Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

Spojili krásu s&nbsp;penězi. Nádherná a&nbsp;cenná umělecká díla, která nejenže&nbsp;potěší oko a&nbsp;duši, ale představují rovněž velkou investici. A&nbsp;tak zdobí nejednu sbírku, byt, vilu či&nbsp;firemní prostory. Jejich aukční dům v&nbsp;centru Prahy se&nbsp;během let stal synonymem obchodu s&nbsp;uměním v&nbsp;Česku. Trhají jeden rekord za&nbsp;druhým. S&nbsp;Martinem Kodlem a&nbsp;jeho syny Jakubem a&nbsp;Matyášem rozmlouval redaktor magazínu HROT Pavel Štrunc. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Pražskou Národní třídu protkává změť deštníků. Řada lidí postává pod&nbsp;Novou scénou Národního divadla a&nbsp;hlavou jim běží stejné myšlenky jako mně: Zůstat, nebo vyrazit, a&nbsp;přitom nepromoknout na&nbsp;kůži? Můj cíl je navíc na&nbsp;dohled, přímo naproti. Zvládnu to, aby můj vzhled zůstal důstojný, až&nbsp;přeběhnu ulici a&nbsp;vstoupím do&nbsp;instituce, která je mezi sběrateli a&nbsp;milovníky umění takřka svatostánkem. 
Vcházím do&nbsp;galerie. Je po&nbsp;aukci, přesto na&nbsp;zdi stále visí řada obrazů. Líbí se&nbsp;mi, jak podlaha vrže&nbsp;– zvuk parket je zvláštní, nehledáte v&nbsp;něm, co je špatně, naopak, užíváte si jej a&nbsp;schválně našlapujete dál. To vrzání dokresluje atmosféru tradice a&nbsp;luxusu. Jsem u&nbsp;Kodlových, rodiny, která vlastní nejúspěšnější českou aukční síň. 
Dělat rozhovor je disciplína, na&nbsp;niž je třeba se&nbsp;naladit a&nbsp;doufat, že se&nbsp;na&nbsp;stejnou vlnu dostane i&nbsp;zpovídaný. V&nbsp;tomto případě se&nbsp;budou ladit hned tři&nbsp;vlnové délky. Dva sourozenci a&nbsp;jejich otec Martin Kodl. 
Jakub Kodl je první, kterého v&nbsp;útrobách síně potkávám. V&nbsp;místnosti, která je téměř zakrytá obrazy, mluvíme o&nbsp;autech. „Líbilo se&nbsp;mi to vaše porsche,“ narážím na&nbsp;auto, které před&nbsp;lety zapůsobilo v&nbsp;českém (ale i&nbsp;světovém) mediálním prostředí jako zjevení. „Barevný gradient“ – plynulý přechod mezi jednotlivými barvami od&nbsp;žluté přes&nbsp;červenou po&nbsp;temně modrou. „Samotné lakování zabralo celý dlouhý den, pracovalo se&nbsp;od&nbsp;rána&nbsp;do&nbsp;noci,“ líčí Jakub. „Porsche 911 je umělecké dílo. Ale když&nbsp;jsme ho spojili se&nbsp;současným českým uměním, vzniklo spojení dvou světů – v&nbsp;dokonalé podobě,“ vysvětluje zakladatel a&nbsp;majitel Kodl Contemporary, která se&nbsp;specializuje na&nbsp;prezentaci současného umění v&nbsp;mezinárodním kontextu, a&nbsp;pokračovatel slavného rodu Kodlů. Barvy na&nbsp;auto nanesl jeden z&nbsp;nejúspěšnějších českých výtvarníků Jan Kaláb, interiér ozdobil sklem Lukáš Novák. Jakub Kodl chtěl reklamu na&nbsp;současné umění, tak proč nesáhnout po&nbsp;stálých tvarech automobilu, který oslavil 60 let a&nbsp;platí za&nbsp;ikonu? 
„Žil jsem tři&nbsp;roky v&nbsp;Londýně, v&nbsp;Belgravii, a&nbsp;to místo vyhledávají obdivovatelé drahých aut. Ideální místo pro&nbsp;car spottery.“ A&nbsp;jak se&nbsp;k&nbsp;tomu dostal Shmee150? zajímá mě, protože&nbsp;jsem před&nbsp;časem na&nbsp;instagramu zhlédl video, kde tento youtuber s&nbsp;milionovým dosahem obdivuje Kodlovo Porsche přímo ve&nbsp;své garáži. „Někdo auto vyfotil, on si toho všiml a&nbsp;napsal mi na&nbsp;instagram.“ Ještě chvíli s&nbsp;Jakubem mluvíme o&nbsp;starých autech a&nbsp;časech, kdy neměla ohavný tablet na&nbsp;palubní desce a&nbsp;kdy sepnutí něčeho zahrnovalo kontakt s&nbsp;fyzickým tlačítkem – to je totiž skutečný luxus, nikoliv upatlaná obrazovka. 
„Pospěš si. Čau.“ Pes, který nám oběma běhá pod&nbsp;nohama, sebou trhne – zazní hlas majitele aukční síně Martina Kodla a&nbsp;Jakubova tatínka. Zatímco si otírá kapky deště z&nbsp;oblečení, do&nbsp;telefonu popohání svého druhého potomka, Matyáše. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Pakliže&nbsp;Jakub rozvíjí současné umění, Matyáš umění a&nbsp;aukci posouvá do&nbsp;online světa. Ale teď jsme stále ještě ve&nbsp;světě skutečném. Kolem nás&nbsp;neustále pendlují zaměstnanci aukční síně – přenášejí a&nbsp;balí předměty a&nbsp;zas mizí v&nbsp;netušených prostorách sahajících hluboko za&nbsp;hranice Národní třídy. 
„Nejkrásnější galerii, o&nbsp;které jsem kdy slyšel, ale nikdy jsem ji neviděl, byla ta, kterou vymyslel Jan Kačer s&nbsp;mým tátou, a&nbsp;o&nbsp;níž se&nbsp;jenom bavili,“ vypráví Martin Kodl. „Byla to utopická galerie, měla nádherné parametry, ale za&nbsp;socialismu nemohli soukromou galerii mít.“ Hlavou mi běží Kačerův&nbsp;dramatický projev i&nbsp;barva hlasu, které jsou jedinečné bez&nbsp;ohledu na&nbsp;to, zda se&nbsp;nacházel na&nbsp;prknech, která znamenají svět, či&nbsp;nikoliv. 
„Později se&nbsp;podařilo získat nádherné prostory za&nbsp;řekou, na&nbsp;Malé Straně. Byli jsme z&nbsp;nich nadšení, to už tady můj táta Pavel nebyl, ale právě s&nbsp;Honzou Kačerem jsme otevřeli galerii, které on říkal Malá sixtinská kaple. Nicméně časem místo začalo praskat ve&nbsp;švech – až&nbsp;Jan Kačer objevil tohle na&nbsp;Národní, chodil totiž vedle do&nbsp;divadla Viola hrát. Jsme tady deset let. Když&nbsp;jsme otvírali, pan Kačer utekl z&nbsp;představení, v&nbsp;kostýmu a&nbsp;celý zpocený zahájil výstavu a&nbsp;pak zase utíkal zpátky,“ popisuje začátky na&nbsp;Národní Martin Kodl. 
Přitakává mu vedle sedící Jakub. Líčí, že mu bylo čtrnáct nebo patnáct, když&nbsp;i&nbsp;on spojil svůj život s&nbsp;tímto místem: „Já jsem tady nastartoval svoji kariéru, čistil jsem výlohy a&nbsp;venku před&nbsp;galerií zametal chodník. Pak jsem se&nbsp;začal pohybovat na&nbsp;recepci. Teď už sem chodím míň, protože&nbsp;se&nbsp;soustředím na&nbsp;svoji galerii současného umění, ale v&nbsp;létě tady děláme letní výtvarný salon.“ 
Martin Kodl prý moc nechtěl, aby se&nbsp;z&nbsp;dětí stali obchodníci s&nbsp;uměním. Přál si ale, aby se&nbsp;synové naučili s&nbsp;obrazy nejenom žít, ale aby si s&nbsp;nimi dokázali taky povídat, mít s&nbsp;nimi vztah. „Uź můj otec udělal chytrou věc: přál si, abychom se&nbsp;naučili s&nbsp;obrazy komunikovat, žít a&nbsp;pracovat, protože&nbsp;život s&nbsp;obrazy člověka obohatí. Ale nikam nás&nbsp;netlačil, hodně nás&nbsp;bral do&nbsp;přírody,“ vzpomíná Martin Kodl. „Jeli jsme třeba autem, on najednou zastavil, ukázal do&nbsp;krajiny a&nbsp;řekl: ‚Koukněte, děti, tohle to je Chittussi nebo Kaván,“ popisuje znamenitou strategii svého otce, jak dětem přiblížit slavné české krajináře. 
Pavel Kodl zemřel v&nbsp;58 letech. Jestli je věc, která mě vždycky spolehlivě dojme, je to to, jak „staří“ mluví, vzpomínají a&nbsp;vyprávějí o&nbsp;svých rodičích. To znamená silné pouto a&nbsp;to, že vás&nbsp;vzpomínky na&nbsp;dětství nebo dospívání a&nbsp;zároveň lítost nad&nbsp;odchodem milovaného člověka nikdy neopustí, bez&nbsp;ohledu na&nbsp;věk. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Ve&nbsp;vzpomínkách na&nbsp;Pavla Kodla se&nbsp;dotýkáme i&nbsp;listopadové revoluční doby. „Když&nbsp;se&nbsp;tady režim změnil, ze&nbsp;dne na&nbsp;den se&nbsp;stala spekulace zásadním principem nové společnosti. Ale předtím, ještě den předtím, to byl trestný čin. Ti nejodvážnější už tenkrát – ještě před&nbsp;Listopadem – začali podnikat. Otec nikdy. I&nbsp;když&nbsp;jsme měli nápad otevřít aukční síň, což se&nbsp;tehdy zdálo jako science fiction, on s&nbsp;tím&nbsp;nechtěl nic mít společného. Varoval mě, že za&nbsp;to nejspíš půjdeme do&nbsp;kriminálu. Pak, po&nbsp;převratu, názor změnil, ale stejně se&nbsp;bál veřejně obchodovat. A&nbsp;trošku&nbsp;nás&nbsp;od&nbsp;podnikání zrazoval. Přesto to tehdy, v&nbsp;90. letech, byla úžasná doba,“ vzpomíná Martin Kodl. 
Pokračujeme v&nbsp;rozhovoru o&nbsp;rodinné tradici a&nbsp;vedle sedící Jakub potvrzuje, že v&nbsp;jejich případě to žádná rodinná „tlačenka“ nebyla. Ale když&nbsp;odmalička vyrůstáte mezi obrazy a&nbsp;uměním, máte je automaticky tak nějak pod&nbsp;kůží. 
„Co si pamatuju, museli jsme dávat pozor, abychom na&nbsp;obraz nehodili míček, nekopli do&nbsp;něj nebo na&nbsp;něj nenajeli autíčkem na&nbsp;dálkové ovládání, když&nbsp;nějaký stál na&nbsp;zemi,“ vypráví Jakub Kodl. „Takže&nbsp;je to něco, co je pak součástí vaší identity, něco, bez&nbsp;čeho už vlastně nemůžete žít. Jak jsem říkal, skoro tři&nbsp;roky jsem žil v&nbsp;Londýně, a&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;tam stěhoval, vzal jsem si kufr s&nbsp;oblečením a&nbsp;obraz. Nechtěl jsem mít cestu předurčenou tím, že půjdu studovat kunsthistorii. Jenže&nbsp;přišel moment, který mě výrazně posunul: cesta do&nbsp;amerického Colorada, do&nbsp;Denveru. Byla tam šílená zima, minus dvacet stupňů Celsia, zašel jsem tam do&nbsp;státní galerie, bylo to v&nbsp;době po&nbsp;protestech Black Lives Matter, takže&nbsp;město bylo úplně roztřískané. A&nbsp;v&nbsp;té galerii měli jednu z&nbsp;největších kolekcí Moneta, co jsem v&nbsp;životě viděl,“ popisuje. V&nbsp;duchu se&nbsp;podivuji nad&nbsp;spojením Moneta a&nbsp;státu Colorado, což zní jako dvě takřka neslučitelné věci. „Nikdo v&nbsp;tom muzeu nebyl,“ pokračuje ve&nbsp;vyprávění Jakub. „Ale o&nbsp;to víc vnímáte obrazy. Byl únor a&nbsp;v&nbsp;březnu se&nbsp;uzavíraly přihlášky na&nbsp;vysoké školy. A&nbsp;ten moment byl pro&nbsp;měl takový symbol, že jsem si řekl, že půjdu studovat galerijní management a&nbsp;muzeologii, protože&nbsp;to je to, co chci,“ vysvětluje Jakub Kodl. 
Mezitím se&nbsp;jeho tatínek zvedá a&nbsp;jde přivítat druhého syna, Matyáše. Otcovsky mu dává najevo, že opožděný příchod je prvek, který lze vylepšit. Jakub Kodl se&nbsp;na&nbsp;mě mezitím otáčí a&nbsp;s&nbsp;pobaveným výrazem ve&nbsp;tváři&nbsp;říká: „Jednou z&nbsp;věcí v&nbsp;rodinném podnikání je to, že jakmile se&nbsp;hádáte doma, hádáte se&nbsp;i&nbsp;v&nbsp;práci, a&nbsp;jakmile se&nbsp;hádáte v&nbsp;práci, hádáte se&nbsp;i&nbsp;doma. Takže&nbsp;ta komunikace musí být absolutně čistá – pořád. Jinak vám nejdou rodinné ani obchodní vztahy. Je to opravdu zásadní věc, kterou si myslím hodně lidí nevnímá,“ dodává. 
Vchází i&nbsp;Matyáš Kodl s&nbsp;otcem, dává si kávu a&nbsp;omlouvá se&nbsp;za&nbsp;drobné zpoždění. Jakub zatím ještě dokončuje svoji myšlenku: „V&nbsp;Česku je rodinný byznys nový koncept, právě proto mě v&nbsp;Anglii nadchlo, že family business se&nbsp;tam vyučuje už 300 let. Já jsem měl spolužáka, jehož rodina měla firmu od&nbsp;roku 1650, to je úplně neskutečné.“ 
Každá firma k&nbsp;tomu, aby se&nbsp;stala takto dlouhověkou či&nbsp;tradiční, musí především přežít – přizpůsobovat se&nbsp;a&nbsp;sledovat trendy. Zatímco Jakub Kodl tak má galerii současného umění, další podpůrnou nohu v&nbsp;rodinném byznysu zajišťuje Matyáš Kodl. Pochopil jsem, že je tím&nbsp;hlavním, kdo ve&nbsp;firmě rozvíjí online aukce. Firma se&nbsp;tak rozkročila do&nbsp;světa, bez&nbsp;kterého to dnes nejde. 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Artslimit vznikl tak trochu z&nbsp;nouze, protože&nbsp;začal covid a&nbsp;museli jsme aukce začít dělat online. Tedy, přemýšleli jsme nad&nbsp;tím&nbsp;už delší dobu, ale covid naši&nbsp;práci urychlil. Chtěl jsem, aby to byla platforma, kde by se&nbsp;dalo obchodovat se&nbsp;sběratelskými předměty z&nbsp;vícero kategorií, které by ale přitom měly ověřenou pravost. Největší riziko u&nbsp;umění, stejně jako u&nbsp;všech ostatních sběratelských předmětů, je, že může být falešné.“ Napadá mě, že přes&nbsp;aukce hodinek Rolex či&nbsp;kabelky Birkin si Kodlovi pěstují vztah s&nbsp;novou klientelou, která jednou bude kupovat tradiční umění. „Hlavní výhodou online aukcí je, že na&nbsp;internetu se&nbsp;dá v&nbsp;dnešní době prodávat skoro všechno. Já ovšem nechci prodávat všechno, chci prodávat věci, které jsou nějakým způsobem kontrolované, takové alternativní investiční produkty. A&nbsp;je pravda, že tady v&nbsp;Česku vlastně takřka nic podobného není.“ 
Současné umění, termín, který mi hodně leží v&nbsp;hlavě. Vzpomínám, jak jednou Cenu Jindřicha Chalupeckého získaly díry v&nbsp;dřevotřísce. To pak člověk&nbsp;zákonitě přemýšlí, kde je hranice toho, co je ještě uměním... Patří tam nějaký akt, čin nebo performance, ptám se&nbsp;nejdřív&nbsp;sám sebe a&nbsp;následně Kodlových. 
„Já jsem v&nbsp;tomto velice konzervativní,“ zvedá prst Martin Kodl. „Myslím si, že tady do&nbsp;toho společnost zatím úplně nedorostla. A&nbsp;řeknu, že skoro naštěstí. Co si o&nbsp;tom myslíš, Matyáši?“ obrací se&nbsp;na&nbsp;syna. „Odpovím vám otázkou,“ nakloní se&nbsp;ke&nbsp;mně Matyáš, „je pisoár od&nbsp;Marcela Duchampa umění? On prostě vzal toaletu, položil ji na&nbsp;stůl, podepsal ji a&nbsp;řekl, že je to umění. A&nbsp;opravdu je to jedno z&nbsp;ikonických děl moderního umění.“ 
Když&nbsp;jde o&nbsp;tento typ projevu, přemýšlím nad&nbsp;projevy aktivistických skupin, jako jsou třeba Just Stop Oil, které dnes chodí do&nbsp;galerií a&nbsp;díla poškozují, aby tak upozornily na&nbsp;naši&nbsp;závislost na&nbsp;fosilních palivech. Nelze pak mluvit také o&nbsp;jisté formě uměleckého projevu? ptám se. V&nbsp;kanceláři&nbsp;to zašumí nesouhlasnými tóny a&nbsp;nefalšovaným pohoršením nad&nbsp;tím, že někdo je schopen ničit umění, a&nbsp;ještě se&nbsp;u&nbsp;toho natáčet. 
„Já jsem třeba byl na&nbsp;Royal Academy of Arts na&nbsp;Marině Abramovič. Bylo tam úplně narváno. Marina přišla, stoupla si, zařvala a&nbsp;odešla. A&nbsp;lidi tleskali a&nbsp;byli úplně jako vyšinutí. Dokážu&nbsp;si klidně představit, že se&nbsp;někdy vydraží ten její křik,“ říká s&nbsp;nadsázkou Jakub Kodl. „Třeba performance díla Yvese Kleina byly dražší než obrazy,“ navazuje na&nbsp;bratra Matyáš. „On vzal obdařené modelky, svlékl je, natřel svojí Klein modrou barvou a&nbsp;otiskl o&nbsp;plátno, aby na&nbsp;něm byly vidět jejich kontury. A&nbsp;to dílo jako takové, to byl jeho obraz. Šlo o&nbsp;celou sérii takových děl, která jsou dnes velice ceněná. Navíc on k&nbsp;tomu za&nbsp;svého života napsal skript, takový postup, skutečně detailně v&nbsp;něm popisoval jednotlivé úkony, které vedly ke&nbsp;vzniku obrazu, a&nbsp;tento skript se&nbsp;prodával jako performance art. Ten, kdo si to koupil, si podle toho skriptu mohl vlastně vytvořit totožnou situaci, jako to dělal Yves Klein tehdy,“ popisuje Matyáš. 
Aukční dům Kodl je v&nbsp;Česku neúspěšnější, prodejnost položek je, i&nbsp;v&nbsp;porovnání se&nbsp;světem, nadprůměrná. Za&nbsp;úspěšnou aukci se&nbsp;ve&nbsp;světě považuje taková, kde se&nbsp;prodá 70 % položek. „Za&nbsp;posledních patnáct let máme přes&nbsp;95 % procent, dokonce se&nbsp;nám stalo, že jsme dvakrát prodali sto procent. To jsou opravdu světové parametry. A&nbsp;takový úspěch jsme měli dvakrát po&nbsp;sobě, nepochopím, jak se&nbsp;to vůbec mohlo stát,“ nadšeně bilancuje Martin Kodl. „Říká se&nbsp;tomu White Glove Auction a&nbsp;pojí se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;stará anglická tradice – bílá rukavice, která náleží licitátorovi, který prodá celou aukci,“ vysvětluje Matyáš. „Matyáš mu ji tenkrát přinesl, a&nbsp;nikdo nevěděl, proč to dělá,“ směje se&nbsp;otec. 
Pak trochu zvážní – v&nbsp;okamžiku, kdy se&nbsp;zeptám, co ho na&nbsp;jeho práci stále těší a&nbsp;čemu dalšímu se&nbsp;v&nbsp;ní chce věnovat. „Asi největší odměna&nbsp;pro&nbsp;mě je, když&nbsp;mne přijdou poplácat po&nbsp;zádech staří sběratelé a&nbsp;řeknou mi něco hezkého,“ svěřuje se. „Já jsem zažil jednu takovou hezkou věc docela nedávno. Přišel jeden starý sběratel a&nbsp;říká mi: ‚Martine, táta by na&nbsp;tebe byl pyšný, dosáhl si všeho, co jsi chtěl. Poradil bych ti, abys odešel jako vítěz, ale ty to nevydržíš, tak už se&nbsp;tím&nbsp;jen bav a&nbsp;zbytek nech na&nbsp;dětech.‘ Něco na&nbsp;tom je a&nbsp;asi bych to měl udělat, ale já si bohužel opravdu nemůžu&nbsp;pomoct. Ty obrazy mě strašně moc tahají zpátky,“ uzavírá Martin Kodl.

Spojili krásu s&nbsp;penězi. Nádherná a&nbsp;cenná umělecká díla, která nejenže&nbsp;potěší oko a&nbsp;duši, ale představují rovněž velkou investici. A&nbsp;tak zdobí nejednu sbírku, byt, vilu či&nbsp;firemní prostory. Jejich aukční dům v&nbsp;centru Prahy se&nbsp;během let stal synonymem obchodu s&nbsp;uměním v&nbsp;Česku. Trhají jeden rekord za&nbsp;druhým. S&nbsp;Martinem Kodlem a&nbsp;jeho syny Jakubem a&nbsp;Matyášem rozmlouval redaktor magazínu HROT Pavel Štrunc. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Pražskou Národní třídu protkává změť deštníků. Řada lidí postává pod&nbsp;Novou scénou Národního divadla a&nbsp;hlavou jim běží stejné myšlenky jako mně: Zů

Martin Kodl, Jakub Kodl, Matyáš Kodl. Zlaté bílé rukavičky

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;úvodu dovolte malý vzkaz pro&nbsp;Logana Roye: řídit úspěšný rodinný byznys se&nbsp;dá i&nbsp;bez&nbsp;intrik, lží, zrad, pastí a&nbsp;zákeřných dýk&nbsp;do&nbsp;zad. Odkazuji samozřejmě na&nbsp;kultovní seriál HBO Succession – v&nbsp;české verzi Boj o&nbsp;moc. Postava Logana Roye v&nbsp;geniálním podání Briana Coxe ztvárňuje mimořádně bídného rodinného patriarchu v&nbsp;čele mediálního a&nbsp;zábavního konglomerátu. Ze&nbsp;svých dětí si pomocí specifické brutální metody cukru a&nbsp;biče udělá takříkajíc pokusné králíky ve&nbsp;volbě svého nástupce do&nbsp;čela firmy. Neskutečná jízda rodinného intrikaření vyvrcholí bizarním posledním dílem, který podle kritiků platí za&nbsp;jeden z&nbsp;nejlepších momentů v&nbsp;historii světové televizní zábavy vůbec. 
Právě rodinné, vícegenerační byznysy jsou hlavním tématem tohoto vydání magazínu Hrot. Robustní většina rodinných podnikání naštěstí neobjímá parametry krutěhumorného dramatu, který prý přibližně inspirovaly (psst) eskapády a&nbsp;veletoče mediálního magnáta Ruperta Murdocha a&nbsp;jeho famílie. Definice rodinné firmy praví, že jsou to soukromé společnosti, ve&nbsp;kterých spolupracují dvě nebo více generací jedné rodiny či&nbsp;sourozenci a&nbsp;další příbuzní. Zvolili jsme kvarteto úspěšných českých značek, které také posouvají tuto zemi kupředu. Ať už je to technologická společnost Conteg Group, jež své datové rozvaděče provozuje třeba i&nbsp;v&nbsp;nejvyšším mrakodrapu světa, dubajském Burdž Chalífa. Anebo výrobce cereálií Emco, který své oblíbené pochutiny úspěšně servíruje v&nbsp;desítkách zemí včetně silných trhů, jako je ten západoevropský, japonský nebo severoamerický. Zakladatel firmy Zdeněk&nbsp;Jahoda v&nbsp;rozhovoru se&nbsp;Sárou Goldbergerovou na&nbsp;dotaz, jak se&nbsp;mu před&nbsp;čtyřmi lety předávalo žezlo synovi Martinovi, odpovídá: „Dobře a&nbsp;hladce.“ 
Koncept vícegenerační firmy v&nbsp;našich zemích nemá bůhvíjakou tradici, určitě ne takovou jako třeba v&nbsp;Itálii, kde bez&nbsp;kouzelného sousloví „rodinná firma“ žádný byznys snad ani neuděláte. Anebo jako na&nbsp;britských ostrovech… „V&nbsp;Anglii se&nbsp;family business vyučuje už tři&nbsp;staletí. Já jsem měl spolužáka, jehož rodina měla firmu od&nbsp;roku 1650, což je úplně neskutečné,“ říká v&nbsp;hlavním rozhovoru čísla Jakub Kodl. S&nbsp;ním, jeho bratrem Matyášem a&nbsp;otcem Martinem, zakladatelem Galerie Kodl, nejúspěšnější aukční síně u&nbsp;nás, se&nbsp;setkáváte i&nbsp;na&nbsp;obálce. Fotil Marek Musil, kompozici vytvořil art director Hrotu Jan Vyhnánek. 
Snad vás&nbsp;naše texty přesvědčí, že rodinné firmy jsou byznysově skvěle funkční a&nbsp;znají happy endy – na&nbsp;rozdíl od&nbsp;opačných dedukcí tvůrců fenoménu Boj o&nbsp;moc. V&nbsp;tomto kontextu doplním, že jsou tací, kteří rodinné drama Boj o&nbsp;moc přirovnávají k&nbsp;modernímu Králi Learovi. To má určitě něco do&nbsp;sebe, jen dodejme, že Shakespeare sice stvořil několik tragédií, ovšem daleko více svých her opatřil bezpečně šťastným koncem.

<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;úvodu dovolte malý vzkaz pro&nbsp;Logana Roye: řídit úspěšný rodinný byznys se&nbsp;dá i&nbsp;bez&nbsp;intrik, lží, zrad, pastí a&nbsp;zákeřných dýk&nbsp;do&nbsp;zad. Odkazuji samozřejmě na&nbsp;kultovní seriál HBO Succession – v&nbsp;české verzi Boj o&nbsp;moc. Postava Logana Roye v&nbsp;geniálním podání Briana Coxe ztvárňuje mimořádně bídného rodinného patriarchu v&nbsp;čele mediálního a&nbsp;zábavního konglomerátu. Ze&nbsp;svých dětí si pomocí specifické brutální metody cukru a&nbsp;biče udělá takříkajíc pokusné králíky ve&nbsp;volbě svého nástupce do&nbsp;čela firmy. Neskutečná jízda rodinného intrikaření vyvrcholí bizarním posled

Taková normální rodinka

Iva Brejlová

<clink anchorid="1"></clink> 
Už v&nbsp;osmi letech ji oslovil IT svět a&nbsp;začala programovat. Neměli doma počítač a&nbsp;musela brzy ráno vstávat, aby si k&nbsp;němu mohla sednout ve&nbsp;škole ještě před&nbsp;začátkem vyučování. Svět čísel ji uhranul, na&nbsp;vysoké si založila vlastní účetní firmu a&nbsp;později vedla tým pro&nbsp;trénování umělé inteligence ve&nbsp;startupu Rossum. Ale chtěla pomoct i&nbsp;malým účetním, jako kdysi byla sama. Tak si založila startup vlastní. S&nbsp;cílem naučit AI chápat zápisy a&nbsp;čísla tak, jako to umějí účetní, a&nbsp;zbavit lidi i&nbsp;firmy krabic s&nbsp;účtenkami a&nbsp;fakturami. Její Digitoo už vytvořilo mimo jiné i&nbsp;účetní s&nbsp;umělou inteligencí. 
&nbsp; 
Hned na&nbsp;úvod se&nbsp;hodí říct, že jsme si spolu povídaly už mockrát – a&nbsp;narazily jsme i&nbsp;na&nbsp;vaše dětství. Máte dojem, že vás&nbsp;něco z&nbsp;něj formovalo k&nbsp;současné dráze? 
Když&nbsp;o&nbsp;tom přemýšlím, asi celé. Táta se&nbsp;vrátil na&nbsp;Kubu, máma byla sama se&nbsp;třemi dětmi, mám starší sestry-dvojčata, a&nbsp;musely jsme se&nbsp;brzy osamostatnit. V&nbsp;šesti letech jsme si samy dělaly svačiny, vypravovaly se&nbsp;do&nbsp;školy – chystaly jsme si tlusté krajíce chleba s&nbsp;marmeládou, protože&nbsp;jsme si je neuměly dobře ukrojit a&nbsp;marmeláda bylo to jediné, co jsme zvládly namazat. Hodně jsme si pomáhaly. A&nbsp;jak jsme byly tři, když&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;někdo kvůli vzhledu nastoupil, ubránily jsme se. 
S&nbsp;vaším vzhledem asi nehrozilo, že byste se&nbsp;v&nbsp;Mohelnici, ani ne desetitisícovém městečku&nbsp;v&nbsp;Olomouckém kraji, ztratila… 
Že jsem tmavá, je nepopiratelný fakt. Ale nikdy jsem se&nbsp;na&nbsp;to nezaměřovala a&nbsp;nijak zvlášť jsem to neřešila. Je pravda, že když&nbsp;kamarádky chodily načerno do&nbsp;klubu, já jsem nemohla. (smích) Mělo to nevýhody, ale dnes vidím řadu výhod. Vím, že jsem snadno zapamatovatelná, pomáhá mi to obchodně, s&nbsp;PR i&nbsp;u&nbsp;investorů. 
Působíte velmi ambiciózně. Bylo to tak vždycky? 
Samostatnost se&nbsp;mým dětstvím a&nbsp;mládím prolínala, rodiče za&nbsp;mě nic neudělali. Nikdo si ke&nbsp;mně večer nesedl, aby mi zkontroloval žákovskou. Máma mi už asi jako šestileté řekla, že je to můj život, a&nbsp;pokud se&nbsp;chci mít dobře, měla bych se&nbsp;učit. Pokud ne, je jí to jedno. S&nbsp;takovými informacemi jsme rostly a&nbsp;říkaly si, že bychom s&nbsp;tím&nbsp;životem mohly něco udělat. 
Šestileté dítě v&nbsp;Mohelnici se&nbsp;rozhodlo se&nbsp;svým životem podle takového návodu něco udělat? 
Asi jsem tehdy byla v&nbsp;nějakém módu přežití. Máma nám vždy dávala lásku a&nbsp;vše s&nbsp;námi probírala, doma jsme měly dobré zázemí, na&nbsp;rozdíl od&nbsp;mnoha jiných dětí v&nbsp;okolí. Pro&nbsp;ně začala být brzy velmi důležitá ta uniformita, potřebovaly zapadnout. Ale to u&nbsp;nás&nbsp;odmalička kvůli barvě pleti nebylo možné. Děti jsou naučené, že cokoliv jiné je divné. Nezapadnete. A&nbsp;když&nbsp;už to tak je, dovolíte si dělat věci, které nejsou populární. To se&nbsp;mě drží. 
Jak se&nbsp;takové jiné nastavení projevovalo? 
Bylo zajímavé vidět, jak byli spolužáci extrémně nesamostatní či&nbsp;možná pohodlní některé věci řešit. A&nbsp;tak když&nbsp;nám dal například profesor během statistiky k&nbsp;řešení příklad, aniž by nám představil postup, naprostá většina z&nbsp;nich si okamžitě začala stěžovat, že nás&nbsp;nijak nenavedl. Mezitím jsem ho jako jedna z&nbsp;mála vypočítala a&nbsp;nechápala, na&nbsp;co si ostatní stěžují. Uvědomila jsem si, že jsou zvyklí slyšet pravidla a&nbsp;nechat si poradit, co udělat. Nemuseli zkoumat, jak na&nbsp;to. Já jsem k&nbsp;tomu byla nucena odmala, a&nbsp;ve&nbsp;škole jsem se&nbsp;tak lišila. V&nbsp;práci to pak bylo v&nbsp;tomto smyslu ještě horší. 
Jak to? 
Lidé mi přišli pasivní vůči&nbsp;změnám i&nbsp;jakémukoliv vylepšování. Časem jsem se&nbsp;běžně ozývala s&nbsp;dotazem typu: Proč to tady řešíme? Chodila jsem s&nbsp;návrhy, jak věci předělávat. Ve&nbsp;velké auditorské firmě, kde jsem pracovala, to nefungovalo dobře – a&nbsp;byla jsem tam nešťastná. Později jsem přešla do&nbsp;startupu Rossum, když&nbsp;byl ještě malý, o&nbsp;zhruba patnácti lidech. Ale chtěla jsem věci dělat jinak, a&nbsp;tak vzniklo Digitoo. 
Rossum je dnes jeden z&nbsp;nejznámějších českých projektů pro&nbsp;strojové čtení dat. Co jste tam dělala? 
Vedla jsem tým anotátorů, vytvářeli jsme tak zdroj informací pro&nbsp;umělou inteligenci a&nbsp;vylepšovali data. Objevili se&nbsp;první velcí klienti, ale uvědomovala jsem si, že chybí integrace pro&nbsp;ty malé. Dávalo mi smysl, co jsme dělali, ale chtěla jsem to dělat pro&nbsp;všechny. Rossum se&nbsp;už tehdy zaměřoval na&nbsp;velké klienty. Potřeboval plnit plány obratu a&nbsp;jiné cíle – a&nbsp;dávalo to tak smysl. Ale já jsem nebyla vázaná, nemusela jsem se&nbsp;řídit podle peněz. Řekla jsem si tak, že se&nbsp;na&nbsp;malé uživatele soustředit můžu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Co je tedy jádrem vaší firmy? 
Chceme kompletně digitalizovat účetnictví. Začali jsme zbavovat firmy krabic s&nbsp;papírovými účtenkami a&nbsp;fakturami. Účetní jsou zavaleni, to není žádný příměr, ale reálná situace. Místo aby účtovali, naprostou většinu času vykonávají stereotypní práci. Přepisují data do&nbsp;tabulek a&nbsp;faktur, někdo je vytiskne a&nbsp;pak se&nbsp;zase přepisují zpátky do&nbsp;počítače. Ale Digitoo dokáže nejen přečíst, ale i&nbsp;rozpoznat informace z&nbsp;papírů i&nbsp;formátů, jako je TIFF či&nbsp;PDF, pochopit, o&nbsp;jaké položky se&nbsp;jedná, zaúčtovat je i&nbsp;správně přiřadit ke&nbsp;kódům, kterými je v&nbsp;účetnictví potřeba je vybavit. Technologie přitom funguje podobně jako lidská mysl, protože&nbsp;se&nbsp;dokáže přizpůsobit různým situacím a&nbsp;rozhodovat se&nbsp;na&nbsp;základě kontextu, aniž by byla omezena pevnými pravidly. 
Digitoo nasbíralo několik zajímavých investic, ale už dříve&nbsp;jste otevřeně říkala, že to někdy bylo těžké. 
Když&nbsp;založíte startup, jste na&nbsp;bitevním poli. Jak už to u&nbsp;startupů bývá, čekali jsme, že vše půjde rychleji. Na&nbsp;začátku jsme bojovali se&nbsp;zajištěním přesnosti čtení faktur, to odrazovalo uživatele, aby se&nbsp;stali platícími klienty, k&nbsp;tomu pokles investic startupového světa… V&nbsp;jednu chvíli jsme rychle potřebovali investici, jinak bychom neměli na&nbsp;výplaty. Investoři, se&nbsp;kterými jsme jednali, se&nbsp;cítili na&nbsp;koni, měnili do&nbsp;poslední chvíle podmínky a&nbsp;prodlužovali jednání. Mysleli si, že když&nbsp;máme na&nbsp;pár měsíců provozu, přijmeme cokoliv. Nemám ale ráda, když&nbsp;se&nbsp;cítím&nbsp;tlačená do&nbsp;kouta. Vzala jsem si osobní půjčku&nbsp;a&nbsp;začala hledat nové investory. 
Jak se&nbsp;podařilo je získat? 
Oslovila jsem Ondřeje Fryce z&nbsp;Reflex Capital a&nbsp;myslím, že ho zaujala moje otevřenost. Jsem velmi přímý člověk, popsala jsem mu celou situaci se&nbsp;stávajícími investory i&nbsp;činnost Digitoo.ai a&nbsp;naši&nbsp;vizi. Byl to velmi zajímavý rozhovor. Když&nbsp;mi dali vědět, že do&nbsp;toho jdou, vše se&nbsp;zvládlo za&nbsp;dva měsíce. Ondřejův&nbsp;tým je neuvěřitelný. Obecně v&nbsp;byznysovém světě platí, že když&nbsp;se&nbsp;o&nbsp;něčem bavíte, je třeba to podepřít informacemi, daty, výzkumem. A&nbsp;to Reflex asi taky utvrdilo. 
Zmíněný úvodní boj s&nbsp;přesností a&nbsp;nabíráním zákazníků jste už překonali? 
Ano, dnes se&nbsp;mezi ně řadí Alza, Notino, Europ Assistance, Direct pojišťovna nebo Footshop, oboroví specialisté i&nbsp;velké účetní firmy. Aktuálně jedeme za&nbsp;své. Od&nbsp;května je provoz v&nbsp;černých číslech. Věřím, že do&nbsp;tří let budeme lídrem na&nbsp;trhu malých a&nbsp;středních firem. 
Bude to konečně ten výsledek, který jste si pro&nbsp;Digitoo přála? 
To nám samozřejmě nestačí. Nyní jsme připravovali integrace na&nbsp;účetní systémy v&nbsp;zahraničí a&nbsp;příští rok chceme udělat velkou kampaň mimo Česko. Měsíčně utržíme až&nbsp;čtyři&nbsp;miliony, rosteme o&nbsp;víc než půl milionu každý měsíc. Příští rok bychom se&nbsp;tak měli dostat na&nbsp;dvojnásobek. Mezitím jsem se&nbsp;naučila najímat lidi: proces jsme hodně propracovali, máme psychotesty a&nbsp;o&nbsp;každém novém člověku&nbsp;teď rozhoduje celý tým. V&nbsp;Digitoo je 35 lidí. Myslím, že jsme už dobře digitalizovali stranu účetních a&nbsp;chtěli bychom se&nbsp;zaměřit na&nbsp;manažerskou část – aby se&nbsp;Digitoo stalo finančním nástrojem pro&nbsp;malé a&nbsp;střední podniky, určitá osobní asistentka na&nbsp;finance. 
A&nbsp;až&nbsp;se&nbsp;to povede? 
Půjdu do&nbsp;neziskového sektoru. V&nbsp;květnu jsem šla poutní trasu Camino de Santiago z&nbsp;Porta a&nbsp;v&nbsp;jedné vesnici se&nbsp;ke&nbsp;mně připojilo černé štěně. Už ode mě neodešlo, přivezla jsem si ho do&nbsp;Prahy. Nedávno jsem si také srovnávala priority a&nbsp;nahlížím teď na&nbsp;věci v&nbsp;širších souvislostech. 
Není nebezpečné něco takového otevřeně říkat? Přeci jen, investoři&nbsp;poslali peníze&nbsp;s&nbsp;tím, že se&nbsp;jim znásobí, a&nbsp;plány na&nbsp;opuštění byznysového světa můžou být mezi startupy vnímány jako slabina. 
Startupy musejí fungovat byznysově, investoři&nbsp;nás&nbsp;podpořili a&nbsp;koupili si podíl, tím&nbsp;jim startup dluží. Samozřejmě tlačíme čísla. V&nbsp;tom jsem radikální. Jako osoba mám ale svoji misi, kterou chci dělat. I&nbsp;proto ovšem potřebuji, aby firma fungovala a&nbsp;měla vysokou hodnotu. Už několikrát mi investorský trh nevěřil, že uspějeme – že sestavíme fungující produkt, že budeme mít dost zákazníků, porosteme… My jsme to ale dokázali. Věřím, že se&nbsp;nám povedou i&nbsp;další plány. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Karin Fuentesová (*1985) pochází z&nbsp;Mohelnice. Od&nbsp;dětství se&nbsp;zajímala o&nbsp;svět IT a&nbsp;čísel. Pracovala už jako náctiletá, v&nbsp;osmnácti se&nbsp;stala asistentkou auditora, účtovala a&nbsp;v&nbsp;oboru získala 13 let praxe. Ve&nbsp;24 letech založila vlastní firmu a&nbsp;později zaměstnávala i&nbsp;další účetní. Pracovala pro&nbsp;AI startup Rossum a&nbsp;na&nbsp;konci roku 2019 založila Digitoo, jehož cíl digitalizovat účetnictví podporuje i&nbsp;umělou inteligencí. Startup na&nbsp;investicích nasbíral přes&nbsp;100 milionů korun. 
&nbsp; 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Už v&nbsp;osmi letech ji oslovil IT svět a&nbsp;začala programovat. Neměli doma počítač a&nbsp;musela brzy ráno vstávat, aby si k&nbsp;němu mohla sednout ve&nbsp;škole ještě před&nbsp;začátkem vyučování. Svět čísel ji uhranul, na&nbsp;vysoké si založila vlastní účetní firmu a&nbsp;později vedla tým pro&nbsp;trénování umělé inteligence ve&nbsp;startupu Rossum. Ale chtěla pomoct i&nbsp;malým účetním, jako kdysi byla sama. Tak si založila startup vlastní. S&nbsp;cílem naučit AI chápat zápisy a&nbsp;čísla tak, jako to umějí účetní, a&nbsp;zbavit lidi i&nbsp;firmy krabic s&nbsp;účtenkami a&nbsp;fakturami. Její Digitoo už vytvořilo mimo jiné i&nbsp;úč

Karin Fuentesová. Kouzelnice světa čísel a algoritmů

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink> 
Celosvětový trh s&nbsp;řezanými květinami dosáhl v&nbsp;roce 2023 tržeb ve&nbsp;výši&nbsp;31,95 miliardy USD, tedy zhruba 740 miliard korun. Předpokládá se, že do&nbsp;roku 2032 dosáhne tento segment 53,07 miliardy USD při&nbsp;5,8% růstu, predikuje poradenská firma Astute Analytica. I&nbsp;v&nbsp;tomto odvětví se&nbsp;v&nbsp;poslední době skloňuje udržitelnost a&nbsp;ekologie. Největším regionem zůstávala loni Evropa s&nbsp;57,4% podílem. Nejoblíbenější květina? Asi bez&nbsp;překvapení. Samozřejmě růže (41,9 %). Ročně se&nbsp;vypěstuje přes&nbsp;20 miliard stonků růží. A&nbsp;nejoblíbenější barva? Ta možná překvapením je: levandulová (32,7 %). Největším vývozcem zůstává velmoc Nizozemsko s&nbsp;46,70% podílem na&nbsp;trhu, byť ještě před&nbsp;pár lety to bylo 58 %. Následují Kolumbie (15 %), Ekvádor (9 %), Keňa&nbsp;(7 %) a&nbsp;Etiopie (2 %). Největším dovozcem jsou pak USA (26,68 %).

