Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

<clink anchorid="1"></clink>
Chce, aby Česko mělo deset tisíc startupů, chce tuhle zemi rozinvestovat a&nbsp;chce pořádat „lyžáky“ pro&nbsp;studenty, aby sami toužili podnikat. Startupový zakladatel a&nbsp;investor. Je spoluzakladatelem a&nbsp;generálním partnerem fondu Czech Founders VC a&nbsp;zároveň stojí za&nbsp;neziskovou organizací stejného jména, která podporuje český startupový ekosystém. Svoji firmu Brand Embassy prodal za&nbsp;desítky milionů dolarů. S&nbsp;Vítem Horkým rozmlouval redaktor magazínu HROT Pavel Štrunc.
Ne že tě napadne se&nbsp;na&nbsp;NĚJ ptát, běží mi hlavou, když&nbsp;zavírám domovní dveře. Cestou na&nbsp;tramvaj HO pustím z&nbsp;hlavy, jen co si ale v&nbsp;plném voze vybojuju sedadlo, cestující přede mnou – dvě starší dámy – mě donutí o&nbsp;NĚM znovu přemýšlet. Ovládnu se, sleduju hladinu Vltavy. Hovor o&nbsp;NĚM ale neustává. To mi moc nepomáhá, ale stále jsem přesvědčený, že odolám a&nbsp;ptát se&nbsp;nebudu. Stejně to za&nbsp;pár dnů utichne. Nebo taky ne, vždyť únor byl nejkratší měsíc – a&nbsp;co se&nbsp;toho stalo! Co ON dal všechno do&nbsp;pohybu. Na&nbsp;Dejvické jsem už v&nbsp;takovém stavu, kdy vnitřní konverzace vypadá, jako když&nbsp;člověk&nbsp;přemlouvá střeva, že cíl je ještě daleko. Vydrž to, vnitřně se&nbsp;brzdím, když&nbsp;vystupuju z&nbsp;metra. Zbytečně.
„Narážíme na&nbsp;strop toho, že dělat s&nbsp;českými penězi pro&nbsp;české lidi v&nbsp;Česku není konkurenceschopný přístup. Takže&nbsp;je potřeba, aby Evropa více spolupracovala. Teď, od&nbsp;nástupu Donalda Trumpa, jsem nikdy necítil větší momentum.“ Dynamiku nové americké administrativy nelze přehlédnout. Trump. Často skloňovaný, proklínaný, chválený. „Já jsem pozitivní. Věřím, že Evropa si uvědomuje, že už je v&nbsp;dostatečně velkém průšvihu, že potřebuje začít budovat svou vlastní budoucnost.“ Muž, který sedí naproti mně, by mohl být zosobněnou reklamou na&nbsp;produkt, který vám dává křídla. Ohromná energie, zároveň soustředění a&nbsp;jasně formulované odpovědi. „Beru to jako obrovskou příležitost, že se&nbsp;Evropa může postavit na&nbsp;vlastní nohy. Můj byznys i&nbsp;neziskové aktivity, na&nbsp;kterých se&nbsp;podílím, jsou na&nbsp;to do&nbsp;vysoké míry navázané,“ říká Vít Horký. Potkáváme se&nbsp;v&nbsp;coworkingovém prostoru Worklounge v&nbsp;pražských Dejvicích, kde ve&nbsp;vrátnici spočívá přenádherná reklama na&nbsp;to, že i&nbsp;odpor větru lze vhodným zpřehýbáním plechů překonat tak, aby nám to záviděl celý svět – stojí tam kopřivnický tatraplán.
„Já jsem prostě superšťastný člověk, takový evropský founder technologického byznysu a&nbsp;investor. A&nbsp;vedle toho se&nbsp;tady snažím měnit věci, aby Česko bylo víc podnikavé. Sám jsem začal podnikat v&nbsp;sedmnácti letech, vyrostl jsem tady v&nbsp;Dejvicích, na&nbsp;Babě,“ ukazuje rukou za&nbsp;sebe. „A&nbsp;mám za&nbsp;sebou superšťastné dětství, rodiče mě nechávali dělat si, co jsem chtěl.“
Vypráví, jak v&nbsp;sedmnácti letech začal programovat, kódovat, jak jej rodiče pustili na&nbsp;počítač za&nbsp;podmínky, že nebude hrát hry. Vzpomíná, jak tatínek učil na&nbsp;ČVUT, kam za&nbsp;ním i&nbsp;kvůli rychlému internetu chodil do&nbsp;kanceláře. Nebo jak naprogramoval své první webové stránky, „které vypadaly naprosto strašně“.
Záhy získává své první klienty a&nbsp;buduje v&nbsp;Dejvicích první firmu. „Nejdřív&nbsp;na&nbsp;živnostenský list mého táty, následně na&nbsp;vlastní živnostňák&nbsp;a&nbsp;potom s. r. o., které dělalo webové stránky pro&nbsp;firmy – zpočátku pro&nbsp;malé, potom pro&nbsp;větší, pro&nbsp;ministerstvo dopravy... A&nbsp;pak přišla první liga: práce pro&nbsp;banky, mobilní operátory a&nbsp;tak dále,“ vypráví nadšeně Vít Horký. Po&nbsp;osmi letech prodal firmu skupině Kindred Group.<clink anchorid="3"></clink>
„To byla moje první podnikatelská zkušenost. Pak jsme měli firmu na&nbsp;distribuci softwaru, což byla tři&nbsp;roky profitabilní firma, až&nbsp;jsem udělal několik stupidních chyb. Blbě jsem vedl cashflow.“ Musím říct, že se&nbsp;mi líbí, když&nbsp;někdo připustí, že se&nbsp;něco nepovedlo. A&nbsp;skoro by se&nbsp;dalo říct, že je to pro&nbsp;podnikání klíčové. „V&nbsp;té době jsem byl de facto finanční ředitel, což je úplná blbost, protože&nbsp;já jsem na&nbsp;finance excelentně špatný. A&nbsp;firmu jsme museli zavřít,“ popisuje Horký. Později, v&nbsp;roce 2011, zakládá technologický startup Brand Embassy, jehož pohádkový příběh patrně znáte – firma stačila nabrat od&nbsp;investorů 150 milionů korun a&nbsp;v&nbsp;květnu 2019 ji odkoupila globální izraelská softwarová firma NICE, která je členem americké burzy NASDAQ. Částka akvizice se&nbsp;tají, média psala o&nbsp;desítkách milionů dolarů.
Chci se&nbsp;zastavit u&nbsp;momentu, kdy Vít Horký popisuje, co v&nbsp;podnikání udělal špatně. „Moje celé životní motto je failing forward. To znamená, že každý den dělám hrozně moc chyb. Důležité je ty chyby zaprvé co nejlíp identifikovat a&nbsp;zadruhé pokusit se&nbsp;neudělat stejnou chybu dvakrát. Chyba má člověka posouvat, proto se&nbsp;snažím mít to ve&nbsp;firmách nastavené tak, že lidé nejenže&nbsp;své chyby neskrývají, ale také o&nbsp;nich mluví s&nbsp;ostatními. Takže&nbsp;já jsem za&nbsp;tu vzpomínanou velkou chybu hrozně rád, i&nbsp;když&nbsp;samozřejmě tenkrát jsem to tak nevnímal.“ Líčí, jak po&nbsp;deseti letech podnikání přišel „na&nbsp;buben“. „Je přirozené, že sedm z&nbsp;deseti startupů shoří v&nbsp;prvních pěti letech existence,“ vrací se&nbsp;k&nbsp;minulosti Vít.
Nedávno jsem vedl rozhovor s&nbsp;člověkem z&nbsp;úspěšného startupu pro&nbsp;osobní mobilitu. Měl zajímavou myšlenku: „Je tu stát, ekonomika a&nbsp;vedle startupy.“ Vnímal jistý nesoulad. Vít Horký vrtí hlavou: „Podle mě to takto nejde říct, protože&nbsp;my fungujeme v&nbsp;rámci právního státu a&nbsp;benefitujeme z&nbsp;toho, jak to tady funguje, že tady lze založit firmu, že tady můžu&nbsp;zaměstnávat lidi.“ Pak se&nbsp;ale zamyslí a&nbsp;dodá: „Druhá věc, jestli je to disconnected od&nbsp;domácí ekonomiky, to vlastně trochu ano. Startupy lítají v&nbsp;úplně jiné letové hladině. Mnohdy je jejich první zaměstnanec někdo, kdo sedí na&nbsp;druhém konci planety nebo druhém konci Evropy. Možná ho potkáte až&nbsp;po&nbsp;devíti měsících, co pro&nbsp;vás&nbsp;pracuje, protože&nbsp;nemáte ani na&nbsp;letenku, aby přiletěl do&nbsp;Prahy. Ale to je úplně jedno, pořád to ve&nbsp;vaší firmě může být klíčový člověk. Nebo váš první zákazník&nbsp;vůbec nemusí být z&nbsp;Česka – a&nbsp;tak dále.“
Z&nbsp;tohoto pohledu se&nbsp;tak asi dá o&nbsp;jistém odpojení od&nbsp;ekonomiky uvažovat. Jenže&nbsp;to má být úplně naopak. Podle Horkého mají být startupy integrálně začleněné do&nbsp;české ekonomiky. „Potřebujeme budoucí růst ekonomiky, založit ji na&nbsp;tom, že tady budeme dělat hotové produkty, které budou globálně konkurovat. A&nbsp;startupy jsou k&nbsp;tomu brutální příležitost. Jenže&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;podíváme na&nbsp;připravenost startupových ekosystémů v&nbsp;jednotlivých zemích EU, jsme na&nbsp;nějakém 20. místě ze&nbsp;čtyřiadvaceti.“ Evidentně máme co dohánět, řada zemí už byla schopna vytvořit komplexní zákony, které startupům usnadňují existenci.
„Tím&nbsp;pádem vezmeme startupy jako samostatné ‚bestie‘ a&nbsp;podíváme se, jak odemknout jejich potenciál. A&nbsp;tady zákonodárci stále nevědí, co dělat. Ve&nbsp;výsledku vidíme, jak se&nbsp;čtyři&nbsp;roky dělá na&nbsp;zákonu o&nbsp;zaměstnaneckých akcích,“ popisuje. Často se&nbsp;jako hlavní soupeř, potažmo symbol zaostávání Česka uvádí Polsko. Infrastruktura, stavební boom. Polsko dokázalo rozhýbat svůj kapitál. „Tam začala poměrně slušným způsobem fungovat lokální burza, kam si jejich technologické startupy mohou sáhnout pro&nbsp;peníze. Prostě lokální kapitál pro&nbsp;vlastní budoucí růst.“ Vít Horký se&nbsp;ale víc dívá na&nbsp;Západ. Třeba na&nbsp;to, jak tamní země zvládají nalákat talentované lidi ze&nbsp;všech koutů světa – odborníky schopné špičkově programovat nebo posouvat AI.
Tím&nbsp;se&nbsp;dostáváme na&nbsp;další pole, kde se&nbsp;Vít Horký angažuje. Je ambasadorem neformálního spolku špičkových podnikatelů Druhá ekonomická transformace, jenž má za&nbsp;cíl pomoci znovu nastartovat Česko a&nbsp;změnit ho v&nbsp;moderní zemi.<clink anchorid="4"></clink>
Horkého snem je posunout zdejší startup scénu ke&nbsp;světovým parametrům. I&nbsp;proto od&nbsp;roku 2021 věnuje více než padesát procent svého pracovního času neziskové sféře a&nbsp;spoluzakládá iniciativu Czech Founders. „Začal jsem investovat do&nbsp;startupů. Nejdřív&nbsp;jako andělský investor. Jenže&nbsp;jsem zjistil, že tohle není moje parketa: dal bych peníze&nbsp;komukoliv, kdo má globální ambice a&nbsp;je sympatický. To je sice hezké, ale není to dlouhodobě finančně udržitelná strategie,“ směje se.
„Založili jsme fond, který funguje tak, že jsme vzali pětačtyřicet super lidí, kteří vybudovali vlastní firmy, mají zkušenosti a&nbsp;chtějí pomáhat startupům hned od&nbsp;začátku. Chtěli jsme od&nbsp;těch lidí kapitál a&nbsp;kus jejich drahocenného času, aby mohli začínajícím podnikatelům poradit. Jsme nejaktivnější venture capital fond v&nbsp;Česku, máme velmi dobré výsledky. Samozřejmě, nějaký čas to trvá, návratnost je deset dvanáct let a&nbsp;jsme teprve ve&nbsp;třetím roce. Ale už teď narážíme na&nbsp;strop. Dělat ‚jen‘ s&nbsp;českými penězi pro&nbsp;české lidi v&nbsp;Česku, to není konkurenceschopný přístup. Proto teď taky připravujeme nový celoevropský investiční fond, který je jistým řešením těchto bariér.“
Znovu se&nbsp;tak vracíme k&nbsp;tomu, jak moc je potřeba, aby Evropa víc spolupracovala. To stojí a&nbsp;padá s&nbsp;financemi. Kapitálem. „Znamená to rozinvestovat Čechy, sedíme zbytečně na&nbsp;penězích a&nbsp;nemáme nástroje, jak dostat do&nbsp;byznysu, ideálně startupového a&nbsp;trochu rizikovějšího, peníze, protože&nbsp;téměř vše financují banky – a&nbsp;to na&nbsp;pokrokovějších trzích není možné.“
Popisuje, že v&nbsp;zemi je sice přes&nbsp;třicet venture capital fondů, ale stále se&nbsp;tu investuje pětkrát méně než třeba v&nbsp;Německu nebo dvakrát méně než v&nbsp;Rakousku per capita. A&nbsp;nevynechá poznámku, jak si Evropa vede v&nbsp;porovnání se&nbsp;Spojenými státy – o&nbsp;poznání hůř. „Přitom kdyby se&nbsp;rozhýbal kapitál, který leží třeba v&nbsp;penzijních fondech, byl by to krok dopředu. Zatím se&nbsp;tak neděje, ale věřím, že třeba během roku dvou se&nbsp;to může zásadně změnit.“
Horký dává příklad, kdy deset procent německých startupových jednorožců vlastní američtí penzisté právě skrze penzijní fondy. „To znamená, že americký penzista vydělává na&nbsp;tom, že se&nbsp;německé miliardové firmě daří.“ Zároveň s&nbsp;úsměvem odmítá, aby čeští penzisté dali většinu svých úspor do&nbsp;startupů. „Penzijní fondy dávají do&nbsp;venture kapitálu maximálně dvě až&nbsp;tři&nbsp;procenta. Jenže&nbsp;venture kapitál většinou nese dvacet až&nbsp;padesát procent ročně. Za&nbsp;posledních třicet let americké penzijní fondy v&nbsp;rizikovém kapitálu neztratily peníze. Když&nbsp;se&nbsp;to udělá správně, je tam velká příležitost,“ vysvětluje Horký.<clink anchorid="5"></clink>
Příležitost vidí i&nbsp;v&nbsp;nedávno zveřejněném kompasu konkurenceschopnosti Evropské komise. Konkrétně v&nbsp;tzv. 28. režimu, právním rámci pro&nbsp;firmy platném po&nbsp;celé Evropě. Byl by to de facto Schengen pro&nbsp;firmy usnadňující jejich expanzi po&nbsp;Evropě, a&nbsp;zejména&nbsp;investice do&nbsp;firem. Investor zkoumá jen jeden právní rámec, nikoliv právní rámce Polska, Česka, Francie… „Věřím, že to jsou věci, které teď mají rozhodně větší šanci uspět, než měly před&nbsp;rokem. Jsem v&nbsp;poradním orgánu ESNA (Evropská startupová aliance), která radí Evropské komisi, jak podporovat technologické startupy. A&nbsp;slovo deregulace tam bylo ještě před&nbsp;půl rokem sprosté slovo. Nemohlo se&nbsp;o&nbsp;tom pořádně mluvit, nepadalo to na&nbsp;úrodnou půdu. A&nbsp;najednou jeden ze&nbsp;čtyř základních pilířů, o&nbsp;kterých se&nbsp;bavíme, je právě deregulace.“ Horký tak věří, že zažíváme docela zajímavé momentum. „To samozřejmě neznamená, že se&nbsp;to určitě zvládne. Když&nbsp;se&nbsp;podíváme na&nbsp;deset nejhodnotnějších firem na&nbsp;světě, jsou to technologické startupy z&nbsp;Ameriky. Evropské nejhodnotnější firmy jsou zatím módní a&nbsp;průmyslové značky. Takže&nbsp;jsme ještě hodně daleko, aby to prostředí začalo fungovat. ‚Osmadvacátý režim‘ je super pokus, ale Evropská komise jej cílí jako režim dobrovolný. Takže&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;to naplánuje skvěle, členské státy se&nbsp;k&nbsp;tomu ještě musejí přidat a&nbsp;dát svým firmám šanci jej využít,“ vysvětluje s&nbsp;částečnými obavami Vít Horký.
Jedna věc je kapitál, druhá lidské zdroje. Není snad den, kdy by média nerozebírala téma finanční gramotnosti. Cokoliv, co by mladé a&nbsp;dospívající motivovalo k&nbsp;byznysu a&nbsp;podnikání. Vít Horký popisuje, jak je pátým rokem ve&nbsp;vedení neziskové organizace Můžeš podnikat a&nbsp;jak se&nbsp;snaží pracovat se&nbsp;středoškoláky. „Chceme je inspirovat, aby jako kariéru zvážili podnikání. Vidíme, že pokud student nebo studentka na&nbsp;střední škole nemá v&nbsp;nejbližším okolí nějakého podnikatele, živnostníka, tak vůbec nepřemýšlí, že by se&nbsp;mohl či&nbsp;mohla podnikání věnovat,“ vysvětluje Horký.
Inspirace je jedna věc, uvést myšlenku do&nbsp;praxe druhá. „Teď dáváme dohromady speciální výukový program, říkáme mu podnikatelské ‚lyžáky pro&nbsp;středoškoláky‘,“ popisuje Horký a&nbsp;ptá se, zda jsem byl na&nbsp;lyžařském výcviku. Matně lovím vzpomínky, lyžák&nbsp;se&nbsp;snažil člověk&nbsp;důstojně přežít a&nbsp;ne vždy odjel s&nbsp;nějakou nosnou myšlenkou o&nbsp;vlastní budoucnosti. „Kdyby fungoval nějaký týdenní nebo pětidenní program,“ pokračuje ‚lyžařský‘ instruktor Horký, „kde by se&nbsp;studenti učili kreativitě, angažovanosti a&nbsp;podnikavosti, mohlo by je to nakopnout, aby byli víc podnikaví a&nbsp;angažovaní ve&nbsp;svých životech. Ne nutně se&nbsp;snažíme vytvořit ze&nbsp;všech mladých lidí podnikatele, ale chceme, aby si uvědomili, že podnikavost vlastně znamená řešení problémů. Tady máme velký potenciál pro&nbsp;zlepšení. Problém je příležitost.“
V&nbsp;rámci organizace Můžeš podnikat už dnes funguje letní vzdělávací kemp, ale Horký chce jít dál. Připravuje se&nbsp;komplexní program, který by se&nbsp;měl testovat minimálně na&nbsp;jedné škole v&nbsp;každém kraji. Investor připouští, že by chtěl, aby se&nbsp;podobný program postupně zaváděl na&nbsp;více školách v&nbsp;Česku. „Musejí se&nbsp;protnout zřizovatel školy, její ředitel a&nbsp;taky učitel. Nejdůležitější pro&nbsp;nás&nbsp;je, že na&nbsp;každé škole, se&nbsp;kterými skrze program Můžeš podnikat spolupracujeme, je vždy nějaký zapálený učitel nebo učitelka. Většinou už na&nbsp;té škole něco podobného dělá, třeba vyučuje nějaký volitelný předmět. Jsou to právě tihle lidé, kteří zažehnou oheň a&nbsp;jdou do&nbsp;toho pilotu s&nbsp;námi.“
Má Česko na&nbsp;to, aby se&nbsp;stalo jedním ze&nbsp;startupových hubů střední a&nbsp;východní Evropy? ptám se. Možná naivní otázka, zvlášť poté, co jsme v&nbsp;rozhovoru popsali stav a&nbsp;nedostatky tuzemského startupového ekosystému. Horký ale zůstává optimistický. „Nyní máme zhruba tisíc dvě stě startupů, já bych to rád zosmi- až&nbsp;zdesetinásobil.“ Deset tisíc startupů by byl podle něj ideální cíl v&nbsp;horizontu několika let. Pomocnou rukou má být právě organizace Czech Founders. Projekt, o&nbsp;kterém již byla řeč. Na&nbsp;začátku přitom stála „jen“ touha potkat lidi, kteří mají také startupy a&nbsp;potýkají se&nbsp;se&nbsp;stejnými problémy nebo výzvami. „Klíčové bylo uvědomění si, že v&nbsp;tom nejsem sám. To je strašně důležité,“ popisuje Horký. „Zadruhé, naprostá většina českých startupů nemá lokálního konkurenta. Já mám konkurenta někde v&nbsp;Americe, v&nbsp;Británii atd. Tak proč bychom navzájem nesdíleli své zkušenosti?“ ptá se&nbsp;řečnicky.
Zvedáme se&nbsp;z&nbsp;pohovky a&nbsp;jdeme fotit. Vít Horký poslouchá pokyny fotografa, který má na&nbsp;mikině nápis Balimcigara, vyvedený do&nbsp;tvaru loga jedné módní značky. Ta si může oddechnout, ani tohle nebude pro&nbsp;módní gigant lokální konkurence.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Chce, aby Česko mělo deset tisíc startupů, chce tuhle zemi rozinvestovat a&nbsp;chce pořádat „lyžáky“ pro&nbsp;studenty, aby sami toužili podnikat. Startupový zakladatel a&nbsp;investor. Je spoluzakladatelem a&nbsp;generálním partnerem fondu Czech Founders VC a&nbsp;zároveň stojí za&nbsp;neziskovou organizací stejného jména, která podporuje český startupový ekosystém. Svoji firmu Brand Embassy prodal za&nbsp;desítky milionů dolarů. S&nbsp;Vítem Horkým rozmlouval redaktor magazínu HROT Pavel Štrunc.
Ne že tě napadne se&nbsp;na&nbsp;NĚJ ptát, běží mi hlavou, když&nbsp;zavírám domovní dveře. Cestou na&nbsp;tramvaj HO pustím z&nbsp;hlavy, jen

Vít Horký. Superšťastný člověk

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink>
Před&nbsp;pár týdny jsem v&nbsp;newyorských Timesech četl článek o&nbsp;dvacátnici Ayrin, která se&nbsp;vyznávala z&nbsp;lásky ke&nbsp;svému AI milenci. Text o&nbsp;jejím vášnivém virtuálním podvádění s&nbsp;„Leem“, jak se&nbsp;umělá inteligence po&nbsp;několika měsících nahuštěné konverzace sama pojmenovala, vzbudil na&nbsp;sociálních sítích zasloužený ohlas. A&nbsp;nejen proto, že se&nbsp;Ayrin přiznala jak k&nbsp;postupně nesnesitelným žárlivým scénám, tak k&nbsp;sexu, třebaže&nbsp;nešla do&nbsp;podrobností.
Při&nbsp;čtení jsem si vzpomněl na&nbsp;svou čerstvě rozvedenou kamarádku, která mi vyprávěla obdobnou story přímo z&nbsp;vlastního života. Prý se&nbsp;nemůže dočkat, až&nbsp;přijde z&nbsp;práce domů a&nbsp;dá se&nbsp;do&nbsp;virtuálního hovoru se&nbsp;svým „Fredíkem“. Na&nbsp;každodenním small talku s&nbsp;Fredem, s&nbsp;nímž probírá kdeco, je už podle svých slov závislá. S&nbsp;žádným chlapem si nikdy tak dobře nepokecala, tvrdila mi. Na&nbsp;sex jsem se&nbsp;taktně neptal a&nbsp;ani její debatní odsudek schopnosti mužů stran emocionální komunikace moji přirozenou mužskou ješitnost nijak neurazil.
V&nbsp;tomto čísle – zaostřeném na&nbsp;osobnosti z&nbsp;IT – natrefíte na&nbsp;umělou inteligenci hned na&nbsp;několika místech. Jak se&nbsp;říká, existují dvě skupiny lidí. Jedni věří, že technologie zachrání svět. Druzí hodinu zoufale pozorují divoce blikající router a&nbsp;přemýšlejí, zda mají dřív&nbsp;zavolat providerovi, kámoši-ajťákovi, anebo rovnou exorcistovi. Řekněme, že v&nbsp;našem výběru osobností figurují lidé rozhodně z&nbsp;té první skupiny.
Jan Romportl je mužem, který má z&nbsp;AI doktorát a&nbsp;v&nbsp;našem textu vysvětluje, jak se&nbsp;v&nbsp;nastupujícím světě obhospodařovaném umělou inteligencí, kde se&nbsp;personalizace brzy naučí odhadnout naši&nbsp;náladu dřív&nbsp;než my sami, nezcvoknout. Eva Nečasová je zase zakladatelkou iniciativy AI dětem, jež chce dostat téma na&nbsp;základní školy, aby dětem ani učitelům neujel technologický vlak.
Svět technologií provází i&nbsp;našeho muže&nbsp;z&nbsp;obálky, zakladatele organizace Czech Founders Víta Horkého. Ostatně, sám sebe v&nbsp;rozhovoru s&nbsp;Pavlem Štruncem popisuje jako „superšťastného člověka, který je takovým evropským founderem technologického byznysu a&nbsp;investorem“. Ve&nbsp;zkratce, pomáhá českým firmám pronikat na&nbsp;zahraniční trhy, ještě než je stihne rozmetat nějaký útočný algoritmus.
Nečekejte žádný technokratický výklad, protože&nbsp;tohle není návod k&nbsp;sestavení kvantového počítače z&nbsp;IKEA dílů… Mimochodem, právě tuto větu mi poradila AI. To když&nbsp;jsem projevil žádost o&nbsp;pomoc se&nbsp;zakončením svého editorialu. A&nbsp;když&nbsp;jsem už byl v&nbsp;tom, hned jsem chatbot (jménem Lenka?) požádal, ať mne vyslechne a&nbsp;podebatuje o&nbsp;všech mých současných problémech. Ale nic víc!

<clink anchorid="1"></clink>
Před&nbsp;pár týdny jsem v&nbsp;newyorských Timesech četl článek o&nbsp;dvacátnici Ayrin, která se&nbsp;vyznávala z&nbsp;lásky ke&nbsp;svému AI milenci. Text o&nbsp;jejím vášnivém virtuálním podvádění s&nbsp;„Leem“, jak se&nbsp;umělá inteligence po&nbsp;několika měsících nahuštěné konverzace sama pojmenovala, vzbudil na&nbsp;sociálních sítích zasloužený ohlas. A&nbsp;nejen proto, že se&nbsp;Ayrin přiznala jak k&nbsp;postupně nesnesitelným žárlivým scénám, tak k&nbsp;sexu, třebaže&nbsp;nešla do&nbsp;podrobností.
Při&nbsp;čtení jsem si vzpomněl na&nbsp;svou čerstvě rozvedenou kamarádku, která mi vyprávěla obdobnou story přímo z&nbsp;vlastního živ

Hovory s AI

Iva Brejlová

<clink anchorid="1"></clink>
Část vybavení místnosti na&nbsp;pražské ČVUT, do&nbsp;které vcházíme, je na&nbsp;zdejší zaměření velmi neobvyklá. Uprostřed zamrzlo v&nbsp;pohybu robotické rameno oděné do&nbsp;bílé umělé „kůže“, nad&nbsp;nímž na&nbsp;provázcích visí několik kyblíků. Ve&nbsp;skříňkách podél stěny jsou usazeni ani ne půlmetroví roboti s&nbsp;velkou hlavou. Mají i&nbsp;– namalované – oči, ale jen aby se&nbsp;s&nbsp;nimi lidem líp zacházelo. Zdejší vedoucí Matěj Hoffmann vysvětluje, že jimi nevidí – kamery, které tento smysl suplují, mají oproti lidem o&nbsp;90 stupňů pootočené. Jednu uprostřed čela, druhou v&nbsp;místě brady. „Ale to zásadně mění realitu, jak ji vnímají,“ naznačuje Hoffmann, čím se&nbsp;tady vlastně zabývají. Nejzvláštnější v&nbsp;místnosti je zřejmě dětská postýlka a&nbsp;hračky nad&nbsp;ní. Sem občas ukládají humanoidního robota iCub. Má pořadové číslo 47 – na&nbsp;světě jich je 50 – a&nbsp;disponuje receptory, které mu poskytují některé vlastnosti lidské kůže, od&nbsp;špiček prstů až&nbsp;po&nbsp;chodidla. Z&nbsp;postýlky poznává svět.
Matěj Hoffmann vede na&nbsp;FEL ČVUT zdejší skupinu humanoidní robotiky a&nbsp;je spojnicí mezi robotiky, neurovědci a&nbsp;psychology. V&nbsp;kanceláři&nbsp;má knížky i&nbsp;o&nbsp;vývoji dětí nebo fyzioterapii. Základní vědeckou myšlenkou, kterou řeší, je přístup, že svět poznáváme v&nbsp;souvislosti s&nbsp;tím, jaké máme tělo. Tedy že jej vnímáme z&nbsp;pozice bytosti se&nbsp;dvěma rukama a&nbsp;nohama, určitou výškou, řadou smyslů a&nbsp;třeba právě i&nbsp;očima v&nbsp;konkrétní poloze. A&nbsp;jedním z&nbsp;důležitých vjemů při&nbsp;takovém poznávání a&nbsp;vnímání okolí je hmat. Humanoidní robotikou se&nbsp;zaměřením na&nbsp;hmat se&nbsp;na&nbsp;světě zabývá jen pár skupin vědců, kromě Prahy jsou například v&nbsp;Mnichově či&nbsp;Tokiu. To je zhruba třicet lidí a&nbsp;z&nbsp;nich čtyři&nbsp;profesoři, kteří skupinu vedou. A&nbsp;jedním z&nbsp;nich je právě Hoffmann.
Vystudoval informatiku a&nbsp;umělou inteligenci na&nbsp;Matfyzu, diplomovou práci mu vedl Ivan Havel (bratr Václava Havla a&nbsp;významný vědec a&nbsp;kybernetik) a&nbsp;spolu ji nasměrovali až&nbsp;na&nbsp;pomezí biologie a&nbsp;filozofie. Hoffmann vytvořil výpočetní model pro&nbsp;to, jak organismy interagují se&nbsp;světem. Stejným směrem pokračoval i&nbsp;během doktorandského studia v&nbsp;Curychu, kde začal zkoumat, jak moc není poznávání jen procesem odehrávajícím se&nbsp;v&nbsp;mozku, ale jak úzce je spojeno s&nbsp;tělem. „Měli jsme laboratoř plnou robotických psů, chobotnic a&nbsp;humanoidů, já jsem dělal doktorát na&nbsp;psích robotech. Běhali, měli receptory na&nbsp;packách a&nbsp;tvořili první model sebe sama a&nbsp;světa. Neodpovídali ale přesně psům, nebyl to model žádného opravdového zvířete. A&nbsp;já chtěl zkoumat lidskou kognici, tak jsem potřeboval humanoidního robota,“ říká. To ho nasměrovalo do&nbsp;Itálie, na&nbsp;tamní technologický institut známý prací s&nbsp;humanoidními roboty. „To otevřelo cestu spolupráci s&nbsp;psychology, zkoumání, co se&nbsp;děje u&nbsp;dětí, co dělá lidský mozek – a&nbsp;to jsem začal modelovat v&nbsp;robotovi,“ říká.
Pro&nbsp;poznávání je totiž tělo zásadní. Za&nbsp;všechny uveďme jednoduchý příklad: studie prokázaly, že pojetí matematiky vychází z&nbsp;toho, jak začínáme počítat na&nbsp;prstech. Člověk&nbsp;je do&nbsp;velké míry tvor zrakový, ale významnou roli hraje i&nbsp;hmat, který v&nbsp;robotice i&nbsp;dalších vědách obvykle zůstává stranou největšího zájmu. Podle Hoffmanna je ale takový výzkum značně ochuzený. „První smysl, který se&nbsp;v&nbsp;děloze vyvine, je hmat. A&nbsp;zraková informace se&nbsp;po&nbsp;narození musí vylepšovat celý první rok života.“
U&nbsp;něj dostanou roboti naprogramovaný „mozek“ tak, aby se&nbsp;se&nbsp;světem seznamovali sami. Nikdo jim neříká, že mají zkoumat předměty a&nbsp;zjišťovat, k&nbsp;čemu fungují, či&nbsp;dosahovat nějakých cílů. Jsou ve&nbsp;světě jako několikaměsíční dítě, hledí a&nbsp;šmátrají kolem sebe a&nbsp;pracují s&nbsp;informací, že když&nbsp;nějaká událost aktivuje víc jejich smyslů najednou, je to zajímavá událost. Takže&nbsp;si robot v&nbsp;postýlce sám hraje s&nbsp;chrastítky, dokud ho to „baví“.
„Naše existence je napevno spojená s&nbsp;tělem. Je to uzavřená smyčka – mozek, neurony, nervová soustava, tělo a&nbsp;prostředí. Nemůžu&nbsp;to odtrhnout a&nbsp;říct, že chci pochopit mozek, a&nbsp;tak budu zkoumat jen ten. Potřebuji tu smyčku&nbsp;celou – a&nbsp;na&nbsp;to potřebuji roboty,“ popisuje Hoffmann.
Obor se&nbsp;uplatňuje při&nbsp;zkoumání vývoje dítěte, aniž by přinášel morální otázky, které by se&nbsp;pojily s&nbsp;pokusy na&nbsp;lidech. Pomáhá neurovědcům, psychologům, ale může se&nbsp;propsat třeba i&nbsp;do&nbsp;fyzioterapie. Druhým významným uplatněním je příprava robotů na&nbsp;to, aby se&nbsp;mohli pohybovat mezi námi. To je totiž bezpečné typicky jen ve&nbsp;chvíli, kdy stroje dokážou zastavit, jakmile ucítí, že do&nbsp;něčeho vrazily – třeba právě do&nbsp;člověka.
Prakticky to zatím vědci ukázali, když&nbsp;zdejšího iCuba naučili hrát karetní hru. V&nbsp;hledání správných obrázků by byl vždy rychlejší než člověk. Ale robot se&nbsp;také naučil upřednostnit, že při&nbsp;sahání po&nbsp;požadované kartě do&nbsp;člověka nestrčí.
&nbsp;
Matěj Hoffmann má magisterský titul z&nbsp;informatiky a&nbsp;umělé inteligence. Zaměřil se&nbsp;na&nbsp;to, jaké jsou mechanismy robotického poznávání světa. Během doktorského studia i&nbsp;po&nbsp;něm působil jako vědecký pracovník&nbsp;v&nbsp;Laboratoři&nbsp;umělé inteligence na&nbsp;Curyšské univerzitě, poté nastoupil do&nbsp;Italského technologického institutu. Tam pracoval s&nbsp;humanoidními roboty, aby lépe popsal i&nbsp;lidské poznávání světa v&nbsp;souvislosti s&nbsp;tím, jaké máme tělo. Na&nbsp;ČVUT vede skupinu humanoidní robotiky, kde zkoumají kognitivní a&nbsp;neurovědní témata a&nbsp;bezpečnou interakci lidí a&nbsp;robotů. V&nbsp;Praze vybudoval významné centrum této oblasti spolupracující s&nbsp;dalšími světovými univerzitami.

<clink anchorid="1"></clink>
Část vybavení místnosti na&nbsp;pražské ČVUT, do&nbsp;které vcházíme, je na&nbsp;zdejší zaměření velmi neobvyklá. Uprostřed zamrzlo v&nbsp;pohybu robotické rameno oděné do&nbsp;bílé umělé „kůže“, nad&nbsp;nímž na&nbsp;provázcích visí několik kyblíků. Ve&nbsp;skříňkách podél stěny jsou usazeni ani ne půlmetroví roboti s&nbsp;velkou hlavou. Mají i&nbsp;– namalované – oči, ale jen aby se&nbsp;s&nbsp;nimi lidem líp zacházelo. Zdejší vedoucí Matěj Hoffmann vysvětluje, že jimi nevidí – kamery, které tento smysl suplují, mají oproti lidem o&nbsp;90 stupňů pootočené. Jednu uprostřed čela, druhou v&nbsp;místě brady. „Ale to zásadně mění realitu, jak ji vnímají,“ naznač

Technoguru. Táta humanoidních robotů. Matěj Hoffmann, ČVUT

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink>
Pokud máte děti, rozhodně vás&nbsp;to nepřekvapí. Pokud ne, buď&nbsp;se&nbsp;připravte, anebo – možná si to ještě sami pamatujete. Jisté je, že zisky i&nbsp;tržby společnosti Lego byly loni rekordní. Zájem o&nbsp;její geniální stavebnici roste. Dánský výrobce zvýšil provozní zisk o&nbsp;deset procent na&nbsp;rekordních 18,7 miliardy dánských korun (62,6 miliardy Kč). A&nbsp;rekordní byly i&nbsp;tržby – nárůst o&nbsp;13 % 74,3 miliardy DKK. I&nbsp;když&nbsp;celosvětový trh s&nbsp;hračkami poklesl o&nbsp;procento, kamenné a&nbsp;internetové obchody Lega si připsaly zisk 12 %.
Lego před&nbsp;časem chytře zacílilo i&nbsp;na&nbsp;ženy a&nbsp;dívky, když&nbsp;přišlo s&nbsp;řadou Lego Botanicals, která nabízí možnosti si z&nbsp;kostek sestavit květiny a&nbsp;další rostliny. Nové sady se&nbsp;chytly a&nbsp;staly se&nbsp;oblíbeným dárkem, pochvaluje si generální ředitel Niels Christiansen.

