Hrot 2026 07

Hrot 2026 06

Hrot 2026 05

Hrot 2026 04

Hrot 2026 03

Hrot 2026 01-02

Hrot 2025 12

Hrot 2025 11

Hrot 2025 10

Hrot 2025 09

Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Viktor Horák

Herec a&nbsp;tanečník z&nbsp;Prahy. Vystudoval muzikálový obor na Konzervatoři Jaroslava Ježka, začínal jako dětský herec v&nbsp;muzikálech (Carmen, Polská krev, Golem), aktuálně působí v&nbsp;souboru Švandova divadla (Romeo a&nbsp;Julie, Dějiny násilí a&nbsp;Klec bláznů). Poprvé se před kamerou objevil v&nbsp;televizní minisérii Pustina a&nbsp;první velkou filmovou roli mu nabídl David Ondříček v&nbsp;TV filmu Dukla 61. Od té doby patří k&nbsp;nejzajímavějším hercům své generace. Zahrál si syna nacistického kolaboranta Emanuela Moravce v&nbsp;Anatomii zrady, účinkoval v&nbsp;TV filmu Gerta Schnirch i&nbsp;v&nbsp;Zátopkovi. Širší veřejnosti ho přinesla role Josefa Mašína v&nbsp;oceňovaném filmu Bratři, za kterou byl v&nbsp;roce 2023 nominován na Českého lva. Vedle filmu se věnuje divadlu&nbsp;– kromě Švandova divadla se v&nbsp;létě představí na Kampě v&nbsp;muzikálu Klan Baťa. V&nbsp;roce 2024 zvítězil ve 13. řadě pořadu StarDance …když hvězdy tančí spolu s&nbsp;tanečnicí Kateřinou Bartuněk Hrstkovou. Byl dvakrát nominovaný na Českého lva&nbsp;– za film Bratři a&nbsp;za seriál Král Šumavy.

Oskar Hes (1998)

Herec a&nbsp;hudebník z&nbsp;Děčína. Vystudoval střední zdravotnickou školu a&nbsp;následně absolvoval Katedru alternativního a&nbsp;loutkového divadla na pražské DAMU. Po studiích pracoval na Islandu, pak odjel do Norska a&nbsp;působil v&nbsp;tamním divadle Transiteatret-Bergen. Dříve působil v&nbsp;angažmá Divadla J.&nbsp;K.&nbsp;Tyla v&nbsp;Plzni a&nbsp;hostoval v&nbsp;Národním divadle (Kouzelná země), v&nbsp;Divadle Na zábradlí (Podivuhodný případ Sherlocka Holmese) nebo na Letní scéně Musea Kampa (Werich). Jako autor hudby se podílel na inscenacích pro Divadlo Komedie a&nbsp;ve Studiu DVA hraje v&nbsp;inscenaci Judy a&nbsp;Jak je důležité míti Filipa. Pro kameru ho objevil režisér Peter Bebjak, který s&nbsp;ním natočil webseriál Skvrna, ceněnou minisérii Matematika zločinu, TV sérii Herec a&nbsp;válečné drama Zpráva. Následně se objevil v&nbsp;životopisných minisériích Božena a&nbsp;Dcera národa, generační výpovědi BANGER., tragédii z&nbsp;krkonošských vrcholků Poslední závod či TV minisérii Král Šumavy. Za vedlejší roli Bohumila Hasila získal Českého lva za rok 2025, za hlavní roli ve filmu Bratři byl nominován.

Jan Nedbal (1988)

Před&nbsp;hotelem Alcron čeká Jan Nedbal s&nbsp;cigaretou. Oskar Hes přijíždí o&nbsp;pár minut později na&nbsp;motorce, v&nbsp;plné výstroji. „Jezdím zatím chvíli, ale miluju to,“ říká ve&nbsp;dveřích, s&nbsp;helmou pod&nbsp;paží. Než si sedneme v&nbsp;hotelovém pokoji k&nbsp;rozhovoru, Honza smutně přiznává, že se&nbsp;s&nbsp;Oskarem potkává málokdy a&nbsp;většinou kvůli práci. „Ale takový je život. Času je prostě málo.“ Dva mladí herci, kteří zazářili v&nbsp;mašínovském filmu Bratři, rozmlouvali s&nbsp;magazínem Hrot.<clink anchorid="1"></clink>
Vůbec poprvé se&nbsp;potkali asi před&nbsp;deseti lety ve&nbsp;Stavovském divadle. Na&nbsp;konkurzu pro&nbsp

Oskar Hes & Jan Nedbal. Chemie, která vznikla už před Mašíny

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;karlovarský filmový festival se&nbsp;s&nbsp;každým rokem těším čím dál víc. Od&nbsp;doby, co jsem se&nbsp;dostala do&nbsp;zběsilého pracovního tempa, pro&nbsp;mě totiž začal symbolizovat skutečný začátek léta. Ano, to astronomické začíná už kolem 20. června, letos jedenadvacátého, přesně v&nbsp;10.25. České léto ale startuje až&nbsp;se&nbsp;slavnostním zahajovacím ceremoniálem ve&nbsp;Velkém sále hotelu Thermal.
Od&nbsp;téhle chvíle jsou naše mailové schránky o&nbsp;poznání méně zahlcené. Mobily nedrnčí tak často. Veškerá urgence se&nbsp;vypařuje v&nbsp;letním žáru a&nbsp;aktivita se&nbsp;přesouvá na&nbsp;sociální sítě, kde můžeme sledovat karlovarské momenty z&nbsp;červeného koberce, outfity, které válcují i&nbsp;pražský fashion week, nekonečné večírky a&nbsp;občas i&nbsp;nějaké ty názory na&nbsp;promítané filmy. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;to bez&nbsp;nich neobejde, každý rok se&nbsp;zdá, že o&nbsp;ty tady vlastně ani tolik nejde.
Vary ožijí, zatímco Praha zažívá příliv klidu. V&nbsp;restauracích nepotřebujete rezervaci, a&nbsp;můžete dokonce vyrazit na&nbsp;víkendový brunch, protože&nbsp;populární snídaňová bistra nejsou nacpaná k&nbsp;prasknutí. A&nbsp;jakmile se&nbsp;vylidní i&nbsp;lázeňské město, jeho návštěvníci se&nbsp;přesouvají do&nbsp;dovolenkových destinací. Letní siesta pokračuje a&nbsp;trvá až&nbsp;do&nbsp;konce srpna. Tohle období mám vážně ráda.
S&nbsp;magazínem Hrot můžete v&nbsp;pomalejším tempu proplout červencem i&nbsp;srpnem. Číslo, které teď držíte v&nbsp;ruce (a&nbsp;které je jako již tradičně tematicky propojené s&nbsp;filmovým festivalem), tentokrát nebude v&nbsp;létě jediné. Poprvé totiž vycházíme i&nbsp;v&nbsp;srpnu. Během letních dnů tak nebudete ochuzeni o&nbsp;porci kvalitního čtení, inspirace, příběhů zajímavých lidí, tipů na&nbsp;cesty, kulturu i&nbsp;gastronomii.
Na&nbsp;stránkách Hrotu se&nbsp;tak uvidíme opět za&nbsp;měsíc. Zatím vám popřeji skvělý jubilejní karlovarský festival plný momentů, na&nbsp;které budete dlouho vzpomínat. A&nbsp;pokud se&nbsp;do&nbsp;Varů nechystáte, užijte si ten zvláštní karlovarský vedlejší efekt: klid, který tou dobou přepadne všechna ostatní města v&nbsp;Česku. Jděte na&nbsp;brunch bez&nbsp;rezervace, projděte se&nbsp;bez&nbsp;cíle, nechte telefon chvíli ležet ladem a&nbsp;přečtěte si tu knihu, kterou jste si tak přáli k&nbsp;Vánocům. Berte to jako takový festivalový program mimo festivalové kulisy.

<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;karlovarský filmový festival se&nbsp;s&nbsp;každým rokem těším čím dál víc. Od&nbsp;doby, co jsem se&nbsp;dostala do&nbsp;zběsilého pracovního tempa, pro&nbsp;mě totiž začal symbolizovat skutečný začátek léta. Ano, to astronomické začíná už kolem 20. června, letos jedenadvacátého, přesně v&nbsp;10.25. České léto ale startuje až&nbsp;se&nbsp;slavnostním zahajovacím ceremoniálem ve&nbsp;Velkém sále hotelu Thermal.
Od&nbsp;téhle chvíle jsou naše mailové schránky o&nbsp;poznání méně zahlcené. Mobily nedrnčí tak často. Veškerá urgence se&nbsp;vypařuje v&nbsp;letním žáru a&nbsp;aktivita se&nbsp;přesouvá na&nbsp;sociální sítě, kde můžeme sledovat karlo

Klapka, kamera, klid!

Vladimír Barák

<clink anchorid="1"></clink>
Podnikání poznávala už jako dítě díky velkému nasazení svého otce. Později vedla několik firem a&nbsp;pracovala dvanáct hodin denně. Dnes Simona Zábržová říká, že dlouhodobý výkon nevzniká z&nbsp;nekonečné práce, ale z&nbsp;umění zastavit se. Zakladatelka platformy Soulmio otevřeně mluví o&nbsp;dvou vyhořeních, proměně svého pohledu na&nbsp;leadership a&nbsp;o&nbsp;tom, jak její projekt pomáhá českým společnostem pečovat o&nbsp;duševní zdraví zaměstnanců.
V&nbsp;době, kdy mnoho vašich vrstevníků teprve nastupovalo na&nbsp;vysokou školu, jste už podnikala. Jak se&nbsp;to stalo?
Po&nbsp;gymnáziu jsem odjela na&nbsp;půl roku do&nbsp;Ameriky, a&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;vrátila, už probíhaly přijímací zkoušky na&nbsp;vysoké školy. Další termíny byly až&nbsp;za&nbsp;několik měsíců a&nbsp;mně se&nbsp;nechtělo čekat. Navíc jsem se&nbsp;vracela do&nbsp;Brna 90. let, které tehdy působilo úplně jinak než Spojené státy. Po&nbsp;zkušenosti z&nbsp;Ameriky jsem měla chuť začít něco dělat. Měla jsem výhodu v&nbsp;tom, že můj táta podnikal a&nbsp;já jsem v&nbsp;podnikatelském prostředí vyrůstala.
Takže&nbsp;se&nbsp;na&nbsp;vás&nbsp;výrazně podepsala příslušnost k&nbsp;rodině úspěšného podnikatele?
Táta mě od&nbsp;mládí bral na&nbsp;obchodní schůzky a&nbsp;nechával mě nahlédnout do&nbsp;fungování podnikání. Dá se&nbsp;říct, že jsem absolvovala jakýsi praktický homeschooling v&nbsp;podnikání. V&nbsp;šestnácti letech jsem třeba pomáhala starat se&nbsp;o&nbsp;rodinný hotel, protože&nbsp;otec měl mnoho dalších aktivit. Člověk&nbsp;se&nbsp;pak učí velmi rychle, pokud je přirozeně zvídavý.
Zároveň jsem od&nbsp;mládí hodně brigádničila. Velkou školou pro&nbsp;mě byly brněnské veletrhy, které tehdy představovaly významnou mezinárodní událost. Pracovala jsem tam jako hosteska, a&nbsp;díky tomu se&nbsp;dostala do&nbsp;kontaktu s&nbsp;řadou českých i&nbsp;zahraničních firem.
V&nbsp;řadě podnikatelských rodin bývá běžné, že děti pokračují v&nbsp;rodinném byznysu. Podporoval vás&nbsp;rodiče v&nbsp;tom, že jste šla vlastní cestou a&nbsp;do&nbsp;vlastních firem?
Myslím, že táta byl překvapený. Přál si, abych šla na&nbsp;vysokou školu. Je z&nbsp;generace, která věřila, že titul je důležitým předpokladem úspěchu. Postupně ale viděl, že se&nbsp;mi daří, a&nbsp;začal mě podporovat. A&nbsp;máma mě podporovala vždy – bez&nbsp;ohledu na&nbsp;to, jakou jsem šla zrovna cestou.
Jak vaše kariéra pokračovala?
Společně s&nbsp;tehdejším partnerem jsem sedm let budovala firmu Suitu, která se&nbsp;věnovala tvorbě webových stránek. Když&nbsp;jsme se&nbsp;rozešli, ocitla jsem se&nbsp;v&nbsp;situaci, kdy jsem hledala novou profesní cestu. Přibližně rok jsem pracovala v&nbsp;oblasti e-commerce, věnovala se&nbsp;obchodu a&nbsp;datové analytice, a&nbsp;následně přišla nabídka převzít vedení společnosti Giftisimo.
To byla moje první skutečně velká manažerská výzva. Zároveň mě však po&nbsp;dvou letech přivedla k&nbsp;prvnímu syndromu vyhoření.
Překvapilo vás&nbsp;to?
Překvapilo mě to velmi. Dnes už vím, že vyhoření nemusí souviset jen s&nbsp;množstvím práce. V&nbsp;mém případě hrála velkou roli nízká sebehodnota. Měla jsem pocit, že musím neustále dokazovat svou hodnotu výkonem.
Jenže&nbsp;mysl dokáže běžet mnohem rychleji než tělo. Neustále jsem měla nové nápady a&nbsp;ambice, ale tělo už bylo vyčerpané a&nbsp;potřebovalo zastavit. Postupně se&nbsp;mezi nimi vytvořil obrovský nesoulad.
Když&nbsp;jsem začala pociťovat první příznaky, hledala jsem odpovědi na&nbsp;internetu. Pamatuju si, že jsem do&nbsp;Googlu zadávala své potíže a&nbsp;doporučení byla ve&nbsp;stylu: víc spěte a&nbsp;pijte. Dnes to zní úsměvně, ale tehdy jsem vůbec netušila, co se&nbsp;se&nbsp;mnou děje. Nakonec jsem musela z&nbsp;Giftisima odejít. Několik měsíců jsem byla doma a&nbsp;snažila se&nbsp;dát se&nbsp;dohromady.
Přesto jste se&nbsp;krátce nato vrátila do&nbsp;vrcholového managementu…
Ano. Dostala jsem nabídku od&nbsp;Ondřeje Fryce nastoupit do&nbsp;společnosti Bushman. Věřila jsem, že už jsem v&nbsp;pořádku a&nbsp;mohu pokračovat. Jenže&nbsp;první příznaky se&nbsp;začaly vracet už po&nbsp;několika týdnech. Bylo potřeba změnit celý přístup k&nbsp;práci i&nbsp;k&nbsp;sobě samotné.
Následně jsem se&nbsp;pokusila prosadit myšlenku systematické péče o&nbsp;duševní zdraví zaměstnanců v&nbsp;rámci jednoho zdravotnického projektu. Ukázalo se&nbsp;však, že na&nbsp;to ještě nebyla vhodná doba. Proto jsem se&nbsp;nakonec rozhodla založit Soulmio a&nbsp;vydat se&nbsp;vlastní cestou.
Nebála jste se, že vás&nbsp;trh začne vnímat jako člověka, který dlouhodobě nevydrží vysoké pracovní tempo?
Tehdy byla situace úplně jiná. O&nbsp;syndromu vyhoření se&nbsp;prakticky nemluvilo a&nbsp;málokdo věděl, co si pod&nbsp;tím&nbsp;představit. Nebyla tu žádná větší osvěta ani povědomí o&nbsp;tom, jak vážný problém to může být.
Mnoho lidí si představovalo, že člověk&nbsp;potřebuje pár dní odpočinku, vyspí se&nbsp;a&nbsp;vrátí se&nbsp;do&nbsp;práce. Nikdo netušil, že může jít o&nbsp;stav, který člověka vyřadí na&nbsp;měsíce.
Bylo jednoduché přesvědčit firmy, že duševní zdraví zaměstnanců je téma, kterému by měly věnovat pozornost?
Vůbec ne. Začínali jsme těsně před&nbsp;covidem a&nbsp;devět z&nbsp;deseti firem mě odmítlo. Slýchala jsem věty typu: „U&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;nic takového neděje.“ Nebo: „Takové zaměstnance nemáme.“ Někteří lidé mi dokonce říkali, ať raději dělám něco normálnějšího. Přitom už tehdy existovala data naznačující, že jde o&nbsp;obrovský problém.
Významným zlomem byl covid. Najednou byli lidé izolovaní doma, začali více řešit psychické zdraví a&nbsp;firmy si uvědomily, že pracovní výkon a&nbsp;duševní pohoda spolu úzce souvisejí. Dalším faktorem byla válka na&nbsp;Ukrajině, která u&nbsp;mnoha lidí otevřela témata nejistoty, strachu a&nbsp;dlouhodobého stresu. To, co bylo ještě před&nbsp;několika lety považováno za&nbsp;zaměstnanecký benefit, se&nbsp;dnes postupně stává součástí firemní kultury. Firmy už nevnímají péči&nbsp;o&nbsp;duševní zdraví jako jednorázovou aktivitu, ale jako součást svého udržitelného fungování.
Od&nbsp;založení platformy Soulmio uplynulo několik let. Vracejí se&nbsp;vám dnes ještě příznaky vyhoření?
Ne. Musím ale říct, že jsem kvůli tomu změnila možná stovku věcí ve&nbsp;svém životě. Nebyla to jedna změna, ale dlouhý proces. Musela jsem se&nbsp;naučit fungovat ve&nbsp;výkonu a&nbsp;zároveň žít mnohem klidněji než dříve. Dodnes si velmi hlídám svůj čas, pravidelně deleguju a&nbsp;vědomě pracuju s&nbsp;tím, kam investuju energii. Dříve&nbsp;jsem byla v&nbsp;práci prakticky neustále. Dnes pracuju převážně od&nbsp;pondělí do&nbsp;pátku, ideálně kolem sedmi hodin denně. Není to proto, že bych pracovala méně, ale pracuju efektivněji. Paradoxně mám pocit, že díky většímu prostoru pro&nbsp;sebe dělám kvalitnější rozhodnutí a&nbsp;strategie než dřív.
Co vám v&nbsp;tom pomáhá nejvíce?
Naučila jsem se&nbsp;pravidelně se&nbsp;zastavovat a&nbsp;dívat se&nbsp;na&nbsp;svůj život s&nbsp;odstupem. Každý měsíc si dělám něco, čemu říkám „snídaně sama se&nbsp;sebou“. Sednu si, rozložím si před&nbsp;sebe poznámky a&nbsp;přemýšlím, kam investuju energii. Člověk&nbsp;často zjistí, že investuje obrovské množství energie do&nbsp;něčeho, co je dlouhodobě zaseknuté a&nbsp;nikam se&nbsp;neposouvá. Pak je potřeba mít odvahu pustit to a&nbsp;soustředit se&nbsp;na&nbsp;věci, které skutečně může ovlivnit.
Do&nbsp;jaké míry se&nbsp;do&nbsp;produktů a&nbsp;služeb platformy Soulmio promítá vaše osobní zkušenost?
Zhruba z&nbsp;osmdesáti procent. Vychází z&nbsp;mých vlastních zkušeností i&nbsp;ze&nbsp;zkušeností kolegů, kteří se&nbsp;dlouhodobě pohybují ve&nbsp;firmách a&nbsp;pracují s&nbsp;jejich zaměstnanci.
Zbylých dvacet procent tvoří témata, která přicházejí přímo od&nbsp;klientů. V&nbsp;poslední době se&nbsp;například objevilo téma obav z&nbsp;umělé inteligence. Zaměstnanci mají strach, zda je nové technologie nenahradí. Připravovali jsme proto workshopy zaměřené na&nbsp;práci s&nbsp;nejistotou a&nbsp;změnou. Podobně se&nbsp;v&nbsp;posledních měsících začalo více mluvit o&nbsp;finančním wellbeingu, tedy o&nbsp;obavách lidí o&nbsp;osobní finance nebo o&nbsp;rostoucích životních nákladech.
Jak důležitý je pro&nbsp;vás&nbsp;tým, který kolem sebe máte?
Zásadní. Každý podnikatel má nějakou vizi, ale bez&nbsp;lidí, kteří ji sdílejí a&nbsp;rozvíjejí, zůstane jen na&nbsp;papíře. V&nbsp;našem případě je to možná ještě důležitější, protože&nbsp;jsme před&nbsp;sedmi lety vstupovali na&nbsp;trh s&nbsp;tématem, které v&nbsp;Česku prakticky neexistovalo. Právě tým s&nbsp;jasnou vizí pomohl naši&nbsp;myšlenku mentální odolnosti a&nbsp;duševního zdraví v&nbsp;práci šířit dál. Máme psychology, psychoterapeuty, kouče, neurovědce, lékaře i&nbsp;odborníky z&nbsp;dalších oblastí. Každý přináší vlastní pohled a&nbsp;expertizu, ale všichni sdílejí stejný cíl – pomáhat firmám vytvářet prostředí, ve&nbsp;kterém mohou lidé dlouhodobě fungovat zdravě a&nbsp;výkonně.
Když&nbsp;se&nbsp;ohlédnete za&nbsp;vlastní cestou, existuje téma, které dnes považujete za&nbsp;důležitější než samotné vyhoření?
Sebehodnotu. Dlouho jsem měla pocit, že moje hodnota závisí na&nbsp;výkonu, pracovních výsledcích nebo na&nbsp;tom, co si o&nbsp;mně myslí ostatní. Dnes si myslím, že právě to byl jeden z&nbsp;důvodů, proč jsem vyhořela. Ve&nbsp;společnosti jsme často vychováváni k&nbsp;tomu, abychom se&nbsp;dívali na&nbsp;sebe očima ostatních. Co si pomyslí okolí, kolegové nebo sousedé. Mnohem méně se&nbsp;učíme vnímat vlastní hodnotu nezávisle na&nbsp;tom, co máme napsané na&nbsp;vizitce nebo čeho jsme dosáhli.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Podnikatelka, byznys konzultantka a&nbsp;zakladatelka společnosti Soulmio, která se zaměřuje na podporu duševního zdraví zaměstnanců a&nbsp;rozvoj firemní kultury.

Do podnikání vstoupila už v&nbsp;mladém věku. Sedm let spoluvlastnila a&nbsp;řídila společnost Suitu, později působila ve vrcholovém managementu firem Giftisimo a&nbsp;Bushman.

Vlastní zkušenost se syndromem vyhoření ji přivedla k&nbsp;myšlence vytvořit služby, které firmám pomáhají předcházet psychickému přetížení zaměstnanců i&nbsp;manažerů.

Vedle platformy Soulmio založila také Mendor Institute, který využívá umělou inteligenci pro rozvoj manažerských dovedností. Prostřednictvím AI avatarů si mohou vedoucí pracovníci bezpečně nacvičovat náročné rozhovory se zaměstnanci a&nbsp;získávat okamžitou zpětnou vazbu.

Ve své práci dlouhodobě propojuje témata leadershipu, duševního zdraví, moderních technologií a&nbsp;rozvoje lidí ve firmách.

Simona Zábržová

<clink anchorid="1"></clink>
Podnikání poznávala už jako dítě díky velkému nasazení svého otce. Později vedla několik firem a&nbsp;pracovala dvanáct hodin denně. Dnes Simona Zábržová říká, že dlouhodobý výkon nevzniká z&nbsp;nekonečné práce, ale z&nbsp;umění zastavit se. Zakladatelka platformy Soulmio otevřeně mluví o&nbsp;dvou vyhořeních, proměně svého pohledu na&nbsp;leadership a&nbsp;o&nbsp;tom, jak její projekt pomáhá českým společnostem pečovat o&nbsp;duševní zdraví zaměstnanců.
V&nbsp;době, kdy mnoho vašich vrstevníků teprve nastupovalo na&nbsp;vysokou školu, jste už podnikala. Jak se&nbsp;to stalo?
Po&nbsp;gy

Simona Zábržová. Od výkonu k vyhoření

Klára Weinerová

Elon Musk vtrhl se&nbsp;svým vesmírným projektem na&nbsp;burzu. A&nbsp;byl z&nbsp;toho – jak jinak – megaúspěch. Společnost SpaceX získala z&nbsp;primární nabídky akcií (IPO) o&nbsp;více než deset miliard dolarů (208,2 miliardy Kč) více, než se&nbsp;původně předpokládalo. Celkový výnos z&nbsp;nabídky tak činil 85,7 miliardy USD; firma původně uváděla, že získala 75 miliard USD. Nabídka SpaceX se&nbsp;stala největší primární nabídkou všech dob.
Akcie SpaceX při&nbsp;svém debutu na&nbsp;burze Nasdaq vzrostly o&nbsp;19 %. Dalších 19,6 % si připsaly hned další pracovní den po&nbsp;víkendu, kdy uzavřely na&nbsp;ceně 192,50 USD. Tržní kapitalizace firmy stoupla na&nbsp;2,5 bilionu USD. A&nbsp;Elon Musk se&nbsp;díky nabídce stal prvním dolarovým bilionářem na&nbsp;světě.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Částka, kterou SpaceX získala z&nbsp;primární nabídky akcií

85,7 mld. USD

Elon Musk vtrhl se&nbsp;svým vesmírným projektem na&nbsp;burzu. A&nbsp;byl z&nbsp;toho – jak jinak – megaúspěch. Společnost SpaceX získala z&nbsp;primární nabídky akcií (IPO) o&nbsp;více než deset miliard dolarů (208,2 miliardy Kč) více, než se&nbsp;původně předpokládalo. Celkový výnos z&nbsp;nabídky tak činil 85,7 miliardy USD; firma původně uváděla, že získala 75 miliard USD. Nabídka SpaceX se&nbsp;stala největší primární nabídkou všech dob.
Akcie SpaceX při&nbsp;svém debutu na&nbsp;burze Nasdaq vzrostly o&nbsp;19 %. Dalších 19,6 % si připsaly hned další pracovní den po&nbsp;víkendu, kdy uzavřely na&nbsp;ceně 192,50 USD. Tržní kapitalizace firmy stoupla na&nb

Číslo měsíce

<clink anchorid="1"></clink>
Martin Wallner 
 spoluzakladatel Mixit
„O&nbsp;vysoké se&nbsp;mi dodnes zdá v&nbsp;dobrém i&nbsp;tom horším – většinou že mě čeká zkouška, kterou nedám. Paradoxně mi ale škola dala to nejdůležitější: síť přátel a&nbsp;hlavně nápad na&nbsp;Mixit, který vznikl jako školní projekt. Tohle ‚cvičení‘ nás&nbsp;s&nbsp;Tomášem baví a&nbsp;živí už 16 let. To hlavní mě však žádná zkouška nenaučila. Dlouho jsem si myslel, že když&nbsp;člověk&nbsp;maká poctivě a&nbsp;férově, všichni to ocení. Neocení. V&nbsp;podnikání budete občas neoblíbení, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;snažíte sebevíc. Někdo nesouhlasí s&nbsp;vaším rozhodnutím, tempem nebo tím, že jste vidět. Dnes už vím, že cílem není být oblíbený u&nbsp;všech. Cílem je mít kolem sebe ty správné lidi a&nbsp;nezklamat ty, na&nbsp;kterých opravdu záleží.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Miroslav Kudrna 
 ředitel, Střední škola hospodářská a&nbsp;lesnická Frýdlant
„Ve&nbsp;škole mě nenaučili, že úspěch nestojí jen na&nbsp;znalostech, ale především na&nbsp;schopnosti pracovat s&nbsp;lidmi. V&nbsp;praxi jsem zjistil, že důležité není mít vždy správnou odpověď, ale umět naslouchat, rozhodovat se&nbsp;v&nbsp;nejistotě a&nbsp;nést odpovědnost za&nbsp;své kroky. Nikdo mě neučil, jak zvládat tlak, motivovat tým nebo si udržet energii a&nbsp;chuť posouvat věci dál i&nbsp;ve&nbsp;složitých obdobích. Tyto zkušenosti člověk&nbsp;nezíská z&nbsp;učebnic, ale až&nbsp;vlastní cestou – skrze chyby, překonané překážky a&nbsp;každodenní práci s&nbsp;lidmi.“
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Gal ben Moshe 
 šéfkuchař
„V&nbsp;kuchyni vás&nbsp;škola naučí techniku, jak správně držet nůž nebo základy chemie v&nbsp;jídle. Jenže&nbsp;ty nejdůležitější věci se&nbsp;v&nbsp;žádných skriptech nedočtete. Škola vás&nbsp;totiž nenaučí být dobrým člověkem. Nedá vám pracovní morálku ani zdravou osobní hrdost na&nbsp;to, co děláte. V&nbsp;gastronomii je to extrémně tvrdé a&nbsp;bez&nbsp;vnitřního morálního kompasu a&nbsp;hrdosti na&nbsp;každý jeden talíř, který vydáte, rychle vyhoříte. Disciplínu, respekt ke&nbsp;kolegům i&nbsp;surovinám a&nbsp;touhu makat na&nbsp;sto procent člověk&nbsp;musí mít v&nbsp;sobě. Tohle zkrátka žádný učitel do&nbsp;hlavy nenaleje – to se&nbsp;musí odžít, odmakat a&nbsp;jednoduše v&nbsp;sobě najít.“
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Táňa&nbsp;Freithová 
 CEO, What if
„Ve&nbsp;škole jsem byla poctivý šprt – sešity přepisované do&nbsp;poslední tečky a&nbsp;upřímná víra, že dobré známky jsou klíč ke&nbsp;všemu. Nikdo mi ale neřekl, že v&nbsp;životě – a&nbsp;hlavně v&nbsp;sales, který je mou milovanou obživou – rozhodují hlavně vztahy mezi lidmi. Metodou pokus omyl jsem se&nbsp;naučila naslouchat, správně se&nbsp;ptát a&nbsp;chápat, že prodej není tlak, ale hledání řešení. Odmítnutí jsem se&nbsp;musela naučit brát ne jako selhání, ale jako běžnou součást práce. Stejně tak práci s&nbsp;emocemi, tlak na&nbsp;výsledky i&nbsp;budování důvěry. Měla jsem a&nbsp;mám obrovské štěstí na&nbsp;lidi kolem sebe, kteří mě životem provázeli a&nbsp;provázejí, ať už se&nbsp;jednalo o&nbsp;rodinu, kamarády, nebo skvělé šéfy. A&nbsp;pořád mi znějí v&nbsp;uších slova třídní učitelky Kavalírové: Pomni, abys nezapomněl…“

<clink anchorid="1"></clink>
Martin Wallner 
 spoluzakladatel Mixit
„O&nbsp;vysoké se&nbsp;mi dodnes zdá v&nbsp;dobrém i&nbsp;tom horším – většinou že mě čeká zkouška, kterou nedám. Paradoxně mi ale škola dala to nejdůležitější: síť přátel a&nbsp;hlavně nápad na&nbsp;Mixit, který vznikl jako školní projekt. Tohle ‚cvičení‘ nás&nbsp;s&nbsp;Tomášem baví a&nbsp;živí už 16 let. To hlavní mě však žádná zkouška nenaučila. Dlouho jsem si myslel, že když&nbsp;člověk&nbsp;maká poctivě a&nbsp;férově, všichni to ocení. Neocení. V&nbsp;podnikání budete občas neoblíbení, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;snažíte sebevíc. Někdo nesouhlasí s&nbsp;vaším rozhodnutím, tempem nebo tím, že js

Čtyři věci, které vás rozhodně ve škole nenaučí

Avi Loeb

Lidé se&nbsp;ve&nbsp;svých ambicích upínají k&nbsp;dobývání vesmíru. Elon Musk i&nbsp;další miliardáři&nbsp;se&nbsp;dívají ke&nbsp;hvězdám. Najdeme ale tam za&nbsp;horizontem smysl našich životů?<clink anchorid="1"></clink>
Ve&nbsp;své knize Mýtus o&nbsp;Sisyfovi napsal Albert Camus: „Existuje pouze jeden skutečně vážný filozofický problém, a&nbsp;tím&nbsp;je sebevražda. Posoudit, zda život stojí za&nbsp;to žít, či&nbsp;nikoli, znamená odpovědět na&nbsp;základní otázku filozofie. Všechno ostatní – zda má svět tři&nbsp;rozměry, zda má mysl devět, nebo dvanáct kategorií – přichází až&nbsp;potom.“
Za&nbsp;poslední půlstoletí se&nbsp;hlavní proud teoretické fyziky soustředil na&nbsp;otázku „zda má svět tři&nbsp;rozměry“, a&nbsp;to v&nbsp;rámci snahy strunové teorie sjednotit kvantovou mechaniku a&nbsp;gravitaci přidáním 6 až&nbsp;22 prostorových rozměrů. Jak si Camus uvědomil ještě předtím, než byla strunová teorie vytvořena, toto matematické cvičení nám nepomohlo pochopit, zda náš život stojí za&nbsp;to žít. Podobně ani využití AI ke&nbsp;zkoumání kategorií lidské mysli nás&nbsp;nepřivede do&nbsp;Camusem slíbené země.
Pojďme ho tedy následovat a&nbsp;zeptat se: Co by mohlo dát lidské existenci smysl v&nbsp;21. století?
Této otázce se&nbsp;věnovalo mnoho filozofů a&nbsp;lifestyle influencerů. Tvrdili, že mít přátele, udržovat zdravou stravu a&nbsp;spát 6–8 hodin denně (jak doporučuje nová studie v&nbsp;Nature) podporuje lidské štěstí a&nbsp;dlouhověkost. Osobně znám mnoho miliardářů, kteří mají spoustu přátel, jedí zdravě a&nbsp;dobře spí, přesto zoufale hledají vyšší účel a&nbsp;smysl svého života.
Ne, osídlení Marsu nedá životu Elona Muska smysl. Mars je jen další kámen podobný Zemi, který bohužel přišel o&nbsp;svou atmosféru asi před&nbsp;čtyřmi miliardami let. Před&nbsp;více než třemi miliardami let měl oceány, jezera a&nbsp;řeky. Dnes je to poušť s&nbsp;výkyvy mezi dnem a&nbsp;nocí +60 a&nbsp;−150 °C, s&nbsp;intenzitou kosmického záření 50× vyšší než na&nbsp;Zemi a&nbsp;s&nbsp;gravitací dosahující jen 38 % naší.
Vesmírní kovbojové, které přitahují ambice Divokého západu dobývat panenská území, by to měli mít na&nbsp;paměti. Při&nbsp;současných technologiích ztratí člověk&nbsp;během cesty ze&nbsp;Země na&nbsp;Mars přibližně 20 % hustoty kostí – kvůli nízké gravitaci, které bude během letu vystaven.
Učinit z&nbsp;lidstva multiplanetární civilizaci díky cestě na&nbsp;Mars je stejné, jako byste si koupili dům na&nbsp;jižním pólu. Cesta na&nbsp;Mars se&nbsp;podobá spáchání sebevraždy. Elon Musk řekl: „Chtěl bych zemřít na&nbsp;Marsu. Jen ne při&nbsp;nárazu.“ Camusova otázka tím&nbsp;však zůstává nezodpovězena.
/ Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial
&nbsp;

Lidé se&nbsp;ve&nbsp;svých ambicích upínají k&nbsp;dobývání vesmíru. Elon Musk i&nbsp;další miliardáři&nbsp;se&nbsp;dívají ke&nbsp;hvězdám. Najdeme ale tam za&nbsp;horizontem smysl našich životů?<clink anchorid="1"></clink>
Ve&nbsp;své knize Mýtus o&nbsp;Sisyfovi napsal Albert Camus: „Existuje pouze jeden skutečně vážný filozofický problém, a&nbsp;tím&nbsp;je sebevražda. Posoudit, zda život stojí za&nbsp;to žít, či&nbsp;nikoli, znamená odpovědět na&nbsp;základní otázku filozofie. Všechno ostatní – zda má svět tři&nbsp;rozměry, zda má mysl devět, nebo dvanáct kategorií – přichází až&nbsp;potom.“
Za&nbsp;poslední půlstoletí se&nbsp;hlavní proud teoretické

Jaký je smysl lidské existence v 21. století?

