Hrot 2026 08

Hrot 2026 07

Hrot 2026 06

Hrot 2026 05

Hrot 2026 04

Hrot 2026 03

Hrot 2026 01-02

Hrot 2025 12

Hrot 2025 11

Hrot 2025 10

Hrot 2025 09

Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Sára Goldbergerová

Vědět, proč tady jsem. Zásadní otázka, na&nbsp;kterou spousta lidí odpověď nezná nebo ji hledá celý život. Tereza Maxová patří mezi ty vyvolené, kteří odpověď našli. V&nbsp;rozhovoru pro&nbsp;magazín Hrot se&nbsp;ohlíží za&nbsp;posledními třiceti lety svého života, který dokázal změnit tisíce jiných životů. Empatie se&nbsp;pro&nbsp;modelku stala motorem změny. Když&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;něčeho pustí, protože&nbsp;to tak cítí, pak s&nbsp;vervou, energií a&nbsp;odhodláním. Tereza Maxová totiž není a&nbsp;nikdy nebyla jen modelkou. Je to žena, která chce věci měnit. A&nbsp;taková byla vždycky.<clink anchorid="1"></clink>
Galapágy, rok 2026. Tereza Maxová tu s&nbsp;manželem a&nbsp;blízkými přáteli objevuje krásy unikátní přírody. Pozoruje tance samců terejů modronohých, kteří se&nbsp;tu předvádějí samičkám, potápí se&nbsp;pod&nbsp;hladinu oceánu a&nbsp;objevuje rozmanitost podvodního světa, který se&nbsp;tady skrývá před&nbsp;lidským okem, obdivuje zdejší neskutečně cize působící floru a&nbsp;faunu a&nbsp;směje se&nbsp;kouskům, které předvádějí roztomilí lachtani. Ráj na&nbsp;zemi, takřka nedotknutý člověkem – právě tady je dokonale patrná harmonie, která v&nbsp;přírodě plyne, když&nbsp;do&nbsp;ní nezasahuje člověk. „Všechno tam má svoje místo, všechno na&nbsp;sebe navazuje. Nech brouka žít, říká se. A&nbsp;to neplatí jen na&nbsp;Galapágách. Tím&nbsp;bychom se&nbsp;měli řídit všichni: žij a&nbsp;nech žít,“ zamýšlí se.
Na&nbsp;Galapágách se&nbsp;nemůže ubránit vzpomínkám na&nbsp;dobu, kterou strávila na&nbsp;ostrově Bequia v&nbsp;Karibiku. Tenkrát se&nbsp;stala svědkyní toho, jak lovci harpunovali velrybí mládě – což bylo i&nbsp;tam, kde mají domorodci jako jediní ze&nbsp;tří původních skupin na&nbsp;světě tradiční lov velryb povolen, ilegální. Voda se&nbsp;doruda zbarvila krví a&nbsp;kromě pokřiku lovců byl slyšet jen nářek velrybí mámy. Tereza Maxová neváhala, vše nafotila a&nbsp;pořízené materiály poslala organizaci na&nbsp;ochranu moří a&nbsp;oceánů Sea Shepherd. Když&nbsp;se&nbsp;nedočkala odpovědi, příhodu začala řešit se&nbsp;svým kamarádem, kanadským hudebníkem Bryanem Adamsem, který žil na&nbsp;nedalekém ostrově Mustique. Společně zburcovali veřejnost natolik, že by se&nbsp;jejich malé hnutí dalo bez&nbsp;přehánění označit za&nbsp;kauzu. Po&nbsp;pěti letech lov velryb v&nbsp;oblasti takřka ustal.
Na&nbsp;Galapágy i&nbsp;do&nbsp;Karibiku se&nbsp;Tereza Maxová ve&nbsp;svých vzpomínkách vrací během prvních minut našeho rozhovoru. Potkáváme se&nbsp;v&nbsp;méně exotické destinaci, v&nbsp;Praze. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;schyluje k&nbsp;oslavám třiceti let její nadace a&nbsp;kdy vychází druhý díl knížky o&nbsp;medvídkovi Teribearovi, který je od&nbsp;roku 2009 jejím maskotem. A&nbsp;právě příhoda o&nbsp;zachraňování velryb skvěle vystihuje Terezinu povahu: její empatie jí nikdy nedovolila jenom nečinně přihlížet a&nbsp;litovat druhé – ať už jde o&nbsp;tvory lidské, nebo zvířecí. Naopak, vždy ji přiměla, aby začala usilovat o&nbsp;změnu. Byť by byla sebemenší. Její úsilí často začalo velmi spontánně. Bylo tomu tak v&nbsp;případě velryb a&nbsp;stejně tak v&nbsp;případě dětí, které potřebovaly oporu dospělých, ale u&nbsp;rodičů ji bohužel z&nbsp;různých nešťastných důvodů nenašly.
V&nbsp;90. letech byla Tereza Maxová už celosvětově známá topmodelka. Byla zvyklá na&nbsp;záři&nbsp;reflektorů, spolupráci s&nbsp;nejrenomovanějšími módními návrháři, živoucí energií pulzujících metropolí, nekonečné večírky, neustálou přízeň. Cítila, že má v&nbsp;životě ohromné štěstí – především tedy v&nbsp;tom, jak sama říká, být vždy ve&nbsp;správnou dobu na&nbsp;správném místě. To ostatní si pak sama odpracovala. „Vždy jsem dokázala udělat správné rozhodnutí. Přirovnávám ty situace k&nbsp;posuvným dveřím vlaku, které se&nbsp;před&nbsp;vámi otevřou na&nbsp;nástupišti. Můžete zůstat stát na&nbsp;peroně a&nbsp;váš život bude nějaký, anebo můžete vstoupit do&nbsp;vlaku a&nbsp;stane se&nbsp;něco úplně odlišného. Žádné rozhodnutí není špatné. Ale vždycky jde hlavně o&nbsp;to nějaké udělat,“ říká.<clink anchorid="2"></clink>
Jedno z&nbsp;takových Tereziných rozhodnutí byla právě pomoc dětem. V&nbsp;roce 1996 se&nbsp;vydala do&nbsp;kojeneckého ústavu v&nbsp;Praze 4. Jednoduše na&nbsp;ni dolehla potřeba dát něco z&nbsp;toho, co má, těm, kdo takové štěstí nemají. Našla nejbližší kojenecký ústav od&nbsp;bytu své maminky, zaťukala na&nbsp;dveře – a&nbsp;několik měsíců nato zakládala nadaci společně s&nbsp;blízkou přítelkyní Terezií Sverdlinovou. „Založení nadace bylo naprosto spontánní rozhodnutí. Přišla jsem do&nbsp;toho kojeňáku&nbsp;v&nbsp;době, kdy se&nbsp;mi dařilo, měla jsem peníze&nbsp;a&nbsp;jednoduše jsem chtěla pomoct. Celou dobu jsem tam cítila obrovskou nespravedlnost. Viděla jsem ty děti a&nbsp;říkala jsem si, že tohle přece není v&nbsp;pořádku.“
V&nbsp;době, kdy Nadace Terezy Maxové dětem vznikla, šlo bez&nbsp;přehánění o&nbsp;průkopnický projekt. Tereza vzpomíná, že tenkrát v&nbsp;Česku bylo nadací poskrovnu a&nbsp;zmiňuje například Výbor dobré vůle Olgy Havlové či&nbsp;Člověka v&nbsp;tísni, které v&nbsp;90. letech začínaly. Neexistoval zákon o&nbsp;nadacích ani systém, o&nbsp;který by se&nbsp;dvojice žen mohla opřít. Stejně tak v&nbsp;zahraničí bylo vzácné, že by se&nbsp;do&nbsp;dobročinných aktivit pouštěl někdo z&nbsp;módní branže. Tereza vzpomíná na&nbsp;jeden z&nbsp;prvních záchvěvů sounáležitosti a&nbsp;vzájemné pomoci, který detabuizoval AIDS. Prostředí módy bylo totiž jedním z&nbsp;těch, kde lidé začali být nemocní, takže&nbsp;se&nbsp;začalo mluvit nejen o&nbsp;onemocnění jako takovém, ale i&nbsp;o&nbsp;tom, jak se&nbsp;semknout v&nbsp;těžkých časech.
„Jednomu maskérovi, kterého jsem znala, zemřel přítel. Pracovali jsme spolu pro&nbsp;Thierryho Muglera a&nbsp;ten jednoho dne navrhl, že uděláme dobročinnou přehlídku. Nazval ji Life Ball (šlo o&nbsp;jednu největších charitativních akcí na&nbsp;podporu boje proti HIV/AIDS v&nbsp;Evropě – pozn. red.) a&nbsp;poprosil modelky, které s&nbsp;ním tenkrát pracovaly, aby ji zadarmo podpořily. Pamatuju si, že všechny do&nbsp;toho nešly. V&nbsp;té době podpora charity nebyla ve&nbsp;světě módy zvykem. Odjely jsme tak jen malá skupina holek: já, Naomi Campbell, Claudia Schiffer, Helena Christensen. Tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že je fajn se&nbsp;spojit a&nbsp;udělat něco pro&nbsp;dobrou věc,“ vrací se&nbsp;do&nbsp;90. let Tereza Maxová.<clink anchorid="3"></clink>
Ale zpátky k&nbsp;začátkům její nadace. Aby zjistila alespoň hrubé základy toho, jak lze cíleně pomáhat dětem, vyrazila do&nbsp;Londýna, do&nbsp;jedné z&nbsp;největších mezinárodních nevládních organizací na&nbsp;světě Save the Children. Chtěla vidět, jak taková organizace funguje. „Byl to ale obrovský kolos. Moje představa byla zaměřit se&nbsp;na&nbsp;jeden kojenecký ústav a&nbsp;tam pomáhat velmi konkrétně – konkrétní pomoc pro&nbsp;jedno konkrétní dítě, které budu dobře znát a&nbsp;budu přesně vědět, z&nbsp;jakého prostředí pochází,“ vypráví. S&nbsp;Terezií Sverdlinovou začaly v&nbsp;malé kanceláři, postupně se&nbsp;tým rozrostl na&nbsp;čtyři&nbsp;ženy – a&nbsp;podávání pomocných rukou mohlo začít.
Když&nbsp;se&nbsp;Tereza Maxová ohlíží, říká, že ji ani nenapadlo, že bude její nadace fungovat třicet let a&nbsp;ona ji bude brát jako své životní poslání. Nechce, aby si lidé naivně mysleli, že ve&nbsp;svých čtyřiadvaceti letech uvažovala takhle vizionářsky. Bylo to mnohem prostší. Potřebu pomoci přetavila v&nbsp;něco, z&nbsp;čeho měla dobrý pocit. „Poslouchala jsem svůj šestý smysl. Samozřejmě si někteří říkali, že jsem přece topmodelka a&nbsp;nerozumím tomu, neznám to prostředí, takže&nbsp;mě nikdo nebude poslouchat. Stejné to bylo i&nbsp;s&nbsp;těmi velrybami. Přece nejsem nějaká aktivistka, tak co se&nbsp;do&nbsp;toho pletu! Jenže&nbsp;já když&nbsp;si řeknu, že něco chci udělat, tak to pak velmi zodpovědně – postupně, ale skutečně zodpovědně – rozvíjím.“
Postupné rozvíjení dospělo k&nbsp;tomu, že dnes má Nadace Terezy Maxové dětem na&nbsp;kontě desítky tisíc dětských příběhů a&nbsp;rozdělila přes&nbsp;600 milionů korun. Materiální pomoc jednomu kojeneckému ústavu tak přerostla v&nbsp;něco mnohem většího, s&nbsp;mnohem výraznějším dopadem. Do&nbsp;takové míry, že Tereza v&nbsp;jeden moment chtěla skončit s&nbsp;modelingem, aby se&nbsp;mohla věnovat jen a&nbsp;jen nadaci. Jenže&nbsp;rychle zjistila, o&nbsp;kolik náročnější by v&nbsp;takovém případě bylo shánění finančních prostředků. Své původní profesi se&nbsp;tak věnovala paralelně s&nbsp;chodem nadace. Pro&nbsp;dobrou věc využila toho, že je veřejně známá osobnost, nadto obklopená často vlivnými lidmi. „Rychle jsem zjistila, že peníze&nbsp;musím někde shánět, že to nemůžu&nbsp;celé financovat sama. Skončil tak můj sen být matka Tereza,“ směje se.
Pomoc navíc v&nbsp;průběhu let začala získávat nové obrysy a&nbsp;stávala se&nbsp;mnohem strukturovanější. V&nbsp;nadaci se&nbsp;i&nbsp;nadále zaměřovali na&nbsp;ty nejmenší děti, ale začali se&nbsp;soustředit také na&nbsp;informovanost o&nbsp;adopci a&nbsp;na&nbsp;prevenci – na&nbsp;to, aby děti v&nbsp;ústavní péči&nbsp;v&nbsp;první řadě vůbec nekončily. Dobročinné aktivity tak začaly cílit na&nbsp;sociálně slabé rodiny, na&nbsp;těhotné ženy ve&nbsp;špatných podmínkách, na&nbsp;matky samoživitelky. A&nbsp;dětem, které zůstaly v&nbsp;dětském domově, chtěli v&nbsp;nadaci co nejvíce přiblížit život v&nbsp;rodinném prostředí. Důležitým pilířem se&nbsp;stala také příprava dětí z&nbsp;dětských domovů na&nbsp;život, který následuje poté, co z&nbsp;ústavní péče v&nbsp;dospělosti vystoupí.<clink anchorid="4"></clink>
„Zpočátku šlo o&nbsp;přibližně 25 tisíc dětí, kterým jsme pomohli. Po&nbsp;těch třiceti letech jde o&nbsp;stovky tisíc životů, jichž jsme se&nbsp;nějakým způsobem dotkli a&nbsp;často opakovaně pomohli. Ať už jsme jim zaplatili školu, koupili nábytek mamince, která se&nbsp;musela vystěhovat z&nbsp;azyláku, nebo někomu zaplatili terapii, případně se&nbsp;za&nbsp;někoho právně postavili… Dnes vidím ty tři&nbsp;dekády. Pamatuju si to dítě v&nbsp;kovové postýlce v&nbsp;kojeňáku, kterému je dnes třicet. Máme mezi sebou vybudovanou důvěru, opravdu ty děti dobře znám. Pro&nbsp;partnery nadace pořádáme charitativní večeře, kde příběhy některých dětí sdílíme. Protože&nbsp;jeden lidský příběh někdy mluví za&nbsp;vše. Když&nbsp;ty děti – dnes už dospělé – poslouchám a&nbsp;vidím ‚před‘ a&nbsp;‚po‘, říkám si, že to, co děláme, opravdu dává smysl. Třeba Bohunka, které jsme pomohli s&nbsp;hudebním vzděláváním. Dnes má čtyři&nbsp;děti, zpívá na&nbsp;našich akcích, vyučuje hudebku a&nbsp;učí i&nbsp;v&nbsp;dětském domově, kde vyrůstala. Prožívala jsem s&nbsp;ní její první vztahy, školu, příchod prvního dítěte… Někdy tak vidím, jak moc pomůže i&nbsp;zdánlivě malá věc,“ zamýšlí se&nbsp;Tereza.
A&nbsp;pokračuje vyprávěním o&nbsp;dalších příbězích, které se&nbsp;k&nbsp;ní dostávají různými překvapivými cestami. Třeba když&nbsp;jde s&nbsp;rodinou do&nbsp;restaurace v&nbsp;centru Prahy a&nbsp;servírka jí poděkuje za&nbsp;kurz angličtiny, díky němuž dnes sebevědomě mluví cizím jazykem. Nebo když&nbsp;vyrazí s&nbsp;přáteli „na&nbsp;jedno“ a&nbsp;od&nbsp;vedlejšího stolu se&nbsp;zvedne mladá žena, aby jí poděkovala za&nbsp;zaplacená studia, díky kterým má dnes skvělou práci a&nbsp;mohla se&nbsp;přestěhovat za&nbsp;životem do&nbsp;Prahy. „Ty příběhy mě pokaždé dojmou. Všichni lidé, kterým jsme pomohli, mi přijdou hrozně odvážní a&nbsp;něčím výjimeční. Málokdo totiž zvládne postavit se&nbsp;svému osudu. Navíc když&nbsp;čelíte předsudkům, které se&nbsp;týkají romského původu, rodičů, vzdělání… Ale oni se&nbsp;tomu postavili, našli si dobrou práci, založili rodinu a&nbsp;dnes se&nbsp;snaží být dobrými rodiči.“
Ne všechny osudy byly zalité sluncem. V&nbsp;průběhu třiceti let Tereza dobře pochopila, že některé příběhy dobře nekončí, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;snaží pomoct sebevíc. Říká, že se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;musela naučit žít. Přijmout i&nbsp;tuhle stranu mince. Děti se&nbsp;podle jejích slov dokážou přizpůsobit skvěle, horší je to s&nbsp;dospělými, například s&nbsp;maminkami v&nbsp;azylových domech, které podléhají okolním vlivům různé povahy. Mohou mít v&nbsp;životě toxického partnera, nefunkční rodinné zázemí, roli může sehrát i&nbsp;drogová závislost. Pomůžete jednou, dvakrát, třikrát, a&nbsp;stále jste na&nbsp;začátku. „Jednou jsme zažili, že se&nbsp;to podařilo prolomit na&nbsp;pátý pokus. Takže&nbsp;si pak říkáte, kolikrát máte pomoci? Co když&nbsp;to už tentokrát vyjde?“ ptá se&nbsp;řečnicky Tereza.<clink anchorid="5"></clink>
A&nbsp;dodává: „Naučilo mě to ale jednu věc: dávat šance a&nbsp;nikdy nikoho neodsuzovat. Člověk&nbsp;nikdy neví, do&nbsp;jaké situace se&nbsp;dostane. Těch příběhů jsem zažila tolik. Domácímu násilí můžete čelit klidně vy. Děláte tady se&nbsp;mnou rozhovor, ale já nevím, co se&nbsp;děje u&nbsp;vás&nbsp;doma za&nbsp;zavřenými dveřmi. Něco takového se&nbsp;děje napříč všemi sociálními skupinami. Stejně tak závislosti. Tyhle osudy se&nbsp;netýkají jen sociálně slabých skupin, prostě to není černobílé. Není tak prostor na&nbsp;unáhlená rozhodnutí.“
Ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;jubileem nadace se&nbsp;nabízí otázka, co Tereza Maxová považuje za&nbsp;největší úspěch. Přichází odpověď, která skvěle koresponduje se&nbsp;vším, co mi během našeho povídání zatím řekla. Je velmi intuitivní, řídí se&nbsp;svými prožitky, takže&nbsp;nezačíná vyčíslovat ani vyjmenovávat, ale obrací se&nbsp;sama do&nbsp;sebe. „Nad&nbsp;úspěchy nepřemýšlím. Nejvíc mě těší to, že dělám něco čistě z&nbsp;vlastního přesvědčení, srdcem. Dá se&nbsp;to strašně těžko popsat. Největší úspěch je, že teď vím, proč tady jsem. Všechno mi do&nbsp;sebe zapadlo. A&nbsp;jsem vážně šťastná, že mě to napadlo, když&nbsp;jsem byla tak mladá. Protože&nbsp;vidím, že kdybych dneska měla začít něco takového, už by to tak dobře nešlo. Člověk&nbsp;zpohodlní, má nějaké své rutiny, je v&nbsp;něčem zajetý a&nbsp;méně odvážný.“
Jelikož se&nbsp;Tereza ještě jednou obrací zpátky do&nbsp;doby, kdy nadaci založila, ptám se, zda by svému čtyřiadvacetiletému já něco poradila. Zasměje se&nbsp;a&nbsp;odpoví: „Hlavně si nenech radit. Všechno dělej po&nbsp;svém!“ Myšlenku rozvíjí: začne vyjmenovávat všechny rady, kterým v&nbsp;dnešní době čelíme – jak spát, cvičit, přemýšlet, co máme a&nbsp;nemáme jíst, bez&nbsp;jakých doplňků stravy se&nbsp;rozhodně neobejdeme… „Nejdůležitější je znát sám sebe. Mně přijde, že jsme tak zblblí z&nbsp;toho šumu, který kolem sebe neustále máme, že si necháváme pořád radit, srovnáváme se&nbsp;s&nbsp;ostatními. Ale já vím, že vždycky, když&nbsp;jsem se&nbsp;rozhodla sama za&nbsp;sebe a&nbsp;přijala i&nbsp;následky, bylo mi ve&nbsp;výsledku dobře. Protože&nbsp;jsem převzala zodpovědnost za&nbsp;svoje činy, za&nbsp;svůj život a&nbsp;každé rozhodnutí bylo čistě moje vlastní.“
Na&nbsp;závěr se&nbsp;ještě dotýkám tématu, které je ústředním pro&nbsp;naše srpnové číslo: dobrý život. Děti, se&nbsp;kterými se&nbsp;Tereza Maxová setkala na&nbsp;začátku jejich života, ho do&nbsp;vínku rozhodně nedostaly. Místo aby je jen politovala, se&nbsp;rozhodla, že se&nbsp;pro&nbsp;ně pokusí otočit kormidlem a&nbsp;jejich směřování změnit. Symbolem této změny se&nbsp;stal červený Teribear, protože&nbsp;plyšového medvídka Tereza vnímala jako symbol bezstarostného dětství. Nabídl dětem pomocnou tlapku a&nbsp;vzal je na&nbsp;cestu vedoucí k&nbsp;dobrému životu. Co ale vlastně dobrý život znamená pro&nbsp;Terezu Maxovou? Ženu, která byla celý svůj dospělý život obklopená přepychem, žila v&nbsp;New Yorku, Paříži, Kodani a&nbsp;nyní pendluje mezi milovaným Českem a&nbsp;Tureckem, rodnou zemí jejího manžela Buraka?
„Pro&nbsp;mě dobrý život spočívá v&nbsp;úplně obyčejných momentech. Když&nbsp;jsem s&nbsp;kamarádkami a&nbsp;od&nbsp;srdce se&nbsp;zasmějeme nějaké kravině a&nbsp;je nám dobře, protože&nbsp;jsme spolu. Když&nbsp;poslouchám svoje děti a&nbsp;vidím, jak už jsou dospělé, mají vlastní názory a&nbsp;někdy mě něčím překvapí a&nbsp;dojmou. Když&nbsp;jsem s&nbsp;mamkou… Když&nbsp;mám čas být tady na&nbsp;tom světě a&nbsp;užít si ho plnými doušky. To říkal ostatně už můj dědoušek: ‚Máme to štěstí, že můžeme společně objevovat všechny ty krásy světa!‘ Tak to je přesně ono! Společně! Pro&nbsp;dobrý život je důležité milovat a&nbsp;být milován. Žije se&nbsp;mi dobře, protože&nbsp;nejsem sama. Čím jsem starší, tím&nbsp;víc zjišťuju, že pro&nbsp;dlouhověkost je nejlepší komunita, pospolitost a&nbsp;vzájemná blízkost. Partner, kamarádka, parta lidí, dobrý soused. Prostě mít ten svůj tribe!“
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="7"></clink> <clink anchorid="8"></clink>
&nbsp;

Narodila se v Pardubicích v roce 1971. Ve čtyřech se s rodinou přestěhovala do Ústí nad Labem, kde v roce 1985 ukončila základní školu se sportovně-atletickým zaměřením. Po maturitě na gymnáziu v Praze začala studovat práva na UK.

Profesionální kariéru započala v roce 1989, kdy krátce po sametové revoluci odjela do Paříže. Spolupracovala snad se všemi velkými fotografy od Patricka Demarcheliera až po Maria Testina a Petera Lindbergha.

Její tvář byla na titulní straně britského Vogue, stejně jako na předních stranách magazínů Elle, Marie Claire a Glamour. Prošla se po všech významných přehlídkových molech – včetně značek Dior, Chanel, Prada, Gucci, YSL, Ralph Lauren – a byla tváří reklamních kampaní takových značek, jako jsou Karl Lagerfeld, Donna Karan, Hermès, La Perla, Vichy a L'Oréal.

Návštěva pražského kojeneckého ústavu v roce 1996 se změnila v dlouhotrvající pomoc opuštěným dětem. Nyní má Nadace Terezy Maxové dětem pod patronátem 24 tisíc dětí vyrůstajících v ústavní péči a bezpočet dětí umístěných v sociálně slabých biologických a náhradních rodinách.

Sama je matkou tří dětí.

Tereza Maxová

Vědět, proč tady jsem. Zásadní otázka, na&nbsp;kterou spousta lidí odpověď nezná nebo ji hledá celý život. Tereza Maxová patří mezi ty vyvolené, kteří odpověď našli. V&nbsp;rozhovoru pro&nbsp;magazín Hrot se&nbsp;ohlíží za&nbsp;posledními třiceti lety svého života, který dokázal změnit tisíce jiných životů. Empatie se&nbsp;pro&nbsp;modelku stala motorem změny. Když&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;něčeho pustí, protože&nbsp;to tak cítí, pak s&nbsp;vervou, energií a&nbsp;odhodláním. Tereza Maxová totiž není a&nbsp;nikdy nebyla jen modelkou. Je to žena, která chce věci měnit. A&nbsp;taková byla vždycky.<clink anchorid="1"></clink>
Galapágy, rok 2026. Tereza Maxová tu s&nbsp;

Tereza Maxová. Žádné rozhodnutí není špatné

<clink anchorid="1"></clink>
O&nbsp;dobrém životě má každý trochu jinou představu. Většina z&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;asi shodne na&nbsp;tom, že abychom žili dobrý život, chceme být zdraví, obklopení lidmi, které máme rádi, a&nbsp;svůj čas trávit tak, aby nám nepřipadal promarněný. A&nbsp;právě u&nbsp;trávení času se&nbsp;definice dobrého života u&nbsp;každého z&nbsp;nás&nbsp;může trochu proměnit.
Někdo si pojí dobré žití s&nbsp;objevováním dálných krajů a&nbsp;kultur. Další se&nbsp;neobejde bez&nbsp;dobrého jídla, které si nejlépe užije ve&nbsp;společnosti svých blízkých. Pro&nbsp;někoho dobrý život určují momenty, které může strávit sám se&nbsp;sebou, klidně ve&nbsp;skromné chatce u&nbsp;řeky. A&nbsp;někteří se&nbsp;najdou v&nbsp;dobrodružných aktivitách, jako je zdolávání nejvyšších hor světa bez&nbsp;kyslíku&nbsp;či&nbsp;létání ve&nbsp;wingsuitu.
Ať už vnímáte dobrý život jakkoliv, to, že právě držíte v&nbsp;rukou první srpnové vydání magazínu Hrot, prozrazuje minimálně jednu věc: do&nbsp;vaší představy nejspíš patří i&nbsp;dobré čtení na&nbsp;papíře. A&nbsp;jestliže&nbsp;Hrot čtete pravidelně, víte, že rubrika Good Life je jeho neoddělitelnou a&nbsp;důležitou součástí. Letní číslo nám proto připadalo jako ideální příležitost nechat ji vystoupit z&nbsp;pravidelných hranic a&nbsp;rozprostřít ji napříč celým vydáním.
Všechny osobnosti, s&nbsp;nimiž jsme se&nbsp;s&nbsp;kolegy a&nbsp;kolegyněmi z&nbsp;redakce potkali, nám ukázaly, že dobrý život má skutečně mnoho fazet. V&nbsp;případě Terezy Maxové, ženy z&nbsp;naší srpnové obálky, spočívá v&nbsp;pomoci bližním. Rozhovor s&nbsp;podnikatelem a&nbsp;filantropem Pavlem Baudišem zase připomíná, že stojí za&nbsp;to přemýšlet nejen o&nbsp;tom, jak žijeme, ale i&nbsp;o&nbsp;tom, co po&nbsp;nás&nbsp;jednou zůstane. Příběhy zkušených cestovatelů ukazují různé způsoby, jak objevovat svět – a&nbsp;esej Davida Macháčka k&nbsp;nim přidává skvělý kontrapunkt.
Možná právě proto je dobrý život tak dobré téma na&nbsp;léto. Je to totiž čas, kdy máme možnost zpomalit, nadechnout se&nbsp;a&nbsp;věnovat pozornost tomu, co nám dělá skutečně dobře.

<clink anchorid="1"></clink>
O&nbsp;dobrém životě má každý trochu jinou představu. Většina z&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;asi shodne na&nbsp;tom, že abychom žili dobrý život, chceme být zdraví, obklopení lidmi, které máme rádi, a&nbsp;svůj čas trávit tak, aby nám nepřipadal promarněný. A&nbsp;právě u&nbsp;trávení času se&nbsp;definice dobrého života u&nbsp;každého z&nbsp;nás&nbsp;může trochu proměnit.
Někdo si pojí dobré žití s&nbsp;objevováním dálných krajů a&nbsp;kultur. Další se&nbsp;neobejde bez&nbsp;dobrého jídla, které si nejlépe užije ve&nbsp;společnosti svých blízkých. Pro&nbsp;někoho dobrý život určují momenty, které může strávit sám se&nbsp;sebou, klidně ve&nbsp;skromné chatce u

Dobrý život

<clink anchorid="1"></clink>
Český státní dluh v&nbsp;prvním pololetí vzrostl o&nbsp;49,2 miliardy korun na&nbsp;rekordní 3,727 bilionu korun. Ve&nbsp;čtvrtletní zprávě o&nbsp;řízení státního dluhu to uvedlo ministerstvo financí. Na&nbsp;každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 342 034 korun. Míra zadlužení od&nbsp;počátku roku klesla z&nbsp;42,9 % HDP na&nbsp;42,4 %.
Za&nbsp;zvýšením státního dluhu stojí podle ministerstva především prodej státních dluhopisů kvůli pokrytí splátek dluhu a&nbsp;průběžnému krytí schodku státního rozpočtu. Na&nbsp;konci června vykázal rozpočet deficit 183,6 miliardy korun.
Podle Strategie financování a&nbsp;řízení státního dluhu by se&nbsp;měl dluh do&nbsp;konce roku zvýšit na&nbsp;3,991 bilionu korun. Míra zadlužení by měla dosáhnout 44,4 procenta HDP.

<ul>
	<li>státní dluh České republiky, 1. pololetí 2026</li>
</ul>

3,727 bilionu Kč

<clink anchorid="1"></clink>
Český státní dluh v&nbsp;prvním pololetí vzrostl o&nbsp;49,2 miliardy korun na&nbsp;rekordní 3,727 bilionu korun. Ve&nbsp;čtvrtletní zprávě o&nbsp;řízení státního dluhu to uvedlo ministerstvo financí. Na&nbsp;každého Čecha tak teoreticky připadá dluh 342 034 korun. Míra zadlužení od&nbsp;počátku roku klesla z&nbsp;42,9 % HDP na&nbsp;42,4 %.
Za&nbsp;zvýšením státního dluhu stojí podle ministerstva především prodej státních dluhopisů kvůli pokrytí splátek dluhu a&nbsp;průběžnému krytí schodku státního rozpočtu. Na&nbsp;konci června vykázal rozpočet deficit 183,6 miliardy korun.
Podle Strategie financování a&nbsp;řízení státního dluhu by se&nbsp;měl

Číslo měsíce

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink>
Některé položky byste na&nbsp;aukci věhlasné síně úplně nečekali. Nicméně vydražit se&nbsp;dá všechno, co je na&nbsp;prodej. Třeba kostra tyranosaura. Tenhle kousek, jemuž se&nbsp;přezdívá Gus, není už z&nbsp;podstaty zrovna mladík, je mu úctyhodných 67 milionů let. Nicméně světlo světa spatřil nedávno. Odkryt byl na&nbsp;soukromém ranči&nbsp;v&nbsp;Jižní Dakotě v&nbsp;letech 2021–2023. Jedná se&nbsp;o&nbsp;jednoho z&nbsp;největších a&nbsp;nejkompletnějších tyranosaurů, které se&nbsp;podařilo najít.
Je skoro 4 metry vysoký a&nbsp;přes&nbsp;11 metrů dlouhý. Mimořádně zachovalý exemplář sestává ze&nbsp;183 fosilních kostí plus 30 břišních žeber. Celkem je tak kostra zachována&nbsp;z&nbsp;61 %. „Kostra byla profesionálně preparována&nbsp;a&nbsp;anatomicky přesně sestavena. Je upevněna&nbsp;na&nbsp;zakázkově vyrobené ocelové konstrukci v&nbsp;dynamické predátorské póze,“ píše Sotheby’s, kde T-rexe dražili. „Gus není jen výjimečný nález, ale také exemplář, který byl vykopán, zdokumentován, preparován a&nbsp;ošetřen s&nbsp;opravdovou dokonalostí,“ uvedla Cassandra Hattonová, globální ředitelka pro&nbsp;vědu a&nbsp;přírodní historii v&nbsp;Sotheby’s.
„Cesta za&nbsp;objevem ‚Guse‘ vycházela z&nbsp;předtuchy,“ připomíná server zaměřený na&nbsp;luxusní lifestyle Robb Report. Tým paleontologů z&nbsp;Theropoda Expeditions objevil fosilii v&nbsp;roce 2021 v&nbsp;Harding County v&nbsp;Jižní Dakotě, na&nbsp;pozemku, který vlastní Gary „Gus“ Licking. Ten na&nbsp;svém ranči&nbsp;již léta nacházel zuby a&nbsp;malé kosti a&nbsp;nakonec se&nbsp;obrátil na&nbsp;experty s&nbsp;tušením, že pod&nbsp;zemí by se&nbsp;mohlo skrývat něco většího. „Skupina našla fosilii přesně na&nbsp;tom pozemku, který Licking navrhl jako výchozí bod pro&nbsp;pátrání. Od&nbsp;té chvíle strávili vědci tři&nbsp;roky vykopávkami dinosaura a&nbsp;další tři&nbsp;roky extrakcí fosilií.“
Když&nbsp;už se&nbsp;někdy pravěká fosilie větších rozměrů na&nbsp;dražbě objeví, znamená to pro&nbsp;aukční domy obrovské zisky. „V&nbsp;roce 2020 se&nbsp;v&nbsp;aukční síni Christie’s prodal další tyranosaurus rex jménem Stan za&nbsp;31,8 milionu dolarů včetně poplatků a&nbsp;v&nbsp;roce 2024 vynesla kostra stegosaura přezdívaná Apex v&nbsp;aukční síni Sotheby’s rekordních 44,6 milionu dolarů. „I&nbsp;když&nbsp;trh s&nbsp;uměním po&nbsp;vypuknutí pandemie covidu-19 oslabil, ceny fosilií dinosaurů zůstaly astronomické, přitahovaly velkou pozornost a&nbsp;byly pro&nbsp;aukční domy skutečným požehnáním,“ připomíná odborný server The Art Newspaper.
Apex ale nyní padl. Králem je Gus. Aukce v&nbsp;polovině července přepisovala historii. „Díky prudkému nárůstu cen dinosaurů na&nbsp;aukcích překonal T-rex pojmenovaný Gus svůj odhadovaný cenový rozsah 20 až&nbsp;30 milionů dolarů po&nbsp;desetiminutové dražební bitvě mezi sedmi zájemci,“ popisuje průběh aukce server CNBC.com. Tyranosaurus rex Gus se&nbsp;prodal za&nbsp;50,1 milionu dolarů (zhruba 1,065 mld. Kč) a&nbsp;stal se&nbsp;nejdražším dinosaurem, který byl kdy na&nbsp;aukci prodán.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

Prodejní cena, za kterou&nbsp;byl Gus vydražen.

