Hrot 2024 04

Hrot 2024 05

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

Jediná Češka, která staví po&nbsp;světě mrakodrapy. Stačilo málo, možná kdyby zhlédla jiný film, a&nbsp;nic z&nbsp;toho by se&nbsp;nestalo. Jenže&nbsp;viděla Skleněné peklo, charismatického herce Paula Newmana a&nbsp;věžák&nbsp;uprostřed San Franciska. Uplyne několik let a&nbsp;žena, které podstatu urbanismu čerpala ze&nbsp;vzpomínek na&nbsp;babiččinu náves, se&nbsp;do&nbsp;San Franciska vrátí jako architektka. O&nbsp;dalších pár let později projektuje v&nbsp;Číně mrakodrapy a&nbsp;její návrhy porážejí světové kanceláře. Se&nbsp;smíchem říká, že jí v&nbsp;portfoliu chybí jen vězení, raději prý ale kreslí budovy, které dávají lidem svobodu. 
<clink anchorid="1"><

Eva Le Peutrec. Za všechno může Paul Newman

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink> 
Novodobým fenoménem urbanismu je koncept tzv. patnáctiminutového města. Veškeré každodennosti včetně bydlení, školy, práce, nákupů, lékaře a&nbsp;zábavy máme mít na&nbsp;dosah během čtvrt hodiny pěšky nebo na&nbsp;kole. Zní to parádně. Ale nad&nbsp;bohulibým nápadem plánovačů se&nbsp;sklony k&nbsp;pojídání avokádových chlebíčků vlaje v&nbsp;koncovce věty zřetelný red flag. Navzdory skvělé dostupnosti tento nízkoenergetický model cíleně redukuje používání aut. To poněkud rozpaluje houfy řidičů. Ne že by strachovali neoprávněně, jak ukazuje současná praxe v&nbsp;Paříži&nbsp;či&nbsp;Londýně. A&nbsp;k&nbsp;nevinným točvolantům se&nbsp;přidávají ultras, kteří rovnou bijí na&nbsp;poplach pod&nbsp;rouškou osobních svobod. 
Tématem tohoto čísla je městský development. Ptáme se&nbsp;předních architektů a&nbsp;urbanistických odborníků, kam naše města mají směřovat. Tak, aby život a&nbsp;veřejný prostor v&nbsp;nich byl příjemný pro&nbsp;všechny – pro&nbsp;každou věkovou skupinu i&nbsp;pro&nbsp;vyznavače jakéhokoli způsobu přepravy. Mimochodem, sám coby věrný stoupenec italského skútrismu věřím, že města s&nbsp;rozmáchlým veřejným prostorem pro&nbsp;pěší, ale taky pro&nbsp;cyklisty jsou živější a&nbsp;podporují přívětivější lifestyle, než je ten rutinérský „z&nbsp;práce – do&nbsp;práce“. 
Prolistujte také novými smělými plány a&nbsp;myšlenkami největších českých developerů. Jsou tam zajímavé věci. Co je u&nbsp;nás&nbsp;potřeba změnit? Proč hlas NIMBY neustává a&nbsp;čím to je, že řada projektů bohužel zůstává jen na&nbsp;papíře anebo se&nbsp;opráší třeba až&nbsp;po&nbsp;dvaceti letech? 
Přednedávnem jsem se&nbsp;vrátil z&nbsp;Bratislavy, kde jsme přespali ve&nbsp;dvaadvacátém patře hotelu s&nbsp;top výhledem na&nbsp;město. To se&nbsp;vizuálně krásně proměňuje, roste do&nbsp;výšky. Svého známého-architekta jsem se&nbsp;hned ptal, proč se&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;mrakodrapy taky nestaví. Odpověděl lapidárně: Nikdo to tu neumí – a&nbsp;neumí, protože&nbsp;se&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;nestaví. Že to u&nbsp;nás&nbsp;nikdo neumí, ale není tak úplně pravda. Ostatně, naše žena z&nbsp;obálky, architektka Eva Le Peutrec, je světově uznávanou kapacitou. Tato talentovaná dáma se&nbsp;pyšní desítkami postavených mrakodrapů po&nbsp;celém světě! Žádným však u&nbsp;nás. V&nbsp;Česku je nechceme, a&nbsp;tak je i&nbsp;naši&nbsp;developeři&nbsp;budují jinde – třeba právě v&nbsp;Bratislavě. 
Na&nbsp;závěr se&nbsp;ještě vrátím&nbsp;k&nbsp;modelu patnáctiminutového města. Když&nbsp;jsem si pro&nbsp;tento sloupek dělal rešerši, blikla na&nbsp;mě zpráva o&nbsp;loňské ostře medializované antidemonstraci v&nbsp;britském Oxfordu. Pobavily mě ani ne tak argumenty o&nbsp;chystaném „klimatickém lockdownu“ jako spíš jména&nbsp;organizátorů demonstrace. Šlo o&nbsp;bratry Fairbanksovy – fanoušci hudby z&nbsp;devadesátek je znají jako mírně bizarní popové duo Right Said Fred. Ve&nbsp;svém jediném hitu zpívají: I’m too sexy for my cat... Zda si koncept patnáctiminutového města popletli s&nbsp;konceptem patnácti minut slávy, oni ani agentury nesdělili. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Novodobým fenoménem urbanismu je koncept tzv. patnáctiminutového města. Veškeré každodennosti včetně bydlení, školy, práce, nákupů, lékaře a&nbsp;zábavy máme mít na&nbsp;dosah během čtvrt hodiny pěšky nebo na&nbsp;kole. Zní to parádně. Ale nad&nbsp;bohulibým nápadem plánovačů se&nbsp;sklony k&nbsp;pojídání avokádových chlebíčků vlaje v&nbsp;koncovce věty zřetelný red flag. Navzdory skvělé dostupnosti tento nízkoenergetický model cíleně redukuje používání aut. To poněkud rozpaluje houfy řidičů. Ne že by strachovali neoprávněně, jak ukazuje současná praxe v&nbsp;Paříži&nbsp;či&nbsp;Londýně. A&nbsp;k&nbsp;nevinným točvolantům se&nbsp;přidávají ultras, kteří rovn

Milé čtenářky, milí čtenáři

Sára Goldbergerová

První dáma českého designu Jana Zielinski už přes&nbsp;čtvrt století ukazuje, jak moc důležitá je v&nbsp;našich životech krása – řemeslná, propracovaná, taková, kterou si lidé rádi dlouho hýčkají, klidně i&nbsp;napříč generacemi. „Estetické vnímání je jedním z&nbsp;největších výdobytků lidstva, výrazně nás&nbsp;odlišuje od&nbsp;zbytku živočišné říše,“ míní ředitelka Designbloku. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jestliže&nbsp;je v&nbsp;Česku nějaký člověk&nbsp;neodmyslitelně spjatý se&nbsp;světem designu, je to Jana Zielinski. Nekonečně kreativní a&nbsp;neúnavná milovnice krásy se&nbsp;před&nbsp;šestadvaceti lety ponořila do&nbsp;organizování malého festivalu Designblok, který původně vůbec neměl ambice narůst do&nbsp;dnešních rozměrů. Jen pro&nbsp;představu: loňský jubilejní ročník&nbsp;navštívilo bezmála 42 tisíc lidí a&nbsp;představilo se&nbsp;na&nbsp;něm 227 značek, designérů, studií, umělců i&nbsp;škol. Tento směr festival nabral právě v&nbsp;momentě, kdy do&nbsp;něj naskočila tehdy čtyřiadvacetiletá Jana Zielinski. Ta svět designu od&nbsp;roku 2006 kultivuje také prostřednictvím Akademie designu České republiky, která každoročně udílí Ceny Czech Grand Design. Nadto iniciovala vznik Asociace českého průmyslového designu a&nbsp;letos o&nbsp;ní vychází kniha – na&nbsp;základě jejích rozhovorů s&nbsp;novinářkou Andreou Běhounkovou. Zdá se, že ředitelka Designbloku nemá slovo „polevit“ ve&nbsp;slovníku. 
S&nbsp;Janou Zielinski se&nbsp;přesto setkáváme v&nbsp;momentě, kdy má za&nbsp;sebou výjimečně období, během něhož se&nbsp;nevěnovala žádné z&nbsp;četných pracovních aktivit, ale dobíjela baterky. S&nbsp;rodinou se&nbsp;vydala na&nbsp;cestu do&nbsp;Japonska. „Byla jsem tam podruhé a&nbsp;bylo to úžasné. Vzala jsem si s&nbsp;sebou knížku&nbsp;haiku, která mám moc ráda. Občas i&nbsp;nějaká skládám. Snažila jsem se&nbsp;co nejvíce zpomalit a&nbsp;věnovat se&nbsp;přítomnému okamžiku. Je to pro&nbsp;mě hodně důležité a&nbsp;zároveň je to něco, co během běžných dnů často nestíhám,“ říká. Když&nbsp;se&nbsp;ptám, co ji v&nbsp;zemi vycházejícího slunce nejvíce inspirovalo, zavzpomíná na&nbsp;objevování chrámového komplexu v&nbsp;Nikkó, kde se&nbsp;člověk&nbsp;ponoří do&nbsp;hustých lesů a&nbsp;v&nbsp;nich se&nbsp;před&nbsp;ním rozprostírá jeden svatostánek za&nbsp;druhým. Kromě toho se&nbsp;tady nachází místo odpočinku šóguna Tokugawy. „Na&nbsp;místě, kde je pohřbený, má skvělé motto: ,Život je jako dlouhá cesta s&nbsp;břemenem, proto není kam spěchat.‘ Říkala jsem si, že bych s&nbsp;touhle ideou ráda nějakou dobu žila. Ale hned po&nbsp;návratu jsem měla velmi náročný pracovní den, dneska od&nbsp;šesti sedím u&nbsp;počítače… Takže&nbsp;mi spíš došlo, že opravdu není kam spěchat, protože&nbsp;práce nás&nbsp;stejně vždycky dožene,“ směje se. 
A&nbsp;rozhodně jí není málo. Léto končí a&nbsp;26. ročník&nbsp;Designbloku začíná už 2. října. Rámuje jej téma Mládí, které vybízí k&nbsp;nahlížení do&nbsp;budoucnosti. Naopak loňský ročník&nbsp;nabádal k&nbsp;ohlédnutí do&nbsp;minulosti, ke&nbsp;zhodnocení toho, jaká byla aktuálně největší výstava designu a&nbsp;módy ve&nbsp;střední a&nbsp;východní Evropě na&nbsp;začátku a&nbsp;jaká je dnes. Na&nbsp;sklonku 90. let ji začali pořádat David Řezníček, tehdejší zástupce značky Vitra pro&nbsp;Českou republiku a&nbsp;majitel Konsepti, studio Olgoj Chorchoj Michala Froňka a&nbsp;Jana Němečka, kurátorka Michaela Kádnerová a&nbsp;Jiří Belda s&nbsp;Leopoldem Barešem z&nbsp;firmy Sipral. Šlo o&nbsp;akci spíše komorního rázu, určenou pro&nbsp;developery, architekty a&nbsp;další profesionály. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Jana Zielinski za&nbsp;sebou zrovna měla několik let, které rozprostřela mezi tři&nbsp;vysoké školy. Po&nbsp;gymnáziu, které absolvovala ve&nbsp;vyhroceném období sametové revoluce, měla pocit, že musí dělat něco, čím přispěje k&nbsp;lepším zítřkům. Začala tak studovat sociální práci na&nbsp;Filozofické fakultě UK. Pak vyzkoušela práva, tam prý ale záhy zjistila, že je úplně vedle, a&nbsp;tak se&nbsp;vrátila do&nbsp;filozofického zázemí, tentokrát na&nbsp;dějiny umění. „K&nbsp;umění jsem tíhla odmala, akorát jsem si dlouho myslela, že budu operní pěvkyně. Při&nbsp;přípravách na&nbsp;konzervatoř jsem však začala mít pocit – a&nbsp;zpětně vidím, že správný –, že bych byla průměrná. A&nbsp;tak jsem šla na&nbsp;gympl a&nbsp;k&nbsp;umění se&nbsp;vrátila velkým obloukem až&nbsp;po&nbsp;letech. I&nbsp;když&nbsp;moje cesta byla trochu neortodoxní, byla pro&nbsp;mě dobrá. Mám totiž díky tomu všude spolužáky. Kamkoliv přijdu, tam někoho potkám, takže&nbsp;vidím, jak moc to pro&nbsp;mě bylo obohacující,“ vypráví Jana s&nbsp;úsměvem. 
David Řezníček ji oslovil právě v&nbsp;době, kdy studovala dějiny umění. Při&nbsp;studiích totiž produkovala pro&nbsp;Národní galerii cyklus Umělci v&nbsp;nových médiích, který byl zaměřený na&nbsp;elektronická média, umění ve&nbsp;virtuálním prostoru a&nbsp;digitální grafický design. Tenkrát šlo o&nbsp;novou, velmi progresivní odnož vizuálního umění. A&nbsp;Jana Zielinski tím&nbsp;ukázala, že umí přemýšlet mimo zajeté koleje. David Řezníček jí tak nabídl, aby si Designblok společně s&nbsp;Jiřím Mackem vzala na&nbsp;starost. „Design mě tehdy tolik nezajímal, zajímala jsem se&nbsp;spíše o&nbsp;umění a&nbsp;filmy. Ale i&nbsp;tak jsem cítila, že by z&nbsp;Designbloku mohl být zajímavý projekt. S&nbsp;Jirkou jsme Davidovi od&nbsp;začátku říkali, že s&nbsp;tím&nbsp;uděláme něco jiného, než co zamýšlel. Chtěli jsme událost otevřít veřejnosti a&nbsp;šířit jejím prostřednictvím osvětu o&nbsp;designu. Nechtěli jsme, aby to byla jen propagace showroomů a&nbsp;značek. David byl s&nbsp;touhle vizí v&nbsp;pohodě, i&nbsp;když&nbsp;později byl asi překvapen, co všechno se&nbsp;s&nbsp;Designblokem událo.“ 
Milovnice umění a&nbsp;filmu se&nbsp;do&nbsp;organizace Designbloku vrhla s&nbsp;vervou a&nbsp;nadšením, které zpětně přisuzuje i&nbsp;své mladistvé naivitě. „Měla jsem pocit, že můžu&nbsp;všechno,“ usmívá se. Nebála se&nbsp;tak design na&nbsp;nejvyšší úrovni vystavovat například v&nbsp;botelu Neptun, který Designbloku půjčil developer Serge Borenstein. Botel s&nbsp;původním vybavením z&nbsp;osmdesátých let o&nbsp;třiceti kajutách se&nbsp;v&nbsp;roce 2004 kolébal na&nbsp;kanále v&nbsp;pražské Libni. Třicet kajut se&nbsp;proměnilo v&nbsp;malé showroomy pro&nbsp;designéry, vše bylo nachystané, jenže&nbsp;den před&nbsp;zahájením festivalu začala vodní hladina klesat. Botel se&nbsp;naklonil na&nbsp;jednu stranu, věci v&nbsp;kajutách začaly padat a&nbsp;Jana Zielinski volala na&nbsp;Povodí Vltavy, kde jí oznámili, že dělají pravidelnou údržbu kanálu – jako vždycky jednou za&nbsp;deset let. Na&nbsp;otázku, zda to musejí dělat zrovna v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;tam koná Designblok, samozřejmě lakonicky odpověděli, že je nějaký designový festival vůbec nezajímá. Botel tak stál celý týden na&nbsp;bahně. Zpětně ale Jana Zielinski tenhle průšvih vnímá jako průlom, protože&nbsp;nakonec se&nbsp;z&nbsp;akce stal nezapomenutelný happening. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Pro&nbsp;jeden ročník&nbsp;jsme si vybrali Nákladové nádraží Žižkov, kde jsme si pronajali sklady – a&nbsp;České dráhy jsme přemluvili, aby nám půjčily vagony. Celé nádraží jsme pak obsadili designem. Některé z&nbsp;firem a&nbsp;zahraničních hvězd, které přijely do&nbsp;Prahy, nevěřily svým očím, ptaly se, jestli to myslíme vážně. Někdy to bylo strašně velké dobrodružství, ale vždycky to nějak fungovalo a&nbsp;dobře dopadlo,“ vzpomíná Jana Zielinski. Dobrodružství pramenilo z&nbsp;toho, že organizace byla často tak trochu punk. Designblok se&nbsp;pořádal na&nbsp;netradičních místech, designové kousky se&nbsp;vystavovaly netradičním způsobem. „Kurátorská obec nás&nbsp;považovala za&nbsp;mladé amatéry a&nbsp;říkala nám, že takhle se&nbsp;design nedá vystavovat. Strašně nám ale pomohlo, že za&nbsp;námi stálo několik lidí, kteří měli vliv, třeba Helena Koenigsmarková, ředitelka Uměleckoprůmyslového musea, Olgoj Chorchoj, Maxim Velčovský, Libuše Šmuclerová nebo Liběna&nbsp;Rochová. Instinktivně vycítili, že taková událost českému designerskému prostředí může pomoci. A&nbsp;to byla ohromná podpora, zejména&nbsp;v&nbsp;době, kdy mi bylo pětadvacet, vypadala jsem na&nbsp;osmnáct a&nbsp;spousta lidí si říkala: Co nám tady ta holka bez&nbsp;zkušeností bude vyprávět o&nbsp;designu…?“ 
Dnes už Jana Zielinski o&nbsp;svých schopnostech nikoho přesvědčovat nemusí. Designblok každoročně navštěvují desítky tisíc lidí a&nbsp;přijíždějí na&nbsp;něj stovky vystavovatelů a&nbsp;hostů z&nbsp;celého světa. Letos navíc do&nbsp;festivalu vstoupila investiční skupina Jakuba Havrlanta Rockaway Capital, čímž navázala na&nbsp;své investice do&nbsp;kultury, ať už jde o&nbsp;Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary či&nbsp;festival Colours of Ostrava. Za&nbsp;další velký úspěch lze považovat zdařilou reprezentaci českého sklářského řemesla v&nbsp;Miláně, která se&nbsp;v&nbsp;rámci Designbloku udála. V&nbsp;roce 2023 v&nbsp;milánském muzeu Triennale ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;Moravskou galerií proběhla velkolepá výstava zaměřená na&nbsp;české sklo a&nbsp;porcelán Made by Fire; letos na&nbsp;jaře pak na&nbsp;milánský Design Week přijela „kočovná“ výstava Designblok Cosmos, která představovala spíše uměleckou stránku sklářského designu. V&nbsp;obou případech se&nbsp;podařilo ukázat, jak vysokou úroveň sklářství obecně v&nbsp;Česku má a&nbsp;jak se&nbsp;jej daří kultivovat. Na&nbsp;Designblok do&nbsp;Prahy pak v&nbsp;uplynulých letech přijaly pozvání zahraniční hvězdy jako designérka Ineke Hans, legenda produktového designu Richard Hutten, Jay Osgerby ze&nbsp;studia Barber &amp; Osgerby či&nbsp;japonský designér Arihiro Miyake. Letošní ročník&nbsp;samozřejmě není výjimkou. 
„V&nbsp;Miláně jsem byla na&nbsp;večeři&nbsp;u&nbsp;galeristky Rossany Orlandi, kde mě seznámila s&nbsp;Ronem Aradem, což je světově uznávaný britský architekt, designér a&nbsp;výtvarník. Při&nbsp;představování se&nbsp;mě rovnou zeptal, jestli dělám Designblok, a&nbsp;řekl mi, že o&nbsp;festivalu slyšel, ale nikdy na&nbsp;něm nebyl. Povídali jsme si a&nbsp;já se&nbsp;ho zeptala, jestli nechce přijet třeba letos. Řekl, že přijet chce, ale já věděla, že skoro nikam nejezdí, že je hodně vytížený. Navíc jsem se&nbsp;pak dozvěděla, že v&nbsp;době konání festivalu vyráží na&nbsp;pracovní cestu do&nbsp;Japonska. Myslela jsem si, že to nemůže dopadnout. Na&nbsp;konci června mi ale zavolal a&nbsp;říká: Všechno jsem vyřešil a&nbsp;přijedu,“ popisuje Jana Zielinski. Společně s&nbsp;Ronem Aradem přijede do&nbsp;Prahy také Patrizia Moroso, artdirectorka renomované firmy Moroso, program festivalu zpestří také známý architekt Winy Maas ze&nbsp;studia MVRDV. Ředitelka Designbloku doplňuje, že kromě lidí, které lze považovat za&nbsp;matadory ve&nbsp;svých oborech, se&nbsp;během festivalu představí i&nbsp;ti, kdo stojí na&nbsp;úplném začátku své kariérní cesty: v&nbsp;rámci projektu School Today se&nbsp;představí středoevropské školní ateliéry designu, na&nbsp;Designblok Diploma Selection odprezentují své práce evropští diplomanté. „Budeme mít zastoupeny všechny generace tvůrců, letošní téma Mládí se&nbsp;tak bude prolínat celým festivalem,“ dodává Jana. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Nabízí se&nbsp;samozřejmě otázka, proč mládí. „Pokud je výrobek dostatečně kvalitní a&nbsp;má kvalitní design, je mladý napořád. Design sám o&nbsp;sobě prvek mládí obsahuje,“ vysvětluje Zielinski. 
Kvalita, která přetrvává času navzdory, podle ní souvisí také s&nbsp;krásou. „Estetické vnímání je jedním z&nbsp;největších výdobytků lidstva, výrazně nás&nbsp;odlišuje od&nbsp;zbytku živočišné říše. Touhu po&nbsp;kráse&nbsp;v&nbsp;sobě máme hluboce zakódovanou, dost často ji ale považujeme za&nbsp;něco méněcenného, povrchního, co není hodno chvály. Myslím, že je to špatně, protože&nbsp;ten předmětný svět nás&nbsp;významně obklopuje a&nbsp;formuje nás. Takže&nbsp;když&nbsp;na&nbsp;estetickou stránku nebudeme dbát a&nbsp;krásu nebudeme hledat, nesmírně se&nbsp;tím&nbsp;ochudíme a&nbsp;civilizaci tím&nbsp;upřeme pozitivní vývoj. Pro&nbsp;mě to je významná existenciální otázka, o&nbsp;které se&nbsp;málo mluví,“ přibližuje. 
Věci s&nbsp;mimořádnou estetickou hodnotou jdou podle Jany Zielinski navíc ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;udržitelností, která je v&nbsp;dnešní době tolik skloňovaná a&nbsp;ve&nbsp;světě designu se&nbsp;k&nbsp;ní přistupuje zejména&nbsp;z&nbsp;hlediska materiálových inovací. Váza&nbsp;po&nbsp;babičce od&nbsp;Pavla Janáka se&nbsp;přitom předává z&nbsp;generace na&nbsp;generaci, stejně tak křesla Halabala nebo trubkový gauč z&nbsp;dílny Hynek Gottwald – kvalitní krásné věci mají podstatně delší výdrž. 
Téma krásy se&nbsp;ostatně prolíná i&nbsp;knihou Jana Zielinski: Křehká krása designu, která právě vyšla a&nbsp;jež vtahuje čtenáře do&nbsp;životního příběhu této výjimečné ženy. Rozhovory s&nbsp;Andreou Běhounkovou, které jsou základem knihy, byly prý pro&nbsp;Janu i&nbsp;tak trochu terapií. Byla totiž nucená se&nbsp;v&nbsp;myšlenkách vracet do&nbsp;dětství, do&nbsp;školních let, k&nbsp;počátkům Designbloku. Nad&nbsp;vším přemýšlela, vše analyzovala, některé situace si znovu prožívala. A&nbsp;jelikož sama o&nbsp;sobě říká, že je velký pochybovač a&nbsp;vidí spíše to, co by se&nbsp;mělo zlepšit, kniha jí pomohla uvědomit si, že to, co celé roky dělá, má smysl. „Moc často nemám tendenci hluboce se&nbsp;zamýšlet nad&nbsp;tím, co dělám, pořád myslím dopředu, snažím se&nbsp;věci posouvat, pořád se&nbsp;něco děje… Takže&nbsp;tohle nucené zastavení nad&nbsp;knihou pro&nbsp;mě bylo hodně cenné, hodně mě to nabilo a&nbsp;povzbudilo,“ dodává. 
Povzbuzení se&nbsp;pak hodí zejména&nbsp;v&nbsp;době před&nbsp;zahájením festivalu. „Téměř pokaždé si říkám, jestli to mám zapotřebí. Stres je extrémní, financování festivalu není vůbec jednoduché. I&nbsp;když&nbsp;letos se&nbsp;vstupem investora nastala nová etapa. Shánění peněz&nbsp;je ta nejtěžší a&nbsp;pro&nbsp;mě nejméně oblíbená činnost, takže&nbsp;v&nbsp;tomhle přišla velká úleva a&nbsp;pro&nbsp;mě také prostor se&nbsp;po&nbsp;letech věnovat obsahu festivalu. Stále ale platí, že každý rok tak trošku&nbsp;začínáme od&nbsp;začátku, což je malinko frustrující. Moje představa, že sedím někde u&nbsp;jezera a&nbsp;píšu&nbsp;román, mě pronásleduje celou dobu, na&nbsp;druhou stranu si říkám, že kdybych to tak chtěla, tak to dělám. Pravda je totiž taková, že mě Designblok a&nbsp;všechny ty aktivity kolem nabíjejí a&nbsp;hrozně baví,“ uzavírá Jana Zielinski. 
&nbsp; 
Citát někam: 
„Během let jsem se&nbsp;naučila některé věci pustit. Někdy to totiž nejlépe vyjde, když&nbsp;člověk&nbsp;není tak urputný. Také jsem se&nbsp;naučila svěřovat zodpovědnost lidem kolem sebe. Dlouhá léta jsem měla pocit, že všechno musím dělat sama nebo na&nbsp;věci musím aspoň dohlížet. Dnes vím, že mám kolem sebe schopné lidi, kteří mají zodpovědnost, vědí, co dělají a&nbsp;proč to dělají. A&nbsp;pak jsem se&nbsp;naučila, že součástí práce jsou i&nbsp;neúspěchy. Někdy se&nbsp;to holt nepovede.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="9"></clink> 
<clink anchorid="8"></clink> 
<clink anchorid="7"></clink> 
<clink anchorid="6"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

První dáma českého designu Jana Zielinski už přes&nbsp;čtvrt století ukazuje, jak moc důležitá je v&nbsp;našich životech krása – řemeslná, propracovaná, taková, kterou si lidé rádi dlouho hýčkají, klidně i&nbsp;napříč generacemi. „Estetické vnímání je jedním z&nbsp;největších výdobytků lidstva, výrazně nás&nbsp;odlišuje od&nbsp;zbytku živočišné říše,“ míní ředitelka Designbloku. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jestliže&nbsp;je v&nbsp;Česku nějaký člověk&nbsp;neodmyslitelně spjatý se&nbsp;světem designu, je to Jana Zielinski. Nekonečně kreativní a&nbsp;neúnavná milovnice krásy se&nbsp;před&nbsp;šestadvaceti lety ponořila do&nbsp;organizování malého festivalu Designblok,

Jana Zielinski. Krása jako existenciální otázka

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink> 
Aktuální turné britské skupiny Coldplay Music of the Spheres se&nbsp;v&nbsp;srpnu stalo největším rockovým turné všech dob. Časopis Billboard oznámil, že doposud vydělalo 945 milionů dolarů. Turné, které začalo v&nbsp;březnu 2022, již vidělo 8,8 milionu lidí. A&nbsp;patrně se&nbsp;přehoupne přes&nbsp;miliardu dolarů, protože&nbsp;končí až&nbsp;letos v&nbsp;listopadu. Coldplay tak překonali turné Eltona Johna Farewell Yellow Brick Road Tour, které v&nbsp;letech 2018–23 vydělalo 939 milionů USD. A&nbsp;to zase sesadilo z&nbsp;trůnu U2 360° Tour (2009–11, 736 milionů USD) irských U2. Nicméně ani s&nbsp;tak famózními čísly nejsou Coldplay světovou jedničkou, pokud opustíme rockové moře a&nbsp;vstoupíme do&nbsp;celohudebního oceánu. Tam je absolutní vládkyní… kdo? Ano, Taylor Swift s&nbsp;právě probíhajícím turné The Eras Tour a&nbsp;částkou 1,04 miliardy dolarů.

<clink anchorid="1"></clink> 
Aktuální turné britské skupiny Coldplay Music of the Spheres se&nbsp;v&nbsp;srpnu stalo největším rockovým turné všech dob. Časopis Billboard oznámil, že doposud vydělalo 945 milionů dolarů. Turné, které začalo v&nbsp;březnu 2022, již vidělo 8,8 milionu lidí. A&nbsp;patrně se&nbsp;přehoupne přes&nbsp;miliardu dolarů, protože&nbsp;končí až&nbsp;letos v&nbsp;listopadu. Coldplay tak překonali turné Eltona Johna Farewell Yellow Brick Road Tour, které v&nbsp;letech 2018–23 vydělalo 939 milionů USD. A&nbsp;to zase sesadilo z&nbsp;trůnu U2 360° Tour (2009–11, 736 milionů USD) irských U2. Nicméně ani s&nbsp;tak famózními čísly nejs

Číslo měsíce

Gabriela Brummelová hlavní architektka anglického jazykového programu TOSCOOL 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Ve&nbsp;škole vás&nbsp;nenaučí poznat svoje silné stránky ani to, co by vás&nbsp;mohlo v&nbsp;životě a&nbsp;v&nbsp;práci bavit. Až&nbsp;víceméně náhodou, když&nbsp;jsem jako studentka učila angličtinu, jsem objevila schopnost naučit lidi cizí jazyk. Nenaučí vás&nbsp;ani poznat, jaké informace jsou důležité a&nbsp;zda budou relevantní v&nbsp;době, kdy je budeme potřebovat ve&nbsp;své profesi. Málokdy se&nbsp;také ve&nbsp;škole dozvíte, jak a&nbsp;kde takové informace efektivně hledat a&nbsp;najít. Školní hodnocení často neodráží skutečné schopnosti. Já jsem dokončila střední školu s&nbsp;pocitem, že nejsem schopna naučit se&nbsp;napsat slohovou práci bez&nbsp;chyby a&nbsp;že bych se&nbsp;od&nbsp;jazyka měla držet co nejdál. Tento dojem vede k&nbsp;podcenění vlastních dovedností v&nbsp;oblastech, ve&nbsp;kterých můžeme vynikat.“ 
&nbsp; 
Ivo Mareš výkonný ředitel Prázdninové školy Lipnice 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Napadá mě jich spíš tak čtyřicet. Začal jsem chodit do&nbsp;školy v&nbsp;70. letech, kdy vzdělávání dominovaly znalosti. Rozvoj dovedností? Zapomeňte. Kultivace postojů a&nbsp;hodnot? Ani náhodou. Důležitost vztahů? Vůbec. Názorová pestrost a&nbsp;pluralita, která učí respektu a&nbsp;empatii? To přece do&nbsp;školy nepatří. Stimulující debaty, které tříbí um a&nbsp;intelekt? A… to jsem už na&nbsp;vysoké škole zažil. Měl jsem štěstí, že se&nbsp;mi dostalo excelentního vzdělání na&nbsp;teologických fakultách v&nbsp;Praze a&nbsp;Ženevě, což mi dalo do&nbsp;života mnoho důležitého včetně kritického myšlení a&nbsp;interpretačních dovedností. Žádná škola vás&nbsp;však nenaučí odvaze, odpovědnosti, naději nebo pokoře. Na&nbsp;spoustu věcí si v&nbsp;životě musíme přijít sami – a&nbsp;je to tak dobře.“ 
&nbsp; 
Lucie Valešová oční lékařka a&nbsp;primářka Oční kliniky Neovize Praha 
<clink anchorid="3"></clink> 
Jako oční lékařka s&nbsp;více než třiceti lety praxe často přemýšlím o&nbsp;tom, co mě škola nenaučila. Studium medicíny nás&nbsp;vybavilo odbornými znalostmi a&nbsp;technikami, ale realita péče o&nbsp;pacienta je mnohem složitější. Naučila jsem se, že klíčová není jen diagnóza, ale také lidský přístup a&nbsp;empatie. Kvalita ošetření pacienta nespočívá pouze v&nbsp;indikaci správné operace, ale v&nbsp;naslouchání a&nbsp;respektu k&nbsp;pacientovi. Dalším podstatným aspektem, který škola opomíjela, je spolupráce s&nbsp;kolegy. Úspěšná léčba často vyžaduje týmovou práci, sdílení zkušeností a&nbsp;vzájemnou podporu. Dnes vím, že empatie a&nbsp;týmovost jsou stejně důležité jako medicínské znalosti. 
&nbsp; 
Jakub Švéda vizuální umělec 
<clink anchorid="4"></clink> 
Měl jsem na&nbsp;studia štěstí, stejně jako na&nbsp;profesory dějin umění, estetiky, ikonografie, filozofie… Na&nbsp;univerzitě v&nbsp;San Francisku jsem si zase vyzkoušel nové technologie. Chtít a&nbsp;usilovat o&nbsp;něco navíc vás&nbsp;ale škola nenaučí. A&nbsp;nepřipraví vás&nbsp;ani na&nbsp;komunikaci s&nbsp;lidmi, kteří nevidí pod&nbsp;povrch každodennosti a&nbsp;módních mondénních trendů. Škola nám nedá komplexitu vnímání. Každá nám dá jiné nástroje, odkud souvislosti nazírat. A&nbsp;je na&nbsp;nás&nbsp;hledat vztahy mezi předivy kořenů sekvojí a&nbsp;našimi neurony, našimi interpretacemi dojmů a&nbsp;jejich zobrazováním, vztahy mezi kapkou vody na&nbsp;listě a&nbsp;černými dírami či&nbsp;vztahy mezi naším nitrem, našimi intro nanodžunglemi, a&nbsp;ekosystémy deštného pralesa. A&nbsp;buďme si jistí, že tam vztahy jsou. 
&nbsp;

Gabriela Brummelová hlavní architektka anglického jazykového programu TOSCOOL 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Ve&nbsp;škole vás&nbsp;nenaučí poznat svoje silné stránky ani to, co by vás&nbsp;mohlo v&nbsp;životě a&nbsp;v&nbsp;práci bavit. Až&nbsp;víceméně náhodou, když&nbsp;jsem jako studentka učila angličtinu, jsem objevila schopnost naučit lidi cizí jazyk. Nenaučí vás&nbsp;ani poznat, jaké informace jsou důležité a&nbsp;zda budou relevantní v&nbsp;době, kdy je budeme potřebovat ve&nbsp;své profesi. Málokdy se&nbsp;také ve&nbsp;škole dozvíte, jak a&nbsp;kde takové informace efektivně hledat a&nbsp;najít. Školní hodnocení často neodráží skutečné schopnosti. Já j