Iva Brejlová

Šil střevíce pro&nbsp;první dámu Evu Pavlovou. Od&nbsp;Manola Blahnika si vysloužil přezdívku Holly Oli. Ale když&nbsp;si povídáme, Oldřich Voyta se&nbsp;snaží se&nbsp;slavným jménům vyhýbat. Mladému designérovi, obuvníkovi a&nbsp;zakladateli firmy totiž záleží na&nbsp;úplně jiných věcech. Vyvinul 3D pletený materiál s&nbsp;velmi zajímavými vlastnostmi a&nbsp;chce, aby nahradil kůži&nbsp;v&nbsp;obuvi, nábytkářství i&nbsp;automobilovém průmyslu. Dal mu název Knither, premiéru si odbyl na&nbsp;světovém Expu v&nbsp;Ósace, obují ho tanečníci baletu Národního divadla a&nbsp;teď míří do&nbsp;dalších částí republiky.<clink anchorid="1"></clink>
Jak se&nbsp;stane, že člověk&nbsp;s&nbsp;vystudovanou taneční konzervatoří přijde s&nbsp;návrhem nového materiálu?
Na&nbsp;konzervatoři&nbsp;jsme byli vedeni k&nbsp;tomu, umět vytvářet představení celá, od&nbsp;choreografie přes&nbsp;kostýmy až&nbsp;po&nbsp;scénu. Po&nbsp;zranění kolene jsem se&nbsp;přesunul od&nbsp;tance ke&nbsp;kostýmům. A&nbsp;pochopil, jak je divadelní kostým náročný pracovní oděv. Musí být estetický, ale zároveň vysoce funkční. Tanečníci jsou srovnatelní s&nbsp;vrcholovými sportovci a&nbsp;na&nbsp;jevišti je nemůže nic limitovat. Tyhle principy jsou uplatnitelné i&nbsp;u&nbsp;obuvi.
&nbsp;
Přesto každý tanečník&nbsp;s&nbsp;inovacemi nepřichází. Jak daleká byla vaše cesta?
Daleká. S&nbsp;Divadlem Jiřího Srnce jsme jeli na&nbsp;turné do&nbsp;Číny. Tam jsem našel společnou řeč s&nbsp;naší průvodkyní Yu'Huan – Johankou, která vystudovala módu na&nbsp;pekingské technologické univerzitě. Seznámila mě se&nbsp;svými přáteli z&nbsp;fashion design studia VO5. Zatímco se&nbsp;ostatní herci šli podívat na&nbsp;hrobky Mingů, já zamířil na&nbsp;večeři, která mě dál nasměrovala. Domluvili jsme se&nbsp;na&nbsp;měsíční stáži. Po&nbsp;ní mi nabídli smlouvu na&nbsp;pozici vedoucího divize fashion designu. Dal jsem výpověď v&nbsp;divadle, přerušil studium a&nbsp;přestěhoval se. Šel jsem tam jako „Honza s&nbsp;buchtami“ na&nbsp;zkušenou. Později jsem nastoupil do&nbsp;design &amp; technology studia DeFacto, kde jsem se&nbsp;naučil pracovat s&nbsp;3D tiskem, lasery, nositelnou elektronikou. Spoluvyvíjel jsem dýchací masku s&nbsp;HEPA filtry a&nbsp;dotykovými senzory, vznikla kvůli smogu, roky před&nbsp;covidem. Vyrobilo se&nbsp;jí čtyři&nbsp;a&nbsp;půl milionu kusů a&nbsp;získala cenu Red Dot. Čína&nbsp;mě rozhodně naučila nebát se&nbsp;velkých měřítek.
&nbsp;
Z&nbsp;toho to vypadá, jako že to bylo jednoduché, přijít v&nbsp;jednadvaceti do&nbsp;Pekingu a&nbsp;prosadit se…
Za&nbsp;vším tím&nbsp;pozlátkem jsou měsíce ve&nbsp;studiu v&nbsp;podzemí v&nbsp;Pekingu, kde jsem neměl denní světlo. Samozřejmě že jsem chodil každý den ven, nebyl jsem jako krtek. Ale nebylo to ani tak, že bych seděl někde v&nbsp;mrakodrapu a&nbsp;díval se&nbsp;na&nbsp;Zakázané město. Klíčem je, aby si člověk&nbsp;to, co dělá, užíval – a&nbsp;„užívat“ pro&nbsp;mě vychází ze&nbsp;slova „prožívat“. Když&nbsp;něco opravdu prožíváte, vydržíte i&nbsp;podmínky, které by vás&nbsp;jinak zlomily. Čína&nbsp;mě taky naučila hodnotě odmítnutí. V&nbsp;Česku mi předtím mnohokrát řekli ne, že jsem moc mladý, moc nezkušený. Když&nbsp;jsem dostal nabídku z&nbsp;Pekingu, řekl jsem si: Fajn, jdu.
&nbsp;
Když&nbsp;jste se&nbsp;vrátil z&nbsp;Pekingu, zamířil jste do&nbsp;laboratoře ve&nbsp;Zlíně. Kdy se&nbsp;z&nbsp;designéra stal materiálový výzkumník?
Po&nbsp;magistru na&nbsp;Univerzitě Tomáše Bati ve&nbsp;Zlíně jsem šel studovat doktorát na&nbsp;technologii makromolekulárních látek, chtěl jsem propojit technologii a&nbsp;obuvnické materiály. V&nbsp;Česku se&nbsp;to nedá nikde studovat, ve&nbsp;světě minimálně. Byl zrovna covid, takže&nbsp;jsem měl možnost se&nbsp;zavřít v&nbsp;laboratoři, v&nbsp;obuvnické dílně a&nbsp;zkoumat. Přišel jsem na&nbsp;materiál, u&nbsp;nějž jsem si řekl, že by z&nbsp;něj bylo možné vyrábět boty. Jenže&nbsp;pak jsem do&nbsp;něj potřeboval dostat estetiku, aby vypadal jako kůže. Na&nbsp;tom se&nbsp;pracuje neustále, ale dnes už Knither vypadá jako lesklá nebo pololesklá kůže napříč barevným spektrem. Další posun bude dostat tam texturu a&nbsp;vrásnění, které známe z&nbsp;přírodní kůže. To je klíčové třeba pro&nbsp;nábytkářství, kde právě dekor prodává celý produkt.
&nbsp;
Nastal nějaký „aha moment“, kdy jste pochopil, že nejde jen o&nbsp;laboratorní experiment, ale o&nbsp;reálný produkt?
Přišel s&nbsp;poptávkou z&nbsp;Národního divadla. Chtěli, abych udělal baletní obuv z&nbsp;usně. Zrovna odešel do&nbsp;důchodu Nikolaj Palatajkov, vyhlášený obuvník, který jim roky obuv tvořil. Řekl jsem na&nbsp;rovinu, že se&nbsp;do&nbsp;požadovaných cen tradiční výrobou nevejdu. Ale hlavně: Proč musejí být boty nutně z&nbsp;kůže? Kůže v&nbsp;kontaktu s&nbsp;obrovským množstvím potu degraduje. Výrobci baletní obuvi, kterých je dnes v&nbsp;Česku nula, dělají boty tak, jak se&nbsp;dělaly stovky let. Klasický balet je svým způsobem muzeum. Jdeme se&nbsp;na&nbsp;něj kouknout v&nbsp;podobě, ve&nbsp;které se&nbsp;hrál v&nbsp;19. století – včetně té obuvi. Bylo třeba inovovat. Vyrobil jsem první prototyp a&nbsp;otestoval ho na&nbsp;Expu v&nbsp;Ósace, kde jsem připravoval představení pro&nbsp;český pavilon. Dostali jsme se&nbsp;do&nbsp;pětice nejlepších prezentací ze&nbsp;všech pavilonů. Balet tančil Patrik Holeček, první sólista Národního divadla a&nbsp;držitel Thálie, a&nbsp;Pavla Horká, výborná tanečnice a&nbsp;také spolužačka z&nbsp;konzervatoře. Patrik tančil v&nbsp;prototypu obuvi z&nbsp;Knitheru. Nebyla tam žádná baletní podlaha, jen prkna natřená černou barvou. Odehrálo se&nbsp;osmnáct představení a&nbsp;obuv od&nbsp;prvního do&nbsp;posledního nezměnila tvar ani vzhled. Pro&nbsp;mě to byl důkaz, že materiál funguje v&nbsp;extrémních podmínkách.
&nbsp;
V&nbsp;čem je tedy Knither technologicky jiný než běžné syntetické náhrady kůže?
Je to úplně nová kategorie flexibilních materiálů. Propojujeme digitální pletení s&nbsp;polymerní aktivací. Produkt nejprve vymodelujeme v&nbsp;počítači, data pošleme do&nbsp;pletacího stroje a&nbsp;ten vytvoří polotovar v&nbsp;téměř finálním tvaru. Při&nbsp;tradiční výrobě nastříháte materiál podle střihu a&nbsp;vznikne odpad. Tady produkt vzniká rovnou ve&nbsp;tvaru, takže&nbsp;vyrábíme téměř bezodpadově. Knither může být v&nbsp;různých částech jinak elastický nebo pevný. Můžeme řídit paropropustnost, vodoodpudivost, antiseptické vlastnosti.
&nbsp;
Vím, že se&nbsp;nechcete omezovat jen na&nbsp;balet. Kam přesně Knither míří?
Už mám připravené střihy na&nbsp;jazzovou obuv pro&nbsp;moderní představení a&nbsp;na&nbsp;baletní piškoty, které se&nbsp;používají všude: v&nbsp;baletních přípravkách, tanečních školách, konzervatořích, muzikálech, tam, kde se&nbsp;pracuje na&nbsp;jevišti. Ten trh je nesrovnatelně větší. Jednáme s&nbsp;baletními školami v&nbsp;Českých Budějovicích, Brně i&nbsp;Praze. S&nbsp;Národním divadlem teď vyrábíme první páry, které si testují tanečníci na&nbsp;představeních i&nbsp;na&nbsp;sále. Připravuje se&nbsp;balet Korzár v&nbsp;Ústí nad&nbsp;Labem, kde se&nbsp;bude tancovat taky v&nbsp;téhle obuvi. Chtěl bych, aby se&nbsp;dostala do&nbsp;všech divadel v&nbsp;Česku, potažmo dál. To je první cíl.
&nbsp;
A&nbsp;ten další?
Druhou fází je nábytkářství. Roky spolupracuji s&nbsp;výrobcem čalouněného nábytku, firmou Polstrin. Chtěl bych s&nbsp;nimi zkusit první kusy čalouněného nábytku z&nbsp;Knitheru – sedací nábytek, postupně i&nbsp;křesla a&nbsp;pohovky. Chci je představit na&nbsp;akcích typu Milan Design Week nebo Czech Design Week. A&nbsp;od&nbsp;nábytku je krok k&nbsp;automotive. Tam bude použití hodně srovnatelné, ale finančně to představuje úplně jiný trh. Na&nbsp;něm se&nbsp;budou muset splnit další atestace jako UV stálost či&nbsp;vznětlivost.
&nbsp;
Dnes už je Knither firma?
Založil jsem ji v&nbsp;září 2025 po&nbsp;absolvování startup akcelerátoru Středočeského inovačního centra, bez&nbsp;nich by Knither nevznikl. Spolupracuju s&nbsp;pletárnou MaTex Line v&nbsp;Brně, která zajišťuje masovou produkci, a&nbsp;s&nbsp;testovacími materiálovými laboratořemi, které ověřují, že materiál splňuje technické normy. Jednám s&nbsp;dodavateli materiálů v&nbsp;Itálii. Prošli jsme Creative Business Cupem od&nbsp;CzechInvestu, dostali se&nbsp;do&nbsp;top desítky nejlepších českých kreativních startupů a&nbsp;získali cenu Miláček publika.
&nbsp;
Mimo jiné jste spolupracoval s&nbsp;Manolem Blahnikem nebo českou první dámou. Existuje recept na&nbsp;to, jak se&nbsp;dostat k&nbsp;takovým jménům?
Když&nbsp;se&nbsp;připravovala výstava Manolo Blahnika v&nbsp;Museu Kampa, zaklepal jsem na&nbsp;dveře a&nbsp;řekl, že se&nbsp;chci podílet, i&nbsp;kdybych měl jen někomu držet tašku. On mi pak začal říkat „Holly Oli“, protože&nbsp;jsem uměl zařídit i&nbsp;nemožné, poslal mi i&nbsp;krabici s&nbsp;polobotkami a&nbsp;vlastnoručně psaným dopisem. Pro&nbsp;mě je důležité propojit se&nbsp;myšlenkově s&nbsp;člověkem, ke&nbsp;kterému vzhlížím, a&nbsp;zjistit, jak přemýšlí. To člověka ovlivní ve&nbsp;směřování víc než jakýkoli kurz. U&nbsp;paní Evy Pavlové to bylo tak, že moje kolekce Opera, která se&nbsp;fotila v&nbsp;Národním divadle s&nbsp;baletkami a&nbsp;prezentovala se&nbsp;na&nbsp;milánském Design Weeku, zaujala fashion designérku Štěpánku Pivcovou. Díky referenci této kolekce mi nabídla spolupráci na&nbsp;inaugurační obuvi a&nbsp;kabelce. Chtěl jsem s&nbsp;Pavlovými spolupracovat, protože&nbsp;pro&nbsp;mě jsou symbolem změny a&nbsp;zdravého rozumu.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Vyvinul materiál Knither, alternativu kůže, který umožňuje téměř bezodpadovou výrobu produktů s&nbsp;přesně řízenými vlastnostmi. Voyta je bývalý tanečník a&nbsp;později designér divadelních kostýmů. Působil a&nbsp;vzdělával se mimo jiné v&nbsp;Pekingu, v&nbsp;tamních designových studiích pracoval s&nbsp;novými technologiemi, později v&nbsp;Česku materiály a&nbsp;technologie dál studoval. Mezi jeho významné klientky patří Eva Pavlová, pro kterou vytvořil inaugurační set kabelky a&nbsp;obuvi s&nbsp;3D tištěnými podpatky.

Oldřich Voyta

Šil střevíce pro&nbsp;první dámu Evu Pavlovou. Od&nbsp;Manola Blahnika si vysloužil přezdívku Holly Oli. Ale když&nbsp;si povídáme, Oldřich Voyta se&nbsp;snaží se&nbsp;slavným jménům vyhýbat. Mladému designérovi, obuvníkovi a&nbsp;zakladateli firmy totiž záleží na&nbsp;úplně jiných věcech. Vyvinul 3D pletený materiál s&nbsp;velmi zajímavými vlastnostmi a&nbsp;chce, aby nahradil kůži&nbsp;v&nbsp;obuvi, nábytkářství i&nbsp;automobilovém průmyslu. Dal mu název Knither, premiéru si odbyl na&nbsp;světovém Expu v&nbsp;Ósace, obují ho tanečníci baletu Národního divadla a&nbsp;teď míří do&nbsp;dalších částí republiky.<clink anchorid="1"></clink>
Jak

Oldrich Voyta. Co všechno zmůže druhá kůže

Avi Joreš

Příběh lidské evoluce byl vždy spjat s&nbsp;konzumací masa. S&nbsp;růstem populace však lidstvo využilo technologie k&nbsp;masovému navýšení produkce, což vedlo ke&nbsp;globální krizi. Jeden muž se&nbsp;rozhodl ukázat světu, že cesta může vést jinudy.<clink anchorid="1"></clink>
Výzkumy ukazují souvislost mezi živočišnými bílkovinami a&nbsp;epidemiemi rakoviny či&nbsp;cukrovky. Naléhavější je ale fakt, že produkce masa představuje 18 % emisí skleníkových plynů a&nbsp;zabírá 70 % orné půdy. Ročně se&nbsp;porazí přes&nbsp;70 miliard zvířat a&nbsp;do&nbsp;roku 2050 se&nbsp;poptávka zdvojnásobí.
Dnešní potravinový systém stojí jen na&nbsp;dvanácti rostlinách a&nbsp;pěti druzích zvířat. „Aby lidstvo přežilo, musíme co nejdříve&nbsp;odstranit velkovýrobní chov zvířat a&nbsp;zároveň zvýšit biologickou rozmanitost,“ říká Scott May, šéf inovační platformy MISTA.
Řešení nabízí Ethan Brown, zakladatel společnosti Beyond Meat. K&nbsp;hospodářským zvířatům si vytvořil vztah na&nbsp;otcově farmě a&nbsp;odmítl lidskou tendenci vykořisťovat přírodu. „Lidé milují maso a&nbsp;konzumujeme ho už od&nbsp;dob, kdy jsme ještě nebyli lidmi. Myslím si tedy, že řešení je technologické. Obejdeme zvíře, největší překážku&nbsp;v&nbsp;zemědělství,“ tvrdí Brown.
Běžné vegetariánské burgery kvůli špatné chuti masové publikum neoslovily. Brown proto vsadil na&nbsp;proces, který využívá rostlinné bílkoviny tak, aby jídlo chutnalo a&nbsp;působilo jako skutečné maso. V&nbsp;roce 2009 získal licenci na&nbsp;technologii vědců z&nbsp;Univerzity v&nbsp;Missouri, kteří dokázali přeměnit práškový izolát hrachového proteinu na&nbsp;vláknitou texturu.
Brzy však vyčerpal vlastní finanční zdroje a&nbsp;musel hledat investory. Zpočátku čelil jejich skepsi. Někteří považovali celý nápad za&nbsp;„bizarní“, nebo dokonce „nechutný“. On na&nbsp;to odpovídal jednoduchou otázkou: „Viděli jste někdy, jak se&nbsp;vyrábí kus masa?“
Zlom nastal, když&nbsp;do&nbsp;projektu investovala firma Kleiner Perkins a&nbsp;následně i&nbsp;Bill Gates. Ten po&nbsp;ochutnání rostlinného kuřecího taca od&nbsp;Beyond napsal: „Nepoznal jsem rozdíl. To, co jsem zažíval, bylo víc než jen chytrá náhražka masa. Byla to ochutnávka budoucnosti jídla.“
V&nbsp;roce 2016 slavila Beyond obrovský průlom: americký megařetězec Whole Foods začal prodávat její burgery přímo v&nbsp;sekci s&nbsp;masem. V&nbsp;krátké době se&nbsp;k&nbsp;tomuto kroku přidaly i&nbsp;další velké řetězce s&nbsp;potravinami. Nyní už to bylo jasné: Brownovy výrobky neoslovovaly jen vegany. Mainstreamoví spotřebitelé byli konečně připraveni.
Dnes jsou produkty Beyond k&nbsp;dostání v&nbsp;27 000 maloobchodních prodejnách v&nbsp;USA a&nbsp;v&nbsp;38 000 maloobchodních prodejnách v&nbsp;65 dalších zemích. Nechybí ani v&nbsp;desítkách tisíc restaurací. V&nbsp;roce 2019 vstoupila společnost Beyond Meat na&nbsp;burzu. „Spotřebitelé mění názor velmi rychle,“ říká Brown. „Ale myslím, že jakmile rozluštíme kód a&nbsp;dostaneme se&nbsp;do&nbsp;bodu, kdy to nebude k&nbsp;rozeznání od&nbsp;živočišných bílkovin, uvidíte skutečnou změnu,“ věří Brown. / Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš.

Příběh lidské evoluce byl vždy spjat s&nbsp;konzumací masa. S&nbsp;růstem populace však lidstvo využilo technologie k&nbsp;masovému navýšení produkce, což vedlo ke&nbsp;globální krizi. Jeden muž se&nbsp;rozhodl ukázat světu, že cesta může vést jinudy.<clink anchorid="1"></clink>
Výzkumy ukazují souvislost mezi živočišnými bílkovinami a&nbsp;epidemiemi rakoviny či&nbsp;cukrovky. Naléhavější je ale fakt, že produkce masa představuje 18 % emisí skleníkových plynů a&nbsp;zabírá 70 % orné půdy. Ročně se&nbsp;porazí přes&nbsp;70 miliard zvířat a&nbsp;do&nbsp;roku 2050 se&nbsp;poptávka zdvojnásobí.
Dnešní potravinový systém stojí jen na&nbsp;dvanácti rostlinách a&nbsp

Máma má mísu. My nemáme maso. Ó, my se máme!

Tohle místo v&nbsp;pražských Vršovicích není jen divadlo, galerie, kino nebo kavárna. Vzlet je prostor, kde se&nbsp;každý den potkávají lidé různých generací, profesí i&nbsp;zájmů. Právě propojování různých světů je něco, co spojuje i&nbsp;čtveřici lidí, kteří dnes stojí za&nbsp;jeho vedením: výkonnou ředitelku Emílii Formanovou a&nbsp;trojici uměleckých vedoucích Annu Klimešovou, Petra Erbese a&nbsp;Borise Jedináka.
Jejich společná cesta začala dlouho před&nbsp;Vzletem. „Poprvé jsme se&nbsp;potkali na&nbsp;DAMU, kde jsme spolu s&nbsp;dalšími spolužáky a&nbsp;Emilkou založili skupinu 8lidí. Když&nbsp;nás&nbsp;pak loni na&nbsp;podzim Petr Prokop oslovil, jestli bychom ve&nbsp;Vzletu nechtěli navázat na&nbsp;naši&nbsp;předchozí práci a&nbsp;převzít umělecké vedení, měli jsme z&nbsp;toho velkou radost. Už dříve&nbsp;jsme totiž měli velkou chuť spolu vést nějaký prostor,“ vzpomíná Anna Klimešová.
Podobně to vnímá i&nbsp;Emílie Formanová, která byla součástí Vzletu už od&nbsp;otevření v&nbsp;roce 2021. „Myšlenka spolu působit v&nbsp;nějakém prostoru se&nbsp;zrodila ještě dřív, než nám Petr Prokop nabídl zakotvit právě tady. Pro&nbsp;mě osobně je splněný sen, že mohu pokračovat dál s&nbsp;týmem Vzletu, který je plný skvělých lidí, a&nbsp;rozšířit ho o&nbsp;tři&nbsp;další úžasné členy.“
Na&nbsp;otázku, kdy si uvědomili, že jim spolupráce funguje, odpovídají, že nešlo o&nbsp;jeden konkrétní okamžik. Spíše o&nbsp;dlouhou řadu zkušeností. „Šlo o&nbsp;momenty – a&nbsp;bylo jich hodně. Pro&nbsp;mě osobně to vychází z&nbsp;chuti společně tvořit, nořit se&nbsp;do&nbsp;témat, ale i&nbsp;třeba z&nbsp;momentů vzájemné inspirativní konfrontace a&nbsp;smyslu pro&nbsp;humor,“ říká Anna.
Když&nbsp;jednotliví členové týmu mluví o&nbsp;svých kolezích, je znát, že mezi nimi panuje velký respekt. Anna popisuje Emílii jako „ochraňovatelku týmu“, která umí spojovat lidi, na&nbsp;Borisovi obdivuje „humor, smysl pro&nbsp;empatii a&nbsp;naslouchání“ a&nbsp;u&nbsp;Petra schopnost „velmi přesně pojmenovat téma či&nbsp;podstatu věci“. Petr oceňuje u&nbsp;Anny „představivost a&nbsp;intuitivnost“, u&nbsp;Borise „analytičnost a&nbsp;smysl pro&nbsp;detail“ a&nbsp;u&nbsp;Emílie „energii a&nbsp;tah na&nbsp;branku“. Boris vyzdvihuje Emíliin dar vytvářet otevřené tvůrčí prostředí, Aniččin „tah na&nbsp;branku“ a&nbsp;Petrovu schopnost „rozplést i&nbsp;ten nejzapeklitější problém“. A&nbsp;Emílie shrnuje svůj pohled jednoduše, a&nbsp;to v&nbsp;duchu této rubriky Hrotu: „Mám to obrovské štěstí, že můj tým je pro&nbsp;mě zhmotněním pojmenování tým snů.“ Všichni čtyři&nbsp;se&nbsp;pak shodují na&nbsp;jednom: důležitou součástí jejich spolupráce je humor, který je udržuje na&nbsp;stejné vlně.
Rozdílné názory podle nich nejsou problémem, ale součástí práce. „Mám pocit, že nejdůležitější je věci vyslovovat, pojmenovávat a&nbsp;naslouchat si,“ říká Anna. Boris dodává, že někdy je důležité umět ustoupit a&nbsp;vyzkoušet návrh někoho jiného. „Mimo to, že spolu pracujeme, si jsme i&nbsp;velmi blízcí jako přátelé – a&nbsp;to je důležité si připomínat,“ říká Emílie „Taky myslím, že nás&nbsp;prověřila mnohá zkoušení. Tvorba divadla je často extrémně náročná a&nbsp;pod&nbsp;tlakem se&nbsp;často ukáže, jaký kdo je. Zdá se&nbsp;mi, že Anička a&nbsp;Boris byli tímto procesem prověřeni jako bytostně dobří lidé,“ doplňuje Petr Erbes.
Vzlet je místem, kde se&nbsp;přirozeně potkává kultura, umění, vzdělávání i&nbsp;komunita. „Když&nbsp;mi bylo asi deset, měla jsem sen založit ‚Dům kultury‘. Místo, kde by se&nbsp;lidé učili cizí jazyky a&nbsp;seznamovali se&nbsp;s&nbsp;jinými kulturami a&nbsp;uměním. Místo, kde by se&nbsp;tančilo, zpívalo, hrálo divadlo či&nbsp;malovalo. Vážím si toho, že ve&nbsp;Vzletu k&nbsp;takovým průsečíkům může docházet a&nbsp;dochází,“ shrnuje Anna.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Ve Vzletu se nemluví jen o&nbsp;programu v&nbsp;následujících měsících. Důležitou součástí společné práce je přemýšlení o&nbsp;tom, kam se má celý prostor posouvat. „Všichni se pravidelně setkáváme na dramaturgických poradách, kde kromě konkrétní náplně programu Vzletu věnujeme hodně času i&nbsp;společné imaginaci, čím by měl být Vzlet za rok, za tři roky, za pět let…“ říká Boris Jedinák. Členy vedení spojuje také zájem o&nbsp;dění kolem a&nbsp;snaha vést dialog. „Nevytvářet sebestředné dílo, ale zajímat se o&nbsp;svět, ve kterém žijeme. Taky sdílíme divadlo, jehož vznik je otevřený a&nbsp;autorský. Rádi se překvapujeme a&nbsp;necháváme se překvapovat,“ shrnuje Petr Erbes.

Vzlet

Tohle místo v&nbsp;pražských Vršovicích není jen divadlo, galerie, kino nebo kavárna. Vzlet je prostor, kde se&nbsp;každý den potkávají lidé různých generací, profesí i&nbsp;zájmů. Právě propojování různých světů je něco, co spojuje i&nbsp;čtveřici lidí, kteří dnes stojí za&nbsp;jeho vedením: výkonnou ředitelku Emílii Formanovou a&nbsp;trojici uměleckých vedoucích Annu Klimešovou, Petra Erbese a&nbsp;Borise Jedináka.
Jejich společná cesta začala dlouho před&nbsp;Vzletem. „Poprvé jsme se&nbsp;potkali na&nbsp;DAMU, kde jsme spolu s&nbsp;dalšími spolužáky a&nbsp;Emilkou založili skupinu 8lidí. Když&nbsp;nás&nbsp;pak loni na&nbsp;podzim Petr Prokop oslovil, jestli bychom

Kde se potkávají světy. Vzlet

<clink anchorid="3"></clink>
Pořídit si soukromý ostrov je nápad z&nbsp;říše fantazie. Tedy pro&nbsp;99,99 % lidstva. Mít kus země uprostřed moře si mohou dovolit opravdu jen dolaroví multimiliardáři. Z&nbsp;celebrit měl svůj soukromý ostrůvek v&nbsp;Polynésii Marlon Brando, kousek od&nbsp;Lefkady zas řecký rejdař Onassis, Leonardo DiCaprio v&nbsp;Belize, Mel Gibson na&nbsp;Fidži. Se&nbsp;soukromým ostrovem se&nbsp;pojí představa exotiky. Jde to ale i&nbsp;jinak. Jednak finančně, jednak geograficky.
Začátkem června šel do&nbsp;aukce miniostrov v&nbsp;Baltském moři, kousek od&nbsp;známého ostrova Rujána. Byl k&nbsp;mání za&nbsp;pouhých 39 tisíc eur. Z&nbsp;fotografie pod&nbsp;tímto textem jste možná pochopili proč. Ostrov je v&nbsp;případě betonové plošiny s&nbsp;domem uprostřed hladiny trošku&nbsp;silný výraz. Výspa v&nbsp;moři, kterou si v&nbsp;roce 1954 postavila východoněmecká armáda, se&nbsp;jmenuje Ostervilm a&nbsp;zabírá plochu 250 m2. Představte si, jak zpustlé místo vypadalo před&nbsp;pětadvaceti lety. „Po&nbsp;deset let chátrala vyřazená demagnetizační stanice bez&nbsp;využití. Vystavena větru, počasí, kormoránům i&nbsp;vandalům se&nbsp;opuštěná základna postupně rozpadala. Za&nbsp;dob NDR zde byla námořní plavidla prostřednictvím kabelové smyčky v&nbsp;moři&nbsp;chráněna&nbsp;před&nbsp;nárazem na&nbsp;zrádné magnetické miny. Bundeswehr už pro&nbsp;komplex stojící na&nbsp;600 dřevěných pilotech v&nbsp;moři&nbsp;neměl využití,“ psala v&nbsp;roce 2001 agentura DDP.
Spolková republika se&nbsp;chtěl ostrova zbavit, jenže&nbsp;dlouho hledala kupce. Zájemci přicházeli s&nbsp;divokými nápady: mluvilo se&nbsp;o&nbsp;kasinu na&nbsp;volném moři, dokonce i&nbsp;o&nbsp;nevěstinci. Jiní investoři&nbsp;tam plánovali zážitkové centrum pro&nbsp;rybáře, restauraci pro&nbsp;vodní sportovce nebo testovací stanici pro&nbsp;větrné elektrárny. Nakonec jej získali dva umělci, dali mu jméno Ostervilm a&nbsp;měli smělé plány. Komplex stojící v&nbsp;deset metrů hluboké vodě chtěli proměnit v&nbsp;místo setkávání a&nbsp;práce pro&nbsp;umělce.
No, nepovedlo se. Náklady na&nbsp;sanaci a&nbsp;renovaci by byly neúnosné. A&nbsp;tak beton island chátral dál. Je možná proto lehce překvapivé, že když&nbsp;ho teď společnost Norddeutsche Grundstücksauktionen dražila, o&nbsp;aukci byl velký zájem. „Denně jsme přijímali telefonáty z&nbsp;celého Německa, hovořili jsme s&nbsp;desítkami, možná spíše stovkami zájemců, kteří byli zvědaví,“ uvedl Kai Rocholl.
Na&nbsp;aukci v&nbsp;Hamburku nakonec po&nbsp;20 příhozech získala Ostervilm rakouská společnost McCube za&nbsp;60 tisíc eur (1,4 milionu eur). Její vize nutí k&nbsp;lehkému pousmání. Ředitel Oliver Pesendorfer podle ČTK říká, že si dokáže představit, že promění plošinu v&nbsp;kulturní a&nbsp;společenské centrum. Konat by se&nbsp;na&nbsp;ní mohly i&nbsp;svatby. Ale hlavně máte soukromý ostrov, no nekupte ho!<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Částka, za kterou se&nbsp;umělý ostrůvek vydražil.

60 tisíc eur

Vyvolávací cena&nbsp;v&nbsp;dražbě

39 tisíc eur

<clink anchorid="3"></clink>
Pořídit si soukromý ostrov je nápad z&nbsp;říše fantazie. Tedy pro&nbsp;99,99 % lidstva. Mít kus země uprostřed moře si mohou dovolit opravdu jen dolaroví multimiliardáři. Z&nbsp;celebrit měl svůj soukromý ostrůvek v&nbsp;Polynésii Marlon Brando, kousek od&nbsp;Lefkady zas řecký rejdař Onassis, Leonardo DiCaprio v&nbsp;Belize, Mel Gibson na&nbsp;Fidži. Se&nbsp;soukromým ostrovem se&nbsp;pojí představa exotiky. Jde to ale i&nbsp;jinak. Jednak finančně, jednak geograficky.
Začátkem června šel do&nbsp;aukce miniostrov v&nbsp;Baltském moři, kousek od&nbsp;známého ostrova Rujána. Byl k&nbsp;mání za&nbsp;pouhých 39 tisíc eur. Z&nbsp;fotografie pod&nbsp;tímto

Chtěl na Maltu, přistál na Baltu. Kupte si betonový ostrov

„Dnes je skutečným luxusem čas na&nbsp;rodinu, přátele a&nbsp;na&nbsp;sebe sama,“ říká Regina Sieberová. V&nbsp;případě svého konceptu věnovaného kultuře stolování La Table vsadila na&nbsp;kvalitní řemeslo, design a&nbsp;bezvadný zákaznický servis.<clink anchorid="1"></clink>
Myšlenka na&nbsp;specializovaný obchod nabízející porcelán, příbory, sklo a&nbsp;kulturu prostřeného stolu vznikla z&nbsp;přesvědčení, že jídlo doma má i&nbsp;v&nbsp;dnešní uspěchané době nezastupitelnou roli. „Společné chvíle u&nbsp;stolu boří bariéry, propojují kultury, přinášejí pochopení a&nbsp;radost,“ říká Sieberová. Právě proto v&nbsp;La Table neprodává pouze produkty, ale také inspiraci k&nbsp;tvorbě prostředí, kde se&nbsp;lidé chtějí potkávat. „Věděla jsem, že chci lidem usnadnit cestu ke&nbsp;kvalitnímu dárku s&nbsp;přesahem. Přimět je zůstat doma, u&nbsp;společného stolu,“ říká.
Podnikatelka věří v&nbsp;kvalitu, která přetrvá generace, ale i&nbsp;v&nbsp;odvahu vystoupit z&nbsp;řady. Při&nbsp;budování La Table pro&nbsp;ni prý bylo nejtěžší přesvědčit zákazníky, „že má smysl mít a&nbsp;používat kvalitní porcelán, který se&nbsp;dědí. Že má smysl znát pozadí designu stříbrných příborů z&nbsp;roku 1930. V&nbsp;Česku je stále nedostatek odvahy. Odvahy v&nbsp;designu, kráse, kdy se&nbsp;nám líbí odvážný dekor, ale nakonec kupujeme střídmé, z&nbsp;řady nevyčnívající kolekce,“ popisuje. Sieberovou také mrzí, že Češi&nbsp;se&nbsp;velmi snadno rozhodnou pro&nbsp;drahé boty, kupují kabelky za&nbsp;statisíce. „Ale u&nbsp;vybavení domácnosti a&nbsp;umění do&nbsp;domu je nám deset tisíc moc,“ říká.
A&nbsp;co podle ní odlišuje úspěšné podnikatele a&nbsp;lídry od&nbsp;těch průměrných? „U&nbsp;úspěšných jsem vypozorovala shodné vlastnosti – odvahu, pozitivní vztah k&nbsp;riziku, sebevědomí, rychlost v&nbsp;rozhodování a&nbsp;velkorysost. A&nbsp;pak stoprocentně platí, že ti úspěšní dřou. Celý koktejl by ovšem nebyl kompletní bez&nbsp;štěstí. To tam neoddiskutovatelně patří.“

„Dnes je skutečným luxusem čas na&nbsp;rodinu, přátele a&nbsp;na&nbsp;sebe sama,“ říká Regina Sieberová. V&nbsp;případě svého konceptu věnovaného kultuře stolování La Table vsadila na&nbsp;kvalitní řemeslo, design a&nbsp;bezvadný zákaznický servis.<clink anchorid="1"></clink>
Myšlenka na&nbsp;specializovaný obchod nabízející porcelán, příbory, sklo a&nbsp;kulturu prostřeného stolu vznikla z&nbsp;přesvědčení, že jídlo doma má i&nbsp;v&nbsp;dnešní uspěchané době nezastupitelnou roli. „Společné chvíle u&nbsp;stolu boří bariéry, propojují kultury, přinášejí pochopení a&nbsp;radost,“ říká Sieberová. Právě proto v&nbsp;La Table neprodává pouze produkty, ale ta

Regina Sieberová, La Table

<clink anchorid="2"></clink>
Sedmadvacet let u&nbsp;jedné firmy, to už je pořádná doba. Možná právě proto to chce umět využívat volný čas, odpočívat a&nbsp;mít nějakého koníčka. Anebo spíš rovnou dva.
Miloš Nejezchleb působí už od&nbsp;roku 1999 v&nbsp;úvěrové společnosti Home Credit spadající pod&nbsp;úspěšnou českou společnost PPF. Prošel si zde řadou pozic, a&nbsp;to od&nbsp;nejnižší úrovně – nastupoval jako operátor. Dnes coby ředitel divize péče o&nbsp;zaměstnance a&nbsp;marketing zodpovídá za&nbsp;oblasti od&nbsp;HR přes&nbsp;marketing až&nbsp;po&nbsp;komunikaci. Když&nbsp;přijde řeč na&nbsp;to, co dělá mimo kancelář, začne vyprávět o&nbsp;fotografii, rodině, lesích kolem domu, ale hlavně o&nbsp;ginu.
„Fotografie je pro&nbsp;mnoho lidí – a&nbsp;stejně tak pro&nbsp;mě – terapie,“ říká. K&nbsp;fotoaparátu se&nbsp;dostal před&nbsp;zhruba deseti lety, když&nbsp;hledal způsob, jak si odpočinout od&nbsp;manažerského světa. Postupně se&nbsp;z&nbsp;koníčku&nbsp;stala vášeň. Dnes se&nbsp;Nejezchleb věnuje výhradně umělecké fotografii a&nbsp;své snímky vystavuje i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. „Vezmete foťák&nbsp;a&nbsp;jste v&nbsp;jiném světě. Dokážete svoje vizuální představy zhmotnit do&nbsp;něčeho skutečného,“ popisuje.
Právě potřeba dělat něco úplně jiného než v&nbsp;práci ho později přivedla i&nbsp;k&nbsp;dalšímu projektu. Společně s&nbsp;manželkou Lucií založili v&nbsp;Jedovnicích v&nbsp;Moravském krasu rodinnou destilerii No Bread Distillery.
„Já i&nbsp;manželka milujeme gin. Asi rok a&nbsp;půl jsme ochutnávali různé vzorky z&nbsp;celého světa. Bavilo nás&nbsp;poznávat nové chutě a&nbsp;postupně jsme měli pocit, že už tomu trochu rozumíme. A&nbsp;pak přišel jeden bláznivý večer, kdy jsme si řekli, že bychom mohli zkusit vytvořit vlastní značku,“ vzpomíná. Následovaly téměř dva roky práce na&nbsp;recepturách, kolem povolení a&nbsp;celkově boje s&nbsp;byrokraty.
Na&nbsp;výsledné receptuře pracovali neobvykle dlouho. Než byli spokojeni, vznikly desítky různých verzí. Jejich gin staví na&nbsp;výrazném jalovci, citrusových tónech a&nbsp;lehké sladkosti, kterou mu dodávají například mandle či&nbsp;lipový květ. „Chtěli jsme vytvořit gin, který bude vonět lesem, ale zároveň bude svěží a&nbsp;dobře pitelný i&nbsp;pro&nbsp;lidi, kteří gin běžně nepijí,“ vysvětluje.
Romantická představa výroby vlastního ginu se&nbsp;ovšem rychle střetla s&nbsp;realitou regulace v&nbsp;alkoholovém průmyslu. „Mnoho lidí nám říkalo, že je to složité. A&nbsp;pak se&nbsp;ukázalo, že je to ještě složitější, než jsme si mysleli.“ Přesto to nevzdali. Pomohla i&nbsp;zkušenost dlouhých let ve&nbsp;vrcholovém managementu. „V&nbsp;Home Credit jsem si prošel spoustou projektů, které na&nbsp;začátku vypadaly skoro nereálně. Ale naučil jsem se, že pílí a&nbsp;vytrvalostí se&nbsp;většina věcí dá dotáhnout do&nbsp;konce.“
Dnes už je jejich gin na&nbsp;trhu a&nbsp;slaví úspěch: vzhledem k&nbsp;limitované produkci je prakticky vyprodaný. Nejezchleb přesto skromně říká, že za&nbsp;destilerií nestojí na&nbsp;výkon orientovaný podnikatelský plán. „Máme takovou metu – že by se&nbsp;nám během pár let mohla vrátit počáteční investice. Nechceme budovat velký byznys, chceme dělat něco, co umíme a&nbsp;co nám dělá radost. Pokud by tahle radost navíc generovala nějaký zisk, aby zde byl prostor pro&nbsp;mou podnikavou manželku, bylo by to skvělé.“ Pro&nbsp;pár jde tedy především o&nbsp;koníček.
Nadšená dvojice však sklízí úspěchy i&nbsp;tím, že se&nbsp;kolem No Bread Distillery začala přirozeně vytvářet komunita lidí. Nejezchlebovi jsou známí pořádáním místních charitativních akcí a&nbsp;sousedských setkání, která každoročně přitahují stovky návštěvníků. „Máme rádi lidi a&nbsp;vážíme si vztahů kolem. A&nbsp;gin dokáže spojovat. Takže&nbsp;to do&nbsp;sebe všechno začalo pěkně zapadat,“ říká Miloš Nejezchleb.
Vedle práce, fotografování a&nbsp;destilerie ale pro&nbsp;manažera zůstává nejdůležitější rodina. S&nbsp;manželkou vychovávají tři&nbsp;děti – a&nbsp;právě ony mu podle vlastních slov daly nejvíc. „Vždycky jsem si myslel, že budu děti učit spoustu věcí. A&nbsp;realita je, že jsem se&nbsp;spoustu věcí naučil od&nbsp;nich. Dnes platí, že děti jsou pro&nbsp;mě největší učitelé.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Když Miloš Nejezchleb nastupoval do společnosti Home Credit, hledal především stabilní zaměstnání po škole. Začínal na jedné z&nbsp;nejnižších pozic&nbsp;– jako operátor schvalující úvěry. „Přicházel jsem s&nbsp;tím, že chci dělat ve stabilní společnosti, kde se něco naučím. Pak už to vzalo rychlý spád,“ vzpomíná. Dnes, po téměř třech desetiletích, říká, že důvodem, proč zůstal, byla možnost neustále se posouvat. „Každé tři roky až pět let byla moje práce vlastně úplně jiná. I&nbsp;proto tu stále jsem a&nbsp;baví mě to.“

