Hrot 2026 05

Hrot 2026 04

Hrot 2026 03

Hrot 2026 01-02

Hrot 2025 12

Hrot 2025 11

Hrot 2025 10

Hrot 2025 09

Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Vladimír Barák

Umělá inteligence přestává být pouhým nástrojem. Stačilo pár měsíců a&nbsp;ocitli jsme se&nbsp;v&nbsp;bodě, kdy stroje dokážou samy hledat slabiny a&nbsp;samy na&nbsp;ně útočit. V&nbsp;kyberprostoru tak proti sobě stále častěji nestojí lidé, ale algoritmy. Expert na&nbsp;AI a&nbsp;nový rektor ČVUT v&nbsp;Praze Michal Pěchouček se&nbsp;tolik neobává, že by umělá inteligence jednou „převzala kontrolu“, jak to známe ze&nbsp;sci-fi děl. Skutečné riziko je podle něj mnohem méně nápadné – a&nbsp;o&nbsp;to nebezpečnější. A&nbsp;sice že lidé postupně odevzdají rozhodování algoritmům, aniž by si to uvědomovali. A&nbsp;ještě u&nbsp;toho budou mít pocit, že jde o&nbsp;svobodnou volbu.<clink anchorid="4"></clink>
Ještě před&nbsp;pár měsíci se&nbsp;debata o&nbsp;umělé inteligenci točila hlavně kolem jejího praktického využití. Dnes se&nbsp;ale podle profesora Michala Pěchoučka posouváme zase dál – AI totiž začíná fungovat jako samostatný aktér v&nbsp;kyberprostoru.
Jako příklad uvádí vývoj ve&nbsp;společnosti Anthropic, která vyvinula model AI Mythos. „Vznikají modely, které dokážou automaticky analyzovat systémy velkých firem a&nbsp;hledat v&nbsp;nich slabiny – bez&nbsp;přímého zásahu člověka. A&nbsp;to znamená, že se&nbsp;úplně mění pravidla hry.“ Tím&nbsp;se&nbsp;prý zásadně proměňuje samotná podstata kyberbezpečnosti. „Kyberbezpečnost je dnes souboj stroje proti stroji. To není nic nového, říkám patnáct let, že to nastane. A&nbsp;teď jsme se&nbsp;do&nbsp;toho bodu opravdu dostali,“ říká.<clink anchorid="1"></clink>
Zatímco dříve&nbsp;byli lidé hlavní linií obrany, dnes se&nbsp;jejich role rychle mění. „Člověk&nbsp;už není ten, kdo to všechno manuálně brání. Je spíš inovátor – někdo, kdo navrhuje, jak mají ty obranné systémy fungovat.“
Rozhodující přitom není jen to, kam vývoj směřuje, ale hlavně jak rychle se&nbsp;odehrává. „Jako vědci si dokážeme představit, kam to směřuje. Jediné, co neznáme, je rychlost. A&nbsp;ta je naprosto klíčová – protože&nbsp;když&nbsp;je ten vývoj pomalý, společnost má čas reagovat. Když&nbsp;je rychlý, tak to nestihne.“
I&nbsp;proto považuje za&nbsp;zásadní, jak se&nbsp;k&nbsp;vývoji stavějí samotné technologické firmy. „To, co teď dělá Anthropic, je zajímavé – oni svůj model AI nejdříve&nbsp;dali velkým firmám, aby se&nbsp;mohly naučit s&nbsp;ním pracovat a&nbsp;připravit si obranu, až&nbsp;jej někdo bude chtít použít proti nim. Vlastně tím&nbsp;ten vývoj trochu přibržďují a&nbsp;dávají společnosti čas. To považuji za&nbsp;velmi chvályhodné.“
Jedno je ale podle Pěchoučka jisté bez&nbsp;ohledu na&nbsp;rychlost. Automatizace v&nbsp;kyberprostoru bude dál sílit a&nbsp;nelze ji zastavit. „Kyberútočení je dnes nákladné – a&nbsp;čím víc ho automatizujete, tím&nbsp;je levnější. A&nbsp;totéž platí pro&nbsp;obranu. Takže&nbsp;ve&nbsp;výsledku to směřuje k&nbsp;tomu, že technologie budou bojovat proti technologiím.“
Veřejná debata se&nbsp;často točí kolem otázky, zda umělá inteligence jednou „převezme kontrolu“ nad&nbsp;vším – jako jsme to kdysi viděli třeba ve&nbsp;filmu Terminátor. Michal Pěchouček ale vnímá i&nbsp;jiné možnosti. „To, že nás&nbsp;umělá inteligence jednou zničí, je přípustný scénář. Může se&nbsp;to stát. Ale já si myslím, že to hlavní nebezpečí je někde úplně jinde,“ říká. Podle něj není nejpravděpodobnější, že by AI sama o&nbsp;sobě ohrozila lidstvo, ale že ji lidé začnou masově využívat proti sobě. „Bezprostřednější nebezpečí je zneužití umělé inteligence člověkem vůči&nbsp;jiným lidem.“
Vedle toho upozorňuje na&nbsp;ještě méně nápadnou, o&nbsp;to zásadnější hrozbu – postupnou ztrátu lidské autonomie. „To největší nebezpečí má úplně jinou povahu. Jde o&nbsp;to, že člověk&nbsp;postupně ztrácí svoji schopnost rozhodovat sám za&nbsp;sebe.“ Umělá inteligence totiž čím dál víc vstupuje do&nbsp;každodenních rozhodnutí – od&nbsp;toho, co si koupíme, až&nbsp;po&nbsp;to, s&nbsp;kým komunikujeme. „Myslíte si, že si dnes vybíráte, co budete jíst, co si koupíte, s&nbsp;kým budete komunikovat. Ale opravdu vybíráte vy? Čím dál víc toho za&nbsp;vás&nbsp;rozhodují algoritmy. A&nbsp;vy se&nbsp;postupně dostáváte do&nbsp;jakýchsi mikrosvětů, které vám někdo skládá. Někdo, něco. Ale ne vy.“
Právě v&nbsp;tom vidí značné nebezpečí. „V&nbsp;momentě, kdy jsou lidé takhle uzavření ve&nbsp;svých mikrosvětech, se&nbsp;dají velmi snadno ovládat. Kdysi to bylo sci-fi, dnes to v&nbsp;podstatě už žijeme.“ Podle Pěchoučka je proto vždy nutné přemýšlet o&nbsp;technologii komplexně – jako o&nbsp;nástroji, technologii samotné, ale také o&nbsp;jejím dopadu na&nbsp;společnost a&nbsp;chování lidí. „Proto je potřeba, aby se&nbsp;AI nezabývali jen technicky zaměření vědci, ale i&nbsp;ti z&nbsp;jiných vědních oblastí. Protože&nbsp;AI zasahuje do&nbsp;celého spektra lidských činností.“
Ve&nbsp;veřejném prostoru se&nbsp;čím dál častěji mluví o&nbsp;„závodě o&nbsp;obecnou umělou inteligenci“ mezi USA a&nbsp;Čínou. Podle Pěchoučka je tato představa do&nbsp;určité míry přesná. Obecná umělá inteligence by na&nbsp;rozdíl od&nbsp;dnešních systémů neměla být zaměřená jen na&nbsp;úzké úkoly, ale dokázala by řešit široké spektrum problémů podobně jako člověk&nbsp;– od&nbsp;analytického myšlení až&nbsp;po&nbsp;rozhodování v&nbsp;neznámých situacích. „Ano, je to ten milník. O&nbsp;to dneska jde,“ říká přímo. Zároveň ale upozorňuje, že nejde o&nbsp;závod s&nbsp;jedním vítězem. „Není to jako jaderná bomba, že kdo ji má první, vyhrál. Tady to takhle fungovat nebude.“ Z&nbsp;toho podle něj vyplývá i&nbsp;překvapivý závěr: rivalové jako USA a&nbsp;Čína&nbsp;se&nbsp;budou muset v&nbsp;určité fázi spojit. „Mocnosti spolu nakonec budou muset spolupracovat, aby zabránily tomu, že to někdo třetí zneužije proti nim samotným.“
Zatímco Spojené státy i&nbsp;Čína&nbsp;masivně investují do&nbsp;vývoje umělé inteligence, EU je často vnímána&nbsp;– a&nbsp;také vysmívána&nbsp;– jako hráč, který spíš reguluje, než inovuje. „To je takový evropský urban myth, který si tady sami říkáme, a&nbsp;tím&nbsp;se&nbsp;shazujeme. Není to pravda,“ zdůrazňuje rektor ČVUT.
Evropa prý skutečně zaostává, ale z&nbsp;úplně jiných důvodů. „Hlavní problém je, že v&nbsp;Evropě nemáme jednotný kapitálový trh,“ vysvětluje. Evropa jednoduše nemá dostatečně silný mechanismus, jak inovace ve&nbsp;velkém financovat. „Nemáme infrastrukturu, která by umožňovala škálovat firmy tak, jako je to běžné v&nbsp;USA,“ říká. A&nbsp;problém není jen systémový, ale i&nbsp;kulturní. „Nemusíme se&nbsp;ohlížet jen na&nbsp;Brusel. Jde i&nbsp;o&nbsp;to, jak se&nbsp;chováme my sami jako investoři.“<clink anchorid="5"></clink>
Na&nbsp;příkladu běžného Evropana ukazuje, jak celý mechanismus funguje v&nbsp;praxi. „Evropan – a&nbsp;je jedno, jestli Francouz, Ital nebo Čech – vydělá peníze. Aby je dobře investoval, koupí si nejprve byt. A&nbsp;pak investuje na&nbsp;NASDAQ, tedy do&nbsp;amerických technologických firem,“ popisuje. Výsledek je podle něj paradoxní: evropské úspory ve&nbsp;velkém financují inovace jinde. „My si inovace sami platíme – jen ne u&nbsp;nás,“ shrnuje.
Ke&nbsp;změně je zapotřebí systémového rozhodnutí, říká Pěchouček. Evropa by si měla přiznat, že bez&nbsp;silné, respektované kapitálové infrastruktury nemůže v&nbsp;globální konkurenci uspět. „Potřebujeme skutečnou evropskou burzu. Neztrácet čas – a&nbsp;peníze&nbsp;– na&nbsp;líbivé představě, že každý stát bude mít svou vlastní malou burzu,“ říká otevřeně. Právě roztříštěnost podle něj brání tomu, aby se&nbsp;kapitál koncentroval a&nbsp;mohl efektivně podporovat růst technologických firem.
Vedle ekonomiky ale podle rektora hraje roli i&nbsp;kultura podnikání. „Američané jsou mnohem ochotnější riskovat. Neúspěch se&nbsp;tam odpouští. V&nbsp;Evropě se&nbsp;ho bojíme víc,“ dodává.
A&nbsp;jaký je tedy vliv často kritizované regulace? Profesor přiznává, že ani mezi odborníky nepanuje shoda a&nbsp;i&nbsp;v&nbsp;debatách s&nbsp;lidmi z&nbsp;technologického sektoru naráží na&nbsp;odlišné názory. Sám ale odmítá zjednodušený pohled, že regulace je automaticky překážkou inovací.
„Regulujeme spoustu věcí – potraviny, dopravu, bezpečnost. Díky tomu nám teče z&nbsp;kohoutku pitná voda, máme kontrolované výrobky a&nbsp;fungující infrastrukturu,“ připomíná. Regulace podle něj není ideologický nástroj, ale praktický mechanismus, jak chránit společnost před&nbsp;riziky, která by jinak nesla příliš vysoké náklady.
Podle něj je proto zvláštní, že právě u&nbsp;umělé inteligence se&nbsp;část debaty snaží regulaci zcela odmítnout. „Proč bychom neměli regulovat umělou inteligenci?“ ptá se. Zvlášť ve&nbsp;chvíli, kdy podle něj vědecká komunita už roky upozorňuje na&nbsp;konkrétní rizika – od&nbsp;bezpečnosti přes&nbsp;manipulaci až&nbsp;po&nbsp;dopady na&nbsp;společnost.
Neznamená to ale, že by každá regulace byla automaticky správná. Pěchouček připouští, že evropské předpisy mohou být někdy zbytečně složité či&nbsp;těžkopádné. To však podle něj není argument pro&nbsp;jejich odmítnutí, ale spíš pro&nbsp;jejich zlepšení. „To, že něco není udělané ideálně, neznamená, že to nemá smysl,“ naznačuje. Ve&nbsp;stručnosti je evropský přístup jednoduše jiný než americký – a&nbsp;má to své opodstatnění. „V&nbsp;Americe se&nbsp;maximalizují zisky akcionářů. V&nbsp;Evropě se&nbsp;víc chrání uživatel. A&nbsp;protože&nbsp;se&nbsp;často cítím&nbsp;jako uživatel, vnímám tuhle ochranu jako poměrně značnou hodnotu.“ Evropa tak podle něj nestojí mimo hru, ale hraje ji jiným způsobem. „To, že dnes v&nbsp;AI nejsme nejvíc konkurenceschopný region, je fakt. Ale neznamená to, že evropská cesta je špatná.“
Rostoucí vliv technologických firem se&nbsp;neprojevuje jen v&nbsp;ekonomice, ale čím dál víc i&nbsp;v&nbsp;politice. „Dochází k&nbsp;postupnému prorůstání technologických firem do&nbsp;státní moci. A&nbsp;v&nbsp;některých případech už to začíná být opravdu hodně těsné,“ říká. Tento trend označuje jako „techno-oligarchii“. „Firmy vyvíjející umělou inteligenci jsou extrémně mocné. A&nbsp;přirozeně maximalizují zájmy svých akcionářů. To je jejich základní logika.“
Zároveň ale upozorňuje, že není fér házet všechny firmy do&nbsp;jednoho pytle. Například Anthropic podle něj ukazuje jiný přístup. „To je firma, která si je vědoma rizik a&nbsp;snaží se&nbsp;s&nbsp;nimi pracovat. To není někdo, kdo by bezhlavě tlačil technologii ven bez&nbsp;ohledu na&nbsp;důsledky.“
Zajímavý je podle rektora i&nbsp;rozdíl mezi akademickým a&nbsp;firemním prostředím. „Když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;špičkové výsledky v&nbsp;AI, je jich dnes více v&nbsp;Americe než v&nbsp;Evropě. Ale když&nbsp;odečtete ty, které vznikají ve&nbsp;velkých firmách, najednou zjistíte, že evropské univerzity jsou na&nbsp;tom velmi dobře.“
Pak je tu ale citlivější otázka: Jak velký vliv mohou mít technologické firmy na&nbsp;akademické prostředí? Zvlášť ve&nbsp;chvíli, kdy univerzity čím dál častěji spolupracují s&nbsp;byznysem a&nbsp;nechávají se&nbsp;financovat. Nemohou peníze&nbsp;velkých technologických hráčů nepřímo ovlivňovat směr výuky nebo výzkumu?
„Zajímavá hypotéza. Neříkám, že to není možné – ale vlastně jsem neviděl žádné křiklavé případy, že by technologické firmy systematicky ovlivňovaly univerzity,“ říká Pěchouček. Jako ilustraci uvádí spíše hypotetickou situaci: „Dokážu&nbsp;si představit, že by velký sponzor přišel a&nbsp;řekl: ‚Tohle téma nechceme, aby se&nbsp;tady zkoumalo.‘ Třeba výzkum rizik umělé inteligence. Ale myslím si, že by se&nbsp;jim to ani nevyplatilo – diskreditovalo by je to. A&nbsp;univerzity musejí mít etické kodexy, které spolupráci jasně definují. A&nbsp;hlavně musejí zůstat nezávislé – na&nbsp;firmách i&nbsp;na&nbsp;politicích.“
Zásadní je podle rektora též širší role univerzity ve&nbsp;společnosti. „Univerzita má být bezpečné místo pro&nbsp;otevřenou debatu. Mají se&nbsp;tam řešit i&nbsp;nepohodlná témata – a&nbsp;to bez&nbsp;ohledu na&nbsp;to, kdo je zrovna sponzor nebo kdo je u&nbsp;moci.“
S&nbsp;tím&nbsp;souvisí i&nbsp;jeden z&nbsp;hlavních cílů Michala Pěchoučka: chce proměnit fungování ČVUT v&nbsp;Praze tak, aby bylo mnohem těsněji propojené se&nbsp;společností. „Největší riziko je, že se&nbsp;univerzita uzavře sama do&nbsp;sebe a&nbsp;přestane být relevantní.“ Odmítá představu školy jako izolované „slonovinové věže“. „To, že jsme tady byli tři&nbsp;sta let, neznamená, že tady budeme dalších tři&nbsp;sta let. Dneska se&nbsp;věci mění tak rychle, že něco ‚vysedět‘ může znamenat, že se&nbsp;stanete nevýznamnými a&nbsp;mimo hru.“
Podle něj musí univerzita aktivně reagovat na&nbsp;změny ve&nbsp;společnosti i&nbsp;technologiích. „Škola musí chápat, co se&nbsp;děje venku – v&nbsp;průmyslu, ve&nbsp;společnosti –, a&nbsp;musí to promítat do&nbsp;výuky, výzkumu i&nbsp;spolupráce.“
Podobně mluvil ve&nbsp;své inaugurační řeči, když&nbsp;se&nbsp;ujímal rektorského postu. Na&nbsp;slavnostní ceremoniál se&nbsp;sjely osobnosti napříč segmenty – včetně vrcholového byznysu. Což je v&nbsp;českém prostředí spíše neobvyklé – podobných událostí se&nbsp;tradičně účastní hlavně akademická obec. Podle něj ale právě složení hostů dobře ilustruje to, kam chce univerzitu posunout: k&nbsp;mnohem těsnější spolupráci se&nbsp;soukromým sektorem.
Nakročeno má podle reakcí z&nbsp;praxe velmi dobře. „ČVUT má nového rektora, který se&nbsp;nebojí snít, své sny si drží třicet let a&nbsp;postupně je naplňuje. Věřím, že i&nbsp;ten další sen – posunout univerzitu minimálně mezi evropskou špičku&nbsp;– se&nbsp;stane realitou,“ řekla na&nbsp;místě například Hana Součková, generální ředitelka české pobočky SAP. Podobně mluví i&nbsp;Alexandra Kala, CEO Profimedu: „Má přesně ten profil, který může ČVUT posunout k&nbsp;větší dynamice a&nbsp;modernosti. Jeho zvolení je mimořádně pozitivní zpráva pro&nbsp;českou vědu i&nbsp;vzdělávání – a&nbsp;tím&nbsp;pádem i&nbsp;pro&nbsp;ekonomiku.“ Při&nbsp;čtení těchto slov ale nový rektor spíš sklopí oči. „Krásně se&nbsp;to poslouchá. Ale dost to také svazuje. Je to ohromná zodpovědnost,“ říká.
Jak chce své plány naplnit? Jednou z&nbsp;klíčových cest je výraznější podpora startupů. Ty dnes často vznikají mimo univerzity, jako čistě podnikatelské projekty, podle něj by ale akademické prostředí mělo být jejich přirozenou součástí. „Chceme, aby bylo normální, že profesor nebo doktorand založí startup. Dneska to pořád není samozřejmost,“ říká.
Zároveň otevřeně přiznává, že současný systém tomu příliš nepřeje. „Pro&nbsp;vedoucího katedry je startup často problém. Má člověka, který dobře učí, potřebuje ho do&nbsp;výuky – a&nbsp;najednou ten člověk&nbsp;odejde zakládat firmu. A&nbsp;vedoucímu vznikne díra. Přirozená reakce je pak: radši&nbsp;ať ten startup nevznikne.“
Právě takový způsob uvažování chce rektor změnit. „Musíme otočit logiku. Společnost od&nbsp;nás&nbsp;nečeká jen výuku. Čeká tři&nbsp;věci: výuku, výzkum a&nbsp;transfer technologií. A&nbsp;startup je přesně ten transfer,“ vysvětluje. Univerzity by podle něj měly aktivně podporovat vznik nových firem, nikoli je brzdit kvůli krátkodobým provozním problémům. „Když&nbsp;vidím, že někdo má potenciál postavit firmu, měl bych chtít, aby vznikla – a&nbsp;ideálně aby vznikly ještě další. Ne ho brzdit proto, že mi chybí ve&nbsp;výuce.“
České prostředí má ale širší problém: nedostatek odvahy riskovat. „Výzkumníci často sázejí na&nbsp;jistotu. Podávají projekty, které mají větší šanci projít, ale nejsou tak ambiciózní,“ říká. Ještě kritičtější je podle něj situace v&nbsp;průmyslu. „Český průmysl se&nbsp;drží ještě víc při&nbsp;zdi než akademie. Firmy chtějí rychlá řešení – něco, co bude za&nbsp;tři&nbsp;měsíce hotové.“ Tím&nbsp;podle něj vzniká zásadní nesoulad. „Univerzita je nastavená na&nbsp;řešení složitých problémů s&nbsp;horizontem pěti deseti let. Firma chce opravit konkrétní věc hned. Ty dva světy si často vůbec nerozumějí.“ Přesto v&nbsp;tom vidí velkou příležitost. „Máme tady silné firmy, schopné lidi. Klidně bychom mohli být Švýcarsko v&nbsp;inovacích. Ale musíme chtít řešit velké věci, ne jen malé úpravy.“
Univerzity by ale podle něj neměly startupy primárně podporovat kvůli penězům. „My neděláme startupy proto, abychom zbohatli. Děláme to proto, abychom naplnili očekávání společnosti. Ta od&nbsp;nás&nbsp;čeká nejen výuku a&nbsp;výzkum, ale i&nbsp;reálný dopad.“ Proto prosazuje takzvaný founder-friendly přístup. „Když&nbsp;si univerzita vezme ve&nbsp;startupu velký podíl, často ho tím&nbsp;zabije. Sníží jeho šanci uspět.“ Jeho logika je jednoduchá: „Je lepší mít malé procento v&nbsp;úspěšné firmě než velké procento v&nbsp;neúspěšné.“ Inspiraci hledá u&nbsp;špičkových evropských institucí, jako je ETH Zurich nebo Technical University of Munich. „Ty školy nechtějí startup vlastnit. Chtějí, aby uspěl. A&nbsp;když&nbsp;uspěje, tak z&nbsp;toho nakonec stejně něco mají – ale není to ten primární cíl.“
Michal Pěchouček je zejména&nbsp;díky své expertize v&nbsp;oblasti AI označován za&nbsp;vizionáře. Sám se&nbsp;téhle nálepce trochu brání, popisuje se&nbsp;střízlivěji: „Jsem člověk, který hodně přemýšlí o&nbsp;budoucnosti. Dívám se&nbsp;dopředu, dávám si věci dohromady.“ Přiznává ale, že i&nbsp;to má své limity. „Někdy se&nbsp;trefím, někdy ne. Častěji ale ano. A&nbsp;doma už jsou na&nbsp;mě proto trochu alergičtí,“ dodává s&nbsp;úsměvem. „Ale asi to k&nbsp;tomu patří.“<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

Český vědec, profesor v&nbsp;oboru umělá inteligence. Od roku 2026 rektor ČVUT.

Dlouhodobě se věnuje výzkumu v&nbsp;oblasti multiagentních systémů, kybernetické bezpečnosti a&nbsp;aplikací AI v&nbsp;praxi. Má za sebou založení několika úspěšných startupů včetně Cognitive Security, které koupilo CISCO. Působil jako technologický ředitel ve firmě Avast (Gen Digital).

Na ČVUT již před 25 lety založil Centrum umělé inteligence, které má dnes přes sto členů, desítky projektů a&nbsp;vícezdrojové financování od EU, americké armády či průmyslových partnerů. Je členem řady mezinárodních odborných organizací a&nbsp;držitelem prestižních ocenění, a&nbsp;to včetně ocenění Česká hlava. Ve své práci se dlouhodobě zaměřuje nejen na technologický rozvoj, ale i&nbsp;na společenské dopady AI.

Michal Pěchouček

Umělá inteligence přestává být pouhým nástrojem. Stačilo pár měsíců a&nbsp;ocitli jsme se&nbsp;v&nbsp;bodě, kdy stroje dokážou samy hledat slabiny a&nbsp;samy na&nbsp;ně útočit. V&nbsp;kyberprostoru tak proti sobě stále častěji nestojí lidé, ale algoritmy. Expert na&nbsp;AI a&nbsp;nový rektor ČVUT v&nbsp;Praze Michal Pěchouček se&nbsp;tolik neobává, že by umělá inteligence jednou „převzala kontrolu“, jak to známe ze&nbsp;sci-fi děl. Skutečné riziko je podle něj mnohem méně nápadné – a&nbsp;o&nbsp;to nebezpečnější. A&nbsp;sice že lidé postupně odevzdají rozhodování algoritmům, aniž by si to uvědomovali. A&nbsp;ještě u&nbsp;toho budou mít pocit, že jde o&nbsp;svobodnou volbu.<

Michal Pěchouček. Odevzdáme se radostně umělé inteligenci?

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
Nedávno jsem si poslechla několik dílů podcastu The Diary of a&nbsp;CEO Stevena Barletta věnovaných technologickému vývoji, zejména&nbsp;v&nbsp;souvislosti s&nbsp;umělou inteligencí. Většinou mě zlákaly dramatickými názvy jako „Máme dva roky, než se&nbsp;úplně všechno změní!“ nebo „Přežije pouze pět povolání“. Co vám budu povídat. Dostala jsem se&nbsp;do&nbsp;depresivně-nihilistické spirály, několik týdnů jsem si říkala, že nic z&nbsp;toho, co dělám, nemá smysl.
Umělá inteligence otřásá základy všeho, na&nbsp;co jsme byli dosud zvyklí. Její vývoj je tak rychlý, že my, lidé, kteří jsme se&nbsp;do&nbsp;současné podoby dostávali evolucí miliardy let, jednoduše nemáme šanci jej stíhat. Na&nbsp;změny jsme vždycky měli mnohem víc času, než kolik ho máme teď.
I&nbsp;když&nbsp;technologický vývoj můžeme vnímat jako ohrožení pořádků, na&nbsp;které jsme byli zvyklí, rozhodli jsme se&nbsp;mu věnovat květnové vydání magazínu Hrot. Když&nbsp;totiž technologie využíváme chytře a&nbsp;spíše jako rozvinutí našich lidských schopností, lze z&nbsp;nich mnohé vytěžit.
Naopak jejich slepé používání může vést k&nbsp;tomu, že plíživě ztratíme kontrolu nad&nbsp;sebou samými. I&nbsp;o&nbsp;tom mluví charismatický muž z&nbsp;naší obálky, profesor Michal Pěchouček: „To největší nebezpečí má úplně jinou povahu. Jde o&nbsp;to, že člověk&nbsp;postupně ztrácí svoji schopnost rozhodovat sám za&nbsp;sebe. Myslíte si, že si dnes vybíráte, co budete jíst, co si koupíte, s&nbsp;kým budete komunikovat. Ale opravdu vybíráte vy? Čím dál víc toho za&nbsp;vás&nbsp;rozhodují algoritmy.“
Superinteligentní roboti tak třeba ani nebudou muset převzít kontrolu nad&nbsp;lidstvem jako ve&nbsp;filmu Terminátor. Lidstvo se&nbsp;jim svou pasivitou možná odevzdá samo. Ochranou před&nbsp;takovým scénářem nám může být třeba to, že i&nbsp;nadále budeme používat vlastní rozum. Technologie využijeme k&nbsp;tomu, aby nás&nbsp;učinily efektivnějšími a&nbsp;pomohly nám v&nbsp;oblastech, na&nbsp;něž sami nestačíme. Ale i&nbsp;nadále budeme komunikovat s&nbsp;lidmi, aktivně přemýšlet, číst, psát, objevovat svět po&nbsp;svém, a&nbsp;ne tak, jak nám jej naservírují algoritmy. Jedině tak totiž budeme moci žít ve&nbsp;skutečně chytrém světě.

<clink anchorid="1"></clink>
Nedávno jsem si poslechla několik dílů podcastu The Diary of a&nbsp;CEO Stevena Barletta věnovaných technologickému vývoji, zejména&nbsp;v&nbsp;souvislosti s&nbsp;umělou inteligencí. Většinou mě zlákaly dramatickými názvy jako „Máme dva roky, než se&nbsp;úplně všechno změní!“ nebo „Přežije pouze pět povolání“. Co vám budu povídat. Dostala jsem se&nbsp;do&nbsp;depresivně-nihilistické spirály, několik týdnů jsem si říkala, že nic z&nbsp;toho, co dělám, nemá smysl.
Umělá inteligence otřásá základy všeho, na&nbsp;co jsme byli dosud zvyklí. Její vývoj je tak rychlý, že my, lidé, kteří jsme se&nbsp;do&nbsp;současné podoby dostávali evolucí miliardy let

Chytrý svět bez algoritmů

„Nikdo z týmu v důsledku implementace AI nepřišel o práci. Proměnilo se ale to, koho hledáme do týmu. Chybí nám hlavně seniorní zaměstnanci, na jejichž dovednosti AI zatím nedosáhne.“

CEO Everbot

<h3>Jaké AI nástroje používáte ve svém každodenním fungování a&nbsp;už si to bez nich nedovedete tak docela představit?</h3>

„Mám takovou svoji ‚svatou trojici‘: Everbot, ChatGPT a&nbsp;Claude Code. Každý z&nbsp;nich mi řeší jinou vrstvu práce, od strategického přemýšlení přes operativu až po vývoj interních systémů. Everbot je můj hlavní parťák pro přemýšlení a&nbsp;obecně strategické úkoly. Řeším v&nbsp;něm obchodní strategii, procesy, expanzi, roadmapu, interní struktury, hluboké rešerše, rychlé čtení analýz i&nbsp;porovnávání výstupů různých modelů. ChatGPT používám hlavně v&nbsp;mobilu a&nbsp;na cestách, protože často přejíždím na trase Praha–Ostrava. Je pro mě extrémně rychlý v&nbsp;situacích, kdy potřebuji okamžitě něco promyslet, zformulovat nebo rozpracovat. Claude Code využívám na vývoj interních nástrojů. Díky němu postupně stavíme vlastní systémy pro řízení obchodu, nábor, správu zaměstnanců, projekty, úkoly i&nbsp;interní vzdělávání. Velká hodnota není jen v&nbsp;tom, že šetříme za externí aplikace a&nbsp;licence. Ještě důležitější je, že zrychlujeme procesy, propojujeme data a&nbsp;odstraňujeme zbytečné provozní tření.“

Roman Berglowiec

„Přední technologické firmy tvrdí, že 30 % a někdy více než 50 % jejich kódu dnes generují stroje.“

„I když jsou tabulky skvěle srozumitelné pro člověka, umělá inteligence nemusí chápat jejich vizuální souvislosti. Někdy je třeba data důkladně pročistit a strukturovat, aby se předešlo hrubým chybám, jako jsou třeba objednávky nekompatibilních dílů.“

Transformace společnosti s&nbsp;ohledem na nový technologický trend může být během na dlouhou trať. Vladan Hejnic, e-commerce podnikatel a&nbsp;investor, proto začal ve firmách aplikovat jiný přístup. „Místo složité přestavby staré organizace jsme vedle ní postavili novou. Ne jako náhradu, ale jako rychlejší pruh. Stávající firma dál dělá to, co dělá dobře&nbsp;– vyrábí, prodává a&nbsp;obsluhuje zákazníky. Vedle ní ale vzniká menší organizace, která je od začátku navržená pro svět, kde jsou data, automatizace a&nbsp;umělá inteligence přirozenou součástí práce.“ Nová firma má podle něj jednu obrovskou výhodu&nbsp;– není zatížená historií. „Nemá technologické dluhy ani procesy, které by bylo nutné složitě přepisovat. Od prvního dne může fungovat tak, aby AI byla součástí práce, ne doplňkem.“ A&nbsp;s&nbsp;růstem se nemusejí nabírat další lidé. „Když přibude více zákazníků, firma neotevírá další náborové kolo, ale rozšiřuje automatizace, procesy nebo digitální agenty.“ Masová nezaměstnanost prý nehrozí. „Spíš naopak. Díky zlevnění technologií může vznikat mnohem více menších a&nbsp;středních firem.“

AI native firma

„Využívání AI ve firmách zaměřených na vývoj softwaru začíná být standardem – a videoherní průmysl není výjimkou.“

„Interní hackathon potvrdil, že díky AI dokážou production ready kód dodat i týmy bez programátorů. Role člověka zůstává zásadní – definuje problém, rozhoduje o smysluplnosti a validuje výstup. Po akci 77 % účastníků uvedlo až 50% úsporu času při implementaci a testování kódu.“

CEO vzdělávací platformy #HolkyzMarketingu

<h3>Je něco, co nástrojům AI záměrně nesvěřujete? Ať už z&nbsp;principu, opatrnosti, nebo proto, že vám prostě nevyhovuje?&nbsp;</h3>

„Hodně u&nbsp;sebe řeším, kde mi zrychluje práci a&nbsp;kde se kvůli AI stávám línější. Přestala jsem AI používat na psaní textů, protože tam cítím, že to pak nejsem já. Stejně tak u&nbsp;čtení textů si rozmýšlím, kdy si nechám udělat výcuc a&nbsp;kde to pro mě má přidanou hodnotu, že si to přečtu celé. U&nbsp;rutinních úkolů hodně přemýšlím, kde to deleguji na AI a&nbsp;kde to dělám já. Některé rutinní činnosti si schválně nechávám pro sebe, protože díky nim dokážu během dne vypnout a&nbsp;mít pak víc energie na důležité úkoly. Kognitivní přetížení u&nbsp;používání AI je totiž velké téma. Neustálým přepínáním mezi různými AI nástroji ztrácíme soustředění a&nbsp;je to pro nás těžké. Zároveň neustále kontrolujeme a&nbsp;opravujeme výstupy generované umělou inteligencí, což je také vyčerpávající. Výsledkem je, že pracujeme v&nbsp;tempu, které přesahuje přirozenou kapacitu lidského mozku pro zpracování informací.“

Aneta Martinek

expertka na propojení módy a&nbsp;technologií

<h3>Změnila AI něco zásadního v&nbsp;tom, jak přemýšlíte o&nbsp;své práci?</h3>

„AI mi dala čas myslet. A&nbsp;to je asi to nejcennější, co mi kdy nějaký tool dal. Přestala jsem dělat věci, které jsou dnes delegovatelné, a&nbsp;začala dělat víc to, co předat nemůžu&nbsp;– úsudek, kontext, ta nevyslovitelná vrstva, která se po letech práce v&nbsp;módě a&nbsp;kultuře prostě nedá natrénovat na datech. Ale řeknu i&nbsp;věc, která možná nebude populární: většina lidí, které vidím AI používat, s&nbsp;ní ve skutečnosti nepracuje, dělá jen sofistikovanější copy-paste zabalený do self-brandingu. AI vás neudělá zajímavějšími, pokud jste neměli co říct ještě před tím, než jste ji otevřeli. A&nbsp;těším se, až na to vznikne nějaký AI&nbsp;filtr, abychom si to mohli zase protřídit. AI&nbsp;output je pro mě surovina, ne hotový názor. Myslím si, že čím víc budou mít všichni stejné nástroje, tím víc bude nakonec rozhodovat právě vkus, nadhled a&nbsp;kulturní přehled.“

Nataliya Grimberg

O&nbsp;tolik AI zvyšuje produktivitu evropských firem (EIB/CEPR, 2026)

4 %

Podíl amerických pracovníků používajících AI při práci (Brookings, 2026)

43 %

Podíl firem v&nbsp;USA, UK, Německu a&nbsp;Austrálii, které používají AI (NBER, 2026)

69 %

<clink anchorid="4"></clink>
Napříč trhem se&nbsp;spustila soutěž v&nbsp;používání umělé inteligence. Převládají obecné superlativy a&nbsp;mlhavé příběhy o&nbsp;transformaci. Nás&nbsp;zajímala konkrétní čísla a&nbsp;reálné zkušenosti z&nbsp;nasazení – co funguje, co ne, a&nbsp;jak výrazně se&nbsp;tím&nbsp;mění každodenní procesy.<clink anchorid="5"></clink>
<h2>AI jako motor produktivity</h2>
Co dřív&nbsp;trvalo měsíce, dnes zabere hodiny. AI přebírá rutinu a&nbsp;zaměstnanci získávají prostor na&nbsp;experimenty a&nbsp;kreativitu. Co se&nbsp;stane, když&nbsp;se&nbsp;ke&nbsp;kódu pustí neprogramátoři? A&nbsp;vede AI skutečně k&nbsp;úbytku praco

Efektivně. Díky AI

Klára Weinerová

Počítačové čipy jsou dnešním zlatem i&nbsp;solí. A&nbsp;dění na&nbsp;trhu tohle tvrzení do&nbsp;písmene potvrzuje. Největší světový smluvní výrobce čipů hlásí rekordní zisky. Taiwan Semiconductor Manufacturing (TSMC) má za&nbsp;sebou mimořádně úspěšné čtvrtletí. Meziročně zvýšil čistý zisk o&nbsp;58 % na&nbsp;rekordních 572,5 miliardy tchajwanských dolarů (TWD; 374,6 miliardy Kč). S&nbsp;obrovskými čísly počítá i&nbsp;v&nbsp;dalších třech měsících. A&nbsp;důvod k&nbsp;optimismu je jasný: zájem o&nbsp;umělou inteligenci pokračuje a&nbsp;je čím dál silnější. A&nbsp;bez&nbsp;čipů se&nbsp;AI samozřejmě neobejde. Poptávka je tak velká, že převyšuje kapacity firmy.
Společnost TSMC je dnes nejhodnotnější asijskou firmou. Aktuálně činí tržní hodnota podniku 1,7 bilionu USD (přes&nbsp;351 bilionů Kč). TSMC je klíčovým dodavatelem pro&nbsp;firmy Nvidia či&nbsp;Apple.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

<h1>572,5&nbsp;mld. TWD&nbsp;&nbsp;</h1>

aneb tchajwanských dolarů, tedy 374,6 mild. Kč.

