššího výnosu, protože&nbsp;30 let je dostatečně dlouhá doba na&nbsp;případné zotavení hodnoty portfolia z&nbsp;krátkodobých poklesů. Obecně platí, že čím delší horizont, tím&nbsp;vyšší je přípustná míra rizika. Platí to samozřejmě i&nbsp;naopak, kdy při&nbsp;horizontu do&nbsp;tří let je naopak vhodné riziko minimalizovat. V&nbsp;případě propadu totiž nemusí být dost času na&nbsp;umazání ztrát.
Právě dosažení průměrného ročního výnosu 8 % bude velmi pravděpodobně vyžadovat podstoupení rizika na&nbsp;finančních trzích v&nbsp;podobě investic do&nbsp;akcií, komodit, státních dluhopisů apod.
Diverzifikace
Jak ale zvolit vhodný poměr jednotlivých investic? Pro&nbsp;běžného investora není vhodné vsadit vše na&nbsp;jednu kartu. Investice je třeba rozložit do&nbsp;jednotlivých tříd aktiv, regionů i&nbsp;sektorů ekonomiky, tedy diverzifikovat. Vhodné rozložení investičního portfolia pomáhá snižovat míru rizika. Pokud se&nbsp;nedaří v&nbsp;jednom zainvestovaném sektoru, tak se&nbsp;může dařit v&nbsp;jiném, což případnou ztrátu hodnoty pomůže alespoň částečně vyrovnat. Podobně když&nbsp;hodnota akcií klesá vlivem vyšších nejistot, tak část ztráty může vyvážit růst ceny zlata, které v&nbsp;portfoliu funguje jako zajištění. Rozložení investic do&nbsp;různých oblastí je tak jeden z&nbsp;nejúčinnějších nástrojů řízení rizik.
Jedním z&nbsp;nejšikovnějších nástrojů pro&nbsp;diverzifikaci jsou pak ETF (burzovně obchodované fondy), které často kombinují různá aktiva. Nejznámější jsou pak ETF na&nbsp;celé akciové indexy, které obsahují stovky firem. Investicí například do&nbsp;ETF na&nbsp;S&amp;P 500 diverzifikujete mezi stovky amerických firem v&nbsp;různých odvětvích. Podobně lze investovat i&nbsp;do&nbsp;komodit, jako je zlato a&nbsp;stříbro. Případně i&nbsp;do&nbsp;ETF, které obsahují státní dluhopisy jednotlivých států.
Nejjednodušší a&nbsp;zároveň nejúspěšnější cesta
Nejjednodušší metodou, jak se&nbsp;řídit výše vytyčenými pravidly, je tzv. DCA (dollar cost averaging), tedy průměrování cen. Je to strategie, kde investor investuje pevnou částku peněz&nbsp;v&nbsp;pravidelném intervalu. Příkladem může být 5000 Kč každý měsíc stůj co stůj. Rozprostření nákupu v&nbsp;čase omezuje riziko špatného načasování vstupu před&nbsp;případným poklesem trhu. Investování je dále vhodné doplnit principem „zaplať sám sobě jako prvnímu“, který spočívá v&nbsp;tom, že prvním krokem, po&nbsp;obdržení příjmu ze&nbsp;zaměstnání či&nbsp;z&nbsp;podnikání, je samotná investice. To zaručí dodržování stanoveného plánu a&nbsp;vytvoření zdravého dlouhodobého návyku.
Právě načasování vstupu je extrémně těžké, protože&nbsp;nejlepší dny na&nbsp;trzích jsou často hned vedle těch nejhorších. Snaha o&nbsp;časování tak investory často stojí více v&nbsp;podobě ušlého výnosu než případná ztráta z&nbsp;poklesu trhů. Pro&nbsp;běžného investora, který nesedí celé dny u&nbsp;analýz&nbsp;finančních trhů, je navíc statisticky výhodnější trh nečasovat a&nbsp;postupovat pravidelnou metodou.
Investování není věda ani magie
Pro&nbsp;začínající investory se&nbsp;může celý svět investic zdát jako komplikovaný. Stačí ale projít prvními kroky a&nbsp;vše do&nbsp;sebe začne zapadat. Nastavte si svůj cíl, plán a&nbsp;investiční horizont. Dle ochoty podstupovat riziko zvolte jednotlivá aktiva. Ve&nbsp;světě investic si najděte zodpovědného partnera a&nbsp;začněte pravidelně investovat.
Na&nbsp;závěr radím obezřetnost při&nbsp;výběru investic, kdy si řada aktivně spravovaných fondů nebojí účtovat poplatky na&nbsp;úrovni jednotek procent z&nbsp;vašeho portfolia, zatímco investice do&nbsp;ETF nesou náklady i&nbsp;pod&nbsp;0,1 %. Pokud budete mít roční výnos 9 % a&nbsp;poplatek činí 3 %, tak odevzdáte fondu třetinu výnosu. Z&nbsp;hlediska efektu složeného úročení tak můžete přijít o&nbsp;stovky tisíc. Dodejme, že většina aktivně řízených akciových fondů ani nepřekonává výkonnost ETF na&nbsp;různé akciové indexy. Vedle poplatku vám tak hrozí i&nbsp;nižší výnos investice.
&nbsp;
Autor je hlavní ekonom a&nbsp;analytik XTB

Jak správně investovat a&nbsp;zhodnotit své peníze? Tento článek vás&nbsp;provede základními pravidly a&nbsp;principy investování pro&nbsp;běžné lidi a&nbsp;ukáže, jak budovat bohatství bezpečně.
Představte si, že dnes vložíte 10 000 Kč na&nbsp;investiční účet, zapomenete na&nbsp;to a&nbsp;za&nbsp;30 let tam uvidíte 109 000 Kč. To není sci-fi, ale díky finančním trhům a&nbsp;efektu složeného úročení je to při&nbsp;průměrném 8% ročním zhodnocení realita. Pokud k&nbsp;tomu přihodíte i&nbsp;pravidelnou investici 1000 Kč měsíčně, tak se&nbsp;po&nbsp;30 letech můžete dívat na&nbsp;částku okolo 1,6 milionu korun. Že je 8 % ročně hodně? Průměrný výnos amerického akciového in

Pravidla investování a kouzlo složeného úročení

Tomáš Dvořák

V&nbsp;širokém veřejném povědomí se&nbsp;to neností, ale Česko je už teď světovou velmocí v&nbsp;oblasti clean tech. A&nbsp;dosahuje zde ekonomických výsledků, které jiné obory průmyslu mohou závidět.
Co mají společného vlakové soupravy, stroje pro&nbsp;aditivní 3D tisk a&nbsp;vodní turbíny? O&nbsp;dost víc, než by se&nbsp;mohlo na&nbsp;první pohled zdát. Všechno jsou to sofistikované produkty s&nbsp;vysokou přidanou hodnotou. Všechny spadají do&nbsp;kategorie tzv. clean tech – výrobků, které jsou klíčové pro&nbsp;dekarbonizaci a&nbsp;snižování energetické náročnosti. A&nbsp;ve&nbsp;výrobě všech tří patří Česko mezi světovou špičku.
Čechy a&nbsp;Morava už za&nbsp;dob Rakouska-Uherska patřily k&nbsp;lídrům průmyslové revoluce. Silný průmyslový sektor byl chloubou taky první republiky a&nbsp;do&nbsp;jisté míry i&nbsp;komunistického Československa. Hutnictví, letecký průmysl nebo automobilky – české firmy vždy držely krok s&nbsp;dobou. Proto by ani nemělo být překvapením, že se&nbsp;dnes Česko, sice bez&nbsp;větší pozornosti, ale o&nbsp;to rozhodněji, stává jakýmsi zeleným tygrem právě v&nbsp;oblasti clean tech.
Názorně to demonstruje datový projekt s&nbsp;názvem <a data-type="external" href="https://www.mapaprilezitosticeska.cz/" target="_self">Mapa příležitostí</a>, za&nbsp;kterou stojí Druhá ekonomická transformace. Mapa skrze podrobná data o&nbsp;struktuře českého exportu (včetně těch o&nbsp;komplexitě a&nbsp;jedinečnosti jednotlivých výrobků) ukazuje, že Česko už dnes vyváží clean tech výrobky v&nbsp;hodnotě přesahující 1,2 bilionu korun, což je víc než pětina celkového exportu. V&nbsp;některých produktových kategoriích, jako jsou třeba výše zmíněné vlakové soupravy, 3D tiskárny a&nbsp;turbíny, má Česko 5–10% podíl na&nbsp;světovém trhu. To je ohromný úspěch našich firem. Pro&nbsp;srovnání, podíl českého HDP na&nbsp;tom světovém je 0,2 %.
Právě výběr oněch tří příkladů by měl ilustrovat, jak široká clean tech kategorie je. Nejde zdaleka jen o&nbsp;solární panely nebo baterie. Clean tech výrobky pomáhají v&nbsp;rozmanitém množství oblastí. Tou hlavní je snižování celkové emisní a&nbsp;energetické náročnosti, ať už ve&nbsp;výrobě (třeba oceli nebo cementu), v&nbsp;dopravě, ve&nbsp;stavebnictví, nebo v&nbsp;energetice. Zároveň ale pomáhají snižovat materiálovou náročnost, například právě pomocí precizní výroby 3D tiskem, a&nbsp;důležitou roli hrají i&nbsp;v&nbsp;adaptaci na&nbsp;nepříznivé dopady klimatické změny – ať už jsou to teplotní výkyvy, sucha, anebo naopak povodně.
Česko je nejprůmyslovější zemí v&nbsp;EU. Průmysl tvoří zhruba třetinu naší ekonomiky a&nbsp;zaměstnává přes&nbsp;milion lidí, plus další desítky tisíc v&nbsp;navázaných službách, jako je logistika. Silný průmyslový sektor byl také jedním ze&nbsp;základních kamenů našeho růstového modelu, spolu s&nbsp;technicky zdatnou, ale cenově konkurenceschopnou pracovní silou, zapojením do&nbsp;jednotného trhu a&nbsp;dodavatelských řetězců a&nbsp;čistým přílivem zahraničních investic.
Tento růstový model měl ve&nbsp;dvou dekádách před&nbsp;pandemií působivé výsledky. HDP na&nbsp;hlavu u&nbsp;nás&nbsp;rostlo téměř třikrát rychleji než v&nbsp;eurozóně, a&nbsp;postupně se&nbsp;nám tak dařilo dohánět životní úroveň západních zemí. V&nbsp;posledních letech se&nbsp;ale hodně mluví o&nbsp;tom, zda se&nbsp;náš růstový model nevyčerpal. Je to patrné i&nbsp;z&nbsp;makroekonomických dat – byť letos naše ekonomika šlape výrazně lépe, tempo je pořád o&nbsp;něco slabší, než na&nbsp;co jsme byli zvyklí před&nbsp;pandemií. Od&nbsp;roku 2019 tuzemská ekonomika vyrostla o&nbsp;méně než tři&nbsp;procenta.
Česku se&nbsp;tak nedaří uniknout z&nbsp;tzv. pasti středního příjmu – udělat ten poslední krok vstříc ekonomické úrovni západních zemí. Náš průmysl totiž vyrábí převážně mezivstupy, tedy součástky s&nbsp;nižší přidanou hodnotou. Finální produkt z&nbsp;nich zkompletuje někdo jiný – a&nbsp;následně ho prodá s&nbsp;výrazně vyšší marží. „U&nbsp;křivka“ přidané hodnoty produktu je neúprosná – zcela nejvyšší marže&nbsp;je na&nbsp;začátku (ve&nbsp;vývoji a&nbsp;designu) a&nbsp;na&nbsp;konci (v&nbsp;prodeji kompletního výrobku).
A&nbsp;podobnou U&nbsp;křivkou se&nbsp;vracíme k&nbsp;českému clean-tech průmyslu. Proč mu věnovat větší pozornost? Protože&nbsp;nabízí alespoň částečnou odpověď na&nbsp;dva výše zmíněné problémy – jak nastartovat ekonomický růst a&nbsp;konečně se&nbsp;posunout od&nbsp;„montovny“ a&nbsp;zároveň si udržet náš tradiční průmyslový sektor.
Ze&nbsp;spojení „dekarbonizace jako příležitost“ se&nbsp;stala fráze, stejně jako se&nbsp;z&nbsp;Green Dealu stal oblíbený fackovací panák. Tvrdá data ale dokazují, že dekarbonizace skutečně je příležitostí a&nbsp;že české firmy napříč odvětvími ji už do&nbsp;velké míry využívají. Náš clean tech vývoz rostl v&nbsp;roce 2023 o&nbsp;15 %, skoro třikrát rychleji než celkové exporty.
Dekarbonizace je světový megatrend – a&nbsp;i&nbsp;přes&nbsp;kroky Donalda Trumpa ze&nbsp;světa nezmizí. Nezávisí totiž jen na&nbsp;Spojených státech (největším světovým investorem do&nbsp;dekarbonizace je Čína) a&nbsp;ani zdaleka není hnaná pouze regulacemi či&nbsp;dotacemi. Právě naopak – v&nbsp;rámci snižování energetické nebo materiálové náročnosti k&nbsp;ní soukromé firmy přistupují zcela svévolně. Stejně tak nezmizí skutečná a&nbsp;závažná hrozba klimatické změny. Jinými slovy, poptávka po&nbsp;technologiích pro&nbsp;dekarbonizaci je vysoká a&nbsp;nadále poroste.
Clean tech průmysl samozřejmě nebude všespásný a&nbsp;na&nbsp;německé mzdy jen díky němu nedosáhneme. Nebylo by ale lepší mu alespoň přestat házet klacky pod&nbsp;nohy? Technologií pro&nbsp;dekarbonizaci bude v&nbsp;příštích desetiletích potřeba celá řada – a&nbsp;my máme nakročeno k&nbsp;tomu, být v&nbsp;oboru světovými lídry. Kdo získá náskok ve&nbsp;vývoji a&nbsp;know-how, může z&nbsp;tohoto megatrendu těžit dlouhá léta. Přitom značná část společnosti a&nbsp;hlavně politické reprezentace se&nbsp;na&nbsp;dekarbonizaci dívá v&nbsp;lepším případě s&nbsp;despektem, v&nbsp;horším případě s&nbsp;odporem.
Z&nbsp;průmyslu se&nbsp;v&nbsp;posledních letech, plných geopolitického napětí a&nbsp;ústupu globalizace, znovu stává strategické odvětví. Rozvoj clean tech rovněž sníží naši&nbsp;závislost na&nbsp;dovozech energetických komodit z&nbsp;často méně přátelsky naladěných zemí. Opravdu si v&nbsp;takové situaci raději necháme ujet vlak a&nbsp;přenecháme výrobu Číně, jako se&nbsp;to stalo u&nbsp;elektroaut a&nbsp;solárních panelů?
Dekarbonizace je pro&nbsp;Česko skutečně velkou příležitostí. Dopřejme jí potřebné podmínky – podporu vědy a&nbsp;výzkumu, lepší transfer znalostí z&nbsp;univerzit do&nbsp;byznysu, smysluplné využití prostředků z&nbsp;EU, dostupnost bezemisní energie a&nbsp;změnu politické rétoriky – a&nbsp;pojďme ji využít.
&nbsp;
Autor je ekonom londýnské analytické společnosti Oxford Economics

V&nbsp;širokém veřejném povědomí se&nbsp;to neností, ale Česko je už teď světovou velmocí v&nbsp;oblasti clean tech. A&nbsp;dosahuje zde ekonomických výsledků, které jiné obory průmyslu mohou závidět.
Co mají společného vlakové soupravy, stroje pro&nbsp;aditivní 3D tisk a&nbsp;vodní turbíny? O&nbsp;dost víc, než by se&nbsp;mohlo na&nbsp;první pohled zdát. Všechno jsou to sofistikované produkty s&nbsp;vysokou přidanou hodnotou. Všechny spadají do&nbsp;kategorie tzv. clean tech – výrobků, které jsou klíčové pro&nbsp;dekarbonizaci a&nbsp;snižování energetické náročnosti. A&nbsp;ve&nbsp;výrobě všech tří patří Česko mezi světovou špičku.
Čechy a&nbsp;Morava už za&nb

Česko je nenápadný zelený tygr. Neházejme mu klacky pod nohy

Tomáš Tománek

Globální ropná zácpa: tankery se&nbsp;bezcílně potulují v&nbsp;oceánech a&nbsp;trh ztrácí rovnováhu. Přebytek suroviny tlačí ceny dolů, ale Čína&nbsp;situaci využívá k&nbsp;hromadění strategických rezerv. Analytici varují, že současný přetlak může rychle vystřídat nedostatek.
Kdybyste na&nbsp;současných mořích a&nbsp;oceánech hráli oblíbenou stolní hru „Lodě“, sotva byste se&nbsp;svým „H2“ netrefili. Na&nbsp;světových hladinách je aktuálně totiž pořádná dopravní zácpa.
Světové oceány se&nbsp;plní ropnými tankery. Podle dat společnosti Vortexa se&nbsp;na&nbsp;moři&nbsp;právě přepravuje více než 1,2 miliardy barelů ropy, což je nejvíce od&nbsp;roku 2016.
Tato čísla ukazují, že nabídka výrazně převyšuje poptávku – ropa se&nbsp;přemisťuje z&nbsp;přístavu do&nbsp;přístavu a&nbsp;hledá kupce. Analytici varují, že jde o&nbsp;jasný signál přebytku na&nbsp;trhu, který může dál srážet ceny suroviny.
Situace je přitom ještě vážnější, pokud se&nbsp;započítá ropa uložená ve&nbsp;„floating storage“, tedy na&nbsp;tankerech sloužících jako plovoucí sklady. V&nbsp;takovém případě jde podle agentury Bloomberg o&nbsp;největší množství ropy na&nbsp;moři&nbsp;od&nbsp;pandemického roku 2020.
Zatímco obchodníci hledají odběratele, Čína&nbsp;– největší světový dovozce ropy – masivně nakupuje. Od&nbsp;začátku roku podle odhadů Vortexy hromadí téměř milion barelů denně. Na&nbsp;fakt upozornil i&nbsp;ekonomický web Oilprice.com.
Od&nbsp;března letošního roku jsme začali pozorovat „velmi působivou míru hromadění zásob – téměř milion barelů denně,“ uvedl Frédéric Lasserre, globální šéf výzkumu a&nbsp;analýz&nbsp;v&nbsp;obchodním gigantu Gunvor, na&nbsp;konferenci APPEC 2025 v&nbsp;Singapuru.
„Podle něj bude Čína&nbsp;pokračovat ve&nbsp;shromažďování ropy do&nbsp;svých strategických i&nbsp;komerčních rezerv až&nbsp;do&nbsp;roku 2026. Naplněnost zásobníků činí zatím přibližně 60 %, což znamená, že země má stále značný prostor pro&nbsp;další navyšování zásob,“ informuje Oilprice.com.
Masivní čínské hromadění ropy je letos podpořeno novým energetickým zákonem, který vstoupil v&nbsp;platnost v&nbsp;lednu 2025 a&nbsp;jehož cílem je posílit energetickou bezpečnost země, uvedla minulý týden Mezinárodní agentura pro&nbsp;energii (IEA).
„Protože&nbsp;kapacity strategických ropných rezerv jsou omezené, vláda nyní nařídila ropným společnostem zvyšovat zásoby v&nbsp;jejich vlastních komerčních skladech. Tím&nbsp;se&nbsp;ze&nbsp;soukromých firem efektivně stávají dlouhodobí strategičtí partneři&nbsp;státu v&nbsp;oblasti skladování ropy,“ napsala Toril Bosoni, vedoucí divize ropného průmyslu a&nbsp;trhů IEA, ve&nbsp;svém komentáři&nbsp;k&nbsp;přebytku ropy na&nbsp;světových trzích.
Peking navíc staví 11 nových skladovacích areálů, které mají zvýšit kapacitu o&nbsp;169 milionů barelů během dvou let. To je téměř stejně, kolik Čína&nbsp;přidala za&nbsp;celé čtyřleté období 2020–2024.
Čínské státní energetické společnosti využívají současné nízké ceny, aby zaplnily své zásobníky, přestože&nbsp;domácí spotřeba stagnuje. Analytici upozorňují, že země tím&nbsp;sleduje strategický cíl – zajistit si energetickou bezpečnost v&nbsp;době rostoucí nejistoty na&nbsp;trhu.
Tlak zvyšuje zejména&nbsp;vývoj ve&nbsp;Spojených státech a&nbsp;v&nbsp;rámci kartelu OPEC+. Americká břidlicová produkce sice přispívá k&nbsp;přetlaku ropy, ale její růst zpomaluje, jakmile klesají ceny.
Zároveň se&nbsp;ukazuje, že OPEC+ má po&nbsp;letech těžebních škrtů menší rezervní kapacitu, než se&nbsp;předpokládalo. Pokud by poptávka náhle vzrostla, ropná aliance by na&nbsp;ni zřejmě nedokázala reagovat tak pružně jako dříve.
Právě tato nejistota vysvětluje, proč Peking s&nbsp;nákupy neotálí. Ropa je levná, ale budoucí přebytek nemusí trvat dlouho. Pokud OPEC+ narazí na&nbsp;limity těžby a&nbsp;americká produkce zbrzdí, může se&nbsp;trh rychle otočit. Čína&nbsp;proto využívá současnou situaci k&nbsp;posílení zásob, zatímco ostatní producenti trpí převisem nabídky a&nbsp;poklesem cen.
Z&nbsp;makroekonomického pohledu tak dnešní ropná „zácpa na&nbsp;moři“ působí dvojsečně, konstatuje web Oilprice.com ve&nbsp;své analýze. Na&nbsp;jedné straně signalizuje slabší globální poptávku, na&nbsp;druhé však odhaluje snahu největších hráčů připravit se&nbsp;na&nbsp;budoucí výkyvy v&nbsp;dodávkách.
A&nbsp;právě to může být důvod, proč trh navzdory rekordním zásobám zůstává citlivý na&nbsp;každou zmínku o&nbsp;sankcích vůči&nbsp;ruské energetice – a&nbsp;proč ropa, přestože&nbsp;jí je přebytek, stále zůstává strategickou komoditou.
Není to poprvé, co podobná situace na&nbsp;moři&nbsp;nastala. Na&nbsp;jaře 2016 se&nbsp;psalo, že fronty supertankerů zaplavují některé z&nbsp;nejrušnějších námořních tras světa a&nbsp;způsobují možná největší dopravní zácpu v&nbsp;dějinách mořeplavby.
Přístavy po&nbsp;celém světě – především však na&nbsp;Blízkém východě a&nbsp;v&nbsp;Asii – nestíhaly zpracovávat přebytek ropy, což vedlo k&nbsp;dlouhým kolonám tankerů čekajících na&nbsp;naložení či&nbsp;vyložení.
„Na&nbsp;moři&nbsp;se&nbsp;tísní asi 125 plavidel, která dohromady přepravují zhruba 200 milionů barelů ropy v&nbsp;hodnotě kolem 7,5 miliardy dolarů podle současných tržních cen. Takové množství by dokázalo zásobovat Čínu energií po&nbsp;tři&nbsp;týdny,“ informovala před&nbsp;devíti lety agentura Reuters.
Pokud by se&nbsp;všechny supertankery seřadily za&nbsp;sebou, vytvořily by linii dlouhou téměř 40 kilometrů – ocelový had na&nbsp;hladině oceánu, symbolizující paradox nadprodukce a&nbsp;přetížené globální logistiky.
Co způsobilo zácpu supertankerů? Světové ekonomické fórum tehdy přišlo s&nbsp;analýzou: „Rychlý nárůst těžby vedl k&nbsp;přesycení trhu ropou a&nbsp;prudkému poklesu cen – od&nbsp;června 2014 spadla cena suroviny o&nbsp;více než 70 %.
V&nbsp;lednu 2016 se&nbsp;odhadovalo, že se&nbsp;na&nbsp;světové trhy dostává denně asi milion barelů ropy navíc.
Ve&nbsp;Spojených státech se&nbsp;produkce ropy během posledních let téměř zdvojnásobila, což zvýšilo konkurenci a&nbsp;srazilo ceny dolů. Podle The New York Times však těžba nyní opět klesá, mimo jiné kvůli útlumu investic do&nbsp;průzkumu nových ložisek.
Na&nbsp;Blízkém východě přístavy nestíhají odbavovat množství ropy určené k&nbsp;exportu, zatímco v&nbsp;Asii přístavní infrastruktura není dostatečně modernizována, aby zvládla prudký nárůst poptávky po&nbsp;levném palivu.
Výsledek? Podle Ralpha Leszczynského z&nbsp;brokerské společnosti Banchero Costa v&nbsp;Singapuru jde o&nbsp;‚jednu z&nbsp;nejhorších dopravních zácp tankerů posledních let‘. Tato ropná zácpa způsobuje zpoždění trvající i&nbsp;několik týdnů, což stojí odběratele miliony dolarů a&nbsp;má řetězový dopad na&nbsp;celé lodní odvětví.“

Globální ropná zácpa: tankery se&nbsp;bezcílně potulují v&nbsp;oceánech a&nbsp;trh ztrácí rovnováhu. Přebytek suroviny tlačí ceny dolů, ale Čína&nbsp;situaci využívá k&nbsp;hromadění strategických rezerv. Analytici varují, že současný přetlak může rychle vystřídat nedostatek.
Kdybyste na&nbsp;současných mořích a&nbsp;oceánech hráli oblíbenou stolní hru „Lodě“, sotva byste se&nbsp;svým „H2“ netrefili. Na&nbsp;světových hladinách je aktuálně totiž pořádná dopravní zácpa.
Světové oceány se&nbsp;plní ropnými tankery. Podle dat společnosti Vortexa se&nbsp;na&nbsp;moři&nbsp;právě přepravuje více než 1,2 miliardy barelů ropy, což je nejvíce od&nbsp;roku 2016.
T

Mořské šachy s tekutým zlatem

Vlček vystupuje z&nbsp;utajení a&nbsp;ohlašuje AI startup Aisle
Zatímco trh už delší dobu spekuloval, co chystá Ondřej Vlček, někdejší šéf Avastu, tým čtyřiceti lidí pod&nbsp;jeho vedením pracoval rok v&nbsp;utajení na&nbsp;novém projektu. Startup Aisle se&nbsp;bude zabývat kybernetickou bezpečností s&nbsp;využitím umělé inteligence. Firma v&nbsp;utajení rok připravovala produkt, který je schopen autonomně identifikovat, diagnostikovat a&nbsp;po&nbsp;schválení člověkem i&nbsp;opravovat zranitelná místa v&nbsp;komplexních softwarových aplikacích a&nbsp;IT systémech. „Aisle chce vrátit trumfy do&nbsp;rukou těch, kteří s&nbsp;těmito útočníky bojují. S&nbsp;naším týmem se&nbsp;pokoušíme vyřešit asi ten úplně nejtěžší kyberbezpečnostní problém: jak rychle a&nbsp;přesně najít a&nbsp;odstranit zranitelná místa ve&nbsp;firemních systémech. Chceme dát lidem, kteří za&nbsp;bezpečnost systémů odpovídají, naději, že plně odbavený backlog zranitelností nemusí být sci-fi,“ říká zakladatel a&nbsp;CEO Aisle Ondřej Vlček. Aisle je projektem tří zakladatelů. Kromě Vlčka je to AI vědec Stanislav Fort a&nbsp;Jaya Baloo, která dříve&nbsp;působila jako šéfka bezpečnosti v&nbsp;několika globálních firmách. / Klára Weinerová
&nbsp;
České startupy bijí na&nbsp;poplach. Každý čtvrtý chce přesunout sídlo za&nbsp;hranice
Atmosféra mezi startupy není úplně ideální. O&nbsp;přesunu sídla do&nbsp;zahraničí vážně uvažuje čtvrtina českých startupů, dalších šest procent už tento krok udělalo. Vyplývá to z&nbsp;aktuálního průzkumu mezi více než 200 českými startupy, který provedla Česká startupová asociace společně s&nbsp;agenturou CzechInvest a&nbsp;ministerstvem průmyslu a&nbsp;obchodu.
Největší překážkou pro&nbsp;rozvoj startupů je podle 72 % daňové zatížení. Zvláště negativně vnímají vysoké zdanění práce a&nbsp;odvody, které snižují jejich konkurenceschopnost vůči&nbsp;zahraničí. Téměř dvě třetiny firem si zároveň stěžují na&nbsp;přebujelou administrativu a&nbsp;nízkou úroveň digitalizace státní správy. Asi 60 % startupů se&nbsp;potýká s&nbsp;problémy na&nbsp;trhu práce. Uvádějí zejména&nbsp;právní nejistotu při&nbsp;spolupráci s&nbsp;OSVČ, složitý proces přijímání zahraničních pracovníků a&nbsp;nedostatek kvalifikovaných lidí mimo Prahu a&nbsp;Brno.
Podle průzkumu je pro&nbsp;dalších 40 % technologických firem přesun do&nbsp;zahraničí alespoň otevřenou možností, zůstat v&nbsp;Česku chce 28 %. / Hrot24.cz