Čtyři věci, které vás ve škole rozhodně nenaučí

Ester Nová

„Signal Festival konstantně inovuje, hledá nové cesty a&nbsp;propojování. Vzniká tím&nbsp;něco neotřelého nejen pro&nbsp;návštěvníky, ale i&nbsp;pro&nbsp;náš tým,“ říká jeho zakladatel Martin Pošta. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Festival světla a&nbsp;digitální kultury Signal mnozí znají jako přehlídku rozzářených instalací. Jeho zakladatel Martin Pošta však společně se&nbsp;svým týmem vytvořil entitu, jíž se&nbsp;daří propojovat lidi, instituce, obory a&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě Česko se&nbsp;světem. Signal se&nbsp;navíc letos poprvé rozrůstá o&nbsp;kreativně-technologickou konferenci Signal Forum. Jeho součástí je také studio Signal Creative, díky kterému se&nbsp;celý koncept rozkročí i&nbsp;za&nbsp;hranice Česka – aktuálně je totiž na&nbsp;stole pořádání prvního Signalu v&nbsp;Hongkongu. 
„Naprosto zásadní je pro&nbsp;nás&nbsp;podpora exportu českých umělců za&nbsp;hranice. Komunita kolem digitálního umění je hodně niche, takže&nbsp;se&nbsp;nám za&nbsp;ty roky podařilo vybudovat silný network. I&nbsp;díky tomu budu letos kurátorovat festival Llum v&nbsp;Barceloně, kde chci ukázat české umění. Nadto letos na&nbsp;Signal zveme do&nbsp;Prahy deset kurátorů zahraničních festivalů, pro&nbsp;něž uděláme speciální program a&nbsp;provedeme je po&nbsp;ateliérech sedmi umělců. České zastoupení v&nbsp;zahraničí je velmi malé – a&nbsp;my máme možnost přispět ke&nbsp;změně,“ přibližuje Martin Pošta. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Důležitá je ale i&nbsp;domácí umělecká scéna, kterou se&nbsp;Signal Festivalem hlouběji propojil jeho hlavní kurátor Pavel Mrkus. Právě díky němu je podle Pošty průnik festivalu do&nbsp;českého výtvarného světa mnohem hlubší a&nbsp;daří se&nbsp;mu vybírat umělce, kteří by se&nbsp;jinak do&nbsp;hledáčku&nbsp;festivalu nedostali. „Nejde ale o&nbsp;změnu o&nbsp;180 stupňů. Stále musíme myslet na&nbsp;identitu Signalu. Nejsme galerijní festival, jsme akce ve&nbsp;veřejném prostoru. Je ovšem skvělé, že jsme stále zajímavější i&nbsp;pro&nbsp;áčkové umělce. Vidí, že jim můžeme nabídnout kvalitu, track record a&nbsp;skvělé prostory k&nbsp;prezentaci. Letos třeba i&nbsp;Pražský hrad.“

„Signal Festival konstantně inovuje, hledá nové cesty a&nbsp;propojování. Vzniká tím&nbsp;něco neotřelého nejen pro&nbsp;návštěvníky, ale i&nbsp;pro&nbsp;náš tým,“ říká jeho zakladatel Martin Pošta. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Festival světla a&nbsp;digitální kultury Signal mnozí znají jako přehlídku rozzářených instalací. Jeho zakladatel Martin Pošta však společně se&nbsp;svým týmem vytvořil entitu, jíž se&nbsp;daří propojovat lidi, instituce, obory a&nbsp;v&nbsp;neposlední řadě Česko se&nbsp;světem. Signal se&nbsp;navíc letos poprvé rozrůstá o&nbsp;kreativně-technologickou konferenci Signal Forum. Jeho součástí je také studio Signal Creative, díky kterému se&nbsp

Martin Pošta, Signal Festival

Co můžete vyrobit, když&nbsp;spojíte eukalyptus, ricinové fazole, cukrovou třtinu a&nbsp;mořské řasy? Výčet surovin vás&nbsp;nejspíš automaticky vede do&nbsp;kuchyně či&nbsp;do&nbsp;kosmetické laboratoře. Když&nbsp;ale dokážete myslet „outside the box“, můžete z&nbsp;nich začít dělat třeba tenisky. Přesně to se&nbsp;podařilo Janu Kratochvílovi a&nbsp;Markovi Břinčilovi, kteří si po&nbsp;deseti letech budování kariéry v&nbsp;rámci známé sportovní značky řekli, že je načase začít znovu a&nbsp;jinak. A&nbsp;tak se&nbsp;zrodily boty, které nám snad pomáhají doběhnout k&nbsp;ekologicky udržitelnějším zítřkům. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Měníme byznys, abychom pomohli snížit náš dopad na&nbsp;životní prostředí.“ – „Změnili jsme náš přístup i&nbsp;materiály, které používáme.“ – „Naším cílem je uhlíková nula.“ To je jen malý výřez z&nbsp;výkřiků, které v&nbsp;posledních letech stále intenzivněji zaznívají od&nbsp;velkých značek zaměřených na&nbsp;sportovní obuv a&nbsp;oblečení. Pravda ale rozhodně není tak zelená, jak by se&nbsp;mohlo zdát, čehož si začali Jan Kratochvíl a&nbsp;Marek Břinčil všímat v&nbsp;době, kdy v&nbsp;Německu a&nbsp;ve&nbsp;střední Evropě zajišťovali obchod a&nbsp;marketing pro&nbsp;švédskou sportovní značku&nbsp;Salming. 
Tehdy už žili patnáct let v&nbsp;Berlíně, kde se&nbsp;seznámili během studií. „Naše práce byla hodně spojená s&nbsp;cestováním, jezdili jsme z&nbsp;veletrhu na&nbsp;veletrh, sledovali jsme, jak se&nbsp;globální trh se&nbsp;sportovními produkty vyvíjí, a&nbsp;vnímali jsme, jak se&nbsp;chovají jiné značky a&nbsp;jaké mají priority. Všímali jsme si, jak moc je v&nbsp;jejich komunikaci zásadní udržitelnost – což je slovo, na&nbsp;které jsem úplně alergický. Tím&nbsp;spíš, když&nbsp;99 procent nabízeného portfolia bylo stejných jako před&nbsp;dvaceti lety, tedy vyrobených především na&nbsp;základě ropných plastů, žádná cirkularita ani transparentnost dodavatelského řetězce,“ přibližuje cestu k&nbsp;vlastní značce běžeckých bot Jan Kratochvíl. Letmo tak naťukává problematiku tzv. greenwashingu, který velké firmy využívají, aby vytvořily lepší image své produkci. Na&nbsp;trh tak například s&nbsp;velkou pompou uvedou „udržitelnou“ tenisku, která má však z&nbsp;ekoinovativního materiálu vyrobené jen tkaničky či&nbsp;podrážku. Zbytek je starý dobrý ropný plast. 
Ty největší sportovní značky se&nbsp;dnes obchodují i&nbsp;na&nbsp;burze, nemohou si tedy dost dobře dovolit přepnout ze&nbsp;svého dosavadního nastavení – které mimochodem podle vědců z&nbsp;MIT v&nbsp;případě výroby běžecké obuvi produkuje 4 miliony metrických tun emisí oxidu uhličitého ročně – do&nbsp;ekologického módu. Kratochvíl velké značky přirovnává k&nbsp;těžkému trajektu, který se&nbsp;pomalu sune dopředu daným směrem, jen těžko mění kurz. Mají vybudované dodavatelské řetězce a&nbsp;jasně nastavené výrobní procesy, díky nimž jsou schopny pár bot, který zákazníka vyjde na&nbsp;150 až&nbsp;200 eur, vyrobit z&nbsp;levných ropných plastů přibližně za&nbsp;18 eur. A&nbsp;vzhledem k&nbsp;vysoké marži&nbsp;(u&nbsp;velkých hráčů osciluje v&nbsp;průměru mezi 50 a&nbsp;55 %) jsou pak schopny vydělat i&nbsp;přes&nbsp;velké náklady na&nbsp;marketing. „Kdyby tak jednatel dané značky přišel na&nbsp;burzu s&nbsp;tím, že takhle to dál nejde, že musí pracovat s&nbsp;ekologickými materiály a&nbsp;dělat boty, které lze snadno recyklovat, musel by si hledat novou práci. Čísla by pak totiž vůbec nevycházela, jelikož by výrobní náklady vyskočily z&nbsp;18 třeba na&nbsp;30 eur, klidně i&nbsp;podstatně výš. A&nbsp;to je při&nbsp;objemu výroby, který se&nbsp;v&nbsp;případě některých značek ročně šplhá i&nbsp;k&nbsp;500 milionům párů bot, skutečně ohromný rozdíl. Vidíme, že velké značky mají cenovou strukturu a&nbsp;marketing nastavené tak, že si ani nemohou dovolit výrobní proces takto zásadně proměnit,“ doplňuje Břinčil. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Bylo zřejmé, že nemá cenu měnit něco, co je tak pevně ukotvené. Místo toho se&nbsp;dvojice rozhodla, že půjde proti proudu a&nbsp;vybuduje vlastní, ekologicky zodpovědnou značku&nbsp;běžeckých bot úplně od&nbsp;píky. A&nbsp;proč právě běžecké boty? Jednoduše proto, že značek zaměřených na&nbsp;„zelené“ oblečení už je na&nbsp;trhu spousta, stejně tak značek nabízejících ekologičtější městskou obuv či&nbsp;sneakers. V&nbsp;běžecké obuvi, kde by ropné plasty omezili na&nbsp;úplné minimum, ale viděli Kratochvíl s&nbsp;Břinčilem velký potenciál. V&nbsp;roce 2020 se&nbsp;tak pustili do&nbsp;práce, založili startup WINQS a&nbsp;začali shánět investory a&nbsp;výrobce. Načasování by se&nbsp;při&nbsp;zpětném ohlédnutí dalo označit spojením štěstí v&nbsp;neštěstí. „Dal jsem výpověď v&nbsp;Salmingu a&nbsp;asi týden nato přišel první lockdown kvůli koronavirové pandemii,“ směje se&nbsp;Kratochvíl. Výhodou pandemických výpadků byl ale fakt, že velké továrny najednou neměly co vyrábět, jelikož se&nbsp;zastavily zakázky. Když&nbsp;si tak čerství startupisté udělali průzkum trhu a&nbsp;zjistili, jaké materiály by mohli využít pro&nbsp;výrobu ekologické běžecké boty, a&nbsp;s&nbsp;výběrem posléze&nbsp;oslovili potenciální výrobce, nesetkali se&nbsp;s&nbsp;odmítnutím. „Neměli co dělat, výrobní procesy se&nbsp;zastavily, nic se&nbsp;nevyvíjelo… A&nbsp;my v&nbsp;tu chvíli přišli s&nbsp;novým projektem, kterého se&nbsp;chytli,“ popisuje Břinčil. 
Ukázalo se, že poskládat běžecké boty s&nbsp;minimálním využitím ropného plastu nebude problém. Některé značky už totiž různé komponenty, které jsou v&nbsp;základu třeba rostlinného původu, využívaly. Šlo jen o&nbsp;to, použít vše v&nbsp;jednom výrobku. Ovšem začalo být rychle zřejmé, že výroba bude podstatně dražší než u&nbsp;bot konvenčních, a&nbsp;to přibližně dvakrát. 
Kratochvíl a&nbsp;Břinčil si navíc původně mysleli, že vývoj bude trvat maximálně šest měsíců, nakonec se&nbsp;ale protáhl na&nbsp;dva a&nbsp;půl roku. Přitom se&nbsp;nesnažili vyrobit typ boty, který by byl tvarově zvlášť specifický, naopak chtěli udělat botu tak, aby oslovila co nejvíce lidí, a&nbsp;měla tedy parametry klasických běžeckých bot. Nechtěli dělat ani boty, které by si běžec koupil primárně proto, že mají nálepku „udržitelné“ – hlavním prodejním argumentem měla být jednoduše kvalita a&nbsp;spolehlivost. Do&nbsp;procesu navrhování se&nbsp;tak zapojili například designéři&nbsp;z&nbsp;Itálie nebo ze&nbsp;společnosti Michelin, která dodává i&nbsp;recyklovaný pryžový materiál na&nbsp;výrobu podrážek. Podnikatelé pak potřebovali investici pro&nbsp;samotný vývoj prototypu. V&nbsp;prvním kole se&nbsp;jim podařilo vybrat 200 tisíc eur (v&nbsp;přepočtu asi pět milionů korun). Ve&nbsp;druhém kole již sbírali peníze, aby mohli začít vyrábět, což se&nbsp;stalo minulý rok – poté, co v&nbsp;rámci andělských investic startup WINQS vybral přes&nbsp;milion eur (asi 25 milionů korun). Mezi investory byly například Triple B, fond Tomáše Bati či&nbsp;český N1. „Stále jde o&nbsp;malé částky v&nbsp;kontextu budování sportovní značky, ale hodně nám to pomohlo v&nbsp;budování portfolia, skladu či&nbsp;personální struktury pro&nbsp;zajištění všech procesů. Stále jsme na&nbsp;úplném začátku a&nbsp;nyní rozjíždíme třetí investiční kolo,“ upřesňuje Kratochvíl. 
Z&nbsp;čeho se&nbsp;tedy podařilo poskládat botu, která se&nbsp;loni dostala na&nbsp;evropský trh? Ve&nbsp;výrobě alternativ k&nbsp;ropným plastům je dnes dobře známá cukrová třtina. Po&nbsp;vylisování šťávy se&nbsp;z&nbsp;jejích suchých vláken vyrábí buničina, z&nbsp;níž lze vyrobit materiál se&nbsp;stejnými vlastnostmi, jako má plast. Podrážky jsou vyrobeny z&nbsp;recyklované pryže, vložky do&nbsp;bot z&nbsp;pěny z&nbsp;mořských řas, tlumicí mezipodrážka z&nbsp;ricinových fazolek a&nbsp;textilní část z&nbsp;Lyocellu, který vzniká z&nbsp;eukalyptové buničiny. „Některé materiály se&nbsp;už ve&nbsp;výrobě obuvi používaly, ale vložku&nbsp;do&nbsp;bot z&nbsp;mořské řasy jsme vzali od&nbsp;nápadu do&nbsp;procesu a&nbsp;vyvinuli až&nbsp;do&nbsp;finální podoby. Podobně pracujeme na&nbsp;nových botách – snažíme se&nbsp;najít nový materiál, který by se&nbsp;dal využít pro&nbsp;naše potřeby,“ říká Marek Břinčil. 
S&nbsp;tím&nbsp;jde ruku v&nbsp;ruce i&nbsp;inovace pro&nbsp;novou kolekci bot, na&nbsp;níž nyní ve&nbsp;WINQS pracují. Zásadní problém běžeckých bot je rychlé opotřebení tlumení. Standardní pár vydrží maximálně 500 km, po&nbsp;kterých tlumení odejde a&nbsp;v&nbsp;botách se&nbsp;běhá mnohem hůře, což vede k&nbsp;tomu, že si člověk&nbsp;pořídí nový pár. „Nyní pracujeme s&nbsp;novou pěnou od&nbsp;amerického dodavatele. Z&nbsp;více než 80 % ji tvoří recyklát použitých plastů a&nbsp;vydrží 1500 km. Výdrž boty je podle nás&nbsp;nejpodceňovanější faktor udržitelnosti. Když&nbsp;vám výrobek vydrží třikrát tak dlouho, potřebujete jednak třetinu vlastních nákladů na&nbsp;uběhnutí jednoho kilometru, jednak máte za&nbsp;každý kilometr třetinovou uhlíkovou stopu,“ vysvětluje Kratochvíl. Už nyní je ale uhlíková stopa každého páru, který ve&nbsp;WINQS vyrobí, podstatně nižší: při&nbsp;využití ropných plastů se&nbsp;výroba dostává na&nbsp;14 kilogramů oxidu uhličitého, v&nbsp;případě WINQS jde asi o&nbsp;7,5 kilogramu. 
K&nbsp;nižší uhlíkové stopě přispívá i&nbsp;další důležitý parametr běžeckých bot od&nbsp;Čechů z&nbsp;Berlína, a&nbsp;tím&nbsp;je modularita. WINQS se&nbsp;od&nbsp;začátku vyrábějí tak, aby se&nbsp;daly poté, co doslouží, snadno rozebrat. Kratochvíl a&nbsp;Břinčil našli obchodního partnera z&nbsp;Nizozemska, který ví, jak jsou jejich boty stavěné, dokáže je rozdělit na&nbsp;jednotlivé komponenty a&nbsp;ty následně zrecyklovat. „Část materiálů jsme schopni využít pro&nbsp;svrchní části nových bot, spodní část boty se&nbsp;rozdrtí a&nbsp;udělá z&nbsp;ní například tlumení, případně se&nbsp;pro&nbsp;ni najde jiné využití. Kompletní cirkularita bohužel zatím možná není, ale stále jsme na&nbsp;tom podstatně lépe, než kdybychom botu museli na&nbsp;konci jejího životního cyklu spálit,“ dodává Břinčil. Stále je tak co zdokonalovat a&nbsp;ropné plasty v&nbsp;botách dále minimalizovat, už nyní jsou ale zakladatelé značky WINQS na&nbsp;správné cestě. Čerstvě přišli také s&nbsp;cirkulární kolekcí sportovního oblečení, boty pro&nbsp;ně budou ale vždy základ. „Vidíme, že další směr pro&nbsp;nás&nbsp;může být trailový běh, výhledově bychom se&nbsp;mohli posunout i&nbsp;do&nbsp;segmentu sálové obuvi a&nbsp;jiných sportovních bot. Vždy se&nbsp;ale chceme soustředit na&nbsp;produkty, které můžeme dělat jinak než ostatní.“ 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

Co můžete vyrobit, když&nbsp;spojíte eukalyptus, ricinové fazole, cukrovou třtinu a&nbsp;mořské řasy? Výčet surovin vás&nbsp;nejspíš automaticky vede do&nbsp;kuchyně či&nbsp;do&nbsp;kosmetické laboratoře. Když&nbsp;ale dokážete myslet „outside the box“, můžete z&nbsp;nich začít dělat třeba tenisky. Přesně to se&nbsp;podařilo Janu Kratochvílovi a&nbsp;Markovi Břinčilovi, kteří si po&nbsp;deseti letech budování kariéry v&nbsp;rámci známé sportovní značky řekli, že je načase začít znovu a&nbsp;jinak. A&nbsp;tak se&nbsp;zrodily boty, které nám snad pomáhají doběhnout k&nbsp;ekologicky udržitelnějším zítřkům. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Měníme byznys, abychom pomohli s

Startup: WINQS. Poklusem do budoucnosti

Avi Joreš

Investoři&nbsp;se&nbsp;smáli. „Vážně si myslíte, že je možné něco pozorovat touhle kamerou?“ V&nbsp;polovině 90. let Izraelec Gavriel Iddan představil světu svůj nápad: kameru, co půjde spolknout a&nbsp;bude obsahovat vysílač o&nbsp;velikosti tabletky, která bude cestovat trávicí soustavou a&nbsp;fotit. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pokud potřebovali lékaři&nbsp;vyšetřit tračník&nbsp;a&nbsp;tenké střevo – pět metrů střeva mezi žaludkem a&nbsp;tlustým střevem –, byli odkázáni na&nbsp;endoskop. Dlouhou úzkou a&nbsp;pružnou hadici s&nbsp;kamerou na&nbsp;špičce. Jenže&nbsp;takové přístroje nedokážou zobrazit celý orgán, což často vede ke&nbsp;zbytečným operacím. Aby viděli všechno, museli lékaři&nbsp;provést kolonoskopii, nepříjemnou proceduru trvající až&nbsp;hodinu. Během ní lékaři&nbsp;napumpují do&nbsp;řitního otvoru vzduch, tlusté střevo nafouknou, a&nbsp;následně zavedou do&nbsp;konečníku&nbsp;dvoumetrovou hadici. Pacientům se&nbsp;běžně podávají sedativa, aby vyšetření bylo snesitelnější. 
Iddan věděl, že jeho nápad by umožnil lepší diagnostiku. Zatímco si minikamera razí cestu útrobami, pořizuje desítky tisíc obrázků. Pro&nbsp;pacienty je to samozřejmě mnohem pohodlnější a&nbsp;nebolestivá forma vyšetření. Skepsí investorů se&nbsp;Iddan nedal odradit. 
Všechno začalo rozhovorem se&nbsp;sousedem, předním gastroenterologem Eitanem Scapou. Psal se&nbsp;rok 1981 a&nbsp;Gavriel Iddan bydlel v&nbsp;Bostonu, kde pracoval pro&nbsp;společnost, která vyvíjela rentgenové elektronky a&nbsp;sondy k&nbsp;ultrazvuku. Jednou se&nbsp;mu Scapa zmínil o&nbsp;limitech, na&nbsp;něž narážejí endoskopy využívající optická vlákna. Iddan prohlásil, že přece musí existovat jiné řešení. „Když&nbsp;jsi tak chytrý, proč něco nevymyslíš?“ odvětil Scapa. 
Iddan toho o&nbsp;střevech moc nevěděl. Ale věděl docela dost o&nbsp;raketách a&nbsp;kamerách. Dřív&nbsp;v&nbsp;izraelské zbrojovce Rafael pomáhal vyvíjet „oko rakety“ – kameru umožňující střele zasáhnout cíl. Když&nbsp;přemýšlel nad&nbsp;endoskopem, začal si představovat raketový senzor tak malý, aby se&nbsp;vešel do&nbsp;lidského střeva. Narazil ovšem na&nbsp;neexistující technologie, a&nbsp;tak myšlenku na&nbsp;roky opustil. Ale pak se&nbsp;k&nbsp;ní zase vrátil. 
Roku 1993 provedl řadu důležitých pokusů, technologie pokročily. Sestrojil vysílač a&nbsp;kameru menší než deseticent a&nbsp;strčil ji do&nbsp;útrob zmrzlého kuřete. A&nbsp;viděl jeho střeva. Doufal, že by to mohlo fungovat i&nbsp;u&nbsp;lidí. Pak zjistil, že NASA se&nbsp;podařilo vyvinout malé baterie, které vydržely minimálně deset hodin. Rok poté zažádal o&nbsp;izraelský a&nbsp;americký patent. 
Roku 1995 Iddan se&nbsp;společníkem založili firmu Given Imaging a&nbsp;od&nbsp;izraelské korporace RDC získali 600 000 dolarů. Jen stále nevěděli, zda bude nápad fungovat i&nbsp;v&nbsp;lidském těle. 
Oslovili tým C. Paula Swaina, předního experta na&nbsp;tenké střevo, a&nbsp;na&nbsp;podzim 1999 provedli první pokus na&nbsp;člověku. Swain sám spolkl pilulku. Spatřili rozmazané záběry. Iddan držel anténu. Podle signálu z&nbsp;pilulky týmu došlo, že se&nbsp;jim podařilo úspěšně cestovat tenkým střevem. Swain spolkl další pilulku. Díky tomu, že drželi anténu v&nbsp;různých pozicích, přijímali obrázky ve&nbsp;vyšší kvalitě, a&nbsp;nakonec spatřili i&nbsp;tenké střevo. V&nbsp;roce 2001 úřady v&nbsp;Evropě a&nbsp;USA vydaly povolení potřebná k&nbsp;prodeji zařízení na&nbsp;trhu. 
Po&nbsp;11. září, kdy obchodování ustalo, se&nbsp;Given Imaging stala po&nbsp;několika týdnech první firmou, která vstoupila na&nbsp;burzu. Získala 60 milionů dolarů. 
Zobrazení střeva pomocí kapsle dnes patří k&nbsp;nejčastější formě endoskopie. PillCam ovládá 90 % trhu. Od&nbsp;roku 1999 spolkly tabletku přes&nbsp;dva miliony pacientů a&nbsp;používá ji přes&nbsp;5000 lékařských zařízení na&nbsp;světě.

Investoři&nbsp;se&nbsp;smáli. „Vážně si myslíte, že je možné něco pozorovat touhle kamerou?“ V&nbsp;polovině 90. let Izraelec Gavriel Iddan představil světu svůj nápad: kameru, co půjde spolknout a&nbsp;bude obsahovat vysílač o&nbsp;velikosti tabletky, která bude cestovat trávicí soustavou a&nbsp;fotit. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pokud potřebovali lékaři&nbsp;vyšetřit tračník&nbsp;a&nbsp;tenké střevo – pět metrů střeva mezi žaludkem a&nbsp;tlustým střevem –, byli odkázáni na&nbsp;endoskop. Dlouhou úzkou a&nbsp;pružnou hadici s&nbsp;kamerou na&nbsp;špičce. Jenže&nbsp;takové přístroje nedokážou zobrazit celý orgán, což často vede ke&nbsp;zbytečným operacím. Aby vi

Spolknout kameru v kapsli

Veronika Tyler

Manželé Jana a&nbsp;Mirek Stachovi se&nbsp;potkali na&nbsp;Fakultě architektury ČVUT a&nbsp;od&nbsp;druháku&nbsp;jsou spolu. Brzy zjistili, že si rozumí i&nbsp;profesně a&nbsp;architekturu vnímají podobně. Jana Martinovo vizionářství a&nbsp;kreativitu doplňuje rozvahou a&nbsp;empatií. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Vlastní ateliér s&nbsp;názvem boq architekti si založili, když&nbsp;byl jejich prvnímu dítěti rok, a&nbsp;tak oba začínali z&nbsp;domova. Dnes ateliér se&nbsp;zaměřením na&nbsp;rezidenční a&nbsp;veřejný prostor sídlí v&nbsp;pražském Karlíně a&nbsp;studio s&nbsp;nimi sdílí osm spolupracovníků. Řada jejich projektů získala prestižní architektonické ceny, třeba Technologický dvůr v&nbsp;Českých Budějovicích nebo developerský projekt rodinných domů Za&nbsp;Větrníkem v&nbsp;Dobříši. 
„Za&nbsp;Větrníkem je náš první větší projekt. Opravdu první velká příležitost vytvořit novou rezidenční čtvrť,“ vzpomíná Jana Stochová. „S&nbsp;tímto projektem se&nbsp;pojí vzpomínky na&nbsp;naše divoké, garážové začátky – navrhování a&nbsp;kreslení během mateřské dovolené s&nbsp;dítětem na&nbsp;klíně, kancelář v&nbsp;obýváku… A&nbsp;když&nbsp;dnes vidíme, že v&nbsp;lokalitě třiceti domů běhají po&nbsp;ulici děti a&nbsp;prožívají nespoutané dětství, je to krásný pocit.“ 
A&nbsp;jaký projekt je nejbližší Mirkovi? „Kdybych měl vybrat jeden srdeční projekt, budou to cateringové pulty pro&nbsp;Národní divadlo. Ano, je to zakázka zdaleka nejmenší, ale svým přesahem vlastně největší. Už jen ta příležitost – vytvořit prvek, který bude součástí Národního divadla – byla prostě snová. Snažili jsme se&nbsp;vytvořit dílo, které do&nbsp;prostoru zapadne tak, že si ho skoro nevšimnete, ale zároveň do&nbsp;něj vnese esenci současné tvorby.“ 
Na&nbsp;práci je baví různorodost. Není výjimečné, že v&nbsp;jednom dni koncepčně řeší urbanismus obytných lokalit, pak jdou na&nbsp;kontrolu stavby a&nbsp;nakonec si lámou hlavu nad&nbsp;interiérovým detailem. „Je skvělé, když&nbsp;se&nbsp;člověk&nbsp;vrátí domů a&nbsp;má radost – z&nbsp;prostorné předsíně, z&nbsp;háčku&nbsp;na&nbsp;bundu, který má tak akorát po&nbsp;ruce, z&nbsp;okna na&nbsp;schodišti, kolem kterého každé ráno projde a&nbsp;podívá se&nbsp;do&nbsp;zahrady…“ 
I&nbsp;proto se&nbsp;zřejmě pustili do&nbsp;nejnovějšího designového projektu. Pod&nbsp;novou značkou haptic uvedli revoluční policový systém do&nbsp;koupelen. Uchytíte ho na&nbsp;skleněnou zástěnu sprchového koutu. Jednoduše, bez&nbsp;vrtání, bez&nbsp;lepení – magneticky. Vlajkovou lodí projektu je polička s&nbsp;názvem be_myshelf. „Hledali jsme minimalistickou designovou poličku&nbsp;s&nbsp;jednoduchou montáží a&nbsp;zjistili jsme, že neexistuje. Tak jsme si ji vytvořili,“ vysvětluje Jana. „Princip magnetických poliček už u&nbsp;nás&nbsp;doma testujeme několik let,“ přidává se&nbsp;Mirek. „Vyzkoušeli jsme taky různé výrobní postupy, ale tím&nbsp;posledním impulzem, který nás&nbsp;přesvědčil, že se&nbsp;do&nbsp;toho musíme pustit naplno, bylo naše stěhování letos na&nbsp;jaře. Na&nbsp;vlastní kůži&nbsp;jsme zjistili, jak jednoduchá je instalace poličky, kterou si můžu&nbsp;nést s&nbsp;sebou z&nbsp;bytu do&nbsp;bytu.“ 
To je přesvědčilo, že patent na&nbsp;magnetickou poličku, již lze upnout rychle a&nbsp;bezpečně, může oslovit více lidí. A&nbsp;navrhli další barevné odstíny. „Lidé si tak mohou doladit a&nbsp;personalizovat i&nbsp;neslané nemastné standardy koupelen developerských bytů,“ uzavírá Jana Stochová. 
&nbsp; 
BOX: 
&nbsp; 
<h2>Cestování jako inspirace</h2> 
Manželé-kolegové rádi cestují. „Na&nbsp;cestách máme oči&nbsp;pořád otevřené. Díváme se&nbsp;kolem sebe a&nbsp;řešíme, co se&nbsp;nám líbí. Anebo nelíbí – a&nbsp;jak by se&nbsp;to dalo řešit jinak. Víte, jak poznáte architekta na&nbsp;dovolené? Má v&nbsp;kapse metr a&nbsp;na&nbsp;vše sahá, protože&nbsp;prostě musí vědět, jaká je struktura omítky, jemnost závěsu, textura dřeva…“ svěřuje se&nbsp;Jana Stachová. A&nbsp;Mirek ji doplňuje: „Před&nbsp;pár dny jsme po&nbsp;delší době byli v&nbsp;Brně. Překvapillo nás, jak se&nbsp;za&nbsp;pár let proměnilo. Práce s&nbsp;veřejným prostorem je naprosto skvělá a&nbsp;je vidět, že je to město pro&nbsp;lidi. Náměstí s&nbsp;uměleckými díly a&nbsp;vodními prvky jsou něčím, o&nbsp;čem se&nbsp;nám v&nbsp;Praze může zatím jenom zdát. Bohužel.“

Manželé Jana a&nbsp;Mirek Stachovi se&nbsp;potkali na&nbsp;Fakultě architektury ČVUT a&nbsp;od&nbsp;druháku&nbsp;jsou spolu. Brzy zjistili, že si rozumí i&nbsp;profesně a&nbsp;architekturu vnímají podobně. Jana Martinovo vizionářství a&nbsp;kreativitu doplňuje rozvahou a&nbsp;empatií. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Vlastní ateliér s&nbsp;názvem boq architekti si založili, když&nbsp;byl jejich prvnímu dítěti rok, a&nbsp;tak oba začínali z&nbsp;domova. Dnes ateliér se&nbsp;zaměřením na&nbsp;rezidenční a&nbsp;veřejný prostor sídlí v&nbsp;pražském Karlíně a&nbsp;studio s&nbsp;nimi sdílí osm spolupracovníků. Řada jejich projektů získala prestižní architektonické ceny, třeba Technologick

Jana a Mirek Stachovi – boq architekti

<clink anchorid="1"></clink> 
Čekají nás&nbsp;hodně náročné a&nbsp;existenciální výzvy. Ale díky bystrým mozkům máme šanci, že to všechno zvládneme přežít. 
Několikrát jsme se&nbsp;zamýšleli nad&nbsp;technologiemi a&nbsp;jejich budoucností. Nicméně v&nbsp;porovnání s&nbsp;existenčními problémy, jimž Země čelí, jsou nevýhody technologií tou nejmenší starostí. V&nbsp;roce 2020 vydala pařížská výzkumná organizace Future Earth zprávu o&nbsp;změně klimatu, která spojila poznatky více než dvou set předních vědců z&nbsp;více než padesáti zemí. Došli k&nbsp;závěru, že problémy, kterým lidstvo čelí – extrémní výkyvy počasí, úpadek životodárných ekosystémů, nedostatek potravin a&nbsp;ubývající zásoby sladké vody – se&nbsp;vzájemně umocňují. Samy o&nbsp;sobě jsou dostatečně ničivé, ale dohromady mohou skončit destrukcí našich měst, našich zemí, naší planety a&nbsp;nakonec i&nbsp;nás. 
Extrémní vlny veder zvyšují globální oteplování tím, že se&nbsp;z&nbsp;přírodních zdrojů uvolňují plyny, které oteplují planetu, a&nbsp;zároveň prohlubují nedostatek vody a&nbsp;potravin. Ztráta biologické rozmanitosti oslabuje naše přírodní a&nbsp;zemědělské systémy, což ještě více ohrožuje zásobování potravinami. „Naše činy v&nbsp;příštím&nbsp;desetiletí,“ říká Amy Luersová, výkonná ředitelka skupiny, „rozhodnou o&nbsp;naší společné budoucnosti na&nbsp;Zemi. Všichni se&nbsp;shodují na&nbsp;tom, že je čas jednat. „Máme jen velmi malé časové okno,“ shrnuje prezident Světového ekonomického fóra Børge Brende. „A&nbsp;pokud tohoto okna v&nbsp;příštích deseti letech nevyužijeme, budeme se&nbsp;přesouvat jen kolem lehátek na&nbsp;Titaniku.“ 
Všechno ale není a&nbsp;hlavně nemusí být tak temné, či&nbsp;dokonce černé. Když&nbsp;jsem psal knihu Next (Co bude dál), scházel jsem se&nbsp;s&nbsp;mnoha inovátory, kteří mění svět k&nbsp;lepšímu a&nbsp;jejichž jasnozřivé inovace představujeme na&nbsp;stránkách tohoto časopisu. Jak jsem se&nbsp;postupně nořil do&nbsp;jejich příběhů, narůstal ve&nbsp;mně obrovský pocit víry a&nbsp;optimismu, že se&nbsp;nám podaří překonat znepokojivé překážky, které nás&nbsp;čekají. Díky pokroku v&nbsp;letecké dopravě a&nbsp;internetu se&nbsp;náš svět zmenšil na&nbsp;velikost dlaně: v&nbsp;jediném chytrém telefonu dnes máme k&nbsp;dispozici větší výpočetní výkon, než jakým disponoval celý naváděcí systém Apolla 11. Je to až&nbsp;neskutečné – a&nbsp;zároveň je to neskutečný pokrok. Naděje, že lidstvo přece jen dokáže vždycky na&nbsp;něco přijít. 
Vždy existuje riziko, že zakopneme a&nbsp;budeme se&nbsp;potácet směrem k&nbsp;dystopii, ale jak říká vynálezce a&nbsp;futurista Ray Kurzweil: „Toto je zdaleka nejlepší doba v&nbsp;dějinách lidstva.“ 
Autor knih Inovovati budeš a&nbsp;Next (Co bude dál)

<clink anchorid="1"></clink> 
Čekají nás&nbsp;hodně náročné a&nbsp;existenciální výzvy. Ale díky bystrým mozkům máme šanci, že to všechno zvládneme přežít. 
Několikrát jsme se&nbsp;zamýšleli nad&nbsp;technologiemi a&nbsp;jejich budoucností. Nicméně v&nbsp;porovnání s&nbsp;existenčními problémy, jimž Země čelí, jsou nevýhody technologií tou nejmenší starostí. V&nbsp;roce 2020 vydala pařížská výzkumná organizace Future Earth zprávu o&nbsp;změně klimatu, která spojila poznatky více než dvou set předních vědců z&nbsp;více než padesáti zemí. Došli k&nbsp;závěru, že problémy, kterým lidstvo čelí – extrémní výkyvy počasí, úpadek životodárných ekosystémů, nedostatek potravin

Klima, voda, potraviny, ekosystémy… Zachrání nás inovátoři?