Miloš Nejezchleb

<clink anchorid="2"></clink>
Sedmadvacet let u&nbsp;jedné firmy, to už je pořádná doba. Možná právě proto to chce umět využívat volný čas, odpočívat a&nbsp;mít nějakého koníčka. Anebo spíš rovnou dva.
Miloš Nejezchleb působí už od&nbsp;roku 1999 v&nbsp;úvěrové společnosti Home Credit spadající pod&nbsp;úspěšnou českou společnost PPF. Prošel si zde řadou pozic, a&nbsp;to od&nbsp;nejnižší úrovně – nastupoval jako operátor. Dnes coby ředitel divize péče o&nbsp;zaměstnance a&nbsp;marketing zodpovídá za&nbsp;oblasti od&nbsp;HR přes&nbsp;marketing až&nbsp;po&nbsp;komunikaci. Když&nbsp;přijde řeč na&nbsp;to, co dělá mimo kancelář, začne vyprávět o&nbsp;fotografii, rodině, le

Mezi lesem, fotkou a destilerií. Miloš Nejezchleb, Home Credit

Pavel Peterka

Jiří Tyleček

<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;kolik nás&nbsp;vyjde cesta autem a&nbsp;letadlem? Kde vývoj kurzu zahraničních měn a&nbsp;inflace zlevní Čechům dovolenou a&nbsp;kde si naopak připlatíme?
Letošní letní sezona se&nbsp;odehrává na&nbsp;pozadí bezprecedentních událostí na&nbsp;Blízkém východě, zejména&nbsp;eskalace napětí s&nbsp;Íránem a&nbsp;uzavření strategických obchodních cest, především Hormuzského průlivu. Tyto faktory radikálně ovlivňují globální energetické trhy, potažmo i&nbsp;peněženky českých turistů mířících na&nbsp;letní dovolenou. Zatímco v&nbsp;předchozích letech jsme v&nbsp;souvislosti s&nbsp;dovolenými řešili primárně inflaci v&nbsp;turistických centrech a&nbsp;kurzové výkyvy vůči&nbsp;euru, léto 2026 se&nbsp;jednoznačně nese ve&nbsp;znamení skokového zdražení a&nbsp;volatility cen benzinu, nafty i&nbsp;leteckého paliva.
Meziroční srovnání nákladů na&nbsp;pohonné hmoty při&nbsp;cestě na&nbsp;dovolenou autem
Z&nbsp;pohledu absolutních cen pohonných hmot patří Česko k&nbsp;levnějším evropským zemím, ceny nafty máme dokonce jedny z&nbsp;nejnižších. V&nbsp;případě meziročního zdražení se&nbsp;však nacházíme na&nbsp;opačném konci žebříčku. Ze&nbsp;sledovaných zemí došlo dokonce k&nbsp;nejvyššímu zdražení benzinu a&nbsp;třetímu nejvyššímu zdražení nafty. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;ceny u&nbsp;našich sousedů se&nbsp;však kromě Polska vždy vyplatí natankovat v&nbsp;Česku.
Chorvatsko: Z&nbsp;výpočtů vyplývá, že natankování jedné standardní 50litrové nádrže&nbsp;v&nbsp;ČR vyjde v&nbsp;létě 2026 přibližně o&nbsp;250 až&nbsp;300 Kč dráž než v&nbsp;loňském roce. Při&nbsp;cestě tam a&nbsp;zpět (např. trasa Praha-Split a&nbsp;zpět, celkem cca 2 100 km, průměrná spotřeba 7 l / 100 km) spotřebuje vozidlo bezmála 150 litrů paliva. Vlivem vyšších cen jak na&nbsp;domácí půdě, tak na&nbsp;tranzitních trasách přes&nbsp;Rakousko či&nbsp;Slovinsko letos celkové náklady na&nbsp;pohonné hmoty vzrostou o&nbsp;zhruba 900 až&nbsp;1 200 Kč.
Polsko: Nejnižší vícenáklady, zhruba + 550 Kč (benzin), jelikož Polsko i&nbsp;přes&nbsp;krizi zvládá držet marže&nbsp;nízko a&nbsp;trasa je nejkratší.
Bulharsko: Vícenáklady kolem + 1 450 Kč kvůli velké vzdálenosti, tranzitní balkánské země jsou ale naštěstí levnější.
Itálie a&nbsp;Španělsko: Zde nárůst útočí na&nbsp;hranici + 1 800 Kč. Je totiž třeba vzít v&nbsp;úvahu nejen často opravdu značnou vzdálenost, ale také fakt, že Německo, Francie i&nbsp;Itálie nechávají dálniční pumpy bez&nbsp;regulace, ceny tam tak běžně šplhají nad&nbsp;50 Kč za&nbsp;litr.
Přinese léto krizi letecké dopravy?
Zatímco nárůst cen pohonných hmot pro&nbsp;automobily (benzin, nafta) se&nbsp;pohybuje v&nbsp;mantinelech zhruba 20–30 %, skutečný cenový šok letošní letní sezony schytává letecká doprava. Zásadní roli hraje prudké zdražení leteckého paliva, kerosinu. Velkoobchodní ceny vystřelily na&nbsp;zhruba dvojnásobek ve&nbsp;srovnání s&nbsp;obdobím před&nbsp;začátkem krize na&nbsp;Blízkém východě. Zatím se&nbsp;však nepotvrzují obavy z&nbsp;jeho nedostatku. Evropa si vyrábí přibližně 70 % kerosinu ve&nbsp;svých rafineriích a&nbsp;na&nbsp;importech se&nbsp;region Blízkého východu podílí z&nbsp;40–75 %. Reálný výpadek okolo 15 % se&nbsp;tak daří nahrazovat z&nbsp;jiných zdrojů. Částečně lze také letadla více tankovat v&nbsp;jiných částech světa.
Zdvojnásobení spotové ceny kerosinu neznamená automaticky zdvojnásobení ceny letenky. Palivo podle Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA) tvoří průměrně 25–30 % provozních nákladů aerolinek. V&nbsp;případě nízkonákladových aerolinií se&nbsp;však dostáváme ke&nbsp;40 procentům.
Kam se&nbsp;Čechům platícím v&nbsp;korunách vyplatí letos vycestovat?
Češi&nbsp;budou i&nbsp;letos podle všeho balit velké kufry na&nbsp;daleké cesty. Z&nbsp;námi srovnávaných zemí vychází pro&nbsp;dovolenkáře s&nbsp;příjmy v&nbsp;českých korunách ve&nbsp;srovnání s&nbsp;loňským rokem nejlépe Japonsko a&nbsp;Jižní Korea. Zlevňovaly i&nbsp;dovolené v&nbsp;některých evropských destinacích, jako je Velká Británie a&nbsp;Švédsko. Mimo Evropu bude o&nbsp;něco levněji v&nbsp;USA, Kanadě, na&nbsp;Novém Zélandu či&nbsp;na&nbsp;Tchaj-wanu.
Oproti loňsku naopak výrazně podražila Brazílie, Maďarsko a&nbsp;Austrálie. Dražší bude i&nbsp;Turecko, kde sice pokračuje oslabení měny, ale zároveň i&nbsp;růst inflace. Dráž bude také v&nbsp;Rusku. Mírné zdražení uvidíme i&nbsp;u&nbsp;sousedů na&nbsp;Slovensku.
Proč slabší měna&nbsp;a&nbsp;nižší inflace automaticky neznamenají levnější dovolenou?
Na&nbsp;první pohled se&nbsp;může zdát, že pokud měna&nbsp;oblíbené turistické destinace oslabuje vůči&nbsp;koruně, měla by dovolená v&nbsp;dané zemi automaticky zlevnit. V&nbsp;praxi to ale neplatí vždy. Typickým příkladem je Turecko, kde turecká lira dlouhodobě výrazně oslabuje, ale zároveň v&nbsp;zemi přetrvává vysoká inflace. Ta zvyšuje ceny zboží a&nbsp;služeb v&nbsp;místní měně, takže&nbsp;část kurzového efektu se&nbsp;může rychle vymazat.
U&nbsp;turistických destinací navíc často neplatí, že by ceny byly určovány výhradně v&nbsp;lokální měně. Hotely, letenky, organizované výlety nebo další služby pro&nbsp;zahraniční návštěvníky bývají v&nbsp;řadě případů navázány na&nbsp;euro či&nbsp;dolar. Vynechat nemůžeme ani českou korunu v&nbsp;případě korunové ceny zájezdu u&nbsp;české cestovní kanceláře. Slabší lokální měna&nbsp;v&nbsp;cílové destinaci se&nbsp;proto nemusí plně promítnout do&nbsp;konečné ceny, kterou zaplatí český turista. Podobná logika platí také u&nbsp;Egypta, i&nbsp;když&nbsp;tamní inflace nedosahuje tureckých úrovní.
Významnou roli hraje také poptávka. Pokud zůstává zájem turistů o&nbsp;danou destinaci vysoký, hotely, cestovní kanceláře ani lokální poskytovatelé služeb nemají silný důvod výrazně zlevňovat. V&nbsp;hlavní sezoně a&nbsp;v&nbsp;populárních přímořských letoviscích tak mohou ceny zůstat vysoké i&nbsp;navzdory oslabení domácí měny. Tento efekt zvýrazní problémy na&nbsp;Blízkém východě: řada turistů přehodnotí svou plánovanou cenu a&nbsp;bude volit bezpečnější region, kde posílí poptávkové tlaky, což může tamní ceny tlačit výše.
U&nbsp;individuálního cestování se&nbsp;turista více setkává s&nbsp;místními cenami. Platí za&nbsp;restaurace, dopravu, vstupy, služby nebo nákupy. U&nbsp;all inclusive zájezdů je vazba na&nbsp;lokální spotřebitelské ceny slabší. Pro&nbsp;výslednou cenu zájezdu je v&nbsp;takovém případě často důležitější cenotvorba cestovní kanceláře, ceny ubytovacích kapacit, letecké dopravy, marže, konkurenční prostředí nebo nákladový vývoj v&nbsp;České republice.
Dále je třeba dodat, že turisté, kteří svou dovolenou koupili před&nbsp;začátkem války v&nbsp;Íránu, nemusejí růst cen energií a&nbsp;vyšší míru inflace plně pocítit, protože&nbsp;ji mají zaplacenou ještě za&nbsp;předválečnou cenu.
/ Autoři&nbsp;jsou analytici XTB<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>

<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;kolik nás&nbsp;vyjde cesta autem a&nbsp;letadlem? Kde vývoj kurzu zahraničních měn a&nbsp;inflace zlevní Čechům dovolenou a&nbsp;kde si naopak připlatíme?
Letošní letní sezona se&nbsp;odehrává na&nbsp;pozadí bezprecedentních událostí na&nbsp;Blízkém východě, zejména&nbsp;eskalace napětí s&nbsp;Íránem a&nbsp;uzavření strategických obchodních cest, především Hormuzského průlivu. Tyto faktory radikálně ovlivňují globální energetické trhy, potažmo i&nbsp;peněženky českých turistů mířících na&nbsp;letní dovolenou. Zatímco v&nbsp;předchozích letech jsme v&nbsp;souvislosti s&nbsp;dovolenými řešili primárně inf

Jak si vybrat dovolenou v roce 2026?

Tomáš Dvořák

V&nbsp;Česku jsme zvyklí mluvit o&nbsp;našem „tradičním průmyslovém sektoru“. Co přesně je na&nbsp;něm ale skutečně tradiční?<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;podíváme na&nbsp;strukturu průmyslu, cokoli tradičního je v&nbsp;podstatě nemožné najít. Před&nbsp;třiceti lety jsme neměli téměř žádný automotive, tedy sektor, který dnes mnoho lidí za&nbsp;tradičně český – v&nbsp;čele s&nbsp;mladoboleslavskou Škodovkou – považuje. V&nbsp;roce 1995 však výroba automobilů a&nbsp;komponent tvořila jen půl procenta celé ekonomiky. Za&nbsp;třicet let se&nbsp;její podíl více než zdesetinásobil, tvoří bezmála 6 % naší ekonomiky a&nbsp;elektrické Škody Enyaq a&nbsp;Elroq jsou jedny z&nbsp;nejúspěšnějších elektromobilů v&nbsp;Evropě, konkurující i&nbsp;americké Tesle.
Podobným tempem od&nbsp;90. let vyrostly další vyspělé komplexní sektory – elektrotechnika, výroba počítačových zařízení nebo optických a&nbsp;měřicích přístrojů, kde se&nbsp;podíl na&nbsp;celkové přidané hodnotě zpěti- až&nbsp;zdesetinásobil.
Na&nbsp;druhé straně máme odvětví, která v&nbsp;90. letech – a&nbsp;často i&nbsp;v&nbsp;předcházejících dekádách – bylo možné považovat za&nbsp;tradiční: hutnictví, těžba a&nbsp;dobývání nebo třeba textil. Těžba ještě v&nbsp;roce 1995 tvořila 3 % celkové české ekonomické aktivity, tedy víc než automotive, chemický průmysl a&nbsp;strojírenství dohromady. Dnes je to jedenáctkrát méně.
Jako očividná odpověď se&nbsp;tedy nabízí velikost celého sektoru: Česko přece vždycky mělo velký průmysl.
To je ale pravda jen napůl – průmysl u&nbsp;nás&nbsp;zaměstnává kolem milionu a&nbsp;půl lidí, což je čtvrtina celkové zaměstnanosti, a&nbsp;tento podíl byl v&nbsp;minulosti poměrně stabilní. To už ale neplatí v&nbsp;případě podílu na&nbsp;ekonomice, přesněji na&nbsp;celkové přidané hodnotě. Tam se&nbsp;podíl průmyslu téměř zdvojnásobil z&nbsp;12 % v&nbsp;roce 1995 na&nbsp;necelých 23 % v&nbsp;roce 2025.
Co je na&nbsp;českém průmyslu skutečně tradiční, je to, že je flexibilní – vždy šel s&nbsp;dobou a&nbsp;dokázal vyrobit, po&nbsp;čem byla zrovna poptávka. A&nbsp;to i&nbsp;v&nbsp;komplexních produktech a&nbsp;napříč sektory.
Za&nbsp;Rakouska-Uherska jsme byli průmyslovým centrem císařství. Vyráběli jsme špičkové lokomotivy v&nbsp;Ringhofferových závodech na&nbsp;Smíchově, parní stroje v&nbsp;Rustonce a&nbsp;byli jsme textilní velmocí. První republika měla excelentní zbrojařský sektor – Škodovy závody v&nbsp;Plzni produkovaly zbraně i&nbsp;vojenská vozidla, a&nbsp;to včetně lehkých tanků LT vz. 35 a&nbsp;38, pražská Avie pak vyráběla úspěšný dvojplošník&nbsp;B-534. O&nbsp;minulém režimu je možná škoda mluvit, ale i&nbsp;tehdy jsme vyráběli tramvaje T3, které jezdily po&nbsp;celém světě, a&nbsp;také špičkové obráběcí stroje nebo jaderné reaktory.
Tuto flexibilitu, diverzifikaci a&nbsp;schopnost inovovat si náš průmyslový sektor uchoval dodnes – a&nbsp;právě to je jeho největší devíza. Dnes dokážeme vyrábět letadla, vodní turbíny, elektrické rozvaděče, precizní měřicí přístroje, nanovlákna a&nbsp;skoro všechno mezi tím.
Jednoznačným důkazem schopnosti českého průmyslu jít s&nbsp;dobou je úspěch našeho clean tech sektoru, o&nbsp;kterém se&nbsp;bohužel poměrně málo mluví. Clean tech – tedy výrobky pro&nbsp;dekarbonizaci a&nbsp;zelenou transformaci – už dnes tvoří kolem jedné čtvrtiny našeho celkového exportu zboží v&nbsp;hodnotě kolem 1,4 bilionu korun. Rostou navíc více než dvojnásobným tempem oproti ostatním vývozům, jak ukazuje datový projekt Mapa příležitostí Česka spolku Druhá ekonomická transformace. V&nbsp;roce 2030 by tak už mohl tvořit třetinu našich vývozů. Už dnes máme v&nbsp;některých produktech podíl na&nbsp;světovém trhu mezi 5 a&nbsp;10 % (pro&nbsp;srovnání, podíl českého HDP na&nbsp;tom světovém je pouze 0,2 %).
Zdaleka nejde jen o&nbsp;zmiňovaná elektroauta, i&nbsp;když&nbsp;ta samozřejmě v&nbsp;tomto příběhu hrají velkou roli. Clean tech zahrnuje i&nbsp;produkty pro&nbsp;snížení energetické, materiálové nebo emisní náročnosti či&nbsp;technologie pro&nbsp;adaptaci na&nbsp;změnu klimatu a&nbsp;pro&nbsp;cirkulární ekonomiku. Český průmysl má své zástupce ve&nbsp;všech kategoriích.
Často navíc jde o&nbsp;výrobky s&nbsp;vysokou přidanou hodnotou, na&nbsp;kterých se&nbsp;přímo podílí i&nbsp;tuzemský výzkum. Nelze tvrdit, že dekarbonizace bude zázračný způsob, kterým se&nbsp;Česko posune „od&nbsp;montovny k&nbsp;mozkovně“ – rozhodně však bude jeho součástí. Napojení na&nbsp;světový megatrend dekarbonizace je pro&nbsp;clean tech sektor velkou výhodou do&nbsp;budoucna, stejně jako posílení snahy o&nbsp;snížení energetické závislosti Evropy i&nbsp;v&nbsp;důsledku dopadů konfliktu na&nbsp;Blízkém východě. Bez&nbsp;snížení energetické závislosti a&nbsp;obnovitelných zdrojů energie se&nbsp;neobejdeme.
Samo to ale nepůjde a&nbsp;český clean tech i&nbsp;přes&nbsp;svůj nesporný úspěch čelí několika náročným překážkám. Zvnějšku&nbsp;je to především rostoucí konkurence z&nbsp;Číny, která je z&nbsp;velké části subvencovaná státem formou grantů, bezúročných půjček či&nbsp;daňových slev. Čínská ekonomika trpí slabou domácí poptávkou kvůli vleklým problémům v&nbsp;realitním a&nbsp;finančním sektoru a&nbsp;výslednou průmyslovou nadprodukci Čína&nbsp;vyváží do&nbsp;světa. Pro&nbsp;evropské výrobce je v&nbsp;podstatě nemožné držet s&nbsp;Čínou ve&nbsp;strategických odvětvích včetně clean techu krok, a&nbsp;to jak na&nbsp;společných exportních trzích, tak čím dál víc i&nbsp;na&nbsp;jednotném trhu EU.
Odpovědí ale nesmí být závod v&nbsp;dotacích. Naše průmyslová politika musí být založená na&nbsp;tvrdém vynucování pravidel volné hospodářské soutěže – i&nbsp;za&nbsp;cenu omezení přístupu na&nbsp;jednotný trh – a&nbsp;na&nbsp;snaze posílit naši&nbsp;inovativnost a&nbsp;produktivitu.
Na&nbsp;domácí úrovni je k&nbsp;tomu potřeba investic to základních stavebních kamenů produktivity: do&nbsp;vzdělání, vědy a&nbsp;vývoje včetně transferu znalostí a&nbsp;komercializace výzkumu, do&nbsp;dopravní infrastruktury a&nbsp;do&nbsp;levné, čisté a&nbsp;dostupné energetiky. K&nbsp;tomu všemu je potřeba jak veřejných investic, tak rozhýbání soukromého kapitálu. S&nbsp;tím&nbsp;by pomohlo i&nbsp;rozšíření daňových odpisů na&nbsp;investice a&nbsp;vědu a&nbsp;výzkum, které jako stimulant kapitálových výdajů fungují daleko lépe než dotace nebo plošné daňové slevy.
Musíme odolat tlakům snažit se&nbsp;vybírat vlastní domácí šampiony, kteří získají státní podporu. Jak v&nbsp;Česku, tak v&nbsp;celé EU máme šikovné lidi a&nbsp;inovativní firmy. Pokud jim dáme vhodné zázemí popsané výše a&nbsp;budeme skutečně dbát na&nbsp;dobré fungování volného trhu, objeví se&nbsp;ti skuteční šampioni sami – jak nám to koneckonců v&nbsp;posledních letech ukazuje náš úspěšný clean tech sektor, který pohání tradiční česká průmyslová flexibilita a&nbsp;inovativnost.
/ Autor je ekonom londýnské analytické společnosti Oxford Economics<clink anchorid="1"></clink>

V&nbsp;Česku jsme zvyklí mluvit o&nbsp;našem „tradičním průmyslovém sektoru“. Co přesně je na&nbsp;něm ale skutečně tradiční?<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;podíváme na&nbsp;strukturu průmyslu, cokoli tradičního je v&nbsp;podstatě nemožné najít. Před&nbsp;třiceti lety jsme neměli téměř žádný automotive, tedy sektor, který dnes mnoho lidí za&nbsp;tradičně český – v&nbsp;čele s&nbsp;mladoboleslavskou Škodovkou – považuje. V&nbsp;roce 1995 však výroba automobilů a&nbsp;komponent tvořila jen půl procenta celé ekonomiky. Za&nbsp;třicet let se&nbsp;její podíl více než zdesetinásobil, tvoří bezmála 6 % naší ekonomiky a&nbsp;elektrické Škody Enyaq a&nbsp;Elroq

Českou průmyslovou tradicí je flexibilita

Filip Mikschik

Až&nbsp;jsem nedávno narazil na&nbsp;jeden koncept, který sedí na&nbsp;to, co reálně vidíme v&nbsp;datech StartupJobs. A&nbsp;ze&nbsp;všech analýz, které jsem za&nbsp;poslední dva roky přečetl, je nejvýstižnější. Autorem zmíněného rámce je Julius Probst, hlavní ekonom platformy Appcast a&nbsp;autor blogu Recruitonomics. Podle něj je chybou zacházet s&nbsp;pracovním trhem jako s&nbsp;jednou hromadou, kterou AI buď&nbsp;zničí, nebo nezničí. Ve&nbsp;skutečnosti se&nbsp;nám rozdělí do&nbsp;tří pater s&nbsp;velmi odlišnou trajektorií.
První patro: lidé, kteří umějí AI používat jako nástroj<clink anchorid="1"></clink>
Patří sem programátoři&nbsp;pracující s&nbsp;AI nástroji jako Claude Code nebo Cursor, ale také analytici, designéři&nbsp;a&nbsp;marketéři, kteří umějí AI zaměstnat na&nbsp;rutinní část své práce. Pro&nbsp;ně není AI hrozba, ale násobič jejich pracovního výkonu. V&nbsp;Probstově modelu jim za&nbsp;necelou dekádu vzrostou mzdy o&nbsp;41 %.
Není to fantazie. Americká studie ekonomů Brynjolfssona, Li a&nbsp;Raymondové ukázala, že zavedení generativní AI v&nbsp;zákaznické podpoře zvedlo produktivitu v&nbsp;průměru o&nbsp;14 %. U&nbsp;nováčků a&nbsp;slabších pracovníků ale o&nbsp;34 %. AI přenese tichou znalost zkušených lidí na&nbsp;ty méně zkušené. Kdo ji umí používat, dostává superschopnost. Kdo neumí, zůstává juniorem napořád. A&nbsp;počet pozic, které efektivní práci s&nbsp;AI přímo vyžadují, bude narůstat.
Druhé patro: práce, za&nbsp;kterou musíme fyzicky někam dojít
Řemeslo, údržba, péče, výroba, gastronomie. Sem AI zatím nedosáhne. Jazykový model neumí nahradit zedníka ani pečovatelku. A&nbsp;když&nbsp;roste znalostní sektor, roste s&nbsp;ním poptávka po&nbsp;službách, které někdo musí udělat rukama. V&nbsp;Probstově modelu těmto lidem mzdy rostou o&nbsp;19 %.
Tahle vrstva je pro&nbsp;Česko klíčová. Máme stárnoucí populaci a&nbsp;pracujících bude každým rokem ubývat. Poptávka po&nbsp;pečovatelské práci přitom poroste. Lidí v&nbsp;tomhle patře nebudeme mít dost. Časem se&nbsp;sem dostanou roboti pohánění AI, ale to bude ještě roky trvat. Do&nbsp;té doby je druhé patro relativně chráněné, možná přímo na&nbsp;vzestupu.
Třetí patro: lidé za&nbsp;počítačem, kteří dělají rutinní práci
Juniorní účetní, juniorní právník, copywriter, asistentka, administrativa, zákaznická podpora. Tady je AI náhrada, ne kolega. Mzdy podle Probstova modelu klesnou o&nbsp;13 %. Podíl těchto rolí na&nbsp;pracovní síle se&nbsp;propadne ze&nbsp;38 na&nbsp;12 %. Politicky je to nejvýbušnější část celé proměny. Posledních dvacet let se&nbsp;debaty o&nbsp;automatizaci točily kolem dělníků v&nbsp;továrnách. Jenže&nbsp;tentokrát šok dopadne primárně na&nbsp;vzdělanou střední třídu v&nbsp;kancelářích, na&nbsp;lidi, kteří dělali a&nbsp;zatím stále dělají rutinní intelektuální práci. Juniorní právník, jehož práci za&nbsp;tři&nbsp;roky zvládne AI z&nbsp;poloviny, je tichou hrozbou pro&nbsp;celé patro středních příjmů.
Na&nbsp;celém modelu je nejzajímavější právě pohyb mezi patry. Probst předpokládá, že část lidí ze&nbsp;třetího patra se&nbsp;přesune do&nbsp;prvního, část do&nbsp;druhého. Třetí patro se&nbsp;postupně vyprazdňuje s&nbsp;tím, jak AI přebírá rutinní práci. První směr je upskilling, tedy rekvalifikace na&nbsp;pozici, která AI využívá jako nástroj. Je to drahé, časově náročné a&nbsp;nezvládne to každý. Druhý je reskilling k&nbsp;fyzické práci. Levnější a&nbsp;rychlejší, ale pro&nbsp;spoustu lidí to znamená sociální sestup z&nbsp;kanceláře k&nbsp;práci rukama.
Přesně tohle vidíme kolem sebe už dnes. Znám marketéra, který jde po&nbsp;pracovní době dělat zedníka, protože&nbsp;je to pro&nbsp;něj čištění hlavy. Jiného, který se&nbsp;rekvalifikuje na&nbsp;elektrikáře a&nbsp;tu změnu plánuje naplno. Známých, kteří sledují, co se&nbsp;s&nbsp;AI děje, a&nbsp;začínají vážně uvažovat o&nbsp;práci rukama, mám čím dál víc. Neromantizují si přitom řemesla, žene je nervozita. Lidé nemají jasný výhled, co je čeká, a&nbsp;instinktivně se&nbsp;vracejí k&nbsp;tomu, co je hmatatelné a&nbsp;stálé. Panika přitom namístě není, ale ani klid, že se&nbsp;nic nezmění. Trh se&nbsp;rozděluje a&nbsp;každý si musí najít místo – nebo spíš se&nbsp;rozhodnout, kam patří.
Na&nbsp;druhé straně vidíme další chytré lidi, kteří denně pracují s&nbsp;AI a&nbsp;rapidně se&nbsp;z&nbsp;nich stávají pracovníci prvního patra. Brněnská konference Hack Your Way věnovaná vibecodingu (programování s&nbsp;pomocí AI), které jsem se&nbsp;nedávno zúčastnil, je toho skvělým příkladem. Sjíždějí se&nbsp;tam lidé, kteří dnes sami zvládnou věci, na&nbsp;něž tradiční IT firma potřebovala tým seniorů. Nebo se&nbsp;to aktivně chtějí naučit, aby se&nbsp;připravili na&nbsp;kariéru ve&nbsp;světě s&nbsp;AI. A&nbsp;to jsou teprve první kapky.
Český kontext do&nbsp;toho všeho zapadá trochu zvláštně. Máme nejvyšší podíl průmyslu na&nbsp;zaměstnanosti v&nbsp;EU, přes&nbsp;38 %, takže&nbsp;druhé patro je u&nbsp;nás&nbsp;obrovské a&nbsp;relativně chráněné. Současně máme stárnoucí populaci a&nbsp;chronický nedostatek lidí v&nbsp;péči. A&nbsp;na&nbsp;druhém konci máme rozsáhlý sektor administrativních a&nbsp;podpůrných center, kde pracují desetitisíce lidí v&nbsp;rutinních kancelářských rolích, tedy třetí patro v&nbsp;plné velikosti. Tichá eroze platů a&nbsp;stagnace kariér tam přijde dřív, než si politici stačí uvědomit, že máme problém. Mnoho takových míst už dnes může být škrtnuto v&nbsp;tabulce kdesi za&nbsp;oceánem, jen se&nbsp;změny ve&nbsp;firmách samotných ještě neprojevily.
Co s&nbsp;tím&nbsp;dělat?
Jako jednotlivci si musíme AI aktivně osahat, ne čekat, až&nbsp;nás&nbsp;přinutí okolnosti. Kdo dnes mávne rukou s&nbsp;tím, že „to není pro&nbsp;mě“, za&nbsp;pět let zjistí, že ho předběhl někdo o&nbsp;deset let mladší, kdo AI věnoval pár víkendů. Firmy by neměly juniory propouštět plošně. AI z&nbsp;juniora seniora neudělá, ale seniory si musíte vychovat. Rekvalifikace uvnitř bývá levnější než nábor zvenku.
A&nbsp;stát? Tady jsme nejvíc pozadu. Potřebujeme rekvalifikaci, která nebude jen papírová, a&nbsp;školy, kde se&nbsp;AI gramotnost učí od&nbsp;první třídy, ne jako kroužek pro&nbsp;nadšence. Pracovní právo, které firmu za&nbsp;rychlé změny nepotrestá. A&nbsp;hlavně přestat dělat, že se&nbsp;nic neděje.
Z&nbsp;pracovních inzerátů na&nbsp;StartupJobs jich dnes 86 % obsahuje klíčový pojem umělá inteligence. Před&nbsp;třemi lety to byl zlomek. Současně se&nbsp;výrazně propadl počet juniorních pozic v&nbsp;IT, ze&nbsp;57 na&nbsp;33 % všech vývojářských nabídek. Lidí, kteří dnes hledají práci, je hodně. A&nbsp;bude jich víc. Klasický signál kvality, na&nbsp;kterém stál celý nábor posledních dvacet let, se&nbsp;přitom rozpadá. Životopis psaný jazykovým modelem od&nbsp;jiného životopisu nerozeznáte.
Distribuce povolání bude vypadat úplně jinak za&nbsp;pět až&nbsp;deset let, ne za&nbsp;rok. Ale každé ze&nbsp;tří pater má svůj vlastní čas. Kdo trh nepřečte, nepropásne pět měsíců, nýbrž pět let.
/ Autor je zakladatel a&nbsp;CEO StartupJobs.cz<clink anchorid="2"></clink>

Až&nbsp;jsem nedávno narazil na&nbsp;jeden koncept, který sedí na&nbsp;to, co reálně vidíme v&nbsp;datech StartupJobs. A&nbsp;ze&nbsp;všech analýz, které jsem za&nbsp;poslední dva roky přečetl, je nejvýstižnější. Autorem zmíněného rámce je Julius Probst, hlavní ekonom platformy Appcast a&nbsp;autor blogu Recruitonomics. Podle něj je chybou zacházet s&nbsp;pracovním trhem jako s&nbsp;jednou hromadou, kterou AI buď&nbsp;zničí, nebo nezničí. Ve&nbsp;skutečnosti se&nbsp;nám rozdělí do&nbsp;tří pater s&nbsp;velmi odlišnou trajektorií.
První patro: lidé, kteří umějí AI používat jako nástroj<clink anchorid="1"></clink>
Patří sem programátoři&nbsp;pracují

Tři patra, do kterých se rozdělí trh práce

Před&nbsp;letním cestováním by se&nbsp;lidé měli připravit na&nbsp;situace, kdy něco nevyjde.
Zatímco ještě před&nbsp;několika lety si většina lidí spojovala cestovní pojištění hlavně s&nbsp;úrazem nebo návštěvou lékaře v&nbsp;zahraničí, dnes řeší mnohem širší spektrum problémů.
Zpožděné lety, zrušené spoje a&nbsp;nevyužité služby přiměly banky i&nbsp;pojišťovny upravovat nabídku svých produktů. Nově na&nbsp;tento trend reaguje také Partners Banka, která spustila celoroční cestovní pojištění.
„Cestovní pojištění přirozeně doplňuje produktovou nabídku Partners Banky, zaměřenou na&nbsp;výhodné FX kurzy při&nbsp;platbách v&nbsp;zahraničí a&nbsp;případnou směnu měn. Jde o&nbsp;další produkt, který mohou naši&nbsp;klienti při&nbsp;cestování využívat,“ říká Tereza Píchalová, tisková mluvčí Partners Banky.
Podle ní se&nbsp;zároveň výrazně mění samotný význam cestovního pojištění. Zatímco dříve&nbsp;lidé řešili především zdravotní obtíže, dnes očekávají mnohem širší ochranu. „Zdravotní komplikace jsou pořád základ, protože&nbsp;mohou být finančně nejdražší. Ale dnes už cestovní pojištění znamená víc. Klienti řeší také odpovědnost, zavazadla, sporty, zpoždění, nevyužité služby nebo pomoc v&nbsp;krizové situaci.“
Proměňuje se&nbsp;i&nbsp;způsob cestování. Češi&nbsp;častěji kombinují více služeb najednou, pronajímají si auta, vyrážejí na&nbsp;aktivní dovolené nebo cestují několikrát ročně na&nbsp;kratší pobyty. „Potvrdilo se&nbsp;nám, že cestovní pojištění už dnes nemůže být jen jednoduché krytí léčebných výloh. Klienti cestují různě, častěji a&nbsp;často kombinují více služeb jako letenky, ubytování, půjčené auto, sportovní aktivity či&nbsp;cesty s&nbsp;rodinou,“ vysvětluje Píchalová.
Nové pojištění proto vedle léčebných výloh zahrnuje také odpovědnost za&nbsp;škodu, zavazadla, storno zájezdu, zpožděný nebo zrušený let či&nbsp;krytí spoluúčasti u&nbsp;půjčeného vozidla.
Velký důraz banka kladla také na&nbsp;jednoduchost sjednání. „Od&nbsp;začátku jsme chtěli, aby sjednání pojištění bylo snadné, rychlé a&nbsp;dostupné přímo v&nbsp;aplikaci banky,“ dodává Píchalová.
Jednoduchost má být jednou z&nbsp;hlavních výhod celoročního pojištění. Klient nemusí před&nbsp;každou cestou znovu přemýšlet, zda je dostatečně pojištěný. Pojištění má sjednané dopředu a&nbsp;může se&nbsp;soustředit na&nbsp;to podstatné – na&nbsp;samotnou cestu.<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Nejdražší chyba před&nbsp;cestou</h2>
Hotel vybíráme týdny, pojištění pět minut. Na&nbsp;dovolené se&nbsp;nám to může prodražit, varuje Leona Živnůstková, produktová manažerka Partners Banky.
Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se&nbsp;Češi&nbsp;před&nbsp;dovolenou u&nbsp;cestovního pojištění dopouštějí?
Často řeší hlavně cenu pojištění, už méně to, co opravdu kryje. Typicky se&nbsp;zapomíná na&nbsp;výluky, limity, odpovědnost, storno nebo půjčené auto. Nejbolestivější bývají vážnější zdravotní komplikace, hospitalizace, převoz zpět do&nbsp;ČR nebo škoda způsobená někomu jinému. To jsou situace, které mohou jít rychle do&nbsp;statisíců až&nbsp;milionů korun.
Jak si vysvětlujete, že mnoho lidí řeší pojištění až&nbsp;těsně před&nbsp;odjezdem?
Protože&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy si člověk&nbsp;vybírá dovolenou, řeší hlavně příjemné věci jako hotel, destinaci, pláž, restaurace nebo výlety. Pojištění v&nbsp;tu chvíli jednoduše není to nejdůležitější a&nbsp;často přijde na&nbsp;řadu až&nbsp;těsně před&nbsp;odjezdem. Jenže&nbsp;právě situace, na&nbsp;které nechceme myslet, mohou mít největší finanční dopad. Výhodou dlouhodobého cestovního pojištění je, že klient ho nemusí řešit znovu před&nbsp;každou cestou. Má ho sjednané dopředu a&nbsp;může se&nbsp;soustředit hlavně na&nbsp;samotné cestování.
Rostou ceny zdravotní péče, dopravy i&nbsp;služeb. Mění se&nbsp;také finanční rizika spojená s&nbsp;cestováním?
Ano. Zdražuje zdravotní péče, doprava, ubytování i&nbsp;služby. Když&nbsp;se&nbsp;dnes na&nbsp;cestě něco pokazí, nejde jen o&nbsp;účet u&nbsp;lékaře. Může jít i&nbsp;o&nbsp;nové letenky, delší pobyt, ubytování pro&nbsp;doprovod, ztracená zavazadla nebo nevyužité služby. Proto je důležité dívat se&nbsp;na&nbsp;cestovní pojištění jako na&nbsp;komplexní ochranu celé cesty, nejen jako na&nbsp;krytí lékaře v&nbsp;zahraničí.
V&nbsp;posledních letech se&nbsp;hodně mluví o&nbsp;klimatických extrémech, stávkách v&nbsp;dopravě či&nbsp;přetížených letištích. Mění se&nbsp;charakter problémů, které lidé na&nbsp;cestách řeší?
Ano, dříve&nbsp;lidé u&nbsp;cestovního pojištění řešili hlavně nemoc nebo úraz v&nbsp;zahraničí. Dnes se&nbsp;ale čím dál častěji ukazuje, že problém může vzniknout už na&nbsp;cestě tam nebo zpět, například kvůli zpožděnému letu, zrušenému spoji, stávce, přetíženému letišti, extrémnímu počasí nebo nutnosti změnit plán cesty.
Prakticky to znamená, že klient nemusí řešit jen samotné ošetření v&nbsp;zahraničí, ale i&nbsp;navazující náklady jako nové letenky, náhradní ubytování, prodloužení pobytu, zmeškaný odjezd nebo nevyužité služby. A&nbsp;právě v&nbsp;těchto situacích je důležité mít nejen dostatečné krytí, ale i&nbsp;dostupnou asistenční službu, která klientovi pomůže zorientovat se, co má dělat.
Existuje nějaký rozšířený mýtus o&nbsp;cestovním pojištění?
Ano – že v&nbsp;Evropě stačí kartička pojištěnce. Jenže&nbsp;ta často nestačí. Evropský průkaz zdravotního pojištění je užitečný, ale neřeší všechno. Nekryje například repatriaci, soukromou péči, odpovědnost, zavazadla nebo další cestovní komplikace. Druhý mýtus je, že všechna cestovní pojištění jsou stejná. Ve&nbsp;skutečnosti se&nbsp;hodně liší limity, výlukami i&nbsp;kvalitou asistence.<clink anchorid="2"></clink>

Před&nbsp;letním cestováním by se&nbsp;lidé měli připravit na&nbsp;situace, kdy něco nevyjde.
Zatímco ještě před&nbsp;několika lety si většina lidí spojovala cestovní pojištění hlavně s&nbsp;úrazem nebo návštěvou lékaře v&nbsp;zahraničí, dnes řeší mnohem širší spektrum problémů.
Zpožděné lety, zrušené spoje a&nbsp;nevyužité služby přiměly banky i&nbsp;pojišťovny upravovat nabídku svých produktů. Nově na&nbsp;tento trend reaguje také Partners Banka, která spustila celoroční cestovní pojištění.
„Cestovní pojištění přirozeně doplňuje produktovou nabídku Partners Banky, zaměřenou na&nbsp;výhodné FX kurzy při&nbsp;platbách v&nbsp;zahraničí a&nbs

Na dovolenou s klidem

Hydroplán se&nbsp;po&nbsp;sto letech vrací nad&nbsp;Jadran. Let z&nbsp;Benátek na&nbsp;Lošinj za&nbsp;72 tisíc korun<clink anchorid="2"></clink>
Severní Jadran si připomíná jednu z&nbsp;pozapomenutých kapitol evropského letectví. Mezi Benátkami a&nbsp;chorvatským Lošinjem se&nbsp;po&nbsp;téměř sto letech znovu objevila hydroplánová linka. Zatímco kdysi šlo o&nbsp;běžnou dopravu, dnes cílí především na&nbsp;klienty luxusního cestovního ruchu.
Návrat slavné tradice ale nebude určen masám. Projekt míří především na&nbsp;movitější klientelu. Let pro&nbsp;dva cestující vyjde zhruba na&nbsp;3000 €, tedy přibližně 72 tisíc korun. Přesto podle agentury APA zájem už nyní převyšuje dostupnou kapacitu. Letadlo startovalo z&nbsp;historického letiště Giovanni Nicelli na&nbsp;benátském Lidu. Hydroplán typu Cessna 206 pak na&nbsp;chorvatský ostrov Lošinj dorazil přibližně za&nbsp;hodinu a&nbsp;čtvrt.
Celá akce připomíná sté výročí hydroplánových linek společnosti SISA bratří Cosulichových, které od&nbsp;roku 1926 spojovaly severní Itálii s&nbsp;pobřežím dnešního Chorvatska.
Nejde přitom o&nbsp;jednorázovou atrakci. Organizátoři&nbsp;už mluví o&nbsp;dalších trasách přes&nbsp;Jaderské moře. V&nbsp;budoucnu by hydroplány mohly spojovat Benátky například s&nbsp;Terstem, Pulou nebo Dubrovníkem.  
 / Hrot24.cz
&nbsp;
Sloneek získal investici 126 milionů korun. Chce vybudovat AI HR platformu ovládanou hlasem
Česko-slovenský HR startup Sloneek uzavřel investiční kolo v&nbsp;hodnotě šesti milionů dolarů. Nový kapitál využije na&nbsp;expanzi do&nbsp;západní Evropy, rozvoj agentické umělé inteligence a&nbsp;vybudování platformy, kterou bude možné ovládat prostřednictvím chatu nebo hlasových příkazů.
Evropský trh s&nbsp;HR softwarem loni přesáhl hodnotu 4,8 miliardy dolarů a&nbsp;podle analytiků by se&nbsp;do&nbsp;roku 2033 měl téměř zdvojnásobit. Rostoucí poptávka po&nbsp;automatizaci a&nbsp;nástrojích využívajících umělou inteligenci pomáhá také česko-slovenskému startupu Sloneek, který nyní uzavírá investiční kolo v&nbsp;hodnotě zhruba 126 milionů korun.
Na&nbsp;financování se&nbsp;podílely především fondy Orbit Capital a&nbsp;Venture to Future Fund. Původní investiční cíl se&nbsp;firmě podařilo výrazně překonat. Nový kapitál využije na&nbsp;vstup na&nbsp;další evropské trhy, budování lokálních integrací a&nbsp;především na&nbsp;dokončení komplexní AI vrstvy, která má ze&nbsp;Sloneeku vytvořit agentickou HR platformu ovládanou prostřednictvím chatu nebo hlasových příkazů.  
 / Hrot24.cz<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Korunová hodnota investice,&nbsp;kterou získal startup Sloneek.

