Designér Jiří Krejčiřík&nbsp;se&nbsp;spojil s&nbsp;výrobcem nábytku Ton, aby vzdali hold ikonické Židli 14, která na&nbsp;trhu existuje už přes&nbsp;160 let a&nbsp;po&nbsp;celém světě se&nbsp;jí prodaly desítky milionů kusů. Krejčiřík&nbsp;se&nbsp;rozhodl židli, která je dobře známá nejen milovníkům designu, pojmout spíše jako sochu v&nbsp;nepřehlédnutelné ultramarínové barvě. Vytvořil ji přitom z&nbsp;komponentů a&nbsp;forem, které již v&nbsp;produkci Ton jsou. Centrálním prvkem jeho návrhu jsou ohýbané kružnice, které ztělesňují jeden z&nbsp;pilířů známé nábytkářské firmy – precizní techniku ohýbání. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

Designér Jiří Krejčiřík&nbsp;se&nbsp;spojil s&nbsp;výrobcem nábytku Ton, aby vzdali hold ikonické Židli 14, která na&nbsp;trhu existuje už přes&nbsp;160 let a&nbsp;po&nbsp;celém světě se&nbsp;jí prodaly desítky milionů kusů. Krejčiřík&nbsp;se&nbsp;rozhodl židli, která je dobře známá nejen milovníkům designu, pojmout spíše jako sochu v&nbsp;nepřehlédnutelné ultramarínové barvě. Vytvořil ji přitom z&nbsp;komponentů a&nbsp;forem, které již v&nbsp;produkci Ton jsou. Centrálním prvkem jeho návrhu jsou ohýbané kružnice, které ztělesňují jeden z&nbsp;pilířů známé nábytkářské firmy – precizní techniku ohýbání. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></

Óda na čtrnáctku

Hrot 2024 01

Hrot 2024 02

Sára Goldbergerová

Multidisciplinární designérka Cindy Kutíková spojila několik tvůrčích oborů, aby si otevřela dveře k&nbsp;bezbřehému experimentování. 
Cindy Kutíková o&nbsp;sobě nemluví jako o&nbsp;módní designérce, přesto v&nbsp;Česku rozvířila vody právě v&nbsp;oblasti módní tvorby. Vystudovala grafický design a&nbsp;vizuální komunikaci na&nbsp;UMPRUM a&nbsp;ve&nbsp;své diplomové práci se&nbsp;zabývala stíráním hranic mezi tvůrčími obory – začala pracovat na&nbsp;tkaní módních kousků z&nbsp;českých broušených korálků. Dnes by se&nbsp;tak dala označit jako multidisciplinární designérka. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Obecně mě baví experimentovat. Být designér nemusí znamenat být omezen na&nbsp;jednu disciplínu. Grafický design pro&nbsp;mě bývá většinou výchozí bod, jelikož jsem tento obor studovala nejdéle, ale ráda ho přizpůsobuji a&nbsp;rozšiřuji jeho možnosti tím, že ho kombinuji například s&nbsp;módním designem, textilním designem nebo se&nbsp;sklem,“ vysvětluje. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Toto propojení jí pak umožňuje nejen nový pohled na&nbsp;tradiční přístupy, ale také otevírá dveře pro&nbsp;inovace a&nbsp;experimenty, jako je třeba speciální tkalcovský stav, na&nbsp;němž tvoří pruhy látky z&nbsp;drobných korálků. Z&nbsp;těch vznikají oděvy, které jako by Kutíková přenesla z&nbsp;futuristických sci-fi příběhů. Není se&nbsp;tak čemu divit, že rychle získala uznání ze&nbsp;strany české designérské obce: v&nbsp;roce 2021 byla nominována&nbsp;na&nbsp;cenu Czech Grand Design v&nbsp;kategorii Objev roku, pro&nbsp;rok 2023 se&nbsp;dostala do&nbsp;úzkého výběru nominací v&nbsp;kategorii Módní designérka roku s&nbsp;kolekcí Parallel. 
<clink anchorid="3"></clink> 
V&nbsp;té pracovala s&nbsp;pleteninou, do&nbsp;níž převedla pixelové zobrazení a&nbsp;propojila ji s&nbsp;technikou ručně vytkávaných korálků. „U&nbsp;vzoru si hraji s&nbsp;inverzním střídáním žakáru, tedy střídáním rubu a&nbsp;líce. Vzniklé svetry, kalhoty a&nbsp;šály jsou tak oboustranné. U&nbsp;této kolekce jsme navíc uplatnili maximální množství barev, které pletací stroj umožňuje použít,“ přibližuje Cindy Kutíková. S&nbsp;výrobou jí pomáhal mistr pletař Mikuláš Brukner. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Módní kousky od&nbsp;Cindy Kutíkové, ať už jde o&nbsp;zmíněnou kolekci Parallel nebo kolekce Quantum a&nbsp;Infinity, jež postavila na&nbsp;autorských grafických vzorech, se&nbsp;tak vyznačují výraznou barevností – zapomeňte na&nbsp;monochromatické úbory, v&nbsp;nichž každý vypadá stejně. A&nbsp;v&nbsp;pestrobarevném duchu se&nbsp;ponese i&nbsp;letní kolekce, na&nbsp;které Cindy Kutíková momentálně pracuje. Bude se&nbsp;skládat z&nbsp;unisex kompletů tvořených z&nbsp;košil a&nbsp;kalhot nebo kraťasů, které doplní plážové osušky a&nbsp;plavky, vše s&nbsp;výrazným autorským vzorem. 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

Multidisciplinární designérka Cindy Kutíková spojila několik tvůrčích oborů, aby si otevřela dveře k&nbsp;bezbřehému experimentování. 
Cindy Kutíková o&nbsp;sobě nemluví jako o&nbsp;módní designérce, přesto v&nbsp;Česku rozvířila vody právě v&nbsp;oblasti módní tvorby. Vystudovala grafický design a&nbsp;vizuální komunikaci na&nbsp;UMPRUM a&nbsp;ve&nbsp;své diplomové práci se&nbsp;zabývala stíráním hranic mezi tvůrčími obory – začala pracovat na&nbsp;tkaní módních kousků z&nbsp;českých broušených korálků. Dnes by se&nbsp;tak dala označit jako multidisciplinární designérka. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Obecně mě baví experimentovat. Být designér nemusí znamena

Šatník úplně jako ze sci-fi

Marko Jelič z&nbsp;obchodu Winegeek vybírá lahve, které je na&nbsp;přelomu jara a&nbsp;léta radost pít. Vinný geek Marko Jelič již přes&nbsp;deset let zásobuje Česko lahvemi, které pocházejí z&nbsp;vinařství, kde se&nbsp;réva pěstuje podle principů ekologického zemědělství a&nbsp;kde si vinaři&nbsp;nepotrpí na&nbsp;velké zásahy při&nbsp;neméně důležité práci ve&nbsp;sklepě. 
<h2>1</h2> 
Skvělou ukázkou tohoto přístupu je vinařství Els Vinyerons ze&nbsp;španělského regionu Penedès, z&nbsp;něhož Jelič doporučuje vyzkoušet Cavu Pregadeu 2022. „Je neuvěřitelné, jak komplexně může chutnat Cava, když&nbsp;je dělaná šetrně a&nbsp;bez&nbsp;přidaných aditiv. Tato je ve&nbsp;verzi Brut Nature z&nbsp;odrůdy Xarello a&nbsp;prakticky si ji nelze nezamilovat,“ popisuje. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2>2</h2> 
Ve&nbsp;Španělsku Jelič zůstává i&nbsp;v&nbsp;případě dalších dvou tipů. Prvním je bílá Rioja Las Parcelas Blanco 2020 z&nbsp;vinařství Bideona. „Sláva vín odrůdy Viura z&nbsp;Riojy mezi vinnými profesionály strmě stoupá. Jakmile ochutnáte Las Parcelas, pochopíte proč. Lehký dotek dřeva ocelovému Chabliesque projevu nesmírně sluší,“ říká. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<h2>3</h2> 
Další španělský tip je neobvyklé cuvée Malbecu a&nbsp;Graciana v&nbsp;podání vinařství Península Vinicultores. Obměkčí srdce i&nbsp;odpůrců Malbecu, jelikož je lehčí, ovocné a&nbsp;bez&nbsp;dřeva, přesto výrazné a&nbsp;krásně harmonické. 
<clink anchorid="3"></clink> 
<h2>4</h2> 
Sázkou na&nbsp;jistotu je vinařství Von Winning z&nbsp;německého regionu Pfalz, z&nbsp;něhož Marko Jelič doporučuje prudce pitelný Win Win Riesling 2022. 
<clink anchorid="4"></clink> 
<h2>5</h2> 
U&nbsp;rakouských sousedů byste pak rozhodně neměli minout vinařství Rennersistas, které v&nbsp;Burgenlandu vedou charismatické sestry Rennerovy. Jelič doporučuje jejich „oranžádu“ Intergalactic 2022. „Tenhle styl oranžových vín mě baví ze&nbsp;všeho nejvíc. Nepříliš intenzivní macerace, svěžest a&nbsp;projev aromatických odrůd z&nbsp;tohoto vína&nbsp;dělá mezigalaktickou záležitost.“ 
<clink anchorid="5"></clink> 
<h2>6</h2> 
Poslední zastávka nás&nbsp;přenáší domů, konkrétně do&nbsp;vinařství mělnického rodáka Tomáše Trejbala. Tomu pod&nbsp;rukama podle Marka Jeliče vzniká nejlepší lokální Pinot Noir. Zraje rok v&nbsp;dubovém sudu a&nbsp;do&nbsp;charakteristické lahve putoval bez&nbsp;síry a&nbsp;filtrace. „Mělnicko má co nabídnout, a&nbsp;to dokonce i&nbsp;v&nbsp;typické lahvi jménem Mělnický kalamář, do&nbsp;které Tomáš Trejbal každý rok lahvuje své nejlepší víno,“ dodává Jelič. 
<clink anchorid="6"></clink> 
&nbsp;

Marko Jelič z&nbsp;obchodu Winegeek vybírá lahve, které je na&nbsp;přelomu jara a&nbsp;léta radost pít. Vinný geek Marko Jelič již přes&nbsp;deset let zásobuje Česko lahvemi, které pocházejí z&nbsp;vinařství, kde se&nbsp;réva pěstuje podle principů ekologického zemědělství a&nbsp;kde si vinaři&nbsp;nepotrpí na&nbsp;velké zásahy při&nbsp;neméně důležité práci ve&nbsp;sklepě. 
<h2>1</h2> 
Skvělou ukázkou tohoto přístupu je vinařství Els Vinyerons ze&nbsp;španělského regionu Penedès, z&nbsp;něhož Jelič doporučuje vyzkoušet Cavu Pregadeu 2022. „Je neuvěřitelné, jak komplexně může chutnat Cava, když&nbsp;je dělaná šetrně a&nbsp;bez&nbsp;přidaných aditiv. Tato je ve&nbsp;ve

Co pít tento měsíc?

Tomáš Otta

Nedávno jsem v&nbsp;jedné vážené pražské restauraci povečeřel s&nbsp;mladičkou dvojicí z&nbsp;Británie. V&nbsp;naší metropoli se&nbsp;ocitli poprvé, a&nbsp;tak mě zajímalo, kde si o&nbsp;ní dohledali informace. Na&nbsp;TripAdvisoru? Na&nbsp;Bookingu? Lonely Planet? Ne. Ne. Ne. Prý… na&nbsp;TikToku. Ostatně, proč by měli lovit na&nbsp;webu, když&nbsp;jim TikTok naservíruje autentické tipy přímo od&nbsp;jejich vrstevníků? Poslední roky jsme svědky působivého přechodu z&nbsp;tradičních webových stránek právě na&nbsp;„socky“, které takříkajíc berou vše. 
Možná se&nbsp;ptáte, proč si takhle nabíhám právě v&nbsp;úvodníku&nbsp;nového – vím, tištěného – magazínu. Kde si v&nbsp;doutnavém online světě stojí papír? Nepodceňujme sílu printu. Na&nbsp;dohled od&nbsp;probíhajících digitálních bojů má papír tolik stále patrnějších výhod! Nejenže&nbsp;online svět stylově doplňuje, je mu i&nbsp;jistou protilátkou. U&nbsp;magazínu relaxujeme, informace vstřebáváme vlastním tempem, ve&nbsp;volném čase se&nbsp;vracíme ke&nbsp;svým oblíbeným textům a&nbsp;rubrikám. A&nbsp;nejsme u&nbsp;toho bombardováni všudypřítomným elektronickým smogem. Podle řady výzkumů čtenáři&nbsp;tisk považují za&nbsp;nejvíc důvěryhodný zdroj informací – a&nbsp;navzdory klesajícím investicím do&nbsp;printu si toto dobře uvědomují i&nbsp;inzerenti. Papír je prostě pomyslný crème de la crème světa médií. A&nbsp;zvlášť když&nbsp;je to papír ekologický jako v&nbsp;případě našeho magazínu HROT. 
Patrně si HROT pamatujete jako respektovaný ekonomický týdeník. V&nbsp;našem týmu a&nbsp;pod&nbsp;hlavičkou SPM MEDIA jej nyní představujeme jako stylový prémiový měsíčník&nbsp;pro&nbsp;novou generaci českého byznysu. Naším cílem je, aby HROT moc „nehrotil“, ale naopak svému čtenáři&nbsp;poskytl solidní měsíční servis k&nbsp;cestě na&nbsp;pomyslný vrchol – v&nbsp;práci i&nbsp;po&nbsp;práci. Listování papírem není pouhým aktem přijímání informací. Publikaci oproti digitálu činí přitažlivou řada nenahraditelných vjemů – to, jak vypadá, jak působí, ale i&nbsp;jak voní. A&nbsp;jak patrno, oceňuje ji nejen starší, boomerské publikum, které na&nbsp;printu vyrostlo. Malý příklad? Když&nbsp;jsem se&nbsp;se&nbsp;shora zmiňovanou dvojicí raných britských dvacátníků z&nbsp;TikToku loučil, jeden z&nbsp;nich měl v&nbsp;boční kapse svého batohu značky Stüssy zastrčený slavný hudební magazín New Musical Express. Ten před&nbsp;šesti lety jako tištěný nechvalně skončil. Od&nbsp;loňska ale na&nbsp;papíře znovu vychází. Jeho printový relaunch je náramný úspěch. Těším se, že i&nbsp;náš magazín HROT bude mít obdobný osud. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp;

Nedávno jsem v&nbsp;jedné vážené pražské restauraci povečeřel s&nbsp;mladičkou dvojicí z&nbsp;Británie. V&nbsp;naší metropoli se&nbsp;ocitli poprvé, a&nbsp;tak mě zajímalo, kde si o&nbsp;ní dohledali informace. Na&nbsp;TripAdvisoru? Na&nbsp;Bookingu? Lonely Planet? Ne. Ne. Ne. Prý… na&nbsp;TikToku. Ostatně, proč by měli lovit na&nbsp;webu, když&nbsp;jim TikTok naservíruje autentické tipy přímo od&nbsp;jejich vrstevníků? Poslední roky jsme svědky působivého přechodu z&nbsp;tradičních webových stránek právě na&nbsp;„socky“, které takříkajíc berou vše. 
Možná se&nbsp;ptáte, proč si takhle nabíhám právě v&nbsp;úvodníku&nbsp;nového – vím, tištěného – magazínu. Kde si v&nbsp;doutnavém on

Vážené čtenářky, vážení čtenáři

Alena Červenková

<clink anchorid="1"></clink> 
Potenciální tržní kapitalizace společnosti OpenAI dosahuje v&nbsp;současné době závratných 80 miliard dolarů. Díky partnerství s&nbsp;Microsoftem a&nbsp;podpoře dalších investorů získala kapitál ve&nbsp;výši&nbsp;14 miliard dolarů – což jí vyneslo první místo na&nbsp;žebříčku&nbsp;100 nejslibnějších začínajících podniků v&nbsp;oblasti AI. Ten sestavuje společnost CB Insights zabývající se&nbsp;výzkumem technologického trhu. Na&nbsp;druhém místě s&nbsp;investicemi 4,2 miliardy dolarů je Anthropic, stojící za&nbsp;systémem Claude. Sedm z&nbsp;prvních osmi nejlépe financovaných společností sídlí v&nbsp;USA.

Číslo měsíce

Denisa Hejlová, vědkyně, expertka na&nbsp;komunikaci a&nbsp;PR, FSV UK 
<clink anchorid="1"></clink> 
Základní a&nbsp;střední škola mě nenaučily dvě zásadní věci. Zaprvé: poznat, jak lidé přemýšlejí a&nbsp;jak se&nbsp;domluvit. Žádné základy psychologie, neřkuli behaviorální ekonomie nebo komunikace. Dodnes nechápu, proč se&nbsp;učí větné rozbory, a&nbsp;ne to, jak mluvit s&nbsp;lidmi. Druhou zásadní věcí, která mi do&nbsp;života chyběla, bylo pochopit, jak se&nbsp;starat o&nbsp;svoje tělo. Kromě dvou let gymnastiky jsem nesportovala a&nbsp;na&nbsp;tělocviku mi opravdu neřekli, jak se&nbsp;protahovat, proč pravidelně cvičit ani jak správně dělat dřepy. Jen nekonečné hodiny vybíjené na&nbsp;základce a&nbsp;volejbalu na&nbsp;střední, které jsem nenáviděla. Částečně jsem to dohnala na&nbsp;univerzitě kurzy jógy a&nbsp;plavání. A&nbsp;komunikaci jsem vystudovala! Pořád mám ale pocit, že tyhle dvě věci v&nbsp;osnovách chybí. 
Pavel Eichler, spoluzakladatel Hithit.cz a&nbsp;člen vedení RC Slavia Praha 
<clink anchorid="2"></clink> 
Tělocvik „za&nbsp;totáče“ byl docela fajn. Kdo čekal, že napíšu&nbsp;„peklo“, protože&nbsp;jsme museli povinně nosit bílá tílka k&nbsp;červeným trenkám, musím ho zklamat. Bavilo mě šplhání, skákání přes&nbsp;kozu, házení krikeťákem, naučil jsem se&nbsp;trochu basket. Mrzí mě jediná věc: nepotkal jsem se&nbsp;tehdy s&nbsp;rugbyovou šiškou. Komunista se&nbsp;tuto krásnou hru snažil zadupat do&nbsp;země, což se&nbsp;mu naštěstí nepovedlo, ale na&nbsp;základkách se&nbsp;jí na&nbsp;rozdíl od&nbsp;fotbalu nikdo nevěnoval. O&nbsp;to víc energie nyní dávám našemu programu v&nbsp;Rugby Slavia Praha, kdy chodíme do&nbsp;škol a&nbsp;seznamujeme děti s&nbsp;šišatým světem. Je totiž stokrát prověřenou pravdou, že rugby vychovává nejen sportovce, ale také lidi vyznávající hodnoty, jako je čest, nadšení, úcta, soudružnost a&nbsp;kázeň. 
Lenka Klicperová, novinářka a&nbsp;fotografka, zakladatelka Reportérky.cz 
<clink anchorid="3"></clink> 
Asi jsem měla štěstí, ale mě škola naučila přesně to, co měla. A&nbsp;to jsem začínala ještě v&nbsp;socialistické škole! Ale učily mě samé moudré dámy, jejichž výroky si pamatuju dodnes. Třeba chemikářka Libka Výborná se&nbsp;vždycky zastavila před&nbsp;zrcadlem, řkouc: „Krása je pomíjivá, lidská blbost je věčná. To si pamatujte.“ Že tedy lidská blbost JE, jsem si ze&nbsp;školy odnesla jako empirický poznatek. Ale ani Libka Výborná mě už nepoučila, co dělat, srazí-li se&nbsp;člověk&nbsp;s&nbsp;touto blbostí tváří v&nbsp;tvář. To mě učil až&nbsp;život. Nejprve jsem byla schopna jen nevěřícně zírat. Pak jsem se&nbsp;rozčilovala, hádala, argumentovala. Teď už jen povytáhnu obočí a&nbsp;vzpomenu si na&nbsp;Libku. S&nbsp;blbostí neuděláš nic, s&nbsp;tou se&nbsp;musíš jen smířit. 
Pavel Tajbl, spoluzakladatel Drone services 
<clink anchorid="4"></clink> 
Každý svého štěstí pyrotechnikem. Tahle věta nejlépe vystihuje to, co – viděno dnešní perspektivou – bych ve&nbsp;škole potřeboval slyšet opravdu hlasitě. Jsem produktem částečně socialistického školství s&nbsp;překotným twistem v&nbsp;podobě revoluce na&nbsp;gymnáziu a&nbsp;vysokou již v&nbsp;nastupujícím novověku. Měl jsem kliku, že jsem na&nbsp;střední a&nbsp;vysoké potkal zajímavé a&nbsp;inspirující lidi, kteří chytili nabízené šance za&nbsp;pačesy. A&nbsp;nám, lehce váhajícím, ukázali nutnost převzít otěže života. Nebylo to hned a&nbsp;zadarmo, ale mnohým se&nbsp;to povedlo. Vidím taky nemálo těch, kteří pořád spoléhají na&nbsp;levný transparent se&nbsp;sliby planými jak neštovice a&nbsp;doufají, že jim život někdo nastaví a&nbsp;vyřeší. Skvělé je naopak poznání, že mlaďoši&nbsp;už si jdou za&nbsp;svým a&nbsp;na&nbsp;nic nečekají. Hurá!

Denisa Hejlová, vědkyně, expertka na&nbsp;komunikaci a&nbsp;PR, FSV UK 
<clink anchorid="1"></clink> 
Základní a&nbsp;střední škola mě nenaučily dvě zásadní věci. Zaprvé: poznat, jak lidé přemýšlejí a&nbsp;jak se&nbsp;domluvit. Žádné základy psychologie, neřkuli behaviorální ekonomie nebo komunikace. Dodnes nechápu, proč se&nbsp;učí větné rozbory, a&nbsp;ne to, jak mluvit s&nbsp;lidmi. Druhou zásadní věcí, která mi do&nbsp;života chyběla, bylo pochopit, jak se&nbsp;starat o&nbsp;svoje tělo. Kromě dvou let gymnastiky jsem nesportovala a&nbsp;na&nbsp;tělocviku mi opravdu neřekli, jak se&nbsp;protahovat, proč pravidelně cvičit ani jak správně dělat dřepy. Jen nekonečné h

Čtyři věci, které  vás rozhodně  ve škole nenaučí

Kateřina Kubalová

<clink anchorid="1"></clink> 
Do&nbsp;dvou let prorazíme do&nbsp;Ameriky – netají se&nbsp;plány majitel HR tech společnosti Talent‘em Michal Vydržel. Myslet ve&nbsp;velkém se&nbsp;naučil v&nbsp;USA, kde strávil patnáct let. Začalo to pohádkově. Byl jednou jeden kluk v&nbsp;Děčíně, vyrůstal za&nbsp;komunismu. V&nbsp;roce 1989 mu bylo jedenáct. Šel na&nbsp;obchodní akademii, flákal se&nbsp;a&nbsp;propadal. Nedostal se&nbsp;na&nbsp;tři&nbsp;vysoké, tak sebral 500 dolarů a&nbsp;odletěl za&nbsp;oceán. Neměl plán, jenom cíl. Rok se&nbsp;protloukal, jak se&nbsp;dalo. Pracoval pro&nbsp;boháče s&nbsp;alzheimerem, uklízel obchodní dům Walmart v&nbsp;Kentucky… A&nbsp;tam se&nbsp;na&nbsp;kluka po&nbsp;měsících dřiny usmálo štěstí. Vzali ho na&nbsp;Berea College, dostal čtyřmilionové stipendium a&nbsp;prospal 24 hodin v&nbsp;kuse. Ze&nbsp;školy šel rovnou na&nbsp;Wall Street a&nbsp;do&nbsp;Microsoftu. Dobře ví, že k&nbsp;úspěchu víc než peníze&nbsp;pomáhá změna&nbsp;myšlení. 
Normálně by asi člověka štvalo, že spí na&nbsp;nádraží a&nbsp;nemá na&nbsp;jídlo. Vy jste se&nbsp;ale radoval, že můžete sbírat zkušenosti… 
Věděl jsem, že to bude výborný. Že máme možnost realitu ohýbat a&nbsp;měnit. Všechny shity, které se&nbsp;mi děly, jsem bral jako další řádku eseje, kterou si píšu, abych se&nbsp;dostal na&nbsp;ty nejlepší školy. Cokoliv se&nbsp;mi dělo, bylo plus. Věděl jsem, že moje životní story mě prodá. Vítal jsem vše špatné. Dneska na&nbsp;podnikatelských kempech říkám dětem z&nbsp;dětských domovů: Vím, že to je blbý, že byste chtěli rodiny, ale vy máte munici, díky které se&nbsp;vyhrávají světové talentové soutěže. Nejde jen o&nbsp;talent a&nbsp;hlas. I&nbsp;já věděl, že nevyhraju jen schopnostmi, byť jsem měl skvělé výsledky. Koncept Berea College je jedinečný a&nbsp;nic takového u&nbsp;nás&nbsp;nefunguje. Tu školu podporují miliardáři&nbsp;v&nbsp;USA a&nbsp;přijímají jen lidi, kteří mají nadstandardní výsledky a&nbsp;jejichž rodiče mají podprůměrné příjmy. Takže&nbsp;nebylo těžké se&nbsp;tam kvalifikovat. (smích) 
Co vás&nbsp;tam nejvíc překvapilo? 
Je tam úplně jiné přemýšlení, žádná limitovaná mysl. V&nbsp;Americe všichni vědí, že když&nbsp;budou makat, dosáhnou na&nbsp;svůj cíl. Od&nbsp;narození to vidí kolem sebe. Změnit svou mysl pro&nbsp;mě bylo to nejtěžší. Tady mě nikdo nenaučil myslet na&nbsp;to, že můžu&nbsp;být u&nbsp;Gatese doma, že si v&nbsp;Americe můžu&nbsp;koupit barák, že se&nbsp;dostanu do&nbsp;vedení Microsoftu. A&nbsp;zničehonic jste ve&nbsp;škole, kam přijedou lidi z&nbsp;Goldman Sachs a&nbsp;řeknou vám: Chceš na&nbsp;Wall Street? Tak jo, my ti to zařídíme. To by se&nbsp;tady nestalo. 
To bylo před&nbsp;třiceti lety. Umíme už světově myslet? 
Tady jsme pořád limitovaní čtyřicetiletou komunistickou érou. To musí uplynout dalších padesát let. Naše děti už jsou na&nbsp;tom docela dobře, ale ty modely se&nbsp;pořád z&nbsp;generace na&nbsp;generaci předávají. Strašné. V&nbsp;USA neexistuje strach, za&nbsp;chybu se&nbsp;tam chválí. Když&nbsp;jim vyprávíte, že jste zbankrotoval, řeknou vám, že to je skvělý, že jste se&nbsp;tím&nbsp;určitě hodně naučil. Vlastně vůbec nešlo o&nbsp;vzdělání, ale možnost být mezi lidmi, kteří mi řekli: Jestli to chceš, tak si za&nbsp;tím&nbsp;běž. 
Pořád jdete do&nbsp;věcí jen proto, abyste dokázal nemožné? 
Rozhodně ne, proto už také nejsem v&nbsp;Microsoftu. To byla zlatá klec. Třináct let jsem tam věděl, že budu šťastný, jedině když&nbsp;budu mít vlastní firmu. Jenže&nbsp;ze&nbsp;zlaté klece se&nbsp;špatně odchází. Pak už toho ale bylo moc, navíc mi umřel táta, takže&nbsp;jsem se&nbsp;vrátil – a&nbsp;myslel si, že si ze&nbsp;mě tady sednou na&nbsp;zadek. 
A&nbsp;sedli? 
Vůbec ne. (smích) Začínal jsem úplně od&nbsp;začátku. Headhunter Jan Bubeník&nbsp;mi tehdy řekl, že jsem žolík, kterého nikdo neumí hrát. V&nbsp;Česku je byznys malý a&nbsp;dělá se&nbsp;přes&nbsp;konexe. Všichni velcí hráči&nbsp;tady na&nbsp;partnerech chtějí, aby si dělali vlastní byznys, a&nbsp;já nemohl zavolat generálnímu ČEZ, že jsme spolu chodili na&nbsp;vysokou nebo se&nbsp;potkali na&nbsp;golfu. 
Jaké to je, být po&nbsp;tolika letech v&nbsp;korporátu svým pánem? 
Šílené. (smích) Takhle intenzivně jsem nepracoval od&nbsp;Wall Streetu. Když&nbsp;se&nbsp;chci dostat s&nbsp;Talent‘em do&nbsp;světa, vím, že je to jenom na&nbsp;mně. 
Setkal jste se&nbsp;Billem Gatesem, radí vám bývalý slovenský prezident Andrej Kiska. Co mají takové osobnosti společného? 
Mám zkušenost, že čím je člověk&nbsp;úspěšnější, bohatší a&nbsp;sebevědomější, tím&nbsp;je pokornější. Čím mají lidé víc peněz, tím&nbsp;víc si uvědomují, že jsme hodně malí a&nbsp;že musíme jen děkovat za&nbsp;to, co se&nbsp;nám teď děje. Vážit si toho, udržovat to a&nbsp;pomáhat ostatním. To je i&nbsp;moje životní filozofie. Věřím, že peníze&nbsp;nikdy nepředeženou charakter. Když&nbsp;se&nbsp;dostanu k&nbsp;penězům, které nemám mít, protože&nbsp;můj životní postoj a&nbsp;charakter tomu neodpovídají, tak je u&nbsp;sebe neudržím. Říkám to i&nbsp;lidem ve&nbsp;firmě: Nikdy se&nbsp;neptejte, co vám firma může dát, protože&nbsp;ona vám dá všechno. Ptejte se, co se&nbsp;z&nbsp;vás&nbsp;ve&nbsp;firmě stane. Úspěch neseženete, úspěch přijde k&nbsp;vám, podle toho, jaký obraz sama sebe vytvoříte. 
Takže&nbsp;si člověk&nbsp;najednou uvědomí, že může mít na&nbsp;účtu miliardu, ale když&nbsp;nebude lidsky spokojený, bude mu to k&nbsp;ničemu? 
Přesně. Navíc pak ty peníze&nbsp;zjistí, že jim u&nbsp;vás&nbsp;není dobře. Ztratíte je nebo vám udělají v&nbsp;životě něco, aby vás&nbsp;dokopaly ke&nbsp;změně. Potkají vás&nbsp;rozvody, neštěstí… Když&nbsp;člověk&nbsp;pečuje sám o&nbsp;sebe, vytváří prostředí i&nbsp;pro&nbsp;ostatní. Sebeláska je naprosto zásadní. Není to žádné sobectví – když&nbsp;má člověk&nbsp;dávat, musí mít z&nbsp;čeho. A&nbsp;to vám říkám jako člověk, který ještě před&nbsp;pěti lety nedokázal být sám se&nbsp;sebou. Pak jsem vše přenastavil. Změnil neuronové stopy v&nbsp;hlavě. A&nbsp;odjel spokojeně sám na&nbsp;měsíc na&nbsp;Barbados. Teď osamělé cestování miluju. Pronajmu si třeba chatu, obědvám sám, všechno dělám sám. Jen proto, abych pak mohl zase dávat. 
Proč jste se&nbsp;vlastně vrhl na&nbsp;lidské zdroje? 
Já se&nbsp;v&nbsp;roce 2014 vrátil z&nbsp;USA s&nbsp;Microsoftem, který mě na&nbsp;moje přání přesunul. Definitivně jsem odešel v&nbsp;roce 2018. Tehdy přišla nabídka z&nbsp;Monster Career (teď Talent’em), který jsem loni v&nbsp;koupil. V&nbsp;Talent’em mě zajímala především plánovaná expanze do&nbsp;Evropy, nicméně jsem si pak musel uvědomit, v&nbsp;čem jsem nejlepší. Umím se&nbsp;obklopit opravdu dobrými lidmi. Umím si je vybrat. To je moje největší deviza. Věřím v&nbsp;dobro a&nbsp;obklopuji se&nbsp;lidmi, kteří to mají stejně. Věříme si. Já tu měl třeba na&nbsp;rok člověka bez&nbsp;smlouvy. Jsem člověk, který věří, že dané slovo platí. 
V&nbsp;Talent‘em využíváte robota. V&nbsp;čem vidíte potenciál AI? 
Celé je to samozřejmě nafouklé. ChatGPT má češtinu co do&nbsp;přesnosti někde na&nbsp;57. místě. Dá se&nbsp;ale využít třeba na&nbsp;odmítací maily. My robota používáme na&nbsp;prescreeningy a&nbsp;pohovory. Rozjedeme třeba kampaň na&nbsp;hutníky, skláře nebo skladníky, dostaneme 200–300 odpovědí a&nbsp;náš robot Tony je za&nbsp;dvě hodiny vyzpovídá. Tady jde vývoj mílovými kroky kupředu. Tony vám nedá pokoj, dokud se&nbsp;nedovolá nebo mu nezavoláte zpátky. Osmdesát procent hovorů je dokončených. Zbytku třeba zavoláme my. Tony vám zavolá, osloví vás&nbsp;jménem, protože&nbsp;vás&nbsp;podle čísla pozná. Položí vám pár otázek a&nbsp;zabookuje čas u&nbsp;recruitera. Recruiter netráví dlouhé časy navoláváním. A&nbsp;to je dobře, to není jeho či&nbsp;její hlavní úkol. 
Přijde pak kandidát do&nbsp;styku s&nbsp;živým člověkem, nebo všechno zvládne AI? 
Ne, to nikdy nemůže fungovat. Robot řeší jen dotazy typu, kdy ten člověk&nbsp;může nastoupit, jestli pracuje na&nbsp;směny nebo jaký má řidičák. Nikdy, ani za&nbsp;300 let, nebude poslední hovor na&nbsp;robotovi. Vždycky tam bude člověk. 
Tvrdíte, že klasické CV bude brzy minulostí. Všechno si o&nbsp;zájemcích zjistíte z&nbsp;jeho digitální stopy. To je trochu děsivé. 
Až&nbsp;84 % recruiterů proklepne kandidáty na&nbsp;sociálních sítích. Já všem říkám: Než jdete na&nbsp;pohovor, smažte si všechno ze&nbsp;sítí nebo si je zavřete. CV ale zmizí i&nbsp;z&nbsp;dalšího důvodu. Brzy to bude vypadat tak, že si zájemce vyhlídne nabídku, klikne a&nbsp;okamžitě se&nbsp;uskuteční pohovor třeba s&nbsp;naším Tonym. Ten z&nbsp;emocí pozná, jestli zájemce nelže, na&nbsp;základě otázek udělá kompletní profil a&nbsp;posune ho do&nbsp;dalšího kola. Už jsem vás&nbsp;vystrašil? 
Ale co lidé, kteří na&nbsp;síti nejsou, protože&nbsp;prostě nechtějí? 
Časem nebudou mít šanci. Nebudou k&nbsp;nalezení. 
Pro&nbsp;koho a&nbsp;jaké lidí umíte najít? 
Jsou to hlavně modré límečky, které hledáme právě prostřednictvím sítí. Pracujeme pro&nbsp;velké firmy typu PPL či&nbsp;Čedok. Nebo hledáme takzvané jehly v&nbsp;kupce sena. Existují třeba jen tři&nbsp;lidé v&nbsp;Česku s&nbsp;určitou certifikací a&nbsp;my je musíme najít. Děláme třeba pro&nbsp;Packetu, Atlas Copco a&nbsp;aktuálně hledáme generálního ředitele pro&nbsp;Donio. Jsme malá firma, všechno děláme v&nbsp;25 lidech. Potrpíme si na&nbsp;to, že jsme malí jako butik. Každému se&nbsp;věnujeme osobně, já klidně jedu za&nbsp;klientem na&nbsp;celý den do&nbsp;Ostravy. 
Co budoucnost? Kam se&nbsp;svou firmou míříte? 
Do&nbsp;pěti let se&nbsp;chceme stát firmou, kterou pohltí velká společnost typu GI Group, Adecco, Hays, Alma Media. Už teď jsme v&nbsp;našem recruiting odvětví, kde nebyla inovace, vymysleli něco, co neexistuje. Stáváme se&nbsp;konkurenční výhodou pro&nbsp;toho, kdo nás&nbsp;koupí. Hrozbou pro&nbsp;toho, kdo ne. Jsme hrdí na&nbsp;to, že jsme za&nbsp;pouhé dva roky vyvinuli službu, která získala velký ohlas na&nbsp;trhu. Spojujeme odborníky v&nbsp;oblasti výkonnostního marketingu s&nbsp;pokročilým prescreeningem prováděným robotem, to vše pod&nbsp;pečlivým dohledem a&nbsp;vedením zkušených odborníků v&nbsp;oblasti recruitingu. Nacházíme kandidáty, kteří se&nbsp;nehlásí. Během tří minut prescreenujeme 150 kandidátů. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Michal Vydržel (*1978) pracoval mimo jiné na&nbsp;Wall Streetu ve&nbsp;společnostech Goldman Sachs a&nbsp;Morgan Stanley. Léta působil v&nbsp;Microsoftu. Vystudoval prestižní University of Virginia, kde získal titul MBA. V&nbsp;roce 2019 nastoupil jako country manager a&nbsp;výkonný ředitel do&nbsp;Monster Career CZ (Talent’em), kterou později odkoupil a&nbsp;vytvořil z&nbsp;ní to, co dnes je moderní HR Tech společnost Talent‘em. Je zakladatelem podcastu The Headhunted, svého času psal také jako Šéf se&nbsp;závazky. Má tři&nbsp;děti.

