Hrot 2024 06

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

<clink anchorid="1"></clink>
Miliarda a&nbsp;půl. Tahle astronomická suma v&nbsp;korunách před&nbsp;čtyřmi lety zazářila na&nbsp;českém filantropickém nebi, když&nbsp;manželé Ondřej a&nbsp;Katarína&nbsp;Vlčkovi oznámili, že ji vloží do&nbsp;charitativní nadace. Na&nbsp;začátku byl obrovský úspěch české antivirové firmy Avast a&nbsp;vstup na&nbsp;londýnskou burzu. To bylo klíčové. Jmění jejího tehdejšího šéfa Ondřeje Vlčka a&nbsp;jeho manželky Kataríny se&nbsp;vyšplhalo přes&nbsp;čtyři&nbsp;miliardy korun a&nbsp;přibyli na&nbsp;seznam nejbohatších Čechů. Co se&nbsp;s&nbsp;jejich penězi děje? Na&nbsp;to i&nbsp;další věci se&nbsp;jich ptal Pavel Štrunc.
Z&nbsp;rušné čtyřproudé silnice se&nbsp;sem nenese téměř žádný hluk. Odbočím&nbsp;a&nbsp;zastavím u&nbsp;stavení, které je obehnáno lešením. Až&nbsp;když&nbsp;člověk&nbsp;projde branou usedlosti Cibulka v&nbsp;pražských Košířích, plně porozumí rozsahu a&nbsp;výzvám, které areál poskytuje. Chvilku se&nbsp;procházíme po&nbsp;stavbě. Po&nbsp;pozemku, kde se&nbsp;budou nabízet služby, jejichž existenci chce mnoho z&nbsp;nás&nbsp;vytěsnit nebo si je nikdy nepřipustit.
Zhruba třetina vkladu do&nbsp;nadace má sloužit na&nbsp;obnovu Cibulky a&nbsp;centrum paliativní péče pro&nbsp;malé pacienty a&nbsp;zázemí pro&nbsp;jejich rodiče, aby si tu mohli odpočinout od&nbsp;náročné péče – a&nbsp;v&nbsp;některých případech být blízko dětem na&nbsp;jejich poslední cestě. Až&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;roce 2026 stavbu podaří dokončit, bude Cibulka místem, kde se&nbsp;běžný život potká s&nbsp;tím, který provázejí vážné starosti. Nové centrum vzniká i&nbsp;díky covidu, ale k&nbsp;tomu se&nbsp;dostaneme. Platí, že všechno zlé je k&nbsp;něčemu dobré.
Uprostřed stavby si povídám s&nbsp;Katarínou a&nbsp;Ondřejem Vlčkovými. Chtějí, aby se&nbsp;Česko stalo světovou špičkou v&nbsp;dětské paliativní péči.
Nad&nbsp;smysluplným využitím svého nemalého majetku dlouho neváhali. Založili Nadaci rodiny Vlčkových, která je zatím jejich nevětší filantropickou aktivitou. Ptám se&nbsp;na&nbsp;důvod pro&nbsp;tak velkorysou částku. Protože&nbsp;jim to dávalo smysl, odpoví a&nbsp;oba se&nbsp;na&nbsp;mě dívají s&nbsp;výrazem: Co jako ještě čekáte za&nbsp;odpověď? Už dříve&nbsp;se&nbsp;nechali slyšet, že se&nbsp;jim podařilo vydělat víc peněz, než budou potřebovat. Takže&nbsp;tady by tento text mohl klidně skončit, protože&nbsp;není co dodat.
Procházíme se&nbsp;po&nbsp;stavbě. Z&nbsp;lešení si nás&nbsp;zvědavě prohlížejí dělníci, pak se&nbsp;dají do&nbsp;srážení omítky. Přesouváme se&nbsp;do&nbsp;společenské budovy, která je již opravená, její součástí bude i&nbsp;kavárna. Prolínání světů – toho, jehož čas běží normálně, a&nbsp;toho, jehož čas běží rychleji, než by si mnozí přáli. A&nbsp;taky nebýt v&nbsp;těžké chvíli někde na&nbsp;periferii a&nbsp;sám, to jsou přání obou manželů.<clink anchorid="4"></clink>
Ondřej a&nbsp;Katarína&nbsp;Vlčkovi rádi chodí a&nbsp;rádi chodí spolu, byť ne výlučně, ale to vysvětlím později. Ale právě jejich záliba v&nbsp;chůzi stála na&nbsp;začátku příběhu Cibulka. Záliba a&nbsp;jeden zákaz, upozorňuje Ondřej Vlček. „Ministr zdravotnictví během pandemie vydal zákaz opouštět okres, takže&nbsp;my, zvyklí trávit všechny víkendy v&nbsp;lese někde za&nbsp;Prahou, jsme najednou trávili víkendy v&nbsp;městských parcích. Jednou jsme přišli sem, byl tu nádherný park – a&nbsp;naprosto zdevastovaná budova.“ Do&nbsp;řeči&nbsp;mu s&nbsp;úsměvem vstupuje Katarína: „Ty jsi ten barák&nbsp;viděl dřív, protože&nbsp;děláš delší kroky. Měla jsem pocit, že jsi hned začal přemýšlet, zda by se&nbsp;nedal nějak využít. A&nbsp;ptal ses mě, jestli třeba na&nbsp;dětský hospic nebo spíš na&nbsp;něco pro&nbsp;seniory. Ta otázka mě překvapila a&nbsp;potěšila.“
Vybavím si ten moment, kdy jsem v&nbsp;této klidné pražské čtvrti stál na&nbsp;prahu Cibulky, usedlosti s&nbsp;historií sahající do&nbsp;14. století. Je to impozantní stavba. Nejde jen o&nbsp;její opravu, nejlépe v&nbsp;souladu s&nbsp;láskou k&nbsp;řemeslu, materiálům a&nbsp;detailům. Budova se&nbsp;bude muset také rozšířit. Každá rekonstrukce má přitom dvě fáze, které lze oddělit vjemy. Pach, když&nbsp;se&nbsp;bourá – vlhkost, prach, zatuchlina. Pak přichází fáze&nbsp;naděje – to když&nbsp;se&nbsp;na&nbsp;stavbu přiveze míchačka a&nbsp;dělníci nanášejí maltu. To je osvobozující, nebourá se, něco vzniká. Když&nbsp;se&nbsp;rozhlédnu po&nbsp;pozemku, obou fází je tu ještě spousta.
Nevzali jste si velké sousto? napadá mě. „Říkali jsme si, že to bude třikrát dražší a&nbsp;bude to trvat dvakrát déle, než kdybychom to postavili na&nbsp;zelené louce,“ přiznává Ondřej Vlček. „U&nbsp;hospiců nebo podobných zařízení pro&nbsp;děti je hodně důležité, že se&nbsp;nacházejí v&nbsp;zástavbě a&nbsp;mezi lidmi. Pokud je to někde na&nbsp;poli, úplně izolované, zdaleka to neplní svou funkci. Protože&nbsp;jedna z&nbsp;důležitých rolí, kterou takové zařízení má, je narušení izolace, ve&nbsp;které tyto rodiny žijí. Takže&nbsp;pokud tady vytvoříme místo, kam chodí zdraví lidé, zdravé rodiny, chodí sem na&nbsp;zmrzlinu a&nbsp;na&nbsp;kafe – a&nbsp;vedle toho je hospic, což není jen místo, kde se&nbsp;umírá, ale i&nbsp;místo, kde se&nbsp;odpočívá během náročné péče, tak budeme moc rádi a&nbsp;máme pocit, že to prospěje všem.“
Sedíme v&nbsp;místnosti, která je součástí zázemí, v&nbsp;budově, kde bude právě zmiňovaná kavárna. Zdobí ji velké plakáty s&nbsp;vizualizacemi celého areálu. Do&nbsp;projektu se&nbsp;přihlásilo skoro padesát architektonických studií, s&nbsp;výběrem pomáhali i&nbsp;lidé ze&nbsp;sociálního a&nbsp;zdravotního sektoru. „Ten barák&nbsp;plní tři&nbsp;hlavní role,“ popisuje Ondřej Vlček. „Ta první je takzvaná respitní péče. A&nbsp;ta spočívá v&nbsp;tom, že rodiny, které se&nbsp;neustále starají o&nbsp;nemocné dítě, nemají moc oddechu, což je problém, protože&nbsp;každý z&nbsp;nás&nbsp;ho potřebuje. Oni třeba vstávají desetkrát za&nbsp;noc k&nbsp;dítěti, plus je v&nbsp;rodině často i&nbsp;zdravý sourozenec, kterému je taky potřeba se&nbsp;věnovat. Jsou to opravdu složité situace, kdy si rodiče nemají možnost odpočinout. A&nbsp;ten respit slouží k&nbsp;tomu, aby tady pro&nbsp;nemocné děti bylo bezpečné prostředí, ve&nbsp;kterém mohou zůstat. Buď&nbsp;tady s&nbsp;ním rodiče nebo sourozenci můžou být, ale ze&nbsp;zkušeností ze&nbsp;zahraničí víme, že ve&nbsp;valné většině případů odjíždějí pryč.“
Druhý úkol Cibulky přichází v&nbsp;momentě, kdy pro&nbsp;rodinu přijde první špatná zpráva, následuje první hospitalizace, první léčba, rodina se&nbsp;dostává z&nbsp;šoku a&nbsp;začíná řešit praktické záležitosti spojené s&nbsp;péčí. A&nbsp;ne vždy je na&nbsp;ni připravena. „Rodina tady může strávit ještě nějaký čas potřebný k&nbsp;tomu, aby se&nbsp;naučili všechny úkony, které s&nbsp;péčí v&nbsp;nové situaci souvisejí,“ vysvětluje Katarína&nbsp;Vlčková. V&nbsp;nemocnici jim to samozřejmě ukážou, ale je jiná situace, když&nbsp;máte za&nbsp;zády sestřičku&nbsp;– a&nbsp;jiná, když&nbsp;jste doma a&nbsp;musíte to dělat sami. Takže&nbsp;Cibulka nabídne takové překlenovací období,“ popisuje Katarína&nbsp;Vlčková.
Třetí poslání Cibulky je to nejsmutnější: má sloužit jako místo, kde rodiny se&nbsp;svými umírajícími dětmi můžou strávit poslední chvíle jejich života, pokud to z&nbsp;nějakého důvodu není možné doma. Ale počet těchto případů klesá a&nbsp;to vnáší do&nbsp;našeho povídání velkou naději a&nbsp;důvěru. Ve&nbsp;schopnosti lékařů, ve&nbsp;vědu, v&nbsp;pokrok. Pokud si někdy říkáte, kde ten pokrok je, tak vězte, že třeba právě tady – v&nbsp;léčbě malých pacientů, zejména&nbsp;s&nbsp;onkologickým onemocněním. Podle Ondřeje Vlčka má už jen malá část případů špatný konec. „Zahraniční zkušenosti ukazují, že v&nbsp;zařízeních podobného druhu je to typicky méně než deset procent dětí v&nbsp;závěrečné fázi života. Děti se&nbsp;dnes, díky pokrokům a&nbsp;obrovským inovacím v&nbsp;medicíně, u&nbsp;většiny nevyléčitelných onemocnění dožívají dospělosti. Takže&nbsp;terminálně nemocných dětí je dnes výrazně méně, než tomu bylo v&nbsp;minulosti.“
Přemýšlím, co vede člověka k&nbsp;tomu, že svůj profesní život zasvětí péči&nbsp;o&nbsp;ty, jimž se&nbsp;čas kvůli zákeřné nemoci krátí rychleji než ostatním. Téměř vždy je tam nějaká osobní zkušenost – tu bližší, tu vzdálenější. Katarína&nbsp;Vlčková si svůj obor vybrala už na&nbsp;medicíně, s&nbsp;praxí začínala v&nbsp;berounské LDN, později s&nbsp;manželem vybudovali svou první dobročinnou organizaci Zlatá rybka, která splnila přes&nbsp;tisíc přání vážně nemocným dětem – a&nbsp;plní další. V&nbsp;současnosti je Katarína&nbsp;primářkou v&nbsp;mobilním hospici Cesta domů.<clink anchorid="3"></clink>
S&nbsp;Ondřejem pochopili, že obor má potenciál i&nbsp;řadu lidí, kteří se&nbsp;mu chtějí věnovat. Ale stále není rozšířený tak, jak by měl: chybí peníze&nbsp;a&nbsp;vzdělávání. „Vnímám to čím dál víc, že v&nbsp;České republice je obrovský potenciál pro&nbsp;tuto péči, že tady jsou lidé, kteří v&nbsp;tom vidí smysl, mají obrovské nadšení, nasazení, erudici, vůli se&nbsp;rozvíjet. Lidé, kteří můžou rodinám výrazně zlepšit kvalitu života. Ale mnozí z&nbsp;nich nemají dostatečnou podporu, a&nbsp;tak je skvělé, když&nbsp;jim naše nadace může pomoci.“
Musím přiznat, že rostoucí zájem o&nbsp;domácí péči&nbsp;je znatelný i&nbsp;vizuálně. Když&nbsp;je člověk&nbsp;uvězněný v&nbsp;pražské dopravě a&nbsp;má čas zkoumat, co se&nbsp;kolem něj děje, všimne si, že znatelně přibylo aut s&nbsp;nápisy „domácí sestra“ nebo „domácí péče“.
„Cibulka je jen malá část toho, co si nadace dala za&nbsp;cíl vybudovat. Jsou tam ještě další pilíře, které podporujeme. Jedním z&nbsp;nich je právě vzdělávání, nejenom zdravotníků. Dobrá paliativní péče není výhradně zdravotnická služba, je to vlastně péče o&nbsp;kvalitu života, takže&nbsp;tam doktor a&nbsp;sestra nestačí. Je zapotřebí i&nbsp;sociální pracovník, psycholog, kaplan, fyzioterapeut a&nbsp;další podpora,“ vyjmenovává Katarína&nbsp;Vlčková.
„Snažíme se&nbsp;podpořit to, aby vznikaly paliativní obory na&nbsp;univerzitách, na&nbsp;vyšších odborných školách pro&nbsp;sestřičky, sociální pracovníky, pro&nbsp;ty, kteří poskytují psychologickou podporu. Aby se&nbsp;studenti s&nbsp;tématem paliativní péče setkali nejen na&nbsp;úrovni postgraduálního vzdělávání, ale i&nbsp;pregraduálně, prostě aby se&nbsp;obor dál posouval. Tahle část je hodně vázaná na&nbsp;zahraničí, snažíme se&nbsp;sem dostávat odborníky, profesory a&nbsp;lidi z&nbsp;akademické sféry. Jde hlavně o&nbsp;lidi z&nbsp;anglofonních zemí. Třeba Británie má podobných Cibulek čtyřicet sedm, tudíž je kde se&nbsp;učit. Na&nbsp;jaře jsme tady měli profesory z&nbsp;amerického Stanfordu, z&nbsp;Harvardu nebo z&nbsp;londýnské King’s&nbsp;College,“ popisuje Ondřej Vlček.
Peníze&nbsp;jsou vždy až&nbsp;na&nbsp;prvním místě, říká se&nbsp;často s&nbsp;jistou dávkou cynismu. Ale otázky mířící na&nbsp;cenu, na&nbsp;to, jak budou rodiny moci pobyt na&nbsp;Cibulce financovat, jsou namístě. Budou si moci asistenci s&nbsp;důstojným odchodem pro&nbsp;své blízké dovolit z&nbsp;veřejného pojištění? Tady se&nbsp;v&nbsp;našem povídání dostáváme k&nbsp;hranici, jejíž překročení nás&nbsp;dostane do&nbsp;politické sféry. Vše záleží na&nbsp;nařízeních, vyhláškách, zákonech a&nbsp;jejich nutné změně či&nbsp;úpravě, aby podobných, komplexních center, jako bude Cibulka, existovalo v&nbsp;Česku víc.
Manželé Vlčkovi popisují jeden z&nbsp;mnoha hlavolamů, který musejí kvůli nepružné legislativě řešit: buď&nbsp;máte dům registrovaný jako zdravotnické zařízení, a&nbsp;pak tam vlastně nemůžete přijmout nikoho ze&nbsp;sociální indikace, nebo to není zdravotnické zařízení, ovšem pak tam nelze provádět ani ty nejzákladnější zdravotnické úkony. Hospic ale z&nbsp;logiky věci potřebuje od&nbsp;obojího trochu. Navíc konkrétně v&nbsp;objektu na&nbsp;Cibulce existují další omezení – ve&nbsp;starých budovách by například rozměry chodeb neumožnily, aby se&nbsp;v&nbsp;nich vytočily dvě postele proti sobě. I&nbsp;proto na&nbsp;Cibulce vyroste vedle staré usedlosti nová budova, vlastně moderní zdravotnické zařízení. „Jako nadace potřebujeme pro&nbsp;Cibulku legislativní změnu. Je potřeba upravit systém, aby měli všichni dostupný potřebný typ péče. Tu nemáme ambici definovat my, spoléháme v&nbsp;tomto na&nbsp;příslušné odborné společnosti,“ přemýšlí Ondřej Vlček.
„Naší prioritou a&nbsp;velkým cílem je, aby služba byla dostupná pro&nbsp;každého,“ přeje si Katarína. „Rozhodně není naším záměrem postavit tu nějaké drahé sanatorium, které si může dovolit jen privilegovaná skupina obyvatelstva. Chceme být naopak dostupní všem potřebným rodinám. A&nbsp;zároveň potřebujeme efektivní komunikaci, aby daná cílová skupina o&nbsp;takovém zařízení věděla. Tato osvěta bude spoléhat zejména&nbsp;na&nbsp;lékaře.“<clink anchorid="2"></clink>
Připravit se&nbsp;na&nbsp;rozhovor o&nbsp;smutku je složité. Vnitřně se&nbsp;tématu bráním. Zažil jsem oba typy odchodů, postupný, kdy vidíte, jak se&nbsp;lidský cyklus uzavírá a&nbsp;dospělý má potřeby jako kojenec, i&nbsp;ten náhlý, kdy se&nbsp;ve&nbsp;vás&nbsp;všechno na&nbsp;chvíli zastaví. Nikdy jsem nerozklíčoval, který z&nbsp;nich je lepší. Jedno vím: jsem velmi rezervovaný k&nbsp;tomu, když&nbsp;se&nbsp;říká, že i&nbsp;loučení může být krásné.
Katarína&nbsp;Vlčková ale nabízí zajímavý pohled třetí osoby, která nepatří do&nbsp;rodiny, přesto mnohdy naváže s&nbsp;jejími členy silné pouto. „Netvrdím, že je odchod pro&nbsp;každého krásný proces. Ale setkávám se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;v&nbsp;Cestě domů, že když&nbsp;lidé měli a&nbsp;pocítili dostatečnou podporu, často nám píší a&nbsp;v&nbsp;dopise nebo e-mailu děkují. Něco ve&nbsp;smyslu: ‚Nikdy jsem si nemyslel, jaký může být ten čas, byť v&nbsp;závěru života, ty poslední dny s&nbsp;maminkou byly naplněné a&nbsp;krásné.‘ Je pravda, že to je nepřenositelné, že pozůstalý to nemůže sdílet s&nbsp;kýmkoliv. Kamarádce u&nbsp;kafe prostě nevysvětlíte, že ‚závěr manželova života byl krásný‘, protože&nbsp;jste byli do&nbsp;poslední chvíle spolu a&nbsp;máte jistotu, že se&nbsp;netrápil. Během procesu loučení si lidé mnohdy řeknou něco, co si třeba třicet let neřekli, a&nbsp;být toho svědkem je pro&nbsp;mě hodně silné. Jsou momenty, a&nbsp;je jich poměrně dost, kdy nám pozůstalí říkají, že když&nbsp;zjistili, že je maminka v&nbsp;závěru života, a&nbsp;brali si ji domů, neuměli si představit, jak to celé bude vypadat, a&nbsp;strašně se&nbsp;toho báli. A&nbsp;že i&nbsp;díky podpoře týmu domácího hospice to krůček po&nbsp;krůčku&nbsp;zvládli a&nbsp;mohli s&nbsp;ní být do&nbsp;poslední chvíle doma.“
Musí to být nápor, běží mi hlavou. Není to veselé téma, jde pořád o&nbsp;člověka, o&nbsp;vážné nemoci a&nbsp;odchody z&nbsp;tohoto světa. Nevím, zda bych zvládl být těmi osudy neustále obklopený. Asi bych na&nbsp;ně myslel i&nbsp;mimo pracovní dobu. Vlastně by pro&nbsp;mě v&nbsp;tomto ohledu žádná pracovní doba neexistovala. Přesto – nebo právě proto – je potřeba načerpat síly. Vracím se&nbsp;do&nbsp;momentu, kdy Katarína&nbsp;na&nbsp;oko vytkla Ondřejovi, že Cibulku viděl dřív, protože&nbsp;dělá delší kroky.
„Cesty vznikají chůzí,“ říkal Franz Kafka. V&nbsp;tom případě musí být Česko jejich kroky protkané. Manželé totiž rádi odpočívají pěšími výlety do&nbsp;přírody. „Pro&nbsp;mě je to ta největší relaxace,“ říká Ondřej. „Rád chodím i&nbsp;sám, je to pro&nbsp;mě prostor, kde si věci můžu&nbsp;pořádně promyslet.“ Katarína&nbsp;si čistí hlavu jinak: „Já se&nbsp;od&nbsp;pacientů neumím úplně odpoutat, takže&nbsp;já potřebuji zaměstnat hlavu, aby se&nbsp;mi to povedlo. Pro&nbsp;mě je nejlepší spánek. A&nbsp;úplně vypnu, když&nbsp;třeba letíme někam hodně daleko, musí tam být ten ‚předěl‘, třeba právě v&nbsp; letadle a&nbsp;ideálně s&nbsp;časovým posunem. A&nbsp;musím vypnout počítač. Jakmile ho dva dny nezapnu, jsem odpojená.“
Pokud půjde vše podle plánu, areál na&nbsp;Cibulce se&nbsp;otevře koncem roku 2026. Nabídne své brány klientům, i&nbsp;těm, kteří jen půjdou kolem a&nbsp;ze&nbsp;zvědavosti nahlédnou dovnitř. Bude to ještě vyžadovat spoustu péče obou manželů, přemýšlím nahlas. Slovo si bere Katarína: „Cibulka je jeden z&nbsp;těch střípků, součást skládačky, kterou zastřešuje naše nadace. Ale kromě toho máme ještě svoje práce, takže&nbsp;ani jeden z&nbsp;nás&nbsp;neplánuje, že bude ať už na&nbsp;Cibulce nebo v&nbsp;nadaci pracovat na&nbsp;plný úvazek. Hodně lidí si myslelo, že sem přijdu jako primářka, ale to není v&nbsp;plánu,“ vysvětluje Katarína&nbsp;Vlčková, která celou dobu trpělivě odpovídá na&nbsp;otázky, zatímco na&nbsp;ní pracuje paní maskérka a&nbsp;v&nbsp;útulné místnosti ji připravuje na&nbsp;focení.
Vracím se&nbsp;na&nbsp;začátek, k&nbsp;momentu, kdy jsme všichni na&nbsp;Cibulce zasedli za&nbsp;stůl a&nbsp;Vlčkovi se&nbsp;na&nbsp;mě s&nbsp;pobaveným výrazem podívali, když&nbsp;jsem se&nbsp;zeptal, proč se&nbsp;vidíme „až“ vpodvečer. Oba prohlásili, že jdou z&nbsp;práce (v&nbsp;ten moment jsem se&nbsp;dost zastyděl).
Obracím se&nbsp;k&nbsp;Ondřeji Vlčkovi. Zhruba před&nbsp;půl rokem na&nbsp;LinkedIn ohlásil konec na&nbsp;pozici šéfa Avastu a&nbsp;Gen Digitalu. Byla z&nbsp;toho událost a&nbsp;od&nbsp;té doby se&nbsp;spekuluje, co bude dělat dál. „Otevírám druhou kapitolu, v&nbsp;podobném oboru, navíc se&nbsp;zkušenostmi a&nbsp;kontakty, které mám.“ A&nbsp;je to stejný pocit, jako když&nbsp;před&nbsp;třiceti lety do&nbsp;firmy nastoupil jako brigádník? zajímá mě. „Ne, není to stejné, je to úplně jiné, ale lepší. Myslím, že to je skvělá příležitost pro&nbsp;mě osobně, jsem v&nbsp;ideálním věku&nbsp;na&nbsp;to, startovat novou firmu.“ O&nbsp;co konkrétně půjde? ptám se. Ondřej se&nbsp;na&nbsp;mě podívá, opře se&nbsp;o&nbsp;opěradlo a&nbsp;řekne: „Nechtěl jsem to zatím nikomu říkat, ale když&nbsp;jste se&nbsp;zeptal...“ Ozve se&nbsp;zaťukání na&nbsp;dveře, do&nbsp;místnosti vstoupí fotograf Marek Musil: „Můžeme fotit.“

<clink anchorid="1"></clink>
Miliarda a&nbsp;půl. Tahle astronomická suma v&nbsp;korunách před&nbsp;čtyřmi lety zazářila na&nbsp;českém filantropickém nebi, když&nbsp;manželé Ondřej a&nbsp;Katarína&nbsp;Vlčkovi oznámili, že ji vloží do&nbsp;charitativní nadace. Na&nbsp;začátku byl obrovský úspěch české antivirové firmy Avast a&nbsp;vstup na&nbsp;londýnskou burzu. To bylo klíčové. Jmění jejího tehdejšího šéfa Ondřeje Vlčka a&nbsp;jeho manželky Kataríny se&nbsp;vyšplhalo přes&nbsp;čtyři&nbsp;miliardy korun a&nbsp;přibyli na&nbsp;seznam nejbohatších Čechů. Co se&nbsp;s&nbsp;jejich penězi děje? Na&nbsp;to i&nbsp;další věci se&nbsp;jich ptal Pavel Štrunc.
Z&nbsp;rušné čtyř

Prostě to dává smysl

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink>
Není to dávno, co mě při&nbsp;obvyklém googlování vulgo celodenní prokrastinaci zaujalo heslo „efektivní altruismus“. Skrývá se&nbsp;za&nbsp;ním pomyslné hnutí, které dnes sestává z&nbsp;desítek tisíc zaopatřených lidí po&nbsp;celém světě. Efektivní altruisty spojuje šlechetná touha mít se&nbsp;svými investovanými zdroji co největší pozitivní dopad.
Pozoruhodnou premisou účinného altruismu ovšem je, že čím víc jsme schopni vydělat, tím&nbsp;víc můžeme darovat na&nbsp;potřebné účely. Zkrátka: nejlépe pomůžeme, pokud si rozjedeme solidně placenou kariéru. Například ve&nbsp;finančním sektoru, což až&nbsp;dosud nebyla profese obvykle spojovaná s&nbsp;charitou. Více peněz&nbsp;rovná se&nbsp;více možností dobra.
Alespoň podle mladého skotského filozofa Williama MacAskilla, který tuto úvahu v&nbsp;nultých letech začal převádět do&nbsp;praxe. Sám jde příkladem. Značnou část svého nikoli skrovného platu oxfordského profesora umořuje ve&nbsp;filantropických aktivitách.
Za&nbsp;MacAskillovy ideje horuje Elon Musk či&nbsp;spoluzakladatel Facebooku Dustin Moskovitz. Nadšení pro&nbsp;umění darovat účinně a&nbsp;dohledatelně kvete i&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;– stačí si heslo efektivní altruismus vygooglit. A&nbsp;to i&nbsp;navzdory několika kaňkám na&nbsp;kráse&nbsp;– o&nbsp;smysluplnosti investic se&nbsp;vedou tuhé spory, navíc se&nbsp;objevila nepěkná kauza jistého Sama Bankmana-Frieda, který na&nbsp;chvíli platil za&nbsp;hlavní ozdobu hnutí. Zdánlivě šlechetného podnikatele loni v&nbsp;zámoří zabásli s&nbsp;cejchem největšího kryptopodvodníka všech dob a&nbsp;nyní si za&nbsp;mřížemi odpykává svůj pětadvacetiletý ortel.
To nic nemění na&nbsp;tom, že myšlenky účinného altruismu v&nbsp;obecné rovině znějí velmi racionálně a&nbsp;ekonomicky. Ve&nbsp;své ryzosti proto čím dál více oslovují nové filantropy.
To celé píši&nbsp;proto, že podtitulem tohoto vydání magazínu Hrot je bryskní slogan „Jak vám můžeme pomoci?“. Ten přeneseně chápeme nejen coby nálož naší tradiční měsíční agendy, ale tentokrát třeba i&nbsp;jako pomyslnou výpomoc při&nbsp;výběru vánočních dárků.
Především však se&nbsp;zaostřujeme na&nbsp;rozličné varianty charity, filantropie, mecenášství a&nbsp;na&nbsp;jejich hlavní proponenty u&nbsp;nás. Čím dál víc českých byznysmenů a&nbsp;firem si uvědomuje, že požehnání, které se&nbsp;jim dostalo v&nbsp;podobě majetku, je třeba nasměrovat dál. Nade všemi zdánlivě kralují manželé Ondřej a&nbsp;Katarína&nbsp;Vlčkovi. Jsou to čtyři&nbsp;roky, co Ondřej, tehdejší generální ředitel tech firmy Avast, a&nbsp;Katarína, lékařka v&nbsp;mobilním hospici Cesta domů, oznámili, že vloží do&nbsp;své charitativní nadace půldruhé miliardy. Nejen na&nbsp;to, co se&nbsp;s&nbsp;jejich nadací nyní děje a&nbsp;jak účinně a&nbsp;efektivně čerpá své prostředky, se&nbsp;jich ptal Pavel Štrunc v&nbsp;hlavním rozhovoru čísla.

<clink anchorid="1"></clink>
Není to dávno, co mě při&nbsp;obvyklém googlování vulgo celodenní prokrastinaci zaujalo heslo „efektivní altruismus“. Skrývá se&nbsp;za&nbsp;ním pomyslné hnutí, které dnes sestává z&nbsp;desítek tisíc zaopatřených lidí po&nbsp;celém světě. Efektivní altruisty spojuje šlechetná touha mít se&nbsp;svými investovanými zdroji co největší pozitivní dopad.
Pozoruhodnou premisou účinného altruismu ovšem je, že čím víc jsme schopni vydělat, tím&nbsp;víc můžeme darovat na&nbsp;potřebné účely. Zkrátka: nejlépe pomůžeme, pokud si rozjedeme solidně placenou kariéru. Například ve&nbsp;finančním sektoru, což až&nbsp;dosud nebyla profese obvykle spojovaná s&nbsp;charit

Dobrý život

Miroslav Zámečník

<clink anchorid="1"></clink>
Co vítězný návrat Donalda Trumpa do&nbsp;Bílého domu znamená pro&nbsp;Česko? Budeme z&nbsp;toho ekonomicky profitovat? Nebo rodinné vazby staronového amerického prezidenta na&nbsp;naši&nbsp;zemi nebudou hrát v&nbsp;tvrdém „byznysu“ žádnou roli?
Na&nbsp;rovinu: hlavně si nelze nic slibovat od&nbsp;toho, že jeho druhá manželka Ivana Trumpová, rozená Zelníčková, byla Česka a&nbsp;že jeho prvorozený syn Donald Jr. umí dodnes po&nbsp;pobytech u&nbsp;prarodičů ve&nbsp;Zlíně slušně česky.
Než spoléhat na&nbsp;prokazování vlídné náklonnosti je lepší být připraven na&nbsp;to, že se&nbsp;Česko sveze na&nbsp;letité Trumpově nelásce vůči&nbsp;zemím, které dosahují v&nbsp;obchodě s&nbsp;USA významného přebytku.
Podle amerických celních údajů evidovaných U.S. Bureau of Economic Analysis (BEA) byl schodek USA v&nbsp;obchodě s&nbsp;Českem za&nbsp;tři&nbsp;čtvrtletí letošního roku 2,816 miliardy dolarů, což nás&nbsp;řadilo na&nbsp;32. místo (o&nbsp;9 příček nad&nbsp;pořadím vývozců). Že české statistiky pracující s&nbsp;jinými čísly, je jedno, protože&nbsp;ve&nbsp;skutečnosti bude mít vypovídací hodnotu teprve zahrnutí nepřímého vývozu, především přes&nbsp;Německo.
Pak ovšem zjistíme, že v&nbsp;americké konečné spotřebě skončí podstatně vyšší část z&nbsp;Česka vyvezené přidané hodnoty, než by odpovídalo konvenčním statistikám. Měřeno tímto sofistikovanějším pohledem, je pro&nbsp;nás&nbsp;Amerika druhý až&nbsp;třetí nejvýznamnější odběratel, po&nbsp;Německu. Takže&nbsp;vysoká cla mohou vést k&nbsp;velkému výpadku vývozu v&nbsp;řádu desítek miliard korun napřímo, a&nbsp;ještě o&nbsp;dost většímu přes&nbsp;Německo. I&nbsp;při&nbsp;nejoptimističtějším odhadu by to postihlo desítky tisíc míst v&nbsp;českém průmyslu.
Pro&nbsp;Německo představují USA vůbec největší trh, s&nbsp;dvakrát vyšším odběrem německého exportního zboží oproti Číně, a&nbsp;za&nbsp;poslední čtvrtstoletí nemělo ani jednou v&nbsp;obchodě s&nbsp;Amerikou schodek; letos do&nbsp;září zaznamenalo podle amerických statistik přebytek v&nbsp;obchodu s&nbsp;USA v&nbsp;63,9 miliardy dolarů.<clink anchorid="2"></clink>
A&nbsp;jeho úspěchy na&nbsp;americkém trhu, zejména&nbsp;u&nbsp;prémiových německých aut, pily Donaldu Trumpovi krev už v&nbsp;raných devadesátkách. Od&nbsp;té doby se&nbsp;nezměnilo nic: letos v&nbsp;září se&nbsp;Trump nechal slyšet: „Chci, aby se&nbsp;německé automobilové firmy staly americkými firmami. Chci, aby v&nbsp;USA stavěly své továrny.“ Na&nbsp;oplátku nabízí nízké daně, levné energie a&nbsp;vlídné regulatorní prostředí. Pokud se&nbsp;nepřestěhují do&nbsp;USA a&nbsp;budou nadále do&nbsp;USA jen vyvážet, budou muset platit cla. A&nbsp;prý „velmi citelná“.
Faktem je, že německé automobilky vyrábějí v&nbsp;USA už dlouho. Volkswagen byl dokonce první zahraniční automobilkou po&nbsp;2. světové válce, která otevřela svoji továrnu v&nbsp;USA, v&nbsp;roce 1978 ve&nbsp;Westmorelandu v&nbsp;Pensylvánii. Tu stihl v&nbsp;roce 1987 zavřít, aby v&nbsp;roce 2011 novou fabriku v&nbsp;Chattanooze v&nbsp;Tennessee zas otevřel. Továrnu má v&nbsp;jihokarolínském Spartanburgu také BMW a&nbsp;Mercedes zas v&nbsp;alabamském Vance, obě od&nbsp;90. let. Samotná montáž v&nbsp;Americe je jedna věc, ale dopravní prostředky a&nbsp;součástky se&nbsp;z&nbsp;Německa nadále dovážejí ve&nbsp;velkém.
Zatím. Až&nbsp;Trump začne v&nbsp;Bílém domě skutečně úřadovat, má vysoko na&nbsp;seznamu priorit uvalení plošné daně na&nbsp;veškeré dovozy, 10 nebo 20 %. Čínské dovozy budou zatíženy 60 %.
Trump sám o&nbsp;sobě říká, že je „Tariff man“, a&nbsp;cla jsou nejdůležitějším nástrojem jeho ekonomických plánů, protože&nbsp;by měla nahradit příjmové daně, které by velmi rád snížil firmám na&nbsp;15 z&nbsp;21 % – a&nbsp;také obyvatelstvu. V&nbsp;jeho případě se&nbsp;totiž chýlí ke&nbsp;konci kdysi Trumpem v&nbsp;roce 2017 dočasné zavedené úlevy podle Tax Cuts and Jobs Act (TCJA). Trump slíbil úlevy trvalé, což ušetří průměrnému Američanovi velké peníze.
Pro&nbsp;rozpočet by to ovšem podle nadstranické Tax Foundation znamenalo v&nbsp;letech 2025–2034 výpadek příjmů 4,2 bilionu dolarů. Cla by naopak měla přinést dodatečné příjmy, u&nbsp;sazby 10 % dva biliony dolarů, u&nbsp;20% sazby 3,3 bilionu. Z&nbsp;velké části cla zaplatí nikoli vývozce, nýbrž dovozce, který je přenese na&nbsp;spotřebitele: v&nbsp;přepočtu na&nbsp;domácnost to představuje 1253 dolarů v&nbsp;případě 10% a&nbsp;2045 dolarů u&nbsp;20% cla.<clink anchorid="3"></clink>
Většina průmyslového spotřebního zboží typu textilu a&nbsp;oděvů, obuvi, hraček, potřeb do&nbsp;domácnosti a&nbsp;elektroniky se&nbsp;dováží, často z&nbsp;Číny či&nbsp;rozvojových zemí, a&nbsp;domácí produkce ji nemůže v&nbsp;krátkém horizontu ani náhodou nahradit. Pro&nbsp;spotřebitele to bude znamenat vyšší účty, ale pro&nbsp;zaměstnance v&nbsp;průmyslu bude ochrana trhu netto přínosem; však taky akcie menších podniků, jež mohou dělat subdodavatele, jsou v&nbsp;očekávání růstového příběhu v&nbsp;USA po&nbsp;zvolení Trumpa horkým burzovním tipem.
Současná obchodně vážená celní sazba na&nbsp;průmyslové zboží (94 % dovozu USA) dělá pouhá 2 %, takže&nbsp;pro&nbsp;partnery by jeho desateronásobné navýšení představovalo ohromný šok: Amerika je suverénně největším světovým dovozcem.
Čína&nbsp;se&nbsp;zvětšení zátěže na&nbsp;vývoz do&nbsp;USA téměř najisto nevyhne, 60% sazba má prohibitivní charakter, a&nbsp;pokles vývozu bude prudký. Loni měla Čína&nbsp;přebytek v&nbsp;obchodu s&nbsp;Amerikou skoro 280 miliard dolarů, zatímco EU jako celek 201 miliard, Německo 83 miliard.
Vzhledem k&nbsp;ne úplně dobré situaci na&nbsp;čínském domácím trhu, který trpí přetlakem nabídky všeho od&nbsp;drátů do&nbsp;betonu až&nbsp;po&nbsp;elektromobily, se&nbsp;export stal pro&nbsp;tamní producenty alfou a&nbsp;omegou. Bez&nbsp;amerického odbytiště se&nbsp;ještě zintenzivní snaha umístit zboží někde jinde, zejména&nbsp;na&nbsp;druhém největším trhu se&nbsp;stále ještě působivou kupní silou: v&nbsp;Evropské unii. Prohibitivní cla (100 %) na&nbsp;čínské elektromobily byla nejdřív&nbsp;zavedena v&nbsp;USA a&nbsp;teprve následně, v&nbsp;odstupňované výši, které ani při&nbsp;maximálním clu nepřesahuje 46 %, v&nbsp;EU.
Trump je transakční člověk, miluje uzavírání „dealů“, zvlášť když&nbsp;je může vydávat za&nbsp;svoje politické vítězství. Brusel neudělá špatně, když&nbsp;tomuto jeho povahovému rysu vyjde vstříc stejně, jako to uměl udělat někdejší šéf Komise Jean-Claude Juncker.
Příklad první: ropa a&nbsp;zkapalněný zemní plyn. Trump je nakloněný vyhledávání a&nbsp;využívání nových ložisek ropy a&nbsp;plynu a&nbsp;tvrdí, že vyšší těžba bude mít příznivý dopad na&nbsp;ceny čehokoli, co je na&nbsp;ně navázáno. EU by zároveň mohla naplnit hned dvě doporučení Draghiho zprávy, a&nbsp;sice když&nbsp;nabídne dlouhodobý odběrový závazek na&nbsp;zkapalněný zemní plyn (LNG) z&nbsp;USA. Perspektivu dlouhodobého odbytu mají velmi rádi investoři, zkapalněný plyn by mohl významně přispět ke&nbsp;snížení amerického deficitu v&nbsp;obchodě s&nbsp;EU, což Trumpa potěší. Navíc seznam dodavatelů LNG ze&nbsp;zemí, jež je možné označit za&nbsp;stabilní a&nbsp;přátelské, je velmi krátký. Tady je oboustranně výhodný deal s&nbsp;Trumpem nejen možný, ale i&nbsp;žádoucí.
Je nekonečně lepší zvýšeným dovozem čehokoli z&nbsp;USA snížit americký deficit, a&nbsp;zamezit tím&nbsp;uvalení cel než útrpně reagovat na&nbsp;to, až&nbsp;to přijde, a&nbsp;pak chystat odvetná opatření. Evropská agrární lobby nedopustí, aby se&nbsp;z&nbsp;USA dovážela geneticky modifikovaná sója nebo kukuřice, ale udržitelná biopaliva by posloužila stejnému účelu. Navíc, Trump nejspíš půjde tvrdě proti Číně, která typicky dovede dělat odvetná opatření cíleně, tak, aby zabolela vlivné skupiny (třeba farmáře na&nbsp;Středozápadě), a&nbsp;EU by se&nbsp;mohla ocitnout v&nbsp;nezvyklé, užitečné roli „zachránce“.
S&nbsp;Trumpem v&nbsp;Bílém domě a&nbsp;vysokým aktivem EU v&nbsp;obchodě s&nbsp;USA je třeba být velice kreativní. Loni EU vyvezla do&nbsp;Ameriky zboží v&nbsp;hodnotě 502 miliard eur, ale dovezla jen za&nbsp;344 miliard. Letos podle evropských i&nbsp;amerických statistik přebytek v&nbsp;obchodě s&nbsp;USA stoupá. Na&nbsp;první pohled to člověka nenapadne, ale pravdou je, že v&nbsp;obchodních válkách je nejvíce bit ten, kdo má v&nbsp;obchodě přebytek. Jemu klesne odbyt, v&nbsp;zemi dovozce se&nbsp;uvolní prostor pro&nbsp;domácí výrobce.
Bolavým místem v&nbsp;euro-americkém obchodě podle Trumpova vidění světa jsou hlavně ta německá auta. Evropské dovozy aut z&nbsp;USA jsou zatížena 10% clem, zatímco z&nbsp;Evropy dovezené vozy německých značek mají celní sazbu 2,5 %, tedy čtvrtinovou. Tenhle rozdíl už dávno ztratil jakékoli opodstatnění a&nbsp;je namístě navrhnout pro&nbsp;automobilový průmysl na&nbsp;obou stranách Atlantiku bezcelní obchod.