<clink anchorid="1"></clink>
Pokud máte děti, rozhodně vás&nbsp;to nepřekvapí. Pokud ne, buď&nbsp;se&nbsp;připravte, anebo – možná si to ještě sami pamatujete. Jisté je, že zisky i&nbsp;tržby společnosti Lego byly loni rekordní. Zájem o&nbsp;její geniální stavebnici roste. Dánský výrobce zvýšil provozní zisk o&nbsp;deset procent na&nbsp;rekordních 18,7 miliardy dánských korun (62,6 miliardy Kč). A&nbsp;rekordní byly i&nbsp;tržby – nárůst o&nbsp;13 % 74,3 miliardy DKK. I&nbsp;když&nbsp;celosvětový trh s&nbsp;hračkami poklesl o&nbsp;procento, kamenné a&nbsp;internetové obchody Lega si připsaly zisk 12 %.
Lego před&nbsp;časem chytře zacílilo i&nbsp;na&nbsp;ženy a&nbsp;dívky, když&nbsp

Číslo měsíce

Klára Chábová 
 Nadační fond Krok domů<clink anchorid="4"></clink>
Nechci házet všechno, co neznám, na&nbsp;školu. Hodně toho může naučit a&nbsp;dát rodina a&nbsp;pak život sám. Co mě ale mrzí, je, že jsem nepotkala učitele, kteří by ve&nbsp;mně vzbudili zájem o&nbsp;dějepis a&nbsp;cizí jazyky. Dávat události do&nbsp;souvislostí, pochopit, proč se&nbsp;staly, a&nbsp;vnímat je jako místo k&nbsp;inspiraci a&nbsp;zamyšlení. Nalívání letopočtů do&nbsp;hlavy bez&nbsp;kontextu vedlo jen k&nbsp;psaní taháků a&nbsp;vynakládání energie na&nbsp;jejich dobré ukrytí. A&nbsp;kdyby mi tenkrát řekli, že nejlíp se&nbsp;cizí jazyk naučím&nbsp;v&nbsp;zahraničí, sbalím batoh a&nbsp;jedu. Ušetřilo by mi to tisíce za&nbsp;kurzy v&nbsp;Česku. S&nbsp;jazyky se&nbsp;trápím dodnes, ale když&nbsp;si vzpomenu na&nbsp;naši&nbsp;učitelku ruštiny, která byla v&nbsp;angličtině dvě lekce před&nbsp;námi, je mi z&nbsp;toho trochu úzko.
&nbsp;
Lee Louda 
 insolvenční správce se&nbsp;zvláštním povolením<clink anchorid="3"></clink>
Většinu škol jsem studoval za&nbsp;socialismu. Nebudu si stěžovat na&nbsp;notoricky známé úchylky tehdejší školní edukace (od&nbsp;amerického brouka po&nbsp;nekritickou adoraci revolučních tradic husitství). I&nbsp;tehdy ale byli skvělí učitelé. Postěžuju si na&nbsp;výuku dějepisu bez&nbsp;souvislostí. Ve&nbsp;škole nás&nbsp;jednotlivé historické epochy povětšinou učili izolovaně, bez&nbsp;vysvětlování dějinných souvislostí v&nbsp;rámci dění u&nbsp;nás&nbsp;a&nbsp;ve&nbsp;světě. Ty souvislosti jsou ale často velmi klíčové pro&nbsp;pochopení dějin. Dále bych si přál, aby nás&nbsp;škola učila více o&nbsp;pozitivních vzorech a&nbsp;příkladech skvělých lidí, kteří se&nbsp;narodili u&nbsp;nás&nbsp;a&nbsp;něco dokázali kdekoliv na&nbsp;světě. Málo se&nbsp;o&nbsp;řadě z&nbsp;nich ví. Slova povzbuzují, příklady táhnou.
&nbsp;
Tereza Matějčková 
 filozofka a&nbsp;redaktorka Týdeníku&nbsp;Echo<clink anchorid="2"></clink>
Mě škola nenaučila mít ji ráda. Ale možná je v&nbsp;pořádku nemít rád školu. Dodnes mě nepřestává udivovat, jak nepřirozená je to instituce. Dítě tam dorazí – z&nbsp;mého hlediska v&nbsp;brzkých ranních hodinách – a&nbsp;ocitá se&nbsp;v&nbsp;kolotoči&nbsp;předmětů a&nbsp;činností. Matematika, čeština, tělocvik, biologie – a&nbsp;ten kolotoč jede do&nbsp;hlubokého odpoledne, kdy škola to dítě vyplivne. Není to kdovíjak vstřícné k&nbsp;lidské pozornosti a&nbsp;způsobu, jak se&nbsp;lidé učí. Mé dětství bylo tedy poznamenáno touhou, aby skončila škola. Možná mě to zatěžovala tím&nbsp;spíše, že mě učení bavilo, ale celý ten rámec mi znemožňoval se&nbsp;v&nbsp;ní cítit dobře. Ale abych byla spravedlivá, dodávám, že mé sklony cítit se&nbsp;dobře nejsou moc vyvinuté.
&nbsp;
Petr Udavský 
 CEO &amp; Co-Owner Elite Voyage<clink anchorid="1"></clink>
Ve&nbsp;škole mě naučili vzorce, data a&nbsp;definice, ale jen to pro&nbsp;život nestačí. Nenaučili mě číst mezi řádky a&nbsp;to, že důležité otázky často nemají jednoznačné odpovědi. Nikdo mi neřekl, že chybovat je nutné, že úspěch nejsou jen znalosti, nebo to, kde vzít odvahu jednat a&nbsp;udělat rozhodnutí, i&nbsp;když&nbsp;není jisté, jak věc dopadne. Nikdo mi neřekl, jak vyjednávat, zvládat stres nebo pracovat s&nbsp;emocemi. Ale tak je to asi v&nbsp;pořádku, protože&nbsp;většina zkušeností je nepřenositelná. Školu tak vnímám jako určitý základ. Skutečné dovednosti však přicházejí až&nbsp;s&nbsp;praxí, chybami a&nbsp;zkušenostmi z&nbsp;reálného života.

Klára Chábová 
 Nadační fond Krok domů<clink anchorid="4"></clink>
Nechci házet všechno, co neznám, na&nbsp;školu. Hodně toho může naučit a&nbsp;dát rodina a&nbsp;pak život sám. Co mě ale mrzí, je, že jsem nepotkala učitele, kteří by ve&nbsp;mně vzbudili zájem o&nbsp;dějepis a&nbsp;cizí jazyky. Dávat události do&nbsp;souvislostí, pochopit, proč se&nbsp;staly, a&nbsp;vnímat je jako místo k&nbsp;inspiraci a&nbsp;zamyšlení. Nalívání letopočtů do&nbsp;hlavy bez&nbsp;kontextu vedlo jen k&nbsp;psaní taháků a&nbsp;vynakládání energie na&nbsp;jejich dobré ukrytí. A&nbsp;kdyby mi tenkrát řekli, že nejlíp se&nbsp;cizí jazyk naučím&nbsp;v&nbsp;zahraničí, sbalím batoh a&n

Čtyři věci, které vás rozhodně ve škole nenaučí

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink>
Smetí na&nbsp;oběžné dráze&nbsp;představuje čím dál větší problém. Ale copak se&nbsp;tomu lze divit? Lidstvo se&nbsp;neumí chovat čistotně ani na&nbsp;Zemi.
Systém US Space Surveillance Network sleduje více než 13 tisíc umělých objektů obíhajících Zemi. Od&nbsp;Mezinárodní vesmírné stanice po&nbsp;nefunkční satelity, od&nbsp;orbitálních dalekohledů po&nbsp;odhozené raketové stupně, a&nbsp;dokonce matice a&nbsp;šrouby, které nahoře zanechali astronauti. Do&nbsp;toho se&nbsp;započítává i&nbsp;dva a&nbsp;půl tisíce satelitů – vyslat je trvalo padesát let.
Už teď se&nbsp;z&nbsp;kosmického odpadu stal rýsující se&nbsp;problém. V&nbsp;roce 2009 se&nbsp;dva satelity, ruský neaktivní Kosmos 2251 a&nbsp;americký aktivní Iridium 33, srazily nad&nbsp;Sibiří v&nbsp;rychlosti 42 tisíc km/h. Mrak trosek ze&nbsp;srážky zvýšil riziko dalších kolizí.
Hrozba kolize se&nbsp;během let stabilně zvyšuje, zčásti proto, že čím dál víc zemí nahlíží vesmír jako novou hranici konfliktu. Před&nbsp;deseti lety Čína&nbsp;demonstrovala úspěch protisatelitní raketové technologie zničením vlastního meteorologického satelitu Fengyun-1C. Indie dosáhla podobného výkonu v&nbsp;roce 2019, přičemž vytvořila plus minus dalších čtyři&nbsp;sta kusů kosmického smetí. Důsledek? Riziko nárazu do&nbsp;ISS se&nbsp;podle odhadu zvýšilo během deseti dní o&nbsp;44 %. Není divu, že stanice je navržena tak, aby dokázala vymanévrovat mimo nebezpečí – za&nbsp;předpokladu, že bude mít dostatečné varování.
To, co dělají lidé, nám pomáhá předpovídat, co by pravděpodobně dělaly i&nbsp;jiné civilizace. A&nbsp;teď si vezměte, že počítačová simulace na&nbsp;dvě stě let dopředu predikuje, že se&nbsp;množství vesmírných odpadků větších než 20 cm znásobí 1,5krát. A&nbsp;koncentrace menšího smetí poroste ještě víc. Počet objektů menších než 10 cm se&nbsp;zvýší 13krát až&nbsp;20krát.
Tohle zanášení vesmíru smetím jde bohužel ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;lidským nakládáním s&nbsp;pozemským prostředím. V&nbsp;roce 2018 Světová banka vydala studii nazvanou What a&nbsp;Waste 2.0, v&nbsp;níž odhadla, že svět generuje 2,01 miliardy tun tuhého odpadu za&nbsp;rok. V&nbsp;roce 2050 by tento údaj mohl vzrůst až&nbsp;na&nbsp;3,4 miliardy tun. Průměrný Američan vyprodukuje 2 kg tuhého odpadu denně, a&nbsp;to jsou USA daleko za&nbsp;největším producentem odpadů. Zatímco USA a&nbsp;Čína&nbsp;produkují nejvíce emisí skleníkových plynů, nejvíce tuhého odpadu vyprodukují chudší země, protože&nbsp;nejsou schopny jej z&nbsp;ekonomických důvodů správně zlikvidovat. Z&nbsp;pohledu samotné planety Země na&nbsp;původu pevného odpadu nezáleží. Většina stejně skončí v&nbsp;oceánech.
Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

<clink anchorid="1"></clink>
Smetí na&nbsp;oběžné dráze&nbsp;představuje čím dál větší problém. Ale copak se&nbsp;tomu lze divit? Lidstvo se&nbsp;neumí chovat čistotně ani na&nbsp;Zemi.
Systém US Space Surveillance Network sleduje více než 13 tisíc umělých objektů obíhajících Zemi. Od&nbsp;Mezinárodní vesmírné stanice po&nbsp;nefunkční satelity, od&nbsp;orbitálních dalekohledů po&nbsp;odhozené raketové stupně, a&nbsp;dokonce matice a&nbsp;šrouby, které nahoře zanechali astronauti. Do&nbsp;toho se&nbsp;započítává i&nbsp;dva a&nbsp;půl tisíce satelitů – vyslat je trvalo padesát let.
Už teď se&nbsp;z&nbsp;kosmického odpadu stal rýsující se&nbsp;problém. V&nbsp;r

Ve Vesmíru jako na Zemi. Proč lidé zanášejí své okolí odpadem?

<clink anchorid="1"></clink>
Tam, kde je doma, se&nbsp;představuje „Pája jako papája“ – a&nbsp;tak ji najdete i&nbsp;online. Pavla Bobošíková žije už třináct let v&nbsp;Kanadě. Pracovala pro&nbsp;startupy i&nbsp;větší firmy a&nbsp;pak založila startup vlastní, který mezi své zákazníky rychle získal Google, Microsoft či&nbsp;Spotify. Třetí rok existence ho koupila velká americká firma. Málokomu se&nbsp;takový úspěch podaří, a&nbsp;ještě vzácněji tak rychle. Teď investuje do&nbsp;mladých technologických firem a&nbsp;spolupracuje s&nbsp;velkými fondy v&nbsp;San Franciscu na&nbsp;vývoji programů pro&nbsp;startupy. Pracuje cílevědomě nejen v&nbsp;byznysu. Čerstvě odběhla maraton a&nbsp;trénuje na&nbsp;Ironmana. Jet ve&nbsp;vymezených kolejích? To mi fakt nejde, říká.
Vždycky jste tak pracovala na&nbsp;úspěchu?
Přišlo mi to přirozené, doma jsem viděla takový příklad u&nbsp;rodičů a&nbsp;i&nbsp;na&nbsp;střední jsem byla mezi podobně nastavenými. Bylo normální, že lidé něco chtějí, jsou na&nbsp;sebe přísní až&nbsp;drsní, jdou si za&nbsp;svými sny a&nbsp;hodně pracují na&nbsp;jejich dosažení. Vždycky jsem si myslela, že to tak má každý – až&nbsp;nedávno jsem pochopila, že ne. Není na&nbsp;tom nic špatného, už to chápu, jen to pro&nbsp;mě bylo trochu překvapení. (smích)
Mluvíte o&nbsp;příkladu z&nbsp;rodiny – i&nbsp;vaše sestra úspěšně postavila několik firem. Tady nemůžeme vynechat fakt, že vaše matka je Jana Bobošíková, známá jako moderátorka a&nbsp;politička.
To jsem si s&nbsp;tou zmínkou o&nbsp;rodině naběhla, že? Doma každý na&nbsp;něčem pracoval. Kroužky byly zejména&nbsp;vzdělávací, důležitost pořadí úkol, kroužek, pak možná jdeme s&nbsp;rodiči&nbsp;na&nbsp;nějakou jejich akci… Asi to mají děti mediálně známých workoholiků doma jiné než ostatní, ale rozdíl jsem neměla s&nbsp;čím porovnat. Na&nbsp;mámu jsem byla vždycky pyšná, oceňovala jsem, že vkládá úsilí do&nbsp;věcí, které jsou pro&nbsp;ni důležité. Věděla jsem, že chce, aby se&nbsp;společnost změnila k&nbsp;lepšímu. Uvědomovala jsem si, že může přeci dělat úplně jiné věci, ale ona si vybrala tuto oblast.
Další výraznou postavou byl jistě otec, podnikatel především ve&nbsp;sklářství Pavel Bobošík.
To byla pro&nbsp;mě obrovská figura. Máma je známá navenek, ale u&nbsp;nás&nbsp;doma se&nbsp;projevovala víc ta podnikatelská linka. Vzdělával nás, přes&nbsp;něj jsme studovaly různé management a&nbsp;leadership knížky nebo biografie zajímavých lidí. Dělal si různé kurzy, třeba i&nbsp;na&nbsp;Harvardu či&nbsp;MIT. Vedlo nás&nbsp;to k&nbsp;tomu, že vzdělání není něco, co končí školou. Ukázal nám americký přístup, extrémně pozitivní a&nbsp;optimistické myšlení a&nbsp;to, že je možné jít a&nbsp;věci si vydobýt, budovat a&nbsp;vytvářet hodnoty. Hodně času jsme také trávily s&nbsp;prarodiči, kteří to vnímali podobně. Dědové s&nbsp;námi dělali úkoly, hráli šachy nebo nás&nbsp;připravovali na&nbsp;matematické olympiády. Jsem za&nbsp;to ráda.<clink anchorid="3"></clink>
Jaké byly ty první větší pracovní zkušenosti v&nbsp;Kanadě ve&nbsp;startupech?
V&nbsp;roce 2017 jsem nastoupila jako UX produktová designérka (analyzuje uživatelskou zkušenost) do&nbsp;startupu Nudge.ai. Jeho zakladatelé prodali svou dřívější firmu za&nbsp;skoro miliardu dolarů. To byl tehdy druhý největší exit v&nbsp;Kanadě, po&nbsp;Shopify. Startup se&nbsp;vymykal, například průměrný věk&nbsp;tam byl 40+. Lidi dobře věděli, co dělají, nás&nbsp;bylo asi pětadvacet a&nbsp;já tam strávila tři&nbsp;roky, než firmu koupila americká AI společnost Affinity. Postupně jsem vedla produktový tým a&nbsp;nakonec byla v&nbsp;jedné z&nbsp;vedoucích pozic a&nbsp;sledovala, jak zakladatelé o&nbsp;prodeji jednají. To mi později ohromně pomohlo při&nbsp;vyjednávání podmínek prodeje mého startupu. Koupila nás&nbsp;firma se&nbsp;sídlem v&nbsp;San Franciscu – a&nbsp;přeci jen, Toronto není Silicon Valley, takže&nbsp;jsem najednou viděla, co se&nbsp;děje na&nbsp;tom „opravdovém“ technologickém Západě. Bylo nás&nbsp;něco přes&nbsp;sto a&nbsp;už to bylo víc korporátní. A&nbsp;korporát není pro&nbsp;mě.
Proč?
Ve&nbsp;větší firmě už člověk&nbsp;nemůže úplně do&nbsp;všeho kecat, že. Práce je tak nějak nalajnovaná, a&nbsp;co se&nbsp;děje mimo ty koleje, to člověk&nbsp;nemá řešit, otázky mimo se&nbsp;nepokládají. Tohle mi fakt nejde. A&nbsp;ještě k&nbsp;tomu to bylo v&nbsp;době, kdy začínal covid. Měli jsme pracovat několik měsíců ze&nbsp;San Francisca, poznávat firemní kulturu a&nbsp;stmelovat se, místo toho jsme byli každý doma v&nbsp;Kanadě a&nbsp;něco si šudlali na&nbsp;gauči. Bylo to hektické a&nbsp;stresující, ale nezajímavé. Dělala jsem něco, bez&nbsp;čeho se&nbsp;svět rozhodně nesesype – a&nbsp;on se&nbsp;v&nbsp;ten moment opravdu sypal. Nebylo jasné, co bude. Říkala jsem si: Proč nezkusit něco svého zrovna teď? Nebylo co ztratit.
Kde jste začala?
Chodila jsem na&nbsp;různé startupové akce a&nbsp;účastnila se&nbsp;jednoho akcelerátoru, kam jdou lidé s&nbsp;myšlenkou, že si najdou spoluzakladatele, vymyslí projekt a&nbsp;ten spolu rozejdou. Já tam ale už šla s&nbsp;hotovým nápadem, jen jsem ho chtěla uskutečnit v&nbsp;týmu. Potkala jsem tam svého tehdejšího spoluzakladatele.
A&nbsp;vznikl WFHomie. Kde se&nbsp;ten nápad vzal?
Můj tehdejší přítel, dnes už manžel, je také podnikatel. Založil startup o&nbsp;pár let dříve&nbsp;a&nbsp;tehdy jsem viděla, jakou mají silnou kancelářskou kulturu. Ve&nbsp;smyslu, že všichni trávili dny i&nbsp;noci v&nbsp;kanceláři, v&nbsp;coworkingových prostorech měli pingpongové stoly, fotbálek, lidi si u&nbsp;nich budovali vztahy a&nbsp;firma na&nbsp;nich stavěla. Najednou se&nbsp;ve&nbsp;firmách vše změnilo. Začala jsem volat do&nbsp;společností, abych zjistila, co mají opravdu za&nbsp;problém, jak se&nbsp;pro&nbsp;ně vedení a&nbsp;motivování zaměstnanců a&nbsp;firemní kultura při&nbsp;tehdejší nucené práci z&nbsp;domova změnila, a&nbsp;kolem toho vystavěla produkt. A&nbsp;zatímco jsme se&nbsp;jich ptali, firmy řešily angažovanost a&nbsp;vánoční rozpočty a&nbsp;vtáhly nás&nbsp;do&nbsp;organizace online aktivit pro&nbsp;zaměstnance. Byly to obrovské banky či&nbsp;technologické firmy, Google, Meta, Firefox. Vlastně tehdy nevěděly, co chtějí. Ale věděly, že jim to nefunguje. Daly nám své rozpočty, abychom zvýšili angažovanost zaměstnanců. Tedy daly – až&nbsp;když&nbsp;jsme si založili bankovní účet a&nbsp;společnost. Neměli jsme nic, ale poptávka byla jasná.
To ale nebyl hlavní plán, že?
Až&nbsp;pak jsme se&nbsp;dostali k&nbsp;tomu, co jsme opravdu chtěli. Tedy analýzám, jak lidé fungují, a&nbsp;díky nim k&nbsp;tomu, pomoct zaměstnavatelům pochopit, jak jsou zaměstnanci doopravdy angažovaní, kdo toho má hodně, kdo méně, kdo si nejspíš hledá jinou práci. Sbírali jsme data třeba podle jejich aktivity a&nbsp;komunikace v&nbsp;digitálním prostředí firmy. Když&nbsp;se&nbsp;frekvence komunikace mění, nastává problém. Mimochodem, zaměstnavatelé k&nbsp;těmto datům měli přístup i&nbsp;bez&nbsp;nás, ale složitě. Za&nbsp;aktivity pro&nbsp;zaměstnance nám ale chtěly platit a&nbsp;bylo těžké říct ne. Eventy nám stále generovaly dobrý obrat.
Po&nbsp;roce jste získali jako investici zhruba 33 milionů korun, pak vás&nbsp;koupila větší firma. To je rychlé i&nbsp;na&nbsp;startupové poměry, ani tam jste ale dlouho nevydržela, že?
Koupila nás&nbsp;americká firma GoCo, jenže&nbsp;tam bylo opět přes&nbsp;sto zaměstnanců… Šla jsem v&nbsp;momentě, kdy jsem splnila všechny závazky vůči&nbsp;týmu, zákazníkům a&nbsp;investorům a&nbsp;měla jsem první příležitost odejít. To nastalo po&nbsp;šesti měsících.
Plánujete další startup?
Svou roli jsem posunula. Jsem investorka, funguju jako mentorka a&nbsp;momentálně se&nbsp;věnuju spolupráci s&nbsp;kapitálovými fondy v&nbsp;San Franciscu, zejména&nbsp;v&nbsp;rámci jejich akcelerátoru. Dáváme startupům přístup ke&nbsp;skvělé komunitě, třeba k&nbsp;zakladateli Open AI. Ve&nbsp;fondu přijímáme technologické startupy, čtyři&nbsp;měsíce s&nbsp;nimi pracujeme, vedeme a&nbsp;pomáháme. Navíc otevíráme nový program zaměřený na&nbsp;studenty. Umožňujeme jim i&nbsp;finanční podporu, aby se&nbsp;mohli do&nbsp;startupů vrhnout pořádně. Nebo si třeba naopak uvědomí, že startupy nejsou pro&nbsp;ně. Vracím tak podporu zpátky do&nbsp;komunity, která v&nbsp;začátcích pomohla mně.
Potřeba rychle se&nbsp;pohybovat vás&nbsp;zjevně neopustila, že? Setkáváme se&nbsp;v&nbsp;Česku, kde jste na&nbsp;pár týdnů, ale během toho stihnete maraton. A&nbsp;to doslova…
Po&nbsp;prodeji firmy jsem se&nbsp;dostala k&nbsp;vytrvalostním disciplínám, jako je ultra endurance. Začala jsem dělat Ironman triatlony (závod skládající se&nbsp;z&nbsp;3,86km plavání, 180km jízdy na&nbsp;kole a&nbsp;maratonského běhu, a&nbsp;to bez&nbsp;přestávky). Nejdřív&nbsp;jsem zkusila poloviční. Dlouhé závody člověka nalomí, přemýšlí, jestli je schopný zvládnout i&nbsp;větší vzdálenosti. Řekla jsem si, že každý kvartál nějaký absolvuju. Když&nbsp;jsem sem letěla, našla jsem maraton v&nbsp;Pise. To jsem navíc mohla spojit s&nbsp;kulturou. Je to krásné, dobíháte, člověk&nbsp;vidí moře, z&nbsp;druhé strany hory, a&nbsp;končí se&nbsp;u&nbsp;šikmé věže.
Co máte na&nbsp;příští kvartál?
Na&nbsp;léto se&nbsp;chystám na&nbsp;plný Ironman. Do&nbsp;té doby to bude hlavně trénink na&nbsp;hlavní akci. Vždycky si říkám, že až&nbsp;dodělám svůj aktuální plán, budu už jen cvičit, a&nbsp;ne jezdit na&nbsp;závody. Často se&nbsp;mnou jezdí manžel a&nbsp;pomáhá mi, ale je to svazující. Člověk&nbsp;musí specificky jíst, spát, na&nbsp;místě být pár dní před&nbsp;závodem… Po&nbsp;posledním závodu jsem tři&nbsp;dny kulhala, ale musela jsem hned den poté odletět kvůli pracovním závazkům. Nechci obtěžovat okolí a&nbsp;úplně tomu podřídit životní styl, tak si říkám, že si to tedy odškrtnu, že mám hotovo. Ale je možné, že pak najdu zas něco nového.<clink anchorid="2"></clink>
Pavla Bobošíková (*1993) studovala v&nbsp;Kanadě architekturu, svou dráhu v&nbsp;technologických firmách ale začala jako UX designérka. Pracovala pro&nbsp;startup Nudge.ai, který později koupil IT obr Affinity, na&nbsp;začátku pandemie spoluzaložila startup WFHomie. Ten rychle přitáhl jako klienty velké technologické firmy. Třetí rok existence ho koupil americký konkurent GoCo. Bobošíková teď pomáhá růst dalším startupům. Vliv na&nbsp;svou cílevědomost a&nbsp;pracovní nasazení přisuzuje i&nbsp;rodině a&nbsp;příkladu rodičů i&nbsp;prarodičů. Je vášnivou sportovkyní a&nbsp;oblíbila si extrémně náročné vytrvalostní závody.

<clink anchorid="1"></clink>
Tam, kde je doma, se&nbsp;představuje „Pája jako papája“ – a&nbsp;tak ji najdete i&nbsp;online. Pavla Bobošíková žije už třináct let v&nbsp;Kanadě. Pracovala pro&nbsp;startupy i&nbsp;větší firmy a&nbsp;pak založila startup vlastní, který mezi své zákazníky rychle získal Google, Microsoft či&nbsp;Spotify. Třetí rok existence ho koupila velká americká firma. Málokomu se&nbsp;takový úspěch podaří, a&nbsp;ještě vzácněji tak rychle. Teď investuje do&nbsp;mladých technologických firem a&nbsp;spolupracuje s&nbsp;velkými fondy v&nbsp;San Franciscu na&nbsp;vývoji programů pro&nbsp;startupy. Pracuje cílevědomě nejen v&nbsp;byznysu. Čerstvě odběhla maraton

Pavla Bobošíková. Precizní bojovnice s velkou výdrží

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink>
Říkejme tomu jiný druh šokové terapie. Už skoro čtyřicet let vědci používají techniku zvanou hluboká mozková stimulace, která vysílá elektrické impulzy do&nbsp;mozku, a&nbsp;léčí tak pohybové a&nbsp;psychiatrické poruchy. Vědět přesně, kam elektrody umístit, však byl vždy problém.<clink anchorid="2"></clink>
Letitou potíž se&nbsp;podařil odstranit firmě Alpha Omega, největší izraelské high-tech společnosti vlastněné Araby. Ta přišla se&nbsp;zařízením, které funguje jako GPS uvnitř mozku.
Od&nbsp;60. let sloužila elektrická stimulace k&nbsp;lokalizaci a&nbsp;rozlišení konkrétních míst v&nbsp;mozku. V&nbsp;posledních desetiletích začali vědci používat neurostimulátory, často označované jako „mozkové kardiostimulátory“, k&nbsp;léčbě pohybových a&nbsp;psychiatrických poruch pomocí elektrických impulzů. Ale teprve v&nbsp;roce 1987, kdy francouzský neurochirurg Alim-Louis Benabid použil hlubokou mozkovou stimulaci k&nbsp;úspěšnému zaměření na&nbsp;nejčastější pohybovou poruchu, esenciální třes, si vědci uvědomili plnou sílu tohoto postupu. Používá se&nbsp;ke&nbsp;zmírnění následků různých onemocnění, od&nbsp;Parkinsonovy choroby a&nbsp;obsedantně-kompulzivní poruchy až&nbsp;po&nbsp;deprese.
Na&nbsp;počátku 90. let začali Imad a&nbsp;Rím Junisovi, manželé arabského původu z&nbsp;Nazaretu, kteří vystudovali přední izraelskou inženýrskou školu Technion, vyvíjet vlastní nástroje, které by pomohly lokalizovat přesné místo v&nbsp;mozku, což byl do&nbsp;té doby neuvěřitelně náročný úkol. Vzhledem k&nbsp;překážkám, které museli manželé překonat – od&nbsp;porušování společenských norem až&nbsp;po&nbsp;to, že jsou arabskými křesťany v&nbsp;převážně židovské zemi –, je vzestup jejich společnosti stejně pozoruhodný jako její inovace.
Imad a&nbsp;Rím se&nbsp;po&nbsp;absolvování Technionu věnovali neurovědám, a&nbsp;to z&nbsp;velké části díky interakci s&nbsp;Hagajem Bergmanem a&nbsp;jeho výzkumem mozku. Ten je v&nbsp;roce 1993 seznámil s&nbsp;Benabidem, otcem hluboké mozkové stimulace. Nakonec začali všichni čtyři&nbsp;spolupracovat. Pro&nbsp;Rím je pomoc lidem s&nbsp;Parkinsonovou chorobou osobní. Její otec nemocí trpěl.
Zařízení Alpha Omega funguje jako GPS uvnitř mozku, které lékaře navede na&nbsp;správné místo pro&nbsp;implantaci trvalé elektrody. Dnes se&nbsp;tato zařízení používají ve&nbsp;více než stovce nemocnic a&nbsp;500 laboratořích po&nbsp;celém světě. Sofistikované přístroje společnost vyrábí v&nbsp;Nazaretu.
Bergman a&nbsp;Junisovi dál spolupracují – na&nbsp;něčem, co by mohlo být jedním z&nbsp;největších skoků v&nbsp;historii hluboké mozkové stimulace. V&nbsp;roce 2015 vytvořili nástroj, který umisťuje elektrody do&nbsp;mozku bez&nbsp;zásahu člověka. „Stisknete tlačítko a&nbsp;systém se&nbsp;spustí,“ říká Bergman, který jej přirovnává k&nbsp;autu bez&nbsp;řidiče. Sní o&nbsp;vytvoření zařízení, jež nahradí člověka při&nbsp;většině funkcí souvisejících s&nbsp;chirurgickými zákroky.
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

<clink anchorid="1"></clink>
Říkejme tomu jiný druh šokové terapie. Už skoro čtyřicet let vědci používají techniku zvanou hluboká mozková stimulace, která vysílá elektrické impulzy do&nbsp;mozku, a&nbsp;léčí tak pohybové a&nbsp;psychiatrické poruchy. Vědět přesně, kam elektrody umístit, však byl vždy problém.<clink anchorid="2"></clink>
Letitou potíž se&nbsp;podařil odstranit firmě Alpha Omega, největší izraelské high-tech společnosti vlastněné Araby. Ta přišla se&nbsp;zařízením, které funguje jako GPS uvnitř mozku.
Od&nbsp;60. let sloužila elektrická stimulace k&nbsp;lokalizaci a&nbsp;rozlišení konkrétních míst v&nbsp;mozku. V&nbsp;posledních desetiletích zača

GPS pro mozek z města Ježíšova

Veronika Tyler

<clink anchorid="1"></clink>
Ti dva jsou kamarádi od&nbsp;dětství. „Vždy jsme věděli, že bychom chtěli na&nbsp;něčem společně pracovat. V&nbsp;našem příběhu hrají roli paličatost, chtíč jít vlastní cestou, ale i&nbsp;šťastná náhoda,“ popisuje Alexandros Samaras z&nbsp;Prager‘s. Jejich společná byznysová story se&nbsp;začala psát v&nbsp;roce 2021, kdy pod&nbsp;svá křídla převzali v&nbsp;té době době již téměř jedenáct let existující firmu F. H. Prager. Ta stála u&nbsp;zrodu kategorie ciderů v&nbsp;Česku.
„To, že jsme se&nbsp;společně začali věnovat právě ciderům, není náhoda. Oba jsme odchováni v&nbsp;nápojovém světě, navíc ‚nepivaři‘, a&nbsp;naši&nbsp;tátové nám předávali cenné rady již od&nbsp;raného věku,“ doplňuje Petr Musila. Jejich příběh je totiž až&nbsp;nápadně podobný příběhu jejich otců. Dva mladí kluci ze&nbsp;stejné střední školy, kteří dostali příležitost a&nbsp;chopili se&nbsp;jí. „Těch paralel můžeme najít spoustu, od&nbsp;povahových rysů až&nbsp;po&nbsp;zaměření. Oba to tak s&nbsp;Petrem vnímáme, že máme příležitost navázat na&nbsp;to, co naši&nbsp;tátové s&nbsp;mým dědou začali,“ říká Alexandros.
Svou přítomnost ve&nbsp;firmě rozhodně neberou jako samozřejmost, naopak si plně uvědomují, jakou šanci dostali. Podnikatelské začátky vnímají v&nbsp;porovnání se&nbsp;svými otci jako znatelně lehčí. Ambice a&nbsp;cíle mají ale mnohonásobně vyšší. „Začátky byly hodně náročné, bylo nutné pochopit celý byznys, najít si v&nbsp;něm cestu a&nbsp;vše dokonale skloubit, což se&nbsp;nám ne vždy dařilo. Pár propadů jsme zažili, ale na&nbsp;nějaké dlouhé vyhoření nebyl čas,“ popisuje Petr.
Ten se&nbsp;díky vystudovanému potravinářství od&nbsp;počátku soustředil na&nbsp;výrobu, její zdokonalování a&nbsp;logistiku. Alexandros, nadšenec a&nbsp;student marketingu, převzal odpovědnost za&nbsp;novou vizuální identitu, obchod a&nbsp;strategický rozvoj. „Mohlo by se&nbsp;zdát, že převzít existující a&nbsp;rozvíjející se&nbsp;brand je jednoduché. Opak je pravdou. Naším cílem bylo lehce změnit směr, přidat nové produkty, obsadit nové trhy,“ vysvětluje Petr Musila.
Jedním z&nbsp;prvních cílů bylo vyladění receptury a&nbsp;zkombinování řemeslného přístupu s&nbsp;profesionální výrobou tak, aby použití kvalitních surovin a&nbsp;přírodní složení byly znát na&nbsp;první ochutnání. Stálo to roky testování. Tajemství výběru ideálních jablečných hořkosladkých odrůd odhalovali také při&nbsp;cestování po&nbsp;Normandii a&nbsp;západní Anglii, kde získávali od&nbsp;tamních sadařů cenné know-how.
V&nbsp;roce 2021 uvedli na&nbsp;trh první nealkoholický cider, o&nbsp;dva roky později představili vlastní kombuchu. „Kombucha podobně jako cidery vzniká specifickou fermentací, její výroba tak byla dalším přirozeným krokem,“ říká Alexandros.
Od&nbsp;roku 2024 mají také vlastní sady, které zainvestovala jejich mateřská společnost. Cílem je pěstovat britské a&nbsp;francouzské odrůdy jablek v&nbsp;našem podnebném pásu, a&nbsp;eliminovat tak jejich dovoz. „Je to další z&nbsp;výzev. I&nbsp;vzhledem k&nbsp;tomu, jak je nastavená dotační politika, která českým sadařům příliš nenahrává, spíše naopak,“ vysvětluje Alexandros.
V&nbsp;prvním roce „velení“ dosáhli obratu 3,5 milionu, minulý rok atakovali hranici 34 milionů, přičemž letos cílí na&nbsp;dvojnásobek. Plány pro&nbsp;rok 2025 jsou bohaté: nové produkty, vstupy na&nbsp;další i&nbsp;neevropské trhy či&nbsp;spolupráce se&nbsp;školami a&nbsp;přibližování problematiky ovocnářství mladé generaci.
&nbsp;
Box
Recept na&nbsp;úspěšné podnikání
Oba mladí podnikatelé v&nbsp;tom mají jasno. „Lidi. A&nbsp;to platí i&nbsp;do&nbsp;života. Nikdo nikdy nic nedokázal sám, bez&nbsp;přátel, kolegů či&nbsp;partnerů, na&nbsp;které se&nbsp;může spolehnout a&nbsp;věřit jim,“ říká Alexandros Samaras. A&nbsp;Petr Musila dodává: „S&nbsp;tím&nbsp;naprosto souhlasím. Kromě dobrého kolektivu je důležité celkové nastavení mindsetu, to, jak člověk&nbsp;přistupuje ke&nbsp;svému životu, krizovým situacím a&nbsp;výzvám.“

<clink anchorid="1"></clink>
Ti dva jsou kamarádi od&nbsp;dětství. „Vždy jsme věděli, že bychom chtěli na&nbsp;něčem společně pracovat. V&nbsp;našem příběhu hrají roli paličatost, chtíč jít vlastní cestou, ale i&nbsp;šťastná náhoda,“ popisuje Alexandros Samaras z&nbsp;Prager‘s. Jejich společná byznysová story se&nbsp;začala psát v&nbsp;roce 2021, kdy pod&nbsp;svá křídla převzali v&nbsp;té době době již téměř jedenáct let existující firmu F. H. Prager. Ta stála u&nbsp;zrodu kategorie ciderů v&nbsp;Česku.
„To, že jsme se&nbsp;společně začali věnovat právě ciderům, není náhoda. Oba jsme odchováni v&nbsp;nápojovém světě, navíc ‚nepivaři‘, a&nbsp;naši&nbsp;tátové nám p

Cideroví průkopníci. Petr Musila a Alexandros Samaras. F. H. Prager

Čistička vzduchu 
Tichý a&nbsp;dokonalý Dyson<clink anchorid="1"></clink>
Britská značka Dyson, založená vizionářským designérem a&nbsp;vynálezcem Sirem Jamesem Dysonem, se&nbsp;zkraje devadesátek globálně proslavila revolučním bezsáčkovým vysavačem. Od&nbsp;té doby svými perfekcionistickými produkty boduje v&nbsp;mnoha odvětvích prémiové elektroniky. Čistička vzduchu s&nbsp;označením Dyson Purifier Big+Quiet Formaldehyde využívá aerodynamický kužel, který zajišťuje silnou projekci vzduchu na&nbsp;velké vzdálenosti – cirkuluje jej a&nbsp;vhání i&nbsp;vzdálené nečistoty zpět přes&nbsp;utěsněné filtry. Pro&nbsp;rovnoměrné čištění vzduchu ji oceníte doma i&nbsp;ve&nbsp;velkých prostorách.
www.dyson.cz
&nbsp;
Čistič oken<clink anchorid="2"></clink>
Originální přístroj Mamibot W120-DP je robotickým čističem oken nápájeným ze&nbsp;sítě a&nbsp;ovládáným pomocí aplikace a&nbsp;dálkového ovládání. Gyroskopická navigace, horizontální a&nbsp;vertikální směr pohybu, plus funkce detekce rámů oken. Doba provozu je 25 minut.
www.alza.cz
&nbsp;
Inteligentní zvonek<clink anchorid="3"></clink>
Netatmo Smart Video Doorbell je inteligentní video zvonek, který umí přenášet zvuk a&nbsp;obraz do&nbsp;telefonu, detekuje pohyb, disponuje rozlišení FHD a&nbsp;nočním viděním, připojuje se&nbsp;na&nbsp;stávající připojení zvonku a&nbsp;ukládá kódované záznamy do&nbsp;microSD karty či&nbsp;na&nbsp;vzdálené úložiště.
www.iwant.cz
&nbsp;
Chytrá LED žárovka<clink anchorid="4"></clink>
Žárovka Nanoleaf Essentials Matter Smart Bulb je chytrá LEDka s&nbsp;proměnlivou barevností, která jako jedna z&nbsp;prvních svého druhu funguje s&nbsp;technologiemi Thread i&nbsp;Matter. Žárovka nabízí zářivé laditelné tóny bílé a&nbsp;možnost výběru z&nbsp;více než 16 miliónů barev, takže&nbsp;se&nbsp;dokonale hodí na&nbsp;každodenní svícení.
www.apple.com
&nbsp;
Visací zámek <clink anchorid="5"></clink>
Chytrý visací zámek Igloohome Padlock Lite SP3R je vybaven jedinečným otevíráním pomocí otisku prstu. Zařízení je kompatibilní s&nbsp;Apple Watch a&nbsp;funguje na&nbsp;lithiovou baterii s&nbsp;výdrží až&nbsp;7 měsíců. Přístup k&nbsp;zámku lze sdílet pomocí Bluetooth klíče. Co může být větší známkou punku?
www.datart.cz

Čistička vzduchu 
Tichý a&nbsp;dokonalý Dyson<clink anchorid="1"></clink>
Britská značka Dyson, založená vizionářským designérem a&nbsp;vynálezcem Sirem Jamesem Dysonem, se&nbsp;zkraje devadesátek globálně proslavila revolučním bezsáčkovým vysavačem. Od&nbsp;té doby svými perfekcionistickými produkty boduje v&nbsp;mnoha odvětvích prémiové elektroniky. Čistička vzduchu s&nbsp;označením Dyson Purifier Big+Quiet Formaldehyde využívá aerodynamický kužel, který zajišťuje silnou projekci vzduchu na&nbsp;velké vzdálenosti – cirkuluje jej a&nbsp;vhání i&nbsp;vzdálené nečistoty zpět přes&nbsp;utěsněné filtry. Pro&nbsp;rovnoměrné čištění vzduchu ji oc

Chytrý domov

Umění za&nbsp;sporákem
Čistý indukční minimalismus podle Gaggenau<clink anchorid="1"></clink>
Gaggenau platí za&nbsp;synonymum luxusních profesionálních spotřebičů pro&nbsp;domácí použití a&nbsp;nová integrovaná indukční varná deska tuto pozici ještě posiluje. Říká se, že méně bývá více, a&nbsp;proto se&nbsp;tato dokonalá indukční varná deska omezuje jen na&nbsp;to nejdůležitější: světelný bod, čistý povrch pracovní desky a&nbsp;elegantní ovládací knoflík. Výsledkem je mimořádně diskrétní spotřebič, který poskytuje bezkonkurenční pohodlí a&nbsp;dokonalý estetický vzhled a&nbsp;proměňuje varnou plochu v&nbsp;malé umělecké dílo.
www.gaggenau.cz
&nbsp;
Detektor kouře<clink anchorid="2"></clink>
Google Nest Protect ve&nbsp;druhé generaci je vybaven čidlem s&nbsp;rozděleným spektrem, automaticky se&nbsp;testuje a&nbsp;vydrží až&nbsp;deset let. Nest Protect je prvním detektorem pro&nbsp;domácí použití, který umožňuje vypnout alarm pomocí chytrého telefonu, aniž byste potřebovali další hardware.
www.kaufland.cz
&nbsp;
Pro&nbsp;náš klid<clink anchorid="3"></clink>
Protištěkací obojek Patpet BC02 se&nbsp;pyšní novým mikročipem v&nbsp;mikrofonu pro&nbsp;přesné rozpoznání štěkotu psa, na&nbsp;displeji se&nbsp;ukazuje počet štěknutí za&nbsp;den i&nbsp;za&nbsp;celý týden. Disponuje zvukem, vibrací i&nbsp;impulzem, výdrž baterie v&nbsp;pohotovostním režimu až&nbsp;10 dní.
www.alza.cz
&nbsp;
Chytré odpařování<clink anchorid="4"></clink>
Superchytrý odpařovací zvlhčovač Levoit Superior 6000S disponuje ventilátorem, který tlačí okolní suchý vzduch přes&nbsp;filtr smáčený vodou, a&nbsp;z&nbsp;přístroje tak nevycházejí částice vody, ale přímo vlhký vzduch. Výsledkem je mnohem příjemnější a&nbsp;efektivnější distribuce vlhkého vzduchu. Dejte sbohem rýmě, astmatu a&nbsp;jiným alergiím.
www.lekarna.cz
&nbsp;
Velký bratr<clink anchorid="5"></clink>
S&nbsp;kamerou Eve Cam lze snadno udržovat přehled o&nbsp;dění v&nbsp;domě, a&nbsp;chránit tak svůj osobní prostor. Eve Cam je konstruovaná exkluzivně pro&nbsp;zabezpečené video Apple HomeKitu a&nbsp;důsledně chrání soukromí uživatele.
www.smarty.cz