Vlček vystupuje z&nbsp;utajení a&nbsp;ohlašuje AI startup Aisle
Zatímco trh už delší dobu spekuloval, co chystá Ondřej Vlček, někdejší šéf Avastu, tým čtyřiceti lidí pod&nbsp;jeho vedením pracoval rok v&nbsp;utajení na&nbsp;novém projektu. Startup Aisle se&nbsp;bude zabývat kybernetickou bezpečností s&nbsp;využitím umělé inteligence. Firma v&nbsp;utajení rok připravovala produkt, který je schopen autonomně identifikovat, diagnostikovat a&nbsp;po&nbsp;schválení člověkem i&nbsp;opravovat zranitelná místa v&nbsp;komplexních softwarových aplikacích a&nbsp;IT systémech. „Aisle chce vrátit trumfy do&nbsp;rukou těch, kteří s&nbsp;těmito útočníky bojují. S&nbsp;naším týmem

Green News

Když&nbsp;se&nbsp;loni v&nbsp;prosinci skupina Penta rozhodla poprvé ve&nbsp;své historii otevřít své portfolio externím investorům, málokdo čekal tak rychlý start. Během pár měsíců přilákaly nově založené fondy tisíce zájemců a&nbsp;miliardy korun. Dnes obhospodařují majetek přes&nbsp;32 miliard korun, z&nbsp;toho 12,5 miliardy od&nbsp;šesti a&nbsp;půl tisíce externích investorů.
„Když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;statistiku Asociace pro&nbsp;kapitálový trh, je tam v&nbsp;posledních dvou kvartálech takový zub. Skromně říkám, že je trošku&nbsp;daný námi,“ usmívá se&nbsp;Tomáš Kálal, který v&nbsp;čele zmíněných fondů stojí.
O&nbsp;investování mluví bez&nbsp;velkých frází a&nbsp;s&nbsp;důrazem na&nbsp;disciplínu a&nbsp;realismus. Také svoji cestu byznysem kdysi viděl jasně před&nbsp;sebou. Na&nbsp;vysoké škole se&nbsp;zaměřil na&nbsp;finanční trhy a&nbsp;první knížky, které četl, byly prý vždy právě o&nbsp;investování. „Představoval jsem si, že budu jako Vlk z&nbsp;Wall Street,“ říká s&nbsp;nadsázkou. Tak si našel „nejlepší firmu s&nbsp;vlky z&nbsp;Wall Street“, jako takovou tehdy vyhodnotil společnost Patria Direct, poslal do&nbsp;ní životopis – a&nbsp;vstoupil do&nbsp;světa makléřů. Později se&nbsp;v&nbsp;Consequ začal věnovat fondům kvalifikovaných investorů. A&nbsp;když&nbsp;ho oslovila Penta, váhal jen krátce. Fondům, do&nbsp;jejichž budování se&nbsp;zapojil, okamžitě věřil.
Jde o&nbsp;dva. Jeden zaměřený na&nbsp;všechny firmy, které skupina Penta vlastní (Equity fond), druhý na&nbsp;nemovitosti a&nbsp;související developerské projekty (Real Estate fond). Lidé, kteří do&nbsp;nich vstoupí, získají akcie fondu a&nbsp;jejich hodnota se&nbsp;pravidelně přepočítává podle toho, jak se&nbsp;daří byznysům Penty. Výnosy jsou dlouhodobě asi 15 % ročně.
„Penta se&nbsp;dostala do&nbsp;fáze, kdy už nekupuje a&nbsp;neprodává firmy. Má pět až&nbsp;šest hlavních pilířů a&nbsp;v&nbsp;rámci nich organicky roste nebo expanduje na&nbsp;zahraniční trhy,“ popisuje Kálal a&nbsp;vysvětluje, že příležitostí k&nbsp;růstu je tolik, že potřebuje víc kapitálu. Například jejich lékárenská síť Dr. Max expanduje v&nbsp;Itálii, a&nbsp;kdyby to bylo možné, proinvestovala by tu zisk celé skupiny. Ten je ale potřeba i&nbsp;jinde – v&nbsp;nemocnicích, sázkových kancelářích, v&nbsp;developmentu. „Místo obchodů za&nbsp;desítky milionů eur se&nbsp;můžeme pustit i&nbsp;do&nbsp;těch za&nbsp;stovky milionů,“ říká.
Fondy jsou určené hlavně pro&nbsp;zkušenější a&nbsp;majetnější investory, obvykle mají čisté jmění alespoň deset milionů korun. „Takových lidí jsou v&nbsp;Česku nižší desítky tisíc a&nbsp;my z&nbsp;nich dneska máme šest a&nbsp;půl tisíce investorů do&nbsp;obou fondů,“ vypočítává Kálal. Tedy přes&nbsp;deset procent trhu. Peníze&nbsp;míří prostřednictvím Penta Equity Fund především do&nbsp;retailu (Dr. Max, Fortuna), zdravotnictví (pečovatelské domy, polikliniky, nemocnice) a&nbsp;v&nbsp;Penta Real Estate Fund do&nbsp;nemovitostí (Masaryčka). „Chceme expandovat do&nbsp;zahraničí, otevřít ještě jeden retailový fond, teoreticky vstoupit na&nbsp;burzu,“ naznačuje Kálal.
Ve&nbsp;své roli vidí jako výzvu srovnat se&nbsp;denně s&nbsp;desítkami pozitivních i&nbsp;negativních zpráv. „Fondy jsou regulované nástroje. Dívá se&nbsp;vám pod&nbsp;ruce auditor, depozitář, investiční společnost, valuátor,“ rozvádí.
Plány na&nbsp;příštích pět let? „Když&nbsp;chcete růst patnáct procent ročně, do&nbsp;pěti let zdvojnásobíte byznys. Největší příspěvek by měl mít Dr. Max díky expanzi v&nbsp;západní Evropě. V&nbsp;real estatu se&nbsp;otevírá rekordní počet projektů, Fortuna expanduje do&nbsp;Asie,“ říká Kálal.
Je perfekcionista, sledování vývoje finančních trhů patří k&nbsp;jeho koníčkům, tedy vedle sportu. Analogií mezi oběma vidí řadu a&nbsp;mezi ty hlavní řadí disciplínu. „Stejně jako na&nbsp;sport musíte trénovat, tak na&nbsp;investování je dobré si alespoň ‚načíst‘. A&nbsp;když&nbsp;si řeknete, že budete posílat peníze&nbsp;pět let, tak je tam musíte pět let skutečně posílat,“ radí.
&nbsp;
Tomáš Kálal je CEO a&nbsp;předseda představenstva Penta Fund, manažera investičních fondů skupiny Penta. Má dlouhou praxi v&nbsp;investicích a&nbsp;kapitálových trzích – pracoval v&nbsp;Patria Direct jako makléř, strávil čas v&nbsp;Komerční bance a&nbsp;zhruba deset let působil v&nbsp;Conseq Investment Management, kde zastával vedoucí pozice včetně ředitele investičního bankovnictví. Část studií absolvoval na&nbsp;univerzitě EM Lyon. Kálal vede tým deseti lidí a&nbsp;připravuje další expanzi. S&nbsp;ním a&nbsp;fondy Penta nabízí přístup „skin in the game“ – neinvestují se&nbsp;jen peníze&nbsp;investorů, část aktiv holdingu tvoří nepeněžní vklad majetku partnerů.
&nbsp;
Kam investovat?
„V&nbsp;rámci majetku diverzifikovat. Generální pravidlo je investovat pravidelně do&nbsp;něčeho, co opisuje spolehlivý index – ať už americký, nebo evropský. Při&nbsp;pravidelném každoměsíčním posílání peněz&nbsp;po&nbsp;dobu pěti či&nbsp;deseti let statisticky téměř nemůžete prodělat. V&nbsp;tuto chvíli jsou stále poměrně vysoké úrokové sazby, takže&nbsp;v&nbsp;tom konzervativním pojetí vedle běžných spořicích účtů se&nbsp;vyplatí korporátní dluhopisy. Porostou i&nbsp;neveřejně obchodované společnosti. Burzovní akcie jsou naopak z&nbsp;mého pohledu relativně drahé. Mezi tématy bych vyzdvihl anticyklická odvětví, jako je distribuce léků a&nbsp;obecně zdravotnictví. Nebo to mohou být dlouhodobé trendy jako obnovitelné zdroje, infrastruktura a&nbsp;investice do&nbsp;obrany. Ty budou ještě roky fungovat.“

Když&nbsp;se&nbsp;loni v&nbsp;prosinci skupina Penta rozhodla poprvé ve&nbsp;své historii otevřít své portfolio externím investorům, málokdo čekal tak rychlý start. Během pár měsíců přilákaly nově založené fondy tisíce zájemců a&nbsp;miliardy korun. Dnes obhospodařují majetek přes&nbsp;32 miliard korun, z&nbsp;toho 12,5 miliardy od&nbsp;šesti a&nbsp;půl tisíce externích investorů.
„Když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;statistiku Asociace pro&nbsp;kapitálový trh, je tam v&nbsp;posledních dvou kvartálech takový zub. Skromně říkám, že je trošku&nbsp;daný námi,“ usmívá se&nbsp;Tomáš Kálal, který v&nbsp;čele zmíněných fondů stojí.
O&nbsp;investování mluví bez&nbsp;velkých

Tomáš Kálal, Penta. Vlk z Prahy

Do&nbsp;prosklených kanceláří na&nbsp;pražské Florenci proniká zvenčí světlo vytvářející příjemnou atmosféru, přesto jako by se&nbsp;nálada ještě znatelně pozvedla, když&nbsp;začne Milan Kratina vyprávět o&nbsp;průmyslových halách a&nbsp;parcích. Přirovnává je k&nbsp;bytům, když&nbsp;popisuje, jak je možné pořídit si různé varianty: ty s&nbsp;jistým příjmem z&nbsp;nájmů ve&nbsp;vybraných lokalitách, parky u&nbsp;menších měst, které budou vždy obsazené, ale trochu levnější, nebo místa s&nbsp;vyšším výnosem i&nbsp;rizikem – jako nájemní byt v&nbsp;Teplicích. Lokalita je zásadní ve&nbsp;všech případech. A&nbsp;v&nbsp;Accolade ji řeší po&nbsp;celé Evropě. „My si vždycky říkáme: Proč bychom v&nbsp;téhle lokalitě měli být? Co odtud asi budeme dělat?"
Do&nbsp;stavby parků investuje holding Accolade, který vlastní Kratina napůl se&nbsp;Zdeňkem Šoustalem. Je to výrazný evropský hráč na&nbsp;poli průmyslových nemovitostí. Po&nbsp;dokončení a&nbsp;předání nájemcům Accolade některé posouvá do&nbsp;fondu Accolade Industrial Fund, který už sdružuje přes&nbsp;3500 kvalifikovaných investorů. Holding i&nbsp;fond spravují přes&nbsp;šedesát industriálních parků v&nbsp;osmi zemích v&nbsp;celkové hodnotě přes&nbsp;87 miliard korun.
Kratinova cesta k&nbsp;byznysu začala v&nbsp;šestadvaceti letech. Jednoduše: viděl na&nbsp;trhu příležitosti, které ostatní přehlíželi. Nastoupil na&nbsp;brigádu v&nbsp;CzechInvestu. Strávil tam několik let, pak pracoval u&nbsp;developera VGP, až&nbsp;si všiml, že leží ladem pozemky, které by se&nbsp;hodily pro&nbsp;průmyslovou výstavbu. „Před&nbsp;finanční krizí byla vysoká neobsazenost hal, stavělo se&nbsp;hodně spekulativně – a&nbsp;pak přišel kolaps. Vznikla šance začít něco budovat, v&nbsp;podstatě z&nbsp;ničeho,“ říká. V&nbsp;té době Kratina neměl žádné závazky – pozemky, neobsazené haly nebo dluhy z&nbsp;předchozího podnikání. Začínat ‚od&nbsp;nuly‘ byla výhoda. Odstartovat podnikání bez&nbsp;kapitálu a&nbsp;seskupovat pozemky různých vlastníků bylo riskantní, ale možné.
Dával vlastníky dohromady tak, aby vzniklo jedno velké území, a&nbsp;připravoval ho pro&nbsp;budoucí klienty. Prodávalo se&nbsp;ale až&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy byl kupec. S&nbsp;malým kapitálem pak nachystal síť parků, na&nbsp;něž zareagovali první zájemci. Dodnes má ostatně Accolade spoustu pozemků na&nbsp;budoucích smlouvách, i&nbsp;když&nbsp;ročně nakupuje napříč Evropou za&nbsp;miliardy.
A&nbsp;v&nbsp;tu chvíli už lze říct, že se&nbsp;píše příběh jednoho z&nbsp;aktuálně nejbohatších Čechů. V&nbsp;halách i&nbsp;celém Accolade figuruje řada odvětví: výroba, strojírenství, logistika či&nbsp;e-commerce. Skupina má doslova pod&nbsp;střechou globální giganty jako Amazon, DHL nebo IKEA.
Později Kratina cestu ke&nbsp;kapitálu na&nbsp;nové haly ještě zrychlil – spoluzaložil zmíněný Accolade Industrial Fund, který sdružuje investory tak, aby mimo jiné na&nbsp;nové průmyslové haly peníze&nbsp;získával. Fond má za&nbsp;sebou 11 let existence. Odhad výnosů investorům 7 % ročně prý překračuje.
Když&nbsp;má Kratina radit investorům, je pragmatický. „Je to o&nbsp;nějaké míře diverzifikace, ale nemyslím si, že má být co největší. Protože&nbsp;pak ztrácíte přehled, kde peníze&nbsp;máte. Nemůžete rozumět dvaceti či&nbsp;třiceti oblastem,“ říká. Za&nbsp;stabilní a&nbsp;konzervativní investici považuje tu do&nbsp;nemovitostí. Pak můžou přijít na&nbsp;řadu akcie. „A&nbsp;pak si můžete hrát, ale zkuste investovat do&nbsp;věcí, kterým aspoň trošku&nbsp;rozumíte. Přijde mi, že spousta lidí k&nbsp;investování přistupuje příliš intuitivně a&nbsp;emocionálně. Nemyslím, že je to nejlepší cesta,“ radí.
&nbsp;
BIO: 
Milan Kratina založil Accolade v&nbsp;roce 2011. O&nbsp;tři&nbsp;roky později stál spolu s&nbsp;druhým spolumajitelem, Zdeňkem Šoustalem, také u&nbsp;vzniku fondu kvalifikovaných investorů. Accolade napříč Evropou spravuje průmyslové parky o&nbsp;celkové hodnotě přes&nbsp;87 miliard korun. Do&nbsp;správy Accolade patří také Letiště Brno. Kratina je velký filantrop, na&nbsp;dobročinné účely daroval desítky milionů korun. A&nbsp;co se&nbsp;týče byznysových aktivit? „Určitě jsem nejpyšnější na&nbsp;naše parky, kde jsme šli hodně proti proudu – Karlovarsko, Štětín nebo východ Polska,“ říká.
&nbsp;
***
Kam investovat?
„Především do&nbsp;toho, čemu rozumíte. Zaměřil bych se&nbsp;maximálně na&nbsp;deset typů investic. V&nbsp;první řadě na&nbsp;určitou jistotu, konzervativní, s&nbsp;rozumným výnosem, jako jsou nemovitosti. Reálná aktiva zatím na&nbsp;hodnotě neztrácejí. Pak akcie, a&nbsp;pokud jim investor příliš nerozumí, dává smysl investice do&nbsp;indexů. A&nbsp;pak si můžete hrát, ale vždy zkuste investovat do&nbsp;věcí, kterým aspoň trošku&nbsp;rozumíte. Pokud chcete a&nbsp;rozumíte fotbalu, můžete si koupit akcie Borussie Dortmund. Pokud vás&nbsp;baví IT a&nbsp;využíváte produkty Microsoft, kupte si akcie Microsoftu. Není dobré řešit investice emocionálně, jít s&nbsp;davem a&nbsp;kupovat akcie konkrétní firmy jen proto, že mi někdo řekl, že je to dobrý nápad.“

Do&nbsp;prosklených kanceláří na&nbsp;pražské Florenci proniká zvenčí světlo vytvářející příjemnou atmosféru, přesto jako by se&nbsp;nálada ještě znatelně pozvedla, když&nbsp;začne Milan Kratina vyprávět o&nbsp;průmyslových halách a&nbsp;parcích. Přirovnává je k&nbsp;bytům, když&nbsp;popisuje, jak je možné pořídit si různé varianty: ty s&nbsp;jistým příjmem z&nbsp;nájmů ve&nbsp;vybraných lokalitách, parky u&nbsp;menších měst, které budou vždy obsazené, ale trochu levnější, nebo místa s&nbsp;vyšším výnosem i&nbsp;rizikem – jako nájemní byt v&nbsp;Teplicích. Lokalita je zásadní ve&nbsp;všech případech. A&nbsp;v&nbsp;Accolade ji řeší po&nbsp;celé Evropě. „My si vždycky říkáme: Proč bychom v&

Milan Kratina, Accolade. Král velkých hal

Trhy dnes nehrají na&nbsp;přátelství ani nepřátelství – jsou brutálně upřímné, říká Kamil Levinský, výkonný ředitel Jet Ventures (venture kapitálový tým) investiční společnosti Jet Investment. „Odměňují ty, kdo přestali hledat jistotu ve&nbsp;starých modelech a&nbsp;naučili se&nbsp;číst signály pod&nbsp;povrchem titulků. Geopolitika, klimatické šoky a&nbsp;technologie nejsou chaos, ale selekční tlak. Riziko nevzniká z&nbsp;volatility, ale z&nbsp;rigidního myšlení. Kdo se&nbsp;drží strategií z&nbsp;minulosti, bude frustrovaný. Kdo rozpozná systémové zlomy a&nbsp;jejich dopady dřív&nbsp;než konsenzus, najde hodnotu tam, kde ostatní vidí jen šum.“
Zní to možná složitě, ale Levinský v&nbsp;podstatě říká, že svět se&nbsp;mění rychleji než kdy dřív&nbsp;– a&nbsp;kdo se&nbsp;bude držet starých jistot, ten zůstane stát na&nbsp;místě. Kdo ale dokáže změny chápat a&nbsp;přemýšlet dopředu, může z&nbsp;nich těžit.
Podle něj není současná „bouřlivost“ hrozbou, ale šancí. „Je třeba přestat myslet jako spekulant a&nbsp;začít jako architekt,“ vysvětluje. „Bouřlivost není hrozba, je to filtr. Pasivní indexy vás&nbsp;ukotví ve&nbsp;středu, ale tam se&nbsp;nic nerodí. Smysl má hledat body konvergence – místa, kde se&nbsp;technologie potkává se&nbsp;systémovou potřebou. Healthtech, energetická transformace, průmysl 4.0, blockchain. Klíčová otázka dnes nezní ‚kam investovat‘, ale ‚jakou budoucnost vlastnit‘.“
Jinými slovy – nejde jen o&nbsp;to, kam peníze&nbsp;vložit, ale jakou vizi tím&nbsp;člověk&nbsp;podporuje. Zdravotnické technologie, obnovitelné zdroje nebo digitalizace průmyslu jsou podle Levinského oblasti, které mají dlouhodobý smysl, protože&nbsp;odpovídají na&nbsp;skutečné problémy světa.
Základní princip diverzifikace – tedy rozložení rizika mezi různé typy investic – podle něj platí stále, ale v&nbsp;moderní podobě. „Je nutné diverzifikovat časové horizonty i&nbsp;typy rizik,“ říká. „Kombinujte stabilní pozice s&nbsp;inovativními sázkami. Dlouhodobý horizont je dnes luxusní výhoda.“
A&nbsp;které oblasti jsou dnes podle něj „přehřáté“? „Všechno, co má v&nbsp;prezentaci ‚AI‘ a&nbsp;v&nbsp;byznysplánu prázdno,“ říká bez&nbsp;váhání. „To, co zní nejhlasitěji, často nejméně vydrží.“ Opravdové příležitosti vidí jinde: „Podhodnocené jsou průmyslové aplikace AI, infrastruktura pro&nbsp;energetickou transformaci – chytré sítě, storage – a&nbsp;také sekundární trhy střední Evropy.“
Prostě nevěřit humbuku, zajímat se&nbsp;o&nbsp;reálné projekty a&nbsp;firmy, které něco skutečně řeší.
Podle Levinského je klíčová psychická odolnost. „Nejlepší investoři&nbsp;nemají nejvíc dat – mají nejvíc klidu,“ říká. „Psychologický tlak je daň za&nbsp;informace. Média prodávají pozornost, ne pravdu. Titulky jsou buď&nbsp;panika, nebo euforie – nikdy analýza. Proto je klíč mít proces a&nbsp;mentální modely, které oddělují šum od&nbsp;signálu. A&nbsp;odvahu stát mimo dav, právě když&nbsp;to bolí.“
A&nbsp;právě to je možná největší rozdíl mezi úspěšným a&nbsp;neúspěšným investorem – klid a&nbsp;schopnost vydržet, i&nbsp;když&nbsp;ostatní propadají emocím.
A&nbsp;kam se&nbsp;podle něj budou investice ubírat dál? „Umělá inteligence přestává být technologií – stává se&nbsp;infrastrukturou,“ říká. „Blíží se&nbsp;éra hlasové komunikace jako primárního rozhraní, zásadní průlom v&nbsp;kapacitě baterií a&nbsp;decentralizované energetice. Rozšířená realita přestane být hračkou a&nbsp;stane se&nbsp;pracovním nástrojem. Blockchain se&nbsp;promění v&nbsp;páteř finanční infrastruktury. Největší příležitost neleží v&nbsp;jednotlivých sektorech, ale v&nbsp;konvergenci – tam, kde se&nbsp;nové technologie potkávají s&nbsp;reálnými problémy. Tam vznikají nové kategorie, ne jen produkty.“
Tedy – nesázet na&nbsp;trendy vlny, ale přemýšlet, co zůstane potřebné i&nbsp;za&nbsp;deset let.
&nbsp;
Kamil Levinský (50) vystudoval ekonomii se&nbsp;zaměřením na&nbsp;obchodní právo na&nbsp;Ekonomické fakultě Technické univerzity v&nbsp;Ostravě. Dnes stojí v&nbsp;čele venture kapitálového týmu Jet Ventures investiční společnosti Jet Investment. Jet Ventures v&nbsp;současnosti spravuje fond Jet Venture 1, který byl založen v&nbsp;roce 2024 a&nbsp;investuje do&nbsp;startupů v&nbsp;průmyslovém B2B sektoru – zejména&nbsp;do&nbsp;technologických a&nbsp;inovativních firem s&nbsp;vysokým růstovým potenciálem napříč Evropou. Levinský zodpovídá za&nbsp;celkový management fondu, řídí jeho investiční strategii a&nbsp;vyhledává perspektivní příležitosti.
&nbsp;
Kam investovat?
„Trhy jsou dnes brutálně upřímné a&nbsp;odměňují ty, kdo přestali hledat jistotu ve&nbsp;starých modelech a&nbsp;dokážou číst signály pod&nbsp;povrchem. Vyplatí se&nbsp;přestat myslet jako spekulant a&nbsp;začít jako architekt – hledat body konvergence, kde se&nbsp;technologie potkávají se&nbsp;systémovou potřebou. Smysl tak mají oblasti jako healthtech, energetická transformace, průmysl 4.0 nebo blockchain. Důležité je diverzifikovat nejen kapitál, ale i&nbsp;časové horizonty a&nbsp;kombinovat stabilní pozice s&nbsp;inovativními sázkami. Přehřáté je všechno, co má v&nbsp;prezentaci ,AI‘ a&nbsp;v&nbsp;byznysplánu prázdno, zatímco největší hodnotu mají projekty, které řeší reálné problémy. Klíčem k&nbsp;úspěchu je především klid a&nbsp;odvaha stát mimo dav.“

Trhy dnes nehrají na&nbsp;přátelství ani nepřátelství – jsou brutálně upřímné, říká Kamil Levinský, výkonný ředitel Jet Ventures (venture kapitálový tým) investiční společnosti Jet Investment. „Odměňují ty, kdo přestali hledat jistotu ve&nbsp;starých modelech a&nbsp;naučili se&nbsp;číst signály pod&nbsp;povrchem titulků. Geopolitika, klimatické šoky a&nbsp;technologie nejsou chaos, ale selekční tlak. Riziko nevzniká z&nbsp;volatility, ale z&nbsp;rigidního myšlení. Kdo se&nbsp;drží strategií z&nbsp;minulosti, bude frustrovaný. Kdo rozpozná systémové zlomy a&nbsp;jejich dopady dřív&nbsp;než konsenzus, najde hodnotu tam, kde ostatní vidí jen šum.“
Zní to možná složitě, ale Le

Kamil Levinský, Jet Ventures. Hlavně klid. Bouřlivé časy jsou šancí

Aktuální nejistý vývoj se&nbsp;dá označit jako příležitost spojená s&nbsp;rizikem, říká hned v&nbsp;úvodu David Manych, partner pro&nbsp;investice &amp; private equity ve&nbsp;skupině Natland. „Riziko je dnes hlavně geopolitické – je to nejistota, kterou žádné trhy nemají rády. Nestabilita spojená s&nbsp;konflikty a&nbsp;bezpečnostními hrozbami nutí investory přemýšlet, jak chránit své peníze&nbsp;nebo jak stabilizovat segment, do&nbsp;kterého vstupují. Ale i&nbsp;v&nbsp;tom je příležitost. Při&nbsp;vědomí rizik je nutné diverzifikovat a&nbsp;cíleně investovat do&nbsp;konkrétních titulů, fondů či&nbsp;oblastí.“
Současná ekonomická situace podle Manycha nabízí mnoho protichůdných signálů. „Je třeba sledovat především konflikt na&nbsp;Ukrajině, vývoj politiky USA a&nbsp;na&nbsp;domácí půdě ekonomickou stabilitu s&nbsp;ohledem na&nbsp;úrokové sazby a&nbsp;měnovou politiku,“ vysvětluje. Důležitý je i&nbsp;vývoj v&nbsp;klíčových průmyslových oborech – „energetika, strojírenství, část automotive nebo přechod na&nbsp;nové zdroje energie budou v&nbsp;příštích letech určovat, kde se&nbsp;bude dařit a&nbsp;kde bude výnosnost klesat“.
Velký význam přisuzuje i&nbsp;komoditám – zlatu, stříbru, hliníku&nbsp;či&nbsp;dalším omezeným prvkům. „Jsou to bezpečné přístavy, ale zároveň citlivé na&nbsp;vývoj světové ekonomiky.“ Kromě toho vidí potenciál v&nbsp;oživení farmaceutického sektoru a&nbsp;dlouhodobě také ve&nbsp;zbrojním a&nbsp;v&nbsp;obranném průmyslu. „A&nbsp;nezapomínejme na&nbsp;umělou inteligenci, jejíž skutečný rozvoj zatím spí – její dopady teprve přijdou,“ dodává.
Základní rada zní podle něj jasně: „Diverzifikovat, diverzifikovat a&nbsp;diverzifikovat,“ opakuje. „Investor by měl rozkládat riziko mezi různé obory a&nbsp;přemýšlet, kde jsou trhy přehřáté. Pomoci mohou i&nbsp;jednoduché ukazatele, například poměr ceny akcie k&nbsp;zisku (P/E ratio) nebo návratnost vlastního kapitálu (ROE).“
A&nbsp;které sektory dnes vnímá jako přehřáté? „Ty, kde už je prostor k&nbsp;růstu omezený a&nbsp;ziskovost klesá,“ říká. „Například automotive, letectví, petrochemie a&nbsp;další náročná odvětví mohou být před&nbsp;korekcí. Naopak oblasti jako skladová logistika nebo retail začínají nabírat na&nbsp;síle. Jsou navázané na&nbsp;širší obslužnost, stavebnictví a&nbsp;pohyb zboží.“
Psychologický tlak spojený s&nbsp;mediálními titulky a&nbsp;kolísáním trhů podle něj dokáže investory snadno vyvést z&nbsp;rovnováhy. „Nepodléhat strachu. Nezbláznit se, nečíst, co nechci, a&nbsp;vybírat si zdroje, odkud čerpám,“ říká Manych. „Je nutné dbát na&nbsp;ověřené informace, umět je vyhodnotit a&nbsp;věřit si. U&nbsp;dluhopisů se&nbsp;dívat na&nbsp;firmy s&nbsp;dlouhodobou historií, stabilní, transparentní, které zveřejňují své výkazy a&nbsp;mají silný vlastní kapitál i&nbsp;zdravé cash flow.“
A&nbsp;co považuje za&nbsp;nejčastější chybu investorů? „Když&nbsp;mění svá očekávání a&nbsp;podléhají emocím. Ztrácí trpělivost,“ shrnuje.
V&nbsp;horizontu pěti let vidí největší příležitosti v&nbsp;oblasti obrany, obnovy infrastruktury a&nbsp;jistotních investic. „Pokud byla v&nbsp;Evropě zanedbaná obrana, teď přichází čas vše napravit. Po&nbsp;skončení konfliktu na&nbsp;Ukrajině bude obrovský prostor pro&nbsp;obnovu a&nbsp;investice s&nbsp;tím&nbsp;spojené,“ říká Manych. „Vedle toho jsou jistotní investice jako zlato, nemovitosti, půda nebo zemědělství stále pevnou volbou. A&nbsp;samozřejmě investice do&nbsp;budoucnosti – vývoj AI, zdravotnictví a&nbsp;technologií.“
&nbsp;
David Manych
Působí v&nbsp;investiční skupině Natland od&nbsp;srpna 2013, na&nbsp;začátku v&nbsp;roli CFO, následně se&nbsp;stal partnerem firmy. Nyní je z&nbsp;pozice partnera odpovědný za&nbsp;investice a&nbsp;private equity. Je členem správní rady a&nbsp;investiční komise a&nbsp;spolurozhoduje o&nbsp;akviziční či&nbsp;divestiční politice skupiny i&nbsp;o&nbsp;jejím strategickém směřování. Je významným akcionářem jednoho z&nbsp;fondů v&nbsp;portfoliu skupiny Natland.
Po&nbsp;absolvování VŠE v&nbsp;Praze pracoval jako asistent auditora a&nbsp;manažer auditu v&nbsp;BDO, následně pak získával a&nbsp;uplatňoval znalosti a&nbsp;zkušenosti v&nbsp;mezinárodní skupině Telefónica a&nbsp;O2 v&nbsp;Praze a&nbsp;Slough/Londýně ve&nbsp;financích.
&nbsp;
Kam investovat?
„Pokud byla v&nbsp;Evropě zanedbaná obrana a&nbsp;ochrana hranic, tak největší příležitost vidím v&nbsp;tom, co s&nbsp;tím&nbsp;souvisí. Věřme, že Ukrajina a&nbsp;konflikt v&nbsp;ní již nebude, ale zase je to vše, co bude a&nbsp;může být spojené s&nbsp;obnovou země. Při&nbsp;dlouhotrvajících konfliktech pak vždy vedle toho jsou takzvané jistotní investice, zlato, nemovitosti, půda, zemědělství. Toto jsou konzervativní investice. A&nbsp;pak investice ‚do&nbsp;budoucnosti‘: vývoj AI, zdravotnictví a&nbsp;technologií. Pokud sami investoři&nbsp;nakupují firmy, tak by měli věřit sami sobě. Pokud investují do&nbsp;dluhopisů, tak pak vybírat firmy, které mají dlouhodobou historii. Firmy stabilní a&nbsp;transparentní, které zveřejňují pravidelně své výkazy, mají vlastní kapitál, cash flow toky atd.“