<clink anchorid="1"></clink> 
Celosvětový trh s&nbsp;řezanými květinami dosáhl v&nbsp;roce 2023 tržeb ve&nbsp;výši&nbsp;31,95 miliardy USD, tedy zhruba 740 miliard korun. Předpokládá se, že do&nbsp;roku 2032 dosáhne tento segment 53,07 miliardy USD při&nbsp;5,8% růstu, predikuje poradenská firma Astute Analytica. I&nbsp;v&nbsp;tomto odvětví se&nbsp;v&nbsp;poslední době skloňuje udržitelnost a&nbsp;ekologie. Největším regionem zůstávala loni Evropa s&nbsp;57,4% podílem. Nejoblíbenější květina? Asi bez&nbsp;překvapení. Samozřejmě růže (41,9 %). Ročně se&nbsp;vypěstuje přes&nbsp;20 miliard stonků růží. A&nbsp;nejoblíbenější barva? Ta možná překvapením je: levandulová (32,7 %). Největším vývo

Číslo měsíce: 53,07 miliardy USD

Radkin Honzák 
&nbsp; 
psychiatr 
<clink anchorid="1"></clink> 
Řeknu vám, co nenaučí dnešní děti. Mělo by být víc prostoru věnováno historickému ukotvení žáků a&nbsp;studentů, protože&nbsp;pokud o&nbsp;éře socialismu mají stejné povědomí jako o&nbsp;dinosaurech, je to děs. Tím&nbsp;spíš, když&nbsp;jim chybí vcelku srozumitelné vysvětlení morálních pravidel. Ostatně naše civilizace vychází z&nbsp;Desatera, Nového zákona a&nbsp;řecké filozofie a&nbsp;o&nbsp;všech kořenech by děti měly mít tušení. Vyhovovalo by mi, kdyby se&nbsp;studentům dostalo do&nbsp;ruky pár biblických textů. Školy by měly být více orientovány na&nbsp;vztahy než na&nbsp;výkon a&nbsp;škola by měla poskytnout základy etiky, protože&nbsp;tato generace už od&nbsp;rodičů nic podobného nedostává. Ti už jsou vesměs&nbsp;přesvědčeni, že výchova není záležitostí rodiny, nýbrž školy. To je další děs. Náprava v&nbsp;nedohlednu. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Hana Valentová 
výkonná ředitelka a&nbsp;dramaturgyně, Broumovské diskuse 
<clink anchorid="2"></clink> 
Důležitější než škola je osobnost učitelů/učitelek. Jestli učí svůj předmět, nebo učí děti (jak se&nbsp;praví v&nbsp;jednom bonmotu). A&nbsp;jestli učí pro&nbsp;známky, nebo pro&nbsp;život. Kdo učí děti pro&nbsp;život, ten dokáže vedle znalostí a&nbsp;dovedností předat i&nbsp;smysl věcí a&nbsp;životní hodnoty. Pár takových pedagogů jsem zažila. 
A&nbsp;pak tu byl tělocvik! Ten má dle mého naučit člověka se&nbsp;správně hýbat, nikoliv způsobovat „traumátka“. Pamatuju si to dodnes: jak neudělám výmyk, jak jsem vždy poslední v&nbsp;běhu nebo jak se&nbsp;marně pokouším šplhat po&nbsp;tyči&nbsp;(a&nbsp;všichni se&nbsp;dívají!). Bylo by snadné kvůli školním zážitkům na&nbsp;pohyb zanevřít, ale naštěstí jsem to hodila za&nbsp;hlavu a&nbsp;našla si vlastní cestu. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Jiří Kratěna 
majitel bistra George’s&nbsp;Delicatessen 
<clink anchorid="3"></clink> 
Se&nbsp;školou máme mít spíše spojeno to, co nás&nbsp;naučila, ale dobře. Škola mě nenaučila nic o&nbsp;reálném světě, kde si musíme stát za&nbsp;svým názorem, obhájit ho a&nbsp;současně být schopný své názory upgradovat s&nbsp;nabytými zkušenostmi a&nbsp;vědomostmi. Nenaučila mě odvaze definovat, co chci, postavit se&nbsp;systému, institucím a&nbsp;návykům, jak by se&nbsp;věci dělat měly. 
Nenaučila mě se&nbsp;nebát říct nahlas, že něco nevím. Závod o&nbsp;jedničky, o&nbsp;pochvalu od&nbsp;učitele a&nbsp;memorování správných odpovědí bez&nbsp;pochybností a&nbsp;bez&nbsp;znalosti kontextu je asi největší chybou vzdělávacího systému. To se&nbsp;ovšem mění v&nbsp;průběhu času – a&nbsp;naopak akademická půda je místo, kde si člověk&nbsp;může svůj přístup ke&nbsp;vzdělání napravit. Ve&nbsp;skutečnosti období vzdělání nikdy nekončí. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Lucie Hrubá 
majitelka marketingové agentury Boys &amp; Girls 
<clink anchorid="4"></clink> 
Ve&nbsp;škole jsem měla vždy štěstí na&nbsp;profesory. I&nbsp;přesto všechno mám pocit, že škola vás&nbsp;nenaučí finanční gramotnosti, kolik si pravidelně odkládat na&nbsp;život, jak správně peníze&nbsp;investovat apod. Naštěstí jsem to měla vštípené od&nbsp;rodiny a&nbsp;hodnotu peněz&nbsp;jsem vždy znala. Ve&nbsp;školách tehdy taky moc nepodporovali naše sebevědomí a&nbsp;budování jakési bojovnosti, touhy věci nevzdat. Když&nbsp;máš z&nbsp;matematiky za&nbsp;3, tak nejspíš nemáš na&nbsp;to, aby ses dostala na&nbsp;vysokou. Přitom mnohdy platí opak. Líbilo by se&nbsp;mi, kdyby nás&nbsp;škola více připravila na&nbsp;veřejné projevy, na&nbsp;to, hovořit před&nbsp;publikem, věnovat se&nbsp;rétorice. Naštěstí platí, že největší školou je škola života. Na&nbsp;spoustu věcí si člověk&nbsp;přijde sám, osvojí si danou dovednost, protože&nbsp;chce, a&nbsp;ne proto, že je to ve&nbsp;škole povinné.

Radkin Honzák 
&nbsp; 
psychiatr 
<clink anchorid="1"></clink> 
Řeknu vám, co nenaučí dnešní děti. Mělo by být víc prostoru věnováno historickému ukotvení žáků a&nbsp;studentů, protože&nbsp;pokud o&nbsp;éře socialismu mají stejné povědomí jako o&nbsp;dinosaurech, je to děs. Tím&nbsp;spíš, když&nbsp;jim chybí vcelku srozumitelné vysvětlení morálních pravidel. Ostatně naše civilizace vychází z&nbsp;Desatera, Nového zákona a&nbsp;řecké filozofie a&nbsp;o&nbsp;všech kořenech by děti měly mít tušení. Vyhovovalo by mi, kdyby se&nbsp;studentům dostalo do&nbsp;ruky pár biblických textů. Školy by měly být více orientovány na&nbsp;vztahy než na&nbsp;

Čtyři věci, které vás ve škole rozhodně nenaučí

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink> 
Honba za&nbsp;lajky a&nbsp;nedostatek pokory nás&nbsp;nikam nedostanou. Ať už řešíme malé, nebo celoplanetární problémy. Anebo chcem poznat tajemství vesmíru. 
 Tenhle myšlenkový experiment dávám studentům mého semináře pro&nbsp;prváky na&nbsp;Harvardu. V&nbsp;kampusu přistála vesmírná loď a&nbsp;mimozemšťané jsou přátelští. Zvou své pozemské hostitele, aby se&nbsp;s&nbsp;nimi vydali na&nbsp;jednosměrnou cestu na&nbsp;domovskou planetu mimozemšťanů. Je to trochu riskantní, ale jaké dobrodružství není bez&nbsp;rizika? 
Vydali byste se&nbsp;na&nbsp;takovou cestu? 
Téměř všichni studenti odpovídají kladně. Pak myšlenkový experiment pozměním. Mimozemšťané zůstávají sympatičtí, ovšem teď své lidské přátele informují, že místo na&nbsp;svou domovskou planetu se&nbsp;vydají za&nbsp;horizont událostí černé díry. Vyrazili byste na&nbsp;takovou cestu? 
Takřka všichni studenti odpovědí záporně. 
Obě cesty jsou jednosměrné. Obě skrývají neznámé a&nbsp;rizika. Tak proč jsou odpovědi rozdílné? 
Nejčastěji udávaný důvod je, že v&nbsp;prvním případě by studenti pořád mohli používat telefony a&nbsp;podělit se&nbsp;o&nbsp;své zážitky s&nbsp;přáteli a&nbsp;s&nbsp;rodinou. I&nbsp;když&nbsp;by trvalo světelné roky, než by signál dorazil na&nbsp;Zemi. Nicméně cesta za&nbsp;horizont událostí černé díry zaručuje, že žádné selfie, žádný text ani informace se&nbsp;zpět na&nbsp;planetu nikdy nedostanou. Jedna cesta by přinesla lajky na&nbsp;Facebooku či&nbsp;Twitteru, druhá zaručeně ne. 
V&nbsp;téhle chvíli připomínám studentům, jak argumentoval Galileo Galilei poté, co se&nbsp;podíval svým dalekohledem – že důkaz nepotřebuje schválení. To platí pro&nbsp;všechny důkazy. Hodnota informace nespočívá v&nbsp;počtu získaných lajků, ale v&nbsp;tom, jak s&nbsp;ní naložíme. 
A&nbsp;potom jim pokládám otázku, u&nbsp;které mnozí vysokoškoláci na&nbsp;Harvardu mají pocit, že na&nbsp;ni znají odpověď: Jsme my – tedy, lidské bytosti – nejchytřejší děti v&nbsp;sousedství? Ještě než mohou odpovědět, dodávám: Podívejte se&nbsp;k&nbsp;obloze a&nbsp;uvědomte si, že vaše odpověď z&nbsp;velké části záleží na&nbsp;tom, jak odpovíte na&nbsp;jednu z&nbsp;mých oblíbených otázek: Jsme sami? 
Hledět na&nbsp;oblohu a&nbsp;vesmír za&nbsp;ní nás&nbsp;učí pokoře. V&nbsp;pozorovatelné části vesmíru je více než miliarda bilionů hvězd podobných Slunci, a&nbsp;i&nbsp;ti nejšťastnější z&nbsp;nás&nbsp;žijí sotva jedno procento miliontiny existence Slunce. Ovšem to, že zůstaneme pokorní, by nám nemělo bránit ve&nbsp;snaze poznat náš vesmír lépe. Spíš by nás&nbsp;to mělo podněcovat k&nbsp;vyšším ambicím, k&nbsp;tomu, že si budeme klást složité otázky, které zpochybňují naše předpoklady, a&nbsp;pak se&nbsp;pustili do&nbsp;pečlivého hledání důkazů, než abychom se&nbsp;honili za&nbsp;lajky. 
&nbsp; 
Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

<clink anchorid="1"></clink> 
Honba za&nbsp;lajky a&nbsp;nedostatek pokory nás&nbsp;nikam nedostanou. Ať už řešíme malé, nebo celoplanetární problémy. Anebo chcem poznat tajemství vesmíru. 
 Tenhle myšlenkový experiment dávám studentům mého semináře pro&nbsp;prváky na&nbsp;Harvardu. V&nbsp;kampusu přistála vesmírná loď a&nbsp;mimozemšťané jsou přátelští. Zvou své pozemské hostitele, aby se&nbsp;s&nbsp;nimi vydali na&nbsp;jednosměrnou cestu na&nbsp;domovskou planetu mimozemšťanů. Je to trochu riskantní, ale jaké dobrodružství není bez&nbsp;rizika? 
Vydali byste se&nbsp;na&nbsp;takovou cestu? 
Téměř všichni studenti odpovídají kladně. Pak myšlenkový

Jakou cestu si zvolíte? Jsme nejchytřejší v sousedství? Jsme sami?

Avi Joreš

Biblický hrdina zachránil Egypt před&nbsp;hladomorem, když&nbsp;přesvědčil faraona, aby úrodu uschoval v&nbsp;podzemí na&nbsp;horší časy. Podobně je Šlomo Navarro celosvětově uznáván jako člověk, který dokáže ochránit svět před&nbsp;hladem. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pronikavý bzukot se&nbsp;nedal přeslechnout. V&nbsp;listopadu 1994 jel izraelský expert na&nbsp;skladování potravin Šlomo Navarro spolu se&nbsp;svými kolegy k&nbsp;malému skladišti ve&nbsp;vsi u&nbsp;Asmary, hlavního města Eritreje. V&nbsp;zemi právě skončila třicetiletá krvavá válka, ale vesničané prohrávali bitvu s&nbsp;banálnějším nepřítelem – s&nbsp;brouky. Jejich sýpky zamořil hmyz a&nbsp;hrozil hladomor. Stále používali jedovaté insekticidy, což hrozí vážnou nemocí nebo i&nbsp;smrtí. 
Navarro znal lepší způsob, jak ochránit úrodu: Grain Cocoon – velký, hermeticky uzavřený pytel na&nbsp;rýži, obilí, koření či&nbsp;luštěniny. Je vyroben z&nbsp;odolného materiálu, známého PVC. Jakmile se&nbsp;neprodyšně uzavře, hmyz včetně vajíček zůstane uvězněn uvnitř a&nbsp;kvůli nedostatku kyslíku&nbsp;se&nbsp;udusí. Navarro tvrdí, že kokon může zachránit přes&nbsp;99 % úrody. 
Po&nbsp;šálku kávy izraelský vědec Eritrejcům předvedl svou novinku. Zabalená nebyla větší než klasická krabice, když&nbsp;ale vak rozbalil, vysvětlil jim, že se&nbsp;do&nbsp;něj vejde až&nbsp;10 tun zrní. Rolníci svolali všechny silné muže&nbsp;a&nbsp;začali kokon plnit. Pak ho utěsnili a&nbsp;čekali. Po&nbsp;dvou dnech pytel otevřeli a&nbsp;zrní prosili. Uvnitř zůstaly polapeny stovky mrtvých brouků. 
Na&nbsp;Zemi trpí chronickou podvýživou přes&nbsp;800 milionů lidí. Běžné pytle z&nbsp;pytloviny zrní neochrání, hmyz do&nbsp;nich snadno pronikne a&nbsp;často zničí víc než polovinu sklizně. Experti tvrdí, že v&nbsp;tom tkví klíč k&nbsp;boji se&nbsp;světovým hladem. Špatné skladování připraví lidi o&nbsp;1,3 miliardy tun potravin ročně. To je třetina veškerých vypěstovaných potravin, dost, aby nasytilo všechny hladovějící. 
Navarro v&nbsp;70. letech pracoval v&nbsp;izraelském Volcani Center, proslulém zemědělském institutu. A&nbsp;právě tady v&nbsp;Turecku narozený vědec stvořil prototyp zařízení, z&nbsp;něhož se&nbsp;později stal Grain Cocoon. 
Navarro také o&nbsp;vynálezu napsal řadu článků. V&nbsp;polovině 80. let jeden z&nbsp;nich upoutal pozornost Laurence Simona, rozvojového experta a&nbsp;šéfa neziskovky American Jewish World Service. Dali se&nbsp;dohromady a&nbsp;začali produkt nabízet třetímu světu. Podařilo se&nbsp;jim přesvědčit hlavní organizace jako Světový potravinový program při&nbsp;OSN a&nbsp;UNHCR, aby si novou technologii osvojily. V&nbsp;roce 1992 Navarro, Simon a&nbsp;další izraelští experti založili firmu GrainPro. 
Navzdory všem výhodám kokonu ale planetě stále vládnou pesticidy, a&nbsp;to jak v&nbsp;rozvojovém, tak vyspělém světě. Hlavní důvod? Náklady. Každý kokon, v&nbsp;němž se&nbsp;uskladní přes&nbsp;pět tun obilí, stojí přes&nbsp;1000 dolarů. Firma GrainPro vyvinula hermeticky uzavíratelné pytle i&nbsp;pro&nbsp;menší množství zrní, které stojí mnohem méně, třeba dva tři&nbsp;dolary. Ale i&nbsp;to je pro&nbsp;řadu rolníků drahé. Pesticidy jsou však populární i&nbsp;proto, že hlavní dodavatele obilí ke&nbsp;změně metod nikdo nemotivuje. Simon a&nbsp;Navarro přesto věří, že výrobci nebudou mít jinou možnost než jejich technologii přijmout. Jinými slovy, chtějí, aby kokony zabily nejen škodlivý hmyz, ale i&nbsp;nezdravé pesticidy. 
&nbsp; 
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

Biblický hrdina zachránil Egypt před&nbsp;hladomorem, když&nbsp;přesvědčil faraona, aby úrodu uschoval v&nbsp;podzemí na&nbsp;horší časy. Podobně je Šlomo Navarro celosvětově uznáván jako člověk, který dokáže ochránit svět před&nbsp;hladem. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pronikavý bzukot se&nbsp;nedal přeslechnout. V&nbsp;listopadu 1994 jel izraelský expert na&nbsp;skladování potravin Šlomo Navarro spolu se&nbsp;svými kolegy k&nbsp;malému skladišti ve&nbsp;vsi u&nbsp;Asmary, hlavního města Eritreje. V&nbsp;zemi právě skončila třicetiletá krvavá válka, ale vesničané prohrávali bitvu s&nbsp;banálnějším nepřítelem – s&nbsp;brouky. Jejich sýpky zamořil hmyz a&nbsp;hrozil

Moderní Josef chrání svět před hladem

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink> 
Vlastenectví není sprosté slovo, i&nbsp;když&nbsp;je pravda, že v&nbsp;posledních letech se&nbsp;dostalo do&nbsp;poněkud jiných kontextů. Když&nbsp;tak Eliška Neubergerová s&nbsp;manželem Oldřichem hledala v&nbsp;roce 2018, kdy se&nbsp;slavilo 100 let od&nbsp;vzniku Československé republiky, něco vkusného, čím by mohli dát najevo, že mají rádi svou zemi a&nbsp;jsou hrdí Češi, probírali se&nbsp;jen hromadami sportovních dresů a&nbsp;vlajek. Uvědomili si tak, že narazili na&nbsp;díru na&nbsp;trhu, a&nbsp;pustili se&nbsp;do&nbsp;budování vlastní značky Bohéma, postavené zejména&nbsp;na&nbsp;tričkách s&nbsp;potisky souvisejícími s&nbsp;historií naší země. 
O&nbsp;rok později, když&nbsp;se&nbsp;slavilo pro&nbsp;změnu 30 let od&nbsp;sametové revoluce, představili tři&nbsp;motivy, mezi nimiž byl i&nbsp;Václav Havel od&nbsp;fotografa Ondřeje Němce. Spustili e-shop a&nbsp;čekali, jestli budou mít další Češi&nbsp;podobné nastavení jako oni. A&nbsp;měli. „Zájem byl neskutečný. Lidé se&nbsp;v&nbsp;našich tričkách fotili na&nbsp;Letné, na&nbsp;Korzu Národní… Prvních tisíc objednávek jsem tak zabalila z&nbsp;žehlicího prkna v&nbsp;obýváku, protože&nbsp;takový nápor jsme opravdu nečekali,“ vzpomíná na&nbsp;začátky Eliška Neubergerová. 
Letos v&nbsp;říjnu Bohéma oslavila pět let existence a&nbsp;ukázala, že je pro&nbsp;ni zásadní nejen vlastenectví, ale také neziskový přesah. Navázala na&nbsp;dobročinné projekty z&nbsp;předchozích let a&nbsp;přišla hned se&nbsp;dvěma novými. Prvním je charitativní limitovaná kolekce triček, jejichž motivy spolu s&nbsp;ilustrátory a&nbsp;tvůrci navrhlo pět patronů: Jana Plodková, Bára Strýcová, Jan Cina, Jan Dědek a&nbsp;Lukáš Hejlík. Z&nbsp;každého prodaného jde 300 korun na&nbsp;nadaci podle jejich výběru. 
„Další projekt jsme nazvali Hořkosladké dějiny, protože&nbsp;chceme ukázat významné události z&nbsp;našich dějin trochu jinou optikou. Spoustu jich totiž vnímáme ryze pozitivně, ale nic není černobílé,“ popisuje Neubergerová. Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;Moravskou galerií v&nbsp;Brně, zejména&nbsp;s&nbsp;kurátorem Jiřím Pátkem, tak vznikly tabulkové čokolády (kombinace bílé a&nbsp;hořké), na&nbsp;nichž jsou fotografie zachycující řadu hořkosladkých momentů. Veškerý výtěžek z&nbsp;jejich prodeje poputuje na&nbsp;Paměť národa. 
Eliška Neubergerová zdůrazňuje, že kdyby nebylo lidí, které kolem sebe v&nbsp;rámci týmu Bohémy má, neměla by za&nbsp;sebou značka pět úspěšných let a&nbsp;spoustu zajímavých počinů. S&nbsp;manželem Oldřichem, který s&nbsp;myšlenkou Bohémy přišel, projekt prvních pět let společně rozvíjeli. Nyní jí celou značku&nbsp;pomáhá dopředu posouvat grafička a&nbsp;ilustrátorka Kája Nová z&nbsp;pozice kreativní konzultantky. „Eliška má v&nbsp;hlavě koncepty, spolu je pak realizujeme, zdokonalujeme a&nbsp;ladíme s&nbsp;tvůrci. Od&nbsp;začátku tady vnímám ohromnou důvěru v&nbsp;tvorbě – každý si může daný motiv zpracovat po&nbsp;svém, není tady nějaká formička, která by omezila kreativní proces. Z&nbsp;pohledu tvůrce je to velká radost, mít volné ruce a&nbsp;tvořit skutečně ze&nbsp;sebe,“ říká Nová. 
O&nbsp;komunikaci navenek, tedy k&nbsp;zákazníkům, se&nbsp;stará Magdaléna&nbsp;Razsková. Říká, že si tričko s&nbsp;Havlem v&nbsp;roce 2019 pravděpodobně koupila mezi prvními. „Bohéma má specifickou filozofii, se&nbsp;kterou souzním, a&nbsp;nějakým způsobem k&nbsp;sobě přitahuje lidi s&nbsp;podobným naladěním. Ať už to jsou zákazníci, kteří u&nbsp;nás&nbsp;nakupují, nebo mí kolegové, s&nbsp;nimiž spolupracuji.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp; 
Dokonalé propojení 
Káju Novou oslovila Eliška Neubergerová poté, co ji zaujal její redesign českého lva. Pro&nbsp;Bohému pak vytvořila několik motivů, postupně se&nbsp;zapojila hlouběji do&nbsp;kreativních procesů za&nbsp;celou značkou. „Přišlo mi to jako dokonalé propojení, protože&nbsp;navazuje na&nbsp;můj zájem – v&nbsp;grafice i&nbsp;ilustraci mě totiž vždy bavilo, když&nbsp;jsou edukativní, vlastivědné,“ říká Nová. Magdaléna&nbsp;Razsková do&nbsp;týmu přešla z&nbsp;pozice fanynky, kterou je podle svých slov dodnes. „Pamatuji si, že to bylo poprvé, kdy jsem na&nbsp;pracovní inzerát reagovala jen svým nadšením, aniž bych zmiňovala dokončené vzdělání, praxi či&nbsp;přikládala životopis,“ směje se.

<clink anchorid="1"></clink> 
Vlastenectví není sprosté slovo, i&nbsp;když&nbsp;je pravda, že v&nbsp;posledních letech se&nbsp;dostalo do&nbsp;poněkud jiných kontextů. Když&nbsp;tak Eliška Neubergerová s&nbsp;manželem Oldřichem hledala v&nbsp;roce 2018, kdy se&nbsp;slavilo 100 let od&nbsp;vzniku Československé republiky, něco vkusného, čím by mohli dát najevo, že mají rádi svou zemi a&nbsp;jsou hrdí Češi, probírali se&nbsp;jen hromadami sportovních dresů a&nbsp;vlajek. Uvědomili si tak, že narazili na&nbsp;díru na&nbsp;trhu, a&nbsp;pustili se&nbsp;do&nbsp;budování vlastní značky Bohéma, postavené zejména&nbsp;na&nbsp;tričkách s&nbsp;potisky souvisejícími s&nbsp;historií naší země. 
<p

Bohéma. Eliška Neubergerová & její tým hrdých Češek

Rodina je základ státu. Citát, s&nbsp;kterým přišel T. G. Masaryk a&nbsp;který si později vypůjčil jeden český film, poukazuje na&nbsp;jasnou věc: společnost musí stát na&nbsp;pevných základech. A&nbsp;s&nbsp;firmami je to úplně stejně. Jak se&nbsp;velké rodinné firmy dokázaly vypořádat se&nbsp;spletitými vazbami mezi členy rodiny? A&nbsp;jak jde skloubit podnikání s&nbsp;rodinným životem? Každopádně komunismem přerušená tradice pokračuje a&nbsp;vzniká tradice nová.

Family byznys. Zůstane to v rodině

<clink anchorid="1"></clink> 
„Tady v&nbsp;té hale se&nbsp;odehrává veškerý vývoj nových produktů a&nbsp;výroba celého našeho portfolia. Je skvělé vědět, že to, co vznikne v&nbsp;severočeském kraji, odtud putuje třeba do&nbsp;Utahu nebo do&nbsp;Kjóta. Vím, že nemáme úplně nejvíc high-tech firmu, nějaký software je možná dnes víc sexy, ale tohle je něco, co jde odspodu, je to stabilní, dlouhodobé a&nbsp;hmatatelné, což mě nesmírně motivuje,“ říká Martin Jahoda, který po&nbsp;svém otci Zdeňkovi převzal před&nbsp;čtyřmi lety otěže rodinné firmy Emco. Tu není třeba dlouze představovat: snídaňové cereálie, kaše a&nbsp;tyčinky se&nbsp;určitě alespoň jednou vyskytly ve&nbsp;spíži&nbsp;každého obyvatele Česka. 
Ale nejen Česka. Zdeněk&nbsp;Jahoda měl vždy cit na&nbsp;zahraniční obchod, komunikoval s&nbsp;importéry i&nbsp;exportéry a&nbsp;věděl, jaké trendy na&nbsp;potravinářském trhu v&nbsp;cizině frčí. V&nbsp;průběhu tří dekád se&nbsp;mu tak podařilo vybudovat firmu, která se&nbsp;stala předním výrobcem cereálních produktů v&nbsp;Česku a&nbsp;která si našla cestu i&nbsp;k&nbsp;zákazníkům po&nbsp;celé Evropě, Severní Americe, ale i&nbsp;na&nbsp;Filipínách, v&nbsp;Malajsii nebo v&nbsp;Japonsku. Podíl exportu na&nbsp;obratu je vysoký: 800 milionů ze&nbsp;2,2 miliardy korun. Martin Jahoda vypráví, že když&nbsp;vyrazí se&nbsp;svými čtyřmi dětmi na&nbsp;dovolenou třeba právě do&nbsp;Ameriky nebo země vycházejícího slunce, v&nbsp;tamních obchodech hledají produkty Emco. „Vždycky mi udělá velkou radost, když&nbsp;je tam najdeme,“ usmívá se. 
Za&nbsp;plynulým růstem firmy podle něj stojí i&nbsp;fakt, že se&nbsp;jeho otec nikdy nebál riskovat. „To jsem na&nbsp;tátovi vždycky obdivoval. Má rozhodně menší averzi k&nbsp;riziku než já, nikdy se&nbsp;nebál dělat odvážná rozhodnutí, inovovat. Investoval tak například do&nbsp;kategorie tyčinek, které jsou celé z&nbsp;ovoce. Jsou poměrně technologicky složité na&nbsp;výrobu a&nbsp;původně to byla hodně okrajová záležitost. Dnes je to pro&nbsp;nás&nbsp;velmi důležitý, unikátní výrobek,“ přibližuje Martin Jahoda. 
Syna pro&nbsp;změnu chválí otec. „Martin je výborný v&nbsp;komunikaci, v&nbsp;tom, jak mluví s&nbsp;lidmi a&nbsp;k&nbsp;lidem. Když&nbsp;třeba poprvé vystoupil na&nbsp;konferenci, přišli pak za&nbsp;mnou chlapi z&nbsp;byznysu, se&nbsp;kterými se&nbsp;roky znám, a&nbsp;říkali mi, jak mi závidí, že mám takového syna,“ doplňuje Zdeněk&nbsp;Jahoda. 
Emco je česká firma nejen co do&nbsp;vlastnictví, ale také stran základních surovin, s&nbsp;nimiž v&nbsp;severočeské základně pracují. Oves získávají od&nbsp;čtyřicítky českých zemědělců a&nbsp;měsíčně se&nbsp;ho ve&nbsp;výrobě spotřebuje přibližně tisíc tun; český původ má i&nbsp;řepkový olej a&nbsp;cukr. Ve&nbsp;velké hale se&nbsp;vyrábějí snídaňové cereálie, sušenky, kaše a&nbsp;tyčinky – v&nbsp;těch je u&nbsp;nás&nbsp;Emco na&nbsp;špičce, přestože&nbsp;mu konkuruje asi 50 dalších značek. „V&nbsp;Česku je kategorie tyčinek hodně pokroková a&nbsp;je tady skutečně hodně výrobců. Říká se, že Češi&nbsp;jsou dobří v&nbsp;různých oborech, často se&nbsp;mluví o&nbsp;e-shopech, nanotechnologiích. No, tak jsme dobří ještě v&nbsp;tyčinkách,“ směje se&nbsp;Jahoda mladší. 
Kromě zaměstnanců se&nbsp;na&nbsp;výrobě a&nbsp;balení podílejí také roboti, kteří pomáhají skládat balíky či&nbsp;plní sušenky do&nbsp;obalů. Hala je tak stále modernizovanější, optimalizovanější, v&nbsp;nadcházejících letech se&nbsp;nadto významně rozšíří. Zdeněk&nbsp;Jahoda mluví až&nbsp;o&nbsp;třech nových výrobních halách. „Jsme úplně vyprodaní. Abychom mohli dál růst, potřebujeme logicky navýšit výrobní kapacitu. Počítáme s&nbsp;investicí asi 400 milionů korun.“ 
Je tak patrné, že původní CEO z&nbsp;firmy zcela nevystoupil. Svou roli přenechal synovi, do&nbsp;práce ale pořád třikrát týdně chodí a&nbsp;funguje v&nbsp;roli poradce. „Jsem velmi rád, že Martin stojí o&nbsp;rady. Ale stane se, že má jiný názor než já a&nbsp;rozhodne se&nbsp;podle sebe. Respektuji to,“ říká Zdeněk&nbsp;Jahoda. 
Jak se&nbsp;mu žezlo před&nbsp;čtyřmi lety předávalo? „Dobře,“ směje se. I&nbsp;Martin vnímá, že šlo o&nbsp;vcelku hladké předání, zejména&nbsp;když&nbsp;poslouchá zkušenosti zástupců druhých generací z&nbsp;jiných rodinných firem. Jednak se&nbsp;na&nbsp;roli CEO dlouho připravoval a&nbsp;s&nbsp;otcem počítali, že předání dříve&nbsp;či&nbsp;později nastane, jednak věděl, že mu budou přenechány všechny důležité pravomoce a&nbsp;rozhodování bude skutečně zcela v&nbsp;jeho rukách. 
„Ani na&nbsp;vteřinu jsem nepřemýšlel, že bychom Emco prodali. S&nbsp;Martinem jsme se&nbsp;dohodli, že nastoupí do&nbsp;potravinářské firmy, aby pochytil, jak to dělají jinde. Protože&nbsp;jak to děláme u&nbsp;nás, to bude vědět vždycky,“ popisuje Zdeněk&nbsp;Jahoda. 
Jelikož má Martin čtyři&nbsp;děti a&nbsp;jedna z&nbsp;jeho sester, Lucie, má děti dvě, rodina se&nbsp;už zabývá otázkou, jak to bude se&nbsp;třetí generací rodiny Emco. „Děti na&nbsp;to připravuji. Mým cílem je u&nbsp;nich dalších pět až&nbsp;deset let budovat zájem, abych z&nbsp;toho množství získal alespoň jednu reakci: ‚Jo, tati, já bych to chtěl nebo chtěla dělat.‘ Pak uvidíme, jestli bude někdo, kdo nastoupí na&nbsp;pozici ředitele jako já, nebo to vymyslíme jinak.“ 
 Firmu Emco založil Zdeněk&nbsp;Jahoda v&nbsp;roce 1990. Vycházel z&nbsp;prostředí zahraničního obchodu, proto se&nbsp;při&nbsp;rozjezdu vlastního byznysu vydal právě tímto směrem. Dovážel a&nbsp;vyvážel různé výrobky, stále více se&nbsp;přitom soustředil na&nbsp;potravinářský segment. Když&nbsp;se&nbsp;ukázalo, že mezi Čechy nejvíce vedou cereálie, rozhodl se, že začne vyrábět vlastní. Od&nbsp;roku 1998 je tak Emco také výrobcem – v&nbsp;oblasti cereálií dlouhodobě největší v&nbsp;Česku. Firma má zastoupení ve&nbsp;více než padesáti zemích a&nbsp;v&nbsp;loňském roce dosáhla obratu 2,2 miliardy. V&nbsp;roce 2020 převzal štafetu vedení Jahodův&nbsp;syn Martin. Jeho dvě sestry, Tereza a&nbsp;Lucie, mají ve&nbsp;firmě podíly.