50,1 mil. USD

Vyvolávací cena&nbsp;dinosauří kostry

19 mil. USD

<clink anchorid="1"></clink>
Některé položky byste na&nbsp;aukci věhlasné síně úplně nečekali. Nicméně vydražit se&nbsp;dá všechno, co je na&nbsp;prodej. Třeba kostra tyranosaura. Tenhle kousek, jemuž se&nbsp;přezdívá Gus, není už z&nbsp;podstaty zrovna mladík, je mu úctyhodných 67 milionů let. Nicméně světlo světa spatřil nedávno. Odkryt byl na&nbsp;soukromém ranči&nbsp;v&nbsp;Jižní Dakotě v&nbsp;letech 2021–2023. Jedná se&nbsp;o&nbsp;jednoho z&nbsp;největších a&nbsp;nejkompletnějších tyranosaurů, které se&nbsp;podařilo najít.
Je skoro 4 metry vysoký a&nbsp;přes&nbsp;11 metrů dlouhý. Mimořádně zachovalý exemplář sestává ze&nbsp;183 fosilních kostí plus 30 břišních žeber. Celkem je

Stegosaurus je mrtev, ať žije král! Tyranosaurus rex

Vladimír Barák

„Nejsem člověk&nbsp;mnoha slov. Věřím spíš poctivě odvedené práci,“ říká Pavel Baudiš, spoluzakladatel Avastu, investor a&nbsp;filantrop. Po&nbsp;vybudování jedné z&nbsp;nejúspěšnějších českých technologických firem dnes svou energii věnuje především projektům, které mají dlouhodobý společenský dopad. V&nbsp;rozhovoru vysvětluje, proč se&nbsp;po&nbsp;letech strávených budováním jedné z&nbsp;nejúspěšnějších českých technologických firem rozhodl věnovat projektům s&nbsp;přesahem, ale také o&nbsp;tom, proč podle něj skutečný úspěch nespočívá jen v&nbsp;ekonomických výsledcích, ale především v&nbsp;tom, jaký odkaz člověk&nbsp;zanechá.<clink anchorid="2"></clink>
Po&nbsp;úspěchu Avastu jste mohl zvolnit tempo, přesto zůstáváte v&nbsp;byznysu aktivní. Co vás&nbsp;žene dál?
Dodnes působím ve&nbsp;správní radě společnosti Gen Digital, která vznikla spojením Avastu a&nbsp;Nortonu, a&nbsp;jsem jedním z&nbsp;jejích významných akcionářů. Je pravda, že už tomu nevěnuji tolik energie jako před&nbsp;dvaceti lety, ale profesní život jsem rozhodně neuzavřel a&nbsp;už samo toto uvědomění je pro&nbsp;mě důvodem, proč být nadále aktivní. Nebýt jen spokojeným důchodcem.
Už se&nbsp;ale nevěnujete každodennímu provozu. Kdy jste si uvědomil, že nastal čas přenechat řízení firmy někomu jinému?
V&nbsp;okamžiku, kdy firma vyrostla do&nbsp;rozměrů, které už vyžadovaly profesionální management, nikoli přístup „pouhého“ nadšence. Když&nbsp;k&nbsp;nám přišel náš americký CEO, měli jsme necelých sedmdesát zaměstnanců. O&nbsp;deset let později jich bylo přes&nbsp;tři&nbsp;tisíce. Takovou firmu bych už sám řídit neuměl… A&nbsp;upřímně ani nechtěl. Nás&nbsp;zakladatele bavilo budovat něco nového, ne trávit čas na&nbsp;nekonečných poradách. Myslím, že jednou z&nbsp;nejdůležitějších věcí je poznat, kdy někdo jiný zvládne určitou práci lépe než vy.
Je to přístup, který uplatňujete i&nbsp;u&nbsp;projektů, které dnes finančně či&nbsp;mentorsky podporujete?
Určitě. Nejsem člověk, který by chtěl všechno řídit sám. Když&nbsp;mám kolem sebe schopné lidi, snažím se&nbsp;jim důvěřovat. Platilo to v&nbsp;Avastu dříve&nbsp;a&nbsp;platí to v&nbsp;mých aktivitách i&nbsp;dnes. O&nbsp;byznysové projekty se&nbsp;zajímám, sleduju je, ale nechci být mikromanažer. Nenaplňuje mě to.
Velkou část energie dnes věnujete filantropii. Podporujete zdravotnictví, vzdělávání, kulturu i&nbsp;sociální projekty. Podle čeho si je vybíráte?
Oslovuje mě opravdu hodně lidí s&nbsp;různými projekty, takže&nbsp;si můžu&nbsp;vybírat. Zajímá mě hlavně, jestli má projekt smysl a&nbsp;jestli může přinést dlouhodobý přínos. Když&nbsp;vidím, že může skutečně něco změnit, rád pomohu.
Podporujete je nejen prostřednictvím nadačního fondu Abakus, řadu projektů financujete i&nbsp;jako soukromá osoba. Je mezi tím&nbsp;rozdíl?
Z&nbsp;mého pohledu ani ne. Rozdíl je spíš v&nbsp;tom, jakou podporu konkrétní projekt potřebuje. Některým stačí finanční pomoc. Typicky třeba Jeden svět na&nbsp;školách nebo další iniciativy, kam pravidelně přispívám. Tam nejde o&nbsp;to, být součástí každodenní práce, ale umožnit projektu fungovat. U&nbsp;projektů podporovaných nadačních fondem se&nbsp;naopak snažíme být aktivnější a&nbsp;pomáhat k&nbsp;prosazení systémových změn.
Proč jsou pro&nbsp;vás&nbsp;systémové změny důležité?
Protože&nbsp;samotné peníze&nbsp;většinou problém nevyřeší. Jsou oblasti, kde je potřeba změnit způsob fungování celku. Proto se&nbsp;snažíme v&nbsp;rámci fondu podporovat projekty, které mají ambici něco dlouhodobě změnit.
Snaha věci měnit. Je to pro&nbsp;vás&nbsp;hlavní motivace?
Ano. Záleží mi na&nbsp;tom, v&nbsp;jaké společnosti žijeme a&nbsp;v&nbsp;jaké budou vyrůstat moje děti a&nbsp;vnoučata. Nejde jen o&nbsp;jednotlivé projekty, ale o&nbsp;to, aby společnost fungovala zdravě. Proto mě zajímá vzdělávání, zdravotnictví, sociální oblast i&nbsp;kultura. Všechny tyto věci ovlivňují kvalitu života nás&nbsp;všech a&nbsp;cítím, že si zasluhují, aby se&nbsp;o&nbsp;ně někdo zajímal, a&nbsp;to nad&nbsp;rámec pěny dní.
Zmínil jste Jeden svět na&nbsp;školách, který se&nbsp;věnuje například oblasti mediálního vzdělávání. Proč vás&nbsp;zajímá právě ta?
Dnešní svět je zaplavený informacemi a&nbsp;stále obtížněji se&nbsp;poznává, co je pravda. Umělá inteligence dnes dokáže vytvořit fotografie nebo videa, která vypadají naprosto věrohodně. Jako profesionála z&nbsp;IT průmyslu mě to může fascinovat, jako člověka až&nbsp;děsit. Je velmi důležité, aby se&nbsp;děti učily kriticky přemýšlet, ověřovat si informace a&nbsp;posuzovat jejich kontext. Pokud na&nbsp;to budoucí generace nepřipravíme my, nepřipraví je nikdo jiný. To je aktuální závazek nás&nbsp;dospělých a&nbsp;měli bychom ho brát více než vážně.
Je to oblast, kterou podle vás&nbsp;školy dnes dostatečně rozvíjejí?
Myslím, že by jí měly věnovat větší pozornost. Jeden svět na&nbsp;školách jako vzdělávací program Člověka v&nbsp;tísni nabízí učitelům například materiály a&nbsp;příklady z&nbsp;moderních dějin, které mohou se&nbsp;studenty rozebírat. Právě příběhy podle mě pomáhají pochopit souvislosti mnohem lépe než pouhé memorování faktů.
Velkou část energie věnujete zdravotnictví. Investoval jste do&nbsp;Sanatoria Libella…
Konkrétně Libella je můj srdcový projekt, specializované zdravotnické zařízení zaměřené na&nbsp;léčbu závislostí a&nbsp;psychosomatických obtíží. Od&nbsp;začátku jsme ale nechtěli vytvořit jen další kliniku. Chtěli jsme nabídnout prostředí, které bude samo o&nbsp;sobě součástí léčby. Aby se&nbsp;lidé necítili jako v&nbsp;nemocnici, ale na&nbsp;místě, kde mohou začít znovu. Naším cílem bylo nabídnout pobytové služby na&nbsp;velmi vysoké úrovni. Možná na&nbsp;takové, které nenajdete nikde jinde v&nbsp;Česku.
Za&nbsp;zmínku ale stojí, že zdravotnictví v&nbsp;našem pojetí není jen samotná léčba. Důležité jsou také důstojnost, prostředí a&nbsp;kvalita života. To všechno ovlivňuje, jak člověk&nbsp;nemoc zvládá. Právě proto mě Libella tolik oslovila. Chtěli jsme vytvořit místo, které nebude připomínat klasickou nemocnici, ale nabídne pacientům prostředí, ve&nbsp;kterém se&nbsp;budou cítit dobře.
Hodně se&nbsp;o&nbsp;vás&nbsp;psalo v&nbsp;souvislosti s&nbsp;paliativní péčí, kde jste byli jako fond ve&nbsp;finanční a&nbsp;systémové podpoře v&nbsp;podstatě průkopníky. Je to příklad těch systémových změn?
Ano, to je velmi dobrý příklad. Když&nbsp;jsme se&nbsp;paliativní a&nbsp;hospicové péči&nbsp;začali věnovat, byla u&nbsp;nás&nbsp;stále okrajovým tématem. V&nbsp;podstatě si troufám říct, že tehdy zajímalo jen ty, kterých se&nbsp;bezprostředně týkalo. Díky spolupráci odborníků, zdravotních pojišťoven, ministerstva i&nbsp;dalších partnerů se&nbsp;nám v&nbsp;rámci aktivit fondu podařilo otevřít debatu o&nbsp;tom, jak má paliativní péče fungovat, jak zachovat důstojnost pacientů i&nbsp;v&nbsp;tak těžkých chvílích, jako je umírání. Financovali jsme vznik a&nbsp;rozvoj Centra paliativní péče, podporovali pilotní projekty nemocničních paliativních týmů, vzdělávání odborníků a&nbsp;výzkum, iniciovali jednání se&nbsp;zdravotními pojišťovnami a&nbsp;ministerstvem. Dnes už existují odborné paliativní týmy v&nbsp;nemocnicích a&nbsp;dost výrazně se&nbsp;změnil přístup k&nbsp;pacientům. O&nbsp;to nám celou dobu šlo.
Když&nbsp;mluvíte o&nbsp;paliativní péči, často zdůrazňujete důstojnost. Možná je to slovo, které se&nbsp;ve&nbsp;zdravotnictví někdy trochu opomíjí.
Lékaři&nbsp;jsou přirozeně vedeni k&nbsp;tomu, aby léčili. Ale jsou situace, kdy už nejde nemoc porazit. V&nbsp;takové chvíli je stejně důležité postarat se&nbsp;o&nbsp;to, aby člověk&nbsp;mohl prožít závěr života důstojně, pokud možno mezi blízkými a&nbsp;v&nbsp;prostředí, které nepůsobí jako nemocniční oddělení. Jsem hrdý na&nbsp;to, co se&nbsp;nám v&nbsp;této oblasti podařilo.
Někteří lidé ale říkají, že oblast sociálních služeb nebo zdravotnictví má zajistit stát. Proč podle vás&nbsp;potřebuje i&nbsp;podporu filantropů?
Protože&nbsp;se&nbsp;nebavíme jen o&nbsp;státních zařízeních, ale také o&nbsp;významu neziskových organizací, které také zasluhují podporu. Bez&nbsp;neziskových organizací by řada služeb vůbec nefungovala. Stát není schopen všechno zajistit sám. Neziskové organizace poskytují asistenci lidem se&nbsp;zdravotním postižením, pomáhají rodinám v&nbsp;těžkých situacích, věnují se&nbsp;sociálním službám nebo humanitární pomoci. Přitom každý rok znovu čekají, jestli získají od&nbsp;státu finance na&nbsp;svůj provoz, což je pro&nbsp;jakékoli plánování či&nbsp;pocit jistoty v&nbsp;konfliktu. Soukromí dárci proto dávají lidem z&nbsp;neziskového sektoru větší stabilitu. Sám se&nbsp;snažím, aby konkrétně moje podpora nebo podpora fondu byly dlouhodobého charakteru.
Vedle zdravotnictví podporujete také kulturu…
Kultura je stejně důležitou součástí kvalitní společnosti jako vzdělávání nebo zdravotnictví. Ve&nbsp;veřejné debatě se&nbsp;na&nbsp;ni ale často zapomíná. Proto přispívám na&nbsp;Českou filharmonii a&nbsp;dnes působím také ve&nbsp;správní radě nadačního fondu Vltavské filharmonie. Myslím si, že Praha si takovou stavbu zaslouží. Nejde jen o&nbsp;koncertní sál, ale o&nbsp;projekt, který může přitáhnout špičkové umělce i&nbsp;publikum z&nbsp;celého světa a&nbsp;posunout kulturní život města na&nbsp;další úroveň. Česká filharmonie dnes patří vedle berlínské a&nbsp;vídeňské mezi evropskou špičku, což je něco, na&nbsp;co můžeme být právem hrdí. Pokud chceme být sebevědomou a&nbsp;vyspělou společností, musíme pečovat nejen o&nbsp;ekonomiku nebo zdravotnictví, ale také o&nbsp;kulturu.
Když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;všechny projekty, kterým se&nbsp;věnujete, co je spojuje?
Spojuje je dlouhodobý smysl. Nikdy mě nelákalo podporovat projekty jen proto, že jsou zrovna vidět. Mnohem důležitější je pro&nbsp;mě jejich skutečný dopad: jestli dokážou něco změnit i&nbsp;za&nbsp;deset nebo dvacet let. Nejsem člověk&nbsp;mnoha slov. Věřím spíš poctivě odvedené práci a&nbsp;tomu, že právě to nejdůležitější bývá často nejméně nápadné.
Co vám dnes dělá největší radost?
Asi když&nbsp;vidím, že se&nbsp;něco podařilo. Že projekt funguje, že lidé, kteří ho vedou, jsou úspěšní a&nbsp;posouvají ho dál. Obecně mám rád, když&nbsp;kolem sebe vidím schopné lidi. Nemusím být u&nbsp;všeho osobně. Naopak mi dělá radost, když&nbsp;někdo jiný dokáže věci dělat lépe než já. Těší mě být v&nbsp;pozadí.
Když&nbsp;jste před&nbsp;lety budoval Avast, pravděpodobně jste přemýšlel hlavně o&nbsp;tom, jak vytvořit úspěšnou firmu. Přemýšlíte dnes jinak?
Možná ano. Samozřejmě mě pořád baví podnikání, ale dnes víc přemýšlím o&nbsp;tom, jaký dopad mají jednotlivé projekty i&nbsp;mimo nějakou obchodní bilanci.
Máte ještě nějakou profesní metu?
Konkrétní plány zatím nechci prozrazovat. Čímž tedy trochu prozrazuju, že v&nbsp;hlavě ještě plány mám. (úsměv) Konkrétně Libella se&nbsp;může stát místem, které bude udávat směr v&nbsp;oblasti psychosomatické péče. Stejně jako u&nbsp;jiných projektů mě naplňuje představa, že vznikne něco, co bude fungovat pro&nbsp;další generace a&nbsp;co bude přinášet lidem skutečný užitek. To je dnes pro&nbsp;mě důležitější než mnoho jiného.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Softwarový inženýr, podnikatel a spoluzakladatel společnosti Avast, která se zařadila mezi světové lídry v oblasti kybernetické bezpečnosti. Firmu založil v roce 1991 společně s Eduardem Kučerou, přičemž dlouhá léta zastával pozici technického lídra a podílel se na vývoji antivirového softwaru, který chránil stovky milionů uživatelů po celém světě. Po spojení Avastu se společností NortonLifeLock působí ve správní radě společnosti Gen Digital.

Vedle podnikání se dlouhodobě věnuje filantropii. Prostřednictvím rodinného nadačního fondu Abakus podporuje systémové změny zejména v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, sociálních služeb a paliativní péče. Podílí se také na rozvoji Sanatoria Libella zaměřeného na léčbu závislostí a psychosomatickou péči a angažuje se v podpoře kulturních projektů, mimo jiné jako člen správní rady nadačního fondu Vltavské filharmonie.

Pavel Baudiš

„Nejsem člověk&nbsp;mnoha slov. Věřím spíš poctivě odvedené práci,“ říká Pavel Baudiš, spoluzakladatel Avastu, investor a&nbsp;filantrop. Po&nbsp;vybudování jedné z&nbsp;nejúspěšnějších českých technologických firem dnes svou energii věnuje především projektům, které mají dlouhodobý společenský dopad. V&nbsp;rozhovoru vysvětluje, proč se&nbsp;po&nbsp;letech strávených budováním jedné z&nbsp;nejúspěšnějších českých technologických firem rozhodl věnovat projektům s&nbsp;přesahem, ale také o&nbsp;tom, proč podle něj skutečný úspěch nespočívá jen v&nbsp;ekonomických výsledcích, ale především v&nbsp;tom, jaký odkaz člověk&nbsp;zanechá.<clink anchorid="2"></clink>
<p cl

Pavel Baudiš. Důležitější je to, co po nás zůstane

<clink anchorid="1"></clink>
Někteří lidé cestují proto, aby si odpočinuli. Jiní proto, že musejí. Pro&nbsp;spoluzakladatele technologické společnosti STRV Lubo Smida se&nbsp;obě roviny dávno propojily. Roky budoval firmu mezi Prahou a&nbsp;Los Angeles, dnes tráví mimo Česko klidně i&nbsp;polovinu roku a&nbsp;za&nbsp;sebou má období, kdy absolvoval téměř stovku letů ročně. Cestování se&nbsp;pro&nbsp;něj stalo běžnou součástí života. Ale také disciplínou, kterou se&nbsp;naučil promyslet do&nbsp;posledního detailu. Pro&nbsp;typické dovolenkové měsíce tak můžeme v&nbsp;jeho případě rubriku Co dělám, když&nbsp;nedělám pojmout jinak: Co dělám, když&nbsp;cestuji.
„Cestuji hodně a&nbsp;rád. Změna&nbsp;prostředí je něco, co mě inspiruje. Ať už letím za&nbsp;prací, nebo za&nbsp;svými zájmy, vždycky si to užívám,“ říká. Právě dlouhé přesuny přes&nbsp;několik časových pásem ho přivedly k&nbsp;tomu, že si vytvořil vlastní systém, jak zvládat jet leg i&nbsp;únavu. Základ podle něj spočívá v&nbsp;jednoduché věci: přestat přemýšlet v&nbsp;čase domova a&nbsp;co nejdříve&nbsp;se&nbsp;naladit na&nbsp;cílovou destinaci.
„Od&nbsp;chvíle, kdy nastoupím do&nbsp;letadla, se&nbsp;snažím fungovat podle časové zóny místa, kam letím. To je základní pravidlo. Člověk&nbsp;využije samotný let k&nbsp;první aklimatizaci,“ vysvětluje.
Na&nbsp;palubě téměř nejí. Důvod je prostý. Organismus podle něj při&nbsp;dlouhém sezení nepotřebuje stejný energetický příjem jako během běžného dne. Místo toho dbá na&nbsp;dostatek tekutin a&nbsp;elektrolytů, někdy využívá melatonin a&nbsp;po&nbsp;příletu pracuje s&nbsp;kofeinem tak, aby si tělo co nejrychleji zvyklo na&nbsp;nový režim. Pomáhá mu také pohyb.
„Sport je jeden z&nbsp;nejlepších způsobů, jak se&nbsp;po&nbsp;příletu adaptovat. Člověk&nbsp;se&nbsp;dostane do&nbsp;nového rytmu mnohem rychleji.“
Smidův&nbsp;přístup nestojí na&nbsp;jednom přeceňovaném „hacku“, ale na&nbsp;konzistentním systému drobných návyků. Brýle blokující modré světlo, maska na&nbsp;spaní nebo důsledná hydratace jsou podle něj jen dílky větší skládačky. „Když&nbsp;člověk&nbsp;udělá polovinu těch věcí, pořád to funguje. Když&nbsp;neudělá žádnou, let zvládne také, ale možná nebude tak svěží, jak by mohl být.“
Vzhledem k&nbsp;jeho profesi nepřekvapí, že má na&nbsp;ruce několik zařízení sledujících zdravotní data. Zdůrazňuje ale, že odmítá být jejich otrokem. Moderní technologie vnímá jako nástroj pro&nbsp;optimalizaci, nikoli jako autoritu, která by mu diktovala, jak se&nbsp;má cítit. „Když&nbsp;mi aplikace napíše, že jsem se&nbsp;špatně vyspal, ale já se&nbsp;cítím&nbsp;dobře, klidně půjdu cvičit. Důležitý je dlouhodobý trend, ne jedno číslo, co mi notifikace sdělí dnes ráno.“
Dlouhodobost a&nbsp;udržitelnost jsou pro&nbsp;něj klíčem v&nbsp;podnikání, sportu i&nbsp;cestování. Stejný přístup shrnuje větou, kterou považuje za&nbsp;jednu z&nbsp;nejdůležitějších životních zásad: „Disciplína&nbsp;dává svobodu.“
Na&nbsp;první pohled to může znít jako paradox. Smid ale argumentuje, že právě pravidelnost vytváří prostor pro&nbsp;spontánnost. Když&nbsp;člověk&nbsp;ví, že základní věci fungují, nemusí je neustále řešit a&nbsp;může se&nbsp;soustředit na&nbsp;to podstatné. Stejný přístup uplatňuje i&nbsp;při&nbsp;cestování. Nepatří mezi lidi, kteří za&nbsp;několik dní oběhnou všechny turistické atrakce. Raději se&nbsp;snaží se&nbsp;na&nbsp;čas stát součástí místa, kam přijel.
„Mnohem důležitější než vidět všechny památky je pro&nbsp;mě vědět, kde mají dobré kafe, kde si koupím čerstvé jídlo, kam chodí místní sportovat nebo kde je prádelna. Baví mě poznávat město jako člověk, který tam žije, ne jako turista.“
Možná právě proto se&nbsp;do&nbsp;některých destinací vrací opakovaně. Los Angeles označuje za&nbsp;svůj druhý domov, rád jezdí i&nbsp;do&nbsp;Japonska nebo jihovýchodní Asie. Každá další cesta prý nabízí možnost objevit něco nového.
A&nbsp;možná právě v&nbsp;tom je jeho nejzásadnější cestovatelská rada. Necestovat jen proto, aby si člověk&nbsp;něco odškrtl ze&nbsp;seznamu, ale dát si čas místo opravdu poznat. Jak říká Lubo Smid: „Nejvíc si užívám chvíle, kdy mám pocit, že tam nejsem jako turista, ale že tam v&nbsp;ten daný čas opravdu patřím.“<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

&nbsp;

Lubo Smid je spoluzakladatel a CEO technologické společnosti STRV. Nevnímá práci jako povinnost, od které si potřebuje odpočinout, nýbrž jako organickou součást svého životního stylu. Své dny staví na extrémní efektivitě, sportovních výzvách a biohackingu. Cestování povýšil na promyšlenou osobní disciplínu. Nedělí čas na „práci“ a „volno“, obojí je pro něj jeden funkční ekosystém, který ho drží v maximálním výkonu.

Lubo Smid

<clink anchorid="1"></clink>
Někteří lidé cestují proto, aby si odpočinuli. Jiní proto, že musejí. Pro&nbsp;spoluzakladatele technologické společnosti STRV Lubo Smida se&nbsp;obě roviny dávno propojily. Roky budoval firmu mezi Prahou a&nbsp;Los Angeles, dnes tráví mimo Česko klidně i&nbsp;polovinu roku a&nbsp;za&nbsp;sebou má období, kdy absolvoval téměř stovku letů ročně. Cestování se&nbsp;pro&nbsp;něj stalo běžnou součástí života. Ale také disciplínou, kterou se&nbsp;naučil promyslet do&nbsp;posledního detailu. Pro&nbsp;typické dovolenkové měsíce tak můžeme v&nbsp;jeho případě rubriku Co dělám, když&nbsp;nedělám pojmout jinak: Co dělám, když&nbsp;cestuji.
„Cestuji hodně a&