126 mil. Kč

Hydroplán se&nbsp;po&nbsp;sto letech vrací nad&nbsp;Jadran. Let z&nbsp;Benátek na&nbsp;Lošinj za&nbsp;72 tisíc korun<clink anchorid="2"></clink>
Severní Jadran si připomíná jednu z&nbsp;pozapomenutých kapitol evropského letectví. Mezi Benátkami a&nbsp;chorvatským Lošinjem se&nbsp;po&nbsp;téměř sto letech znovu objevila hydroplánová linka. Zatímco kdysi šlo o&nbsp;běžnou dopravu, dnes cílí především na&nbsp;klienty luxusního cestovního ruchu.
Návrat slavné tradice ale nebude určen masám. Projekt míří především na&nbsp;movitější klientelu. Let pro&nbsp;dva cestující vyjde zhruba na&nbsp;3000 €, tedy přibližně 72 tisíc korun. Přesto podle agentury APA zájem už nyní převy

Hydroplán na Jadranu a česko-slovenský startup

A&nbsp;je to tady zase. Týden, kdy se&nbsp;do&nbsp;Karlových Varů přesouvá nejen Praha, ale tak trochu celý svět. Týden, kdy se&nbsp;celebrity potkají s&nbsp;batůžkáři. Týden, kdy se&nbsp;sny mění v&nbsp;realitu a&nbsp;realita ve&nbsp;sny. Týden, kdy nejde zdaleka jen o&nbsp;filmy. Ale všechno se&nbsp;kolem nich točí.<clink anchorid="1"></clink>
Tichý svědek festivalu, nebo prapor nové krásy?
Existuje rituál, který se&nbsp;každé léto odehraje přesně jednou, trvá přesně devět dní a&nbsp;začíná vždy stejně – rozvinutím koberce. Toho červeného před&nbsp;hotelem Thermal v&nbsp;Karlových Varech. Není to velká věc. Fyzicky vzato jde o&nbsp;pruh látky, pár desítek metrů, trochu lesku, pár reflektorů nahoře. A&nbsp;přesto kdykoli se&nbsp;ten koberec rozbalí, Karlovy Vary na&nbsp;chvíli přestanou být lázeňským městem a&nbsp;stanou se&nbsp;něčím jiným. Místem, kde se&nbsp;na&nbsp;zlomek okamžiku prolíná sláva se&nbsp;skutečností.
Historie koberce je vlastně historií celého festivalu – a&nbsp;ta je, mírně řečeno, komplikovaná. Začíná v&nbsp;létě 1946 v&nbsp;Mariánských Lázních, kde se&nbsp;uskutečnil první ročník. Tehdy žádný červený koberec nebyl. Bylo jen poválečné nadšení, sedm zúčastněných zemí, třináct celovečerních filmů a&nbsp;obecné přesvědčení, že kultura je způsob, jak začít znovu. Festival byl tehdy nesoutěžní – přehlídka, nikoli souboj. Soutěžit se&nbsp;začalo až&nbsp;od&nbsp;třetího ročníku&nbsp;v&nbsp;roce 1948, kdy byl poprvé udělen Křišťálový glóbus. To byl zárodek světové prestiže&nbsp;v&nbsp;Karlových Varech.
Ale proč právě tam? Odpověď není jednoznačná. Kronikář a&nbsp;dlouholetý ředitel karlovarského muzea Květoslav Kroča&nbsp;ve&nbsp;své knize Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 1946–2001 píše, že zrod festivalu je spojen s&nbsp;filmovým a&nbsp;divadelním teoretikem, historikem a&nbsp;předsedou Sdružení filmových novinářů A. M. Brousilem a&nbsp;básníkem Vítězslavem Nezvalem, který pracoval jako sekční šéf na&nbsp;ministerstvu informací.
Tehdy šlo o&nbsp;otázku národní identity a&nbsp;budování nového státu. Čerstvě znárodněná kinematografie a&nbsp;kulturní politika KSČ daly přednost zbrusu novému festivalu před&nbsp;obnovením Filmových žní ve&nbsp;Zlíně ze&nbsp;40. let. „Západočeské lázně měly bezprostředně po&nbsp;druhé světové válce symbolický a&nbsp;strategický potenciál, který Zlín nemohl nabídnout. Jejich geografická lokace měla pro&nbsp;domácí i&nbsp;zahraniční politiku státu klíčový význam z&nbsp;propagačního i&nbsp;politického hlediska a&nbsp;ve&nbsp;svém prvním roce byla přehlídka spíše gestem národní politiky než festivalem ve&nbsp;smyslu, jak ho známe dnes,“ napsal v&nbsp;reportáži&nbsp;Mozaika z&nbsp;festivalu pro&nbsp;časopis Kino Jiří Brdečka.
I&nbsp;sám velký básník&nbsp;zdůrazňoval protiněmecký charakter přehlídky. „Chceme do&nbsp;těchto krásných končin vlasti, kde až&nbsp;donedávna nepřátelství proti našemu národu mělo svou nejtvrdší baštu, vztyčit symbolický prapor nové krásy a&nbsp;nového ducha naší i&nbsp;cizí současné filmové tvorby,“ uvedl Nezval během zahájení prvního ročníku.
Co přišlo pak, se&nbsp;dá shrnout jako dlouhý souboj filmařů s&nbsp;komunisty. Mezinárodní federace filmových producentů (FIAPF) v&nbsp;roce 1956 zařadila karlovarskou přehlídku do&nbsp;nejvyšší kategorie A, ale přišla politika. Socialistický blok chtěl mít jen jeden festival této kategorie, a&nbsp;proto se&nbsp;Karlovy Vary střídaly vždy po&nbsp;roce s&nbsp;Moskvou. Hvězdy přijížděly. Koberec se&nbsp;rozvinul jednou v&nbsp;Československu, jednou v&nbsp;Sovětském svazu. A&nbsp;někde za&nbsp;zákulisím se&nbsp;rozhodovalo, co se&nbsp;smí a&nbsp;co ne. Tato praxe trvala až&nbsp;do&nbsp;pádu železné opony.
To ale neznamená, že by festival ztrácel na&nbsp;významu. Přehlídka už tehdy ovlivnila i&nbsp;tvář a&nbsp;urbanismus města. Vždyť pouze kvůli festivalu vyrostl v&nbsp;samém srdci Varů brutalistní hotel Thermal s&nbsp;Velkým sálem pro&nbsp;více než tisíc diváků. Stavba podle návrhu Věry a&nbsp;Vladimíra Machoninových začala už v&nbsp;60. letech a&nbsp;skončila těsně před&nbsp;lázeňskou sezonou v&nbsp;roce 1977.
Nicméně skutečná proměna&nbsp;přišla po&nbsp;sametové revoluci, přesněji v&nbsp;roce 1994, kdy se&nbsp;vedení ujali Jiří Bartoška a&nbsp;Eva Zaoralová. „Chtěli jsme festival zachránit, protože&nbsp;tehdy ministr kultury pan Pavel Tigrid dospěl k&nbsp;názoru, že festival není perspektivní a&nbsp;že se&nbsp;zruší,“ vzpomínal Bartoška. „První, co jsme s&nbsp;Evou Zaoralovou udělali, bylo, že jsme zajeli do&nbsp;Moskvy a&nbsp;oznámili jsme jim, že už se&nbsp;střídat nebudeme.“
Tehdy si festival teprve začal budovat ten obraz, který dnes považujeme za&nbsp;samozřejmý: místo, kam přijíždějí světové hvězdy nikoli ze&nbsp;smluvní povinnosti, ale protože&nbsp;samy chtějí. Bartoška o&nbsp;tom mluvil rád – že Leonardo DiCaprio, John Travolta, Uma Thurman nebo Scarlett Johansson nepřiletěli soukromým tryskáčem, aby ráno odletěli. Zůstali. Pili pivo, minerálku, becherovku. Procházeli se&nbsp;kolonádami podél říčky Teplé, vyšplhali na&nbsp;Dianu nebo si zašli s&nbsp;„Barťákem“ na&nbsp;golf. To byl a&nbsp;stále je karlovarský rozdíl.
Eva Zaoralová ve&nbsp;své knize Příběh festivalu vzpomínala, že festivalu výrazně napomohl i&nbsp;renomovaný magazín Variety. „Začali nás&nbsp;lépe vnímat i&nbsp;zahraniční producenti a&nbsp;distributoři. Odrazilo se&nbsp;to i&nbsp;v&nbsp;tom, že jsme snáze&nbsp;mohli získat pozoruhodné filmy pro&nbsp;soutěž,“ píše Zaoralová. A&nbsp;měla pravdu.
Během letošního Cannes tento magazín uspořádal na&nbsp;počest karlovarské přehlídky speciální oběd na&nbsp;pláži. Tam kromě výkonného ředitele Kryštofa Muchy a&nbsp;uměleckého šéfa festivalu Karla Ocha přišla i&nbsp;vydavatelka a&nbsp;spoluprezidentka Variety Dea Lawrencová. Řekla, že Karlovy Vary spojují „hollywoodský lesk s&nbsp;mladistvým elánem nesčetných mladých filmových nadšenců, kteří se&nbsp;tam hrnou z&nbsp;celé Evropy“.
Červený koberec před&nbsp;Thermalem mezitím tiše narůstal na&nbsp;symbolické váze. Každý ročník&nbsp;přinesl své obrazy – bouři, která v&nbsp;roce 2023 zahnala hosty do&nbsp;hotelového lobby, nebo loňský smutek za&nbsp;Bartoškou, jehož smrt zastínila zahájení 59. ročníku&nbsp;natolik, že se&nbsp;slavnostní nástup po&nbsp;koberci proměnil v&nbsp;cosi mezi poctou a&nbsp;loučením.
Letošní jubilejní šedesátý ročník&nbsp;si červený koberec zvolil přímo jako ústřední vizuální motiv. Autoři&nbsp;grafické identity Jonatan Kuna a&nbsp;Aleš Najbrt ho pojali v&nbsp;maximální jednoduchosti – jako pozvání, nikoli symbol výlučnosti. „Navrhli jsme ho v&nbsp;maximální jednoduchosti tak, aby mohl vyvolat různé asociace i&nbsp;interpretace a&nbsp;symbolizovat festival,“ říkají tvůrci ze&nbsp;Studia Najbrt.
Koberec prý patří všem. Fanouškům i&nbsp;hvězdám, divákům i&nbsp;filmařům. „Červený koberec je tu prostě pro&nbsp;všechny, aby každý mohl prožít několik okamžiků slávy. Stíny, které se&nbsp;na&nbsp;něm budou postupně objevovat, jsou toho odrazem. Jsou další vrstvou letošního vizuálu a&nbsp;ožívají spolu s&nbsp;celým festivalem. Je to jakási projekce a&nbsp;film odehrávající se&nbsp;přímo na&nbsp;červeném koberci,“ dodávají autoři.
Možná. Ale právě proto, že je pro&nbsp;všechny, je taky pro&nbsp;každého trochu jiný. Pro&nbsp;jednoho jde o&nbsp;módní přehlídku, pro&nbsp;druhého o&nbsp;rituál zahájení filmového roku, pro&nbsp;třetího o&nbsp;sedm metrů sukna, na&nbsp;nichž se&nbsp;každé léto nakrátko ukazuje, co vlastně znamená sláva a&nbsp;čím se&nbsp;liší od&nbsp;pouhé popularity. Jsou to různé věci. Karlovy Vary o&nbsp;tom vědí své.

A&nbsp;je to tady zase. Týden, kdy se&nbsp;do&nbsp;Karlových Varů přesouvá nejen Praha, ale tak trochu celý svět. Týden, kdy se&nbsp;celebrity potkají s&nbsp;batůžkáři. Týden, kdy se&nbsp;sny mění v&nbsp;realitu a&nbsp;realita ve&nbsp;sny. Týden, kdy nejde zdaleka jen o&nbsp;filmy. Ale všechno se&nbsp;kolem nich točí.<clink anchorid="1"></clink>
Tichý svědek festivalu, nebo prapor nové krásy?
Existuje rituál, který se&nbsp;každé léto odehraje přesně jednou, trvá přesně devět dní a&nbsp;začíná vždy stejně – rozvinutím koberce. Toho červeného před&nbsp;hotelem Thermal v&nbsp;Karlových Varech. Není to velká věc. Fyzicky vzato jde o&nbsp;pruh látky, pár desí

Jeden koberec vládne všem

<clink anchorid="1"></clink>
Jiří Strach
režisér
„Mně se&nbsp;toho popravdě moc nevybaví, protože&nbsp;jsem se&nbsp;po&nbsp;něm doposud neprošel. Karlovarský červený koberec po&nbsp;právu náleží těm největším hvězdám. A&nbsp;kdyby se&nbsp;po&nbsp;něm coural kdekdo, jeho červenost by postupně bledla a&nbsp;propadla inflaci. Takže&nbsp;je dobře, že tam organizátoři&nbsp;vpouštějí jen opravdovou filmařskou elitu. Čili karlovarský červený koberec znám jen jako většina z&nbsp;nás&nbsp;– jako divák.
Přesto si z&nbsp;červeného koberce pamatuji jeden povznášející pocit, který už nikým nebude překonán. Totiž když&nbsp;po&nbsp;něm šli ruku v&nbsp;ruce dva skvělí lidé, manželé, a&nbsp;připomínali krále a&nbsp;královnu. Člověk&nbsp;tajil dech nad&nbsp;jejich charismatem, krásou, vzájemností, parťáctvím a&nbsp;rozměrem, který nás&nbsp;obyčejné vždy dokonale zastínil a&nbsp;přesahoval. Jmenují se&nbsp;Andrea Bartošková a&nbsp;Jiří Bartoška. To bylo nejvíc a&nbsp;nikdy už v&nbsp;Karlových Varech nic většího nezažijeme. Ano, mohou přijet mnohé hollywoodské hvězdy, mohou se&nbsp;pyšnit mnohými oscary, mohou vynést ta nejkrásnější těla světa oblečená do&nbsp;těch nejdražších šatů a&nbsp;obtěžkána&nbsp;milionovými brilianty, přesto to srdce, lidskost a&nbsp;velkodušnost, jež nesli Barťák&nbsp;s&nbsp;Andrejkou, už nikdo nikdy netrumfne.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Ondřej Veverka
režisér, dokumentarista a&nbsp;střihač
„Cesta, která k&nbsp;němu vede. A&nbsp;nemyslím tím&nbsp;cestu po&nbsp;kolonádě nebo z&nbsp;hotelu před&nbsp;Thermal. Myslím tím&nbsp;všechny ty měsíce a&nbsp;roky práce, které tomu předcházejí. Film není jen červený koberec. Je to brodění se&nbsp;blátem na&nbsp;natáčení, promrzlé ruce, vedro, přesuny, nevyspání, pochybnosti a&nbsp;hledání řešení problémů, které se&nbsp;objevují vždycky v&nbsp;tu nejméně vhodnou chvíli. Je to cesta po&nbsp;nejrůznějších površích, než člověk&nbsp;vůbec dostane šanci vykročit na&nbsp;ten červený. Právě proto má ten koberec takovou symboliku. Je spíš připomínkou všech lidí, práce a&nbsp;obětí, které za&nbsp;filmem stojí.“
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Ladislav Hampl
herec
„Vybaví se&nbsp;mi jeden z&nbsp;nejhezčích zážitků mé filmové herecké kariery, a&nbsp;tím&nbsp;je premiéra filmu Matěje Chlupáčka, Maji Hamplové a&nbsp;Mira Šifry Úsvit. To, že u&nbsp;toho mohly být mé sestry Eliška a&nbsp;Lucie, bylo takovou třešinkou navíc a&nbsp;poděkováním za&nbsp;dlouholeté rodinné zázemí, které je nade vše.“
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Barbora Kočičková
režisérka a&nbsp;scenáristka
„Červený koberec v&nbsp;Karlových Varech si paradoxně nespojuju ani tak s&nbsp;premiérami jako s&nbsp;lidmi. S&nbsp;přáteli a&nbsp;kolegy, které během roku kvůli práci potkávám jen sporadicky, ale ve&nbsp;Varech se&nbsp;vídáme téměř pravidelně. Z&nbsp;náhodných setkání se&nbsp;za&nbsp;ta léta stala tradice a&nbsp;na&nbsp;festival se&nbsp;těším i&nbsp;kvůli nim. Samozřejmě je to především týden, který patří filmu a&nbsp;je nesmírně inspirativní – nejen díky českým i&nbsp;zahraničním snímkům, ale také díky tvůrcům, kteří je do&nbsp;Varů přijíždějí představit. Je to pro&nbsp;mě zvláštní směs&nbsp;pracovních schůzek, debat o&nbsp;filmech, odpočinku a&nbsp;času stráveného tím, co mám ráda. Zároveň je to týden, který člověka vždy znovu motivuje a&nbsp;připomene mu, proč svou práci dělá a&nbsp;co je na&nbsp;ní tak krásné.“
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Jan Drbohlav
scenárista a&nbsp;spisovatel
„Někdo vidí ve&nbsp;filmovém festivalu v&nbsp;Karlových Varech pozlátko a&nbsp;červený koberec, jiný orgie, kdy alkohol teče proudem. Pro&nbsp;mě a&nbsp;moji manželku jsou Vary každoroční filmařskou dovolenou. Červenému koberci i&nbsp;orgiím se&nbsp;programově vyhýbáme, místo toho chodíme do&nbsp;kina tak často, jak je to jen možné, abychom se&nbsp;podívali, co se&nbsp;v&nbsp;současné kinematografii točí, připomněli si to nejlepší, co se&nbsp;v&nbsp;minulosti točilo, a&nbsp;hlavně se&nbsp;v&nbsp;sálech potkali s&nbsp;dalšími filmaři, kteří mají ke&nbsp;kobercům i&nbsp;k&nbsp;orgiím stejný vztah jako my. Naštěstí jich je – navzdory tomu, co tvrdí bulvár – stále ještě dost.“
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Vítězslav Jandák&nbsp;ml.
producent
„KVIFF je pro&nbsp;mě jeden z&nbsp;nejdůležitějších filmových festivalů u&nbsp;nás&nbsp;a&nbsp;vážím si toho, že tu taková platforma existuje. Červený koberec vnímám jako silný symbol – pro&nbsp;řadu tvůrců může znamenat metu, uznání i&nbsp;naplnění očekávání. A&nbsp;zároveň je to připomínka, že za&nbsp;každým momentem na&nbsp;něm je dlouhá a&nbsp;často neviditelná cesta.“
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Aleš Najbrt
grafik, výtvarník&nbsp;a&nbsp;hudebník
„Vybaví se&nbsp;mi červené obrazovky počítačů a&nbsp;práce na&nbsp;letošní grafice v&nbsp;našem studiu. Na&nbsp;začátku byla myšlenka, jak oslavit letošní dvojité výročí karlovarského festivalu – a&nbsp;červený koberec se&nbsp;pro&nbsp;nás&nbsp;stal tím&nbsp;pravým motivem, který máme teď před&nbsp;sebou každý den…“
&nbsp;<clink anchorid="8"></clink>
Jiří Ployhar
herec
„Když&nbsp;se&nbsp;řekne červený koberec ve&nbsp;Varech, vybaví se&nbsp;mi, že jsem po&nbsp;něm ještě nikdy nešel. Tedy oficiálně. Jinak v&nbsp;rámci svých festivalových návštěv&nbsp;se&nbsp;u&nbsp;něj pravidelně fotím a&nbsp;představuju si, jak vystupuju z&nbsp;limuzíny a&nbsp;kolem piští dav mladých slečen. Myslím, že i&nbsp;tenhle sen se&nbsp;mi časem splní. Jen už možná půjdu o&nbsp;holi.“

<clink anchorid="1"></clink>
Jiří Strach
režisér
„Mně se&nbsp;toho popravdě moc nevybaví, protože&nbsp;jsem se&nbsp;po&nbsp;něm doposud neprošel. Karlovarský červený koberec po&nbsp;právu náleží těm největším hvězdám. A&nbsp;kdyby se&nbsp;po&nbsp;něm coural kdekdo, jeho červenost by postupně bledla a&nbsp;propadla inflaci. Takže&nbsp;je dobře, že tam organizátoři&nbsp;vpouštějí jen opravdovou filmařskou elitu. Čili karlovarský červený koberec znám jen jako většina z&nbsp;nás&nbsp;– jako divák.
Přesto si z&nbsp;červeného koberce pamatuji jeden povznášející pocit, který už nikým nebude překonán. Totiž když&nbsp;po&nbsp;něm šli ruku v&nbsp;ruce dva skvělí lidé, ma

Co se vám vybaví, když se řekne červený koberec ve Varech?

<clink anchorid="1"></clink>
Už během focení je zřejmá jeho fascinace filmem. Když&nbsp;jsme procházeli prázdnými kancelářemi nad&nbsp;pražským kinem Edison, režisér a&nbsp;producent Šimon Holý obdivoval výhledy na&nbsp;Jindřišskou věž i&nbsp;prostory, které jako by vypadly z&nbsp;filmů Davida Lynche. „Kolik tady stojí pronájem? Tyhle prostory jsou jako stvořené pro&nbsp;české filmové centrum. Žádné nemáme,“ říká. A&nbsp;ten nápad rozvádí: „Naše kinematografie potřebuje něco podobného, jako má třeba Berlín nebo Kodaň. Místo pro&nbsp;setkávání filmařů i&nbsp;diváků.“
Nedávno mne zaujala Šimonova slova o&nbsp;úspěchu. „Úspěšný byl Vladko, Aneta Langerová, Bill Gates, Parvati Shallow nebo Tokio Hotel a&nbsp;Steven Spielberg. Když&nbsp;mi bylo osmnáct, chtěl jsem být úspěšný za&nbsp;každou cenu. Přišlo mi totiž, že jen tak ‚po&nbsp;mně něco zůstane‘ – a&nbsp;to je to nejdůležitější. Proč bych jinak na&nbsp;téhle planetě měl přece žít? Představa, že umřu&nbsp;neúspěšný, chudý, bez&nbsp;hmatatelných důkazů své existence, mě děsila,“ přemítá na&nbsp;svém Substacku.
Dříve&nbsp;ho lákal úspěch jako viditelný důkaz, že se&nbsp;věci povedly. Dnes ho prý osobní triumf zajímá méně. „Chci, aby lidé v&nbsp;mých filmech viděli, že jsou slyšeni. Nebo v&nbsp;nich našli řešení pro&nbsp;sebe. Úspěch mě zajímá jen proto, aby se&nbsp;film dostal k&nbsp;co největší skupině lidí.“
Je tedy jeho film Chica Checa v&nbsp;hlavní soutěži&nbsp;karlovarského festivalu známkou úspěchu? „Já si myslím, že jo,“ odpoví bez&nbsp;velkého váhání. „Je to potvrzení práce, kterou jsme na&nbsp;filmu jako tým odvedli. Že film přichází v&nbsp;dobrý čas a&nbsp;asi s&nbsp;dobrým tématem. Že jsme podchytili něco, co se&nbsp;teď děje ve&nbsp;společnosti,“ říká.
Holý se&nbsp;do&nbsp;Varů vrací po&nbsp;letech. Jeho debut Zrcadla ve&nbsp;tmě a&nbsp;druhý film A&nbsp;pak přišla láska se&nbsp;dostaly do&nbsp;soutěže Proxima, zatímco Hello, Welcome odehrávající se&nbsp;během festivalu se&nbsp;do&nbsp;Varů nedostal. Nyní přichází Chica Checa, film o&nbsp;pošťačce Zdeně, jejím synovi vracejícím se&nbsp;z&nbsp;Francie, jedné babiččině touze vidět Helenu Vondráčkovou a&nbsp;světě drag queens, který se&nbsp;v&nbsp;české debatě stal symbolem kulturních válek.
„Ten film vypráví o&nbsp;tom, že nikdy není pozdě začít žít tak, jak chceme,“ shrnuje Holý. „A&nbsp;že nám nikdo nemá právo mluvit do&nbsp;toho, jak chceme žít svůj život.“
Chica Checa ale není agitka. Holý se&nbsp;záměrně brání tomu, aby přistoupil na&nbsp;politizaci tématu. Naopak. Chce ukázat, že to, čeho se&nbsp;část společnosti najednou bojí, je ve&nbsp;skutečnosti něco, co tu dávno bylo. „Travesti shows tady máme od&nbsp;90. let a&nbsp;tyhle akce byly v&nbsp;televizi a&nbsp;ve&nbsp;vyprodaných kulturácích. A&nbsp;teď se&nbsp;najednou média a&nbsp;politici rozhodli tvářit, že je to nová strašidelná věc,“ říká.
Neustále se&nbsp;vrací ke&nbsp;slovu „ne“. Odmítnutí nevnímá jako negativní gesto, ale vytyčení hranic. „Myslím, že máme v&nbsp;Česku problém říkat ne, protože&nbsp;to narušuje českou pohodu. Jenže&nbsp;ne může být i&nbsp;posun. Ne může člověka zachránit, určuje hranice,“ říká. Vzpomíná přitom na&nbsp;knihu Olivera Burkemana o&nbsp;čase a&nbsp;konečnosti lidského života Čtyři&nbsp;tisíce týdnů: „Klíčem je najít všechna správná ne, protože&nbsp;ano můžeme říct na&nbsp;hodně věcí, ale rozhoduje právě to ne.“
Holý velmi otevřeně mluví o&nbsp;reálném životě filmového tvůrce v&nbsp;Česku. Škola vás&nbsp;na&nbsp;tohle připraví? Krátký smích. „Škola vám dá pocit, že napíšete scénář, producent sežene peníze&nbsp;a&nbsp;natočí se&nbsp;film. To je ta vize, co dostanete. Ale v&nbsp;reálu máte sedm projektů rozdělaných naráz&nbsp;a&nbsp;musíte řešit, aby vám vůbec někdo něco zaplatil,“ popisuje tvrdou realitu světa červených koberců. A&nbsp;vedle toho řešíte, kdy budete spát, co budete jíst a&nbsp;jestli to všechno zvládne vaše tělo.
U&nbsp;něj to není metafora. Trpí neurodegenerativní poruchou zad. „Ve&nbsp;třiceti mám záda sedmdesátiletého člověka,“ říká bez&nbsp;patosu. Na&nbsp;Cannes se&nbsp;musí připravovat s&nbsp;fyzioterapeutkou. Když&nbsp;mluví o&nbsp;Almodóvarově Bolesti a&nbsp;slávě, kde režisér zápasí s&nbsp;vlastním tělem, zní to skoro jako osobní poznámka pod&nbsp;čarou. Sezení v&nbsp;kině se&nbsp;pro&nbsp;něj stalo utrpením – a&nbsp;ne jenom kvůli kvalitě některých filmů z&nbsp;posledních let. Smutný paradox života, že?
Kreativní práce totiž není jenom sedět u&nbsp;stolu. Tvůrce musí žít, dívat se&nbsp;kolem sebe, číst, cestovat, vstřebávat svět. Jenže&nbsp;kdo to zaplatí? „Český průmysl filmařům nedává čas a&nbsp;prostor, aby viděli práci kolegů. Musejí furt pracovat,“ říká Šimon a&nbsp;vrací se&nbsp;do&nbsp;Cannes. Potkával se&nbsp;zde s&nbsp;evropskými producenty a&nbsp;za&nbsp;dvanáct dní stihl vidět třicet filmů – pro&nbsp;české poměry výkon hodný záznamu. Loni jich bylo čtyřicet pět. „Takový výlet stojí na&nbsp;vlastní náklady sedmdesát osmdesát tisíc. Většina tvůrců si to nemůže dovolit. A&nbsp;pak se&nbsp;to podepisuje na&nbsp;tom, co se&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;točí.“
Sám má zkušenost s&nbsp;tím, jak je cesta do&nbsp;zahraničí nevyzpytatelná. Zrcadla ve&nbsp;tmě festivaly přijaly i&nbsp;proto, že šlo o&nbsp;debut, formálně vyhraněný a&nbsp;vizuálně čitelný film. „Festivaly milují debuty. Rády objevují,“ říká Holý. Naproti tomu A&nbsp;pak přišla láska se&nbsp;v&nbsp;zahraničí míjela s&nbsp;očekáváním. „Myslel jsem si, že dělám velmi evropskou věc, ale ukázalo se, že je to lokální téma. Ezoterika, karty, kameny, tarot.“ Česká potřeba hledat náhradu za&nbsp;náboženství – to všechno za&nbsp;hranicemi nefungovalo tak samozřejmě jako doma.
Podobně osobní je i&nbsp;jeho vztah k&nbsp;Zrcadlům ve&nbsp;tmě. Film vychází z&nbsp;rozchodu s&nbsp;jeho prvním klukem a&nbsp;z&nbsp;testu, který spolu tehdy absolvovali. „Už během toho testu mě napadlo, že by to byl dobrý film. Vědět na&nbsp;základě několika otázek, že to nevyjde, a&nbsp;stejně dojít až&nbsp;do&nbsp;konce, kdy si to řeknete,“ vzpomíná Šimon. Zase jedno „ne“.
Vedle režie Holý dlouhodobě skládá filmovou hudbu. Dělal ji pro&nbsp;Tomáše Pavlíčka, Olma Omerzua, Tomasze Wińského i&nbsp;své vlastní filmy. Když&nbsp;píše, hudbu často rovnou slyší. „Pomáhá mi ujasňovat si náladu filmu,“ říká.
Sám sebe už nechce definovat jedním slovem. Režisér, hudebník, podcaster, producent? „Dělám to, co zrovna dělám. Je na&nbsp;lidech, jak to berou. Kdybych se&nbsp;měl pořád definovat, zblázním se&nbsp;z&nbsp;toho.“
<div>
 &nbsp;
</div>

<clink anchorid="1"></clink>
Už během focení je zřejmá jeho fascinace filmem. Když&nbsp;jsme procházeli prázdnými kancelářemi nad&nbsp;pražským kinem Edison, režisér a&nbsp;producent Šimon Holý obdivoval výhledy na&nbsp;Jindřišskou věž i&nbsp;prostory, které jako by vypadly z&nbsp;filmů Davida Lynche. „Kolik tady stojí pronájem? Tyhle prostory jsou jako stvořené pro&nbsp;české filmové centrum. Žádné nemáme,“ říká. A&nbsp;ten nápad rozvádí: „Naše kinematografie potřebuje něco podobného, jako má třeba Berlín nebo Kodaň. Místo pro&nbsp;setkávání filmařů i&nbsp;diváků.“
Nedávno mne zaujala Šimonova slova o&nbsp;úspěchu. „Úspěšný byl Vladko, Aneta Langerová, Bill Gates, Parvati S