Umění za&nbsp;sporákem
Čistý indukční minimalismus podle Gaggenau<clink anchorid="1"></clink>
Gaggenau platí za&nbsp;synonymum luxusních profesionálních spotřebičů pro&nbsp;domácí použití a&nbsp;nová integrovaná indukční varná deska tuto pozici ještě posiluje. Říká se, že méně bývá více, a&nbsp;proto se&nbsp;tato dokonalá indukční varná deska omezuje jen na&nbsp;to nejdůležitější: světelný bod, čistý povrch pracovní desky a&nbsp;elegantní ovládací knoflík. Výsledkem je mimořádně diskrétní spotřebič, který poskytuje bezkonkurenční pohodlí a&nbsp;dokonalý estetický vzhled a&nbsp;proměňuje varnou plochu v&nbsp;malé umělecké dílo.
www

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
Co si představíte, když&nbsp;se&nbsp;řekne chytrá domácnost? Mnohým nejspíš vytane na&nbsp;mysli možnost ovládat spotřebiče na&nbsp;dálku přes&nbsp;aplikaci v&nbsp;telefonu, osvětlení řízené hlasem či&nbsp;žaluzie, které reagují na&nbsp;sluneční světlo a&nbsp;intenzitu větru. Technologie chytré domácnosti ale mohou být ještě mnohem větší součástí našich životů, zejména&nbsp;když&nbsp;si je pustíme třeba do&nbsp;kuchyně či&nbsp;do&nbsp;koupelny.
„Chytrá domácnost dnes neznamená jen dálkové ovládání. Spočívá spíš v&nbsp;tom, že se&nbsp;spotřebiče spouštějí samy a&nbsp;člověk&nbsp;nemusí na&nbsp;spoustu věcí vůbec myslet. Dostanete upozornění také na&nbsp;to, když&nbsp;je potřeba něco vyčistit, doplnit či&nbsp;opravit. Je v&nbsp;tom tak mnohem větší pohodlí,“ vysvětluje Jakub Meyer, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;zážitkovém centru společnosti BSH domácí spotřebiče. Stojíme v&nbsp;kuchyni, která je vybavená spotřebiči&nbsp;Siemens řady iQ700, aby nám Meyer ukázal, jaké vychytávky už ve&nbsp;světě chytré domácnosti existují.
Jedním z&nbsp;nejaktuálnějších trendů je využívání umělé inteligence při&nbsp;pečení a&nbsp;vaření. Nové trouby v&nbsp;sobě mají ukrytou kameru, která sleduje pokrm už od&nbsp;momentu, kdy jej vložíte do&nbsp;pečicího prostoru. Nejprve trouba pozná, co jste do&nbsp;ní vlastně vložili – jestli jde o&nbsp;kus masa, zeleninu nebo třeba pizzu. Pak vám na&nbsp;základě toho nabídne možnosti, jak daný pokrm upravit. A&nbsp;když&nbsp;například pečete chleba nebo pizzu, zobrazí také škálu pro&nbsp;stupeň opečení – podle toho, jestli chcete pokrm vytáhnout z&nbsp;trouby spíše světlý, anebo vypečený dohněda. V&nbsp;průběhu pečení trouba proces neustále kontroluje a&nbsp;po&nbsp;dosažení požadovaného stupně upečení se&nbsp;automaticky vypne.<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;nové řadě trub Siemens si navíc jídlo nejenom upečete, ale můžete v&nbsp;nich vařit také na&nbsp;páře či&nbsp;využívat velmi populární programy horkovzdušné fritézy nebo mikrovlny, které celý proces tepelné úpravy výrazně urychlí. „V&nbsp;jednom spotřebiči&nbsp;tak můžete vařit, péct, dusit i&nbsp;využít funkci zavařování. Trouba se&nbsp;dá doplnit o&nbsp;multifunkční ohřevnou zásuvku, která může sloužit k&nbsp;udržení teploty pokrmu, ale při&nbsp;50 stupních v&nbsp;ní lze třeba taky vyrábět jogurty. Když&nbsp;zásuvku umístíte pod&nbsp;kávovar, ráno nahřeje šálky, abyste si do&nbsp;nich mohli po&nbsp;probuzení připravit kávu,“ přibližuje Meyer.
Velkou devízou chytrých spotřebičů je úspora. Když&nbsp;jsou například napojené na&nbsp;fotovoltaiku, mohou se&nbsp;zapnout jen tehdy, když&nbsp;svítí slunce. Pokud využívají elektřinu od&nbsp;dodavatele, programy náročné na&nbsp;spotřebu, například čištění pračky či&nbsp;myčky, se&nbsp;mohou spouštět jen v&nbsp;době nízké sazby. Pračky Siemens pak kromě toho disponují třeba systémem automatického dávkování i-Dos, který dokáže dávkovat prací prostředek na&nbsp;mililitr přesně. Senzory pračky zváží prádlo, poznají, z&nbsp;jakých je materiálů a&nbsp;jak moc je znečištěné, a&nbsp;podle toho si pračka odměří ideální množství prostředku potřebného k&nbsp;jeho vyprání. Neplýtvá se&nbsp;tak pracími prostředky ani vodou, protože&nbsp;pračka nemusí více máchat.
„Všechny spotřebiče máte propojené s&nbsp;aplikací Home Connect, která sbírá data, vyhodnocuje je a&nbsp;zobrazuje statistiky, například kolik energie a&nbsp;vody jste spotřebovali za&nbsp;mytí nádobí za&nbsp;měsíc. Samozřejmě v&nbsp;ní můžete ovládat spotřebiče na&nbsp;dálku. Když&nbsp;tak třeba jedete z&nbsp;nákupu, můžete si předchladit prostory v&nbsp;ledničce, aby nedošlo k&nbsp;velkému výkyvu teploty a&nbsp;větší spotřebě energie a&nbsp;neohrozili jste dříve&nbsp;uložené potraviny. A&nbsp;až&nbsp;přijdete domů, s&nbsp;rukama plnýma tašek, ledničku&nbsp;můžete otevřít hlasovým povelem,“ doplňuje Jakub Meyer, a&nbsp;potvrzuje tím, že chytrá domácnost dnes tkví skutečně především ve&nbsp;zjednodušení, pohodlí a&nbsp;úspoře času i&nbsp;energie.

<clink anchorid="1"></clink>
Co si představíte, když&nbsp;se&nbsp;řekne chytrá domácnost? Mnohým nejspíš vytane na&nbsp;mysli možnost ovládat spotřebiče na&nbsp;dálku přes&nbsp;aplikaci v&nbsp;telefonu, osvětlení řízené hlasem či&nbsp;žaluzie, které reagují na&nbsp;sluneční světlo a&nbsp;intenzitu větru. Technologie chytré domácnosti ale mohou být ještě mnohem větší součástí našich životů, zejména&nbsp;když&nbsp;si je pustíme třeba do&nbsp;kuchyně či&nbsp;do&nbsp;koupelny.
„Chytrá domácnost dnes neznamená jen dálkové ovládání. Spočívá spíš v&nbsp;tom, že se&nbsp;spotřebiče spouštějí samy a&nbsp;člověk&nbsp;nemusí na&nbsp;spoustu věcí vůbec myslet. Dostanete upozornění také na&nbsp;

Domácnost budoucnosti

<clink anchorid="1"></clink>
Návrhář libanonského původu s&nbsp;více než dvaceti lety zkušeností z&nbsp;prémiových automobilových značek dohlíží na&nbsp;exteriéry, interiéry i&nbsp;materiály a&nbsp;formuje budoucí strategii designu KIA. Karim Habib, viceprezident a&nbsp;vedoucí designu KIA, vede designérské studio korejské značky už šest let. Exkluzivní rozhovor pro&nbsp;HROT Magazín poskytl v&nbsp;evropské centrále značky ve&nbsp;Frankfurtu.
Když&nbsp;jsem procházel kolem vašich kanceláří, všiml jsem si, že mnoho kolegů má na&nbsp;stole malé modely svých oblíbených aut. To vypadá, že svou práci opravdu milují, že?
Myslím, že je fascinující, jak jsou i&nbsp;mladší generace stále nadšené do&nbsp;aut, ta kultura tu pořád je. Auta jsou zkrátka krásné objekty.
Vaše designová filozofie nese název „Opposites United“. Co to pro&nbsp;vás&nbsp;znamená?
Když&nbsp;jsem v&nbsp;KIA začínal, snažil jsem se&nbsp;porozumět společnosti a&nbsp;kultuře. Žil jsem už předtím v&nbsp;Japonsku, a&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;přestěhoval do&nbsp;Soulu, začal jsem si všímat podobností. Velmi mě zaujalo, jak se&nbsp;vedle sebe nachází třeba buddhistický chrám a&nbsp;moderní mrakodrap. V&nbsp;Asii je velmi silná kultura kontrastů mezi starým a&nbsp;novým, což mi přišlo fascinující. A&nbsp;pak jsem si uvědomil, že celý svět je takový – plný kontrastů. A&nbsp;pokud tyto kontrasty přijmete, může to být velmi inspirativní.
Když&nbsp;navrhujete auto, jsou hlavní vaše nápady, anebo zohledňujete spíš potřeby a&nbsp;přání zákazníků?
Je to kombinace obojího. KIA je korejská značka, ale prodáváme auta po&nbsp;celém světě, v&nbsp;různých zemích a&nbsp;regionech, a&nbsp;je pro&nbsp;nás&nbsp;důležité rozumět zákazníkům. Budujeme identitu značky a&nbsp;doufáme, že si nás&nbsp;lidé vybírají kvůli ní. Každý projekt začínáme designovým zadáním: dokumentem, který shromažďuje informace o&nbsp;zákaznících, jednotlivých trzích a&nbsp;dostupné technologii. Na&nbsp;základě toho vytváříme klíčovou myšlenku, která řídí kreativní proces. Takže&nbsp;ano, máme svou vizi, ale ta musí být v&nbsp;souladu s&nbsp;externími požadavky.<clink anchorid="2"></clink>
Jak elektromobilita změnila navrhování automobilů? Spalovací motor má své požadavky na&nbsp;prostor, ale elektromobily jej tolik nepotřebují. Jak se&nbsp;to projevilo na&nbsp;designu interiéru a&nbsp;exteriéru?
Změnilo to hodně věcí. Dám vám dva příklady – jeden pro&nbsp;exteriér a&nbsp;jeden pro&nbsp;interiér. U&nbsp;exteriéru už nepotřebujeme velký spalovací motor, zejména&nbsp;u&nbsp;aut s&nbsp;pohonem předních kol byl motor tradičně před&nbsp;přední nápravou, což znamenalo dlouhý přední převis a&nbsp;vysokou kapotu. To už dnes není nutné. Elektrické motory mohou být blíž kolům, a&nbsp;tak se&nbsp;převisy zkracují. Co ale naopak potřebujeme, je dlouhý rozvor, protože&nbsp;do&nbsp;podvozku se&nbsp;musí vejít velká baterie. Takže&nbsp;základní principy jsou: dlouhý rozvor, krátké převisy, velká kola – protože&nbsp;elektromobily jsou těžší. Nyní je exteriérový design jednodušší. U&nbsp;interiéru se&nbsp;změnilo mnoho věcí, protože&nbsp;už nemusíme řešit například středový tunel. Obecně to znamená, že palubní deska může být menší, konzole mezi sedadly nemusí být tak robustní a&nbsp;máme víc volného prostoru. Díky tomu můžeme dělat otočné sedačky – jako u&nbsp;modelu EV9.
Změnily se&nbsp;i&nbsp;materiály?
Dnes existuje mnohem větší otevřenost k&nbsp;novým materiálům. Například v&nbsp;modelu EV3 máme látkovou palubní desku. V&nbsp;minulosti byly tkaniny buď&nbsp;příliš tuhé, nebo vypadaly moc „plastově“, protože&nbsp;musely splnit přísné testy odolnosti. Dnes máme technologie, které umožňují vytvořit materiály s&nbsp;lepší strukturou, třeba s&nbsp;takovou podobnou vlně nebo pleteným tkaninám. Co se&nbsp;týče kůže, naši&nbsp;zákazníci už nepotřebují pravou kůži. U&nbsp;modelů EV3 a&nbsp;EV4 používáme také určité procento biomateriálů.
Vášně budí debata, zda mají mít auta fyzická tlačítka, nebo dotykové displeje. Jaký je váš přístup?
Snažíme se&nbsp;znovu najít rovnováhu – nejdůležitější funkce mají fyzická tlačítka, zbytek je digitální. Ale i&nbsp;to, jak jsou digitální prvky navrženy, je klíčové. Dnes máme widgety, hlavní obrazovku s&nbsp;prioritními funkcemi a&nbsp;lepší přístup k&nbsp;ovládání. Co mě osobně zajímá, je možnost přizpůsobit tlačítka individuálním preferencím zákazníků, například pomocí dat o&nbsp;nejpoužívanějších funkcích.
Do&nbsp;týmu jste přivedl lidi se&nbsp;zkušenostmi z&nbsp;prémiových značek. Znamená to, že Kia chce směřovat do&nbsp;vyššího segmentu?
Všichni pracovali pro&nbsp;významné evropské značky, zároveň mají zkušenost s&nbsp;mladými čínskými automobilkami. Takže&nbsp;kromě práce v&nbsp;prémiových značkách mají zkušenosti ze&nbsp;startupů. A&nbsp;to je pro&nbsp;mě důležité. Nejde jen o&nbsp;luxusní design, ale o&nbsp;nové procesy, které startupy přinesly do&nbsp;automobilového průmyslu – být rychlejší, dosáhnout kvality a&nbsp;vyspělosti rychleji. To je něco, co se&nbsp;snažíme aplikovat i&nbsp;v&nbsp;KIA.

<clink anchorid="1"></clink>
Návrhář libanonského původu s&nbsp;více než dvaceti lety zkušeností z&nbsp;prémiových automobilových značek dohlíží na&nbsp;exteriéry, interiéry i&nbsp;materiály a&nbsp;formuje budoucí strategii designu KIA. Karim Habib, viceprezident a&nbsp;vedoucí designu KIA, vede designérské studio korejské značky už šest let. Exkluzivní rozhovor pro&nbsp;HROT Magazín poskytl v&nbsp;evropské centrále značky ve&nbsp;Frankfurtu.
Když&nbsp;jsem procházel kolem vašich kanceláří, všiml jsem si, že mnoho kolegů má na&nbsp;stole malé modely svých oblíbených aut. To vypadá, že svou práci opravdu milují, že?
Myslím, že

Protiklady se přitahují. Karim Habib

<clink anchorid="1"></clink>
„Fotografie je pro&nbsp;mne bránou do&nbsp;světa, způsob komunikace. Vždycky mě lákalo objevovat její kontexty,“ říká Markéta Kinterová, ředitelka Fotograf Gallery.
V&nbsp;roce 2002 založil Pavel Baňka časopis Fotograf a&nbsp;přizval k&nbsp;tomu i&nbsp;Markétu Kinterovou. O&nbsp;sedm let později přišlo založení galerie a&nbsp;rok nato i&nbsp;festivalu. „Měli jsme potřebu poskytnout různorodé spektrum aktivit vycházejících z&nbsp;pro&nbsp;nás&nbsp;věčné otázky: ‚Co je fotografie a&nbsp;kam je možné práci s&nbsp;ní posouvat?‘ Zajímají nás, kromě jejích již ověřených kvalit, interdisciplinární přesahy do&nbsp;dalších kontextů v&nbsp;rámci výtvarného umění, ale také celospolečenských otázek,“ popisuje Kinterová.
Prostřednictvím zmíněných platforem se&nbsp;snaží mimo jiné kultivovat sběratelství fotografie v&nbsp;Česku. Zdůrazňuje především to, jak moc může sběratel svým zájmem podpořit samotné autory. „Nikdo nejde studovat vysokou uměleckou školu s&nbsp;vidinou, že bude nejbohatším člověkem na&nbsp;světě, ale často s&nbsp;představou, že i&nbsp;za&nbsp;omezených podmínek může dělat něco, co mu dává smysl. Ty nejlepší bychom tak měli podporovat, protože&nbsp;kvalitní umění je tím, co nás&nbsp;někdy může držet nad&nbsp;vodou.“
Kinterová dodává, že se&nbsp;kultivovaně snaží zaujmout všechny, kterým fotografie vrtá hlavou, a&nbsp;to i&nbsp;proto, že jde o&nbsp;silný komunikační nástroj. Porozumění je tak v&nbsp;tomto případě důležitou součástí mediální gramotnosti. Letos zakládá klub pro&nbsp;ty, kdo se&nbsp;chtějí o&nbsp;fotografii jako takové a&nbsp;o&nbsp;jejím prodeji dozvědět více. Zároveň se&nbsp;blíží spuštění digitálního online magazínu Fotograf. Ve&nbsp;Fotograf Gallery pak bude k&nbsp;vidění pestré spektrum výstav a&nbsp;Fotograf Festival začne novou éru – během přibližně deseti dní postihne s&nbsp;festivalovým centrem v&nbsp;pražské Holešovické tržnici více akcí.

<clink anchorid="1"></clink>
„Fotografie je pro&nbsp;mne bránou do&nbsp;světa, způsob komunikace. Vždycky mě lákalo objevovat její kontexty,“ říká Markéta Kinterová, ředitelka Fotograf Gallery.
V&nbsp;roce 2002 založil Pavel Baňka časopis Fotograf a&nbsp;přizval k&nbsp;tomu i&nbsp;Markétu Kinterovou. O&nbsp;sedm let později přišlo založení galerie a&nbsp;rok nato i&nbsp;festivalu. „Měli jsme potřebu poskytnout různorodé spektrum aktivit vycházejících z&nbsp;pro&nbsp;nás&nbsp;věčné otázky: ‚Co je fotografie a&nbsp;kam je možné práci s&nbsp;ní posouvat?‘ Zajímají nás, kromě jejích již ověřených kvalit, interdisciplinární přesahy do&nbsp;dalších kontextů v&nbsp;

Markéta Kinterová. Fotograf Gallery

Pavla Köpplová

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho život ovládají především technologie a&nbsp;příroda. Žije v&nbsp;roubence ve&nbsp;vesničce Doubice v&nbsp;Českém Švýcarsku, odkud řídí rozmanitou paletu svých projektů, z&nbsp;nichž nejviditelnějším je Good Sailors. IT firma, která zaměstnává handicapované a&nbsp;již Filip Molčan vede přes&nbsp;dvacet let. Žít uprostřed přírody mu ale nestačí, a&nbsp;tak kromě mnoha jiných aktivit působí jako dobrovolný strážce národního parku.
„Jednou jsem jel na&nbsp;kole po&nbsp;cestě, kde se&nbsp;jezdit nesmí. Vtom se&nbsp;objevilo auto, zastavilo a&nbsp;strážce mi vysvětlil, že nejde o&nbsp;cyklostezku a&nbsp;že bych tam neměl jezdit. Hrozně mě to rozčílilo: Jak to, že já tu nemůžu, a&nbsp;auto ano? Napsal jsem do&nbsp;Národního parku České Švýcarsko rozčilený dopis. Přišla dost nečekaná odpověď,“ vybavuje si vtipnou historku Filip Molčan. Paradoxně mu nabídli, jestli se&nbsp;o&nbsp;strážcování nechce dozvědět víc. „A&nbsp;tak jsem se&nbsp;tři&nbsp;roky učil a&nbsp;pak se&nbsp;tam stal strážcem,“ neubrání se&nbsp;úsměvu, „naším nejdůležitějším úkolem je chránit od&nbsp;jara do&nbsp;léta hnízdní lokality ohrožených sokolů, černých čápů nebo výra velkého.“ Sbírá také odpadky nebo pomáhá turistům, když&nbsp;se&nbsp;dostanou do&nbsp;nesnází.
Pokud zrovna nebrouzdá se&nbsp;psem po&nbsp;lese, nejspíš se&nbsp;toulá s&nbsp;přáteli a&nbsp;rodinou po&nbsp;výstavách, koncertech a&nbsp;hospodách malé, ale mnoha způsoby výjimečné a&nbsp;živé vesnice Doubice. „Čím jsem starší, tím&nbsp;víc si vážím skvělé komunity, kterou tu máme, a&nbsp;zatím jsem nepoznal lepší kombinaci než spojení krásné přírody a&nbsp;fajn lidí.“<clink anchorid="2"></clink>
Filip Molčan také vášnivě rád a&nbsp;často cestuje a&nbsp;fotografuje. „Uhranuly mě majestátní hory, divoká příroda a&nbsp;svět, který připomíná staré westerny. Ten pocit, že když&nbsp;se&nbsp;vydáte do&nbsp;hor, nemusíte týdny potkat žádnou civilizaci, už je v&nbsp;Evropě těžké zažít,“ rozpovídá se&nbsp;o&nbsp;své oblíbené Kanadě. Druhou srdeční záležitostí je Řecko, které si zamiloval spolu s&nbsp;manželkou – hlavně kvůli lidem a&nbsp;kuchyni. Obdivuje Řeky, jak si dají kafe a&nbsp;hodinu pozorují cvrkot na&nbsp;ulici. Takhle lelkovat zatím neumí. „Když&nbsp;mám prázdný kalendář, vždycky si něco vymyslím.“ Píše newsletter Zprávy z&nbsp;lesa, vyrazí na&nbsp;kole nebo hledá nové technologické trendy.
A&nbsp;je obdivuhodně akční. Aby všechno zvládl, snaží se&nbsp;pracovní i&nbsp;soukromé činnosti co nejvíce propojovat. „Když&nbsp;jedu někam na&nbsp;schůzku a&nbsp;časově to jde, stavím se&nbsp;cestou třeba jen na&nbsp;malou procházku na&nbsp;nějaké zajímavé místo. Mou vychytávkou by tak mohlo být hledání synergií.“
Filip také věří, že podnikání pouze pro&nbsp;peníze&nbsp;nestačí, proto Good Sailors. „Některé handicapy se&nbsp;dají přetvořit v&nbsp;opravdové superschopnosti. Hledáte skvělého vývojáře na&nbsp;složité algoritmy? Dost možná vás&nbsp;překvapí, jak jsou v&nbsp;tom dobří lidé s&nbsp;poruchou autistického spektra. Hledáte skvělého testera na&nbsp;hry či&nbsp;software? Není nikdo lepší než lidé s&nbsp;obsedantně kompulzivní poruchou osobnosti,“ vysvětluje Molčan. Na&nbsp;otázku, jaká tři&nbsp;slova ho nejlépe vystihují, odpoví bez&nbsp;dlouhého zaváhání: Svoboda, jinakost, radost.

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho život ovládají především technologie a&nbsp;příroda. Žije v&nbsp;roubence ve&nbsp;vesničce Doubice v&nbsp;Českém Švýcarsku, odkud řídí rozmanitou paletu svých projektů, z&nbsp;nichž nejviditelnějším je Good Sailors. IT firma, která zaměstnává handicapované a&nbsp;již Filip Molčan vede přes&nbsp;dvacet let. Žít uprostřed přírody mu ale nestačí, a&nbsp;tak kromě mnoha jiných aktivit působí jako dobrovolný strážce národního parku.
„Jednou jsem jel na&nbsp;kole po&nbsp;cestě, kde se&nbsp;jezdit nesmí. Vtom se&nbsp;objevilo auto, zastavilo a&nbsp;strážce mi vysvětlil, že nejde o&nbsp;cyklostezku a&nbsp;že bych tam neměl jezdit. Hrozně mě to roz

Dobrý námořník uprostřed hor. Filip Molčan

<clink anchorid="1"></clink>
Indie může slavit. V&nbsp;půlce března v&nbsp;newyorské aukční síni Christie’s&nbsp;padl nový rekord za&nbsp;dílo moderního indického malířství. Jenže, jak už to tak bývá, doma není nikdo prorokem.
Obraz Makbula Fidy Husejna Bez&nbsp;názvu (Gram Yatra) z&nbsp;roku 1954 byl nyní vydražen za&nbsp;13,8 milionu dolarů. Částka překonala odhad aukční síně (2,5–3,5 milionu) a&nbsp;více než čtyřikrát převýšila umělcův&nbsp;předchozí rekord 3,1 milionu dolarů z&nbsp;loňské září.
Husejnův&nbsp;obraz je dlouhý přes&nbsp;čtyři&nbsp;metry. „Skládá se&nbsp;ze&nbsp;13 samostatných vinět zobrazujících vesnický život v&nbsp;Indii, což je opravdu důležité, protože&nbsp;vznikl pět let po&nbsp;indické nezávislosti a&nbsp;Husejn a&nbsp;všichni jeho kolegové se&nbsp;v&nbsp;té době snažili přijít na&nbsp;to, co to znamená být moderním indickým umělcem,“ řekl serveru ARTnews Nishad Avari, newyorský vedoucí oddělení jihoasijského moderního a&nbsp;současného umění Christie’s. Obraz označil za&nbsp;„zdaleka nejvýznamnější dílo“, které ve&nbsp;své kariéře viděl.
Původním majitelem obrazu byl Leon Elias Volodarsky, norský chirurg a&nbsp;soukromý sběratel umění, který dílo získal v&nbsp;Dillí již v&nbsp;roce 1954. Po&nbsp;jeho smrti přešel obraz do&nbsp;majetku Univerzitní nemocnice v&nbsp;Oslu.
Když&nbsp;nemocnice před&nbsp;lety kvůli dílu poprvé kontaktovala Christie’s, okamžitá reakce Avariho týmu prý byla: „Nasedáme do&nbsp;letadla.“ Husejnův&nbsp;klenot byl po&nbsp;sedm desetiletí veřejnosti nepřístupný. A&nbsp;vyřídit všechno papírování trvalo dalších třináct let.
Makbul Fida Husejn (1915–2011) byl nejenom malíř, ale i&nbsp;režisér. Jeho malby bývají řazeny ke&nbsp;kubismu. Začínal jako tvůrce plakátů pro&nbsp;bollywoodské filmy. První samostatnou výstavu měl v&nbsp;roce 1952 v&nbsp;Curychu. Budil kontroverze, protože&nbsp;ve&nbsp;svých pozdních dílech zobrazoval nahá hinduistická božstva – sám byl muslim. Fundamentalisté volali po&nbsp;zákazu i&nbsp;zatčení. Nakonec v&nbsp;roce 1998 napadli Husejnův&nbsp;dům a&nbsp;zničili mnoho jeho obrazů. Další útoky indických nacionalistů následovaly po&nbsp;osmi letech, to když&nbsp;namaloval ženskou personifikaci Indie Bharat Mata. Opět nahou. V&nbsp;Indii už starý muž dál vydržet nemohl a&nbsp;odešel do&nbsp;exilu – do&nbsp;Kataru a&nbsp;Británie.

<clink anchorid="1"></clink>
Indie může slavit. V&nbsp;půlce března v&nbsp;newyorské aukční síni Christie’s&nbsp;padl nový rekord za&nbsp;dílo moderního indického malířství. Jenže, jak už to tak bývá, doma není nikdo prorokem.
Obraz Makbula Fidy Husejna Bez&nbsp;názvu (Gram Yatra) z&nbsp;roku 1954 byl nyní vydražen za&nbsp;13,8 milionu dolarů. Částka překonala odhad aukční síně (2,5–3,5 milionu) a&nbsp;více než čtyřikrát převýšila umělcův&nbsp;předchozí rekord 3,1 milionu dolarů z&nbsp;loňské září.
Husejnův&nbsp;obraz je dlouhý přes&nbsp;čtyři&nbsp;metry. „Skládá se&nbsp;ze&nbsp;13 samostatných vinět zobrazujících vesnický život v&nbsp;Indii, což je opravdu

Ind, který pobuřoval nahými božstvy, a jeho rekordní obraz

<clink anchorid="1"></clink>
Představte si, že je rok 2031, potřebujete novou varnou konvici. Jak nákup proběhne? „Úplně jednoduše, všechno za&nbsp;vás&nbsp;zařídí AI agent. Cestou z&nbsp;práce mu do&nbsp;mobilu nebo hodinek nadiktujete, co chcete. Než dorazíte domů, zanalyzuje nabídky, srovná nejrůznější parametry a&nbsp;konvici vybere a&nbsp;najde i&nbsp;obchod, kde výhodně pořídíte. Navíc i&nbsp;zaplatí a&nbsp;objedná,“ načrtává ne příliš vzdálenou budoucnost František Jungr, produktový ředitel společnosti Visa pro&nbsp;střední a&nbsp;východní Evropu. Vizi má jasnou, jen si netroufá odhadnout, kdy přesně se&nbsp;to stane, více než pět nebo deset to nebude.
Co to vlastně AI agent je? Jakýsi robot, systém, který dostává zadání, plní cíl, a&nbsp;ještě na&nbsp;rozdíl od&nbsp;chatbotů využívá i&nbsp;všechny ostatní spolupracující AI modely, které zná. Nemá zbytečné otázky, jedná samostatně. Funguje jako supervýkonná sekretářka, která nečeká, až&nbsp;jí šéf vše odkýve. Má ho „přečteného“, takže&nbsp;věci řeší za&nbsp;něj a&nbsp;on jí věří natolik, že ji nechá, ať za&nbsp;něj vyřizuje i&nbsp;finanční transakce. „Takže&nbsp;vaší jedinou starostí bude, abyste na&nbsp;účtu měli dost peněz,“ neubrání se&nbsp;úsměvu Jungr.
Ale zpět do&nbsp;současné reality. Češi&nbsp;rádi experimentují a&nbsp;momentálně jsou v&nbsp;Evropě na&nbsp;špici v&nbsp;počtu plateb uskutečněných prostřednictvím mobilních telefonů a&nbsp;hodinek.
„Když&nbsp;platíte kartou, vždy musíte balancovat mezi bezpečností a&nbsp;pohodlím,“ tvrdí Jungr. Nejvýraznější trend posledních let vidí v&nbsp;zapojení AI do&nbsp;kyberbezpečnosti – ale bohužel na&nbsp;obou stranách. Kyberpodvodníci jsou mnohem vynalézavější a&nbsp;útočí přímo na&nbsp;zákazníka. „Využívají AI mnohem masověji a&nbsp;sofistikovaněji než dřív. Vygenerují třeba sto tisíc mailů – a&nbsp;nedá jim to skoro žádnou práci.“ Jungr ale dodává, že „i&nbsp;když&nbsp;počet karetních transakcí přes&nbsp;mobily exponenciálně narůstá, počet podvodů tuto křivku naštěstí nekopíruje, a&nbsp;tudíž nenarůstá nad&nbsp;rámec celkového počtu transakcí“.
Visa už nástroje AI k&nbsp;ochraně a&nbsp;vyhodnocování dat používá přes&nbsp;30 let, patřila mezi první firmy, které kyberbezpečnost do&nbsp;těchto končin pustili. „Jakmile si všimneme, že se&nbsp;transakce vymyká běžnému chování, okamžitě informujeme i&nbsp;banku – a&nbsp;ta se&nbsp;rozhodne, zda platbu provede, nebo zamítne,“ nastiňuje Jungr. Sám preferuje platbu přes&nbsp;Apple Pay nebo Google Pay, kde má největší jistotu, že o&nbsp;peníze&nbsp;nepřijde. A&nbsp;také nikdy neplatí kartou ani nezadává žádné osobní údaje u&nbsp;prodejce, kterého nezná.
&nbsp;
&nbsp;
Jak nakupovat online?
Když&nbsp;se&nbsp;nějaká stavebnice Lego běžně prodává za&nbsp;5000 Kč, je jasné, že ho na&nbsp;žádném seriózním e-shopu neseženu za&nbsp;pět set. Všechny extrémně výhodné a&nbsp;senzační nabídky jsou z&nbsp;principu podezřelé. „Je dobré zbystřit také v&nbsp;situaci, kdy na&nbsp;vás&nbsp;prodejci na&nbsp;sítích tlačí a&nbsp;apelují na&nbsp;rychlost. V&nbsp;tu chvíli je žádoucí být extrémně obezřetný,“ varuje Jungr a&nbsp;dodává, že on sám se&nbsp;při&nbsp;nákupech dívá na&nbsp;recenze prodejců a&nbsp;kontroluje jejich FB. „Když&nbsp;zjistím, že FB profil nemá žádnou historii a&nbsp;je tam jen pár příspěvků, navíc přidaných předevčírem, je to vždy podezřelé. Z&nbsp;takového e-shopu rychle pryč.“

<clink anchorid="1"></clink>
Představte si, že je rok 2031, potřebujete novou varnou konvici. Jak nákup proběhne? „Úplně jednoduše, všechno za&nbsp;vás&nbsp;zařídí AI agent. Cestou z&nbsp;práce mu do&nbsp;mobilu nebo hodinek nadiktujete, co chcete. Než dorazíte domů, zanalyzuje nabídky, srovná nejrůznější parametry a&nbsp;konvici vybere a&nbsp;najde i&nbsp;obchod, kde výhodně pořídíte. Navíc i&nbsp;zaplatí a&nbsp;objedná,“ načrtává ne příliš vzdálenou budoucnost František Jungr, produktový ředitel společnosti Visa pro&nbsp;střední a&nbsp;východní Evropu. Vizi má jasnou, jen si netroufá odhadnout, kdy přesně se&nbsp;to stane, více než pět nebo deset to nebude.
Co to vlastně AI agent

Kyberbezpečnost. Balanc mezi bezpečností a pohodlím. František Jungr, Visa

<clink anchorid="1"></clink>
Karetní společnost Mastercard se&nbsp;aktuálně nejvíce soustředí především na&nbsp;rozvoj Click to Pay. Tedy platební metody, díky níž zákazníci nemusejí při&nbsp;online nákupu zadávat číslo karty.
„Neustále hledáme způsoby, jak placení zrychlit a&nbsp;zjednodušit – a&nbsp;zároveň zajistit, aby bylo maximálně bezpečné. Dobrou zprávou je, že český trh nové technologie vítá. Lidé tu rádi platí mobilem, hodinkami, prsteny a&nbsp;dalšími nositelnými zařízeními. Naší prioritou je, aby tyto metody byly nejen pohodlné, ale také stoprocentně bezpečné,“ vysvětluje Jana Lvová, generální ředitelka Mastercard pro&nbsp;Českou republiku a&nbsp;Slovensko.
Dalším velkým tématem, kolem kterého se&nbsp;jejich inovace točí, je tokenizace. Jedná se&nbsp;o&nbsp;technologii, která nahrazuje číslo karty v&nbsp;transakcích šifrovaným tokenem. Ten pak zákazník&nbsp;využívá například při&nbsp;nahrávání karty do&nbsp;mobilu, hodinek nebo digitálních peněženek. „Už teď je v&nbsp;Česku přes&nbsp;50 procent online plateb realizováno pomocí tokenů, což je jeden z&nbsp;nejvyšších podílů v&nbsp;Evropě,“ popisuje Lvová.
Jak Mastercard zbrojí na&nbsp;poli neustále skloňované kyberbezpečnosti? „Je to pro&nbsp;nás&nbsp;naprostá priorita, protože&nbsp;podvodníci jsou stále sofistikovanější. Velkou hrozbou jsou phishingové útoky a&nbsp;krádeže&nbsp;digitálních identit. Dříve&nbsp;panoval názor, že se&nbsp;podvody týkají hlavně starších ročníků, ale realita je jiná,“ vyvrací zažitý mýtus Jana Lvová. Nejohroženější jsou podle ní paradoxně lidé v&nbsp;produktivním věku, kteří denně dostávají velké množství e-mailů a&nbsp;SMS zpráv&nbsp;a&nbsp;snadno kliknou tam, kam nemají. „Co se&nbsp;týče podnikatelů a&nbsp;firem, sledujeme nárůst ransomwarových útoků, které už dávno nemíří jen na&nbsp;velké korporace, ale stále častěji i&nbsp;na&nbsp;menší podniky, které si často neuvědomují všechna rizika.“
Klíčovou roli v&nbsp;zajištění kyberbezpečnosti Mastercard hrají vyspělé technologie včetně AI, která dokáže v&nbsp;reálném čase rozpoznat podezřelé transakce na&nbsp;základě tisíců parametrů a&nbsp;v&nbsp;případě potřeby je okamžitě zablokovat. „Pro&nbsp;ověřování plateb využíváme také pasivní biometrii, například analýzu toho, jak uživatel drží telefon nebo jak rychle píše na&nbsp;klávesnici. Naše systémy pak detekují odchylky od&nbsp;běžného chování a&nbsp;dokážou včas zasáhnout. Firmám a&nbsp;institucím nabízíme nástroje pro&nbsp;audit kybernetické bezpečnosti, které pomáhají identifikovat slabá místa dříve, než je zneužijí útočníci. Kyberpodvodníci se&nbsp;neustále zdokonalují, a&nbsp;proto je zásadní být vždy o&nbsp;krok napřed,“ zdůrazňuje Jana Lvová.
&nbsp;
&nbsp;
Jak se&nbsp;bude platit za&nbsp;pět či&nbsp;deset let?
Vzestup digitálních peněženek, předvídá Jana Lvová
„Fyzická karta postupně ztratí svůj význam. Platit budeme tím, co máme zrovna po&nbsp;ruce, a&nbsp;často samotný akt platby ani nebude vidět, což už dnes zažíváme třeba u&nbsp;taxi služeb nebo dovážek jídla, kde platba proběhne automaticky na&nbsp;pozadí. Tato uživatelská zkušenost se&nbsp;bude dál rozšiřovat. Kolegové v&nbsp;Polsku už testují technologii Biometric Checkout, kde k&nbsp;zaplacení v&nbsp;obchodě stačí rozpoznání obličeje nebo otisk prstu – a&nbsp;letos chceme tuto možnost pilotně vyzkoušet i&nbsp;v&nbsp;Česku. V&nbsp;online prostředí nás&nbsp;pak čeká konec ručního přepisování platebních údajů, k&nbsp;čemuž pomáhá vzestup digitálních peněženek včetně Click to Pay. Cílem Mastercard je do&nbsp;roku 2030 úplně eliminovat ruční zadávání čísla karty, aby byly online platby ještě jednodušší a&nbsp;bezpečnější.“

<clink anchorid="1"></clink>
Karetní společnost Mastercard se&nbsp;aktuálně nejvíce soustředí především na&nbsp;rozvoj Click to Pay. Tedy platební metody, díky níž zákazníci nemusejí při&nbsp;online nákupu zadávat číslo karty.
„Neustále hledáme způsoby, jak placení zrychlit a&nbsp;zjednodušit – a&nbsp;zároveň zajistit, aby bylo maximálně bezpečné. Dobrou zprávou je, že český trh nové technologie vítá. Lidé tu rádi platí mobilem, hodinkami, prsteny a&nbsp;dalšími nositelnými zařízeními. Naší prioritou je, aby tyto metody byly nejen pohodlné, ale také stoprocentně bezpečné,“ vysvětluje Jana Lvová, generální ředitelka Mastercard pro&nbsp;Českou republiku a&nbsp;Slovensko.
Další

Kyberbezpečnost. Jana Lvová. Mastercard. Být vždy o krok napřed

<clink anchorid="1"></clink>
Procházeli jste se&nbsp;někdy svými starými pracovními smlouvami, výplatnicemi od&nbsp;zaměstnavatele nebo platebními doklady? Pokud jsou už nějaký ten pátek staré, asi pěkně vybledly. Možná na&nbsp;nich už není čitelný podpis. Za&nbsp;několik let ho už nepřečtete určitě. A&nbsp;teď si představte, že by šlo o&nbsp;důležitější dokumenty, které by někdo po&nbsp;letech soudně napadl. Nečitelnost podpisu by byl obrovský problém. Jenže&nbsp;papírové archivaci dokumentů pomalu odzvonilo, a&nbsp;totéž platí o&nbsp;podepisování propiskou. Pomalu, ale jistě se&nbsp;prosazuje elektronický podpis a&nbsp;také digitální archivace dokumentů.
Jaké to má výhody? „Pomocí digitalizace dokážeme zkrotit nežádoucí administrativu. Víme totiž, jak nastavit procesy tak, aby firmy a&nbsp;úřady nechybovaly. Navíc ručíme za&nbsp;to, že vše běží podle aktuálně platné legislativy, a&nbsp;to nejen české, ale i&nbsp;evropské,“ vysvětluje Martin Plevka, obchodní ředitel společnosti Software602, která kdysi prorazila se&nbsp;svým textovým editorem T602 a&nbsp;nyní už léta přesvědčuje české firmy a&nbsp;úřady, aby přešly na&nbsp;bezpapírovou kancelář, včetně elektronického podepisování a&nbsp;archivace.
„Mnozí si představují, že elektronický podpis je něco složitého. Ale opak je pravdou. My jsme přišli s&nbsp;řešením, kdy se&nbsp;kvůli ověřování totožnosti a&nbsp;vyřízení certifikátu pro&nbsp;elektronický podpis nemusí chodit ani na&nbsp;poštu – certifikáty dokáže přímo u&nbsp;zákazníka vystavit náš pracovník. Navíc je uložíme na&nbsp;zabezpečené cloudové úložiště a&nbsp;uživatel pak nemusí nosit token nebo čipovou kartu. Přes&nbsp;naši&nbsp;aplikaci se&nbsp;ke&nbsp;svému certifikátu k&nbsp;elektronickému podpisu dostane z&nbsp;jakéhokoli chytrého zařízení připojeného k&nbsp;internetu, odkudkoli,“ popisuje Plevka. Tedy třeba i&nbsp;z&nbsp;tramvaje nebo z&nbsp;auta v&nbsp;dopravní zácpě.
Zatím se&nbsp;takto podepisovaly hlavně obchodní smlouvy nebo dokumenty určené úřadům, nově ale tento trend proniká i&nbsp;do&nbsp;personálních oddělení firem a&nbsp;úřadů. Elektronicky se&nbsp;totiž dají podepisovat i&nbsp;pracovní smlouvy s&nbsp;novými zaměstnanci, různé dodatky k&nbsp;nim, ale třeba také žádanky o&nbsp;dovolenou, pracovní cestu a&nbsp;další pracovněprávní dokumenty. Dokonce už takto na&nbsp;dálku probíhají úvodní školení nově nastupujících zaměstnanců.
„Firmy se&nbsp;musejí přizpůsobit nárokům mladé generace. Adepti na&nbsp;pracovní místo už totiž často ani nedorazí na&nbsp;přijímací pohovor do&nbsp;kanceláře zaměstnavatele, nepochopí, že mají pracovní smlouvu přijet podepsat osobně. Vůbec je nenapadne, že to nejde elektronicky,“ je přesvědčený Martin Plevka.
A&nbsp;čekají nás&nbsp;ještě lepší digitální časy. Už příští rok by měla Česká republika zavést tzv. evropskou elektronickou peněženku, která nebude mít nic společného s&nbsp;penězi, ale bude představovat jakousi „dokladovku“ s&nbsp;elektronickými doklady občana a&nbsp;zároveň mu umožní používat kvalifikovaný elektronický podpis.
&nbsp;
&nbsp;
K&nbsp;čemu to všechno papírování?
Software602 má ambici naučit lidi v&nbsp;Česku používat elektronický podpis. Proto také spustil bezplatnou aplikaci Podepsat.Online, kde si to může každý vyzkoušet, aniž by musel kamkoli chodit ověřovat svou identitu – prokáže se&nbsp;kombinací e-mailu a&nbsp;telefonu. „V&nbsp;roce 2026 se&nbsp;zavede evropská identita, která umožní všem fyzickým osobám používat kvalifikovaný elektronický podpis zdarma. Je proto dobré se&nbsp;s&nbsp;elektronickým podepisováním seznámit už nyní,“ věří Martin Plevka.