<clink anchorid="1"></clink> 
„Tady v&nbsp;té hale se&nbsp;odehrává veškerý vývoj nových produktů a&nbsp;výroba celého našeho portfolia. Je skvělé vědět, že to, co vznikne v&nbsp;severočeském kraji, odtud putuje třeba do&nbsp;Utahu nebo do&nbsp;Kjóta. Vím, že nemáme úplně nejvíc high-tech firmu, nějaký software je možná dnes víc sexy, ale tohle je něco, co jde odspodu, je to stabilní, dlouhodobé a&nbsp;hmatatelné, což mě nesmírně motivuje,“ říká Martin Jahoda, který po&nbsp;svém otci Zdeňkovi převzal před&nbsp;čtyřmi lety otěže rodinné firmy Emco. Tu není třeba dlouze představovat: snídaňové cereálie, kaše a&nbsp;tyčinky se&nbsp;určitě alespoň jednou vyskytly ve&nbsp;spíži&nbsp;každého ob

Králové cereálií. Zdeněk a Martin Jahodovi. Emco

<clink anchorid="1"></clink> 
Libor Musil dával ve&nbsp;státním podniku výpověď 30. listopadu 1989 už s&nbsp;plánem založit společnost vlastní. To se&nbsp;stalo 1. ledna 1990 a&nbsp;firma hned na&nbsp;začátku vznikla jako rodinná. „Tehdy tady takový fenomén vůbec neexistoval,“ naráží na&nbsp;komunistické řízené hospodářství. Společnost zakládal s&nbsp;tchánem, Libor coby strojař, jeho tchán stavař, oba chtěli obory rozvíjet. Po&nbsp;třech letech si firmu rozdělili a&nbsp;každý svou část nasměroval podle vlastního uvážení. Liko-s&nbsp;má tak jako oficiální start rok 1992. K&nbsp;Liborovi se&nbsp;přidala jeho žena Jana. „Chtěli jsme být svobodní podnikatelé a&nbsp;něco budovat,“ vysvětluje Libor Musil. 
Vyprofilovala se&nbsp;společnost, které se&nbsp;dařilo stavět ocelové haly, interiérové montované systémy, dělicí stěny i&nbsp;modulární zasedačky. Nebo zelené stěny, konstrukce osázené rostlinami, jež mimo jiné zachycují prach, v&nbsp;zimě hřejí a&nbsp;v&nbsp;létě chladí. „Když&nbsp;je třeba na&nbsp;slunci poblíž budovy 35 stupňů, taková fasáda si dokáže udržet teplotu něco nad&nbsp;dvacet,“ s&nbsp;nadšením ukazuje Libor Musil na&nbsp;zeleň, která porůstá sídlo společnosti. 
Když&nbsp;se&nbsp;rodina rozrostla o&nbsp;Hanku a&nbsp;později Honzíka, Jana Musilová pracovala ještě z&nbsp;porodnice. Že se&nbsp;děti zapojí do&nbsp;podnikání, nebylo vůbec dané, často však odpoledne trávily ve&nbsp;firmě. „Vracet se&nbsp;po&nbsp;škole domů nedávalo smysl, beztak byli všichni tady. Tak jsme si tu dělali úkoly,“ usmívá se&nbsp;Jan. Od&nbsp;dětství jezdil závodně na&nbsp;kole, získal několik evropských i&nbsp;světových titulů v&nbsp;biketrialu. I&nbsp;díky tomu, že za&nbsp;budovou firmy měl tréninkový prostor. „Vyrůstal jsem s&nbsp;manažery, někteří tu dosud pracují. S&nbsp;jejich rodinami jsme jezdili třeba i&nbsp;na&nbsp;lyže,“ vzpomíná. Občas přišel na&nbsp;večeři&nbsp;někdo z&nbsp;pracovníků, jindy se&nbsp;doma hovořilo o&nbsp;tom, jak se&nbsp;firmě daří či&nbsp;nedaří. „Klíčové bylo, že jsme viděli, že firma není zdrojem stresu, ale radosti,“ říká Hana Musilová. 
Ta odjela na&nbsp;univerzitu do&nbsp;USA a&nbsp;později pracovala v&nbsp;hotelnictví, Jan tíhl k&nbsp;firmě výrazněji. Každý rok potřeboval nové kolo – a&nbsp;na&nbsp;to si musel někde vydělat. Před&nbsp;nástupem na&nbsp;vysokou si pak naplánoval rok zážitků a&nbsp;mimo jiné heliskiing v&nbsp;Japonsku. I&nbsp;to si ale musel zaplatit. „Nenapadlo mě nic lepšího než jít pracovat do&nbsp;firmy,“ usmívá se. Dnes je to čtrnáct let a&nbsp;nakonec nedošlo ani na&nbsp;heliskiing, ani na&nbsp;vysokou. „Už jsem si nedokázal představit, že bych firemní život opustil,“ vysvětluje dnešní CEO. 
„Byl to rozporuplný pocit,“ přiznává Libor Musil. Rodiče sice věřili, že se&nbsp;děti jednou do&nbsp;byznysu vrátí, představovali si ale, že nejdřív&nbsp;nasbírají zkušenosti jinde. Hodila se&nbsp;však Janova znalost firmy i&nbsp;angličtina. Společnost tehdy začínala fungovat v&nbsp;Rakousku a&nbsp;aktivněji komunikovala s&nbsp;dalšími zeměmi. 
Po&nbsp;zhruba sedmi letech se&nbsp;přidala i&nbsp;Hana. Přestože&nbsp;měla rozjetou kariéru v&nbsp;Americe, kde se&nbsp;také potkala se&nbsp;svým mužem, Orrainem Williamsem, původně z&nbsp;Jamajky. Se&nbsp;založením rodiny vyměnili manažerské posty a&nbsp;Floridu za&nbsp;Slavkov u&nbsp;Brna. 
Dnes firmu zastřešuje holding Liko-s, odkud společnost sledují rodiče. Hana působí v&nbsp;představenstvu strojírenské divize, Orraine řídí ve&nbsp;stavební divizi vývoj a&nbsp;export. „Jako děti jsme s&nbsp;firmou vyrůstali,“ vysvětluje Hana Musilová. Společnost je podle ní v&nbsp;podstatě třetí sourozenec. Před&nbsp;třemi lety rodiče předali řízení dětem, CEO a&nbsp;předsedou představenstva stavební divize se&nbsp;stal Jan. 
Ovšem, není všechno zalité sluncem. Konflikty přicházejí, a&nbsp;to i&nbsp;ty mezigenerační. „Vytvořili jsme si pravidla fungování rodiny. V&nbsp;nich například je, že se, pokud je to jen trochu možné, při&nbsp;společných setkáních nepouštíme do&nbsp;byznysových témat. Zároveň však máme v&nbsp;každém domově místo, kde je možné se&nbsp;sejít a&nbsp;diskutovat, když&nbsp;je třeba,“ nastiňuje Libor Musil. „Někdy se&nbsp;to nedaří tak dobře filtrovat,“ usmívá se&nbsp;Jan, „jsou rodiny, kde to mají striktní. Nám se&nbsp;to trochu překrývá, nemůžete prostě doma neřešit práci, ale ani v&nbsp;práci neřešit rodinu,“ vysvětluje. 
Obě generace doufají, že se&nbsp;firma bude dál dědit. „Je ale ještě brzy něco takového předpokládat,“ zmiňuje Libor Musil. I&nbsp;když&nbsp;nejstarší vnouče, Hanin syn, už do&nbsp;firmy občas chodí vypomáhat. „Od&nbsp;osmi let,“ pyšní se&nbsp;dědeček. 
&nbsp; 
Liko-s&nbsp;sídlí ve&nbsp;Slavkově u&nbsp;Brna a&nbsp;jeho obrat se&nbsp;pohybuje kolem 900 milionů korun. Zaměstnává na&nbsp;250 lidí v&nbsp;řadě zemí světa, pobočky má na&nbsp;Slovensku, v&nbsp;Maďarsku, Rakousku a&nbsp;Indii, exportní zastoupení v&nbsp;desítkách zemí a&nbsp;klienty z&nbsp;celého světa. Mezi zákazníky se&nbsp;řadí třeba Bosch, Porsche či&nbsp;Amazon, světoví strojírenští giganti i&nbsp;lokální firmy. Pyšní se&nbsp;designovými cenami, zelenými konstrukcemi a&nbsp;nedávno společnost koupila patent na&nbsp;živé stěny. Aktuální zakázkou je například bratislavský projekt přístavby obchodního centra Aupark, který se&nbsp;zřejmě stane budovou s&nbsp;největší zelenou fasádou ve&nbsp;střední Evropě.

<clink anchorid="1"></clink> 
Libor Musil dával ve&nbsp;státním podniku výpověď 30. listopadu 1989 už s&nbsp;plánem založit společnost vlastní. To se&nbsp;stalo 1. ledna 1990 a&nbsp;firma hned na&nbsp;začátku vznikla jako rodinná. „Tehdy tady takový fenomén vůbec neexistoval,“ naráží na&nbsp;komunistické řízené hospodářství. Společnost zakládal s&nbsp;tchánem, Libor coby strojař, jeho tchán stavař, oba chtěli obory rozvíjet. Po&nbsp;třech letech si firmu rozdělili a&nbsp;každý svou část nasměroval podle vlastního uvážení. Liko-s&nbsp;má tak jako oficiální start rok 1992. K&nbsp;Liborovi se&nbsp;přidala jeho žena Jana. „Chtěli jsme být svobodní podnikatelé a&nbsp;něco budovat,“ vysvětluje

Jiný pohled na stavby. Libor, Jana, Jan a Hana Musilovi. Liko-s

<clink anchorid="1"></clink> 
Rodinu a&nbsp;firmu neoddělují. „Za&nbsp;mě je to zbytečná snaha a&nbsp;v&nbsp;našem nastavení ani nedává smysl,“ vysvětluje Kateřina Kadlecová, jak to chodí v&nbsp;USSPA, firmě vyrábějící luxusní vířivky a&nbsp;bazénová spa. Příští rok oslaví třicetileté jubileum. 
Kateřina Kadlecová je ve&nbsp;vedení firmy druhou generací. Její otisk je však už v&nbsp;názvu – první dvě písmenka odkazují na&nbsp;USA a&nbsp;inspiraci, kterou svému otci přinesla. Masážní vířivky poprvé viděla právě za&nbsp;oceánem – během ročního studia na&nbsp;střední škole. To jí bylo šestnáct. A&nbsp;když&nbsp;její otec Petr Kolář startoval podnikání a&nbsp;zeptal se, co bylo jiné a&nbsp;co se&nbsp;jí líbilo, vyhrkla: „Spáčka.“ 
„Jako sportovec v&nbsp;tom viděl nástroj regenerace, ale vizionářsky pochopil, že nabrat sílu v&nbsp;domácím prostředí a&nbsp;aktivně si odpočinout nebudou chtít jen sportovci či&nbsp;lidé s&nbsp;velkou fyzickou zátěží,“ popisuje. Petr Kolář se&nbsp;tak pustil do&nbsp;podnikání i&nbsp;se&nbsp;svou ženou Hanou a&nbsp;začali vozit skořepiny a&nbsp;komponenty na&nbsp;vířivky. Brzy však firma odstartovala vlastní výrobu i&nbsp;design. „Bylo to opravdu se&nbsp;vším všudy,“ popisuje Kateřina, když&nbsp;vysvětluje, že tehdy v&nbsp;Česku nebyly dostupné stroje ani technologie. A&nbsp;tak Petr vyvíjel s&nbsp;konstruktéry v&nbsp;Ústí i&nbsp;tvarovací mašinu. 
Ve&nbsp;firmě pomáhaly obě dcery Kolářovy. „Díky angličtině jsem s&nbsp;tátou absolvovala všechny cesty do&nbsp;Ameriky,“ říká Kateřina. Na&nbsp;vysoké se&nbsp;poznala s&nbsp;Janem Kadlecem, začali spolu chodit, a&nbsp;protože&nbsp;se&nbsp;ve&nbsp;firmě hodila každá ruka, i&nbsp;on o&nbsp;prázdninách pomáhal. Začal vrtáním otvorů do&nbsp;vířivek. „Už tehdy jsme tím&nbsp;žili a&nbsp;viděli v&nbsp;tom budoucnost,“ říká. Kromě manuální práce programoval první webové stránky, zajišťoval první počítače i&nbsp;internetové připojení. „Firma začínala s&nbsp;jedním faxem,“ vzpomíná s&nbsp;úsměvem. 
Po&nbsp;studiích Kateřina nastoupila do&nbsp;firmy naplno, Jan kvůli civilní vojenské službě o&nbsp;rok později. Po&nbsp;několika letech přibyla i&nbsp;sestra Petra. Vedení podniku převzala Kateřina spolu s&nbsp;manželem v&nbsp;roce 2011. „Naše role jsou tak trochu proměnlivé,“ říká, když&nbsp;vysvětluje, že jsou oba ředitelé. „Výborně se&nbsp;doplňujeme, v&nbsp;práci i&nbsp;v&nbsp;soukromí,“ říká a&nbsp;manžel přikyvuje. 
Petra Rychetská několik let vedla marketing, dnes pomáhá s&nbsp;novou „zálibou“ Petra Koláře. Ten totiž oficiálně odešel do&nbsp;důchodu, ale deset let dával dohromady pozemky, na&nbsp;kterých vybudoval golfové hřiště a&nbsp;klub, ty společně s&nbsp;dcerou a&nbsp;manželkou rozvíjejí. 
Podnikání s&nbsp;vířivkami může znít jako zajímavý relax – ostatně Kadlecovi mají spa také doma a&nbsp;často tam se&nbsp;sklenkou v&nbsp;ruce byznys probírají. „Když&nbsp;jdete do&nbsp;spáčka s&nbsp;vínem, myšlenky plynou úplně jinak než v&nbsp;zasedačce,“ usmívá se&nbsp;Jan. 
Společnost je úspěšná v&nbsp;celé Evropě, především ve&nbsp;Švýcarsku, Španělsku či&nbsp;Rakousku. Její spa jsou i&nbsp;v&nbsp;komerčních prostorách, třeba v&nbsp;resortech a&nbsp;hotelech na&nbsp;Zanzibaru, na&nbsp;Seychelách nebo v&nbsp;Iráku. Fungovaly i&nbsp;prodeje v&nbsp;Rusku, dokud se&nbsp;odtamtud firma kvůli ruské agresi na&nbsp;Ukrajině nestáhla. 
Kateřina a&nbsp;Jan jsou spolu v&nbsp;práci i&nbsp;doma. Tedy teoreticky. „Stane se, že se&nbsp;potkáme na&nbsp;oběd a&nbsp;pak až&nbsp;večer,“ usmívá se&nbsp;Jan. Oba světy jsou ovšem v&nbsp;rodině pevně spjaty. „Nemusíme mít každou večeři&nbsp;pracovní poradu. Ale když&nbsp;chceme něco probrat, nečekáme až&nbsp;do&nbsp;práce,“ nastiňuje Kateřina. 
I&nbsp;jejich syn Albert s&nbsp;firmou vyrůstal. V&nbsp;produktech USSPA se&nbsp;učil plavat a&nbsp;o&nbsp;firmě poměrně záhy začal říkat, že ji jednou bude řídit. „Vysvětlovali jsme mu, že budeme rádi, ale není to jeho povinnost a&nbsp;musí si najít, co ho bude bavit a&nbsp;naplňovat,“ říká Kateřina. Albert od&nbsp;svých třinácti ve&nbsp;firmě pomáhá. Začínal manuální prací, dnes je mu sedmnáct a&nbsp;zapojuje se&nbsp;stále. 
Možná nebude v&nbsp;budoucí generaci sám. „O&nbsp;dva kopce vedle“ bydlí Petra s&nbsp;dcerou Matyldou, nejmladší členkou rodiny, která se&nbsp;do&nbsp;rodinných podniků také brigádně zapojuje. 
„Rodina se&nbsp;odráží ve&nbsp;firmě i&nbsp;naopak. Jakkoliv to zní jako klišé, naším heslem je opravdovost. A&nbsp;dopad firmy v&nbsp;rodině? Podnikání ji velmi semklo, a&nbsp;to napříč generacemi,“ popisuje Kateřina Kadlecová. 
V&nbsp;této rodině se&nbsp;rozhodně nečeká. Kromě spa a&nbsp;golfu nedávno ke&nbsp;svým aktivitám přidala novou restauraci a&nbsp;pouští se&nbsp;do&nbsp;vlastní kosmetiky určené právě do&nbsp;wellness. 
&nbsp; 
USSPA sídlí od&nbsp;svého založení v&nbsp;podhůří Orlických hor a&nbsp;majitelé říkají, že ve&nbsp;svém oboru udává trendy. Vlastní několik patentů a&nbsp;sbírá designové ceny. Firma má sto zaměstnanců a&nbsp;obrat přes&nbsp;čtvrt miliardy korun, zhruba polovinu byznysu tvoří prodeje v&nbsp;Česku, ale úspěšná je v&nbsp;Evropě a&nbsp;export chce dál posilovat. Staví na&nbsp;designu, inovacích i&nbsp;přímém kontaktu se&nbsp;zákazníky. Rodina mezitím své podnikání rozšiřuje i&nbsp;jinými směry. Původní zakladatel Petr Kolář se&nbsp;začal věnovat golfu a&nbsp;postavil v&nbsp;Dolní Dobrouči&nbsp;golfové hřiště, které rozvíjí s&nbsp;manželkou a&nbsp;dcerou Petrou Rychetskou.

<clink anchorid="1"></clink> 
Rodinu a&nbsp;firmu neoddělují. „Za&nbsp;mě je to zbytečná snaha a&nbsp;v&nbsp;našem nastavení ani nedává smysl,“ vysvětluje Kateřina Kadlecová, jak to chodí v&nbsp;USSPA, firmě vyrábějící luxusní vířivky a&nbsp;bazénová spa. Příští rok oslaví třicetileté jubileum. 
Kateřina Kadlecová je ve&nbsp;vedení firmy druhou generací. Její otisk je však už v&nbsp;názvu – první dvě písmenka odkazují na&nbsp;USA a&nbsp;inspiraci, kterou svému otci přinesla. Masážní vířivky poprvé viděla právě za&nbsp;oceánem – během ročního studia na&nbsp;střední škole. To jí bylo šestnáct. A&nbsp;když&nbsp;její otec Petr Kolář startoval podnikání a&nbsp;zeptal se, co bylo jiné a&

Byznysový relax. Kateřina a Jan Kadlecovi. USSPA

Filip Magalhães

<clink anchorid="1"></clink> 
S&nbsp;bratry Vítem a&nbsp;Vojtěchem Voláčkovými se&nbsp;scházíme – čistě náhodou – ve&nbsp;slavnostní den. Jejich společnost má zrovna malé výročí. „S&nbsp;tátou jsem ji založil přesně před&nbsp;šestadvaceti lety,“ vzpomíná Vít. „Měli jsme už nějaké firmy, pro&nbsp;které jsme sháněli kvalitní datové rozvaděče. Nicméně jsme je nenašli, a&nbsp;tak jsme si je začali vyrábět sami.“ Psal se&nbsp;rok 1998 a&nbsp;právě odstartoval příběh skupiny Conteg. 
Vítův&nbsp;mladší bratr Vojtěch do&nbsp;firmy naskočil o&nbsp;něco později, protože&nbsp;v&nbsp;době založení ještě studoval ve&nbsp;Spojených státech amerických. „Táta nám aktivně pomáhal až&nbsp;do&nbsp;roku 2009, kdy odešel do&nbsp;důchodu. Teď už nám neradí skoro vůbec – s&nbsp;bráchou jsme navíc ve&nbsp;věku, kdy si už radit příliš nenecháme,“ směje se&nbsp;Vít, který dnes šéfuje celé skupině. Vojtěch ve&nbsp;firmě funguje jako obchodní ředitel. 
Bratři&nbsp;si dokážou navzájem poradit, jejich role jsou ale přísně rozdělené. „Konečné rozhodnutí je vždy na&nbsp;tom, kdo má danou oblast na&nbsp;starosti. Naše diskuse nebývají bouřlivé, na&nbsp;klíčových věcech se&nbsp;shodneme vždy. A&nbsp;navíc se&nbsp;moc často nevidíme, což je možná ideální stav,“ doplňuje starší z&nbsp;bratrů. Ostatně zanedlouho letí oba pracovně do&nbsp;Španělska – ale každý jinam. Jeden do&nbsp;Madridu, druhý do&nbsp;Barcelony. 
Právě Španělsko je pro&nbsp;Conteg důležitým trhem. Ještě před&nbsp;pár lety tvořily země bývalého Sovětského svazu 10 až&nbsp;20 procent tržeb skupiny, po&nbsp;ruské invazi na&nbsp;Ukrajinu ovšem Conteg přesměroval svůj byznys na&nbsp;Blízký východ a&nbsp;jihozápadní Evropu. „Silné pobočky máme právě ve&nbsp;Španělsku, ale také v&nbsp;Itálii, Francii a&nbsp;Beneluxu. Česko je pro&nbsp;nás&nbsp;také klíčové, to je bez&nbsp;diskuse. Nejsou tu ale hyperscale datová centra,“ připomíná Vojtěch Voláček. 
Myslí tím&nbsp;masivní zařízení, která jsou navržená tak, aby vyhovovala požadavkům internetových gigantů. „Datová centra jsou v&nbsp;každé firmě a&nbsp;například i&nbsp;na&nbsp;ministerstvech. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;zahraničí tu ale nemáme žádná opravdu obří datacentra. Jedno tu plánoval postavit Microsoft, nakonec se&nbsp;však rozhodl pro&nbsp;Skandinávii. Velké firmy zkrátka Česko příliš neláká,“ popisuje Vojtěch Voláček. 
Datová centra a&nbsp;různé příslušenství (například již zmíněné rozvaděče) vyrábí Conteg ve&nbsp;svém pelhřimovském závodě. Odtud pak míří do&nbsp;celého světa – jsou už třeba v&nbsp;centrále NATO v&nbsp;Bruselu nebo v&nbsp;novém egyptském hlavním městě, jež se&nbsp;buduje v&nbsp;poušti, ale ještě nemá jméno. Výrobky z&nbsp;Contegu ovšem slouží i&nbsp;nejvyšší stavbě světa, kterou je se&nbsp;svými 829 metry Burdž Chalífa v&nbsp;Dubaji. „Mrakodrapy máme ošéfované. Naše IT rozvaděče budou i&nbsp;v&nbsp;zatím rozestavěném Jeddah Tower v&nbsp;Saúdské Arábii,“ připomíná Vojtěch. Tato budova pokoří o&nbsp;osm metrů výškovou hranici jednoho kilometru, ale staví se&nbsp;už od&nbsp;roku 2023. 
Conteg Group má ovšem velké plány i&nbsp;s&nbsp;vlastní sítí chytrých boxů OX Point. Ty neslouží jen k&nbsp;odesílání a&nbsp;přebírání zásilek. „Nerad je porovnávám třeba s&nbsp;Alzaboxy, těm ani nechceme konkurovat. My se&nbsp;zaměřujeme na&nbsp;oblasti, ve&nbsp;kterých se&nbsp;většina firem ani nepohybuje,“ vysvětluje Vít Voláček. „Rozjeli jsme i&nbsp;nové služby. Naše boxy můžou sloužit coby úschovny zavazadel nebo balíčků. V&nbsp;obcích pak slouží i&nbsp;jako úřední desky. Snažíme se&nbsp;těm boxům dát život, aby byly víceúčelové a&nbsp;univerzální.“ 
Dále Conteg nabízí boxy pro&nbsp;bytové a&nbsp;rodinné domy – na&nbsp;tomto projektu spolupracuje s&nbsp;Balíkovnou. „Některé nabízíme i&nbsp;chlazené, takže&nbsp;můžou sloužit třeba pro&nbsp;dodávky Rohlíku&nbsp;a&nbsp;dalších online supermarketů. Jsou to takové poštovní schránky 21. století. V&nbsp;tuto chvíli nás&nbsp;podporuje hodně developerů – vědí, že právě tohle je budoucnost, “ říkají bratři&nbsp;Voláčkovi. „Super poslední míle“ nazývá tenhle projekt Vít Voláček. Dnes už člověk&nbsp;podle něj nemusí chodit kilometr daleko, aby si někde něco vyzvedl. Prostě si to vyzvedne přímo ve&nbsp;svém domě. „V&nbsp;roce 1930 nebyly poštovní schránky v&nbsp;podstatě v&nbsp;žádném bytovém domě, rozmohly se&nbsp;teprve v&nbsp;padesátých letech. No a&nbsp;my jsme si řekli, že odteď za&nbsp;deset let kdykoliv přijdete k&nbsp;nějakému bytovému domu, tak tam sice schránka pořád bude, ale bude už docela jiná, plně automatizovaná a&nbsp;všem to bude připadat úplně normální,“ jak letos pro&nbsp;podcast Eura popisoval Vít Voláček. 
&nbsp; 
Průmyslová skupina Conteg je na&nbsp;trhu už 26 let. Od&nbsp;výroby rozvaděčů se&nbsp;postupně dostala i&nbsp;k&nbsp;datovým centrům, chladicím systémům a&nbsp;vitrínám. Teď má velké plány také s&nbsp;vlastní sítí chytrých boxů OX Point. Conteg působí ve&nbsp;více než 70 zemích světa na&nbsp;třech kontinentech. Skupinu tvoří osm firem, které celkem zaměstnávají přes&nbsp;500 lidí. Conteg Group loni utržil 1,75 miliardy korun, zisk EBITDA (před&nbsp;úroky, daněmi a&nbsp;odpisy) činil 144 milionů.

<clink anchorid="1"></clink> 
S&nbsp;bratry Vítem a&nbsp;Vojtěchem Voláčkovými se&nbsp;scházíme – čistě náhodou – ve&nbsp;slavnostní den. Jejich společnost má zrovna malé výročí. „S&nbsp;tátou jsem ji založil přesně před&nbsp;šestadvaceti lety,“ vzpomíná Vít. „Měli jsme už nějaké firmy, pro&nbsp;které jsme sháněli kvalitní datové rozvaděče. Nicméně jsme je nenašli, a&nbsp;tak jsme si je začali vyrábět sami.“ Psal se&nbsp;rok 1998 a&nbsp;právě odstartoval příběh skupiny Conteg. 
Vítův&nbsp;mladší bratr Vojtěch do&nbsp;firmy naskočil o&nbsp;něco později, protože&nbsp;v&nbsp;době založení ještě studoval ve&nbsp;Spojených státech amerických. „Táta nám aktivně pomáhal až&nbsp;do&nbsp;ro

Vít a Vojtěch Voláčkovi. Conteg Group. Centrála NATO i Burdž Chalífa v Dubaji

Travní lyžování není typickým rekreačním sportem. Na&nbsp;travních lyžích se&nbsp;nedá rychle zastavit, pády na&nbsp;trávu jsou celkem tvrdé, říká Michal Mačát, který vede divizi Medical Solutions v&nbsp;tradiční české firmě OR-CZ, která už mnoho let digitalizuje české zdravotnictví. Tuto přetěžkou disciplínu možná zvládá také díky tomu, že ho právě travní lyžování vychovalo k&nbsp;trpělivosti, pokoře a&nbsp;schopnosti zdolávat i&nbsp;překážky, které se&nbsp;na&nbsp;začátku zdají nepřekonatelné. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Lyžař musí mít hodně natrénováno i&nbsp;mimo sjezdovku, třeba v&nbsp;posilovně, aby každý sjezd přežil ve&nbsp;zdraví. „Takovou kondici už dnes nejsem schopen udržet, proto se&nbsp;už travnímu lyžování aktivně nevěnuji. Kariéru jsem ukončil v&nbsp;roce 2001. Po&nbsp;třinácti letech ve&nbsp;vrcholovém sportu, kdy jsem byl na&nbsp;lyžích většinu roku, jsem si řekl, že to stačilo, že jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl, a&nbsp;začal jsem se&nbsp;věnovat současné profesi – informačním systémům pro&nbsp;zdravotnictví,“ říká mnohonásobný medailista ze&nbsp;světových šampionátů a&nbsp;současně šéf firmy, která je ve&nbsp;zmíněném oboru lídrem trhu. 
Jak se&nbsp;k&nbsp;tomuto sportu vůbec dostal? „Odmalička jsem se&nbsp;věnoval alpskému lyžování a&nbsp;tenisu. Vedl mě k&nbsp;tomu táta a&nbsp;děda a&nbsp;mým vzorem byl starší bratr. V&nbsp;alpském lyžování jsem jezdil závody na&nbsp;republikové úrovni. Bylo to ale před&nbsp;revolucí a&nbsp;jako kluk z&nbsp;nížiny jsem neměl příliš dobrý přístup k&nbsp;tréninku na&nbsp;sněhu,“ popisuje Michal Mačát. 
V&nbsp;zimě 1989 mu kamarád řekl o&nbsp;lyžování na&nbsp;trávě, ke&nbsp;kterému není sníh potřeba. Viděl v&nbsp;tom příležitost dostat se&nbsp;do&nbsp;reprezentace a&nbsp;taky jezdit na&nbsp;závody na&nbsp;Západ. A&nbsp;tak to příští léto zkusil – a&nbsp;zůstal u&nbsp;toho dalších třináct let. 
Podařilo se&nbsp;mu získat dvě medaile z&nbsp;mistrovství světa juniorů a&nbsp;pět medailí z&nbsp;mistrovství světa dospělých. Zlatou získal na&nbsp;mistrovství světa v&nbsp;roce 1997 ve&nbsp;Švýcarsku. „Nejvíc si ale vážím celkového vítězství ve&nbsp;světovém poháru v&nbsp;roce 2001, po&nbsp;kterém jsem ukončil kariéru. Důležitější než úspěchy a&nbsp;medaile jsou pro&nbsp;mě zkušenosti a&nbsp;zážitky z&nbsp;celé sportovní kariéry. Získal jsem kamarády na&nbsp;celý život. Jezdili jsme na&nbsp;závody po&nbsp;celé Evropě, ale i&nbsp;do&nbsp;zemí jako Turecko, Tchaj-wan, Japonsko nebo Írán,“ popisuje tento celoživotní dříč a&nbsp;optimista. 
Teď už se&nbsp;Michal věnuje sportu jen pro&nbsp;radost. Bere jej jako nejlepší kompenzaci sedavého zaměstnání. Už ho tolik nebaví sjezdovky, raději jde na&nbsp;skialpy nebo na&nbsp;heliskiing. „Sjíždění v&nbsp;bílém prašanu, kde nejsou lidé, je pro&nbsp;mě nejlepší relax. Na&nbsp;heliskiingu jsem byl třeba v&nbsp;Uzbekistánu. To je úplně jiný svět než ten náš středoevropský a&nbsp;pohoří Ťan-šan, kde jsme lyžovali, je nádherné a&nbsp;majestátní. Zajímavý byl taky výlet na&nbsp;skialpy do&nbsp;Maroka. Tam není moc sněhu a&nbsp;o&nbsp;prašanu nemůže být ani řeč. Když&nbsp;jsme ale vystoupali na&nbsp;nejvyšší horu severní Afriky Džabal Tubkal, ze&nbsp;které jsme jeli na&nbsp;lyžích dolů a&nbsp;koukali při&nbsp;tom na&nbsp;Saharu, bylo to nezapomenutelné.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

Travní lyžování není typickým rekreačním sportem. Na&nbsp;travních lyžích se&nbsp;nedá rychle zastavit, pády na&nbsp;trávu jsou celkem tvrdé, říká Michal Mačát, který vede divizi Medical Solutions v&nbsp;tradiční české firmě OR-CZ, která už mnoho let digitalizuje české zdravotnictví. Tuto přetěžkou disciplínu možná zvládá také díky tomu, že ho právě travní lyžování vychovalo k&nbsp;trpělivosti, pokoře a&nbsp;schopnosti zdolávat i&nbsp;překážky, které se&nbsp;na&nbsp;začátku zdají nepřekonatelné. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Lyžař musí mít hodně natrénováno i&nbsp;mimo sjezdovku, třeba v&nbsp;posilovně, aby každý sjezd přežil ve&nbsp;zdraví. „Takovou kondici už dnes nejsem schopen

Lyžování na trávě naučí i tvrdé pády. Michal Mačát

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Štěpána&nbsp;Uheríka, finančního ředitele společnosti SatoshiLabs, od&nbsp;mládí lákaly investice. „Vždy jsem přemýšlel nad&nbsp;tím, jak vzniká bohatství. I&nbsp;proto jsem začal podnikat už ve&nbsp;14 letech. Byl jsem ale kravaťák, kterého zajímaly hlavně akcie a&nbsp;finance,“ vzpomíná. 
V&nbsp;roce 2016 Štěpán Uherík&nbsp;poznal Marka „Slushe“ Palatina, zakladatele SatoshiLabs. „Tehdy jsem mu řekl, že pro&nbsp;mě bitcoin aktuálně není zajímavý. Na&nbsp;chuť jsem mu přišel až&nbsp;po&nbsp;roce diskusí.“ 
Co ho nakonec přesvědčilo? „Začal jsem chápat, že peníze&nbsp;a&nbsp;majetek jsou dvě odlišné věci. Peníze&nbsp;jsou papírky, které postupně ztrácejí na&nbsp;hodnotě. Majetek je naopak něco, co tu hodnotu drží,“ tvrdí. Uherík&nbsp;tak hledal něco, co může držet svobodně. 
V&nbsp;nemovitostech ani akciích se&nbsp;nakonec nenašel, protože&nbsp;o&nbsp;ně podle svých slov může kdykoliv přijít. „U&nbsp;bitcoinu tohle neplatí. Je decentralizovaný a&nbsp;svobodný. Má úplně jinou povahu než všechno, co jsem do&nbsp;té doby znal. A&nbsp;to mě zaujalo,“ popisuje Uherík. Tehdy kývl na&nbsp;Palatinovu nabídku, aby se&nbsp;stal finančním ředitelem v&nbsp;SatoshiLabs. A&nbsp;ve&nbsp;společnosti je už sedmým rokem. 
SatoshiLabs je česká technologická skupina, která vytvořila Trezor, tedy první hardwarové zařízení na&nbsp;světě, díky němuž lze bezpečně uchovávat přístupové klíče k&nbsp;bitcoinové peněžence. Vývojáři&nbsp;z&nbsp;Trezoru navíc světu představili nové bezpečnostní standardy, které dnes využívají i&nbsp;ostatní kryptoměnové peněženky. 
Do&nbsp;skupiny patří kromě Trezoru i&nbsp;startupy Invity, Tropic Square a&nbsp;Vexl. „Naše plány jsou velké. Chystáme větší zapojení mobilů a&nbsp;novou aplikaci na&nbsp;jednoduchý nákup bitcoinů. A&nbsp;dopředu se&nbsp;posouvá i&nbsp;vývoj bezpečnostního mikročipu Tropic Square,“ vypočítává Uherík.

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Štěpána&nbsp;Uheríka, finančního ředitele společnosti SatoshiLabs, od&nbsp;mládí lákaly investice. „Vždy jsem přemýšlel nad&nbsp;tím, jak vzniká bohatství. I&nbsp;proto jsem začal podnikat už ve&nbsp;14 letech. Byl jsem ale kravaťák, kterého zajímaly hlavně akcie a&nbsp;finance,“ vzpomíná. 
V&nbsp;roce 2016 Štěpán Uherík&nbsp;poznal Marka „Slushe“ Palatina, zakladatele SatoshiLabs. „Tehdy jsem mu řekl, že pro&nbsp;mě bitcoin aktuálně není zajímavý. Na&nbsp;chuť jsem mu přišel až&nbsp;po&nbsp;roce diskusí.“ 
Co ho nakonec přesvědčilo? „Začal jsem chápat, že peníze&nbsp;a&nbsp;majetek jsou dvě odlišné věc

Štěpán Uherík, SatoshiLabs

Michael Skřivan

<clink anchorid="1"></clink> 
Svět sběratelství Pokémon karet zažil v&nbsp;březnu 2022 šok, když&nbsp;se&nbsp;proslýchalo o&nbsp;prodeji nejdražší karty v&nbsp;historii. Řeč je o&nbsp;legendární kartě „Illustrator Pikachu“ z&nbsp;roku 1998, která změnila majitele za&nbsp;neuvěřitelných 5,275 milionu dolarů, což v&nbsp;přepočtu činí asi 122 milionů korun. 
Kupcem této vzácnosti nebyl nikdo jiný než známý youtuber Logan Paul. Transakce proběhla formou soukromého prodeje, kde Paul zaplatil 4 miliony dolarů v&nbsp;hotovosti a&nbsp;přidal svou vlastní kartu Illustrator Pikachu v&nbsp;nižší kvalitě. 
Co činí tuto kartu tak výjimečnou? Jde o&nbsp;jediný známý exemplář v&nbsp;nejvyšším hodnocení PSA 10. Karta byla původně vydána&nbsp;jako promo pro&nbsp;japonský časopis Corocoro, který je mezi sběrateli proslulý exkluzivními vydáními. 
Zajímavostí je, že stejný časopis v&nbsp;dubnu 2000 vydal i&nbsp;jumbo verzi populární karty Charizard ze&nbsp;základní sady, a&nbsp;to překvapivě v&nbsp;angličtině – neobvyklý krok pro&nbsp;japonskou publikaci. 
Nicméně experti spekulují o&nbsp;skutečné hodnotě karty. Celá transakce totiž mohla být součástí promočního tahu pro&nbsp;platformu Liquid Marketplace, kde mohou fanoušci „spoluvlastnit“ části vzácných karet. 
Ať už jde o&nbsp;skutečnou investici nebo chytrý marketingový tah, jedno je jisté – svět Pokémon sběratelství stále dokáže překvapit a&nbsp;uchvátit fanoušky po&nbsp;celém světě. 
A&nbsp;láká taky zloděje. Letos začátkem února poslal francouzský soud tři&nbsp;muže&nbsp;do&nbsp;vězení za&nbsp;krádež tisíců kartiček s&nbsp;pokémony. Rok předtím trojice vnikla do&nbsp;bytu sběratele, zbila ho a&nbsp;oloupila. Podle AFP bylo ale sběratelských karet na&nbsp;100 tisíc a&nbsp;zloději je odnesli v&nbsp;téměř dvaceti pytlích na&nbsp;odpadky. Protože&nbsp;při&nbsp;činu neměli rukavice, policie je za&nbsp;pomoci otisků prstů z&nbsp;nalezených karet vypátrala a&nbsp;zadržela. Celá sbírka oloupeného muže, který ji dával dohromady deset let, měla hodnotu 100 000 eur (2,5 milionu korun). Sběratel od&nbsp;události navštěvuje psychologa.

<clink anchorid="1"></clink> 
Svět sběratelství Pokémon karet zažil v&nbsp;březnu 2022 šok, když&nbsp;se&nbsp;proslýchalo o&nbsp;prodeji nejdražší karty v&nbsp;historii. Řeč je o&nbsp;legendární kartě „Illustrator Pikachu“ z&nbsp;roku 1998, která změnila majitele za&nbsp;neuvěřitelných 5,275 milionu dolarů, což v&nbsp;přepočtu činí asi 122 milionů korun. 
Kupcem této vzácnosti nebyl nikdo jiný než známý youtuber Logan Paul. Transakce proběhla formou soukromého prodeje, kde Paul zaplatil 4 miliony dolarů v&nbsp;hotovosti a&nbsp;přidal svou vlastní kartu Illustrator Pikachu v&nbsp;nižší kvalitě. 
Co činí tuto kartu tak výjimečnou? Jde o&nbsp;jediný známý exemplář v&nbsp;nejvyš

Pokémon karta za 122 milionů. Sběratelský unikát, nebo marketingový trik?