<clink anchorid="1"></clink>
Co vítězný návrat Donalda Trumpa do&nbsp;Bílého domu znamená pro&nbsp;Česko? Budeme z&nbsp;toho ekonomicky profitovat? Nebo rodinné vazby staronového amerického prezidenta na&nbsp;naši&nbsp;zemi nebudou hrát v&nbsp;tvrdém „byznysu“ žádnou roli?
Na&nbsp;rovinu: hlavně si nelze nic slibovat od&nbsp;toho, že jeho druhá manželka Ivana Trumpová, rozená Zelníčková, byla Česka a&nbsp;že jeho prvorozený syn Donald Jr. umí dodnes po&nbsp;pobytech u&nbsp;prarodičů ve&nbsp;Zlíně slušně česky.
Než spoléhat na&nbsp;prokazování vlídné náklonnosti je lepší být připraven na&nbsp;to, že se&nbsp;Česko sveze na&nbsp;letité Trumpově nelásce vůči&nbsp;z

Česko a Trump

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink>
Čínský výrobce elektromobilů BYD ve&nbsp;čtvrtletních tržbách poprvé předstihl amerického konkurenta Teslu. Ta si nicméně udržela vedoucí pozici na&nbsp;globálním trhu s&nbsp;automobily s&nbsp;čistě elektrickým pohonem. Čínská automobilka ve&nbsp;třetím čtvrtletí zvýšila čistý zisk meziročně o&nbsp;11,5 % na&nbsp;11,6 miliardy jüanů (přes&nbsp;38 miliard Kč). Tržby se&nbsp;zvýšily o&nbsp;24 % na&nbsp;201,1 miliardy jüanů (663 miliard Kč). BYD těží ze&nbsp;silné poptávky po&nbsp;hybridních vozech umožňujících dobíjení z&nbsp;elektrické sítě. Jejich prodej meziročně zvýšila o&nbsp;75,6 % na&nbsp;685 830. U&nbsp;čistě elektrických vozů má ale nárůst pouze o&nbsp;2,7 % na&nbsp;443 426. Tesla, která vyrábí jen elektromobily, ve&nbsp;stejné době zvýšila tržby meziročně o&nbsp;8 % na&nbsp;25,2 miliardy dolarů (592 miliard Kč). Odbyt Tesle vzrostl o&nbsp;6 % na&nbsp;462 890 vozů.

<clink anchorid="1"></clink>
Čínský výrobce elektromobilů BYD ve&nbsp;čtvrtletních tržbách poprvé předstihl amerického konkurenta Teslu. Ta si nicméně udržela vedoucí pozici na&nbsp;globálním trhu s&nbsp;automobily s&nbsp;čistě elektrickým pohonem. Čínská automobilka ve&nbsp;třetím čtvrtletí zvýšila čistý zisk meziročně o&nbsp;11,5 % na&nbsp;11,6 miliardy jüanů (přes&nbsp;38 miliard Kč). Tržby se&nbsp;zvýšily o&nbsp;24 % na&nbsp;201,1 miliardy jüanů (663 miliard Kč). BYD těží ze&nbsp;silné poptávky po&nbsp;hybridních vozech umožňujících dobíjení z&nbsp;elektrické sítě. Jejich prodej meziročně zvýšila o&nbsp;75,6 % na&nbsp;685 830. U&nbsp;čistě elektrických vozů má ale nárůst pouze o&nbsp;

Číslo měsíce

<clink anchorid="1"></clink>
Hana Palesová
pedagožka, Vysoká škola logistiky
Jak která škola. Nenaučí vás&nbsp;kreativitě, i&nbsp;když&nbsp;některé školy tvrdí, že ano. Neprobudí přirozenou zvídavost a&nbsp;logické myšlení, pokud je v&nbsp;sobě nemáte. Naopak, pokud je škola špatná, může je umrtvit. Nepřipraví vás&nbsp;na&nbsp;všechny změny a&nbsp;překážky, které budete překonávat. Nikdo z&nbsp;učitelů neřekne: To, co se&nbsp;učíte, asi nikdy v&nbsp;životě nepoužijete. Ale vždycky máte spolužáky, a&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;možnost navazovat vztahy a&nbsp;kamarádství, které vydrží celý život. Pokud máte štěstí a&nbsp;potkáte nadšené a&nbsp;vzdělané učitele, můžou vás&nbsp;získat pro&nbsp;svůj předmět. Na&nbsp;základní škole ani na&nbsp;gymnáziu nás&nbsp;za&nbsp;socialismu nikdo neučil práci v&nbsp;týmu, sebeprezentaci, chápání souvislostí, hrdosti na&nbsp;to, kde žijeme. Kéž by to dnešní školy dokázaly. Pomohlo by to nám všem.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Ondřej Císler
architekt
Nejsem myslím ten typ, který si zakládá na&nbsp;tom, že je absolventem školy života. Marně pátrám, o&nbsp;čem bych řekl, že jsem si ve&nbsp;škole vzít potřeboval, ale škola mi to dát nedokázala. Bude to v&nbsp;první řadě proto, že jsem měl výsadu být žákem nejlepších učitelů své doby – Aleny Šrámkové, Emila Přikryla, Jana Bočana. Možná že mne nenaučili být tvrdým self-promotérem, ale jejich citlivost a&nbsp;erudice jsou pro&nbsp;mne dodnes vodítkem, na&nbsp;něž se&nbsp;mohu ve&nbsp;své práci architekta spolehnout. Myslím, že je fajn, když&nbsp;učitel dokáže dorůst do&nbsp;polohy vyzrálého průvodce s&nbsp;širokým přehledem. Chtěl bych to sám také umět, budu se&nbsp;o&nbsp;to do&nbsp;poslední chvíle snažit, nicméně vzory jsem viděl, takže&nbsp;si stěžovat nemohu.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Klára Kvízová
designérka, grafička, KKG studio
Úhel pohledu... Jeden je, že nás&nbsp;naučili hodně, druhý, že nás&nbsp;nenaučili vůbec nic. Co mně osobně nejvíc chybí z&nbsp;dob studia? Pevné základy, znalost historie, jazyků, včetně českého, vztahů ve&nbsp;společnosti a&nbsp;umění si vybrat. Vyselektovat důležité od&nbsp;méně důležitého. Schopnost umět mít rád své nápady a&nbsp;dobře je prosadit. Za&nbsp;mého studia bylo vlivů, které mohou člověka ovlivnit, mnohem méně. Dnes chápu správnou selekci toho, co k&nbsp;nám přichází, co nás&nbsp;ovlivňuje jako zásadní. A&nbsp;v&nbsp;tom má mít roli vzdělávání a&nbsp;školství, že pomůže vybrat z&nbsp;mnohostí kolem nás. Souvisí to i&nbsp;s&nbsp;morálkou, etikou, zkrátka jakási druhá rodina. Rodiče přece taky nedávají dětem na&nbsp;stůl všechny dobroty. Vybírají z&nbsp;mnoha věcí, co je pro&nbsp;nadcházející generace dobré.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Ondřej Kozel
COO, Fingood
Ve&nbsp;škole mě naučili hodně, ale na&nbsp;to hlavní bohužel nezbylo místo. Třeba na&nbsp;finanční gramotnost. Matematiku jsem zvládal bez&nbsp;problémů, ale že existuje i&nbsp;„dobrý“ dluh, který může vydělávat, třeba v&nbsp;podobě hypotéky na&nbsp;pronajímaný byt? O&nbsp;tom ani slovo. Finanční gramotnost se&nbsp;do&nbsp;osnov dostává pomalu, což potvrzuje i&nbsp;fakt, že skoro polovina lidí má problém s&nbsp;penězi. Vidím to na&nbsp;svém synovi – i&nbsp;dnes se&nbsp;učí spíš výpočty než to, jak rozumně nakládat s&nbsp;penězi. Další věc, kterou jsem si ze&nbsp;školy neodnesl? Že k&nbsp;jednomu cíli vede více cest. Místo podpory kreativity nás&nbsp;učili slepě následovat postupy. A&nbsp;chyby? Ty byly tvrdě trestány špatnými známkami, jako by to nebyla ta nejlepší cesta k&nbsp;poznání a&nbsp;růstu.

<clink anchorid="1"></clink>
Hana Palesová
pedagožka, Vysoká škola logistiky
Jak která škola. Nenaučí vás&nbsp;kreativitě, i&nbsp;když&nbsp;některé školy tvrdí, že ano. Neprobudí přirozenou zvídavost a&nbsp;logické myšlení, pokud je v&nbsp;sobě nemáte. Naopak, pokud je škola špatná, může je umrtvit. Nepřipraví vás&nbsp;na&nbsp;všechny změny a&nbsp;překážky, které budete překonávat. Nikdo z&nbsp;učitelů neřekne: To, co se&nbsp;učíte, asi nikdy v&nbsp;životě nepoužijete. Ale vždycky máte spolužáky, a&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;možnost navazovat vztahy a&nbsp;kamarádství, které vydrží celý život. Pokud máte štěstí a&nbsp;potkáte nadšené a&nbsp;vzdělané učite

Čtyři věci, které vás ve škole rozhodně nenaučí

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink>
Znamenají stejné základní podmínky kdekoliv ve&nbsp;vesmíru vždycky vzestup života? Nebo bylo objevení se&nbsp;života na&nbsp;Zemi bizarní příhodou, která se&nbsp;velmi pravděpodobně nebude opakovat?
Při&nbsp;snaze o&nbsp;nalezení mimozemského života není důležitější otázka než ta, zda je život víceméně deterministický a&nbsp;celkem pravděpodobný, nebo je důsledkem nahodilých a&nbsp;nepravděpodobných událostí.
Dokážeme-li přijmout fakt, že jsme velice pravděpodobně méně vyspělí než civilizace, které nás&nbsp;předcházely, mohlo by to vést k&nbsp;nalezení cest, které urychlí naši&nbsp;vlastní těžkopádnou evoluci – psychologickou transformaci, jež umožní lidstvu poskočit kupředu o&nbsp;tisíce, miliony, či&nbsp;dokonce miliardy let.
Existuje reálná pravděpodobnost, že lidstvo si inteligenční laťku&nbsp;nenasadilo nijak zvlášť vysoko a&nbsp;že ostatní civilizace ji pravděpodobně přeskočily. Důkazy jsou všudypřítomné. Jsou tak blízko jako vaše noviny, nejbližší obrazovka a&nbsp;váš nekonečně se&nbsp;aktualizující proud zpráv. Skutečným znamením inteligence je podpora pohody a&nbsp;duševního blahobytu, ovšem až&nbsp;příliš často naše chování vykazuje přesný opak. Zjistil jsem, že při&nbsp;podrobnější pozornosti věnované nejpalčivějším světovým zpravodajským událostem se&nbsp;nám naskytnou hojné důkazy toho, že my prostě nemůžeme být nejchytřejším druhem široko daleko.
Lidstvo se&nbsp;jen zřídka soustředí na&nbsp;kolektivní blaho. Nebylo tomu tak během předešlých staletí a&nbsp;není tomu tak ani dnes. K&nbsp;našim současným zlozvykům patří, že se&nbsp;opakovaně rozhodujeme pro&nbsp;krátkodobé výhody na&nbsp;úkor těch dlouhodobých, a&nbsp;to v&nbsp;záležitostech natolik komplexních, jako je energie založená na&nbsp;uhlíkově neutrálních palivech, natolik rizikových, jako je vakcinace, a&nbsp;natolik samozřejmých, jako je nakupování s&nbsp;recyklovatelnými taškami.
A&nbsp;po&nbsp;století vysíláme svoji existenci rádiovými vlnami do&nbsp;celé Mléčné dráhy, aniž bychom se&nbsp;na&nbsp;chvíli zastavili a&nbsp;dělali si starosti, jestli tam někde nemohou být civilizace, které jsou nejenom chytřejší, ale i&nbsp;predátorštější.
Samozřejmě že koordinace úsilí potřebná k&nbsp;tomu, abychom vesmíru předali komplexnější a&nbsp;jednotnější poselství od&nbsp;lidské civilizace, předpokládá civilizaci schopnou jednoty. K&nbsp;takové naději v&nbsp;budoucnosti, minimálně té blízké, lidská historie nedává dostatečné důvody.
Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

<clink anchorid="1"></clink>
Znamenají stejné základní podmínky kdekoliv ve&nbsp;vesmíru vždycky vzestup života? Nebo bylo objevení se&nbsp;života na&nbsp;Zemi bizarní příhodou, která se&nbsp;velmi pravděpodobně nebude opakovat?
Při&nbsp;snaze o&nbsp;nalezení mimozemského života není důležitější otázka než ta, zda je život víceméně deterministický a&nbsp;celkem pravděpodobný, nebo je důsledkem nahodilých a&nbsp;nepravděpodobných událostí.
Dokážeme-li přijmout fakt, že jsme velice pravděpodobně méně vyspělí než civilizace, které nás&nbsp;předcházely, mohlo by to vést k&nbsp;nalezení cest, které urychlí naši&nbsp;vlastní těžkopádnou evoluci – psychologickou transformaci, jež u

Lidstvo si inteligenční laťku nenasadilo zrovna vysoko. Kdy pochopí, že dál nás posune jednota?

Michael Skřivan

<clink anchorid="1"></clink>
Tahle aukce zásadně ovlivnila jak oblast paleontologie, tak trh s&nbsp;fosiliemi. V&nbsp;červenci 2024 v&nbsp;prestižní newyorské aukční síni Sotheby’s&nbsp;totiž stanovila nový standard pro&nbsp;hodnotu fosilních nálezů a&nbsp;přitáhla pozornost široké veřejnosti i&nbsp;investorů k&nbsp;významu těchto vědeckých prehistorických artefaktů. Majestátní kostra stegosaura, pojmenovaného Apex, byla vydražena za&nbsp;ohromující částku 44,6 milionu dolarů, čímž se&nbsp;stala nejdražší fosilií historie.
Příběh kostry začal v&nbsp;roce 2022 v&nbsp;blízkosti příznačně pojmenovaného města Dinosaur v&nbsp;Coloradu. Jason Cooper zde učinil nález, který je snem každého paleontologa. Z&nbsp;vrstev pískovce začaly vystupovat kosti, které se&nbsp;nakonec ukázaly být jednou z&nbsp;nejkompletnějších koster stegosaura, jaké kdy byly objeveny.
„Když&nbsp;jsem poprvé spatřil náznaky kostí, netušil jsem, že stojím před&nbsp;tak významným nálezem,“ vzpomíná Cooper, který stegosaura pojmenoval Apex kvůli jeho monumentálním rozměrům. A&nbsp;skutečně – před&nbsp;přibližně 150 miliony lety by tento býložravý obr s&nbsp;výškou 3,4 metru a&nbsp;délkou 8,2 metru dominoval fauně.
Aukce v&nbsp;Sotheby’s&nbsp;se&nbsp;změnila v&nbsp;dramatickou scénu. Sedm vážných zájemců se&nbsp;střídalo v&nbsp;nabídkách, až&nbsp;po&nbsp;patnácti minutách intenzivního licitování zazvonilo kladívko na&nbsp;částce, která jedenáctkrát překonala předaukční odhad. Publikum reagovalo spontánním potleskem – bylo zjevné, že se&nbsp;stalo svědkem historického okamžiku.
Vítězný anonymní kupec vydal pouze krátké prohlášení: „Apex se&nbsp;narodil v&nbsp;Americe a&nbsp;zůstane v&nbsp;Americe.“ Tato poznámka naznačuje možnou touhu uchovat tento významný kus přírodovědného dědictví v&nbsp;národních sbírkách.
Jeho prodej nebyl ojedinělým případem. Nedávno byla v&nbsp;Paříži&nbsp;vydražena kostra apatosaura, pojmenovaná Vulcan, za&nbsp;6 milionů eur. Historicky první vydraženou prehistorickou kostrou byla kostra Tyranosaura rexe, která dostala jméno Sue. Mezi další dražební úspěchy se&nbsp;řadí tyranosauří lebka, která byla prodána&nbsp;v&nbsp;roce 2022 za&nbsp;6 milionů dolarů, a&nbsp;zachovalá kostra gorgosaura, která dosáhla stejné ceny.

<clink anchorid="1"></clink>
Tahle aukce zásadně ovlivnila jak oblast paleontologie, tak trh s&nbsp;fosiliemi. V&nbsp;červenci 2024 v&nbsp;prestižní newyorské aukční síni Sotheby’s&nbsp;totiž stanovila nový standard pro&nbsp;hodnotu fosilních nálezů a&nbsp;přitáhla pozornost široké veřejnosti i&nbsp;investorů k&nbsp;významu těchto vědeckých prehistorických artefaktů. Majestátní kostra stegosaura, pojmenovaného Apex, byla vydražena za&nbsp;ohromující částku 44,6 milionu dolarů, čímž se&nbsp;stala nejdražší fosilií historie.
Příběh kostry začal v&nbsp;roce 2022 v&nbsp;blízkosti příznačně pojmenovaného města Dinosaur v&nbsp;Coloradu. Jason Cooper zde učinil nález, který je snem každéh

Dinosauří horečka: Investice do pravěku

Iva Brejlová

<clink anchorid="1"></clink>
Kdysi měla svůj život jasně nalajnovaný a&nbsp;odškrtávala si úspěch za&nbsp;úspěchem. Londýn, Brusel, dokonce práce v&nbsp;kanceláři&nbsp;Tonyho Blaira… Až&nbsp;to celé přestalo fungovat. Jelena Holomány moc dobře ví, co to znamená, když&nbsp;se&nbsp;vám rozsype svět. Prošla si úzkostmi a&nbsp;roky je léčila. Pochopila, že co pomohlo jí, může ulehčit i&nbsp;ostatním. A&nbsp;tak přišla s&nbsp;plánem, jak léčbu duševního zdraví opravdu zpřístupnit, a&nbsp;k&nbsp;jeho realizaci doslova ukecala špičky oboru. Její psychoterapeutická platforma Mindwell teď pomáhá mnoha lidem naráz&nbsp;a&nbsp;ulehčuje terapeutům. Uznání a&nbsp;podporu získala i&nbsp;od&nbsp;jednoho z&nbsp;největších soukromých hráčů českého zdravotnictví.
Na&nbsp;začátku všeho stála ambiciózní Jelena v&nbsp;Londýně s&nbsp;jasnými zájmy. Co jste tam dělala?
V&nbsp;Londýně jsem byla jedenáct let a&nbsp;v&nbsp;podstatě celou tu dobu jsem studovala. Na&nbsp;gymnáziu, na&nbsp;univerzitě, mým kariérním snem bylo stát se&nbsp;diplomatkou. Měla jsem jasný cíl, pracovala jsem v&nbsp;Bruselu, v&nbsp;Evropském parlamentu, v&nbsp;kanceláři&nbsp;Tonyho Blaira, začala jsem inženýrské studium a&nbsp;plánovala jsem kariéru v&nbsp;oblasti bezpečnosti. Zajímala mě problematika terorismu. Dávalo mi to velký smysl – narodila jsem se&nbsp;v&nbsp;devadesátkách v&nbsp;Sarajevu, za&nbsp;občanské války, a&nbsp;v&nbsp;podstatě jsme uprchlíci do&nbsp;České republiky. Takže&nbsp;taková témata byla vždycky kolem mě a&nbsp;zajímala mě.
Co se&nbsp;změnilo?
Moje rodina si přála, abych se&nbsp;vrátila do&nbsp;Česka, zároveň na&nbsp;mě začalo dopadat, jak dokáže být veřejný sektor pomalý a&nbsp;rigidní. Já jsem přesný opak – aktivní, zrychlená. A&nbsp;najednou jsem seděla v&nbsp;Evropském parlamentu a&nbsp;sledovala, jak poslanci hlasují hodinu o&nbsp;tom, jak má být dlouhá okurka. Přišlo mi to hrozné. Pochopila jsem, že tohle nedám. Pak ale nastala ohromná panika: Co teď?
Netajíte se&nbsp;tím, že jste sama měla psychické problémy, které se&nbsp;staly důvodem pro&nbsp;založení Mindwell. Tohle byl jejich zdroj?
Často se&nbsp;problémy ukazují při&nbsp;velkých životních změnách. Byl to začátek. Vrátila jsem se&nbsp;z&nbsp;Londýna&nbsp;a&nbsp;ztratila půdu pod&nbsp;nohama. Měla jsem všechno nalajnované, a&nbsp;teď tohle. Dlouho jsem se&nbsp;trápila, chodila na&nbsp;terapie. Jenže&nbsp;jsem měla dojem, že si prostě jen povídáme. Stále jsem neviděla tu pointu. Neměla jsem pocit struktury, bezpečí s&nbsp;léčbou. Za&nbsp;covidu se&nbsp;můj stav zhoršil a&nbsp;narazila jsem na&nbsp;metodu kognitivně-behaviorální terapie (KBT), kterou se&nbsp;zabývá profesor Ján Praško. Pomohla mi a&nbsp;ohromila mě. Viděla jsem desítky pacientů na&nbsp;psychiatrii, kde má každý jiný problém: deprese, OCD, poruchy osobnosti... Přitom je možné je léčit úplně stejně. KBT je zlatým standardem v&nbsp;léčbě duševních onemocnění, jen u&nbsp;nás&nbsp;není tak rozšířená. Je strukturovaná, efektivní a&nbsp;zaměřená na&nbsp;cíl. Přesně to, co mi chybělo. Dává vám nástroje, kterými se&nbsp;můžete naučit zvládat jakoukoliv situaci.
V&nbsp;čem metoda spočívá?
V&nbsp;podstatě předpokládá, že se&nbsp;cítíme špatně, protože&nbsp;myslíme špatně. A&nbsp;že jsou to během života naučené vzorce, které jsme schopni změnit. Díky jinému myšlení můžete ovládat své emoce. Došlo mi, že ten proces je škálovatelný. Že když&nbsp;během pár týdnů může začít pomáhat desítkám lidí, proč ho nezdigitalizovat a&nbsp;nepomoci stovkám tisíc naráz?
S&nbsp;tím&nbsp;nikdo předtím nepřišel?
Není to žádný geniální nápad z&nbsp;mé strany, v&nbsp;Anglii něco takového funguje už desítky let. Troufnu si ale říct, že jsme obsáhlejší. V&nbsp;jednoduchosti jsme zdigitalizovali postupy profesora Praška.
Tady se&nbsp;hodí říct, že Ján Praško je elitní profesor, psychoterapeut a&nbsp;jeden z&nbsp;našich nejuznávanějších psychiatrů. Jak jste ho přesvědčila?
Jsem strašně přesvědčivá, ukecám kohokoliv. (smích) Nejsem žádná krvelačná podnikatelka, dělám to s&nbsp;přesvědčením a&nbsp;i&nbsp;profesor Praško říká, že dělá věci, které ho těší. Pomáhá lidem. Asi to zní hrozně kýčovitě a&nbsp;nereálně, ale sedli jsme si.
Kolik lidí na&nbsp;Mindwellu pracuje?
Kromě profesora je to klinická psycholožka Marie Ocisková, to jsou hlavní autoři. Spolupracuje s&nbsp;námi i&nbsp;psychiatr Kryštof Kantor. V&nbsp;současné době máme 65 spolupracujících psychoterapeutů různých odborností. Vedle toho má Mindwell vlastní IT tým, analytiky… Už je nás&nbsp;přes&nbsp;dvacet. A&nbsp;pak máme k&nbsp;dispozici zdravotnický holding Akeso.
Což je zároveň váš investor, holding Sotiriose Zavalianise, jeden z&nbsp;největších soukromých hráčů českého zdravotnictví. Jak jste propojeni?
Akeso holding je náš investor, bez&nbsp;kterého by Mindwell nebyl. Panu Zavalianisovi vděčíme za&nbsp;vše a&nbsp;jsme hrdí, že pod&nbsp;něj patříme. Mindwell se&nbsp;zároveň uplatňuje v&nbsp;jeho Centru duševní rehabilitace v&nbsp;Berouně.
Startupy se&nbsp;obvykle chlubí tím, kolik mají uživatelů. Jak je tomu u&nbsp;vás?
Naším cílem je kontinuálně prokázat klinickou efektivitu těch programů. Vybíráme si, máme samoplátce i&nbsp;ty, které indikuje pojišťovna a&nbsp;pošle nám je s&nbsp;žádankou. Ale v&nbsp;podstatě nemůže přijít kdokoliv. Chceme efektivitu ukázat postupně. Aktuálně je v&nbsp;Mindwell kolem 1200 pacientů. Jeden vědecký článek už ukazuje naše první výsledky a&nbsp;je extrémně slibný, přemýšlíme o&nbsp;klinické studii. Úspěch ale vidím jinde než v&nbsp;tomto čísle.
V&nbsp;čem?
Třeba že jsme zdravotnický prostředek, v&nbsp;současnosti jako jediná platforma na&nbsp;duševní zdraví v&nbsp;Česku. To mimochodem trvalo devět měsíců. Další úspěch je, že Mindwell momentálně plně hradí dvě pojišťovny a&nbsp;jedna částečně.
Jak aplikace funguje?
Má terapeutické programy, které reprezentují nějakou klinickou diagnózu. Ty se&nbsp;skládají z&nbsp;12 modulů a&nbsp;každý odpovídá zhruba jednomu sezení s&nbsp;psychoterapeutem. Takže&nbsp;představují 12 týdnů terapie – tak, jak KBT běžně trvá. I&nbsp;když&nbsp;málokdo je v&nbsp;daném čase dokončí, jsou opravdu náročné a&nbsp;hlavně záleží na&nbsp;klientovi, kdy a&nbsp;jak se&nbsp;chce programům věnovat. Nový modul se&nbsp;mu otevře, až&nbsp;když&nbsp;předchozí dokončí a&nbsp;dostane zpětnou vazbu od&nbsp;svého terapeuta. Každý modul řeší nějakou problematiku a&nbsp;skládá se&nbsp;z&nbsp;diagnostických škál, psychoedukace v&nbsp;podobě videí, textů, kazuistik nebo kvízů. Nicméně tím&nbsp;nejdůležitějším jsou interaktivní cvičení, ta jsou hlavním nosičem změny a&nbsp;na&nbsp;nich celý Mindwell stojí. Klient si je vyplňuje podle svého osobního příběhu a&nbsp;učí se&nbsp;postupně měnit své negativní vzorce chování. Patříme mezi takzvanou asynchronní telemedicínu: náš terapeut a&nbsp;klient nekomunikují ve&nbsp;stejný čas na&nbsp;stejném místě, čímž značně šetříme kapacitu systému.
Mění to jejich vztah?
Posledních patnáct či&nbsp;dvacet let se&nbsp;po&nbsp;světě vydávají metastudie, že i&nbsp;takový terapeutický vztah dobře funguje. Je v&nbsp;tom ale dodatečné kouzlo. V&nbsp;každé klasické terapii vzniká jakási závislost na&nbsp;terapeutovi, protože&nbsp;pacient má pocit, že ho zachraňuje, že ho nějakým způsobem vede. Ale v&nbsp;této formě pacient udělal hlavní práci sám se&nbsp;sebou, terapeut je mu parťákem, kolegou. Pacient ví, že není sám, ale cítí, že si pomohl právě on. Dlouhodobě to zvyšuje sebevědomí. Terapeut přesně ví, o&nbsp;koho se&nbsp;jedná. Pro&nbsp;pacienta je však anonymní, vidí jen křestní jméno.
Zmiňovala jste, že získat zdravotnickou certifikaci trvalo devět měsíců. Jak obtížné je uplatnit se&nbsp;s&nbsp;technologickým řešením v&nbsp;českém zdravotnictví?
Na&nbsp;jednu stranu je to správně. Je to zdravotnický prostředek, pacient musí být na&nbsp;prvním místě, musí to trvat. Celkově mě však mrzí, že tu není ukotvená legislativa kolem telemedicíny a&nbsp;hrazení jejích řešení. V&nbsp;Anglii, USA či&nbsp;Německu existují zákonné úpravy, které využití telemedicíny podporují. Británie má systém, kdy pacient musí vyzkoušet nějaké digitální řešení, než se&nbsp;dostane k&nbsp;odborníkovi. Má to výhody i&nbsp;nevýhody, ale jedno je jisté: takové kroky celkově zpřístupňují péči. Mindwell není pro&nbsp;každého, jistě to není vhodné řešení třeba pro&nbsp;pacienty, kteří se&nbsp;akutně silně trápí. Jsme vhodní pro&nbsp;mírné a&nbsp;středně těžké pacienty, ovšem to je naprostá většina lidí. Nenahrazujeme odborníky, dokážeme jim ale ulevit tak, aby se&nbsp;mohli soustředit na&nbsp;ty těžší případy. A&nbsp;právě to dokážou některé země vnímat a&nbsp;zakomponovat do&nbsp;systému. Věřím, že ten trend přijde i&nbsp;k&nbsp;nám.
Jaké jsou další plány s&nbsp;Mindwellem?
Krok k&nbsp;celostní medicíně. Když&nbsp;slyší pacient například diagnózu roztroušená skleróza, řeší se&nbsp;právě jen tato nemoc. Zhroutí se&nbsp;mu svět, ale na&nbsp;jeho psychiku není prostor a&nbsp;prostředky. Chceme zprostředkovat péči&nbsp;i&nbsp;takovým pacientům, těm s&nbsp;psychickými příznaky u&nbsp;jiných obtíží, jako jsou třeba karcinomy a&nbsp;mnohé další. Ale to potrvá, je to obrovské množství péče a&nbsp;vyžaduje to další odbornosti, tým profesionálů z&nbsp;mnoha oblastí. A&nbsp;pak bychom chtěli spustit péči&nbsp;pro&nbsp;děti. Je to daleko, může to být třeba za&nbsp;pět let – ale už ji aktivně řešíme.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Jelena Holomány (*1991) se&nbsp;narodila v&nbsp;Sarajevu, od&nbsp;dětství žije v&nbsp;Česku. Vystudovala bezpečnostní studia v&nbsp;Londýně, krátce pracovala v&nbsp;Evropském parlamentu a&nbsp;později prošla několika obchodně-manažerskými pozicemi. Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;předním českým psychiatrem a&nbsp;psychoterapeutem profesorem Jánem Praškem založila platformu Mindwell, která má lidem pomáhat s&nbsp;psychickými potížemi a&nbsp;vylepšit dostupnost péče. Kromě budování platformy se&nbsp;věnuje malé dceři, ráda čte, cestuje a&nbsp;stýká se&nbsp;s&nbsp;přáteli.