Čistý zisk firmy za 1Q.

Počítačové čipy jsou dnešním zlatem i&nbsp;solí. A&nbsp;dění na&nbsp;trhu tohle tvrzení do&nbsp;písmene potvrzuje. Největší světový smluvní výrobce čipů hlásí rekordní zisky. Taiwan Semiconductor Manufacturing (TSMC) má za&nbsp;sebou mimořádně úspěšné čtvrtletí. Meziročně zvýšil čistý zisk o&nbsp;58 % na&nbsp;rekordních 572,5 miliardy tchajwanských dolarů (TWD; 374,6 miliardy Kč). S&nbsp;obrovskými čísly počítá i&nbsp;v&nbsp;dalších třech měsících. A&nbsp;důvod k&nbsp;optimismu je jasný: zájem o&nbsp;umělou inteligenci pokračuje a&nbsp;je čím dál silnější. A&nbsp;bez&nbsp;čipů se&nbsp;AI samozřejmě neobejde. Poptávka je tak velká, že převyšuje kapacity firmy.
Společnost TSMC

Číslo měsíce

<clink anchorid="1"></clink>
Julie Lindová
spolumajitelka concept storu Blackout
Studovala jsem ještě za&nbsp;socialismu, takže&nbsp;mi škola z&nbsp;praktického hlediska do&nbsp;života vlastně moc nedala. Rozhodně mě nenaučila to nejdůležitější: poslouchat vlastní instinkt a&nbsp;věřit tomu, co cítím. Když&nbsp;jsem se&nbsp;rozhodla podnikat, hodně lidí mě odrazovalo.
S&nbsp;manželem jsme od&nbsp;začátku věřili v&nbsp;kvalitu. Už u&nbsp;naší první galerie s&nbsp;reprodukcemi na&nbsp;Starém Městě jsme cenově výrazně převyšovali konkurenci. A&nbsp;podobně fungujeme i&nbsp;dnes – pracujeme s&nbsp;prémiovými značkami a&nbsp;je jasné, že neoslovujeme široké masy. Právě v&nbsp;tom ale spočívá naše jedinečnost: máme své zákazníky, kteří naší filozofii rozumějí a&nbsp;za&nbsp;kvalitu jsou ochotni zaplatit.
Co většinou škola nenaučí, je také osobní přístup a&nbsp;vlastní estetické cítění. Považuju to za&nbsp;zásadní, protože&nbsp;tím&nbsp;vnášíte do&nbsp;své práce autenticitu.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
František Jungvirt
český sklářský umělec a&nbsp;designér
Studium na&nbsp;UMPRUM mě perfektně připravilo na&nbsp;práci ve&nbsp;firmě a&nbsp;klientské zakázky. V&nbsp;semestrálních pracích jsme často zpracovávali úkoly pro&nbsp;konkrétní zadavatele, kde jsme museli hlídat budget a&nbsp;řešit i&nbsp;strategii prodeje. Nedostalo se&nbsp;nám ale větší průpravy na&nbsp;samostatné podnikání a&nbsp;budování osobního brandu. Právě tato „byznysová gramotnost“ – ať už jde o&nbsp;základy podnikání, účetnictví, či&nbsp;autorského práva – je něco, co na&nbsp;uměleckých školách obecně citelně chybí. Umělec na&nbsp;volné noze se&nbsp;pak v&nbsp;administrativní džungli trochu topí. Přitom tyto dovednosti jsou pro&nbsp;tvůrce důležité stejně jako samotný talent. Bez&nbsp;nich je budování vlastní nezávislé značky mnohem složitější a&nbsp;bolestivější proces.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Žaneta Slámová
moderátorka, Rádio Prostor
Škola je dobrý start a&nbsp;hodně záleží i&nbsp;na&nbsp;učiteli nebo učitelce. Po&nbsp;získání vzdělání ale přichází škola života – a&nbsp;na&nbsp;tu vás&nbsp;ani dobrý učitel úplně nepřipraví. Co jsem se&nbsp;ve&nbsp;škole rozhodně nenaučila? Nemít předsudky – rozhovory nejen za&nbsp;mikrofonem mi dávají možnost poslouchat a&nbsp;předávat příběhy lidí, a&nbsp;pomyslně z&nbsp;nich tak sundávat nálepky. A&nbsp;i&nbsp;sebe tím&nbsp;stále učím&nbsp;nemít zbytečně předsudky. Říct si o&nbsp;pomoc – to je odvaha. Zkušenost z&nbsp;nezisku mě naučila, že bez&nbsp;žádosti o&nbsp;pomoc často zůstanete stát na&nbsp;místě. Nabídnout pomoc – vypadá to na&nbsp;první pohled snadno, ale pomáhat správně a&nbsp;smysluplně se&nbsp;člověk&nbsp;musí naučit. Přemýšlet ekonomicky – nejen o&nbsp;penězích, ale i&nbsp;o&nbsp;čase, energii a&nbsp;dopadu na&nbsp;druhé. Učím&nbsp;se&nbsp;to celý život.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Jaroslav Holý
CEO agentury Inveo
Základka mě naučila sedět v&nbsp;klidu, dávat pozor, držet proces – řemeslo, jak se&nbsp;učit. Střední mě dostala z&nbsp;puberty a&nbsp;donutila přemýšlet. Místo vysoké přišla praxe – což byla ostatně ta nejlepší škola. MBA jsem studoval až&nbsp;později při&nbsp;práci. Až&nbsp;tady jsem se&nbsp;stal manažerem, byť na&nbsp;vizitce jsem to hrdě nosil dlouho. Co mě ale škola nikdy nenaučila, byla týmová práce, naslouchání, pokora, respekt. Tady jsem musel narazit, projít si neúspěchy. Pochopit, že skvělá prezentace, odladěná tabulka nebo navržená strategie není konec, ale začátek. Naučit se&nbsp;dělat s&nbsp;týmem. Ze&nbsp;školy jsem se&nbsp;musel odnaučit porovnávat! V&nbsp;životě nejde o&nbsp;to, kdo je před&nbsp;tebou nebo za&nbsp;tebou. Jde o&nbsp;to, kdo jde s&nbsp;tebou.

<clink anchorid="1"></clink>
Julie Lindová
spolumajitelka concept storu Blackout
Studovala jsem ještě za&nbsp;socialismu, takže&nbsp;mi škola z&nbsp;praktického hlediska do&nbsp;života vlastně moc nedala. Rozhodně mě nenaučila to nejdůležitější: poslouchat vlastní instinkt a&nbsp;věřit tomu, co cítím. Když&nbsp;jsem se&nbsp;rozhodla podnikat, hodně lidí mě odrazovalo.
S&nbsp;manželem jsme od&nbsp;začátku věřili v&nbsp;kvalitu. Už u&nbsp;naší první galerie s&nbsp;reprodukcemi na&nbsp;Starém Městě jsme cenově výrazně převyšovali konkurenci. A&nbsp;podobně fungujeme i&nbsp;dnes – pracujeme s&nbsp;prémiovými značkami a&nbsp;je jasné, že neoslovujeme široké

Co mě škola nenaučila

Avi Loeb

Naše současné vědecké poznání je ostrovem v&nbsp;nekonečném oceánu nevědomosti. Jak tento ostrov rozšiřujeme, zvětšujeme jeho pobřeží, a&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;počet míst, kde se&nbsp;setkáváme s&nbsp;neznámem.<clink anchorid="1"></clink>
Dnes se&nbsp;mě studenti zeptali: „Kdybyste měl nekonečný rozpočet na&nbsp;výzkum, jak byste ho rozdělil?“ Zajímavá otázka, zvlášť jen nedlouho poté, co Bílý dům zveřejnil návrh rozpočtu na&nbsp;fiskální rok 2027 – s&nbsp;výraznými škrty pro&nbsp;vědecké agentury. Omezovat základní vědu a&nbsp;zároveň podporovat nejnovější technologický pokrok je jako useknout stromu kořeny a&nbsp;doufat, že zalévání listů ho udrží při&nbsp;životě.
Investice do&nbsp;základního výzkumu odrážejí naději na&nbsp;nové objevy s&nbsp;velkým dopadem na&nbsp;společnost. Křemíkové čipy, které umožňují pokročilé technologie umělé inteligence, vznikly díky základnímu výzkumu kvantové mechaniky a&nbsp;fyziky pevných látek během posledního století.
Jak bychom mohli s&nbsp;nekonečným rozpočtem co nejvíce podpořit budoucí průlomy? Odpověď závisí na&nbsp;představivosti. Představivost jak přirozené, tak umělé inteligence je však zatím omezená na&nbsp;obsah, který se&nbsp;dosud vyskytl na&nbsp;planetě Zemi nebo v&nbsp;jejím bezprostředním okolí. Víme, že nám o&nbsp;vesmíru jako celku mnoho uniká, protože&nbsp;jsme neidentifikovali 95 % jeho hmoty. Svou nevědomost shrnujeme pojmy jako „temná hmota“ či&nbsp;„temná energie“. To jsou příklady „známých neznámých“. Naše nevědomost však může být mnohem větší kvůli „neznámým neznámým“. Jak je můžeme s&nbsp;pomocí dalších prostředků objevit?
Odpověď je jednoduchá: měli bychom se&nbsp;snažit maximalizovat průlomové objevy „neznámých neznámých“. V&nbsp;současnosti jsou všechny výzkumné prostředky alokovány na&nbsp;studium buď&nbsp;„známých známých“, nebo „známých neznámých“.
Neomezené prostředky jsou zásadní pro&nbsp;průzkum neprobádaných oblastí mimo vyšlapané cesty a&nbsp;pro&nbsp;objevování „neznámých neznámých“. Recept na&nbsp;průlomy je jednoduchý: brát vážně anomálie a&nbsp;zkoumat netradiční interpretace.
Shrnuto: kdybych měl nekonečný rozpočet na&nbsp;výzkum, investoval bych ho do&nbsp;vývoje nových senzorů a&nbsp;do&nbsp;využití superumělé inteligence (ASI) k&nbsp;identifikaci nových anomálií v&nbsp;datech. Můj program by se&nbsp;zaměřil na&nbsp;stopy „neznámých neznámých“, které jsou jako kamínky ukazující cestu k&nbsp;budoucím vědeckým průlomům. / Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

Naše současné vědecké poznání je ostrovem v&nbsp;nekonečném oceánu nevědomosti. Jak tento ostrov rozšiřujeme, zvětšujeme jeho pobřeží, a&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;počet míst, kde se&nbsp;setkáváme s&nbsp;neznámem.<clink anchorid="1"></clink>
Dnes se&nbsp;mě studenti zeptali: „Kdybyste měl nekonečný rozpočet na&nbsp;výzkum, jak byste ho rozdělil?“ Zajímavá otázka, zvlášť jen nedlouho poté, co Bílý dům zveřejnil návrh rozpočtu na&nbsp;fiskální rok 2027 – s&nbsp;výraznými škrty pro&nbsp;vědecké agentury. Omezovat základní vědu a&nbsp;zároveň podporovat nejnovější technologický pokrok je jako useknout stromu kořeny a&nbsp;doufat, že zalévání listů ho udrží při&nbsp;životě.

Jak byste rozdělili nekonečný rozpočet na výzkum?

Iva Brejlová

Doma byl ve&nbsp;světě technologií a&nbsp;reklamy. Když&nbsp;ale vypráví o&nbsp;svých aktuálních úspěších, mluví o&nbsp;umění. Jakub Svoboda se&nbsp;nepokládá za&nbsp;žádného odborníka trhu. Začal do&nbsp;něj víc nahlížet ve&nbsp;chvíli, kdy chtěl mít na&nbsp;stěně originální české tisky, a&nbsp;během covidu pak investoval stovky hodin do&nbsp;rešerší a&nbsp;výzkumu, aby porozuměl galerijnímu trhu. Z&nbsp;toho vznikl projekt 100 ks, který zpřístupňuje zdejší umění domácnostem. Prodal už přes&nbsp;deset tisíc uměleckých tisků v&nbsp;celkové hodnotě přes&nbsp;65 milionů korun, rozšířil nabídku i&nbsp;o&nbsp;originály a&nbsp;nejnověji spustil projekt Zartu, zaměřený na&nbsp;ilustrace, fotografii, design a&nbsp;street art.<clink anchorid="2"></clink>
Osobně mám vaše jméno spojené především s&nbsp;érou zpravodajství ze&nbsp;světa technologií a&nbsp;online dění na&nbsp;Tyinternety.cz, které jste zakládal, vedl a&nbsp;nakonec prodal. Později jste zakládal a&nbsp;řídil i&nbsp;reklamní a&nbsp;videoprodukční agenturu Publishers. Neviděl jste se&nbsp;spíš v&nbsp;technologiích a&nbsp;reklamě?
Technologie i&nbsp;reklama jsou mi blízké. Poslední roky jsem žil hlavně reklamou, v&nbsp;Publishers jsme vytvářeli kampaně, a&nbsp;to včetně velkých, televizních. Byl jsem z&nbsp;toho už ale trochu unavený. A&nbsp;naopak mi přišlo, že v&nbsp;oblasti umění by se&nbsp;dělal marketing „sám“. A&nbsp;že tyto aktivity můžou být opravdu zábavné. I&nbsp;na&nbsp;umění ostatně hledím marketingovým okem.
Jak tedy vznikl první projekt v&nbsp;umění, 100 ks?
100 ks je zhruba čtyři&nbsp;roky starý projekt, který vznikl z&nbsp;mé vlastní potřeby, jsem svým vlastním zákazníkem. Nechtěl jsem mít doma bílé zdi ani levné zahraniční plakáty, chtěl jsem opravdová díla od&nbsp;českých umělců. Primárně jsem cítil potřebu získat něco od&nbsp;galerijních umělců, ale zjišťoval jsem, že se&nbsp;od&nbsp;nich špatně nakupuje. Viděl jsem, že někteří vydávají litografie nebo sítotisky, ale nebylo to úplně ono. Říkal jsem si, že to přeci musí fungovat líp, a&nbsp;napadlo mě to zjednodušit a&nbsp;možná kolem toho postavit i&nbsp;byznys.
Jak vám v&nbsp;tu chvíli bylo umění blízké? Jste typ, který na&nbsp;dovolené navštěvuje galerie?
Jsem – a&nbsp;teď ještě víc než dřív. Vždycky jsem chtěl být obklopený uměním, ale nevěděl jsem, kde začít. Myslím, že takových lidí je hodně: chtějí umění, ale bojí se&nbsp;z&nbsp;mého pohledu vysoké bariéry vstupu. Aby si člověk&nbsp;mohl s&nbsp;jistotou pořídit originál, musí být extrémně informovaný – mít alespoň základní představu o&nbsp;hodnotě autora, o&nbsp;tom, jak se&nbsp;jeho cena vyvíjí… Někteří investují, někteří jsou mecenáši. Ale aby to dělali smysluplně, musejí tušit, zda jejich peníze&nbsp;dávají smysl. Já chtěl vystavět 100 ks jako první vstupenku do&nbsp;světa „velkého“ umění. A&nbsp;ty uvozovky jsou důležité. Projekt má umožnit bez&nbsp;většího rizika vyzkoušet si, jaké to je, žít doma s&nbsp;dílem umělce, kterého sběratelé cení a&nbsp;je ve&nbsp;sbírkách institucí. Tím, že umožňuje pořídit si dostupnější limitovanou edici uměleckých tisků.
Funguje tedy 100 ks jako vstupenka? Otevírá lidem bránu k&nbsp;dalším nákupům, třeba i&nbsp;originálů?
Máme spoustu zákazníků, kteří od&nbsp;nás&nbsp;začali tisky kupovat a&nbsp;později si pořídili originály – buď&nbsp;skrze nás, nebo přímo od&nbsp;umělce. Nechci, aby to znělo nadutě, ale řekl bych, že opravdu popularizujeme a&nbsp;zjednodušujeme přístup k&nbsp;umění, byť nikoho vyloženě neučíme.
Při&nbsp;takové změně oboru jste se&nbsp;toho ale vy musel naučit docela hodně, ne?
Začal jsem nad&nbsp;projektem přemýšlet za&nbsp;covidu. Pokud jsem tehdy měl něčeho nazbyt, byl to čas. Strávil jsem stovky hodin úvodními rešeršemi, čtením a&nbsp;povídáním si s&nbsp;různými lidmi. Stále načítám nové věci, už bych ale neřekl, že tomu nerozumím.
Takže&nbsp;jste si doma rozšířil knihovnu o&nbsp;umělecká témata? A&nbsp;vyplnil zdi tisky?
Významně! Máme teď celou jednu knihovnu věnovanou jen umění. K&nbsp;tomu máme možná až&nbsp;čtyřicet tisků ze&nbsp;100 ks. Sbírku jsme teď rozšířili o&nbsp;zhruba 11 tisků ze&nbsp;Zartu do&nbsp;dětského pokoje, protože&nbsp;v&nbsp;tomto projektu máme krásná díla od&nbsp;ilustrátorů a&nbsp;ilustrátorek dětských knížek. Občas to, co nám visí na&nbsp;zdech, prostě obměňujeme. Originálů máme zatím pár, ale bude jich přibývat. Jde to krásně dohromady.
Kde se&nbsp;tedy vzala myšlenka založit další umělecký projekt?
Dovedla nás&nbsp;k&nbsp;tomu právě zkušenost se&nbsp;100 ks. Několik let prodáváme umělecké tisky, limitované edice. Naše mise je zpřístupňovat to nejlepší ze&nbsp;současného českého a&nbsp;slovenského umění a&nbsp;popularizovat české umělce. Přitom se&nbsp;nám ozývali autoři, kteří nejsou přímou součástí galerijního sběratelského světa. Bylo nám líto, že pro&nbsp;ně nemáme vhodnou nabídku, protože&nbsp;100 ks potřebuje jasný koncept a&nbsp;čitelnost, a&nbsp;oni do&nbsp;toho konceptu nezapadali. Zartu je jedna z&nbsp;odpovědí. Chceme dělat stejnou demokratizaci umění širším vrstvám, ilustrátorům, fotografům, designérům, street artistům. Navíc tu nejsme tolik omezení, nekončíme na&nbsp;limitovaných edicích ani množství tisků od&nbsp;jednoho autora. Odebíráme od&nbsp;každého tvůrce víc motivů.
Z&nbsp;jaké pozice jste to dělali? Tedy jaký dopad 100 ks má?
Tisků máme prodáno více než 10 tisíc kusů za&nbsp;asi 65 milionů korun. Originálů jsme prodali kolem devadesáti. Nezačínáme s&nbsp;novým projektem od&nbsp;nuly. Tvůrci už nás&nbsp;znají, je jednodušší se&nbsp;s&nbsp;nimi domluvit i&nbsp;překonat určitou bariéru strachu ze&nbsp;spolupráce s&nbsp;novým subjektem. Zartu běží zhruba měsíc a&nbsp;prodali jsme zatím stovky kusů děl. Věřím, že větší čísla teprve přijdou.
Navíc působíte hned v&nbsp;několika městech, že?
V&nbsp;týmu je nás&nbsp;se&nbsp;vším všudy třináct, včetně skladu, rámování a&nbsp;tisku. Jsme v&nbsp;Praze, Olomouci a&nbsp;Táboře. V&nbsp;Praze máme produkci a&nbsp;web, v&nbsp;Olomouci marketing, v&nbsp;Táboře tisk, rámování a&nbsp;sklad. Tam jsou totiž nejlepší odborníci na&nbsp;samotnou digitální reprodukci tisků. Je to poměrně komplikovaný proces, nafocení plátna tak, aby tisk dosáhl nejvyšší možné kvality.
Nebouří se&nbsp;umělecký svět proti vašemu postupu, když&nbsp;prodáváte tisky v&nbsp;online světě?
Umělci vnímají přidanou hodnotu demokratizace přístupu ke&nbsp;svým dílům. Originály často stojí řekněme 150, 200 nebo 250 tisíc, ale taky víc. A&nbsp;většina lidí si je nemůže dovolit, což si umělci uvědomují. Tisky fungují, pokud to tedy hodně nadnesu, jako merchandising. Dostanou se&nbsp;k&nbsp;širšímu publiku. Přitom vytváříme výrazně lepší marketing, než by umělci mohli dělat sami, což je logické, jsme z&nbsp;podstaty věci marketingová firma. Navíc vznikají synergické efekty, protože&nbsp;roste zájem o&nbsp;současné umění. A&nbsp;čím víc se&nbsp;lidé budou zajímat o&nbsp;současné umění, tím&nbsp;lépe pro&nbsp;všechny.
Bylo těžké umělce přesvědčovat?
Dnes už nikoho nepřesvědčujeme. Buď&nbsp;chtějí jít do&nbsp;spolupráce a&nbsp;už nás&nbsp;znají – a&nbsp;v&nbsp;uměleckém světě už známí jsme –, anebo nechtějí. Někteří umělci odmítají digitální reprodukce a&nbsp;vnímají to tak, že umění má vznikat čistě po&nbsp;jednom kuse, což je plně validní umělecký postoj.
S&nbsp;kolika umělci spolupracujete?
Zhruba se&nbsp;130. Jsou mezi nimi Češi, Slováci, plus naše nezdařené polské tažení.
Nevyšla expanze?
Pokusili jsme se&nbsp;o&nbsp;ni předminulý rok, ale nechytli jsme správné momentum a&nbsp;nevyšlo nám to. Je to pro&nbsp;český trh trochu zapeklitá země a&nbsp;vlastně nevíme proč. Ale polští autoři&nbsp;se&nbsp;nám tady prodávají dobře.
S&nbsp;jakými zajímavými jmény spolupracujete?
Těch je nespočet. Například v&nbsp;únoru jsme měli Milana Knížáka – dříve&nbsp;bych si neuměl představit, že s&nbsp;ním budeme vytvářet edici. Minulý rok David Černý, Krištof Kintera, Eva Koťátková, Kateřina Šedá nebo Petr Kvíčala.
Co máte nyní před&nbsp;sebou?
Primárně chceme rozjet Zartu, je v&nbsp;plenkách a&nbsp;vyžaduje plné soustředění. Navíc jsme v&nbsp;únoru spustili další projekt jménem Sto galerií: oslovili jsme všechny umělce, se&nbsp;kterými jsme kdy spolupracovali, a&nbsp;vedle toho galerijní svět, aby ohodnotili galerie, které jsou v&nbsp;Česku vnímané podle určité prestiže. Na&nbsp;základě hlasování jsme udělali něco jako michelinského průvodce, jen tedy po&nbsp;světě českých galerií. Pointa je lidem nastínit, jakou prestiž má umělec vystavovaný v&nbsp;daných galeriích, protože&nbsp;ta je spojená právě s&nbsp;prestiží galerie. Je extrémně důležité, kde se&nbsp;umělec prezentuje. Laik ale nemá šanci se&nbsp;v&nbsp;tom zorientovat. Dali jsme dohromady pilotní ročník. Na&nbsp;konci letoška bychom to chtěli udělat ještě ve&nbsp;větším. A&nbsp;pak bychom chtěli vytvořit Obraz roku…
Další umělecký projekt?
Ocenění pro&nbsp;umělce. Přemýšlíme o&nbsp;tom. Cítíme, že je tu ještě prostor, a&nbsp;i&nbsp;tento projekt by mohl ukázat určitá vodítka lidem, kteří třeba vnímají svět současného českého umění jen po&nbsp;povrchu.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

se médiím a&nbsp;reklamě věnuje přes 20&nbsp;let. Založil někdejší server Tyinternety, agenturu Publishers a&nbsp;také projekty 100 ks a&nbsp;nejnověji Zartu. 100 ks nabízí umění etablovaných umělců ve formě limitovaných edic uměleckých tisků. Lidé přes něj nakoupili tisky za zhruba 65 milionů korun. Jako investor za ním stojí skupina Miton, která dříve podpořila mimo jiné Rohlík či Scuk.cz, nyní navýšila investici i&nbsp;do rozvoje Zartu. To se zaměřuje na nelimitované, ale pečlivě kurátorované designové printy od českých ilustrátorů, fotografů, tatérů i&nbsp;street artistů.

Jakub Svoboda

Doma byl ve&nbsp;světě technologií a&nbsp;reklamy. Když&nbsp;ale vypráví o&nbsp;svých aktuálních úspěších, mluví o&nbsp;umění. Jakub Svoboda se&nbsp;nepokládá za&nbsp;žádného odborníka trhu. Začal do&nbsp;něj víc nahlížet ve&nbsp;chvíli, kdy chtěl mít na&nbsp;stěně originální české tisky, a&nbsp;během covidu pak investoval stovky hodin do&nbsp;rešerší a&nbsp;výzkumu, aby porozuměl galerijnímu trhu. Z&nbsp;toho vznikl projekt 100 ks, který zpřístupňuje zdejší umění domácnostem. Prodal už přes&nbsp;deset tisíc uměleckých tisků v&nbsp;celkové hodnotě přes&nbsp;65 milionů korun, rozšířil nabídku i&nbsp;o&nbsp;originály a&nbsp;nejnověji spustil projekt Zartu, zaměře

Jakub Svoboda. Evangelista uměleckých děl

Avi Joreš

I&nbsp;obyčejná lidská potřeba být v&nbsp;kontaktu může odstartovat technologickou revoluci. V&nbsp;době, kdy byl internet pomalý, drahý a&nbsp;roztříštěný, připomínalo ICQ jednoduchou myšlenku: komunikace nemusí čekat, může být okamžitá.<clink anchorid="1"></clink>
Ten, kdo používal internet v&nbsp;90. letech, si ten pocit pamatuje. Připojení přes&nbsp;vytáčenou linku, pomalé načítání stránek. E-mail byl sice revoluční, ale stále tomu něco chybělo. Napsali jste zprávu… a&nbsp;čekali. Pak přišlo ICQ. Krátké „o-ou“ – a&nbsp;zpráva byla na&nbsp;světě. Okamžitě.
Za&nbsp;vznikem revolučního posílání zpráv&nbsp;stála izraelská společnost Mirabilis, kterou v&nbsp;roce 1996 založili Jair Goldfinger, Arik Vardi, Sefi Vigiser a&nbsp;Amnon Amir. Jejich nápad vznikl v&nbsp;neformálním prostředí – podle pozdějších vzpomínek šlo o&nbsp;partu přátel, kteří „si chtěli hlavně zahrát ping-pong a&nbsp;zkusit něco postavit“.
Jejich nápad byl přitom překvapivě prostý: umožnit lidem zjistit, kdo je online, a&nbsp;okamžitě s&nbsp;ním komunikovat. Jak ukazuje dobový vývoj služby, projekt se&nbsp;šířil prakticky bez&nbsp;marketingu – především mezi samotnými uživateli. Zkrátka dozvídali se&nbsp;to sami mezi sebou.
ICQ – zkratka pro&nbsp;„I&nbsp;seek you“ – přineslo model, který dnes považujeme za&nbsp;samozřejmost: seznam kontaktů, informaci o&nbsp;dostupnosti a&nbsp;okamžité zprávy. Ve&nbsp;skutečnosti tím&nbsp;vytvořilo základ pro&nbsp;celý segment instant messagingu.
Růst byl raketový. Platforma se&nbsp;šířila virálně – lidé si ji instalovali proto, že ji používali jejich známí. Tento síťový efekt byl klíčový.
V&nbsp;roce 1998 koupila ICQ společnost AOL za&nbsp;více než 400 milionů dolarů, šlo o&nbsp;jednu z&nbsp;prvních velkých akvizic internetové éry.
Na&nbsp;přelomu tisíciletí mělo ICQ přes&nbsp;100 milionů účtů a&nbsp;stalo se&nbsp;jedním z&nbsp;hlavních důvodů, proč lidé internet vůbec používali. Jenže&nbsp;stejně rychle, jako ICQ vyrostlo, začalo postupně ztrácet dech.
S&nbsp;nástupem nových služeb – od&nbsp;MSN Messengeru po&nbsp;sociální sítě – se&nbsp;komunikace přesunula jinam. ICQ sice přežilo změny vlastníků i&nbsp;pokusy o&nbsp;modernizaci, ale jeho vliv slábl. Navíc od&nbsp;roku 2010 službu koupila ruská investiční společnost Digital Sky Technologies. Na&nbsp;Západě už ho skoro nikdo nepoužíval, oblibu si zachovával v&nbsp;postsovětském prostoru. Někteří experti se&nbsp;obávali, že ho mohla využívat ruská tajná služba FSB, aby se&nbsp;dostala do&nbsp;záznamů rozhovorů uživatelů protokolu ICQ. V&nbsp;roce 2024 bylo po&nbsp;téměř třiceti letech definitivně vypnuto.
ICQ dnes působí jako relikt raného internetu. Přesto bez&nbsp;něj dnešní digitální svět nelze pochopit. Byl to první důkaz, že internet nemusí být jen místem pro&nbsp;informace. Může být místem, kde spolu lidé mluví hned, bez&nbsp;čekání. 
/ Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

I&nbsp;obyčejná lidská potřeba být v&nbsp;kontaktu může odstartovat technologickou revoluci. V&nbsp;době, kdy byl internet pomalý, drahý a&nbsp;roztříštěný, připomínalo ICQ jednoduchou myšlenku: komunikace nemusí čekat, může být okamžitá.<clink anchorid="1"></clink>
Ten, kdo používal internet v&nbsp;90. letech, si ten pocit pamatuje. Připojení přes&nbsp;vytáčenou linku, pomalé načítání stránek. E-mail byl sice revoluční, ale stále tomu něco chybělo. Napsali jste zprávu… a&nbsp;čekali. Pak přišlo ICQ. Krátké „o-ou“ – a&nbsp;zpráva byla na&nbsp;světě. Okamžitě.
Za&nbsp;vznikem revolučního posílání zpráv&nbsp;stála izraelská společnost Mirabilis, kte

O ou… Když jsme si konečně mohli psát online

Na&nbsp;začátku byl hummus a&nbsp;malá rodinná firma, kde nad&nbsp;cizrnou bděla babička. Jenže&nbsp;pak se&nbsp;přidalo i&nbsp;kimči&nbsp;a&nbsp;projekt se&nbsp;začal rozšiřovat. Firma Beavia je dnes známá právě díky fermentovaným produktům. Pořád ale stojí na&nbsp;stejné věci jako na&nbsp;začátku. Na&nbsp;lidech, kteří do&nbsp;výsledku dávají víc než jen pracovní čas.<clink anchorid="2"></clink>
Jádro týmu tvoří čtveřice, která se&nbsp;skládala postupně. „Jako první se&nbsp;přidala Zdenka, byl to rok 2017… Později se&nbsp;připojila Kamča&nbsp;a&nbsp;řadu uzavřel Pája,“ popisuje ředitel Štěpán Hodač. Výrobní manažer Pavol Pavlík&nbsp;přišel jako poslední, přesně ve&nbsp;chvíli, kdy bylo potřeba věci rozhýbat. „Čekalo se&nbsp;vlastně už jen na&nbsp;mě, aby to tady nabralo pořádné obrátky a&nbsp;začalo šlapat, jak má,“ říká s&nbsp;úsměvem.
Každý z&nbsp;nich má ve&nbsp;firmě jasnou roli, ale ve&nbsp;skutečnosti dělají mnohem víc. Pavol Pavlík&nbsp;to popisuje po&nbsp;svém: „Mentor, motivátor, elektrikář, údržbář, psycholog…“ vyjmenovává. Štěpán Hodač to shrnuje jednodušeji: „Lidi, peníze&nbsp;a&nbsp;strategie.“ Zdeňka řeší obchod a&nbsp;vztahy, Kamila marketing a&nbsp;komunikaci.
Dnes spolu tvoří tým, který funguje na&nbsp;kombinaci profesionality a&nbsp;dost osobní roviny. „Funguje vzájemná organika, respekt, porozumění, podpora,“ popisuje Pavol Pavlík. Ale: „Štěpán nezná slitování nikdy a&nbsp;s&nbsp;ničím, takže&nbsp;zase až&nbsp;taková růžová zahrada to tady není.“
Štěpán Hodač to ale bere jako součást role. „Všem pořád připomínám, že to není soutěž v&nbsp;popularitě, že mojí rolí není být oblíbený. Ať tomu dáme konkrétní podobu, teď každého motivuju, inspiruju nebo prudím s&nbsp;AI, protože&nbsp;si myslím, že je to něco, jako když&nbsp;byl objeven parní stroj – ten taky změnil fungování průmyslu, potažmo společnosti od&nbsp;základů,“ říká. Zároveň ale zdůrazňuje, že bez&nbsp;respektu a&nbsp;slušnosti by to nefungovalo. „Z&nbsp;toho pak může vzniknout přátelská, skoro rodinná atmosféra.“
O&nbsp;té ostatně mluví všichni. V&nbsp;malém týmu se&nbsp;podle nich nedá nic schovat. „Známe se&nbsp;i&nbsp;osobně, víme o&nbsp;sobě víc než jen pracovní věci,“ říká Kamila Lhotáková. „A&nbsp;díky tomu se&nbsp;dokážeme podržet i&nbsp;ve&nbsp;chvílích, kdy to není jednoduché.“ Zdeňka Aubrechtová to vidí podobně: „Jsme si blízko a&nbsp;zároveň se&nbsp;na&nbsp;sebe můžeme spolehnout.“
Sympatické je, že bez&nbsp;okolků přiznávají, že v&nbsp;týmu na&nbsp;věci nepanují stejné názory. A&nbsp;jak tedy hledají konsenzus? „Mně vyhovuje diskuse… Když&nbsp;má někdo argumenty, jsem schopný otočit i&nbsp;o&nbsp;180 stupňů,“ říká Štěpán. Pavol k&nbsp;tomu přistupuje jinak: „Ustoupím, dám si čas a&nbsp;vrátím&nbsp;se&nbsp;s&nbsp;návrhy řešení.“ Kamila má jasno: „Je lepší řešit konflikty hned než je nechávat vyhnít.“ A&nbsp;Zdeňka dodává, že i&nbsp;když&nbsp;to někdy skřípe, všichni vědí, že jim jde o&nbsp;stejnou věc.
Tou je mimo jiné samotný produkt. Beavia staví na&nbsp;jednoduché myšlence dělat jídlo z&nbsp;kvalitních surovin, bez&nbsp;zbytečných přísad. „Dobré a&nbsp;poctivé jídlo pozná a&nbsp;ocení každý,“ shrnuje Štěpán. Právě reakce lidí byla pro&nbsp;něj od&nbsp;začátku hlavní motivací. Zdeňku&nbsp;zase drží konkrétní momenty z&nbsp;praxe: „Na&nbsp;ochutnávkách vidím, jak lidem produkty chutnají… To je prostě wow!“
Štěpán Hodač je na&nbsp;svůj tým hrdý. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;po&nbsp;svých spolupracovnících požaduje výkon, zdůrazňuje, že důležitější je důvěra. „Výkonu a&nbsp;skillům se&nbsp;může naučit každý. To, jestli se&nbsp;vám dá důvěřovat, se&nbsp;naučit nedá. A&nbsp;jestli naši&nbsp;firmu ještě něco charakterizuje, je to skutečnost, že slovo ‚nejde‘ u&nbsp;nás&nbsp;nemá místo.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Beavia má za sebou příběh, který začal docela obyčejně&nbsp;– u&nbsp;domácího vaření. „Se zápalem jsem se v&nbsp;roce 2011 pustil do plnění vlastního snu. A&nbsp;začalo to pořádným hummusem,“ vzpomíná zakladatel Štěpán Hodač. Z&nbsp;rodinného projektu postupně vyrostla firma, která dnes stojí na fermentovaných produktech a&nbsp;myšlence dělat jídlo jednoduše, poctivě a&nbsp;s&nbsp;chutí. Nabídka se časem rozrostla mimo jiné o&nbsp;miso, luggi, kimči z&nbsp;hlávkového zelí a&nbsp;kvašenou červenou řepu. Výrobky prodávají i&nbsp;v&nbsp;zahraničí, například přes Amazon.

