Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink>
Letošní filmový festival v&nbsp;Karlových Varech bude jiný. Poprvé bez&nbsp;něj – bez&nbsp;Jiřího Bartošky, který byl coby prezident jeho tváří i&nbsp;duší. Ale bez&nbsp;pomyslných tří mušketýrů by tahle akce, kterou obdivují baťůžkáři&nbsp;i&nbsp;světové hvězdy, fungovala jen stěží. Jak se&nbsp;dělá světový filmový festival? O&nbsp;tom si šéfredaktor magazínu HROT Tomáš Otta povídal s&nbsp;výkonným ředitelem KVIFF Kryštofem Muchou, kreativním ředitelem Karlem Ochem a&nbsp;ředitelem produkce Petrem Lintimerem.
S&nbsp;Jiřím Bartoškou spolupracovali na&nbsp;karlovarském filmovém festivalu desítky let a&nbsp;byli si blízcí i&nbsp;v&nbsp;osobn

Jeden za všechny... Kryštof Mucha. Karel Och. Petr Lintimer

Tomáš Tománek

<clink anchorid="1"></clink>
Královna padla, nastupuje král. Zbrojař Michal Strnad, majitel skupiny CSG, se&nbsp;vyšvihl do&nbsp;čela českých miliardářů podle aktuálního žebříčku&nbsp;Bloombergu. Se&nbsp;jměním 17,1 miliardy USD (379 mld. Kč) předstihl Renátu Kellnerovou, dědičku&nbsp;impéria PPF, a&nbsp;obsadil 135. místo mezi 500 nejbohatšími lidmi světa. Kellnerová s&nbsp;majetkem 16,8 mld. USD je o&nbsp;dvě příčky níže.
V&nbsp;prestižním žebříčku&nbsp;figuruje z&nbsp;Česka ještě Karel Komárek z&nbsp;KKCG (11,8 mld. USD; 240. místo) a&nbsp;Daniel Křetínský (EPH) o&nbsp;osm míst za&nbsp;ním s&nbsp;11,5 miliardy dolarů. Strnadovi podle Bloombergu za&nbsp;poslední rok vzrostl majetek nejvíc – o&nbsp;7,9 miliardy dolarů. Kellnerové přibyly téměř tři&nbsp;miliardy, Komárkovi 1,7 miliardy a&nbsp;Křetínskému 4,6 miliardy.

<clink anchorid="1"></clink>
Královna padla, nastupuje král. Zbrojař Michal Strnad, majitel skupiny CSG, se&nbsp;vyšvihl do&nbsp;čela českých miliardářů podle aktuálního žebříčku&nbsp;Bloombergu. Se&nbsp;jměním 17,1 miliardy USD (379 mld. Kč) předstihl Renátu Kellnerovou, dědičku&nbsp;impéria PPF, a&nbsp;obsadil 135. místo mezi 500 nejbohatšími lidmi světa. Kellnerová s&nbsp;majetkem 16,8 mld. USD je o&nbsp;dvě příčky níže.
V&nbsp;prestižním žebříčku&nbsp;figuruje z&nbsp;Česka ještě Karel Komárek z&nbsp;KKCG (11,8 mld. USD; 240. místo) a&nbsp;Daniel Křetínský (EPH) o&nbsp;osm míst za&nbsp;ním s&nbsp;11,5 miliardy dolarů. Strnadovi podle Bloombergu za&nbsp;poslední rok vzrostl majet