<clink anchorid="1"></clink>
Kdysi měla svůj život jasně nalajnovaný a&nbsp;odškrtávala si úspěch za&nbsp;úspěchem. Londýn, Brusel, dokonce práce v&nbsp;kanceláři&nbsp;Tonyho Blaira… Až&nbsp;to celé přestalo fungovat. Jelena Holomány moc dobře ví, co to znamená, když&nbsp;se&nbsp;vám rozsype svět. Prošla si úzkostmi a&nbsp;roky je léčila. Pochopila, že co pomohlo jí, může ulehčit i&nbsp;ostatním. A&nbsp;tak přišla s&nbsp;plánem, jak léčbu duševního zdraví opravdu zpřístupnit, a&nbsp;k&nbsp;jeho realizaci doslova ukecala špičky oboru. Její psychoterapeutická platforma Mindwell teď pomáhá mnoha lidem naráz&nbsp;a&nbsp;ulehčuje terapeutům. Uznání a&nbsp;podporu získala i&nbsp;o

Jelena Holomány. Průvodkyně léčbou lidských duší

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;počátku byl šok a&nbsp;údiv, že se&nbsp;čtyřicet let po&nbsp;druhé světové válce používá zdravotnická pomůcka, která se&nbsp;od&nbsp;té doby nijak nezměnila. Jednomu muži&nbsp;to nedalo spát, a&nbsp;tak vymyslel izraelský tlakový obvaz.
Bernard Bar-Natan začal o&nbsp;obvazech poprvé přemýšlet v&nbsp;80. letech, několik let poté, co se&nbsp;přestěhoval z&nbsp;Brooklynu do&nbsp;Izraele. Když&nbsp;se&nbsp;přihlásil do&nbsp;zdravotnického sboru izraelské armády, šokovalo ho, když&nbsp;zjistil, že standardní armádní obvazy byly vyrobeny kolem druhé světové války a&nbsp;od&nbsp;té doby nebyly nijak upraveny. Všechny měly uprostřed polštářek a&nbsp;na&nbsp;obou stranách volné pruhy gázy. Od&nbsp;2. světové války se&nbsp;nezměnily.
Američana šokovalo, když&nbsp;slyšel radu, ať vezme z&nbsp;pole kámen a&nbsp;na&nbsp;poranění ho přiváže, čímž vyvine potřebný tlak. „Kde ho mám asi tak sterilizovat? To je absurdní!“
Bar-Natan pevně věřil, že musí existovat lepší způsob. Když&nbsp;v&nbsp;polovině 90. let službu v&nbsp;armádě skončil, začal pracovat na&nbsp;vlastní verzi obvazu. Nakonec se&nbsp;vytasil s&nbsp;neotřelým nápadem: úchytem, který umožní obvázat bandáž kolem zranění a&nbsp;následně změnit její směr, což vytvoří tlak – a&nbsp;to jen jednou rukou.
Na&nbsp;začátku 90. let měl Bar-Natan prototyp. S&nbsp;pomocí izraelského vládního grantu a&nbsp;programu zahájil podnikání, nevěděl však, jak svůj pohotovostní obvaz masově vyrábět – dokud nenašel nepravděpodobnou skupinu, která by mu pomohla: beduíny ze&nbsp;severního Izraele. 
 S&nbsp;Ahmedem Hejbem se&nbsp;Bar-Natan poprvé setkal v&nbsp;roce 1996. Setkání bylo rozpačité. Na&nbsp;první pohled měli oba jen málo společného: Bar-Natan byl kosmopolitní Žid z&nbsp;Brooklynu, zatímco Hejb muslim, který vyrostl ve&nbsp;venkovském zapadákově, nechvalně proslulém kriminalitou a&nbsp;gangy. „Nevěděl, co je ten Ahmed zač,“ říká Hejb. A&nbsp;Bar-Natan se&nbsp;smíchem přitakává: „Myslel jsem, že krejčí se&nbsp;může jmenovat jen Kohen.“
Hejb se&nbsp;ale díky svému nízkonákladovému obchodnímu modelu a&nbsp;hlubokým znalostem krejčovství ukázal být pro&nbsp;Bar-Natana ideálním partnerem. Zpočátku s&nbsp;Bar-Natanem pracoval v&nbsp;malé dílně v&nbsp;prvním patře svého domu v&nbsp;Tuba-Zangariji, městečku&nbsp;se&nbsp;zhruba 6000 obyvateli – většinou muslimskými beduíny – poblíž řeky Jordán.
Čím déle spolu ale pracovali, tím&nbsp;více se&nbsp;mezi nimi rozvíjelo přátelství – zejména&nbsp;poté, co dvě Hejbovy děti zemřely při&nbsp;porodu. „Je to drahý bratr,“ říká Hejb o&nbsp;Bar-Natanovi. „Byl tady a&nbsp;jeho žena Gila také. Byli s&nbsp;námi ve&nbsp;smutných i&nbsp;dobrých časech. Byli na&nbsp;svatbách našich tří dcer.“
Jak Bar-Natanova firma rostla, rostl i&nbsp;Hejbův&nbsp;obchod. Rozšířil svou výrobnu na&nbsp;tři&nbsp;patra, která dokázala vyrábět miliony obvazů ročně. Všech 50 jeho zaměstnanců jsou přitom ženy. „Vím, že kdybych neměl tuhle továrnu, tyto ženy by nepracovaly,“ říká Hejb. „Jejich děti by toho moc neměly.“
Bar-Natanův&nbsp;obvaz byl úspěšný. Používá ho většina zemí NATO včetně americké a&nbsp;britské armády a&nbsp;je standardním vybavením Izraelských obranných sil. Kromě toho jej používají záchranáři&nbsp;a&nbsp;nemocnice po&nbsp;celém světě.
&nbsp;
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;počátku byl šok a&nbsp;údiv, že se&nbsp;čtyřicet let po&nbsp;druhé světové válce používá zdravotnická pomůcka, která se&nbsp;od&nbsp;té doby nijak nezměnila. Jednomu muži&nbsp;to nedalo spát, a&nbsp;tak vymyslel izraelský tlakový obvaz.
Bernard Bar-Natan začal o&nbsp;obvazech poprvé přemýšlet v&nbsp;80. letech, několik let poté, co se&nbsp;přestěhoval z&nbsp;Brooklynu do&nbsp;Izraele. Když&nbsp;se&nbsp;přihlásil do&nbsp;zdravotnického sboru izraelské armády, šokovalo ho, když&nbsp;zjistil, že standardní armádní obvazy byly vyrobeny kolem druhé světové války a&nbsp;od&nbsp;té doby nebyly nijak upraveny. Všechny měly uprostřed polš

Obvaz, který zachraňuje životy

<clink anchorid="1"></clink>
Řada firem o&nbsp;práci na&nbsp;dálku mluví, ale málokterá ji myslí tak vážně jako Rekola, společnost, která v&nbsp;Česku seznámila veřejnost s&nbsp;možností dělit se&nbsp;o&nbsp;společné bicykly, kilometry a&nbsp;náklady. Myšlenku bikesharingu začala prosazovat právě tady, ale dnes firmu najdete i&nbsp;na&nbsp;Slovensku nebo v&nbsp;Estonsku.
Společnost odstartovala v&nbsp;roce 2013. Zakladatel, programátor Vítek Ježek, ji spustil s&nbsp;představou, že lidé budou kola sami nejen používat, ale také spravovat. „Během prvního týdne se&nbsp;zjistilo, že nám lidi sice hlásí problémy, ale nikdo je neopravuje,“ usmívá se. Dnes tak firma má na&nbsp;servis a&nbsp;opravy kol tým pár desítek lidí. Spolu s&nbsp;těmi, kteří se&nbsp;starají o&nbsp;aplikaci, rozvoj a&nbsp;další potřeby, se&nbsp;jejich počet nasčítá na&nbsp;zhruba padesát.
Užší tým se&nbsp;schází zhruba jednou za&nbsp;týden. Ostatně Vítek Ježek je prý definicí digitálního nomáda. Aktuálně bydlí v&nbsp;Praze, ale dřív&nbsp;tomu tak nebylo. Ve&nbsp;městě se&nbsp;„točil“ jednou za&nbsp;dva tři&nbsp;měsíce, po&nbsp;zbytek času prozkoumával severní Evropu. Částečně pracovně, částečně soukromě. Pobýval v&nbsp;Helsinkách, poznával Malmö, jindy Tallin nebo Stockholm. „Vždy minimálně na&nbsp;měsíc, přes&nbsp;Airbnb, což na&nbsp;takovou dobu dokáže být poměrně levné. Musíte pochopit, jak to tam funguje, kam na&nbsp;nákup, myslím, že nám to do&nbsp;jisté míry dává intuici a&nbsp;cit pro&nbsp;produkt,“ popisuje. V&nbsp;létě Rekola otevřela novou pobočku&nbsp;právě v&nbsp;estonském Tallinu a&nbsp;zajímá se&nbsp;i&nbsp;o&nbsp;další města a&nbsp;země v&nbsp;regionu.
Kde je to možné, mohou na&nbsp;dálku pracovat i&nbsp;další zaměstnanci. Někdo žije v&nbsp;Prostějově, jiný v&nbsp;Belgii. Jan Střecha, v&nbsp;popisu jehož pozice se&nbsp;skví „marketingové řídítko“, během práce ve&nbsp;firmě studoval v&nbsp;Rakousku. „Práce tím&nbsp;samozřejmě nesmí trpět,“ pokyvuje. Kola je nutné opravovat v&nbsp;terénu, jinak se&nbsp;hodně komunikuje online. Virtuální setkání jsou pravidelná, aplikace specializované na&nbsp;komunikaci nutné, projektové řešení a&nbsp;dokumenty v&nbsp;digitálu. Sbližování offline ale probíhá taky. Naposledy na&nbsp;kolech. Jak jinak.
Pokud mají lidé takový typ volnosti, není namístě obava o&nbsp;produktivitu, kterou zmiňují jiné firmy, když&nbsp;tlačí na&nbsp;přítomnost zaměstnanců v&nbsp;kancelářích? „Určitě řešíme, jestli je daný člověk&nbsp;s&nbsp;námi kompatibilní, tedy obecně s&nbsp;hodnotami firmy či&nbsp;způsobem, jakým přemýšlíme,“ říká Střecha. „Lidem dopředu dáváme důvěru. Nicméně jsme malá firma, pokud jeden ze&nbsp;tří lidí nepracuje, jak má, velmi rychle to poznáme.“ Firma přijímala lidi na&nbsp;dálku například i&nbsp;během covidu a&nbsp;naživo se&nbsp;s&nbsp;nimi tým setkal třeba až&nbsp;po&nbsp;půl roce. „Důležité je nenechat je plavat, dobře zaučit – a&nbsp;to je přeci možné i&nbsp;online,“ dodává Ježek.
Rekola jsou v&nbsp;Česku dostupná v&nbsp;Praze, Brně či&nbsp;Žďáru nad&nbsp;Sázavou, brzy má přibýt třeba Havířov. Na&nbsp;expanzi se&nbsp;teď firma chce soustředit. „Vítek vždycky říkal, že každé město si zaslouží svůj vlastní bike sharing. Dost často se&nbsp;zapomíná, že dle legislativy je město obec nad&nbsp;tři&nbsp;tisíce obyvatel. Takových je v&nbsp;Evropě strašně moc,“ říká Střecha. Ježek mluví o&nbsp;pěti tisících městech, kde by se&nbsp;bikesharing uplatnil. Zatím přitom funguje jen ve&nbsp;stovkách. „To nás&nbsp;teď bude zajímat,“ naznačuje. Rekola se&nbsp;prý už účastní několika zahraničních výběrových řízení.
&nbsp;
BOX:
Od&nbsp;růžové k&nbsp;bikesharingu
„Dlouho jsme dobrovolničili,“ říká Vítek Ježek. Rekola vznikla v&nbsp;roce 2013. Projekt se&nbsp;odrážel od&nbsp;víkendových workshopů, na&nbsp;kterých se&nbsp;opravovala stará kola, natírala se&nbsp;na&nbsp;růžovo a&nbsp;vracela zpátky na&nbsp;silnice. Tým zprvu pracoval zadarmo, profesionalizovat se&nbsp;do&nbsp;opravdové firmy se&nbsp;zaměstnanci a&nbsp;platy začala Rekola o&nbsp;dva roky později. I&nbsp;tak jsou někteří lidé z&nbsp;původní sestavy ve&nbsp;firmě dodnes. Loni dotáhla obrat na&nbsp;31,8 milionu korun a&nbsp;hlásila na&nbsp;500 tisíc uživatelů a&nbsp;tisícovky výpůjček denně.

<clink anchorid="1"></clink>
Řada firem o&nbsp;práci na&nbsp;dálku mluví, ale málokterá ji myslí tak vážně jako Rekola, společnost, která v&nbsp;Česku seznámila veřejnost s&nbsp;možností dělit se&nbsp;o&nbsp;společné bicykly, kilometry a&nbsp;náklady. Myšlenku bikesharingu začala prosazovat právě tady, ale dnes firmu najdete i&nbsp;na&nbsp;Slovensku nebo v&nbsp;Estonsku.
Společnost odstartovala v&nbsp;roce 2013. Zakladatel, programátor Vítek Ježek, ji spustil s&nbsp;představou, že lidé budou kola sami nejen používat, ale také spravovat. „Během prvního týdne se&nbsp;zjistilo, že nám lidi sice hlásí problémy, ale nikdo je neopravuje,“ usmívá se. Dnes tak firma má

Umění šlápnout do pedálů. Vítek Ježek & tým, který umí pracovat na dálku

Barbora Postránecká

<clink anchorid="1"></clink>
Americká firma Amazon, světová jednička v&nbsp;e-commerce, loni otevřela v&nbsp;Česku své v&nbsp;pořadí druhé distribuční centrum. Oproti tomu prvnímu v&nbsp;něm část práce zastávají roboti. Obavy, že by lidem brali práci, jsou ale liché. „Amazon začal používat robotiku ve&nbsp;svých provozech v&nbsp;roce 2012 a&nbsp;od&nbsp;té doby vytvořil stovky tisíc pracovních míst po&nbsp;celém svět. Zároveň vzniklo 700 úplně nových pracovních pozic,“ říká Michal Šmíd, generální ředitel Amazonu v&nbsp;České republice.
Loni jste otevřeli robotické distribuční centrum v&nbsp;obci Kojetín na&nbsp;Moravě. Proč zrovna tam?
Je to strategické místo blízko Rakouska. Amazon v&nbsp;Evropě staví tak, aby naše distribuční síť dokázala rychleji obsloužit zákazníky po&nbsp;celé Evropě.
Co obnáší postavit zcela nové distribuční centrum?
Mimo jiné jsme se&nbsp;setkali s&nbsp;asi třiceti starosty okolních obcí, abychom jim vysvětlili fungování centra a&nbsp;rozptýlili počáteční obavy, které se&nbsp;týkaly zejména&nbsp;výrazného nárůstu dopravy a&nbsp;přílivu dělníků ze&nbsp;zahraničí.
Proč se&nbsp;obyvatelé okolních obcí neměli čeho obávat?
Kamiony používají sjezd z&nbsp;dálnice a&nbsp;obcemi vůbec neprojíždějí. Co se&nbsp;týče zaměstnanců, většinu svážíme autobusy. Tuto dopravu nabízíme zdarma jako benefit, který využívá 90 % zaměstnanců. Ale podporujeme i&nbsp;další alternativní způsoby dopravy do&nbsp;práce. Jednou z&nbsp;nich je sdílená jízda autem nebo podpora elektromobilů. Máme taky vyhrazená krytá parkovací místa pro&nbsp;kola a&nbsp;koloběžky, elektromobily si zase u&nbsp;nás&nbsp;mohou zaměstnanci během pracovní doby dobíjet zdarma.
Distribuční centrum v&nbsp;Kojetíně patří k&nbsp;desáté generaci robotických center Amazonu. V&nbsp;Americe už přitom funguje jaká – dvanáctá generace?
Kojetín je 10.5 generace a&nbsp;nejmodernější je jedenáctá. V&nbsp;té dvanácté, která se&nbsp;zatím testuje, budou už autonomní roboti, kteří se&nbsp;budou pohybovat mezi zaměstnanci. Naše druhé distribuční centrum v&nbsp;Dobrovízi, které jsme jako první otevřeli v&nbsp;roce 2015, je sedmá generace, od&nbsp;osmičky výše už se&nbsp;stavěla centra využívající roboty.
Jak přesně roboti ulehčují zaměstnancům v&nbsp;Kojetíně práci?
Rozdíl oproti Dobrovízi je v&nbsp;tom, že zaměstnanec nemusí jít k&nbsp;danému regálu, ale stojí v&nbsp;ergonomické pracovní stanici a&nbsp;regál se&nbsp;zbožím k&nbsp;němu přiveze robot. Ve&nbsp;skladovacím prostoru pracují výhradně roboti, kteří vypadají trochu jako robotický vysavač – jen váží 145 kilogramů a&nbsp;uvezou téměř trojnásobek své hmotnosti. Mezi regály se&nbsp;pohybují rychlostí 5,5 km/h, a&nbsp;když&nbsp;najdou ten správný, přivezou jej celý k&nbsp;zaměstnanci a&nbsp;on si z&nbsp;něho vezme to, co potřebuje. V&nbsp;případě, že se&nbsp;naskladňuje, opět nikam nejde: robot přiveze regál a&nbsp;zaměstnanec do&nbsp;něj zboží vloží. Kromě toho, že se&nbsp;zaměstnanci tak moc nachodí, tím&nbsp;taky šetříme místo, protože&nbsp;v&nbsp;robotickém poli můžou regály stát těsně vedle sebe. V&nbsp;Dobrovízi musejí být mezi regály uličky, kudy projíždějí zaměstnanci s&nbsp;vozíky, což skladovací plochu ubírá.
Představuju si, že je jen otázka času, kdy robot zvládne z&nbsp;police danou věc taky vyndat...
V&nbsp;USA už se&nbsp;testuje humanoidní robot Digit, který by měl uměl jednoduše přemisťovat přepravky třeba z&nbsp;regálu na&nbsp;běžící pás. Vyndat ale z&nbsp;přepravky nějaký produkt je náročnější úkon, protože&nbsp;produkty mají různý tvar, velikost, balení – a&nbsp;to ještě robot nějakou dobu určitě nezvládne, k&nbsp;tomu je stále potřeba jemná motorika lidských rukou.
Jak je v&nbsp;robotickém centru zajištěna&nbsp;bezpečnost?
Roboti se&nbsp;pohybují v&nbsp;robotickém poli, které je ohrazené, čili běžný zaměstnanec se&nbsp;mezi ně vůbec nedostane. Pokud robot potřebuje servis, sám přijede na&nbsp;dané místo, takzvaně na&nbsp;údržbu. Když&nbsp;mu klesne baterie pod&nbsp;nějakou úroveň, sám se&nbsp;dojede nabít. Přístup mezi roboty má jen speciálně vyškolený pracovník, který si na&nbsp;tabletu vždy vyznačí oblast, v&nbsp;níž se&nbsp;chce pohybovat. Zároveň si oblékne speciální vestu, která vysílá signál zhruba 5 až&nbsp;6 metrů kolem. Jakmile se&nbsp;robot přiblíží na&nbsp;tuto vzdálenost, zpomalí ze&nbsp;své standardní rychlosti asi na&nbsp;třetinu, a&nbsp;pokud by se&nbsp;k&nbsp;vám dostal na&nbsp;méně než dva metry, zastaví úplně.
Závidí tuto vymoženost zaměstnanci v&nbsp;Dobrovízi zaměstnancům v&nbsp;Kojetíně?
Myslím, že ne. Někteří mají rádi pohyb a&nbsp;oceňují, že mohou po&nbsp;skladu chodit. Ti, kteří při&nbsp;práci chodit nechtějí, zde můžou pracovat třeba na&nbsp;balicích stanicích. A&nbsp;pak: ne všem práce s&nbsp;novými technologiemi vyhovuje. Navíc my i&nbsp;v&nbsp;Dobrovízi investujeme do&nbsp;technologií, které zaměstnancům usnadňují práci, jako je robotické rameno a&nbsp;další. Našim zaměstnancům jsme možnost přestupu samozřejmě nabídli – a&nbsp;řada z&nbsp;nich ji využila. Třeba ti s&nbsp;kořeny na&nbsp;Moravě, případně pokud se&nbsp;chtěli kariérně posunout.
V&nbsp;souvislosti s&nbsp;Kojetínem se&nbsp;často zmiňuje, že byť je to robotické centrum, pracovních míst je tam dostatek. Jak často čelíte obavám, že roboti seberou lidem práci?
Setkáváme se&nbsp;s&nbsp;tím, zároveň je ale vcelku lehké ukázat, že tomu tak není. V&nbsp;Kojetíně zaměstnáváme přibližně dva tisíce lidí, tedy stejně jako v&nbsp;Dobrovízi. A&nbsp;v&nbsp;období před&nbsp;vánoční špičkou se&nbsp;jejich počet v&nbsp;obou našich centrech mnohonásobně zvýší. Navíc platí, že žádná technologie není bezúdržbová. O&nbsp;roboty a&nbsp;technologie se&nbsp;musí někdo starat, někdo je taky musí vyvíjet. Díky technologiím jsme globálně vytvořili 700 úplně nových pozic. Najdete tady proto širokou škálu pracovních míst od&nbsp;inženýrů a&nbsp;odborníků na&nbsp;robotiku přes&nbsp;finanční manažery až&nbsp;po&nbsp;IT specialisty.
Jaké benefity svým zaměstnancům nabízíte?
Například máme program Career Choice, kdy zaměstnancům zaplatíme 95 procent nákladů na&nbsp;jejich další vzdělávání po&nbsp;dobu čtyř let. Mohou si dělat administrativní kurzy, jazykové kurzy nebo třeba kurz na&nbsp;řidiče. A&nbsp;není tu žádná podmínka, že pak pro&nbsp;nás&nbsp;musejí nějakou dobu pracovat. Benefit velké firmy je také v&nbsp;tom, že pokud chcete změnit místo či&nbsp;kariérně růst, nemusíte tak činit jen v&nbsp;rámci jednoho pracoviště, ale lze to i&nbsp;v&nbsp;rámci všech ostatních – a&nbsp;vlastně po&nbsp;celém světě.
Ostatně s&nbsp;tím&nbsp;máte zkušenost i&nbsp;vy sám...
Ano, v&nbsp;roce 2017 přišla nabídka, abych se&nbsp;stal šéfem Amazonu v&nbsp;Polsku. Mohl jsem samozřejmě odmítnout a&nbsp;čekat, zda stejná nabídka přijde i&nbsp;tady v&nbsp;Česku. Já na&nbsp;ni tehdy kývl a&nbsp;dva roky jsem jezdil v&nbsp;pondělí do&nbsp;Polska a&nbsp;v&nbsp;pátek zpátky domů za&nbsp;rodinou. V&nbsp;USA je mnohem běžnější, že se&nbsp;i&nbsp;s&nbsp;rodinou stěhujete za&nbsp;prací z&nbsp;jednoho státu do&nbsp;jiného. V&nbsp;Evropě takovou kulturu nemáme, což Amazon respektuje, ale tyto nabídky i&nbsp;tak dává – a&nbsp;je jen na&nbsp;vás, zda jich využijete.
Zaměřujete se&nbsp;nějak specificky i&nbsp;na&nbsp;skupiny zaměstnanců, jako jsou ženy či&nbsp;lidé 55+?
Zakládáme si na&nbsp;tom, že jsme otevřeni všem – a&nbsp;všem nabízíme rovné podmínky. Práci u&nbsp;nás&nbsp;najdou mladí, starší, lidé s&nbsp;nízkou kvalifikací i&nbsp;vysokoškolským titulem. Našim zaměstnankyním konkrétně nabízíme program Women in Leadership, abychom je motivovali k&nbsp;tomu, usilovat o&nbsp;manažerské pozice. Díky čtyřdennímu pracovnímu týdnu, který je u&nbsp;nás&nbsp;zavedený (zaměstnanci Amazonu pracují deset hodin po&nbsp;dobu čtyř dnů, následně mají tři&nbsp;dny volno – pozn. red.), a&nbsp;různým druhům zkrácených úvazků u&nbsp;nás&nbsp;pracují také lidé po&nbsp;padesátce. A&nbsp;není jich málo.

<clink anchorid="1"></clink>
Americká firma Amazon, světová jednička v&nbsp;e-commerce, loni otevřela v&nbsp;Česku své v&nbsp;pořadí druhé distribuční centrum. Oproti tomu prvnímu v&nbsp;něm část práce zastávají roboti. Obavy, že by lidem brali práci, jsou ale liché. „Amazon začal používat robotiku ve&nbsp;svých provozech v&nbsp;roce 2012 a&nbsp;od&nbsp;té doby vytvořil stovky tisíc pracovních míst po&nbsp;celém svět. Zároveň vzniklo 700 úplně nových pracovních pozic,“ říká Michal Šmíd, generální ředitel Amazonu v&nbsp;České republice.
Loni jste otevřeli robotické distribuční centrum v&nbsp;obci Kojetín na&nbsp;Moravě. Proč zrovna tam?
<p class="a

Roboti lidem práci neberou

Filip Magalhães

<clink anchorid="1"></clink>
„Češi&nbsp;jsou docela skeptičtí, nechtějí si povídat s&nbsp;robotem. Přesto si myslím, že do&nbsp;tří let bude mít každý z&nbsp;nás&nbsp;svého AI společníka, se&nbsp;kterým se&nbsp;bude moci kdykoliv bavit,“ říká Jiří Diblík, zakladatel startupu VOS.health.
Programovat začal už ve&nbsp;dvanácti, v&nbsp;šestnácti se&nbsp;pak nechal zplnoletnit a&nbsp;stal se&nbsp;historicky nejmladším podnikatelem v&nbsp;Česku. Jiří Diblík&nbsp;ale tehdy pracoval možná až&nbsp;moc. „Měl jsem panickou ataku, přijela pro&nbsp;mě sanitka a&nbsp;skončil jsem v&nbsp;nemocnici,“ popisuje.
Trochu zvolnil – a&nbsp;začal přemýšlet, jak pomoct lidem, kteří se&nbsp;potýkají se&nbsp;stresem, depresemi nebo úzkostí. Nejen podle něj se&nbsp;duševní zdraví u&nbsp;populace dlouhodobě zhoršuje, přičemž vůbec nejvážnější situace je u&nbsp;mladých lidí. „Bohužel se&nbsp;mi zdá, že čím mladší člověk, tím&nbsp;je to horší,“ tvrdí.
Diblík&nbsp;proto rozjel aplikace VOS.health a&nbsp;ChatMind. Jedna se&nbsp;snaží podporovat wellbeing uživatelů, druhá funguje jako AI terapeut do&nbsp;kapsy. „Je to taková prodloužená ruka reálných odborníků – ty přitom rozhodně nahradit nechceme,“ zdůrazňuje šestadvacetiletý podnikatel.
Češi&nbsp;prý ještě na&nbsp;terapeuta poháněného umělou inteligencí připraveni nejsou, velký zájem o&nbsp;tyto služby ale Diblík&nbsp;pozoruje například v&nbsp;USA či&nbsp;Austrálii. „Myslím si ovšem, že do&nbsp;tří let bude mít každý z&nbsp;nás&nbsp;svého AI společníka, se&nbsp;kterým si bude povídat,“ říká Diblík&nbsp;v&nbsp;rozhovoru pro&nbsp;HROT.
Peníze&nbsp;na&nbsp;start měl. Už v&nbsp;sedmnácti letech totiž úspěšně prodal aplikaci Presentlist, a&nbsp;to za&nbsp;stovky tisíc korun. Dle jeho slov ho však vysoký finanční obnos v&nbsp;tak mladém věku&nbsp;nepoznamenal. „Prakticky všechny tyto peníze&nbsp;jsem investoval zpátky do&nbsp;dalších startupů, které jsem později rozjel. A&nbsp;něco jsem využil i&nbsp;na&nbsp;studijní pobyt v&nbsp;Anglii.“
Diblík&nbsp;teď chce hlavně vylepšovat ChatMind, aby byl AI terapeut co nejvíc fotorealistický. „Měl by během mluvení otevírat pusu jako člověk, mít pohybová gesta, mimiku. Musí tam prostě být ‚lidský dotek‘. Uživatel si pak k&nbsp;němu snadněji vytvoří nějaký vztah. A&nbsp;testujeme také zapojení VR brýlí.“

<clink anchorid="1"></clink>
„Češi&nbsp;jsou docela skeptičtí, nechtějí si povídat s&nbsp;robotem. Přesto si myslím, že do&nbsp;tří let bude mít každý z&nbsp;nás&nbsp;svého AI společníka, se&nbsp;kterým se&nbsp;bude moci kdykoliv bavit,“ říká Jiří Diblík, zakladatel startupu VOS.health.
Programovat začal už ve&nbsp;dvanácti, v&nbsp;šestnácti se&nbsp;pak nechal zplnoletnit a&nbsp;stal se&nbsp;historicky nejmladším podnikatelem v&nbsp;Česku. Jiří Diblík&nbsp;ale tehdy pracoval možná až&nbsp;moc. „Měl jsem panickou ataku, přijela pro&nbsp;mě sanitka a&nbsp;skončil jsem v&nbsp;nemocnici,“ popisuje.
Trochu zvolnil – a&nbsp;začal přemýšlet, jak pomoct lidem, kteří se

Jiří Diblík. VOS.health

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
Napadlo vás&nbsp;někdy, že o&nbsp;vašem zdraví toho mohou hodně vypovědět vaše vlasy? Že mohou prozradit, proč vás&nbsp;trápí problémy se&nbsp;spánkem a&nbsp;únavou, trávicí potíže, hormonální nerovnováha, nezdravá kůže, časté bolesti hlavy nebo deprese? Slouží totiž jako vhled do&nbsp;dlouhodobé aktivity organismu, jelikož je v&nbsp;nich patrná průměrná akumulace minerálů, ale i&nbsp;zátěž těžkými kovy za&nbsp;delší časové období. Právě tento obraz o&nbsp;fungování našeho těla prozradí spoustu informací a&nbsp;především to, jak si efektivně pomoci.
Ve&nbsp;své praxi se&nbsp;touto problematikou do&nbsp;hloubky zabývá Slávka Kubátová, uznávaná homeopatka, která obor alternativní medicíny vystudovala na&nbsp;prestižní Middlesex University v&nbsp;Londýně. Právě přes&nbsp;něj se&nbsp;poprvé seznámila i&nbsp;s&nbsp;minerálními analýzami vlasové tkáně. Více je začala využívat v&nbsp;době, kdy po&nbsp;studiích pracovala v&nbsp;homeopatické lékárně Helios Homoeopathy v&nbsp;centru Londýna&nbsp;– zde se&nbsp;homeopatika ručně připravují na&nbsp;míru klientům a&nbsp;následně distribuují do&nbsp;celého světa.
„Všímala jsem si, že u&nbsp;lidí, kteří chodili do&nbsp;lékárny, se&nbsp;objevovaly podobné vzorce. Často na&nbsp;nich byly patrné třeba symptomy navázané na&nbsp;vyhoření nadledvinek, s&nbsp;čímž například může skvěle pomoci hořčík. Doporučení suplementů tak často vedlo k&nbsp;výraznému zlepšení jejich stavu,“ vysvětluje Slávka Kubátová, zatímco jí na&nbsp;klíně leží drobná fenka Žofka.
S&nbsp;pomocí vlasové analýzy tak v&nbsp;rámci své praxe oddělila „fyzično“, ryzí nerovnováhu v&nbsp;biochemii těla, jíž se&nbsp;dá relativně snadno pomoci kvalitními doplňky stravy a&nbsp;narovnáním životosprávy, od&nbsp;hůře popsatelných potíží pramenících z&nbsp;emocí a&nbsp;psychologie daného člověka, na&nbsp;které pak aplikuje homeopatickou terapii.
Vlasovou analýzu stojí za&nbsp;to srovnat s&nbsp;analýzou krve. Krev nám ukazuje, co se&nbsp;děje v&nbsp;těle právě teď. Vlasy ale poskytují přehled o&nbsp;dlouhodobějších biochemických procesech. „Pro&nbsp;mě to znamená, že díky těmto hodnotám mohu nahlédnout ‚klíčovou dírkou‘ do&nbsp;minerálního blueprintu těla, konkrétně do&nbsp;poměrů vápníku, hořčíku, draslíku&nbsp;a&nbsp;sodíku&nbsp;a&nbsp;ostatních důležitých dat. Tento pohled mi umožňuje pochopit, jak se&nbsp;tělo vypořádává se&nbsp;stresem, výživou a&nbsp;celkovou biochemickou rovnováhou. Říká mi, jestli se&nbsp;profiluje problém například s&nbsp;nadledvinkami či&nbsp;imbalancí glukózy. Mohu tedy doporučit konkrétní opatření ještě v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;daný problém teprve formuje,“ vysvětluje.
Slávce Kubátové během patnáctileté praxe prošlo rukama mnoho klientů a&nbsp;přibližně pro&nbsp;šest stovek z&nbsp;nich zpracovávala minerální analýzu vlasové tkáně. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;lidé mívají různé zdravotní potíže, často je spojuje hektický život plný stresu, nevyvážená strava s&nbsp;vysokým obsahem cukru a&nbsp;především tristní nedostatek hořčíku. „Kdybych vám měla dát jednu radu, bude znít takhle: doplňujte kvalitní hořčík. Chybí úplně každému,“ říká. Důležité je ale podle jejích slov užívat hořčík&nbsp;širokospektrální, ideálně v&nbsp;dobře vstřebatelné formě bisglycinátu nebo citrátu.
„Preventivně se&nbsp;vyplatí zaměřit se&nbsp;také na&nbsp;čistou stravu – vyhnout se&nbsp;průmyslově zpracovaným potravinám, cukrům a&nbsp;toxinům. Dále je klíčový dostatek kvalitního spánku a&nbsp;aktivní relaxace, která pomáhá tělu regenerovat a&nbsp;snižuje stresovou zátěž. Kromě hořčíku&nbsp;je důležité doplňování zinku a&nbsp;vitaminu D, které jsou zásadní pro&nbsp;udržení hormonální rovnováhy a&nbsp;dobrou funkci imunitního systému. A&nbsp;nakonec: nezapomínat na&nbsp;pravidelný pohyb, který podporuje správnou cirkulaci a&nbsp;detoxikaci těla,“ shrnuje Slávka Kubátová.
Věří, že k&nbsp;uzdravení ani v&nbsp;dnešní době plné stresových faktorů a&nbsp;toxiny zatíženého životního prostředí nemusí vést složitá cesta. Jen je důležité identifikovat, proč se&nbsp;naše tělo trápí. Pak už se&nbsp;jen vybírá vhodný detox organismu, látky, které je potřeba doplnit, a&nbsp;strava, která dá tělu kapacitu na&nbsp;to, aby se&nbsp;dalo samo dohromady. Rozhodně není vhodné začít hlava nehlava užívat všechny doplňky stravy a&nbsp;vrhnout se&nbsp;na&nbsp;detoxikační půsty. Bez&nbsp;patřičných znalostí by si tím&nbsp;člověk&nbsp;mohl akorát více uškodit. „Je potřeba k&nbsp;tomu přistupovat s&nbsp;rozumem, důsledně a&nbsp;sousledně. Pak mohou být výsledky skutečně fenomenální.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Slávku Kubátovou s&nbsp;homeopatií seznámila už její matka, pediatrička, která tento přístup používala při&nbsp;léčbě celé rodiny. „V&nbsp;pubertě jsem se&nbsp;od&nbsp;homeopatie odklonila a&nbsp;zásadní zlom přišel až&nbsp;poté, co jsem se&nbsp;ve&nbsp;24 letech přestěhovala do&nbsp;Londýna&nbsp;a&nbsp;začala mít vážné a&nbsp;neuchopitelné zdravotní problémy. Doktoři&nbsp;si s&nbsp;nimi nevěděli rady, takže&nbsp;jsem po&nbsp;letech tápání došla k&nbsp;tomu, že mají jiné souvislosti. Vrátila jsem se&nbsp;tak k&nbsp;homeopatii a&nbsp;současně ji začala studovat,“ říká. Dnes má v&nbsp;oboru patnáctiletou praxi, homeopatii navíc spojuje s&nbsp;vlasovou analýzou, kterou používá jako diagnostický nástroj pro&nbsp;odhalení minerálních nerovnováh a&nbsp;zátěží v&nbsp;těle.

<clink anchorid="1"></clink>
Napadlo vás&nbsp;někdy, že o&nbsp;vašem zdraví toho mohou hodně vypovědět vaše vlasy? Že mohou prozradit, proč vás&nbsp;trápí problémy se&nbsp;spánkem a&nbsp;únavou, trávicí potíže, hormonální nerovnováha, nezdravá kůže, časté bolesti hlavy nebo deprese? Slouží totiž jako vhled do&nbsp;dlouhodobé aktivity organismu, jelikož je v&nbsp;nich patrná průměrná akumulace minerálů, ale i&nbsp;zátěž těžkými kovy za&nbsp;delší časové období. Právě tento obraz o&nbsp;fungování našeho těla prozradí spoustu informací a&nbsp;především to, jak si efektivně pomoci.
Ve&nbsp;své praxi se&nbsp;touto problematikou do&nbsp;hloubky zabývá Slávka Kubátová, uznávaná homeopatka

Slávka Kubátová. Pohled klíčovou dírkou do biochemie těla

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;dnešní době je celkem běžné, že lidé v&nbsp;produktivním věku&nbsp;často opakují slova „Nic nestíhám“ a&nbsp;nemají čas se&nbsp;ani pořádně nadechnout. Přesně to na&nbsp;sklonku roku 2023 zažívala Jasmína&nbsp;Houdek, která během posledních deseti let se&nbsp;svým manželem Pavlem vybudovala úspěšný projekt Moderní sebeobrana. Díky němu učí lidi, jak se&nbsp;bránit v&nbsp;případě napadení, jak si uvědomit svoje hranice i&nbsp;to, když&nbsp;je někdo nepříjemným způsobem překračuje.
Jasmína&nbsp;Houdek o&nbsp;sobě říká, že si svých vlastních hranic dlouho nebyla vědoma a&nbsp;nedokázala si je hájit. V&nbsp;dětství zažila znásilnění a&nbsp;predátor ji následně zmanipuloval tak, že v&nbsp;sobě zkušenost zadusila a&nbsp;prodělané trauma řešila tvrdými drogami.
Společně s&nbsp;terapií se&nbsp;pak moderně pojatá sebeobrana stala jedním z&nbsp;nástrojů, které jí pomohly najít cestu k&nbsp;sobě a&nbsp;nakonec i&nbsp;k&nbsp;práci, v&nbsp;níž je šťastná. „Jenže&nbsp;vloni o&nbsp;Vánocích jsem se&nbsp;podívala na&nbsp;kalendář a&nbsp;viděla jsem, co všechno mě čeká následujícího půl roku. Bylo mi jasné, že pokud nepřijde delší volno, hrozí mi vyhoření,“ říká.
Stejně tak měla jasno v&nbsp;tom, že ve&nbsp;své práci musí něco změnit. S&nbsp;manželem se&nbsp;dělila o&nbsp;pozici CEO, takže&nbsp;kromě toho, že stále učila na&nbsp;kurzech a&nbsp;byla v&nbsp;neustálém kontaktu s&nbsp;oběťmi násilí, vymýšlela, kam firmu posunout, nebo dávala dohromady speciální kurzy pro&nbsp;firmy a&nbsp;zajišťovala komunikaci s&nbsp;médii, ještě vedla tým padesáti lidí. A&nbsp;cítila, že ve&nbsp;vedení není dobrá. Manželovi tak řekla, že si vezme sabatikl – podle jejích slov „brutální pohov“ – a&nbsp;během něj si promyslí, jak postupovat dál, aby se&nbsp;mohla Moderní sebeobraně věnovat až&nbsp;do&nbsp;důchodu.
Jak si takový odpočinkový klid na&nbsp;rozmyšlenou naordinovat? Jasmína&nbsp;Houdek popisuje, že si nečetla žádné články, neposlouchala podcasty, jednoduše se&nbsp;zamyslela nad&nbsp;tím, co jí bude nejlépe vyhovovat. A&nbsp;usoudila, že poté, co všechny blízké spolupracovníky informuje o&nbsp;svém plánu a&nbsp;o&nbsp;tom, na&nbsp;koho se&nbsp;mají v&nbsp;době její nepřítomnosti obrátit, se&nbsp;zcela odpojí od&nbsp;práce a&nbsp;nebude mít přístup do&nbsp;žádných komunikačních kanálů. Všichni v&nbsp;týmu pak dostali jasnou instrukci, že jí nemají volat ani psát. Manžela poprosila, aby jí o&nbsp;dění ve&nbsp;firmě neříkal absolutně nic, ani kdyby se&nbsp;ho sama vyptávala – tušila, že taková situace s&nbsp;velkou pravděpodobností nastane. A&nbsp;ideální počet dnů? „Věděla jsem, že měsíc by byl málo. Zároveň jsem si chtěla po&nbsp;deseti letech skutečně pořádně odpočinout, takže&nbsp;jsem si řekla, že budu mít sabatikl sto dnů.“
První dny byly tak trochu očistec. Jen málokdo si totiž uvědomí, jak moc je na&nbsp;práci závislý, že často potřebuje mít neustále přehled o&nbsp;tom, co se&nbsp;děje a&nbsp;co kdo právě řeší. Podobný fear of missing out první dny přepadl i&nbsp;Jasmínu.
„Je to jako droga, jako když&nbsp;alkoholikovi seberete chlast. První den na&nbsp;sabatiklu jsem byla úplně nervní, protože&nbsp;jsem nemohla dělat svou rutinu. Bylo to nepříjemné, bolestivé. Nikdo mi nevolal, nepsal, notifikace nepípaly… Mobil mi byl najednou úplně k&nbsp;ničemu,“ směje se&nbsp;Jasmína. Během sabatiklu si vedla deník, do&nbsp;kterého zaznamenávala své pocity. Ještě 25. den cítila stres, že jí něco uniká, že musí makat, jinak se&nbsp;bez&nbsp;ní firma sesype. Pocit odpočinku a&nbsp;uvolnění přišel až&nbsp;56. den.
„Dělala jsem přitom úplně normální věci, na&nbsp;které nemám jindy čas. Nechtěla jsem vyrazit zdolat Pacifickou hřebenovku. Chodila jsem s&nbsp;dcerou na&nbsp;koupaliště, četla si na&nbsp;zahradě a&nbsp;začala vyrážet na&nbsp;sólo výlety. Třeba na&nbsp;tři&nbsp;dny do&nbsp;hor. Během těch dnů mi začala brutálně šlapat hlava, kreativita, cítila jsem, že mám konečně zase hromadu nápadů,“ popisuje Jasmína. Během sabatiklu si tak potvrdila, že pozice CEO není pro&nbsp;ni. Ujasnila si, že nejvíc ji naplňuje právě kreativa, určování vize, vymýšlení strategie a&nbsp;hledání inovací v&nbsp;oboru sebeobrany.
„Došlo mi, že jestli chci tenhle byznys dělat dlouhodobě, tohle je ta cesta. Takže&nbsp;dnes je CEO jen Pavel a&nbsp;já přešla na&nbsp;pozici kreativní ředitelky. Sabatikl mi v&nbsp;tom pomohl a&nbsp;je mi jasné, že ho musím dělat pravidelně. Dala bych to jako povinnost všem šéfům a&nbsp;šéfkám, kteří to myslí vážně. Některé věci vám totiž skutečně dojdou až&nbsp;časem a&nbsp;s&nbsp;větším odstupem,“ doporučuje Jasmína&nbsp;Houdek.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Jasmína&nbsp;Houdek stojí za&nbsp;úspěšným projektem Moderní sebeobrana, který sama považuje především za&nbsp;prevenci násilí. Po&nbsp;deseti letech, během nichž neměla žádnou větší pauzu, se&nbsp;rozhodla, že si vezme sto dnů dlouhý sabatikl. „I&nbsp;tohle je pro&nbsp;mě prevence, ale před&nbsp;vyhořením. Kdybych vyhořela, nebudu svou práci dělat dobře, nebudu moci lidem pomáhat. Člověk&nbsp;musí vždycky pomoci nejprve sobě a&nbsp;teprve potom může pomáhat světu,“ míní. A&nbsp;dodává, že než aby za&nbsp;rok psala příspěvek na&nbsp;LinkedIn o&nbsp;tom, jak vyhořela, bude raději psát o&nbsp;tom, jak nevyhořela. „Mám na&nbsp;to jasný postup. Uvědomit si hranice, chránit si je a&nbsp;dát si pohov.“