Lubo Smid. Nebuďte turistou, místem prostě žijte

Iri Cerhová

<clink anchorid="2"></clink>
Oblíbený britský diplomat Matt Field si teď kromě titulu ambasador může na&nbsp;vizitku doplnit i&nbsp;označení spisovatel. Asi si pamatujete, jak zahájil svou českou misi: postem na&nbsp;sociálních sítích s&nbsp;hashtagem JsemTuNovej – a&nbsp;pak publikum zásoboval vtipnými videi. V&nbsp;červnu pak pod&nbsp;stejným názvem vyšla i&nbsp;jeho knížka. „Nad&nbsp;hladinou vypadá všechno klidně, pod&nbsp;ní to ale pořádně vře,“ popisuje povahu své práce britský velvyslanec. Příběh o&nbsp;životě diplomata je protkaný řadou cenných rad – třeba proč je důležité rozlišovat mezi pomalým a&nbsp;rychlým myšlením.
Jak náročné je pro&nbsp;diplomata přepnout do&nbsp;role spisovatele?
Upřímně řečeno, pořád si zvykám na&nbsp;to, že v&nbsp;té roli vůbec jsem. Když&nbsp;mi to navrhli, byl jsem velmi skeptický. Zaprvé jestli to vůbec zvládnu napsat – a&nbsp;pak jestli to bude někoho bavit číst. Ale nakonec jsme si řekli, že je to hezký způsob, jak oplatit vřelé přijetí, kterého se&nbsp;mi tu dostalo, a&nbsp;zároveň podpořit dobrou věc. (Výtěžek z&nbsp;prodeje knihy podpoří Nadační fond Pink Bubble, který pomáhá mladým lidem v&nbsp;boji s&nbsp;rakovinou.)
Psaní mi zabralo dost času, vlastně více než rok, ale nebyl jsem v&nbsp;tom sám. Lidé z&nbsp;nakladatelství mi pomáhali s&nbsp;editací a&nbsp;k&nbsp;tomu jsem sám hodně četl – snažil jsem se&nbsp;přemýšlet, jakou knihu bych chtěl sám číst. Ruku k&nbsp;dílu přiložili také kolegové z&nbsp;velvyslanectví. Byl to týmový projekt.
V&nbsp;kapitole Obtížné věci, která je o&nbsp;vaší dřívější misi v&nbsp;Bosně a&nbsp;Hercegovině, zmiňujete knihu Myšlení rychlé a&nbsp;pomalé od&nbsp;Daniela Kahnemana. Čtenář čelí otázce: Když&nbsp;pálka a&nbsp;míček stojí celkem jednu libru a&nbsp;10 pencí, ale pálka je o&nbsp;libru dražší, kolik stojí míček? Většina lidí bezprostředně odpoví, že 10 pencí. Použili rychlé myšlení. Až&nbsp;s&nbsp;přepnutím na&nbsp;to pomalé zpravidla odpoví správně, tedy že míček stojí 5 pencí. Jak často na&nbsp;něj v&nbsp;rámci své profese přepínáte vy?
Děkuji za&nbsp;povšimnutí. Také si myslím, že je to jeden z&nbsp;nejzajímavějších příkladů toho, jak nás&nbsp;někdy mozek předběhne – a&nbsp;my ho musíme zpomalit. Pro&nbsp;diplomacii je to skutečně dobrá lekce. Skoro každý den si musím připomínat, že nemám hned vyvozovat závěry a&nbsp;že se&nbsp;nemám ukvapovat.
Konkrétní příklad? V&nbsp;Česku je to třeba sledování politické situace. Mohlo by se&nbsp;zdát, že průběh voleb je předvídatelný, ale politika bývá plná překvapení. Proto se&nbsp;vždy snažím připravit se&nbsp;na&nbsp;různé scénáře. Před&nbsp;posledními volbami jsem mluvil nejenom s&nbsp;politiky u&nbsp;moci, ale i&nbsp;s&nbsp;opozicí. A&nbsp;právě díky tomu jsem měl vztahy s&nbsp;některými ministry ještě dřív, než se&nbsp;jimi na&nbsp;podzim stali.
Čechy jste mimo jiné okouzlil tím, jak dobře zvládáte náš jazyk. Šlo jen o&nbsp;vstřícné společenské gesto, nebo vám znalost češtiny pomohla i&nbsp;k&nbsp;lepšímu pochopení naší mentality?
Učit se&nbsp;česky je především výraz respektu. I&nbsp;když&nbsp;hodně Čechů mluví výborně anglicky, snahu mluvit česky vždycky ocení, byť třeba jen na&nbsp;začátku schůzky. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;dostanete na&nbsp;úroveň, kdy zvládáte projevy nebo rozhovory, cítíte, že to stojí za&nbsp;to. Znalost jazyka pak zcela jistě přispěla i&nbsp;k&nbsp;pochopení, jak v&nbsp;této zemi fungujete. A&nbsp;nejtěžší zkouška z&nbsp;češtiny? Účast v&nbsp;Show Jana Krause.
V&nbsp;knížce jsem se&nbsp;dozvěděla, že čeština je coby jeden z&nbsp;obtížnějších evropských jazyků na&nbsp;zvládnutí běžné komunikace náročnější než třeba švédština (655 versus 450 hodin). Co je na&nbsp;našem jazyku z&nbsp;britského pohledu nejtěžší?
Těžká je samozřejmě vaše gramatika. Trochu mi pomohla znalost chorvatštiny, která je v&nbsp;něčem podobná. Úplně nejtěžší je ale určitě výslovnost.
V&nbsp;této souvislosti rád zmiňujete slovo oříšek – což je zároveň slovní hříčka, protože&nbsp;tak označujeme věci, které považujeme za&nbsp;těžké.
Ano, oříšek pro&nbsp;anglického mluvčího představuje opravdu těžkou kombinaci hlásek. Ale právě tahle kombinace obtížných zvuků je také to, co mě na&nbsp;učení češtiny baví. A&nbsp;s&nbsp;dosaženou úrovní jsem spokojený. Pomohla mi k&nbsp;ní skvělá učitelka z&nbsp;Českého Krumlova, která mě provázela celé tři&nbsp;roky. Je velmi zkušená a&nbsp;také velmi přísná. Neustále trénuje mou výslovnost i&nbsp;gramatiku. Jsem rád za&nbsp;pokrok, který jsem udělal, ale určitě je stále co zlepšovat. Četl jsem i&nbsp;nějaké české knížky, třeba Čapka, ale jde mi to pomalu. Za&nbsp;dobu, co přelouskám jednu českou knížku, jich zvládnu v&nbsp;angličtině přečíst několik. Takže&nbsp;je to vždycky těžká volba.
A&nbsp;jak mluvíte doma – s&nbsp;manželkou Martinou, která je z&nbsp;Chorvatska, a&nbsp;syny Milem a&nbsp;Oskarem?
Většinu času anglicky. Když&nbsp;jedeme navštívit příbuzné do&nbsp;Chorvatska, přepneme do&nbsp;chorvatštiny, občas tak mluvíme i&nbsp;doma. Ale angličtina rozhodně vede. Koneckonců je to globální jazyk, kterému se&nbsp;dneska už nikdo nevyhne. (Při&nbsp;rozhovoru na&nbsp;britské ambasádě je přítomný i&nbsp;Fieldův&nbsp;starší syn. Když&nbsp;se&nbsp;ho zeptám na&nbsp;češtinu, tak se&nbsp;směje, že přirozená je pro&nbsp;něj výhradně angličtina a&nbsp;že chorvatsky mluví rozhodně líp než česky, ale rodný jazyk vede.)
Zkrocení našeho jazyka však nebylo vaší jedinou výzvou. Velvyslanci jako důkaz splněných „KPIs“ označují situaci, kdy přispěli k&nbsp;tomu, že jsou obě země ve&nbsp;větším bezpečí a&nbsp;daří se&nbsp;jim lépe. Čeho se&nbsp;vám podařilo dosáhnout za&nbsp;tři&nbsp;roky v&nbsp;Česku?
Pyšný jsem na&nbsp;nedávno podepsanou dohodu mezi společností ČEZ a&nbsp;Rolls-Royce o&nbsp;výrobě malých jaderných reaktorů. Tato nová jaderná technologie promění energetickou bezpečnost a&nbsp;doufejme, že lidem sníží účty za&nbsp;elektřinu. Je to skvělý příklad propojení české a&nbsp;britské expertizy (Rolls-Royce SMR vlastní technologii a&nbsp;design, ČEZ dodá klíčové komponenty reaktorů). Postavíme něco přínosného pro&nbsp;naše občany – a&nbsp;pak to můžeme prodávat do&nbsp;zahraničí. Řada dalších zemí už o&nbsp;tyto technologie projevila zájem.
Partnerství jsme navázali i&nbsp;v&nbsp;oblasti kybernetické bezpečnosti. Česko má v&nbsp;tomto směru výborné organizace, které ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;britskými partnery dokážou identifikovat kybernetické hrozby a&nbsp;účinně je neutralizovat.
Zároveň mě fascinuje, že Češi&nbsp;vedou britské organizace a&nbsp;Britové české. Jakub Hrůša&nbsp;je ředitelem Royal Opera House v&nbsp;Londýně. Simon Rattle přijíždí jako hostující dirigent do&nbsp;Prahy. A&nbsp;Julia Baileyová vede Rudolfinum. To všechno jsou pozitivní příklady, jak se&nbsp;naše společné vztahy vyvíjejí.
V&nbsp;čem Česko podle vás&nbsp;vyniká nejvíc?
Nedávno jsem navštívil obě ostravské univerzity a&nbsp;musím říct, že děláte skutečně špičkovou vědu. Máte tam skvělé zázemí pro&nbsp;kvantovou výpočetní techniku, která patří k&nbsp;technologiím budoucnosti. Je to rozhodně něco, do&nbsp;čeho byste měli investovat víc. Mluvil jsem také s&nbsp;novým rektorem ČVUT Michalem Pěchoučkem. Je odborníkem na&nbsp;AI, má byznysové zázemí a&nbsp;přemýšlí mezinárodně. To je skutečně vzácná kombinace. Takoví lidé budou v&nbsp;Česku prosazovat změny.
V&nbsp;diplomacii se&nbsp;pohybujete přes&nbsp;dvacet let. Jak se&nbsp;tato profese za&nbsp;poslední dvě dekády změnila?
Nejviditelnější změnou je to, že od&nbsp;britského velvyslance se&nbsp;dnes čeká komunikace na&nbsp;instagramu a&nbsp;dalších sociálních sítích. Zároveň nemůžeme opustit tradiční média. Televize, rádio, tisk – tam lidé stále jsou. Diplomaté ale byli influencery vlastně odjakživa, mění se&nbsp;jen nástroje komunikace.
Patrné je také svižnější tempo. Při&nbsp;krizi nebo v&nbsp;situaci, která rychle eskaluje, potřebujeme informace během minut, ne hodin. A&nbsp;to je náročné pro&nbsp;celý tým. Mám ale štěstí na&nbsp;úžasné kolegy. Většina zaměstnanců našeho velvyslanectví jsou Češi, diplomatů ze&nbsp;Spojeného království je jen hrstka. A&nbsp;lidé, se&nbsp;kterými pracujeme, jsou báječní.
Co byste vzkázal svému nástupci Alastairu King-Smithovi, který v&nbsp;lednu 2027 převezme vaši&nbsp;misi – něco, co mu před&nbsp;příjezdem do&nbsp;Česka nikdo oficiálně neřekne?
To je těžká otázka, protože&nbsp;každý z&nbsp;nás&nbsp;dělá svou práci trochu jinak. Já jsem měl štěstí na&nbsp;skvělé předání od&nbsp;svého předchůdce Nicka Archera, který se&nbsp;mnou sdílel spoustu užitečných myšlenek. Každopádně platí, že na&nbsp;první den se&nbsp;nejde připravit. Ten pocit, když&nbsp;najednou stojíte před&nbsp;kamerami jako tvář Velké Británie a&nbsp;nesete odpovědnost za&nbsp;tento výjimečný vztah, je nepřenosný. Svému nástupci ale můžu&nbsp;s&nbsp;jistotou říct, že ho čeká velmi vřelé přivítání. Češi&nbsp;jsou od&nbsp;první chvíle neuvěřitelně přátelští, takže&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;tomto ohledu nemá čeho obávat.
Jaké nejnáročnější momenty či&nbsp;situace jste jako britský velvyslanec zažil?
Výzev a&nbsp;náročných momentů bylo víc. Třeba loňská návštěva českého premiéra v&nbsp;Londýně – vzali jsme ho do&nbsp;Downing Street 10, podepsali společně velkou jadernou dohodu. Do&nbsp;takových událostí jde obrovské množství práce. Chcete, aby vše navenek působilo hladce – jako plující labuť. Zatímco na&nbsp;hladině působí ladně a&nbsp;elegantně, pod&nbsp;vodou se&nbsp;její nohy nezastaví ani na&nbsp;vteřinu.
Nejtěžší moment byl ale jiný. Střelba na&nbsp;filozofické fakultě těsně před&nbsp;Vánoci 2023. V&nbsp;těch prvních okamžicích je to náročné – víte, že se&nbsp;něco děje, ale ještě nevíte co přesně. Dozvídáte se, že mezi oběťmi mohli být i&nbsp;cizí státní příslušníci. Celé velvyslanectví okamžitě přechází do&nbsp;krizového módu. Snažíte se&nbsp;získat informace, říkat britským občanům, co mají dělat, postarat se&nbsp;o&nbsp;vlastní zaměstnance, všechny kontaktovat. Londýn samozřejmě volá s&nbsp;řadou otázek a&nbsp;vše se&nbsp;odehrává ve&nbsp;velkém stresu. Česká reakce, v&nbsp;tak tragickém momentě, byla neuvěřitelná. To si budu pamatovat.
Moje práce je mimo jiné připravovat tým na&nbsp;přesně takové situace. Pravidelně nacvičujeme krizové simulace, abychom v&nbsp;daném okamžiku dokázali reagovat.
A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;ohlédnu, uvědomuji si další zlom, který proměnil diplomacii. Ničivá vlna tsunami v&nbsp;roce 2004 v&nbsp;jihovýchodní Asii. Zasáhla bezprecedentní množství lidí. Od&nbsp;té doby se&nbsp;systematicky snažíme se&nbsp;na&nbsp;podobné krize připravit. Přemýšlíme, co je nejdůležitější a&nbsp;jak to komunikovat co největšímu počtu lidí a&nbsp;jak při&nbsp;tom využít sociální sítě. Když&nbsp;lidé cestují, na&nbsp;existenci velvyslanectví většinou vůbec nemyslí – dokud se&nbsp;něco nestane.
V&nbsp;Česku strávíte posledních pár měsíců. Je něco, co byste ještě rád stihl?
Rozhodně nezpomalujeme, naopak. Čím víc se&nbsp;blíží konec, tím&nbsp;je naše tempo rychlejší. Každopádně se&nbsp;mi ještě nepovedlo vyrazit na&nbsp;houby. Tato typicky česká věc je rozhodně na&nbsp;seznamu mých priorit.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Kariéru diplomata zahájil ve svých 27 letech, předtím pracoval například v humanitární organizaci Oxfam a učil angličtinu v Keni a Japonsku. Vystudoval regionalistiku a japonská studia a jako britský diplomat působil v Brazílii a Chorvatsku – kromě angličtiny ovládá portugalštinu, chorvatštinu a češtinu. Na post britského velvyslance nastoupil poprvé v roce 2018 v Bosně a Hercegovině. Stejnou roli v České republice vykonává od ledna 2023. Po skončení mise v lednu 2027 plánuje návrat do Londýna. „Po letech strávených v zahraničí se těším, že budeme zase doma, s rodinou a přáteli,“ říká. V diplomatických službách pracuje i Fieldova manželka Martina, která v Británii a Brazílii působila na chorvatském velvyslanectví. Společně vychovávají dva syny.

Matt Field

<clink anchorid="2"></clink>
Oblíbený britský diplomat Matt Field si teď kromě titulu ambasador může na&nbsp;vizitku doplnit i&nbsp;označení spisovatel. Asi si pamatujete, jak zahájil svou českou misi: postem na&nbsp;sociálních sítích s&nbsp;hashtagem JsemTuNovej – a&nbsp;pak publikum zásoboval vtipnými videi. V&nbsp;červnu pak pod&nbsp;stejným názvem vyšla i&nbsp;jeho knížka. „Nad&nbsp;hladinou vypadá všechno klidně, pod&nbsp;ní to ale pořádně vře,“ popisuje povahu své práce britský velvyslanec. Příběh o&nbsp;životě diplomata je protkaný řadou cenných rad – třeba proč je důležité rozlišovat mezi pomalým a&nbsp;rychlým myšlením.
Jak náročné

Matt Field. Diplomat musí často přepínat na pomalé myšlení

„Jsem soutěživý, ale největší motivací pro&nbsp;mě není samotné vítězství. Je jí respekt a&nbsp;uznání klientů, investorů i&nbsp;lidí, se&nbsp;kterými každý den spolupracuji,“ říká Bronislav Cienciala, zakladatel developerské společnosti CONTI.<clink anchorid="1"></clink>
Společnost CONTI působí na&nbsp;českém trhu 26 let. Za&nbsp;tu dobu dokončila bezmála třicet rezidenčních projektů. Její zakladatel Bronislav Cienciala je přesvědčený, že za&nbsp;dlouhodobým fungováním firmy nestojí jeden úspěšný projekt, ale způsob, jakým firma dlouhodobě a&nbsp;cíleně jedná se&nbsp;svými klienty i&nbsp;obchodními partnery.
„Od&nbsp;přírody mám potřebu dělat věci poctivě a&nbsp;vždycky přemýšlet především z&nbsp;pohledu klienta. Občas se&nbsp;kvůli tomu dostanu do&nbsp;situací, které nejsou z&nbsp;čistě ekonomického hlediska úplně ideální, ale pro&nbsp;mě je důležitější vytvářet kvalitní a&nbsp;promyšlené projekty s&nbsp;důrazem na&nbsp;individuální přístup. Chci, aby se&nbsp;každý klient cítil výjimečně. Možná je to trochu netypický, až&nbsp;‚nedeveloperský‘ přístup, ale právě na&nbsp;něm mi záleží,“ říká přesvědčivě.
Do&nbsp;developmentu přišel byznysmen po&nbsp;zkušenostech z&nbsp;průmyslu. Přestože&nbsp;dříve&nbsp;řídil firmy s&nbsp;mnohonásobně větším počtem zaměstnanců, rozdíl podle něj není tak zásadní. „Mohlo by se&nbsp;zdát, že řídit firmu s&nbsp;dvanácti tisíci zaměstnanci a&nbsp;developerskou společnost s&nbsp;desítkami spolupracovníků je zcela odlišné, ale ve&nbsp;své podstatě tomu tak není. Základní principy řízení jsou stejné. Vedení menší společnosti je ale v&nbsp;mnoha ohledech náročnější, protože&nbsp;vyžaduje mnohem širší záběr znalostí a&nbsp;schopností.“
Z&nbsp;průmyslu si ale odnesl i&nbsp;pravidlo, které považuje za&nbsp;jednu ze&nbsp;základních podmínek zdravého podnikání. „Cash is king. Bez&nbsp;zdravého cash flow nemůže dlouhodobě prosperovat žádná firma.“
V&nbsp;posledních letech CONTI představilo například projekty Groag Residence nebo Sky City Villas. Přestože&nbsp;jde o&nbsp;architektonicky odlišné stavby, spojuje je stejný přístup k&nbsp;technologiím i&nbsp;komfortu budoucích obyvatel. „V&nbsp;CONTI věříme, že moderní technologie mají lidem život především usnadňovat, proto je navrhujeme tak, aby byly intuitivní, spolehlivé a&nbsp;přinášely našim klientům každodenní komfort.“ S&nbsp;konceptem sklízí úspěchy. Konkrétně projekt Sky City Villas v&nbsp;pražských Záběhlicích dosáhl na&nbsp;ocenění Absolutní vítěz&nbsp;Ceny architektů v&nbsp;soutěži&nbsp;Realitní projekt roku 2024.
Za&nbsp;jednu z&nbsp;největších předností společnosti považuje Cienciala vztahy, které se&nbsp;daří budovat dlouhodobě a&nbsp;stabilně. „Za&nbsp;více než čtvrt století historie naší společnosti jsme nemuseli řešit žádný spor. Ani s&nbsp;klienty, ani s&nbsp;dodavateli. Věřím, že právě na&nbsp;poctivém přístupu, vzájemné důvěře a&nbsp;dodržování dohod lze vybudovat dlouhodobě úspěšnou firmu. Mým cílem není jen realizovat kvalitní projekty, ale být spolehlivým partnerem i&nbsp;do&nbsp;budoucna.“
Podnikání přirovnává ke&nbsp;sportu. Sám říká, že právě sport ho naučil disciplíně, vytrvalosti i&nbsp;principům fair play, které se&nbsp;snaží přenášet do&nbsp;každodenní práce.
„Jsem sportovec a&nbsp;podnikání vnímám podobně jako sport. I&nbsp;proto v&nbsp;něm kladu velký důraz na&nbsp;principy fair play. Jsem soutěživý, ale největší motivací pro&nbsp;mě není samotné vítězství – je jí respekt a&nbsp;uznání klientů, investorů i&nbsp;lidí, se&nbsp;kterými každý den spolupracuju. To je nejlepší měřítko úspěchu.“
Když&nbsp;mluví o&nbsp;budoucnosti, důraz klade na&nbsp;rodinu. CONTI je rodinná firma – a&nbsp;právě její další směřování považuje dnes za&nbsp;jednu z&nbsp;největších osobních motivací.
„V&nbsp;posledních letech mě nejvíce inspiruje myšlenka, že jednou budu moct předat své zkušenosti, hodnoty a&nbsp;know-how další generaci. Právě proto je pro&nbsp;mě důležité budovat CONTI jako rodinnou firmu s&nbsp;dlouhodobou vizí.“
Začínajícím podnikatelům nechce coby inspirátor dávat složité rady ani univerzální návody. Věří především v&nbsp;každodenní usilovnou činnost. „Věřím v&nbsp;poctivou práci, disciplínu a&nbsp;vytrvalost. Pracuju každý den, často i&nbsp;o&nbsp;víkendech, protože&nbsp;úspěch nepřichází náhodou. Nespoléhám na&nbsp;štěstí, ale na&nbsp;vlastní úsilí, ochotu vystoupit z&nbsp;komfortní zóny a&nbsp;odvahu dělat věci naplno.“

„Jsem soutěživý, ale největší motivací pro&nbsp;mě není samotné vítězství. Je jí respekt a&nbsp;uznání klientů, investorů i&nbsp;lidí, se&nbsp;kterými každý den spolupracuji,“ říká Bronislav Cienciala, zakladatel developerské společnosti CONTI.<clink anchorid="1"></clink>
Společnost CONTI působí na&nbsp;českém trhu 26 let. Za&nbsp;tu dobu dokončila bezmála třicet rezidenčních projektů. Její zakladatel Bronislav Cienciala je přesvědčený, že za&nbsp;dlouhodobým fungováním firmy nestojí jeden úspěšný projekt, ale způsob, jakým firma dlouhodobě a&nbsp;cíleně jedná se&nbsp;svými klienty i&nbsp;obchodními partnery.
„Od&nbsp;přírody mám potřebu dělat věc

Bronislav Cienciala, CONTI Development

Historicky nejlepší rating, úspěšná emise eurodluhopisů, miliardové investice i&nbsp;rekordní obměna&nbsp;vozového parku. České dráhy procházejí jednou z&nbsp;největších proměn své historie. Jak se&nbsp;finanční stabilita promítá do&nbsp;modernizace železnice a&nbsp;jaké novinky čekají cestující, vysvětluje Michal Krapinec, generální ředitel společnosti.<clink anchorid="1"></clink>
České dráhy v&nbsp;posledních letech výrazně zlepšily své hospodářské výsledky. Co považujete za&nbsp;hlavní důvody a&nbsp;jak náročné bylo nastavit firmu na&nbsp;dlouhodobě udržitelné hospodaření?
Je důležité říct, že nejde o&nbsp;jednorázový úspěch ani o&nbsp;výsledek jednoho opatření. Je to kombinace návratu cestujících po&nbsp;pandemii, důsledného řízení nákladů, zvyšování efektivity a&nbsp;dlouhodobé práce na&nbsp;stabilizaci celé společnosti. Daří se&nbsp;nám současně zlepšovat hospodářské výsledky a&nbsp;zároveň masivně investovat do&nbsp;budoucnosti, což považuji za&nbsp;nejdůležitější ukazatel zdraví firmy. V&nbsp;našich vlacích jsme loni přepravili 168 milionů cestujících a&nbsp;osobní doprava dosáhla zisku 2,4 miliardy korun. Zároveň jsme jezdili nejpřesněji za&nbsp;posledních deset let.
Letos České dráhy dosáhly historicky nejlepšího ratingového hodnocení a&nbsp;úspěšně emitovaly eurodluhopisy. Co to znamená pro&nbsp;společnost a&nbsp;jak se&nbsp;to může promítnout do&nbsp;kvality služeb pro&nbsp;cestující?
Obojí vnímám především jako potvrzení důvěry finančních trhů v&nbsp;České dráhy. Jak říkáte, u&nbsp;agentury Moody’s&nbsp;jsme dosáhli na&nbsp;historicky nejlepší rating Baa1 a&nbsp;následná emise eurových dluhopisů ukázala, že investoři&nbsp;věří nejen našemu hospodaření, ale také dlouhodobé strategii společnosti. Pro&nbsp;cestující to může znít vzdáleně, ale ve&nbsp;skutečnosti to s&nbsp;kvalitou služeb velmi úzce souvisí. Díky důvěře investorů získáváme financování za&nbsp;výhodnějších podmínek a&nbsp;můžeme pokračovat v&nbsp;rozsáhlé modernizaci vozového parku i&nbsp;servisního zázemí. Jinými slovy, dobré finanční zdraví firmy nám umožňuje rychleji investovat do&nbsp;nových vlaků, lepšího komfortu a&nbsp;moderních služeb.
Získané prostředky směřují především do&nbsp;modernizace vozového parku. Které investice považujete za&nbsp;nejzásadnější a&nbsp;co z&nbsp;nich cestující pocítí nejvíce?
Jsme u&nbsp;největší obměny vozového parku v&nbsp;historii Českých drah. V&nbsp;regionální dopravě nasazujeme nové jednotky RegioPanter a&nbsp;RegioFox, v&nbsp;Moravskoslezském kraji cestující vozí bateriové vlaky, vůbec první v&nbsp;republice. V&nbsp;dálkové dopravě jsme nasadili dvacítku nejnovějších souprav ComfortJet, které významně mění standard cestování na&nbsp;mezinárodních linkách. Nově se&nbsp;s&nbsp;nimi cestující svezou z&nbsp;Prahy přes&nbsp;Berlín a&nbsp;Hamburk až&nbsp;do&nbsp;Kodaně.
Cestující nejvíce vnímají komfort, klimatizaci, bezbariérovost, palubní wifi připojení, moderní informační systémy nebo dostatek prostoru pro&nbsp;práci i&nbsp;odpočinek. České dráhy nedávno dokončily testování vysokorychlostního satelitního internetu Starlink. Technologii jsme zhruba rok zkoušeli v&nbsp;jedné z&nbsp;našich jednotek InterPanter a&nbsp;teď řešíme další krok – technické podmínky instalace Starlinku do&nbsp;dalších vlaků, například pendolin, railjetů nebo interjetů. I&nbsp;to je důkaz, že se&nbsp;cestujícím snažíme neustále přinášet novinky a&nbsp;zlepšení.
Investujete také do&nbsp;servisního a&nbsp;technického zázemí. Jak to ovlivňuje každodenní provoz?
Nové vlaky jsou vidět, moderní servisní zázemí už méně, ale jeho význam je naprosto zásadní. Bez&nbsp;kvalitní údržby a&nbsp;moderních dep by nebylo možné nový vozový park efektivně provozovat. Nové servisní zázemí budujeme napříč celou republikou, aktuálně v&nbsp;Olomouci, Chebu, Brně, České Třebové nebo Hradci Králové. Tyto investice se&nbsp;následně promítají do&nbsp;vyšší spolehlivosti provozu, rychlejší údržby a&nbsp;lepší dostupnosti vozidel.
Jakou roli ve&nbsp;vaší strategii hraje aplikace Můj vlak a&nbsp;jak se&nbsp;za&nbsp;poslední roky proměnila?
Aplikace Můj vlak se&nbsp;postupně stala jedním z&nbsp;nejdůležitějších komunikačních a&nbsp;prodejních kanálů Českých drah. Dnes už neslouží pouze k&nbsp;nákupu jízdenek. Naším cílem je, aby cestující vyřídil vše potřebné na&nbsp;jednom místě a&nbsp;měl během celé cesty všechny důležité informace po&nbsp;ruce. Postupně přidáváme nové funkce, z&nbsp;poslední doby zmíním například virtuální In Kartu, indikátor obsazenosti vlaků, takzvaný semafor, plánky stanic nebo zapojení jednotlivých krajských integrovaných dopravních systémů. Chceme, aby aplikace byla skutečnou platformou pro&nbsp;cestování veřejnou dopravou, nikoli jen elektronickou pokladnou.
Jaké novinky v&nbsp;aplikaci Můj vlak mohou cestující očekávat?
Radost uděláme studentům. Zhruba na&nbsp;začátku nového akademického roku plánujeme integraci průkazu ISIC do&nbsp;virtuální In Karty. Studenti tak při&nbsp;kontrole nebudou muset předkládat zvlášť ISIC a&nbsp;zvlášť jízdenku, vystačí si s&nbsp;jediným QR kódem v&nbsp;aplikaci.
Připravujeme také funkce související s&nbsp;ověřením návazných spojů a&nbsp;přípojů, které cestujícím pomohou lépe reagovat na&nbsp;případná zpoždění a&nbsp;usnadní jim přestupování.
Velmi praktickou funkcí jsou již zmíněné grafické plánky nádraží. Díky nim se&nbsp;cestující snadno zorientuje v&nbsp;rozmístění nástupišť, podchodů, výtahů, eskalátorů nebo dalších služeb ve&nbsp;stanici. Pro&nbsp;lidi s&nbsp;omezenou mobilitou, rodiče s&nbsp;kočárky nebo cestující s&nbsp;většími zavazadly jde o&nbsp;velmi užitečného pomocníka.
Přes&nbsp;aplikaci si můžete také zajistit přepravu jízdního kola nebo jeho zapůjčení prostřednictvím služby ČD Bike. V&nbsp;pendolinech navíc nabízíme možnost objednat si občerstvení online, a&nbsp;to nejen během cesty, ale i&nbsp;předem na&nbsp;konkrétní spoj. Takže&nbsp;nastupujete do&nbsp;vlaku a&nbsp;vaše snídaně už se&nbsp;připravuje.
V&nbsp;čem se&nbsp;požadavky cestujících za&nbsp;poslední roky nejvíce změnily?
Cestující jsou dnes výrazně náročnější než před&nbsp;deseti lety, což je dobře. Očekávají vysokou spolehlivost, pohodlí, kvalitní digitální služby a&nbsp;jednoduchost. Chtějí mít informace okamžitě k&nbsp;dispozici, rychle si koupit jízdenku a&nbsp;cestovat bez&nbsp;zbytečných komplikací. Změnila se&nbsp;také očekávání v&nbsp;oblasti komfortu. Wifi připojení, klimatizace, elektrické zásuvky nebo bezbariérový přístup už nejsou nadstandardem, ale samozřejmostí. Právě proto investujeme nejen do&nbsp;nových vlaků, ale stejně intenzivně také do&nbsp;digitálních služeb a&nbsp;zákaznické zkušenosti.
Co nejlépe vystihuje proměnu Českých drah?
Kdybych měl vybrat jednu věc, nebyla by to konkrétní investice, ale změna&nbsp;přístupu. České dráhy se&nbsp;z&nbsp;tradičního dopravce proměňují v&nbsp;moderní zákaznicky orientovanou společnost, která propojuje dopravu, technologie a&nbsp;kvalitní služby. Tuto proměnu samozřejmě symbolizují nové vlaky, ale stejně důležitá je digitalizace, investice do&nbsp;zázemí, důraz na&nbsp;dlouhodobou finanční stabilitu i&nbsp;péče o&nbsp;zaměstnance. Právě kombinace všech těchto oblastí podle mě nejlépe vystihuje cestu, kterou jsme v&nbsp;posledních letech urazili.

Historicky nejlepší rating, úspěšná emise eurodluhopisů, miliardové investice i&nbsp;rekordní obměna&nbsp;vozového parku. České dráhy procházejí jednou z&nbsp;největších proměn své historie. Jak se&nbsp;finanční stabilita promítá do&nbsp;modernizace železnice a&nbsp;jaké novinky čekají cestující, vysvětluje Michal Krapinec, generální ředitel společnosti.<clink anchorid="1"></clink>
České dráhy v&nbsp;posledních letech výrazně zlepšily své hospodářské výsledky. Co považujete za&nbsp;hlavní důvody a&nbsp;jak náročné bylo nastavit firmu na&nbsp;dlouhodobě udržitelné hospodaření?
Je důležité říct, že nejde o&nbsp;jednorázový ú

Cesta za udržitelnou mobilitou. Michal Krapinec, České dráhy

Blanka Čermáková

<clink anchorid="7"></clink>
Jak se&nbsp;mění návyky sběratelů umění? Co je zajímá, jaké jsou trendy? Do&nbsp;čeho nejraději investují?
Jak poznáte průměrného sběratele současného umění? Nijak. Obdivuhodné na&nbsp;nich totiž je, že to často nemáte šanci poznat. Sice třeba přijeli metrem a&nbsp;cestou si četli knížku&nbsp;potaženou novinami, spí ve&nbsp;stanu na&nbsp;hudebním festivalu nebo brázdí s&nbsp;rodinou Evropu karavanem, ale doma nebo v&nbsp;pracovním prostředí jim visí sbírky nižších desítek děl, které pravidelně každý měsíc rozšiřují o&nbsp;nové kousky.
Samozřejmě jde najít jisté výchozí parametry, které bude mít většina sběratelů podobné, a&nbsp;to je převážně vysokoškolské vzdělání, věk&nbsp;obvykle nad&nbsp;40 let, podle statistik stále převládají muži, a&nbsp;my se&nbsp;můžeme jen dohadovat proč (82 %, v&nbsp;naší Trafo Gallery je to 70 %), ale většina z&nbsp;nich svůj bohatý vnitřní život na&nbsp;svém zevnějšku&nbsp;nedá znát. O&nbsp;to jsou setkání s&nbsp;novými sběrateli zajímavější a&nbsp;často i&nbsp;dobrodružnější. Tak se&nbsp;stává radostným okamžikem, kdy naopak mladé rodiny s&nbsp;malými dětmi pořizují svá první umělecká díla do&nbsp;rodinné sbírky, a&nbsp;zakládají tak svým dětem vedle běžného spoření a&nbsp;penzijních připojištění i&nbsp;další silné investiční portfolio.
A&nbsp;jaké jsou jejich další motivace ke&nbsp;koupi? S&nbsp;akvizicí umění si pořídíme zážitek v&nbsp;podobě emocí, vzpomínek, intelektuální stimulace, duchovního přesahu, vytříbené estetiky, odvážné neortodoxnosti. Zároveň si kupujeme i&nbsp;společenský status a&nbsp;vědomí, že pomáháme v&nbsp;kariéře žijícího umělce či&nbsp;umělkyni a&nbsp;posouváme je svou podporou v&nbsp;jejich dráze&nbsp;dál. Mezi sběrateli se&nbsp;prohlubuje snaha poznávat umělecké prostředí a&nbsp;příběhy na&nbsp;pozadí vzniku jednotlivých děl i&nbsp;ze&nbsp;života umělců. V&nbsp;nákupech pak hraje roli trajektorie autorů, ať už vývoj jejich cenotvorby, zastoupení na&nbsp;výstavách a&nbsp;v&nbsp;galeriích v&nbsp;Česku i&nbsp;v&nbsp;zahraničí, či&nbsp;účast na&nbsp;veletrzích. Dalším aspektem, který hraje při&nbsp;akvizicích roli, je vytváření ucelené sbírky, která může mít velmi pestré zadání – buď&nbsp;již navazuje na&nbsp;díla v&nbsp;rodinné sbírce, opakovaně se&nbsp;věnuje vybraným umělcům v&nbsp;různých časových intervalech, sbírání jednoho tématu či&nbsp;uměleckého směru atp.
A&nbsp;co a&nbsp;kde a&nbsp;za&nbsp;kolik nejčastěji kupujeme? Podle meziroční ankety, kterou na&nbsp;základě odpovědí necelých 400 respondentů připravuje ArtPlus.cz a&nbsp;J &amp; T Banka, v&nbsp;našich sbírkách stále převládá malba (50 %) a&nbsp;práce na&nbsp;papíře (31 %). Celkem 63 % respondentů nakupuje kvůli snadnosti a&nbsp;rychlosti na&nbsp;online aukcích, 46 % za&nbsp;účasti galeristů a&nbsp;podobné procento i&nbsp;přímo z&nbsp;uměleckých ateliérů. Téměř polovina sběratelů utratí za&nbsp;každý z&nbsp;nákupů 101 000–500 000 korun a&nbsp;vybírá převážně současné umění (58 %), o&nbsp;trochu méně české poválečné umění (43 %) a&nbsp;pouze 13 % sbírek se&nbsp;zajímá o&nbsp;zahraniční umění. Aukční prodeje i&nbsp;rekordní částky za&nbsp;jednotlivé nákupy meziročně klesají, nicméně v&nbsp;kontrastu s&nbsp;tím&nbsp;přibývá sběratelů, kteří si pořizují více než 20 děl ročně (14 %). Novou tradicí se&nbsp;v&nbsp;Česku – například oproti sousednímu Slovensku – stává utváření veřejně dostupných soukromých sbírkotvorných institucí. Kromě Prahy soukromé galerie většího měřítka najdeme namátkou v&nbsp;Humpolci (8smička), Kroměříži&nbsp;(Pekelné sáně), Trutnově (Epo1), chystají se&nbsp;v&nbsp;Semilech a&nbsp;dalších městech.
I&nbsp;v&nbsp;umění vznikají závislosti, fascinace krásou, talentem, řemeslem, budováním sbírky a&nbsp;dalšími zážitky spojenými s&nbsp;pořizováním, kdy už pak není cesty zpět a&nbsp;někdy nemůžete přestat. Budujete nové stěny, kupujete nové prostory, sbírku rozšiřujete do&nbsp;prostor širší rodiny, vytváříte depozitáře nebo si je pronajímáte a&nbsp;pak se&nbsp;na&nbsp;svá díla chodíte dívat na&nbsp;výstavy, kde žijí dalším životem, případně u&nbsp;nich o&nbsp;samotě meditujete s&nbsp;nejbližšími.
A&nbsp;co bývá kromě finančních a&nbsp;prostorových limitů dalším úskalím? Nejasná finanční politika některých institucí i&nbsp;samotných umělců a&nbsp;falzifikace děl již nežijících autorů. Až&nbsp;46 % sběratelů stalo se&nbsp;svědkem prodeje nepravých uměleckých děl nežijících autorů. Hlavním faktorem pro&nbsp;bezpečný pohyb v&nbsp;našem uměleckém prostředí je dlouhodobě budovaná důvěra sběratele a&nbsp;instituce, dostatečné množství odborných teoretiků a&nbsp;restaurátorů a&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě vlastní studium a&nbsp;znalosti. Anebo nákup děl pouze žijících umělců.
A&nbsp;co náš obor naopak kultivuje? Když&nbsp;sami sběratelé přicházejí se&nbsp;snahou podpořit žijící umělce při&nbsp;druhotných prodejích (tedy když&nbsp;sběratel dílo přeprodává), protože&nbsp;je to přeci jen výsledek práce samotného autora, když&nbsp;hodnota jeho portfolia roste. Tím&nbsp;se&nbsp;řídí i&nbsp;naše galerie, pokud výjimečně druhotný prodej uskuteční. Bez&nbsp;umělců bychom byly krásné, ale holé svatostánky se&nbsp;zašlou slávou. <clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
/ Autorka je ředitelka Trafo Gallery, instituce, která letos oslaví 20 let své existence