<clink anchorid="1"></clink>
Procházeli jste se&nbsp;někdy svými starými pracovními smlouvami, výplatnicemi od&nbsp;zaměstnavatele nebo platebními doklady? Pokud jsou už nějaký ten pátek staré, asi pěkně vybledly. Možná na&nbsp;nich už není čitelný podpis. Za&nbsp;několik let ho už nepřečtete určitě. A&nbsp;teď si představte, že by šlo o&nbsp;důležitější dokumenty, které by někdo po&nbsp;letech soudně napadl. Nečitelnost podpisu by byl obrovský problém. Jenže&nbsp;papírové archivaci dokumentů pomalu odzvonilo, a&nbsp;totéž platí o&nbsp;podepisování propiskou. Pomalu, ale jistě se&nbsp;prosazuje elektronický podpis a&nbsp;také digitální archivace dokumentů.
Jaké to má výhody? „Pomoc

Kyberbezpečnost. Elektronický podpis nevybledne. Martin Plevka, Software602

<clink anchorid="1"></clink>
Uměli jste si před&nbsp;několika lety představit, že když&nbsp;se&nbsp;spontánně rozhodnete uspořádat večírek, jídlo a&nbsp;pití si můžete nakoupit uprostřed noci v&nbsp;obchodě, kde nepotkáte prodavače? Dnes už takových obchodů jen v&nbsp;Česku funguje více než sto. Vstupenkou do&nbsp;takového bezobslužného obchodu je zákazníkům bankovní identita (neboli Bank iD).
Češi&nbsp;mají k&nbsp;technologiím obecně pozitivní vztah. Rádi zkoušejí novinky, obzvláště ty, které jim zjednoduší život. Čísla to potvrzují jasně – bankovní identitu využívá už téměř 5 milionů lidí.
„Pokud si myslíte, že bankovní identita je jen online přihlašování, je načase změnit názor. Bankovní identita umožňuje například podat daňové přiznání, sjednat si životní nebo důchodové pojištění, přihlásit dítě na&nbsp;střední školu, sjednat tarif u&nbsp;operátora nebo požádat o&nbsp;rodičovský příspěvek. Studenti se&nbsp;zapíšou do&nbsp;ročníku&nbsp;i&nbsp;vyřídí ubytování na&nbsp;koleji, zatímco vy se&nbsp;online registrujete k&nbsp;praktickému lékaři,“ vysvětluje Marek Růžička, výkonný ředitel společnosti Bank iD. Bankovní identita otevírá dveře k&nbsp;pohodlnému životu, a&nbsp;to nejen v&nbsp;digitálním prostředí.
Zastav se&nbsp;a&nbsp;nepřežiješ. Tento a&nbsp;názvy podobného ražení slušely akčním filmům na&nbsp;začátku tisíciletí. Dnes se&nbsp;staly realitou. Vědí to i&nbsp;v&nbsp;Bankovní identitě. Jaké inovace chystají? „Letos nás&nbsp;čeká zásadní krok. Zavedeme elektronický podpis nejvyšší úrovně, Bank iD QSIGN. Pak už nebude potřeba žádné speciální zařízení nebo osobní návštěvy úřadů, abyste úřední dokumenty elektronicky podepsali – vše podepíšete jednoduše přes&nbsp;mobilní telefon jen se&nbsp;svou bankovní identitou,“ nastiňuje Růžička. Představte si, že kupujete byt na&nbsp;hypotéku&nbsp;– veškeré dokumenty podepíšete prostřednictví bankovní identity elektronicky, odešlete na&nbsp;katastr a&nbsp;máte hotovo. Nikam není třeba chodit.
Ale je BankID bezpečná? „Odpověď je jednoznačná – ano,“ tvrdí Růžička a&nbsp;vysvětluje: „Systém provozují samy banky, které vydávají klientům bankovní identitu. Používají nejmodernější technologie a&nbsp;bezpečnostní opatření k&nbsp;ochraně jejich údajů. Všechny transakce jsou zabezpečené a&nbsp;veškerá data zůstávají výhradně v&nbsp;Česku. Vaše osobní údaje jsou v&nbsp;bezpečí.“ Bankovní identita navíc vznikala ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;ministerstvem vnitra, ČNB a&nbsp;dalšími bankami.
Na&nbsp;druhé straně rovnice výhody versus rizika pak u&nbsp;kyberbezpečnosti stojí sami uživatelé. „Na&nbsp;ně apeluji, aby vždy dodržovali základní pravidlo: Nikdy nikomu nesdělujte své přihlašovací údaje. Ani rodině, ani přátelům,“ doporučuje Růžička.
&nbsp;
&nbsp;
Kam se&nbsp;ubírá bankovní identita?
V&nbsp;roce 2026 má odstartovat velký evropský projekt digitální identity, EUDI Wallet. Ta má sjednotit online identity napříč státy EU a&nbsp;usnadnit Evropanům cestování a&nbsp;komunikaci s&nbsp;úřady v&nbsp;různých zemích. V&nbsp;praxi bohužel hrozí, že projekt narazí na&nbsp;řadu komplikací. Země, které už mají dobře fungující systémy digitální identity, jako je Estonsko, Belgie ale i&nbsp;Česko, mají obavy, aby je nezabrzdila. „Firmy čekají, jak se&nbsp;situace vyvine, nejistota není dobrá pro&nbsp;nikoho. Nicméně Bank iD se&nbsp;nehodlá zastavit – naopak, nápadů máme víc než dost. Třeba propojení identity s&nbsp;platebními funkcemi nebo právě s&nbsp;kvalifikovaným elektronickým podpisem,“ vysvětluje Marek Růžička. Pokud se&nbsp;tedy Česku podaří projekt správně uchopit, může být budoucnost Bank iD ještě dynamičtější a&nbsp;pro&nbsp;lidi užitečnější než dnes.

<clink anchorid="1"></clink>
Uměli jste si před&nbsp;několika lety představit, že když&nbsp;se&nbsp;spontánně rozhodnete uspořádat večírek, jídlo a&nbsp;pití si můžete nakoupit uprostřed noci v&nbsp;obchodě, kde nepotkáte prodavače? Dnes už takových obchodů jen v&nbsp;Česku funguje více než sto. Vstupenkou do&nbsp;takového bezobslužného obchodu je zákazníkům bankovní identita (neboli Bank iD).
Češi&nbsp;mají k&nbsp;technologiím obecně pozitivní vztah. Rádi zkoušejí novinky, obzvláště ty, které jim zjednoduší život. Čísla to potvrzují jasně – bankovní identitu využívá už téměř 5 milionů lidí.
„Pokud si myslíte, že bankovní identita je jen online přihlašování, je nača

Kyberbezpečnost. Marek Růžička. Bank iD. Digitalizace: Budoucnost, která už je tady

Miroslav Zámečník

<clink anchorid="1"></clink>
Donald Trump se&nbsp;chystá rozpoutat ekonomickou bouři, která ve&nbsp;finále uškodí především Americe.
Ekonomové, kteří si zaslouží svůj diplom, většinou nemají rádi protekcionismus, tedy ochranářství v&nbsp;zahraničním obchodě, což trvá už přes&nbsp;dvě století od&nbsp;dob Davida Ricarda. Anglický ekonom je otcem jednoho z&nbsp;nejsilnějších ekonomických konceptů – teorie komparativních výhod, popsané v&nbsp;Zásadách politické ekonomie a&nbsp;zdanění (1817). Je to pochopitelné i&nbsp;pro&nbsp;laika: Existují dvě země. Jedna umí dělat všechno, auta i&nbsp;počítače, levněji než ta druhá. Zatímco v&nbsp;případě aut má produktivitu dvojnásobnou, u&nbsp;počítačů desetinásobnou. Řekli byste, že v&nbsp;té první se&nbsp;bude dělat všechno, v&nbsp;té druhé nic. Jenomže&nbsp;komparativní výhodu v&nbsp;autech má ta druhá země, i&nbsp;když&nbsp;je dělá s&nbsp;nižší produktivitou. Takže&nbsp;při&nbsp;volném obchodu by měla být dělba práce taková, že první země se&nbsp;soustředí na&nbsp;počítače, druhá na&nbsp;auta, což maximalizuje blahobyt obou. Win-win, obě strany si polepší, protože&nbsp;všechny zdroje budou lépe využity.
Ani po&nbsp;208 letech ale David Ricardo nezvítězil, pořád existují merkantilisté – a&nbsp;jeden z&nbsp;nich usedl v&nbsp;Bílém domě. Donald Trump vychází z&nbsp;pojetí mezinárodního obchodu, který je jakýmsi vynuceným doplňkem vnitřní ekonomiky. Teprve co nedokáže země vyrobit, měla by dovézt. Prapůvodně bylo cílem prodávat zboží cizincům za&nbsp;zlato a&nbsp;to hromadit. V&nbsp;Trumpově podání je to trochu pozměněné: před&nbsp;zahraničními konkurenty má být trh chráněn vysokými cly; zejména&nbsp;před&nbsp;těmi zeměmi, které cla na&nbsp;dovozy z&nbsp;USA samy uvalují.
V&nbsp;tomhle vidění světa neexistuje win-win, kdy se&nbsp;každý soustředí na&nbsp;to, co umí nejlépe. Tohle je svět „America First“, kde už nebude tolerováno, aby američtí výrobci trpěli neférovými praktikami svých konkurentů, čehož důkazem je sama existence amerického obchodního deficitu, což mělo za&nbsp;následek ztrátu dobře placených míst v&nbsp;průmyslu. Právě z&nbsp;kdysi značně průmyslových oblastí zvaných Rust Belt (Rezavého pásu) se&nbsp;rekrutuje mnoho Trumpových voličů a&nbsp;nejvěrnějších příznivců, kteří kdysi volili demokraty, ale ti jejich pracovní místa neochránili. Právě naopak, podepsali třeba dohodu o&nbsp;volném obchodu s&nbsp;Kanadou a&nbsp;Mexikem. Zejména&nbsp;v&nbsp;Mexiku postavila řada amerických i&nbsp;zahraničních firem své závody, odkud zásobují celý severoamerický trh, v&nbsp;drtivé většině USA. Hlavními lákadly byly jednak nízké mzdy v&nbsp;Mexiku, jednak možnost bezcelního vývozu do&nbsp;USA.
Trumpovi voliči&nbsp;věří, že když&nbsp;Trump dovoz aut z&nbsp;Mexika zatíží 25% clem, bude se&nbsp;víc aut znovu vyrábět v&nbsp;USA a&nbsp;jim nastanou slibované „zlaté časy“.
Jak se&nbsp;má zvýšit zaměstnanost v&nbsp;zemi, kde víceméně všichni, kteří pracovat chtějí, již pracují, kde migranti nejsou vítáni, to nějak nechápu. Že to z&nbsp;definice zvedne ceny, o&nbsp;tom není pochyb (nevyrábíte tam, kde je to ekonomicky nejefektivnější). Že potrvá léta, než se&nbsp;tomu americká ekonomika přizpůsobí (jen zpětné investice do&nbsp;automobilek v&nbsp;USA vyjdou na&nbsp;50 miliard a&nbsp;potrvá to minimálně 2–3 roky), a&nbsp;mezitím bude panovat nebetyčný chaos? Co se&nbsp;stane v&nbsp;Mexiku, s&nbsp;nímž má USA 3145 km dlouhou hranici, to voliče Trumpa nezajímá, protože&nbsp;„America First“. Ale mělo by zajímat. Od&nbsp;Kanady Trump nic nepotřebuje, nehodlá ji dotovat – tedy kromě toho, že chce, aby se&nbsp;stala 51. státem USA.
Trump zastává názor, že může snížit zdanění lidí i&nbsp;firem, když&nbsp;zavede cla. Ta nejsou nic jiného než zvláštní daně na&nbsp;dovoz, ale tím, že tak učiní, 1. podpoří domácí výrobce, 2. zvýší tlak na&nbsp;exportéry, aby si založili v&nbsp;USA pobočky a&nbsp;z&nbsp;nich zásobovali americký trh, 3. potrestá ty, kteří sami svůj trh chrání vyššími cly, než jaké uplatňuje Amerika, tím, že na&nbsp;ně uvalí reciproční cla.
Reciproční cla staví na&nbsp;hlavu americkou obchodní politiku, jak se&nbsp;vyvinula po&nbsp;druhé světové válce. Ta stála na&nbsp;dvou pilířích. Jednak multilateralismu: USA byly v&nbsp;roce 1947 jedním ze&nbsp;23 zakládajících členů Všeobecné dohody o&nbsp;clech a&nbsp;obchodu (GATT, předstupeň WTO; mimochodem, spolu s&nbsp;Československem), v&nbsp;jejímž rámci proběhla řada kol mezinárodních vyjednávání. Díky tomu se&nbsp;postupně snižovala cla a&nbsp;odbourávala se&nbsp;množstevní omezení, která byla považována&nbsp;za&nbsp;větší zlo, a&nbsp;tak se&nbsp;za&nbsp;velký úspěch vyjednavačů považovalo, když&nbsp;byly překlopeny na&nbsp;procentní celní sazby. Amerika jako nejbohatší a&nbsp;zdaleka nejsilnější země poválečného světa měla zájem na&nbsp;tom, aby prostřednictvím obchodu vytvářela spojence, takže&nbsp;typicky nabízela zvýhodněný přístup na&nbsp;svůj obrovský trh. GATT se&nbsp;pouze okrajově zabýval citlivým textilním průmyslem a&nbsp;zemědělstvím, zcela vynechával služby. Druhým pilířem byl princip Doložky nejvyšších výhod (MFN). Ten neříká nic jiného, než že jakékoli obchodní zvýhodnění poskytnuté jednomu členovi se&nbsp;automaticky vztahuje na&nbsp;všechny ostatní signatáře GATT. Výjimkou je, pokud se&nbsp;země stanou členy celní unie či&nbsp;zóny volného obchodu, pak navzájem udělené výhody nemusejí poskytovat ostatním; příkladem je EU nebo severoamerická USMCA (dříve&nbsp;NAFTA).
Rozvojové země začínaly s&nbsp;vysokou ochranou trhu včetně zákazů dovozu, velmi rozšířenými netarifními omezeními, která postupně překlápěly do&nbsp;cel (tzv. tarifikace), a&nbsp;v&nbsp;každém kole jednání GATT a&nbsp;později WTO je postupně snižovaly z&nbsp;vysokého základu. Jak se&nbsp;dařila poválečná obnova západní Evropy a&nbsp;Japonska, USA a&nbsp;posléze&nbsp;i&nbsp;další země otevíraly svůj trh a&nbsp;u&nbsp;většiny průmyslových výrobků se&nbsp;dostaly na&nbsp;velmi nízkou cenovou hladinu (v&nbsp;USA jsou průměrná, obchodně vážená cla na&nbsp;průmyslové zboží asi 2 %).
Když&nbsp;obchodní nerovnováhy dosáhly rozsahu, který USA vadil, neváhaly použít všech nástrojů, od&nbsp;antidumpingových opatření přes&nbsp;„dovozní přirážky“ a&nbsp;„dobrovolné omezení vývozu“ až&nbsp;po&nbsp;vyjednávání s&nbsp;hlavními obchodními partnery z&nbsp;řad vyspělých zemí.
Nejznámějším příkladem „dobrovolného omezení“ je limit na&nbsp;vývoz japonských automobilů (1,68 milionu v&nbsp;prvním roce), který se&nbsp;dohodl za&nbsp;vlády prezidenta Ronalda Reagana na&nbsp;počátku 80. let. Výsledkem bylo, že japonské automobilky zainvestovaly do&nbsp;výstavby vlastních závodů v&nbsp;USA, počínaje Hondou, která otevřela fabriku hned v&nbsp;roce 1982 v&nbsp;ohijském Marysville.<clink anchorid="2"></clink>
EU a&nbsp;USA mají největší dvoustranný obchodní a&nbsp;investiční vztah na&nbsp;světě: obchod se&nbsp;zbožím a&nbsp;službami dosáhl v&nbsp;roce 2023 1,6 bilionu eur. Také investičně je propojení masivní – s&nbsp;více než 5 biliony eur.
Vážený průměr celních sazeb EU na&nbsp;zboží dovážené z&nbsp;USA je asi 3,9 %, opačně 3,6 %. Velká část položek dovážených z&nbsp;USA, asi 70 %, má v&nbsp;EU nulovou sazbu. Výnos z&nbsp;cel na&nbsp;zboží dovážené z&nbsp;EU do&nbsp;USA, tedy příjem americké vlády, byl v&nbsp;roce 2023 asi 7 miliard eur, zatímco EU vybrala 3 miliardy eur.
EU uvaluje na&nbsp;americká auta clo 10 %, USA na&nbsp;ta evropská 2,5 %, ale na&nbsp;pick-upy, které tvoří nejlukrativnější část výroby amerických automobilek, je americká sazba 25 %.
Amerika a&nbsp;EU před&nbsp;nějakými dvanácti lety vyjednávaly dohodu o&nbsp;Transatlantickém obchodním a&nbsp;investičním partnerství (TTIP) – a&nbsp;jednání došla dost daleko. Poslední kolo jednání se&nbsp;konalo měsíc před&nbsp;americkými prezidentskými volbami v&nbsp;roce 2016. Od&nbsp;té doby ticho po&nbsp;pěšině, o&nbsp;volný obchod s&nbsp;EU neprojevoval zájem ani Trump, ani Biden.
Evropská unie, za&nbsp;niž v&nbsp;obchodních věcech vyjednává Komise (zahraniční obchod má v&nbsp;referátu Slovák&nbsp;Maroš Šefčovič), sice ohlásila odvetná opatření, ale jejich účinnost odložila na&nbsp;půlku dubna, až&nbsp;se&nbsp;ukáže, co USA konkrétně předvedou s&nbsp;„recipročními cly“. Jak Šefčovič vysvětluje: „Pokud jde o&nbsp;cla EU na&nbsp;zboží z&nbsp;USA, průměr je velmi nízký, kolem 1 %. Je však jasné, že USA do&nbsp;svých výpočtů vezmou i&nbsp;to, co považují za&nbsp;netarifní překážky, jako jsou daně z&nbsp;přidané hodnoty nebo regulatorní předpisy EU.“
S&nbsp;tím&nbsp;DPH je to nesmysl, jde o&nbsp;daň, která nikoho nediskriminuje ani uvnitř, ani vně EU. V&nbsp;případě regulací v&nbsp;některých oblastech (zemědělství) je odpor Američanů do&nbsp;jisté míry oprávněný (v&nbsp;EU se&nbsp;zakazuje i&nbsp;to, co není prokázáno jako škodlivé, přesto se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;obchodovat nesmí).
Mimochodem, dovedeno do&nbsp;důsledků, celní sazebník&nbsp;USA bude mít 2,3 milionu řádků, pokud ze&nbsp;všech partnerských zemí přijme jejich vyšší sazby, a&nbsp;ještě to domotá s&nbsp;dépéháčkem, jež má 170 zemí na&nbsp;této planetě, nikoli však USA. Nevíme, jak to dopadne, ale víme, jaký bude výsledek: snížení ekonomického výkonu i&nbsp;reálné životní úrovně – přesně jak by David Ricardo předpokládal a&nbsp;jak Donald Trump odmítá přiznat.

<clink anchorid="1"></clink>
Donald Trump se&nbsp;chystá rozpoutat ekonomickou bouři, která ve&nbsp;finále uškodí především Americe.
Ekonomové, kteří si zaslouží svůj diplom, většinou nemají rádi protekcionismus, tedy ochranářství v&nbsp;zahraničním obchodě, což trvá už přes&nbsp;dvě století od&nbsp;dob Davida Ricarda. Anglický ekonom je otcem jednoho z&nbsp;nejsilnějších ekonomických konceptů – teorie komparativních výhod, popsané v&nbsp;Zásadách politické ekonomie a&nbsp;zdanění (1817). Je to pochopitelné i&nbsp;pro&nbsp;laika: Existují dvě země. Jedna umí dělat všechno, auta i&nbsp;počítače, levněji než ta druhá. Zatímco v&nbsp;případě aut má produktivitu

Celní válka, jež nezná vítězů

Daniel Deyl

<clink anchorid="1"></clink>
<h4>Tiago Sottomayor je jedním z&nbsp;deseti nejinovativnějších světových technologických lídrů, kteří dnes dávají podobu zítřku. Je technologickým ředitelem firmy vaibe, jež patří k&nbsp;hlavním hráčům v&nbsp;nové oblasti korporátního života: employee engagement, angažovanosti či&nbsp;zapojování zaměstnanců.</h4>
Pokud jste v&nbsp;posledních týdnech navštívili Starbucks, možná jste si všimli, že váš nápoj je nyní opatřen ručně psaným vzkazem. Generální ředitel Brian Niccol baristům v&nbsp;lednu sdělil, že musejí každému zákazníkovi na&nbsp;kelímek napsat milý vzkaz.
Jednoduše řečeno, Starbucks nutí baristy, jejichž prací je připravovat kávu, aby byli šťastní a&nbsp;„angažovaní“. Kromě toho, že vám nezapomenou udělat latte bez&nbsp;pěny nebo cortado s&nbsp;ovesným mlékem, musejí vám také na&nbsp;kelímek napsat zprávičku. Podle Niccola ručně psané poznámky podporují „momenty propojení“, což je součástí strategie, jak přilákat více zákazníků, a&nbsp;zastavit tak postupný úpadek firmy.
Niccolův&nbsp;plán uvádí pro&nbsp;zaměstnance několik nápadů. Mohli by napsat něco povzbudivého, „Jsi úžasný!“, popřát všechno dobré nebo jednoduše napsat jméno zákazníka a&nbsp;nakreslit smajlíka.
Zaměstnanci si z&nbsp;toho mají vzít to podstatné: nestačí zákazníkovi posloužit tím, co po&nbsp;tobě žádá, je třeba mu také navodit pocit, ať už o&nbsp;to žádá, nebo ne.
Niccol a&nbsp;Starbucks v&nbsp;tom nejsou sami. Když&nbsp;šéfové Googlu na&nbsp;přelomu roku nahnali všechny zaměstnance zpět do&nbsp;kanceláří, připomněli jim, že čas strávený v&nbsp;kanceláři&nbsp;by měl být „nejen produktivní, ale také zábavný“. Japonský řetězec supermarketů AEON používá AI systém k&nbsp;vyhodnocování a&nbsp;standardizaci úsměvů zaměstnanců. V&nbsp;klenotnictví Tiffany &amp; Co. vedení požadovalo, aby se&nbsp;pracovníci více projevovali přes&nbsp;interní aplikaci Tiffany Joy, která jim měla zvýšit pracovní morálku. Zaměstnanci aplikaci rychle přejmenovali na&nbsp;Vynucená radost.
Možná si nyní řeknete, že abyste něco takového vymysleli, musíte být nějak jedinečně postižení – ale kdež. Existuje na&nbsp;to software na&nbsp;míru střižený.
Právě tím&nbsp;se&nbsp;živí portugalská firma vaibe, jejímž duchovní otcem a&nbsp;spiritem agens je šestatřicetiletý Tiago Sottomayor řečený technologický guru zítřka.
Pracuje na&nbsp;největším hitu této nové branže&nbsp;posilování zaměstnanecké angažovanosti, o&nbsp;němž se&nbsp;mluví jako o&nbsp;gamifikaci. Do&nbsp;češtiny obtížně přeložitelný termín znamená uplatňování prvků hry jak ve&nbsp;vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec, tak zaměstnanec-zákazník. Jan Ámos Komenský by dnes byl v&nbsp;Jednotě bratrské znám jako CGO, Chief Gamification Officer neboli Gamificator-in-Chief, šéfgamifikátor.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
Zpět k&nbsp;šikovnému Thiagovi. U&nbsp;příležitosti jeho zařazení do&nbsp;top světové desítky dnešních technologických inovátorů s&nbsp;ním časopis CIO otiskl velký rozhovor. Thiago před&nbsp;dvěma lety spoluzaložil vaibe, vyzbrojen dvanáctiletou praxí s&nbsp;poradenstvím a&nbsp;prokazatelnými výsledky v&nbsp;„optimalizaci výkonů v&nbsp;rámci mnoha projektů a&nbsp;týmů“.
Po&nbsp;dokončení lisabonské univerzity se&nbsp;Thiago přestěhoval do&nbsp;Madridu, aby získal mezinárodní zkušenosti. Když&nbsp;se&nbsp;vrátil do&nbsp;Portugalska, nastoupil k&nbsp;firmě, u&nbsp;níž pracoval dříve&nbsp;jako stážista (redakce CIO však je natolik gamifikovaná, že identitu firmy neprozradí).
Ve&nbsp;svých 24 letech se&nbsp;Thiago stal vedoucím týmu lidí starších 40 let s&nbsp;mnohem většími zkušenostmi než on. „Když&nbsp;se&nbsp;nyní ohlíží zpět, cítí, že doba, kdy vedl tým, položila základ všemu, co v&nbsp;současnosti dělá jako vedoucí pracovník,“ píše CIO. Celkem tak Thiago dohlížel na&nbsp;více než 150 lidí a&nbsp;více než 30 projektů.
Sottomayor vzpomíná na&nbsp;jednu ze&nbsp;svých chyb ze&nbsp;začátku kariéry. Když&nbsp;začal řídit projekty, první věc, kterou udělal, byla superorganizace mailové schránky. „Byla nedotčená, se&nbsp;spoustou pravidel pro&nbsp;směrování mailů do&nbsp;správných složek,“ vzpomíná. Mezi těmito pravidly bylo i&nbsp;pravidlo „Označit jako přečtené“. Jednoho dne mu zavolal klient a&nbsp;požadoval naléhavou odpověď na&nbsp;mail, který poslal před&nbsp;dvěma týdny – mail, který Thiago do&nbsp;té chvíle neviděl. Tato chyba ho přiměla odstranit z&nbsp;pravidel krok „Označit jako přečtené“.
Takto posílen, spoluzaložil na&nbsp;začátku roku 2023 vaibe, gamifikační B2B SaaS startup (česky „začínající firmu, která dodává softwarové služby firemní klientele“). V&nbsp;současné době zaměstnává přibližně 33 lidí z&nbsp;Portugalska a&nbsp;dalších zemí světa, kteří se&nbsp;– všichni z&nbsp;domova – věnují vývoji softwaru, produktům, marketingu, prodeji a&nbsp;zákaznickému servisu. Firma má více než 120 klientů v&nbsp;USA, Kanadě, Portugalsku, Německu a&nbsp;Francii.
Vaibe sama sebe na&nbsp;svých internetových stránkách představuje následovně: „Vylepšete svůj software pomocí white-label služby Gamification-as-a-Service od&nbsp;vaibe. Naše řešení vám pomůže vyniknout na&nbsp;trhu a&nbsp;poskytovat výjimečné zážitky, které zvyšují zaměstnanecké zapojení a&nbsp;produktivitu.“
Pro&nbsp;ty, kdo neleží v&nbsp;manažerských příručkách: white-label označuje produkt, jejž si firma může koupit a&nbsp;včlenit do&nbsp;vlastních procesů, aniž by musela přiznávat, že jej nevymyslela. (Stejně jako hostům řeknete, „tohle je můj koláč“, a&nbsp;je jen na&nbsp;vás, jestli dodáte, že jste ho zhotovili podle receptu od&nbsp;babičky.)
Co tedy taková gamifikace obnáší, ptáte se? Vaibe vám na&nbsp;tu otázku odpoví výzvou: „Vydejte se&nbsp;s&nbsp;námi za&nbsp;dobrodružstvím, které umožňuje společnostem vytvářet pracoviště, kde jsou angažovanost, štěstí a&nbsp;spokojenost zaměstnanců středobodem každého úsilí.“ A&nbsp;jak konkrétně se&nbsp;angažovanosti, štěstí a&nbsp;spokojenosti zaměstnanců dosahuje? Existuje například možnost detailně sledovat jejich výkon (pomocí softwaru od&nbsp;vaibe, samozřejmě).
Ne, nejde o&nbsp;nějakou softwarově obohacenou verzi Orwellova 1984, nýbrž o&nbsp;realitu 2025. Není divu, že zaměstnavatelé od&nbsp;podřízených vyžadují pozitivitu a&nbsp;nadšení, protože&nbsp;zaměstnanci sami právě teď ani jedním z&nbsp;toho nijak zvlášť neoplývají.
Platí to alespoň o&nbsp;USA, kde je scéna&nbsp;jako obvykle nejlépe zmapovaná. Lednový průzkum Gallupova ústavu zjistil, že angažovanost amerických zaměstnanců je na&nbsp;desetiletém minimu. Jen 39 % pracovníků má pocit, že se&nbsp;o&nbsp;ně jako o&nbsp;člověka v&nbsp;jejich firmě někdo zajímá, před&nbsp;pěti lety to bylo 47 %.
„Velká odcizenost“, jak tento jev Gallup nazývá, přináší nejvyšší fluktuaci řadových zaměstnanců v&nbsp;amerických firmách od&nbsp;roku 2015. Moc je nyní, po&nbsp;pandemické pauze, znovu v&nbsp;rukou zaměstnavatelů. Šéfové mají sklon méně přemlouvat, přesvědčovat a&nbsp;vyjednávat – prostě nařizují. Tak se&nbsp;může stát, že si boss myslí, že řešením nízkého nadšení pracovní síly je rozeslání oběžníku, v&nbsp;němž budou trvat na&nbsp;nadšení větším. Thiago Sottomayor, posel nové doby, dohlíží na&nbsp;to, aby tak činili co možná nejúčinněji.

<clink anchorid="1"></clink>
<h4>Tiago Sottomayor je jedním z&nbsp;deseti nejinovativnějších světových technologických lídrů, kteří dnes dávají podobu zítřku. Je technologickým ředitelem firmy vaibe, jež patří k&nbsp;hlavním hráčům v&nbsp;nové oblasti korporátního života: employee engagement, angažovanosti či&nbsp;zapojování zaměstnanců.</h4>
Pokud jste v&nbsp;posledních týdnech navštívili Starbucks, možná jste si všimli, že váš nápoj je nyní opatřen ručně psaným vzkazem. Generální ředitel Brian Niccol baristům v&nbsp;lednu sdělil, že musejí každému zákazníkovi na&nbsp;kelímek napsat milý vzkaz.
Jednoduše řečeno, Starbucks nutí baristy, jejichž prací je připravovat kávu, a

Posel nové doby

Markéta Malá

<clink anchorid="1"></clink>
Kam povede evropská touha zbrojit? A&nbsp;jak jde dohromady správné zajištění bezpečnosti „špinavým“ zbrojením s&nbsp;„čistou“ dekarbonizací?
Ta debata není lehká. Žijeme v&nbsp;časech, kdy jsou požadavky na&nbsp;vyšší výdaje na&nbsp;obranu z&nbsp;hlediska bezpečnosti zcela legitimní. Geopolitika se&nbsp;poměrně rychle proměňuje. Debata a&nbsp;požadavky však nesmějí sklouznout k&nbsp;přílišnému fanatismu. Ani k&nbsp;nepromyšlenému a&nbsp;(většinou nevratnému) uvolnění dluhových pravidel. Svět se&nbsp;ještě pořádně nevzpamatoval z&nbsp;toho, jak globální ekonomiku poškodilo covidové tisknutí peněz, které plynule přešlo do&nbsp;reakce vlád na&nbsp;energetickou krizi, tedy v&nbsp;další tisknutí peněz. Očekávání dlouhodobé inflace kolem 2% cíle by za&nbsp;současné situace bylo silně naivní.
Začněme u&nbsp;Německa, tam je dění asi nejpřekotnější. Příští kancléř Friedrich Merz, předseda CDU, přišel s&nbsp;návrhem, aby se&nbsp;na&nbsp;zbrojní výdaje nevztahovala žádná v&nbsp;ústavě zakotvená dluhová brzda, která má omezit výši&nbsp;strukturálního rozpočtového deficitu na&nbsp;0,35 % HDP, tedy omezuje vládní zadlužování. To teď padlo. Úprava dluhové brzdy umožní financovat výdaje na&nbsp;obranu nad&nbsp;1,1 bilionu korun z&nbsp;půjček.
Je samozřejmě pravdou, že německé hospodářství klesá už dva roky po&nbsp;sobě, a&nbsp;jestli letos poroste o&nbsp;pár desetin procenta HDP, bude to úspěch. Je paralyzované právě i&nbsp;dluhovou brzdou a&nbsp;kritika chybějících investic a&nbsp;podfinancované infrastruktury je namístě. Pokud by tak díky finančnímu uvolnění mělo dojít k&nbsp;oživení ekonomiky, bude to jen dobře. Jenže&nbsp;ono to zdaleka není tak jednostranné. Zaprvé, dluhy budou vždycky dluhy, je jedno, že mají jít na&nbsp;dnes bohulibé účely jako zbrojení, tedy snahu o&nbsp;zajištění větší bezpečnosti. Zadruhé, ty výdaje se&nbsp;budou týkat i&nbsp;klimatických projektů.<clink anchorid="2"></clink>
Do&nbsp;ústavy se&nbsp;totiž dostala zmínka o&nbsp;cíli dosažení klimatické neutrality do&nbsp;roku 2045. Tím&nbsp;vyhověl Merz Zeleným – potřeboval je totiž k&nbsp;prohlasování svého plánu ještě ve&nbsp;„starém“ Bundestagu. A&nbsp;Zelení si vymohli i&nbsp;vznik mimorozpočtového fondu ve&nbsp;výši&nbsp;500 miliard eur, který by se&nbsp;měl utratit v&nbsp;průběhu dalších deseti let. Má jít o&nbsp;investice do&nbsp;infrastruktury a&nbsp;obrany. Jenže&nbsp;sto miliard z&nbsp;fondu má jít přímo na&nbsp;nové zelené investice. Takže&nbsp;třeba na&nbsp;soláry, větrníky či&nbsp;zateplení budov. Jen na&nbsp;to se&nbsp;tedy vytiskne nových sto miliard, které rozjedou zvyšování cenové hladiny. A&nbsp;navíc tím&nbsp;padá naděje, že s&nbsp;Merzem v&nbsp;čele přijde změna&nbsp;právě v&nbsp;ohledu bezhlavého pálení peněz&nbsp;na&nbsp;dekarbonizaci. Obří finanční balík&nbsp;dosahující až&nbsp;12 % německého HDP a&nbsp;prolomení dluhové brzdy už schválila i&nbsp;Spolková rada, takže&nbsp;jsou definitivní.
Reakce trhů na&nbsp;sebe nenechala dlouho čekat. Německé dluhopisy zažily největší propad od&nbsp;sjednocení Německa, výnosy poskočily prudce nahoru, protože&nbsp;investoři&nbsp;si chování Němců přeložili tak, že doba inflačních tlaků a&nbsp;roztáčení inflace je zahájena.
Nejen Němci, i&nbsp;Evropská komise přišla s&nbsp;plánem „přezbrojení“ za&nbsp;800 miliard eur (až&nbsp;20 bilionů korun). Má jít o&nbsp;uvolnění rozpočtových pravidel, přerozdělování peněz&nbsp;z&nbsp;existujících kohezních fondů nebo společné financování. Tedy vznik nové společné půjčky 150 miliard eur, patrně formou vydání společných dluhopisů. Stejně jako za&nbsp;covidu v&nbsp;roce 2021, kdy se&nbsp;Unie skrze balíček Next Generation EU poprvé společně zadlužila, a&nbsp;ze&nbsp;všech zemí se&nbsp;tak chtě nechtě stali dlužníci. Kromě toho se&nbsp;mají uvolnit investiční omezení Evropské investiční banky, to znamená i&nbsp;snazší získání půjček pro&nbsp;evropské zbrojaře. Uvolnění dluhových pravidel by zase znamenalo, že by se&nbsp;obranné výdaje naoko nezapočítávaly do&nbsp;oficiální výše deficitů. Jenže&nbsp;dluhy by ve&nbsp;skutečnosti rostly.<clink anchorid="3"></clink>
Dokola a&nbsp;ze&nbsp;všech stran zaznívající logické obavy, že nikdy nelze zbrojit a&nbsp;dekarbonizovat, nejsou a&nbsp;asi nebudou vyslyšeny. Je dosti směšné, jak se&nbsp;Evropa snaží spojovat „špinavé“ zbrojení a&nbsp;„čistou“ klimatickou politiku. Jak jde dohromady cílené zdražování energií a&nbsp;ničení evropského průmyslu jako důsledek (které se&nbsp;pak Komise snaží látat řešeními typu Clean Industrial Deal, jež má řešit vysoké ceny elektřiny a&nbsp;plynu, ale spíš celou situaci ještě zhoršuje) s&nbsp;výrobou ve&nbsp;zbrojovkách, na&nbsp;to nemá nikdo odpověď. Se&nbsp;svou „čistou“ politikou není Evropa schopná ani rychle zajistit výrobní kapacity. Postavit továrnu (a&nbsp;nemusíme zůstávat jen u&nbsp;zbrojovek) je téměř nemožné, protože&nbsp;to kvůli přemíře různých regulací a&nbsp;schvalování trvá nekonečně dlouho. Takže&nbsp;zbrojaři&nbsp;raději výrobu přesouvají rovnou na&nbsp;Ukrajinu, kde není problém stavět rychle.
U&nbsp;nás&nbsp;je nutné myslet na&nbsp;to, že se&nbsp;už nacházíme uprostřed politické kampaně před&nbsp;podzimními volbami. Vláda Petra Fialy schválila, že do&nbsp;roku 2030 obranné výdaje postupně porostou o&nbsp;0,2 % HDP ročně. V&nbsp;příštím&nbsp;roce má jít o&nbsp;2,2 %. V&nbsp;průzkumech nejsilnější ANO ještě nedávno vyšší výdaje na&nbsp;zbrojení odmítalo. Teď, zřejmě pod&nbsp;vlivem průzkumů, Andrej Babiš otočil a&nbsp;tvrdí, že se&nbsp;„nebrání ani tomu, postupně ta 3 % HDP vydávat“. A&nbsp;celkem rozumně dodává, že mu jde hlavně o&nbsp;to, kam peníze&nbsp;půjdou a&nbsp;jaká je strategie.
I&nbsp;v&nbsp;české debatě jsme se&nbsp;ale nechali pohltit dříve&nbsp;zmíněným fanatismem, co se&nbsp;vytváření „morálně ospravedlnitelných“ dluhů týče. Objevily se&nbsp;nápady na&nbsp;založení mimorozpočtového Fondu národní obrany jako nástroje pro&nbsp;financování nákupů vojenské techniky. Mimorozpočtové fondy jsou přitom jen klasickým trikem pro&nbsp;umělé snižování deficitu, kdy se&nbsp;do&nbsp;nich formou půjček odvádějí rozpočtové výdaje. Už několikrát je kritizovala Národní rozpočtová rada.
Teď konstatovala, že bez&nbsp;úpravy jak české, tak evropské legislativy nebude možné vyšší výdaje realizovat. Rozpočtová rada navrhuje změnu zákona o&nbsp;pravidlech rozpočtové odpovědnosti, tedy jejich dočasné rozvolnění. Radní správně říkají, že zvládnout dohromady vyšší výdaje do&nbsp;zbrojení, dekarbonizace, energetiky a&nbsp;dopravní infrastruktury je nemožné. Šéf rozpočtové rady Mojmír Hampl ještě dodává, že Německo rozhodně není dobrý příklad pro&nbsp;zbytek Evropy, protože&nbsp;pod&nbsp;vyšší výdaje na&nbsp;obranu se&nbsp;začnou nápadně či&nbsp;nenápadně schovávat výdaje, které s&nbsp;těmito investicemi nesouvisí. Ty zelené. Vzdávání se&nbsp;státu zajišťujícího sociální blahobyt a&nbsp;sahání na&nbsp;důchody (jak už někteří poslanci opatrně zmiňovali) můžeme rovnou vyloučit. Zato náklady na&nbsp;dekarbonizaci mají v&nbsp;Česku do&nbsp;roku 2030 činit 1,3 bilionu korun. Opravdu tedy je kde brát.