Z rodinného projketu vyrostla firma

Na&nbsp;začátku byl hummus a&nbsp;malá rodinná firma, kde nad&nbsp;cizrnou bděla babička. Jenže&nbsp;pak se&nbsp;přidalo i&nbsp;kimči&nbsp;a&nbsp;projekt se&nbsp;začal rozšiřovat. Firma Beavia je dnes známá právě díky fermentovaným produktům. Pořád ale stojí na&nbsp;stejné věci jako na&nbsp;začátku. Na&nbsp;lidech, kteří do&nbsp;výsledku dávají víc než jen pracovní čas.<clink anchorid="2"></clink>
Jádro týmu tvoří čtveřice, která se&nbsp;skládala postupně. „Jako první se&nbsp;přidala Zdenka, byl to rok 2017… Později se&nbsp;připojila Kamča&nbsp;a&nbsp;řadu uzavřel Pája,“ popisuje ředitel Štěpán Hodač. Výrobní manažer Pavol Pavlík&nbsp;přišel jako poslední, přes

Parta, která to nechá kvasit. Beavia

Pavel Štrunc

Důraz na&nbsp;otevřenost, zvídavost a&nbsp;schopnost neustále se&nbsp;učit, to jsou hlavní zásady, s&nbsp;jakými vede Fabio Costa českou pobočku&nbsp;Philip Morris. Věří, že silné firmy stojí na&nbsp;lidech, kteří cítí, že jim někdo naslouchá a&nbsp;že mohou být sami sebou – jen tak podle něj vzniká prostředí, kde se&nbsp;dobře pracuje, roste i&nbsp;inovuje.<clink anchorid="2"></clink>
Dokázal byste předpovědět datum, kdy si člověk&nbsp;zapálí poslední cigaretu?
Bohužel nemám onu pomyslnou křišťálovou kouli, abych řekl, jaká bude budoucnost. Naší snahou ale každopádně je, inspirovat kuřáky k&nbsp;tomu, aby klasické cigarety jednou nebyly žádané a&nbsp;myslím si, že přijde čas, kdy budeme moci říct, že cigarety patří už jen do&nbsp;muzea. Když&nbsp;se&nbsp;ale podíváte na&nbsp;to, co se&nbsp;za&nbsp;posledních deset let povedlo, je to pozoruhodné. Od&nbsp;roku 2017 zde nabízíme alternativy, které jsou oproti cigaretám prokazatelně méně škodlivé. Trh s&nbsp;cigaretami se&nbsp;za&nbsp;tu dobu zmenšil o&nbsp;polovinu a&nbsp;je to právě i&nbsp;díky tomu, že řada lidí už přešla na&nbsp;lepší alternativy. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;jejich potenciál dnes ještě není naplno využitý, jsme na&nbsp;velmi dobré cestě a&nbsp;dá se&nbsp;předpokládat, že v&nbsp;příštích deseti letech by tento trend mohl pokračovat.
Přemýšlet či&nbsp;odhadovat situaci v&nbsp;horizontu deseti let, to už chce slušnou zkušenost a&nbsp;schopnost analýzy. Uměl jste takhle uvažovat, když&nbsp;jste nastupoval na&nbsp;manažerské pozice? Jaká byla vlastně vaše cesta do&nbsp;firmy?
Během své kariéry jsem žil a&nbsp;pracoval ve&nbsp;více než deseti zemích, od&nbsp;Evropy přes&nbsp;Asii až&nbsp;po&nbsp;Spojené státy americké. Každá z&nbsp;těchto zkušeností formovala můj přístup k&nbsp;práci i&nbsp;vedení lidí. Před&nbsp;nástupem do&nbsp;společnosti Philip Morris jsem strávil deset let v&nbsp;centrále Samsungu v&nbsp;korejském Soulu, kde jsem vedl tým 150 lidí zastupujících více než třicet národností. Moje cesta do&nbsp;PMI byla přirozeným pokračováním této globální zkušenosti.
Jaké jsou základy role CEO ve&nbsp;firmě? Jaké vlastnosti by měl člověk&nbsp;mít a&nbsp;co musí umět?
Pro&nbsp;mě vedoucí role začíná zvídavostí a&nbsp;schopností přizpůsobit se&nbsp;– ochotou učit se, navazovat vztahy a&nbsp;porozumět různým kulturám a&nbsp;perspektivám. Ve&nbsp;své kariéře jsem měl příležitost uplatnit vše, co jsem se&nbsp;naučil o&nbsp;kultuře, diverzitě a&nbsp;transformaci, v&nbsp;prostředích, které podporují inovace a&nbsp;mezinárodní perspektivy. Stejně důležité je ale také inkluzivní vedení – různorodé týmy přijímají lepší rozhodnutí a&nbsp;úkolem lídra je vytvářet prostředí, kde se&nbsp;lidé cítí oceněni a&nbsp;mohou podávat nejlepší výkony. Efektivní vedení znamená vytvářet podmínky, v&nbsp;nichž mohou ostatní uspět.
Když&nbsp;mluvíte o&nbsp;kultuře, nedávno jsem byl v&nbsp;Římě a&nbsp;viděl tam hodně lidí kouřit klasické cigarety, což mi velmi připomnělo mé dětství, kdy byl dým všudypřítomný. Cigareta ostatně hrála roli i&nbsp;v&nbsp;mnoha legendárních italských filmech…
Cigareta do&nbsp;jisté míry skutečně zapadá do&nbsp;každodenní reality druhé poloviny dvacátého století. Dnes už jsme ale jinde, technologie a&nbsp;inovace přinášejí nové možnosti. To, co dle mého tyto období spojuje, je „svoboda“. Ta není jen o&nbsp;tom, že lidé mohou dělat, co chtějí. Pod&nbsp;slovem svoboda si představuji také to, že lidé mají víc než jen černobílou volbu. Před&nbsp;patnácti lety byla volba kuřáků binární: přestat, nebo v&nbsp;kouření pokračovat. Snažit se&nbsp;přestat je přitom opravdu těžké a&nbsp;většinou se&nbsp;to člověku&nbsp;nakonec nepovede. Dnes ale nabízíme kuřákům více možností – vedle volby mezi nulou a&nbsp;jedničkou existují alternativy. Pořád je nejlepší volbou samozřejmě přestat. Pokud ale chcete, můžete s&nbsp;nikotinem pokračovat, a&nbsp;to s&nbsp;výrazně nižší expozicí všem těm škodlivým látkám, které obsahuje cigaretový kouř.
Sedíme spolu v&nbsp;okamžiku, kdy představujete novou iniciativu Electric Dreams. Jakou roli tyto aktivity hrají v&nbsp;dlouhodobé strategii společnosti?
Myslím, že když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;produkt, o&nbsp;kterém dnes mluvíme, tak vlastně nemluvíme jen o&nbsp;samotném produktu, ale o&nbsp;celém ekosystému zážitků s&nbsp;ním spojených. Máme stejnou technologickou platformu, jakou jsme měli předtím, a&nbsp;k&nbsp;tomu vytváříme nové iniciativy pro&nbsp;naše uživatele. Jednou z&nbsp;nich je právě Electric Dreams. Představuje pět jedinečných zážitků, které si člověk&nbsp;jednoduše nemůže koupit ani je nikde jinde zažít. Cílem je, aby spotřebitelé, tedy dospělí kuřáci nebo uživatelé alternativ, zůstali na&nbsp;cestě k&nbsp;bezdýmné budoucnosti s&nbsp;IQOS.
Co pro&nbsp;vás&nbsp;znamená slovo inovace? Co nového vaše produkty přinášejí?
Už jsme se&nbsp;toho dotkli v&nbsp;úvodu našeho rozhovoru. Bezdýmné alternativy jsou pro&nbsp;dospělé kuřáky jednou z&nbsp;možností, jak se&nbsp;jednou provždy zbavit cigaret. Věda, výzkum a&nbsp;inovace jsou nezbytnou součástí tohoto procesu. Všechny produkty, které uvádíme na&nbsp;trh, splňují ta nejpřísnější kritéria vývoje. Vloni jsme uvedli na&nbsp;trh novou řadu ILUMA i, charakterizovanou lepšími parametry než předchozí generace. A&nbsp;našim spotřebitelům nabízíme různé varianty bezdýmných zařízení v&nbsp;odlišných designech a&nbsp;barvách tak, aby odpovídaly jejich osobním preferencím. Pro&nbsp;nás&nbsp;neplatí, že bychom měli inovovat tak rychle jako například u&nbsp;mobilních telefonů – s&nbsp;tím&nbsp;mám zkušenosti ze&nbsp;Samsungu, kde jsme uváděli telefon každých šest až&nbsp;dvanáct měsíců. Naše cesta v&nbsp;PMI je jiná a&nbsp;podstatně složitější. Potřebujeme produkt propojit s&nbsp;něčím emocionálnějším, komunitně orientovaným, něčím, co vyvolá zájem kuřáků o&nbsp;bezdýmné alternativy.
Jakou roli hraje spotřebitel? Máte zpětnou vazbu a&nbsp;dáte na&nbsp;ni? Jak s&nbsp;daty pak pracujete? Jedna věc je vize firmy, druhá zkušenost zákazníka…
Ano, vnímání potřeb našich spotřebitelů je středobodem naší transformace. Pravdou je, že před&nbsp;patnácti lety – já jsem tu tehdy nebyl, mluvím jen z&nbsp;pohledu společnosti – byla firma marketingově zaměřena především na&nbsp;komunikaci prostřednictvím nepřímých kanálů. Tradiční prodejní model vystavěný pro&nbsp;byznys s&nbsp;cigaretami jsme díky alternativám museli doplnit o&nbsp;úplně nové prvky. Museli jsme pochopit myšlení spotřebitelů – tak, aby tento produkt, který byl úplnou novinkou, zvážili. A&nbsp;také jim ukázat, jaký rituál a&nbsp;zážitek srovnatelný s&nbsp;cigaretami, ale s&nbsp;výrazně nižším rizikem, mu poskytne.
Mluvíte o&nbsp;rituálu. To je něco, co potřebuje každý z&nbsp;nás. Jak důležitý je?
Rituál spojený s&nbsp;kouřením je pro&nbsp;většinu lidí asi zásadní a&nbsp;může být spojený například s&nbsp;konzumací alkoholu či&nbsp;kávy, s&nbsp;komunitou nebo s&nbsp;určitými momenty, vzpomínkami, že? Naše inovativní produkty to do&nbsp;určité míry napodobují. Člověk&nbsp;se&nbsp;tak nezbavuje rituálu, ale škodlivý výrobek nahradí za&nbsp;ten s&nbsp;podstatně nižší škodlivostí. Mám takové přirovnání: Vezměte si, že jste celý život pochutnávali na&nbsp;připáleném řízku. A&nbsp;jednou si dáte ten správně připravený, na&nbsp;másle smažený telecí řízek. Základ je podobný, a&nbsp;výsledek je přece úplně jiný. Cítíte rozdíl, ale zároveň víte, že jste byli zvyklí na&nbsp;něco jiného. Vím, že je těžké si to představit, ale jde o&nbsp;zvyk, přesvědčení a&nbsp;o&nbsp;to, být otevřený novým možnostem.
Opět vás&nbsp;chytnu za&nbsp;slovo. Mluvíte o&nbsp;rituálu. Máte vy sám nějaký, který je pro&nbsp;vás&nbsp;mimo práci důležitý? Třeba odpočinek? Co děláte?
Vyrostl jsem v&nbsp;horách severního Piemontu a&nbsp;toto prostředí formovalo mou touhu objevovat. Vždy mě bavilo tvořit rukama, stejně jako lézt po&nbsp;horách a&nbsp;trávit čas v&nbsp;přírodě. Zdolat horský vrchol stejně jako sledovat, jak se&nbsp;nápady postupně realizují, mi vždy přinášelo velké uspokojení. Tyto aktivity jsou pro&nbsp;mě dodnes způsobem, jak si odpočinout a&nbsp;načerpat energii.
Vždycky se&nbsp;všechno nakonec stočí k&nbsp;penězům. Co očekáváte od&nbsp;bezdýmných produktů?
Globálně dnes 43 % našich celkových příjmů pochází z&nbsp;bezdýmných produktů. Tady v&nbsp;Česku dokonce většina příjmů našeho byznysu tvoří produkty bez&nbsp;kouře. Před&nbsp;deseti lety to byla nula, že? Takže&nbsp;myslím, že mluvíme o&nbsp;zásadní změně. Stále samozřejmě obsluhujeme dospělé kuřáky, protože&nbsp;pokud bychom tento segment opustili, naši&nbsp;konkurenti by je okamžitě získali pro&nbsp;sebe – a&nbsp;pro&nbsp;tyto lidi by se&nbsp;nic nezměnilo, protože&nbsp;by pokračovali v&nbsp;kouření. Ale znamenalo by to velkou změnu pro&nbsp;nás, protože&nbsp;bychom nemohli pokračovat v&nbsp;investicích do&nbsp;inovací. Nakonec je naším cílem, aby se&nbsp;všichni kuřáci mohli svobodně rozhodnout, měli dostatek objektivních informací a&nbsp;férový přístup k&nbsp;lepším alternativám.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

je generálním ředitelem společnosti Philip Morris ČR a.s. Předtím působil čtyři roky jako viceprezident pro strategii v&nbsp;mateřské společnosti PMI, kde byl mimo jiné odpovědný za dvě klíčová globální partnerství (KT&amp;G a&nbsp;KAVL). Zároveň vedl řadu klíčových iniciativ zaměřených na urychlení transformace firmy, a&nbsp;to v&nbsp;produktové i&nbsp;komerční oblasti. Má bohaté mezinárodní zkušenosti. Před nástupem do PMI vedl v&nbsp;Jižní Koreji devět let globální strategický tým Samsung Group zaměřený na internacionalizaci portfolia a&nbsp;růst společnosti Samsung, a&nbsp;to včetně několika mezinárodních akvizic. Předtím řešil restrukturalizace pro společnosti Danaher, Ahlstrom, GE a&nbsp;Stellantis po celém světě. Je držitelem titulu,&nbsp;MBA z&nbsp;Darden GSB a&nbsp;dvou magisterských inženýrských titulů z&nbsp;univerzit v&nbsp;Turíně a&nbsp;Chicagu.

Fabio Costa

Důraz na&nbsp;otevřenost, zvídavost a&nbsp;schopnost neustále se&nbsp;učit, to jsou hlavní zásady, s&nbsp;jakými vede Fabio Costa českou pobočku&nbsp;Philip Morris. Věří, že silné firmy stojí na&nbsp;lidech, kteří cítí, že jim někdo naslouchá a&nbsp;že mohou být sami sebou – jen tak podle něj vzniká prostředí, kde se&nbsp;dobře pracuje, roste i&nbsp;inovuje.<clink anchorid="2"></clink>
Dokázal byste předpovědět datum, kdy si člověk&nbsp;zapálí poslední cigaretu?
Bohužel nemám onu pomyslnou křišťálovou kouli, abych řekl, jaká bude budoucnost. Naší snahou ale každopádně je, inspirovat kuřáky k&nbsp;tomu, aby klasické

Fabio Costa. Svoboda není jen černobílá volba

„Pomáhám pojmenovat podstatu problému, nastavit směr a&nbsp;převádět nápady v&nbsp;konkrétní praxi, která skutečně funguje,“ říká Anna Cimburková.<clink anchorid="1"></clink>
Je tady pro&nbsp;lidi v&nbsp;momentech, kdy se&nbsp;jejich kariéra přestává posouvat. Nebo když&nbsp;naopak začnou růst tak rychle, že ztrácejí směr. Anna Cimburková pracuje s&nbsp;podnikateli, lídry i&nbsp;jednotlivci, kteří potřebují zastavit, pojmenovat realitu a&nbsp;znovu si ujasnit, co vlastně budují a&nbsp;proč.
Její projekt Business Therapy stojí na&nbsp;jednoduché, ale často opomíjené myšlence: problémy v&nbsp;byznysu nebo kariéře většinou nezačínají na&nbsp;úrovni výkonu, ale v&nbsp;nejasnosti. V&nbsp;tom, že člověk&nbsp;neví, co přesně nabízí, komu, za&nbsp;jakou cenu a&nbsp;s&nbsp;jakým cílem. „Neučím&nbsp;lidi, jak být úspěšní. Pomáhám jim pochopit, co dělají.“ říká.
Business Therapy podle Cimburkové není mentoring ani klasický koučink. Jde o&nbsp;strukturovanou práci s&nbsp;konkrétními věcmi: byznys modelem, cenotvorbou, rolí v&nbsp;týmu nebo příběhem projektu. Tedy s&nbsp;vrstvami, které nejsou na&nbsp;první pohled vidět, ale zásadně ovlivňují, jestli projekt funguje dlouhodobě, nebo se&nbsp;rozpadne pod&nbsp;vlastním tlakem.
Podobný princip uplatňuje i&nbsp;v&nbsp;rámci konzultačního programu Career Therapy. Reaguje tím&nbsp;na&nbsp;proměnu pracovního světa, kde už neexistují jednoznačné kariérní cesty. „Kariéra dnes není lineární. Je to systém, který se&nbsp;vyvíjí spolu s&nbsp;člověkem,“ popisuje.
Její přístup formovala zkušenost z&nbsp;různých prostředí. Působila v&nbsp;ekonomické diplomacii, ve&nbsp;státní správě, ale také v&nbsp;byznysu a&nbsp;neziskovém sektoru. Působila na&nbsp;ambasádě Peru v&nbsp;Praze, v&nbsp;Senátu nebo v&nbsp;British Chamber of Commerce. Studovala mimo jiné na&nbsp;Harvard University.
Anna Cimburková nespoléhá na&nbsp;univerzální rady ani rychlá řešení. Místo toho vytváří prostor, kde se&nbsp;věci pojmenovávají přesně. A&nbsp;dodává, že někdy i&nbsp;nepohodlně. Protože&nbsp;právě tam podle ní začíná změna. „Když&nbsp;člověk&nbsp;ví, co dělá a&nbsp;proč to dělá, všechno ostatní se&nbsp;staví mnohem snáz,“ říká.

„Pomáhám pojmenovat podstatu problému, nastavit směr a&nbsp;převádět nápady v&nbsp;konkrétní praxi, která skutečně funguje,“ říká Anna Cimburková.<clink anchorid="1"></clink>
Je tady pro&nbsp;lidi v&nbsp;momentech, kdy se&nbsp;jejich kariéra přestává posouvat. Nebo když&nbsp;naopak začnou růst tak rychle, že ztrácejí směr. Anna Cimburková pracuje s&nbsp;podnikateli, lídry i&nbsp;jednotlivci, kteří potřebují zastavit, pojmenovat realitu a&nbsp;znovu si ujasnit, co vlastně budují a&nbsp;proč.
Její projekt Business Therapy stojí na&nbsp;jednoduché, ale často opomíjené myšlence: problémy v&nbsp;byznysu nebo kariéře většinou nezačínají na&nbsp;úrovni výkonu,

Anna Cimburková, Business Therapy

Irena Cerhová

Kombinuje intuici s&nbsp;matematikou a&nbsp;sází na&nbsp;jednoduchost. Vzděláním ekonom Jan Jirovec totiž věří, že nejužitečnější ekonomická pravidla tvoří sama příroda. „Popíráním cyklů si v&nbsp;sobě akorát hromadíme stres. Třeba konec fiskálního roku v&nbsp;prosinci je prostě proti přírodě. To, že někdo kdysi vymyslel, že daňový rok bude končit v&nbsp;souběhu s&nbsp;Vánocemi, mi nedává smysl,“ říká.<clink anchorid="2"></clink>
S&nbsp;podobně liberálním přístupem ignorujícím korporátní pravidla funguje i&nbsp;ve&nbsp;firmách, které vede s&nbsp;dalšími čtyřmi společníky. Logio pomáhá řídit supply chain a&nbsp;zásoby. Lékárny, supermarkety nebo například výrobci automobilů díky tomu efektivněji řeší logistiku produktů či&nbsp;výrobních dílů. Skupina Patero, kam Logio patří, pak investuje do&nbsp;zajímavých startupů, ať už je to technologický zázrak, nebo projekt zlepšující svět kolem nás.
Jan Jirovec žije mezi Prahou a&nbsp;venkovem na&nbsp;jihu Čech, kde odpočívá a&nbsp;také se&nbsp;stará o&nbsp;své včely. Obdivuje jejich schopnost komunikace a&nbsp;přežití. „Podle chemických signálů z&nbsp;přírody a&nbsp;biologického rytmu uvnitř kolonie třeba přesně poznají, kdy začíná jaro.“
Impulzem pro&nbsp;chov včel byl rozhovor v&nbsp;rádiu. „Při&nbsp;poslechu mi došlo, že se&nbsp;od&nbsp;nich jako lidé máme co učit.“ První sklenice medu ze&nbsp;zahrady byla nádhernou odměnou za&nbsp;péči, kterou jim věnuje. V&nbsp;následujících letech se&nbsp;metodou pokus omyl ustálil na&nbsp;šesti včelstvech. To považuje za&nbsp;optimální vzhledem k&nbsp;množství medu pro&nbsp;rodinu a&nbsp;přátele a&nbsp;zároveň k&nbsp;času, který tomu může věnovat.
Včely by v&nbsp;dnešní krajině jen těžko přežily, takže&nbsp;zásahy člověka potřebují. Na&nbsp;jaře je třeba hlavně rozšířit nástavky, kde žijí. Včelstva se&nbsp;totiž na&nbsp;jaře rychle rozrůstají, a&nbsp;tak je nutné včas postavit další patra úlu, aby měly prostor pro&nbsp;život i&nbsp;pro&nbsp;med. Když&nbsp;to nestihnete, část odletí pryč. Léto je klasicky spojené s&nbsp;vytáčením medu. „Beru ho jen z&nbsp;nejvyššího patra, aby včelám zůstalo dost na&nbsp;zimu. Věřím, že tak lépe prospívají,“ vysvětluje. Osvědčilo se&nbsp;mu, že je pak potřeba méně chemie při&nbsp;jejich podzimním léčení proti roztočům. A&nbsp;největší přešlap? Rychlá úprava nástavku bez&nbsp;přípravy a&nbsp;hlavně bez&nbsp;nasazené kukly. Skončilo to hlavou plnou žihadel a&nbsp;záchrankou. „Včely mě naučily, že se&nbsp;k&nbsp;nim chodí vždycky s&nbsp;úctou,“ říká dnes už s&nbsp;úsměvem.
Přírodu rád objevuje také na&nbsp;cestách, kam vyráží i&nbsp;s&nbsp;dětmi. „Před&nbsp;pěti lety jsme si koupili první přívěs&nbsp;za&nbsp;auto, a&nbsp;jak děti rostly, začali jsme jezdit dál. Dnes máme obytné auto, které nás&nbsp;vozí po&nbsp;celé Evropě.“ Oblíbili si Sardinii, ideálně před&nbsp;sezonou nebo po&nbsp;ní. A&nbsp;s&nbsp;místními lidmi. „Všechno je sice zavřené, ale jste na&nbsp;nádherném místě, kde je o&nbsp;poznání tepleji než u&nbsp;nás.“ K&nbsp;zatím nerealizovaným cestovatelským snům patří Skandinávie a&nbsp;Velká Británie, hodně času na&nbsp;čtyřech kolech ale tráví i&nbsp;doma v&nbsp;Česku. Starlink na&nbsp;střeše umožňuje mít prakticky kdekoli rychlý internet. „Anténa&nbsp;z&nbsp;Ameriky, lodní držák&nbsp;z&nbsp;Austrálie, trocha kutilského umu, všudypřítomné sluníčko – a&nbsp;mám dokonale mobilní kancelář kdekoli na&nbsp;světě.“
Současné fungování pracovního prostředí vnímá jako přežitek z&nbsp;90. let. „To začínaly mobily a&nbsp;nebyl internet. A&nbsp;my se&nbsp;divíme, že mladí nejsou spokojení se&nbsp;stavem světa. Právem.“ Své myšlenky o&nbsp;ekonomii a&nbsp;přírodě zveřejňuje online a&nbsp;zároveň píše vlastní knihu. „Zahrnuju do&nbsp;ní, co jsem se&nbsp;naučil, co mi funguje a&nbsp;co vede k&nbsp;růstu. Třeba to jednou i&nbsp;vydám.“<clink anchorid="1"></clink>

Kombinuje intuici s&nbsp;matematikou a&nbsp;sází na&nbsp;jednoduchost. Vzděláním ekonom Jan Jirovec totiž věří, že nejužitečnější ekonomická pravidla tvoří sama příroda. „Popíráním cyklů si v&nbsp;sobě akorát hromadíme stres. Třeba konec fiskálního roku v&nbsp;prosinci je prostě proti přírodě. To, že někdo kdysi vymyslel, že daňový rok bude končit v&nbsp;souběhu s&nbsp;Vánocemi, mi nedává smysl,“ říká.<clink anchorid="2"></clink>
S&nbsp;podobně liberálním přístupem ignorujícím korporátní pravidla funguje i&nbsp;ve&nbsp;firmách, které vede s&nbsp;dalšími čtyřmi společníky. Logio pomáhá řídit supply chain a&nbsp;zásoby. Lékárny, supermarkety nebo například výrobc

Jan Jirovec. Šest včelstev a Starlink na střeše obytňáku

Zrcadlo provází člověka už tisíce let, může díky němu spatřit svůj vlastní obraz. Většinou jde o&nbsp;každodenního pomocníka, který má své místo v&nbsp;každém bytě i&nbsp;na&nbsp;toaletách třeba v&nbsp;restauracích. Co když&nbsp;se&nbsp;ale právě zrcadlo stane samo o&nbsp;sobě uměleckým dílem? Pak jeho cena může dosáhnout astronomických výšin. To je případ Souboru patnácti zrcadel od&nbsp;francouzské umělkyně Claude Lalanneové. Koncem dubna byl vydražen v&nbsp;aukční síni Sotheby’s v&nbsp;New Yorku za&nbsp;33,5 milionu USD (696 milionů Kč), čímž padl nový aukční rekord.<clink anchorid="3"></clink>
Zrcadla byla součástí aukce 107 děl ze&nbsp;sbírky Jeana a&nbsp;Terry de Gunzburgových. O&nbsp;dílo se&nbsp;po&nbsp;dobu deseti minut přetahovalo pět dražitelů. Konečná cena překonala i&nbsp;předchozí rekord Sotheby’s za&nbsp;nejdražší designové dílo prodané v&nbsp;aukci (Hroší bar od&nbsp;Françoise-Xaviera Lalanna za&nbsp;31,4 milionu USD v&nbsp;prosinci 2025).
Manželské umělecké duo Claude a&nbsp;François-Xavier Lalannovi, známí jako „Les Lalanne“, byli opakovaně pověřováni zakázkami od&nbsp;Yvese Saint-Laurenta a&nbsp;Pierra Bergého. Zrcadla vznikla pro&nbsp;hudební salon jejich pařížského bytu.
„Výsledek potvrzuje mimořádnou a&nbsp;trvalou globální poptávku po&nbsp;dílech Les Lalanne a&nbsp;upevňuje toto dílo jako jeden z&nbsp;určujících počinů v&nbsp;historii designu 20. století,“ okomentovala nečekaný výsledek aukční síň Sotheby’s.
Claude Lalanneová (1925–2019) nejprve vytvořila zrcadla dvě a&nbsp;v&nbsp;letech 1974–1985 postupně přidala dalších třináct, až&nbsp;vznikla kompletní prostorová instalace. „Zrcadla byla ručně vyrobena z&nbsp;pozlaceného bronzu, galvanizované mědi a&nbsp;zrcadlového skla. Každé je rámováno elektrolyticky pokovenými listy z&nbsp;autorčiny vlastní zahrady,“ popisuje specializovaný umělecký web Ocula.com.
Jean a&nbsp;Terry de Gunzburgovi budovali více než čtyři&nbsp;desetiletí rozsáhlou soukromou sbírku umění a&nbsp;designu 20. století ve&nbsp;svém newyorském domě.
Terry de Gunzburgová působila jako kreativní ředitelka YSL Beauté, kde vytvořila korektor Touche Éclat, a&nbsp;v&nbsp;roce 1998 založila vlastní značku&nbsp;By Terry. Jean de Gunzburg je molekulární a&nbsp;buněčný biolog, který pracoval v&nbsp;Pasteurově ústavu a&nbsp;v&nbsp;Institutu Curie. Dílo zakoupili při&nbsp;prodeji sbírky YSL v&nbsp;roce 2009.
Před&nbsp;aukcí označil Florent Jeanniard ze&nbsp;Sotheby’s sbírku manželů za&nbsp;„jednu z&nbsp;intelektuálně nejpreciznějších a&nbsp;esteticky nejucelenějších designových sbírek naší doby“.
„Jejich newyorský domov se&nbsp;stal komplexním uměleckým prostředím, kde zásadní díla nejvýznamnějších umělců a&nbsp;designérů 20. století existují v&nbsp;mimořádné harmonii,“ dodal. <clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
/ Klára Weinerová

Částka, za kterou se dílo vydražilo

33,5 mil. USD

10–15 mil. USD

Zrcadlo provází člověka už tisíce let, může díky němu spatřit svůj vlastní obraz. Většinou jde o&nbsp;každodenního pomocníka, který má své místo v&nbsp;každém bytě i&nbsp;na&nbsp;toaletách třeba v&nbsp;restauracích. Co když&nbsp;se&nbsp;ale právě zrcadlo stane samo o&nbsp;sobě uměleckým dílem? Pak jeho cena může dosáhnout astronomických výšin. To je případ Souboru patnácti zrcadel od&nbsp;francouzské umělkyně Claude Lalanneové. Koncem dubna byl vydražen v&nbsp;aukční síni Sotheby’s v&nbsp;New Yorku za&nbsp;33,5 milionu USD (696 milionů Kč), čímž padl nový aukční rekord.<clink anchorid="3"></clink>
Zrcadla byla součástí aukce 107 děl ze&nbsp;sbírky Jeana

Zrcadlo, zrcadlo, řekni, které jsi na světě nejdražší?