Aktuální nejistý vývoj se&nbsp;dá označit jako příležitost spojená s&nbsp;rizikem, říká hned v&nbsp;úvodu David Manych, partner pro&nbsp;investice &amp; private equity ve&nbsp;skupině Natland. „Riziko je dnes hlavně geopolitické – je to nejistota, kterou žádné trhy nemají rády. Nestabilita spojená s&nbsp;konflikty a&nbsp;bezpečnostními hrozbami nutí investory přemýšlet, jak chránit své peníze&nbsp;nebo jak stabilizovat segment, do&nbsp;kterého vstupují. Ale i&nbsp;v&nbsp;tom je příležitost. Při&nbsp;vědomí rizik je nutné diverzifikovat a&nbsp;cíleně investovat do&nbsp;konkrétních titulů, fondů či&nbsp;oblastí.“
Současná ekonomická situace podle Manycha nabízí mnoho protich

David Manych, Natland. Emoce jsou důležité. Ale v investicích jim nepodléhejme

Marek Španěl, zakladatel a&nbsp;šéf videoherního studia Bohemia Interactive, patří mezi nejvýraznější osobnosti českého herního průmyslu. Přestože&nbsp;stojí za&nbsp;globálními úspěšnými tituly, dnes ho zásadně zajímá, jak děti učit tvořivosti. „Chci, aby u&nbsp;počítačů nevyrůstali jen konzumenti, ale lidé, kteří přemýšlejí, tvoří a&nbsp;rozvíjejí se,“ říká při&nbsp;představení své nové herní platformy Engu.
Byznysmen s&nbsp;nadsázkou tvrdí, že ho „vychovaly počítače“. Marek Španěl, ročník&nbsp;1973, se&nbsp;s&nbsp;nimi potkal už v&nbsp;době, kdy zabíraly celou místnost. „Moje maminka se&nbsp;učila programovat už v&nbsp;šedesátých letech na&nbsp;matfyzu, táta studoval ekonometriku a&nbsp;výpočetní techniku. Já jsem v&nbsp;tom doslova vyrůstal,“ vzpomíná. Tehdejší hry byly jen čtverečky a&nbsp;pixely, ale právě ta jednoduchost v&nbsp;něm probudila zvídavost a&nbsp;chuť tvořit.
Dnes vede Bohemia Interactive – studio, které se&nbsp;zapsalo do&nbsp;světových herních dějin. Ale místo aby mluvil o&nbsp;prodejích a&nbsp;statistikách, vypráví o&nbsp;tvořivosti a&nbsp;dětech. „Naším cílem nikdy nebylo dělat hry, které jen krmí první signální soustavu. Chceme, aby otevíraly dveře do&nbsp;světa fantazie a&nbsp;tvoření,“ vysvětluje.
Firemní motto zní: Creativity, Curiosity, Community – tvořivost, zvídavost, komunita. Tři&nbsp;slova, která podle něj vystihují filozofii studia i&nbsp;směr, kudy by se&nbsp;měl ubírat svět technologií. „Nechceme, aby lidé jen klikali a&nbsp;konzumovali. Chceme, aby objevovali, zkoušeli, vymýšleli. Aby technologie pomáhaly růst, ne otupovat,“ říká Španěl.
&nbsp;
Engu, škola hrou 21. století
Z&nbsp;této myšlenky vychází i&nbsp;jeho nový projekt Engu, vzdělávací platforma, kterou Bohemia Interactive vyvíjí ve&nbsp;spolupráci se&nbsp;školami. Děti se&nbsp;v&nbsp;ní učí základy programování, algoritmického myšlení i&nbsp;digitální gramotnosti, a&nbsp;to hravě – podobně jako v&nbsp;oblíbeném Minecraftu.
„Engu je otevřený svět, kde si žáci i&nbsp;učitelé mohou sami vytvářet lekce a&nbsp;světy. Chtěli jsme nabídnout prostředí, které rozvíjí fantazii, ale zároveň učí pochopit principy technologií,“ říká Španěl.
Projekt vznikl z&nbsp;dlouholetého vývoje herních technologií Bohemia Interactive a&nbsp;už má za&nbsp;sebou stovky hodin testování ve&nbsp;školách. „Investovali jsme do&nbsp;něj stovky milionů korun. Ne proto, že bychom čekali okamžitou návratnost, ale protože&nbsp;věříme, že to má smysl,“ dodává. Cílem je přinést kvalitní alternativu k&nbsp;modelům typu free-to-play nebo multiversa Roblox, které označuje za&nbsp;„toxické“ kvůli závislosti na&nbsp;mikrotransakcích a&nbsp;umělém udržování pozornosti.
„My nechceme děti točit v&nbsp;nekonečné smyčce dopaminu,“ říká Španěl vážně. „Když&nbsp;už u&nbsp;obrazovky tráví čas, tak ať to má smysl – ať si něco odnesou.“
Z&nbsp;jeho vyprávění je patrné, jak moc mu záleží na&nbsp;tom, aby mladé generace využívaly technologie zdravě a&nbsp;hodnotně. „To náš produkt činí unikátní. Cílem komerčních projektů je vydělat. My si ale od&nbsp;začátku klademe jiné otázky: Co se&nbsp;děti naučí? Jak je to připraví na&nbsp;další život. A&nbsp;v&nbsp;čem je to rozvine? Protože&nbsp;dětství se&nbsp;dá prožít jen jednou. Další šanci už naše děti nedostanou. Naplňme jim proto ten čas kreativitou, sounáležitostí a&nbsp;radostí,“ shrnuje podnikatel s&nbsp;tím, že kvalitní vzdělávání je největší investicí pro&nbsp;budoucnost.
&nbsp;
Technologie s&nbsp;duší
Přestože&nbsp;Marek Španěl stojí v&nbsp;čele digitální firmy, akcentuje humanistické principy. Kritizuje slepou víru v&nbsp;technologie a&nbsp;varuje před&nbsp;odlidštěním. „Digitální svět má být doplňkem, ne středobodem života. Člověk&nbsp;není stroj, má tělo, rozum i&nbsp;duši. A&nbsp;všechny ty složky musejí být v&nbsp;rovnováze,“ říká.
Je to i&nbsp;klíč k&nbsp;pochopení projektu Engu. Navrhli ho lidé, jejichž nápady se&nbsp;promítly do&nbsp;konkrétní práce vývojářů – v&nbsp;kontrastu k&nbsp;trendům, které spoléhají na&nbsp;automatizaci a&nbsp;umělou inteligenci. Tu Španěl sleduje s&nbsp;respektem, ale bez&nbsp;iluzí. „AI je fascinující, je to však pořád jenom papoušek. Opakuje, co už někde viděla. Skutečná tvořivost, svobodná vůle – to jsou věci, které se&nbsp;nedají naprogramovat,“ říká.
Proto považuje vzdělávání v&nbsp;oblasti digitální gramotnosti za&nbsp;klíčové: lidé by měli rozumět tomu, jak technologie fungují, aby zůstali jejich pány, ne nástroji.
&nbsp;
Zůstat člověkem v&nbsp;digitálním světě
Když&nbsp;mluví o&nbsp;dětech, zní osobně. „Byla by škoda, kdyby vyrůstaly jen s&nbsp;tabletem v&nbsp;ruce. Dětství má být tvořivé, nikoli konzumní. A&nbsp;čím později do&nbsp;toho virtuálního světa naskočí, tím&nbsp;lépe pro&nbsp;ně.“
Platforma Engu má být kvalitním doplňkem školní výuky, nikoli její náhradou. „Vyvíjíme ji ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;pedagogy, protože&nbsp;oni nejlépe vědí, co děti potřebují. Díky nim dokážeme, aby technologie děti rozvíjely a&nbsp;vedly ke&nbsp;spolupráci,“ říká.
Marek Španěl působí jako muž, který po&nbsp;třiceti letech v&nbsp;oboru vidí dál než za&nbsp;obrazovku. „Technologie nás&nbsp;obrovsky posunuly. Ale kdyby měly nahradit to, co nás&nbsp;dělá lidmi, byla by to obrovská ztráta,“ uzavírá.
&nbsp;
Engu
* Digitální platforma, která rozvíjí kreativitu a&nbsp;digitální dovednosti dětí v&nbsp;bezpečném a&nbsp;zábavném virtuálním světě. Umožňuje školám i&nbsp;mimoškolním kroužkům nabízet moderní digitální výuku – od&nbsp;programování přes&nbsp;logiku až&nbsp;po&nbsp;algoritmické myšlení.
* Platforma zapadá do&nbsp;českých rámcových vzdělávacích programů a&nbsp;umožňuje pedagogům i&nbsp;žákům tvořit vlastní lekce, světy a&nbsp;úlohy, čímž podporuje individualizaci výuky.
* Engu tak není jen hra, ale nástroj pro&nbsp;systémovou proměnu výuky, který spojuje technologii se&nbsp;školní praxí.

Marek Španěl, zakladatel a&nbsp;šéf videoherního studia Bohemia Interactive, patří mezi nejvýraznější osobnosti českého herního průmyslu. Přestože&nbsp;stojí za&nbsp;globálními úspěšnými tituly, dnes ho zásadně zajímá, jak děti učit tvořivosti. „Chci, aby u&nbsp;počítačů nevyrůstali jen konzumenti, ale lidé, kteří přemýšlejí, tvoří a&nbsp;rozvíjejí se,“ říká při&nbsp;představení své nové herní platformy Engu.
Byznysmen s&nbsp;nadsázkou tvrdí, že ho „vychovaly počítače“. Marek Španěl, ročník&nbsp;1973, se&nbsp;s&nbsp;nimi potkal už v&nbsp;době, kdy zabíraly celou místnost. „Moje maminka se&nbsp;učila programovat už v&nbsp;šedesátých letech na&nbsp;mat

Dětství má být tvořivé, nikoli konzumní

David Macháček

Pokud bychom zkusili na&nbsp;jazyk nahlížet stejně jako na&nbsp;peníze, mohli bychom o&nbsp;slovu investice říct, že prošlo takovou inflací, že by ho banky mohly bez&nbsp;otálení zařadit na&nbsp;seznam rizikových aktiv. Dnes „investujeme“ do&nbsp;všeho – do&nbsp;kávy, do&nbsp;nových ponožek, do&nbsp;relaxačního víkendu, do&nbsp;lepšího jídla pro&nbsp;psa. Přeneseně do&nbsp;citů, do&nbsp;vztahů, do&nbsp;zdraví… Jak jsme se&nbsp;dostali od&nbsp;rozmnožování peněz&nbsp;k&nbsp;rozmnožování eufemismů?
Je to, jako kdyby někdo vzal ekonomický termín a&nbsp;pustil ho do&nbsp;světa s&nbsp;poznámkou: „Jdi, buď&nbsp;volný, ať tě používají všichni!“ A&nbsp;oni ho používají. Bohužel. Ale pojďme na&nbsp;chvíli zpátky k&nbsp;začátkům a&nbsp;připomeňme si, jak lidé investovali, když&nbsp;ještě nevěděli, že investují.
Pokud hledáme nejstarší doložené příklady toho, co dnes nazýváme investováním, musíme se&nbsp;podívat tam, kde většina západní civilizace pátrá po&nbsp;odpovědích na&nbsp;všechny základní otázky existence – do&nbsp;Bible. V&nbsp;Ježíšově podobenství o&nbsp;hřivnách (Matouš 25:14–30) bohatý muž svěří své bohatství třem služebníkům, zatímco odejde na&nbsp;dlouhou cestu, a&nbsp;dva ze&nbsp;služebníků zdvojnásobí hodnotu toho, co obdrželi.
To je zajímavé už jen proto, že hřivna byla velkou peněžní jednotkou a&nbsp;odpovídala zhruba dvacetiletému platu běžného dělníka. Takže&nbsp;když&nbsp;Ježíš mluvil o&nbsp;pěti hřivnách, byla to suma, za&nbsp;kterou se&nbsp;dnes dá pořídit dnes pěkný byt v&nbsp;centru Prahy. Možná i&nbsp;dva – záleží na&nbsp;tom, jak moc si kdo věří v&nbsp;realitním byznysu.
Ale vraťme se&nbsp;k&nbsp;podobenství. Poslední služebník&nbsp;neztratil pánovy peníze, ale téměř nic s&nbsp;nimi neudělal. Doslova je zakopal do&nbsp;země! Pán ho nazval zlým a&nbsp;lenivým. To je možná první zdokumentovaný případ kritiky konzervativního investičního přístupu v&nbsp;historii lidstva. Převedeno do&nbsp;dnešního jazyka: ještě neexistovaly banky, akcie ani státní dluhopisy, a&nbsp;už tu byla kritika za&nbsp;to, že někdo nekupoval růstové tituly.
Podobenství samozřejmě nespočívá primárně v&nbsp;penězích, ale v&nbsp;zodpovědnosti a&nbsp;rozvoji darů. Nicméně ekonomický kontext je nezpochybnitelný. Správa zdrojů, tedy peněz, je něco jiného než jejich utrácení a&nbsp;řídí se&nbsp;jinými pravidly, a&nbsp;to i&nbsp;morálními. Tohle připomenutí se&nbsp;bude hodit později při&nbsp;vysvětlování, proč „investice do&nbsp;nového iPhonu“ není totéž co investice do&nbsp;Apple akcií.
Starověk&nbsp;byl plný lidí, kteří investovali, aniž o&nbsp;tom věděli. Cenné komodity jako kadidlo, myrha, zlato, slonovina, cedrové dřevo a&nbsp;purpurová barva byly obchodovány podél biblických tras. Bible zmiňuje tyto komodity v&nbsp;souvislosti s&nbsp;obchodními aktivitami Šalamouna, Fénicie, Egypta a&nbsp;královny ze&nbsp;Sáby.
Tyto obchody ovšem nebyly jen výměnou zboží za&nbsp;zboží. Byla to investiční strategie. Kupci riskovali své peníze, čas a&nbsp;často i&nbsp;život, aby dovezli luxusní zboží tam, kde bylo vzácné a&nbsp;drahé. Byla to cenová arbitráž ve&nbsp;své nejčistší formě – nákup levně tam, kde je něco běžné, prodej draze tam, kde je to vzácné. Představme si třeba fénického kupce, který nakupoval purpurovou barvu u&nbsp;pobřeží Středozemního moře a&nbsp;vezl ji do&nbsp;vnitrozemí. To nebyl impulzivní nákup, to byla promyšlená investice s&nbsp;jasnou strategií výnosu. Podstupoval riziko nebezpečné cesty, protože&nbsp;chtěl, aby se&nbsp;na&nbsp;jejím konci vložené peníze&nbsp;zhodnotily.
Investovali v&nbsp;historii jen bohatí, nebo se&nbsp;zapojovali i&nbsp;chudí? Odpověď není jednoduchá.
Obchod a&nbsp;komerční činnost ve&nbsp;středověkém světě se&nbsp;rozvinuly do&nbsp;takové míry, že i&nbsp;relativně malé komunity měly přístup na&nbsp;trhy, které se&nbsp;konaly obvykle jednou týdně. I&nbsp;obyčejní lidé se&nbsp;mohli účastnit obchodních aktivit. Když&nbsp;si opět pomůžeme současným jazykem, tak v&nbsp;té době už fungovaly i&nbsp;neformální finanční transakce v&nbsp;rámci sociálních sítí – tedy sociálních sítí v&nbsp;původním smyslu slova. Tedy když&nbsp;si středověký řemeslník&nbsp;půjčil peníze&nbsp;na&nbsp;nové nástroje nebo rolník&nbsp;na&nbsp;lepší pluh, nebyly to jen obyčejné nákupy. To byly investice do&nbsp;produktivity, do&nbsp;budoucích příjmů.
Desátky shromážděné ve&nbsp;formě produktů mohly být buď&nbsp;spotřebovány příjemcem, anebo prodány a&nbsp;vyměněny za&nbsp;jiné zdroje. A&nbsp;už samotný systém desátků měl investiční charakter – církev investovala do&nbsp;infrastruktury, vzdělanosti a&nbsp;sociálních služeb.
Ze&nbsp;středověké ekonomiky je potřeba připomenout ještě benátskou commendu. Starší partner poskytl všechny potřebné peníze, mladší najal loď a&nbsp;posádku, pak plul na&nbsp;Krym nakupovat asijské zboží, poté se&nbsp;vrátil do&nbsp;Benátek a&nbsp;zboží prodal. To byl způsob, jak se&nbsp;i&nbsp;chudší obchodník&nbsp;mohl dostat k&nbsp;investičnímu kapitálu. Bylo to něco jako dnešní venture kapitál, jen s&nbsp;vyšším rizikem pirátů a&nbsp;bouří.
Takže&nbsp;ano, investovali i&nbsp;chudí. Možná ne do&nbsp;akcií nebo dluhopisů, ale investovali do&nbsp;nástrojů, do&nbsp;vzdělanosti svých dětí, do&nbsp;kvality svých produktů. A&nbsp;hlavně – věděli, že jsou to investice. Nesnažili se&nbsp;sami sebe přesvědčit, že si kupují nové boty „jako investici do&nbsp;pohodlí“.
V&nbsp;16. a&nbsp;17. století začaly v&nbsp;éře kolonizace vznikat první akciové společnosti a&nbsp;způsoby investování se&nbsp;rozšířily. Bylo možné s&nbsp;očekáváním výnosů kupovat akcie společností, půjčovat peníze&nbsp;státu prostřednictvím dluhopisů, financovat obchodní expedice. Vždy šlo o&nbsp;to, rozmnožit kapitál. A&nbsp;tuhle větu si chvíli pamatujme, protože&nbsp;teď se&nbsp;zastavíme u&nbsp;podniku, který přepsal dějiny byznysu a&nbsp;načrtl úplně nová pravidla.
Sjednocená východoindická společnost, první akciová společnost na&nbsp;světě, která vznikla roku 1602 v&nbsp;Nizozemsku. Její dopad byl skutečně fenomenální.
Stačí se&nbsp;podívat do&nbsp;statistik. Nizozemská Východoindická společnost zcela zastínila všechny své konkurenty v&nbsp;asijském obchodu. V&nbsp;letech 1602 až&nbsp;1796 vyslala do&nbsp;Asie téměř milion Evropanů na&nbsp;4785 lodích a&nbsp;získala přes&nbsp;2,5 milionu tun asijského zboží a&nbsp;otroků. Zbytek Evropy dohromady vyslal v&nbsp;letech 1500 až&nbsp;1795 (tedy za&nbsp;dobu o&nbsp;sto let delší) 882 412 osob a&nbsp;flotila Anglické (později Britské) Východoindické společnosti – nejbližšího konkurenta Nizozemců – dosáhla jen vzdáleně srovnatelného objemu: 2690 lodí a&nbsp;pouhou pětinu tonáže zboží.
Nizozemci z&nbsp;Asie vyštípali Portugalce a&nbsp;převzali jejich obchod s&nbsp;kořením, drahými kameny, perlami – a&nbsp;samozřejmě otroky.
Východoindická společnost byla sice nizozemská, ale nutno říct, že se&nbsp;rozhodně nelimitovala národnostními hranicemi – ostatně nacionalismus stejně ještě nebyl v&nbsp;kurzu. Společnost proto zaměstnávala lidi z&nbsp;různých kontinentů a&nbsp;původů ve&nbsp;stejných funkcích a&nbsp;pracovním prostředí. Navíc využívala rozsáhlé asijské pracovní trhy. Už tehdy se&nbsp;tak v&nbsp;téhle první globální firmě personál jednotlivých kanceláří v&nbsp;Asii skládal z&nbsp;evropských i&nbsp;asijských zaměstnanců. Mohli být zaměstnáni jako námořníci, vojáci, písaři, tesaři, kováři&nbsp;či&nbsp;prostí nekvalifikovaní dělníci. Na&nbsp;vrcholu měla Společnost asi 25 000 zaměstnanců v&nbsp;Asii a&nbsp;dalších 11 000 na&nbsp;cestách.
A&nbsp;pozor, tohle do&nbsp;jisté míry platilo i&nbsp;pro&nbsp;akcionáře. Většina sice byla nizozemská, ale přibližně čtvrtinu původních akcionářů tvořili Zuid-Nederlanders (dnešní Belgie a&nbsp;Lucembursko), několik desítek bylo Němců.
Společnost měla dva typy akcionářů: participanten, neřídící členy společnosti, a&nbsp;bewindhebbers (správce či&nbsp;ředitele). Inovativní bylo, že omezenou odpovědnost neměli jen participanten, ale i&nbsp;bewindhebbers – obvykle totiž ředitelé ručili neomezeně. Jednalo se&nbsp;tedy o&nbsp;první s. r. o.
Základní kapitál společnosti měl být trvalý po&nbsp;celou dobu její existence. Investoři, kteří chtěli své podíly předčasně zlikvidovat, tak mohli učinit pouze jejich prodejem na&nbsp;Amsterodamské burze. Právě fungování této první burzy na&nbsp;světě později analyzoval ve&nbsp;svém slavném dialogu Confusión de confusiones (1688) sefardský Žid Joseph de la Vega.
Tolik důležitá odbočka. Ale teď se&nbsp;pojďme vrátit k&nbsp;větě „Vždy šlo o&nbsp;to, rozmnožit kapitál“.
Postupem doby se&nbsp;totiž něco stalo. Možná to byl marketing. Možná to byla naše touha cítit se&nbsp;jako sofistikovaní účastníci ekonomiky. Možná to byl jen lingvistický vývoj, který se&nbsp;vymkl kontrole. Tak či&nbsp;onak, slovo investice začalo expandovat rychleji než technologický startup na&nbsp;konci dvacátého století. Dnešní používání slova investice je něco jako jazyková inflace. Všechno je investice. Nákup nových lyží? Tomu se&nbsp;říká investice do&nbsp;sportovního výkonu. Nákup luxusní kosmetiky je investicí do&nbsp;krásy. Drahé masáži&nbsp;se&nbsp;říká investice do&nbsp;zdraví.
Jenže&nbsp;ono to není jen jazykové nadužívání jednoho slova. Je to psychologická manipulace. Když&nbsp;řekneme „kupte si“, zní to jako výdaj. Když&nbsp;řekneme „investujte“, zní to jako moudrá finanční strategie. Náhle nejsme konzumenti, kteří utrácejí peníze&nbsp;– jsme investoři, kteří pracují na&nbsp;své budoucnosti.
Rozdíl mezi skutečnou investicí a&nbsp;nákupem je přitom jednoduchý: investice má potenciál generovat budoucí příjmy nebo alespoň zachovat hodnotu. Když&nbsp;si koupím akcie Apple, možná mi budou v&nbsp;budoucnu vyplácet dividendy nebo porostou v&nbsp;ceně. Když&nbsp;si koupím iPhone, jeho hodnota bude jen klesat. Můžu&nbsp;si říkat, že investuji do&nbsp;své produktivity a&nbsp;lepšího pracovního výkonu, ale iPhone mi nevygeneruje peníze. To musím udělat já, třeba pomocí telefonu – a&nbsp;k&nbsp;tomu není potřeba mít každý rok nový model.
Samozřejmě, někdy je hranice tenká. Když&nbsp;si koupím kvalitní nástroj pro&nbsp;svou práci, může mi pomoct vydělat víc peněz. To může být legitimní investice. Ale když&nbsp;si koupím drahé hodinky, protože&nbsp;„investuji do&nbsp;své image“, která mi pomůže v&nbsp;kariéře... No, možná. Ale pravděpodobně si jen kupuji drahé hodinky a&nbsp;hledám pro&nbsp;to nějakou obhajobu.
Za&nbsp;tímto jazykově-ekonomickým trendem je možné rozpoznat několik faktorů:
Prestiž: Investor zní lépe než spotřebitel. Investor je někdo, kdo přemýšlí o&nbsp;budoucnosti, kdo je finančně gramotný, kdo dělá promyšlená rozhodnutí. Spotřebitel je někdo, kdo jen utrácí.
Ospravedlnění: Snazší je omluvit velký výdaj, když&nbsp;ho nazveme investicí. „Drahá manželko, nekupoval jsem drahé golfové hole, investoval jsem do&nbsp;našeho společného sportovního budoucna!“
FOMO (Fear of Missing Out), tedy strach ze&nbsp;zmeškání: Když&nbsp;je něco prezentováno jako investice, vzniká dojem, že pokud to nekoupím, přicházím o&nbsp;příležitost. Nejde jen o&nbsp;to, že něco nechci, ale o&nbsp;to, že promarním šanci.
Komplexnost moderní ekonomiky: V&nbsp;době, kdy je náročné porozumět dobře tomu, jak funguje moderní finanční systém, se&nbsp;může prakticky všechno jevit jako investice. Takže&nbsp;kde je hranice mezi legitimní investicí a&nbsp;marketingovým eufemismem?
Skutečná investice má potenciál generovat budoucí příjmy, a&nbsp;tím&nbsp;zachovat či&nbsp;zvýšit svou hodnotu v&nbsp;čase. Nákup prezentovaný jako investice obvykle okamžitě ztrácí většinu své hodnoty, slouží především k&nbsp;uspokojení okamžitých potřeb nebo přání, nemůže být prodán za&nbsp;vyšší cenu a&nbsp;jeho „výnos“ je neměřitelný, případně je čistě subjektivní. Například vzdělání může být investice, pokud naučí dovednostem, které pomohou vydělávat více peněz. Ale „investice do&nbsp;sebevzdělání“ prostřednictvím drahého motivačního kurzu o&nbsp;tom, jak být šťastný, je pravděpodobně jen drahý nákup pocitu pohody.
Adam Smith, otec moderní ekonomie, by pravděpodobně měl z&nbsp;našeho používání slova investice smíšené pocity. Na&nbsp;jedné straně by možná ocenil, že více lidí přemýšlejí o&nbsp;ekonomických konceptech. Na&nbsp;straně druhé by ho pravděpodobně trápilo, že tyto koncepty používáme tak volně, že ztratily svůj původní význam.
Smith psal o&nbsp;neviditelné ruce trhu, která koordinuje individuální zájmy pro&nbsp;společné dobro. Ale neviditelná ruka nefunguje, když&nbsp;si lidé myslí, že utrácejí chytře, ale ve&nbsp;skutečnosti jen více konzumují.
Skutečné investice alokují kapitál tam, kde může být produktivně využitý. Vytvářejí pracovní místa, financují inovace, pomáhají firmám růst. Falešné investice jen přesouvají peníze&nbsp;od&nbsp;spotřebitelů k&nbsp;výrobcům luxusního zboží. Což není nutně špatné, luxusní zboží má své místo v&nbsp;ekonomice, ale není to investování.
Možná je čas vrátit se&nbsp;k&nbsp;základnímu významu slova investice. Ne kvůli jazykovému purismu, ale proto, že přesné používání slov pomáhá přesnému myšlení. A&nbsp;přesné myšlení pomáhá lepšímu rozhodování.
Když&nbsp;si kupujete něco drahého, zeptejte se&nbsp;sami sebe: „Je to investice, nebo nákup?“ Pokud zní odpověď „investice“, zeptejte se&nbsp;dál: „Jaký očekávám konkrétní, měřitelný výnos?“ Pokud na&nbsp;to neumíte odpovědět, pravděpodobně si kupujete něco, co chcete, a&nbsp;to je v&nbsp;pořádku. Ale nemusíte si říkat, že investujete.
Historie ukazuje, že investování je mocný nástroj pro&nbsp;budování bohatství a&nbsp;rozvoj společnosti. Ale funguje jen tehdy, když&nbsp;rozumíme tomu, co děláme. V&nbsp;Ježíšově podobenství služebníci, kteří zdvojnásobili své hřivny, to neudělali náhodou. Udělali to proto, že porozuměli svému úkolu a&nbsp;aktivně pracovali na&nbsp;jeho splnění.
Starověcí a&nbsp;středověcí obchodníci neměli MBA, nečetli finanční blogy ani nesledovali ekonomické trendy na&nbsp;sociálních sítích. Ale věděli, co znamená risknout peníze&nbsp;s&nbsp;nadějí na&nbsp;zisk. A&nbsp;co víc, věděli, kdy to dělají a&nbsp;kdy ne. My máme k&nbsp;dispozici nekonečné množství informací o&nbsp;investování, ale používáme slovo tak neurčitě, že ztratilo význam. Je to, jako když&nbsp;se&nbsp;pojem láska používá pro&nbsp;všechno od&nbsp;vztahu k&nbsp;partnerovi až&nbsp;po&nbsp;oblibu čokoládové zmrzliny. Jazykově to je možné, ale není to moc užitečné. Inflace pojmu neposílí jeho původní význam. Logicky.
Takže&nbsp;až&nbsp;uslyšíte někoho říkat „investujte do&nbsp;lepších lyžařských bot“ nebo „investujte do&nbsp;sebe“, vzpomeňte si na&nbsp;biblické podobenství o&nbsp;hřivnách. Na&nbsp;fénické kupce s&nbsp;jejich purpurovými barvami. Na&nbsp;středověké řemeslníky s&nbsp;jejich novými nástroji. Všichni věděli, proč riskují své peníze&nbsp;a&nbsp;co očekávají na&nbsp;oplátku.
A&nbsp;pak si v&nbsp;klidu kupte ty boty. Nebo tu kávu. Nebo tu masáž. Ale kupte si je proto, že je chcete, ne proto, že si myslíte, že investujete. Život je příliš krátký na&nbsp;to, aby se&nbsp;člověk&nbsp;klamal ohledně toho, proč si kupuje věci, které chce.
&nbsp;
P. S. Tato esej samozřejmě nebyla investicí do&nbsp;mého literárního portfolia. To byl jen způsob, jak strávit příjemné odpoledne přemýšlením nad&nbsp;tím, jak lidé používají slova. Ale pokud vám pomohla vidět rozdíl mezi skutečným investováním a&nbsp;marketingovými eufemismy, možná to byla dobrá investice vašeho času, který jste věnovali čtení. Nebo jsme možná právě prokázali, že i&nbsp;já někdy používám slovo investice příliš volně. Vidíte? Je to nakažlivé.