<clink anchorid="1"></clink> 
Do&nbsp;dvou let prorazíme do&nbsp;Ameriky – netají se&nbsp;plány majitel HR tech společnosti Talent‘em Michal Vydržel. Myslet ve&nbsp;velkém se&nbsp;naučil v&nbsp;USA, kde strávil patnáct let. Začalo to pohádkově. Byl jednou jeden kluk v&nbsp;Děčíně, vyrůstal za&nbsp;komunismu. V&nbsp;roce 1989 mu bylo jedenáct. Šel na&nbsp;obchodní akademii, flákal se&nbsp;a&nbsp;propadal. Nedostal se&nbsp;na&nbsp;tři&nbsp;vysoké, tak sebral 500 dolarů a&nbsp;odletěl za&nbsp;oceán. Neměl plán, jenom cíl. Rok se&nbsp;protloukal, jak se&nbsp;dalo. Pracoval pro&nbsp;boháče s&nbsp;alzheimerem, uklízel obchodní dům Walmart v&nbsp;Kentucky… A&nbsp;tam se&nbsp;na&nbs

Žolík s americkou story

Avi Joriš

Exponenciální technologický pokrok staví lidstvo před&nbsp;zásadní dilemata, která mohou rozhodnout o&nbsp;civilizaci. 
Ray Kurzweil toho o&nbsp;změnách ví hodně. Technický ředitel Googlu je vynálezcem stolního skeneru či&nbsp;čtečky pro&nbsp;nevidomé. A&nbsp;dokázal předpovědět úžasné technologické změny. Do&nbsp;roku 2010 učinil 147 předpovědí: 115 zcela správných, 12 v&nbsp;podstatě správných, 17 částečně správných a&nbsp;jen tři&nbsp;chybné. Kurzweil predikoval pád Sovětského svazu, software pro&nbsp;rozpoznávání obličejů, robotické protézy pro&nbsp;paraplegiky i&nbsp;pokročilou síť cloud computingu. 
V&nbsp;knize The Age of Spiritual Machines tvrdí, že exponenciální růst není jevem poslední doby, ale probíhá již tisíce let. V&nbsp;19. století se&nbsp;technologické změny děly rychleji než za&nbsp;devět set let předtím. První desetiletí 20. století přinesla větší pokrok než celé předchozí století. Kurzweil říká, že rychlost globálního technologického pokroku bude i&nbsp;dál exponenciální. „V&nbsp;21. století nezažijeme 100 let pokroku, ale spíš 20 000 let pokroku.“ 
Kurzweil věří, že do&nbsp;roku 2029 budou počítače vykazovat inteligentní chování jako u&nbsp;lidí – včetně lásky a&nbsp;humoru. Jenže&nbsp;to je také okamžik, kdy nás&nbsp;umělá inteligence překoná, superinteligentní stroje získají schopnost zplodit myšlenky, jaké by člověka nenapadly. Do&nbsp;roku 2030 dokážeme podle Kurzweila zkopírovat lidský mozek a&nbsp;reprodukovat ho v&nbsp;elektronické podobě. Lidé již nebudou potřebovat tělo a&nbsp;nebudeme umírat v&nbsp;tradičním smyslu. Prostě si jen vytiskneme nové orgány na&nbsp;3D tiskárně. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Další změny stěží pochopíme, protože&nbsp;naše mozky jsou nastaveny tak, že budoucnost se&nbsp;vyvíjí lineárně, nikoli exponenciálně. Do&nbsp;roku 2045 podle Kurzweila dosáhneme tzv. singularity, doby, kdy lidé znásobí svou inteligenci miliardkrát, jelikož spojí své mozky s&nbsp;AI. Civilizace zažije nepředvídatelné změny v&nbsp;důsledku nekontrolovatelného a&nbsp;nezvratného technologického růstu. „Počítače budou mít lidskou inteligenci, lidé je vloží do&nbsp;našich mozků, připojí je ke&nbsp;cloudu a&nbsp;rozšíří to, kým jsme.“ 
To, že Kurzweilovy předpovědi znějí spíše jako Star Trek: Nová generace než jako Terminátor, neušlo futuristům, jako je Nick Bostrom. Ten naopak věří, že se&nbsp;singularitou existuje velká pravděpodobnost, že stroje lidi buď&nbsp;zotročí, nebo je zničí. Zda budeme směřovat k&nbsp;utopii, či&nbsp;dystopii, bude záležet na&nbsp;rozhodnutích, která lidstvo v&nbsp;blízkých letech učiní. 
Autor je izraelsko-americký spisovatel, napsal knihu Inovovati budeš a&nbsp;Next (Co bude dál)

Exponenciální technologický pokrok staví lidstvo před&nbsp;zásadní dilemata, která mohou rozhodnout o&nbsp;civilizaci. 
Ray Kurzweil toho o&nbsp;změnách ví hodně. Technický ředitel Googlu je vynálezcem stolního skeneru či&nbsp;čtečky pro&nbsp;nevidomé. A&nbsp;dokázal předpovědět úžasné technologické změny. Do&nbsp;roku 2010 učinil 147 předpovědí: 115 zcela správných, 12 v&nbsp;podstatě správných, 17 částečně správných a&nbsp;jen tři&nbsp;chybné. Kurzweil predikoval pád Sovětského svazu, software pro&nbsp;rozpoznávání obličejů, robotické protézy pro&nbsp;paraplegiky i&nbsp;pokročilou síť cloud computingu. 
V&nbsp;knize The Age of Spiritual Machines t

Co bude dál? Čeká nás utopie, nebo dystopie?

Klára Weinerová

Wellbeing jako fyzická a&nbsp;duševní pohoda je čím dál skloňovanějším módním pojmem. Naučily se&nbsp;s&nbsp;ním operovat mnohé firmy a&nbsp;začínají jej vyžadovat mnozí zaměstnanci. 
„Téma osobní pohody se&nbsp;dostává do&nbsp;popředí i&nbsp;díky současné nízké nezaměstnanosti a&nbsp;nastupujícím pracovníkům z&nbsp;řad generace mileniálů,“ vysvětluje dva z&nbsp;faktorů Mendelova univerzita v&nbsp;Brně. Lidé si mohou více vybírat a&nbsp;částečně diktovat podmínky. Navíc mileniálové mají jiné potřeby než generace předešlé: volný čas je pro&nbsp;ně víc než přesčas. 
Ale existuje ještě další, hlubší důvod. „Trend péče o&nbsp;duševní zdraví ve&nbsp;firmách se&nbsp;změnil hlavně za&nbsp;poslední tři&nbsp;roky. Nejen v&nbsp;Česku. Pandemie, ekonomické nejistoty, válečný konflikt, vysoká inflace, to všechno jsou situace, které s&nbsp;psychikou jednotlivců výrazně zacloumají. Obecně lze říct, že se&nbsp;nám ve&nbsp;společnosti hroutí jistoty, na&nbsp;které jsme byli zvyklí,“ tvrdí Simona Zábržová, zakladatelka startupové platformy Soulmio věnující se&nbsp;duševnímu zdraví ve&nbsp;firmách. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Podle zprávy State of Work-Life Wellness 2024 americké společnosti Gympass považuje 93 % pracovníků wellbeing za&nbsp;stejně důležitý jako plat. A&nbsp;87 % zaměstnanců by zvažovalo odchod z&nbsp;organizace, která nemyslí na&nbsp;pohodu svých pracovníků. 
Pokud je člověk&nbsp;v&nbsp;práci spokojený, má lepší výsledky. Na&nbsp;téhle jednoduché rovnici není ovšem nic převratného, řídil se&nbsp;jí už Tomáš Baťa. Postavil zaměstnancům domky, nemocnici, kino, muzeum, podporoval kulturu a&nbsp;spolky. A&nbsp;když&nbsp;pracovník&nbsp;umřel, pochovali ho na&nbsp;Baťově lesním hřbitově. Za&nbsp;Baťovou bohulibostí byl samozřejmě tvrdý, leč na&nbsp;svou dobu vizionářský kalkul. 
Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že kvůli depresím a&nbsp;úzkostným stavům přijde celosvětová ekonomika každoročně o&nbsp;12 miliard pracovních dní, což je ekvivalent nákladů ve&nbsp;výši&nbsp;1 bilionu dolarů na&nbsp;ztracenou produktivitu. 
„Technologické firmy, startupy a&nbsp;firmy s&nbsp;mladšími zaměstnanci jsou tématu duševní zdraví otevřenější. Důležitost péče o&nbsp;duševní zdraví zaměstnanců se&nbsp;ale stále častěji dostává i&nbsp;do&nbsp;tradičnějších odvětví,“ říká Simona Zábržová. 
Čas, kdy jediným benefitem byly stravenky, pomalu, ale jistě končí. Byť zaostáváme. Podle studie Deloitte Globální trendy v&nbsp;oblasti lidského kapitálu je wellbeing zaměstnanců pro&nbsp;české firmy velice podstatný (92 %), nicméně jen 57 % dotázaných má dojem, že je na&nbsp;to jejich firma připravena. 
„V&nbsp;Evropě najdeme výrazný trend užívání firemního wellbeingu v&nbsp;praxi zejména&nbsp;v&nbsp;severských zemích, v&nbsp;Německu, Anglii a&nbsp;Švýcarsku. Oproti těmto zemím jsme pozadu tak jeden až&nbsp;dva roky. Za&nbsp;USA, kde je péče o&nbsp;duševní zdraví velkým tématem, máme skluz tak čtyři&nbsp;pět let. S&nbsp;nadsázkou říkám, že dřív&nbsp;byl blázen ten, kdo měl psychologa, dnes je blázen ten, kdo ho nemá,“ tvrdí zakladatelka platformy Soulmio.

Wellbeing jako fyzická a&nbsp;duševní pohoda je čím dál skloňovanějším módním pojmem. Naučily se&nbsp;s&nbsp;ním operovat mnohé firmy a&nbsp;začínají jej vyžadovat mnozí zaměstnanci. 
„Téma osobní pohody se&nbsp;dostává do&nbsp;popředí i&nbsp;díky současné nízké nezaměstnanosti a&nbsp;nastupujícím pracovníkům z&nbsp;řad generace mileniálů,“ vysvětluje dva z&nbsp;faktorů Mendelova univerzita v&nbsp;Brně. Lidé si mohou více vybírat a&nbsp;částečně diktovat podmínky. Navíc mileniálové mají jiné potřeby než generace předešlé: volný čas je pro&nbsp;ně víc než přesčas. 
Ale existuje ještě další, hlubší důvod. „Trend péče o&nbsp;duševní zdraví ve&nbsp;firmách se&nbsp;změnil hlavně

Pohoda v práci už není jen slovo

Michael Skřivan

Představte si LEGO minifigurku – ne ledajakou minifigurku, ale celou pokrytou lesklým chromovaným zlatem. To není sen, to je legendární Mr. Gold, tedy Pan Zlatý, vzácný poklad, po&nbsp;kterém touží LEGO sběratelé po&nbsp;celém světě. 
Figurka byla vydána&nbsp;v&nbsp;roce 2013 jako součást Minifigures Series 10. Pan Zlatý vyčnívá z&nbsp;davu, jelikož vyšel v&nbsp;limitované sérii 5000 figurek a&nbsp;jeho nalezení se&nbsp;tedy rovnalo výhře v&nbsp;loterii. Zlatý smoking, cylindr, a&nbsp;dokonce i&nbsp;obličej – všechno křičí luxusem (kromě jeho, možná překvapivě, bílých rukou). Ale vzácnost Pana Zlatého není jediné, co zvedá jeho cenu. Uvnitř balení se&nbsp;nacházel speciální VIP kód. Ten odemyká virtuální „certifikát“ a&nbsp;umožňuje šťastlivcům označit polohu na&nbsp;mapě „Najdi Pana Zlatého“ – zajímavostí přitom je, že některé figurky Pana Zlatého nebyly zaregistrovány na&nbsp;LEGO.com, takže&nbsp;není známo, zda byly všechny kusy nalezeny. 
Co dělá Pana Zlatého ještě zajímavějším? Je teprve druhou minifigurkou LEGO s&nbsp;titulem a&nbsp;cylindrem. A&nbsp;má i&nbsp;jedno prvenství: je to první (a&nbsp;jediná) minifigurka se&nbsp;zlatým cylindrem. 
Pan Zlatý je víc než jen minifigurka; je symbolem vášně pro&nbsp;sbírání a&nbsp;vzrušení z&nbsp;honu. Takže&nbsp;až&nbsp;příště otevřete sáček s&nbsp;LEGO Minifigures, dávejte pozor na&nbsp;zlatý lesk – možná právě na&nbsp;vás&nbsp;čeká kousek historie LEGO. 
Příběh Pana Zlatého napovídá, že některé starší a&nbsp;raritní kousky LEGO mohou slou- žit jako poměrně slušná investice. Mimo- chodem, kromě sběratelů a&nbsp;invetorů se&nbsp;kostkovým fenoménem zabývají i&nbsp;ekonomové. Kupříkladu studie LEGO – The Toy of Smart Investors z&nbsp;roku 2018 zkoumá finanční návratnost dánských stavebnic. Dospěla k&nbsp;závěru, že vložit správně a&nbsp;chytře peníze&nbsp;do&nbsp;stavebnice LEGO, vám může vynést víc peněz&nbsp;než akcie, dluhopisy, drahé kovy. Victoria Dobrynskaya z&nbsp;HSE University Higher School of Economics ve&nbsp;svém výzkumu zjistila, že průměrný výnos u&nbsp;LEGO dosahuje minimálně 11 %. A&nbsp;to už je hodně dobré. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Pořizovací cena mystery balíčku&nbsp;v&nbsp;roce 2013: 
5–6 USD 
Pořizovací cena mystery balíčku&nbsp;v&nbsp;roce 2024: 
300–450 USD 
Cena v&nbsp;aukcích: 
2999 USD (jen figurka)

Představte si LEGO minifigurku – ne ledajakou minifigurku, ale celou pokrytou lesklým chromovaným zlatem. To není sen, to je legendární Mr. Gold, tedy Pan Zlatý, vzácný poklad, po&nbsp;kterém touží LEGO sběratelé po&nbsp;celém světě. 
Figurka byla vydána&nbsp;v&nbsp;roce 2013 jako součást Minifigures Series 10. Pan Zlatý vyčnívá z&nbsp;davu, jelikož vyšel v&nbsp;limitované sérii 5000 figurek a&nbsp;jeho nalezení se&nbsp;tedy rovnalo výhře v&nbsp;loterii. Zlatý smoking, cylindr, a&nbsp;dokonce i&nbsp;obličej – všechno křičí luxusem (kromě jeho, možná překvapivě, bílých rukou). Ale vzácnost Pana Zlatého není jediné, co zvedá jeho cenu. Uvnitř balení se&nbsp;nacházel speciální VIP kód

Pan Zlatý, legendární LEGO figurka

Tobias Stein

V&nbsp;Hale 14 se&nbsp;spokojeně rozhlíží trojice žen. Na&nbsp;bílých stěnách jsou rozvěšena rozměrná barevná plátna s&nbsp;fantaskními nebo abstraktními motivy, před&nbsp;nimi tu a&nbsp;tam stojí robustní ocelové sochy a&nbsp;plastiky. Blanka Čermáková, Lucie Kropáčová a&nbsp;Šárka Samková právě ve&nbsp;své Trafo Gallery v&nbsp;pražské Holešovické tržnici připravily další výstavu. Je tu klid, do&nbsp;vernisáže zbývá ještě týden, ale už teď je vše připravené. Idylické odpoledne, které svádí k&nbsp;hodnocení, že mít vlastní galerii je něco jako vlastnit ráj a&nbsp;práce v&nbsp;ní je věčné potěšení a&nbsp;nekonečná radost. Skutečně? 
<clink anchorid="2"></clink> 
Ve&nbsp;vedlejší budově má trojice žen kancelář, která si ale se&nbsp;samotnou galerií nezadá. Je stejně světlá a&nbsp;prostorná a&nbsp;na&nbsp;zdech jsou rozvěšené desítky obrazů od&nbsp;autorů, které galerie zastupuje nebo prezentuje. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;všechny tři&nbsp;posadí u&nbsp;velkého bílého kulatého stolu a&nbsp;mají popsat, jak společně galerii řídí a&nbsp;jak se&nbsp;jim daří zvládat možné ponorkové stavy, chvíli mlčí, s&nbsp;úsměvem se&nbsp;po&nbsp;sobě dívají a&nbsp;dávají si přednost, kdo začne. Nakonec si slovo bere Blanka, přeci jen je ředitelka. 
„Základ je, že jsem si vybrala skvělou kolegyni, se&nbsp;kterou jsme tady v&nbsp;galerii nepřetržitě od&nbsp;rána&nbsp;do&nbsp;večera, a&nbsp;ona dokáže vydržet moje šílené nálady, které odráží svou čistotou a&nbsp;dobrotou. To funguje tak, že já se&nbsp;vzápětí začnu stydět za&nbsp;to, jak hrozně se&nbsp;chovám.“ 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Myslím, že Blanka přehání,“ kontruje s&nbsp;úsměvem Lucie. Blanka ji ale vzápětí vybídne, ať tentokrát není tak hodná jako vždycky. „Jen mi to teď hezky sázej, jednu věc za&nbsp;druhou, já to potřebuju slyšet!“ Z&nbsp;Lucie ale nic nevypadne. Jen se&nbsp;usměje, je chvíli zticha a&nbsp;pak skoro šeptem dodá: „To se&nbsp;přeci stane každému, že nemusí přijít do&nbsp;práce s&nbsp;úplně skvělou náladou. Já to prostě chápu.“ 
„Vidíte, to je zkrátka ona,“ bere si zpátky slovo rázně Blanka. „Ona to prostě chápe, že se&nbsp;někdy chovám hrozně,“ a&nbsp;dává velký důraz na&nbsp;slovo chápe. „To je ta její nekonečná dobrota.“ 
Každý den v&nbsp;galerii ale není tak zářivý a&nbsp;čistý jako její bílé stěny. Občasné napjaté chvíle popisuje Šárka. „Máme stres, nejčastěji když&nbsp;připravujeme vernisáž. Ale protože&nbsp;stresem trpíme všechny tři&nbsp;společně, tak se&nbsp;nehádáme. Chceme se&nbsp;ho společně zbavit – a&nbsp;tím&nbsp;se&nbsp;bráníme dusnu. Potřebujeme přemoct společného nepřítele.“ 
<clink anchorid="4"></clink> 
Lucie ji doplňuje. „My nemáme ani nijak trvale rozdělené úkoly. Jsme naučené řešit věci tak, jak postupně přicházejí. Nejvíc asi má vše pevně v&nbsp;rukách Blanka, ona je v&nbsp;našem týmu ta, kdo si dokáže udržet chladnou hlavu. Hodně pomáhá i&nbsp;to, že tady nikdy nejsme samy. Práce v&nbsp;galerii je různorodá, potkáváme se&nbsp;s&nbsp;řadou lidí – a&nbsp;tahle pestrost je nejlepší obrana proti nějaké ponorce.“ 
Vypadá to idylicky – do&nbsp;chvíle, než padne otázka: A&nbsp;je i&nbsp;nějaká činnost, kterou nikdo nechce dělat? Blanka, Lucie i&nbsp;Šárka vykřiknou jednohlasně: „Vyúčtování grantů!“ 
Jejich nejnovější společné dílo, výstava Jaroslava Róny Průzkumník, bude v&nbsp;galerii k&nbsp;vidění do&nbsp;16. června. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp;

Blanka Čermáková je ředitelka galerie,&nbsp; Lucie Kropáčová má na starosti produkci a Šárka Samková se jako seniorní konzul- tantka věnuje fundraisingu a mediálním&nbsp; partnerstvím. S Lucií se Blanka zná šest let, Šárku přibraly do týmu před třemi lety. Soukromá výstavní síň Trafo Gallery&nbsp; vznikla v roce 2006 a ze svého prvního sídla v pražských Vysočanech doputovala přes novoměstskou Příčnou ulici do Holešovic.&nbsp; Bez ohledu na své sídlo se od počátku věnuje prezentaci současné české i mezinárodní umělecké tvorby převážně střední generace.&nbsp; Ročně připravuje šest výstav, ke kterým vydává netradiční dvojjazyčné výpravné publikace.

Kdy jsme se poprvé potkaly

V&nbsp;Hale 14 se&nbsp;spokojeně rozhlíží trojice žen. Na&nbsp;bílých stěnách jsou rozvěšena rozměrná barevná plátna s&nbsp;fantaskními nebo abstraktními motivy, před&nbsp;nimi tu a&nbsp;tam stojí robustní ocelové sochy a&nbsp;plastiky. Blanka Čermáková, Lucie Kropáčová a&nbsp;Šárka Samková právě ve&nbsp;své Trafo Gallery v&nbsp;pražské Holešovické tržnici připravily další výstavu. Je tu klid, do&nbsp;vernisáže zbývá ještě týden, ale už teď je vše připravené. Idylické odpoledne, které svádí k&nbsp;hodnocení, že mít vlastní galerii je něco jako vlastnit ráj a&nbsp;práce v&nbsp;ní je věčné potěšení a&nbsp;nekonečn

Blanka Čermáková, Lucie Kropáčová, Šárka Samková

Takřka idylická trojice

Vladimír Barák

<clink anchorid="1"></clink> 
„Lidé musí pohybovou aktivitu dělat dvakrát třikrát denně po&nbsp;dobu minimálně dvaceti minut,“ říká žena, která stála u&nbsp;zrodu moderní kliniky. 
Fyzioterapeutka, manažerka a&nbsp;podnikatelka. Spolu s&nbsp;manželem Zdeňkem v&nbsp;roce 2011 založila pražskou FYZIOkliniku. Soukromé zdravotnické zařízení zaměřené na&nbsp;řešení obtíží s&nbsp;pohybovým aparátem za&nbsp;více než deset dosáhlo velké prestiže&nbsp;a&nbsp;navštívily jej tisíce klientů. „Klademe důraz na&nbsp;pomoc v&nbsp;rámci celého pohybového systému, tak jak tento celostní přístup prezentuje například profesor Pavel Kolář. Patříme k&nbsp;největším soukromým klinikám v&nbsp;oblasti pohybových obtíží. A&nbsp;třeba v&nbsp;oblasti fyzikální terapie jsme největším centrem pro&nbsp;léčbu rázovou vlnou v&nbsp;Česku a&nbsp;jedním z&nbsp;největších v&nbsp;Evropě,“ říká Iva Bílková. FYZIOklinika je rodinnou firmou, kde se&nbsp;angažují i&nbsp;tři&nbsp;děti manželů Bílkových. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
„Lidé musí pohybovou aktivitu dělat dvakrát třikrát denně po&nbsp;dobu minimálně dvaceti minut,“ říká žena, která stála u&nbsp;zrodu moderní kliniky. 
Fyzioterapeutka, manažerka a&nbsp;podnikatelka. Spolu s&nbsp;manželem Zdeňkem v&nbsp;roce 2011 založila pražskou FYZIOkliniku. Soukromé zdravotnické zařízení zaměřené na&nbsp;řešení obtíží s&nbsp;pohybovým aparátem za&nbsp;více než deset dosáhlo velké prestiže&nbsp;a&nbsp;navštívily jej tisíce klientů. „Klademe důraz na&nbsp;pomoc v&nbsp;rámci celého pohybového systému, tak jak tento celostní přístup prezentuje například profesor Pavel Kolář. Patříme k&nbsp;největším soukromým klinikám v&nb

Iva Bílková,  FYZIOklinika

Veronika Tyler

<h2 class="perex">Aneska</h2> 
Pětadvacetiletou zpěvačku&nbsp;s&nbsp;přezdívkou Aneska momentálně zastupuje progresivní vydavatelství Championship Music (mj. Ben Cristovao), u&nbsp;kterého letos vydala své debutové album Feelings Place. Už předtím si však připsala několik výrazných úspěchů, jakým je kupříkladu ocenění v&nbsp;rámci Europe Music Video Awards. Se&nbsp;svojí kapelou se&nbsp;představila i&nbsp;jako předskokanka českého turné úspěšné slovenské zpěvačky Simy, zahrála na&nbsp;několika zajímavých festivalech – a&nbsp;letos tomu nebude jinak. Aneska je výjimečná svou žánrovou fluiditou, nemá problém střídat pomalejší folkové songy s&nbsp;rockovějšími. A&nbsp;funguje to. „Deska mě stála hodně úsilí, chci letos hlavně hrát co nejvíc a&nbsp;dostat svou hudbu k&nbsp;co nejvíce lidem,“ předsevzala si. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2 class="perex">Mat213</h2> 
Málokdo loni musel ustát takovou vlnu hejtů jako Mat213 za&nbsp;svou skladbu 7teen. Kritici na&nbsp;YouTube jej přirovnávali k&nbsp;dětské kapele Luštěla a&nbsp;nikdo pořádně nechápal jeho smysl pro&nbsp;nadsázku. „Motivovalo mě na*rání na&nbsp;české písničkářství, chtěl jsem bojovat proti jeho hnědáctví,“ vysvětluje Mat, vlastním jménem Matěj Čech. O&nbsp;to víc ho pak zaskočil zisk hudebních ocenění Apollo a&nbsp;Vinyla, a&nbsp;to právě za&nbsp;tuhle skladbu. Loni okamžitě vyprodal renomované pražské Café V&nbsp;lese a&nbsp;skvělou show předvedl i&nbsp;o&nbsp;pár měsíců později v&nbsp;rámci rezonující série Pulz v&nbsp;Paláci Akropolis. Co o&nbsp;něm možná nevíte? Je studentem AVU, vnukem Františka Ringo Čecha a&nbsp;dřív&nbsp;působil v&nbsp;psychrockové kapele See You Inside. Co předvede letos? Budete se&nbsp;divit. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<h2 class="perex">Lucie Bikárová</h2> 
Romská hudba dnes trenduje a&nbsp;kombinovat romštinu s&nbsp;češtinou je in. Svůj podíl na&nbsp;tom u&nbsp;nás&nbsp;má Jan Bendig, Refew, Rytmus, Gypsy.cz, Monika Bagárová, ale právě i&nbsp;Lucie Bikárová. Ta chápe romštinu jako mezinárodní jazyk, který jí otevře bránu do&nbsp;světa. Její cíle jsou ambiciózní, sní také o&nbsp;vlastním koncertě v&nbsp;O2 areně. Dalším jejím snem je dostat romské písničky do&nbsp;mainstreamových rádií. „Pokud nejsou čísla a&nbsp;nejsme v&nbsp;trendech, tak o&nbsp;nás&nbsp;skoro nepíšou,“ míní Lucie Bikárová. Že jí plány postupně vycházejí, dokazují právě čísla. Na&nbsp;YouTube mají její klipy přes&nbsp;šest (!) milionů zhlédnutí, na&nbsp;Instagramu má přes&nbsp;115 tisíc fanoušků. 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

<h2 class="perex">Aneska</h2> 
Pětadvacetiletou zpěvačku&nbsp;s&nbsp;přezdívkou Aneska momentálně zastupuje progresivní vydavatelství Championship Music (mj. Ben Cristovao), u&nbsp;kterého letos vydala své debutové album Feelings Place. Už předtím si však připsala několik výrazných úspěchů, jakým je kupříkladu ocenění v&nbsp;rámci Europe Music Video Awards. Se&nbsp;svojí kapelou se&nbsp;představila i&nbsp;jako předskokanka českého turné úspěšné slovenské zpěvačky Simy, zahrála na&nbsp;několika zajímavých festivalech – a&nbsp;letos tomu nebude jinak. Aneska je výjimečná svou žánrovou fluiditou, nemá problém střídat pomalejší folkové songy s&nbsp;rockovějšími. A&nbsp;funguje to. „Deska mě s

Kteří hudebníci letos mohou proměnit český pop?