Číslo měsíce

Iva Brejlová

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;době, kdy se&nbsp;Stanislav Zeman chystá na&nbsp;svůj pravidelný nábor endorfinů, většina lidí ještě spí. Na&nbsp;jeden ze&nbsp;svých obvyklých okruhů obvykle vychází v&nbsp;půl sedmé, a&nbsp;má tak velkou šanci, že si ho užije bez&nbsp;přeplněných ulic. V&nbsp;Praze pravidelně prochází Dejvicemi, jindy kolem Pražského hradu a&nbsp;Starým Městem. A&nbsp;pokud je v&nbsp;rodných Beskydech, ranní rutina je ještě intenzivnější: v&nbsp;létě budíček v&nbsp;5:30 a&nbsp;odchod na&nbsp;túru. Protože&nbsp;tam bydlí hned pod&nbsp;horami, sem tam po&nbsp;ránu vyšlápne třeba i&nbsp;do&nbsp;tisíce metrů. „Máme ty kopce přeci hned za&nbsp;barákem,“ usmívá se. Desetikilometrová procházka, návrat kolem osmé, snídaně a&nbsp;práce – zatímco pro&nbsp;jiné den teprve začíná, Stanislav Zeman už má za&nbsp;sebou pořádnou dávku pohybu.
Chůze&nbsp;je součástí touhy šéfa Čedoku být v&nbsp;pohybu a&nbsp;objevovat. Ta se&nbsp;naplno ukázala už v&nbsp;dětství, kdy jej uhranula práce průvodce autobusového zájezdu. „Později jsem dva roky chodil a&nbsp;přemlouval paní z&nbsp;Institutu cestovního ruchu v&nbsp;Ostravě, jestli bych si nemohl udělat průvodcovské zkoušky dřív, než to bylo možné – tedy ještě před&nbsp;maturitou. Ukecal jsem ji,“ dodává. Složil je v&nbsp;sedmnácti. „Ostatním bylo třicet nebo čtyřicet, byl jsem tam opravdu za&nbsp;dítě. Čekal jsem, až&nbsp;dostanu maturitní vysvědčení, abych si mohl průvodcovský průkaz vyzvednout a&nbsp;začít provádět,“ vzpomíná. Klub průvodců Čedoku v&nbsp;Novém Jičíně navštěvoval od&nbsp;patnácti.
Pak už jeho cesta plynula bez&nbsp;velkých oklik: vysněné práce dosáhl. S&nbsp;Čedokem začal jezdit v&nbsp;roce 1992. Vyzkoušel si práci i&nbsp;mimo něj a&nbsp;pak vystoupal až&nbsp;na&nbsp;vrchol – v&nbsp;roce 2019 se&nbsp;postavil do&nbsp;čela nejstarší a&nbsp;jedné z&nbsp;největších cestovních kanceláří v&nbsp;Česku. Loni společně dosáhli obratu téměř 10 miliard korun. Čedok odvezl na&nbsp;dovolenou 520 tisíc klientů z&nbsp;Česka, Slovenska i&nbsp;Maďarska, jezdí s&nbsp;ním rodiny i&nbsp;singles, nejčastěji na&nbsp;sedm nocí a&nbsp;do&nbsp;čtyř- a&nbsp;pětihvězdičkových hotelů. Nejvyšší část z&nbsp;nich vyráží na&nbsp;letecké zájezdy – ty jsou stále oblíbenější třeba i&nbsp;u&nbsp;Chorvatska nebo Černé Hory.
Čedok, založený v&nbsp;roce 1920, se&nbsp;ve&nbsp;svých počátcích zabýval hlavně prodejem železničních jízdenek. Ale za&nbsp;dobu existence firmy se&nbsp;cestování zásadně změnilo. Zeman vypráví o&nbsp;omezení výletů na&nbsp;domácí území, průvodcování v&nbsp;kempech a&nbsp;později ručním vypisování letenek. Dnes lidé vnímají vzdálenosti i&nbsp;pohodlí jinak, vysvětluje. I&nbsp;proto Čedok otevírá například lety z&nbsp;regionálních letišť a&nbsp;hledá nové destinace, jimiž by Čechy mohl nadchnout. Povedlo se&nbsp;to třeba s&nbsp;Madeirou, kam se&nbsp;původně letadla jen těžko plnila – dnes firma vypravuje tři&nbsp;týdně. Obrovský úspěch potkal Albánii, kam dnes létá devět strojů týdně z&nbsp;Česka i&nbsp;Slovenska a&nbsp;příští rok přibudou přímé lety z&nbsp;Českých Budějovic. Firma zpřístupňuje Gruzii nebo Skandinávii. „Ta táhne i&nbsp;v&nbsp;zimě, například Santovy vesničky,“ přibližuje šéf firmy. Zájmu pomáhají právě přímé lety z&nbsp;menších center. „Před&nbsp;pěti lety by v&nbsp;Česku nad&nbsp;něčím takovým nikdo nepřemýšlel,“ usmívá se.