Loni zaznamenal obrat přes&nbsp;8 miliard, do&nbsp;tří let si věří na&nbsp;dvojnásobek. Firma roste, nedávno dokončila poslední akvizici investiční platformy Fondee. I&nbsp;tahle firma zůstane férová, jednoduchá, přátelská, tak jako Direct pojišťovna, Direct auto, Fidoo, Birne. Přesně tak to chce šéf skupiny Direct Pavel Řehák. Sedím v&nbsp;pražských Holešovicích u&nbsp;řeky a&nbsp;čekám na&nbsp;schůzku s&nbsp;ním. Tohle místo za&nbsp;nádražím Holešovice je zbrusu nové, rodí se&nbsp;tu nová část města. Je to pěkný kout, líbí se&nbsp;mi tu. Direct tady soustředil pod&nbsp;jednu střechu firmy celé skupiny. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Jste tu od&nbsp;května loňského roku. Jaký je největší benefit tohoto místa? 
Řeka. Pohled na&nbsp;Vltavu je fantastický. Pro&nbsp;mě osobně je těch benefitů víc, protože&nbsp;odtud bydlím 5 minut 24 vteřin koloběžkovou jízdou, v&nbsp;Troji. Řeka je famózní, nikdy jsem si neuvědomoval, jak hezký a&nbsp;inspirativní vliv má, když&nbsp;se&nbsp;na&nbsp;ni koukáte ze&nbsp;zasedaček nebo z&nbsp;terasy. Dává tomu úplně jinou dynamiku, vůbec si nepřipadám, že jsem v&nbsp;Praze. Velmi často se&nbsp;během meetingů přistihnu, jak stojím u&nbsp;okna a&nbsp;dívám se&nbsp;ven – až&nbsp;si říkám, jestli to není neuctivé vůči&nbsp;lidem. Ale já poslouchám, koukám na&nbsp;pomalu tekoucí řeku, a&nbsp;jak přemýšlím, rovnají se&nbsp;mi myšlenky. Fakt mně to funguje. 
Co byste chtěl, aby si lidi vybavili, když&nbsp;se&nbsp;řekne Direct? 
První, co mi naskočilo, je, že je to fantastická firma, co má šťávu. Nebo fantastičtí lidé, kteří mají šťávu a&nbsp;chovají se&nbsp;ke&nbsp;mně – zákazníkovi – jako k&nbsp;vlastní mámě. Přátelská firma, jednoduchá. Nemusím o&nbsp;ničem přemýšlet. Přináší mi to lehkost. Když&nbsp;používám Direct, můžu&nbsp;žít naplno svůj život a&nbsp;nemusím řešit „opruzy“. A&nbsp;vím, že mě nepodtrhnou a&nbsp;že se&nbsp;ke&nbsp;mně budou chovat slušně. 
Když&nbsp;jste firmu budoval, co pro&nbsp;vás&nbsp;bylo klíčové? 
Aby se&nbsp;i&nbsp;ve&nbsp;firmě žilo a&nbsp;pracovalo s&nbsp;lehkostí, protože&nbsp;pak to teče, přesně jako ta řeka. Vidím to na&nbsp;lidech, když&nbsp;uvolňují v&nbsp;práci energii a&nbsp;dovolí si soustředit se&nbsp;na&nbsp;to, co je v&nbsp;životě důležité – nemusí proud té řeky, tok svých myšlenek, zastavovat nejrůznějšími malými otravnými překážkami. Pak to dostane obrovský švih a&nbsp;můžou se&nbsp;podílet na&nbsp;hezkých produktech, hezkých projektech. Zkrátka mohou mít pocit, že za&nbsp;sebou nechali něco pozitivního. 
Zaujalo mě, jak často používáte slovo „hezký“. Jak jde dohromady s&nbsp;byznysem, kde musíte mít hlavně ostré lokty? 
Pro&nbsp;mě má definice krásy nebo hezkosti několik rozměrů. Jedna věc je, že je to hezké ve&nbsp;smyslu produktu a&nbsp;zážitku pro&nbsp;klienta. Fakt chci, abychom se&nbsp;ke&nbsp;klientům chovali jako k&nbsp;vlastní mámě. A&nbsp;to znamená, aby byl zážitek fakt jednoduchý. Žádné záseky, klient musí krásně hladce projít procesem a&nbsp;mít sjednanou pojistku nebo vyřešený problém. Nemám žádného akcionáře, který by mě nutil dělat škaredé věci, zodpovídám se&nbsp;jen sám sobě – a&nbsp;mně se&nbsp;líbí dělat hezké věci, s&nbsp;čistým svědomím a&nbsp;tak, že se&nbsp;za&nbsp;ně nebudu stydět. 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp; 
Proč jste se&nbsp;s&nbsp;Direct auto vrhli do&nbsp;autoslužeb? To je přece byznys spojený s&nbsp;křivdami a&nbsp;stížnostmi... Bylo to na&nbsp;základě nějaké osobní zkušenosti? 
Myslím, že to vždycky má nějaký osobní rozměr. Měl jsem známého, který prodával ojeté auto, v&nbsp;bazaru mu dali cenu, slibovali, že on jen přijede, oni od&nbsp;něj auto odkoupí a&nbsp;bude hotovo. Přijel tam, a&nbsp;čtyři&nbsp;hodiny – čtyři&nbsp;hodiny! – ho tam nechali šťavit. Každou hodinu přišli s&nbsp;nějakým problémem – buď&nbsp;v&nbsp;papírech, nebo s&nbsp;autem samotným. Dusili ho ve&nbsp;vlastní šťávě a&nbsp;nakonec mu snížili cenu o&nbsp;třicet tisíc. Já bych se&nbsp;styděl, kdybych takhle podnikal. A&nbsp;mě to vlastně motivuje. Když&nbsp;jsme vstupovali do&nbsp;autobazarů, lidé se&nbsp;nás&nbsp;ptali: Vy to chcete dělat poctivě? To si myslíte, že vyděláte peníze? A&nbsp;já řekl, že ano. Věřím, že když&nbsp;to člověk&nbsp;dělá poctivě, systém se&nbsp;ohne a&nbsp;dá se&nbsp;v&nbsp;něm normálně fungovat. 
Ale takových oblastí je celá řada. Co dalšího pro&nbsp;vás&nbsp;připadá v&nbsp;úvahu? Nebo se&nbsp;zeptám jinak: Je něco, do&nbsp;čeho nepůjdete? 
Nikdy nepůjdeme dělat gambling, nebudeme dělat sex, nebudeme dělat ani zbraně, protože&nbsp;to neumíme a&nbsp;nechceme se&nbsp;to učit. Velmi pravděpodobně nebudeme dělat farmacii a&nbsp;podobné věci, ale jinak je vše otevřené. 
Budete konkrétní? 
Jsme hráčem, který má čtyři&nbsp;procenta na&nbsp;trhu. A&nbsp;já si myslím, že hráč, který něco znamená, má mít deset až&nbsp;patnáct procent. Ale neděláme to kvůli tomu, abychom byli velcí, ale kvůli tomu, abychom měli vliv na&nbsp;obor našeho podnikání. Dneska obsluhujeme půl milionu klientů. Myslím, že není důvod nebavit se&nbsp;o&nbsp;tom, proč neobsluhovat jeden a&nbsp;půl milionu klientů a&nbsp;proč nenabídnout zlepšení služeb mnohem více lidem. Takže&nbsp;se&nbsp;dnes primárně soustředíme na&nbsp;auta, na&nbsp;automotive firemní i&nbsp;retailový, na&nbsp;pojišťovnictví – také firemní i&nbsp;retailové – a&nbsp;na&nbsp;B2B finanční služby. Loni jsme udělali obrat přes&nbsp;8 miliard. Do&nbsp;roku 2027 směřujeme na&nbsp;obrat 17 miliard. To je dvojnásobek za&nbsp;tři&nbsp;roky. Už tohle uřídit je fakt masakr. A&nbsp;to se&nbsp;bavíme jen o&nbsp;situaci v&nbsp;Česku, nemluvím o&nbsp;Polsku, nemluvím o&nbsp;dalších příležitostech v&nbsp;jiných zemích. Takže&nbsp;přestože&nbsp;příležitostí vidíme hodně, ta největší výzva pro&nbsp;mě osobně je nenechat se&nbsp;strhnout, že začneme dělat věci povrchně a&nbsp;nedotáhneme je nebo je neuděláme pořádně. 
Co nové technologie v&nbsp;byznysu? Co umělá inteligence? Každý o&nbsp;ní dnes mluví – vidíte v&nbsp;ní něco, co vás&nbsp;ve&nbsp;firmě může posunout? 
Patříme mezi silnější firmy, které pracují s&nbsp;umělou inteligencí. Zároveň já jsem jeden z&nbsp;největších odpůrců toho, abychom měli v&nbsp;call centru naprogramovaného robota s&nbsp;umělou inteligencí, která hovoří s&nbsp;klienty. Protože&nbsp;to prostě ještě není dost dobré, a&nbsp;dokud to nebude lepší než běžná mezilidská komunikace, tak to nesmíme mít. Samozřejmě o&nbsp;tom v&nbsp;Directu vedeme velkou diskusi, ale zásadně věřím v&nbsp;to, že špičková lidská interakce dělá pro&nbsp;naše klienty rozdílovou službu. 
Pořád se&nbsp;bavíme o&nbsp;kultivaci prostředí. Jste předsedou správní rady Aspen Institutu. Proč jste do&nbsp;toho šel? Opět kvůli vlivu? 
Protože&nbsp;jsem se&nbsp;rozhodl v&nbsp;Česku strávit život a&nbsp;chci, aby tady i&nbsp;moje děti mohly strávit dobrý život. To je ve&nbsp;finále hlavní motivace, proč se&nbsp;snažím pomoct České republice, střední Evropě a&nbsp;Evropě obecně. Máme plno výzev. Ale Česká republika je super místo pro&nbsp;život. V&nbsp;roce 2013 jsem stál na&nbsp;jedné z&nbsp;životních křižovatek a&nbsp;jedna z&nbsp;mých myšlenek byla, kde prožiji zbytek života, těch zbývajících 45 let, které jsem si vytknul. Tehdy jsem tedy nepřemýšlel do&nbsp;120 let. A&nbsp;došel jsem k&nbsp;tomu, že Česká republika je fakt jedno z&nbsp;nejlepších míst na&nbsp;světě. Rozhodl jsem se&nbsp;žít tady. Líbí se&nbsp;mi tu. Přijde mi, že u&nbsp;nás&nbsp;máme plno věcí, které si řada lidí neuvědomuje – jakmile člověk&nbsp;vystrčí čumák&nbsp;za&nbsp;humna, okamžitě vidí, jak hezké to tady vlastně je. 
Žít do&nbsp;120 let? Co pro&nbsp;to prakticky děláte? 
To je cesta, na&nbsp;kterou jsem se&nbsp;vydal asi před&nbsp;pěti lety, a&nbsp;nevím, jestli dojdu, ale zkouším to. Zároveň ovšem nejsem fanatik typu, že budu asketicky, sebemrskačsky 120 let trpět. (úsměv) Myslím, že jde o&nbsp;životní harmonii a&nbsp;balanc. Jím nějaké potravinové doplňky, myslím si, že dobře funguje přerušovaný půst, to znamená jednou za&nbsp;čas si prostě nenarvat břicho k&nbsp;prasknutí a&nbsp;žít normálně střídmě. Myslím si, že funguje vystavování se&nbsp;drobným stresům typu studené vody. Byl jsem nadšený, když&nbsp;jsem se&nbsp;poprvé ponořil do&nbsp;ledu. Hezký pocit! 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

Loni zaznamenal obrat přes&nbsp;8 miliard, do&nbsp;tří let si věří na&nbsp;dvojnásobek. Firma roste, nedávno dokončila poslední akvizici investiční platformy Fondee. I&nbsp;tahle firma zůstane férová, jednoduchá, přátelská, tak jako Direct pojišťovna, Direct auto, Fidoo, Birne. Přesně tak to chce šéf skupiny Direct Pavel Řehák. Sedím v&nbsp;pražských Holešovicích u&nbsp;řeky a&nbsp;čekám na&nbsp;schůzku s&nbsp;ním. Tohle místo za&nbsp;nádražím Holešovice je zbrusu nové, rodí se&nbsp;tu nová část města. Je to pěkný kout, líbí se&nbsp;mi tu. Direct tady soustředil pod&nbsp;jednu střechu firmy celé skupiny. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
<p c

Musíme se ke klientům chovat jako k vlastní mámě. Pavel Řehák. Direct

Miroslav Zámečník

<clink anchorid="1"></clink> 
Velká záhada: Česko je papírově plné investic, ale mezi tygry se&nbsp;rozhodně počítat nemůže. Kde je zakopán pes? 
Valtr Komárek, dej mu pánbůh věčnou slávu, dovedl potěšit davy, když&nbsp;na&nbsp;přelomu listopadu a&nbsp;prosince 1989 z&nbsp;balkonů sametové revoluce hlásal, že Češi&nbsp;a&nbsp;Slováci doženou Rakousko za&nbsp;deset let. Snad ještě více se&nbsp;líbila představa, že tehdejší etalon silné měny západoněmecká marka bude za&nbsp;tři&nbsp;koruny, nikoli za&nbsp;18. 
Česko nepochybně zbohatlo, průměrná mzda není tak daleko od&nbsp;dvou tisíc eur, ale ani po&nbsp;35 letech jsme Rakousko nedohnali. Jelikož západoněmecká marka konvertovala do&nbsp;eura v&nbsp;poměru 1,95583:1, tak k&nbsp;té druhé vysněné metě máme při&nbsp;25 korunách za&nbsp;euro také velmi daleko (to by muselo být euro za&nbsp;6 Kč!). 
Česká ambice dosáhnout srovnatelné životní úrovně s&nbsp;Rakouskem přitom byla pochopitelná, koneckonců platilo to od&nbsp;vzniku Československa až&nbsp;do&nbsp;konce 40. let. Po&nbsp;přijetí Marshallova plánu (Rakousko z&nbsp;něj čerpalo velmi intenzivně po&nbsp;roce 1947, jako jediná země pod&nbsp;ruskou okupační správou) a&nbsp;odchodu sovětských vojsk z&nbsp;Vídně v&nbsp;polovině 50. let se&nbsp;začal náskok před&nbsp;Prahou velice rychle navyšovat. A&nbsp;v&nbsp;roce 1989 bylo Československo ve&nbsp;srovnání s&nbsp;Rakouskem velmi chudým příbuzným. 
Tak by nás&nbsp;už asi nikdo nazývat neměl, ale Česku se&nbsp;za&nbsp;posledních 35 let zjevně nepodařilo to, co kdysi chudičkému Irsku. To nejenže&nbsp;dohnalo, ale v&nbsp;roce 2001 předehnalo Velkou Británii – a&nbsp;od&nbsp;té doby je jednou z&nbsp;„papírově“ nejbohatších zemí na&nbsp;této planetě. 
<clink anchorid="3"></clink> 
I&nbsp;podle lichotivějšího přepočtu na&nbsp;paritu kupní síly, zohledňující rozdíly v&nbsp;domácí cenové hladině, letos podle projekcí MMF dosáhne český HDP na&nbsp;obyvatele 50 475 dolarů, v&nbsp;Rakousku 69 416 dolarů. Když&nbsp;ponecháme paritu paritou a&nbsp;zůstaneme u&nbsp;běžných cen a&nbsp;průměrných kurzů, náskok Rakouska se&nbsp;zvětší na&nbsp;skoro 30 tisíc dolarů („našich“ 29 801 USD oproti 59 225 USD v&nbsp;Rakousku). Navíc nominální HDP na&nbsp;obyvatele propočtený tržním kurzem koruny k&nbsp;dolaru prudce sráží Česko směrem dolů v&nbsp;mezinárodních žebříčcích. Bohatí jsme, jen když&nbsp;zůstaneme doma nebo vyjedeme do&nbsp;zemí s&nbsp;nižšími cenami i&nbsp;nominálním HDP. Odtud příjemný pocit turistů právě při&nbsp;placení útrat v&nbsp;Polsku, Bulharsku nebo Turecku a&nbsp;nově i&nbsp;ve&nbsp;stále populárnější Albánii. 
Možná jsme si vybrali chybnou laťku: kdysi všemi obdivované Japonsko, technologická mocnost, země walkmanů Sony a&nbsp;kdejakých jiných elektronických vymožeností, se&nbsp;za&nbsp;posledních třicet let propadlo tak, že jej Česko v&nbsp;podstatě dohnalo už dnes. Někdejší japonské kolonie jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea jsou již o&nbsp;míle napřed. 
Kdo chce bohatnout, a&nbsp;nemá „pod&nbsp;zadkem“ ohromná naleziště cenných surovin, z&nbsp;nichž může odčerpávat rentu, musí investovat jak do&nbsp;hmotných, tak nehmotných aktiv a&nbsp;do&nbsp;vzdělání pracovní síly, aby s&nbsp;nimi byla schopna zacházet. 
Pokud jde o&nbsp;úroveň vzdělání, dovolím si citovat rektora VUT v&nbsp;Brně Ladislava Janíčka, který letos uvedl, že „za&nbsp;posledních 15 let se&nbsp;v&nbsp;ČR snížil počet absolventů technických a&nbsp;přírodovědných oborů vysokých škol o&nbsp;více než 40 %... po&nbsp;prvních ročnících v&nbsp;těchto oborech končí mezi 35–40 % přijatých studentů... významně se&nbsp;snížila kvalita připravenosti absolventů středních škol z&nbsp;matematiky, fyziky, chemie a&nbsp;obecně exaktních disciplín“. 
Na&nbsp;to, že jsme jedna z&nbsp;nejprůmyslovějších zemí vůbec, se&nbsp;Česku pozoruhodně vymkla péče o&nbsp;dorost: kvalita a&nbsp;počet absolventů, kteří by měli zajišťovat efektivní využití investovaného kapitálu, být nositeli budoucí produktivity, výzkumu, vývoje, upadají. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Zasahuje to i&nbsp;mladší ročníky. Mezinárodní výsledky srovnávacích testů PISA ukazují, že kdysi velmi solidní umístění českých patnáctiletých žáků a&nbsp;studentů v&nbsp;matematických znalostech a&nbsp;dovednostech postupně klesá, ale prozatím zůstává nad&nbsp;průměrem OECD i&nbsp;zemí jako Německo, Francie nebo USA. S&nbsp;velkým náskokem vedou východoasijské země, dobře se&nbsp;umístilo i&nbsp;Estonsko a&nbsp;Švýcarsko. 
Málo se&nbsp;to ví, ale Česko se&nbsp;již celá desetiletí řadí mezi premianty, co se&nbsp;týče míry investic. Podle statistik Světové banky mělo Česko loni druhou nejvyšší míru hrubé tvorby fixního kapitálu mezi zeměmi sdruženými v&nbsp;„klubu bohatých“, jak se&nbsp;přezdívá OECD, hned po&nbsp;Jižní Koreji. Typický rozdíl mezi podílem investic k&nbsp;HDP v&nbsp;Česku a&nbsp;„sedmadvacítkou“ je kolem pěti procentních bodů, oproti Německu býval v&nbsp;90. letech a&nbsp;první dekádě 21. století ještě vyšší. 
Můžete si říct, že Německo má zainvestováno, což sice není tak úplně pravda, ale klidně si dejme jiný benchmark: v&nbsp;Česku se&nbsp;investuje daleko větší část HDP než v&nbsp;Polsku, zcela běžně o&nbsp;deset procentních bodů více! Jedno procento českého HDP je zhruba 80 miliard korun, tak si to představte. Je to jeden z&nbsp;největších hospodářských paradoxů: země, která o&nbsp;tolik víc investuje, by měla podle všech pouček daleko rychleji růst, a&nbsp;ono je to naopak. 
Faktem je, že vysoká investiční míra v&nbsp;Česku není primárně tažena přírůstkem doopravdy nových investic – vzhledem k&nbsp;vysokým odpisům v&nbsp;podstatě amortizovaný kapitál pouze nahrazujeme, čistý přírůstek je tak nižší než v&nbsp;Polsku. Jednotka nového kapitálu by měla mít v&nbsp;historicky mnohem méně kapitálově vybaveném Polsku vyšší účinnost, zcela v&nbsp;souladu s&nbsp;ekonomickou teorií. Rozdíly v&nbsp;kapitálové vybavenosti na&nbsp;pracovníka sice nadále existují a&nbsp;ve&nbsp;veřejných investicích si Poláci priority stanovili lépe než my (dálnice jsou toho důkazem), ale nechce se&nbsp;věřit, že by z&nbsp;hlediska tvorby přidané hodnoty o&nbsp;tolik hůř než polské protějšky investovaly české soukromé firmy (většina investic v&nbsp;Česku je soukromých, ať již firem nebo obyvatelstva). Je to záhada, v&nbsp;níž je jasné jen jedno: pokud se&nbsp;Česko nenaučí proměňovat investice v&nbsp;ekonomický růst, bude předehnáno těmi, kteří to umějí. A&nbsp;nakonec na&nbsp;ty investice taky nebude.

<clink anchorid="1"></clink> 
Velká záhada: Česko je papírově plné investic, ale mezi tygry se&nbsp;rozhodně počítat nemůže. Kde je zakopán pes? 
Valtr Komárek, dej mu pánbůh věčnou slávu, dovedl potěšit davy, když&nbsp;na&nbsp;přelomu listopadu a&nbsp;prosince 1989 z&nbsp;balkonů sametové revoluce hlásal, že Češi&nbsp;a&nbsp;Slováci doženou Rakousko za&nbsp;deset let. Snad ještě více se&nbsp;líbila představa, že tehdejší etalon silné měny západoněmecká marka bude za&nbsp;tři&nbsp;koruny, nikoli za&nbsp;18. 
Česko nepochybně zbohatlo, průměrná mzda není tak daleko od&nbsp;dvou tisíc eur, ale ani po&nbsp;35 letech jsme Rakousko nedohnali. Jelikož západoněmecká m

Rakousko v nedohlednu, ale Japonsko nadosah

Daniel Deyl

<clink anchorid="1"></clink> 
Kdo je kdo v&nbsp;moderních finančních službách? Firmy, které zařídí vše od&nbsp;okamžitých plateb a&nbsp;správy výdajů přes&nbsp;logistiku i&nbsp;zarezervování hotelového pokoje až&nbsp;po&nbsp;software jako služba nebo usnadnění generační výměny lídrů. 
Když&nbsp;přijde řeč na&nbsp;finanční inovace, nejspíš je budete čekat v&nbsp;USA. Ekonomové předpovídali, že je již loni postihne recese, ale to se&nbsp;dosud nestalo. Tamní firmy přesto toto riziko očekávají a&nbsp;specializovaly se&nbsp;na&nbsp;ně. Patří k&nbsp;nim i&nbsp;ty, které stojí na&nbsp;samé špici žebříčku&nbsp;inovativnosti, jejž sestavuje časopis Fast Company. 
Kromě níže uvedených firem jsou tu například platforma pro&nbsp;správu výdajů Brex a&nbsp;bankovní služba pro&nbsp;technologické společnosti Mercury, jež se&nbsp;po&nbsp;krachu banky Silicon Valley Bank zasadily o&nbsp;to, aby pomohly zákazníkům ochránit jejich hotovost. Mezitím se&nbsp;objevila firma ModernFi, digitální tržiště vkladů pro&nbsp;banky a&nbsp;záložny, jež pomáhá malým a&nbsp;středně velkým bankám udržovat optimální výši&nbsp;jejich vkladů. 
Jedním z&nbsp;dlouhodobých trablů amerických financí je absence platebního systému, který by fungoval v&nbsp;reálném čase. USA v&nbsp;tom směru zaostávají za&nbsp;Japonskem, Čínou, Indií i&nbsp;Británií. Nedávné události, jako bylo drama okolo firmy GameStop v&nbsp;roce 2021, kdy extrémní volatilita akcií přidělala řadu vrásek makléřským firmám (včetně Robinhoodu, jenž ji pomohl vyvolat), vedly k&nbsp;obnovení volání po&nbsp;modernizaci platebních systémů. 
Plaid – okamžité platby 
Firma Plaid poskytuje digitální zázemí více než osmi tisícovkám fintech aplikací pro&nbsp;spolupráci s&nbsp;více než 12 tisíci finančními institucemi. Povedlo se&nbsp;jí uvést v&nbsp;chod systém, který dokáže peníze&nbsp;převádět rychlostí internetu. Koncem roku 2022 společnost představila systém Plaid Signal, jenž k&nbsp;vyhodnocení platebního rizika využívá strojového učení. 
Funguje to tak, že když&nbsp;budete chtít (například přes&nbsp;Robinhood) prodat akcie Coca-Coly, Plaid Signal Robinhoodu okamžitě vyhodnotí, zda vám může nabídnout téměř okamžitý přístup k&nbsp;penězům. To přesto, že vypořádání transakce přes&nbsp;burzovní clearingovou instituci (ACH, Automatic Clearing House) může trvat tři&nbsp;až&nbsp;pět dní. 
Loni v&nbsp;červnu pak Plaid spustil aplikaci Signal Dashboard, která umožňuje společnostem s&nbsp;omezenými znalostmi v&nbsp;oblasti dat využívat vyhodnocování rizik ACH pomocí systému Signal. To pomohlo Plaidu více než zdvojnásobit počet bankovních plateb, které zajišťovala. Hodnota transakcí analyzovaných přes&nbsp;aplikaci Signal se&nbsp;během osmi měsíců ztrojnásobila na&nbsp;tři&nbsp;miliardy dolarů měsíčně. 
Ramp – pomáhá šetřit 
Za&nbsp;poslední rok se&nbsp;do&nbsp;platformy pro&nbsp;správu výdajů Ramp přihlásilo více než 10 tisíc podniků. Tento růst pomohl firmě zečtyřnásobit roční tržby. Silná poptávka také umožnila společnosti Ramp uzavřít kolo D v&nbsp;hodnotě 300 milionů dolarů – při&nbsp;nižší valuaci než v&nbsp;předchozím kole, ale zase v&nbsp;době, kdy startupy bojovaly o&nbsp;přežití (a&nbsp;ne všechny úspěšně). Firemní zákazníky přitahuje Ramp integrací s&nbsp;umělou inteligencí a&nbsp;jasným zaměřením na&nbsp;úsporu času a&nbsp;peněz&nbsp;finančních týmů. 
Její aplikace AI například pomáhá s&nbsp;analýzami pomocí dotazů v&nbsp;přirozeném jazyce (třeba „Kde mohu snížit výdaje na&nbsp;cestování?“). K&nbsp;automatickému vyplňování dokumentů o&nbsp;výdajích a&nbsp;k&nbsp;označování sporných transakcí Ramp využívá chatbot GPT-4 od&nbsp;firmy OpenAI. 
Enable – slevy v&nbsp;logistice 
Logistika je svého druhu atypická záležitost. Celá branže&nbsp;obnáší byznys v&nbsp;hodnotě 76 bilionů dolarů ročně (aspoň letos a&nbsp;dál poroste), ale je stále zhusta závislá na&nbsp;zastaralých technologiích. I&nbsp;proto láká řadu startupů, které mají ambici odvětví modernizovat. Enable vyniká tím, že se&nbsp;zaměřuje na&nbsp;dosud jen nedokonale probádanou mezeru na&nbsp;trhu: slevy typu B2B, které doprovázejí smlouvy mezi maloobchodníky, distributory a&nbsp;výrobci. Software společnosti Enable nahrazuje soubory aplikace Excel, které slouží k&nbsp;účtování slev a&nbsp;správě pohledávek. 
Za&nbsp;poslední rok tak Enable zpracovala transakce v&nbsp;hodnotě více než bilionu dolarů. Podle agentury Reuters se&nbsp;její příjmy v&nbsp;téže době více než zdvojnásobily; v&nbsp;rámci financování série D dosáhla na&nbsp;ocenění 1,135 miliardy dolarů. 
Teamshares – generační obměna 
Zde je pomoc pro&nbsp;majitele malých firem, kteří odcházejí do&nbsp;důchodu a&nbsp;chtějí svou firmu předat dál. Mnoho takových podniků nemůže najít kupce. Na&nbsp;scénu vstupuje Teamshares. Tato společnost již od&nbsp;roku 2018 přebírá ziskové malé podniky, instaluje do&nbsp;nich provozovatele, které najímá a&nbsp;školí, aby je vedli. Když&nbsp;je čas investici opustit, poskytuje Teamshares zaměstnancům majetkové podíly. Firemní portfolio, které se&nbsp;nyní blíží stovce malých podniků, zahrnuje autoopravny, zásilkové obchody, restaurace a&nbsp;další. 
Loni začala firma nabízet digitální bankovní službu a&nbsp;pojištění podniků. Investoři&nbsp;ji podpořili částkou 124 milionů dolarů. Dosud jejím prostřednictvím získalo podíl ve&nbsp;„svých“ firmách více než 2100 zaměstnanců malých podniků. 
Papaya Global – vzdálený management 
Společnost umožňuje firmám řídit zaměstnance využívající možnosti práce z&nbsp;domova. Papaya byla založena v&nbsp;roce 2016, ale pořádně se&nbsp;rozjela až&nbsp;za&nbsp;koronavirové pandemie. To jí umožnilo získat 250 milionů dolarů od&nbsp;investorů zvučných jmen, jako jsou Tiger Global Management či&nbsp;Insight Partners. Od&nbsp;té doby společnost pokračuje v&nbsp;budování platformy, která kombinuje mzdy a&nbsp;úhradu nákladů a&nbsp;umožňuje (za&nbsp;měsíční poplatek za&nbsp;zaměstnance) téměř jakýkoli typ zaměstnání ve&nbsp;více než 160 zemích světa a&nbsp;jejich měnách. 
V&nbsp;březnu Papaya spustila ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;JPMorgan Chase a&nbsp;Citibank Workforce Wallet, virtuální peněženku, která zefektivňuje přeshraniční mzdové transakce a&nbsp;zaručuje, že zaměstnanci dostanou výplatu včas. Peněženka tak zákazníkům šetří v&nbsp;průměru 12 % mzdových nákladů. Platformu přijalo více než tisíc zaměstnavatelů, včetně firem jako Toyota, Canva a&nbsp;Shopify. 
Selfbook – spása nóbl hotelů 
Butikové hotely mají svůj styl, ale často jim chybí sofistikované nástroje, které mají k&nbsp;dispozici větší značky. Platforma Selfbook jim pomáhá udržet si konkurenceschopnost. Její digitální platforma zajišťuje rezervace a&nbsp;platby a&nbsp;vrací hoteliérům větší slovo v&nbsp;době, kdy prim v&nbsp;cestovním ruchu hrají agregátory a&nbsp;vyhledávače. Například funkce Payment Links pomáhá hotelům vytvářet vlastní odkazy, které mohou posílat hostům za&nbsp;rezervace pokojů či&nbsp;vedlejší výdaje. 
Selfbook také představil jednotný řídicí panel pro&nbsp;hotelové manažery s&nbsp;názvem Station. Ten nabízí hotelům možnost ovládat způsob odbavení na&nbsp;partnerských stránkách, stejně jako pružné možnosti storna. Po&nbsp;strategické investici od&nbsp;společnosti American Express v&nbsp;prosinci 2022 a&nbsp;uvedení těchto nových funkcí se&nbsp;Selfbooku rychle množí zákazníci a&nbsp;partneři: dnes jeho služeb využívají hotelové řetězce Yotel, Caesars Palace Dubai, SH Hotels, Graduate Hotels i&nbsp;Relais &amp; Château. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Kdo je kdo v&nbsp;moderních finančních službách? Firmy, které zařídí vše od&nbsp;okamžitých plateb a&nbsp;správy výdajů přes&nbsp;logistiku i&nbsp;zarezervování hotelového pokoje až&nbsp;po&nbsp;software jako služba nebo usnadnění generační výměny lídrů. 
Když&nbsp;přijde řeč na&nbsp;finanční inovace, nejspíš je budete čekat v&nbsp;USA. Ekonomové předpovídali, že je již loni postihne recese, ale to se&nbsp;dosud nestalo. Tamní firmy přesto toto riziko očekávají a&nbsp;specializovaly se&nbsp;na&nbsp;ně. Patří k&nbsp;nim i&nbsp;ty, které stojí na&nbsp;samé špici žebříčku&nbsp;inovativnosti, jejž sestavuje časopis Fast Company. 
Kromě

Prst na pulzu doby

Barbora Postránecká

Investiční crowfunding funguje jednoduše. Podnikatel potřebuje zafinancovat svůj projekt a&nbsp;drobní investoři&nbsp;mu na&nbsp;to půjčí. „Peníze&nbsp;tak můžete získat rychleji než v&nbsp;bance, zároveň je ale potřeba umět prodat svůj příběh a&nbsp;přesvědčit investory, aby chtěli peníze&nbsp;půjčit zrovna vám,“ říká provozní ředitel firmy Fingood Ondřej Kozel. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Je na&nbsp;trhu financování skrze investiční crowfunding novinka? 
Crowfunding jako takový existuje už dlouho a&nbsp;má různé podoby. Jedna z&nbsp;nejznámějších je, když&nbsp;se&nbsp;lidé skládají třeba na&nbsp;vážně nemocné dítě. V&nbsp;Česku je každopádně crowfunding na&nbsp;trhu jedna z&nbsp;těch mladších disciplín. A&nbsp;pokud se&nbsp;budeme bavit o&nbsp;investičním crowfundingu, tak jako regulovaný byznys pod&nbsp;ČNB tu je teprve od&nbsp;loňského listopadu (dříve&nbsp;mohl crowfunding poskytovat kdokoliv, kdo měl tzv. malou platební licenci). Licenci, která je potřeba nyní, získaly loni pouze tři&nbsp;crowfundingové platformy – a&nbsp;jednou z&nbsp;nich jsme i&nbsp;my. Zavazuje nás&nbsp;k&nbsp;dodržování řady specifických postupů, které chrání investory. 
Jaký je hlavní princip investičního crowfundingu? 
Máte dvě strany. Na&nbsp;jedné je podnikatel, na&nbsp;druhé investoři. Podnikatel chce svoji firmu posunout dál a&nbsp;shání kapitál. Investoři&nbsp;vydělávají na&nbsp;úrocích z&nbsp;půjček. Máme tu developerské projekty, které si na&nbsp;Fingood přijdou pro&nbsp;stamilionové úvěry se&nbsp;splatností do&nbsp;tří let. Pak tu máme společnosti, kterým stačí milion a&nbsp;do&nbsp;roka ho splatí. Tady se&nbsp;bavíme o&nbsp;provozním kapitálu nebo expanzi podnikání. Snažíme se&nbsp;to ve&nbsp;Fingoodu „ředit“ tak, aby si vybral opravdu každý investor. Těch větších projektů se&nbsp;účastní okolo tisíce investorů, u&nbsp;těch menších jsou to stovky. 
Můžete nastínit hlavní výhody, které tento způsob financování skýtá pro&nbsp;podnikatele oproti půjčce v&nbsp;bance? 
Jedna z&nbsp;výhod je, že kolem vašeho projektu či&nbsp;firmy vzniká společenství podporovatelů, z&nbsp;nichž se&nbsp;mohou později stát vaši&nbsp;zákazníci. Většinu našich projektů tvoří developerské projekty, takže&nbsp;můžete následně dostat nabídku třeba na&nbsp;přednostní koupi bytu. Druhá výhoda je rychlost – v&nbsp;bance může schválení úvěru trvat tři, ale i&nbsp;šest měsíců. U&nbsp;nás&nbsp;je to rychlejší. I&nbsp;tak ale máme třífázové ověřování včetně toho, že pečlivě zjišťujeme, čím budete jistit a&nbsp;jak budete splácet. 
Následně je ovšem potřeba přesvědčit investory, aby dali peníze&nbsp;zrovna vám. 
Ano, schválení projektu je jen půlka boje. Pak přichází boj o&nbsp;investory, které musíte zaujmout svým příběhem. Fingood ale nabízí pomoc, kromě jiného můžete využívat naše marketingové oddělení. 
Jak funguje vyplácení výnosů pro&nbsp;investory? 
Jejich peníze&nbsp;odcházejí na&nbsp;projekt až&nbsp;v&nbsp;okamžiku, kdy je vybraná cílová částka. Pokud by se&nbsp;suma nevybrala, vaše peníze&nbsp;z&nbsp;virtuální peněženky neodejdou. Pokud se&nbsp;částka vybere, je stanovené, do&nbsp;jaké doby má podnikatel investorům peníze&nbsp;vrátit. Funguje to dvěma způsoby: buď&nbsp;vám přijdou každý měsíc úroky a&nbsp;na&nbsp;konci i&nbsp;jistina. Druhá varianta je, že vám chodí každý měsíc úroky a&nbsp;zároveň i&nbsp;část peněz&nbsp;z&nbsp;jistiny. 
A&nbsp;pokud podnikatel nestíhá splácet? 
U&nbsp;některých projektů se&nbsp;stane, že se&nbsp;splácení zpomalí či&nbsp;zastaví, a&nbsp;nějakou dobu může trvat, než se&nbsp;nám podaří peníze&nbsp;vymoct, protože&nbsp;úvěry jsou jištěné zástavou movitého nebo nemovitého majetku. Investor si tedy svoje peníze&nbsp;musí takzvaně vyčekat. Kvůli tomu je stanovené penále z&nbsp;prodlení, které je pro&nbsp;vás&nbsp;výhodné, dostáváte 0,1 % za&nbsp;den. Ve&nbsp;dvou procentech případů se&nbsp;stane, že peníze&nbsp;nedokážete od&nbsp;podnikatele získat nikdy. Zároveň máme u&nbsp;každého projektu vždy dva ratingy. Jeden se&nbsp;týká samotného podnikatele a&nbsp;jeho solventnosti, druhý hodnotí rizikovost projektu – platí, že nízké riziko, nízký úrok, vyšší riziko, vyšší úrok. 
Uveďte příklad, kdy se&nbsp;platba může zpozdit. 
Například u&nbsp;developerských projektů se&nbsp;může stát, že se&nbsp;počítá s&nbsp;kolaudací k&nbsp;nějakému datu. Stavební úřad vám ale řekne, že musíte ještě něco vyřešit, tím&nbsp;pádem se&nbsp;kolaudace zpozdí, vy můžete byty prodat později, a&nbsp;platby pro&nbsp;investory se&nbsp;tím&nbsp;pádem zpozdí. 
Koho tento typ půjček nejvíc láká? 
Není to úplně dělané pro&nbsp;startupy. Spíš je to pro&nbsp;firmy, které potřebují investici na&nbsp;nový projekt. Měli jsme tu například zavedenou firmu, která vyrábí remosky. Chtěli postavit továrnu, která by mohla konkurovat čínské výrobě. Což znamenalo, že v&nbsp;ní budou jen čtyři&nbsp;zaměstnanci a&nbsp;bude vyrábět nejen pro&nbsp;sebe, ale i&nbsp;pro&nbsp;jiné značky. Výnos z&nbsp;úvěru pro&nbsp;investory byl 11 % p.a&nbsp;za&nbsp;dvanáct měsíců. K&nbsp;tomu ještě firma nabídla bonus a&nbsp;čtyřiadvacet největších investorů dostalo remosku.