Pavel Peterka

Běžné domácnosti se&nbsp;s&nbsp;inflací příliš netrápí v&nbsp;obdobích, kdy se&nbsp;tempo růstu cen pohybuje v&nbsp;okolí inflačního cíle centrálních bankéřů. Jenže&nbsp;to bohužel není situace z&nbsp;posledních let.<clink anchorid="2"></clink>
Inflace se&nbsp;vzedmula po&nbsp;konci pandemie, kdy domácnosti začaly rozpouštět vytvořené úspory v&nbsp;ekonomice. Růst cen byl pak výrazně nakopnut začátkem ruské invaze na&nbsp;Ukrajinu. Rusko omezilo dodávky energetických komodit do&nbsp;Evropy a&nbsp;jejich cena začala růst.
Dražší ropa a&nbsp;plyn vedly k&nbsp;dražší elektřině a&nbsp;dražší energie se&nbsp;postupně propsaly do&nbsp;dvouciferné inflace. „Rekordem“ byla 18% inflace v&nbsp;září roku 2022. Po&nbsp;odeznění prvotního inflačního šoku, který dlouhé roky trápil českou i&nbsp;světovou ekonomiku, přišlo období stability cen. To bylo nejdříve&nbsp;ohroženo Trumpovu celní válkou s&nbsp;celým světem a&nbsp;následně přerušeno útokem USA a&nbsp;Izraele na&nbsp;Írán. Cena barelu ropy Brent z&nbsp;příznivých hodnot lehce nad&nbsp;60 dolarů vzrostla na&nbsp;více než 100 dolary. Drahé energie se&nbsp;postupně propíšou do&nbsp;vyšší inflace. Pokud válka v&nbsp;Íránu skončí do&nbsp;poloviny roku, bude průměrná meziroční inflace v&nbsp;České republice v&nbsp;roce 2026 stále začínat dvojkou. Bude ale vyšší, než jsme čekali na&nbsp;začátku roku.
<h3>Jak se&nbsp;chránit před&nbsp;inflací neboli jak připravit portfolio do&nbsp;každého počasí?</h3>
Neříkám, že k&nbsp;dalším inflačním vlnám musí dojít. Je to jen velmi pravděpodobné. Investiční portfolio by mělo být ideálně připraveno na&nbsp;všechny scénáře, a&nbsp;to včetně toho inflačního. Následující text je osvětlením některých nástrojů a&nbsp;není investičním doporučením.
Než se&nbsp;podíváme na&nbsp;možnosti finančního trhu pro&nbsp;dosažení výnosu, poražení inflace či&nbsp;jen ochranu před&nbsp;inflací, je důležité zopakovat, že investiční portfolio a&nbsp;obecně struktura majetku musejí reflektovat potřeby investora ve&nbsp;třech základních parametrech. Prvním je délka časového horizontu, tedy na&nbsp;jak dlouho investuji. Platí, že čím je delší, tím&nbsp;více mohu riskovat, a&nbsp;naopak při&nbsp;krátkém horizontu do&nbsp;dvou let je třeba hledat konzervativní nástroje s&nbsp;nízkou mírou rizika. Druhým parametrem je tolerance rizika, tedy jak moc jsem ochotný riskovat. A&nbsp;třetím potřeba likvidity, tedy rychlých peněz&nbsp;pro&nbsp;neočekávané výdaje. Když&nbsp;to zjednoduším, vlastnictví nemovitosti či&nbsp;polnosti příliš nepomůže při&nbsp;urgentní potřebě hotovosti.
<h3>Čtyři&nbsp;hlavní složky portfolia</h3>
Portfolio by mělo být složeno ze&nbsp;čtyř částí: likvidní rezervy, konzervativní složky, růstové složky a&nbsp;ochranné složky. Likvidní rezervy slouží na&nbsp;pokrytí krátkodobých a&nbsp;nečekaných výdajů. Příkladem může být spořicí účet a&nbsp;okrajově běžný účet. Zde by ale nemělo ležet příliš mnoho peněz, protože&nbsp;výnos na&nbsp;těchto produktech je obvykle nízký a&nbsp;nepokrývá vždy ani inflaci.
<h3>Konzervativní část portfolia: nemovitosti, státní dluhopisy a&nbsp;defenzivní akcie</h3>
Další částí je konzervativní složka portfolia, kde příkladem můžou být nemovitosti, ať už k&nbsp;bydlení, či&nbsp;k&nbsp;investici. Je zajímavé, že dominantní část majetku českých domácností leží právě v&nbsp;nemovitostech. Dalším příkladem konzervativní složky portfolia jsou klasické státní dluhopisy, které fungují jako hedge proti poklesům akciových trhů, kdy investoři&nbsp;v&nbsp;případě zvýšených nejistot prodávají rizikovější aktiva a&nbsp;kupují zmíněné dluhopisy. Těm pak roste hodnota, což může vyvážit právě pokles akciové části portfolia. Do&nbsp;konzervativní složky portfolia lze zařadit i&nbsp;akcie firem v&nbsp;oblasti základního spotřebního zboží, protože&nbsp;i&nbsp;v&nbsp;období krizí musejí lidé kupovat základní potraviny, zboží, hygienické prostředky, nápoje apod.
<h3>Růstová složka: akcie s&nbsp;vyšší mírou rizika, ale vyšším potenciálem výnosu</h3>
Třetí je pak růstová složka, která se&nbsp;typicky skládá z&nbsp;akcií velkých a&nbsp;spolehlivých firem. Stále oblíbenější jsou investice do&nbsp;širokých akciových ETF, které pokrývají desítky až&nbsp;stovky firem najednou, což pomáhá i&nbsp;s&nbsp;diverzifikací portfolia. Zvážit lze i&nbsp;investici do&nbsp;tzv. Magnificent 7 (velká sedmička), tedy sedmi největších technologických společností, které mají našlápnuto k&nbsp;další průmyslové revoluci. Případná eskalace války by ale vedla minimálně ke&nbsp;krátkodobému poklesu hodnoty jejich akcií. Je tedy třeba zvýšená opatrnost.
<h3>Ochranná, tzv. protiinflační složka</h3>
Čtvrtá je složka ochranná, ať už před&nbsp;inflací, geopolitickým napětím, nebo systémovými problémy. Zajímavé zajištění proti inflaci můžou být takzvané TIPS, které lze koupit i&nbsp;v&nbsp;rámci ETF. Jsou to americké státní dluhopisy s&nbsp;garantovaným reálným výnosem, který se&nbsp;nesnižuje při&nbsp;růstu inflace. Problémem ale je, že chrání proti americké inflaci, nikoliv však proti té české. Přesto se&nbsp;jedná o&nbsp;vcelku standardní nástroj pro&nbsp;zajištění proti inflaci. Třeba se&nbsp;v&nbsp;Česku opět dočkáme další emise protiinflačních Dluhopisů Republiky i&nbsp;pro&nbsp;běžné domácnosti.
Další zajímavé sektory v&nbsp;současné situaci mohou být energetika, infrastruktura, finanční společnosti a&nbsp;banky, firmy odpadového hospodářství, firmy se&nbsp;specifickým projektem a&nbsp;infrastrukturní firmy. Zajímavou diverzifikaci a&nbsp;zajištění portfolia může nabídnout i&nbsp;sektor zdravotnictví a&nbsp;léčiv v&nbsp;kontextu stárnutí populace se&nbsp;stále větší potřebou lékařské péče. Všechny tyto sektory mohou fungovat jako zajištění proti růstu inflace a&nbsp;zároveň nabízejí zajímavý potenciál i&nbsp;pro&nbsp;případ, že se&nbsp;současná situace uklidní.
<h3>Role zlata v&nbsp;portfoliu</h3>
V&nbsp;kontextu investic a&nbsp;zajištění proti inflaci se&nbsp;často mluví o&nbsp;zlatu. Z&nbsp;historického hlediska není zlato lepším zajištěním proti inflaci než akciové trhy. Nicméně v&nbsp;posledních letech jeho hodnota rostla s&nbsp;růstem rizik v&nbsp;globální ekonomice. Pokud k&nbsp;výše zmíněným přidáme zlato, díváme se&nbsp;na&nbsp;tzv. all weather portfolio. Tedy portfolio do&nbsp;každého počasí, které umí doručit zajímavé zisky v&nbsp;dobrých časech a&nbsp;uchovat hodnotu i&nbsp;v&nbsp;časech těžkých.
/ Autor je hlavní ekonom a&nbsp;analytik XTB<clink anchorid="1"></clink>

Běžné domácnosti se&nbsp;s&nbsp;inflací příliš netrápí v&nbsp;obdobích, kdy se&nbsp;tempo růstu cen pohybuje v&nbsp;okolí inflačního cíle centrálních bankéřů. Jenže&nbsp;to bohužel není situace z&nbsp;posledních let.<clink anchorid="2"></clink>
Inflace se&nbsp;vzedmula po&nbsp;konci pandemie, kdy domácnosti začaly rozpouštět vytvořené úspory v&nbsp;ekonomice. Růst cen byl pak výrazně nakopnut začátkem ruské invaze na&nbsp;Ukrajinu. Rusko omezilo dodávky energetických komodit do&nbsp;Evropy a&nbsp;jejich cena začala růst.
Dražší ropa a&nbsp;plyn vedly k&nbsp;dražší elektřině a&nbsp;dražší energie se&nbsp;postupně propsaly do&nbsp;dvouciferné inflace. „Rekordem“

Nenechte hnít peníze na běžném účtu. Jak na investiční portfolio do každého počasí

Lucie Beránková

Válka v&nbsp;Íránu opět ukázala, jak ošemetná a&nbsp;riskantní je závislost na&nbsp;ropě a&nbsp;jejím dovozu. Řešením může být posun ke&nbsp;clean tech. A&nbsp;Česko v&nbsp;ní patří mezi technologické premianty.<clink anchorid="1"></clink>
Od&nbsp;chvíle, kdy na&nbsp;konci února vypukl konflikt na&nbsp;Blízkém východě, nezačaly růst jen ceny ropy, ale i&nbsp;nejistota majitelů aut. Ceny na&nbsp;pumpách přesáhly v&nbsp;Evropě místy i&nbsp;70 korun za&nbsp;litr. A&nbsp;tak řada řidičů udělala to, co je přirozenou reakcí na&nbsp;cenový šok – začali uvažovat o&nbsp;alternativě, která je na&nbsp;ceně paliv nezávislá. Začali přemýšlet o&nbsp;změně technologie. A&nbsp;do&nbsp;hry vstoupily elektromobily. Bez&nbsp;státních kampaní. Jako výsledek racionálních úvah o&nbsp;nákladech a&nbsp;nejistotách.
Jednou ze&nbsp;zemí, kde byla změna&nbsp;vidět velmi rychle, byla Velké Británie. Podle prodejců aut se&nbsp;počet poptávek po&nbsp;nových elektromobilech zvýšil jen mezi únorem a&nbsp;březnem o&nbsp;28 %. A&nbsp;v&nbsp;Německu, kde ceny dieselu stouply ještě dramatičtěji, zaznamenali prodejci růst zájmu o&nbsp;elektroauta, nová i&nbsp;ojetá, dokonce o&nbsp;50 %.
To je ale jen malý kousek obrovské psychologické změny, která se&nbsp;nyní zdaleka neodehrává jen v&nbsp;hlavách evropských řidičů, ale i&nbsp;v&nbsp;přemýšlení velkých investorů a&nbsp;vlád.
Každá další krize kolem ropy a&nbsp;plynu totiž všem těm, kdo rozhodují o&nbsp;energiích pro&nbsp;své domácnosti, firmy, ale i&nbsp;celé státy, znovu připomíná, jak drahé je být závislý na&nbsp;energii, která přichází z&nbsp;geopoliticky složitých regionů. A&nbsp;právě v&nbsp;tu chvíli vstupují do&nbsp;úvahy čisté či&nbsp;šetrné technologie, tzv. clean tech, a&nbsp;začínají dávat smysl i&nbsp;těm, kteří rozhodně nepatří mezi tradiční ideologické fanoušky zelené politiky. Velkým světovým investorům, finančním analytikům i&nbsp;zeleným skeptikům.
V&nbsp;americkém Wall Street Journal před&nbsp;nedávnem vyšel článek, který označil clean tech odvětví, konkrétně firmy budující obnovitelné zdroje energie, za&nbsp;nový „býčí trh“ v&nbsp;Evropě. Firmy, které díky schopnosti stavět nezávislé energetické zdroje a&nbsp;infrastrukturu pomůžou Evropě vymanit se&nbsp;z&nbsp;vlivu nestabilních cen energií, se&nbsp;podle deníku&nbsp;stanou novým investičním hitem, podobně jako aktiva zaměřená na&nbsp;obranyschopnost.
O&nbsp;jaké firmy jde? Clean tech je velmi rozmanitá oblast, která sahá od&nbsp;komponent pro&nbsp;výrobu větrných či&nbsp;solárních elektráren přes&nbsp;prvky posilující elektrické sítě až&nbsp;po&nbsp;elektromobily, elektrické vlaky, chemikálie do&nbsp;nových bateriových systémů či&nbsp;zateplení domů. Technologie jsou to sice různorodé, všechny mají ale jedno společné – snižují spotřebu surovin a&nbsp;energie a&nbsp;zejména&nbsp;spotřebu uhlíkatých paliv. A&nbsp;kromě ochrany klimatu se&nbsp;tím&nbsp;právě snižuje závislost na&nbsp;dovozu fosilních paliv a&nbsp;na&nbsp;globálních cenových šocích.
Není náhodou, že největším investorem do&nbsp;obnovitelných zdrojů a&nbsp;clean technologií je Čína&nbsp;a&nbsp;v&nbsp;závěsu za&nbsp;ní roste podobný trh v&nbsp;Indii. Spolu s&nbsp;Evropou jde totiž o&nbsp;země, které jsou na&nbsp;dovozu uhlíkatých paliv nejvíce závislé.
Čistý dovoz fosilních paliv tvoří podle energetických analýz&nbsp;společnosti EMBER v&nbsp;Německu 67 % celkové energetické spotřeby, v&nbsp;Indii 37 %, v&nbsp;Číně 24 % a&nbsp;třeba v&nbsp;Turecku, Japonsku či&nbsp;Koreji 70 a&nbsp;více procent. Čisté technologie jsou řešením této závislosti.
Zbavit se&nbsp;nutnosti dovážet paliva ve&nbsp;velkém znamená v&nbsp;první řadě investice do&nbsp;energetických úspor a&nbsp;hned vzápětí elektrifikaci. Ta je klíčová. Ať už elektrifikace dopravy, nebo vytápění budov či&nbsp;průmyslových postupů. A&nbsp;aby to celé fungovalo, je potřeba spolu s&nbsp;tím&nbsp;posilovat domácí výrobu elektřiny.
Vlastní výroba z&nbsp;obnovitelných zdrojů má své limity. Je závislá na&nbsp;počasí, vyžaduje větší investice do&nbsp;sítí a&nbsp;do&nbsp;úložišť a&nbsp;existenci dalších stabilních zdrojů v&nbsp;soustavě. Pořád ale platí, že slunce ani vítr nepodléhají geopolitickým rizikům a&nbsp;dlouhodobým výpadkům. Nevyžadují neustálý přísun paliva. A&nbsp;pokud se&nbsp;k&nbsp;tomu přidá dobrý mix dalších technologií, jako jsou jádro, vodní elektrárny včetně přečerpávacích, baterie, silnější sítě a&nbsp;lepší řízení spotřeby, vzniká systém, který je méně závislý na&nbsp;tom, co se&nbsp;právě děje na&nbsp;světových trzích s&nbsp;ropou a&nbsp;zemním plynem. To je ekonomická výhoda, ne ideologie.
To neznamená, že z&nbsp;každé ropné krize vyjde clean tech automaticky jako vítězná. Krátkodobě vidíme, že v&nbsp;řadě zemí může při&nbsp;výpadku dodávek zemního plynu naopak růst i&nbsp;spotřeba domácího uhlí. Zejména&nbsp;v&nbsp;situaci, kdy státy hasí dlouhodobě neřešený problém s&nbsp;dostatkem jiných spolehlivých zdrojů. Také platí, že ne každá firma, která se&nbsp;označuje za&nbsp;zelenou, bude mít najednou skvělý byznys. Dlouhodobější trend je ale zřetelný: s&nbsp;každou další krizí roste cena za&nbsp;zranitelnost, a&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;hodnota technologií, které ji umějí snížit.
A&nbsp;tady do&nbsp;světové hry vstupuje Česko. Proč? Proč by měl rostoucí zájem o&nbsp;čisté technologie v&nbsp;Indii, Turecku či&nbsp;v&nbsp;Británii zajímat zrovna nás?
Protože&nbsp;Česko se&nbsp;v&nbsp;celém tomto řetězci nachází nejen na&nbsp;straně zemí postižených kritickou závislostí na&nbsp;dovozu paliv, ale nachází se&nbsp;též v&nbsp;mimořádně dobrém postavení coby jeden z&nbsp;nejvýznamnějších dodavatelů technologií spojených s&nbsp;clean tech trendem.
Abychom byli konkrétní, vraťme se&nbsp;na&nbsp;začátek našeho článku – ke&nbsp;zprávě o&nbsp;tom, jak po&nbsp;ropném šoku skokově roste poptávka po&nbsp;elektromobilech. Do&nbsp;této vlny totiž největší česká automobilka Škoda Auto naskakuje z&nbsp;velmi dobré pozice. Ve&nbsp;zmíněné Británii měla loni mezi deseti nejprodávanějšími elektromobily hned dva modely – Enyaq na&nbsp;7. a&nbsp;Elroq na&nbsp;9. místě. V&nbsp;Německu je její postavení ještě silnější. Elroq tam byl v&nbsp;prvním čtvrtletí 2026 vůbec nejprodávanějším elektromobilem. A&nbsp;na&nbsp;výsledcích je to znát. Škoda Auto v&nbsp;prvním čtvrtletí zvýšila odbyt elektromobilů o&nbsp;mimořádných 92 %.
Na&nbsp;silné globální postavení Česka nejen v&nbsp;elektromobilitě, ale celém clean tech odvětví upozorňuje projekt Druhé ekonomické transformace „Mapa příležitostí“. Z&nbsp;něj vyplývá, že už dnes tvoří čisté technologie 23 % českého vývozu, jejich export roste 2,5× rychleji než zbytek zahraničního obchodu a&nbsp;do&nbsp;roku 2030 by mohly tvořit celou třetinu našeho vývozu. Podrobná data pak ukazují například silné postavení Česka ve&nbsp;vývozu pro&nbsp;železniční dopravu. Mezi českými vývozci v&nbsp;této oblasti navíc často figurují firmy s&nbsp;domácími vlastníky jako DAKO či&nbsp;Bonatrans. A&nbsp;nejde jen o&nbsp;dopravu. Patříme mezi 10 největších světových vývozců technologií pro&nbsp;jaderné reaktory, vodní energetiku, elektrické sítě či&nbsp;zateplování budov. To všechno jsou obory, v&nbsp;nichž se&nbsp;očekává globální růst poptávky.
Některé z&nbsp;clean tech oborů zcela určitě ovládne a&nbsp;už ovládá výrobní velmoc Čína, solární články či&nbsp;bateriové systémy jsou příkladem. Ale existuje řada odvětví, v&nbsp;nichž má Česko stále šanci. / Autorka je hlavní analytička Druhé ekonomické transformace

Válka v&nbsp;Íránu opět ukázala, jak ošemetná a&nbsp;riskantní je závislost na&nbsp;ropě a&nbsp;jejím dovozu. Řešením může být posun ke&nbsp;clean tech. A&nbsp;Česko v&nbsp;ní patří mezi technologické premianty.<clink anchorid="1"></clink>
Od&nbsp;chvíle, kdy na&nbsp;konci února vypukl konflikt na&nbsp;Blízkém východě, nezačaly růst jen ceny ropy, ale i&nbsp;nejistota majitelů aut. Ceny na&nbsp;pumpách přesáhly v&nbsp;Evropě místy i&nbsp;70 korun za&nbsp;litr. A&nbsp;tak řada řidičů udělala to, co je přirozenou reakcí na&nbsp;cenový šok – začali uvažovat o&nbsp;alternativě, která je na&nbsp;ceně paliv nezávislá. Začali přemýšlet o&nbsp;změně technologie. A&nbsp

Ve stínu ropné krize se daří šetrným technologiím. Šance pro Česko

Petr Roháček

Podniky se&nbsp;AI nebrání. V&nbsp;roce 2025 používalo umělou inteligenci 18 % českých firem, což je podle dat ČSÚ meziročně o&nbsp;polovinu víc. U&nbsp;velkých společností už každá druhá. Nový nástroj ovšem vyžaduje i&nbsp;nový způsob myšlení. A&nbsp;ten ve&nbsp;firmách často chybí.<clink anchorid="2"></clink>
Posledních pár let se&nbsp;v&nbsp;českém byznysu opakuje jeden a&nbsp;ten samý scénář. Vedení firem přijde z&nbsp;konference nadšené z&nbsp;umělé inteligence, schválí nákup licencí příslušného softwaru a&nbsp;pošle zaměstnancům e-mail ve&nbsp;smyslu: Máte k&nbsp;dispozici AI, používejte to. Po&nbsp;roce, když&nbsp;se&nbsp;blíží obnovení licencí, se&nbsp;finanční ředitel diví, že to nic nepřineslo. A&nbsp;cyklus začíná znovu, tentokrát s&nbsp;jiným nástrojem. „Teď už to rozhodně vyjde!“
Nevyjde.
Problém ale není v&nbsp;nástrojích. Problém je v&nbsp;tom, že adopce technologie se&nbsp;nedá vyřídit nákupním oddělením.
Zažil jsem to na&nbsp;vlastní oči. Firma běžící na&nbsp;Microsoft 365 nasadila docela logicky Copilot, její management to oslavně komunikoval jako velkou inovaci. Zaměstnanci a&nbsp;zaměstnankyně to ale vnímali úplně jinak. Jako potenciální ohrožení. Jako další věc, kterou musejí zvládnout navíc. Místo aby se&nbsp;s&nbsp;nástrojem učili pracovat, dělali si z&nbsp;něj legraci. Copilot jim „nefungoval“, generoval nesmysly, byl k&nbsp;ničemu. Jenže&nbsp;při&nbsp;workshopu v&nbsp;této firmě po&nbsp;více než roce se&nbsp;ukázalo, že většina z&nbsp;nich neznala ani úplné základy, například že v&nbsp;Copilotu lze přepínat mezi různými jazykovými modely nebo že kvalita výstupu závisí na&nbsp;tom, jak přesně formulujete zadání.
Kdo za&nbsp;to může? Ne zaměstnanci. Ti reagovali přirozeně. Dostali něco, čemu nerozuměli, co jim nikdo nevysvětlil a&nbsp;co vnímali jako nástroj, který je má možná jednou nahradit. Pokud lidem dáte technologii bez&nbsp;tréninku, bez&nbsp;kontextu a&nbsp;bez&nbsp;odpovědi na&nbsp;základní otázku „Proč bych to měl používat?“, prostě ji nepoužijí. Nebo ji použijí špatně, utvrdí se&nbsp;v&nbsp;tom, že AI je přeceňovaný „hype“ – a&nbsp;vy jste právě promarnili šanci na&nbsp;skutečnou změnu. Tohle je selhání managementu. Ne technologie. Ne zaměstnanců.
Ambivalenci zaměstnanců k&nbsp;AI i&nbsp;na&nbsp;celoevropské úrovni potvrzuje průzkum Accenture – 95 % pracovníků sice vnímá generativní umělou inteligenci jako přínosnou, ale 60 % má obavy z&nbsp;její nepřesnosti i&nbsp;možnosti, že může vzít lidem práci.
České firmy si často pletou dvě věci: nasazení nástroje a&nbsp;jeho skutečnou adopci. Nasazení je technický úkon. Koupíte licence, nastavíte přístupy, hotovo. Adopce je ale kulturní změna. Znamená to, že lidé skutečně rozumějí tomu, proč nástroj používat, umějí ho začlenit do&nbsp;svých reálných pracovních procesů a&nbsp;vidí konkrétní přínos pro&nbsp;sebe (!), tedy nejen pro&nbsp;firmu.
Z&nbsp;mého pohledu ale nestačí dát lidem k&nbsp;dispozici výuková videa a&nbsp;čekat. Je potřeba pochopit, jak přemýšlejí, kde se&nbsp;zaseknou, co už jim je jasné a&nbsp;kde potřebuji dovysvětlit detaily. Tým, který má transformaci AI na&nbsp;starosti, by měl mít možnost sledovat, jak konkrétní lidé v&nbsp;týmech postupují, kde se&nbsp;zasekli, co už umějí. Jedině takto se&nbsp;dělá adopce: nastavení cílů, poskytnutí pomoci a&nbsp;kontinuální sledování a&nbsp;vyhodnocování postupu.
Sečteno, podtrženo, jakýkoliv AI nástroj ve&nbsp;firmě je bez&nbsp;lidí, kteří s&nbsp;ním umějí pracovat, jen předražená hračka.
Než firma vůbec začne přemýšlet o&nbsp;AI, měla by se&nbsp;podívat na&nbsp;stav svých dat. Kolik z&nbsp;nich má skutečně čistá, strukturovaná a&nbsp;přístupná data? Kolik z&nbsp;nich má vyřešenou datovou správu, přístupy a&nbsp;klasifikaci? AI nástroje jsou jen tak dobré jako data, se&nbsp;kterými pracují. Pokud jsou firemní data roztroušená po&nbsp;sdílených discích, v&nbsp;e-mailových přílohách a&nbsp;v&nbsp;hlavách jednotlivců, žádný Copilot, Gemini či&nbsp;Claude revoluci nezpůsobí. Toto opakuji menším a&nbsp;středním firmám téměř denně: začněte s&nbsp;migrací z&nbsp;fyzických datových center do&nbsp;zabezpečeného cloudu, pokračujte s&nbsp;úklidem dat, připravte své zaměstnance a&nbsp;teprve pak zvažujte investici do&nbsp;AI.
A&nbsp;pak je tu bezpečnost. S&nbsp;rostoucím využitím AI roste i&nbsp;útočná plocha. Firmy, které bezhlavě nasadí AI nástroje bez&nbsp;řešení kyberbezpečnosti, si vlastně rozšiřují zranitelnost. AI nástroj, který má přístup k&nbsp;firemním datům, je fantastický pomocník, ovšem jen tehdy, pokud jsou ta data správně zabezpečená, přístupy dobře nastavené a&nbsp;firma ví, kdo k&nbsp;čemu má přístup. Jinak jste právě dali AI klíče od&nbsp;trezoru, ve&nbsp;kterém nemáte pořádek.
Jako právník, který pracuje ve&nbsp;vývoji ICT produktů, vnímám legislativní vývoj kolem AI velmi prakticky. Evropský AI Act je regulace, která podstatně a&nbsp;bezprostředně mění realitu fungování celého trhu. Postupně bude po&nbsp;firmách vyžadovat, aby rozuměly tomu, jak jejich AI systémy fungují, jaká data používají a&nbsp;jaká rizika nesou. A&nbsp;to se&nbsp;netýká jen technologických gigantů, dotkne se&nbsp;to i&nbsp;středních či&nbsp;menších firem, které AI nástroje „jen“ používají v&nbsp;rámci svých procesů.
Skutečná AI transformace českých firem nezačíná nákupem licence. Začíná otázkami. Máme plán, jak z&nbsp;nástroje udělat součást každodenní práce, a&nbsp;nikoliv jen ikonu na&nbsp;ploše? Jsou naše data připravená? A&nbsp;možná to nejdůležitější: Jsou naši&nbsp;lidé připravení?
Dokud si české firmy budou myslet, že AI se&nbsp;dá „zavést“ stejně jako televize (koupím, zapojím, funguje), budou pořád dokola opakovat stejný cyklus zklamání. Nástroje jsou připravené. Otázka je, jestli jsme připraveni my. / Autor zodpovídá za&nbsp;produkty v&nbsp;oblasti AI, cloudu a&nbsp;kyberbezpečnosti ve&nbsp;společnosti Vodafone.<clink anchorid="1"></clink>

<h1>285,9&nbsp;mld. USD&nbsp;</h1>

<h3>Soukromé investice do umělé inteligence v&nbsp;USA v&nbsp;roce 2025, 23× víc než v&nbsp;Číně (12,4 mld. USD)</h3>

Zdroj: AI Index Report 2026, Stanford University

&nbsp;

<h1>16,5&nbsp;%&nbsp;</h1>

<h3>Nárůst AI hiringu v&nbsp;Česku oproti celkovému náboru</h3>

Zdroj: LikedIn, AI Index Report 2026, Stanford University

&nbsp;

<h1>95&nbsp;%&nbsp;</h1>

<h3>pracovníků vnímá generativní umělou inteligenci jako přínosnou.</h3>

Zdroj: Accenture

&nbsp;

<h1>60&nbsp;%&nbsp;</h1>

<h3>má obavy z&nbsp;nepřesnosti AI i&nbsp;možnosti, že může vzít lidem práci</h3>

Zdroj: Accenture

&nbsp;

<h1>78&nbsp;%&nbsp;</h1>

<h3>firem plánuje do roku 2026 spustit alespoň jeden nový AI&nbsp;projekt.</h3>

Zdroj: AI momentum 2026

Podniky se&nbsp;AI nebrání. V&nbsp;roce 2025 používalo umělou inteligenci 18 % českých firem, což je podle dat ČSÚ meziročně o&nbsp;polovinu víc. U&nbsp;velkých společností už každá druhá. Nový nástroj ovšem vyžaduje i&nbsp;nový způsob myšlení. A&nbsp;ten ve&nbsp;firmách často chybí.<clink anchorid="2"></clink>
Posledních pár let se&nbsp;v&nbsp;českém byznysu opakuje jeden a&nbsp;ten samý scénář. Vedení firem přijde z&nbsp;konference nadšené z&nbsp;umělé inteligence, schválí nákup licencí příslušného softwaru a&nbsp;pošle zaměstnancům e-mail ve&nbsp;smyslu: Máte k&nbsp;dispozici AI, používejte to. Po&nbsp;roce, když&nbsp;se&nbsp;blíží obnovení licencí, se&nbsp;finančn

Licence nestačí. Proč AI transformace ve firmách často končí zklamáním?

<h2>Posilování v&nbsp;módním byznysu. KARA Trutnov nově v&nbsp;portfoliu SPM</h2><clink anchorid="1"></clink>
Investiční skupina SPM získala značku&nbsp;KARA Trutnov, tradičního výrobce kožešinové a&nbsp;kožené módy, jehož historie sahá do&nbsp;poloviny 20. století. Transakce zahrnuje jak výrobu, tak síť 32 podnikových prodejen v&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku. Dokončení akvizice již schválil Úřad pro&nbsp;ochranu hospodářské soutěže.
Pro&nbsp;skupinu SPM jde o&nbsp;další krok v&nbsp;systematickém budování retailového portfolia, které už dnes zahrnuje značky jako Feratt, Pietro Filipi nebo Styx, ale také e-commerce a&nbsp;retailové projekty Freshlabels, Trenyrkarna.cz či&nbsp;Maluna.cz. „KARA patří mezi nejznámější a&nbsp;nejoblíbenější české značky s&nbsp;dlouholetou tradicí. Krásně v&nbsp;našem portfoliu doplní stávající fashion značky,“ říká Karin Lauková, ředitelka retail divize SPM.
Akvizice přichází v&nbsp;momentě, kdy má KARA za&nbsp;sebou několik let zásadní transformace. Značka prošla v&nbsp;rámci insolvenčního řízení v&nbsp;roce 2021 reorganizací, kdy se&nbsp;podařilo obnovit provoz a&nbsp;stabilizovat obchodní vztahy. Následné období bylo ve&nbsp;znamení postupného ozdravování firmy, jež nyní vyústilo v&nbsp;její prodej strategickému investorovi.
/ Michael Skřivan
&nbsp;
<h2>Končí další éra. Tim Cook po&nbsp;15 letech opouští post šéfa Applu</h2>
Šéf jedné z&nbsp;nejvlivnějších technologických firem světa končí. Tim Cook po&nbsp;patnácti letech opustí post generálního ředitele společnosti Apple. Počínaje 1. zářím ho nahradí dosavadní šéf hardwaru John Ternus. Firma to oznámila v&nbsp;tiskovém prohlášení. Cook však z&nbsp;Applu neodchází úplně – nově se&nbsp;stane předsedou představenstva.
Cook vedl Apple od&nbsp;roku 2011, kdy převzal vedení po&nbsp;legendárním spoluzakladateli Stevu Jobsovi.
„Vést Apple byla největší pocta mého života,“ uvedl Cook. V&nbsp;nové roli chce firmě pomáhat především při&nbsp;jednáních s&nbsp;politiky a&nbsp;vládami po&nbsp;celém světě.
Jeho odchod nepřichází jako blesk z&nbsp;čistého nebe. O&nbsp;možné změně ve&nbsp;vedení se&nbsp;v&nbsp;médiích spekulovalo už měsíce a&nbsp;John Ternus byl dlouhodobě považován za&nbsp;přirozeného nástupce.
Apple založili v&nbsp;roce 1976 v&nbsp;kalifornském Cupertinu Steve Wozniak, Steve Jobs a&nbsp;Ronald Wayne. Dnes firma zaměstnává zhruba 166 tisíc lidí a&nbsp;patří mezi nejhodnotnější podniky na&nbsp;světě. Její tržní hodnota loni poprvé překročila hranici čtyř bilionů dolarů.
/ Hrot24.cz<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

tržní hodnota Applu, duben 2026

3,99 bil. USD

<h2>Posilování v&nbsp;módním byznysu. KARA Trutnov nově v&nbsp;portfoliu SPM</h2><clink anchorid="1"></clink>
Investiční skupina SPM získala značku&nbsp;KARA Trutnov, tradičního výrobce kožešinové a&nbsp;kožené módy, jehož historie sahá do&nbsp;poloviny 20. století. Transakce zahrnuje jak výrobu, tak síť 32 podnikových prodejen v&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku. Dokončení akvizice již schválil Úřad pro&nbsp;ochranu hospodářské soutěže.
Pro&nbsp;skupinu SPM jde o&nbsp;další krok v&nbsp;systematickém budování retailového portfolia, které už dnes zahrnuje značky jako Feratt, Pietro Filipi nebo Styx, ale také e-commerce a&nbsp;retail

Green News

<clink anchorid="2"></clink>
Setkat se&nbsp;s&nbsp;Tomášem Čuprem a&nbsp;Markem Parisem není jednoduché. Ale když&nbsp;se&nbsp;to povede (a&nbsp;jeden zrovna není na&nbsp;konferenci lídrů v&nbsp;USA a&nbsp;druhý na&nbsp;startupové akci ve&nbsp;Varšavě), ocitnete se&nbsp;s&nbsp;nimi tváří v&nbsp;tvář v&nbsp;kancelářích v&nbsp;pražském Karlíně. Právě tady vzniká platforma Duvo.ai, kterou založili ještě společně s&nbsp;Martinem Pechou. „Co dělám s&nbsp;volným časem, když&nbsp;za&nbsp;mě AI agenti vyřizují maily nebo shrnují závěry z&nbsp;meetingů? Místo jedné firmy mám dvě,“ směje se&nbsp;Tomáš. V&nbsp;novém projektu působí jako CEO, Marek s&nbsp;Martinem se&nbsp;soustředí převážně na&nbsp;technologie a&nbsp;provoz.
Příběh Duva začal neúspěchem. „Tomáš mě najal, abych v&nbsp;Rohlíku pokračoval v&nbsp;už zahájené misi, jak zautomatizovat back office. I&nbsp;když&nbsp;tomu úkolu šlo všechno naproti – od&nbsp;skvělých AI inženýrů přes&nbsp;budget až&nbsp;po&nbsp;podporu vedení –, nějak to pořád drhlo. Zjistili jsme, že nám chybí nástroj, který dokáže projít firemní procesy tak, aby na&nbsp;ně šla hladce nasadit AI. A&nbsp;tak vzniklo Duvo,“ popisuje Marek.
S&nbsp;chytlavým názvem přišla samotná umělá inteligence, konkrétně jeden z&nbsp;Tomášových AI agentů. Zakladatelé do&nbsp;něj „nasypali“ rady Davida Placka – muže, který stojí za&nbsp;jmény zvučných značek jako BlackBerry, Windsurf nebo Azure. „Jeho teorie stojí na&nbsp;myšlence, že už při&nbsp;vyslovení názvu musíte cítit určitou tenzi – způsobí ji třeba právě použití souhlásky v,“ popisuje Tomáš Čupr.
Tenze byla přítomná i&nbsp;v&nbsp;prvních měsících, kdy zakladatelé zjišťovali, jak nové technologie nasadit do&nbsp;firem co možná jednoduše. Až&nbsp;důkladná analýza&nbsp;firemních procesů rozlouskla tuhle pěkně tvrdou skořápku. Ukázalo se, že lidé z&nbsp;byznysu neumějí dost dobře popsat, co se&nbsp;ve&nbsp;firmě vlastně děje. A&nbsp;tak namísto dřívějších konzultantů rovnou nastupují AI agenti, kteří analyzují práci lidí. Zeptají se&nbsp;třeba, jak mění cenu produktu – specialista otevře informační systém, kliká a&nbsp;agent to zaznamená. A&nbsp;takhle zmapují celou firmu. AI armáda pak převezme celý proces od&nbsp;začátku do&nbsp;konce – přihlásí se&nbsp;do&nbsp;systémů, odkliká, co je potřeba, pošle mail, vyřídí call. Jednotlivé kroky ale stále schvaluje člověk.
„Z&nbsp;mého pohledu je rozdíl mezi inteligencí a&nbsp;úsudkem. Naši&nbsp;agenti díky vysoké inteligenci udělají hodně práce, kterou pak lidem předloží k&nbsp;úsudku a&nbsp;ideálně i&nbsp;k&nbsp;podpisu,“ upřesňuje Marek Paris.
Digitální zaměstnanci se&nbsp;například naučili should-cost analýzu, kdy rozklíčují podíl materiálu, surovin, brandingu a&nbsp;marže&nbsp;na&nbsp;celkové ceně. Nákupčí vidí, že dodavatel účtuje o&nbsp;30 procent víc, než odpovídá skutečným nákladům. A&nbsp;agent zajistí první kolo vyjednávání. Duvo tak s&nbsp;pomocí nástrojů od&nbsp;Anthropic nejen usnadňuje automatizaci, ale především ji zásadně zrychluje – z&nbsp;měsíců se&nbsp;dostává na&nbsp;týdny. A&nbsp;výsledky se&nbsp;dají změřit. Konkrétně v&nbsp;Rohlíku, který slouží jako největší testovací prostředí, už bylo po&nbsp;třech měsících jasné, že roční úspory v&nbsp;rámci procesů, které se&nbsp;do&nbsp;té doby v&nbsp;online supermarketu vůbec neodehrávaly, přesáhnou 2,8 milionu eur. „Firmám leží strašné peníze&nbsp;ve&nbsp;věcech, které nedělají. Duvo odemyká jejich potenciál,“ shrnuje Tomáš Čupr.
Po&nbsp;vzoru úspěšných zahraničních startupů se&nbsp;v&nbsp;Duvu praktikují tzv. trial days, kdy najímaný člověk&nbsp;stráví pár dní ve&nbsp;firmě skutečnou prací, aby se&nbsp;otestovala vzájemná kompatibilita. „Je to nákladné, ale vyplácí se&nbsp;to – 60 procent lidí pak ve&nbsp;firmě zůstane,“ říká Marek Paris. AI profesionály hledají doma i&nbsp;venku.
Duvo aktuálně zaměstnává asi padesát lidí, což je podle Čupra hranice, kde se&nbsp;láme leadership. „Nad&nbsp;50 zaměstnanců už přestanete všechny znát, nad&nbsp;200 už některé nedokážete ovlivňovat, protože&nbsp;vás&nbsp;vídají jednou za&nbsp;kvartál, a&nbsp;nad&nbsp;500 ztrácíte přehled úplně,“ popisuje s&nbsp;tím, že když&nbsp;Rohlík překročil pětistovku, měl obrat v&nbsp;řádu miliard korun. „V&nbsp;Duvu chceme při&nbsp;pěti stech lidech překročit tržby v&nbsp;řádu miliard dolarů,“ říká s&nbsp;očekáváním, že americké firmy budou mít o&nbsp;nový produkt větší zájem než ty české.
Úspěch projektu chce ale Tomáš Čupr vytěžit pro&nbsp;lokální technologický růst. V&nbsp;souladu s&nbsp;přístupem give it back a&nbsp;na&nbsp;základě inspirace z&nbsp;Estonska a&nbsp;Švédska by rád vytvořil český startupový ekosystém postavený na&nbsp;širší spolupráci. „Stockholm má po&nbsp;San Francisku největší počet unicornů per capita na&nbsp;světě. Kolem Spotify se&nbsp;postupně rodilo technologické podhoubí. Je to pro&nbsp;mě velká inspirace a&nbsp;říkám si, proč by to nešlo tady?“ Česká komunita je podle něj příliš roztříštěná. I&nbsp;když&nbsp;tady vznikají asociace, konference a&nbsp;inkubátory, chybí tu jednotné centrum, kde může startupová scéna&nbsp;kvést. „Nechci si nakládat další úkol, ale cítím, že je to důležité. Vidím v&nbsp;tom vizi pro&nbsp;růst české ekonomiky.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

vychází z&nbsp;retailových zkušeností Rohlíku, kde se spoluzakladatelé potkali; Tomáš Čupr nadále zastává v&nbsp;české e-grocery jedničce posty CEO a&nbsp;CTO. „Vlastně jsem o&nbsp;tom ani moc nepřemýšlel,“ komentuje proces rozhodování, zda založit další věc. „V&nbsp;době boomu internetových firem jsem byl moc mladý. Růst AI firem už zmeškat nechci,“ říká. S&nbsp;Duvem, na jehož rozjezd získali foundeři seedovou investici v&nbsp;hodnotě 15&nbsp;milionů dolarů od fondu Index Ventures, automatizuje procesy například v&nbsp;Rohlíku, Pilulce nebo Notinu.