Marieta Tedenacová, Scarabea Vases 
<clink anchorid="1"></clink> 
Sklářská designérka Marieta Tedenacová představila během letošního Czech Design Weeku limitovanou kolekci váz&nbsp;inspirovanou odrazy na&nbsp;krovkách brouka skarabea. Podmanivé objekty vznikly tak, že do&nbsp;rozžhaveného skla byly na&nbsp;huti přidány barevné rubíny. Každá váza&nbsp;je dvoustěnná a&nbsp;ručně foukaná do&nbsp;dřevěné formy. Díky tomu lze její vnitřek vylít stříbrnou barvou a&nbsp;následně hermeticky uzavřít. Vzniká tak velmi neobvyklý barevný efekt. 
marietatedenac.com 
&nbsp; 
Vlastimil Šenkýř, Poklad 
<clink anchorid="2"></clink> 
Nová kolekce designéra Vlastimila Šenkýře Poklad nás&nbsp;nabádá, abychom se&nbsp;na&nbsp;svět dívali dětskýma očima, zapojili fantazii a&nbsp;spatřovali krásu i&nbsp;ve&nbsp;zdánlivě nehodnotných věcech. Objekty jsou vyrobené z&nbsp;váz&nbsp;určených na&nbsp;střepy, ale také PET lahví a&nbsp;jiných plastových nádob, zdobené skleněnými kameny nalezenými v&nbsp;řece v&nbsp;okolí zaniklých českých skláren. Aneb co je pro&nbsp;jednoho odpad, může být pro&nbsp;jiného poklad. 
vlastimilsenkyr.com 
&nbsp; 
Tereza Otáhalíková, Fragilità Nuova 
<clink anchorid="3"></clink> 
Šperkařka Tereza Otáhalíková si položila otázku, kam lze posunout květinové motivy, aby se&nbsp;vymanily z&nbsp;tradičních představ křehkosti, romantiky a&nbsp;něhy. Vznikla podmanivá kolekce Fragilità Nuova inspirovaná tématem hledání rovnováhy mezi křehkostí květů a&nbsp;světem drsné maskulinity. Její součástí jsou kromě náramků, náušnic či&nbsp;prstenů také neotřelé unisex brože. 
terezaotahalikova.com 
&nbsp; 
Master &amp; Master a&nbsp;Palma de Alma, Dalmatian 
<clink anchorid="4"></clink> 
Studio Palma de Alma designérek Magdalény Vojtekové a&nbsp;Viktorie Lalákové vytvořilo pro&nbsp;značku&nbsp;Master &amp; Master konferenční stolek Dalmatian. Je vyroben z&nbsp;plastů, které vznikají v&nbsp;továrnách při&nbsp;produkci potravinových obalů a&nbsp;jiných plastových výrobků. Z&nbsp;materiálu, který by byl zlikvidován, tak vznikl nápaditý solitér bílé barvy s&nbsp;drobnými černými tečkami. Tato barevnost designérské duo inspirovala k&nbsp;názvu nového kousku. 
masterandmaster.eu 
&nbsp; 
Bohemian Rugstory, Písečná pouť 
<clink anchorid="5"></clink> 
Značku&nbsp;Bohemian Rugstory založila v&nbsp;roce 2023 Mariya Patrovská, která se&nbsp;rozhodla, že vymění práci v&nbsp;korporátu za&nbsp;textilní umění a&nbsp;ruční výrobu a&nbsp;začala vyrábět nepřehlédnutelné koberce, obrazy a&nbsp;textilní instalace. Nově svůj záběr rozšířila také na&nbsp;zrcadla – a&nbsp;Písečná pouť je první vlaštovka. Při&nbsp;tvorbě se&nbsp;inspirovala pouští, jejími písečnými dunami, pouštními růžemi a&nbsp;fatou morgánou, která je zrcadlem sama o&nbsp;sobě. Pohrála si přitom s&nbsp;rozdíly ve&nbsp;výšce použité vlny i&nbsp;s&nbsp;různými technikami. 
bohemianrugstory.com 
&nbsp; 
Balance is Motion, Tectonia 
<clink anchorid="6"></clink> 
České designérské studio Balance is Motion, jehož součástí je Eliška Novák&nbsp;Knotková, Maria Nina Václavková, Filip Mirbauer, Matěj Dejmek a&nbsp;Martina Havlenová, představilo novou kolekci akustického nábytku Tectonia pro&nbsp;českou značku&nbsp;Ekustik. Zahrnuje kabinet, sideboard, komodu a&nbsp;stolek a&nbsp;vychází z&nbsp;tvarosloví tektonické činnosti pod&nbsp;povrchem země. Tvarované plstěné prvky, které účinně pohlcují zvukové vlny, jsou vyrobeny z&nbsp;recyklovaných PET vláken, použité dřevo pochází z&nbsp;českých lesů. 
balanceismotion.com 
&nbsp; 
Javorina GYM, modulární set SANA 
<clink anchorid="7"></clink> 
Tradiční výrobce designového nábytku z&nbsp;masivu Javorina představil svou prvotinu v&nbsp;podobě celodřevěného setu SANA, určeného pro&nbsp;domácí cvičení. Na&nbsp;jeho vývoji se&nbsp;podílela řada odborníků. Jedním z&nbsp;nich je Kryštof Kuba, fyzioterapeut z&nbsp;McKenzie kliniky v&nbsp;Kladně. Srdcem produktové řady je nástěnná hrazda SANA s&nbsp;opěrnou deskou navržená pro&nbsp;uvolnění, protažení a&nbsp;posílení celého těla, dále ji tvoří nástěnná hrazda a&nbsp;dvě modulární hrazdy. 
javorina.com 
&nbsp; 
Moroso, křeslo One Page 
<clink anchorid="8"></clink> 
Prodejce designových kousků z&nbsp;celého světa Konsepti přináší na&nbsp;český trh horkou novinku – křeslo One Page z&nbsp;dílny rodinné italské firmy Moroso, které představuje variaci na&nbsp;klasický ušák. Pro&nbsp;značku&nbsp;jej navrhl umělec Ron Arad, který se&nbsp;pokusil zachytit pohyb zrovna ohýbajícího se&nbsp;papíru. Oku lahodící sedací solitér s&nbsp;neotřelým a&nbsp;inovativním vzhledem kombinuje funkčnost s&nbsp;uměleckým pojetím, který je pro&nbsp;italského výrobce typický. 
konsepti.com

Marieta Tedenacová, Scarabea Vases 
<clink anchorid="1"></clink> 
Sklářská designérka Marieta Tedenacová představila během letošního Czech Design Weeku limitovanou kolekci váz&nbsp;inspirovanou odrazy na&nbsp;krovkách brouka skarabea. Podmanivé objekty vznikly tak, že do&nbsp;rozžhaveného skla byly na&nbsp;huti přidány barevné rubíny. Každá váza&nbsp;je dvoustěnná a&nbsp;ručně foukaná do&nbsp;dřevěné formy. Díky tomu lze její vnitřek vylít stříbrnou barvou a&nbsp;následně hermeticky uzavřít. Vzniká tak velmi neobvyklý barevný efekt. 
marietatedenac.com 
&nbsp; 
Vlastimil Šenkýř, Poklad 
<clink anchorid="2"></clink

Novinky ze světa designu

<h2>Salted Home</h2> 
Karlín – Šiklové 8 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;sklonku srpna otevřela novou pražskou základnu skandinávského designu podnikatelka, autorka a&nbsp;influencerka Tereza Salte. Sama ji označuje za&nbsp;malý kousek Kodaně na&nbsp;Smíchově, na&nbsp;jehož výsledné podobě se&nbsp;podílel David Skořepa z&nbsp;architektonického studia OOOOX. Tereza si severský design zamilovala v&nbsp;době, kdy žila v&nbsp;Norsku a&nbsp;Dánsku, vybírá tak značky, které jsou jí blízké – &amp;Tradition, Louis Poulsen, HAY, Ferm Living, Moebe či&nbsp;RAFA Kids. 
„Design je na&nbsp;severu nádhernou součástí každodenního života. Samotná Kodaň je pro&nbsp;mě město plné inspirace, kde se&nbsp;potkává moderní design s&nbsp;historií a&nbsp;kde se&nbsp;každý kout zdá být promyšlený a&nbsp;krásný,“ říká Tereza Salte. Kromě severských značek jsou v&nbsp;nabídce také české srdcové záležitosti jako TODUS, Dechem nebo Master &amp; Master. „Přáli bychom si, aby byl pro&nbsp;naše zákazníky nákup v&nbsp;Salted zážitkem, na&nbsp;který se&nbsp;těší, který buď&nbsp;plánují, nebo se&nbsp;v&nbsp;něm úplnou náhodou ocitnou a&nbsp;odnesou si ho domů,“ dodává. V&nbsp;obchodě, který se&nbsp;rozprostírá na&nbsp;ploše 266 m2, mohou zákazníci využít i&nbsp;doplňkové služby jako poradenství v&nbsp;oblasti interiérového designu. V&nbsp;plánu jsou i&nbsp;menší eventy: představení nových kolekcí, setkání s&nbsp;designéry či&nbsp;workshopy. 
&nbsp; 
<h2>Studio Lavish</h2> 
Karlín – Vítkova 8 
<clink anchorid="2"></clink> 
V&nbsp;roce 2018 vytvořila Vladimíra Ilavská v&nbsp;Bratislavě oázu vintage nábytku Lavish, v&nbsp;níž začala představovat cenné designové kousky z&nbsp;celého světa. V&nbsp;létě se&nbsp;rozkročila s&nbsp;první pobočkou i&nbsp;za&nbsp;slovenské hranice, konkrétně do&nbsp;pražského Karlína, z&nbsp;něhož se&nbsp;v&nbsp;uplynulé dekádě stala meka interiérového designu. Ilavská sem přináší kurátorovanou nabídku zahrnující mid-century modernu, funkcionalismus, space age i&nbsp;art deco styl. V&nbsp;nabídce se&nbsp;objevují i&nbsp;unikáty, které se&nbsp;nacházejí v&nbsp;zahraničních muzeích designu: Hill House Chair od&nbsp;Charlese Rennie Mackintoshe nebo závěsný lustr Falkland od&nbsp;Bruna Munariho. 
&nbsp; 
<h2>C12</h2> 
Staré Město – Celetná 12 
<clink anchorid="3"></clink> 
Na&nbsp;místě, kde kdysi mívali textilní velkoobchod rodiče Franze Kafky, otevřela v&nbsp;závěru srpna galerie C12, která je zároveň prodejnou váz, porcelánu, šperků a&nbsp;dalších produktů českých designérů. Nachází se&nbsp;v&nbsp;Hrzánské pasáži&nbsp;barokního paláce v&nbsp;Celetné ulici a&nbsp;stojí za&nbsp;ní trojice milovníků umění: Ladislav Derner, Nikola Čablová a&nbsp;Helena Kočíková, kteří jsou propojeni s&nbsp;Central Gallery na&nbsp;Staroměstském náměstí. „Prostor pro&nbsp;galerii současného českého umění, kde bude pravidelně každé tři&nbsp;měsíce svou tvorbu prezentovat vybraný umělec nebo umělkyně, jsme si kompletně přebudovali sami. Původní malé obchody jsme propojili do&nbsp;jednoho otevřeného celku. Cetky a&nbsp;směnárny jsme tak nahradili uměním,“ říkají. První výstava zde trvá do&nbsp;13. listopadu a&nbsp;představuje tvorbu umělkyně Adély Kostkanové. 
&nbsp;

<h2>Salted Home</h2> 
Karlín – Šiklové 8 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;sklonku srpna otevřela novou pražskou základnu skandinávského designu podnikatelka, autorka a&nbsp;influencerka Tereza Salte. Sama ji označuje za&nbsp;malý kousek Kodaně na&nbsp;Smíchově, na&nbsp;jehož výsledné podobě se&nbsp;podílel David Skořepa z&nbsp;architektonického studia OOOOX. Tereza si severský design zamilovala v&nbsp;době, kdy žila v&nbsp;Norsku a&nbsp;Dánsku, vybírá tak značky, které jsou jí blízké – &amp;Tradition, Louis Poulsen, HAY, Ferm Living, Moebe či&nbsp;RAFA Kids. 
„Design je na&nbsp;severu nádhernou součástí každodenního života. Samotná Kodaň je pro&nbsp;mě

Tři nová místa, kam vyrazit za českým i světovým designem

Michael Skřivan

<clink anchorid="1"></clink> 
Ikonický fedora klobouk, který proslavil Harrison Ford v&nbsp;roli Indiana Jonese, změnil majitele za&nbsp;cenu, z&nbsp;níž se&nbsp;vám zatočí hlava. Tento stylový doplněk&nbsp;z&nbsp;filmu Chrám zkázy byl v&nbsp;Los Angeles vydražen za&nbsp;neuvěřitelných 630 000 dolarů (cca 14,5 milionu Kč). To je více než dvojnásobek toho, co někdo zaplatil za&nbsp;podobný kousek v&nbsp;roce 2021 – talk about inflation! 
Tento hnědý plstěný skvost ovšem není jen obyčejný klobouk. Byl vyroben na&nbsp;míru právě pro&nbsp;film Indiana Jones a&nbsp;Chrám zkázy z&nbsp;roku 1984 a&nbsp;má za&nbsp;sebou docela dobrodružnou historii. Patřil Deanu Ferrandinimu, Fordovu kaskadérovi, který v&nbsp;něm brázdil filmové plátno právě v&nbsp;tomto snímku. Ten loni zemřel. 
Módní kousek si zahrál hned v&nbsp;úvodní scéně druhého filmu z&nbsp;kultovní série, kde Indy se&nbsp;svými společníky předvádí epický skok z&nbsp;havarujícího letadla. Aukční dům Propstore prozradil, že klobouk byl použit i&nbsp;při&nbsp;natáčení dalších vizuálních efektů. Charakteristická pokrývka hlavy si zahrála třeba ve&nbsp;scénách natáčených ve&nbsp;vesnici na&nbsp;Srí Lance, při&nbsp;honičce s&nbsp;důlními vozíky ve&nbsp;studiích Elstree a&nbsp;v&nbsp;říční sekvenci filmované v&nbsp;USA. Prostě celebrita mezi klobouky! 
Klobouk vytvořila londýnská firma Herbert Johnson Hat Company, která se&nbsp;podílela i&nbsp;na&nbsp;kloboucích pro&nbsp;film Dobyvatelé ztracené archy – jednalo se&nbsp;o&nbsp;mírně inovovanou verzi původního filmu. Aktualizace zahrnovala především užší korunku a&nbsp;kostýmní výtvarníci Anthony Powell a&nbsp;Joanna Johnstonová při&nbsp;ní s&nbsp;Herbert Johnson Hat Company úzce spolupracovali. 
Klobouk je vyroben z&nbsp;králičí plsti sobolí barvy, doplněný tmavě hnědou stuhou a&nbsp;koženou potní páskou, na&nbsp;níž je vytištěno jméno a&nbsp;adresa výrobce a&nbsp;visačka s&nbsp;označením velikosti 7 1/4 (evropská velikost 59), popisuje vydražený klobouk aukční síň Propstore. Na&nbsp;pásce jsou také zlatě vyraženy iniciály „IJ“. Je to prostě must-have pro&nbsp;každého, kdo chce mít kousek filmové historie a&nbsp;stylu ve&nbsp;své šatně. Kdo ví, možná právě tento klobouk inspiruje nový trend v&nbsp;pánské módě! 
A&nbsp;jako bonus? S&nbsp;kloboukem přichází i&nbsp;dosud neviděné fotky Ferrandiniho v&nbsp;celém Indyho outfitu – perfektní inspirace pro&nbsp;váš příští kostýmový večírek!

<clink anchorid="1"></clink> 
Ikonický fedora klobouk, který proslavil Harrison Ford v&nbsp;roli Indiana Jonese, změnil majitele za&nbsp;cenu, z&nbsp;níž se&nbsp;vám zatočí hlava. Tento stylový doplněk&nbsp;z&nbsp;filmu Chrám zkázy byl v&nbsp;Los Angeles vydražen za&nbsp;neuvěřitelných 630 000 dolarů (cca 14,5 milionu Kč). To je více než dvojnásobek toho, co někdo zaplatil za&nbsp;podobný kousek v&nbsp;roce 2021 – talk about inflation! 
Tento hnědý plstěný skvost ovšem není jen obyčejný klobouk. Byl vyroben na&nbsp;míru právě pro&nbsp;film Indiana Jones a&nbsp;Chrám zkázy z&nbsp;roku 1984 a&nbsp;má za&nbsp;sebou docela dobrodružnou historii. Patřil Deanu Ferrandin

Inflace? To je nic proti ceně Indyho klobouku!

Jméno Jakub Balada rezonuje hned ve&nbsp;dvou světech. V&nbsp;tom byznysovém je známý díky webscrapingové platformě Apify, kterou založil společně s&nbsp;Janem Čurnem a&nbsp;která letos získala tučnou investici od&nbsp;českých fondů J&amp;T Ventures a&nbsp;Reflex Capital. Plavat umí ale také v&nbsp;námořním jachtingu. Závodil dokonce na&nbsp;mistrovství světa v&nbsp;roce 2022 v&nbsp;sardinském Porto Cervo a&nbsp;účastní se&nbsp;i&nbsp;evropských šampionátů. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;jachtařské soustředění jezdil Jakub Balada už jako malý kluk, později se&nbsp;zamiloval do&nbsp;rekreačního jachtingu na&nbsp;moři. K&nbsp;závodění ho ale dostala až&nbsp;jeho manželka. „Jako dárek k&nbsp;narozeninám mi dokázala domluvit jednu regatu s&nbsp;týmem Tři&nbsp;sestry sailing. Teď toho trošku&nbsp;lituje, protože&nbsp;jsem se&nbsp;v&nbsp;týmu osvědčil a&nbsp;jezdím s&nbsp;ním už třetí sezonu,“ směje se&nbsp;Balada. 
Ostatně není se&nbsp;čemu divit. Když&nbsp;totiž Jakub Balada začíná popisovat krásy, které jdou s&nbsp;jachtingem ruku v&nbsp;ruce, je jasné, že jde o&nbsp;návykovou záležitost. Člověk&nbsp;dokonale splyne s&nbsp;mořem a&nbsp;větrem, snaží se&nbsp;maximálně využít jeho sílu a&nbsp;co nejlépe na&nbsp;něj reagovat. „Pak si jen užíváte ten pocit a&nbsp;rychlost. A&nbsp;k&nbsp;tomu neskutečné drama na&nbsp;startu a&nbsp;porovnávání s&nbsp;loděmi kolem vás. Fascinuje mě, že třeba po&nbsp;třech dnech nonstop závodu dojedeme pár sekund před&nbsp;soupeři. A&nbsp;pak máte závody kolem světa, které se&nbsp;jedou stejným způsobem měsíce. Je to vlastně nejdelší sportovní aktivita.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Jaký zážitek se&nbsp;mu dostal nejvíc pod&nbsp;kůži? Bez&nbsp;velkého rozmýšlení vypráví o&nbsp;svém prvním delším závodu. „Pluli jsme v&nbsp;noci, neměl jsem službu, takže&nbsp;jsem zrovna spal v&nbsp;podpalubí na&nbsp;plachtách. Slušně zesílil vítr, takže&nbsp;se&nbsp;zvedly vlny a&nbsp;bylo potřeba vyměnit plachty. Během pár vteřin jsem se&nbsp;musel přesunout na&nbsp;přední palubu, kde mě pořádně probudily dvě vlny, které se&nbsp;přese mě převalily. Jsem rád, že jsem se&nbsp;stihl přicvaknout k&nbsp;lodi. Až&nbsp;později jsem zjistil, že vodotěsný mobil v&nbsp;kapse není až&nbsp;tak vodotěsný,“ vzpomíná Jakub Balada. 
Rozbouřené moře ho dnes už nepřekvapí, naopak si „surfování“ na&nbsp;vlnách, které dosahují až&nbsp;pětimetrové výšky, hodně užívá. Za&nbsp;rok Jakub Balada vyrazí se&nbsp;svým týmem standardně na&nbsp;čtyři&nbsp;závody, které trvají vždy týden. Závodí především ve&nbsp;Středozemním moři. Oblíbil si třeba regatu, která začíná v&nbsp;Saint-Tropez a&nbsp;pokračuje dlouhým přesunem do&nbsp;Janova přes&nbsp;ostrůvek Giraglia na&nbsp;severu Korsiky. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Od&nbsp;moře se&nbsp;neodtrhne ani ve&nbsp;volném čase, kdy rekreačně vyráží s&nbsp;rodinou a&nbsp;přáteli. S&nbsp;manželkou se&nbsp;takhle plavil třeba kolem Thajska. Loni dokonce s&nbsp;kamarády založili tradici „apaluchy“ po&nbsp;vzoru filmu S&nbsp;tebou mě baví svět – rovnici ale v&nbsp;tomto případě netvořila chalupa v&nbsp;Krkonoších, tři&nbsp;tátové a&nbsp;šest dětí, ale katamarán na&nbsp;Jaderském moři, čtyři&nbsp;tátové a&nbsp;sedm dětí. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;filmu bylo však zapojení drobotiny od&nbsp;začátku dobrovolné. A&nbsp;zdá se, že se&nbsp;kombinace osvědčila: teď v&nbsp;říjnu vyplouvají ve&nbsp;stejném složení znovu. 
&nbsp; 
Foto: María&nbsp;Muiña&nbsp;Photography, Studio Borlenghi, Jan Rozsypal (podle toho, které se&nbsp;vyberou) 
&nbsp;

Jméno Jakub Balada rezonuje hned ve&nbsp;dvou světech. V&nbsp;tom byznysovém je známý díky webscrapingové platformě Apify, kterou založil společně s&nbsp;Janem Čurnem a&nbsp;která letos získala tučnou investici od&nbsp;českých fondů J&amp;T Ventures a&nbsp;Reflex Capital. Plavat umí ale také v&nbsp;námořním jachtingu. Závodil dokonce na&nbsp;mistrovství světa v&nbsp;roce 2022 v&nbsp;sardinském Porto Cervo a&nbsp;účastní se&nbsp;i&nbsp;evropských šampionátů. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;jachtařské soustředění jezdil Jakub Balada už jako malý kluk, později se&nbsp;zamiloval do&nbsp;rekreačního jachtingu na&nbsp;moři. K&nbsp;závodění ho ale dostala až&nbsp;jeho

Jakub Balada. Splynout s mořem a větrem

Miroslav Zámečník

Země se&nbsp;nachází uprostřed velké strukturální změny. Jak z&nbsp;toho ven, abychom obstáli. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Která země by nechtěla být bohatá, který občan by nechtěl mít vysoké příjmy a&nbsp;tomu odpovídající životní úroveň? 
Potíž je, že v&nbsp;delším časovém horizontu toho nelze dosáhnout jinak než vyšší produktivitou práce. Když&nbsp;se&nbsp;podíváme na&nbsp;ten nejzákladnější ukazatel měření produktivity, tedy přepočet HDP na&nbsp;odpracovanou hodinu vztažený k&nbsp;reálným hodnotám výchozího roku 2015, je Česko ve&nbsp;srovnání s&nbsp;průměrem „klubu bohatých“, tedy zemí Organizace pro&nbsp;hospodářskou spolupráci a&nbsp;rozvoj (OECD), „těsně nad“, když&nbsp;do&nbsp;roku 2022 tento ukazatel produktivity stoupl o&nbsp;8,4 %. Polsko, s&nbsp;nímž se&nbsp;často srovnáváme, zaznamenalo třetí nejvyšší nárůst, o&nbsp;26 %, tedy trojnásobný. Hrozné. 
Tohle je často zmiňovaný důvod, proč Češi&nbsp;mají pocit, že jim ve&nbsp;srovnání se&nbsp;severním sousedem ujíždí vlak, že Poláci bohatnou rychleji, navíc mají dokončené dálnice, a&nbsp;ještě k&nbsp;tomu nižší ceny potravin v&nbsp;obchodech. Kdysi populární srovnání cen pohonných hmot na&nbsp;totemech benzinových pump už není pro&nbsp;vyjádření národní chandry používáno, neboť karta se&nbsp;obrátila a&nbsp;po&nbsp;odeznění polských předvolebních dárků je v&nbsp;Česku levněji – to Poláci dnes jezdí tankovat k&nbsp;nám, ne naopak. Ale to není důvod snižovat nepopiratelný pokrok, jehož Polsko za&nbsp;posledních dvacet let dosáhlo ve&nbsp;všech oblastech. Letošní prázdninová sezona snad definitivně vynesla Polsko mezi země, které Češi&nbsp;konečně začali objevovat i&nbsp;jinak než nákupy v&nbsp;biedronkách a&nbsp;na&nbsp;tržištích, opravdu má co nabídnout a&nbsp;srovnání není na&nbsp;škodu, i&nbsp;když&nbsp;bolí. Někdejší mírný, avšak patrný despekt vůči&nbsp;Polsku, daný „civilizačním odstupem“, je tatam. A&nbsp;to je dobře. 
Takže&nbsp;jsme úplní loseři? Oh, wait a&nbsp;minute! Než si začneme trhat vlasy nad&nbsp;ztracenou dekádou, je dobré ponořit se&nbsp;víc do&nbsp;toho, proč se&nbsp;nám to stalo – některé věci jsou rozumně vysvětlitelné. 
Zaprvé, málo doceňujeme fakt, že investice v&nbsp;Polsku jsou typicky dimenzované na&nbsp;podstatně větší domácí trh, a&nbsp;všude tam, kde existují tzv. úspory z&nbsp;rozsahu (výhody, které skýtá provoz či&nbsp;výroba ve&nbsp;větším měřítku), to představuje nezanedbatelnou výhodu, když&nbsp;zároveň využíváte moderní technologie, příslušně dimenzované. Češi, s&nbsp;podstatně menším vnitřním trhem, musejí vždy přemýšlet o&nbsp;exportu, pokud se&nbsp;mají dostat na&nbsp;stejné úspory z&nbsp;rozsahu a&nbsp;efektivnost investic – a&nbsp;s&nbsp;pronikáním na&nbsp;zahraniční trh je o&nbsp;dost více práce. Doma se&nbsp;daleko snáz&nbsp;buduje značka, distribuce, servisní síť, nemáte jazykovou bariéru, regulace na&nbsp;velkém vnitřním trhu také zvládnete lépe než při&nbsp;exportu do&nbsp;nejrůznějších exportních destinací. Jinak řečeno, všude, kde existuje minimální efektivní rozsah výroby, má česká firma s&nbsp;jejím dosažením více práce, musí mít vyšší kvalifikaci lidí v&nbsp;obchodních a&nbsp;servisních odděleních a&nbsp;má vyšší náklady. Máme to, bez&nbsp;velkého domácího trhu za&nbsp;zády, objektivně těžší. 
Startovní pozice přitom byla jiná. Česko bylo na&nbsp;začátku reforem mnohem atraktivnější destinací pro&nbsp;zahraniční investory, které přitahovala kvalifikace kombinovaná s&nbsp;lácí pracovní síly a&nbsp;technická kompetence v&nbsp;řadě oborů. Fakt, že nejvyšší váhu dostal automobilový průmysl a&nbsp;výroba komponentů pro&nbsp;něj, jistěže zásluhou vstupu VW do&nbsp;mladoboleslavské Škodovky, nic nemění na&nbsp;tom, že z&nbsp;hlediska toho, co se&nbsp;dá v&nbsp;Česku vyrobit, vyvinout a&nbsp;exportovat, jsme v&nbsp;Atlasu ekonomické komplexity, sestavovaném na&nbsp;Harvardu, již deset let na&nbsp;6. místě světového žebříčku&nbsp;(poslední data jsou za&nbsp;rok 2021), zatímco Polsko nebylo nikdy lepší než 21., nyní je na&nbsp;25. místě. 
Úplně jiná věc je, že na&nbsp;téhle kompetenci stavěl především zahraniční kapitál, který zde mohutně zainvestoval – a&nbsp;fenomenálně se&nbsp;mu to vyplatilo. Na&nbsp;akciovém kapitálu mají zahraniční investoři&nbsp;v&nbsp;Česku zainvestováno skoro 4,5 bilionu korun v&nbsp;účetní, nikoli tržní hodnotě. Jejich investice byly svého času nezbytné pro&nbsp;to, aby se&nbsp;země zvedla. Náleží jim za&nbsp;to podíl na&nbsp;zisku v&nbsp;podobě dividend. Když&nbsp;předkládají komentátoři&nbsp;a&nbsp;politici čísla o&nbsp;odlivu dividend z&nbsp;Česka za&nbsp;důkaz čehosi nedobrého, měli by vzít kromě čitatele v&nbsp;potaz i&nbsp;jmenovatele, tedy ten objem přímých investic. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Zpátky k&nbsp;produktivitě. V&nbsp;tradiční doméně Česka, zpracovatelském průmyslu, se&nbsp;reálná produktivita na&nbsp;pracovníka podle statistik Eurostatu zvedla v&nbsp;letech 2015–2023 o&nbsp;24,3 %, zatímco v&nbsp;EU 27 o&nbsp;11,4 %. V&nbsp;Německu, hlavním původci zahraničních investic do&nbsp;českého zpracovatelského průmyslu, o&nbsp;9,1 %, v&nbsp;Rakousku o&nbsp;11, 1 %, v&nbsp;Polsku o&nbsp;19,6 %. Žádná hanba. 
Co nám z&nbsp;těch dat o&nbsp;reálné produktivitě v&nbsp;poslední dekádě vyplývá? 
V&nbsp;páteři&nbsp;české ekonomiky problém zatím není, je třeba jej hledat jinde. Jsou tady jasní vítězové. Informační a&nbsp;telekomunikační sektor stoupl o&nbsp;skoro 43 %, třikrát rychleji než v&nbsp;EU, víc než v&nbsp;Estonsku, skoro dvakrát víc než v&nbsp;Polsku. Profesionální, vědecké a&nbsp;technické služby rostly v&nbsp;Česku reálnou produktivitou opět třikrát rychleji než evropský průměr, mnohem rychleji než v&nbsp;Německu (24 % oproti 10 %) a&nbsp;o&nbsp;deset procentních bodů rychleji než v&nbsp;Polsku. 
Pokles, a&nbsp;to výrazný, byl ve&nbsp;stavebnictví, o&nbsp;téměř 25 %, zhruba stejný v&nbsp;ubytování a&nbsp;stravování; to ovšem nemusí být trvalé. Ale ještě hůř je na&nbsp;tom těžební průmysl, daný odumíráním uhlí, a&nbsp;v&nbsp;jemném členění to bude ještě složitější. 
Nejsme ani náhodou ztraceni, ale jsme postiženi docela rychlou strukturální změnou, která nabírá obrátky tak, jak drahé energie obnažují komparativní nevýhody oborů, které jsou na&nbsp;nich závislé. Vypadá to, že mezinárodní konkurenci vystavené obory jako zpracovatelský průmysl se&nbsp;ve&nbsp;skutečnosti drží docela dobře, s&nbsp;velkými rozdíly. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Dematerializované obory, závislé na&nbsp;chytrých hlavách, které byrokrati nedovedou regulovat a&nbsp;pracují pro&nbsp;zahraniční klientelu, jdou ve&nbsp;skutečnosti velmi dobře nahoru. Potřebovaly by přilákat talenty z&nbsp;ciziny, takže&nbsp;menší bariéry pro&nbsp;dovoz kvalifikované pracovní síly, a&nbsp;masivními investicemi zvednout potenciál těch několika dobrých škol, které na&nbsp;to mají a&nbsp;mohou sloužit jako „klastry“ inovací a&nbsp;dalšího rozvoje. 
Jsou tady jasná centra růstu, jež mohou přitahovat talenty, ale budou vytvářet výrazné rozdíly v&nbsp;produktivitě a&nbsp;v&nbsp;průměrných mzdách mezi obory i&nbsp;regiony, v&nbsp;cenách aktiv atd. Na&nbsp;straně druhé jsou oblasti, které budou chřadnout, a&nbsp;ponechány samy sobě, propadnou se&nbsp;do&nbsp;negativní spirály. Ty poslouží coby rezervoár zmaru a&nbsp;populismu. 
Je to vyšší dívčí regionálního rozvoje: nepodrazit růst a&nbsp;podpořit ho na&nbsp;maximum, aby byly zdroje na&nbsp;tlumení úpadku v&nbsp;těžkých odvětvích a&nbsp;„výroba nové naděje“ (pro&nbsp;některé regiony fakt nevím, kde je). Tuhle asymetrii nemůžeme a&nbsp;nesmíme dohnat do&nbsp;vzájemného resentimentu, který Česko rozpoltí. Momentálně na&nbsp;to nejsme připraveni a&nbsp;nic nebudeme potřebovat víc než rozumný plán, jak to zvládnout.

Země se&nbsp;nachází uprostřed velké strukturální změny. Jak z&nbsp;toho ven, abychom obstáli. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Která země by nechtěla být bohatá, který občan by nechtěl mít vysoké příjmy a&nbsp;tomu odpovídající životní úroveň? 
Potíž je, že v&nbsp;delším časovém horizontu toho nelze dosáhnout jinak než vyšší produktivitou práce. Když&nbsp;se&nbsp;podíváme na&nbsp;ten nejzákladnější ukazatel měření produktivity, tedy přepočet HDP na&nbsp;odpracovanou hodinu vztažený k&nbsp;reálným hodnotám výchozího roku 2015, je Česko ve&nbsp;srovnání s&nbsp;průměrem „klubu bohatých“, tedy zemí Organizace pro&nbsp;hospodářskou spolupráci a&nbsp;rozvoj (OECD), „t

Produktivita v Česku – ztracená dekáda v zemi, která zabloudila?