<clink anchorid="1"></clink> 
Závěry vědeckých týmů z&nbsp;celého světa ukazují, že některé potraviny mohou nejenom zlepšit paměť nebo výkonnost našeho mozku, ale také oddálit jeho stárnutí. 
<h2>Brokolice</h2> 
O&nbsp;kondici mozku rozhodují neurony – jejich poškození přímo ovlivňuje naši&nbsp;paměť, schopnost soustředění, způsobuje i&nbsp;taková onemocnění, jako je alzheimer, parkinson nebo skleróza. K&nbsp;dispozici bohužel dosud není žádná farmakologická léčba, která by těmto nemocem zabránila – nabízí ji ale sama příroda. Výzkum klinické biochemičky Sabriny Giacoppové ukázal, že izothiokyanáty, látky ve&nbsp;vysoké míře obsažené právě v&nbsp;brokolici, mají vysokou schopnost snižovat záněty a&nbsp;oxidační stres mozkových buněk, a&nbsp;tím&nbsp;neurony účinně chránit. 
<h2>Losos</h2> 
Obsahuje (kromě jiného) vysoké množství omega-3 kyselin. Jejich význam pro&nbsp;naše zdraví je mimořádný. Pomáhají mimo jiné vytvářet membrány kolem každé buňky v&nbsp;těle včetně těch mozkových, a&nbsp;tím&nbsp;zásadním způsobem zlepšují strukturu neuronů. Tým klinického psychiatra Daniela Amena navíc zjistil, že příjem omega-3 kyselin zvyšuje průtok krve v&nbsp;mozku, díky čemuž se&nbsp;zlepšuje jeho celkový metabolismus a&nbsp;výživa. Hladina omega-3 má přímý vliv na&nbsp;kognitivní schopnosti, myšlení nebo schopnost soustředit se. 
<h2>Borůvky</h2> 
Obsahují flavonoidní antioxidanty, které působí proti oxidačnímu stresu. Ukazuje se&nbsp;ale, že v&nbsp;ochraně neuronů mohou hrát důležitou roli i&nbsp;nad&nbsp;rámec své antioxidační aktivity, jak ve&nbsp;své studii potvrdila klinická biochemička Pari Samaniová. Borůvky prokazatelně zvyšují průtok krve do&nbsp;klíčových oblastí mozku a&nbsp;mají vliv na&nbsp;zvýšení jeho plasticity. To pomáhá mozkovým buňkám vytvářet nová spojení, která zlepšují paměť a&nbsp;zvyšují pozornost. Celkově oddalují nástup neurodegenerativních onemocnění souvisejících s&nbsp;věkem.

<clink anchorid="1"></clink> 
Závěry vědeckých týmů z&nbsp;celého světa ukazují, že některé potraviny mohou nejenom zlepšit paměť nebo výkonnost našeho mozku, ale také oddálit jeho stárnutí. 
<h2>Brokolice</h2> 
O&nbsp;kondici mozku rozhodují neurony – jejich poškození přímo ovlivňuje naši&nbsp;paměť, schopnost soustředění, způsobuje i&nbsp;taková onemocnění, jako je alzheimer, parkinson nebo skleróza. K&nbsp;dispozici bohužel dosud není žádná farmakologická léčba, která by těmto nemocem zabránila – nabízí ji ale sama příroda. Výzkum klinické biochemičky Sabriny Giacoppové ukázal, že izothiokyanáty, látky ve&nbsp;vysoké míře obsažené právě v&nbsp;brokolici, mají vysok

Tři rady, jak vylepšit vlastnosti svého mozku

Existují lidé, kteří se&nbsp;rádi a&nbsp;neustále pouští do&nbsp;něčeho nového. Podobně to má Anna Marešová, patrně nejznámější česká produktová designérka současnosti, která v&nbsp;poslední době objevila svou novou oblíbenou relaxační činnost – lukostřelbu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Annu Marešovou v&nbsp;minulém desetiletí globálně proslavil design luxusních intimních pomůcek pro&nbsp;ženy, které vyrábí pod&nbsp;značkou Whoop. de.doo. Pro&nbsp;širší české publikum vstoupila ve&nbsp;známost i&nbsp;návrhem tramvaje T3 Coupé neboli unikátní vyhlídkové verze erbovního pražského dopravního prostředku, čímž se&nbsp;okamžitě stala stálicí turistických bedekrů, ale i&nbsp;světových designových magazínů. „Ta tramvaj je sice určena na&nbsp;speciální, výletní jízdy, ale myslím si, že splňuje ten hlavní účel. Když&nbsp;ji lidé vidí, mají z&nbsp;ní radost. Jízda v&nbsp;ní v&nbsp;přecpané Praze podle mě ukazuje, že i&nbsp;MHD může být luxus,“ říká Anna Marešová. Jak za&nbsp;erotické pomůcky, tak za&nbsp;design tramvaje získala prestižní mezinárodní ocenění Red Dot Design Award. A&nbsp;vloni zabodovala i&nbsp;dalším projektem pro&nbsp;pražský dopravní podnik – designem nové pražské lanovky na&nbsp;Petřín, který soutěž ovládl. Vozidla pro&nbsp;novou lanovku vyrobí rakousko-švýcarská skupina Doppelmayr/ Garaventa. „Z&nbsp;tohoto projektu mám neskutečnou radost. Být u&nbsp;projektu úplně od&nbsp;začátku až&nbsp;do&nbsp;konce je pro&nbsp;designéra splněný sen. Velmi se&nbsp;těším, až&nbsp;se&nbsp;budu moci podívat do&nbsp;výroby,“ říká designérka. 
<clink anchorid="2"></clink> 
A&nbsp;co Anna Marešová dělá, když&nbsp;nedělá? Vedle svého oblíbeného surfování se&nbsp;nedávno začala učit lukostřelbu. Jak se&nbsp;k&nbsp;tomuto poněkud netradičnímu sportu dostala? „Měla jsem za&nbsp;sebou náročný týden, vůbec se&nbsp;mi nedařilo vypnout hlavu. Pak jsem na&nbsp;jedné akci potkala sportovce Tomáše Svobodu, který na&nbsp;sociálních sítích před&nbsp;nedávnem zveřejnil video, jak vyuču&nbsp;je lukostřelbu,“ vysvětluje Anna. A&nbsp;pokračuje: „Tomáš mi řekl, ať přijdu, že lukostřelba je proti stresu úžasná věc. A&nbsp;tak jsem se&nbsp;spontánně odhodlala a&nbsp;šla.“ 
Na&nbsp;lukostřelbě ji kromě pocitu uvolnění baví, že nepotřebuje příliš náčiní. A&nbsp;taky že se&nbsp;odehrává venku. V&nbsp;dětství měla lukostřelbu snad jako každý spojenou hlavně s&nbsp;dobrodružstvím, indiány a&nbsp;přírodou. „Když&nbsp;jsem šla na&nbsp;první trénink, uvědomila jsem si, že i&nbsp;když&nbsp;držím v&nbsp;ruce zbraň, je to velmi klidová a&nbsp;zároveň silová aktivita. Člověk&nbsp;se&nbsp;musí hodně soustředit,“ popisuje. „Moc se&nbsp;mi líbí, že vybavení na&nbsp;lukostřelbu je velmi subtilní. Působí to elegantně. Kdybych měla v&nbsp;budoucnu navrhovat nějaká sportovní náčiní, tak tahle oblast by mě hodně lákala.“ 
<clink anchorid="1"></clink> 
Na&nbsp;lukostřelbě ji také oslovuje pomyslná zenová kvalita, kterou s&nbsp;sebou tento sport přináší. „Je prostě skvělý, i&nbsp;co se&nbsp;koncentrace a&nbsp;zklidnění týká. Je to pro&nbsp;mě jakási vnitřní výzva. Mám k&nbsp;tomu respekt,“ říká. A&nbsp;dodává: „Nejdřív&nbsp;bylo těžké se&nbsp;vůbec trefit, po&nbsp;několika pokusech se&nbsp;mi to ale podařilo – a&nbsp;euforie se&nbsp;dostavila okamžitě. A&nbsp;dnes už se&nbsp;poohlížím po&nbsp;vlastním vybavení.“

Existují lidé, kteří se&nbsp;rádi a&nbsp;neustále pouští do&nbsp;něčeho nového. Podobně to má Anna Marešová, patrně nejznámější česká produktová designérka současnosti, která v&nbsp;poslední době objevila svou novou oblíbenou relaxační činnost – lukostřelbu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Annu Marešovou v&nbsp;minulém desetiletí globálně proslavil design luxusních intimních pomůcek pro&nbsp;ženy, které vyrábí pod&nbsp;značkou Whoop. de.doo. Pro&nbsp;širší české publikum vstoupila ve&nbsp;známost i&nbsp;návrhem tramvaje T3 Coupé neboli unikátní vyhlídkové verze erbovního pražského dopravního prostředku, čímž se&nbsp;okamžitě stala stálicí turistických bedekrů, ale i&nbsp;světových d

Anna Marešová: Lukem a šípy proti stresu

Kristina Blümelová

Moderní výuka by měla být zážitková, myslí si tvůrce hry Ylands EDU. 
Před&nbsp;deseti lety se&nbsp;v&nbsp;hlavách dvou pánů, Marka Španěla a&nbsp;Aleše Ulma z&nbsp;herního studia Bohemia Interactive, zrodil nápad. Chtěli mít po&nbsp;ruce jednoduchou hru, kterou by mohli hrát společně dospělí s&nbsp;dětmi. Nakonec během jedné dekády vznikla propracovaná hra Ylands a&nbsp;posléze&nbsp;i&nbsp;Ylands EDU, která má obrovský potenciál stát se&nbsp;respektovanou učební pomůckou ve&nbsp;školách. „Mým snem je, aby děti mohly skrze tuhle hru mluvit s&nbsp;Karlem IV., stavět s&nbsp;Egypťany pyramidy nebo běhat s&nbsp;Elfy po&nbsp;lese a&nbsp;poznávat přírodu kolem sebe,“ říká Aleš Ulm. 
Bohemia Interactive je studio, které se&nbsp;zabývá zejména&nbsp;vývojem vojenských simulací. Kde se&nbsp;vzala touha vytvořit hru pro&nbsp;děti? 
Ten nápad přišel v&nbsp;době, kdy už jsme já i&nbsp;spoluzakladatel studia Marek Španěl měli děti a&nbsp;původně jsme jen chtěli zahrát si nějakou naši&nbsp;hru společně. Takže&nbsp;jsem přemýšlel, že bych vzal naše know-how z&nbsp;hardcore simulací, kde popisujeme různé reálné jevy, a&nbsp;zabalil bych ho do&nbsp;dětského, pěkně graficky zpracovaného a&nbsp;nenásilného podání. Pro&nbsp;tuhle myšlenku se&nbsp;záhy nadchl celý tým. Určitou inspiraci jsme viděli ve&nbsp;hře Minecraft, ale chtěli jsme jít samozřejmě vlastní, více cartoonovou cestou. A&nbsp;tak začala vznikat osobitá hra Ylands, kde se&nbsp;hráči&nbsp;mohli ocitnout v&nbsp;určitém světě a&nbsp;třeba si tam hrát se&nbsp;zvířaty. Po&nbsp;nějakém čase nás&nbsp;napadlo tvořit vlastní prostředí, tak jsme přidali editor, v&nbsp;němž se&nbsp;dá vzhled modelovat, a&nbsp;o&nbsp;trochu jsme přidali i&nbsp;možnost vizuálního skriptování, kdy už mohli uživatelé, tehdy pořád hlavně rodiče s&nbsp;dětmi, skutečně tvořit vlastní herní příběhy. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Kdy vás&nbsp;napadlo, že by se&nbsp;hra dala využít i&nbsp;pro&nbsp;výuku dětí? 
Asi v&nbsp;té době, kdy jsme hru Ylands začali prezentovat na&nbsp;herních veletrzích a&nbsp;zaujala učitele. Ptali se, jestli nás&nbsp;napadlo hru používat i&nbsp;pro&nbsp;výuku rozvoje kreativního myšlení a&nbsp;základů logiky. Tenkrát jsme byli teprve na&nbsp;začátku a&nbsp;upřímně, moc jsme o&nbsp;tom neuvažovali. Pořád to byla primárně rodinná hra, ale něco ve&nbsp;mně začalo hlodat. Postupně jsme zdokonalili editor a&nbsp;nakonec po&nbsp;nějakém čase opravdu udělali speciální verzi Ylands EDU, kterou jsme představili dětem i&nbsp;učitelům. 
Editor je pro&nbsp;svět Ylands jádrem, kterým se&nbsp;lišíte od&nbsp;mnoha jiných dětských či&nbsp;edukačních her, je to tak? 
V&nbsp;podstatě to tak je, jde o&nbsp;srdce celé hry, které ji dělá unikátní a&nbsp;neuvěřitelně variabilní. Editor je funkce, v&nbsp;níž si mohou hráči&nbsp;nastavit to, jak bude hra vypadat po&nbsp;grafické stránce. Mohou si vytvářet různé terény, přidávat postavy a&nbsp;oblékat je, mohou přidávat i&nbsp;auta, zvířata, rostliny a&nbsp;všemožně okolní svět barvit. Příjemně nás&nbsp;překvapilo, že práce v&nbsp;něm baví zejména&nbsp;menší děti, které si zatím spíše hru osahávají a&nbsp;učí se&nbsp;v&nbsp;prostředí orientovat. Vizuální skriptování pak slouží k&nbsp;tomu, že za&nbsp;pomoci jednoduchých bublin s&nbsp;příkazy hráči&nbsp;říkají, co se&nbsp;ve&nbsp;hře má dít. S&nbsp;ním si pak hrají starší děti nebo třeba i&nbsp;jejich učitelé. Právě to je část, díky níž se&nbsp;lze ve&nbsp;hře cokoliv učit. 
Ylands EDU je nyní po&nbsp;letech práce ve&nbsp;fázi pilotního testování na&nbsp;základních školách. Pomáhají vám učitelé při&nbsp;jejím vývoji? 
Bez&nbsp;pomoci učitelů by EDU verze vůbec nemohla vzniknout a&nbsp;dojít do&nbsp;téhle etapy. Učitelé začali hru s&nbsp;dětmi používat a&nbsp;dávali nám rychlou zpětnou vazbu. Mnozí měli předchozí zkušenosti se&nbsp;hrami Scratch či&nbsp;Minecraft Education, ale u&nbsp;nich je spolupráce na&nbsp;vývoji daleko těžší, protože&nbsp;studia sídlí v&nbsp;zahraničí. To je ostatně také důvod, proč už dva roky pořádáme webináře, objíždíme školy i&nbsp;zájmové kroužky, kdy od&nbsp;učitelů sbíráme poznatky a&nbsp;nápady, které postupně přidáváme do&nbsp;hry. Dnes už se&nbsp;EDU verze od&nbsp;klasické Ylands liší v&nbsp;tom, že má navíc určitá rozšíření pro&nbsp;pedagogické vedení a&nbsp;lekce, které provedou malé i&nbsp;velké hráče tím, jak s&nbsp;programem zacházet, a&nbsp;zároveň jsou v&nbsp;nich vytvořené určité herní příběhy či&nbsp;úkoly. Taky neobsahuje multiplayer a&nbsp;není online, což byl záměr. Chtěli jsme pro&nbsp;děti vytvořit bezpečné prostředí, kde se&nbsp;nebudou muset ničeho a&nbsp;nikoho bát. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Řešil jste, pro&nbsp;jaké předměty hru koncipovat, nebo měla být univerzální? 
Původně jsme hru stavěli pro&nbsp;výuku základů programování, tedy pro&nbsp;učitele informatiky, ale rychle se&nbsp;ukázalo, že ji mohou používat i&nbsp;učitelé jiných předmětů. Od&nbsp;jednoho z&nbsp;pedagogů jsme se&nbsp;třeba na&nbsp;webináři&nbsp;dozvěděli, že by si rád vytvořil příběh, kdy by panáček nosil atomy a&nbsp;mohl je s&nbsp;pomocí příkazů skládat do&nbsp;různých chemických sloučenin. Další měl představu, že by se&nbsp;s&nbsp;hrou dalo cestovat po&nbsp;světě a&nbsp;dozvídat se&nbsp;zajímavosti o&nbsp;různých zemích. Na&nbsp;té hře je skvělé, že prakticky nemá hranice a&nbsp;hráči&nbsp;si v&nbsp;ní mohou vymýšlet jakákoliv dobrodružství. 
Čím konkrétně může hra obohatit děti při&nbsp;výuce informatiky? 
Ylands EDU krásně zapadá do&nbsp;konceptu Nové informatiky, protože&nbsp;formou hry ukazuje, jak programování funguje. Děti učíme pracovat s&nbsp;příkazy, logikou i&nbsp;posloupností, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;to na&nbsp;první pohled vypadá, že jednotlivé kroky nemají s&nbsp;klasickým programováním nic společného, děti ve&nbsp;skutečnosti pracují s&nbsp;java scriptem. De facto jde o&nbsp;programování zabalené v&nbsp;pěkném vizuálním kabátku. Podle mě je nesmírně důležité, aby se&nbsp;děti dostaly ve&nbsp;hře do&nbsp;situací, které mají paralelu s&nbsp;něčím existujícím. Na&nbsp;takovém příkladu mohou pochopit, jak věci fungují. Ať už jde o&nbsp;výuku informatiky, kdy se&nbsp;právě třeba na&nbsp;příběhu z&nbsp;rychlého občerstvení učí logicky myslet, nebo o&nbsp;výuku přírodovědy. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Může tedy být trend edu gamingu cestou, jak děti efektivně učit? 
V&nbsp;současné době mají učitelé k&nbsp;dispozici interaktivní tabule, tablety se&nbsp;hrami a&nbsp;v&nbsp;naprosté většině případů je kombinují s&nbsp;dalšími výukovými metodami. To je trend, který k&nbsp;nám ze&nbsp;zahraničí přišel už před&nbsp;několika lety. Edukativní počítačové hry obecně a&nbsp;třeba i&nbsp;Ylands EDU jsou jen jedním z&nbsp;mnoha nástrojů, které lze k&nbsp;výuce použít, a&nbsp;záleží na&nbsp;učitelích, jak jej dokážou využít a&nbsp;zakomponovat do&nbsp;své práce. Doba se&nbsp;mění a&nbsp;děti se&nbsp;čím dál tím&nbsp;častěji učí zážitkově – a&nbsp;právě k&nbsp;tomu může počítačová hra sloužit. Může být zážitkem, kdy si dítě zafixuje probrané učivo z&nbsp;učebnice či&nbsp;výkladu, zároveň ale může být zážitkem, na&nbsp;jehož základě se&nbsp;pak učitelé pustí do&nbsp;výkladu či&nbsp;se&nbsp;s&nbsp;dětmi vydají ven a&nbsp;půjdou si ověřit to, co viděli ve&nbsp;hře. A&nbsp;to bychom moc rádi dokázali. Chceme školám nabídnout hru, která je jedním velkým světem, v&nbsp;němž si děti bezpečně hrají a&nbsp;učí se&nbsp;o&nbsp;všem možném. Od&nbsp;programování přes&nbsp;historii, chemii, fyziku či&nbsp;biologii až&nbsp;po&nbsp;vlastivědu. 
Přemýšlíte o&nbsp;jazykových mutacích, aby hru mohly využívat i&nbsp;školy v&nbsp;zahraničí? 
Pořád jsme v&nbsp;pilotní fázi, stále sbíráme informace a&nbsp;zapracováváme podněty. Na&nbsp;začátku školního roku 2024/2025 bychom už chtěli vypustit Ylands EDU verzi 1.0, ale zatím jen pro&nbsp;český trh. Zkušební verze Ylands EDU je dostupná všem zdarma na&nbsp;Microsoft Store. Zatímco základní verze EDU pro&nbsp;osobní využití bude zdarma vždy, počínaje verzí 1.0 budeme školám nabízet placené třídní licence, obsahující výukové lekce a&nbsp;další rozšířené vlastnosti. Koncem roku také uvažujeme o&nbsp;vstupu na&nbsp;zahraniční trhy, už jsme měli poptávky z&nbsp;Německa, Francie či&nbsp;Slovenska. Ale nejdřív&nbsp;potřebujeme mít jistotu, že je hra opravdu kvalitně zpracovaná, že se&nbsp;s&nbsp;ní učitelům i&nbsp;dětem dobře pracuje a&nbsp;že v&nbsp;ní nejsou chyby. Teprve pak můžeme expandovat.

Moderní výuka by měla být zážitková, myslí si tvůrce hry Ylands EDU. 
Před&nbsp;deseti lety se&nbsp;v&nbsp;hlavách dvou pánů, Marka Španěla a&nbsp;Aleše Ulma z&nbsp;herního studia Bohemia Interactive, zrodil nápad. Chtěli mít po&nbsp;ruce jednoduchou hru, kterou by mohli hrát společně dospělí s&nbsp;dětmi. Nakonec během jedné dekády vznikla propracovaná hra Ylands a&nbsp;posléze&nbsp;i&nbsp;Ylands EDU, která má obrovský potenciál stát se&nbsp;respektovanou učební pomůckou ve&nbsp;školách. „Mým snem je, aby děti mohly skrze tuhle hru mluvit s&nbsp;Karlem IV., stavět s&nbsp;Egypťany pyramidy nebo běhat s&nbsp;Elfy po&nbsp;lese a&nbsp;poznávat přírodu kolem sebe,“ říká A

Škola hrou, hrou bez hranic

Miroslav Zámečník

Sypat si hlavu popelem ze&nbsp;zmrskané Energiewende? 
Nemají to kapitáni energeticky náročného průmyslu ani trochu jednoduché. Jak se&nbsp;rozhodnout: v&nbsp;Česku nebo Německu zůstat a&nbsp;investovat, anebo pro&nbsp;jistotu vyždímat aktiva jako citron, do&nbsp;ničeho už neinvestovat a&nbsp;pak za&nbsp;sebou zhasnout? 
Politicky se&nbsp;jedná o&nbsp;velice třaskavé téma, neboť v&nbsp;obou zemích má průmysl vzhledem ke&nbsp;svému podílu na&nbsp;zaměstnanosti a&nbsp;HDP velké slovo a&nbsp;silnou vyjednávací pozici. Politik, který se&nbsp;tváří, že nemusí průmyslu naslouchat, jenom nemá dostatek představivosti, co s&nbsp;ním bude, až&nbsp;stěhování opravdu nastane. 
V&nbsp;Česku se&nbsp;přitom rozhodnutí „politického establishmentu“ s&nbsp;dopadem na&nbsp;ceny týkají věcí typu velmi nepružné reakce na&nbsp;solární boom ze&nbsp;začátku minulého desetiletí a&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;souvisejícího poplatku za&nbsp;obnovitelné zdroje. Z&nbsp;řady faktorů ovlivňujících cenu energií se&nbsp;ale vláda může do&nbsp;značné míry vyvinit. Koneckonců opravdu jsou mimo její kontrolu. Že na&nbsp;dotace nejsou peníze&nbsp;a&nbsp;že dotovat nelze věčně, průměrný našinec ostatně chápe. 
<clink anchorid="2"></clink> 
V&nbsp;sousedním Německu však byla zásadní rozhodnutí jako jednostranná sázka na&nbsp;ruský plyn bez&nbsp;potřebné diverzifikace zdrojů nebo odstavení jaderných elektráren – obě klíčové to ingredience německé Energiewende – autonomním rozhodnutím všech německých stran hlavního proudu. Tím&nbsp;více jsou dnes vystaveny kritice z&nbsp;okrajů politického spektra. 
Taková hvězda německé ultralevice jako Sahra Wagenknechtová najde ochotné posluchače, když&nbsp;tvrdí, že bylo „úplně nesmyslné zakázat auta se&nbsp;spalovacími motory, což nepomohlo klimatu, ale poškodilo jejich německé výrobce, kteří přitom mohli úsporné vozy vyvážet, kdyby je dále mohli vyvíjet“. Spolu s&nbsp;ultrapravicovou AfD snadno najde společnou řeč při&nbsp;kritice odklonu od&nbsp;levného ruského plynu a&nbsp;ropy. A&nbsp;mlátit po&nbsp;hlavě se&nbsp;dá i&nbsp;kvůli uzavřeným jaderným elektrárnám. 
Upozorňovat na&nbsp;německé máslo na&nbsp;hlavě, pokud jde o&nbsp;nastavení Enrgiewende, bylo politicky dlouho nekorektní nejen v&nbsp;zemích, které hoví své vlastní verzi téhož (třeba Rakousko), ale i&nbsp;v&nbsp;silně skeptickém Česku. Přece jen, kritik si koledoval o&nbsp;označení „mistr světa amoleta“ nebo o&nbsp;přirovnání k&nbsp;ratlíkovi, který páníčkovi zlomyslně očůrává psí dečky. 
Problém tím&nbsp;však nezmizí a&nbsp;s&nbsp;postupujícím časem politické korektnosti ubývá. K&nbsp;revizionistům se&nbsp;přidal i&nbsp;šéf Mezinárodní agentury pro&nbsp;energii (IEA) Fatih Birol, který pro&nbsp;Financial Times v&nbsp;půlce dubna hovořil o&nbsp;spáchání „historické monumentální chyby“, tedy závislosti na&nbsp;ruském plynu a&nbsp;odvrácení se&nbsp;od&nbsp;jádra. Hovořil o&nbsp;Evropě, ale generalizace sloužila jako zástěrka – ve&nbsp;skutečnosti se&nbsp;obojí vztahuje hlavně na&nbsp;Německo. 
Podle Turka Birola za&nbsp;to dnes platí a&nbsp;ještě bude platit ztrátou konkurenceschopnosti kvůli vyšším cenám energií ve&nbsp;srovnání s&nbsp;USA a&nbsp;Čínou, ale i&nbsp;jinými zeměmi, které podstatně méně zdaňují emise klimatických plynů, mají přístup k&nbsp;levnějším zdrojů energií a&nbsp;stavějí si podstatně měkčí klimatické cíle (zemí s&nbsp;levnou elektřinou nejblíž EU je Turecko). 
<clink anchorid="1"></clink> 
V&nbsp;Česku je samozřejmě energetická intenzita na&nbsp;jednotku HDP podstatně vyšší než v&nbsp;Německu. 
Od&nbsp;vypuknutí energetické krize se&nbsp;projevila pozoruhodná schopnost výrazně šetřit, zejména&nbsp;plynem, a&nbsp;ceny elektřiny a&nbsp;zemního plynu se&nbsp;stabilizovaly. Přesto však podle studie zpracované pro&nbsp;Bavorský svaz průmyslu (VBW) mají jak Čína, tak USA s&nbsp;cenou průmyslové elektřiny kolem osmi centů za&nbsp;kWh (s&nbsp;velkými rozdíly mezi jednotlivými státy) velkou nákladovou výhodu. 
V&nbsp;EU je přehled cen elektřiny pro&nbsp;firemní odběratele podle Eurostatu po&nbsp;započtení všech poplatků a&nbsp;daní vůči&nbsp;Česku pro&nbsp;velké odběry v&nbsp;pásmu 70 000–149 999 MWh nižší než v&nbsp;Polsku a&nbsp;stejný jako v&nbsp;Německu (0,22 eur za&nbsp;kWh). 
Dlouhodobý výhled cen do&nbsp;roku 2050 pro&nbsp;velkoodběratele zpracovaný pro&nbsp;bavorský svaz připomíná „obrácený hokejkový graf“. S&nbsp;trochou nadsázky je interpretace následující: ještě pár let budou ceny vysoké, ale pak díky poklesu nákladů na&nbsp;instalaci kapacit obnovitelných zdrojů (OZE), zejména&nbsp;u&nbsp;fotovoltaiky, elektřina zlevní a&nbsp;průmysl bude opět konkurenceschopný. Podle této logiky by tedy dávalo smysl pár let průmysl dotovat, aby neodešel, a&nbsp;pak tyhle nároky na&nbsp;subvence zmizí, jak obnovitelné zdroje převezmou žezlo a&nbsp;ceny klesnou. Akorát že jiná studie zpracovaná Technickou univerzitou v&nbsp;Norimberku a&nbsp;Univerzitou Friedricha-Alexandra v&nbsp;Erlangenu říká, že se&nbsp;ceny nesníží. Potíž je v&nbsp;tom, že srovnání ukazující výhodnost OZE z&nbsp;hlediska vyrovnaných nákladů na&nbsp;elektřinu (LCOE) nepostihují ve&nbsp;skutečnosti náklady na&nbsp;fungování systému a&nbsp;pokrytí poptávky i&nbsp;v&nbsp;době, kdy nefouká a&nbsp;nesvítí. Energie se&nbsp;musí skladovat, ať už v&nbsp;podobě vodíku&nbsp;vyrobeného v&nbsp;elektrolyzérech a&nbsp;následné výrobě potřebné elektřiny v&nbsp;uzpůsobených plynových elektrárnách anebo v&nbsp;obrovských bateriových úložištích. Celkové vyrovnané náklady na&nbsp;pokrytí zatížení (LCOLC) pak budou ceny držet na&nbsp;dosti vysoké úrovni – a&nbsp;to ještě nezahrnují ostatní systémové náklady a&nbsp;daně. 
Jestli ovšem ceny neklesnou, co se&nbsp;stane s&nbsp;energeticky náročnými obory? V&nbsp;prvním odstavci máte naznačeno, o&nbsp;čem kapitáni průmyslu přemýšlejí. Odložit investice, udržovat provoz, soustředit se&nbsp;na&nbsp;maximalizaci cash-flow a&nbsp;počkat, až&nbsp;se&nbsp;vyjasní. Mezitím žádat o&nbsp;dotace. Co jiného byste dělali na&nbsp;jejich místě?

