Hrot 2026 10

Hrot 2026 09

Hrot 2026 08

Hrot 2026 07

Hrot 2026 06

Hrot 2026 05

Hrot 2026 04

Hrot 2026 03

Hrot 2026 01-02

Hrot 2025 12

Hrot 2025 11

Hrot 2025 10

Hrot 2025 09

Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Vladimír Barák

Tamara Kotvalová patří k&nbsp;lidem, kteří zásadně ovlivnili podobu českého trhu s&nbsp;luxusním zbožím. Z&nbsp;firmy Carollinum, kterou vybudovala od&nbsp;základů, vytvořila jednoho z&nbsp;významných hráčů v&nbsp;prodeji hodinek a&nbsp;šperků a&nbsp;do&nbsp;Prahy přivedla značky, jejichž jména&nbsp;zná celý svět. Její jméno je dnes spojené třeba s&nbsp;prestižními hodinářskými domy jako Rolex nebo Patek Philippe. Začátek její profesní dráhy by přitom člověk&nbsp;v&nbsp;tomto prostředí hledal jen stěží.<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;podnikatelka Tamara Kotvalová jedná s&nbsp;představiteli světových hodinářských domů, pohybuje se&nbsp;v&nbsp;prostředí, kde jsou důležité nejen peníze, ale především jméno, historie a&nbsp;důvěra. Sama přitom říká, že sebevědomí pro&nbsp;ni nikdy nebylo samozřejmostí. Musela si ho postupně vybudovat – zkušenostmi, prací a&nbsp;také situacemi, kdy nešlo ustoupit nebo se&nbsp;vzdát. „Nikdy jsem nebyla přirozeně sebevědomý člověk. Naopak jsem si v&nbsp;sobě nesla řadu pochybností a&nbsp;dlouho jsem měla pocit, že nejsem dost hezká ani dost schopná. Člověk&nbsp;si podobné věci často nese z&nbsp;dětství a&nbsp;já jsem je v&nbsp;sobě nesla poměrně dlouho.“ Sebevědomí se&nbsp;dostavilo s&nbsp;tím, jak začala pracovat, dokázala uživit sebe i&nbsp;děti a&nbsp;postupně zjistila, že se&nbsp;dokáže prosadit i&nbsp;v&nbsp;prostředí, kterého se&nbsp;původně obávala.
Její cesta k&nbsp;dnešnímu postavení přitom nezačínala v&nbsp;luxusním obchodě v&nbsp;Pařížské ulici, ale v&nbsp;prostředí, které s&nbsp;hodinkami za&nbsp;miliony korun nemělo společného téměř nic. Vystudovala pedagogickou školu a&nbsp;odešla do&nbsp;Vysokých Tater, kde pracovala jako učitelka v&nbsp;dětském léčebném ústavu v&nbsp;Horním Smokovci. Učila děti, které zde po&nbsp;dobu několika měsíců léčily plicní onemocnění a&nbsp;byly odloučené od&nbsp;svých rodin. „Pro&nbsp;mě to bylo velmi krásné období, vždy jsem chtěla být učitelka a&nbsp;přála jsem si pracovat s&nbsp;dětmi. Žila jsem tehdy z&nbsp;minima peněz, přesto jsem byla šťastná. Člověk&nbsp;tam vlastně nic dalšího nepotřeboval: měla jsem kolem sebe přírodu, děti a&nbsp;vykonávala činnost, která mi dávala smysl. Tenhle začátek mého života byl velmi hezký a&nbsp;především bez&nbsp;stresu. Pomohl mi poznat samu sebe a&nbsp;uvědomit si, co je pro&nbsp;mě skutečně důležité.“
K&nbsp;dětem si vytvořila silné pouto. Vzpomíná například na&nbsp;chlapce Milánka, jehož rodiče jí ještě dlouho po&nbsp;jejím odchodu psali. „Vzájemně jsme se&nbsp;na&nbsp;sebe citově navázali. Bylo to přirozené, protože&nbsp;ty děti tam byly několik měsíců bez&nbsp;rodičů a&nbsp;člověk&nbsp;jim do&nbsp;určité míry nahrazoval rodinu. Bylo to období, které mě hodně naučilo o&nbsp;lidech a&nbsp;také o&nbsp;tom, jak důležité je vnímat každého člověka jako někoho naprosto unikátního.“
V&nbsp;Tatrách zůstala deset let. Práce ji naplňovala právě tím, že výsledek byl okamžitě viditelný. Děti byly podle ní mimořádně vděčné i&nbsp;za&nbsp;zdánlivé drobnosti; každý dospělý, který se&nbsp;jim věnoval s&nbsp;opravdovým zájmem, pro&nbsp;ně měl význam. Z&nbsp;dnešního pohledu je pozoruhodné, jak mnohé věci, co dělala jako učitelka, později využila v&nbsp;podnikání: schopnost vnímat druhého člověka, získat si jeho důvěru a&nbsp;hledat cestu, která bude fungovat právě na&nbsp;něj.
Z&nbsp;Tater se&nbsp;jí nechtělo. Nakonec ji k&nbsp;návratu do&nbsp;Prahy přiměla rodinná situace. Z&nbsp;klidného prostředí hor, kde měla čas na&nbsp;děti, přírodu a&nbsp;práci, která ji těšila, se&nbsp;dostala do&nbsp;města a&nbsp;do&nbsp;situace, kdy potřebovala zajistit vlastní rodinu.
„Nechtěla jsem jít za&nbsp;rodiči&nbsp;a&nbsp;čekat, že mi pomohou. Proto jsem nejprve šla do&nbsp;segmentu obchodu, i&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;tehdy vůbec necítila jako obchodnice. Ve&nbsp;škole pro&nbsp;mě nebyl problém mluvit před&nbsp;dětmi, ale před&nbsp;davem lidí bych tehdy vystoupit nedokázala. V&nbsp;reklamním prodeji jsem se&nbsp;proto musela naučit oslovovat velké množství lidí – ale to pro&nbsp;mě zpočátku nebylo vůbec jednoduché, protože&nbsp;jsem se&nbsp;považovala spíš za&nbsp;introvertku.“
Devadesátá léta pro&nbsp;ni byla praktickou školou podnikání. Naučila se&nbsp;prodávat, vyjednávat a&nbsp;postupně také rozumět tomu, jak funguje firma. V&nbsp;reklamním prodeji se&nbsp;vypracovala mezi nejlepší obchodníky a&nbsp;dostala příležitost cestovat s&nbsp;majitelem společnosti do&nbsp;Moskvy a&nbsp;dalších zemí východní Evropy, kde s&nbsp;přestávkami strávila skoro dva roky. „Stala se&nbsp;ze&nbsp;mě velmi dobrá obchodnice. Účetnictví, organizaci práce i&nbsp;všechno ostatní jsem se&nbsp;učila za&nbsp;pochodu. Když&nbsp;jsem se&nbsp;vrátila z&nbsp;Moskvy, už jsem věděla, že si založím vlastní firmu. Začala jsem v&nbsp;kosmetice, jezdila jsem na&nbsp;veletrhy do&nbsp;Milána, získávala značky a&nbsp;postupně jsem vybudovala síť prodejen.“<clink anchorid="7"></clink>
Finančně se&nbsp;osamostatnila, postavila si dům. „Tehdy jsem poprvé získala zdravé sebevědomí. Uvědomila jsem si, že jsem něco dokázala, že zvládnu uživit sebe i&nbsp;rodinu. Dodnes si vzpomínám na&nbsp;ten nádherný pocit, který se&nbsp;dostavil, když&nbsp;jsem vlastní prací vydělala na&nbsp;vlastní dům. Děti to se&nbsp;mnou všechno prožívaly a&nbsp;já jsem cítila, že jsme něco společně zvládli.“
Do&nbsp;podnikatelského impéria Tamary Kotvalové se&nbsp;časem zapojily obě její děti. Dcera Daniela chodila již v&nbsp;mladém věku&nbsp;na&nbsp;brigády do&nbsp;prodejen s&nbsp;kosmetikou a&nbsp;později se&nbsp;stala maminčinou pravou rukou. Dnes se&nbsp;v&nbsp;rodinném podnikání setkávají různé povahy i&nbsp;schopnosti. Kotvalová sama říká, že právě jejich rozdílnost je jedním z&nbsp;důvodů, proč spolu dokážou fungovat. Syn Martin je podle ní strukturovanější a&nbsp;má blíž k&nbsp;financím, logistice nebo IT, zatímco ona s&nbsp;dcerou přinášejí více emocí a&nbsp;vizí. „Krásně se&nbsp;to doplňuje. Když&nbsp;potřebujeme jednat s&nbsp;bankou, je to disciplína&nbsp;jako stvořená pro&nbsp;mého syna. Má na&nbsp;starosti také IT a&nbsp;některé další věci, které vyžadují systematičnost. Já jsem zase silná v&nbsp;komunikaci. Když&nbsp;potřebujeme něco získat od&nbsp;dodavatelů, dohodnout novou značku&nbsp;nebo někoho přesvědčit o&nbsp;spolupráci, přesně tam si věřím.“<clink anchorid="2"></clink>
Schopnost komunikovat nechápe jen jako klasickou obchodní techniku, při&nbsp;níž jde pouze o&nbsp;čísla a&nbsp;podmínky. U&nbsp;jednání se&nbsp;rozhoduje také o&nbsp;tom, zda člověk&nbsp;dokáže druhou stranu přesvědčit o&nbsp;své – jak sama říká – opravdovosti, zkrátka o&nbsp;tom, že mu na&nbsp;věci záleží. „Když&nbsp;jednáte s&nbsp;dodavatelem, nejde jen o&nbsp;obchodní argumenty. Musíte mu ukázat, že vás&nbsp;ona věc skutečně zajímá, že jí věříte a&nbsp;že pro&nbsp;ni chcete něco udělat. Já jsem byla při&nbsp;jednáních vždycky přirozená. Řekla jsem, jak mě značka baví, co na&nbsp;ní vidím a&nbsp;proč ji chci. Když&nbsp;jste sami sebou, máte pro&nbsp;něco skutečnou vášeň a&nbsp;jste schopni do&nbsp;toho dát všechno, lidé to poznají. Myslím, že právě tímto způsobem se&nbsp;mi podařilo získat řadu značek, které by jinak v&nbsp;České republice vůbec nebyly.“
Na&nbsp;této autenticitě je založen i&nbsp;Tamařin způsob práce s&nbsp;lidmi uvnitř firmy. Zdůrazňuje, že nerada setrvává na&nbsp;místě, že neustále potřebuje něco budovat. Nové projekty podle ní udržují aktivní i&nbsp;zaměstnance a&nbsp;dávají jim společný cíl. Sama se&nbsp;v&nbsp;takovém prostředí cítí nejlépe. „Vždycky je důležité mít nové projekty. Když&nbsp;lidé pořád něco vytvářejí, mají pocit, že se&nbsp;posouvají. Každý rok máme něco nového – a&nbsp;právě ty projekty nás&nbsp;všechny spojují.“
Vztah k&nbsp;autoritě, respektu a&nbsp;společenskému vystupování se&nbsp;v&nbsp;případě Tamary Kotvalové formoval ještě dávno před&nbsp;začátkem podnikání. Její matka působila jako pedagožka na&nbsp;vysoké škole, otec byl diplomat, a&nbsp;rodina se&nbsp;tak každých několik let stěhovala. Kotvalová říká, že právě tato zkušenost jí dala schopnost rychle se&nbsp;přizpůsobit novému prostředí. Současně ji připravila na&nbsp;svět, v&nbsp;němž se&nbsp;později pohybovala při&nbsp;jednáních s&nbsp;prestižními světovými značkami. „Jako děti rostete s&nbsp;rodiči&nbsp;a&nbsp;některé věci do&nbsp;vás&nbsp;přirozeně vstoupí. Účastnili jsme se&nbsp;různých oficiálních obědů, večeří a&nbsp;recepcí. Už jako dítě jsem věděla, jak se&nbsp;mám u&nbsp;stolu chovat a&nbsp;jak si sednout. Naučila jsem se&nbsp;diplomatický i&nbsp;společenský protokol. Tehdy jsem samozřejmě netušila, jak moc se&nbsp;mi to jednou bude hodit. Když&nbsp;jsem později přijela do&nbsp;Švýcarska na&nbsp;jednání se&nbsp;značkami jako Cartier, Rolex nebo Patek Philippe, najednou jsem zjistila, že prostředí, které pro&nbsp;mě mohlo být úplně cizí, vlastně znám. Člověk&nbsp;se&nbsp;tam necítí tak nejistě, protože&nbsp;ví, jak se&nbsp;v&nbsp;dané situaci chovat.“
Tamara ale také říká, že jako dítě rozhodně neměla pocit, že by jí rodiče bezvýhradně dávali najevo, jak je schopná. Naopak si z&nbsp;dětství odnesla určité pochybnosti o&nbsp;sobě samé. „Rodiče na&nbsp;mě byli velmi přísní. Táta dokázal zabezpečit rodinu, ale nikdy to nefungovalo tak, že bych všechno dostala. Když&nbsp;mi pomohl s&nbsp;bytem, byla to půjčka a&nbsp;řekl mi, že mu ji musím vrátit. A&nbsp;já jsem mu ji asi po&nbsp;deseti letech skutečně vrátila. Cítila jsem, že mě tehdy začal vnímat trochu jinak a&nbsp;patrně si uvědomil, že jsem něco dokázala. Později, když&nbsp;už byl v&nbsp;důchodu a&nbsp;já byla úspěšná podnikatelka, na&nbsp;mě byl velmi pyšný. Nikdy mi to ale neříkal přímo. Dozvídala jsem se&nbsp;to od&nbsp;ostatních členů rodiny. A&nbsp;právě to pro&nbsp;mě bylo velmi důležité. Měla jsem radost, že rodiče nakonec viděli, že stojím pevně na&nbsp;svých nohách, samostatná a&nbsp;silná.“<clink anchorid="6"></clink>
Její vlastní zkušenost s&nbsp;dětstvím se&nbsp;později promítla i&nbsp;do&nbsp;toho, jak vychovávala svoje děti. Podnikala jako samoživitelka, a&nbsp;společný čas tak nebyl vždycky takový, jaký by si přála. Zpětně však říká, že právě samostatnost, kterou děti získaly, považuje za&nbsp;jednu z&nbsp;dobrých věcí, které jim mohla předat. Nechtěla, aby vyrůstaly ve&nbsp;„skleníkovém“ prostředí. „Někdy jsem měla výčitky, že s&nbsp;dětmi nejsem tolik, kolik bych chtěla. Dnes ale vidím, že to možná nebylo špatně. Našly v&nbsp;životě i&nbsp;ve&nbsp;světě svoje místo. Vyrůstaly také poměrně skromně, protože&nbsp;jsem sama vyrůstala podobně. Myslím, že právě to jim pomohlo pochopit hodnotu práce.“
Z&nbsp;pedagogické školy si zase odnesla něco, co dnes pokládá za&nbsp;možná překvapivě důležitější než ekonomické vzdělání. Psychologii, pedagogiku a&nbsp;schopnost vnímat člověka. „Ekonomii, účetnictví nebo finance si můžete nechat vysvětlit od&nbsp;odborníků. Já mám finančního ředitele, účetní a&nbsp;další lidi, kteří těm oblastem rozumějí mnohem lépe než já. Pro&nbsp;mě je ale důležitá energie, vize a&nbsp;schopnost vědět, kam chci firmu dostat. Pedagogická škola mi dala základy psychologie a&nbsp;pedagogiky a&nbsp;ty při&nbsp;jednáních využívám dodnes. Lidi si určitým způsobem zařazuju a&nbsp;podle toho volím, jak s&nbsp;nimi budu komunikovat. Pro&nbsp;mě je to velmi důležitá součást podnikání.“
Nejlépe je to vidět na&nbsp;jejím přístupu k&nbsp;odmítnutí. Když&nbsp;některá značka řekla k&nbsp;zastupování ne, nepovažovala tím&nbsp;jednání za&nbsp;uzavřené. Její diplomatická zkušenost ji naučila se&nbsp;nevzdávat. „Vždycky, i&nbsp;když&nbsp;jsme byli odmítnuti, jsem poděkovala a&nbsp;řekla, že věřím, že ještě budeme spolupracovat a&nbsp;že za&nbsp;rok přijdu znovu. Oni často čekali, že člověk&nbsp;odejde zklamaný nebo že snad prásknu dveřmi, ale já jsem přišla za&nbsp;rok znovu, úplně klidně a&nbsp;s&nbsp;úsměvem. Někdy to trvalo dva nebo tři&nbsp;roky a&nbsp;několik prvních setkání jsme se&nbsp;vlastně nedostali dál než do&nbsp;předsíně. Ale věděla jsem, že pokud tu značku&nbsp;opravdu chceme, musíme být trpěliví. S&nbsp;vlídným přístupem se&nbsp;podle mě člověk&nbsp;dostane dál než s&nbsp;tlakem. Sama jsem přitom velmi netrpělivý člověk, takže&nbsp;to pro&nbsp;mě není vždy snadné,“ usmívá se.
Svět luxusního zboží podle ní není bez&nbsp;problémů ani bez&nbsp;zklamání. „Stalo se&nbsp;mi dvakrát, že jsme nějakou značku&nbsp;dvacet let budovali, a&nbsp;ta potom přišla a&nbsp;řekla, že si butik převezme na&nbsp;vlastní pěst. Dlouho jsem to vnímala jako nespravedlnost. Potom jsem si ale řekla: Oni jsou majitelé značky, oni nám dali příležitost ji vybudovat – a&nbsp;možná je přirozené, že ji jednoho dne chtějí převzít. Člověk&nbsp;se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;musí naučit žít. Já jsem si to v&nbsp;hlavě přeprogramovala. Některé značky potřebují peníze, a&nbsp;chtějí proto všechno řídit samy, jiné jsou založené více na&nbsp;dlouhodobém partnerství. A&nbsp;já si velmi vážím těch, které v&nbsp;sobě mají korektnost a&nbsp;dokážou ocenit dlouhodobou spolupráci.“
Nepředstírá, že ji nic nezasáhne. Dovolí si ale pouze krátký čas na&nbsp;emoci a&nbsp;potom se&nbsp;vrací k&nbsp;práci. „Samozřejmě že někdy vybuchnu. Potřebuji to zpracovat. Ale potom už se&nbsp;nechci zabývat tím, co se&nbsp;stalo, protože&nbsp;to stejně nezměním. Já to mám tak, že se&nbsp;třeba na&nbsp;dva dny zavřu, pláču, nadávám – a&nbsp;nikoho tím&nbsp;nezatěžuju. A&nbsp;potom vyjdu ven a&nbsp;mám znovu jasný cíl. Nemám ráda, když&nbsp;se&nbsp;lidé dlouhé měsíce litují a&nbsp;pořád se&nbsp;k&nbsp;problému vracejí. To je vyčerpávající nejen pro&nbsp;ně, ale i&nbsp;pro&nbsp;jejich okolí. Pro&nbsp;mě je mnohem důležitější říct si: Dobře, tohle se&nbsp;stalo, ale co bude dál?“<clink anchorid="3"></clink>
Tamara spolupráci s&nbsp;prestižními hodinářskými značkami nevnímá jen jako obchod. První návštěva renomované firmy Patek Philippe pro&nbsp;ni ale znamenala také okamžik, kdy si uvědomila velikost toho, kam se&nbsp;její vlastní podnikání dostalo. „Když&nbsp;jsem poprvé přišla k&nbsp;Patek Philippe, řekla jsem si: Tamaro, tohle už je jiná liga. Ten prostor na&nbsp;mě působil téměř jako muzeum. Nádherné materiály jako onyx či&nbsp;mramor a&nbsp;všude kolem umělecká díla. Bylo vidět, kolik pozornosti tu věnují každému detailu. Patek je mi velmi blízký také tím, že je to rodinná manufaktura. Je v&nbsp;ní tradice, historie a&nbsp;zároveň obrovská technická dokonalost. A&nbsp;líbí se&nbsp;mi, že jejich hodinky nejsou okázalé. Člověk&nbsp;musí vědět, co má na&nbsp;ruce, aby skutečně ocenil, co se&nbsp;v&nbsp;nich skrývá.“
Tamaru Kotvalovou obecně uchvacuje schopnost zachovávat hodnotu v&nbsp;čase. U&nbsp;některých značek podle ní není nejdůležitější vyrobit co nejvíce kusů a&nbsp;prodat je co největšímu počtu lidí. Patek Philippe podle jejího vyprávění dokonce dokázal ukončit výrobu modelu, který byl velmi úspěšný, protože&nbsp;nechtěl, aby se&nbsp;stal běžným produktem. „Líbí se&nbsp;mi, že některé tradiční firmy jsou ochotné přemýšlet dlouhodobě. Chtějí zachovat výjimečnost modelu a&nbsp;současně ukázat, že jejich svět není jen jeden produkt. To je pro&nbsp;mě velmi silné.“
Přestože&nbsp;podniká právě v&nbsp;segmentu, v&nbsp;němž se&nbsp;pracuje s&nbsp;velmi vysokými částkami, sama říká, že peníze&nbsp;pro&nbsp;ni nebyly hlavním motorem. Když&nbsp;se&nbsp;její první firma rozvíjela, vydělané peníze&nbsp;většinou vracela do&nbsp;podnikání. Otevírala další prodejny, rozšiřovala značky a&nbsp;budovala firmu. Luxusní životní styl, který je s&nbsp;některými představami o&nbsp;úspěšném podnikateli spojený, ji nikdy příliš nepřitahoval. „Myslím, že nejdříve&nbsp;musíte firmu vybudovat – a&nbsp;peníze&nbsp;jsou až&nbsp;úplně na&nbsp;konci. Zažila jsem podnikatele, kteří vstupovali do&nbsp;podnikání s&nbsp;tím, že jejich první myšlenkou byly peníze. Já jsem to měla jinak. Nejdříve&nbsp;jsme měli na&nbsp;zaplacení faktur, potom jsme zase něco otevřeli a&nbsp;peníze&nbsp;jsme vraceli do&nbsp;firmy. Vůbec mi nevadilo, že nejezdím v&nbsp;mercedesu nebo že nemám letadlo. Ani dnes takovou ambici nemám. Mám ráda módu a&nbsp;interiéry, v&nbsp;tom si udělám radost, ale když&nbsp;už peníze&nbsp;investuju, dávám je raději do&nbsp;domů nebo bytů. Zůstane po&nbsp;nich nějaká hodnota.“
Na&nbsp;konci setkání Tamara zmíní, že ji stále přitahuje představa úplného začátku. Přitom člověk, který má za&nbsp;sebou desítky let podnikání, by mohl hledat především klid a&nbsp;stabilitu. Kotvalová ale říká něco jiného. Kdyby měla možnost začít znovu, vlastně by ji to lákalo. Ne proto, že by si přála přijít o&nbsp;to, co vybudovala, ale protože&nbsp;samotný proces tvorby je pro&nbsp;ni stále zdrojem energie. „Tak moc mě baví začátky. Když&nbsp;ještě nic nemáte, musíte přemýšlet, jak něco vytvořit, jak získat první lidi, jak vybudovat nové vztahy. Právě tohle ve&nbsp;mně vybudovalo podnikatelskou vášeň.“
A&nbsp;jeden takový začátek zažila docela nedávno při&nbsp;dovolené v&nbsp;Chorvatsku. Původně tam hledala především odpočinek od&nbsp;rychlého života a&nbsp;prostředí, v&nbsp;němž je každý den spojený s&nbsp;časovým tlakem. Ani tam ji však podnikání nakonec neopustilo. Začala v&nbsp;zemi kupovat pozemky a&nbsp;domy a&nbsp;následně ji začali oslovovat lidé, kteří je sami chtěli koupit. Ta zkušenost pro&nbsp;ni byla další připomínkou toho, že příležitosti nemusí člověk&nbsp;vždycky aktivně vyhledávat. Někdy se&nbsp;objeví ve&nbsp;chvíli, kdy dělá něco úplně jiného. „Já to tak v&nbsp;životě mám. Když&nbsp;se&nbsp;snažím odpočívat a&nbsp;vůbec nechci podnikat, stejně si mě ten obchod najde. Proto si myslím, že stále existují nové příležitosti. Mladí lidé často říkají, že už není kde začít, ale podle mě stačí najít obor, který člověka skutečně baví, a&nbsp;pracovat v&nbsp;něm dobře. Příležitost si vás&nbsp;může najít sama.“<clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

„Když jste sami sebou, máte pro něco skutečnou vášeň a jste schopni do toho dát všechno, lidé to poznají. Myslím, že právě tímto způsobem se mi podařilo získat řadu značek, které by jinak v České republice vůbec nebyly.“

„Když jsem poprvé přišla k Patek Philippe, řekla jsem si: Tamaro, tohle už je jiná liga. Ten prostor na mě působil téměř jako muzeum. Nádherné materiály jako onyx či mramor a všude kolem umělecká díla. Bylo vidět, kolik pozornosti tu věnují každému detailu. Patek je mi velmi blízký také tím, že je to rodinná manufaktura.“

Podnikatelka a&nbsp;majitelka rodinné společnosti Carollinum Tamara Kotvalová začínala v&nbsp;oblasti prodeje kosmetických produktů. V&nbsp;roce 1992 pak v&nbsp;Moskvě vybudovala síť prodejen zaměřených na šperky.

Společnost Carollinum, která se věnuje prodeji a&nbsp;distribuci luxusních hodinek a&nbsp;doplňků, založila v&nbsp;roce 1996. V&nbsp;pražské Pařížské ulici dnes provozuje čtyři butiky: Rolex, Patek Philippe a&nbsp;Breitling&nbsp;– jediné monobrandové butiky těchto značek v&nbsp;Česku&nbsp;– a&nbsp;butik Carollinum, který nabízí dvanáct prestižních hodinářských značek. Firma má také velkoobchodní zastoupení čtyř značek a&nbsp;vlastní hodinářský servis. V&nbsp;rodinném podnikání pokračují i&nbsp;její děti Daniela Jannová a&nbsp;Martin Janna.

Tamara Kotvalová se dlouhodobě věnuje také charitě. Je čestnou členkou a&nbsp;sponzorkou nadačního fondu Slunce pro všechny, členkou rady a&nbsp;pravidelnou sponzorkou Klubu přátel dětí dětských domovů. Podporuje také onkologickou dětskou kliniku v&nbsp;Motole a&nbsp;přispívá na ozdravné pobyty dětí a&nbsp;válečných veteránů.

V&nbsp;roce 2006 získala ocenění Žena roku a&nbsp;v&nbsp;roce 2012 ji magazín Forbes zařadil mezi 50&nbsp;nejvlivnějších žen Česka. V&nbsp;roce 2018 byla poctěna Řádem Československého lva II.&nbsp;třídy.

Tamara Kotvalová

Tamara Kotvalová patří k&nbsp;lidem, kteří zásadně ovlivnili podobu českého trhu s&nbsp;luxusním zbožím. Z&nbsp;firmy Carollinum, kterou vybudovala od&nbsp;základů, vytvořila jednoho z&nbsp;významných hráčů v&nbsp;prodeji hodinek a&nbsp;šperků a&nbsp;do&nbsp;Prahy přivedla značky, jejichž jména&nbsp;zná celý svět. Její jméno je dnes spojené třeba s&nbsp;prestižními hodinářskými domy jako Rolex nebo Patek Philippe. Začátek její profesní dráhy by přitom člověk&nbsp;v&nbsp;tomto prostředí hledal jen stěží.<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;podnikatelka Tamara Kotvalová jedná s&nbsp;představiteli světových hodinářských domů, pohybuje se&nbsp;v&nbs

Tamara Kotvalová. Zachovávat hodnotu v čase

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;létě jsem jako již tradičně vyrazila do&nbsp;Benátek na&nbsp;bienále umění. Velkolepá přehlídka současné tvorby každé dva roky přitáhne stovky tisíc lidí a&nbsp;promění celé město v&nbsp;umělecký organismus obrazů, fotografií, instalací, videí, soch a&nbsp;performancí.
Dokáže to všechno člověk&nbsp;vůbec pojmout? Nemyslím si. Cítí se&nbsp;po&nbsp;celém dni vstřebávání výtvarných podnětů a&nbsp;zamýšlení naprosto vyčerpaný? Rozhodně. Podivuje se&nbsp;nad&nbsp;některými uměleckými projevy, na&nbsp;co se&nbsp;to, sakra, vlastně dívá? Nesčetněkrát (letos především v&nbsp;lucemburském pavilonu u&nbsp;filmu s&nbsp;názvem La Merde, ve&nbsp;kterém je hlavní postavou doslova kus exkrementu).
Přesto se&nbsp;do&nbsp;Benátek vždycky ráda vracím. Umění totiž nemusí být pokaždé krásné, srozumitelné ani útěšné. Řekla bych, že jeho síla spočívá právě v&nbsp;tom, že nás&nbsp;na&nbsp;chvíli vyvede z&nbsp;navyklého způsobu vidění. Nevnímám umění jako něco, co se&nbsp;člověku&nbsp;buď&nbsp;líbí, nebo nelíbí. Umění nás&nbsp;dokáže znejistit, pobavit, rozčílit, dojmout a&nbsp;zároveň tříbí naši&nbsp;schopnost všímat si věcí, které bychom jinak minuli. Umí odkrýt vrstvy osobnosti, kterých si mnohdy nejsme vůbec vědomi.
Stejný efekt může mít i&nbsp;design. Především ten, s&nbsp;nímž žijeme každý den. Prostor, ve&nbsp;kterém pracujeme. Židle, na&nbsp;které sedíme. Látka, kterou si oblékneme. Světlo, které večer rozsvítíme. Design nám připomíná to, že kvalita našeho života se&nbsp;skládá z&nbsp;detailů, které možná bereme jako samozřejmost.
I&nbsp;proto každoročně jedno číslo magazínu Hrot věnujeme právě osobnostem, které formují způsob, jakým se&nbsp;díváme na&nbsp;svět kolem sebe. Do&nbsp;letošního výběru se&nbsp;dostal i&nbsp;výtvarník&nbsp;Jakub Jansa, který letos Česko v&nbsp;Benátkách reprezentuje. Rozhovor s&nbsp;ním i&nbsp;s&nbsp;dalšími „stylotvůrci“ nám v&nbsp;redakci ukázal, že tvorba znamená především odvahu dívat se&nbsp;na&nbsp;svět jinak. A&nbsp;také to, že umění a&nbsp;design mají společného víc, než se&nbsp;může zdát: obojí nás&nbsp;učí být pozornější.

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;létě jsem jako již tradičně vyrazila do&nbsp;Benátek na&nbsp;bienále umění. Velkolepá přehlídka současné tvorby každé dva roky přitáhne stovky tisíc lidí a&nbsp;promění celé město v&nbsp;umělecký organismus obrazů, fotografií, instalací, videí, soch a&nbsp;performancí.
Dokáže to všechno člověk&nbsp;vůbec pojmout? Nemyslím si. Cítí se&nbsp;po&nbsp;celém dni vstřebávání výtvarných podnětů a&nbsp;zamýšlení naprosto vyčerpaný? Rozhodně. Podivuje se&nbsp;nad&nbsp;některými uměleckými projevy, na&nbsp;co se&nbsp;to, sakra, vlastně dívá? Nesčetněkrát (letos především v&nbsp;lucemburském pavilonu u&nbsp;filmu s&nbsp;názvem La Merde, ve&nbsp;kterém

Odvaha dívat se na svět jinak

Iva Brejlová

Umělé inteligenci se&nbsp;věnuje od&nbsp;doby, kdy téma probírali jen největší fajnšmekři&nbsp;na&nbsp;univerzitách. Dvacet let praxe, na&nbsp;něž byste podle vzhledu Filipa Dvořáka nejspíš netipovali. Ale jak začne mluvit, je jasná šíře znalostí. Má doktorát z&nbsp;matfyzu, pracoval v&nbsp;Silicon Valley, na&nbsp;výzkumu pro&nbsp;technologickou agenturu Pentagonu, prošel Microsoftem i&nbsp;Googlem a&nbsp;pak se&nbsp;vrátil do&nbsp;Česka, odkud vede startup Filuta AI. O&nbsp;jeho řešení specifické umělé inteligence se&nbsp;zajímají světové technologické firmy.<clink anchorid="1"></clink>
Kam až&nbsp;se&nbsp;dá vystopovat prapůvod vašeho zájmu o&nbsp;umělou inteligenci?
Možná až&nbsp;k&nbsp;legu – odmala jsem z&nbsp;něj rád stavěl, přemýšlel jsem o&nbsp;komplexních stavebnicích a&nbsp;o&nbsp;tom, co všechno se&nbsp;z&nbsp;nich dá vybudovat. Jenže&nbsp;vždycky mi docházely kostičky. V&nbsp;jistém okamžiku jsem zjistil, že pokud si je převedu do&nbsp;digitálního světa, vlastně do&nbsp;matematiky a&nbsp;později do&nbsp;softwaru, můžu&nbsp;si vymyslet, kolik kostiček chci. Najednou je stavebnice nekonečná a&nbsp;postavit se&nbsp;dá cokoliv.
Zní to, že jste matematikou získal novou hračku.
Je to tak. V&nbsp;podstatě pořád dělám to samé, jen se&nbsp;mi ty hračky zvětšují, zrychlují a&nbsp;mají větší dopad. Eticky se&nbsp;pořád držíme toho, že děláme aktivity se&nbsp;společenským přínosem.
Když&nbsp;si o&nbsp;vás&nbsp;člověk&nbsp;chce něco zjistit, rychle narazí na&nbsp;označení „jeden z&nbsp;nejnadějnějších českých AI vědců“. Jak to vnímáte?
Ta „nadějnost“ ve&nbsp;vědě obvykle znamená potenciál vymyslet něco nového a&nbsp;revolučního. Já mám to štěstí, že jsem dvacet let u&nbsp;stejného kopyta, které je teď hodně v&nbsp;kurzu. Máme jeden z&nbsp;nejsilnějších týmů v&nbsp;Česku a&nbsp;pracujeme s&nbsp;nejlepšími odborníky na&nbsp;světě, takže&nbsp;šance, že uděláme něco, co dramaticky změní svět, je poměrně velká. A&nbsp;dělat to z&nbsp;Česka je radost.
Máte velmi zajímavé zkušenosti, za&nbsp;sebou práci v&nbsp;laboratoři&nbsp;Palo Alto Research Center, která dnes funguje pod&nbsp;stanfordským výzkumným institutem. Jak se&nbsp;člověk&nbsp;na&nbsp;takové místo dostane?
V&nbsp;Americe funguje ekonomický elitismus – kdo má peníze, zaplatí si nejlepší školy. V&nbsp;Česku máme spíš intelektuální elitismus – když&nbsp;je člověk&nbsp;schopný, může se&nbsp;českým systémem „propotit“ na&nbsp;špičku&nbsp;svého oboru. Za&nbsp;těch dvanáct let, co jsem najímal lidi v&nbsp;USA i&nbsp;tady, můžu&nbsp;srovnat, že nejlepších pět procent studentů technických oborů je kognitivně srovnatelných, ať přicházejí z&nbsp;matfyzu, Stanfordu, Berkeley, nebo Harvardu. Jiná je jen mentální stopa. Češi&nbsp;jsou skromní, Američané se&nbsp;umějí prodat. Já jsem díky úspěchům na&nbsp;matfyzu publikoval diplomku, která přilákala pozornost jedné z&nbsp;nejlepších laboratoří pro&nbsp;vesmírný výzkum ve&nbsp;Francii a&nbsp;pak Googlu, který si mě vybral na&nbsp;výzkumnou stáž. V&nbsp;ročníku&nbsp;se&nbsp;mnou byli nejlepší postgraduální studenti z&nbsp;celého světa – jedním z&nbsp;nich byl třeba pozdější spoluzakladatel OpenAI Wojciech Zaremba. Dnes všichni vedou korporace či&nbsp;vlastní startupy. To byl velký nakopávač.
Kam jste zamířil vy?
Doktorští studenti jsou potravou pro&nbsp;děla akademického průmyslu – jsou nejlevnější a&nbsp;mají největší mobilitu. Toho jsem využil, půl roku Francie, půl roku Kalifornie, po&nbsp;doktorátu postdoktorát v&nbsp;Torontu, pak zase Kalifornie a&nbsp;Texas… Díky poměrně velké vertikální mobilitě v&nbsp;rámci Česka jsem se&nbsp;dostal k&nbsp;těm nejzajímavějším technologiím, nejzajímavějším výsledkům, které člověk&nbsp;tehdy mohl vyrábět. Bavíme se&nbsp;ovšem o&nbsp;době před&nbsp;dvaceti lety, kdy nejsilnější počítače byly dramaticky slabší než to, co máme dnes v&nbsp;mobilu. Dělat technologie bylo těžké, ale když&nbsp;si člověk&nbsp;ty nejzajímavější ochutnal, mohl vzniknout světový unikát.
Na&nbsp;čem jste například pracoval?
Před&nbsp;víc než patnácti lety jsem vyvinul jeden z&nbsp;nejrychlejších logistických plánovačů, po&nbsp;odpublikování se&nbsp;ozvaly velké firmy a&nbsp;mě to přitáhlo zpátky do&nbsp;Silicon Valley. Postupně jsem se&nbsp;dostal k&nbsp;projektům umělé inteligence financovaným DARPA, jeden jsem vedl a&nbsp;dopadlo to tak, že se&nbsp;produkt prodal. Pak mě chytly startupy jako kombinace výzkumu a&nbsp;produktu, který má okamžitou zpětnou vazbu. Dostal jsem se&nbsp;i&nbsp;k&nbsp;projektu s&nbsp;NASA – řešili jsme, jak jednou na&nbsp;Titanu těžit horniny, zpracovávat je a&nbsp;posílat zpátky na&nbsp;Zemi. S&nbsp;vesmírnými misemi je to na&nbsp;dlouhé lokte. Na&nbsp;výsledky se&nbsp;čeká i&nbsp;desítky let, takže&nbsp;je to tak trochu sázka na&nbsp;to, jestli se&nbsp;jich člověk&nbsp;vůbec dožije. Nakonec jsem se&nbsp;přesunul zpátky na&nbsp;naši&nbsp;planetu – tady má člověk&nbsp;ze&nbsp;své práce rychlejší serotoninovou smyčku. Můžu&nbsp;dělat produkty, které lidi opravdu používají.
Aktivně teď taky přivádíte špičkové vědce zpátky do&nbsp;Česka, že?
Získali jsme několik grantů, i&nbsp;s&nbsp;evropskými penězi. Nabíráme Čechy a&nbsp;Slováky vracející se&nbsp;z&nbsp;USA, Jižní Koreje, Německa nebo Kanady a&nbsp;chceme jejich zahraniční zkušenosti přenést do&nbsp;české centrály. Stejně tak najímáme cizince – máme třeba vědce ze&nbsp;Stanfordu, který přináší zkušenosti z&nbsp;projektů pod&nbsp;DARPA. To je organizace, která světově investuje do&nbsp;výzkumu zřejmě nejvíc. Je to odnož organizace ARPA, která historicky financovala vznik internetu. Věřím, že máme poměrně velké množství know-how, které staví evropsko-americký most.
Což nás&nbsp;přivádí k&nbsp;zaměření startupu. Filuta AI se&nbsp;zabývá poměrně těžko popsatelným oborem. Jak ho vysvětlujete?
Spojujeme různé metodiky matematického modelování světa. Dvě hlavní kategorie jsou explicitní systémy rovnic, tedy symbolické modely, a&nbsp;statistické agregáty, což jsou neuronové sítě. První je kompletně spolehlivý, ale neumí se&nbsp;učit – tvoří ho člověk. Druhý se&nbsp;učí, ale je nespolehlivý a&nbsp;závisí na&nbsp;datech. My vyvíjíme neurosymboliku – spolehlivý přístup, který se&nbsp;zároveň sám učí. Patentovali jsme ji prakticky po&nbsp;celém světě, v&nbsp;šesti jurisdikcích. Podle uznávaného Gartneru je to jedna z&nbsp;nejžhavějších oblastí AI a&nbsp;Filuta AI je jedním z&nbsp;technologických lídrů – vedle firem jako IBM nebo Fujitsu.
Jak se&nbsp;to liší od&nbsp;AI, kterou lidé znají třeba ze&nbsp;služeb typu ChatGPT?
Jazykové modely se&nbsp;dosud chovaly jako malé zvířátko, které dělá krásné kousky – a&nbsp;člověk&nbsp;je nadšený z&nbsp;toho, co předvede. Realita je, že ta technologie sama o&nbsp;sobě moc spolehlivá není, nemá žádné garance. Má problém s&nbsp;halucinacemi, s&nbsp;nespolehlivostí danou chybami v&nbsp;datech. Brzy budou muset být podle evropských pravidel systémy povinně vysvětlitelné a&nbsp;auditovatelné, což jazykové modely dodat neumějí. Naše neurosymbolika ano. Očekáváme proto ještě větší růst.
Co to znamená? Očekáváte, že třeba šéf Applu zvedne telefon a&nbsp;zavolá vám, ať mu pomůžete s&nbsp;aplikací AI do&nbsp;přístrojů?
Byznysově nemůžu&nbsp;komentovat. Ale podobné věci se&nbsp;dějí. Nehovořím o&nbsp;této konkrétní, ale je to úroveň, na&nbsp;které se&nbsp;reálně bavíme. Teď jsem se&nbsp;vrátil ze&nbsp;San Franciska, kde jsem hovořil s&nbsp;jedním z&nbsp;nejbohatších investorů ze&nbsp;Silicon Valley. Debaty o&nbsp;tom, jaký je další směr umělé inteligence, opravdu probíhají.
Nakolik dnes ovlivňují projekty Filuty AI uživatele?
Nedodáváme lidem, ale firmám a&nbsp;vládám. Pracujeme třeba s&nbsp;automobilkami na&nbsp;prevenci kritických chyb v&nbsp;produkci, takže&nbsp;auta jsou bezpečnější a&nbsp;vývojové cykly rychlejší. Ve&nbsp;městech optimalizujeme energetické zdroje i&nbsp;to, jak se&nbsp;lidé pohybují a&nbsp;jak jsou pro&nbsp;ně cesty příjemné. V&nbsp;Los Angeles jsme pomáhali s&nbsp;dopravou – při&nbsp;4% adopci jsme snížili zácpy o&nbsp;9 %. Ta procenta nikoho nezaujmou, tak jsme to podle historických dat převedli na&nbsp;poněkud představitelnější „data“. Třeba že zlepšením průtoku dopravy městem se&nbsp;pár v&nbsp;Los Angeles může každé dva dny pomilovat jednou navíc. Celkově už naše projekty ovlivňují desítky milionů lidí.
Co je pro&nbsp;vás&nbsp;další milník?
Přešli jsme z&nbsp;fáze&nbsp;startupu do&nbsp;seriózní firmy se&nbsp;všemi rolemi. Teď ladíme procesy, rozšiřujeme tým a&nbsp;směřujeme k&nbsp;dodávání našich neurosymbolických řešení na&nbsp;globální trh.
A&nbsp;ultimátní cíl?
Maximalizovat pozitivní dopad na&nbsp;společnost.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Umělé inteligenci se&nbsp;věnuje od&nbsp;doby, kdy téma probírali jen největší fajnšmekři&nbsp;na&nbsp;univerzitách. Dvacet let praxe, na&nbsp;něž byste podle vzhledu Filipa Dvořáka nejspíš netipovali. Ale jak začne mluvit, je jasná šíře znalostí. Má doktorát z&nbsp;matfyzu, pracoval v&nbsp;Silicon Valley, na&nbsp;výzkumu pro&nbsp;technologickou agenturu Pentagonu, prošel Microsoftem i&nbsp;Googlem a&nbsp;pak se&nbsp;vrátil do&nbsp;Česka, odkud vede startup Filuta AI. O&nbsp;jeho řešení specifické umělé inteligence se&nbsp;zajímají světové technologické firmy.<clink anchorid="1"></clink>
Kam až&nbsp;se&nbsp;dá vystopovat prapův

Když je vám lego malé a sníte o nekonečné stavebnici. Filip Dvořák, Filuta AI

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink>
Češi&nbsp;letos výrazně víc kupují auta s&nbsp;elektrifikovaným pohonem. Prodej hybridů do&nbsp;konce srpna meziročně vzrostl o&nbsp;14,9 % na&nbsp;49 368 vozů, které tvořily 29,4 % všech nových osobních aut. Elektromobilů se&nbsp;prodalo 11 665, o&nbsp;32,3 % více než loni. Vyplývá to z&nbsp;údajů Svazu dovozců automobilů. Hybridům vévodí Toyota (7813 vozů), před&nbsp;značkami Škoda (6625), Dacia (3387), Mercedes-Benz (2960) a&nbsp;BMW (2955). U&nbsp;elektromobilů vede Škoda (3980), Tesla (1586) a&nbsp;Mercedes-Benz (690), následují Volkswagen a&nbsp;Ford. Hybridy letos rostou skoro čtyřikrát rychleji než celý trh, a&nbsp;elektromobily dokonce sedmkrát. Celkový prodej nových aut vzrostl o&nbsp;4,1 % na&nbsp;167 675 vozů, alternativní pohon mělo téměř 38 % z&nbsp;nich.