Pokud bychom zkusili na&nbsp;jazyk nahlížet stejně jako na&nbsp;peníze, mohli bychom o&nbsp;slovu investice říct, že prošlo takovou inflací, že by ho banky mohly bez&nbsp;otálení zařadit na&nbsp;seznam rizikových aktiv. Dnes „investujeme“ do&nbsp;všeho – do&nbsp;kávy, do&nbsp;nových ponožek, do&nbsp;relaxačního víkendu, do&nbsp;lepšího jídla pro&nbsp;psa. Přeneseně do&nbsp;citů, do&nbsp;vztahů, do&nbsp;zdraví… Jak jsme se&nbsp;dostali od&nbsp;rozmnožování peněz&nbsp;k&nbsp;rozmnožování eufemismů?
Je to, jako kdyby někdo vzal ekonomický termín a&nbsp;pustil ho do&nbsp;světa s&nbsp;poznámkou: „Jdi, buď&nbsp;volný, ať tě používají všichni!“ A&nbsp;oni ho používa

Od biblických talentů k lyžařským botám

Zrno místo úroků, Mezopotámie
3000 př. Kr.
Kořeny investování sahají až&nbsp;do&nbsp;dob dávno před&nbsp;vznikem peněz, kdy hodnota měla podobu zrna, půdy či&nbsp;dobytka. Už kolem roku 3000 př. n. l. v&nbsp;Mezopotámii existují první záznamy o&nbsp;půjčkách s&nbsp;úrokem: zemědělci si půjčovali osivo a&nbsp;spláceli ho částí úrody. Šlo o&nbsp;první formu zhodnocení kapitálu – a&nbsp;zároveň první riziko, že se&nbsp;úroda nezadaří. V&nbsp;antice se&nbsp;princip investic rozšířil na&nbsp;moře. Féničané a&nbsp;později Řekové financovali námořní výpravy, přičemž investoři&nbsp;nesli riziko potopené lodi, ale dělili se&nbsp;o&nbsp;zisky z&nbsp;dováženého zboží. V&nbsp;římské říši&nbsp;se&nbsp;pak objevuje pojem societas – smluvní partnerství připomínající dnešní obchodní společnosti.
&nbsp;
Amsterdamská burza a&nbsp;tulipánová horečka
1611 a&nbsp;1637
Řada historiků tento milník&nbsp;považuje za&nbsp;zrod moderního kapitalismu. První moderní burza cenných papírů vznikla v&nbsp;Amsterdamu roku 1611, nejdřív&nbsp;jako burza s&nbsp;komoditami, ale už o&nbsp;rok později začala obchodovat s&nbsp;akciemi nizozemské východoindické společnosti. S&nbsp;burzou přišel i&nbsp;nový fenomén, který známe dodnes: spekulace. Investoři&nbsp;kupovali a&nbsp;prodávali podíly podle očekávání budoucích zisků, nikoli podle reálné hodnoty. V&nbsp;1637 zachvátila Nizozemsko tulipánová horečka – první ekonomická bublina v&nbsp;dějinách. Cibulky vzácných tulipánů se&nbsp;prodávaly za&nbsp;ceny domů či&nbsp;lodí, dokud se&nbsp;trh během jediné zimy nezhroutil. Amsterdam tak zažil první kolaps důvěry v&nbsp;historii finančních trhů – a&nbsp;svět pochopil, že investování není jen o&nbsp;číselných výpočtech, ale o&nbsp;emocích, euforii a&nbsp;strachu.
&nbsp;
Železnice rostly díky akciím
19. století
Průmyslová revoluce změnila i&nbsp;způsob, jak lidé zacházeli s&nbsp;penězi. Rozmach železnic, těžby uhlí, ocelářství a&nbsp;strojírenství vytvořil obrovskou poptávku po&nbsp;kapitálu – a&nbsp;s&nbsp;ní i&nbsp;nové investiční nástroje. Firmy začaly vydávat akcie a&nbsp;dluhopisy, aby financovaly nákladné projekty. Mezi nejznámější projekty patřila Liverpool and Manchester Railway (1830). Šlo o&nbsp;první veřejnou železnici na&nbsp;světě, která používala parní lokomotivy a&nbsp;přepravovala jak zboží, tak cestující. Její vznik financovali převážně soukromí investoři&nbsp;skrze akcie. Londýnská a&nbsp;později newyorská burza se&nbsp;staly centry světového kapitálu, kde se&nbsp;denně obchodovalo s&nbsp;akciemi, ale i&nbsp;s&nbsp;komoditami (uhlí, železo či&nbsp;pšenice). Zrodil se&nbsp;moderní finanční svět: propojený, rizikový a&nbsp;neoddělitelný od&nbsp;technologického pokroku.
&nbsp;
Krach na&nbsp;Wall Street
1929
Podzim roku 1929 zanechal svět finančnictví otřesený a&nbsp;změnil investování navždy. Newyorská burza se&nbsp;ocitla v&nbsp;panice: ceny akcií, které v&nbsp;předchozích letech rostly do&nbsp;astronomických výšin, se&nbsp;během dní a&nbsp;hodin propadly. „Černý čtvrtek“ 24. října 1929 přinesl na&nbsp;Wall Street první masivní výprodej akcií, kdy se&nbsp;investoři&nbsp;snažili rychle zachránit, co se&nbsp;dalo. O&nbsp;několik dní později přišlo „Černé úterý“ 29. října, panika dosáhla vrcholu: obchodní sály se&nbsp;hemžily lidmi, ti volali po&nbsp;nákupech i&nbsp;prodejích najednou, ceny padaly téměř každou minutu. Burza byla v&nbsp;chaosu, ztráty se&nbsp;kumulovaly a&nbsp;důvěra investorů se&nbsp;zhroutila. Trh přišel o&nbsp;více než 30 miliard dolarů, což odpovídalo tehdejší astronomické částce. Panika se&nbsp;přenesla do&nbsp;reálné ekonomiky: podniky zkrachovaly, banky padaly, miliony lidí přišly o&nbsp;práci a&nbsp;začala Velká hospodářská krize.
&nbsp;
Sázka George Sorose proti libře
1992
Muž, který proslul jako filantrop a&nbsp;sponzor liberálních myšlenek po&nbsp;světě, zbohatl díky odvážným spekulacím. Maďarsko-americký investor George Soros. Jeho nejznámějším a&nbsp;nejsmělejším kouskem se&nbsp;stala sázka proti britské libře v&nbsp;roce 1992, která mu vynesla přezdívku „muž, který zlomil Bank of England“. Soros tehdy správně odhadl, že libra je nadhodnocená a&nbsp;Británie nebude schopna udržet její kurz v&nbsp;rámci Evropského mechanismu směnných kurzů. Vsadil miliardy dolarů na&nbsp;její pokles – a&nbsp;když&nbsp;Bank of England 16. září 1992 kapitulovala, Soros vydělal přes&nbsp;miliardu dolarů během jediného dne. Jeho strategie, založené na&nbsp;hluboké znalosti ekonomických mechanismů i&nbsp;psychologii trhu, často kombinovaly analýzu rizik, měnovou politiku a&nbsp;intuici. Soros se&nbsp;nikdy nebál jít proti proudu, měl pověst „tržního disidenta“.
&nbsp;
Burza v&nbsp;české metropoli
1993
Pražská burza cenných papírů, znovuotevřená po&nbsp;sametové revoluci v&nbsp;roce 1993, navázala na&nbsp;tradici sahající až&nbsp;do&nbsp;roku 1871, kdy zde byla založena první burza v&nbsp;Rakousko-Uhersku. Dnes představuje hlavní centrum českého kapitálového trhu. Obchoduje se&nbsp;tu především s&nbsp;akciemi největších domácích společností – jako jsou ČEZ, Komerční banka, Philip Morris ČR či&nbsp;Moneta Money Bank. Objemy obchodů na&nbsp;pražské burze v&nbsp;poslední době rostou poměrně výrazně. V&nbsp;prvním pololetí roku 2025 překročil celkový objem obchodů 110 miliard korun, což je meziroční růst o&nbsp;přibližně 58 %. Za&nbsp;celý rok 2024 činil objem obchodů s&nbsp;akciemi na&nbsp;pražské burze 107,9 miliardy Kč.

Zrno místo úroků, Mezopotámie
3000 př. Kr.
Kořeny investování sahají až&nbsp;do&nbsp;dob dávno před&nbsp;vznikem peněz, kdy hodnota měla podobu zrna, půdy či&nbsp;dobytka. Už kolem roku 3000 př. n. l. v&nbsp;Mezopotámii existují první záznamy o&nbsp;půjčkách s&nbsp;úrokem: zemědělci si půjčovali osivo a&nbsp;spláceli ho částí úrody. Šlo o&nbsp;první formu zhodnocení kapitálu – a&nbsp;zároveň první riziko, že se&nbsp;úroda nezadaří. V&nbsp;antice se&nbsp;princip investic rozšířil na&nbsp;moře. Féničané a&nbsp;později Řekové financovali námořní výpravy, přičemž investoři&nbsp;nesli riziko potopené lodi, ale dělili se&nbsp;o&nbsp;zisky z&nbsp;d

Svět se točí… kolem akcií

Barbora Postránecká

Nemusíte být finanční expert ani mít na&nbsp;účtu miliony. Stačí pár stovek měsíčně – a&nbsp;můžete začít investovat. Zatímco dřív&nbsp;byly investice doménou zkušených poradců a&nbsp;bankéřů, dnes vám stačí internet a&nbsp;účet u&nbsp;brokera. Velkou roli v&nbsp;tom sehrály ETF fondy.
Investiční trh dnes prochází takzvanou demokratizací. „To znamená, že investování je dostupné téměř komukoli v&nbsp;různých formách,“ říká obchodní ředitel Robert Kubín ze&nbsp;společnosti Amundi, největšího správce investic v&nbsp;Evropě a&nbsp;jednoho z&nbsp;předních hráčů na&nbsp;světovém trhu.
Cestu k&nbsp;této „investiční revoluci“ otevřely zejména&nbsp;ETF fondy (Exchange Traded Funds). ETF fond je de facto balíček investic – místo toho, abyste kupovali jednu akcii nebo jeden dluhopis, koupíte jeden podíl v&nbsp;ETF a&nbsp;tím&nbsp;automaticky získáte podíl ve&nbsp;stovkách různých akcií nebo jiných aktiv najednou. Investice je bezpečnější – riziko se&nbsp;rozloží, dostupnější – začít můžete už s&nbsp;malými částkami. A&nbsp;není potřeba ani žádné hluboké finanční know-how.
Možností, jak do&nbsp;ETF investovat, je dnes hned několik – od&nbsp;automatických platforem, které vše nastaví za&nbsp;vás, přes&nbsp;nabídku bank a&nbsp;finančních poradců až&nbsp;po&nbsp;možnost vybírat a&nbsp;spravovat si ETF investice zcela samostatně. Mnoho brokerských platforem (aplikací, kde můžete investovat) dnes nabízí nástroje, které uživatele procesem investování provádějí krok za&nbsp;krokem.
Například největší český broker Patria Finance nabízí investiční aplikaci indigo, pomocí níž můžete mít svůj první investiční účet založený online z&nbsp;domova během deseti minut. Podle Libora Svobody, který vede v&nbsp;Patria Finance online prodej a&nbsp;marketing, dnes posílá typický uživatel do&nbsp;ETF fondů skrze indigo přibližně dva tisíce korun měsíčně.
Platforma indigo funguje na&nbsp;principu tzv. správy aktiv. Klient si na&nbsp;začátku vyplní jednoduchý investiční dotazník, který zhodnotí jeho vztah k&nbsp;riziku, investiční cíle a&nbsp;časový horizont. Na&nbsp;základě těchto odpovědí mu systém doporučí vhodné portfolio – a&nbsp;dál už se&nbsp;o&nbsp;nic starat nemusí. „Zajímavé je, že indigo dnes používají už i&nbsp;zkušení investoři. Často zjistí, že i&nbsp;když&nbsp;si umí vybrat akcie a&nbsp;další cenné papíry sami, v&nbsp;praxi na&nbsp;to nemají čas. Automatická správa a&nbsp;pravidelné vyvažování portfolia (tzv. rebalancování) jim nakonec přináší stabilnější a&nbsp;často i&nbsp;lepší výnos – bez&nbsp;stresu a&nbsp;každodenního sledování trhů,“ vysvětluje Libor Svoboda.
Patria ale nabízí taky program Pravidelná investice, kde si ETF fondy vybíráte sami (nyní jich je tam 69), průměrně tam dnes lidé posílají 6000 korun měsíčně a&nbsp;typicky mají dva až&nbsp;tři&nbsp;vybrané ETF fondy.
Z&nbsp;Ameriky do&nbsp;Evropy
Z&nbsp;průzkumu, který si letos v&nbsp;září nechala zpracovat společnost Amundi u&nbsp;agentury STEM/MARK („Jak Češi&nbsp;investují“), vyplývá, že většina Čechů svěřuje své investice bankám – činí tak 59 % respondentů. Dalších 23 % využívá jiné finanční instituce či&nbsp;správce, 21 % investuje prostřednictvím bankovních aplikací nebo platforem, 20 % přes&nbsp;nebankovní investiční aplikace a&nbsp;6 % investuje zcela samostatně.
Jelikož zájem o&nbsp;investování roste, přibývají i&nbsp;možnosti, jak se&nbsp;v&nbsp;tomto segmentu dovzdělat nebo kam se&nbsp;obrátit o&nbsp;radu. Třeba Fio banka pravidelně pořádá investiční semináře pro&nbsp;veřejnost. „Na&nbsp;našich pobočkách jsou k&nbsp;dispozici investiční specialisté. A&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě zveřejňujeme odborné články na&nbsp;našem webu fio.cz včetně seriálu věnovaného právě ETF,“ vyjmenovává mluvčí Fio banky Karel Kopeček.
Na&nbsp;začátku se&nbsp;ETF fondy zaměřovaly hlavně na&nbsp;největší a&nbsp;nejvlivnější světové akciové trhy – především na&nbsp;americký index S&amp;P 500, který zahrnuje pět stovek největších společností obchodovaných ve&nbsp;Spojených státech. Najdete mezi nimi známé značky jako Apple, Microsoft nebo McDonald’s. Postupně se&nbsp;pak přidaly další regiony (Evropa, Asie) a&nbsp;později i&nbsp;tematická ETF zaměřená třeba na&nbsp;technologie, umělou inteligenci nebo obranný průmysl. „Ještě loni mířilo do&nbsp;amerických ETF zhruba třikrát víc peněz&nbsp;než do&nbsp;evropských, letos se&nbsp;to kvůli geopolitické situaci obrátilo. Evropa teď v&nbsp;tomto směru přebírá otěže,“ konstatuje Robert Kubín.
To potvrzuje i&nbsp;Fio banka. Její klienti stále jednoznačně preferují ETF na&nbsp;americké trhy. Oblíbené jsou také ETF na&nbsp;technologický index NASDAQ a&nbsp;na&nbsp;globální indexy (All-world). „V&nbsp;posledních letech ale roste zájem i&nbsp;o&nbsp;evropské verze ETF, zejména&nbsp;z&nbsp;důvodu reinvestice zisku. Zatímco americké ETF často vyplácí dividendy (zdaněné 15 %), u&nbsp;evropských variant (hlavně tzv. irských) se&nbsp;dividenda automaticky reinvestuje zpět do&nbsp;fondu, což je pro&nbsp;klienty daňově výhodnější, protože&nbsp;nemusí dividendu danit. Z&nbsp;pohledu sektorů je zájem také o&nbsp;technologický a&nbsp;zbrojní sektor a&nbsp;v&nbsp;poslední době i&nbsp;o&nbsp;ETF, které vyplácí pravidelnou dividendu, měsíční, či&nbsp;dokonce týdenní,“ přibližuje Karel Kopeček.
Na&nbsp;důchod
Češi&nbsp;byli tradičně spíše spořiví než investiční národ – věřili ve&nbsp;vkladní knížky, stavební spoření nebo v&nbsp;nemovitosti. „Když&nbsp;se&nbsp;ohlédneme dvacet let zpátky, lidé žili v&nbsp;době, kdy jim stát poskytoval jistoty – zdravotnictví, bydlení, vzdělání i&nbsp;důchod. Nemuseli si spořit peníze&nbsp;na&nbsp;základní potřeby. To dnes už neplatí,“ konstatuje Libor Svoboda. Bydlení je drahé, zdravotní péče taky může něco stát, vzdělání v&nbsp;zahraničí je nákladné a&nbsp;důchodová reforma v&nbsp;Česku žádnou jistotu nepřináší.
Pro&nbsp;mnoho lidí je ovšem těžké pustit se&nbsp;do&nbsp;něčeho, čemu zatím úplně nerozumí. „Šetří z&nbsp;výplaty, mají své jistoty – a&nbsp;investování pro&nbsp;ně může znamenat krok do&nbsp;neznáma. Zároveň ale platí, že kdo neinvestuje, nevyužívá naplno potenciál růstu svého majetku. Majetek se&nbsp;netvoří jen tím, co si člověk&nbsp;odkládá, ale hlavně tím, co mu jeho investice vydělávají,“ připomíná Robert Kubín.
Známá poučka zní: Čím delší je investiční horizont, tím&nbsp;menší je riziko ztráty. Krátkodobé propady na&nbsp;trzích jsou běžné, to k&nbsp;investování patří, při&nbsp;delším časovém horizontu se&nbsp;ale ztráty vyrovnají. „Pokud máte ETF rok, šance, že skončíte v&nbsp;minusu, je poměrně vysoká. Po&nbsp;pěti letech už výrazně klesá a&nbsp;po&nbsp;deseti letech je téměř nulová,“ uvádí Libor Svoboda s&nbsp;tím, že průměrný dlouhodobý výnos u&nbsp;ETF fondů je kolem 9–10 % ročně.
Obliba ETF fondů roste i&nbsp;proto, že jsou levnější než klasické podílové fondy. Vysvětlení je jednoduché – jelikož většina z&nbsp;nich kopíruje vybraný akciový index, a&nbsp;není tedy potřeba tým správců, manažerů a&nbsp;analytiků, kteří by aktivně rozhodovali, do&nbsp;čeho investovat. Díky tomu jsou poplatky za&nbsp;správu výrazně nižší, často jen kolem několika desetin procenta ročně, zatímco u&nbsp;běžných fondů se&nbsp;pohybují na&nbsp;několika jednotkách procent. A&nbsp;výhodných nabídek najdete na&nbsp;trhu víc. Například Patria Finance, která patří do&nbsp;skupiny ČSOB, nabízí, že její klienti ve&nbsp;věku&nbsp;mezi 18–30 lety s&nbsp;účtem u&nbsp;ČSOB mohou investovat do&nbsp;ETF bez&nbsp;vstupního poplatku. A&nbsp;tuto výhodu Patria plánuje brzy rozšířit i&nbsp;na&nbsp;starší klienty banky.
Velkou výhodou ETF je taky jejich likvidita – stejně snadno, jako je koupíte, je můžete i&nbsp;prodat. „Stačí otevřít aplikaci nebo kontaktovat finančního poradce, pár kliknutí a&nbsp;peníze&nbsp;máte do&nbsp;druhého dne zpět na&nbsp;účtu. To je obrovská výhoda oproti jiným typům investic, kde jsou peníze&nbsp;často vázané třeba na&nbsp;deset let a&nbsp;nelze je dřív&nbsp;vybrat,“ konstatuje Robert Kubín.
A&nbsp;s&nbsp;výhodnou nabídkou přišel nedávno i&nbsp;český stát. Od&nbsp;začátku minulého roku mohou lidé využít takzvaný dlouhodobý investiční produkt – sami si vybírají, do&nbsp;čeho chtějí investovat (akcie, ETF i&nbsp;jiné cenné papíry), a&nbsp;stát je v&nbsp;tom podporuje daňovým zvýhodněním až&nbsp;do&nbsp;48 000 korun ročně. Dlouhodobé investování tak začíná být cestou, jak si zajistit na&nbsp;stáří finanční jistoty, které stát nemůže plně garantovat. Výhodou je, že stačí nižší částky, pokud plánujete investovat třeba dvacet, třicet či&nbsp;víc let.
Budoucnost jedním klikem
Směr vývoje je podle odborníků jasný: ETF fondy budou dál posilovat. Nabízejí jednoduchý přístup, nízké náklady, likviditu a&nbsp;transparentnost – tedy vlastnosti, které z&nbsp;nich dělají budoucnost investování. A&nbsp;možností bude zřejmě přibývat. „Myslím, že se&nbsp;blíží doba, kdy se&nbsp;ETF rozšíří i&nbsp;do&nbsp;oblastí, které dnes patří mezi tzv. privátní trhy,“ nastiňuje možný vývoj Robert Kubín.
V&nbsp;budoucnu by ETF fondy mohly podle Kubína&nbsp;umožnit běžným investorům přístup i&nbsp;k&nbsp;dnes exkluzivním investicím, jako jsou soukromé firmy, startupy nebo developerské projekty. Dnes do&nbsp;těchto tzv. privátních trhů smí vstoupit jen velcí investoři, ale formou ETF by si každý mohl „jedním klikem“ koupit podíl, aniž by potřeboval miliony nebo složitý přístup na&nbsp;trh.

Nemusíte být finanční expert ani mít na&nbsp;účtu miliony. Stačí pár stovek měsíčně – a&nbsp;můžete začít investovat. Zatímco dřív&nbsp;byly investice doménou zkušených poradců a&nbsp;bankéřů, dnes vám stačí internet a&nbsp;účet u&nbsp;brokera. Velkou roli v&nbsp;tom sehrály ETF fondy.
Investiční trh dnes prochází takzvanou demokratizací. „To znamená, že investování je dostupné téměř komukoli v&nbsp;různých formách,“ říká obchodní ředitel Robert Kubín ze&nbsp;společnosti Amundi, největšího správce investic v&nbsp;Evropě a&nbsp;jednoho z&nbsp;předních hráčů na&nbsp;světovém trhu.
Cestu k&nbsp;této „investiční revoluci“ otevřely zejména&nbsp;ETF fondy (Exchange T