Sypat si hlavu popelem ze&nbsp;zmrskané Energiewende? 
Nemají to kapitáni energeticky náročného průmyslu ani trochu jednoduché. Jak se&nbsp;rozhodnout: v&nbsp;Česku nebo Německu zůstat a&nbsp;investovat, anebo pro&nbsp;jistotu vyždímat aktiva jako citron, do&nbsp;ničeho už neinvestovat a&nbsp;pak za&nbsp;sebou zhasnout? 
Politicky se&nbsp;jedná o&nbsp;velice třaskavé téma, neboť v&nbsp;obou zemích má průmysl vzhledem ke&nbsp;svému podílu na&nbsp;zaměstnanosti a&nbsp;HDP velké slovo a&nbsp;silnou vyjednávací pozici. Politik, který se&nbsp;tváří, že nemusí průmyslu naslouchat, jenom nemá dostatek představivosti, co s&nbsp;ním bude, až&nbsp;stěhování opravdu nasta

„Historická, monumentální chyba“

Daniel Deyl

Online platforma OnlyFans loni utržila 5,6 miliardy dolarů. Jejím největším esem je Bryce Adamsová. 
Patrně nejmrštnější rybou v&nbsp;nově vytrysknuvší bystřině amerického podnikatelského ducha je Bryce Adamsová. Třicetiletá podnikatelka/manažerka/pornoherečka (jméno je pracovním pseudonymem) patří k&nbsp;nejpopulárnějšímu promile uživatelů internetové platformy OnlyFans. Její osobní účet se&nbsp;zhruba milionem předplatitelů vydělává přes&nbsp;30 tisíc dolarů denně, jak prozradila deníku&nbsp;The Washington Post. 
Co že je to za&nbsp;zázrak? Sociální síť OnlyFans je největším dravcem v&nbsp;bouřlivém moři&nbsp;tzv. tvůrcovské ekonomiky, jednom z&nbsp;radikálnějších výhonků probíhající technologické revoluce. Pro&nbsp;ty, kdo posledních pár let strávili v&nbsp;poustevně, jde o&nbsp;následující: založíte si na&nbsp;platformě účet a&nbsp;ukládáte na&nbsp;něj videa (případně streamujete), jež jste většinou sami natočili. Na&nbsp;rozdíl od&nbsp;Facebooku nebo Instagramu však přístup k&nbsp;obrázkům prodáváte – a&nbsp;také můžete před&nbsp;kamerou souložit. Pokud jste přitažlivá dáma a&nbsp;máte pro&nbsp;zpeněžení této kvality smysl, můžete vydělat majlant. Dvacet procent odvedete platformě, zbytek je váš. 
Pro&nbsp;OnlyFans je to úžasný byznys: od&nbsp;roku 2018 do&nbsp;roku 2022 (posledního, za&nbsp;který jsou její hospodářské výsledky dostupné) se&nbsp;počet uživatelů-klientů platformy vyšvihl z&nbsp;jediného na&nbsp;238 milionů. Ještě strměji rostly tržby: z&nbsp;5,8 milionu se&nbsp;za&nbsp;tu dobu stalo 5,6 miliardy dolarů. A&nbsp;co je nejdůležitější, OnlyFans je díky těm tržbám (pro&nbsp;startupovou scénu zcela netypicky) takřka od&nbsp;začátku v&nbsp;černých číslech, je výdělečným byznysem. Zatímco v&nbsp;roce 2018 čítal její čistý zisk 2,32 milionu dolarů, předloni o&nbsp;90 milionů překročil miliardu. Tomu odpovídá i&nbsp;valuace ve&nbsp;výši&nbsp;18 miliard dolarů, již uvádí například server TechCrunch. 
Kde se&nbsp;takový úspěch bere? OnlyFans založil v&nbsp;roce 2016 zkušený britský pornopodnikatel Tim Stokely. Viděl, jak YouTube, Instagram a&nbsp;později TikTok vydělávají hromady peněz&nbsp;na&nbsp;obsahu, jejž vytvořili jejich uživatelé-tvůrci. Posledně jmenovaní přitom dostávají ze&nbsp;zisku jen minimální podíl. 
Stokely na&nbsp;to šel obráceně. Řekl si, že vytvoří platformu, která nebude postavená na&nbsp;inzerci, ale dá influencerům prostor ke&nbsp;zveřejňování jejich exkluzivního obsahu. Umožní jim vydělávat víc, napřímo od&nbsp;fanoušků, a&nbsp;on si z&nbsp;jejich tržeb strhne podíl. To samo o&nbsp;sobě není úplně převratné: procenta z&nbsp;prodeje kasíruje i&nbsp;Apple ve&nbsp;svém App Storu. 
Pokud máte co prodat a&nbsp;víte jak, můžete do&nbsp;byznysu zapojit další lidi a&nbsp;vydělávat pro&nbsp;změnu na&nbsp;nich. Tak to dělá i&nbsp;Bryce Adamsová, dáma obdařená po&nbsp;vizuální i&nbsp;podnikatelské stránce, za&nbsp;přispění svého partnera Briana. Kromě vedení vlastního účtu provozuje jakousi stáj, která zaměstnává nadějné nové hvězdy a&nbsp;štáb zvíci zhruba dvou desítek lidí. 
Firmu (její jméno nikde neuvádí) Adamsová provozuje v&nbsp;komplexu na&nbsp;Floridě, jejž koupila za&nbsp;2,5 milionu dolarů vydělaných na&nbsp;OnlyFans, a&nbsp;řídí ji se&nbsp;strojovou přesností. Její zaměstnanci vydělávají víc než průměrný americký zemědělec. Celkem si na&nbsp;výplatách ročně rozdělí přes&nbsp;milion dolarů, píše The Washigton Post. 
Charakter práce je zcela korporátní. Každé ráno nachystá storyboard designer, jakýsi vedoucí vydání, denní plán publikování nejen na&nbsp;OnlyFans, nýbrž také reklamy na&nbsp;všech sociálních médiích, kde se&nbsp;jednotliví tvůrci udržují v&nbsp;povědomí klientely. Střihači&nbsp;spojují videa do&nbsp;krátkých smyček, optimalizovaných pro&nbsp;virální šíření. Mají přitom pečlivě nastudováno, které svůdné pózy se&nbsp;nejlépe hodí pro&nbsp;reklamní klip a&nbsp;které jsou nejlukrativnější pro&nbsp;pozdější konverzi, tedy kýžený akt prodeje. To studium, sběr dat, provádějí Bryce a&nbsp;Brian sami. 
Další zaměstnanci tou dobou rozesílají denní dávku „collabs“, což je pěkné bezbarvé pracovní pojmenování pro&nbsp;tvrdou pornografii. Jeden typ takových videoklipů dostávají paušální předplatitelé, jiný ti, kteří si je kupují jednotlivě bez&nbsp;registrace. 
Brian se&nbsp;mezitím zastaví u&nbsp;stolu každého zaměstnance, aby zkontroloval kvalitu jeho práce, obzvláštní pozornost věnuje titulkům klipů. Vyřadí ty, které považuje za&nbsp;trapné nebo vzdálené firemnímu tónu. Používá k&nbsp;tomu nástroje, které s&nbsp;Bryce sestrojili (a&nbsp;daty naplnili) sami – například metriku ideálně dimenzované délky titulku klipu. V&nbsp;poledne pak dorazí oběd z&nbsp;fastfoodové restaurace Chick-fil-A, jejž firma hradí. 
Podnikatelská genialita Adamsové spočívá v&nbsp;tom, že pochopila a&nbsp;dokáže dbát na&nbsp;důležitou nuanci své odrůdy pornobyznysu. To, co na&nbsp;OnlyFans prodává, není pouhý pohled na&nbsp;velmi zaměstnané genitálie, nýbrž iluze osobnějšího kontaktu s&nbsp;účinkujícím, než jakou nabízí klasické pojetí této branže. Nejdůležitějším prvkem úspěchu není správně nasvětlený orgasmus sám o&nbsp;sobě, je jím komunikace mezi tvůrcem a&nbsp;konzumentem. Přesněji řečeno iluze takové komunikace. V&nbsp;podkroví kanceláře Adamsové sedí dnem i&nbsp;nocí čtyři&nbsp;až&nbsp;devět mladých žen, které si dopisují s&nbsp;placenými předplatiteli kanálu své šéfové a&nbsp;předstírají, že jsou Adamsová. Hovory, během nichž odešlou tisíce zpráv&nbsp;denně, se&nbsp;věnují všemožným aspektům soukromého života zákazníků i&nbsp;Adamsové, obvykle se&nbsp;však pochopitelně točí okolo sexu. 
Dámy k&nbsp;tomu využívají zvlášť vyvinutý firemní software známý jako „Tool“, Nástroj. Shromažďuje a&nbsp;eviduje každý like, každé zobrazení na&nbsp;všech účtech Adamsové na&nbsp;sociálních sítích, každou „fanouškovskou akci“ a&nbsp;transakci na&nbsp;OnlyFans a&nbsp;každou textovou či&nbsp;chatovou zprávu – do&nbsp;loňského podzimu to všechno čítalo přes&nbsp;20 milionů řádek textu. Tím&nbsp;vzniká obrovská databáze, jež obsahuje spousty údajů o&nbsp;zákaznících a&nbsp;knihovnu přednastavených zpráv, které Adamsová a&nbsp;její korespondenční děvy fanouškům posílají. Z&nbsp;takové šablony prý pochází průměrně 80 procent. 
Stejný servis poskytuje Adamsová a&nbsp;spol. i&nbsp;dalším účinkujícím ze&nbsp;své stáje. Většina tvůrců na&nbsp;OnlyFans si však může o&nbsp;její popularitě – a&nbsp;příjmech – nechat jen zdát. Podle údajů, které v&nbsp;roce 2020 vyšťoural nezávislý výzkumník&nbsp;Tom Hollands, shráblo plnou třetinu veškerých tržeb nejúspěšnější jedno procento tvůrců. Většina účtů si měsíčně připisovala méně než 145 dolarů. 
Platforma OnlyFans se&nbsp;během kratičké doby stala nejen mašinou na&nbsp;peníze, nýbrž taky společenským fenoménem. Nevěříte-li, například Digital Data Design Institute při&nbsp;Harvardově univerzitě publikuje texty s&nbsp;názvy typu OnlyFans: Revoluce v&nbsp;online sexuálním průmyslu?. Feministé se&nbsp;přou, jestli provoz platformy znamená osvobození žen od&nbsp;ekonomického jha, nebo opakování patriarchálních klišé. Každopádně vidina vysokého výdělku dokáže úspěšně promazat jindy skřípající mechanismus vzájemného porozumění. Herec Charlie Sheen za&nbsp;účinkování na&nbsp;OnlyFans kritizoval svoji dceru Sami, než zjistil, že jí to vynáší milion dolarů ročně. Když&nbsp;Elle Brookovou, jednu z&nbsp;úspěšných účinkujících ze&nbsp;stáje Adamsové, tlačila moderátorka v&nbsp;televizi k&nbsp;vysvětlení, jak se&nbsp;asi v&nbsp;souvislosti s&nbsp;její prací budou cítit její děti, odpověděla: „Můžou si v&nbsp;tom ferrari brečet.“ 
Tento ideál mezitím zdomácněl i&nbsp;v&nbsp;Česku. Platfomu využívají zavedené celebrity, jako je modelka Simona Krainová, nebo dámy, které by se&nbsp;mezi ně rády zařadily, například propagátorka kosmetiky a&nbsp;zpěvačka Eva Šindelářová. A&nbsp;dobrý byznys lze dělat i&nbsp;z&nbsp;Česka – jistá Valerie Holáková, již na&nbsp;OnlyFans můžete potkat pod&nbsp;krycím jménem Xholakys, řekla v&nbsp;listopadu radiu Frekvence 1, že si měsíčně přijde na&nbsp;tři&nbsp;miliony korun. 
Henry Ford od&nbsp;základu změnil způsob, jímž Američané (a&nbsp;po&nbsp;nich zbytek světa) jezdí a&nbsp;bydlí. Internet a&nbsp;práce z&nbsp;domova proměnily podobu jejich práce, konzumu i&nbsp;zábavy. OnlyFans nesmazatelně promlouvá do&nbsp;způsobu, jímž si osamělí lidé umatlávají klávesnice. Každá doba si žádá svého génia. Bryce Adamsová dnešním takovým géniem je. 
&nbsp; 
<clink anchorid="1"></clink> 
OnlyFans v&nbsp;číslech 
(není-li uvedeno jinak, finanční údaje se&nbsp;vztahují ke&nbsp;12 měsícům končících listopadem 2022 – poslední dostupný údaj) 
investice mimo vlastní zdroje O&nbsp;USD 
hodinová odměna&nbsp;dívek, které při&nbsp;chatování předstírají totožnost tvůrce 3-8 USD 
průměrná návštěva na&nbsp;stránkách platformy 5m 15s 
počet zhlédnutých stránek za&nbsp;jednu návštěvu 5,84 
průměrné měsíční předplatné 7,20 USD 
minimální věk&nbsp;tvůrců (účinkujících) 18 let 
provize platformy samotné 20 % 
provize zprostředkovatelské agentury 10-30 % 
příčka na&nbsp;žebříčku&nbsp;největších amerických firem v&nbsp;soukromých rukou (Forbes) 90. 
nárůst počtu uživatelů platformy (2019-2021) 1291,85 % 
roční výdělek více než 16 000 tvůrců 50 000 USD 
roční výdělek více než 300 tvůrců 1 milion USD 
počet tvůrců 3,2 milionu 
počet uživatelů/konzumentů 238 milionů 
měsíční počet individuálních přístupů 320 milionů 
čistý zisk 1,09 miliardy USD 
tržby 5,6 miliardy USD 
&nbsp; 
&nbsp;

Online platforma OnlyFans loni utržila 5,6 miliardy dolarů. Jejím největším esem je Bryce Adamsová. 
Patrně nejmrštnější rybou v&nbsp;nově vytrysknuvší bystřině amerického podnikatelského ducha je Bryce Adamsová. Třicetiletá podnikatelka/manažerka/pornoherečka (jméno je pracovním pseudonymem) patří k&nbsp;nejpopulárnějšímu promile uživatelů internetové platformy OnlyFans. Její osobní účet se&nbsp;zhruba milionem předplatitelů vydělává přes&nbsp;30 tisíc dolarů denně, jak prozradila deníku&nbsp;The Washington Post. 
Co že je to za&nbsp;zázrak? Sociální síť OnlyFans je největším dravcem v&nbsp;bouřlivém moři&nbsp;tzv. tvůrcovské ekonomiky, jednom z&nbsp;radikálně

Jak se brečí ve ferrari

<h2>Diamanty z&nbsp;laboratoře k&nbsp;nerozeznání, ale dvacetkrát levnější</h2> 
Startup Pascal, který klientům nabízí laboratorně vyrobené diamanty, již získal v&nbsp;rámci financování rizikovým kapitálem téměř 10 milionů dolarů. Společnost letos očekává tržby až&nbsp;30 milionů dolarů. Diamanty od&nbsp;Pascalu jsou chemicky i&nbsp;fyzikálně podobné přírodním, ale stojí dvacetinu jejich ceny. Cena šperků s&nbsp;drahokamy začíná na&nbsp;70 dolarech a&nbsp;společnost podle webu TechCrunch doufá, že jí používání eticky vyrobených diamantů pomůže prosadit se&nbsp;v&nbsp;cenově dostupnějším segmentu trhu se&nbsp;šperky. Syntetické diamanty existují již od&nbsp;50. let 20. století. „Poptávka po&nbsp;luxusních přírodních diamantech, které se&nbsp;vkládají do&nbsp;šperků jako snubní prsteny, se&nbsp;nezmění. My jen vytváříme novou, cenově dostupnou kategorii diamantů pro&nbsp;umělce z&nbsp;řad hiphoperů a&nbsp;jejich fanoušky,“ tvrdí ředitel Pascalu Adam Hua. Ten už má za&nbsp;sebou několik úspěšných podnikatelských projektů, které mu pomohly generovat potřebné finance. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2>Start-Up Nation jede válce navzdory, i&nbsp;když&nbsp;pomaleji</h2> 
Světová startupová velmoc, přezdívaná Start-Up Nation, surfuje stále na&nbsp;vítězné vlně, i&nbsp;když&nbsp;pomaleji, než byla zvyklá. Navzdory válce v&nbsp;Gaze se&nbsp;izraelským startupům i&nbsp;nadále daří a&nbsp;za&nbsp;první čtyři&nbsp;měsíce letošního roku získaly 2,6 miliardy dolarů. Jen za&nbsp;duben to podle serveru Globes byla miliarda. Loni izraelské soukromé technologické firmy získaly investice 6,9 miliardy, v&nbsp;roce 2022 to bylo 15 miliard a&nbsp;o&nbsp;rok dříve&nbsp;rekordních 25,6 mld. USD. Na&nbsp;druhou stranu startupy bojují s&nbsp;nedostatkem lidských sil, protože&nbsp;armáda povolává větší počet záložníků. Přitom startupy jsou pro&nbsp;izraelskou ekonomiku klíčové. Její závislost na&nbsp;technologickém sektoru v&nbsp;posledním desetiletí výrazně roste a&nbsp;high-tech dnes Izraeli zajišťuje již 18 % HDP, oproti méně než 10 % v&nbsp;USA a&nbsp;přibližně 6 % v&nbsp;EU.

<h2>Diamanty z&nbsp;laboratoře k&nbsp;nerozeznání, ale dvacetkrát levnější</h2> 
Startup Pascal, který klientům nabízí laboratorně vyrobené diamanty, již získal v&nbsp;rámci financování rizikovým kapitálem téměř 10 milionů dolarů. Společnost letos očekává tržby až&nbsp;30 milionů dolarů. Diamanty od&nbsp;Pascalu jsou chemicky i&nbsp;fyzikálně podobné přírodním, ale stojí dvacetinu jejich ceny. Cena šperků s&nbsp;drahokamy začíná na&nbsp;70 dolarech a&nbsp;společnost podle webu TechCrunch doufá, že jí používání eticky vyrobených diamantů pomůže prosadit se&nbsp;v&nbsp;cenově dostupnějším segmentu trhu se&nbsp;šperky. Syntetické diamanty existují již od&nbsp;50. let 20. století. „Poptávka p

Diamanty a nezlomný Start-Up Nation

Pavel Štrunc

Zuří velká automobilová revoluce a&nbsp;tradiční výrobci najednou musí bojovat o&nbsp;své místo na&nbsp;slunci. Nic není dané. Nově myslet se&nbsp;musí naučit i&nbsp;automobilka Škoda. Její CEO Klaus Zellmer si povídal s&nbsp;redaktory HROTU Pavlem Štruncem a&nbsp;Miroslavem Zámečníkem. 
„To jdete špatně, pánové,“ říká do&nbsp;telefonu mluvčí Škodovky. Její věta vysvětluje mnohé: zamčené prosklené dveře moderní budovy, udivené pohledy těch, kteří vybalují koberce, nebo gesta ženy, která cosi signalizuje poklepem na&nbsp;čelo. Příliš jsme se&nbsp;s&nbsp;kolegou Mirkem Zámečníkem unáhlili, zbrusu nová budova pro&nbsp;zaměstnance Škodovky se&nbsp;v&nbsp;Mladé Boleslavi otevírá až&nbsp;za&nbsp;pár dnů. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Je pondělí, půl osmé ráno, neobvyklý čas pro&nbsp;interview. Úvod týdne bych podle zběžného studia manažerských příruček přisuzoval meetingům, brífinkům, workshopům nebo brainstormingům. Místo toho člověk, který má za&nbsp;úkol provést nejdůležitější a&nbsp;klíčovou firmu v&nbsp;Česku zásadními změnami a&nbsp;připravit ji na&nbsp;budoucnost, věnuje hodinu a&nbsp;půl nám, novinářům. 
Klaus Zellmer vede automobilku Škoda téměř dva roky. Přišel sem po&nbsp;skoro dvouletém působení v&nbsp;domovském Volkswagenu, ještě předtím pět let šéfoval Porsche v&nbsp;Americe. Mluví o&nbsp;své vášni k&nbsp;autům, o&nbsp;tom, jak přes&nbsp;železnou oponu sledoval československou Škodovku, o&nbsp;technologiích, o&nbsp;budoucnosti, o&nbsp;tom, jak jeden nákup v&nbsp;IKEA ovlivní výběr auta. Ale taky vypráví o&nbsp;svých začátcích, kdy pracoval na&nbsp;autech v&nbsp;rodinné garáži&nbsp;ve&nbsp;Stuttgartu, v&nbsp;Západním Německu. „I&nbsp;am a&nbsp;car guy,“ říká top manažer. 
„Mým snem bylo dát si k&nbsp;50. narozeninám Porsche ze&nbsp;stejného roku, jako jsem se&nbsp;narodil,“ svěřuje se&nbsp;Zellmer, pohodlně usazený v&nbsp;čele velkého stolu v&nbsp;bílé zasedačce. „Jenže&nbsp;jsem takové nemohl sehnat. Našel jsem ale Porsche 912 z&nbsp;roku 1969, to je rok narození mé ženy. Koupil jsem jej v&nbsp;zelené ‚Irish Green‘ barvě, interiér má čalounění, které vypadá jako ikonické kostky od&nbsp;Burberry.“ Zellmer se&nbsp;najednou uprostřed vyprávění otočí na&nbsp;své kolegy a&nbsp;ptá se, jestli už jim svůj vůz&nbsp;ukazoval, a&nbsp;ani ne za&nbsp;vteřinu se&nbsp;všichni skláníme nad&nbsp;jeho tabletem. „Vlastně jsem dospěl do&nbsp;fáze, kdy mi manželka řekla, že už bych si neměl kupovat další auta. Tak jsem jí řekl, že to auto není pro&nbsp;mě, nýbrž pro&nbsp;ni. Chytré, že?“ obrací se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;pobaveně. Mimochodem, jeho Porsche má něco, co kdysi tvořilo povinnou výbavu téměř všech aut v&nbsp;Československu. Chvíli hledám to slovo, Zellmer mě ale předbíhá: „roof rack“, tedy střešní nosič. Jazykem našich dědů a&nbsp;otců to ale navždy bude „zahrádka“. 
Následuje dalších pár dotyků na&nbsp;tabletu a&nbsp;objeví se&nbsp;fotografie ikonického mikrobusu Volkswagenu T1 Samba. „Můj autobus,“ chlubí se&nbsp;Zellmer, „má třiadvacet skleněných oken.“ Když&nbsp;se&nbsp;kolega Mirek Zámečník&nbsp;ptá, zda už jel taky ve&nbsp;felicii, šéf mladoboleslavské automobilky mu skáče to řeči: „Koupil jsem si ji hned, jak jsem začal pracovat pro&nbsp;Škodovku.“ 
Zellmerovo pouto k&nbsp;autům je tak silné, že by se&nbsp;v&nbsp;něm našel nejeden český „kutil“, který si dokázal opravit auto na&nbsp;dvoře či&nbsp;v&nbsp;garáži. „Moje první auta byli brouci, protože&nbsp;jsem na&nbsp;nich mohl sám pracovat. Neměl jsem peníze, tak jsem si koupil brouka za&nbsp;tisíc marek. Rozkošné malé auto. Samozřejmě že nebylo perfektní, ale vyhovovalo mi, protože&nbsp;bylo jednoduché. Kus práce si udělal člověk&nbsp;sám, bez&nbsp;ohledu na&nbsp;nějakou kvalifikaci. A&nbsp;když&nbsp;nevěděl, podíval se&nbsp;do&nbsp;manuálu Jetzt helfe ich mir selbst.“ Zellmer dál cestuje v&nbsp;čase: jak měl osm nebo snad devět brouků, jak na&nbsp;nich sám pracoval, jak vzal díly z&nbsp;jednoho a&nbsp;použil je na&nbsp;dalším, jak si jednoho předělal na&nbsp;plážovou bugynu (což kolem „suchozemského“ Stuttgartu muselo přilákat pozornost). Říkalo se&nbsp;tomu Hazard Streaker. Vzpomíná, jak si z&nbsp;Ameriky objednal díly, a&nbsp;líčí, jak z&nbsp;brouka sundal přední i&nbsp;zadní blatníky, rozřezal karoserii tak, že z&nbsp;ní motor vyčníval ven, a&nbsp;jak přimontoval obří balonová kola. „Jezdit s&nbsp;tím&nbsp;byla vážně zábava, protože&nbsp;to vypadalo jako moc výkonný stroj, jenže&nbsp;to pořád mělo tak padesát koní. Často se&nbsp;mi na&nbsp;semaforech stávalo, že vedle mě někdo zastavil a&nbsp;chtěl se&nbsp;mnou závodit,“ směje se. Nezřídka ho zastavovali policisté, prohlíželi si nezvyklé auto a&nbsp;ptali se, zda jsou úpravy legální: „Chápete, řídíte auto, ze&nbsp;kterého vzadu kouká půlka motoru. Je asi logické, že je to zajímalo. Takže&nbsp;to jsou moje motoristické začátky.“ 
Napadá mě, zda si vůbec někdy všiml, že někde na&nbsp;Východě existuje nějaká Škoda. „Když&nbsp;jste autíčkář, pořád se&nbsp;zajímáte o&nbsp;ostatní auta. Nikdy jsem se&nbsp;nedíval na&nbsp;Škodovku jen jako na&nbsp;auto zpoza železné opony, ta značka patří mezi tři&nbsp;nejstarší automobilky na&nbsp;světě. Ale samozřejmě během socialismu byla Škoda taková, jaká byla – úspěšná ve&nbsp;východním bloku, ale nikoliv globálně. Ale vždycky jsem vnímal Škodovku jako malý poklad, protože&nbsp;měla tu neuvěřitelnou minulost. Podívejte se, kde je dnes: dosáhli jsme nejvyššího zisku společnosti za&nbsp;téměř 130 let její historie. Je to super zajímavý brand,“ říká Zellmer s&nbsp;hrdostí v&nbsp;hlase. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Slovo si bere Mirek Zámečník&nbsp;a&nbsp;já čekám, že se&nbsp;dotazem ještě vrátí do&nbsp;minulosti. Vrátí, ale ne do&nbsp;doby, na&nbsp;kterou by ve&nbsp;Škodě rádi vzpomínali. „Chci se&nbsp;zeptat na&nbsp;Čínu, to byl veleúspěšný příběh, ještě v&nbsp;roce 2018 jste tam prodali 350 tisíc vozů, teď v&nbsp;lednu jen 80 aut. „Eight – zero,“ opakuje kolega anglicky. Zellmer má vysvětlení hned po&nbsp;ruce: „Nepřišli jsme s&nbsp;produktem, který by na&nbsp;takový úspěch navázal. Přitom tamní trh by to snesl, neustále rostl. Ale prostě jsme pro&nbsp;něj nenabídli ten správný produkt.“ 
I&nbsp;přes&nbsp;neúspěch v&nbsp;Číně má koncern Volkswagen stále 20% podíl na&nbsp;trhu se&nbsp;spalovacími motory. Indie, Kazachstán, Blízký východ nebo Vietnam a&nbsp;další země jihovýchodní Asie. Právě tam vidí Zellmer náhradu za&nbsp;čínský trh. Sleduje rychle rozvíjející se&nbsp;byznys v&nbsp;oblasti ASEAN. „Každoročně se&nbsp;tam prodají čtyři&nbsp;miliony nových vozidel, růst trhu je až&nbsp;osmiprocentní. To už dnes v&nbsp;Číně nevidíte.“ Základnou pro&nbsp;novou asijskou expanzi má být Indie. Tam už Škodovka se&nbsp;svými modely uspěla. Poučila se&nbsp;z&nbsp;Číny – takže&nbsp;nabízí konkrétní auto pro&nbsp;konkrétní trh, v&nbsp;Indii Škoda Slavia a&nbsp;Škoda Kushaq. A&nbsp;to je zásadní. Mirek Zámečník&nbsp;předbíhá Klause Zellmera a&nbsp;vyjmenovává výhody tamní ekonomiky: množství lidských zdrojů, odbornost, jazyková vybavenost a&nbsp;zejména&nbsp;hrdost. Indové jsou pyšní na&nbsp;to, co jsou schopni vyrobit. „Přesně tak,“ přikyvuje hlavou Zellmer. „Pýcha je to, co vás&nbsp;žene kupředu. (Pride is a&nbsp;good driver.) Být na&nbsp;něco pyšný vás&nbsp;pohání, ať už je to ve&nbsp;sportu, nebo v&nbsp;byznyse.“ 
Každopádně, bez&nbsp;ohledu na&nbsp;trh, mít dnes „jen“ dobré auto nestačí. Klaus Zellmer to dobře ví. Ví, že zákazníci chtějí „něco navíc“. Když&nbsp;v&nbsp;Americe začínal vést Porsche, nebylo ani v&nbsp;první desítce žebříčku&nbsp;zákaznické spokojenosti. Změnil to. Za&nbsp;pět let se&nbsp;Porsche stalo za&nbsp;oceánem jedničkou v&nbsp;prestižním žebříčku&nbsp;JD Power. „Prémiové nebo luxusní brandy musejí být na&nbsp;špičkové úrovni, pokud jde o&nbsp;spokojenost zákazníka, a&nbsp;zejména&nbsp;pokud jde o&nbsp;prodej a&nbsp;servis. Se&nbsp;Škodovkou máme stejnou ambici – ve&nbsp;srovnání s&nbsp;ostatními velkoobjemovými značkami. Chci, aby lidi dostali víc než jen skvělé, bezpečné a&nbsp;krásné auto.“ Auto je i&nbsp;něčím, co vás&nbsp;reprezentuje, kým chcete být. „Vezměte si třeba hodinářský průmysl, to je pro&nbsp;mě perfektní srovnání. Nemám rolexky, ale lidé, kteří je mají, za&nbsp;ně zaplatí pět až&nbsp;deset tisíc eur. Ale ty hodinky nedělají nic víc, než že ukazují čas. Pro&nbsp;tuhle potřebu vám přitom stačí hodinky za&nbsp;jedno euro z&nbsp;místního tržiště, přesto lidé zvolí variantu za&nbsp;deset tisíc eur. Ta propast mezi jedním eurem a&nbsp;deseti tisíci eury, to je hodnota toho brandu. Ukazuje to, kým chcete být.“ Jaké hodinky by symbolizovala Škoda, ptám se. Zellmer se&nbsp;ke&nbsp;mně nakloní, povytáhne rukáv&nbsp;košile a&nbsp;odhalí své zápěstí: „Chytré hodinky, které vám pomáhají usnadnit každodenní život. Není to tolik o&nbsp;statusu, myslím, že Škoda je pro&nbsp;lidi, kteří nepotřebují symbol svého statusu, naši&nbsp;zákazníci se&nbsp;nechlubí, nepotrpí si tolik na&nbsp;okázalost.“ 
Stačí ale dnes být jen výrobce a&nbsp;prodejce automobilů? Servis a&nbsp;jiné služby, které souvisejí s&nbsp;autem, šéf automobilky už zmínil. Co ale další ekosystém služeb, zábavy nebo technologií? Zellmer vysvětluje, že technologie jsou pro&nbsp;Škodu klíčové. Už dnes jsou jejich auta připojená na&nbsp;internet nebo dostávají na&nbsp;palubu umělou inteligenci. Měly by se&nbsp;nabídnout bohatší možnosti rozhovoru s&nbsp;chatbotem, odpovědi na&nbsp;paletu otázek, interakce v&nbsp;intuitivním mluveném jazyce, podávání informací specifických pro&nbsp;konkrétní vozidlo a&nbsp;mnoho dalšího. 
„Ale co já vidím jako next level, je bi-directional, tedy obousměrné nabíjení, kdy budete moci použít své vozidlo k&nbsp;napájení ostatních spotřebičů nebo třeba své chaty někde v&nbsp;horách. Myslím, že pak budou elektrická auta dávat ještě větší smysl než dnes.“ 
„Takže&nbsp;auto bude něco jako úložiště energie,“ upřesňuje si Mirek Zámečník&nbsp;a&nbsp;Zellmer přikyvuje. „Úložiště, to je to správné slovo, v&nbsp;našich autech je 82kilowattová baterie, takovou nemají mnozí ani v&nbsp;rodinných domech.“ Škodovka má plán i&nbsp;pro&nbsp;dosluhující baterie. Přemění je tak, aby dál poskytovaly užitnou hodnotu. „Máme koncept second life, jakmile už nebude baterie na&nbsp;kapacitě, která nebude dostatečná pro&nbsp;auto, najdeme jí jiné využití. Zatím jsme na&nbsp;začátku. Ale řekněme, že pokud výkon baterie klesne pod&nbsp;70 %, bude načase ji vyměnit a&nbsp;využít jinde. Možností je několik a&nbsp;jsou skutečně nové – skrz takové technologie můžete dokonce vydělávat peníze. Jako majitel auta můžete v&nbsp;noci nakoupit levný proud, ve&nbsp;svém autě jej uskladnit a&nbsp;pak ho poslat zpátky do&nbsp;sítě za&nbsp;vyšší cenu. Takže&nbsp;můžete být de facto trader, a&nbsp;přitom máte ‚jen‘ auto. To jsou věci, které přijdou. Nesouvisí sice úplně s&nbsp;autem, ale tohle bude velká změna.“ 
Velké změny teď pociťuje celý autoprůmysl. Zásadní transformace, před&nbsp;kterou tahle oblast stojí, se&nbsp;lépe balí do&nbsp;módního slova „výzva“. Aby Škoda uspěla, musí být konkurenceschopná – a&nbsp;to zejména&nbsp;na&nbsp;poli plně elektrických vozidel. Jenže&nbsp;Zellmer si zároveň uvědomuje, že plně elektrická vozidla zatím nenaplňují představy lidí, ať už jde o&nbsp;dojezd, cenu nebo nabíjecí infrastrukturu. „Musíme naslouchat zákazníkům a&nbsp;musíme pro&nbsp;ně v&nbsp;takovém případě mít alternativu. Alternativa, která spaluje nebo emituje méně CO2, je dobrá alternativa. A&nbsp;proto jsou mild-hybridy, hybridy nebo plug-in hybridy cestou, jak chytře dosáhnout klimatických cílů a&nbsp;zároveň vyjít vstříc zákazníkovi. A&nbsp;to je důvod, proč my ve&nbsp;Škodovce se&nbsp;nikdy nezúčastníme přetahované, kdo vyrobí poslední spalovací motor.“ 
Ptáme se, jestli ho už tak trošku&nbsp;neštve neustále skloňovaný dojezd u&nbsp;elektromobilů. Pro&nbsp;řadu lidí je to klíčové téma. „Vždy si kupujete auto pro&nbsp;ten nejméně pravděpodobný důvod. Kupujete si kombi, protože&nbsp;si pamatujete, jak jste před&nbsp;dvěma lety jeli do&nbsp;IKEA a&nbsp;museli jste do&nbsp;auta nacpat obrovskou krabici. S&nbsp;ujetou vzdáleností je to to samé. Takže: nejsem otrávený dotazy na&nbsp;dojezd, protože&nbsp;to je psychologie. Když&nbsp;si koupíte něco, co je zřejmě – kromě bydlení – druhá nejdražší věc ve&nbsp;vašem životě, chcete mít jistotu. Prostě se&nbsp;nechcete o&nbsp;něco obávat, rozumím tomu,“ vysvětluje Zellmer. Přemýšlím nahlas, nakolik je vzdálenost a&nbsp;jistota jejího ujetí klíčová. Hlavou mi běží reportáže o&nbsp;zamrzlé dálnici D1, po&nbsp;které kdykoli mám jet, balím se&nbsp;jako na&nbsp;tábor: „Prostě myslíte hned na&nbsp;nejhorší, že?“ přerušuje mě ředitel Škodovky. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Jak tedy propagovat auta na&nbsp;elektriku? Podle Zellmera to je téměř podobné strategii, jako když&nbsp;chcete vyhrát volby. „Máte zatvrzelé lidi. Někdo bude vždycky z&nbsp;nějakého principu odmítat plně elektrická auta. Můžete s&nbsp;nimi mluvit celé dny a&nbsp;vždycky najdou jeden jediný důvod, proč elektrické auto není to pravé. Pak jsou tu zákazníci, kteří jsou někde mezi. Ještě to nezkusili, ale hodně o&nbsp;tom slyšeli. Takoví si to musí vyzkoušet. Podívejte, většina těch, kteří řídí plně elektrická auta, vám řekne, že už nechtějí měnit. Takže&nbsp;musíme dát lidem možnost si novou technologii vyzkoušet – a&nbsp;ať se&nbsp;pak rozhodnou, protože&nbsp;to jsou jejich peníze, jejich preference. A&nbsp;proto bychom je neměli do&nbsp;elektromobilty nutit,“ dodává Klaus Zellmer. 
Dojezd není jediná věc, která brání vyššímu rozvoji plně elektrických vozidel. Pořizovací cena v&nbsp;mnoha ohledech převyšuje možnosti i&nbsp;lépe situovaných zákazníků. I&nbsp;proto si společnost hodně slibuje od&nbsp;nového modelu Škoda Epiq, který bude mít premiéru příští rok s&nbsp;cenou již kolem 25 tisíc eur. „Je to cena fabie? Zatím není, ale budeme na&nbsp;tom pracovat,“ klade si Zellmer sám otázku a&nbsp;rovnou na&nbsp;ni odpovídá. Připouští, že se&nbsp;pracuje i&nbsp;na&nbsp;autě s&nbsp;cenovkou 20 tisíc eur, což je pro&nbsp;koncern výzva – zejména&nbsp;kvůli nákladům. Už je jasné, že marže&nbsp;u&nbsp;tohoto malého auta bude „super small“, podotýká CEO a&nbsp;popisuje, jak těžký proces je čeká: snížit náklady, zefektivnit výrobní proces, najít ty správné dodavatele, postavit vlastní gigafactory. „Jen baterie totiž představuje 40 procent nákladů na&nbsp;jedno auto. Takže&nbsp;vy nad&nbsp;tím&nbsp;chcete mít kontrolu, jde přece téměř o&nbsp;polovinu veškerých nákladů. V&nbsp;současné době zhruba 95 procent celosvětového objemu bateriových článků vyrábějí asijské firmy.“ 
Pro&nbsp;Zellmera je důležitá i&nbsp;cena elektrické energie, ta zásadně souvisí s&nbsp;konkurenceschopností fabriky. „Dám vám příklad: Cena za&nbsp;jednu kilowatthodinu v&nbsp;Číně a&nbsp;v&nbsp;USA je pět nebo šest centů, ale v&nbsp;Evropě je elektřina dražší zhruba o&nbsp;deset centů.“ Zároveň popisuje, jak důležité je mluvit i&nbsp;o&nbsp;dalších alternativách. Přemýšlí o&nbsp;biopalivech, e-palivech, syntetických palivech – byť připouští, že jejich výroba je energeticky hodně náročná. „Dejme možnost prozkoumat všechny alternativy a&nbsp;nechme inženýry najít řešení. Pokud přijdou zpátky a&nbsp;řeknou, že mají jen takové řešení, za&nbsp;které lidé nebudou ochotni platit, pak to vzdáme. Ale musíme to zkusit, jde přece o&nbsp;klima.“ 
Po&nbsp;tom všem, co jsme probrali, se&nbsp;musíme vrátit na&nbsp;úplný začátek našeho rozhovoru. Vnitřnosti aut se&nbsp;od&nbsp;doby, co si je Klaus Zellmer zamlada sám dával do&nbsp;kupy, proměnily k&nbsp;nepoznání. Zvládl by takovou výzvu ještě dnes? 
„Jen u&nbsp;veteránů. Všechno ostatní je dnes mnohem víc komplikované. Dnes vše stojí na&nbsp;softwaru, a&nbsp;to běžný uživatel není schopen obsáhnout. Zatímco u&nbsp;veteránů to ještě možné bude.“ Ani své oblíbené veterány si už dnes nerenovuje, má však výhodu, že ho jen tak něco nezaskočí. „Pokud se&nbsp;něco rozbije nebo to nefunguje správně, jsem schopen se&nbsp;o&nbsp;to postarat. Jak jsem říkal, mám svoji felicii kabriolet z&nbsp;roku 1960, kterou absolutně zbožňuji, mám svůj Volkswagen mikrobus, což pro&nbsp;mě byl dětský sen, a&nbsp;pak taky Porsche 912. A&nbsp;užívám si s&nbsp;nimi každý kilometr. Vtipné je, že mikrobus používám nejvíce, protože&nbsp;ostatní auta jsou jen dvousedadlová. Takže&nbsp;když&nbsp;máme návštěvu a&nbsp;mám ji vyzvednout na&nbsp;letišti, jedu tím&nbsp;proskleným mikrobusem. Jen co ho návštěva spatří, objeví se&nbsp;jí úsměv&nbsp;na&nbsp;tváři. A&nbsp;stejně tak těm, kolem kterých projíždíme. Každý má najednou pozitivní náladu, což je fajn. Je to hezký pocit v&nbsp;tomto jinak bláznivém světě, ve&nbsp;kterém žijeme.“