Investiční crowfunding funguje jednoduše. Podnikatel potřebuje zafinancovat svůj projekt a&nbsp;drobní investoři&nbsp;mu na&nbsp;to půjčí. „Peníze&nbsp;tak můžete získat rychleji než v&nbsp;bance, zároveň je ale potřeba umět prodat svůj příběh a&nbsp;přesvědčit investory, aby chtěli peníze&nbsp;půjčit zrovna vám,“ říká provozní ředitel firmy Fingood Ondřej Kozel. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Je na&nbsp;trhu financování skrze investiční crowfunding novinka? 
Crowfunding jako takový existuje už dlouho a&nbsp;má různé podoby. Jedna z&nbsp;nejznámějších je, když&nbsp;se&nbsp;lidé skládají třeba na&nb

Investory musíte zaujmout příběhem

Markéta Malá

<clink anchorid="1"></clink> 
Proč v&nbsp;současné Evropě nerostou velké a&nbsp;úspěšné firmy? Je to tak jednoduché, ale dá se&nbsp;to změnit? 
Evropa si přiznala, že je ve&nbsp;velkých problémech, upadá a&nbsp;nestíhá držet krok s&nbsp;okolním vyspělým světem. Není schopná konkurovat Spojeným státům americkým a&nbsp;Číně a&nbsp;ztrácí se&nbsp;ve&nbsp;své ekonomice založené na&nbsp;regulacích a&nbsp;dotacích, které zcela pokřivují trh. 
V&nbsp;něčem je přelomové, že kritika a&nbsp;bití na&nbsp;poplach přicházejí už i&nbsp;od&nbsp;mainstreamových médií a&nbsp;zevnitř. Tedy od&nbsp;těch, kteří vždy chtěli „co nejvíce Evropy“. Jde například o&nbsp;francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který poměrně tvrdě konstatoval, že Evropa bude do&nbsp;několika let mrtvá, pokud pojede ve&nbsp;stejném módu. „Náš starý model je pryč – nadměrně regulujeme a&nbsp;nedostatečně investujeme,“ pojmenoval stav správně Macron. 
Do&nbsp;toho je na&nbsp;tom Evropa chabě se&nbsp;svými energetickými zdroji, což po&nbsp;odvrácení se&nbsp;od&nbsp;levných ruských zdrojů ropy a&nbsp;plynu už došlo snad každému. A&nbsp;proto mají Evropané ceny energií několikanásobně dražší než Američané či&nbsp;Číňané. 
Jenže&nbsp;to, co evropskou ekonomiku a&nbsp;její růst dusí, je její klimatická politika. Sice mnohokrát zpochybněná kvůli své antirůstové povaze, přesto nezpochybnitelná a&nbsp;nedotknutelná. To jsme viděli i&nbsp;na&nbsp;nedávné zprávě o&nbsp;stavu a&nbsp;konkurenceschopnosti Evropy. 
Vlna skepse a&nbsp;kritiky tohoto přístupu se&nbsp;děje po&nbsp;jmenování nové Evropské komise, především tedy znovujmenování její předsedkyně Ursuly von der Leyenové. A&nbsp;také po&nbsp;vydání zmíněné zprávy o&nbsp;ekonomickém stavu EU z&nbsp;pera bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho. Tu si u&nbsp;něj objednala právě von der Leyenová. 
Draghi, zastánce větší federalizace Evropy, nepřekvapivě volá po&nbsp;větší jednotě. A&nbsp;to nejen tím, že se&nbsp;EU znovu společně zadluží, respektive že vydá další společné dluhopisy. Podle Draghiho potřebuje Unie v&nbsp;krátké době zainvestovat obrovské množství peněz, aby se&nbsp;zvládla vypořádat se&nbsp;situací, v&nbsp;níž se&nbsp;ocitla. Jako se&nbsp;to stalo poprvé za&nbsp;covidu v&nbsp;roce 2021 s&nbsp;fondem Next Generation EU. 
<clink anchorid="2"></clink> 
V&nbsp;problémech jsou nejen evropské automobilky, na&nbsp;kterých se&nbsp;podepisuje to, jakou politiku státních subvencí uplatňují Číňané, ale i&nbsp;Američané. Čína&nbsp;už celkově do&nbsp;nových technologií investovala téměř 700 miliard dolarů. Spojené státy si v&nbsp;roce 2022 schválily zákon o&nbsp;snižování inflace (IRA) a&nbsp;jen od&nbsp;loňského roku, kdy vstoupil v&nbsp;platnost, bylo do&nbsp;zelených technologií a&nbsp;transformace průmyslu investováno přes&nbsp;300 miliard dolarů. IRA funguje především ve&nbsp;formě slev na&nbsp;dani pro&nbsp;firmy, které jsou podmíněné investicemi právě do&nbsp;čistých technologií. Čína&nbsp;i&nbsp;Američané tedy nalévají do&nbsp;ekonomiky velké množství peněz. Jenže&nbsp;na&nbsp;rozdíl od&nbsp;EU je umějí investovat tak, aby hrály v&nbsp;jejich prospěch. 
A&nbsp;tady mají pravdu ti, kteří říkají, že čisté, dekarbonizované budoucnosti a&nbsp;zároveň ekonomického růstu lze dosáhnout opravdu jen za&nbsp;předpokladu větší federalizace. A&nbsp;nezapomínejme, že rozhodování o&nbsp;výběru daní a&nbsp;o&nbsp;daňových sazbách je výlučnou pravomocí členských států. Tedy jak vysoké daně každý občan zaplatí, si určují jednotlivé státy samy. A&nbsp;to je samozřejmě z&nbsp;pohledu investorů, a&nbsp;tedy investic přicházejících do&nbsp;Evropy dost nepřehledné. 
A&nbsp;silně to souvisí s&nbsp;neexistencí jednotného a&nbsp;silného kapitálového trhu. Právě ten je v&nbsp;Americe tím, co růst hospodářství pohání. Divíme se, že v&nbsp;Evropě nejsou žádné velké technologické společnosti. Ani úspěšní giganti jako Apple, Tesla nebo třeba Amazon nevyrostli v&nbsp;prostředí rozdrobených malých kapitálových trhů. 
Úvahy o&nbsp;tom, že by tu měla být jedna velká evropská burza, jsou ale také spíš mimo. Primární je odstranit bariéry pro&nbsp;volný pohyb kapitálu a&nbsp;sjednotit pravidla a&nbsp;regulace. A&nbsp;zatím se&nbsp;to neděje, většina transakcí stále probíhá hlavně na&nbsp;úrovni národních trhů. 
„Národní státy se&nbsp;brání celkem úspěšně přeshraničnímu poskytování služeb na&nbsp;kapitálovém trhu, což je opravdu velký problém. Například jeden prospekt (cenného papíru) schválený v&nbsp;jedné zemi automaticky neplatí v&nbsp;ostatních zemích. Dochází k&nbsp;tomu, že ho musí z&nbsp;nějakých, podle mě úplně fantasmagorických, důvodů potvrzovat jednotliví regulátoři, což samozřejmě vždycky stojí nějaký čas a&nbsp;peníze. Je to přitom úplně zbytečné,“ komentoval to šéf pražské burzy Petr Koblic. 
Evropská unie tedy odhání investory roztříštěným trhem a&nbsp;přemírou regulací a&nbsp;zároveň naříká, že jí investice chybějí. I&nbsp;domácí evropské firmy jdou raději hledat financování mimo Evropu, protože&nbsp;tam nacházejí lepší podmínky. Evropa je silně závislá na&nbsp;tradici bankovního financování, čímž si škodí. Financování firem by se&nbsp;mělo přeorientovat od&nbsp;bank na&nbsp;investory. Zkrátka aby se&nbsp;tu byznys nerozvíjel tak, že se&nbsp;firmy dostanou k&nbsp;penězům přes&nbsp;bankovní úvěry, které pak s&nbsp;úroky musejí splácet, ale půjdou si pro&nbsp;ně na&nbsp;kapitálové trhy. Protože&nbsp;jinak je spolknou americké firmy, které se&nbsp;splácením dluhů nemusí obtěžovat, a&nbsp;rychle vyrostou. 
Když&nbsp;se&nbsp;posuneme k&nbsp;nám do&nbsp;České republiky, o&nbsp;rozvoji kapitálového trhu, zlepšení přístupu firem k&nbsp;financování a&nbsp;snížení jejich závislosti na&nbsp;bankovních úvěrech mluví i&nbsp;nová Hospodářská strategie. 
Tu představil nový ministr průmyslu Lukáš Vlček, který vzal místo po&nbsp;do&nbsp;Bruselu mířícím Jozefu Síkelovi. Za&nbsp;hlavní cíl strategie ukládá dostat Českou republiku do&nbsp;roku 2040 mezi top 10 zemí s&nbsp;nejvyšším HDP na&nbsp;obyvatele, tedy mezi deset nejbohatších zemí EU. Do&nbsp;roku 2040 je sice ještě čas, ale připomeňme, že letos se&nbsp;čeká růst ekonomiky o&nbsp;1,1 % HDP, příští rok se&nbsp;velmi optimisticky předpokládá růst 2,7 %. A&nbsp;dost bude záležet na&nbsp;tom, jak se&nbsp;vzpamatuje nyní v&nbsp;recesi se&nbsp;potácející Německo. 
Ještě podivnější ale je, že o&nbsp;rozvoji kapitálových trhů tu mluví někdo ze&nbsp;současné vládní koalice, která zavedla mimořádnou daň, windfall tax, a&nbsp;podkopala tak na&nbsp;dlouhou dobu důvěru tuzemských investorů a&nbsp;poškodila investorské prostředí celkově. 
Na&nbsp;hlavním trhu pražské burzy se&nbsp;obchoduje jen 18 titulů (na&nbsp;trhu START pro&nbsp;menší firmy jich je 12). Nejvýznamnější a&nbsp;nejobchodovanější akcií je ČEZ, jíž zdejší investoři&nbsp;věřili. 
A&nbsp;stalo se, co se&nbsp;stalo. Proč asi se&nbsp;na&nbsp;burzu nehrnou nové firmy? Nedávno ohlásil i&nbsp;šéf Seznamu Ivo Lukačovič, že od&nbsp;myšlenky nabídnout malou část akcií své společnosti nakonec ustoupil. Bude stát hodně sil to změnit a&nbsp;důvěru obnovit.

<clink anchorid="1"></clink> 
Proč v&nbsp;současné Evropě nerostou velké a&nbsp;úspěšné firmy? Je to tak jednoduché, ale dá se&nbsp;to změnit? 
Evropa si přiznala, že je ve&nbsp;velkých problémech, upadá a&nbsp;nestíhá držet krok s&nbsp;okolním vyspělým světem. Není schopná konkurovat Spojeným státům americkým a&nbsp;Číně a&nbsp;ztrácí se&nbsp;ve&nbsp;své ekonomice založené na&nbsp;regulacích a&nbsp;dotacích, které zcela pokřivují trh. 
V&nbsp;něčem je přelomové, že kritika a&nbsp;bití na&nbsp;poplach přicházejí už i&nbsp;od&nbsp;mainstreamových médií a&nbsp;zevnitř. Tedy od&nbsp;těch, kteří vždy chtěli „co nejvíce Evropy“. Jde například o&nbsp;francouzského pr

Síla sjednocení

Šikana na&nbsp;školách, bossing ve&nbsp;firmách. Startup FaceUp nabírá 70 milionů 
<clink anchorid="1"></clink> 
David Špunar, Jan Sláma a&nbsp;Pavel Ihm spolu podnikají už od&nbsp;třinácti let. V&nbsp;roce 2017 vytvořili aplikaci Nenech to být, která slouží k&nbsp;upozorňování na&nbsp;šikanu ve&nbsp;školách, s&nbsp;níž se&nbsp;sami setkávali. O&nbsp;tři&nbsp;roky později se&nbsp;pak s&nbsp;FaceUp, komerční verzí produktu, rozšířili i&nbsp;do&nbsp;světa dospělých: chtějí pomáhat budovat otevřenou a&nbsp;bezpečnou kulturu ve&nbsp;firmách. Přes&nbsp;appku lze pověřené osobě odesílat podněty, klidně anonymně. Funguje tak jako online schránka důvěry. 
FaceUp eviduje přes&nbsp;1500 klientů v&nbsp;60 státech. Jeho hlavním trhem jsou USA, poptávka je i&nbsp;z&nbsp;Afriky nebo Blízkého východu. A&nbsp;teď hlásí investici – od&nbsp;českých fondů Reflex Capital Ondřeje Fryce, Lighthouse Ventures a&nbsp;Tilia Impact Ventures mu přiteklo 70 milionů korun. Peníze&nbsp;chce startup využít na&nbsp;posílení globální expanze. Fryc, který vybudoval internetový obchod Mall a&nbsp;díky jeho prodeji patří mezi nejbohatší Čechy, zaujal FaceUp „pozoruhodnou globální jízdou“. 
Filip Magalhães 
&nbsp; 
&nbsp; 
Lithiová horečka: Rio Tinto kupuje Arcadium za&nbsp;rekordní sumu 
Anglo-australská těžařská korporace Rio Tinto oznámila akvizici společnosti Arcadium Lithium za&nbsp;6,7 miliardy dolarů v&nbsp;hotovosti, což znamená největší transakci v&nbsp;oblasti lithia v&nbsp;historii. Rio Tinto se&nbsp;díky tomu stane třetím největším producentem tohoto klíčového materiálu pro&nbsp;výrobu baterií. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Navzdory poklesu cen lithia o&nbsp;55 % v&nbsp;Číně za&nbsp;poslední rok Rio Tinto věří v&nbsp;dlouhodobý potenciál kovu, který je zásadní pro&nbsp;uskutečnění energetické transformace, a&nbsp;rostoucí poptávku po&nbsp;bateriích pro&nbsp;elektromobily. Spojená společnost bude vyrábět lithium v&nbsp;Argentině, Austrálii a&nbsp;Kanadě. 
Arcadium, které vzniklo fúzí společností Allkem a&nbsp;Livent v&nbsp;minulém roce, má dlouhodobé dodavatelské smlouvy s&nbsp;Teslou, BMW, Toyotou a&nbsp;General Motors. Tato partnerství významně posilují strategickou hodnotu akvizice a&nbsp;poskytují jistotu prodeje produkce lithia v&nbsp;dlouhodobém horizontu. 
Michael Skřivan

Šikana na&nbsp;školách, bossing ve&nbsp;firmách. Startup FaceUp nabírá 70 milionů 
<clink anchorid="1"></clink> 
David Špunar, Jan Sláma a&nbsp;Pavel Ihm spolu podnikají už od&nbsp;třinácti let. V&nbsp;roce 2017 vytvořili aplikaci Nenech to být, která slouží k&nbsp;upozorňování na&nbsp;šikanu ve&nbsp;školách, s&nbsp;níž se&nbsp;sami setkávali. O&nbsp;tři&nbsp;roky později se&nbsp;pak s&nbsp;FaceUp, komerční verzí produktu, rozšířili i&nbsp;do&nbsp;světa dospělých: chtějí pomáhat budovat otevřenou a&nbsp;bezpečnou kulturu ve&nbsp;firmách. Přes&nbsp;appku lze pověřené osobě odesílat podněty, klidně anonymně. Funguje tak jako online schránka důvěry. 
FaceUp evi

Šikana na školách a lithiová horečka

Vladimír Barák

<clink anchorid="1"></clink> 
Chcete vědět, jak nejlépe investovat ve&nbsp;dvaceti, třiceti nebo padesáti? Pojďte se&nbsp;podívat na&nbsp;rady od&nbsp;těch, kteří to nejen doporučují, ale sami prožívají. Ekonomové a&nbsp;finanční poradci ukazují, jak si v&nbsp;různých dekádách života nastavit investiční portfolio, aby vám přineslo nejen finanční stabilitu, ale také spokojenost a&nbsp;klid. Každý poradce vám nabídne ověřené rady. A&nbsp;co je nejdůležitější – sami v&nbsp;té životní fázi jsou a&nbsp;řídí se&nbsp;tím, co doporučují.

Jak investovat v každé dekádě života

<clink anchorid="1"></clink> 
Pro&nbsp;investory ve&nbsp;věku&nbsp;20 až&nbsp;29 let je klíčové především vybudovat si správné finanční návyky. Vojtěch Holub, finanční poradce skupiny Partners, doporučuje, aby mladí investoři&nbsp;postupně začali odkládat 10 až&nbsp;30 % ze&nbsp;své výplaty ihned po&nbsp;jejím obdržení. „Je důležité stanovit si strategii a&nbsp;vytvářet rezervy hned od&nbsp;začátku. S&nbsp;růstem příjmu by měly růst nejen výdaje na&nbsp;životní standard, ale i&nbsp;objem investic,“ radí Holub. Automatizované trvalé příkazy mohou tento proces zjednodušit a&nbsp;mladým ušetřit čas na&nbsp;to podstatné. 
Holub, který působí na&nbsp;Valašsku a&nbsp;je držitelem prestižního certifikátu EFA, vysvětluje diverzifikaci portfolia pomocí tří základních „hromádek“ (jak je sám označuje), které by měly tvořit základ investic pro&nbsp;mladé investory. 
První hromádka slouží jako rezerva pro&nbsp;nečekané výdaje. „Tuto částku byste měli mít rychle k&nbsp;dispozici, ideálně ve&nbsp;výši&nbsp;tři- až&nbsp;pětinásobku měsíčních výdajů, plus finance na&nbsp;krátkodobé cíle,“ vysvětluje poradce. Nejlepším místem pro&nbsp;tyto peníze&nbsp;je spořicí účet. 
Druhá hromádka obsahuje peníze&nbsp;určené na&nbsp;střednědobé cíle, například nákup bydlení, auto, rodinu či&nbsp;start podnikání. Zde doporučuje Holub neakciové portfolio s&nbsp;potenciálním výnosem 5–7 % ročně. „Kvalitní podílové fondy v&nbsp;české koruně, zejména&nbsp;dluhopisové a&nbsp;nemovitostní fondy, mohou být skvělým základem tohoto portfolia,“ říká Holub. Pro&nbsp;delší horizont (5–10 let) je vhodné investovat také do&nbsp;globálních akciových fondů (10–30 % portfolia). 
Třetí hromádka je určena pro&nbsp;dlouhodobé investice, kde je možné podstupovat vyšší riziko výměnou za&nbsp;vyšší výnosy (8–10 % ročně). Základem tohoto portfolia by měly být ETF fondy s&nbsp;globálním zaměřením, například MSCI World. „Snažte se&nbsp;tuto hromádku držet na&nbsp;minimálně 10 % z&nbsp;platu a&nbsp;začněte investovat již s&nbsp;první výplatou,“ doporučuje Holub. 
Holub zároveň varuje mladé investory před&nbsp;neuváženými investicemi, zejména&nbsp;těmi, které slibují garantované vysoké výnosy. „Firemní dluhopisy z&nbsp;reklam na&nbsp;sociálních sítích nebo investice, u&nbsp;kterých nedokážete posoudit riziko, mohou být velmi nebezpečné,“ upozorňuje finanční poradce. Pokud má investor zájem o&nbsp;rizikovější investice, jako jsou kryptoměny nebo trading, Holub by na&nbsp;ně vyčlenil maximálně 5 % celkového majetku. 
„Nejlepší investicí v&nbsp;mladém věku&nbsp;je investice do&nbsp;sebe a&nbsp;svých dovedností,“ zdůrazňuje Holub. Doporučuje, aby se&nbsp;mladí investoři&nbsp;věnovali nejen finančním investicím, ale i&nbsp;svému osobnímu růstu a&nbsp;vzdělání, což jim do&nbsp;budoucna přinese ještě větší výnosy. Tady prý jednoduše platí, že co se&nbsp;člověk&nbsp;v&nbsp;mládí naučí a&nbsp;jak se&nbsp;připraví, později jako když&nbsp;najde. 
„Používejte ale také selský rozum a&nbsp;zkuste na&nbsp;to jít jednoduše,“ doporučuje Holub. Věnovat čas finančním plánům a&nbsp;investicím již na&nbsp;začátku kariéry zvýší šance, že člověk&nbsp;dosáhne finanční stability a&nbsp;budoucích úspěchů.

<clink anchorid="1"></clink> 
Pro&nbsp;investory ve&nbsp;věku&nbsp;20 až&nbsp;29 let je klíčové především vybudovat si správné finanční návyky. Vojtěch Holub, finanční poradce skupiny Partners, doporučuje, aby mladí investoři&nbsp;postupně začali odkládat 10 až&nbsp;30 % ze&nbsp;své výplaty ihned po&nbsp;jejím obdržení. „Je důležité stanovit si strategii a&nbsp;vytvářet rezervy hned od&nbsp;začátku. S&nbsp;růstem příjmu by měly růst nejen výdaje na&nbsp;životní standard, ale i&nbsp;objem investic,“ radí Holub. Automatizované trvalé příkazy mohou tento proces zjednodušit a&nbsp;mladým ušetřit čas na&nbsp;to podstatné. 
Holub, který působí na&nbsp;Valašsku a&nbsp;je držitelem prestiž

Investoři 20+. Na startovní čáře. Vojtěch Holub

<clink anchorid="1"></clink> 
Pro&nbsp;třicetileté investory je klíčovým faktorem jejich dlouhodobý investiční horizont, který jim umožňuje být méně averzní k&nbsp;riziku a&nbsp;investovat s&nbsp;větší agresivitou. Adam Trávník, jednatel poradenské společnosti Friends Forever, uvádí, že v&nbsp;tomto věku&nbsp;je ideální příležitost začít vytvářet vyvážené portfolio, které zajistí stabilní růst s&nbsp;ohledem na&nbsp;budoucí finanční cíle. 
„Třicátníci mají dostatek času na&nbsp;překonání případných krátkodobých tržních výkyvů,“ vysvětluje Trávník, absolvent Vysoké školy finanční a&nbsp;správní. Proto je pro&nbsp;ně vhodné, aby 70 až&nbsp;80 % jejich portfolia tvořily akcie, které dlouhodobě nabízejí vyšší výnosy než jiné investiční nástroje. Akcie jsou volatilní, ale při&nbsp;delším horizontu nabízejí vysoký potenciál růstu. Diverzifikace v&nbsp;rámci akcií – napříč různými sektory a&nbsp;regiony – je také klíčová pro&nbsp;snížení rizika. 
I&nbsp;když&nbsp;jsou akcie hlavní složkou portfolia, pro&nbsp;stabilitu doporučuje Trávník&nbsp;zahrnout 20 až&nbsp;30 % do&nbsp;dluhopisů. „Dluhopisy představují bezpečnější aktiva, která stabilizují portfolio a&nbsp;snižují jeho volatilitu,“ říká. Dluhopisy nabízejí nižší, ale stabilní výnosy a&nbsp;slouží jako protiváha dynamickým akciovým investicím. 
Pro&nbsp;investory, kteří nemají čas nebo chuť se&nbsp;neustále věnovat správě portfolia, Trávník&nbsp;doporučuje využít pasivní investiční nástroje, jako jsou ETF (burzovně obchodované fondy) nebo otevřené podílové fondy. Tyto fondy sledují tržní indexy, jako je S&amp;P 500, a&nbsp;umožňují investorům diverzifikovat portfolio s&nbsp;minimálními náklady a&nbsp;námahou. „Pro&nbsp;kvalifikované investory s&nbsp;většími objemy investic jsou dostupné i&nbsp;specializované fondy, které mohou nabízet zajímavé příležitosti,“ dodává. 
Pro&nbsp;ty, kteří chtějí své portfolio ozvláštnit, mohou být atraktivní alternativní investice, jako jsou kryptoměny, komodity, nemovitosti či&nbsp;hedgeové fondy. Trávník&nbsp;však varuje před&nbsp;přílišným spoléháním na&nbsp;tyto vysoce volatilní nástroje. „Alternativní investice by měly tvořit maximálně 10 % portfolia,“ říká a&nbsp;zdůrazňuje, že ačkoli mohou přinést vysoké výnosy, nesou s&nbsp;sebou také značná rizika, a&nbsp;to včetně nižší likvidity a&nbsp;složitější regulace. 
Například kryptoměny podle experta mohou v&nbsp;krátké době zaznamenat obrovské zisky, ale stejně tak výrazné ztráty. Komodity, nemovitosti či&nbsp;umění mají často nižší likviditu, což může být problém, pokud investor potřebuje rychlý přístup k&nbsp;hotovosti. „Regulace těchto trhů je rovněž méně přísná, což zvyšuje riziko nekalých praktik nebo podvodů,“ varuje Trávník. 
„Každý investor by měl své portfolio pravidelně přizpůsobovat změnám ve&nbsp;finanční situaci a&nbsp;cílech,“ dodává poradce. Dlouhodobý investiční horizont s&nbsp;sebou přináší výhody, ale i&nbsp;povinnost pravidelně kontrolovat, zda vybraná strategie stále odpovídá aktuálním podmínkám na&nbsp;trhu. 
Třicetiletý investor má před&nbsp;sebou desítky let do&nbsp;důchodu, což znamená, že může snáze&nbsp;zvládnout krátkodobé ztráty a&nbsp;využít dlouhodobého růstu. Trávník&nbsp;vidí v&nbsp;tomto věku&nbsp;velký potenciál pro&nbsp;budování finanční stability do&nbsp;budoucna. „Inflace lidem ukázala, že držet peníze&nbsp;na&nbsp;účtu je cestou ke&nbsp;ztrátám, a&nbsp;stále více lidí přemýšlí, jak svůj majetek zhodnotit a&nbsp;splnit si své dlouhodobé sny a&nbsp;cíle,“ uzavírá.

<clink anchorid="1"></clink> 
Pro&nbsp;třicetileté investory je klíčovým faktorem jejich dlouhodobý investiční horizont, který jim umožňuje být méně averzní k&nbsp;riziku a&nbsp;investovat s&nbsp;větší agresivitou. Adam Trávník, jednatel poradenské společnosti Friends Forever, uvádí, že v&nbsp;tomto věku&nbsp;je ideální příležitost začít vytvářet vyvážené portfolio, které zajistí stabilní růst s&nbsp;ohledem na&nbsp;budoucí finanční cíle. 
„Třicátníci mají dostatek času na&nbsp;překonání případných krátkodobých tržních výkyvů,“ vysvětluje Trávník, absolvent Vysoké školy finanční a&nbsp;správní. Proto je pro&nbsp;ně vhodné, aby 70 až&nbsp;80 % jejich portfolia tvořily akcie, které d

Investoři 30+. V plné jízdě. Adam Trávník

<clink anchorid="1"></clink> 
„Investice po&nbsp;dosažení čtyřiceti let by měly reflektovat životní fázi, finanční cíle a&nbsp;zbývající dobu do&nbsp;důchodu, která činí obvykle 20 až&nbsp;25 let,“ říká Jiří Rotschedl, ekonom s&nbsp;bohatými zkušenostmi z&nbsp;financí i&nbsp;akademické sféry. V&nbsp;tomto věku&nbsp;je člověk&nbsp;často na&nbsp;vrcholu své výdělečné kariéry, což nabízí ideální příležitost maximalizovat investice. Klíčovými pilíři&nbsp;investiční strategie by měly být diverzifikace, vyvážený poměr rizika a&nbsp;výnosu a&nbsp;dlouhodobý horizont. 
„Nejdůležitějším krokem je vytvořit si dostatečnou finanční rezervu,“ vysvětluje Rotschedl, absolvent Vysoké školy ekonomické v&nbsp;Praze, který vyučuje podnikové finance na&nbsp;Vysoké škole CEVRO a&nbsp;je hlavním ekonomem spolku Platforma prosperity. „Částka odpovídající 6 až&nbsp;12 měsíčním příjmům by měla být uložena v&nbsp;likvidních nástrojích, jako jsou spořicí účty nebo peněžní fondy. Tyto prostředky jsou zhodnocovány lépe než na&nbsp;běžném účtu, jsou snadno dostupné a&nbsp;nízkorizikové, což zajistí pokrytí nečekaných výdajů, jako jsou například náklady spojené se&nbsp;zdravotními problémy nebo změnami v&nbsp;zaměstnání,“ říká expert. 
Pokud máte v&nbsp;plánu větší výdaje, například koupi nemovitosti nebo nového auta, je vhodné vyčlenit 20 až&nbsp;30 % portfolia na&nbsp;méně riziková aktiva, jako jsou dluhopisy nebo nemovitostní fondy. Pokud tyto výdaje v&nbsp;plánu nemáte, doporučuje Rotschedl snížit tuto složku&nbsp;na&nbsp;5 až&nbsp;10 % portfolia. Takové investice poskytují stabilní výnosy a&nbsp;zajišťují ochranu před&nbsp;většími tržními výkyvy. 
Pro&nbsp;čtyřicátníky je podle Rotschedla ideální doba zaměřit se&nbsp;na&nbsp;dynamická růstová aktiva, zejména&nbsp;na&nbsp;akcie a&nbsp;akciové fondy, které nabízejí vyšší potenciál výnosu. Doporučuje například americký index S&amp;P 500, který sdružuje 500 nejvýkonnějších firem. Tento index nabízí jistotu zhodnocení v&nbsp;dlouhém období a&nbsp;stabilitu díky pravidelnému nahrazování méně výkonných firem novými, což minimalizuje riziko ztráty. 
Expert také zdůrazňuje důležitost regionální diverzifikace. Nyní doporučuje zaměřit se&nbsp;na&nbsp;americké akcie s&nbsp;menším podílem evropských firem, které jsou podle něj negativně ovlivněny přísnými regulacemi a&nbsp;byrokracií Evropské unie. „Nezapomínejte ani na&nbsp;měnová rizika,“ varuje. Kolísání kurzů může výrazně ovlivnit hodnotu investic, a&nbsp;proto je výhodné investovat prostřednictvím fondů zajištěných proti měnovým výkyvům. 
Klíčem k&nbsp;úspěchu je podle ekonoma i&nbsp;vyvážený mix růstových a&nbsp;hodnotových akcií v&nbsp;portfoliu. Růstové akcie nabízejí vyšší potenciál zisku, ale jsou volatilnější, zatímco hodnotové akcie poskytují stabilnější výnosy a&nbsp;jsou méně náchylné k&nbsp;tržním výkyvům. Doporučuje udržovat vyvážený poměr mezi těmito dvěma typy akcií, například 50:50, což umožňuje investorovi těžit z&nbsp;dynamiky trhu a&nbsp;zároveň si udržet určitou míru stability. 
„Ve&nbsp;čtyřiceti letech máte stále dostatek času, abyste využili výhod dlouhodobých investic, ale zároveň byste měli mít na&nbsp;paměti ochranu proti větším výkyvům,“ uzavírá Rotschedl. S&nbsp;vyváženou strategií, která kombinuje likviditu, střednědobé a&nbsp;dlouhodobé investice, mohou čtyřicátníci podle odborníka efektivně maximalizovat své finanční cíle a&nbsp;zabezpečit si pohodlný důchod.

<clink anchorid="1"></clink> 
„Investice po&nbsp;dosažení čtyřiceti let by měly reflektovat životní fázi, finanční cíle a&nbsp;zbývající dobu do&nbsp;důchodu, která činí obvykle 20 až&nbsp;25 let,“ říká Jiří Rotschedl, ekonom s&nbsp;bohatými zkušenostmi z&nbsp;financí i&nbsp;akademické sféry. V&nbsp;tomto věku&nbsp;je člověk&nbsp;často na&nbsp;vrcholu své výdělečné kariéry, což nabízí ideální příležitost maximalizovat investice. Klíčovými pilíři&nbsp;investiční strategie by měly být diverzifikace, vyvážený poměr rizika a&nbsp;výnosu a&nbsp;dlouhodobý horizont. 
„Nejdůležitějším krokem je vytvořit si dostatečnou finanční rezervu,“ vysvětluje Rotschedl, absolvent Vysoké školy ekonomi

Investoři 40+. Nezastavujeme. Jiří Rotschedl

<clink anchorid="1"></clink> 
Kamil Levinský, managing partner fondu Jet Ventures investiční společnosti Jet Investment, má více než 25 let zkušeností ve&nbsp;světě financí, prodejů a&nbsp;startupových investic. Jeho dlouholetá praxe mu umožňuje poskytovat cenné rady nejen mladším investorům, ale i&nbsp;lidem nad&nbsp;50 let, kteří přemýšlejí, jak nejlépe zhodnotit své finance. Protože&nbsp;se&nbsp;sám blíží padesátce, moc dobře rozumí potřebám zralejších investorů. 
Podle Levinského je důležité si uvědomit, že i&nbsp;když&nbsp;je člověk&nbsp;v&nbsp;padesáti letech opatrnější, stále má před&nbsp;sebou dostatek času na&nbsp;růst investic. „Každý by měl především zvážit své životní cíle a&nbsp;plány na&nbsp;důchod – chcete cestovat, nebo preferujete klidný život? Plánujete ještě pracovat, nebo chcete ukončit pracovní činnost? Zdravotní stav a&nbsp;rodinná situace by také měly hrát klíčovou roli v&nbsp;rozhodování o&nbsp;investiční strategii,“ říká odborník. 
Levinský navrhuje dynamickou investiční strategii pro&nbsp;ty, kdo se&nbsp;cítí zdraví, mohou si dovolit již nepracovat, ale práce je baví. Podle něj by mohli zvážit následující rozdělení investic: 
35 % do&nbsp;akcií – kombinace dividendových a&nbsp;technologických růstových akcií. Doporučuje sektor sociálních sítí, umělé inteligence, velkých dat, cloudových poskytovatelů, výrobců baterií a&nbsp;elektromobilů. „Tyto oblasti mají potenciál pro&nbsp;dynamický růst,“ říká Levinský. 
15 % do&nbsp;private equity – „Vyberte si fond s&nbsp;historií a&nbsp;dobrou reputací,“ radí Levinský. 
15 % do&nbsp;venture kapitálu – Levinský doporučuje investovat do&nbsp;startupů, a&nbsp;podpořit tak inovační prostředí v&nbsp;naší zemi. „Pokud vás&nbsp;startupy baví, můžete investovat napřímo, jinak zvolte fond.“ 
10 % do&nbsp;nemovitostí – Pokud máte investiční byt, který nepotřebujete pro&nbsp;rodinu, je teď dle Levinského ideální čas jej prodat a&nbsp;investovat prostřednictvím realitních fondů. 
10 % do&nbsp;blockchainových technologií a&nbsp;kryptoměn – „Tato třída aktiv již prokázala své místo na&nbsp;trhu a&nbsp;její čas ještě přijde.“ 
7,5 % do&nbsp;dluhopisů – „Zvolte si solidní velké emitenty s&nbsp;dobrou kreditní historií. A&nbsp;optimálně obchodované na&nbsp;burze,“ doporučuje. 
5 % do&nbsp;něčeho, co vám dělá radost – Může to být umění, hodinky. „Já osobně volím víno,“ prozrazuje byznysmen. 
2,5 % v&nbsp;hotovosti by pak měly sloužit jako rezerva. 
Levinský zdůrazňuje, že je důležité cítit se&nbsp;s&nbsp;každým rozhodnutím komfortně: „Investice by vám neměly přidávat stres do&nbsp;života, ale naopak přinášet pocit jistoty.“ S&nbsp;touto strategií mohou i&nbsp;lidé nad&nbsp;padesát let dosáhnout svých finančních cílů a&nbsp;zároveň si užít život bez&nbsp;zbytečných obav. „Tak hodně zdaru,“ přeje Levinský čtenářům.

<clink anchorid="1"></clink> 
Kamil Levinský, managing partner fondu Jet Ventures investiční společnosti Jet Investment, má více než 25 let zkušeností ve&nbsp;světě financí, prodejů a&nbsp;startupových investic. Jeho dlouholetá praxe mu umožňuje poskytovat cenné rady nejen mladším investorům, ale i&nbsp;lidem nad&nbsp;50 let, kteří přemýšlejí, jak nejlépe zhodnotit své finance. Protože&nbsp;se&nbsp;sám blíží padesátce, moc dobře rozumí potřebám zralejších investorů. 
Podle Levinského je důležité si uvědomit, že i&nbsp;když&nbsp;je člověk&nbsp;v&nbsp;padesáti letech opatrnější, stále má před&nbsp;sebou dostatek času na&nbsp;růst investic. „Každý by měl především zvážit své životní c

Investoři 50+. Cíl na dohled. Kamil Levinský

Statistika je neúprosná: jedna třetina veškerých zločinů spáchaných v&nbsp;Česku se&nbsp;odehrává v&nbsp;kybernetickém prostoru. Počet útoků navíc roste a&nbsp;díky umělé inteligenci jsou stále sofistikovanější. V&nbsp;bezpečí není nikdo – občané, firmy ani státní úřady. „V&nbsp;T-Mobile máme jedno z&nbsp;nejmodernějších dohledových center nad&nbsp;počítačovými sítěmi, které funguje 24 hodin denně. A&nbsp;tuto službu nabízíme i&nbsp;ostatním zákazníkům,“ říká Jakub Ludvík, ředitel korporátní bezpečnosti v&nbsp;T-Mobile. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Kyberpodvodů je celá řada. Jaký je dnes ten nejznámější nebo nejvíce používaný? 
Podvodníci využívají v&nbsp;kybernetickém prostoru veškeré možné dostupné nástroje, aby získali vaše citlivé údaje, nejčastěji čísla platebních karet či&nbsp;přístupová hesla do&nbsp;bankovnictví. Podvodů je skutečně celá řada, nejznámější je takzvaný falešný bankéř. Někdo se&nbsp;vydává za&nbsp;bankéře a&nbsp;s&nbsp;velkou urgencí se&nbsp;vás&nbsp;snaží donutit k&nbsp;tomu, abyste mu zpřístupnili internetové bankovnictví nebo poskytli data, třeba ke&nbsp;své platební kartě. 
A&nbsp;falešní bankéři&nbsp;volají lidem, jako jsem já, nebo i&nbsp;do&nbsp;firem? 
I&nbsp;do&nbsp;firem, jen v&nbsp;trochu jiné formě. Tady se&nbsp;bavíme o&nbsp;takzvaném CEO phishingu, což je typ útoku, kdy se&nbsp;někdo vydává za&nbsp;někoho, kdo má ve&nbsp;firmě, kde pracujete, vysoké postavení. Přijde vám třeba e-mail jménem generálního ředitele, který se&nbsp;pod&nbsp;nějakou legendou domáhá toho, abyste třeba někam převedla peníze&nbsp;– s&nbsp;tím, že je to tajný projekt, o&nbsp;němž se&nbsp;ve&nbsp;firmě ještě nesmí mluvit. 
Jak velkou roli hraje v&nbsp;těchto podvodech současný rozmach umělé inteligence? 
Zásadní. Dneska už jsou i&nbsp;případy například falešných videokonferencí. To znamená, že přijde e-mail s&nbsp;odkazem na&nbsp;videokonferenci. K&nbsp;té se&nbsp;oběti podvodu připojí a&nbsp;skutečně se&nbsp;jim zobrazí generální ředitel, který hovoří s&nbsp;pomocí AI manipulace a&nbsp;vysvětlí jim, proč mají peníze&nbsp;někam poslat. 
Představa, že těmto podvodům podléhají zejména&nbsp;zranitelné skupiny, jako jsou třeba senioři, je tedy mylná? 
Je to tak. Věk&nbsp;či&nbsp;vzdělání dnes vůbec nehrají roli. U&nbsp;seniorů to ale není tak, že by neměli dostatek zkušeností. Důvodem je často to, že jsou sami doma, útočník&nbsp;to pozná a&nbsp;začne se&nbsp;jim stále víc a&nbsp;víc podbízet a&nbsp;získávat jejich důvěru, až&nbsp;je donutí udělat ten zásadní krok jako poslat celoživotní úspory do&nbsp;bitcoinmatu. Třeba u&nbsp;mladých lidí je to zase jinak. 
Jak? 
Ti často touží po&nbsp;rychlém zisku. Někdo přijde a&nbsp;řekne: „Podívej, tady máš dva telefony za&nbsp;cenu jednoho. Stačí, když&nbsp;mi dáš přístupy a&nbsp;heslo do&nbsp;internetového bankovnictví.“ A&nbsp;často to ani nebývá tak, že by chtěl útočník&nbsp;heslo, někdy chce jen umožnit přístup na&nbsp;vzdálenou plochu počítače. Nepředstavujme si, že útočníci jsou nějací geniální lidé, oni jen umějí velice dobře manipulovat s&nbsp;lidmi, oslovují jich velké množství – a&nbsp;někdo se&nbsp;prostě chytí. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp; 
Vy sám jste někdy někomu naletěl? 
Téměř. Týkalo se&nbsp;to dalšího typu podvodu, což jsou ty bazarové. Jednoduše jsem nedával pozor, seděli jsme někde s&nbsp;kamarády, popíjeli a&nbsp;já potřeboval něco rychle prodat, protože&nbsp;nám to doma překáželo… Taková chvilka nepozornosti stačí, a&nbsp;už vyplňujete něco, co nemáte. Je to podobné, jako když&nbsp;vám někdo v&nbsp;šest ráno volá z&nbsp;banky, že probíhá útok na&nbsp;váš účet, kde máte úspory, a&nbsp;ať mu rychle nadiktujete přístupové údaje. I&nbsp;to se&nbsp;děje. Nechci ale říkat, že se&nbsp;jedná o&nbsp;drobnější podvody, protože&nbsp;v&nbsp;průměru nyní podle České bankovní asociace vychází výše takto odcizených peněz&nbsp;na&nbsp;jednoho občana ročně na&nbsp;17 000 Kč, což není úplně málo. Na&nbsp;druhou stranu existují i&nbsp;sofistikovanější útoky. 
Třeba na&nbsp;státní správu a&nbsp;kritickou infrastrukturu? 
Ano, ale stejně tak na&nbsp;soukromé firmy. Princip je podobný, motivace útočníků bývá ale často jiná. První jsou takzvaní black hats. To jsou zlí hackeři, kteří s&nbsp;vidinou zisku útočí na&nbsp;různé servery. Pak existují white hats. To jsou naopak hodní hackeři, které si můžete najmout, což děláme i&nbsp;my v&nbsp;T-Mobile. Jejich úkolem je vyzkoušet, jakým způsobem se&nbsp;dá do&nbsp;našeho systému dostat, jak kvalitní máme bezpečnostní opatření. Pak je tu třetí skupina, a&nbsp;to jsou lidé, kteří se&nbsp;snaží nabourávat do&nbsp;serverů státních úřadů a&nbsp;firem, a&nbsp;prosazovat tak svoji vizi světa. 
Například? 
Třeba v&nbsp;loňském roce proběhl útok na&nbsp;stáčírnu minerálních vod, kterou útočníci dočasně vyřadili z&nbsp;provozu kvůli národnosti jejího vlastníka. Existují samozřejmě ještě špionážní aktivity, kdy se&nbsp;někdo chce dostat k&nbsp;citlivým informacím státu či&nbsp;jeho kritické infrastruktuře, jako jsou telekomunikace či&nbsp;energetika. 
Předpokládám, že i&nbsp;proto vznikají opatření na&nbsp;úrovni EU jako evropská směrnice NIS2 (Network and Information System Directive 2), která stanovuje pravidla a&nbsp;požadavky pro&nbsp;oblast kybernetické bezpečnosti. 
Tato směrnice stanovuje minimální nastavení vnitřní bezpečnosti a&nbsp;týkat by se&nbsp;měla až&nbsp;šesti tisíc firem a&nbsp;organizací v&nbsp;Česku. Je opravdu potřeba se&nbsp;dobře chránit. Vezměte si třeba takzvané ransomware útoky, což je podle mě jeden z&nbsp;nejhorších typů útoku, kdy se&nbsp;vám útočník&nbsp;dostane do&nbsp;sítě, zašifruje vám všechna data a&nbsp;pak po&nbsp;vás&nbsp;chce výkupné. 
Co všechno je potřeba pro&nbsp;opravdu kvalitní zabezpečí firem, úřadů či&nbsp;třeba nemocnic? 
Je nezbytné, abyste měli sofistikovaný vnitřní systém bezpečnosti. Dnes například ve&nbsp;většině organizací nemáte osobu, která by za&nbsp;tuto bezpečnost odpovídala. Druhý krok je, že si definujete, co je potřeba chránit, a&nbsp;vytvoříte si bezpečnostní strategii šitou na&nbsp;míru právě vám. Zjišťujete tedy, kdo má ve&nbsp;vaší firmě či&nbsp;úřadu k&nbsp;datům přístup, kdo je spravuje, kde se&nbsp;služba nachází, kde jsou fyzicky ona zařízení, kdo k&nbsp;nim má přístup. Musíte si udělat analýzu rizik… 
T-Mobile nabízí různé formy školení, a&nbsp;to jak interně, tak externě. Je i&nbsp;to součástí ochrany? 
Je, protože&nbsp;většinou ten problém, o&nbsp;kterém se&nbsp;tu bavíme, vzniká někde mezi klávesnicí a&nbsp;židlí, tedy u&nbsp;člověka. Útoky vznikají zpravidla tak, že někdo vědomě či&nbsp;nevědomě poruší pravidla a&nbsp;umožní útočníkovi vstoupit do&nbsp;sítě, případně nedodrží nějaký daný postup. Edukace je tedy absolutně klíčová. Proto pro&nbsp;naše zákazníky vytváříme celou řadu různých programů, abychom je vzdělávali v&nbsp;bezpečnosti a&nbsp;možných rizicích. Totéž děláme v&nbsp;rámci firmy a&nbsp;doporučuji to dělat i&nbsp;ostatním firmám. Zrovna teď u&nbsp;nás&nbsp;začínají tzv. Security days, kdy se&nbsp;tu tři&nbsp;dny budou konat různé edukační programy pro&nbsp;naše zaměstnance. Ještě jedna věc je ale potřeba. 
Jaká? 
Aby někdo hlídal, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;stane chyba, rychle zakročil. V&nbsp;T-Mobile na&nbsp;to máme jedno z&nbsp;nejmodernějších dohledových center, Security Operations Center tzv. SOC. Naše centrum funguje 24 hodin denně a&nbsp;nabízíme ho jako službu i&nbsp;pro&nbsp;ostatní zákazníky a&nbsp;jejich sítě. Jakmile se&nbsp;na&nbsp;počítačové síti stane nějaká anomálie, začnou ji v&nbsp;centru okamžitě řešit. Dobře ilustrovat se&nbsp;to dá na&nbsp;DDoS útocích, které se&nbsp;dnes dějí velmi často. Útočník&nbsp;v&nbsp;jeden moment zavalí váš server z&nbsp;tisíce počítačů, čímž ho shodí. To už dnes ale umíme efektivně řešit: takový útok se&nbsp;lehce zachytí, dá se&nbsp;do&nbsp;takzvané pračky a&nbsp;odkloní pryč. 
&nbsp;