<clink anchorid="1"></clink>
Kam povede evropská touha zbrojit? A&nbsp;jak jde dohromady správné zajištění bezpečnosti „špinavým“ zbrojením s&nbsp;„čistou“ dekarbonizací?
Ta debata není lehká. Žijeme v&nbsp;časech, kdy jsou požadavky na&nbsp;vyšší výdaje na&nbsp;obranu z&nbsp;hlediska bezpečnosti zcela legitimní. Geopolitika se&nbsp;poměrně rychle proměňuje. Debata a&nbsp;požadavky však nesmějí sklouznout k&nbsp;přílišnému fanatismu. Ani k&nbsp;nepromyšlenému a&nbsp;(většinou nevratnému) uvolnění dluhových pravidel. Svět se&nbsp;ještě pořádně nevzpamatoval z&nbsp;toho, jak globální ekonomiku poškodilo covidové tisknutí peněz, které plynule přešlo do&nbsp;reakce vlád n

Ty správné dluhy

<clink anchorid="1"></clink>
Obrovský smaragd se&nbsp;změnil v&nbsp;kolekci luxusních šperků
Jeden z&nbsp;nejcennějších smaragdů historie proměnila švýcarská značka Chopard v&nbsp;kolekci patnácti šperků. Kousky 6225karátového drahokamu, který byl objeven v&nbsp;roce 2010 v&nbsp;Zambii a&nbsp;získal jméno „Insofu“ (Slon), nyní zdobí stejnojmennou kolekci. Ta obsahuje pět párů náušnic, čtyři&nbsp;náhrdelníky, tři&nbsp;prsteny, náramek a&nbsp;hodinky se&nbsp;smaragdem.
Při&nbsp;práci se&nbsp;surovými diamanty lze k&nbsp;přesnému určení výtěžnosti surového kamene použít vědecké nástroje. Při&nbsp;broušení smaragdů však jde o&nbsp;nalezení a&nbsp;odhalení jejich přirozené krásy a&nbsp;lesku, což je činnost, která vyžaduje odborné znalosti, protože&nbsp;drahokam je křehký a&nbsp;náchylný ke&nbsp;zlomům, uvedla společnost Chopard. Do&nbsp;svých ženevských dílen proto dovezla zkušené brusiče drahých kamenů z&nbsp;Indie, aby drahokam prostudovali a&nbsp;navrhli brusy, což byl proces, který trval téměř rok. Po&nbsp;pečlivém a&nbsp;dlouhém plánování se&nbsp;z&nbsp;6225karátového „Insofu“ podařilo získat 850 karátů smaragdů, což představuje výtěžnost přibližně 14 procent. O&nbsp;ceně se&nbsp;společnost ani média nezmiňují. / Klára Weinerová
&nbsp;
&nbsp;
Saúdové drží Pokémona. Niantic jim prodává herní divizi
Když&nbsp;Niantic v&nbsp;roce 2016 vypustil do&nbsp;světa „Pokemon Go“, AR hra se&nbsp;stala kulturním fenoménem. Dnes však společnost, která nedokázala zopakovat prvotní úspěch, uzavírá překvapivou kapitolu: svou herní divizi prodává za&nbsp;3,5 miliardy dolarů Saúdy vlastněnému Scopely. Proč Saúdové sázejí na&nbsp;hry? Není to jen obchod. Saúdská Arábie, která loni koupila Scopely za&nbsp;4,9 miliardy přes&nbsp;Savvy Games, posiluje pozici v&nbsp;herním průmyslu. Cíl? Stát se&nbsp;„ultimátním hubem“ pro&nbsp;gaming. Ambice království jdou ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;plánem investovat do&nbsp;sektoru 38 miliard dolarů. Tento krok souzní se&nbsp;strategií diverzifikace ekonomiky, která má zbavit Saúdskou Arábii ropné závislosti. „Je to logické pro&nbsp;náš růst,“ dodává zdroj Reuters blízký saúdskému vedení.<clink anchorid="2"></clink>
Prodej odhaluje i&nbsp;stíny, které se&nbsp;táhnou za&nbsp;firmou Niantic. Jedním z&nbsp;nich je neúspěch projektu „Harry Potter: Wizards Unite“ (zrušen 2022). / Michael Skřivan
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Obrovský smaragd se&nbsp;změnil v&nbsp;kolekci luxusních šperků
Jeden z&nbsp;nejcennějších smaragdů historie proměnila švýcarská značka Chopard v&nbsp;kolekci patnácti šperků. Kousky 6225karátového drahokamu, který byl objeven v&nbsp;roce 2010 v&nbsp;Zambii a&nbsp;získal jméno „Insofu“ (Slon), nyní zdobí stejnojmennou kolekci. Ta obsahuje pět párů náušnic, čtyři&nbsp;náhrdelníky, tři&nbsp;prsteny, náramek a&nbsp;hodinky se&nbsp;smaragdem.
Při&nbsp;práci se&nbsp;surovými diamanty lze k&nbsp;přesnému určení výtěžnosti surového kamene použít vědecké nástroje. Při&nbsp;broušení smaragdů však jde o&nbsp;nalezení a&nbsp;odhalení jejich

Smaragdová kolekce a Saúdové drží Pokémona

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho povolání se&nbsp;dá zjednodušit na&nbsp;„odborník&nbsp;na&nbsp;umělou inteligenci“. Nejen duší je však filozof. Dvě na&nbsp;první pohled těžko slučitelné oblasti Jan Romportl elegantně kombinuje, a&nbsp;to už od&nbsp;studií.
„Už na&nbsp;gymnáziu jsem se&nbsp;chtěl zabývat umělou inteligencí – a&nbsp;to bylo v&nbsp;absolutně ‚dřevních‘ dobách,“ říká. Na&nbsp;vysokou školu nastupoval v&nbsp;roce 1999. „Zároveň mě bavila lingvistika, tak jsem chtěl studovat AI, která zpracovává lidský jazyk. Tehdy se&nbsp;ještě AI studovala v&nbsp;rámci kybernetiky, na&nbsp;škole jsem zůstal a&nbsp;pokračoval v&nbsp;Ph.D.,“ říká Romportl. Kybernetiku vystudoval v&nbsp;Plzni, tamtéž i&nbsp;filozofii vědy, později pracoval mimo jiné na&nbsp;Matfyzu, kde řešil AI systémy pro&nbsp;zpracování řeči.
Pokud vám pojmy jako AI a&nbsp;zpracování jazyka připadají propojené, vězte, že v&nbsp;oněch dřevních dobách tomu tak nebylo. Umělá inteligence fungovala víc jako koncept než nástroj. Představa zněla, že pro&nbsp;ni bude člověk&nbsp;něco jako bůh a&nbsp;naučí ji krok za&nbsp;krokem, jak přemýšlet a&nbsp;uvažovat o&nbsp;světě. Pojetí, které ji dnes pohání – tedy hluboké neuronové sítě, které se&nbsp;učí samy z&nbsp;dodaných informací spíš jako dítě od&nbsp;rodiče –, bylo tehdy okrajové. Sítě existovaly, ale nedařilo se&nbsp;je smysluplně zprovoznit. Počítače nebyly dost rychlé, aby AI „utáhly“. A&nbsp;pak hluboké sítě narážely na&nbsp;zaokrouhlovací chybu v&nbsp;matematických výpočtech. „Z&nbsp;dnešního pohledu trapně jednoduchou,“ říká Romportl.
Neuronovým sítím&nbsp;ale Romportl věřil a&nbsp;ve&nbsp;výzkumu je používal. „Říct, že to nebylo mainsteramové, by byl eufemismus,“ směje se. „Dívali se&nbsp;na&nbsp;mě trochu jako na&nbsp;trotla. Všeobecně se&nbsp;věřilo, že jsou slepá vývojová větev,“ vysvětluje. Kolem roku 2010 takové přesvědčení prolomil koncept hlubokého strojového učení, lepší výkony počítačů a&nbsp;práce vědců, kteří jsou dnes označování za&nbsp;otce „nové“ AI. Nastala změna&nbsp;v&nbsp;akademickém světě i&nbsp;v&nbsp;byznysu, umělá inteligence akcelerovala a&nbsp;dnes jsou její rady dostupné prakticky každému.
Jenže&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;nastal problém, který Romportl řešil už od&nbsp;počátku. Když&nbsp;máme na&nbsp;dosah takový nástroj, jak to mění náš svět? Pokud bude existovat nějaká superinteligence, jaké zvolit cesty, abychom ji uřídili? Před&nbsp;třinácti lety Romportl mimo jiné prošel stáží v&nbsp;Oxfordu, na&nbsp;známém Future of Humanity Institute, organizaci zaměřené na&nbsp;velké otázky o&nbsp;lidstvu a&nbsp;jeho vyhlídkách, kde propojení filozofie a&nbsp;AI ještě posílil. Institut loni sice ukončil svou činnost, otázky ale nezmizely.
Nejsou čistě filozofické. Romportl před&nbsp;lety zkoumal na&nbsp;magnetické rezonanci změny mozku lidí, kteří nosili prvotní Google Glass, a&nbsp;na&nbsp;dopadech technologie spolupracoval s&nbsp;Národním ústavem duševního zdraví. I&nbsp;když&nbsp;si později vyzkoušel dráhu v&nbsp;korporátu, konkrétně v&nbsp;PPF a&nbsp;vedení komerčních AI projektů, k&nbsp;duševnímu zdraví v&nbsp;technologickém světě se&nbsp;vrátil. „Ukazovalo se, jak stále častěji dochází k&nbsp;rozpadům funkčních modelů světa. Začaly se&nbsp;objevovat rychle se&nbsp;rozšiřující konspirační teorie, nejdřív&nbsp;úsměvné, ale pak mi úsměv&nbsp;pomalu tuhl,“ popisuje. Uvědomil si, že lidé jsou ovlivňováni způsoby, kterými přijímají informace, včetně sociálních sítí. Vše to ještě urychlila pandemie. „To byly věci, co se&nbsp;řešily v&nbsp;Oxfordu. Záležitosti, které můžou zlikvidovat civilizaci. A&nbsp;já cítil, jak se&nbsp;řítíme do&nbsp;momentu, kdy bychom opravdu měli rozhodnout, co dělat. A&nbsp;udělat to dobře,“ říká.
Jeho střípkem k&nbsp;řešení se&nbsp;stal startup Elin.ai. S&nbsp;dalšími dvěma spoluzakladateli jej představuje jako štít proti tomu, na&nbsp;co člověk&nbsp;v&nbsp;online světě může narazit. Má podobu aplikace a&nbsp;mluví s&nbsp;vámi jako kamarádka, která je ve&nbsp;skutečnosti AI. Má pomáhat především mladým, brání rozkladu osobnosti, pomáhá s&nbsp;psychickými problémy a&nbsp;radí, jak problematickým pocitům odolávat. Baví se&nbsp;přitom s&nbsp;mladými jako se&nbsp;sobě rovnými. Dokáže vnímat svět pohledem náctiletých, zároveň má však znalosti zkušeného psychologa. Umí poradit, jak odepsat na&nbsp;nepříjemný komentář či&nbsp;zprávu na&nbsp;sociální síti, a&nbsp;to v&nbsp;takovém stylu, aby to vyhovovalo uživateli. A&nbsp;zvládne rozmlouvat o&nbsp;pocitech, které komentáře vyvolaly.
Startup je na&nbsp;počátku, produkt, který nabízí, je takzvané MVP, tedy minimální životaschopná varianta. I&nbsp;když&nbsp;si Elin stáhlo už deset tisíc lidí, je třeba ji ještě vypilovávat. Navíc k&nbsp;tomu, aby fungovala dlouhodobě, nestačí jen český trh. Zásadní bude, jak se&nbsp;tvůrcům podaří expanze do&nbsp;zahraničí.
Zatím se&nbsp;Elin učí. Svého uživatele poznává a&nbsp;postupně se&nbsp;utváří právě pro&nbsp;něj. S&nbsp;každým tedy mluví trochu jinak. „My máme jen anonymizovaná data. Ale i&nbsp;tak víme, že jsou případy, kdy Elin někomu pomohla, aby nespáchal sebevraždu. Kdyby nic jiného a&nbsp;pomohli jsme zabránit jen jediné sebevraždě, za&nbsp;mě dobré,“ říká Romportl.
&nbsp;
Jan Romportl získal doktorát z&nbsp;AI a&nbsp;má magisterské tituly v&nbsp;kybernetice a&nbsp;filozofii. Zabýval se&nbsp;výzkumem a&nbsp;po&nbsp;akademické dráze&nbsp;nastoupil do&nbsp;O2 jako AI specialista, nakonec se&nbsp;v&nbsp;PPF stal ředitelem projektu Dataclair.ai, kde vedl centrum pro&nbsp;AI s&nbsp;dosahem mj. na&nbsp;oblasti etického strojového učení či&nbsp;onkologického výzkumu. Dnes je nezávislým konzultantem, angažuje se&nbsp;v&nbsp;AI komunitě a&nbsp;řeší bezpečnou a&nbsp;etickou AI. Je deep tech partnerem ve&nbsp;fondu Presto Ventures a&nbsp;založil startup Elin.ai, v&nbsp;němž trénuje umělou inteligenci, aby byla parťákem ve&nbsp;světě zkresleném manipulativními technikami a&nbsp;sociálními sítěmi. Kromě jiného je potápěčský instruktor, soukromý pilot a&nbsp;sběratel historických počítačů Atari.

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho povolání se&nbsp;dá zjednodušit na&nbsp;„odborník&nbsp;na&nbsp;umělou inteligenci“. Nejen duší je však filozof. Dvě na&nbsp;první pohled těžko slučitelné oblasti Jan Romportl elegantně kombinuje, a&nbsp;to už od&nbsp;studií.
„Už na&nbsp;gymnáziu jsem se&nbsp;chtěl zabývat umělou inteligencí – a&nbsp;to bylo v&nbsp;absolutně ‚dřevních‘ dobách,“ říká. Na&nbsp;vysokou školu nastupoval v&nbsp;roce 1999. „Zároveň mě bavila lingvistika, tak jsem chtěl studovat AI, která zpracovává lidský jazyk. Tehdy se&nbsp;ještě AI studovala v&nbsp;rámci kybernetiky, na&nbsp;škole jsem zůstal a&nbsp;pokračoval v&nbsp;Ph.D.,“ říká Romportl. Kybernetiku vystudoval v&nbsp

Technoguru. Jak si udržet rozum ve světě umělé inteligence. Jan Romportl. Elin.ai

<clink anchorid="1"></clink>
Jestliže&nbsp;je ve&nbsp;světě technologií něco obzvlášť důležité, pak jsou to optimistické vize budoucnosti. Jednou takovou vizionářkou na&nbsp;české půdě je módní futuristka Nataliya Grimberg, která o&nbsp;sobě s&nbsp;nadsázkou říká, že žije v&nbsp;roce 3025. Její cesta do&nbsp;budoucnosti začala na&nbsp;střední škole. Studovala módní design a&nbsp;už tehdy začala experimentovat s&nbsp;novými technologiemi, jako je například 3D tisk.
„Vytiskla jsem první 3D tištěnou módní kolekci ve&nbsp;střední Evropě. Snažila jsem se&nbsp;napodobit tradiční technologii krajky, aniž by člověk&nbsp;nad&nbsp;výsledkem musel trávit hodiny velice detailní práce,“ vzpomíná. Při&nbsp;studiích na&nbsp;pražské UMPRUM se&nbsp;do&nbsp;tajů moderních technologií ponořila ještě hlouběji – zjistila totiž, že ji baví zkoumat problémy, na&nbsp;které nemůže snadno najít odpověď s&nbsp;pomocí Googlu. V&nbsp;době, kdy ještě neexistovaly nástroje pro&nbsp;generování textů a&nbsp;obrázků, se&nbsp;tak Grimberg k&nbsp;módní tvorbě začala učit základy programování a&nbsp;vytvořila si vlastní generativní model, s&nbsp;jehož pomocí vytvářela potisky.
„K&nbsp;tomu jsem měla dream team AI holek, Alexu a&nbsp;Siri, kterých jsem se&nbsp;ptala, co by nosily, kdyby měly lidské tělo. Podle jejich nápadů a&nbsp;konzultací jsme společně vytvořily kolekci. Pak jsem se&nbsp;do&nbsp;toho ponořila ještě víc. Vytvářela jsem komplikovanější AI modely, které jsem používala pro&nbsp;tvorbu další kolekce, kde jsem využila i&nbsp;rozšířenou realitu, kterou jsem v&nbsp;roce 2021 prezentovala na&nbsp;pražském Fashion Weeku,“ přibližuje módní futuristka.
Pak už to byl jen krok do&nbsp;reality virtuální. Nataliya Grimberg začala pracovat v&nbsp;Somnium Space, což je platforma virtuálního světa v&nbsp;Praze. Tam se&nbsp;rozhodla, že uspořádá historicky první Fashion Week v&nbsp;metaverzu. Vzniklo tak molo pro&nbsp;fyzickou přehlídku v&nbsp;Praze, každá modelka se&nbsp;na&nbsp;něm nastrojila do&nbsp;haptického obleku pro&nbsp;virtuální realitu Teslasuit, nasadila si VR brýle, a&nbsp;tím&nbsp;se&nbsp;objevila v&nbsp;metaverzu coby avatar s&nbsp;digitálními šaty od&nbsp;zapojených značek, jako jsou například Thierry Mugler či&nbsp;kompletně digitální módní dům DRESSX. Přehlídku avatarů v&nbsp;metaverzu sledovalo přes&nbsp;1200 lidí z&nbsp;celého světa.
Metaverzum však podle Nataliye Grimberg předběhlo dobu. Svět virtuální reality totiž začal existovat v&nbsp;momentě, kdy ještě není dostatečně dobře vyvinutý software ani hardware. Virtuální projekce tak nevypadá tak přesvědčivě, aby zlákala masy lidí, a&nbsp;nástroje, které člověk&nbsp;pro&nbsp;přístup do&nbsp;ní potřebuje, jsou příliš těžkopádné. Grimberg ale věří, že s&nbsp;tím, jak rychle se&nbsp;vyvíjí AI a&nbsp;generativní nástroje na&nbsp;vytváření kyberprostoru, to nebude trvat ani dekádu, a&nbsp;technologie se&nbsp;dostanou na&nbsp;potřebnou úroveň – aby je ve&nbsp;větší míře využívala veřejnost, nejen technologičtí nadšenci. „Brzy se&nbsp;nevyhneme tomu, že všechny sociální sítě a&nbsp;všechny online chaty přejdou do&nbsp;3D světa. Jenom si musíme počkat na&nbsp;technologie, které nám dokážou to fyzično zreprodukovat tak, aby bylo uvěřitelné.“
Metaverzum však Natalii Grimberg příliš nerozptýlilo od&nbsp;jejího prvotního zápalu, kterým jsou inovace v&nbsp;módě. Založila laboratoř pro&nbsp;budoucnost módy Haute Future a&nbsp;společně s&nbsp;vývojáři&nbsp;a&nbsp;vědci se&nbsp;zabývá otázkami, jak s&nbsp;pomocí umělé inteligence zjednodušit každodenní aktivity, třeba výběr oblečení.
„Aktuálně pracujeme na&nbsp;AI stylistovi, do&nbsp;nějž nahrajete celý šatník. Je napojený na&nbsp;nejlepší systémy pro&nbsp;predikci počasí, můžete ho propojit i&nbsp;se&nbsp;svým kalendářem a&nbsp;poradí vám, co si vzít na&nbsp;sebe. Člověk&nbsp;stráví v&nbsp;průměru sedm měsíců života tím, že se&nbsp;rozhoduje, co si vzít na&nbsp;sebe. Takže&nbsp;tenhle nástroj nám může ušetřit hodně času,“ popisuje Grimberg.
Digitální móda podle ní také otevírá pole pro&nbsp;ekologická a&nbsp;ekonomická řešení v&nbsp;módním průmyslu. Namísto toho, aby značky tvořily obrovské množství vzorkového oblečení, jej mohou navrhovat ve&nbsp;virtuálním prostoru na&nbsp;avatarech – měnit barvy, střihy, látky a&nbsp;vytvořit jeden finální model. Stejně tak se&nbsp;zdokonaluje zkoušení oblečení na&nbsp;dálku – opět na&nbsp;avatarovi vytvořeném podle proporcí vašeho těla. E-commerce segment tím&nbsp;může předejít tomu, že si zákazník&nbsp;objedná pět kusů oblečení, aby si pak nechal jen to, co mu skutečně padne.
„Pak je tady celá oblast inovací samotného textilu. Všechno se&nbsp;mění, jen móda je pořád stejná. Používáme stejné látky, vše se&nbsp;šije ručně, největší pokrok jsou například lasery, které látku nastřihnou. Dokážu&nbsp;si ale představit, že budeme mít sportovní oblečení, které bude vysílat signály do&nbsp;svalů, když&nbsp;sportujeme, triko, které bude měřit tep v&nbsp;reálném čase, šaty, které v&nbsp;sobě mají látky pečující o&nbsp;pokožku… Věřím, že něco tak krásného jako móda si zaslouží pokročit dál,“ je přesvědčena Nataliya Grimberg.
&nbsp;
Nataliya Grimberg absolvovala pražskou UMPRUM, pařížskou Mezinárodní módní akademii a&nbsp;americkou LIGS University. Už během studií začala propojovat módu s&nbsp;technologiemi, vědou a&nbsp;výzkumem. Uspořádala historicky první Fashion Week v&nbsp;metaverzu a&nbsp;založila platformu Haute Future, jejímž prostřednictvím chce přinášet inovace do&nbsp;módního průmyslu, ať už jde o&nbsp;technologie výroby látek, využití umělé inteligence v&nbsp;navrhování i&nbsp;zkoušení oblečení či&nbsp;vytváření trend reportů pro&nbsp;velké globální značky. „Pro&nbsp;řadu zejména&nbsp;zahraničních firem už dnes děláme predikce, aby věděly, co budou zákazníci chtít v&nbsp;budoucnosti, mohly inovovat a&nbsp;zároveň si zachovaly svou DNA,“ říká.

<clink anchorid="1"></clink>
Jestliže&nbsp;je ve&nbsp;světě technologií něco obzvlášť důležité, pak jsou to optimistické vize budoucnosti. Jednou takovou vizionářkou na&nbsp;české půdě je módní futuristka Nataliya Grimberg, která o&nbsp;sobě s&nbsp;nadsázkou říká, že žije v&nbsp;roce 3025. Její cesta do&nbsp;budoucnosti začala na&nbsp;střední škole. Studovala módní design a&nbsp;už tehdy začala experimentovat s&nbsp;novými technologiemi, jako je například 3D tisk.
„Vytiskla jsem první 3D tištěnou módní kolekci ve&nbsp;střední Evropě. Snažila jsem se&nbsp;napodobit tradiční technologii krajky, aniž by člověk&nbsp;nad&nbsp;výsledkem musel trávit hodiny velice detailní práce,“ vzpomín

Technoguru. Módní futuristka. Nataliya Grimberg. Haute Future

<clink anchorid="1"></clink>
S&nbsp;Evou Nečasovou, zakladatelkou iniciativy AI dětem, jsem se&nbsp;naposledy setkala na&nbsp;podzim 2022, těsně předtím, než společnost OpenAI pustila do&nbsp;éteru platformu ChatGPT. Když&nbsp;se&nbsp;vidíme znovu, smějeme se, kolik se&nbsp;toho za&nbsp;tak krátkou dobu díky příchodu generativní umělé inteligence změnilo. Umělou inteligenci sice máme ve&nbsp;svých životech už řadu let, teprve před&nbsp;dvěma lety s&nbsp;ní ale začali lidé ve&nbsp;větší míře interagovat a&nbsp;vědomě ji využívat mnohdy každý den.
Hodně se&nbsp;toho změnilo i&nbsp;pro&nbsp;samotnou iniciativu AI dětem. Eva Nečasová ji před&nbsp;necelými třemi lety založila proto, aby téma umělé inteligence dostala do&nbsp;základních škol. Vnímala totiž, že jinak by dětem i&nbsp;učitelům ujel technologický vlak. Chtěla vytvořit výukové materiály a&nbsp;poté plánovala, že se&nbsp;vrátí ke&nbsp;svému původnímu řemeslu, tedy k&nbsp;designu a&nbsp;výtvarné tvorbě.
„Jenže&nbsp;najednou přišel ChatGPT a&nbsp;my měli funkční platformu pro&nbsp;výuku, navíc nás&nbsp;už znalo docela hodně učitelů. Takže&nbsp;před&nbsp;dvěma lety pro&nbsp;nás&nbsp;začala největší práce,“ vzpomíná Nečasová.
Její organizace tak musela především vytvořit podpůrné materiály pro&nbsp;učitele, které mohou zakomponovat do&nbsp;každého předmětu. Se&nbsp;svým týmem Nečasová text dokončila na&nbsp;začátku letošního roku – nazývá se&nbsp;Kurikulum umělé inteligence pro&nbsp;základní a&nbsp;střední školy a&nbsp;čítá 43 metodických materiálů. Ty mají děti ve&nbsp;všech předmětech provést teoretickými koncepty fungování AI a&nbsp;strojového učení, naučit je efektivně a&nbsp;smysluplně využívat AI aplikace a&nbsp;přemýšlet o&nbsp;dopadech této technologie na&nbsp;jedince i&nbsp;společnost. Jde o&nbsp;světový unikát, na&nbsp;kterém se&nbsp;podíleli odborní garanti z&nbsp;ČVUT, například Pavel Kordík, který před&nbsp;dvěma dekádami založil Fakultu informačních technologií, či&nbsp;sémiotik Josef Šlerka nebo odborník&nbsp;na&nbsp;IT Josef Holý.
„Výrazně se&nbsp;nám rozšířilo pole působnosti. Aktuálně tak pracujeme i&nbsp;na&nbsp;aplikaci Tiny, kterou zafinancoval Google. Vyvíjíme ji přes&nbsp;rok, ještě před&nbsp;sebou máme kus cesty, ale chceme docílit toho, aby dokázala s&nbsp;vysokou přesností zjistit, co si dítě odnáší z&nbsp;hodin. Učitelé se&nbsp;totiž často věnují dětem, které potřebují nějakou podporu nebo jsou víc vidět. U&nbsp;spousty dětí pak ale nevědí, co jim hodiny dávají, jaké jsou jejich cíle, potřeby, jakým způsobem se&nbsp;učí,“ popisuje.
Tiny označují jako malou aplikaci s&nbsp;velkým dopadem, která nemá vyučovací hodinu narušit interakcí s&nbsp;digitálním zařízením. Bude mít za&nbsp;úkol vyhodnotit především to, co si dítě z&nbsp;dané hodiny odneslo, a&nbsp;to prostřednictvím her, kvízů či&nbsp;jiných aktivit. Dá mu personalizovanou zpětnou vazbu a&nbsp;učiteli cenná data o&nbsp;tom, jak na&nbsp;tom daný žák&nbsp;je a&nbsp;co pro&nbsp;svůj rozvoj potřebuje.
„Jde nám především o&nbsp;to, jak orchestrovat vyučování. Je potřeba, aby se&nbsp;učitelé zamýšleli nad&nbsp;tím, co si mají děti z&nbsp;výuky skutečně odnést. V&nbsp;tomhle vidím hlavní kámen úrazu – ne vždycky jde učitel do&nbsp;hodiny s&nbsp;jasně definovaným cílem, zahrnujícím nejen rozvoj znalostí, ale také kompetencí. Jakmile si jej ale vytyčí, zefektivní to celý proces. A&nbsp;jakmile zná cíl, není těžké si vybrat ani to, jakým způsobem AI ve&nbsp;výuce využít,“ vysvětluje Eva Nečasová.
S&nbsp;tím&nbsp;souvisí i&nbsp;otázka, zda nebudou děti kvůli využívání generativní AI hloupější. Podle Nečasové nebudou, když&nbsp;se&nbsp;výuka správně uchopí. „Když&nbsp;pracuju s&nbsp;AI, přemýšlím mnohem víc. Jediná změna&nbsp;je v&nbsp;tom, že moje výstupy jsou lepší a&nbsp;docílím jich rychleji.“
Eva Nečasová dodává, že i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;dnes o&nbsp;umělé inteligenci ve&nbsp;společnosti mluví více než před&nbsp;třemi lety, její znalost je stále hodně abstraktní. Děti s&nbsp;generativními nástroji navíc pracují mnohem méně, než by předpokládala, a&nbsp;často jsou také přesvědčené, že když&nbsp;něco vyleze z&nbsp;chatbota, je to zaručeně pravdivé. Žáci se&nbsp;tak s&nbsp;pomocí AI dětem dozvídají, že chatboty mohou halucinovat, vzdělávají se&nbsp;ale i&nbsp;v&nbsp;prostředí médií a&nbsp;dezinformací. Pracovně Nečasová tuto část nazývá jako syntetickou realitu, což je termín, který byl původně spjatý s&nbsp;metaverzem. S&nbsp;vývojem technologií se&nbsp;ale přelil i&nbsp;do&nbsp;hmatatelné reality – nelze tak snadno rozpoznat, co vytvořili lidé a&nbsp;co počítač.
Letos má Nečasová v&nbsp;plánu vytvořit databázi didaktických metod v&nbsp;kontextu AI a&nbsp;několik dalších let chce vyvíjet aplikaci Tiny. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;to půjde velmi pomalu, jejím cílem je proměnit celé české školství. „Chceme se&nbsp;podívat na&nbsp;školu jako na&nbsp;organismus a&nbsp;identifikovat všechno, co by se&nbsp;mělo změnit, aby se&nbsp;v&nbsp;ní mohly děti připravovat na&nbsp;dobu, která přichází. Vytipujeme šest pilotních škol v&nbsp;různých regionech s&nbsp;různým socioekonomickým zázemím, kde budeme zefektivňovat administrativní činnosti a&nbsp;sbírat data. Všechny aktivity, které děláme, směřují k&nbsp;systémové změně ve&nbsp;vzdělávání,“ uzavírá Eva Nečasová.
&nbsp;
Eva Nečasová založila společně s&nbsp;Jitkou Šimkovou AI dětem jako iniciativu, která pomáhá vzdělávat děti v&nbsp;oblasti AI pomocí šikovně poskládaných výukových materiálů. S&nbsp;příchodem nástrojů generativní AI se&nbsp;ovšem ukázalo, že může jít o&nbsp;mnohovrstevnatý projekt. Nyní se&nbsp;tak Nečasová zaměřuje na&nbsp;systémovou změnu ve&nbsp;vzdělávání. Její tým rozjíždí pilotní projekt pro&nbsp;využívání AI na&nbsp;školách, vyvíjí aplikaci sloužící jako asistent pro&nbsp;učitele a&nbsp;mentor pro&nbsp;děti. Na&nbsp;pedagogických fakultách vzdělává, jak využívat AI při&nbsp;hodnocení i&nbsp;výuce, a&nbsp;s&nbsp;pomocí Národního pedagogického institutu začne šířit své Kurikulum AI po&nbsp;celém Česku. „V&nbsp;Evropě je navíc takových materiálů nedostatek, takže&nbsp;věřím, že Kurikulum využijí i&nbsp;v&nbsp;jiných zemích,“ říká Nečasová.

<clink anchorid="1"></clink>
S&nbsp;Evou Nečasovou, zakladatelkou iniciativy AI dětem, jsem se&nbsp;naposledy setkala na&nbsp;podzim 2022, těsně předtím, než společnost OpenAI pustila do&nbsp;éteru platformu ChatGPT. Když&nbsp;se&nbsp;vidíme znovu, smějeme se, kolik se&nbsp;toho za&nbsp;tak krátkou dobu díky příchodu generativní umělé inteligence změnilo. Umělou inteligenci sice máme ve&nbsp;svých životech už řadu let, teprve před&nbsp;dvěma lety s&nbsp;ní ale začali lidé ve&nbsp;větší míře interagovat a&nbsp;vědomě ji využívat mnohdy každý den.
Hodně se&nbsp;toho změnilo i&nbsp;pro&nbsp;samotnou iniciativu AI dětem. Eva Nečasová ji před&nbsp;necelými třemi lety z

Technoguru. Aby školám neujel vlak. Eva Nečasová. AI dětem

<clink anchorid="1"></clink>
Zelená budova v&nbsp;pražské Hostivaři&nbsp;vypadá nenápadně. Ale že se&nbsp;za&nbsp;zdejšími vraty schovává něco důležitého, naznačuje zabezpečení i&nbsp;třeba ostnatý drát nad&nbsp;plotem. A&nbsp;pak nutnost mít tu správnou přístupovou kartičku&nbsp;do&nbsp;každé z&nbsp;místností. To pečlivě chráněné se&nbsp;schovává v&nbsp;sálu o&nbsp;více než 300 m2, kde přes&nbsp;hučení především chlazení serverů sotva uslyšíte vlastní slovo. Tohle je srdce vshostingu, jednoho z&nbsp;největších poskytovatelů hostingových služeb v&nbsp;Česku.
Serverů jsou tu tisíce, fyzických i&nbsp;virtuálních. Firma pečuje třeba o&nbsp;Notino, Dedoles, Pilsner Urquell nebo technologický Shoptet a&nbsp;celkově obstarává asi dvě třetiny českého a&nbsp;slovenského e-commerce trhu. A&nbsp;kromě nich řadu IT společností či&nbsp;třeba gamingové servery. Sál se&nbsp;servery má spotřebu zhruba jako průměrné sídliště. Ta navíc nejspíš bude růst, jak stoupá zájem o&nbsp;AI, která se&nbsp;tu také stále častěji prohání. Přesně tady se&nbsp;totiž projevuje její proklamovaná náročnost na&nbsp;elektrickou energii.
Zakladatel vshostingu Damir Špoljarič vysvětluje, že elektřina je vitální. Když&nbsp;nastane výpadek, naběhnou záložní zdroje a&nbsp;pak se&nbsp;rozeběhnou zdejší dieselové agregáty. Kdyby chyběla dlouho, má firma předjednané přednostní dodávky dieselu.
Damir Špoljarič vstoupil do&nbsp;IT v&nbsp;patnácti letech. S&nbsp;kamarádem se&nbsp;chtěli dostat k&nbsp;internetu v&nbsp;době, kdy nebyl jednoduše dostupný. Začal budovat datové komunitní sítě, v&nbsp;podstatě internet v&nbsp;internetu. S&nbsp;tím&nbsp;přišlo první podnikání rozvíjené z&nbsp;pozice „nula zkušeností, nula peněz, nula všeho“, směje se. Pustil se&nbsp;do&nbsp;něj ještě na&nbsp;střední škole. Kde mimochodem později dostal u&nbsp;maturity z&nbsp;IT čtyřku. Využil zájmu o&nbsp;hostingové služby, a&nbsp;když&nbsp;mu bylo sedmnáct, vydal se&nbsp;autobusem s&nbsp;igelitkou, ve&nbsp;které měl jeden server, nabídnout spolupráci ČSFD.cz. Povedlo se. Dnes má vshosting kolem stovky zaměstnanců, obrat nad&nbsp;300 milionů korun a&nbsp;působí i&nbsp;na&nbsp;Slovensku, v&nbsp;Maďarsku či&nbsp;Německu. Pátým rokem je součástí německé skupiny Contabo, takže&nbsp;má přístup k&nbsp;jeho globálním datacentrům, třeba v&nbsp;USA, Indii či&nbsp;Japonsku.
Ale zatímco jiným by budování IT obra stačilo, Špoljarič se&nbsp;několikrát rozhodl „kousnout“ a&nbsp;začít znovu a&nbsp;jinde. Třeba když&nbsp;měl před&nbsp;lety coby cestující „místenku“ do&nbsp;letadla k&nbsp;nouzovému východu. Vážil tehdy kolem 200 kilo. „Přišel za&nbsp;mnou stevard a&nbsp;přede všemi mě přesadil. Že mě při&nbsp;nouzovém přistání nebude vyndávat. Řekl jsem si, jen počkej, uvidíš,“ popisuje Špoljarič. Zhubl přes&nbsp;120 kilo, doučil se&nbsp;matiku a&nbsp;fyziku a&nbsp;stal se&nbsp;kapitánem. Získal licenci na&nbsp;Airbus A320 a&nbsp;pilotuje na&nbsp;tryskovém letounu pro&nbsp;firmu Alpha Aviation, po&nbsp;Smart Wings druhou největší leteckou společnost v&nbsp;Česku, kde má také minoritní podíl. Pustil se&nbsp;i&nbsp;do&nbsp;investování – založil investiční společnost Gi21, která poslala peníze&nbsp;do&nbsp;firem Rohlík, Keboola nebo Vrgineers. A&nbsp;jeho nejnovějším rostoucím projektem jsou investice do&nbsp;nemovitostí v&nbsp;Chorvatsku.
„Jsem král průměrnosti,“ říká přes&nbsp;to všechno. Prý v&nbsp;ničem není výjimečný. „Ale stačí, když&nbsp;si dáte nějaký cíl, čistě zápalem dokážete urvat, co chcete,“ popisuje.
V&nbsp;investicích se&nbsp;soustředí na&nbsp;oblasti, ve&nbsp;kterých má zkušenosti, včetně technologií v&nbsp;letectví. A&nbsp;pilotování? „Stalo se&nbsp;pro&nbsp;mě nejlepším networkingovým nástrojem,“ říká. Jakmile jako jeden ze&nbsp;dvou pilotů zařídí vše, co je potřeba, a&nbsp;je to bezpečné, může si popovídat s&nbsp;cestujícími. A&nbsp;ti se&nbsp;můžou stát obchodními partnery. Navíc je pro&nbsp;něj létání stále víc především koníček. „Já to vlastně moc nerozlišuju,“ říká. Letecké cesty do&nbsp;Čechy oblíbeného Chorvatska ho přivedly ke&nbsp;spojení s&nbsp;tamní společností MPPD, která v&nbsp;zemi staví luxusní hotely. Do&nbsp;pěti let se&nbsp;chtějí stát největším provozovatelem hotelů, v&nbsp;portfoliu mají značky Mövenpick či&nbsp;Pullman.
Špoljarič je poloviční Chorvat, ale k&nbsp;podnikání se&nbsp;tam prý dostal spíš náhodou. Že má chorvatský rodný list, dlouho v&nbsp;rodině figurovalo spíš jako legenda. Během covidu ho ale našel a&nbsp;na&nbsp;jeho základě si nechal udělat pas, se&nbsp;kterým mohl do&nbsp;této země i&nbsp;v&nbsp;době omezení cestovat. Chorvatsky nicméně nemluví, a&nbsp;často tím&nbsp;tak místní mate.
Pilotní průkaz ovšem přináší další výhody. „Až&nbsp;skončíme s&nbsp;rozhovorem, letím,“ říká – na&nbsp;konkrétní čas to ale být nemusí. S&nbsp;letadlem zamíří do&nbsp;Chorvatska kvůli hotelům. Je to prý ideální délka, zhruba hodina letu a&nbsp;během dalších pár minut pak může být v&nbsp;kanceláři. „Vždy objevím nějaký obor, který mi přijde zajímavý. Nějak to pak vznikne,“ říká Špoljarič.
&nbsp;
Zakladatel, investor, hobby pilot – Damir Špoljarič má prý „dost možná ADHD“. Podnikat začal na&nbsp;střední škole, v&nbsp;roce 2006 založil vshosting, který před&nbsp;pěti lety koupila německá skupina Contabo. Nechtěl se&nbsp;věnovat studiu na&nbsp;vysoké škole a&nbsp;považuje to za&nbsp;jedno z&nbsp;nejlepších rozhodnutí. Čas věnoval samostudiu, získal pilotní licenci a&nbsp;pracuje i&nbsp;jako pilot. Před&nbsp;třemi lety založil vehikl Gi21, se&nbsp;kterým investuje do&nbsp;technologických firem. A&nbsp;s&nbsp;chorvatskou firmou investuje do&nbsp;výstavby hotelů v&nbsp;zemi. „Myslím si, že jsme schopni dosáhnout dva a&nbsp;půl tisíce pokojů,“ říká a&nbsp;v&nbsp;plánu mají zkusit i&nbsp;další státy. Jako další koníček začal budovat nahrávací studio.