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;dnešní době je celkem běžné, že lidé v&nbsp;produktivním věku&nbsp;často opakují slova „Nic nestíhám“ a&nbsp;nemají čas se&nbsp;ani pořádně nadechnout. Přesně to na&nbsp;sklonku roku 2023 zažívala Jasmína&nbsp;Houdek, která během posledních deseti let se&nbsp;svým manželem Pavlem vybudovala úspěšný projekt Moderní sebeobrana. Díky němu učí lidi, jak se&nbsp;bránit v&nbsp;případě napadení, jak si uvědomit svoje hranice i&nbsp;to, když&nbsp;je někdo nepříjemným způsobem překračuje.
Jasmína&nbsp;Houdek o&nbsp;sobě říká, že si svých vlastních hranic dlouho nebyla vědoma a&nbsp;nedokázala si je hájit. V&nbsp;dětství zažila znásilnění a&nbsp;p

Jasmína Houdek. Dát si brutální pohov

Markéta Burleová

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;dnešní hektické době je náročné udržet si od&nbsp;některých věcí zdravý odstup, pečovat o&nbsp;duševní zdraví a&nbsp;nenechat se&nbsp;zahltit obrovským množstvím stimulů, které se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;dennodenně valí. Své o&nbsp;tom ví odborník, který přesně tohle musí řešit.
Hudební kariéra, noční život na&nbsp;koncertech a&nbsp;festivalech, náročné služby v&nbsp;nemocnici, další studium a&nbsp;vzdělávání. Psychiatr z&nbsp;Ústřední vojenské nemocnice František Šalanda jede naplno. Je totiž právě také hudebníkem, producentem, saxofonistou a&nbsp;DJ, který hrál na&nbsp;podiích na&nbsp;chorvatském festivalu Zrće či&nbsp;na&nbsp;Ibize.
„Hudba byla dlouhou dobu primárně koníčkem a&nbsp;volnočasovou aktivitou. Medicína&nbsp;byla fascinace a&nbsp;tak trochu pojistka do&nbsp;budoucna,“ říká František Šalanda. Teprve v&nbsp;průběhu studia začala hudební kariéra nabírat na&nbsp;obrátkách a&nbsp;v&nbsp;jedné životní etapě měla i&nbsp;navrch. Jak říká, naštěstí u&nbsp;medicíny zůstal a&nbsp;dnes je vděčný za&nbsp;to, že se&nbsp;může oběma sférám věnovat současně. Právě to mu totiž ve&nbsp;výsledku drží životní balanc a&nbsp;duševní pohodu. Aktuálně si život bez&nbsp;hudby ani medicíny nedovede představit.
Psychiatrie přitom dlouho nebyla mezi medicínskými obory jeho favoritem. Chtěl směřovat k&nbsp;neurochirurgii nebo kardiologii, ale v&nbsp;posledních dvou ročnících studia se&nbsp;jeho pozornost obrátila právě k&nbsp;duši. Možná také proto, že obor zažívá, i&nbsp;v&nbsp;souvislosti se&nbsp;stále se&nbsp;zvyšujícími nároky na&nbsp;psychické zdraví nás&nbsp;všech, velký boom.
„Obecně prevalence duševních onemocnění v&nbsp;poslední době stoupá. Otázkou je, zda v&nbsp;tom nehraje roli i&nbsp;určitá detabuizace psychiatrie jako takové, kdy se&nbsp;o&nbsp;duševním zdraví a&nbsp;chorobách mluví stále častěji a&nbsp;lidé už se&nbsp;nebojí říct si o&nbsp;pomoc,“ říká František Šalanda.
S&nbsp;příchodem sociálních sítí a&nbsp;rostoucím tlakem společnosti na&nbsp;výkon podle něj vidíme zvláště u&nbsp;mladší generace v&nbsp;posledních dvaceti letech narůstající počet úzkostně-depresivních obtíží a&nbsp;celkového stresu. Všichni se&nbsp;snažíme obstát ve&nbsp;společnosti, která klade extrémně velký důraz na&nbsp;výkon a&nbsp;úspěch. „Slovo obstát je velmi relativní. Co vlastně znamená obstát nebo být úspěšný? Dost často na&nbsp;sebe ty nejvyšší nároky klademe my sami, což může být značně katalyzováno sociálními sítěmi a&nbsp;neustálým porovnáváním se. Těch faktorů, které mohou hrát roli, je samozřejmě celá řada.“
Psychiatrie je podle Šalandy fascinující obor. Říká, že člověk&nbsp;trpící nějakou duševní chorobou může být v&nbsp;běžném životě kolikrát daleko více omezen než při&nbsp;jiném, „klasickém“ onemocnění.
Je-li řeč o&nbsp;hektické době a&nbsp;stresu, sami lékaři&nbsp;by mohli vyprávět. Pod&nbsp;kotel u&nbsp;nich přikládá obrovské množství přesčasů a&nbsp;také velká zodpovědnost spojená s&nbsp;vykonáváním této profese.
„Možná to bude znít jako klišé, ale mně osobně v&nbsp;tomto velmi pomohla a&nbsp;pomáhá právě hudba. Je to skvělá forma relaxu a&nbsp;výborný ventil. Pamatuju si třeba na&nbsp;jeden krizový moment při&nbsp;učení na&nbsp;zkoušku&nbsp;z&nbsp;mikrobiologie, ze&nbsp;kterého mě vytáhla skladba Lake Shore Drive od&nbsp;skupiny Aliotta Haynes Jeremiah. Pro&nbsp;každého to může být něco jiného, ale je důležité nějakou záchrannou síť mít. Pak je samozřejmě zásadní taky umět odpočívat, dopřávat si nějaký čas jen pro&nbsp;sebe a&nbsp;nezanedbávat sociální interakce s&nbsp;rodinou a&nbsp;přáteli. Někdy to jde hůře, někdy lépe, ale je potřeba tomu jít naproti.“
Jak všechno zvládnout – a&nbsp;má právě psychiatr recept na&nbsp;work life balance?
„Žádný univerzální recept na&nbsp;štěstí a&nbsp;životní balance neznám,“ říká mladý lékař, ale myslí si, že v&nbsp;tom není třeba hledat žádné složitosti. Doporučuje citát Christophera McCandlesse „Štěstí je skutečné pouze tehdy, je-li sdílené“. Život zvlášť v&nbsp;dnešní době nabízí nepřeberné množství zážitků a&nbsp;možností, které však jsou pomíjivé ve&nbsp;chvíli, kdy je nemáme s&nbsp;kým sdílet. „Paradoxně i&nbsp;když&nbsp;můžeme vlivem digitalizace být v&nbsp;kontaktu s&nbsp;kýmkoli během vteřiny, navzájem se&nbsp;vzdalujeme a&nbsp;míra sociální izolace stoupá. Pečování o&nbsp;vztahy je podle mého zásadní aspekt, ať už se&nbsp;jedná o&nbsp;rodinu, přátele nebo partnera či&nbsp;partnerku.“
Hledání smyslu života je podle Františka Šalandy zajímavě popsáno například v&nbsp;japonském konceptu zvaném ikigai. Oxfordský slovník&nbsp;definuje ikigai jako „motivační sílu; něco nebo někoho, co dává člověku&nbsp;smysl, důvod k&nbsp;životu“. Obyvatelé japonského ostrova Okinawa ho popisují jako „důvod, proč ráno vstávat z&nbsp;postele“.
&nbsp;
František Šalanda pracuje v&nbsp;Ústřední vojenské nemocnici na&nbsp;Psychiatrickém oddělení. Jako Saxofrancis má na&nbsp;svém instagramovém účtu 12 tisíc sledujících. Pořádá koncerty, hraje na&nbsp;saxofon a&nbsp;je také hudební producent a&nbsp;DJ. „Určitě mám sklony k&nbsp;perfekcionismu, ale snažím se&nbsp;jim dávat prostor jen tam, kde je to pro&nbsp;mě efektivní.“ Jako student medicíny získal 2. místo v&nbsp;týmové soutěži&nbsp;Medik roku 2019 a&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě se&nbsp;účastnil měsíční humanitární mise v&nbsp;africké Keni pod&nbsp;záštitou organizace ADRA.

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;dnešní hektické době je náročné udržet si od&nbsp;některých věcí zdravý odstup, pečovat o&nbsp;duševní zdraví a&nbsp;nenechat se&nbsp;zahltit obrovským množstvím stimulů, které se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;dennodenně valí. Své o&nbsp;tom ví odborník, který přesně tohle musí řešit.
Hudební kariéra, noční život na&nbsp;koncertech a&nbsp;festivalech, náročné služby v&nbsp;nemocnici, další studium a&nbsp;vzdělávání. Psychiatr z&nbsp;Ústřední vojenské nemocnice František Šalanda jede naplno. Je totiž právě také hudebníkem, producentem, saxofonistou a&nbsp;DJ, který hrál na&nbsp;podiích na&nbsp;chorvatském festivalu Zrće či&nbsp;na&nbsp;Ibize.
„Hudb

František Šalanda. Žít, hrát a léčit

<clink anchorid="1"></clink>
Kdo má estetickou medicínu spojenou především s&nbsp;injekcemi botoxu a&nbsp;výplněmi, ten se&nbsp;rozhodně do&nbsp;problematiky ještě neponořil dostatečně hluboko. Obor, který Elizabeth Pavlíčkové, zakladatelce kliniky Elizabeth Beauty Clinic, učaroval již před&nbsp;mnoha lety, je totiž pestrý jako ty nejdivočejší sci-fi příběhy – jen nejde o&nbsp;fantazii, ale o&nbsp;realitu. Jeho součástí je dnes umělá inteligence, optické vlákno, které se&nbsp;dostává pod&nbsp;kůži&nbsp;a&nbsp;vypíná ji zevnitř, nebo regenerativní medicína. „Právě ta je v&nbsp;oboru estetické dermatologie obdobně převratná, jako byl před&nbsp;padesáti lety příchod botoxu,“ říká Pavlíčková.
S&nbsp;Elizabeth Pavlíčkovou se&nbsp;setkáváme přímo na&nbsp;její klinice, která se&nbsp;na&nbsp;začátku října otevřela na&nbsp;nové adrese, v&nbsp;Hartigově ulici na&nbsp;Žižkově. „Od&nbsp;roku 2018 jsem měla kliniku ve&nbsp;Vodičkově ulici, jenže&nbsp;jsme se&nbsp;chtěli zaměřit na&nbsp;rozšíření služeb, například poradnu pro&nbsp;pohlavní nemoci a&nbsp;zákrokový sál, což původní prostory neumožňovaly,“ vysvětluje jeden z&nbsp;důvodů stěhování zakladatelka kliniky. Ve&nbsp;větším zázemí tak mohla se&nbsp;svým týmem zásadně rozšířit záběr kliniky. „Nový koncept dobře zapadá do&nbsp;dnešní doby, kdy lidé nehledají jen jedno řešení, ale chtějí řešení celistvé. Nechtějí běhat po&nbsp;různých specializovaných zařízeních, chtějí mít vše na&nbsp;jednom místě, kde se&nbsp;cítí bezpečně a&nbsp;dobře,“ doplňuje.
Ke&nbsp;komplexní péči&nbsp;o&nbsp;pleť ale v&nbsp;případě Elizabeth Pavlíčkové nevedla jednoznačná cesta. Říká, že ji odjakživa fascinovala krása, a&nbsp;co se&nbsp;oborového zaměření týče, vždy ji to táhlo ke&nbsp;kůži. Původně uvažovala o&nbsp;tom, že se&nbsp;bude věnovat plastické chirurgii nebo oboru popálenin. Nakonec ale zvítězila ryzí dermatologie. Jde totiž o&nbsp;velmi pestrý obor. „Navíc se&nbsp;mi líbilo, že jde o&nbsp;spojení zdraví a&nbsp;krásy,“ říká. Po&nbsp;studiu medicíny na&nbsp;Univerzitě Karlově sbírala zkušenosti v&nbsp;Česku i&nbsp;v&nbsp;zahraničí, například v&nbsp;Německu, Velké Británii či&nbsp;Ghaně, během let praxe postupně přišly myšlenky na&nbsp;vlastní kliniku.
„Vždy jsem chtěla klientkám a&nbsp;klientům poskytovat špičkovou péči, ale ne vždy to šlo individuálně nastavit podle mých představ. Nejprve jsem tak měla svou ordinaci, pak o&nbsp;něco větší praxi a&nbsp;postupně se&nbsp;to přerodilo ve&nbsp;vlastní kliniku, kde se&nbsp;mohu o&nbsp;lidi starat tak, jako bych se&nbsp;starala o&nbsp;sebe nebo svou rodinu. Naším gros je poskytovat skutečně komplexní péči. Každý klient tady tak dostane návrh terapie na&nbsp;míru – nejsou dva lidé, kteří by u&nbsp;nás&nbsp;měli stejnou péči&nbsp;o&nbsp;pleť,“ přibližuje Pavlíčková.<clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;nové adrese kliniky jde o&nbsp;skutečně bohatý záběr napříč oborem dermatologie. Prvním pilířem je dermatovenerologie, tedy „klasické“ kožní lékařství, jehož součástí je i&nbsp;venerologie. Druhý pilíř představuje estetická medicína, zahrnující omlazení obličeje i&nbsp;těla. Elizabeth Pavlíčková upřesňuje, že jako jedni z&nbsp;mála v&nbsp;Česku nabízejí minimálně invazivní laserové ošetření, které pod&nbsp;kůží umožňuje rozpustit tuk, vypnout pokožku&nbsp;nebo odstranit křečové žíly. „Ošetření se&nbsp;nazývá Endolift a&nbsp;jde o&nbsp;jemné optické vlákno, které se&nbsp;bez&nbsp;řezu dostane pod&nbsp;kůži&nbsp;a&nbsp;dokáže ji vypnout zevnitř. Pro&nbsp;výsledek stačí jedno ošetření,“ popisuje podrobněji Pavlíčková.
Jako milovnice Philipa K. Dicka, Stanisława Lema nebo Arthura C. Clarka se&nbsp;smíchem říkám, že jí to trochu připomíná výjevy z&nbsp;různých sci-fi románů. „Ale je to realita,“ usmívá se&nbsp;doktorka a&nbsp;zmiňuje ještě další zajímavost a&nbsp;velký trend poslední doby: regenerativní medicínu. Zjednodušeně ji lze chápat jako něco, co pomůže tělu obnovit funkce, které kvůli stárnutí pozbylo. Využívají se&nbsp;pro&nbsp;to například exozomy, které Pavlíčková popisuje jako signální molekuly, běžně se&nbsp;vyskytující v&nbsp;těle. V&nbsp;koncentrovanějších formách se&nbsp;používají na&nbsp;to, aby například kožním buňkám nebo vlasovým cibulkám „daly pokyn“ k&nbsp;regeneraci.
„Před&nbsp;padesáti lety nastal v&nbsp;estetické medicíně ohromný zlom, když&nbsp;přišel poprvé na&nbsp;trh botox. Obdobně převratná byla i&nbsp;laserová medicína, v&nbsp;současné době se&nbsp;ale právě hodně mluví o&nbsp;regenerativní medicíně, kterou se&nbsp;dostáváme až&nbsp;na&nbsp;molekulární úroveň. Snažíme se&nbsp;opravovat buňky a&nbsp;říct tělu, aby to udělalo samo. Regenerativní medicína&nbsp;je tak to hlavní, co dnes posouvá kupředu celý obor, a&nbsp;je obdobně převratná, jako byl před&nbsp;padesáti lety příchod botoxu,“ vysvětluje Pavlíčková.
Kromě toho k&nbsp;posouvání oboru výrazně napomáhá také umělá inteligence, a&nbsp;to především v&nbsp;diagnostice. Umělá neuronová síť tak v&nbsp;posledních letech stále hojněji prostupuje všemi obory, estetickou medicínu nevyjímaje. V&nbsp;Elizabeth Beauty Clinic ji využívají například k&nbsp;podrobné analýze&nbsp;pleti. Díky tomu člověk&nbsp;dostane doporučení na&nbsp;přípravky a&nbsp;péči, které mu skutečně pomohou, místo aby zbytečně zkoušel jeden krém za&nbsp;druhým. Umělou inteligenci lze využít také při&nbsp;diagnostice znamének, ale i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;odborník&nbsp;potřebuje podívat na&nbsp;to, co není pouhým okem patrné. „Používáme analyzér, který se&nbsp;dívá do&nbsp;různých hloubek kůže. Skvěle tak vidíme například distribuci znamének, rozsah cév&nbsp;a&nbsp;pigmentací, ale i&nbsp;to, jak je pokožka citlivá. Pomáhá nám to stanovit, jakým typem stárnutí se&nbsp;daná pleť ubírá, a&nbsp;na&nbsp;základě toho můžeme velmi přesně péči&nbsp;zacílit.“
Pro&nbsp;Elizabeth Pavlíčkovou jsou ale neméně důležitým tématem také vlasy, které označuje za&nbsp;korunu krásy. I&nbsp;proto je součástí kliniky vlasová poradna, jejíž klientela se&nbsp;zahustila především po&nbsp;covidové pandemii, kdy se&nbsp;s&nbsp;padáním vlasů začalo potýkat mnoho žen i&nbsp;mužů. Podle Pavlíčkové jde přitom o&nbsp;téma, o&nbsp;kterém se&nbsp;málo mluví – možná proto, že je pro&nbsp;mnohé velmi citlivé a&nbsp;do&nbsp;jisté míry tabuizované. „Když&nbsp;za&nbsp;námi někdo přijde s&nbsp;tímto problémem, začneme vstupními krevními odběry a&nbsp;digitální analýzou vlasů, na&nbsp;jejímž základě navrhujeme plán léčby. Padání vlasů, když&nbsp;jde tedy o&nbsp;takzvanou nejizevnatou ztrátu vlasů, způsobuje genetika, může to být ale i&nbsp;stres, hormonální nerovnováha, nasazení či&nbsp;vysazení léku&nbsp;– příčin je celá řada, proto děláme tak podrobnou anamnézu,“ přibližuje.
A&nbsp;co je podle odbornice na&nbsp;pleť zásadní v&nbsp;každodenní péči? „Hydratace a&nbsp;SPF ochrana,“ říká stručně. A&nbsp;také správné a&nbsp;důkladné čištění. To jsou základy, které je potřeba v&nbsp;rámci prevence dodržovat už v&nbsp;mladém věku. Elizabeth Pavlíčková ale dodává, že velkým trendem posledních deseti let jsou i&nbsp;u&nbsp;mladých lidí pleťové výplně. „V&nbsp;takovém případě je lékař v&nbsp;roli průvodce a&nbsp;měl by spíš poradit v&nbsp;tom, jak o&nbsp;sebe pečovat. U&nbsp;mladých lidí je potřeba být opatrný, aby nevypadali tak, jak by neměli. Ale třeba takový botox mi přijde zbytečně démonizovaný. Není jen pro&nbsp;ženy a&nbsp;muže&nbsp;od&nbsp;padesáti let. Naopak když&nbsp;někoho trápí mimický stah, který způsobuje, že se&nbsp;stále mračí, jde o&nbsp;indikaci na&nbsp;botox klidně i&nbsp;v&nbsp;osmnácti letech. Botulotoxin má totiž preventivní účinky – naučí mozek, aby se&nbsp;sval nemračil, a&nbsp;na&nbsp;ošetření stačí jít jen párkrát,“ vysvětluje Pavlíčková. A&nbsp;potvrzuje tím&nbsp;svá slova, že každý potřebuje v&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;pleť skutečně individuální přístup.

<clink anchorid="1"></clink>
Kdo má estetickou medicínu spojenou především s&nbsp;injekcemi botoxu a&nbsp;výplněmi, ten se&nbsp;rozhodně do&nbsp;problematiky ještě neponořil dostatečně hluboko. Obor, který Elizabeth Pavlíčkové, zakladatelce kliniky Elizabeth Beauty Clinic, učaroval již před&nbsp;mnoha lety, je totiž pestrý jako ty nejdivočejší sci-fi příběhy – jen nejde o&nbsp;fantazii, ale o&nbsp;realitu. Jeho součástí je dnes umělá inteligence, optické vlákno, které se&nbsp;dostává pod&nbsp;kůži&nbsp;a&nbsp;vypíná ji zevnitř, nebo regenerativní medicína. „Právě ta je v&nbsp;oboru estetické dermatologie obdobně převratná, jako byl před&nbsp;padesáti lety příchod botoxu,“ ří

Elizabeth Pavlíčková. Fascinace krásou

Lukáš Rychtařík

<clink anchorid="1"></clink>
Windsurfing patří mezi technicky nejnáročnější sporty. Navíc k&nbsp;němu potřebujete mít vhodné podmínky, ale taky odvahu, říká Marek Klaus, partner v&nbsp;investiční skupině ICP. Ta se&nbsp;soustředí výhradně na&nbsp;nemovitosti a&nbsp;developerské projekty a&nbsp;před&nbsp;několika roky vstoupila i&nbsp;na&nbsp;americký nemovitostní trh. I&nbsp;přesto, že rodiče Marka Klause od&nbsp;čtyř let vedli k&nbsp;lyžování a&nbsp;golfu, který hrál závodně, jeho vášní se&nbsp;staly vodní sporty. Konkrétně windsurfing.
„Poprvé jsem windsurfing vyzkoušel někdy v&nbsp;patnácti. Impulz mi dal můj táta Martin, který se&nbsp;tomuto sportu aktivně věnoval. V&nbsp;porovnání s&nbsp;dnešní dobou to ale rozhodně neměl jednoduché. Vzpomínám na&nbsp;jeho vyprávění o&nbsp;počátcích windsurfingu v&nbsp;Čechách na&nbsp;doma vyrobených plovácích, které nasávaly vodu a&nbsp;pak je na&nbsp;břeh museli vytahovat ve&nbsp;dvou lidech,“ vzpomíná Marek Klaus.
Windsurfing mu přirostl k&nbsp;srdci i&nbsp;díky místu, kde se&nbsp;mu věnuje nejčastěji: ve&nbsp;vodách kolem řeckého ostrova Karpathos.
„Karpathos je moje místo zaslíbené, každý rok se&nbsp;tam těším, jsou tam dokonalé podmínky právě pro&nbsp;windsurfing, ke&nbsp;kterému potřebujete silný vítr. Navíc je tam neuvěřitelně přátelská komunita windsurfařů z&nbsp;Česka, Slovenska, ale i&nbsp;jiných koutů světa. Všichni tam jezdí každý rok ve&nbsp;stejnou dobu – díky tomu tam mám spoustu přátel. Na&nbsp;Karpathos jezdím už pátým rokem a&nbsp;jsem vděčný, že se&nbsp;tam líbí i&nbsp;mé rodině.“
Vítr tam fouká tak silný, že má člověk&nbsp;mnohdy problém otevřít dveře auta. „Není to místo pro&nbsp;každého, ale pokud máte jen trochu rádi autentické Řecko a&nbsp;vodní sporty, tak to tu budete milovat,“ vypráví nadšeně o&nbsp;turismem dosud ne až&nbsp;tak moc poskvrněném ostrově.<clink anchorid="2"></clink>
Windsurfing je souboj se&nbsp;dvěma živly naráz&nbsp;– s&nbsp;vodou a&nbsp;větrem. Někteří jezdci usilují o&nbsp;maximální rychlost, někteří vyhledávají vlny, jiní prostě milují brouzdání po&nbsp;moři&nbsp;poměrně vysokou rychlosti jen na&nbsp;větrný pohon. Klausovi učarovala disciplína&nbsp;freestyle.
„Dosáhnout něčeho na&nbsp;windsurfu – například naučit se&nbsp;novému triku – je jako dosáhnout něčeho v&nbsp;životě. Člověk&nbsp;musí být připravený, odhodlaný, vytrvalý, a&nbsp;ještě mu musí podmínky přát. Někdy fouká moc, jindy málo, někdy vám někdo zkříží cestu... prostě perfektní podmínky neexistují. Zpravidla mi zabere stovky pokusů naučit se&nbsp;nový trik a&nbsp;většinou to za&nbsp;jednu sezonu ani nestihnu. Jsou dny, kdy vám to jde a&nbsp;prožíváte euforii, další den pak nastoupí frustrace. Střídají se&nbsp;různé emoce,“ přiznává.
Přes&nbsp;všechny pozitivní emoce ale podle Klause člověk&nbsp;musí mít pořád na&nbsp;paměti, že se&nbsp;obvykle pohybuje na&nbsp;otevřeném moři, a&nbsp;to s&nbsp;poměrně křehkým vybavením. „Existují pravidla, kam se&nbsp;už nejezdí a&nbsp;kdy už se&nbsp;na&nbsp;vodu nechodí s&nbsp;ohledem na&nbsp;světlo nebo sílu větru.“
Windsurfing je podle něj naprosto ojedinělý, nedá se&nbsp;provozovat všude na&nbsp;světě, proto je pro&nbsp;něj svým způsobem vzácný. Kromě Nechranic, Neziderského jezera a&nbsp;Řecka už jezdil také na&nbsp;Kapverdách nebo na&nbsp;Mauriciu. Vždy se&nbsp;ale stejně zase vrátil na&nbsp;„svůj“ Karpathos.

<clink anchorid="1"></clink>
Windsurfing patří mezi technicky nejnáročnější sporty. Navíc k&nbsp;němu potřebujete mít vhodné podmínky, ale taky odvahu, říká Marek Klaus, partner v&nbsp;investiční skupině ICP. Ta se&nbsp;soustředí výhradně na&nbsp;nemovitosti a&nbsp;developerské projekty a&nbsp;před&nbsp;několika roky vstoupila i&nbsp;na&nbsp;americký nemovitostní trh. I&nbsp;přesto, že rodiče Marka Klause od&nbsp;čtyř let vedli k&nbsp;lyžování a&nbsp;golfu, který hrál závodně, jeho vášní se&nbsp;staly vodní sporty. Konkrétně windsurfing.
„Poprvé jsem windsurfing vyzkoušel někdy v&nbsp;patnácti. Impulz mi dal můj táta Martin, který se&nbsp;tomuto sportu aktivně věnoval. V&nbsp;porov

Všude dobře, s větrem v zádech nejlíp. Marek Klaus

Tobias Stein

<clink anchorid="1"></clink>
Úspěch skupiny Czechoslovak Group (CSG) nepřišel zčistajasna, je za&nbsp;ním spousta usilovné a&nbsp;vytrvalé práce. Zpočátku firma nebyla v&nbsp;centru pozornosti, postupem času zde ale vyrostlo impérium, jeden z&nbsp;nejsilnějších hráčů v&nbsp;tuzemském obranném a&nbsp;zbrojařském průmyslu.
V&nbsp;roce 1995 zakládá tehdy třiadvacetiletý Jaroslav Strnad společnost Excalibur Army, která obchoduje s&nbsp;vyřazenou armádní technikou a&nbsp;materiálem. O&nbsp;deset let později, v&nbsp;roce 2005, se&nbsp;propracuje k&nbsp;pořízení první továrny, bývalého vojenského opravárenského podniku v&nbsp;Přelouči, kde vyřazenou techniku opravuje – a&nbsp;stává se&nbsp;z&nbsp;obchodníka průmyslníkem. V&nbsp;roce 2013 proniká do&nbsp;špičky českého byznysu, když&nbsp;získá většinový podíl v&nbsp;legendární kopřivnické automobilce Tatra, načež ji velmi rychle dostává z&nbsp;krize do&nbsp;zisku. Ve&nbsp;stejném roce vyhrává soutěž na&nbsp;koupi vojenského opravárenského závodu ve&nbsp;Šternberku. Z&nbsp;původně malého obchodníka se&nbsp;stal mezinárodní průmyslový hráč. Impresivní růst skupiny, která se&nbsp;od&nbsp;roku 2016 jmenuje Czechoslovak Group (CSG), pokračuje dalšími akvizicemi.
A&nbsp;teď rychlý návrat do&nbsp;současnosti. Z&nbsp;někdejšího malého obchodníka se&nbsp;za&nbsp;tři&nbsp;desítky let stal mezinárodní hráč sdružující více než stovku firem, již už několik roků řídí syn Jaroslava Strnada Michal a&nbsp;která v&nbsp;pololetí letošního roku oznámila tyto ekonomické výsledky: tržby CSG v&nbsp;meziročním srovnání rostou o&nbsp;135 procent na&nbsp;1 579 milionů eur, v&nbsp;přepočtu na&nbsp;zhruba 39 miliard korun. Provozní zisk před&nbsp;odpisy stoupl meziročně téměř dvojnásobně na&nbsp;424,8 milionu eur, tedy asi 10,5 miliardy korun. Tři&nbsp;čtvrtiny tržeb tvoří zbrojní zakázky, zbytek výroba a&nbsp;prodej munice, zakázky pro&nbsp;letecký průmysl a&nbsp;další, převážně strojírenská práce. Dodávky do&nbsp;členských zemí NATO generují zhruba 55 procent tržeb, zbývajících 45 procent připadá na&nbsp;ostatní státy včetně Ukrajiny.
Třicetiletá cesta od&nbsp;bazaru k&nbsp;miliardám zasluhuje pozornost – už proto, že především zpočátku se&nbsp;zrod budoucího impéria otce a&nbsp;syna Strnadových odehrával stranou pozornosti. Zpočátku se&nbsp;nikdo z&nbsp;tehdejších zavedených zbrojařů o&nbsp;mladíka, který od&nbsp;armády odkupoval nepotřebné věci, nezajímal. Zbrojovky vyráběly nové věci, moderní, ovšem zároveň drahé. Strnad se&nbsp;ale soustředil na&nbsp;svůj plán – nevyužívanou techniku repasovat a&nbsp;vracet do&nbsp;vojenského provozu. Tam, kde jsou totiž zbraně aktivně potřeba, bývá často větší poptávka právě po&nbsp;repasovaných, levnějších. Ztráty bývají někdy velké, nebývá čas uživatele neustále zaškolovat na&nbsp;nejmodernější technologie a&nbsp;starší, odzkoušená zbraň, doplněná třeba jen modernějším zaměřováním a&nbsp;naváděním, je velmi poptávaným zbožím.
Jaroslav Strnad postupně sháněl další areály a&nbsp;přebíral firmy, které pro&nbsp;svůj plán potřeboval. Automobilku Tatra, protože&nbsp;právě na&nbsp;podvozky této značky se&nbsp;armádní vybavení nejčastěji montuje. Slovenské zbrojovky v&nbsp;údolí Váhu, protože&nbsp;tam se&nbsp;ještě za&nbsp;existence Československa výroba zbraní soustředila a&nbsp;dodnes jsou tam potřební kvalifikovaní pracovníci. Přibyl respektovaný výrobce radarových technologií Retia nebo firma Karbox specializující se&nbsp;na&nbsp;civilní a&nbsp;vojenské kontejnery. A&nbsp;konkurence ze&nbsp;zbrojařské branže&nbsp;poznala, že transformace někdejšího Excaliburu na&nbsp;Czechoslovak Group nebyla jen nějaká marketingová či&nbsp;účetní přeměna.<clink anchorid="2"></clink>
„Obranný průmysl teď ve&nbsp;skupině samozřejmě tvoří největší část, ale za&nbsp;velmi důležité považujeme i&nbsp;ostatní divize. Spolu s&nbsp;obranným průmyslem tvoří další pilíře naší skupiny a&nbsp;my v&nbsp;nich dále investujeme do&nbsp;technologií, výzkumu a&nbsp;vývoje a&nbsp;nových produktů,“ říká k&nbsp;současnému působení CSG finanční ředitel skupiny Zdeněk&nbsp;Jurák.
To, jak se&nbsp;skupina firem sdružených v&nbsp;CSG postupně rozrůstala, aby krok po&nbsp;kroku doplňovala servis potřebný pro&nbsp;hlavní podnikatelský plán, se&nbsp;pevně otisklo do&nbsp;postavení jednotlivých firem. Žebříček jejich důležitosti si management nevede. „Excalibur Army a&nbsp;MSM Group včetně FM Granada tvoří hlavní společnosti divize obrany, co se&nbsp;výsledků týče. Ale největšího tahouna bych si zde nedovolil jmenovat. Tahouny jsou společně – včetně ostatních, výsledkově menších společností divize. Je to komplexní stroj, kde každá, i&nbsp;zdánlivě malá společnost má své úlohy a&nbsp;přispívá do&nbsp;celku. Bez&nbsp;nich by to nefungovalo tak dobře, jak to funguje,“ komentuje nahlížení na&nbsp;jednotlivé členy skupiny Jurák&nbsp;a&nbsp;připomíná, že i&nbsp;další společnosti, byť se&nbsp;nespecializují na&nbsp;zbrojní průmysl, jsou pro&nbsp;Czechoslovak Group důležité úplně stejně. „Fiocchi je v&nbsp;obranném průmyslu jen z&nbsp;části. Jejím hlavním segmentem je civilní a&nbsp;sportovní munice vysoké kvality. Díky své efektivitě a&nbsp;kvalitě výroby má velký potenciál a&nbsp;tvoří jeden z&nbsp;důležitých pilířů skupiny mimo obranný průmysl.“
Díky postupnému budování dnes už rozsáhlé společnosti byli Strnadovi dobře připraveni na&nbsp;to, co se&nbsp;začalo odehrávat zhruba před&nbsp;deseti lety. Změnil se&nbsp;přístup států k&nbsp;výdajům na&nbsp;obranný průmysl. Samozřejmě že konflikt na&nbsp;Ukrajině a&nbsp;také celková geopolitická situace ve&nbsp;světě tuto změnu výrazně urychlily, ale vše začalo dříve. A&nbsp;tehdy byla už zhruba dvacet let postupně budovaná zbrojařská skupina CSG v&nbsp;plné síle, připravená na&nbsp;zvýšenou poptávku reagovat. A&nbsp;o&nbsp;obchodní úspěch se&nbsp;také podělit, připomíná Zdeněk&nbsp;Jurák. „Ke&nbsp;společenské odpovědnosti se&nbsp;hlásíme a&nbsp;věřím, že to je vidět na&nbsp;řadě iniciativ CSG jak v&nbsp;ČR, tak v&nbsp;zahraničí. Příkladem může být podpora hasičských sborů a&nbsp;regionů. Těm jsme věnovali například vozidla, mobilní mosty a&nbsp;další pomoc při&nbsp;nedávných povodních. V&nbsp;minulosti jsme pak poskytovali servisní podporu při&nbsp;jejich misi v&nbsp;Řecku, kde pomáhali bojovat s&nbsp;požáry. U&nbsp;zahraničních entit můžeme zmínit znovu například Fiocchi a&nbsp;její podporu biatlonových závodnic, závodníků a&nbsp;svazů. A&nbsp;finanční i&nbsp;materiální pomoc Ukrajině považujeme za&nbsp;samozřejmost.“
Do&nbsp;konce roku 2024 zbývá ještě několik týdnů, ale výsledky za&nbsp;první pololetí už teď naznačují, že letošek by mohl pro&nbsp;skupinu CSG znamenat nový ekonomický rekord.