Zuří velká automobilová revoluce a&nbsp;tradiční výrobci najednou musí bojovat o&nbsp;své místo na&nbsp;slunci. Nic není dané. Nově myslet se&nbsp;musí naučit i&nbsp;automobilka Škoda. Její CEO Klaus Zellmer si povídal s&nbsp;redaktory HROTU Pavlem Štruncem a&nbsp;Miroslavem Zámečníkem. 
„To jdete špatně, pánové,“ říká do&nbsp;telefonu mluvčí Škodovky. Její věta vysvětluje mnohé: zamčené prosklené dveře moderní budovy, udivené pohledy těch, kteří vybalují koberce, nebo gesta ženy, která cosi signalizuje poklepem na&nbsp;čelo. Příliš jsme se&nbsp;s&nbsp;kolegou Mirkem Zámečníkem unáhlili, zbrusu nová budova pro&nbsp;zaměstnance Škodovky se&nbsp;v&nbsp;Mladé Boleslavi o

Elektroauta lidem nutit nechceme

Kam se&nbsp;ubírá vývoj dopravy ve&nbsp;městech? Nejcennější výbavou strůjců budoucí městské mobility bude to nejvzácnější: skromnost a&nbsp;pokora. 
Vaše dodávka dorazí na&nbsp;univerzální pražskou přestupní stanici na&nbsp;Černém Mostě. Přijede přesně v&nbsp;půl osmé, protože&nbsp;její řídicí systém věděl o&nbsp;zácpě u&nbsp;Brandýsa a&nbsp;zvolil cestu po&nbsp;nominálně pomalejších, ale v&nbsp;danou chvíli prostupnějších okreskách. Necháte vůz&nbsp;stát v&nbsp;sedmnáctém podlaží obřího parkoviště, kde na&nbsp;vás&nbsp;již čekají malá jednomístná auta a&nbsp;dva vrtulníčky, vše autonomně řízené, která jste si na&nbsp;7.30 objednali. Do&nbsp;dronů uložíte zboží, které posíláte ze&nbsp;svého e-shopu klientům, do&nbsp;jednoho vozíku&nbsp;nastoupí vaše dcera na&nbsp;cestu do&nbsp;školy. Vás&nbsp;stroj dopraví do&nbsp;kanceláře, kam jezdíte jednou týdně. 
Parkoviště mezitím plní tisíce dalších aut. Kolem jezdí samořiditelné městské dopravní prostředky všech typů a&nbsp;velikostí od&nbsp;dronů přes&nbsp;osobní minivozítka po&nbsp;náklaďáky. Všechny na&nbsp;parkovišti čekají na&nbsp;předem objednané klienty, stejně jako čekaly na&nbsp;vás. 
Ti mladší a&nbsp;takoví, kteří nemají cíl své ranní cesty obludně daleko, sednou na&nbsp;připravené kolo či&nbsp;koloběžku. Většina ostatních pokračuje metrem. Stejně jako vy vystoupí o&nbsp;několik minut později v&nbsp;přívětivé městské krajině plné zeleně, s&nbsp;čistým vzduchem, bez&nbsp;obav ze&nbsp;srážky se&nbsp;spěchajícím řidičem, bez&nbsp;nekonečného čekání na&nbsp;zelenou. Až&nbsp;skončí porada, zastavíte se&nbsp;v&nbsp;květinářství, abyste dceři&nbsp;pořídili její oblíbenou slunečnici – udělá jí radost, až&nbsp;se&nbsp;ve&nbsp;čtyři&nbsp;odpoledne znovu na&nbsp;Černém Mostě potkáte. 
Tak. A&nbsp;teď nastala správná chvíle k&nbsp;probuzení do&nbsp;reality. 
Máte právě tak čas nasednout do&nbsp;auta a&nbsp;absolvovat hodinu a&nbsp;půl každodenní cesty: deset minut na&nbsp;Černý Most, hodinu přes&nbsp;Prahu a&nbsp;dalších dvacet minut hledání, kde zaparkovat. Než na&nbsp;poradu dorazíte, měli byste si vzít novou košili a&nbsp;prášky na&nbsp;uklidnění. To kvůli nemožným cyklistům, chodcům se&nbsp;spoustou času na&nbsp;přechodu i&nbsp;ostatním řidičům, arogantním až&nbsp;běda. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Největší problém budoucnosti je, že začala již včera. „Jakmile je město postaveno, jeho fyzická podoba a&nbsp;způsoby využívání půdy se&nbsp;mohou zafixovat na&nbsp;několik generací, což vede k&nbsp;neudržitelnému rozrůstání,“ uvádí na&nbsp;to téma zpráva Světové banky. Vylepšit způsob, jímž se&nbsp;pohybujeme svým vlastním městem, je proto úkol stejně složitý jako naléhavý. 
Dějiny lidstva jsou do&nbsp;značné míry dějinami dopravy. Každý krok vpřed – od&nbsp;sněžnic přes&nbsp;ochočení koně až&nbsp;po&nbsp;Fordův&nbsp;Model T – vždy podstatně proměnil ráz&nbsp;života na&nbsp;Zemi. Železnice umožnila osídlení západu Ameriky během jedné či&nbsp;dvou generací; tank se&nbsp;osvědčil jako mimořádně efektivní prostředek prosazování politické moci; cesty do&nbsp;vesmíru nám zprostředkovaly nový pohled na&nbsp;vlastní existenci. 
Zkoumáme-li, co hýbe světem dnešním, lze to sledovat dvojnásob přesně. Kdykoli nastane nějaká neplecha, je první starostí, co natropí s&nbsp;dodavatelskými řetězci. Před&nbsp;čtyřmi lety právě levná mezikontinentální doprava napomohla globálnímu rozšíření koronaviru. Ekonomiky, které na&nbsp;to zareagovaly příliš razantním omezením dopravního kontaktu se&nbsp;světem, jako byla ta čínská, na&nbsp;to doplácejí dodnes. 
Za&nbsp;válek je to ještě jednoznačnější. Amatéři&nbsp;se&nbsp;věnují zbraním, profesionálové dodavatelským liniím, říkají vojáci rádi a&nbsp;právem. Pohyblivost je vše, jak dokazují příklady od&nbsp;španělské Armady u&nbsp;anglických břehů v&nbsp;dobách alžbětinských přes&nbsp;Žižkovy šátky u&nbsp;Sudoměře až&nbsp;po&nbsp;tunely Vietkongu v&nbsp;partyzánském boji proti Američanům. 
Historie ani zeměpis si neberou servítky. Rusko je zaostalé především proto, že jeho území nelze účinně bránit (doprava potenciálních nájezdníků z&nbsp;Číny i&nbsp;Evropy na&nbsp;jeho území je příliš snadná) a&nbsp;zároveň jeho řeky z&nbsp;95 % směřují do&nbsp;Severního ledového oceánu a&nbsp;nepřinášejí tak – jinde běžný – užitek levné obchodní dopravy. Německé území se&nbsp;brání podobně špatně jako ruské, ale po&nbsp;celé té zemi nenajdete místo vzdálenější než 50 km od&nbsp;řeky splavné až&nbsp;k&nbsp;oceánu. Výsledek je při&nbsp;srovnání způsobu života v&nbsp;obou zemích více než zřejmý. 
To všechno souvisí s&nbsp;možnými řešeními problémů mobility ve&nbsp;velkoměstech velmi těsně. Podle údajů Světové banky žilo loni ve&nbsp;městech na&nbsp;56 % světové populace, v&nbsp;EU 75 %. V&nbsp;letech 2021-2022 přibylo do&nbsp;evropských aglomerací na&nbsp;3,5 milionu lidí. Velkoměsta nemohou takový nápor unést, aniž by své fungování této nové, početnější přítomnosti přizpůsobila. 
K&nbsp;takovému přizpůsobení bude třeba změn, namnoze bolestivých. Na&nbsp;vytvoření statu quo se&nbsp;podílely generace nejlepších mozků svých dob – plánovačů, inženýrů i&nbsp;politiků. Stamiliony lidí si na&nbsp;ta řešení zvykly, sžily se&nbsp;s&nbsp;nimi, vystavěly kolem nich své životy. Každý zásah do&nbsp;takového ekosystému bude mít dramatické vedlejší dopady. 
Druhý systémový problém představuje skutečnost, že ne pouze infrastruktura, nýbrž lidé sami narážejí v&nbsp;krizi městské pohyblivosti na&nbsp;vlastní limity. Základní premisou klasické ekonomické teorie i&nbsp;politického systému liberální demokracie je osvícenské přesvědčení, že suma rozhodnutí jednotlivců se&nbsp;odrazí ve&nbsp;vyšší míře všeobecného prospěchu. V&nbsp;dopravě to platí zcela zjevně: masivní rozšíření automobilismu ve&nbsp;druhé polovině 20. století bylo klíčovým projevem i&nbsp;motorem rozmachu ekonomického, sociálního i&nbsp;kulturního. Jízda autem coby široce dostupné technologické vyjádření individuální vůle nesmazatelně přispěla k&nbsp;tomu, čemu říkáme pokrok. 
Najednou však ta rovnice skřípe. Aut je v&nbsp;ulicích velkoměst tolik, že jejich použití přestává být efektivní. Individuálně logické a&nbsp;správné rozhodnutí odjet do&nbsp;práce autem je zdrojem nevole ostatních lidí, kteří učinili totéž rozhodnutí. Exactoris ad coegi lupus, řidič řidiči&nbsp;vlkem jest. Každý člověk&nbsp;usednuvší za&nbsp;volant se&nbsp;z&nbsp;bližního automaticky mění v&nbsp;konkurenta v&nbsp;nemilosrdném závodě o&nbsp;místo, tedy čas, tedy peníze. 
Logickou reakcí je pokusit se&nbsp;zbavit velkoměsta nekonečné automobilové zácpy. Je to také snad jediný bod, v&nbsp;němž se&nbsp;většina reformátorů shoduje. Zdrojů nejrůznějších úvah je přehršel. Nejlépe zmapované jsou jako obvykle v&nbsp;USA, kde se&nbsp;mnoho z&nbsp;nich soustředí na&nbsp;serveru Streetlightdata.com. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Server zmiňuje „některé ze&nbsp;strategií ekologické městské dopravy, které v&nbsp;současné době získávají na&nbsp;popularitě“. Patří k&nbsp;nim zavádění placeného vjezdu autem do&nbsp;center velkoměst (po&nbsp;londýnském vzoru), což odrazuje lidi od&nbsp;používání vozidel v&nbsp;dopravních špičkách. Nevýhodou tohoto opatření je, že posiluje nežádoucí stratifikaci obyvatel podle výše jejich příjmů. 
Jiným strategickým požadavkem je vybudování spolehlivé sítě nabíječek pro&nbsp;elektromobily, aby vozy na&nbsp;elektrický pohon tvořily komfortnější alternativu spalovacím motorům. I&nbsp;to je noblesní cíl; hlavní problém automobilové dopravy, příliš vysokou koncentraci, však nijak neřeší. 
Strategie číslo tři&nbsp;obnáší „budování multimodální infrastruktury na&nbsp;podporu aktivní dopravy a&nbsp;sdílených způsobů mobility, jako je chůze, jízda na&nbsp;kole a&nbsp;veřejná doprava“. Přeloženo do&nbsp;lidské řeči&nbsp;to znamená, že pokud se&nbsp;rozhodnete jet dva kilometry na&nbsp;kole a&nbsp;pak přestoupit na&nbsp;tramvaj, měli byste mít možnost u&nbsp;zastávky kolo bezpečně nechat. To by bezpochyby pohyb po&nbsp;městě značně usnadnilo – pokud nejste zesláblí stářím či&nbsp;nemocí, nemáte s&nbsp;sebou skříňku&nbsp;a&nbsp;nepadají kroupy. 
Poslední uváděný bod je pikantní. Streetlightdata.com doporučuje „zaměřit se&nbsp;na&nbsp;koncepci ,otevřených ulic‘“, čehož se&nbsp;dosáhne tak, že „silnice jsou dočasně uzavřeny pro&nbsp;automobilovou dopravu a&nbsp;otevřeny pro&nbsp;veřejné použití“. To zavání znepokojivou myšlenkou, že autem jezdí někdo jiný než veřejnost, že součástí veřejnosti se&nbsp;řidič stane až&nbsp;ve&nbsp;chvíli, kdy klíčky od&nbsp;auta zahodí do&nbsp;kanálu. 
Mnoho lidí angažovaných v&nbsp;úvahách o&nbsp;nových způsobech městské dopravy tak působí jako revolucionáři&nbsp;jakobínského ražení. Cyklista chce prostě kompletní konec aut ve&nbsp;městech. „Vůbec mě nezajímají systémy internetu věcí, které se&nbsp;snaží optimalizovat tok dopravy tak, abyste dosáhli plynulého provozu většího množství aut. Více mě zajímá, jak se&nbsp;aut ve&nbsp;městech prostě zbavit,“ cituje Kenta Larsona, ředitele týmu City Science v&nbsp;Media Lab při&nbsp;Massachusetts Institute of Technology, poradenská firma Deloitte ve&nbsp;své studii Smysluplná budoucnost měst: Dvanáct trendů, jež ovlivňují běh života z&nbsp;roku 2021. 
Architekt je přesvědčen, že lepší budoucnost městům zaručí lepší design (jeho, pochopitelně); jako by mohl mir nichts, dir nichts přestavět Vídeň či&nbsp;Buenos Aires podle svého. Jako by budoucnost začala až&nbsp;momentem, kdy on zasedne za&nbsp;rýsovací prkno, aby řízně přispěl nápravě světa. „Do&nbsp;roku 2039 bude na&nbsp;světě nejméně 43 megaměst – městských oblastí s&nbsp;více než 10 miliony obyvatel,“ píše časopis Architectural Digest. „Jak se&nbsp;města budoucnosti vypořádají s&nbsp;takovým přílivem lidí? Samozřejmě pomocí dobrého designu. Architekti, inženýři&nbsp;a&nbsp;urbanisté již dnes přemýšlejí o&nbsp;městech zítřka. Většina z&nbsp;nich se&nbsp;shoduje, že naše budoucí města musí být především místem určeným pro&nbsp;lidi – ne pro&nbsp;vozidla, budovy a&nbsp;podniky.“ 
To zní, jako by všichni lidé, kteří se&nbsp;dosud na&nbsp;podobě měst podepsali, byli výhradně nemotorní a&nbsp;sobečtí darmošlapové (takový Karel IV., kupříkladu, nebo Napoleonův&nbsp;pařížský prefekt-urbanista Georges-Eugène Haussmann nebo Dan Doctorow, jenž organizoval rekonstrukci jižního Manhattanu po&nbsp;11. září 2001). 
Ekolog chce všude vysázet stromy, protože&nbsp;sázet stromy je zdravé, aniž by měl na&nbsp;zřeteli odpověď na&nbsp;otázku, kdo mu mezi těmi všemi zdravými stromy poveze tofu k&nbsp;večeři. „Zelená infrastruktura vytváří město, ve&nbsp;kterém se&nbsp;lépe žije. Stromy to skutečně obnoví,“ cituje Deloitte Yvonne Aki-Sawyerrovou, starostku hlavního města Sierry Leone Freetownu. 
Jeden z&nbsp;takových nápadů se&nbsp;ujal především v&nbsp;Evropě. Jeho nejvýraznější proponentkou je pařížská starostka Anne Hidalgová, jejíž projekt La ville du quart d'heure, patnáctiminutové město, je motivován především ideálem dekarbonizace. Teoreticky vzato má takové město promítnout primárně ekologický cíl do&nbsp;územního plánování. Chce decentralizovat základní služby, spustit programy na&nbsp;podporu dostupného bydlení v&nbsp;co největším množství čtvrtí a&nbsp;umožnit pružné využití veřejných prostorů a&nbsp;nemovitostí. Účelem je, aby se&nbsp;každý obyvatel metropole dostal ke&nbsp;všem základním službám do&nbsp;patnácti minut, ať již pěšky, na&nbsp;kole nebo veřejnou dopravou. 
V&nbsp;praxi to znamená, že Paříž zrušila 60 tisíc parkovacích míst a&nbsp;utratila 350 milionů eur na&nbsp;vybudování pěších zón a&nbsp;cyklistických pruhů ve&nbsp;všech ulicích. Zácpy zůstávají zhruba stejné, ideál patnácti minut zůstává v&nbsp;nedohlednu. 
Jako ve&nbsp;všech ostatních sférách lidského konání, mnoho jinak rozumných lidí vkládá mnoho nadějí do&nbsp;technologií, zejména&nbsp;do&nbsp;autonomně řízených vozidel. Uber experimentuje s&nbsp;létajícími taxíky, internetový obchod Amazon zase využívá drony k&nbsp;dopravě zboží. Nevýhoda je nasnadě: drony mohou létat přesně tak dlouho, než si začnou ve&nbsp;vzduchu vzájemně překážet. 
Nejlákavějším objektem spekulací jsou autonomně řízená auta. Deloitte odhaduje, že do&nbsp;roku 2040 by se&nbsp;až&nbsp;80 % člověkokilometrů ujetých v&nbsp;městských oblastech – znovu amerických – mohlo odehrát ve&nbsp;sdílených autonomních vozidlech. Zůstává otázka, čemu je autonomní řízení prospěšné. Když&nbsp;se&nbsp;kvůli přeplněným ulicím nemůžete autem pohybovat rychleji než pěšky, je vám nejspíš jedno, jestli sedíte ve&nbsp;voze sami nebo s&nbsp;řidičem. Propojená komunikace jednotlivých vozidel, která by zajišťovala co možná nejúspornější chování celku (tady umělá inteligence naopak pomoci může), je stejně dobře dosažitelná s&nbsp;řidičem jako bez&nbsp;něho. 
K&nbsp;realističtějšímu proudu inovativních nápadů patří sdílení aut, aby byla co nejlépe dostupná jako služba a&nbsp;jezdila co nejvíce naplněná. Jiným takovým postupným vylepšením by mohlo být zavedení jednotného platebního systému, který by vám umožňoval jedinou kartou či&nbsp;aplikací platit za&nbsp;taxík, koloběžku&nbsp;i&nbsp;autobus. 
Nic z&nbsp;toho není všelék. Všechna popsaná opatření, od&nbsp;mírných po&nbsp;drastická, mají za&nbsp;úkol život ve&nbsp;městech vylepšit. Budou-li však úspěšná a&nbsp;městskému životu se&nbsp;uleví, přitažlivost velkoměsta zase o&nbsp;něco stoupne – takže&nbsp;onen multimilionový kolos bude lákat víc a&nbsp;víc lidí ze&nbsp;stále chudšího venkova o&nbsp;to silněji. 
Každé z&nbsp;navrhovaných velkorysých řešení nové mobility, jež má vyhnat auta z&nbsp;ulic, kromě toho vyžaduje obrovskou politickou moc, aby mohlo být vůbec prosazeno. Žádá si obrovskou investici. A&nbsp;potřebuje obrovské množství dat neustále sbíraných o&nbsp;všech a&nbsp;o&nbsp;všem, aby mohlo fungovat efektivně. Tyto tři&nbsp;druhy moci, politická, komerční a&nbsp;informační, by se&nbsp;koncentrovaly – paradoxně ve&nbsp;jménu decentralizace – ve&nbsp;velmi malém počtu rukou. To je recept na&nbsp;neštěstí za&nbsp;všech okolností. 
Uvažme jen, jakou cenu by si vyžádal stav popsaný v&nbsp;úvodu textu. Již jen samotná mamutí parkoviště na&nbsp;okrajích velkoměst by byla ohyzdná (jako by Černý Most či&nbsp;Zličín nějak zhyzdit potřebovaly) a&nbsp;supernákladná na&nbsp;výstavbu i&nbsp;provoz. A&nbsp;to není nic ve&nbsp;srovnání s&nbsp;popraskem, jenž by nastal při&nbsp;likvidaci současného automobilového vybavení Pražanů. V&nbsp;úvahu přicházejí prakticky jen dvě možnosti: drastické omezení možnosti jezdit draze pořízeným autem, nebo přímo vyvlastnění. Obojí je antitezí původního záměru, totiž přispět důstojnosti lidské existence ve&nbsp;městech. 
Je proto naší starostí zařídit, aby změny v&nbsp;našem pohybu městem byly nejen vedeny nadějí v&nbsp;lepší zítřek, nýbrž také důsledně informovány skutečností přítomnou. Aby jim namísto revoluce udávaly takt umírněné reformy – i&nbsp;za&nbsp;tu cenu, že auta hned tak z&nbsp;ulic nezmizí. Až&nbsp;přijedete od&nbsp;Černého Mostu domů, dcera vás&nbsp;stejně ráda uvidí i&nbsp;večer. 
&nbsp; 
<h2>FANTAZIE...</h2> 
Jak se&nbsp;plánuje budoucnost na&nbsp;zelené louce. 
The Line, Saúdská Arábie 
Saúdskoarabská vláda v&nbsp;roce 2022 představila vizualizaci 170 km dlouhého a&nbsp;500 m vysokého lineárního města pro&nbsp;9 milionů obyvatel. The Line má být široká pouhých 200 m a&nbsp;její dopravní systém má propojit oba konce za&nbsp;20 minut. V&nbsp;dubnu 2024 společnost Bloomberg uvedla, že se&nbsp;uvažuje o&nbsp;zmenšení projektu. 
Telosa, USA 
Miliardář Marc Lore chce postavit Telosu, pětimilionové „nejudržitelnější město na&nbsp;světě“, od&nbsp;základů na&nbsp;dosud neznámém místě v&nbsp;americké poušti. Velmi podobný plán má český rodák&nbsp;a&nbsp;bývalý obchodník&nbsp;Goldman Sachs Jan Šrámek, jenž letos v&nbsp;lednu představil plán města mezi San Franciskem a&nbsp;Sacramentem pro&nbsp;prvních 50 000 obyvatel. 
BiodiverCity, Malajsie 
Vláda malajsijského státu Penang plánuje BiodiverCity, 1821 ha velký projekt tří umělých ostrovů vybudovaných u&nbsp;pobřeží ostrova Penang. Na&nbsp;každém z&nbsp;ostrovů připomínajících lekníny by mělo žít 15 000 až&nbsp;18 000 obyvatel a&nbsp;měly by být propojeny autonomní dopravní sítí bez&nbsp;aut. 
&nbsp; 
<h2>… A&nbsp;REALITA</h2> 
Jak se&nbsp;vylepšuje status quo. 
Chicago, USA 
Chicagská radnice se&nbsp;zaměřila na&nbsp;vytvoření vysoce propojeného ekosystému zdravotnictví a&nbsp;wellness. Projekt Zdravé Chicago 2.0 vyvíjí strategie, jak za&nbsp;pomoci technologií usnadnit přístup obyvatel ke&nbsp;zdravým potravinám a&nbsp;vytvořit čtvrti pro&nbsp;pěší. 
Cascais, Portugalsko 
Město poskytuje 15 „chytrých“ iniciativ v&nbsp;rámci systému o&nbsp;30 partnerech v&nbsp;oblasti služeb, umožňuje prediktivní řízení prostřednictvím datové analýzy. Díky integraci dat o&nbsp;dopravě a&nbsp;stavu silnic v&nbsp;reálném čase systém optimalizuje trasy pro&nbsp;svoz a&nbsp;likvidaci odpadků. To snižuje provozní náklady o&nbsp;40 % a&nbsp;šetří až&nbsp;20 % energie. 
Medellín, Kolumbie 
Před&nbsp;dvaceti lety proslul Medellín zločinností. Medellín Metrocable, první systém lanovek pro&nbsp;veřejnou dopravu na&nbsp;světě, který propojil chudé čtvrti města s&nbsp;centrem, a&nbsp;veřejné venkovní eskalátory spojující jednu z&nbsp;nejchudších a&nbsp;nejnebezpečnějších čtvrtí (Comuna 13) na&nbsp;strmých kopcích s&nbsp;centrem pomohly Medellínu stát se&nbsp;funkčním, moderním univerzitním městem.

Kam se&nbsp;ubírá vývoj dopravy ve&nbsp;městech? Nejcennější výbavou strůjců budoucí městské mobility bude to nejvzácnější: skromnost a&nbsp;pokora. 
Vaše dodávka dorazí na&nbsp;univerzální pražskou přestupní stanici na&nbsp;Černém Mostě. Přijede přesně v&nbsp;půl osmé, protože&nbsp;její řídicí systém věděl o&nbsp;zácpě u&nbsp;Brandýsa a&nbsp;zvolil cestu po&nbsp;nominálně pomalejších, ale v&nbsp;danou chvíli prostupnějších okreskách. Necháte vůz&nbsp;stát v&nbsp;sedmnáctém podlaží obřího parkoviště, kde na&nbsp;vás&nbsp;již čekají malá jednomístná auta a&nbsp;dva vrtulníčky, vše autonomně řízené, která jste si na&nbsp;7.30 objednali. Do&nbsp;dronů uložíte zboží, kter

Reforma? Revoluce?