Statistika je neúprosná: jedna třetina veškerých zločinů spáchaných v&nbsp;Česku se&nbsp;odehrává v&nbsp;kybernetickém prostoru. Počet útoků navíc roste a&nbsp;díky umělé inteligenci jsou stále sofistikovanější. V&nbsp;bezpečí není nikdo – občané, firmy ani státní úřady. „V&nbsp;T-Mobile máme jedno z&nbsp;nejmodernějších dohledových center nad&nbsp;počítačovými sítěmi, které funguje 24 hodin denně. A&nbsp;tuto službu nabízíme i&nbsp;ostatním zákazníkům,“ říká Jakub Ludvík, ředitel korporátní bezpečnosti v&nbsp;T-Mobile. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Kyberpodvodů je celá řada. Jaký je dnes ten nejznámější nebo nejvíce p

Edukace je pro kyberbezpečnost absolutně klíčová

Cena, kterou za&nbsp;cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a&nbsp;druhým se&nbsp;však komplikuje ve&nbsp;chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za&nbsp;ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v&nbsp;rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a&nbsp;čeká nás&nbsp;ostrá, nepříjemná korekce. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Bůh řekl Abrahámovi: Zabij mi syna. Abrahám na&nbsp;to: Děláš si ze&nbsp;mě srandu? Bůh řekl: Nedělám. A&nbsp;Abrahám: Cože? A&nbsp;Bůh povídá: O.K., Abe, dělej, jak myslíš, ale až&nbsp;mě příště uvidíš, kliď se&nbsp;mi z&nbsp;cesty. A&nbsp;Abrahám: Dobře, tak kde že se&nbsp;má ta vražda stát? A&nbsp;Bůh řekl: Na&nbsp;dálnici jednašedesát. 
Vztah Boha s&nbsp;Abrahámem coby počátek trnité cesty vztahu božského a&nbsp;lidského popisuje Bob Dylan formou teologicky neortodoxní, avšak to základní je dobře zřejmé: tohle náboženství není pro&nbsp;každého. A&nbsp;skutečně; musíte se&nbsp;naučit nejen psát a&nbsp;číst, nýbrž také složitému textu rozumět tak dobře, abyste si při bar micva ustáli svoje ve&nbsp;střetu s&nbsp;nejvyšší náboženskou autoritou široko daleko, svým rabínem, a&nbsp;stali se&nbsp;dospělým, odpovědným za&nbsp;své činy. To je vám třináct. 
Není divu, že taková tradice vychovává lidi mimořádně schopné a&nbsp;úspěšné. Aškenázští Židé mají v&nbsp;průměru o&nbsp;22 % vyšší verbální IQ než zbytek světové populace. Má to samozřejmě své nevýhody. Schopný a&nbsp;úspěšný nemusí znamenat populární, jak Židé dva tisíce let dobře vědí. Jinou – příbuznou – nevýhodou je, že takové přísné náboženství obvykle zároveň není zrovna inkluzivní (zeptejte se&nbsp;v&nbsp;Libanonu, budete-li mít koho). 
Křesťané na&nbsp;to jdou právě obráceně. Rozředili slovo Boží natolik, že práh vstupu do&nbsp;svého společenství stanovili velmi nízko: stačí přijmout Ježíše za&nbsp;svého osobního spasitele, a&nbsp;zbytek už přijde jaksi samozřejmě či&nbsp;alespoň samozřejměji. Ve&nbsp;skutečnosti to taková legrace taky není, ale ve&nbsp;srovnání s&nbsp;exkluzivitou judaismu je rozdíl jasně patrný: kdyby nic jiného, obvykle po&nbsp;vás&nbsp;Ježíš nežádá život vašeho syna. 
Následkem toho sice bude možná větší procento nominálních křesťanů ve&nbsp;víře vlažných, zato jich po&nbsp;světě dnes chodí na&nbsp;2,4 miliardy, kdežto judaistů je necelých 16 milionů. Snad není příliš troufalé tvrdit, že pokud by se&nbsp;kritériem hodnocení úspěšnosti stalo šíření víry, mají křesťané jistý náskok. 
Nebo by mohli mít – kdyby rozřeďování nepokračovalo. Z&nbsp;katolíků se&nbsp;namnoze stali protestanti a&nbsp;obou valem ubývá ve&nbsp;prospěch agnostiků či&nbsp;rovnou ateistů. Mnoho rozumných lidí tvrdí: „Mně stačí chovat se&nbsp;slušně a&nbsp;ten cirkus v&nbsp;kostele nepotřebuju.“ Špatně se&nbsp;vám dodržují pravidla, která neznáte. Zkuste se&nbsp;přeptat ve&nbsp;svém okolí, kolik dají lidé dohromady z&nbsp;deseti přikázání. Optimistický odhad je někde mezi třemi a&nbsp;pěti. 
Opuštění dogmatického výkladu Písma svatého s&nbsp;sebou nesporně nese obrovský pokrok, od&nbsp;Koperníka po&nbsp;Darwina. Zároveň vidíme znatelný posun od&nbsp;faktického k&nbsp;symbolickému: Abrahám měl všechny důvody myslet si, že vede Izáka na&nbsp;smrt; od&nbsp;jeho potomků se&nbsp;implicitně žádala táž míra oddanosti. Ježíš nesl kříž na&nbsp;Golgotu, ale jeho pozdějším stoupencům již stačilo pít mešní víno a&nbsp;jíst oplatku v&nbsp;připomenutí jeho oběti. Ateistovi netřeba činit ani to. 
To s&nbsp;sebou nese erozi sdílené vize smyslu existence; to je problém méně bezprostředně naléhavý, ale dost možná pro&nbsp;další osud homo sapiens určující. Je možné, že ono počáteční rozředění hodnot ve&nbsp;jménu lásky k&nbsp;bližnímu nachází své logické pokračování v&nbsp;jejich rozředění do&nbsp;úrovně – jak to jinak říci – homeopatické. A&nbsp;je možné, že následky takového stavu budou veskrze negativní. 
A&nbsp;to konečně přivádí řeč na&nbsp;peníze&nbsp;– protože&nbsp;paralely mezi jedním a&nbsp;druhým vedou nečekaně hluboko. 
Pro&nbsp;marxistu jsou peníze&nbsp;výhradně vyjádřením lidské práce. To je sice pravda, ale – jak už je u&nbsp;marxistů zvykem – je necelá a&nbsp;brutálně zjednodušující. Britský historik Niall Ferguson vidí existenci peněz&nbsp;ve&nbsp;více nuancích: „Peníze&nbsp;jsou věcí přesvědčení, či&nbsp;dokonce víry: víry v&nbsp;toho, kdo nám platí; víry v&nbsp;toho, kdo vydává ty peníze, které on sám používá, nebo v&nbsp;instituci, která garantuje jeho šeky či&nbsp;převody. Peníze&nbsp;nejsou kov. Je to vepsaná důvěra. A&nbsp;zdá se, že příliš nezáleží na&nbsp;tom, kde je vepsána: na&nbsp;stříbře, na&nbsp;hlíně, na&nbsp;papíře či&nbsp;na&nbsp;displeji z&nbsp;tekutých krystalů,“ píše Ferguson v&nbsp;knize Vzestup peněz. 
Vzorec posunu od&nbsp;faktického k&nbsp;symbolickému či&nbsp;zástupnému se&nbsp;ve&nbsp;věci víry finanční uplatňuje velmi podobně jako u&nbsp;víry náboženské. K&nbsp;prvním platidlům patřily krávy a&nbsp;ječmen, protože&nbsp;měly zjevnou užitnou (dnešní ekonom by řekl „fundamentální“), a&nbsp;navíc relativně snadno měřitelnou hodnotu. Protože&nbsp;je však nepraktické s&nbsp;sebou nosit krávu, když&nbsp;si jdete pro&nbsp;rohlíky a&nbsp;kolínskou, vznikla platidla zástupná – mušličky, kusy stříbra, mince, bankovky a&nbsp;podobně. 
Přechod od&nbsp;jednoho k&nbsp;druhému nebyl vždy bezbolestný. Když&nbsp;španělští conquistadoři&nbsp;v&nbsp;15. a&nbsp;především 16. století rabovali inckou říši, posílali domů hory stříbra v&nbsp;domnění, že své vlasti zajišťují nekonečné bohatství. Záhy zjistili, že je onoho kovu naopak tolik, že namísto nevyčíslitelné hodnoty je prakticky bezcenný. 
Za&nbsp;vydatného přispění florentské rodiny Medicejských se&nbsp;zhruba v&nbsp;téže době rozmohl jiný, praktičtější způsob placení – směnky, jež posléze&nbsp;přešly v&nbsp;bankovky. Ty původně mohla vydávat každá banka, jak se&nbsp;jí zachtělo. Až&nbsp;průběhem dalších staletí si tu roli monopolizovaly státy prostřednictvím svých centrálních bank. I&nbsp;bankovky však donedávna odkazovaly na&nbsp;cosi reálného, hmatatelného, na&nbsp;nositele fundamentální hodnoty – obvykle na&nbsp;zlatý poklad té které země. Můžeme se&nbsp;samozřejmě dohadovat, nakolik zlato představuje fundamentální hodnotu per se, jeho základními charakteristikami je, že se&nbsp;leskne, nerezne, je těžké a&nbsp;není ho mnoho. Protože&nbsp;však tento časopis není nafukovací, velkoryse onen dráždivý problém přejdeme. 
Tento způsob delegace finanční hodnoty bankovek se&nbsp;udržel, alespoň teoreticky, až&nbsp;do&nbsp;roku 1971, kdy USA zrušily poslední vazbu dolaru na&nbsp;zlato (unilaterálním prohlášením prezidenta Richarda Nixona). Ne všude probíhal proces opuštění zlatého standardu stejně rychle. Například Československo k&nbsp;němu nominálně přistoupilo až&nbsp;v&nbsp;roce 1988. 
Od&nbsp;té doby platíme čímsi, čemu říkáme fiat money, „budižpeníze“ – tedy peníze, které si naše centrální banky napískaly, jak uznaly za&nbsp;vhodné. Iluzorní důvěru, že nám někdo za&nbsp;korunu dá 0,03121 gramu zlata (jak určovalo zmíněné poslední československé pravidlo toho typu z&nbsp;roku 1988), jsme vyměnili za&nbsp;důvěru, že centrální banka nebude dělat nesmysly. 
Důvěra, kterou používáním peněz&nbsp;prokazujeme, však je důvěrou nejen v&nbsp;příčetnost centrálních bankéřů, nýbrž také v&nbsp;široký konsenzus: mám-li stovku, předpokládám, že se&nbsp;ke&nbsp;mně její budoucí recipient v&nbsp;obchodě nebo baru bude chovat podle toho. Že to neznamená mnoho? Inu, neznamená, a&nbsp;to je základní problém budižpeněz. Ztrácejí na&nbsp;hodnotě rychleji než kdykoli předtím: od&nbsp;roku 1957, kdy získal americký dolar zhruba dnešní vizáž, přišel o&nbsp;87 % své původní hodnoty. (Jak velký je to problém, uvidíme zanedlouho.) 
Kromě toho je takové naše počínání výrazem důvěry v&nbsp;ekonomiku jako celek. V&nbsp;případě většiny měn se&nbsp;taková důvěra pohybuje v&nbsp;koridoru vymezeném státními hranicemi. Zrovna americký dolar však financuje mnoho dalšího než tamní ekonomiku (na&nbsp;území USA se&nbsp;pohybuje jen asi desetina dolarů v&nbsp;oběhu). Chci-li si tedy koupit americký dolar, vyjadřují tím&nbsp;důvěru v&nbsp;americké finanční instituce, jejich ekonomiku i&nbsp;dolarovou ekonomiku obecněji (například ropný trh, jehož drtivá většina je živa dolarem). 
A&nbsp;to je řeč jen o&nbsp;penězích fyzických. Opuštění zlatého standardu (jejž právě před&nbsp;sto lety slavně označil John Maynard Keynes za&nbsp;„barbarský relikt“) spustilo události, které směšují podstatu peněz&nbsp;s&nbsp;jejich dnes nejdůležitějším účelem – a&nbsp;tím&nbsp;jsou spojité nádoby úvěru a&nbsp;dluhu. 
Dluh a&nbsp;úvěr jsou staré jako prostituce a&nbsp;zhruba stejně kontroverzní. Nejstarší doklady o&nbsp;úročených úvěrových smlouvách lze nalézt v&nbsp;sumerských dokumentech ze&nbsp;3. tisíciletí př. Kr. První systematický právní dokument na&nbsp;to téma pochází z&nbsp;Babylonu coby součást Chammurapiho zákoníku&nbsp;(plus minus z&nbsp;roku 1750 př. Kr.). 
Chammurapi se&nbsp;tím&nbsp;zabýval dost obšírně, o&nbsp;čemž svědčí 282 nařízení, z&nbsp;nichž řada se&nbsp;zabývá úvěry a&nbsp;účtováním úroků. Jeho zákoník&nbsp;obsahuje úrokové sazby, účtovatelné za&nbsp;různé typy zboží, a&nbsp;sankce pro&nbsp;věřitele, kteří úvěry předražovali. Například maximální přípustná úroková sazba pro&nbsp;půjčky stříbra činila 20 %, pro&nbsp;půjčky ječmene 33,3 %. Zákoník&nbsp;vyžadoval, aby smlouvy o&nbsp;půjčce byly vyhotovené písemně a&nbsp;potvrzené úředníkem, jinak byly neplatné. 
„Za&nbsp;spolupodepisující osoby byly často vyžadovány ženy. Jejich majetková práva byla chráněna&nbsp;tak, že manžel nemohl zastavit ženin majetek proti půjčce bez&nbsp;jejího souhlasu,“ píše Steven Finlay v&nbsp;knize Základy spotřebitelského úvěru. Další přísná pravidla chránila rolnické dlužníky a&nbsp;požadovala, aby věřitelé nevyžadovali zaplacení půjčky a&nbsp;umožňovali dlužníkům úlevy z&nbsp;kapitálových dluhů a&nbsp;úroků v&nbsp;těžkých dobách, jako je sucho nebo hladomor. 
Neméně pečlivě propracované byly sankce. Coby neuspokojený věřitel jste mohl vzít muže&nbsp;kvůli nesplaceným dluhům do&nbsp;otroctví, ale maximálně na&nbsp;tři&nbsp;roky – a&nbsp;nesměl jste s&nbsp;ním po&nbsp;tu dobu „špatně zacházet“, ať už to znamená cokoli. 
Právo tak podrobné povahy nevzniká z&nbsp;rozmaru, říká Finlay. Existence zákoníku&nbsp;naznačuje, že zneužití úvěru (i&nbsp;zneužití dlužníků ze&nbsp;strany věřitelů) představovalo v&nbsp;Babylonu významný problém. 
Od&nbsp;Chammurapiho dob to nebylo o&nbsp;mnoho lepší, jakkoli mezitím prošel náš postoj k&nbsp;úvěrům lecjakou proměnou. Pro&nbsp;dobrý příklad z&nbsp;konce 15. století můžeme sáhnout po&nbsp;Shakespearově Kupci benátském. Požadavek hlavního (židovského) zlosyna Shylocka vzít si libru lidského masa namísto tří tisícovek dlužných dukátů považujeme za&nbsp;barbarský, kdežto jeho prohru a&nbsp;následnou konverzi ke&nbsp;křesťanství vnímáme jako vítězství dobra. Finanční a&nbsp;náboženská víra se&nbsp;zde kříží přesně podle načrtnutého vzorce abrahámovské disciplíny versus křesťanské permisivity. 
Od&nbsp;Chammurapiho po&nbsp;Shylocka se&nbsp;však dění okolo úvěrů a&nbsp;dluhů dělo relativně přímočaře: mohli jste půjčit jen to, co jste měli. To se&nbsp;začalo měnit až&nbsp;se&nbsp;vznikem moderního bankovnictví – pokud banku definujeme jako instituci, která přijímá vklady a&nbsp;takto získané peníze&nbsp;půjčuje na&nbsp;úrok vyšší, než jaký sama platí vkladatelům. Banky původně nesměly půjčovat více, než kolik čítaly jejich vklady. To bylo moudré, protože&nbsp;to de facto znemožňovalo „run“. Bylo to však také nemoudré, protože&nbsp;to dusilo ekonomický růst. Paralela s&nbsp;náboženským vývojem těžko může být zjevnější. 
Ve&nbsp;druhé půli 19. století v&nbsp;Anglii jednoznačně zvítězila potřeba financovat nové ekonomické subjekty. Pod&nbsp;tlak to tak dostalo samotný zlatý standard, protože&nbsp;zlata sice přibývalo, ale zdaleka ne takovým tempem, aby to stačilo pokrýt potřebu dostupného financování. Výhody, které zlatý standard přinášel (předvídatelnost cen v&nbsp;mezinárodním obchodu i&nbsp;protiinflační tlak), ustoupily. 
Bankovnictví částečných rezerv bylo na&nbsp;světě. Banky mohly začít „tvořit peníze“ jako na&nbsp;běžícím pásu. Ve&nbsp;chvíli, kdy hotovost obnáší jen malou část peněz, je to dvojnásob jednoduché: banka vám dá úvěr (a&nbsp;naúčtuje si jej jako své aktivum), ale ve&nbsp;skutečnosti jen elektronicky pošle pár číslic. Žádné bankovky, mušličky ani krávy se&nbsp;nikam nestěhují – a&nbsp;většinou ani bankovky, protože&nbsp;většinu peněz&nbsp;stejně utratíte znovu elektronicky. 
A&nbsp;kolik že peněz&nbsp;takto může finanční dům „tvořit“? Podle pravidel ECB pro&nbsp;letošní rok musí komerční banka držet 9 % rozpůjčených úvěrů (nebo 11,8 – podle toho, jak počítáte). Znamená to, že míra vzájemné důvěry, kterou si kolektivně prokazujeme, čítá zhruba desetinásobek, ehm... fundamentální hodnoty, připustíme-li, že ony peníze, které si předtím napískala centrální banka, nějakou fundamentální hodnotu mají. Zašli jsme již finančně dál než nábožensky? 
Těžko říci – ale aby se&nbsp;to nepletlo, přišly na&nbsp;řadu bitcoiny a&nbsp;spol. Jejich vznik je ideologicky motivován pravým opakem dosavadního běhu finančnictví, jež má důvěru ve&nbsp;fungující systém. Právě naopak: jde o&nbsp;to, že proponenty kryptoměn láká decentralizace a&nbsp;nedostatek dohledu centrálních bank, jimž tito lidé nevěří. Domnívají se&nbsp;(zhusta oprávněně), že centrální banky jsou příliš často pod&nbsp;vlivem politiků, přičarovávají si příliš mnoho peněz, a&nbsp;tím&nbsp;je devalvují. 
Co tedy kryptoměny nabízejí? Především deklarovanou absenci jakéhokoli náznaku fundamentální hodnoty. Jediné, čím si zasloužíte bitcoin, je fakt, že promrháte strašlivá kvanta elektrické energie, aniž byste odvedli byť ždibíček jakkoli užitečné práce. Svěřit něčemu takovému své úspory již vyžaduje mimořádnou dávku důvěry – ale v&nbsp;co? 
Jediné, co určuje cenu bitcoinu, je důvěra ostatních lidí. Protože&nbsp;žádná fundamentální hodnota srovnatelná s&nbsp;jinými aktivy zde neexistuje, investor do&nbsp;bitcoinu (či&nbsp;jiné takové měny) je vždy jen spekulantem. Znamená to tedy, že veškerou svoji důvěru investuje do&nbsp;důvěry ostatních spekulantů, tedy lidí, jejichž zájem je definován výhradně snahou na&nbsp;něm samotném vydělat. Není to láska k&nbsp;bližnímu vymknutá z&nbsp;kloubů? 
Zdá se, že víra náboženská a&nbsp;finanční se&nbsp;pohybují na&nbsp;podobné křivce. Disciplína&nbsp;abrahámovsko-shylockovská je na&nbsp;obtíž růstu, její nedostatek, maskovaný jako permisivita, inkluzivita a&nbsp;laskavost obecně, hrozí nihilismem. Stavem, kdy autority jako kostel či&nbsp;centrální banku odvrhneme jako příliš otravné, aniž bychom si uvědomovali, že věci může snadno vzít do&nbsp;rukou někdo jiný, ještě podstatně méně skrupulózní. 
&nbsp; 
BOX 
&nbsp; 
Co dělá peníze&nbsp;penězi 
Obvykle se&nbsp;tvrdí, že peníze&nbsp;jsou prostředkem směny; zúčtovací jednotkou, která usnadňuje oceňování a&nbsp;kalkulaci; a&nbsp;uchovatelem hodnoty, který umožňuje provádět ekonomické transakce jednak krátko- i&nbsp;dlouhodobého charakteru, jednak na&nbsp;velké zeměpisné vzdálenosti, píše Niall Ferguson ve&nbsp;Vzestupu peněz. 
Aby mohly peníze&nbsp;optimálně plnit všechny tyto funkce, musejí splňovat šest následujících kritérií. 
1) Musejí být k&nbsp;dispozici, a&nbsp;sice v&nbsp;optimálním množství. Když&nbsp;je jich příliš málo (jako když&nbsp;některé ruské firmy v&nbsp;90. letech vyplácely zaměstnance v&nbsp;pneumatikách), je třeba se&nbsp;uchýlit k&nbsp;barteru, což je zoufale neefektivní, protože&nbsp;mlékař, pekař i&nbsp;řezník, o&nbsp;distributorovi elektřiny nemluvě, potřebují jen velmi omezené množství pneumatik. Peněz&nbsp;však nesmí být ani příliš mnoho, protože&nbsp;pak ztrácejí na&nbsp;hodnotě, což likviduje úspory. To byl jeden z&nbsp;důvodů, proč první československý ministr financí Alois Rašín množství hotovosti v&nbsp;oběhu omezoval. 
2) Musejí být cenově dostupné. To je částečně podbodem podmínky první, ale nejen to. Když&nbsp;rohlík&nbsp;stojí 0,0000023 bitcoinu, je to mírně řečeno nepraktické. 
3) Musejí být trvanlivé. Tento bod zvláštního vysvětlování nevyžaduje. Z&nbsp;toho důvodu nezprostředkovává obchod máslo nebo pečená kachna; potřeba mít mrazáky namísto sejfů by nás&nbsp;daleko nedovedla. 
4) Musejí být standardizované, aby se&nbsp;daly navzájem vyměňovat. Skutečně, bylo by nesmyslné, kdyby dolar z&nbsp;Wisconsinu platil méně než dolar newyorský; a&nbsp;je dobře vědět, kolik standardizovaných korun za&nbsp;takový jeden standardizovaný dolar dostanete. Jistý oříšek pro&nbsp;toto kritérium představovali Britové se&nbsp;svým nedecimálním systémem, v&nbsp;němž dvanáct pencí tvořilo jeden šilink a&nbsp;dvacet šilinků jednu libru (kdežto 21 šilinků jednu guineu). Britové toho s&nbsp;těžkým srdcem nechali v&nbsp;roce 1971. 
5) Musejí být přenosné. Také tento bod je poměrně srozumitelný i&nbsp;laikovi. Nepřenosné peníze&nbsp;by ztratily polovinu svého půvabu: jak zaplatíte lístek do&nbsp;kina a&nbsp;večeři, když&nbsp;máte peníze&nbsp;stacionárně nedobytné? 
6) Musejí být spolehlivé. To je věc především technická: v&nbsp;praxi to znamená, že abyste jim mohli věřit, musejí peníze&nbsp;jednak alespoň přibližně držet hodnotu, jednak – a&nbsp;to především – je nutné, aby nebyly snadno zfalšovatelné. Penězokazectví zejména&nbsp;v&nbsp;minulosti přilákalo nejeden pár šikovných rukou. Platí však, že čím méně se&nbsp;mu daří, tím&nbsp;lépe se&nbsp;daří všem ostatním.

Cena, kterou za&nbsp;cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a&nbsp;druhým se&nbsp;však komplikuje ve&nbsp;chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za&nbsp;ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v&nbsp;rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a&nbsp;čeká nás&nbsp;ostrá, nepříjemná korekce. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Bůh řekl Abrahámovi: Zabij mi syna. Abrahám na&nbsp;to: Děláš si ze&nbsp;mě srandu? Bůh řekl: Nedělám. A&nbsp;Abrahám: Cože? A&nbsp;Bůh povídá: O.K., Abe, dělej, jak myslíš, ale až&nbsp;mě příště uvidíš, kliď se&nbsp;mi z&nbsp;cesty.

Hlavolam peněz v 21. století

<clink anchorid="1"></clink> 
10 000 let před&nbsp;Kristem – Barter 
Prvním způsobem obchodu, jenž předcházel vynálezu peněz, mohl být výměnný obchod, barter. (Také nemusel. Ekonomové, historikové a&nbsp;antropologové se&nbsp;přou, jestli se&nbsp;peníze&nbsp;vyvinuly z&nbsp;barteru či&nbsp;tzv. darové ekonomiky. Činí tak s&nbsp;nesmiřitelností, jejíž intenzita je nepřímo úměrná významu řečeného sporu.) Barterová směna&nbsp;nicméně dosud přetrvává tam, kde je peněz&nbsp;chronický nedostatek. 
&nbsp; 
9000–6000 před&nbsp;Kristem – Dobytek 
Krávy, ovce, velbloudi a&nbsp;další hospodářská zvířata jsou považována&nbsp;za&nbsp;první formu standardizovaného platidla, spolu s&nbsp;mírami obilí a&nbsp;dalších rostlinných produktů. Důležitější než platidlo samo však je první rozšíření instituce dluhu; poptávku po&nbsp;ní logicky živil cyklický charakter zemědělské výroby. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
1200 před&nbsp;Kristem – Mušle 
Mušle měkkýšů jsou široce dostupné v&nbsp;mělkých oblastech Tichého a&nbsp;Indického oceánu. Čína&nbsp;byla první oblastí na&nbsp;světě, kde se&nbsp;takové mušle používaly jako peníze, ale jejich využívání se&nbsp;rozšířilo do&nbsp;řady dalších civilizací. V&nbsp;mnoha oblastech Afriky se&nbsp;coby platidlo udržely až&nbsp;do&nbsp;poloviny 20. století. 
&nbsp; 
1000 před&nbsp;Kristem – Mince 
Téměř na&nbsp;konci doby kamenné začala v&nbsp;Číně výroba napodobenin mušliček z&nbsp;bronzu a&nbsp;mědi. Považujeme je za&nbsp;nejstarší formu kovových mincí. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
500 před&nbsp;Kristem – 1500 – Moderní mince 
V&nbsp;jiných částech světa vznikaly kulaté mince z&nbsp;hrudek stříbra a&nbsp;podle lokality se&nbsp;na&nbsp;ně razily různé znaky bohů a&nbsp;vládců. Nejstarší stříbrné mince pocházely z&nbsp;dnešního Turecka, ale techniky byly dále zdokonalovány v&nbsp;řecké, perské, makedonské a&nbsp;římské říši. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
800 – První papírové peníze 
Papírové bankovky se&nbsp;poprvé objevily v&nbsp;Číně a&nbsp;používaly se&nbsp;přibližně od&nbsp;9. do&nbsp;15. století. Postupem času výroba papírových bankovek rostla, až&nbsp;se&nbsp;jejich hodnota rychle znehodnotila. Kolem roku 1455 papírové peníze&nbsp;v&nbsp;Číně na&nbsp;několik set let vymizely. V&nbsp;Evropě se&nbsp;znovu objevily o&nbsp;několik desetiletí později, ale trvalo další tři&nbsp;století, než byly považovány za&nbsp;běžné. 
&nbsp; 
1792–1816 – Zlatý standard 
Ačkoli USA začaly vázat svou měnu na&nbsp;drahý kov zákonem o&nbsp;mincovnictví a&nbsp;ražbě mincí z&nbsp;roku 1792, za&nbsp;zásadní se&nbsp;považuje až&nbsp;rok 1816, kdy Britové přijali zlato coby oficiální normu hodnoty. Vypracovali směrnice umožňující pevnou, neinflační výrobu bankovek, které představovaly určité množství zlata. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
1971 – Fiat money 
Od&nbsp;počátku 70. let 20. století používají USA a&nbsp;většina zbytku světa papírovou měnu, jejíž hodnotu reguluje centrální banka. Mezinárodní měnová regulace je v&nbsp;nejlepším případě složitá. Mnozí se&nbsp;domnívají, že tento standard přinesl bezuzdnou měnovou expanzi, erozi hodnoty, stagnaci mezd a&nbsp;další. 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
2009 – Bitcoin 
První a&nbsp;nejpopulárnější kryptoměnu sestrojila v&nbsp;roce 2008 osoba známá jako Satoši&nbsp;Nakamoto. Jako měna&nbsp;se&nbsp;začala používat v&nbsp;roce 2009. V&nbsp;roce 2021 jej Salvador přijal coby zákonné platidlo. Bitcoin se&nbsp;v&nbsp;současnosti používá spíše k&nbsp;uchování hodnoty a&nbsp;méně jako prostředek směny nebo zúčtovací jednotka. Většinou je vnímán jako spekulativní investiční aktivum; mnozí finančníci jej označují za&nbsp;ekonomickou bublinu.

<clink anchorid="1"></clink> 
10 000 let před&nbsp;Kristem – Barter 
Prvním způsobem obchodu, jenž předcházel vynálezu peněz, mohl být výměnný obchod, barter. (Také nemusel. Ekonomové, historikové a&nbsp;antropologové se&nbsp;přou, jestli se&nbsp;peníze&nbsp;vyvinuly z&nbsp;barteru či&nbsp;tzv. darové ekonomiky. Činí tak s&nbsp;nesmiřitelností, jejíž intenzita je nepřímo úměrná významu řečeného sporu.) Barterová směna&nbsp;nicméně dosud přetrvává tam, kde je peněz&nbsp;chronický nedostatek. 
&nbsp; 
9000–6000 před&nbsp;Kristem – Dobytek 
Krávy, ovce, velbloudi a&nbsp;další hospodářská zvířata jsou považována&nbsp;za&nbsp;první

Od krav po bitcoin

<clink anchorid="1"></clink> 
Hold typickým španělským tapas barům vzdává podnik Tapárna, který se&nbsp;objevil během letošního léta v&nbsp;pražské Korunovační ulici. Tapas bary se&nbsp;nesou v&nbsp;duchu pohodového posezení u&nbsp;malých porcí skvělého jídla, kterých mohou hosté v&nbsp;průběhu večera ochutnat tolik, že je při&nbsp;odchodu ani nespočítají. K&nbsp;tomu šumivá cava či&nbsp;víno ze&nbsp;sluncem vyhřátých španělských regionů, a&nbsp;na&nbsp;nezapomenutelný gastronomický zážitek je zaděláno. Právě tuhle atmosféru se&nbsp;snažil ze&nbsp;své oblíbené Barcelony přenést do&nbsp;Prahy šéfkuchař Jakub Hirsch. Sám sebe označuje se&nbsp;smíchem za&nbsp;exota, nelze mu ale upřít, že má hlavu plnou kreativních nápadů a&nbsp;v&nbsp;kuchyni mu to jde skutečně od&nbsp;ruky. Do&nbsp;Tapárny tak přináší kromě tradičních pokrmů taky trochu té excentričnosti. 
„Mám rád podniky, kde se&nbsp;člověk&nbsp;cítí jako doma, nikam nemusí spěchat, kde můžete jíst rukama, umastit se… Takže&nbsp;i&nbsp;Tapárna je taková. Když&nbsp;půjdete kolem kuchyně a&nbsp;my zrovna budeme krájet jamón (šunka), dáme vám klidně plátek rovnou do&nbsp;pusy,“ směje se&nbsp;Jakub Hirsch, když&nbsp;vysvětluje, o&nbsp;jakou atmosféru v&nbsp;podniku usiluje. 
Svůj podnik nechce svazovat pravidly, což platí i&nbsp;pro&nbsp;menu, které vytvořil. Slávky a&nbsp;sušená kachní prsa položí na&nbsp;briošku&nbsp;připravenou ve&nbsp;stylu francouzského toastu, foie gras vytvaruje jako třešeň, krevety obalí v&nbsp;těstíčku&nbsp;s&nbsp;rýží a&nbsp;osmaží a&nbsp;minivětrník&nbsp;obarví sépiovým inkoustem a&nbsp;naplní šunkou Cebo a&nbsp;sýrem Savel. 
Kdo si potrpí spíš na&nbsp;klasiku, může si v&nbsp;Tapárně užít i&nbsp;skvělé sardinky s&nbsp;olivovým olejem a&nbsp;pečivem, pečené papričky Pimientos de Padrón nebo selekci uzenin a&nbsp;sýrů z&nbsp;vyhlášeného obchodu se&nbsp;španělskými delikatesami Sabores. Špek Papada curada Joselito se&nbsp;rozplývá na&nbsp;jazyku, za&nbsp;vyzkoušení rozhodně stojí i&nbsp;sýr Pria Las Tres Leches Rojo – jak název napovídá, vyrábí se&nbsp;hned ze&nbsp;tří druhů mléka: kravského, ovčího a&nbsp;kozího. 
Vybraná vína&nbsp;pocházejí ze&nbsp;španělské pevniny, ale i&nbsp;z&nbsp;ostrovů, například z&nbsp;vinařství 4kilos z&nbsp;Mallorky, experimentálního Anima Mundi z&nbsp;Penedésu nebo z&nbsp;Luis Cañas z&nbsp;oblasti Rioja. 
„Stojím za&nbsp;vícero gastronomickými koncepty, také za&nbsp;Ribs of Prague a&nbsp;Hostincem na&nbsp;Výtoni. Liší se&nbsp;od&nbsp;sebe, ale vždy mi jde o&nbsp;to, nemíchat ‚hrušky s&nbsp;jabkama‘. Mám rád, když&nbsp;je podnik jasně zaměřený daným směrem. Tapas jsem si vybral i&nbsp;proto, že mě vždycky moc bavily. V&nbsp;Barceloně to večer všude žije, všichni jedí, pijí víno, všechno je to dobré, v&nbsp;super kvalitě,“ přibližuje Jakub Hirsch. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp; 
Korunovační 570/18, Praha 7 – Bubeneč 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Hold typickým španělským tapas barům vzdává podnik Tapárna, který se&nbsp;objevil během letošního léta v&nbsp;pražské Korunovační ulici. Tapas bary se&nbsp;nesou v&nbsp;duchu pohodového posezení u&nbsp;malých porcí skvělého jídla, kterých mohou hosté v&nbsp;průběhu večera ochutnat tolik, že je při&nbsp;odchodu ani nespočítají. K&nbsp;tomu šumivá cava či&nbsp;víno ze&nbsp;sluncem vyhřátých španělských regionů, a&nbsp;na&nbsp;nezapomenutelný gastronomický zážitek je zaděláno. Právě tuhle atmosféru se&nbsp;snažil ze&nbsp;své oblíbené Barcelony přenést do&nbsp;Prahy šéfkuchař Jakub Hirsch. Sám sebe označuje se&nbsp;smíchem za&nbsp;exota, ne

Kousek Barcelony v české metropoli. Tapárna

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Před&nbsp;lety si Klára Dohnalová společně s&nbsp;přítelem Davidem Pavlem zamilovali Kambodžu. Při&nbsp;první návštěvě je rozhodně nenapadlo, jak moc bude asijská země vklíněná mezi Vietnam a&nbsp;Thajsko jednou prolnutá s&nbsp;jejich životem. Jenže&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;ní opakovaně vraceli, narazili na&nbsp;zdejší zlato – kampotský pepř. Ten se&nbsp;pěstuje v&nbsp;provincii Kampot, která znamená ve&nbsp;světě pepře totéž jako Champagne ve&nbsp;světě vína. 
Podmínky pro&nbsp;pěstování rostliny, která rodí oblíbené peprné plody, jsou zde totiž ideální: půda je bohatá na&nbsp;minerály, přímořské klima zajišťuje vlhkost a&nbsp;teplo, slunce svítí a&nbsp;hřeje přesně tak, aby plody dobře uzrály a&nbsp;vznikl v&nbsp;nich ten nejlepší poměr látek zodpovídajících za&nbsp;chuť, jako je fruktóza&nbsp;a&nbsp;piperin. V&nbsp;kampotském pepři&nbsp;se&nbsp;tak typicky peprná chuť prolíná se&nbsp;sladkostí a&nbsp;ovocností, s&nbsp;tóny limetek, eukalyptu, kafru či&nbsp;tymiánu. Kuchaři&nbsp;jej tak využívají nejen pro&nbsp;vaření slaných pokrmů, ale i&nbsp;k&nbsp;přípravě dezertů. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Klára s&nbsp;Pavlem rychle zjistili, že vůbec nejkvalitnější pepř pochází z&nbsp;malých farem, kde farmáři&nbsp;pěstují pepřové liány tradičním způsobem a&nbsp;nepoužívají chemické postřiky ani syntetická hnojiva. Začali tak komunikovat právě s&nbsp;nimi, pídili se, jaké mají tržní podmínky, a&nbsp;dozvěděli se, že za&nbsp;kuličky koření nabité chutí získávají jen zlomek jejich adekvátní hodnoty – přibližně desetinu, přinejlepším pětinu. 
V&nbsp;roce 2018 tak založili projekt .pepper..field a&nbsp;ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;dvanácti farmáři, kteří fungují v&nbsp;ekologickém režimu, začali kampotský pepř dovážet do&nbsp;Česka – s&nbsp;tím, že farmářům budou platit férovou částku přímo na&nbsp;ruku. Neuplynula ani dekáda, a&nbsp;přepočteno na&nbsp;hlavu jsou dnes Češi&nbsp;jedním z&nbsp;národů, jež kampotského pepře zkonzumují nejvíce. 
„Začínali jsme s&nbsp;250 kily kampotského pepře a&nbsp;letos jsme se&nbsp;stali jeho největšími vývozci na&nbsp;světě. Vykoupili jsme 40 tun, což je veškerá úroda malých farmářů. Aktuálně máme pod&nbsp;sebou 200 rodin, tedy asi 2000 lidí. Je to obrovská komunita,“ vysvětluje Klára Dohnalová. O&nbsp;ničem takovém se&nbsp;přitom české dvojici původně ani nesnilo. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Mnohem větší úspěch pro&nbsp;nás&nbsp;ale je, že jsme letos vyhráli místní volby Asociace pěstitelů kampotského pepře. Po&nbsp;celou dobu našeho působení byl jejím prezidentem asi sedmdesátiletý farmář, vážený pán s&nbsp;typickým kambodžským pupíčkem. Letos vyhrál Ajaa, který je od&nbsp;začátku součástí našeho týmu. Farmáři&nbsp;k&nbsp;němu získali důvěru, viděli výsledky naší práce a&nbsp;také to, že když&nbsp;něco slíbíme, tak to splníme,“ říká Klára Dohnalová. 
Česká firma navíc zásadně zlepšila životní úroveň kambodžských farmářů. Jednak si vydělají více peněz, jednak mají podporu z&nbsp;pravidelných dobročinných sbírek. Děti z&nbsp;farmářských komunit chodí do&nbsp;školy, což bylo dříve&nbsp;něco nevídaného, lidé nežijí v&nbsp;polorozpadlých chatrčích, ale mají i&nbsp;kvalitní betonové podlahy a&nbsp;nové střechy. „Když&nbsp;přijedeme, provádějí nás&nbsp;po&nbsp;vesnici a&nbsp;říkají: A&nbsp;vidíte tady tu podlahu? To je díky vám!“ vypráví Dohnalová. Na&nbsp;začátku se&nbsp;přitom spousta lidí v&nbsp;jejím okolí podivovala, jak chtějí udělat díru do&nbsp;světa právě s&nbsp;pepřem. Ukazuje se, že může být vážně velká a&nbsp;může změnit životy mnoha lidí.