Daniel Deyl

Nejde o&nbsp;to, jak přimět lidi chodit do&nbsp;práce, ale jak je dostat do&nbsp;centra města, tvrdí největší architektonicko-designová firma světa. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;zavedená firma dokáže uvažovat jako startup, věci se&nbsp;umějí dát rychle do&nbsp;pohybu. Rychlost je koneckonců leitmotivem počinu, jenž renomovanému americkému architektonickému studiu Gensler zajistil místo v&nbsp;letošním žebříčku&nbsp;nejvíce inovativních firem světa časopisu Fast Company. Do&nbsp;společnosti firem, jako jsou výrobce čipů Nvidia či&nbsp;dánský farmaceutický hubnoucí zázrak Novo Nordisk, se&nbsp;Gensler dostal díky vývoji aplikace, která mu několikanásobně urychluje vyhledávání potenciálně lukrativních zakázek. 
Začalo to v&nbsp;roce 2020, v&nbsp;počátcích koronavirové pandemie. Architektovi Stevenu Paynterovi z&nbsp;Gensleru tehdy došlo, že někteří z&nbsp;klientů by mohli chtít změnit vyprázdněné kancelářské budovy na&nbsp;obytné prostory. Paynter ze&nbsp;zkušenosti věděl, že mnoho takových staveb by se&nbsp;k&nbsp;podobné přestavbě hodilo. Věděl však také, že proces vyhodnocování, které budovy jsou skutečně vhodné, vyžaduje hodně času – a&nbsp;tím&nbsp;pádem peněz. Jeho tým proto přišel se&nbsp;zlepšovákem: sestrojil algoritmus, který řečený proces významně urychluje. 
Z&nbsp;veřejně dostupných údajů, webových stránek zprostředkovatelů a&nbsp;předplacených služeb si algoritmus Gensleru vybírá zhruba 150 kritérií uspořádání a&nbsp;designu budov, jako vzdálenost od&nbsp;jejího jádra k&nbsp;oknům, počet výtahů nebo dostupnost parkovacích míst. Vyhodnotit, jestli se&nbsp;budova ke&nbsp;konverzi hodí, nebo ne („skóre konverzního potenciálu“, jak praví firemní žargon), tak svede během několika hodin. 
To je svého druhu mimořádné. Nová, digitální ekonomika svádí k&nbsp;novým nešvarům. Jedním z&nbsp;nich je, že z&nbsp;normálního byznysu uděláte technologickou firmu a&nbsp;hledáte peníze, které byste mohli beztrestně prošustrovat, a&nbsp;ještě na&nbsp;tom vydělat. Logika je tato: Teta má prádelnu. Pojďme vést účetnictví přes&nbsp;blockchain a&nbsp;nazvat to e-Prádlo, vybereme od&nbsp;investorů sto milionů a&nbsp;budeme nabízet praní hluboko pod&nbsp;cenou, takže&nbsp;budeme navyšovat tržní podíl. Proděláme ty peníze&nbsp;docela rychle, ale pak nás&nbsp;koupí Microsoft nebo Softbank, shrábneme peníze&nbsp;z&nbsp;prodeje, a&nbsp;ještě dostaneme místo v&nbsp;představenstvu. 
Paynter a&nbsp;jeho tým naproti tomu využili možností, jež jim nové technologie nabízejí, k&nbsp;významnému praktickému posunu svého byznysu. 
Klíčovými slovy pro&nbsp;Gensler a&nbsp;jeho algoritmus jsou jednoduchost a&nbsp;rychlost. „Vždycky si s&nbsp;tím&nbsp;chcete nějak pohrát,“ citoval časopis Fast Company Paynterovu odpověď na&nbsp;otázku ohledně složitosti algoritmu. „Ale věděli jsme, že se&nbsp;budeme muset umět rozhodovat rychle a&nbsp;levně.“ 
Gensler se&nbsp;tak pustil do&nbsp;byznysu z&nbsp;docela nového konce. Pro&nbsp;začátek si – na&nbsp;zkoušku&nbsp;– vybral prázdné kancelářské prostory o&nbsp;zhruba 2 milionech m2 v&nbsp;kanadském Calgary. Postupně však svoji působnost rozšířil na&nbsp;prostory ve&nbsp;veřejném i&nbsp;soukromém sektoru v&nbsp;desítkách měst po&nbsp;celém světě, na&nbsp;projektech s&nbsp;ním spolupracují stovky developerů. 
V&nbsp;Calgary pomohl algoritmus Gensleru vyhledat desítky vhodných kancelářských budov, z&nbsp;nichž třináct již konverzí na&nbsp;byty prošlo, dalších pět má být dokončeno ještě letos. Developeři, majitelé nemovitostí a&nbsp;místní samosprávy po&nbsp;celém světě dosud použili algoritmus k&nbsp;vyhodnocování více než tisícovky budov: přes&nbsp;deset procent z&nbsp;nich v&nbsp;současné době prochází ranou fází konverze. 
„Z&nbsp;nejhorších kancelářských budov jsou nejlepší rezidenční projekty,“ říká Paynter. „Byty jsou vlastně jako buňky: máte koupelnu, kuchyň, ložnici. A&nbsp;ukázalo se, že kanceláře ze&nbsp;70. let se&nbsp;stavěly tak, že se&nbsp;počítalo s&nbsp;jejich rozdělením do&nbsp;kójí, a&nbsp;jsou také tak trochu buňky.“ Paynterovi se&nbsp;obzvlášť líbí přeměna&nbsp;brutalistní kanceláře z&nbsp;60. let v&nbsp;Baton Rouge ve&nbsp;státu Louisiana na&nbsp;144 bytů, nebo (dosud jen částečně dokončený) Pearl House, největší takový konverzní projekt v&nbsp;New Yorku. Gensler také formuloval algoritmy, které určují míru vhodnosti přeměny kanceláří na&nbsp;datová centra či&nbsp;laboratoře pro&nbsp;přírodní vědy. 
Tomu pomáhá i&nbsp;zmiňovaný algoritmický urychlovač vyhodnocování konverzeschopných budov. Gensler přitom žádné takové novátorské opatření nutně nepotřeboval, po&nbsp;téměř šedesáti letech existence je ve&nbsp;své branži&nbsp;největší světovou firmou. Založil ji architekt Art Gensler v&nbsp;roce 1965, tehdy se&nbsp;zaměřil na&nbsp;firemní interiéry nově postavených kancelářských budov, přičemž největší úspěch jim na&nbsp;konci 60. let přinesla angažmá v&nbsp;budovách Alcoa a&nbsp;Bank of America v&nbsp;San Francisku. Od&nbsp;té doby firma rozšířila své portfolio o&nbsp;disciplíny v&nbsp;rámci architektury a&nbsp;designu – pracuje na&nbsp;komerčních kancelářských budovách, maloobchodních centrech, letištích, školách i&nbsp;zábavních komplexech. 
Jak říká Paynter, hlavním cílem firemního snažení není přivést lidi zpět do&nbsp;kanceláří, ale přivést lidi zpět do&nbsp;centra města. Tím&nbsp;se&nbsp;dostáváme k&nbsp;další sféře, do&nbsp;níž se&nbsp;firma v&nbsp;průběhu let pustila. Její „zastřešující strategií je spolupracovat s&nbsp;dalšími společnostmi ve&nbsp;stavebnictví na&nbsp;vzdělávání a&nbsp;zavádění osvědčených postupů v&nbsp;oblasti udržitelnosti“, tvrdí se&nbsp;na&nbsp;firemních stránkách. 
Tomu odpovídá řada novějších aktivit Gensleru. Letos v&nbsp;lednu například firma vydala nové standardy udržitelnosti výrobků. Stejně jako většina předních architektonických firem má své standardní specifikace. Ty přináší do&nbsp;návrhu stavebního projektu a&nbsp;dodavatelé a&nbsp;montážní firmy je pak musejí dodržovat při&nbsp;výběru finálních výrobků, které se&nbsp;nakonec v&nbsp;budově objeví. 
Gensler chce stran udržitelnosti tlačit na&nbsp;dodavatele víc, než je v&nbsp;branži&nbsp;zvykem. Požaduje například, aby své výrobky doprovázeli prohlášením o&nbsp;ekologické kvalitě (EPD), podobně jako jsou na&nbsp;obalech potravin informace o&nbsp;výživových hodnotách. To by mělo umožnit projektantům lépe se&nbsp;rozhodovat, které výrobky do&nbsp;svých budov zařadit. 
Kromě toho se&nbsp;Gensler věnuje dalším společenským tématům, jako je sociální izolace dětí v&nbsp;nehostinných předměstských oblastech, lepší integrace vzdělávacích zařízení do&nbsp;městského kontextu a&nbsp;obecně posilování sounáležitosti obyvatel s&nbsp;oblastmi, v&nbsp;nichž působí. Do&nbsp;toho všeho design podle firemní strategie promlouvá. 
„Příliš často se&nbsp;představa o&nbsp;designu omezuje na&nbsp;estetiku,“ píší v&nbsp;textu pro&nbsp;server Trellis.net spolupředsedové představenstva Diane Hoskinsová a&nbsp;Andy Cohen. „Design je však definován svým působením na&nbsp;okolí. Vytváří budovy a&nbsp;prostory, v&nbsp;nichž žijeme a&nbsp;které nás&nbsp;zásadním způsobem formují.“ 
Mistr funkčního designu Steve Jobs, jenž razil lapidárně formulovanou tezi, že „design je to, jak to funguje“, by měl radost. 
&nbsp; 
V&nbsp;číslech 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

Nejde o&nbsp;to, jak přimět lidi chodit do&nbsp;práce, ale jak je dostat do&nbsp;centra města, tvrdí největší architektonicko-designová firma světa. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;zavedená firma dokáže uvažovat jako startup, věci se&nbsp;umějí dát rychle do&nbsp;pohybu. Rychlost je koneckonců leitmotivem počinu, jenž renomovanému americkému architektonickému studiu Gensler zajistil místo v&nbsp;letošním žebříčku&nbsp;nejvíce inovativních firem světa časopisu Fast Company. Do&nbsp;společnosti firem, jako jsou výrobce čipů Nvidia či&nbsp;dánský farmaceutický hubnoucí zázrak Novo Nordisk, se&nbsp;Gensler dostal díky vývoji aplikace, která mu několikaná

Byty namísto kanceláří. Rychle

Markéta Malá

<clink anchorid="1"></clink> 
Co je nutné udělat, aby Česko nedominovalo žebříčku&nbsp;nedostupného bydlení. 
Je to už bohužel tradice. V&nbsp;téhle zemi bolestně trpíme nedostupností bydlení. Poslední čísla Deloitte Property Indexu ukazují, že na&nbsp;pořízení vlastního bytu v&nbsp;Česku potřebujete více než 13 (!) ročních hrubých příjmů. To nás&nbsp;staví na&nbsp;první místo v&nbsp;celé Evropě, a&nbsp;Praha je navíc nejméně dostupnou evropskou metropolí, hned po&nbsp;nizozemském Amsterdamu. Situace je taková, že za&nbsp;posledních pět let u&nbsp;nás&nbsp;vzrostly ceny bytů dvojnásobně, v&nbsp;horizontu deseti let jde o&nbsp;trojnásobný nárůst. Byty jsou zkrátka moc drahé a&nbsp;jejich zdražování má obrovský náskok před&nbsp;růstem českých mezd. Bytů je málo, staví se&nbsp;pomalu, povolovací proces je strašně dlouhý, digitalizace stavebního řízení ztroskotala a&nbsp;vše je přeregulované. To jsou asi ty největší kameny úrazu. 
Zarážející je, že jsme, zdá se, nepoučitelní. Protože&nbsp;jako řešení nebo léčbu všeho výše zmiňovaného si vždy rádi naordinujeme nějakou novou státní intervenci. Je tu plán, už schválený vládou, dotovat nájemné vybraným skupinám lidí. Vybraným profesím, mladým rodinám nebo třeba seniorům. Do&nbsp;dostupných nájemních bytů mají investovat obce a&nbsp;kraje, profitovat z&nbsp;toho mají i&nbsp;zapojení developeři. 
Čerpat se&nbsp;na&nbsp;to má 7 miliard korun ze&nbsp;Státního fondu podpory investic. To jsou alespoň peníze, o&nbsp;které vede spory autor celého plánu, ministr pro&nbsp;místní rozvoj Ivan Bartoš. Ale pravděpodobně je nakonec dostane. Jak řekl ministr financí Zbyněk&nbsp;Stanjura, přidělí se&nbsp;„operativně a&nbsp;podle aktuální potřeby“. 
Další 3,5 miliardy by měla od&nbsp;příštího roku uvolňovat Národní rozvojová banka. Ministr financí Zbyněk&nbsp;Stanjura tvrdí, že „stát nechce nastavovat závazná pravidla“ a&nbsp;že poslední slovo budou mít obce, které si určí, komu dotované nájemné schválí. Pokud celý tento nápad nakonec neselže, není moc jasné, jak se&nbsp;bude kontrolovat to, aby se&nbsp;k&nbsp;levnějším bytům nakonec nedostávali ti, kdo je ve&nbsp;skutečnosti nepotřebují. Takže&nbsp;otázek je mnoho. Jak přesně bude proces přídělu bytů vypadat? Bude dostatečně transparentní? Nebude se&nbsp;při&nbsp;nadměrném zájmu, který lze očekávat, jednat spíš o&nbsp;loterii? Jak se&nbsp;bude po&nbsp;letech, až&nbsp;děti odrostou, řešit přidělení bytu mladé rodině? Bude nucena byt opustit? A&nbsp;pokud ne, jak návrh pohlíží na&nbsp;vytvoření kasty ve&nbsp;společnosti, která bude mít výhodu nižšího než tržního nájemného na&nbsp;úkor jiných daňových poplatníků? 
<clink anchorid="2"></clink> 
Ve&nbsp;výsledku jsme zase na&nbsp;svém: místo odstraňování regulací a&nbsp;překážek nalijeme do&nbsp;systému několik miliard, někomu umožníme platit nižší nájem a&nbsp;říkáme tomu zlepšování dostupnosti bydlení. Další plány ministerstva pro&nbsp;místní rozvoj to povyšují na&nbsp;další úroveň. Stát by mohl založit vlastní realitní fond, který by do&nbsp;dostupného bydlení investoval. Opět by mělo jít o&nbsp;spojení státních peněz&nbsp;z&nbsp;Národního plánu obnovy a&nbsp;peněz&nbsp;ze&nbsp;soukromého sektoru, aktuálně se&nbsp;jedná s&nbsp;tuzemskými bankami. To už známe od&nbsp;České spořitelny, která do&nbsp;výstavby skoro tisíce bytů v&nbsp;developerských projektech investovala skrze svou dceřinou společnost Dostupné bydlení. A&nbsp;znovu se&nbsp;jedná o&nbsp;„dostupné bydlení pro&nbsp;vybrané skupiny a&nbsp;profese“. 
Na&nbsp;té neustálé snaze spojovat stát, developery a&nbsp;banky a&nbsp;nazývat to pravým řešením nedostupnosti bytů v&nbsp;Česku je něco zvláštního. Je to jen zamyšlení, ale opravdu je u&nbsp;nás&nbsp;situace tak špatná, že samotné působení trhu ji už nevyřeší, protože&nbsp;nabídka je zkrátka nedostatečná a&nbsp;poptávka příliš vysoká? 
Je oblíbené ohánět se&nbsp;Vídní a&nbsp;její politikou městských bytů. Naopak málo se&nbsp;zmiňuje, že po&nbsp;světě existuje řada měst, jež mají bydlení dostupné i&nbsp;bez&nbsp;městské a&nbsp;státní výstavby. Role státu v&nbsp;bytové výstavbě by ale měla primárně spočívat v&nbsp;podobě vhodného nastavení pravidel okolo stavby bytů a&nbsp;bytové politiky, které umožní působení právě těch tržních sil. Povolování rezidenční výstavby u&nbsp;nás&nbsp;běžně trvá sedm let. A&nbsp;jsou projekty, u&nbsp;nichž to trvá dokonce deset let, jak popisuje šéf jedné z&nbsp;největších tuzemských developerských skupin FINEP Tomáš Pardubický. 
Pro&nbsp;developery to mimo jiné znamená, že svým způsobem vymýšlejí „produkt“, který klient koupí za&nbsp;deset let. To, co povolovací proces u&nbsp;nás&nbsp;nejvíc zdržuje, je nekonečná možnost odvolávat se. Kdykoliv a&nbsp;kdekoliv, na&nbsp;všech úrovních. „Například v&nbsp;Polsku funguje systém tak, že odvolá-li se&nbsp;někdo do&nbsp;stavebního řízení a&nbsp;následně jsou vypořádány všechny připomínky, je povolení vydáno a&nbsp;není možné další zdržování. Druhým důvodem je nedostatečná podpora jak z&nbsp;pohledu technologií, tak lidských kapacit na&nbsp;stavebních úřadech. Často se&nbsp;setkáváme s&nbsp;tím, že úředníci projektu rozumí a&nbsp;mají vůli výstavbu rozhýbat, ale zkrátka nemají čas, protože&nbsp;jsou zahlceni administrativou. Co se&nbsp;stavebního zákona týče, nová legislativa je tedy pouze zlomek. Další podstatnou částí je metodika toho, jakou podporu dostanou úředníci na&nbsp;stavebních úřadech, aby vůbec byli schopni stavební řízení vypořádávat,“ popisuje Pardubický. 
Z&nbsp;poslední doby jmenujme – jako jeden z&nbsp;dalších příkladů, kdy chce stát rozdávat peníze&nbsp;na&nbsp;bydlení (a&nbsp;zahlcuje tím&nbsp;úředníky ještě větší administrativou) – kontroverzní dotaci Oprav dům po&nbsp;babičce. Díky ní mohou lidé od&nbsp;státu dostat až&nbsp;milion korun na&nbsp;opravu a&nbsp;zateplení starého domu, a&nbsp;k&nbsp;tomu velmi výhodný úvěr od&nbsp;stavební spořitelny. Ministr životního prostředí Petr Hladík&nbsp;s&nbsp;tímto rozdáváním přišel loni v&nbsp;létě – a&nbsp;sklidil kritiku za&nbsp;populismus. Dotace nicméně běží a&nbsp;lidé je čerpají, ovšem o&nbsp;dost méně, než se&nbsp;čekalo. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Ministr proto rozhodl, že pravidla rozvolní a&nbsp;že onen milion může dostat i&nbsp;ten, kdo už jednu nemovitost vlastní, což dříve&nbsp;nešlo. Takže&nbsp;jsou to na&nbsp;stromě visící miliony téměř pro&nbsp;všechny. Důvod, proč je takový tlak na&nbsp;čerpání dotace, zní, že stát potřebuje rozdat 40 miliard korun z&nbsp;Modernizačního fondu, kam putuje část výnosů z&nbsp;prodeje emisních povolenek. Jsou to tedy evropské peníze, které musíme použít na&nbsp;zelené a&nbsp;úsporné projekty. 
Jde tedy o&nbsp;nastavení. I&nbsp;evropské peníze&nbsp;by určitě bylo možné čerpat rozumněji než přes&nbsp;populistické dotace na&nbsp;„domy po&nbsp;babičce“. V&nbsp;první řadě je ale opravdu nutné provést ten nejdůležitější (a&nbsp;zdá se, že nejtěžší) krok. Zjednodušme podmínky pro&nbsp;další výstavbu a&nbsp;dodejme flexibilitu. To je alfa a&nbsp;omega všeho. Třeba si pak trh opravdu poradí sám.

<clink anchorid="1"></clink> 
Co je nutné udělat, aby Česko nedominovalo žebříčku&nbsp;nedostupného bydlení. 
Je to už bohužel tradice. V&nbsp;téhle zemi bolestně trpíme nedostupností bydlení. Poslední čísla Deloitte Property Indexu ukazují, že na&nbsp;pořízení vlastního bytu v&nbsp;Česku potřebujete více než 13 (!) ročních hrubých příjmů. To nás&nbsp;staví na&nbsp;první místo v&nbsp;celé Evropě, a&nbsp;Praha je navíc nejméně dostupnou evropskou metropolí, hned po&nbsp;nizozemském Amsterdamu. Situace je taková, že za&nbsp;posledních pět let u&nbsp;nás&nbsp;vzrostly ceny bytů dvojnásobně, v&nbsp;horizontu deseti let jde o&nbsp;trojnásobný nárůst. Byty jsou zkrátka moc

Jednoduchost a flexibilita, nic víc

<h2>Knihobot pokračuje v&nbsp;dobývání Německa a&nbsp;Rakouska. Pomohou mu 4 miliony eur</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Český knižní secondhand Knihobot expanduje a&nbsp;chce se&nbsp;dál rozšiřovat i&nbsp;v&nbsp;Německu a&nbsp;Rakousku, kam vstoupil loni pod&nbsp;názvem Bookbot. K&nbsp;růstu na&nbsp;německy mluvícím teritoriu by měla dopomoct investice 4 miliony eur. Vedoucím investorem se&nbsp;stal fond Genesis Growth Equity Fund I&nbsp;a&nbsp;skupina Miton. 
Startup se&nbsp;sídlem v&nbsp;pražských Holešovicích měl loni obrat 301 milionů korun, o&nbsp;120 milionů víc než o&nbsp;rok dřív. Letos ho chce zakladatel startupu Dominik Gazdoš zdvojnásobit. 
Loni přijal Knihobot denně v&nbsp;průměru 10 tisíc knih a&nbsp;za&nbsp;rok jich prodal dva miliony. Pomohla mu také spolupráce se&nbsp;společností Rohlik.cz, díky níž se&nbsp;podařilo od&nbsp;června dostat do&nbsp;oběhu 100 tisíc knih. Startup proměnil pobočku&nbsp;v&nbsp;Holešovicích ve&nbsp;výběrové knihkupectví s&nbsp;knihami z&nbsp;druhé ruky. Kamennou pobočku&nbsp;chystá i&nbsp;v&nbsp;Berlíně. 
V&nbsp;roce 2022 byl Knihobot podle žebříčku&nbsp;společnosti Deloitte 15. nejrychleji rostoucí firmou ve&nbsp;střední Evropě, v&nbsp;Česku pátou. 
&nbsp; 
<h2>Dánové nestíhají vyrábět „zázračný“ lék&nbsp;Ozempic</h2> 
Světový hit, lék&nbsp;Ozempic, se&nbsp;dál potýká s&nbsp;nedostatečnou produkcí. Nedostatek léku&nbsp;na&nbsp;cukrovku, který ale mnoho lidí používá na&nbsp;hubnutí, má pokračovat až&nbsp;do&nbsp;roku 2024. Může za&nbsp;to kombinace zvýšené poptávky po&nbsp;léku&nbsp;a&nbsp;omezené výrobní kapacity na&nbsp;některých produkčních místech. Evropská agentura pro&nbsp;léčivé přípravky (EMA) vydala prohlášení, kde cituje doporučení výrobce, dánské společnosti Novo Nordisk. Farmaceutická firma vyzývá lékaře, aby dál omezovali zahájení léčby novým pacientům nejen lékem Ozempic, ale i&nbsp;příbuzným diabetickým lékem Victoza. 
Novo Nordisk ve&nbsp;druhém čtvrtletí zvýšila provozní zisk meziročně o&nbsp;9 % na&nbsp;25,9 miliardy dánských korun (87,8 miliardy Kč). Díky zájmu o&nbsp;lék&nbsp;Ozempic se&nbsp;z&nbsp;Novo Nordisk stala nejhodnotnější firma v&nbsp;Evropě s&nbsp;akciemi na&nbsp;burze. V&nbsp;letošním roce tržní kapitalizace v&nbsp;přepočtu přesáhla 500 miliard eur (12,6 bilionu Kč). 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<h2>Knihobot pokračuje v&nbsp;dobývání Německa a&nbsp;Rakouska. Pomohou mu 4 miliony eur</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Český knižní secondhand Knihobot expanduje a&nbsp;chce se&nbsp;dál rozšiřovat i&nbsp;v&nbsp;Německu a&nbsp;Rakousku, kam vstoupil loni pod&nbsp;názvem Bookbot. K&nbsp;růstu na&nbsp;německy mluvícím teritoriu by měla dopomoct investice 4 miliony eur. Vedoucím investorem se&nbsp;stal fond Genesis Growth Equity Fund I&nbsp;a&nbsp;skupina Miton. 
Startup se&nbsp;sídlem v&nbsp;pražských Holešovicích měl loni obrat 301 milionů korun, o&nbsp;120 milionů víc než o&nbsp;rok dřív. Letos ho chce zakladatel startupu Dominik Gazdoš zdvojnásobit. 
Loni přijal Knihob

Knihobot dobývá Německo a Dánové nestíhají vyrábět zázračný lék

Město je živý organismus, celek, který funguje jen díky jednotlivým částem, které do&nbsp;sebe zapadají. Čím lépe zapadají, tím&nbsp;lépe se&nbsp;ve&nbsp;městě žije. Sebekrásnější budova sama o&nbsp;sobě neobstojí, musí komunikovat s&nbsp;okolím. Zkrátka musí do&nbsp;něho zapadnout. A&nbsp;to platí o&nbsp;domech, čtvrtích, parcích a&nbsp;někdy třeba i&nbsp;zdánlivě drobných detailech. Architekti, urbanisté a&nbsp;projektanti jsou ti, kdo tuhle skládačku&nbsp;dávají dohromady. Vybrali jsme pro&nbsp;vás&nbsp;lidi, kteří město dokážou vylepšit a&nbsp;posunout dál.

Aby se lépe žilo, všechno do sebe musí zapadnout

Tobias Stein

Když&nbsp;Poctu České komory architektů získal za&nbsp;rok 2022 architekt Petr Hlaváček, nebylo ve&nbsp;zdůvodnění poroty ani slovo o&nbsp;konkrétním domu, který navrhl. A&nbsp;to má svůj ateliér už více než třicet let. Dnes třiašedesátiletý architekt, pedagog a&nbsp;urbanista byl totiž porotou oceněn za&nbsp;to, že „se&nbsp;rozhodl upřednostnit službu naší společnosti před&nbsp;realizací vlastní“. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Tato stručná, ale zároveň vznešeně znějící věta přesně vystihuje jeho pracovní kariéru. Ač s&nbsp;vlastním ateliérem, odsunul skutečně v&nbsp;profesní dráze&nbsp;svou architektonickou tvorbu stranou. Dva roky vedl Institut plánování a&nbsp;rozvoje hlavního města Prahy a&nbsp;poté převzal zodpovědnost za&nbsp;územní rozvoj Prahy coby náměstek pražského primátora. „Dlouhodobě, soustavně a&nbsp;s&nbsp;velikým osobním nasazením vytváří podmínky pro&nbsp;vznik kvalitního urbanismu i&nbsp;architektury, a&nbsp;tedy stavební kultury v&nbsp;Praze. Jeho bytostnou snahou je hledat to, co názorově odlišné účastníky diskuse spojuje, než rozpojuje,“ napsala do&nbsp;hodnocení odborná porota. 
Shrnuto vše do&nbsp;jedné věty: Petr Hlaváček je architekt, který výrazně formuje tvář moderní Prahy, aniž by k&nbsp;tomu užíval své vlastní domy. 
„Studoval jsem v&nbsp;době, kdy se&nbsp;ve&nbsp;světě diskutovaly otázky postmoderny. To nejcennější, co postmoderna v&nbsp;sedmdesátých letech architektuře přinesla, byla diskuse o&nbsp;městě a&nbsp;městském prostředí, ve&nbsp;kterém člověk&nbsp;žije. A&nbsp;začalo být zřejmé, že veřejný prostor a&nbsp;budování toho ‚obyčejného města‘ pro&nbsp;lidi je v&nbsp;celé Evropě ve&nbsp;velké krizi. Například v&nbsp;Berlíně se&nbsp;ale začaly realizovaly velmi významné projekty, které se&nbsp;věnovaly otázkám, jak náměstí, domy a&nbsp;ulice ve&nbsp;městě fungují. Na&nbsp;základě toho jsme si uvědomili, že urbanismus je tvorba toho prázdného, tedy veřejného prostoru,“ vzpomíná Petr Hlaváček, kde mohou být zárodky jeho záliby v&nbsp;urbanismu. 
Touha formovat město, aby vypadalo k&nbsp;světu, zapustila u&nbsp;Hlaváčka kořeny v&nbsp;marasmu komunistické totality – a&nbsp;pak už jen rostla. „Hodně měst řešících tyto urbanistické otázky už v&nbsp;sedmdesátých a&nbsp;osmdesátých letech, kdy my jsme byli stále v&nbsp;normalizačním období, před&nbsp;námi získalo náskok. Zatímco Berlín byl v&nbsp;tomto opravdu průlomový, my jsme stavěli Jižní Město. Otázky dostupného bydlení jsme řešili masivní výstavbou sídlišť, kde se&nbsp;zcela trvalo na&nbsp;představě, že v&nbsp;moderním městě se&nbsp;bydlení, práce a&nbsp;rekreace od&nbsp;sebe oddělují. A&nbsp;tato separace a&nbsp;segregace obyvatel byly typické pro&nbsp;přemýšlení o&nbsp;urbanismu. I&nbsp;když&nbsp;to stále ještě vycházelo z&nbsp;principů modernismu čerpajících z&nbsp;tradice funkcionalistického přemýšlení o&nbsp;městě, ve&nbsp;východoevropské verzi to bylo brutální a&nbsp;nepřátelské vůči&nbsp;obyvatelům i&nbsp;vůči&nbsp;městu.“ 
Přes&nbsp;všechny popisované neduhy socialistického uvažování a&nbsp;plánování a&nbsp;také náladu ve&nbsp;společnosti získal Petr Hlaváček v&nbsp;80. letech při&nbsp;studiu architektury na&nbsp;Českém vysokém učení technickém motivaci k&nbsp;tomu, nezajímat se&nbsp;jen o&nbsp;domy, ale také o&nbsp;už zmiňované prázdno mezi nimi. 
„I&nbsp;na&nbsp;vysoké škole se&nbsp;urbanismus učil ve&nbsp;funkcionalistickém pojetí, což je styl, který jsme sice obdivovali, ale už ne v&nbsp;tom soudobém výkladu k&nbsp;městu jako celku. Tehdy jediný přednášející, který vedl ateliér, pan architekt Oberstein, nás&nbsp;významně ovlivnil tím, že zdůrazňoval význam městotvorby, a&nbsp;předurčil tak naše přemýšlení. To byl první impulz, který se&nbsp;ke&nbsp;mně vrátil po&nbsp;několika letech praxe při&nbsp;poznání, že když&nbsp;se&nbsp;lidi nestarají o&nbsp;ono ‚prázdno‘ ve&nbsp;městech, architekti to pak nemohou naplňovat hmotou.“ 
Po&nbsp;pádu komunistického režimu začal Petr Hlaváček architekturu sám vyučovat. A&nbsp;pak už postupně svou prací pedagoga, architekta, urbanisty, popularizátora architektury a&nbsp;také nakažlivě zaníceným diskutováním o&nbsp;tom, v&nbsp;jakém prostředí žijeme a&nbsp;proč a&nbsp;v&nbsp;jakém bychom mohli žít, došel až&nbsp;do&nbsp;bodu, kde ho zpozorovala porota ceny České komory architektů a&nbsp;mohla k&nbsp;jeho jménu přidat hodnocení: „V&nbsp;dnešní individualistické a&nbsp;sobecké době je Hlaváčkovo usilování o&nbsp;hodnoty a&nbsp;cíle, které sice sdílíme, ale většinou o&nbsp;nich hovoříme u&nbsp;kávy, zcela mimořádné. Pro&nbsp;prosazení těchto hodnot usilovně pracuje, ba naplno žije. Zároveň neméně důležité je, že je dokáže v&nbsp;politice a&nbsp;prostředí velkého města aplikovat a&nbsp;soustavně vytvářet podmínky pro&nbsp;jejich přijetí. Reprezentováním a&nbsp;prosazováním těchto hodnot tvoří naši&nbsp;kulturu, a&nbsp;to nejenom stavební.“

Když&nbsp;Poctu České komory architektů získal za&nbsp;rok 2022 architekt Petr Hlaváček, nebylo ve&nbsp;zdůvodnění poroty ani slovo o&nbsp;konkrétním domu, který navrhl. A&nbsp;to má svůj ateliér už více než třicet let. Dnes třiašedesátiletý architekt, pedagog a&nbsp;urbanista byl totiž porotou oceněn za&nbsp;to, že „se&nbsp;rozhodl upřednostnit službu naší společnosti před&nbsp;realizací vlastní“. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Tato stručná, ale zároveň vznešeně znějící věta přesně vystihuje jeho pracovní kariéru. Ač s&nbsp;vlastním ateliérem, odsunul skutečně v&nbsp;profesní dráze&nbsp;svou architektonickou tvorbu stranou. Dva roky vedl Institut plánování a&nbsp;rozvoje hlavního