Tolik aut s hybridním pohonem koupili letos Češi od ledna do srpna.

49 368

<clink anchorid="1"></clink>
Češi&nbsp;letos výrazně víc kupují auta s&nbsp;elektrifikovaným pohonem. Prodej hybridů do&nbsp;konce srpna meziročně vzrostl o&nbsp;14,9 % na&nbsp;49 368 vozů, které tvořily 29,4 % všech nových osobních aut. Elektromobilů se&nbsp;prodalo 11 665, o&nbsp;32,3 % více než loni. Vyplývá to z&nbsp;údajů Svazu dovozců automobilů. Hybridům vévodí Toyota (7813 vozů), před&nbsp;značkami Škoda (6625), Dacia (3387), Mercedes-Benz (2960) a&nbsp;BMW (2955). U&nbsp;elektromobilů vede Škoda (3980), Tesla (1586) a&nbsp;Mercedes-Benz (690), následují Volkswagen a&nbsp;Ford. Hybridy letos rostou skoro čtyřikr

Číslo měsíce

<clink anchorid="1"></clink>
Tomáš Varga CEO Publicis Groupe, Central Europe
„Ve&nbsp;škole vás&nbsp;naučí spoustu věcí, ale tyhle čtyři&nbsp;většinou ne. Zaprvé, nikdy nebudete mít všechny informace – přesto se&nbsp;musíte rozhodnout a&nbsp;převzít za&nbsp;to odpovědnost. Zadruhé, mít pravdu nestačí. Pokud pro&nbsp;svou myšlenku nezískáte lidi, zůstane jen v&nbsp;PowerPointu. Zatřetí, nemusíte být nejchytřejší v&nbsp;místnosti. Mnohem důležitější je umět se&nbsp;ptát, poslouchat a&nbsp;přiznat, že něco nevíte. A&nbsp;začtvrté, kariéra není výtah, ale horská dráha. Občas letíte nahoru, občas se&nbsp;vám sevře žaludek. Důležité je neztratit zvědavost, humor a&nbsp;chuť znovu zabrat. Protože&nbsp;právě mimo komfortní zónu začíná skutečné učení.“
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Nikola Foktová kreativní ředitelka agentur Leo Prague a&nbsp;MSL Czech Republic
„Dlouhá léta nás&nbsp;učí, že musíme správně odpovídat. Přitom se&nbsp;ale musíme naučit hlavně správně ptát. Proč to vůbec děláme? Proč zrovna takhle? Proč se&nbsp;takhle cítíš? Proč jsou tu tři&nbsp;vidličky? Správná otázka vám dokáže zachránit byznys, manželství i&nbsp;večeři. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;vám třídní tvrdila opak, nemusíte znát odpověď na&nbsp;všechno, abyste v&nbsp;životě prošli s&nbsp;vyznamenáním. Musíte se&nbsp;jen umět zeptat na&nbsp;to, co ostatní nenapadne. Takže&nbsp;až&nbsp;budete mít pocit, že neznáte správnou odpověď, nepanikařte. Nejspíš jen nastal čas položit správnou otázku.“
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Daria Hvížďalová garantka programu AI in Transformation na&nbsp;Newton University
„Co nás&nbsp;ve&nbsp;škole nenaučili? Jak nevěřit textu, který zní sebejistě. Dřív&nbsp;ho psal profesor, dnes ho napíše model za&nbsp;tři&nbsp;vteřiny – a&nbsp;působí stejně přesvědčivě, ať je pravdivý, nebo vymyšlený. Ve&nbsp;škole jsme se&nbsp;učili najít správnou odpověď v&nbsp;učebnici. Nikdo nás&nbsp;neučil najít chybu ve&nbsp;vlastním nástroji, natož ve&nbsp;vlastním úsudku. Umělá inteligence tenhle deficit jenom zviditelnila, protože&nbsp;generuje hladký text rychleji, než ho stihneme zpochybnit. Firmy na&nbsp;to dnes narážejí přesně takhle, lidé věří výstupu, protože&nbsp;vypadá hotově, ne proto, že ho ověřili. Do&nbsp;osnov, MBA AI in Business jsem přidala i&nbsp;předmět nazvaný kritické myšlení v&nbsp;době AI.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Avi Joreš izraelský spisovatel a&nbsp;podnikatel
„Škola nás&nbsp;nenaučila myslet ve&nbsp;velkém. Jsou ale lidé, kteří vidí za&nbsp;horizont. Patří mezi ně i&nbsp;vizionář Peter Diamandis. Ten v&nbsp;roce 2008 založil s&nbsp;futurologem Rayem Kurzweilem Singularity University, školu zaměřenou téměř výhradně na&nbsp;‚uvažování ve&nbsp;velkém‘, kde se&nbsp;setkávají přední světoví vědci, vynálezci a&nbsp;technologové s&nbsp;investory a&nbsp;filantropy. Posláním univerzity je seznamovat studenty s&nbsp;pokrokem v&nbsp;biotechnologiích, nanotechnologiích, AI, robotice, neurovědě a&nbsp;energetice. Od&nbsp;jejího založení se&nbsp;jejích programů zúčastnil více než milion lidí, sám jsem měl tu výsadu v&nbsp;roce 2018. Každý účastník&nbsp;má přemýšlet nad&nbsp;zásadní otázkou: Jak mohu pozitivně ovlivnit životy alespoň jedné miliardy lidí a&nbsp;zároveň pomoci vyřešit některou z&nbsp;velkých globálních výzev?“

<clink anchorid="1"></clink>
Tomáš Varga CEO Publicis Groupe, Central Europe
„Ve&nbsp;škole vás&nbsp;naučí spoustu věcí, ale tyhle čtyři&nbsp;většinou ne. Zaprvé, nikdy nebudete mít všechny informace – přesto se&nbsp;musíte rozhodnout a&nbsp;převzít za&nbsp;to odpovědnost. Zadruhé, mít pravdu nestačí. Pokud pro&nbsp;svou myšlenku nezískáte lidi, zůstane jen v&nbsp;PowerPointu. Zatřetí, nemusíte být nejchytřejší v&nbsp;místnosti. Mnohem důležitější je umět se&nbsp;ptát, poslouchat a&nbsp;přiznat, že něco nevíte. A&nbsp;začtvrté, kariéra není výtah, ale horská dráha. Občas letíte nahoru, občas se&nbsp;vám sevře žaludek. Důležité je neztratit zvědavost, hu

Co mě ve škole nenaučili

Kdybyste se&nbsp;před&nbsp;deseti lety někoho zeptali, co je to concept store, nejspíš by nechápavě kroutil hlavou. Obchody s&nbsp;kurátorským výběrem designových produktů či&nbsp;módy se&nbsp;v&nbsp;Česku začaly otevírat až&nbsp;v&nbsp;několika posledních letech. Jeden takový se&nbsp;ale objevil už před&nbsp;patnácti lety v&nbsp;Kozí ulici v&nbsp;centru Prahy. Otevřeli jej manželé Julie a&nbsp;Michal Lindovi, kteří svou dlouholetou fascinaci módou přetavili ve&nbsp;funkční byznys – a&nbsp;stali se&nbsp;z&nbsp;nich průkopníci niche luxusu v&nbsp;Česku.<clink anchorid="2"></clink>
Jejich společné podnikání přitom původně k&nbsp;módě nevedlo. Když&nbsp;se&nbsp;seznámili, Julie pracovala v&nbsp;české pobočce Fiatu a&nbsp;Michal učil tělocvik a&nbsp;zeměpis. Jejich cesty často vedly do&nbsp;Itálie, kde Julie jednu dobu i&nbsp;pracovala. Při&nbsp;návštěvě Říma objevili malý krámek s&nbsp;reprodukcemi obrazů. „Hledali jsme něco, co v&nbsp;Česku tenkrát nebylo, a&nbsp;došlo nám, že je to právě obchod s&nbsp;reprodukcemi. První jsme otevřeli ve&nbsp;Štupartské, i&nbsp;když&nbsp;nás&nbsp;od&nbsp;toho všichni odrazovali,“ vzpomíná Julie.
Prodejny postupně rozšířili i&nbsp;do&nbsp;obchodních center, rodinný podnik vzkvétal, jenže&nbsp;pak přišla hospodářská krize. Nájmy se&nbsp;skokově zvedly, podmínky začaly být čím dál složitější, takže&nbsp;se&nbsp;manželé shodli, že je čas přehodit výhybku. „Měla jsem vazby na&nbsp;Itálii a&nbsp;móda mě vždycky zajímala, takže&nbsp;jsme si řekli, že zkusíme podnikat v&nbsp;téhle oblasti. Zase jsme ale hledali něco, co tady nebylo.“
Před&nbsp;patnácti lety tak začali znovu budovat vlastní byznys: obchod Blackout. Ze&nbsp;začátku se&nbsp;soustředili především na&nbsp;italské značky, například Album di Famiglia či&nbsp;Transit. V&nbsp;roce 2014 zařadili do&nbsp;nabídky amerického návrháře Ricka Owense, následně i&nbsp;japonského designéra Yohjiho Yamamota a&nbsp;taky dvě řady světové ikony Rei Kawakubo z&nbsp;Comme des Garçons. S&nbsp;tím, jak značek přibývalo, nakonec přišlo na&nbsp;řadu stěhování do&nbsp;větších prostor v&nbsp;Dušní ulici, kde je obchod dodnes.
„Dřív&nbsp;jsme do&nbsp;portfolia vybírali především avantgardní kousky, ve&nbsp;větších prostorách jsme se&nbsp;začali zaměřovat i&nbsp;na&nbsp;hodně minimalistickou módu. První takovou významnou značkou, kterou jsme do&nbsp;nabídky zařadili, byl švédský Toteme. Když&nbsp;jsme se&nbsp;za&nbsp;nimi jeli podívat, měli jen malé bytové studio v&nbsp;centru Stockholmu. Dnes mají obrovský showroom v&nbsp;Paříži. Postupně jsme zařazovali další značky – podle toho, co nám v&nbsp;portfoliu chybělo, co jsme postrádali a&nbsp;co zákazníci žádali,“ přibližuje Julie.
Vybírat z&nbsp;nových kolekcí vyrážejí manželé vždy společně. „Já vybírám pánskou módu, manželka zase tu dámskou. Ale občas si něco z&nbsp;pánské kolekce vybere do&nbsp;dámské nabídky,“ doplňuje Michal. A&nbsp;Julie navazuje: „Hodně značek má unisexové kousky, ale mně osobně některé pánské kolekce přijdou tak super i&nbsp;pro&nbsp;ženy, že prostě do&nbsp;dámského někdy raději vybírám to pánské – jednoduše proto, že některé modely jsou mnohem hezčí. Třeba pánské manšestráky od&nbsp;Tranzitu si u&nbsp;nás&nbsp;kupují hlavně ženy.“
Manželé se&nbsp;shodují, že značky, které se&nbsp;dostanou do&nbsp;Blackoutu, musejí splňovat několik kritérií: kvalitní materiál, který si navíc rádi osobně osahají na&nbsp;módních veletrzích, střihy a&nbsp;taky propracování jednotlivých kousků garantující, že zákazníkovi bude sloužit dlouhé roky. „Všechny značky, které v&nbsp;butiku máme, si navíc drží minimální sklady a&nbsp;vyrábějí jen to, co si u&nbsp;nich jako klienti objednáme. Třeba Yamamoto vyrábí v&nbsp;malých dílnách, ne ve&nbsp;fabrikách. A&nbsp;na&nbsp;kvalitě výsledného modelu je to opravdu znát. Když&nbsp;si koupíte sako od&nbsp;Yamamota, jiné už nechcete,“ míní Julie.
Na&nbsp;závěr se&nbsp;ptám, jak se&nbsp;manželé při&nbsp;společné práci vzájemně doplňují. Přece jen spolu podnikají už přes&nbsp;tři&nbsp;dekády, takže&nbsp;by jeden řekl, že by mohli mít recept na&nbsp;úspěšné osobní i&nbsp;pracovní soužití. „Podnikat jsme začali po&nbsp;revoluci, už je to dlouho. Nejdůležitější je tolerance vůči&nbsp;tomu druhému. A&nbsp;stejně jako v&nbsp;životě – najít si hranice a&nbsp;respektovat je.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Před 15 lety založili concept store Blackout, který zaostřili na prémiové módní značky. První roky utvářela italská avantgardní móda, postupně se přidaly další, minimalističtější brandy: mezi posledními jsou Róhe a&nbsp;Issey Miyake. Aktuální portfolio obchodu čítá 30 módních návrhářů a&nbsp;značek. Najdete zde také šperky, ke kterým má Julie úzký vztah: loni se totiž rozhodla, že se vyučí zlatnicí.

Manželé Julie a Michal Lindovi

Kdybyste se&nbsp;před&nbsp;deseti lety někoho zeptali, co je to concept store, nejspíš by nechápavě kroutil hlavou. Obchody s&nbsp;kurátorským výběrem designových produktů či&nbsp;módy se&nbsp;v&nbsp;Česku začaly otevírat až&nbsp;v&nbsp;několika posledních letech. Jeden takový se&nbsp;ale objevil už před&nbsp;patnácti lety v&nbsp;Kozí ulici v&nbsp;centru Prahy. Otevřeli jej manželé Julie a&nbsp;Michal Lindovi, kteří svou dlouholetou fascinaci módou přetavili ve&nbsp;funkční byznys – a&nbsp;stali se&nbsp;z&nbsp;nich průkopníci niche luxusu v&nbsp;Česku.<clink anchorid="2"></clink>
Jejich společné podnikání přitom původně k&nbsp;módě nevedlo. Když&nbsp;se&nbsp;seznámili

Kvalita, kterou si musejí osahat. Julie a Michal Lindovi, Blackout

Radim Bača

Pikachu, návrat ikonických karet a&nbsp;pořádná dávka nostalgie. Výroční edice Pokémon TCG k&nbsp;30. výročí dorazila do&nbsp;obchodů a&nbsp;první zásoby v&nbsp;Česku zmizely během jediného dne. Některé karty už přitom na&nbsp;sekundárním trhu stojí stovky eur.<clink anchorid="3"></clink>
Pokémoni letos slaví třicet let a&nbsp;výroční karetní edice 30th Celebration dostává sběratele zpátky do&nbsp;front. U&nbsp;některých českých prodejců se&nbsp;první zásoby vyprodaly prakticky okamžitě. Pražská Najada měla většinu produktů vyprodáno první den a&nbsp;u&nbsp;některých balení zavedla limit jednoho kusu na&nbsp;zákazníka.
Podobně na&nbsp;tom byl Cardstore, který měl vyprodaný například Booster Bundle, Poster Collection nebo Binder Collection.
Důvodem je především nostalgie. V&nbsp;každém boosteru je garantovaný Pikachu a&nbsp;celá edice nabízí 30 různých verzí tohoto Pokémona. Součástí jsou také reprinty známých karet z&nbsp;historie Pokémon TCG.
„Narodil jsem se&nbsp;v&nbsp;půlce devadesátek a&nbsp;některé z&nbsp;těch karet jsem měl. Chtěl jsem si koupit z&nbsp;nostalgie balíček, ale asi se&nbsp;na&nbsp;mě nedostane,“ říká jeden z&nbsp;oslovených sběratelů v&nbsp;pražské karetní herně.
Právě kombinace nostalgie a&nbsp;omezené dostupnosti první vlny vytváří ideální prostředí pro&nbsp;překupníky. Tzv. skalpeři&nbsp;nakupují produkty ve&nbsp;větším množství a&nbsp;následně je nabízejí dál za&nbsp;vyšší ceny. U&nbsp;výroční edice tak hrozí, že se&nbsp;část fanoušků ke&nbsp;kartám dostane až&nbsp;přes&nbsp;sekundární trh, kde už ceny mohou být násobně vyšší.
Není ale možné tvrdit, že za&nbsp;současným vyprodáním stojí výhradně skalpeři. Na&nbsp;trhu se&nbsp;potkává obrovský zájem sběratelů s&nbsp;omezenými prvními dodávkami. Pro&nbsp;fanoušky je přesto výsledek stejný: přijdou do&nbsp;obchodu pro&nbsp;balíček a&nbsp;místo něj sledují, jak jeho cena na&nbsp;internetu roste.
Dobrou zprávou je, že současný nedostatek nemusí trvat dlouho. Výroční produkty mají přicházet v&nbsp;dalších vlnách a&nbsp;samotné reprinty starších karet by podle dostupných informací neměly zůstat dlouhodobě nedostatkovým zbožím. Obchody například u&nbsp;svých produktů uvádějí další termíny prodeje a&nbsp;omezují množství, které si může jeden zákazník&nbsp;koupit.
Do&nbsp;té doby ale kolem 30th Celebration vzniká přesně ten typ trhu, který sběratelé znají až&nbsp;příliš dobře. Produkt určený především k&nbsp;oslavě třiceti let Pokémonů se&nbsp;během pár hodin mění v&nbsp;předmět spekulace a&nbsp;některé jednotlivé karty už na&nbsp;sekundárním trhu míří do&nbsp;stovek eur.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Balíček Pokémon TCG: 
30th&nbsp;Celebration&nbsp;Elite Trainer Box ve Sparky’s

3999 Kč

Cena stejného&nbsp;balíčku v Kauflandu

5002 Kč

Pikachu, návrat ikonických karet a&nbsp;pořádná dávka nostalgie. Výroční edice Pokémon TCG k&nbsp;30. výročí dorazila do&nbsp;obchodů a&nbsp;první zásoby v&nbsp;Česku zmizely během jediného dne. Některé karty už přitom na&nbsp;sekundárním trhu stojí stovky eur.<clink anchorid="3"></clink>
Pokémoni letos slaví třicet let a&nbsp;výroční karetní edice 30th Celebration dostává sběratele zpátky do&nbsp;front. U&nbsp;některých českých prodejců se&nbsp;první zásoby vyprodaly prakticky okamžitě. Pražská Najada měla většinu produktů vyprodáno první den a&nbsp;u&nbsp;některých balení zavedla limit jednoho kusu na&nbsp;zákazníka.
Podobně na&nbsp;tom byl C

Pokémon mánie je zpět. Výroční karty zmizely z obchodů během dne

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink>
Lidé se&nbsp;dřív&nbsp;snažili dosáhnout dokonalosti a&nbsp;občas jim jen pokora bránila se&nbsp;jí dotknout. Co když&nbsp;se&nbsp;dnes ale právě chyba stane znakem lidství?
Podle jedné legendy tkalci do&nbsp;autentických perských koberců záměrně vkládali chybu, protože&nbsp;dokonalý má být pouze Bůh, zatímco lidé dokonalí nejsou. Na&nbsp;tuto legendu jsem si vzpomněl, když&nbsp;jsem se&nbsp;nedávno během natáčeného rozhovoru přeřekl. Řekl jsem producentovi videa, že větu rád zopakuji, abychom měli čistou verzi, ale on odpověděl, že bychom tam tu chybu měli raději nechat jako autentický znak toho, že video nebylo vygenerováno umělou inteligencí.
V&nbsp;minulosti, kdy byl výkon AI průměrný, byla dokonalost znakem lidskosti. Nyní, když&nbsp;AI podává lepší výkony než lidé, jsou však chyby znakem lidskosti.
Mýtus o&nbsp;perském koberci naznačuje, že bezchybnost byla vzácná a&nbsp;vyžadovala velké úsilí, a&nbsp;proto signalizovala mistrovství, zatímco záměrná vada signalizovala pokoru před&nbsp;jedinou bytostí, jíž byla dovolena skutečná dokonalost. Vada byla dobrovolným znakem zbožnosti navrstveným na&nbsp;jinak dosažitelnou dokonalost, protože&nbsp;tkadlec mohl být bezchybný, ale rozhodl se&nbsp;jím nebýt.
V&nbsp;mém videorozhovoru nebyla ona chyba záměrná. Obsah generovaný umělou inteligencí v&nbsp;současné době spontánně nevytváří takové chyby stejným, statisticky lidským způsobem. Nedokonalosti se&nbsp;tak stávají spíše forenzním znakem původu než morálním znakem pokory. Chybě na&nbsp;koberci se&nbsp;dalo zabránit, ale tkadlec se&nbsp;rozhodl pro&nbsp;pokoru před&nbsp;Bohem. Jako člověk&nbsp;do&nbsp;svých rozhovorů nevyhnutelně vnáším občasné chyby, ale producent naznačil, že lidskost zaujímá vyšší postavení na&nbsp;pozadí falešných nedokonalostí umělé inteligence. Zatímco nedokonalost koberce souvisí s&nbsp;teologickým vyjádřením, nedokonalost v&nbsp;rozhovoru lze využít k&nbsp;ověření pravosti. První z&nbsp;nich vyjadřuje pokoru lidské existence v&nbsp;Boží přítomnosti, druhá ztělesňuje hrdost na&nbsp;to, že jsme lidmi v&nbsp;přítomnosti AI.
V&nbsp;éře AI signalizují chyby, co znamená být člověkem. Chybu tkalce koberců bylo snadné napodobit – stačilo ji prostě vetkat. Moje zakoktání je ve&nbsp;srovnání s&nbsp;tím&nbsp;těžší napodobit, alespoň prozatím, a&nbsp;proto ho producent považoval za&nbsp;cenný lidský podpis.
Používání nedokonalostí jako znaku autenticity však má do&nbsp;budoucna jednu slabinu: jakmile se&nbsp;fakt, že „nedokonalosti signalizují lidskost“, stane všeobecně známým, bude možné je snadno napodobit.
/ Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

<clink anchorid="1"></clink>
Lidé se&nbsp;dřív&nbsp;snažili dosáhnout dokonalosti a&nbsp;občas jim jen pokora bránila se&nbsp;jí dotknout. Co když&nbsp;se&nbsp;dnes ale právě chyba stane znakem lidství?
Podle jedné legendy tkalci do&nbsp;autentických perských koberců záměrně vkládali chybu, protože&nbsp;dokonalý má být pouze Bůh, zatímco lidé dokonalí nejsou. Na&nbsp;tuto legendu jsem si vzpomněl, když&nbsp;jsem se&nbsp;nedávno během natáčeného rozhovoru přeřekl. Řekl jsem producentovi videa, že větu rád zopakuji, abychom měli čistou verzi, ale on odpověděl, že bychom tam tu chybu měli raději nechat jako autentický znak toho, že video nebylo vygenerováno umělou inteli

Kdy člověk přišel o bezchybnost a přenechal ji AI?

„Za&nbsp;30 let v&nbsp;podnikání jsem se&nbsp;přesvědčila, že ‚dej, bude ti dáno – přej, bude ti přáno‘ platí víc, než si myslíme,“ říká Marie Nováková, majitelka Svatebního centra Adina.<clink anchorid="1"></clink>
Tenhle svatební salon letos slaví 30 let. Marie Nováková od&nbsp;začátku chtěla podnikat po&nbsp;svém a&nbsp;za&nbsp;svou práci nést plnou odpovědnost. „Na&nbsp;úplném začátku jsem jenom chtěla být svou paní. Nemít šéfa, za&nbsp;všechno, co udělám, odpovídat sama sobě. Vše se&nbsp;vždy snažím dělat naplno. Nabídku finančního kapitálu jsem proto odmítla, protože&nbsp;mít k&nbsp;sobě někoho, kdo by do&nbsp;toho nedával třeba tolik lásky a&nbsp;úsilí jako já, se&nbsp;mi nechtělo.“
Svatební centrum zároveň vnímala jako vlastní dítě. „Jsem máma tří synů a&nbsp;Adinu jsem vlastně brala jako svoji dceru. Každý růst a&nbsp;úspěch firmy jsem vnímala stejně, jako když&nbsp;se&nbsp;radujete z&nbsp;úspěchu svého dítěte – a&nbsp;to mi dávalo sílu do&nbsp;dalšího období.“ Za&nbsp;třicet let se&nbsp;podle ní podnikání zásadně proměnilo, především kvůli internetu a&nbsp;mladé konkurenci. Zásadní ale je, že ji nové výzvy stále přinášejí i&nbsp;chuť do&nbsp;jejich dalšího překonávání.
„I&nbsp;po&nbsp;těch třiceti letech mě to kupodivu stále baví. Asi proto, že je to práce s&nbsp;lidskými příběhy. Je krásné, když&nbsp;vám bývalé nevěsty vodí své dcery a&nbsp;vzpomínají na&nbsp;to, jak jste je před&nbsp;pětadvaceti třiceti lety oblékali.“ Stejně důležití jsou pro&nbsp;ni lidé kolem firmy a&nbsp;zákazníci, kteří se&nbsp;vracejí. A&nbsp;také chuť zkoušet nové věci. „Ale co mě moc těší, je vymýšlet vždycky něco nového. Ať už se&nbsp;to týká sortimentu, způsobu prodeje, internetu… Koukat se&nbsp;dopředu – a&nbsp;ano, přiznávám, jsem hravá a&nbsp;soutěživá.“

„Za&nbsp;30 let v&nbsp;podnikání jsem se&nbsp;přesvědčila, že ‚dej, bude ti dáno – přej, bude ti přáno‘ platí víc, než si myslíme,“ říká Marie Nováková, majitelka Svatebního centra Adina.<clink anchorid="1"></clink>
Tenhle svatební salon letos slaví 30 let. Marie Nováková od&nbsp;začátku chtěla podnikat po&nbsp;svém a&nbsp;za&nbsp;svou práci nést plnou odpovědnost. „Na&nbsp;úplném začátku jsem jenom chtěla být svou paní. Nemít šéfa, za&nbsp;všechno, co udělám, odpovídat sama sobě. Vše se&nbsp;vždy snažím dělat naplno. Nabídku finančního kapitálu jsem proto odmítla, protože&nbsp;mít k&nbsp;sobě někoho, kdo by do&nbsp;toho nedával třeba tolik lásky a&nbsp;úsilí jako já,

Marie Nováková, Svatební centrum Adina

Z&nbsp;malé firmy z&nbsp;Jeseníku&nbsp;je dnes výrobce zdravotnických prostředků, kosmetiky a&nbsp;doplňků stravy, který dodává své produkty zákazníkům po&nbsp;celém světě. Vedle vlastních výrobků se&nbsp;Naturfyt Bio zaměřuje také na&nbsp;smluvní výrobu a&nbsp;další rozšiřování výrobních kapacit.<clink anchorid="1"></clink>
Naturfyt Bio začínal v&nbsp;90. letech výrobou přípravků na&nbsp;přírodní bázi. V&nbsp;roce 2008 se&nbsp;Rodan Hojgr a&nbsp;Emil Kadnichanskiy pustili do&nbsp;výroby prostředku na&nbsp;trávicí potíže Enterosgel pro&nbsp;společnost Bioline Products a&nbsp;postupně začali rozvíjet smluvní výrobu pro&nbsp;další firmy. V&nbsp;roce 2016 začali budovat nový výrobní areál v&nbsp;průmyslové zóně Za&nbsp;podjezdem v&nbsp;Jeseníku.
Nová výrobní hala byla dokončena v&nbsp;roce 2019 a&nbsp;o&nbsp;rok později získala ocenění Stavba roku Olomouckého kraje v&nbsp;kategorii technologických staveb. Firma v&nbsp;ní spojila výrobní provozy s&nbsp;laboratořemi, vlastním vývojem a&nbsp;moderními technologiemi. „Nová budova znamenala posun na&nbsp;novou kvalitativní úroveň – mimo jiné díky čistým prostorám na&nbsp;farmaceutické úrovni, systému řízení kvality pro&nbsp;zdravotnické prostředky a&nbsp;pokročilému softwaru pro&nbsp;řízení výroby,“ říká Rodan Hojgr, jenž má na&nbsp;starosti řízení firmy.
Výrobní kapacita se&nbsp;od&nbsp;té doby výrazně rozšířila. „Celkově jsme v&nbsp;loňském roce vyrobili okolo tří milionů produktů pro&nbsp;několik desítek našich zákazníků,“ dodává Hojgr.
Dnes Naturfyt Bio vyrábí například zdravotnický prostředek třídy IIa Enterosgel a&nbsp;jeho veterinární verzi EnteroZOO. Vedle toho se&nbsp;zaměřuje na&nbsp;zakázkový vývoj a&nbsp;výrobu pro&nbsp;jiné firmy. Produkty může produkovat v&nbsp;kapalné, gelové, emulzní i&nbsp;pevné podobě a&nbsp;nabízí také různé možnosti balení.
Právě smluvní výroba je jednou z&nbsp;oblastí, kde se&nbsp;zkušenosti s&nbsp;výrobou zdravotnických prostředků uplatňují i&nbsp;pro&nbsp;další zákazníky. Firma může převzít část procesu od&nbsp;vývoje a&nbsp;přípravy výroby až&nbsp;po&nbsp;samotnou produkci a&nbsp;balení. Pro&nbsp;zákazníka tak nejde pouze o&nbsp;využití výrobní linky, ale také o&nbsp;know-how spojené s&nbsp;požadavky na&nbsp;kvalitu, dokumentaci a&nbsp;celý výrobní proces.
U&nbsp;zdravotnických prostředků je výroba výrazně náročnější než u&nbsp;běžného spotřebního zboží. Výrobce musí pracovat s&nbsp;rozsáhlou dokumentací, sledovatelností jednotlivých šarží a&nbsp;přísnějšími požadavky na&nbsp;řízení výroby a&nbsp;kvalitu. Naturfyt Bio proto pracuje podle systému řízení kvality pro&nbsp;zdravotnické prostředky a&nbsp;drží certifikaci ISO 13485. Pro&nbsp;kosmetickou výrobu má certifikaci ISO 22716. „Certifikace je vlastně přidaná hodnota pro&nbsp;zákazníka, kterou potvrzujeme, že to, co deklarujeme, i&nbsp;splňujeme,“ vysvětluje vedoucí oddělení kvality Eva Mikolášová.
Kontrola kvality je rozložena do&nbsp;několika částí výrobního procesu. Naturfyt Bio kontroluje vstupní suroviny, provádí průběžné kontroly během výroby a&nbsp;následně testuje hotové šarže&nbsp;v&nbsp;analytické laboratoři. Sleduje se&nbsp;pH, hustota, viskozita nebo mikrobiologické parametry. Každá šarže&nbsp;musí před&nbsp;uvolněním odpovídat specifikacím daného výrobku.
Oddělení kvality přitom podle Mikolášové zodpovídá nejen za&nbsp;výslednou kontrolu výrobků, ale také za&nbsp;dodržování pravidel během celého procesu. „Dodržujeme tady přísná pravidla pro&nbsp;čisté prostory, provádíme pravidelné validace a&nbsp;jsme vlastně zodpovědní za&nbsp;to, že výrobek je v&nbsp;souladu s&nbsp;přísnými evropskými nařízeními,“ říká.
Jedním z&nbsp;hlavních úkolů je zabránit křížové kontaminaci. V&nbsp;jednom závodě se&nbsp;totiž vyrábějí zdravotnické prostředky, veterinární přípravky, doplňková krmiva i&nbsp;kosmetické přípravky. Zvláštní pozornost proto firma věnuje mikrobiální čistotě. „Mikrobiální čistota je jeden z&nbsp;nejdůležitějších ukazatelů kvality, ať už u&nbsp;surovin, u&nbsp;obalového materiálu, u&nbsp;polotovarů, nebo u&nbsp;hotových výrobků,“ vysvětluje Mikolášová. Důležitou součástí je proto dodržování hygienických opatření a&nbsp;pravidelné proškolování pracovníků.
Kvalita se&nbsp;tak neřeší až&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy je výrobek hotový. Jednotlivé kroky na&nbsp;sebe navazují a&nbsp;případná odchylka může být zachycena už během výroby. Výsledkem má být nejen výrobek, který splňuje požadované parametry, ale také dohledatelný a&nbsp;kontrolovatelný proces jeho vzniku.
S&nbsp;růstem firmy se&nbsp;mění také rozsah výroby. V&nbsp;průběhu loňského roku Naturfyt Bio provedl další inovace, které podle spoluzakladatele Emila Kadnichanskiyho několikanásobně zvýšily výrobní kapacitu. Zatímco dříve&nbsp;se&nbsp;firma zaměřovala především na&nbsp;menší a&nbsp;středně velké šarže, dnes dokáže nabídnout větší objemy.
„Doteď jsme se&nbsp;zaměřovali především na&nbsp;výrobu menších a&nbsp;středně velkých šarží, třeba i&nbsp;několika set kusů výrobků, až&nbsp;po&nbsp;řekněme 10–20 tisíc kusů jednoho výrobku v&nbsp;jedné objednávce. Nově jsou naše možnosti širší a&nbsp;můžeme nabídnout i&nbsp;výrobu velkých šarží, třeba 50 tisíc či&nbsp;100 tisíc kusů od&nbsp;jednoho výrobku v&nbsp;rámci jedné objednávky,“ popisuje Kadnichanskiy.
Rozšíření výrobní kapacity se&nbsp;připravuje také u&nbsp;Enterosgelu. S&nbsp;většími objemy ale rostou i&nbsp;nároky na&nbsp;kontrolu kvality. „Roste naše zodpovědnost, aby i&nbsp;velká šarže&nbsp;splňovala v&nbsp;každém kroku požadavky na&nbsp;kvalitu a&nbsp;aby každý výrobek v&nbsp;dané šarži&nbsp;byl stejně kvalitní,“ říká Mikolášová.
S&nbsp;rostoucí velikostí šarže&nbsp;se&nbsp;zvyšuje ekonomický význam každého výrobního cyklu, a&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;rozsah nezbytné kontroly. Růst výroby tak není pouze otázkou většího počtu výrobních hodin. S&nbsp;vyššími objemy se&nbsp;musejí přizpůsobovat také technologie, vybavení a&nbsp;organizace práce. Firma proto vedle samotného navyšování kapacity investuje do&nbsp;výrobního a&nbsp;laboratorního zázemí.
Další rozvoj má pokračovat v&nbsp;příštích třech až&nbsp;pěti letech. Jedním z&nbsp;konkrétních projektů je nová linka na&nbsp;výrobu Enterosgelu v&nbsp;sáčcích, další investice mají směřovat do&nbsp;zvýšení vlastní produkce surovin. Firma tím&nbsp;chce posílit nejen objem výroby, ale i&nbsp;část svého výrobního řetězce.
Výrobní zázemí přitom zůstává v&nbsp;Jeseníku, přestože&nbsp;výsledné produkty míří daleko za&nbsp;hranice regionu. Naturfyt Bio například vyrábí Enterosgel pro&nbsp;společnost Bioline Products, která jej následně distribuuje do&nbsp;33 zemí na&nbsp;třech kontinentech.
Potenciál vidí Naturfyt Bio i&nbsp;v&nbsp;zakázkovém vývoji a&nbsp;výrobě pro&nbsp;jiné firmy. Rozšíření výrobních kapacit má firmě umožnit přijímat další zakázky a&nbsp;současně reagovat na&nbsp;rostoucí požadavky současných partnerů. „Pro&nbsp;další růst společnosti je klíčové neustálé rozšiřování výrobní kapacity, vývoj nových produktů a&nbsp;vstup na&nbsp;nové trhy, přičemž je třeba zajistit, aby růst objemu nepřekročil výrobní a&nbsp;kontrolní kapacity,“ říká Kadnichanskiy.
Další investice mají směřovat do&nbsp;automatizace a&nbsp;rozvoje systému řízení jakosti. „Společnost pravidelně prochází nezávislými audity společnosti TÜV&nbsp;SÜD, jednoho z&nbsp;předních evropských certifikačních orgánů pro&nbsp;zdravotnické prostředky a&nbsp;systémy jakosti a&nbsp;jednoho z&nbsp;největších notifikovaných orgánů pro&nbsp;Evropskou unii v&nbsp;oblasti MDR (nařízení o&nbsp;zdravotnických prostředcích) a&nbsp;IVDR (nařízení o&nbsp;diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro). Pro&nbsp;nás&nbsp;tyto audity představují povinné externí potvrzení, že vývoj naší výroby splňuje vysoké požadavky na&nbsp;kvalitu a&nbsp;dodržuje systém řízení jakosti ISO 13485,“ zdůrazňuje Kadnichanskiy.
Vedle navyšování výroby chce Naturfyt Bio dále rozvíjet i&nbsp;vlastní technologie, laboratorní zázemí a&nbsp;výrobu některých surovin. Důležitou součástí dalšího směřování zůstává také smluvní výroba pro&nbsp;nové zákazníky. Firma přitom počítá s&nbsp;tím, že její výrobní základna i&nbsp;tým zůstanou spojeny s&nbsp;Jeseníkem.