<ul>
	<li>Mezi sběrateli převládá v jejich kolekcích malba.</li>
</ul>

50 %

<ul>
	<li>Většina respondentů nakupuje díky snadnosti a rychlosti na online aukcích.</li>
</ul>

63 %

<ul>
	<li>Méně než polovina sběratelů kupuje za účasti galeristů.</li>
</ul>

46 %

<ul>
	<li>Téměř polovina sběratelů utratí za každý z nákupů částku v tomto rozmezí.</li>
</ul>

101 tisíc – 500 tisíc Kč

<ul>
	<li>Tolik procent sběratelů láká české poválečné umění.</li>
</ul>

43 %

<ul>
	<li>Dvacet a více děl ročně si koupí 14 % sběratelů.</li>
</ul>

<clink anchorid="7"></clink>
Jak se&nbsp;mění návyky sběratelů umění? Co je zajímá, jaké jsou trendy? Do&nbsp;čeho nejraději investují?
Jak poznáte průměrného sběratele současného umění? Nijak. Obdivuhodné na&nbsp;nich totiž je, že to často nemáte šanci poznat. Sice třeba přijeli metrem a&nbsp;cestou si četli knížku&nbsp;potaženou novinami, spí ve&nbsp;stanu na&nbsp;hudebním festivalu nebo brázdí s&nbsp;rodinou Evropu karavanem, ale doma nebo v&nbsp;pracovním prostředí jim visí sbírky nižších desítek děl, které pravidelně každý měsíc rozšiřují o&nbsp;nové kousky.
Samozřejmě jde najít jisté výchozí parametry, které bude mít většina sběratelů podobné, a&nbsp;to j

Evoluce českého sběratele ve vodách současného i poválečného umění

Nikola Hořejš

<clink anchorid="2"></clink>
Slabá image stojí Česko velké peníze. Probíhá největší průzkum o&nbsp;tom, jak změnit pohled na&nbsp;republiku. Co z&nbsp;něj lze zatím vyčíst? Že jsme hrdí opravdu jen výjimečně. Chybí nám sebevědomí.
Při&nbsp;finále ženského tenisu ve&nbsp;Wimbledonu najednou všichni věděli, kdo jsou Češi&nbsp;a&nbsp;Češky – a&nbsp;dmuli jsme se&nbsp;pýchou. Ale tato hrdost nám většinou vydrží jen do&nbsp;další události v&nbsp;libovolném sportu, kdy propadneme v&nbsp;přípravném utkání. Podle rozsáhlého průzkumu, který zadávaly společně státní agentury, byznys a&nbsp;sociologové, je tohle něco, co nás&nbsp;vystihuje. A&nbsp;zároveň něco, co bychom rádi změnili. Kdyby nám toto nadšení, pospolitost či&nbsp;hrdost trochu vydržely, i&nbsp;když&nbsp;zrovna nesbíráme medaile.
<h3>Hrdí jen tak napůl</h3>
V&nbsp;mezinárodním šetření World Values se&nbsp;jen 28 % spoluobčanů cítí být „velmi hrdí“ na&nbsp;Českou republiku. Celosvětový průměr je skoro dvojnásobný – 50 % a&nbsp;více mají třeba Rakousko, Dánsko, Švédsko, „introvertní“ Finové, „rozhádaná“ Francie nebo země jako Slovinsko a&nbsp;Rumunsko. Žijeme prostě s&nbsp;pocitem, že jsme malá a&nbsp;nepříliš fungující země.
A&nbsp;tento obraz o&nbsp;sobě fakticky šíříme i&nbsp;ve&nbsp;světě. V&nbsp;nejrespektovanějším žebříčku&nbsp;National Brand Index jsme na&nbsp;30. místě z&nbsp;hodnocené padesátky zemí z&nbsp;hlediska naší „značky“. Polovina ze&nbsp;sousedních Němců, které oslovil průzkum Domu zahraniční spolupráce, nás&nbsp;neumí najít na&nbsp;slepé mapě, 71 % z&nbsp;dotázaných cizinců ve&nbsp;dvaceti různých zemích si myslí, že jsme stále Československo. Ale pokud jdeme za&nbsp;neznalost, čísla jsou naopak dobrá. Drtivá většina těch, kdo nás&nbsp;znají, nás&nbsp;hodnotí velmi dobře.
Dobře, čísla nejsou dobrá. Ale je to skutečně takový problém? Koho v&nbsp;dnešní globální ekonomice zajímají národní státy?
<h3>Stojí nás&nbsp;to peníze</h3>
Je to překvapivé, ale hodně lidí. Podle agentury Bloom Consulting může dobré renomé přinášet průměrnému státu až&nbsp;1 % HDP. Výrobky dobré provenience lze podle odhadů prodat o&nbsp;15 % dráž. A&nbsp;to není jen statistika – mnoho českých firem se&nbsp;ve&nbsp;světě nehlásí ke&nbsp;svému původu (Made in Europe), nebo se&nbsp;dokonce schovávají za&nbsp;vlajku jiné země. A&nbsp;na&nbsp;případě Finska analytici odhadují, že až&nbsp;25 % nových investic, talentu a&nbsp;turismu přitahuje dobré jméno země.
Jako ekonomika, která se&nbsp;potřebuje vymanit z&nbsp;řekněme sofistikované montovny, potřebujeme značku&nbsp;víc než kdo jiný. Pokud chceme přilákat vyšší přidanou hodnotu, potřebujeme špičkové lidi – a&nbsp;také špičkový marketing. A&nbsp;to se&nbsp;s&nbsp;podprůměrnou image země dělá špatně.
Sebevědomá země umí přilákat talent ze&nbsp;světa. Umí lákat zajímavé investice a&nbsp;exportovat výrobky s&nbsp;vyšší marží.
<h3>Ambice jsou zdravé</h3>
Naše skromnost nám dosud stačila a&nbsp;na&nbsp;první pohled se&nbsp;zdá zbytečné to měnit. A&nbsp;není nesympatická. Ale má i&nbsp;negativní společenské dopady. Promítá se&nbsp;do&nbsp;toho, že máme malé ambice. Bojíme se&nbsp;světa – nejsme ochotni příliš spolupracovat se&nbsp;svými spojenci, ale ani se&nbsp;ukazovat a&nbsp;soutěžit ve&nbsp;světové konkurenci. Nevěříme si bezpečnostně – když&nbsp;jde například o&nbsp;Rusko, velká část populace předem vzdává to, že bychom mohli hrát důležitou roli v&nbsp;obraně Evropy. Ve&nbsp;volbách si do&nbsp;velké míry volíme ty, kteří nás&nbsp;před&nbsp;velkým a&nbsp;nebezpečným světem chtějí izolovat, dívají se&nbsp;nostalgicky do&nbsp;minulosti a&nbsp;zachraňují zastaralé, místo aby podpořili rozvoj nového.
Nejen proto se&nbsp;tento rok o&nbsp;sebevědomí mluví snad na&nbsp;každé větší akci. Na&nbsp;nedávném byznysovém summitu reVize Česka pořádané Druhou ekonomickou transformací například ukazoval David Navrátil, jak ani čeští učitelé a&nbsp;učitelky nevěří, že mohou zlepšit schopnosti a&nbsp;život svých žáků. Jak je důležité mít inspirativní lídry, manažery, učitele a&nbsp;nevzdávat to předem.
<h3>Nové Národní divadlo?</h3>
Pro&nbsp;Čechy je symptomatické, že změna&nbsp;přichází částečně zdola. Není to na&nbsp;rozdíl od&nbsp;Finska či&nbsp;Estonska premiér či&nbsp;prezident, kdo by zavelel do&nbsp;boje za&nbsp;větší hrdost ve&nbsp;světě. Ale už přes&nbsp;dva roky se&nbsp;spolu celkem nenápadně a&nbsp;víceméně dobrovolně koordinují agentury zodpovědné za&nbsp;propagaci v&nbsp;zahraničí a&nbsp;připravují něco, čemu se&nbsp;v&nbsp;odborném žargonu říká „national branding“, tedy národní brand. Silně je v&nbsp;tom podporuje a&nbsp;tlačí český byznys, například právě členové iniciativy Druhá ekonomická transformace.
Před&nbsp;rokem se&nbsp;s&nbsp;posvěcením bývalé vlády a&nbsp;ministra zahraničí oficiálně začalo a&nbsp;podařilo se&nbsp;domluvit, že nepůjde o&nbsp;další strategii sepsanou úředníky do&nbsp;šuplíku. Tentokrát se&nbsp;povedlo zapojit veřejnost, byznys, kulturu i&nbsp;další oblasti v&nbsp;nebývalé míře. Vznikl tak největší dialog a&nbsp;sběr vstupů o&nbsp;české identitě za&nbsp;posledních odhadem dvacet let. Skoro polovinu zaplatily soukromé dary – rodinná Nadace BLÍŽKSOBĚ, podnikatelé kolem Druhé ekonomické transformace. Druhá polovina šla právě z&nbsp;rozpočtu agentur – Dům zahraniční spolupráce, Česká centra, Czech Tourism a&nbsp;Czech Invest.
Tato vláda si dala podobný cíl do&nbsp;své hospodářské politiky. Chce pozvednout naši&nbsp;reputaci ve&nbsp;zmiňovaném indexu alespoň o&nbsp;pět příček.
Výsledky ukazují, že už nejsme jen národem, který se&nbsp;chce schovávat za&nbsp;ironický či&nbsp;cynický smích. Humor dál milujeme, ale už chápeme, že je dobré se&nbsp;občas normálně pochlubit. Je nám líto, že o&nbsp;nás&nbsp;svět neví. Ale ještě to s&nbsp;tím&nbsp;chlubením moc neumíme.
Přitom svou zemi máme rádi a&nbsp;překvapivě hodně se&nbsp;shodneme, co je pro&nbsp;nás&nbsp;důležité. Je to chytrost, vynalézavost, neformálnost, pohoda, ale i&nbsp;preciznost, bezpečí, jistý typ svobody a&nbsp;výhody naší mírumilovné povahy: empatie, dialog, ochota učit se&nbsp;z&nbsp;jiných přístupů. Také si pořád vážíme toho, že fungují veřejné služby a&nbsp;dávají každému základní síť, která jej nenechá padnout. Nejsme prostě elitáři&nbsp;a&nbsp;skrze náš naučený individualismus prosvítá touha po&nbsp;pospolitosti.
Zároveň se&nbsp;ukazuje rozpor mezi tím, čeho si vážíme, a&nbsp;tím, jaká témata dominují veřejné diskusi, politice či&nbsp;volbám.
Jsme například hrdí na&nbsp;české vynálezce, vědce a&nbsp;jiné tvořivé mozky. Ale podpora vzdělání je v&nbsp;politice naprosto vedlejším tématem. Rádi mluvíme o&nbsp;solidaritě a&nbsp;soudržnosti, jakési „prostupnosti“ pro&nbsp;všechny. Ale ve&nbsp;skutečnosti jsme stále velmi atomizovaná společnost, která pomáhá až&nbsp;v&nbsp;akutních krizích. A&nbsp;celková prostupnost společnosti se&nbsp;spíše ztrácí. Vážíme si také fungujících služeb státu a&nbsp;prostupné přírody, ale staráme se&nbsp;o&nbsp;to velmi laxně.
<h3>Úžasnej národ</h3>
„Úžasnej národ, tihle Češi. Škoda že nebyli u&nbsp;stvoření světa. Mohli poradit,“ říká jeden populární vtip od&nbsp;Vladimíra Renčína. I&nbsp;přes&nbsp;to, že se&nbsp;sami sobě smějeme za&nbsp;své rozumbradství, zdravé sebevědomí nám podle dat ve&nbsp;skutečnosti pořád chybí. To se&nbsp;samozřejmě nedá nařídit předpisem nebo vládní strategií. I&nbsp;když&nbsp;ty pomohou. Jediný způsob je vést dialog a&nbsp;hledat shodu na&nbsp;tom, co je pro&nbsp;nás&nbsp;skutečně, hluboce důležité. Abychom potom neskákali od&nbsp;jednoho k&nbsp;druhému.<clink anchorid="1"></clink>
/ Autor je psycholog a&nbsp;sociolog, je členem expertní skupiny k&nbsp;Národnímu brandingu
&nbsp;

<clink anchorid="2"></clink>
Slabá image stojí Česko velké peníze. Probíhá největší průzkum o&nbsp;tom, jak změnit pohled na&nbsp;republiku. Co z&nbsp;něj lze zatím vyčíst? Že jsme hrdí opravdu jen výjimečně. Chybí nám sebevědomí.
Při&nbsp;finále ženského tenisu ve&nbsp;Wimbledonu najednou všichni věděli, kdo jsou Češi&nbsp;a&nbsp;Češky – a&nbsp;dmuli jsme se&nbsp;pýchou. Ale tato hrdost nám většinou vydrží jen do&nbsp;další události v&nbsp;libovolném sportu, kdy propadneme v&nbsp;přípravném utkání. Podle rozsáhlého průzkumu, který zadávaly společně státní agentury, byznys a&nbsp;sociologové, je tohle něco, co nás&nbsp;vystihuje. A&nbsp;zároveň něco, co bychom rádi zm

Už nechceme být jen národ cimrmanů a švejků

<clink anchorid="2"></clink>
Sýr influencerky Steffi Mercie láme rekordy v&nbsp;Delhaize
Za&nbsp;pouhých 15 týdnů prodal Delhaize 100 000 kusů belgického sýra Mercieke, který vytvořila influencerka Steffi Mercie. Cílem tohoto nadnárodního maloobchodního řetězce je sloužit jako odrazový můstek pro&nbsp;podnikatele zítřka.
Sýr Mercieke tak překonal prodej srovnatelných produktů při&nbsp;jejich uvedení na&nbsp;trh více než dvojnásobně, uvádí Delhaize. Sýr se&nbsp;rychle stal skutečným fenoménem a&nbsp;kvůli mimořádně vysoké poptávce, která daleko předčila očekávání, dokonce došlo k&nbsp;dočasnému vyprodání zásob v&nbsp;různých supermarketech.
„Steffi Mercie, 23letá tvůrkyně obsahu s&nbsp;více než milionem sledujících na&nbsp;sociálních sítích, po&nbsp;dobu dvou let provázela svou komunitu zákulisím vzniku své značky: od&nbsp;hledání výrobce a&nbsp;vývoje identity značky až&nbsp;po&nbsp;testování produktu,“ píše server RetailDeatil.eu. Úspěch značky Mercieke dokazuje, že angažovaná komunita, autentický podnikatelský příběh a&nbsp;celostátní distribuce mohou stačit k&nbsp;vytvoření skutečného tržního fenoménu – a&nbsp;to i&nbsp;bez&nbsp;velkých reklamních rozpočtů.
/ Klára Weinerová
&nbsp;
Víno se&nbsp;neprodává, sklepy se&nbsp;plní. Itálie chce omezit novou výsadbu
Italská vinařství mají před&nbsp;další sklizní uskladněno 46,5 milionu hektolitrů vína. Slabší spotřeba a&nbsp;export tlačí ceny dolů a&nbsp;nutí producenty prodávat chráněná vína&nbsp;jako levnější kategorie. Samotné zásoby hotového vína&nbsp;odpovídají zhruba 6,2 miliardy běžných lahví a&nbsp;překonávají celou italskou produkci roku 2025, která nakonec dosáhla 44,4 milionu hektolitrů. Vinařství tak mají ve&nbsp;sklepích více než roční sklizeň ještě předtím, než začnou zpracovávat letošní hrozny.
Výroba převyšuje množství, které je trh schopen absorbovat. Prodej vína&nbsp;v&nbsp;italských supermarketech se&nbsp;od&nbsp;ledna do&nbsp;května meziročně snížil o&nbsp;dvě procenta. Zpomaluje i&nbsp;vývoz, který je pro&nbsp;italské vinaře zásadní. Za&nbsp;první čtyři&nbsp;měsíce roku se&nbsp;hodnota exportu snížila o&nbsp;6,8 % na&nbsp;2,34 miliardy eur, objem klesl o&nbsp;3,7 % na&nbsp;641 milionů litrů.
„V&nbsp;současných tržních podmínkách už není udržitelná ani sklizeň 44 milionů hektolitrů,“ prohlásil šéf Italské jednoty vín Lamberto Frescobaldi tvrdí. Profesní organizace požaduje dočasné zastavení nových povolení k&nbsp;výsadbě vinic.<clink anchorid="1"></clink>
/ Hrot24.cz
&nbsp;

Tolík vína mají italští vinaři uskladněno ještě před vinobraním.

46,5 milionu hektolitrů

<clink anchorid="2"></clink>
Sýr influencerky Steffi Mercie láme rekordy v&nbsp;Delhaize
Za&nbsp;pouhých 15 týdnů prodal Delhaize 100 000 kusů belgického sýra Mercieke, který vytvořila influencerka Steffi Mercie. Cílem tohoto nadnárodního maloobchodního řetězce je sloužit jako odrazový můstek pro&nbsp;podnikatele zítřka.
Sýr Mercieke tak překonal prodej srovnatelných produktů při&nbsp;jejich uvedení na&nbsp;trh více než dvojnásobně, uvádí Delhaize. Sýr se&nbsp;rychle stal skutečným fenoménem a&nbsp;kvůli mimořádně vysoké poptávce, která daleko předčila očekávání, dokonce došlo k&nbsp;dočasnému vyprodání zásob v&nbsp;různých supermarketech.
„Steffi

Víno se neprodává, ale sýr od influencerky ano

Petra Stěhulová

Zhruba polovinu roku tráví na&nbsp;expedičních lodích mezi Arktidou a&nbsp;Antarktidou. Devětatřicetiletý fotograf Jan Hvízdal, průvodce a&nbsp;bývalý musher, působí vyrovnaně – jako někdo, kdo už nepotřebuje extrémy, aby si potvrdil, že žije. Dřív&nbsp;přitom odjížděl s&nbsp;pocitem, že doma není co objevovat. Dnes říká, že mu stačí i&nbsp;1500metrový kopec a&nbsp;zázemí na&nbsp;Šumavě s&nbsp;rodinou a&nbsp;dvěma huskyi.<clink anchorid="1"></clink>
Velkou stopu v&nbsp;jeho životě ale zanechala Arktida, především Špicberky, vzdálené jen tisíc kilometrů od&nbsp;severního pólu. Popisuje je jako takový arktický Disneyland pro&nbsp;dospělé. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;Grónska nebo Aljašky tam nikdy nežili původní obyvatelé, takže&nbsp;si Evropané všechno přizpůsobili svému komfortu. Zájemci tam najdou pětihvězdičkové hotely i&nbsp;luxusní restaurace.
„Jakmile ale překročíte hranice hlavního města Longyearbyenu, veškerá civilizační pozlátka končí,“ upozorňuje cestovatel, který na&nbsp;souostroví strávil pět let. Začíná tam teritorium, kde vládne mráz&nbsp;a&nbsp;zákon silnějšího. Práce se&nbsp;psím spřežením, kterou tam vykonával, přitom nemá moc společného s&nbsp;romantikou, ale i&nbsp;tak na&nbsp;ni nedá dopustit.
Představte si třicet psů, čtvery saně, osm lidí a&nbsp;nekonečnou arktickou noc. Jste v&nbsp;tom úplně sami, kolem černočerná tma a&nbsp;v&nbsp;ruce svíráte pušku, kdyby vás&nbsp;chtěl napadnout lední medvěd. „Tohle nebyla turistická atrakce. Většina psích spřežení v&nbsp;téhle oblasti funguje jen jako byznys pro&nbsp;lidi, kteří si chtějí objet jedno kolečko a&nbsp;udělat si fotku. Já měl ale neuvěřitelné štěstí. Pracoval jsem pro&nbsp;dánského vojáka a&nbsp;lovce ledních medvědů – a&nbsp;díky tomu jsem zažil skutečné, drsné musherství,“ popisuje Hvízdal svou polární každodennost.<clink anchorid="2"></clink>
Žilo se&nbsp;tam postaru a&nbsp;nekompromisně. Lidé třeba ulovili soba, z&nbsp;masa udělali polévku, parohy hodili psům na&nbsp;kousání a&nbsp;z&nbsp;kůže si vyrobili podsedáky na&nbsp;saně, které si sami stloukli ze&nbsp;dřeva. „Skutečný musher totiž neutrácí peníze&nbsp;v&nbsp;obchodech – ani je nemá,“ vysvětluje fotograf. Musí být absolutně soběstačný. „Musí si umět postavit chatu, vyrobit saně, dokonale rozumět svým psům a&nbsp;v&nbsp;případě potřeby zastat i&nbsp;roli veterináře. Byla to pro&nbsp;mě obrovská životní zkouška a&nbsp;zároveň něco naprosto úžasného,“ dodává.
Na&nbsp;Špicberky poprvé přijel za&nbsp;polární noci. Občas svítil měsíc, a&nbsp;tak viděl aspoň obrysy okolní krajiny. „Člověk&nbsp;má strach, když&nbsp;nevidí okolo sebe, a&nbsp;vlastně si ho sám v&nbsp;sobě stupňuje. Nevědomí pracuje, děsí nás&nbsp;vše, co neznáme,“ sdílí svou zkušenost cestovatel. Své tehdejší působiště si tak prohlédl až&nbsp;po&nbsp;dvou měsících, kdy začalo být víc světla. Po&nbsp;roce najednou strach odezněl, přestal se&nbsp;bát ledních medvědů a&nbsp;začal přírodě důvěřovat.
Přiznává ale, že polární noc je jako dobrodružný film. Zažijete nádherné polární záře, ale i&nbsp;vánice, kdy člověk&nbsp;nevidí na&nbsp;dva centimetry. Někdy však ten film hraničí s&nbsp;hororem. Když&nbsp;přijde arktická bouře a&nbsp;napadnou dva metry sněhu, nastává boj o&nbsp;přežití zvířat. Psi jsou uvázaní na&nbsp;řetězech, aby si odpočinuli, a&nbsp;v&nbsp;takové vánici hrozí, že se&nbsp;udusí. „Zažili jsme dny, kdy jsme se&nbsp;střídali a&nbsp;vykopávali boudy ze&nbsp;sněhu čtyřicet osm hodin v&nbsp;kuse,“ vzpomíná Hvízdal. Tehdy prý člověk&nbsp;pozná naprostou osobní zodpovědnost za&nbsp;životy psů i&nbsp;klientů.
Jako průvodce na&nbsp;expediční lodi dnes střídá destinace podle ročního období. Když&nbsp;slunce svítí na&nbsp;severu, provází v&nbsp;arktické Kanadě, Grónsku nebo na&nbsp;Špicberkách. Jakmile na&nbsp;severní polokouli padne tma, přesouvá se&nbsp;na&nbsp;jih, tedy do&nbsp;Patagonie, na&nbsp;Falklandy a&nbsp;hlavně na&nbsp;Antarktidu. Šest měsíců v&nbsp;roce tráví na&nbsp;palubě. Pracuje v&nbsp;režimu, který zná většina námořníků: šedesát dní na&nbsp;moři, šedesát dní volno.
Expediční plavby mají daleko k&nbsp;obřím hotelům na&nbsp;moři&nbsp;s&nbsp;kasiny a&nbsp;kiny pro&nbsp;tisíce turistů. Loď pro&nbsp;150 pasažérů, na&nbsp;které Jan Hvízdal působí, funguje spíše jako plovoucí univerzita. Místo divadelních sálů najdou hosté na&nbsp;palubě mikroskopy, vědecká centra a&nbsp;laboratoře. Posádka úzce spolupracuje s&nbsp;vědci z&nbsp;celého světa, včetně prestižního britského antarktického výzkumu. Vědci zkoumají tání ledovců či&nbsp;chování mořské fauny a&nbsp;turisté se&nbsp;stávají součástí tohoto procesu.
„Když&nbsp;lidé chtějí akci, vezmeme je na&nbsp;kajaky nebo sněžnice. Když&nbsp;ne, jdou se&nbsp;prostě projít dva kilometry mezi tučňáky, kteří i&nbsp;pro&nbsp;mě pořád fungují jako čisté antidepresivum. Občas přistaneme na&nbsp;pláži, kde jich žije půl milionu. Člověk&nbsp;jen kroutí hlavou a&nbsp;váží si toho, že tam v&nbsp;té vteřině může být,“ usmívá se&nbsp;cestovatel.
Stereotyp v&nbsp;takové práci podle něj nehrozí, divoká příroda totiž pokaždé nabízí jiný scénář. Když&nbsp;dorazíte na&nbsp;Antarktidu v&nbsp;listopadu, zažijete začátek reprodukčního cyklu. Monogamní albatrosi tančí své namlouvací tance, šermují zobáky a&nbsp;křičí na&nbsp;sebe radostí, že v&nbsp;původním hnízdě našli stejného partnera. O&nbsp;pár týdnů později se&nbsp;líhnou mláďata s&nbsp;prachovým peřím a&nbsp;cyklus vrcholí, když&nbsp;mladí ptáci poprvé vzlétnou nad&nbsp;oceán. „A&nbsp;velryby? Jste stejně unešení, i&nbsp;když&nbsp;je potkáte po&nbsp;tisící,“ zasní se&nbsp;fotograf, jehož snímek delfínů se&nbsp;nedávno probojoval mezi stovku nejlepších fotografií světa v&nbsp;soutěži&nbsp;Wildlife Photographer of the Year.<clink anchorid="3"></clink>
Za&nbsp;největší klenot jižní polokoule však nepovažuje samotný antarktický kontinent, ale ostrov Jižní Georgie, kterému lidé přezdívají Serengeti Jižního oceánu. Právě zde v&nbsp;70. letech natáčel své přelomové dokumenty David Attenborough. Na&nbsp;pouhých 350 km pobřeží tam žije pět milionů lachtanů a&nbsp;šest milionů tučňáků. „Jako by to místo vůbec nepatřilo na&nbsp;tuhle planetu. Přistát na&nbsp;pláži&nbsp;mezi tou masou zvířat, do&nbsp;toho rypouši&nbsp;sloní a&nbsp;nad&nbsp;hlavou albatrosi… To člověka změní,“ přiznává Hvízdal.
Dlouhé roky pomáhal lidem na&nbsp;svém instagramu s&nbsp;radami, jak se&nbsp;do&nbsp;polárních oblastí dostat či&nbsp;jak si tam najít práci. Každému zájemci s&nbsp;dobrou angličtinou prý dokáže sehnat místo na&nbsp;expediční lodi, kde může nosit kávu a&nbsp;představovat hostům krásy přírody. Zájem Čechů o&nbsp;zmrzlé světy v&nbsp;poslední době obrovsky roste, a&nbsp;to i&nbsp;díky influencerům, kteří tato místa objevují. Nápor dotazů už tak nebylo možné zvládat soukromými zprávami.<clink anchorid="4"></clink>
Jan Hvízdal proto nedávno spoluzaložil cestovní agenturu ToThePoles. Projekt staví na&nbsp;letitých zkušenostech v&nbsp;polárním turismu a&nbsp;partnerství s&nbsp;expedičními loděmi. Nejde o&nbsp;masovou turistiku. Záměrem je otevřít tyto fascinující, tiché a&nbsp;čisté světy bez&nbsp;civilizačního balastu českým cestovatelům a&nbsp;zprostředkovat zážitky, které jim možná, stejně jako kdysi jemu, kompletně přenastaví životní hodnoty.
„Myslím si, že každý, komu ta místa ukážeme, si je okamžitě zamiluje,“ říká fotograf nadšeně. K&nbsp;prozkoumání světa ho kdysi přiměla smrt kamarádky, už nechtěl na&nbsp;nic čekat. Kancelářskou šeď si tak už dnes neumí představit a&nbsp;rád pomáhá těm, jimž excelové tabulky taky nic neříkají. Podle slov průvodce divočinou je občas třeba člověka jen trochu popostrčit.
Zároveň dodává, že pokud člověk&nbsp;dává veškerou energii do&nbsp;něčeho, co ho vlastně vůbec nebaví, nevyhnutelně to vede k&nbsp;frustraci. „Mám pocit, že v&nbsp;Česku je tato nespokojenost obrovská. Spousta lidí je prostě otrávená ze&nbsp;svého vlastního života,“ domnívá se&nbsp;cestovatel. Recept je přitom podle něj v&nbsp;jádru velmi jednoduchý: stačí dělat to, co vás&nbsp;baví. Jenže&nbsp;k&nbsp;tomu musí člověk&nbsp;najít odvahu.