Lepší město – Petr Hlaváček. Architekt se zalíbením v prázdnu

„Kvalitní veřejný prostor se&nbsp;pozná tak, že v&nbsp;něm lidi dlouho a&nbsp;rádi tráví čas. Cítí se&nbsp;v&nbsp;něm příjemně a&nbsp;nemají potřebu odejít,“ říká Martin Hrouda z&nbsp;ateliéru U/U&nbsp;Studio na&nbsp;dotaz magazínu HROT, co je podle něj hlavním aspektem skutečně funkčního veřejného prostoru pro&nbsp;všechny. A&nbsp;pokračuje: „Proto je důležité se&nbsp;budoucích uživatelů parku ptát a&nbsp;řízeně zjišťovat, co by si ve&nbsp;svém nejbližším okolí přáli. Dobré je též myslet na&nbsp;všechny věkové a&nbsp;sociální vrstvy obyvatelstva.“ 
<clink anchorid="1"></clink> 
Ateliér U/U&nbsp;Studio sídlící v&nbsp;pražské hip čtvrti Letná se&nbsp;zaměřuje zejména&nbsp;na&nbsp;městské volnočasové multifunkční areály. V&nbsp;jeho portfoliu nechybějí pozitivně medializované projekty, jako je například přeměna&nbsp;dříve&nbsp;odpudivých podchodů u&nbsp;pražského metra Vltavská – dnes oblíbené místo pro&nbsp;skateboardisty a&nbsp;bruslaře – nebo neméně oblíbený skejtový areál na&nbsp;pražském Výstavišti. 
„Čím je veřejný prostor bohatější na&nbsp;různé subkultury, tím&nbsp;je kvalitnější a&nbsp;víc obohacující. Veřejný prostor by měl být co nejvíce vzdušný, otevřený, vizuálně přehledný. Důležitá je také údržba veřejného prostoru a&nbsp;samozřejmě samotná estetičnost místa,“ vysvětluje Martin Hrouda. Ve&nbsp;studiu se&nbsp;zabývají i&nbsp;otázkou udržitelnosti. „Snažíme se&nbsp;navrhnout řešení, která budou přátelská k&nbsp;životnímu prostředí, například zavedením dešťových zahrad pro&nbsp;lepší hospodaření s&nbsp;vodou.“ 
Mottem ateliéru U/U&nbsp;Studio je zvednout lidi od&nbsp;počítačů a&nbsp;nalákat je do&nbsp;veřejného prostoru, který mohou hravě využívat. „Jsme ze&nbsp;skateboardingové kultury, a&nbsp;tak i&nbsp;první naše zakázky byly skateparky. Dnes navrhujeme otevřené volnočasové areály a&nbsp;snažíme se&nbsp;do&nbsp;veřejného prostoru dostávat co nejvíc lidí,“ doplňuje Martin Hrouda, který studoval architekturu v&nbsp;Praze, v&nbsp;Nizozemsku i&nbsp;na&nbsp;Tchaj-wanu. Se&nbsp;svým společníkem Jiřím Kotalem se&nbsp;zná jak ze&nbsp;školy, tak z&nbsp;pražského skejťáckého svatostánku „na&nbsp;Stalinu“. Členkou studia je také krajinářská architektka Marie Pourghasem, která mimo jiné na&nbsp;pozemcích řeší práci s&nbsp;vegetací a&nbsp;s&nbsp;vodou – jak udržovat vláhu a&nbsp;vytvářet mikroklima. 
„Nezabýváme se&nbsp;jenom zkrášlováním veřejného prostoru, ale i&nbsp;jeho funkčností, kde koexistuje spousta různých lidí dohromady. A&nbsp;zároveň si navzájem nevadí. Prostory mají být co nejvíc otevřené, aby si tam mohly mámy s&nbsp;dětmi sednout, ale aby tam načerpali energii taky další lidé, kteří nejezdí na&nbsp;skejtu nebo nehrají basket. Aby tam prostě trávili volný čas,“ pokračuje Martin Hrouda. 
Kde se&nbsp;podle něj u&nbsp;nás&nbsp;daří zdařilým projektům? „Zejména&nbsp;tam, kde je politická odvaha a&nbsp;vůle dělat radikální změny. Nebát se. Byli jsme součástí projektu, kde politické vedení souhlasilo s&nbsp;tím, udělat v&nbsp;podchodech skatepark, ale i&nbsp;v&nbsp;projektech, kde byl docela boj politikům vysvětlit, že není dobré vše oplocovat a&nbsp;zavírat. A&nbsp;to byl pouze rozdíl mezi městskými částmi v&nbsp;Praze.“ 
V&nbsp;současnosti Martin Hrouda a&nbsp;jeho U/U&nbsp;Studio intenzivně pracuje na&nbsp;projektu na&nbsp;pražských Vinohradech, kde revitalizují starý nepoužívaný asfaltový pás&nbsp;a&nbsp;prostor před&nbsp;základní školou. Jakým výzvám tu musí čelit? „Jde hlavně o&nbsp;nalezení rovnováhy mezi zachováním atmosféry místa vinohradského parku a&nbsp;jeho modernizací,“ říká. „Chceme, aby si náměstí uchovalo svůj jedinečný ráz, ale zároveň bylo vybaveno prvky, které odpovídají současným požadavkům na&nbsp;veřejný prostor, jako jsou aktivní funkce pro&nbsp;trávení volného času, zelené plochy a&nbsp;zóny pro&nbsp;odpočinek. Vzhledem k&nbsp;přísnému nahlížení památkářů na&nbsp;tento typ staveb v&nbsp;Praze celý proces navrhování obsahuje i&nbsp;naši&nbsp;edukaci dotčených orgánů a&nbsp;úředníků – není potřeba mít všude kočičí hlavy a&nbsp;oplocená sportoviště. Ukazujeme příklady za&nbsp;zahraničí a&nbsp;diskutujeme o&nbsp;tom, jaká řešení by byla možná a&nbsp;přístupná,“ uvádí Martin. 
Další výzvou je zapojení různých skupin obyvatel do&nbsp;rozhodovacího procesu. „Je pro&nbsp;nás&nbsp;důležité, aby návrh reflektoval potřeby široké škály lidí – od&nbsp;rodin s&nbsp;dětmi, protože&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;místo před&nbsp;základní školou, přes&nbsp;seniory až&nbsp;po&nbsp;mladé lidi hledající místa pro&nbsp;setkávání a&nbsp;sportovní aktivity.“

„Kvalitní veřejný prostor se&nbsp;pozná tak, že v&nbsp;něm lidi dlouho a&nbsp;rádi tráví čas. Cítí se&nbsp;v&nbsp;něm příjemně a&nbsp;nemají potřebu odejít,“ říká Martin Hrouda z&nbsp;ateliéru U/U&nbsp;Studio na&nbsp;dotaz magazínu HROT, co je podle něj hlavním aspektem skutečně funkčního veřejného prostoru pro&nbsp;všechny. A&nbsp;pokračuje: „Proto je důležité se&nbsp;budoucích uživatelů parku ptát a&nbsp;řízeně zjišťovat, co by si ve&nbsp;svém nejbližším okolí přáli. Dobré je též myslet na&nbsp;všechny věkové a&nbsp;sociální vrstvy obyvatelstva.“ 
<clink anchorid="1"></clink> 
Ateliér U/U&nbsp;Studio sídlící v&nbsp;pražské hip čtvrti Letná se&nbsp;zaměřuje zejména&nbsp;na&nbsp;mě

Lepší město – Martin Hrouda. U/U Studio. Za veřejný prostor na kolečkách!

„Jaký je hlavní aspekt při&nbsp;navrhování veřejného prostoru, aby se&nbsp;stal skutečně funkčním a&nbsp;přitažlivým pro&nbsp;všechny věkové skupiny? Na&nbsp;to asi neexistuje jednoduchá odpověď,“ míní Janica Šipulová, urbanistka a&nbsp;architektka nejen veřejného prostranství z&nbsp;ateliéru Consequence Forma Architects. Ten založila společně s&nbsp;Martinem Sládkem v&nbsp;roce 2016 s&nbsp;cílem tvořit promyšlená urbanistická, architektonická a&nbsp;krajinářská řešení. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Často není jasné ani zadání, ale to je právě moment, kdy je vhodné zvolit krajinářsko-architektonickou a&nbsp;urbanistickou soutěž a&nbsp;pomocí odborné poroty a&nbsp;návrhů najít vhodné zadání i&nbsp;řešení,“ pokračuje urbanistka. „Potřebujete oslovit vhodného organizátora soutěže, mít vyváženou porotu, a&nbsp;to odborně, politicky, věkově i&nbsp;genderově, a&nbsp;pak umět zadat veřejnou zakázku nejlepšímu vítězi.“ Což znamená mít i&nbsp;dostatek financí, protože&nbsp;chcete mít ten nejlepší návrh. „Právě proto je potřeba mít někoho v&nbsp;politice, kdo si konkrétní projekt vezme za&nbsp;svůj a&nbsp;obhájí jej, nebo dokonce ochrání,“ dodává. „Skutečně kvalitní veřejný prostor lze navrhnout tak, že poctivě navrhnete konkrétní místo a&nbsp;využijete potenciál, které dané místo nabízí. Na&nbsp;to přijdete jen poctivou prací, spoluprací, jejíž součástí je vystoupit ze&nbsp;své komfortní zóny a&nbsp;rozbít své utkvělé představy – a&nbsp;díky tomu mít schopnost vlastní návrh posunout a&nbsp;změnit na&nbsp;základě nových zjištění. Je důležité nastartovat proces a&nbsp;poté přichází neustálé zkoumání místa, revidování návrhu a&nbsp;dotahování detailů do&nbsp;posledního momentu. V&nbsp;tom je architektura krásná a&nbsp;složitá zároveň, je to prototyp a&nbsp;odpověď na&nbsp;konkrétní místo a&nbsp;čas. U&nbsp;veřejného prostranství vám nikdo nic neodpustí.“ 
Consequence Forma Architects se&nbsp;zaměřují i&nbsp;na&nbsp;strategické projekty rozvoje sídel, urbanistické celky, veřejný prostor, parky, projekty pro&nbsp;bydlení, školství, ale i&nbsp;drobné intervence a&nbsp;zásahy ve&nbsp;veřejném prostoru. Studio pracuje na&nbsp;projektech v&nbsp;Německu, Rakousku, Česku a&nbsp;Slovensku. 
K&nbsp;nejznámějším a&nbsp;nejvíce medializovaným projektům patří oceňovaný park na&nbsp;Moravském náměstí v&nbsp;centru Brna, který se&nbsp;zabývá tématy inkluzivity, svobody pohybu ve&nbsp;veřejném prostoru, komunitou, pracuje v&nbsp;souladu s&nbsp;environmentální udržitelností a&nbsp;zapojuje nové technologie modrozelené infrastruktury. 
„Poté, co jsme v&nbsp;roce 2016 vyhráli otevřenou soutěž, bylo jednou z&nbsp;největších výzev to, získat zakázku. Domluvit se&nbsp;s&nbsp;městem na&nbsp;smluvních podmínkách. Obávám se, že to je stále jedna z&nbsp;velmi aktuálních a&nbsp;náročných fází u&nbsp;veřejných zakázek. Pokud chcete kvalitu, musíte k&nbsp;ní přistupovat se&nbsp;vší zodpovědností – a&nbsp;k&nbsp;tomu patří zvládnout celý proces od&nbsp;smlouvy až&nbsp;do&nbsp;realizace. Pro&nbsp;tento náročný proces je hrozně důležitá důvěra a&nbsp;partnerství mezi architektem a&nbsp;veřejným zadavatelem – a&nbsp;to se&nbsp;musí odrazit i&nbsp;ve&nbsp;smluvních podmínkách. Opravdu věřím na&nbsp;poctivost, jsou to tisíce hodin odvedené práce,“ říká Janica, která prý chtěla být architektkou už od&nbsp;první třídy. 
„Veřejné zakázky a&nbsp;nevyvážené smlouvy jsou velké téma současnosti, ale ne moc dobře se&nbsp;o&nbsp;tom mluví. Podmínky by měly být přijatelné, vyvážené, a&nbsp;ne likvidační, nebo dokonce nefér. Bohužel se&nbsp;dnes setkáváme s&nbsp;podmínkami, které nepřipomínají partnerství. Coby architekti pořád musíte obhajovat kvalitu a&nbsp;znovu a&nbsp;znovu připomínat, že je důležitá. Potřebujete mít čas a&nbsp;prostor na&nbsp;samotný proces navrhování, ale i&nbsp;na&nbsp;jeho kontrolu při&nbsp;realizaci. Vytváříme unikátní řešení v&nbsp;daném čase a&nbsp;místě. Celý proces navíc zabere pár let, a&nbsp;tak musíte být dost nadčasoví, abyste nerealizovali něco mimo mísu.“ 
A&nbsp;co se&nbsp;svým ateliérem chystá nyní? „Kromě několika soukromých vil, kde jsou hlavními tématy návrhu výhled a&nbsp;spojení s&nbsp;krajinou, se&nbsp;věnujeme bytové výstavbě a&nbsp;veřejným projektům. V&nbsp;Brně vyjednáváme podmínky pro&nbsp;další vítězný soutěžní projekt na&nbsp;park a&nbsp;základní a&nbsp;mateřskou školu, na&nbsp;kterém pracujeme společně s&nbsp;kolegy z&nbsp;Xtopix. Zároveň se&nbsp;podílíme na&nbsp;budování nové čtvrti v&nbsp;rámci Jižního centra za&nbsp;brněnským nádražím. Na&nbsp;Valašsku pracujeme ve&nbsp;Vsetíně na&nbsp;rozvoji brownfieldu u&nbsp;nádraží a&nbsp;jeho přeměně ve&nbsp;sportovně-rekreační park, a&nbsp;to včetně rekonstrukce ikonického zimního stadionu na&nbsp;Lapači&nbsp;a&nbsp;novostavby nové multifunkční haly, nebo na&nbsp;rekonstrukci vsetínského gymnázia a&nbsp;obchodního centra. Rádi reagujeme na&nbsp;kontext a&nbsp;rádi hledáme skryté potenciály místa,“ dodává Janica Šipulová.

„Jaký je hlavní aspekt při&nbsp;navrhování veřejného prostoru, aby se&nbsp;stal skutečně funkčním a&nbsp;přitažlivým pro&nbsp;všechny věkové skupiny? Na&nbsp;to asi neexistuje jednoduchá odpověď,“ míní Janica Šipulová, urbanistka a&nbsp;architektka nejen veřejného prostranství z&nbsp;ateliéru Consequence Forma Architects. Ten založila společně s&nbsp;Martinem Sládkem v&nbsp;roce 2016 s&nbsp;cílem tvořit promyšlená urbanistická, architektonická a&nbsp;krajinářská řešení. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Často není jasné ani zadání, ale to je právě moment, kdy je vhodné zvolit krajinářsko-architektonickou a&nbsp;urbanistickou soutěž a&nbsp;pomocí odborné poroty a&nbsp;návrhů najít vho

Lepší město – Janica Šipulová, Consequence Forma Architects. Jak vše dotáhnout do posledního momentu

Je architekt, ale se&nbsp;slovy jako dům nebo ulice ve&nbsp;svém vyprávění o&nbsp;podobě města šetří. Mnohem častěji mluví o&nbsp;citlivosti a&nbsp;vnímání. A&nbsp;taky od&nbsp;něho spíš uslyšíte slovo organismus než třeba konstrukce. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Boris Redčenkov je pětapadesátiletý architekt, rodák&nbsp;z&nbsp;Františkových Lázní, který už více než dvacet let má se&nbsp;svými partnery Prokopem Tomáškem a&nbsp;Jaroslavem Wertigem v&nbsp;Praze studio A69 – architekti. Vede tým, který nenavrhuje pouze jednotlivé domy. Vede tým, který společně tvoří město. V&nbsp;Praze to je úspěšný návrh nové podoby Florence, Motolského údolí nebo Barrandova. A&nbsp;k&nbsp;tomu propracovaná urbanistická studie čtvrti Smíchov City či&nbsp;projekt Terminál Smíchov. 
„Je to něco jiného než navrhování samostatných domů. Urbanismus je práce s&nbsp;prostorem mezi domy. Je to vytváření celku a&nbsp;také pravidel, podle kterých jsou jednotlivé stavby v&nbsp;městském území propojené. Není až&nbsp;tak podstatné, jak každý jeden dům vypadá, jestli ho navrhla Zaha Hadid nebo třeba Eva Jiřičná. Důležité je, aby domy dodržovaly pravidla pro&nbsp;společné utváření celku. Aby dohromady ulice vypadala jako ulice, park jako park a&nbsp;náměstí jako náměstí. Může to znít jako banalita, ale v&nbsp;tom je základ toho, proč se&nbsp;někde cítíme dobře a&nbsp;jinde ne. Jednotlivé stavby a&nbsp;jejich funkce musejí ctít nastavené společné měřítko,“ zkouší Boris Redčenkov popsat základy toho, z&nbsp;čeho se&nbsp;v&nbsp;architektonickém ateliéru rodí návrhy nových městských čtvrtí. 
A&nbsp;to je také chvíle, kdy opouští typický architektonický slovník&nbsp;a&nbsp;mluví o&nbsp;vnímání místa, prostoru a&nbsp;atmosféry. Vysvětluje, co předcházelo prvním návrhům plánů, jak na&nbsp;území mezi Ženskými domovy na&nbsp;Smíchově a&nbsp;rozsáhlým kolejištěm u&nbsp;smíchovského nádraží vytvořit novou moderní čtvrť. „Na&nbsp;začátku potřebuji ten prostor navnímat.“ Než obsah toho slova vysvětlí, na&nbsp;chvíli se&nbsp;odmlčí. „Je to spojení několika věcí. Mít to místo projité, zažít si jeho měřítko, poznat jeho rytmus.“ 
Při&nbsp;pohledu z&nbsp;výšky připomíná pavučina smíchovských kolejí svazek tepen, které se&nbsp;postupně spojují a&nbsp;míří k&nbsp;srdci pátého pražského obvodu, do&nbsp;blízkosti centra Anděl. Boris Redčenkov má ten obraz, kteří poletující ptáci vidí každý den, do&nbsp;paměti vrytý také. „Tohle území je obrovský brownfield. Místo, které kdysi mělo nějakou funkci, ale vyprázdnilo se. Je to mrtvá tkáň organismu, který už dlouho není prokrvený a&nbsp;umírá. A&nbsp;před&nbsp;námi je úkol vrátit sem život, znovu přivést krev.“ 
Možná to zní příliš abstraktně, ale právě takhle Boris Redčenkov o&nbsp;formování městské čtvrti přemýšlí. „K&nbsp;oživení takového městského prostoru se&nbsp;dá přistupovat různě. Chvíli se&nbsp;uvažovalo například o&nbsp;tom, že se&nbsp;v&nbsp;této části Smíchova postaví mrakodrapy. Šlo by to, jenže&nbsp;tím&nbsp;by se&nbsp;do&nbsp;organismu, o&nbsp;kterém jsem mluvil, vnesl cizorodý prvek. Cizí svým úplně jiným měřítkem, vytržený z&nbsp;kontextu. My jsme za&nbsp;náš ateliér jasně řekli, že chceme jít jinou cestou. Chceme tu jizvu zacelit něčím přirozeným, co by na&nbsp;tomto místě postupně vznikalo, kdyby se&nbsp;neexperimentovalo s&nbsp;modernistickou architekturou. Držet se&nbsp;měřítka stávajících domů a&nbsp;rytmu ulic.“ 
Za&nbsp;klíčovou věc při&nbsp;navrhování nové městské čtvrti považuje Redčenkov komunikaci. Nikoliv však komunikaci coby synonymum pro&nbsp;silnici, chodník&nbsp;nebo ulici, ale komunikaci jako rozhovor a&nbsp;naslouchání těm, kteří budou čtvrť užívat. „Jste v&nbsp;roli, kdy musíte uzavřít společnou dohodu se&nbsp;všemi stranami, kterých je mnohem víc, než když&nbsp;navrhujete samostatný dům. Tady potřebujete skloubit zájmy města, aby nová čtvrť plynule navázala na&nbsp;své okolí. Musíte respektovat ekonomické zájmy investora, který bude výstavbu platit. A&nbsp;to všechno musí být v&nbsp;souladu s&nbsp;potřebami lidí, kteří tam budou žít, i&nbsp;těch, kdo tam budou pracovat. Město nebo jeho část se&nbsp;musí dělat z&nbsp;perspektivy uživatele, který tady má několik podob – a&nbsp;my musíme zjistit všechny jeho potřeby. Proto je komunikace klíčová – ať už odborná nebo lidová, třeba prostřednictvím anket či&nbsp;průzkumů. Profesně je člověk&nbsp;architekt a&nbsp;urbanista, ale tady je potřeba být mnohem víc moderátor velké debaty. Komunikace je základ.“

Je architekt, ale se&nbsp;slovy jako dům nebo ulice ve&nbsp;svém vyprávění o&nbsp;podobě města šetří. Mnohem častěji mluví o&nbsp;citlivosti a&nbsp;vnímání. A&nbsp;taky od&nbsp;něho spíš uslyšíte slovo organismus než třeba konstrukce. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Boris Redčenkov je pětapadesátiletý architekt, rodák&nbsp;z&nbsp;Františkových Lázní, který už více než dvacet let má se&nbsp;svými partnery Prokopem Tomáškem a&nbsp;Jaroslavem Wertigem v&nbsp;Praze studio A69 – architekti. Vede tým, který nenavrhuje pouze jednotlivé domy. Vede tým, který společně tvoří město. V&nbsp;Praze to je úspěšný návrh nové podoby Florence, Motolského údolí nebo Barrandova. A&nbsp;k&nbsp;tomu prop

Lepší město – Boris Redčenkov. A69 – architekti. Ať náměstí vypadá jako náměstí!

Časy se&nbsp;mění. A&nbsp;stejně jako Bob Dylan to už dávno vědí i&nbsp;developeři. Stačí si vzpomenout, jak vypadaly nové projekty před&nbsp;dvaceti lety. Tu hezčí, tu ošklivější krabice a&nbsp;kolem nic. Všechny ty bezduché satelity. Jenže&nbsp;časy se&nbsp;mění. A&nbsp;tak dnes klienti chtějí, aby jejich nový byt či&nbsp;dům byl obklopen zelení, uměním a&nbsp;příjemným prostředím. Takže, jak o&nbsp;svých projektech přemýšlejí těžké váhy mezi developery?

Dům už není ostrov. Musí to být krásné!

Filip Magalhães

<clink anchorid="1"></clink> 
Dnes šéfuje největšímu českému rezidenčnímu staviteli, v&nbsp;mládí měl ale našlápnuto k&nbsp;zářné kariéře právníka. Po&nbsp;vystudování Univerzity Karlovy totiž zamířil ještě na&nbsp;britskou Cambridge, a&nbsp;to díky stipendiu prince Charlese, současného krále Karla III. „Díky tomu jsem uvažoval o&nbsp;tom, že zůstanu v&nbsp;zahraničí. Táhlo mě to ale zpátky, mám Prahu i&nbsp;Čechy hrozně rád,“ říká miliardář a&nbsp;majitel developerského gigantu Central Group Dušan Kunovský. 
Chvíli pracoval v&nbsp;jedné advokátní kanceláři, specializovala se&nbsp;na&nbsp;nemovitosti a&nbsp;stavebnictví. A&nbsp;tak se&nbsp;zrodila jeho láska k&nbsp;realitám. V&nbsp;roce 1994 získal od&nbsp;příbuzných byt, v&nbsp;němž si předělal jednu místnost na&nbsp;kancelář. „V&nbsp;té době jsem dostal jeden z&nbsp;nejlepších nápadů svého života. Vymyslel jsem systém, kdy jsme parcelovali velké pozemky kolem Prahy. Zároveň jsme na&nbsp;nich budovali infrastrukturu, tedy vodovody, kanalizace, komunikace, chodníky nebo veřejné osvětlení,“ vzpomíná developer. 
Tyto parcely pak Central Group – na&nbsp;základě plné moci od&nbsp;jejich majitelů – prodával lidem, kteří si na&nbsp;nich chtěli postavit rodinný dům. „Majitelům klienti platili za&nbsp;pozemek a&nbsp;nám za&nbsp;vybudování infrastruktury. To nám umožnilo vstoupit do&nbsp;developmentu, i&nbsp;když&nbsp;jsme neměli žádné vlastní peníze,“ doplňuje Kunovský. Přes&nbsp;rozvoj parcel se&nbsp;firma postupně dostala k&nbsp;výstavbě rodinných či&nbsp;bytových domů a&nbsp;dnes i&nbsp;celých městských čtvrtí. 
Druhým přelomovým okamžikem bylo zahájení výstavby Nového Zahradního Města. „Šlo o&nbsp;1200 bytů najednou. Říkali jsme si, jestli to není moc velkolepý počin – kdyby se&nbsp;něco nepovedlo, mohlo nás&nbsp;to zlikvidovat. Ale podařilo se. A&nbsp;tímto jedním projektem jsme se&nbsp;stali největším rezidenčním stavitelem v&nbsp;Praze – a&nbsp;od&nbsp;té doby dále rosteme.“ 
Co bude dál? „V&nbsp;rámci Prahy už asi větší projekty dělat nejdou. Z&nbsp;celkového počtu 150 tisíc chystaných bytů připravujeme čtvrtinu,“ připomíná dvaapadesátiletý byznysmen. S&nbsp;ministerstvem pro&nbsp;místní rozvoj, Státním fondem podpory investic a&nbsp;Svazem měst a&nbsp;obcí teď Central Group připravuje vznik „baťovské mašiny“ pro&nbsp;výstavbu dostupných nájemních bytů pro&nbsp;města a&nbsp;obce. Podrobnosti prý představí v&nbsp;nejbližší době. 
Na&nbsp;situaci kolem nedostupného bydlení ostatně Kunovský často upozorňuje. Podle něj by problém mohlo vyřešit zrychlení povolovacích procesů. „Pokud na&nbsp;vyřízení stavebního povolení v&nbsp;Praze čekáme běžně deset a&nbsp;více let, přičemž výstavba samotná trvá i&nbsp;dva roky, tak to byty zásadním způsobem zdražuje. Ať se&nbsp;staví, ať se&nbsp;povoluje, ať rostou byty soukromé, veřejné, vlastnické, družstevní nebo nájemní. Proboha hlavně ať vznikají.“ 
Výstavba čehokoliv je v&nbsp;Česku běh na&nbsp;dlouhou trať. „Proto je development obecně nejdlouhodobějším byznysem, co tu je. Kvůli pomalým povolovacím procesům jsme s&nbsp;jedním projektem spjati klidně 17 let,“ vypočítává Kunovský. I&nbsp;tohle je důvod, proč nechce Central Group expandovat do&nbsp;zahraničí, byť o&nbsp;tom už jednou přemýšleli – když&nbsp;PPF získala řadu pozemků v&nbsp;Rusku. „Projednávali jsme tam velký společný podnik pro&nbsp;bytový trh s&nbsp;působností po&nbsp;celém Rusku. Pak ale Rusové zaútočili na&nbsp;Krym a&nbsp;já jsem si uvědomil, že ten stát není normální. Na&nbsp;poslední chvíli jsme se&nbsp;stáhli. A&nbsp;teď jsem strašně rád, že to nevyšlo.“ 
V&nbsp;Praze prý většímu rozvoji brání rovněž obří ochranné pásmo památkové rezervace. „Dotýká se&nbsp;to vyšších staveb, byť by byly viditelné jen někde v&nbsp;dálce. Nicméně v&nbsp;širším okruhu metropole se&nbsp;přece město musí rozvíjet. Jasně, je potřeba chránit historii. Zároveň se&nbsp;ale nesmíme bát nových věcí.“ Inspirovat se&nbsp;prý Češi&nbsp;můžou ve&nbsp;Vídni – a&nbsp;pak třeba v&nbsp;Polsku. „To je v&nbsp;rámci okolních států tygrem,“ dodává Kunovský. 
Ostatně kvůli různým regulacím musela společnost Central Group upravit dva své projekty, které navrhli světoznámí čeští architekti – Nový Žižkov od&nbsp;Evy Jiřičné a&nbsp;Park Kavčí Hory od&nbsp;Josefa Pleskota. V&nbsp;obou případech se&nbsp;osekaly původní ambiciózní plány. „Ukázalo se, že výškové stavby jsou pro&nbsp;Prahu červeným hadrem. Styl architektury v&nbsp;těch projektech zůstal, změnil se&nbsp;ale urbanismus a&nbsp;výška plánovaných budov,“ popisuje Kunovský. Mrzí ho to? „Takový je prostě život.“ 
Ve&nbsp;svém volnu je šéf Central Group velkým dobrodruhem, který procestoval Himaláje, vydal se&nbsp;na&nbsp;severní pól a&nbsp;jako řidič se&nbsp;zúčastnil Rallye Dakar. Teď se&nbsp;ale chce věnovat rodině. „Mám tříletou dcerku a&nbsp;ta mi úplně změnila život. Dnes už do&nbsp;takových extrémů nepůjdu, moje priority se&nbsp;posunuly.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Dnes šéfuje největšímu českému rezidenčnímu staviteli, v&nbsp;mládí měl ale našlápnuto k&nbsp;zářné kariéře právníka. Po&nbsp;vystudování Univerzity Karlovy totiž zamířil ještě na&nbsp;britskou Cambridge, a&nbsp;to díky stipendiu prince Charlese, současného krále Karla III. „Díky tomu jsem uvažoval o&nbsp;tom, že zůstanu v&nbsp;zahraničí. Táhlo mě to ale zpátky, mám Prahu i&nbsp;Čechy hrozně rád,“ říká miliardář a&nbsp;majitel developerského gigantu Central Group Dušan Kunovský. 
Chvíli pracoval v&nbsp;jedné advokátní kanceláři, specializovala se&nbsp;na&nbsp;nemovitosti a&nbsp;stavebnictví. A&nbsp;tak se&nbsp;zrodila jeho láska k&nbsp;realitám. V&nbsp

Dušan Kunovský. Central Group. Stipendium od anglického krále

<clink anchorid="1"></clink> 
„Já to měl jednoduché. Když&nbsp;jsem dospíval, byl jsem šokován tím, jak je na&nbsp;tom v&nbsp;České republice životní prostředí, kam v&nbsp;této oblasti směřujeme – a&nbsp;že se&nbsp;o&nbsp;tom vůbec nemluví. Nebylo to téma, ale stalo se&nbsp;to smyslem mého profesního směřování, už když&nbsp;jsem studoval střední stavební školu a&nbsp;pak i&nbsp;vysokou,“ vypráví Jan Řežáb, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;sídle jeho společnosti JRD. Založil ji v&nbsp;roce 2003, aby mohl začít realizovat své vize v&nbsp;oboru stavebnictví – chtěl začít stavět nízkoenergetické a&nbsp;pasivní bydlení. V&nbsp;průběhu let se&nbsp;k&nbsp;divizi rezidenční výstavby společnosti přidala oblast obnovitelné energetiky a&nbsp;nedávno také moderní technologie plazmového zpracování odpadu. 
Ekologická udržitelnost je tak evidentně alfou a&nbsp;omegou Řežábova života. A&nbsp;to už od&nbsp;doby, kdy se&nbsp;na&nbsp;ni ostatní dívali skrz prsty. „Developerská obec se&nbsp;nad&nbsp;přístupem JRD shovívavě usmívala a&nbsp;říkala, že je to marketingová nika pro&nbsp;pár klientů. Můj kamarád, ředitel jedné z&nbsp;těch největších firem, o&nbsp;mně říkal, že jsem butikový developer. Byl jsem pro&nbsp;ostatní blázen a&nbsp;exot,“ říká Jan Řežáb. Jenže&nbsp;už po&nbsp;deseti letech fungování, kdy se&nbsp;z&nbsp;prvotních „zelených“ tendencí začaly ve&nbsp;stavebnictví stávat normy, se&nbsp;do&nbsp;jeho projektů začali ostatní developeři&nbsp;vydávat na&nbsp;exkurze. Z&nbsp;exota se&nbsp;stal průkopník. „Trošku&nbsp;jsme v&nbsp;tomhle prošlapali cestu. To, co jsme v&nbsp;základu dělali už před&nbsp;patnácti lety, bude od&nbsp;roku 2030 ve&nbsp;stavebnictví povinné – a&nbsp;mně to přijde celkem úsměvné.“ 
Taky proto, že v&nbsp;souvislosti s&nbsp;novými normami na&nbsp;výstavbu přicházejí z&nbsp;odborné obce komentáře, jak moc se&nbsp;nové bydlení kvůli všem nutným opařením zdraží. Jan Řežáb ale argumentuje tím, že větrání s&nbsp;rekuperací, solárně-termické panely na&nbsp;ohřev vody, fotovoltaické panely, 30cm zateplení, okna s&nbsp;trojskly a&nbsp;další technologie, které dělají skutečně nízkoenergetické bydlení, používají principiálně od&nbsp;prvních projektů a&nbsp;byty prodávali vždy za&nbsp;stejné ceny jako konkurence v&nbsp;dané lokalitě. Je proto přesvědčen, že ohánět se&nbsp;rostoucími náklady je v&nbsp;tomto případě liché. 
Společnost JRD se&nbsp;nadto v&nbsp;posledních letech posunula od&nbsp;udržitelnosti k&nbsp;regenerativnímu přístupu. Svými projekty se&nbsp;snaží aktivně přispívat k&nbsp;regeneraci ekosystémů, podpoře lokální biodiverzity a&nbsp;rozvoji komunitního života. „Bohužel jsme už za&nbsp;horizontem toho, kdy je možné fungovat udržitelně. To už nestačí. Proto se&nbsp;zaměřujeme na&nbsp;regenerativní development. Při&nbsp;výstavbě nových projektů můžeme jít navíc do&nbsp;absolutních maxim tohoto přístupu,“ vysvětluje Řežáb. 
Výstavbu nových čtvrtí přirovnává k&nbsp;budování hardwaru, který v&nbsp;mnoha směrech napevno nastaví životy lidí. Nejde tak jen o&nbsp;jednotlivé byty, ale i&nbsp;o&nbsp;okolní infrastrukturu, zdroje energie, o&nbsp;interakce s&nbsp;komunitou a&nbsp;přírodou v&nbsp;bezprostředním okolí. „Než začneme kreslit návrhy, na&nbsp;staveniště pozveme ekologa. Chci totiž přesně vědět, jaká je na&nbsp;místě příroda, než tam vstoupíme. Pak se&nbsp;biodiverzitu dané lokality snažíme zachovat a&nbsp;přírodu co nejvíce vrátit do&nbsp;života budoucích obyvatel,“ popisuje šéf JRD, který má přírodu i&nbsp;ve&nbsp;svém městském životě. Se&nbsp;smíchem dodává, že se&nbsp;mu letos na&nbsp;terase pražského bytu podařilo vypěstovat na&nbsp;60 dýní. 
Kromě ekologů se&nbsp;ale do&nbsp;projektování pro&nbsp;JRD zapojují také sociologové a&nbsp;futurologové. Ti přicházejí na&nbsp;řadu v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;řeší větší územní celky, které jsou na&nbsp;již vybudované či&nbsp;budované velké infrastruktuře, třeba u&nbsp;zastávek příměstských vlaků. „Tam je ohromně nevyužitý potenciál, proto na&nbsp;takových místech úplně od&nbsp;nuly připravujeme čtvrti o&nbsp;několika tisících bytech. Pracujeme ale s&nbsp;územním plánem, který vznikne za&nbsp;deset let, a&nbsp;až&nbsp;za&nbsp;dalších pět až&nbsp;deset let se&nbsp;dočkáme povolení a&nbsp;budeme moci začít stavět. Bavíme se&nbsp;tak o&nbsp;čtvrti, která bude hotová třeba za&nbsp;třicet let. Potřebujeme se&nbsp;tak podívat, jak bude život jednotlivých občanů i&nbsp;celé společnosti vypadat právě za&nbsp;těch třicet let,“ dodává Řežáb. 
Ekologickému nadšenci se&nbsp;podařilo vytvořit firmu, která je příkladem nejen pro&nbsp;český development, ale i&nbsp;pro&nbsp;ten zahraniční. Jan Řežáb vzpomíná, jak se&nbsp;na&nbsp;projekty JRD byl před&nbsp;lety podívat zakladatel konceptu energeticky pasivních domů profesor Wolfgang Feist – a&nbsp;nestačil se&nbsp;divit. Chris Trott, ředitel udržitelnosti v&nbsp;přední architektonické kanceláři&nbsp;Norman Foster, zase Řežábovi řekl, že na&nbsp;světě nezná nikoho dalšího, kdo by dělal v&nbsp;takové komplexnosti to, co JRD. „Baví nás&nbsp;to, je to ten náš smysl. Nejsou jím peníze, ale to, že něco vytváříme, něco předáváme, ukazujeme cesty, kterými by se&nbsp;mohlo jít,“ tvrdí Jan Řežáb. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
„Já to měl jednoduché. Když&nbsp;jsem dospíval, byl jsem šokován tím, jak je na&nbsp;tom v&nbsp;České republice životní prostředí, kam v&nbsp;této oblasti směřujeme – a&nbsp;že se&nbsp;o&nbsp;tom vůbec nemluví. Nebylo to téma, ale stalo se&nbsp;to smyslem mého profesního směřování, už když&nbsp;jsem studoval střední stavební školu a&nbsp;pak i&nbsp;vysokou,“ vypráví Jan Řežáb, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;sídle jeho společnosti JRD. Založil ji v&nbsp;roce 2003, aby mohl začít realizovat své vize v&nbsp;oboru stavebnictví – chtěl začít stavět nízkoenergetické a&nbsp;pasivní bydlení. V&nbsp;průběhu let se&nbsp;k&nbsp;divizi rezidenční výstavby společnosti