Lidé podle něj stále více řeší dnes módní udržitelnost – a&nbsp;dopad je vidět třeba na&nbsp;hotelích, které část pozemků přeměňují v&nbsp;zahrady, kde pěstují i&nbsp;plodiny pro&nbsp;své hosty. Stále víc se&nbsp;cestuje za&nbsp;poznáním, a&nbsp;to i&nbsp;s&nbsp;dětmi, a&nbsp;tak se&nbsp;Čedok i&nbsp;tento typ zájezdů snaží zpřístupnit rodinám. Velké možnosti ale Zeman vnímá především v&nbsp;takzvaných dynamických balíčcích. To jsou dovolené ušité na&nbsp;míru cestovatelům, kteří nepotřebují hotový zájezd, ale navolí si hotel, termín a&nbsp;délku pobytu a&nbsp;individuální verzi jim sestaví software Čedoku. A&nbsp;připojí i&nbsp;transfer. „U&nbsp;těch vidíme obrovský nárůst,“ říká Zeman. Cílem je, aby podíl takových dovolených v&nbsp;příštím&nbsp;roce dosáhl deseti procent. Silná je ovšem taky exotika a&nbsp;obecně pobytové zájezdy na&nbsp;plážích. V&nbsp;nabídce má kancelář ale i&nbsp;plavbu na&nbsp;ledoborci či&nbsp;luxusní resorty v&nbsp;Africe a&nbsp;Evropě.
Zeptáte-li se&nbsp;Stanislava Zemana na&nbsp;cestovatelské doporučení, vyhraďte si na&nbsp;jeho odpověď opravdu hodně času. Popisuje destinace různých koutů světa i&nbsp;ty, kam stačí dojít pěšky. Nevynechá svou velkou cestovatelskou vášeň, jíž je lyžování. Jakoukoliv formou tohoto sportu se&nbsp;ročně snaží strávit třicet „lyžodní“, jak říká. Termínem, který si vytvořil, popisuje sjezdování, skialpy i&nbsp;běžky. Jeho roční rekord činí 37 dní.
Zeman vzpomíná, jak si v&nbsp;Íránu na&nbsp;jednom z&nbsp;výletů nemohli koupit jízdenku, a&nbsp;tak je zřízenci metra nechali jet zadarmo – jako „dárek od&nbsp;města Isfahán, abyste věděli, že tu turisty máme rádi“. Nebo jak je v&nbsp;Barmě pozval mnich do&nbsp;kláštera na&nbsp;jídlo i&nbsp;krátký pobyt. Či&nbsp;jak v&nbsp;průběhu let postupně projel západní pobřeží Ameriky. „Každá země nějak voní, má nějaké světlo, své vlastní zážitky,“ říká. Když&nbsp;má však vybrat svou nejoblíbenější destinaci, bez&nbsp;váhání volí Česko.
&nbsp;
Co pro&nbsp;vás&nbsp;znamená žít naplno?
„Že se&nbsp;každý večer, když&nbsp;jdu spát, těším na&nbsp;ráno. Na&nbsp;to, co přinese nový den. Žít naplno pro&nbsp;mě znamená dost spát, ale taky se&nbsp;hodně pohybovat – každé ráno na&nbsp;svých procházkách a&nbsp;túrách. A&nbsp;také netrávit čas zahálkou, kterou vnímám jako ztracené chvíle života. Víkendy mám naplánované na&nbsp;tři&nbsp;nebo čtyři&nbsp;měsíce dopředu, Právě proto, že se&nbsp;na&nbsp;ty aktivity těším. Ať už jde o&nbsp;poznávání, hory, koncert nebo třeba setkání s&nbsp;přáteli. Život spočívá v&nbsp;tom, být aktivní, objevovat nové věci a&nbsp;těšit se&nbsp;z&nbsp;každého dne. A&nbsp;cestování je toho samozřejmě nedílnou součástí.“
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;době, kdy se&nbsp;Stanislav Zeman chystá na&nbsp;svůj pravidelný nábor endorfinů, většina lidí ještě spí. Na&nbsp;jeden ze&nbsp;svých obvyklých okruhů obvykle vychází v&nbsp;půl sedmé, a&nbsp;má tak velkou šanci, že si ho užije bez&nbsp;přeplněných ulic. V&nbsp;Praze pravidelně prochází Dejvicemi, jindy kolem Pražského hradu a&nbsp;Starým Městem. A&nbsp;pokud je v&nbsp;rodných Beskydech, ranní rutina je ještě intenzivnější: v&nbsp;létě budíček v&nbsp;5:30 a&nbsp;odchod na&nbsp;túru. Protože&nbsp;tam bydlí hned pod&nbsp;horami, sem tam po&nbsp;ránu vyšlápne třeba i&nbsp;do&nbsp;tisíce metrů. „Máme ty kopce přeci hned za&nbsp;barákem,“ usmívá se. Desetiki