Z&nbsp;malé firmy z&nbsp;Jeseníku&nbsp;je dnes výrobce zdravotnických prostředků, kosmetiky a&nbsp;doplňků stravy, který dodává své produkty zákazníkům po&nbsp;celém světě. Vedle vlastních výrobků se&nbsp;Naturfyt Bio zaměřuje také na&nbsp;smluvní výrobu a&nbsp;další rozšiřování výrobních kapacit.<clink anchorid="1"></clink>
Naturfyt Bio začínal v&nbsp;90. letech výrobou přípravků na&nbsp;přírodní bázi. V&nbsp;roce 2008 se&nbsp;Rodan Hojgr a&nbsp;Emil Kadnichanskiy pustili do&nbsp;výroby prostředku na&nbsp;trávicí potíže Enterosgel pro&nbsp;společnost Bioline Products a&nbsp;postupně začali rozvíjet smluvní výrobu pro&nbsp;další firmy. V&nb

Jak růst bez kompromisů v kvalitě

Soukromý letoun, pětihvězdičkový hotel a&nbsp;program připravený do&nbsp;posledního detailu. Tak vypadá klasická představa o&nbsp;luxusním cestování. Podle Lenky Horákové a&nbsp;Adama Zahradníčka z&nbsp;nové cestovní kanceláře Vellaria Premium Travel se&nbsp;ale představa luxusu postupně mění. Pro&nbsp;stále více klientů je skutečným luxusem úspora času, pohodlí a&nbsp;osobní přístup.<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;jedné straně stojí klasická cestovní kancelář, která prodává předem připravený zájezd, na&nbsp;druhé straně cestování pro&nbsp;klienty, kteří si mohou dovolit prakticky cokoli. Mezi těmito dvěma světy podle Vellarie, jež spadá pod&nbsp;investiční skupinu Purposia Group, vzniká prostor pro&nbsp;prémiové cestování. Tedy služby, které využívají zkušenosti z&nbsp;VIP segmentu, ale nejsou automaticky spojeny s&nbsp;rozpočtem v&nbsp;řádu milionů korun.
Právě z&nbsp;této zkušenosti Vellaria vychází. Lenka Horáková vystudovala cestovní ruch a&nbsp;v&nbsp;oboru se&nbsp;pohybuje osmnáct let. Začínala u&nbsp;klientely, pro&nbsp;kterou byly soukromé lety samozřejmostí. Později provozovala vlastní cestovní agenturu, kde pro&nbsp;náročnou klientelu zajišťovala především soukromé lety a&nbsp;navazující cestovní služby na&nbsp;míru. Adam Zahradníček se&nbsp;k&nbsp;cestování přidal z&nbsp;druhé strany, z&nbsp;letectví. To ho fascinuje odmalička, je držitelem pilotní licence. S&nbsp;Lenkou Horákovou se&nbsp;znají několik let a&nbsp;už v&nbsp;minulosti společně připravovali soukromé lety. Postupně proto začali hledat způsob, jak zkušenosti z&nbsp;obou oblastí využít ve&nbsp;větším měřítku.
„Říkali jsme si, že bychom mohli to, co běžně děláme pro&nbsp;VIP klientelu, nabídnout i&nbsp;lidem, kteří si soukromý let nebo dovolenou za&nbsp;několik milionů dovolit nemohou. Chtěli jsme ale zachovat ten pocit péče, znalost destinací a&nbsp;hotelů a&nbsp;schopnost připravit cestu skutečně podle představ klienta,“ říká Zahradníček.
Vellaria proto nechce prémiové cestování stavět pouze na&nbsp;drahých hotelech. Podle Horákové může být někdy lepší menší rodinný hotel než velký mezinárodní řetězec. „Myslíme si, že nejde jen o&nbsp;počet hvězdiček. Můžete mít krásný nový čtyřhvězdičkový hotel, nebo dokonce menší tříhvězdičkový hotel, kde je ale úplně jiná atmosféra. Třeba v&nbsp;Jižním Tyrolsku jsou hotely, které vedou rodiny už několik generací. Majitel vás&nbsp;pozdraví, popovídá si s&nbsp;vámi a&nbsp;je vidět, že mu na&nbsp;místě záleží. To je něco úplně jiného než velký řetězec, kde se&nbsp;všechno odehrává podle stejného modelu,“ říká.
Osobní přístup považují oba za&nbsp;jeden z&nbsp;hlavních rozdílů mezi běžným a&nbsp;prémiovým cestováním. Vellaria může zajistit vyzvednutí klienta doma, odvoz na&nbsp;letiště, letenky v&nbsp;business třídě nebo soukromý let a&nbsp;následně celý program v&nbsp;destinaci. „Klient přijde s&nbsp;představou, že chce třeba vilu, k&nbsp;tomu nějaký program, rezervovanou restauraci, výlety nebo průvodce. A&nbsp;my jsme schopni to celé poskládat. V&nbsp;tom je podle mě ta prémiovost. Člověk&nbsp;nemusí řešit jednotlivé části dovolené, ale může si ji jednoduše užít,“ vysvětluje Zahradníček.
Pro&nbsp;část prémiové klientely není problémem nedostatek peněz, ale nedostatek času. Vellaria proto připravuje i&nbsp;kratší cesty, často na&nbsp;čtyři&nbsp;až&nbsp;pět dní. „U&nbsp;prémiové klientely vidíme, že si lidé opravdu hodně váží svého času. Nechtějí nutně někam odjet na&nbsp;dva týdny. Často hledají prodloužený víkend, během kterého si ale chtějí užít víc než jen hotel a&nbsp;pláž. Chtějí zážitek, dobrý hotel, kvalitní jídlo a&nbsp;zároveň mít prostor si odpočinout,“ říká Horáková.
Právě na&nbsp;kratší cesty navazuje také koncept tzv. semi-private jetů. Vellaria chce několikrát ročně nabídnout lety menší skupině cestujících, spojené s&nbsp;konkrétním tématem a&nbsp;programem v&nbsp;destinaci. Může jít například o&nbsp;víkend zaměřený na&nbsp;šampaňské a&nbsp;víno, návštěvy vinařství, degustace nebo kulturní program.
Výhodou je podle Zahradníčka především cena. „Private jet si pronajímáte celý, takže&nbsp;když&nbsp;letadlo stojí třeba 25 nebo 30 tisíc eur, je to pro&nbsp;dva lidi úplně jiná matematika. Někteří klienti nám dnes říkají, že jsou ochotni dát třeba pět nebo deset tisíc eur, ale nechtějí zaplatit celou cenu letadla. Proto nám dává smysl nabídnout variantu, kdy se&nbsp;kapacita sdílí,“ vysvětluje. Letadlo má v&nbsp;tomto případě větší kapacitu, cestující však stále využívají privátní terminál a&nbsp;dostávají servis, který se&nbsp;podle Vellarie blíží privátnímu létání. Zároveň je předem daný termín a&nbsp;program cesty.
Jedním z&nbsp;prvních výrazných projektů Vellarie je nová zimní letecká linka Praha–Bolzano do&nbsp;Jižního Tyrolska. Na&nbsp;jeho přípravě spolupracuje s&nbsp;italskou společností SkyAlps a&nbsp;Letištěm Praha. Linka má být otevřena 9. prosince 2026. Důvod je jednoduchý: Dolomity patří mezi oblíbené destinace českých lyžařů, cesta autem ale může z&nbsp;Prahy zabrat osm až&nbsp;devět hodin. Přímé spojení do&nbsp;Bolzana znamená přibližně hodinový let a&nbsp;následně krátký transfer do&nbsp;lyžařských středisek.
„Pro&nbsp;nás&nbsp;to byla zajímavá kombinace několika věcí. Do&nbsp;Dolomit je z&nbsp;Česka autem opravdu daleko, a&nbsp;přitom je to pro&nbsp;české klienty velmi oblíbená oblast. Když&nbsp;jsme se&nbsp;se&nbsp;SkyAlps potkali, zjistili jsme, že oni zase vidí velký potenciál v&nbsp;Praze. Takže&nbsp;se&nbsp;to přirozeně spojilo,“ říká Horáková.
Podle Zahradníčka může být právě letecké spojení pro&nbsp;Jižní Tyrolsko zásadní. „Hoteliéři&nbsp;nám sami říkali, že český, slovenský a&nbsp;polský trh je pro&nbsp;ně velmi zajímavý, ale problémem byla vzdálenost. Když&nbsp;z&nbsp;cesty, která může trvat devět hodin, uděláte hodinový let, najednou je to úplně něco jiného,“ říká.
Vellaria má na&nbsp;spojení rezervovanou část kapacity. Cestující si navíc mohou vzít lyžařské vybavení a&nbsp;využít kompletní servis včetně odbaveného a&nbsp;příručního zavazadla. SkyAlps se&nbsp;zároveň profiluje jako boutique aerolinka, která na&nbsp;palubě nabízí lokální produkty z&nbsp;Jižního Tyrolska.
Podle Horákové navíc region není zajímavý pouze v&nbsp;zimě, dominantní je naopak letní sezona. „Je tam nádherná příroda, skvělé podmínky pro&nbsp;turistiku i&nbsp;cyklistiku a&nbsp;samozřejmě kvalitní wellness. Myslím, že právě v&nbsp;létě má tento region pro&nbsp;české klienty ještě velký potenciál.“
Wellness ostatně patří mezi segmenty, které dvojice sleduje stále pozorněji. Prémiové cestování podle nich nemusí znamenat více aktivit. Naopak může znamenat méně programu a&nbsp;více prostoru pro&nbsp;regeneraci.
„Máme čím dál větší zájem o&nbsp;vitality a&nbsp;wellbeing pobyty. Lidé jsou dnes pod&nbsp;velkým tlakem a&nbsp;podle mě si začínají více uvědomovat hodnotu vlastního času a&nbsp;zdraví. Nejde o&nbsp;žádnou ezoteriku. Bavíme se&nbsp;o&nbsp;wellness, regeneraci a&nbsp;stále více také o&nbsp;longevity,“ říká Zahradníček.
Právě v&nbsp;Jižním Tyrolsku proto chtějí spojovat lyžování s&nbsp;odpočinkem. Klient může několik dní strávit na&nbsp;svahu a&nbsp;další dny věnovat wellness. Podstatné je, že ani samotný hotel nemusí být nejdražším místem v&nbsp;regionu. „Když&nbsp;jedete do&nbsp;takového hotelu, nechcete jen ráno vstát, nasnídat se, jít na&nbsp;svah, vrátit se&nbsp;a&nbsp;dát si večeři. Chceme, aby tam byl i&nbsp;nějaký přesah, aby člověk&nbsp;skutečně cítil péči&nbsp;a&nbsp;mohl si odpočinout,“ říká Horáková.
V&nbsp;nabídce se&nbsp;ale objevují také výrazně náročnější cesty. Jednou z&nbsp;nich je cesta kolem světa pro&nbsp;šest lidí. První varianta má začínat v&nbsp;Tokiu, pokračovat přes&nbsp;Palau, Guam a&nbsp;Havaj do&nbsp;Toronta a&nbsp;následně zpět do&nbsp;Evropy. Celkem má zabrat zhruba 18 až&nbsp;19 dní. Součástí má být český průvodce, který skupinu doprovází celou cestu. Nejde přitom o&nbsp;klasický zájezd s&nbsp;programem od&nbsp;rána&nbsp;do&nbsp;večera.
Do&nbsp;nabídky mají postupně přibývat i&nbsp;safari nebo expedice na&nbsp;Island. U&nbsp;islandské cesty počítají s&nbsp;osmičlennou skupinou a&nbsp;dvěma džípy, které projedou jižní část ostrova.
Právě menší skupiny jsou důležité. Podle Horákové klienti překvapivě často vyhledávají místa, která nejsou snadno dostupná a&nbsp;kam nevede přímé spojení. „Překvapilo mě, že lidé chtějí i&nbsp;na&nbsp;malé ostrovy, kam se&nbsp;dostáváte třeba jen lodí. Nevadí jim, že je cesta složitější. Hlavní je, že na&nbsp;konci mají klid a&nbsp;nejsou tam obklopení masovým turismem,“ říká s&nbsp;tím, že ve&nbsp;výsledku při&nbsp;dobře navržené službě cestovatel nemusí dělat kompromis mezi pohodlím a&nbsp;zážitkem.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Soukromý letoun, pětihvězdičkový hotel a&nbsp;program připravený do&nbsp;posledního detailu. Tak vypadá klasická představa o&nbsp;luxusním cestování. Podle Lenky Horákové a&nbsp;Adama Zahradníčka z&nbsp;nové cestovní kanceláře Vellaria Premium Travel se&nbsp;ale představa luxusu postupně mění. Pro&nbsp;stále více klientů je skutečným luxusem úspora času, pohodlí a&nbsp;osobní přístup.<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;jedné straně stojí klasická cestovní kancelář, která prodává předem připravený zájezd, na&nbsp;druhé straně cestování pro&nbsp;klienty, kteří si mohou dovolit prakticky cokoli. Mezi těmito dvěma světy podle Vellarie, jež spadá pod&nbsp;in

Lenka Horáková & Adam Zahradníček, Vellaria Premium Travel. Méně starostí, více zážitků

Sauna v&nbsp;dunách, odkud se&nbsp;po&nbsp;proceduře běhá rovnou do&nbsp;moře. Rákosové domky, malé restaurace a&nbsp;dlouhé bílé pláže. Zní to jako popis vzdáleného exotického ostrova, ve&nbsp;skutečnosti jde o&nbsp;německý Sylt v&nbsp;Severním moři. Ostrov, kterému se&nbsp;někdy přezdívá Německá riviéra, patří mezi místa, která by většinu lidí při&nbsp;plánování luxusní dovolené nejspíš nenapadla. Doporučuje ji ale Michal Laboutka, CEO společnosti Eclair zabývající se&nbsp;business aviation, tedy provozem a&nbsp;správou soukromých letadel a&nbsp;zajišťováním charterových letů pro&nbsp;jejich majitele i&nbsp;další klienty.<clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;Sylt se&nbsp;dá dostat vlakem z&nbsp;německé pevniny po&nbsp;zvláštní trati, která vede po&nbsp;hrázi, nebo trajektem z&nbsp;Dánska. Ostrov má ovšem také vlastní letiště. Právě to z&nbsp;něj dělá zajímavý cíl pro&nbsp;business aviation. Pravidelných linek sem moc nelétá, soukromé letadlo však umožňuje přiletět přímo a&nbsp;vyhnout se&nbsp;dlouhému pozemnímu přesunu. A&nbsp;to je ostatně jeden z&nbsp;hlavních důvodů, proč lidé využívají business jety. Není to vždy kvůli okázalému luxusu. Často je to jednoduše proto, že si chtějí koupit čas.
Michal Laboutka se&nbsp;přitom na&nbsp;business aviation dívá z&nbsp;trochu jiné perspektivy než člověk, který se&nbsp;k&nbsp;letectví dostal pouze jako manažer. Sám totiž létá, je to jeho dlouholetý koníček – pilotní průkaz získal už v&nbsp;roce 1994. Po&nbsp;absolvování VŠE začal podnikat, se&nbsp;společníky vybudoval firmu a&nbsp;po&nbsp;jejím prodeji se&nbsp;mohl naplno věnovat pilotování. Postupně se&nbsp;dostal až&nbsp;k&nbsp;profesionálnímu létání.
Po&nbsp;několika letech v&nbsp;kokpitu se&nbsp;ale rozhodl oba světy znovu spojit. V&nbsp;roce 2012 spolu s&nbsp;kolegy založil Eclair. Idea, s&nbsp;níž firma vznikala, se&nbsp;poněkud lišila. „Původní záměr byl, že budeme mít malou poradenskou společnost, která bude radit soukromým majitelům letadel, jak letadlo uvést do&nbsp;provozu, pomáhat jim shánět posádky, zařizovat údržbu a&nbsp;podobně. Jenže&nbsp;jsme se&nbsp;dostali k&nbsp;velkému partnerovi, který měl letadlo a&nbsp;pořídil si nové a&nbsp;chtěl ho dát do&nbsp;firmy, aby mohlo také komerčně létat. Tím&nbsp;se&nbsp;nám původní plán změnil a&nbsp;ze&nbsp;společnosti se&nbsp;postupně stal větší projekt,“ vysvětluje Laboutka.
„Já jsem si vlastně propojil dva svoje dosavadní světy do&nbsp;jednoho. Zkušenosti z&nbsp;podnikání, ať už byznysové, právní, nebo organizační, a&nbsp;k&nbsp;tomu létání. Když&nbsp;dělám hlavního manažera letecké společnosti, oba ty světy využívám. Rozumím tomu, co řeší posádky, ale zároveň se&nbsp;dokážu&nbsp;bavit s&nbsp;bankami, obchodními partnery nebo majiteli letadel,“ říká.
Luxusní cestování je podle něj především otázkou toho, co člověk&nbsp;od&nbsp;cesty očekává. „Velmi záleží na&nbsp;tom, co si kdo představuje pod&nbsp;pojmem luxus. Pro&nbsp;někoho může být luxusem těžko dostupná výzva, kterou si díky business letadlu může dopřát. Pro&nbsp;jiného je to třeba přistání v&nbsp;London City uprostřed města na&nbsp;Temži. To je velmi specifická záležitost, pro&nbsp;kterou máme certifikovaná jak letadla, tak posádky,“ říká.
Právě možnost vybrat si letiště co nejblíže cílovému místu často znamená větší komfort než samotné vybavení kabiny. Soukromé letadlo totiž nemusí létat jen mezi největšími evropskými letišti. Díky tomu se&nbsp;cesta může výrazně zkrátit. „Do&nbsp;Chorvatska se&nbsp;dá dojet autem, ale nechcete stát dvanáct hodin v&nbsp;kolonách, když&nbsp;tam můžete za&nbsp;hodinu a&nbsp;čtvrt doletět letadlem,“ uvádí jednoduchý příklad.
Podobně funguje cesta do&nbsp;slovenských Tater. Z&nbsp;Prahy se&nbsp;dá do&nbsp;Popradu doletět přibližně za&nbsp;čtyřicet minut a&nbsp;z&nbsp;letiště pokračovat autem rovnou do&nbsp;hor. „Přistanete, sednete do&nbsp;auta a&nbsp;za&nbsp;chvíli jste ve&nbsp;Smokovci. Bez&nbsp;provozu, bez&nbsp;kolon. Na&nbsp;víkend je to úplně ideální,“ popisuje.
V&nbsp;zimě proto patří mezi časté cíle Eclairu evropské hory. Létá se&nbsp;do&nbsp;Innsbrucku, Salcburku, Samedanu u&nbsp;Svatého Mořice, Grenoblu nebo Chambéry. V&nbsp;jiných částech roku zase přibývají evropská města a&nbsp;destinace, kde mají čeští a&nbsp;zahraniční klienti nemovitosti nebo firmy.
Business aviation má ovšem jednu výhodu, která se&nbsp;projeví hlavně u&nbsp;méně dostupných míst. „Čím dál tím&nbsp;víc se&nbsp;nám objevují destinace, které souvisejí třeba s&nbsp;byznysem nebo turistikou a&nbsp;nejsou dostupné linkami. Buď&nbsp;tam není letiště dostatečně velké pro&nbsp;velká dopravní letadla, nebo tam neexistuje vůbec žádné přímé spojení,“ říká Laboutka.
Právě proto začíná vyprávět o&nbsp;destinacích, které mají k&nbsp;tradičnímu obrazu luxusní dovolené poměrně daleko. Jednou z&nbsp;nich je například Grónsko. Eclair už přepravoval klienty na&nbsp;Aljašku&nbsp;a&nbsp;do&nbsp;Kanady – a&nbsp;jednou také právě do&nbsp;Grónska. „To je zajímavé v&nbsp;tom, že tam nejsou vysoké terény, ale úplně otevřená krajina a&nbsp;samozřejmě je tam záruka sněhu. Je to podle mě hodně zajímavé místo, které lidi příliš nenapadá,“ říká.
Jiným typem zážitku je Saint Martin v&nbsp;Karibiku. Ostrov je rozdělen mezi Francii a&nbsp;Nizozemsko a&nbsp;kombinuje karibskou atmosféru s&nbsp;evropskou infrastrukturou. „Saint Martin je zajímavý tím, že je to civilizovaný Karibik. Přestože&nbsp;tam jsou karibská specifika, člověk&nbsp;se&nbsp;tam cítí dobře. My tam létáme nonstop z&nbsp;Prahy,“ popisuje Laboutka.
Vedle toho zůstávají oblíbené klasické zimní destinace, jako jsou Maledivy, Seychely nebo také další karibské ostrovy. Podle Laboutky se&nbsp;populární místa v&nbsp;čase mění. Některé destinace se&nbsp;objeví, začnou si je mezi sebou doporučovat klienti – a&nbsp;během několika let se&nbsp;z&nbsp;původně málo známého místa stane vyhledávaný cíl.
Soukromé létání se&nbsp;přitom postupně dostává i&nbsp;k&nbsp;lidem, kteří nemají potřebu využívat business jet pravidelně. Část klientů si jej objednává jako jednorázový zážitek. Může jít například o&nbsp;výročí, rodinnou oslavu nebo víkend spojený s&nbsp;kulturním programem. „Dříve&nbsp;létali prakticky výhradně majitelé firem a&nbsp;bohatí lidé, kteří si to mohli dovolit. Pak se&nbsp;to začalo rozšiřovat o&nbsp;zážitkové lety. Typickým příkladem je manželský pár, který slaví stříbrnou svatbu a&nbsp;objedná si víkendový let třeba do&nbsp;Benátek nebo do&nbsp;Milána&nbsp;na&nbsp;operu,“ říká.
Podle něj se&nbsp;cena za&nbsp;takový let může pohybovat kolem 200 až&nbsp;250 tisíc korun. Pro&nbsp;běžného člověka jde stále o&nbsp;značnou částku, v&nbsp;kontextu životního zážitku to ale může být jednorázová věc, na&nbsp;kterou si někdo během roku odkládá peníze.
Zároveň se&nbsp;rozšiřuje využití business aviation ve&nbsp;firmách. Soukromé letadlo už nemusí sloužit jen majiteli společnosti. Stále častěji jej využívají také klíčoví manažeři&nbsp;nebo celé pracovní týmy. Pokud například firma působí v&nbsp;několika evropských zemích, může být čas strávený na&nbsp;cestě pro&nbsp;její zaměstnance významně dražší než samotný let.
Eclair přitom nechce podle Laboutky konkurovat trhu tím, že bude za&nbsp;každou cenu nabízet nejlevnější lety. V&nbsp;business aviation podle něj existuje prostor pro&nbsp;různé typy služeb, ale Eclair si chce držet vlastní standard. „Naším základním parametrem je, že se&nbsp;snažíme být solidní. Dopředu říkáme všechny parametry, které souvisejí s&nbsp;vlastnictvím či&nbsp;užíváním letadla,“ říká.
Stejný přístup uplatňuje firma také v&nbsp;bezpečnosti. Údržbu a&nbsp;technické postupy podle Laboutky nastavuje konzervativně a&nbsp;s&nbsp;rezervami. V&nbsp;letectví podle něj není prostor pro&nbsp;hledání hranice toho, co ještě předpis dovolí.
Firma se&nbsp;zároveň snaží zachovat specifika business aviation. Laboutka není příznivcem toho, aby se&nbsp;segment přibližoval modelu low-costových aerolinek jen kvůli získání dalších zákazníků. Právě odlišnost je podle něj součástí jeho hodnoty. Luxus přitom nemusí spočívat jen v&nbsp;pohodlí na&nbsp;palubě. Je jím i&nbsp;čas a&nbsp;jednoduchost celé cesty: člověk&nbsp;nemusí řešit dopravu, přestupy ani dlouhé čekání. Nastoupí do&nbsp;letadla a&nbsp;za&nbsp;chvíli je v&nbsp;cíli. A&nbsp;sklenka chlazeného Veuve Clicquot Brut je k&nbsp;tomu jen příjemným bonusem.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Sauna v&nbsp;dunách, odkud se&nbsp;po&nbsp;proceduře běhá rovnou do&nbsp;moře. Rákosové domky, malé restaurace a&nbsp;dlouhé bílé pláže. Zní to jako popis vzdáleného exotického ostrova, ve&nbsp;skutečnosti jde o&nbsp;německý Sylt v&nbsp;Severním moři. Ostrov, kterému se&nbsp;někdy přezdívá Německá riviéra, patří mezi místa, která by většinu lidí při&nbsp;plánování luxusní dovolené nejspíš nenapadla. Doporučuje ji ale Michal Laboutka, CEO společnosti Eclair zabývající se&nbsp;business aviation, tedy provozem a&nbsp;správou soukromých letadel a&nbsp;zajišťováním charterových letů pro&nbsp;jejich majitele i&nbsp;další klienty.<clink anchorid="2"></clink>
Na

Michal Laboutka, Eclair. Luxus, komfort i zážitek  v oblacích

Zimní měsíce nemusejí znamenat jen lyže, vánoční trhy a&nbsp;vyhlížení jara. Mohou být ideální příležitostí zpomalit na&nbsp;pláži&nbsp;nebo zažít destinace, které mimo hlavní sezonu ukazují úplně jinou tvář. Zeptali jsme se&nbsp;těch, kdo se&nbsp;cestám věnují profesionálně, kam se&nbsp;v&nbsp;zimě vydat za&nbsp;cestami, které nejsou jen útěkem za&nbsp;teplem.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;
<h2>Peruánská Amazonie z&nbsp;jachty</h2>
&amp;Beyond je renomovaná síť luxusních lodge, safari campů, ostrovních resortů a&nbsp;jachet, která se&nbsp;specializuje na&nbsp;zážitkové cestování v&nbsp;divokých a&nbsp;výjimečných lokalitách. Nově zve na&nbsp;objevování peruánské Amazonie na&nbsp;jachtě &amp;Beyond Amazon Explorer, která poprvé vypluje v&nbsp;prosinci 2026 a&nbsp;přenese koncept safari na&nbsp;říční veletok. Cestovatele čekají výpravy na&nbsp;člunech, procházky deštným pralesem, dobrodružství na&nbsp;kajacích, noční safari a&nbsp;návštěvy místních komunit. Budou tak mít příležitosti učit se&nbsp;přímo od&nbsp;těch, kdo Amazonku a&nbsp;rozmanitý ekosystém, který ji obklopuje, znají nejlépe.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;
<h2>Argentina v&nbsp;rytmu města a&nbsp;divoké krajiny</h2>
Zimní útěk&nbsp;pro&nbsp;ty, kdo nehledají jen teplo, ale hlavně energii, kulturu a&nbsp;velkorysou krajinu. „Argentina spojuje jeden z&nbsp;nejlepších velkoměstských zážitků na&nbsp;světě s&nbsp;nádhernou krajinou a&nbsp;všude zůstává věrná argentinskému způsobu života. V&nbsp;Buenos Aires jsem si užíval dlouhé obědy, pozdní večeře, fotbal, tango, street art a&nbsp;cool čtvrti zvané barrios. Pak se&nbsp;rytmus dovolené úplně změní,“ říká Matouš Grund, travel designer z&nbsp;EliteVoyage. Sám pokračoval do&nbsp;Mendozy za&nbsp;vínem a&nbsp;výhledy na&nbsp;Andy, které si lze užít třeba i&nbsp;z&nbsp;koňského hřbetu. Skvělou variantou je i&nbsp;Patagonie nebo pralesní oblast kolem vodopádů Iguazú. „Na&nbsp;Argentině miluju, že si nemusí vymýšlet umělé zážitky pro&nbsp;turisty. Tím&nbsp;nejlepším argentinským zážitkem je prostě její přirozený každodenní život,“ dodává.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;
<h2>Keňa&nbsp;mezi safari a&nbsp;Indickým oceánem</h2>
Africká země patří k&nbsp;destinacím, které během jedné cesty dokážou nabídnout několik různých dovolených najednou. Evropská zima tu znamená sušší období, které přeje safari a&nbsp;pozorování divokých zvířat, ale stejně dobře se&nbsp;dá spojit s&nbsp;odpočinkem na&nbsp;plážích Indického oceánu. „Keňa&nbsp;dokáže cestovatele skutečně ohromit. Někoho možná překvapí, že jde o&nbsp;moderní zemi, která si přesto udržuje svou autenticitu. Právě tahle kombinace dělá keňské safari tak výjimečným. Osobně mám ono sušší období, které je ideální pro&nbsp;pozorování zvěře, radši&nbsp;než mnohem rušnější sezonu velké migrace,“ říká Stephen Bailey, marketingový ředitel cestovní kanceláře EliteVoyage. Doporučuje čtyři&nbsp;až&nbsp;pět dní v&nbsp;luxusní safari lodge Angama Mara, pokračování na&nbsp;náhorní plošinu Laikipia do&nbsp;Segery za&nbsp;vzácnými zvířaty včetně nosorožců a&nbsp;závěr ve&nbsp;vilách Alfajiri u&nbsp;oceánu. Díky přeletům malým letadlem se&nbsp;tu dá během deseti dnů zažít safari, divoká krajina i&nbsp;pobyt u&nbsp;moře.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;
<h2>Maledivy jako útěk&nbsp;za&nbsp;tichem a&nbsp;tyrkysovým oceánem</h2>
Ideální volba pro&nbsp;ty, kdo chtějí v&nbsp;zimě vyměnit chlad za&nbsp;teplo, soukromí a&nbsp;pomalé tempo ostrovního života. Od&nbsp;konce října do&nbsp;prosince se&nbsp;tam klienti cestovní kanceláře Čedok dostanou přímým letem z&nbsp;Prahy za&nbsp;devět a&nbsp;půl hodiny, tedy výrazně rychleji než při&nbsp;cestě s&nbsp;přestupem. „Maledivy nabízejí mnohem více než jen odpočinek na&nbsp;plážích s&nbsp;jemným bílým pískem. Návštěvníci mohou objevovat podmořský svět, šnorchlovat u&nbsp;korálových útesů, vyrazit na&nbsp;plavbu po&nbsp;oceánu nebo si užít romantickou večeři&nbsp;přímo na&nbsp;pláži. Spojení luxusních hotelů, nádherné přírody, naprostého soukromí a&nbsp;nezapomenutelných zážitků dělá z&nbsp;Malediv jednu z&nbsp;nejvýjimečnějších exotických destinací,“ říká Klára Divíšková, mluvčí Čedoku. Ubytovat se&nbsp;tu můžete třeba v&nbsp;hotelu Royal Island Resort &amp; Spa Maldives.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="7"></clink>
&nbsp;
<h2>Japonsko a&nbsp;Čína&nbsp;mimo turistickou sezonu</h2>
Japonsko a&nbsp;Čína&nbsp;nejspíš nejsou země, které byste si spojili se&nbsp;zimními měsíci. Zejména&nbsp;do&nbsp;země vycházejícího slunce se&nbsp;vyráží nejčastěji na&nbsp;jaře na&nbsp;kvetoucí sakury, případně na&nbsp;podzim. Zimní poznávací programy Čedoku tak obě země nabízejí v&nbsp;podobě, kterou během hlavní turistické sezony nelze zažít. „Na&nbsp;přelomu ledna a&nbsp;února mohou klienti navštívit největší festival ledových a&nbsp;sněhových soch na&nbsp;světě v&nbsp;čínském Charbinu, projít se&nbsp;po&nbsp;Velké čínské zdi v&nbsp;zimní krajině nebo zamířit na&nbsp;japonské Hokkaidó za&nbsp;proslulým Sněhovým festivalem v&nbsp;Sapporu, tučňáčí přehlídkou a&nbsp;zamrzlými vodopády. Další program propojuje energii Tokia s&nbsp;chrámy národního parku Nikkó, výhledy na&nbsp;horu Fudži&nbsp;a&nbsp;koupáním v&nbsp;tradičních horkých pramenech v&nbsp;Hakone,“ doporučuje Klára Divíšková z&nbsp;Čedoku.

Zimní měsíce nemusejí znamenat jen lyže, vánoční trhy a&nbsp;vyhlížení jara. Mohou být ideální příležitostí zpomalit na&nbsp;pláži&nbsp;nebo zažít destinace, které mimo hlavní sezonu ukazují úplně jinou tvář. Zeptali jsme se&nbsp;těch, kdo se&nbsp;cestám věnují profesionálně, kam se&nbsp;v&nbsp;zimě vydat za&nbsp;cestami, které nejsou jen útěkem za&nbsp;teplem.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;
<h2>Peruánská Amazonie z&nbsp;jachty</h2>
&amp;Beyond je renomovaná síť luxusních lodge, safari campů, ostrovních resortů a&nbsp;jachet, která se&nbsp;specializuje na&nbsp;zážitkové cestování v&nbsp;divokých a&nbs

Zima mimo obvyklé trasy

Constantin Kinský

<clink anchorid="1"></clink>
Reforma vysokých škol není otázkou příštího roku, ale příští generace. Stejně jako les potřebuje čas, svobodu a&nbsp;odpovědného hospodáře, potřebují je i&nbsp;univerzity. Pokud dnes nezměníme jejich řízení, za&nbsp;deset let budeme jen sledovat, jak ti nejlepší odcházejí budovat prosperitu jinam.
Jsem lesník&nbsp;a&nbsp;hospodář, správce rodového majetku. A&nbsp;tak mám ve&nbsp;zvyku nemyslet ve&nbsp;čtvrtletích, ale v&nbsp;mnohem delším horizontu. Les, který dnes zasadím, uvidí vzrostlý až&nbsp;moje vnoučata. Smrky, pod&nbsp;kterými chodím, sázel někdo, koho jsem nikdy nepotkal. V&nbsp;lesnictví se&nbsp;běžně počítá s&nbsp;obmýtím, tedy plánovanou produkční dobou, osmdesáti až&nbsp;sta let – strom, který dnes zasadíte, pokácí generace, kterou nepoznáte. Rybník&nbsp;potřebuje roky, než se&nbsp;v&nbsp;něm usadí život a&nbsp;dá pořádného kapra. Nic z&nbsp;toho nejde uspěchat penězi. Buď&nbsp;máte trpělivost, nebo nemáte výsledek.
Jsem taky nejen Čech, ale i&nbsp;Francouz. Za&nbsp;to může moje rodina poděkovat komunistům. Díky tomu ale vím dvě věci. Jednak je dobré se&nbsp;podívat za&nbsp;ten náš les, za&nbsp;ten náš rybník&nbsp;a&nbsp;inspirovat se&nbsp;dobrou praxí ze&nbsp;zahraničí. A&nbsp;taky že systém vždy vyhraje. A&nbsp;že je důležité, když&nbsp;něco dobře nefunguje, proměnit ten systém, aby nahrával rozvoji a&nbsp;netlumil ho.
Právě proto mě nyní nesmírně zajímá debata o&nbsp;reformě vysokých škol, která se&nbsp;připravuje na&nbsp;ministerstvu školství. Mám k&nbsp;ní blízko z&nbsp;mnoha důvodů. Naše společnost Kinský Žďár dlouhodobě spolupracuje s&nbsp;brněnskou Mendelovou univerzitou na&nbsp;tématech okolo udržitelného lesnictví. A&nbsp;působím i&nbsp;v&nbsp;dozorčích radách vysokoškolských institucí. A&nbsp;do&nbsp;třetice vím, že vzdělání je klíč k&nbsp;naší budoucnosti, k&nbsp;naší budoucí prosperitě. Protože&nbsp;kapitolu, v&nbsp;níž naše ekonomika stála na&nbsp;pracovitosti a&nbsp;levné pracovní síle, jsme už prošli. Teď potřebujeme vsadit na&nbsp;tvořivost, na&nbsp;kreativitu. A&nbsp;kreativita se, stejně jako les, nedá naporučit a&nbsp;nevyroste na&nbsp;počkání. Potřebuje svobodu, čas a&nbsp;někoho, kdo ji umí trpělivě pěstovat. Z&nbsp;velké části ji přitom pěstují právě univerzity – když&nbsp;jsou schopné.
Samy univerzity jsou přitom jako les. Výsledek toho, jak jim jejich fungování dnes nastavíme, se&nbsp;neukáže za&nbsp;dva za&nbsp;tři&nbsp;roky. Ukáže se&nbsp;za&nbsp;deset, možná za&nbsp;patnáct i&nbsp;více let. A&nbsp;my musíme najít odvahu a&nbsp;vůli jít si za&nbsp;tím&nbsp;výsledkem, který se&nbsp;neprojeví do&nbsp;příští sezony.
Že to funguje, můžu&nbsp;doložit třeba právě příkladem ze&nbsp;své druhé domoviny – Francie. V&nbsp;roce 2007 tam ministryně Valérie Pécresseová prosadila zákon, který dal univerzitám rozsáhlou autonomii, ale zároveň také odpovědnost za&nbsp;výsledky. Role rektora (prezidenta školy) se&nbsp;proměnila v&nbsp;manažerskou funkci s&nbsp;právem veta a&nbsp;silným rozhodovacím mandátem. Zákon umožnil univerzitám zakládat partnerské nadace a&nbsp;získávat finance od&nbsp;soukromých firem či&nbsp;mecenášů. Profesní uplatnění studentů se&nbsp;stalo oficiální zákonnou misí vysokých škol.
Reforma vyvolala vlnu masivních protestů a&nbsp;několikaměsíční blokády univerzit ze&nbsp;strany studentů i&nbsp;části akademiků. Odpůrci zákona mu vyčítali zavedení tržních principů do&nbsp;školství, riziko nerovnosti mezi bohatými a&nbsp;chudými regionálními univerzitami a&nbsp;narušení tradiční akademické samosprávy. Něco, co slyšíme od&nbsp;kritiků plánované české reformy i&nbsp;tady.
Jak to dopadlo? Podívejte se&nbsp;jižně od&nbsp;Paříže. Vyrostl tam vědecký a&nbsp;technologický park Paris-Saclay, poskládaný ze&nbsp;špičkových škol a&nbsp;ústavů – a&nbsp;také výzkumných center soukromých společností. Université Paris-Saclay a&nbsp;Institut Polytechnique de Paris jsou dvě nejlepší francouzské školy a&nbsp;v&nbsp;některých oborech se&nbsp;řadí do&nbsp;top 15 na&nbsp;světě. Okolní inovační klastr patří podle hodnocení MIT mezi osm nejlepších inovačních center planety a&nbsp;považuje se&nbsp;za&nbsp;největší evropské centrum výzkumu a&nbsp;vývoje. Nic z&nbsp;toho nevyrostlo přes&nbsp;noc. Semínkem byla nudná reforma řízení, kterou zpočátku skoro celá země proklínala. Poctivě je třeba doplnit, že reforma sama by nestačila, doplnilo to systematické financování, ale bez&nbsp;autonomie řízení a&nbsp;jasných cílů pro&nbsp;školy by ani peníze&nbsp;samy nestačily.
A&nbsp;odpůrci reforem? Zmlkli. Protože&nbsp;akademické svobody poškozeny nebyly, naopak přišel rozkvět univerzit.
Podobné příběhy najdete i&nbsp;jinde. V&nbsp;Bavorsku, které nám může být kulturně bližší než Francie, nebo ve&nbsp;Švédsku. Reformy vždy přinášely jedno: autonomii a&nbsp;odpovědnost za&nbsp;výsledek. České vysoké školství trpí právě tím, že je prostoupeno jakousi kolektivní neodpovědností – za&nbsp;výsledek bádání, vzdělávání, fungování fakticky neručí nikdo a&nbsp;škola si často ani neklade měřitelné cíle, ke&nbsp;kterým by se&nbsp;pak někdo hlásil. Les, ve&nbsp;kterém rozhoduje každý, a&nbsp;neodpovídá nikdo, zaroste náletem. Reforma řízení vysokých škol má rozplést přesně tohle. Dát školám odvahu i&nbsp;odpovědnost a&nbsp;prostor pro&nbsp;to, aby mohly myslet na&nbsp;desetiletí dopředu.
Takové školy jsou totiž skvělým partnerem byznysu. Přicházejí s&nbsp;nápady, jsou kreativní a&nbsp;chtějí, aby se&nbsp;jejich vědecké poznatky dostaly do&nbsp;praxe. Proto nás&nbsp;podnikatele tato reforma tak zajímá a&nbsp;jsme připraveni ji podpořit. Budoucí prosperita Česka na&nbsp;tom závisí. A&nbsp;rozhodně nejde o&nbsp;to, udělat ze&nbsp;škol firmy. Když&nbsp;už používám les jako příměr, tak les není továrna, a&nbsp;věda a&nbsp;vzdělání už tuplem ne. Nejde o&nbsp;to, určovat školám, jaké obory otevírat, co učit nebo v&nbsp;čem bádat. Akademická svoboda je posvátná, a&nbsp;především je to půda, ve&nbsp;které jedině může zakořenit taková kreativita, po&nbsp;které volám.
Bez&nbsp;toho, aby se&nbsp;řízení našich škol proměnilo, se&nbsp;nám ale nadále bude dít to, co pozorujeme dlouho. Nadějní vědci – ti, kdo přijdou s&nbsp;objevy, které v&nbsp;praxi uspějí – budou nadále odcházet tam, kde se&nbsp;bádání mění v&nbsp;inovace v&nbsp;praxi. Když&nbsp;teď reformu odbudeme nebo odložíme na&nbsp;neurčito, budeme za&nbsp;deset let mít pořád tytéž pomalé školy, jen dražší, a&nbsp;pořád tytéž chytré lidi – akorát pořád s&nbsp;letenkou v&nbsp;kapse. A&nbsp;to znamená, že prosperitu budou budovat jinde. Když&nbsp;naopak reformu uděláme pořádně, nemusíme rovnou stvořit druhé Paris-Saclay. Stačí stvořit prostředí, kde kolem univerzit začne růst něco vlastního: firmy, patenty, a&nbsp;hlavně důvod zůstat.
Nejhorší, co můžeme udělat, je nezasadit nic. Pak si za&nbsp;deset let zase povzdechneme, proč naši&nbsp;nejnadanější lidé rozkvétají v&nbsp;Paříži&nbsp;nebo ve&nbsp;Stockholmu, a&nbsp;ne v&nbsp;Brně nebo v&nbsp;Ostravě. Společnost, která tvoří, žije. A&nbsp;společnost, která má odvahu sázet stromy, do&nbsp;jejichž stínu si sama nesedne, prosperuje. Já už jich pár zasadil a&nbsp;vím, že se&nbsp;toho nejhezčího zastínění nedožiju. Nevadí mi to – od&nbsp;toho tu jsme, abychom předali něco víc těm, kdo přijdou po&nbsp;nás. Reforma vysokých škol je přesně takový strom. Zasaďme ho teď, dokud je čas.
/ Autor je podnikatel, filantrop a&nbsp;ambasador Druhé ekonomické transformace