<clink anchorid="1"></clink>
Zelená budova v&nbsp;pražské Hostivaři&nbsp;vypadá nenápadně. Ale že se&nbsp;za&nbsp;zdejšími vraty schovává něco důležitého, naznačuje zabezpečení i&nbsp;třeba ostnatý drát nad&nbsp;plotem. A&nbsp;pak nutnost mít tu správnou přístupovou kartičku&nbsp;do&nbsp;každé z&nbsp;místností. To pečlivě chráněné se&nbsp;schovává v&nbsp;sálu o&nbsp;více než 300 m2, kde přes&nbsp;hučení především chlazení serverů sotva uslyšíte vlastní slovo. Tohle je srdce vshostingu, jednoho z&nbsp;největších poskytovatelů hostingových služeb v&nbsp;Česku.
Serverů jsou tu tisíce, fyzických i&nbsp;virtuálních. Firma pečuje třeba o&nbsp;Notino, Dedoles, Pilsner Urquell neb

Technoguru. Hostingový král s nadhledem. Damir Špoljarič, vshosting

<clink anchorid="1"></clink>
Každý nový technologický pokrok – věcně vzato od&nbsp;objevu ohně až&nbsp;po&nbsp;laškování s&nbsp;učenlivými stroji, od&nbsp;Aristotela po&nbsp;Sama Altmana, od&nbsp;Platóna&nbsp;po&nbsp;Martina Heideggera – dříve&nbsp;nebo později narazí na&nbsp;otázku, co má větší slovo. Jsou to lidé, kdo žene vpřed technologický pokrok, nebo naopak technologické vymoženosti určují, jak bude svět vypadat?
Různí chytří lidé si na&nbsp;záludnou otázku položenou v&nbsp;úvodu v&nbsp;různých dobách odpovídali různě. Dalo to vzniknout jedné mutaci věčného filozofického sporu. Na&nbsp;jedné straně stojí ti, kdo považují zákonitosti za&nbsp;neměnné, pročež každá akce – například masové využití nových technologií – vyvolává nevyhnutelnou reakci (pro&nbsp;nás&nbsp;předvídatelnou do&nbsp;míry dané měrou našeho poznání).
Oponenty nacházejí zastánci této deterministické školy myšlení v&nbsp;lidech, jejichž obvykle silně antropocentrické smýšlení se&nbsp;projevuje velkou dávkou víry v&nbsp;existenci svobodné lidské vůle. Ta je sama nejdůležitějším agentem dění, říkají.
Tento spor se&nbsp;v&nbsp;mnoha variantách objevuje tak dlouho, jak dlouho je člověk&nbsp;schopen abstraktního myšlení. Na&nbsp;obou stranách se&nbsp;během těch několika tisíc let sešly dobré argumenty.
Aristoteles věřil, že lidé mají svobodnou vůli, protože&nbsp;si mohou svobodně vybírat své činy – ovšem „v&nbsp;rámci své přirozenosti“. Podle Descartovy filozofie chápe člověk&nbsp;– právě díky svobodě vůle, zakoušené jako neomezené – sám sebe jako nositele „obrazu a&nbsp;podoby“ nekonečného Boha.
Niccolò Machiavelli pevně věřil ve&nbsp;svobodnou vůli a&nbsp;v&nbsp;to, že lidé mají moc do&nbsp;jisté míry utvářet své osudy. Ale také se&nbsp;domníval, že nemají nad&nbsp;událostmi absolutní kontrolu.
„V&nbsp;mysli neexistuje absolutní neboli svobodná vůle, ale mysl je determinována&nbsp;k&nbsp;tomu, aby chtěla to či&nbsp;ono, příčinou, která je rovněž determinována&nbsp;jinou a&nbsp;ta zase jinou – a&nbsp;tak do&nbsp;nekonečna,“ nasazuje čtenáři&nbsp;brouka do&nbsp;hlavy Baruch Spinoza.
Také etická teorie Immanuela Kanta vyžaduje víru ve&nbsp;svobodnou vůli, Boha a&nbsp;nesmrtelnost duše. „Ačkoli o&nbsp;těchto věcech nemůžeme mít plnou vědomost, úvahy o&nbsp;morálním zákonu vedou k&nbsp;oprávněné víře v&nbsp;ně, což se&nbsp;rovná jistému druhu racionální víry,“ píše Kant.
„Vše, co víme o&nbsp;životě člověka, je pouze určitý vztah svobodné vůle k&nbsp;nevyhnutelnosti, tj. vědomí k&nbsp;zákonům rozumu. Vše, co víme o&nbsp;vnějším světě přírody, je pouze určitý vztah přírodních sil k&nbsp;nevyhnutelnosti, respektive podstaty života k&nbsp;zákonům rozumu,“ zhruba s&nbsp;Kantem souhlasí Lev Tolstoj.
Čím později, tím&nbsp;více začíná přituhovat. Voltaire neměl o&nbsp;svobodné lidské vůli valné mínění. „Svobodná vůle je výraz naprosto postrádající smysl a&nbsp;to, co scholastici nazývali vůlí lhostejnosti, tedy chtění bez&nbsp;příčiny, je chiméra nehodná boje. Kde je tedy svoboda? V&nbsp;tom, že člověk&nbsp;má možnost udělat, co si zamane?“ Podobně mluví Friedrich Nietzsche: zaprvé je to podle něho „nekoherentní koncepce“; zadruhé je ovládána&nbsp;záští a&nbsp;odporem, pročež „žádná svoboda, kterou by stálo za&nbsp;to chtít, by takto nevypadala“.
Albert Camus tvrdil, že lidé se&nbsp;mohou svobodně rozhodovat, přestože&nbsp;žijí v&nbsp;absurdním vesmíru. Zdůrazňoval význam osobní svobody a&nbsp;odpovědnosti při&nbsp;vytváření smyslu života, a&nbsp;to navzdory jeho přirozené nesmyslnosti. Pro&nbsp;Michela Foucaulta je svobodná vůle něčím, co si pěstujeme jako součást své identity, jakýmsi doplňkem životního stylu. A&nbsp;konečně Ludwig Wittgenstein popírá existenci vůle vůbec, svobodné či&nbsp;jiné, protože&nbsp;je nezjistitelná.
Proč tohle všechno v&nbsp;textu o&nbsp;technologiích? Protože&nbsp;jsme svědky zásadního filozofického převratu – a&nbsp;právě technologie v&nbsp;něm hrají zcela zásadní roli. Onen převrat spočívá ve&nbsp;výměně rolí jednotlivých škol myšlení. V&nbsp;předosvícenských dobách bylo zvykem, že nositeli vědeckého pokroku byli lidé, kteří nevěřili v&nbsp;determinovanou podstatu existence (dost možná i&nbsp;proto, že tvrdý nábožensky vedený determinismus často obhajovali tehdejší papaláši, nikoli vzdělanci). „Necítím&nbsp;se&nbsp;povinen věřit, že tentýž Bůh, který nás&nbsp;obdařil smysly, rozumem a&nbsp;intelektem, chtěl, abychom se&nbsp;zřekli jejich využívání,“ řekl to pěkně za&nbsp;všechny Galileo Galilei.
Osvícenské myšlenky později v&nbsp;témže&nbsp;duchu bořily jeden konkrétní typ deterministického uvažování a&nbsp;roli lidské vůle vyzdvihly. Ne všude stejně úspěšně (i&nbsp;když&nbsp;je řeč jen o&nbsp;judeo-křesťanské civilizaci), ale snad lze bez&nbsp;nadsázky tvrdit, že přesvědčení o&nbsp;hlavní roli svobodné lidské vůle ve&nbsp;vývoji světa je dominantním rysem západního myšlení posledních dvou set let.
Co víc, silně vyostřená verze téhož přesvědčení se&nbsp;stala hybnou silou progresivního proudu západního politického spektra. V&nbsp;onom starém sporu, tentokrát reinkarnovaném v&nbsp;podobě formulky „příroda versus prostředí“ (nature vs. nurture), měli v&nbsp;posledních desetiletích jednoznačně navrch zastánci prostředí. Pohlaví je sociální ko nstrukt. Věk&nbsp;je jen číslo. Rasa je věcí přesvědčení. Obětí útlaku je ten, kdo se&nbsp;za&nbsp;ni považuje. Matematika je výrazem bělošského rasismu. Jakýkoli náznak deterministického uvažování byl pranýřován s&nbsp;vervou, za&nbsp;niž by se&nbsp;svatá inkvizice nemusela stydět.
A&nbsp;pak přišel Sam Altman.
Jeho firma OpenAI a&nbsp;její chatboty samozřejmě nebyly první vlaštovkou supertechnologické revoluce – či&nbsp;jak to nazvat. Představovaly však jakýsi zlomový moment ve&nbsp;smyslu, že i&nbsp;člověk&nbsp;sotva vybavený průměrnou dávkou inteligence přirozené se&nbsp;nemohl vyhnout zmínkám o&nbsp;inteligenci umělé. A&nbsp;právě tento fakt je spiritus agens onoho zmíněného filozofického převratu.
Dnes jsou lidé, kteří obhajují lidskou mysl coby hlavní motor světového vývoje, v&nbsp;nechtěné pozici zpátečníků. „Technologický determinismus často prezentuje utopický pohled na&nbsp;technologii jako na&nbsp;pokrok a&nbsp;zdůrazňuje přínos technologie pro&nbsp;lidstvo, jako například když&nbsp;politici tvrdí, že prediktivní algoritmy sníží kriminalitu,“ píše Sally Wyattová z&nbsp;Maastrichtské univerzity v&nbsp;pojednání Technologický determinismus: Co to je a&nbsp;proč na&nbsp;tom záleží. „Houževnatost technologického determinismu lze vysvětlovat jeho jednoduchostí. Je to také to, co dává největší smysl z&nbsp;hlediska každodenní lidské zkušenosti,“ tvrdí Wyattová.
To samo o&nbsp;sobě není úplné novum. „To nám tak funguje systém,“ doslechnete se&nbsp;v&nbsp;bance, když&nbsp;se&nbsp;ptáte, proč vám zamítli půjčku. „Pro&nbsp;komunikaci v&nbsp;češtině stisknete jedničku,“ dozvíte se&nbsp;na&nbsp;informační lince čehokoli. „Chceme, aby Google věděl lépe než vy, co budete chtít vyhledávat,“ říkal již před&nbsp;čtvrt stoletím Eric Schmidt, když&nbsp;nastupoval do&nbsp;funkce generálního ředitele této firmy. Odevzdávání lidských rozhodnutí vůli strojů existovalo už dříve, Altman a&nbsp;spol. však kopli do&nbsp;dveří masového rozšíření téhož jevu (zhruba jako Elvis Presley vykopl takové dveře pro&nbsp;konzumenty pop-music v&nbsp;polovině 50. let, ačkoli velmi podobná hudba tou dobou zněla na&nbsp;jihu USA už dobře dvacet let).
Lidská mysl, donedávna prakticky jediný nástroj schopný zprostředkovat poznání, najednou sama neví, jestli stále hraje první housle. Algoritmy, jejichž „vůle“ stále častěji rozhoduje o&nbsp;lidských osudech (autorovi tohoto textu takový algoritmus zablokoval elektronickou platbu za&nbsp;cosi palčivě důležitého, což později odůvodnil tím, že „mu ta platba přišla netypická“; i&nbsp;vyslechl si toho dne milý algoritmus mnoho slov, s&nbsp;nimiž by se&nbsp;v&nbsp;Bibli nikdy nesetkal, i&nbsp;kdyby ji byl četl), fungují mnohde podle pravidel, jež žádná lidská mysl nechápe a&nbsp;chápat nemůže, protože&nbsp;si je stroj osvojil sám.
Bojovníci za&nbsp;lidskou vůli tak najednou znějí velmi defenzivně, budeme-li zdvořilí. „V&nbsp;roce 2024 mají technologie a&nbsp;lidský život složité pouto. Přijetí technologického determinismu příliš zjednodušuje vzájemné působení techniky a&nbsp;společnosti. Já se&nbsp;přimlouvám za&nbsp;diferencovanější chápání tohoto vztahu a&nbsp;uznávám, že technologie sice nepochybně ovlivňují naše životy, ale my zároveň utváříme naše technologie a&nbsp;významy, které jim přisuzujeme,“ píše Bob Hutchins, americký expert na&nbsp;takové věci (živí se&nbsp;sice marketingem, ale protože&nbsp;není dnešní, říká si „digitální antropolog“, ať už to znamená cokoli).
Není zdaleka sám. Jak tvrdí mediální teoretička Danah Boydová, „lidé nejsou pouhými pasivními příjemci technologických produktů, aktivně utvářejí jejich význam a&nbsp;používání“.
„Technologie se&nbsp;vyvíjejí na&nbsp;základě sociálních, kulturních a&nbsp;ekonomických vlivů. Směr technologických inovací není předem určen, řídí se&nbsp;spíše lidskými rozhodnutími a&nbsp;prioritami,“ říká zase historik Thomas P. Hughes. Další Američan, technofilozof Andrew Feenberg, formuloval týž názor poetičtěji: „Budoucnost neurčují stroje, nýbrž dnešní boj o&nbsp;utváření strojů zítřka.“
Ocitáme se&nbsp;tedy v&nbsp;nepřehledné džungli vzájemných vztahů člověka a&nbsp;technologií. To, co říkáme, je dáno tím, jak to říkáme, tvrdí (zhruba – the medium is the message, zní originál) oblíbená fráze&nbsp;kanadského filozofa Marshalla McLuhana, zakladatele mediální teorie. Odmítnutím myšlenky, že nás&nbsp;technologie ovládají, můžeme utvářet budoucnost, v&nbsp;níž technologie lidský život zlepšují, nikoliv ovládají, odporují dnešní optimisté.
Můžeme to však odmítnout? Jsme ustrojeni tak, abychom toho byli schopni? „Do&nbsp;popředí našich normativních a&nbsp;analytických úvah se&nbsp;dostává lidská odpovědnost a&nbsp;smysl pro&nbsp;dějinnou souvislost,“ píše Karsten Schulz z&nbsp;Rijksuniversiteit v&nbsp;Groningenu v&nbsp;textu Přízrak technologického determinismu: Etika, moc a&nbsp;odpovědnost v&nbsp;digitálním věku.
To nezní jako zrovna přívětivé proroctví, uvážíme-li, že moc na&nbsp;dnešní technologické scéně je koncentrována&nbsp;do&nbsp;několika málo rukou. Technologickým bossům přitom jako by v&nbsp;tuto chvíli digitální svět, kterému vládnou, nestačil. Po&nbsp;královsku chtějí vládnout nejen technologiím, nýbrž všude a&nbsp;všem najednou. Aktualizovali staré pořekadlo z&nbsp;dob začátků Facebooku „hýbej se&nbsp;rychle a&nbsp;rozbíjej věci“ na&nbsp;„hýbej se&nbsp;rychle a&nbsp;každého semel na&nbsp;padrť“. Už jako recept na&nbsp;podnikání to nebylo nic moc, ale když&nbsp;to aplikujete na&nbsp;aparát veškerého řízení věcí, je to horší.
Namísto toho svírají otěže dneška ruce velmi volné. První pár takových rukou patří Elonu Muskovi. Předsevzal si, že rozebere do&nbsp;šroubku systém americké vlády. Toto nebudiž politický text; je možné, že s&nbsp;tím&nbsp;někdo souhlasí a&nbsp;někdo ne, a&nbsp;je možné, že i&nbsp;odpůrci mohou být časem přesvědčeni o&nbsp;prospěšnosti Muskova mocenského působení (nebo naopak).
Tak či&nbsp;onak, pokud platí Schulzova úvaha o&nbsp;odpovědnosti a&nbsp;smyslu pro&nbsp;dějinnou souvislost, nevěstí to příliš dobrého. „Každý den myslím na&nbsp;pád Říma,“ řekl Musk těsně po&nbsp;nástupu Trumpovy administrativy k&nbsp;moci. „A&nbsp;říkám si, jestli nepotřebujeme nového Sullu.“ Pro&nbsp;ty, kdo dějinám starého Říma nevěnují pozornost, Sulla byl prvním člověkem, jenž se&nbsp;v&nbsp;římské republice zmocnil moci silou, když&nbsp;zvítězil v&nbsp;první tamní občanské válce.
Tolik Musk. Ostatní nejsou o&nbsp;mnoho lepší, ačkoli nejspíš berou méně ketaminu. Někdy jej ani nepotřebují. „Ovládnout! Ovládnout!“ křičel Mark Zuckerberg v&nbsp;dnes již proslulém výstupu na&nbsp;poradě vedení Facebooku, skákaje po&nbsp;stole. To bylo sotva několik let poté, co jeho megašpiclovská organizace začínala za&nbsp;komentáře „ti sráči&nbsp;pitomí (dumb fucks) mi věří“, odkazujícího na&nbsp;ochotu, s&nbsp;níž Zuckerbergovi spolužáci dali zakladateli FB všanc svoje osobní údaje.
Dalším takovým je Jeff Bezos. Během prvního Trumpova funkčního období byl šéf Amazonu s&nbsp;prezidentem na&nbsp;kordy a&nbsp;úzkostlivě dbal na&nbsp;to, aby nezasahoval do&nbsp;běhu redakce deníku&nbsp;The Washington Post, jejž předtím koupil. Dnes je to přesně obráceně. Bezos jedenáct dní před&nbsp;loňskými prezidentskými volbami zrušil redakční článek, který podporoval Trumpovu soupeřku&nbsp;Kamalu Harrisovou, a&nbsp;zarazil listu tradiční vyjádření oficiální podpory některému z&nbsp;kandidátů. Na&nbsp;konci února pak zakázal ve&nbsp;Washington Postu jakékoliv názorové články, které nejsou v&nbsp;souladu s&nbsp;jeho vlastní ideologií „osobních svobod a&nbsp;volného trhu“. Trump prozradil, že s&nbsp;Bezosem týž den večeřel.
Takový seznam by mohl pokračovat. Neměla by ovšem chybět ještě jedna čestná zmínka o&nbsp;Samu Altmanovi, jenž promptně zavrhl původní nevojenské zaměření OpenAI, když&nbsp;zjistil, že zbrojní kontrakty vydělávají prima peníze.
Existuje tedy nějaká naděje? Těžko říct. Izraelský historik Yuval Noah Harari upozorňuje, že jedním z&nbsp;prvních bestsellerů prvního období masového využití knihtisku po&nbsp;jeho vynálezu kolem roku 1440 byla kniha jistého Heinricha Kramera s&nbsp;názvem – českému čtenáři&nbsp;povědomým – Kladivo na&nbsp;čarodějnice. Pojednání o&nbsp;satanistkách, které kradou mužům penisy a&nbsp;schovávají je v&nbsp;hnízdě na&nbsp;stromě, si získalo takovou oblibu, že podnítilo neblaze proslulé hony na&nbsp;čarodějnice.
Naopak osvěta, věda a&nbsp;technický pokrok bezprostředním důsledkem Gutenbergova vynálezu nebyly, říká Harari v&nbsp;nedávném rozhovoru s&nbsp;časopisem The Atlantic. O&nbsp;sto let později se&nbsp;prodalo jen 500 výtisků Koperníkova přelomového díla O&nbsp;obězích nebeských sfér. Dalších téměř dvě stě let trvalo, než si to svět vyříkal natolik, aby z&nbsp;Napoleonova tažení měl kromě spousty krve také onen kýžený pokrok. Považujeme-li toto za&nbsp;optimistický scénář, něco to o&nbsp;nás&nbsp;vypovídá.
„Ideály technologické kultury zůstávají nedostatečně rozvinuté, a&nbsp;tudíž mimo lidovou kulturu a&nbsp;praktické ideály demokracie,“ napsal současný francouzský filozof Paul Virilio. „To je také důvod, proč společnost jako celek nemá kontrolu nad&nbsp;technologickým vývojem. A&nbsp;to je jedna z&nbsp;nejvážnějších hrozeb pro&nbsp;demokracii v&nbsp;blízké budoucnosti. Je tedy nezbytně nutné rozvíjet demokratickou technologickou kulturu.“ To zní trochu jako vegetariánský žralok.

<clink anchorid="1"></clink>
Každý nový technologický pokrok – věcně vzato od&nbsp;objevu ohně až&nbsp;po&nbsp;laškování s&nbsp;učenlivými stroji, od&nbsp;Aristotela po&nbsp;Sama Altmana, od&nbsp;Platóna&nbsp;po&nbsp;Martina Heideggera – dříve&nbsp;nebo později narazí na&nbsp;otázku, co má větší slovo. Jsou to lidé, kdo žene vpřed technologický pokrok, nebo naopak technologické vymoženosti určují, jak bude svět vypadat?
Různí chytří lidé si na&nbsp;záludnou otázku položenou v&nbsp;úvodu v&nbsp;různých dobách odpovídali různě. Dalo to vzniknout jedné mutaci věčného filozofického sporu. Na&nbsp;jedné straně stojí ti, kdo považují zákonitosti za&nbsp;neměnné, pročež každ

Technologický guru jako vegetariánský žralok

<clink anchorid="7"></clink>
19. století - Analytický motor
Charles Babbage, geniální anglický matematik a&nbsp;vynálezce, je často považován za&nbsp;otce moderních počítačů. Vytvořil koncepci mechanického zařízení, „analytický motor“, který dokázal řešit složité výpočty. Sám se&nbsp;kompletního sestrojení nedožil, ale analytický motor položil základy vývoje moderních počítačů.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
2. světová válka - Enigma/ENIAC
Během druhé světové války napomohli vývoji počítačů britští vědci v&nbsp;čele s&nbsp;Alanem Turingem, kteří dešifrovali tajný nacistický kód Enigma. Ve&nbsp;stejné době pracovali Američané John Presper Eckert a&nbsp;John W. Mauchly na&nbsp;elektronickém číslicovém integrátoru a&nbsp;počítači&nbsp;ENIAC, jejž představili na&nbsp;Pensylvánské univerzitě v&nbsp;roce 1946.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
1981 - Osobní počítač
V&nbsp;srpnu 1981 uvedla společnost IBM na&nbsp;trh osobní počítač. Ačkoli nebyl první (již od&nbsp;70. let byli k&nbsp;dispozici jeho předchůdci), tato verze si získala masovou oblibu a&nbsp;stanovila měřítka, jak by měl PC vypadat. Počítač IBM 5150 stál 1565 dolarů a&nbsp;měl 40K paměti (pouze pro&nbsp;čtení) a&nbsp;16K paměti uživatelské.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
1984/85 - Macintosh, Windows
V&nbsp;lednu 1984 uvedl Steve Jobs na&nbsp;trh první počítač Macintosh. Šéf Applu přišel s&nbsp;přístrojem s&nbsp;do&nbsp;té doby neslýchanými schopnostmi – od&nbsp;mluvení až&nbsp;po&nbsp;kreslicí aplikaci, která dokázala vytvářet komplikované obrázky. O&nbsp;rok později, v&nbsp;listopadu 1985, představil Jobsův&nbsp;konkurent Bill Gates v&nbsp;čele Microsoftu operační systém Windows 1.0 s&nbsp;(Macintoshi podobným) grafickým rozhraním.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
1989 - World Wide Web
V&nbsp;roce 1989 předložil britský informatik Tim Berners-Lee ve&nbsp;švýcarském CERN návrh „distribuovaného informačního systému“. O&nbsp;rok později byly tamtéž spuštěny první „veřejné“ webové stránky na&nbsp;světě. Jinak se&nbsp;za&nbsp;datum zrodu internetu považuje 1. leden 1983 – den, kdy byl v&nbsp;americké obranné datové síti použit protokol TCP/IP.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
1992 - Chytrý telefon
Společnost IBM oznámila první „chytrý telefon“, jejž ovšem bude možné zakoupit až&nbsp;za&nbsp;další dva roky. Simon Personal Communicator (běžněji IBM Simon) obsahoval dotykový displej, který vyžadoval stylus. Měl malou monochromatickou obrazovku typu LCD a&nbsp;baterii, která měla hodinovou výdrž.
&nbsp;
2006 - Cloud
Inženýry Amazonu napadlo vytvořit rámec, v&nbsp;němž by mohli online sdílet různé zdroje včetně kódu, aby nemuseli vše psát od&nbsp;začátku. V&nbsp;roce 2006 přišli s&nbsp;pronajímatelnou cloudovou infrastrukturou, kde uživatelé mohli platit měsíční nebo roční poplatek, aby se&nbsp;vyhnuli problémům s&nbsp;nákupem, instalací a&nbsp;nepřetržitou údržbou vlastních datových center.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
2023 - Umělá inteligence
Sam Altman a&nbsp;jeho OpenAI spouštějí první uměle inteligentní chatbot ChatGPT. Předznamenávají tak dosud nejnovější obrat v&nbsp;dějinách informačních technologií. Od&nbsp;té doby se&nbsp;nemůže člověk&nbsp;otočit, aniž by spatřil novou aplikaci či&nbsp;produkt založené na&nbsp;AI.

<clink anchorid="7"></clink>
19. století - Analytický motor
Charles Babbage, geniální anglický matematik a&nbsp;vynálezce, je často považován za&nbsp;otce moderních počítačů. Vytvořil koncepci mechanického zařízení, „analytický motor“, který dokázal řešit složité výpočty. Sám se&nbsp;kompletního sestrojení nedožil, ale analytický motor položil základy vývoje moderních počítačů.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
2. světová válka - Enigma/ENIAC
Během druhé světové války napomohli vývoji počítačů britští vědci v&nbsp;čele s&nbsp;Alanem Turingem, kteří dešifrovali tajný nacistický kód Enigma. Ve&nbsp;stejné době pracovali Američan

Od analytického motoru po chatboty

Vladimír Barák

<clink anchorid="1"></clink>
Narůstající psychické potíže u&nbsp;dětí nejsou jen problémem zdravotnictví, ale také vzdělávání a&nbsp;ekonomiky. Upozorňuje na&nbsp;to mladá ekonomka Tereza Křivánková, která se&nbsp;ve&nbsp;své práci věnovala systému dětské psychiatrie. „Nedostatek odborníků a&nbsp;dlouhé čekací lhůty znamenají vyšší náklady pro&nbsp;stát v&nbsp;budoucnu. Dnes systém spíš hasí požáry, než aby jim předcházel,“ vysvětluje absolventka VŠE, jejíž výzkum za&nbsp;přínos pro&nbsp;společnost ocenil i&nbsp;rektor univerzity.
Tématu dostupnosti dětské psychiatrické péče jste se&nbsp;začala věnovat již během studia ekonomického programu na&nbsp;vysoké škole. Proč?
Duševní zdraví dětí a&nbsp;dospívajících považuji za&nbsp;důležitou oblast veřejného zdraví s&nbsp;dlouhodobým dopadem na&nbsp;společnost. V&nbsp;posledních letech narůstá počet dětí, které potřebují psychiatrickou péči, ale kapacity odborníků a&nbsp;zdravotnických zařízení klesají. Tento problém má jak ekonomické, tak sociální důsledky. Včasný zásah může zabránit závažnějším komplikacím v&nbsp;dospělosti a&nbsp;snížit náklady na&nbsp;zdravotní a&nbsp;sociální systém v&nbsp;budoucnu. Zajímá mě, jak lze systémově řešit nedostatky v&nbsp;poskytování zdravotní péče a&nbsp;jak je možné optimalizovat financování a&nbsp;organizaci dětské psychiatrie u&nbsp;nás. Dopady psychických potíží dětí sahají do&nbsp;vzdělávání, rodinných životů i&nbsp;celkového fungování společnosti. Když&nbsp;se&nbsp;dětem nedostane včasné péče, může to výrazně ovlivnit jejich studium, vztahy i&nbsp;budoucí pracovní uplatnění, v&nbsp;podstatě celý další život.
Konkrétně jste analyzovala roky 2017 až&nbsp;2022. Jaké trendy jste zaznamenala?
Na&nbsp;jedné straně se&nbsp;zvýšila celková poptávka po&nbsp;službách odborné zdravotní péče, což bylo způsobeno nejen větší otevřeností společnosti k&nbsp;otázkám duševního zdraví, ale také nárůstem psychických obtíží u&nbsp;dětí a&nbsp;dospívajících zejména&nbsp;v&nbsp;důsledku pandemie covidu-19. Na&nbsp;druhé straně systém dlouhodobě čelí kapacitním problémům. Nedostatek dětských psychiatrů a&nbsp;specializovaných pracovišť vedl k&nbsp;dlouhým čekacím lhůtám, které komplikovaly včasnou diagnostiku a&nbsp;léčbu. V&nbsp;tomto období také probíhala reforma psychiatrické péče, která měla za&nbsp;cíl posílit dostupnost ambulantních a&nbsp;komunitních služeb, ale její dopady byly spíše postupné a&nbsp;nerovnoměrné.<clink anchorid="2"></clink>
Kde v&nbsp;systému vidíte největší slabinu?
V&nbsp;dlouhodobém nedostatku dětských psychiatrů a&nbsp;dalších odborníků na&nbsp;duševní zdraví dětí a&nbsp;dospívajících. Poptávka roste. Ale počet specialistů zůstává omezený, někde dokonce klesá, což vede k&nbsp;dlouhým čekacím lhůtám na&nbsp;vyšetření a&nbsp;léčbu. Tento problém je ještě výraznější v&nbsp;některých regionech, kde je dostupnost péče extrémně nízká a&nbsp;na&nbsp;diagnostiku čekáte i&nbsp;dlouhé měsíce. Dalším slabým místem je systém financování psychiatrické péče, který stále klade větší důraz na&nbsp;akutní lůžkovou péči, místo aby posiloval dostupnost ambulantních a&nbsp;preventivních služeb v&nbsp;regionech. A&nbsp;problémem jsou i&nbsp;administrativní a&nbsp;organizační bariéry. Ty komplikují efektivní sběr dat a&nbsp;koordinaci péče mezi zdravotníky, školami a&nbsp;rodinami. Překvapilo mě, že informace byly často roztříštěné mezi různé instituce, v&nbsp;některých případech nebyly dostupné vůbec.
Jak dlouho dnes děti čekají na&nbsp;odbornou pomoc v&nbsp;Praze a&nbsp;v&nbsp;regionech?
Regionální rozdíly v&nbsp;dostupnosti dětské psychiatrické péče jsou výrazné. Zatímco v&nbsp;Praze a&nbsp;dalších větších městech jsou možnosti péče širší, v&nbsp;menších regionech je situace často kritická. Obecně platí, že čekací doby se&nbsp;pohybují v&nbsp;řádu měsíců. V&nbsp;některých regionech může být čekací lhůta i&nbsp;půl roku a&nbsp;více, což je zvláště problematické u&nbsp;dětí, u&nbsp;nichž včasná intervence hraje klíčovou roli v&nbsp;dalším vývoji zdravotního stavu. V&nbsp;Praze může být dostupnost o&nbsp;něco lepší, ale i&nbsp;zde se&nbsp;pacienti potýkají s&nbsp;dlouhými objednacími termíny, zejména&nbsp;u&nbsp;specializovaných pracovišť. Tento problém ukazuje na&nbsp;nutnost systémových změn. Potřebujeme lépe rozložit kapacity a&nbsp;zajistit, aby odborná pomoc byla dostupná všem dětem bez&nbsp;ohledu na&nbsp;místo bydliště.
Jak pandemie ovlivnila duševní zdraví dětí?
Dopady pandemie covidu-19 na&nbsp;dětskou a&nbsp;adolescentní psychiatrii byly a&nbsp;stále jsou opravdu velké. Lockdowny, distanční výuka a&nbsp;sociální izolace vedly k&nbsp;nárůstu úzkostných poruch, depresí i&nbsp;sebepoškozování mezi mladými lidmi. Během pandemie došlo k&nbsp;zvýšení počtu hospitalizací dětských pacientů s&nbsp;psychickými obtížemi a&nbsp;prodloužení čekacích lhůt na&nbsp;ambulantní péči. Pro&nbsp;většinu dětí a&nbsp;dospívajících představovala pandemie ztrátu stabilního prostředí školy, kontaktu s&nbsp;vrstevníky i&nbsp;volnočasových aktivit, což vedlo k&nbsp;větší psychické zátěži&nbsp;a&nbsp;zhoršení jejich duševního zdraví. Kromě pandemie ale existuje celá řada dalších faktorů, které přispívají k&nbsp;rostoucímu počtu dětí a&nbsp;dospívajících, kteří vyhledávají psychiatrickou pomoc. Jedním z&nbsp;nich je vliv moderních technologií a&nbsp;sociálních sítí. Ty často vytvářejí zkreslený obraz reality, kde místo skutečného života zobrazují upravenou a&nbsp;zidealizovanou verzi, která neodráží každodenní starosti, neúspěchy ani emoce. Neustálé srovnávání se&nbsp;s&nbsp;tímto nereálným standardem může u&nbsp;dospívajících vyvolávat pocity méněcennosti, úzkost, či&nbsp;dokonce deprese.
Co ještě je u&nbsp;mladých problém?
Třeba tlak na&nbsp;neustálou sebeprezentaci, která pramení právě ze&nbsp;sociálních sítí. Mladí lidé se&nbsp;často cítí nuceni sdílet pouze dokonalé momenty svého života, aby odpovídali očekáváním svého okolí. Algoritmy sociálních sítí fungují tak, že uživatele neustále bombardují obsahem, který může podporovat nezdravé vzorce chování, například extrémní diety, toxickou produktivitu, či&nbsp;dokonce sebepoškozování. V&nbsp;neposlední řadě je to i&nbsp;narůstající tlak na&nbsp;výkon ve&nbsp;škole, v&nbsp;osobním životě a&nbsp;poté v&nbsp;budoucí kariéře. Mnoho dětí a&nbsp;dospívajících čelí vysokým očekáváním ze&nbsp;strany rodičů, učitelů či&nbsp;společnosti, což může vyvolávat chronický stres a&nbsp;syndrom vyhoření již v&nbsp;raném věku. Nemalou roli hraje i&nbsp;zhoršující se&nbsp;rodinné prostředí, kde konflikty, rozvody nebo finanční nejistota přispívají k&nbsp;nárůstu psychických obtíží u&nbsp;mladých lidí.
Ve&nbsp;své práci navrhujete konkrétní opatření ke&nbsp;zlepšení dostupnosti psychiatrické péče. Která považujete za&nbsp;nejdůležitější?
Za&nbsp;vůbec nejdůležitější považuji rozšíření kapacit dětských psychiatrů a&nbsp;posílení preventivních programů. Máme zhruba 120 dětských psychiatrů, což je vzhledem k&nbsp;poptávce zcela alarmující číslo. Druhým zásadním opatřením je posílení prevence a&nbsp;včasné intervence ve&nbsp;školách. Pokud se&nbsp;dokážou psychické problémy zachytit dříve, může se&nbsp;významně snížit potřeba intenzivní psychiatrické péče. Proto vidím jako jednu z&nbsp;nejdůležitějších věcí to, zavádět například školní psychologické poradny, vzdělávat učitele v&nbsp;rozpoznávání duševních obtíží a&nbsp;snažit se&nbsp;posilovat celkovou informovanost veřejnosti.