Duvo

<clink anchorid="2"></clink>
Setkat se&nbsp;s&nbsp;Tomášem Čuprem a&nbsp;Markem Parisem není jednoduché. Ale když&nbsp;se&nbsp;to povede (a&nbsp;jeden zrovna není na&nbsp;konferenci lídrů v&nbsp;USA a&nbsp;druhý na&nbsp;startupové akci ve&nbsp;Varšavě), ocitnete se&nbsp;s&nbsp;nimi tváří v&nbsp;tvář v&nbsp;kancelářích v&nbsp;pražském Karlíně. Právě tady vzniká platforma Duvo.ai, kterou založili ještě společně s&nbsp;Martinem Pechou. „Co dělám s&nbsp;volným časem, když&nbsp;za&nbsp;mě AI agenti vyřizují maily nebo shrnují závěry z&nbsp;meetingů? Místo jedné firmy mám dvě,“ směje se&nbsp;Tomáš. V&nbsp;novém projektu působí jako CEO, Marek s&nbsp;Martinem se&nbsp;soustředí převážně na

Tomáš Čupr a Marek Paris. Armáda AI agentů vystřídala konzultanty

Právě tady se&nbsp;často rozhoduje, které nápady dostanou šanci vyrůst do&nbsp;praxe a&nbsp;jak efektivně se&nbsp;propojí věda, byznys a&nbsp;stát. Instituce, která zajišťuje financování výzkumných projektů, na&nbsp;nichž spolupracují vědci přímo s&nbsp;firmami. Technologická agentura ČR ročně rozdělí přes&nbsp;pět miliard korun na&nbsp;nejzajímavější inovativní projekty aplikovaného výzkumu. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;stále víc mluví o&nbsp;umělé inteligenci, digitalizaci nebo technologické konkurenceschopnosti, jde o&nbsp;jednu z&nbsp;klíčových institucí určujících tempo změny.<clink anchorid="2"></clink>
Novým předsedou agentury se&nbsp;letos v&nbsp;únoru stal Petr Sklenička. Do&nbsp;této role nastoupil jako zkušený akademik, který dlouhodobě řeší, jak nastavit systém inovací. A&nbsp;právě to může být v&nbsp;době rychlých změn zásadní výhoda. „Technologická agentura může být mostem mezi tím, co víme, a&nbsp;tím, co skutečně děláme. Česká republika má kvalitní výzkum, ale často neumíme jeho výsledky efektivně přenést do&nbsp;praxe,“ říká.
Dlouhá léta vedl coby rektor Českou zemědělskou univerzitu. Právě tam si ale naplno uvědomil, že problém často neleží v&nbsp;nedostatku nápadů, ale v&nbsp;tom, jak složitě a&nbsp;pomalu se&nbsp;dostávají k&nbsp;realizaci. „U&nbsp;českých i&nbsp;evropských poskytovatelů podpory jsem vnímal některé nedostatky, které snižují efekt vynaložených prostředků nebo odrazují kvalitní týmy od&nbsp;podávání projektů. Někdy se&nbsp;stává, že se&nbsp;do&nbsp;soutěží hlásí méně těch nejlepších, protože&nbsp;systém je pro&nbsp;ně příliš zatěžující nebo nepředvídatelný,“ popisuje.
Jedním z&nbsp;hlavních problémů je podle něj nastavení samotného systému podpory výzkumu. Kritizuje především míru administrativy a&nbsp;nedůvěry, která celý proces provází. „Vadí mi, když&nbsp;někteří poskytovatelé pohlížejí na&nbsp;řešitele projektů a&nbsp;priori jako na&nbsp;potenciální podvodníky,“ říká otevřeně. Takový přístup podle něj vede k&nbsp;absurdní míře kontroly. „Kontroluje se&nbsp;každý detail, neexistuje něco jako důvěra alespoň v&nbsp;elementárních věcech,“ popisuje. Důsledkem je pak přetížení celého systému. „Každé další procento vynaložené na&nbsp;administrativu významně ukrajuje prostředky na&nbsp;vlastní tvůrčí činnost,“ upozorňuje.
V&nbsp;praxi to znamená, že vědci místo práce na&nbsp;samotném výzkumu tráví čas administrativou. „Člověk&nbsp;si pak v&nbsp;roli řešitele připadá, že je až&nbsp;na&nbsp;druhé koleji a&nbsp;že projekt řídí projekťáci s&nbsp;úředníky,“ dodává. Ambicí nové role je proto systém zjednodušit. „Chci snížit zbytnou administrativu na&nbsp;straně příjemce v&nbsp;rámci stávajících právních předpisů a&nbsp;vsadit více na&nbsp;důvěru než na&nbsp;podezíravost,“ říká.
Sklenička upozorňuje i&nbsp;na&nbsp;hlubší problém – charakter samotného výzkumu. České prostředí nezřídka vede vědce k&nbsp;opatrnosti namísto k&nbsp;odvaze. „Dalším nešvarem je málo odvážný výzkum,“ říká. Příčina je opět systémová. „Formalizovaný přístup grantových agentur často řešitele motivuje sázet na&nbsp;jistotu,“ vysvětluje. Výsledkem je, že se&nbsp;vědci vyhýbají riskantnějším, ale potenciálně průlomovým tématům. „Mnoho žadatelů se&nbsp;drží při&nbsp;zdi a&nbsp;o&nbsp;úspěchu projektu rozhodují spíše indikátory než jeho nápad,“ dodává.
To má přímý dopad na&nbsp;kvalitu inovací. Místo skutečně nových řešení vznikají projekty optimalizované na&nbsp;splnění formálních kritérií. Sklenička proto chce podporu zaměřit jinam. „Budoucí veřejné soutěže chci směřovat k&nbsp;odvážným tématům a&nbsp;posílit kritéria reálné aplikovatelnosti a&nbsp;ekonomických přínosů,“ říká.
Další slabinou je mezinárodní zapojení a&nbsp;nízká míra excelence. Český výzkum podle Skleničky není dostatečně propojený se&nbsp;světem. „Češi&nbsp;jsou stále výrazně méně mezinárodně zasíťovaní,“ upozorňuje s&nbsp;tím, že ve&nbsp;vědě neexistuje nic jako národní liga. „Je jen jedna liga, ta celosvětová – a&nbsp;v&nbsp;ní je nutné se&nbsp;utkávat o&nbsp;ty nejlepší odborníky i&nbsp;o&nbsp;peníze. Nejsme světovou vědeckou velmocí, ale jsou i&nbsp;oblasti, kde světoví jsme,“ je přesvědčený Sklenička.
Pokud jde o&nbsp;technologie, máme očekávat další rozvoj robotiky, polovodičů; zásadní změny lze předvídat v&nbsp;oblastech velkých dat, v&nbsp;energetice či&nbsp;v&nbsp;automobilovém průmyslu. „Na&nbsp;druhé straně můžeme být svědky proměny v&nbsp;našem přístupu k&nbsp;životnímu stylu a&nbsp;vnímání hodnot z&nbsp;pohledu spotřeby i&nbsp;zdrojů a&nbsp;jejich udržitelnosti. S&nbsp;tím&nbsp;zákonitě souvisí zemědělská výroba, tedy udržitelná produkce zdravých potravin a&nbsp;pochopitelně i&nbsp;životní prostředí.“ Profesor říká, že jedním z&nbsp;důležitých trendů nepochybně je a&nbsp;bude zdravotní prevence. „Dáme jí více prostoru? Začneme žít zdravěji? To je otázka. Jsme národ nesmírně kreativní, flexibilní a&nbsp;operativní. Avšak jen pokud chceme a&nbsp;vidíme v&nbsp;tom smysl.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

je český krajinný ekolog a&nbsp;vysokoškolský pedagog. Aktivně se věnuje otázkám adaptace krajiny na klimatickou změnu a&nbsp;popularizaci vědy. V&nbsp;letech 2018–2026 působil jako rektor České zemědělské univerzity v&nbsp;Praze. Dříve byl děkanem Fakulty životního prostředí a&nbsp;předsedou České konference rektorů. Specializuje se na ochranu půdy, plánování krajiny a&nbsp;adaptaci na klimatickou změnu. Od února&nbsp;2026 stojí v&nbsp;čele Technologické agentury ČR.

Petr Sklenička

Právě tady se&nbsp;často rozhoduje, které nápady dostanou šanci vyrůst do&nbsp;praxe a&nbsp;jak efektivně se&nbsp;propojí věda, byznys a&nbsp;stát. Instituce, která zajišťuje financování výzkumných projektů, na&nbsp;nichž spolupracují vědci přímo s&nbsp;firmami. Technologická agentura ČR ročně rozdělí přes&nbsp;pět miliard korun na&nbsp;nejzajímavější inovativní projekty aplikovaného výzkumu. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;stále víc mluví o&nbsp;umělé inteligenci, digitalizaci nebo technologické konkurenceschopnosti, jde o&nbsp;jednu z&nbsp;klíčových institucí určujících tempo změny.<clink anchorid="2"></clink>
Novým předsedou agentury se&nbsp;letos v&nbsp;únoru stal

Petr Sklenička. Potřebujeme vědce odvážnější a světovější

Debata o&nbsp;chytrém a&nbsp;konkurenceschopném Česku se&nbsp;často točí kolem firem, startupů a&nbsp;technologií. Jenže&nbsp;skutečný základ vzniká jinde – ve&nbsp;školách. Právě tam se&nbsp;rozhoduje, jestli budeme technologie jen používat, nebo je i&nbsp;chápat a&nbsp;rozvíjet. Přesvědčeny jsou o&nbsp;tom Zuzana Petříčková a&nbsp;Věra Krajčová, expertky na&nbsp;AI a&nbsp;pedagožky Fakulty jaderné a&nbsp;fyzikálně inženýrské ČVUT v&nbsp;Praze.<clink anchorid="1"></clink>
Pro&nbsp;Věru Krajčovou byl vstup do&nbsp;tématu AI velmi praktický. „Jako učitelka fyziky a&nbsp;informatiky jsem se&nbsp;s&nbsp;umělou inteligencí začala setkávat ve&nbsp;chvíli, kdy se&nbsp;mě na&nbsp;ni začali ptát žáci i&nbsp;kolegové. Jestli ji používám, jak ji používám a&nbsp;jestli je vhodná i&nbsp;pro&nbsp;studenty,“ popisuje. Právě tyto otázky ji přiměly jít víc do&nbsp;hloubky. „Dnes AI používám prakticky denně – a&nbsp;učím&nbsp;s&nbsp;ní pracovat i&nbsp;ostatní.“
Zuzana Petříčková přišla k&nbsp;umělé inteligenci z&nbsp;opačné strany, jako k&nbsp;dlouhodobému výzkumnému tématu. „AI mě provází už od&nbsp;studií. Vždycky jsem v&nbsp;ní viděla velký potenciál,“ říká. Zásadní moment podle ní přišel s&nbsp;nástupem generativní AI. „Najednou bylo vidět, jak rychle se&nbsp;ten obor posouvá.“ Když&nbsp;pak dostala možnost začít vzdělávat učitele, dávalo jí to okamžitý smysl. „Pokud se&nbsp;jako společnost chceme naučit s&nbsp;AI pracovat tak, aby nám opravdu pomáhala, musíme začít u&nbsp;učitelů.“ Dnes neučí jen ty, kteří už mají k&nbsp;technologiím přirozeně blízko. AI přibližují i&nbsp;učitelům všeobecných a&nbsp;odborných předmětů – včetně těch z&nbsp;učilišť, kde se&nbsp;o&nbsp;podobných nástrojích ještě donedávna téměř nemluvilo.
Právě práce s&nbsp;pedagogy je dnes podle obou žen jedním z&nbsp;klíčových témat, na&nbsp;které je vhodné se&nbsp;zaměřit. „Učitelé často nemají čas hledat nové nástroje, které by jim mohly pomoci. Snažíme se&nbsp;to dělat za&nbsp;ně – testujeme je a&nbsp;ukazujeme, jak je využít v&nbsp;praxi,“ říká Krajčová. Petříčková dodává, že problémem není nezájem učitelů o&nbsp;novinky a&nbsp;inovace výuky. „Mnoho učitelů zná jen obecné chatboty. Když&nbsp;s&nbsp;nimi nemají dobrou zkušenost, odradí je to od&nbsp;dalšího používání.“ Zároveň zde ale vidí velký potenciál. „Učitelé chtějí vědět, co nového existuje a&nbsp;jak to využít. Jen potřebují podporu a&nbsp;vedení.“
Na&nbsp;otázku, jestli je české školství na&nbsp;AI připravené, podle expertek neexistuje jednoduchá odpověď. „AI postupuje tak rychle, že ji dohánějí všechny obory, nejen školství,“ říká Petříčková. „Ve&nbsp;vzdělávání je to ale ještě výraznější, protože&nbsp;učitelé musejí reagovat nejen na&nbsp;vývoj technologií, ale i&nbsp;na&nbsp;to, že studenti už AI běžně používají. To na&nbsp;pedagogy vytváří tlak držet krok – často rychleji, než by sami chtěli nebo na&nbsp;co mají kapacitu.“ Podle Krajčové hraje velkou roli i&nbsp;přirozený strach. „Část učitelů se&nbsp;AI bojí nebo ji vnímá jako nepřítele. Ale často je to jen strach z&nbsp;neznámého.“ Zásadní je osvěta a&nbsp;sdílení zkušeností. Přesně o&nbsp;to se&nbsp;dvojice žen snaží.
Petříčková s&nbsp;Krajčovou míní, že jedním z&nbsp;největších problémů dnes není samotná technologie, ale způsob, jakým se&nbsp;o&nbsp;ní (ne)mluví. „Používání AI studenty je často vnímáno jako šedá zóna. Někde je dokonce plošně zakazováno,“ upozorňuje Petříčková. Řešení podle ní není zákaz, nýbrž otevřenost. „Musíme studenty naučit AI používat správně – přiznat, že ji použili, a&nbsp;umět vysvětlit jak. A&nbsp;to platí i&nbsp;pro&nbsp;nás&nbsp;učitele. Pokud chceme otevřenost, musíme jít příkladem.“
Klíčové je podle obou především kritické myšlení. „Studenti by se&nbsp;měli naučit formulovat zadání, hodnotit výstupy a&nbsp;rozumět tomu, že AI nemusí mít vždy pravdu,“ říká Petříčková.
S&nbsp;příchodem AI se&nbsp;přirozeně mění i&nbsp;role učitele – ale ne tak, jak se&nbsp;někdy objevuje v&nbsp;debatách a&nbsp;masmédiích. „Učitel bude mít vždy silný socializační a&nbsp;mentorský význam,“ říká Krajčová. Technologie naopak může učitelům uvolnit ruce. „Učitel bude mít více času na&nbsp;promýšlení aktivit v&nbsp;hodinách a&nbsp;bude mít kvalitnější podpůrné materiály. Samozřejmě bude i&nbsp;žáky učit, jak s&nbsp;AI pracovat, a&nbsp;především jak kontrolovat, že jim AI nenabízí nesmysly.“
Petříčková přidává širší perspektivu: „Školství se&nbsp;teprve učí reagovat na&nbsp;novou realitu. Zároveň se&nbsp;hledá odpověď na&nbsp;to, co by vlastně mělo být výsledkem vzdělávání v&nbsp;době, kdy mají studenti k&nbsp;dispozici nástroje jako AI.“ Podle obou žen je zásadní, aby AI nebyla zkratkou, ale pomocníkem. „Nemá práci dělat za&nbsp;studenta, ale pomáhat mu lépe pochopit souvislosti,“ shrnuje Petříčková.
Jak bude vypadat škola za&nbsp;deset let? Inovátorky se&nbsp;shodují, že technologie budou samozřejmostí, ale podstata zůstane. „AI bude běžnou součástí výuky a&nbsp;naučíme se&nbsp;ji využívat tak, aby byla opravdu přínosná,“ říká Petříčková. Krajčová doplňuje: „Doufám, že škola zůstane místem setkávání generací. Učitel bude mentorem, koordinátorem a&nbsp;průvodcem.“<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

působí jako vědecko-pedagogická pracovnice na Fakultě jaderné a&nbsp;fyzikálně inženýrské ČVUT. Ve svém výzkumu se věnuje teoretické informatice a&nbsp;aplikovanému strojovému učení. Na fakultě vyučuje předměty zaměřené na strojové učení, programování a&nbsp;algoritmizaci a&nbsp;podílí se na popularizaci vědy mezi středoškoláky.

Zuzana Petříčková

se na témže pracovišti zabývá didaktikou přírodních věd. Vyučuje fyziku, informatiku a&nbsp;STEM semináře na gymnáziu. Vede centrum Elixír do škol v&nbsp;Praze&nbsp;5 a&nbsp;aktivně se podílí na projektech European Schoolnet (Scientix).

Věra Krajčová

Debata o&nbsp;chytrém a&nbsp;konkurenceschopném Česku se&nbsp;často točí kolem firem, startupů a&nbsp;technologií. Jenže&nbsp;skutečný základ vzniká jinde – ve&nbsp;školách. Právě tam se&nbsp;rozhoduje, jestli budeme technologie jen používat, nebo je i&nbsp;chápat a&nbsp;rozvíjet. Přesvědčeny jsou o&nbsp;tom Zuzana Petříčková a&nbsp;Věra Krajčová, expertky na&nbsp;AI a&nbsp;pedagožky Fakulty jaderné a&nbsp;fyzikálně inženýrské ČVUT v&nbsp;Praze.<clink anchorid="1"></clink>
Pro&nbsp;Věru Krajčovou byl vstup do&nbsp;tématu AI velmi praktický. „Jako učitelka fyziky a&nbsp;informatiky jsem se&nbsp;s&nbsp;umělou inteligencí začala setkávat ve&nbsp;chvíli, kdy se&nbsp;mě na

Zuzana Petříčková & Věra Krajčová. Chytrý svět začíná ve třídách

<clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;otázky spojené s&nbsp;digitální bezpečností odpovídal v&nbsp;letadle cestou z&nbsp;konference RSAC v&nbsp;San Francisku, jedné z&nbsp;největších světových akcí svého druhu. Účast i&nbsp;vystupování ve&nbsp;veřejném odborném prostoru je pro&nbsp;Juraje Jánošíka, hlavně v&nbsp;posledních dvou letech, kdy působí jako šéf AI divize ve&nbsp;společnosti Eset, přirozenou součástí jeho práce. V&nbsp;únoru se&nbsp;vrátil z&nbsp;AI Impact Summitu v&nbsp;Indii.
Výstupy summitu kladou důraz na&nbsp;odolnou infrastrukturu a&nbsp;širší rámec pravidel. Podobně argumentuje i&nbsp;Eset, podle kterého je bezpečnost podmínkou toho, aby AI vůbec dávala smysl. „Pro&nbsp;mě je to nejdůležitější trend: bezpečnost nemůže být jen doplněk&nbsp;AI strategie, ale jejím základem,“ vysvětluje Juraj.
Čas mezi momentem, kdy útočník&nbsp;pronikne do&nbsp;systému, a&nbsp;chvílí, kdy předá kontrolu dalším hackerům, se&nbsp;extrémně zkrátil. „To, co dříve&nbsp;vyžadovalo čas, jazykovou vybavenost a&nbsp;určitou míru zkušenosti, je dnes mnohem dostupnější i&nbsp;méně pokročilým aktérům,“ přibližuje Juraj. Jako příklad uvádí novou techniku ClickFix, kdy je oběť přes&nbsp;zdánlivě nevinný mail vyzvána&nbsp;ke&nbsp;kliknutí, které má něco opravit – typicky chybu při&nbsp;načítání webové stránky nebo dokumentu. Člověk&nbsp;sice jedná v&nbsp;dobré víře, ale ve&nbsp;skutečnosti si škodlivý kód do&nbsp;počítače nainstaluje úplně sám. Eset tento vzrůstající trend v&nbsp;poslední době velmi intenzivně sleduje. „V&nbsp;naší telemetrii vzrostly detekce této techniky mezi druhou polovinou roku 2024 a&nbsp;první polovinou roku 2025 o&nbsp;517 %,“ uvádí Juraj s&nbsp;tím, že právě tady je vidět hlavní efekt AI: „Dramaticky snižuje bariéru vstupu a&nbsp;zvyšuje objem, rychlost i&nbsp;přesvědčivost útoků.“
Nejrychleji podle něj porostou útoky zaměřené na&nbsp;zneužití identity a&nbsp;důvěry, tedy AI generovaný phishing, vishing, deepfake podvody a&nbsp;různé formy přesvědčovacích technik a&nbsp;podvrženého obsahu. „Právě tady AI přináší útočníkům nejvyšší návratnost. Umožňuje jim rychle personalizovat obsah, lépe napodobit styl komunikace konkrétní osoby a&nbsp;oslovovat oběti ve&nbsp;velkém, a&nbsp;přitom velmi cíleně,“ konkretizuje. Deepfake a&nbsp;hlasové klony tedy už dávno nejsou utopií, naopak – způsobují miliardové škody.
„Do&nbsp;budoucna tak čekám hlavně růst útoků, které budou vypadat důvěryhodněji než kdy dřív&nbsp;a&nbsp;budou útočit na&nbsp;rozhodování lidí, ne jen na&nbsp;technické slabiny systémů.“ Situace se&nbsp;navíc zhoršuje s&nbsp;nástupem AI agentů, kdy se&nbsp;generativní inteligence využívá k&nbsp;autonomnějšímu a&nbsp;rychlejšímu rozhodování. „V&nbsp;Esetu jsme objevili nový typ ransomwaru (vyděračský program, který zašifruje data a&nbsp;za&nbsp;jejich odemčení požaduje výkupné), který k&nbsp;realizaci útoků využívá generativní umělou inteligenci. PromptLock spouští lokálně dostupný jazykový model, který v&nbsp;reálném čase generuje škodlivé skripty. Během infekce AI autonomně rozhoduje, které soubory vyhledat, zkopírovat či&nbsp;zašifrovat,“ říká Juraj.
AI ale naštěstí funguje i&nbsp;na&nbsp;druhé straně a&nbsp;právě v&nbsp;obraně má velmi konkrétní a&nbsp;praktické využití, kdy pomáhá zpracovávat obrovské objemy dat z&nbsp;telemetrie, vyhledávat anomálie, prioritizovat alerty a&nbsp;zrychlovat vyšetřování incidentů. „Důležité je, že v&nbsp;profesionální kyberbezpečnosti AI nefunguje jako samostatná ‚kouzelná krabička‘, nýbrž jako součást vícevrstvé ochrany,“ dodává šéf AI v&nbsp;Esetu.
Prvky AI a&nbsp;strojového učení v&nbsp;této slovenské firmě používají už desítky let – ty úplně první se&nbsp;v&nbsp;jejich produktech objevily už v&nbsp;roce 1997. Klíčovým vývojem jsou dnes nástroje typu AI Advisor. Ty bleskově projdou enormní množství dat a&nbsp;při&nbsp;jakékoli nesrovnalosti přeloží složitý hackerský jazyk do&nbsp;srozumitelné řeči. Díky tomu dokážou upozornit na&nbsp;hrozbu i&nbsp;člověka mimo IT.
Samotné technologie však jako ochrana nestačí. Je potřeba přidat systematickou edukaci a&nbsp;vícevrstvou kontrolu. „Obrana musí kombinovat technologie s&nbsp;pravidelným ověřováním identity, vícefaktorovým ověřením a&nbsp;průběžným vzděláváním zaměstnanců,“ upozorňuje Jánošík. Nejčastější chybou ze&nbsp;strany firem je, že vnímají kyberbezpečnost jako jednorázový nákup technologie, a&nbsp;ne jako průběžně řízený proces.
Jako globální lídr kybernetické bezpečnosti jsou vnímané USA. Česko i&nbsp;Slovensko se&nbsp;podle Juraje můžou hodně naučit od&nbsp;Skandinávců, kteří k&nbsp;oboru přistupují komplexně a&nbsp;nepodceňují edukaci. A&nbsp;pak je tu Ukrajina. „Ta se&nbsp;léta brání kybernetickým útokům ze&nbsp;strany Ruska a&nbsp;buduje odolnost svých IT systémů za&nbsp;reálných podmínek, jaké si jiné země ani neumějí představit,“ přibližuje odborník, který kybernetickou bezpečnost vnímá jako hru na&nbsp;kočku&nbsp;a&nbsp;myš. „Musíte být připraveni na&nbsp;změnu, umět se&nbsp;rychle adaptovat a&nbsp;hledat řešení tam, kde na&nbsp;první pohled žádné není.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

vždycky fascinovalo, jak věci fungují zevnitř. „Jak jsou poskládané, jak se chovají a&nbsp;jak z&nbsp;malých celků postavit něco většího.“ Do Esetu nastoupil v&nbsp;roce 2008, kdy ještě studoval informatiku v&nbsp;Bratislavě. Začínal jako řadový analytik škodlivého kódu. Přes vedení vývojářských týmů a&nbsp;sekce strojového učení se propracoval až na samotný vrchol&nbsp;– dnes řídí vývoj automatizovaných systémů a&nbsp;umělé inteligence pro celou firmu.

Juraje Jánošíka

<clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;otázky spojené s&nbsp;digitální bezpečností odpovídal v&nbsp;letadle cestou z&nbsp;konference RSAC v&nbsp;San Francisku, jedné z&nbsp;největších světových akcí svého druhu. Účast i&nbsp;vystupování ve&nbsp;veřejném odborném prostoru je pro&nbsp;Juraje Jánošíka, hlavně v&nbsp;posledních dvou letech, kdy působí jako šéf AI divize ve&nbsp;společnosti Eset, přirozenou součástí jeho práce. V&nbsp;únoru se&nbsp;vrátil z&nbsp;AI Impact Summitu v&nbsp;Indii.
Výstupy summitu kladou důraz na&nbsp;odolnou infrastrukturu a&nbsp;širší rámec pravidel. Podobně argumentuje i&nbsp;Eset, podle kterého je bezpečnost podmínkou toho, aby AI vůbec dával

Juraj Jánošík. Hra na kočku a myš. AI tsunami kyberútoků

To, co ještě nedávno znamenalo návštěvy poboček, fronty na&nbsp;úřadech nebo papírové formuláře, se&nbsp;dnes ve&nbsp;velké části přesunulo do&nbsp;mobilu či&nbsp;počítače. Velkou zásluhu na&nbsp;tom má projekt Bankovní identita, který v&nbsp;posledních letech zásadně proměnil způsob, jakým Češi&nbsp;komunikují se&nbsp;státem i&nbsp;firmami.<clink anchorid="2"></clink>
Právě na&nbsp;tomto průniku financí, technologií a&nbsp;každodenní reality lidí se&nbsp;dlouhodobě pohybuje Jan Blažek, předseda představenstva Bankovní identity.
Sám sebe popisuje jako „stavitele“. „Motivuje mě vytvářet nové věci a&nbsp;vidět, jak se&nbsp;postupně dostávají do&nbsp;reálného života. V&nbsp;oblasti financí a&nbsp;digitálních technologií je to výjimečné v&nbsp;tom, že prostor pro&nbsp;inovace je prakticky neomezený,“ říká.
„Stavitel“ v&nbsp;Blažkově pojetí není ten, kdo jen přichází s&nbsp;nápady, nýbrž ten, kdo je dokáže dovést až&nbsp;do&nbsp;reality. Právě schopnost dotahovat věci do&nbsp;konce považuje za&nbsp;klíčovou – i&nbsp;proto, že většina dobrých myšlenek se&nbsp;do&nbsp;praxe nikdy nedostane. „Každý rok vznikají nové nápady, ale realita je taková, že hodně jich zůstane v&nbsp;šuplíku, nebo rovnou v&nbsp;koši. O&nbsp;to lepší je moment, kdy se&nbsp;myšlenku podaří dotáhnout do&nbsp;konce a&nbsp;začne skutečně fungovat,“ popisuje. Skutečná satisfakce podle něj přichází až&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy služba obstojí v&nbsp;reálném světě: „Když&nbsp;vidíte, že ji lidé používají v&nbsp;masovém měřítku a&nbsp;že si ji pochvalují, je to pro&nbsp;mě největší motivace pokračovat dál.“
Ví, o&nbsp;čem mluví. Projekt bankovní identity dnes využívá více než pět milionů lidí. Z&nbsp;nástroje se&nbsp;stal standard, kterému se&nbsp;postupem času podařilo měnit očekávání celé společnosti. „Ta proměna&nbsp;byla až&nbsp;neuvěřitelně rychlá, i&nbsp;ve&nbsp;srovnání s&nbsp;ostatními zeměmi,“ říká Blažek. Připomíná přitom, jak ještě nedávno fungovala běžná administrativa: „Pro&nbsp;účet jste museli na&nbsp;pobočku&nbsp;banky, daňové přiznání posílali poštou a&nbsp;pro&nbsp;datovku šli na&nbsp;poštu. Před&nbsp;pěti lety asi nikdo z&nbsp;nás&nbsp;nečekal, že by třeba pro&nbsp;nový řidičák&nbsp;vůbec nemusel na&nbsp;úřad – a&nbsp;teď už se&nbsp;lidé začínají ptát, proč něco nejde zařídit online, když&nbsp;tu máme bankovní identitu.“
Právě v&nbsp;tom je podle něj zásadní posun: digitální identita už není jednorázová, omezeně fungující inovace, ale v&nbsp;podstatě celá promyšlená infrastruktura. Něco, co má být samozřejmé – podobně jako internet nebo mobilní bankovnictví.
Blažek ale zároveň upozorňuje, že technologický pokrok není jen otázkou jednotlivých projektů, ale celkového prostředí, ve&nbsp;kterém vznikají. „Proměna&nbsp;se&nbsp;netýká jen fintechu, ale prakticky všech oborů. Technologie dnes zasahují téměř každý aspekt našich životů,“ říká. Česko má podle něj silnou výhodu v&nbsp;přístupu lidí: „Máme k&nbsp;digitálním službám pozitivní vztah, lidé nové služby rádi zkoušejí. To je výborný základ.“ Riziko ale vidí jinde: na&nbsp;úrovni Evropy jako celku. „Nemám obavu, že bychom zaspali jako Česko. Spíš že nás&nbsp;jako Evropu předběhnou země, které nejsou zatíženy takovým množstvím regulací,“ upozorňuje. A&nbsp;doplňuje klíčovou věc: „V&nbsp;digitálním světě rozhodují rychlost a&nbsp;náklady. Pokud budou jiné země inovovat rychleji a&nbsp;levněji, postupně ztratíme konkurenceschopnost. Skončíme spíš jako dodavatelé než tvůrci řešení. “
Jedním z&nbsp;pilířů digitální identity je důvěra. A&nbsp;ta podle Jana Blažka stojí především na&nbsp;bezpečnosti. Blažek vnímá výraznou proměnu i&nbsp;v&nbsp;této oblasti. „Bezpečnost dnes není doplněk, ale absolutní základ důvěry. U&nbsp;digitální identity to platí dvojnásob, protože&nbsp;bez&nbsp;důvěry celý systém nedává smysl.“ Kybernetické hrozby se&nbsp;výrazně profesionalizovaly, útočníci fungují jako organizované skupiny, mají dostatek zdrojů a&nbsp;jejich útoky jsou stále sofistikovanější. „Pro&nbsp;nás&nbsp;ale i&nbsp;jiné technologické společnosti to znamená, že bezpečnost je kontinuální, nikdy nekončící proces. Změnila se&nbsp;i&nbsp;optika – dřív&nbsp;jsme řešili, jestli něco není podvod, dnes spíš hledáme potvrzení, že je něco skutečné.“ Proměnil se&nbsp;kvůli tomu i&nbsp;jeho osobní přístup k&nbsp;technologiím: „Jsem mnohem opatrnější než před&nbsp;pár lety.“
Bude v&nbsp;blízké budoucnosti digitální identita naprostou samozřejmostí? Blažek se&nbsp;pousměje: nejde o&nbsp;žádnou vizi budoucnosti, ale aktuální realitu. „V&nbsp;takovém světě už žijeme. Pro&nbsp;většinu lidí v&nbsp;Česku je digitální identita standardem a&nbsp;používají ji naprosto přirozeně. Rozdíl je nejvíc vidět u&nbsp;mladé generace. Mladí vyrůstali s&nbsp;mobilem v&nbsp;ruce a&nbsp;absolutně nerozumějí tomu, proč by měli chodit na&nbsp;úřad s&nbsp;papírovým dokumentem.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

je absolventem VŠE v&nbsp;Praze a&nbsp;dlouhodobě se pohybuje na pomezí technologií, financí a&nbsp;digitálních projektů. Profesní zkušenosti sbíral třeba v&nbsp;ExxonMobil a&nbsp;Accenture, kde se věnoval technologickým a&nbsp;transformačním projektům. Impulz pro český projekt bankovní projekt přišel v&nbsp;roce 2015 během jeho návštěvy Švédska. „Viděl jsem, že bankovní identita tam funguje naprosto přirozeně&nbsp;– lidé ji používají ke komunikaci se státem, bankami i&nbsp;firmami. A&nbsp;profitují z&nbsp;ní všichni,“ vzpomíná. Právě tehdy si podle svých slov uvědomil, že podobný model může zásadně proměnit i&nbsp;Česko. „Došlo mi, že pokud se nám podaří něco podobného přenést k&nbsp;nám, může to změnit způsob, jakým fungují služby i&nbsp;vztah lidí ke státu.“