<clink anchorid="1"></clink>
Reforma vysokých škol není otázkou příštího roku, ale příští generace. Stejně jako les potřebuje čas, svobodu a&nbsp;odpovědného hospodáře, potřebují je i&nbsp;univerzity. Pokud dnes nezměníme jejich řízení, za&nbsp;deset let budeme jen sledovat, jak ti nejlepší odcházejí budovat prosperitu jinam.
Jsem lesník&nbsp;a&nbsp;hospodář, správce rodového majetku. A&nbsp;tak mám ve&nbsp;zvyku nemyslet ve&nbsp;čtvrtletích, ale v&nbsp;mnohem delším horizontu. Les, který dnes zasadím, uvidí vzrostlý až&nbsp;moje vnoučata. Smrky, pod&nbsp;kterými chodím, sázel někdo, koho jsem nikdy nepotkal. V&nbsp;lesnictví se&nbsp;běžně počítá s&nbsp;obmýtím, tedy

Zasaďme na českých univerzitách stromy, do jejichž stínu si možná sami nesedneme

Pro&nbsp;malé a&nbsp;střední firmy moderní banka stále více funguje jako dlouhodobý partner, který jim pomáhá růst i&nbsp;dělat zásadní rozhodnutí.<clink anchorid="2"></clink>
Malé a&nbsp;střední firmy dnes od&nbsp;bank očekávají mnohem víc než jen úvěr. Řeší s&nbsp;nimi akvizice, generační obměnu, financování růstu i&nbsp;vstup na&nbsp;zahraniční trhy. Základem ale podle Václava Štětiny, ředitele firemního bankovnictví Raiffeisenbank, zůstává důvěra a&nbsp;dlouhodobý vztah.
Ještě před&nbsp;několika lety bylo financování menších firem často postavené na&nbsp;jednoduchém principu: podnikatel potřeboval peníze&nbsp;na&nbsp;investici a&nbsp;banka mu poskytla, nebo neposkytla úvěr. Dnes se&nbsp;podle Václava Štětiny obraz vztahu mezi bankou a&nbsp;malými a&nbsp;středními podniky výrazně proměnil. Banka už nemá být pouze institucí, která poskytuje peníze, ale především partnerem, který rozumí podnikání svého klienta a&nbsp;dokáže mu nabídnout širší finanční řešení.
„Pryč je doba, kdy jsme hovořili výhradně o&nbsp;bankovních službách. Dnes poskytujeme finanční služby. Rozsah toho, co mohou banky nebo celé bankovní skupiny svým klientům nabídnout, je mnohem širší než před&nbsp;několika lety,“ říká Štětina. Nejde přitom jen o&nbsp;počet produktů. Stejně důležité je, jakým způsobem banka službu poskytne a&nbsp;zda klient skutečně ví, co dostává. „Není důležité jen to, jaký produkt nebo řešení klientovi doručíte, ale také jaký pocit si z&nbsp;toho odnese. Jestli tomu rozumí, jestli naše řešení vnímá jako bezpečné a&nbsp;jestli odpovídá přesně tomu, co potřeboval.“
Právě vztah je podle Štětiny u&nbsp;firemního bankovnictví zásadní. Zvlášť u&nbsp;menších a&nbsp;středních podniků, kde banka často pracuje přímo s&nbsp;majitelem firmy. Potřebuje znát jeho podnikání, jeho minulost i&nbsp;plány. „Musíme pochopit, co dělá, proč to dělá, jaká je jeho minulost, jaká je jeho vize a&nbsp;jaké jsou jeho cíle. V&nbsp;podstatě se&nbsp;s&nbsp;ním potřebuji dostat na&nbsp;stejnou notu,“ popisuje. Důvěra přitom nevzniká okamžitě. Buduje se&nbsp;postupně a&nbsp;má být základem dlouhodobého partnerství.
I&nbsp;proto Štětina zdůrazňuje, že role banky je už vzdálena prostému prodeji bankovních produktů. „Vždy nabízíme finanční řešení. Klient nám popíše, co dělá a&nbsp;co chce, my k&nbsp;tomu vytvoříme určitou oponenturu a&nbsp;na&nbsp;základě jeho situace a&nbsp;potřeb připravíme konkrétní finanční řešení,“ vysvětluje. Úkolem banky tak podle něj není pouze říct ano, ale někdy také položit nepříjemnou otázku nebo upozornit na&nbsp;riziko.
To se&nbsp;výrazně projevuje například u&nbsp;akvizic. Ty už podle Štětiny dávno nejsou výsadou velkých korporací. Pro&nbsp;malé a&nbsp;střední firmy se&nbsp;staly běžnou součástí růstových strategií. Koupí jiné společnosti mohou získat nový výrobek, trh, know-how či&nbsp;zaměstnance. Zároveň se&nbsp;mohou posunout v&nbsp;dodavatelském řetězci blíže ke&nbsp;konečnému výrobku.
Právě zde může být banka víc než jen poskytovatelem financování. Akvizice sice může přinést rychlý růst nebo úspory, zároveň ale představuje riziko. „Nejde jen o&nbsp;to, že klientovi půjčíme peníze. Důležitá je důvěra v&nbsp;partnera, který mu pomůže, udělá mu oponenturu, upozorní ho na&nbsp;rizika projektu a&nbsp;ukáže mu, jaké rezervy by měl mít,“ říká Štětina. Banka má podle něj výhodu v&nbsp;množství zkušeností. Zatímco firma uskuteční za&nbsp;celé své působení třeba několik akvizic, banka jich řeší desítky ročně.
Širší pojetí finančních služeb se&nbsp;ale netýká pouze růstu. U&nbsp;rodinných firem například přibývá poradenství spojené s&nbsp;generační obměnou. Banka může pomoci při&nbsp;předání firmy další generaci, jejím případném prodeji, nastavení vlastnických vztahů nebo zapojení profesionálního managementu.
Společným jmenovatelem všech těchto služeb zůstává podle Štětiny důvěra. „Když&nbsp;se&nbsp;bavíme o&nbsp;finančních službách, co je důvěrnějšího než vztah člověka k&nbsp;penězům?“ ptá se. Peníze&nbsp;jsou podle něj osobní téma, a&nbsp;u&nbsp;podnikatelů navíc často představují výsledek mnohaleté práce. „Naši&nbsp;klienti svoje postavení a&nbsp;své úspěchy vybudovali v&nbsp;zásadě z&nbsp;ničeho. A&nbsp;k&nbsp;tomu bez&nbsp;respektu přistupovat nelze.“
Štětina je podporovatelem moderních technologií, ostatně digitalizaci bankovních služeb se&nbsp;odborně věnuje už desítky let. Připomíná ale, že technologie by neměly nahrazovat lidský vztah mezi klientem a&nbsp;bankou. Jejich zaváděním by měl vzniknout prostor pro&nbsp;to, co člověk&nbsp;zvládne lépe než automatizovaný systém. Rutinní operace se&nbsp;stále více přesouvají do&nbsp;digitálního prostředí, aby měl bankéř více času na&nbsp;skutečné poradenství. „Smyslem je rozdělit tyto činnosti tak, aby si běžnou správu svých financí klient dokázal udělat sám a&nbsp;hned. Banka tím&nbsp;získá čas na&nbsp;to, aby byla skutečným poradcem a&nbsp;partnerem,“ říká Štětina.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Je ředitelem firemního bankovnictví Raiffeisenbank a&nbsp;expertem na finanční služby pro segment malých a&nbsp;středních podniků (SME). V&nbsp;rámci svých profesních zkušeností spolupracoval na fúzích s&nbsp;eBankou a&nbsp;Equa bank. Za svůj profesní úspěch považuje kontinuální růst tržního podílu Raiffeisenbank v&nbsp;segmentu SME a&nbsp;pravidelné oceňování Raiffeisenbank jako klientsky nejpřívětivější banky.

Václav Štětina

Pro&nbsp;malé a&nbsp;střední firmy moderní banka stále více funguje jako dlouhodobý partner, který jim pomáhá růst i&nbsp;dělat zásadní rozhodnutí.<clink anchorid="2"></clink>
Malé a&nbsp;střední firmy dnes od&nbsp;bank očekávají mnohem víc než jen úvěr. Řeší s&nbsp;nimi akvizice, generační obměnu, financování růstu i&nbsp;vstup na&nbsp;zahraniční trhy. Základem ale podle Václava Štětiny, ředitele firemního bankovnictví Raiffeisenbank, zůstává důvěra a&nbsp;dlouhodobý vztah.
Ještě před&nbsp;několika lety bylo financování menších firem často postavené na&nbsp;jednoduchém principu: podnikatel potřeboval peníze&nbsp;na&nbsp;investici a&nbsp;banka mu poskytl

Partnerství založené na důvěře

Marek Dongres

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;Zalando loni v&nbsp;červenci dokončilo převzetí About You za&nbsp;1,1 miliardy eur, zrodil se&nbsp;hegemon s&nbsp;65 miliony aktivních zákazníků v&nbsp;25 zemích. Těžký soupeř pro&nbsp;každého prodejce módy v&nbsp;Evropě. Očekávané letošní tržby 13,9 miliardy eur, čistý zisk 257 milionů. Čistá marže&nbsp;tenkých 1,8 %.
Zespodu navíc tlačí čínské platformy. Shein vykazuje v&nbsp;EU 156 milionů uživatelů měsíčně, Temu téměř 130 milionů. Evropský e-commerce trh s&nbsp;módou dosahuje podle Euromonitoru přes&nbsp;215 miliard eur. Když&nbsp;se&nbsp;tihle hráči&nbsp;na&nbsp;takovém trhu perou o&nbsp;čistou marži&nbsp;1,8 %, jaká je cesta pro&nbsp;menší? Mohou se&nbsp;vůbec dostat mezi elitu? Nebo aspoň přežít?
Možná někteří. Ti, kteří najdou slabiny hegemonů a&nbsp;využijí je ve&nbsp;svůj prospěch.
Jak hegemoni získali zákazníky a&nbsp;jak loajální ti zákazníci jsou? Nejspíše přišli přes&nbsp;výkonnostní marketing a&nbsp;dostali konkurenční cenu u&nbsp;produktu, který chtěli. Podobné to bude od&nbsp;Zalanda až&nbsp;po&nbsp;Temu. Zalando dává na&nbsp;marketing kolem 10 % tržeb. About You v&nbsp;době největšího růstu 28 % a&nbsp;rostlo o&nbsp;63 % ročně. Když&nbsp;marketing stáhlo na&nbsp;11 %, růst spadl na&nbsp;1,6 %. Koupený zákazník&nbsp;odchází, jakmile reklama nebo sleva zhasne.
Vedle nich roste secondhand. Ten neprodává zboží, prodává důvěru mezi dvěma cizími lidmi. A&nbsp;roste o&nbsp;desítky procent ročně, protože&nbsp;oblečení je na&nbsp;světě tolik, že jeho druhý oběh uživí miliardový byznys. Největší hráč Vinted loni utržil 1,1 miliardy eur a&nbsp;přes&nbsp;jeho platformu proteklo nošené oblečení za&nbsp;10,8 miliardy eur. Čistý zisk 62 milionů eur, tedy marže&nbsp;5,6 %. Vinted tak není jen konkurent. Je to důkaz, kolik zboží už v&nbsp;ekonomice obíhá – a&nbsp;že nové ani nemusí vznikat.
Produktově jsme přesyceni. A&nbsp;právě to může být slabina. Velcí hráči&nbsp;jdou přes&nbsp;objem. Zalistovat co nejvíc značek, mít široké portfolio, které dává prostor pro&nbsp;cenotvorbu. Potřebujeme ale z&nbsp;tak velkého portfolia vůbec vybírat? Podle FashionUnited rozhodují u&nbsp;zákazníků dvě prakticky rovnocenná kritéria – cena a&nbsp;kvalita. Portfolio hegemonů ale kvalitní vždy není, protože&nbsp;musí obsáhnout i&nbsp;cenově velmi dostupné produkty. U&nbsp;online tržišť Temu a&nbsp;Shein je to bez&nbsp;diskuse. Postavit se&nbsp;proti tomu užším, pečlivě kurátorovaným výběrem s&nbsp;prověřenou kvalitou může být jedna z&nbsp;cest.
Jak ale malý obchod získá zákazníka? Kupovat si ho výkonnostním marketingem nebo cenou je proti budgetům hegemonů prohraná partie. Musí zaujmout jinak. Primárně musí komunikovat, co zákazník&nbsp;nákupem získává. Pečlivě vybraný produkt, který za&nbsp;něj někdo prověřil. Rozhodování zabere minimum času a&nbsp;zákazník&nbsp;nemůže šlápnout vedle. Zároveň je potřeba myslet na&nbsp;retenci, aby si u&nbsp;něj nevybral a&nbsp;nenakoupil nakonec jinde za&nbsp;lepší cenu. K&nbsp;tomu už je potřeba nadstavba. Unikátní zboží, komunita, odměna&nbsp;za&nbsp;věrnost.
Tahle cesta může dávat smysl. Zákazník&nbsp;dostane kurátorovaný výběr, který sedí právě jemu. Když&nbsp;hledá černé tenisky, nepotřebuje se&nbsp;prohrabávat desítkami modelů. Stačí mu tři&nbsp;až&nbsp;pět, u&nbsp;kterých má jistotu, že jsou kvalitní a&nbsp;stojí za&nbsp;nimi myšlenka a&nbsp;jasný důvod, proč vznikly. Mají nějaký extra step. Místo brouzdání a&nbsp;zjišťování, co je vlastně kvalitní, může jít zákazník&nbsp;do&nbsp;hloubky u&nbsp;pár produktů a&nbsp;pochopit jejich příběh. Storytelling.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="7"></clink>
<h2>A&nbsp;teď komunita a&nbsp;věrnostní program.</h2>
Portfolio produktů s&nbsp;extra stepem je začátek cesty k&nbsp;životu, který je trochu něco víc. Less ordinary. Produkty samy to ale nespasí. Jsou jen dobrým základem. Od&nbsp;extra stepu u&nbsp;produktu je už jen kousek k&nbsp;tomu, chtít od&nbsp;života něco víc. Sdílet příběh produktu s&nbsp;komunitou nebo ho spojit s&nbsp;aktivitou. Workshop, výlet nebo jen posezení v&nbsp;malé kavárně. To vše pro&nbsp;členy klubu. A&nbsp;i&nbsp;to má svůj extra step. Z&nbsp;nákupu produktu se&nbsp;stává zážitek, u&nbsp;kterého není prvním argumentem cena. Najednou žijete. Chtěli jste kvalitní bundu do&nbsp;hor. Najednou máte kolem sebe lidi, kteří si ji pořídili taky, diskutujete na&nbsp;workshopu o&nbsp;dalších cestovatelských nápadech nebo spolu nakonec vyrazíte na&nbsp;výlet. Jste součást klubu, komunity. Don’t Just Buy.
Takže&nbsp;místo ladění efektivity výkonnostního marketingu, který firmám bere 10 až&nbsp;20 % tržeb, může malá firma část energie a&nbsp;peněz&nbsp;přetavit do&nbsp;kvalitního zážitku pro&nbsp;zákazníka. A&nbsp;ten to vrátí vyšší loajalitou a&nbsp;retencí. Nemusí vždy nakoupit. Je člen komunity. Může se&nbsp;jen znovu sejít s&nbsp;lidmi, které jsme ve&nbsp;Freshlabels dali dohromady a&nbsp;pro&nbsp;které jsme vytvořili i&nbsp;místo, Community Space by Freshlabels. Nebo přijít jenom na&nbsp;workshop. Opět: Don’t Just Buy. Ale až&nbsp;bude zase něco potřebovat, bude vědět, kdo mu opravdu poradí a&nbsp;nebude na&nbsp;něj jen tlačit. A&nbsp;to je hodnota, kterou vám hegemoni nedají – ani nemohou. Jejich byznys model stojí na&nbsp;něčem jiném.
Tohle celé jsme ve&nbsp;Freshlabels povýšili na&nbsp;manifest, kterým se&nbsp;řídíme. Věříme, že takhle může David porazit Goliáše. Paradoxně ne bojem na&nbsp;dálku, ale zblízka. Tím, že propojí zákazníky mezi sebou a&nbsp;dá jim zážitek.
/ Autor je CEO společnosti Freshlabels

Celkový objem evropského e-commerce trhu s&nbsp;módou. Zdroj:&nbsp;Euromonitor

215 mld. €

Tolik uživatelů měsíčně má v EU čínská platforma Shein.

156 mil.

Počet měsíčních uživatelů Temu v EU.

130 mil.

čistá marže v e-commerrce trhu s módou

1,8 %

Hodnota transakce, za níž Zalando převzalo About&nbsp;You

1,1 mld. €

Tolik uživatelů v 25 zemích má firma po akvizici.

65 mil.

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;Zalando loni v&nbsp;červenci dokončilo převzetí About You za&nbsp;1,1 miliardy eur, zrodil se&nbsp;hegemon s&nbsp;65 miliony aktivních zákazníků v&nbsp;25 zemích. Těžký soupeř pro&nbsp;každého prodejce módy v&nbsp;Evropě. Očekávané letošní tržby 13,9 miliardy eur, čistý zisk 257 milionů. Čistá marže&nbsp;tenkých 1,8 %.
Zespodu navíc tlačí čínské platformy. Shein vykazuje v&nbsp;EU 156 milionů uživatelů měsíčně, Temu téměř 130 milionů. Evropský e-commerce trh s&nbsp;módou dosahuje podle Euromonitoru přes&nbsp;215 miliard eur. Když&nbsp;se&nbsp;tihle hráči&nbsp;na&nbsp;takovém trhu perou o&nbsp;či

David vs. Goliáš v online módě

Peking–Šanghaj za&nbsp;30 minut? Čína&nbsp;testuje technologii pro&nbsp;nadzvukové létání<clink anchorid="2"></clink>
Nadzvuková doprava by mohla výrazně zkrátit některé dálkové lety. Čína&nbsp;nyní testuje TMS-10, malý demonstrátor pro&nbsp;budoucí 10- až&nbsp;15místný letoun, který má létat až&nbsp;dvojnásobkem rychlosti zvuku.
Podle serveru interestingengineering.com technologický prototyp vstupuje do&nbsp;finální montáže a&nbsp;jeho tvůrci plánují do&nbsp;konce roku 2026 první zkoušku&nbsp;letu nadzvukovou rychlostí.
Za&nbsp;projektem stojí Tianmushan Laboratory, výzkumná instituce podporovaná Beihangskou univerzitou. Laboratoř už dokončila zkoušky v&nbsp;aerodynamickém tunelu, návrh řízení letu a&nbsp;výrobu konstrukce letounu. Nyní se&nbsp;připravuje prototyp TMS-10 na&nbsp;další testy. Konstrukce má zvládat cestovní rychlost až&nbsp;Mach 2, tedy zhruba dvojnásobek rychlosti zvuku, a&nbsp;zároveň létat podzvukovou rychlostí kolem Mach 0,95.
První prototyp v&nbsp;měřítku 1:18 už přitom brázdil oblohu. V&nbsp;červnu 2025 vzlétl z&nbsp;letiště Ting-čou v&nbsp;provincii Che-pej. Let probíhal rychlostí nižší než Mach 0,2 a&nbsp;sloužil především k&nbsp;ověření vzletu, přistání, stability a&nbsp;řízení. 
/ Radim Bača
&nbsp;
Bohemia Interactive investuje do&nbsp;tvůrců Everwindu
Bohemia Interactive, studio stojící za&nbsp;počítačovými herními sériemi Arma a&nbsp;DayZ, kapitálově vstupuje do&nbsp;polského Enjoy Studia, vydavatele survivalu RPG Everwind. Pro&nbsp;českou Bohemia Interactive jde zároveň o&nbsp;první investici do&nbsp;polské herní společnosti. Kolik za&nbsp;minoritní podíl zaplatila, firmy neuvedly.
Příběh spolupráce začal v&nbsp;roce 2024, kdy se&nbsp;Enjoy Studio zapojilo do&nbsp;programu Bohemia Incubator. Ten podporuje menší a&nbsp;nezávislé herní týmy prostřednictvím konzultací, vývoje, publishingu nebo marketingu. Českému studiu jde především o&nbsp;tým, jeho zkušenosti a&nbsp;způsob práce. „Enjoy Studio známe dva roky zblízka a&nbsp;nejvíc nás&nbsp;přesvědčili lidé, kteří za&nbsp;ním stojí. Máme podobný pohled na&nbsp;to, jak dělat hry a&nbsp;jak mluvit s&nbsp;hráči. Chceme spolu dělat ty nejlepší hry, jaké dokážeme, a&nbsp;dostat je k&nbsp;co největšímu počtu hráčů,“ říká Marek Španěl, spoluzakladatel a&nbsp;CEO Bohemia Interactive.
Nejviditelnějším výsledkem dosavadní spolupráce je Everwind, kooperativní survival RPG z&nbsp;pohledu první osoby. Hráči&nbsp;v&nbsp;něm staví vlastní vzducholoď a&nbsp;prozkoumávají svět plovoucích ostrovů. <clink anchorid="1"></clink>
/ Radim Bača

Do předběžného přístupu na Steamu vstoupila hra Everwind 17.&nbsp;března&nbsp;2026. Od té doby se prodalo přes 300&nbsp;tisíc kopií a&nbsp;více než milion hráčů si ji přidal na seznam přání.

300 000

Peking–Šanghaj za&nbsp;30 minut? Čína&nbsp;testuje technologii pro&nbsp;nadzvukové létání<clink anchorid="2"></clink>
Nadzvuková doprava by mohla výrazně zkrátit některé dálkové lety. Čína&nbsp;nyní testuje TMS-10, malý demonstrátor pro&nbsp;budoucí 10- až&nbsp;15místný letoun, který má létat až&nbsp;dvojnásobkem rychlosti zvuku.
Podle serveru interestingengineering.com technologický prototyp vstupuje do&nbsp;finální montáže a&nbsp;jeho tvůrci plánují do&nbsp;konce roku 2026 první zkoušku&nbsp;letu nadzvukovou rychlostí.
Za&nbsp;projektem stojí Tianmushan Laboratory, výzkumná instituce podporovaná Beihangskou univerzitou. Laboratoř už dokon

Nadzvukové létání a akvizice v Polsku

Iri Cerhová

Jako první mě po&nbsp;příchodu do&nbsp;studia Qubus vítá pes Ludvík, který mě okouzlí svou hladkou srstí v&nbsp;barvě smetany. Dozvídám se, že plemeno francouzského honiče je známé jako porcelán. Ke&nbsp;svému pánovi, jenž právě s&nbsp;porcelánem a&nbsp;sklem pracuje nejčastěji, se&nbsp;tak výborně hodí. „Byl jsem teď týden v&nbsp;Paříži, takže&nbsp;se&nbsp;mě nemůže nabažit,“ komentuje Jakub Berdych Karpelis přítulnost takřka třicetikilového mazlíčka.<clink anchorid="2"></clink>
Ve&nbsp;francouzské metropoli měl společně s&nbsp;designérkami Evou Eisler a&nbsp;Hanou Hillerovou výstavu v&nbsp;Českém domě, která byla součástí letošního design weeku. „Právě tady se&nbsp;před&nbsp;více než dvaceti lety na&nbsp;Maison &amp; Objet začal psát mezinárodní příběh Qubusu,“ vzpomíná. Studio, které založil na&nbsp;začátku nového tisíciletí, v&nbsp;podstatě odstartovalo český designový boom. „Ukázali jsme, že to jde, a&nbsp;všichni si začali zakládat obchody s&nbsp;designem,“ říká s&nbsp;lehkou nadsázkou. Ta je spolu s&nbsp;ironií a&nbsp;vášní pro&nbsp;experiment hlavním palivem Karpelisovy tvorby.
Tak vznikla například váza&nbsp;ze&nbsp;série Proměny. Původní broušený artefakt z&nbsp;komunistického sjezdu s&nbsp;vyrytým rokem 1978 designér znovu zahřál a&nbsp;nově vytvaroval. Místo s&nbsp;letopočtem za&nbsp;pomoci skláře výrazně vyboulil. „Chtěl jsem odkázat na&nbsp;ty jejich pupky,“ směje se. Sběratelský kousek pak putoval do&nbsp;londýnské galerie Mint, kde si ho koncem roku 2014 koupila herečka Nicole Kidman. „Zavolala mi to majitelka galerie Lina Kanafani. Nicole asi sháněla vánoční dárek,“ odpovídá na&nbsp;otázku, jak se&nbsp;o&nbsp;tom vlastně dozvěděl. Když&nbsp;se&nbsp;ptám, kolik za&nbsp;tento kousek hollywoodská hvězda utratila, dozvím se, že už si to nepamatuje. „Do&nbsp;zahraničních galerií dáváme z&nbsp;podstaty dražší věci, které jsou k&nbsp;mání třeba v&nbsp;jediném kusu. Cena se&nbsp;pohybovala v&nbsp;desítkách tisíc.“
Tou podstatou myslí nejen náklady spojené s&nbsp;dopravou, ale i&nbsp;fakt, že komunismus v&nbsp;Československu narušil vztah lidí ke&nbsp;kvalitní práci. „Kolikrát se&nbsp;tady někdo diví, proč ta váza&nbsp;stojí přes&nbsp;deset tisíc korun – a&nbsp;pak podobnou částku utratí opodál v&nbsp;restauraci.“ Všechno, co v&nbsp;Qubusu najdete, je vyrobené v&nbsp;Česku a&nbsp;za&nbsp;ručně foukanou vázou stojí hodiny umu čím dál vzácnějších řemeslníků, náklady na&nbsp;energie a&nbsp;kvalitní materiál. A&nbsp;ceny prudce rostou. „Výrobně jsme třikrát dražší než před&nbsp;covidem.“
Situaci podle Karpelise pokřivují řetězce a&nbsp;levná výroba v&nbsp;rozvojových zemích. „Jiný je i&nbsp;vkus. Připadá mi, že je dnes všechno lidovější. My ale děláme věci, které chtějí něco sdělit.“ Příkladem této designové výmluvnosti jsou i&nbsp;samotné názvy – třeba Velčovského váza&nbsp;Waterproof ve&nbsp;tvaru holínky nebo mramorové těžítko o&nbsp;velikosti kilogramového závaží se&nbsp;zlatě vyrytým nápisem 0,75 kg. „Mramor má totiž jinou hustotu než železo,“ vysvětluje Karpelis fyzikální hříčku. Předmět z&nbsp;ušlechtilých materiálů vznikl pod&nbsp;názvem 0,75 kg of Luxury v&nbsp;roce 2008, kdy zakladatel Qubusu zvažoval, že v&nbsp;New Yorku otevře vlastní pobočku. „Ve&nbsp;Francii jsme v&nbsp;té době prodávali tisíce kusů v&nbsp;sedmdesáti obchodech. Řada z&nbsp;nich už tam dneska není. Schválně jsem to teď v&nbsp;Paříži&nbsp;procházel.“
Ale zpátky k&nbsp;USA. Proč to nakonec nevyšlo? „Nenašli jsme člověka, na&nbsp;kterého bychom se&nbsp;tam mohli spolehnout, problém byl i&nbsp;s&nbsp;prostorem.“ Nakonec je ale rád. Na&nbsp;dveře už klepala krize, a&nbsp;navíc zkrachovala porcelánka, ve&nbsp;které Qubus vyráběl většinu věcí. „Byl by to průšvih.“ Zahraniční byznys ale pokračuje. „Zrovna teď se&nbsp;balilo něco do&nbsp;Hongkongu, dodáváme tam přes&nbsp;partnera.“ Cizinci si objednávají také přes&nbsp;e-shop, který je v&nbsp;češtině a&nbsp;v&nbsp;angličtině. Kolekce Qubusu sice pracují s&nbsp;českým kontextem, podle Karpelise jsou ale globálně přenositelné. „Možná i&nbsp;proto se&nbsp;to po&nbsp;světě dobře prodává.“
Autor neotřelých designových nápadů chce po&nbsp;dvou letech tvůrčí pauzy přijít v&nbsp;létě 2027 s&nbsp;něčím novým. A&nbsp;vzhledem k&nbsp;tomu, že zároveň pracuje jako art director jablonecké sklárny Art Glass, hledá k&nbsp;sobě schopného člověka, který Qubus povede. Roli v&nbsp;minulosti zastávala kurátorka Marcela Straková, která se&nbsp;podílela i&nbsp;na&nbsp;letošní výroční výstavě v&nbsp;Uměleckoprůmyslovém museu v&nbsp;Praze a&nbsp;pomáhala s&nbsp;přípravou monografie studia The Beautiful Beast. „Zjistil jsem, že je celkem těžké najít nadšence do&nbsp;umění s&nbsp;citem pro&nbsp;obchod. Pokud má tuhle vzácnou kombinaci některý ze&nbsp;čtenářů Hrotu, s&nbsp;radostí se&nbsp;s&nbsp;ním potkám.“<clink anchorid="1"></clink>

Patří k&nbsp;průkopníkům designu demokratického Česka. Qubus, který rozvíjel s&nbsp;Maximem Velčovským, jako první přivedl autorské kolekce do výroby českých porcelánek a&nbsp;skláren. Společně proměnili také kostel sv.&nbsp;Bartoloměje v&nbsp;Chodovicích a&nbsp;jejich práce se dostala do knihy k&nbsp;50.&nbsp;výročí Vitry. Qubus letos slaví čtvrtstoletí. Při té příležitosti představil kolekci Kintsugi, v&nbsp;níž umělkyně Silvie Luběnová tradiční japonskou technikou opravila kusy rozbité při výrobě či přepravě. Dražba výročního skleněného šperku pak posloužila na obnovu kulturního prostoru Hinaus v&nbsp;Kyjevě, poškozeného ruským raketovým útokem.

Jakub Berdych Karpelis

Jako první mě po&nbsp;příchodu do&nbsp;studia Qubus vítá pes Ludvík, který mě okouzlí svou hladkou srstí v&nbsp;barvě smetany. Dozvídám se, že plemeno francouzského honiče je známé jako porcelán. Ke&nbsp;svému pánovi, jenž právě s&nbsp;porcelánem a&nbsp;sklem pracuje nejčastěji, se&nbsp;tak výborně hodí. „Byl jsem teď týden v&nbsp;Paříži, takže&nbsp;se&nbsp;mě nemůže nabažit,“ komentuje Jakub Berdych Karpelis přítulnost takřka třicetikilového mazlíčka.<clink anchorid="2"></clink>
Ve&nbsp;francouzské metropoli měl společně s&nbsp;designérkami Evou Eisler a&nbsp;Hanou Hillerovou výstavu v&nbsp;Českém domě, která byla součástí letošního design weeku. „Právě tady s

Jakub Berdych Karpelis, Qubus. Průkopník, který odstartoval designový boom

Kdybychom se&nbsp;s&nbsp;potkávali před&nbsp;deseti lety, nejspíš bychom seděli v&nbsp;trendy hongkongské kavárně pod&nbsp;masou některých z&nbsp;devíti tisíc mrakodrapů neustále se&nbsp;měnícího města. Pro&nbsp;zakladatele interiérového a&nbsp;kreativního designového studia Prague Design Hub Radovana Mačáka a&nbsp;Hima Liu se&nbsp;ale po&nbsp;letech pendlování mezi Asií a&nbsp;Českem stala domovem Praha. Letos tu dokonce zrekonstruovali byt v&nbsp;domě, který je protkaný historií stověžaté metropole. Takže&nbsp;se&nbsp;potkáváme právě tam.<clink anchorid="1"></clink>
„Když&nbsp;jsme byt koupili, byl ve&nbsp;stavu, kdy se&nbsp;na&nbsp;něj nesáhlo tak devadesát let, takže&nbsp;byl zralý na&nbsp;kompletní renovaci. Okamžitě nás&nbsp;zaujal vstupní prostor a&nbsp;bylo nám jasné, že ho pojmeme jako místo pro&nbsp;setkávání a&nbsp;proudění nápadů,“ pouští se&nbsp;do&nbsp;prohlídky Radovan Mačák. Prague Design Hub totiž nesídlí v&nbsp;kanceláři. Tým je rozesetý po&nbsp;světě, funguje velmi dynamicky, komunikuje online, a&nbsp;když&nbsp;je potřeba potkat se&nbsp;osobně, stane se&nbsp;tak přímo v&nbsp;bytě zakladatelů studia.
Proto vás&nbsp;tu místo klasických předsíňových propriet po&nbsp;příchodu vítá velký stůl z&nbsp;kvarcitu v&nbsp;nádherném zeleném odstínu. „Dlouho jsme hledali kámen, který by se&nbsp;nám líbil, a&nbsp;nakonec jsme v&nbsp;jednom kamenictví našli právě tenhle. Chtěli jsme něco netradičního – a&nbsp;ta zelená funguje skvěle,“ popisuje Radovan. Známý interiérový designér strávil velkou část života v&nbsp;USA, žil na&nbsp;Tchaj-wanu a&nbsp;nakonec se&nbsp;přestěhoval do&nbsp;Hongkongu, kde se&nbsp;seznámil s&nbsp;Himem Liu. Stali se&nbsp;z&nbsp;nich partneři&nbsp;nejen profesní, ale i&nbsp;životní. Studio Prague Design Hub založili v&nbsp;roce 2017, poté, co se&nbsp;rozhodli, že se&nbsp;přestěhují do&nbsp;Prahy.
„Hodně dlouho jsme přemýšleli nad&nbsp;tím, kde se&nbsp;usadíme. Z&nbsp;tempa Hongkongu jsme už byli unavení. Já jsem chtěl do&nbsp;New Yorku a&nbsp;byl to nakonec Him, kdo mě přesvědčil jít do&nbsp;Prahy,“ vzpomíná Radovan. I&nbsp;když&nbsp;si vytvořili základnu v&nbsp;Praze, zpočátku nedělali české projekty. „Bylo to tak až&nbsp;do&nbsp;covidu. Dělali jsme jenom pitche do&nbsp;Číny, Hongkongu, Manily nebo Singapuru, takže&nbsp;jsme pořád někam létali. Vždy buď&nbsp;já, nebo Radovan, takže&nbsp;jsme se&nbsp;ani moc neviděli. Vždycky jsme si řekli: Je to klient, který se&nbsp;chce potkat s&nbsp;někým bílým, nebo s&nbsp;někým žlutým? A&nbsp;na&nbsp;základě toho jsem jel buď&nbsp;já, nebo Radovan,“ dodává se&nbsp;smíchem Him.
V&nbsp;Asii tak navrhli například centrálu pro&nbsp;Boston Consulting Group v&nbsp;Thajsku, prémiové coworkingové prostory Blueprint v&nbsp;Hongkongu, v&nbsp;témže&nbsp;městě jsou podepsaní i&nbsp;pod&nbsp;showroomem a&nbsp;kancelářemi české sklárny Lasvit. Kartami zamíchala covidová pandemie. „Během covidu jsme nemohli létat a&nbsp;rychle jsme zjistili, že spousta věcí se&nbsp;dá vyřešit online. V&nbsp;tomhle módu jsme tak zůstali dodnes. Zároveň jsme začali pracovat na&nbsp;projektech v&nbsp;Česku. První byl pro&nbsp;manžele Chrenkovi, s&nbsp;nimiž jsem spolupracoval už v&nbsp;minulosti. Když&nbsp;se&nbsp;paní Chrenková dozvěděla, že jsem zpátky v&nbsp;Česku, napsala mi, že by chtěla pomoct s&nbsp;pár kancelářemi. Ukázalo se, že jde asi o&nbsp;deset pater,“ vypráví Radovan.
Asijská zkušenost dává zakladatelům Prague Design Hub mnoho. Důležité pro&nbsp;jejich tvorbu a&nbsp;byznys je také to, že projekty v&nbsp;Asii stále realizují – díky tomu nevypadli z&nbsp;tempa, na&nbsp;které byli roky zvyklí a&nbsp;které je v&nbsp;Evropě přece jen výrazně pomalejší. Právě rychlost a&nbsp;schopnost vmižku&nbsp;reagovat na&nbsp;jakoukoliv situaci je něco, co si z&nbsp;Hongkongu přenesli do&nbsp;Prahy.
„V&nbsp;asijském způsobu uvažování je zakořeněná efektivita, rychlost, pracovní morálka a&nbsp;koncentrace na&nbsp;danou věc. Co se&nbsp;tady dělá pět měsíců, to se&nbsp;v&nbsp;Hongkongu udělá za&nbsp;měsíc. Klienti nám neustále říkají, že jsme rychlí, přitom bychom mohli projekt zvládnout i&nbsp;daleko rychleji… Ale zjistili jsme, že by to bylo na&nbsp;český trh moc, takže&nbsp;jsme zpomalili. Právě proto jsem ale rád, že stále děláme i&nbsp;ty asijské projekty. Udržujeme si tím&nbsp;svěžest a&nbsp;rychlost,“ přibližuje Radovan.
„Když&nbsp;tedy získáme zakázku na&nbsp;jeden projekt, zaradujeme se, ale souběžně už pracujeme na&nbsp;dalším. Prostě jedeme dál!“ usmívá se&nbsp;Him. Shodují se&nbsp;ale v&nbsp;tom, že evropský kontext do&nbsp;jejich mozaiky doplňuje krásu, historii i&nbsp;cennou architekturu, která ve&nbsp;velkých asijských městech není taková jako v&nbsp;těch evropských – aspekty, ze&nbsp;kterých mohou donekonečna&nbsp;čerpat inspiraci a&nbsp;které podněcují jejich kreativitu.
Tohle propojení je patrné i&nbsp;v&nbsp;jejich realizacích, zejména&nbsp;co se&nbsp;týče efektivního využití prostoru. Kromě kanceláří a&nbsp;komerčních projektů má Prague Design Hub také celou řadu rezidenčních zářezů: na&nbsp;jedné straně spektra třeba přepychový penthouse v&nbsp;Hongkongu, na&nbsp;druhé byt o&nbsp;rozloze 45 m2, který navrhli pro&nbsp;blízkou přítelkyni. Na&nbsp;fotografiích, které Him ukazuje, vůbec není patrné, že je byt co do&nbsp;metráže takto skromný.
„Naší specialitou je inteligentní prostorový design. Když&nbsp;nám tedy kamarádka řekla, že má hodně kabelek, které chce mít hezky vystavené, ale zároveň si pořídila nové silniční kolo a&nbsp;nechce ho zavřít do&nbsp;sklepa, udělal jsem všechno pro&nbsp;to, abych pro&nbsp;ni přišel s&nbsp;řešením. A&nbsp;podařilo se. V&nbsp;kuchyni má dokonce i&nbsp;ostrůvek, v&nbsp;obýváku&nbsp;velký gauč,“ ukazuje fotografie interiéru Him. Kolo je elegantně zaparkované nastojato v&nbsp;na&nbsp;míru navrženém úložném systému, za&nbsp;ním se&nbsp;otevírá druhá část, určená kabelkám a&nbsp;dalším módním kouskům. I&nbsp;tohle vychází ze&nbsp;zkušeností s&nbsp;realizacemi v&nbsp;Hongkongu, kde je velmi málo místa. Him tak dokáže využít každý centimetr čtvereční maximálně efektivně.
Interiér navíc oba vnímají jako něco, co nám musí sloužit – nesmí to být naopak. Člověk&nbsp;by se&nbsp;neměl podřizovat prostoru, ve&nbsp;kterém tráví většinu svého života. Pro&nbsp;Radovana a&nbsp;Hima tak koncept 2+kk nebo 3+kk není vytyčením hranic. Vždy se&nbsp;svých klientů ptají, jak tráví v&nbsp;daném prostoru čas, kde jsou aktivní a&nbsp;kde naopak odpočívají, jestli skutečně potřebují místo, které bude celou dobu obývat jídelní stůl, zda je to které řešení skutečně maximálně funkční, a&nbsp;ne jen na&nbsp;odiv.
„Na&nbsp;začátku potřebujeme zjistit právě to, jakou má mít prostor funkci. To je servis, který nabízíme klientovi, ať už po&nbsp;nás&nbsp;chce navrhnout cokoliv. Vždy musíme přijít na&nbsp;to, co vlastně děláme, k&nbsp;čemu to bude sloužit a&nbsp;pro&nbsp;koho to děláme. Jedině tak můžeme vytvořit něco, co je pro&nbsp;daného člověka to nejlepší,“ říká Radovan. A&nbsp;Him ho doplňuje: „Zároveň nepotřebujeme prostor zaplnit drahým nábytkem. Jde nám o&nbsp;to, jak daný interiérový prvek funguje se&nbsp;zbytkem prostoru a&nbsp;proč v&nbsp;něm vůbec je, jakou probouzí emoci. Porozumění je vždy první krok našeho procesu. I&nbsp;proto říkáme, že klient je po&nbsp;celou dobu součástí projektu – chceme, aby byl ve&nbsp;výsledku cítit, a&nbsp;pro&nbsp;nás&nbsp;je také designér.“
I&nbsp;díky tomuto přístupu je tým Prague Design Hub velmi pestrý. Jeho součástí jsou jak techničtí architekti, tak členové, kteří jsou zase spíš kreativci. S&nbsp;některými se&nbsp;potkali v&nbsp;Hongkongu. Například s&nbsp;interiérovou designérkou Tünde Lendvai, která stála u&nbsp;zrodu studia Prague Design Hub, nebo s&nbsp;Can Chang, jež působí jako projektová manažerka. A&nbsp;jelikož žije v&nbsp;Hongkongu, funguje jako skvělá spojka k&nbsp;čínským dodavatelům. Dále do&nbsp;týmu patří třeba Radek Brzobohatý, Jakub Fafka, Tomáš Hric, Maroš Galáž či&nbsp;Klára Melounová. Je poskládaný tak, aby se&nbsp;všichni vzájemně doplňovali a&nbsp;vnášeli do&nbsp;konstelace potřebnou pestrost.
„My totiž rádi děláme všechno. Kanceláře, komerci, golf, fitness centra, nemocnice, porodnice, rezidence… Nemáme jen jeden styl a&nbsp;rádi propojujeme byznys, umění, space planning, brand design, takže&nbsp;zvládneme udělat i&nbsp;logo či&nbsp;identitu značky. Všechno inhouse. Díky tomu se&nbsp;můžeme pořád učit něco nového. Já jsem se&nbsp;třeba naučil dělat i&nbsp;půdorysy,“ popisuje Him – přitom má vystudovanou byznysovou ekonomiku na&nbsp;prestižní britské univerzitě, nikoliv design ani architekturu. Radovan dodává, že tenhle přístup jim v&nbsp;tvorbě umožňuje naprostou svobodu. Když&nbsp;pro&nbsp;firmu navrhují interiér kanceláří, mohou jí vytvořit rovnou kompletní vizuální styl, nemusejí se&nbsp;spoléhat na&nbsp;služby jiného grafického studia. „Jsme hodně citliví na&nbsp;barevnost, na&nbsp;správnou kombinaci tónů. Když&nbsp;děláme vše sami, víme, že si všechno dobře sedne.“
Ať už je totiž řeč o&nbsp;interiéru domova, práce, nebo jakékoliv instituce, ve&nbsp;které trávíme větší množství času, může se&nbsp;tam objevit spousta věcí, kvůli nimž se&nbsp;necítíme dobře. V&nbsp;práci chceme být výkonní, kreativní, inovativní; domácí prostředí má podporovat to, co milujeme, abychom se&nbsp;v&nbsp;něm mohli co nejvíce uvolnit a&nbsp;být kreativní zase jiným způsobem. Právě tohle mají v&nbsp;Prague Design Hub stále na&nbsp;zřeteli. „Ptáme se&nbsp;klientů, jak žijí, co plánují, kdo jsou, co je pro&nbsp;ně důležité. Interiérový design je totiž hodně propojený s&nbsp;psyché člověka a&nbsp;je jiný než architektura samotná,“ míní Radovan. A&nbsp;Him jeho myšlenku dokončuje slovy: „Architektura je to, co vidíš. Interiér je to, co cítíš.“<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

Ve svém přístupu spojují asijský důraz na prostorovou efektivitu s&nbsp;evropským citem pro eleganci a&nbsp;kultivovanost. Výsledkem jsou interiéry, které místo efektních gest nabízí promyšlenou atmosféru a&nbsp;nadčasovost.