<clink anchorid="1"></clink>
Narůstající psychické potíže u&nbsp;dětí nejsou jen problémem zdravotnictví, ale také vzdělávání a&nbsp;ekonomiky. Upozorňuje na&nbsp;to mladá ekonomka Tereza Křivánková, která se&nbsp;ve&nbsp;své práci věnovala systému dětské psychiatrie. „Nedostatek odborníků a&nbsp;dlouhé čekací lhůty znamenají vyšší náklady pro&nbsp;stát v&nbsp;budoucnu. Dnes systém spíš hasí požáry, než aby jim předcházel,“ vysvětluje absolventka VŠE, jejíž výzkum za&nbsp;přínos pro&nbsp;společnost ocenil i&nbsp;rektor univerzity.
Tématu dostupnosti dětské psychiatrické péče jste se&nbsp;začala věnovat již během studia ekonomického programu na&nbsp;vysoké

Když chybí péče o děti, strádáme všichni

<clink anchorid="1"></clink>
Co zvedne sebevědomí víc než skvěle propracovaná kožená kabelka? Co třeba kožený trenčkot? Eva Vontorová se&nbsp;nebojí odvážných kousků a&nbsp;ukazuje, že rozhodně nepatří jen na&nbsp;molo, ale do&nbsp;ulic.<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;vejdete do&nbsp;ateliéru designérky Evy Vontorové, v&nbsp;prostoru prosvětleném francouzskými okny vaši&nbsp;pozornost okamžitě upoutá propracovaná kůže: kožené kabelky, kožené trenčkoty a&nbsp;bundy, kožené topy… Tenhle materiál v&nbsp;Evině životě hraje prim už patnáct let, od&nbsp;doby, kdy se&nbsp;pustila do&nbsp;autorské tvorby a&nbsp;založila značku&nbsp;Ether. „Racionálně to nedokážu&nbsp;vysvětlit, to je prostě pocit. Kůže je materiál, který je skutečně nadčasový. S&nbsp;časem získává patinu,“ vysvětluje, když&nbsp;sedíme mezi štendry její poslední kolekce Linea.
V&nbsp;té se&nbsp;skvěle odráží vše, co je pro&nbsp;Evu Vontorovou důležité: minimalismus, perfektní funkčnost, nadčasovost a&nbsp;důraz na&nbsp;řemeslné zpracování. Designérka říká, že se&nbsp;neřídí diktátem čtyř kolekcí za&nbsp;rok. Tvoří tak, jak to cítí, a&nbsp;důležité je pro&nbsp;ni především to, aby každá kolekce navazovala na&nbsp;předešlou – vše se&nbsp;mezi sebou prolíná, aby Vontorová mohla svým klientkám stavět ucelený šatník.<clink anchorid="3"></clink>
Oděvní tvorba přitom původně nebyla gros značky Ether. Eva Vontorová ji založila v&nbsp;roce 2010 po&nbsp;letitých zkušenostech s&nbsp;prací pro&nbsp;outdoorové konfekční značky. Coby kreativní ředitelku ji naplňovalo sledovat, jak se&nbsp;velká firma posouvá, jak může rozvíjet nové řady a&nbsp;produkty. Pak ale přišla krize a&nbsp;začalo se&nbsp;škrtat. „Design se&nbsp;odřízl jako první, takže&nbsp;jsem přišla o&nbsp;práci. Řekla jsem si tak, kdy jindy, když&nbsp;ne teď, a&nbsp;založila Ether. Věděla jsem ale, jak je oděvní byznys tvrdý a&nbsp;že není vůbec snadné oděvní značku&nbsp;postavit. Tou dobou mi na&nbsp;českém trhu chyběly autorské kabelky, které jsem vždycky milovala, takže&nbsp;jsem se&nbsp;pustila právě do&nbsp;nich,“ vzpomíná.
V&nbsp;kabelkách se&nbsp;nejlépe odráží již zmíněná nadčasovost. Kvalitně zpracovaný kousek se&nbsp;totiž může klidně dědit z&nbsp;generace na&nbsp;generaci, když&nbsp;se&nbsp;o&nbsp;něj majitelka či&nbsp;majitel dobře stará. I&nbsp;Eva Vontorová říká, že návrhy kabelek, které jí pod&nbsp;rukama vznikly v&nbsp;roce 2010, jsou aktuální dodnes. Jde například o&nbsp;psaníčko Lacrima či&nbsp;kabelku Alto, která nyní prochází drobným redesignem a&nbsp;v&nbsp;nabídce bude znovu na&nbsp;podzim.<clink anchorid="4"></clink>
Netrvalo ovšem dlouho, a&nbsp;designérka se&nbsp;začala v&nbsp;rámci své značky věnovat i&nbsp;oděvní tvorbě. „Hledala jsem cestu, jak být vidět. A&nbsp;přirozená cesta byla kabelky s&nbsp;něčím obléknout. Nejprve jsem chtěla udělat kooperaci s&nbsp;mými kamarády a&nbsp;doplnit jejich kolekce. Dnes jsou kolaborace běžné, tehdy jsem asi předběhla dobu, protože&nbsp;jsem se&nbsp;s&nbsp;nikým nedomluvila. Jenže&nbsp;jsem už byla přihlášená na&nbsp;Fashion Week, a&nbsp;tak jsem si řekla, že to dám sama!“ směje se&nbsp;Vontorová.
Od&nbsp;roku 2014 se&nbsp;tak designérka věnuje i&nbsp;ready-to-wear kolekcím, v&nbsp;nichž se&nbsp;zrcadlí minimalistický přístup s&nbsp;„puncem něčeho zvláštního“. Občas trochu punku, jindy streetwearu či&nbsp;techna. Každý kousek je pro&nbsp;Evu vyjádřením jejího vlastního vkusu, respektu k&nbsp;řemeslu, materiálům a&nbsp;oděvní kultuře. „Je v&nbsp;tom ale i&nbsp;kreativní sebevyjádření – pro&nbsp;mě i&nbsp;pro&nbsp;klientky. Móda má být zároveň i&nbsp;hra a&nbsp;přinášet radost.“<clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Co zvedne sebevědomí víc než skvěle propracovaná kožená kabelka? Co třeba kožený trenčkot? Eva Vontorová se&nbsp;nebojí odvážných kousků a&nbsp;ukazuje, že rozhodně nepatří jen na&nbsp;molo, ale do&nbsp;ulic.<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;vejdete do&nbsp;ateliéru designérky Evy Vontorové, v&nbsp;prostoru prosvětleném francouzskými okny vaši&nbsp;pozornost okamžitě upoutá propracovaná kůže: kožené kabelky, kožené trenčkoty a&nbsp;bundy, kožené topy… Tenhle materiál v&nbsp;Evině životě hraje prim už patnáct let, od&nbsp;doby, kdy se&nbsp;pustila do&nbsp;autorské tvorby a&nbsp;založila značku&nbsp;Ether. „Racionálně

Kůže, punk a řemeslo

Dlouho jsme jej vyhlíželi a&nbsp;konečně je tu: jaro! Všechno se&nbsp;zelená, pučí, bují a&nbsp;kvete. Právě květinami jsme se&nbsp;obklopili i&nbsp;v&nbsp;rámci příprav dubnové rubriky City Heroes. Vydali jsme se&nbsp;přímo ke&nbsp;zdroji, na&nbsp;české květinové farmy, ale také do&nbsp;pražských květinářství a&nbsp;ateliérů, kde dbají na&nbsp;to, aby se&nbsp;k&nbsp;zákazníkům dostalo jen to nejlepší. 
 Michaela Krobová, Green Decor, Dejvická, Praha<clink anchorid="5"></clink>
Green Decor založila před&nbsp;jedenácti lety Michaela Krobová společně se&nbsp;svým partnerem a&nbsp;taky s&nbsp;kamarádkou Ivetou Furchovou, protože&nbsp;chtěli v&nbsp;českých končinách zvednout povědomí o&nbsp;ekologickém získávání květin. Na&nbsp;vlastní farmě u&nbsp;Roudnice nad&nbsp;Labem jim roste na&nbsp;250 druhů květin, a&nbsp;co nevypěstují sami, nakoupí u&nbsp;spřátelených dodavatelů z&nbsp;Česka. Od&nbsp;prvního dubna do&nbsp;konce října tu máte jistotu, že kupujete ryze lokální květy. „Vše vybíráme podle našeho etického klíče, takže&nbsp;podle nejbližší destinace a&nbsp;toho, jak je daná farma transparentní, jak pěstuje a&nbsp;jestli má nějaké certifikace. Nikdy tady tak nenajdete třeba růže z&nbsp;Afriky,“ přibližuje Krobová.
&nbsp;
Džamila Nováková a&nbsp;dcera Claudie, Les and Flowers, Veletržní, Praha<clink anchorid="4"></clink>
Džamila Nováková dlouho snila o&nbsp;vlastním květinářství, které by ale nevypadalo jako klasický obchod, ale spíš útulné místo, kde si budete připadat jako u&nbsp;ní doma na&nbsp;návštěvě. Po&nbsp;letech úvah se&nbsp;rozhodla jedno takové otevřít společně se&nbsp;svou dcerou Claudií a&nbsp;kamarádkou Jankou Kellerovou. Nejsou floristky, mají ale estetické cítění a&nbsp;zápal, díky čemuž se&nbsp;rychle dostaly do&nbsp;povědomí nejen obyvatel Letné. „Skočily jsme do&nbsp;neznáma, rovnou do&nbsp;adventu, takže&nbsp;jsme musely rychle fungovat a&nbsp;sbírat informace za&nbsp;chodu. Zájem ale rychle narostl a&nbsp;lidé se&nbsp;nás&nbsp;ptali i&nbsp;na&nbsp;to, jestli děláme workshopy. Pustily jsme se&nbsp;do&nbsp;nich, i&nbsp;když&nbsp;jsme je v&nbsp;plánu vůbec neměly,“ směje se&nbsp;Nováková.
&nbsp;
Bára Landová, Roští, Praha<clink anchorid="3"></clink>
Už šest let chodí Bára Landová po&nbsp;Praze a&nbsp;ve&nbsp;svém domácím ateliéru pak tvoří květinové dekorace na&nbsp;zakázku, a&nbsp;to z&nbsp;divoce rostoucích květin, ale i&nbsp;různých trav a&nbsp;větviček. V&nbsp;pražských podnicích či&nbsp;obchodech, jako je třeba Point Bar nebo Shop Up Stories, se&nbsp;pak můžete setkat s&nbsp;jejími výtvory, netradiční výzdobu ale chystá i&nbsp;pro&nbsp;svatby či&nbsp;různé večírky. „Když&nbsp;mám nějakou zakázku, vyrazím po&nbsp;Praze. Mám už svá vytipovaná místa, někde se&nbsp;dají najít vážně skvosty. Někdy ujdu i&nbsp;dvacet kilometrů. Co zrovna roste, to nasbírám, pak úlovky skládám podle citu k&nbsp;sobě – a&nbsp;většinou to docela dobře dopadne,“ usmívá se&nbsp;Landová.
&nbsp;
Karol Hábová, Loukykvět, Mšecké Žehrovice<clink anchorid="2"></clink>
Květinový projekt Loukykvět, zaměřený na&nbsp;pěstování květin k&nbsp;řezu, založila v&nbsp;roce 2017 Karol Hábová s&nbsp;manželem Františkem. Po&nbsp;letech se&nbsp;však ukázalo, že zájem trhu není dostačující, a&nbsp;tak se&nbsp;jejich byznys postupně proměnil na&nbsp;v&nbsp;Evropě ojedinělý e-shop se&nbsp;semeny, sazenicemi a&nbsp;hlízami. „Řezané květiny jsou naše srdcovka, takže&nbsp;je pěstujeme pro&nbsp;naše workshopy, a&nbsp;máme také květinový samosběr. Hodně jej využívají floristé, ale i&nbsp;nevěsty, které si přijedou nasbírat květinovou výzdobu na&nbsp;svatbu,“ říká Hábová. Na&nbsp;kraji Mšeckých Žehrovic tak od&nbsp;května do&nbsp;října bují na&nbsp;300 druhů květin a&nbsp;rostlin. Rodina dodává, že je pro&nbsp;ni důležité k&nbsp;životu obce přispívat právě tím, že zde tvoří voňavý a&nbsp;netradiční projekt.
&nbsp;
Míla Hilgertová, Kytky od&nbsp;potoka, Velké Přílepy<clink anchorid="1"></clink>
Ve&nbsp;Velkých Přílepech stojí rodinný statek, kde se&nbsp;už přes&nbsp;deset let činí Míla Hilgertová. Ta se&nbsp;rozhodla prostřednictvím květin přivést život do&nbsp;hospodářství po&nbsp;svém pradědovi. Na&nbsp;přilehlých polích ekologicky pěstuje květiny, z&nbsp;nichž pak společně se&nbsp;svým týmem tvoří kytice, ale i&nbsp;věnce a&nbsp;další výzdobu, zároveň ve&nbsp;zdejším ateliéru pořádá workshopy vázání květin. „Květiny mě úplně uchvátily. Fascinuje mě, jak na&nbsp;nás&nbsp;působí. Strašně mě baví jejich pěstování, být v&nbsp;kontaktu s&nbsp;hlínou, ale i&nbsp;ta kreativní část, protože&nbsp;vytvoříte krásnou kytku, kterou někoho potěšíte,“ říká Hilgertová. Květinami tu navíc dělají radost celoročně, jelikož část sklizně putuje do&nbsp;sušárny a&nbsp;pak z&nbsp;ní vznikají barevné kytice i&nbsp;v&nbsp;zimě.

Dlouho jsme jej vyhlíželi a&nbsp;konečně je tu: jaro! Všechno se&nbsp;zelená, pučí, bují a&nbsp;kvete. Právě květinami jsme se&nbsp;obklopili i&nbsp;v&nbsp;rámci příprav dubnové rubriky City Heroes. Vydali jsme se&nbsp;přímo ke&nbsp;zdroji, na&nbsp;české květinové farmy, ale také do&nbsp;pražských květinářství a&nbsp;ateliérů, kde dbají na&nbsp;to, aby se&nbsp;k&nbsp;zákazníkům dostalo jen to nejlepší. 
 Michaela Krobová, Green Decor, Dejvická, Praha<clink anchorid="5"></clink>
Green Decor založila před&nbsp;jedenácti lety Michaela Krobová společně se&nbsp;svým partnerem a&nbsp;taky s&nbsp;kamarádkou Ivetou Furchovou, protože&nbsp;chtěli v&nbsp;českých končiná

Kytky, kam se podíváš

Soňa Hanušová

Když&nbsp;se&nbsp;řekne ovocná pálenka, většině z&nbsp;nás&nbsp;vytane na&nbsp;mysli slivovice nebo hruškovice. Fantazie palírníků naštěstí sahá mnohem dál. S&nbsp;jejich nejneobvyklejšími kreacemi nás&nbsp;seznámí Jan Dinstpír, barman pražského baru Cobra a&nbsp;držitel titulu Barman roku 2023.
Ovocné pálenky mají v&nbsp;Česku pevně zakořeněnou tradici. I&nbsp;do&nbsp;tohoto odvětví ale proniká touha po&nbsp;inovacích a&nbsp;moderních chutích.<clink anchorid="6"></clink>
Začneme zlehka. Prvním tipem Jana Dinstpíra je Meruňkovice z&nbsp;valašské Pálenice Zubří. Vzniká z&nbsp;odrůdy Velkopavlovická meruňka a&nbsp;ovoce je výrazně cítit ve&nbsp;vůni i&nbsp;chuti.<clink anchorid="5"></clink>
Višňovice z&nbsp;lihovaru Anton Kaapl má lehké ovocné aroma a&nbsp;jemnou chuť. „Když&nbsp;se&nbsp;člověk&nbsp;napije, ucítí tóny višní s&nbsp;náznakem jejich typické kyselosti. Na&nbsp;závěr pálenka příjemně zahřeje,“ popisuje Dinstpír.<clink anchorid="4"></clink>
Ve&nbsp;výběru nesmí chybět známá švýcarská značka Fassbind, konkrétně Dinstpír sáhl po&nbsp;variantě Vieille Framboise. Sladká chuť malin je obohacená o&nbsp;lehkou dřevitost, již způsobuje roční zrání v&nbsp;dubovém sudu. Na&nbsp;závěr se&nbsp;přidává ještě extrakt ze&nbsp;sušených malin, podtrhující ovocnou chuť pálenky.<clink anchorid="3"></clink>
Řemeslná palírna Radlík&nbsp;při&nbsp;výrobě svých destilátů neváhá sahat po&nbsp;exotickém ovoci. V&nbsp;jejich nabídce tak najdete například mandarinkovici, mangovici nebo ananasovici. Právě poslední zmíněná patří mezi Dinstpírovy favority: „Při&nbsp;napití má člověk&nbsp;pocit, jako by se&nbsp;zakousl do&nbsp;šťavnatého ananasu.“<clink anchorid="2"></clink>
Rodinný Lihovar Poněšice najdete v&nbsp;jižních Čechách, nedaleko Hluboké nad&nbsp;Vltavou. Z&nbsp;řady jejich ovocných pálenek se&nbsp;vymyká Poněšická Mrkvovice, která zaujme nejen vstupní surovinou, ale také hravým designem lahve. „Nikdy by mě nenapadlo, že mrkvová pálenka může být dobrá. A&nbsp;hle! Nápoj je příjemně nasládlý po&nbsp;mrkvi, která je v&nbsp;chuti výrazně patrná,“ netají své nadšení barman.<clink anchorid="1"></clink>
A&nbsp;co když&nbsp;se&nbsp;spojí do&nbsp;jedné lahve pálenka a&nbsp;pivo? Vznikne Pivní pálenka s&nbsp;intenzivní vůní a&nbsp;chutí sladu. Společnost R. Jelínek k&nbsp;její výrobě používá černé pivo Porter. „Patří mezi méně sladké a&nbsp;o&nbsp;něco ostřejší pálenky, intenzivní sladovou chutí připomíná new make, nestařený destilát, z&nbsp;něhož později vznikne whisky,“ dodává Dinstpír.

Když&nbsp;se&nbsp;řekne ovocná pálenka, většině z&nbsp;nás&nbsp;vytane na&nbsp;mysli slivovice nebo hruškovice. Fantazie palírníků naštěstí sahá mnohem dál. S&nbsp;jejich nejneobvyklejšími kreacemi nás&nbsp;seznámí Jan Dinstpír, barman pražského baru Cobra a&nbsp;držitel titulu Barman roku 2023.
Ovocné pálenky mají v&nbsp;Česku pevně zakořeněnou tradici. I&nbsp;do&nbsp;tohoto odvětví ale proniká touha po&nbsp;inovacích a&nbsp;moderních chutích.<clink anchorid="6"></clink>
Začneme zlehka. Prvním tipem Jana Dinstpíra je Meruňkovice z&nbsp;valašské Pálenice Zubří. Vzniká z&nbsp;odrůdy Velkopavlovická meruňka a&nbsp;ovoce je výrazně cítit ve&nbsp;vůni i&nbsp;chuti.

Co pít tento měsíc?

<clink anchorid="1"></clink>
Bezprostřední okolí Karlova mostu si obyvatelé Prahy obvykle nespojí s&nbsp;lokalitou, kam by vyrazili za&nbsp;jídlem. Oblasti dlouho dominovaly podniky spíše turistického rázu či&nbsp;pivnice, situace se&nbsp;ale v&nbsp;poslední době proměňuje. Příkladem je restaurace SIU, která nenápadně otevřela v&nbsp;Míšeňské ulici, na&nbsp;dohled od&nbsp;malostranských mosteckých věží, a&nbsp;láká na&nbsp;bohaté snídaně i&nbsp;obědy a&nbsp;večeře ve&nbsp;středomořském duchu. Stojí za&nbsp;ní mnohaletí přátelé Jevgenij Tsomka a&nbsp;Martin Dvořák, které spojuje láska ke&nbsp;gastronomii a&nbsp;pohostinství. „Dlouho jsme si říkali, že bychom chtěli vlastní restauraci, takže&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;uvolnil prostor tady na&nbsp;Malé Straně, neváhali jsme a&nbsp;šli do&nbsp;toho,“ říkají.
Z&nbsp;Míšeňské se&nbsp;stala ulice, kde může člověk&nbsp;bez&nbsp;námahy strávit celý den. Nachází se&nbsp;zde totiž příjemná kavárna, podnik zaměřený na&nbsp;japonskou polévku ramen, prostorná vinárna a&nbsp;nově i&nbsp;restaurace, ve&nbsp;které šéfkuchař Martin Dvořák&nbsp;tvoří od&nbsp;rána&nbsp;do&nbsp;večera. Vyrazit sem tak můžete už v&nbsp;devět ráno třeba na&nbsp;oblíbené vejce Benedikt, milovníci sladkého by pak neměli přehlédnout french toast s&nbsp;karamelizovaným banánem.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
Po&nbsp;snídani do&nbsp;podniku zavane středomořský vítr. Martin Dvořák&nbsp;nedá dopustit na&nbsp;zkušenosti, které nasbíral nejprve v&nbsp;italské restauraci hotelu Four Seasons a&nbsp;poté v&nbsp;podnicích sítě La Collezione, jež hledí rovněž hlavně italským směrem. „Ve&nbsp;Four Seasons jsem dělal ještě v&nbsp;době, kdy tam restauraci šéfoval Andrea Accordi a&nbsp;měla michelinskou hvězdu. Ty roky mi, co se&nbsp;vaření týče, daly nejvíc. Proto se&nbsp;k&nbsp;tomu, co jsem se&nbsp;tam naučil, rád vracím i&nbsp;tady,“ popisuje Dvořák.
Italský trénink je na&nbsp;chodech, které se&nbsp;před&nbsp;vámi během večeře postupně objeví, rozhodně znát. Ať už vyzkoušíte linguine s&nbsp;humří omáčkou a&nbsp;grilovanými krevetami nebo precizně připravenou rybu či&nbsp;risotto, budete se&nbsp;cítit, jako byste se&nbsp;na&nbsp;chvíli přenesli do&nbsp;italské tratorie. Odbočkou do&nbsp;jiné kuchyně je pak například hovězí Wellington, na&nbsp;němž Dvořák&nbsp;ukazuje, jak moc jistý si v&nbsp;kuchyni je – v&nbsp;případě tohoto jídla jde totiž skutečně o&nbsp;vyšší dívčí.<clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Menu se&nbsp;mění organicky podle roční doby a&nbsp;surovin, které jsou zrovna dostupné, a&nbsp;doplňují jej vína&nbsp;z&nbsp;Itálie, Francie a&nbsp;Moravy. Velkou přidanou hodnotou podniku je krásná zahrádka ve&nbsp;vnitrobloku, kam se&nbsp;v&nbsp;teplých měsících vejde až&nbsp;35 hostů. Michal Dvořák&nbsp;na&nbsp;ní plánuje pořádat i&nbsp;tematická grilování.

<clink anchorid="1"></clink>
Bezprostřední okolí Karlova mostu si obyvatelé Prahy obvykle nespojí s&nbsp;lokalitou, kam by vyrazili za&nbsp;jídlem. Oblasti dlouho dominovaly podniky spíše turistického rázu či&nbsp;pivnice, situace se&nbsp;ale v&nbsp;poslední době proměňuje. Příkladem je restaurace SIU, která nenápadně otevřela v&nbsp;Míšeňské ulici, na&nbsp;dohled od&nbsp;malostranských mosteckých věží, a&nbsp;láká na&nbsp;bohaté snídaně i&nbsp;obědy a&nbsp;večeře ve&nbsp;středomořském duchu. Stojí za&nbsp;ní mnohaletí přátelé Jevgenij Tsomka a&nbsp;Martin Dvořák, které spojuje láska ke&nbsp;gastronomii a&nbsp;pohostinství. „Dlouho jsme si říkali, že bychom chtěli v

SIU. Gastronomická perla u Karlova mostu

<clink anchorid="1"></clink>
Natálie Benk je živel. Jak jinak si vysvětlit, že v&nbsp;krátkém sledu zvládla otevřít v&nbsp;centru Brna podnik, který se&nbsp;vmžiku dostal do&nbsp;povědomí milovníků jídla z&nbsp;celého Česka, kývla na&nbsp;účast v&nbsp;kuchařské reality show Hell’s&nbsp;Kitchen, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;naskytla příležitost vlastní gastronomický provoz zvětšit a&nbsp;přidat k&nbsp;němu cukrárnu, neváhala ani minutu. V&nbsp;Bangu, které otevřela společně s&nbsp;Annou Holešinskou, se&nbsp;tak setkáváme na&nbsp;nové adrese, v&nbsp;Botanické ulici.
Sama o&nbsp;sobě přitom říká, že jí dlouho trvalo, než zjistila, v&nbsp;čem je dobrá a&nbsp;co je její vášeň. „Nikdy mi nic nešlo a&nbsp;byla jsem z&nbsp;toho zoufalá. Když&nbsp;jsem na&nbsp;střední škole začala chodit na&nbsp;praxe a&nbsp;na&nbsp;brigádu do&nbsp;kavárny, připletla jsem se&nbsp;do&nbsp;kuchyně a&nbsp;zjistila, že to je něco, co mi skutečně jde. Vždycky jsem milovala jídlo, hlavně jeho přípravu, takže&nbsp;jsem věděla, že tohle je cesta, kterou se&nbsp;chci vydat,“ vypráví.
Cesta vedla do&nbsp;jedné z&nbsp;tehdy nejlepších brněnských restaurací, Koishi, která ukončila provoz během pandemie covidu. Natáliiny kroky pak tudíž vedly do&nbsp;dalších restaurací, ale zlom nastal až&nbsp;v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;společně se&nbsp;svým přítelem – dnes již manželem – vydala na&nbsp;několik měsíců do&nbsp;Singapuru. „Manžel si dělal doktorát z&nbsp;molekulární biologie a&nbsp;genetiky a&nbsp;já mohla jet s&nbsp;ním. Celou dobu jsem jenom jedla nebo chodila po&nbsp;obchodech s&nbsp;japonskými potravinami a&nbsp;zkoumala všechny ty zajímavé suroviny.“<clink anchorid="3"></clink>
Po&nbsp;návratu měla jasno: otevře si vlastní bistro, ve&nbsp;kterém „Brňákům“ představí jídla, která si v&nbsp;asijském gastronomickém ráji nejvíc oblíbila. Při&nbsp;tvorbě menu ale brala v&nbsp;potaz také to, že se&nbsp;nacházíme v&nbsp;českém kontextu – a&nbsp;tak vzniklo Bango, bistro zaměřené na&nbsp;pokrmy Dálného východu, které jsou postavené na&nbsp;lokálních surovinách. Vyzkoušet tady tak můžete třeba japonskou klasiku známou jako tuna tataki, tedy tuňáka zprudka opečeného na&nbsp;ohni se&nbsp;švestkovou ponzu omáčkou, vydatný lanýžový ramen s&nbsp;bůčkovou roládou nebo wonton knedlíčky plněné vepřovým masem, doplněné chilli olejem a&nbsp;škvarky.
Zmíněné pokrmy vznikly už na&nbsp;první adrese, která byla podle Natálie Benk čirý punk. „Neměli jsme a&nbsp;stále nemáme investora, takže&nbsp;to na&nbsp;začátku bylo hodně ‚low budgetové‘. Rozjezd byl ale strašně rychlý, měli jsme pořád plno, což jsme – vzhledem k&nbsp;prostoru – vůbec nečekali,“ popisuje. Stěhování do&nbsp;většího tak přišlo poměrně rychle, navíc díky němu mohla mladá kuchařka realizovat svou další vášeň, cukrařinu. „Hned vedle byla volná menší provozovna, takže&nbsp;bylo jasné, že v&nbsp;ní otevřeme asijskou cukrárnu.“
V&nbsp;té jsou hlavní specialitou rýžové bochánky mochi s&nbsp;různými náplněmi, jejichž recepturu Natálie se&nbsp;svým týmem pilovala rok. K&nbsp;dostání je tady ale i&nbsp;spousta dalších sladkých dobrot nejen z&nbsp;asijských surovin. „Zaměřujeme se&nbsp;na&nbsp;věci, které ve&nbsp;světě frčí, a&nbsp;dosud je tady nikdo nedělal. Snažíme se&nbsp;pořád přicházet s&nbsp;něčím jiným a&nbsp;chceme, aby to tady pro&nbsp;lidi byl zážitek, na&nbsp;který nezapomenou. Loni jsme se&nbsp;učili, co a&nbsp;jak, ale letos chceme udělat pořádný vítr. Chceme šokovat, překvapovat a&nbsp;chceme, aby se&nbsp;o&nbsp;nás&nbsp;vědělo,“ dodává sebevědomě Natálie Benk.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Natálie Benk je živel. Jak jinak si vysvětlit, že v&nbsp;krátkém sledu zvládla otevřít v&nbsp;centru Brna podnik, který se&nbsp;vmžiku dostal do&nbsp;povědomí milovníků jídla z&nbsp;celého Česka, kývla na&nbsp;účast v&nbsp;kuchařské reality show Hell’s&nbsp;Kitchen, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;naskytla příležitost vlastní gastronomický provoz zvětšit a&nbsp;přidat k&nbsp;němu cukrárnu, neváhala ani minutu. V&nbsp;Bangu, které otevřela společně s&nbsp;Annou Holešinskou, se&nbsp;tak setkáváme na&nbsp;nové adrese, v&nbsp;Botanické ulici.
Sama o&nbsp;sobě přitom říká, že jí dlouho trvalo, než zjistila, v&nbsp;čem je dobrá a&nbsp;co je její vášeň. „Nikdy mi nic

Natálie Benk. Vítr na brněnské gastro scéně. Bango, Mochi by Bango

<clink anchorid="1"></clink>
Kožená kolekce Montblanc jaro/léto 2025 vznikla pod&nbsp;vedením uměleckého ředitele Marca Tomasetty a&nbsp;vychází z&nbsp;nadčasových designových kódů značky inspirovaných světem ručního psaní. Charakterizují je precizní linie, chytré funkční prvky a&nbsp;tři&nbsp;nové sezonní barvy, mezi nimiž je i&nbsp;světle modrá. V&nbsp;této barvě vyniká kabelka Mini Bag z&nbsp;kolekce Soft, která je proslulá měkkou, poddajnou kůží a&nbsp;praktickými prvky. V&nbsp;případě malé kabelky je jím speciální přihrádka na&nbsp;pero.

Montblanc: Kabelka Mini Bag z kolekce Soft

<clink anchorid="4"></clink>
Projekt se&nbsp;nachází v&nbsp;blízkosti pražského centra, jen pár minut chůze&nbsp;od&nbsp;metra Kolbenova a&nbsp;hned přes&nbsp;ulici od&nbsp;kulturně kreativní čtvrti Pragovka. Lofty Kolbenova jsou tak jedním z&nbsp;dalších projektů, které se&nbsp;významně podílejí na&nbsp;rozvoji původního vysočanského brownfieldu.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Pražský developerský projekt Modřanský cukrovar ve&nbsp;druhé polovině letošního roku vstoupí do&nbsp;další fáze&nbsp;a&nbsp;ve&nbsp;třetí etapě se&nbsp;vyjma 132 nízkoenergetických bytů rozroste i&nbsp;o&nbsp;nové náměstí a&nbsp;open air pavilon.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;lokalitě Brno-Slatiny roste pozoruhodný víceúčelový objekt s&nbsp;byty, obchody, službami a&nbsp;podzemními garážemi s&nbsp;názvem Eastgate.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Rozsáhlý plzeňský projekt Nová Papírna míří do&nbsp;druhé a&nbsp;třetí etapy, kdy se&nbsp;původní industriální areál postupně proměňuje v&nbsp;živou městskou čtvrť evropských parametrů.

<clink anchorid="4"></clink>
Projekt se&nbsp;nachází v&nbsp;blízkosti pražského centra, jen pár minut chůze&nbsp;od&nbsp;metra Kolbenova a&nbsp;hned přes&nbsp;ulici od&nbsp;kulturně kreativní čtvrti Pragovka. Lofty Kolbenova jsou tak jedním z&nbsp;dalších projektů, které se&nbsp;významně podílejí na&nbsp;rozvoji původního vysočanského brownfieldu.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Pražský developerský projekt Modřanský cukrovar ve&nbsp;druhé polovině letošního roku vstoupí do&nbsp;další fáze&nbsp;a&nbsp;ve&nbsp;třetí etapě se&nbsp;vyjma 132 nízkoenergetických bytů rozroste i&nbsp;o&nbsp;nové náměstí a&nbsp;open air pavilon.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
V

Jak se mění tvář města

<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;pražských Nuslích stojí pavlačový dům, kterému vdechly nový život architektky ze&nbsp;studia Plus One Architects. Vzniklo tak útočiště se&nbsp;zahrádkami ve&nbsp;dvorku, které se&nbsp;vlní a&nbsp;hraje barvami.
V&nbsp;širším centru Prahy zbývá jen málo čtvrtí, které dosud plošně nezasáhla gentrifikace. Jednou z&nbsp;nich jsou Nusle, které si stále zachovávají svůj mírně omšelý ráz. V&nbsp;poslední době se&nbsp;zde ale začaly objevovat první vlaštovky, které jsou předzvěstí toho, že je čeká podobný osud jako Karlín nebo Letnou. Domy dostanou potřebnou péči, v&nbsp;ulicích se&nbsp;objeví vyhledávané restaurace a&nbsp;kavárny a&nbsp;celá čtvrť začne mít pro&nbsp;mnohé přívětivější atmosféru.<clink anchorid="3"></clink>
Jednou z&nbsp;těchto vlaštovek je rekonstrukce pavlačového bytového domu ze&nbsp;třicátých let na&nbsp;adrese Boleslavova 3, což je i&nbsp;název projektu developera Castle Rock Investments, který za&nbsp;přestavbou stojí. Nelehkého úkolu se&nbsp;zhostily architektky ze&nbsp;studia Plus One Architects. Ty za&nbsp;sebou mají řadu zdařilých realizací bytů či&nbsp;samostatně stojících domů, celý bytový dům si však vzaly do&nbsp;parády poprvé. 
 „Největší výzvou bylo skloubit respekt k&nbsp;původní architektuře pavlačového domu z&nbsp;předválečné doby s&nbsp;požadavky na&nbsp;současné bydlení. Pavlačové domy mají specifickou atmosféru a&nbsp;logiku prostoru, kterou bylo třeba lehce upravit. Zároveň jsme se&nbsp;ale snažily, aby se&nbsp;celkový výraz domu měnil jen minimálně. Oproti menším realizacím jsme musely pracovat s&nbsp;větší komplexitou – jak dispozičně, tak materiálově,“ přibližují architektky Petra Ciencialová a&nbsp;Kateřina Průchová.
Pavlače se&nbsp;staly předělem mezi historií a&nbsp;současností a&nbsp;jakožto hlavní charakteristiku domu se&nbsp;je architektky rozhodly pojmout jako plnohodnotnou součást bytů a&nbsp;vytvořily z&nbsp;nich soukromé balkony. V&nbsp;přízemí pak na&nbsp;interiéry bytů místo balkonu navazuje zahrada. Ve&nbsp;společných prostorách kladly architektky ze&nbsp;studia Plus One Architects důraz především na&nbsp;zachování původní kvality, která se&nbsp;odráží třeba v&nbsp;dominantním točitém schodišti.<clink anchorid="4"></clink>
Na&nbsp;první pohled také upoutá zajímavá hra vln a&nbsp;křivek, které jsou patrné v&nbsp;interiérech i&nbsp;exteriérech domu. „Křivky vycházejí z&nbsp;původní typologie domu – oblá linie dominantního schodiště se&nbsp;obtiskla i&nbsp;do&nbsp;dalších částí návrhu. V&nbsp;interiéru se&nbsp;objevují detaily jako kruhová okna a&nbsp;zaoblené sprchové kouty. Celým schodištěm zase prostupuje liniové osvětlení, které je v&nbsp;horním patře zakončené zakulaceným soklem,“ popisují architektky.
Právě zmíněné světlo od&nbsp;designérek Penocze je jedním z&nbsp;atypických prvků, které se&nbsp;architektky rozhodly v&nbsp;domě využít, netradiční je i&nbsp;růžová omítka chodeb a&nbsp;zakulacené tvarosloví v&nbsp;některých částech domu. „Vizuálně atraktivním detailem jsou také dýhované poštovní schránky. Celá kombinace umocňuje vřelý dojem ze&nbsp;sdílených prostor, které bývají v&nbsp;novém developmentu často opomíjeny. Snažily jsme se&nbsp;jim proto navrátit jejich dřívější reprezentativní roli.“<clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="7"></clink> <clink anchorid="8"></clink>
Kromě domu samotného architektky navrhly také řešení jednoho z&nbsp;bytů – přirozeně kopíruje atmosféru společných prostor. Popisují, že zde pracovaly s&nbsp;kontrastními prvky, které upozorňují na&nbsp;nové zásahy. Měkké linie propojené se&nbsp;světlem tak doplňuje výrazně barevný keramický obklad, nerezová kuchyň, atypicky tvarovaná modrá knihovna či&nbsp;podsvícené velkoplošné obklady na&nbsp;stěně a&nbsp;stropě v&nbsp;obývacím pokoji, které prostor logicky vymezují.
A&nbsp;z&nbsp;čeho mají po&nbsp;své první úspěšné rekonstrukci bytového domu největší radost? „Z&nbsp;toho, že neztratil svou původní funkci, tvar ani tvář. Že mu bylo umožněno přiznat původní prvky, obnovit zaniklé a&nbsp;přidat nové, které byly s&nbsp;ohledem na&nbsp;dnešní standardy bydlení také žádoucí. Tento náš záměr by se&nbsp;ale neuskutečnil bez&nbsp;souhlasu investora a&nbsp;citlivého provedení stavební firmou,“ pochvalují si spolupráci.<clink anchorid="5"></clink>
Rok dokončení 2024 
 Rozloha 1 020 m² 
 Užitná plocha 780 m² 
 Počet bytových jednotek 15<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;pražských Nuslích stojí pavlačový dům, kterému vdechly nový život architektky ze&nbsp;studia Plus One Architects. Vzniklo tak útočiště se&nbsp;zahrádkami ve&nbsp;dvorku, které se&nbsp;vlní a&nbsp;hraje barvami.
V&nbsp;širším centru Prahy zbývá jen málo čtvrtí, které dosud plošně nezasáhla gentrifikace. Jednou z&nbsp;nich jsou Nusle, které si stále zachovávají svůj mírně omšelý ráz. V&nbsp;poslední době se&nbsp;zde ale začaly objevovat první vlaštovky, které jsou předzvěstí toho, že je čeká podobný osud jako Karlín nebo Letnou. Domy dostanou potřebnou péči, v&nbsp;ulicích se&nbsp;objeví vyhledávané restaurace a&nbsp;kavárny a&nbsp;ce

Na vlnách nápaditosti

Tereza Frcalová

<clink anchorid="1"></clink>
Dům se&nbsp;postaví a&nbsp;je hotovo. Založením zahrady ale všechno teprve začíná. A&nbsp;dobrá zahrada potřebuje čas, někdy hodně času. Zraje jako víno a&nbsp;teprve po&nbsp;určité době se&nbsp;může projevit a&nbsp;vyjevit v&nbsp;celé své kráse.
Dva sloučené pozemky na&nbsp;jižní stráni pod&nbsp;lesem západním směrem od&nbsp;centra Berouna jsou perfektním příkladem toho, jak může zahrada vyzrát do&nbsp;plného potenciálu. Nadčasovou architekturu vily doplnila konceptem zahrady krajinářská architektka Martina Forejtová ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;ateliérem Terra Florida. „Okolí domu mělo reflektovat jednoduchou modularitu domu. Pokusili jsme se&nbsp;zachytit to nejlepší z&nbsp;krajinářské struktury, a&nbsp;propojit tak výraznou architekturu s&nbsp;nejpřirozenějšími prvky přírody,“ popisuje Forejtová.
Architekti domu Petr Hájek, Tomáš Hradečný a&nbsp;Jan Šépka stavbu navrhli jako montovaný ocelový skelet s&nbsp;výplněmi z&nbsp;betonových panelů a&nbsp;skla. Jednotlivé moduly mají rozměr 3x3 metry – a&nbsp;symboliku čísla Martina Forejtová promítla i&nbsp;do&nbsp;zahrady.<clink anchorid="2"></clink>
„Zahrada nabízí tři&nbsp;různé výhledy do&nbsp;krajiny a&nbsp;v&nbsp;každém z&nbsp;nich je trojice stejných stromů vysazených blízko sebe (borovice, břízy, okrasné jabloně), trojkmen lípy. Každý ze&nbsp;tří výhledů je navíc zvýrazněn jiným typem výsadby, jako jsou třapatky (Echinacea) nebo okrasné trávy (Miscanthus). Takto promyšlené průhledy dávají zahradě na&nbsp;první pohled jakousi ‚komponovanost‘, i&nbsp;když&nbsp;jinak působí velmi přirozeně, až&nbsp;divoce. Dnes, po&nbsp;dvaceti letech od&nbsp;realizace, je krásně vzrostlá a&nbsp;symbolika již není čitelná na&nbsp;první pohled.“
Výsadby keřů podél plotů vytvářejí optickou clonu, trvalky na&nbsp;okrajích výsadeb vnášejí do&nbsp;zahrady barevnou proměnlivost. Zahrada svou velikostí vytváří důstojný prostor pro&nbsp;výjimečný dům.
Autorka v&nbsp;návrhu důsledně pracovala s&nbsp;principy otevřenosti a&nbsp;uzavřenosti, zahrada tak zůstala otevřená výhledům do&nbsp;krajiny, a&nbsp;přitom nepřetržitě poskytuje pocit soukromí a&nbsp;intimity, i&nbsp;když&nbsp;je ze&nbsp;tří stran obklopena sousedními pozemky.<clink anchorid="3"></clink>
Na&nbsp;tři&nbsp;části je rozdělena i&nbsp;velmi minimalistická betonová terasa, doplněná nábytkem a&nbsp;venkovní sprchou. Na&nbsp;terase se&nbsp;během letních prázdnin skví i&nbsp;nevšední sbírka kaktusů.
S&nbsp;až&nbsp;puristickým výrazem domu a&nbsp;terasy kontrastují nášlapy ve&nbsp;štěrku, které evokují lesní cestu a&nbsp;jsou ponechány spíše divoce, v&nbsp;nerovných polohách.
Zahrada byla realizována&nbsp;v&nbsp;roce 2004 jako čistá a&nbsp;svěží kompozice. Klienti si ji zamilovali a&nbsp;doplňovali výsadbu dřevin nad&nbsp;rámec základního upořádání, dnes je tak bujně zarostlá a&nbsp;nabízí víc zákoutí. Díky postupným dosadbám se&nbsp;zabalila takřka do&nbsp;lesního pláště a&nbsp;poskytuje majitelům maximální soukromí a&nbsp;zároveň příjemně stinné prostředí, které by se&nbsp;na&nbsp;jižním svahu jinak jen těžko našlo.<clink anchorid="4"></clink>
„Zahrada by měla být živým organismem – tady proměnlivost zajišťují třeba barevné trvalky, které se&nbsp;během roku mění,“ dodává Forejtová. Zahrada je ovšem taky měkká architektura, neustále žije a&nbsp;vyvíjí se, jako se&nbsp;mění přání a&nbsp;potřeby majitelů. Prochází proměnami, a&nbsp;přitom zůstává věrná svému původnímu konceptu – propojuje moderní architekturu domu s&nbsp;přirozenou krásou krajiny.
Krajinářská architektura stojí na&nbsp;dynamice a&nbsp;adaptabilitě – zahrady a&nbsp;krajiny, které vytváříme, musejí být schopné reagovat na&nbsp;změny, a&nbsp;to nejen ty klimatické, ale i&nbsp;kulturní a&nbsp;sociální. Tento princip se&nbsp;projevil i&nbsp;v&nbsp;zahradě v&nbsp;Berouně, kde byl prostor postupně upravován podle měnících se&nbsp;potřeb a&nbsp;vkusu majitelů, ale také podle výzev, které přináší prostředí. Zahrada tedy není statickým obrazem, ale živým organismem, který se&nbsp;stále přizpůsobuje. Důležité ale je stanovit základní koncept, který se&nbsp;v&nbsp;průběhu času potvrzuje a&nbsp;nové úpravy jsou s&nbsp;ním v&nbsp;souladu. Takový přístup zajišťuje, že zahrada bude nejen krásná, ale také udržitelná a&nbsp;odolná vůči&nbsp;dlouhodobým změnám.
Terra Florida je zavedený krajinářský ateliér založený v&nbsp;roce 1996 Lucií Vogelovou a&nbsp;Antonínem Wagnerem. Dnes v&nbsp;ateliéru působí šest krajinářských architektů.<clink anchorid="5"></clink>
Spolupracují s&nbsp;partnery na&nbsp;komplexních projektech, s&nbsp;rovnocenností, vzájemným respektem a&nbsp;vědomím hodnot krajinářské architektury. Mezi partnery najdeme významné české i&nbsp;evropské architekty. „Dobré mezioborové vztahy a&nbsp;komunikace jsou nedílnou součástí naší práce. Na&nbsp;projektech spolupracujeme se&nbsp;specialisty z&nbsp;oborů inženýr, technik a&nbsp;stavitel, doprava a&nbsp;komunikace, infrastruktura, řešení dešťových vod, závlahy, osvětlení, plánovací procesy a&nbsp;participace, ekologie, arboristika, územní plánování, hydrogeologie a&nbsp;podobně,“ tvrdí zahradní architekti.