<clink anchorid="1"></clink>
Úspěch skupiny Czechoslovak Group (CSG) nepřišel zčistajasna, je za&nbsp;ním spousta usilovné a&nbsp;vytrvalé práce. Zpočátku firma nebyla v&nbsp;centru pozornosti, postupem času zde ale vyrostlo impérium, jeden z&nbsp;nejsilnějších hráčů v&nbsp;tuzemském obranném a&nbsp;zbrojařském průmyslu.
V&nbsp;roce 1995 zakládá tehdy třiadvacetiletý Jaroslav Strnad společnost Excalibur Army, která obchoduje s&nbsp;vyřazenou armádní technikou a&nbsp;materiálem. O&nbsp;deset let později, v&nbsp;roce 2005, se&nbsp;propracuje k&nbsp;pořízení první továrny, bývalého vojenského opravárenského podniku v&nbsp;Přelouči, kde vyřazenou techniku opravuje – a&nbs

Třicetiletá cesta k úspěchu

Ester Nová

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;řekne Zanzibar, mnozí si představí tropický ráj, kde si mohou užít zaslouženou dovolenou. Lukáš Šinogl se&nbsp;na&nbsp;ostrov poprvé rozjel z&nbsp;jiného důvodu – aby pomohl budovat prémiový hotel. Bavili jsme se&nbsp;nejen o&nbsp;tom, jak se&nbsp;takovému úkolu postavit
Co byste dělali, kdyby vám někdo takřka zčistajasna nabídl možnost vést luxusní hotel v&nbsp;tropickém ráji, konkrétně na&nbsp;Zanzibaru? A&nbsp;to i&nbsp;přes&nbsp;to, že nemáte žádnou přímou zkušenost s&nbsp;prací v&nbsp;hotelu? Přesně před&nbsp;takovou výzvou stál před&nbsp;osmi lety Lukáš Šinogl. Do&nbsp;té doby především hotelům radil, jak se&nbsp;mají co nejlépe prezentovat v&nbsp;online prostředí. Mezi hoteliéry tak byl dobře známý, což přispělo k&nbsp;tomu, že se&nbsp;na&nbsp;něj jednoho dne obrátili podnikatelé Radek Vopelka a&nbsp;Jaroslav Škodák, kteří vybudovali první český hotelový resort na&nbsp;Zanzibaru nazvaný Tulia.<clink anchorid="2"></clink>
„Zavolal mi cizí člověk, jestli bych nechtěl mít na&nbsp;starosti pětihvězdičkový hotel v&nbsp;Africe. Rovnou jsem řekl, že jsem v&nbsp;hotelu nikdy nepracoval, ale dostal jsem odpověď, že to přece není raketová věda. Přišlo mi to tak bláznivé, tak velká výzva, že jsem si řekl, že to musím zkusit. Došlo mi, že jestli se&nbsp;chci v&nbsp;životě někam posunout, musím opustit dobré bydlo v&nbsp;Praze a&nbsp;jít do&nbsp;neznáma, klidně až&nbsp;do&nbsp;Afriky,“ vzpomíná na&nbsp;začátky v&nbsp;Tulii Šinogl. Na&nbsp;Zanzibaru nikdy předtím nebyl, takže&nbsp;už samotný příjezd na&nbsp;africký ostrov bylo jeho poprvé. S&nbsp;majiteli se&nbsp;posadil v&nbsp;nedávno dokončeném hotelu, který již vítal první hosty, a&nbsp;zeptal se&nbsp;jich, jaká má tedy Tulia pod&nbsp;jeho taktovkou být. „Vyhrkli na&nbsp;mě, co je to za&nbsp;otázku. Přece nejlepší!“ směje se&nbsp;dnes již ostřílený ředitel zanzibarského hotelu.
Na&nbsp;začátku si říkal, že byla hloupost Česko opustit, protože&nbsp;na&nbsp;Zanzibaru bylo všechno jiné. Navíc jedna disciplína&nbsp;je být ředitelem hotelu, druhá spouštět úplně nový hotel, navíc v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;v&nbsp;oboru pohybujete jako naprostý novic. První roky tak byly pro&nbsp;Lukáše Šinogla velmi intenzivní, ale dnes už ho nečekané příhody, které jsou na&nbsp;denním pořádku, nestresují jako dřív. „Stále mě ale dokáže překvapit a&nbsp;pobavit, jak kreativní tady ty výzvy jsou. Souvisejí pochopitelně s&nbsp;jiným kulturním prostředím. Na&nbsp;začátku jsem chtěl věci řešit, jak jsem se&nbsp;to naučil v&nbsp;Evropě, říkal jsem si, že to ‚naše evropské‘ je přece lepší. Ale v&nbsp;průběhu let jsem přišel na&nbsp;to, že tak to nejde. Nemůžete tlačit řeku, musíte přijmout zdejší styl a&nbsp;naučit se&nbsp;v&nbsp;řece spíše plavat, ne jít proti proudu.“<clink anchorid="3"></clink>
Nejspíš i&nbsp;díky tomuto přístupu ze&nbsp;z&nbsp;Tulie stal v&nbsp;průběhu let jeden z&nbsp;nejlepších hotelů nejen na&nbsp;Zanzibaru, o&nbsp;čemž svědčí mnoho významných ocenění. Za&nbsp;příklad skvělého pohostinství jej považuje i&nbsp;zanzibarský prezident Hussein Mwinyi, který se&nbsp;aktuálně snaží, aby ostrov u&nbsp;východoafrického pobřeží získal lepší reputaci. Aktuálně jde spíše o&nbsp;masovou turistickou destinaci, prezident Mwinyi by ale chtěl, aby byla vnímaná jako „Maledivy Afriky“. I&nbsp;proto zdejší vláda učinila velmi nezvyklý krok: dala k&nbsp;dispozici lukrativní pozemky na&nbsp;soukromých ostrovech kolem Zanzibaru, aby na&nbsp;nich mohly vzniknout prvotřídní hotely. Vypsala veřejnou soutěž, do&nbsp;které se&nbsp;přihlásilo 37 subjektů. „Ve&nbsp;finále se&nbsp;rozhodovalo mezi dvěma projekty a&nbsp;vítěze&nbsp;vybíral přímo prezident. A&nbsp;rozhodl se, že dá tu možnost nám. My jsme věděli, že chceme na&nbsp;Zanzibaru stavět další hotely, takže&nbsp;jsme díky tomu byli připraveni lépe než ostatní. Viděl tak, že záležitost bereme skutečně vážně, nechal si nás&nbsp;důkladně prověřit a&nbsp;měl na&nbsp;nás&nbsp;velmi pozitivní zpětnou vazbu, jelikož se&nbsp;dobře staráme o&nbsp;zdejší komunitu,“ vysvětluje Šinogl.
Od&nbsp;loňského roku se&nbsp;tak Tulia rozšiřuje. Staví se&nbsp;dokonce hned na&nbsp;čtyřech ostrovech současně. Lukáš Šinogl ale upřesňuje, že práce potrvají ještě nejméně tři&nbsp;roky. Zatím se&nbsp;tak může věnovat neustálému zlepšování stávajícího hotelu, jehož klientelu prý rozhodně netvoří jen Češi. Ti se&nbsp;sice řadí k&nbsp;nejvíce zastoupeným hostům, potkávají se&nbsp;tady ale především s&nbsp;Brity, Francouzi, Němci a&nbsp;Američany. Zmíněná pětice národností dělá padesát procent obratu Tulie. A&nbsp;byť jde nezřídka o&nbsp;velmi zcestovalé lidi, Šinogl se&nbsp;často setkává se&nbsp;slovy: „Máme za&nbsp;sebou mnoho cest, zažili jsme ledajaký luxus, ale nikde jsme se&nbsp;necítili tak dobře jako tady.“<clink anchorid="4"></clink>
Tenhle pocit podle českého ředitele zažívají primárně díky zaměstnancům hotelu, managementu – každému, kdo Tulii tvoří. „Zvýrazňujeme individualitu osobností tady u&nbsp;nás, protože&nbsp;víme, že sem pasují svými lidskými hodnotami i&nbsp;energií. A&nbsp;právě tu energii zdejších lidí mám na&nbsp;Zanzibaru nejraději. Narodili se&nbsp;s&nbsp;pohostinstvím v&nbsp;srdci, aniž by to věděli. Jsou velmi otevření cizincům, neustále usměvaví, bezstarostní. Mám ohromné štěstí, že ze&nbsp;všech zemí, kde jsem mohl skončit, jsem skončil v&nbsp;té, která je pro&nbsp;pohostinství a&nbsp;cestovní ruch jako dělaná. Moji zaměstnanci jsou ti nejlepší, jaké jsem si mohl přát, a&nbsp;to na&nbsp;téhle zemi neskutečně obdivuji,“ říká Lukáš Šinogl. I&nbsp;to je jeden z&nbsp;důvodů, proč je za&nbsp;rozhodnutí, které udělal před&nbsp;osmi lety, pořád rád. Kdyby tak měl někomu poradit, co v&nbsp;situaci, kdy stojí před&nbsp;velkou výzvou, dělat, řekl by: Zkuste to!

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;řekne Zanzibar, mnozí si představí tropický ráj, kde si mohou užít zaslouženou dovolenou. Lukáš Šinogl se&nbsp;na&nbsp;ostrov poprvé rozjel z&nbsp;jiného důvodu – aby pomohl budovat prémiový hotel. Bavili jsme se&nbsp;nejen o&nbsp;tom, jak se&nbsp;takovému úkolu postavit
Co byste dělali, kdyby vám někdo takřka zčistajasna nabídl možnost vést luxusní hotel v&nbsp;tropickém ráji, konkrétně na&nbsp;Zanzibaru? A&nbsp;to i&nbsp;přes&nbsp;to, že nemáte žádnou přímou zkušenost s&nbsp;prací v&nbsp;hotelu? Přesně před&nbsp;takovou výzvou stál před&nbsp;osmi lety Lukáš Šinogl. Do&nbsp;té doby především hotelům radil, jak se&nbsp;ma

Budovat hotel snů na Zanzibaru

Markéta Malá

<clink anchorid="1"></clink>
Evropa se&nbsp;zatajeným dechem čeká, co se&nbsp;začne příští rok dít. Přijde s&nbsp;Donaldem Trumpem změna&nbsp;priorit?
Z&nbsp;opětovného zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se&nbsp;teď nějakou dobu může vzpamatovávat jak Amerika, tak Evropa. A&nbsp;samozřejmě i&nbsp;zbytek světa. Úřadu se&nbsp;ujme až&nbsp;v&nbsp;polovině ledna a&nbsp;teprve pak uvidíme, jakou politiku opravdu začne naplňovat. Co zhruba víme a&nbsp;co už se&nbsp;stačilo udát?
Trhy na&nbsp;Trumpa zareagovaly velmi pozitivně a&nbsp;zatím se&nbsp;na&nbsp;této vlně vezou. Bitcoin prolomil rekord a&nbsp;dostal se&nbsp;až&nbsp;k&nbsp;90 tisícům dolarů za&nbsp;virtuální minci. Trump totiž sliboval, že bude fungování kryptoměn co nejvíce deregulovat. Americké akcie zase rostly, protože&nbsp;reagují na&nbsp;vyhlídky co největšího protekcionismu a&nbsp;snižování daní. To je pro&nbsp;domácí byznys ideál. Ekonomika Spojených států pod&nbsp;Trumpem zcela jistě poroste, otázkou bude, co udělá inflace. Viděli jsme to na&nbsp;prudkém nárůstu výnosů desetiletých státních dluhopisů. To, že investoři&nbsp;vyhnali úrokové sazby nahoru, znamená, že jsou ve&nbsp;střehu a&nbsp;obávají se&nbsp;rostoucího dluhu. K&nbsp;tomu by jistě došlo, pokud bude Trump doma naplňovat sliby o&nbsp;zmíněném snižování daní a&nbsp;zároveň zvýší dovozní cla. To pak může zažehnout i&nbsp;inflaci. Vyšší cla totiž zvýší ceny pro&nbsp;americké spotřebitele, není to nic jiného než daň. Bude zajímavé sledovat další kroky amerického Fedu. Ten zatím na&nbsp;listopadovém zasedání úrokovou sazbu opět snížil, aby předešel riziku recese. „Pokud inflace zůstane silná, můžeme postupovat s&nbsp;uvolněním opatrněji, zatímco pokud by se&nbsp;trh práce začal zhoršovat, můžeme sazby snížit rychleji,“ komentoval to šéf Fedu Jerome Powell.
Trump sliboval a&nbsp;stále slibuje, že nová dovozní cla budou drsná. Ve&nbsp;hře jsou plošné poplatky ve&nbsp;výši&nbsp;deset až&nbsp;dvacet procent pro&nbsp;všechny země s&nbsp;výjimkou Číny, v&nbsp;jejímž případě by se&nbsp;import zatížil šedesátiprocentním clem. Předvolební hlásání o&nbsp;rozpoutání nové obchodní války nakonec třeba nebude tak žhavé. Trumpův&nbsp;protekcionismus je ale nutné brát naprosto vážně. Dalo se&nbsp;čekat, že Trump znovu odstoupí od&nbsp;Pařížské dohody o&nbsp;klimatu, od&nbsp;níž Spojené státy „odhlásil“ už během svého prvního prezidentského období. Demokrat Joe Biden ale po&nbsp;svém nástupu vydal exekutivní příkaz, podle nějž se&nbsp;USA k&nbsp;dohodě opět připojily. Tým nově zvoleného prezidenta už prý připravuje opětovné odstoupení od&nbsp;dohody o&nbsp;klimatu z&nbsp;roku 2015, jejímž cílem je „udržet oteplování planety pod&nbsp;hranicí 1,5 stupně Celsia oproti hodnotám před&nbsp;průmyslovou revolucí a&nbsp;společně postupovat proti změně klimatu“.<clink anchorid="2"></clink>
Odstoupení od&nbsp;Pařížské dohody je samozřejmě spíše symbolický krok, s&nbsp;příchodem Trumpa ovšem jistě nastane celkový odklon od&nbsp;důrazu na&nbsp;klimatickou politiku. Zvolený prezident avizoval energetickou politiku orientovanou opět více na&nbsp;fosilní paliva, na&nbsp;maximalizaci produkce ropy a&nbsp;zemního plynu a&nbsp;jejich zvýšený vývoz. Není zatím zcela jasné, co Trump udělá s&nbsp;tzv. americkým Green Dealem, respektive zákonem pro&nbsp;snižování inflace (IRA – Inflation Reduction Act). To je Bidenova legislativa z&nbsp;roku 2022, která za&nbsp;pomoci federálního rozpočtu podporuje investice do&nbsp;zelených technologií, například do&nbsp;výroby solárních panelů nebo využívání elektromobilů, a&nbsp;to různými dotacemi a&nbsp;daňovými úlevami. Trump před&nbsp;volbami IRA opakovaně kritizoval kvůli tomu, že je příliš drahý, a&nbsp;tvrdil, že další čerpání prostředků zruší. Stávajících projektů a&nbsp;investic by se&nbsp;to nedotklo. Pro&nbsp;byznys jde však v&nbsp;případě IRA o&nbsp;docela výraznou investiční pobídku. Navíc, jak upozorňují analytici, žádné rozsáhlejší rušení investičních pobídek asi nelze čekat i&nbsp;z&nbsp;důvodů, že řada zelených energetických projektů spadá do&nbsp;republikánských kongresových obvodů.
Evropa se&nbsp;po&nbsp;Trumpově výhře každopádně ve&nbsp;svých přísných dekarbonizačních plánech založených hlavně na&nbsp;regulacích, které stále více ohrožují její konkurenceschopnost, dostává do&nbsp;osamocené pozice. Je dobré připomínat si, že podle posledních dat se&nbsp;Evropa na&nbsp;celosvětově vyprodukovaných emisích skleníkových plynů podílí 7 až&nbsp;8 %. Pro&nbsp;srovnání: Spojené státy se&nbsp;podílejí 13 až&nbsp;14 % a&nbsp;Čína&nbsp;více než 30 %. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by si evropské špičky chtěly uvědomit, že současná cesta se&nbsp;nezdá jako funkční, a&nbsp;provést zásadní přehodnocení všech klimatických cílů. Kdo doufal ve&nbsp;změnu, může si poslechnout výroky dánského eurokomisaře pro&nbsp;klima a&nbsp;opětovného kandidáta na&nbsp;tuto funkci Wopke Hoekstry, když&nbsp;odpovídal na&nbsp;dotazy europoslanců při&nbsp;slyšení před&nbsp;výbory. Slíbil, že předloží návrh, který by do&nbsp;evropského klimatického zákona vložil závazek snížit do&nbsp;roku 2040 emise o&nbsp;90 procent, a&nbsp;uvedl, že je odhodlán „držet kurz posilování klimatických opatření“. Stejně tak Hoekstra trvá na&nbsp;zpřísnění limitů CO2 pro&nbsp;příští rok, na&nbsp;pokutách pro&nbsp;automobilky, pokud nesplní zelené cíle, a&nbsp;na&nbsp;roku 2035 coby konečném pro&nbsp;výrobu nových spalovacích aut. Naříkající automobilky v&nbsp;problémech obvinil z&nbsp;toho, že jejich obavy jsou přehnané, a&nbsp;uvedl, že v&nbsp;žádosti o&nbsp;revizi klimatických cílů pro&nbsp;automobilový průmysl nevidí smysl. „Nejsem si tak jistý, zda je změna&nbsp;cílů něčím, co zachrání auta,“ řekl.<clink anchorid="3"></clink>
Evropské automobilky masivně investovaly do&nbsp;vývoje elektromobility – a&nbsp;teď zjišťují, že na&nbsp;prodejích elektroaut prodělávají. Poptávka po&nbsp;elektromobilech je nadále slabá, bez&nbsp;dotací na&nbsp;odbyt už vůbec nejdou. Zažívají výrazný propad ziskovosti, trpí čínskou konkurencí, celkovým poklesem poptávky a&nbsp;zvýšením nákladů.
Vina však leží i&nbsp;na&nbsp;samotném evropském automotivu, který ještě nedávno tlak na&nbsp;ukončení éry spalovacích motorů s&nbsp;potleskem přijímal. Teď už obrací. „Ukazuje se, že to prostě nejde. Nejde to finančně, nejde to technologicky, nejde to z&nbsp;hlediska zájmu zákazníků. Je potřeba to přehodnotit,“ prohlásil například člen vedení Škoda Auto Martin Jahn.
Evropa dojíždí také na&nbsp;to, že energie jsou zde několikanásobně dražší. Pak je logické, že i&nbsp;s&nbsp;ohledem na&nbsp;zdejší regulace tu společnosti nebudou chtít vyrábět a&nbsp;přesunou výrobu do&nbsp;Ameriky. Stejně tak lze čekat ještě větší odliv investic a&nbsp;kapitálu z&nbsp;EU, sníží-li Donald Trump korporátní daně. Už takto je investiční prostředí v&nbsp;USA výrazně přívětivější než v&nbsp;Evropě. Důvodů zůstat tu, investovat a&nbsp;vytvářet hodnoty dál ubývá.

<clink anchorid="1"></clink>
Evropa se&nbsp;zatajeným dechem čeká, co se&nbsp;začne příští rok dít. Přijde s&nbsp;Donaldem Trumpem změna&nbsp;priorit?
Z&nbsp;opětovného zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se&nbsp;teď nějakou dobu může vzpamatovávat jak Amerika, tak Evropa. A&nbsp;samozřejmě i&nbsp;zbytek světa. Úřadu se&nbsp;ujme až&nbsp;v&nbsp;polovině ledna a&nbsp;teprve pak uvidíme, jakou politiku opravdu začne naplňovat. Co zhruba víme a&nbsp;co už se&nbsp;stačilo udát?
Trhy na&nbsp;Trumpa zareagovaly velmi pozitivně a&nbsp;zatím se&nbsp;na&nbsp;této vlně vezou. Bitcoin prolomil rekord a&nbsp;dostal se&nbsp;až&nbsp;k&nbsp;90 tisícům dolarů za&nbsp;virtuá

Léčba šokem

<clink anchorid="1"></clink>
Lidé si dnes u&nbsp;stavebních spořitelen nejčastěji půjčují peníze&nbsp;na&nbsp;rekonstrukce svých domovů. Zajímají je ale taky energetické úspory. Magazín HROT hovořil s&nbsp;ředitelem Raiffeisen stavební spořitelny Pavlem Čejkou. Zajímavou možností se&nbsp;podle něj stává i&nbsp;družstevní bydlení.
O&nbsp;co mají vaši&nbsp;klienti nejčastěji zájem?
To, co v&nbsp;posledních několika letech převažuje, jsou úvěry na&nbsp;rekonstrukce. Ať už to je klasická rekonstrukce koupelny či&nbsp;kuchyně nebo větší rekonstrukce domů a&nbsp;bytů, včetně těch zaměřených na&nbsp;úspory nákladů za&nbsp;energie. Výhodou je, že nabízíme tyto úvěry bez&nbsp;nutnosti zajištění nemovitosti až&nbsp;do&nbsp;výše 2 milionů.
Jaký má tento úvěr parametry?
Je to úvěr se&nbsp;sazbou pod&nbsp;6 % a&nbsp;s&nbsp;velmi dlouhou dobou splatnosti na&nbsp;20 až&nbsp;25 let. Měsíční splátky oproti nabídce ve&nbsp;standardních komerčních bankách jsou tedy nízké a&nbsp;nezatíží tolik rodinný rozpočet.
Řešíte i&nbsp;družstevní bydlení?
Ano, jsme schopni zafinancovat vklad do&nbsp;družstva. Tím&nbsp;pádem můžete získat bydlení téměř s&nbsp;nulovým vstupním kapitálem, což například u&nbsp;hypotéky není možné. I&nbsp;proto se&nbsp;dnes družstevní bydlení stává zajímavou možností. Určitě to nevyřeší dostupnost bydlení obecně, ale je to jedna z&nbsp;cest, jak se&nbsp;k&nbsp;bydlení dostat.
Nejznámějším produktem je stavební spoření. Jde o&nbsp;něm říct, že naučilo Čechy spořit?
Určitě zůstalo pro&nbsp;mnohé první cestou, jak uspořit peníze. I&nbsp;dnes má stavební spoření na&nbsp;trhu svoje místo.
Spoření formou dluhopisů a&nbsp;jiných investic se&nbsp;tedy nestávají populárnějšími?
Je potřeba si uvědomit, že člověk&nbsp;potřebuje úspory z&nbsp;různých důvodů, na&nbsp;různé věci a&nbsp;v&nbsp;různý čas. Pokud se&nbsp;vám rozbije pračka nebo auto, máte spořicí účet. Pak potřebujete úspory na&nbsp;středně dlouhou dobu – třeba na&nbsp;lepší bydlení, na&nbsp;start do&nbsp;života pro&nbsp;své děti, prostě na&nbsp;větší očekávané výdaje. A&nbsp;pak byste měla řešit i&nbsp;zabezpečení na&nbsp;důchod, tedy penzijní fondy a&nbsp;investice. Myslím, že člověk&nbsp;by měl pokrýt všechny tyto fáze&nbsp;a&nbsp;potřeby.
Snížil se&nbsp;zájem o&nbsp;stavební spoření spolu se&nbsp;snížením státní podpory na&nbsp;tisíc korun ročně?
Letos se&nbsp;už situace stabilizovala a&nbsp;počet nově uzavřených spoření mírně roste. Celý sektor má zhruba 3 miliony klientů a&nbsp;počet nově uzavřených smluv narostl tento rok o&nbsp;zhruba 3 %, v&nbsp;Raiffeisen stavební spořitelně o&nbsp;7 %.
Jak si to vysvětlujete?
Důvodem návratu ke&nbsp;stavebku je fakt, že zhodnocení, tedy úroky a&nbsp;státní podpora na&nbsp;stavební spoření, jsou zafixované na&nbsp;šest let dopředu. Když&nbsp;se&nbsp;dnes rozhodujete, jestli dát peníze&nbsp;na&nbsp;spořicí účet, nebo si založit stavební spoření, vycházíte z&nbsp;toho, že banky vám na&nbsp;spořicím účtu nabídnout kolem 4 %, ale za&nbsp;rok už tam budete mít jen tři&nbsp;nebo méně. Stavební spoření dnes nabízí mírně přes&nbsp;4 % na&nbsp;celých šest let. Dalším důvodem je dostupnost: založit si stavební spoření můžete u&nbsp;našeho poradce, na&nbsp;pobočce banky nebo v&nbsp;naší mobilní aplikaci, kde je to na&nbsp;pár kliknutí.
Je budoucnost taková, že si už opravdu všechno budeme dělat z&nbsp;mobilu?
Je to jedna z&nbsp;možností, kterou klienti vyžadují a&nbsp;kterou banky budou stále víc rozvíjet. Zároveň ale pořád bude potřeba mít poradce, s&nbsp;nimiž lidé řeší své plány a&nbsp;složitější věci jako financování bydlení nebo pojištění. My dnes máme zhruba 400 finančních poradců a&nbsp;v&nbsp;příštích letech chceme tuto síť výrazně rozšířit.
Mnoho lidí dnes řeší energetické úspory a&nbsp;dotace. Jak jste v&nbsp;tomto směru nápomocní?
Poskytujeme dotační poradenství v&nbsp;programu Nová zelená úsporám. Nejvíc podporované je komplexní zateplení, na&nbsp;které může být dotace až&nbsp;1,2 milionu. Pak tam jsou možnosti jako fotovoltaika, tepelná čerpadla, zelené střechy a&nbsp;další.
Ještě by mne zajímalo, v&nbsp;čem je výhodná dotace Oprav dům po&nbsp;babičce.
Zde můžete dotaci dostat předem. Jinak se&nbsp;standardně vyplácejí až&nbsp;poté, co rekonstrukci zaplatíte z&nbsp;vlastního, případně z&nbsp;našeho úvěru. S&nbsp;tímto podprogramem je taky nově spojený zvýhodněný úvěr, který je spolufinancován Státním fondem životního prostředí, takže&nbsp;má velmi nízkou sazbu. V&nbsp;letošním roce jsou tyto úvěry pod&nbsp;3,5 %, což je ve&nbsp;srovnání s&nbsp;hypotékami, které jsou kolem pěti, a&nbsp;spotřebitelskými úvěry kolem 8 % výrazně výhodnější. V&nbsp;první řadě ale nabízíme klientům poradenství zdarma, protože&nbsp;není jednoduché se&nbsp;v&nbsp;dotacích zorientovat. A&nbsp;taky je propojujeme s&nbsp;ověřenými odborníky, kteří s&nbsp;nimi řeší technické záležitosti ohledně energetických úspor.

<clink anchorid="1"></clink>
Lidé si dnes u&nbsp;stavebních spořitelen nejčastěji půjčují peníze&nbsp;na&nbsp;rekonstrukce svých domovů. Zajímají je ale taky energetické úspory. Magazín HROT hovořil s&nbsp;ředitelem Raiffeisen stavební spořitelny Pavlem Čejkou. Zajímavou možností se&nbsp;podle něj stává i&nbsp;družstevní bydlení.
O&nbsp;co mají vaši&nbsp;klienti nejčastěji zájem?
To, co v&nbsp;posledních několika letech převažuje, jsou úvěry na&nbsp;rekonstrukce. Ať už to je klasická rekonstrukce koupelny či&nbsp;kuchyně nebo větší rekonstrukce domů a&nbsp;bytů, včetně těch zaměřených na&nbsp;úspory nákladů za&nbsp;energie. Výhodou je,

Návrat ke stavebnímu spoření

Daniel Deyl

<clink anchorid="1"></clink>
Jak dlouhodobě zvládat stovky miliard dolarů, jejich účelné využití i&nbsp;delikátní otázky nástupnictví, a&nbsp;to vše najednou? Neobvyklý recept zná jedno z&nbsp;nejmocnějších filantropických uskupení planety, švédská rodina Wallenbergů.
Jak vypadá flower-power, energie květin, někdejší slogan kalifornských hippies, po&nbsp;šedesáti letech? Své o&nbsp;tom ví Magnus Berggren, profesor organické elektroniky z&nbsp;univerzity ve&nbsp;švédském Linköpingu, jenž se&nbsp;zabývá věcmi, jako je umisťování elektronických obvodů do&nbsp;růží. S&nbsp;použitím výhradně organického materiálu dokáže vytvořit uvnitř stonku květiny elektronické dráty, a&nbsp;dokonce přidat logická hradla, která dokážou proud zapínat a&nbsp;vypínat.
Podle Berggrena by tento vývoj mohl vést k&nbsp;tomu, že stromy a&nbsp;další rostliny budou mít ve&nbsp;stoncích (či&nbsp;kmenech) uložené baterie a&nbsp;začnou vyrábět využitelnou solární energii. Nebo by mohlo elektronické ovládání zařídit alespoň zpožděné vykvetení, takže&nbsp;by se&nbsp;řezané květiny dostaly do&nbsp;obchodů a&nbsp;domácností čerstvější než čerstvé.
O&nbsp;necelých padesát kilometrů severněji, v&nbsp;Norrköpingu, se&nbsp;jiný akademik zabývá počítačovou vizualizací egyptských mumií. Profesor Anders Ynnerman si takhle vzal na&nbsp;paškál rakev egyptské mumie jménem Neswaiu a&nbsp;dostával se&nbsp;pod&nbsp;jednu vrstvu za&nbsp;druhou. Postupně tak odhalil vnitřní rakev, karton, obal a&nbsp;nakonec tělo samotné. Technologie dokonce na&nbsp;těle objevila otisk amuletu, jejž Ynnerman pomocí trojrozměrného skenování přetvořil v&nbsp;obraz a&nbsp;vytiskl (můžete si ho koupit v&nbsp;univerzitním obchodě se&nbsp;suvenýry).
Tatáž technologie dokáže provádět virtuální pitvy. Patologové tělo vloží do&nbsp;počítačového tomografu a&nbsp;mohou z&nbsp;něj pak „odebírat“ kůži, tuk či&nbsp;svaly a&nbsp;zkoumat příčinu smrti, aniž by museli zesnulého fyzicky rozřezat jako při&nbsp;pitvě klasické.<clink anchorid="2"></clink>
Co spojuje organickou elektroniku s&nbsp;datovým vizualizátorem? Ani jeden projekt nemusí nutně výsledky své práce proměnit ve&nbsp;stroj na&nbsp;vydělávání peněz. To proto, že jejich výzkum financuje nadace Knuta a&nbsp;Alice Wallenbergových (KAW), hlavní filantropický nástroj proslulé rodiny švédských průmyslníků. „Abyste takové vědce udrželi ve&nbsp;Švédsku, musíte jim poskytnout prostředky,“ komentoval to výkonný ředitel nadace Göran Sandberg.
Nadace, jež před&nbsp;sedmi lety oslavila 100. výročí od&nbsp;založení, je druhým největším podporovatelem základního vědeckého výzkumu v&nbsp;Evropě a&nbsp;už rozdělila na&nbsp;37 miliard švédských korun, tedy přes&nbsp;80 miliard korun českých. (K&nbsp;tomu je třeba přičíst nezanedbatelný vliv inflace, protože&nbsp;nadace zveřejňuje nominální, o&nbsp;inflaci neupravené částky.) Je navíc stále aktivnější: v&nbsp;letech 1917–1991 rozdělila celkem 1,8 miliardy švédských korun, kdežto jen loni to byly 2,2 miliardy.
Také je neustále bohatší. Hodnotu celého průmyslově-filatropického portfolia Wallenbergových odhadoval list Financial Times ještě v&nbsp;roce 2019 na&nbsp;260 miliard eur, dnes je to již mezi 660 a&nbsp;700 miliardami eur.<clink anchorid="3"></clink>
I&nbsp;proto si nadace KAW může dovolit udělovat granty, které vědcům umožňují zkoumat, co chtějí, aniž by měli povinnost přinášet okamžité výsledky. V&nbsp;dnešní době je to ve&nbsp;vědeckém výzkumu velká vzácnost. „Většina peněz&nbsp;je na&nbsp;něco vázána, na&nbsp;nějaký milník. Takže&nbsp;ne vždy máte peníze&nbsp;na&nbsp;to, abyste dělali věci odvážnější,“ říká profesor Berggren.
Nadace věru udělala pro&nbsp;vědu mnoho – především ve&nbsp;Švédsku, které se&nbsp;díky ní stalo výzkumnou velmocí i&nbsp;při&nbsp;nepočetné desetimilionové populaci. Kromě toho však jsou existence nadace a&nbsp;její způsob fungování také zřejmě nejdůležitějšími součástmi receptu na&nbsp;vytrvalost jednoho z&nbsp;nejmocnějších evropských podnikatelských klanů.
„Wallenbergovi jsou jednou z&nbsp;hlavních rodin v&nbsp;prostředí byznysu, a&nbsp;to nejen v&nbsp;evropském, nýbrž rovnou celosvětovém měřítku. Neexistuje téměř žádné odvětví, v&nbsp;němž by neměli prsty,“ říká jeden z&nbsp;německých průmyslových bossů, který rodinu dobře zná. Hodnota jejich vlastnických podílů představuje zhruba třetinu celé švédské burzy.<clink anchorid="4"></clink>
To popírá zaběhnuté klišé, které o&nbsp;rodinném bohatství praví, že je jedna generace získá, druhá udrží a&nbsp;třetí prošustruje. Wallenbergovi naopak letos začali připravovat půdu pro&nbsp;nástup již šesté generace. A&nbsp;nejdůležitější ingrediencí toho dlouhodobého úspěchu je – podle shodného názoru tří hlavních postav její současnosti, bratranců Jacoba (68), Petera (65) a&nbsp;Marcuse (68) – ona 107 let stará nadace.
Právě tato nadace, nikoli rodina sama, vlastní podíly ve&nbsp;firmách, jako jsou Ericsson, Electrolux, AstraZeneca a&nbsp;Nasdaq. Díky tomuto způsobu zaparkování rodinného jmění se&nbsp;Wallenbergové vyhýbají rozporům, třenicím, přím, sporům a&nbsp;vůbec hádkám, které již dokázaly nejednu dynastii položit na&nbsp;lopatky. „Nebyli bychom se&nbsp;mohli vůbec k&nbsp;páté generaci dostat, kdyby nadace nebylo,“ říká příslušník&nbsp;řečené generace Peter Wallenberg mladší, předseda představenstva KAW.
Ti členové rodiny, kteří sedí ve&nbsp;správních radách spoluvlastněných firem, dostávají příslušnou odměnu. Ti, kteří se&nbsp;angažují v&nbsp;nadaci, od&nbsp;ní pobírají plat. Zmiňovaní bratranci, kteří rodině vládnou v&nbsp;neformálním triumvirátu, mají roční plat 12,8 milionu švédských korun, tedy asi 28 milionů korun českých. Ne že by neměli na&nbsp;kafe, ale ve&nbsp;srovnání s&nbsp;nejedním špičkovým manažerem žijí skromně.
KAW založil rok před&nbsp;koncem první světové války průmyslník&nbsp;a&nbsp;ministr zahraničí Knut Wallenberg. S&nbsp;manželkou Alicí neměli děti a&nbsp;rozhodli se&nbsp;své investice – dnešníma očima relativně skromný příspěvek ve&nbsp;výši&nbsp;20 milionů švédských korun, přibližně 570 milionů dnešních – vložit do&nbsp;nadace. Už od&nbsp;prvopočátku měla cíl podporovat vědecký výzkum a&nbsp;vzdělávání, ovšem tak, aby to bylo „landsgagneligt“, vlasti prospěšné či&nbsp;státotvorné.
Tento cíl sledují Wallenbergové dodnes. Tradici však oblékají do&nbsp;nového kabátu: plánují, že nástupnictví nepřevezme dvou- či&nbsp;tříčlenný tým, jak bylo dosud zvykem, zvažují vytvoření týmu složeného z&nbsp;přibližně tří desítek příbuzných. Poprvé v&nbsp;historii rodinné firmy se&nbsp;do&nbsp;jejího vedení pravděpodobně zapojí i&nbsp;ženy.
Na&nbsp;tom úmyslu nic nemění ani fakt, že většina rodiny se&nbsp;dnes živí mimo rodinný svět investic a&nbsp;filantropie: jsou mezi nimi návrhář interiérů, specialista na&nbsp;francouzské právo životního prostředí, úvěrový analytik v&nbsp;bance i&nbsp;viceprezident v&nbsp;americkém startupu. Dvě třetiny z&nbsp;nich však zastávají funkce pozorovatelů v&nbsp;jedné z&nbsp;celkem šestnácti rodinných nadací.
Pozorování má tyto lidi zhruba ve&nbsp;věku&nbsp;15–45 let připravit na&nbsp;to, že z&nbsp;jejich středu zanedlouho vzejde šestá generace šéfů. „Nakonec nemládneme. Snažíme se&nbsp;připravit další generaci na&nbsp;budoucnost. Jak přesně a&nbsp;kdy se&nbsp;tak stane, ukáže čas. Ale dáváme jim tyto role, aby byli připraveni,“ řekl pro&nbsp;Financial Times Jacob.
Mají pro&nbsp;to všechny předpoklady. Rodina získala obrovské renomé za&nbsp;druhé světové války díky pomoci, již poskytl byznysmen/diplomat/spolupracovník&nbsp;amerických tajných služeb Raoul Wallenberg maďarským Židům, ačkoli rodinné firmy vytrvale odolávaly americkému tlaku na&nbsp;přerušení obchodů s&nbsp;Hitlerovým Německem. Být připraveni Wallenbergové umějí.