Radovan Mačák a Him Liu

Kdybychom se&nbsp;s&nbsp;potkávali před&nbsp;deseti lety, nejspíš bychom seděli v&nbsp;trendy hongkongské kavárně pod&nbsp;masou některých z&nbsp;devíti tisíc mrakodrapů neustále se&nbsp;měnícího města. Pro&nbsp;zakladatele interiérového a&nbsp;kreativního designového studia Prague Design Hub Radovana Mačáka a&nbsp;Hima Liu se&nbsp;ale po&nbsp;letech pendlování mezi Asií a&nbsp;Českem stala domovem Praha. Letos tu dokonce zrekonstruovali byt v&nbsp;domě, který je protkaný historií stověžaté metropole. Takže&nbsp;se&nbsp;potkáváme právě tam.<clink anchorid="1"></clink>
„Když&nbsp;jsme byt koupili, byl ve&nbsp;stavu, kdy se&nbsp;na&nbsp;něj nesáhlo tak devadesát

Radovan Mačák a Him Liu, Prague Design Hub. Interiér je to, co cítíš

Petra Stěhulová

Pěkný radius neznamená inovativní produkt, říká Lucie Koldová. Jedna z&nbsp;nejvýraznějších tváří českého designu se&nbsp;při&nbsp;práci nezastavuje u&nbsp;vzhledu. Zajímá ji, jak se&nbsp;látka na&nbsp;křesle chová po&nbsp;letech používání nebo co udělá světlo s&nbsp;atmosférou interiéru. Její návrhy proto vznikají pomalu, v&nbsp;úzké spolupráci s&nbsp;výrobci, technology a&nbsp;řemeslníky. Letos se&nbsp;navíc rozhodla, že chce dát prostor novým projektům a&nbsp;větší autorské volnosti.<clink anchorid="2"></clink>
Ve&nbsp;studiu Lucie Koldové se&nbsp;člověk&nbsp;musí pohybovat s&nbsp;největší opatrností. Celý prostor s&nbsp;velkými střešními okny obklopují předměty, které vytvořila. Některá skleněná svítidla a&nbsp;nábytek jsou tady vystavené jako v&nbsp;showroomu, jiné designové kousky čekají na&nbsp;úpravu, fotografování nebo expedici. Většina z&nbsp;nich už má za&nbsp;sebou dlouhou cestu od&nbsp;první skici k&nbsp;výrobě.
„Nejnovější je tohle křeslo. Vznikalo dva roky a&nbsp;nyní ho testujeme,“ říká designérka a&nbsp;rukou přejíždí po&nbsp;smetanové látce kousku, který navrhovala pro&nbsp;firmu LD Seating. U&nbsp;nábytku se&nbsp;řeší konstrukce, formy, kovové části, výplet i&nbsp;čalounění. „V&nbsp;tomhle případě jsem si navíc poprvé vyzkoušela moderní výrobní proces vstřikování polyuretanu. Je vzrušující testovat nové technologie,“ vysvětluje Koldová.
Při&nbsp;komunikaci s&nbsp;výrobci se&nbsp;nejprve snaží pochopit, co firma umí, kam se&nbsp;chce posunout a&nbsp;jaký produkt potřebuje. Teprve potom hledá cestu, jež propojí technologické možnosti výrobce s&nbsp;jejím výtvarným uvažováním. „Když&nbsp;si firmy vyberou mě, je to určitý závazek i&nbsp;z&nbsp;jejich strany. Chtějí vyvinout něco mimořádného,“ říká designérka.
Během spolupráce často ovlivňuje nejen produkci, ale také marketing a&nbsp;někdy i&nbsp;celkové směřování značky. Na&nbsp;vše dohlíží do&nbsp;nejmenšího detailu. „Naše studio je malé, extrémně vyprofilované. Necítím&nbsp;potřebu mít deset lidí, z&nbsp;nichž každý bude dělat nějakou část a&nbsp;já všechno nakonec poskládám. Chci být u&nbsp;každé jednotlivé fáze. Je to pro&nbsp;mě hodně důležité,“ přibližuje designérka svůj přístup.
Její jméno je vedle autorského nábytku dlouhodobě spojené zejména&nbsp;se&nbsp;skleněnými svítidly a&nbsp;českou sklářskou firmou Brokis, pro&nbsp;niž vytvořila slavné kolekce jako Muffins, Balloons, Puro nebo Ivy. Na&nbsp;jaře se&nbsp;však po&nbsp;více než třinácti letech rozhodla pro&nbsp;změnu a&nbsp;odešla z&nbsp;pozice kreativní ředitelky značky. „Těším se&nbsp;na&nbsp;nové výzvy, potřebuju v&nbsp;životě změnu a&nbsp;pozitivní dynamiku,“ upřesňuje Koldová. Tento krok ji přináší zejména&nbsp;prostor pro&nbsp;nové projekty a&nbsp;vlastní volnou tvorbu.
Další příležitosti na&nbsp;sebe nenechaly dlouho čekat. Teď na&nbsp;podzim bude prezentovat další novou kolekci pohovek pro&nbsp;německou firmu JAB Anstoetz, kde navazuje na&nbsp;úspěšnou spolupráci. Pro&nbsp;dalšího německého globálně působícího výrobce zase navrhuje outdoorový nábytek, který chce představit na&nbsp;dubnovém veletrhu Salone del Mobile v&nbsp;Miláně. Na&nbsp;jaro pak plánuje spolupráci s&nbsp;jednou galerií. „Děje se&nbsp;spousta novinek – a&nbsp;s&nbsp;radostí zůstávám stále u&nbsp;skla,“ dodává s&nbsp;nadšením.
Současný designový trh ale podle ní prochází složitým obdobím. Geopolitická situace, ceny energií a&nbsp;dopravy, cla i&nbsp;proměny světového obchodu komplikují výrobcům plánování. Firmy musejí improvizovat, přizpůsobovat své strategie a&nbsp;zároveň čelit obrovskému tlaku na&nbsp;nové produkty. Jenže&nbsp;zákazníci často už ani nemají čas nové věci vůbec vstřebat.
Koldová proto věří v&nbsp;produkty, které nepodléhají rychlým trendům. Sama trendové prognózy příliš nesleduje. „Navrhuju věci podle vnitřního citu a&nbsp;důkladné rozvaze. Mají fungovat nadlouho, ne jen příští sezonu,“ přibližuje svůj úhel pohledu. Když&nbsp;ji osloví konkrétní barva nebo materiál, pracuje s&nbsp;ním proto, že to tak sama cítí, ne proto, že ho někdo označil za&nbsp;módní.
Do&nbsp;procesu navrhování současného designu stále výrazněji vstupuje také umělá inteligence. Pomáhá s&nbsp;vizualizacemi a&nbsp;klientům umožňuje rychleji si představit vlastní nápady. Podle Lucie Koldové však nedokáže nahradit zkušenost s&nbsp;materiálem, ergonomií, výrobou ani citlivou komunikací s&nbsp;klientem. Design nespočívá jen v&nbsp;myšlence nebo obrázku. Je třeba rozumět tomu, pro&nbsp;koho věc vzniká, jak bude fungovat a&nbsp;zda bude mít smysl i&nbsp;za&nbsp;několik let.
Dvojnásobná vítězka kategorie Designér roku v&nbsp;soutěži&nbsp;Czech Grand Design nechce vytvářet objekty jen pro&nbsp;sebe. „Jsou pro&nbsp;ostatní lidi a&nbsp;baví mě, že má moje výtvarná práce přesah a&nbsp;přináší užitek, krásu a&nbsp;inspiraci,“ dodává designérka. Vedle nábytku a&nbsp;světel navrhuje šperky, interiéry a&nbsp;konceptuální prostory. Vždycky ji bavilo poznávat i&nbsp;další materiály. Sklo však pro&nbsp;ni i&nbsp;nadále zůstává srdeční záležitostí.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Česká designérka nábytku a&nbsp;svítidel po absolvování UMPRUM působila v&nbsp;pařížském ateliéru Arika Levyho. Po návratu do Česka se stala kreativní ředitelkou sklářské značky Brokis, pro niž navrhla ikonická svítidla Balloons nebo Muffins. Na kontě má spolupráci s&nbsp;řadou renomovaných značek. Získala řadu ocenění včetně dvou titulů Designér roku v&nbsp;soutěži Czech Grand Design. Ve vlastním studiu se věnuje nábytku, světlu, interiérům a&nbsp;limitovaným kolekcím.

Lucie Koldová

Pěkný radius neznamená inovativní produkt, říká Lucie Koldová. Jedna z&nbsp;nejvýraznějších tváří českého designu se&nbsp;při&nbsp;práci nezastavuje u&nbsp;vzhledu. Zajímá ji, jak se&nbsp;látka na&nbsp;křesle chová po&nbsp;letech používání nebo co udělá světlo s&nbsp;atmosférou interiéru. Její návrhy proto vznikají pomalu, v&nbsp;úzké spolupráci s&nbsp;výrobci, technology a&nbsp;řemeslníky. Letos se&nbsp;navíc rozhodla, že chce dát prostor novým projektům a&nbsp;větší autorské volnosti.<clink anchorid="2"></clink>
Ve&nbsp;studiu Lucie Koldové se&nbsp;člověk&nbsp;musí pohybovat s&nbsp;největší opatrností. Celý prostor s&nbsp;velkými střešními okny obklopují předměty, k

Lucie Koldová. Trendy nesleduje, navrhuje podle citu

Letošní bienále umění v&nbsp;Benátkách mělo být podle hlavního tématu v&nbsp;naprostém kontrastu ke&nbsp;světovému dění. Přehlídka chtěla být lékem podaným v&nbsp;chaotickém a&nbsp;hlučném světě, místem pro&nbsp;tiché rozjímají, odpočinek a&nbsp;hledání síly v&nbsp;jemnosti. Její zahájení tak nemohlo být paradoxnější. Místo niterného a&nbsp;přemýšlivého umění média zaplnily především zprávy o&nbsp;protestech feministických skupin Pussy Riot a&nbsp;Femen, které skandovaly před&nbsp;otevřeným ruským pavilonem. Protestovalo se&nbsp;také před&nbsp;pavilonem Izraele. „Zahrada míru“, jak bienále jeho pořadatelé označili, tak připomínala všechno, jen ne mír.<clink anchorid="1"></clink>
Účastníky chaosu se&nbsp;stali i&nbsp;umělci a&nbsp;umělkyně, kteří letos v&nbsp;Benátkách reprezentují své země. V&nbsp;pavilonu, který stále nese název Cecoslovacchia, dostal prostor jeden z&nbsp;nejvýraznějších českých umělců současnosti Jakub Jansa, společně se&nbsp;slovenským duem Selmeci Kocka Jusko. Prostor pavilonu proměnili na&nbsp;krtčí noru, v&nbsp;jejímž těžišti se&nbsp;ve&nbsp;smyčce promítá film The Silence of the Mole (Krtkovo ticho) – za&nbsp;ním stojí právě Jakub; duo Selmeci Kocka Jusko vytvořilo velkoformátovou instalaci a&nbsp;sochy. Když&nbsp;se&nbsp;s&nbsp;Jakubem setkáváme několik měsíců po&nbsp;zahájení přehlídky, ptám se&nbsp;ho, jak na&nbsp;ty dny nepokojů vzpomíná.
„Už při&nbsp;přípravách projektu nám bylo jasné, že se&nbsp;na&nbsp;bienále ocitneme v&nbsp;globálním kontextu, který je dnes v&nbsp;mnoha ohledech podobný tomu, co zažíváme i&nbsp;u&nbsp;nás. Ale teprve tři&nbsp;týdny před&nbsp;zahájením se&nbsp;odhalilo, že bude otevřený i&nbsp;ruský pavilon. Věděli jsme, že se&nbsp;bude otevírat izraelský pavilon a&nbsp;v&nbsp;současnosti můžeme kriticky vnímat i&nbsp;otevření amerického pavilonu. Takže&nbsp;se&nbsp;dalo čekat, že zahájení bude letos extrémní – a&nbsp;skutečně tomu tak bylo. Doteď přemýšlím, co jsem to vůbec zažil. Byli jsme tam jako ve&nbsp;špionážní bojovce,“ vypráví.
Coby tým se&nbsp;navíc rozhodli, že nebudou jen nečinně přihlížet, do&nbsp;příprav protesu Pussy Riot se&nbsp;tak společně s&nbsp;dalšími lidmi aktivně zapojili. Hledali cesty, jak některé členky skupiny dostat do&nbsp;areálu, v&nbsp;česko-slovenském pavilonu jim pak poskytli improvizované zázemí. Jelikož českou uměleckou reprezentaci v&nbsp;Benátkách organizuje Národní galerie Praha, Jakub přiznává, že z&nbsp;toho bylo poměrně velké drama. „Z&nbsp;Národní galerie o&nbsp;tom samozřejmě nikdo nevěděl – a&nbsp;bylo kolem toho dost haló,“ říká.
Do&nbsp;toho všeho sehrálo roli také napětí způsobené děním na&nbsp;české i&nbsp;slovenské kulturní scéně. Slovensko po&nbsp;nástupu vlády Roberta Fica a&nbsp;ministryně kultury Martiny Šimkovičové čelí systematickému politickému přebírání institucí, oslabování nezávislého financování a&nbsp;ideologickému tlaku na&nbsp;kulturu. O&nbsp;Česku se&nbsp;zatím nedá říct, že by naskočilo na&nbsp;totožnou trajektorii, přesto i&nbsp;zde po&nbsp;nástupu Oty Klempíře sílí obavy z&nbsp;politizace kultury. Nejviditelněji se&nbsp;to projevilo ve&nbsp;sporu o&nbsp;novou podobu tzv. Státní kulturní politiky, která podle části odborné veřejnosti vznikala netransparentně a&nbsp;bez&nbsp;dostatečné návaznosti na&nbsp;dříve&nbsp;připravený dokument.
„S&nbsp;přípravami se&nbsp;tak postupně stupňoval tlak, abychom na&nbsp;zahájení neříkali nic moc kritického proti Klempířovi. Ten pak stejně nedorazil. Všichni měli strach, co bude, co řekneme, co uděláme, o&nbsp;čem ten projekt vlastně je. Záměrně jsem totiž nechal postprodukci na&nbsp;poslední chvíli, aby mi do&nbsp;filmu nikdo nevstupoval,“ vzpomíná Jakub. Drama tak mělo hned několik vrstev. Přesto Jakub Jansa zahájení vnímá i&nbsp;pozitivně. Dělo se&nbsp;něco, co jej spojilo s&nbsp;vystavujícími z&nbsp;dalších zemí. „Sdíleli jsme neopakovatelnou a&nbsp;šílenou zkušenost a&nbsp;doteď jsem s&nbsp;nimi v&nbsp;kontaktu,“ dodává.
Ve&nbsp;všem tom třeskutém dění by se&nbsp;mohlo zdát, že umění šlo na&nbsp;bienále na&nbsp;druhou kolej. Naštěstí tomu tak není. Po&nbsp;rozruchu prvních týdnů návštěvníci přehlídky naskočili na&nbsp;rozjímavou vlnu. Ptám se, jak lidé na&nbsp;Krtkovo ticho reagují. Přece jen už je v&nbsp;pavilonu k&nbsp;vidění od&nbsp;letošního května. „Odezvy jsou velmi pozitivní. Každý druhý den mi lidé píšou na&nbsp;instagramu povzbuzující zprávy: že je to hodně zaujalo, že se&nbsp;jich ta práce dotkla. Něco takového jsem v&nbsp;životě nezažil, protože&nbsp;výtvarné umění je jiné než hudba nebo divadlo. Nemáme přímý kontakt s&nbsp;publikem. Takže&nbsp;se&nbsp;teď trochu cítím, jako kdybych vydal rapovou písničku&nbsp;nebo úspěšný meme na&nbsp;TikToku. A&nbsp;je to hodně povzbuzující.“
Krtkovo ticho publikum dokáže zaujmout nejspíš i&nbsp;z&nbsp;důvodů, o&nbsp;kterých byla řeč výše. Jakub Jansa společně s&nbsp;duem Selmeci Kocka Jusko a&nbsp;kurátorem Peterem Sitem dobře chápali, do&nbsp;jakého kontextu projekt zasazují. A&nbsp;že umění v&nbsp;dobách, kdy sílí populistické tendence, často získává spíše nekritickou podobu. Do&nbsp;popředí se&nbsp;dostávají projekty vystavěné na&nbsp;národní hrdosti, na&nbsp;folkloru, lidovosti, nostalgii po&nbsp;„srozumitelném“ světě, sentimentu a&nbsp;prázdné monumentalitě. Nebo na&nbsp;symbolech dětství. A&nbsp;jakou postavičku&nbsp;máme spojenou s&nbsp;bezstarostnými dětskými roky v&nbsp;někdejším Československu? Přece Krtečka.
„Projekt jsme tak záměrně navrhli jako takového trojského koně. Krtek je symbol něčeho nekritického a&nbsp;univerzálně přijatelného. Říkali jsme si, že je to přesně ta figura, kterou by populistická vláda poslala reprezentovat na&nbsp;bienále. Je to postava, která nebude nic kritizovat a&nbsp;všichni z&nbsp;ní budou mít radost. Zároveň jsme měli v&nbsp;hlavě myšlenku toho, s&nbsp;jakými prvky pracuje třeba čínská kulturní propaganda. Jak svět dobyla postavička Labubu – univerzálně přijatelná, roztomilá figurka,“ přibližuje myšlenku za&nbsp;Krtkovým tichem Jakub.
Mluví také o&nbsp;zneužití dětské fantazie a&nbsp;nevinnosti pro&nbsp;politickou reprezentaci. Například když&nbsp;světoví lídři&nbsp;využívali filtr umělé inteligence vycházející ze&nbsp;stylu animátorského studia Ghibli. „Celý projekt je tak trochu o&nbsp;ukradené fantazii. Naivita, kreativita a&nbsp;nevinnost Krtečka je najednou ideologicky ukradená pro&nbsp;populistický projekt, kterým je v&nbsp;případě Krtkova ticha politická kulturní reprezentace na&nbsp;bienále.“ Do&nbsp;filmu se&nbsp;tak přímo promítlo i&nbsp;to, co v&nbsp;rámci reprezentace na&nbsp;bienále řešil i&nbsp;Jakub Jansa. Dodává, že postava Krtka nakonec částečně odvyprávěla něco, co sám prožíval.
Pro&nbsp;umělce to není nic nového. S&nbsp;postavami, do&nbsp;kterých promítá různé tlaky současného světa, ale i&nbsp;to, čemu čelí v&nbsp;rámci uměleckého provozu, pracuje ve&nbsp;své tvorbě dlouhodobě. Jinak tomu nebylo ani u&nbsp;série filmových epizod Club of Opportunities, jejíž ústřední postavou je Celerista. Celer je obyčejná, poměrně nevzhledná zelenina, proti které v&nbsp;Jakubově Klubu příležitostí stojí například všemi opěvované avokádo, coby symbol kapitálu a&nbsp;statusovosti. Skrz zeleninové postavy Jakub nastavil zrcadlo společnosti, která neustále hodnotí a&nbsp;vytváří společenské nerovnosti na&nbsp;základě nesmyslných konstruktů.
Na&nbsp;Celeristu si prý ale kvůli práci, kterou měl kolem bienále, skoro rok nevzpomněl. „Celerová sága“ je podle něj navíc po&nbsp;každé epizodě na&nbsp;rozcestí, jestli skončí, nebo bude pokračovat. Nevylučuje však, že se&nbsp;k&nbsp;ní po&nbsp;tom, co benátská zkušenost úplně odezní, zase vrátí. „V&nbsp;tvorbě jsem byl zatím vždycky zvyklý na&nbsp;to, že když&nbsp;jsem ze&nbsp;sebe vydal úplně všechno, přišel propad a&nbsp;prázdno. Po&nbsp;zahájení bienále se&nbsp;to prázdno naštěstí zaplnilo všemi těmi pozitivními reakcemi, takže&nbsp;propad nepřišel. Celerista je pro&nbsp;mě ale hrdina, který mě neopouští. Takže&nbsp;až&nbsp;to prázdno přijde, myslím, že se&nbsp;k&nbsp;němu vrátím,“ zamýšlí se&nbsp;Jakub.
Umělec má ale do&nbsp;konce roku napilno, propad se&nbsp;mu tak snad ještě na&nbsp;nějakou dobu bude vyhýbat. V&nbsp;září se&nbsp;rozjel společně s&nbsp;galerií Kodl Contemporary, která jej zastupuje a&nbsp;mezinárodní prezentace Krtkova ticha vznikla i&nbsp;za&nbsp;její podpory, na&nbsp;festival současného umění Berlin Art Week. S&nbsp;Krtkem se&nbsp;podívá do&nbsp;E-Fluxu, což je mezinárodní umělecká platforma zaměřená na&nbsp;prezentaci současného umění, a&nbsp;vystavovat bude také v&nbsp;Turíně – společně s&nbsp;umělkyní Pavlou Malinovou. Nadto získal cenu Paul Thorel Prize, díky které vyrazí na&nbsp;rezidenční pobyt do&nbsp;Neapole, kde bude mít možnost realizovat nové dílo.
Na&nbsp;závěr se&nbsp;nabízí otázka, jestli se&nbsp;i&nbsp;samotná benátská zkušenost stane inspiračním zdrojem pro&nbsp;nové dílo nebo sérii. „Už když&nbsp;jsme prožívali zahájení, psala mi Eva Koťátková (umělkyně, která prezentovala Česko na&nbsp;bienále v&nbsp;roce 2024 s&nbsp;projektem Srdce žirafy v&nbsp;zajetí je o&nbsp;12 kilo lehčí – pozn. red.), že bychom měli udělat nějakou divadelní hru, kterou pojmenujeme Krtek a&nbsp;Žirafa vrací úder. To je jediné, k&nbsp;čemu mě celá ta zkušenost zatím inspirovala. Byl jsem v&nbsp;podstatě uvnitř nějakého uměleckého thrilleru, takže&nbsp;by se&nbsp;to možná dalo natočit i&nbsp;jako film. Asi si to musím sepsat, než to všechno zapomenu,“ směje se&nbsp;Jakub Jansa.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

Podotýká, že tvorba jeho děl s&nbsp;každým novým projektem co do počtu lidí, kteří se na něm podílejí, roste. S&nbsp;Krtkovým tichem mu pomáhali Karolína Juříková z&nbsp;Overall Office, která vytvořila kostýmy, kameraman Tomáš Kotas a&nbsp;skladatel Oliver Torr, jenž je autorem původní hudby. V&nbsp;roli Krtka se představila Daniela Voráčková.

Jakub Jansa

Letošní bienále umění v&nbsp;Benátkách mělo být podle hlavního tématu v&nbsp;naprostém kontrastu ke&nbsp;světovému dění. Přehlídka chtěla být lékem podaným v&nbsp;chaotickém a&nbsp;hlučném světě, místem pro&nbsp;tiché rozjímají, odpočinek a&nbsp;hledání síly v&nbsp;jemnosti. Její zahájení tak nemohlo být paradoxnější. Místo niterného a&nbsp;přemýšlivého umění média zaplnily především zprávy o&nbsp;protestech feministických skupin Pussy Riot a&nbsp;Femen, které skandovaly před&nbsp;otevřeným ruským pavilonem. Protestovalo se&nbsp;také před&nbsp;pavilonem Izraele. „Zahrada míru“, jak bienále jeho pořadatelé označili, tak připomínala všechno, jen ne mír.<clink

Jakub Jansa. Nevinný Krteček a ukradená dětská fantazie

Schopnost dívat se&nbsp;zpět a&nbsp;zároveň zůstat pevně v&nbsp;přítomnosti. Právě tenhle princip definuje tvorbu Hany Valtové, která patří mezi výrazné tváře mladé návrhářské generace. Ve&nbsp;své nejnovější kolekci Essence se&nbsp;zaměřila na&nbsp;osudové setkání Coco Chanel a&nbsp;Igora Stravinského. Historii bere jako inspirativní materiál, který rozebírá a&nbsp;vdechuje mu nový život.<clink anchorid="2"></clink>
Kolekce, kterou Hana Valtová představila na&nbsp;zářijovém Mercedes-Benz Prague Fashion Week, vznikala ve&nbsp;velmi specifickém kontextu. Modely jsou totiž zároveň šatníkem pro&nbsp;chystaný divadelní projekt Coco &amp; Igor, v&nbsp;němž se&nbsp;haute couture potkává s&nbsp;avantgardou.
Nejnovější kolekce tak musela fungovat na&nbsp;přehlídkovém mole i&nbsp;jako plnohodnotný kostýmní základ pro&nbsp;herečku. Absolventka pražské UMPRUM, kde studovala pod&nbsp;vedením Liběny Rochové, se&nbsp;však neuchýlila k&nbsp;doslovnému převyprávění známého příběhu ani k&nbsp;pouhé imitaci dobových oděvů. Z&nbsp;odkazu slavné francouzské návrhářky si vzala především ženskost a&nbsp;odvahu překračovat hranice.
„Chtěla jsem filozofii Gabrielle Chanel přenést do&nbsp;svého vlastního oděvního jazyka. Bavilo mě hledat rozpor mezi zdobností, přísností a&nbsp;reálnou nositelností,“ přibližuje proces návrhářka. Ikonické elegantní estetice dala podobu, která v&nbsp;dnešních kulisách působí přirozeně a&nbsp;svěže.
Důležité pro&nbsp;ni bylo také vystihnout napětí mezi dvěma tak výraznými osobnostmi. V&nbsp;kolekci Essence se&nbsp;to odráží v&nbsp;černobílé barevné paletě a&nbsp;kombinaci matných a&nbsp;lesklých povrchů, saténu a&nbsp;jemně transparentních materiálů. Sochařsky tvarované korzety doplňuje lehký šifon a&nbsp;vytváří siluetu, která spojuje pevnost s&nbsp;křehkostí.
Práce s&nbsp;časovými vrstvami a&nbsp;historickou pamětí oděvu je ostatně pro&nbsp;Hanu Valtovou typická. Výrazně se&nbsp;zapsala už svou diplomovou prací The Dress Diary, v&nbsp;níž zkoumala autentický deník&nbsp;z&nbsp;19. století naplněný vzorky látek a&nbsp;ručními poznámkami. Na&nbsp;základě dochovaných fragmentů tehdy zkonstruovala moderní šatník&nbsp;fiktivní ženské hrdinky přenesené do&nbsp;21. století.
Návrhářka sama přiznává, že nalézt správný poměr mezi historickým odkazem a&nbsp;současným designem vyžadovalo čas i&nbsp;trénink. „Zpočátku jsem měla sklon vytvářet spíše kostýmy než nositelné oblečení. Dnes se&nbsp;snažím z&nbsp;historie vybrat to podstatné. Použiju třeba jen konkrétní střihovou linii, zajímavou strukturu nebo osamocený prvek. Ráda například kombinuju pevně tvarovaný korzet s&nbsp;uvolněnými širokými kalhotami,“ vysvětluje.
Podobně hluboký ponor do&nbsp;tématu předvedla i&nbsp;v&nbsp;kolekci La Sylphide, která byla inspirovaná slavným romantickým baletem z&nbsp;roku 1832. Zkoumala v&nbsp;ní proměnlivost ženské identity, disciplínu a&nbsp;křehkou rovnováhu mezi vnitřní silou a&nbsp;jemností. V&nbsp;této kolekci návrhářka pracovala především s&nbsp;neutrální béžovou a&nbsp;černou, které doplnila akcenty petrolejové a&nbsp;rudé.
Základním pilířem jejího autorského přístupu je také volba látek a&nbsp;materiálů. Hana Valtová nedá dopustit na&nbsp;přírodní textilie jako vlnu, hedvábí či&nbsp;satén, které poskytují tělu komfort a&nbsp;mají dlouhou životnost. Zvláštní místo v&nbsp;její tvorbě zaujímá krajka, se&nbsp;kterou však zachází velmi netradičně. Stříhá ji, přeskupuje, tvaruje do&nbsp;nových ornamentů a&nbsp;zbavuje ji přílišné sladkosti.
Nad&nbsp;materiály designérka přemýšlí i&nbsp;inovativně. Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;firmou KNIT-TEX a&nbsp;textilním výtvarníkem Mikulášem Bruknerem vytvořila autorské pletené materiály inspirované historickou krajkou, ornamenty a&nbsp;vrstvením oděvu z&nbsp;19. století.
Při&nbsp;studiu života Coco Chanel návrhářku&nbsp;nejvíc zaujala její houževnatost. „Fascinuje mě, jak silnou osobností musela být. Vyrůstala v&nbsp;klášteře, živila se&nbsp;zpěvem a&nbsp;vlastní pilností vybudovala módní impérium. Její příběh je pro&nbsp;mě obrovskou inspirací – především v&nbsp;té neústupné ženské síle,“ říká designérka.
Vztah ženskosti a&nbsp;současné módní scény vnímá autorka zejména&nbsp;skrze autenticitu. Místo diktování trendů sází na&nbsp;nadčasovost a&nbsp;individuální zakázkovou výrobu, která vzniká v&nbsp;přímém dialogu s&nbsp;klientkou. Oděv&nbsp;má podle ní sloužit dlouhé roky, a&nbsp;tvořit tak trvalou součást šatníku.
A&nbsp;jak se&nbsp;mladá návrhářka dívá na&nbsp;technologické proměny oboru či&nbsp;nástup umělé inteligence? „Myslím, že poctivé řemeslo AI nahradit nedokáže. Sama pracuju tradičním způsobem. Potřebuju látku cítit v&nbsp;rukách a&nbsp;vidět, jak se&nbsp;chová v&nbsp;pohybu,“ říká Hana Valtová s&nbsp;tím, že podle ní potřeba osahat si materiál a&nbsp;poctivá práce z&nbsp;módy nikdy nevyjdou.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Módní designérka Hana Valtová, absolventka Ateliéru designu oděvu a&nbsp;obuvi na UMPRUM v&nbsp;Praze pod vedením Liběny Rochové. Zkušenosti získávala mimo jiné na dlouholeté stáži u&nbsp;Zuzany Kubíčkové. Je vítězkou soutěže Van Graaf Junior Talent 2024 a&nbsp;finalistkou Cen Czech Grand Design v&nbsp;kategorii Módní designér. Pod vlastní značkou Valtova se zaměřuje na zakázkovou i&nbsp;autorskou tvorbu, v&nbsp;níž propojuje historické rešerše se současnou siluetou a&nbsp;kvalitními materiály.

Hana Valtová

Schopnost dívat se&nbsp;zpět a&nbsp;zároveň zůstat pevně v&nbsp;přítomnosti. Právě tenhle princip definuje tvorbu Hany Valtové, která patří mezi výrazné tváře mladé návrhářské generace. Ve&nbsp;své nejnovější kolekci Essence se&nbsp;zaměřila na&nbsp;osudové setkání Coco Chanel a&nbsp;Igora Stravinského. Historii bere jako inspirativní materiál, který rozebírá a&nbsp;vdechuje mu nový život.<clink anchorid="2"></clink>
Kolekce, kterou Hana Valtová představila na&nbsp;zářijovém Mercedes-Benz Prague Fashion Week, vznikala ve&nbsp;velmi specifickém kontextu. Modely jsou totiž zároveň šatníkem pro&nbsp;chystaný divadelní projekt Coco &amp; Igor, v&nbsp;

Hana Valtová. Příběhy vetkané do přítomnosti

Po&nbsp;letech rekordů, postcovidové nákupní horečky a&nbsp;dražebních titulků o&nbsp;stamilionových obratech se&nbsp;trh s&nbsp;uměním zklidnil. To ale rozhodně neznamená, že by sběratelé ztratili zájem. Spíš víc sledují kvalitu a&nbsp;méně podléhají rychlým trendům. Co se&nbsp;dnes vyplatí kupovat, jak poznat autora s&nbsp;dlouhodobým potenciálem a&nbsp;kde začít, pokud nemáte miliony? Ptali jsme se&nbsp;expertů Valérie Horváth, Jakuba Kodla, Anny Pulkertové a&nbsp;Blanky Čermákové.
Trh s&nbsp;uměním má za&nbsp;sebou několik zvláštních let. Po&nbsp;období rychlého růstu, kdy do&nbsp;něj vstupovali i&nbsp;lidé hledající ochranu před&nbsp;inflací nebo alternativní investici, přišlo vystřízlivění. Globální aukční trh zpomalil, u&nbsp;nejdražších děl se&nbsp;nabídka zúžila a&nbsp;sběratelé začali víc vážit, za&nbsp;co skutečně utratí peníze. Korekce je patrná i&nbsp;na&nbsp;českém trhu.
Nedá se&nbsp;však říct, že by nastal dramatický propad. Podle Jakuba Kodla, zakladatele galerie KodlContemporary, jde spíš o&nbsp;návrat k&nbsp;racionálnějšímu fungování po&nbsp;několika mimořádně silných letech. „Nejvíce to bylo vidět u&nbsp;nejdražších děl a&nbsp;v&nbsp;segmentech, kde ceny rostly velmi rychle. Pro&nbsp;sběratele je to podle mě zdravý vývoj. Na&nbsp;trhu se&nbsp;znovu objevují kvalitní díla, která byla před&nbsp;pár lety téměř nedostupná, a&nbsp;často za&nbsp;realističtější ceny,“ míní.
Souhlasí s&nbsp;ním i&nbsp;Valérie Horváth, art specialistka J&amp;T Banky. Podotýká, že český aukční trh zaznamenal poměrně znatelný meziroční pokles, na&nbsp;který je však potřeba dívat se&nbsp;z&nbsp;většího odstupu. „Kromě toho, že pokles obratu českého aukčního trhu přímo souvisí s&nbsp;nižším počtem nabízených položek – především těch velmi drahých –, je nutné vzít v&nbsp;potaz i&nbsp;to, že u&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;na&nbsp;aukcích obchoduje především starší umění. Prodejci současného umění zájem o&nbsp;něj stále vidí, byť i&nbsp;tady je zřejmé, že sběratelé sázejí na&nbsp;větší jistotu než na&nbsp;budoucí potenciál. Pro&nbsp;typického českého sběratele to ale myslím nic zásadního neznamená – ten by měl i&nbsp;nadále sbírat to, co ho těší.“
Vývoj v&nbsp;letošním roce tak ukazuje, že poptávka po&nbsp;kvalitním umění nikam nezmizela. Spíše se&nbsp;trh očistil od&nbsp;spekulace a&nbsp;vrátil se&nbsp;větší důraz na&nbsp;samotnou kvalitu díla. Anna Pulkertová, zakladatelka sběratelského klubu Art Part Club, se&nbsp;v&nbsp;tomto kontextu dívá i&nbsp;do&nbsp;zahraničí, kde cítí novou pozitivní trajektorii. Reporty totiž ukazují, že letošní jarní sezona byla například pro&nbsp;aukční dům Sotheby’s vůbec nejúspěšnější v&nbsp;historii a&nbsp;pro&nbsp;Christie’s nejlepší od&nbsp;roku 2021.
„Důležitou zprávou k&nbsp;aktuálnímu stavu trhu s&nbsp;uměním je i&nbsp;fakt, že oživení nestojí jen na&nbsp;rekordech velkých děl, ale také na&nbsp;střední cenové hladině, která se&nbsp;pohybuje mezi 50 a&nbsp;500 tisíci dolary. Trh bude tím&nbsp;zdravější, čím více lidí se&nbsp;jej bude účastnit. A&nbsp;počet nových sběratelů stále roste. Jak ve&nbsp;světě, tak u&nbsp;nás. Trh se&nbsp;otevírá i&nbsp;menším sběratelům a&nbsp;nováčkům, což já osobně vnímám velmi pozitivně a&nbsp;i&nbsp;v&nbsp;Art Part Clubu to dlouhodobě usilujeme podporovat,“ dodává Pulkertová.
Lze prý i&nbsp;očekávat, že poroste počet sběratelů, kteří se&nbsp;budou soustředit na&nbsp;cenově dostupnější a&nbsp;současná umělecká díla. Což by mohlo zdravě roztáčet kola trhu bez&nbsp;tlaku na&nbsp;neustálé rekordy. „V&nbsp;tom vnímám příležitost pro&nbsp;nové sběratele, kteří se&nbsp;na&nbsp;tomto rozjezdu mohou svézt.“ Lze takovým nově rekrutovaným sběratelům poradit, jak začít sbírat, když&nbsp;nechtějí do&nbsp;prvních děl investovat v&nbsp;řádech statisíců korun?
„Ideální je začít navštěvovat výstavy současného umění a&nbsp;vytvořit si názor, poznat svůj vkus, co vás&nbsp;kam táhne. Někdo hledá příběhy a&nbsp;asociace vlastních vzpomínek, jiný vyžaduje exaktnost přesného světa křivek a&nbsp;geometrie, další preferuje řemeslo nebo výtvarný jazyk, který pracuje s&nbsp;hlubší podstatou bytí. Začínat můžete s&nbsp;malými formáty, studentskými pracemi, tisky či&nbsp;kresbami na&nbsp;papíře a&nbsp;postupem času se&nbsp;odvážit k&nbsp;větším rozměrům a&nbsp;investicím do&nbsp;autorů, kteří už mají renomé,“ radí Blanka Čermáková, ředitelka Trafo Gallery.
Valérie Horváth rovněž doporučuje si v&nbsp;první řadě ujasnit, co vlastně chci sbírat a&nbsp;proč, a&nbsp;především investovat čas do&nbsp;sebevzdělávání. Kromě návštěv&nbsp;výstav radí setkávat se&nbsp;s&nbsp;autory, odebírat newslettery odborných médií a&nbsp;institucí, v&nbsp;případě nežijících autorů studovat literaturu. Zlaté pravidlo by si podle ní měl člověk&nbsp;opakovat neustále: „Radit se&nbsp;s&nbsp;odborníky, kterým důvěřujete, a&nbsp;nakupovat jen u&nbsp;prověřených prodejců. U&nbsp;staršího umění, které je bohužel častějším cílem falzifikátorů a&nbsp;dalších podvodníků, to platí dvojnásob.“
Pulkertová popisuje začátek sběratelství téměř jako osobní cestu. Nejprve se&nbsp;s&nbsp;novými sběrateli baví o&nbsp;tom, co se&nbsp;jim líbí, jaká témata je oslovují a&nbsp;zda chtějí s&nbsp;díly žít ve&nbsp;svém prostoru. Teprve potom přichází výběr konkrétních autorů, návštěvy ateliérů a&nbsp;galerií. „S&nbsp;rozpočtem v&nbsp;desítkách tisíc či&nbsp;nižších stovkách tisíc je dle mého nejlepší začít s&nbsp;mladou až&nbsp;střední generací současných umělců a&nbsp;umělkyň,“ říká.
Když&nbsp;chce někdo začít budovat sbírku umění nejen s&nbsp;ohledem na&nbsp;její estetické kvality, ale i&nbsp;s&nbsp;myšlenkou, že by její hodnota mohla v&nbsp;čase růst, často sází především na&nbsp;intuici. Ta ale v&nbsp;případě odborníků vychází z&nbsp;mnoha let pilování znalostí a&nbsp;sbírání zkušeností. „Za&nbsp;roky práce s&nbsp;uměním toho člověk&nbsp;opravdu hodně nakouká a&nbsp;na&nbsp;řadu věcí si udělá názor jednoduše pohledem,“ míní Horváth. I&nbsp;Jakub Kodl shrnuje, že jde o&nbsp;kombinaci zkušenosti, intuice a&nbsp;v&nbsp;jeho případě i&nbsp;několika generací rodinného know-how.
Některé aspekty jsou ovšem měřitelnější. „Obecně se&nbsp;díváme především na&nbsp;kvalitu a&nbsp;originalitu samotné práce, dlouhodobou konzistenci autora a&nbsp;na&nbsp;to, jestli jeho tvorba obstojí i&nbsp;mimo aktuální módní vlnu. Důležité je také, jak se&nbsp;jeho práce postupně prosazuje v&nbsp;institucionálním prostředí, na&nbsp;výstavách a&nbsp;v&nbsp;kvalitních sbírkách. Samotný růst cen pro&nbsp;mě nikdy není hlavním kritériem. Zajímavější je autor, u&nbsp;kterého máte pocit, že jeho význam roste rychleji než cena,“ doplňuje Kodl. Stejně tak Valérie Horváth si u&nbsp;výtvarníků všímá studia, výstavní historie, spolupráce s&nbsp;kurátory a&nbsp;institucemi, ale také toho, jestli daná tvorba přináší něco nového. „Ať už je to neotřelý rukopis, jiný úhel pohledu, nebo nová technologie či&nbsp;materiál.“
A&nbsp;jaké umění je sázkou na&nbsp;jistotu? Jak Valérie Horváth, tak Anna Pulkertová zmiňují tzv. blue-chip díla, „tedy ty nejvýznamnější práce nejvýznamnějších umělců s&nbsp;neprůstřelným původem“. V&nbsp;českém prostředí jde především o&nbsp;jména&nbsp;jako František Kupka, Toyen, Jindřich Štyrský, Bohumil Kubišta, Emil Filla, ale postupně přibývají i&nbsp;další. Ze&nbsp;zahraničního prostředí lze jmenovat velikány jako Pabla Picassa, Jeana Michela Basquiata, Marka Rothka, Gustava Klimta, Fridu Kahlo, Georgii O’Keeffe nebo Yayoi Kusamu. S&nbsp;jistotou jdou ruku v&nbsp;ruce rekordní sumy, za&nbsp;která se&nbsp;díla jmenovaných tvůrců draží. Třeba takové Zátiší malířské od&nbsp;Kubišty se&nbsp;loni vydražilo za&nbsp;44,2 milionu korun, Kupkovo Početí v&nbsp;roce 2024 za&nbsp;bezmála 130 milionů korun. Klimtův&nbsp;Portrét Elizabeth Lederer se&nbsp;před&nbsp;rokem vydražil za&nbsp;236 milionů dolarů. To jen pro&nbsp;představu, jakou má taková jistota cenovku.
„Současné umění je rizikovější kategorie, mladší umělci často nejsou prověření sekundárním trhem, avšak pokud sběratel sáhne po&nbsp;dílech umělců a&nbsp;umělkyň, kteří mají nezpochybnitelné kvality, jsou originální, znají historii umění, vycházejí z&nbsp;ní, ale neopakují ji, nebojí se&nbsp;jít s&nbsp;kůží na&nbsp;trh, nebojí se&nbsp;jít svou cestou, mají odvahu, drive a&nbsp;výdrž a&nbsp;uvědomují si i&nbsp;důležitost vztahů a&nbsp;principy trhu s&nbsp;uměním, tak ani zde není proč se&nbsp;bát propadu – jejich díla otřesům odolají. O&nbsp;kom mluvím? Třeba o&nbsp;Lauře Limbourg, Filipovi Dvořákovi, Tereze Štětinové, Lucii Rosické, Karímě Al-Mukhtarové, Lucii Pouchové, Monice Žákové či&nbsp;Radce Bodzewicz,“ uzavírá Pulkertová.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

Art specialistka J&amp;T Banky

Které segmenty českého umění považujete momentálně za nejzajímavější? A&nbsp;jsou podle vás na trhu oblasti, které jsou zatím podhodnocené?