<h2>4000-3000 let před&nbsp;Kristem</h2> 
Na&nbsp;pláních dnešního Kazachstánu začínají lidé tzv. botajské kultury s&nbsp;ochočováním koní. Zhruba v&nbsp;téže době v&nbsp;Mezopotámii (dnešním Iráku) nachází první využití kolo. Trvalo dalších 4000 let, než Číňané přišli na&nbsp;nápad nasadit koni chomout. A&nbsp;ještě další tisíciletí, než v&nbsp;roce 1662 francouzský matematik Blaise Pascal založil první koňmi tažený „autobus“ s&nbsp;pravidelnou trasou, jízdním řádem a&nbsp;pevným jízdným. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2>1500</h2> 
Leonardo da Vinci nakreslil šlapadlo, prvního předchůdce bicyklu. O&nbsp;první funkční využití jízdního kola se&nbsp;o&nbsp;více než tři&nbsp;století později postaral německý baron Karl von Drais, který na&nbsp;něm jezdil, aby mohl snadněji vybírat daně od&nbsp;svých nájemníků; to bylo ještě za&nbsp;Napoleona, v&nbsp;roce 1816. Na&nbsp;konci 19. století už chrlily kola stovky výrobců v&nbsp;Evropě i&nbsp;Severní Americe. A&nbsp;v&nbsp;roce 1897 sestrojil první známé elektrokolo Američan Hosea W. Libbey. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<h2>1784</h2> 
Angličan William Murdoch staví v&nbsp;anglickém Redruthu funkční model vozu parní lokomotivy. V&nbsp;roce 1830 pak sbírá primáty železniční trať mezi Liverpooolem a&nbsp;Manchesterem – stává se&nbsp;prvním systémem hromadné dopravy bez&nbsp;zvířecí účasti a&nbsp;na&nbsp;vlastní pohon. Navíc je první dvoukolejnou tratí a&nbsp;první železnicí mezi dvěma velkými městy s&nbsp;jízdním řádem a&nbsp;železničními stanicemi. 
<clink anchorid="3"></clink> 
<h2>1863</h2> 
Londýnská metropolitní železnice zahajuje provoz coby první podzemka planety. V&nbsp;roce 1890 spouští City and South London Railway hlubinnou podzemní dráhu, jež se&nbsp;stala vzorem po&nbsp;dnešní metro – a&nbsp;rovnou na&nbsp;elektrický pohon. O&nbsp;sto let později začínají v&nbsp;britské metropoli jezdit první vlaky automaticky, bez&nbsp;řidiče. 
<clink anchorid="4"></clink> 
<h2>1875</h2> 
Ruský Sestroreck u&nbsp;Sankt-Petěrburgu se&nbsp;stává svědkem první světové jízdy elektrické tramvajové linky. Vynalezl a&nbsp;vyzkoušel ji konstruktér Fjodor Pirockij. Tramvaj se&nbsp;brzy rozšířila po&nbsp;Evropě i&nbsp;Americe. V&nbsp;roce 2009 se&nbsp;do&nbsp;její histore zapsal i&nbsp;český model Škoda 15 T, první zcela nízkopodlažní tramvaj s&nbsp;kloubovými podvozky. 
<h2>1885</h2> 
Německý inženýr Karl Benz přichází se&nbsp;spalovacím motorem, jenž pohání vůz&nbsp;zvaný Benz Patent Motorwagen. Automobilovou revoluci zahájil v&nbsp;roce 1908 Model T Henryho Forda, první vůz&nbsp;hromadně vznikající pomocí pásové výroby. O&nbsp;sto let později představuje Elon Musk Teslu Roadster, první sériově vyráběný elektromobil s&nbsp;lithium-iontovými bateriemi. 
<clink anchorid="5"></clink> 
<h2>1904</h2> 
Prvním neexperimentálním trolejbusovým systémem byla sezonní městská trať instalovaná v&nbsp;roce 1904 v&nbsp;americkém státě Massachusetts. První celoroční komerční trať byla postavena v&nbsp;roce 1910 v&nbsp;kalifornských kopcích nedaleko Los Angeles. 
<h2>1964</h2> 
Japonci v&nbsp;roce 1964 spouštějí první vysokorychlostní železnici Šinkansen. O&nbsp;dvacet let později se&nbsp;v&nbsp;Birminghamu dává od&nbsp;pohybu první bezdotykový vlak fungující na&nbsp;principu magnetické levitace (maglev). Tento typ železnice čeká na&nbsp;spuštění první komerční trasy dalších dvacet let, v&nbsp;roce 2004 začal obstarávat kyvadlovou dopravu mez Šanghají a&nbsp;letištěm. V&nbsp;roce 2010 představuje firma Ultra Global na&nbsp;londýnském letišti Heathrow první moderní komerční mikrovlak (Personal Rapid Transit), individuální systém kolejové dopravy. 
<clink anchorid="6"></clink> 
&nbsp;

<h2>4000-3000 let před&nbsp;Kristem</h2> 
Na&nbsp;pláních dnešního Kazachstánu začínají lidé tzv. botajské kultury s&nbsp;ochočováním koní. Zhruba v&nbsp;téže době v&nbsp;Mezopotámii (dnešním Iráku) nachází první využití kolo. Trvalo dalších 4000 let, než Číňané přišli na&nbsp;nápad nasadit koni chomout. A&nbsp;ještě další tisíciletí, než v&nbsp;roce 1662 francouzský matematik Blaise Pascal založil první koňmi tažený „autobus“ s&nbsp;pravidelnou trasou, jízdním řádem a&nbsp;pevným jízdným. 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2>1500</h2> 
Leonardo da Vinci nakreslil šlapadlo, prvního předchůdce bicyklu. O&nbsp;první funkční využití jízdního kola se&nbsp;o&nbsp;více než tři&nbsp;století

Rychleji

Michal Čížek

<clink anchorid="1"></clink> 
Bicykly vedle chodců, čisté a&nbsp;fungující metro coby součást jednoho z&nbsp;nejpropracovanějších systémů městské hromadné dopravy na&nbsp;světě, poezie sedm set let starého mostu vedle zajetí železa a&nbsp;betonu, bouřlivě kypící spory o&nbsp;způsob dopravy z&nbsp;místa na&nbsp;místo a&nbsp;čas od&nbsp;času i&nbsp;andělské zjevení – tak vypadají ulice české metropole na&nbsp;konci první čtvrtiny 21. století. Všudypřítomným automobilům samozřejmě není ani zdaleka odzvoněno. Jezdí jich v&nbsp;Praze stále více, což s&nbsp;sebou nese obvyklou kombinaci individuálního pohodlí se&nbsp;sdíleným nepohodlím. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
<clink anchorid="6"></clink> 
<clink anchorid="7"></clink> 
<clink anchorid="8"></clink> 
<clink anchorid="9"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Bicykly vedle chodců, čisté a&nbsp;fungující metro coby součást jednoho z&nbsp;nejpropracovanějších systémů městské hromadné dopravy na&nbsp;světě, poezie sedm set let starého mostu vedle zajetí železa a&nbsp;betonu, bouřlivě kypící spory o&nbsp;způsob dopravy z&nbsp;místa na&nbsp;místo a&nbsp;čas od&nbsp;času i&nbsp;andělské zjevení – tak vypadají ulice české metropole na&nbsp;konci první čtvrtiny 21. století. Všudypřítomným automobilům samozřejmě není ani zdaleka odzvoněno. Jezdí jich v&nbsp;Praze stále více, což s&nbsp;sebou nese obvyklou kombinaci individuálního pohodlí se&nbsp;sdíleným nepohodlím. 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="3"></

Člověk a Praha

Ladislav Janckulík&nbsp;se&nbsp;před&nbsp;čtyřmi lety rozhodl, že začne budovat logistickou firmu, jejíž flotila aut bude postavená na&nbsp;elektromobilech a&nbsp;která bude klientům nabízet rozvoz v&nbsp;době, kdy oni sami rozvážet nestíhají. Alfou a&nbsp;omegou jsou pro&nbsp;jeho startup Bevy.city data. 
Přemýšleli jste někdy nad&nbsp;tím, co všechno má vliv na&nbsp;počet zásilek, které je kurýr schopen rozvézt během jedné jízdy? Proměnných je skutečně hodně, o&nbsp;to více, když&nbsp;jede elektromobilem: od&nbsp;deště a&nbsp;mrazu přes&nbsp;hustotu provozu či&nbsp;převýšení terénu až&nbsp;po&nbsp;to, jak moc si adresáti dávají s&nbsp;vyzvednutím balíku&nbsp;načas. Běžná logistická firma se&nbsp;při&nbsp;plánování počtu zásilek řídí spíše hrubými odhady – kurýr vyjede v&nbsp;sedm ráno a&nbsp;není jisté, jestli přijede přesně ve&nbsp;dvě odpoledne, nebo spíše ve&nbsp;čtyři. Jenže&nbsp;když&nbsp;máte flotilu čítající stovky vozů, každá minuta prodlení významně ukrajuje z&nbsp;cenné marže. 
Logistika totiž stojí především na&nbsp;efektivitě. Čím efektivněji se&nbsp;každé jednotlivé auto vytěží, tím&nbsp;více se&nbsp;dá na&nbsp;rozvozu zásilek utržit. To si Ladislav Janckulík&nbsp;dobře uvědomoval, když&nbsp;měl na&nbsp;starosti motivační program pro&nbsp;kurýry v&nbsp;online supermarketu Rohlík&nbsp;a&nbsp;každý den se&nbsp;nořil do&nbsp;logistických dat. „V&nbsp;Rohlíku&nbsp;se&nbsp;neustále hledaly způsoby, jak dopravu zlevnit. Nejde primárně ani tak o&nbsp;to, že zlevníte vstupy, třeba pořizovací cenu auta, jako spíše o&nbsp;to, že zvýšíte produktivitu – například auto naplníte co možná nejvíce, aby během jedné cesty obsloužilo co největší počet lidí,“ vysvětluje. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Největší úskalí rozvozu přitom Janckulík&nbsp;spatřoval v&nbsp;tom, že každá firma má svou doručovací „špičku“, během které její vlastní kurýři&nbsp;nestíhají dodat všechny zásilky. A&nbsp;každá firma ji má jindy – potraviny se&nbsp;nejvíce doručují ráno, večer a&nbsp;o&nbsp;víkendu, běžné zásilky během dne, jídla z&nbsp;restaurací zase kolem poledne. 
A&nbsp;právě tohle si uvědomoval, když&nbsp;v&nbsp;roce 2020 založil startup Bevy.city. Jeho základním stavebním kamenem bylo poskytovat jiným společnostem logistické kapacity právě během jejich nejvytíženějších částí dne. Janckulík&nbsp;ale nezačal podnikat tak, že by pořídil stovky aut a&nbsp;začal spolupracovat se&nbsp;stovkami kurýrů. Místo toho začal těžit ze&nbsp;své záliby v&nbsp;datech a&nbsp;na&nbsp;jejím základě vybudoval dynamický model plánování tras. Jedno auto s&nbsp;jedním kurýrem se&nbsp;tak klidně vystřídá mezi vícero klienty, aby daná doručovací trasa dávala ekonomicky co největší smysl. 
Krátce po&nbsp;jeho založení do&nbsp;projektu vstoupil Ondřej Koči, který pracoval v&nbsp;Rohlíku&nbsp;jako kurýr a&nbsp;postupně se&nbsp;vypracoval až&nbsp;na&nbsp;vedoucího logistiky. Janckulík&nbsp;mu tak svěřil provozní část startupu. „Letos se&nbsp;k&nbsp;nám přidal Tomáš Morava, který dělal provozního ředitele Košíku, a&nbsp;Ondřej se&nbsp;tím&nbsp;posunul do&nbsp;obchodní části. Na&nbsp;začátku se&nbsp;ale věnoval čistě kurýrní bázi, protože&nbsp;to byla jeho specialita,“ vysvětluje Janckulík, který na&nbsp;začátku do&nbsp;svého startupu investoval vlastní prostředky společně s&nbsp;bratrem, po&nbsp;čase jej podpořila finanční injekce ve&nbsp;výši&nbsp;jednoho milionu eur od&nbsp;fondu Nation 1. Později se&nbsp;coby investor přidal například zakladatel e-shopu Ovečkárna Martin Bernátka a&nbsp;několik menších andělských investorů. Dnes má Bevy.city mezi klienty kromě zmíněného Rohlíku&nbsp;také Scuk, Zásilkovnu, Foodoru či&nbsp;celou řadu společností zaměřených na&nbsp;rozvoz krabičkových diet. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Díky podpoře investorů i&nbsp;růstu klientů se&nbsp;mohl logistický startup zaměřit nejen na&nbsp;zvětšení flotily aut z&nbsp;pár desítek na&nbsp;dnešních více než sto vozů, ale především na&nbsp;vývoj cenné datové analýzy. „Lidé nás&nbsp;dnes často vnímají jako startup, který se&nbsp;specializuje na&nbsp;rozvoz během špičky. Ale není to tak. Špička je často jen způsob, jakým vstupujeme s&nbsp;případným partnerem do&nbsp;diskuse. Ukážeme mu, že umíme to nejtěžší, díky čemuž nás&nbsp;postupně pustí i&nbsp;k&nbsp;běžným rozvozům. Ale vůbec nejdůležitější služba, kterou dnes začínáme poskytovat, stojí ryze na&nbsp;datech a&nbsp;technologiích. Pro&nbsp;klienty tak nemusíme nutně jezdit, ale poskytneme jim náš plánovací systém a&nbsp;pomůžeme jim s&nbsp;optimalizací,“ popisuje byznys model Janckulík. 
Nadšený datový expert totiž do&nbsp;logistického byznysu vkročil především proto, aby vytvořil případovou studii coby odrazový můstek pro&nbsp;ryze technologickou firmu. Chtěl potenciálním klientům ukázat, že pomocí pečlivého plánování tras dokáže snížit provozní náklady. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;si pro&nbsp;to vybral ty nejtěžší segmenty, tedy elektromobilitu a&nbsp;rozvoz ve&nbsp;špičce, v&nbsp;Bevy.city se&nbsp;dnes za&nbsp;doručování dostávají na&nbsp;ceny, které jsou stejné jako tržní. Ve&nbsp;startupu totiž nepřetržitě analyzují například počasí – když&nbsp;začne pršet, dojezd elektroauta klesá asi o&nbsp;tři&nbsp;procenta. Když&nbsp;teplota spadne pod&nbsp;pět stupňů, dojezd se&nbsp;sníží klidně o&nbsp;dvacet procent. Roli v&nbsp;dojezdu hraje i&nbsp;převýšení, které klasická navigace nebere v&nbsp;potaz a&nbsp;volí trasu, která je sice reálně kratší, vozidlu ale ubere mnohem více energie. Naopak aplikace vyvinutá v&nbsp;Bevy.city, do&nbsp;které nahlíží každý kurýr, pracuje i&nbsp;s&nbsp;těmito parametry a&nbsp;trasu podle nich neustále přepočítává. Pomáhá jí v&nbsp;tom i&nbsp;strojové učení, které dokáže na&nbsp;základě historických dat tak trochu nahlížet do&nbsp;budoucnosti. 
„Řešíme ale také efektivitu při&nbsp;volání kurýrům, které může v&nbsp;provozu zabrat hodně času. Když&nbsp;vám jeden den, řekněme třeba v&nbsp;sobotu, chybí kurýři, podle jaké logiky jim budete volat? Dnes často firmy fungují tak, že vezmou seznam a&nbsp;volají od&nbsp;A&nbsp;do&nbsp;Z. Ale když&nbsp;máte k&nbsp;ruce historická data, víte, že někteří kurýři&nbsp;nikdy nejezdí v&nbsp;sobotu, těm tedy nebudete volat. Máme tak díky tomu 72% úspěšnost při&nbsp;obvolávání, protože&nbsp;přesně víme, komu v&nbsp;jaké dny volat,“ říká zakladatel Bevy.city. Záleží také na&nbsp;tom, jaký nákup kurýr veze – jestli jeden balík, nebo více tašek s&nbsp;potravinami –, protože&nbsp;to má vliv na&nbsp;délku předání zásilky. Nepřesný odhad délky předání může každou trasu zdražit o&nbsp;15 korun, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;takových tras jede tisíc za&nbsp;den nebo týden, jde už o&nbsp;poměrně zásadní růst nákladů. 
<clink anchorid="3"></clink> 
V&nbsp;datech by bylo pochopitelně o&nbsp;něco méně proměnných, kdyby Bevy.city využívala auta se&nbsp;spalovacími motory. Jenže&nbsp;pro&nbsp;Janckulíka jsou elektromobily alfou a&nbsp;omegou. Je přesvědčen, že elektromobilita je pro&nbsp;tento způsob využití ideální cesta, jakou se&nbsp;vydat. „Bereme to jako společenskou odpovědnost,“ říká. Takže&nbsp;elektromobilita mu dává nejen ekonomický, ale i&nbsp;ekologický smysl.“ 
Letos chce Bevy.city flotilu rozšířit na&nbsp;200 vozů a&nbsp;míří k&nbsp;tržbám ve&nbsp;výši&nbsp;140 milionů ročně. Na&nbsp;konci roku by rád svými rozvozy pokryl potřeby 80 % obyvatel Česka, chce tak činit ale především prostřednictvím franšíz, které nyní rozvíjí. Postupně se&nbsp;díky tomu může zaměřit i&nbsp;na&nbsp;expanzi do&nbsp;okolních států, pro&nbsp;Janckulíka je však nyní stěžejní technologický rozvoj firmy. Z&nbsp;logistiky se&nbsp;chce přesunout ryze do&nbsp;dat a&nbsp;část flotily si nechat jen proto, aby mohl s&nbsp;týmem testovat nové nápady na&nbsp;zvýšení efektivity. V&nbsp;současnosti běží nový fundraising, jehož prostřednictvím chce Bevy.city získat financování ve&nbsp;výši&nbsp;několika milionů eur právě na&nbsp;technologickou část firmy, mimo jiné na&nbsp;rozvoj inovativního ekonomického simulátoru. 
„Čím dál tím&nbsp;víc se&nbsp;přibližujeme simulaci alternativních ekonomických realit. Jelikož máme ohromné množství dat o&nbsp;autech i&nbsp;o&nbsp;kurýrech, můžeme čím dál přesněji simulovat různé ekonomické výstupy. Klientovi, se&nbsp;kterým spolupracujeme, tak můžeme rovnou říct, jaký postup ze&nbsp;všech nabídnutých možností zvolit – a&nbsp;děláme to na&nbsp;denní bázi, tak abychom logistiku vyšperkovali k&nbsp;co nejvyšší produktivitě,“ popisuje Janckulík&nbsp;smysl Bevy.city. Simulátor chtějí pojmout jako hru, ve&nbsp;které bude možno sledovat různé ekonomické scénáře. Jejím cílem ale nebude budovat vzdušné zámky ve&nbsp;virtuálním prostoru, ale naopak mířit k&nbsp;co nejvyšším výdělkům v&nbsp;každodenní logistické realitě.

Ladislav Janckulík&nbsp;se&nbsp;před&nbsp;čtyřmi lety rozhodl, že začne budovat logistickou firmu, jejíž flotila aut bude postavená na&nbsp;elektromobilech a&nbsp;která bude klientům nabízet rozvoz v&nbsp;době, kdy oni sami rozvážet nestíhají. Alfou a&nbsp;omegou jsou pro&nbsp;jeho startup Bevy.city data. 
Přemýšleli jste někdy nad&nbsp;tím, co všechno má vliv na&nbsp;počet zásilek, které je kurýr schopen rozvézt během jedné jízdy? Proměnných je skutečně hodně, o&nbsp;to více, když&nbsp;jede elektromobilem: od&nbsp;deště a&nbsp;mrazu přes&nbsp;hustotu provozu či&nbsp;převýšení terénu až&nbsp;po&nbsp;to, jak moc si adresáti dávají s&nbsp;vyzvednutím balíku&nbsp;načas.

Klíčem jsou data

<h2>Proč si KOUPIT elektromobil</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Uvažujete o&nbsp;novém vozu? Elektrický pohon je samozřejmou volbou. 
Zaprvé je to věc svědomí. Hektolitry benzinu či&nbsp;nafty se&nbsp;vším tím&nbsp;kouřem a&nbsp;špínou, jež produkují při&nbsp;těžbě i&nbsp;spotřebě, střídá elektřina. Ta bude nejspíš každým rokem čistší. 
Zadruhé – v&nbsp;rozporu s&nbsp;rozšířenou skepsí – nemá elektrický pohon mnoho vlivu na&nbsp;výkon. Elektromobily mají například akceleraci jednodušší než benzinové či&nbsp;naftové vozy, protože&nbsp;kvůli ní nemusejí šplhat do&nbsp;vysokých otáček – takový Aspark Owl díky tomu zvládne sprint z&nbsp;nuly na&nbsp;200 km/h za&nbsp;4,76 sekundy. To je lepší než poslední supersportovní ferrari. Za&nbsp;takový výkon si samozřejmě připlatíte, ale dokonce i&nbsp;běžný rodinný vůz, jako je Kia EV6, se&nbsp;dokáže na&nbsp;stovku v&nbsp;hodině dostat pod&nbsp;pět sekund. A&nbsp;to celé se&nbsp;děje podstatně tišeji než se&nbsp;spalovacím motorem. 
Když&nbsp;je řeč o&nbsp;penězích – jistě, pořizovací cena je u&nbsp;srovnatelných vozů v&nbsp;elektrické verzi stále o&nbsp;nějakých 20 procent vyšší než u&nbsp;klasických. Ale tak to chodí. Také nebydlíte v&nbsp;zemljance jen proto, že je to levné. 
Cena eletrického nakrmení auta vychází jasně levněji než benzin/nafta. Elektromotor je také jednodušší než motor spalovací. Potřebuje tak méně údržby, méně náhradních dílů, méně oprav – zkrátka méně vašich peněz. Baterie vydrží klidně patnáct či&nbsp;dvacet let. 
Skutečně ještě váháte? 
<h2>Proč si NEKOUPIT elektromobil</h2> 
<clink anchorid="2"></clink> 
Necháte-li se&nbsp;napálit hloupou módou, někdy za&nbsp;to zaplatíte méně, někdy více. Koupě elektrického auta patří k&nbsp;těm drahým chybám. 
Všude slyšíme, jak elektromobily spasí svět. Možná někdy – v&nbsp;budoucnosti, jíž se&nbsp;bezpochyby nedožijeme. Dnes ovšem nespasí nic, zejména&nbsp;ne vás, o&nbsp;světu nemluvě. 
Začíná to tím, že za&nbsp;jakýkoli vůz&nbsp;výkonově srovnatelný s&nbsp;vozem klasickým zaplatíte o&nbsp;stovky tisíc korun více. Co tím&nbsp;získáte? Když&nbsp;se&nbsp;budete chtít vypravit na&nbsp;cestu kamkoli za&nbsp;hranice, nikdy nevíte, jaký standard nabíjení potkáte, kolik času nabíjením ztratíte a&nbsp;kolik za&nbsp;něj zaplatíte. A&nbsp;u&nbsp;toho se&nbsp;modlíte, aby nezačalo mrznout, protože&nbsp;v&nbsp;tu chvíli půjde výkon vaší baterie (a&nbsp;tím&nbsp;vaše dojezdová vzdálenost) razantně dolů. O&nbsp;kolik? Ano, hádáte správně – to také nevíte. 
Těch neznámých je více. Například cena elektřiny může kolísat divočeji než cena benzinu dnes, což asi nikoho neuklidní. A&nbsp;kdo se&nbsp;opájí koncem závislosti na&nbsp;ropě, nechť uváží, že mu právě vznikla ještě nebezpečnější závislost na&nbsp;lithiu a&nbsp;dalších materiálech, jichž je nejvíce v&nbsp;Číně. 
Kromě toho elektřina sama o&nbsp;sobě neřeší ani znečištění vzduchu (za&nbsp;to může především zvířený prach), ani přecpané ulice velkoměst. Takže&nbsp;vás&nbsp;může jedině těšit, že z&nbsp;vás&nbsp;koupě elektrického vozu udělala ochotného pokusného králíka nedomyšleného snu o&nbsp;světlém zítřku.

<h2>Proč si KOUPIT elektromobil</h2> 
<clink anchorid="1"></clink> 
Uvažujete o&nbsp;novém vozu? Elektrický pohon je samozřejmou volbou. 
Zaprvé je to věc svědomí. Hektolitry benzinu či&nbsp;nafty se&nbsp;vším tím&nbsp;kouřem a&nbsp;špínou, jež produkují při&nbsp;těžbě i&nbsp;spotřebě, střídá elektřina. Ta bude nejspíš každým rokem čistší. 
Zadruhé – v&nbsp;rozporu s&nbsp;rozšířenou skepsí – nemá elektrický pohon mnoho vlivu na&nbsp;výkon. Elektromobily mají například akceleraci jednodušší než benzinové či&nbsp;naftové vozy, protože&nbsp;kvůli ní nemusejí šplhat do&nbsp;vysokých otáček – takový Aspark Owl díky tomu zvládne sprint z&nbsp;nuly na&nbsp;200 km/h za&nbsp;4,76 sek

Elektromobil: Ano, nebo Ne?

Trojský zámek vznikl jako místo, které mělo odkazovat na&nbsp;honosné vily římského předměstí. Dosud se&nbsp;do&nbsp;zdejších zahrad lidé rádi zatoulali při&nbsp;návštěvě zoo, procházce Trojou či&nbsp;cílené výpravě na&nbsp;výstavu pod&nbsp;taktovkou Galerie hlavního města Prahy. Nově mají ale o&nbsp;jeden velmi příjemný důvod víc. Karolína&nbsp;Pomahač a&nbsp;Elena Chvojková totiž v&nbsp;bývalém zahradníkově domku v&nbsp;zámeckém areálu vytvořily malou gastronomickou oázu, která by podle jejich slov měla mít k&nbsp;oblasti Středomoří blízko, zejména&nbsp;co se&nbsp;bezstarostné atmosféry, pomalého stolování i&nbsp;dobrého jídla týče. Do&nbsp;jejich Bistra Karel můžete vyrazit na&nbsp;brunch, oběd i&nbsp;večeři&nbsp;nebo si dát kávu či&nbsp;sklenku vína&nbsp;v&nbsp;krásné zahradě, která vybízí k&nbsp;nerušenému zastavení. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Bistro Karel nemá s&nbsp;žádným Karlem nic společného. Název vyplynul ze&nbsp;spojení částí jmen obou majitelek. Podnik vznikl díky příhodnému načasování. Karolína&nbsp;Pomahač s&nbsp;manželem vybudovali vinohradskou kavárnu Slow Café. Když&nbsp;se&nbsp;ale ještě s&nbsp;malým synem odstěhovali do&nbsp;Troji, dojíždění začalo být velkým úskalím. „Začala jsem tak koukat po&nbsp;nějakém maličkém místě v&nbsp;Troji. Při&nbsp;jedné procházce s&nbsp;kočárkem jsem nakoukla do&nbsp;oken bývalého domu zahradníka a&nbsp;viděla, že je připravený pro&nbsp;gastro podnik,“ vzpomíná. Zjistila, že prostor upravila Galerie hlavního města Prahy coby vlastník&nbsp;areálu, jen se&nbsp;jí dosud nepodařilo najít vhodného nájemníka. To se&nbsp;změnilo s&nbsp;Karolíniným příchodem. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Na&nbsp;podobné procházce s&nbsp;novorozeným synem se&nbsp;jeden den ocitla i&nbsp;Elena Chvojková, mimochodem stálá zákaznice Slow Café, odkud se&nbsp;s&nbsp;Karolínou znaly. A&nbsp;mimoděk&nbsp;ji napadlo, že by se&nbsp;jí líbilo mít právě tady kavárnu. Když&nbsp;o&nbsp;pár týdnů později zjistila, že Karolína&nbsp;začíná na&nbsp;místě realizovat útulné bistro, zeptala se&nbsp;jí, jestli může nějak pomoct. Padly si do&nbsp;noty. Obě chtěly vytvořit místo, kde se&nbsp;lidé cítí jako na&nbsp;dovolené ve&nbsp;Středomoří – v&nbsp;jakémsi bezčasí, během kterého mohou s&nbsp;přáteli či&nbsp;rodinou od&nbsp;rána&nbsp;do&nbsp;večera ochutnávat skvělá vína, dát si naturální víno, dobrou kávu a&nbsp;užívat si klid. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Do&nbsp;tvorby kulinářského konceptu majitelky vtáhly šéfkuchaře Nikolase Muranského, který rád vaří z&nbsp;toho, co roste kolem – nutno podotknout, že velmi kreativně. „Jídla se&nbsp;dost točí podle biorytmu přírody. Přes&nbsp;zimu se&nbsp;střídala pomalu, teď očekáváme trochu rychlejší obměny, protože&nbsp;začnou růst samé poklady. Vyhlížíme chřest, který nahradí můj oblíbený pečený celer s&nbsp;omáčkou z&nbsp;hnědého másla a&nbsp;miso pestem z&nbsp;lískových ořechů,“ dodává Elena. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Bistro Karel 
U&nbsp;Trojského zámku, Praha-Troja

Trojský zámek vznikl jako místo, které mělo odkazovat na&nbsp;honosné vily římského předměstí. Dosud se&nbsp;do&nbsp;zdejších zahrad lidé rádi zatoulali při&nbsp;návštěvě zoo, procházce Trojou či&nbsp;cílené výpravě na&nbsp;výstavu pod&nbsp;taktovkou Galerie hlavního města Prahy. Nově mají ale o&nbsp;jeden velmi příjemný důvod víc. Karolína&nbsp;Pomahač a&nbsp;Elena Chvojková totiž v&nbsp;bývalém zahradníkově domku v&nbsp;zámeckém areálu vytvořily malou gastronomickou oázu, která by podle jejich slov měla mít k&nbsp;oblasti Středomoří blízko, zejména&nbsp;co se&nbsp;bezstarostné atmosféry, pomalého stolování i&nbsp;dobrého jídla týče. Do&nbsp;jejich Bistra Karel můžete vyraz

Gastronomická oáza v Trojském zámku

Práce s&nbsp;kváskovou pizzou je jako krocení divé zvěře, říká Kateřina Jakusová. 
„Dostala jsem kafe zdarma, protože&nbsp;prý dělám super pizzu,“ směje se&nbsp;Kateřina Jakusová, když&nbsp;se&nbsp;potkáváme v&nbsp;pražské kavárně Kolektor, aby mi pověděla, jaká byla její cesta právě k&nbsp;té skvělé pizze v&nbsp;jejím podniku Slice Slice Baby. Otevřela jej na&nbsp;sklonku loňského roku v&nbsp;Holešovicích a&nbsp;od&nbsp;té doby se&nbsp;do&nbsp;něj vydávají jak milovníci klasiky v&nbsp;podobě Margherity, tak ti, kdo se&nbsp;nebojí pizzy s&nbsp;omáčkou z&nbsp;čedaru a&nbsp;piva nebo s&nbsp;krémem z&nbsp;pečeného česneku a&nbsp;hlívou. 
<clink anchorid="1"></clink> 
„Vaření jsem měla vždycky ráda. A&nbsp;když&nbsp;jsem se&nbsp;přestěhovala do&nbsp;Berlína, začala jsem hledat práci, která mě bude bavit. Neměla jsem ale žádné zkušenosti v&nbsp;kuchyni, takže&nbsp;jsem si vymyslela životopis – a&nbsp;vzali mě v&nbsp;jednom snídaňovém podniku, kde jsme dělali tisíce vajíček a&nbsp;avokádových toastů měsíčně,“ vzpomíná Jakusová na&nbsp;své gastronomické začátky. V&nbsp;německé metropoli žila pět let, a&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;vrátila do&nbsp;Prahy, rovnou nastoupila do&nbsp;karlínské Esky. Líbil se&nbsp;jí jak její koncept, tak v&nbsp;té době stále ojedinělý přístup k&nbsp;surovinám – důraz na&nbsp;lokálnost a&nbsp;neotřelé postupy v&nbsp;kuchyni, především tedy kvašení a&nbsp;fermentace všeho druhu. 
V&nbsp;Esce se&nbsp;v&nbsp;průběhu pěti let vypracovala až&nbsp;na&nbsp;pozici zástupkyně šéfkuchaře a&nbsp;cítila, že je potřeba si rozšířit obzory i&nbsp;v&nbsp;jiném oboru. Když&nbsp;ji tak Nika Vavrová, majitelka oblíbené vinohradské pekárny Kus koláče, oslovila, zda si nechce vzít na&nbsp;starosti otevření druhé pobočky Další kus, řekla si: Proč ne?! A&nbsp;právě tady začala experimentovat s&nbsp;kváskovou pizzou. Nejprve ji připravila k&nbsp;obědu pro&nbsp;personál, pak ji začala dělat ve&nbsp;větším na&nbsp;pop-up akcích ve&nbsp;spřátelených podnicích. Stačily k&nbsp;tomu kvalitní suroviny, přenosná pec a&nbsp;nevšední pojetí. Ve&nbsp;vietnamském bistru Nhà hai hành tak připravila pizzu s&nbsp;asijskými přísadami, v&nbsp;Big Smokers zase třeba s&nbsp;uzeným bůčkem. Na&nbsp;pizzu patří cokoliv, když&nbsp;se&nbsp;fantazii meze nekladou. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Na&nbsp;otázku, proč právě pizza, opět říká: Proč ne?! „Sama o&nbsp;sobě je jednoduchá, každý ji rozumí a&nbsp;každý ji má rád. Já sama pizzu miluju. Zároveň je to jídlo, které můžete sdílet s&nbsp;ostatními, může si ji dovolit každý, takže&nbsp;nevytváří zbytečné bariéry mezi lidmi,“ přibližuje. Hlavním hnacím motorem, který je od&nbsp;začátku beze změny, je kvas a&nbsp;trocha droždí. Právě díky kvasu je těsto živé a&nbsp;vliv na&nbsp;něj má spousta proměnných. „Jinak se&nbsp;chová, když&nbsp;se&nbsp;zvedne tlak, teplota nebo vlhkost. Tyhle výkyvy ale k&nbsp;práci s&nbsp;kváskem patří a&nbsp;to mě na&nbsp;tom baví. Člověk&nbsp;musí být pořád ve&nbsp;střehu. Občas mi to připomíná krocení divé zvěře.“ 
Souběžně s&nbsp;nárazovými akcemi Kateřina v&nbsp;posledních letech působila v&nbsp;pekárně Alf &amp; Bet. Poté, co uspořádala lehce přes&nbsp;dvacítku vlastních pizzových akcí, které praskaly ve&nbsp;švech, ji oslovil Ondřej Hollas, kterého znala už díky Esce. Nabídl jí, jestli s&nbsp;ním nechce rozjet Slice Slice Baby jako projekt v&nbsp;kamenné podobě. Slovo dalo slovo a&nbsp;po&nbsp;objevení prostoru v&nbsp;Holešovicích se&nbsp;zrodila nová pražská pizzerie. „Otevírali jsme ji s&nbsp;tím, že jsme chtěli, aby se&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;hosté cítili, jako kdyby šli k&nbsp;někomu domů na&nbsp;večeři. Prostředí je tak milé, domácí a&nbsp;stejně jako pizza je pro&nbsp;každého. Lidé tak mohou do&nbsp;Slice Slice Baby vyrazit jen tak, když&nbsp;dostanou chuť,“ uzavírá Jakusová. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Slice Slice Baby 
Dělnická 19 
Praha 7 – Holešovice 
www.sliceslicebaby.cz