Jan Blažek

To, co ještě nedávno znamenalo návštěvy poboček, fronty na&nbsp;úřadech nebo papírové formuláře, se&nbsp;dnes ve&nbsp;velké části přesunulo do&nbsp;mobilu či&nbsp;počítače. Velkou zásluhu na&nbsp;tom má projekt Bankovní identita, který v&nbsp;posledních letech zásadně proměnil způsob, jakým Češi&nbsp;komunikují se&nbsp;státem i&nbsp;firmami.<clink anchorid="2"></clink>
Právě na&nbsp;tomto průniku financí, technologií a&nbsp;každodenní reality lidí se&nbsp;dlouhodobě pohybuje Jan Blažek, předseda představenstva Bankovní identity.
Sám sebe popisuje jako „stavitele“. „Motivuje mě vytvářet nové věci a&nbsp;vidět, jak se&nbsp;postupně dostávají do&nbsp

Jan Blažek. Skutečný stavitel, nejen snílek

O&nbsp;tom, že umělá inteligence umí zasáhnout do&nbsp;řady odvětví a&nbsp;část z&nbsp;nich převrátit vzhůru nohama, dnes už asi pochybuje jen málokdo. Oslavované úspěchy sahající od&nbsp;lékařských pokroků přes&nbsp;vymýšlení nových materiálů až&nbsp;třeba po&nbsp;samostatné programovací roboty jsou ale pro&nbsp;běžné lidi vzdálené. Claudia Haová tímto světem prochází s&nbsp;úplně jiným nastavením, když&nbsp;ukazuje, že umělá inteligence je nástroj pro&nbsp;všechny.<clink anchorid="2"></clink>
Sedmnáctiletá studentka vytvořila ve&nbsp;třetím ročníku&nbsp;na&nbsp;gymnáziu během krátké chvíle vlastní AI model pro&nbsp;diagnostiku kožních onemocnění s&nbsp;názvem FungiGPT. Ten ji provádí dobře – se&nbsp;sedmdesátiprocentní účinností. Představila ho i&nbsp;na&nbsp;juniorské vědecké soutěži. Aktuálně míří na&nbsp;stáž na&nbsp;ČVUT a&nbsp;zaujala Nadaci Neuron, která ji vybrala jako jeden z&nbsp;výjimečných talentů. A&nbsp;přitom: „Říkám na&nbsp;rovinu, opravdu nemám žádné technické zkušenosti, v&nbsp;IT ani v&nbsp;programování. Jediné, co jsem na&nbsp;začátku uměla, byl onen příkaz ‚Print Hello world,‘ což je jeden řádek kódu v&nbsp;programovacím jazyku Python, který zvládne každý,“ usmívá se&nbsp;Haová.
O&nbsp;využití AI začala přemýšlet ve&nbsp;škole. Měla vytvořit biologický projekt a&nbsp;rozhodla se, že z&nbsp;nudné šedi mnoha podobných by chtěla vystoupit a&nbsp;udělat něco „v&nbsp;podstatě šokujícího“. V&nbsp;té době její sestra řešila kožní problém, s&nbsp;nímž si lékaři&nbsp;nevěděli rady. Haovou fascinovala medicína&nbsp;i&nbsp;umělá inteligence a&nbsp;jejich propojení se&nbsp;v&nbsp;této problematice nabízelo. I&nbsp;když&nbsp;s&nbsp;AI se&nbsp;musela seznámit opravdu od&nbsp;úplného začátku.
„Zkoušela jsem to. V&nbsp;podstatě jsem začala do&nbsp;ChatGPT psát různé otázky, taky jsem jej brala v&nbsp;podstatě jako svůj deníček, což tedy mimochodem nedoporučuju. Ale rozhodla jsem se, že budu testovat různé věci, zadávat požadavky, ať mi napíše tu jeden kód, tu druhý. A&nbsp;on to zvládl. Řekla jsem si tedy, proč jej nevyužít pro&nbsp;to, abych vytvořila model umělé inteligence, když&nbsp;je to sama umělá inteligence? To nebylo obtížné,“ říká Haová. Odhaduje, že shromažďování dat, tedy základního podkladu pro&nbsp;to, aby AI mohla kožní problémy identifikovat, trvalo asi 24 hodin. „Mnohem déle mi trvala cesta k&nbsp;programování než samotný projekt,“ uvádí.
Znamenala především zjistit spousty informací. Haová našla velký dataset snímků kůže od&nbsp;Googlu – Skin Dataset, který obsahuje deset tisíc fotek s&nbsp;metadaty, tedy informacemi o&nbsp;nich. Objevila platformu Kaggle, kterou využívají datoví vědci a&nbsp;strojoví inženýři, kde jsou dostupné datasety pro&nbsp;trénování různých modelů umělé inteligence. Lze se&nbsp;tam podívat i&nbsp;na&nbsp;to, jak se&nbsp;s&nbsp;podobnými úkoly vypořádávají další. Dala dohromady vyfiltrované fotky a&nbsp;s&nbsp;nimi s&nbsp;AI vymyslela postup, jak vytvořit… AI. Takovou, která s&nbsp;těmito znalostmi bude odhadovat onemocnění z&nbsp;každé další fotky, kterou jí uživatel dá ke&nbsp;zvážení.
„Na&nbsp;začátku mě ve&nbsp;skutečnosti hodně brzdili profesoři&nbsp;a&nbsp;dospělí. Ve&nbsp;smyslu, že je to strašně těžký projekt a&nbsp;já nemám základy v&nbsp;programování nebo IT. Řekla jsem si v&nbsp;duchu: Jen počkejte, já tohle musím zvládnout. Doma jsem začala svoji brutální rešerši&nbsp;s&nbsp;různými modely – ChatGPT, Claude a&nbsp;mnoha online materiály,“ vzpomíná.
Přestože&nbsp;dnes Haová o&nbsp;svém projektu veřejně mluví a&nbsp;za&nbsp;Nadaci Neuron jako ambasadorka přitahuje mladé k&nbsp;vědě, když&nbsp;má popsat sebe, říká, že na&nbsp;sebe nechtěla ve&nbsp;škole příliš upozorňovat. Je to jeden z&nbsp;důvodů, proč se&nbsp;tak úspěšně pustila do&nbsp;studia modelů AI. „Vždy mě zajímalo, jak věci fungují. Ale problém byl, že jsem se&nbsp;bála ptát. Když&nbsp;jsem byla ve&nbsp;škole, často jsem něco nechápala, ale neptala jsem se. Šla jsem domů a&nbsp;až&nbsp;tam jsem si vše dohledávala, od&nbsp;Wikipedie po&nbsp;vědecké články,“ popisuje.
Umělou inteligenci vnímá jako prostředek k&nbsp;novým možnostem, který se&nbsp;otevírá všem, kteří mají odvahu. Ukazuje ale ještě jeden důležitý pohled. Vědu rozvíjí s&nbsp;tím, že je slučitelná s&nbsp;byznysem, což je v&nbsp;Česku nepříliš častý jev. Inspirují ji rodiče. „Studovali technické obory a&nbsp;zároveň jsou podnikatelé. Takže&nbsp;jsem to vnímala jako samozřejmost a&nbsp;odmalička jsem byla seznámena s&nbsp;tím, že budu aplikovat poznatky v&nbsp;byznysu,“ říká. Aktuálně se&nbsp;věnuje i&nbsp;marketingu v&nbsp;oblasti asijské kosmetiky. A&nbsp;jako zástupkyně generace Z&nbsp;doporučuje svým vrstevníkům udělat pro&nbsp;své cíle první krok. „Jako gen Z&nbsp;ho děláme se&nbsp;strachem, ale to je ještě lepší. Protože&nbsp;až&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;budoucnu podíváme zpátky, budeme z&nbsp;toho mít opravdu dobrý pocit. Jen jsme demotivovaní, jak se&nbsp;o&nbsp;nás&nbsp;píše, že jsme líní, scrollujeme na&nbsp;TikToku, nic nechceme dělat a&nbsp;jsme protivní,“ vyjmenovává. „Já jsem možná trochu méně kvalifikovaná pro&nbsp;vědu, ale nebojím se&nbsp;dělat nové věci. Tak mi nemusí vadit, co si v&nbsp;tomto lidé myslí. Nemám co ztratit,“ vysvětluje.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

ve třetím ročníku na pražském Gymnáziu Jana Patočky vyvinula vlastní model AI s&nbsp;názvem FungiGPT, který se 70% účinností diagnostikuje kožní plísňová onemocnění. Zvládla to bez laboratoře a&nbsp;týmu, pomocníkem jí byl internet, ChatGPT a&nbsp;vlastní zvídavost. Díky Neuronu teď míří na stáž za experty strojového učení na FEL ČVUT, kde získá lepší výpočetní výkon, vhodnější software a&nbsp;širší dataset. A&nbsp;také mentoring od špičkových expertů.

Claudia Haová

O&nbsp;tom, že umělá inteligence umí zasáhnout do&nbsp;řady odvětví a&nbsp;část z&nbsp;nich převrátit vzhůru nohama, dnes už asi pochybuje jen málokdo. Oslavované úspěchy sahající od&nbsp;lékařských pokroků přes&nbsp;vymýšlení nových materiálů až&nbsp;třeba po&nbsp;samostatné programovací roboty jsou ale pro&nbsp;běžné lidi vzdálené. Claudia Haová tímto světem prochází s&nbsp;úplně jiným nastavením, když&nbsp;ukazuje, že umělá inteligence je nástroj pro&nbsp;všechny.<clink anchorid="2"></clink>
Sedmnáctiletá studentka vytvořila ve&nbsp;třetím ročníku&nbsp;na&nbsp;gymnáziu během krátké chvíle vlastní AI model pro&nbsp;diagnostiku kožních onemocnění s&nbsp;názvem Fun

Claudia Haová. Strůjkyně AI modelu bez technologických zkušeností

Když&nbsp;se&nbsp;zeptáte, co ho vedlo k&nbsp;založení Flowpay, mluví o&nbsp;startupu jako o&nbsp;kulminaci celé své podnikatelské historie. Ale jakmile o&nbsp;ní vypráví, brzy se&nbsp;dobereme toho, že původ zájmu o&nbsp;podnikání a&nbsp;finance je u&nbsp;něj daleko starší. Jeho otec vybudoval v&nbsp;Novém Boru sklárnu, ale v&nbsp;souvislosti s&nbsp;krizí a&nbsp;několika špatnými rozhodnutími přišel krach, který dopadl i&nbsp;na&nbsp;rodinu. Chvíli neměli ani na&nbsp;každodenní nutné potřeby. „Přesto jsem chtěl podnikat. Nevěděl jsem v&nbsp;čem, ale věděl jsem, že to chci dělat,“ říká William Jalloul o&nbsp;svém 14letém já.<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;osmnácti měl trading account a&nbsp;zkoušel investovat. Ponořil se&nbsp;do&nbsp;toho roce 2008, kdy se&nbsp;trhy hroutily v&nbsp;důsledku problémů hypotečního trhu. Špatné načasování, ale dobrá škola, usmívá se.
Ve&nbsp;financích se&nbsp;našel. Působil ve&nbsp;finančním poradenství, spoluzaložil firmu s&nbsp;více než 400 poradci a&nbsp;20 pobočkami. Později exitoval. Založil family office, investoval do&nbsp;startupů, fintechů, e-sportu a&nbsp;nemovitostí. V&nbsp;rámci svého projektu InspiPay, který podnikatelům pomáhá zprocesovat platby, začal vnímat pohyby financí ve&nbsp;firmách. A&nbsp;ty ho přivedly ke&nbsp;dvěma myšlenkovým směrům.
Jednak jak velký je problém, který ve&nbsp;firmách nastává, potřebují-li půjčku. Procesy bank pro&nbsp;schvalování jsou neflexibilní, výše úvěrů neodpovídají potřebám, a&nbsp;navrch finanční instituce pracují s&nbsp;čísly, která podle něj často nejsou relevantní. „Vždycky mě to extrémně frustralovalo,“ říká Jalloul. „Banky vyhodnocovaly půjčky na&nbsp;základě daňového přiznání, které je v&nbsp;90 % případů optimalizované a&nbsp;nereprezentuje realitu daného malého či&nbsp;středního podniku. A&nbsp;je to sumarizace za&nbsp;celý rok. Například v&nbsp;květnu či&nbsp;červnu má hodně firem daňové přiznání jen za&nbsp;rok 2024. Pro&nbsp;malý a&nbsp;střední byznys je úplně irelevantní, protože&nbsp;ten se&nbsp;mění na&nbsp;měsíční bázi,“ popisuje.
Druhým směrem byl pohyb peněz. Vnímal, že existuje snadný dosah na&nbsp;to, jaké peníze, jakým způsobem a&nbsp;kam ve&nbsp;firmách proudí. „Viděl jsem alternativní data, která by se&nbsp;teoreticky dala využít pro&nbsp;vyhodnocení,“ říká. A&nbsp;tak s&nbsp;nimi začal pracovat. Právě na&nbsp;nich založil Flowpay, fintech, který půjčuje malým a&nbsp;středním firmám peníze&nbsp;na&nbsp;základě dat, která banky nevidí nebo je nezajímají.
Jednoduše dnes každá společnost pracuje s&nbsp;nějakým softwarem. „Restaurace má pokladní systém, e-shop platformu, truhlář účetní software,“ vyjmenovává Jalloul. „My se&nbsp;na&nbsp;tyto softwary napojíme, podíváme se&nbsp;na&nbsp;granulární individuální transakce a&nbsp;pomocí umělé inteligence zprocesujeme obrovské množství dat. Rozumíme tomu byznysu skrz naskrz a&nbsp;jeho fungování vidíme na&nbsp;denní bázi,“ říká Jalloul.
Technologie přitom stále vrství. „Tradiční“ strojové učení, které je dobré ve&nbsp;sledování opakujících se&nbsp;vzorců, zpracovává transakční historie, klasifikuje cash flow, tvoří prediktivní modely nad&nbsp;tisícovkami datových bodů a&nbsp;stovkami tisíc transakcí. Generativní AI rozumí nestrukturovaným datům – transakcím na&nbsp;účtu, převodům mezi firmami, rizikovým kategoriím. A&nbsp;nakonec přidal i&nbsp;agenty umělé inteligence. To jsou ti, kteří sami jednají. Agentická AI Flowpay vytváří „roboty-zaměstnance“, jak je Jalloul popisuje. Napodobují lidské rozhodování v&nbsp;zákaznické péči&nbsp;a&nbsp;odděleních rizik. „Teď implementujeme jednoho agenta za&nbsp;druhým, abychom dokázali vyškálovat službu, aniž bychom potřebovali tisíce zaměstnanců,“ chválí si.
Flowpay má dnes v&nbsp;týmu 40 lidí a&nbsp;obsluhuje na&nbsp;5300 firemních klientů. Funguje ve&nbsp;třech zemích, kromě Česka a&nbsp;Slovenska se&nbsp;uchytilo též v&nbsp;Nizozemsku. Letos hodlá expandovat do&nbsp;pěti dalších, do&nbsp;Belgie nebo Velké Británie. Na&nbsp;začátku roku koupilo německou firmu Tapline, která financuje technologické firmy. Jalloulův&nbsp;startup loni dosáhl obratu 12,4 milionu eur a&nbsp;letos míří na&nbsp;100 milionů. „Jsme integrovaní s&nbsp;firmou Teya, poskytovatelem platebních služeb aktivním v&nbsp;devíti zemích s&nbsp;75 tisíci malými a&nbsp;středními podniky,“ říká Jalloul. Vysvětluje, že Teya má i&nbsp;jiné partnery – společnosti Iwoca ve&nbsp;Velké Británii, YouLend po&nbsp;Evropě, v&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku pak Liberis. „Všechny tři&nbsp;jsou jednorožci. A&nbsp;Flowpay se&nbsp;teď rovná těmto evropským gigantům, za&nbsp;setinu financování, co získaly tyto firmy,“ říká.
Na&nbsp;růst v&nbsp;jednorožce, tedy startup s&nbsp;hodnotou nad&nbsp;miliardu dolarů, se&nbsp;také ostatně vidí. „Pro&nbsp;mě to není otázka jestli, ale spíš kdy se&nbsp;to stane. Flowpay už má hodnotu desítek milionů eur. Do&nbsp;dvou nebo tří let bychom se&nbsp;na&nbsp;miliardu dostat měli,“ očekává.
Kromě toho vydatně podporuje český startupový trh. „Nevěřím ve&nbsp;srovnání cílové čáry, ale v&nbsp;rovnost té startovací – aby každý člověk, který chce podnikat, měl podmínky stejné,“ prohlašuje. Budování má zřejmě v&nbsp;krvi. Jeho otci je ostatně už 92 let – a&nbsp;stále se&nbsp;točí kolem sklářského průmyslu.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

je z&nbsp;podnikatelské rodiny a&nbsp;přes deset let strávil ve finančním poradenství. Pomáhal tisícovkám firem, spoluzaložil vlastní finančně-poradenskou společnost GFS, dnes s&nbsp;téměř 400&nbsp;lidmi a&nbsp;20&nbsp;pobočkami, a&nbsp;stál za zrodem firmy InspiPay, která podnikatelům zprostředkovává platební brány a&nbsp;terminály a&nbsp;dnes zpracovává přes půl miliardy eur ročně. V&nbsp;roce 2021 založil Flowpay. Má family office zaměřenou na investování i&nbsp;ve fintechu, je členem představenstva České fintechové asociace a&nbsp;České startupové asociace, se kterou pomáhá vyjednávat přívětivější podmínky pro startupy v&nbsp;Česku.

William Jalloul

Když&nbsp;se&nbsp;zeptáte, co ho vedlo k&nbsp;založení Flowpay, mluví o&nbsp;startupu jako o&nbsp;kulminaci celé své podnikatelské historie. Ale jakmile o&nbsp;ní vypráví, brzy se&nbsp;dobereme toho, že původ zájmu o&nbsp;podnikání a&nbsp;finance je u&nbsp;něj daleko starší. Jeho otec vybudoval v&nbsp;Novém Boru sklárnu, ale v&nbsp;souvislosti s&nbsp;krizí a&nbsp;několika špatnými rozhodnutími přišel krach, který dopadl i&nbsp;na&nbsp;rodinu. Chvíli neměli ani na&nbsp;každodenní nutné potřeby. „Přesto jsem chtěl podnikat. Nevěděl jsem v&nbsp;čem, ale věděl jsem, že to chci dělat,“ říká William Jalloul o&nbsp;svém 14letém já.<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;o

William Jalloul. Cílová čára? Důležitá je rovnost té startovac

Pavel Čejka

Alexander Bruna

Vezme nám umělá inteligence práci? Není to jen praktická, ale vpravdě existenciální otázka. Práce sama nás&nbsp;totiž v&nbsp;moderní době definuje a&nbsp;do&nbsp;značné míry určuje, kým jsme. Hrozí tedy, že kvůli AI ztratíme nejen zaměstnání, ale i&nbsp;vlastní já?<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;květnu 2017 seděl tehdy devatenáctiletý Kche Ťie v&nbsp;konferenčním sálu v&nbsp;čínském městě Wu-čen naproti obrazovce a&nbsp;čekal na&nbsp;další tah. Jeho soupeřem nebyl člověk, ale AlphaGo, program vyvinutý společností DeepMind. Kche Ťie byl považován za&nbsp;nejlepšího hráče staročínské deskové hry Go na&nbsp;světě. Drze sebevědomý mladík&nbsp;se&nbsp;nek

Krize lidské užitečnosti

Pavla Köpplová

<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Talós, měděný obr</h3>
Jedna z&nbsp;nejzajímavějších postav řecké mytologie. Jakýsi „prastarý robot“, obrovský muž z&nbsp;bronzu, který chránil ostrov Kréta. Jeho příběh ukazuje, že staří Řekové přemýšleli o&nbsp;umělých bytostech dávno před&nbsp;moderní technologií.
Talós&nbsp;se&nbsp;objevil v&nbsp;příběhu o&nbsp;hrdinovi Iásónovi a&nbsp;jeho výpravě za&nbsp;zlatým rounem. Když&nbsp;se&nbsp;Argonauti vraceli z&nbsp;Kolchidy, pokusili se&nbsp;přistát na&nbsp;Krétě – a&nbsp;Talós&nbsp;jim v&nbsp;tom bránil. Nakonec byl přemožen pomocí magie. Čarodějka Médeia ho oklamala, takže&nbsp;si sám odstranil hřeb z&nbsp;kotníku. Z&nbsp;jediné žíly mu vytekla božská tekutina a&nbsp;obr se&nbsp;zhroutil.
Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;většiny mytologických bytostí není Talós&nbsp;ani člověk, ani zvíře, ani bůh. Je to stroj vytvořený bohy – a&nbsp;právě proto působí až&nbsp;překvapivě moderně, jako jedna z&nbsp;prvních představ o&nbsp;„umělém životě“.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h3>Galateia, oživlá socha</h3>
Z&nbsp;řecké mytologie pochází i&nbsp;další příběh. Galateia není bohyně ani hrdinka v&nbsp;běžném smyslu, ale socha, která se&nbsp;stala živou ženou. Její příběh ukazuje, jak silná může být lidská touha po&nbsp;dokonalosti a&nbsp;jak nebezpečně blízko má k&nbsp;iluzi.
Kyperský sochař či&nbsp;král Pygmalion pohrdal skutečnými ženami a&nbsp;rozhodl se&nbsp;vytvořit ideál vlastní rukou. Vytesal sochu tak krásnou, že se&nbsp;do&nbsp;ní zamiloval. Choval se&nbsp;k&nbsp;ní jako k&nbsp;živé – mluvil s&nbsp;ní, zdobil ji, hladil ji –, ale ona zůstávala netečná. Na&nbsp;svátek bohyně lásky prosil Afrodíté, aby mu dopřála ženu podobnou jeho dílu. Bohyně jeho přání vyslyšela. Když&nbsp;se&nbsp;Pygmalion vrátil domů a&nbsp;svou sochu políbil, kámen se&nbsp;pod&nbsp;jeho dotykem proměnil v&nbsp;živé tělo. Galateia ožila. Co se&nbsp;stane, když&nbsp;si vytvoříme „dokonalého“ člověka?
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Golem, hliněný muž pražský</h3>
Golem přežil staletí, spojuje mystiku, historii i&nbsp;lidské obavy. Stal se&nbsp;námětem bezpočtu literárních i&nbsp;filmových zpracování, stejně jako jedním ze&nbsp;symbolů české metropole. Je to příběh o&nbsp;moci tvořit a&nbsp;zároveň o&nbsp;zodpovědnosti za&nbsp;to, co stvoříme. Pražský Golem není jediný golem, ale je rozhodně nejznámější. Bytost z&nbsp;hlíny, kterou „z&nbsp;hlíny uplácal“ rabi Löw, aby ochránil židovské ghetto před&nbsp;pogromy křesťanů. Golem byl silný, poslušný a&nbsp;neúnavný. Plnil příkazy svého stvořitele. Pak jednou rabín zapomněl vyjmout šém, kterým ho zapínal i&nbsp;vypínal, a&nbsp;bylo zle. Umělá bytost se&nbsp;vymkla kontrole, a&nbsp;místo aby sloužila, začala ničit. Legenda má dobrý konec, hliněnou „AI“ se&nbsp;podařilo zničit. Zvládl by to rabi Löw i&nbsp;dnes?
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h3>Frankenstein: Kdo je tady monstrum?</h3>
Když&nbsp;se&nbsp;dnes řekne Frankenstein, většina lidí si představí netvora. Jenže&nbsp;tenhle obraz je spíš produktem tradice než původního příběhu. Ve&nbsp;skutečnosti je Frankenstein jméno vědce, jehož osud je znepokojivý i&nbsp;varovný. Mladý vědec, postava z&nbsp;románu Mary Shelleyové, je posedlý touhou překonat smrt. A&nbsp;tak vytvoří živou bytost z&nbsp;částí mrtvých těl. Triumf lidského rozumu se&nbsp;mění v&nbsp;okamžik hrůzy: vědec se&nbsp;svého výtvoru lekne a&nbsp;opustí ho. Právě toto opuštění je klíčové: bytost, která se&nbsp;později stane symbolem monstra, se&nbsp;nerodí zlá. Naopak, je citlivá, učí se, touží po&nbsp;blízkosti a&nbsp;pochopení. Teprve opakované odmítání a&nbsp;strach okolí z&nbsp;ní postupně činí monstrum. Anebo je snad skutečným monstrem ten, kdo se&nbsp;zřekl odpovědnosti za&nbsp;to, co stvořil?
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
<h3>R.U.R., roboti už jdou</h3>
Geniální hra Karla Čapka dala světu slovo „robot“, které navrhl jeho bratr Josef. Zároveň ale přišla s&nbsp;mnoha zásadními otázkami, kterými se&nbsp;od&nbsp;té doby zaobíralo nejedno sci-fi dílo. Lidstvo začne v&nbsp;továrně vyrábět roboty, aby lidi už nemuseli pracovat a&nbsp;zavládl ráj na&nbsp;zemi. Roboti postupně získávají vědomí a&nbsp;začnou se&nbsp;bouřit proti svým tvůrcům. Povstání vyústí ve&nbsp;zkázu lidstva, zatímco roboti zůstávají jako nová dominantní síla. Jenže&nbsp;začnou chátrat a&nbsp;není, kdo by je opravil. Poslední přeživší člověk&nbsp;zjistí, že roboti dokážou i&nbsp;cítit, a&nbsp;posílá je začít nový život.
Co znamená být člověkem a&nbsp;lze lidskost vytvořit uměle? Čapek varuje před&nbsp;bezbřehou vírou v&nbsp;technologický pokrok bez&nbsp;etických hranic.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
<h3>Roy Batty, lidštější než člověk</h3>
„Viděl jsem věci, kterým byste vy, lidé, nevěřili. Zapálené válečné lodě v&nbsp;dráze&nbsp;Orionu. Viděl jsem paprsky C zářit ve&nbsp;tmě poblíž Tannhäuserovy brány. Všechny ty chvíle… se&nbsp;ztratí v&nbsp;čase, jako slzy v&nbsp;dešti… Čas zemřít.“ Kultovní scéna&nbsp;z&nbsp;kultovního sci-fi filmu Blade Runner. Umírající replikant Roy Batty promlouvá k&nbsp;detektivovi Ricku Deckardovi, jemuž zachránil život a&nbsp;který ho měl zlikvidovat.
Snímek si klade zásadní otázku, co je podstatou lidskosti. O&nbsp;tu usilují replikanti i&nbsp;Deckard, který postupně svůj vztah k&nbsp;androidům mění. Na&nbsp;začátku jsou pro&nbsp;něj věcmi: „Replikanti jsou jako jiné stroje. Mohou být prospěšní – nebo nebezpeční. Pokud jsou prospěšní, netýká se&nbsp;mě to.“ Nakonec se&nbsp;do&nbsp;jednoho zamiluje. Co znamená být člověkem ve&nbsp;chvíli, kdy replikanti jsou „lidštější než člověk&nbsp;sám“?

<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Talós, měděný obr</h3>
Jedna z&nbsp;nejzajímavějších postav řecké mytologie. Jakýsi „prastarý robot“, obrovský muž z&nbsp;bronzu, který chránil ostrov Kréta. Jeho příběh ukazuje, že staří Řekové přemýšleli o&nbsp;umělých bytostech dávno před&nbsp;moderní technologií.
Talós&nbsp;se&nbsp;objevil v&nbsp;příběhu o&nbsp;hrdinovi Iásónovi a&nbsp;jeho výpravě za&nbsp;zlatým rounem. Když&nbsp;se&nbsp;Argonauti vraceli z&nbsp;Kolchidy, pokusili se&nbsp;přistát na&nbsp;Krétě – a&nbsp;Talós&nbsp;jim v&nbsp;tom bránil. Nakonec byl přemožen pomocí magie. Čarodějka Médeia ho oklamala, takže&nbsp;si sám odstranil hřeb z&nbsp;kotníku. Z&nbsp;jediné žíly mu v

Umělé bytosti od mýtů po umění

Petra Stěhulová

Módu bere jako nástroj změny. Designérka Jana Horejšová pracuje především s&nbsp;materiály, které už existují. Upcykluje oblečení ze&nbsp;second handů, využívá deadstockové kousky nebo přebytky z&nbsp;dílen. Žádné nové látky, žádná sériová výroba, ale druhý život kvalitní módy.<clink anchorid="1"></clink>
Ve&nbsp;vinohradském ateliéru v&nbsp;Praze stojí krabice označené popisky jako „Černá saka“, „Sukně“ nebo „Bílé košile“. Boxů tam není málo, ale Jana Horejšová se&nbsp;v&nbsp;nich orientuje. Jakmile na&nbsp;jejím e-shopu cinkne objednávka, sáhne do&nbsp;krabice, vybere kus ve&nbsp;správné velikosti a&nbsp;zhruba za&nbsp;dva týdny odešle hotový model.
Designérka strávila roky jako technoložka v&nbsp;textilních dílnách. Připravovala vzorky pro&nbsp;Pietro Filipi a&nbsp;sbírala zkušenosti v&nbsp;pražském salonu Richter. Pak několik let s&nbsp;rodinou cestovala a&nbsp;čtyři&nbsp;roky studovala tradiční čínskou medicínu. Když&nbsp;se&nbsp;vrátila k&nbsp;odívání, věděla přesně, co chce: značku, která bude reagovat na&nbsp;to, co v&nbsp;módním průmyslu viděla a&nbsp;co ji trápilo.
„Viděla jsem, kolik se&nbsp;toho produkuje. Přijde mi zkrátka nesmyslné vyrábět další věci,“ říká návrhářka. U&nbsp;klasické výroby se&nbsp;vytvoří střih a&nbsp;švadlena ho zrealizuje. U&nbsp;upcyklace se&nbsp;postupuje odzadu: kus se&nbsp;musí nejdřív&nbsp;rozebrat, pochopit, co z&nbsp;něj zbylo a&nbsp;co z&nbsp;něj půjde udělat. Výsledný model proto často vzniká pod&nbsp;rukama, nikoliv na&nbsp;papíře.
Materiál zkrátka určuje směr. „Jakousi představu mám, ale pak člověk&nbsp;často zjistí, že na&nbsp;to musí jinak. Třeba jsem upcyklovala svatební šaty, takové krásné saténové z&nbsp;devadesátek, pošité krajkou. Celé jsem je vykostila, odebrala tuhé podšívky a&nbsp;zůstala mi průsvitná krajkovina. Na&nbsp;tu jsem pak aplikovala nášivky a&nbsp;nařasené detaily. Výsledné šaty nebyly ty, které jsem plánovala. Byly lepší,“ vzpomíná designérka.
Přesvědčit lidi, že staronové oblečení může být módní a&nbsp;žádoucí, bylo pro&nbsp;návrhářku&nbsp;od&nbsp;začátku klíčové. Nechtěla zůstat v&nbsp;bublině udržitelné módy, kde si navzájem tleskají ti, kteří tam už jsou. Chtěla zasáhnout mainstream. Strategicky proto mířila na&nbsp;fashion influencerky a&nbsp;přizpůsobila estetiku svých oděvů jejich minimalistickým feedům na&nbsp;sociálních sítích.
Zafungovalo to. Když&nbsp;si navíc zpěvačka Ewa Farna oblékla její model s&nbsp;třásněmi z&nbsp;veganské kůže na&nbsp;ceny Anděl nebo když&nbsp;herečka Agáta Krištůfková předávala ceny v&nbsp;jejím modelu posázeném vintage perlami, novináři&nbsp;se&nbsp;ptali, co to mají na&nbsp;sobě a&nbsp;odkud modely pocházejí. Příběh o&nbsp;přešitém oblečení ze&nbsp;second handu se&nbsp;pak už šířil sám.
Jana Horejšová ví, že italské sako za&nbsp;čtyři&nbsp;sta korun ze&nbsp;second handu, původně ušité ručně a&nbsp;vyložené deseti vrstvami, přežije klidně tři&nbsp;majitele. „Když&nbsp;rozpáráte sako z&nbsp;fast fashion, není tam nic. Jedna podšívka a&nbsp;látka visí všelijak. Ale když&nbsp;najdete správný kousek v&nbsp;second handu, může to být učiněný poklad – kašmír nebo materiály, které by nové stály desetitisíce,“ říká s&nbsp;nadšením, které prozrazuje, že hledání v&nbsp;second handu bere jako adrenalinový zážitek.
Do&nbsp;návrhů designérka promítá také osobní zkušenosti z&nbsp;cest. Část roku tráví s&nbsp;rodinou u&nbsp;Atlantiku, na&nbsp;Lanzarote nebo v&nbsp;Andalusii. Oceán, vítr i&nbsp;rytmus života u&nbsp;moře se&nbsp;promítají do&nbsp;atmosféry celé značky On The Boat. Ostatně i&nbsp;její název připomíná jednoduchou myšlenku: všichni jsme na&nbsp;jedné lodi.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Módu bere jako nástroj změny. Designérka Jana Horejšová pracuje především s&nbsp;materiály, které už existují. Upcykluje oblečení ze&nbsp;second handů, využívá deadstockové kousky nebo přebytky z&nbsp;dílen. Žádné nové látky, žádná sériová výroba, ale druhý život kvalitní módy.<clink anchorid="1"></clink>
Ve&nbsp;vinohradském ateliéru v&nbsp;Praze stojí krabice označené popisky jako „Černá saka“, „Sukně“ nebo „Bílé košile“. Boxů tam není málo, ale Jana Horejšová se&nbsp;v&nbsp;nich orientuje. Jakmile na&nbsp;jejím e-shopu cinkne objednávka, sáhne do&nbsp;krabice, vybere kus ve&nbsp;správné velikosti a&nbsp;zhruba za&nbsp;dva týdny odešle hotový model.
Designérk