<clink anchorid="1"></clink>
Jak dlouhodobě zvládat stovky miliard dolarů, jejich účelné využití i&nbsp;delikátní otázky nástupnictví, a&nbsp;to vše najednou? Neobvyklý recept zná jedno z&nbsp;nejmocnějších filantropických uskupení planety, švédská rodina Wallenbergů.
Jak vypadá flower-power, energie květin, někdejší slogan kalifornských hippies, po&nbsp;šedesáti letech? Své o&nbsp;tom ví Magnus Berggren, profesor organické elektroniky z&nbsp;univerzity ve&nbsp;švédském Linköpingu, jenž se&nbsp;zabývá věcmi, jako je umisťování elektronických obvodů do&nbsp;růží. S&nbsp;použitím výhradně organického materiálu dokáže vytvořit uvnitř stonku květiny elektronické dráty, a&

Žezla pro šestou generaci

Influencerka vydělala 1,6 miliardy za&nbsp;tři&nbsp;roky a&nbsp;odešla do&nbsp;„důchodu“<clink anchorid="1"></clink>
Americká influencerka a&nbsp;modelka Corinna Kopf (28) svým příznivcům oznámila, že končí s&nbsp;tvorbou multimediálního obsahu. Díky příspěvkům od&nbsp;fanoušků si za&nbsp;pouhé tři&nbsp;roky vydělala astronomickou sumu. Corinna Kopf je superstar mezi ženami působícími na&nbsp;placené sociální síti OnlyFans. Díky často lechtivým snímkům vybrala od&nbsp;milionů followerů přes&nbsp;68 milionů dolarů, tedy bezmála 1,6 miliardy korun. Jak sdělila svým sledujícím na&nbsp;videoplatformě Twitch, peníze&nbsp;jí stačí na&nbsp;celkem pohodlný život.
Jenže&nbsp;fanoušci po&nbsp;oznámení důchodových plánů své hvězdy propadli beznaději a&nbsp;panice. A&nbsp;začali ji zasypávat dalšími penězi. Tato dodatečná finanční vzpruha oblíbenou modelku donutila reagovat. „Ještě jsem z&nbsp;tohoto webu neodešla, ale chci se&nbsp;pokusit se&nbsp;od&nbsp;něj pomalu oddělit v&nbsp;průběhu příštích několika měsíců,“ rozepsala se. Nedávno na&nbsp;sebe upoutala pozornost i&nbsp;společnou fotkou s&nbsp;Donaldem Trumpem, kterého potkala na&nbsp;zápase UFC.
/ Vladimír Barák
&nbsp;
Černohorský startup učí díky umělé inteligenci děti anglicky<clink anchorid="2"></clink>
Startup Buddy.ai z&nbsp;Černé Hory, konverzační AI doučovatel pro&nbsp;děti, oznámil, že uzavřela první kolo financování ve&nbsp;výši&nbsp;10,2 milionu eur. Celkem tak získal už 12 milionů eur. Investorům vévodí BITKRAFT Ventures, přední globální investiční platforma zaměřená na&nbsp;hry a&nbsp;interaktivní média. Aplikace Buddy.ai je průkopníkem multimodálního přístupu k&nbsp;výuce pomocí umělé inteligence. Plně interaktivní animovaný robot Buddy konverzuje se&nbsp;studenty v&nbsp;reálném čase a&nbsp;učí děti do&nbsp;12 let mluvit anglicky. Cílem Buddy.ai je zajistit dětem na&nbsp;celém světě přístup k&nbsp;individuálnímu doučování. Podle UNESCO je k&nbsp;dosažení všeobecného základního vzdělání celosvětově potřeba 69 milionů učitelů. Buddy má přes&nbsp;50 milionů stažení a&nbsp;ročně osloví přes&nbsp;20 milionů žáků. Jen v&nbsp;roce 2023 zaznamenala platforma 22 milionů stažení po&nbsp;celém světě a&nbsp;92% meziroční nárůst měsíčních aktivních uživatelů.
/ Klára Weinerová

Influencerka vydělala 1,6 miliardy za&nbsp;tři&nbsp;roky a&nbsp;odešla do&nbsp;„důchodu“<clink anchorid="1"></clink>
Americká influencerka a&nbsp;modelka Corinna Kopf (28) svým příznivcům oznámila, že končí s&nbsp;tvorbou multimediálního obsahu. Díky příspěvkům od&nbsp;fanoušků si za&nbsp;pouhé tři&nbsp;roky vydělala astronomickou sumu. Corinna Kopf je superstar mezi ženami působícími na&nbsp;placené sociální síti OnlyFans. Díky často lechtivým snímkům vybrala od&nbsp;milionů followerů přes&nbsp;68 milionů dolarů, tedy bezmála 1,6 miliardy korun. Jak sdělila svým sledujícím na&nbsp;videoplatformě Twitch, peníze&nbsp;jí stačí na&nbsp;celkem pohodlný život.
Je

Miliardová influencerka a AI doučovatel Buddy

<clink anchorid="1"></clink>
Nadace Via je český lídr v&nbsp;oblasti filantropie. Jejím hlavním posláním je podpora místních komunit a&nbsp;šíření osvěty o&nbsp;promyšleném darování. „Každý rok vidíme, že dárcovství roste. Není to sice žádný raketový růst, přesto je znatelný,“ uvádí ředitel nadace Zdeněk&nbsp;Mihalco.
Nadace Via vznikla jako pobočka americké nadace The Foundation for a&nbsp;Civil Society v&nbsp;roce 1997. Jak se&nbsp;během posledního čtvrtstoletí proměnila její práce? „V&nbsp;úplných počátcích nikdo moc nevěděl, co to filantropie je. Neznámé tu bylo i&nbsp;slovo komunita. Nebyly tu ani lokální iniciativy lidí, které by se&nbsp;staraly o&nbsp;místa, kde žijí. V&nbsp;90. letech neexistovali ani žádní velcí filantropové či&nbsp;společensky odpovědné firmy. Když&nbsp;už někdo náhodou něco takového chtěl dělat, byla to jednorázová iniciativa. Postupně tu ale vyrostla nová generace filantropů, dárců a&nbsp;odpovědných firem a&nbsp;stále přibývají. A&nbsp;stejně tak přibývá lokálních iniciativ a&nbsp;aktivních občanů,“ rekapituluje Zdeněk&nbsp;Mihalco.
Postupně se&nbsp;mění i&nbsp;to, jak dárci přistupují k&nbsp;darování. „Naší snahou je dárcům říkat: Ano, pojďte darovat, ale darujte promyšleně. Zároveň není potřeba chtít změnit celý svět, dávat někam obří peníze&nbsp;nebo hodně svého času či&nbsp;expertizy. Někdy stačí málo. Důležité ale je dělat to efektivně a&nbsp;ideálně dlouhodobě. Měnit se&nbsp;totiž věci dají, jen když&nbsp;můžete pracovat kontinuálně několik let za&nbsp;sebou.“
Nadace Via ale šíří i&nbsp;samotné principy filantropie. Třeba tak, že nově na&nbsp;Univerzitě Palackého v&nbsp;Olomouci začali přednášet předmět filantropie. Zdeněk&nbsp;Mihalco doufá, že se&nbsp;výuka filantropie stane běžnou i&nbsp;na&nbsp;dalších školách, třeba na&nbsp;ekonomických fakultách, a&nbsp;snaží se&nbsp;přinášet informace i&nbsp;na&nbsp;střední a&nbsp;základní školy. „Hlavní myšlenkou je inspirovat děti a&nbsp;mladé lidi, že mohou pečovat o&nbsp;své okolí a&nbsp;propojovat se&nbsp;s&nbsp;místními komunitami. Ostatně první rada, pokud člověk&nbsp;neví, jak s&nbsp;dárcovstvím začít, zní: Začněte ve&nbsp;svém okolí, které dobře znáte.“
Jak vypadá podpora místních lídrů, tedy aktivních občanů, což je jeden ze&nbsp;základních kamenů činnosti Nadace Via? „Po&nbsp;revoluci byli tito lidé vnímáni někdy až&nbsp;jako blázni. Dnes je v&nbsp;řadě měst a&nbsp;obcí mnoho spolků a&nbsp;lokálních skupin, které rozvíjejí místní kulturu, obnovují divadla, kina, ale taky opravují plovárny či&nbsp;staví sauny. Nebo třeba zachraňují staré dřevěné tančírny, kterých byla kdysi v&nbsp;Česku spousta, ale většinou za&nbsp;komunismu zchátraly. Často taky pečují o&nbsp;krajinu, která se&nbsp;v&nbsp;důsledku změn klimatu mění, což oni ve&nbsp;svém bydlišti začínají cítit. Jim všem mimo jiné nabízíme grant, vzdělávání a&nbsp;také nabídku, že pokud využijí naši&nbsp;platformu Darujme.cz a&nbsp;vyberou na&nbsp;svůj projekt určitou sumu, můžeme jejich výtěžek zdvojnásobit,“ popisuje Mihalco.
Podle jeho slov však nepodporují jen občanskou společnost, ale i&nbsp;budoucí komunální politiky. I&nbsp;když&nbsp;to jde vlastně často ruku v&nbsp;ruce. „Aktivní občané někdy mívají ambici jít do&nbsp;komunální politiky – a&nbsp;my jim v&nbsp;tom pomáháme tím, že je na&nbsp;to připravujeme. Třeba od&nbsp;nás&nbsp;získají vzdělání, typově právní minimum. Člověk, když&nbsp;vyhraje volby, většinou prostě neví, jak se&nbsp;vede obec. Navíc to není úplně jednoduchá práce. Chceme je proto povzbudit, aby do&nbsp;lokální politiky šli, protože&nbsp;je to důležitá práce, která dle nás&nbsp;zasluhuje respekt. Nyní zvažujeme, že podobnou podporu nabídneme i&nbsp;současným starostům či&nbsp;zastupitelům.“
V&nbsp;rámci různých programů se&nbsp;navíc tito lidé potkávají napříč republikou. Společně vytvářejí síť, kdy mohou sdílet zkušenosti.
Nadace Via nečerpá peníze&nbsp;z&nbsp;evropských fondů ani od&nbsp;státu. Vše financuje s&nbsp;pomocí dárců a&nbsp;výnosů z&nbsp;nadačního jmění.
A&nbsp;mimochodem, Češi&nbsp;na&nbsp;tom co do&nbsp;občanské angažovanosti nejsou úplně špatně. „V&nbsp;rámci střední Evropy jsme na&nbsp;tom dle dostupných, byť omezených dat i&nbsp;zkušeností, co se&nbsp;například míry zapojení dárců týče, srovnatelně s&nbsp;Rakouskem a&nbsp;o&nbsp;trochu lépe než na&nbsp;Slovensku či&nbsp;v&nbsp;Maďarsku. Lze to myslím shrnout tak, že ve&nbsp;středoevropském regionu jsme na&nbsp;špici a&nbsp;nejsme lhostejní k&nbsp;tomu, co se&nbsp;kolem nás&nbsp;děje. Kupříkladu sbírky po&nbsp;tornádu na&nbsp;jižní Moravě či&nbsp;na&nbsp;podporu Ukrajiny patřily k&nbsp;největším v&nbsp;Evropě. Nemáme se&nbsp;za&nbsp;co stydět.“

<clink anchorid="1"></clink>
Nadace Via je český lídr v&nbsp;oblasti filantropie. Jejím hlavním posláním je podpora místních komunit a&nbsp;šíření osvěty o&nbsp;promyšleném darování. „Každý rok vidíme, že dárcovství roste. Není to sice žádný raketový růst, přesto je znatelný,“ uvádí ředitel nadace Zdeněk&nbsp;Mihalco.
Nadace Via vznikla jako pobočka americké nadace The Foundation for a&nbsp;Civil Society v&nbsp;roce 1997. Jak se&nbsp;během posledního čtvrtstoletí proměnila její práce? „V&nbsp;úplných počátcích nikdo moc nevěděl, co to filantropie je. Neznámé tu bylo i&nbsp;slovo komunita. Nebyly tu ani lokální iniciativy lidí, které by se&nbsp;staraly o&nbsp;místa, kde žijí. V&nbsp

Zdeněk Mihalco. Nadace Via. Češi se nemají za co stydět

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;Nadace PPF před&nbsp;pěti lety vznikla, nedefinovala si, co konkrétně chce podporovat. Rozpětí projektů a&nbsp;organizací, jimž pomáhá, je tedy široké. Jedno pravidlo ale má: peníze&nbsp;dává výhradně na&nbsp;rozvoj. „Často říkáme: Děláte to moc dobře, ale pojďme se&nbsp;bavit o&nbsp;tom, jak to můžete dělat ještě líp,“ říká ředitelka pro&nbsp;neziskové projekty Jana Tomas Sedláčková.
„Hned na&nbsp;startu v&nbsp;roce 2019 jsme si zvolili cestu, kterou lze definovat slovy ‚český talent‘ a&nbsp;‚odvaha jít do&nbsp;světa‘. Podporujeme projekty, které už fungují, jsou úspěšné a&nbsp;přicházejí s&nbsp;novou vizí. Chceme být pro&nbsp;ty, kdo za&nbsp;nimi stojí, hybnou silou, aby mohli to, co dělají, dál rozvíjet,“ říká Jana Tomas Sedláčková. Nadace je pro&nbsp;projekty jakýmsi partnerem, který s&nbsp;nimi hledá nové nápady a&nbsp;motivuje je přemýšlet dál a&nbsp;hlouběji, než byli jejich zástupci do&nbsp;té doby zvyklí. „Často pak od&nbsp;nás&nbsp;odcházejí smutně šťastní. Představte si, že máte třeba desetimilionový projekt na&nbsp;provoz organizace, chybějí vám čtyři&nbsp;miliony a&nbsp;jdete do&nbsp;Nadace PPF žádat o&nbsp;zbylé peníze. A&nbsp;my řekneme: Děláte fantastickou práci, ty čtyři&nbsp;miliony vám dáme, když&nbsp;ale vymyslíme, jak vaši&nbsp;práci posuneme dál,“ popisuje ředitelka.
„Podporujeme třeba organizaci OnFine, která se&nbsp;dříve&nbsp;jmenoval Replug me. Věnuje se&nbsp;digitální výchově a&nbsp;wellbeingu. V&nbsp;plánu nyní mají sběr dat, protože&nbsp;to tady chybí. Nevíme dostatečně a&nbsp;do&nbsp;hloubky, jak velkým fenoménem je čas dětí strávený v&nbsp;online světě a&nbsp;jaké jsou jeho dopady. Projektu pomáháme, aby vedle workshopů, které už několik let pořádají na&nbsp;školách, nově nabízeli informace a&nbsp;poradenství i&nbsp;běžnému občanovi. Ten by měl přijít na&nbsp;jejich stránky, kde bude srozumitelně napsané, na&nbsp;co si dát pozor, jak s&nbsp;dětmi řešit jejich pohyb v&nbsp;online světě a&nbsp;tak dále. A&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě je v&nbsp;plánu veřejná osvěta a&nbsp;lobby za&nbsp;to, aby se&nbsp;tomuto tématu dostalo větší pozornosti.“
Jeden z&nbsp;dalších zajímavých projektů je aplikace Nepanikař. Vyvinula ji Veronika Kamenská, studentka biomedicíny, která se&nbsp;sama potýkala s&nbsp;psychickými obtížemi: se&nbsp;svým spolužákem vymyslela jednoduchou aplikaci, která slouží jako první pomoc. Dnes funguje v&nbsp;jedenácti jazykových mutacích. „Samozřejmě to není žádné samospásné řešení, ale je to snadno dostupná možnost reagující na&nbsp;zhoršující se&nbsp;psychický stav zejména&nbsp;mladých lidí. V&nbsp;aplikaci jsou soustředěné informace, cvičení, dneska už je tam i&nbsp;poradna, chat.“
Nadace PPF se&nbsp;také snaží hledat mezinárodní kontext. Jana Tomas Sedláčková přibližuje: „Buď&nbsp;námi podpořený projekt vyváží český talent ven, nebo sem k&nbsp;nám přiváží něco, co tady nemáme. Věříme, že Češi&nbsp;mohou být mezi nejlepšími a&nbsp;že nesmíme mít strach srovnávat se&nbsp;s&nbsp;těmi nejlepšími z&nbsp;celého světa. Vlastně bojujeme proti něčemu, co je tady dost rozšířené, tedy že je někdo ‚až&nbsp;příliš ambiciózní‘ nebo že je něco nedosažitelné.“
Další pozoruhodný projekt se&nbsp;věnuje tzv. restorativní justici, která zjednodušeně řečeno funguje na&nbsp;principech odpovědnosti pachatele za&nbsp;své jednání a&nbsp;nápravy toho, co způsobil. „Institut pro&nbsp;restorativní justici, který jsme podpořili, si bere to nejlepší ze&nbsp;zahraniční praxe a&nbsp;přináší ho k&nbsp;nám. Platí, že není nutné stále vymýšlet něco nového, když&nbsp;víme, že už to dobře funguje jinde.“
Mezi oblasti, které Nadace PPF výrazně podporuje, patří i&nbsp;kultura. A&nbsp;z&nbsp;té například novocirkusový divadelní soubor Cirk La Putyka. „Během covidu jsme si všimli, že přistupují velmi aktivně k&nbsp;řešení celospolečenských problémů, a&nbsp;sami jsme je oslovili,“ vzpomíná ředitelka na&nbsp;začátek spolupráce. „Byla to doba, kdy hodně umělců a&nbsp;pracovníků v&nbsp;kultuře mluvilo o&nbsp;tom, že přišli ze&nbsp;dne na&nbsp;den o&nbsp;práci. Cirk La Putyka místo toho začal využívat svoje dodávky pro&nbsp;rozvoz roušek, členové souboru začali chodit pomáhat do&nbsp;nemocnic. V&nbsp;ten moment jsme za&nbsp;nimi přišli s&nbsp;tím, že je chceme podpořit. To byl atribut, který u&nbsp;projektů hledáme: překračovat vnitřní hranici a&nbsp;přemýšlet mimo zaběhnutá schémata, stavět se&nbsp;k&nbsp;věcem kreativně a&nbsp;nebát se&nbsp;jít s&nbsp;kůží na&nbsp;trh. Prostě mít odvahu,“ říká Jana Tomas Sedláčková. Díky nadaci odjel Cirk La Putyka například do&nbsp;Edinburghu na&nbsp;největší světový divadelní festival Fringe nebo si sem může zvát lektory a&nbsp;mentory ze&nbsp;zahraničí.

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;Nadace PPF před&nbsp;pěti lety vznikla, nedefinovala si, co konkrétně chce podporovat. Rozpětí projektů a&nbsp;organizací, jimž pomáhá, je tedy široké. Jedno pravidlo ale má: peníze&nbsp;dává výhradně na&nbsp;rozvoj. „Často říkáme: Děláte to moc dobře, ale pojďme se&nbsp;bavit o&nbsp;tom, jak to můžete dělat ještě líp,“ říká ředitelka pro&nbsp;neziskové projekty Jana Tomas Sedláčková.
„Hned na&nbsp;startu v&nbsp;roce 2019 jsme si zvolili cestu, kterou lze definovat slovy ‚český talent‘ a&nbsp;‚odvaha jít do&nbsp;světa‘. Podporujeme projekty, které už fungují, jsou úspěšné a&nbsp;přicházejí s&nbsp;novou vizí. Chceme být pro&nbsp;ty, kdo za&nbsp

Jana Tomas Sedláčková, Nadace PPF. Hledáme český talent a odvahu

Pavla Köpplová

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho táta umřel na&nbsp;rakovinu, když&nbsp;byl ještě kluk. Měl tenkrát vztek na&nbsp;celý svět. „Strčil jsem hlavu do&nbsp;písku a&nbsp;nechtěl TO slovo už nikdy slyšet,“ vzpomíná David Foldyna, ředitel spolku Fuck Cancer. Taky řešení. Jenže&nbsp;jak už to v&nbsp;životě bývá, to, před&nbsp;čím utíkáte, na&nbsp;vás&nbsp;natruc vybafne za&nbsp;dalším rohem. A&nbsp;marketér David Foldyna se&nbsp;věnuje pomoci onkologickým pacientům už téměř dvacet let. Přivedla ho k&nbsp;tomu jeho manželka Martina Šmuková, patronka dětského nadačního fondu Krtek. Nejprve začal jezdit jako vedoucí na&nbsp;tábory s&nbsp;dětmi s&nbsp;onkologickou diagnózou, pak už se&nbsp;nabaloval jeden projekt za&nbsp;druhým.
Nejviditelnějším projektem jeho filantropické činnosti je právě iniciativa Fuck Cancer. Pokud si vybavíte krátká dokumentární videa pacientů, která běžela po&nbsp;každém díle seriálu Smysl pro&nbsp;tumor, tak ta vznikla díky spolupráci těchto dvou projektů. „Čísla ukazují, že každý rok má diagnózou rakoviny 600 tisíc lidí, když&nbsp;vezmete nejbližší rodinu a&nbsp;blízké, tak se&nbsp;tato nemoc bezprostředně týká tří a&nbsp;půl milionu lidí,” vysvětluje Foldyna.
Samozřejmě všichni mají spoustu otázek, odpovědi se&nbsp;ale ve&nbsp;zrychleném světě zdánlivě vševědoucích vyhledávačů hledají zoufale těžko, tím&nbsp;spíš, že diagnóza&nbsp;rakoviny stále paralyzuje a&nbsp;vyvolává strach. Jak to oznámit nejbližším? Kde hledat informace? Jak se&nbsp;vyhnout dezinformacím? Kde hledat psychickou podporu? Jak komunikovat s&nbsp;někým, kdo se&nbsp;dozví, že má rakovinu? Odpovědi jsou přehledně utříděné právě na&nbsp;fuckcancer.cz.
„Pro&nbsp;každého pacienta je hrozně důležité vědět, že v&nbsp;tom není sám. I&nbsp;proto náš portál především propojuje – pacienty mezi sebou, ale také pacienty a&nbsp;lékaře, neziskovky a&nbsp;rodiny a&nbsp;přátele pacientů.“ V&nbsp;neposlední řadě se&nbsp;Fuck Cancer snaží bořit předsudky, které jsou v&nbsp;nás&nbsp;zakořeněné hlouběji, než si myslíme. Lidé se&nbsp;často bojí přiznat, že jsou nemocní, aby neměli cejch. Někdy si místo nemocenské berou na&nbsp;léčbu dovolenou, jindy nechtějí obtěžovat své blízké tím, že se&nbsp;jim svěří. Těch příběhů jsou stovky.
„Za&nbsp;mladého pacienta je v&nbsp;onkologii považovaný člověk&nbsp;pod&nbsp;45 let, to občas mate,“ vysvětluje Foldyna. Zaměření na&nbsp;mladší pacienty se&nbsp;odráží také v&nbsp;jejich originálním přístupu, komunikaci na&nbsp;sociálních sítích i&nbsp;kreativně pojatých limitovaných edicích. Bez&nbsp;povšimnutí nezůstaly například projekty Hlavně se&nbsp;nepo…, Life is porno nebo Erem. Poslechnout si můžete jejich Podcast SMYSLUPLNĚ. Podcast, co má Fuckt Smysl. Mimochodem, není bez&nbsp;zajímavosti, že většina zaměstnanců Fuck Cancer patří mezi heroes (tedy vyléčené pacienty) a&nbsp;pomáhá ostatním, kteří se&nbsp;ocitli v&nbsp;podobné situaci jako kdysi oni.
Aktuálně iniciativa Fuck Cancer rozjíždí Portál X. „Jeho první částí je interaktivní mapa, na&nbsp;níž pacienti najdou zásadní kontakty k&nbsp;léčbě,“ představuje novinku Foldyna. Součástí portálu bude také blog a&nbsp;sdílený kalendář akcí pro&nbsp;pacienty a&nbsp;jejich blízké. Do&nbsp;léta se&nbsp;rozjede ještě pracovní portál pro&nbsp;lidi, kteří se&nbsp;chtějí uplatnit během nebo po&nbsp;dokončení onkologické léčby. Portál X bude dlouhodobě fungovat díky podpoře Nadace ČEZ.
Co chystá Davida Foldyna, potažmo Fuck Cancer dál? „Soustředíme se&nbsp;na&nbsp;věci, které dokážou změnit život lidí, kteří si nemocí procházejí. Právě nyní třeba testujeme brýle s&nbsp;využitím virtuální reality. Když&nbsp;se&nbsp;to povede, budeme moci poskytnout dlouhodobě hospitalizovaným pacientům brýle, které jim díky instalovaným kamerám u&nbsp;nich doma umožní nepřetržité spojení s&nbsp;rodinou,“ načrtává jeden z&nbsp;mnoha rozjetých projektů.
Foldyna má i&nbsp;jeden filantropický sen. „Aby lékaři&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy sdělují onkologickou diagnózu, pacienty rovnou odkázali na&nbsp;portál fuckcancer.cz. Pak se&nbsp;totiž dokážou lépe zorientovat v&nbsp;situaci, která nastala,“ říká a&nbsp;přiznává, jak moc ho dobíjí, když&nbsp;vidí, s&nbsp;jak neuvěřitelnou energií se&nbsp;pacienti snaží zdolat tu „potvoru“. Díky tomu se&nbsp;netrápí věcmi, které nejsou důležité: „Když&nbsp;mi ukradli auto, nehroutil jsem se&nbsp;a&nbsp;bral to s&nbsp;nadhledem. Je to jenom auto. A&nbsp;samozřejmě mě ženou dopředu také reakce okolí, které tahle práce přináší, říkáme tomu s&nbsp;kolegy s&nbsp;nadsázkou cylindr dolů!“

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho táta umřel na&nbsp;rakovinu, když&nbsp;byl ještě kluk. Měl tenkrát vztek na&nbsp;celý svět. „Strčil jsem hlavu do&nbsp;písku a&nbsp;nechtěl TO slovo už nikdy slyšet,“ vzpomíná David Foldyna, ředitel spolku Fuck Cancer. Taky řešení. Jenže&nbsp;jak už to v&nbsp;životě bývá, to, před&nbsp;čím utíkáte, na&nbsp;vás&nbsp;natruc vybafne za&nbsp;dalším rohem. A&nbsp;marketér David Foldyna se&nbsp;věnuje pomoci onkologickým pacientům už téměř dvacet let. Přivedla ho k&nbsp;tomu jeho manželka Martina Šmuková, patronka dětského nadačního fondu Krtek. Nejprve začal jezdit jako vedoucí na&nbsp;tábory s&nbsp;dětmi s&nbsp;onkologickou diagnózou, pak už se&nbsp;nabaloval

Cylindr dolů. David Foldyna, Fuck Cancer

<clink anchorid="1"></clink>
Carl Gustav Jung nám kdysi pomohl pochopit, že pouze zkoumáním temných rozměrů své psychiky z&nbsp;ní dostaneme to nejlepší. Účelem zkoumání stínů filantropie je totéž – naučit se&nbsp;dělat ji lépe.
Charitativní sektor je jedním z&nbsp;nejrychleji rostoucích odvětví světové ekonomiky. Téměř polovina z&nbsp;více než 85 000 soukromých nadací v&nbsp;USA (jejichž scéna&nbsp;je nejlépe zmapovaná) vznikla za&nbsp;poslední čtvrtstoletí.
Tento trend je podle všeho teprve na&nbsp;začátku. Je samozřejmě možné, že stávající světový řád padne a&nbsp;nahradí jej cosi, co bychom ještě včera považovali za&nbsp;nesnesitelné barbarství. Ale také je možné, že se&nbsp;týž řád pouze modifikuje, nicméně svá základní pravidla zachová.
Jedno z&nbsp;těch základních pravidel říká, že digitalizovaná ekonomika produkuje sice málo vítězů, zato opravdu velkých. O&nbsp;těch ostatních mluví v&nbsp;posledním vydání zprávy World Economic Outlook Mezinárodní měnový fond: „Pokles růstu znamená zhoršení vyhlídek na&nbsp;životní úroveň a&nbsp;prohloubení globální chudoby. Zakořeněné prostředí nízkého růstu spolu s&nbsp;vysokými úrokovými sazbami může rozdmychat sociální napětí. Navíc očekávání slabšího růstu může odrazovat od&nbsp;investic do&nbsp;kapitálu a&nbsp;technologií, a&nbsp;tak se&nbsp;částečně naplnit samo.“
Fond mluví o&nbsp;nejchudších zemích světa ve&nbsp;srovnání se&nbsp;zeměmi vyspělými, ale totéž platí i&nbsp;v&nbsp;drobnějším měřítku o&nbsp;jednotlivcích, rodinách a&nbsp;společenstvích. Vítězů je málo – smysluplné práce, která by dávala naději na&nbsp;důstojnou existenci, mimo technologický sektor ubývá.
Řešení jsou prakticky vzato tři. Lze si představit rozmach toho, čemu kritici říkají digitální feudalismus, tedy naprostou nadvládu technologických baronů nad&nbsp;zotročeným zbytek populace. (Takové uspořádání věcí obvykle nevydrží dlouho.)
Druhou možností je zavedení dnes obtížně představitelné míry zdanění, nad&nbsp;níž bude bdít všudypřítomná tvrdá ruka státních aparátů. Ani systém živý z&nbsp;přerozdělování bohatství se&nbsp;však dosud neosvědčil.
Konečně třetí možností je vznik světa protkaného právě filantropickými organizacemi s&nbsp;různou měrou účasti korporací, jednotlivců i&nbsp;států. I&nbsp;ony budou bohatství přerozdělovat, ale s&nbsp;ambicí činit tak účelněji, než by dokázal stát sám s&nbsp;penězi vybranými na&nbsp;daních.
Poslední zmiňovaná možnost je samozřejmě do&nbsp;jisté míry kombinací obou předcházejících. K&nbsp;ideálnímu stavu má daleko (jako nakonec kterékoli jiné uspořádání). „Tato záplava filantropie pomáhá vytvořit svět, kde miliardáři&nbsp;mají větší moc nad&nbsp;vzdělávací politikou a&nbsp;globálním zemědělstvím i&nbsp;zdravotnictvím než kdykoli předtím,“ napsal mírně nakvašeně kalifornský rabín Michael P. Lerner (v&nbsp;srpnu zesnulý) pro&nbsp;server Alliance.
Bez&nbsp;ohledu na&nbsp;Lernerův&nbsp;pesimismus je zřejmé, či&nbsp;alespoň velmi pravděpodobné, že pokud se&nbsp;nějakým zásadním způsobem nezmění vzorec, jímž vyspělý svět generuje bohatství, role profesionalizované filantropie v&nbsp;nejbližší budoucnosti poroste. Proto není od&nbsp;věci zkoumat, jak vlastně ta věc funguje: historicky i&nbsp;ze&nbsp;synchronního zorného úhlu – psychologicky, ekonomicky i&nbsp;společensky v&nbsp;nejširším smyslu slova.
Takové zkoumání přináší hned na&nbsp;začátku poznatek svého druhu zábavný: že totiž o&nbsp;jednom z&nbsp;hlavních budoucích motorů svého fungování v&nbsp;bezprostřední budoucnosti toho víme podezřele málo. „Akademické studium filantropie předpokládá komplexní definici, jež vede zkoumání toho, co přesně filantropie je a&nbsp;proč je důležitá,“ píše na&nbsp;to téma americký filozof Marty Sulek z&nbsp;University of Indiana v&nbsp;Nonprofit &amp; Voluntary Sector Quarterly, tedy Čtvrtletníku&nbsp;pro&nbsp;neziskový a&nbsp;dobrovolný sektor. (Netušili jste, že něco takového existuje? Vítejte v&nbsp;klubu.) „V&nbsp;současné době však žádná taková definice neexistuje. Vědci mají tendenci zkoumat různé stránky filantropie, podle toho, čím se&nbsp;konkrétně zabývají, ale činí tak, aniž by se&nbsp;pokoušeli plně pochopit její celkový význam.“
Začíná to u&nbsp;onoho slova samotného. Abychom byli schopni definovat hranice filantropie, rozeznávat mezi různými motivy, prostředky a&nbsp;cíli, které se&nbsp;do&nbsp;toho slova vejdou, je třeba věnovat pozornost tomu, jak se&nbsp;jeho použití časem vyvíjelo.
Téměř tisíc let, od&nbsp;pádu západořímské říše v&nbsp;5. století až&nbsp;po&nbsp;počátky italské renesance ve&nbsp;14. století, byla znalost řečtiny v&nbsp;západní Evropě minimální a&nbsp;během „temného středověku“ vymizela prakticky úplně. S&nbsp;ní i&nbsp;slovo φιλανθρωπία, jehož význam šlo ze&nbsp;starořečtiny nejlépe přeložit jako „láska k&nbsp;lidstvu“ (přinejmenším Plútarchos jej tak ve&nbsp;2. století používá k&nbsp;popisu obzvlášť vynikajících jedinců).
Jedním z&nbsp;prvních, kdo tento termín pro&nbsp;Evropu resuscitoval, byl anglický filozof sir Francis Bacon (1561–1626). Ve&nbsp;sborníku&nbsp;jeho esejí – poprvé vydaném až&nbsp;v&nbsp;roce 1933 – figuruje text nazvaný O&nbsp;dobru a&nbsp;o&nbsp;dobrotě přírody, rozsáhlá meditace o&nbsp;samotném významu filantropie: „Dobro chápu tak, že blahodárně působí na&nbsp;lidi ve&nbsp;smyslu, jejž Řekové nazývají filanthropia; slovo lidskost, jak se&nbsp;používá, to vyjadřuje příliš zlehka.“
Bacon tedy považuje filantropii za&nbsp;synonymum pro&nbsp;„dobro“ a&nbsp;„působení na&nbsp;blaho lidí“ a&nbsp;dále ji popisuje jako zvyk konat dobro. Dobrotu od&nbsp;přírody naopak popisuje jako sklon konat dobro. Dnešní čtenář to může snadno považovat za&nbsp;nesmyslné slovíčkaření („nechte řečí a&nbsp;řekněte mi, kolik to stojí“); jak však uvidíme, obvykle tak činí ke&nbsp;své vlastní škodě.
O&nbsp;necelých dvě stě let později píše francouzský filozof Denis Diderot, že „spravedlnost, neboli ta ctnost ovládající city, již Řekové označovali slovem filantropie, je dobročinností moudrých“. Tady již vidíme jistý posun k&nbsp;významu dnes běžnému.
Jiným velkým mužem, jenž na&nbsp;to téma promluvil nahlas a&nbsp;zřetelně, byl anglický myslitel a&nbsp;lexikograf Samuel Johnson. Podle něho musí být filantropie „trvalým a&nbsp;konzistentním rysem charakteru člověka, aby si zasloužila označení mravní ctnosti“. Jednotlivý projev dobrého rozmaru nestačí, i&nbsp;kdyby nakrásně v&nbsp;akt dobročinnosti vyústil nebo ve&nbsp;svém důsledku dosáhl jistého prospěšného cíle.
Když&nbsp;tedy jdete po&nbsp;ulici a&nbsp;přispějete dvoutisícikorunou sbírce na&nbsp;opuštěné děti trpící kostižerem – třeba proto, že jste onu bankovku považovali za&nbsp;stokorunu a&nbsp;styděli jste se&nbsp;omyl přiznat; nebo proto, abyste před&nbsp;svou společnicí nevypadali jako škrt; nebo proto, že jste dostali nečekané prémie a&nbsp;máte v&nbsp;sobě dvojitý gin s&nbsp;tonikem navíc –, sice jste udělali prospěšný skutek, ale filantropa to z&nbsp;vás&nbsp;rozhodně neudělá. Alespoň to tvrdí Samuel Johnson – a&nbsp;činí tak v&nbsp;pozoruhodné shodě s&nbsp;vnímáním filantropie mimo moderní západní úzus.
Tak například židovský filozof rabín Maimonides, autor kodexu Mišne Tora, shrnujícího židovské náboženské právo, přišel už ve&nbsp;12. století s&nbsp;myšlenkou, že existuje osm úrovní darování. Tou nejvyšší je podle něho pomoci někomu tím, že mu založíte byznys, díky němuž se&nbsp;může uživit. Další je dávat potřebným tak, aby příjemce neznal zdroj a&nbsp;dárce neznal příjemce.
Na&nbsp;nižší úrovni je dar, kdy dárce ví, koho obdarovává, ale příjemce totožnost dárce nezná. Ještě nižší příčka patří daru, u&nbsp;něhož dárce i&nbsp;obdarovaný své role znají. Pod&nbsp;tím&nbsp;je případ, kdy dárce daruje z&nbsp;vlastní vůle. Ještě níže stojí dar poskytnutý až&nbsp;poté, co o&nbsp;něj někdo požádá. Na&nbsp;předposlední úrovni je případ, kdy dárce dává méně, než je vhodné. A&nbsp;konečně nejnižším druhem daru je dar poskytnutý neochotně.
Můžeme samozřejmě Maimonidovu filantropickou stupnici zpochybňovat, upozorňovat na&nbsp;to, že jednotlivé stupně se&nbsp;vzájemně potenciálně překrývají, a&nbsp;vůbec na&nbsp;ní nalézt kdejakou mouchu. Základní význam však zůstává stejně cenný i&nbsp;po&nbsp;devíti stech let: kde jde o&nbsp;filantropii, je třeba věnovat pozornost motivům obou zúčastněných stran, dárce i&nbsp;příjemce. Na&nbsp;obou stranách najdeme jungovských stínů ažaž.
Mimořádně pozoruhodný je vývoj jedné z&nbsp;delikátních psychologických stránek věci, vztahu dárce a&nbsp;obdarovaného. Websterův&nbsp;slovník&nbsp;americké angličtiny (slovník&nbsp;zde nepodceňujme, jeho zakladatel Noah Webster si vysloužil přídomek „otec amerického intelektu“) ve&nbsp;vydání z&nbsp;roku 1898 definuje filantropii postaru jako „lásku k&nbsp;lidstvu, vstřícnost k&nbsp;celému lidskému společenství, všeobecnou dobrou vůli. Liší se&nbsp;od&nbsp;přátelství, protože&nbsp;to je náklonnost k&nbsp;jednotlivcům.“
To zhruba sedí s&nbsp;Maimonidovým požadavkem na&nbsp;vzájemnou anonymitu dárců i&nbsp;příjemců. O&nbsp;tom, nakolik si tento požadavek své místo v&nbsp;moderní filantropii udržel, svědčí následující citát: „Věřím, že vztahy jsou ústředním rysem úspěšného fundraisingu. Nemusí se&nbsp;pěstovat v&nbsp;obchodě se&nbsp;smíšeným zbožím na&nbsp;rohu, ale nejsnáze&nbsp;se&nbsp;rozvíjejí, když&nbsp;je možné s&nbsp;druhým trávit velkorysé množství času. To samozřejmě podtrhuje, že fundraising nespočívá jen v&nbsp;úspěšném prodeji vaší záležitosti, ale také v&nbsp;pochopení zájmů dárce,“ píše profesor Jay Marshall z&nbsp;americké Earlham School of Religion, sám zdatný fundraiser.
„Je to pro&nbsp;všechny zúčastněné strany časová investice. Minimálně jednou v&nbsp;životě jsem potenciálnímu dárci řekl, že naše hodnoty se&nbsp;neshodují, a&nbsp;proto ho žádat o&nbsp;dar nebudu. Teologické neshody o&nbsp;tom, jak Bůh funguje a&nbsp;co vyžaduje, znamenaly, že naše organizace by nikdy nebyla schopna použít jeho dar způsobem, který by ctil jeho závazky, aniž bychom obětovali své vlastní. Proto jsem nemohl s&nbsp;čistým svědomím v&nbsp;rozhovoru pokračovat,“ píše Marshall pro&nbsp;Friends Journal v&nbsp;textu nazvaném „Společenství spirituality a&nbsp;filantropie“. Ať si o&nbsp;tom myslíme cokoli, je zřejmé, že s&nbsp;maimonidovskou anonymitou by nepochodil.
Buďme však specifičtější a&nbsp;vezměme v&nbsp;potaz pokus o&nbsp;definici filantropie jako vynaložení soukromých prostředků na&nbsp;všeobecné či&nbsp;veřejné účely. Jednou ze&nbsp;základních hranic, jež je třeba pro&nbsp;smysluplné zkoumání rozpoznat (či&nbsp;stanovit), je hranice mezi dobrovolným a&nbsp;povinným vynaložením soukromých prostředků.
Tím&nbsp;nejpovinnějším způsobem jsou samozřejmě daně. Jejich využití, jak již bylo řečeno, však je omezené. Jednak proto, že na&nbsp;daních nelze nikdy vybrat dostatek peněz, aby je bylo možné rozdělit mezi potřebné (v&nbsp;tomto smyslu je „potřebným“ subjektem veřejná kanalizace a&nbsp;Národní galerie stejně jako důchodce) uspokojivým způsobem. Zadruhé proto, že povinný odvod věcem veřejným v&nbsp;člověku&nbsp;vyvolá pocit (neoprávněný stejně jako přirozený), že již vykonal pro&nbsp;druhé dost – a&nbsp;ať mu už všichni vlezou na&nbsp;záda.
Povinný charakter tohoto způsobu využití soukromých prostředků na&nbsp;veřejné účely lze samozřejmě různými způsoby ředit. Daňové asignace či&nbsp;odečítání dobročinných počinů z&nbsp;daňového základu takovými pokusy jsou – míru jejich úspěšnosti známe.
Polarita povinného a&nbsp;dobrovolného je zde všudypřítomná a&nbsp;různá společenství k&nbsp;ní přistupují po&nbsp;svém. Například islám rozlišuje mezi povinným odvodem čtyřicetiny veškerého majetku ročně (zakát) na&nbsp;straně jedné a&nbsp;dobrovolným poskytováním lecjakého druhu laskavosti k&nbsp;okolí, od&nbsp;finančního daru po&nbsp;pouhý úsměv&nbsp;(sadaqa).
To je samozřejmě šedá teorie, protože&nbsp;mezi muslimy není hrabivost jevem o&nbsp;nic vzácnějším než mezi křesťany. Lze si však se&nbsp;znepokojivým výsledkem klást otázku, jestli vyspělý svět není příliš soustředěn na&nbsp;zakát a&nbsp;příliš chudý na&nbsp;sadaqu. Tolik vyzdvihovaná vláda práva či&nbsp;spoleh na&nbsp;instituce právního státu najednou z&nbsp;tohoto zorného úhlu nastavují tvář méně laskavou, než bychom si mnohdy rádi mysleli.
Své k&nbsp;tomu má co říci Paul N. Ylvisaker, americký urbanista, akademik a&nbsp;jeden z&nbsp;nejvýznamnějších myslitelů tamní organizované filantropie. Sestrojil třístupňový systém její klasifikace, kdy vedle sebe existují charita, mecenášství a&nbsp;filantropie zaměřená na&nbsp;systémové změny.
Většina sofistikovaných sponzorů se&nbsp;charitě zcela vyhýbá. Tito lidé (na&nbsp;mysl se&nbsp;dere například Nadace Melindy a&nbsp;Billa Gatesových) v&nbsp;různé míře uznávají a&nbsp;provozují mecenášství v&nbsp;oblasti umění, vědy a&nbsp;vzdělávání a&nbsp;udílejí v&nbsp;tom smyslu různé druhy cen, stipendií a&nbsp;grantů. Leckdy úspěšně – na&nbsp;jiném místě v&nbsp;tomto čísle se&nbsp;můžete dočíst o&nbsp;zářném příkladu takového úspěšného konání v&nbsp;podání švédské průmyslnické rodiny Wallenbergů.
Hlavní metou těchto sponzorů však je filantropie zaměřená na&nbsp;systémové změny, jejímž cílem je změnit fungování společenských systémů. Tady se&nbsp;to začíná komplikovat. Jestliže&nbsp;pruský generál Carl von Clausewitz proslul tezí, že válka je jen prodlouženou rukou politiky jinými prostředky, je jí i&nbsp;tento druh filantropie zaměřené na&nbsp;systémové změny.
Miliardy dolarů se&nbsp;nepřesunují ve&nbsp;společenském vakuu. I&nbsp;filantropie v&nbsp;tomto širokém slova smyslu pěstuje konkurenční iniciativy, které sbírají síly ve&nbsp;vzájemném boji ne nepodobném boji válečnému. Vezměme si jako příklad jev v&nbsp;Americe známý jako Reaganova revoluce, jež takřka před&nbsp;půlstoletím v&nbsp;USA přivedla k&nbsp;moci konzervativce; do&nbsp;značné míry byla produktem hrstky konzervativních nadací. Stejně to funguje obráceně. Činnost institucí, které zakládá a&nbsp;financuje finančník&nbsp;George Soros, má nepochybný politický rozměr na&nbsp;liberálním konci spektra.
Tak lze pokračovat dále: když&nbsp;Saúdská Arábie zakládá a&nbsp;financuje v&nbsp;Německu školy, je to nepochybně akt formálně filantropický. Je to však postačující charakteristika, i&nbsp;když&nbsp;víme, že tyto školy fungují jako líhně militantního islamismu?
Najednou vzniká dříve&nbsp;netušená či&nbsp;alespoň nahlas nepojmenovaná hranice mezi filantropií a&nbsp;PR či&nbsp;rovnou politickou propagandou. To je další z&nbsp;mnoha hranic (mezi světlou a&nbsp;temnou stránkou filantropie, řečeno s&nbsp;Jungem), jež je třeba rozpoznat či&nbsp;stanovit, má-li ta branže&nbsp;působit po&nbsp;baconovsku blahodárně, a&nbsp;ne jen jako další zlý sen.