Šimon Holý. Kííčem je najít všechna správná ne

David Macháček

Existují místa, která na&nbsp;krátký čas přestávají být tím, čím jsou po&nbsp;zbytek roku. Karlovy Vary jsou po&nbsp;celých jedenáct měsíců klidným lázeňským městem, kde se&nbsp;sluší pít teplou minerální vodu z&nbsp;porcelánových pohárků a&nbsp;kde čas plyne v&nbsp;tempu přiměřené elegance. A&nbsp;pak přijde konec června.
Každý, kdo tam v&nbsp;té době míří, říká prostě: „Jedu do&nbsp;Varů.“ Ne „jedu na&nbsp;Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary“, ne „jedu sledovat filmy“. Pouze lakonicky: „Jedu do&nbsp;Varů.“ A&nbsp;všichni okamžitě vědí, o&nbsp;čem je řeč. Tato jazyková zkratka není lenost nebo nevědomost o&nbsp;náplni cesty. Je to přesný popis toho, co se&nbsp;v&nbsp;lázeňském městě na&nbsp;počátku léta děje. Protože&nbsp;do&nbsp;Varů se&nbsp;nejezdí primárně kvůli filmům. Do&nbsp;Varů se&nbsp;prostě jede, aby tam člověk&nbsp;byl.
Znamená to přijet na&nbsp;místo, kde se&nbsp;po&nbsp;deset dní odehrává podivuhodný společenský rituál, v&nbsp;němž se&nbsp;filmová přehlídka světové úrovně prolíná s&nbsp;exhibicionismem, byznysem, náhodnou i&nbsp;záměrnou sociabilitou, skutečnou láskou k&nbsp;filmu a&nbsp;stejně skutečnou potřebou být viděn při&nbsp;sledování filmů. Vary jsou zároveň kulturní konferencí, společenskou událostí sezony, místem pracovních schůzek, které by se&nbsp;jinak nikdy neuskutečnily. A&nbsp;samozřejmě večírkem, který končí až&nbsp;tehdy, když&nbsp;začíná další. Všechno se&nbsp;děje najednou, a&nbsp;přitom je každá z&nbsp;těch vrstev dostatečně silná na&nbsp;to, aby ospravedlnila cestu.
Právě v&nbsp;tom spočívá tajemství i&nbsp;fenomén Varů. Kdykoli se&nbsp;někdo pokusí festival definovat a&nbsp;popsat ho jako filmový, jako kulturní, jako byznysový nebo jako společenský, ta definice vždy ujede někam stranou. Vždy zůstane část, která se&nbsp;nevejde. Festival je příliš lehkovážný, než aby byl čistě odborný; příliš seriózní, než aby byl pouhou zábavou; příliš upřímný, než aby byl jen pózou; a&nbsp;příliš plný pózy, než aby byl jen upřímný.
Je tu ale ještě jedna věc, která Vary formuje: kdo se&nbsp;tam vydá, vstupuje, ať chce, nebo ne, do&nbsp;jakéhosi živého fiktivního prostoru. Město v&nbsp;těch dnech funguje jako kulisa rozepsaného scénáře, v&nbsp;němž jsou role přiděleny předem a&nbsp;jejich přijetí je dobrovolné jen zdánlivě. Distributor, který nikdy neřekne, co si skutečně myslí o&nbsp;filmech, které prodává. Kritik, jenž si není jist, jestli jsou jeho názory jeho vlastní. Mladá filmařka hledající jazyk, kterým by popsala, co chce říct. Hvězda, která přemýšlí, jestli ji lidé vidí, nebo si na&nbsp;ni jen promítají něco svého. Veterán, který přijíždí každý rok a&nbsp;čeká na&nbsp;film, který ho ještě jednou překvapí.
Tyto postavy nejsou výmyslem. Jsou to archetypy, které Vary každoročně spolehlivě produkují. Nebo možná přesněji: do&nbsp;nichž se&nbsp;jejich návštěvníci s&nbsp;větší či&nbsp;menší ochotou přelévají. Jako by vstupem do&nbsp;města automaticky přebírali nějakou roli ve&nbsp;filmu, který se&nbsp;natáčí bez&nbsp;kamery a&nbsp;bez&nbsp;scénáře, ale s&nbsp;velmi konzistentním obsazením.<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Léto ve&nbsp;Varech</h2>
Filmová povídka
&nbsp;
FADE IN:
Jazzová hudba – něco mezi dixielandem a&nbsp;neurotickým bebopem.
&nbsp;
EXT. KARLOVY VARY – HOTEL THERMAL – SVÍTÁNÍ
Kamera nervózně poskakuje mezi architektonickými detaily brutalistické budovy, jako by hledala nějaký hlubší smysl v&nbsp;betonu a&nbsp;skle.
&nbsp;
VYPRAVĚČ (voice over): Tak tady se&nbsp;jednou za&nbsp;rok schází evropská kinematografická elita, aby společně předstírala, že rozumí umění. Chodíme na&nbsp;filmy, abychom se&nbsp;cítili chytře. Lipovetsky tomu říká hyperkonzum kultury. Já tomu říkám roční tradice.
&nbsp;
INT. HOTEL THERMAL – LOBBY – RÁNO
Lobby je plné lidí, kteří vypadají, jako by právě vyšli z&nbsp;filmu o&nbsp;krizi středního věku. Všichni mají ten zvláštní výraz intelektuálů, kteří si nejsou jisti, jestli jejich názory jsou opravdu jejich vlastní.
&nbsp;
FELIX BLUM (50) – elegantní muž, který stále telefonuje, dokonce i&nbsp;když&nbsp;nikdo nevolá. Má ten typ úzkosti, která je vlastní lidem, kteří vydělávají peníze&nbsp;na&nbsp;věcech, jimž nerozumějí.
&nbsp;
VIKTOR HAAS (45) – vypadá jako někdo, kdo přečetl všechno důležité, ale pořád neví, co si o&nbsp;tom myslet. Neustále si čistí brýle, jako by doufal, že mu to pomůže vidět jasněji.
&nbsp;
ANEŽKA VRBOVÁ (28) – má v&nbsp;očích ten druh nadšení, který starší lidé považují buď&nbsp;za&nbsp;nádherný, nebo děsivý. Možná obojí současně.
&nbsp;
BERNARD KOS (35) – režisér s&nbsp;existenciální krizí, která se&nbsp;projevuje řetězovým kouřením a&nbsp;neustálým pochybováním o&nbsp;smyslu svého umění.
&nbsp;
ROSA FERRARA (38) – mezinárodní hvězda, která je současně úžasně krásná a&nbsp;hluboce nešťastná, což je podle Hollywoodu ideální kombinace.
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT (72) – muž, který viděl příliš mnoho filmů na&nbsp;to, aby ještě věřil v&nbsp;jejich moc měnit svět, přesto přijíždí každý rok.
&nbsp;
AKT I: NEUROTICKÉ SETKÁNÍ
&nbsp;
EXT. KARLOVY VARY – HLAVNÍ NÁDRAŽÍ – ODPOLEDNE
ANEŽKA VRBOVÁ vystupuje z&nbsp;vlaku jako filmová hrdinka ze&nbsp;svého vlastního nezávislého dramatu o&nbsp;mladé ženě hledající smysl života prostřednictvím umění.
&nbsp;
Naráží do&nbsp;VIKTORA HAASE, který fotografuje nádraží, protože&nbsp;si přečetl, že každodenní objekty mohou být metaforami pro&nbsp;něco hlubšího.
&nbsp;
VIKTOR (nervózně si čistí brýle) Promiňte, já jen… Víte, Susan Sontag psala o&nbsp;fotografii jako o&nbsp;způsobu apropriace reality a&nbsp;já si myslel… Vlastně nevím, co jsem si myslel.
&nbsp;
ANEŽKA (nadšeně) Vy jste kritik! To je úžasné! Můžete mi říct, jak mám myslet o&nbsp;filmech?
&nbsp;
VIKTOR (zpanikaří) Jak – máte myslet? Já nevím, co si mám myslet sám o&nbsp;sobě, natož o&nbsp;filmech. Moje recenze jsou většinou jen přeformulované myšlenky jiných kritiků, kteří přeformulovali myšlenky ještě jiných kritiků…
&nbsp;
MONTÁŽ: 
 MĚSTO SE&nbsp;PLNÍ ÚZKOSTÍ
FELIX BLUM přijíždí v&nbsp;BMW a&nbsp;hned volá svému terapeutovi v&nbsp;Los Angeles nebo v&nbsp;Haifě – podle toho, co je zrovna potřeba.
&nbsp;
BERNARD KOS vystupuje z&nbsp;vlaku, zapálí si cigaretu, pak si uvědomí, že nekouří.
&nbsp;
ROSA FERRARA (ptá se&nbsp;asistentky) Myslíš, že mě ti lidé vidí jako skutečnou osobu, nebo jen jako projekci svých vlastních neuróz?
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT sedí v&nbsp;kavárně a&nbsp;čte Kafku, protože&nbsp;mu to přijde vhodné k&nbsp;dané situaci.
&nbsp;
INT. HOTEL THERMAL – RESTAURACE – VEČER
Atmosféra je napjatá a&nbsp;všichni pozorují všechny a&nbsp;přemýšlejí o&nbsp;tom, co si ti druzí myslí o&nbsp;tom, že je pozorují.
&nbsp;
FELIX BLUM (k&nbsp;distributorskému kolegovi) Víš, četl jsem Baudrillarda o&nbsp;simulakrech a&nbsp;uvědomil jsem si, že možná neprodáváme filmy, ale jen jejich ideje. Nebo ani to ne. Možná prodáváme pouze touhu po&nbsp;filmech, které neexistují.
&nbsp;
DISTRIBUTOR (zmateně) Ehm… A&nbsp;kolik za&nbsp;to chceš?
&nbsp;
ANEŽKA VRBOVÁ sedí sama a&nbsp;pozoruje dění kolem sebe jako antropoložka studující nějaký zvláštní rituál současné civilizace. 
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT si k&nbsp;ní přisedne s&nbsp;vínem a&nbsp;melancholickým úsměvem.
&nbsp;
GUSTAV Poprvé na&nbsp;festivalu?
&nbsp;
ANEŽKA Je to tak patrné?
&nbsp;
GUSTAV Máte ten výraz naděje v&nbsp;očích. To se&nbsp;časem vytratí. Už čtyřicet let jezdím na&nbsp;filmové festivaly a&nbsp;pořád čekám, že uvidím film, který mi změní život.
&nbsp;
ANEŽKA A&nbsp;viděl jste ho?
&nbsp;
GUSTAV (zamyšleně) Několikrát. Ale pak jsem si uvědomil, že problém není s&nbsp;filmy, ale se&nbsp;mnou. Čekám od&nbsp;umění, aby řešilo problémy, které může řešit jedině terapie.
&nbsp;
VYPRAVĚČ (voice over): Čím více se&nbsp;snažíme nalézt sebe sama prostřednictvím kultury, tím&nbsp;více se&nbsp;od&nbsp;sebe vzdalujeme. Nebo možná jen projektujeme své problémy na&nbsp;nevinné filmy. Obojí je možné.
&nbsp;
AKT II: PREMIÉRA JAKO EXISTENCIÁLNÍ KRIZE
&nbsp;
EXT. KARLOVY VARY – PŘED&nbsp;KINEM – VEČER PREMIÉRY
BERNARD KOS stojí před&nbsp;kinem a&nbsp;kouří. Vlastně nekouří, jen drží cigaretu jako rekvizitu ve&nbsp;vlastním dramatu o&nbsp;umělci v&nbsp;krizi.
&nbsp;
BERNARD (sám k&nbsp;sobě) Co když&nbsp;je můj film o&nbsp;ničem? Co když&nbsp;jsem strávil dva roky natáčením metafory, která se&nbsp;ve&nbsp;skutečnosti vztahuje k&nbsp;něčemu úplně jinému? Co když&nbsp;je celé umění jen sublimace nevyřešených psychických komplexů?
&nbsp;
VIKTOR HAAS se&nbsp;přiblíží s&nbsp;notesem.
&nbsp;
VIKTOR Promiňte, vy jste režisér filmu, který se&nbsp;dnes promítá?
&nbsp;
BERNARD Bohužel ano. Tedy, nevím, jestli bohužel. Možná bohudík? Vlastně nevím, jestli vůbec umím hodnotit vlastní práci. Možná je to všechno jen projekce mého vztahu s&nbsp;otcem.
&nbsp;
VIKTOR (nadšeně) To je skvělé! Můžu&nbsp;vás&nbsp;citovat?
&nbsp;
BERNARD (zpanikaří) Ne! Řekl jsem něco špatného? Vždycky říkám špatné věci. Moje exžena říkala, že mám talent vyjadřovat správné myšlenky špatným způsobem.
&nbsp;
INT. KINO – BĚHEM PROMÍTÁNÍ
Film je intimní drama o&nbsp;muži, který se&nbsp;rozhodne změnit život, ale pak si uvědomí, že neví, co by chtěl místo toho dělat. Publikum sleduje film s&nbsp;výrazem lidí, kteří se&nbsp;snaží rozpoznat, jestli je to umění, nebo jen drahá terapie.
&nbsp;
ANEŽKA VRBOVÁ pláče, ale není si jistá proč.
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT si dělá poznámky: „Min. 23 – protagonista má existenciální uvědomění. Připomíná mi můj rozvod.“
&nbsp;
FELIX BLUM kalkuluje, kolik by mohl film vydělat, ale současně si uvědomuje, že možná celý jeho život je jen série finančních kalkulací bez&nbsp;hlubšího smyslu.
&nbsp;
ROSA FERRARA pozoruje reakce publika a&nbsp;přemýšlí o&nbsp;tom, jestli její vlastní filmy někoho opravdu oslovují, nebo jen uspokojují potřebu lidí cítit se&nbsp;kultivovaně.
&nbsp;
Po&nbsp;filmu nastává to, čemu Čechov říkal „špatné mlčení“. Nikdo neví, jestli má tleskat, nebo si objednat dvojitou whisky.
&nbsp;
EXT. HOTEL THERMAL – TERASA – POZDĚ VEČER
Všichni hlavní aktéři&nbsp;se&nbsp;ocitají na&nbsp;terase, ne proto, že by si to naplánovali, ale protože&nbsp;osudu (nebo scenáristovi?) se&nbsp;zdálo, že by to bylo symbolické.
&nbsp;
FELIX BLUM (k&nbsp;Bernardovi) Váš film mě zaujal. Má to ten druh neřešitelnosti, který se&nbsp;dobře prodává v&nbsp;Evropě.
&nbsp;
BERNARD Neřešitelnost? To nebyla záměrná umělecká strategie, to je moje osobnost.
&nbsp;
VIKTOR (zapisuje si) „Neřešitelnost jako autentická výpověď o&nbsp;postmoderním stavu…“ Ne, to je hloupé. „Existenciální dezorientace jako…“ Ne, to také ne.
&nbsp;
ROSA FERRARA (k&nbsp;Anežce) Viděla jsem, že jste během filmu plakala.
&nbsp;
ANEŽKA Ano, ale nevím proč. Možná proto, že jsem konečně pochopila, že nerozumím filmům stejně, jako nerozumím svému životu.
&nbsp;
ROSA To je vlastně docela hluboké.
&nbsp;
ANEŽKA Opravdu? Nebo to jen zní hluboce, protože&nbsp;používám správná slova?
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT (zvedá sklenici) Na&nbsp;festival. Na&nbsp;místo, kde se&nbsp;lidé scházejí, aby zjistili, že jsou stejně ztracení jako kdekoli jinde, ale aspoň s&nbsp;lepším vínem.
&nbsp;
AKT III: ODJEZD JAKO NEDOKONČENÁ TERAPIE
&nbsp;
EXT. KARLOVY VARY – RŮZNÁ MÍSTA – POSLEDNÍ DEN
Festival končí jako psychoanalýza&nbsp;přerušená z&nbsp;finančních důvodů.
&nbsp;
BERNARD KOS (podepisuje distribuční smlouvu, ptá se&nbsp;Felixe) Myslíte, že prodáváním svého filmu vlastně prodávám svou duši, nebo jen svou neurózu?
&nbsp;
VIKTOR HAAS dokončuje recenzi, která začíná slovy: „Tento film je buď&nbsp;geniální metaforou postmoderní kondice, nebo naprostou ztrátou času. Možná obojím.“
&nbsp;
ROSA FERRARA rozdává podpisy a&nbsp;uvědomuje si, že každý podpis je vlastně malá ztráta identity.
&nbsp;
ANEŽKA VRBOVÁ kupuje suvenýry a&nbsp;přemýšlí, jestli materiální objekty mohou zachytit duševní stavy.
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT sedí v&nbsp;parku a&nbsp;čte. Tentokrát ne Kafku, ale televizní program, protože&nbsp;si uvědomil, že vysoká kultura ho unavuje stejně jako nízká.
&nbsp;
INT. VLAK – ODPOLEDNE
ANEŽKA VRBOVÁ a&nbsp;VIKTOR HAAS sedí naproti sobě. Oba se&nbsp;dívají z&nbsp;okna.
&nbsp;
ANEŽKA Víte co? Myslím, že jsem si uvědomila, že nechci dělat filmy.
&nbsp;
VIKTOR (překvapený) Ne? A&nbsp;co chcete dělat?
&nbsp;
ANEŽKA Nevím. Ale aspoň vím, co nechci. To je pokrok, ne?
&nbsp;
VIKTOR (filozoficky) Možná. Nebo možná jen vyměňujeme jednu iluzi za&nbsp;druhou. Sókratés&nbsp;říkal, že moudrost spočívá ve&nbsp;vědomí vlastní nevědomosti…
&nbsp;
ANEŽKA Koho citujete teď?
&nbsp;
VIKTOR Myslím, že sám sebe, ale nejsem si jistý. Možná jsem někde četl citát o&nbsp;citování citátů.
&nbsp;
Chvíle ticha. Oba se&nbsp;dívají z&nbsp;okna. Krajina se&nbsp;mění – lesy, pole, předměstí.
&nbsp;
ANEŽKA (tiše, spíš pro&nbsp;sebe) Nebo jsem se&nbsp;možná jen bála, že bych nebyla dost dobrá.
&nbsp;
VIKTOR se&nbsp;dál dívá z&nbsp;okna.
&nbsp;
Nic dalšího. Krajina jede dál.
&nbsp;
VYPRAVĚČ (voice over): A&nbsp;tak končí další ročník&nbsp;festivalu. Každý odjíždí s&nbsp;pocitem, že něco prožil, ale nikdo neví přesně co. Lipovetsky by to nazval konzumeristickou dramaturgií. Já tomu říkám červencová melancholie.
&nbsp;
EPILOG: METAFILMOVÁ SPIRÁLA
&nbsp;
INT. KINO – NĚKDE VE&nbsp;SVĚTĚ – O&nbsp;ROK POZDĚJI
Na&nbsp;plátně je film o&nbsp;filmovém festivalu, natočený ANEŽKOU VRBOVOU, která si mezitím rozmyslela rozhodnutí nedělat filmy. V&nbsp;publiku sedí všichni naši&nbsp;hrdinové a&nbsp;sledují sami sebe jako filmové postavy.
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT (šeptá) To je metaironie, nebo jen ironie o&nbsp;metaironii?
&nbsp;
VIKTOR HAAS (píše si poznámky) „Film o&nbsp;filmu o&nbsp;filmech – postmoderní reflexe reflexe reflexe…“
&nbsp;
BERNARD KOS (nervózně) Myslíte, že to má smysl, nebo je to jen chytře zabalená banalita?
&nbsp;
FELIX BLUM (počítá) Kolik lidí se&nbsp;bude dívat na&nbsp;film o&nbsp;lidech, kteří se&nbsp;dívají na&nbsp;filmy o&nbsp;lidech, kteří se&nbsp;dívají na&nbsp;filmy?
&nbsp;
ROSA FERRARA (filozoficky) Existujeme, nebo jsme jen postavy v&nbsp;něčím snu o&nbsp;filmu?
&nbsp;
Na&nbsp;plátně se&nbsp;objeví poslední titulek: „Věnováno všem, kteří si myslí, že rozumějí tomu, co se&nbsp;právě děje.“
&nbsp;
GUSTAV KOHOUT se&nbsp;tiše usměje. Poprvé za&nbsp;celý film.
&nbsp;
KONEC.
&nbsp;
Jazzová hudba přechází do&nbsp;atonální kakofonie, pak se&nbsp;náhle zastaví.
&nbsp;
VYPRAVĚČ (voice over): A&nbsp;to je konec. Nebo začátek. S&nbsp;postmoderním uměním člověk&nbsp;nikdy neví. Možná je to jen další simulakrum skutečného konce, který neexistuje. Nebo možná příliš čtu francouzské teoretiky. To by vysvětlovalo mnoho věcí.
&nbsp;
KONEČNÉ FADE OUT.

Existují místa, která na&nbsp;krátký čas přestávají být tím, čím jsou po&nbsp;zbytek roku. Karlovy Vary jsou po&nbsp;celých jedenáct měsíců klidným lázeňským městem, kde se&nbsp;sluší pít teplou minerální vodu z&nbsp;porcelánových pohárků a&nbsp;kde čas plyne v&nbsp;tempu přiměřené elegance. A&nbsp;pak přijde konec června.
Každý, kdo tam v&nbsp;té době míří, říká prostě: „Jedu do&nbsp;Varů.“ Ne „jedu na&nbsp;Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary“, ne „jedu sledovat filmy“. Pouze lakonicky: „Jedu do&nbsp;Varů.“ A&nbsp;všichni okamžitě vědí, o&nbsp;čem je řeč. Tato jazyková zkratka není lenost nebo nevědomost o&nbsp;náplni cesty. Je to přesný popis toho, co se&nbsp;

Karlovy Vary: Pozor, natáčí se!

Pavla Köpplová

Hlavní cenu karlovarského festivalu Křišťálový glóbus si během let odnesly filmy nejrůznější, a&nbsp;to i&nbsp;kvalitou. Nezřídka byly poplatné době, jindy svou dobu odrážely nebo reflektovaly.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
1950
Pád Berlína
Festival vznikl po&nbsp;druhé světové válce a&nbsp;rovnou se&nbsp;překulil do&nbsp;čerstvě komunistického režimu. Asi jen málo tak překvapí, že od&nbsp;roku 1949 do&nbsp;roku 1952 putovaly hned všechny čtyři&nbsp;hlavní ceny do&nbsp;Moskvy. A&nbsp;jedním z&nbsp;nich byl právě monumentální válečný film Pád Berlína mapující poslední dny války a&nbsp;logicky především sovětský přínos. A&nbsp;za&nbsp;vše o&nbsp;filmu hovoří jeho oficiální popis: „Dvoudílný epický velkofilm je nejprestižnějším projektem pozdně stalinské kinematografie. Reprezentuje velké komunistické ideje, které ve&nbsp;filmu zosobňuje sám neohrožený Stalin. Poslední dny druhé světové války vrcholí a&nbsp;Rudá armáda míří na&nbsp;svou poslední vojenskou štaci – dobýt Berlín. Na&nbsp;pozadí těchto dramatických událostí se&nbsp;odehrává příběh hrdinného slévače Alexeje a&nbsp;učitelky Nataši.“ Pro&nbsp;českého diváka bylo kromě aktuálního tématu pozoruhodné, že role nacistického pohlavára Hermanna Göringa se&nbsp;ujal Jan Werich.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
1968
Rozmarné léto
Vrcholná a&nbsp;dodnes nepřekonaná éra české kinematografie známá jako nová vlna, reflektující a&nbsp;využívající politické a&nbsp;kulturní uvolnění 60. let, se&nbsp;nutně projevila i&nbsp;v&nbsp;Karlových Varech. A&nbsp;za&nbsp;všechny ty geniální tvůrce té doby slízl smetanu Jiří Menzel. Mladý režisér, čerstvý držitel Oscara za&nbsp;Ostře sledované vlaky, nezklamal ani svým dalším snímkem, adaptací Vančurovy knížky. Filmová řeč plná poetiky, krásných obrazů a&nbsp;humoru okouzlila diváky i&nbsp;porotce, kteří se&nbsp;na&nbsp;plátně přenesli k&nbsp;líné řece a&nbsp;nechali se&nbsp;unášet jejím pomalým tokem i&nbsp;„duchaplnými“ rozpravami tří přátel. A&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě: kdo by neznal slavnou větu, kterou nezaměnitelným způsobem pronese Rudolf Hrušínský? A&nbsp;koho by ta věta při&nbsp;deštivých prázdninách už někdy nenapadla? „Tento způsob léta zdá se&nbsp;mi poněkud nešťastným…“
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
1978
Bílý Bim, černé ucho
Film s&nbsp;pejskem spolehlivě dojme vždycky. Gump je toho posledním dokladem, předtím Marley a&nbsp;já nebo třeba Neuvěřitelná cesta. Můžeme i&nbsp;do&nbsp;historie, vzpomeňme legendární Lassie se&nbsp;vrací. Anebo seriál o&nbsp;Gorovi, psu, který běžel za&nbsp;zvukem neslyšitelné píšťalky své majitelky z&nbsp;Honšú na&nbsp;Hokkaidó (nebo obráceně?). A&nbsp;pak je tu sovětský film. Japonského pejska předběhl Bim o&nbsp;pár let, ale i&nbsp;on zažíval strastiplnou cestu za&nbsp;svým páníčkem, který se&nbsp;mu ztratil. A&nbsp;ani tehdy, v&nbsp;socialistických kinech, nezůstalo jedno oko suché. Zapomeňte na&nbsp;sovětské agitky! On je to totiž skutečně dobrý film, který pojednává i&nbsp;o&nbsp;lidských charakterech, soucitu, věrnosti a&nbsp;přátelství, touze i&nbsp;stesku. Ostatně, hodnocení na&nbsp;ČSFD mluví za&nbsp;všechno: 81 %. A&nbsp;jen tak pro&nbsp;zajímavost, Bim není žádná pouliční směska, ale anglický setr.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
1995
Jízda
Komunismus je pryč a&nbsp;do&nbsp;Česka naplno vtrhla 90. léta. Svobodná, uvolněná, divoká… Tuhle dobu se&nbsp;snaží na&nbsp;stříbrném plátně zachytit i&nbsp;režiséři. Někomu se&nbsp;to daří lépe, někomu méně. Možná paradoxně nejlíp se&nbsp;to při&nbsp;zpětném pohledu povedlo Janu Svěrákovi s&nbsp;variací na&nbsp;road movie, letní výpravou Jízda. Když&nbsp;vtrhla do&nbsp;kin, diváky pobláznila. Letní pohodová nálada a&nbsp;svoboda z&nbsp;filmu čišely. Navíc lidé díky ní objevili Radka Pastrňáka, který spolu s&nbsp;Jakubem Špalkem sehrál dvojici kamarádů (jimž na&nbsp;jejich cestě zeleným kabrioletem sekunduje mladá Aňa&nbsp;Geislerová), a&nbsp;jeho skupinu Buty. „Najdem si místo, kde se&nbsp;dobře kouří…“ se&nbsp;linulo ze&nbsp;všech rádií a&nbsp;začali si to zpívat lidé u&nbsp;táboráků. Jako by se&nbsp;celá země vydala na&nbsp;jednu velkou letní jízdu, která nic moc velkého neřešila.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
2001
Amélie z&nbsp;Montmartru
Tenhle film působil ve&nbsp;své době jako zjevení. Originálně pojatý a&nbsp;vyprávěný příběh o&nbsp;jedné slečně z&nbsp;Paříže si získal srdce diváků a&nbsp;skvělým soundtrackem naplnil jejich uši. Mimochodem, na&nbsp;ČSFD je to 25. nejoblíbenější snímek vůbec. Jednoduchý film o&nbsp;všednosti i&nbsp;úžasu z&nbsp;vybočení z&nbsp;běžného života, ale také o&nbsp;snaze dělat svět lepším drobnostmi podtrhuje fantastická kamera a&nbsp;úchvatné hravé barevné obrazy. A&nbsp;samozřejmě skvěle vybraná představitelka hlavní role Audrey Tatou. Někdo mluví o&nbsp;francouzském magickém realismu, jiný o&nbsp;postmoderní filmařině. Jisté je, že v&nbsp;tomhle filmu si všechno sedlo přesně tak, jak mělo. A&nbsp;mimořádné je, že snímek nezačal svou pouť v&nbsp;Cannes, ale právě ve&nbsp;Varech! Už tak natřískaná Paříž získala nové obdivovatele, lidé přijížděli z&nbsp;celého světa, aby se&nbsp;procházeli uličkami, kterými kráčí Amélie, a&nbsp;dali si kafe ve&nbsp;stejném podniku jako ona.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
2002
Rok ďábla
Mystifikační dokument, který je dokladem geniality režiséra a&nbsp;scenáristy Petra Zelenky. Jaromír Nohavica a&nbsp;Čechomor dohromady. Do&nbsp;toho Karel Plíhal. Hlavní dějovou linií filmu, která vychází ze&nbsp;skutečnosti, je Nohavicova protialkoholní léčba na&nbsp;počátku 90. let a&nbsp;některé perličky z&nbsp;prvních let existence Čechomoru. Reálné situace se&nbsp;prolínají s&nbsp;inscenovanými a&nbsp;divák&nbsp;netuší, co je pravda a&nbsp;co fabulace, přesto to všechno skvěle drží pohromadě. Jak píše jeden recenzent: „Krásný příklad toho, kdy se&nbsp;střípky dokážou spojit ve&nbsp;velký nosný celek.“ Kromě glóbu z&nbsp;Varů si film odnes i&nbsp;sedm Českých lvů. Traduje se, že námět filmu napsal Petr Zelenka v&nbsp;autobuse cestou z&nbsp;Bangkoku. Ale třeba je to jen mystifikace.

Hlavní cenu karlovarského festivalu Křišťálový glóbus si během let odnesly filmy nejrůznější, a&nbsp;to i&nbsp;kvalitou. Nezřídka byly poplatné době, jindy svou dobu odrážely nebo reflektovaly.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
1950
Pád Berlína
Festival vznikl po&nbsp;druhé světové válce a&nbsp;rovnou se&nbsp;překulil do&nbsp;čerstvě komunistického režimu. Asi jen málo tak překvapí, že od&nbsp;roku 1949 do&nbsp;roku 1952 putovaly hned všechny čtyři&nbsp;hlavní ceny do&nbsp;Moskvy. A&nbsp;jedním z&nbsp;nich byl právě monumentální válečný film Pád Berlína mapující poslední dny války a&nbsp;logicky především sovětský přínos. A&n

Křišťálový lesk filmů různých

Iri Cerhová

<clink anchorid="2"></clink>
Prodat firmu na&nbsp;vrcholu a&nbsp;investovat do&nbsp;půdy, jejíž cena stále reflektuje dopad krize, zní jako dobře promyšlený plán. Filip Žák&nbsp;se&nbsp;ale před&nbsp;patnácti lety, kdy koupil pozemek na&nbsp;Kostarice, řídil spíš pocity než kalkulačkou. Dnes tady se&nbsp;ženou Petrou vychovává dvě děti, provozuje wellness resort v&nbsp;džungli a&nbsp;plánuje vybudovat rezidenční komunitu s&nbsp;ekofarmou, která na&nbsp;jednom hektaru uživí tři&nbsp;desítky lidí.
„Většinu vydělaných peněz&nbsp;jsem investoval do&nbsp;realit,“ začíná své vyprávění. Sedí v&nbsp;pracovně v&nbsp;domku, kde na&nbsp;necelých stech metrech čtverečních žije se&nbsp;svou rodinou. „Děti nadávají, že se&nbsp;mačkají v&nbsp;jednom pokoji, a&nbsp;užívají si, když&nbsp;se&nbsp;můžou projít po&nbsp;jedné z&nbsp;vil, které pronajímáme hostům,“ směje se&nbsp;Filip.
Resort Art Villas leží na&nbsp;jihu středoamerické země, nad&nbsp;pláží Hermosa nedaleko městečka Uvita, na&nbsp;pozemku o&nbsp;rozloze 2,5 ha. Kromě vil s&nbsp;bazénem a&nbsp;pavilonem pro&nbsp;jógu a&nbsp;meditaci zahrnuje také Coco houses – designové kabiny na&nbsp;sloupech z&nbsp;místního tropického dřeva. Každá z&nbsp;budov nese rukopis českých architektů.
Žákovou dvorní architektkou je Dagmar Štěpánová ze&nbsp;studia Formafatal, která na&nbsp;Kostarice žije také a&nbsp;spolu s&nbsp;belgickým architektem Jeroenem Bollenem tu v&nbsp;rámci českého studia vede kostarické projekty.
Získat stavební povolení v&nbsp;případě menší stavby trvá tři&nbsp;měsíce, u&nbsp;větších projektů rok. „Normy jsou ve&nbsp;srovnání s&nbsp;Evropou extrémně jednoduché. Přísnější jsou jen kritéria kvůli častým zemětřesením,“ vysvětluje Žák. Na&nbsp;mysli má především požadavky na&nbsp;míru tažnosti – půda se&nbsp;při&nbsp;zemětřesení pohybuje horizontálně i&nbsp;vertikálně, a&nbsp;stavba tak musí být dostatečně pružná, aby pohyb přežila. V&nbsp;praxi se&nbsp;to řeší ocelovou nosnou kostrou, která se&nbsp;při&nbsp;otřesu ohne a&nbsp;vrátí, zatímco čistý beton by praskl. „U&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;bojíme, že na&nbsp;střechu spadne těžký sníh, tady se&nbsp;sleduje hlavně síla větru,“ doplňuje Žák.
Na&nbsp;Kostarice chtěl původně postavit jen vlastní dům, po&nbsp;prodeji firmy Eyelevel, která vybavovala obchody značek jako Nike nebo Adidas, ale získal kapitál na&nbsp;realizaci dalších objektů. „Poměr cena/výkon je v&nbsp;rámci zdejších investic významně lepší než u&nbsp;nás, protože&nbsp;tady je celoroční sezona,“ doplňuje.
Když&nbsp;přijde řeč na&nbsp;porovnání výdělků ze&nbsp;současného a&nbsp;předchozího podnikání, Žák&nbsp;upozorní, že srovnání není namístě. „Když&nbsp;jsme firmu prodávali, měli jsme sedm poboček po&nbsp;světě včetně Londýna&nbsp;nebo New Yorku a&nbsp;ročně točili miliardu v&nbsp;tržbách. To, co dělám teď, není byznys, to je lifestyle. Platí mi to účty,“ vysvětluje.
Cílovou klientelou jsou především bonitní Američané. Vila s&nbsp;pěti ložnicemi se&nbsp;pronajímá za&nbsp;zhruba 1500 dolarů za&nbsp;den včetně snídaně. „Jedeme čistou organiku. Petra třikrát týdně jezdí na&nbsp;místní trhy nakupovat bio zeleninu a&nbsp;ovoce.“ Část poskytne i&nbsp;vlastní zahrada. Ze&nbsp;dvou a&nbsp;půl tisíc stromů je půlka ovocných. „Doma nám visí trsy vlastních banánů a&nbsp;chováme i&nbsp;slepice,“ směje se&nbsp;Žák. Z&nbsp;patnácti snesených vajíček denně ale mají sotva polovinu – drůbež i&nbsp;vejce lákají nosály, zdejší škůdce připomínající mývaly. Běžní jsou tu také hadi a&nbsp;ne úplně malí brouci, kteří často vlétnou i&nbsp;do&nbsp;vily. Okna se&nbsp;vzhledem k&nbsp;počasí v&nbsp;podstatě nezavírají, v&nbsp;některých domech nejsou vůbec.
Ubytování je většinou z&nbsp;90 % obsazené – půlka hostů si vily nebo „hnízda“ pronajímá v&nbsp;řádu dnů až&nbsp;týdnů na&nbsp;klasickou dovolenou, ti zbylí sem jezdí na&nbsp;fyzickou, mentální nebo duchovní regeneraci spojenou s&nbsp;jógou, meditací, detoxem a&nbsp;workshopy. „Ta druhá půlka je finančně mnohem zajímavější. A&nbsp;tím&nbsp;nemyslím jen to, že sem na&nbsp;měsíc přijel třeba Steven Bartlett,“ zmiňuje Žák&nbsp;návštěvu britského milionáře, zakladatele agentury Social Chain a&nbsp;autora jednoho z&nbsp;nejposlouchanějších byznys podcastů světa Diary of a&nbsp;CEO.
Jezdí sem i&nbsp;Žákovi přátelé z&nbsp;Česka. A&nbsp;někteří se&nbsp;na&nbsp;něj obrátili s&nbsp;prosbou, že by tady stejně jako on chtěli mít něco vlastního. A&nbsp;tak vznikla myšlenka na&nbsp;realizaci projektu The Seed, který zahrnuje apartmány, studia a&nbsp;vily na&nbsp;prodej. „Od&nbsp;hospitality se&nbsp;chci přesunout ke&nbsp;stavbám jednotek, které prodám.“ Na&nbsp;konceptu Žák&nbsp;spolupracuje s&nbsp;libereckým studiem Mjölk. Ústředním prvkem je věž ve&nbsp;tvaru šišky, jejíž lupeny slouží jako chytré stínění. Nejde jen o&nbsp;estetiku – pobřežní stavby na&nbsp;Kostarice nesmějí v&nbsp;noci svítit do&nbsp;moře, aby nerušily hnízdění mořských želv. Semitransparentní panely propouštějí světlo dovnitř, ale zabraňují, aby unikalo ven.
Plánované kondominium v&nbsp;rámci společných prostor počítá s&nbsp;bazénem, saunou i&nbsp;fitness centrem. Část zázemí vznikne pomocí 3D tisku od&nbsp;české firmy Coral. Je zapojení českých dodavatelů náhoda, nebo záměr? „Když&nbsp;chci konkrétní technologii, je mi jedno, kdo ji dodává. Ale tím, že spolupracuju s&nbsp;českými architekty, se&nbsp;přirozeně dostávám k&nbsp;dalším českým kontaktům,“ popisuje Žák.
Stejně jako u&nbsp;Art Villas, kde převládá lokální teakové dřevo a&nbsp;beton, který je odolný vůči&nbsp;tropické vlhkosti, počítá s&nbsp;ekologickým přístupem. Při&nbsp;stavbě například plánuje experimentovat s&nbsp;nízkoemisním betonem s&nbsp;příměsí recyklovaného plastu. „I&nbsp;stavba 3D tiskem je výrazně ekologičtější než běžné betonování. Ekologii vnímám především jako dlouhodobou kvalitu – jak stavební, tak estetickou,“ dodává Žák.
Potraviny pro&nbsp;vznikající komunitu má dodávat organická farma fungující na&nbsp;principu tzv. uzavřeného cyklu. „Ryby, které chováme, přirozeně hnojí vodu pro&nbsp;hydroponické záhony. Zkoumám možnosti pěstování v&nbsp;kombinaci tradičního s&nbsp;moderním na&nbsp;malé ploše s&nbsp;vysokým výkonem. Na&nbsp;jednom hektaru jsme schopní vypěstovat všechno pro&nbsp;35 lidí.“
S&nbsp;realizací chce Žák&nbsp;začít příští rok v&nbsp;březnu, kdy má být vyřízené stavební povolení. Ceny za&nbsp;jednotku začínají na&nbsp;zhruba 400 tisících dolarech (asi osmi milionech Kč) včetně podílu na&nbsp;vlastnictví farmy. Kostarické nemovitosti mají sloužit nejen jako investice, ale také coby zázemí pro&nbsp;retreat nebo jako bezpečná alternativa města. „Rád rozsévám semínka, takže&nbsp;si tady chci postavit i&nbsp;vlastní bydlení. A&nbsp;každé z&nbsp;dětí bude mít konečně svůj pokoj,“ usmívá se&nbsp;Žák.
Projekt buduje jako brand, který plánuje rozšířit také v&nbsp;Portugalsku a&nbsp;Francouzské Polynésii. Výběr lokalit není náhodný – tři&nbsp;časová pásma zajistí, že hosté z&nbsp;různých koutů světa neztratí první dny pobytu tím, že se&nbsp;budou vyrovnávat s&nbsp;jet lagem.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Vyrůstal v&nbsp;pražských Hodkovičkách ve funkcionalistické vile, kterou jeho rodiče postavili v&nbsp;70. letech. „Vznikla podle návrhu architekta, který dnes žije ve Švýcarsku. Odmala jsem byl obklopený uměním a&nbsp;designem.“ Jako jeden z&nbsp;prvních českých maturantů se krátce po revoluci zúčastnil výměnného pobytu v&nbsp;Kanadě. Pak studoval produkci na JAMU, věnoval se filmu a&nbsp;médiím a&nbsp;později založil agenturu Eyelevel specializovanou na vybavování prodejen světových značek. V&nbsp;roce 2013 ji se společníkem prodal americké firmě InnerWorkings za 35,6&nbsp;milionu dolarů. Na&nbsp;Kostarice byl poprvé kolem roku 2000 jako baťůžkář. „Ze sedmdesáti procestovaných zemí mi vyšla jako nejlepší průsečík přírody, stabilní demokracie a&nbsp;fungující infrastruktury.“ Kostarika jako jediná země Latinské Ameriky nemá armádu&nbsp;– zrušila ji v&nbsp;roce 1948 a&nbsp;peníze přesměrovala do školství a&nbsp;zdravotnictví. Pozemek u&nbsp;Uvity vybrala Filipova manželka Petra, která cítila energii místa v&nbsp;džungli pod horou Cerro Chirripó, odkud je výhled na Pacifik i&nbsp;Karibik zároveň. Děti manželů Žákových, dcera Mia a&nbsp;syn Samuel, chodí do mezinárodní školy a&nbsp;mluví plynně třemi jazyky.