ETF. Investovat bez velkých znalostí a jen s pár stovkami

Umělá inteligence se&nbsp;ve&nbsp;světě financí prosazuje stále víc. Díky ní mohou do&nbsp;investic snadněji proniknout laici, přesto by se&nbsp;však na&nbsp;AI neměli bezvýhradně spoléhat. Co je to stádní efekt, proč nám AI prakticky nikdy neodporuje a&nbsp;proč je stále důležité zachovat selský rozum, probíral magazín HROT s&nbsp;Martinem Kellerem z&nbsp;investiční společnosti Conseq.
Umělá inteligence v&nbsp;poslední době rychle opanuje různé oblasti našich životů včetně financí. Jakým způsobem konkrétně ovlivňuje investice?
Když&nbsp;vezmeme běžné investory, tedy neodborníky, výzkumy ukazují, že zhruba 60 procent z&nbsp;nich už dnes využívá nástroje, jako je například ChatGPT. Píšou mu dotazy nebo zadávají prompty, aby jim analyzoval konkrétní společnost, udělal investiční doporučení nebo pomohl rozhodnout, jestli do&nbsp;daného projektu vstoupit.
Je to špatně?
V&nbsp;zásadě není. Umělá inteligence může být skvělým sluhou – zrychlí zpracování informací, pomůže s&nbsp;predikcemi nebo vyhodnocením trendů, ale konečné rozhodnutí a&nbsp;odpovědnost by měly stále zůstat na&nbsp;lidech.
Protože&nbsp;nám může dát dobrou radu, ale taky nemusí?
Využívat umělou inteligenci v&nbsp;investování je skvělý nástroj – do&nbsp;chvíle, než jí začneme slepě důvěřovat. Jakmile přestanu rozumět tomu, na&nbsp;základě čeho mi AI radí, a&nbsp;začnu se&nbsp;rozhodovat jen podle jejích doporučení, je to podobné, jako kdybych si šel vsadit do&nbsp;loterie. Ostatně základní investiční pravidlo zní: Pokud něčemu nerozumím, neměl bych do&nbsp;toho investovat. Stejně tak platí, že pokud nerozumím, jak k&nbsp;doporučení dospěla AI, neměl bych jí bezhlavě věřit.
Jaké konkrétní scénáře mohou kvůli špatnému využívání AI v&nbsp;oblasti investic nastat?
Jeden z&nbsp;nich je takzvaný stádní efekt. Pokud se&nbsp;velké množství drobných investorů bude na&nbsp;stejné věci ptát stejného nástroje, například ChatGPT, bude vyhledávat a&nbsp;vyhodnocovat data velmi podobně. Je trénovaná na&nbsp;stejných podkladech, které mohou obsahovat stejné chyby nebo zkreslení.
Hrozí, že se&nbsp;pak hodně lidí bude chovat stejně?
Přesně tak. Může dojít k&nbsp;tomu, že investoři&nbsp;začnou reagovat stejně, což vytváří riziko tržních dysbalancí. Už i&nbsp;Bank of England varovala, že podobné chování by mohlo vést k&nbsp;takzvaným synchronizovaným tržním výprodejům – tedy situaci, kdy i&nbsp;drobný otřes na&nbsp;trhu může vyvolat dramatické výkyvy cen nahoru nebo dolů. A&nbsp;to je samozřejmě potenciálně nebezpečné. Když&nbsp;lidé něčemu nerozumí, mají přirozenou tendenci důvěřovat tomu, co působí chytře. A&nbsp;AI na&nbsp;nás&nbsp;přesně tak působí.
Co dělat? Minimálně znát limity chatbotů…
To taky. Zároveň se&nbsp;často zapomíná, že existují knihy, odborné zdroje a&nbsp;vzdělávání mimo internet. Umělá inteligence se&nbsp;začíná stavět do&nbsp;role učitele, ale to může být dvojsečné. Záleží totiž na&nbsp;tom, na&nbsp;jakých datech byla trénovaná, a&nbsp;internet obsahuje spoustu protichůdných nebo zavádějících informací – a&nbsp;AI modely z&nbsp;nich čerpají.
Řeknete nějaký příklad?
Představte si, že jste laik, nechcete do&nbsp;problematiky financí investovat moc svého času, a&nbsp;tak budete chtít pasivní správu investic (investujete do&nbsp;portfolia, které kopíruje určitý index místo aktivního vybírání jednotlivých akcií nebo dluhopisů). Odborná literatura zdůrazňuje, že vhodný přístup, tedy zda je lepší pasivní, nebo aktivní správa, závisí na&nbsp;trhu, ekonomickém cyklu a&nbsp;investičním horizontu. Jenže&nbsp;AI vám dost možná doporučí pasivní správu, protože&nbsp;její modely mají tendenci uživatele podporovat v&nbsp;jeho rozhodnutí. Tady máte ukázku zkreslení způsobeného samotnou formulací otázky.
Využívají dnes AI už i&nbsp;investiční společnosti nebo banky?
Jistě. Investování řízené algoritmy — takzvané robo-advisory platformy — už dnes nejsou nic výjimečného. Podle zahraničních analýz&nbsp;se&nbsp;světový trh těchto automatizovaných investičních nástrojů za&nbsp;poslední pár let rozrostl na&nbsp;zhruba 62 miliard dolarů a&nbsp;do&nbsp;roku 2029 by mohl dosáhnout až&nbsp;470 miliard. Robo-advisory platformy fungují tak, že na&nbsp;základě matematického modelu, tedy principu umělé inteligence, samy řídí vaše investiční portfolio. Pravidelně ho rebalancují, tedy mění poměr akcií, dluhopisů a&nbsp;dalších nástrojů podle toho, jak model vyhodnocuje situaci na&nbsp;trhu a&nbsp;cíle investora, který chce maximalizovat zisk, chránit peníze&nbsp;před&nbsp;inflací nebo dosáhnout určité částky v&nbsp;daném čase.
A&nbsp;v&nbsp;tom je problém?
Problém může nastat, když&nbsp;ani samotní vývojáři&nbsp;přesně nevědí, jak tento systém k&nbsp;jednotlivým rozhodnutím dochází, na&nbsp;základě čeho model vyhodnocuje rizika a&nbsp;jestli například dokáže reagovat na&nbsp;výjimečné situace typu pandemie nebo války. A&nbsp;tady se&nbsp;pak dostáváme k&nbsp;tématu etiky a&nbsp;regulace.
V&nbsp;jakém smyslu?
Když&nbsp;mi investiční poradce dá konkrétní doporučení, tak je legislativně jasné, kdo nese odpovědnost, pokud je rada špatná. Ale co když&nbsp;vám poradí AI? Kdo za&nbsp;tuto radu nese zodpovědnost? Vývojář? Ta společnost? Nebo samotná AI?
Jak přesně je ošetřené, když&nbsp;mi radu dá finanční poradce?
Legislativně to funguje tak, že když&nbsp;se&nbsp;setkáte s&nbsp;finančním poradcem, musíte vyplnit investiční dotazník, necháte si vysvětlit rizika a&nbsp;řeší se&nbsp;vaše investiční cíle. Pokud by se&nbsp;později ukázalo, že doporučená strategie pro&nbsp;vás&nbsp;nebyla vhodná nebo že poradce informace zkreslil, můžete se&nbsp;obrátit na&nbsp;regulátora – u&nbsp;nás&nbsp;je to Česká národní banka. Ta může situaci prošetřit.
A&nbsp;když&nbsp;jde o&nbsp;AI, tam to zatím takhle jasné není?
Není. Dohledové orgány, jak v&nbsp;Evropě, tak ve&nbsp;Spojených státech, už se&nbsp;tím&nbsp;ale zabývají. Zatím vydávají jen doporučení, nikoli právně závazné dokumenty, která stanovují základní principy, jak by se&nbsp;měla umělá inteligence v&nbsp;investování používat. Jedním z&nbsp;těch klíčových principů je vysvětlitelnost. To znamená, aby AI nebyla jen „blackbox“, tedy aniž by kdokoli tušil, kde se&nbsp;data uvnitř vzala. Je nutné umět doložit, proč AI došla k&nbsp;určitému závěru. Druhá věc je etika – a&nbsp;s&nbsp;ní i&nbsp;riziko předsudků.
Jakých například?
Umělá inteligence sice formálně nediskriminuje, ale může k&nbsp;tomu dojít nepřímo, právě kvůli historickým datům, na&nbsp;kterých se&nbsp;učila. Může třeba nadhodnocovat nebo podhodnocovat určité typy investic nebo klientů. Proto třeba CFA Institute (celosvětová nezisková profesní organizace, která poskytuje finanční vzdělávání investičním profesionálům) prosazuje, aby AI, pokud už radí s&nbsp;investicemi, byla transparentní, vysvětlitelná a&nbsp;aby bylo možné doložit, na&nbsp;základě čeho dané rozhodnutí vzniklo.
Takže&nbsp;ohledně investic s&nbsp;AI platí: přemýšlet, být kritický, ne slepě věřit?
Za&nbsp;mě je klíčové zachovat lidský pohled a&nbsp;selský rozum. Třeba evropská legislativa AI Act (komplexní právní rámec pro&nbsp;umělou inteligenci) počítá s&nbsp;tím, že v&nbsp;oblasti financí bude AI spadat mezi systémy s&nbsp;vysokým rizikem, což znamená požadavek na&nbsp;transparentnost, dohled a&nbsp;lidský zásah v&nbsp;klíčových rozhodnutích. Což bude jednoduše řečeno znamenat, že použít AI můžete, ale musíte ji být schopni korigovat a&nbsp;řídit. Nemá to být obráceně – nesmí to dojít do&nbsp;bodu, kdy ona řídí vás.

Umělá inteligence se&nbsp;ve&nbsp;světě financí prosazuje stále víc. Díky ní mohou do&nbsp;investic snadněji proniknout laici, přesto by se&nbsp;však na&nbsp;AI neměli bezvýhradně spoléhat. Co je to stádní efekt, proč nám AI prakticky nikdy neodporuje a&nbsp;proč je stále důležité zachovat selský rozum, probíral magazín HROT s&nbsp;Martinem Kellerem z&nbsp;investiční společnosti Conseq.
Umělá inteligence v&nbsp;poslední době rychle opanuje různé oblasti našich životů včetně financí. Jakým způsobem konkrétně ovlivňuje investice?
Když&nbsp;vezmeme běžné investory, tedy neodborníky, výzkumy ukazují, že zhruba 60 procent z&nbsp;nich už dne

AI vs. investice. Nepodceňujte vlastní úsudek Martin Keller Conseq

Petra Stěhulová

Módu Tatiany Kováříkové charakterizují čisté linie, sofistikované střihy a&nbsp;kvalitní materiály, které podtrhují ženskou siluetu. Návrhářka miluje černou, dokonce ji označuje za&nbsp;svou „uniformu“. Nebrání se&nbsp;ale ani barvám, jež ženám dodávají kouzlo a&nbsp;sebevědomí.
Elegantně oblečené figuríny ve&nbsp;vitrínách butiku Tatiana v&nbsp;Dušní ulici jsou zhmotnělou poctou nadčasovosti. Jsou výrazné, ale nekřičí – stejně jako návrhy Tatiany Kováříkové. Módní značka, která nese její jméno, letos slaví 30. výročí. „Nic bych neměnila. Když&nbsp;jsem začínala, byla to doba velkých příležitostí. A&nbsp;já jsem chtěla být módní návrhářka, založit značku&nbsp;– a&nbsp;to se&nbsp;mi povedlo,“ vzpomíná designérka.
Módní návrhářkou chtěla být od&nbsp;dětství. „Vzpomínám si na&nbsp;svou první autorskou přehlídku. Nádherné byly i&nbsp;pochvalné ohlasy ze&nbsp;zahraničí na&nbsp;mé modely, které mě velmi potěšily. Miluju proces navrhování a&nbsp;realizace nové kolekce – cítit, že se&nbsp;tvoří něco nového a&nbsp;unikátního. Největší odměnou a&nbsp;zážitkem jsou mé ‚ženy‘, klientky, které nosí šaty ode mě a&nbsp;vidím, že se&nbsp;v&nbsp;nich cítí krásně a&nbsp;sebevědomě,“ říká Tatiana Kováříková s&nbsp;úsměvem.
S&nbsp;tolika lety v&nbsp;oboru může bilancovat a&nbsp;porovnávat, jak se&nbsp;svět módy proměnil. „Patrný je pokrok ve&nbsp;využívání různých moderních technologií. Velkým tématem je udržitelnost: ekologické materiály a&nbsp;etická výroba. V&nbsp;neposlední řadě vzrostl zájem o&nbsp;slow fashion, která klade důraz na&nbsp;kvalitu a&nbsp;dlouhotrvající styl, což je základní stavební kámen mé tvorby. Móda se&nbsp;stále více stává prostředkem sebevyjádření,“ popisuje návrhářka. Roste prý i&nbsp;zájem o&nbsp;unikátní modely šité na&nbsp;míru.
Při&nbsp;výběru materiálů dává přednost těm s&nbsp;nízkým dopadem na&nbsp;životní prostředí. Často používá látky z&nbsp;recyklovaných vláken. „Materiál mě většinou musí nějak zaujmout – strukturou, barvou nebo vzorem. Jakmile narazím na&nbsp;látku, ze&nbsp;které si umím představit šaty, jsem ztracená. Jsem taková sběratelka látek,“ přiznává designérka.
V&nbsp;průběhu let Tatiana Kováříková navrhovala kostýmy pro&nbsp;filmy, televizní pořady – třeba StarDance – a&nbsp;samozřejmě i&nbsp;šaty pro&nbsp;mnohé slavné osobnosti. I&nbsp;po&nbsp;třech dekádách má pocit, že je stále stejná. „Samozřejmě na&nbsp;začátku kariéry jsem byla především ambiciózní návrhářka s&nbsp;nadšením pro&nbsp;módu a&nbsp;s&nbsp;vizí rozvíjet vlastní značku. Dnes má Tatiana Kováříková určitě víc zkušeností a&nbsp;úžasné klientky, které jí dávají energii a&nbsp;radost tvořit dál,“ říká žena, jejíž značka má ve&nbsp;světě módy už dávno zavedenou pozici.
Pravá elegance je věčná, což dokazuje i&nbsp;těch 30 let, co je Tatiana Kováříková v&nbsp;oboru. „Připravuju k&nbsp;výročí autorskou přehlídku, větší než standardně realizujeme. Bude to oslava módy a&nbsp;žen nosících naše modely. Jinak jdu dopředu a&nbsp;těším se&nbsp;na&nbsp;nové výzvy a&nbsp;příležitosti,“ uzavírá návrhářka.

Módu Tatiany Kováříkové charakterizují čisté linie, sofistikované střihy a&nbsp;kvalitní materiály, které podtrhují ženskou siluetu. Návrhářka miluje černou, dokonce ji označuje za&nbsp;svou „uniformu“. Nebrání se&nbsp;ale ani barvám, jež ženám dodávají kouzlo a&nbsp;sebevědomí.
Elegantně oblečené figuríny ve&nbsp;vitrínách butiku Tatiana v&nbsp;Dušní ulici jsou zhmotnělou poctou nadčasovosti. Jsou výrazné, ale nekřičí – stejně jako návrhy Tatiany Kováříkové. Módní značka, která nese její jméno, letos slaví 30. výročí. „Nic bych neměnila. Když&nbsp;jsem začínala, byla to doba velkých příležitostí. A&nbsp;já jsem chtěla být módní návrhářka, založit značku&nbsp

Tři dekády elegance a nadčasovosti

Starožitnictví mají neuvěřitelné kouzlo. Návštěvníky zvou do&nbsp;světa plného historie a&nbsp;příběhů, které v&nbsp;nich vyprávějí jednotlivé předměty. Ať už jde o&nbsp;prsten se&nbsp;zeleně zářícím smaragdem, nebo zdobné svícny z&nbsp;míšeňského porcelánu, víte, že někoho dlouhou dobu těšily. Podívejte se&nbsp;s&nbsp;námi do&nbsp;pěti míst, která jsou takovými malými muzei v&nbsp;ulicích Prahy.
&nbsp;
Simona Šustková, Alma Antique, Staré Město, Praha
Původně ajťačka, v&nbsp;posledních 31 letech starožitnice. Simonu Šustkovou vtáhla do&nbsp;světa staré krásy maminka, dnes v&nbsp;rodinném starožitnictví spolupracuje s&nbsp;bratrem Markem Mahlerem. Původně se&nbsp;zaměřovala zejména&nbsp;na&nbsp;textilie: gobelíny, národní kroje či&nbsp;výšivky. Dnes ji nejvíc zajímají šperky, jejichž ceny se&nbsp;nešplhají do&nbsp;závratných výšin, ale jsou ukázkou krásného řemesla a&nbsp;dají se&nbsp;nosit každý den. „Pro&nbsp;mě je prioritou využívat dědictví, které máme po&nbsp;předcích. Myslím, že i&nbsp;z&nbsp;hlediska ekologie by lidé měli víc využívat, co mají – omezit nakupování nových věcí, když&nbsp;jdou použít ještě ty původní. S&nbsp;bratrem se&nbsp;bavíme mimo jiné tím, že restaurujeme rozpadlé baráky. Proč stavět nový barák, když&nbsp;se&nbsp;dá krásně opravit ten starý? A&nbsp;proč kupovat nové křeslo, když&nbsp;se&nbsp;dá restaurovat starší? Přistupuju tak ke&nbsp;všemu,“ vysvětluje.
&nbsp;
Martin a&nbsp;Matěj Cinolterovi, Antiques Cinolter, Staré Město, Praha
Jednou z&nbsp;nejznámějších osobností na&nbsp;českém trhu se&nbsp;starožitnostmi je Martin Cinolter. O&nbsp;krásné věci s&nbsp;příběhem se&nbsp;začal zajímat díky tomu, že jednu takovou jako malý kluk rozbil, když&nbsp;si doma s&nbsp;kamarádem kopali s&nbsp;míčem. Shodili čtyřsetletý barokní pohár – a&nbsp;paní Cinolterová, místo aby synkovi vyčinila, mu vysvětlila, jaká vzácnost to je. Dnes se&nbsp;v&nbsp;Maislově ulici Martin obklopuje i&nbsp;artefakty, které podle jeho slov „nikdo jiný nemá“, zejména&nbsp;šperky a&nbsp;drahými kameny. V&nbsp;jeho šlépějích kráčí i&nbsp;syn Matěj. „Mám to štěstí, že jsem rodič, se&nbsp;kterým děti chtějí trávit čas. Matěj se&nbsp;učí ode mě i&nbsp;od&nbsp;kolegů, ale já se&nbsp;zároveň učím&nbsp;od&nbsp;něj. Líbí se&nbsp;mi na&nbsp;něm, že dokáže vnést do&nbsp;věcí řád. Já jsem hodně emotivní, emoce tak dávám i&nbsp;do&nbsp;byznysu – a&nbsp;od&nbsp;Matěje se&nbsp;učím&nbsp;systematičnosti. Je to takové šťastné splynutí,“ usmívá se&nbsp;Martin Cinolter.
&nbsp;
Miroslav Švarc, Czechantik, Petrské náměstí, Nové Město, Praha
Ve&nbsp;funkcionalistickém domě na&nbsp;Petrském náměstí se&nbsp;nachází starožitnictví, které do&nbsp;objektu s&nbsp;čistými liniemi svou nabídkou skvěle zapadá. Jeho majitel Miroslav Švarc se&nbsp;totiž zaměřuje především na&nbsp;funkcionalistické a&nbsp;art deco kousky. Oceňuje na&nbsp;nich, že díky své nadčasovosti oslovují i&nbsp;mladší generace a&nbsp;skvěle se&nbsp;hodí třeba taky do&nbsp;moderních interiérů. Co si budeme povídat, dnešní designéři&nbsp;právě z&nbsp;funkcionalismu často vycházejí. Švarc je přímo vystudovaný starožitník, přesto si na&nbsp;škole nemyslel, že si někdy otevře vlastní obchod. Nakonec do&nbsp;oboru vplul postupně a&nbsp;přirozeně. Na&nbsp;kouscích, které se&nbsp;mu dostávají pod&nbsp;ruce, ho nejvíce fascinuje jisté tajemství. „Většina starožitností má historii, kterou neznáme. Můžeme se&nbsp;jenom domnívat, čím vším daná věc prošla, kdo všechno ji vlastnil… Díky tomu má nějaký genius loci. To mi přijde fascinující.“
&nbsp;
Jiří Balaš a&nbsp;Petra Dvořáková, Antique Balaš, Staré Město, Praha
Do&nbsp;Rytířské ulice, přímo naproti Staroměstské tržnici, vyrážejí už přes&nbsp;dvacet let milovníci starožitností nejen z&nbsp;Česka, ale i&nbsp;ze&nbsp;zahraničí. Do&nbsp;antiku Jiřího Balaše míří za&nbsp;obrazy, šperky, hodinami, porcelánem, ale také za&nbsp;uměleckými náboženskými předměty třeba i&nbsp;z&nbsp;období pozdní gotiky – z&nbsp;té doby nás&nbsp;při&nbsp;návštěvě vítá dřevěná socha sv. Kateřiny. Jiří Balaš říká, že se&nbsp;sběratelství věnoval už v&nbsp;dětství. Začalo to hmoždíři&nbsp;a&nbsp;zbraněmi, v&nbsp;průběhu let si jako samouk rozšířil obzory do&nbsp;různých oblastí historie umění. „Nestudoval jsem to, nemám na&nbsp;to buňky. Začínal jsem v&nbsp;jednom starožitnictví na&nbsp;Vinohradech a&nbsp;v&nbsp;90. letech jsem začal podnikat sám. Nejvíc mě baví, když&nbsp;je v&nbsp;oboru nějaké vzrůšo. Třeba když&nbsp;na&nbsp;aukci najdu něco zajímavého,“ říká. A&nbsp;jeho kolegyně Petra ho rychle doplňuje: „Je to celoživotní vzdělávání. Pořád se&nbsp;dozvídáte něco nového, nikdy neustrnete.“
&nbsp;
Zbyněk&nbsp;Slezáček, Prague Antique, Staré Město, Praha
Jako v&nbsp;muzeu zasvěceném užitému umění si připadáte ve&nbsp;starožitnictví Zbyňka Slezáčka. V&nbsp;Praze, ba dokonce v&nbsp;celém Česku byste jen těžko hledali sbírku, která je tu k&nbsp;vidění – ale především ke&nbsp;koupi. Najdete tady vzácné šperky, obrazy, hodiny, nábytek, starožitné harpuny i&nbsp;katany, ale hlavně slavný míšeňský porcelán. A&nbsp;ne jen tak ledajaký: několik nádherně provedených míšeňských lustrů, šperkovnice, vázy zdobené stovkami drobných kvítků, sošky rozličných velikostí, od&nbsp;nejmenších postaviček až&nbsp;po&nbsp;metr a&nbsp;půl velké papoušky… „Troufám si říct, že sbírku míšně, jakou tady mám, u&nbsp;nás&nbsp;nemá ani žádné muzeum. Porcelány mám myslím nejlepší v&nbsp;Praze, všechno jsou to zámecké věci. Je to moje celoživotní léto,“ říká Slezáček hrdě.
&nbsp;

Starožitnictví mají neuvěřitelné kouzlo. Návštěvníky zvou do&nbsp;světa plného historie a&nbsp;příběhů, které v&nbsp;nich vyprávějí jednotlivé předměty. Ať už jde o&nbsp;prsten se&nbsp;zeleně zářícím smaragdem, nebo zdobné svícny z&nbsp;míšeňského porcelánu, víte, že někoho dlouhou dobu těšily. Podívejte se&nbsp;s&nbsp;námi do&nbsp;pěti míst, která jsou takovými malými muzei v&nbsp;ulicích Prahy.
&nbsp;
Simona Šustková, Alma Antique, Staré Město, Praha
Původně ajťačka, v&nbsp;posledních 31 letech starožitnice. Simonu Šustkovou vtáhla do&nbsp;světa staré krásy maminka, dnes v&nbsp;rodinném starožitnictví spolupracuje s&nbsp;bratrem Markem

Malá muzea plná příběhů a tajemství

Soňa Hanušová

Podzim je pro&nbsp;rumy jako stvořený. Po&nbsp;kterých z&nbsp;pestré nabídky sáhnout? Své tipy prozrazuje Lukáš Dvořák, spolumajitel pražského baru La Casa de la Havana vieja a&nbsp;jeden z&nbsp;největších rumových odborníků u&nbsp;nás.
I&nbsp;když&nbsp;je za&nbsp;kolébku rumu považován Karibik, dnes tento destilát vzniká v&nbsp;různých koutech světa. Díky tomu nabízí širokou paletu stylů a&nbsp;chutí, z&nbsp;níž Lukáš Dvořák&nbsp;vybírá crème de la crème.
1
Jako první představuje Dvořák&nbsp;novinku Planteray Mister Fogg Navy Rum. Majitel značky Alexander Gabriel spolu s&nbsp;historikem Mattem Pietrekem zkoumali staré výrobní procesy, aby napodobili rum, který sloužil jako denní příděl pro&nbsp;britské námořnictvo.
&nbsp;
2
„Rumy Rom de Luxe mám tuze rád a&nbsp;vždycky je problém vybrat jen jeden z&nbsp;nich.“ Nakonec Dvořák&nbsp;volí vzorek, který od&nbsp;základu vznikal v&nbsp;Dánsku ve&nbsp;Fary Lochan Destillery z&nbsp;dovezené melasy a&nbsp;zrál v&nbsp;sudech po&nbsp;sherry. Celkem vzniklo jen 109 lahví.
&nbsp;
3
„Dictador Vintage 2007 je rarita, která byla stočena exkluzivně pro&nbsp;český trh, konkrétně Alkohol.cz ve&nbsp;velmi omezeném počtu. Sud jsem vybíral sám osobně,“ popisuje Dvořák. Rum zrál 15 let v&nbsp;tropech v&nbsp;sudech po&nbsp;bourbonu a&nbsp;sherry a&nbsp;v&nbsp;roce 2022 byl převezen z&nbsp;Kolumbie do&nbsp;Španělska, kde strávil další dva roky v&nbsp;sudech po&nbsp;červeném víně Malpica.
 
 4
Ačkoli Clément Rhum Vieux Agricole Private Cask Collection zrál jen necelých pět let, jedná se&nbsp;o&nbsp;překvapivě komplexní rum agricole. Zrání probíhalo v&nbsp;sudech po&nbsp;sherry a&nbsp;opět jde o&nbsp;stáčení určené výhradně pro&nbsp;Česko.
&nbsp;
5
„Tento rum byl velkým překvapením! Povedený blend, spojuje hned tři&nbsp;různé rumové styly: první ze&nbsp;šťávy z&nbsp;cukrové třtiny z&nbsp;Vietnamu, druhou tvoří pot still rum z&nbsp;africké Ghany a&nbsp;zbývající třetina patří melasovému rumu z&nbsp;Filipín,“ vyjmenovává Dvořák. Název Elizabeth Yard Rum Union odkazuje na&nbsp;sklad lihovaru v&nbsp;Royal Elizabeth Yard, který sloužil jako zásobárna pro&nbsp;britské námořnictvo až&nbsp;do&nbsp;roku 1970.
&nbsp;
6
Poslední lahev je Dvořákovou srdcovou záležitostí, byť jde o&nbsp;velmi komplikovaný vzorek. „Cachaçu&nbsp;Jambu si nechali nalahvovat kamarádi z&nbsp;facebookové skupiny Rum CZ/SK. Jde o&nbsp;brazilskou cachaçu&nbsp;obohacenou o&nbsp;amazonské květy jambu. Toto nevšední spojení přináší elektrizující mravenčení na&nbsp;jazyku a&nbsp;rtech spolu s&nbsp;bohatou chutí cukrové třtiny.“

Podzim je pro&nbsp;rumy jako stvořený. Po&nbsp;kterých z&nbsp;pestré nabídky sáhnout? Své tipy prozrazuje Lukáš Dvořák, spolumajitel pražského baru La Casa de la Havana vieja a&nbsp;jeden z&nbsp;největších rumových odborníků u&nbsp;nás.
I&nbsp;když&nbsp;je za&nbsp;kolébku rumu považován Karibik, dnes tento destilát vzniká v&nbsp;různých koutech světa. Díky tomu nabízí širokou paletu stylů a&nbsp;chutí, z&nbsp;níž Lukáš Dvořák&nbsp;vybírá crème de la crème.
1
Jako první představuje Dvořák&nbsp;novinku Planteray Mister Fogg Navy Rum. Majitel značky Alexander Gabriel spolu s&nbsp;historikem Mattem Pietrekem zkoumali staré výrobní procesy,

Co pít tento měsíc?

Pražská Kampa je místo, které nabízí klidné zázemí uprostřed ruchu města. Zeleň parku i&nbsp;blyštivá vodní hladina vytvářejí pohodovou atmosféru, na&nbsp;které už patnáct let staví podnik Bella Vida Café na&nbsp;rohu Malostranského nábřeží a&nbsp;Říční ulice. Když&nbsp;sejdete schody na&nbsp;nároží, objevíte novou restauraci Memento, za&nbsp;níž stojí stejní lidé jako za&nbsp;zmíněnou snídaňovou kavárnou – Gabriela Koksová a&nbsp;její synovec Jakub Čihák. „Chtěli jsme vytvořit místo, kde se&nbsp;lidé zastaví, skutečně zpomalí a&nbsp;naplno si užijí daný okamžik tak, aby z&nbsp;něj byla krásná vzpomínka. I&nbsp;proto jsme zvolili název Memento,“ přibližuje Gabriela. Vyrazit sem můžete na&nbsp;pokrmy, které vycházejí z&nbsp;italských a&nbsp;španělských základů v&nbsp;podání šéfkuchaře Mattea Crubellatiho.
Matteo Crubellati pochází z&nbsp;Milána&nbsp;a&nbsp;ke&nbsp;gastronomii měl vždy blízko – ostatně jako většina Italů, kteří vyrůstají v&nbsp;kuchyni své maminky či&nbsp;babičky. Kariéru ale začal budovat coby konstrukční inženýr. Po&nbsp;letech ovšem cítil, že by ho taková práce semlela. Se&nbsp;smíchem říká, že si tedy vybral obor, o&nbsp;kterém přece každý ví, že je naprosto pohodový: kuchařinu.
„Šel jsem pracovat do&nbsp;restaurace v&nbsp;Miláně, která byla malinká a&nbsp;stála na&nbsp;majiteli. Bil mě, řval na&nbsp;mě, bylo to naprosto šílené, ale byly to nejlepší měsíce mého života,“ směje se&nbsp;Crubellati, ze&nbsp;kterého sálá živelná energie. V&nbsp;Miláně poté působil v&nbsp;restauraci hotelu Four Seasons, zkušenosti sbíral v&nbsp;prvotřídních restauracích nejen své rodné země, ale i&nbsp;ve&nbsp;Francii a&nbsp;Španělsku, až&nbsp;nakonec přesídlil do&nbsp;Prahy. Zde pracoval rovněž ve&nbsp;Four Seasons – pod&nbsp;vedením Leonarda Di Clemente –, nejvíce ho ale zformovala spolupráce s&nbsp;Riccardem Lucquem z&nbsp;La Collezione.
„Chci být v&nbsp;kuchyni, mít kontakt se&nbsp;surovinami, servisem i&nbsp;hosty. To mě na&nbsp;mé práci baví nejvíc,“ říká. A&nbsp;v&nbsp;Mementu má rozhodně prostor realizovat to, co má nejraději. Spojuje zde vše, co se&nbsp;v&nbsp;předchozích letech naučil, zejména&nbsp;principy španělské a&nbsp;italské kuchyně. Vyrazit sem tak můžete na&nbsp;španělské tapas, ale i&nbsp;na&nbsp;oběd či&nbsp;večeři.
Ať už podnik navštívíte v&nbsp;jakémkoliv ročním období, neměli byste vynechat chody s&nbsp;chobotnicí, kterou zde připravují s&nbsp;největší precizností, aby byla dokonale křehká. Skvělá je i&nbsp;paella nebo těstoviny s&nbsp;čerstvým humrem, plněné kalamáry a&nbsp;ani s&nbsp;pizzou nesáhnete vedle.