<clink anchorid="1"></clink>
Carl Gustav Jung nám kdysi pomohl pochopit, že pouze zkoumáním temných rozměrů své psychiky z&nbsp;ní dostaneme to nejlepší. Účelem zkoumání stínů filantropie je totéž – naučit se&nbsp;dělat ji lépe.
Charitativní sektor je jedním z&nbsp;nejrychleji rostoucích odvětví světové ekonomiky. Téměř polovina z&nbsp;více než 85 000 soukromých nadací v&nbsp;USA (jejichž scéna&nbsp;je nejlépe zmapovaná) vznikla za&nbsp;poslední čtvrtstoletí.
Tento trend je podle všeho teprve na&nbsp;začátku. Je samozřejmě možné, že stávající světový řád padne a&nbsp;nahradí jej cosi, co bychom ještě včera považovali za&nbsp;nesnesitelné barbarství. Ale také je

Jak si koupit svědomí

<clink anchorid="1"></clink>
1500–1000 př. Kr. – Védské texty
Nejstarší známá zmínka o&nbsp;dobročinnosti jako ctnostné praxi se&nbsp;nachází v&nbsp;Rigvédě, nejstarším známém indickém védském textu. Daana, ctnost štědrosti či&nbsp;dávání, je v&nbsp;tradičních textech definována&nbsp;jako „jakákoli činnost spočívající ve&nbsp;vzdání se&nbsp;vlastnictví toho, co člověk&nbsp;považoval za&nbsp;své nebo co označil za&nbsp;své, a&nbsp;investování téhož do&nbsp;příjemce, aniž by za&nbsp;to cokoli očekával“.
&nbsp;
200–500 n. l. – Judaistická spravedlnost
Slovo cadaká (ve&nbsp;významu spravedlnost, poctivost či&nbsp;právo) se&nbsp;v&nbsp;masoretském textu hebrejské bible vyskytuje 157x. Jeho použití jako výrazu pro&nbsp;„dobročinnost“ ve&nbsp;výše uvedeném smyslu je věcí adaptace rabínského judaismu v&nbsp;talmudské době (zhruba po&nbsp;roce 200).
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
700 n. l. – Pilíř islámu
Zakát je jedním z&nbsp;pěti pilířů, na&nbsp;nichž je islám založen. Každý muslim má povinnost odevzdat každoročně 2,5 procenta svých úspor jako zakát. Naproti tomu sadaqa je příspěvek dobrovolný. Může být darována&nbsp;penězi, osobními věcmi, časem – ale stačí i&nbsp;někomu věnovat úsměv.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
1200–1300 – Láska k&nbsp;bližnímu v&nbsp;praxi
Křesťanská teologie je lásky k&nbsp;bližnímu plná, ale jako dnešní filantropii ji chápal až&nbsp;Tomáš Akvinský: „Zvyk dobročinnosti se&nbsp;vztahuje nejen na&nbsp;lásku k&nbsp;Bohu, ale i&nbsp;na&nbsp;lásku k&nbsp;bližnímu.“ Latinské křesťanství tehdy prošlo charitativní revolucí: mecenáši&nbsp;zakládali leprosária a&nbsp;nemocnice pro&nbsp;nemocné a&nbsp;chudé, vznikala i&nbsp;řada bratrstev a&nbsp;řeholních řádů, které se&nbsp;dobročinnosti věnovaly jako svému hlavnímu poslání.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
1700–1800 – Sirotci, námořníci, prostitutky
V&nbsp;roce 1739 obdržel Thomas Coram britskou královskou chartu na&nbsp;zřízení nemocnice Foundling Hospital v&nbsp;Londýně, která se&nbsp;starala o&nbsp;nechtěné sirotky. Jiný filantrop té doby, Jonas Hanway, založil v&nbsp;roce 1756 Námořní společnost, první charitativní organizaci pro&nbsp;námořníky, a&nbsp;Magdalénskou nemocnici pro&nbsp;rehabilitaci prostitutek.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
1800–1900 – Organizace a&nbsp;sociální stát
Společenství YMCA (Young Men‘s&nbsp;Christian Association) založil v&nbsp;Londýně v&nbsp;roce 1844 George Williams. O&nbsp;necelých dvacet let později položil švýcarský podnikatel Henri Dunant (první nositel Nobelovy ceny za&nbsp;mír z&nbsp;roku 1901) základ pozdějšího Mezinárodního výboru Červeného kříže. A&nbsp;konečně v&nbsp;roce 1883 prosadil německý kancléř Otto von Bismarck první moderní sociální stát. Instituce jako mateřská škola či&nbsp;výzkumná univerzita se&nbsp;staly všeobecně kopírovanými vzory.
&nbsp;
1900–1950 – Loupeživí baroni
Posledním a&nbsp;největším projektem megaoceláře Andrewa Carnegieho byla Carnegie Corporation of New York, založená v&nbsp;roce 1911 s&nbsp;dotací 25 milionů dolarů; celkem Andrew Carnegie rozdal 90 % svého jmění. Nejbohatší muž planety John D. Rockefeller odešel do&nbsp;důchodu v&nbsp;90. letech 19. století; spolu se&nbsp;synem Johnem mladším proměnil filantropii v&nbsp;rozsáhlou systematickou praxi. Rozdal 530 milionů dolarů, z&nbsp;toho 450 milionů na&nbsp;rozvoj medicíny.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
2022 – Efektivní altruismus
Efektivní altruismus je sociální hnutí, které (údajně) využívá důkazy a&nbsp;rozumnou argumentaci k&nbsp;určení nejúčinnějších způsobů, jak prospět druhým. Hlásí se&nbsp;k&nbsp;němu například filozof Peter Singer, spoluzakladatel Facebooku Dustin Moskovitz, oxfordští vědci William MacAskill a&nbsp;Toby Ord, ale také usvědčený finanční podvodník&nbsp;Sam Bankman-Fried.

<clink anchorid="1"></clink>
1500–1000 př. Kr. – Védské texty
Nejstarší známá zmínka o&nbsp;dobročinnosti jako ctnostné praxi se&nbsp;nachází v&nbsp;Rigvédě, nejstarším známém indickém védském textu. Daana, ctnost štědrosti či&nbsp;dávání, je v&nbsp;tradičních textech definována&nbsp;jako „jakákoli činnost spočívající ve&nbsp;vzdání se&nbsp;vlastnictví toho, co člověk&nbsp;považoval za&nbsp;své nebo co označil za&nbsp;své, a&nbsp;investování téhož do&nbsp;příjemce, aniž by za&nbsp;to cokoli očekával“.
&nbsp;
200–500 n. l. – Judaistická spravedlnost
Slovo cadaká (ve&nbsp;významu spravedlnost, poctivost či&nbsp;právo) se&nbsp;v&n

Timeline

<clink anchorid="1"></clink>
Módní designérku a&nbsp;výtvarnici Terezu Rosalii Kladošovou nekonečně fascinují textilní techniky, v&nbsp;každé kolekci se&nbsp;tak zaměřuje na&nbsp;nový přístup a&nbsp;ukazuje, jak pestrý svět módy je.
Tereza Rosalie Kladošová v&nbsp;sobě rozhodně nezapře povahu objevitelky. Ta se&nbsp;naplno projevila už při&nbsp;tvorbě její debutové kolekce Merino Recycle, v&nbsp;níž se&nbsp;ponořila světa průmyslové produkce vlny a&nbsp;začala využívat její zbytky. Místo toho, aby skončily na&nbsp;skládce, je Tereza skládala do&nbsp;neotřelých textilních koláží. Z&nbsp;nich poté tvořila kabáty, bundy, šaty či&nbsp;sukně. Za&nbsp;kolekci si v&nbsp;roce 2019 odnesla cenu Módní designér roku a&nbsp;Grand designér roku.<clink anchorid="2"></clink>
„Už při&nbsp;tvorbě téhle první velké kolekce jsem se&nbsp;oprostila od&nbsp;všech pravidel, která nás&nbsp;učili ve&nbsp;škole. Nedělala jsem tak žádný moodboard, koncept, ale postupovala jsem přesně naopak – začala jsem u&nbsp;materiálu, kterým byla tenkrát vlna, a&nbsp;nechala se&nbsp;jím vést. V&nbsp;té době jsem pochopila, že člověk&nbsp;může postupovat jinak, což mě hodně osvobodilo,“ vzpomíná.
Pravidla módní tvorby si mladá designérka osvojovala nejprve na&nbsp;Univerzitě Tomáše Bati ve&nbsp;Zlíně a&nbsp;poté na&nbsp;pražské UMPRUM. Právě tam se&nbsp;podle svých slov našla, a&nbsp;to i&nbsp;díky vedení módního návrháře a&nbsp;pedagoga Pavla Ivančice. „Zlín mě hodně zabrzdil, tam jsem udělala krok vedle, protože&nbsp;tam bylo v&nbsp;kurzu, že móda má být černá a&nbsp;minimalistická. Myslela jsem si, že jedině tak je to správně, protože&nbsp;jsem byla ve&nbsp;fázi hledání sebe sama. Když&nbsp;jsem přišla na&nbsp;UMPRUM, cítila jsem, že potřebuji dělat něco barevného, něco úplně jiného, než jsem dělala ve&nbsp;Zlíně, abych se&nbsp;navrátila ke&nbsp;svému hravému já. Až&nbsp;Pavel mě v&nbsp;tom podpořil a&nbsp;já se&nbsp;vlastně vrátila ke&nbsp;svému stylu,“ přibližuje Tereza.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
Divoké kombinace barev tak hrály nějakou dobu v&nbsp;Terezině tvorbě prim, v&nbsp;současnosti v&nbsp;jejich využívání podle svých slov trochu zvolnila – aby se&nbsp;jí neomrzely. V&nbsp;posledních kolekcích Siren‘s&nbsp;Song či&nbsp;Soft Armor tak dominovaly zejména&nbsp;modrá, bílá, černá a&nbsp;žlutá. „Moje tvorba je odrazem toho, co prožívám. Poslední dobou jsem cítila, že je čas na&nbsp;zklidnění, čas na&nbsp;to, ponořit se&nbsp;dovnitř – a&nbsp;tomu bílá, černá a&nbsp;modrá prospívají.“
Linkou, která ale zůstává stabilní, je využívání materiálů coby odrazového můstku pro&nbsp;každou novou kolekci a&nbsp;také výtvarný přesah každé nové kolekce.<clink anchorid="4"></clink>
„Jsem hodně neposedná, potřebuji pořád zkoušet nové věci, jelikož se&nbsp;strašně rychle kreativně unavím. Takže&nbsp;se&nbsp;neustále snažím zkoušet něco nového. Obecně mě baví textilní techniky, printy a&nbsp;vše, co se&nbsp;týče zpracování textilu nebo posouvání materiálu jako takového. V&nbsp;týmu hodně pracujeme s&nbsp;patchworkem, quiltingem, tvorbou vlastních vzorů a&nbsp;tisků, vyšíváním nebo textilními aplikacemi. Ráda bych měla prostor i&nbsp;na&nbsp;ruční výšivku, ale ta samozřejmě nedává smysl z&nbsp;prodejního hlediska, takže&nbsp;tu si nechám až&nbsp;na&nbsp;důchod,“ směje se&nbsp;designérka.
Tereza z&nbsp;velké části pracuje s&nbsp;deadstockovým materiálem, tedy s&nbsp;textilním odpadem z&nbsp;průmyslové výroby (výjimkou jsou vlastní tisky, u&nbsp;nichž je potřeba využít materiál nový). Jednak jí to dává větší smysl vzhledem k&nbsp;množství módních kousků, které v&nbsp;rámci každé kolekce vytvoří, jednak je pro&nbsp;ni důležité, že nepřispívá k&nbsp;ekologické zátěži, kterou s&nbsp;sebou textilní průmysl nese. „Je s&nbsp;tím&nbsp;samozřejmě více práce, protože&nbsp;jednoho typu látky člověk&nbsp;sežene třeba jen deset metrů. Jsou to ale zbytky z&nbsp;velkých módních domů, takže&nbsp;se&nbsp;dostanu k&nbsp;vážně zajímavým věcem,“ říká.<clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Módní designérku a&nbsp;výtvarnici Terezu Rosalii Kladošovou nekonečně fascinují textilní techniky, v&nbsp;každé kolekci se&nbsp;tak zaměřuje na&nbsp;nový přístup a&nbsp;ukazuje, jak pestrý svět módy je.
Tereza Rosalie Kladošová v&nbsp;sobě rozhodně nezapře povahu objevitelky. Ta se&nbsp;naplno projevila už při&nbsp;tvorbě její debutové kolekce Merino Recycle, v&nbsp;níž se&nbsp;ponořila světa průmyslové produkce vlny a&nbsp;začala využívat její zbytky. Místo toho, aby skončily na&nbsp;skládce, je Tereza skládala do&nbsp;neotřelých textilních koláží. Z&nbsp;nich poté tvořila kabáty, bundy, šaty či&nbsp;sukně. Za&nbsp;kole

Materiály jako zdroj inspirace

Velkolepé oslavy Nového roku se&nbsp;blíží a&nbsp;stejně tak je tady období, během kterého se&nbsp;chceme setkat s&nbsp;rodinou, přáteli nebo kolegy. Do&nbsp;prosincového čísla magazínu Hrot tak vybíráme místa v&nbsp;Praze, kde si můžete blížící se&nbsp;sváteční čas užít skutečně stylově, sofistikovaně, v&nbsp;doprovodu neotřelých koktejlů a&nbsp;skvělého jídla. A&nbsp;jak na&nbsp;Nový rok, tak po&nbsp;celý rok!
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Matyáš Merta a&nbsp;Milan Petrák
Point Bar, náměstí Franze Kafky
Ke&nbsp;Staroměstskému náměstí se&nbsp;před&nbsp;rokem z&nbsp;náměstí Betlémského přesunul oblíbený podnik bratrů Matyáše (na&nbsp;fotografii vlevo) a&nbsp;Dana Mertových, Point. Koncept by se&nbsp;dal zarámovat spojením „zábavný dining“, protože&nbsp;prim tu hraje skvělé jídlo v&nbsp;doprovodu hravých koktejlů. A&nbsp;přesně v&nbsp;takovém duchu se&nbsp;ponese i&nbsp;silvestrovská noc. „Letos chystáme degustační večeři&nbsp;ve&nbsp;family stylu. Jídlo se&nbsp;dá doprostřed stolu a&nbsp;lidé si ho budou nandávat na&nbsp;své talíře – je to zábavnější forma večeře, probouzí interakci. K&nbsp;menu budou napárované koktejly i&nbsp;víno a&nbsp;z&nbsp;večeře se&nbsp;postupně stane party s&nbsp;DJ, která se&nbsp;přesune do&nbsp;prostor ve&nbsp;sklepě,“ přibližuje Matyáš.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Antonín Suchánek
Autentista, Řetězová
Ve&nbsp;vinném baru Autentista se&nbsp;jeho majitel Antonín Suchánek zaměřuje především na&nbsp;pěstitelské šampaňské, tedy takové, které vzniká bez&nbsp;chemie, s&nbsp;respektem ke&nbsp;krajině i&nbsp;samotnému moku. Jde tak o&nbsp;místo, kde lze sofistikovaně slavit jak blížící se&nbsp;Vánoce, tak nový rok. Na&nbsp;silvestrovský večer Antonín plánuje menu plné mořských plodů, kaviáru a&nbsp;šneků, k&nbsp;tomu vybrané lahve z&nbsp;Champagne i&nbsp;od&nbsp;českých naturálních vinařů. „Velkou specialitou budou lahve z&nbsp;Dobré vinice, které dělal již bohužel zesnulý Petr Nejedlík. Jeho žena Andrea totiž objevila jeho tajný archiv a&nbsp;lahve z&nbsp;let 1998 až&nbsp;2006 jsou u&nbsp;nás&nbsp;exkluzivně k&nbsp;ochutnání,“ prozrazuje Antonín.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Pavel Sochor a&nbsp;Juraj Pilát
Alma, V&nbsp;Jirchářích
V&nbsp;gastronomickém hubu Alma se&nbsp;to ve&nbsp;slavnostním duchu nese po&nbsp;celý prosinec. Zdejší tým pod&nbsp;vedením Juraje Piláta (na&nbsp;fotce vlevo) si připravil vánočně laděné dobroty, jako je vánočka s&nbsp;máslem, cukroví nebo tvarohová štola, nechybí ani tematické koktejly načrtnuté zdejším šéfbarmanem Pavlem Sochorem. Vše vyvrcholí na&nbsp;Silvestra, kdy budou šéfkuchaři&nbsp;Michal Daněk&nbsp;a&nbsp;Petr Židek servírovat degustační menu v&nbsp;masové i&nbsp;vege variantě: ústřice, tatarák, sumec, křepelka, jablečný kompot s&nbsp;květem libečku, křupavý košíček se&nbsp;sýrovou ganache, nakládané rajče s&nbsp;holandskou omáčkou… Je nutné pokračovat? Sláva vyvrcholí půlnoční party v&nbsp;Klubu by Alma, který se&nbsp;nachází v&nbsp;podzemí.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Peter Plieštik a&nbsp;Anna Baladová
Forbína, Národní třída
Novým přírůstkem na&nbsp;české barové scéně je podnik krášlící Národní třídu, Forbína. Jak už název napovídá, jeho menu i&nbsp;interiér jsou inspirovány protějšími budovami Národního divadla. V&nbsp;elegantních kulisách zdobených intarziemi od&nbsp;výtvarníka Michala Bačáka a&nbsp;světly od&nbsp;Jakuba Pollága tak můžete vyzkoušet třeba koktejl Labutí jezero, Faust nebo Prodaná nevěsta. Oslavy příchodu nového roku skryté za&nbsp;sametovou oponou, jíž se&nbsp;do&nbsp;podniku vchází, se&nbsp;tak ponesou ve&nbsp;skutečně vytříbeném duchu.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
David Anderle a&nbsp;Yury Zabaluev
Liquid Office, Pernerova
Karlín je známý především jako ústředí startupů a&nbsp;dalších progresivních firem, mezi kancelářemi se&nbsp;ale nachází i&nbsp;jedna „tekutá“. Stojí za&nbsp;ní stejná parta jako za&nbsp;legendárním barem Hemingway, což těm, kteří se&nbsp;ve&nbsp;světě mixologie vyznají, napovídá, že tady o&nbsp;ně bude po&nbsp;koktejlové stránce skvěle postaráno. „Silvestr v&nbsp;Liquid Office proběhne ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;Campari, což je významný partner světa filmu. Celý večer se&nbsp;tak ponese v&nbsp;duchu pocty režisérům a&nbsp;jejich velkým dílům, kterými budou inspirovány i&nbsp;koktejly,“ přibližuje spolumajitel baru David Anderle (na&nbsp;fotografii vlevo).

Velkolepé oslavy Nového roku se&nbsp;blíží a&nbsp;stejně tak je tady období, během kterého se&nbsp;chceme setkat s&nbsp;rodinou, přáteli nebo kolegy. Do&nbsp;prosincového čísla magazínu Hrot tak vybíráme místa v&nbsp;Praze, kde si můžete blížící se&nbsp;sváteční čas užít skutečně stylově, sofistikovaně, v&nbsp;doprovodu neotřelých koktejlů a&nbsp;skvělého jídla. A&nbsp;jak na&nbsp;Nový rok, tak po&nbsp;celý rok!
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Matyáš Merta a&nbsp;Milan Petrák
Point Bar, náměstí Franze Kafky
Ke&nbsp;Staroměstskému náměstí se&nbsp;před&nbsp;rokem z&nbsp;náměstí Betlémského přesunul oblíbený podnik bratrů Matyá

Z baru do baru

Soňa Hanušová

Skotská, irská, nebo americká? Japonská! Řeč je o&nbsp;whisky, jednom z&nbsp;nejsofistikovanějších destilátů, který se&nbsp;skvěle hodí i&nbsp;na&nbsp;oslavy Nového roku. Svůj výběr představuje Honza Vlasák, šéfbarman baru Forbína.
Oproti Skotsku je výroba whisky v&nbsp;zemi vycházejícího slunce mladou záležitostí – první palírny začaly s&nbsp;produkcí před&nbsp;sto lety. O&nbsp;to rychleji si však vydobyla rovnocennou pozici na&nbsp;trhu a&nbsp;získala srdce řady milovníků tohoto nápoje.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
První volba Honzy Vlasáka padla na&nbsp;whisky Nikka Yoichi 10y, oceňovanou single malt z&nbsp;ostrova Hokkaidó. „Úžasný příklad toho, co může vzniknout kombinací skotského know-how a&nbsp;japonského perfekcionismu,“ podotýká Vlasák. V&nbsp;chuti je whisky lehce kouřová, s&nbsp;jemným náznakem slanosti – vliv blízkého Japonského moře.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Nejstarší japonskou destilerií whisky je Suntory, která sídlí nedaleko Kjóta. Vlajkovou lodí palírny je Yamazaki 12y, jejíž chuť Vlasák&nbsp;popisuje jako „velmi jemnou a&nbsp;ladnou – asi jako jízda v&nbsp;šinkansenu“.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Hibiki Harmony zaujme již lahví, v&nbsp;níž se&nbsp;ukrývá směs&nbsp;pěti různých whisky, jež zrály v&nbsp;rozdílných druzích sudů. Kombinace jednotlivých chutí v&nbsp;těch správných poměrech je skutečně precizním dílem master blendera. „Opravdová harmonie pro&nbsp;všechny chuťové pohárky,“ dodává Vlasák.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Ichiro Akuto je zakladatelem palírny Chichibu poblíž Tokia. Současně je považován za&nbsp;průkopníka japonské výroby řemeslné whisky. Jeho produkty – jako například whisky Ichiro‘s&nbsp;Chichibu Malt &amp; Grain – lze bezesporu považovat za&nbsp;výjimečné.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Kousek od&nbsp;města Kobe se&nbsp;nachází lihovar White Oak. Jeho historie sahá až&nbsp;do&nbsp;17. století, ale whisky se&nbsp;zde vyrábí teprve od&nbsp;roku 1984. Přesto je v&nbsp;každé láhvi znát dlouholetá zkušenost a&nbsp;zodpovědný přístup k&nbsp;výrobě. Nejinak je tomu u&nbsp;whisky Akashi Blended.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Ke&nbsp;slovu se&nbsp;dostává i&nbsp;nejmladší japonská palírna Shinshu, jež začala s&nbsp;produkcí whisky v&nbsp;roce 2011. Při&nbsp;blendování své Mars Maltage Cosmo klade hlavní důraz na&nbsp;dokonalé propojení japonské a&nbsp;skotské whisky. „Původ skotských sladů se&nbsp;drží v&nbsp;tajnosti, což okolo této whisky vytváří poutavé tajemno,“ uvádí Vlasák.

Skotská, irská, nebo americká? Japonská! Řeč je o&nbsp;whisky, jednom z&nbsp;nejsofistikovanějších destilátů, který se&nbsp;skvěle hodí i&nbsp;na&nbsp;oslavy Nového roku. Svůj výběr představuje Honza Vlasák, šéfbarman baru Forbína.
Oproti Skotsku je výroba whisky v&nbsp;zemi vycházejícího slunce mladou záležitostí – první palírny začaly s&nbsp;produkcí před&nbsp;sto lety. O&nbsp;to rychleji si však vydobyla rovnocennou pozici na&nbsp;trhu a&nbsp;získala srdce řady milovníků tohoto nápoje.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
První volba Honzy Vlasáka padla na&nbsp;whisky Nikka Yoichi 10y, oceňovanou single malt z&nbsp;ostrova Hokkaidó. „Úžasný pří

Co pít tento měsíc?

<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;gastronomickém poli se&nbsp;Lubo Mikuš pohybuje již přes&nbsp;tři&nbsp;dekády, zejména&nbsp;v&nbsp;oblasti vína. Pohostinství je tak základním stavebním kamenem jeho života. Na&nbsp;pražském Újezdě, v&nbsp;klidné ulici, která lemuje zahradu Kinských, provozuje svůj Atelier Restaurant. Společně s&nbsp;šéfkuchařem Lukášem Häuslerem usiluje především o&nbsp;kontinuitu. Nepodléhá pomíjivým trendům a&nbsp;drží se&nbsp;toho, co funguje a&nbsp;co hosté oceňují nejvíce: kvalitních surovin a&nbsp;přímočarého zpracování postaveného na&nbsp;mnohaletých kulinářských tradicích. „Nechceme tady dělat blbosti. Mám rád neformální prostředí, které se&nbsp;točí kolem dobrého jídla a&nbsp;vína, takže&nbsp;nám jde hlavně o&nbsp;jednoduchost a&nbsp;opravdovost,“ říká Lubo Mikuš.
Atelier Restaurant na&nbsp;pražské gastronomické scéně funguje už přes&nbsp;deset let, podle Luba Mikuše ale stále stojí na&nbsp;pilířích, které podniku v&nbsp;jeho počátcích vytyčil. Menu je inspirované francouzskou kulinařinou, je na&nbsp;něm však patrný také vliv středomořské kuchyně a&nbsp;hlavně: na&nbsp;první pohled je zřejmé, že si na&nbsp;nic nehraje. Což je něco, co platilo před&nbsp;dekádou a&nbsp;co platí stále. „Díval jsem se&nbsp;na&nbsp;menu, která jsme dělali před&nbsp;pěti lety. Je vidět, že se&nbsp;restaurace vyvíjí v&nbsp;čase, ale základ je stále stejný. Jsme imunní vůči&nbsp;různým výstřelkům, o&nbsp;nichž se&nbsp;často ukáže, že jde jen o&nbsp;krátkodobé trendy,“ přibližuje Lubo Mikuš.<clink anchorid="2"></clink>
Francie pro&nbsp;ně hraje zásadní roli, nedrží se&nbsp;jí ale dogmaticky. Na&nbsp;menu tak najdete například i&nbsp;ceviche, což je vyhlášená jihoamerická delikatesa se&nbsp;syrové mořské ryby. Pokrm tady připravují v&nbsp;nejtradičnějším možném pojetí, tedy za&nbsp;využití takzvaného tygřího mléka, které se&nbsp;připravuje ze&nbsp;silného rybího vývaru plného bylin, koření a&nbsp;limetové šťávy. V&nbsp;něm se&nbsp;syrová ryba nechá marinovat – a&nbsp;výsledkem je neuvěřitelně komplexní a&nbsp;lahodný pokrm. Na&nbsp;menu Atelier Restaurantu se&nbsp;objevují také mořské plody, od&nbsp;krevet přes&nbsp;chobotnici až&nbsp;po&nbsp;rozličné mušle.
Lubo Mikuš přibližuje, že se&nbsp;mu společně s&nbsp;jeho týmem podařilo vytvořit místo, kam se&nbsp;hosté často a&nbsp;pravidelně vracejí. „Nejvíce mě těší kontakt s&nbsp;klienty, proto mě na&nbsp;place potkáte téměř každý den. Mám rád, když&nbsp;hosty znám jménem, když&nbsp;se&nbsp;s&nbsp;nimi kromě jídla a&nbsp;vína&nbsp;pobavím i&nbsp;o&nbsp;jejich životě a&nbsp;o&nbsp;tom, co se&nbsp;zrovna děje ve&nbsp;společnosti. Takhle tady fungujeme,“ říká a&nbsp;na&nbsp;stole se&nbsp;před&nbsp;námi objevuje jedna ze&nbsp;stálic zdejšího menu – skvělé marinované zauzené papriky.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
Atelier Restaurant
Rošických 4
Praha 5
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;gastronomickém poli se&nbsp;Lubo Mikuš pohybuje již přes&nbsp;tři&nbsp;dekády, zejména&nbsp;v&nbsp;oblasti vína. Pohostinství je tak základním stavebním kamenem jeho života. Na&nbsp;pražském Újezdě, v&nbsp;klidné ulici, která lemuje zahradu Kinských, provozuje svůj Atelier Restaurant. Společně s&nbsp;šéfkuchařem Lukášem Häuslerem usiluje především o&nbsp;kontinuitu. Nepodléhá pomíjivým trendům a&nbsp;drží se&nbsp;toho, co funguje a&nbsp;co hosté oceňují nejvíce: kvalitních surovin a&nbsp;přímočarého zpracování postaveného na&nbsp;mnohaletých kulinářských tradicích. „Nechceme tady dělat blbosti. Mám rád neformální prostředí, které se&nbsp;

Sázka na kontinuitu a jednoduchost. Atelier Restaurant

<clink anchorid="1"></clink>
Vůně kakaa člověka uklidní jako máloco. Možná i&nbsp;proto tato surovina, jejíž blahodárné účinky před&nbsp;více než čtyřmi tisíci lety objevili Mayové, začala přitahovat Filipa Teplého v&nbsp;době, kdy si procházel krizí. Coby spolumajitel grafického studia vyhořel a&nbsp;začal hledat nové naplnění. „Chtěl jsem dělat něco, co mi bude vznikat pod&nbsp;rukama. V&nbsp;té době se&nbsp;jeden můj kamarád vrátil z&nbsp;Guatemaly a&nbsp;přivezl mi pravou mayskou čokoládu. Byl to neskutečný chuťový zážitek a&nbsp;od&nbsp;té chvíle nebylo cesty zpět,“ vypráví Filip.
Jeden pilíř nového projektu byl tak vztyčen – Filipovi Teplému bylo jasné, že chce vyrábět čokoládu z&nbsp;těch nejkvalitnějších surovin, slazenou pouze sušenou šťávou z&nbsp;cukrové třtiny. U&nbsp;drobných pěstitelů začal hledat výběrové kakaové boby, které chtěl zpracovávat sám, zkrátka od&nbsp;bobů až&nbsp;po&nbsp;tabulku. Tohle všechno se&nbsp;přitom dělo před&nbsp;deseti lety, kdy hnutí řemeslné čokolády bujelo zatím jen v&nbsp;Severní Americe. Filip se&nbsp;svou partnerkou Silvií se&nbsp;tak ponořili do&nbsp;internetového samostudia a&nbsp;začali zkoušet mlít boby na&nbsp;strojích určených k&nbsp;mletí cizrny a&nbsp;rýže.
„První pokusy probíhaly v&nbsp;bývalém pokojíku&nbsp;pro&nbsp;služku&nbsp;ve&nbsp;starém bytě a&nbsp;putovaly mezi kamarády – abychom získali zpětnou vazbu. Ta byla zpočátku spíš negativní,“ směje se&nbsp;Filip. Po&nbsp;necelém roce ale začaly vznikat tabulky, s&nbsp;nimiž už měli odvahu jít na&nbsp;trh.
Filip Teplý tak založil značku&nbsp;Ajala, investoval prostředky do&nbsp;větších výrobních prostor a&nbsp;nakoupil suroviny i&nbsp;potřebné vybavení, jehož alfou a&nbsp;omegou byly stroje s&nbsp;mlecími kameny ze&nbsp;žuly. Kakao se&nbsp;v&nbsp;nich na&nbsp;jemnou pastu mele dva až&nbsp;tři&nbsp;dny, díky čemuž se&nbsp;nepřehřívá a&nbsp;uvolní se&nbsp;z&nbsp;něj všechny nežádoucí látky, které mají negativní vliv na&nbsp;chuť. Umletá hmota pak devět dnů zraje, až&nbsp;poté se&nbsp;míchá s&nbsp;dalšími surovinami a&nbsp;tvoří se&nbsp;z&nbsp;ní tabulky. „Máme k&nbsp;tomu trochu filozofický přístup. Dáváme kakau prostor a&nbsp;čas, aby se&nbsp;vyvinulo tak, jak chceme.“<clink anchorid="2"></clink>
Dalším pilířem čokoládovny Ajala bylo od&nbsp;začátku experimentování s&nbsp;neotřelými příchutěmi. „Jsem totiž hračička a&nbsp;vymýšlení nových příchutí mě baví úplně nejvíc,“ vysvětluje Filip. V&nbsp;repertoáru tak najdete například čokoládu s&nbsp;mákem a&nbsp;višněmi, s&nbsp;whisky, ale také s&nbsp;chlebem či&nbsp;okvětními plátky. A&nbsp;protože&nbsp;chce čokoládový nadšenec ve&nbsp;své značce držet odkaz na&nbsp;mayskou kulturu, která ho prvotně inspirovala, pracuje také s&nbsp;celou řadou bylin. Mayové totiž psychoaktivní účinky kakaa posilovali právě bylinami a&nbsp;kořením – ze&nbsp;směsi dělali tradiční nápoj zvaný xocoatl, silný elixír posilující tělo i&nbsp;ducha.
Kapitola sama o&nbsp;sobě jsou pak tabulky z&nbsp;jednoho druhu kakaa. „Kakao je srovnatelné třeba s&nbsp;vínem nebo kávou. Vliv na&nbsp;jeho chuť má terroir daného místa, množství srážek, ale i&nbsp;odrůda. Právě specifikum místa je tak výrazné, že většinou dokážu&nbsp;poznat, odkud která čokoláda pochází. Naše single origin tabulky jsou tedy taková cesta kolem světa s&nbsp;čokoládou,“ přibližuje Filip. Na&nbsp;takovou cestu se&nbsp;lze nově vydat v&nbsp;brněnské Husově ulici, kde zakladatel Ajaly otevře první kamenný obchod. „Je to pro&nbsp;nás&nbsp;další krok, jak řemeslnou čokoládu přiblížit k&nbsp;lidem.“

<clink anchorid="1"></clink>
Vůně kakaa člověka uklidní jako máloco. Možná i&nbsp;proto tato surovina, jejíž blahodárné účinky před&nbsp;více než čtyřmi tisíci lety objevili Mayové, začala přitahovat Filipa Teplého v&nbsp;době, kdy si procházel krizí. Coby spolumajitel grafického studia vyhořel a&nbsp;začal hledat nové naplnění. „Chtěl jsem dělat něco, co mi bude vznikat pod&nbsp;rukama. V&nbsp;té době se&nbsp;jeden můj kamarád vrátil z&nbsp;Guatemaly a&nbsp;přivezl mi pravou mayskou čokoládu. Byl to neskutečný chuťový zážitek a&nbsp;od&nbsp;té chvíle nebylo cesty zpět,“ vypráví Filip.
Jeden pilíř nového projektu byl tak vztyčen – Filipovi Teplému bylo jasné, že chce vyrábět čokolá

Filip Teplý. Dát kakau prostor a čas. Ajala

<clink anchorid="1"></clink>
Nová oáza&nbsp;designu Gift Library v&nbsp;pražské Rybné ulici navazuje na&nbsp;vlajkový obchod Artisème na&nbsp;Malé Straně, který před&nbsp;šesti lety otevřeli Shirin Rahman a&nbsp;Marek Vaculčík. V&nbsp;komorní Gift Library najdete kurátorovaný výběr mezinárodních značek a&nbsp;především exkluzivní kolaborace Artisème s&nbsp;českými i&nbsp;zahraničními designéry, například kolekce vzniklé ve&nbsp;spolupráci se&nbsp;značkou Rückl, stojánky na&nbsp;vonné tyčinky a&nbsp;vázy od&nbsp;Pauly Benčátové a&nbsp;Michala Bačáka, vonné tyčinky Oraculum či&nbsp;trička Port of Stars. Majitelé zde plánují pořádat také pop-upy, které nabídnou dárky pro&nbsp;každou příležitost.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Nová oáza&nbsp;designu Gift Library v&nbsp;pražské Rybné ulici navazuje na&nbsp;vlajkový obchod Artisème na&nbsp;Malé Straně, který před&nbsp;šesti lety otevřeli Shirin Rahman a&nbsp;Marek Vaculčík. V&nbsp;komorní Gift Library najdete kurátorovaný výběr mezinárodních značek a&nbsp;především exkluzivní kolaborace Artisème s&nbsp;českými i&nbsp;zahraničními designéry, například kolekce vzniklé ve&nbsp;spolupráci se&nbsp;značkou Rückl, stojánky na&nbsp;vonné tyčinky a&nbsp;vázy od&nbsp;Pauly Benčátové a&nbsp;Michala Bačáka, vonné tyčinky Oraculum či&nbsp;trička Port of Stars. Majitelé zde plánují pořádat také pop-upy, které nabídnou dárky pro&nbsp;každou příležit