„Za mimořádně zajímavý segment považuji&nbsp;– a&nbsp;nejsem sama&nbsp;– české poválečné umění, a&nbsp;to jak investičně, tak kunsthistoricky. Vývoj na trhu ukazuje, že se v&nbsp;něm ještě skrývá velký potenciál.&nbsp;

Podhodnocených oblastí si všímám také. Může jít například o&nbsp;reprodukovatelná média jako video nebo fotografie, ke kterým řada sběratelů přistupuje s&nbsp;ostychem. V&nbsp;celosvětovém měřítku je to potom obecně tvorba žen, jejichž ceny se&nbsp;– někdy z&nbsp;pochopitelných, jindy ze zcela nepochopitelných příčin&nbsp;– mužským kolegům vyrovnávají bolestivě pomalu.“

Valérie Horváth

majitel galerie KodlContemporary

Pokud by dnes někdo chtěl začít budovat sbírku současného českého umění s&nbsp;rozpočtem v&nbsp;nižších desítkách až stovkách tisíc korun, jak by měl postupovat?

„Začal bych tím, že bych co nejvíc chodil na výstavy, do galerií, muzeí a&nbsp;ateliérů a&nbsp;postupně si vytvořil vlastní názor a&nbsp;vizuální zkušenost. I&nbsp;s&nbsp;rozpočtem v&nbsp;desítkách až stovkách tisíc korun se dá vybudovat velmi zajímavá sbírka, ať už z&nbsp;mladších autorů, nebo menších prací etablovaných jmen. Doporučil bych nakupovat přes renomované galerie, které své autory dlouhodobě sledují a&nbsp;dokážou jejich práci zasadit do širšího kontextu. Nejdůležitější je kupovat kvalitní díla, kterým člověk věří a&nbsp;se kterými chce dlouhodobě žít. Kupujte to, co se vám líbí.“

Jakub Kodl

zakladatelka Art Part Clubu

Podle čeho poznáte autora nebo autorku, jejichž dílo má šanci dlouhodobě nabývat na hodnotě?

„Dívám se, jak je daný umělec či umělkyně integrován do uměleckého provozu a&nbsp;jakou má výstavní stopu. Zda se objevuje jen v&nbsp;komerčních galeriích, nebo i&nbsp;ve státních či neziskových. S&nbsp;jakými kurátory spolupracuje. Dalším důležitým prvkem je, zda se nebojí zahraničí, byl tam na stážích či rezidencích, umí jazyky, nebojí se komunikovat i&nbsp;se zahraničními kurátory a&nbsp;institucemi. V&nbsp;případě mladých umělců a&nbsp;umělkyň, kteří ještě nemají takovou výstavní historii, je pro mě důležité pochopit i&nbsp;to, jak přemýšlejí, a&nbsp;to nejen nad svou tvorbou. Zde mě zajímá hlavně to, jak silnou mají motivaci u&nbsp;umění zůstat, i&nbsp;když půjde do tuhého. Ale také jak uvažují nad prodejem svých děl, zda si uvědomují, jak důležité jsou kontakty, dobré jméno, rovnost v&nbsp;jednání, neobcházení dohod, nečachrování s&nbsp;cenami.“

Anna Pulkertová

ředitelka Trafo Gallery

Které segmenty českého umění považujete momentálně za nejzajímavější? A&nbsp;jsou podle vás na trhu oblasti, které jsou zatím podhodnocené?

„Záleží na očekávání, kupovala bych umělce, kteří se běžně pohybují na zahraničním trhu a&nbsp;prorazili i&nbsp;mimo naše území, jmenovitě Vojtu Kovaříka, Adélu Janskou, Daniela Pitína, Annu Hulačovou, Jana Kalába, Pavla Duška, Annu Ruth, Lauru Limbourg, Lucii Rosickou a&nbsp;podobně. Podhodnocení jsou oproti zahraničnímu trhu všichni čeští umělci&nbsp;– častokrát jsou mnohem kvalitnější, jen dostávají málo možností to předvést. Pokud chcete začít s&nbsp;menšími částkami, podporujte mladé začínající umělce, aby ve své práci mohli pokračovat, ale základem je, že vám jejich dílo musí být blízké a&nbsp;musíte mít potřebu se k&nbsp;němu vracet.“

Blanka Čermáková

Po&nbsp;letech rekordů, postcovidové nákupní horečky a&nbsp;dražebních titulků o&nbsp;stamilionových obratech se&nbsp;trh s&nbsp;uměním zklidnil. To ale rozhodně neznamená, že by sběratelé ztratili zájem. Spíš víc sledují kvalitu a&nbsp;méně podléhají rychlým trendům. Co se&nbsp;dnes vyplatí kupovat, jak poznat autora s&nbsp;dlouhodobým potenciálem a&nbsp;kde začít, pokud nemáte miliony? Ptali jsme se&nbsp;expertů Valérie Horváth, Jakuba Kodla, Anny Pulkertové a&nbsp;Blanky Čermákové.
Trh s&nbsp;uměním má za&nbsp;sebou několik zvláštních let. Po&nbsp;období rychlého růstu, kdy do&nbsp;něj vstupovali i&nbsp;lidé hledající ochranu před&nbsp;inflací nebo alternativní inv

Kupujte to, co se vám líbí

David Macháček

O&nbsp;lidech, kteří rozhodli, jak bude svět vypadat za&nbsp;třicet let, a&nbsp;nedozvěděli se&nbsp;to.<clink anchorid="1"></clink>
Slova trend a&nbsp;styl se&nbsp;v&nbsp;běžné řeči&nbsp;používají často tak, jako by šlo o&nbsp;dvě pojmenování téže věci. Je to záměna&nbsp;pohodlná a&nbsp;ve&nbsp;většině případů zdánlivě neškodná, protože&nbsp;obojí lze vidět, obojí lze nosit, obojí lze vyfotografovat a&nbsp;obojí lze koupit, pokud je člověk&nbsp;dost rychlý a&nbsp;má peníze. Rozdíl mezi nimi se&nbsp;v&nbsp;přítomném okamžiku neukáže vůbec, tam vypadá jedno jako druhé. Rozdíl se&nbsp;projeví teprve s&nbsp;odstupem, který se&nbsp;měří na&nbsp;desetiletí, tedy po&nbsp;době, po&nbsp;jejímž uplynutí už nikoho nenapadne se&nbsp;na&nbsp;tento rozdíl ptát. Návod k&nbsp;jeho pochopení nabízí meteorologie. Trend je počasí, styl je podnebí. Počasí je viditelné, sdělitelné a&nbsp;společné všem, kdo právě stojí venku, a&nbsp;proto se&nbsp;o&nbsp;něm dá mluvit i&nbsp;s&nbsp;naprosto cizím člověkem třeba ve&nbsp;výtahu mezi přízemím a&nbsp;šestým patrem. Podnebí se&nbsp;nedá vyfotografovat jako momentální déšť, ani ho nelze přečkat čtvrt hodiny pod&nbsp;stříškou. Zato podle něj vypadá celá krajina, ve&nbsp;které se&nbsp;ta debata o&nbsp;počasí odehrává. A&nbsp;taky život po&nbsp;řadu generací.
<h2>Počasí se&nbsp;sleduje. Podnebí se&nbsp;obývá.</h2>
V&nbsp;běžné řeči&nbsp;se&nbsp;ten zmatek pozná snadno. Kdo říká, že něco je zrovna in, mluví o&nbsp;trendu, i&nbsp;kdyby přitom desetkrát použil slovo styl. Kdo říká, že něco vypadá jako od&nbsp;někoho, mluví o&nbsp;stylu, i&nbsp;kdyby použil slovo trend. Jazyk v&nbsp;tom má jasno. Mluvčí leckdy ne.
S&nbsp;tím&nbsp;souvisí druhý rozdíl, méně nápadný a&nbsp;o&nbsp;poznání nespravedlivější: rozdíl mezi lidmi, kteří obojí vyrábějí. Trend má tvůrce, kteří o&nbsp;své roli vědí. Tato role má i&nbsp;svůj oficiální pojem trendsetter a&nbsp;takový člověk&nbsp;má obvykle svého agenta, plánovací kalendář a&nbsp;živí se&nbsp;přesně tím, čím se&nbsp;prezentuje navenek. Styl má tvůrce také, jenže&nbsp;ti se&nbsp;o&nbsp;své roli obvykle nedozvědí, protože&nbsp;se&nbsp;pozná až&nbsp;dlouho poté, co odešli od&nbsp;pracovního stolu a&nbsp;zpravidla i&nbsp;ze&nbsp;světa. Čeština pro&nbsp;ně nemá pořádné slovo, jen novotvar stylotvůrce.
Stopa k&nbsp;tomu, kdo si toho rozdílu všiml jako první, vede do&nbsp;Berlína&nbsp;roku 1885. Tehdy jistý Georg Simmel začal na&nbsp;tamní univerzitě přednášet o&nbsp;filozofii, etice, logice, pesimismu, umění, psychologii a&nbsp;sociologii, tedy téměř o&nbsp;všem, co se&nbsp;mu honilo hlavou cestou na&nbsp;fakultu. Byl docentem, jeho přednášky byly hojně navštěvované, ale řádnou profesuru mu to nevyneslo. Nebylo to proto, že by byl špatný. Bylo to proto, že byl židovského původu v&nbsp;době sílícího antisemitismu. A&nbsp;k&nbsp;tomu ještě psal srozumitelně, což mu akademická obec vytýkala jako podezřelou lehkost. O&nbsp;plnou profesuru a&nbsp;s&nbsp;ní spojenou vlastní akademickou katedru se&nbsp;ucházel opakovaně, přimlouval se&nbsp;za&nbsp;něj i&nbsp;Max Weber, ale dostal ji až&nbsp;roku 1914 ve&nbsp;Štrasburku, čtyři&nbsp;roky před&nbsp;svou smrtí. Muž, který nejpřesněji popsal, jak dav napodobuje sám sebe, byl davem odborníků držen bezmála třicet let za&nbsp;dveřmi.
V&nbsp;roce 1904 vydal Simmel esej s&nbsp;prostým názvem Fashion. Módu v&nbsp;něm popsal jako věčné přetahování dvou pudů: touhy patřit někam a&nbsp;touhy se&nbsp;odlišit. Napodobování a&nbsp;útěk. Jakmile napodobitelů přibude tolik, že už není poznat, kdo je vpředu, móda se&nbsp;podle Simmela zhroutí sama do&nbsp;sebe a&nbsp;ti vpředu musejí honem vymyslet novou. Trend tedy není nic jiného než stroj, který se&nbsp;živí vlastním úspěchem, dokud se&nbsp;jím neudáví.
Sto dvacet let po&nbsp;vydání eseje by se&nbsp;dalo čekat, že se&nbsp;ten mechanismus unaví, sociální sítě ho ale místo toho namazaly. Dřív&nbsp;trvalo napodobení celou sezonu, dnes trvá jednu noc. Simmelovo kolo se&nbsp;točí rychleji ne proto, že by se&nbsp;lidská povaha změnila, ale proto, že vzdálenost mezi nahoře a&nbsp;dole se&nbsp;dá překonat jedním kliknutím. Lidská povaha se&nbsp;nezměnila ani o&nbsp;milimetr. Jenom teď má k&nbsp;dispozici wifi.
Se&nbsp;stylem je to jinak a&nbsp;vysvětlení opět nabízí esej z&nbsp;roku 1953 s&nbsp;lapidárním názvem Styl. Autorem je newyorský historik umění Meyer Schapiro. Styl je v&nbsp;jeho úvaze především systém forem s&nbsp;určitou kvalitou a&nbsp;výpovědní hodnotou, skrze který je vidět osobnost tvůrce i&nbsp;širší pohled skupiny, k&nbsp;níž patří. Za&nbsp;povšimnutí stojí, co v&nbsp;té definici chybí: rychlost, dav, aktuálnost. Trend se&nbsp;měří tím, jak rychle se&nbsp;šíří a&nbsp;jak rychle umírá. Styl se&nbsp;měří tím, co lze skrze něj vidět – a&nbsp;to je věc, která nikam nespěchá. Trend odpovídá na&nbsp;otázku, co se&nbsp;nosí teď. Styl na&nbsp;otázku, podle čeho se&nbsp;to pozná ještě za&nbsp;třicet let. První otázku zvládne zodpovědět kdokoli okamžitě. Na&nbsp;druhou se&nbsp;přijde teprve ve&nbsp;chvíli, kdy odpověď zestárla natolik, že se&nbsp;z&nbsp;ní stala samozřejmost, o&nbsp;níž si nikdo nepamatuje, že kdy byla nová. Než se&nbsp;z&nbsp;novinky stane samozřejmost, musí odejít generace, která si ještě pamatuje, že to kdysi šlo dělat jinak. Teprve když&nbsp;nad&nbsp;věcí nikdo nezvedne obočí, je práce hotová. Uznání proto přichází vždycky na&nbsp;adresu, kde už nikdo nebydlí.
Takže&nbsp;ještě jednou. Trendsettera je možné vidět okamžitě, stylotvůrce se&nbsp;zpožděním klidně třiceti let, nejlépe až&nbsp;po&nbsp;jeho smrti, kdy se&nbsp;už nemůže bránit tomu, co se&nbsp;mu přisuzuje. Trendsetter je vidět ve&nbsp;chvíli, kdy pracuje. Stylotvůrce je rozpoznatelný až&nbsp;v&nbsp;okamžiku, kdy se&nbsp;dá sečíst, co po&nbsp;něm zbylo, a&nbsp;jemu samotnému je přitom vcelku jedno, jestli se&nbsp;tohoto sčítání někdo ujme. Rozeznat jednoho od&nbsp;druhého v&nbsp;reálném čase patří k&nbsp;nejtěžším disciplínám soudobé kultury.
<h2>Most, bota a&nbsp;loďka proti proudu času</h2>
České dějiny nabízejí jako ilustraci příběh muže, u&nbsp;nějž nikdo ani po&nbsp;sedmi stech letech nepochybuje, do&nbsp;které kategorie patří. Karel IV. neseděl v&nbsp;Praze a&nbsp;nevymýšlel, co bude tuto sezonu in. Založil univerzitu, postavil most, který má vydržet i&nbsp;povodně, a&nbsp;přeložil těžiště své říše na&nbsp;okraj tehdejšího civilizovaného světa v&nbsp;sázce, že se&nbsp;svět jednou přesune za&nbsp;ním. Sázka vyšla. To je gesto stylotvůrce v&nbsp;čisté podobě. Nevsadit na&nbsp;to, co se&nbsp;nosí teď, ale na&nbsp;to, co bude nutné za&nbsp;sto let, a&nbsp;mít dost odhodlání a&nbsp;víry v&nbsp;to, že až&nbsp;čas ukáže, že měl pravdu.
O&nbsp;šest set let později se&nbsp;táž sázka opakuje v&nbsp;civilu, ale už bez&nbsp;koruny a&nbsp;latiny. Tomáš Baťa&nbsp;nechal ve&nbsp;Zlíně postavit město z&nbsp;jednoho opakujícího se&nbsp;stavebního modulu a&nbsp;nastěhoval do&nbsp;něj tisíce svých dělníků. Nevymýšlel botu na&nbsp;tuto sezonu, vymýšlel systém, ve&nbsp;kterém boty vznikají samy, jedna jako druhá, donekonečna. Systém vydrží déle než bota.
A&nbsp;právě ve&nbsp;Zlíně, ve&nbsp;stínu Baťovy tovární kázně, pracoval Karel Zeman. Rodák&nbsp;z&nbsp;Ostroměře, který se&nbsp;rozhodl dělat film přesně obráceně, než se&nbsp;v&nbsp;té době dělal všude jinde. V&nbsp;roce 1955 natočil Cestu do&nbsp;pravěku, kde čtyři&nbsp;chlapci na&nbsp;loďce pádlují proti proudu času až&nbsp;k&nbsp;dinosaurům, přesličkám a&nbsp;trilobitům. Je to zároveň docela přesný popis toho, co dělal on sám celý život: vesloval opačným směrem než zbytek kinematografie a&nbsp;tvrdil, že se&nbsp;tam proti proudu najde něco, co stojí za&nbsp;natočení.
Hollywood měl v&nbsp;50. letech rozpočty, o&nbsp;jakých se&nbsp;ve&nbsp;zlínském ateliéru nikomu ani nesnilo. Zeman si proto vymyslel vlastní filmovou abecedu: hraný film, loutky, kresbu a&nbsp;výřezovou animaci, propojené tak důmyslně, že dodnes není úplně jasné, kde jedna technika končí a&nbsp;druhá začíná. Uměl animovat sklo, což je samo o&nbsp;sobě řemeslný žert namířený proti fyzice. Aby jeho Vynález zkázy z&nbsp;roku 1958 vypadal jako oživlé rytiny z&nbsp;Verneových knih, nechal šrafovat naprosto všechno: kulisy i&nbsp;kostýmy dostávaly malířskými válečky s&nbsp;vyřezanými rýhami takové pruhy, jako by se&nbsp;celý film natáčel uvnitř knihy. Film získal na&nbsp;Expu 58 v&nbsp;Bruselu Grand Prix a&nbsp;dostal se&nbsp;do&nbsp;72 zemí. Do&nbsp;amerických kin ho v&nbsp;roce 1961 uvedlo studio Warner Bros. pod&nbsp;názvem The Fabulous World of Jules Verne.
Tři&nbsp;roky po&nbsp;Vynálezu zkázy natočil Zeman Barona Prášila. A&nbsp;tady už začíná posun ke&nbsp;stylu. O&nbsp;necelých třicet let později natočil svého vlastního Barona Prášila Terry Gilliam, jeden z&nbsp;Monty Pythonů. Ve&nbsp;sborníku&nbsp;rozhovorů, který uspořádali David Sterritt a&nbsp;Lucille Rhodes, přiznal, jak Zemana studoval: „Dělal to, co se&nbsp;pořád snažím dělat i&nbsp;já, totiž kombinovat hraný film s&nbsp;animací, a&nbsp;jeho pozadí ve&nbsp;stylu (Verneova ilustrátora) Gustava Dorého byla nádherná.“ O&nbsp;mnoho let později, v&nbsp;dokumentu o&nbsp;Zemanovi, k&nbsp;tomu přidal ještě upřímnější dovětek. Jeho vliv na&nbsp;sebe označil za&nbsp;nepřetržitý a&nbsp;dodal, že by se&nbsp;na&nbsp;ten film rád podíval znovu a&nbsp;zjistil, jestli mu toho nakonec neukradl ještě víc.
Ano, skutečně řekl „neukradl“. Nepoužil slovo „inspirace“, po&nbsp;kterém se&nbsp;občas sahá, když&nbsp;se&nbsp;chce slovo krádež obejít po&nbsp;špičkách. Trendsetterem se&nbsp;člověk&nbsp;inspiruje, chvíli, dokud to sedí, a&nbsp;pak si najde jiného. Od&nbsp;stylotvůrce se&nbsp;krade, protože&nbsp;jeho práce přestala být za&nbsp;ty roky otázkou vkusu a&nbsp;stala se&nbsp;nástrojem, který má v&nbsp;dílně každý, kdo dělá totéž řemeslo. Vkus se&nbsp;obdivuje zpovzdálí. Nástroj se&nbsp;bere rovnou do&nbsp;ruky – a&nbsp;nikdo se&nbsp;při&nbsp;tom neptá na&nbsp;svolení.
<h2>Muž, který dvacet let řadil šrouby podle velikosti</h2>
Další český stylotvorný příklad pochází zpoza oceánu a&nbsp;odehrál se&nbsp;v&nbsp;obyčejné kanceláři. Ladislav Sutnar, rodák&nbsp;z&nbsp;Plzně, odjel na&nbsp;jaře 1939 do&nbsp;New Yorku připravit československou expozici na&nbsp;světové výstavě. Do&nbsp;New Yorku dorazil v&nbsp;dubnu, tři&nbsp;týdny poté, co bylo Československo na&nbsp;mapách překresleno jinou barvou. Pavilon se&nbsp;sice ještě otevřel, ale republika, která ho platila, už neexistovala. Sutnar za&nbsp;mořem zůstal.
Ve&nbsp;svém oboru nebyl žádný nováček. Od&nbsp;roku 1923 učil kreslení, nejprve na&nbsp;gymnáziu v&nbsp;Pardubicích, pak v&nbsp;Praze, od&nbsp;roku 1929 vedl výtvarnou stránku Družstevní práce a&nbsp;Krásné jizby a&nbsp;od&nbsp;roku 1932 řídil Státní grafickou školu. Navrhoval hračky, loutky, kostýmy i&nbsp;divadelní scény a&nbsp;z&nbsp;Mezinárodní výstavy v&nbsp;Barceloně si v&nbsp;roce 1929 přivezl zlatou medaili.
Do&nbsp;New Yorku tedy nepřijel jako uprchlík&nbsp;bez&nbsp;řemesla. Přijel jako uprchlík&nbsp;s&nbsp;řemeslem, o&nbsp;které v&nbsp;nové zemi zatím nikdo nestál. Od&nbsp;roku 1941 až&nbsp;do&nbsp;roku 1960 pak dělal tu nejnudnější práci, jakou lze kreativnímu člověku&nbsp;přidělit. Navrhoval pro&nbsp;firmu Sweet’s&nbsp;Catalog Service katalogy stavebních materiálů. Řazení šroubů podle velikosti, dvacet let v&nbsp;kuse. Spolu s&nbsp;Knudem Lønberg-Holmem z&nbsp;toho ovšem vystavěl základy oboru, kterému se&nbsp;dnes říká informační design, což je nauka o&nbsp;tom, jak uspořádat čísla a&nbsp;písmena, aby v&nbsp;nich oko samo, bez&nbsp;cizí pomoci, našlo cestu.
V&nbsp;polovině 60. let pak vydal pro&nbsp;telefonní společnost Bell brožuru, jejíž název stojí za&nbsp;citování v&nbsp;plném znění: Jak zapisovat telefonní čísla na&nbsp;hlavičkových papírech (How to Show Telephone Numbers on Letterheads). S&nbsp;trochou nadsázky je to celé o&nbsp;tom, kam patří závorka. Lze si docela dobře představit tehdejšího čtenáře, jak nad&nbsp;tím&nbsp;vrtí hlavou a&nbsp;ptá se&nbsp;sám sebe, jestli si tenhle Sutnar opravdu myslí, že na&nbsp;tom někomu záleží. Sutnar si to myslel – a&nbsp;měl pravdu. Uznání se&nbsp;ovšem nedožil.
Tohle je zkratka celého oboru, o&nbsp;kterém tu je řeč. Někdo musel sedět v&nbsp;kanceláři&nbsp;a&nbsp;hodiny přemýšlet o&nbsp;závorce, tedy o&nbsp;znaku, který nikdo nečte, protože&nbsp;se&nbsp;čte jen to, co je uvnitř. Kdyby to udělal špatně, všimli by si toho všichni. Udělal to dobře, a&nbsp;proto si toho nevšiml nikdo. Grafický design mu dodnes připisuje, že to byl právě on, kdo Američany přiměl zapisovat směrové číslo do&nbsp;závorky, tedy ono (212) 555 0100. Oficiálně za&nbsp;to uznání nedostal. Bell neměl důvod uvádět jméno grafika. Dobře odvedená grafika není vidět, a&nbsp;co není vidět, to se&nbsp;nepodepisuje.
Miliardy lidí dnes denně používají nápad muže, jehož jméno neznají. Nesmrtelnost v&nbsp;podobě závorky zní jako chudá útěcha, dokud si člověk&nbsp;neuvědomí, kolik trendsetterů by se&nbsp;za&nbsp;takovou nesmrtelnost postavilo do&nbsp;fronty a&nbsp;ještě by v&nbsp;ní předbíhalo.
<h2>Jak čtverec pobouřil dav</h2>
V&nbsp;New Yorku je připravené i&nbsp;poslední zastavení této úvahy o&nbsp;trendech a&nbsp;stylu. Massimo Vignelli přijel do&nbsp;New Yorku roku 1965 vést tamní pobočku&nbsp;firmy Unimark International. Kromě jiného navrhl hnědou papírovou tašku&nbsp;pro&nbsp;obchodní dům Bloomingdale’s a&nbsp;vymyslel jméno pro&nbsp;washingtonskou podzemní dráhu. V&nbsp;roce 1972 pak přišel s&nbsp;mapou newyorského metra, která rozpoutala stylovou bouři. Jeho mapa byla přísně pravoúhlá abstrakce, ve&nbsp;které řeka Hudson tekla pod&nbsp;úhlem, jaký příroda nikdy nevymyslela. Vzdálenosti mezi stanicemi byly stejné bez&nbsp;ohledu na&nbsp;skutečnost. A&nbsp;Central Park, ve&nbsp;skutečnosti protáhlý obdélník, byl na&nbsp;ní čtverec. To bylo na&nbsp;obyvatele New Yorku už příliš. Stěžovali si, psali dopisy, a&nbsp;v&nbsp;roce 1979 dopravní podnik mapu stáhl a&nbsp;nahradil ji zeměpisně poctivější verzí, na&nbsp;které je vidět, kudy vedou ulice.
Zajímavé na&nbsp;tom je, že londýnské publikum spolklo tentýž grafický trik bez&nbsp;jediného zaváhání. Schéma Harryho Becka, na&nbsp;kterém tamní podzemní dráha vypadá jako elektrické zapojení, jezdí Londýňanům před&nbsp;očima od&nbsp;roku 1933. Rozdíl tedy nebyl v&nbsp;mapě. Rozdíl byl v&nbsp;tom, na&nbsp;co byl který dav zvyklý, a&nbsp;davy jsou ve&nbsp;zvyku vždycky konzervativnější než jednotlivci, kteří je tvoří.
Vignelliho čtverec zatím pokračoval ve&nbsp;své kariéře. V&nbsp;roce 2004 koupilo mapu do&nbsp;sbírky newyorské Muzeum moderního umění. Na&nbsp;přelomu let 2011 a&nbsp;2012 si u&nbsp;tehdy již osmdesátiletého designéra objednal newyorský dopravní podnik novou verzi pro&nbsp;víkendový provoz. Mezi rozsudkem davu a&nbsp;rozsudkem instituce uplynulo pětadvacet let, což je zhruba doba, za&nbsp;kterou trend třikrát zemře a&nbsp;styl se&nbsp;teprve pořádně probouzí ze&nbsp;spánku, do&nbsp;kterého ho poslal rozhořčený dav.
Proč se&nbsp;ale lidé kvůli obyčejné mapě dovedou rozzlobit tolik, že píšou dopisy?
Odpověď nabízí Pierre Bourdieu, v&nbsp;knize Distinction z&nbsp;roku 1979. Vkus není podle něho nevinná estetická volba, nýbrž nástroj, kterým si společenské třídy značkují teritorium. Zavedl pro&nbsp;to pojem habitus, tedy soubor vštípených, tělem nesených návyků, které si člověk&nbsp;osvojí v&nbsp;dětství a&nbsp;které pak bez&nbsp;přemýšlení rozhodují o&nbsp;tom, co pokládá za&nbsp;krásné a&nbsp;co za&nbsp;podezřelé.
Newyorští cestující tedy nebránili čitelnost. Bránili svůj habitus, tedy představu, jak vypadá poctivá mapa. Poctivá mapa vypadá jako ulice, ne jako schéma elektrického obvodu. Vignelli jim nabízel styl. Oni chtěli trend, tedy to, na&nbsp;co jsou zvyklí, jen v&nbsp;novější verzi, a&nbsp;nechtěli za&nbsp;to platit tím, že by museli přemýšlet jinak, než přemýšleli včera.
Trend je pohyb uvnitř systému, styl je ten systém, a&nbsp;vkus je jenom hladina, na&nbsp;které je pohyb zrovna vidět.
Karel IV., Baťa, Sutnar, Zeman i&nbsp;Vignelli mají společnou jednu vlastnost: nikdo z&nbsp;nich nedělal svou práci proto, aby byl považován za&nbsp;stylotvůrce. Dělali ji proto, že je nebavilo dělat ji špatně. Titul přišel jako vedlejší produkt, léta poté, kdy jim na&nbsp;něm už nezáleželo, nebo kdy dokonce nebyli naživu, aby si o&nbsp;něm přečetli. Sutnar nezastavil telefonování, jen zařídil, aby se&nbsp;čísla dala číst. Zeman nesehnal hollywoodský rozpočet, jen vymyslel jazyk, který ho nepotřebuje. Vignelli newyorské metro nezkrátil, jen mu dal tvar, který se&nbsp;vejde do&nbsp;hlavy, byť až&nbsp;napodruhé.
Téměř jistě teď někde sedí člověk, který dělá něco tak nudného, že se&nbsp;o&nbsp;tom nedá vyprávět ani u&nbsp;vlastní večeře, a&nbsp;přitom rozhoduje, jak bude za&nbsp;třicet let vypadat věc, kterou budou všichni používat denně, aniž by o&nbsp;ní přemýšleli. Nedá se&nbsp;poznat, kdo to je. Neumí to poznat ani on. A&nbsp;to je na&nbsp;tom to nejkrásnější i&nbsp;nejkrutější zároveň.