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Před&nbsp;lety si Klára Dohnalová společně s&nbsp;přítelem Davidem Pavlem zamilovali Kambodžu. Při&nbsp;první návštěvě je rozhodně nenapadlo, jak moc bude asijská země vklíněná mezi Vietnam a&nbsp;Thajsko jednou prolnutá s&nbsp;jejich životem. Jenže&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;ní opakovaně vraceli, narazili na&nbsp;zdejší zlato – kampotský pepř. Ten se&nbsp;pěstuje v&nbsp;provincii Kampot, která znamená ve&nbsp;světě pepře totéž jako Champagne ve&nbsp;světě vína. 
Podmínky pro&nbsp;pěstování rostliny, která rodí oblíbené peprné plody, jsou zde totiž ideální: půda je bohatá na&nbsp;minerály, přímořské klima zajišťuje vlhkost a&nbsp;tep

Klára Dohnalová. Připepřit to po kambodžsku .pepper..field

Arseny Dobušev se&nbsp;v&nbsp;podniku Wine Office, který založil společně s&nbsp;Dominikem Geržou, specializuje na&nbsp;cavu, šumivé víno z&nbsp;Katalánska. Vybral lahve, které by neměly uniknout pozornosti žádného milovníka bublin. 
Šampaňskému a&nbsp;proseccu je v&nbsp;Česku zasvěceno mnoho podniků, cava ale zatím tak rozšířená není. Jde o&nbsp;víno převážně z&nbsp;katalánského regionu Penedès, které fermentuje tradiční metodou druhotného kvašení v&nbsp;lahvi nejméně devět měsíců. Bubliny má díky tomu stejně jemné jako šampaňské a&nbsp;říká se, že má k&nbsp;němu ze&nbsp;všech šumivých vín nejblíže. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Španělskou cavu skvěle reprezentuje například vinař Sadurni Oliver, který hrozny pěstuje v&nbsp;biodynamickém režimu. Jeho Oliver Viticultors Brut Nature je cava pro&nbsp;každou příležitost, kombinující tóny citrusů a&nbsp;zeleného jablka. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Při&nbsp;objevování cavy můžete sáhnout také po&nbsp;lahvi Nadal Brut Original z&nbsp;prestižní klasifikace oblasti Corpinnat. „Toto šumivé víno je složeno z&nbsp;tradičních místních odrůd Parellada, Xarel·lo a&nbsp;Macabeu. Zraje 36 měsíců na&nbsp;kalech a&nbsp;nabízí jemnou rovnováhu mezi elegancí a&nbsp;svěžestí,“ říká Dobušev. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Z&nbsp;vinařství Castell Sant Antoni Dobušev doporučuje hned dvě cavy. První je Jazz Nature, vyrobená z&nbsp;organicky pěstovaných hroznů zcela bez&nbsp;přidaného cukru. Má tak velmi čistou, minerální chuť. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Druhá je Jazz Nature Rosé vyrobená z&nbsp;hroznů Pinot Noir, jež přináší živé chutě čerstvých jahod a&nbsp;malin s&nbsp;květinovými tóny. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Velmi pitelná je cava Gramona Brut Imperial z&nbsp;historického rodinného vinařství. „Garmona je známé pro&nbsp;výrobu jedněch z&nbsp;nejlepších šumivých vín ve&nbsp;Španělsku. Zaměřuje se&nbsp;na&nbsp;dlouhé zrání, přičemž Brut Imperial zraje minimálně 48 měsíců na&nbsp;kalech. To dodává vínu krémovou texturu a&nbsp;komplexní aroma zralého ovoce, briošky a&nbsp;medu,“ přibližuje Dobušev. 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
Poslední tip pochází od&nbsp;rodiny Recaredo, která je průkopníkem biodynamického vinařství v&nbsp;regionu Penedès. Zároveň vína&nbsp;nechává zrát vůbec nejdéle – Recaredo Particular si na&nbsp;kalech hoví dokonce více než 90 měsíců. Ve&nbsp;vůni tak odhaluje sušené ovoce, pražené ořechy, na&nbsp;patře briošku, pečená jablka a&nbsp;náznak koření.

Arseny Dobušev se&nbsp;v&nbsp;podniku Wine Office, který založil společně s&nbsp;Dominikem Geržou, specializuje na&nbsp;cavu, šumivé víno z&nbsp;Katalánska. Vybral lahve, které by neměly uniknout pozornosti žádného milovníka bublin. 
Šampaňskému a&nbsp;proseccu je v&nbsp;Česku zasvěceno mnoho podniků, cava ale zatím tak rozšířená není. Jde o&nbsp;víno převážně z&nbsp;katalánského regionu Penedès, které fermentuje tradiční metodou druhotného kvašení v&nbsp;lahvi nejméně devět měsíců. Bubliny má díky tomu stejně jemné jako šampaňské a&nbsp;říká se, že má k&nbsp;němu ze&nbsp;všech šumivých vín nejblíže. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Španěl

Co pít tento měsíc

<clink anchorid="1"></clink> 
Multidisciplinární studio Cirque.Menu, za&nbsp;kterým stojí Petr Hák&nbsp;a&nbsp;Zbyněk&nbsp;Krulich, představilo na&nbsp;letošním Designbloku monumentální celonerezový stůl Banquet. Unese až&nbsp;300 kilogramů a&nbsp;verze, která má délku tři&nbsp;metry a&nbsp;na&nbsp;šířku&nbsp;necelý metr, váží přibližně 130 kilogramů. Se&nbsp;stolem lze ale snadno manipulovat díky kolečkům, jež se&nbsp;ukrývají v&nbsp;širokých nohách, studio navíc rozměry dokáže zájemcům přizpůsobit na&nbsp;míru. Stůl je vhodný do&nbsp;interiéru, kde jej lze vkusně kombinovat například s&nbsp;masivní dřevěnou lavicí, ale díky jeho bytelnosti a&nbsp;odolnosti i&nbsp;do&nbsp;exteriéru. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Multidisciplinární studio Cirque.Menu, za&nbsp;kterým stojí Petr Hák&nbsp;a&nbsp;Zbyněk&nbsp;Krulich, představilo na&nbsp;letošním Designbloku monumentální celonerezový stůl Banquet. Unese až&nbsp;300 kilogramů a&nbsp;verze, která má délku tři&nbsp;metry a&nbsp;na&nbsp;šířku&nbsp;necelý metr, váží přibližně 130 kilogramů. Se&nbsp;stolem lze ale snadno manipulovat díky kolečkům, jež se&nbsp;ukrývají v&nbsp;širokých nohách, studio navíc rozměry dokáže zájemcům přizpůsobit na&nbsp;míru. Stůl je vhodný do&nbsp;interiéru, kde jej lze vkusně kombinovat například s&nbsp;masivní dřevěnou lavicí, ale díky jeho bytelnosti a&nbsp;odolnosti i&nbsp;do&nbsp;exteriéru.

Cirque Menu: Stůl Banquet

Pastelové barvy, prvotřídní italská kůže, neotřelé tvary a&nbsp;především proměnlivost. Tak by se&nbsp;dala zarámovat tvorba designérky Adély Mitrengové, která vsadila na&nbsp;kabelky. 
<clink anchorid="1"></clink> 
S&nbsp;Adélou Mitrengovou se&nbsp;setkáváme krátce před&nbsp;propuknutím festivalu Designblok, na&nbsp;kterém chce mladá designérka představit novou kolekci Uni Club. Sedíme ve&nbsp;vinohradském obchodě s&nbsp;lokální módou Kvartýr, který otevřela návrhářka Jana Mikešová coby prostor pro&nbsp;prezentaci české módní tvorby. Právě kousky od&nbsp;Adély Mitrengové pod&nbsp;značkou Ademi tvoří důležitou část zdejší nabídky. Brzy se&nbsp;ale designérka přestěhuje do&nbsp;svého. „Hledala jsem prostory pro&nbsp;ateliér a&nbsp;zjistila jsem, že se&nbsp;mi vyplatí rovnou otevřít obchod. Bude spojený s&nbsp;kavárnou a&nbsp;ráda bych v&nbsp;něm prezentovala i&nbsp;další spřátelené značky, tak trochu koncept Ademi and Friends,“ říká Adéla Mitrengová. 
K&nbsp;vlastní značce módních doplňků, především kabelek, nevedla v&nbsp;jejím případě úplně přímočará cesta. Už na&nbsp;základní škole měla jasno v&nbsp;tom, že půjde studovat oděvní tvorbu, ze&nbsp;střední školy tohoto zaměření tak přešla rovnou na&nbsp;plzeňskou Fakultu designu a&nbsp;umění Ladislava Sutnara, kde studovala oděvní návrhářství. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
V&nbsp;rámci klauzurní práce ale dostala zadání na&nbsp;tvorbu módního doplňku&nbsp;– a&nbsp;rozhodla se&nbsp;pro&nbsp;kabelku. „Našla jsem si návod na&nbsp;YouTube a&nbsp;podle něj jsem kabelku vytvořila. Byla to úplně jiná práce než s&nbsp;textilem a&nbsp;říkala jsem si, že už to nikdy nebudu dělat. Jenže&nbsp;když&nbsp;jsem kabelku dala na&nbsp;svůj instagram, měla mnohem lepší ohlasy než moje oblečení. To mě donutilo k&nbsp;zamyšlení,“ směje se&nbsp;Adéla Mitrengová. 
První kabelku pojmenovala Choices a&nbsp;dodnes tvoří pilíř její tvorby. Zároveň v&nbsp;sobě právě tahle prvotina nese všechno, co je pro&nbsp;designérku zásadní: je minimalistická, nenápadná a&nbsp;lze ji nosit na&nbsp;mnoho způsobů – díky popruhům třeba křížem i&nbsp;přes&nbsp;rameno na&nbsp;běhání po&nbsp;městě, jako kabelku s&nbsp;krátkým popruhem k&nbsp;večerním šatům, ale klidně i&nbsp;coby ledvinku. 
<clink anchorid="6"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
„Ženy jsou často celý den ve&nbsp;městě, večer jdou na&nbsp;nějakou akci a&nbsp;nemají čas se&nbsp;doma převléknout. Takže&nbsp;jsem chtěla vytvořit doplněk, kterým se&nbsp;dá outfit trochu proměnit, přizpůsobit dané příležitosti,“ přibližuje designérka. Variabilita se&nbsp;propisuje i&nbsp;do&nbsp;Adéliny oděvní tvorby, k&nbsp;níž se&nbsp;alespoň v&nbsp;malé míře po&nbsp;čase obloukem vrátila. Tvoří tak jednoduché kousky, které lze vynosit během různých příležitostí. 
S&nbsp;novou kolekcí představila designérka tři&nbsp;typy kabelek, které jsou inspirované sportem a, jak sama říká, nostalgickou atmosférou staré tělocvičny. „Vycházela jsem z&nbsp;tvaru klasické tenisové tašky, ale chtěla jsem ji spojit s&nbsp;ženskostí, elegancí, pastelovými barvami, mašlemi… Poprvé si hraju i&nbsp;s&nbsp;tím, že na&nbsp;jedné kabelce kombinuju dvě barvy, kolekce je díky tomu trochu odvážnější,“ popisuje Adéla Mitrengová. Novou řadu doplňků rozšíří i&nbsp;oděvní část postavená na&nbsp;elegantních dresech, kšiltovkách a&nbsp;ponožkách. 
<clink anchorid="4"></clink> 
&nbsp;

Pastelové barvy, prvotřídní italská kůže, neotřelé tvary a&nbsp;především proměnlivost. Tak by se&nbsp;dala zarámovat tvorba designérky Adély Mitrengové, která vsadila na&nbsp;kabelky. 
<clink anchorid="1"></clink> 
S&nbsp;Adélou Mitrengovou se&nbsp;setkáváme krátce před&nbsp;propuknutím festivalu Designblok, na&nbsp;kterém chce mladá designérka představit novou kolekci Uni Club. Sedíme ve&nbsp;vinohradském obchodě s&nbsp;lokální módou Kvartýr, který otevřela návrhářka Jana Mikešová coby prostor pro&nbsp;prezentaci české módní tvorby. Právě kousky od&nbsp;Adély Mitrengové pod&nbsp;značkou Ademi tvoří důležitou část zdejší nabídky. Brzy se&nbsp;ale designérka

Hravá variabilita pro celý den ženy

Žhnoucí pec, ruce bílé od&nbsp;mouky, nezaměnitelná vůně kvasu, kmínu, másla... Pekárna je radostné prostředí, zejména&nbsp;taková, kde se&nbsp;pečivu dává dostatek času, než se&nbsp;po&nbsp;kynutí přesune do&nbsp;žáru a&nbsp;promění na&nbsp;chléb s&nbsp;křupavou kůrkou nebo croissant s&nbsp;tolika vrstvami, že je nelze spočítat. Vydali jsme se&nbsp;do&nbsp;pěti pražských řemeslných pekáren, kde na&nbsp;těsto nespěchají. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Jaroslav Kozdelka, Eska, Karlín 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jaroslav Kozdelka působí v&nbsp;karlínském podniku Eska už od&nbsp;jeho otevření. Z&nbsp;pozice zástupce šéfkuchaře po&nbsp;třech letech převzal zodpovědnost za&nbsp;pekárnu a&nbsp;v&nbsp;posledních šesti letech ji vede coby šéfpekař. Pod&nbsp;jeho dohledem tady obrovskou pecí na&nbsp;dřevo projde 600 chlebů denně, v&nbsp;pátek dokonce 700. Právě díky sálavému teplu z&nbsp;dříví je chléb z&nbsp;Esky takový, jaký je – v&nbsp;ohni a&nbsp;v&nbsp;elektřině je přece jen zásadní rozdíl. „Na&nbsp;své práci mám rád úplně všechno. Po&nbsp;sedmnácti letech kuchařiny byla výzva přejít na&nbsp;pekařinu, ale práce s&nbsp;těstem je skvělá. Když&nbsp;koulíte chléb, je to příjemný relax, a&nbsp;když&nbsp;z&nbsp;pece vytáhnete upečený bochník, je to krása,“ říká Kozdelka. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Kristýna&nbsp;Roubíčková, Kro Bakery, Vršovice 
<clink anchorid="2"></clink> 
Od&nbsp;cukrařiny k&nbsp;pekařině to není mnohdy daleko. A&nbsp;cesta šéfpekařky vršovické pekárny Kro Bakery Kristýny Roubíčkové ke&nbsp;chlebu vedla právě od&nbsp;pečení dortů a&nbsp;zákusků. „Chleba pozná, když&nbsp;je dělaný srdcem, a&nbsp;my ho tady rozhodně tak děláme. Hlavní gros naší pekárny je mouka z&nbsp;Krišnova dvora, která je mletá na&nbsp;kameni. Mele se&nbsp;tedy i&nbsp;s&nbsp;klíčkem – a&nbsp;je úplně jiná než mouka mletá na&nbsp;stroji. Hlavně je hodně nestabilní, takže&nbsp;člověk&nbsp;s&nbsp;ní nemůže pracovat jen podle receptury, musí vždy zapojit hlavu i&nbsp;srdce a&nbsp;hrát si s&nbsp;ní,“ usmívá se&nbsp;Roubíčková. Kromě chlebů je chloubou zdejší pekárny také plundrové pečivo – ty nejmáslovější croissanty, danishe a&nbsp;čokorolky. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Karina Soto Araya a&nbsp;Pablo Savelli Loaiza, Cruz Panadería, Letná 
<clink anchorid="3"></clink> 
Na&nbsp;Letenském náměstí se&nbsp;nachází pekárna jako žádná jiná. Její majitel Juan Cruz se&nbsp;totiž chtěl zaměřit na&nbsp;pečivo ze&nbsp;své rodné Argentiny, které vyniká tím, že vzhledem k&nbsp;historii země mísí kulinářské vlivy Latinské Ameriky s&nbsp;Itálií či&nbsp;Španělskem. Chléb tady má na&nbsp;starosti Pablo Savelli Loaiza z&nbsp;Venezuely, sladké pečivo tvoří na&nbsp;základě vlastních receptur Karina Soto Araya z&nbsp;Chile. Oba se&nbsp;spoustu let věnovali kuchařině a&nbsp;shodují se, že pekařské řemeslo je mnohem větší relax. „Baví mě, že můžeme s&nbsp;lidmi sdílet, co argentinská pekařina a&nbsp;cukrařina nabízí,“ říká Karina. „Nejlepší jsou výrazy lidí, když&nbsp;přijdou a&nbsp;vybírají si, co si dají. Už od&nbsp;pohledu je naše pečivo jiné než to z&nbsp;české pekárny, takže&nbsp;mají v&nbsp;očích nadšení – a&nbsp;mě baví to sledovat,“ směje se&nbsp;Pablo. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Tomáš Urban, Ze&nbsp;Mě projekt, různé lokality 
<clink anchorid="4"></clink> 
Gastronomické uskupení ZE&nbsp;MĚ projekt nelze tak snadno zasadit do&nbsp;škatulky. Pod&nbsp;taktovkou Vojty Nemravy pořádá rozličné akce, od&nbsp;degustačních večeří až&nbsp;po&nbsp;festival spojující hudbu se&nbsp;skvělým jídlem a&nbsp;pitím, dělá cateringy všeho druhu a&nbsp;zaměřuje se&nbsp;i&nbsp;na&nbsp;pečení chleba, koláčů a&nbsp;dalších pochutin. Těsto má na&nbsp;starosti pekař Tomáš Urban – jednou týdně tvoří lepkové nadělení, které následně putuje na&nbsp;prodej v&nbsp;podnicích Trikoloniál, Bowls, Café Borzoi a&nbsp;Dalejka. „Jednoduše peču&nbsp;dobrý poctivý chléb bez&nbsp;jakýkoliv zkratek, takže&nbsp;v&nbsp;něm proběhla fermentace tak, jak měla. Celý ten proces je pro&nbsp;mě extrémně zajímavý, protože&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;je vždycky stejný, díky fermentaci dokáže neustále překvapovat,“ říká Tomáš. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Ondřej Míka, Zrno Zrnko, Nusle 
<clink anchorid="5"></clink> 
Podnikatelé Jakub Štefeček a&nbsp;Ondřej Kuchař před&nbsp;třemi lety zahájili provoz v&nbsp;pekárně Zrno Zrnko. Z&nbsp;jejich nuselské základny se&nbsp;začala linout vůně chlebů, koláčů, croissantů, bábovek a&nbsp;dalšího řemeslného pečiva, dnes mají celkem sedm prodejen a&nbsp;za&nbsp;jeden den upečou přibližně 1800 bochníků. Na&nbsp;kvalitu veškerého pečiva dohlíží mladý šéfpekař Ondřej Míka, který začal v&nbsp;Zrnku působit hned po&nbsp;dokončení VŠCHT – nejdřív&nbsp;jako pekař a&nbsp;postupně se&nbsp;vypracoval na&nbsp;vedoucí pozici. „Nechtěl jsem pracovat jako technolog v&nbsp;gigantickém podniku, kde jsou všechny procesy jasně nastavené a&nbsp;nedají se&nbsp;měnit. Tady člověk&nbsp;může zkoušet, přizpůsobovat, vidět hned dobrý výsledek. Možností tu máme skutečně hodně a&nbsp;je v&nbsp;tom velká svoboda,“ popisuje Ondřej.

Žhnoucí pec, ruce bílé od&nbsp;mouky, nezaměnitelná vůně kvasu, kmínu, másla... Pekárna je radostné prostředí, zejména&nbsp;taková, kde se&nbsp;pečivu dává dostatek času, než se&nbsp;po&nbsp;kynutí přesune do&nbsp;žáru a&nbsp;promění na&nbsp;chléb s&nbsp;křupavou kůrkou nebo croissant s&nbsp;tolika vrstvami, že je nelze spočítat. Vydali jsme se&nbsp;do&nbsp;pěti pražských řemeslných pekáren, kde na&nbsp;těsto nespěchají. 
&nbsp; 
&nbsp; 
Jaroslav Kozdelka, Eska, Karlín 
<clink anchorid="1"></clink> 
Jaroslav Kozdelka působí v&nbsp;karlínském podniku Eska už od&nbsp;jeho otevření. Z&nbsp;pozice zástupce šéfkuchaře po&nbsp;třech let

Mouka, kvas a žár

<clink anchorid="1"></clink> 
Architekti ze&nbsp;studia Malý Chmel navrhli rodinný dům, který působí jako optický klam. Žije se&nbsp;v&nbsp;něm totiž na&nbsp;sedmi výškových úrovních. 
I&nbsp;na&nbsp;malém prostoru se&nbsp;dají realizovat velké nápady. Alespoň to dokázali Miroslav Malý, Miroslav Chmel a&nbsp;Zdeněk&nbsp;Chmel z&nbsp;architektonického studia Malý Chmel, když&nbsp;navrhli plnohodnotný rodinný dům na&nbsp;pozemku o&nbsp;rozloze 363 m2. Bylo zřejmé, že objekt se&nbsp;nebude rozprostírat ani tak do&nbsp;šířky jako spíš vzhůru. Pochopitelně ale stále museli respektovat výškový charakter klasického rodinného bydlení. Důmyslně si tak pohráli s&nbsp;výškovými úrovněmi domu – má jich sedm, i&nbsp;když&nbsp;na&nbsp;první pohled se&nbsp;zdá, jako by měl dvě podlaží doplněná o&nbsp;podkrovní prostor. 
„Naším konceptem bylo od&nbsp;počátku prolínání prostorů, které umožní vytvořit velkorysejší vnitřní prostředí než klasické schéma rozdělení na&nbsp;podlaží. Zvenku to dávají tušit okna, která odhalují prostory v&nbsp;různých úrovních. Na&nbsp;návrhu jsme pracovali v&nbsp;podstatě dva roky. Dostat tento koncept na&nbsp;danou plochu bylo dosti obtížné. Vyžadovalo to vytvoření několika desítek fyzických, a&nbsp;navíc několika stovek digitálních modelů, než jsme dospěli k&nbsp;finální verzi,“ přibližují architekti. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
Dům přirovnávají k&nbsp;jakési „vertikální jeskyni světla“, jejíž úrovně jsou mezi sebou propojeny a&nbsp;vytvářejí jeden plynoucí prostor. Umožňuje to samotná vnitřní konstrukce stěn a&nbsp;desek, kterou obklopuje obálka. Vnitřní prostory pak mají různý charakter podle své velikosti, výšky a&nbsp;míry denního osvětlení; pomocí závěsů lze navíc změnit prostorovou dispozici i&nbsp;světelnou situaci v&nbsp;domě. 
Právě průniky světla byly alfou a&nbsp;omegou při&nbsp;navrhování domu. Důležitou roli tak hrají okna – bez&nbsp;nich by šlo jen o&nbsp;jeskyni, nikoliv o&nbsp;jeskyni světla. „Okna byla navrhována&nbsp;tak, aby jejich pozice, orientace a&nbsp;velikost vhodně doplňovaly architekturu domu. Reagují na&nbsp;světové strany z&nbsp;hlediska prosvětlení a&nbsp;proslunění a&nbsp;nabízejí výhledy do&nbsp;okolí. Železobetonová konstrukce umožnila použití velkoformátového zasklení, které umocňuje zážitek z&nbsp;prostoru. Různé množství světla v&nbsp;té které části domu pak přináší různé stupně intimity,“ doplňuje architektonické trio. 
Každá úroveň domu má jinou funkci, kterou předurčila i&nbsp;orientace vůči&nbsp;slunci a&nbsp;výhledům. Z&nbsp;popisu architektů tak vyplývá, že vše do&nbsp;sebe muselo správně zaklapnout. V&nbsp;prvním nadzemním podlaží jsou situovány společné prostory – kuchyně, jídelna a&nbsp;obývací pokoj. Druhé podlaží slouží jako vstup do&nbsp;objektu, ve&nbsp;třetím a&nbsp;čtvrtém jsou dětské pokoje a&nbsp;v&nbsp;nejvyšších patrech se&nbsp;nachází koupelna (pátá úroveň), pracovna (šestá úroveň) a&nbsp;nakonec hlavní ložnice – v&nbsp;sedmé úrovni. Jednotlivé úrovně propojuje schodiště na&nbsp;trojúhelníkovém půdorysu, které váží bezmála tunu. 
<clink anchorid="5"></clink> 
<clink anchorid="6"></clink> 
Půdorys architekti navrhli do&nbsp;tvaru nepravidelného pětiúhelníku, což je tvar vycházející z&nbsp;okolní topografie a&nbsp;výhledů do&nbsp;krajiny. „Pozemek je svažitý, obklopený částečně sousedními domy a&nbsp;částečně průhledy do&nbsp;krajiny. Dům tak na&nbsp;tuhle danou situaci reaguje svým tvarem, kdy se&nbsp;snaží vhodně orientovat tak, aby ‚zapadl‘ do&nbsp;topografie terénu a&nbsp;aby byl orientací oken otevřený výhledům a&nbsp;průhledům,“ vysvětlují architekti. 
V&nbsp;interiéru pak hraje prim především surový beton, který byl v&nbsp;případě projektu tohoto typu podle architektů konstrukční nezbytností – jedině s&nbsp;jeho použitím bylo možné docílit tak staticky náročného prostorového konceptu. „Použití betonu v&nbsp;surové podobě dodává prostorovému zážitku na&nbsp;opravdovosti, a&nbsp;tím&nbsp;celému domu na&nbsp;kráse. Ve&nbsp;spojitosti s&nbsp;bohatými výhledy do&nbsp;okolí a&nbsp;světlem pronikajícím skrze rozměrná okna vnímáme betonové interiéry jako velice útulné.“ 
<clink anchorid="4"></clink> 
Rok dokončení: 2022 
Zastavěná plocha: 63 m2 
Užitná plocha: 143 m2 
Plocha pozemku: 363 m2

<clink anchorid="1"></clink> 
Architekti ze&nbsp;studia Malý Chmel navrhli rodinný dům, který působí jako optický klam. Žije se&nbsp;v&nbsp;něm totiž na&nbsp;sedmi výškových úrovních. 
I&nbsp;na&nbsp;malém prostoru se&nbsp;dají realizovat velké nápady. Alespoň to dokázali Miroslav Malý, Miroslav Chmel a&nbsp;Zdeněk&nbsp;Chmel z&nbsp;architektonického studia Malý Chmel, když&nbsp;navrhli plnohodnotný rodinný dům na&nbsp;pozemku o&nbsp;rozloze 363 m2. Bylo zřejmé, že objekt se&nbsp;nebude rozprostírat ani tak do&nbsp;šířky jako spíš vzhůru. Pochopitelně ale stále museli respektovat výškový charakter klasického rodinného bydlení. Důmyslně si tak pohráli s&nbsp;výškovými

Sedm úrovní pro život

Tereza Frcalová

Projekt Nové Apollo v&nbsp;Bratislavě představuje výjimečný příklad spojení nových přístupů k&nbsp;navrhování exteriérů administrativních budov: wellbeing architektura a&nbsp;design vstřícný všem. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Hlavním cílem wellbeing architektury je vytvoření prostředí, které podporuje fyzickou a&nbsp;duševní pohodu uživatelů a&nbsp;současně reaguje na&nbsp;rozmanité potřeby jednotlivců. Tento přístup je dnes klíčovým faktorem nejen pro&nbsp;zvýšení produktivity, ale i&nbsp;pro&nbsp;udržení zaměstnanců, což potvrzují také výsledky výzkumů, podle nichž až&nbsp;dvě třetiny lidí preferují pracoviště, které se&nbsp;zaměřuje na&nbsp;jejich pohodu​. 
Kompletní návrh exteriérů bratislavského projektu Nové Apollo pochází z&nbsp;dílny studia Land05. 
Wellbeing architektura je koncept úzce propojený s&nbsp;udržitelností a&nbsp;zdravím. V&nbsp;Novém Apollu se&nbsp;odráží v&nbsp;detailech, jako je promyšlené osvětlení v&nbsp;interiéru, které se&nbsp;během dne přizpůsobuje přirozeným cyklům, nebo zelené ostrovy vně budovy, jež poskytují stín i&nbsp;vizuální úlevu od&nbsp;tvrdého prostředí administrativních budov​. Přirozené světlo a&nbsp;zeleň mají významný vliv na&nbsp;náladu a&nbsp;produktivitu, oboje dokazují studie o&nbsp;vlivu prostředí na&nbsp;zaměstnance. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Srdcem projektu je piazzetta, která kombinuje přísné linie administrativních budov s&nbsp;organickými tvary vyvýšených ostrovů osázených bohatou vegetací. „Chtěli jsme, aby prostor sloužil nejen jako místo pro&nbsp;práci, ale aby poskytoval i&nbsp;relaxační a&nbsp;inspirativní prostředí,“ vysvětluje krajinářská architektka Martina Forejtová z&nbsp;ateliéru Land05​. Důležitou součástí návrhu jsou proto různé typy mobiliáře, které umožňují flexibilní využití prostor – ať už pro&nbsp;rychlý oběd, pracovní schůzku či&nbsp;klidnou chvíli na&nbsp;čerstvém vzduchu s&nbsp;laptopem. 
Zajímavostí je také způsob využití dešťové vody, která se&nbsp;zadržuje i&nbsp;v&nbsp;zelených pásech dlažby, kde slouží jako závlaha rostlin. Toto chytré řešení pomáhá vytvářet příjemné mikroklima a&nbsp;ochlazovat prostředí v&nbsp;teplých měsících​. 
Druhým klíčovým přístupem k&nbsp;projektu je tzv. inkluzivní design, což znamená, že prostředí je navrženo tak, aby vyhovovalo co nejširší skupině uživatelů. „Inkluzivní design neboli prostor vstřícný všem znamená vytvořit prostor, kde se&nbsp;každý může cítit dobře a&nbsp;najde zde podmínky, které mu umožní plně se&nbsp;realizovat,“ vysvětluje Forejtová. 
Tento přístup zahrnuje různorodé pracovní prostory – od&nbsp;tichých zón pro&nbsp;soustředění až&nbsp;po&nbsp;otevřené, společenské prostory. Zajištění flexibility a&nbsp;adaptabilnosti prostoru je klíčem k&nbsp;vytvoření pracovního prostředí, které nejenom respektuje rozdílné potřeby, ale také podporuje inovace a&nbsp;kreativitu. K&nbsp;tomu jsou určeny právě třeba organicky tvarované lemy vyvýšených ostrovů, které tak vytvářejí zajímavá zákoutí. 
<clink anchorid="4"></clink> 
&nbsp; 
Ostrovy současně vymezují střední část piazzetty, která je záměrně volná a&nbsp;nabízí místa pro&nbsp;konání společenských akcí a&nbsp;aktivit, například menší sezonní trhy, foodtrucky, výstavy, malé koncerty či&nbsp;jiné události, které oživí kancelářský prostor. Piazzetta také nabízí rozšířený prostor nájemcům přízemních retailů – kavárny, bistra nebo bike service. 
Z&nbsp;rostlin jsou zde vysazeny trvalky a&nbsp;okrasné traviny, které v&nbsp;průběhu roku mění svůj vzhled. Na&nbsp;jaře jsou dominantní cibuloviny, jejichž květy prostor doslova zaplaví barvami. V&nbsp;létě přicházejí na&nbsp;řadu trvalky a&nbsp;traviny, které postupně přebírají hlavní roli, a&nbsp;to až&nbsp;do&nbsp;podzimu, kdy vytvářejí přirozené barevné kontrasty. Atmosféra se&nbsp;tak neustále mění a&nbsp;tato dynamika dodává prostoru pocit živosti a&nbsp;přirozenosti. 
Zvolené druhy stromů, jako jsou například vícekmenné svitely (Koelreuteria paniculata), javory (Acer ginnala) nebo borovice (Pinus sylvestris ‚Watereri‘), poskytují přirozený stín a&nbsp;vytvářejí širší koruny, které ochlazují prostor. V&nbsp;zimních měsících zůstávají jejich kmeny atraktivní a&nbsp;přinášejí vizuální zajímavost i&nbsp;během vegetačního klidu. 
Projekt Nové Apollo usiluje o&nbsp;získání prestižních certifikací WELL Platinum a&nbsp;BREEAM Outstanding, jež potvrzují jeho vysoké standardy v&nbsp;oblasti udržitelnosti a&nbsp;pohody na&nbsp;pracovišti​. „Naše projekty obecně jsou dobrou ukázkou toho, jak může moderní architektura přispívat ke&nbsp;zlepšení kvality života, ať už jde o&nbsp;pracovní prostředí nebo soukromé zahrady,“ říká Martina Forejtová z&nbsp;ateliéru Land05​. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

Projekt Nové Apollo v&nbsp;Bratislavě představuje výjimečný příklad spojení nových přístupů k&nbsp;navrhování exteriérů administrativních budov: wellbeing architektura a&nbsp;design vstřícný všem. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Hlavním cílem wellbeing architektury je vytvoření prostředí, které podporuje fyzickou a&nbsp;duševní pohodu uživatelů a&nbsp;současně reaguje na&nbsp;rozmanité potřeby jednotlivců. Tento přístup je dnes klíčovým faktorem nejen pro&nbsp;zvýšení produktivity, ale i&nbsp;pro&nbsp;udržení zaměstnanců, což potvrzují také výsledky výzkumů, podle nichž až&nbsp;dvě třetiny lidí preferují pracoviště, které se&nbsp;zaměřuje na&nbsp;jejich