Pražská Kampa je místo, které nabízí klidné zázemí uprostřed ruchu města. Zeleň parku i&nbsp;blyštivá vodní hladina vytvářejí pohodovou atmosféru, na&nbsp;které už patnáct let staví podnik Bella Vida Café na&nbsp;rohu Malostranského nábřeží a&nbsp;Říční ulice. Když&nbsp;sejdete schody na&nbsp;nároží, objevíte novou restauraci Memento, za&nbsp;níž stojí stejní lidé jako za&nbsp;zmíněnou snídaňovou kavárnou – Gabriela Koksová a&nbsp;její synovec Jakub Čihák. „Chtěli jsme vytvořit místo, kde se&nbsp;lidé zastaví, skutečně zpomalí a&nbsp;naplno si užijí daný okamžik tak, aby z&nbsp;něj byla krásná vzpomínka. I&nbsp;proto jsme zvolili název Memento,“ přibližuje

Středomořská oáza na břehu Vltavy. Memento

Za&nbsp;milovníka dobrého jídla se&nbsp;dnes považuje kdekdo. Nefalšovanými gastronomickými nadšenci jsou nepochybně manželé Hrubcovi, kteří se&nbsp;právě nad&nbsp;dobrým jídlem seznámili, posledních dvacet let navíc pravidelně jezdí do&nbsp;Paříže, kde pronikají hluboko do&nbsp;kulinářských tajů – zejména&nbsp;těch cukrářských. „Když&nbsp;jsme do&nbsp;Paříže začali jezdit, zvládli jsme obejít i&nbsp;šedesát cukráren za&nbsp;víkend. V&nbsp;Česku tehdy cukrárny na&nbsp;takové úrovni nebyly, takže&nbsp;když&nbsp;jsme tam přijeli, měli jsme oči&nbsp;navrch hlavy,“ smějí se.
Cukrařině oba propadli natolik, že se&nbsp;rozhodli skočit do&nbsp;ní rovnýma nohama. Michal Hrubec pověsil na&nbsp;hřebík&nbsp;práci hasiče a&nbsp;společně s&nbsp;Gabrielou začali pod&nbsp;značkou Votre plaisir chodit každou sobotu na&nbsp;trhy, kde prodávali citronové tartaletky. Od&nbsp;stánku se&nbsp;v&nbsp;roce 2016 posunuli k&nbsp;vlastnímu podniku, jenže&nbsp;jako by osud chtěl jejich rozhodnutí zkoušet – pár měsíců nato museli zavřít kvůli havárii vody. Hledání nového prostoru na&nbsp;chvíli zastavila spolupráce se&nbsp;skupinou Ambiente, pak přišlo stěhování do&nbsp;Brna, nakonec se&nbsp;ale do&nbsp;Prahy vrátili a&nbsp;otevřeli cukrárnu v&nbsp;Klimentské ulici. Tam působí už šestým rokem.
Když&nbsp;zrovna nejsou na&nbsp;výletě v&nbsp;Paříži, kde dvakrát ročně pořádají gastronomickou tour pro&nbsp;své zákazníky, potkáte je tady každý den. Michal se&nbsp;činí ve&nbsp;výrobě, Gabriela se&nbsp;stará o&nbsp;hosty a&nbsp;řeší veškerou potřebnou administrativu. „Celá gastronomie je postavená na&nbsp;důvěře. A&nbsp;důvěru budete mít, když&nbsp;sem přijdete a&nbsp;uvidíte mě, popovídám si s&nbsp;vámi, zeptám se&nbsp;vás, jak vám chutnalo... Bereme to tak, že jsme profesionální služebníci a&nbsp;naší prací je starat se&nbsp;o&nbsp;zákazníky,“ vysvětluje přístup manželského páru Michal Hrubec.
Součástí péče o&nbsp;zákazníky je ve&nbsp;Votre plaisir ruční práce. Každý zákusek, od&nbsp;šťavnatého punčáku&nbsp;až&nbsp;po&nbsp;nadýchaný větrník, Hrubcovi projde pod&nbsp;rukama. Do&nbsp;nabídky jednotlivé zákusky zařazoval postupně, v&nbsp;momentě, kdy měl pocit, že je umí nejlépe, jak jen dovede. A&nbsp;spojuje je taky to, že obsahují minimum přidaného cukru – věří totiž, že nikdo ho nechce konzumovat enormní množství. Každý gram si tak desetkrát rozmyslí a&nbsp;vybírá takové suroviny, které z&nbsp;nedělají z&nbsp;použití cukru nutnost.
„Vývoj každého dezertu u&nbsp;nás&nbsp;trvá hrozně dlouho, za&nbsp;každým je ohromná práce a&nbsp;spousta zkušeností. Třeba zimní dezert, ve&nbsp;kterém kombinuju mák&nbsp;se&nbsp;švestkami, jsem vyvíjel osm let. Stejné to bylo s&nbsp;krémem na&nbsp;žloutkový věneček. Vzadu na&nbsp;něj mám rozepsaných asi padesát receptů! Krém má být máslový, nadýchaný a&nbsp;jemný. Jenže&nbsp;většina máslových krémů je moc tuhá, takže&nbsp;jsem musel sám vymyslet, jak na&nbsp;to, aby nebyl těžký,“ vysvětluje Michal Hrubec.
A&nbsp;pokračuje: „Tenhle přístup mi pomáhá učit se, chápat, jak jednotlivé suroviny fungují. Zároveň ve&nbsp;mně vzbuzuje respekt ke&nbsp;každé jednotlivé ingredienci. Když&nbsp;si k&nbsp;něčemu stoupnu poprvé, nikdy se&nbsp;mi to nepovede. Vím, že dobré věci jsou dobré jen proto, že se&nbsp;s&nbsp;nimi blbě pracuje. Jakmile se&nbsp;s&nbsp;krémem pracuje dobře, je něco špatně, něco mu chybí.“
I&nbsp;z&nbsp;krátké návštěvy Votre plaisir je patrné, že manželé Hrubcovi do&nbsp;cukrárny dávají svou duši&nbsp;a&nbsp;veškerou energii. S&nbsp;úsměvem říkají, že dezerty budou prodávat, dokud je budou moci jíst. „Chceme to dělat dlouhodobě dobře. Na&nbsp;chvíli se&nbsp;k&nbsp;výkonům dokáže vybičovat každý, ale udržet to je náročné. Vidíme, že naši&nbsp;zákazníci to umějí ocenit, a&nbsp;máme pocit, že se&nbsp;nám podařilo vybudovat novou tradici. Přece jen už to děláme šestnáct let.“

Za&nbsp;milovníka dobrého jídla se&nbsp;dnes považuje kdekdo. Nefalšovanými gastronomickými nadšenci jsou nepochybně manželé Hrubcovi, kteří se&nbsp;právě nad&nbsp;dobrým jídlem seznámili, posledních dvacet let navíc pravidelně jezdí do&nbsp;Paříže, kde pronikají hluboko do&nbsp;kulinářských tajů – zejména&nbsp;těch cukrářských. „Když&nbsp;jsme do&nbsp;Paříže začali jezdit, zvládli jsme obejít i&nbsp;šedesát cukráren za&nbsp;víkend. V&nbsp;Česku tehdy cukrárny na&nbsp;takové úrovni nebyly, takže&nbsp;když&nbsp;jsme tam přijeli, měli jsme oči&nbsp;navrch hlavy,“ smějí se.
Cukrařině oba propadli natolik, že se&nbsp;rozhodli skočit do&nbsp;ní rovnýma nohama. Michal Hrubec pověsil na&n

Gabriela a Michal Hrubcovi, Votre plaisir. Sladké potěšení se srdcem Paříže

Na&nbsp;okraji obce Borová Lada, kde cesta zabíhá hlouběji do&nbsp;šumavských lesů a&nbsp;plání, stojí chalupa z&nbsp;konce 19. století. Komplexní rekonstrukce od&nbsp;pražského Studia Plyš respektuje historické vrstvy stavby a&nbsp;zároveň přináší moderní prvky, které ji otevírají do&nbsp;krajiny.
Přístup architektů se&nbsp;zakládal na&nbsp;pokoře ke&nbsp;stavbě jako celku, ke&nbsp;všem jejím vrstvám. „Ve&nbsp;smyslu její materie i&nbsp;historie, jak je domu a&nbsp;této krajině po&nbsp;celou dobu jejich bytí vlastní,“ říkají architekti ze&nbsp;Studia Plyš, Lenka Vávra a&nbsp;Petr Vávra. Nejdřív&nbsp;ale bylo nutné očistit chalupu od&nbsp;řady dřívějších nevhodných zásahů.
Problémy všichni pojali jako příležitost ke&nbsp;změně. Z&nbsp;bortící se&nbsp;hospodářské části se&nbsp;stalo nové srdce domu – obývací pokoj otevírající se&nbsp;do&nbsp;zahrady, který je zároveň portálem propojen s&nbsp;kuchyní v&nbsp;zachované části domu. Stodola, převýšená do&nbsp;krovu, dnes slouží jako účelový prostor, ale i&nbsp;coby místo pro&nbsp;podzimní posezení – na&nbsp;půl cesty mezi vnitřkem a&nbsp;vnějškem, teplem a&nbsp;zimou.
„Dispozičně dům dovoluje být používán jako dvougenerační, s&nbsp;propojením obou jednotek a&nbsp;společných částí skrze centrální schodiště,“ popisují jeho koncepci architekti. Záměrně se&nbsp;pracovalo s&nbsp;určitou otevřeností, aby majitelé mohli přirozeně reagovat na&nbsp;to, co život přináší, a&nbsp;přizpůsobovat se&nbsp;proměňujícím potřebám.
Silueta domu zůstala beze změn. Nová plošná prosklení otevírají interiér dennímu světlu a&nbsp;krajině, velké okenice ho naopak chrání před&nbsp;rozmary šumavského počasí i&nbsp;pohledy kolemjdoucích, když&nbsp;jich není třeba. Kolejnice okenic zůstávají přiznané, stejně jako pohledový beton s&nbsp;texturou odkazující na&nbsp;prkna fasády. „Nekřičet neznamená nepřiznat sebevědomě novou vrstvu, kterou stavení rekonstrukcí získalo,“ přibližují svůj přístup autoři&nbsp;přestavby.
Krov chalupy dnes nesou tři&nbsp;mohutné železobetonové sloupy. Společně se&nbsp;základy stodoly vznikly při&nbsp;rekonstrukci, protože&nbsp;nevhodné opravy z&nbsp;80. a&nbsp;90. let si zde vyžádaly nové provedení. Původní krov chalupy se&nbsp;tak ovšem podařilo zachránit. „Těžkou betonovou krytinu nahradily falcované šablony a&nbsp;některé prvky krovu zesílily přiznané ocelové příložky. V&nbsp;rámci tohoto zesílení pak vznikl prostor jak pro&nbsp;nové obytné místnosti, tak pro&nbsp;zateplení střešního pláště,“ doplňují architekti.
Vestavba je doslova přišroubovaná k&nbsp;objektu a&nbsp;vložená do&nbsp;podkroví i&nbsp;do&nbsp;historické hospodářské části. Je řešena jako moderní dřevostavba obložená vláknocementovými deskami z&nbsp;přírodních a&nbsp;recyklovaných materiálů. Část vestavby pokrývá překližka s&nbsp;přiznaným montážním materiálem. Obsahuje mimo jiné veškeré hygienické zázemí.
Zachránit se&nbsp;podařilo i&nbsp;část dřevěných podlah v&nbsp;přízemí či&nbsp;kachlová kamna s&nbsp;labyrintem, která dělají radost. „Fenoménu chalupaření i&nbsp;přes&nbsp;různé výzvy, které nám nachystal, vzdáváme hold, neboť bez&nbsp;něj by se&nbsp;chalupa dneška nedožila. Střechu jsme zateplili se&nbsp;stejným detailem lemu, jako má zmijovka, klasická čepice českých chalupářů,“ dodávají architekti ze&nbsp;Studia Plyš.
Spolupráce s&nbsp;klienty byla podle architektů po&nbsp;celou dobu radostná. „Od&nbsp;chvíle, kdy jsme společně vybírali chalupu k&nbsp;rekonstrukci a&nbsp;objevovali její kouzlo, až&nbsp;po&nbsp;práci na&nbsp;konkrétních detailech, kdy s&nbsp;námi sdíleli potěšení z&nbsp;toho, že se&nbsp;podařilo udržet myšlenku domu až&nbsp;do&nbsp;posledního šroubku,“ pochvalují si autoři.

Na&nbsp;okraji obce Borová Lada, kde cesta zabíhá hlouběji do&nbsp;šumavských lesů a&nbsp;plání, stojí chalupa z&nbsp;konce 19. století. Komplexní rekonstrukce od&nbsp;pražského Studia Plyš respektuje historické vrstvy stavby a&nbsp;zároveň přináší moderní prvky, které ji otevírají do&nbsp;krajiny.
Přístup architektů se&nbsp;zakládal na&nbsp;pokoře ke&nbsp;stavbě jako celku, ke&nbsp;všem jejím vrstvám. „Ve&nbsp;smyslu její materie i&nbsp;historie, jak je domu a&nbsp;této krajině po&nbsp;celou dobu jejich bytí vlastní,“ říkají architekti ze&nbsp;Studia Plyš, Lenka Vávra a&nbsp;Petr Vávra. Nejdřív&nbsp;ale bylo nutné očistit chalupu od&nbsp;řady dřívějších nevhodných zá

Šumavská chalupa se zmijovkou

Na&nbsp;sklonku roku 2023 se&nbsp;tradiční ruční výroba skla v&nbsp;Česku dostala na&nbsp;seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Ve&nbsp;stejné době se&nbsp;v&nbsp;domácích médiích objevila zpráva, že sklárna Květná 1794, která je jednou z&nbsp;nejdéle fungujících v&nbsp;Česku, musí po&nbsp;230 letech kvůli růstu cen energií ukončit provoz. Radost tak vystřídal smutek z&nbsp;toho, že zaniká další tradiční výroba, a&nbsp;to v&nbsp;oblasti, ve&nbsp;které se&nbsp;naše země řadí na&nbsp;světovou úroveň.
Netrvalo to naštěstí ani měsíc a&nbsp;z&nbsp;obce Strání na&nbsp;Slovácku, kde sklárna stojí, přišly dobré zprávy: Květná nekončí, našla nového majitele, který se&nbsp;zasadí o&nbsp;její záchranu. Obrat k&nbsp;lepšímu inicioval podnikatel Dušan Svoboda, který je se&nbsp;zdejší oblastí spjatý celý život. V&nbsp;době, kdy sklárna oznámila svůj konec, zrovna hledal vázy do&nbsp;interiéru svého hotelu Villa Hrušky. Ke&nbsp;spolupráci přizval právě Květnou 1794, dozvěděl se&nbsp;o&nbsp;nemilé situaci a&nbsp;rozhodl se, že by ji rád změnil.
Oslovil tak Josefa Anovčína, který stojí za&nbsp;českým rodinným holdingem AF Group, a&nbsp;společně sklárnu od&nbsp;dosavadního majitele Lubora Cervy odkoupili. „Místo jsme ale nezachránili tím, že jsme ho koupili. Je to proces, spousta práce, kterou ve&nbsp;sklárně ještě musíme odvést. Bude to dlouhá cesta, ale uděláme maximum, abychom ji zachránili,“ dodává Anovčín, když&nbsp;se&nbsp;potkáváme přímo ve&nbsp;sklárně, kde aktuálně pracuje 60 lidí, huť žhne pekelným žárem a&nbsp;písek se&nbsp;mění na&nbsp;sklářský kmen, ze&nbsp;kterého tu vzniká až&nbsp;16 barev skla.
Velkou změnou začala v&nbsp;Květné nová éra, na&nbsp;jejímž počátku stáli kromě majitelů i&nbsp;designéři&nbsp;Tomáš Kučera a&nbsp;Klára Janypková. Ti spolupracují už dlouho ve&nbsp;studiu Monotropa, které Janypková založila – a&nbsp;oba v&nbsp;rámci svojí tvorby hojně využívají právě sklo. „Je to materiál, který má nekonečný potenciál – dá se&nbsp;z&nbsp;něj vytvořit téměř cokoliv, jen je třeba najít správnou cestu. Výrobek se&nbsp;může rozbít během vteřiny, nebo naopak vydrží celé generace,“ říkají.
V&nbsp;minulosti přímo v&nbsp;Květné realizovali vlastní produkty, když&nbsp;jim ale noví majitelé sklárny nabídli kreativní vedení, bylo to pro&nbsp;ně překvapení. O&nbsp;to větší, že sklárna dosud takovou pozici neměla. „Do&nbsp;té doby jsme se&nbsp;navíc osobně ani neznali, oslovili nás&nbsp;na&nbsp;doporučení. První zprávu jsme dostali od&nbsp;designéra Michala Froňka ze&nbsp;studia Olgoj Chorchoj a&nbsp;na&nbsp;jejím základě jsme se&nbsp;sešli s&nbsp;novými majiteli. Schůzka byla příjemná a&nbsp;hned jsme cítili, že spolupráce bude fungovat,“ vzpomínají.
Nejdůležitější pro&nbsp;nové kreativní lídry bylo nastavit značku&nbsp;vlastních produktů sklárny tak, aby byla rozpoznatelná a&nbsp;měla pevné místo na&nbsp;trhu. Umně navázali na&nbsp;oblast, ve&nbsp;které sklárna vyniká dlouhodobě, což je vinné a&nbsp;nápojové sklo, ale přinesli i&nbsp;nové typy skleněných kousků, které v&nbsp;portfoliu slovácké výroby chyběly. Minulý rok uvedli minimalistickou kolekci váz&nbsp;Desidére, letos kolekci skleněných šálků na&nbsp;kávu Drop a&nbsp;reedici skleněné soupravy, kterou před&nbsp;devadesáti lety vytvořil český architekt a&nbsp;urbanista Bohuslav Fuchs.
„Snažíme se&nbsp;ovšem hledat i&nbsp;nové cesty, jak paletu precizně řemeslně zpracovaného skla rozšiřovat. Vedle toho chceme podtrhnout přednosti sklárny a&nbsp;posouvat některé výrobní procesy až&nbsp;na&nbsp;hranici možností – tím&nbsp;rozvíjíme nejen technologie, ale i&nbsp;samotné skláře. Příkladem může být limitovaná edice váz&nbsp;Ona, kterou jsme vytvořili ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;výtvarníkem Josefem Bolfem pro&nbsp;značku&nbsp;Křehký,“ přibližuje designérské duo.
Nové technologické postupy si vyžádal i&nbsp;vznik zbrusu nové kolekce Haoto, na&nbsp;níž v&nbsp;Květné spolupracovali s&nbsp;japonským architektem Kengem Kumou. Jeho ateliér oslovili sami, jelikož dlouho uvažovali o&nbsp;zapojení zahraničních tvůrců – a&nbsp;právě japonský přístup a&nbsp;minimalismus vnímali jako ideální. Sedmidílnou kolekci, skládající se&nbsp;ze&nbsp;sklenic na&nbsp;vodu, na&nbsp;červené a&nbsp;bílé víno a&nbsp;na&nbsp;saké, z&nbsp;karafy a&nbsp;ze&nbsp;dvou váz, sklárna představila v&nbsp;září na&nbsp;prestižním veletrhu Maison&amp;Objet v&nbsp;Paříži.
Haoto v&nbsp;japonštině znamená zvuk listů. Odkazuje na&nbsp;přírodní motiv, který prostupuje celým návrhem: otisk žilnatiny listu na&nbsp;dně každého skleněného předmětu. Technika výroby spočívá v&nbsp;přenášení motivů na&nbsp;dno nebo dýnko sklenic tak, aby byl proces opakovatelný i&nbsp;při&nbsp;sériové výrobě. Výsledkem jsou mimořádné subtilní výrobky s&nbsp;jednoduchým válcovým tvarem, které při&nbsp;bližším prohlédnutí odhalují promyšlený detail.
„Práce s&nbsp;jednoduchými tvary je pro&nbsp;skláře často to nejsložitější. Není výjimkou, že čím vypadá produkt jednodušeji, tím&nbsp;složitější je jednoduchosti dosáhnout. Pro&nbsp;sklárnu byla obrovská výzva vytvořit tyto tvary pomocí ručního foukání. Puristické tvary pak reliéfně doplňuje esteticky velmi silný detail kresby různých listů na&nbsp;dně produktů celé kolekce,“ dodává Kučera.
Josef Anovčín a&nbsp;Dušan Svoboda by v&nbsp;nadcházejících letech rádi dostali sklárnu Květná 1794 víc do&nbsp;světa. Už nyní jsou tenkostěnné skleničky z&nbsp;jižní Moravy v&nbsp;patnácti restauracích v&nbsp;Singapuru – a&nbsp;možná právě spolupráce s&nbsp;Kengem Kumou otevře dveře na&nbsp;další, nejen asijské trhy.

Na&nbsp;sklonku roku 2023 se&nbsp;tradiční ruční výroba skla v&nbsp;Česku dostala na&nbsp;seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Ve&nbsp;stejné době se&nbsp;v&nbsp;domácích médiích objevila zpráva, že sklárna Květná 1794, která je jednou z&nbsp;nejdéle fungujících v&nbsp;Česku, musí po&nbsp;230 letech kvůli růstu cen energií ukončit provoz. Radost tak vystřídal smutek z&nbsp;toho, že zaniká další tradiční výroba, a&nbsp;to v&nbsp;oblasti, ve&nbsp;které se&nbsp;naše země řadí na&nbsp;světovou úroveň.
Netrvalo to naštěstí ani měsíc a&nbsp;z&nbsp;obce Strání na&nbsp;Slovácku, kde sklárna stojí, přišly dobré zprávy: Květná nekončí, našla nového majitele, k

Sklárna Květná 1794. Kreativní radost ze záchrany

Chanel představuje kampaň pro&nbsp;zimu 2025/26 Coco Neige, kterou ztělesňuje japonská herečka Nana Komatsu. První kolekce v&nbsp;této řadě vznikla v&nbsp;roce 2018, už sedm let tak zásobuje náročné milovníky zimních sportů sofistikovanými a&nbsp;technicky skvěle řešenými kousky. Aktuální linie hraje kontrastními tóny mrazivě růžové, borovicově zelené, námořnicky modré a&nbsp;sytě černé. Kromě péřových bund a&nbsp;kalhot na&nbsp;svahy v&nbsp;kolekci najdete i&nbsp;beranici, kardigan, kašmírový svetr či&nbsp;doplňky jako klapky na&nbsp;uši, sluneční brýle a&nbsp;hřejivé boty z&nbsp;ovčí kůže. Atmosféru zasněžených vrcholků hor zachytil fotograf Sean Thomas.

Chanel: Kolekce Coco Neige pro nadcházející zimní sezónu

Upršený podzimní den vytváří kolem strahovského stadionu zvláštní atmosféru. Člověk&nbsp;si tady skoro ani nepřipadá jako v&nbsp;Praze. V&nbsp;kolosálním objektu má nově ateliér sklář Johan Pertl, jenž hledal zázemí, kde by mohl od&nbsp;píky tvořit svoje plastiky z&nbsp;taveného skla. Procházíme prostorem, který se&nbsp;brzy promění v&nbsp;dílnu s&nbsp;žhnoucí pecí. I&nbsp;když&nbsp;pec není to jediné, s&nbsp;čím Pertl při&nbsp;zahřívání sklářského kmene pracuje.
„Dodělávám doktorát na&nbsp;UMPRUM a&nbsp;vytvořil jsem čočku, skrze kterou pomocí slunečních paprsků zkouším zahřívat materiály. Tavil jsem s&nbsp;ní zatím hliník&nbsp;– a&nbsp;šlo to dobře, vytáhl jsem to až&nbsp;na&nbsp;1100 °C. To je teplota, kterou je možné použít i&nbsp;na&nbsp;tavení skla,“ přibližuje. Johan Pertl rád zkoumá všechny možnosti, které mu práce se&nbsp;sklem dává, a&nbsp;rád se&nbsp;vydává taky na&nbsp;průzkum mimo vyjeté koleje. Možná je to i&nbsp;díky tomu, že se&nbsp;ve&nbsp;své tvorbě řídí spíše intuicí a&nbsp;sám říká, že ho právě ona zavedla k&nbsp;designu.
„Původně jsem ale studoval stavebku, což mě trošku&nbsp;zabrzdilo. Pak jsem chvíli cestoval, sbíral borůvky ve&nbsp;Švédsku, učil děti na&nbsp;horách děti na&nbsp;snowboardu, dělal malíře bytů v&nbsp;Londýně. Po&nbsp;tomhle poflakování jsem šel na&nbsp;průmyslový design na&nbsp;ČVUT, protože&nbsp;UMPRUM mi přišla nedostupná a&nbsp;neuměl jsem kreslit. Škola mi ale nevyhovovala, takže&nbsp;jsem se&nbsp;nakonec přece jen přihlásil na&nbsp;UMPRUM – a&nbsp;dostal jsem se&nbsp;tam. Byl to pro&nbsp;mě skvělý posun,“ vypráví Pertl.
Už na&nbsp;ČVUT budoucí designér pracoval se&nbsp;sklem. Tvořil formy, které si tak trochu žily vlastním životem – byly popraskané a&nbsp;na&nbsp;první pohled nevypadaly příliš esteticky. Když&nbsp;poprvé přijel na&nbsp;huť a&nbsp;zdejší sklář mu z&nbsp;nich vyfoukl první objekty, fascinovalo ho, jak se&nbsp;všechny nedokonalosti formy na&nbsp;skle projeví. „Od&nbsp;té chvíle jsem nebyl schopný myslet na&nbsp;nic jiného. Tenhle přístup využívám doteď – přirozené deformace, které vznikají při&nbsp;tvůrčím&nbsp;procesu.“
Na&nbsp;UMPRUM nastoupil do&nbsp;ateliéru Ronyho Plesla, který mu nechal v&nbsp;jeho punkovém přístupu zcela volnou ruku. Ještě v&nbsp;průběhu studií začal pracovat pro&nbsp;sklářské studio Dechem, kde sklo pochopil do&nbsp;větší hloubky, a&nbsp;nakonec si otevřel vlastní ateliér s&nbsp;dílnou na&nbsp;Vysočině. Od&nbsp;produktového designu, jemuž se&nbsp;věnoval původně, se&nbsp;čím dál víc vzdaloval. Cítil, že je pro&nbsp;něj příliš limitující.
„Navíc hrozně rád pracuju rukama – a&nbsp;to u&nbsp;průmyslového designu není možné. U&nbsp;něj se&nbsp;dělá všechno hodně od&nbsp;stolu, já naopak rád trávím co nejvíc času v&nbsp;dílně různými experimenty. Sériová výroba mi přijde neosobní – a&nbsp;to ji nechci vůbec shazovat. Ale vnímám to tak, že chci s&nbsp;každou věcí, kterou tvořím, strávit co nejvíc času. Některé kusy vyrábím měsíce, a&nbsp;když&nbsp;je pak přivezu klientům domů a&nbsp;vidím, jakou z&nbsp;nich mají radost, je tam pro&nbsp;mě ta osobní rovina, která mi víc vyhovuje,“ vysvětluje Pertl.
Jedny z&nbsp;prvních skutečně signifikantních kousků, které Johan Pertl vytvořil, byly stolky z&nbsp;taveného křišťálového skla. Vypadají, jako kdyby byly výsledkem dlouhého přírodního procesu. Mimochodem, právě příroda je mu velkým zdrojem inspirace. Eroze, krápníky, tekoucí láva, vodopády, pobřeží bičované oceánem… Jednotlivé přírodní úkazy se&nbsp;snaží napodobovat a&nbsp;v&nbsp;dílně pak vznikají objekty, které na&nbsp;první pohled zaujmou svou surovostí a&nbsp;estetikou zároveň.
Z&nbsp;obdivu toho, co všechno umí vytvarovat příroda, vychází i&nbsp;Pertlova práce s&nbsp;českým mramorem. S&nbsp;tím, jak se&nbsp;jeho přístup stále více posouval ke&nbsp;sběratelskému designu, k&nbsp;tvorbě soch, které mají zároveň i&nbsp;nějakou funkci, objevoval materiály, které lze tímto způsobem využít. Když&nbsp;pak v&nbsp;lomu ve&nbsp;Slivenci objevil červený mramor s&nbsp;bílým žilkováním, věděl, že je to je přesně ten materiál, který chce využívat. Pod&nbsp;rukama mu tak začaly vznikat masivní stolky-sochy, které kombinují neopracovaný slivenský mramor se&nbsp;sklem. Dva zcela odlišné materiály mají neuvěřitelnou dynamiku a&nbsp;vytvářejí atmosféru jakési zvláštní nerovnováhy.
V&nbsp;poslední době se&nbsp;ale Pertl ještě více posunul k&nbsp;ryze uměleckému projevu. Na&nbsp;cestu k&nbsp;němu mu pomohli právě jeho klienti – sběratelé umění. Vždy si je rád zval do&nbsp;svého ateliéru na&nbsp;Vysočině, nově má pro&nbsp;všechny dveře otevřené i&nbsp;na&nbsp;Strahově. Věří totiž, že právě z&nbsp;dialogu vycházejí ty nejlepší nápady, že právě díky němu se&nbsp;rozdmýchá jeho vnitřní kreativní oheň. „Jednou za&nbsp;mnou přijeli do&nbsp;ateliéru lidi, kteří mi vyprávěli o&nbsp;své zahradě. A&nbsp;řekli mi, že by pro&nbsp;ni chtěli vytvořit nějaké objekty, že mi ale nechají úplně volnou ruku. Povídali jsme si o&nbsp;tom, co je zajímá, a&nbsp;pak mi vyprávěli, jak jim jednou do&nbsp;zahrady udeřil blesk. Právě toho jsem se&nbsp;chytil a&nbsp;začal tvořit,“ usmívá se&nbsp;Pertl. Výsledkem spolupráce jsou dva klikatící se&nbsp;objekty, které připomínají blesk, ale jsou víc organické.
Pro&nbsp;jiné klienty zas vytvořil monumentální skleněný objekt v&nbsp;růžové barvě nazvaný Fontána&nbsp;mládí, který je rovněž určen pro&nbsp;zahradu – vytváří v&nbsp;ní zajímavé napětí v&nbsp;kontrastu s&nbsp;okolními rostlinami. Právě to je směr, kterým se&nbsp;nyní Johan Pertl vydává, což bylo patrné i&nbsp;na&nbsp;projektu Dawn, který představil na&nbsp;letošním Designbloku. „Vlastně zjišťuju, že jsem trochu megaloman. Ty moje věci se&nbsp;neustále zvětšují, takže&nbsp;se&nbsp;nebráním ani nějakým větším zakázkám. Klidně i&nbsp;do&nbsp;veřejného prostoru.“
&nbsp;
Vystudoval průmyslový design na&nbsp;Fakultě architektury ČVUT, poté Johan Pertl pokračoval na&nbsp;UMPRUM, do&nbsp;Ateliéru skla Ronyho Plesla. Už během studií začal působit ve&nbsp;studiu Dechem a&nbsp;společně se&nbsp;spolužákem Tomášem Kučerou založil na&nbsp;Vysočině vlastní dílnu na&nbsp;tavenou plastiku. Nedávno dílnu přesunul do&nbsp;pražského strahovského stadionu, protože&nbsp;chce být blíž lidem, pro&nbsp;které tvoří. Věří, že právě ze&nbsp;setkání v&nbsp;jeho tvůrčím&nbsp;prostoru vznikají nejzajímavější díla.