O&nbsp;lidech, kteří rozhodli, jak bude svět vypadat za&nbsp;třicet let, a&nbsp;nedozvěděli se&nbsp;to.<clink anchorid="1"></clink>
Slova trend a&nbsp;styl se&nbsp;v&nbsp;běžné řeči&nbsp;používají často tak, jako by šlo o&nbsp;dvě pojmenování téže věci. Je to záměna&nbsp;pohodlná a&nbsp;ve&nbsp;většině případů zdánlivě neškodná, protože&nbsp;obojí lze vidět, obojí lze nosit, obojí lze vyfotografovat a&nbsp;obojí lze koupit, pokud je člověk&nbsp;dost rychlý a&nbsp;má peníze. Rozdíl mezi nimi se&nbsp;v&nbsp;přítomném okamžiku neukáže vůbec, tam vypadá jedno jako druhé. Rozdíl se&nbsp;projeví teprve s&nbsp;odstupem, který se&nbsp;měří na&nbsp;desetiletí, tedy po&nbsp;dob

Nesmrtelnost (v závorce)

Pavla Staňková

Kdo v&nbsp;21. století rozhoduje o&nbsp;tom, co je cool? Styl už dávno nevzniká jen v&nbsp;módních domech. Tvoří ho hudebníci, celebrity, designéři&nbsp;i&nbsp;technologičtí vizionáři. Vybrali jsme šest osobností, které svým vzhledem, estetikou a&nbsp;životním stylem ovlivnily miliony lidí a&nbsp;pomohly definovat, jak vypadá naše doba.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Steve Jobs</h3>
Zakladatel Applu změnil nejen svět technologií, ale i&nbsp;to, jak vypadá moderní člověk. Černý rolák, džíny a&nbsp;tenisky se&nbsp;díky němu staly stejně rozpoznatelnou uniformou jako oblek z&nbsp;Wall Street. Ještě důležitější byl ale jeho cit pro&nbsp;jednoduchost. Apple pod&nbsp;jeho vedením proměnil počítač, telefon i&nbsp;přehrávač v&nbsp;předměty, které lidé chtěli nejen používat, ale také mít. Čisté linie, minimum tlačítek, důraz na&nbsp;detail a&nbsp;posedlost tím, jak věci působí na&nbsp;první pohled – to všechno se&nbsp;propsalo do&nbsp;designu, architektury i&nbsp;reklamy. Jobs udělal z&nbsp;technologií součást životního stylu a&nbsp;z&nbsp;minimalismu módní postoj.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h3>Rihanna</h3>
Rodačka z&nbsp;Barbadosu patří k&nbsp;lidem, kteří dokázali z&nbsp;vlastního vzhledu udělat téměř samostatnou disciplínu. Nebojí se&nbsp;měnit účes, barvu vlasů, siluetu ani hranice mezi tím, co se&nbsp;považuje za&nbsp;sexy, elegantní či&nbsp;provokativní. Zároveň ukázala, že zpěvačka nemusí jen propagovat módní značky – může sama určovat, co se&nbsp;bude nosit. Její značka Fenty propojila módu a&nbsp;kosmetiku s&nbsp;důrazem na&nbsp;různé typy postavy a&nbsp;odstíny pleti. Rihanna tak ovlivnila nejen šatník, ale i&nbsp;představu o&nbsp;tom, jak má vypadat moderní ženská hvězda: sebevědomá, proměnlivá a&nbsp;bez&nbsp;potřeby držet se&nbsp;pravidel. Její vliv se&nbsp;přitom neomezil na&nbsp;celebrity a&nbsp;přehlídková mola – její estetika se&nbsp;dostala do&nbsp;ulic a&nbsp;na&nbsp;sociální sítě, kde ji napodobovaly miliony lidí. Dokázala zkrátka změnit nejen to, co lidé nosí, ale i&nbsp;to, koho považují za&nbsp;módní ikonu.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Virgil Abloh</h3>
Návrhář a&nbsp;podnikatel, který ukázal, že mikina, tenisky a&nbsp;obyčejné tričko mohou stát stejně vysoko jako večerní róba z&nbsp;přehlídkového mola. Značkou Off-White rozmazal hranici mezi streetwearem a&nbsp;luxusem a&nbsp;jeho spolupráce s&nbsp;Nike nebo IKEA ukázaly, že dobrý design nemusí zůstat zavřený ve&nbsp;světě módy. Když&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;roce 2018 stal šéfem pánské kolekce Louis Vuitton, dostal streetwear přímo do&nbsp;centra luxusního průmyslu. Abloh přitom ovlivnil celou generaci mladých lidí, pro&nbsp;které se&nbsp;tenisky, mikiny, kšiltovky nebo trička staly stejně legitimní součástí módy jako oblek. Dokázal také, že módní návrhář může být zároveň designér, DJ, umělec i&nbsp;kulturní prostředník. Jeho styl byl často jednoduchý, ale právě v&nbsp;tom byla jeho síla: vzal věci, které už lidé znali, a&nbsp;ukázal je v&nbsp;novém kontextu.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h3>Lady Gaga</h3>
Trošku&nbsp;jako kdyby se&nbsp;vrátil David Bowie, jen v&nbsp;ženském těle. Zpěvák&nbsp;už v&nbsp;70. letech ukázal, že popová hvězda nemusí mít jednu identitu a&nbsp;že vlastní vzhled může být stejně důležitý jako hudba. Gaga tenhle princip přenesla do&nbsp;éry internetu a&nbsp;sociálních sítí a&nbsp;udělala z&nbsp;něj masový fenomén. Pomohla posunout hranice toho, co může být ženský vzhled, a&nbsp;ukázala, že móda nemusí jen zdobit člověka, ale může být provokací, uměním i&nbsp;způsobem, jak vyjádřit vlastní identitu. Spolupracuje s&nbsp;nejvýraznějšími módními návrháři&nbsp;a&nbsp;její kostýmy se&nbsp;staly stejně důležitou součástí jejího obrazu jako hudba. Gaga tak patří k&nbsp;osobnostem, které definitivně setřely hranici mezi popovou hvězdou, módní ikonou a&nbsp;performerem.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
<h3>Kanye West</h3>
Dnes je kvůli antisemitským a&nbsp;dalším kontroverzním veřejným výrokům jednou z&nbsp;nejproblematičtějších postav současné popkultury. Jeho vliv na&nbsp;módu a&nbsp;styl 21. století ale nelze obejít. Jako jeden z&nbsp;prvních hudebníků ukázal, že rapper může být zároveň módním tvůrcem, a&nbsp;jeho spolupráce s&nbsp;firmou Adidas a&nbsp;značka Yeezy pomohly prosadit oversized mikiny, široké kalhoty, neutrální barvy a&nbsp;masivní tenisky jako jeden z&nbsp;hlavních vizuálních kódů začátku nové éry. Jeho estetika se&nbsp;dostala z&nbsp;okraje do&nbsp;mainstreamu a&nbsp;ovlivnila celou generaci. Kanye navíc propojil hudbu, módu, design a&nbsp;celebrity kulturu způsobem, který se&nbsp;stal vzorem pro&nbsp;další umělce. Ať už si o&nbsp;něm dnes myslíme cokoli, jen málokdo měl tak výrazný podíl na&nbsp;tom, jak vypadá současný streetwear.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
<h3>Harry Styles</h3>
Styl má ve&nbsp;jménu. Harry Styles pomohl změnit představu o&nbsp;tom, jak má vypadat mužská popová hvězda. Z&nbsp;úhledného kluka z&nbsp;One Direction se&nbsp;změnil v&nbsp;někoho, kdo si bez&nbsp;ostychu obléká perly, sukně, krajku, výrazné barvy či&nbsp;široké kalhoty. Jeho největší vliv ale není v&nbsp;jednotlivých kusech oblečení. Důležité je, že pomohl udělat z&nbsp;mužské módy prostor, kde nemusí být všechno jednoznačně „mužské“. Styles ukázal milionům mladých, že výrazné barvy ši&nbsp;šperky mohou být prostě součástí osobního stylu. Z&nbsp;jeho outfitů se&nbsp;stávají okamžitě sdílené obrazy a&nbsp;jeho styl pronikl daleko za&nbsp;svět popu. Pomohl tak posunout společenskou představu o&nbsp;mužnosti směrem k&nbsp;větší volnosti a&nbsp;hravosti, aniž by to mělo co společného s&nbsp;jinou sexuální orientací.
<div>
 &nbsp;
</div>

Kdo v&nbsp;21. století rozhoduje o&nbsp;tom, co je cool? Styl už dávno nevzniká jen v&nbsp;módních domech. Tvoří ho hudebníci, celebrity, designéři&nbsp;i&nbsp;technologičtí vizionáři. Vybrali jsme šest osobností, které svým vzhledem, estetikou a&nbsp;životním stylem ovlivnily miliony lidí a&nbsp;pomohly definovat, jak vypadá naše doba.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Steve Jobs</h3>
Zakladatel Applu změnil nejen svět technologií, ale i&nbsp;to, jak vypadá moderní člověk. Černý rolák, džíny a&nbsp;tenisky se&nbsp;díky němu staly stejně rozpoznatelnou uniformou jako oblek z&nbsp;Wall Street. Ještě důležitější byl ale jeho cit pro&nbsp;jednod

Ve velkém stylu

Dnešní zákazníci od&nbsp;obchodních center očekávají víc než jen možnost nakupovat. Ta vedle široké nabídky značek rozvíjejí také gastronomii, služby a&nbsp;pestrý program akcí, které z&nbsp;nich dělají místo pro&nbsp;trávení volného času. Stále významnější roli přitom hrají i&nbsp;technologie, které návštěvníkům obchodních center usnadňují orientaci a&nbsp;zpříjemňují celkový zážitek z&nbsp;návštěvy.<clink anchorid="1"></clink>
Pražské Westfield Chodov je z&nbsp;hlediska inovací a&nbsp;multifunkčnosti lídrem v&nbsp;Česku a&nbsp;jedním z&nbsp;hlavních hráčů v&nbsp;regionu. „Naší ambicí je vytvářet místo, kam lidé nepřicházejí pouze nakupovat, ale také trávit volný čas, setkávat se&nbsp;a&nbsp;objevovat něco nového,“ říká Tomáš Urbanovský, ředitel centra Westfield Chodov.
Podle něj proto nejde pouze o&nbsp;nabídku obchodů. Důležitou součástí strategie je celková zákaznická zkušenost, prostředí centra a&nbsp;také skladba nájemců. Vedle zavedených značek přicházejí nové koncepty, které mají nabídku rozšiřovat o&nbsp;produkty a&nbsp;služby, jež na&nbsp;českém trhu dosud nebyly běžné.
Sledovat změny v&nbsp;chování zákazníků ale podle Urbanovského znamená pracovat v&nbsp;delším časovém horizontu. Některé trendy se&nbsp;objeví rychle, změna&nbsp;skladby nájemců je však otázkou několika let. Nájemní smlouvy se&nbsp;standardně uzavírají na&nbsp;delší dobu a&nbsp;rozhodnutí o&nbsp;nových konceptech proto musí počítat s&nbsp;tím, kam se&nbsp;bude trh posouvat.
„Trendy a&nbsp;vývoj zákaznického chování tak průběžně analyzujeme a&nbsp;aktivně komunikujeme se&nbsp;stávajícími i&nbsp;potenciálními nájemci. Zajímá nás&nbsp;nejen to, co zákazníci vyhledávají dnes, ale také kam se&nbsp;bude retail posouvat v&nbsp;horizontu dalších pěti či&nbsp;deseti let,“ popisuje.
Pomáhá i&nbsp;zázemí mezinárodní skupiny Unibail-Rodamco-Westfield. Ta provozuje po&nbsp;celém světě 67 nákupních center v&nbsp;11 zemích, z&nbsp;nichž 39 nese značku&nbsp;Westfield. Mezinárodní síť umožňuje sledovat vývoj v&nbsp;dalších zemích a&nbsp;zároveň přivádět na&nbsp;český trh nové značky. V&nbsp;Česku skupina vlastní Westfield Chodov, Westfield Černý Most a&nbsp;Metropoli Zličín.
Pro&nbsp;značky je přitom při&nbsp;výběru lokality důležitá nejen samotná velikost trhu. Praha podle Urbanovského těží mimo jiné z&nbsp;občanské vybavenosti a&nbsp;veřejné dopravy. Westfield Chodov má více než 300 jednotek, převážně středně velkých a&nbsp;menších. Příprava větších prodejen proto vyžaduje plánování s&nbsp;předstihem, a&nbsp;to včetně případného spojování nebo rozdělování stávajících jednotek.
Proměňuje se&nbsp;také to, co lidé od&nbsp;návštěvy obchodního centra očekávají. Westfield Chodov je výrazně zaměřený na&nbsp;módu, významnou část nabídky ale tvoří také gastronomie a&nbsp;segment health &amp; beauty. V&nbsp;centru se&nbsp;podle Urbanovského osvědčilo například rozšíření nabídky o&nbsp;značky Ksisters, Notino, Bjut by Dr. Max, Bath &amp; Body Works nebo Vivantis.
Roste také význam služeb. „V&nbsp;oblasti služeb dlouhodobě sledujeme rostoucí důraz na&nbsp;wellbeing a&nbsp;zdravý životní styl. Do&nbsp;budoucna proto chceme nabídku centra rozšiřovat o&nbsp;koncepty zaměřené na&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;zdraví a&nbsp;osobní pohodu, ať už jde o&nbsp;dermatologické či&nbsp;stomatologické ordinace, nebo další služby spojené s&nbsp;péčí o&nbsp;tělo,“ říká Urbanovský.
Součástí změn je také digitalizace. U&nbsp;vstupů a&nbsp;v&nbsp;parkovací části jsou QR kódy, které umožňují otevřít navigaci v&nbsp;mobilním telefonu. Centrum chce postupně přecházet od&nbsp;tradičních navigačních prvků k&nbsp;digitálním řešením a&nbsp;zjednodušovat i&nbsp;další služby. Do&nbsp;budoucna chce třeba zavést bezkontaktní a&nbsp;plně digitální systém úhrady parkování.
Technologie ale nemusejí být pro&nbsp;návštěvníka vždy viditelné. Westfield Chodov využívá například mechanismy pro&nbsp;automatické otevírání střechy a&nbsp;přirozené noční provětrávání a&nbsp;chlazení. Při&nbsp;údržbě fasády nově využívá čisticí drony, které zvyšují bezpečnost práce a&nbsp;současně snižují spotřebu vody i&nbsp;provozní náklady.
Neméně důležitou součástí rozvoje centra je kvalita prostředí pro&nbsp;návštěvníky. Atmosféru u&nbsp;vstupů dotvářejí sezonní vůně, mramorové podlahy a&nbsp;svítidla Neverending Glory od&nbsp;českých designérů Jana Plecháče a&nbsp;Henryho Wielguse. Důraz se&nbsp;klade i&nbsp;na&nbsp;stav společných prostor, od&nbsp;pasáží až&nbsp;po&nbsp;toalety.
Návštěva centra se&nbsp;navíc neomezuje na&nbsp;nakupování. Pořádají se&nbsp;tu výstavy, filmové premiéry, tematické akce i&nbsp;pravidelné programy jako Reloved Market, Westfield Days nebo vánoční program. Centrum tak vytváří prostor také pro&nbsp;kulturu, módu, gastronomii a&nbsp;další formy trávení volného času.
Významnou část současných investic tvoří udržitelnost a&nbsp;energetický management. Fotovoltaické panely dnes pokrývají přibližně pět procent spotřeby společných prostor centra. Další instalace pokračují a&nbsp;na&nbsp;konci roku 2026 by měla výroba z&nbsp;fotovoltaiky odpovídat zhruba 24 % této spotřeby.
Nejde přitom jen o&nbsp;výrobu elektřiny. Díky kombinaci energetického managementu a&nbsp;dalších opatření se&nbsp;podařilo mezi lety 2019 a&nbsp;2025 snížit spotřebu elektřiny o&nbsp;22,8 % a&nbsp;celkovou spotřebu energií o&nbsp;26,4 %. Střešní plochy mají být na&nbsp;konci roku 2026 plně využity, centrum proto už zkoumá také další možnosti, například fotovoltaiku na&nbsp;zastřešených parkovištích.
„Investice budou primárně směřovat do&nbsp;naplnění naší strategie CSR 2030. Investujeme do&nbsp;fotovoltaiky, carportů, řešíme zastřešení chodníků, jako první obchodní centrum v&nbsp;Česku jsme instalovali také fasádní fotovoltaické panely. Budeme dál investovat do&nbsp;infrastruktury pro&nbsp;dobíjení elektromobilů,“ uvádí Urbanovský.
Westfield Chodov je součástí interní strategie, zaměřené na&nbsp;udržitelný rozvoj a&nbsp;dlouhodobé zlepšování kvality prostředí. Velký důraz klade i&nbsp;na&nbsp;dostupnost pro&nbsp;všechny skupiny návštěvníků. Jako jediné obchodní centrum v&nbsp;České republice získalo mezinárodní certifikaci Access4you Gold. Nabízí například Tichou linku s&nbsp;videohovorem a&nbsp;tlumočníkem českého znakového jazyka, podlahové značení od&nbsp;stanice metra C až&nbsp;k&nbsp;recepci nebo hlasovou navigaci u&nbsp;vstupů.
Proměna&nbsp;centra se&nbsp;tak děje v&nbsp;několika rovinách současně. Mění se&nbsp;skladba obchodů a&nbsp;služeb, přibývají digitální nástroje, investuje se&nbsp;do&nbsp;energetiky a&nbsp;návštěvníci dostávají více možností, jak v&nbsp;centru trávit čas. Pro&nbsp;nájemce pak podle Urbanovského zůstává důležitá kombinace lokality, návštěvnosti, nabídky a&nbsp;kvality samotného centra.
„Hlavní konkurenční výhodou je kombinace stability, výjimečné lokality, silné značky a&nbsp;unikátní nabídky obchodů, gastronomie, služeb a&nbsp;zábavy na&nbsp;jednom místě. Zákazníkům nabízíme komplexní zážitek, který je důvodem opakovaných návštěv&nbsp;a&nbsp;zároveň vytváří atraktivní prostředí pro&nbsp;naše nájemce,“ shrnuje ředitel centra.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Westfield Chodov letos opět přivítá návštěvníky na tradiční akci Westfield Days. Ve dnech 16. až 18.&nbsp;října nabídne sérii workshopů, rozhovorů a&nbsp;setkání se známými osobnostmi ze světa módy, hudby, tance i&nbsp;zábavy. Hlavním tématem ročníku je popkultura a&nbsp;trendy, které ovlivňují současnou společnost a&nbsp;mění běžné fenomény v&nbsp;globální hity. Třídenní program je zdarma a&nbsp;otevřený všem návštěvníkům.

Westfield Days

Dnešní zákazníci od&nbsp;obchodních center očekávají víc než jen možnost nakupovat. Ta vedle široké nabídky značek rozvíjejí také gastronomii, služby a&nbsp;pestrý program akcí, které z&nbsp;nich dělají místo pro&nbsp;trávení volného času. Stále významnější roli přitom hrají i&nbsp;technologie, které návštěvníkům obchodních center usnadňují orientaci a&nbsp;zpříjemňují celkový zážitek z&nbsp;návštěvy.<clink anchorid="1"></clink>
Pražské Westfield Chodov je z&nbsp;hlediska inovací a&nbsp;multifunkčnosti lídrem v&nbsp;Česku a&nbsp;jedním z&nbsp;hlavních hráčů v&nbsp;regionu. „Naší ambicí je vytvářet místo, kam lidé nepřicházejí pouze nakupovat, ale také trávit vo

Od nákupů k zážitku

Ostravské Trojhalí Karolina se&nbsp;v&nbsp;září stalo dějištěm dosud největší autorské módní přehlídky stylisty a&nbsp;návrháře Luďka Šmehlíka. Pod&nbsp;hlavičkou SA|KO Studio představil tři&nbsp;kolekce. Přes&nbsp;šest set diváků tak dostalo možnost zažít módu v&nbsp;podobě, která přesahovala klasickou přehlídku.<clink anchorid="1"></clink>
Chtěl jsem diváky na&nbsp;jeden večer přenést do&nbsp;jiného světa – a&nbsp;myslím, že se&nbsp;to podařilo, říká Luděk&nbsp;Šmehlík. Na&nbsp;pětatřicet metrů dlouhém mole se&nbsp;střídaly modely s&nbsp;osobitým charakterem, ale jednotným a&nbsp;sebevědomým rukopisem.
Večer otevřela řada LINE|A, tedy ready-to-wear kolekce představená nikoliv modelkami, ale běžnými ženami. Dvanáct osobností různých věkových kategorií, profesí a&nbsp;typů postav se&nbsp;objevilo také v&nbsp;autentickém videu, které návrhář sám natáčel. „S&nbsp;každou z&nbsp;žen jsem asi hodinu pobyl,“ popisuje Luděk&nbsp;Šmehlík&nbsp;natáčení, které předcházelo přehlídce.
Dvanáct žen ve&nbsp;videu nemluvilo o&nbsp;módě, ale velmi otevřeně o&nbsp;vlastních životech, které nebyly vždy jednoduché. „Když&nbsp;mi nějaká žena připadala jako zajímavá osobnost, oslovil jsem ji. Měli jsme tam lékařku, taneční choreografku nebo třeba podnikatelku z&nbsp;beauty sféry,“ říká návrhář. Diváci tak mohli poznat nejen modelky, ale i&nbsp;skutečné ženy.
Druhá část přinesla první pánskou kolekci SA|KO Studio Man. Volnější móda, košile, šortky, bundy a&nbsp;práce s&nbsp;kůží ukázaly jinou stránku značky. Závěr však patřil prémiové řadě TIME|LESS, která vzniká zakázkově. Třicet jedna modelek, mezi nimi Natálie Kočendová nebo Aneta Vignerová, představilo nejpropracovanější podobu Šmehlíkovy tvorby. Každý prototyp může být následně upraven na&nbsp;míru konkrétní klientce.
Luděk&nbsp;Šmehlík&nbsp;se&nbsp;módě věnuje patnáct let. Jako osobní a&nbsp;televizní stylista narážel na&nbsp;problém, který ho přivedl k&nbsp;vlastní tvorbě: v&nbsp;obchodech často nemohl najít oblečení, jehož kvalita by odpovídala ceně. „A&nbsp;pak mi došlo, že to můžu&nbsp;za&nbsp;poloviční cenu ušít lépe a&nbsp;kvalitněji,“ popisuje vznik vlastní značky.
„SA|KO Studio jsem vytvořil z&nbsp;úcty k&nbsp;poctivému řemeslu, detailu a&nbsp;ženské eleganci,“ vysvětluje návrhář. Svůj rukopis staví na&nbsp;precizních střizích, minimalismu a&nbsp;kvalitních materiálech. Pracuje se&nbsp;siluetou přesýpacích hodin, úzkým pasem a&nbsp;vyvážeností horní a&nbsp;spodní části těla. Výsledkem mají být lichotivé modely, které neztrácejí hodnotu po&nbsp;jedné sezoně.
„Když&nbsp;vytváříme módu, jedním z&nbsp;klíčových prvků naší značky je, abychom mohli obléknout každou ženu,“ dodává designér. Rád pracuje s&nbsp;vysokogramážovými materiály, protože&nbsp;pomáhají držet tvar, formovat siluetu a&nbsp;sjednotit její proporce. Ostravská značka využívá látky od&nbsp;českých dodavatelů a&nbsp;z&nbsp;Řecka.
První autorskou kolekci představil před&nbsp;třemi lety. Chtěl ukázat, že kvalitní móda může vznikat i&nbsp;mimo metropole. Pozitivní ohlasy ho pak také motivovaly k&nbsp;vytvoření platformy FÚZE, tedy prvního ostravského módního fóra.
„V&nbsp;Ostravě je jistě zájem a&nbsp;prostor pro&nbsp;kvalitní módu,“ říká Šmehlík. Jeho přehlídka má být důkazem, že velké módní události nemusí vznikat pouze v&nbsp;Praze. A&nbsp;že i&nbsp;průmyslové srdce Moravskoslezského kraje může nabídnout místo módě, která stojí na&nbsp;řemesle, výrazné vizi a&nbsp;osobitém přístupu.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Luděk Šmehlík je ostravský stylista a&nbsp;zakladatel SA|KO Studio, jehož tvorba propojuje precizní krejčovinu, současnou estetiku a&nbsp;osobitý design. Ve své práci čerpá ze silného vztahu k&nbsp;Ostravě a&nbsp;Moravskoslezskému kraji, jejichž charakter a&nbsp;energie se přirozeně promítají do jeho kolekcí. Tvorba klade důraz na detail, řemeslné zpracování a&nbsp;výraznou ženskou siluetu. Každý model vnímá jako osobitý příběh ženy&nbsp;– její síly, sebevědomí a&nbsp;jedinečnosti.

Luděk Šmehlík

Ostravské Trojhalí Karolina se&nbsp;v&nbsp;září stalo dějištěm dosud největší autorské módní přehlídky stylisty a&nbsp;návrháře Luďka Šmehlíka. Pod&nbsp;hlavičkou SA|KO Studio představil tři&nbsp;kolekce. Přes&nbsp;šest set diváků tak dostalo možnost zažít módu v&nbsp;podobě, která přesahovala klasickou přehlídku.<clink anchorid="1"></clink>
Chtěl jsem diváky na&nbsp;jeden večer přenést do&nbsp;jiného světa – a&nbsp;myslím, že se&nbsp;to podařilo, říká Luděk&nbsp;Šmehlík. Na&nbsp;pětatřicet metrů dlouhém mole se&nbsp;střídaly modely s&nbsp;osobitým charakterem, ale jednotným a&nbsp;sebevědomým rukopisem.
Večer otevřela řada LINE|A, tedy ready-to-w

Nejdřív naslouchat, potom oblékat

Ulicemi města často pobíháme bez&nbsp;většího zamyšlení. Přesouváme se&nbsp;z&nbsp;jednoho bodu do&nbsp;druhého. Když&nbsp;se&nbsp;ale pozorně podíváme kolem sebe, všimneme si, že zdi na&nbsp;některých místech ožívají barvami a&nbsp;příběhy. Vyprávějí je streetartoví umělci, kteří ulice proměňují na&nbsp;galerii pod&nbsp;širým nebem. Vydali jsme se&nbsp;za&nbsp;trojicí těch nejznámějších.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Klára Tellnerová alias Toy Box, mural na&nbsp;Tyršově domě pro&nbsp;Sokol, Malá Strana, Praha</h3>
Street art v&nbsp;Česku je převážně mužská doména. Jednolitost nabourává výtvarnice Toy Box, která netvoří jen v&nbsp;ulicích, ale stojí také za&nbsp;celou řadu komiksů a&nbsp;klasických obrazů. S&nbsp;jejími barvami hýřícími muraly se&nbsp;mohou lidé setkat po&nbsp;celé zemi. Společně s&nbsp;dalšími streetartovými umělci se&nbsp;podílela i&nbsp;na&nbsp;jedné z&nbsp;nejdelších nástěnných maleb v&nbsp;Evropě, která vznikla v&nbsp;Praze 6. Na&nbsp;street artu ji přitahuje především to, že jde o&nbsp;demokratické umění pro&nbsp;všechny. Při&nbsp;tvorbě v&nbsp;ulici pak vždy přemýšlí, jak její malba zapadne do&nbsp;kontextu prostředí. „Obvykle se&nbsp;snažím, aby moje práce byla promyšlená a&nbsp;krásně řemeslně provedená. Záleží mi na&nbsp;výběru barev i&nbsp;na&nbsp;malířském gestu. K&nbsp;monumentální malbě potřebujete spoustu výbušné energie, ale zároveň vytrvalost,“ přibližuje. Aktuálně maluje svou poslední letošní zeď, pracuje na&nbsp;novém komiksu a&nbsp;připravuje sérii obrazů pro&nbsp;galerii Chemistry v&nbsp;Praze, kde bude mít příští rok výstavu.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h3>Dmitrij Proškin alias Chemis, mural Chlapec s&nbsp;bublinou, Jablonec nad&nbsp;Nisou</h3>
Pochází z&nbsp;Kazachstánu a&nbsp;žije v&nbsp;Praze, se&nbsp;kterou je jeho tvorba výrazně spojená. Graffiti dělal už v&nbsp;mládí, postupně začal experimentovat i&nbsp;s&nbsp;jinou formou než jen s&nbsp;písmeny a&nbsp;dostal se&nbsp;k&nbsp;postavám i&nbsp;složitějším kompozicím. Dnes je Chemis jedním z&nbsp;nejznámějších streetartových umělců v&nbsp;Česku. Ztvárňuje zejména&nbsp;postavy dětí, které se&nbsp;v&nbsp;jeho pojetí stávají nestranným nositelem myšlenky a&nbsp;nastavují zrcadlo celé společnosti. Nebrání se&nbsp;tomu, aby jeho tvorba byla označována&nbsp;jako aktivistická. „Lidskoprávní, společenská a&nbsp;environmentální témata jsou podstatou mé umělecké tvorby již dvacet let. Jejím prostřednictvím se&nbsp;snažím reagovat na&nbsp;aktuální dění a&nbsp;události, jako je například konflikt na&nbsp;Ukrajině, ke&nbsp;kterému jsem již několik děl vytvořil,“ říká. Typické pro&nbsp;něj je spojení architektury objektu s&nbsp;výslednou malbou – pod&nbsp;jeho rukama tak vznikají zajímavé iluze nového prostoru.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>David Strauzz, mural Jana Masaryka, Vinohrady, Praha</h3>
Na&nbsp;české streetartové scéně je velmi výrazné i&nbsp;jméno David Strauzz. Do&nbsp;Česka se&nbsp;přestěhoval v&nbsp;roce 2015 z&nbsp;Kanady, kde se&nbsp;narodil českým emigrantům. Dlouho žil v&nbsp;Praze, před&nbsp;nedávnem ale začal cítit, že jej život ve&nbsp;velkoměstě příliš zahlcuje, a&nbsp;rozhodl se&nbsp;přestěhovat se&nbsp;na&nbsp;venkov, kde je „víc prostoru a&nbsp;čistější vzduch“. Známý je především díky velkoformátovým poloabstraktním portrétům neznámých i&nbsp;známých postav, které vyprávějí příběh. Jedním takovým je Jan Masaryk, kterého Strauzz namaloval vzhůru nohama. „Jeho úmrtí je dodnes záhada. Zemřel po&nbsp;pádu z&nbsp;okna, dodnes se&nbsp;ale neví, jak se&nbsp;to stalo. Takže&nbsp;mě napadlo, že jako komentář téhle historické události se&nbsp;nabízí namalovat jeho portrét obráceně,“ vysvětluje. Letos posunul hranice své tvorby, když&nbsp;vytvořil 40 metrů vysoký mural v&nbsp;Mostě. Aktuálně svými malbami a&nbsp;uměleckými instalacemi vyplňuje prostor chystaného food marketu ve&nbsp;smíchovském projektu Lihovar.

Ulicemi města často pobíháme bez&nbsp;většího zamyšlení. Přesouváme se&nbsp;z&nbsp;jednoho bodu do&nbsp;druhého. Když&nbsp;se&nbsp;ale pozorně podíváme kolem sebe, všimneme si, že zdi na&nbsp;některých místech ožívají barvami a&nbsp;příběhy. Vyprávějí je streetartoví umělci, kteří ulice proměňují na&nbsp;galerii pod&nbsp;širým nebem. Vydali jsme se&nbsp;za&nbsp;trojicí těch nejznámějších.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Klára Tellnerová alias Toy Box, mural na&nbsp;Tyršově domě pro&nbsp;Sokol, Malá Strana, Praha</h3>
Street art v&nbsp;Česku je převážně mužská doména. Jednolitost nabourává výtvarnice Toy Box, která netvoří jen v&nbsp;ulicích, ale s

Město jako plátno

<clink anchorid="1"></clink>
Módní dům Chanel vstoupil do&nbsp;podzimní a&nbsp;zimní sezony v&nbsp;pohádkovém duchu. Pod&nbsp;kreativním vedením Matthieua Blazyho se&nbsp;svět haute couture propojil s&nbsp;vyprávěním příběhů, zejména&nbsp;těch nejznámějších, jako je Zlatovláska, Tři&nbsp;medvědi nebo Jack a&nbsp;stonek fazole. Pohádkové odkazy se&nbsp;promítly do&nbsp;propracovaných detailů, výšivek a&nbsp;doplňků, které do&nbsp;modelů vnášejí hravost, symboliku a&nbsp;snový rozměr. Patrné je to i&nbsp;na&nbsp;ikonické prošívané kabelce Flap Bag, která se&nbsp;v&nbsp;aktuální kolekci proměnila v&nbsp;nositelný symbol proměny a&nbsp;nespoutané přírody.

Chanel: Kabelka Flap Bag z kolekce Fall/Winter 2026

Jedním z&nbsp;průkopníků asijské kuchyně v&nbsp;Praze byl hotel Mandarin Oriental Prague, který otevřel přesně před&nbsp;20 lety. Hosté tam roky vyráželi za&nbsp;kuchyní dálných krajů do&nbsp;restaurací Essensia a&nbsp;Spices, které vedli postupně šéfkuchaři&nbsp;Jiří Štift, Zdeněk&nbsp;Křížek, Ari Munandar a&nbsp;Stephen Senewiratne. V&nbsp;roce 2024 přišla radikální změna. Asii vystřídal příklon k&nbsp;české kulinářské historii pod&nbsp;taktovkou Michala Horvátha. „Transformace restaurací jsou běžné, takže&nbsp;když&nbsp;jsme se&nbsp;tady potkali tři&nbsp;čeští kuchaři, řekli jsme si, že chceme vařit něco, co je nám blíž,“ říká. Dvacet let od&nbsp;otevření tak Mandarin slaví už jako hotel, jehož kuchyně mluví výrazně česky. <clink anchorid="6"></clink>
Michal Horváth nepřišel jako člověk&nbsp;zvenčí. Hotelovým provozem ostřílený šéfkuchař prošel karlovarským Puppem, pražským Four Seasons i&nbsp;londýnským Mandarinem, než zakotvil v&nbsp;jeho pražské pobočce. „Provoz hotelové restaurace je úplně jiný než té klasické. Já jsem se&nbsp;v&nbsp;tom ale našel. Vyrůstal jsem v&nbsp;Grandhotelu Pupp, kde mi kolega na&nbsp;mé první směně při&nbsp;snídaních, na&nbsp;kterou jsem byl sám, řekl: ‚Nesmí tě to dostat.‘ Od&nbsp;té doby to ve&nbsp;mně zůstalo,“ směje se&nbsp;Horváth.
V&nbsp;Mandarinu začal působit v&nbsp;době, kdy zdejší restauraci vedl rodák&nbsp;ze&nbsp;Srí Lanky Stephen Senewiratne. Zažil tu tak dobu asijskou. Právě pod&nbsp;Horváthovým vedením se&nbsp;koncept proměnil směrem k&nbsp;modernímu pojetí české kuchyně, postavenému na&nbsp;sezonních surovinách a&nbsp;respektu k&nbsp;tradici.
„Nahlížíme do&nbsp;historických kuchařek a&nbsp;objevujeme, jak se&nbsp;na&nbsp;našem území vařilo třeba v&nbsp;15. století. Používal se&nbsp;losos, raci, bobří ocasy, hodně vysoké zvěře,“ vyjmenovává Horváth. Bobry na&nbsp;lístku nenajdete, ale mezi zdejší stálice patří třeba telecí řízek s&nbsp;nakládanou zeleninou. „Mám rád, když&nbsp;hosté nemusejí moc přemýšlet nad&nbsp;tím, jaké jídlo před&nbsp;nimi na&nbsp;talíři&nbsp;je. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;z&nbsp;něj také pěkně nají.“
Osobně ho ale nejvíc baví vegetariánské chody. Třeba fialové mrkve s&nbsp;višňovým gelem, ke&nbsp;kterým přidává Kubešův&nbsp;med. Z&nbsp;lokálních dodavatelů si Horváth pochvaluje také Kunratickou stodolu a&nbsp;mlékárnu Krasolesí nebo uzeniny Chovaneček, z&nbsp;jejichž produktů v&nbsp;Monastiq připravují degustační prkénka.
„V&nbsp;kuchyni hodně experimentujeme, aktuálně třeba s&nbsp;kváskovým chlebem. Oficiální barva hotelu Mandarin Oriental se&nbsp;jmenuje Celadon Green. Takže&nbsp;jsem kvásek pojmenoval Seladon. Je z&nbsp;něj krásný chleba, hodně kmínový,“ dodává Horváth.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Nebovidská 459/1 – Malá Strana

Monastiq

Jedním z&nbsp;průkopníků asijské kuchyně v&nbsp;Praze byl hotel Mandarin Oriental Prague, který otevřel přesně před&nbsp;20 lety. Hosté tam roky vyráželi za&nbsp;kuchyní dálných krajů do&nbsp;restaurací Essensia a&nbsp;Spices, které vedli postupně šéfkuchaři&nbsp;Jiří Štift, Zdeněk&nbsp;Křížek, Ari Munandar a&nbsp;Stephen Senewiratne. V&nbsp;roce 2024 přišla radikální změna. Asii vystřídal příklon k&nbsp;české kulinářské historii pod&nbsp;taktovkou Michala Horvátha. „Transformace restaurací jsou běžné, takže&nbsp;když&nbsp;jsme se&nbsp;tady potkali tři&nbsp;čeští kuchaři, řekli jsme si, že chceme vařit něco, co je nám blíž,“ říká. Dvacet let od&nbsp;otev

Z Orientu do Česka. Monastiq

Když&nbsp;se&nbsp;řekne výběrová káva, každý ostřílený znalec si okamžitě vybaví Jaroslava Tučka a&nbsp;jeho značku&nbsp;Doubleshot. Právě on společně se&nbsp;třemi dalšími nadšenci založil v&nbsp;roce 2010 pražírnu, která si zakládá na&nbsp;pevných vztazích přímo s&nbsp;farmáři. Byť je to těžší varianta kávového byznysu, pro&nbsp;Tučka má jedině takové podnikání smysl. Tím&nbsp;spíše v&nbsp;dobách, kdy svět kávy prochází dramatickým vývojem.<clink anchorid="1"></clink>
„Dnes už na&nbsp;světě prakticky neexistuje kávový region, který by v&nbsp;posledních letech nezasáhla nějaká výkyvová katastrofa – od&nbsp;sucha a&nbsp;požárů až&nbsp;po&nbsp;prudké deště. Na&nbsp;farmách to vidíme v&nbsp;přímém přenosu. Třeba brazilské farmy, které nemají závlahové systémy, budou mít během pár let problém přežít. Pěstování se&nbsp;posouvá do&nbsp;čím dál větších nadmořských výšek, kde je chladněji, ale celá logistika a&nbsp;obhospodařování jsou tam nesmírně náročné,“ přibližuje realitu Tuček.
Farmářům už tak podle něj nejde v&nbsp;první řadě o&nbsp;maximální výnos, ale o&nbsp;přežití plodin a&nbsp;svého živobytí. Někteří mění odrůdy za&nbsp;odolnější vůči&nbsp;suchu, škůdcům a&nbsp;extrémním šokům. Většina pěstitelů si ale takovou investici nemůže dovolit. „Plochy pro&nbsp;pěstování se&nbsp;reálně zmenšují, tradiční odrůdy podléhají škůdcům a&nbsp;nemocem a&nbsp;naděje se&nbsp;upíná k&nbsp;novým hybridním odrůdám. Jenže&nbsp;u&nbsp;nich narážíme na&nbsp;další zásadní otázku: Bude je mít vůbec kdo pěstovat?“
Kávový segment totiž kromě klimatické změny naráží i&nbsp;na&nbsp;další potíž související s&nbsp;neúprosným demografickým vývojem a&nbsp;proměnami v&nbsp;preferencích mladší generace. A&nbsp;právě pěstování kávy není pro&nbsp;mladé lidi perspektivní byznys. Na&nbsp;jednu stranu se&nbsp;není čemu divit. Je to fyzicky nesmírně náročná práce, a&nbsp;klimatická změna&nbsp;ji navíc podle Tučka mění v&nbsp;obrovskou loterii: Když&nbsp;se&nbsp;úroda povede globálně, cena komoditní kávy spadne – a&nbsp;nevyděláte. Když&nbsp;vás&nbsp;postihne sucho a&nbsp;úroda je malá, nemáte zase co prodávat.
Tuček navíc přidává informaci, která běžného spotřebitele u&nbsp;šálku espressa v&nbsp;kavárně napadne jen těžko: „Například v&nbsp;Bolívii vám jedno pole koky vynese násobně víc peněz. Totéž platí o&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;méně známém čatu, droze, která je oblíbená hlavně v&nbsp;Etiopii. V&nbsp;Kostarice a&nbsp;Panamě je také obrovská poptávka po&nbsp;půdě, a&nbsp;tedy po&nbsp;výkupu farem od&nbsp;cizinců. Prodej je tak pro&nbsp;farmáře velmi lákavý. Mladí lidé v&nbsp;Latinské Americe kromě toho už dnes mají volbu a&nbsp;nechtějí automaticky přebírat těžký život svých rodičů. A&nbsp;to nemyslím jen volbu mezi kokou a&nbsp;kávou, ale možnost, že odejdou ze&nbsp;zemědělství úplně.“
V&nbsp;Africe, odkud podle posledních údajů Organizace OSN pro&nbsp;výživu a&nbsp;zemědělství pochází asi 17 % světové produkce kávy, je situace trochu jiná. Místo velkých rodinných farem tam fungují hlavně sdružení drobných pěstitelů. Zaměřují se&nbsp;na&nbsp;více plodin, káva je tak jen jednou z&nbsp;nich. Odliv lidí ze&nbsp;zemědělství tam není tak masivní jako v&nbsp;Latinské Americe, což ale nemění nic na&nbsp;tom, že jakmile přijde jeden pro&nbsp;kávu extrémně špatný rok zaviněný počasím, farmáři&nbsp;ji často zcela opustí jako příliš rizikovou plodinu.
Nabízí se&nbsp;tedy otázka, co by se&nbsp;muselo změnit, aby lidé u&nbsp;pěstování kávy zůstali. Jaroslav Tuček nabízí pragmatickou odpověď: peníze. I&nbsp;když&nbsp;si můžeme pěstování této plodiny romantizovat, srdcaři, kteří dělají kávu čistě z&nbsp;lásky, pomalu odcházejí. „Pokud má mladá generace u&nbsp;kávy zůstat, musí za&nbsp;svou práci dostat férově zaplaceno. Když&nbsp;farmář ví, že za&nbsp;špičkovou surovinu dostane odpovídající cenu, má motivaci do&nbsp;farmy investovat.“
Kruh se&nbsp;totiž uzavírá, i&nbsp;co se&nbsp;klimatické změny týče. Díky stabilnímu příjmu může farmář budovat systémy na&nbsp;zachytávání vody, chránit kávovníky před&nbsp;škůdci a&nbsp;zaplatit kvalitní sezonní pracovníky. I&nbsp;proto ostatně Jaroslav Tuček spolupracuje s&nbsp;téměř dvacítkou farmářských rodin, které s&nbsp;týmem při&nbsp;každé sklizni navštěvuje. Mají jistotu, že od&nbsp;nich zrna odebere každý rok, nehledě na&nbsp;výkyvy, jakým zrovna sklizeň čelí.
„Ve&nbsp;výběrové kávě se&nbsp;cenotvorba odvíjí od&nbsp;reálné kvality a&nbsp;dostupnosti daného zrna. Čím náročnější sezona byla, tím&nbsp;vyšší cenu za&nbsp;kilogram farmáři&nbsp;platíme, aby mohl fungovat dál. Kávy, které jsme nakupovali pro&nbsp;letošní rok, jsou v&nbsp;nákupu až&nbsp;o&nbsp;30 % dražší než před&nbsp;pár lety. Pohled z&nbsp;druhé strany je ale pozitivní: káva je jako zážitek pořád relativně levná. Pár korun navíc za&nbsp;šálek v&nbsp;pražské kavárně nepředstavuje pro&nbsp;zákazníka drastický zásah do&nbsp;rozpočtu, ale pro&nbsp;farmáře v&nbsp;zemi, kde byla vypěstována, to znamená rozdíl mezi tím, zda farmu položí, nebo na&nbsp;ní vybuduje zavlažování,“ říká Jaroslav Tuček.