Na jedné lodi s planetou

Práce s&nbsp;hlínou, její mačkání, tvarování a&nbsp;barvení, je tak trochu meditace. Zpomalíte, jemně pracujete rukama a&nbsp;tvoříte něco, co je jenom vaše, i&nbsp;když&nbsp;je to třeba nedokonalé. Možná i&nbsp;díky klidu, který nabízejí, získávají v&nbsp;posledních letech keramická studia na&nbsp;oblibě. Pojďte se&nbsp;s&nbsp;námi podívat do&nbsp;pěti z&nbsp;nich.
<h3>Nikol Francová, Kera Studio, Brno – Královo Pole</h3><clink anchorid="1"></clink>
Keramika ji provází od&nbsp;první třídy základní školy. Začalo to kroužkem a&nbsp;pokračovalo studiem umělecké keramiky na&nbsp;střední. Nikol Francová říká, že vždycky měla sen o&nbsp;vlastním ateliéru či&nbsp;studiu. Splnila si ho v&nbsp;roce 2017, po&nbsp;několika letech práce v&nbsp;kanceláři. Nakonec se&nbsp;rozhodla, že se&nbsp;zaměří i&nbsp;na&nbsp;něco neotřelého, a&nbsp;otevřela první samoobslužné keramické studio v&nbsp;Česku. Dnes má jedno v&nbsp;Brně a&nbsp;další v&nbsp;Praze. „Chtěla jsem lidem nabídnout větší svobodu. Mohou přijít tvořit ve&nbsp;chvíli, kdy jim to nejvíc vyhovuje, nejsou vázaní na&nbsp;pevně dané termíny kurzů, ale jen na&nbsp;dostupnost v&nbsp;rezervačním kalendáři,“ vysvětluje koncept. Do&nbsp;Kera studia můžete vyrazit i&nbsp;na&nbsp;vedený kurz, kde si osvojíte základy – a&nbsp;pak už můžete tvořit na&nbsp;vlastní pěst. „Můj přístup spočívá v&nbsp;jednoduchosti, přirozenosti a&nbsp;v&nbsp;tom, aby si člověk&nbsp;samotný proces tvorby opravdu užil.“
<h3>Veronika Přikrylová, Studio Bláto, Pragovka art district, Praha</h3><clink anchorid="2"></clink>
Původně se&nbsp;Veronika Přikrylová věnovala soše. Tvořila, vystavovala, ale pak seznala, že ji způsob, jakým umělecký svět funguje, vlastně ubíjí. Potřebovala pauzu a&nbsp;začala se&nbsp;živit restaurováním – stále tedy něco dělala rukama. Po&nbsp;letech cítila, že je načase vrátit se&nbsp;k&nbsp;rukodělné činnosti. „Nechtělo se&nbsp;mi ale zpátky k&nbsp;soše, protože&nbsp;se&nbsp;málo dotkne lidí. Sochy vidíte na&nbsp;výstavě a&nbsp;pak se&nbsp;někde schovají, protože&nbsp;jen málokdo si nějakou koupí. Keramika mi tak přišla jako krásná cesta. Můžu&nbsp;dělat malé sošky, které si lidé berou domů a&nbsp;používají je,“ vypráví. Ateliér v&nbsp;Pragovce původně využívala jen pro&nbsp;sebe, po&nbsp;rekonstrukci objektu bylo možné jej otevřít veřejnosti. Nedávno zde například pořádala kurz ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;organizací Cerebrum, jehož se&nbsp;zúčastnili lidé s&nbsp;poškozením mozku. „Bylo to velmi inspirativní. Všichni byli tak plní života a&nbsp;radosti, přitom museli v&nbsp;životě překonat tabu i&nbsp;fyzické nepohodlí.“
<h3>Karolína&nbsp;Obrová, Hlína, Anděl, Praha</h3><clink anchorid="3"></clink>
Keramiku dělá, s&nbsp;pauzou na&nbsp;cestování po&nbsp;dokončení školy, od&nbsp;dětství. Karolína&nbsp;Obrová sice vystudovala střední školu průmyslového designu, kde kromě hlíny poznávala i&nbsp;jiné materiály, přibližně před&nbsp;sedmi lety se&nbsp;ale rozhodla přihlásit se&nbsp;ještě na&nbsp;střední uměleckou školu se&nbsp;zaměřením přímo na&nbsp;keramiku. Díky ní se&nbsp;nejen ponořila hluboko do&nbsp;tajů práce s&nbsp;hlínou a&nbsp;glazurami, ale dostala se&nbsp;i&nbsp;k&nbsp;prostorům, kde krátce před&nbsp;pandemií covidu otevřela vlastní ateliér. Vyrostla kolem něj komunita podobně smýšlejících lidí, kteří tu společně tvoří a&nbsp;tráví klidné chvíle. „Začínala jsem modelováním, ale když&nbsp;jsem se&nbsp;naučila točit větší věci na&nbsp;kruhu, chytlo mě to víc. Je to hodně zábavné, a&nbsp;navíc je to celkem adrenalin. Zjistila jsem taky, že mám poslední dobou tendenci své výrobky nějak zvětšovat,“ směje se. Příkladem jsou monumentální vázy, které jsou k&nbsp;vidění v&nbsp;prodejní galerii na&nbsp;stejné adrese.
<h3>Lukáš Milota, Daria Koval, Petr Monty Lukáš, H13 pottery, Holešovice, Praha</h3><clink anchorid="4"></clink>
Velká tvůrčí svoboda, hravost a&nbsp;duše, kterou keramice vtiskne náročná technika dřevovýpalu. Tak by se&nbsp;dala zarámovat keramická dílna H13 pottery, za&nbsp;níž stojí Lukáš Milota, Daria Koval a&nbsp;Petr Monty Lukáš. Seznámili se&nbsp;v&nbsp;dílně u&nbsp;keramika Václava Kuglera, který se&nbsp;soustředí právě na&nbsp;dřevem pálenou keramiku. Lukáš řemeslu propadl už v&nbsp;Japonsku, kde natáčel dokumenty. Daria se&nbsp;mu věnovala v&nbsp;rodném Charkově. Petr k&nbsp;němu přičichl, když&nbsp;jako programátor stavěl pro&nbsp;Kuglera webovou platformu a&nbsp;práce rukama mu učarovala. Nakonec se&nbsp;rozhodli, že si otevřou společnou dílnu, kde dnes tvoří a&nbsp;pořádají kurzy. Několikrát do&nbsp;roka podniknou velký výpal, kdy klidně až&nbsp;40 hodin bez&nbsp;přestávky přikládají dřevo do&nbsp;speciální pece. Je to fyzicky náročný rituál, díky popelu a&nbsp;chemickým reakcím s&nbsp;hlínou a&nbsp;glazurami v&nbsp;redukčním prostředí pece ale vznikají unikátní kusy. „Dáváme do&nbsp;toho svou duši, krev a&nbsp;pot. Zároveň nás&nbsp;to učí trpělivosti a&nbsp;také tomu, že neusilujeme za&nbsp;každou cenu o&nbsp;dokonalost,“ říkají.
<h3>Gulsah Suster, Atelier P7, Letná, Praha</h3><clink anchorid="5"></clink>
Na&nbsp;začátku byla čistá zvědavost, říká Gulsah Suster. Ta ji přivedla do&nbsp;několika hobby ateliérů. Narážela však na&nbsp;to, že její otázky, proč se&nbsp;materiály chovají tak či&nbsp;onak, zůstávají bez&nbsp;odpovědi. Nakonec si pořídila pec i&nbsp;hrnčířský kruh a&nbsp;pět let se&nbsp;věnovala intenzivnímu samostudiu. Pochopila, proč se&nbsp;hlína&nbsp;v&nbsp;určitých situacích kroutí nebo praská i&nbsp;jak chemicky funguje složení glazur. Dnes má vlastní ateliér, kde si našla svůj osobitý styl, který neustále tříbí experimentováním. „Cíleně se&nbsp;vyhýbám tomu, abych recyklovala cizí nápady. Glazury si míchám sama ze&nbsp;základních surovin a&nbsp;přistupuji k&nbsp;nim spíše jako k&nbsp;malbě nebo povrchové vrstvě než jako k&nbsp;tradiční glazuře. Mým objektům to dodává surovou, hmatovou kvalitu. Líbí se&nbsp;mi, když&nbsp;v&nbsp;lidech vyvolávají mírnou nejistotu ohledně toho, z&nbsp;čeho jsou vlastně vyrobené,“ usmívá se. Na&nbsp;jejích kurzech ji nejvíce těší, když&nbsp;vidí pocit radosti a&nbsp;zadostiučinění, když&nbsp;lidé drží v&nbsp;ruce svůj vlastní výtvor.
&nbsp;

Práce s&nbsp;hlínou, její mačkání, tvarování a&nbsp;barvení, je tak trochu meditace. Zpomalíte, jemně pracujete rukama a&nbsp;tvoříte něco, co je jenom vaše, i&nbsp;když&nbsp;je to třeba nedokonalé. Možná i&nbsp;díky klidu, který nabízejí, získávají v&nbsp;posledních letech keramická studia na&nbsp;oblibě. Pojďte se&nbsp;s&nbsp;námi podívat do&nbsp;pěti z&nbsp;nich.
<h3>Nikol Francová, Kera Studio, Brno – Královo Pole</h3><clink anchorid="1"></clink>
Keramika ji provází od&nbsp;první třídy základní školy. Začalo to kroužkem a&nbsp;pokračovalo studiem umělecké keramiky na&nbsp;střední. Nikol Francová říká, že vždycky měla sen o&nbsp;vlastním ateliéru či&nbsp;stu

Když se do hlíny otiskne duše

Kreativní ředitel značky Dior Jonathan Anderson představil v&nbsp;rámci kolekce jaro/léto 2026 novou kabelku, která odvážně reinterpretuje dědictví domu. Inspirovaná ikonickými šaty La Cigale, které Christian Dior navrhl v&nbsp;roce 1952, pokračuje kabelka Cigale v&nbsp;dialogu mezi přírodou a&nbsp;architekturou, strukturou a&nbsp;pohybem. Kabelka je vyrobena z&nbsp;telecí kůže, vznikla ve&nbsp;dvou velikostech a&nbsp;v&nbsp;jemné barevné paletě: od&nbsp;pudrově růžové přes&nbsp;ledově modrou až&nbsp;po&nbsp;moaré šedou. Díky jedinému uchu ji lze nosit několika způsoby – v&nbsp;ruce, na&nbsp;rameni nebo jako crossbody.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Dior  Kabelka Cigale

Pivovar Matuška není na&nbsp;české pivní scéně třeba představovat. Jeden z&nbsp;průkopníků craftových pivních stylů vaří v&nbsp;Broumech tekutý chléb už od&nbsp;roku 2009. Před&nbsp;čtyřmi lety do&nbsp;rodinného portfolia Matuškových přibyla vlajková hospoda Automat na&nbsp;pražské Hradčanské. Stala se&nbsp;z&nbsp;ní výkladní skříň pivovaru, kde se&nbsp;od&nbsp;otevření dveře netrhnou. I&nbsp;proto si Adam Matuška, tvář pivovaru, rovnou myslel na&nbsp;otevření Automatu číslo dva – proč ne, když&nbsp;něco dobře funguje a&nbsp;žízeň je potřeba hasit? Místo se&nbsp;objevilo rovnou v&nbsp;jedné z&nbsp;nejoblíbenějších gastronomických lokalit v&nbsp;Praze: na&nbsp;náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad. Čepuje se&nbsp;tu osm druhů piva a&nbsp;v&nbsp;kuchyni se&nbsp;skládá hold českým surovinám a&nbsp;oblíbeným hospodám.<clink anchorid="1"></clink>
„Tohle je největší specialita: stůl z&nbsp;čela dřevěného sudu z&nbsp;Plzně, který měl objem 1250 litrů. Vyráběli nám ho bednáři, kteří jako poslední na&nbsp;světě dělají takhle velké sudy. Udělali jsme tak speciální štamgastský stůl,“ říká hrdě Adam Matuška, když&nbsp;procházíme novotou vonícím Automatem na&nbsp;Jiřáku. Otevíralo se&nbsp;v&nbsp;půlce února a&nbsp;každý večer je tu plno.
Hned po&nbsp;vstupu člověk&nbsp;vnímá, že má prostor velmi podobnou dispozici jako první Automat, stejně tak atmosféru se&nbsp;podařilo replikovat. Podnik je totiž v&nbsp;obou lokalitách rohový a&nbsp;do&nbsp;jeho realizace se&nbsp;vložila stejná parta. Za&nbsp;interiérem a&nbsp;výčepem stojí manželé Froňkovi, za&nbsp;uměleckými prvky Jakub Matuška alias Masker.
„Když&nbsp;jsme sem vešli, hned jsme věděli, že nás&nbsp;tohle místo zajímá. Navíc je tady víc parapetů a&nbsp;možnost zahrádky z&nbsp;obou stran, takže&nbsp;v&nbsp;létě budeme mít venku 85 míst k&nbsp;sezení. Až&nbsp;se&nbsp;dodělá park kolem kostela, bude to krása,“ těší se&nbsp;Matuška.
Nový Automat má na&nbsp;starosti Adamova mladší sestra Maruška, která se&nbsp;z&nbsp;manažerky směny v&nbsp;prvním podniku vypracovala na&nbsp;generální manažerku podniku druhého. „Je mladá, ale umí být pěkně ostrá,“ směje se&nbsp;Matuška. Kuchyň, která staví na&nbsp;inovacích české kulinářské tradice, vede šéfkuchař Radek Machač ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;kreativním šéfkuchařem Michalem Pravdou.
„Na&nbsp;menu máme třeba kachnu na&nbsp;batátové vafli, steak z&nbsp;telecího srdce, který má skvělé křehké maso, nebo zauzenou zmrzlinu s&nbsp;drobenkou z&nbsp;pivovarského mláta a&nbsp;marinovanou řepou,“ vyjmenovává Matuška. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;prvního Automatu vám tady jídlo přinesou až&nbsp;ke&nbsp;stolu. Ale pro&nbsp;pivo, pro&nbsp;to si budete muset stále k&nbsp;výčepu.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Pivovar Matuška není na&nbsp;české pivní scéně třeba představovat. Jeden z&nbsp;průkopníků craftových pivních stylů vaří v&nbsp;Broumech tekutý chléb už od&nbsp;roku 2009. Před&nbsp;čtyřmi lety do&nbsp;rodinného portfolia Matuškových přibyla vlajková hospoda Automat na&nbsp;pražské Hradčanské. Stala se&nbsp;z&nbsp;ní výkladní skříň pivovaru, kde se&nbsp;od&nbsp;otevření dveře netrhnou. I&nbsp;proto si Adam Matuška, tvář pivovaru, rovnou myslel na&nbsp;otevření Automatu číslo dva – proč ne, když&nbsp;něco dobře funguje a&nbsp;žízeň je potřeba hasit? Místo se&nbsp;objevilo rovnou v&nbsp;jedné z&nbsp;nejoblíbenějších gastronomických lokalit v&nbsp;Praze: na

Úspěšná rodinná replikace. Automat Matuška

Seznámili se&nbsp;už na&nbsp;střední škole, vydali se&nbsp;spolu na&nbsp;zkušenou do&nbsp;zahraničí a&nbsp;v&nbsp;průběhu let spolu sdíleli všechny radosti i&nbsp;strasti – on jako kuchař, ona jako cukrářka. Dnes udávají směr jedné z&nbsp;ikon české gastronomie, restauraci Zlatá Praha.<clink anchorid="1"></clink>
Životní partneři&nbsp;Maroš Jambor a&nbsp;Romana Zelinová zamířili z&nbsp;rodného Trenčína&nbsp;nejprve do&nbsp;Prahy, poté jejich cesta směřovala do&nbsp;Londýna, kde pracovali mimo jiné v&nbsp;restauracích Seven Park Place nebo The Lecture Room &amp; Library, podniku známého projektu Sketch. Po&nbsp;čtyřech letech v&nbsp;Anglii přišla nabídka z&nbsp;newyorské restaurace Eleven Madison Park, která platí za&nbsp;etalon moderní gastronomie. V&nbsp;té době si navíc podnik zakládal na&nbsp;tom, že využívá jen čistě rostlinné ingredience.
„Byla to pro&nbsp;nás&nbsp;obrovská zkušenost. Romanka najednou tvořila dezerty bez&nbsp;živočišných surovin, jako jsou vejce nebo máslo, já se&nbsp;učil, jak poskládat degustační menu čistě na&nbsp;rostlinné bázi, aby bylo zajímavé, chutné a&nbsp;člověk&nbsp;z&nbsp;restaurace odcházel s&nbsp;pozitivním zážitkem. Otevřelo nám to oči,“ vzpomíná Jambor.
Na&nbsp;roky v&nbsp;zahraničí oba vzpomínají jako na&nbsp;formující. Vše, co se&nbsp;naučili, vytvořilo základ pro&nbsp;to, co dělají dnes. Lidé, kteří byli jejich mentory, jsou součástí jejich DNA. „Když&nbsp;jsme poprvé vyrazili za&nbsp;hranice, nevěděli jsme, do&nbsp;čeho jdeme. Jediné, co jsme věděli, bylo, že přesně tohle chceme, a&nbsp;byli jsme ochotní tomu obětovat všechno,“ říká Zelinová. A&nbsp;partner ji doplňuje: „Rozhodně nám ale pomohlo to, že jsme v&nbsp;tom byli společně. Ve&nbsp;dvou se&nbsp;to vždycky lépe táhne.“
Po&nbsp;letech v&nbsp;New Yorku nastal čas na&nbsp;návrat do&nbsp;Prahy. Shodou náhod to bylo v&nbsp;době, kdy se&nbsp;rýsovaly obrysy gastronomických konceptů v&nbsp;právě rekonstruovaném hotelu Fairmont Golden Prague (dříve&nbsp;InterContinental) a&nbsp;bylo zřejmé, že v&nbsp;nejvyšším patře bude pokračovat tradice restaurace Zlatá Praha. Investoři&nbsp;hledali někoho, kdo naváže na&nbsp;historii gastronomie na&nbsp;nejvyšší úrovni, ale zároveň ji převede do&nbsp;současnosti.
Jako ideální se&nbsp;díky svým zkušenostem jevili právě Maroš a&nbsp;Zelinová. Nikdy předtím však nebyli v&nbsp;situaci, kdy by stáli před&nbsp;prakticky nepopsaným listem a&nbsp;mohli začít budovat renomé nové restaurace od&nbsp;píky. „Byla to skutečně velká výzva, ale všechny zkušenosti, které jsme získali, i&nbsp;situace, kterými jsme si prošli, nás&nbsp;utvrzovaly v&nbsp;tom, že jsme na&nbsp;správném místě. Vše mělo velmi přirozený průběh,“ shodují se.
První hosty přivítali před&nbsp;rokem, 15. dubna 2025, a&nbsp;jisté bylo, že menu se&nbsp;bude měnit ani ne tak v&nbsp;závislosti na&nbsp;ročním období jako spíš podle toho, jaké suroviny jsou právě u&nbsp;lokálních dodavatelů k&nbsp;dispozici. S&nbsp;novým rokem se&nbsp;pak nabídka zásadně změnila: nyní ji tvoří dvě degustační menu, z&nbsp;nichž jedno obsahuje živočišné proteiny a&nbsp;druhé je na&nbsp;ryze rostlinné bázi.
„Dvě menu jsou samozřejmě náročnější, ale pro&nbsp;hosty je skvělé, že mohou ochutnat dvě různé verze. V&nbsp;obou případech se&nbsp;odrážíme od&nbsp;surovin. Podle nich skládáme chutě a&nbsp;textury napříč celým menu,“ přibližuje Jambor. A&nbsp;nutno podotknout, že na&nbsp;rostlinné verzi degustačního menu je velmi dobře patrný přístup, který si osvojil během působení v&nbsp;Eleven Madison Park. Každý chod je skvěle vybalancovaný, plný neotřelých kombinací a&nbsp;chutí.
A&nbsp;co je pro&nbsp;dvojici ze&nbsp;Zlaté Prahy v&nbsp;jejich přístupu k&nbsp;vaření nejcharakterističtější? „Prezentujeme suroviny tak, jak jsou. Naše jídla nestojí na&nbsp;přehnaných kombinacích ani na&nbsp;velké show. Chceme ukázat techniku, vrstvení chutí a&nbsp;čistotu a&nbsp;chceme, aby host poznal, co jí. Jdeme tak rovnou k&nbsp;jádru věci a&nbsp;necháváme zářit suroviny,“ říkají. Zlatá Praha tak díky Maroši&nbsp;Jamborovi a&nbsp;Romaně Zelinové umí především překvapit. I&nbsp;přes&nbsp;velkolepě pojatý interiér je totiž především neokázalá a&nbsp;pokorná.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Seznámili se&nbsp;už na&nbsp;střední škole, vydali se&nbsp;spolu na&nbsp;zkušenou do&nbsp;zahraničí a&nbsp;v&nbsp;průběhu let spolu sdíleli všechny radosti i&nbsp;strasti – on jako kuchař, ona jako cukrářka. Dnes udávají směr jedné z&nbsp;ikon české gastronomie, restauraci Zlatá Praha.<clink anchorid="1"></clink>
Životní partneři&nbsp;Maroš Jambor a&nbsp;Romana Zelinová zamířili z&nbsp;rodného Trenčína&nbsp;nejprve do&nbsp;Prahy, poté jejich cesta směřovala do&nbsp;Londýna, kde pracovali mimo jiné v&nbsp;restauracích Seven Park Place nebo The Lecture Room &amp; Library, podniku známého projektu Sketch. Po&nbsp;čtyřech letech v&nbsp;Anglii přišla nabídka

Maroš Jambor & Romana Zelinová, Zlatá Praha. Ve dvou se to vždycky lépe táhne

Soňa Hanušová

Výroba ovocných pálenek má v&nbsp;Česku dlouhou tradici. V&nbsp;tuzemských palírnách ale vznikají i&nbsp;další zajímavé nápoje. Některé z&nbsp;nich vám nyní představíme a&nbsp;třeba vzbudíme vaši&nbsp;zvědavost – jak asi chutná alkoholická Citrónka, gin s&nbsp;koriandrem nebo destilát z&nbsp;ananasu?
1<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;je řeč o&nbsp;českých palírnách, nelze nevzpomenout Lihovar Žufánek. Gin OMFG představuje limitovanou edici klasického OMG, která vzniká jednou ročně. Základ je stejný, tedy 16 druhů botanicals, k&nbsp;nimž se&nbsp;ale přidá jedna speciální navíc. Tou pro&nbsp;ročník&nbsp;2026 je citronová myrta. Kromě toho se&nbsp;letošní OMFG pyšní novou etiketou od&nbsp;studia Najbrt.
2<clink anchorid="2"></clink>
Z&nbsp;Jihomoravského kraje se&nbsp;přesuneme do&nbsp;Prahy, do&nbsp;palírny Garage22. Zdejší Fiesta Gin nezapře inspiraci Mexikem už při&nbsp;pohledu na&nbsp;etiketu. V&nbsp;chuti se&nbsp;projeví tóny čerstvé kafrové limety a&nbsp;koriandru, doplněné lehkou štiplavostí zelených papriček jalapeño. Doporučujeme vyzkoušet s&nbsp;grepovou sodou jako ginový twist na&nbsp;koktejl Paloma.
3<clink anchorid="3"></clink>
Rodinnou palírnu Dlabka najdete nedaleko Turnova, ve&nbsp;Svijanském Újezdu. Na&nbsp;dohled od&nbsp;Trosek i&nbsp;Ještědu vznikají ovocné pálenky, giny či&nbsp;whisky. A&nbsp;také likér Citrónka, v&nbsp;němž hrají hlavní roli biocitrony z&nbsp;Andalusie. Likér sladkokyselé chuti představuje podle výrobců letní osvěžení v&nbsp;každém doušku.
4<clink anchorid="4"></clink>
Jihočeský Lihovar Poněšice se&nbsp;specializuje na&nbsp;ovocné pálenky, nás&nbsp;však zaujal jejich Poněšický rybízový likér. Základem je jablkovice doplněná macerátem z&nbsp;černého rybízu. Výsledná chuť je sladkokyselá, plná a&nbsp;harmonická, s&nbsp;výrazným rybízovým aroma. Kromě nás&nbsp;produkt upoutal i&nbsp;porotu soutěže Pálenka roku 2025 – získal první místo v&nbsp;kategorii Ovocné likéry.
5<clink anchorid="5"></clink>
U&nbsp;ovoce ještě chvíli zůstaneme. Andula, Malvína a&nbsp;Willma jsou názvy destilátů z Palírny Radlík kombinujících vždy dva druhy ovoce. Andula okouzlí spojením kdoule a&nbsp;exotického ananasu, v&nbsp;Malvíně se&nbsp;propojuje chuť malin a&nbsp;vínovice a&nbsp;ve&nbsp;Willmě se&nbsp;snoubí hrušky Williams s&nbsp;malinami.
6<clink anchorid="6"></clink>
Sedmero je vermut vytvořený barmany z&nbsp;brněnského Baru, který neexistuje a&nbsp;vinařem Janem Stávkem z&nbsp;Víno J. Stávek. V&nbsp;současnosti existují tři&nbsp;varianty, my vybíráme Sedmero rosé, jehož základem je růžové víno. Chuť je malinově ovocná a&nbsp;příjemně hořká, to především díky pelyňku&nbsp;pravému.

Výroba ovocných pálenek má v&nbsp;Česku dlouhou tradici. V&nbsp;tuzemských palírnách ale vznikají i&nbsp;další zajímavé nápoje. Některé z&nbsp;nich vám nyní představíme a&nbsp;třeba vzbudíme vaši&nbsp;zvědavost – jak asi chutná alkoholická Citrónka, gin s&nbsp;koriandrem nebo destilát z&nbsp;ananasu?
1<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;je řeč o&nbsp;českých palírnách, nelze nevzpomenout Lihovar Žufánek. Gin OMFG představuje limitovanou edici klasického OMG, která vzniká jednou ročně. Základ je stejný, tedy 16 druhů botanicals, k&nbsp;nimž se&nbsp;ale přidá jedna speciální navíc. Tou pro&nbsp;ročník&nbsp;2026 je citronová myrta. Kromě to

Co se pálí a maceruje v českých luzích

Veronika Mládková

Zdravotní potíže nevznikají izolovaně, ale jako součást širšího obrazu. Klíčem k&nbsp;jejich pochopení je, jak organismus reaguje na&nbsp;dlouhodobou zátěž.<clink anchorid="1"></clink>
Může jít jen o&nbsp;únavu, horší spánek, návaly znejistění anebo třeba o&nbsp;sníženou odolnost vůči&nbsp;infekcím. Nic akutního. Nic, co by člověka přimělo vzít si den volna nebo zavolat doktorovi. Přesto je ten pocit tady, tichý a&nbsp;setrvalý.
Slávka Kubátová takové příběhy zná zpaměti. Homeopatka s&nbsp;patnáctiletou mezinárodní praxí a&nbsp;autorka knihy Homeopatie v&nbsp;moderní době se&nbsp;s&nbsp;nimi setkává pravidelně. „Lidé za&nbsp;sebou mají řadu vyšetření i&nbsp;dílčích kroků, přesto mají pocit, že se&nbsp;jejich stav neposouvá,“ říká. Výsledky jsou v&nbsp;normě, diagnóza&nbsp;chybí, ale člověk&nbsp;se&nbsp;prostě necítí dobře.
Tento stav není náhoda ani hypochondrie. Je to reakce organismu na&nbsp;podmínky, ve&nbsp;kterých dnes žijeme.
Pracovní tempo se&nbsp;za&nbsp;poslední desetiletí výrazně zrychlilo. Informace jsou dostupné neustále, očekávání, která na&nbsp;sebe lidé kladou, vyšší než kdykoli předtím a&nbsp;hranice mezi prací a&nbsp;odpočinkem se&nbsp;fakticky rozostřila. „Nervový systém je vystaven permanentní stimulaci, která se&nbsp;stala běžnou součástí každodenního fungování,“ popisuje Kubátová. „Multitasking a&nbsp;neustálý přísun podnětů udržují organismus v&nbsp;režimu aktivace, ze&nbsp;kterého je čím dál těžší se&nbsp;přirozeně vrátit.“
Přirozené střídání aktivity a&nbsp;klidu, které bylo po&nbsp;tisíce let součástí lidského rytmu, přestalo fungovat. Ne dramaticky, ale postupně. A&nbsp;právě to se&nbsp;na&nbsp;zdraví podepisuje způsobem, který lze těžko uchopit, protože&nbsp;nevypadá jako nemoc.
„V&nbsp;určitém bodě nejde už jen o&nbsp;jednotlivé potíže,“ vysvětluje Slávka Kubátová, „je to způsob, jakým organismus na&nbsp;zátěž reaguje jako celek. Jakmile se&nbsp;tato schopnost začne vyčerpávat, projevy se&nbsp;přesouvají z&nbsp;jedné oblasti do&nbsp;druhé, aniž by se&nbsp;celkový stav skutečně měnil.“
Moderní medicína&nbsp;je mimořádně dobrá v&nbsp;jedné věci, a&nbsp;sice v&nbsp;řešení konkrétního problému s&nbsp;velkou přesností. To je její obrovská síla. Zároveň to s&nbsp;sebou nese určitý limit. „Pozornost se&nbsp;přesouvá mezi jednotlivými projevy podle toho, který je zrovna nejvýraznější, zatímco celkový obraz zůstává stejný,“ říká homeopatka.
Výsledkem je situace, která je dnes poměrně běžná. Člověk&nbsp;řeší několik potíží najednou, každou s&nbsp;jiným odborníkem a&nbsp;jiným způsobem, aniž by se&nbsp;někdo zastavil a&nbsp;zeptal se, co je spojuje. „Tělo je propojený systém, ve&nbsp;kterém se&nbsp;fyzické, psychické i&nbsp;emoční procesy neustále vzájemně ovlivňují,“ pokračuje. „Klíčová je schopnost regulace. To, jak člověk&nbsp;reaguje na&nbsp;zátěž, často rozhoduje o&nbsp;tom, jak se&nbsp;cítí dlouhodobě.“
K&nbsp;tomu přistupuje dnešní důraz na&nbsp;rychlá řešení. Symptom se&nbsp;potlačí, bolest odezní, test vyjde negativně. Ale to, co stálo v&nbsp;pozadí, zůstává nedotčené.
Slávka Kubátová se&nbsp;ve&nbsp;své praxi snaží dělat pravý opak. Místo soustředění se&nbsp;na&nbsp;jednotlivé projevy hledá jejich kontext. „Jakmile se&nbsp;začne na&nbsp;zdravotní stav nahlížet v&nbsp;souvislostech, jednotlivé projevy začnou dávat větší smysl,“ říká. „Do&nbsp;popředí se&nbsp;dostává životní kontext, osobní historie i&nbsp;způsob, jakým člověk&nbsp;reaguje na&nbsp;každodenní situace.“
To neznamená méně péče, spíš jiný způsob, jak o&nbsp;ní uvažovat. Méně důrazu na&nbsp;rychlost zásahu, více porozumění tomu, proč k&nbsp;potížím vůbec dochází. Takhle o&nbsp;zdraví uvažují lidé odjakživa, bez&nbsp;ohledu na&nbsp;kulturní tradici nebo historickou epochu. Myšlenka, že fyzické, psychické a&nbsp;emoční od&nbsp;sebe nelze zcela oddělit, není alternativní výstřelek, ale velmi starý a&nbsp;opakovaně potvrzovaný vhled.
Pomoct často mohou věci zdánlivě banální. Spánek jako skutečný prostor pro&nbsp;zotavení, ne jen přerušení dne. Pravidelné jídlo bez&nbsp;obrazovky. Kratší chvíle ticha, které nervovému systému umožní přepnout. „Nemyslím detox ani radikální změnu životního stylu,“ říká Kubátová, „tělu je potřeba vrátit něco, o&nbsp;co ho postupně okrádáme, a&nbsp;to rytmus a&nbsp;klid.“ Z&nbsp;homeopatické perspektivy je cílem podpořit schopnost organismu regulovat se, ne přidat další zásah. Únava z&nbsp;přetížení vyžaduje jiný přístup než únava z&nbsp;dlouhodobého smutku či&nbsp;z&nbsp;fyzického vyčerpání. Individualita reakce je klíčová a&nbsp;právě na&nbsp;ní závisí, co skutečně zabere.
„Zdraví se&nbsp;přestává chápat jako něco, co se&nbsp;řeší jednorázově, ale víc a&nbsp;víc jako proces, který se&nbsp;odehrává v&nbsp;čase a&nbsp;souvisí s&nbsp;každodenním fungováním.“
Tento posun s&nbsp;sebou přináší větší odpovědnost za&nbsp;vlastní stav, ale i&nbsp;větší možnost ho ovlivňovat průběžně, ne až&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy se&nbsp;situace vyhrotí. A&nbsp;právě v&nbsp;tom Kubátová vidí jeho skutečnou hodnotu.
Slávka Kubátová je homeopatka s&nbsp;patnáctiletou mezinárodní praxí. Studovala na&nbsp;Center for Homeopathic Education v&nbsp;Londýně, kde pracovala v&nbsp;homeopatických lékárnách Ainsworths a&nbsp;Helios Homeopathy. Je autorkou knihy Homeopatie v&nbsp;moderní době (Mladá fronta).
&nbsp;

Zdravotní potíže nevznikají izolovaně, ale jako součást širšího obrazu. Klíčem k&nbsp;jejich pochopení je, jak organismus reaguje na&nbsp;dlouhodobou zátěž.<clink anchorid="1"></clink>
Může jít jen o&nbsp;únavu, horší spánek, návaly znejistění anebo třeba o&nbsp;sníženou odolnost vůči&nbsp;infekcím. Nic akutního. Nic, co by člověka přimělo vzít si den volna nebo zavolat doktorovi. Přesto je ten pocit tady, tichý a&nbsp;setrvalý.
Slávka Kubátová takové příběhy zná zpaměti. Homeopatka s&nbsp;patnáctiletou mezinárodní praxí a&nbsp;autorka knihy Homeopatie v&nbsp;moderní době se&nbsp;s&nbsp;nimi setkává pravidelně. „Lidé za&nbsp;sebou mají řadu vyšetření i&n

Zdraví v době přetížení

Odstranit z&nbsp;bytu téměř všechny příčky? Na&nbsp;první pohled radikální gesto, které bourá zažité představy o&nbsp;tom, jak má vypadat domov. Jenže&nbsp;právě tahle odvaha otevírá prostor novému způsobu bydlení, které je plynulé, proměnlivé a&nbsp;překvapivě svobodné.<clink anchorid="7"></clink>
Byt bylo nejdřív&nbsp;zapotřebí vykuchat. „S&nbsp;výjimkou instalačního jádra a&nbsp;světlíku&nbsp;jsme z&nbsp;interiéru bytu odstranili všechny pevné příčky. Prostor jsme následně znovu strukturovali způsobem, který již klasické zděné stěny ani dveře, s&nbsp;výjimkou dveří na&nbsp;WC, nepotřebuje,“ říkají architekti z&nbsp;ateliéru RDTH. Vše se&nbsp;odvíjí od&nbsp;jednoho centrálního prvku, jímž je kompaktní nábytkový blok, který organizuje celý prostor. Neuzavírá ho, ale jemně strukturuje.
Výsledkem je interiér, který lze číst dvojím způsobem. Na&nbsp;jedné straně funguje jako otevřené 1+kk, na&nbsp;straně druhé v&nbsp;něm snadno rozpoznáte jednotlivé zóny připomínající 4+kk.
Vestavěný nábytek, sklobetonové tvárnice a&nbsp;závěsy nahrazují pevné stěny. Světlo, zvuk i&nbsp;pohyb volně prostupují interiérem. Atmosféru totiž neurčuje jen architektura, ale i&nbsp;čas a&nbsp;způsob užívání. „Návštěvy jsou méně komfortní, ale nemá cenu upravovat byt pro&nbsp;situaci, která nastane jednou za&nbsp;měsíc. Člověk&nbsp;si časem víc a&nbsp;víc zvyká. Je vůči&nbsp;partnerovi ohleduplnější a&nbsp;ta změna&nbsp;není velká ani dramatická,“ říká majitel rekonstruovaného bytu.
Zajímavým momentem jsou dvě kuchyně. Ta první, umístěná v&nbsp;obytném prostoru, připomíná spíš domácí kavárnu. Neslouží ke&nbsp;každodennímu vaření a&nbsp;snadno se&nbsp;může proměnit v&nbsp;jinou funkci. Druhá, plnohodnotná kuchyně, zůstává v&nbsp;zadní části bytu. Navazuje na&nbsp;ni technické zázemí i&nbsp;otevřené regály. Celý tento provoz lze skrýt za&nbsp;závěs&nbsp;– nebo ho naopak plně zapojit do&nbsp;života bytu.
Také koupelna se&nbsp;vymyká běžným zvyklostem. Architekti část jejích funkcí rozptýlili do&nbsp;prostoru. Umyvadlo tak neslouží jen hygieně, ale stává se&nbsp;přirozenou součástí každodenního provozu. Jediným skutečně uzavřeným místem tedy zůstává toaleta, oddělená stěnou ze&nbsp;sklobetonu. Propouští světlo, ale zachovává intimitu. Jde o&nbsp;jediný případ, kdy se&nbsp;byt vrací k&nbsp;tradičnímu řešení.
Interiér stojí na&nbsp;kontrastu surovosti a&nbsp;jemnosti. Obnažený betonový skelet architekti doplnili o&nbsp;dubové parkety, bílé vestavby a&nbsp;textilní závěsy, které tlumí světlo i&nbsp;zvuk. Sklobeton přináší difuzní světlo. Rostliny a&nbsp;solitérní kusy nábytku zase vnášejí do&nbsp;prostoru osobnost. Nic nepůsobí definitivně a&nbsp;byt zůstává otevřený dalším změnám.
Technické řešení osvětlení odpovídá celkové koncepci. Jeden světelný okruh, digitální ovládání, minimum fyzických zásahů. Obyvatelé si nastavují scénáře podle potřeby, takže&nbsp;prostor mění atmosféru během dne i&nbsp;večera.
Byt vědomě pracuje i&nbsp;s&nbsp;kontextem města. Díky dostupnosti služeb v&nbsp;docházkové vzdálenosti nepotřebuje velké skladovací kapacity ani robustní zázemí. Může si dovolit zůstat velkorysý. Domov se&nbsp;v&nbsp;tomto případě nerozpadá na&nbsp;izolované funkce díky tomu, že se&nbsp;část života přirozeně přesouvá ven.
Otevřeně koncipovaný prostor ovšem není pro&nbsp;každého. Vyžaduje jiný způsob uvažování o&nbsp;soukromí, sdílení i&nbsp;každodenních rituálech. Architekti však počítají s&nbsp;tím, že dispozice umožňuje budoucí úpravy, doplnění příček či&nbsp;změnu funkcí. Byt tak nepředstavuje hotové řešení, ale spíš otevřený systém.<clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
&nbsp;