Práce s&nbsp;kváskovou pizzou je jako krocení divé zvěře, říká Kateřina Jakusová. 
„Dostala jsem kafe zdarma, protože&nbsp;prý dělám super pizzu,“ směje se&nbsp;Kateřina Jakusová, když&nbsp;se&nbsp;potkáváme v&nbsp;pražské kavárně Kolektor, aby mi pověděla, jaká byla její cesta právě k&nbsp;té skvělé pizze v&nbsp;jejím podniku Slice Slice Baby. Otevřela jej na&nbsp;sklonku loňského roku v&nbsp;Holešovicích a&nbsp;od&nbsp;té doby se&nbsp;do&nbsp;něj vydávají jak milovníci klasiky v&nbsp;podobě Margherity, tak ti, kdo se&nbsp;nebojí pizzy s&nbsp;omáčkou z&nbsp;čedaru a&nbsp;piva nebo s&nbsp;krémem z&nbsp;pečeného česneku a&nbsp;hlívou. 
<clink anchorid="1"></clink>

Slice Slice Baby

Hrdinové mají mnoho podob. My pro&nbsp;vás&nbsp;vybíráme ty, díky nimž je Praha lepším místem k&nbsp;životu. V&nbsp;prvním čísle magazínu Hrot se&nbsp;vydáváme za&nbsp;strůjci těch nejzajímavějších concept storů, kde se&nbsp;na&nbsp;vás&nbsp;inspirace valí, sotva překročíte práh. 
<clink anchorid="3"></clink> 
<clink anchorid="1"></clink> 
<clink anchorid="4"></clink> 
<clink anchorid="5"></clink> 
<clink anchorid="2"></clink> 
<clink anchorid="6"></clink> 
&nbsp;

Oázy krásna, stylu, radosti

<clink anchorid="1"></clink> 
Architekt Martin Čeněk&nbsp;navrhl na&nbsp;pozemku lemovaném zdí slavné pražské obory trojici domů. Zasadil je ke&nbsp;skále a&nbsp;jejich interiér opatřil živými obrazy. 
Pražská Liboc má takřka vesnický ráz, díky němuž rychle zapomenete na&nbsp;to, že se&nbsp;nacházíte nedaleko centra rušné metropole. Při&nbsp;procházce kolem rybníka a&nbsp;kostela svatého Fabiána&nbsp;a&nbsp;Šebestiána&nbsp;můžete po&nbsp;krátkém schodišti dojít až&nbsp;do&nbsp;obory Hvězda se&nbsp;známým renesančním letohrádkem. Po&nbsp;levé ruce si přitom můžete prohlédnout tři&nbsp;obytné domy, jež vznikly podle návrhu architekta Martina Čeňka. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Ten stál před&nbsp;nelehkým úkolem: jednak se&nbsp;musel vypořádat s&nbsp;pískovcovou skálou, která místy ční až&nbsp;do&nbsp;výšky deseti metrů, jednak bylo nutné citlivě doplnit stávající zástavbu, tvořenou domy převážně vesnického charakteru. 
Těsně nad&nbsp;místem, kde Libocká ulice zatáčí a&nbsp;svažuje se&nbsp;k&nbsp;nedalekému kostelu, se&nbsp;totiž nacházel pozemek, na&nbsp;němž původně stála secesní Eysseltova vila, připisovaná architektu Bohumilu Hübschmannovi. „Bohužel dlouhodobě opuštěný dům v&nbsp;roce 2018 zničil požár, po&nbsp;němž se&nbsp;majitel rozhodl pozemky prodat,“ přibližuje Martin Čeněk. Vila původně stála přímo pod&nbsp;pískovcovým masivem a&nbsp;byla „utopená“ pod&nbsp;úrovní dnešní silnice. Bylo zřejmé, že nová zástavba potřebuje více dýchat. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Právě specifický pozemek se&nbsp;skálou byl pro&nbsp;architektka největší výzvou. „A&nbsp;také nutnost vypořádat se&nbsp;s&nbsp;architektonickým kontextem místa. Vysoká skála svádí k&nbsp;efektnímu řešení, ale Liboc byla dříve&nbsp;malá vesnice. Stavba se&nbsp;nachází poblíž jejího jádra, takže&nbsp;jsme museli navrhnout hmoty, které nebudou moc rušivé, budou ctít tradiční tvarosloví, ale zároveň budou moderní. Současně jsme ovšem museli vymyslet, jak zpřístupnit zahradu na&nbsp;skále, která je o&nbsp;tři&nbsp;patra výš než ulice, a&nbsp;obytné prostory domů do&nbsp;ní otočit,“ vysvětluje architekt. 
Řešením, k&nbsp;němuž se&nbsp;Martin Čeněk&nbsp;dopracoval, je trojice objektů: rodinná vila investora projektu, bytový dům o&nbsp;čtyřech jednotkách a&nbsp;menší rodinný dům. Všechny se&nbsp;vinou podél ulice, přírodní pískovcová stěna&nbsp;tvoří jejich pomyslná záda. Zasahovalo se&nbsp;do&nbsp;ní přitom co nejméně. Ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;její surovostí jde i&nbsp;prudce se&nbsp;svažující zahrada na&nbsp;skále nad&nbsp;domy. Na&nbsp;druhé straně pak architekt pracoval s&nbsp;tím, že domy oproti úrovni ulice o&nbsp;podlaží vizuálně zvedl. Všechny tři&nbsp;objekty tak jakoby levitují, díky čemuž působí velmi subtilním dojmem, a&nbsp;navíc má řešení i&nbsp;ryze praktickou stránku – každé z&nbsp;podlaží otevírá výhledy na&nbsp;atraktivní okolí. 
<clink anchorid="4"></clink> 
„Vyvýšená pozice v&nbsp;terénu, celé jedno obytné podlaží v&nbsp;kontaktu se&nbsp;skalní stěnou a&nbsp;nabídka výhledů na&nbsp;Liboc i&nbsp;do&nbsp;dálky na&nbsp;šárecké skály znamenaly, že na&nbsp;sever, do&nbsp;rušné úzké ulice, bylo potřeba mít okna. A&nbsp;rámovat výhledy! Na&nbsp;první pohled náhodně navržená kompozice různých typů a&nbsp;rozměrů oken v&nbsp;uliční fasádě má ale právě tohle vysvětlení – bezrámová zasklení v&nbsp;líci fasády vymezují výhled. Jsem rád, že se&nbsp;povedlo ‚trefit‘ rámování výhledů z&nbsp;hlavních obytných místností,“ dodává Čeněk. I&nbsp;když&nbsp;tak okna zvenčí mohou na&nbsp;kolemjdoucí působit poněkud nahodilým dojmem, v&nbsp;interiéru vytvářejí živé obrazy. 
Dalším důležitým prvkem interiéru všech tří objektů je schodiště. V&nbsp;případě domu investora představuje těžiště celého prostoru. Architekt jej pojal jako točitý monolitický železobetonový kolos, který spojuje všechna čtyři&nbsp;podlaží a&nbsp;umožňuje vertikální průhled celým domem. Nemá tak jen praktickou funkci, ale také estetickou, jelikož je pojato jako monumentální socha v&nbsp;prostoru. I&nbsp;když&nbsp;váží přibližně 25 tun, působí neuvěřitelně lehce. Na&nbsp;lehkosti mu neubírá ani bílé tyčové zábradlí, které se&nbsp;jemně vine po&nbsp;obou jeho stranách. 
<clink anchorid="5"></clink> 
„Menším rodinným domem pro&nbsp;změnu prochází ocelové bíle lakované lehké schodiště se&nbsp;zalamovanou subtilní konstrukcí schodnic a&nbsp;stupňů. Prostřední bytový dům je protnut venkovním ocelovým schodištěm s&nbsp;nášlapy z&nbsp;průsvitných roštů, chůze&nbsp;po&nbsp;něm nabízí kontakt s&nbsp;mohutnou skalní stěnou,“ dokresluje architekt. 
Důraz na&nbsp;řešení schodiště není ale jediné, co trojice domů sdílí. V&nbsp;každém interiéru se&nbsp;opakuje také pohledový beton, bílé omítky, dubové podlahy a&nbsp;vestavný nábytek v&nbsp;kombinaci bílého laku a&nbsp;přírodní dubové dýhy. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Rodinná vila investora má v&nbsp;interiéru navíc vnitřní bazén, v&nbsp;exteriéru pak venkovní kuchyni a&nbsp;vegetační střechy, mezi nimiž je umístěna&nbsp;terasa navazující schodištěm na&nbsp;zahradu. Obrazy, které zde vytvářejí zmíněná okna, se&nbsp;investor rozhodl doplnit současným uměním výrazných barevných tónů. Díky tomu v&nbsp;domě vzniká hravý kontrast mezi všudypřítomnými přírodními barvami a&nbsp;materiály a&nbsp;soudobou barevnou tvorbou. 
<clink anchorid="7"></clink> 
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink> 
Architekt Martin Čeněk&nbsp;navrhl na&nbsp;pozemku lemovaném zdí slavné pražské obory trojici domů. Zasadil je ke&nbsp;skále a&nbsp;jejich interiér opatřil živými obrazy. 
Pražská Liboc má takřka vesnický ráz, díky němuž rychle zapomenete na&nbsp;to, že se&nbsp;nacházíte nedaleko centra rušné metropole. Při&nbsp;procházce kolem rybníka a&nbsp;kostela svatého Fabiána&nbsp;a&nbsp;Šebestiána&nbsp;můžete po&nbsp;krátkém schodišti dojít až&nbsp;do&nbsp;obory Hvězda se&nbsp;známým renesančním letohrádkem. Po&nbsp;levé ruce si přitom můžete prohlédnout tři&nbsp;obytné domy, jež vznikly podle návrhu architekta Martina Čeňka. 
<clink anchorid=

Levitující domy u Hvězdy

Tereza Frcalová

Starý mlýn ve&nbsp;vesnici nedaleko slovenského Trenčína&nbsp;se&nbsp;změnil na&nbsp;moderní bydlení s&nbsp;tradičním rázem a&nbsp;idylou venkovské zahrady. 
„Objekt mlýna&nbsp;byl příliš cenný na&nbsp;to, aby byl zdemolován, a&nbsp;příliš veliký na&nbsp;to, aby byl rekonstruován celý,“ říká architekt René Dlesk z&nbsp;RDTH Architekti, který je shodou okolností v&nbsp;rodinné přízni s&nbsp;majiteli domu. „V&nbsp;Opatové měla babička dva mlýny, tohle je jeden z&nbsp;nich, získal jej bratranec. Nejdůležitější pro&nbsp;nás&nbsp;bylo správně se&nbsp;rozhodnout, co má zůstat zachováno a&nbsp;kde a&nbsp;jak k&nbsp;tomu napojit nové stavby.“ Výsledkem je dům, který tvoří rekonstruovaná část mlýna, novostavba rodinného domu a&nbsp;zastřešení parkovacích stání, které oba objekty spojuje. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Architekti ochránili nejhodnotnější části původní technologie mlýna, což je téměř dvě stě let stará dřevěná stolice, na&nbsp;níž bylo uložené mlýnské kolo, a&nbsp;násep pšenice. Do&nbsp;obvodové stěny mlýna&nbsp;vsadili nové čtvercové bezrámové okno. Veškeré elektrorozvody běží po&nbsp;povrchu vyspravených starých zdí. Podlahu v&nbsp;přízemí tvoří masivní betonová deska, která leží na&nbsp;kačírku. To jí umožňuje odvádět vlhkost z&nbsp;podloží. 
V&nbsp;Opatové nedaleko Trenčína&nbsp;tak vznikla důstojná stavba, která je současná, a&nbsp;současně nenarušuje ráz&nbsp;vesnice. Tvar parcely je přitom dost členitý a&nbsp;nepříliš šťastně položený. „Pozemek sousedí s&nbsp;velmi rušnou ulicí, kterou bylo potřeba zvukově i&nbsp;pohledově odclonit, bez&nbsp;toho bychom nedokázali vytvořit idylu klidné venkovské zahrady,“ vzpomíná krajinářská architektka Martina Forejtová z&nbsp;pražského ateliéru Land05. „Na&nbsp;jedné straně pozemku jsme si pomohli skupinou stromů, na&nbsp;druhé jsme zvedli opěrnou zeď a&nbsp;předsadili ji trvalkovým záhonem.“ 
<clink anchorid="2"></clink> 
Kamenné a&nbsp;dřevěné zdi staveb daly uvnitř zahrady vzniknout příjemnému, částečně uzavřenému prostoru dvora. „I&nbsp;my jsme se&nbsp;snažili v&nbsp;návrhu zahrady zachovat hodnotné tradiční prvky a&nbsp;propojit je se&nbsp;současnými. Na&nbsp;moderní nádvoří z&nbsp;hrubě sekaného kamene jsme proto vysadili ořešák, tradiční strom z&nbsp;venkovských dvorků, který v&nbsp;létě příjemně cloní žár dopadající na&nbsp;nové velké okno,“ vysvětluje Forejtová. 
Snoubení klasického venkovského života se&nbsp;současnou moderní dobou se&nbsp;v&nbsp;zahradě prolíná takřka na&nbsp;každém kroku. „Staré“ budí hezké vzpomínky a&nbsp;„nové“ navozuje radost z&nbsp;dnešního rodinného života. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Spojení starého s&nbsp;novým je krásně vidět i&nbsp;u&nbsp;části s&nbsp;betonovými schody, tohle místo mám v&nbsp;zahradě moc ráda. Podlahu opět tvoří tradiční hrubě sekaný kámen. Cesta svahem je v&nbsp;jednoduchém květinovém záhonu z&nbsp;obou stran obklopená starou zdí mlýna&nbsp;a&nbsp;mezi tím&nbsp;jsou nepravidelně uložené minimalistické betonové schody,“ přibližuje Forejtová a&nbsp;okamžitě dodává: „Majitelé si přáli chovat i&nbsp;slepice. Říkáme: Ano, ale v&nbsp;pěkném kurníku, ke&nbsp;kterému se&nbsp;nepůjde po&nbsp;zablácené cestě, ale po&nbsp;hezké cestě obklopené trvalkovými záhony.“ 
V&nbsp;zahradě tak najdete stovky trvalek z&nbsp;„babiččiny zahrádky“, mezi nimiž nechybí floxy nebo náprstníky. Přibyl i&nbsp;luční trávník, který lemuje severní hranici pozemku. Kosí se&nbsp;pouze dvakrát do&nbsp;roka a&nbsp;nepotřebuje zavlažovat. V&nbsp;zahradě slouží i&nbsp;jako jemná pohledová a&nbsp;prachová clona sousední vozovky. A&nbsp;ve&nbsp;výčtu symbolů tradiční venkovské zahrady nemůže chybět ani prvek z&nbsp;nejtypičtějších – ovocný sad. „Těším se, až&nbsp;za&nbsp;deset patnáct let stromy dospějí a&nbsp;dotvoří pohádku zahrady u&nbsp;starého mlýna,“ uzavírá Martina Forejtová. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Projekt domu a&nbsp;zahrady nazvaný Opatová II zaujal dokonce i&nbsp;porotce slovenských architektonických cen CEZAAR 2022, který jej zařadil do&nbsp;užší nominace. Porota ocenila především následující: „Rodinný dům v&nbsp;Opatové vychází z&nbsp;původní architektury vodního mlýna. Zohledňuje jeho zbytkové formy, které částečně určují prostorovou a&nbsp;konstrukční situaci nových staveb, způsob jejich propojení, ale i&nbsp;různé materiály. Symbolicky je akcentována&nbsp;rodinná historie, paměť a&nbsp;vzpomínky.“ 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

Starý mlýn ve&nbsp;vesnici nedaleko slovenského Trenčína&nbsp;se&nbsp;změnil na&nbsp;moderní bydlení s&nbsp;tradičním rázem a&nbsp;idylou venkovské zahrady. 
„Objekt mlýna&nbsp;byl příliš cenný na&nbsp;to, aby byl zdemolován, a&nbsp;příliš veliký na&nbsp;to, aby byl rekonstruován celý,“ říká architekt René Dlesk z&nbsp;RDTH Architekti, který je shodou okolností v&nbsp;rodinné přízni s&nbsp;majiteli domu. „V&nbsp;Opatové měla babička dva mlýny, tohle je jeden z&nbsp;nich, získal jej bratranec. Nejdůležitější pro&nbsp;nás&nbsp;bylo správně se&nbsp;rozhodnout, co má zůstat zachováno a&nbsp;kde a&nbsp;jak k&nbsp;tomu napojit nové stavby.“ Výsledkem je dům, který tvoří rek

Venkovská moderna

Nápis vedle vrat pražského veslařského klubu v&nbsp;Podolí. Vybavil se&nbsp;mi nedávno při&nbsp;jízdě, možná spíš plavbě, plně elektrickou futuristickou KIA EV9. Rozměry vozu jsou obdivuhodné, ostatně i&nbsp;díky tomu se&nbsp;posádka o&nbsp;šesti, nebo sedmi cestujících, záleží na&nbsp;variantě, cítí luxusně. Pomocný remorkér netřeba, vše nahrazují parkovací senzory a&nbsp;kamery. Na&nbsp;cestu tak můžete odrazit rychle. Z&nbsp;nuly na&nbsp;sto je otravné téma, ale... auto se&nbsp;dá do&nbsp;pohybu tak rychle, že zapomenete, že máte kolem sebe dvě a&nbsp;půl tuny. 
Majestátní rozměry a&nbsp;tvar karoserie budí respekt a&nbsp;pozornost. Téměř 100kW baterie dodá pořádnou porci jistoty. Stejně tak rychlé nabíjení až&nbsp;240 kW. Než najdu drobné, auto je nabité na&nbsp;další stovky kilometrů. Část cesty jedu jako spolujezdec, na&nbsp;rozdíl od&nbsp;řidiče nemá moje sedadlo masážní funkce, ale lze ho úžasně polohovat. Cestovat přes&nbsp;Německo téměř v&nbsp;prenatální poloze je „cosy“. Sedadla jsou vyhřívaná a&nbsp;ventilovaná, po&nbsp;ruce je nabíjecí prostor na&nbsp;mobil. Už jen udílet pokyny řidiči, skoro jako kapitán prvnímu důstojníkovi, a&nbsp;sledovat ubíhající krajinu. Občas mrknete před&nbsp;sebe za&nbsp;obrovskou příď, před&nbsp;níž řada řidičů respektem raději uhne. Klid je síla, zní název mé oblíbené knihy. Takový pocit tady máte. 
<clink anchorid="1"></clink> 
&nbsp; 
<h2>563 km</h2> 
Model s&nbsp;pohonem zadních kol má dojezd až&nbsp;563 kilometrů, čtyřkolka až&nbsp;505 kilometrů, podle metodiky WLTP. Skutečný dojezd se&nbsp;může měnit. Závisí na&nbsp;stylu jízdy, používání klimatizace a&nbsp;dalších faktorech, jako je převýšení, povětrnostní podmínky nebo kvalita silničního povrchu. 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp; 
<h2>KIA EV9 GT-Line Launch Edition</h2> 
Zrychlení z&nbsp;0 na&nbsp;100 km/h – 5,3 s 
Maximální špičkový výkon motoru (kW/hp) – 283/384 
Kombinovaná spotřeba elektrické energie (Wh/km) – 228 (21'') 
Kapacita akumulátoru – 99,8 kWh 
Objem zavazadlového prostoru (min/max) – 308/2393 l 
Maximální točivý moment – 700 Nm 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

Nápis vedle vrat pražského veslařského klubu v&nbsp;Podolí. Vybavil se&nbsp;mi nedávno při&nbsp;jízdě, možná spíš plavbě, plně elektrickou futuristickou KIA EV9. Rozměry vozu jsou obdivuhodné, ostatně i&nbsp;díky tomu se&nbsp;posádka o&nbsp;šesti, nebo sedmi cestujících, záleží na&nbsp;variantě, cítí luxusně. Pomocný remorkér netřeba, vše nahrazují parkovací senzory a&nbsp;kamery. Na&nbsp;cestu tak můžete odrazit rychle. Z&nbsp;nuly na&nbsp;sto je otravné téma, ale... auto se&nbsp;dá do&nbsp;pohybu tak rychle, že zapomenete, že máte kolem sebe dvě a&nbsp;půl tuny. 
Majestátní rozměry a&nbsp;tvar karoserie budí respekt a&nbsp;pozornost. Téměř 100kW baterie dodá pořádno

KIA EV9: Nejen žíti, plouti je nutno

<h2>La Marzocco a&nbsp;Rimowa</h2> 
Když&nbsp;se&nbsp;spojí legendy 
Stejně jako milovníci kávy nedají dopustit na&nbsp;kávovary italské značky La Marzocco, tak elegantní cestovatelé přísahají na&nbsp;kufry německé značky Rimowa. Nyní se&nbsp;příslovečný italský design propojil s&nbsp;německou precizností a&nbsp;na&nbsp;světě je limitka slavného kávovaru, po&nbsp;kterém toužebně pokukuje většina ze&nbsp;stylové části planety. Kávovar s&nbsp;názvem Linea Mini vyrábějí ve&nbsp;Florencii a&nbsp;každý kus podle údajů výrobců zabere 40 hodin práce. Zvnějšku&nbsp;jej zdobí tytéž drážkované hliníkové panely, jaké znáte z&nbsp;ikonických kufrů typu Classic Flight od&nbsp;Rimowy. 
lamarzoccohome.cz 
<clink anchorid="1"></clink> 
<h2>Světlo</h2> 
Armani/Casa je subbrand italského oděvního gigantu zaostřený na&nbsp;nábytek a&nbsp;doplňky do&nbsp;domácnosti. Součástí letošní nedávno uvedené kolekce je linie osvětlení včetně stylových lamp, které rozsvítí váš pracovní kout ze&nbsp;všech úhlů. 
armani.com 
<clink anchorid="2"></clink> 
&nbsp; 
<h2>Zvuk</h2> 
Pokud se&nbsp;chcete za&nbsp;pracovním stolem inspirovat hudbou, doporučujeme pětipalcové stolní aktivní monitory Pioneer DJ DM-50D-BT s&nbsp;připojením bluetooth. Jen opatrně s&nbsp;výběrem hudby, ať vás&nbsp;monitory nezvednou ze&nbsp;židle. 
basys.cz 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp; 
<h2>Vůně</h2> 
Čím osvěžit pracovní místo? Luxusní vonný difuzér Versailles erbovní značky Trudon se&nbsp;inspiroval pestrou vůní zahrad slavného paláce – ostatně značka Trudon byla až&nbsp;do&nbsp;Francouzské revoluce výhradním dodavatelem vosku pro&nbsp;královský dvůr. 
ingredients-store.com 
<clink anchorid="4"></clink> 
<h2>Dotyk</h2> 
Charakteristická byznysová kolekce kožených doplňků značky Montblanc s&nbsp;názvem Sartorial vzdává hold psacím zálibám. Vyjma tašek a&nbsp;peneženek ji tvoří různé podoby pouzder na&nbsp;psací potřeby, kterými je koneckonců tento brand proslulý. 
montblanc.com/en-cz 
<clink anchorid="5"></clink> 
&nbsp;

<h2>La Marzocco a&nbsp;Rimowa</h2> 
Když&nbsp;se&nbsp;spojí legendy 
Stejně jako milovníci kávy nedají dopustit na&nbsp;kávovary italské značky La Marzocco, tak elegantní cestovatelé přísahají na&nbsp;kufry německé značky Rimowa. Nyní se&nbsp;příslovečný italský design propojil s&nbsp;německou precizností a&nbsp;na&nbsp;světě je limitka slavného kávovaru, po&nbsp;kterém toužebně pokukuje většina ze&nbsp;stylové části planety. Kávovar s&nbsp;názvem Linea Mini vyrábějí ve&nbsp;Florencii a&nbsp;každý kus podle údajů výrobců zabere 40 hodin práce. Zvnějšku&nbsp;jej zdobí tytéž drážkované hliníkové panely, jaké znáte z&nbsp;ikonických kufrů typu Classic Flight od&nbsp;R

Home Office 2024

<clink anchorid="1"></clink> 
Co si představíte pod&nbsp;spojením idylická dovolená? Bílý písek, do&nbsp;kterého se&nbsp;vám boří chodidla, a&nbsp;azurově zbarvený, donekonečna&nbsp;se&nbsp;táhnoucí oceán? Neprobádanou metropoli na&nbsp;druhé straně světa hýřící barvami a&nbsp;neznámými vůněmi? Majestátní hory, v&nbsp;nichž se&nbsp;můžete klidně na&nbsp;několik týdnů úplně ztratit? Daniel Pospíšil, jeden z&nbsp;vysoce postavených manažerů skupiny ČEZ, má o&nbsp;idylické dovolené jasno. Během svých cest míří za&nbsp;horami, které chrlí popel a&nbsp;lávu. 
Daniel Pospíšil kouzlu soptících kuželů propadl po&nbsp;návštěvě Vesuvu. Tehdy poprvé spatřil aktivní sopku. Dodnes vzpomíná, jak jej uhranula obrovská přírodní síla, která roku 79 n. l. smetla ze&nbsp;světa Pompeje. Právě při&nbsp;tomto prvním setkání jej nejspíš pohltila fascinace nepříliš vzdálená té, jíž propadl slavný pár vulkanologů z&nbsp;Francie, Katia a&nbsp;Maurice Krafftovi, známí z&nbsp;dokumentu Erupce lásky. Při&nbsp;svých dalších cestách se&nbsp;tak český manažer vždy, když&nbsp;to šlo, snažil vylézt na&nbsp;nějakou sopku – nebo se&nbsp;k&nbsp;ní alespoň přiblížit. A&nbsp;fotografovat. 
„Focení se&nbsp;věnuji již od&nbsp;sedmnácti let a&nbsp;sopky jsem začínal fotit s&nbsp;klasickým filmovým fotoaparátem. Pokračoval jsem přes&nbsp;první digitální přístroje a&nbsp;už asi patnáct let jsem věrný digitální zrcadlovce,“ přibližuje Daniel Pospíšil. Žádné speciální vybavení na&nbsp;výpravu k&nbsp;vulkánu podle něj není třeba. Jen člověk&nbsp;musí dávat pozor na&nbsp;všudypřítomný sopečný prach, který zaleze i&nbsp;do&nbsp;sebemenšího otvoru. Komplikací nikoliv pro&nbsp;aparát, ale pro&nbsp;dobrodruha samotného pak mohou být extrémní teploty, případně nutnost získat na&nbsp;výpravu k&nbsp;sopce povolení. 
<clink anchorid="2"></clink> 
„Při&nbsp;náznacích větší vulkanické aktivity je přístup až&nbsp;k&nbsp;sopce zakázán. S&nbsp;rostoucím turismem je u&nbsp;řady atraktivních lokalit nutná rezervace, počítat se&nbsp;musí také s&nbsp;placením vstupného nebo povinnou přítomností průvodce,“ dodává Pospíšil. Situace je tak obdobná jako u&nbsp;populárních trekových lokalit v&nbsp;horských oblastech či&nbsp;přírodních parcích, které se&nbsp;nacházejí například v&nbsp;Nepálu, Africe, Jižní Americe či&nbsp;Pákistánu. V&nbsp;každém případě ale trocha toho nutného vyřizování stojí za&nbsp;to. 
Daniel Pospíšil má hned několik důvodů, proč ho sopky tak fascinují: „Dokonalý kónický tvar zasazený do&nbsp;úžasné krajiny, někdy uvnitř kaldery, někdy samostatně stojící. Krásné jsou kouřící sopky nebo sopky s&nbsp;jezery, která mohou vynikat bohatou škálou barev. Zeleň na&nbsp;jejich úpatí, šeď uprostřed a&nbsp;bílá sněhová čepička, to je pro&nbsp;mě ideál krásné sopky. Až&nbsp;když&nbsp;stojíte u&nbsp;ohromného kuželu ve&nbsp;výšce hodně přes&nbsp;3000 metrů a&nbsp;díváte se&nbsp;do&nbsp;několikakilometrové kaldery, uvědomíte si, jaká síla, která čas od&nbsp;času naprosto přetvoří okolní krajinu, se&nbsp;skrývá pod&nbsp;zemí.“ 
Snad nejvíce Pospíšila nadchla sopka, k&nbsp;níž se&nbsp;dostal až&nbsp;po&nbsp;velkém úsilí a&nbsp;díky nemalé trpělivosti: Taranaki na&nbsp;Novém Zélandu, samostatně stojící spící vulkán, jež se&nbsp;vypíná do&nbsp;nadmořské výšky přes&nbsp;2500 metrů. Jenže&nbsp;při&nbsp;Pospíšilově první návštěvě daleké země bylo v&nbsp;oblasti sopky tak katastrofální počasí, že se&nbsp;musel se&nbsp;svou skupinou chtě nechtě přesunout jinam, konkrétně na&nbsp;trek kolem hor Tongariro a&nbsp;Ngauruhoe, kterou milovníci Pána&nbsp;prstenů znají jako Horu osudu. Na&nbsp;Taranaki se&nbsp;tak vrátil až&nbsp;po&nbsp;sedmi letech a&nbsp;tvrdí, že zážitek z&nbsp;ní byl ještě silnější, než čekal. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Další silný zážitek se&nbsp;váže k&nbsp;roku 2007, kdy jsme se&nbsp;vydali jen ve&nbsp;dvou do&nbsp;Indonésie. Tehdy jsme ani nevěděli, jak bude vypadat místo, kam jdeme. Moment, kdy jsme došli na&nbsp;hranu kráteru sopky Rinjani na&nbsp;ostrově Lombok, se&nbsp;mi vryl hluboko do&nbsp;paměti. Zůstali jsme stát jako opaření a&nbsp;jen zírali, jaká krása se&nbsp;před&nbsp;námi v&nbsp;zapadajícím slunci objevila. Zážitek ještě umocnil náročný noční výstup a&nbsp;ranní svítání z&nbsp;vrcholu sopky vysoké přes&nbsp;3700 metrů, dechberoucí výhled na&nbsp;všechny světové strany i&nbsp;rýsující se&nbsp;stín hory v&nbsp;moři,“ rozplývá se&nbsp;nadšenec. 
Další lokality, které by si potenciální členové Klubu milovníků sopek měli poznamenat, se&nbsp;nacházejí na&nbsp;Jávě (sopky Semeru a&nbsp;Merapi), Kostarice (sopky Arenal a&nbsp;Poás) a&nbsp;Islandu (sopky Maelifell a&nbsp;Hekla). Za&nbsp;prozkoumání ale stojí také sopky v&nbsp;Mexiku (sopky Pico de Orizaba a&nbsp;Popocatépetl). Putování po&nbsp;ohnivých horách lze však zahájit i&nbsp;docela blízko – v&nbsp;Itálii, jediné zemi kontinentální Evropy s&nbsp;aktivními sopkami. Vedle zmíněného Vesuvu lze navštvit třeba sicilskou Etnu či&nbsp;Stromboli na&nbsp;Liparských ostrovech. Aktuálně se&nbsp;Daniel Pospíšil chystá do&nbsp;Grónska nebo na&nbsp;Filipíny, v&nbsp;hledáčku&nbsp;má rovněž Ekvádor. 
Putování za&nbsp;sopkami samozřejmě není vždy procházka růžovou zahradou – přece jen se&nbsp;člověk&nbsp;vydává do&nbsp;surové krajiny, kde se&nbsp;vystavuje nedostatku spánku, velké fyzické námaze i&nbsp;ohrožení kvůli divé fauně a&nbsp;flóře. U&nbsp;Daniela Pospíšila ale převažují kladné vzpomínky. Ostatně, proto se&nbsp;do&nbsp;mnohdy nehostinných podmínek rád vrací. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Pomyslnou výpravu zakončujeme opět u&nbsp;manželů Krafftových, kteří sopkám zasvětili celý dospělý život a&nbsp;nakonec při&nbsp;erupci japonského vulkánu Unzen zemřeli. „Moje záliba není tak vyhraněná jako v&nbsp;případě tohoto vulkanologického páru. Moje práce mi nadto ani neumožňuje náhle rychle zmizet, hnát se&nbsp;za&nbsp;soptící horou a&nbsp;být blízko chrlící lávy. Vzhledem k&nbsp;tomu, co všechno jsem si přečetl o&nbsp;různých událostech v&nbsp;nedávné historii, chovám k&nbsp;té obrovské síle velký respekt a&nbsp;držím se&nbsp;v&nbsp;uctivé vzdálenosti.“