Když&nbsp;se&nbsp;řekne výběrová káva, každý ostřílený znalec si okamžitě vybaví Jaroslava Tučka a&nbsp;jeho značku&nbsp;Doubleshot. Právě on společně se&nbsp;třemi dalšími nadšenci založil v&nbsp;roce 2010 pražírnu, která si zakládá na&nbsp;pevných vztazích přímo s&nbsp;farmáři. Byť je to těžší varianta kávového byznysu, pro&nbsp;Tučka má jedině takové podnikání smysl. Tím&nbsp;spíše v&nbsp;dobách, kdy svět kávy prochází dramatickým vývojem.<clink anchorid="1"></clink>
„Dnes už na&nbsp;světě prakticky neexistuje kávový region, který by v&nbsp;posledních letech nezasáhla nějaká výkyvová katastrofa – od&nbsp;sucha a&nbsp;požárů až&nbsp;po&nbsp;prudké deště. Na&n

Jaroslav Tuček, Doubleshot. Aby měl kávu vůbec kdo pěstovat

Soňa Hanušová

Pokud jste ještě nepropadli kouzlu whisky, je nejvyšší čas to napravit. A&nbsp;kde jinde se&nbsp;do&nbsp;ní zamilovat než na&nbsp;Whisky Life! Prague? Letošní ročník&nbsp;se&nbsp;uskuteční 6. a&nbsp;7. listopadu na&nbsp;Novoměstské radnici a&nbsp;nabídne stovky různých whisky z&nbsp;celého světa. Malou ochutnávku toho, co vás&nbsp;na&nbsp;místě čeká, přináší pořadatelka festivalu Mirka Kverková.
Whisky si do&nbsp;určité míry zachovává pověst nápoje pro&nbsp;postarší elegány, nic však není vzdálenější pravdě. Současný svět whisky je neuvěřitelně rozmanitý a&nbsp;přitahuje široké publikum. Stačí být dostatečně zvídavý.<clink anchorid="1"></clink>
1. Svým prvním tipem boří Mirka Kverková mýtus, že z&nbsp;ostrova Islay pocházejí pouze kouřové whisky. Bunnahabhain 12y je nekouřová, krásně ovocná whisky s&nbsp;lehkým náznakem ořechů a&nbsp;příjemnou mořskou slaností. Islay zkrátka dokáže překvapit.<clink anchorid="2"></clink>
2. Základní řada značky Ardbeg se&nbsp;po&nbsp;dlouhé době rozrůstá o&nbsp;novou lahev, Ardbeg 15y Trudernish. Whisky má jemnější a&nbsp;méně nakouřený profil, než u&nbsp;této palírny bývá zvykem. „Kombinace 15 let zrání, umírněného kouře a&nbsp;čokoládových tónů z&nbsp;ní dělá skvělý vstup do&nbsp;světa Ardbegu pro&nbsp;ty, kdo s&nbsp;kouřovými whisky začínají,“ uvádí Kverková.<clink anchorid="3"></clink>
3. „Master blender Billy Walker je pro&nbsp;mě velkým vzorem. Jeho rukopis krásně vystihuje GlenAllachie 12y, která získala titul World’s&nbsp;Best Single Malt 2025,“ sdílí Kverková. Chuť destilátu výrazně ovlivnilo zrání v&nbsp;sudech po&nbsp;sherry – jedná se&nbsp;o&nbsp;plnou, příjemně sladkou whisky s&nbsp;tóny rozinek, medu, čokolády a&nbsp;koření. Ideální pro&nbsp;začátečníky.<clink anchorid="4"></clink>
4. Pro&nbsp;kouřovou whisky nemusíte jen na&nbsp;zmíněný Islay, mimořádně intenzivní zážitek vám připraví i&nbsp;v&nbsp;Campbeltownu. Kilkerran Heavily Peated Batch 14 s&nbsp;rašelinou okolo 45 ppm a&nbsp;lahvováním v&nbsp;sudové síle 58,3 % zaujme výraznou kouřovou chutí, již vyvažuje mírná sladkost, tóny citrusů a&nbsp;přímořský charakter.<clink anchorid="5"></clink>
5. Redbreast PX je dokonalým příkladem tradičního irského stylu Single Pot Still. „U&nbsp;této edice mě baví vliv sudů po&nbsp;sladkém sherry Pedro Ximénez – nejde přitom jen o&nbsp;krátký finiš, nápoj v&nbsp;nich zraje po&nbsp;celou dobu. Díky tomu oplývá příjemnou sladkostí s&nbsp;tóny sušeného ovoce a&nbsp;čokolády,“ popisuje Kverková.<clink anchorid="6"></clink>
6. Poslední vybranou lahví je Goldcock 10y, příjemně ovocná whisky s&nbsp;tóny vanilky, dřeva a&nbsp;koření a&nbsp;s&nbsp;lehkým nádechem kouře. „Česká whisky je podle mě pořád trochu opomíjená, a&nbsp;přitom máme být na&nbsp;co hrdí. Nemusíme pokaždé cestovat do&nbsp;Skotska nebo Irska, někdy stačí zůstat doma.“ / Soňa&nbsp;Hanušová

Pokud jste ještě nepropadli kouzlu whisky, je nejvyšší čas to napravit. A&nbsp;kde jinde se&nbsp;do&nbsp;ní zamilovat než na&nbsp;Whisky Life! Prague? Letošní ročník&nbsp;se&nbsp;uskuteční 6. a&nbsp;7. listopadu na&nbsp;Novoměstské radnici a&nbsp;nabídne stovky různých whisky z&nbsp;celého světa. Malou ochutnávku toho, co vás&nbsp;na&nbsp;místě čeká, přináší pořadatelka festivalu Mirka Kverková.
Whisky si do&nbsp;určité míry zachovává pověst nápoje pro&nbsp;postarší elegány, nic však není vzdálenější pravdě. Současný svět whisky je neuvěřitelně rozmanitý a&nbsp;přitahuje široké publikum. Stačí být dostatečně zvídavý.<clink anchorid="1"></clink>
1. Svým p

Whisky nejen pro postarší elegány

Pracovníci továrny tu mívali technické zázemí, dnes se&nbsp;v&nbsp;bývalé hale setkávají umělci a&nbsp;návštěvníci. Šmeral Art Factory proměnila nevyužívanou část stále fungujícího průmyslového areálu v&nbsp;prostor věnovaný současnému umění. Architekti ze&nbsp;studia KOGAA nechali vyniknout průmyslovou minulost objektu a&nbsp;přidali k&nbsp;ní novou kulturní vrstvu.
Cesta do&nbsp;nové brněnské galerie začíná ještě před&nbsp;vstupem do&nbsp;samotné budovy. Návštěvníci přicházejí podél řeky Svitavy, míjejí legální Graffiti Wall Šmeral a&nbsp;pokračují přes&nbsp;tovární areál. Teprve potom dorazí k&nbsp;zářivě bílé budově, za&nbsp;jejímiž dveřmi se&nbsp;otevírá klidný výstavní prostor.
„Kontrast živé výroby a&nbsp;umění mě baví. Na&nbsp;jednom místě vznikají stroje a&nbsp;zároveň prostor pro&nbsp;úplně jiný druh zkušenosti, emocí a&nbsp;přemýšlení. Od&nbsp;začátku jsme navíc velmi úzce spolupracovali se&nbsp;Šmeralovými závody a&nbsp;dodnes mě těší, s&nbsp;jakou otevřeností celý projekt přijali. Myslím, že i&nbsp;díky tomu má dnes galerie velmi přirozenou a&nbsp;pozitivní atmosféru,“ říká Eva Prázdná, která je s&nbsp;Martinem Adamcem spoluzakladatelkou galerie a&nbsp;zároveň ji vede.
Šmeralovy závody mají v&nbsp;Brně dlouhou historii. Areál vznikl v&nbsp;roce 1861 a&nbsp;dodnes v&nbsp;něm funguje strojírenská výroba. Jedna z&nbsp;hal byla dlouhodobě nevyužitá, a&nbsp;tak vznikla myšlenka vytvořit z&nbsp;ní nový kulturní prostor. Majitelé proto oslovili brněnské architektonické studio KOGAA, jež se&nbsp;transformacím existujících budov věnuje dlouhodobě.
„Galerie a&nbsp;výroba jsou provozně jasně oddělené, prostorově jsme ale chtěli, aby mezi nimi zůstalo určité propojení. Návštěvník&nbsp;by měl stále vnímat měřítko, infrastrukturu a&nbsp;atmosféru továrny kolem sebe. Právě toto napětí je důležitou součástí zážitku – galerie industriální atmosféru nevytváří, ale je její autentickou součástí,“ říká Alexandra Georgescu ze&nbsp;studia KOGAA.
Architekti proto chtěli zachovat i&nbsp;autentické prvky, jako jsou ocelové konstrukce, původní okna či&nbsp;osvětlení. Během renovace se&nbsp;podařilo využít téměř 85 procent původních prvků. Repasovaná svítidla doplňuje upravená kovová konstrukce a&nbsp;betonová podlaha.
Galerijní provoz zároveň přinesl jeden zásadní požadavek: umění potřebuje rovnoměrné a&nbsp;měkké světlo. Architekti proto v&nbsp;prostoru ponechali bílé stěny a&nbsp;shora do&nbsp;něj přivedli denní světlo. Střešní otvory doplnili panely, které světlo rozptylují po&nbsp;celém interiéru. Výsledkem je stabilní atmosféra vhodná pro&nbsp;výstavy. Interiér se&nbsp;drží jednoduchých linií a&nbsp;nechává prostor samotným dílům.
„Postupem času se&nbsp;pro&nbsp;mě stal zásadním ještě jeden konkrétní prvek – původní zelená tovární barva. Nejdřív&nbsp;jsme ji nevnímali jako něco, kolem čeho bychom chtěli stavět identitu galerie, ale čím déle jsme s&nbsp;prostorem pracovali, tím&nbsp;přirozenější nám připadala. Nakonec se&nbsp;propsala i&nbsp;do&nbsp;vizuální identity. Mám na&nbsp;tom ráda to, že jsme si barvu nevymysleli od&nbsp;stolu. Vlastně nám ji dal samotný prostor,“ dodává Eva Prázdná.
Šmeral Art Factory nabízí také workshopy, tvůrčí dílny nebo prostor pro&nbsp;neformální setkávání. Na&nbsp;kurátorském rámci se&nbsp;podílí Petr Hájek, zakladatel The Chemistry Gallery. Program galerie má propojovat brněnskou scénu s&nbsp;umělci z&nbsp;Česka i&nbsp;zahraničí. V&nbsp;přilehlém prostoru u&nbsp;řeky se&nbsp;počítá s&nbsp;výstavami, performancemi i&nbsp;dalšími kulturními akcemi.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
&nbsp;

Rok dokončení 2026

Hrubá podlahová plocha 254 m²

Užitná plocha 228 m²

Plocha pozemku 1614 m²

Pracovníci továrny tu mívali technické zázemí, dnes se&nbsp;v&nbsp;bývalé hale setkávají umělci a&nbsp;návštěvníci. Šmeral Art Factory proměnila nevyužívanou část stále fungujícího průmyslového areálu v&nbsp;prostor věnovaný současnému umění. Architekti ze&nbsp;studia KOGAA nechali vyniknout průmyslovou minulost objektu a&nbsp;přidali k&nbsp;ní novou kulturní vrstvu.
Cesta do&nbsp;nové brněnské galerie začíná ještě před&nbsp;vstupem do&nbsp;samotné budovy. Návštěvníci přicházejí podél řeky Svitavy, míjejí legální Graffiti Wall Šmeral a&nbsp;pokračují přes&nbsp;tovární areál. Teprve potom dorazí k&nbsp;zářivě bílé budově, za&nbsp;jejímiž dveřmi se&nbsp;ot

Z tovární haly galerie u řeky

Jeden staví technologické firmy, druhý vysvětluje, kam technologie míří, třetí má za&nbsp;sebou jeden z&nbsp;největších českých globálních úspěchů ve&nbsp;virtuální realitě a&nbsp;dnes podniká v&nbsp;AI. Lubo Smid, Petr Mára a&nbsp;Jaroslav Beck vycházejí z&nbsp;jiného prostředí, spojuje je ale stejný zájem: co technologie udělají s&nbsp;byznysem, prací, zdravím, kreativitou i&nbsp;každodenním životem.<clink anchorid="1"></clink>
To všechno začali na&nbsp;začátku roku 2025 probírat ve&nbsp;společném podcastu Fantastic Future, který se&nbsp;rozhodli překlápět i&nbsp;do&nbsp;offline setkání Fantastic Future Live. A&nbsp;letos – konkrétně 16. prosince – pořádají takové offline setkání na&nbsp;steroidech: Fantastic Future Summit.
„Všichni cítíme, že se&nbsp;offline setkávání stává vzácností. Žijeme v&nbsp;digitálu, ale vidět se&nbsp;naživo, to je zkrátka úplně jiná energie a&nbsp;nefiltrovaný zážitek. Začínali jsme u&nbsp;menších eventů a&nbsp;rostli jsme. Teď se&nbsp;blíží konec druhého roku fungování našeho podcastu a&nbsp;my jsme to chtěli náležitě uzavřít a&nbsp;posunout o&nbsp;velký kus dál,“ říká Mára.
Trojice nehodlá troškařit a&nbsp;summit plánuje s&nbsp;velkými ambicemi do&nbsp;Fora Karlín. „Naše komunita je tak silná, že z&nbsp;toho společně uděláme absolutní top akci o&nbsp;budoucnosti nejen v&nbsp;Česku. Kapacita je sice obrovská, ale zájem o&nbsp;lístky nám ukazuje, že lidé jsou na&nbsp;takový formát připraveni,“ doplňuje Smid. Lineup láká na&nbsp;hosty jako Vavřinec Čermák, Martin Tolar, Dušan Šenkypl, další jména&nbsp;budou pořadatelé odkrývat postupně.
„Zveme si kapacity, které náš svět aktivně posouvají kupředu, ale na&nbsp;běžných akcích nevystupují. Návštěvníci dostanou jedno odpoledne nabité pozorností, neuvěřitelně vysokou hustotou myšlenek a&nbsp;nefiltrovanými zkušenostmi lidí, kteří už dnes určují, jak bude vypadat rok 2027. Budeme se&nbsp;bavit o&nbsp;AI a&nbsp;robotice, zdraví a&nbsp;longevity, sportu, technologiích v&nbsp;byznysu i&nbsp;kryptu,“ přibližuje chystaný program Smid.
Hosté pak nemají čekat klasické panelové diskuse a&nbsp;suché keynote prezentace. Fantastic Future Summit chce nahradit nudu živou, syrovou diskusí. „Naším hlavním cílem je šířit pozitivitu a&nbsp;optimismus v&nbsp;dobách, které mohou působit nejistě. Dnes existuje spousta technologických konferencí, které sklouzávají k&nbsp;‚doomerismu‘ a&nbsp;řeší jen hrozby. My chceme dělat pravý opak,“ dodává k&nbsp;hlavní myšlence konference Beck.
Akce je podle trojice pro&nbsp;každého, kdo má otevřenou mysl a&nbsp;chce se&nbsp;adaptovat na&nbsp;budoucnost. Návštěvníci si z&nbsp;ní mají odnést především vhled do&nbsp;toho, jak se&nbsp;s&nbsp;dnešní obrovskou rychlostí změn srovnat a&nbsp;jak nové přístupy využít k&nbsp;tomu, aby se&nbsp;jim dařilo a&nbsp;byli spokojení. Vstupenky jsou k&nbsp;zakoupení na&nbsp;portálech Ticketmaster a&nbsp;Ticketportal.

Jeden staví technologické firmy, druhý vysvětluje, kam technologie míří, třetí má za&nbsp;sebou jeden z&nbsp;největších českých globálních úspěchů ve&nbsp;virtuální realitě a&nbsp;dnes podniká v&nbsp;AI. Lubo Smid, Petr Mára a&nbsp;Jaroslav Beck vycházejí z&nbsp;jiného prostředí, spojuje je ale stejný zájem: co technologie udělají s&nbsp;byznysem, prací, zdravím, kreativitou i&nbsp;každodenním životem.<clink anchorid="1"></clink>
To všechno začali na&nbsp;začátku roku 2025 probírat ve&nbsp;společném podcastu Fantastic Future, který se&nbsp;rozhodli překlápět i&nbsp;do&nbsp;offline setkání Fantastic Future Live. A&nbsp;letos – konkrétně 16. prosince – poř

Fantastic Future Summit. Za fantastickou budoucnost

Od&nbsp;90. let je rozkročená mezi Prahou a&nbsp;Berlínem. Developerka, vydavatelka, publicistka a&nbsp;mecenáška umění Danuše Siering se&nbsp;nikdy nebála výzev, což nejspíš vedlo i&nbsp;k&nbsp;rozhodnutí se&nbsp;v&nbsp;roce 1986 odstěhovat do&nbsp;Západního Německa. V&nbsp;neznámém prostředí, obklopena jen několika málo přáteli, začala budovat nový život, aniž by tušila, jaké příležitosti jí přinese.<clink anchorid="1"></clink>
Roku 1990 začala pravidelně jezdit do&nbsp;Prahy, a&nbsp;tak se&nbsp;objevila i&nbsp;nová pracovní příležitost. Seznámila se&nbsp;s&nbsp;německým developerem, který chtěl začít stavět v&nbsp;Praze. Siering nelenila a&nbsp;připravila mu přehled pozemků, které by bylo možné rozvinout. Její zodpovědný přístup jej oslovil natolik, že jí nabídl, aby s&nbsp;ním spolupracovala. „Pověděl mi, že potřebuje někoho, kdo na&nbsp;to v&nbsp;Praze dohlédne. A&nbsp;já si řekla, že bych to mohla zkusit. Nakonec to dopadlo tak, že mi v&nbsp;roce 2008 nabídl, zda jeho podíl v&nbsp;Česku nechci odkoupit. Takhle jsem se&nbsp;stala developerkou,“ vypráví.
S&nbsp;tím, jak Danuše Siering celé roky pendlovala mezi Českem a&nbsp;Německem, cítila, že je důležité budovat vazby mezi oběma zeměmi. Po&nbsp;letech v&nbsp;developmentu navíc měla potřebu začít stavět ještě trochu jinak – z&nbsp;písmen. K&nbsp;psaní měla vždycky blízko, tak se&nbsp;rozhodla, že založí vydavatelství. Dnes se&nbsp;smíchem říká, že největší štěstí je, když&nbsp;člověk&nbsp;neví, do&nbsp;čeho se&nbsp;pouští a&nbsp;co ho vlastně čeká. „Kdyby to totiž člověk&nbsp;věděl, nikdy by do&nbsp;toho nešel.“
Nic to ale nemění na&nbsp;tom, že vybudovala vydavatelství, které úspěšně staví most mezi Prahou a&nbsp;Berlínem. V&nbsp;Black Swan Media osm let vydávali česko-německý bookmag N&amp;N, jehož cílem bylo přiblížit zahraničním čtenářům to nejzajímavější z&nbsp;Česka. Letos pro&nbsp;vydavatelství nastal jakýsi milník. Nově představuje anglickojazyčnou ročenku MagicMag from Prague, a&nbsp;nadto vydává německojazyčnou antologii významných českých spisovatelů s&nbsp;názvem Buch über Bücher. Obojí se&nbsp;představí na&nbsp;Frankfurtském knižním veletrhu v&nbsp;roce, kdy je Česko jeho čestným hostem.
„V&nbsp;redakci jsme si položili otázku, jací autoři&nbsp;by v&nbsp;knize měli být. Na&nbsp;začátku jsme měli šedesát jmen. Pak jsme se&nbsp;podívali, kolik z&nbsp;nich má překlady do&nbsp;němčiny a&nbsp;dalších jazyků, a&nbsp;vyšla nám tabulka, která nemá nic společného s&nbsp;žebříčky prodejnosti v&nbsp;Česku. Měřítkem tak nebylo, jak slavní jsou doma, ale jakou roli hrají na&nbsp;německy mluvícím knižním trhu. A&nbsp;nejde jen o&nbsp;autory. Do&nbsp;knihy jsme přidali i&nbsp;vydavatele a&nbsp;překladatele, kteří měli na&nbsp;české autory vazby,“ přibližuje Siering.
Kniha je tak reprezentací české literatury za&nbsp;posledních sto let: kromě ukázek děl v&nbsp;ní nechybějí fejetony, rozhovory, eseje, fotopříběhy, palindromy ani komiksy. Představují se&nbsp;v&nbsp;ní klasici Čapek, Nezval, Hašek či&nbsp;Seifert, ale i&nbsp;současníci jako Tomáš Halík&nbsp;či&nbsp;Radka Denemarková, prostřednictvím rozhovoru s&nbsp;vydavatelkou a&nbsp;překladatelkou Veronikou Siskou například v&nbsp;Česku méně známý a&nbsp;v&nbsp;Německu oblíbený Michal Ajvaz.
Předmluvu pro&nbsp;Buch über Bücher napsal Michael Krüger, německý spisovatel, básník, překladatel a&nbsp;dlouholetý ředitel mnichovského nakladatelství Carl Hanser Verlag. „Je to největší znalec české literatury v&nbsp;Německu, velmi respektovaný. Když&nbsp;jsem přišla k&nbsp;němu domů, žasla jsem, kolika knihami je obklopený. Něco takového jsem nikdy neviděla. Vytiskla jsem pro&nbsp;něj to, co jsme měli z&nbsp;knihy hotové, nadšeně tím&nbsp;listoval a&nbsp;pak řekl, že předmluvu moc rád napíše. Myslím, že i&nbsp;díky tomu naši&nbsp;knihu vzal první německý vydavatel,“ usmívá se&nbsp;Siering.<clink anchorid="2"></clink>

Vydavatelství Danuše Siering na konci srpna vydalo knihu Buch über Bücher, které se dostane velké pozornosti na knižním veletrhu ve Frankfurtu. Očekává se, že jej navštíví až tři sta tisíc lidí z&nbsp;celého světa. „V&nbsp;Česku o&nbsp;Frankfurtském knižním veletrhu skoro nikdo nic neví, přitom je to něco, co v&nbsp;Německu velmi rezonuje. Jde o&nbsp;největší veletrh knih na světě a&nbsp;v&nbsp;intelektuálním světě naprosto zásadní událost. Takže to, že je Česko letos čestným hostem veletrhu, je opravdu strašně vysoké vyznamenání. Moc bych si přála, aby si politici, organizace i&nbsp;společnost uvědomili, co to pro Česko znamená. Je to výkladní skříň pro naši kulturu,“ říká Siering.

Buch über Bücher

Od&nbsp;90. let je rozkročená mezi Prahou a&nbsp;Berlínem. Developerka, vydavatelka, publicistka a&nbsp;mecenáška umění Danuše Siering se&nbsp;nikdy nebála výzev, což nejspíš vedlo i&nbsp;k&nbsp;rozhodnutí se&nbsp;v&nbsp;roce 1986 odstěhovat do&nbsp;Západního Německa. V&nbsp;neznámém prostředí, obklopena jen několika málo přáteli, začala budovat nový život, aniž by tušila, jaké příležitosti jí přinese.<clink anchorid="1"></clink>
Roku 1990 začala pravidelně jezdit do&nbsp;Prahy, a&nbsp;tak se&nbsp;objevila i&nbsp;nová pracovní příležitost. Seznámila se&nbsp;s&nbsp;německým developerem, který chtěl začít stavět v&nbsp;Praze. Siering nelenila a&nbsp;připravila mu přehle

Most mezi Berlínem a Prahou. Danuše Siering

Mezi městy Wiesbaden a&nbsp;Lorch nad&nbsp;Rýnem se&nbsp;rozprostírají vinařské oblasti Rheingau a&nbsp;Nahe, při&nbsp;jejichž vyslovení se&nbsp;rozzáří oči&nbsp;zejména&nbsp;milovníkům ryzlinku. Region proslul právě pěstováním této odrůdy a&nbsp;víny, která jsou minerální, bylinná a&nbsp;v&nbsp;některých případech i&nbsp;typicky petrolejová.<clink anchorid="1"></clink>
Vyrážíme sem v&nbsp;době, kdy se&nbsp;slaví jedno významné výročí: iniciativa sdružující vinaře do&nbsp;35 let nazvaná Generation Riesling existuje už dvě dekády.
Generation Riesling vznikla především proto, aby formovala moderní image německého vína&nbsp;ve&nbsp;světě. Mladí němečtí vinaři&nbsp;se&nbsp;spojili, aby ukázali, že i&nbsp;vína&nbsp;ze&nbsp;země, která má ve&nbsp;světě gastronomie spíše konzervativní nádech, mohou být moderní, svěží a&nbsp;inovativní. Dnes je součástí iniciativy přes&nbsp;pět set vinařů.
Naší první zastávkou je vinařství Weingut Eckehart und Johannes Gröhl. Vyjíždíme z&nbsp;Mohuče a&nbsp;krajina se&nbsp;rychle mění – hned za&nbsp;městem se&nbsp;táhnou vinice, kam jen oko dohlédne. A&nbsp;protože&nbsp;Rheingau je pohoří, vlní se&nbsp;na&nbsp;kopcích.
Potkáváme se&nbsp;s&nbsp;Johannesem Gröhlem a&nbsp;jeho snoubenkou Melissou, která se&nbsp;připojila k&nbsp;rodinnému podnikání. Vinařská tradice v&nbsp;rodině sahá až&nbsp;do&nbsp;roku 1625, mladá generace má tak rozhodně na&nbsp;co navazovat. Ve&nbsp;vinařství pracuje ještě Johannesova sestra Franziska a&nbsp;jeho rodiče Eckehart a&nbsp;Angela. Rodina se&nbsp;pyšní celou řadou krásných vín, podle Johannese ale vynikají především ta z&nbsp;viničních tratí Ölberg a&nbsp;Pettenthal.
„Tyhle tratě jsou hned vedle sebe a&nbsp;vyznačují se&nbsp;podložím z&nbsp;červené břidlice a&nbsp;jílovce s&nbsp;výjimečně vysokým obsahem železa. Jde navíc o&nbsp;kombinaci, která existuje jen v&nbsp;téhle oblasti a&nbsp;nikde jinde na&nbsp;světě. Díky tomu jsou vína&nbsp;v&nbsp;chuti příjemně bylinná, některá voní jako kámen, na&nbsp;který padají kapky deště,“ popisuje Johannes. Na&nbsp;obou tratích rodina pěstuje právě ryzlink. To je odrůda, kterou má mladý vinař v&nbsp;největší oblibě. „Baví mě jeho komplexita,“ říká.
Z&nbsp;vinařství rodiny Gröhlových nás&nbsp;čeká asi desetiminutová jízda za&nbsp;rodinou Erbeldingerových. I&nbsp;tady se&nbsp;o&nbsp;vinice stará již několikátá generace: Sebastian junior a&nbsp;Theresa se&nbsp;vydali po&nbsp;stopách svých rodičů Ilke a&nbsp;Ralfa. Rodina přitom víno pěstuje od&nbsp;roku 1935. Ujímá se&nbsp;nás&nbsp;Theresa, která vypráví, že jejich vinařství je spíš menší – pouhých 35 hektarů – a&nbsp;ryze rodinné. „Při&nbsp;téhle velikosti zastaneme veškerou práci sami. A&nbsp;třeba můj bratr, ten pracoval na&nbsp;vinici už ve&nbsp;třech letech,“ směje se.
Sourozenci se&nbsp;stále více zaměřují na&nbsp;pěstování odrůd, které jsou odolné vůči&nbsp;změně klimatu, například Muscaris nebo Sauvignac. Zároveň se&nbsp;taky přizpůsobují poptávce po&nbsp;nealkoholických vínech, která zařadili do&nbsp;nabídky. „Mladá generace pije výrazně méně, to pozorujeme nejenom v&nbsp;Německu. U&nbsp;nealkoholických vín je ale důležité mít hrozny dobré kvality a&nbsp;vybírat takové, které jsou pro&nbsp;tento typ zpracování vhodné, zejména&nbsp;tedy hodně aromatické,“ přibližuje Theresa.
I&nbsp;ve&nbsp;vinařství rodiny Bretzových nás&nbsp;vítají sourozenci. Victoria a&nbsp;Valentin jsou představitelé už desáté generace. Victoria loni dokonce získala titul Mladá vinařka roku. Nová krev tak ukazuje, že ani po&nbsp;třech stech letech fungování vinařství nehodlá usnout na&nbsp;vavřínech, ale přichází s&nbsp;inovacemi, které vedou k&nbsp;ještě lepším mokům. Jde navíc ve&nbsp;stopách svých rodičů, kteří podle Victoriiných slov byli v&nbsp;regionu mezi prvními, kdo začali na&nbsp;vinicích sázet zahraniční odrůdy, jako je Cabernet Sauvignon nebo Pinot Noir.
„Před&nbsp;dvěma roky jsme tu navíc otevřeli vinný bar. Bylo nám líto, že v&nbsp;největším vinařském regionu v&nbsp;Německu žádný není. Také jsme vnímali, že lidé chtějí stále více chodit na&nbsp;prohlídky a&nbsp;degustace přímo do&nbsp;vinařství. Hlavně pro&nbsp;mladou generaci je tohle způsob, jak jim vína&nbsp;více přiblížit. Ukázalo se, že to byl dobrý krok,“ říká Victoria.
Mírně zvlněný terén necháváme za&nbsp;sebou a&nbsp;přesouváme se&nbsp;do&nbsp;oblasti, která nás&nbsp;vítá mnohem strmějšími kopci: Nahe. Zdejší půdní situace je ještě o&nbsp;poznání rozmanitější než ta v&nbsp;Rheingau. Sopečné erupce se&nbsp;tady totiž v&nbsp;hluboké minulosti postaraly o&nbsp;to, že se&nbsp;na&nbsp;nějakých 4100 hektarech střídá neuvěřitelných 180 druhů podloží: štěrk, červený pískovec, spraš, fylit, porfyr, jílovitá břidlice, červená břidlice, kvarcit a&nbsp;další.
„To je v&nbsp;rámci Evropy naprosto unikátní. Před&nbsp;miliony lety tady všude bylo moře, země se&nbsp;tu tříštila, sopky soptily. Byla to hodně aktivní oblast, díky čemuž jsou tu dnes perfektní podmínky pro&nbsp;pěstování ryzlinku, ale třeba i&nbsp;pinotu,“ vypráví nám Johannes Forster, který vinařství nesoucí jméno jeho rodiny převzal po&nbsp;rodičích před&nbsp;třinácti lety. Procházíme se&nbsp;mezi řádky vinic, které jsou zasazené ve&nbsp;skutečně strmém terénu. Na&nbsp;některých místech jsou krásně vidět sedimenty, které zdejší půdu tvoří.
Právě tahle rozmanitost je pro&nbsp;vinařství Forster zásadní. Vína&nbsp;zde po&nbsp;sklizni rozdělují podle typu podloží a&nbsp;specializují se&nbsp;na&nbsp;takzvaná půdní vína. Zkoušíme tak, jaký je rozdíl mezi ryzlinkem vypěstovaným na&nbsp;červené břidlici a&nbsp;na&nbsp;štěrku. Stručně řečeno: máte pocit, že pijete úplně jinou odrůdu. Břidlicové podloží ve&nbsp;víně zvýrazní spíš opulentní tóny a&nbsp;byliny, víno ze&nbsp;štěrkového podloží chutná lehce, trochu slaně a&nbsp;velmi svěže. Přitom jde o&nbsp;hrozny, které rostly prakticky vedle sebe.
Stejně jako všechna vinařství, která jsme zatím navštívili, funguje i&nbsp;Forster v&nbsp;bio režimu. Johannes ale říká, že právě jeho tatínek byl jeden z&nbsp;prvních, kdo do&nbsp;moderního způsobu hospodaření naskočil. „Před&nbsp;třiceti lety byl průkopník. Bylo hodně nezvyklé, aby měl někdo ve&nbsp;vinicích byliny,“ směje se.
Na&nbsp;ještě vyšší úroveň tenhle přístup posunuli ve&nbsp;vinařství Baumberger ve&nbsp;vesnici Mandel, kam vyrážíme záhy. Tady nově nastupující generace, Carl a&nbsp;Pauline Baumbergerovi, udělala asi nejradikálnější změnu, ve&nbsp;které ji ale rodiče podpořili.
„Naše vinařství bylo založeno už v&nbsp;roce 1855 a&nbsp;my jsme šestá generace. Naši&nbsp;rodiče přešli do&nbsp;bio režimu, ale já a&nbsp;sestra jsme se&nbsp;rozhodli, že tomu dáme ještě twist, a&nbsp;vytvořili jsme odnož naturálních vín Glow Glow. Chtěli jsme dělat vína&nbsp;tak, že nebudeme nic přidávat, ale ani nebudeme nic brát. Tak abychom v&nbsp;lahvi zachytili pravou podstatu hroznů. Táta nám na&nbsp;začátku řekl, že mu to přijde zajímavé, ale není si jistý, jestli to máme dělat právě tady. Nakonec jsme si nový přístup prosadili a&nbsp;rodiče nás&nbsp;v&nbsp;něm hodně podporují,“ přibližuje Carl.
Kromě toho, že hrozny pěstují v&nbsp;bio režimu, nepřidávají do&nbsp;vína&nbsp;síru v&nbsp;žádné fázi výroby, nechávají jej spontánně kvasit, nečiří jej ani nefiltrují. „Chtěli jsem zjistit, jak chutnají klasické německé odrůdy v&nbsp;naturálním stylu. Dnes bychom řekli, že naše vína&nbsp;jsou velmi upřímná,“ říká Pauline.
Na&nbsp;závěr se&nbsp;procházíme po&nbsp;vinicích v&nbsp;ostrých svazích, z&nbsp;nichž je výhled na&nbsp;malebnou vesnici Mandel. Sourozenci nemluví jen o&nbsp;vínech, ale také o&nbsp;svém zapojení do&nbsp;Generation Riesling. „Baví nás, že v&nbsp;iniciativě nejde o&nbsp;soutěžení. Sdílíme znalosti a&nbsp;zkušenosti, učíme se&nbsp;od&nbsp;sebe. Každý dělá věci jinak, každý má jiný styl, ale dohromady tvoříme to, jak bude německé víno vypadat v&nbsp;budoucnosti,“ míní. A&nbsp;po&nbsp;pár dnech v&nbsp;regionu ryzlinku lze s&nbsp;klidem říct, že budoucnost německých vín v&nbsp;rukách pokračující generace je velmi slibná.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

Mezi městy Wiesbaden a&nbsp;Lorch nad&nbsp;Rýnem se&nbsp;rozprostírají vinařské oblasti Rheingau a&nbsp;Nahe, při&nbsp;jejichž vyslovení se&nbsp;rozzáří oči&nbsp;zejména&nbsp;milovníkům ryzlinku. Region proslul právě pěstováním této odrůdy a&nbsp;víny, která jsou minerální, bylinná a&nbsp;v&nbsp;některých případech i&nbsp;typicky petrolejová.<clink anchorid="1"></clink>
Vyrážíme sem v&nbsp;době, kdy se&nbsp;slaví jedno významné výročí: iniciativa sdružující vinaře do&nbsp;35 let nazvaná Generation Riesling existuje už dvě dekády.
Generation Riesling vznikla především proto, aby formovala moderní image německého vína&nbsp;ve&nbsp;světě. Mladí němeč

Ryzlinková generace nad Rýnem

Jedu výtahem do&nbsp;šestého patra vinohradského činžáku&nbsp;a&nbsp;přemýšlím, jaký odtamtud bude výhled. A&nbsp;nezklamu se. „Když&nbsp;je hezky, je vidět i&nbsp;Milešovka,“ říká cellistka Terezie Kovalová. Po&nbsp;zkušenostech s&nbsp;psychedeliky aktuálně zvažuje, že bude svou hrou doprovázet skupinová sezení.
Interiér podkrovního bytu připomíná malou galerii. Dívám se&nbsp;na&nbsp;print Salvadora Dalího podepsaný samotným autorem, a&nbsp;když&nbsp;zakloním hlavu, na&nbsp;stropě mě zaujme olejomalba od&nbsp;návrháře Martina Kohouta. Uměním je protkaná i&nbsp;kuchyň, kde mi hudebnice připravuje kávu. Zeď zdobí graffiti nápis „Spirituální kapitalistický hédonismus“ – heslo, podle kterého se&nbsp;Tereza s&nbsp;manželem Vítězslavem Bečkou snaží žít. Jde vlastně o&nbsp;vyváženou kombinaci péče o&nbsp;vlastní duši, adekvátního ohodnocení vlastního času a&nbsp;prostoru pro&nbsp;požitky. Cestou k&nbsp;této harmonii ale Kovalová musela přepsat řadu zažitých vzorců. Patří k&nbsp;nim i&nbsp;„nepsaná dohoda“ – téma, na&nbsp;které narážíme u&nbsp;prvních kofeinových doušků. „Když&nbsp;někomu věříte a&nbsp;milujete ho, podvědomě přijímáte i&nbsp;jeho světonázor. Často tak fungují děti. I&nbsp;v&nbsp;dospělosti přejímají myšlenky, které do&nbsp;nich promítli jejich rodiče,“ popisuje osobně vypozorovaný mechanismus.
Když&nbsp;se&nbsp;vrátíme v&nbsp;čase a&nbsp;otevřeme dveře ostravského pokoje, osmiletá Terezie tady trénuje na&nbsp;cello. U&nbsp;dcery rodičů se&nbsp;silně uměleckým zázemím se&nbsp;od&nbsp;útlého věku&nbsp;projevovala muzikálnost. V&nbsp;pěti letech začala se&nbsp;zpěvem a&nbsp;klavírem, když&nbsp;ale nepostupovala tak rychle, jak by vzhledem ke&nbsp;svému nadání měla, maminka, hudebnice a&nbsp;ředitelka základní umělecké školy, ji dala na&nbsp;violoncello. „První rok jsem to upřímně nenáviděla. Trvá, než se&nbsp;dítě naučí správně tahat smyčcem – každá ruka dělá něco jiného. A&nbsp;do&nbsp;toho máma, která to celé kontroluje. A&nbsp;já nevím, jestli ji mám vnímat jako rodiče, učitelku, nebo ředitelku. Byla jsem zmatená,“ popisuje Kovalová.
V&nbsp;dětství často ležela nemocná doma, a&nbsp;když&nbsp;už byla ve&nbsp;škole, těžko navazovala kontakt s&nbsp;vrstevníky. „Jediné spojení s&nbsp;vnějším světem bylo, že hraju na&nbsp;nástroj, který všem připadá divný,“ vzpomíná s&nbsp;lehkou hořkostí. Hned další rok už ale vyhrála celostátní soutěž a&nbsp;o&nbsp;pár let později obstála v&nbsp;konkurzu do&nbsp;filharmonie. Vnitřní přetlak byl ale natolik silný, že chtěla s&nbsp;hraním skončit. V&nbsp;pubertě jí navíc lékaři&nbsp;diagnostikovali Scheuermannovu chorobu spojenou s&nbsp;chronickou bolestí zad. Rodiče jí v&nbsp;té době koupili mistrovský nástroj, který má dodnes. Jeho hodnota se&nbsp;za&nbsp;tu dobu zdvojnásobila – z&nbsp;půl milionu na&nbsp;milion korun. Odhodlání pokračovat ale leželo jinde. Přesvědčily ji pocity při&nbsp;samotném hraní. „Nic jiného v&nbsp;rámci života se&nbsp;mnou nedělá to, co dokáže hudba.“
Po&nbsp;maturitě na&nbsp;konzervatoři&nbsp;se&nbsp;přestěhovala do&nbsp;Prahy, kde začala při&nbsp;studiu na&nbsp;HAMU hrát v&nbsp;několika kapelách. A&nbsp;na&nbsp;více než deset let propadla silnému workoholismu. „Neměla jsem žádnou sebehodnotu,“ popisuje tehdejší stav. Pocit, že za&nbsp;něco stojí, jí dávala práce. Přes&nbsp;den byla ve&nbsp;škole nebo na&nbsp;zkoušce s&nbsp;kapelou, večer koncertovala – až&nbsp;do&nbsp;rána. Během týdne navštívila s&nbsp;multimediální show Vivaldianno i&nbsp;několik kontinentů.
Až&nbsp;během pandemie, kdy zároveň prožívala krizi v&nbsp;prvním manželství, si uvědomila, že čelí vyhoření. Po&nbsp;hořké zkušenosti z&nbsp;dospívání, kdy její psychiatrička část informací ze&nbsp;sezení prozradila rodičům, se&nbsp;Kovalová rozhodla znovu se&nbsp;otevřít terapii. „Byla jsem ale netrpělivá, chtěla jsem řešit vše naráz.“ Když&nbsp;byla teprve na&nbsp;začátku klasické terapie, začala se&nbsp;zajímat o&nbsp;další možnosti včetně psychedelik. „Tak jsem narazila na&nbsp;kliniku Psyon, kde mě ale nemohli vzít, protože&nbsp;jsem v&nbsp;té době nesplňovala základní vstupní podmínku, tedy selhání předchozí farmakoterapie nebo psychoterapie,“ popisuje Kovalová.
Vyjela proto do&nbsp;zahraničí, kde absolvovala terapii na&nbsp;bázi psilocybinu. A&nbsp;jak na&nbsp;ni látka, která je u&nbsp;nás&nbsp;v&nbsp;rámci asistované terapie legální až&nbsp;od&nbsp;letošního ledna, působila? „Ta první sezení byla úplný úlet. Začala jsem skutečně vnímat svoje emoce. Roky jsem to mentálně táhla s&nbsp;tím, že jsem v&nbsp;přítomném okamžiku vlastně nebyla.“ Silný zážitek měla také z&nbsp;kombinace playlistu s&nbsp;živou hudbou. „Inspirovalo mě to k&nbsp;tomu, že bych sezení mohla doprovázet hrou na&nbsp;cello,“ říká Kovalová, která je aktuálně v&nbsp;mezinárodním terapeutickém výcviku. Na&nbsp;kurzy v&nbsp;angličtině jezdí do&nbsp;Itálie.
Terapie na&nbsp;bázi psychedelik může pomoct změnit zažité vzorce, což umělkyně popisuje jako „restart“. Součástí procesu může být také náhled do&nbsp;podvědomí, vyvolání zapomenutých vzpomínek nebo upozornění na&nbsp;nenaplněné potřeby. „Lidé mají strach ze&nbsp;ztráty kontroly, což je přirozené,“ upozorňuje Kovalová, která se&nbsp;touto cestou zbavila letité sociální úzkosti a&nbsp;svou bolest dokázala oddělit od&nbsp;sebe samé. „Když&nbsp;je mi dobře, umím si to užít, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;to zhorší, řeknu si: Aha, teď je čas se&nbsp;zastavit. Dřív&nbsp;bych tyhle situace přejela jako parní vlak,“ naráží na&nbsp;svůj dřívější kolaps. Zároveň se&nbsp;naučila říkat ne – hudební zakázky si dnes pečlivě vybírá.

Jedu výtahem do&nbsp;šestého patra vinohradského činžáku&nbsp;a&nbsp;přemýšlím, jaký odtamtud bude výhled. A&nbsp;nezklamu se. „Když&nbsp;je hezky, je vidět i&nbsp;Milešovka,“ říká cellistka Terezie Kovalová. Po&nbsp;zkušenostech s&nbsp;psychedeliky aktuálně zvažuje, že bude svou hrou doprovázet skupinová sezení.
Interiér podkrovního bytu připomíná malou galerii. Dívám se&nbsp;na&nbsp;print Salvadora Dalího podepsaný samotným autorem, a&nbsp;když&nbsp;zakloním hlavu, na&nbsp;stropě mě zaujme olejomalba od&nbsp;návrháře Martina Kohouta. Uměním je protkaná i&nbsp;kuchyň, kde mi hudebnice připravuje kávu. Zeď zdobí graffiti nápis „Spirituální kapitalistický hédonismus“ –