Upršený podzimní den vytváří kolem strahovského stadionu zvláštní atmosféru. Člověk&nbsp;si tady skoro ani nepřipadá jako v&nbsp;Praze. V&nbsp;kolosálním objektu má nově ateliér sklář Johan Pertl, jenž hledal zázemí, kde by mohl od&nbsp;píky tvořit svoje plastiky z&nbsp;taveného skla. Procházíme prostorem, který se&nbsp;brzy promění v&nbsp;dílnu s&nbsp;žhnoucí pecí. I&nbsp;když&nbsp;pec není to jediné, s&nbsp;čím Pertl při&nbsp;zahřívání sklářského kmene pracuje.
„Dodělávám doktorát na&nbsp;UMPRUM a&nbsp;vytvořil jsem čočku, skrze kterou pomocí slunečních paprsků zkouším zahřívat materiály. Tavil jsem s&nbsp;ní zatím hliník&nbsp;– a&nbsp;šlo to dobře, vytáhl jsem to až&nbsp;na&nbsp

Johan Pertl. Skleněné fascinace nedokonalostí formy

autor

Zatímco český trh zůstává utlumený vysokými sazbami a&nbsp;opatrností, zahraniční reality zažívají boom. Investoři&nbsp;míří za&nbsp;daňovými výhodami, vyššími výnosy i&nbsp;životním stylem, který domácí trh nabídnout nemůže. Dubaj a&nbsp;další emiráty lákají dynamikou a&nbsp;luxusem, Evropa zase stabilitou a&nbsp;legislativní jistotou.
&nbsp;
Podle žebříčku&nbsp;Knight Frank Prime Global Cities Index vzrostly průměrné ceny prémiových rezidenčních nemovitostí ve&nbsp;světových metropolích v&nbsp;roce do&nbsp;března 2025 o&nbsp;2,8 %, přičemž největší růst zaznamenaly trhy v&nbsp;Asii a&nbsp;na&nbsp;Blízkém východě. A&nbsp;podle reportu PwC a&nbsp;Urban Land Institute Emerging Trends in Real Estate: Global 2025 investoři&nbsp;stále více sledují destinace s&nbsp;vyšším výnosovým potenciálem, nižším daňovým zatížením a&nbsp;výrazným rozvojem infrastruktury – od&nbsp;jižní Evropy přes&nbsp;Blízký východ až&nbsp;po&nbsp;jihovýchodní Asii.
Dubaj a&nbsp;spol.: investiční hotspot mimo Evropu
Jedním z&nbsp;regionů, který v&nbsp;posledních letech přitahuje nebývalou pozornost českých investorů, jsou právě Spojené arabské emiráty, především Dubaj. „Dubaj je obecně atraktivní lokalitou pro&nbsp;investice do&nbsp;nemovitostí díky několika klíčovým faktorům: stabilnímu ekonomickému růstu, daňovým výhodám pro&nbsp;investory, vysoké poptávce po&nbsp;nájemních jednotkách i&nbsp;rozsáhlému rozvoji infrastruktury,“ říká Marianna Krausová ze&nbsp;společnosti Lexxus Norton. Dodává, že zde navíc hraje roli i&nbsp;určitá míra prestiže&nbsp;– v&nbsp;luxusních segmentech to podporuje likviditu a&nbsp;udržování hodnoty.
Aktuálně patří mezi nejzajímavější projekty Dubai Islands, nové pobřežní město s&nbsp;21 km pláží, devíti marinami a&nbsp;první profesionální osmnáctkou u&nbsp;moře v&nbsp;emirátu. „Jde o&nbsp;prémiovou waterfront rezidenci, která oslovuje mezinárodní klientelu se&nbsp;zájmem o&nbsp;krátkodobé i&nbsp;dlouhodobé bydlení. Navíc jde o&nbsp;jednu z&nbsp;posledních příležitostí získat nemovitost s&nbsp;přímým vstupem na&nbsp;pláž v&nbsp;emirátu – a&nbsp;to je výjimečnost, která formuje hodnotu majetku v&nbsp;dlouhodobém horizontu,“ dodává Krausová.
Další zajímavou lokalitou je Dubai Maritime City, umělý poloostrov jen deset minut od&nbsp;nejvyššího mrakodrapu světa Burj Khalifa. Kombinuje panoramatické výhledy s&nbsp;plánovanou linkou metra, což je zatím v&nbsp;Dubaji výsada jen několika čtvrtí. Podle Krausové jde o&nbsp;jednu z&nbsp;posledních velkých pobřežních lokalit v&nbsp;centru města s&nbsp;potenciálem vysokého prémiového nájemného i&nbsp;kapitálového zhodnocení.
Na&nbsp;opačném konci investičního spektra stojí Motor City, klidnější rezidenční čtvrť pro&nbsp;rodiny. Díky nižším vstupním cenám a&nbsp;stabilní poptávce po&nbsp;dlouhodobých pronájmech představuje spíše konzervativní investiční volbu. „Vstupní ceny zůstávají nižší oproti centrálním oblastem, ale s&nbsp;potenciálem postupného růstu hodnoty díky rozšiřující se&nbsp;infrastruktuře,“ říká Krausová.
Podle makléřky Natálie Jelínkové ze&nbsp;společnosti Rellox stojí za&nbsp;pozornost i&nbsp;rychle rostoucí emirát Ras Al Khaimah, který sází na&nbsp;rozvoj velkých komunitních projektů i&nbsp;butikových rezidencí se&nbsp;zajímavými platebními kalendáři&nbsp;a&nbsp;možnostmi brandingu. „Spolupracujeme s&nbsp;master developery, kteří staví obrovské komunity – tak, aby tam měli všichni vše a&nbsp;nepotřebovali z&nbsp;ní ani ve&nbsp;výsledku odcházet. Na&nbsp;druhou stranu ale vybíráme i&nbsp;projekty od&nbsp;butikových developerů, které jsou vždy něčím atraktivní pro&nbsp;investory, ať už splátkovým kalendářem, lokalitou nebo cenou,“ říká Jelínková.
Evropa láká stabilitou a&nbsp;legislativou
Vedle exotických destinací zůstávají v&nbsp;hledáčku&nbsp;investorů i&nbsp;tradiční evropské trhy. Portugalsko a&nbsp;Španělsko těží z&nbsp;dlouhodobě silného turistického ruchu, příznivého klimatu a&nbsp;dostupných hypoték&nbsp;pro&nbsp;cizince. Oba trhy jsou navíc relativně transparentní, což usnadňuje právní due diligence. V&nbsp;Portugalsku je stále aktivní řada pobídkových programů pro&nbsp;zahraniční investory, zatímco ve&nbsp;Španělsku zůstává velmi atraktivní zejména&nbsp;jih země – Andalusie a&nbsp;pobřeží Costa del Sol.
Diverzifikace je klíč
Ať už se&nbsp;investor rozhodne pro&nbsp;Dubaj, jih Evropy nebo vzdálenější destinace, experti se&nbsp;shodují: klíčem k&nbsp;úspěchu je kombinace lokální expertizy, správně nastavené právní struktury a&nbsp;dlouhodobého horizontu. Výnosy ze&nbsp;zahraničních nemovitostí mohou být vyšší než doma, ale s&nbsp;sebou nesou i&nbsp;specifická rizika – od&nbsp;měnových přes&nbsp;regulatorní až&nbsp;po&nbsp;politická.
&nbsp;
&nbsp;
Marianna Krausová, LEXXUS NORTON
Dubaj je obecně atraktivní lokalitou pro&nbsp;investice do&nbsp;nemovitostí díky několika klíčovým faktorům: stabilnímu ekonomickému růstu, daňovým výhodám pro&nbsp;investory (např. absence daně z&nbsp;příjmů u&nbsp;fyzických osob), vysoké poptávce po&nbsp;nájemních jednotkách zejména&nbsp;ze&nbsp;strany expatriotů i&nbsp;turistů, a&nbsp;rozsáhlému rozvoji infrastruktury. Navíc se&nbsp;v&nbsp;Dubaji kumuluje prestiž – to podporuje likviditu a&nbsp;udržování hodnoty v&nbsp;luxusních segmentech trhu. Bez&nbsp;kvalitního poradenství se&nbsp;ale dobrá investice do&nbsp;nemovitosti v&nbsp;Dubaji neobejde – což zdůrazňuje, že výběr projektu, právní struktura a&nbsp;lokální expertiza jsou nezbytné pro&nbsp;úspěch.
&nbsp;
Dubai Islands
Rezidenční projekt Dubai Islands lze podle Krausové označit za&nbsp;nový turistický hotspot Dubaje. Vyrůstá na&nbsp;pobřeží a&nbsp;jeho součástí je 21 kilometrů pláží i&nbsp;devět marin. Do&nbsp;srdce metropole s&nbsp;Burj Khalifa se&nbsp;autem dostanete za&nbsp;dvacet minut, na&nbsp;mezinárodní letiště za&nbsp;pouhých deset minut. Projekt navíc přináší profesionální 18jamkové golfové hřiště u&nbsp;moře. Masterplán překonává koncept Palm Jumeirah propracovanější vizí urbánního prostoru. „Projekt Dubai Islands je prémiovou waterfront rezidencí, která oslovuje mezinárodní klientelu se&nbsp;zájmem o&nbsp;krátkodobé i&nbsp;dlouhodobé bydlení. Blízkost klíčových destinací města investiční atraktivitu ještě posiluje. Navíc jde o&nbsp;jednu z&nbsp;posledních příležitostí získat nemovitost s&nbsp;přímým vstupem na&nbsp;pláž v&nbsp;emirátu – a&nbsp;to je výjimečnost, která formuje hodnotu majetku v&nbsp;dlouhodobém horizontu,“ dodává Krausová.
&nbsp;
Dubai Maritime City
Další investiční tip nabízí lokalitu, kde se&nbsp;přímořský luxus setkává s&nbsp;urbánním centrem Dubaje. Rezidence Dubai Maritime City se&nbsp;nachází na&nbsp;umělém poloostrově, ze&nbsp;kterého se&nbsp;pouhých deset minut od&nbsp;Burj Khalifa otevírají panoramatické výhledy na&nbsp;Arabské moře. Plánovaná linka metra tu navíc vytvoří výsadu, kterou v&nbsp;Dubaji nabízí jen hrstka lokalit. Polyfuknční pojetí projektu spojí rezidence s&nbsp;hotely, kancelářemi, restauracemi i&nbsp;plážovými kluby a&nbsp;kavárnami. „Jde o&nbsp;jednu z&nbsp;posledních velkých pobřežních lokalit v&nbsp;centru Dubaje. Po&nbsp;luxusním waterfront bydlení je navíc ve&nbsp;městě silná poptávka. Pro&nbsp;nájemce je atraktivní zejména&nbsp;přímořská lokalita v&nbsp;kombinaci s&nbsp;metrem, takže&nbsp;se&nbsp;tu očekává vysoká obsazenost a&nbsp;prémiové nájemné, tudíž i&nbsp;velký potenciál kapitálového zhodnocení,“ míní Krausová.
&nbsp;
Motor City
Další investiční tip přináší rovnováhu mezi klidem a&nbsp;městským životem – rezidence Motor City je totiž umístěná mimo ruch metropole, přitom se&nbsp;ale nachází pouhých dvacet minut od&nbsp;Dubai Marina a&nbsp;pětadvacet minut od&nbsp;Burj Khalifa. Master plan vytváří prostředí pro&nbsp;aktivní životní styl – běžecké tratě, cyklostezky a&nbsp;sportovní zařízení se&nbsp;tu prolínají se&nbsp;zelení a&nbsp;prostornými bulváry. Architektura kombinuje nízkopodlažní rezidence, vily a&nbsp;townhousy. Školy, zdravotní zařízení a&nbsp;maloobchod přímo v&nbsp;lokalitě eliminují nutnost každodenních cest. Motor City podle Krausové oslovuje rodiny hledající stabilitu a&nbsp;prostor, tedy segment s&nbsp;konzistentní poptávkou po&nbsp;dlouhodobých pronájmech. Lokalita zároveň představuje vyváženou volbu pro&nbsp;investory preferující spolehlivý výnos před&nbsp;spekulativním růstem. „Vstupní ceny zůstávají nižší oproti centrálním oblastem, ale s&nbsp;potenciálem postupného růstu hodnoty díky rozšiřující se&nbsp;infrastruktuře,“ říká Krausová.
&nbsp;
Natálie Jelínková, Rellox
Obecně spolupracujeme s&nbsp;master developery, kteří staví obrovské komunity (tak, aby tam měli všichni vše a&nbsp;nepotřebovali z&nbsp;ní ani ve&nbsp;výsledku odcházet – shopping mally, zelené oázy, školy a&nbsp;univerzity, business centra...). Na&nbsp;druhou stranu ale vybíráme i&nbsp;projekty od&nbsp;butikových developerů, které jsou vždy něčím atraktivní pro&nbsp;investory, ať už splátkovým kalendářem, lokalitou, cenou.. Prostě investorsky zajímavé věci.

Zatímco český trh zůstává utlumený vysokými sazbami a&nbsp;opatrností, zahraniční reality zažívají boom. Investoři&nbsp;míří za&nbsp;daňovými výhodami, vyššími výnosy i&nbsp;životním stylem, který domácí trh nabídnout nemůže. Dubaj a&nbsp;další emiráty lákají dynamikou a&nbsp;luxusem, Evropa zase stabilitou a&nbsp;legislativní jistotou.
&nbsp;
Podle žebříčku&nbsp;Knight Frank Prime Global Cities Index vzrostly průměrné ceny prémiových rezidenčních nemovitostí ve&nbsp;světových metropolích v&nbsp;roce do&nbsp;března 2025 o&nbsp;2,8 %, přičemž největší růst zaznamenaly trhy v&nbsp;Asii a&nbsp;na&nbsp;Blízkém východě. A&nbsp;podle reportu PwC a&nbsp;Ur

Nemovitosti bez hranic.

Grandhotel Pupp platí už přes&nbsp;tři&nbsp;století za&nbsp;karlovarský etalon přepychu a&nbsp;prvotřídního pohostinství. Do&nbsp;jeho bohaté historie pravidelně nahlíží designérka Magdalena Hopkins, která postupně proměňuje velkou část zdejších interiérů. Její poslední počin nese název Heritage Suite a&nbsp;vzešel ze&nbsp;spolupráce českého kreativního studia Stopka a&nbsp;italské značky Gallotti&amp;Radice, od&nbsp;níž pochází veškerý použitý nábytek.
Nový apartmán, který propojil původní tři&nbsp;pokoje, se&nbsp;nachází přímo nad&nbsp;hlavním vchodem hotelu a&nbsp;rozkládá se&nbsp;na&nbsp;ploše 127 m2. Zdařile propojuje eleganci historie se&nbsp;současným stylem. Hopkins úzce spolupracovala se&nbsp;Silvií Gallotti a&nbsp;jejím týmem, díky čemuž vznikla část interiérového vybavení přímo na&nbsp;míru apartmánu.
„Podařilo se&nbsp;nám vytvořit prostor, který vyniká a&nbsp;je plný historie hotelu. V&nbsp;případě značky Gallotti&amp;Radice se&nbsp;dají všechny kousky skvěle kombinovat, vše je elegantní, perfektní v&nbsp;každém detailu a&nbsp;nadčasové. Chtěli jsme vytvořit apartmán, který budí dojem domova – a&nbsp;to se&nbsp;myslím povedlo,“ přibližuje Magdalena Hopkins. A&nbsp;dodává, že nejtěžší pro&nbsp;ni při&nbsp;navrhování byla práce s&nbsp;osvětlením, které musí podtrhnout vyznění apartmánů a&nbsp;ladit s&nbsp;každým kouskem nábytku.
Dominantou Heritage Suite je zakřivená pohovka v&nbsp;obývacím pokoji, který navazuje na&nbsp;jídelní kout pro&nbsp;soukromé stolování. Prostor zároveň rozšiřuje soukromý balkon s&nbsp;výhledem na&nbsp;kolonádu. Ložnici s&nbsp;king-size postelí zdobí umělecká tapeta na&nbsp;míru, jejíž základní motiv vychází z&nbsp;ruční malby. Součástí apartmánu je navíc samostatná šatna a&nbsp;šatní místnost a&nbsp;dvě koupelny obložené mramorem.

Grandhotel Pupp platí už přes&nbsp;tři&nbsp;století za&nbsp;karlovarský etalon přepychu a&nbsp;prvotřídního pohostinství. Do&nbsp;jeho bohaté historie pravidelně nahlíží designérka Magdalena Hopkins, která postupně proměňuje velkou část zdejších interiérů. Její poslední počin nese název Heritage Suite a&nbsp;vzešel ze&nbsp;spolupráce českého kreativního studia Stopka a&nbsp;italské značky Gallotti&amp;Radice, od&nbsp;níž pochází veškerý použitý nábytek.
Nový apartmán, který propojil původní tři&nbsp;pokoje, se&nbsp;nachází přímo nad&nbsp;hlavním vchodem hotelu a&nbsp;rozkládá se&nbsp;na&nbsp;ploše 127 m2. Zdařile propojuje eleganci historie se&nbsp;současným stylem. Hopkins úzce sp

Heritage Suite, Grandhotel Pupp. Moderní elegance s nádechem historie

Varšavu Češi&nbsp;dlouho opomíjeli. Metropole našich sousedů neměla pro&nbsp;nás&nbsp;kouzlo Vídně, Berlína&nbsp;ani Budapešti. Mezitím se&nbsp;z&nbsp;Polska stal tygr střední Evropy, který nám utíká, a&nbsp;Varšava se&nbsp;proměnila v&nbsp;tepající metropoli západního střihu. Nejvyšší čas dohnat resty!
 
 Varšava nemá moc ikonických budov, které by se&nbsp;uchytily v&nbsp;obecném povědomí. Vlastně jen jednu. Monumentální siluetu Paláce kultury a&nbsp;vědy, polskou větší obdobu pražského Internationalu – a&nbsp;obě jen kopírovaly sovětský stalinistický styl. Jedni monumentální stavbu považují za&nbsp;komunistickou jizvu, druzí za&nbsp;symbol, bez&nbsp;něhož si město už nejde představit. Z&nbsp;vyhlídky vysoko v&nbsp;oblacích je ale jasně vidět, jak se&nbsp;Varšava proměnila. Kolem vyrostl „varšavský Manhattan“ a&nbsp;310 metrů vysoká Varso Tower, nejvyšší budova Evropské unie.
Kdo chce pochopit Varšavu, měl by znát její tíživou historii. Během druhé světové války byla jedním z&nbsp;nejvíce postižených evropských měst. Odhaduje se, že boje zničily asi 85 % města, první už při&nbsp;obléhání v&nbsp;roce 1939. Když&nbsp;do&nbsp;města vpadli nacisté, celá varšavská židovská populace, třetina obyvatel (!), byla nahnána&nbsp;do&nbsp;ghetta. A&nbsp;v&nbsp;něm se&nbsp;roce 1943 odehrálo hrdinné židovské povstání. Další, už celovaršavské, přišlo o&nbsp;rok později, kdy německá vojska systematicky vypálila a&nbsp;srovnala se&nbsp;zemí velkou část centra.
Interaktivní expozice Muzea varšavského povstání vtáhne návštěvníky do&nbsp;dramatických událostí, kdy se&nbsp;město postavilo proti nacistické okupaci. Je to místo, které pomůže pochopit hlubší vrstvy místní identity. „Znám Poláky, kteří sem chodí dvakrát ročně, protože&nbsp;muzeum je tak velké, že se&nbsp;to nedá pojmout při&nbsp;jedné návštěvě,“ říká Pavel Trojan z&nbsp;Polské turistické organizace, který zná Polsko jako své boty a&nbsp;je autorem několika tamních průvodců.
Když&nbsp;člověk&nbsp;zjistí, jak moc byla Varšava během druhé světové války poničená, je příběh její rekonstrukce ještě silnější. Staré Město, které svými barevnými štíty měšťanských domů připomíná mnohá jiná polská města, museli Varšavané znovu postavit podle historických plánů. Dnes je malebná čtvrť na&nbsp;seznamu UNESCO nejen kvůli dávné historii, ale i&nbsp;díky této úžasné obnově.
&nbsp;
Za&nbsp;jídlem. Varšava má celkově zajímavou gastroscénu. Když&nbsp;jdou Poláci jíst ven, preferují světové kuchyně, a&nbsp;proto je opravdu z&nbsp;čeho vybírat. „Oblíbená je teď hlavně japonská, a&nbsp;tak jako všude jinde ve&nbsp;světě je tu v&nbsp;kurzu matcha,“ popisuje mladý Varšavan Jakub. Když&nbsp;je řeč o&nbsp;Japonsku: málokdo ví, že polská metropole na&nbsp;jaře zrůžoví. Na&nbsp;několik týdnů se&nbsp;hlavně ulice Żytnia ve&nbsp;čtvrti Wola promění v&nbsp;tunel rozkvetlých sakur, které přitahují nejen fotografy. Varšava totiž před&nbsp;třiceti lety dostala od&nbsp;obyvatel prefektury Hokkaidó darem tisíc japonských třešní.
Za&nbsp;návštěvu stojí populární Hala Koszyki. Ve&nbsp;zmodernizovaném industriálním prostoru se&nbsp;tu pod&nbsp;jednou střechou spojují chutě celého světa. Letos na&nbsp;podzim je ve&nbsp;food hall, pod&nbsp;vedením slavného polského šéfkuchaře Mateusze Gesslera, mimo jiné k&nbsp;ochutnání menu Nowa Karta Warszawy, které oslavuje kulinární identitu hlavního města. Nechybí flaki po&nbsp;varšavsku, tedy tradiční polská polévka. Je to taková naše dršťková, ale méně papriková, a&nbsp;naopak voňavější po&nbsp;muškátovém květu a&nbsp;pepři. „Chuť, kterou si pamatuji z&nbsp;dětství, je okurková polévka mé mámy, kterou vařila v&nbsp;Paříži, ale podle varšavského receptu z&nbsp;dob jejího mládí, a&nbsp;také švestkový koláč z&nbsp;uherských švestek od&nbsp;mé prababičky,“ vzpomíná na&nbsp;místní pokrmy „polský Pohlreich“.
Stylové kavárny a&nbsp;bary ve&nbsp;varšavských ulicích střídají tradiční mléčné bary. Nabízejí jednoduché, levné, ale chutné jídlo, které připomíná, jak vypadala každodenní polská strava za&nbsp;dob komunismu. Pokud hledáte autentický zážitek, zamiřte do&nbsp;Marszałkowski Bar Mleczny nebo do&nbsp;oblíbeného bistra Pyzy, Flaki Gorące!, které má ve&nbsp;Varšavě dvě pobočky – tu první ve&nbsp;čtvrti Praga.
&nbsp;
Do&nbsp;Pragy. I&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;to nabízí a&nbsp;jistě by nám to lichotilo, varšavská čtvrť Praga se&nbsp;nejmenuje podle pražské metropole. Název území na&nbsp;pravém břehu Visly pochází ze&nbsp;starého polského slovesa prażyć neboli vypalovat, protože&nbsp;místní tuto oblast kdysi vykáceli a&nbsp;vypálili, aby získali půda pro&nbsp;nové osídlení. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;centra válka Pragu zničila o&nbsp;poznání méně. Proto si dodnes zachovala hodně z&nbsp;původní zástavby z&nbsp;19. a&nbsp;počátku 20. století. Staré ulice s&nbsp;dochovanými činžovními domy často skrývají i&nbsp;dvory, do&nbsp;kterých se&nbsp;dá nahlédnout.
Od&nbsp;90. let, a&nbsp;zvlášť po&nbsp;roce 2000 začala Praga přitahovat umělce, alternativní scénu a&nbsp;mladé podnikatele. Gentrifikace je tu tak v&nbsp;plném proudu, i&nbsp;tak si ale čtvrť uchovává dost ze&nbsp;své osobitosti. Někdy se&nbsp;Praga přirovnává k&nbsp;berlínskému Kreuzbergu – staré továrny a&nbsp;sklady se&nbsp;mění na&nbsp;galerie, ateliéry, kluby a&nbsp;kulturní centra. Mezi největší z&nbsp;nich patří Soho Factory nebo Centrum Praskie Koneser, kde se&nbsp;nachází muzeum vodky, jehož prostřednictvím se&nbsp;dá taky nahlédnout do&nbsp;polské duše. Vodka k&nbsp;našim severním sousedům zkrátka patří, dokonce se&nbsp;přou, zda ji kdysi vymysleli oni, anebo Rusové.
&nbsp;
Poslouchat Chopina. Přestože&nbsp;má Varšava pověst betonové metropole, dokáže překvapit množstvím zeleně. Královský park Łazienki je místo, kam se&nbsp;vydávají rodiny na&nbsp;piknik a&nbsp;senioři&nbsp;na&nbsp;procházku. V&nbsp;létě se&nbsp;zde pod&nbsp;širým nebem konají Chopinovy koncerty. V&nbsp;okolí pomníku&nbsp;polského génia posedávají i&nbsp;postávají stovky lidí různého věku&nbsp;a&nbsp;poslouchají hrající umělce. Jedná se&nbsp;o&nbsp;jednu z&nbsp;nejstarších a&nbsp;nejoblíbenějších hudebních tradic ve&nbsp;městě – sahá až&nbsp;do&nbsp;roku 1959. Zdarma přístupné recitály se&nbsp;konají každou neděli od&nbsp;května do&nbsp;září a&nbsp;atmosféra je opravdu unikátní.
Po&nbsp;skončení koncertu, kdy tóny Chopinových skladeb ještě doznívají v&nbsp;hlavách posluchačů, je ideální příležitost k&nbsp;procházce tímto rozlehlým parkem s&nbsp;jezery, pavilony a&nbsp;sochami. Cesta vedoucí přes&nbsp;upravené aleje se&nbsp;postupně vine k&nbsp;elegantnímu klasicistnímu paláci, který vznikl v&nbsp;17. století pro&nbsp;krále Stanislava Augusta Poniatowského. Palác Łazienki, obklopený vodou a&nbsp;zahradami, sloužil jako letní rezidence a&nbsp;dnes je z&nbsp;něj oblíbené místo setkávání.
&nbsp;
Polonia. Náznaky toho, jak majestátně kdysi Varšava vypadala, lze dodnes spatřit na&nbsp;třídě zvané Jeruzalémské Aleje, jedné z&nbsp;hlavních tepen centra města. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;budovy lemující tuto trasu je snadné pochopit, proč byla Varšava kdysi nazývána&nbsp;„Paříží Východu“. A&nbsp;přestože&nbsp;jsou tyto stavby působivé, žádná z&nbsp;nich nevyniká tak jako hotel Polonia Palace, ve&nbsp;kterém po&nbsp;válce chvíli sídlila i&nbsp;československá ambasáda.
Hotel, z&nbsp;jehož pokojů je výhled na&nbsp;Palác kultury a&nbsp;vědy, otevřel své brány v&nbsp;roce 1913. Byla to doba, kdy Polsko stále spadalo pod&nbsp;carskou nadvládu. V&nbsp;latině se&nbsp;Polsko řekne Polonia. Název Polonia Palace si proto vybral majitel hotelu, hrabě Konstanty Przeździecki, aby občanům Varšavy připomněl, že Polsko „by mělo vždy existovat v&nbsp;srdci a&nbsp;mysli“. Samotná Varšava v&nbsp;člověku&nbsp;zůstane určitě, ať už v&nbsp;ní stráví jen pár dní, nebo se&nbsp;rozhodne zůstat delší čas.

Varšavu Češi&nbsp;dlouho opomíjeli. Metropole našich sousedů neměla pro&nbsp;nás&nbsp;kouzlo Vídně, Berlína&nbsp;ani Budapešti. Mezitím se&nbsp;z&nbsp;Polska stal tygr střední Evropy, který nám utíká, a&nbsp;Varšava se&nbsp;proměnila v&nbsp;tepající metropoli západního střihu. Nejvyšší čas dohnat resty!
 