Artisème: Gift Library

<clink anchorid="1"></clink>
Pod&nbsp;taktovkou architekta Jana Říčného ze&nbsp;studia RCNKSK vyrostla v&nbsp;obci Nesvačilka na&nbsp;Brněnsku kaple jako žádná jiná v&nbsp;Česku. K&nbsp;nebi se&nbsp;totiž zvedá z&nbsp;dusané hlíny.
I&nbsp;ateismem prostoupení Češi&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;období Vánoc vydávají do&nbsp;sakrálních prostor – kostelů, klášterů, kaplí. Některá místa u&nbsp;nás&nbsp;strádají tím, že žádné důstojné místo k&nbsp;duchovnímu zastavení nemají. Ještě donedávna byla taková i&nbsp;malá vesnice Nesvačilka, jejíž obyvatelé sto let toužili po&nbsp;kapli. Stejnou touhu s&nbsp;farníky sdílel i&nbsp;zdejší farář René Strouhal. V&nbsp;roce 2012 tak oslovil architekta Jana Říčného ze&nbsp;studia RCNKSK a&nbsp;společná cesta mohla začít.<clink anchorid="2"></clink>
„Architektura ovlivňuje pocity, prožitky, vytváří prostor pro&nbsp;různé události či&nbsp;funkce. Hlavními nástroji jsou práce s&nbsp;prostorem a&nbsp;světlem. U&nbsp;sakrální architektury se&nbsp;soustředím na&nbsp;pocity návštěvníka, navození atmosféry, která vás&nbsp;vytrhne z&nbsp;všednosti, vytvoří zázemí pro&nbsp;duchovní potřeby. Člověk&nbsp;se&nbsp;u&nbsp;takového typu stavby soustředí primárně na&nbsp;působení na&nbsp;duši&nbsp;– a&nbsp;to je pro&nbsp;mě hrozně silné a&nbsp;zároveň odpovědné,“ popisuje architekt.
Kaple vyrostla na&nbsp;vrcholku nad&nbsp;obcí, díky čemuž je vidět zdaleka – připomíná maják, jakýsi orientační bod v&nbsp;prostoru fyzickém, ale i&nbsp;duchovním. Koncepce samotného objektu vycházela z&nbsp;příběhu Panny Marie Sedmibolestné, kterou si místní vybrali jako patronku. Život Bohorodičky byl naplněný utrpením, jímž se&nbsp;podílela na&nbsp;spasitelském poslání Syna. Sedmička je zároveň v&nbsp;biblické řeči&nbsp;symbolem plnosti a&nbsp;dokonalosti. V&nbsp;kapli se&nbsp;odráží v&nbsp;počtu trámů, které směřují k&nbsp;nebi. Odkazy k&nbsp;biblickému příběhu se&nbsp;ale propisují napříč celým prostorem.<clink anchorid="3"></clink>
„Chrám jsme vystavěli na&nbsp;místním prachu a&nbsp;hlíně, ty tvoří podlahu. Spodní část, rulové kameny, představují nás, neposlušné, tvrdohlavé a&nbsp;těžko tvárné lidstvo. Z&nbsp;nebe se&nbsp;pak na&nbsp;nás&nbsp;snáší závoj Mariiných slz, pláč nad&nbsp;námi. Jemná dřevěná konstrukce, protkaná drobnými okny, umožňuje, aby sluneční paprsky vždy pronikly do&nbsp;nitra kaple,“ popisuje Jan Říčný. Světlo pronikající skrze okna vytváří impozantní dojem, a&nbsp;to i&nbsp;díky tomu, že není ani trochu pompézní. Naopak, je velmi skromné, pokorné, jemné, v&nbsp;průběhu dne a&nbsp;ročních období se&nbsp;neustále proměňuje a&nbsp;v&nbsp;kapli vytváří pokaždé nevšední atmosféru.
Stejně pokorná je i&nbsp;zmíněná zem. Stojí za&nbsp;ní architekt Hanno Burtscher, který ve&nbsp;svém projektu Earthman ukazuje, jak lze do&nbsp;současných realizací zapojit materiál známý po&nbsp;celá století – dusanou hlínu. Dusáním se&nbsp;postupně zahlazuje několik vrstev hlíny; po&nbsp;vyschnutí je výsledkem tvrdá monolitická konstrukce.<clink anchorid="4"></clink>
„Nejprve jsem podlahu navrhl z&nbsp;lomového kamene – stejně jako stěny. To jsem ještě neznal možnosti dusané hlíny ani to, že hliněná podlaha může být takto odolná, a&nbsp;navíc vytápěná. Hliněná podlaha je přesně to, co jsme do&nbsp;konceptu kaple mezi lány polí hledali. Hanno zásadně pracuje s&nbsp;místními materiály, takže&nbsp;jsem pak objížděl místní výkopy a&nbsp;hledal podle jeho návodu tu správnou hlínu – ne moc jílovitou, ne moc sprašovou a&nbsp;ne moc kamenitou… Nakonec jsme ji dovezli z&nbsp;nedaleké Blučiny,“ popisuje architekt. Pokud ví, jde o&nbsp;první podlahu svého druhu v&nbsp;Česku.
Jan Říčný chtěl, aby stavba nebyla ukotvena v&nbsp;době, v&nbsp;níž žijeme. Aby nebylo na&nbsp;první pohled jasné, jak je stará. Nosná lamelová konstrukce z&nbsp;tisíce dřevěných prvků pospojovaných tradičně na&nbsp;čepy a&nbsp;klíny je vytvořena pomocí CNC frézy. Ručně tesané trámy, dlouhé patnáct metrů, volně protínají prostor a&nbsp;podpírají střechu. Použito přitom bylo výhradně rostlé, nelepené dřevo, spojené čepy či&nbsp;ramenáty. „Chtěl jsem, aby kaple vycházela z&nbsp;tradice, stejně jako křesťanství, ale nechtěl jsem stavbu historizující. Viděl jsem potenciál právě v&nbsp;dialogu středověkých stavebních postupů a&nbsp;moderních technologií.“<clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="7"></clink> <clink anchorid="8"></clink>
Rok dokončení: 2024
Zastavěná plocha: 150 m2
Užitná plocha: 147 m2
Plocha pozemku: 3 750 000 m2
Náklady: 24 milionů Kč

<clink anchorid="1"></clink>
Pod&nbsp;taktovkou architekta Jana Říčného ze&nbsp;studia RCNKSK vyrostla v&nbsp;obci Nesvačilka na&nbsp;Brněnsku kaple jako žádná jiná v&nbsp;Česku. K&nbsp;nebi se&nbsp;totiž zvedá z&nbsp;dusané hlíny.
I&nbsp;ateismem prostoupení Češi&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;období Vánoc vydávají do&nbsp;sakrálních prostor – kostelů, klášterů, kaplí. Některá místa u&nbsp;nás&nbsp;strádají tím, že žádné důstojné místo k&nbsp;duchovnímu zastavení nemají. Ještě donedávna byla taková i&nbsp;malá vesnice Nesvačilka, jejíž obyvatelé sto let toužili po&nbsp;kapli. Stejnou touhu s&nbsp;farníky sdílel i&nbsp;zdejší farář René Strouhal. V&nbsp;roce 2012 tak oslovil arc

Svatostánek neukotvený v čase

<clink anchorid="1"></clink>
Tady vůbec nemá cenu popisovat, jak auto brzdí, jak zrychluje, jaký systém používá k&nbsp;řazení devítistupňová převodovka anebo jakou má spotřebu. Tohle je technologická vyspělost z&nbsp;vesmíru. A&nbsp;její noblesní a&nbsp;luxusní kabát je tak příjemný, že vás&nbsp;jen baví sedět za&nbsp;volantem a&nbsp;užívat si jízdu. Výše popsané zbytečnosti jsou nehodné vašeho zájmu. Mercedes vyrábí současnou generaci legendární S-Klasse už od&nbsp;roku 2020, design auta ale stárne do&nbsp;krásy a&nbsp;mírně konzervativní pojetí karoserie se&nbsp;vyplatilo. I&nbsp;po&nbsp;čtyřech letech je auto neokoukané.
Pokud si pořizujete opulentní mercedes třídy S&nbsp;– pro&nbsp;mnohé jistě etalon automobilového luxusu a&nbsp;průkopnických technologií –, pořád je to auto, které si užijete nejen z&nbsp;manažerských zadních sedadel, ale určitě i&nbsp;za&nbsp;volantem.<clink anchorid="2"></clink>
Aktuální hybridní model S&nbsp;580 nabízí ideál v&nbsp;podobě benzinového šestiválce, který spolu s&nbsp;devítistupňovým automatem vytváří blažený pocit, kdy je vám jedno, co se&nbsp;děje pod&nbsp;kapotou, auto prostě fantasticky jede a&nbsp;řídí se. A&nbsp;ke&nbsp;svému benzinovému kouzlu přidává moderní trendy elektrifikace – baterie umožňuje pohon čistě na&nbsp;elektřinu, a&nbsp;to s&nbsp;dojezdem až&nbsp;100 kilometrů, přidávající do&nbsp;výkonu nemalých sto padesát koní. Celá soustava tak v&nbsp;součtu poskytne přes&nbsp;500 koní a&nbsp;to je, eufemisticky řečeno, více než dostačující.
Plynulost elektrického pohonu a&nbsp;„smooth“ efekt, známý z&nbsp;čistě elektrických modelů řady EQ, je tu všudypřítomný – a&nbsp;je to jedině dobře. Mercedes s&nbsp;finální cenovkou mírně nad&nbsp;5 300 000 Kč bereme na&nbsp;zhruba tisíc kilometrů dlouhý rodinný výlet do&nbsp;Berlína&nbsp;a&nbsp;zpět, na&nbsp;zadních ředitelských křeslech se&nbsp;pohodlně usazují dvě dítka školou povinná. Cestu do&nbsp;německé metropole, kterou obvykle absolvujeme vlakem, si nadšeně krátí hraním her na&nbsp;integrovaném tabletu.<clink anchorid="3"></clink>
S&nbsp;autem můžete polykat kilometry dálnic a&nbsp;nechat se&nbsp;vést za&nbsp;pomoci asistentů i&nbsp;pospíchat na&nbsp;prohlídku berlínského Olympijského stadionu ranním provozem a&nbsp;pořád vás&nbsp;bude obklopovat klid a&nbsp;sebejistota ikonické hyperlimuzíny. Pokud máte chuť, snadno si změníte tón a&nbsp;ladění barevnosti interiéru, hlasem si spustíte masáž v&nbsp;sedadle, z&nbsp;reproduktorů se&nbsp;necháte blažit oblíbenou hudbou, zatímco vzduchový podvozek vyžehlí většinu nerovností a&nbsp;nepohodlí. Skoro zapomenete, že sedíte v&nbsp;autě.
Model nese přídomek Manufaktur – tak v&nbsp;Mercedesu označují možnost individuální výbavy interiéru a&nbsp;speciálních laků karoserie. Nestojíte o&nbsp;to, abyste se&nbsp;se&nbsp;stejným autem potkali v&nbsp;hotelové garáži? Jste na&nbsp;správné adrese. Máte rádi staré mercedesy, kterými na&nbsp;přelomu 60. a&nbsp;70. let jezdil nejeden africký diktátor, ale i&nbsp;ředitelé velkých německých bank a&nbsp;kapitáni průmyslu? Je to jen na&nbsp;vás, vůz&nbsp;může být natolik individuálně upravený, že mimo komfort a&nbsp;luxus získáte záruku absolutní jedinečnosti – nikdo na&nbsp;světě stejný vůz&nbsp;mít nebude. Výsledkem individualizace Manufaktur je v&nbsp;našem případě nepřehlédnutelný zlatý krasavec s&nbsp;černými disky kol, modrým interiérem a&nbsp;černým piano lakováním interiéru. Že je to příliš? Nenechte se&nbsp;mást a&nbsp;klidně si zadejte vlastní, budete nadšení a&nbsp;auto ponese i&nbsp;váš rukopis.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Konstrukce - sedan, 5 289 × 1 954 × 1 503 mm, 2 340 kg
Pohon - hybridní (elektřina/benzin), hnaná náprava: 4×4
Výkon - 375 kW, 510 koní, točivý moment: 750 Nm
Baterie - 28,6 kWh (24,7 kWh využitelná kapacita)
Nabíjení - rychlonabíjení: 60 kW, palubní: 11 kW, konektory: CCS Combo, Mennekes
Spotřeba - kombinovaná: 5,2 l / 100 km

<clink anchorid="1"></clink>
Tady vůbec nemá cenu popisovat, jak auto brzdí, jak zrychluje, jaký systém používá k&nbsp;řazení devítistupňová převodovka anebo jakou má spotřebu. Tohle je technologická vyspělost z&nbsp;vesmíru. A&nbsp;její noblesní a&nbsp;luxusní kabát je tak příjemný, že vás&nbsp;jen baví sedět za&nbsp;volantem a&nbsp;užívat si jízdu. Výše popsané zbytečnosti jsou nehodné vašeho zájmu. Mercedes vyrábí současnou generaci legendární S-Klasse už od&nbsp;roku 2020, design auta ale stárne do&nbsp;krásy a&nbsp;mírně konzervativní pojetí karoserie se&nbsp;vyplatilo. I&nbsp;po&nbsp;čtyřech letech je auto neokoukané.
Pokud si pořizujete opulentní mercedes třídy

Design, co stárne do krásy. Mercedes S 580 e Manufaktur

Karolína Hornová

<clink anchorid="1"></clink>
Féničané, Římané, Arabové, Normané, Johanité, Napoleon, Britové. To jsou jen některé z&nbsp;vlivů, které formovaly maltské souostroví, jehož hlavní město Valetta leží jižněji než Tanger, Alžír nebo Tunis v&nbsp;Africe. Strategická poloha činila z&nbsp;Malty předsunutou baštu křesťanské Evropy, klíčový obchodní uzel i&nbsp;významný styčný bod operací druhé světové války. A&nbsp;také předurčila ostrovy k&nbsp;neskutečně rozmanitému kulturnímu dědictví. Skvěle ho ilustruje převážně barokní architektura, doplněná o&nbsp;„arabské“ balkony, i&nbsp;zdejší řeč, jediný semitský jazyk zapisovaný latinkou. Místní vás&nbsp;přivítají merħba, pozdraví bonġu&nbsp;a&nbsp;poděkují grazzi. Stejně dobře ale budou rozumět vaší angličtině, kterou často používají i&nbsp;mezi sebou. Ne nadarmo si země pěstuje živou komunitu expatů z&nbsp;různých koutů světa i&nbsp;v&nbsp;dnešní době již možná překvapivě vstřícný přístup k&nbsp;turistům.<clink anchorid="2"></clink>
<h2>Proč se&nbsp;usadit ve&nbsp;Vallettě</h2>
Největší ostrov souostroví, Malta, měří 27 kilometrů od&nbsp;západu na&nbsp;východ a&nbsp;necelých 15 od&nbsp;severu na&nbsp;jih. K&nbsp;fascinujícímu pobřeží, někdejšímu opevněnému hlavnímu městu Mdina i&nbsp;přístavu trajektu na&nbsp;ostrovy Comino a&nbsp;Gozo je to autem kousek. I&nbsp;když&nbsp;místní budou nad&nbsp;vaším rozhodnutím možná lomit rukama. „Jediné, co na&nbsp;Maltě opravdu nesnáším, je místní doprava. Ty kolony a&nbsp;strašně obtížné parkování! Vždycky když&nbsp;dorazím do&nbsp;práce, děkuju Bohu, že jsem nenaboural,“ hořekuje Manwel, který žije ve&nbsp;městě Żurrieq a&nbsp;ve&nbsp;Vallettě provozuje pekařství.
Řidiče z&nbsp;evropského velkoměsta ale místní traffic nezaskočí. V&nbsp;levostranném provozu sice musíte počítat s&nbsp;ostřejšími lokty, v&nbsp;centru Valletty ale zaparkujete zdarma nebo za&nbsp;pár eur na&nbsp;den a&nbsp;při&nbsp;trošce štěstí i&nbsp;v&nbsp;pátek večer, kdy sem přespolní přijíždějí za&nbsp;zábavou. Maximálně půlhodinové dojíždění se&nbsp;Manwelovi i&nbsp;stovkám dalších vyplatí – ceny bytů i&nbsp;nájmy v&nbsp;hlavním městě Malty jsou srovnatelné s&nbsp;lokalitami ve&nbsp;středu Prahy.
Hlavní město vyniká velmi nízkou kriminalitou a&nbsp;je velké tak akorát, abyste nezabloudili a&nbsp;zároveň v&nbsp;perimetru pěti set metrů vždy narazili na&nbsp;něco, co vás&nbsp;nadchne: od&nbsp;masivních opevnění, bašt s&nbsp;výhledy a&nbsp;kostelů z&nbsp;poloviny 16. století přes&nbsp;stovky barevných balkonů až&nbsp;po&nbsp;budovu parlamentu od&nbsp;Renza Piana či&nbsp;obchody a&nbsp;restaurace na&nbsp;Triq Ir-Repubblika a&nbsp;souběžné Triq Il-Merkanti. Právě odtud vedou přímé odbočky do&nbsp;víru nočního života. Nečekejte ale žádné turistické pasti. „Do&nbsp;ulic San Gwann a&nbsp;Santa Lucia chodí na&nbsp;drink místní i&nbsp;turisté každého věku. I&nbsp;moje máma!“ potvrzuje Manwel.<clink anchorid="3"></clink>
<h2>Co ochutnat</h2>
Na&nbsp;večeři&nbsp;ve&nbsp;Vallettě zajděte třeba do&nbsp;rybí restaurace Grana Cucina, na&nbsp;dezert do&nbsp;kavárny Sunday in Scotland a&nbsp;na&nbsp;páteční drink sejděte ještě o&nbsp;pár schodů níže do&nbsp;jazzového klubu Bridge Bar, který přes&nbsp;den vypadá jako roky zavřený, ale každý pátek ožívá živou hudbou. Výhled na&nbsp;ikonický Grand Harbour Hotel a&nbsp;červenou telefonní budku vás&nbsp;přenese do&nbsp;období britského protektorátu před&nbsp;rokem 1964.
Základem maltského street foodu je pečivo. „Určitě musíte ochutnat pastizzi s&nbsp;ricottou, datlové taštičky imqaret nebo chléb ftira, ze&nbsp;kterého se&nbsp;tu vyrábějí božské sendviče,“ doporučuje pekař Manwel. Odvážnější návštěvník&nbsp;si objedná i&nbsp;signifikantní maltské jídlo stuffat tal-fenek. Název působí zlověstně, jde ale o&nbsp;prosté dušené králičí se&nbsp;zeleninou. Každopádně králík&nbsp;na&nbsp;tento i&nbsp;další způsoby je národním jídlem ostrova.
Maltská gastronomie potěší ale i&nbsp;ty vybíravější – průvodce Michelin doporučuje na&nbsp;ostrovech celkem čtyřicet restaurací, od&nbsp;autentických přístavních lokálů až&nbsp;po&nbsp;dvouhvězdičkovou ION – The Harbour ve&nbsp;Vallettě. Většina nabízí fúzi místní a&nbsp;italské kuchyně.
Dalším velmi častým jídlem na&nbsp;Maltě jsou samozřejmě – jak jinak – čerstvé mořské ryby, na&nbsp;které narazíte naprosto ve&nbsp;všech restauracích. Častými rybami ve&nbsp;vodách v&nbsp;okolí jsou tuňák, mečoun a&nbsp;okoun. Nicméně nejoblíbenější rybou místních je lampuki (jinde také zvaná jako mahi-mahi nebo dorado). Velmi chutná menší ryba migruje kolem maltského souostroví na&nbsp;podzim, především mezi zářím a&nbsp;prosincem, právě v&nbsp;tomto období si ji tak můžete dát v&nbsp;místních restauracích čerstvě připravenou. Vedle ryb pak nelze opomenout ani širokou nabídku čerstvých mořských plodů.<clink anchorid="4"></clink>
<h2>Proč sem utéct na&nbsp;zimu</h2>
Snad už přežitá pověst, která Maltu dlouho předcházela, praví, že zde není pořádné koupání. Nízký počet pláží kompenzuje 300 dnů slunečního svitu ročně a&nbsp;také neskutečná rozmanitost zdejšího pobřeží.
Třeba zátoky Għajn Tuffieħa&nbsp;s&nbsp;jemným červeným pískem a&nbsp;sousední Qarraba Bay, dostupná jen středně náročnou pěší turistikou přes&nbsp;měsíční krajinu jílových útesů, svým charakterem připomínají pláže v&nbsp;kalifornské oblasti Big Sur. Jen o&nbsp;pár kilometrů dál najdeme kolmé útesy Dingli, ne nepodobné těm doverským. Skalnatá pláž Ghar Lapsi je zase branou do&nbsp;podmořského světa.
Potápět, plachtit nebo jezdit na&nbsp;kitesurfu se&nbsp;na&nbsp;Maltu jezdí celoročně. V&nbsp;prosinci tu bývá průměrně kolem 18 stupňů, jaro začíná už v&nbsp;únoru a&nbsp;mimosezonní let s&nbsp;přestupem ve&nbsp;Vídni zabere pět hodin. Ideální lokalita pro&nbsp;zkrácení středoevropské zimy na&nbsp;nutné minimum. Nebo třeba zajímavá přestupní stanice na&nbsp;cestě do&nbsp;ještě teplejších krajin.<clink anchorid="5"></clink>
<h2>Kde se&nbsp;ubytovat a&nbsp;jak se&nbsp;domluvit</h2>
Pokud jde o&nbsp;bydlení, na&nbsp;Maltě vzniklo mnoho nových bytových projektů, takže&nbsp;najít, co vám bude pasovat, by nemělo být příliš obtížné. Ačkoli jsou ceny nájmů na&nbsp;Maltě nižší než v&nbsp;mnoha jiných evropských destinacích, stále existuje spousta čtvrtí – Sliema, St Julian's, Gżira a&nbsp;Msida –, které mají tendenci přitahovat expaty, a&nbsp;tudíž i&nbsp;vyšší ceny. Budete se&nbsp;tak třeba muset poohlédnout o&nbsp;trochu dál, ale jak už jsme říkali, vzhledem k&nbsp;vzdálenostem na&nbsp;Maltě budete pořád v&nbsp;dosahu. A&nbsp;samozřejmě nelze zapomenout na&nbsp;jednu velkou zimní výhodu: jelikož na&nbsp;Maltě to v&nbsp;zimě není úplně na&nbsp;koupání, turistická sezona je daleko, a&nbsp;tudíž i&nbsp;ceny pronájmů jsou mírnější, než byste zaplatili v&nbsp;létě.
O&nbsp;maltštině už byla řeč, nicméně ostrov se, coby někdejší britská država, vyznačuje velkou mírou obliby i&nbsp;používání angličtiny. Nápisy, vládní formuláře, reklamy a&nbsp;další písemné materiály pro&nbsp;každodenní styk jsou v&nbsp;angličtině. Pokud je tedy ta vaše v&nbsp;pořádku, budete v&nbsp;pohodě. Každopádně, pokud byste chtěli zůstat déle, místní rozhodně ocení vaši&nbsp;snahu naučit se&nbsp;maltsky.<clink anchorid="6"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Féničané, Římané, Arabové, Normané, Johanité, Napoleon, Britové. To jsou jen některé z&nbsp;vlivů, které formovaly maltské souostroví, jehož hlavní město Valetta leží jižněji než Tanger, Alžír nebo Tunis v&nbsp;Africe. Strategická poloha činila z&nbsp;Malty předsunutou baštu křesťanské Evropy, klíčový obchodní uzel i&nbsp;významný styčný bod operací druhé světové války. A&nbsp;také předurčila ostrovy k&nbsp;neskutečně rozmanitému kulturnímu dědictví. Skvěle ho ilustruje převážně barokní architektura, doplněná o&nbsp;„arabské“ balkony, i&nbsp;zdejší řeč, jediný semitský jazyk zapisovaný latinkou. Místní vás&nbsp;přivítají merħba, pozdraví bonġu&nbsp;a&nbsp;podě

Valletta. Degustační menu středomořských kultur

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho murály jsou k&nbsp;vidění na&nbsp;desítkách míst po&nbsp;celém Česku a&nbsp;brzy přibudou další. Když&nbsp;procházíte Prokopovou ulicí na&nbsp;pražském Žižkově, v&nbsp;jednom z&nbsp;jejích výklenků nepřehlédnete výrazně červený murál rozprostírající se&nbsp;na&nbsp;ploše asi 150 metrů čtverečních. Zachycuje podoby lásky v&nbsp;dnešní době a&nbsp;stojí za&nbsp;ním česko-kanadský umělec David Strauzz, jehož ateliér se&nbsp;nachází prakticky za&nbsp;rohem.
V&nbsp;rozlehlých sklepních prostorách navrhuje nejen další streetartové projekty, ale kombinovanými technikami tvoří i&nbsp;obrazy a&nbsp;objekty určené pro&nbsp;galerie nebo soukromé sběratele. Tvorba v&nbsp;ulicích je pro&nbsp;něj ale alfa a&nbsp;omega – a&nbsp;důležitou roli začala hrát už v&nbsp;době, kdy vyrůstal za&nbsp;Atlantským oceánem.<clink anchorid="2"></clink>
„Narodil jsem se&nbsp;v&nbsp;Kanadě tři&nbsp;roky poté, co tam rodiče emigrovali. Mezi sebou vždy mluvili česky, a&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;špatně choval, tak na&nbsp;mě v&nbsp;češtině taky křičeli. A&nbsp;jelikož jsem už v&nbsp;pubertě dělal graffiti a&nbsp;začal jsem hodně pařit a&nbsp;pít, řvali na&nbsp;mě celkem často,“ směje se&nbsp;David Strauzz, když&nbsp;sedíme v&nbsp;ateliéru, obklopeni plátny – dokončenými i&nbsp;rozpracovanými. Některá se&nbsp;mění v&nbsp;závislosti na&nbsp;tom, z&nbsp;jakého úhlu je pozorujete, jiná se&nbsp;před&nbsp;vámi plně otevřou až&nbsp;v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;na&nbsp;ně podíváte skrze foťák&nbsp;v&nbsp;mobilu nebo s&nbsp;větším odstupem, další jsou plná různých vrstev, například z&nbsp;plakátů, které David sbírá v&nbsp;ulicích Prahy a&nbsp;Berlína.
„Už předtím, než jsem začal sprejovat v&nbsp;ulicích, jsem si doma hodně kreslil. Táta byl fotograf, což mě k&nbsp;umění vždy vedlo. Naprosto jsem se&nbsp;ale zamiloval do&nbsp;graffiti – hlavně poté, co jsem viděl ta skutečně surová, když&nbsp;jsme s&nbsp;rodiči&nbsp;navštívili New York nebo Detroit. Chtěl jsem to zkusit. Pro&nbsp;mě je graffiti primární forma umění. Tím&nbsp;to všechno začalo, lidé se&nbsp;už v&nbsp;pravěku&nbsp;umělecky vyjadřovali, když&nbsp;malovali na&nbsp;zdi kolem sebe. Mám to skoro jako náboženství,“ přibližuje David.<clink anchorid="3"></clink>
V&nbsp;mládí se&nbsp;kvůli ilegální tvorbě nevyhnul ani tomu, že ho chytla policie, což se&nbsp;stalo v&nbsp;době, kdy studoval umění na&nbsp;univerzitě OCAD v&nbsp;Torontu. Nakonec se&nbsp;rozhodl jít raději legálním směrem, začal se&nbsp;věnovat oficiálnímu streetartu a&nbsp;zúčastnil se&nbsp;několika výstav v&nbsp;Bostonu a&nbsp;New Yorku. Od&nbsp;tvorby se&nbsp;ale poté na&nbsp;osm let odklonil, když&nbsp;začal pracovat ve&nbsp;firmě, kterou založil jeho otec. K&nbsp;umění se&nbsp;vrátil až&nbsp;v&nbsp;roce 2013, kdy mu zemřela maminka. Podle vlastních slov měl totiž pocit, že kdyby ho sledovala, chtěla by, aby dělal něco, co je pro&nbsp;něj autentické a&nbsp;co mu dělá radost. A&nbsp;tak teď už jedenáct let tvoří bez&nbsp;přestávky každý den.
V&nbsp;Bostonu, kde žil v&nbsp;té době se&nbsp;svou ženou, si našel ateliér, který sdílel společně s&nbsp;dalšími tvůrci, a&nbsp;v&nbsp;roce 2014 v&nbsp;něm objevil styl, kterému se&nbsp;věnuje dodnes – iluzorní portréty s&nbsp;nezřetelnými obrysy.<clink anchorid="4"></clink>
„Jednou jsme společně s&nbsp;dalšími umělci v&nbsp;ateliéru pořádali takový festival, na&nbsp;který přišla zajímavá sběratelka, takřka devadesátiletá paní. Říkala mi, že se&nbsp;jí moc líbí barvy, které používám, ale že v&nbsp;portrétu nevidí výraz. Pak vzala svůj mobil, byla to Nokia Flip, namířila jeho foťák&nbsp;na&nbsp;můj obraz a&nbsp;oba jsme v&nbsp;ten moment na&nbsp;displeji zřetelně viděli výraz, který oko nezachytilo. Došlo mi, že se&nbsp;v&nbsp;tomhle přístupu pozorování mojí tvorby zrcadlí dnešní doba – všichni už tehdy koukali do&nbsp;mobilů, tak proč příběhy lidí, které maluji, nezprostředkovat tímto způsobem?“ vzpomíná David Strauzz.
Právě příběhy jsou pro&nbsp;jeho tvorbu stěžejní. Začal vyprávět historii neznámých lidí, která může být pro&nbsp;ostatní pozorovatele velmi důležitá – mohou se&nbsp;s&nbsp;ní totiž snáz&nbsp;ztotožnit. V&nbsp;tomto přístupu pokračoval i&nbsp;poté, co se&nbsp;v&nbsp;roce 2015 s&nbsp;manželkou přestěhovali do&nbsp;Prahy.<clink anchorid="5"></clink>
„Pro&nbsp;mě jsou ty příběhy i&nbsp;formou terapie. Před&nbsp;lety jsem dělal murál v&nbsp;Holešovicích, byla to zakázka pro&nbsp;firmu IKEA. Tématem bylo domácí násilí. Maminka ho bohužel zažila, táta byl velice agresivní. Při&nbsp;malování jsem tak vnímal, že když&nbsp;půjde kolem žena, která něco takového zažívá, bude vědět, že na&nbsp;to není sama, že jí může někdo pomoci. Kdybych dnes mohl mluvit se&nbsp;svou maminkou, omluvil bych se&nbsp;jí, že když&nbsp;jsem byl teenager, neuvědomoval jsem si, co se&nbsp;doma děje, a&nbsp;nebojoval jsem za&nbsp;ni. Když&nbsp;jsem murál dokončil, rozplakal jsem se. Ale došlo mi, že dnes svým uměním mohu bojovat za&nbsp;ty, kdo potřebují pomoct,“ říká David.
Ve&nbsp;své tvorbě se&nbsp;zabývá také tématy, která podle něj řeší všichni, jako jsou láska, kariéra, peníze, životní prostředí, ale i&nbsp;to, kým jsme nebo kým bychom chtěli být. Od&nbsp;října svou tvorbu také poprvé prezentuje v&nbsp;galerii Mega, již založil před&nbsp;pěti lety a&nbsp;kde dává prostor streetartovým tvůrcům. Nachází se&nbsp;ve&nbsp;vestibulech stanic metra Karlovo náměstí a&nbsp;Můstek. „Chtěl jsem mít galerii, která bude pro&nbsp;všechny: pro&nbsp;bohaté i&nbsp;pro&nbsp;bezdomovce, pro&nbsp;mladé studenty i&nbsp;pro&nbsp;staré lidi. Dávám tam prostor writerům, pouličním umělcům, kteří nemají možnost vystavovat v&nbsp;privátní galerii. Svoje díla jsem tam zatím neprezentoval, takže&nbsp;je to premiéra,“ říká David Strauzz.

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho murály jsou k&nbsp;vidění na&nbsp;desítkách míst po&nbsp;celém Česku a&nbsp;brzy přibudou další. Když&nbsp;procházíte Prokopovou ulicí na&nbsp;pražském Žižkově, v&nbsp;jednom z&nbsp;jejích výklenků nepřehlédnete výrazně červený murál rozprostírající se&nbsp;na&nbsp;ploše asi 150 metrů čtverečních. Zachycuje podoby lásky v&nbsp;dnešní době a&nbsp;stojí za&nbsp;ním česko-kanadský umělec David Strauzz, jehož ateliér se&nbsp;nachází prakticky za&nbsp;rohem.
V&nbsp;rozlehlých sklepních prostorách navrhuje nejen další streetartové projekty, ale kombinovanými technikami tvoří i&nbsp;obrazy a&nbsp;objekty určené pro&nbsp;galerie nebo soukromé sběratele. Tv

David Strauzz. Vypravěč barevných příběhů, které léčí duši

<clink anchorid="1"></clink>
Možností, kam vyrazit za&nbsp;malebnou zimní krajinou, je bezpočet. Alpy jsou jasná volba. Málokoho ale nejspíš napadne vydat se&nbsp;na&nbsp;Island. Země sopek přitom bez&nbsp;debat skýtá magičtější podívanou než leckteré horské letovisko. Zejména&nbsp;pokud se&nbsp;vydáte do&nbsp;oblasti neobydlené islandské Vysočiny, která se&nbsp;pyšní snad vším, co tahle divoká země nabízí: geotermálními jezery, monumentálními horami, kuželovitými sopkami i&nbsp;nekonečně ubíhající krajinou, nad&nbsp;níž se&nbsp;v&nbsp;noci třpytí polární záře. V&nbsp;zimě ji můžete objevovat na&nbsp;lyžích, na&nbsp;běžkách či&nbsp;na&nbsp;sněžnicích.
Základnou vám při&nbsp;tom může být hotel, který se&nbsp;nachází na&nbsp;dosah všech přírodních krás, Highland Base. Vyrostl v&nbsp;údolí Ásgarður, které obklopuje pohoří Kerlingarfjöll, sněhové závěje, ledovce a&nbsp;díky geotermální aktivitě také oblaka páry. Člověk&nbsp;si tady připadá spíš jako ve&nbsp;vesmírném táboře na&nbsp;jiné planetě. Hotel vznikl na&nbsp;místě bývalé lyžařské školy a&nbsp;architektonická studia, která za&nbsp;ním stojí – Basalt Architects and Design Group Italia –, jej navrhla tak, aby co nejvíce korespondoval s&nbsp;mystickou krajinou lokality. V&nbsp;interiéru i&nbsp;exteriéru tak dominuje dřevo a&nbsp;kov, hlavní objekt doplňuje šest áčkových chatek, tolik typických pro&nbsp;severské oblasti.<clink anchorid="2"></clink>
Hotel tvoří pouhých 26 pokojů, každý s&nbsp;panoramatickým oknem, jelikož výhledy jsou tady hlavní přednost. Součástí hlavního objektu je restaurace, která svou nabídku staví na&nbsp;surovinách z&nbsp;lokálních zdrojů. Počítat tak můžete s&nbsp;tím, že ochutnáte hřejivé vydatné pokrmy, jako je islandská polévka z&nbsp;jehněčího masa nebo husa na&nbsp;borůvkách. Nechybí ani venkovní lázně v&nbsp;horkých pramenech a&nbsp;sauna, kde se&nbsp;mohou hosté po&nbsp;celodenních túrách po&nbsp;okolí náležitě uvolnit.

<clink anchorid="1"></clink>
Možností, kam vyrazit za&nbsp;malebnou zimní krajinou, je bezpočet. Alpy jsou jasná volba. Málokoho ale nejspíš napadne vydat se&nbsp;na&nbsp;Island. Země sopek přitom bez&nbsp;debat skýtá magičtější podívanou než leckteré horské letovisko. Zejména&nbsp;pokud se&nbsp;vydáte do&nbsp;oblasti neobydlené islandské Vysočiny, která se&nbsp;pyšní snad vším, co tahle divoká země nabízí: geotermálními jezery, monumentálními horami, kuželovitými sopkami i&nbsp;nekonečně ubíhající krajinou, nad&nbsp;níž se&nbsp;v&nbsp;noci třpytí polární záře. V&nbsp;zimě ji můžete objevovat na&nbsp;lyžích, na&nbsp;běžkách či&nbsp;na&nbsp;sněžnicích.
Základnou vám při&nbsp;tom můž

Highland Base. Zimní dovolená jinak

Charita je krásné slovo a&nbsp;ještě ctnostnější čin. Ale co když&nbsp;velkorysá pomoc ve&nbsp;finále nepomáhá, ale spíš škodí? Co když&nbsp;příliv peněz&nbsp;vede k&nbsp;závislosti a&nbsp;pasivitě? Charita v&nbsp;21. století hledá nové a&nbsp;nové cesty, aby byla skutečně efektivní.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
No Such Thing as a&nbsp;Free Gift: The Gates Foundation and the Price of Philanthropy
(Nic takového jako dar zdarma: Nadace Gatesových a&nbsp;cena filantropie)
Linsey McGoey
Autorka si bere na&nbsp;paškál nový zlatý věk&nbsp;filantropie a&nbsp;zvláštní pozornost věnuje Nadaci Billa a&nbsp;Melindy Gatesových. Velké dobročinné organizace nahrazují vlády coby poskytovatele sociální péče – ale firmy, které peníze&nbsp;poskytují, často vytvářejí právě onu ekonomickou nestabilitu a&nbsp;nerovnost, již údajně chtějí řešit.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Decolonizing Wealth: Indigenous Wisdom to Heal Divides and Restore Balance
(Dekolonizace bohatství: Domorodá moudrost, jak zacelit rozpory a&nbsp;obnovit rovnováhu)
Edgar Villanueva
Kniha patří mezi ty, které nabízejí nejen diagnózu, nýbrž i&nbsp;řešení. O&nbsp;penězích mluví jako o&nbsp;léku. Pokud pocházejí z&nbsp;problematického zdroje, jako jsou vykořisťovatelské praktiky, pak by měly být použity k&nbsp;nápravě problémů, jež vyvolaly.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Winners Take All: The Elite Charade of Changing the World
(Vítězové berou vše: Šaráda elit, která mění svět)
Anand Giridharadas
Bývalý sloupkař newyorských Timesů vás&nbsp;zavede do&nbsp;míst, kde mocní bojují za&nbsp;rovnost a&nbsp;spravedlnost všemi možnými způsoby – kromě těch, které ohrožují jejich postavení na&nbsp;vrcholu. Neustále se&nbsp;snaží konat více dobra, ale nikdy nestojí o&nbsp;to, aby napáchali méně škody.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Surrender: 40 Songs, One Story
(Surrender: 40 písní, jeden příběh)
Bono
Zpěvák&nbsp;irských U2 a&nbsp;aktivista se&nbsp;v&nbsp;autobiografii vedle hudby věnuje i&nbsp;svému působení na&nbsp;poli charitativním. Od&nbsp;počátků při&nbsp;koncertu pro&nbsp;Etiopii v&nbsp;roce 1985 přes&nbsp;velké tažení proti chudobě po&nbsp;roce 2000. Bono nabízí pohled do&nbsp;zákulisí vyjednávání se&nbsp;světovými lídry i&nbsp;přemítání nad&nbsp;tím, aby pomoc zvenčí skutečně pomáhala.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
The Life You Can Save: How to Do&nbsp;Your Part to End World Poverty
(Život, který můžete zachránit: Jak přispět k&nbsp;odstranění chudoby ve&nbsp;světě)
Peter Singer
Jak lze přinést nesmírný užitek ostatním při&nbsp;minimálních nákladech pro&nbsp;nás&nbsp;samotné? Na&nbsp;základě etických argumentů, konkrétních příkladů a&nbsp;případových studií dobročinnosti autor ukazuje, že naše současná reakce na&nbsp;světovou chudobu je nejen nedostatečná, ale i&nbsp;morálně neospravedlnitelná.

Charita je krásné slovo a&nbsp;ještě ctnostnější čin. Ale co když&nbsp;velkorysá pomoc ve&nbsp;finále nepomáhá, ale spíš škodí? Co když&nbsp;příliv peněz&nbsp;vede k&nbsp;závislosti a&nbsp;pasivitě? Charita v&nbsp;21. století hledá nové a&nbsp;nové cesty, aby byla skutečně efektivní.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
No Such Thing as a&nbsp;Free Gift: The Gates Foundation and the Price of Philanthropy
(Nic takového jako dar zdarma: Nadace Gatesových a&nbsp;cena filantropie)
Linsey McGoey
Autorka si bere na&nbsp;paškál nový zlatý věk&nbsp;filantropie a&nbsp;zvláštní pozornost věnuje Nadaci Billa a&nbsp;Melindy Gate

Obsah

Prostě to dává smysl

Slávka Kubátová. Pohled klíčovou dírkou do biochemie těla

Dobrý život