Filip Žák

<clink anchorid="2"></clink>
Prodat firmu na&nbsp;vrcholu a&nbsp;investovat do&nbsp;půdy, jejíž cena stále reflektuje dopad krize, zní jako dobře promyšlený plán. Filip Žák&nbsp;se&nbsp;ale před&nbsp;patnácti lety, kdy koupil pozemek na&nbsp;Kostarice, řídil spíš pocity než kalkulačkou. Dnes tady se&nbsp;ženou Petrou vychovává dvě děti, provozuje wellness resort v&nbsp;džungli a&nbsp;plánuje vybudovat rezidenční komunitu s&nbsp;ekofarmou, která na&nbsp;jednom hektaru uživí tři&nbsp;desítky lidí.
„Většinu vydělaných peněz&nbsp;jsem investoval do&nbsp;realit,“ začíná své vyprávění. Sedí v&nbsp;pracovně v&nbsp;domku, kde na&nbsp;necelých stech metrech čtverečních žije se&nbsp;svou rod

Filip Žák  Z Hodkoviček na Kostariku

<clink anchorid="1"></clink>
Týdenní pobyt v&nbsp;luxusním hotelu na&nbsp;indonéském ostrově Sumba vycházel přibližně na&nbsp;milion korun. Pro&nbsp;Petra Hemerku se&nbsp;právě tato zkušenost stala impulzem k&nbsp;odvážné myšlence. „Namísto zaplacení takové částky za&nbsp;ubytování jsem začal uvažovat o&nbsp;tom, zda by nebylo výhodnější postavit si vlastní resort,“ vzpomíná. Z&nbsp;původně soukromého záměru se&nbsp;postupně stal developerský projekt, který dnes zahrnuje 170 vil na&nbsp;pozemku o&nbsp;rozloze 11 hektarů.
K&nbsp;rozvoji projektu přispělo také období po&nbsp;pandemii covidu-19. „Ceny pozemků byly přibližně na&nbsp;polovině pozdějších hodnot. Poptávku po&nbsp;nemovitostech hnala vysoká inflace a&nbsp;nedostatečná nabídka v&nbsp;České republice, ale také příliv investorů z&nbsp;Ruska a&nbsp;Ukrajiny, kteří v&nbsp;důsledku války hledali bezpečné uložení kapitálu právě v&nbsp;Indonésii,“ říká Hemerka. Podle něj šlo o&nbsp;mimořádné období, které vytvořilo podmínky pro&nbsp;rychlý rozvoj podobných projektů.
Vedle samotné investiční příležitosti jej oslovilo také vstřícné podnikatelské prostředí. Zatímco v&nbsp;Evropě bývá příprava developerských projektů často otázkou let, v&nbsp;Indonésii lze postupovat výrazně rychleji. „V&nbsp;únoru jsme si byli poprvé prohlédnout pozemek, v&nbsp;březnu už podepisovali smlouvu a&nbsp;v&nbsp;dubnu zahájili samotnou stavbu,“ popisuje.
Výsledkem je projekt Arya Sumba – Kodi Resort na&nbsp;ostrově Sumba. Ten je ve&nbsp;srovnání s&nbsp;Bali, Lombokem a&nbsp;Sumbawou (kde Hemerka rovněž působí) stále méně rozvinutou turistickou destinací. Právě to byznysmen vnímá jako jednu z&nbsp;největších předností. Ostrov si zachovává větší autenticitu, méně intenzivní výstavbu a&nbsp;bližší kontakt s&nbsp;přírodou. Resort se&nbsp;nachází nedaleko letiště Tambolaka a&nbsp;v&nbsp;dosahu některých známých míst ostrova – včetně jezera Weekuri nebo tradiční vesnice Ratenggaro.
Samotný resort byl navržen s&nbsp;ambicí splňovat standardy luxusního ubytování. Kromě klasických vil zahrnuje také glampingové jednotky (luxusní kempování) a&nbsp;rozsáhlou infrastrukturu pro&nbsp;hosty. V&nbsp;plném provozu by měl zaměstnávat až&nbsp;800 lidí. Cílem je poskytovat úroveň služeb, která odpovídá nejvyšším standardům v&nbsp;segmentu prémiového cestovního ruchu.
Významnou roli v&nbsp;projektu hraje architektura a&nbsp;práce s&nbsp;místními materiály. Vzhledem ke&nbsp;komplikované logistice na&nbsp;ostrově se&nbsp;firma snaží maximálně využívat zdroje dostupné přímo v&nbsp;regionu. Resort proto pracuje s&nbsp;bambusem z&nbsp;okolních lesů, přírodním kamenem, tropickou zelení nebo tradiční travinou alang-alang používanou na&nbsp;střechy. Dominantním materiálem je teakové dřevo, které se&nbsp;zde používá jak na&nbsp;konstrukce budov, tak na&nbsp;vybavení interiérů. „Zatímco v&nbsp;Evropě bývá teak považován za&nbsp;luxusní materiál, v&nbsp;Indonésii je jeho využití výrazně dostupnější,“ vysvětluje podnikatel.
Omezené možnosti dopravy a&nbsp;závislost na&nbsp;trajektovém spojení vedly developera k&nbsp;tomu, že si část výroby zajišťuje sám. Jeho firma Arya Properties spolupracuje s&nbsp;místními truhláři, kteří vyrábějí nábytek na&nbsp;míru přímo z&nbsp;místních surovin. Firma současně zavedla vlastní výrobu cihel, protože&nbsp;kvalita běžně dostupných stavebních materiálů neodpovídala požadavkům projektu. Díky tomu získala větší kontrolu nad&nbsp;výslednou kvalitou i&nbsp;nad&nbsp;průběhem výstavby.
Součástí resortu je také restaurace, zázemí pro&nbsp;volnočasové aktivity a&nbsp;systém dopravy hostů po&nbsp;areálu pomocí golfových vozíků. K&nbsp;dispozici jsou bazény, restaurace, kavárna, concierge služby, letištní transfery nebo možnost zapůjčení kol a&nbsp;jízdy na&nbsp;koni. Resort se&nbsp;tak nesnaží být pouze místem k&nbsp;přenocování, chce být komplexním zázemím pro&nbsp;delší pobyty.
Součástí konceptu je také wellness zaměřené na&nbsp;regeneraci a&nbsp;dlouhověkost. Hemerka jej popisuje jako prostor, který propojuje přírodní materiály s&nbsp;moderními poznatky o&nbsp;zdraví a&nbsp;životním stylu. „Wellness představuje prostor pro&nbsp;hlubokou buněčnou regeneraci. Je navrženo jako čisté a&nbsp;přírodní. Jako udržitelný ekosystém, který vizuálně i&nbsp;funkčně splývá s&nbsp;krajinou. Dominantou, na&nbsp;kterou jsem velmi hrdý, je monumentální organická stavba z&nbsp;ohýbaného bambusu z&nbsp;okolních lesů, která svým tvarem připomíná rozvité okvětní lístky,“ říká Hemerka.
Myšlenka zdejšího wellness stojí na&nbsp;konceptu longevity, aktivního prodlužování života a&nbsp;posilování vitality. „Interiér plný živé vegetace a&nbsp;kamene je rozdělen do&nbsp;zón podporujících biohacking. Srdcem jsou privátní místnosti pro&nbsp;holistické terapie a&nbsp;masáže. Nechybí ani kontrastní terapie (teplo a&nbsp;chlad) v&nbsp;podobě inovativních saunových rituálů pod&nbsp;bambusovými kupolemi a&nbsp;následného ochlazení,“ popisuje podnikatel. Celé wellness navíc respektuje cirkadiánní, tedy přirozený biologický rytmus, a&nbsp;to především díky osvětlení, které simuluje přirozené denní světlo a&nbsp;podporuje tvorbu melatoninu.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Týdenní pobyt v&nbsp;luxusním hotelu na&nbsp;indonéském ostrově Sumba vycházel přibližně na&nbsp;milion korun. Pro&nbsp;Petra Hemerku se&nbsp;právě tato zkušenost stala impulzem k&nbsp;odvážné myšlence. „Namísto zaplacení takové částky za&nbsp;ubytování jsem začal uvažovat o&nbsp;tom, zda by nebylo výhodnější postavit si vlastní resort,“ vzpomíná. Z&nbsp;původně soukromého záměru se&nbsp;postupně stal developerský projekt, který dnes zahrnuje 170 vil na&nbsp;pozemku o&nbsp;rozloze 11 hektarů.
K&nbsp;rozvoji projektu přispělo také období po&nbsp;pandemii covidu-19. „Ceny pozemků byly přibližně na&nbsp;polovině pozdějších hodnot. Poptávku po&nbsp;nemovito

Petr Hemerka  Z turisty developerem

Pod&nbsp;pojmem wellness hotel si většina lidí představí saunu, páru, vířivku a&nbsp;bazén s&nbsp;výhledem. Jenže&nbsp;v&nbsp;době, kdy žijeme pod&nbsp;velkým tlakem, už mnohdy taková forma odpočinku nestačí. Celospolečenským trendem se&nbsp;navíc stává péče o&nbsp;zdraví – s&nbsp;naprostou přirozeností tak prosákla i&nbsp;do&nbsp;luxusního cestování a&nbsp;hotelnictví. Štěpán Borovec z&nbsp;cestovní kanceláře Elite Voyage mluví dokonce o&nbsp;fenoménu medical wellness, který do&nbsp;ubytování vnáší i&nbsp;prevenci, regeneraci a&nbsp;snahu prodloužit si kvalitní život.
„Je důležité si uvědomit, že medical wellness má dnes mnoho úrovní – a&nbsp;je kriticky důležité spárovat ten správný hotel či&nbsp;kliniku s&nbsp;očekáváním klienta. Existuje široké spektrum přístupů, od&nbsp;velmi uvolněných wellbeing resortů na&nbsp;Maledivách až&nbsp;po&nbsp;přísné klinické programy založené na&nbsp;datech a&nbsp;medicíně. Některá místa připomínají luxusní dovolenou s&nbsp;přesahem do&nbsp;zdravého životního stylu, jiná fungují téměř jako rezidenční kliniky, kde je každý detail pobytu přesně definován a&nbsp;nelze jej měnit,“ přibližuje a&nbsp;představuje výběr čtveřice resortů, které nabízejí dokonalý restart.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Joali Being </h2>
<h3>ostrov Bodufushi, Maledivy</h3>
Typický zástupce resortu, který nabízí velmi nenásilnou formu wellbeingu na&nbsp;exotickém souostroví v&nbsp;Indickém oceánu. Už jen samotná lokace je v&nbsp;jistém smyslu léčivá – jemný bílý písek, tyrkysové laguny, palmy, příjemný design a&nbsp;naprostý klid. Host sem nemusí přijet s&nbsp;konkrétním medical plánem ani absolvovat komplexní diagnostiku. Může, ale nemusí. Stejně tak může celý pobyt strávit v&nbsp;režimu velmi zdravého životního stylu – anebo si večer bez&nbsp;výčitek dát sklenku vína. A&nbsp;právě tahle svoboda je pro&nbsp;mnoho klientů zásadní. Wellbeing programy tu cílí na&nbsp;hlubokou relaxaci, regeneraci po&nbsp;stresu, restart trávení či&nbsp;zpomalování stárnutí.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h2>ZEM </h2>
<h3>Alicante, Španělsko</h3>
Španělský ZEM Wellness Clinic není tak uvolněný jako tropické wellbeing resorty, ale zároveň nepůsobí ani jako přísná klinika. ZEM kombinuje špičkové medicínské zázemí s&nbsp;atmosférou velmi komfortního lifestyle resortu. Za&nbsp;projektem stojí skupina vlastnící soukromé nemocnice, díky čemuž má resort přístup k&nbsp;mimořádně širokému spektru specialistů i&nbsp;technologií. Důležitá je tu především vysoká míra personalizace. Pobyt může být zcela volný, na&nbsp;pár nocí a&nbsp;bez&nbsp;pevného plánu, nebo naopak detailně připravený s&nbsp;lékaři&nbsp;ještě před&nbsp;příjezdem a&nbsp;dlouhodobý. O&nbsp;hosty tu pečují specialisté z&nbsp;25 odvětví: od&nbsp;neurologie přes&nbsp;traumatologii až&nbsp;po&nbsp;genetiku. Provádějí se&nbsp;zde i&nbsp;invazivnější procedury typu IV terapií.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h2>Ananda in the Himalayas </h2>
<h3>Uttarakhand, Indie</h3>
Indický resort vychází z&nbsp;tradiční ájurvédy, jógy a&nbsp;védské spirituality a&nbsp;stojí na&nbsp;myšlence, že skutečný wellbeing nezačíná optimalizací výkonu, ale nalezením vnitřní rovnováhy. Nachází se&nbsp;v&nbsp;podhůří Himálaje, s&nbsp;výhledem na&nbsp;město Rišikéš a&nbsp;údolí Gangy, což je místo, které je považováno za&nbsp;spirituální kolébku jógy. Velkou roli tu opět hraje absolutní personalizace. Každý pobyt začíná detailní konzultací s&nbsp;ájurvédskými lékaři&nbsp;a&nbsp;wellness specialisty, kteří vytvářejí individuální program podle fyzického i&nbsp;mentálního stavu klienta. Nabídka programů je přitom mimořádně široká: od&nbsp;tradičních Panchakarma detoxů, zvládání stresu a&nbsp;zlepšení kvality spánku přes&nbsp;hormonální rovnováhu a&nbsp;podporu plodnosti až&nbsp;po&nbsp;dlouhodobé programy zaměřené na&nbsp;mentální wellbeing, meditaci a&nbsp;práci se&nbsp;stresem.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h2>Lanserhof </h2>
<h3>více lokalit, Rakousko a&nbsp;Německo</h3>
Jedno z&nbsp;nejrespektovanějších jmen evropského medical wellness. Své kliniky provozuje v&nbsp;Rakousku a&nbsp;Německu a&nbsp;brzy otevře další pobočku&nbsp;ve&nbsp;španělské Andalusii v&nbsp;rámci resortu Finca Cortesin. Propojuje moderní medicínu, přírodní léčbu a&nbsp;hlubokou práci s&nbsp;metabolismem a&nbsp;zdravím střev. Lanserhof funguje jako precizně navržený systém regenerace organismu, ve&nbsp;kterém má každý detail svůj jasný význam. Diagnostika, strava, pohyb, terapie i&nbsp;architektura tvoří jeden propojený celek. Základem celého konceptu je takzvaný LANS Med Concept vycházející z&nbsp;tradiční Mayrovy metody, která považuje zdraví střev za&nbsp;klíč k&nbsp;celkovému fungování organismu – a&nbsp;bylo tomu tak dávno předtím, než se&nbsp;z&nbsp;mikrobiomu stal globální trend.

Pod&nbsp;pojmem wellness hotel si většina lidí představí saunu, páru, vířivku a&nbsp;bazén s&nbsp;výhledem. Jenže&nbsp;v&nbsp;době, kdy žijeme pod&nbsp;velkým tlakem, už mnohdy taková forma odpočinku nestačí. Celospolečenským trendem se&nbsp;navíc stává péče o&nbsp;zdraví – s&nbsp;naprostou přirozeností tak prosákla i&nbsp;do&nbsp;luxusního cestování a&nbsp;hotelnictví. Štěpán Borovec z&nbsp;cestovní kanceláře Elite Voyage mluví dokonce o&nbsp;fenoménu medical wellness, který do&nbsp;ubytování vnáší i&nbsp;prevenci, regeneraci a&nbsp;snahu prodloužit si kvalitní život.
„Je důležité si uvědomit, že medical wellness má dnes mnoho úrovní – a&nbsp;je kriticky důlež

Dokonalý restart

<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Hotel Norica Therme</h2>
<h3>Bad Hofgastein, Rakousko</h3>
Čtyřhvězdičkový superior hotel v&nbsp;centru Bad Hofgasteinu patří do&nbsp;hotelového okruhu Thermenhotels Gastein, za&nbsp;kterým stojí hoteliérská rodina Czerny. V&nbsp;roce 2017 Kerstin a&nbsp;Ernst Czerny investovali přibližně 6 milionů eur do&nbsp;koupě a&nbsp;celkové rekonstrukce bývalého hotelu Das Moser, který následně přejmenovali na&nbsp;Palais Norica a&nbsp;propojili s&nbsp;Hotelem Norica Therme. Při&nbsp;rekonstrukci byly zachovány vybrané původní prvky, například kamenné portály, mramorové podlahy, klenby či&nbsp;štuková výzdoba.
Hlavní předností hotelu je přímé propojení s&nbsp;termálními lázněmi Alpentherme Gastein, kam mají hosté v&nbsp;rámci pobytu neomezený vstup. Díky propojení podzemní chodbou do&nbsp;nich mohou vyrazit z&nbsp;pokoje klidně v&nbsp;županu. Alpentherme Gastein patří mezi hlavní termální areály údolí Gastein. Areál má rozlohu přibližně 36 000 m2 a&nbsp;využívá gasteinskou termální vodu, která vyvěrá z&nbsp;hloubky Vysokých Taur a&nbsp;dosahuje teploty kolem 46 °C.
Součástí hotelu je navíc vlastní wellness zóna&nbsp;o&nbsp;rozloze 1600 m2, označovaná jako Celtic Spa &amp; Celtic Vital. Zahrnuje sauny, solnou parní lázeň, termální krytý bazén a&nbsp;nabídku procedur, například přírodní rašelinu, bylinné kúry nebo procedury s&nbsp;medem a&nbsp;mlékem. Součástí hotelu je rovněž fitness studio s&nbsp;vybavením TechnoGym. Pohyb si ale hosté mohou dopřát zejména&nbsp;v&nbsp;okolní přírodě, kam se&nbsp;dá vyrazit oddat se&nbsp;lesním koupelím, cyklistice nebo na&nbsp;hike po&nbsp;některé z&nbsp;četných tras.

<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Hotel Norica Therme</h2>
<h3>Bad Hofgastein, Rakousko</h3>
Čtyřhvězdičkový superior hotel v&nbsp;centru Bad Hofgasteinu patří do&nbsp;hotelového okruhu Thermenhotels Gastein, za&nbsp;kterým stojí hoteliérská rodina Czerny. V&nbsp;roce 2017 Kerstin a&nbsp;Ernst Czerny investovali přibližně 6 milionů eur do&nbsp;koupě a&nbsp;celkové rekonstrukce bývalého hotelu Das Moser, který následně přejmenovali na&nbsp;Palais Norica a&nbsp;propojili s&nbsp;Hotelem Norica Therme. Při&nbsp;rekonstrukci byly zachovány vybrané původní prvky, například kamenné portály, mramorové podlahy, klenby či&nbsp;štuková výzdoba.
Hlavní

Hotel Norica Therme, Bad Hofgastein, Rakousko

<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Swissôtel</h2>
<h3>Mariánské Lázně, Česko</h3>
Mariánské Lázně zažívají renesanci. Její součástí je také letos otevřený Swissôtel Mariánské Lázně, pětihvězda přímo v&nbsp;srdci města, jen pár kroků od&nbsp;kolonády. Nachází se&nbsp;v&nbsp;komplexu pěti historických budov spojených do&nbsp;jednoho celku moderní přístavbou se&nbsp;vzdušným a&nbsp;elegantním atriem, v&nbsp;němž se&nbsp;prolínají lehkost, nadčasový design a&nbsp;elegance. Prvek vody, tolik důležité pro&nbsp;lázeňské město, tu zastupuje zurčící fontána.
Za&nbsp;podobou interiéru stojí uznávaná turecká architektka Yeşim Kozanli. Do&nbsp;atria se&nbsp;rozhodla umístit skleněný lustr z&nbsp;více než tří tisíc ručně foukaných zelených a&nbsp;čirých baněk&nbsp;a&nbsp;recepci se&nbsp;zlatým stropem a&nbsp;orientální mozaikou. Prémiové pojetí se&nbsp;prolíná i&nbsp;napříč pokoji, které jsou vybaveny designovým nábytkem, přírodními materiály a&nbsp;hrají jemnými zemitými barvami – například koberce mají připomínat procházku po&nbsp;mechem porostlé půdě v&nbsp;lese.
Švýcarský přístup se&nbsp;odráží v&nbsp;konceptu Vitalita pro&nbsp;tělo a&nbsp;mysl. V&nbsp;hotelu tak najdete nejmodernější wellness zázemí či&nbsp;speciálně navržené pokoje s&nbsp;vlastním fitness. Prim tu hraje především wellness zóna&nbsp;Pürovel Spa &amp; Sport. Její součástí jsou dvě bazénové části s&nbsp;hydromasážními prvky, masáže pro&nbsp;jednotlivce i&nbsp;páry, bio i&nbsp;finská sauna, solná místnost s&nbsp;vysokým obsahem minerálů či&nbsp;turecké lázně hamam. Při&nbsp;budování hotelu si tu dokonce na&nbsp;základě geologického průzkumu zajistili vlastní minerální pramen.
Na&nbsp;své si přijdou také ti, kdo si potrpí na&nbsp;skvělé jídlo a&nbsp;večer na&nbsp;skleničku&nbsp;kvalitního moku. Součástí hotelu je restaurace 105 Dining Lounge, která spojuje soudobou zdravou kuchyni s&nbsp;lokálními a&nbsp;sezonními surovinami. Ty tu v&nbsp;prvotřídní chody proměňuje tým kuchařů pod&nbsp;vedením Ondřeje Havlíčka. Čerstvost a&nbsp;podpora místních dodavatelů jsou patrné i&nbsp;ve&nbsp;snídaňové nabídce. Večer si pak můžete užít také zdejší barovou scénu, kterou utvářejí hned dva koncepty: The Bohemian Bar zasazený do&nbsp;lobby hotelu a&nbsp;letní rooftop bar Pod&nbsp;oblaky.

<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Swissôtel</h2>
<h3>Mariánské Lázně, Česko</h3>
Mariánské Lázně zažívají renesanci. Její součástí je také letos otevřený Swissôtel Mariánské Lázně, pětihvězda přímo v&nbsp;srdci města, jen pár kroků od&nbsp;kolonády. Nachází se&nbsp;v&nbsp;komplexu pěti historických budov spojených do&nbsp;jednoho celku moderní přístavbou se&nbsp;vzdušným a&nbsp;elegantním atriem, v&nbsp;němž se&nbsp;prolínají lehkost, nadčasový design a&nbsp;elegance. Prvek vody, tolik důležité pro&nbsp;lázeňské město, tu zastupuje zurčící fontána.
Za&nbsp;podobou interiéru stojí uznávaná turecká architektka Yeşim Kozanli. Do&nbsp;atria se&nbsp;rozhodla umístit

Swissôtel Mariánské Lázně, Česko

Petra Stěhulová

Kolekcí ONE otevírá návrhář Zoltán Tóth novou tvůrčí kapitolu. Oděv&nbsp;v&nbsp;ní vnímá jako prostor pro&nbsp;autenticitu a&nbsp;vnitřní pravdu. Poselství jeho manifestu, který zveřejnil spolu s&nbsp;kolekcí, zní následovně: Neoblékej se&nbsp;do&nbsp;látky. Obleč se&nbsp;do&nbsp;sebe.<clink anchorid="1"></clink>
Zoltán Tóth se&nbsp;rozhodl pro&nbsp;radikální zpomalení. Móda se&nbsp;podle něj v&nbsp;posledních letech vyčerpala. Stala se&nbsp;zacykleným produktem a&nbsp;v&nbsp;podstatě hlukem. Ztratila tělo, dech i&nbsp;pravdu. Identitu produkuje ve&nbsp;velkém a&nbsp;prodává ji zpět jako nedostatek. Odpovědí na&nbsp;tento stav je pro&nbsp;návrháře návrat k&nbsp;přírodě, tradici a&nbsp;poctivému řemeslu.
Poprvé proto zařadil do&nbsp;své kolekce ve&nbsp;větším měřítku len. „To je k&nbsp;člověku&nbsp;tak strašně moc vlídný materiál! Jako by vás&nbsp;chránil, obalil do&nbsp;bezpečného světa,“ neskrývá designér nadšení ze&nbsp;lnu, který v&nbsp;nové kolekci hraje hlavní roli po&nbsp;boku hedvábí, jež používá rád a&nbsp;opakovaně. „V&nbsp;hedvábí naopak máte pocit, jako byste na&nbsp;sobě nic neměli. Je tak lehké a&nbsp;vzdušné, jako by vás&nbsp;nadnášelo,“ dodává.
Při&nbsp;hledání podoby nové kolekce se&nbsp;Zoltán Tóth vracel do&nbsp;vlastních vzpomínek. Vybavoval si dny, kdy okouzleně sledoval vlající látky v&nbsp;malé krejčovské dílně své babičky. „Přemýšlel jsem dlouho, jak svoji příští kolekci uchopit, až&nbsp;jsem dospěl k&nbsp;tomu, že moje cesta vede spíš přes&nbsp;pocit a&nbsp;náladu než přes&nbsp;přemýšlení,“ popisuje proces jejího vzniku Tóth.
Kolekce ONE nerespektuje současná dogmata a&nbsp;odmítá sezonnost jako diktát. Celkem 21 oděvních looků tvoří jeden organický celek. Návrhář nabízí pestrou škálu modelů: od&nbsp;téměř pohádkových vílích šatů z&nbsp;bohatě vrstveného bílého hedvábného šifonu přes&nbsp;pánské šortky, trička s&nbsp;kapucí a&nbsp;dokonale padnoucí kabáty až&nbsp;po&nbsp;luxusní hedvábné róby v&nbsp;tónech zlaté, černé či&nbsp;petrolejové.
Inspiraci k&nbsp;tvorbě hledá autor v&nbsp;tichu české krajiny, v&nbsp;umění a&nbsp;také v&nbsp;samotné architektuře, kterou vystudoval. Do&nbsp;linií oděvů promítá principy zlatého řezu, fraktálů a&nbsp;posvátné geometrie. Příroda pro&nbsp;něj není pouhým moodboardem, ale dokonalým systémem rovnováhy, jehož jsme součástí. Stejný řád, který určuje tvar gotické klenby, květu slunečnice nebo včelí plástve, formuje i&nbsp;jeho střihy.
Prostřednictvím šatů se&nbsp;tak snaží pomoci lidem vyjádřit to, co mají uvnitř. „Hledat sám sebe asi spíš znamená poznávat sám sebe. Hledat se&nbsp;nemusíme, máme se&nbsp;od&nbsp;narození,“ zamýšlí se&nbsp;designér nad&nbsp;vztahem oděvu a&nbsp;identity a&nbsp;pokračuje: „Oděv&nbsp;to umí krásně promítnout ven. I&nbsp;tehdy, když&nbsp;si některou svou hodnotou ještě vůbec nejsme jisti. V&nbsp;tom případě oděv&nbsp;funguje jako určitá manifestace toho, co se&nbsp;teprve rodí. Ale okolní svět už skrze naše oblečení tuto hodnotu vnímá, načítá. A&nbsp;to nám pomáhá ji mnohem rychleji ukotvit a&nbsp;dál rozvíjet.“ Oděv, jak ho vnímá Zoltán Tóth, by měl být místem, kam se&nbsp;chceme vracet. Znovu a&nbsp;znovu.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

Kolekcí ONE otevírá návrhář Zoltán Tóth novou tvůrčí kapitolu. Oděv&nbsp;v&nbsp;ní vnímá jako prostor pro&nbsp;autenticitu a&nbsp;vnitřní pravdu. Poselství jeho manifestu, který zveřejnil spolu s&nbsp;kolekcí, zní následovně: Neoblékej se&nbsp;do&nbsp;látky. Obleč se&nbsp;do&nbsp;sebe.<clink anchorid="1"></clink>
Zoltán Tóth se&nbsp;rozhodl pro&nbsp;radikální zpomalení. Móda se&nbsp;podle něj v&nbsp;posledních letech vyčerpala. Stala se&nbsp;zacykleným produktem a&nbsp;v&nbsp;podstatě hlukem. Ztratila tělo, dech i&nbsp;pravdu. Identitu produkuje ve&nbsp;velkém a&nbsp;prodává ji zpět jako nedostatek. Odpovědí na&nbsp;tento stav je pro&nbsp;návrháře návrat k&nbsp

Lnem a hedvábím proti diktátu módy

Léto, to je koupaliště, vůně opalovacího krému, grilování na&nbsp;zahradě a&nbsp;zmrzlina. Hodně zmrzliny. Za&nbsp;mraženými pochoutkami jsme vyrazili do&nbsp;pětice zmrzlinářství. Máme tak pro&nbsp;vás&nbsp;hned několik porcí letní inspirace, abyste věděli, kam vyrazit na&nbsp;ty nejlepší.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Lukáš Skála, Cukrář Skála, Nové Město, Praha</h3>
Lukáš Skála je známý především jako cukrář. První cukrárnu pod&nbsp;svým jménem v&nbsp;rámci gastronomické sítě Together otevřel na&nbsp;sklonku roku 2017 ve&nbsp;Šporkovském paláci a&nbsp;od&nbsp;začátku byla důležitou součástí nabídky i&nbsp;špachtlová zmrzlina. Dnes dělají navrch i&nbsp;pěkně nazdobené nanuky nebo zmrzlinové dorty. V&nbsp;každém případě si tady zakládají na&nbsp;tom, že všechny zmrzliny připravují od&nbsp;základních surovin. „Naše zmrzliny jsou postavené trošičku&nbsp;jinak. Když&nbsp;jsme otevírali, chtěli jsme, aby k&nbsp;nám lidé chodili cíleně za&nbsp;takovým druhem, který si nikde jinde nedají. Máme tak malinovou zmrzlinu, ale je do&nbsp;ní přidaná skořice a&nbsp;podmáslí. Máme mučenkovou, do&nbsp;které dáváme ještě kokosové mléko a&nbsp;zakysanou smetanu. Čokoládu máme s&nbsp;kardamomem, snad jen vanilka je jediná klasická,“ vyjmenovává Skála. A&nbsp;jeho nejoblíbenější příchuť? Pistáciová s&nbsp;troškou mořské soli.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h3>Jakub a&nbsp;Kamila Gavorovi, Ještě jednu, Brno-střed</h3>
V&nbsp;Brně se&nbsp;za&nbsp;zmrzlinovou jistotou chodí do&nbsp;podniku Ještě jednu. Jakub Gavor mraženému potěšení podlehl v&nbsp;roce 2017, po&nbsp;domácích experimentech vyrazil na&nbsp;kurz do&nbsp;italské Boloni a&nbsp;pak si otevřel vlastní zmrzlinárnu. Lásce ke&nbsp;zmrzlině propadla i&nbsp;jeho žena Kamila – shodně říkají, že čím více se&nbsp;do&nbsp;výroby nořili, tím&nbsp;více zjišťovali, jak obrovský prostor nabízí. Od&nbsp;práce se&nbsp;surovinami přes&nbsp;technologii až&nbsp;po&nbsp;samotné kombinování chutí a&nbsp;textur. Tohle objevování se&nbsp;jich drží dodnes. Dlouhodobě nejprodávanější příchuť je jejich signature krupicová kaše, u&nbsp;nich osobně vede jednoduchá fior di latte. „Aktuálně jsme těsně před&nbsp;uvedením úplně nového produktu a&nbsp;tím&nbsp;jsou naše vlastní nanuky. Budou v&nbsp;několika variantách a&nbsp;jde pro&nbsp;nás&nbsp;o&nbsp;opravdu velký a&nbsp;náročný projekt, na&nbsp;kterém pracujeme více než rok. Nejde jen o&nbsp;samotné receptury, ale i&nbsp;o&nbsp;technologii výroby, polevy, strukturu nebo stabilitu produktu,“ prozrazují, na&nbsp;co se&nbsp;můžeme v&nbsp;létě těšit.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Honza Hochsteiger, Crème de la Crème, různé lokality, Praha</h3>
Jedním z&nbsp;průkopníků na&nbsp;poli řemeslné zmrzliny v&nbsp;Česku je Honza Hochsteiger z&nbsp;Crème de la Crème. První zmrzlinářství otevřel před&nbsp;jedenácti lety, dnes má šest provozoven a&nbsp;třeba nejoblíbenější pistáciové zmrzliny vyrobí 22 tun ročně. Když&nbsp;se&nbsp;potkáváme ve&nbsp;zmrzlinárně Pod&nbsp;Kaštany, vzpomíná, že začátek se&nbsp;neobešel bez&nbsp;mrazivého zážitku: den před&nbsp;otevřením první pobočky mu dodavatel přivezl stroj na&nbsp;zmrzlinu z&nbsp;druhé ruky a&nbsp;až&nbsp;v&nbsp;ten moment zjistil, že je v&nbsp;tak katastrofálním stavu, že není schopný žádnou zmrzlinu vyrobit. „Začal jsem volat úplně všude, i&nbsp;do&nbsp;konkurenčních zmrzlináren, jestli by mi někdo nepůjčil stroj na&nbsp;zmrzlinu. Hodinu jsem měl krizový stav, kdy jsem si říkal, že to nevyřeším. Pak se&nbsp;stal zázrak. Zavolal mi známý – jen proto, aby se&nbsp;zeptal, jak se&nbsp;mám. A&nbsp;úplnou náhodou měl zkušební stroj, který mi mohl půjčit. Tím&nbsp;mě spasil,“ směje se&nbsp;a&nbsp;dodává, že od&nbsp;té doby už šlo vše jako po&nbsp;másle, za&nbsp;což vděčí především týmu lidí, kterým je obklopený.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h3>Vlad Ryasnyy, Sugar Life, Petrská čtvrť, Praha</h3>
Cukrář Vlad Ryasnyy je na&nbsp;české gastronomické scéně známý zejména&nbsp;díky makronkám, které vypiloval k&nbsp;naprosté dokonalosti. Nechtěl ale spoléhat jen na&nbsp;jeden produkt. Když&nbsp;tak v&nbsp;roce 2024 otevřel prodejnu v&nbsp;Brně, rozhodl se&nbsp;do&nbsp;nabídky zařadit i&nbsp;točenou zmrzlinu. Protože&nbsp;si ale zakládá na&nbsp;naprosté preciznosti, začal ji vyrábět od&nbsp;základu, podle vlastní receptury a&nbsp;s&nbsp;vlastními příchutěmi. Letos otevřel pobočku&nbsp;také v&nbsp;Praze, kde se&nbsp;ale vydal jinou cestou a&nbsp;nabízí zde zmrzlinu špachtlovou – může tak do&nbsp;ní přidávat i&nbsp;ovoce nebo něco křupavého. „Pokud se&nbsp;rozhodneme zařadit zmrzlinu s&nbsp;příchutí cookies, napečeme do&nbsp;ní vlastní cookies. Takže&nbsp;by se&nbsp;dalo říct, že je naše zmrzlina řemeslná,“ přibližuje. V&nbsp;Praze nabízí šest druhů, které se&nbsp;mění každý týden: tři&nbsp;smetanové a&nbsp;tři&nbsp;sorbety. Ochutnat tu můžete i&nbsp;speciality jako moravský koláč (maková zmrzlina s&nbsp;povidly a&nbsp;máslovou drobenkou) nebo sakura sorbet.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
<h3>Andrea Sirtori, Sugo Gelato Bar, Karlín, Praha</h3>
Ital Andrea Sirtori už několik let přináší do&nbsp;Prahy trochu toho italského bella vita. Stojí za&nbsp;podniky Enoteca na&nbsp;náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad a&nbsp;v&nbsp;Karlíně, kde otevřel také pasta bar Sugo zaměřený na&nbsp;těstoviny. Jaká by to ale byla Itálie bez&nbsp;zmrzliny? Tím&nbsp;spíš, když&nbsp;jeho tatínek před&nbsp;nějakými pětadvaceti lety prodával točenou zmrzlinu v&nbsp;Miláně. „Byl jeden z&nbsp;prvních, ale bylo na&nbsp;to příliš brzy, takže&nbsp;se&nbsp;byznysu bohužel nedařilo,“ říká. Andrea o&nbsp;otevření vlastního zmrzlinářství neuvažoval, dokud nenarazil na&nbsp;volný prostor téměř vedle Suga. A&nbsp;rozhodl se, že pro&nbsp;letošní léto obohatí Karlín o&nbsp;osvěžující pop-up. Podává jednoduchou mléčnou točenou zmrzlinu podle vlastní receptury („Ani nevím, kolik receptů jsem vyzkoušel, než jsem byl spokojený,“ směje se) a&nbsp;servírování dodává styl 90. let, protože&nbsp;ho jednoduše baví. Po&nbsp;práci se&nbsp;tu můžete stavit i&nbsp;na&nbsp;sklenku naturálního vína&nbsp;a&nbsp;nechybí samozřejmě ani italská káva.