Jan Řežáb. JRD. Z exota průkopníkem

<clink anchorid="1"></clink> 
Postavit kvalitně dům už nestačí. O&nbsp;tom, zda bude opravdu dobrý, rozhoduje to, co je okolo. A&nbsp;je jedno, jak se&nbsp;tomu říká. Piazetta, náměstí, parčík&nbsp;nebo chladně úřednicky veřejný prostor. Co je venku, má stejnou důležitost jako to, co je uvnitř. „Dospěli jsme do&nbsp;doby, kdy klienti požadují zcela jinou kvalitu než na&nbsp;přelomu tisíciletí. Moderní dům, který splňuje všechny aktuální požadavky od&nbsp;designu až&nbsp;po&nbsp;ekologii, je dnes základ a&nbsp;samozřejmost. Výslednou spokojenost dotváří okolí stavby, a&nbsp;to nejen to nejbližší, ale mnohem širší,“ vysvětluje Jiří Ochetz, který má ve&nbsp;společnosti J&amp;T Real Estate na&nbsp;starost developerské projekty. 
Zkušenosti z&nbsp;posledních dokončených projektů podle Ochetze potvrzují, že skončily časy, kdy se&nbsp;volná parcela dala do&nbsp;posledního čtverečního metru využít pro&nbsp;stavbu bytového domu nebo kancelářské budovy, a&nbsp;z&nbsp;pohledu developera tak maximalizovat zisk prodejem co největší zastavěné plochy. 
„Tohle je skutečně minulost. Od&nbsp;klientů roste tlak na&nbsp;kvalitu, kterou už dávno netvoří jen samotná stavba a&nbsp;její vybavení, byť by to byl dům navržený významným architektonickým studiem a&nbsp;použily by se&nbsp;prémiové materiály. Stejně tak už není něčím navíc třeba propracovaná energetická úspornost či&nbsp;nízká uhlíková stopa. To všechno je samozřejmost. Přidanou hodnotou je dnes celkový kontext, do&nbsp;kterého je dům zasazený. Je potřeba myslet na&nbsp;vztahy s&nbsp;okolím, urbanistické i&nbsp;lidské. Protože&nbsp;když&nbsp;lidé v&nbsp;sousedství nový dům nepřijmou, odrazí se&nbsp;to na&nbsp;atmosféře, která v&nbsp;daném místě je. Noví majitelé se&nbsp;tam nebudou cítit příjemně a&nbsp;půjdou jinam.“ 
Přibývá tak projektů, kde developer část svého možného zisku obětuje na&nbsp;to, aby v&nbsp;místě stavby vybudoval, co okolní město potřebuje, třeba park, společný prostor pro&nbsp;lidi ze&nbsp;širšího sousedství nebo hřiště. A&nbsp;také to, co bývá obdivováno při&nbsp;procházkách starými městskými centry, tedy do&nbsp;městské krajiny přirozeně včleněné umění – sochy, plastiky či&nbsp;fontány. 
„Na&nbsp;tohle se&nbsp;naši&nbsp;klienti ptají už v&nbsp;samém počátku, kdy projekt připravujeme a&nbsp;nabízíme. Souvisí to i&nbsp;s&nbsp;tím, že přibývá nákupů pro&nbsp;další generace. Manželé mají bydlení vyřešené a&nbsp;zajímají se&nbsp;o&nbsp;pořízení domova pro&nbsp;své zatím teprve dospívající děti. Chtějí, aby hodnota pořizované nemovitosti se&nbsp;stárnutím neklesala, ale rostla – a&nbsp;tím&nbsp;se&nbsp;nemyslí její prodejní cena. Hodnotou dnes je kvalitní okolní prostředí a&nbsp;přirozené propojení s&nbsp;městem a&nbsp;čtvrtěmi v&nbsp;sousedství,“ popisuje postupnou proměnu developerských projektů Ochetz a&nbsp;přidává jeden aktuální příklad. „Před&nbsp;budovou J&amp;T Banky na&nbsp;pražské Invalidovně jsme vysadili do&nbsp;uličního stromořadí sedm platanů věnovaných významným osobnostem z&nbsp;této městské části. Je to takový malý důkaz, že nám záleží na&nbsp;tom, aby místa, kde působíme, byla příjemná pro&nbsp;každého.“ 
A&nbsp;stromy budou důležité i&nbsp;u&nbsp;dalších developerských plánů skupiny J&amp;T Real Estate. „Budeme pokračovat v&nbsp;ozeleňování města v&nbsp;našem projektu Nový Rohan, v&nbsp;němž jsme právě zahájili prodej bytů, i&nbsp;v&nbsp;chystaném kancelářském projektu Rustonka West, situovaném na&nbsp;pozemku sousedícím s&nbsp;J&amp;T Bankou,“ popisuje plány Ochetz. 
Za&nbsp;touto postupnou proměnou developerských projektů však podle něj není jen tlak zákazníků toužících po&nbsp;domech se&nbsp;skutečně propracovaným okolím. Lepší formování veřejného prostoru umožňuje změna&nbsp;přístupu místních politiků a&nbsp;úředníků. 
„Samospráva a&nbsp;úřady už dávno nehrají roli drába, který stojí nad&nbsp;stavebníkem a&nbsp;investorem a&nbsp;jen říká: Tohle ano, tohle ne! I&nbsp;těm, kteří město řídí a&nbsp;mají ho svěřené ke&nbsp;správě, víc a&nbsp;víc záleží na&nbsp;tom, aby se&nbsp;lidem v&nbsp;tom místě dobře žilo, aby byli spokojení. A&nbsp;proto chtějí společné prostory zvelebovat. Z&nbsp;někdejších soubojů stavebník&nbsp;versus úřad jsme se&nbsp;posunuli do&nbsp;fáze, kdy obě strany chtějí spolupracovat a&nbsp;hledají řešení, které danou lokalitu pozvedne a&nbsp;vylepší. Když&nbsp;taková péče o&nbsp;veřejný prostor dává smysl, není problém, aby se&nbsp;soukromý investor zřekl kousku svého a&nbsp;dal jej ve&nbsp;prospěch všech.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Postavit kvalitně dům už nestačí. O&nbsp;tom, zda bude opravdu dobrý, rozhoduje to, co je okolo. A&nbsp;je jedno, jak se&nbsp;tomu říká. Piazetta, náměstí, parčík&nbsp;nebo chladně úřednicky veřejný prostor. Co je venku, má stejnou důležitost jako to, co je uvnitř. „Dospěli jsme do&nbsp;doby, kdy klienti požadují zcela jinou kvalitu než na&nbsp;přelomu tisíciletí. Moderní dům, který splňuje všechny aktuální požadavky od&nbsp;designu až&nbsp;po&nbsp;ekologii, je dnes základ a&nbsp;samozřejmost. Výslednou spokojenost dotváří okolí stavby, a&nbsp;to nejen to nejbližší, ale mnohem širší,“ vysvětluje Jiří Ochetz, který má ve&nbsp;společnosti J&amp;T Real Estate na

Jiří Ochetz. J&T Real Estate. Hodnotu domu stvrzuje okolí

Putování po&nbsp;zastávkách nefunkční, klikaté a&nbsp;předražené cesty do&nbsp;pekel, již po&nbsp;světě neúnavně dláždí dobré (a&nbsp;jiné) úmysly městského plánování. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Někdy mám pocit, že dýchám jiný vzduch života než lidé, s&nbsp;nimiž se&nbsp;stýkám,“ svěřil se&nbsp;před&nbsp;sto lety papíru Ludwig Wittgenstein, rakouský génius balancující na&nbsp;hraně filozofie, matematiky a&nbsp;lingvistiky. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;pomník, jejž své neobyčejné mysli nechal postavit v&nbsp;nenápadné uličce Kundmanngasse na&nbsp;východním okraji Vídně, mu nejspíš dáte za&nbsp;pravdu. 
Stavbou domu chtěl Wittgenstein dokázat svoji tezi, že architektura je nejvyšší formou umění. Výsledek vypadá navenek jako rej nestejně velikých kontejnerových buněk&nbsp;tančících na&nbsp;LSD. Zevnitř „vykazuje posedlost detaily a&nbsp;naprosté ignorování požadavků lidí, kteří v&nbsp;něm mají žít“, jak pravila dobová kritika. I&nbsp;Wittgenstein sám jej po&nbsp;dokončení kritizoval jako „stavbu formálně vyhovující, ale bez&nbsp;života“; o&nbsp;názorech jeho sestry, která astronomické náklady na&nbsp;stavbu musela zaplatit, ani nemluvě. 
Wittgenstein tak bezděky ilustroval, co ilustrovat patrně nechtěl: architektura není disciplínou povýtce exaktní, nýbrž spíš jakousi odnoží aplikované psychologie. 
Jeden z&nbsp;nejlepších světových mozků své doby selhal, když&nbsp;namísto abstraktních požadavků uměleckého ideálu měl – byť za&nbsp;pomoci téměř neomezeného rozpočtu – vyjít vstříc zájmům jediné domácnosti. Jak potom může vypadat urbanistický design, jehož protagonisté nedisponují mozky pronikavě geniálními, jehož rozpočet bývá přísně limitován a&nbsp;jehož úkolem je respektovat potřeby milionů lidí najednou? 
Odpověď netřeba hledat ani pracně, ani dlouho. Průšvihů městského rozvoje nacházíme na&nbsp;každém rohu habaděj. Každá systémově přetížená dopravní tepna, každá nefunkční veřejná služba, každý chronicky chátrající prostor může vysledovat svůj původ v&nbsp;nějakém nesprávném rozhodnutí z&nbsp;minulosti. Mnohdy nelze jejich autory vinit zlým úmyslem: těžko vyčítat Karlovi IV., že nevěnoval dostatek pozornosti dálničnímu okruhu. Kromě toho však známe případy průšvihů, jimž zabránit šlo. 
Odborník&nbsp;zde promine mírnou nadsázku, lehký tón i&nbsp;nezbytné zjednodušení: stejně jako městské komunikace, ani stránky tohoto časopisu nejde nafouknout. 
Někdy je nám tajemství odrazu lidské duše, jež nám ten který počin zanechala, skryto takřka dokonale. Vezměme například Çatalhöyük, osadu ze&nbsp;starší doby kamenné v&nbsp;dnešní turecké jižní Anatolii, kterou před&nbsp;devíti tisíci lety obývalo až&nbsp;5000 lidí. Çatalhöyük&nbsp;se&nbsp;vyznačoval absencí základního prvku dnešního města – ulic. Do&nbsp;domů se&nbsp;vcházelo vrchem, jako když&nbsp;nakládáte malou pračku, a&nbsp;mezi obydlími žádné mezery nebyly. Když&nbsp;bylo zapotřebí řešit krizi bydlení, çatalhöyükský stavebník&nbsp;prostě postavil další dům na&nbsp;obydlí již stojící. Takových vrstev se&nbsp;tam za&nbsp;necelé dva tisíce let existence osady nahromadilo osmnáct. Co vedlo tamní vrchnost k&nbsp;takovému neortodoxnímu postupu, nevíme. Doufáme však, že neposlouží jako inspirace sebevědomým novátorům dneška. 
Prvním urbanistickým hříchem bývá pýcha. Novátor, jehož sebevědomí předčí smysl pro&nbsp;realitu, je dlouhodobě skvělým nástrojem pro&nbsp;vznik pravého urbanistického pekla. Jedním z&nbsp;nich byl Wittgensteinův&nbsp;současník, respektovaný frankošvýcarský architekt Le Corbusier (známý svou antipatií k&nbsp;secesní architektuře Karlových Varů, jež nazýval sbírkou šlehačkových dortů), považovaný za&nbsp;zakladatele moderní architektury. 
V&nbsp;roce 1950 dostal životní úkol, vyprojektovat Čandígarh, hlavní město nově vzniklého indického státu Paňdžáb. Le Corbusier použil vše, co bylo v&nbsp;té době hitem: křížový vzor ulic, velkorysé bulváry evropského střihu a&nbsp;stavby ze&nbsp;surového betonu. Výsledek byl majestátní – město, celé vybudované ve&nbsp;tvaru lidské postavy, se&nbsp;mělo stát chloubou nové Indie. 
Nevyšlo to. Rozdělení města na&nbsp;úřednický, rezidenční, komerční a&nbsp;volnočasový sektor se&nbsp;ukázalo jako nepraktické. Údržbu většiny budov postavených v&nbsp;50. letech programu musí nyní vláda dotovat, protože&nbsp;lidé o&nbsp;ně zájem nemají. Vývoj zkrátka nešel cestou, již mu projekt slavného architekta narýsoval. 
Le Corbusier neměl v&nbsp;úmyslu odříznout se&nbsp;od&nbsp;reality. „Jsem samouk a&nbsp;jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se&nbsp;tudíž pracně odnaučovat to, co bych se&nbsp;v&nbsp;ní učil. Nechci se&nbsp;míchat mezi akademiky, neboť člověk&nbsp;nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a&nbsp;věcí kolem nás.“ 
O&nbsp;nic lépe nedopadl jiný slavný modernista, Brazilec Oscar Niemeyer. Dostalo se&nbsp;mu cti vybudovat hlavní město své vlasti, Brasilii. Jak to skončilo? 
„Nejde o&nbsp;to, zda je to dobré nebo špatné město. Prostě to není město,“ zhodnotil pro&nbsp;BBC lapidárně Ricky Burdett, profesor urbanistických studií na&nbsp;London School of Economics. „Nemá to, co dělá město městem, nepřehledné ulice, kdy vedle sebe existují lidé bydlící nad&nbsp;obchody a&nbsp;kancelářské budovy. Je to jakýsi kancelářský kampus pro&nbsp;vládu,“ řekl. I&nbsp;zde Niemeyer prosadil přísné rozdělení města do&nbsp;sekcí podle určení – koncept takzvaného euklidovského plánování, jehož se&nbsp;mnozí dnešní urbanisté snaží za&nbsp;každou cenu zbavit. 
Ovšem pořád je asi lepší kancelářský kampus než – nic. Právě to se&nbsp;může stát, když&nbsp;se&nbsp;k&nbsp;pýše projektantově přidá ideologická nálož, notabene komunistická. To je případ čínských moderních měst, pěkně po&nbsp;čínsku fortelně postavených – a&nbsp;docela prázdných. Podle amerického publicisty Wadea Sheparda, který se&nbsp;tím&nbsp;jevem zabývá řadu let, se&nbsp;na&nbsp;vzniku těchto měst duchů podepsal způsob, jímž je v&nbsp;Číně strukturována&nbsp;hodnota nemovitostí. Většinu rezidenční výstavby těchto nových měst firmy postavily v&nbsp;kategorii „ekonomicky dostupného bydlení“. Takovou jednotku musí ze&nbsp;zákona obývat majitel a&nbsp;nelze ji kupovat a&nbsp;prodávat jako investici. (Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;„komoditního bydlení“, s&nbsp;nímž lze obchodovat normálně.) Výsledek? V&nbsp;roce 2020 bylo podle serveru Business Insider v&nbsp;Číně asi 65 milionů prázdných obytných jednotek – všechny na&nbsp;venkově, a&nbsp;to ve&nbsp;chvíli, kdy ceny nemovitostí ve&nbsp;městech nadále rostly. 
To jsou extrémy, k&nbsp;nimž v&nbsp;západních podmínkách dnes obvykle nedochází. Urbanistických rébusů však zůstává i&nbsp;tak více než dost. Jak víme, o&nbsp;peníze&nbsp;jde až&nbsp;v&nbsp;první řadě – a&nbsp;lakota coby hřích číslo dvě je na&nbsp;světě. 
„Developeři&nbsp;staví téměř všechny budovy kolem nás, obytné i&nbsp;komerční. Většinu zelených čtvrtí s&nbsp;rodinnými domy, o&nbsp;kterých se&nbsp;říká, že je ohrožují chamtiví developeři, ve&nbsp;skutečnosti postavili právě developeři,“ uvádí PR článek na&nbsp;americkém serveru governing.com, který se&nbsp;zabývá vztahem veřejnosti, soukromých firem a&nbsp;orgánů veřejné moci. „Démonizování těchto stavitelů v&nbsp;době, kdy naše města tolik potřebují obnovu, je proti veřejnému zájmu.“ 
To je rozumný a&nbsp;silný argument. Proti němu však stojí zkušenost, kterou má... inu, skoro každý. Namátkou aktuální příklad: letos v&nbsp;srpnu k&nbsp;takové zkušenosti přišli obzvlášť bolestným způsobem obyvatelé gruzínské metropole Tbilisi, jejíž radnice nechala vyklidit proslulé tržiště zvané Trh dezertérů. Na&nbsp;místě dvouhektarového prostoru, na&nbsp;němž jste za&nbsp;babku dostali cokoli od&nbsp;všeho koření světa po&nbsp;náboje do&nbsp;kalašnikova a&nbsp;kde nacházely tisíce chudých lidí jakou takous obživu, má vyrůst obchodní středisko, stejné jako v&nbsp;Liberci, Rostocku, Seville nebo Trondheimu. 
Tbiliští protestovali (ač s&nbsp;obvyklým výsledkem). Nejsou sami. „Všudypřítomný tvrdý přístup euklidovského územního plánování má tendenci vytvářet tupě jednotvárnou zástavbu v&nbsp;jednotlivých obcích po&nbsp;celé zemi. Nebýt místní topografie, mohl by člověk&nbsp;projíždět mnoha obchodními tepnami po&nbsp;celé Americe a&nbsp;myslet si, že je celou dobu na&nbsp;stejném místě,“ píše na&nbsp;to téma Pantheos, americký server zabývající se&nbsp;městskou architekturou. 
Je zřejmé, že právě možnost vytvářet jednoúčelové stavební celky je developerům milá, kdežto lidem, jimž taková stavba zůstane po&nbsp;developerově odchodu na&nbsp;krku, komplikuje život. A&nbsp;je stejně zřejmé, že argument o&nbsp;tupé jednotvárnosti může být sebepravdivější, ale nestojí za&nbsp;ním – na&nbsp;rozdíl od&nbsp;pohledu developerů – žádný silný ekonomický zájem. 
To přivádí řeč na&nbsp;problém hlubší: na&nbsp;delikátní vztah veřejného zájmu a&nbsp;soukromého kapitálu. Brilantně jej popisuje nová kniha Sama Friedmana, někdejšího poradce britské konzervativní vlády, s&nbsp;příznačně pesimistickým názvem Failed State. Why Nothing Works and How We Fix It (Neúspěšný stát: Proč nic nefunguje a&nbsp;jak to napravit). Ptá se, jak Britové došli k&nbsp;automatickému přesvědčení, že soukromý sektor může poskytovat kvalitnější služby za&nbsp;nižší náklady, když&nbsp;je po&nbsp;čtyřiceti letech praxe zřejmé, že tomu tak často není. 
O&nbsp;tomto tématu se&nbsp;často diskutuje po&nbsp;zjednodušené pravolevé ose. Veřejný sektor je prima a&nbsp;soukromý sektor zlý – nebo obráceně, podle diskutérova gusta. Kritika zleva často neopodstatněně předpokládá, že státní zaměstnanci mají automaticky vysokou vnitřní motivaci. Kritika zprava však podle Friedmana často přehlíží, že značná část služeb, již soukromé subjekty státu poskytují, žádný funkční trh ani nepřipomíná. 
Základním principem, na&nbsp;němž si stát služby takto objednává, je předpoklad konkurence, která povede k&nbsp;inovacím a&nbsp;nižším nákladům. To může být pravda – anebo nemusí. Dobře funguje například úklid. Jedná se&nbsp;o&nbsp;zavedenou službu, kterou nabízí mnoho společností na&nbsp;velkém soukromém trhu. U&nbsp;složitějších služeb to však často neplatí. 
Do&nbsp;kvality městského života pochopitelně kromě produktů developerské činnosti, jako jsou budovy a&nbsp;ulice, zásadně promlouvají služby v&nbsp;oněch budovách a&nbsp;ulicích dostupné. Rozhodnutí místních úřadů například o&nbsp;investičních pobídkách (de facto veřejná zakázka pod&nbsp;jiným jménem) často urbanistické rozhodnutí představuje, ačkoli to tak na&nbsp;první pohled nemusí vypadat. 
Vezměme případ daňových úlev, jimiž do&nbsp;malých měst na&nbsp;svém území lákají úřady velké maloobchodní řetězce. V&nbsp;USA takto místní politici nadbíhají megařetězci Walmart. Otevře-li pobočku&nbsp;v&nbsp;malém městě, nastane tzv. Walmart efekt. Projevuje se&nbsp;tím, že „vytlačuje menší maloobchodní firmy a&nbsp;snižuje mzdy zaměstnanců konkurence“, praví Investopedia. Kromě toho se&nbsp;však sousední města automaticky stanou městy tranzitními – s&nbsp;katastrofálními důsledky pro&nbsp;jejich život. 
Svědky ještě tragičtějších věcí jsme byli vloni v&nbsp;Turecku. Stavební boom se&nbsp;tam po&nbsp;léta staral o&nbsp;značnou část HDP; vládnoucí politici to jen vítali. Systém tak přivíral obě oči&nbsp;nad&nbsp;většími či&nbsp;menšími technickými nedostatky. K&nbsp;těm patřilo používání nekvalitních materiálů, neodborný dohled nad&nbsp;projekty a&nbsp;všeobecné pohrdání bezpečnostními předpisy. Ankara dala místním politikům více pravomocí vydávat stavební licence pro&nbsp;velké projekty bez&nbsp;kontroly nezávislých odborníků. Nad&nbsp;některými kousky zůstává rozum stát – například stavební inženýři&nbsp;vůbec nemuseli skládat certifikační zkoušky. 
Výsledek přišel v&nbsp;únoru 2023. Když&nbsp;na&nbsp;syrsko-tureckém pomezí udeřilo ničivé zemětřesení, domy padaly jako slívy, ač papírově měly otřesy ustát. Kolik z&nbsp;55 tisíc obětí by bylo přežilo, kdyby developeři&nbsp;byli předpisy dodržovali? 
Konečně třetí skupinu urbanistických prohřešků lze slovníkem smrtelných hříchů široce definovat jako lenost. V&nbsp;praxi to bývá častěji prostá neschopnost domyslet důsledky prováděných kroků nebo vůbec reagovat na&nbsp;proměnlivý vývoj městského života. 
Klasickým příkladem takového urbanistického selhání jsou francouzská grands ensembles, velká sídliště. Vznikla na&nbsp;popud poválečné vládní politiky, o&nbsp;níž panuje všeobecná shoda, že se&nbsp;nepovedla. Grands ensembles, stavěná na&nbsp;městských periferiích, skutečně uspokojila obrovskou poptávku po&nbsp;dostupném bydlení. Postupně se&nbsp;však stala symbolem všech neduhů současného francouzského města: nedostačující infrastruktura, geografická izolace a&nbsp;monotónní prostředí mají na&nbsp;své kolektivní betonové svědomí sociální rozklad země. 
Čtenářům, kteří vyrůstali v&nbsp;reálněsocialistickém Československu zohyzděném paneláky, to může připadat povědomé – ale nejen jim. Americký server The Urbanist považuje poválečnou panelákovou výstavbu v&nbsp;Evropě za&nbsp;jedno z&nbsp;kardinálních selhání městského plánování (vedle typičtěji americké orientace veškeré infrastruktury na&nbsp;automobilovou dopravu). 
Vybrané příklady urbanistických selhání nemohou mít za&nbsp;cíl postihnout celou šíři&nbsp;této rozmanité disciplíny. Základní poučení se&nbsp;však z&nbsp;nich rýsují. 
Zaprvé, poválečný rozvoj automobilismu na&nbsp;straně jedné a&nbsp;prudký populační růst na&nbsp;straně druhé umožnily (především) Západu čerpat demografickou i&nbsp;technologickou dividendu. Přineslo to ekonomický zázrak – ale také to zkomplikovalo městský život do&nbsp;míry zhusta obtížně únosné. Zadruhé, každá radikální změna, již politici v&nbsp;sebelepší víře iniciují, bude mít nezamýšlené a&nbsp;často nepředvídatelné následky. Zatřetí, čím ambicióznější bude chystaný urbanistický tah, tím&nbsp;intenzivnější budou takové nepředvídatelné následky. Zákruty lidských preferencí tvořících to, čemu říkáme městský život, lze obtížně byť jen zmapovat, natož aby je bylo možné úspěšně odhadovat do&nbsp;budoucna, či&nbsp;dokonce diktovat – i&nbsp;kdybyste k&nbsp;tomu měli k&nbsp;ruce mozek Ludwiga Wittgensteina. 
&nbsp; 
&nbsp; 
&nbsp; 
BOX 1 
Jiný příklad podobného jevu, kdy náprava jednoho zla přinesla zlo druhé, vznikl v&nbsp;Izraeli. Turistické megaprojekty Carmel Beach Towers, Sea &amp; Sun v&nbsp;Tel Avivu, Arsuf Panoramic Cliffs u&nbsp;kibucu Ga'aš a&nbsp;další tam vynesly výstavbě na&nbsp;plážích špatnou pověst. Také kvůli nim vznikl v&nbsp;roce 2004 zákon o&nbsp;ochraně pobřežního prostředí. 
Naneštěstí šly věci ode zdi ke&nbsp;zdi. Z&nbsp;obavy o&nbsp;stav pobřeží se&nbsp;mnohá města od&nbsp;moře prostě odřízla. Namísto výstavby čtvrtí, které by usnadnily přístup k&nbsp;moři&nbsp;a&nbsp;umožnily mnoha lidem bydlet u&nbsp;vody, tam stojí parkoviště, dálnice a&nbsp;travnaté plochy bez&nbsp;zjevného účelu. Obyvatelé mnoha takových měst se&nbsp;na&nbsp;pláž pěšky vůbec nedostanou. 
„Až&nbsp;budete příště v&nbsp;Barceloně, Istanbulu, Aténách nebo Nice, vydejte se&nbsp;k&nbsp;moři. Věnujte pozornost ulicím vedoucím k&nbsp;pláži, dvanáctipatrovým budovám ve&nbsp;stometrové vzdálenosti od&nbsp;vody. V&nbsp;Izraeli nevidíme nové plány, které by umožnily obyvatelům města projít ulicí, která žije obchody, restauracemi a&nbsp;kavárnami a&nbsp;končí otevřeným výhledem na&nbsp;moře. To je přinejmenším obrovské plýtvání přírodními zdroji,“ píše na&nbsp;to téma pro&nbsp;izraelský server globes.co.il Maor Turgeman z&nbsp;Hnutí za&nbsp;izraelský urbanismus. 
&nbsp; 
&nbsp; 
&nbsp; 
BOX 2 
Jestli vám nyní připadá, že veškeré urbanistické plánování je činnost povýtce škodlivá, můžete mít pravdu. Existuje však cosi ještě potenciálně škodlivějšího, a&nbsp;sice absence takového plánování. Pro&nbsp;takový případ, v&nbsp;poválečných dějinách ojedinělý, musíme do&nbsp;peruánské Limy. 
Tamní vláda nedokázala v&nbsp;polovině 20. století udržet krok s&nbsp;neustálým přílivem přistěhovalců z&nbsp;okrajových provincií. Učinila tedy věc z&nbsp;tehdejšího pohledu rozumnou: umožnila stavět obydlí bez&nbsp;územního plánu a&nbsp;bez&nbsp;jakéhokoli úředního schvalování. Podle publikace Právnické fakulty Univerzity Santa Clara tam v&nbsp;roce 1958 v&nbsp;takových stavbách bydlelo přibližně 138 000 lidí, do&nbsp;roku 1966 jich už bylo půl milionu, čtvrtina tehdejší populace Limy. 
Na&nbsp;nápor nových obyvatel reagovala i&nbsp;veřejná doprava. Až&nbsp;do&nbsp;80. let jezdily v&nbsp;ulicích Limy především velké autobusy jako v&nbsp;jiných velkoměstech. Tlak na&nbsp;zvýšení kapacity a&nbsp;zlepšení systému na&nbsp;omezeném prostoru však rostl, až&nbsp;v&nbsp;roce 1991 vláda umožnila provozovat přepravu cestujících prakticky komukoli. 
Jestliže&nbsp;do&nbsp;té doby byly ulice zahlceny, dnes je stav ještě horší – a&nbsp;úřady víceméně bezmocné. Veřejnou dopravu v&nbsp;metropoli zajišťují autobusy, dodávky a&nbsp;další různě velká vozidla. Nejoblíbenější jsou mikrobusy, jejichž provoz obstarává několik na&nbsp;sobě nezávislých firem, z&nbsp;nichž každá považuje za&nbsp;zbytečné svá vozidla zvlášť označovat, nebo dokonce mít společné zastávky, jízdní řády a&nbsp;trasy. Slovo chaos díky tomu v&nbsp;Limě dostává docela nový význam. 
&nbsp;

Putování po&nbsp;zastávkách nefunkční, klikaté a&nbsp;předražené cesty do&nbsp;pekel, již po&nbsp;světě neúnavně dláždí dobré (a&nbsp;jiné) úmysly městského plánování. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Někdy mám pocit, že dýchám jiný vzduch života než lidé, s&nbsp;nimiž se&nbsp;stýkám,“ svěřil se&nbsp;před&nbsp;sto lety papíru Ludwig Wittgenstein, rakouský génius balancující na&nbsp;hraně filozofie, matematiky a&nbsp;lingvistiky. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;pomník, jejž své neobyčejné mysli nechal postavit v&nbsp;nenápadné uličce Kundmanngasse na&nbsp;východním okraji Vídně, mu nejspíš dáte za&nbsp;pravdu. 
Stavbou domu chtěl Wittgenstein dokázat svoji tezi, že arch

Tři hříchy stavitelů měst

7500–6500 před&nbsp;Kristem 
Od&nbsp;Mezopotámie po&nbsp;Jericho 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;úrodném půlměsíci mezi řekami Eufrat a&nbsp;Tigris, na&nbsp;území dnešního Iráku, vyrostla okolo roku 7500 před&nbsp;naším letopočtem první známá města Eridu, Uruk a&nbsp;Ur. Další vznikala u&nbsp;Nilu v&nbsp;Egyptě, v&nbsp;údolí řeky Indus (dnes Pákistán) a&nbsp;podél čínské Žluté řeky. V&nbsp;roce 6500 před&nbsp;Kristem je největším opevněným městem světa Jericho se&nbsp;zhruba 2500 obyvateli. 
&nbsp; 
400 před&nbsp;Kristem 
Hippodamus 
<clink anchorid="2"></clink> 
Za&nbsp;prvního urbanistu a&nbsp;autora pravoúhlého uspořádání měst s&nbsp;víceméně čtvercovými uličními bloky je tradičně (ač nepřesně) považován řecký filozof Hippodamus (498–408 př. Kr.). Aristoteles jej nazývá „otcem urbanismu“; jeho výsměch Hippodamovi je prvním známým příkladem kritiky urbanismu. 
&nbsp; 
50 před&nbsp;Kristem 
Milionový Řím 
Ve&nbsp;starověkém Římě žil v&nbsp;1. století př. Kr. více než milion lidí, což z&nbsp;něj činilo největší město Evropy; ve&nbsp;středověku&nbsp;počet obyvatel Říma klesl na&nbsp;pouhých 20 000. Dnes tam žije okolo tří milionů lidí. Jedná se&nbsp;o&nbsp;výjimku, většina současných světových velkoměst roste nepřetržitě. 
&nbsp; 
850 
Pouliční osvětlení 
<clink anchorid="3"></clink> 
První veřejné pouliční osvětlení v&nbsp;Evropě vzniklo v&nbsp;9. století ve&nbsp;španělském městě Córdoba. Světlo zajišťovaly olejové lampy. Až&nbsp;na&nbsp;počátku 19. století se&nbsp;jako inovace objevuje plynové osvětlení, v&nbsp;Praze fungovalo do&nbsp;přelomu 70. a&nbsp;80. let, v&nbsp;polské Wrocławi je asi stovka plynovek funkční dodnes. 
&nbsp; 
1800 
Venkov nad&nbsp;město 
Na&nbsp;samém začátku 19. století žilo přes&nbsp;90 procent světové populace na&nbsp;venkově. Například americký úřad pro&nbsp;sčítání lidu uvádí, že v&nbsp;daném roce čítala jejich venkovská populace přes&nbsp;94 procent; do&nbsp;roku 1900 však tento údaj klesl na&nbsp;60 a&nbsp;dnes obnáší pouhých 6 procent. 
&nbsp; 
1885 
Mrakodrap 
<clink anchorid="4"></clink> 
Prvním mrakodrapem s&nbsp;ocelovou konstrukcí byla budova Home Insurance Building v&nbsp;Chicagu z&nbsp;roku 1885, původně desetipatrová s&nbsp;výškou 42 m. Konstrukce ocelového skeletu umožnila stavbu dnešních supervysokých mrakodrapů. Definice mrakodrapu vychází z&nbsp;přítomnosti ocelového skeletu na&nbsp;rozdíl od&nbsp;konstrukcí z&nbsp;nosného zdiva. 
&nbsp; 
2013 
Chytrá Čína 
<clink anchorid="5"></clink> 
V&nbsp;letech 2013–2015 oznámil Peking výstavbu celkem 277 „chytrých měst“, dít by se&nbsp;tak mělo ve&nbsp;třech stadiích. Čína&nbsp;tím&nbsp;navazuje na&nbsp;první využití počítačových dat ke&nbsp;správě měst (Los Angeles, 1974) či&nbsp;veřejně dostupného internetu (Amsterdam, 1994) a&nbsp;potvrzuje proces postupného posilování v&nbsp;mezinárodní konkurenci. 
&nbsp; 
2050 
Všichni do&nbsp;města! 
<clink anchorid="6"></clink> 
Podle americké instituce National Geographic Society vzroste do&nbsp;roku 2030 počet světových měst s&nbsp;více než 10 miliony obyvatel na&nbsp;43. O&nbsp;dalších dvacet let později má žít ve&nbsp;městech 70 procent světové populace; poprvé se&nbsp;podíl městských obyvatel přehoupl přes&nbsp;polovinu v&nbsp;roce 2007.