Zhruba polovinu roku tráví na&nbsp;expedičních lodích mezi Arktidou a&nbsp;Antarktidou. Devětatřicetiletý fotograf Jan Hvízdal, průvodce a&nbsp;bývalý musher, působí vyrovnaně – jako někdo, kdo už nepotřebuje extrémy, aby si potvrdil, že žije. Dřív&nbsp;přitom odjížděl s&nbsp;pocitem, že doma není co objevovat. Dnes říká, že mu stačí i&nbsp;1500metrový kopec a&nbsp;zázemí na&nbsp;Šumavě s&nbsp;rodinou a&nbsp;dvěma huskyi.<clink anchorid="1"></clink>
Velkou stopu v&nbsp;jeho životě ale zanechala Arktida, především Špicberky, vzdálené jen tisíc kilometrů od&nbsp;severního pólu. Popisuje je jako takový arktický Disneyland pro&nbsp;dospělé. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;Grónska

Jan Hvízdal. Tučňáci jsou nejlepší antidepresivum

<clink anchorid="1"></clink>
Před&nbsp;patnácti lety projížděl Stephen Bailey Kyrgyzstán na&nbsp;koni a&nbsp;stopoval k&nbsp;dunám Sossusvlei v&nbsp;Namibii. Dnes tempo jeho cest určuje čtyřletá Leia. Právě ona svému otci, manažerovi luxusní travel agentury, na&nbsp;cestách připomíná, že důležitý není cíl, ale to, kým se&nbsp;člověk&nbsp;stane po&nbsp;návratu domů.
To mimo jiné znamená věnovat pozornost detailům, které dospělým unikají – třeba nevynechat ani jedno zobrazení egyptského boha, když&nbsp;procházíte tři&nbsp;tisíce let starou hrobkou. A&nbsp;také plánovat rodinné výlety tak, aby vyhovovaly nejmladší člence posádky.
„Na&nbsp;Islandu jsme zjistili, že chladnější destinace nejsou pro&nbsp;cestování s&nbsp;malým dítětem úplně komfortní. Zároveň jsme se&nbsp;ale nechtěli vzdát divoké přírody, čerstvého vzduchu a&nbsp;míst, která ještě nepohltil masový turismus,“ říká Bailey. Plány na&nbsp;Patagonii a&nbsp;Peru s&nbsp;ohledem na&nbsp;tuto zkušenost vystřídaly Jamajka a&nbsp;Brazílie. „Pořád milujeme road tripy a&nbsp;střídání míst každé dva dny. Jen už neujedeme dva tisíce kilometrů za&nbsp;deset dní, ale tisíc. A&nbsp;místo Skandinávie dnes vyhrává Sicílie.“
S&nbsp;dítětem se&nbsp;nemění jen tempo či&nbsp;výběr destinací. Vzniká úplně nová perspektiva. V&nbsp;luxorské hrobce faraona Ramesse V. Baileyho nejprve ohromila její monumentálnost. Pak se&nbsp;ale otočil na&nbsp;Leiu. „Ukazovala mi každého Anupa vytesaného do&nbsp;stěn a&nbsp;vysvětlovala, kde se&nbsp;bůh se&nbsp;šakalí hlavou v&nbsp;příbězích objevuje. Najednou jsem díky ní začal objevovat detaily, které jsem předtím vůbec nevnímal.“<clink anchorid="4"></clink>
Právě podobné okamžiky Baileymu připomínají, proč se&nbsp;do&nbsp;cestování kdysi zamiloval. Vyrůstal na&nbsp;knihách Bruce Chatwina, Paula Therouxe nebo Jacka Kerouaca. Hltal dokumenty Jacquese Cousteaua i&nbsp;cestopisné série Michaela Palina. „Příběhy mě přivedly k&nbsp;cestování. A&nbsp;dodnes jsou tím, co mě na&nbsp;něm zajímá nejvíc.“
Příběhy z&nbsp;více než stovky procestovaných zemí by Baileymu bohatě vystačily na&nbsp;tisíc a&nbsp;jednu noc. Začínají stopováním k&nbsp;dunám Sossusvlei, pokračují přes&nbsp;zelené pláně a&nbsp;skalní masivy Kyrgyzstánu a&nbsp;po&nbsp;hedvábné stezce vedou z&nbsp;Egypta až&nbsp;do&nbsp;Indie.
Výlety do&nbsp;exotických míst ale nebyly pouhým koníčkem – Bailey roky pracoval jako novinář. Později vedl cestovatelskou rubriku nedělních novin a&nbsp;zkušenosti sbíral také v&nbsp;kalifornské společnosti Zicasso, která se&nbsp;specializuje na&nbsp;luxusní cestování na&nbsp;míru. V&nbsp;zemích zůstával natolik dlouho, že začal žít jako místní. Památky vystřídal obyčejný život. „Nejdřív&nbsp;je všechno nové a&nbsp;vzrušující. Jenže&nbsp;časem člověk&nbsp;ztrácí energii. Vždycky, když&nbsp;mi došly baterky, zůstával jsem měsíc i&nbsp;déle na&nbsp;jednom místě.“
Denní rytmus v&nbsp;různých koutech světa, od&nbsp;východní Afriky přes&nbsp;Hanoj či&nbsp;kolumbijský Medellín až&nbsp;po&nbsp;indonéský Lombok, Baileymu ukázal, jak každá země funguje po&nbsp;svém – ať už jde o&nbsp;stolování, komunikaci, nebo pohyb z&nbsp;místa na&nbsp;místo.
Třeba Barma. V&nbsp;separatistickém Šanském státě tam obědval nudlovou polévku u&nbsp;bambusového domu s&nbsp;výhledem na&nbsp;rýžová pole. Večer spal na&nbsp;rohožích položených na&nbsp;zemi. „Všechno bylo neuvěřitelně čisté a&nbsp;pečlivě uspořádané. Potkával jsem lidi s&nbsp;obdivuhodnou vnitřní rovnováhou, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;zdálky ozývala střelba z&nbsp;přestřelek povstalců s&nbsp;armádou,“ vzpomíná Bailey.
Pak přišel Bagan. Dodnes vzpomíná na&nbsp;hypnotický zpěv&nbsp;mnichů linoucí se&nbsp;chrámovými komnatami i&nbsp;na&nbsp;západy slunce pozorované ze&nbsp;střech pagod. „Za&nbsp;všechny roky cestování jsem neviděl nic, co by se&nbsp;památkám Baganu vyrovnalo.“<clink anchorid="3"></clink>
Po&nbsp;dvou intenzivních týdnech mezi chrámy přišel klid Rangúnu. Bailey se&nbsp;znovu stal součástí každodenního života místních a&nbsp;všímal si jejich vnitřního klidu a&nbsp;vyrovnanosti. „Nebylo to ale něco, co bych si mohl prostě odvézt domů. Neustálý pohyb mě naučil, že klid nespočívá v&nbsp;tom, že se&nbsp;zastavíte a&nbsp;nic neděláte. Na&nbsp;vnitřní rovnováhu není recept. Poznáte ji jedině podle toho, co vám říká vlastní tělo.“
Roky strávené pozorováním různých koutů světa dnes Bailey využívá ve&nbsp;své práci. Jako marketingový ředitel agentury EliteVoyage, která se&nbsp;specializuje na&nbsp;travel design, sleduje životní cyklus destinací. Nejprve jsou téměř neznámé a&nbsp;chybí jim infrastruktura. Pak je objeví první cestovatelé, stanou se&nbsp;mainstreamem a&nbsp;nakonec je zaplaví masový turismus. „Mou prací je číst tyto změny a&nbsp;rozpoznat, kde je právě teď největší příležitost.“ Právě tak dokáže vybírat místa, která klientům nabídnou něco výjimečného. Zatímco běžné cestovní kanceláře řeší především logistiku, travel design je podle Baileyho tvůrčí disciplína. Barma byla například turistům přístupná jen několik let. „Byla v&nbsp;tom autentičnost, kterou v&nbsp;dnešním propojeném světě hledáte jen těžko.“
A&nbsp;proč vlastně úspěšní lidé čím dál častěji vyrážejí na&nbsp;wellness tripy do&nbsp;přírody? Bailey má jednoduchou odpověď. Chtějí se&nbsp;vrátit domů a&nbsp;žít lepší život. „Mít čistší hlavu, víc energie a&nbsp;kvalitnější spánek. Každá dobrá cesta v&nbsp;člověku&nbsp;zanechá stopu. Nejen ve&nbsp;vzpomínkách, ale i&nbsp;v&nbsp;každodenních návycích a&nbsp;v&nbsp;tom, jak přemýšlí o&nbsp;vlastním zdraví a&nbsp;štěstí.“
Každý si dobíjí baterky jinak. Bailey věří, že nejlépe fungují zážitky, které člověka úplně vytrhnou z&nbsp;každodenní rutiny. „Někdy je to trek v&nbsp;Himálaji, jindy voodoo festival v&nbsp;Beninu nebo noční safari, při&nbsp;kterém narazíte na&nbsp;slony a&nbsp;hyeny,“ říká. Právě v&nbsp;tom podle něj spočívá kouzlo cestování – na&nbsp;chvíli vystoupíte z&nbsp;běžného života. „Dobře zvolená wellness destinace vám pomůže rychle přepnout do&nbsp;jiného režimu a&nbsp;čerstvou energii si udržíte ještě dlouho po&nbsp;návratu.“
Existuje na&nbsp;světě země, kde by chtěl strávit zbytek života? Pro&nbsp;nomáda prý nemožná otázka. Mnohem raději by každý rok žil někde jinde. Začal by Kostarikou. „Je to nejvyspělejší společnost, jakou jsem z&nbsp;hlediska udržitelnosti, zdravého životního stylu a&nbsp;soužití s&nbsp;přírodou poznal. Ovlivnila mě víc než kterákoli jiná v&nbsp;tom, jak dnes žiju.“ Jenže&nbsp;i&nbsp;rok je příliš dlouhý. Lákavější je život rozdělený po&nbsp;dnech v&nbsp;týdnu. Pondělí až&nbsp;čtvrtek by Bailey trávil v&nbsp;různých oblastech Pákistánu nebo na&nbsp;Novém Zélandu – kvůli horám, tichu a&nbsp;pohostinnosti lidí v&nbsp;odlehlých oblastech. Pátky by patřily brazilskému Itacaré ve&nbsp;státě Bahia, kde ho přitahuje „lidská energie a&nbsp;otevřenost, které jako by vyrůstaly přímo z&nbsp;okolní přírody“. V&nbsp;sobotu by žil v&nbsp;Jižní Africe. „Nikde jinde nenajdete tolik možností, jak strávit víkend.“ A&nbsp;neděle? Ty mají být venku, s&nbsp;rodinou a&nbsp;přáteli. „Pro&nbsp;mou životní pohodu je to naprostý základ. Rád si představuju dlouhé obědy a&nbsp;odpolední siesty ve&nbsp;Španělsku.“
Většina z&nbsp;těchto míst už dávno patří mezi vysněné destinace. Bailey ale věří, že se&nbsp;mezi ně může zařadit i&nbsp;Česko. Od&nbsp;svého příchodu do&nbsp;Prahy v&nbsp;roce 2020 rodilý Brit sleduje, jak se&nbsp;město měsíc po&nbsp;měsíci proměňuje. Některé čtvrti jsou dnes téměř k&nbsp;nepoznání. „Vidím sebevědomou zemi na&nbsp;vzestupu. Zemi, která chce inovovat a&nbsp;tvořit novou budoucnost, aniž by přitom ztratila vlastní kulturní identitu.“
Nejlépe je to podle něj vidět na&nbsp;pracovních schůzkách se&nbsp;zahraničními partnery. Když&nbsp;před&nbsp;pěti lety nastoupil do&nbsp;EliteVoyage, musel nejdřív&nbsp;vysvětlovat, kde Česko leží a&nbsp;proč stojí za&nbsp;pozornost. „Dnes se&nbsp;mě ti samí lidé ptají, jestli spolu můžeme dělat byznys.“<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Před&nbsp;patnácti lety projížděl Stephen Bailey Kyrgyzstán na&nbsp;koni a&nbsp;stopoval k&nbsp;dunám Sossusvlei v&nbsp;Namibii. Dnes tempo jeho cest určuje čtyřletá Leia. Právě ona svému otci, manažerovi luxusní travel agentury, na&nbsp;cestách připomíná, že důležitý není cíl, ale to, kým se&nbsp;člověk&nbsp;stane po&nbsp;návratu domů.
To mimo jiné znamená věnovat pozornost detailům, které dospělým unikají – třeba nevynechat ani jedno zobrazení egyptského boha, když&nbsp;procházíte tři&nbsp;tisíce let starou hrobkou. A&nbsp;také plánovat rodinné výlety tak, aby vyhovovaly nejmladší člence posádky.
„Na&nbsp;Islandu jsme zjistili, že chladnější de

Stephen Bailey. Svět očima Leii

Je mu dvaatřicet, nacestováno má už ale na&nbsp;několik životů. Před&nbsp;lety naprosto propadl Latinské Americe a&nbsp;rozhodl se, že ji probádá úplně celou. Jednou z&nbsp;jeho zastávek byl Surinam, země vklíněná mezi Brazílii, Francouzskou Guyanu a&nbsp;Guyanu.<clink anchorid="1"></clink>
„Vyhledávám zejména&nbsp;neturistické destinace a&nbsp;místa. Mám svůj vlastní styl cestování, poznávání a&nbsp;objevování. Snažím se&nbsp;co nejvíc se&nbsp;začlenit do&nbsp;života a&nbsp;kultury místních, s&nbsp;nimiž žiju v&nbsp;jejich domovech, povídáme si o&nbsp;všem možném, sdílíme zkušenosti, zkrátka jdu do&nbsp;hloubky, abych poznal jejich chování a&nbsp;myšlení,“ vypráví Michal Hertlík, který o&nbsp;sobě říká, že je cestovatel dobrodruh. Po&nbsp;každé zemi cestuje dlouho a&nbsp;pomalu – do&nbsp;Surinamu tak vyrazil na&nbsp;dva měsíce.
Exotickou zemi popisuje především jako nespoutanou džungli, o&nbsp;níž předem věděl, že je poměrně izolovaná, není přeplněná a&nbsp;hojně navštěvovaná, což ale znamená, že pohyb po&nbsp;ní je pro&nbsp;nezkušeného cestovatele náročnější. A&nbsp;strasti začínají krátce po&nbsp;přistání.
„První dojmy ze&nbsp;země přijdou už na&nbsp;mezinárodním letišti. A&nbsp;řeknu vám, že je to jedno z&nbsp;nejhorších mezinárodních letišť, co jsem v&nbsp;životě viděl – vizuálně i&nbsp;personálně. Chybí mu krása zvenku i&nbsp;zevnitř, klimatizace, milý personál… Zaměstnanci letiště mě nechali čekat přes&nbsp;čtyři&nbsp;hodiny ve&nbsp;vlhku a&nbsp;přes&nbsp;imigrační oddělení jsem se&nbsp;dostal až&nbsp;v&nbsp;noci. Nikdo totiž nevěděl, jak funguje oficiální stránka, přes&nbsp;kterou se&nbsp;vyřizuje vstupní poplatek,“ vzpomíná.
Dobrodružství pokračovalo. Hertlík&nbsp;v&nbsp;zemi dostal povolení jen na&nbsp;jeden měsíc, takže&nbsp;první dny strávil bojem s&nbsp;byrokracií, který naštěstí vedl k&nbsp;prodloužení pobytu na&nbsp;plánovanou dobu. I&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;je potřeba v&nbsp;Surinamu počítat. Jedním dechem ale dodává, že odměnou za&nbsp;počáteční turbulence mu byla naprosto jedinečná a&nbsp;uchvacující krajina. „Surinam drží světový rekord jako nejvíce zalesněná země světa – 93 % území tvoří prales. To znamená, že všude, kam se&nbsp;podíváte, je příroda, stromy, tráva, porosty, zvířata. Dokonce i&nbsp;v&nbsp;hlavním městě Paramaribo jsou části jako vystřižené z&nbsp;pralesa.“<clink anchorid="2"></clink>
Surinamskou džungli je však podle Michala Hertlíka těžké objevovat kvůli horku, extrémní vlhkosti, otravnému hmyzu, nebezpečné zvěři&nbsp;a&nbsp;nesnadnému pohybu. I&nbsp;když&nbsp;dobrodruh vyráží na&nbsp;cesty nejraději sám, tady musel zvolit několikadenní expedici s&nbsp;průvodcem. A&nbsp;na&nbsp;zážitky z&nbsp;džungle vzpomíná jako na&nbsp;ty nejsilnější.
„Být v&nbsp;dešťovém pralese je vždy skvělý nápad a&nbsp;zároveň nečekané dobrodružství. Jedním z&nbsp;nejkrásnějších zážitků bylo krmení malých opiček banánem. Nebo když&nbsp;jsem držel v&nbsp;rukách obrovskou piraňu. Zajímavý byl také zážitek s&nbsp;průvodcem, který mi ukazoval různé rostliny a&nbsp;stromy a&nbsp;vysvětloval, na&nbsp;co všechno je místní používají – například z&nbsp;jednoho stromu získávají antibiotikum,“ přibližuje Hertlík.<clink anchorid="3"></clink>
Kromě přírody vzpomíná taky na&nbsp;místní obyvatele. Spoustu času trávil s&nbsp;domorodci, jak to ostatně dělá v&nbsp;každé zemi Latinské Ameriky. V&nbsp;Surinamu pobyl několik dní u&nbsp;kmene Maronů, kteří žijí v&nbsp;jednoduchých dřevěných příbytcích s&nbsp;typickými vyřezávanými ornamenty. S&nbsp;místními zažil i&nbsp;jeden z&nbsp;největších surinamských festivalů: Indiánský den v&nbsp;srdci hlavního města, během něhož se&nbsp;na&nbsp;jednom místě setkávají příslušníci všech zdejších kmenů.<clink anchorid="4"></clink>
„Lidé v&nbsp;Surinamu jsou spíše uzavření, při&nbsp;prvním setkání tak nejsou úplně přátelští a&nbsp;člověk&nbsp;si s&nbsp;nimi musí vybudovat větší pouto, aby se&nbsp;otevřeli a&nbsp;začali mu důvěřovat. Strávil jsem mezi nimi dva měsíce a&nbsp;často jsem byl jediný bílý muž v&nbsp;okolí. Všichni na&nbsp;mě na&nbsp;ulicích koukali, často pokřikovali, zkrátka jsem byl nechtěným středem pozornosti,“ popisuje zkušenosti Michal Hertlík. To vedlo i&nbsp;k&nbsp;tomu, že během dvou měsíců stihl dát dva rozhovory v&nbsp;celostátních televizích – to, že do&nbsp;Surinamu přijel cizinec ze&nbsp;středu Evropy, tam byla prostě událost.<clink anchorid="5"></clink>
Surinamci se&nbsp;navíc podle Hertlíka velmi liší od&nbsp;jiných latinskoamerických obyvatel. Historicky se&nbsp;totiž v&nbsp;bývalé nizozemské kolonii spojilo pět národností, jejichž zvyky a&nbsp;tradice se&nbsp;v&nbsp;průběhu let prolnuly a&nbsp;vytvořily velmi eklektickou kulturu. „Jedním z&nbsp;největších rozdílů oproti zbytku Latinské Ameriky je to, že se&nbsp;v&nbsp;Surinamu nedomluvíte španělsky. Oficiálním jazykem je totiž holandština, kromě té místní používají kreolský jazyk Sranan Tongo s&nbsp;velkým vlivem angličtiny,“ přibližuje.
Putování po&nbsp;Surinamu se&nbsp;samozřejmě neobešlo bez&nbsp;ochutnávání místních kulinářských specialit. Na&nbsp;ulicích tady často narazíte na&nbsp;bojo, což je tradiční sladká buchta z&nbsp;manioku a&nbsp;kokosu. „Obecně mám rád maniok, takže&nbsp;sladkost z&nbsp;manioku bojo byla skvělá ve&nbsp;všech formách, texturách a&nbsp;barvách. Chutnal mi také smažený banán v&nbsp;těstíčku&nbsp;zvaný bakabana a&nbsp;růžové kokosové palačinky flensjes podle indonéské receptury z&nbsp;ostrova Jáva. Nejsem ale velkým fanouškem asijské kuchyně a&nbsp;většina té surinamské je právě asijská. Co se&nbsp;tak jídla týče, těšil jsem se&nbsp;domů,“ dodává se&nbsp;smíchem cestovatel.
Jídlo ale nebyla pro&nbsp;Hertlíka zdaleka největší výzva. Tou se&nbsp;stala neméně důležitá doprava. „Surinamská infrastruktura je neskutečně špatná, na&nbsp;většině míst není vůbec. Proto jsem musel dva měsíce stopovat. Nakonec jsem to zvládl i&nbsp;za&nbsp;peníze, kteří tu jiní turisté utratí za&nbsp;dva týdny. Stálo mě to hodně vyjednávání a&nbsp;navazování dobrých kontaktů, což je při&nbsp;cestování moje parketa. Ale musím dodat, že kdyby tam byly skvělé cesty, nezažil bych tolik dobrodružství,“ popisuje Michal Hertlík.
Zkušený cestovatel má po&nbsp;své dvouměsíční zkušenosti v&nbsp;Surinamu jasno, komu by tuto neprobádanou zemi doporučil. „Všem dobrodruhům, badatelům, objevitelům a&nbsp;lidem, kteří milují džungli, zvířata, kánoe, indiány, domorodce, divokost a&nbsp;nespoutanost. Není určitě vhodná pro&nbsp;ty, kdo vyhledávají rezorty, all inclusive dovolené, jsou hákliví na&nbsp;ubytování, stravu, počasí, hmyz, špatnou dopravu či&nbsp;náhlou změnu podmínek.“
<div>
 &nbsp;
</div>

Je mu dvaatřicet, nacestováno má už ale na&nbsp;několik životů. Před&nbsp;lety naprosto propadl Latinské Americe a&nbsp;rozhodl se, že ji probádá úplně celou. Jednou z&nbsp;jeho zastávek byl Surinam, země vklíněná mezi Brazílii, Francouzskou Guyanu a&nbsp;Guyanu.<clink anchorid="1"></clink>
„Vyhledávám zejména&nbsp;neturistické destinace a&nbsp;místa. Mám svůj vlastní styl cestování, poznávání a&nbsp;objevování. Snažím se&nbsp;co nejvíc se&nbsp;začlenit do&nbsp;života a&nbsp;kultury místních, s&nbsp;nimiž žiju v&nbsp;jejich domovech, povídáme si o&nbsp;všem možném, sdílíme zkušenosti, zkrátka jdu do&nbsp;hloubky, abych poznal jejich chování a&nbsp;myšlení,“ vypráví Mi

Michal Hertlík. Dobrodružství v Surinamu

Procestovala desítky zemí a&nbsp;na&nbsp;sociálních sítích ukazuje, že zajímavé cestování nemusí stát majlant. Cestovatelská influencerka Zuzana Zvěřová přiznává, že některé vysněné destinace ji nakonec překvapily úplně jinak, než čekala. Zatímco jiné v&nbsp;pozitivním předčily všechna očekávání.<clink anchorid="1"></clink>
Největším zklamáním bylo pro&nbsp;Zuzanu Bali. Indonéský ostrov podle ní stále nabízí nádhernou přírodu, přátelské obyvatele i&nbsp;množství zážitků, masový turismus ale změnil atmosféru řady známých míst. „Strávila jsem měsíc na&nbsp;opěvovaném Bali, kam jsem se&nbsp;hodně těšila. Na&nbsp;sociálních sítích na&nbsp;mě vyskakovaly fotky nádherné krajiny a&nbsp;bezstarostného života. I&nbsp;přes&nbsp;to, že jsem tam přiletěla před&nbsp;začátkem turistické sezony, byla všude hromada lidí. Chtěli jsme se&nbsp;podívat k&nbsp;jednomu ze&nbsp;známějších vodopádů – a&nbsp;museli jsme čekat půl hodiny ve&nbsp;frontě, abychom se&nbsp;k&nbsp;němu vůbec dostali. Ta fronta nebyla na&nbsp;vodopád, ale na&nbsp;fotku.“
Podle ní podobná situace panovala i&nbsp;na&nbsp;dalších známých místech na&nbsp;ostrově. „Jako kdyby tam všichni turisté přijeli jen za&nbsp;fotkou a&nbsp;na&nbsp;samotné krajině jim vůbec nezáleželo. Navíc byly všude kolony a&nbsp;spoustu času jsme strávili na&nbsp;cestě.“
Přesto Bali úplně nezavrhuje. Připomíná, že na&nbsp;ostrově absolvovala lekci surfování, potápěla se, zúčastnila se&nbsp;kurzu vaření s&nbsp;místními i&nbsp;projížďky na&nbsp;čtyřkolkách. „Lidé na&nbsp;Bali jsou z&nbsp;většiny milí, pohostinní, přátelští, na&nbsp;ostrově je opravdu co vidět i&nbsp;co zažít. Je třeba však počítat s&nbsp;návalem turistů, kteří nerespektují místní kulturu.“<clink anchorid="2"></clink>
Naopak mezi nejsilnější cestovatelské zážitky řadí Velkou Británii. „Minulý rok jsme letěly s&nbsp;mamkou vyprovodit ségru na&nbsp;Erasmus do&nbsp;Anglie. Při&nbsp;té příležitosti jsme si udělaly road trip po&nbsp;Anglii a&nbsp;Skotsku a&nbsp;musím říct, že jsem byla unešená. Všude přátelští lidé, kteří s&nbsp;námi chtěli navázat small talk, klid a&nbsp;úžasná atmosféra. Navíc jsme se&nbsp;vydaly po&nbsp;stopách Harryho Pottera, kterého mám moc ráda, takže&nbsp;možná i&nbsp;proto má pro&nbsp;mě Británie takový význam.“
Silnou stopu v&nbsp;ní zanechala také Dominikánská republika. „Když&nbsp;jsem tam přiletěla, měla jsem pocit, že jsem se&nbsp;ocitla v&nbsp;ráji na&nbsp;zemi. Tak krásné pláže jsem snad ještě nikde neviděla. Poprvé jsem navštívila taky slum – místní děti byly vděčné a&nbsp;šťastné za&nbsp;obyčejnou čočku, kterou jsme jim dovezli. Lidé si tam váží všeho, co mají, žijí přítomným okamžikem, a&nbsp;i&nbsp;přes&nbsp;to, v&nbsp;jak strašných podmínkách žijí, dokážou být šťastní.“ Právě tato zkušenost jí připomněla, že štěstí nemusí souviset s&nbsp;materiálním bohatstvím.
Stejně silně na&nbsp;ni zapůsobilo Japonsko, ovšem z&nbsp;úplně jiného důvodu. „Natolik odlišná země, že jen jít do&nbsp;obchodu bylo fascinující. Zároveň mi tato země vyvrátila spoustu stereotypů a&nbsp;naučila mě, že co se&nbsp;tady o&nbsp;kultuře vzdálené čtrnáct tisíc kilometrů říká, může být velmi zkreslené či&nbsp;zastaralé. Ve&nbsp;škole jsme si říkali, jak je Japonsko drahé, ale je o&nbsp;dost levnější než Česko. Místní navíc skoro neumějí anglicky, zato jsou velmi ochotní a&nbsp;na&nbsp;různých místech dobře vybavení – mají překladače nebo knížečky s&nbsp;častými frázemi, protože&nbsp;se&nbsp;opravdu vždy snaží pomoct.“<clink anchorid="3"></clink>
Pokud by dnes měla doporučit místo, které je podle ní stále trochu stranou hlavního turistického zájmu, zvolila by Finsko. „Z&nbsp;celé Skandinávie je nejvíc opomíjené – přestože&nbsp;je to země tisíce jezer, na&nbsp;každém kroku najdete klidnou přírodu, a&nbsp;navíc je tam nejčistší vzduch na&nbsp;světě. Finové jsou velmi zdvořilí a&nbsp;umějí perfektně anglicky. Navíc udržují pořádek a&nbsp;je vidět, že si své přírody váží.“ Obdobně doporučuje i&nbsp;Černou Horu, která podle ní nabízí pláže, historická města, hory, vodopády i&nbsp;jezera. Zároveň je stále poměrně levná a&nbsp;méně turisticky vytížená než některé okolní země.
Vedle cestování dnes ale Zuzana Zvěřová pomáhá lidem plánovat levné dovolené na&nbsp;míru. Z&nbsp;původního koníčku&nbsp;se&nbsp;postupně vyklubalo plnohodnotné podnikání. „Lidé mi začali psát, jestli bych levnou letenku nepomohla vyhledat i&nbsp;jim. Zpočátku jsem to dělala zdarma, protože&nbsp;jsem chtěla pomoct a&nbsp;zároveň mě to bavilo. Sledující se&nbsp;mě ale pak začali ptát na&nbsp;složitější otázky, což už zabíralo opravdu hodně času. Proto jsem se&nbsp;rozhodla tuto službu zpoplatnit, abych vyselektovala opravdové zájemce a&nbsp;těm se&nbsp;mohla skutečně věnovat. A&nbsp;tak vzniklo moje podnikání s&nbsp;plánováním levných dovolených na&nbsp;míru.“
Zkušenosti z&nbsp;cest ji naučily i&nbsp;větší opatrnosti. Za&nbsp;nejhorší zážitek označuje zadržení na&nbsp;izraelské imigrační kontrole kvůli jednosměrné letence. Několik hodin nevěděla, co se&nbsp;bude dít, následoval výslech a&nbsp;kontrola telefonu i&nbsp;fotografií. Od&nbsp;té doby si prý do&nbsp;Izraele vždycky kupuje zpáteční letenku.
Zároveň upozorňuje, že cestovatelé by dnes měli věnovat mnohem větší pozornost podvodům na&nbsp;internetu. „V&nbsp;dnešní době si člověk&nbsp;musí dát opravdovou práci a&nbsp;prostudovat vše, co kupuje a&nbsp;objednává.“ Dodává, že stále platí dvě základní pravidla – respektovat doporučení ministerstva zahraničí a&nbsp;nezapomínat na&nbsp;kvalitní cestovní pojištění.<clink anchorid="4"></clink>
Přestože&nbsp;procestovala velkou část světa, jedna podstatná jí stále chybí. Příští rok chce vyrazit do&nbsp;Jižní Ameriky. „Ještě nikdy jsem tam nebyla a&nbsp;vůbec netuším, co od&nbsp;toho očekávat. A&nbsp;to mě na&nbsp;tom asi láká nejvíc – prozkoumávat něco nového a&nbsp;neznámého. Jistě že mám trochu strach, jelikož je Jižní Amerika považovaná za&nbsp;spíše nebezpečnou, i&nbsp;tady si ale udělám detailní průzkum a&nbsp;budu se&nbsp;držet bezpečnostních pokynů. Dobrodružství ano, ale stále s&nbsp;rozumem.“
Řada lidí si podle Zuzany Zvěřové stále myslí, že cestování s&nbsp;omezeným rozpočtem automaticky znamená nízký komfort. Sama se&nbsp;s&nbsp;tímto předsudkem setkává pravidelně, zkušenost z&nbsp;desítek navštívených zemí je ale podle ní úplně jiná. „Často mají lidé za&nbsp;to, že levné cestování rovná se&nbsp;bydlení v&nbsp;nějakém slumu. Tak to rozhodně není. Když&nbsp;hledáte dostatečně dopředu, můžete najít za&nbsp;dobrou cenu opravdu kvalitní ubytování. Hlavní je se&nbsp;dívat na&nbsp;recenze jak na&nbsp;rezervačním portálu, tak i&nbsp;na&nbsp;Google,“ říká cestovatelka.
Stejně skepticky se&nbsp;lidé dívají i&nbsp;na&nbsp;stravování během levnějších cest. Podle Zvěřové ale není důvod ochuzovat se&nbsp;o&nbsp;jednu z&nbsp;nejdůležitějších součástí poznávání cizích zemí. „Druhým častým mýtem je to, že když&nbsp;se&nbsp;cestuje levně, jí se&nbsp;pouze jídlo z&nbsp;konzervy, které si vezeme s&nbsp;sebou. Já jsem zastáncem toho, že kulturu je dobré poznávat i&nbsp;přes&nbsp;místní kuchyni. Proto rozumím každému, kdo si chce zajít na&nbsp;dobré jídlo do&nbsp;restaurace,“ vysvětluje.
Ani návštěva restaurace podle ní nemusí výrazně zatížit rozpočet. Důležité je věnovat přípravě stejnou pozornost jako při&nbsp;výběru ubytování. „Místo toho, aby cestovatel zapadl do&nbsp;prvního podniku, na&nbsp;který narazí, je dobré si předem udělat průzkum. Opravdu tradiční a&nbsp;poctivé jídlo totiž většinou nenajdete na&nbsp;hlavním náměstí nebo mezi památkami,“ upozorňuje.
Sama proto využívá doporučení místních i&nbsp;zkušenosti dalších cestovatelů. „Já předem koukám třeba na&nbsp;fórum Reddit, kde jsou doporučení na&nbsp;restaurace a&nbsp;kavárny od&nbsp;místních, pak se&nbsp;kouknu na&nbsp;Google na&nbsp;recenze a&nbsp;případně tak zařadím podnik do&nbsp;svého plánu. A&nbsp;ano, když&nbsp;jdu a&nbsp;po&nbsp;cestě narazím na&nbsp;něco, co se&nbsp;mi líbí, proč to nevyzkoušet, ale většinou je lepší jít na&nbsp;jistotu, aby pak nepřišlo zklamání,“ dodává.