Léto, to je koupaliště, vůně opalovacího krému, grilování na&nbsp;zahradě a&nbsp;zmrzlina. Hodně zmrzliny. Za&nbsp;mraženými pochoutkami jsme vyrazili do&nbsp;pětice zmrzlinářství. Máme tak pro&nbsp;vás&nbsp;hned několik porcí letní inspirace, abyste věděli, kam vyrazit na&nbsp;ty nejlepší.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Lukáš Skála, Cukrář Skála, Nové Město, Praha</h3>
Lukáš Skála je známý především jako cukrář. První cukrárnu pod&nbsp;svým jménem v&nbsp;rámci gastronomické sítě Together otevřel na&nbsp;sklonku roku 2017 ve&nbsp;Šporkovském paláci a&nbsp;od&nbsp;začátku byla důležitou součástí nabídky i&nbsp;špachtlová zmrzlina. Dnes děla

Radost v kornoutku

Náhrdelník&nbsp;Venetian Princess z&nbsp;18karátového bílého zlata s&nbsp;diamanty je oslavou italského šperkařského mistrovství a&nbsp;nadčasové elegance. Výrazný design inspirovaný krásou Benátek a&nbsp;třpyt diamantů vytvářejí nepřehlédnutelný statement klenot, který podtrhne osobitý styl i&nbsp;výjimečnost daného okamžiku. Napříč kolekcí se&nbsp;snoubí dva silné symboly ženství – hvězdy a&nbsp;květiny. Design připomíná Severku, která nás&nbsp;vede v&nbsp;každodenním životě k&nbsp;naplnění našich snů.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Roberto Coin. Náhrdelník Venetian Princess

Podnikatelka Nikola Kapnisti vybudovala místo, kde se&nbsp;lidé učí odpočívat. Inscape není ani wellness, ani klinika, je to prostor pro&nbsp;hlubší regeneraci.
Ještě před&nbsp;několika lety pracovala Nikola Kapnisti ve&nbsp;farmaceutickém průmyslu jako digitální marketingová manažerka. Pohybovala se&nbsp;ve&nbsp;světě termínů, kampaní a&nbsp;výkonových ukazatelů. Právě v&nbsp;tomto prostředí si ale začala stále více všímat, jak vysokou cenu si dlouhodobý výkon někdy vybírá.
„Farmaceutický korporát mi dal obrovské zkušenosti a&nbsp;jsem za&nbsp;tuto etapu velmi vděčná. Zároveň jsem ale na&nbsp;sobě i&nbsp;svém okolí pozorovala, jak vysokou cenu někdy platíme za&nbsp;dlouhodobý výkon,“ říká Kapnisti.
Postupně ji začala zajímat prevence, psychická odolnost a&nbsp;fungování nervového systému. Nejen z&nbsp;profesního hlediska, ale i&nbsp;z&nbsp;toho osobního. Hledala odpověď na&nbsp;otázku, jak si zachovat energii a&nbsp;zdraví ještě dříve, než člověk&nbsp;narazí na&nbsp;své limity.
„Začala jsem si uvědomovat, že mezi výkonem a&nbsp;zdravím nemusí být konflikt, pokud umíme dobře pracovat s&nbsp;regenerací. Projekt Inscape vznikl právě z&nbsp;této myšlenky. Chtěla jsem vytvořit místo, které nebude ani wellness, ani klinika. Místo, kde se&nbsp;propojí moderní poznatky o&nbsp;fungování člověka s&nbsp;prostředím, tichem, vědomým dotekem a&nbsp;skutečnou péčí.“
V&nbsp;centru Prahy dnes Inscape nabízí prostor zaměřený na&nbsp;hlubší regeneraci těla i&nbsp;mysli. „Pozoruju, a&nbsp;nejen v&nbsp;našem centru, že stres, únava a&nbsp;vyčerpání jsou stavy, které dnes zažívá většina lidí na&nbsp;každodenní bázi. Staly se&nbsp;novou normou. Přijde mi, že jsme si ve&nbsp;snaze být výkonnější, rychlejší a&nbsp;produktivnější nastavili tempo, které není dlouhodobě udržitelné. A&nbsp;to navzdory všem technologiím, které nám měly život usnadnit.“
Podle Kapnisti se&nbsp;právě ve&nbsp;chvíli, kdy člověku&nbsp;začne docházet energie, mění pohled na&nbsp;to, co je skutečně důležité. „Právě skrze vyčerpání, vyhoření, úzkosti nebo panické ataky si ale lidé začínají uvědomovat, že je potřeba něco změnit. Hledají cestu, jak fungovat jinak. A&nbsp;právě v&nbsp;tomto okamžiku získává hluboká péče o&nbsp;sebe sama na&nbsp;významu. Klienti jsou najednou ochotni naslouchat tomu, že regenerace není odměna&nbsp;za&nbsp;výkon, ale jeho nezbytný předpoklad.“
Změnil se&nbsp;i&nbsp;způsob, jakým přemýšlíme o&nbsp;vlastním zdraví. Mnoho lidí dnes sleduje kvalitu spánku, počet kroků nebo tepovou frekvenci prakticky nepřetržitě. „Myslím, že jsme se&nbsp;dostali do&nbsp;určitého paradoxu. Máme více dat o&nbsp;svém zdraví než kdykoliv předtím, ale často je využíváme hlavně k&nbsp;ještě větší výkonnosti. Místo abychom si všimli, že nám naše chytré hodinky někdy neříkají ‚přidej‘, ale naopak ‚zpomal‘.“
Odpočívat přitom není tak samozřejmé, jak by se&nbsp;mohlo zdát. Mnoho lidí dokáže být efektivní v&nbsp;práci, ale mnohem hůře se&nbsp;jim daří skutečně vypnout. „Odpočinek je dnes téměř dovedností. Musíme se&nbsp;ho znovu naučit stejně, jako jsme se&nbsp;naučili být výkonní. Většina lidí dnes věnuje výrazně více energie výkonu než regeneraci. Přitom obě strany by měly být v&nbsp;mnohem větší rovnováze.“
Kapnisti upozorňuje, že vědomý odpočinek neznamená pasivitu ani útěk&nbsp;od&nbsp;povinností. „Vědomý odpočinek není pasivní nicnedělání. Je to schopnost vytvořit podmínky, ve&nbsp;kterých se&nbsp;tělo i&nbsp;mysl mohou skutečně regenerovat.“ Právě proto podle ní řada lidí zjišťuje, že ani několik dnů volna nemusí automaticky přinést úlevu. „Lidé zjistí, že ani na&nbsp;dovolené nedokážou vypnout. Jsou fyzicky mimo kancelář, ale mentálně stále pracují.“
V&nbsp;Inscape proto nabízejí i&nbsp;procedury zaměřené na&nbsp;podporu soustředění a&nbsp;mentálního výkonu. „Nejlepší nápady často nevznikají ve&nbsp;chvíli maximálního soustředění, ale tehdy, když&nbsp;se&nbsp;mysl uvolní a&nbsp;dostane prostor vytvářet nová spojení.“ Sama Kapnisti mluví o&nbsp;energii, soustředění a&nbsp;schopnosti regenerace jako o&nbsp;zdrojích, které budou v&nbsp;budoucnu stejně důležité jako odborné znalosti nebo pracovní zkušenosti. „Myslím si, že budoucnost produktivity nebude v&nbsp;tom, jak pracovat více hodin, ale jak lépe pracovat s&nbsp;vlastní energií, pozorností a&nbsp;schopností regenerace.“<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Podnikatelka Nikola Kapnisti vybudovala místo, kde se&nbsp;lidé učí odpočívat. Inscape není ani wellness, ani klinika, je to prostor pro&nbsp;hlubší regeneraci.
Ještě před&nbsp;několika lety pracovala Nikola Kapnisti ve&nbsp;farmaceutickém průmyslu jako digitální marketingová manažerka. Pohybovala se&nbsp;ve&nbsp;světě termínů, kampaní a&nbsp;výkonových ukazatelů. Právě v&nbsp;tomto prostředí si ale začala stále více všímat, jak vysokou cenu si dlouhodobý výkon někdy vybírá.
„Farmaceutický korporát mi dal obrovské zkušenosti a&nbsp;jsem za&nbsp;tuto etapu velmi vděčná. Zároveň jsem ale na&nbsp;sobě i&nbsp;svém okolí pozorovala, jak vysokou cenu někdy pla

Luxus dnešní doby? Umět zpomalit

<clink anchorid="1"></clink>
Filip Kasal má profesionální kořeny v&nbsp;marketingu, jeho žena Terra se&nbsp;zase věnuje psychoterapii. Aby se&nbsp;náhodou nenudili, spolu s&nbsp;kamarádkou Terezou Ryšavou se&nbsp;pustili i&nbsp;do&nbsp;gastronomického byznysu. Na&nbsp;pražském Žižkově jim totiž chyběl snídaňový podnik. Takový, kam by mohli na&nbsp;brunch nejen o&nbsp;víkendu a&nbsp;který se&nbsp;během dne promění v&nbsp;místo, kde si lze vychutnat i&nbsp;sklenku vína. Když&nbsp;se&nbsp;tak naskytl prázdný prostor, plácli si a&nbsp;po&nbsp;roce a&nbsp;půl otevřeli Seifert’s&nbsp;Brunch. Od&nbsp;začátku jim bylo jasné, že tu musejí hrát prim čeští dodavatelé. Najdete tu tak sendviče z&nbsp;kváskového chleba z&nbsp;pražské pekárny, vejce z&nbsp;volného chovu, blaťácké zlato, pražskou šunku, párky od&nbsp;řezníka ze&nbsp;sousedství a&nbsp;naturální vína&nbsp;z&nbsp;Česka a&nbsp;Slovenska.
Bistro Seifert’s&nbsp;Brunch vzniklo z&nbsp;popudu přinést na&nbsp;Žižkov něco, co tam dlouho chybělo – doplnit plejádu večerních podniků o&nbsp;místo, kam můžete vyrazit klidně hned po&nbsp;probuzení. Filip Kasal vypráví, že na&nbsp;začátku do&nbsp;gastronomického byznysu vkročili zejména&nbsp;s&nbsp;velkou dávkou romantických představ a&nbsp;nadšení. Svůj první podnik tak vybudovali k&nbsp;obrazu svému, bez&nbsp;ohledu na&nbsp;náklady.
„Po&nbsp;prvním roce nám došlo, že sice rosteme, ale že nám do&nbsp;té naší lodi teče. Že hodně utržíme, ale čím dál víc peněz&nbsp;odtéká neefektivně pryč. Za&nbsp;rok jsme se&nbsp;skvěle etablovali v&nbsp;brunchích a&nbsp;bylo načase začít řešit, jak co nejlépe využít prostor, který tady máme,“ přibližuje Kasal. S&nbsp;dávkou racionality ale rozhodně nepřišel důraz na&nbsp;osekávání vypilovaného konceptu. Ba naopak: podnik stále více láká i&nbsp;na&nbsp;odpolední a&nbsp;večerní nabídku. Tu tady navíc nově spojují i&nbsp;s&nbsp;vinnými akcemi.
„První vlaštovkou byl Víkendový šum s&nbsp;moravskými naturálními víny. Oslovili jsme Petra Matějů, someliéra z&nbsp;Another Wine, který vybral osm skvělých vín. A&nbsp;protože&nbsp;jsme všichni mileniálové, šum začal v&nbsp;pět a&nbsp;skončil v&nbsp;deset večer,“ směje se&nbsp;Kasal. „Brunchárna“ se&nbsp;tak rázem proměnila na&nbsp;moravský vinný sklípek, což je něco, co se&nbsp;v&nbsp;Seifert’s bude dít snad na&nbsp;pravidelné bázi.
Chystá se&nbsp;navíc i&nbsp;Seifert’s číslo dva – jeho podoba zatím není jistá, ale pomalu se&nbsp;rýsuje. Filip Kasal plánuje z&nbsp;prvního podniku udělat deštník&nbsp;pro&nbsp;další koncepty. Všechny budou spojovat lokální dodavatelé: od&nbsp;farmářů přes&nbsp;vinaře či&nbsp;pražiče kávy až&nbsp;po&nbsp;řezníky. „Právě naši&nbsp;dodavatelé drží Seifert’s pohromadě,“ uzavírá Filip Kasal.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Filip Kasal má profesionální kořeny v&nbsp;marketingu, jeho žena Terra se&nbsp;zase věnuje psychoterapii. Aby se&nbsp;náhodou nenudili, spolu s&nbsp;kamarádkou Terezou Ryšavou se&nbsp;pustili i&nbsp;do&nbsp;gastronomického byznysu. Na&nbsp;pražském Žižkově jim totiž chyběl snídaňový podnik. Takový, kam by mohli na&nbsp;brunch nejen o&nbsp;víkendu a&nbsp;který se&nbsp;během dne promění v&nbsp;místo, kde si lze vychutnat i&nbsp;sklenku vína. Když&nbsp;se&nbsp;tak naskytl prázdný prostor, plácli si a&nbsp;po&nbsp;roce a&nbsp;půl otevřeli Seifert’s&nbsp;Brunch. Od&nbsp;začátku jim bylo jasné, že tu musejí hrát prim čeští dodavatelé. Najdete tu

Seifert’s Brunch. Dopoledne sendvič, večer sklenka vína

Soňa Hanušová

Nic proti hladince pečlivě ošetřené plzně, ale pivní svět dnes nabízí mnohem pestřejší výběr. A&nbsp;byla by škoda některá z&nbsp;těchto piv nevyzkoušet. Zvlášť ta, jež se&nbsp;k&nbsp;aktuálnímu období hodí nejlépe. O&nbsp;jejich výběr jsme požádali Terezu Pospíšilovou z&nbsp;pivního baru Pult.<clink anchorid="1"></clink>
1. První volbou je gose Rosemary 11° z&nbsp;pivovaru Clock – pivo ochucené limetkovou šťávou, rozmarýnem, himálajskou solí a&nbsp;růžovým pepřem. V&nbsp;chuti se&nbsp;tak spojuje kyselost citrusů s&nbsp;jemnou slaností a&nbsp;výrazným bylinným charakterem. „Tím, že není sladké, představuje perfektní osvěžení do&nbsp;horkých letních dnů,“ vyzdvihuje Pospíšilová.<clink anchorid="2"></clink>
2. Swim the Magic z&nbsp;moravského pivovaru Thrills reprezentuje styl Small IPA, jenž se&nbsp;vyznačuje nižší stupňovitostí a&nbsp;výraznou chmelovou hořkostí. Novozélandské odrůdy chmele, které v&nbsp;pivovaru pro&nbsp;výrobu používají, vnášejí do&nbsp;piva tóny tropického ovoce, jako jsou ananas, mango a&nbsp;maracuja (odrůda Nectaron), ale i&nbsp;nádech angreštu a&nbsp;bílých hroznů (odrůda Nelson Sauvin).<clink anchorid="3"></clink>
3. Tvarohový knedlík&nbsp;plný zralých meruněk, posypaný vanilkovým cukrem a&nbsp;skořicí. Někomu právě vytanuly vzpomínky na&nbsp;prázdniny u&nbsp;babičky, překvapivě ale zůstáváme u&nbsp;tipů na&nbsp;piva. Pastry sour ale Meruňkový knedlík z&nbsp;létajícího pivovaru Chroust v&nbsp;sobě nese všechny chutě oblíbeného letního pokrmu. „Přidaná laktóza, jež evokuje tvaroh, dodává pivu plné krémové tělo a&nbsp;dezertní charakter, zatímco kyselost meruněk&nbsp;se&nbsp;postará o&nbsp;skvělou pitelnost,“ popisuje Pospíšilová.<clink anchorid="4"></clink>
4. Poté, co Šárka Grguričová a&nbsp;David Kudláček opustili Pivovar Antoš, založili vlastní létající pivovar Brewnicorn a&nbsp;uvedli na&nbsp;trh první piva. Za&nbsp;zmínku stojí Pivorožec 11°, světlý ležák&nbsp;s&nbsp;jemným aromatem žateckého chmele. Pivo se&nbsp;vyznačuje plným tělem a&nbsp;dobrou pitelností.<clink anchorid="5"></clink>
5. V&nbsp;pražském pivovaru Dva kohouti pravidelně nabízejí Místní Kyseláč, který si můžete odnést i&nbsp;v&nbsp;plechovce s&nbsp;sebou. K&nbsp;ochucení se&nbsp;používají celé maliny, na&nbsp;jednu várku připadne až&nbsp;120 kg ovoce. Čas od&nbsp;času se&nbsp;tohle pivo s&nbsp;nepřehlédnutelnou růžovočervenou barvou a&nbsp;ovocnou chutí objeví i&nbsp;v&nbsp;nealkoholické verzi pod&nbsp;názvem Místní Nekyseláč.<clink anchorid="6"></clink>
6. Závěrečným tipem je cold IPA Tuunbag 12° z&nbsp;mikropivovaru Čestmír. Čtveřice chmelů Simcoe, Talus, Superdelic a&nbsp;Mosaic je zárukou plné a&nbsp;šťavnaté chuti s&nbsp;nádechem tropického ovoce a&nbsp;květinových tónů. „Tuunbag má jednoduše vše, co má správná IPA mít,“ říká Tereza Pospíšilová. / Soňa&nbsp;Hanušová

Nic proti hladince pečlivě ošetřené plzně, ale pivní svět dnes nabízí mnohem pestřejší výběr. A&nbsp;byla by škoda některá z&nbsp;těchto piv nevyzkoušet. Zvlášť ta, jež se&nbsp;k&nbsp;aktuálnímu období hodí nejlépe. O&nbsp;jejich výběr jsme požádali Terezu Pospíšilovou z&nbsp;pivního baru Pult.<clink anchorid="1"></clink>
1. První volbou je gose Rosemary 11° z&nbsp;pivovaru Clock – pivo ochucené limetkovou šťávou, rozmarýnem, himálajskou solí a&nbsp;růžovým pepřem. V&nbsp;chuti se&nbsp;tak spojuje kyselost citrusů s&nbsp;jemnou slaností a&nbsp;výrazným bylinným charakterem. „Tím, že není sladké, představuje perfektní osvěžení do&nbsp;horkých letních dnů,“ vyzdvihuje P

Osvěžující piva pro letní dny

Když&nbsp;projíždíte jižní Moravou, typicky se&nbsp;vám naskytne pohled na&nbsp;ubíhající řádky vinohradů, jejichž plynulost narušují jen samotná vinařství – tu menší, tu větší. Vinař Vlastimil Nešetřil se&nbsp;rozhodl vydat se&nbsp;trochu jiným směrem. Rodák&nbsp;ze&nbsp;Znojma sice vyrůstal obklopený vinařským řemeslem a&nbsp;jeho děda i&nbsp;táta měli vlastní sklep. Ale Nešetřil se&nbsp;nechtěl připravit o&nbsp;kontakt s&nbsp;městským prostředím.<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;tak naskytla příležitost koupit raně renesanční dům ve&nbsp;spodní části znojemského Masarykova náměstí, rozhodl se, že jej přetvoří na&nbsp;městské vinařství. „Máme sklep a&nbsp;penzion v&nbsp;Šaldorfu, kde jsme začali víno poprvé vyrábět. Ale pak jsme s&nbsp;vínem chtěli jít i&nbsp;do&nbsp;Znojma, ideálně sem na&nbsp;náměstí. Objevili jsme tenhle dům, kde nám majitel pronajal prostory pro&nbsp;vinný bar. Po&nbsp;čase za&nbsp;mnou přišel, jestli dům nechci koupit. Tak jsem ho koupil – s&nbsp;vizí, že ho celý opravím a&nbsp;dobuduju,“ vypráví.
Začalo se&nbsp;v&nbsp;roce 2017 a&nbsp;skončilo se&nbsp;letos zkraje jara. Upravily se&nbsp;sklepy, aby vinařství mělo plnohodnotné zázemí, zadní část domu se&nbsp;rozšířila o&nbsp;přístavbu s&nbsp;prostornou zimní zahradou, venkovním posezením a&nbsp;terasou obloženou tropickým dřevem. Po&nbsp;rekonstrukci střechy a&nbsp;krovu vzniklo také místo na&nbsp;dva mezonetové apartmány, které Nešetřil pronajímá. „Vinařství navrhli architekti ze&nbsp;studia ORA, apartmány udělala architektka Paula Peková,“ doplňuje.
Největším klenotem jsou právě sklepy. Ty zasahují až&nbsp;do&nbsp;znojemského podzemí, což je největší systém podzemních chodeb v&nbsp;Česku. Nešetřil tu má k&nbsp;dispozici hned tři&nbsp;sklepní patra se&nbsp;stabilní teplotou 9 °C. V&nbsp;prvním se&nbsp;rodí bílá vína, nacházejí se&nbsp;v&nbsp;něm nerezové tanky a&nbsp;dubové a&nbsp;akátové sudy, ve&nbsp;druhém jsou umístěné barikové sudy na&nbsp;červená vína&nbsp;a&nbsp;také tu zrají sekty. Třetí patro je částečně zaplavené, ale voda z&nbsp;něj se&nbsp;využívání pro&nbsp;chlazení fermentujícího moštu.
A&nbsp;protože&nbsp;si Vlastimil Nešetřil potrpí na&nbsp;rozličné techniky výroby vína, kromě klasického vybavení u&nbsp;něj ve&nbsp;vinařství najdete i&nbsp;pro&nbsp;jižní Moravu méně typické metody. V&nbsp;mázhauzu si hoví betonová vejce, která jsou mírně porézní, a&nbsp;do&nbsp;vína&nbsp;se&nbsp;tak dostává i&nbsp;trocha kyslíku. Vína&nbsp;jsou charakterem podobná těm ze&nbsp;sudu, ale chybí v&nbsp;nich chuť dřeva, kterou ne každý vítá. Velkou specialitou jsou pak gruzínské nádoby kvevri na&nbsp;oranžové víno, zakopané do&nbsp;podlahy mázhauzu a&nbsp;plněné hroznovým moštem každý rok na&nbsp;podzim.
„V&nbsp;Gruzii jsem byl šestkrát a&nbsp;fascinovalo mě, že víno dělají touhle metodou už 8000 let. Gruzínci mi vysvětlili, že je zakopávají na&nbsp;povrchu, nikdy ne ve&nbsp;sklepě, protože&nbsp;víno je tak specifické právě díky tomu, jak se&nbsp;v&nbsp;průběhu roku mění teploty. Dokonce jsme do&nbsp;Česka dovezli tři&nbsp;kamiony keramických nádob a&nbsp;snažili jsme se&nbsp;s&nbsp;touhle metodou seznámit i&nbsp;moravské vinaře. U&nbsp;některých to moc nefunguje, nádoby totiž zakopali v&nbsp;podzemí,“ směje se&nbsp;Nešetřil.
On sám ale oranžové víno dělá tak, jak mu v&nbsp;Gruzii poradili: nádoby jsou poctivě zakopané a&nbsp;uložené ve&nbsp;štěrkovém loži, do&nbsp;vína&nbsp;se&nbsp;nepřidává chemie, nečeří se&nbsp;ani nefiltruje. Lahví je ale omezené množství. Celková roční produkce Vinařství Nešetřil je přibližně 15 000 litrů vína, z&nbsp;toho oranžového vína&nbsp;je pouze asi 600 litrů. „Osmdesát procent naší produkce jsou bílá vína, zejména&nbsp;pro&nbsp;Znojmo typický Veltlín, Sauvignon nebo Ryzlink rýnský. Dvacet procent jsou červená vína, hlavně Rulandské modré, Frankovka a&nbsp;Zweigeltrebe, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;poštěstí, tak i&nbsp;Merlot,“ vyjmenovává.
A&nbsp;protože&nbsp;se&nbsp;bavíme o&nbsp;městském vinařství, na&nbsp;každé etiketě lahve je k&nbsp;vidění část znojemského panoramatu. Po&nbsp;procházce městem tak Vlastimil Nešetřil doporučuje posezení v&nbsp;jeho zahradě, kde můžete vyzkoušet třeba to, jak chutná jedna lokální odrůda zpracovaná různými metodami ve&nbsp;sklepě, který se&nbsp;rozprostírá přímo pod&nbsp;vámi.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Když&nbsp;projíždíte jižní Moravou, typicky se&nbsp;vám naskytne pohled na&nbsp;ubíhající řádky vinohradů, jejichž plynulost narušují jen samotná vinařství – tu menší, tu větší. Vinař Vlastimil Nešetřil se&nbsp;rozhodl vydat se&nbsp;trochu jiným směrem. Rodák&nbsp;ze&nbsp;Znojma sice vyrůstal obklopený vinařským řemeslem a&nbsp;jeho děda i&nbsp;táta měli vlastní sklep. Ale Nešetřil se&nbsp;nechtěl připravit o&nbsp;kontakt s&nbsp;městským prostředím.<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;tak naskytla příležitost koupit raně renesanční dům ve&nbsp;spodní části znojemského Masarykova náměstí, rozhodl se, že jej přetvoří na&nbsp;městské vinařství. „Máme sklep a&nbsp;penzion v&n

Vinařství Nešetřil  Přivést víno zpátky do města

Role architektů při&nbsp;rekonstrukci je náročná, ale i&nbsp;krásná. Funguje jako druhá šance nebo opravný termín. Výchozí stav pražské vily byl výsledkem nedotaženého modernistického snu, který navíc v&nbsp;průběhu let překryl nános devadesátkových úprav. Studio No Architects mělo možnost vrátit se&nbsp;v&nbsp;čase a&nbsp;dům znovu poskládat z&nbsp;jeho největších kvalit.<clink anchorid="1"></clink>
Rozpoznat a&nbsp;zachránit skutečné hodnoty vily nebylo v&nbsp;tomto případě úplně jednoduché. „Dům je svědkem přelomu myšlení v&nbsp;architektuře, odklonu od&nbsp;dekorativismu a&nbsp;paměti architektury a&nbsp;příklonu k&nbsp;ideologii nového, k&nbsp;funkcionalismu. Je to zhmotněná teorie o&nbsp;novém světě a&nbsp;moderním člověku&nbsp;se&nbsp;všemi chybami, které je dnes tak lehké vidět,“ vysvětluje architekt Jakub Filip Novák.
Aby autoři&nbsp;obnovili původní charakter stavby, museli nejprve očistit exteriér od&nbsp;nevhodného zateplení a&nbsp;divoké barevnosti. „Od&nbsp;počátku jsme věděli, že chceme domu vrátit modernistický vzhled, který začíná bílou fasádou – před&nbsp;rekonstrukcí měl totiž meruňkovou,“ popisuje architektka Daniela Baráčková.<clink anchorid="2"></clink>
Architekti se&nbsp;rozhodli pro&nbsp;sebevědomé řešení a&nbsp;namísto obvyklé dvoubarevnosti rámů hliníkových oken nechali interiér zasvítit až&nbsp;ven skrze jednotný odstín. Specifická, na&nbsp;míru namíchaná modrá barva se&nbsp;rozlévá na&nbsp;vnitřní i&nbsp;vnější parapety a&nbsp;napouští uklidňující atmosférou celý dům.
Cesta k&nbsp;ideálnímu tónu ale ukázala, jak klíčové je testování barev v&nbsp;reálných podmínkách stavby. „Barvu vybíráme z&nbsp;velmi jemných vzorníků s&nbsp;matematickou definicí barevnosti, ale poté se&nbsp;vždy musí vzorkovat na&nbsp;stavbě,“ říká architekt. Všechna okna dodavatelé dovezli z&nbsp;Německa v&nbsp;jiném odstínu a&nbsp;tvrdili, že splnili objednávku.<clink anchorid="3"></clink>
„My věděli, že to není to, co chceme, ale kdo to posoudí? Měli jsme nicméně v&nbsp;kanceláři&nbsp;vzorek nástřiku na&nbsp;kusu hliníkového profilu, který jsme dodavateli odsouhlasili. Přivezli jsme jej na&nbsp;stavbu, přiložili k&nbsp;oknu a&nbsp;pak i&nbsp;oni museli uznat, že je to jinak, a&nbsp;všechna okna si odvézt. Nakonec se&nbsp;ukázalo, že to byla chyba brigádníka, který v&nbsp;továrně u&nbsp;profilů do&nbsp;stroje zadával barevnost,“ líčí Novák&nbsp;historku z&nbsp;rekonstrukce.
V&nbsp;domě se&nbsp;dnes lze setkat se&nbsp;třemi jemně rozdílnými interiéry: společnou částí a&nbsp;dvěma samostatnými byty. Všechny prostory spojuje záměrná čistota a&nbsp;chirurgická přesnost nábytkových řešení, která těží z&nbsp;propojení architektury a&nbsp;vizuálního umění. „Efekty spolupráce ve&nbsp;studiu se&nbsp;nesčítají, ale násobí, a&nbsp;čím rozmanitější pohledy do&nbsp;návrhu s&nbsp;kolegyněmi vnášíme, tím&nbsp;víc nesamozřejmý a&nbsp;bohatší může být výsledek. Díky Danielině malířské zkušenosti je třeba práce s&nbsp;barvami mnohem komplexnější,“ popisuje architekt Novák.<clink anchorid="4"></clink>
Viditelným odrazem preciznosti je nenápadná tenká červená linka. Jako skutečná tepna domu se&nbsp;vine po&nbsp;zábradlí, hranách soklů, futer i&nbsp;nábytku v&nbsp;části interiéru a&nbsp;dodává čistému prostoru jasný rytmus.
Původní autoři&nbsp;sice žili v&nbsp;představě, že staví nekompromisní „stroj na&nbsp;bydlení,“ ale nebylo tomu tak. „Stroj jsme z&nbsp;něj paradoxně udělali až&nbsp;my, když&nbsp;jsme jej napumpovali technologiemi, dnes je takový chytrý dům už spíše počítačem na&nbsp;bydlení,“ konstatuje Novák. Skutečná modernizace modernismu se&nbsp;tak ukrývá v&nbsp;technologiích, které nemají být vidět na&nbsp;první pohled.<clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Rok projektu: 2023

Rok dokončení: 2025

Zastavěná plocha: 90 m²

Plocha pozemku: 400 m²

Dům s modrými okny

Role architektů při&nbsp;rekonstrukci je náročná, ale i&nbsp;krásná. Funguje jako druhá šance nebo opravný termín. Výchozí stav pražské vily byl výsledkem nedotaženého modernistického snu, který navíc v&nbsp;průběhu let překryl nános devadesátkových úprav. Studio No Architects mělo možnost vrátit se&nbsp;v&nbsp;čase a&nbsp;dům znovu poskládat z&nbsp;jeho největších kvalit.<clink anchorid="1"></clink>
Rozpoznat a&nbsp;zachránit skutečné hodnoty vily nebylo v&nbsp;tomto případě úplně jednoduché. „Dům je svědkem přelomu myšlení v&nbsp;architektuře, odklonu od&nbsp;dekorativismu a&nbsp;paměti architektury a&nbsp;příklonu k&nbsp;ideologii nového, k&nbsp;funkcionalis

Dům s modrými okny

<clink anchorid="1"></clink>
Almaty, někdejší hlavní město Kazachstánu, má nezaměnitelné panorama. Pohoří Ťan-šan za&nbsp;ním se&nbsp;jemně vlní i&nbsp;ostře trčí do&nbsp;výšky. Do&nbsp;tohoto prostředí se&nbsp;narodila Aziya Ikhtymbayeva, která byla od&nbsp;útlého dětství obklopená uměním a&nbsp;svébytným vyjadřováním sebe sama. Narodila se&nbsp;do&nbsp;umělecké rodiny: matka divadelnice, otec sochař, děda výrazný textilní umělec, který vystavoval dokonce v&nbsp;někdejším Československu. S&nbsp;úsměvem tak říká, že umění má vepsané do&nbsp;DNA, je neoddělitelnou součástí jejího výchozího nastavení.
„Dětství jsem trávila buď&nbsp;s&nbsp;mámou, která dávala dětem lekce herectví na&nbsp;umělecké škole, kterých jsem se&nbsp;sama účastnila, nebo s&nbsp;tátou a&nbsp;dědou. Oba tvořili doma, takže&nbsp;jsem si hrála v&nbsp;jednom nebo ve&nbsp;druhém ateliéru. To mě samozřejmě hodně ovlivnilo, zejména&nbsp;co se&nbsp;svobody vyjádření týče. Když&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;myšlenkách vracím do&nbsp;dětství, dochází mi, že jsem si hodně brzy uvědomila, jak moc je umění podobné životu samotnému. Na&nbsp;začátku máte nicotu, kterou svou pílí přetváříte v&nbsp;něco. A&nbsp;každý umělec ví, že v&nbsp;tom raném stadiu musí projít fází ošklivosti,“ říká Aziya a&nbsp;ukazuje na&nbsp;rozpracované plátno ve&nbsp;svém pražském ateliéru.
„Jako třeba tenhle obraz. Ten je zrovna ve&nbsp;fázi ošklivosti. Dodnes mě fascinuje, jak je možné, že z&nbsp;toho ošklivého může vzejít něco krásného. Ptala jsem se&nbsp;na&nbsp;to už dědy, když&nbsp;jsem si v&nbsp;jeho ateliéru prohlížela spoustu děl v&nbsp;oné ošklivé fázi. Právě ten mi řekl, že je to stejné jako v&nbsp;životě. Musíte si projít těžkostmi a&nbsp;ošklivostmi, abyste dosáhli něčeho nedosažitelného. O&nbsp;to ostatně usilují všichni umělci,“ zamýšlí se.
Aziya se&nbsp;tak dodnes řídí mantrou, že život je jako umění – a&nbsp;naopak. Že tyhle dvě věci jsou neoddělitelně spjaté. Pro&nbsp;ni osobně obzvlášť: vždy věděla, že bude tvořit. Experimentovala s&nbsp;různými typy kreativního vyjádření, jako jsou oděvní design nebo hudba. Především proto, aby si sama pro&nbsp;sebe vytvořila možnost volby. „V&nbsp;průběhu života jsem dělala kromě umění i&nbsp;jiné věci. Chtěla jsem si umožnit mít tu volbu. Ale vždy jsem byla nastavená tak, že budu dělat umění, takže&nbsp;ve&nbsp;skutečnosti to pro&nbsp;mě volba nebyla. Je to něco, co umím dělat ze&nbsp;všeho nejlépe – a&nbsp;moc si to užívám.“
Studia Aziyu odvedla z&nbsp;Kazachstánu nejprve do&nbsp;New Yorku. Na&nbsp;výměnný studijní pobyt nakonec zamířila i&nbsp;do&nbsp;Prahy a&nbsp;městu naprosto propadla. Se&nbsp;zářícíma očima popisuje, jak ji uchvátilo kouzlo Prahy, její mystika, ale zároveň pragmatické aspekty jako čistota a&nbsp;bezpečnost. Nakonec se&nbsp;tak rozhodla v&nbsp;Česku zapustit kořeny. „V&nbsp;zahraničí žiju dvacet let, z&nbsp;toho většinu času v&nbsp;Evropě. Dnes vidím, jak se&nbsp;v&nbsp;mém uměleckém projevu mísí evropská kultura, západní dějiny umění a&nbsp;jisté prvky orientalismu – což je pro&nbsp;mě velmi přirozené, jelikož pocházím ze&nbsp;Střední Asie. Moje portréty tak mají orientální punc. Není to zamýšlené, ale každý portrét v&nbsp;sobě nějakým způsobem ukrývá svého autora. V&nbsp;mém případě je to právě spojení různých kultur,“ přibližuje malířka. A&nbsp;dodává, že jelikož velkou část života strávila přizpůsobováním se&nbsp;různým kulturám, cítí, že její současnou identitu formovala právě tato zkušenost. Dnes je českou občankou žijící v&nbsp;Praze, s&nbsp;minulostí plnou stop z&nbsp;rozličných kultur.
Na&nbsp;plátnech, která tvoří, jsou především ženské figury. Silné ženské postavy totiž sleduje nejen napříč dějinami, ale i&nbsp;napříč každodenností. Zpracovává vazby, které mezi ženami vznikají, sesterství, ale prozkoumává také emoční, kulturní a&nbsp;symbolické rozměry ženství. „Inspiruje mě život, který sama žiju. Ale velmi mě inspiruje také české umění. Velmi obdivuji Evu Švankmarejovou, způsob, jakým používala barvy. Hodně lidí říká, že české umění má spíše ponuré odstíny, ale když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;tvorbu Evy Švankmajerové, Františka Kupky, Jana Zrzavého a&nbsp;dalších, zjistíte, že tomu tak vůbec není. Používali neskutečně živou barevnou paletu a&nbsp;mě moc baví to prozkoumávat,“ popisuje.
Její tvorbu v&nbsp;posledním roce výrazně proměnil příchod dcery a&nbsp;nová role matky. Nepojednává o&nbsp;mateřství jako takovém, ale ve&nbsp;svých obrazech se&nbsp;více obrací k&nbsp;sobě samé a&nbsp;k&nbsp;transformaci, kterou dítě do&nbsp;života ženy přinese. „Dnes se&nbsp;více zabývám pocitem sounáležitosti, toho, že někam patřím. Vnímám také to, že je moje tvorba víc soustředěná a&nbsp;mnohem osobnější. Víc v&nbsp;ní zachycuju vykořenění, svou imigrantskou zkušenost a&nbsp;to, jak tvaruje identitu,“ dodává Aziya. Mateřství ji také naučilo práci více plánovat: nejprve si pečlivě připraví skici a&nbsp;pak si načrtne tvorbu obrazu kousek po&nbsp;kousku. „Malba je pak ta nejméně vysilující část,“ směje se.
Vzápětí ale dodává, že i&nbsp;když&nbsp;si vše pečlivě naplánuje, důležité pro&nbsp;ni je mít před&nbsp;plátnem pokoru. Umět se&nbsp;mu vzdát a&nbsp;nechat se&nbsp;jím vést. Někdy jako výtvarnice může mít perfektní představu o&nbsp;výsledku, ale materiály, s&nbsp;nimiž pracuje, se&nbsp;vzpouzejí. V&nbsp;takových momentech je podle ní lepší se&nbsp;procesu odevzdat a&nbsp;dát šanci náhodě, intuici a&nbsp;spontánnosti. Vrací se&nbsp;tak k&nbsp;tomu, o&nbsp;čem jsme se&nbsp;bavily na&nbsp;začátku rozhovoru a&nbsp;co jí říkal už její děda. Totiž že dělat umění není tak jednoduché, jak se&nbsp;zdá. „Jako divák&nbsp;vidíte výsledek, ne ten proces za&nbsp;tím. Francouzský impresionista Edgar Degas řekl, že malování je velmi snadné, když&nbsp;to neumíte. Zjistila jsem, že tomu tak skutečně je. Musíte projít mnoha těžkými fázemi, abyste se&nbsp;dostali ke&nbsp;kýženému výsledku. Není to hned a&nbsp;není to lehké. Stejně jako v&nbsp;životě,“ říká Aziya Ikhtymbayeva.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Almaty, někdejší hlavní město Kazachstánu, má nezaměnitelné panorama. Pohoří Ťan-šan za&nbsp;ním se&nbsp;jemně vlní i&nbsp;ostře trčí do&nbsp;výšky. Do&nbsp;tohoto prostředí se&nbsp;narodila Aziya Ikhtymbayeva, která byla od&nbsp;útlého dětství obklopená uměním a&nbsp;svébytným vyjadřováním sebe sama. Narodila se&nbsp;do&nbsp;umělecké rodiny: matka divadelnice, otec sochař, děda výrazný textilní umělec, který vystavoval dokonce v&nbsp;někdejším Československu. S&nbsp;úsměvem tak říká, že umění má vepsané do&nbsp;DNA, je neoddělitelnou součástí jejího výchozího nastavení.
„Dětství jsem trávila buď&nbsp;s&nbsp;mámou, která dávala dětem lekce herectví na&n

Aziya Ikhtymbayeva. Vykořeněné hledání sounáležitosti

Jednou z&nbsp;nejvýraznějších osobností české avantgardy v&nbsp;první polovině 20. století byl nepochybně Emil Filla. Zásadně přispěl k&nbsp;formování českého kubismu a&nbsp;inspiraci z&nbsp;děl Pabla Picassa či&nbsp;Georgese Braquea přetavil do&nbsp;vlastního, jasně rozpoznatelného výtvarného jazyka. Více než padesát jeho obrazů je do&nbsp;21. srpna k&nbsp;vidění v&nbsp;pražské Galerii Kodl.
„Výstava vznikla s&nbsp;cílem představit veřejnosti díla Emila Filly, která jsou dlouhodobě deponovaná v&nbsp;soukromých sbírkách, případně nesou jedinečnou provenienci a&nbsp;zajímavou sběratelskou historii. Expozice je koncipována&nbsp;jako průřez celou Fillovou tvorbou. Soukromí sběratelé si však zpravidla vybírají výjimečná díla, a&nbsp;proto výstava nabízí řadu mimořádných a&nbsp;nevšedních obrazů, které veřejnost běžně nemá možnost vidět,“ říká kurátorka výstavy Tereza Mátl Donné.
Výstava si vytyčila ukázat Emila Fillu jako mimořádně tvůrčí a&nbsp;originální osobnost, která bývá někdy zjednodušeně označována&nbsp;za&nbsp;Picassova následovníka. „Výběr děl ale jasně dokládá šíři&nbsp;jeho zájmů i&nbsp;témat. Od&nbsp;zátiší a&nbsp;figurálních kompozic po&nbsp;krajinomalbu a&nbsp;také jeho schopnost tvůrčím&nbsp;způsobem vstřebávat podněty různých směrů, od&nbsp;kubismu po&nbsp;surrealismus.“
Z&nbsp;vystavených děl je zároveň patrné, že Filla neměl pouze jedno vrcholné období. A&nbsp;právě zastoupení obrazů z&nbsp;různých etap jeho života je velkou předností výstavy. Diváci si mohou prohlédnout nesmírně vzácná díla od&nbsp;raných prací ze&nbsp;skupiny Osma přes&nbsp;obrazy z&nbsp;Fillova holandského kubistického období až&nbsp;po&nbsp;surrealistické kompozice. „Návštěvník&nbsp;tak může sledovat Fillův&nbsp;umělecký vývoj v&nbsp;celé jeho šíři&nbsp;a&nbsp;uvědomit si, jak proměnlivá a&nbsp;mnohovrstevnatá byla jeho tvorba,“ dodává kurátorka.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Jednou z&nbsp;nejvýraznějších osobností české avantgardy v&nbsp;první polovině 20. století byl nepochybně Emil Filla. Zásadně přispěl k&nbsp;formování českého kubismu a&nbsp;inspiraci z&nbsp;děl Pabla Picassa či&nbsp;Georgese Braquea přetavil do&nbsp;vlastního, jasně rozpoznatelného výtvarného jazyka. Více než padesát jeho obrazů je do&nbsp;21. srpna k&nbsp;vidění v&nbsp;pražské Galerii Kodl.
„Výstava vznikla s&nbsp;cílem představit veřejnosti díla Emila Filly, která jsou dlouhodobě deponovaná v&nbsp;soukromých sbírkách, případně nesou jedinečnou provenienci a&nbsp;zajímavou sběratelskou historii. Expozice je koncipována&nbsp;jako průřez celou Fillovou tvorbou. Soukromí sběratelé s