 Varšava nemá moc ikonických budov, které by se&nbsp;uchytily v&nbsp;obecném povědomí. Vlastně jen jednu. Monumentální siluetu Paláce kultury a&nbsp;vědy, polskou větší obdobu pražského Internationalu – a&nbsp;obě jen kopírovaly sovětský stalinistický styl. Jedni monumentální stavbu považují za&nbsp;komunistickou jizvu, druzí za&nbsp;symbol, bez&nbsp;něhož si měs

Varšava. Charismatický Manhattan s polskou duší

Rakouský Schladming, alpský ráj úžasně situovaný mezi pohořím Schladminger Tauern a&nbsp;masivem Dachstein. Nabízí perfektně upravené sjezdovky, desítky kilometrů běžeckých tratí a&nbsp;spolehnout se&nbsp;můžete na&nbsp;moderní lanovky i&nbsp;zázemí. Jenže&nbsp;tohle místo není jen lyžování. Pokud se&nbsp;vám nechce trávit den na&nbsp;svahu, možností je spousta. Vyrazte třeba na&nbsp;túru pod&nbsp;Dachstein, ochutnejte sýry z&nbsp;malých farem rozesetých pod&nbsp;jeho vrcholem nebo si zkuste biatlon na&nbsp;profesionálním oválu. Zlákat se&nbsp;můžete nechat i&nbsp;vyhlášenou alpskou gastronomií nebo máte příležitost nakoupit tradiční rukodělné oděvy, jejichž výroba se&nbsp;tu nezměnila už více než sto let.
Je to nenáročný výlet. Z&nbsp;Prahy jste po&nbsp;novém úseku D3 za&nbsp;hodinu a&nbsp;půl v&nbsp;Českých Budějovicích. Po&nbsp;dalších třech hodinách už se&nbsp;otevírá panorama štýrských Alp a&nbsp;před&nbsp;vámi leží Schladming – město, které je tradičním lyžařským centrem, ale zároveň ukazuje mnohem více tváří.
Proč na&nbsp;úvod nezavzpomínat na&nbsp;dětství. Kdo měl rád sáňkování, tady bude z&nbsp;možnosti nočního svezení na&nbsp;Hochwurzenu nadšený. Šest a&nbsp;půl kilometru dlouhá trať jen pro&nbsp;saně začíná hned u&nbsp;výstupu z&nbsp;lanovky, která vás&nbsp;vyveze nahoru za&nbsp;pouhých osm minut. Dotlačíte saně na&nbsp;okraj svahu a&nbsp;pak už nezbývá než pustit se&nbsp;dolů. Rychlost může být klidně k&nbsp;padesáti kilometrům v&nbsp;hodině, trať je perfektně připravená a&nbsp;celá osvětlená. Uprostřed vás&nbsp;čeká efektně nasvícený tunel, který doporučuji trefit – jinudy cesta nevede. Brýle na&nbsp;lyže&nbsp;se&nbsp;hodily víc, než bych čekal, prudké brždění rozvíří sníh přímo do&nbsp;očí. Jízda trvá zhruba dvacet až&nbsp;pětadvacet minut, šlo by i&nbsp;méně – zaleží na&nbsp;kombinaci pudu sebezáchovy a&nbsp;kvalitního cestovní pojištění. Musím říct, že tohle je skutečná liga mistrů sáňkování. Jízdu jsme s&nbsp;přáteli zakončili v&nbsp;chatě Tauernalm, postavené z&nbsp;místního smrkového dřeva. Kulinářské lahůdky tu doprovází útulná atmosféra, nechybí typické Hüttenspezialitäten – od&nbsp;polévek až&nbsp;po&nbsp;skvělá místní žebírka. Nad&nbsp;hlavami, mimochodem, visí vitrína&nbsp;s&nbsp;reklamními předměty, například kšiltovkami s&nbsp;nápisem „Sex, drugs und Volksmusik“, což k&nbsp;alpské nadsázce i&nbsp;humoru místních dokonale patří.
Další den jsme se&nbsp;vydali po&nbsp;stopách tradice. Nedaleko Ramsau stojí Lodenwalker, nejstarší fungující plstírna lodenu na&nbsp;světě, založená už roku 1434. Výroba lodenu, tedy hustých vlnařských tkanin, je tu hluboce zakořeněná a&nbsp;každý kus – kabát, deka či&nbsp;plášť – je výsledkem pečlivé práce. Hustě tkaná a&nbsp;následně zplstěná vlna, odolná vůči&nbsp;větru i&nbsp;dešti, byla po&nbsp;staletí nezbytnou výbavou horalů, myslivců i&nbsp;cestovatelů. Návštěvníci si mohou nejen nakoupit v&nbsp;prodejně, ale také projít dílnu a&nbsp;vidět stroje staré dvě stě let. Žádná rychlá móda – tady vznikají kusy, které vydrží desítky let. Rádi vás&nbsp;provedou výrobou, a&nbsp;pokud vám po&nbsp;zážitku vyhládne, v&nbsp;patře čeká kavárna s&nbsp;tradičními štýrskými specialitami.
Mimochodem, když&nbsp;na&nbsp;to přijde – za&nbsp;tradiční pochutinou můžete v&nbsp;oblasti kolem Schladmingu zvolit i&nbsp;neortodoxní cestu a&nbsp;způsob – sněžnice. Naše túra vedla oblastí dachsteinských pastvin a&nbsp;zahrnovala návštěvu chaty Walcheralm, kde se&nbsp;nachází mlékárna. Tato horská salaš má vlastní sýrárnu, ve&nbsp;které je možné ochutnat místní sýry. Pro&nbsp;túru je, vedle sněžnic, nutné mít pevnou zimní obuv.
Schladming a&nbsp;výše posazené Ramsau ale naprostá většina z&nbsp;nás&nbsp;zná z&nbsp;televizních obrazovek, odkud zní hlas nadšeného sportovního komentátora. Je to mekka běžkařů. Po&nbsp;delší době jsem tak znovu nasadil běžky a&nbsp;díky lekci s&nbsp;instruktorem z&nbsp;Alpincenter Dachstein si připomněl dávno zapomenuté dovednosti, kdysi důsledně a&nbsp;zcela v&nbsp;klidu předané mým otcem. Běžecké trasy začínají na&nbsp;profesionálním oválu, jednotlivé stopy se&nbsp;pak klikatí mezi loukami a&nbsp;lesy, vedou od&nbsp;lehkých okruhů po&nbsp;náročné tratě a&nbsp;nabízejí pohledy na&nbsp;celý masiv Dachsteinu. Zakončení lekce bylo ve&nbsp;znamení střelby na&nbsp;terč. A&nbsp;to je to pravé kouzlo biatlonu – zkuste si po&nbsp;rychlém kole zklidnit dech a&nbsp;trefit se&nbsp;do&nbsp;malého terče, není to vůbec jednoduché. Spojení pohybu a&nbsp;soustředění ale dává sportu zvláštní kouzlo a&nbsp;člověk&nbsp;bude nyní z&nbsp;gauče závody sledovat s&nbsp;ještě větším obdivem. Biatlon je zimní aktivita, která tak posiluje kondici i&nbsp;soustředění.
Soustředění, či&nbsp;snad prostor pro&nbsp;zamyšlení nabízí ještě něco úplně jiného – procházka s&nbsp;alpakami na&nbsp;farmě Klausnerhof. Pakliže&nbsp;chcete během svého pobytu opravdu zpomalit a&nbsp;zvolnit, tady jste správně. Z&nbsp;výběhu vás&nbsp;hned zdraví velké tmavé oči, i&nbsp;ty napovědí, která alpaka má jakou povahu. Půlhodinová túra do&nbsp;kopců se&nbsp;proměnila spíše v&nbsp;meditaci než sport. Alpaka občas zastaví, vy se&nbsp;přizpůsobíte jejímu tempu a&nbsp;dáte se&nbsp;znovu do&nbsp;kroku.
Jestliže&nbsp;vám jihoamerická zvířata srdeční tep zpomalí, cesta lanovkou pod&nbsp;vrchol Dachsteinu tepovku naopak zrychlí. Kabina vás&nbsp;vyveze do&nbsp;výšky téměř tři&nbsp;tisíce metrů a&nbsp;s&nbsp;každým metrem se&nbsp;otevírá dechberoucí výhled na&nbsp;ledovec. Prosklená plošina Skywalk a&nbsp;atrakce „schody do&nbsp;prázdna“ vám dají ne pocit, ale reálnou zkušenost vznášení se&nbsp;nad&nbsp;propastí. Na&nbsp;ledovci – přímo v&nbsp;jeho nitru – čeká na&nbsp;návštěvníky ledový palác s&nbsp;tunely a&nbsp;sochami. Nová horní stanice nabízí moderní architekturu, vyhlídkové plošiny i&nbsp;restauraci s&nbsp;panoramatickým výhledem. Interiér z&nbsp;přírodních materiálů doplňuje Himmelsbar – ideální místo na&nbsp;drink s&nbsp;výhledem na&nbsp;okolní štíty.
Schladming a&nbsp;okolí tak nabízejí nespočet možností, že ani sjezdové lyže&nbsp;nejsou nutné. Od&nbsp;adrenalinu na&nbsp;sáňkách přes&nbsp;tradiční rukodělné umění, běžky a&nbsp;biatlon až&nbsp;po&nbsp;meditativní procházky a&nbsp;výhledy z&nbsp;Dachsteinu – každý si tu najde svůj zážitek. A&nbsp;já odjížděl s&nbsp;hlavou plnou dojmů, s&nbsp;pocitem, že Alpy mají mnohem více tváří, než jsem čekal, a&nbsp;že je lze objevovat v&nbsp;jakémkoli tempu – navíc s&nbsp;úctou k&nbsp;tradici a&nbsp;přírodě.

Rakouský Schladming, alpský ráj úžasně situovaný mezi pohořím Schladminger Tauern a&nbsp;masivem Dachstein. Nabízí perfektně upravené sjezdovky, desítky kilometrů běžeckých tratí a&nbsp;spolehnout se&nbsp;můžete na&nbsp;moderní lanovky i&nbsp;zázemí. Jenže&nbsp;tohle místo není jen lyžování. Pokud se&nbsp;vám nechce trávit den na&nbsp;svahu, možností je spousta. Vyrazte třeba na&nbsp;túru pod&nbsp;Dachstein, ochutnejte sýry z&nbsp;malých farem rozesetých pod&nbsp;jeho vrcholem nebo si zkuste biatlon na&nbsp;profesionálním oválu. Zlákat se&nbsp;můžete nechat i&nbsp;vyhlášenou alpskou gastronomií nebo máte příležitost nakoupit tradiční rukodělné oděvy, jejichž výroba se&nbsp;tu nezměnila už

Sex, drugs und Volksmusik

Noviny mu říkaly „Alabamský blesk“. V&nbsp;dubnu roku 1920 se&nbsp;na&nbsp;krátký, ale nezapomenutelný čas stal bývalý policista na&nbsp;motocyklu Indian nejrychlejším mužem planety. Jmenoval se&nbsp;Gene Walker a&nbsp;po&nbsp;jeho úspěchu na&nbsp;Daytona Beach poznávali lidé červeno-bílé dresy jeho týmu po&nbsp;celých Spojených státech. Během kariéry vybojoval devatenáct titulů mistra a&nbsp;jeho jméno se&nbsp;navždy zapsalo do&nbsp;historie. Walker závodil za&nbsp;legendární Indian Motocycle Racing Team – není to překlep, značka Indian tehdy opravdu používala termín „motocycle“ bez&nbsp;„r“. Už tehdy se&nbsp;v&nbsp;Americe bojovalo o&nbsp;pozornost všemi prostředky.
Dnes už Indian o&nbsp;pozornost žádat nemusí. Přesto když&nbsp;chce, dokáže si o&nbsp;ni říct. Letos totiž uvedl model, který připomíná Walkerovy úspěchy, a&nbsp;skládá mu tím&nbsp;hlubokou poklonu. Jen nanášení barev na&nbsp;cestovní bagger Indian Challenger Elite, které kdysi Walkerův&nbsp;tým proslavily, trvá celých 24 hodin. Elite je prostě vrchol nabídky amerického Indianu – pouhých 350 kusů ponese syté odstíny černé Black Candy a&nbsp;červené Red Candy, doplněné o&nbsp;bílý podklad Crystal White Pearl Satin. V&nbsp;laku jsou jemné skleněné částice, které dodávají barvě hloubku i&nbsp;neobyčejný lesk.
Kromě laku budí pozornost přední mohutná maska s&nbsp;integrovaným světlem a&nbsp;plexi, v&nbsp;českém prostředí nezvykle rozměrná, sebevědomá, svá. Prostě dává najevo svůj původ. Celkově vnímáte hlavně ohromnou masu oceli, která je svým způsobem surová, přesto precizně zpracovaná a&nbsp;přechází do&nbsp;uhlazené kapotáže. Každý díl je poctivý a&nbsp;dává smysl.
Jsem zvyklý na&nbsp;stroje s&nbsp;hmotností kolem 200–250 kg, tady ale mluvíme o&nbsp;390 kg – a&nbsp;se&nbsp;mnou v&nbsp;sedle jsme téměř na&nbsp;půlce tuny. Manévrování při&nbsp;parkování nebo v&nbsp;nízkých rychlostech proto vyžaduje pozornost a&nbsp;rozvahu. Ale jakmile se&nbsp;rozjedete, ta hmotnost oceli je najednou poddajná a&nbsp;jistá. Klidnější než na&nbsp;alabamské trati, avšak maximálně zábavná. Už originální výfuky mají krásný zvuk. Kdybyste ale chtěli jejich projev vyměnit za&nbsp;nějaký svůj oblíbený hudební flák, Challenger Elite je vybaven čtyřmi 100wattovými reproduktory a&nbsp;ekvalizérem, který se&nbsp;automaticky přizpůsobuje hluku. Zhruba do&nbsp;rychlosti 80 km/h je to pořád pěkné zpestření jízdy.
A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;těch 126 koní pustí ze&nbsp;řetězu, dokáže se&nbsp;Elite pořádně rozjet. Zatáčku&nbsp;dá tu a&nbsp;tam i&nbsp;s&nbsp;lehkým škrtnutím stupaček. Výjimečný je také motor – oproti standardním variantám je větší. Výkon poskočil ze&nbsp;122 na&nbsp;126 koní. Má tři&nbsp;nastavitelné jízdní režimy, a&nbsp;vy tak můžete přizpůsobit reakci plynu svému stylu jízdy. Při&nbsp;stání v&nbsp;koloně umí automaticky odpojit jeden válec. O&nbsp;zastavení se&nbsp;starají brzdy Brembo, systém dokáže rozdělit brzdný tlak mezi přední a&nbsp;zadní brzdy, záleží, jak silně zmáčknete páčku.
Možná už je to projev stárnutí, ale tenhle bagger má argumenty, proč si vás&nbsp;získá: řadou elektronických asistentů, pohodlným sedadlem, funkčním infotainmentem, elektrickým plexi. Mimochodem, to chrání před&nbsp;větrem důsledně – často to nedělám, ale během srpnových veder jsem šel do&nbsp;trička, protože&nbsp;proud vzduch mě obtékal až&nbsp;příliš dokonale, takže&nbsp;ochlazení minimální. A&nbsp;abych dojel seznam všech benefitů, tady je ten klíčový: pohodlí. Kostky kolem Orlické přehrady? Proplujete po&nbsp;nich jako nic.
Motorka taky umí přizpůsobit odpružení své váze&nbsp;– ať už jede člověk&nbsp;sám, ve&nbsp;dvou, nebo se&nbsp;zavazadly. Ve&nbsp;výbavě nechybí ani adaptivní LED světlomet, bezklíčové zapalování, tempomat, USB port nebo dálkově uzamykatelné boční kufry s&nbsp;objemem skoro 70 litrů. Balíček Rider Assist přináší třeba Bike Hold Control: ten udrží motocykl na&nbsp;svahu až&nbsp;tři&nbsp;minuty (hodí se: při&nbsp;té váze&nbsp;– a&nbsp;taky než člověk&nbsp;naváže ten správný vztah se&nbsp;spojkou), poskytuje také hlídání mrtvého úhlu – rozblikáním oranžových diod v&nbsp;zrcátkách. Má i&nbsp;upozornění na&nbsp;vozidlo jedoucí příliš blízko za&nbsp;vámi. To je v&nbsp;Česku vítaná funkce – zoufalců, kteří jsou schopni nalepit se&nbsp;na&nbsp;vás&nbsp;třeba jen na&nbsp;tři&nbsp;metry, je v&nbsp;naší zemi stále dost.
Krátké svezení mi ukázalo, že Indian Challenger Elite není jen poctou legendárnímu „Alabamskému blesku“, ale i&nbsp;důkazem, že značka s&nbsp;více než stoletou historií dokáže být současně elegantní i&nbsp;silná a&nbsp;současně odpovědět na&nbsp;moderní poptávku po&nbsp;technologiích.

Noviny mu říkaly „Alabamský blesk“. V&nbsp;dubnu roku 1920 se&nbsp;na&nbsp;krátký, ale nezapomenutelný čas stal bývalý policista na&nbsp;motocyklu Indian nejrychlejším mužem planety. Jmenoval se&nbsp;Gene Walker a&nbsp;po&nbsp;jeho úspěchu na&nbsp;Daytona Beach poznávali lidé červeno-bílé dresy jeho týmu po&nbsp;celých Spojených státech. Během kariéry vybojoval devatenáct titulů mistra a&nbsp;jeho jméno se&nbsp;navždy zapsalo do&nbsp;historie. Walker závodil za&nbsp;legendární Indian Motocycle Racing Team – není to překlep, značka Indian tehdy opravdu používala termín „motocycle“ bez&nbsp;„r“. Už tehdy se&nbsp;v&nbsp;Americe bojovalo o&nbsp;pozornost všemi prostředky.
<p

Pocta nejrychlejšímu muži na světě. Indian Challenger Elite

1. 
 imitovaná edice hodinek Bulova Shelby Chronograph vzdává hold legendárnímu Carrollu Shelbymu a&nbsp;jeho závodní vášni. Robustní ocelové pouzdro v&nbsp;ikonickém „bullhead“ tvaru doplňuje modrý číselník&nbsp;s&nbsp;tachymetrem a&nbsp;kontrastními akcenty inspirovanými vozem 1697 Shelby GT500, jehož model v&nbsp;měřítku 1:24 je součástí balení. Hodinky s&nbsp;podpisem Shelbyho vznikly v&nbsp;edici 7500 kusů. 
 www.bulova.cz
&nbsp;
2. 
 Kolagen je základem pevné a&nbsp;pružné pleti, ale už po&nbsp;25. roce jeho produkce přirozeně klesá. Nová řada Neutrogenas Collagen Bank pomáhá tento „kolagenový kapitál“ chránit, doplňovat a&nbsp;aktivovat. Díky pokročilé mikropeptidové technologii podporuje přirozenou tvorbu kolagenu, zlepšuje elasticitu a&nbsp;dodává pleti jas i&nbsp;mladistvý vzhled. 
 www.notino.cz
&nbsp;
3. 
 Horkovzdušná fritéza&nbsp;Sencor SFR 5050BK je revolucí. Šťavnaté maso připraví i&nbsp;bez&nbsp;kapky oleje díky technologii automatického vstřikování vody. Navíc zůstanou kuře, ryba i&nbsp;steak dokonale křehké uvnitř a&nbsp;křupavé na&nbsp;povrchu. Fritéza&nbsp;zvládne upéct i&nbsp;bábovku či&nbsp;pečivo. Dotykový displej, 10 programů a&nbsp;objem 5 l dělají z&nbsp;fritézy ideálního parťáka pro&nbsp;zdravé vaření. 
 www.sencor.cz
&nbsp;
4. 
 Do&nbsp;Česka dorazil slavný elektrický mlýnek FinaMill. Patří mezi 200 nejlepších vynálezů roku 2024 podle časopisu Time. Má neomezené množství zásobníků, namele vše od&nbsp;Kampotského pepře až&nbsp;po&nbsp;sýr a&nbsp;čokoládu a&nbsp;díky patentované technologii se&nbsp;používá jen jednou rukou a&nbsp;kliknutím. A&nbsp;navíc je to krásný dárek! USB FinaMill v&nbsp;8 barvách v&nbsp;černozlatých dárkových krabičkách. 
 www.pepperfield.cz
&nbsp;
5. 
 Retinol patří mezi zlaté standardy v&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;pleť. Mary Kay Clinical Solutions Retinol 0.3 Sérum je navrženo tak, aby přinášelo výsledky, které ženy očekávají od&nbsp;profesionální anti-age péče, a&nbsp;zároveň jej lze používat každý den bez&nbsp;omezení. Sérum viditelně redukuje vrásky, zlepšuje pevnost a&nbsp;pružnost pleti, sjednocuje tón a&nbsp;dodává pleti zářivější vzhled. 
 www.marykay.cz
&nbsp;
6. 
 S&nbsp;blížícím se&nbsp;150. výročím&nbsp;prémiového šampaňského Mumm Cordon Rouge přichází francouzská značka G. H. Mumm s&nbsp;přepracovaným designem láhve s&nbsp;ikonickou červenou stuhou. Nový vzhled propojuje historické dědictví s&nbsp;moderní energií domu a&nbsp;potvrzuje nadčasový charakter tohoto nezaměnitelného cuvée. Na&nbsp;českém trhu bude nová láhev Mumm Cordon Rouge k&nbsp;dispozici od&nbsp;prosince 2025. 
 www.prestigeselection.cz
&nbsp;
7. 
 Montblanc s&nbsp;uvedením Digital Paper zdůrazňuje fyzický prožitek tradičního psaní rukou a&nbsp;přenáší jej do&nbsp;prostředí moderních technologií. Klíčovým prvkem zařízení je digitální pero Montblanc Digital Pen. Displej s&nbsp;vysokým rozlišením a&nbsp;elektronickým inkoustem pak zprostředkovává haptický zážitek věrně odrážející psaní s&nbsp;tradičním perem Montblanc. 
 www.montblanc.com
&nbsp;
8. 
 Hodinářská značka Breitling uvedla novinku Lady Premier, dámskou podkolekci v&nbsp;již existující linii Premier. Vyniká elegancí a&nbsp;nadčasovostí, na&nbsp;první pohled zaujme tvar pouzdra a&nbsp;u&nbsp;vybraných modelů i&nbsp;diamantové zdobení. Sedm nových modelů je rozděleno do&nbsp;dvou velikostí. Modely s&nbsp; 32mm pouzdrem pohání quartzové strojky, větší 36mm modely mají automatický nátah. 
 www.carollinum.cz

1. 
 imitovaná edice hodinek Bulova Shelby Chronograph vzdává hold legendárnímu Carrollu Shelbymu a&nbsp;jeho závodní vášni. Robustní ocelové pouzdro v&nbsp;ikonickém „bullhead“ tvaru doplňuje modrý číselník&nbsp;s&nbsp;tachymetrem a&nbsp;kontrastními akcenty inspirovanými vozem 1697 Shelby GT500, jehož model v&nbsp;měřítku 1:24 je součástí balení. Hodinky s&nbsp;podpisem Shelbyho vznikly v&nbsp;edici 7500 kusů. 
 www.bulova.cz
&nbsp;
2. 
 Kolagen je základem pevné a&nbsp;pružné pleti, ale už po&nbsp;25. roce jeho produkce přirozeně klesá. Nová řada Neutrogenas Collagen Bank pomáhá tento „kolagenový kapitál“ chránit, doplňovat a&nbsp;aktivovat. Díky pokročilé mik

Hrot Boutique

Kdo chce vědět víc...
Investování není jen o&nbsp;grafech, výnosech a&nbsp;správně načasovaných rozhodnutích. Je to zrcadlo lidské psychiky – směsice strachu, chamtivosti, naděje a&nbsp;racionalizací, která se&nbsp;střídá rychleji než tržní cykly. Tam, kde ekonomové mluví o&nbsp;rovnicích, psychologové vidí příběhy. A&nbsp;právě ty často rozhodují, kdo na&nbsp;trhu uspěje a&nbsp;kdo skončí v&nbsp;minusu.
&nbsp;
Myšlení: rychlé a&nbsp;pomalé
(Thinking, Fast and Slow)
Daniel Kahneman
Psycholog, držitel Nobelovy ceny za&nbsp;ekonomii, nás&nbsp;v&nbsp;průlomové práci, označované Nassimem Talebem za&nbsp;stejně významné dílo, jakým byl kdysi Freudův&nbsp;„Výklad snů“, seznamuje se&nbsp;dvěma systémy, které řídí to, jak přemýšlíme a&nbsp;jak se&nbsp;rozhodujeme. Systém 1 je rychlý, intuitivní a&nbsp;emocionální. Systém 2 je pomalý, váhavý a&nbsp;logický. Poutavý průvodce myslí nás&nbsp;ve&nbsp;čtivé knize vtahuje do&nbsp;dialogu o&nbsp;tom, jak přemýšlíme. Nabízí praktické i&nbsp;poučné poznatky o&nbsp;tom, jak vznikají naše rozhodnutí v&nbsp;pracovním i&nbsp;osobním životě – a&nbsp;hlavně návod na&nbsp;to, jak se&nbsp;vyvarovat chyb.
&nbsp;
Myslete jako miliardář
(Warren Buffett: Inside the Ultimate Money Mind)
Robert C. Hagstrom
Stát se&nbsp;úspěšným investorem, traderem nebo podnikatelem není pouze o&nbsp;technických znalostech, je to i&nbsp;o&nbsp;psychologii. O&nbsp;tom, jak přemýšlíme, jak se&nbsp;na&nbsp;investice díváme. Je to něco, co sám Buffett nazval Money Mind. V&nbsp;knize autor bestsellerů Robert Hagstrom analyzuje Buffettovu zásadní moudrost, která je složitou spletí rozsáhlých myšlenek. Odnesete si znalosti, které vás&nbsp;posunou výrazně dopředu v&nbsp;investování, tradingu i&nbsp;podnikání. Toto není kniha o&nbsp;metodách. Je to kniha o&nbsp;myšlení.
&nbsp;
Jak investovat sám a&nbsp;bez&nbsp;bank – Český investiční průvodce
Pavel Bambásek
Kniha investora Pavla Bambáska je ideální průvodce pro&nbsp;všechny, kdo se&nbsp;chtějí zorientovat ve&nbsp;světě financí. Poutavou formou se&nbsp;na&nbsp;základě životního příběhu autora dozvíte, jak hledal svůj investorský ideál, který vedl od&nbsp;obchodování s&nbsp;akciemi až&nbsp;po&nbsp;investice do&nbsp;nemovitostí, u&nbsp;kterých zůstal. Dočtete se&nbsp;nejen o&nbsp;tom, které směry investování autor opustil, ale hlavně proč. Dozvíte se&nbsp;také, jak si rozumně rozložit portfolio, kolik peněz&nbsp;investovat do&nbsp;půdy či&nbsp;zlata nebo do&nbsp;již zmíněných nemovitostí. Protože&nbsp;na&nbsp;ně je autor opravdovým odborníkem. Koupit byt nyní, nebo čekat, že ceny opravdu klesnou? I&nbsp;to se&nbsp;dozvíte.
&nbsp;
Vlk z&nbsp;Wall Streetu
(The Wolf of Wall Street)
Jordan Belfort
Legendární postava, kterou proslavil Leonardo di Caprio ve&nbsp;stejnojmenném filmu. Jordan Belfort ve&nbsp;dne vydělával tisíce dolarů za&nbsp;minutu. Noci prožíval rychle a&nbsp;naplno, na&nbsp;drogách a&nbsp;sexu. V&nbsp;90. letech založil nechvalně známou investiční společnost Stratton Oakmont a&nbsp;stal se&nbsp;nejvykřičenějším jménem ve&nbsp;světě amerických financí: brilantní, potměšilý makléřský sekerník, který vyvedl nadšený zástup stoupenců z&nbsp;divoké plavby kaňony Wall Streetu do&nbsp;pevné instituce na&nbsp;Long Islandu. V&nbsp;této neuvěřitelné a&nbsp;vtipné autobiografii Belfort vypráví příběh o&nbsp;chtivosti, moci a&nbsp;výstřednostech, které si nikdo neumí představit.
&nbsp;

Kdo chce vědět víc...
Investování není jen o&nbsp;grafech, výnosech a&nbsp;správně načasovaných rozhodnutích. Je to zrcadlo lidské psychiky – směsice strachu, chamtivosti, naděje a&nbsp;racionalizací, která se&nbsp;střídá rychleji než tržní cykly. Tam, kde ekonomové mluví o&nbsp;rovnicích, psychologové vidí příběhy. A&nbsp;právě ty často rozhodují, kdo na&nbsp;trhu uspěje a&nbsp;kdo skončí v&nbsp;minusu.
&nbsp;
Myšlení: rychlé a&nbsp;pomalé
(Thinking, Fast and Slow)
Daniel Kahneman
Psycholog, držitel Nobelovy ceny za&nbsp;ekonomii, nás&nbsp;v&nbsp;průlomové práci, označované Nassime