<clink anchorid="1"></clink> 
Co si představíte pod&nbsp;spojením idylická dovolená? Bílý písek, do&nbsp;kterého se&nbsp;vám boří chodidla, a&nbsp;azurově zbarvený, donekonečna&nbsp;se&nbsp;táhnoucí oceán? Neprobádanou metropoli na&nbsp;druhé straně světa hýřící barvami a&nbsp;neznámými vůněmi? Majestátní hory, v&nbsp;nichž se&nbsp;můžete klidně na&nbsp;několik týdnů úplně ztratit? Daniel Pospíšil, jeden z&nbsp;vysoce postavených manažerů skupiny ČEZ, má o&nbsp;idylické dovolené jasno. Během svých cest míří za&nbsp;horami, které chrlí popel a&nbsp;lávu. 
Daniel Pospíšil kouzlu soptících kuželů propadl po&nbsp;návštěvě Vesuvu. Tehdy poprvé spatřil aktivní sopku. Dodnes

Někdo to rád horké

Ester Nová

Čím Basilej nejvíc láká? V&nbsp;první řadě se&nbsp;nachází ve&nbsp;Švýcarsku, což je pro&nbsp;mnohé pádný argument sám o&nbsp;sobě. Nicméně Basilej nabízí vše, co od&nbsp;moderního evropského města můžete chtít. Kosmopolitní ráz&nbsp;podržený silnou komunitou expatů, zachovalé historické jádro, za&nbsp;jehož hranicemi bují moderní architektura i&nbsp;zeleň, spolehlivou dopravní infrastrukturu, nejvýznamnější univerzitu ve&nbsp;Švýcarsku – a&nbsp;k&nbsp;tomu skvělé galerie, muzea, restaurace i&nbsp;zajímavé události. Díky tomu, že leží na&nbsp;hranici s&nbsp;Německem a&nbsp;Francií a&nbsp;sídlí tu mnoho nadnárodních korporací, se&nbsp;zde bez&nbsp;problémů domluvíte anglicky. Zajímavostí je také to, že od&nbsp;roku 2002 musí být všechny nové ploché střechy v&nbsp;Basileji pokryté zelení, díky čemuž je město průkopníkem ekologicky udržitelné zástavby. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Esencí Basileje je řeka Rýn, kolem níž se&nbsp;město v&nbsp;průběhu let rozrostlo. Udává tak jeho dynamiku a&nbsp;zejména&nbsp;v&nbsp;létě je důležitou součástí zdejšího života. Obyvatelé města k&nbsp;ní míří nejen po&nbsp;práci, aby si užili příjemný večer v&nbsp;některém z&nbsp;podniků či&nbsp;parků, které ji lemují, ale během teplých měsíců vyrážejí také do&nbsp;proslulých plováren – Rýn je tu totiž příkladně čistý. A&nbsp;pokud jste zvyklí jezdit do&nbsp;práce třeba na&nbsp;kole, v&nbsp;Basileji do&nbsp;ní můžete i&nbsp;doplavat. Stačí mít speciální voděodolný vak zvaný Wickelfisch, do&nbsp;kterého si lze zabalit oblečení, mobil i&nbsp;notebook. Dojíždění tady má prostě jiný rozměr. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Za&nbsp;architektonické dominanty vděčí Basilej soupeření dvou farmaceutických gigantů, společnostem Novartis a&nbsp;Roche. Ty město proměnily v&nbsp;mekku moderní architektury. Pod&nbsp;taktovkou první z&nbsp;firem vyrostl rozsáhlý kampus, na&nbsp;jehož podobě se&nbsp;podíleli velikáni jako Tadaó Ando, David Chipperfield nebo Frank Gehry. Roche si pak na&nbsp;pravém břehu Rýna&nbsp;nechala vystavět nejvyšší budovu Švýcarska – 205 metrů vysoký mrakodrap Roche Tower od&nbsp;architektů Jacquese Jacquea Herzoga a&nbsp;Pierra de Meurona. Nepřehlédnutelná je ale také budova BIZ-Turm od&nbsp;studia Burckhardt &amp; Partner, kruhová Botta building od&nbsp;Maria Botty nebo nová hala zdejšího výstaviště, opět od&nbsp;dua Herzog a&nbsp;de Meuron. Architektonickým skvostem je také Werkraum Warteck – bývalý pivovar, který prošel proměnou na&nbsp;kreativní centrum, kde se&nbsp;potkávají designéři, architekti, umělci, ale i&nbsp;všichni ti, kdo hledají příjemné místo k&nbsp;práci. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Možností trávení volného času je tady bezpočet, a&nbsp;to nejen u&nbsp;řeky. Basilej je nezpochybnitelným kulturním epicentrem Švýcarska. V&nbsp;celém kantonu se&nbsp;nachází na&nbsp;čtyřicet muzeí, mezi nimi například proslulé Kunstmuseum, Muzeum moderního umění, Muzeum Tinguely nebo Galerie Nadace Beyeler, umístěná v&nbsp;zeleni na&nbsp;okraji Basileje. Město má vyvážený poměr velkých i&nbsp;nezávislých galerií: za&nbsp;současnou tvorbou lokálních umělců můžete vyrazit do&nbsp;Artstübli, mezinárodní tvůrčí scénu představují galerie Stampa nebo Gagosian. Velkolepou událostí pro&nbsp;milovníky umění je pak veletrh Art Basel, jenž během tří dnů představuje 200 vybraných galerií z&nbsp;celého světa. V&nbsp;Basileji se&nbsp;nachází také bezpočet parků a&nbsp;zahrad – například jedna z&nbsp;nejstarších botanických zahrad na&nbsp;světě, která je součástí univerzity, nebo zahrady Merian rozprostírající se&nbsp;na&nbsp;18 ha co by kamenem dohodil od&nbsp;centra města. V&nbsp;březnu město tepe festivalem Fasnacht, který je součástí jeho identity. Tři&nbsp;dny ulicemi víří roztodivné masky, všude zní hudba a&nbsp;večery rozzařují světla luceren. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Co se&nbsp;basilejských čtvrtí týče, záleží, jaký konkrétní genius loci je pro&nbsp;vás&nbsp;osobně ten pravý. Basilej má devatenáct čtvrtí a&nbsp;mezi expaty jsou velice populární zejména&nbsp;Bachletten a&nbsp;Gundeldingen. První se&nbsp;nachází v&nbsp;jihozápadní části města a&nbsp;láká i&nbsp;„přespolní“, jelikož je její součástí zoo a&nbsp;velký park. Na&nbsp;zbytek města je dobře napojená tramvajovou sítí, nachází se&nbsp;zde také spousta příjemných kaváren a&nbsp;restaurací. Gundeldingen je situovaná západněji, je o&nbsp;něco „sousedštější“ a&nbsp;klidnější. Rodiny s&nbsp;dětmi ocení zdejší hřiště Spielplatz Winkelriedplatz, park Liesbergermatte, milovníci fitness pak park Pruntrutermatte, kde se&nbsp;nachází venkovní atletický areál. Velkou proměnou v&nbsp;posledních letech prošly čtvrti Wettstein and Kleinbasel – daly by se&nbsp;přirovnat možná k&nbsp;pražskému Karlínu. Dříve&nbsp;je místní označovali za&nbsp;tak trochu méněcennou Basilej, dnes jde o&nbsp;velmi oblíbené části města. Díky tomu, že se&nbsp;nacházejí na&nbsp;břehu řeky, je zde řidší zástavba, spousta slunečního světla a&nbsp;živá náměstí, vybízející k&nbsp;zastavení a&nbsp;klábosení se&nbsp;sousedy. 
<clink anchorid="5"></clink> 
Restaurací, kaváren a&nbsp;jiných gastronomických oáz je v&nbsp;Basileji také spousta. Ve&nbsp;městě se&nbsp;nachází přes&nbsp;dvacet podniků, které jsou ověnčené michelinskými hvězdami nebo oceněním Gault &amp; Millau. Ať už budete žít v&nbsp;Basileji jakkoliv dlouho, máte co objevovat: Stucki, Cheval Blanc, Roots, Im Ackermannshof, Bel Etage a&nbsp;seznam pokračuje. Gurmeti se&nbsp;ale vydávají i&nbsp;do&nbsp;podniků s&nbsp;francouzským šarmem Brasserie Les Trois Rois nebo Au Violon, do&nbsp;restaurace PURO, která na&nbsp;talířích spojuje Asii s&nbsp;Latinskou Amerikou, nebo do&nbsp;restaurace s&nbsp;pivovarem Matt &amp; Elly Brewery &amp; Kitchen. A&nbsp;když&nbsp;chcete vyzkoušet chutě celého světa, vydat se&nbsp;můžete do&nbsp;vyhlášeného food hubu Klara, kde se&nbsp;nachází hned devět restaurací a&nbsp;bar. Milovníci moderních kaváren si jistě oblíbí podniky Frühling a&nbsp;Daniska, skvělá je také s&nbsp;pekárnou spojená Finkmüller. Za&nbsp;nejlepším pečivem pak podle místních musíte vyrazit do&nbsp;pekárny Kult Bakery. Pokud ale spíše holdujete tomu, že si nakoupíte čerstvé suroviny a&nbsp;uvaříte si doma, vydat se&nbsp;můžete do&nbsp;proslulé basilejské tržnice nedaleko zoologické zahrady nebo na&nbsp;farmářské trhy, které se&nbsp;konají na&nbsp;náměstí Marktplatz. 
Doprava v&nbsp;Basileji je pohodlná a&nbsp;spolehlivá, stejně jako v&nbsp;celém Švýcarsku. Ve&nbsp;městě funguje hustá síť MHD, stejně dobře je na&nbsp;tom i&nbsp;síť cyklostezek. Obyvatelé Basileje se&nbsp;tak vcelku dobře obejdou bez&nbsp;auta. Zdejší zajímavostí je mezinárodní tramvajová linka číslo 10 propojující Švýcarsko s&nbsp;Francií. Lokalita na&nbsp;hranicích je tak výhodná i&nbsp;pro&nbsp;nákupy a&nbsp;řada obyvatel Basileje jezdí vlakem nebo tramvají nakupovat do&nbsp;Německa a&nbsp;Francie. Basilej má vlastní letiště na&nbsp;pomezí Švýcarska a&nbsp;Francie, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;není napojené na&nbsp;železnici, jako je tomu v&nbsp;případě Curychu a&nbsp;Ženevy, nabízí spojení autobusovou linkou přímo do&nbsp;centra. Napojení na&nbsp;zbytek Švýcarska je pak díky vlakové síti naprosto bezproblémové.

Čím Basilej nejvíc láká? V&nbsp;první řadě se&nbsp;nachází ve&nbsp;Švýcarsku, což je pro&nbsp;mnohé pádný argument sám o&nbsp;sobě. Nicméně Basilej nabízí vše, co od&nbsp;moderního evropského města můžete chtít. Kosmopolitní ráz&nbsp;podržený silnou komunitou expatů, zachovalé historické jádro, za&nbsp;jehož hranicemi bují moderní architektura i&nbsp;zeleň, spolehlivou dopravní infrastrukturu, nejvýznamnější univerzitu ve&nbsp;Švýcarsku – a&nbsp;k&nbsp;tomu skvělé galerie, muzea, restaurace i&nbsp;zajímavé události. Díky tomu, že leží na&nbsp;hranici s&nbsp;Německem a&nbsp;Francií a&nbsp;sídlí tu mnoho nadnárodních korporací, se&nbsp;zde bez&nbsp;problémů domluvíte anglicky.

Basilej: Město, kde můžete doplavat do práce

Horské město Zakopané se&nbsp;nachází na&nbsp;úpatí polských Tater. V&nbsp;průběhu let se&nbsp;z&nbsp;něj stalo hojně navštěvované středisko, které milovníky klidu nemusí zrovna lákat. EN Hotel má sice ve&nbsp;své adrese právě tento název, nachází se&nbsp;ale už přímo v&nbsp;Tatranském národním parku, což znamená, že na&nbsp;všudypřítomný turistický ruch můžete zapomenout. To ostatně zjistíte velmi rychle – auto necháte na&nbsp;parkovišti na&nbsp;okraji parku a&nbsp;přijede pro&nbsp;vás&nbsp;hotelový džíp. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Po&nbsp;příjezdu na&nbsp;místo vás&nbsp;tak přivítá horská krajina, protože&nbsp;hotel se&nbsp;nachází v&nbsp;1030 metrech nad&nbsp;mořem, šumění okolních stromů a&nbsp;zpěv&nbsp;ptáků. Za&nbsp;hotelem stojí dva manželské páry: Kasia s&nbsp;Tomkem a&nbsp;Marysia s&nbsp;Kubou. Rozhodli se, že vytvoří prvotřídní butikové ubytování v&nbsp;historickém stavení, které bylo postaveno z&nbsp;kamenů z&nbsp;nedalekých řek. Chtěli ale co nejvíce zachovat jeho charakter, a&nbsp;tak při&nbsp;rekonstrukci použili jen materiály vycházející z&nbsp;tatranské krajiny: žulu, ocel a&nbsp;dřevo. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Díky jejich citlivému přístupu tak podoba původní stavby neprošla zásadní změnou a&nbsp;surovou krajinu nenarušuje žádnou nevkusnou modernou. Uvnitř se&nbsp;ale ukrývá ubytování, které uspokojí i&nbsp;ty nejnáročnější – i&nbsp;proto se&nbsp;ostatně hotel dostal do&nbsp;výběru portálu Amazing Places. Nábytek vyrobili lokální řemeslníci, dřevo a&nbsp;surový kámen v&nbsp;pokojích doplňuje lněné povlečení. Součástí hotelu je wellness se&nbsp;saunou, kde se&nbsp;lze zregenerovat po&nbsp;náročné túře na&nbsp;jeden z&nbsp;nejznámějších polských tatranských vrcholů Kasprowy Wierch či&nbsp;po&nbsp;jízdě na&nbsp;kole. Hotelová restaurace s&nbsp;otevřenou kuchyní pak nabízí jen suroviny, které pocházejí z&nbsp;okruhu sta kilometrů od&nbsp;hotelu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
&nbsp;

Horské město Zakopané se&nbsp;nachází na&nbsp;úpatí polských Tater. V&nbsp;průběhu let se&nbsp;z&nbsp;něj stalo hojně navštěvované středisko, které milovníky klidu nemusí zrovna lákat. EN Hotel má sice ve&nbsp;své adrese právě tento název, nachází se&nbsp;ale už přímo v&nbsp;Tatranském národním parku, což znamená, že na&nbsp;všudypřítomný turistický ruch můžete zapomenout. To ostatně zjistíte velmi rychle – auto necháte na&nbsp;parkovišti na&nbsp;okraji parku a&nbsp;přijede pro&nbsp;vás&nbsp;hotelový džíp. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Po&nbsp;příjezdu na&nbsp;místo vás&nbsp;tak přivítá horská krajina, protože&nbsp;hotel se&nbsp;nachází v&nbsp;1030 metrech nad&nbsp;mořem, šumění o

En Hotel v Zakopaném:

Butikové útočiště v obklopení Tater

Když&nbsp;se&nbsp;díváte na&nbsp;obrazy Pavla Příkaského, noříte se&nbsp;do&nbsp;říše rostlin a&nbsp;tvorů, do&nbsp;podmořského světa, ve&nbsp;kterém kolem vás&nbsp;plují vodní bytosti vycházející z&nbsp;té nejbujnější fantazie. Ožívá před&nbsp;vámi mytologický svět plný výrazných barev, černou byste v&nbsp;něm ale hledali marně. Tu totiž malíř, který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v&nbsp;ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii, vůbec nepoužívá. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Místo ní volí hutné odstíny fialové nebo ultramarínovou modř, která diváka naprosto pohlcuje – jako třeba na&nbsp;plátně, jež je součástí série Sen Lykanthropa. „Na&nbsp;obrazu je zachycený pro&nbsp;mě důležitý motiv hybridní mytologické figury, který mne zajímá delší dobu. Vyjadřuje komplikovaný vztah člověka a&nbsp;zvířete, propast mezi nimi, nebo naopak jejich blízkost. Je to takový moment proměny, zastavený někde uprostřed,“ popisuje Příkaský. 
Zmíněný obraz je ukázkou figurální tvorby Pavla Příkaského, ve&nbsp;které používá jako předlohu fotografie, reálné předměty i&nbsp;vlastní fantazii. Figury pak přetváří do&nbsp;tvarů bez&nbsp;jasných obrysů, někdy tak působí až&nbsp;tekutým dojmem. V&nbsp;tomto duchu se&nbsp;nesla například jeho poslední sólová výstava Mucilago, která proběhla loni v&nbsp;říjnu v&nbsp;pardubické Gočárově galerii. S&nbsp;kurátorem Viktorem Čechem hledal Příkaský dlouho výraz, který by odrazil jeho malířský projev v&nbsp;podobě stékavé vodní báze. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Nakonec se&nbsp;dostali k&nbsp;anglickému slovu mucilage (latinsky mucilago), tedy sliz. A&nbsp;ačkoliv má sliz v&nbsp;češtině spíše negativní, štítivé konotace, obrazy tak rozhodně působit nemají. Slizu je příroda plná, často jde tato substance ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;životem, růstem, vývojem. Pro&nbsp;Příkaského je zároveň analogií média malířské barvy, skrze které je schopný vdechnout život své fantazii – stává se&nbsp;pro&nbsp;něj životadárnou mízou. 
Od&nbsp;zmíněných figur ale umělec vychází i&nbsp;směrem k&nbsp;ryzí, v&nbsp;jeho případě velmi barvité a&nbsp;jemné abstrakci. Jejím prostřednictvím zachycuje pro&nbsp;něj důležitá environmentální témata. V&nbsp;obrazech, které jako by bujely a&nbsp;bublaly, lze hledat známé tvary, živočichy, fragmenty lidského těla. Spojují se&nbsp;v&nbsp;jeden celek, vpíjí se&nbsp;do&nbsp;sebe, protože&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;člověk&nbsp;vůči&nbsp;přírodě mnohdy vymezuje, stále je její součástí. 
<clink anchorid="3"></clink> 
„Obraz Anthropocean je skoro třímetrová velkoformátová malba s&nbsp;motivem člověka v&nbsp;prostředí paryb, podmořských tvorů a&nbsp;různých artefaktů. Pro&nbsp;mě je to naléhavá a&nbsp;jakoby zvětšená ilustrace tematizující environmentální žal a&nbsp;vymírání druhů, kde se&nbsp;motivy organicky prolínají s&nbsp;ornamenty,“ přibližuje malíř další plátno ze&nbsp;svého výběru pro&nbsp;magazín HROT. Jindy pro&nbsp;zachycení tísně, která vychází z&nbsp;drancování přírody člověkem, využívá mytologické příběhy, jimiž se&nbsp;dlouhodobě zabývá. 
Pro&nbsp;tvorbu Pavla Příkaského je důležitý také motiv vymaňování se&nbsp;z&nbsp;vymezených hranic. Možná i&nbsp;díky tomu, že nevystudoval malbu, ale grafiku, má tendence opouštět jedno zajeté médium a&nbsp;na&nbsp;výstavách často překračuje hranice obrazů: štětcem vystupuje i&nbsp;na&nbsp;okolní stěny – jde o&nbsp;další atribut, díky němuž jeho obrazy ožívají. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Příkladem podobného vystoupení je obraz ze&nbsp;série Hybrid’s&nbsp;Potential, v&nbsp;níž malíř použil textilní barvené třásně. „Mají více významů: imitují stékající barvu, prodlužují obrazy do&nbsp;prostoru a&nbsp;jsou to prvky, kterých je možné se&nbsp;dotknout. Zároveň vnášejí do&nbsp;výstavy nepatrný pohyb a&nbsp;život,“ vysvětluje umělec. Někdy třásně, které se&nbsp;v&nbsp;prostoru při&nbsp;sebemenším pohybu či&nbsp;záchvěvu vzduchu jemně rozpohybují, dokonce zakrývají většinu plátna. Malíř se&nbsp;tak snaží diváky přimět, aby dílo delší dobu zkoumali, přistupovali k&nbsp;němu z&nbsp;různých úhlů a&nbsp;počkali si právě třeba na&nbsp;pohyb, který jim odkryje větší část ze&nbsp;zachyceného motivu. Díky tomu, že nejsou obrazy Pavla Příkaského v&nbsp;každém případě „jen“ statické, rozehrává s&nbsp;pozorovateli dialog i&nbsp;v&nbsp;momentě, kdy s&nbsp;nimi není v&nbsp;jedné místnosti. 
Poslední dobou malíř zkouší tvořit novou sérii pláten, na&nbsp;nichž se&nbsp;snaží oprostit od&nbsp;přílišného přemýšlení, jak popisuje u&nbsp;obrazu Modrý skelet. Na&nbsp;něm je zachycen více abstrahovaný objekt, který jako by se&nbsp;vynořoval z&nbsp;temnoty. „Tento typ obrazů maluji spontánně a&nbsp;skoro automaticky, osvobozený od&nbsp;myšlenkových konstruktů,“ říká Příkaský. Stejně jako obrazy i&nbsp;jeho přístup k&nbsp;tvorbě prochází proměnami, zůstává ale věrný tomu, že formy, které přenáší na&nbsp;plátno, postrádají jasně vymezenou hmotu. Tvorba Pavla Příkaského rozehrává hru představivosti a&nbsp;vtahuje naši&nbsp;mysl do&nbsp;surreálného světa postaveného na&nbsp;reálných a&nbsp;mnohdy velmi povědomých základech.

Když&nbsp;se&nbsp;díváte na&nbsp;obrazy Pavla Příkaského, noříte se&nbsp;do&nbsp;říše rostlin a&nbsp;tvorů, do&nbsp;podmořského světa, ve&nbsp;kterém kolem vás&nbsp;plují vodní bytosti vycházející z&nbsp;té nejbujnější fantazie. Ožívá před&nbsp;vámi mytologický svět plný výrazných barev, černou byste v&nbsp;něm ale hledali marně. Tu totiž malíř, který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění v&nbsp;ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii, vůbec nepoužívá. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Místo ní volí hutné odstíny fialové nebo ultramarínovou modř, která diváka naprosto pohlcuje – jako třeba na&nbsp;plátně, jež je součástí série Sen Lykanthropa. „Na&nbsp;obrazu je zachycený pro&nbsp;

Pavel Příkaský. Barva jako životodárná míza

Bezdrátový vysavač Philips Series 8000 zachytí maximum prachu. Má velkou sací sílu a&nbsp;minimální spotřebu energie. Na&nbsp;jedno nabití uklidí celý dům. Chytrá hubice přizpůsobuje výkon typu podlahy. Pětistupňový filtrační systém navíc zachytí až&nbsp;99,9 % jemného prachu a&nbsp;alergenů. 
www.philips.cz 
<clink anchorid="1"></clink> 
Unikátní žehlička na&nbsp;vlasy Dyson Airstrait dokáže vyrovnat prameny bez&nbsp;použití extrémních teplot, díky výkonnému směrovanému proudění vzduchu. Třináctilopatkové oběžné kolo se&nbsp;otáčí rychlostí až&nbsp;106 000 otáček za&nbsp;minutu. Tlak vzduchu je tak silný, že vlasy vysuší i&nbsp;narovná. 
www.dyson.cz 
<clink anchorid="2"></clink> 
Noblesní šumivé víno z&nbsp;moravských vinic a&nbsp;staroplzeneckých sklepů. Bohemia Sekt Prestige 36 brut tvoří pečlivě vybrané šarže&nbsp;odrůd Chardonnay a&nbsp;Rulandské modré. Okouzlí jiskrně citronovou až&nbsp;zlatou barvou s&nbsp;oranžovými záblesky. Chuť je elegantní, dokonale čistá a&nbsp;se&nbsp;svěží pikantní kyselinkou. 
www.osobnivinoteka.cz 
<clink anchorid="3"></clink> 
Gaggenau, luxusní značka profesionálních spotřebičů pro&nbsp;domácí použití, uvádí svou nejnovější inovaci: dokonale integrovanou indukční varnou desku, která představuje maximální svobodu, flexibilitu a&nbsp;špičkový design pro&nbsp;kulinářské nadšence. 
www.gaggenau.com/cz 
<clink anchorid="4"></clink> 
V&nbsp;nové kolekci Capsule 2024 se&nbsp;Zuzana Kubíčková vypořádává s&nbsp;dědictvím power dressingu. Tento styl v&nbsp;70. letech pomáhal ženám, zejména&nbsp;v&nbsp;byznysu a&nbsp;politice, získat si autoritu a&nbsp;respekt. Power dressing dává dnešní ženě absolutní svobodu kombinovat mužské i&nbsp;ženské elementy podle nálady či&nbsp;potřeby. 
www.zuzanakubickova.com 
<clink anchorid="5"></clink> 
Miloš Forman, portréty šesti ženských hrdinek, legionáři, legendární hláška z&nbsp;Pelíšků nebo růžová bublina ze&nbsp;žvýkačky Pedro. Pětice nových motivů značky Bohéma potěší snad každého Čecha. Pět nových designů vytvořili různí současní umělci. Trička jsou vyrobená z&nbsp;kvalitní organické bavlny. 
www.mojebohema.cz 
<clink anchorid="6"></clink> 
Designový skvost Motorola Edge 50 Pro se&nbsp;pyšní profesionálním systémem fotoaparátů poháněných AI. A&nbsp;k&nbsp;tomu 30násobným superzoomem. Vysoký výkon s&nbsp;12GB RAM a&nbsp;úložištěm 512 GB zajišťují plynulý chod a&nbsp;dostatek místa. Přístroj má superrychlé 125W i&nbsp;bezdrátové nabíjení. 
www.motorola.com/cz 
<clink anchorid="7"></clink> 
Jiné. Jedinečné. Luxusní a&nbsp;znepokojivé. Takové jsou šperky plné emocí, které tvoří avantgardní klenotník&nbsp;Zdeněk&nbsp;Vacek. Kromě vlastní originální metody PUK, jež diamanty jako by přišívala zlatou nití, najdete v&nbsp;kolekcích šperky minimalistické i&nbsp;opulentní. 
www.zdenekvacek.com 
<clink anchorid="8"></clink> 
&nbsp;

Bezdrátový vysavač Philips Series 8000 zachytí maximum prachu. Má velkou sací sílu a&nbsp;minimální spotřebu energie. Na&nbsp;jedno nabití uklidí celý dům. Chytrá hubice přizpůsobuje výkon typu podlahy. Pětistupňový filtrační systém navíc zachytí až&nbsp;99,9 % jemného prachu a&nbsp;alergenů. 
www.philips.cz 
<clink anchorid="1"></clink> 
Unikátní žehlička na&nbsp;vlasy Dyson Airstrait dokáže vyrovnat prameny bez&nbsp;použití extrémních teplot, díky výkonnému směrovanému proudění vzduchu. Třináctilopatkové oběžné kolo se&nbsp;otáčí rychlostí až&nbsp;106 000 otáček za&nbsp;minutu. Tlak vzduchu je tak silný, že vlasy vysuší i&nbsp;na

Marketplace

Kdo chce vědět víc... Jak udržet dopravu ve&nbsp;stále expandujících městech udržitelnou a&nbsp;zároveň ji mít efektivnější? Otázka pro&nbsp;nejbystřejší mozky. 
Cities and Mobility &amp; Transportation: Towards the next generation of urban mobility 
(Města a&nbsp;mobilita a&nbsp;doprava: Na&nbsp;cestě k&nbsp;nové generaci městské mobility) 
Pascual Berrone, Joan Enric Ricart Costa, Ana Duch T-Figueras 
Sílící poptávka po&nbsp;mobilitě a&nbsp;dopravě zatěžuje městské dopravní systémy a&nbsp;infrastrukturu. Zasvěcená analýza&nbsp;hlavních trendů je sbírkou mezinárodně osvědčených postupů v&nbsp;oblasti udržitelné městské mobility. Má pomoci zlepšovat dopravní dostupnost ve&nbsp;městech ve&nbsp;prospěch všech. 
<clink anchorid="1"></clink> 
Resilience and Urban Governance: Securing Cities 
(Odolnost a&nbsp;urbanistická správa: zabezpečení měst) 
Katarína&nbsp;Svitková 
Odolnost se&nbsp;stala ve&nbsp;vědě, průmyslu i&nbsp;politice módním slovem. Kniha autorky žijící v&nbsp;Praze nabízí nový pohled na&nbsp;odolnost měst jako základní regulační princip městské správy. Zpochybňuje její stávající koncept a&nbsp;zkoumá jeho dopady na&nbsp;příkladech Barcelony, San Franciska a&nbsp;Santiaga de Chile. 
<clink anchorid="2"></clink> 
Faster, Smarter, Greener: The Future of the Car and Urban Mobility 
(Rychleji, chytřeji, ekologičtěji: Budoucnost automobilů a&nbsp;městské mobility) 
Venkat Sumantran, Charles Fine, David Gonsalvez 
Mobilita má být propojená, heterogenní, inteligentní a&nbsp;personalizovaná – a&nbsp;zároveň udržitelná, přizpůsobivá a&nbsp;přátelská k&nbsp;městu. Minulé století patřilo autům, v&nbsp;21. století to dramaticky přehodnotíme. Ekonomika sdílení přiměje mnoho spotřebitelů proměnit se&nbsp;z&nbsp;vlastníků majetku na&nbsp;uživatele služeb. 
<clink anchorid="4"></clink> 
Neviditelné město - 125 fascinujících informací o&nbsp;městě, které potřebujete znát 
Mars Roman, Kohlstedt Kurt 
Město je tajuplný živý organismus – od&nbsp;rozvodných sítí a&nbsp;požárních schodišť až&nbsp;po&nbsp;pouliční značky a&nbsp;fontánky s&nbsp;pitnou vodou. Publikace vychází ze&nbsp;slavného amerického podcastu 99% Invisible a&nbsp;zaujme každého, kdo se&nbsp;zajímá o&nbsp;architekturu, městské prostředí a&nbsp;jeho opomíjené divy. 
<clink anchorid="6"></clink> 
Straphanger: Saving Our Cities and Ourselves from the Automobile 
(Socka: Záchrana našich měst a&nbsp;nás&nbsp;samých před&nbsp;automobilismem) 
Taras Grescoe 
V&nbsp;Americe je veřejná doprava často ubohou poslední možností pro&nbsp;ty, kteří jsou tak opilí, chudí nebo sešlí, že nemohou sednout za&nbsp;volant. Autor zkoumá rostoucí počet lidí spoléhajících na&nbsp;hromadnou dopravu od&nbsp;New Yorku po&nbsp;Moskvu, Paříž, Tokio či&nbsp;Bogotu. 
<clink anchorid="3"></clink> 
Město pro&nbsp;každého 
Osamu Okamura 
Město je fascinující lidský vynález, který se&nbsp;stal domovem pro&nbsp;většinu obyvatel naší planety. Jak ale pochopit něco tak složitého, a&nbsp;přitom křehkého, jako je město? Manuál urbanisty začátečníka přiblíží, jak tato velká lidská mraveniště fungují, jaké nám poskytují příležitosti, ale hlavně s&nbsp;jakými problémy se&nbsp;dnes potýkají. 
<clink anchorid="5"></clink>

Kdo chce vědět víc... Jak udržet dopravu ve&nbsp;stále expandujících městech udržitelnou a&nbsp;zároveň ji mít efektivnější? Otázka pro&nbsp;nejbystřejší mozky. 
Cities and Mobility &amp; Transportation: Towards the next generation of urban mobility 
(Města a&nbsp;mobilita a&nbsp;doprava: Na&nbsp;cestě k&nbsp;nové generaci městské mobility) 
Pascual Berrone, Joan Enric Ricart Costa, Ana Duch T-Figueras 
Sílící poptávka po&nbsp;mobilitě a&nbsp;dopravě zatěžuje městské dopravní systémy a&nbsp;infrastrukturu. Zasvěcená analýza&nbsp;hlavních trendů je sbírkou mezinárodně osvědčených postupů v&nbsp;oblasti udržitelné městské m

Obsah

Óda na čtrnáctku

Óda na čtrnáctku

Tento článek je v plném znění dostupný přeplatitelům Měsíčníku Hrot.