Emil Filla. Ze soukromých sbírek

<clink anchorid="1"></clink>
Anna Petrof Prousková
výkonná ředitelka Petrof
Proč ekonomika vítězí nad&nbsp;nostalgií
„I&nbsp;když&nbsp;čísla dlouhodobě nevycházejí, rodinný podnik prostě nezavřete. A&nbsp;tak musíte hledat cesty, jak to udělat jinak. Abychom pak nebrečeli, že jsme udržovali tradici, která nás&nbsp;za&nbsp;pár let položila.“ Vystudovaná ekonomka našla před&nbsp;pár lety odpověď v&nbsp;přesunu výroby. „Poprvé po&nbsp;160 letech jsme se&nbsp;rozhodli značku&nbsp;Petrof vyrábět i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. Portfolio tak škálujeme do&nbsp;více stupňů – Petrof Master vyrábíme čistě v&nbsp;Česku a&nbsp;pak máme také asijskou výrobu, aby nástroje byly dostupné i&nbsp;pro&nbsp;lidi, kteří si nemohou dovolit zaplatit evropský produkt. Kvalita stejná není, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;ta asijská zlepšuje. Když&nbsp;ale my vyrábíme piana půl roku a&nbsp;v&nbsp;Asii jsou to tři&nbsp;měsíce, rozdíl je vidět.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Kryštof Mucha
výkonný ředitel KVIFF
Když&nbsp;je filmový festival pro&nbsp;skutečné diváky
„Publikum, které do&nbsp;Varů jezdí, vytváří atmosféru festivalu. Na&nbsp;festivaly typu Cannes nebo Sundance se&nbsp;běžný člověk&nbsp;nedostane. A&nbsp;my si uvědomujeme, že přesně to karlovarský festival odlišuje od&nbsp;jiných. Už jen doprava na&nbsp;místo je náklad, a&nbsp;tak se&nbsp;snažíme držet ceny lístků tak, aby si je mohl dovolit každý. Svým způsobem jsme rezignovali na&nbsp;příjem ze&nbsp;vstupného. Když&nbsp;ale přijedou zahraniční hosté, Karlovy Vary jsou jedním z&nbsp;mála míst, kde můžou uvádět svůj film před&nbsp;normálním publikem. Ve&nbsp;zmíněném Cannes sedí profesionálové, kteří u&nbsp;filmu přemýšlejí, co zafunguje v&nbsp;kinech a&nbsp;co ne. Diváci ve&nbsp;Varech v&nbsp;kině sedí, protože&nbsp;si na&nbsp;to udělali čas. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;jim film líbí, je jim jedno, že je třeba dva roky starý, čímž nám odpadá stres, že musíme mít světové premiéry.“
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Jan Plecháč
kreativní ředitel sklárny Moser
Jemné fresky pod&nbsp;nánosem brutalismu
„Když&nbsp;jsem do&nbsp;Moseru před&nbsp;čtyřmi lety nastoupil, první půlrok jsem hlavně bádal. Pod&nbsp;nánosem silných vrstev jsem hledal DNA. Nebylo to jednoduché, Moser byl myšlenkově zajetý v&nbsp;určitých kolejích, ale potřeboval jsem se&nbsp;dostat k&nbsp;jádru a&nbsp;teprve nad&nbsp;ním vystavět novou vizi. A&nbsp;odhalil jsem původní zeď s&nbsp;nádhernými freskami, které byly vlastně strašně jemné. To byla linka, na&nbsp;kterou firma od&nbsp;70. let přestala navazovat. Zčásti proto, že ke&nbsp;spolupráci zvala designéry spjaté s&nbsp;architekturou. V&nbsp;Moseru tak zůstalo zakořeněné, že všechno musí být těžké, až&nbsp;brutalistní. A&nbsp;byť jsem chlap, tu feminitu se&nbsp;tam teď snažím dostat zpátky. Tradici přirovnávám k&nbsp;batohu na&nbsp;zádech. My v&nbsp;Moseru jsme ho vyfasovali poměrně těžký a&nbsp;mým úkolem je zbavit se&nbsp;věcí, které tam nejsou potřeba.“
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Pavla Gomba
výkonná ředitelka UNICEF ČR
Charita není antistres
„Když&nbsp;jsem studovala, netušila jsem, že budu pracovat v&nbsp;UNICEF. Myslela jsem, že půjdu do&nbsp;banky nebo do&nbsp;pojišťovny – vydělávat velké peníze&nbsp;a&nbsp;mít krásnou kariéru. Ta práce je uvnitř úplně jiná, než vypadá na&nbsp;první pohled. Hodně mých spolužáků si myslí, že jezdím někam hladit děti po&nbsp;hlavě, že je to pohodová práce, vlastně takový antistres. Tak to není – i&nbsp;my máme strategické plány a&nbsp;sledujeme KPI. Taky máme docela velkou disciplínu – právě proto, že máme velkou odpovědnost. Humanitárních organizací je spousta. Nás&nbsp;odlišuje, že umíme uznat chybu. Zveřejňujeme interní audity a&nbsp;v&nbsp;každém z&nbsp;nich je i&nbsp;to, co se&nbsp;nám nepovedlo. Čelíme silným situacím, kterým bych v&nbsp;bance nečelila. Na&nbsp;konci dne je ale radost. Když&nbsp;víte, že jste zachránili lidský život, je to velká odměna.“

<clink anchorid="1"></clink>
Anna Petrof Prousková
výkonná ředitelka Petrof
Proč ekonomika vítězí nad&nbsp;nostalgií
„I&nbsp;když&nbsp;čísla dlouhodobě nevycházejí, rodinný podnik prostě nezavřete. A&nbsp;tak musíte hledat cesty, jak to udělat jinak. Abychom pak nebrečeli, že jsme udržovali tradici, která nás&nbsp;za&nbsp;pár let položila.“ Vystudovaná ekonomka našla před&nbsp;pár lety odpověď v&nbsp;přesunu výroby. „Poprvé po&nbsp;160 letech jsme se&nbsp;rozhodli značku&nbsp;Petrof vyrábět i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. Portfolio tak škálujeme do&nbsp;více stupňů – Petrof Master vyrábíme čistě v&nbsp;Česku a&nbsp;pak máme také asijskou výrobu, aby nást

Inspirace aneb Co zaznělo

Některé značky si lidé spojují s&nbsp;konkrétním produktem. Jiné spíše s&nbsp;určitým způsobem přemýšlení. Pro&nbsp;Petru Doležalovou, PR manažerku Volvo Car Czech Republic, představuje švédský brand už řadu let právě druhý případ. Není to jen automobilka, ale soubor hodnot, které postupně objevovala. „Můj vztah k&nbsp;Volvu vznikal postupně. Z&nbsp;cest, setkávání, práce, zkušeností i&nbsp;z&nbsp;prvních návratů na&nbsp;sever, kde jsem začala silněji vnímat světlo, krajinu a&nbsp;skandinávský důraz na&nbsp;jednoduchost, funkci a&nbsp;klid,“ říká.
Právě skandinávský přístup je něco, co ji na&nbsp;značce oslovilo nejvíce. Bezpečnost, odpovědnost k&nbsp;přírodě nebo respekt k&nbsp;člověku&nbsp;podle ní nepůsobí jako témata, která by byla ke&nbsp;značce dodatečně připojena marketingem. Jsou součástí její identity a&nbsp;dlouhodobě se&nbsp;promítají do&nbsp;jejích produktů i&nbsp;komunikace.
Když&nbsp;se&nbsp;řekne Volvo, mnoho lidí si představí brand s&nbsp;důrazem na&nbsp;bezpečnost. Petra Doležalová ale značku&nbsp;vnímá jinak než jako soubor technologií a&nbsp;asistenčních systémů. „Bezpečnost pro&nbsp;mě znamená klid. A&nbsp;bez&nbsp;klidu se&nbsp;člověk&nbsp;na&nbsp;cestě nikdy necítí opravdu svobodně. Když&nbsp;se&nbsp;cítím&nbsp;v&nbsp;bezpečí, můžu&nbsp;se&nbsp;víc uvolnit, soustředit se&nbsp;na&nbsp;cestu a&nbsp;taky si ji mnohem víc užít. Volvo bezpečnost chápe jako dlouhodobý závazek.“ Manažerka uvádí příklad: už od&nbsp;roku 1970 ve&nbsp;Volvu zkoumají skutečné dopravní nehody a&nbsp;podle vlastních údajů analyzovali více než 50 tisíc nehod s&nbsp;více než 80 tisíci účastníky. „Právě z&nbsp;reálných situací potom vyvíjíme vlastní bezpečnostní řešení, která nevznikají jen kvůli normám, ale z&nbsp;reálné zkušenosti s&nbsp;tím, co se&nbsp;na&nbsp;silnici opravdu děje.“
Doležalová důraz na&nbsp;dlouhodobé bezpečí považuje za&nbsp;jeden z&nbsp;důvodů, proč si Volvo dokázalo vybudovat tak silnou reputaci. Připomíná například rozhodnutí zpřístupnit patent na&nbsp;tříbodový bezpečnostní pás&nbsp;celému automobilovému průmyslu. Krok, který pomohl zachraňovat životy bez&nbsp;ohledu na&nbsp;značku&nbsp;automobilu.
Za&nbsp;dobu mnohaletého působení Doležalové ve&nbsp;Volvu se&nbsp;proměnili i&nbsp;zákazníci. Dnes přicházejí informovanější a&nbsp;náročnější než kdy dříve. Stále méně je zajímá samotný produkt a&nbsp;stále více celková zkušenost. „Prémiovost podle mě čím dál víc znamená, že značka nemarní váš čas. Věci mají fungovat přirozeně, bez&nbsp;vysvětlování navíc.“ Auto má prý být příjemné, bezpečné a&nbsp;intuitivní a&nbsp;zároveň má obstát v&nbsp;tom, jak funguje po&nbsp;čase, nejen v&nbsp;den předání. „Zároveň si myslím, že auto člověk&nbsp;vnímá jako prostor, ve&nbsp;kterém tráví část života. Nestačí, že vypadá dobře a&nbsp;má silné parametry. Musí v&nbsp;něm vzniknout pocit, že se&nbsp;na&nbsp;něj může spolehnout,“ věří Doležalová.<clink anchorid="1"></clink>
Kam podle Petry Doležalové směřuje budoucnost osobní dopravy? Volvo sází na&nbsp;elektrifikaci, zároveň ale počítá s&nbsp;tím, že proměna&nbsp;nebude mít ve&nbsp;všech zemích a&nbsp;regionech stejné tempo. Vedle automobilů budou lidé stále častěji kombinovat různé způsoby dopravy – od&nbsp;vlaků přes&nbsp;sdílené služby až&nbsp;po&nbsp;jízdní kola. „Role auta podle mě zůstane v&nbsp;jádru stejná: zjednodušovat člověku&nbsp;pohyb a&nbsp;využívat technologie tak, aby mu cestu usnadňovaly. Současně ale poroste význam toho, aby doprava byla nejen bezpečnější a&nbsp;chytřejší, ale i&nbsp;šetrnější k&nbsp;prostředí. I&nbsp;to bude součástí kvality, kterou od&nbsp;ní budeme čekat.“

Některé značky si lidé spojují s&nbsp;konkrétním produktem. Jiné spíše s&nbsp;určitým způsobem přemýšlení. Pro&nbsp;Petru Doležalovou, PR manažerku Volvo Car Czech Republic, představuje švédský brand už řadu let právě druhý případ. Není to jen automobilka, ale soubor hodnot, které postupně objevovala. „Můj vztah k&nbsp;Volvu vznikal postupně. Z&nbsp;cest, setkávání, práce, zkušeností i&nbsp;z&nbsp;prvních návratů na&nbsp;sever, kde jsem začala silněji vnímat světlo, krajinu a&nbsp;skandinávský důraz na&nbsp;jednoduchost, funkci a&nbsp;klid,“ říká.
Právě skandinávský přístup je něco, co ji na&nbsp;značce oslovilo nejvíce. Bezpečnost, odpovědnost k&nbsp;přírodě nebo respekt k&

Petra Doležalová, Volvo Car Czech Republic. Není to jen automobilka, ale soubor hodnot

Móda bývá často spojována&nbsp;s&nbsp;novinkami, trendy a&nbsp;neustálou změnou – tedy silně spotřebitelským chováním. Ve&nbsp;Freshlabels ale přemýšlejí trochu jinak. Podle Miloslavy Landové, ředitelky nákupu a&nbsp;produktového výběru společnosti, není cílem prodávat co nejvíce zbytečných věcí, ale pomáhat lidem vybírat si takové, které jim budou dlouhodobě přinášet užitek.
„Jsme přesvědčeni, že věci, které nosíme a&nbsp;kterými se&nbsp;obklopujeme, něco znamenají a&nbsp;ovlivňují naše vnímání světa. Chceme lidem přinášet inspiraci, kontext a&nbsp;důvěru, že to, co si u&nbsp;nás&nbsp;vyberou, jim vydrží a&nbsp;bude dávat smysl – kvalitou, designem i&nbsp;tím, jak to bylo vyrobeno,“ říká.
Právě v&nbsp;tom spočívá jeden z&nbsp;hlavních rozdílů mezi Freshlabels a&nbsp;běžnými obchody. Značka se&nbsp;dlouhodobě snaží vystupovat spíše jako průvodce než jako prodejce. Podle Landové je důležité nezačínat otázkou, jak něco prodat, ale zda daný produkt lidem skutečně poslouží. Tento přístup se&nbsp;promítá do&nbsp;výběru značek, komunikace i&nbsp;každodenního kontaktu se&nbsp;zákazníky.
Důležitou roli přitom hraje manifest, kterým se&nbsp;Freshlabels řídí. Základními kritérii jsou kvalita, design a&nbsp;férová výroba. Samy o&nbsp;sobě ale nestačí. „Aby nás&nbsp;značka opravdu zaujala, musí mít ještě něco, co se&nbsp;těžko popisuje jednou větou, ale my jsme si to popsali jako extra step, něco navíc. Zajímá nás&nbsp;také příběh, dlouhodobost a&nbsp;soulad s&nbsp;tím, čemu sami věříme.“
Za&nbsp;více než patnáct let existence se&nbsp;kolem Freshlabels vytvořila komunita zákazníků, která je značce věrná. Podle Miloslavy Landové za&nbsp;tím&nbsp;nestojí žádný recept ani marketingový trik. „Když&nbsp;se&nbsp;značka chová autenticky dlouhodobě, lidé se&nbsp;kolem ní přirozeně shlukují.“
Právě na&nbsp;komunitu navazuje také vznik Community Space. Pro&nbsp;Freshlabels jde o&nbsp;krok, který posouvá značku&nbsp;za&nbsp;hranice klasického retailu. Nový pražský prostor má sloužit nejen zákazníkům, ale i&nbsp;lidem, kteří chtějí pracovat, vzdělávat se, pořádat workshopy nebo se&nbsp;potkávat s&nbsp;ostatními.
„Community Space je Místo, kde Freshlabels přestává být jen obchodem a&nbsp;stává se&nbsp;prostorem, kam lidé chodí trávit čas, potkávat se&nbsp;a&nbsp;zažívat věci, ne jen nakupovat.“
Je Freshlabels lovebrand? Miloslava Landová nechává verdikt na&nbsp;zákaznících. Když&nbsp;se&nbsp;ale podívá na&nbsp;to, kolik lidí se&nbsp;ke&nbsp;značce opakovaně vrací a&nbsp;jak silná komunita kolem ní vznikla, určitou odpověď už v&nbsp;tom vidí. „Ano, něco z&nbsp;toho v&nbsp;sobě cítíme,“ říká.<clink anchorid="1"></clink>
Lovebrand Freshlabels vznikl v&nbsp;roce 2006 jako jeden z&nbsp;prvních českých projektů zaměřených na&nbsp;designovou a&nbsp;udržitelnou módu. Dlouhodobě staví na&nbsp;pečlivém výběru světových značek, důrazu na&nbsp;kvalitu, design a&nbsp;odpovědnou výrobu. Vedle e-shopu působícího v&nbsp;takřka třiceti evropských zemích provozuje také kamenné prodejny v&nbsp;Praze. V&nbsp;roce 2025 získala ve&nbsp;společnosti majoritní podíl investiční skupina SPM, která chce značce pomoci s&nbsp;dalším růstem a&nbsp;expanzí na&nbsp;západoevropské trhy.

Móda bývá často spojována&nbsp;s&nbsp;novinkami, trendy a&nbsp;neustálou změnou – tedy silně spotřebitelským chováním. Ve&nbsp;Freshlabels ale přemýšlejí trochu jinak. Podle Miloslavy Landové, ředitelky nákupu a&nbsp;produktového výběru společnosti, není cílem prodávat co nejvíce zbytečných věcí, ale pomáhat lidem vybírat si takové, které jim budou dlouhodobě přinášet užitek.
„Jsme přesvědčeni, že věci, které nosíme a&nbsp;kterými se&nbsp;obklopujeme, něco znamenají a&nbsp;ovlivňují naše vnímání světa. Chceme lidem přinášet inspiraci, kontext a&nbsp;důvěru, že to, co si u&nbsp;nás&nbsp;vyberou, jim vydrží a&nbsp;bude dávat smysl – kvalitou, designem i&nbsp;tím, jak to bylo v

Miloslava Landová, Freshlabels. Kvalita, design a férová výroba. A pak musí mít značka něco navíc

Když&nbsp;Petr Kocian v&nbsp;roce 2008 zakládal NeoVizi, oční medicína&nbsp;procházela obdobím rychlého technologického rozvoje. Nové metody ale často nebyly dostupné každému pacientovi. „Naším hlavním cílem tedy bylo poskytovat co nejkvalitnější péči&nbsp;s&nbsp;využitím nejmodernějších technologií a&nbsp;zároveň ji učinit co nejdostupnější,“ říká.
Za&nbsp;dobu existence se&nbsp;NeoVize rozrostla do&nbsp;významné skupiny specializovaných očních pracovišť. Růst firmy ale podle Kociana přinesl i&nbsp;novou výzvu – zachovat osobní přístup, který byl od&nbsp;začátku jedním ze&nbsp;základních principů fungování kliniky. „Ke&nbsp;každému pacientovi přistupujeme individuálně, s&nbsp;respektem k&nbsp;jeho potřebám a&nbsp;s&nbsp;důrazem na&nbsp;zachování osobního přístupu. Tyto hodnoty jsou pro&nbsp;nás&nbsp;zásadní od&nbsp;samotného vzniku NeoVize a&nbsp;platí i&nbsp;dnes.“
Primářka pražské kliniky Lucie Valešová zdůrazňuje, že význam zraku si lidé uvědomují bez&nbsp;ohledu na&nbsp;věk&nbsp;nebo konkrétní diagnózu. „Nejčastější věta, kterou slýchám od&nbsp;pacientů, kteří přijdou do&nbsp;ordinace, je: ‚Víte paní doktorko, když&nbsp;já ty oči&nbsp;strašně potřebuju.‘“
Podle Valešové je zajímavé sledovat, jak se&nbsp;problémy se&nbsp;zrakem proměňují v&nbsp;průběhu života. U&nbsp;malých dětí bývá častým problémem šilhání, které může souviset s&nbsp;dalekozrakostí. Ve&nbsp;školním věku&nbsp;stále častěji narůstá krátkozrakost, která může pokračovat i&nbsp;v&nbsp;mladé dospělosti. Ve&nbsp;středním věku&nbsp;přichází presbyopie, známá také jako „nemoc krátkých rukou“, a&nbsp;ve&nbsp;vyšším věku&nbsp;pak šedý zákal.
„Naším heslem je, že chceme, aby se&nbsp;pacienti u&nbsp;nás&nbsp;cítili tak, jak my se&nbsp;chceme cítit u&nbsp;lékaře.“ Tomu podle ní odpovídá způsob komunikace s&nbsp;pacienty, práce recepce, přístup zdravotních sester i&nbsp;odborná úroveň lékařů.
Podle Kociana hrají důležitou roli zkušenosti lékařů, kvalita komunikace i&nbsp;schopnost přizpůsobit léčbu konkrétní situaci. „S&nbsp;rostoucím počtem pacientů a&nbsp;jejich stále vyššími očekáváními je samozřejmě náročné vysoký standard dlouhodobě udržet. Proto klademe velký důraz na&nbsp;to, aby naši&nbsp;zaměstnanci měli tyto principy – tedy respekt k&nbsp;pacientovi a&nbsp;jeho potřebám – doslova ‚v&nbsp;krvi‘.“
Byznysmen zdůrazňuje, že je to kombinace moderních technologií a&nbsp;osobního přístupu, co odlišuje špičkovou zdravotní péči&nbsp;od&nbsp;průměrné. Právě ta rozhoduje o&nbsp;tom, zda se&nbsp;pacient vrátí i&nbsp;příště a&nbsp;referuje o&nbsp;své dobré zkušenosti svým blízkým. V&nbsp;případě zdravotnictví je opakovaná a&nbsp;dlouhodobá důvěra pacientů možná tím&nbsp;nejlepším důkazem silné značky.<clink anchorid="1"></clink>
Oční medicína&nbsp;podle lékařky Lucie Valešové prošla za&nbsp;posledních dvacet let výrazným vývojem. Rozvoj operačních a&nbsp;laserových metod přinesl přesnější výsledky i&nbsp;rychlejší rekonvalescenci pacientů. Do&nbsp;budoucna očekává další posun směrem k&nbsp;šetrnějším operačním postupům a&nbsp;rozvoj nových technologií. „Budoucnost vidím ve&nbsp;zvyšování šetrnosti operačních metod, eventuálně v&nbsp;rozvoji genové a&nbsp;nanotechnologie v&nbsp;očním lékařství. Věřím, že se&nbsp;opět zvýší léčebné možnosti pro&nbsp;choroby, které dnes ještě dobře léčit nejdou.“

Když&nbsp;Petr Kocian v&nbsp;roce 2008 zakládal NeoVizi, oční medicína&nbsp;procházela obdobím rychlého technologického rozvoje. Nové metody ale často nebyly dostupné každému pacientovi. „Naším hlavním cílem tedy bylo poskytovat co nejkvalitnější péči&nbsp;s&nbsp;využitím nejmodernějších technologií a&nbsp;zároveň ji učinit co nejdostupnější,“ říká.
Za&nbsp;dobu existence se&nbsp;NeoVize rozrostla do&nbsp;významné skupiny specializovaných očních pracovišť. Růst firmy ale podle Kociana přinesl i&nbsp;novou výzvu – zachovat osobní přístup, který byl od&nbsp;začátku jedním ze&nbsp;základních principů fungování kliniky. „Ke&nbsp;každému pacientovi přistupujeme individuáln

Lucie Valešová a Petr Kocian, NeoVize Group. Mít respekt k pacientovi a jeho potřebám v krvi

Pavel Štrunc

Japonská automobilka představila v&nbsp;terénu devátou generaci svého pick-upu Hilux. Chtělo by se&nbsp;napsat: jednoho z&nbsp;nejlepších spolupracovníků, které si člověk&nbsp;může dopřát. Ale nejen prací je člověk&nbsp;živ. Hilux získal modernější, uhlazenější vzhled, přepracovaný interiér vám nabídne pocit, že i&nbsp;poctivý úderník&nbsp;jako vy si může dopřát trochu luxusu a&nbsp;ještě lepších materiálů. Co zůstává? Odkaz dlouhý víc než půlstoletí, který doprovázejí legendy o&nbsp;spolehlivosti a&nbsp;průchodnosti téměř čímkoliv. Co auto dokáže, nám Toyota ukázala v&nbsp;hornatém terénu v&nbsp;Bulharsku.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
Je to jasná zpráva, nová Toyota Hilux zvládá terén a&nbsp;měla by vydržet věčnost. Možná ohraná písnička, ale v&nbsp;dnešní éře prázdnoty, jak tuto dobu trefně nazval jeden francouzský filozof, si tenhle „ohraný flák“ pustím zas a&nbsp;znovu. Toto auto se&nbsp;po&nbsp;téměř 60 letech existence osvědčilo jako spolehlivý pracovní vůz&nbsp;nebo prostředek při&nbsp;cestách do&nbsp;oblastí, kam by vám ministerstvo zahraničí důrazně nedoporučovalo jezdit. Jeho nejslavnější chvíle přišla v&nbsp;pořadu Top Gear, kde se&nbsp;Jeremy Clarkson marně pokoušel zničit model z&nbsp;roku 1988.
Marně zničit jsme se&nbsp;vůz&nbsp;pokoušeli i&nbsp;my v&nbsp;Bulharsku. V&nbsp;této zemi máte totiž šanci vyzkoušet jakýkoliv povrch a&nbsp;nutno říct, že také v&nbsp;jakýkoliv moment, třeba když&nbsp;se&nbsp;šotolina vmžiku mění na&nbsp;perfektní asfalt a&nbsp;naopak (a&nbsp;to je občas pro&nbsp;řidiče velkým překvapením), případně pokud navigace ukazuje odbočit do&nbsp;míst, kudy protéká řeka. S&nbsp;radostí poslechnete. A&nbsp;věřte, že to není jediný moment, kdy korytem řeky projedete.
Měnit něco, co má dobré jméno, to je složitý úkol. Takže&nbsp;tady je dobrá zpráva: vše dobré zůstává. Základem je vznětový motor, přeplňovaný čtyřválec o&nbsp;objemu 2,8 litru, ovšem doplněný o&nbsp;mild-hybridní techniku. Nově auto v&nbsp;deváté generaci a&nbsp;poprvé v&nbsp;historii dostává něco, co dosud nikdy nemělo – plně elektrický pohon.
Vzhled se&nbsp;uhladil. Přední partie mají nová štíhlá světla, která jsou propojena středovou lištou s&nbsp;nápisem TOYOTA. Maska chladiče má výrazný moderní vzhled s&nbsp;širokým šestiúhelníkovým vzorem. Auto zcivilnělo, jako když&nbsp;si řemeslník&nbsp;vezme oblek. Společenský dojem za&nbsp;jedna, přičemž kvality zůstávají. Design bere v&nbsp;potaz i&nbsp;praktičnost a&nbsp;potřeby profesionálních i&nbsp;soukromých uživatelů, a&nbsp;to včetně nových zadních bočních schůdků, širších bočních nášlapů a&nbsp;upraveného zadního schůdku pro&nbsp;snazší přístup k&nbsp;ložné ploše.
Uvnitř jsou změny podstatnější. Interiér dvoukabiny je zcela nový a&nbsp;jeho vzhled a&nbsp;atmosféra jsou ovlivněny novým Land Cruiserem. Výplně mají nový materiál a&nbsp;silnější čalounění sedáků předních sedadel. Uprostřed interiéru je nový štíhlý a&nbsp;lehký přístrojový panel s&nbsp;displejem multimediální soustavy.
Lepší kabina vzdálí člověka od&nbsp;toho, co se&nbsp;pod&nbsp;ním děje, byť při&nbsp;průchodu terénem se&nbsp;zapnou kamery před&nbsp;a&nbsp;pod&nbsp;vozidlem a&nbsp;vy vidíte, kam jedete. Což jeden ocení třeba v&nbsp;momentu, kdy se&nbsp;prudké stoupání mění v&nbsp;prudké klesání. Jste jako pilot: tedy ne že letíte, ale jedete takzvaně „na&nbsp;přístroje“, které vám ukazují, co se&nbsp;děje. Auto má k&nbsp;dispozici širokou škálu jízdních režimů – Rock (skály), Mud (bláto), Sand (písek), Dirt (nezpevněný povrch) nebo Mogul (volný kamenitý terén). Ale ruku na&nbsp;srdce, většinu podmínek, se&nbsp;kterými se&nbsp;v&nbsp;Česku pravděpodobně setkáte, zvládnete v&nbsp;režimu Auto. Ať už je to stoupání nebo klesání po&nbsp;nezpevněných cestách, či&nbsp;po&nbsp;dešti vyjetými kolejemi v&nbsp;bahně, vůz&nbsp;si poradí s&nbsp;neskutečnou lehkostí a&nbsp;jistotou bez&nbsp;prokluzu kol. Stejně tak s&nbsp;úhly, pod&nbsp;kterými je schopen zvládnout cestu bočním náklonem.
Jak jsem psal výše, poprvé se&nbsp;do&nbsp;rámu Toyoty Hilux nastěhovala baterie. Nepátrejme, je to trend. Ale zase: někomu to může dávat smysl. Třeba těm, kteří potřebují schopnosti pick-upu, ale jen zřídka cestují daleko. Třeba při&nbsp;práci na&nbsp;farmě nebo na&nbsp;stavbách, kde se&nbsp;takový vůz&nbsp;často nedostane daleko, ale musí tahat přívěsy či&nbsp;převážet vybavení. Zkrátka všude tam, kde je nájezd kilometrů nízký a&nbsp;předvídatelný, ale terénní podmínky náročné, může mít vůz&nbsp;jako Hilux své opodstatnění.
Jakmile sjedete z&nbsp;asfaltu, elektrický (stejně jako mild-hybridní) Hilux zapůsobí. Oproti dieselové verzi je jednodušší na&nbsp;ovládání – nemusíte řešit uzávěrky diferenciálů ani redukční převodovku. Díky stálému pohonu všech kol stačí nasměrovat vůz&nbsp;tam, kam chcete jet, zvolit vhodný jízdní režim pro&nbsp;daný terén a&nbsp;užívat si vyšší míru kontroly, kterou přináší plynulá a&nbsp;přesná odezva elektromotorů.
Pokud tvrdě pracujete nebo aktivně odpočíváte, víte, že je dobré mít po&nbsp;boku spolehlivého parťáka. Nová generace Toyoty Hilux je tu k&nbsp;vašim službám.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
&nbsp;

Objem motoru: 2 755 cm³

Výkon: 204 k (150 kW)

Točivý moment: 500 Nm

Užitečné zatížení: až 1 tuna

Brzděný přívěs: až 3,5 tuny

Brodivost: 700 mm

Toyota Hilux

Základem je vznětový motor, přeplňovaný čtyřválec o&nbsp;objemu 2,8 litru, ovšem doplněný o&nbsp;mild-hybridní techniku. Nově auto v&nbsp;deváté generaci a&nbsp;poprvé v&nbsp;historii dostává něco, co dosud nikdy nemělo&nbsp;– plně elektrický pohon.

2,8 litru

Japonská automobilka představila v&nbsp;terénu devátou generaci svého pick-upu Hilux. Chtělo by se&nbsp;napsat: jednoho z&nbsp;nejlepších spolupracovníků, které si člověk&nbsp;může dopřát. Ale nejen prací je člověk&nbsp;živ. Hilux získal modernější, uhlazenější vzhled, přepracovaný interiér vám nabídne pocit, že i&nbsp;poctivý úderník&nbsp;jako vy si může dopřát trochu luxusu a&nbsp;ještě lepších materiálů. Co zůstává? Odkaz dlouhý víc než půlstoletí, který doprovázejí legendy o&nbsp;spolehlivosti a&nbsp;průchodnosti téměř čímkoliv. Co auto dokáže, nám Toyota ukázala v&nbsp;hornatém terénu v&nbsp;Bulharsku.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
Je t

Já, legenda. Toyota Hilux

Kdo chce vědět víc
Všeobecný tlak na&nbsp;výkon nás&nbsp;žene do&nbsp;pasti zvané vyhoření. Jak se&nbsp;jí vyhnout a&nbsp;jak najít cestu k&nbsp;sobě, radí renomovaní odborníci.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Jak žít a&nbsp;vyhnout se&nbsp;syndromu vyhoření
Radkin Honzák
Jak vystoupit z&nbsp;bludného kruhu vyčerpání? Syndrom vyhoření je stav naprostého fyzického a&nbsp;duševního vyčerpání s&nbsp;možnými vážnými zdravotními důsledky. Tuto knihu napsal známý psychiatr MUDr. Radkin Honzák&nbsp;pro&nbsp;lidi, kteří jsou pod&nbsp;silným tlakem stresorů a&nbsp;mohli by se&nbsp;kandidáty vyhoření poměrně snadno stát. Pokud jste se&nbsp;ocitli v&nbsp;situaci, kdy už plameny vašeho nadšení hodlají strávit i&nbsp;vás, je nezbytná nějaká změna. A&nbsp;jediné, co můžete změnit, jste vy sami. To je blbé! A&nbsp;těžké! Ale je to jediné skutečně účinné řešení a&nbsp;stojí za&nbsp;to – v&nbsp;každém věku! Praktické rady od&nbsp;zkušeného psychiatra zaměřené na&nbsp;prevenci vyhoření.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Zářit a&nbsp;nevyhořet
Syndrom vyhoření a&nbsp;11 silných příběhů úspěšných lidí
Iva Moravcová
Zkušená psycholožka, která syndrom vyhoření osobně poznala, sdílí ve&nbsp;své knize nejen odborné poznatky z&nbsp;více než třicetileté praxe v&nbsp;oblasti psychologie práce, ale také cenné zkušenosti získané přímo v&nbsp;terénu. Ať už jste zaměstnanec, manažer, podnikatel, nebo někdo, kdo hledá rovnováhu mezi pracovním a&nbsp;osobním životem, toto čtení pro&nbsp;vás&nbsp;bude cenným průvodcem. Zářit a&nbsp;nevyhořet nabízí 11 silných kapitol plných praktických rad, jak zvládat stres, bojovat s&nbsp;únavou a&nbsp;poslouchat signály svého těla dříve, než je pozdě.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Vyhoření: Tajemství, jak uniknout stresu
(Burnout: The Secret to Unlocking the Stress Cycle)
Emily Nagoski, Amelia Nagoski
To, co se&nbsp;od&nbsp;žen očekává, a&nbsp;jaké to skutečně je, existovat jako žena v&nbsp;dnešním světě, jsou dvě různé věci. A&nbsp;my se&nbsp;vyčerpáváme ve&nbsp;snaze zacelit tuto propast. Autorky, sestry Emily a&nbsp;Amelia Nagoski, vám pomohou ukončit až&nbsp;příliš známý cyklus pocitu ochromenosti a&nbsp;vyčerpání. Soucitně mluví o&nbsp;překážkách a&nbsp;společenském tlaku, kterým ženy čelí, a&nbsp;ukazují, jak se&nbsp;jim bránit. Na&nbsp;základě vědeckých poznatků i&nbsp;osobních zkušeností vysvětlují, co stres skutečně je, proč se&nbsp;hromadí v&nbsp;našem těle a&nbsp;proč nestačí odstranit jeho příčinu. Ukazují, jak dokončit stresový cyklus, jak se&nbsp;vypořádat s&nbsp;perfekcionismem, syndromem hodné holky, přetížením, pocity viny či&nbsp;bezmoci a&nbsp;jak si vytvořit zdravější a&nbsp;spokojenější život. Kniha nabízí praktické strategie, jak pečovat o&nbsp;sebe sama, posilovat vztahy, nacházet radost i&nbsp;odolnost a&nbsp;předcházet vyhoření v&nbsp;práci i&nbsp;v&nbsp;osobním životě.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Hluboká práce
Pravidla pro&nbsp;soustředěný úspěch v&nbsp;roztěkaném světě
(Deep Work: Rules for Focused Success in a&nbsp;Distracted World)
Cal Newport
„Po&nbsp;šesti stranách jsem vypnula laptop. Po&nbsp;dvaceti stranách jsem opustila dům, abych si koupila budík, díky čemuž přijdu o&nbsp;výmluvu pro&nbsp;mobil na&nbsp;nočním stolku. Po&nbsp;sto stranách jsem požádala bratra, aby mi změnil heslo na&nbsp;twitteru, abych se&nbsp;tam už prostě nemohla nikdy zalogovat,“ napsala recenzentka v&nbsp;New York Times. Tzv. hluboká práce je schopnost soustředit se&nbsp;bez&nbsp;rozptylování na&nbsp;kognitivně náročné úkoly. Umožní vám rychle pochopit složité koncepty a&nbsp;vytvářet lepší výstupy v&nbsp;kratším čase. Díky hluboké práci se&nbsp;zlepšíte v&nbsp;tom, co děláte, a&nbsp;získáte pocit skutečného naplnění z&nbsp;mistrně odvedené práce. Hluboká práce je zkrátka jakousi superschopností stále konkurenčnější ekonomiky 21. století.
&nbsp;

Kdo chce vědět víc
Všeobecný tlak na&nbsp;výkon nás&nbsp;žene do&nbsp;pasti zvané vyhoření. Jak se&nbsp;jí vyhnout a&nbsp;jak najít cestu k&nbsp;sobě, radí renomovaní odborníci.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Jak žít a&nbsp;vyhnout se&nbsp;syndromu vyhoření
Radkin Honzák
Jak vystoupit z&nbsp;bludného kruhu vyčerpání? Syndrom vyhoření je stav naprostého fyzického a&nbsp;duševního vyčerpání s&nbsp;možnými vážnými zdravotními důsledky. Tuto knihu napsal známý psychiatr MUDr. Radkin Honzák&nbsp;pro&nbsp;lidi, kteří jsou pod&nbsp;silným tlakem stresorů a&nbsp;mohli by se&nbsp;kandidáty vyhoření poměrně snadno stát. Po

Obsah

Oskar Hes & Jan Nedbal. Chemie, která vznikla už před Mašíny

Petr Hemerka Z turisty developerem

Seifert’s Brunch. Dopoledne sendvič, večer sklenka vína