Zelené pohlazení pro duši

Je ráno, ve&nbsp;smíchovském ateliéru Kateřiny Ondruškové je úplný klid, na&nbsp;zemi leží barvy rozprostřené pod&nbsp;dvěma rozpracovanými obrazy a&nbsp;o&nbsp;protější stěnu se&nbsp;opírá několik velkých pláten. „Můžeme si jít sednout na&nbsp;zahradu do&nbsp;vnitrobloku,“ říká a&nbsp;společně se&nbsp;přesouváme do&nbsp;malé oázy zeleně uprostřed města. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Sedíme v&nbsp;obklopení přírody, kterou malířka popisuje jako hlavní zdroj nejen své inspirace, ale i&nbsp;životní energie. „Příroda v&nbsp;mojí tvorbě hrála důležitou roli vždycky. Jsem Býk, zemské znamení, takže&nbsp;to mám v&nbsp;sobě. Příroda mě uklidňuje a&nbsp;dělá mi dobře ji malovat. Neustále mě něčím překvapuje, nic v&nbsp;ní nikdy není zřetelné,“ popisuje. 
A&nbsp;pak nahlas přemýšlí, jestli by se&nbsp;ve&nbsp;své tvorbě neměla zabývat závažnějšími tématy, a&nbsp;ne jen tím, co pozoruje kolem. „Jenže&nbsp;to bych pak nebyla já. Chci, aby moje obrazy pozitivně zářily. Navíc jsem v&nbsp;malbě hodně intuitivní, impulzivní a&nbsp;expresivní,“ dodává. Obrazy Kateřiny Ondruškové jsou tak díky jejímu přístupu opravdové, skutečně její. 
Maluje svět, který ji obklopuje, spontánní momenty, jež zachycuje pestrou paletou barev, emoce a&nbsp;prožitky, které jsou patrné v&nbsp;gestech a&nbsp;tazích štětce. Říká, že když&nbsp;maluje, zcela zapomene na&nbsp;vnější svět, na&nbsp;každodenní realitu. „S&nbsp;kolegyní Eliškou Konečnou, se&nbsp;kterou sdílím ateliér, jsme se&nbsp;tuhle smály tomu, že někdy zapomeneme i&nbsp;na&nbsp;to, že jsme mámy.“ 
Kateřina Ondrušková se&nbsp;kreslení a&nbsp;malbě věnovala už v&nbsp;dětství, svůj rukopis začala rozvíjet na&nbsp;pražské AVU, kde postupně prošla ateliéry Michaela Rittsteina, Jiřího Sopka, Roberta Šalandy a&nbsp;v&nbsp;diplomovém ročníku&nbsp;Josefa Bolfa. „Každý z&nbsp;nich má specifickou osobnost a&nbsp;myslím, že od&nbsp;každého jsem si vzala něco. U&nbsp;Rittsteina to bylo takové rodinné, zároveň po&nbsp;nás&nbsp;chtěl, abychom hodně pracovali, což se&nbsp;dnes hodí. Když&nbsp;je potřeba zabrat, zvládám dril. Sopko byl spíš pozorovatel, v&nbsp;jeho ateliéru panovalo ticho a&nbsp;klid. Ale pak stačilo, aby k&nbsp;vám přišel a&nbsp;řekl jednu větu k&nbsp;tomu, na&nbsp;čem zrovna pracujete: obraz se&nbsp;před&nbsp;vámi najednou otevřel, byl to vždycky úplný aha moment,“ vzpomíná Kateřina Ondrušková. 
U&nbsp;Sopka začala jinak vnímat práci s&nbsp;barvou, což se&nbsp;odrazilo i&nbsp;v&nbsp;její diplomové práci – byla výrazně abstraktní a&nbsp;postavená na&nbsp;symbolice skryté za&nbsp;použitými barvami a&nbsp;jednotlivými prvky. Už tehdy si jí všimly galeristky z&nbsp;Double Q Gallery se&nbsp;sídlem v&nbsp;Hongkongu a&nbsp;Budapešti. „Dva roky sledovaly mou tvorbu, posílala jsem jim své práce a&nbsp;plány do&nbsp;budoucna a&nbsp;pak mi nabídly spolupráci. Takže&nbsp;mě dnes třetím rokem zastupují. Je fajn, že jsem přitom v&nbsp;tomhle ohledu na&nbsp;nic netlačila, tak nějak přirozeně se&nbsp;to na&nbsp;sebe nabalilo.“ 
V&nbsp;průběhu let se&nbsp;malířka přesunula od&nbsp;abstrakce k&nbsp;přírodním motivům a&nbsp;figuře. Začala zachycovat svého syna, který jí podle jejích slov vrátil dětský pohled na&nbsp;svět. „V&nbsp;hysterii velkoměsta mi pomáhá zpomalit. Zastavíme se&nbsp;a&nbsp;upozorní mě třeba na&nbsp;to, jak světlo při&nbsp;západu slunce prochází skrz listy stromů.“ Kromě syna se&nbsp;obrazech objevuje i&nbsp;ona sama či&nbsp;další blízké osoby z&nbsp;jejího života, postavy ale nemají zcela zřetelné obrysy, spíš jí jde o&nbsp;zachycení jejich charakteru či&nbsp;aktuálního rozpoložení. Jelikož je Ondruškové od&nbsp;dětství blízká také kresba, snaží se&nbsp;ji přenášet i&nbsp;na&nbsp;plátna. Škrábe do&nbsp;barvy, aby zaznamenala kresbu v&nbsp;barevné hmotě. 
„Vycházím hlavně z&nbsp;představ a&nbsp;hodně se&nbsp;soustředím na&nbsp;prožitý moment. Což ale znamená, že se&nbsp;obraz při&nbsp;procesu tvorby neustále mění. Pořád ho přemalovávám, aby mi na&nbsp;něm všechno fungovalo, aby do&nbsp;sebe všechno zapadlo. Nakonec si tak třeba úplně jinak vykreslím figuru. Je to takové neustálé prorůstání,“ popisuje proces tvorby. Nabízí se&nbsp;otázka, jak pozná, kdy je obraz skutečně dokončený. „To nikdy nepoznám,“ směje se. „Když&nbsp;si nevím rady, jestli už je hotový, posílám ho mému partnerovi, který je taky malíř, nebo sestře. Ta naopak malířka není, takže&nbsp;má spíš pohled nezaujatého diváka.“ 
Aktuálně Kateřina Ondrušková chystá výstavu pro&nbsp;italskou galerii Nicola Pedana, kde bude vystavovat společně s&nbsp;malířem Matějem Macháčkem. Po&nbsp;několika sólových výstavách v&nbsp;uplynulém roce navíc chystá jednu velkou v&nbsp;prostorách holešovické Trafo Gallery. „Sólo výstavy už jsem měla, ale ne v&nbsp;tak velkém prostoru. Takže&nbsp;z&nbsp;toho mám přirozeně trochu strach. Na&nbsp;druhou stranu bude skvělé vidět všechna díla pěkně pohromadě. Každá výstava mě někam posouvá, najdu si díky ní nějaké téma, které můžu&nbsp;dál rozvíjet, a&nbsp;pak se&nbsp;mi líbí, když&nbsp;se&nbsp;obrazy na&nbsp;jednom místě samy sebe dotýkají.“ 
&nbsp; 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Název obrazu Night guards má pro&nbsp;mě původní význam v&nbsp;pocitu strachu, v&nbsp;negativní vzpomínce jsem ale hledala ochranu. Kdo je ochránce? Může to být i&nbsp;zvíře tak křehké, že chrání tebe a&nbsp;ty chráníš je,“ popisuje Kateřina Ondrušková. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Obraz Jaro léto Kateřina malovala před&nbsp;začátkem léta, v&nbsp;době plné těšení se&nbsp;na&nbsp;odpočinek, na&nbsp;dobu, kdy člověk&nbsp;může zahodit starosti a&nbsp;všednost, může klidně usnout v&nbsp;trávě a&nbsp;nechat se&nbsp;vyhřívat letním sluncem. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Obraz s&nbsp;názvem Rest má v&nbsp;diváko­vi vyvolávat pocit úplného zastavení času. Malířka na&nbsp;něm pracovala se&nbsp;symboly, které jí samotné připomínají přítomný okamžik. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Na&nbsp;plátně malířka zachytila zlatou hodinku, kterou popisuje takto: „Čas se&nbsp;zastaví, lidem se&nbsp;otevře srdce a&nbsp;zkřehne, všem se&nbsp;na&nbsp;tvářích objeví úsměvy. Den končí a&nbsp;usíná, ale ještě se&nbsp;mu nechce. Ještě se&nbsp;chce na&nbsp;chvíli obalit do&nbsp;zlata. Tenhle moment všichni znají a&nbsp;milují ho.“

Je ráno, ve&nbsp;smíchovském ateliéru Kateřiny Ondruškové je úplný klid, na&nbsp;zemi leží barvy rozprostřené pod&nbsp;dvěma rozpracovanými obrazy a&nbsp;o&nbsp;protější stěnu se&nbsp;opírá několik velkých pláten. „Můžeme si jít sednout na&nbsp;zahradu do&nbsp;vnitrobloku,“ říká a&nbsp;společně se&nbsp;přesouváme do&nbsp;malé oázy zeleně uprostřed města. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Sedíme v&nbsp;obklopení přírody, kterou malířka popisuje jako hlavní zdroj nejen své inspirace, ale i&nbsp;životní energie. „Příroda v&nbsp;mojí tvorbě hrála důležitou roli vždycky. Jsem Býk, zemské znamení, takže&nbsp;to mám v&nbsp;sobě. Příroda mě uklidňuje a&nbsp;dělá mi dobře ji malovat. Neustále

Kateřina Ondrušková. Krása spočívá v ustavičné změně

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Neboj. Nápis, který vidí každý, kdo vchází do&nbsp;tunelu mezi pražským Žižkovem a&nbsp;Karlínem. Má dodat kuráž těm, mířícím do&nbsp;jeho útrob. Kuráž i&nbsp;odhodlání měl i&nbsp;ten, kdo před&nbsp;šesti lety poslal na&nbsp;trh první generaci hybridní Toyoty C-HR. Byl to tehdy odvážný designový pokus. Vyšel. Zákazníky oslovila tradičně spolehlivá Toyota, která se&nbsp;vzhledově odvázala. Kdykoliv se&nbsp;točí filmová „dvojka“, divák&nbsp;zpozorní a&nbsp;je plný očekávání. Následující řádky proto zasluhují označení „spoiler alert“. 
Druhá generace vyčnívá, ale už to není takový „úlet“, v&nbsp;tom pozitivním slova smyslu. Příď nového modelu je prý inspirovaná druhem žraloka – syn v&nbsp;ní viděl žraloka mako; budu mu věřit, přece jen, na&nbsp;rozdíl ode mě, chodí do&nbsp;chovatelského kroužku. 
Auto vyniká úzkými světlomety, které jsou podobné těm, jimiž si o&nbsp;pozornost říká nová Toyota Camry. Nově jsou do&nbsp;karoserie zapuštěny všechny kliky dveří, boj o&nbsp;lepší aerodynamiku se&nbsp;vyhrává i&nbsp;detaily. Celkově se&nbsp;vnější vzhled uhladil, sjednotil. I&nbsp;pokus s&nbsp;prolisy ve&nbsp;dveřích vyšel. Auto působí mnohem prémiovějším a&nbsp;sebevědomějším dojmem. 
Můj testovaný vůz&nbsp;měl dvojí lakování, zdobí ho kombinace zlaté a&nbsp;černé barvy. Kdyby mi to někdo jen popisoval, asi bych ho podezříval, že návštěvu „lidušky“ zanedbával a&nbsp;viděl ji jen z&nbsp;rychle jedoucího autobusu, ale ty odstíny jdou do&nbsp;sebe a&nbsp;vypadá to pěkně. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;ostatní automobilky odlišují maximálně tak jinak lakovanou střechou, Toyota dala druhé barvě celou třetinu vozu. Za&nbsp;příplatek a&nbsp;ve&nbsp;vyšších výbavách standardně je i&nbsp;fixní skleněná střecha. Té si paradoxně nejdřív&nbsp;skoro nevšimnete, protože&nbsp;svoji propustnost reguluje sama podle intenzity slunečního světla. 
<clink anchorid="3"></clink> 
C-HR se&nbsp;i&nbsp;uvnitř posunula víc do&nbsp;luxusu, interiér je solidní, přehledný, v&nbsp;bocích čalounění alcantara. Palubní desce dominuje velká obrazovka a&nbsp;plusové body má auto za&nbsp;pohodlná a&nbsp;prostorná sedadla. Já vím, že je řeším často, ale co je uvnitř auta důležitějšího? Mám 193 cm a&nbsp;ve&nbsp;voze se&nbsp;mi sedí dobře, všechno mám nadosah. 
Nejdůležitější funkce se&nbsp;ovládají tlačítky. Třeba klimatizace, vyhřívání volantu anebo sedadel – tohle přes&nbsp;digitální displej prostě řešit nechcete. Na&nbsp;zbytek jsou tu tlačítka na&nbsp;volantu. Byť jsem maximální odpůrce asistentů, musím připustit, že jedna věc mi přišla zajímavá – v&nbsp;okamžiku, kdy vystupujte z&nbsp;auta a&nbsp;míjí vás&nbsp;cyklista, nejlepší to přítel automobilisty, rozbliká se&nbsp;červena linka ve&nbsp;dveřích, běžně sloužící coby ambientní osvětlení. Výběr možný z&nbsp;64 odstínů. 
Connectivita – mohl jsem vynechal anglicismus, ale k&nbsp;dnešním autům tenhle pojem prostě patří. Funguje na&nbsp;jedničku. Zvuk je fenomenální. Pokud nechcete sluchem zaznamenat okamžik, kdy auto přechází z&nbsp;elektra na&nbsp;spalovacího motor a&nbsp;naopak, případně byste rádi eliminovali zvuk vyšších otáček na&nbsp;dálnici, stačí zesílit zvuk. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Asi bych si dokázal představit víc místa na&nbsp;zadních sedadlech, ale motivy, proč se&nbsp;dnes lidé rozhodují pro&nbsp;koupi auta, jsou jiné než před&nbsp;lety. Co si budeme povídat, vzpomínky na&nbsp;nakládání pohovky do&nbsp;interiéru jsou takové, že dnes člověk&nbsp;raději zvolí dovážku&nbsp;čehokoliv kýmkoliv (byť je s&nbsp;podivem, koho si občas pustí na&nbsp;práh dveří). Toyota C-HR může být vozem pro&nbsp;pár, kterému už děti ukázaly záda, ale i&nbsp;druhým autem do&nbsp;rodiny. 
Ať už si jej pořídí kdokoliv, ocení jízdní vlastnosti. Dvoulitrový hybrid, který má bezmála 200 koní, se&nbsp;dokáže rozjet. Střídání elektřiny a&nbsp;spalovacího motoru, to je skoro zbytečné rozepisovat – to je „smooth operator“, jak zní v&nbsp;písni zpěvačky Sade. Přechod je hladký, motor sám ví, co potřebuje, a&nbsp;člověka to zbavuje jakékoliv odpovědnosti, což mám rád. Navíc je to čtyřkolka, která vaše řidičské umění podpoří, případně vás&nbsp;zachrání, když&nbsp;máte slabší den. 
Nezabývám se&nbsp;tolik spotřebou. Neříkám, že je mi jedno, ale jedno ostřejší opuštění semaforů může dokonale vynulovat měsíční snahu o&nbsp;hospodárnou jízdu. Co mě příjemně překvapilo, bylo, jak hybridní systém rozděluje, kdy elektřina a&nbsp;kdy spalovací motor. Zajímal by mě procentuální poměr a&nbsp;jistě bych se&nbsp;ho na&nbsp;budících dozvěděl, ale měl jsem pocit, že kontrolka, která označuje, kdy auto jede čistě na&nbsp;elektřinu, září často a&nbsp;auto každou vhodnou chvíli využije k&nbsp;rekuperaci. 
Co se&nbsp;povedlo, je podvozek. Není snad lepšího testovacího polygonu než Praha, matka měst a&nbsp;děr. Je jistý, přesný, pohodlný. Ale samozřejmě i&nbsp;v&nbsp;Praze jsou takové „výzvy“, kde výtluk prostě uvnitř pocítíte. Vybavte si nápis „Neboj“ a&nbsp;šlápněte na&nbsp;plyn. Bude vás&nbsp;to moc bavit. 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Toyota C-HR 2.0 Hybrid AWD 
Maximální výkon motoru (kW/hp) 145 kW (198 koní) 
Hmotnost 1 575 kg 
Objem motoru 1 978 cm³ 
Nejvyšší rychlost 180 km/h 
Spotřeba paliva (100 km) 4,8 l

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Neboj. Nápis, který vidí každý, kdo vchází do&nbsp;tunelu mezi pražským Žižkovem a&nbsp;Karlínem. Má dodat kuráž těm, mířícím do&nbsp;jeho útrob. Kuráž i&nbsp;odhodlání měl i&nbsp;ten, kdo před&nbsp;šesti lety poslal na&nbsp;trh první generaci hybridní Toyoty C-HR. Byl to tehdy odvážný designový pokus. Vyšel. Zákazníky oslovila tradičně spolehlivá Toyota, která se&nbsp;vzhledově odvázala. Kdykoliv se&nbsp;točí filmová „dvojka“, divák&nbsp;zpozorní a&nbsp;je plný očekávání. Následující řádky proto zasluhují označení „spoiler alert“. 
Druhá generace vyčnívá, ale už to není takový „úlet“, v&nbsp;tom pozitivním sl

Neboj se a jeď! Bude tě to bavit. Toyota C-HR 2.0 Hybrid AWD

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Turisté, kteří se&nbsp;chystají do&nbsp;Portugalska, obvykle míří do&nbsp;Lisabonu či&nbsp;Porta. Ti, kteří touží po&nbsp;plážové dovolené, pak samozřejmě vyrážejí do&nbsp;jižní oblasti Algarve. Na&nbsp;střední část země, která se&nbsp;pyšní autentickým duchem „skutečného“ Portugalska, s&nbsp;řadou středověkých měst či&nbsp;spanilých výhledů na&nbsp;majestátní Atlantik, přitom trochu zapomínají. A&nbsp;to je škoda. Malebné městečko Foz do&nbsp;Arelho, ležící jen hodinu cesty severně od&nbsp;Lisabonu, je toho dokladem. Foz („fož“, jak říkají místní) láká nejenom na&nbsp;široké pláže u&nbsp;divokého oceánu, ale i&nbsp;na&nbsp;koupání v&nbsp;největší slanovodní laguně Evropy a&nbsp;hlavně na&nbsp;pohodový životní styl, který seriózně nabádá i&nbsp;k&nbsp;dlouhodobější návštěvě, než je jen sezonní pobyt. Navíc, i&nbsp;během zimních měsíců tu teplota zřídkakdy klesá pod&nbsp;patnáct stupňů. 
Proč tam bydlet. K&nbsp;městečku&nbsp;Foz do&nbsp;Arelho přiléhá rozlehlá laguna Óbidos, která je ideální destinací pro&nbsp;vodní sporty včetně windsurfingu, paddleboardingu anebo kajaku. Lagunu s&nbsp;mělkou průzračnou vodou uvítají i&nbsp;rodiny s&nbsp;dětmi. Pokud jste patříte k&nbsp;těm, kdo hledají prázdné pláže, a&nbsp;to i&nbsp;během prázdnin, kdy není v&nbsp;oblíbených evropských resortech k&nbsp;hnutí, tady si soukromí zaručeně užijete. 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp; 
V&nbsp;místě, kde se&nbsp;do&nbsp;laguny vlévá oceán, mají své místo kitesurfaři. Lagunová část je klidnější, vhodná i&nbsp;pro&nbsp;začátečníky, zatímco oceán vyzývá pokročilejší borce, kteří si chtějí užít pořádné vlny. „Je to tu pastva pro&nbsp;oči. Do&nbsp;klidné laguny se&nbsp;vlévají vlny Atlantiku a&nbsp;na&nbsp;vše dohlíží šedesátimetrový epický útes. Z&nbsp;laguny je taky vidět souostroví Berlengas s&nbsp;majákem a&nbsp;pevností, kam se&nbsp;dá doplout výletní lodí. Plavba zabere zhruba hodinu,“ vypráví choreograf a&nbsp;vášnivý surfař Dáda Němeček, který ve&nbsp;Foz do&nbsp;Arelho částečně žije. 
Pitoreskní městečko se&nbsp;tyčí na&nbsp;skále nad&nbsp;mořem, které dole lemuje kolonáda s&nbsp;řadou restaurací s&nbsp;parádními výhledy na&nbsp;oceán. Odmyslete si palmy a&nbsp;počasí, a&nbsp;Foz svým uspořádáním s&nbsp;přimhouřenýma očima navodí až&nbsp;literárně ospalou atmosféru staroanglických přímořských městeček. Mimochodem, oč méně je Foz turismem objevenou destinací, o&nbsp;to spíš tu nečekaně natrefíte na&nbsp;řadu anglicky mluvících, hlavně Američanů. Byť podle našich zkušeností anglicky – na&nbsp;rozdíl od&nbsp;sousedů Španělů – mluví perfektně většina Portugalců, nejen ve&nbsp;Foz do&nbsp;Arelho. 
„Pro&nbsp;mě je to vysněné místo, které jsem dlouho hledal – skoro po&nbsp;celém světě. Troufám si říct, že je to nejlepší místo k&nbsp;životu. Máte tu majestátní oceán s&nbsp;dechberoucí pláží, útes a&nbsp;poklidnou lagunu. Tu sestavu Portugalcům upřímně závidím. Navíc to všechno najdete jen hodinu cesty od&nbsp;Lisabonu, který mnozí považují za&nbsp;nejhezčí město světa,“ popisuje Dáda Němeček. (Tady je dobré podotknout, že existuje i&nbsp;poměrně početný klub těch, kteří budou tvrdit, že nejhezčí město na&nbsp;světě je severněji položené Porto. A&nbsp;nejde zdaleka jen o&nbsp;fanoušky odvěkých rivalů Benfiky Lisabon a&nbsp;FC Porto, ale i&nbsp;o&nbsp;cizince.) 
Němeček pokračuje v&nbsp;ódách na&nbsp;Foz do&nbsp;Arelho: „Když&nbsp;ke&nbsp;zdravému oceánskému klimatu připočtu čerstvé ryby, ovoce a&nbsp;zeleninu v&nbsp;kombinaci s&nbsp;portským vínem nebo vinho verde, vychází z&nbsp;toho pohodový a&nbsp;zdravý život. A&nbsp;kromě toho je tu nastavení Portugalců, kteří se&nbsp;nikdy ničím&nbsp;nestresují, jsou pořád v&nbsp;dobré náladě, což má za&nbsp;následek prima sociální vztahy.“ 
<clink anchorid="4"></clink> 
&nbsp; 
Kam na&nbsp;výlety. Široká pláž podél Atlantiku, ale i&nbsp;mořská laguna poskytují plnou povalečskou i&nbsp;surfařskou zábavu. Pokud by vám tamější vlny nestačily, erbovní portugalská surfařská destinace Peniche je vzdálena jen asi třicet minut jízdy autem na&nbsp;jih a&nbsp;máte tu možnost prozkoumat i&nbsp;náročnější spoty. 
„Peniche je asi nejvyhlášenějším místem v&nbsp;Evropě k&nbsp;učení se&nbsp;surfování, a&nbsp;to kvůli bezpečným plážím a&nbsp;přátelským vlnám. Na&nbsp;druhé straně zálivu se&nbsp;zase tvoří obří supertubos, kde se&nbsp;jezdí světový pohár v&nbsp;surfingu,“ doplňuje Němeček. Mimochodem, letos na&nbsp;podzim se&nbsp;u&nbsp;Peniche pořádalo i&nbsp;mistrovství České republiky v&nbsp;surfingu. 
Pro&nbsp;úplný surfařský obrázek dodejme, že dalších třicet minut jízdy z&nbsp;Foz, tentokrát na&nbsp;sever, se&nbsp;nalézá další svatý grál surfingu, jmenovitě městečko Nazaré. „Nad&nbsp;legendárním útesem s&nbsp;majákem chodí v&nbsp;zimním období skutečně obří vlny a&nbsp;tyhle až&nbsp;třicetimetrové masy vody jsou největší na&nbsp;světě,“ vypraví Dáda Němeček. 
K&nbsp;dalším skvělým místům v&nbsp;okolí se&nbsp;řadí historické městečko Óbidos známé svými středověkými hradbami a&nbsp;dlážděnými ulicemi; z&nbsp;Foz sem dojedete autem za&nbsp;pár minut. „Půl hodiny autem je taky Alcobaça&nbsp;s&nbsp;nádherným cisterciáckým klášterem Panny Marie a&nbsp;chloubou portugalského kamenického umění,“ upozorňuje Němeček. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp; 
Kde se&nbsp;najíst. Portugalská kuchyně je známá svou jednoduchostí, čerstvými surovinami a&nbsp;lahodnými mořskými plody. K&nbsp;tomu se&nbsp;tvrdívá, že Portugalci jsou největšími konzumenty tresky na&nbsp;světě. Tento jejich „národní pokrm“ si tu taky dáte na&nbsp;mnoho způsobů. Ve&nbsp;Foz do&nbsp;Arelho se&nbsp;nachází několik výtečných restaurací, které uspokojí i&nbsp;ty největší gurmány – a&nbsp;o&nbsp;peněženku se&nbsp;přitom strachovat nemusíte. 
„V&nbsp;centru městečka chodí místní do&nbsp;vyhlášeného podniku Tibino, sjíždějí se&nbsp;sem lidé z&nbsp;celého okolí. A&nbsp;přímo v&nbsp;laguně nabízejí vynikající kuchyni v&nbsp;Tavola Lagoa – pokaždé se&nbsp;skvěle připravenými čerstvě nalovenými rybami,“ říká Dáda Němeček. Na&nbsp;typický pokrm bacalhau (sušená treska) zaskočte i&nbsp;do&nbsp;podniku Tromba Rija, v&nbsp;plážové Cais da Praia zase hosté oceňují polévku z&nbsp;mušlí, grilované chobotnice, ale taky výběr pro&nbsp;vegetariány. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Ubytování a&nbsp;školy. Pokud zvažujete se&nbsp;do&nbsp;Foz do&nbsp;Arelho přestěhovat s&nbsp;rodinou, nemusíte se&nbsp;obávat, že by zde chyběly možnosti vzdělávání pro&nbsp;vaše děti. V&nbsp;blízkém okolí, zejména&nbsp;v&nbsp;sousedním městě Caldas da Rainha vzdáleném zhruba pět kilometrů, je hned několik škol s&nbsp;výukou v&nbsp;angličtině. International School of Torres Vedras nabízí programy v&nbsp;angličtině pro&nbsp;děti od&nbsp;předškolního věku&nbsp;až&nbsp;po&nbsp;střední školu. 
Foz do&nbsp;Arelho je ideální volbou pro&nbsp;ty, kteří touží po&nbsp;životě blízko přírody, ale zároveň s&nbsp;dostupností moderního zázemí. Přestěhování sem znamená krok k&nbsp;jednoduššímu a&nbsp;současně bohatšímu životnímu stylu. Navíc, díky stálému klimatu, nádherným výhledům a&nbsp;přátelským místním lidem si tu rychle vytvoříte pocit domova.

<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
Turisté, kteří se&nbsp;chystají do&nbsp;Portugalska, obvykle míří do&nbsp;Lisabonu či&nbsp;Porta. Ti, kteří touží po&nbsp;plážové dovolené, pak samozřejmě vyrážejí do&nbsp;jižní oblasti Algarve. Na&nbsp;střední část země, která se&nbsp;pyšní autentickým duchem „skutečného“ Portugalska, s&nbsp;řadou středověkých měst či&nbsp;spanilých výhledů na&nbsp;majestátní Atlantik, přitom trochu zapomínají. A&nbsp;to je škoda. Malebné městečko Foz do&nbsp;Arelho, ležící jen hodinu cesty severně od&nbsp;Lisabonu, je toho dokladem. Foz („fož“, jak říkají místní) láká nejenom na&nbsp;široké pláže u&nbsp;divokého oceánu, ale i&nbsp;na&nbsp;koupání v&nbsp;nejvě

Foz do Arelho. Vysněné místo mezi lagunou a Atlantikem

<clink anchorid="1"></clink> 
Bez&nbsp;přehánění se&nbsp;dá říct, že o&nbsp;indonéském ostrově Bali v&nbsp;dnešní době slyšeli všichni více i&nbsp;méně zapálení cestovatelé. Pokud tedy chcete objevit místo, které bylo velké pozornosti dosud ušetřeno, vydejte se&nbsp;na&nbsp;ostrov Sumba. Nečekejte tady rušný život a&nbsp;zdobné chrámy. Sumba je stále klidným útočištěm plným surové přírody, divokých koní, válečníků s&nbsp;oštěpy a&nbsp;duchů předků, kteří v&nbsp;životech zdejších obyvatel hrají zásadní roli. 
Právě v&nbsp;tomto prostředí, které by se&nbsp;jeden nemusel zdráhat nazvat panenským, se&nbsp;na&nbsp;sklonku loňského roku otevřel hotel Cap Karoso. Stojí za&nbsp;ním manželé Evguenia a&nbsp;Fabrice Ivarovi, kteří se&nbsp;rozhodli na&nbsp;Sumbě vybudovat zázemí pro&nbsp;náročné. Ve&nbsp;44 pokojích a&nbsp;20 soukromých vilách se&nbsp;nachází celá řada kousků vytvořených místními řemeslníky, interiér zdobí modernistický nábytek s&nbsp;tropickým nádechem, indonéská keramika, podlahy z&nbsp;terazza v&nbsp;krémové barvě či&nbsp;ručně vyřezávaná dřevěné čela postelí. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Manželé si potrpí na&nbsp;prvotřídní kulinařinu, díky čemuž je na&nbsp;skvělé úrovni i&nbsp;zdejší gastronomie. Snídaně si lze vychutnat v&nbsp;plážovém klubu a&nbsp;hravě kombinují Francii s&nbsp;Indonésií, obědy jsou plné čerstvých ryb a&nbsp;nesou se&nbsp;ve&nbsp;středomořském duchu – nechybí tady ani poctivá pec na&nbsp;neapolskou pizzu. Skutečnou perlou je pak restaurace Julang, kde se&nbsp;v&nbsp;rámci rezidencí střídají šéfkuchaři&nbsp;z&nbsp;celého světa. Ti mají možnost vařit ze&nbsp;surovin z&nbsp;ekologické farmy, kterou na&nbsp;ostrově manželé založili. 
Součástí hotelu je také jógový pavilon a&nbsp;v&nbsp;části, která připomíná sumbalskou vesnici plnou tradičních obydlí, se&nbsp;nachází spa. Využívají zde místní léčivé byliny a&nbsp;rituály vycházející z&nbsp;přístupů zdejších šamanů. 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Bez&nbsp;přehánění se&nbsp;dá říct, že o&nbsp;indonéském ostrově Bali v&nbsp;dnešní době slyšeli všichni více i&nbsp;méně zapálení cestovatelé. Pokud tedy chcete objevit místo, které bylo velké pozornosti dosud ušetřeno, vydejte se&nbsp;na&nbsp;ostrov Sumba. Nečekejte tady rušný život a&nbsp;zdobné chrámy. Sumba je stále klidným útočištěm plným surové přírody, divokých koní, válečníků s&nbsp;oštěpy a&nbsp;duchů předků, kteří v&nbsp;životech zdejších obyvatel hrají zásadní roli. 
Právě v&nbsp;tomto prostředí, které by se&nbsp;jeden nemusel zdráhat nazvat panenským, se&nbsp;na&nbsp;sklonku loňského roku otevřel hotel Cap Karoso. Stojí za&nbsp;ním manželé

Cap Karoso. Neobjevená perla Indonésie

<clink anchorid="8"></clink> 
Česká značka SAIN přichází s&nbsp;novou řadou anti-age krémů. Klíčovou složkou denního i&nbsp;nočního krému je bioaktivní peptid alaptid, speciálně vyvinutý k&nbsp;dlouhodobému omlazení a&nbsp;obnově přirozené struktury pokožky. Denní krém SAIN kombinuje i&nbsp;další účinné látky, jako je kyselina hyaluronová, skvalan a&nbsp;ecoceramidy. 
www.mujsain.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="7"></clink> 
Nespresso odstartovalo na&nbsp;říjnovém Designbloku novou éru. Uvádí na&nbsp;trh přelomovou, kompostovatelnou kapsli na&nbsp;bázi papíru. To nabízí nový způsob, jak si vychutnat udržitelně získávanou kávu vysoké kvality bez&nbsp;kompromisů. Kávoví odborníci připravili pro&nbsp;papírové kapsle pět nových směsí, z&nbsp;toho jednu v&nbsp;biokvalitě. 
www.nespresso.com/cz/cs 
&nbsp; 
<clink anchorid="6"></clink> 
Garmin Fénix 8 je nová generace kultovních chytrých hodinek s&nbsp;všestranným, sportovně-outdoorovým využitím. Jsou k&nbsp;dispozici ve&nbsp;třech velikostech a&nbsp;barevných variantách pro&nbsp;pány i&nbsp;dámy. Novinkou je možnost telefonování ze&nbsp;zápěstí a&nbsp;funkce potápěčského počítače do&nbsp;hloubky 40 m. Na&nbsp;jedno nabití vydrží až&nbsp;měsíc. 
www.garmin.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
Palírna Radlík&nbsp;pravidelně sbírá ocenění za&nbsp;své ovocné pálenky, na&nbsp;konci října pak poprvé představila i&nbsp;whisky. Hlavní destilatér Kamil Kutina zkoušel různé typy zpracování a&nbsp;postupy, paleta chutí pro&nbsp;výsledný blend tak byla poměrně široká. Výsledkem jsou dva druhy single malt whisky: nakouřená a&nbsp;nenakouřená. 
www.palirnaradlik.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Premiéru na&nbsp;Designbloku má za&nbsp;sebou novinka od&nbsp;Moseru, křišťálová váza&nbsp;Drop. „Zachycuje kapku vody těsně předtím, než dopadne na&nbsp;zem,“ říká její designér Jan Plecháč. Ručně foukaná váza&nbsp;Drop je mistrovským dílem moserovských sklářů. Beryl vrstvený kouřem připomíná kapku deště padající sametovou tmou. 
www.moser.com 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
ADAPTO GREEN je unikátní bylinná kompozice z&nbsp;řady LONGEVITY pro&nbsp;lepší adaptaci organismu nejen na&nbsp;stresové situace a&nbsp;zlepšení odolnosti. Obsahuje adaptogeny, které jsou speciální skupinou rostlin a&nbsp;hub. Podporují odolnost vůči&nbsp;stresu a&nbsp;přispívají k&nbsp;celkovému zlepšení tělesné i&nbsp;duševní pohody a&nbsp;harmonizaci organismu. 
www.greenidea.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Japonský výrobce hodinek navazuje na&nbsp;mechanickou řadu Citizen Series 8 limitovanou edicí, kterou uvádí na&nbsp;trh ke&nbsp;100. výročí prvních hodinek Citizen. Model je charakteristický dvoudílnou strukturou středového pouzdra, která se&nbsp;stala signifikantním znakem řady 880. Kontrast šedé a&nbsp;modré barvy vytváří zdůrazňuje jedinečný design. 
www.citizen.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
Bělení zubů se&nbsp;Smilelab z&nbsp;pohodlí domova. Dvoutýdenní bělicí kúra Therapy obsahuje aktivní složky, které pronikají do&nbsp;skloviny a&nbsp;odstraňují povrchové skvrny a&nbsp;zabarvení od&nbsp;kávy, čaje, vína&nbsp;i&nbsp;cigaret. První výsledky již po&nbsp;první aplikaci. Inovativní složení #SMILETHERAPY je označením pro&nbsp;unikátní kombinací složek pro&nbsp;bělení i&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;dentální zdraví. 
www.profimed.cz

<clink anchorid="8"></clink> 
Česká značka SAIN přichází s&nbsp;novou řadou anti-age krémů. Klíčovou složkou denního i&nbsp;nočního krému je bioaktivní peptid alaptid, speciálně vyvinutý k&nbsp;dlouhodobému omlazení a&nbsp;obnově přirozené struktury pokožky. Denní krém SAIN kombinuje i&nbsp;další účinné látky, jako je kyselina hyaluronová, skvalan a&nbsp;ecoceramidy. 
www.mujsain.cz 
&nbsp; 
<clink anchorid="7"></clink> 
Nespresso odstartovalo na&nbsp;říjnovém Designbloku novou éru. Uvádí na&nbsp;trh přelomovou, kompostovatelnou kapsli na&nbsp;bázi papíru. To nabízí nový způsob, jak si vychutnat udržitelně získávanou kávu vysoké kvality bez&nbsp;kompromisů. K

Hrot boutique

Všechno se&nbsp;točí kolem peněz, praví okřídlené moudro. Co jsou ale peníze&nbsp;ve&nbsp;skutečnosti, jak jsme se&nbsp;k&nbsp;nim v&nbsp;lidských dějinách dopracovali a&nbsp;co znamenají dnes, kdy se&nbsp;všechno platí kartou nebo se&nbsp;místo nich používají kryptoměny? 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
The Reality of Money: The Metaphysics of Financial Value 
(Realita peněz: Metafyzika finanční hodnoty) 
Eyja M. Brynjarsdóttir 
Co jsou peníze&nbsp;a&nbsp;jak nabývají hodnotu? Jak přiřazujeme měřitelnou peněžní hodnotu lidským statkům, které se&nbsp;nezdají být vyčíslitelné? Jakou roli hrají peníze&nbsp;ve&nbsp;struktuře společnosti? A&nbsp;jsou iluzí, nebo jsou skutečné? 
&nbsp; 
<clink anchorid="2"></clink> 
Psychologie peněz. Nadčasové lekce o&nbsp;bohatství, hamižnosti a&nbsp;štěstí 
(The Psychology of Money) 
Morgan Housel 
Umění vycházet s&nbsp;penězi není otázkou toho, co všechno víte. Důležité je, jak jednáte. Jenže&nbsp;k&nbsp;penězům, investování, osobním financím a&nbsp;podnikatelskému rozhodování obvykle přistupujeme, jako by to byly exaktní disciplíny, kde nám data a&nbsp;vzorce přesně řeknou, co dělat. Ve&nbsp;skutečném světě je to... jinak. 
&nbsp; 
<clink anchorid="3"></clink> 
Vzestup peněz 
(The Ascent of Money) 
Niall Ferguson 
Prachy, škvára, love... Říkejte tomu, jak chcete, ale záleží na&nbsp;tom dnes víc než kdy jindy. Kniha ukazuje, že finanční historie je pozadím veškerých dějin. Máte před&nbsp;sebou příběh boomů a&nbsp;krachů, jaký tu ještě nebyl. 
&nbsp; 
<clink anchorid="4"></clink> 
Money, Prices and the Real Economy 
(Peníze, ceny a&nbsp;skutečná ekonomika) 
Geoffrey Wood (ed.) 
Srozumitelný popis klíčových aspektů peněžní ekonomie. Začíná výkladem základní otázky, co jsou peníze&nbsp;a&nbsp;k&nbsp;čemu slouží. Významní autoři&nbsp;se&nbsp;poté zabývají klíčovou úlohou cenové stability a&nbsp;způsoby jejího dosažení. 
&nbsp; 
<clink anchorid="5"></clink> 
The Theory of Moral Sentiments 
(Teorie mravních citů) 
Adam Smith 
Teorie mravních citů a&nbsp;Bohatství národů Adama Smithe společně popisují jediný behaviorální axiom – sklon ke&nbsp;směně a&nbsp;výměně jedné věci za&nbsp;druhou. Tento axiom stačí k&nbsp;charakteristice velké části lidského sociálního a&nbsp;kulturního podnikání. Vysvětluje, proč se&nbsp;zdá, že lidská přirozenost dbá současně na&nbsp;sebe i&nbsp;na&nbsp;druhé.

Všechno se&nbsp;točí kolem peněz, praví okřídlené moudro. Co jsou ale peníze&nbsp;ve&nbsp;skutečnosti, jak jsme se&nbsp;k&nbsp;nim v&nbsp;lidských dějinách dopracovali a&nbsp;co znamenají dnes, kdy se&nbsp;všechno platí kartou nebo se&nbsp;místo nich používají kryptoměny? 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
The Reality of Money: The Metaphysics of Financial Value 
(Realita peněz: Metafyzika finanční hodnoty) 
Eyja M. Brynjarsdóttir 
Co jsou peníze&nbsp;a&nbsp;jak nabývají hodnotu? Jak přiřazujeme měřitelnou peněžní hodnotu lidským statkům, které se&nbsp;nezdají být vyčíslitelné? Jakou roli hrají peníze&nbsp;ve&n