Procestovala desítky zemí a&nbsp;na&nbsp;sociálních sítích ukazuje, že zajímavé cestování nemusí stát majlant. Cestovatelská influencerka Zuzana Zvěřová přiznává, že některé vysněné destinace ji nakonec překvapily úplně jinak, než čekala. Zatímco jiné v&nbsp;pozitivním předčily všechna očekávání.<clink anchorid="1"></clink>
Největším zklamáním bylo pro&nbsp;Zuzanu Bali. Indonéský ostrov podle ní stále nabízí nádhernou přírodu, přátelské obyvatele i&nbsp;množství zážitků, masový turismus ale změnil atmosféru řady známých míst. „Strávila jsem měsíc na&nbsp;opěvovaném Bali, kam jsem se&nbsp;hodně těšila. Na&nbsp;sociálních sítích na&nbsp;mě vyskakovaly fotky nádherné kra

Zuzana Zvěřová. Cestování, které nezruinuje

David Macháček

<clink anchorid="1"></clink>
Proč cestujeme a&nbsp;co nám cestování přináší? Jsme turisté, nebo cestovatelé? A&nbsp;kdo je lepší? Jaký je správný způsob cestování? A&nbsp;co nás&nbsp;žene z&nbsp;místa na&nbsp;místo?
Začněme přiznáním, které by asi žádný cestovatel neměl vyslovit nahlas: Většina z&nbsp;toho, co se&nbsp;o&nbsp;cestování říká, jsou fráze&nbsp;bez&nbsp;hlubšího smyslu. „Cestování rozšiřuje obzory.“ – „Nejsou to věci, ale zážitky.“ – „Žij, miluj, cestuj.“ Tyhle věty mají společnou jednu vlastnost: znějí pravdivě přesně do&nbsp;té míry, do&nbsp;jaké o&nbsp;nich nepřemýšlíme. Jakmile začneme, rozpadají se&nbsp;v&nbsp;rukou jako starý bedekr.
Vezměme s

Cestování: Jak utéct sám sobě a nedostihnout se

Když&nbsp;si domluvíte schůzku s&nbsp;Michalem Řepkou, který je nejen na&nbsp;české hudební scéně známý jako Mike Trafik, je jasné, že se&nbsp;potkáte v&nbsp;Jam and Co. Tenhle podnik založil známý hudební producent a&nbsp;DJ společně s&nbsp;Jakubem Čermákem v&nbsp;roce 2016, letos tedy oslavili první velké jubileum.<clink anchorid="1"></clink>
Restaurace s&nbsp;asijským akcentem patří k&nbsp;podnikům, které pomohly proměnit představu o&nbsp;tom, jak může v&nbsp;Praze vypadat neformální, ale kvalitní gastronomie. Přinesla chutě dálných krajů, které spojila s&nbsp;evropskými, a&nbsp;kromě jídla začala místní zásobit i&nbsp;akcemi, díky nimž je dnes z&nbsp;Krymské ulice komunitní fenomén. Podnik se&nbsp;totiž stal těžištěm pro&nbsp;pouliční festival Korso Krymská, který za&nbsp;pár let vyrostl v&nbsp;jednu z&nbsp;největších sousedských událostí v&nbsp;Česku. K&nbsp;tomu se&nbsp;ještě přidalo pravidelné odpoledně-večerní Afterwork, lákající na&nbsp;kvalitní hudební selekci, skleničku&nbsp;a&nbsp;dobré jídlo po&nbsp;pracovní době.
„Už před&nbsp;deseti lety jsme věděli, že k&nbsp;restauraci potřebujeme kromě kvalitního gastra i&nbsp;přesah v&nbsp;podobě dalších kulturních odvětví. Dneska to platí dvojnásob. Lidi chtěj něco navíc – a&nbsp;my jsme jim chtěli dát další důvod k&nbsp;tomu, sem přijít. Začali jsme tak jednou za&nbsp;měsíc pořádat Afterwork, takovou zábavu po&nbsp;práci. Na&nbsp;začátku jsme měli utopickou představu, že to bude jako na&nbsp;Wall Street: lidi vypadnou z&nbsp;kanceláří a&nbsp;půjdou rovnou sem. Češi&nbsp;ale nejsou úplně zvyklí jít po&nbsp;práci rovnou někam za&nbsp;zábavou, takže&nbsp;přijdou později, třeba v&nbsp;osm v&nbsp;devět. Ale jsme rádi, že nám to už těch deset let funguje,“ vypráví Mike Trafik.
Spojení gastronomie s&nbsp;kulturou vychází z&nbsp;jeho podstaty. Vystudoval hotelovou školu, v&nbsp;restauracích brigádničil už jako kluk. Když&nbsp;později začal cestovat, bavilo ho mimo jiné objevovat, jaké chutě jiné země nabízejí. „Gastronomii vnímám jako součást kultury. Výtvarný umění, grafickej design, móda, hudba a&nbsp;jídlo prostě patří k&nbsp;sobě. Proto mi dávalo smysl to propojovat – a&nbsp;ideálně tady, s&nbsp;dalším přesahem v&nbsp;podobě výstav, jejichž výtěžek putuje na&nbsp;spřátelený dobročinný akce. Kromě Korsa na&nbsp;tom hodně vyrostly právě i&nbsp;Afterwork venues.“
Z&nbsp;akce, která láká na&nbsp;pohodu v&nbsp;Krymské po&nbsp;práci, se&nbsp;totiž v&nbsp;letních a&nbsp;zimních měsících stala regulérní tour s&nbsp;jasným konceptem. Mike Trafik se&nbsp;smíchem vypráví, že se&nbsp;něčemu takovému původně bránil. Neustále slýchal, že by měl Afterwork vyvézt i&nbsp;mimo Prahu, nedokázal si ale představit, jak bude akce, tolik propojená s&nbsp;lokalitou Krymské ulice a&nbsp;její komunitou, fungovat mimo její rámec. Až&nbsp;když&nbsp;si jeho sestřenice Veronika Česáková otevřela v&nbsp;Litoměřicích multifunkční prostor Labuť Garden, rozhodl se, že to zkusí právě tam.
„Udělali jsme tam Jam and Co. pop-up, spojili jsme hudbu s&nbsp;jídlem a&nbsp;byla z&nbsp;toho super akce. Loni jsme navázali dalšími pěti zastávkami, pokračovali jsme v&nbsp;zimě, kdy jsme udělali deset zastávek na&nbsp;horách, a&nbsp;letos v&nbsp;létě máme s&nbsp;Afterwork Tour třináct zastávek, a&nbsp;v&nbsp;zimě dokonce dvacet,“ vyjmenovává. A&nbsp;protože&nbsp;tour stojí hlavně na&nbsp;Trafikově energii a&nbsp;kontaktech, přirozeně se&nbsp;kolem ní objevují lidé z&nbsp;jeho okruhu. V&nbsp;line-upu tak nechybí Orion, Nerz, Double J, Robot a&nbsp;samozřejmě ani samotný Trafik. Ptám se, jestli celá letní šňůra není tak trochu záminka potkávat se&nbsp;s&nbsp;kamarády…
„No jasně, teď jsi to vlastně celý odhalila,“ směje se&nbsp;a&nbsp;dodává: „Je to určitě jeden z&nbsp;důvodů, ale nemáme to tak programově od&nbsp;začátku. Spíš tak nějak podvědomě ty věci děláme v&nbsp;okruhu lidí, který si rozumí, takže&nbsp;ten výsledek není šroubovanej. Všichni se&nbsp;známe nebo se&nbsp;ty lidi znají přese mě, takže&nbsp;nám tam funguje nějaká chemie. Navíc za&nbsp;to celý můžu&nbsp;hudebně ručit.“
V&nbsp;srpnu a&nbsp;září čekají Afterwork Tour zastávky v&nbsp;Mělníku, Příbrami, Teplicích, Karlových Varech, Rakovníku, Kolíně i&nbsp;Hradci Králové. V&nbsp;Praze se&nbsp;pak projekt spojí se&nbsp;značkou Never Enough, v&nbsp;jejíž základně na&nbsp;náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad vznikne Jam and Co. pop-up. Je jasné, že Trafika v&nbsp;nadcházejících měsících čeká jen minimum klidu. „Za&nbsp;těch pětadvacet let na&nbsp;scéně, jezdím na&nbsp;sto vystoupení ročně, mám to kočování v&nbsp;DNA. V&nbsp;momentě, kdy začnu bejt moc statickej, začnu bejt nesvůj. Tenhle pohyb potřebuju k&nbsp;životu,“ uzavírá Mike Trafik.

Když&nbsp;si domluvíte schůzku s&nbsp;Michalem Řepkou, který je nejen na&nbsp;české hudební scéně známý jako Mike Trafik, je jasné, že se&nbsp;potkáte v&nbsp;Jam and Co. Tenhle podnik založil známý hudební producent a&nbsp;DJ společně s&nbsp;Jakubem Čermákem v&nbsp;roce 2016, letos tedy oslavili první velké jubileum.<clink anchorid="1"></clink>
Restaurace s&nbsp;asijským akcentem patří k&nbsp;podnikům, které pomohly proměnit představu o&nbsp;tom, jak může v&nbsp;Praze vypadat neformální, ale kvalitní gastronomie. Přinesla chutě dálných krajů, které spojila s&nbsp;evropskými, a&nbsp;kromě jídla začala místní zásobit i&nbsp;akcemi, díky nimž je dnes z&nbsp;Krymsk

Pořád v pohybu. Mike Trafik

Když&nbsp;projíždíte malebně zvlněnou krajinou Toskánska, v&nbsp;provinciích Siena a&nbsp;Grosseto rozhodně nepřehlédnete masiv vyhaslé sopky Amiata. Díky půdě bohaté na&nbsp;sopečné minerály se&nbsp;tu obzvlášť daří úrodě, kraj je tak dlouhodobě vyhledávaný nejen milovníky vína, ale i&nbsp;dobrého jídla – to je tady tak nějak víc rustikální a&nbsp;vesnické, v&nbsp;tom nejlepším smyslu slova. Zamiloval se&nbsp;do&nbsp;něj i&nbsp;Martin Herold ze&nbsp;skupiny Benedict Group, která v&nbsp;Praze dosud provozovala podniky zaměřené na&nbsp;řemeslné pivo a&nbsp;českou kuchyni. Právě díky kouzlu toskánské kuchyně se&nbsp;společně s&nbsp;partnery rozhodl, že by Praze slušela tak trochu jiná italská restaurace. Otevřeli tedy Amiatu, kde vzdávají hold poctivým surovinám, jednoduchosti, vínu.<clink anchorid="1"></clink>
K&nbsp;restauratérství Martin Herold se&nbsp;svými společníky přišel poněkud netradičně. S&nbsp;jedním z&nbsp;nich, Janem Šílou, podnikali v&nbsp;IT a&nbsp;během covidové pandemie se&nbsp;jim naskytla příležitost koupit jeden z&nbsp;klíčových provozů Břevnovského klášterního pivovaru. Původně do&nbsp;podniku vstoupili jako strategičtí investoři, nakonec si ale prostředí gastronomie oblíbili natolik, že přesedlali do&nbsp;role provozovatelů.
Po&nbsp;čase přibyla další hospoda, skupina se&nbsp;rozvíjela a&nbsp;letos se&nbsp;přidal první koncept, který se&nbsp;odtrhl od&nbsp;piva. Cesta po&nbsp;toskánských vinařstvích v&nbsp;okolí města Siena v&nbsp;nich zanechalo takový dojem, že zatoužili přenést si alespoň malou část domů. „Věděli jsme, že generických italských restaurací je v&nbsp;Praze spousta, takže&nbsp;jsme chtěli lidem nabídnout něco nového,“ říká Herold.
Menu tak vychází z&nbsp;toskánské krajiny, kterou definuje cucina povera neboli chudá kuchyně. Postavená je na&nbsp;jednoduchých surovinách jako chléb, luštěniny, zelenina a&nbsp;maso. Velmi typická je zvěřina a&nbsp;také houby. Toskánské přístupy si v&nbsp;Amiatě osvojil šéfkuchař Luboš Přívozník, který na&nbsp;menu představuje například hovězí krk na&nbsp;červeném víně s&nbsp;petrželovým pyré, precizně připravené kachní prso s&nbsp;šafránovým risottem nebo fettuccine s&nbsp;ragú z&nbsp;divočáka.
„V&nbsp;malých butikových restauracích v&nbsp;Toskánsku náš šéfkuchař vždy objednal to nejlepší a&nbsp;pak jsme vybírali, co je přenositelné do&nbsp;Česka. Nemůžeme sem přenést reálné Toskánsko, to jejich slunce se&nbsp;tady replikuje velmi těžce. Ale chceme sem přenést pohodu a&nbsp;pocit, že tady člověk&nbsp;může posedět klidně celý večer,“ uzavírá Herold.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Když&nbsp;projíždíte malebně zvlněnou krajinou Toskánska, v&nbsp;provinciích Siena a&nbsp;Grosseto rozhodně nepřehlédnete masiv vyhaslé sopky Amiata. Díky půdě bohaté na&nbsp;sopečné minerály se&nbsp;tu obzvlášť daří úrodě, kraj je tak dlouhodobě vyhledávaný nejen milovníky vína, ale i&nbsp;dobrého jídla – to je tady tak nějak víc rustikální a&nbsp;vesnické, v&nbsp;tom nejlepším smyslu slova. Zamiloval se&nbsp;do&nbsp;něj i&nbsp;Martin Herold ze&nbsp;skupiny Benedict Group, která v&nbsp;Praze dosud provozovala podniky zaměřené na&nbsp;řemeslné pivo a&nbsp;českou kuchyni. Právě díky kouzlu toskánské kuchyně se&nbsp;společně s&nbsp;partnery rozhodl, že by Praze slušela

Amiata. Vzít si domů špetku toskánské pohody

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;jste před&nbsp;dvaceti lety vyrazili na&nbsp;konferenci, nejspíš jste moc nepřemýšleli nad&nbsp;tím, jak vás&nbsp;ohromí doprovodná gastronomická nabídka. Na&nbsp;svatbě jste se&nbsp;těšili na&nbsp;vývar s&nbsp;knedlíčky, šunkovou rolku s&nbsp;křenem a&nbsp;svíčkovou se&nbsp;šesti, když&nbsp;šlo o&nbsp;veselku na&nbsp;úrovni, možná se&nbsp;na&nbsp;talíři&nbsp;objevil i&nbsp;losos. A&nbsp;základem každého cateringu byly řízečky. Bez&nbsp;těch ani ránu. Kdeže&nbsp;ty časy jsou!
Dnes je gastronomická stránka každé ambicióznější akce stejně důležitá jako program. Ukazuje totiž, jak pečlivě pořadatel přemýšlel nad&nbsp;celkovým zážitkem hostů.
Své o&nbsp;tom ví Richard Vála. V&nbsp;cateringu působí už téměř dvě dekády, posledních šest let pak ve&nbsp;společnosti Foodway Catering, která je součástí gastroaliance Together. „Za&nbsp;ty roky se&nbsp;toho změnilo spousta. Snad jen ty řízečky zůstávají. Ty z&nbsp;cateringových nabídek nezmizí ani za&nbsp;sto let,“ směje se. „Přišla ale inspirace z&nbsp;celého světa – hlavně díky sociálním sítím. Takže&nbsp;jsme se&nbsp;zbavili jednolitosti, kdy catering na&nbsp;každé akci vypadal víceméně stejně. Zároveň se&nbsp;všechno ale hrozně rychle mění. Když&nbsp;jeden rok přijdete se&nbsp;třemi inovativními věcmi, neznamená to, že je budete používat následující tři&nbsp;roky pořád dokola.“
Nejde jen o&nbsp;to, jakým způsobem je jídlo prezentované, ale i&nbsp;o&nbsp;samotný servis. Richard při&nbsp;plánování každé akce přemýšlí za&nbsp;klienta nad&nbsp;tím, díky čemu ji hosté opravdu prožijí. U&nbsp;networkingového setkání lidí z&nbsp;byznysu tak podle něj nestačí jídlo pouze staticky rozložit na&nbsp;stoly, jelikož i&nbsp;způsob servisu výrazně ovlivňuje energii, tempo a&nbsp;nakonec také úspěch celé události.
„Proto máme různé mobilní stanice, které číšníci nosí přímo k&nbsp;hostům, nebo flying service. A&nbsp;vidíme, že právě tenhle aktivní servis lidé dnes vyžadují mnohem víc než dříve, kdy chtěli jen klasický bufet. Lidé se&nbsp;na&nbsp;akcích dnes chtějí potkávat, networkovat, takže&nbsp;nechtějí celou dobu čekat ve&nbsp;frontě u&nbsp;baru na&nbsp;drink a&nbsp;pak čekat u&nbsp;rautu, aby z&nbsp;celého večera měli na&nbsp;povídání jen třicet minut. I&nbsp;na&nbsp;to musíme v&nbsp;cateringu myslet,“ vysvětluje Richard.
Velkou roli v&nbsp;perfektním cateringu podle něj často hraje také improvizace a&nbsp;rychlé řešení krizových scénářů. „To mě na&nbsp;tom ostatně nejvíc baví. Žádná akce není stejná, nikdy se&nbsp;nenudíte, protože&nbsp;nikdy nevíte, co přijde. A&nbsp;když&nbsp;přijde problém, musíte ho vyřešit tak, aby klient ani hosté netušili, že v&nbsp;procesu vůbec nějaký nastal,“ říká. Ostatně i&nbsp;proto má na&nbsp;svém LinkedIn profilu motto: „Slovo problém neexistuje.“
K&nbsp;dobru přihazuje historku. Na&nbsp;jeden event vymysleli zábavnou vychytávku – švestky namáčené ve&nbsp;vanilkové omáčce a&nbsp;následně ponořené do&nbsp;tekutého dusíku, díky čemuž se&nbsp;mělo lidem při&nbsp;jezení mrazivě kouřit od&nbsp;pusy. Jenže&nbsp;při&nbsp;chystání stanice zjistili, že zapomněli na&nbsp;švestky. Richard nelenil, běžel do&nbsp;nejbližšího obchodu, nakoupil hromady marshmallows – a&nbsp;výsledek byl nakonec díky jejich nadýchané pěnové struktuře ještě efektnější než plánovaná varianta. „U&nbsp;téhle stanice bylo celou dobu nejvíc lidí a&nbsp;na&nbsp;instagramu pak byly desítky fotek. S&nbsp;fuck-upem jsme se&nbsp;vypořádali tak, že jsme ho vyřešili k&nbsp;naprosté dokonalosti a&nbsp;marshmallows používáme dodnes.“
Richard přibližuje, že lidé jsou dnes, a&nbsp;to nejen co se&nbsp;jídla týká, mnohem náročnější než dříve. Požadují nutričně vyváženější pokrmy, výrazně roste poptávka po&nbsp;vegetariánských a&nbsp;veganských variantách, nebojí se&nbsp;ani méně obvyklých žabích stehýnek či&nbsp;šneků a&nbsp;v&nbsp;chutích rádi sáhnou i&nbsp;daleko za&nbsp;hranice Evropy. Právě v&nbsp;tom podle něj Foodway Catering pomáhá zázemí gastroaliance Together, které mu dává větší flexibilitu i&nbsp;širší gastronomický rejstřík. Její restaurace jako Mexická či&nbsp;SIA totiž gastronomické možnosti rozšiřují až&nbsp;do&nbsp;Latinské Ameriky a&nbsp;Asie.
„Díky Mexické máme v&nbsp;nabídce tequila someliéra, který jezdí s&nbsp;barovým vozíkem po&nbsp;akci, nebo můžeme dělat čerstvé tortilly a&nbsp;ceviche. Když&nbsp;někdo poptá třeba vietnamskou kuchyni, díky restauraci SIA zvládneme perfektně i&nbsp;tu. I&nbsp;proto vždycky říkám, že catering v&nbsp;našem podání nemá hranice.“
I&nbsp;když&nbsp;– jedna by možná byla, a&nbsp;to když&nbsp;na&nbsp;festivalu Metronome dostali velmi specifický požadavek od&nbsp;jednoho zahraničního zpěváka: jačí mléko. „Už jsem myslel, že budu muset letět do&nbsp;Tibetu. Nakonec se&nbsp;ukázalo, že se&nbsp;bez&nbsp;něj obejde,“ směje se&nbsp;Richard Vála.

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;jste před&nbsp;dvaceti lety vyrazili na&nbsp;konferenci, nejspíš jste moc nepřemýšleli nad&nbsp;tím, jak vás&nbsp;ohromí doprovodná gastronomická nabídka. Na&nbsp;svatbě jste se&nbsp;těšili na&nbsp;vývar s&nbsp;knedlíčky, šunkovou rolku s&nbsp;křenem a&nbsp;svíčkovou se&nbsp;šesti, když&nbsp;šlo o&nbsp;veselku na&nbsp;úrovni, možná se&nbsp;na&nbsp;talíři&nbsp;objevil i&nbsp;losos. A&nbsp;základem každého cateringu byly řízečky. Bez&nbsp;těch ani ránu. Kdeže&nbsp;ty časy jsou!
Dnes je gastronomická stránka každé ambicióznější akce stejně důležitá jako program. Ukazuje totiž, jak pečlivě pořadatel přemýšlel nad&nbsp;celkovým zážitkem hostů.

Slovo problém neexistuje. Richard Vála, Foodway Catering

V&nbsp;kolekcích propojuje úzké siluety s&nbsp;oversize objemy, pracuje s&nbsp;vrstvením, strukturami i&nbsp;inovativními materiály, které působí téměř futuristicky. Modely Venduly Šulanové však nesázejí na&nbsp;efektní přehánění. Zůstává pevně ukotvená v&nbsp;řemesle.<clink anchorid="1"></clink>
Zakládá si na&nbsp;precizním zpracování a&nbsp;pečlivém výběru látek. „Oděv&nbsp;musí nádherně vypadat i&nbsp;zevnitř,“ říká designérka. Luxus podle ní nevzniká přeplácaností, ale detailem, proporcí a&nbsp;pocitem, který oděv&nbsp;vyvolá.
Svou značku&nbsp;začala Vendula Šulanová formovat už v&nbsp;roce 2017, kdy vznikaly první návrhy a&nbsp;kreativní koncept. Cestě k&nbsp;vlastní značce předcházela dlouhá etapa spoluprací se&nbsp;zahraničními firmami, které jí otevřely dveře do&nbsp;produkce i&nbsp;zákulisí módního průmyslu. Jezdila do&nbsp;Hongkongu, Pekingu nebo Istanbulu, komunikovala s&nbsp;dodavateli, řešila první vzorky a&nbsp;postupně si vybudovala pověst specialistky na&nbsp;denim.
„Na&nbsp;začátku pro&nbsp;mě byly džíny jen modrá věc. Netušila jsem, jak komplexní svět se&nbsp;za&nbsp;nimi skrývá,“ vzpomíná návrhářka. Brzy ale propadla detailům: kovovým komponentům, washingům, konstrukci střihu i&nbsp;technologickým procesům. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;ještě běžně používaly agresivní chemické úpravy a&nbsp;výroba spotřebovávala enormní množství vody, začala sledovat první inovace v&nbsp;oblasti udržitelnější produkce. Denimový průmysl postupně výrazně proměnily laserové technologie i&nbsp;nové způsoby praní.
Důležité profesní zkušenosti návrhářka sbírala v&nbsp;Londýně, kde pracovala v&nbsp;high-end studiu vyvíjejícím kolekce pro&nbsp;značky jako Max Mara, Diesel nebo AllSaints. Amsterdam jí pak nabídl další přirozené pokračování její specializace. „Je to jedno z&nbsp;evropských denimových center. Ten vztah k&nbsp;materiálu tam cítíte i&nbsp;na&nbsp;ulici,“ říká designérka.
Její vlastní značka ale nestojí na&nbsp;denimu, i&nbsp;když&nbsp;s&nbsp;ním v&nbsp;kolekcích také pracuje. Mnohem víc ji zajímá kontrast ženskosti a&nbsp;neformálnosti, úzkých siluet a&nbsp;oversize objemů. Sama svůj rukopis popisuje jako „parisien vibe“, tedy čisté linie, elegance a&nbsp;nenápadná smyslnost.
„Miluju vyhledávání úžasných prémiových materiálů,“ vysvětluje návrhářka. Vendula Šulanová spolupracuje s&nbsp;dodavateli z&nbsp;Japonska, Francie nebo Itálie a&nbsp;dlouhodobě zůstává věrná několika vybraným studiím. V&nbsp;nejnovější kolekci pracuje například s&nbsp;inovativním materiálem rostlinného původu z&nbsp;Japonska, který používají i&nbsp;luxusní značky či&nbsp;automobilový průmysl. Jiný model vznikl z&nbsp;ručně vytvářeného ombré hedvábí od&nbsp;francouzského dodavatele.
Struktury a&nbsp;povrchy dnes patří k&nbsp;nejvýraznějším podpisům její tvorby. Klientky si často oblíbí konkrétní střih a&nbsp;vracejí se&nbsp;k&nbsp;němu v&nbsp;nových materiálech nebo obměněných proporcích. Některé modely zůstávají v&nbsp;kolekcích klidně i&nbsp;sedm let. Ikonické šaty Costa Dress návrhářka stále vrací do&nbsp;nových verzí, často s&nbsp;plisovaným efektem nebo v&nbsp;jiném barevném provedení.
Místo klasických přehlídek návrhářka preferuje komornější prezentace pro&nbsp;klientky, přátele a&nbsp;lidi z&nbsp;oboru. Nejde jí o&nbsp;velkolepou show, ale o&nbsp;kontakt. „Jakmile se&nbsp;klientka dotkne materiálu, okamžitě pochopí, v&nbsp;čem tkví opravdový luxus,“ říká Vendula Šulanová. Móda je pro&nbsp;ni zkrátka způsob, jak beze slov vyjádřit atmosféru, identitu a&nbsp;čistou emoci.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

V&nbsp;kolekcích propojuje úzké siluety s&nbsp;oversize objemy, pracuje s&nbsp;vrstvením, strukturami i&nbsp;inovativními materiály, které působí téměř futuristicky. Modely Venduly Šulanové však nesázejí na&nbsp;efektní přehánění. Zůstává pevně ukotvená v&nbsp;řemesle.<clink anchorid="1"></clink>
Zakládá si na&nbsp;precizním zpracování a&nbsp;pečlivém výběru látek. „Oděv&nbsp;musí nádherně vypadat i&nbsp;zevnitř,“ říká designérka. Luxus podle ní nevzniká přeplácaností, ale detailem, proporcí a&nbsp;pocitem, který oděv&nbsp;vyvolá.
Svou značku&nbsp;začala Vendula Šulanová formovat už v&nbsp;roce 2017, kdy vznikaly první návrhy a&nbsp;kreativní koncept. Cestě k&n

Síla ukrytá v materiálu

<clink anchorid="1"></clink>
Vsadili byste si před&nbsp;patnácti lety na&nbsp;to, že se&nbsp;v&nbsp;Praze zrodí niche parfémová značka, která obstojí v&nbsp;Paříži, Tokiu i&nbsp;New Yorku? Nejspíš ne. Vždyť v&nbsp;oboru, kterému po&nbsp;staletí dominují Francie, Itálie nebo země Blízkého východu, musí být pro&nbsp;malou značku&nbsp;z&nbsp;Česka nesmírně těžké se&nbsp;prosadit. Přesto Tomáš Ric značku&nbsp;Pigmentarium už zakládal s&nbsp;jasnou ambicí: vybudovat světový brand. Dnes, osm let po&nbsp;založení vlastního parfémářského domu, říká jasně: „Nikdy jsem nechtěl stavět značku, která by začala a&nbsp;skončila lokálně.“
V&nbsp;prvních letech bylo samozřejmě důležité položit pevné základy na&nbsp;domácím trhu, aby měla značka potřebnou stabilitu. První parfémy z&nbsp;dílny Pigmentaria, například Ad Libitum nebo Erotikon, nakupovali zejména&nbsp;lidé, kteří Tomáše Rice přímo znali, případně ti, kdo chtěli podpořit novou českou značku, jejíž filozofie jim byla blízká. Když&nbsp;se&nbsp;zakladatel ohlíží, uvědomuje si, že trvalo přibližně tři&nbsp;roky, než lidem došlo, že lokální parfém může být skutečně kvalitní a&nbsp;že obstojí i&nbsp;v&nbsp;zahraničí vedle velkých značek. Zlom nastal, když&nbsp;si lidé začali Pigmentarium kupovat ne proto, aby značku&nbsp;podpořili, ale proto, že ji chtěli.
A&nbsp;kdy přišel moment, kdy si Tomáš Ric uvědomil, že jeho značka začala mít váhu ve&nbsp;světě parfémů v&nbsp;globálním měřítku? „Silně jsem ho pocítil loni, přestože&nbsp;jsme v&nbsp;zahraničí dobře fungovali už minimálně tři&nbsp;roky a&nbsp;polovina našich tržeb šla z&nbsp;exportu. Ale teprve minulý rok, když&nbsp;jsme objížděli nejvýznamnější parfémářské veletrhy, nám došlo, že už nejsme no name. Už nejsme lokální značkou. Mimo náš stánek, a&nbsp;dokonce i&nbsp;na&nbsp;ulici nás&nbsp;oslovil třeba někdo z&nbsp;Los Angeles, že Pigmentarium zná a&nbsp;vůně kupuje v&nbsp;místě, kde žije. Přijedeme do&nbsp;Florencie, do&nbsp;Paříže a&nbsp;vidíme, že k&nbsp;nám už lidé mají vztah – klidně i&nbsp;několik let. Je hrozně hezké vidět, že ta práce dává smysl, že si značku&nbsp;nestavíme jenom pro&nbsp;sebe u&nbsp;počítače, ale že naše práce má reálný dopad,“ vypráví Ric.
Pro&nbsp;značky, které se&nbsp;pohybují mezi módou, uměním a&nbsp;vůněmi, je Paříž jednou z&nbsp;nejdůležitějších výkladních skříní – a&nbsp;jinak tomu nebylo ani v&nbsp;případě Pigmentaria. Zároveň pro&nbsp;mekku krásna platí, že když&nbsp;se&nbsp;tam chcete prosadit, musíte vynaložit desetkrát větší úsilí než v&nbsp;příjemné, útulné a&nbsp;klidné Praze. I&nbsp;Tomáš Ric od&nbsp;svých přátel slýchal, že v&nbsp;Paříži&nbsp;bude soutěžit s&nbsp;těmi nejlepšími. Pigmentarium proto do&nbsp;Paříže vstoupilo způsobem, který odpovídal jeho vlastnímu jazyku: s&nbsp;důrazem na&nbsp;svobodu, tvorbu, emoce a&nbsp;s&nbsp;odstupem od&nbsp;trendů.
Během covidové pandemie v&nbsp;Pigmentariu oslovili módního návrháře Artura Obegeru a&nbsp;ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;ním vytvořili limitovanou edici parfému Azabache, který pak prezentovali v&nbsp;rámci pařížského Fashion Weeku. „Naše první cesta do&nbsp;Paříže tak rovnou vedla do&nbsp;oficiálního kalendáře téhle významné události. V&nbsp;umění často platí, že vám pomůže soukolí osobních vazeb a&nbsp;kontaktů. Právě tenhle moment nám krásně otevřel dveře k&nbsp;dalším vztahům, na&nbsp;základě kterých se&nbsp;pak začaly řetězit nové události,“ doplňuje David Ševčík, který pro&nbsp;značku&nbsp;Pigmentarium vede řadu let komunikaci.
Jednou z&nbsp;takových událostí bylo představení parfémové novinky Genesis v&nbsp;Českém centru v&nbsp;Paříži, které provázela krátkodobá výstava soch Terezy Štětinové. Do&nbsp;Českého centra dorazila stovka skutečně relevantních hostů ze&nbsp;světa lifestylu, ale i&nbsp;opinion makeři&nbsp;a&nbsp;nákupčí, kteří rozhodují, jaké produkty se&nbsp;dostanou ke&nbsp;koncovým zákazníkům v&nbsp;pařížských ulicích. „V&nbsp;Paříži&nbsp;je takových eventů klidně patnáct za&nbsp;jeden večer. Takže&nbsp;to, že nás&nbsp;sto významných lidí bralo vážně, byl tenkrát obrovský úspěch. Věděli jsme, že nám to pomůže s&nbsp;byznysem i&nbsp;daleko mimo Francii,“ dodává Tomáš Ric.
Což se&nbsp;skutečně potvrdilo. Pigmentaria si díky pařížskému efektu výkladní skříně všimli například v&nbsp;Číně, kde nyní jednají s&nbsp;tamním distributorem, nebo v&nbsp;Severní Americe, z&nbsp;níž se&nbsp;pro&nbsp;značku&nbsp;stal velmi zajímavý trh. Dnes je dostupná v&nbsp;padesáti obchodech napříč USA a&nbsp;neustále roste. „V&nbsp;tom je rozdíl Ameriky a&nbsp;Evropy. U&nbsp;nás&nbsp;je už trh niche parfémů hodně saturovaný, zatímco Amerika je teprve objevuje a&nbsp;je tam po&nbsp;nich velký hlad. Zakládá se&nbsp;řada nových obchodů a&nbsp;je tam spousta nadšených lidí,“ popisuje situaci za&nbsp;Atlantikem Ric.
Boom zažívá česká značka od&nbsp;loňského roku také v&nbsp;Japonsku, a&nbsp;to díky přímé vazbě na&nbsp;majitele parfémářského domu Édit(h) Kentara Kuzuwu. S&nbsp;Tomášem Ricem se&nbsp;seznámil, když&nbsp;v&nbsp;Česku představoval své parfémy, a&nbsp;Pigmentarium se&nbsp;mu zalíbilo natolik, že se&nbsp;rozhodl značku&nbsp;distribuovat do&nbsp;své rodné země. S&nbsp;první objednávkou vsadil zejména&nbsp;na&nbsp;lehké, zelené vůně jako Genesis nebo Paradiso. Japonci totiž preferují spíše lehké, nenápadné vůně, kterými příliš neruší své okolí. Alespoň to je obecně známo – a&nbsp;myslel si to i&nbsp;Kentaro Kuzuwa. Tomáš Ric ale se&nbsp;smíchem vzpomíná, že jako první se&nbsp;vyprodaly nejvýraznější vůně: Erotikon, Murmur a&nbsp;Azabache.
Tomáš Ric byznys nebuduje pochopitelně jen přímými vazbami. Velkou roli hrají prezentace na&nbsp;významných parfémářských veletrzích jako Pitti Fragranze ve&nbsp;Florencii, Paris Perfume Week nebo TFWA World Exhibition &amp; Conference v&nbsp;Cannes, zaměřený primárně na&nbsp;duty-free segment. Niche parfémy se&nbsp;na&nbsp;něj v&nbsp;posledních letech začaly napojovat spíš neformálně. Jejich prezentace tak nejsou součástí hlavního veletržního prostoru, ale odehrávají se&nbsp;v&nbsp;apartmánech po&nbsp;celém městě, v&nbsp;některých případech dokonce na&nbsp;jachtách. „Je to můj oblíbený veletrh. Všichni si tam jedou udělat prodloužené léto a&nbsp;u&nbsp;toho se&nbsp;uzavírají smlouvy. Letos tam budeme mít dokonce showroom s&nbsp;výhledem na&nbsp;moře,“ říká Ric.
Značce z&nbsp;malé evropské země ve&nbsp;světě velké konkurence v&nbsp;posledních letech pomáhá také spolupráce s&nbsp;věhlasným parfémářem Théem Belmasem, který zastupuje novou generaci francouzských parfémářů. Studoval molekulární chemii a&nbsp;parfumerii, praxi získal v&nbsp;Grasse a&nbsp;pracoval ve&nbsp;společnostech Concept Aromatique a&nbsp;Symrise, kde působí dodnes. „Pro&nbsp;některé nákupčí je právě tvůrce velmi důležitý. Třeba jeden obchod v&nbsp;Bruselu od&nbsp;nás&nbsp;objednal právě díky tomu, že spolupracujeme s&nbsp;Théem. Jako master perfumerovi mu věří a&nbsp;vnímají ho jako rodící se&nbsp;superhvězdu. Skvělé je, že první vůně, pod&nbsp;kterou se&nbsp;oficiálně podepsal, byla Oratorio pro&nbsp;Pigmentarium. A&nbsp;dnes pracuje třeba pro&nbsp;Amouage nebo Dior,“ popisuje Ric.
Nabízí se&nbsp;otázka, jak si při&nbsp;globálním rozmachu udržet identitu. Pigmentarium je dnes dostupné ve&nbsp;33 zemích. Jak přenést energii pražské značky do&nbsp;Tokia, New Yorku, Hongkongu, Reykjavíku, Mexico City či&nbsp;Hanoje? „Pro&nbsp;naši&nbsp;identitu je důležitá umělecká tvorba. Proto se&nbsp;okolo každého produktu snažíme vytvořit svůj vlastní svět. Ať už to jsou doprovodné filmy, výstavy, nebo jiný obsáhlý balík&nbsp;aktivit. Tohle je něco, co bych chtěl do&nbsp;budoucna tvořit i&nbsp;s&nbsp;umělci, ze&nbsp;zemí kde prodáváme a&nbsp;kteří jsou schopni naše sdělení přiblížit tamnímu publiku,“ vysvětluje Ric.
Už teď plánuje spolupráci s&nbsp;básnířkou a&nbsp;výtvarnicí Michaelou Fenkl, která pro&nbsp;Pigmentarium v&nbsp;minulosti vytvořila první sběratelskou sérii parfému Paradiso. Shodou okolností se&nbsp;umělkyně právě stěhuje do&nbsp;Tokia, a&nbsp;tak se&nbsp;přirozeně nabízí vytvořit projekt spojený se&nbsp;vstupem značky do&nbsp;Japonska. Půjde o&nbsp;první vlaštovku takové spolupráce v&nbsp;zahraničí – zatím sice s&nbsp;českou výtvarnicí, ale pořád mimo rodnou zemi značky.
„Právě tohle je součástí našeho rukopisu, máme tak jasnou identitu. Nemusíme o&nbsp;ni mít strach, ať už se&nbsp;vydáme kamkoliv. Kdybychom naskočili na&nbsp;současné trendy parfémové reklamy – že se&nbsp;všec musí polévat karamelem nebo obkládat mechem –, identitu pochopitelně ztratíme. My ale děláme to, co jde z&nbsp;nás. A&nbsp;dokud budeme tvořit tímto způsobem, snad ji neztratíme,“ říká David Ševčík. „Krátkodobě je to náročnější, ale dlouhodobě podle mě udržitelnější,“ dodává Tomáš Ric.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Vsadili byste si před&nbsp;patnácti lety na&nbsp;to, že se&nbsp;v&nbsp;Praze zrodí niche parfémová značka, která obstojí v&nbsp;Paříži, Tokiu i&nbsp;New Yorku? Nejspíš ne. Vždyť v&nbsp;oboru, kterému po&nbsp;staletí dominují Francie, Itálie nebo země Blízkého východu, musí být pro&nbsp;malou značku&nbsp;z&nbsp;Česka nesmírně těžké se&nbsp;prosadit. Přesto Tomáš Ric značku&nbsp;Pigmentarium už zakládal s&nbsp;jasnou ambicí: vybudovat světový brand. Dnes, osm let po&nbsp;založení vlastního parfémářského domu, říká jasně: „Nikdy jsem nechtěl stavět značku, která by začala a&nbsp;skončila lokálně.“
V&nbsp;prvních letech bylo samozřejmě důležité polož