<h3>Rok dokončení: 2026</h3>

<h3>Hrubá podlahová plocha: 101 m²</h3>

<h3>Užitná plocha: 96 m² byt 8 m² lodžie</h3>

Odstranit z&nbsp;bytu téměř všechny příčky? Na&nbsp;první pohled radikální gesto, které bourá zažité představy o&nbsp;tom, jak má vypadat domov. Jenže&nbsp;právě tahle odvaha otevírá prostor novému způsobu bydlení, které je plynulé, proměnlivé a&nbsp;překvapivě svobodné.<clink anchorid="7"></clink>
Byt bylo nejdřív&nbsp;zapotřebí vykuchat. „S&nbsp;výjimkou instalačního jádra a&nbsp;světlíku&nbsp;jsme z&nbsp;interiéru bytu odstranili všechny pevné příčky. Prostor jsme následně znovu strukturovali způsobem, který již klasické zděné stěny ani dveře, s&nbsp;výjimkou dveří na&nbsp;WC, nepotřebuje,“ říkají architekti z&nbsp;ateliéru RDTH. Vše se&nbsp;odvíjí od&nbsp;j

Když zmizí stěny, z bytu je chameleon

Čas od&nbsp;času to napadne každého: utéct před&nbsp;světem. Do&nbsp;přírody, za&nbsp;tichem a&nbsp;klidem. Možná na&nbsp;ostrov, kde je pořád příjemné počasí. Méně známé kanárské ostrovy El Hierro a&nbsp;La Gomera takovou představu naplňují. Život tam zpomalí natolik, že ho člověk&nbsp;začne opravdu vnímat. Je ale ostrovní život skutečně tím, co hledáme, nebo jen romantickou představou?<clink anchorid="1"></clink>
„Kdybych žil na&nbsp;Tenerife, budu pracovat víc a&nbsp;vydělám si víc. Ale k&nbsp;čemu?“ krčí rameny padesátiletý Rubén Acosta, otec dvou dospívajících dcer a&nbsp;opravdový „místňák“ z&nbsp;El Hierra. Na&nbsp;ostrov, který byl v&nbsp;předkolumbovských dobách považován za&nbsp;nejzápadnější bod známého světa, nejezdí zásilkové služby, neexistují tu nákupní centra ani řetězce rychlého občerstvení a&nbsp;mobilní signál není místy samozřejmostí.
Člověk&nbsp;toho na&nbsp;ostrově moc neutratí, i&nbsp;kdyby chtěl. „Když&nbsp;si chceme koupit nové oblečení, musíme na&nbsp;Tenerife nebo do&nbsp;Evropy. Třeba o&nbsp;Vánocích jsem s&nbsp;rodinou navštívil Prahu, tak jsme tam nakupovali,“ říká Rubén.
Spojení s&nbsp;Tenerife, nejturističtějším kanárským ostrovem, zajišťují především trajekty a&nbsp;menší regionální letadla. Plavba z&nbsp;tenerifského přístavu Los Cristianos na&nbsp;El Hierro trvá přibližně tři&nbsp;hodiny a&nbsp;je oblíbená hlavně kvůli nižší ceně a&nbsp;možnosti přepravy auta. Naproti tomu letecké spojení z&nbsp;Tenerife-Sever zabere jen kolem půl hodiny a&nbsp;využívají ho zejména&nbsp;místní, když&nbsp;potřebují rychle odcestovat za&nbsp;prací, úřady nebo zdravotní péčí. Místní totiž platí výrazně nižší ceny za&nbsp;letenky i&nbsp;trajekty než turisté.<clink anchorid="2"></clink>
<h2>Pomalý život</h2>
Na&nbsp;El Hierro je všechno slow living. Žádné davy turistů, zato divoká příroda, sopky a&nbsp;klid. Nejmladší, nejzápadnější a&nbsp;nejjižnější z&nbsp;Kanárských ostrovů je od&nbsp;roku 2000 světovou biosférickou rezervací UNESCO a&nbsp;od&nbsp;roku 2014 geoparkem. Příroda tu není volba, ale základní nastavení – a&nbsp;místní si ji dobře chrání. Masový turismus na&nbsp;ostrově nikdo nechce.
Zatímco větší ostrovy nabízejí ubytování pro&nbsp;tisíce rekreantů, tady je skoro problém ubytovat dvacetičlennou skupinu pod&nbsp;jednu střechu. Jednou z&nbsp;výjimek jsou lázně Pozo de la Salud, které vznikly poblíž pramene minerální vody, jíž už se&nbsp;od&nbsp;19. století připisují léčivé vlastnosti.
Silnice jsou sice kvalitní, ale většinou úzké a&nbsp;klikaté, navíc vedou dramatickou sopečnou krajinou s&nbsp;velkými převýšeními, takže&nbsp;jízda je pomalejší a&nbsp;vyžaduje zvýšenou pozornost. Často potkáte jen pár aut za&nbsp;několik minut a&nbsp;kolony tu prakticky neexistují.
„Co se&nbsp;týče infrastruktury, na&nbsp;celém ostrově jsou asi tři&nbsp;čerpací stanice. To znamená, že se&nbsp;vyplatí tankování neodkládat,“ říká zkušeně Rubén, když&nbsp;s&nbsp;klidem parkuje auto v&nbsp;tak prudkém kopci, že se&nbsp;divíme, že ho brzdy udrží. Pro&nbsp;něj to není nic neobvyklého. Veřejná doprava funguje jen omezeně v&nbsp;podobě autobusů, které jezdí spíš několikrát denně než každou hodinu, takže&nbsp;většina místních i&nbsp;návštěvníků spoléhá právě na&nbsp;auto.
Malý ostrov znamená, že se&nbsp;lidé znají. Ostatně jich tu žije jen necelých 12 tisíc. Není to anonymní život, naopak je hodně komunitní. Koupit dům nebo byt tu člověk&nbsp;může, ale bez&nbsp;znalosti španělštiny a&nbsp;bez&nbsp;vlastních zdrojů obživy bude na&nbsp;El Hierru žít jako cizinec na&nbsp;kraji světa. Chvíli se&nbsp;mu to bude líbit, ale pak možná zatouží po&nbsp;větším ruchu.
<h2>Ostrov, kde se&nbsp;píská</h2>
Kompromisem může být ostrov La Gomera, který je od&nbsp;Tenerife vzdálený jen 50 minut trajektem a&nbsp;stejně jako El Hierro má malé letiště. Je celkově blíž civilizaci, to však neznamená, že by u&nbsp;nového hotelu Bancal nemohlo být ráno slyšet kokrhání kohoutů z&nbsp;nedalekých domků. Celý ostrov je taková milá vesnice.
Hlavní město San Sebastián de La Gomera připomíná, že tu kdysi kotvili slavní mořeplavci, dokonce ten nejslavnější, Kryštof Kolumbus. Jeho stopy tu najdete dodnes: v&nbsp;přístavu, v&nbsp;úzkých dlážděných uličkách i&nbsp;v&nbsp;domě, kde měl před&nbsp;svou cestou přes&nbsp;oceán přenocovat. Dnes je ale San Sebastián klidným městem s&nbsp;barevnými domy, palmami a&nbsp;trochu ospalou atmosférou.
Z&nbsp;rozjímání může návštěvníky vyrušit možná jen hlasité pískání, které připomíná zpěv&nbsp;ptáků. Na&nbsp;La Gomeře to ale spíš než cvrlikání může být Silbo Gomero. Pomocí prastarého „pískaného jazyka“ si místní po&nbsp;staletí předávali zprávy přes&nbsp;hluboké rokle a&nbsp;strmá údolí ostrova. Silbo je kulturní dědictví, a&nbsp;tak se&nbsp;ho učí už děti ve&nbsp;škole. Nelze si ale představovat, že by na&nbsp;sebe všichni Gomeřané neustále pískali. „Je to jako s&nbsp;angličtinou, někdo jazyk ovládá víc a&nbsp;někdo míň, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;ho všichni učí ve&nbsp;škole,“ přiznává Diego Arteaga Ramos, který Silbo vyučuje a&nbsp;zprostředkovává v&nbsp;Kulturním sdružení Silbo Gomero.
La Gomera, to jsou kopce a&nbsp;údolí. Ostrov protíná více než 600 kilometrů stezek a&nbsp;pěšin, které vedou od&nbsp;severu k&nbsp;jihu a&nbsp;křižují téměř každý kout La Gomery. Jednou vás&nbsp;zavedou do&nbsp;prastarých lesů, jindy na&nbsp;okraj hlubokých roklí padajících k&nbsp;moři&nbsp;nebo mezi zelené palmové háje, kde se&nbsp;krajina mění po&nbsp;několika zatáčkách.
<h2>Vavřínové lesy zahalené v&nbsp;mlze</h2>
Národní park Garajonay je zeleným srdcem ostrova a&nbsp;jedním z&nbsp;nejstarších ekosystémů Evropy, díky čemuž se&nbsp;už od&nbsp;roku 1986 vyjímá na&nbsp;seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho až&nbsp;magicky působící vavřínové lesy jsou pozůstatkem subtropických pralesů, které kdysi, v&nbsp;třetihorách, pokrývaly velkou část jižní Evropy. Dnes přežívají už jen na&nbsp;několika atlantických ostrovech. Les bývá během roku často zahalený do&nbsp;mlhy, díky čemuž má ještě tajemnější atmosféru.
Místní si přírodních krás&nbsp;váží a&nbsp;užívají. „Pravidelně chodím se&nbsp;psem na&nbsp;procházky po&nbsp;různých stezkách,“ říká průvodkyně Montse Perez a&nbsp;s&nbsp;radostí ukazuje fotku svého mazlíčka na&nbsp;jedné z&nbsp;cest s&nbsp;výhledem na&nbsp;oceán. Později v&nbsp;turisty oblíbeném údolí Valle Gran Rey potkáváme charismatickou vinařku&nbsp;Glorii Negrín, s&nbsp;níž jsme mluvili v&nbsp;obci Vallehermoso. Odpoledne si šla zaběhat podél pobřeží, večer si možná půjde zazpívat a&nbsp;zahrát na&nbsp;kytaru do&nbsp;oblíbené hospůdky. Kromě toho, že slaví úspěch s&nbsp;vinařstvím, které převzala po&nbsp;otci, by se&nbsp;mohla živit hudbou. Hraje a&nbsp;zpívá opravdu krásně.
Ani život na&nbsp;La Gomeře ale rozhodně není samá romantika. V&nbsp;zimě umí být ostrov překvapivě sychravý, silnice občas uzavře sesuv kamení, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;kvůli počasí zpozdí trajekt, nikdo se&nbsp;tomu příliš nediví. Ostrovy El Hierro i&nbsp;La Gomera ale člověku&nbsp;připomenou, že život nemusí být pořád rychlejší a&nbsp;hlučnější. A&nbsp;taky že někde ještě existují místa, kde je normální znát všechny své sousedy, zastavit se&nbsp;cestou domů na&nbsp;kus řeči&nbsp;a&nbsp;večer místo obrazovky pozorovat, jak slunce mizí za&nbsp;oceánem. Není to život pro&nbsp;každého. A&nbsp;to je dobře.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Čas od&nbsp;času to napadne každého: utéct před&nbsp;světem. Do&nbsp;přírody, za&nbsp;tichem a&nbsp;klidem. Možná na&nbsp;ostrov, kde je pořád příjemné počasí. Méně známé kanárské ostrovy El Hierro a&nbsp;La Gomera takovou představu naplňují. Život tam zpomalí natolik, že ho člověk&nbsp;začne opravdu vnímat. Je ale ostrovní život skutečně tím, co hledáme, nebo jen romantickou představou?<clink anchorid="1"></clink>
„Kdybych žil na&nbsp;Tenerife, budu pracovat víc a&nbsp;vydělám si víc. Ale k&nbsp;čemu?“ krčí rameny padesátiletý Rubén Acosta, otec dvou dospívajících dcer a&nbsp;opravdový „místňák“ z&nbsp;El Hierra. Na&nbsp;ostrov, který byl v&nbsp;předkolumbovských dob

El Hierro, La Gomera. Život na konci světa

<clink anchorid="1"></clink>
Její obrazy často hrají různými odstíny růžové, Lucie Rosická ve&nbsp;své tvorbě ale rozhodně nic narůžovo nelakuje. Jejím prostřednictvím surově zpracovává své nejniternější prožitky – často velmi intimní – a&nbsp;s&nbsp;každým rokem jde hlouběji. Život jí zásadně proměnilo mateřství, které přineslo nečekané výzvy, změny a&nbsp;novou škálu emocí.
Od&nbsp;dívčích, deníkům podobných záznamů se&nbsp;ponořila do&nbsp;ženských témat. Její tělo se&nbsp;změnilo – a&nbsp;najednou není jen její. Ať je kdekoliv a&nbsp;dělá cokoliv, velkou část mysli jí neustále zabírá syn. Musí se&nbsp;zorientovat v&nbsp;tom, jaká je vlastně její role: Je umělkyně? Matka? Manželka? Vybere si látku, z&nbsp;rubové strany na&nbsp;ni načrtne obraz a&nbsp;pak prošívá tak dlouho, dokud výsledek nezachycuje její žitou realitu. Autoportrét umělkyně, matky či&nbsp;manželky.
Zachycovat samu sebe bylo pro&nbsp;Rosickou stěžejní už od&nbsp;studií na&nbsp;AVU. „Snažila jsem se&nbsp;od&nbsp;toho oprostit, zkoušela jsem zpracovávat jiná témata, ale bylo to pro&nbsp;mě hrozně komplikované. Nedokázala jsem je zachytit tak, aby byl výsledek uvěřitelný. Když&nbsp;jsem na&nbsp;obraze nebyla já nebo nešlo o&nbsp;zkušenost, kterou jsem si sama prožila, vůbec jsem do&nbsp;něj nedokázala přenést svou myšlenku,“ vysvětluje.
Textilní tvorbu si musela na&nbsp;akademii v&nbsp;ateliéru malby Marka Meduny a&nbsp;Petra Duba nejprve obhájit – a&nbsp;možná i&nbsp;sama před&nbsp;sebou. Jakmile se&nbsp;totiž někdo začal ohánět látkami, nitěmi a&nbsp;bavlnkami, zavánělo to kýčem. Vzpomíná, že nejvíc jí v&nbsp;tom pomohla rezidence v&nbsp;New Yorku, během níž se&nbsp;mohla na&nbsp;tři&nbsp;měsíce zcela vytrhnout z&nbsp;akademického malířského prostředí a&nbsp;v&nbsp;textilní tvorbě se&nbsp;pořádně vyřádit.
„Za&nbsp;80 dolarů jsem si pořídila šicí stroj a&nbsp;prošla si svým kýčovitým obdobím. Nikdo to neviděl, což pro&nbsp;mě bylo osvěžující, protože&nbsp;jsem si mohla naplno vyzkoušet všechny ty špatné věci, a&nbsp;do&nbsp;Česka jsem se&nbsp;vrátila s&nbsp;něčím, za&nbsp;čím jsem si byla ochotná stát a&nbsp;co mě bavilo,“ vzpomíná. Studia zakončila monumentální velkoformátovou textilní instalací, která zabírala jednu celou stěnu ateliéru a&nbsp;díky níž se&nbsp;rychle dostala do&nbsp;hledáčku&nbsp;galeristů i&nbsp;sběratelů.
Už v&nbsp;době, kdy prezentovala diplomovou práci, byla Lucie Rosická těhotná a&nbsp;měla jasno v&nbsp;tom, že nechce přestat tvořit. I&nbsp;v&nbsp;progresivním uměleckém prostředí se&nbsp;ale paradoxně setkávala s&nbsp;názory, že jakmile umělkyně přivede na&nbsp;svět dítě, její tvorba „za&nbsp;moc nestojí“. Pustila se&nbsp;do&nbsp;ní s&nbsp;o&nbsp;to větší vervou a&nbsp;v&nbsp;šestinedělí nachystala svou první důležitou výstavu v&nbsp;galerii Platforma 15. Uběhly od&nbsp;ní přibližně dva roky a&nbsp;na&nbsp;letošní duben nachystala další, výrazně větší výstavu nazvanou Laundromat v&nbsp;pražské Trafo Gallery.
„Když&nbsp;porovnám svou aktuální tvorbu, kterou jsem připravila pro&nbsp;Trafačku, a&nbsp;díla, která jsem vystavovala v&nbsp;Platformě 15, vidím ohromný rozdíl. Ne že by to tenkrát byla oslava mateřství, ale díla byla hodně euforická. Mateřské mléko jsem třeba vyšívala pomocí říčních perel a&nbsp;korálků. Moje pocity týkající se&nbsp;mateřství se&nbsp;od&nbsp;té doby ale hodně proměnily. Takže&nbsp;na&nbsp;letošní výstavě teče mateřské mléko červeně. Hlavou se&nbsp;mi honilo, že kojení mě už vytáčí, chci s&nbsp;ním skončit. Je v&nbsp;tom nějaká frustrace, kdy svoje dítě samozřejmě milujete, ale také chcete zase patřit sama sobě,“ popisuje umělkyně.
Výstava Laundromat tak ukazuje mateřství v&nbsp;jeho nejsurovější podobě. V&nbsp;takové, o&nbsp;níž se&nbsp;příliš nemluví. Zachycuje pocity, které si matky zakazují mít, ale spousta z&nbsp;nich se&nbsp;s&nbsp;nimi potýká. Frustrace, vztek, touha někam prchnout a&nbsp;už se&nbsp;nikdy nevrátit, smutek z&nbsp;proměn vlastního těla… Lucie Rosická ve&nbsp;své studentské tvorbě zpracovávala mimo jiné téma poruchy příjmu potravy, se&nbsp;kterou se&nbsp;v&nbsp;pubertě potýkala. Po&nbsp;porodu se&nbsp;k&nbsp;ní tyto těžké myšlenky vrátily jako bumerang, proto vnímání svého těla zachytila i&nbsp;pro&nbsp;Trafo Gallery.
A&nbsp;proč zrovna název Laundromat? „Když&nbsp;jsme výstavu chystali, chtěli jsme jí s&nbsp;kurátorem Thomem Oosterhofem dát nějaký rámec. Téma prádelny nám přišlo vhodné, protože&nbsp;dobře zastřešuje proces, kdy nás&nbsp;určité zkušenosti promění. Stejně jako pračka nás&nbsp;vyperou, od&nbsp;něčeho očistí… Vyjdeme ven mokří a&nbsp;pomačkaní, ale proces sušení a&nbsp;žehlení nás&nbsp;dostane zpátky do&nbsp;reprezentativního stavu, ve&nbsp;kterém jsme připraveni na&nbsp;další proměny a&nbsp;špinění. Jsme pořád stejní, ale s&nbsp;každým životním cyklem se&nbsp;trochu opotřebujeme,“ přibližuje Rosická.
Rotace pračky se&nbsp;promítla přímo do&nbsp;některých obrazů, které umělkyně roztáčí, a&nbsp;vytváří tím&nbsp;zajímavý vizuální efekt. Nově do&nbsp;svých děl zapracovala i&nbsp;efekt digitálního glitche, jímž rozbíjí dosud jasné linie. Vrací se&nbsp;do&nbsp;minulosti, kdy do&nbsp;látky zaznamenávala například selfie, která posílala manželovi, ale nově je tříští právě s&nbsp;využitím tohoto nového efektu.
„Glitch je pro&nbsp;mě metafora toho, jak se&nbsp;cítím: nejednotně. Jsem umělkyně, vzorná matka – nebo dobrá manželka? Zároveň je to pro&nbsp;mě symbol únavy. Zachycuje moment, kdy je člověk&nbsp;tak vyčerpaný, že se&nbsp;mu všechno mihotá před&nbsp;očima,“ popisuje.
Dalším novým prvkem je propracovanější způsob vyšívání. Lucie Rosická říká, že se&nbsp;chce ve&nbsp;své tvorbě neustále posouvat a&nbsp;hledá pro&nbsp;sebe nové výzvy. Obrazy pro&nbsp;výstavu jsou tak prošité výrazněji než jakékoliv předchozí. Jde o&nbsp;způsob, který připomíná svalovinu. Podle umělkyně technika symbolizuje to, že jde v&nbsp;tvorbě mnohem víc do&nbsp;hloubky sebe sama. Mnohem víc pod&nbsp;kůži.
Víc než kdy dřív&nbsp;je z&nbsp;obrazů patrné i&nbsp;to, že jde o&nbsp;autoportréty. Dříve&nbsp;se&nbsp;umělkyně schovávala třeba za&nbsp;prameny vlasů nebo masky. Její obrazy nesou velmi často erotický nádech, sama přiznává, že měla potřebu se&nbsp;skrývat možná i&nbsp;kvůli studu. Nyní se&nbsp;do&nbsp;svého projevu ponořila se&nbsp;vším všudy a&nbsp;otevřeně ukazuje, že je její. Z&nbsp;tvorby se&nbsp;tak stala její jistota, důležitá kotva v&nbsp;období, kdy se&nbsp;sama sobě ztrácela.
Výstava Laundromat je v&nbsp;Trafo Gallery k&nbsp;vidění do&nbsp;14. 6. 2026.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Její obrazy často hrají různými odstíny růžové, Lucie Rosická ve&nbsp;své tvorbě ale rozhodně nic narůžovo nelakuje. Jejím prostřednictvím surově zpracovává své nejniternější prožitky – často velmi intimní – a&nbsp;s&nbsp;každým rokem jde hlouběji. Život jí zásadně proměnilo mateřství, které přineslo nečekané výzvy, změny a&nbsp;novou škálu emocí.
Od&nbsp;dívčích, deníkům podobných záznamů se&nbsp;ponořila do&nbsp;ženských témat. Její tělo se&nbsp;změnilo – a&nbsp;najednou není jen její. Ať je kdekoliv a&nbsp;dělá cokoliv, velkou část mysli jí neustále zabírá syn. Musí se&nbsp;zorientovat v&nbsp;tom, jaká je vlastně její role: Je umělkyně? Matka? Manžel

Lucie Rosická. Intimní proměny. Umělkyně, matka nebo manželka?

Na&nbsp;současné výtvarné scéně jej lze považovat za&nbsp;jednoho z&nbsp;nejvýznamnějších tvůrců. Nyní rodák&nbsp;z&nbsp;Johannesburgu William Kentridge vystavuje v&nbsp;galerii Kunsthalle Praha. Jeho tvorba odráží sociální a&nbsp;historické napětí Jižní Afriky a&nbsp;zároveň se&nbsp;dotýká širších otázek moci, paměti, odpovědnosti a&nbsp;křehkosti naděje. Využívá různá média, od&nbsp;kresby a&nbsp;grafiky přes&nbsp;sochy až&nbsp;po&nbsp;film či&nbsp;operu. Přímo po&nbsp;pražskou galerii vytvořil nové dílo: Dopis pro&nbsp;Felice. Touto poklonou Franzi Kafkovi výtvarník&nbsp;zasazuje výstavu do&nbsp;kontextu české metropole.
„Před&nbsp;rokem 1990 bylo pro&nbsp;obyvatelé Jižní Afriky nemožné cestovat do&nbsp;Česka, takže&nbsp;vaše země pro&nbsp;nás&nbsp;byla jakýmsi mytickým prostorem. Znal jsem ho z&nbsp;příběhů o&nbsp;Janu Palachovi, z&nbsp;knih od&nbsp;Franze Kafky, z&nbsp;animací Jiřího Trnky a&nbsp;Jana Švankmajera. To vše mi utvářelo spojnici napříč kontinentem a&nbsp;bylo pro&nbsp;mě velmi formativní. Takže&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;je Kafka jedinou přímou referencí na&nbsp;této výstavě, je v&nbsp;ní skrytý hold mnoha dalším elementům z&nbsp;pražské kulturní produkce, která mě v&nbsp;průběhu let ovlivňovala,“ uvedl William Kentridge na&nbsp;vernisáži&nbsp;výstavy.
Výstava je podle něj v&nbsp;podstatě rozšířením jeho studia, v&nbsp;němž je neustále moc věcí, nápadů, kreseb, filmů, projektů starých i&nbsp;nových, pohlednic. Jde o&nbsp;celý svět obrazů a&nbsp;myšlenek. Některé fragmenty se&nbsp;mezi sebou různě prolínají a&nbsp;objevují se&nbsp;na&nbsp;více místech současně. Bedlivý pozorovatel přesně tento aspekt jistě zaregistruje i&nbsp;na&nbsp;výstavě. Umělec tím&nbsp;ukazuje, jak vypadá na&nbsp;první pohled neuspořádaný proces, kterým vznikají jeho díla. 
/ Výstava je k&nbsp;vidění do&nbsp;7. září 2026.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Na&nbsp;současné výtvarné scéně jej lze považovat za&nbsp;jednoho z&nbsp;nejvýznamnějších tvůrců. Nyní rodák&nbsp;z&nbsp;Johannesburgu William Kentridge vystavuje v&nbsp;galerii Kunsthalle Praha. Jeho tvorba odráží sociální a&nbsp;historické napětí Jižní Afriky a&nbsp;zároveň se&nbsp;dotýká širších otázek moci, paměti, odpovědnosti a&nbsp;křehkosti naděje. Využívá různá média, od&nbsp;kresby a&nbsp;grafiky přes&nbsp;sochy až&nbsp;po&nbsp;film či&nbsp;operu. Přímo po&nbsp;pražskou galerii vytvořil nové dílo: Dopis pro&nbsp;Felice. Touto poklonou Franzi Kafkovi výtvarník&nbsp;zasazuje výstavu do&nbsp;kontextu české metropole.
„Před&nbsp;rokem 1990 bylo pro&nbsp;obyvatel

Kunsthalle Praha  The Battle Between YES and NO

Pokud jakákoliv automobilka představí model kombi, má na&nbsp;českém trhu vyhráno. Sám kombi také vlastním, a&nbsp;ne že bych jej denně využíval, ale mohl bych. Chci být prostě připravený na&nbsp;možnost velkého nákladu. Že nejsem ojedinělý boomer se&nbsp;specifickým zájmem, ukazuje i&nbsp;nabídka BMW, kde kombíky pořád jsou. Jenže&nbsp;ony jsou vozy kombi – a&nbsp;pak vozy kombi poněkud specifičtější. Hodně specifické kombi má i&nbsp;trojková řada BMW, zvlášť když&nbsp;přidáme písmeno a&nbsp;číslo – M3 – a&nbsp;pak ještě CS.<clink anchorid="3"></clink>
Můžete přemýšlet o&nbsp;tom, co vedlo inženýry, marketéry nebo prostě vedení BMW k&nbsp;tomu, aby takový model postavili. Čistou radost na&nbsp;čtyřech kolech, která zároveň nadělí jakousi omluvenku. Takové auto přece není jen na&nbsp;sport, vždyť také něco uveze, můžete zahlásit, opřeni o&nbsp;docela vysoké páté dveře kufru. BMW M3 CS Touring je vůbec první „emkové“ kombi, které dostalo označení Competition Sport, a&nbsp;zároveň vůz, který si bere inspiraci z&nbsp;úprav provedených u&nbsp;sedanu.
Než dojdeme k&nbsp;parametrům obdivuhodného stroje, zastavím se&nbsp;u&nbsp;vzhledu. BMW umí své sportovní vozy vyšperkovat. Přikrčené auto, jakoby ve&nbsp;startovních blocích připravené vyrazit. Vyvážená karoserie, nádherná litá kola, rozšířené blatníky, čtyři&nbsp;koncovky výfuku. Agresivní maska s&nbsp;červeným žebrováním.
Co znamená verze CS? Úprava a&nbsp;odlehčování, vedle skořepinových sedadel jsou to i&nbsp;další drobnosti v&nbsp;podobě dílů z&nbsp;karbonu. Karbonem je vyztužená kapota, přední splitter, nasávání, kryty zrcátek i&nbsp;zadní difuzor. Jako materialista máte hrůzu, aby to člověk&nbsp;někde „netrefil“. Stejný materiál najdete v&nbsp;kabině – na&nbsp;pádlech pod&nbsp;volantem, dekorech, středovém tunelu (kde mimochodem chybí tradiční úložný prostor na&nbsp;drobnosti) a&nbsp;také na&nbsp;skořepinových sedadlech. Pod&nbsp;kapotou jsou vzpěry pro&nbsp;vyšší tuhost karoserie. A&nbsp;tak je oproti M3 Touring Competition o&nbsp;15 kg lehčí, s&nbsp;pohotovostní hmotností 1925 kg.<clink anchorid="6"></clink>
Když&nbsp;odkryjete kapotu, také částečně krytou karbonem, vidíte motor, který půjde do&nbsp;muzea, jako odkaz na&nbsp;jednu éru. Třílitrový dvakrát přeplňovaný šestiválec s&nbsp;výkonem 405 kW, tedy pěkných 550 koní. Motor přebírá technologie z&nbsp;motorsportu. Jsou jimi masivní šestiválec s&nbsp;uzavřeným blokem bez&nbsp;vložek válců, kovaný lehký klikový hřídel nebo hlava válců s&nbsp;vnitřními kanály vyrobenými pomocí 3D tisku. Stěny válců jsou pokryté nastříkanou vrstvou oceli pro&nbsp;snížení třecích ztrát i&nbsp;hmotnosti. Motor je ostrý, má chuť jít do&nbsp;otáček a&nbsp;daruje vám brutální „kopanec“, který vás&nbsp;zatlačí do&nbsp;sedadla pokaždé, když&nbsp;si o&nbsp;to řeknete. Na&nbsp;stokilometrovou metu zrychlí za&nbsp;3,5 sekundy, o&nbsp;jednu desetinu lépe než běžná varianta. A&nbsp;omezovač má posunutý z&nbsp;250 km/h na&nbsp;rovnou třístovku. To už je samozřejmě parametr pro&nbsp;okruhový zážitek.
Podvozek je kapitola sama pro&nbsp;sebe. Elektronicky řízené tlumiče adaptivního podvozku tu nejsou k&nbsp;tomu, aby vás&nbsp;hýčkaly, ale dodaly autu nekompromisní charakter. Nečekejte pohodlí rodinného kombíku, ale pevnost a&nbsp;napjatost sportovního auta. Každý pohyb volantem má okamžitou odezvu a&nbsp;změna&nbsp;směru je jistá a&nbsp;sebevědomá. Auto je tuhé, předvídatelné. Tlačítka M1 a&nbsp;M2 na&nbsp;volantu dovolují bleskově aktivovat režim pohonu zadních kol a&nbsp;tehdy vynikne vyváženost podvozku. Jen pozor: ostré naladění znamená živější záď a&nbsp;při&nbsp;nepozorném zacházení může ztrestat. Není radno ignorovat fyziku. Takže, sveze se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;začátečník, ale potěší zejména&nbsp;ty, kteří opravdu umějí řídit. Na&nbsp;dobré silnici se&nbsp;z&nbsp;toho stává zážitek, sílu motoru spolehlivě zastaví účinné brzdy.<clink anchorid="5"></clink>
Vrátím&nbsp;se&nbsp;ještě k&nbsp;interiéru. Nejdříve&nbsp;k&nbsp;sezení, karbonová sedadla perfektně drží při&nbsp;jízdě, nejste daleko od&nbsp;závodního pocitu. Už jen šestibodové pásy a&nbsp;hotovo. Akorát pro&nbsp;městské užívání je tam jedna „výzva“, vysoké hrany a&nbsp;jejich překonání vyžadují opravdu sportovní výkon. Karbonové skořepiny mají tak vysoké bočnice, že se&nbsp;z&nbsp;vystupování a&nbsp;nastupování stává sportovní disciplína. Jinak je interiér po&nbsp;vzoru ostatních BMW. Dlouhý dotykový displej, v&nbsp;menu lze nastavit vše: podvozek, tuhost řízení atd. Interiér je příjemné místo – velký tlustý volant se&nbsp;skvěle drží, sedíte nízko a&nbsp;máte pocit, že vy a&nbsp;auto jste v&nbsp;dokonalém souladu.
Zajímá mě klient, který si auto pořídí. Jen od&nbsp;něj bych se&nbsp;dozvěděl, co ho vedlo k&nbsp;nákupu tohoto výjimečného vozu. Stojí za&nbsp;to, má charakter, který doprovodí i&nbsp;nádherný zvuk motoru ve&nbsp;sportovním režimu, podpořený aktivními klapkami ve&nbsp;výfuku. Že má auto k&nbsp;tomu všemu ještě kufr o&nbsp;velikosti 500 litrů a&nbsp;dá se&nbsp;využívat i&nbsp;jinak než coby okruhová hračka, je bonus. Gratuluju k&nbsp;nákupu.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

Třílitrový dvakrát přeplňovaný šestiválec s&nbsp;výkonem 405 kW, tedy pěkných 550 koní. Motor přebírá technologie z&nbsp;motorsportu. Jsou jimi masivní šestiválec s&nbsp;uzavřeným blokem bez vložek válců, kovaná lehká kliková hřídel nebo hlava válců s&nbsp;vnitřními kanály vyrobenými pomocí 3D tisku.

550 koní

Maximální výkon motoru: 405 kW / 550 k

Nejvyšší točivý moment:&nbsp;650 Nm

Maximální rychlost: 300 km/h

Zrychlení 0–100 km/h:&nbsp;3,5 s

Zrychlení 0–200 km/h: 11,7 s

BMW M3 CS Touring

Pokud jakákoliv automobilka představí model kombi, má na&nbsp;českém trhu vyhráno. Sám kombi také vlastním, a&nbsp;ne že bych jej denně využíval, ale mohl bych. Chci být prostě připravený na&nbsp;možnost velkého nákladu. Že nejsem ojedinělý boomer se&nbsp;specifickým zájmem, ukazuje i&nbsp;nabídka BMW, kde kombíky pořád jsou. Jenže&nbsp;ony jsou vozy kombi – a&nbsp;pak vozy kombi poněkud specifičtější. Hodně specifické kombi má i&nbsp;trojková řada BMW, zvlášť když&nbsp;přidáme písmeno a&nbsp;číslo – M3 – a&nbsp;pak ještě CS.<clink anchorid="3"></clink>
Můžete přemýšlet o&nbsp;tom, co vedlo inženýry, marketéry nebo prostě vedení BMW k&nbsp;tomu, a

Obsah

Michal Pěchouček. Odevzdáme se radostně umělé inteligenci?

Krize lidské užitečnosti

Úspěšná rodinná replikace. Automat Matuška