7500–6500 před&nbsp;Kristem 
Od&nbsp;Mezopotámie po&nbsp;Jericho 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;úrodném půlměsíci mezi řekami Eufrat a&nbsp;Tigris, na&nbsp;území dnešního Iráku, vyrostla okolo roku 7500 před&nbsp;naším letopočtem první známá města Eridu, Uruk a&nbsp;Ur. Další vznikala u&nbsp;Nilu v&nbsp;Egyptě, v&nbsp;údolí řeky Indus (dnes Pákistán) a&nbsp;podél čínské Žluté řeky. V&nbsp;roce 6500 před&nbsp;Kristem je největším opevněným městem světa Jericho se&nbsp;zhruba 2500 obyvateli. 
&nbsp; 
400 před&nbsp;Kristem 
Hippodamus 
<clink anchorid="2"></clink> 
Za&nbsp;prv

Do ulic

Když&nbsp;se&nbsp;Natalie Perkof zeptáte, jaká byla její cesta k&nbsp;umění, bez&nbsp;rozmyslu odpoví, že jednoduchá. Od&nbsp;útlého dětství, které trávila v&nbsp;malé moravské vesničce, totiž měla jasno, že chce být malířka a&nbsp;sochařka. „Nikdy jsem neváhala nad&nbsp;tím, co chci dělat. Tohle byla vždycky moje vášeň a&nbsp;můj sen,“ říká, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;bytové galerii Ovenecká 33 na&nbsp;pražské Letné, kde v&nbsp;září Natalie představila svá díla společně s&nbsp;umělkyněmi Evy Jokhovou a&nbsp;Habimou Fuchs. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Když&nbsp;se&nbsp;nad&nbsp;tím&nbsp;ale zamýšlím, vlastně to zase tak jednoduché nebylo,“ pokračuje Natalie. „Střední a&nbsp;vysoké umělecké školy jsou totiž velice specifické prostředí, v&nbsp;němž není snadné se&nbsp;pohybovat. Člověk&nbsp;si tam osvojí přístupy, které ani nechce, je tam hodně směřovaný, říká se&nbsp;mu, jak by jeho umění mělo vypadat. Každý jsme ale úplně jiný, každý potřebuje rozvíjet to, co je mu vlastní, a&nbsp;hledat při&nbsp;tom sám sebe.“ Výtvarnice tak reflektuje, že její přístup k&nbsp;tvorbě začal nabírat pro&nbsp;ni osobně ten správný tvar až&nbsp;v&nbsp;momentě, kdy vyšla z&nbsp;vysoké školy. 
Pomohl jí v&nbsp;tom i&nbsp;její manžel, designér Šimon Knotek, jenž stojí za&nbsp;vzkříšením prvorepublikové značky Vladimíra Procházky, která od&nbsp;roku 1925 vyráběla kufry. Měl za&nbsp;to, že do&nbsp;21. století zapadají zavazadla z&nbsp;karbonu, neměl ale nikoho, kdo by navrhl jejich design. A&nbsp;tak oslovil Natalii, která se&nbsp;k&nbsp;výzvě postavila čelem a&nbsp;záhy zjistila, že během tvůrčího procesu cítí ohromnou svobodu. „Nestudovala jsem design, nevěděla jsem, jak navrhovat věci, neuměla jsem dělat s&nbsp;kůží ani s&nbsp;karbonem, ale i&nbsp;díky tomu to bylo ohromně vzrušující hledání a&nbsp;učení se. A&nbsp;když&nbsp;na&nbsp;výsledek lidé reagovali velice dobře, řekla jsem si: Jejda, tak takhle má ten proces vypadat. Tu radost a&nbsp;možnost otevřít se&nbsp;něčemu novému jsem pak přenesla do&nbsp;svého umění,“ vzpomíná. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Nataliina tvorba má jasnou spojující linku. Vždy ji zajímal člověk&nbsp;v&nbsp;prostoru, ať už jde podle jejích slov o&nbsp;prostor sociální, jako je třeba rodina, vesmír nebo prostor spirituální. Pozornost je ale upřena na&nbsp;člověka, kterého na&nbsp;obraze zachycuje – jeho vědomí, způsob uvažování, vnímání, cítění. Prostřednictvím tvorby se&nbsp;pak umělkyně dostává k&nbsp;otázkám, které jsou v&nbsp;jejím životě aktuální, a&nbsp;snaží se&nbsp;na&nbsp;ně hledat odpovědi. „Je to pro&nbsp;mě velmi niterný proces. Někdy na&nbsp;plátno vyplouvají moje vzpomínky, někdy jsou to obrazy, které mají naopak charakter něčeho budoucího. Pro&nbsp;někoho je to možná až&nbsp;moc ezo, ale přijde mi, že jsme vybaveni nejen analytickým myšlením, ale i&nbsp;intuitivním způsobem uvažování. Takže&nbsp;si dokážeme z&nbsp;toho obrovského kolektivního pole získávat informace o&nbsp;světě a&nbsp;ty pak zasazovat do&nbsp;kontextů,“ míní Natalie. 
Svět a&nbsp;vesmír kolem nás&nbsp;Natalie Perkof zkoumá také pomocí materiálů. Její obrazy jsou reliéfní, vstupují do&nbsp;prostoru, komunikují s&nbsp;diváky. Pracuje tak například s&nbsp;dřevěnou dýhou, pro&nbsp;své vyjádření ale už přes&nbsp;dekádu používá zejména&nbsp;karbon-aramidovou průmyslovou textilii. Surový materiál jí pomohl v&nbsp;době, kdy vnitřně řešila otázku svého původu. „Lidé mě často konfrontovali s&nbsp;otázkou, odkud pocházím. Tatínek je z&nbsp;Ghany – a&nbsp;mně došlo, že je to téma, které potřebuju nějakým způsobem zpracovat, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;nechce,“ přibližuje. Natalie svého biologického otce poznala až&nbsp;ve&nbsp;svých šestadvaceti, když&nbsp;přijal pozvání na&nbsp;její svatbu. 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
Později se&nbsp;rozhodla, že se&nbsp;vydá i&nbsp;do&nbsp;Ghany. „Chcete znát své kořeny, něco z&nbsp;nich se&nbsp;do&nbsp;vás&nbsp;totiž propisuje. Všichni kolem mě to viděli, jenom já ne. Chtěla jsem vědět, odkud to přichází,“ říká a&nbsp;vzpomíná, kterak byla v&nbsp;Ghaně fascinovaná tamními textiliemi. Pochopila, jak moc silně jsou protkané ghanskou kulturou, a&nbsp;cítila, že právě toto spojení potřebuje zachytit sama pro&nbsp;sebe a&nbsp;podle sebe. Manžel jí poradil, aby prozkoumala nové zajímavé materiály, jako je například právě průmyslová karbonová textilie tkaná s&nbsp;aramidem. „Vizuálně mi něčím připomněla látky z&nbsp;Ghany. Zároveň odráží něco současného, co prožíváme, protože&nbsp;je to umělý materiál. Má v&nbsp;sobě něco tíživého, jakousi depresi z&nbsp;toho, jak neudržitelný je náš způsob života,“ vysvětluje výtvarnice. 
Její tvorba není banální a&nbsp;nezaobírá se&nbsp;odlehčenými tématy, naopak v&nbsp;ní Natalie řeší otázky ženskosti, hledání identity, sexuality, duchovnosti a&nbsp;soužití člověka s&nbsp;přírodou – to ostatně mají s&nbsp;manželem takříkajíc z&nbsp;první ruky, jelikož se&nbsp;společně pustili do&nbsp;biozemědělství. V&nbsp;současnosti se&nbsp;hojně zabývá toxickou maskulinitou a&nbsp;krizí mužství – tato témata Natalie zpracovává i&nbsp;ve&nbsp;své aktuální (k&nbsp;vidění je od&nbsp;října) samostatné výstavě ve&nbsp;vile Löw-Beer.

Když&nbsp;se&nbsp;Natalie Perkof zeptáte, jaká byla její cesta k&nbsp;umění, bez&nbsp;rozmyslu odpoví, že jednoduchá. Od&nbsp;útlého dětství, které trávila v&nbsp;malé moravské vesničce, totiž měla jasno, že chce být malířka a&nbsp;sochařka. „Nikdy jsem neváhala nad&nbsp;tím, co chci dělat. Tohle byla vždycky moje vášeň a&nbsp;můj sen,“ říká, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;bytové galerii Ovenecká 33 na&nbsp;pražské Letné, kde v&nbsp;září Natalie představila svá díla společně s&nbsp;umělkyněmi Evy Jokhovou a&nbsp;Habimou Fuchs. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Když&nbsp;se&nbsp;nad&nbsp;tím&nbsp;ale zamýšlím, vlastně to zase tak jednoduché nebylo,“ pokračuje Natalie. „Střední a&n

Natalie Perkof: Zkoumat svět díky intuici

<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;před&nbsp;lety dnes již známý kavárenský podnikavec Jackie Tran otevřel na&nbsp;pražském náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad podnik Cafefin, mezi pravidelnými zákazníky byla Thư Pham. Dnes jsou manželé, vychovávají dvě děti a&nbsp;Thư coby manažerka vede nejen Cafefin, ale celou rodinu kaváren a&nbsp;bister, již společně postupně vybudovali. Letos v&nbsp;létě manželé otevřeli na&nbsp;Vinohradech další podnik May Cafe, ve&nbsp;kterém chtěla Thư výrazně otisknout svou osobnost. Každý šálek, plakát na&nbsp;zdi, pokojová květina i&nbsp;každá položka na&nbsp;zdejším barevném menu jsou tak skutečně takové, jaké v&nbsp;podniku podle svých představ dlouho chtěla mít. Vyrazit sem můžete nejen na&nbsp;neotřelé nápoje a&nbsp;skvělou kávu, ale i&nbsp;na&nbsp;snídani či&nbsp;lehký oběd. 
Jakmile z&nbsp;ulice sestoupáte po&nbsp;schodišti do&nbsp;kavárny May Cafe, připadáte si, jako byste přišli k&nbsp;Thư Pham na&nbsp;návštěvu. Interiér evokuje útulný obývací pokoj, který z&nbsp;konceptu vytrhává jen barový pult a&nbsp;samozřejmě kávovar. Dokonce i&nbsp;lednička je tady polepená hromadou magnetek, navázaných na&nbsp;různé vzpomínky z&nbsp;cest. „Chtěla jsem, aby May Cafe bylo místem, kde se&nbsp;hosté budou cítit jako doma. Není to tak jenom kavárna, ale domácí prostředí, kde se&nbsp;lidé setkávají a&nbsp;tráví společný čas,“ popisuje Thư Pham. 
May Cafe láká na&nbsp;kávu z&nbsp;pražírny Mazelab, kterou Jackie Tran loni založil, především ale na&nbsp;velmi neokoukané nápojové menu. Při&nbsp;jeho tvorbě mladá podnikatelka naplno projevila svou kreativitu a&nbsp;bez&nbsp;přehánění lze říci, že jinde podobné neochutnáte – alespoň ne v&nbsp;Česku. Vyzkoušet tady tak můžete například kávu v&nbsp;kombinaci s&nbsp;jasmínovým čajem, smetanovou pěnou a&nbsp;špetkou soli nebo s&nbsp;jahodovým pyré a&nbsp;černou pěnou s&nbsp;aktivním uhlím. S&nbsp;neobvyklými drinky začala Thư experimentovat už v&nbsp;roce 2019, kdy převzala vedení rodinného podniku Cafefin. Tehdy se&nbsp;nad&nbsp;nimi prý ostatní členové týmu podivovali, ukázalo se&nbsp;ale, že tak trochu předběhla dobu. Dnes jde totiž rozhodně o&nbsp;jeden z&nbsp;největších trendů na&nbsp;české kavárenské scéně. „Ráda dělám věci jinak, což ale znamená, že musím skutečně věřit svým nápadům,“ říká Thư. 
Ve&nbsp;svém novém podniku chce Thư Pham představovat další nové nápojové libůstky, čas od&nbsp;času tu ale uspořádá také večeři&nbsp;po&nbsp;vzoru těch, které připravuje doma. „Často vařím pro&nbsp;rodinu a&nbsp;přátele, a&nbsp;když&nbsp;bude čas, ráda bych pořádala rodinné večeře i&nbsp;v&nbsp;May Cafe. Pocit blízkosti a&nbsp;pohostinnosti tak přenesu i&nbsp;do&nbsp;kavárny.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
May Cafe 
U&nbsp;Kanálky 5, Praha 2 – Vinohrady 
Foto: Tomáš Novák, Kristýna&nbsp;Hadačová

<clink anchorid="1"></clink> 
Když&nbsp;před&nbsp;lety dnes již známý kavárenský podnikavec Jackie Tran otevřel na&nbsp;pražském náměstí Jiřího z&nbsp;Poděbrad podnik Cafefin, mezi pravidelnými zákazníky byla Thư Pham. Dnes jsou manželé, vychovávají dvě děti a&nbsp;Thư coby manažerka vede nejen Cafefin, ale celou rodinu kaváren a&nbsp;bister, již společně postupně vybudovali. Letos v&nbsp;létě manželé otevřeli na&nbsp;Vinohradech další podnik May Cafe, ve&nbsp;kterém chtěla Thư výrazně otisknout svou osobnost. Každý šálek, plakát na&nbsp;zdi, pokojová květina i&nbsp;každá položka na&nbsp;zdejším barevném menu jsou tak skutečně takové, jaké v&nbsp;podniku podle svých představ

Foodie. Jako doma na návštěvě. May Cafe

Alcron 
<clink anchorid="1"></clink> 
Nebylo mu ani třicet, když&nbsp;byl pověřen vedením zbrusu nové restaurace Zem, která vznikla v&nbsp;pětihvězdičkovém hotelu Andaz v&nbsp;centru Prahy. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;už předtím působil ve&nbsp;věhlasných podnicích metropolitní gastronomické scény, jako je restaurace hotelu Mandarin Oriental, Taro či&nbsp;Augustine, do&nbsp;širšího povědomí se&nbsp;dostal až&nbsp;v&nbsp;prostorách bývalého Cukrovarnického paláce. Právě zde mohl poprvé naplno předvést svůj velmi neotřelý přístup ke&nbsp;kulinařině, který mimo jiné piloval i&nbsp;v&nbsp;londýnské michelinské restauraci Kitchen W8. 
„K&nbsp;vaření přistupuju bez&nbsp;ohledu na&nbsp;to, co dělají ostatní. Snažím se&nbsp;být spíš příkladem a&nbsp;určovat nové trendy. Nejvíce pak usiluju o&nbsp;komplexní chuťový profil. V&nbsp;každém jídle se&nbsp;snažím dosáhnout toho, aby bylo naprosto naplňující, nic v&nbsp;něm nechybělo – slanost, kyselost, sladkost, něco svěžího i&nbsp;křupavého. Díky tomu se&nbsp;tak jídlo vyvíjí s&nbsp;každým soustem, neustále graduje a&nbsp;je až&nbsp;návykové,“ vysvětluje mladý šéfkuchař. 
Svůj um v&nbsp;současnosti prezentuje v&nbsp;restauraci Alcron, která je součástí původně stejnojmenného hotelu – ten po&nbsp;rekonstrukci funguje pod&nbsp;názvem Almanac X. Společně s&nbsp;ní přišel do&nbsp;restaurace i&nbsp;čerstvý kulinářský závan v&nbsp;podobě důrazu na&nbsp;zeleninu a&nbsp;ovoce. Což je v&nbsp;kontextu české gastronomie odvážné a&nbsp;pořád ojedinělé. Richard Bielik se&nbsp;svým týmem ale ukazuje, že menu, kde hrají prim rostlinné suroviny, může o&nbsp;svých kvalitách přesvědčit i&nbsp;zaryté masožravce. 
„Většina šéfkuchařů v&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku se&nbsp;něčeho takového zatím bojí. Sice u&nbsp;nás&nbsp;máme spoustu vegetariánských restaurací, kromě Alcronu tady ale momentálně není žádná, která by byla na&nbsp;vysoké úrovni. V&nbsp;zahraničí jdou přitom michelinské restaurace přesně tímto směrem, protože&nbsp;přesně tak mají vypadat progresivní, inovativní jídla – mají být postavená na&nbsp;sezonní, lokální zelenině a&nbsp;ovoci a&nbsp;povýšená o&nbsp;zajímavé kulinářské techniky,“ přibližuje Bielik. 
Neznamená to však, že menu, za&nbsp;kterým stojí, je zcela prosté živočišných produktů. Objevují se&nbsp;na&nbsp;něm české ryby, mléčné výrobky, drůbeží maso i&nbsp;steaky. Zeleninové chody však na&nbsp;první pohled hrají prim. Právě to je velká výzva. Pro&nbsp;zkušeného šéfkuchaře, který má k&nbsp;dispozici kvalitní maso, je hračka připravit skvělý, pátou chutí umami nabitý pokrm. Vykouzlit obdobný chuťový zážitek ze&nbsp;zeleniny zvládne už jen ten, kdo dokáže myslet mimo zajeté koleje a&nbsp;nebojí se&nbsp;inovovat. Přidanou hodnotou takových jídel je pak i&nbsp;to, že hosté po&nbsp;několikachodové večeři&nbsp;odcházejí nejen uspokojeně, ale i&nbsp;lehce. „Nemusejí jet domů a&nbsp;rovnou do&nbsp;postele, mohou si dát ještě v&nbsp;klidu drink vedle na&nbsp;baru nebo se&nbsp;projít po&nbsp;Praze,“ usmívá se&nbsp;Bielik. 
Každý měsíc až&nbsp;do&nbsp;konce roku bude navíc do&nbsp;Alcronu zvát šéfkuchaře ze&nbsp;svého rodného Slovenska, aby společně vytvořili vždy pouze jednu zážitkovou večeři. V&nbsp;říjnu přijede Michal Konrád, který vedl vyhlášenou asijskou restauraci Fou Zoo a&nbsp;dnes stojí za&nbsp;streetfoodovým projektem Bao Brothers, v&nbsp;listopadu do&nbsp;Prahy až&nbsp;z&nbsp;Tater zavítá Josef Breza, jejž Bielik představuje coby adepta na&nbsp;michelinskou hvězdu, a&nbsp;v&nbsp;prosinci pak slovenská kulinářská star Martin Záhumenský. „Chci sem přinést ty nejlepší slovenské šéfkuchaře – a&nbsp;menu bude jejich odrazem,“ láká Richard Bielik. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Alcron 
Štěpánská 623/40 
Praha 1

Alcron 
<clink anchorid="1"></clink> 
Nebylo mu ani třicet, když&nbsp;byl pověřen vedením zbrusu nové restaurace Zem, která vznikla v&nbsp;pětihvězdičkovém hotelu Andaz v&nbsp;centru Prahy. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;už předtím působil ve&nbsp;věhlasných podnicích metropolitní gastronomické scény, jako je restaurace hotelu Mandarin Oriental, Taro či&nbsp;Augustine, do&nbsp;širšího povědomí se&nbsp;dostal až&nbsp;v&nbsp;prostorách bývalého Cukrovarnického paláce. Právě zde mohl poprvé naplno předvést svůj velmi neotřelý přístup ke&nbsp;kulinařině, který mimo jiné piloval i&nbsp;v&nbsp;londýnské michelinské restauraci Kitchen W8. 
„K&nbsp;vaření přistupuju bez&nb

Richard Bielik: Nebát se inovovat

Soňa Hanušová

V&nbsp;pražském Pultu od&nbsp;Ambiente nabízejí vedle šesti perfektně čepovaných ležáků desítky pivních speciálů. Která piva stojí za&nbsp;ochutnání, prozrazuje šéfka podniku Tereza Pospíšilová. 
&nbsp; 
Pult si zakládá na&nbsp;tom, že je jediným místem, kde ochutnáte dokonale ošetřený český ležák&nbsp;hned ze&nbsp;šesti pivovarů. Vedle Plzně a&nbsp;Budvaru jsou to Hendrych, Matuška a&nbsp;také řemeslný Clock z&nbsp;Potštejna a&nbsp;karlínští Dva kohouti. Nás&nbsp;ale dnes zajímá nabídka speciálů. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Porta Coeli je jedním z&nbsp;pěti dodnes fungujících klášterních pivovarů u&nbsp;nás. „Jejich Vorkloster Klášterní světlý ležák je fantastická záležitost. Ve&nbsp;vůni je cítit lehká chlebnatost a&nbsp;květinovost, jež je daná použitými chmely,“ uvádí Pospíšilová. Kromě Žateckého poloraného červeňáku&nbsp;přidávají ještě další odrůdy – Vital a&nbsp;Harmonie. 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
Další volba padla na&nbsp;kyseláč Falkon Sourberry Botanic Gose. Tentokrát bez&nbsp;ovoce, zato s&nbsp;pořádnou dávkou jalovce doplněného o&nbsp;čerstvou mátu a&nbsp;rozmarýn. „Před&nbsp;těžkými kyseláči&nbsp;dávám přednost těm skutečně osvěžujícím, což je i&nbsp;tento případ,“ říká Pospíšilová. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
West-coast IPA Antonio z&nbsp;pivovaru Clock má téměř 10 % alkoholu, je však dobře pitelná. Chuť je zemitější a&nbsp;na&nbsp;styl IPA překvapivě suchá. Mimoto je infuzovaná grepovou šťávou, což jí dodává osvěžující hořkost. Výsledkem je perfektně vybalancované pivo. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Také Blitzkrieg z&nbsp;létajícího pivovaru Černý potoka se&nbsp;řadí do&nbsp;kategorie west-coast IPA. Pivovar uvádí, že se&nbsp;jedná o&nbsp;„nálož aromatických chmelů a&nbsp;pekelný hořkosti“. Kombinace chmelů Magnum, Cascade, Simcoe, Amarillo a&nbsp;Citra pivu dodává i&nbsp;citrusové aroma s&nbsp;nádechem bylinek a&nbsp;borovic. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Spolupráce s&nbsp;americkým 3 Sons Brewing Co. inspirovala pivovar Obora k&nbsp;vytvoření tmavého speciálu 34 Imperial Stout, jenž dozrává v&nbsp;sudech po&nbsp;rumu z&nbsp;Martiniku. „Velmi plné, těžké a&nbsp;silné pivo, které má přes&nbsp;12 % alkoholu. Ideální na&nbsp;večerní popíjení u&nbsp;krbu s&nbsp;doutníkem.“ 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Jsem velký milovník&nbsp;spontánně kvašených piv, proto ve&nbsp;výběru nesmí chybět Wild Creatures, které vyrábí sládková Jitka Ilčíková,“ prozrazuje Pospíšilová. Jejím favoritem je pivo Tears of Saint Laurent, které je infuzované bobulemi svatovavřineckého vína. Pivo zraje v&nbsp;dubových sudech, svým charakterem se&nbsp;tak přibližuje vínu, a&nbsp;vyniká bohatou ovocnou chutí.

V&nbsp;pražském Pultu od&nbsp;Ambiente nabízejí vedle šesti perfektně čepovaných ležáků desítky pivních speciálů. Která piva stojí za&nbsp;ochutnání, prozrazuje šéfka podniku Tereza Pospíšilová. 
&nbsp; 
Pult si zakládá na&nbsp;tom, že je jediným místem, kde ochutnáte dokonale ošetřený český ležák&nbsp;hned ze&nbsp;šesti pivovarů. Vedle Plzně a&nbsp;Budvaru jsou to Hendrych, Matuška a&nbsp;také řemeslný Clock z&nbsp;Potštejna a&nbsp;karlínští Dva kohouti. Nás&nbsp;ale dnes zajímá nabídka speciálů. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Porta Coeli je jedním z&nbsp;pěti dodnes fungujících klášterních pivovarů u&nbsp;nás. „Jej

Co pít tento měsíc?

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;roce 2012 rozšířila portfolio české sklárny Moser nakloněná váza&nbsp;Hruška, za&nbsp;kterou její autor Lukáš Jabůrek získal v&nbsp;témže&nbsp;roce Cenu veřejnosti na&nbsp;Czech Grand Design. Robustní ručně foukaný a&nbsp;broušený objekt se&nbsp;rychle stal ikonickým dílem a&nbsp;prodalo se&nbsp;jej několik tisíc kusů. Nyní sklárna přichází s&nbsp;novou barvou, inspirovanou krásou skutečné hrušky: medově žlutá přechází do&nbsp;zelenohnědých hřejivých tónů. Nově se&nbsp;také Hruška fouká do&nbsp;kovové formy namísto dřevěné. Skláři&nbsp;tak při&nbsp;broušení nemusejí ubírat tolik masy skla a&nbsp;váza&nbsp;získává novou optiku zrcadlením vnitřních ploch. Dostupná je ve&nbsp;dvou velikostech. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;roce 2012 rozšířila portfolio české sklárny Moser nakloněná váza&nbsp;Hruška, za&nbsp;kterou její autor Lukáš Jabůrek získal v&nbsp;témže&nbsp;roce Cenu veřejnosti na&nbsp;Czech Grand Design. Robustní ručně foukaný a&nbsp;broušený objekt se&nbsp;rychle stal ikonickým dílem a&nbsp;prodalo se&nbsp;jej několik tisíc kusů. Nyní sklárna přichází s&nbsp;novou barvou, inspirovanou krásou skutečné hrušky: medově žlutá přechází do&nbsp;zelenohnědých hřejivých tónů. Nově se&nbsp;také Hruška fouká do&nbsp;kovové formy namísto dřevěné. Skláři&nbsp;tak při&nbsp;broušení nemusejí ubírat tolik masy skla a&nbsp;váza&nbsp;získává novou optiku zrcadlením vnitřních ploch

Moser: Váza Hruška

Jedna z&nbsp;nejvýraznějších českých módních návrhářek Zuzana Kubíčková tvoří róby, které lze označit za&nbsp;textilní skulptury. Vysokou krejčovinu ale dostává i&nbsp;do&nbsp;ulic. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Propracované detaily, precizní střihy akcentující ženskou siluetu, nadčasovost sahající k&nbsp;přístupům ze&nbsp;30. let, prvotřídní materiály. To jsou pilíře, na&nbsp;nichž svou tvorbu staví módní návrhářka Zuzana Kubíčková. Na&nbsp;české scéně působí přes&nbsp;dekádu a&nbsp;během té doby se&nbsp;ze&nbsp;skromného ateliéru na&nbsp;pražském Jungmannově náměstí přesunula až&nbsp;do&nbsp;salonu v&nbsp;nárožním domě U&nbsp;Dvou Malorusek v&nbsp;Pařížské ulici. 
Tady, v&nbsp;prostorách zalitých světlem a&nbsp;s&nbsp;výhledem do&nbsp;korun stromů, pracuje společně s&nbsp;týmem, který tvoří převážně dámské krejčové. Díky nim se&nbsp;Zuzana Kubíčková může více věnovat kreativní části řemesla. „Na&nbsp;začátku jsem si všechno dělala sama, dnes mám kolegyně, odbornice na&nbsp;každou část procesu přípravy modelu a&nbsp;šití. Mohu se&nbsp;tak soustředit na&nbsp;to, co mi jde nejlépe, tedy na&nbsp;samotný design,“ popisuje. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Při&nbsp;navrhování se&nbsp;Zuzana zaměřuje především na&nbsp;proporce oděvu – vždy pro&nbsp;ni bylo důležité, aby se&nbsp;v&nbsp;něm žena, která jej bude nosit, cítila dobře. „Šijeme na&nbsp;zakázku a&nbsp;během let jsem pochopila, že každá žena je jiná. Baví mě tak přemýšlet nad&nbsp;tím, jak obléknout nejen tělo, ale i&nbsp;osobnost,“ říká návrhářka. Tento přístup je patrný nejen na&nbsp;večerních róbách, které působí, jako by byly se&nbsp;svými nositelkami jedno tělo, ale i&nbsp;na&nbsp;jednodušší kapsulové kolekci. 
Jejím prostřednictvím chtěla Zuzana proniknout do&nbsp;každodenních šatníků – přenést vysokou krejčovinu z&nbsp;módních mol do&nbsp;ulic. Jde o&nbsp;klasické modely, které staví na&nbsp;důmyslně propracovaném střihu – sluší tak každé siluetě a&nbsp;velikosti. Kolekci Capsule 2024 představila návrhářka letos na&nbsp;jaře přímo v&nbsp;salonu v&nbsp;Pařížské – a&nbsp;zvolila velmi neotřelý způsob prezentace, a&nbsp;sice formou multidisciplinární výstavy. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Salon jsme proměnili na&nbsp;galerii. Modely byly vystaveny na&nbsp;figurínách, vedle nichž stály obrazovky, kde byly oděvy natočené na&nbsp;modelkách v&nbsp;pohybu. Každý si je tak mohl prohlédnout skutečně zblízka,“ přibližuje Kubíčková. V&nbsp;salonu se&nbsp;letos na&nbsp;podzim budou konat komorní představení nové kolekce modelů pro&nbsp;celou škálu večerních příležitostí. Návrhářka se&nbsp;rozhodla prezentaci rozdělit na&nbsp;několik částí, v&nbsp;té poslední budou k&nbsp;vidění všechny kousky pohromadě. 
„Na&nbsp;jaře pak bude velká přehlídka, kde ukážeme zase něco jiného. Půjde o&nbsp;modely, které nebudou ukazovat praktickou stránku šatníku. Na&nbsp;takto velké přehlídky vznikají spíš oděvní vize, které ukazují řemeslný um,“ vysvětluje návrhářka. A&nbsp;už teď se&nbsp;lze těšit. Její couture přehlídky jsou velkolepé módní divadlo. 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

Jedna z&nbsp;nejvýraznějších českých módních návrhářek Zuzana Kubíčková tvoří róby, které lze označit za&nbsp;textilní skulptury. Vysokou krejčovinu ale dostává i&nbsp;do&nbsp;ulic. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Propracované detaily, precizní střihy akcentující ženskou siluetu, nadčasovost sahající k&nbsp;přístupům ze&nbsp;30. let, prvotřídní materiály. To jsou pilíře, na&nbsp;nichž svou tvorbu staví módní návrhářka Zuzana Kubíčková. Na&nbsp;české scéně působí přes&nbsp;dekádu a&nbsp;během té doby se&nbsp;ze&nbsp;skromného ateliéru na&nbsp;pražském Jungmannově náměstí přesunula až&nbsp;do&nbsp;salonu v&nbsp;nárožním domě U&nbsp;Dvou Malorusek v&nbsp;Pařížské

Sofistikované oděvní vize z Pařížské

Ostré polední slunce prohřívá půdu, z&nbsp;níž vyrůstá vinná réva. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;jednotlivé řádky připomenou jih Moravy, pohled na&nbsp;hrozny se&nbsp;tady střídá s&nbsp;výhledem na&nbsp;Hrad, nikoliv na&nbsp;Pavlovské vrchy. Jsme v&nbsp;Praze, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;převážně jde spíše o&nbsp;džungli betonovou než vinnou, hroznům se&nbsp;tu na&nbsp;některých místech daří už od&nbsp;11. století. Po&nbsp;pěti takových nás&nbsp;provedli lidé, kteří o&nbsp;ně pečují ve&nbsp;století 21. 
 Modřanská vinice 
záznam o&nbsp;pěstování révy obsahuje už listina knížete Soběslava II. z&nbsp;roku 1178 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Máme tady skoro jako ve&nbsp;Španělsku,“ směje se&nbsp;Jan Sedláček, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme na&nbsp;jeho vinici čítající dvě stě hlav. Specifické klima jí dodává poloha – jde o&nbsp;nejjižněji položenou vinici v&nbsp;Praze. Kromě Sedláčka zde na&nbsp;malých parcelách hospodaří celá řada zahrádkářů, kteří se&nbsp;kromě jižanského slunce těší tomu, že se&nbsp;na&nbsp;kopci z&nbsp;břidlice překvapivě vysoko drží voda. „Když&nbsp;jsem vinici před&nbsp;osmi lety zakládal, bylo mi jasné, že se&nbsp;o&nbsp;ni chci starat v&nbsp;biorežimu. I&nbsp;díky tomu mi mohou hrozny zpracovat přátelé z&nbsp;vinařství v&nbsp;rakouském Retzu,“ říká Sedláček. Na&nbsp;pozemku sice nemá zázemí pro&nbsp;zpracování hroznů, zato si tu vybudoval poctivý, dvouplášťový sklípek pro&nbsp;archivní vína. 
&nbsp; 
Vinice Grébovka 
historie vinice, která je součástí Havlíčkových sadů, sahá do&nbsp;14. století 
<clink anchorid="2"></clink> 
Známou vinici v&nbsp;parku Grébovka nechal v&nbsp;19. století vybudovat pražský podnikatel Moritz Gröbe na&nbsp;místě vinic ze&nbsp;14. století. Od&nbsp;90. let se&nbsp;o&nbsp;ni staral Antonín Tureček, který měl na&nbsp;starosti i&nbsp;vinici v&nbsp;Troji. Dnes o&nbsp;ni pečuje jeho zeť, Pavel Bulánek. „Tchán byl fatalista, říkal, že když&nbsp;to má zmrznout, tak to zmrzne. My mladší kolem toho skáčeme, snažíme se&nbsp;víno zachraňovat,“ říká, když&nbsp;prochází mezi řádky a&nbsp;vidí, co s&nbsp;révou natropily letošní jarní mrazy. „Ale znáte to, největší nepřátelé zemědělců jsou jaro, léto, podzim a&nbsp;zima,“ dodává se&nbsp;smíchem. Když&nbsp;se&nbsp;ale zadaří, ze&nbsp;13 tisíc hlav jsou tady schopni ve&nbsp;vlastním sklípku udělat i&nbsp;osm tisíc litrů vína&nbsp;ročně. 
&nbsp; 
Vinice Baba 
vinice na&nbsp;břidlicovém skalním útvaru byla založena roku 1562 
<clink anchorid="3"></clink> 
Skrytým klenotem pražských vinic je ta na&nbsp;Babě. Na&nbsp;kopci mezi stromy je malý ostrov s&nbsp;řádky vína. Pečuje o&nbsp;ně Dita Jandová, která zde po&nbsp;svém tchánovi udržuje hospodaření v&nbsp;biokvalitě – jde o&nbsp;jedinou certifikovanou biovinici v&nbsp;Praze. „Máme tady tisíc hlav, některé jsou staré i&nbsp;25 let. Vesměs&nbsp;je tu Pinot Noir a&nbsp;také Neronet vyšlechtěný Vilémem Krausem. Stříkám je biopostřikem a&nbsp;mám pocit, že letos jsme tady na&nbsp;tom lépe než jiní, co stříkají klasicky. Co vám budu povídat, práce je tu jako na&nbsp;zahrádce,“ říká a&nbsp;nalévá nám skvělé šumivé růžové víno – jak jinak než z&nbsp;vlastní produkce. S&nbsp;tou jí pomáhají přátelé na&nbsp;Moravě, ale ráda by obnovila sklep, který se&nbsp;ukrývá pod&nbsp;vinicí. 
&nbsp; 
Vinice sv. Kláry 
révu zde už ve&nbsp;13. století pěstovali mniši&nbsp;z&nbsp;kláštera sv. Jiří 
<clink anchorid="4"></clink> 
Jedna z&nbsp;nejstarších a&nbsp;odrůdově nejpestřejších vinic je Svatá Klára v&nbsp;Trojské kotlině. V&nbsp;rámci pražské botanické zahrady tady pěstují 120 odrůd, na&nbsp;výrobu vína&nbsp;jdou ale hrozny pouze z&nbsp;devíti z&nbsp;nich. Stará se&nbsp;o&nbsp;ně zdejší kurátor vinice Martin Beránek. „Asi bych měl vysvětlit, co to ten kurátor vinice vlastně znamená. Mám na&nbsp;starosti koncepci toho, jak vinice vypadá. Víceméně se&nbsp;ale stačí řídit logickým úsudkem, takže&nbsp;odrůdy, které se&nbsp;tady historicky pěstovaly, tu máme i&nbsp;dnes.“ Vinice v&nbsp;příkrém břidlicovém svahu, který otepluje masa města, dosahuje vyšších teplot než ty na&nbsp;jižní Moravě. Beránek ji přirovnává k&nbsp;vinicím v&nbsp;Mosele, výjimečně se&nbsp;tu tak daří Ryzlinku rýnskému. 
&nbsp; 
Vinice v&nbsp;zahradě Na&nbsp;Valech 
novodobé vinařství je na&nbsp;Hradě svázáno s&nbsp;TGM, vinici obnovil v&nbsp;roce 1926 jeho dvorní architekt Plečnik 
<clink anchorid="5"></clink> 
Když&nbsp;se&nbsp;řekne vinice na&nbsp;Pražském hradě, mnozí si vybaví tu Svatováclavskou. Pod&nbsp;ikonickým Býčím schodištěm od&nbsp;Jože&nbsp;Plečnika se&nbsp;však ukrývá vinice, o&nbsp;které mnozí ani nevědí. Je součástí zahrady Na&nbsp;Valech a&nbsp;tvoří ji 263 hlav Hibernalu starého lehce před&nbsp;dvě dekády. „Dříve&nbsp;se&nbsp;tady víno pěstovalo spíše na&nbsp;kvantitu, nyní nám nastupuje vinař Miroslav Jiras a&nbsp;s&nbsp;ním se&nbsp;chceme soustředit na&nbsp;kvalitu. Hroznů tak nebude 700 kilo, jako tomu bylo dříve, ale třeba jen 200, zato ale budou mnohem lepší a&nbsp;rostliny nebudou tak přetížené,“ přibližuje Michal Prokop, šéf zahradníků Pražského hradu, když&nbsp;se&nbsp;na&nbsp;vinici setkáváme společně s&nbsp;jeho týmem těsně před&nbsp;obdobím sklizně. „Východy slunce, ty se&nbsp;tady neomrzí,“ shodují se. 
&nbsp;