Český parfém jako globální jazyk. Tomáš Ric, Pigmentarium

Brněnský ateliér SENAA dokazuje, že současná architektura může na&nbsp;moravský venkov zapadnout s&nbsp;naprostou přirozeností. Domek v&nbsp;Bukovanech u&nbsp;Kyjova citlivě navazuje na&nbsp;ráz&nbsp;tradiční vinařské uličky, zatímco interiér překvapí prostorem a&nbsp;promyšlenými detaily.<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;místě dnešního domu stávala stavba, jejíž záchrana již nebyla možná. Architekti Václav Navrátil a&nbsp;Jan Sedláček se&nbsp;proto rozhodli uličku&nbsp;plnou tradičních vinných sklípků oživit novostavbou, která k&nbsp;místnímu dědictví přistupuje s&nbsp;hlubokou úctou. Pro&nbsp;jednoho z&nbsp;autorů navíc nejde o&nbsp;anonymní zakázku, ale o&nbsp;srdeční záležitost.
„V&nbsp;Bukovanech máme rodinu, pole i&nbsp;vinohrad. Přímo v&nbsp;uličce má sklípek strýc, kterému jsme také navrhli úpravu. Celkem je to tedy už třetí realizace, na&nbsp;které jsme tu pracovali. Když&nbsp;jsme začínali s&nbsp;první, celá ulice byla zanedbaná a&nbsp;postupně chátrala,“ vzpomíná architekt Václav Navrátil.<clink anchorid="2"></clink>
Celková plocha pozemku činí pouhých 180 m2. Kromě samotného domu na&nbsp;parcelu architekti vměstnali dokonce dva malé soukromé dvorečky, původní vinný sklep a&nbsp;v&nbsp;zadní části parkovací stání s&nbsp;praktickou kůlnou.
Autoři&nbsp;situovali vstup do&nbsp;objektu netradičně ze&nbsp;zadního dvora, odkud obyvatelé vcházejí přímo do&nbsp;jídelny, která tvoří součást otevřeného obytného prostoru. Hlavní dominantu a&nbsp;srdce celého domu představuje točité betonové schodiště. Spirála končí skleněnou podestou, kterou procházejí sluneční paprsky a&nbsp;celé schody nasvěcují tak, že konstrukce působí jako monumentální socha v&nbsp;prostoru.
Zatímco směrem do&nbsp;uličky dům drží tradici prostřednictvím klasických kastlových oken, do&nbsp;zahrady se&nbsp;otevírá pomocí velkoformátových rámů. Ve&nbsp;štítu domu pak architekti navrhli velké posedové okno.
Domek v&nbsp;Bukovanech vznikl z&nbsp;cihelných bloků, které díky svým vlastnostem nepotřebují žádnou vrstvu zateplení navíc. Vnitřní omítky řemeslníci rovnou vyleštili a&nbsp;nechali bez&nbsp;dalších úprav, což interiér zjemňuje. Dojem umocňují i&nbsp;zaoblené rohy oken, které měkce lámou dopadající světlo, a&nbsp;dodávají tak prostoru hřejivý pocit.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
Přízemí kromě obytné části nabízí také integrovanou saunu s&nbsp;malou odpočívárnou. V&nbsp;podkroví jsou dvě ložnice a&nbsp;toaleta. Atmosféru soukromých pokojů dotvářejí vnitřní příčky, jež pocházejí z&nbsp;trámů zbouraného činžáku&nbsp;v&nbsp;pražském Karlíně.
Václav Navrátil je osobně vybíral na&nbsp;pile v&nbsp;Praze. „Staré trámy jsme zkombinovali s&nbsp;novým dřevěným záklopem. Příčky v&nbsp;podkroví jsou vyskládané také ze&nbsp;starých trámů. Jsou pouze očištěné a&nbsp;vykartáčované nylonovým kotoučem. Zbylé trámy se&nbsp;nařezaly na&nbsp;desky a&nbsp;ty se&nbsp;využily k&nbsp;obkladu odpočívárny u&nbsp;sauny,“ upřesňuje architekt.<clink anchorid="5"></clink>
Inspiraci sbírají architekti z&nbsp;brněnského studia SENAA průběžně: během studií či&nbsp;cestování. Čerpají z&nbsp;odborné literatury a&nbsp;celkového vnímání architektury a&nbsp;okolí. „S&nbsp;kolegou říkáme, že jsme ‚feťáci architektury‘. Dlouhodobě se&nbsp;zabýváme tématem, jak postavit moderní dům na&nbsp;vesnici nebo v&nbsp;historickém prostředí. Důležité je držet historický kontext, inspirovat se&nbsp;tradičním tvaroslovím a&nbsp;pak to začne fungovat,“ přibližuje přístup studia architekt Navrátil. Jelikož s&nbsp;kolegou Sedláčkem pochází z&nbsp;Hané a&nbsp;Slovácka, jsou jim blízké tradiční principy a&nbsp;selský rozum.
S&nbsp;promyšlenou moderní architekturou na&nbsp;vesnici je to podobné jako s&nbsp;dobrým vínem. Nepotřebuje křičet ani na&nbsp;sebe strhávat pozornost. Stačí, když&nbsp;má jasný charakter, respektuje kořeny a&nbsp;nechá vyniknout ty správné detaily.<clink anchorid="6"></clink>
&nbsp;

<ul>
	<li>Rok dokončení: 2025</li>
	<li>Plocha pozemku: 180 m²</li>
	<li>Zastavěná plocha: 90 m²</li>
</ul>

Domek v Bukovanech u Kyjova

Brněnský ateliér SENAA dokazuje, že současná architektura může na&nbsp;moravský venkov zapadnout s&nbsp;naprostou přirozeností. Domek v&nbsp;Bukovanech u&nbsp;Kyjova citlivě navazuje na&nbsp;ráz&nbsp;tradiční vinařské uličky, zatímco interiér překvapí prostorem a&nbsp;promyšlenými detaily.<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;místě dnešního domu stávala stavba, jejíž záchrana již nebyla možná. Architekti Václav Navrátil a&nbsp;Jan Sedláček se&nbsp;proto rozhodli uličku&nbsp;plnou tradičních vinných sklípků oživit novostavbou, která k&nbsp;místnímu dědictví přistupuje s&nbsp;hlubokou úctou. Pro&nbsp;jednoho z&nbsp;autorů navíc nejde o&nbsp;anonymní zakázku, ale o

Domek ve vinařské uličce

Nová kapitola smíchovské dominanty: čím je palác tak výjímečný, co se&nbsp;s&nbsp;ním dělo posledních dvacet let a&nbsp;co teď mění noví vlastníci z&nbsp;investiční skupiny SPM<clink anchorid="3"></clink>
Kdo dnes projde kolem křižovatky Radlické a&nbsp;Plzeňské, možná ani netuší, že stojí před&nbsp;jednou z&nbsp;velmi zajímavých stavebních biografií v&nbsp;Praze. Fasáda mu prozradí secesi, vstupní hala moderní sklo a&nbsp;beton, ale pod&nbsp;povrchem se&nbsp;skrývá více než 130 let příběhu, ve&nbsp;kterém se&nbsp;střídali obyvatelé činžovních domů, dělníci kovodělné továrny, elektrotechnici Františka Křižíka i&nbsp;programátoři&nbsp;prvních československých počítačů.
Základ dnešního komplexu tvoří řada obytných domů, které na&nbsp;konci 19. století vyrostly podél tehdejší Divišovy ulice (aktuální Radlické) a&nbsp;Plzeňské třídy (aktuální Plzeňské), když&nbsp;se&nbsp;Smíchov měnil v&nbsp;jedno z&nbsp;nejvýznamnějších průmyslových center Prahy. Na&nbsp;ně o&nbsp;pár let později, v&nbsp;roce 1913, navázala továrna kovodělné firmy MEWA. Její reprezentativní secesní průčelí navrhl významný pražský architekt Max Spielmann. Dodnes patří k&nbsp;cenným architektonickým prvkům celého areálu a&nbsp;připomíná dobu, kdy se&nbsp;průmyslová architektura stavěla nejen s&nbsp;důrazem na&nbsp;funkčnost, ale také na&nbsp;estetiku.<clink anchorid="4"></clink>
Stejně jako se&nbsp;proměňoval Smíchov, měnil se&nbsp;i&nbsp;samotný komplex. Z&nbsp;výroby kovového zboží se&nbsp;ve&nbsp;30. letech 20. století postupně stal elektrotechnický závod Františka Křižíka, jednoho z&nbsp;nejvýznamnějších českých techniků a&nbsp;průkopníků elektrotechniky. Muže, který vymyslel obloukovou lampu a&nbsp;stál u&nbsp;zrodu pražských tramvají, zaujal objekt natolik, že v&nbsp;něm sídlila jeho kancelář, přestože&nbsp;hlavní centrum svých závodů měl v&nbsp;Karlíně. Po&nbsp;druhé světové válce zde sídlil národní podnik Křižík&nbsp;a&nbsp;budova byla znárodněna. Následovaly Kancelářské stroje a&nbsp;poté koncern ZAVT, který patřil k&nbsp;jednomu z&nbsp;důležitých center československé výpočetní techniky. Teprve po&nbsp;útlumu výroby v&nbsp;90. letech začal hledat novou roli a&nbsp;postupně se&nbsp;proměnil v&nbsp;moderní administrativní centrum.
V&nbsp;žádné brožuře nenajdete zajímavost, že v&nbsp;areálu Paláce Křižík&nbsp;se&nbsp;dodnes nachází archiv bývalých Křižíkových závodů. Uchovávají se&nbsp;tu mimo jiné účetní a&nbsp;mzdové doklady, včetně těch, které jsou potřebné pro&nbsp;výpočet důchodových dávek.<clink anchorid="5"></clink>
Dnešní název Palác Křižík&nbsp;neprovází budovu od&nbsp;dob elektrotechnických závodů Františka Křižíka. Začal se&nbsp;používat až&nbsp;na&nbsp;počátku nového tisíciletí, kdy se&nbsp;areálu ujala francouzská developerská společnost SECOPRA pod&nbsp;záštitou SMÍCHOV TERRASSE. Ta převzala komplex ve&nbsp;velmi špatném technickém stavu a&nbsp;proměnila jej v&nbsp;moderní administrativní centrum, které dokázalo obstát i&nbsp;v&nbsp;novém století.
Rozsáhlá rekonstrukce z&nbsp;let 2004 až&nbsp;2007 ukázala, že i&nbsp;historický průmyslový areál může získat nový život, aniž by přišel o&nbsp;svou identitu. Architekti odstranili necitlivé přístavby vzniklé během desetiletí průmyslového provozu, otevřeli vnitroblok a&nbsp;vytvořili charakteristické prosklené atrium. Současně doplnili moderní technologie, nové komunikační prostory i&nbsp;podzemní garáže, ale velký důraz kladli také na&nbsp;obnovu historických fasád. Novou identitu získala také jednotlivá křídla areálu, pojmenovaná podle osobností spojených s&nbsp;dějinami elektřiny a&nbsp;techniky – Volt, Ampér, Watt a&nbsp;Křižík. V&nbsp;roce 2012 vznikla nová moderní budova Palác Křižík&nbsp;II, napojená na&nbsp;původní areál.<clink anchorid="6"></clink>
A&nbsp;jaká je současnost? Na&nbsp;konci roku 2024 se&nbsp;začala psát další kapitola historie. Po&nbsp;období vlastnictví Generali Real Estate koupila celý komplex investiční skupina SPM podnikatelů Slavomíra Pavlíčka a&nbsp;Marka Španěla společně s&nbsp;minoritním podílem skupiny SCF Josefa Malíře. V&nbsp;té době se&nbsp;jednalo o&nbsp;jednu z&nbsp;nejvýznamnějších transakcí na&nbsp;trhu kancelářských budov v&nbsp;České republice a&nbsp;zároveň o&nbsp;největší akvizici v&nbsp;historii skupiny SPM. Noví vlastníci označili Palác Křižík&nbsp;za&nbsp;mimořádně kvalitní nemovitost s&nbsp;dlouhodobým investičním potenciálem a&nbsp;zdůraznili, že chtějí navázat na&nbsp;jeho dosavadní rozvoj i&nbsp;výjimečné postavení na&nbsp;kancelářském trhu.
„Palác Křižík&nbsp;nebereme jen jako administrativní budovu, ale jako místo s&nbsp;vlastním příběhem. Naší ambicí je o&nbsp;něj každodenně pečovat tak, aby si zachoval svoji identitu. Věříme totiž, že budova, která nese příběh, je příjemnějším místem k&nbsp;práci pro&nbsp;všechny, kdo v&nbsp;ní tráví svůj čas. Chceme, aby Palác Křižík&nbsp;zůstal živou součástí Smíchova i&nbsp;pražského trhu kanceláří – a&nbsp;komfortním místem k&nbsp;práci pro&nbsp;další generace,“ říká Kateřina Skalická, partnerka investiční skupiny SPM.<clink anchorid="7"></clink>
Právě dlouhodobý přístup je jedním z&nbsp;hlavních motivů současných úprav. Noví vlastníci od&nbsp;počátku deklarují, že nechtějí měnit to, co činí Palác Křižík&nbsp;výjimečným. Naopak. Jejich cílem je citlivě rozvíjet historický komplex a&nbsp;zvýraznit jeho architektonické kvality. Současné úpravy se&nbsp;proto soustředí především na&nbsp;kultivaci společných prostor, obnovu detailů a&nbsp;řešení, která nechají více vyniknout původní architektonický záměr. Nejde o&nbsp;radikální přestavbu ani o&nbsp;změnu charakteru budovy, ale o&nbsp;postupný návrat ke&nbsp;kořenům a&nbsp;respekt k&nbsp;historii místa, které je neodmyslitelně spjato s&nbsp;průmyslovým rozvojem Smíchova.
Právě kontinuita je možná největší hodnotou Paláce Křižík. Každá epocha do&nbsp;paláce otiskla svou stopu – od&nbsp;průmyslníků konce 19. století přes&nbsp;Křižíkovu elektrotechniku a&nbsp;éru výpočetní techniky až&nbsp;po&nbsp;současnou podobu. Aktuální rekonstrukce tak není začátkem nové historie, ale pokračováním příběhu, který stojí na&nbsp;respektu k&nbsp;architektuře, řemeslnému detailu a&nbsp;původnímu záměru tvůrců této smíchovské dominanty.<clink anchorid="1"></clink>
Volné plochy k&nbsp;pronájmu a&nbsp;další informace najdete na&nbsp;webu <a data-type="external" href="https://www.palackrizik.cz" target="_blank">www.palackrizik.cz</a><clink anchorid="2"></clink>

Skupina SPM se nesoustředí pouze na výnos z pronájmu 25 tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch, ale i na zachování atmosféry místa, které bylo po více než století svědkem zásadních technologických i společenských změn a které si i přes všechny proměny uchovalo svůj charakter.

Nová kapitola smíchovské dominanty: čím je palác tak výjímečný, co se&nbsp;s&nbsp;ním dělo posledních dvacet let a&nbsp;co teď mění noví vlastníci z&nbsp;investiční skupiny SPM<clink anchorid="3"></clink>
Kdo dnes projde kolem křižovatky Radlické a&nbsp;Plzeňské, možná ani netuší, že stojí před&nbsp;jednou z&nbsp;velmi zajímavých stavebních biografií v&nbsp;Praze. Fasáda mu prozradí secesi, vstupní hala moderní sklo a&nbsp;beton, ale pod&nbsp;povrchem se&nbsp;skrývá více než 130 let příběhu, ve&nbsp;kterém se&nbsp;střídali obyvatelé činžovních domů, dělníci kovodělné továrny, elektrotechnici Františka Křižíka i&nbsp;programátoři&nbsp;prvních československých počítačů.
<p

Palác Křižík se vrací ke svým kořenům

Funkcionalistický klenot Volmanova vila v&nbsp;Čelákovicích získal v&nbsp;létě nové osazení. Sochám, které jsou stálou součástí zahrady, tu dělají společnost velkoformátové portréty žen vygravírované do&nbsp;plexiskla – a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;jde o&nbsp;statické zachycení okamžiku, z&nbsp;jejich atmosféry je patrné, že vyprávějí příběh plný života.<clink anchorid="2"></clink>
Z&nbsp;domu vychází autorka snímků Alžběta Jungrová, jedna z&nbsp;nejvýraznějších českých fotografek současnosti. Ve&nbsp;Volmanově vile do&nbsp;konce srpna trvá její výstava Bez&nbsp;konce a&nbsp;začátku. Zapaluje si cigaretu a&nbsp;začíná vyprávět, jak došlo ke&nbsp;spojení jejího jména&nbsp;s&nbsp;tímto funkcionalistickým klenotem.
„S&nbsp;Volmankou to bylo vlastně úplně jednoduché. Přijela jsem sem na&nbsp;komentovanou prohlídku a&nbsp;do&nbsp;domu jsem se&nbsp;zamilovala, protože&nbsp;jsem velký fanoušek funkcionalismu. Potkala jsem tady Zuzku Karlíčkovou, která se&nbsp;o&nbsp;vilu stará, a&nbsp;rovnou jsem jí řekla, že v&nbsp;ní chci fotit. Na&nbsp;to mi odpověděla, že by tu rádi měli výstavu mých fotek. A&nbsp;bylo,“ směje se&nbsp;Alžběta.
Když&nbsp;domem procházela, cítila, že potřebuje odvyprávět příběh, který se&nbsp;v&nbsp;jeho zdech nikdy nemohl odehrát. Byl totiž uťatý totalitním režimem – stejně jako v&nbsp;případě spousty jiných domů v&nbsp;tehdejším Československu. „Vymyslela jsem Volmanově vile paralelní historii. Není to ale jen příběh toho domu. Spousta baráků byla opuštěná kvůli druhé světové válce a&nbsp;komunismu, což je ostatně příběh i&nbsp;mojí rodiny. Zachytila jsem tak momenty, které se&nbsp;mohly stát, kdyby bylo všechno jinak.“
Příběh alternativní historie mohl získat skutečně jasné obrysy díky tomu, že Alžběta Jungrová celý soubor nafotila prostoru a&nbsp;jeho atmosféře na&nbsp;míru. Ráz&nbsp;paralelního světa, který se&nbsp;odehrává za&nbsp;membránou naší reality, pak výstavě dodává především způsob, jakým jsou fotografie nainstalované. Nepotkáte je tu umístěné v&nbsp;rámech, ale jako jakési přízraky proplouvající prostorem: na&nbsp;látkách jemných jako pavučina, které se&nbsp;pohybem vzduchu objevují a&nbsp;ztrácejí, v&nbsp;oknech, v&nbsp;zrcadlech i&nbsp;v&nbsp;obličejích ukrytých v&nbsp;reliéfech z&nbsp;3D tiskárny.
Právě experimentování se&nbsp;způsobem, jakým lze díla vystavit, je pro&nbsp;Alžbětu Jungrovou typické. Gravírování do&nbsp;plexiskla, vytváření 3D reliéfů, které svou tonalitu odhalí v&nbsp;momentě, kdy jimi prostoupí světlo, tisk na&nbsp;hedvábí, keramiku… Fotografka vysvětluje, že je to pro&nbsp;ni způsob, jak se&nbsp;ve&nbsp;svém řemesle neustále posouvat a&nbsp;objevovat nové výzvy.
„Přece jenom se&nbsp;fotkou živím třicet let, a&nbsp;než jsem se&nbsp;jí začala živit, několik let jsem ji studovala. Je v&nbsp;tom tak i&nbsp;nějaká potřeba se&nbsp;dál rozvíjet a&nbsp;fotku natahovat. Zkouším, co všechno vydrží. Přidala jsem další dimenzi tomu, jak s&nbsp;fotografií postprodukčně pracovat, abych do&nbsp;ní dostala přesně to, co chci říct,“ vysvětluje Alžběta.
Za&nbsp;tři&nbsp;dekády si vybudovala jméno především v&nbsp;dokumentu a&nbsp;reportáži&nbsp;pro&nbsp;celou řadu redakcí. Fotila děti pracující v&nbsp;cihelně v&nbsp;pákistánském Péšávaru, pašeráky drog na&nbsp;afghánsko-pákistánských hranicích, uprchlíky v&nbsp;táboře v&nbsp;Bangladéši, HIV pozitivní děti ve&nbsp;Vietnamu. Během let však došla k&nbsp;tomu, že nechce být coby fotografka jen neviditelná, ale chce mít možnost danou situaci i&nbsp;režírovat.<clink anchorid="3"></clink>
„Přišlo to s&nbsp;věkem. Fotím odmala a&nbsp;vždycky jsem chtěla být fotografka, ale nechtěla jsem být reportážní fotografka. To vzniklo samospádem v&nbsp;90. letech, kdy těch možností, jak se&nbsp;živit fotkou, tolik nebylo. Bylo mi osmnáct, chtěla jsem trošku&nbsp;akční práci, abych něco viděla a&nbsp;zažila, takže&nbsp;noviny byly logické vyústění. Někdy kolem pětatřiceti ale člověk&nbsp;začne chtít něco říkat sám za&nbsp;sebe. Nejenom zaznamenávat, co se&nbsp;děje kolem. Navíc jsem v&nbsp;sobě měla spoustu emocí z&nbsp;toho, co jsem celou dobu v&nbsp;rámci práce fotila, takže&nbsp;jsem je potřebovala nějak ventilovat,“ popisuje svou postupnou cestu k&nbsp;výtvarné fotce.
Dnes Jungrová spojuje několik žánrů: pracuje na&nbsp;dokumentárních projektech, věnuje se&nbsp;volné tvorbě a&nbsp;také komerční fotografii. Všechny linie pak spojuje to, že v&nbsp;nich nesází na&nbsp;trendy. „Nedělám věci, které jsou v&nbsp;současné fotce zrovna cool. Jedu něco, co fakt cítím, takže&nbsp;netlačím&nbsp;na&nbsp;to, aby moje fotky byly moderní. Jsem spíš hodně nostalgická. Mám v&nbsp;sobě stesk po&nbsp;minulosti a&nbsp;myslím, že lidí se&nbsp;to nějak dotýká.“
Důležité je pro&nbsp;ni také to, že co si osvojí v&nbsp;dokumentu, může využít ve&nbsp;volné tvorbě a&nbsp;naopak. Vedle práce s&nbsp;novými technologiemi je právě střídání žánrů dalším způsobem, jak neustrnout. Různé polohy a&nbsp;dynamika jí také umožňují zpracovávat a&nbsp;uvolňovat emoce, které v&nbsp;sobě během zachycování některých momentů nastřádá.
„To, že můžu&nbsp;být jednou neviditelná a&nbsp;pak zase něco režírovat, je pro&nbsp;mě super dynamika. Jednou to pravděpodobně vyústí do&nbsp;jednoho z&nbsp;těch směrů a&nbsp;řekla bych, že to bude ten výtvarný, protože&nbsp;ten mě naplňuje. Ale právě ty tři&nbsp;věci teď vytvářejí to, co dělám i&nbsp;kým jsem. Všechny zkušenosti se&nbsp;do&nbsp;sebe vlévají a&nbsp;posouvají mě. Myslím, že až&nbsp;se&nbsp;přestanu posouvat, tak nějakým způsobem skončím,“ míní Alžběta.
V&nbsp;současnosti fotografka pracuje hned na&nbsp;třech dokumentárních projektech. První je její srdcová záležitost, kterou mapuje už nějakých třináct let: svět burlesky. Svět oslnivého představení spojující kabaret, extravagantní kostýmy a&nbsp;svůdnost ji dlouho fascinoval. Ještě víc než samotná podívaná ji ale zajímá jejich vývoj. Říká, že z&nbsp;šedých myšek v&nbsp;průběhu let vyrostly nádherné, sebevědomé ženy. Jde tak o&nbsp;nekonečný příběh, který se&nbsp;Alžbětě jen těžko uzavírá, a&nbsp;tak se&nbsp;do&nbsp;prostředí burlesky stále vrací a&nbsp;dál ho dokumentuje.
Loni začala v&nbsp;rámci nadačního fondu AutTalk fotografovat rodiny, které pečují o&nbsp;děti s&nbsp;poruchou autistického spektra, a&nbsp;poslední rok a&nbsp;půl pracuje také na&nbsp;projektu pro&nbsp;pražskou záchrannou službu. U&nbsp;příležitosti 170 let od&nbsp;založení této organizace má totiž vyjít velká fotografická kniha. Alžběta fotila v&nbsp;call centrech, s&nbsp;výjezdovými posádkami, s&nbsp;doktory i&nbsp;v&nbsp;opravně aut. „Po&nbsp;roce a&nbsp;půl ty lidi už dobře znám, a&nbsp;práce se&nbsp;tím&nbsp;úplně proměnila. Vím, jak to celé funguje, což je moment, kdy začínám skutečně fotit. Další rok budou vznikat nosné věci, začátek je vždycky oťukávání,“ přibližuje.
Kromě focení žije Alžběta Jungrová poslední dobou také chalupou na&nbsp;samotě, kterou si s&nbsp;manželem pořídili. Když&nbsp;nefotí, je dost možné, že jezdí s&nbsp;bagrem, aby dala dohromady přilehlou zahradu. Nebo přemýšlí nad&nbsp;tím, jak uchopí velkou retrospektivní výstavu, kterou si chtěla nadělit k&nbsp;padesátinám.
„Teď, když&nbsp;sedíme tady ve&nbsp;vile poté, co jsme vše nainstalovali, musím říct, že k&nbsp;té padesátce udělám možná tak rodinnou večeři&nbsp;a&nbsp;budu šťastná. Na&nbsp;výstavu budu potřebovat tak tři&nbsp;roky příprav. Bude víc galerijní a&nbsp;budu chtít udělat průřez celou svou tvorbou, ke&nbsp;které přidám i&nbsp;nějaké nové věci. A&nbsp;k&nbsp;tomu samozřejmě vyjde kniha. No, když&nbsp;to tak říkám, budu na&nbsp;to potřebovat delší dobu než ty tři&nbsp;roky,“ směje se&nbsp;Alžběta Jungrová.<clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="7"></clink>
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Za tuto částkou vydražila v listopadu 2023 Galerie Kodl fotografii Alžběty Jungrové Aquatic. Stala se nejdražší fotografií od žijící české umělkyně. Jungrová držela i předchozí rekord, kdy v květnu téhož roku prodal Kodl její snímek The Last Day of Hotel Europe za 240 000 Kč.