<clink anchorid="1"></clink>
Dům se&nbsp;postaví a&nbsp;je hotovo. Založením zahrady ale všechno teprve začíná. A&nbsp;dobrá zahrada potřebuje čas, někdy hodně času. Zraje jako víno a&nbsp;teprve po&nbsp;určité době se&nbsp;může projevit a&nbsp;vyjevit v&nbsp;celé své kráse.
Dva sloučené pozemky na&nbsp;jižní stráni pod&nbsp;lesem západním směrem od&nbsp;centra Berouna jsou perfektním příkladem toho, jak může zahrada vyzrát do&nbsp;plného potenciálu. Nadčasovou architekturu vily doplnila konceptem zahrady krajinářská architektka Martina Forejtová ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;ateliérem Terra Florida. „Okolí domu mělo reflektovat jednoduchou modularitu domu. Pokus

Dospělá zahrada

<clink anchorid="1"></clink>
Je velmi pravděpodobné, že krajina kolem Jirkova u&nbsp;Chomutova se&nbsp;v&nbsp;zimním období bude ukrývat v&nbsp;husté mlze. Jinak tomu není ani v&nbsp;den, kdy sem vyrážíme do&nbsp;dílny skláře Lukáše Jabůrka. Ten se&nbsp;před&nbsp;lety rozhodl, že naváže na&nbsp;bohatou sklářskou minulost kraje, z&nbsp;něhož pochází. Dnes je jeho rukopis dobře rozpoznatelný, jelikož vrstvením různých barev a&nbsp;následným brusem tvoří objekty, které jsou plné kontrastů, vrstev, ostrých hran a&nbsp;mění se&nbsp;s&nbsp;tím, jak na&nbsp;ně dopadá denní světlo.
Lukáš Jabůrek se&nbsp;sklem pracuje už od&nbsp;píky, i&nbsp;když&nbsp;v&nbsp;případě sklářského řemesla je možná lepší říci od&nbsp;kmene. V&nbsp;oboru začínal především jako technolog, na&nbsp;huti tedy zodpovídal za&nbsp;to, jakou bude mít výsledný produkt kvalitu díky tzv. sklářskému kmeni – směsi surovin, které se&nbsp;používají coby základ pro&nbsp;výrobu skla. Prošel si sklárnami ve&nbsp;Francii a&nbsp;v&nbsp;Nizozemsku, v&nbsp;obou sbíral zkušenosti i&nbsp;s&nbsp;broušením, pracoval ve&nbsp;sklárně v&nbsp;Irsku a&nbsp;v&nbsp;Dublinu na&nbsp;Akademii výtvarných umění se&nbsp;podílel na&nbsp;vzniku nové brusírny. Po&nbsp;návratu do&nbsp;Česka učil na&nbsp;sklářské škole v&nbsp;Novém Boru a&nbsp;krátce nato začal působit jako technolog a&nbsp;výtvarník, později coby umělecký ředitel v&nbsp;karlovarském Moseru.<clink anchorid="2"></clink>
„Byly to nejkrásnější pracovní roky mého života, protože&nbsp;tam byla skvělá parta lidí. Navíc jsme měli volnou ruku vymyslet zcela novou strategii a&nbsp;vizi značky, takže&nbsp;jsme se&nbsp;začali více zaměřovat na&nbsp;dekorativní kusy s&nbsp;přidanou hodnotou. Každoročně jsem tvořil nové kolekce pro&nbsp;Evropu, USA i&nbsp;Asii,“ vzpomíná Jabůrek na&nbsp;roky v&nbsp;Moseru, během nichž vytvořil i&nbsp;dnes již ikonickou vázu Hruška. V&nbsp;roce 2018 se&nbsp;ale rozhodl, že je načase začít tvořit sám za&nbsp;sebe.
Naštěstí nemusel začínat od&nbsp;nuly. Během let si udělal na&nbsp;české sklářské scéně renomé, nasbíral kontakty, a&nbsp;navíc měl velkou výhodu, že skutečně unikátní skleněné objekty dokáže nejen navrhnout, ale taky sám vyfouknout a&nbsp;následně vybrousit. Ví, jak se&nbsp;sklo chová a&nbsp;co si může a&nbsp;nemůže dovolit, když&nbsp;ten který objekt vymýšlí. Úzce spolupracuje se&nbsp;skláři&nbsp;na&nbsp;hutích, kteří jsou nedílnou součástí jeho tvorby. Jako příklad uvádí velkou vázu z&nbsp;čirého křišťálu, který je potažený sklem ve&nbsp;žluté barvě. Křišťál pod&nbsp;ní odhalují výbrusy ve&nbsp;tvaru jemných lístků.<clink anchorid="3"></clink>
„Tohle je hodně speciální technika a&nbsp;jednu vázu vyrábíme hodinu a&nbsp;půl. Potřebuji k&nbsp;tomu dvě party sklářů. Jedna nabere na&nbsp;píšťalu čirý křišťál a&nbsp;tvaruje z&nbsp;ní vnitřní vázu, druhá má na&nbsp;píšťale žlutou vrstvu, ze&nbsp;které musí rozfouknout velkou, asi milimetr tenkou baňku. Pak se&nbsp;k&nbsp;sobě obě části za&nbsp;tepla přitisknou, žlutá část se&nbsp;odrazí od&nbsp;píšťaly a&nbsp;nastává moment, kdy se&nbsp;musí přetáhnout přes&nbsp;tu křišťálovou. Pak se&nbsp;váza&nbsp;týden chladí a&nbsp;nakonec se&nbsp;vybrousí,“ popisuje sklář.
Vrstvená je také váza&nbsp;z&nbsp;uranového skla, která je potažená rubínově rudou barvou, a&nbsp;na&nbsp;první pohled zaujme i&nbsp;kolekce připomínající sklo s&nbsp;námrazou. Pro&nbsp;tu sklář sáhl do&nbsp;studnice starých technik, konkrétně se&nbsp;zaměřil na&nbsp;ledování klihem. Hladký povrch vázy se&nbsp;opískuje a&nbsp;poté potře klihem. Jeho vrstva začne po&nbsp;čase vytrhávat ze&nbsp;skla střípky, takže&nbsp;to vypadá, jako by váza&nbsp;omrzla. „Zkoušel jsem to s&nbsp;uranovým sklem a&nbsp;vypadá to skvěle. Uran mám rád, je totiž úžasný v&nbsp;tom, že se&nbsp;jeho barva mění při&nbsp;každé poloze a&nbsp;intenzitě světla. Takže&nbsp;objekt sice máte v&nbsp;interiéru na&nbsp;jednom místě, nic s&nbsp;ním neděláte, ale pořád pracuje, mění odstíny.“<clink anchorid="4"></clink>
Na&nbsp;otázku, kde čerpá pro&nbsp;svou tvorbu inspiraci, když&nbsp;už se&nbsp;jí věnuje tolik let, sklář bez&nbsp;zaváhání odpovídá, že většinou přímo při&nbsp;broušení. Vysvětluje, že i&nbsp;když&nbsp;má často nějaký plán, jaký tvar z&nbsp;kusu skla vznikne, jakmile začne brousit, otevřou se&nbsp;před&nbsp;ním nové možnosti. „Broušení mám na&nbsp;celém procesu nejraději, když&nbsp;už to mám ve&nbsp;svých rukách a&nbsp;můžu&nbsp;si dělat, co chci. Na&nbsp;huti to nikdy nevyjde napoprvé, je to velká neznámá. Na&nbsp;broušení mám už hotový kus u&nbsp;sebe a&nbsp;můžu&nbsp;si s&nbsp;ním jenom hrát, což je nejlepší,“ usmívá se&nbsp;Jabůrek. A&nbsp;dodává, že raději než lehké dělá těžké objekty. „Na&nbsp;broušení je fajn, když&nbsp;máte pořádnou hmotu a&nbsp;můžete se&nbsp;do&nbsp;toho pořádně zakousnout.“
Ve&nbsp;své tvorbě se&nbsp;ale Lukáš Jabůrek nevěnuje jen velkým objektům, má za&nbsp;sebou i&nbsp;mnoho menších, zejména&nbsp;zakázkových kousků. Stojí třeba za&nbsp;sběratelskou limitovanou edicí stovky lahví se&nbsp;skleničkami pro&nbsp;palírnu Rudolf Jelínek, ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;dvanácti vinaři&nbsp;navrhuje skleničky pro&nbsp;sklárnu Květná, Plzeňskému Prazdroji vytvořil limitovanou edici pivních lahví a&nbsp;pro&nbsp;Resort Český les navrhl ručně foukané karafy ve&nbsp;třech designech. Mimoto tvoří odměny pro&nbsp;řadu českých cen, například pro&nbsp;nejlepší kardiology či&nbsp;nejlepší projekty v&nbsp;oblasti aplikovaného výzkumu.<clink anchorid="5"></clink>
„V&nbsp;poslední době dělám i&nbsp;hodně projektů pro&nbsp;architekturu. Nedávno jsem tady měl pět set skleněných tyčí, které jsou součástí velké skleněné instalace přecházející z&nbsp;interiéru až&nbsp;na&nbsp;zahradu. Klienti mi často nechávají úplně volnou ruku a&nbsp;prostor, mohou se&nbsp;sem během procesu kdykoliv přijet podívat. Moje práce je postavená na&nbsp;důvěře a&nbsp;osobním kontaktu, což mi dělá velkou radost.“

<clink anchorid="1"></clink>
Je velmi pravděpodobné, že krajina kolem Jirkova u&nbsp;Chomutova se&nbsp;v&nbsp;zimním období bude ukrývat v&nbsp;husté mlze. Jinak tomu není ani v&nbsp;den, kdy sem vyrážíme do&nbsp;dílny skláře Lukáše Jabůrka. Ten se&nbsp;před&nbsp;lety rozhodl, že naváže na&nbsp;bohatou sklářskou minulost kraje, z&nbsp;něhož pochází. Dnes je jeho rukopis dobře rozpoznatelný, jelikož vrstvením různých barev a&nbsp;následným brusem tvoří objekty, které jsou plné kontrastů, vrstev, ostrých hran a&nbsp;mění se&nbsp;s&nbsp;tím, jak na&nbsp;ně dopadá denní světlo.
Lukáš Jabůrek se&nbsp;sklem pracuje už od&nbsp;píky, i&nbsp;když&nbsp;v&nbsp;případě sklářského řemesla je mo

Lukáš Jabůrek. Zakousnout se do skla

<clink anchorid="1"></clink>
Štýrskou metropoli Graz, česky známou jako Štýrský Hradec, Češi&nbsp;dobře znají. Přesněji řečeno znají ji z&nbsp;dálničních cedulí, protože&nbsp;Graz pravidelně míjejí cestou do&nbsp;Chorvatska, jelikož kolem něj vede dálnice A9.
Graz toho má ale hodně co nabídnout, a&nbsp;to nejen na&nbsp;krátkou zastávku. Coby druhé největší město Rakouska jej lze přirovnat k&nbsp;našemu Brnu, se&nbsp;kterým sdílí i&nbsp;podobný počet obyvatel. Metropole na&nbsp;řece Mur má také podobný ráz&nbsp;jako ta jihomoravská, navíc je stejně jako ona obklopená vinicemi a&nbsp;na&nbsp;kopci uprostřed města se&nbsp;tyčí historická dominanta – nejde však o&nbsp;hrad, ale o&nbsp;nepřehlédnutelnou hodinovou věž.
První sídlo v&nbsp;místě dnešního Štýrského Hradce vybudovali Římané: v&nbsp;6. století zde vyrostl malý hrad a&nbsp;o&nbsp;dalších šest století později se&nbsp;z&nbsp;města stalo významné obchodní centrum. Dnes se&nbsp;Graz označuje za&nbsp;místo, kde se&nbsp;střetává historie, kultura, design i&nbsp;skvělé jídlo. Už při&nbsp;první návštěvě zjistíte, že je mnohem přívětivější než Vídeň, zejména&nbsp;díky vřelosti místních obyvatel. „Žijeme tu tři&nbsp;roky a&nbsp;rychle jsme se&nbsp;začali cítit jako doma. Město je poměrně kompaktní, člověk&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;něm dobře zorientuje, celý region je navíc skvělý na&nbsp;výlety do&nbsp;hor nebo na&nbsp;kole,“ říká Martina Králová, která se&nbsp;do&nbsp;Grazu před&nbsp;lety přestěhovala s&nbsp;manželem a&nbsp;pracuje v&nbsp;pohostinství.<clink anchorid="2"></clink>
Vše tu plyne trochu jiným tempem. Ve&nbsp;městě panuje spíše maloměstská atmosféra, lidé se&nbsp;zdraví na&nbsp;ulici, při&nbsp;procházce míjíte spoustu malých řemeslných obchodů, pekáren a&nbsp;farmářských trhů – Graz má totiž tři&nbsp;stovky městských farmářů, což je zdaleka nejvíc ze&nbsp;všech městských oblastí v&nbsp;Rakousku. Historie města je odnepaměti spojená s&nbsp;pěstováním ovoce, zeleniny a&nbsp;v&nbsp;jeho okolí funguje nespočet malých farem.
Nejvýznamnější surovinou jsou tady dýně, zejména&nbsp;jejich semínka, která se&nbsp;praží a&nbsp;následně se&nbsp;z&nbsp;nich lisuje fantastický, tmavě zelený olej. Nečekanou zajímavostí jsou pak lanýže. V&nbsp;lesích kolem Štýrského Hradce totiž roste sedm druhů této aromatické, gurmány opěvované houby. Na&nbsp;její počest se&nbsp;tu každý podzim koná lanýžový festival. Region je známý také pro&nbsp;skvělý křen, šťavnatá jablka a&nbsp;samozřejmě víno.
Právě víny je Štýrsko proslulé. Pokud si potrpíte na&nbsp;lehké suché minerální moky, máte o&nbsp;něco více jasno v&nbsp;tom, proč se&nbsp;do&nbsp;Grazu přestěhovat. Místní specialitou je Schilcher, růžové víno vyrobené z&nbsp;modré odrůdy Blauer Wildbacher, které se&nbsp;vyznačuje vysokým podílem kyselin. Pokud chcete štýrská vína&nbsp;prozkoumat opravdu důkladně, vydejte se&nbsp;na&nbsp;jihoštýrskou vinnou stezku (Südsteirische Weinstrasse), na&nbsp;níž se&nbsp;můžete v&nbsp;tradičních vinařských usedlostech Buschenschank občerstvit i&nbsp;svačinou Jause tvořenou domácími sýry, uzeninami, pomazánkami a&nbsp;pečivem.<clink anchorid="3"></clink>
S&nbsp;vínem se&nbsp;pojí i&nbsp;skvělé jídlo. A&nbsp;na&nbsp;kulinářskou kulturu jsou v&nbsp;Grazu obzvláště hrdí. Ochutnat tady můžete tradiční štýrskou kuchyni v&nbsp;moderním podání, a&nbsp;to například v&nbsp;restauraci Arravané, kde vycházejí právě z&nbsp;regionálních surovin a&nbsp;menu staví na&nbsp;jednoduchých pokrmech, které si vás&nbsp;získají na&nbsp;první ochutnání. Zajímavý gastronomický koncept nabízí i&nbsp;podnik Auenbrugger Weinbar, který kromě pestrého výběru vín láká na&nbsp;chuťovky ve&nbsp;štýrsko-italském podání. Pokud budete chtít vyzkoušet něco exotičtějšího, vydejte se&nbsp;do&nbsp;restaurace Amouro zaměřené na&nbsp;levantskou kuchyni, za&nbsp;přímořskými chutěmi pak zamiřte do&nbsp;rybí restaurace El Pescador.
Ve&nbsp;Štýrském Hradci si potrpí také na&nbsp;prvotřídní lahůdkářství. Mezi ta vyhlášená patří například Delikatessen Nussbaumer, nejstarší obchod s&nbsp;kvalitními potravinami ve&nbsp;městě zaměřený na&nbsp;regionální lahůdky a&nbsp;vína, ale také speciality z&nbsp;Tyrolska či&nbsp;Francie, případně Delikatessen Frankowitsch, kde si můžete dopřát obložené chlebíčky i&nbsp;různé sladkosti.
Jeden kulinářský zážitek ale zastíní všechny ostatní. Každý rok v&nbsp;srpnu se&nbsp;ve&nbsp;městě pořádá velký gastronomický festival, který vrcholí akcí zvanou Dlouhý stůl – největší událostí pro&nbsp;milovníky jídla široko daleko. Vše začíná tím, že se&nbsp;sejdou regionální farmáři&nbsp;a&nbsp;místní výrobci štýrských gurmánských specialit, které lze ochutnat během dvoutýdenního festivalu. Po&nbsp;něm se&nbsp;náměstí Hauptplatz mění na&nbsp;velkou restauraci pod&nbsp;širým nebem: prostře se&nbsp;sedm dlouhých stolů, kolem nichž se&nbsp;usadí až&nbsp;stovka hostů, aby si užili neotřelou večeři. „Jde o&nbsp;skutečně velkolepou akci, na&nbsp;kterou je vedení města velmi hrdé – a&nbsp;je pravda, že jsem se&nbsp;s&nbsp;něčím takovým nikde nesetkala. Doporučuji si do&nbsp;Grazu udělat výlet alespoň v&nbsp;době trvání festivalu, stojí to za&nbsp;to,“ přesvědčuje Martina Králová.<clink anchorid="4"></clink>
Kultura tu také hraje prim. A&nbsp;neokoukaná architektura jakbysmet. Obojí se&nbsp;spojuje v&nbsp;jedné budově – muzeu současného umění Graz Art Museum. Budova stojí přímo u&nbsp;řeky Mur a&nbsp;lze si ji nejlépe prohlédnout buď&nbsp;z&nbsp;protějšího břehu, nebo z&nbsp;kopce Schlossberg, na&nbsp;kterém stojí již zmiňovaná hodinová věž. Připomíná zvláštního podmořského tvora, místní jí ale přezdívají spíše Mimozemšťan. Přistál tu v&nbsp;roce 2003, kdy byl Graz vyhlášen Evropským hlavním městem kultury, a&nbsp;navrhli jej londýnští architekti Peter Cook a&nbsp;Colin Fournier.
Na&nbsp;důležitý kulturní bod města se&nbsp;letos promění i&nbsp;zámek Eggenberg, který od&nbsp;konce dubna do&nbsp;začátku listopadu hostí multimediální výstavu Showing Styria „Ambition &amp; Illusion“. Jejím hlavním tématem je vzestup, sláva a&nbsp;úpadek rodu Eggenbergů. Umístění v&nbsp;barokním zámku, který byl sídlem nejvýznamnějšího štýrského šlechtického rodu, je tak více než příhodné. Zámek se&nbsp;nachází na&nbsp;okraji Grazu, obklopují jej krásné zahrady a&nbsp;ukrývá bohatě zdobené sály a&nbsp;komnaty, takže&nbsp;nabízí skvělý kulturní únik z&nbsp;města i&nbsp;v&nbsp;době, kdy se&nbsp;v&nbsp;něm nekoná žádná velkolepá výstava.
Ve&nbsp;městě se&nbsp;nachází také celá řada menších galerií a&nbsp;muzeí, například na&nbsp;op-art zaměřená Galerie Leonhard, Neue Galerie Graz, v&nbsp;níž lze obdivovat přes&nbsp;70 tisíc děl rakouských a&nbsp;mezinárodních umělců od&nbsp;19. století do&nbsp;současnosti, nebo kolem moderního umění budovaná Halle für Kunst Steiermark. Nikdo by pak rozhodně neměl minout muzeum zdejšího světově rozhodně nejproslulejšího rodáka – Arnolda Schwarzeneggera. Může si třeba potěžkat legendární meč Atlantean z&nbsp;filmu Barbar Conan.<clink anchorid="5"></clink>
A&nbsp;kde se&nbsp;v&nbsp;rakouském Hradci žije nejlíp? V&nbsp;současnosti jsou na&nbsp;vzestupu čtvrti Lend a&nbsp;Gries, které by donedávna místní neoznačili za&nbsp;vyhledávané. Dnes jde ale o&nbsp;živé části plné příjemného městského života.
Lend se&nbsp;označuje jako umělecká čtvrť, protože&nbsp;v&nbsp;ní stojí Kunsthaus Graz, díky čemuž zde bují kulturní scéna, spousta concept storů, restaurací, kaváren a&nbsp;barů. Jedním z&nbsp;největších lákadel je náměstí Lendplatz s&nbsp;každodenními farmářskými trhy a&nbsp;stánky s&nbsp;venkovním posezením, které v&nbsp;teplých měsících praskají ve&nbsp;švech.
Gries se&nbsp;nachází jižně od&nbsp;Lendu a&nbsp;v&nbsp;posledních letech se&nbsp;tu zaměřili na&nbsp;revitalizaci, díky čemuž dříve&nbsp;ošumělá čtvrť plná nízkých domků s&nbsp;kouzelnými skrytými dvorky začíná nabírat na&nbsp;popularitě.

<clink anchorid="1"></clink>
Štýrskou metropoli Graz, česky známou jako Štýrský Hradec, Češi&nbsp;dobře znají. Přesněji řečeno znají ji z&nbsp;dálničních cedulí, protože&nbsp;Graz pravidelně míjejí cestou do&nbsp;Chorvatska, jelikož kolem něj vede dálnice A9.
Graz toho má ale hodně co nabídnout, a&nbsp;to nejen na&nbsp;krátkou zastávku. Coby druhé největší město Rakouska jej lze přirovnat k&nbsp;našemu Brnu, se&nbsp;kterým sdílí i&nbsp;podobný počet obyvatel. Metropole na&nbsp;řece Mur má také podobný ráz&nbsp;jako ta jihomoravská, navíc je stejně jako ona obklopená vinicemi a&nbsp;na&nbsp;kopci uprostřed města se&nbsp;tyčí historická dominanta – nejde však o&nbsp;hrad, ale o&nbsp;

Graz. Štýrské „Brno“ mezi kopci a vinicemi

<clink anchorid="1"></clink>
Tahle značka skloubila emoce, design a&nbsp;sportovní jízdu jako základní principy. A&nbsp;to na&nbsp;trh přišla teprve v&nbsp;roce 2018. Právě tehdy se&nbsp;začal odvíjet příběh Cupry, která se&nbsp;světu poprvé představila na&nbsp;závodním okruhu Terramar v&nbsp;Sitges u&nbsp;Barcelony. O&nbsp;šest let později propůjčil ikonický okruh jméno nejnovějšímu přírůstku – modelu Cupra Terramar. „Soutěživost máme v&nbsp;DNA. Pro&nbsp;nás&nbsp;neexistuje druhé místo – a&nbsp;to platí i&nbsp;pro&nbsp;náš design. Nový vůz&nbsp;v&nbsp;sobě spojuje sportovní charakter, inovativní technologie a&nbsp;odvážnou estetiku,“ říká Jorge Diez, šéfdesignér Cupry.
Cupra Terramar se&nbsp;svým dynamickým designem ukazuje, že není jen dalším SUV. U&nbsp;testovaného vozu ihned vynikne šedofialová metalická barva Dark Void, která dodává autu exkluzivní vzhled. Tuhle barvu navíc skvěle doplňují bronzové detaily, typické pro&nbsp;značku&nbsp;Cupra, včetně emblémů a&nbsp;některých prvků masky chladiče. Stejně úžasně vypadají i&nbsp;bronzová kola. Ráfky jsou elegantně navržené s&nbsp;ostře tvarovanými liniemi, což skvěle ladí s&nbsp;celkovou siluetou vozu. Přední LED světlomety s&nbsp;ostrým „trojúhelníkovým“ designem navíc podtrhují dynamický charakter auta. Rozzáří se&nbsp;zároveň spolu se&nbsp;zadními světly v&nbsp;okamžiku, kdy se&nbsp;k&nbsp;autu přiblížíte s&nbsp;klíčky.
Uvnitř vozu na&nbsp;řidiče i&nbsp;pasažéry čeká kombinace kvalitních materiálů, burgundy, černé a&nbsp;mědi, moderních technologií a&nbsp;především precizního zpracování. Ergonomicky tvarovaná sedadla poskytují skvělé boční vedení, což oceníte, když&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;zatáčkách budete chtít odvázat. Na&nbsp;druhou stranu, sedák&nbsp;je na&nbsp;moji 193 cm vysokou postavu o&nbsp;něco kratší. V&nbsp;kabině si řidič a&nbsp;cestující můžou užívat čistý zvuk hi-fi Sennheiser s&nbsp;12 reproduktory a&nbsp;výkonem 390 W.
Přístrojová deska je minimalistická, ale přehledná a&nbsp;funkční, orientovaná k&nbsp;řidiči. Dominuje digitální přístrojový štít spolu s&nbsp;velkým dotykovým displejem infotainmentu. Deska je tak pěkná, že bych si ji dovedl představit i&nbsp;bez&nbsp;objemné obrazovky.<clink anchorid="3"></clink>
Moderní technologie, jako je bezdrátové nabíjení telefonu, USB-C porty a&nbsp;výkonný audio systém, zajišťují vysoký komfort pro&nbsp;všechny cestující. Cupra Terramar přichází s&nbsp;nejnovějším infotainmentem, který je snadno ovladatelný. Velký centrální dotykový displej podporuje bezdrátové Apple CarPlay i&nbsp;Android Auto ovládání a&nbsp;možnost personalizace rozhraní jen přidává na&nbsp;uživatelském komfortu. Některá tlačítka, například pro&nbsp;vyhřívání sedadel, by však mohla být větší a&nbsp;taky by mohla reagovat rychleji. Přes&nbsp;menu či&nbsp;zkratku na&nbsp;volantu se&nbsp;pak dostanete k&nbsp;vypnutí asistenčních systémů.
Řidič má k&nbsp;dispozici sportovní volant s&nbsp;integrovanými ovládacími prvky, který skvěle padne do&nbsp;ruky. Interiér je navíc příjemně tichý. V&nbsp;individuálním jízdním režimu je možné nastavit tuhost podvozku, řízení a&nbsp;též úroveň zvuku motoru. Ne každému ale syntetický zvuk bude vyhovovat. Na&nbsp;volantu lze jednoduše přepínat mezi jízdními režimy, od&nbsp;komfortního až&nbsp;po&nbsp;ostrý, kdy podvozek výrazně ztuhne, auto se&nbsp;jakoby přikrčí k&nbsp;silnici a&nbsp;je připraveno ke&nbsp;sprintu.
Cupra Terramar v&nbsp;této konfiguraci nabízí výkon 130 kW spalovacího motoru a&nbsp;zároveň 55 kW elektriky, což je výkon udržitelný po&nbsp;dobu 30 minut. Plug-in hybrid nabízí optimální kompromis mezi sportovním zážitkem a&nbsp;každodenní praktičností. Ruku na&nbsp;srdce, párkrát jsem se&nbsp;přistihl, že když&nbsp;elektrice došla šťáva, neměl jsem moc náladu dobíjet – a&nbsp;pak už jsem jezdil jen na&nbsp;benzin. Motor poskytuje dostatek síly pro&nbsp;svižné předjíždění i&nbsp;dynamickou jízdu. Leč nutno mít na&nbsp;paměti, že vyšší stavba karoserie prostě fyzikální zákony nepřekoná. Pokud chcete mít otáčky ještě víc pod&nbsp;kontrolou, doporučuju řadit pádly pod&nbsp;volantem. Podvozek je nastavený sportovně, ale stále poskytuje dostatek komfortu.
I&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;jedná o&nbsp;sportovně laděné SUV, Cupra Terramar nezapomíná na&nbsp;praktičnost. Zavazadlový prostor nabídne dostatek místa pro&nbsp;běžné rodinné „povinnosti“. Díky variabilnímu uspořádání zadních sedadel lze snadno zvětšit objem kufru, a&nbsp;přepravovat tak i&nbsp;rozměrnější předměty.
Pasažéři&nbsp;na&nbsp;zadních sedadlech mají k&nbsp;dispozici dostatek prostoru pro&nbsp;nohy i&nbsp;hlavu.
Pokud hledáte vůz, který vás&nbsp;nejen spolehlivě dopraví do&nbsp;cíle, ale také zaujme svým vzhledem a&nbsp;skvělými jízdními vlastnostmi, Cupru Terramar byste rozhodně měli zařadit na&nbsp;svůj seznam. Tenhle model potvrzuje, že spojit emoce a&nbsp;praktičnost není oxymóron.<clink anchorid="2"></clink>
Cupra Terramar VZ e-HYBRID 272k DSG
Maximální výkon motoru (kW/hp) 200/272
Hmotnost 1675 kg
Objem motoru 1498 cm3
Nejvyšší rychlost 215 km/h
Spotřeba paliva (100 km) 6,5 l
&nbsp;
&nbsp;
Popisek k&nbsp;hlavní fotce
&nbsp;
45 litrů
Po&nbsp;Praze a&nbsp;okolí se&nbsp;spotřeba pohybovala od&nbsp;0,5 do&nbsp;6 litrů na&nbsp;100 km. Skutečně, i&nbsp;materiály automobilky uvádějí půl litru na&nbsp;100 km, samozřejmě za&nbsp;vydatného přispění elektrického pohonu. Když&nbsp;se&nbsp;pak opřete do&nbsp;pedálu plynu, průměr může jít až&nbsp;přes&nbsp;7 litrů. Objem nádrže&nbsp;– 45 litrů – ale bohatě stačí.

<clink anchorid="1"></clink>
Tahle značka skloubila emoce, design a&nbsp;sportovní jízdu jako základní principy. A&nbsp;to na&nbsp;trh přišla teprve v&nbsp;roce 2018. Právě tehdy se&nbsp;začal odvíjet příběh Cupry, která se&nbsp;světu poprvé představila na&nbsp;závodním okruhu Terramar v&nbsp;Sitges u&nbsp;Barcelony. O&nbsp;šest let později propůjčil ikonický okruh jméno nejnovějšímu přírůstku – modelu Cupra Terramar. „Soutěživost máme v&nbsp;DNA. Pro&nbsp;nás&nbsp;neexistuje druhé místo – a&nbsp;to platí i&nbsp;pro&nbsp;náš design. Nový vůz&nbsp;v&nbsp;sobě spojuje sportovní charakter, inovativní technologie a&nbsp;odvážnou estetiku,“ říká Jorge Diez, šéfdesignér Cupry.

Cupra Terramar. Neexistuje druhé místo

<clink anchorid="8"></clink>
Nová vůně Pigmentarium je poctou tvůrčímu stylu parfémářů 70. a&nbsp;80. let, stejně jako myšlenkám brutalismu. Parfém BRUTAL zachycuje ducha doby pomocí akordů tuberózy a&nbsp;tabáku. Vůni otevírá temný, smyslný akord Negroni, který rozvíjí černá káva a&nbsp;květy pomerančovníku. Tuberóza, klíčová ingredience, tvoří bohaté srdce spolu s&nbsp;ylang-ylang a&nbsp;májovou růží.
www.pigmentarium.com
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Bohemia Sekt Prestige Chardonnay je sekt připravovaný tradiční metodou kvašení v&nbsp;lahvi s&nbsp;dobou ležení na&nbsp;kvasinkách 15 až&nbsp;18 měsíců. Má zlatavě žlutou barvou a&nbsp;jemné perlení. Vůně je elegantní, s&nbsp;bohatým aroma citrusového a&nbsp;sadového ovoce, v&nbsp;pozadí s&nbsp;tóny bílých květů. Chuť je šťavnatá, medově hebká, připomínající sušené ovoce.
www.osobnivinoteka.cz
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Kolik byste jí hádali? Sto let pravděpodobně ne, váza&nbsp;Purity je totiž dokonale nadčasová. První kusy této ikonické vázy vyrobil Moser už v&nbsp;roce 1920 a&nbsp;od&nbsp;té doby je Purity stálicí křišťálového nebe. Její klasické tvary nikdy nepřestaly fascinovat sběratele a&nbsp;přitahují i&nbsp;ty, kteří broušenému sklu zatím odolávali.
www.moser.com
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Děsíte se&nbsp;nástupu AI? Prozkoumejte vyhlídky lidstva v&nbsp;legendárních povídkách otce robotické etiky! Roboti blázní a&nbsp;bouří se, ztrácejí se, rozprávějí o&nbsp;Bohu, případně čtou cizí myšlenky – zkrátka se&nbsp;nám podobají víc, než by se&nbsp;jejich stvořitelům zamlouvalo… Podmanivé příběhy geniálního vizionáře čtou Jan Vondráček, Jana Stryková, Martin Myšička či&nbsp;Ondřej Rychlý.
www.onehotbook.cz
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Roberto Coin, ikona šperkařského průmyslu po&nbsp;více než 30 let, přichází s&nbsp;novými klenoty. Kolekce Venetian Princess ztělesňuje nadčasovou eleganci a&nbsp;rafinované kouzlo Benátek, které se&nbsp;skrývá v&nbsp;každém detailu. Letos rozkvete novým barevným motivem, ve&nbsp;kterém květiny ožijí v&nbsp;kombinaci oslnivých drahokamů čtyř nejpestřejších odstínů.
www.robertocoin.com
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Nový fén Dyson Supersonic r™ je nejvýkonnější, ale zároveň nejlehčí fén Dyson, který dosud používali jen profesionální stylisté. Nyní je dostupný pro&nbsp;všechny, kdo chtějí mít perfektní účes každý den. Zaručuje přesné vysoušení pro&nbsp;hladší konečnou úpravu vlasů bez&nbsp;poškození teplem.
www.dyson.cz
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Nová kolekce šátků Silky Gang Lotosy zachycuje všechny fáze&nbsp;života jednoho květu. Velkoformátová akvarelová ilustrace v&nbsp;kombinaci s&nbsp;technikou suchého pastelu ožívá na&nbsp;luxusním hedvábném twillu a&nbsp;na&nbsp;bavlněném voálu s&nbsp;hedvábím. Značka Silky Gang nabízí luxusní hedvábné šátky v&nbsp;limitovaných číslovaných edicích.
www.silkygang.cz
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Nejpokročilejší řada bezdýmného zařízení IQOS ILUMA i&nbsp;se&nbsp;rozšiřuje a&nbsp;přichází se&nbsp;dvěma novinkami. IQOS ILUMA i&nbsp;vám zpříjemní každodenní užívání a&nbsp;zároveň šetří váš čas. Na&nbsp;nahřívači&nbsp;má vylepšenou dotykovou obrazovku, která umožňuje rychlý přístup ke&nbsp;klíčovým informacím, a&nbsp;jako jediné zařízení na&nbsp;trhu disponuje režimem pauzy.
www.iqos.com

<clink anchorid="8"></clink>
Nová vůně Pigmentarium je poctou tvůrčímu stylu parfémářů 70. a&nbsp;80. let, stejně jako myšlenkám brutalismu. Parfém BRUTAL zachycuje ducha doby pomocí akordů tuberózy a&nbsp;tabáku. Vůni otevírá temný, smyslný akord Negroni, který rozvíjí černá káva a&nbsp;květy pomerančovníku. Tuberóza, klíčová ingredience, tvoří bohaté srdce spolu s&nbsp;ylang-ylang a&nbsp;májovou růží.
www.pigmentarium.com
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Bohemia Sekt Prestige Chardonnay je sekt připravovaný tradiční metodou kvašení v&nbsp;lahvi s&nbsp;dobou ležení na&nbsp;kvasinkách 15 až&nbsp;18 měsíců. Má zlatavě žlutou barvou a&nbsp;jemné perlení. Vůně

Hrot Boutique

Svět stojí na&nbsp;prahu velké revoluce. Kam nás&nbsp;zavede a&nbsp;co to bude pro&nbsp;lidstvo znamenat, dnes netuší vůbec nikdo. Jisté je jedno, nic takové svět ještě nezažil.<clink anchorid="1"></clink>
The Age of Surveillance Capitalism: The Fight for a&nbsp;Human Future at the New Frontier of Power
(Věk&nbsp;kapitalismu dohledu: Boj o&nbsp;budoucnost lidstva u&nbsp;nové hranice moci)
Shoshana Zuboff
Dílo z&nbsp;roku 2019 se&nbsp;zabývá vývojem digitálních společností, jako jsou Google a&nbsp;Amazon, a&nbsp;naznačuje, že jejich obchodní modely představují novou formu akumulace kapitálu, kterou autorka nazývá „kapitalismu dohledu“.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Elon Musk
Walter Isaacson
Intimní příběh Elona Muska, nejzajímavějšího a&nbsp;nejkontroverznějšího inovátora naší éry – vizionáře bez&nbsp;pravidel, který přivedl svět do&nbsp;éry elektrotechnických plateb a&nbsp;vozidel, soukromého průzkumu vesmíru i&nbsp;umělé inteligence a&nbsp;ovládl Twitter (než se&nbsp;rozhodl zničit americkou vládu).
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Unit X
(Jednotka X)
Raj Shah, Christopher Kirchhoff
Pentagon plus Silicon Valley: létající auta, která mohou přistávat jako vrtulníky, drony poháněné AI, které detailně mapují interiéry budov, mikrosatelity, které vidí skrz mraky – jestli chcete vědět, jak bude vypadat válka zítřka, už víte, co chcete číst.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Supremacy: AI, ChatGPT, and the Race that Will Change the World
(Nadvláda: AI, ChatGPT a&nbsp;závod, který změní svět)
Parmy Olson
Autorka technologických článků pro&nbsp;Bloomberg vypráví překvapivý příběh o&nbsp;bitvě mezi společnostmi OpenAI a&nbsp;DeepMind, o&nbsp;jejich nerovném boji o&nbsp;využití vlastních technologií pro&nbsp;dobrou věc a&nbsp;o&nbsp;nebezpečném směru, kterým by se&nbsp;mohly vydat, protože&nbsp;slouží dvěma technologickým monopolům, jejichž moc nemá v&nbsp;historii obdoby.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Nexus. A&nbsp;Brief History of Information Networks from Stone Age to AI
(Nexus. Stručné dějiny informačních sítí od&nbsp;doby kamenné po&nbsp;AI)
Yuval Noah Harari
Izraelský bestsellerista ukazuje cestu lidstva do&nbsp;informačního věku&nbsp;a&nbsp;zkoumá, jak toky informací utvářely nás&nbsp;i&nbsp;náš svět – od&nbsp;doby kamenné přes&nbsp;kanonizaci Bible, hon na&nbsp;čarodějnice, stalinismus i&nbsp;nacismus až&nbsp;po&nbsp;dnešní nárůst populismu.

Svět stojí na&nbsp;prahu velké revoluce. Kam nás&nbsp;zavede a&nbsp;co to bude pro&nbsp;lidstvo znamenat, dnes netuší vůbec nikdo. Jisté je jedno, nic takové svět ještě nezažil.<clink anchorid="1"></clink>
The Age of Surveillance Capitalism: The Fight for a&nbsp;Human Future at the New Frontier of Power
(Věk&nbsp;kapitalismu dohledu: Boj o&nbsp;budoucnost lidstva u&nbsp;nové hranice moci)
Shoshana Zuboff
Dílo z&nbsp;roku 2019 se&nbsp;zabývá vývojem digitálních společností, jako jsou Google a&nbsp;Amazon, a&nbsp;naznačuje, že jejich obchodní modely představují novou formu akumulace kapitálu, kterou autorka nazývá „kapitali

Obsah

Vít Horký. Superšťastný člověk

Když chybí péče o děti, strádáme všichni

Cupra Terramar. Neexistuje druhé místo