Ostré polední slunce prohřívá půdu, z&nbsp;níž vyrůstá vinná réva. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;jednotlivé řádky připomenou jih Moravy, pohled na&nbsp;hrozny se&nbsp;tady střídá s&nbsp;výhledem na&nbsp;Hrad, nikoliv na&nbsp;Pavlovské vrchy. Jsme v&nbsp;Praze, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;převážně jde spíše o&nbsp;džungli betonovou než vinnou, hroznům se&nbsp;tu na&nbsp;některých místech daří už od&nbsp;11. století. Po&nbsp;pěti takových nás&nbsp;provedli lidé, kteří o&nbsp;ně pečují ve&nbsp;století 21. 
 Modřanská vinice 
záznam o&nbsp;pěstování révy obsahuje už listina knížete Soběslava II. z&nbsp;roku 1178 
<clink anchorid="1"></clink>

Terroir Praha

Kdo nechce sepisovat autobiografii, a&nbsp;přesto touží nechat ostatní poznat svou životní cestu, má další možnost: může profesní i&nbsp;osobní příběh vtisknout do&nbsp;auta, které si vybral. Range Rover není ledajaké auto, je to téměř instituce. Jeho historie sahá až&nbsp;do&nbsp;poválečných let. Od&nbsp;té doby si uchovává jedinečný ikonický, utilitární a&nbsp;naprosto čistý design, který se&nbsp;obejde bez&nbsp;zbytečných okázalostí. Žádné kliky, ty vyjedou až&nbsp;po&nbsp;zmáčknutí tlačítka, případně když&nbsp;se&nbsp;k&nbsp;autu přiblížíte, zadní světla jsou zase do&nbsp;sloupku u&nbsp;pátých dveří zapuštěna&nbsp;tak, že je máte problém rozeznat, blinkry nevidíte vůbec. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Tohle auto zanechává dojem. Není divu, že jej s&nbsp;oblibou používá britská královská rodina nebo slouží pro&nbsp;přepravu jiných „velmi důležitých osob“. Chválí si jeho všestrannost. Kdo dokáže za&nbsp;zvuků Wagnera stylově projet 90 cm vody, s&nbsp;3,5tunovým vlekem za&nbsp;zády? Tahle verze, od&nbsp;které svírám klíčky, je přece jen jiná. Ranger Rover Autobiography – zde „temná“ edice: prim hraje temně šedá barva Carpathian Grey a&nbsp;černé doplňky včetně kol nebo zatmavených skel, uvnitř pak tmavá kůže Ebony. Jedete a&nbsp;„všichni se&nbsp;koukaj“, jak zní v&nbsp;jedné skladbě hudebníka z&nbsp;Hanspaulky. Vůz&nbsp;není můj, ale moment, kdy se&nbsp;kolemjdoucí zastaví či&nbsp;zvednou zrak, zvláštně zahřeje. 
Když&nbsp;za&nbsp;sebou zavřete dveře, zdá se, že vše ostatní odejde. Anebo to není důležité. Je to prostě pryč. Sedíte vysoko. Ostatní SUV máte před&nbsp;sebou jako na&nbsp;dlani. Mísí se&nbsp;ve&nbsp;vás&nbsp;pocit komfortu, bezpečí a&nbsp;převahy. Dole pod&nbsp;vámi běží jiný život – trochu to připomíná dystopické romány, kdy z&nbsp;futuristických budov shlížíte na&nbsp;ruch města, zmatek každodenního shonu tam dole. V&nbsp;případě tohoto auta je všechno neskutečně blízko, a&nbsp;přesto tak vzdálené! Do&nbsp;vašeho prostoru se&nbsp;skrze dvojité zasklení dostávají jen tlumené zvuky. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Vzduchový podvozek pomáhá 23palcovým kolům přenášet se&nbsp;bezstarostně přes&nbsp;překážky. Retardér? Ten jako by nikdy nepřišel. Sedíte tu, odtrženi od&nbsp;světa, chráněni před&nbsp;špatným počasím, konflikty a&nbsp;vším negativním. Za&nbsp;vším je pocit jistoty, že auto vás&nbsp;vším proveze, pohon 4x4 je vyhlášený, můžete vjet do&nbsp;brodu, šplhat se&nbsp;do&nbsp;prudkých kopců nebo je sjíždět. Můžete si zjistit kvalitu vzduchu před&nbsp;autem i&nbsp;v&nbsp;kabině, ozonem jej vyčistit, můžete svá záda svěřit masážním sedadlům. Chcete odlehčit bedrům? Horní polovině těla? Ramenům? Chcete pulzní masáž – anebo rolující? Nebo se&nbsp;vydat na&nbsp;dlouhou cestu po&nbsp;dálnici a&nbsp;v&nbsp;cílové destinaci vystoupit téměř bez&nbsp;známek únavy? 
Když&nbsp;zvednete ruku a&nbsp;krátce stisknete tlačítko, roleta odhalí dvoudílné prosklení přes&nbsp;celou délku střechy, jehož první díl se&nbsp;dá zcela otevřít. Hudba zní prostřednictvím sound systému Meridian Signature s&nbsp;krásně vyvedenými reproduktory. Ti, kteří sedí za&nbsp;vámi, si to užijí. Stejně jako pocit, že jsou ve&nbsp;vlastním soukromém světě – díky elektrickým stínidlům. Jistě ocení i&nbsp;loketní opěrku, která má též vlastní dotykový displej. Jakákoliv vaše potřeba je saturována&nbsp;pouhým zmáčknutím tlačítka – třeba se&nbsp;odkryje prostor pro&nbsp;uložení nápojů. Skoro máte chuť zout se&nbsp;a&nbsp;zažít přímý kontakt s&nbsp;materiály, které interiér nabízí. Je to jako pohybovat se&nbsp;po&nbsp;vlastním obývacím pokoji. Ne nadarmo se&nbsp;zadním sedadlům v&nbsp;ceníku&nbsp;říká „executive class“. Sympatické je, že luxusní čalounění se&nbsp;nachází i&nbsp;v&nbsp;místech, kam zrak často nepadá. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Jsem na&nbsp;světlech, čekám na&nbsp;zelenou, dieselový šestiválec má 350 koní a&nbsp;je v&nbsp;klidu, ale na&nbsp;pedálu plynu cítíte tu sílu. Umí jet víc než 230 km/h, a&nbsp;pokud si chcete zazávodit nebo s&nbsp;někým jen tak změřit síly, stačí zmáčknout ikonu se&nbsp;závodnickou helmou na&nbsp;velkém dotykovém displeji. Leccos si taky můžete sami nastavit: tuhost řízení anebo podvozku; případně si nechat změřit čas či&nbsp;přetížení. Jeden posun řadicí pákou k&nbsp;sobě, a&nbsp;objeví se&nbsp;písmenko S. Otáčky vyletí a&nbsp;auto čeká na&nbsp;povel. Držíte volant obšitý kůží a&nbsp;vykládaný lesklým dřevem, prsty se&nbsp;dotknete kovových pádel voličů osmistupňové převodovky. Jakou radost způsobí, když&nbsp;do&nbsp;nich cvrnknete a&nbsp;uslyšíte zvuk, jako když&nbsp;jste kdysi v&nbsp;krabici lovili cínové vojáčky. Jsou kovové, v&nbsp;době plastové příjemný detail. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Range Rover je elegantní, majestátní. To, že si vás&nbsp;v&nbsp;něm lidé všimnou, je jen bonus. Ten pravý zážitek se&nbsp;odehrává uvnitř, kde jste odříznuti od&nbsp;světa a&nbsp;zároveň na&nbsp;jeho vrcholu. Tohle auto není pro&nbsp;každého. A&nbsp;je to správně.

Kdo nechce sepisovat autobiografii, a&nbsp;přesto touží nechat ostatní poznat svou životní cestu, má další možnost: může profesní i&nbsp;osobní příběh vtisknout do&nbsp;auta, které si vybral. Range Rover není ledajaké auto, je to téměř instituce. Jeho historie sahá až&nbsp;do&nbsp;poválečných let. Od&nbsp;té doby si uchovává jedinečný ikonický, utilitární a&nbsp;naprosto čistý design, který se&nbsp;obejde bez&nbsp;zbytečných okázalostí. Žádné kliky, ty vyjedou až&nbsp;po&nbsp;zmáčknutí tlačítka, případně když&nbsp;se&nbsp;k&nbsp;autu přiblížíte, zadní světla jsou zase do&nbsp;sloupku u&nbsp;pátých dveří zapuštěna&nbsp;tak, že je máte problém rozeznat, blinkry nevidíte vůbec.

Ve službách Jejího Veličenstva. Ranger Rover Autobiography

<clink anchorid="2"></clink> 
Je Bolzano nejsevernějším italským městem, kde lze zažít proslulé bezstarostné dolce vita? Anebo je naopak nejjižnějším městem v&nbsp;Německu, se&nbsp;svým řádem a&nbsp;perfekcionismem? Oběma jazyky se&nbsp;tu snadno domluvíte, protože&nbsp;v&nbsp;severoitalském Bolzanu neboli Bozenu se&nbsp;po&nbsp;staletí mísí zvyky Italů a&nbsp;Rakušanů a&nbsp;celé území dlouho spadalo pod&nbsp;nám povědomý vliv Habsburků. Totiž, celá oblast se&nbsp;zeměmi Království českého nadlouho sdílela společný státní útvar, a&nbsp;jak je tu krásně, poznal svého času i&nbsp;protirakouský živel Karel Havlíček Borovský, který trávil „vyhnanství“ v&nbsp;nedalekém Brixenu. Až&nbsp;po&nbsp;sametové revoluci jsme se&nbsp;přesvědčili, že od&nbsp;Bolzana na&nbsp;dohled vzdálený Brixen – italsky Bressanone – rozhodně žádný žalář nepřipomíná, ba přesně naopak, a&nbsp;že český spisovatel se&nbsp;v&nbsp;útrpném vyhnanství současně těšil roční apanáži&nbsp;vídeňského vyššího státního úředníka. 
Italský a&nbsp;rakouský vliv je křižovatka jedna, kulturní a&nbsp;historická. Pak se&nbsp;ale Bolzano vyznačuje křižovatkou další, geograficko-klimatickou. A&nbsp;sice je to město, které stojí na&nbsp;úpatí alpských pastvin a&nbsp;štítů – a&nbsp;zároveň už je tu cítit středomořské klima, které sem proudí rozevírajícími se&nbsp;horami. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Proč bydlet v&nbsp;Bolzanu. Pojďme se&nbsp;z&nbsp;podnebí i&nbsp;z&nbsp;dávné historie přesunout do&nbsp;současnosti krásného horského Bolzana. I&nbsp;když&nbsp;ani tady historii neuniknete. Zhruba stotisícové hlavní město severoitalského Jižního Tyrolska platí za&nbsp;vstupní bránu k&nbsp;turistice a&nbsp;lyžování v&nbsp;Dolomitech. Má k&nbsp;tomu všemu docela ideální polohu – rozkládá se&nbsp;v&nbsp;místech, kde se&nbsp;protínají údolí řek Adige a&nbsp;Isacro, samotným Bolzanem pak protéká řeka Talvera (Talfer) a&nbsp;kolem města se&nbsp;tyčí horské masivy Sciliar, Catinaccio a&nbsp;Latemar. Dvojjazyčné Bolzano platí za&nbsp;jedno z&nbsp;nejbezpečnějších měst v&nbsp;Itálii. 
Pro&nbsp;relaxaci ani nemusíte za&nbsp;hranice města, protože&nbsp;skoro polovinu z&nbsp;něj tvoří zelené plochy. Za&nbsp;zelené „plíce“ Bolzana se&nbsp;tu označují zejména&nbsp;rozlehlé rekreační plochy Talferwiesen na&nbsp;obou březích Talvery. Jsou zde k&nbsp;dispozici dětská hřiště a&nbsp;sportoviště, běžecké stezky, promenády a&nbsp;louky k&nbsp;nedělnímu grilování. Město a&nbsp;jeho okolí lze poznávat z&nbsp;bezpočtu cyklostezek. Ekologie u&nbsp;bolzanských radních má ovšem prim: město křižují elektrické a&nbsp;hybridní autobusy a&nbsp;díky lanovkám se&nbsp;s&nbsp;nulovými emisemi vyvezete až&nbsp;na&nbsp;náhorní plošiny Renon (Ritten) nebo Colle (Kohlern). Zde se&nbsp;mezi loukami a&nbsp;výhledy na&nbsp;Dolomity nabízejí různé vycházkové tratě. 
„Oblíbená je trasa Sigmunda Freuda vedoucí do&nbsp;půvabné vesničky Collalbo. Freudovi ji prý ukázali poté, co projevil přání trávit čas o&nbsp;samotě v&nbsp;lese. Dnes na&nbsp;tento zhruba dvouhodinový trek chodí rádi místní pro&nbsp;dávku horského sommerfrische, jak říkají,“ vypráví Dragana Vragcová, která se&nbsp;do&nbsp;Bolzana přivdala již před&nbsp;více než dvaceti lety. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Co ochutnat. „Benátky plavou na&nbsp;vodě, Bolzano na&nbsp;víně,“ tvrdí místní a&nbsp;obvykle tím&nbsp;mají na&nbsp;mysli plnou červenou odrůdu Lagrein nebo lehčí Vernatsch (Schiava). Přesvědčíte se&nbsp;o&nbsp;tom i&nbsp;na&nbsp;zhruba tříkilometrové Passeggiata Sant’Osvaldo vedoucí vinicemi až&nbsp;k&nbsp;malebné vesničce Santa Maddalena. „Oblíbenou zastávkou na&nbsp;trase je rozsáhlá viniční rezidence Ansitz Waldgries, kde se&nbsp;víno vyrábí již od&nbsp;třináctého století. Jen nezapomeňte, že v&nbsp;neděli mají jako ve&nbsp;většina bolzanských služeb zavřeno,“ upozorňuje Vragcová. 
Bolzano je rájem pro&nbsp;gurmány. Na&nbsp;místních trzích, které ožívají zejména&nbsp;v&nbsp;teplých měsících, si vychutnáte to nejlepší z&nbsp;jihotyrolských specialit. Kromě vyhlášených sýrů, jako je Graukäse&nbsp;nebo Puzzone di Moena, nesmíte vynechat špek – uzenou šunku s&nbsp;intenzivní chutí a&nbsp;červenou barvou, která je pro&nbsp;region typická. Její chuť je výraznější než u&nbsp;klasické slaniny. Doporučujeme si ji vychutnat spolu s&nbsp;křupavým chlebem okořeněným anýzem – a&nbsp;samozřejmě sklenkou místního vína. 
Zavítat můžete do&nbsp;mnoha typických jihotyrolských hospůdek, v&nbsp;blízkém okolí často spojený s&nbsp;alpskými statky. Pak je tu ale crème de la crème, a&nbsp;jak se&nbsp;Jihotyrolané rádi chlubí, hvězdy se&nbsp;u&nbsp;nich třpytí i&nbsp;na&nbsp;talíři. Možná to milovníky pizzy a&nbsp;pasty překvapí, ale právě Jižní Tyrolsko se&nbsp;ze&nbsp;všech regionů Itálie pyšní největším počtem podniků oceněných michelinskými hvězdami. Malý region kolem Bolzana má takových restaurací 21! 
<clink anchorid="5"></clink> 
Co vidět. Pomyslným obývákem Bolzana je prostorné náměstí Piazza Walther, kde místní popíjejí drinky, děti jezdí na&nbsp;historickém kolotoči&nbsp;a&nbsp;školní skupiny dovádějí kolem sochy německého básníka Walthera von der Vogelweide, jehož socha stojí mimo jiné také v&nbsp;Duchcově a&nbsp;pomník&nbsp;má zase v&nbsp;České Lípě. Katedrála s&nbsp;odvážně vzorovanou střechou vypadá slibně, ale raději se&nbsp;vydejte na&nbsp;Piazza Domenicani: tamní dominikánský kostel ukrývá fresky ze&nbsp;čtrnáctého století. Ulice Via dei Portici z&nbsp;historickými podloubími platí za&nbsp;jednu z&nbsp;prvních ulic v&nbsp;Bolzanu. A&nbsp;stejně jako ve&nbsp;středověku&nbsp;je i&nbsp;dnes žhavou nákupní tepnou města s&nbsp;řadou lokálních, ale i&nbsp;globálních obchodů a&nbsp;butiků. 
Natrefíte tu ale i&nbsp;na&nbsp;kulturu: zdi staré lékárny Madonna ukrývají fresky Krista léčitele, pozornost si zaslouží gotická radnice nebo Palazzo Mercantile představující historii obchodu a&nbsp;ekonomiky v&nbsp;regionu. „Zaskočte si taky do&nbsp;pobočky sportovního obchodu Sportler Alpin s&nbsp;vyřezávanými postavami historických horolezců,“ radí Dragana Vragcová. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Ötzi, muž ledový. Samostatnou kapitolu tvoří muzeum zasvěcené ledovému muži&nbsp;Ötzimu. V&nbsp;roce 1991 objevili turisté v&nbsp;Ötztalských Alpách tělo staré přibližně pět tisíc let. V&nbsp;Bolzanu pak kolem tajemné postavy z&nbsp;doby bronzové s&nbsp;perfektním obutím vybudovali muzeum. Středobodem je pohled na&nbsp;jeho dokonale přírodně zakonzervovanou mumii. Ale muzeum je vážně povedené a&nbsp;nabízí mnohem víc. Třeba všechna tajemství a&nbsp;záhady, které se&nbsp;kolem muže&nbsp;z&nbsp;ledu vyrojily. 
Kde si pronajmout či&nbsp;koupit nemovitost? Pokud vás&nbsp;nalákaly inzeráty, které nabízejí koupi nemovitosti na&nbsp;Sicílii za&nbsp;jedno euro, musíme upozornit, že Bolzano patří k&nbsp;nejdražším městům v&nbsp;Itálii. Je to ale logické, protože&nbsp;i&nbsp;zdejší kvalita života se&nbsp;považuje za&nbsp;jednu z&nbsp;nejvyšších v&nbsp;zemi. Město je rozděleno do&nbsp;několika čtvrtí, z&nbsp;nichž každá má specifické kouzlo. Prozkoumat je lze snadno na&nbsp;kole či&nbsp;elektrokole; navzájem jsou propojeny perfektními cyklostezkami. Čtvrť Gries-Quirein se&nbsp;rozkládá v&nbsp;západní části města a&nbsp;pro&nbsp;svůj klid a&nbsp;směsici starých vil a&nbsp;moderní architektury je vhodná pro&nbsp;rodiny s&nbsp;dětmi. Pokud chcete být v&nbsp;centru dění, porozhlédněte se&nbsp;po&nbsp;ubytování v&nbsp;historické části zvané Centro-Piani-Rencio. Zdejší stylové byty s&nbsp;výhledem na&nbsp;velehory mají neopakovatelný šarm. Čtvrť Oltrisarco-Aslago je zase oblíbená mezi lidmi ze&nbsp;startupové komunity a&nbsp;u&nbsp;digitálních nomádů, jejichž počet ve&nbsp;městě se&nbsp;každoročně rapidně zvyšuje – koneckonců, není divu…

<clink anchorid="2"></clink> 
Je Bolzano nejsevernějším italským městem, kde lze zažít proslulé bezstarostné dolce vita? Anebo je naopak nejjižnějším městem v&nbsp;Německu, se&nbsp;svým řádem a&nbsp;perfekcionismem? Oběma jazyky se&nbsp;tu snadno domluvíte, protože&nbsp;v&nbsp;severoitalském Bolzanu neboli Bozenu se&nbsp;po&nbsp;staletí mísí zvyky Italů a&nbsp;Rakušanů a&nbsp;celé území dlouho spadalo pod&nbsp;nám povědomý vliv Habsburků. Totiž, celá oblast se&nbsp;zeměmi Království českého nadlouho sdílela společný státní útvar, a&nbsp;jak je tu krásně, poznal svého času i&nbsp;protirakouský živel Karel Havlíček Borovský, který trávil „vyhnanství“ v&nbsp;nedalekém Brixenu. Až&nbsp;po&nbs

Bolzano. Klíč k ráji jménem Dolomity

<clink anchorid="1"></clink> 
Mořeplavci byli před&nbsp;několika stoletími ti největší objevitelé. Na&nbsp;lodích se&nbsp;vypravovali do&nbsp;neprobádaných koutů světa, domů se&nbsp;pak vraceli s&nbsp;příběhy, které nás&nbsp;fascinují dodnes. V&nbsp;posledních desetiletích cestování nabylo zcela nový rozměr, lodě mají ale v&nbsp;dobrodružných cestách mnoha lidí stále své pevné místo. Příkladem může být flotila australské lodní společnosti Scenic Luxury Cruises, jejíž lodě brázdí jak nejslavnější říční veletoky, tak světové oceány. 
Zapomeňte přitom na&nbsp;monstrózní výletní lodě, které pojmou tisíce lidí. Značka Scenic si zakládá na&nbsp;tom, že má ve&nbsp;flotile lodě pro&nbsp;maximálně 200 lidí. Jednak se&nbsp;tak díky své velikosti dostanou i&nbsp;na&nbsp;místa, kam mají mnohé lodní kolosy zapovězený přístup, jednak má každý host jistotu, že se&nbsp;mu během plavby dostane maximální péče. A&nbsp;je jedno, jestli vyrazí na&nbsp;osmidenní putování po&nbsp;Dunaji či&nbsp;Bordeaux, jehož součástí je objevování všech významných pamětihodností lemujících tyto řeky, anebo se&nbsp;vydá na&nbsp;téměř dvoutýdenní cestu za&nbsp;polární kruh, kolem Nového Zélandu či&nbsp;Japonska. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Cílem plavby přitom není výletníky provést po&nbsp;co největším počtu míst, naopak se&nbsp;při&nbsp;nich klade důraz na&nbsp;poznávání dané lokality do&nbsp;hloubky – a&nbsp;to doslova, třeba ve&nbsp;speciální ponorce, která je součástí jachty Scenic Eclipse. Loď pak slouží jako skutečně luxusní základna, jejíž součástí je v&nbsp;každém případě restaurace (celkem ve&nbsp;Scenic Luxury Cruises působí takřka 40 šéfkuchařů z&nbsp;15 zemí), bar, fitness a&nbsp;wellness a&nbsp;k&nbsp;tomu pokoje, které v&nbsp;případě těch nejlepších působí spíše jako plnohodnotný byt. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;něj mají ale tu výhodu, že výhled z&nbsp;jejich oken se&nbsp;bez&nbsp;ustání proměňuje.

<clink anchorid="1"></clink> 
Mořeplavci byli před&nbsp;několika stoletími ti největší objevitelé. Na&nbsp;lodích se&nbsp;vypravovali do&nbsp;neprobádaných koutů světa, domů se&nbsp;pak vraceli s&nbsp;příběhy, které nás&nbsp;fascinují dodnes. V&nbsp;posledních desetiletích cestování nabylo zcela nový rozměr, lodě mají ale v&nbsp;dobrodružných cestách mnoha lidí stále své pevné místo. Příkladem může být flotila australské lodní společnosti Scenic Luxury Cruises, jejíž lodě brázdí jak nejslavnější říční veletoky, tak světové oceány. 
Zapomeňte přitom na&nbsp;monstrózní výletní lodě, které pojmou tisíce lidí. Značka Scenic si zakládá na&nbsp;tom, že má ve&nbsp;flotile lodě pro&nbsp;ma

Scenic Luxury Cruises. Na jachtě až za polární kruh

<clink anchorid="1"></clink> 
Po&nbsp;sedmi řadových parfémech přichází dům Pigmentarium s&nbsp;celou kolekcí objemu 10 ml. Gracilní flakony nabízejí mnohem komfortnější způsob, jak mít parfém stále při&nbsp;sobě i&nbsp;v&nbsp;miniaturních kabelkách. Malá velikost umožňuje také snadno cestovat s&nbsp;několika parfémy současně a&nbsp;podle příležitosti se&nbsp;oblékat do&nbsp;různých vůní. 
www.pigmentarium.com 
<div> 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="2"></clink> 
 Nová limitovaná edice Jeřabina od&nbsp;Manufaktury je inspirovaná krásami lokální přírody. Její produkty čerpají sílu z&nbsp;červených plodů bohatých na&nbsp;vitamin C. Stovky let používaná jeřabina má díky vysokému obsahu antioxidantů a&nbsp;minerálů příznivé antioxidační, regenerační, hydratační, zklidňující a&nbsp;rozjasňující účinky na&nbsp;pokožku. 
 www.manufaktura.cz 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="3"></clink> 
 &nbsp; 
</div> 
<div> 
 Parfémový dům Oliviera Crespa AKRO představil novou vůni Glow, která je poctou nekonečným večírkům. Pokud tak chcete na&nbsp;akcích v&nbsp;nadcházející zimní sezoně oslnit kombinací růžového pepře, kadidla a&nbsp;vanilky, víte, po&nbsp;čem sáhnout. Stačí rychlá aplikace na&nbsp;pokožku, a&nbsp;budete připraveni ovládnout noc, připraveni zazářit. 
 www.myskino.cz 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="4"></clink> 
 Česká značka Bohéma představila novou kolekci triček s&nbsp;motivy, které vycházejí z&nbsp;našeho kulturního dědictví. Obléct si tak můžete gothaj, Cimrmana, stavebnici Merkur, Rettigovou a&nbsp;Wericha. Stojí za&nbsp;nimi ilustrátorka Anna Marie Kohoutová, grafická designérka Linda Trnková a&nbsp;designér Vratislav Pecka. 
 www.mojebohema.cz 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="5"></clink> 
 Matrace Maestro Dual 14 je skutečným mistrovským dílem. Spojuje nejluxusnější materiály a&nbsp;moderní inovace, které nabízejí dokonalý spánek i&nbsp;nadčasovou eleganci a&nbsp;pohodlí. Jádro matrace tvoří paměťová pěna&nbsp;Memoform, která napomáhá hloubkové regeneraci svalů a&nbsp;kloubů, a&nbsp;unikátní pěna&nbsp;Malva s&nbsp;výtažkem ze&nbsp;slézu lesního. 
</div> 
<div> 
 www.magniflex.cz 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="6"></clink> 
 Iconiq Gold od&nbsp;ikonické značky Bugatti je charismatická vůně s&nbsp;citrusovo-dřevito-ambrovým charakterem. Úvod vůně je prostoupen jiskřivou kombinací bergamotu, mandarinky a&nbsp;limetky. Květinové srdce obohacuje dřevitá povaha vetiveru, která propůjčuje vůni zemitou hloubku, zatímco vodní tóny jí vdechují decentní svěžest. 
 www.dm.cz 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="7"></clink> 
 Oliver Viticultors Brut Nature (N.V.) – D.O. Cava, Španělsko. Ekologické a&nbsp;veganské šumivé víno pochází z&nbsp;oblasti Penedès. Je vyrobeno z&nbsp;odrůd Xarel·lo, Macabeo a&nbsp;Parellada a&nbsp;nabízí svěží tóny citrusů a&nbsp;zeleného jablka. Vinař Sadurni Oliver ve&nbsp;své práci praktikuje biodynamické postupy, čímž vzniká víno v&nbsp;maximálním souladu s&nbsp;přírodním cykly. 
 wineoffice.cz 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="8"></clink> 
 Našlapaná plnoformátová bezzrcadlovka, to je novinka z&nbsp;letošního léta Canon EOS R5 Mk II. Dokáže zachytit rychle se&nbsp;pohybující objekty včetně všech detailů. Revoluční vrstvený BSI snímač, automatické zaostřování, AF sledování a&nbsp;elektronická závěrka s&nbsp;rychlostí 30 sn./s&nbsp;přinášejí efektivitu i&nbsp;v&nbsp;náročných situacích. 
 www.canon.cz 
</div>

<clink anchorid="1"></clink> 
Po&nbsp;sedmi řadových parfémech přichází dům Pigmentarium s&nbsp;celou kolekcí objemu 10 ml. Gracilní flakony nabízejí mnohem komfortnější způsob, jak mít parfém stále při&nbsp;sobě i&nbsp;v&nbsp;miniaturních kabelkách. Malá velikost umožňuje také snadno cestovat s&nbsp;několika parfémy současně a&nbsp;podle příležitosti se&nbsp;oblékat do&nbsp;různých vůní. 
www.pigmentarium.com 
<div> 
 &nbsp; 
 <clink anchorid="2"></clink> 
 Nová limitovaná edice Jeřabina od&nbsp;Manufak

Hrot Boutique

Kdo chce vědět víc 
Naplánovat, postavit a&nbsp;rozšiřovat města je dokonalá věda i&nbsp;alchymie. Jak už dějiny architektury nejednou ukázaly, i&nbsp;mistr tesař se&nbsp;nejednou utnul. Máme příklady měst, která nejsou pro&nbsp;lidi. Ale také mnoho těch, která činí lidi šťastnějšími. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Local Planning: Contemporary Principles and Practice 
(Místní plánování: Současné principy a&nbsp;praxe) 
Gary Hack, Eugenie L. Birch aj. 
Osm kapitol knihy tvoří články od&nbsp;akademiků, praktiků, klientů a&nbsp;pozorovatelů plánování, politicky obvykle silně nalevo. Přezdívka „zelená bible“ dává tušit, o&nbsp;čem je řeč. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Good City Form 
(Dobrá podoba města) 
Kevin Lynch 
Autor se&nbsp;zabývá souvislostmi mezi lidskými hodnotami a&nbsp;fyzickými formami měst. Stanovuje požadavky na&nbsp;normativní teorii formy města a&nbsp;přezkoumává dřívější fyzické obrazy ideálního společenství. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Cities of Tomorrow: An Intellectual History of Urban Planning and Design in the Twentieth Century 
(Města zítřka: Intelektuální historie městského plánování a&nbsp;designu ve&nbsp;dvacátém století) 
Peter Hall 
Města zítřka shrnují události, které od&nbsp;roku 1900 udávaly tón urbanizace, od&nbsp;chudinských čtvrtí konce 19. století, po&nbsp;současnou přestavbu městských center. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
The Power Broker: Robert Moses and the Fall of New York 
(Mocný muž: Robert Moses a&nbsp;pád New Yorku) 
Robert A. Caro 
Příběh developera Roberta Mosese, jehož moc formovala politickou i&nbsp;fyzickou podobu New Yorku okolo poloviny 20. století. Kniha má skoro tisíc stran, ale ... nikdo neříkal, že život bude jednoduchý. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;dně v&nbsp;Paříži&nbsp;a&nbsp;Londýně 
(Down and Out in Paris and London) 
George Orwell 
Na&nbsp;závěr trochu jinak: mírně fiktivní popis Orwellových zkušeností z&nbsp;doby, kterou strávil coby pomocný kuchař v&nbsp;Paříži&nbsp;a&nbsp;později jako bezdomovec v&nbsp;Londýně.

Kdo chce vědět víc 
Naplánovat, postavit a&nbsp;rozšiřovat města je dokonalá věda i&nbsp;alchymie. Jak už dějiny architektury nejednou ukázaly, i&nbsp;mistr tesař se&nbsp;nejednou utnul. Máme příklady měst, která nejsou pro&nbsp;lidi. Ale také mnoho těch, která činí lidi šťastnějšími. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Local Planning: Contemporary Principles and Practice 
(Místní plánování: Současné principy a&nbsp;praxe) 
Gary Hack, Eugenie L. Birch aj. 
Osm kapitol knihy tvoří články od&nbsp;akademiků, praktiků, klientů a&nbsp;pozorovatelů plánování, politicky obvykle sil

Obsah

Eva Le Peutrec. Za všechno může Paul Newman

Lepší město – Boris Redčenkov. A69 – architekti. Ať náměstí vypadá jako náměstí!

Terroir Praha