276 000 Kč

Funkcionalistický klenot Volmanova vila v&nbsp;Čelákovicích získal v&nbsp;létě nové osazení. Sochám, které jsou stálou součástí zahrady, tu dělají společnost velkoformátové portréty žen vygravírované do&nbsp;plexiskla – a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;jde o&nbsp;statické zachycení okamžiku, z&nbsp;jejich atmosféry je patrné, že vyprávějí příběh plný života.<clink anchorid="2"></clink>
Z&nbsp;domu vychází autorka snímků Alžběta Jungrová, jedna z&nbsp;nejvýraznějších českých fotografek současnosti. Ve&nbsp;Volmanově vile do&nbsp;konce srpna trvá její výstava Bez&nbsp;konce a&nbsp;začátku. Zapaluje si cigaretu a&nbsp;začíná vyprávět, jak došlo ke&nbsp;spojení jejího jména&nbsp;s&nbsp;t

Paralelní svět za membránou reality

Šárka Otevřel Camrdová

Proč ses přestěhovala do&nbsp;New Yorku? Tuhle otázku dostávám znovu a&nbsp;znovu. Někdy v&nbsp;ní slyším zvědavost, jindy obdiv a&nbsp;fascinaci, občas lehké zděšení. Odpověď přitom není tak jednoduchá, jak by se&nbsp;mohlo zdát.<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;představách mnoha lidí je New York stále městem z&nbsp;filmů: žluté taxíky, Central Park, skleněné mrakodrapy, bagely do&nbsp;ruky a&nbsp;báječné nákupy na&nbsp;Páté avenue. K&nbsp;tomu život i&nbsp;kariéra ve&nbsp;zběsilém tempu, přeplněné metro, byty velikosti šatní skříně, únava z&nbsp;neutuchajícího hluku… To vše samozřejmě platí – žít tu je však výrazně jiné než přijet na&nbsp;týden a&nbsp;odškrtnout si výhled z&nbsp;Empire State Building.
Zvenčí může New York vypadat jako splněný sen, zevnitř často připomíná složité logistické cvičení s&nbsp;nečekaně vysokým účtem za&nbsp;nájem. Přesto má americké velkoměsto něco, kvůli čemu mu lidé odpouštějí věci, které by jinde považovali za&nbsp;nesnesitelné. Do&nbsp;New Yorku se&nbsp;člověk&nbsp;nestěhuje proto, aby našel jednoduchý, pohodlný život. Nejede sem za&nbsp;větším bytem, klidem ani jistotou, že všechno půjde hladce. Spíš naopak.
<h3>New York není Amerika</h3>
Ačkoliv je New York často považován za&nbsp;symbol Ameriky, v&nbsp;mnohém se&nbsp;od&nbsp;zbytku země výrazně liší – na&nbsp;velká auta, několikaproudé dálnice, dlouhé vzdálenosti, fast food a&nbsp;izolovaný život v&nbsp;domech na&nbsp;předměstích narazíte, až&nbsp;když&nbsp;z&nbsp;města vycestujete. New York provozuje hojně využívanou hromadnou dopravu, je přívětivý pro&nbsp;pěší i&nbsp;cyklisty a&nbsp;žije se&nbsp;tu na&nbsp;veřejných prostranstvích: v&nbsp;ulicích, parcích, restauracích a&nbsp;kavárnách či&nbsp;prádelnách.
Funguje jako globální metropole, kde vedle sebe žijí lidé ze&nbsp;všech kontinentů – denně tu slyšíte hned několik jazyků (pro&nbsp;zajímavost, New York se&nbsp;právem řadí mezi města s&nbsp;největší jazykovou rozmanitostí na&nbsp;světě, setkává se&nbsp;tu totiž skoro neuvěřitelných 800 jazyků!). V&nbsp;jednom domě se&nbsp;potká právnička z&nbsp;Manhattanu, mexická rodina, francouzský designér, ukrajinská babička, korejský student a&nbsp;někdo, kdo sem přišel „jen na&nbsp;léto“, ale zůstal deset let.
Soužití s&nbsp;tolika kulturami se&nbsp;zprvu může zdát jako náročná výzva, obrovská diverzita je ale ve&nbsp;finále jednou z&nbsp;nejvíce obohacujících věcí, které město nabízí. Na&nbsp;každodenní bázi jste obklopeni cizinci, stojíte ve&nbsp;frontě v&nbsp;potravinách vedle lidí z&nbsp;úplně jiných sociálních vrstev a&nbsp;zvyknete si na&nbsp;to, že intimita vzniká z&nbsp;opakovaných setkání s&nbsp;neznámými tvářemi. Z&nbsp;imigranta se&nbsp;rychle cítíte jako domácí. New York je místo, kde je anonymita zvláštně komunitní – nikdo si vás&nbsp;moc nevšímá, brzy si ale uvědomíte, že se&nbsp;na&nbsp;vás&nbsp;usmívá prodavač ve&nbsp;večerce, a&nbsp;velmi rychle začnete poznávat spolucestující, které vídáte ve&nbsp;stejném vagonu metra. Lze tu žít anonymně i&nbsp;velmi sousedsky zároveň.<clink anchorid="2"></clink>
<h3>Kde bydlet?</h3>
New York se&nbsp;nedá snadno rozdělit na&nbsp;„dobrá“ a&nbsp;„špatná“ sousedství. Stejně tak ho nelze popsat jednotnou atmosférou. Čtvrti nejsou homogenní a&nbsp;často se&nbsp;proměňují po&nbsp;jednotlivých blocích: pár minut chůze&nbsp;vás&nbsp;přenese z&nbsp;ulice lemované luxusními butiky do&nbsp;místa, kterému byste se&nbsp;i&nbsp;za&nbsp;světla raději vyhnuli. Jedná se&nbsp;o&nbsp;koexistenci menších, často protichůdných světů. Panuje obecná představa, že Manhattan je pro&nbsp;pracující, nadšence, co chtějí být v&nbsp;centru dění, a&nbsp;pro&nbsp;turisty, nejlidnatější Brooklyn pro&nbsp;kreativce a&nbsp;rodiny, kdežto Bronx, Staten Island a&nbsp;nejrozlehlejší Queens pro&nbsp;ty, kteří hledají dostupnější a&nbsp;rozmanitější alternativu.
Některé části města v&nbsp;posledních letech přitahují víc pozornosti než jiné. Důvodem nebývá jen architektura nebo dobré spojení metrem, ale hlavně koncentrace nových gastronomických podniků, wine barů, galerií a&nbsp;malých nezávislých obchodů. Dlouho tuto roli plnil brooklynský Williamsburg, dnes už spíše drahá a&nbsp;silně gentrifikovaná čtvrť s&nbsp;výhledem na&nbsp;Manhattan skyline, zatímco příjemnou energii a&nbsp;silnou původní komunitu si drží třeba Greenpoint, Bushwick, Bed-Stuy, Crown Heights nebo queenský Ridgewood. Na&nbsp;Manhattanu se&nbsp;podobný typ městské energie soustředí kolem Lower East Side, NoHo a&nbsp;East Village. Ikonické kulisy, krásné výhledy, zelené promenády a&nbsp;„pohlednicové“ brownstones čili typické historické domy z&nbsp;hnědočerveného pískovce jsou v&nbsp;Upper West Side, Brooklyn Heights nebo Greenwich Village. Rodiny a&nbsp;milovníci klidnějšího rytmu a&nbsp;farmářských trhů zase ocení Carroll Gardens, Cobble Hill nebo Park Slope.<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Zelená ambicím</h3>
V&nbsp;New Yorku se&nbsp;člověk&nbsp;naučí pohotově reagovat na&nbsp;dotaz: „What do&nbsp;you do&nbsp;for living?“ Ne proto, že by tu všichni byli povrchní kariéristé, ale protože&nbsp;práce je jedním z&nbsp;hlavních jazyků města. Koncentrují se&nbsp;tady ti nejschopnější ze&nbsp;všech odvětví, startupy a&nbsp;finance. Lidé jsou podnikaví, odvážní a&nbsp;houževnatí, sdílejí své projekty, nápady, rozpracované koncepty, kontakty či&nbsp;plány a&nbsp;přitom se&nbsp;vzájemně motivují a&nbsp;podporují. Nikdy nekončící téma práce může být únavné, zároveň je osvobozující: ambice tu nepůsobí nepatřičně a&nbsp;chuť posouvat věci a&nbsp;růst – profesně i&nbsp;osobně – je vítaná a&nbsp;oceňovaná.<clink anchorid="4"></clink>
<h3>Celý svět na&nbsp;talíři</h3>
Zajímá vás&nbsp;jídlo? Pak jste v&nbsp;tomhle velkoměstě správně! Zdejší gastronomie se&nbsp;nedá oddělit od&nbsp;migrace – každá vlna obyvatel přinesla tu svou a&nbsp;zanechala zde chuťovou stopu: vedle klasických amerických dinerů tu najdete židovská deli, italské pekárny a&nbsp;pizzerie, dominikánské jídelny, korejské barbecue, ukrajinské boršče, čínské kantýny, mexické taquerie i&nbsp;polské pirohy.
Vyhlášené autentické jídlo často neleží na&nbsp;trase mezi muzeem a&nbsp;hotelem, ale o&nbsp;několik stanic dál, mimo turistické atrakce. Ať už jste fanoušky fine diningu, uvolněných bister, street foodu, supper clubů, kulinářských pop-upů, nebo chef rezidencí, jídlo je skvělým způsobem, jak poznávat město. A&nbsp;to ve&nbsp;dne, v&nbsp;noci.
<h3>Více než Broadway</h3>
Met, MoMA, Whitney, Guggenheim, Lincoln Center, Broadway… Klišé, že „New York je město, které nikdy nespí“, se&nbsp;zakládá na&nbsp;pravdě. Lokální kultura má nepřetržitý provoz. Neodehrává se&nbsp;však jen ve&nbsp;velkých institucích: skutečný luxus spočívá v&nbsp;přebytku možností.
V&nbsp;úterý večer se&nbsp;dá zajít na&nbsp;autorské čtení do&nbsp;knihkupectví, ve&nbsp;středu na&nbsp;malou výstavu ve&nbsp;čtvrti Tribeca, ve&nbsp;čtvrtek na&nbsp;jazz, v&nbsp;pátek na&nbsp;film, o&nbsp;kterém za&nbsp;měsíc budou psát světové kulturní rubriky, a&nbsp;v&nbsp;neděli na&nbsp;koncert v&nbsp;parku. Rozhodně se&nbsp;nedá stihnout všechno – ale už jen vědomí, že na&nbsp;kulturní akce můžete vyrazit prakticky kdykoliv, člověka udržuje v&nbsp;příjemné intelektuální pohotovosti.
<h3>Betonová džungle? Ne tak docela</h3>
Jedno z&nbsp;překvapení života v&nbsp;New Yorku je, jak zásadní roli tu hraje příroda – byť často městská, upravená a&nbsp;sdílená s&nbsp;tisíci dalšími lidmi. Park není jen místo na&nbsp;procházku, ale náhradní obývák, tělocvična, kancelář, pikniková louka i&nbsp;terapeutovna.
V&nbsp;létě se&nbsp;místní přesouvají k&nbsp;vodě: na&nbsp;trajekty, mola, nábřežní promenády, Governors Island nebo pláž Rockaway, kam se&nbsp;dá dojet metrem. New York umí být intenzivní, zároveň však vytváří překvapivě dobré podmínky pro&nbsp;drobné každodenní úniky.
Žít v&nbsp;New Yorku znamená přijmout rytmus, který člověka nabíjí i&nbsp;vyčerpává zároveň. Je to město nákladné, neúprosné, často absurdně komplikované a&nbsp;plné nejistot, ale také mimořádně živé, otevřené, inspirativní a&nbsp;nabité možnostmi. Není pro&nbsp;každého, přesto sem míří lidé z&nbsp;celého světa. Neslibuje pohodlí ani klid – funguje jako akcelerátor, který vás&nbsp;nutí rychle se&nbsp;zorientovat, mluvit s&nbsp;cizími lidmi, říkat si o&nbsp;příležitosti a&nbsp;smířit se&nbsp;s&nbsp;tím, že vedle vás&nbsp;vždy bude někdo úspěšnější, hlasitější nebo lépe oblečený. Právě v&nbsp;tom je jeho zvláštní svoboda: v&nbsp;davu milionů lidí se&nbsp;můžete ztratit, ale i&nbsp;konečně naplno uvolnit.

Proč ses přestěhovala do&nbsp;New Yorku? Tuhle otázku dostávám znovu a&nbsp;znovu. Někdy v&nbsp;ní slyším zvědavost, jindy obdiv a&nbsp;fascinaci, občas lehké zděšení. Odpověď přitom není tak jednoduchá, jak by se&nbsp;mohlo zdát.<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;představách mnoha lidí je New York stále městem z&nbsp;filmů: žluté taxíky, Central Park, skleněné mrakodrapy, bagely do&nbsp;ruky a&nbsp;báječné nákupy na&nbsp;Páté avenue. K&nbsp;tomu život i&nbsp;kariéra ve&nbsp;zběsilém tempu, přeplněné metro, byty velikosti šatní skříně, únava z&nbsp;neutuchajícího hluku… To vše samozřejmě platí – žít tu je však výrazně jiné než přijet na&nbsp;týden a&nbsp;odškrtnout s

New York. Město, které dává i bere

Když se&nbsp;řekne Istrie, většině lidí naskočí víno, olivový olej nebo výhledy na&nbsp;moře. Opravdoví znalci ale míří pod&nbsp;zem. Místní obyvatelé dlouho netušili, jaký poklad mají pod&nbsp;nohama. Až&nbsp;začátkem minulého století pochopili, že lanýže nejsou jen „smradlavé brambory“, jak je kdysi nazývali, ale gastronomický skvost.
Uháníme istrijskou krajinou a&nbsp;organizátor naší výpravy začíná být nervózní. Telefonuje a&nbsp;hlas na&nbsp;druhé straně přístroje zní naštvaně. Přijíždíme později, než bylo domluveno. Na&nbsp;chorvatskou přímořskou náturu je spěch celkem nezvyklý, nervozita je ale namístě. Teploty stoupají – a&nbsp;to je problém. Máme se&nbsp;totiž podívat, jak se&nbsp;loví lanýže v&nbsp;proslaveném Motovunském lese a&nbsp;psi, kteří je hledají, jsou citliví na&nbsp;teplotu. Čím víc se&nbsp;budeme blížit k&nbsp;poledni, tím&nbsp;jim bude větší horko a&nbsp;nebudou dýchat nosem, ale tlamou, a&nbsp;žádné lanýže neucítí. Proto ten spěch.
Traduje se, že je ze&nbsp;země vyrývají prasata, dnes je však tahle role výsadou speciálně vycvičených psů. V&nbsp;hlavě se&nbsp;mi zjeví obraz větších ladných plemen typu bretaňský ohař nebo německý ovčák, jak doprovázejí své páníčky lesem a&nbsp;čmuchají. Moje představa je ale mylná.
Přijíždíme na&nbsp;parkoviště a&nbsp;rychle vplouváme do&nbsp;hustého porostu s&nbsp;vyšlapanými cestičkami. Asi deset lidí potichu sleduje černovlasého mladého muže&nbsp;se&nbsp;dvěma psíky, kteří pobíhají kolem něj a&nbsp;čmuchají po&nbsp;okolí. Muž se&nbsp;jmenuje Franko, jezevčík&nbsp;Dobriša&nbsp;a&nbsp;italský vodní pes nese futuristické jméno X.
Když&nbsp;Franko vidí, že jeden z&nbsp;psů začne hrabat, zpozorní. Přijde k&nbsp;Dobrišovi, pochválí ho a&nbsp;úzkým rýčem se&nbsp;vnoří do&nbsp;hlíny. Po&nbsp;chvíli vyloví dva malé černé lanýže. „Tyhle prodám tak 15 až&nbsp;20 eur,“ přiznává a&nbsp;opatrně ukládá dva čerstvé úlovky do&nbsp;brašny. Hlínu, ze&nbsp;které je vyhrabal, pečlivě vrací na&nbsp;původní místo.
„Díru musíte vždycky zase poctivě zahrabat,“ vysvětluje s&nbsp;rýčem v&nbsp;ruce, zatímco Dobriša&nbsp;i&nbsp;X vrtí ocasem opodál. „Kdybychom zemi nechali odkrytou, slunce a&nbsp;déšť by podhoubí zničily a&nbsp;na&nbsp;tomhle místě by už dlouho nic nevyrostlo. Je to jako s&nbsp;každým jiným lesním bohatstvím. Musíte se&nbsp;chovat s&nbsp;respektem, jinak vám podzemí příště nic nevydá,“ dodává lovec lanýžů.<clink anchorid="1"></clink>
Houba čerpá důležité živiny ze&nbsp;stromu, který od&nbsp;ní na&nbsp;oplátku získává vodu a&nbsp;minerály. Na&nbsp;Istriji vyhledávají především symbiózu s&nbsp;kořeny dubu, lípy, vrby, topolu nebo ořechu. Jen hostitelský strom ale nestačí. Istrijské podzemní poklady potřebují ke&nbsp;svému životu dostatek vláhy a&nbsp;specifickou vápenitou půdu.
Černé lanýže se&nbsp;drží v&nbsp;hloubce zhruba dva až&nbsp;deset centimetrů pod&nbsp;povrchem a&nbsp;v&nbsp;podstatě je lze při&nbsp;troše štěstí najít po&nbsp;celý rok. Skutečné šílenství však nastává s&nbsp;příchodem chladnějších měsíců. Od&nbsp;září do&nbsp;ledna se&nbsp;totiž pod&nbsp;zemí ukrývá absolutní král gastronomického světa, kterým je bílý lanýž.<clink anchorid="2"></clink>
„V&nbsp;sezoně bílých lanýžů chodíme do&nbsp;lesa každý den,“ popisuje Franko realitu lanýžového byznysu, ve&nbsp;kterém hraje roli i&nbsp;obrovská dávka štěstí a&nbsp;náhody. „Klidně se&nbsp;může stát, že projdete nějakým úsekem lesa a&nbsp;nenajdete vůbec nic. A&nbsp;za&nbsp;deset minut projde stejným místem kolega s&nbsp;jiným psem a&nbsp;domů si nese hotové jmění,“ přiznává.
Ceny bílého lanýže, přezdívaného istrijský drahokam, na&nbsp;trhu běžně přesahují i&nbsp;tři&nbsp;tisíce eur za&nbsp;kilogram. Franko říká, že když&nbsp;má někdo velké štěstí, může za&nbsp;pouhé dvě hodiny v&nbsp;lese najít kousky v&nbsp;hodnotě šesti tisíc eur, tedy v&nbsp;přepočtu přes&nbsp;150 000 korun. A&nbsp;pak se&nbsp;může stát, že lovec klidně deset dní po&nbsp;sobě nepřinese vůbec nic.<clink anchorid="3"></clink>
Bez&nbsp;perfektně vycvičených psů by byl člověk&nbsp;v&nbsp;hustém Motovunském lese naprosto bezradný. Výcvik takového lanýžového slídiče trvá minimálně dva roky. Štěňata se&nbsp;odmalička učí rozeznávat specifickou vůni, vyhledat ji pod&nbsp;vrstvou hlíny a&nbsp;začít hrabat. Klíčové ale je, aby nalezenou pochoutku sama nesnědla. Jakmile pes houbu lokalizuje, hledač ho musí okamžitě vystřídat a&nbsp;zvíře odměnit nějakým dobrým pamlskem. Není proto divu, že ti nejlepší a&nbsp;nejzkušenější psi mají pro&nbsp;místní rodiny obrovskou hodnotu a&nbsp;na&nbsp;trhu jejich cena může šplhat až&nbsp;ke&nbsp;dvaceti tisícům eur, tedy necelému půl milionu korun.
Odborníci po&nbsp;celém světě a&nbsp;prestižní kulinářské magazíny dlouho považovali za&nbsp;nepřekonatelný symbol luxusu pouze bílý lanýž z&nbsp;okolí italského městečka Alba v&nbsp;kraji Piemont. Postupně však museli uznat, že v&nbsp;podzemí severní Istrie roste jeho naprosto stejně kvalitní „dvojče“.
Sláva istrijského lanýže nabrala tempo v&nbsp;roce 1999. Na&nbsp;samém konci druhého tisíciletí vyrazil místní rodák&nbsp;Giancarlo Zigante se&nbsp;svou fenkou Dianou do&nbsp;lesa nedaleko vesnice Livade. Diana začala divoce hrabat u&nbsp;kořenů jednoho z&nbsp;dubů a&nbsp;po&nbsp;chvíli opatrného odkopávání hlíny spatřil světlo světa absolutní unikát. Bílý lanýž vážící neuvěřitelný 1,31 kilogramu. Obří kus dostal symbolické jméno Millennium a&nbsp;zapsal se&nbsp;do&nbsp;Guinnessovy knihy rekordů jako největší nalezený lanýž na&nbsp;světě.
Giancarlo Zigante tohoto rekordmana nikdy neprodal, přestože&nbsp;mu zahraniční sběratelé nabízeli jmění. Místo toho uspořádal velkolepou slavnostní večeři&nbsp;pro&nbsp;stovku hostů, kteří si na&nbsp;tomto jedinečném kusu společně pochutnali. Bronzový odlitek tohoto giganta dodnes zdobí jeho restauraci a&nbsp;obchod Zigante Tartufi v&nbsp;Livade.
Lanýžová kultura dnes prorůstá celým regionem a&nbsp;místním podnikáním. Zdejší gastronomie s&nbsp;nimi pracuje s&nbsp;neuvěřitelnou kreativitou. Zpracovávají se&nbsp;do&nbsp;nejrůznějších produktů od&nbsp;klasických olivových olejů či&nbsp;past (tzv. tartufata je lahodná směs&nbsp;černého lanýže, žampionů a&nbsp;olivového oleje) přes&nbsp;másla, sýry a&nbsp;med až&nbsp;po&nbsp;takové „výstřednosti“, jako je lanýžová zmrzlina anebo čokoláda.
V&nbsp;září a&nbsp;říjnu celý poloostrov ožívá díky nejrůznějším festivalům. Městečka jako Motovun či&nbsp;Buzet pořádají vyhlášené akce jako Zigante Truffle Days, Bela nedeja nebo slavnost Subotina. Místní specialitou, na&nbsp;kterou se&nbsp;sjíždějí gurmáni z&nbsp;mnoha koutů, je obří míchanice zvaná fritaja. Tradiční vajíčka s&nbsp;lanýži, která se&nbsp;na&nbsp;obřích pánvích na&nbsp;náměstí připravují klidně ze&nbsp;dvou tisíc vajec a&nbsp;deseti kilogramů čerstvých lanýžů.<clink anchorid="4"></clink>
Místní lidé lanýže milují natolik, že jimi hojně sypou téměř každé své jídlo, skoro jako by to byla sůl. Spojení výjimečné houby s&nbsp;vejci nebo s&nbsp;domácími těstovinami zvanými fuži patří k&nbsp;absolutním pilířům istrijské kuchyně. Celý region vnitrozemské, takzvané zelené Istrie k&nbsp;tomu navíc vytváří dokonalou kulisu. Se&nbsp;svými zvlněnými kopci porostlými vinicemi, olivovými háji a&nbsp;siluetami středověkých městeček na&nbsp;vrcholcích hor si okamžitě vysloužil přirozené srovnání s&nbsp;italským Toskánskem.
I&nbsp;zdejší kuchyně nese díky dlouhé společné minulosti výrazný italský rukopis. Sází na&nbsp;jednoduché úpravy, čerstvost a&nbsp;špičkovou kvalitu suroviny. Vedle lanýžů tu mají skvělý sušený pršut, čerstvé mořské plody a&nbsp;nechybí ani víno a&nbsp;kvalitní olivový olej. Spojení chutí, vůní a&nbsp;atmosféry starobylých kamenných měst se&nbsp;člověku&nbsp;zaryje hluboko do&nbsp;paměti. Istrie totiž dokázala své „smradlavé brambory“ proměnit v&nbsp;kulinářský klenot, na&nbsp;který je právem hrdá.

Když se&nbsp;řekne Istrie, většině lidí naskočí víno, olivový olej nebo výhledy na&nbsp;moře. Opravdoví znalci ale míří pod&nbsp;zem. Místní obyvatelé dlouho netušili, jaký poklad mají pod&nbsp;nohama. Až&nbsp;začátkem minulého století pochopili, že lanýže nejsou jen „smradlavé brambory“, jak je kdysi nazývali, ale gastronomický skvost.
Uháníme istrijskou krajinou a&nbsp;organizátor naší výpravy začíná být nervózní. Telefonuje a&nbsp;hlas na&nbsp;druhé straně přístroje zní naštvaně. Přijíždíme později, než bylo domluveno. Na&nbsp;chorvatskou přímořskou náturu je spěch celkem nezvyklý, nervozita je ale namístě. Teploty stoupají – a&nbsp;to je problém. Máme se&nbsp;totiž podív

Istrijské drahokamy pod kořeny

Pavel Štrunc

V&nbsp;době, kdy se&nbsp;téměř každá automobilka žene za&nbsp;dalším elektrickým SUV, přichází Volvo ES90 jako příjemná připomínka toho, že velký sedan – nebo chcete-li elegantní liftback – ještě nepatří do&nbsp;starého železa. Švédové vytvořili jedno z&nbsp;nejklidnějších aut současnosti. A&nbsp;právě v&nbsp;tom spočívá jeho největší síla.<clink anchorid="4"></clink>
Volvo se&nbsp;v&nbsp;posledních letech stalo synonymem elektrických SUV. Model ES90 ale ukazuje, že ve&nbsp;švédském Göteborgu nezapomněli ani na&nbsp;tradiční luxusní limuzíny. Jen ji vytvořili po&nbsp;svém. Nevznikl klasický sedan, ale elegantní pětidveřový liftback s&nbsp;vyšší stavbou karoserie, který kombinuje praktičnost SUV s&nbsp;elegancí klasického vozu.
Na&nbsp;první pohled nepůsobí okázale. A&nbsp;přesně to je jeho kouzlo. To je Volvo posledních let. ES90 se&nbsp;nesnaží přitahovat pozornost agresivními tvary ani přehnanou sportovností. Vypadá sebevědomě, ale klidně. Stejně tak jezdí.
Měl jsem možnost svézt se&nbsp;základní verzí Single Motor Extended Range. Papírově nabízí výkon 333 koní, pohon zadních kol a&nbsp;více než dost dynamiky pro&nbsp;běžný provoz. Na&nbsp;stovku zrychlí za&nbsp;necelých sedm sekund, ale čísla tady nehrají hlavní roli. ES90 není autem, které vás&nbsp;nutí hledat každou zatáčku. Je autem, které vás&nbsp;uklidní.
Ticho je první věc, která vás&nbsp;ohromí. Za&nbsp;volantem máte pocit, že někdo stáhl okolní svět hlasitostí téměř na&nbsp;nulu. Aerodynamický hluk prakticky neexistuje, od&nbsp;kol se&nbsp;do&nbsp;kabiny dostává minimum zvuků a&nbsp;celý interiér působí až&nbsp;neuvěřitelně izolovaně. Za&nbsp;poslední roky jsem řídil pár prémiových elektromobilů, ale podobně tichou kabinu nenabízí snad nikdo.
Volvo očividně nechtělo postavit sportovní sedan. Chtělo vytvořit místo, kde člověk&nbsp;po&nbsp;náročném dni jednoduše vypne. Jakkoliv zvláštně to v&nbsp;souvislosti s&nbsp;řízením zní. Podvozek působí velmi kultivovaně.
Vrcholná verze Ultra může mít vzduchový podvozek Four-C, audiosystém Bowers &amp; Wilkins s&nbsp;25 reproduktory a&nbsp;režimem Abbey Road Studios, panoramatickou střechu s&nbsp;elektrochromatickým zatmavením, masážní a&nbsp;odvětrávaná sedadla, dveře s&nbsp;funkcí Soft Close nebo adaptivní Pixel LED světlomety, je toho samozřejmě mnohem víc.
Třeba věc, která ovlivní vaše zdraví: čtyřzónová klimatizace s&nbsp;pokročilým čištěním vzduchu. Dokáže zabránit prostoupení až&nbsp;95 % zdraví škodlivých částeček a&nbsp;současně odstranit ze&nbsp;vzduchu nasávaného do&nbsp;kabiny až&nbsp;99,9 % alergenů trav, stromů a&nbsp;pylů. Tohle je nadstandardní péče a&nbsp;člověk, který dbá o&nbsp;své zdraví a&nbsp;zdraví svých nejdražších, právě toto považuje za&nbsp;skutečný luxus.
Samozřejmostí je vysoký bezpečnostní standard vozů od&nbsp;Volva. Firma nabídla ve&nbsp;svém modelu veškeré dostupné senzorické systémy sledující blízké i&nbsp;široké okolí vozu, které jsou schopny vyhodnotit rizika – dokážou třeba rozpoznat, že se&nbsp;na&nbsp;vás&nbsp;řítí protijedoucí vozidlo: upraví pásy a&nbsp;zpomalí.<clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
Interiér pokračuje v&nbsp;typické filozofii skandinávské značky. Minimalismus, kvalitní materiály a&nbsp;skandinávská střídmost vytvářejí prostředí, ve&nbsp;kterém se&nbsp;dobře dýchá. Palubní desce dominují čisté linie, skutečné dřevěné dekory a&nbsp;pečlivě vybrané materiály, mezi nimiž nechybí čalounění Nordico z&nbsp;recyklovaných a&nbsp;biologických surovin nebo vlněná textilie. Atmosféru dotváří promyšlené ambientní osvětlení inspirované severskou přírodou, které večer podsvěcuje i&nbsp;dřevěné obložení. Řidič sedí překvapivě vysoko, výhled dopředu je výborný. Co nemusí vyhovovat každému, je téměř dokonalá absence tlačítek. Chcete nastavit zpětná zrcátka? Displej. Přizpůsobit si volant? Displej. Otevřít přihrádku před&nbsp;spolujezdcem? Opět centrálně umístěný displej. Minimalismus je hezká věc, ale ne všechno musí zmizet pod&nbsp;vrstvou softwaru. Na&nbsp;druhou stranu lze vše nastavit pro&nbsp;každého uživatele zvlášť, a&nbsp;tudíž se&nbsp;nemusíte s&nbsp;nastavováním obtěžovat.
Technicky vysoce pokročilá platforma s&nbsp;800V architekturou umožňuje mimořádně rychlé nabíjení. Díky němu totiž můžete dobít 300 km dojezdu za&nbsp;pouhých deset minut a&nbsp;efektivní nabití (10–80 %) zabere jen dvacet minut. Ten omílaný slogan o&nbsp;tom, že „jen co si dáte kávu, bude nabito“, už možná nebude tak docela aktuální.
Je to podařené auto, které skvěle vypadá. Když&nbsp;zavřete dveře, rozjedete se&nbsp;a&nbsp;okolní svět téměř zmizí, začnete chápat, že právě tohle byl hlavní cíl konstruktérů. A&nbsp;ten splnili téměř dokonale.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Single Motor Extended Range papírově nabízí výkon 333 koní, pohon zadních kol a více než dost dynamiky pro běžný provoz. Na stovku zrychlí za necelých sedm sekund, ale čísla tady vlastně nehrají hlavní roli. ES90 není autem, které vás nutí hledat každou zatáčku. Je autem, které vás uklidní.

333 koní

Single Motor Extended Range

<ul>
	<li>Dojezd: 662 km</li>
	<li>Kapacita baterie (nominální/využitelná): 92/90 kWh</li>
	<li>Zrychlení 0–100 km/h: 6,6 s</li>
	<li>Výkon: 245/333 kW/k</li>
	<li>Nejvyšší točivý moment: 480 Nm</li>
</ul>

Volvo ES 90

V&nbsp;době, kdy se&nbsp;téměř každá automobilka žene za&nbsp;dalším elektrickým SUV, přichází Volvo ES90 jako příjemná připomínka toho, že velký sedan – nebo chcete-li elegantní liftback – ještě nepatří do&nbsp;starého železa. Švédové vytvořili jedno z&nbsp;nejklidnějších aut současnosti. A&nbsp;právě v&nbsp;tom spočívá jeho největší síla.<clink anchorid="4"></clink>
Volvo se&nbsp;v&nbsp;posledních letech stalo synonymem elektrických SUV. Model ES90 ale ukazuje, že ve&nbsp;švédském Göteborgu nezapomněli ani na&nbsp;tradiční luxusní limuzíny. Jen ji vytvořili po&nbsp;svém. Nevznikl klasický sedan, ale elegantní pětidveřový liftback s&nbsp;vyšší stavbou karoserie, kter

Sound of silence. Volvo ES90

<clink anchorid="1"></clink>
The Road to Oxiana 
 Robert Byron
Oslnivý a&nbsp;nadčasový popis cesty do&nbsp;Afghánistánu, který si vysloužil obdiv Grahama Greena i&nbsp;Evelyn Waughové, je snad nejvýznamnější cestopisnou knihou 20. století. Skutečné dobrodružství, které inspirovalo nespočet cestovatelů v&nbsp;reálném životě i&nbsp;v&nbsp;beletrii.
V&nbsp;roce 1933 se&nbsp;Robert Byron vydal na&nbsp;cestu Blízkým východem přes&nbsp;Bejrút, Jeruzalém, Bagdád a&nbsp;Teherán do&nbsp;Oxiany – země Oxusu, starověkého názvu řeky Amudarja, která tvoří část hranice mezi Afghánistánem a&nbsp;tehdejším Sovětským svazem. Kniha nabízí nejen úžasný záznam jeho dobrodružství, ale také vzácný popis architektonických pokladů regionu, který je dnes pro&nbsp;většinu západních cestovatelů nepřístupný.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Tři&nbsp;jízdenky do&nbsp;Dobrodružství (Three Singles to Adventure) 
 Gerald Durrell
Světoznámý přírodovědec a&nbsp;spisovatel Gerald Durrell se&nbsp;vypravil do&nbsp;jihoamerické džungle, aby pro&nbsp;britské zoologické zahrady nachytal vzácné exotické živočichy. Jenže&nbsp;tahle cesta rozhodně není žádná nudná vědecká výprava. Chytit mravenečníka, elektrického úhoře, miniaturní opičku&nbsp;nebo lenochoda totiž není jen tak. A&nbsp;co teprve když&nbsp;narazíte na&nbsp;anakondu, která je zrovna bez&nbsp;nálady!
Durrellovy knížky, které milují miliony čtenářů na&nbsp;celém světě, si získaly oblibu láskyplným popisem divoké přírody i&nbsp;humorným líčením dobrodružství, které zoology na&nbsp;cestách čekají. Setkání se&nbsp;zvířaty i&nbsp;domorodci totiž přináší nejedno překvapení. A&nbsp;v&nbsp;amazonské Guyaně s&nbsp;jejím deštným pralesem, řekami a&nbsp;savanami tomu nebylo jinak.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
In Patagonia 
 Bruce Chatwin
Mistrovské dílo cestopisné literatury, které revolučním způsobem změnilo tento žánr a&nbsp;svého autora proslavilo doslova přes&nbsp;noc. Vzrušující pohled na&nbsp;místo, které si dodnes zachovává exotické tajemství vzdálené, nepoznané země – nádherné vyprávění o&nbsp;cestě po&nbsp;Patagonii je plné sugestivních popisů, pozoruhodných historických detailů a&nbsp;nezapomenutelných anekdot. Poháněn nezaměnitelnou touhou po&nbsp;životě a&nbsp;dobrodružství a&nbsp;jedinečným darem vyprávět příběhy putuje Chatwin „nejzazším koutem země“ – tím&nbsp;úsekem pevniny na&nbsp;jižním cípu Jižní Ameriky, kde byli kdysi bandité vítáni – a&nbsp;hledá téměř zapomenuté legendy, potomky velšských přistěhovalců a&nbsp;srub postavený Butchem Cassidym.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
The Great Railway Bazaar 
 Paul Theroux
Slavný spisovatel představuje v&nbsp;tomto mezinárodním bestselleru cestopisné literatury epickou cestu napříč Evropou a&nbsp;Asií. V&nbsp;roce 1973 se&nbsp;Paul Theroux vydal na&nbsp;čtyřměsíční cestu vlakem ze&nbsp;Spojeného království přes&nbsp;Evropu, Blízký východ a&nbsp;jihovýchodní Asii. Legendární asijské vlaky – Orient Express, Khyber Pass Local, Frontier Mail, Golden Arrow do&nbsp;Kuala Lumpuru, Mandalay Express, Transsibiřský expres – jsou hvězdami cesty, která Therouxe zavede na&nbsp;okružní trasu směrem na&nbsp;východ z&nbsp;londýnského nádraží Victoria Station do&nbsp;Tokia Central a&nbsp;poté zpět z&nbsp;Japonska Transsibiřským expresem. Tato poutavá kronika, překypující Therouxovým charakteristickým humorem a&nbsp;ironickými postřehy, je nezbytnou četbou jak pro&nbsp;vášnivé dobrodruhy, tak pro&nbsp;cestovatele z&nbsp;pohodlí křesla.
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
The Road to Oxiana 
 Robert Byron
Oslnivý a&nbsp;nadčasový popis cesty do&nbsp;Afghánistánu, který si vysloužil obdiv Grahama Greena i&nbsp;Evelyn Waughové, je snad nejvýznamnější cestopisnou knihou 20. století. Skutečné dobrodružství, které inspirovalo nespočet cestovatelů v&nbsp;reálném životě i&nbsp;v&nbsp;beletrii.
V&nbsp;roce 1933 se&nbsp;Robert Byron vydal na&nbsp;cestu Blízkým východem přes&nbsp;Bejrút, Jeruzalém, Bagdád a&nbsp;Teherán do&nbsp;Oxiany – země Oxusu, starověkého názvu řeky Amudarja, která tvoří část hranice mezi Afghánistánem a&nbsp;tehdejším Sovětským svazem. Kniha nabízí nejen úžasný záznam jeho dobrodružství, al

Obsah

Tereza Maxová. Žádné rozhodnutí není špatné

Číslo měsíce

Stegosaurus je mrtev, ať žije král! Tyranosaurus rex