Stanislav Zeman. Čedok. Pevným krokem

Angelika Pintířová
řeholnice, boromejka, vychovatelka, moderátorka<clink anchorid="1"></clink>
Vlastně mám ke&nbsp;škole velmi pozitivní vztah – asi i&nbsp;proto, že mě učil také tatínek. Byli jsme malá vesnická škola a&nbsp;i&nbsp;přes&nbsp;problematickou dobu 70. let byla fajn většina učitelů. Taky jednou při&nbsp;výletě do&nbsp;Terezína&nbsp;se&nbsp;učitelů ptali: „Prosím vás, co s&nbsp;těmi dětmi děláte, že jsou tak hodné a&nbsp;nemají hloupé vtipy jako jiné školy?“ Možná to bylo vesnicí, protože&nbsp;když&nbsp;jsem přišla v&nbsp;9. třídě do&nbsp;Prahy, zažila jsem kulturní šok – jak v&nbsp;chování vůči&nbsp;učitelům, tak v&nbsp;oblasti pořádku a&nbsp;vztahů. Přijde mi, že to nejzákladnější – slušnost, schopnost si pomoct a&nbsp;držet pohromadě – většinou za&nbsp;mě ve&nbsp;škole fungovaly. Utužující se&nbsp;normalizace ale nastavené vztahy zpřetrhala. Otec skončil jako pomocný dělník&nbsp;a&nbsp;celkově se&nbsp;komunitní vztahy na&nbsp;vesnicích zhoršily. Mnohde bohužel tato devastace trvá dodnes.
&nbsp;
&nbsp;
Terezie Kaslová
komunikace a&nbsp;marketing Galerie Kodl, spoluzakladatelka Ceny Ferdinanda Peroutky<clink anchorid="2"></clink>
Školní výuku jsem prožila v&nbsp;totalitě – devítiletku i&nbsp;gymnázium. Kvůli „špatnému kádrovému profilu“ mi nebylo umožněno studovat vysokou. Vzdor tehdejším osnovám jsem měla štěstí na&nbsp;některé výborné učitele, díky nimž jsem si odnesla lásku k&nbsp;češtině, literatuře a&nbsp;obsáhlé znalosti dějin. Protože&nbsp;škola nám tehdy mnohé skrývala, naučila jsem se&nbsp;získávat informace z&nbsp;jiných zdrojů. Již tehdy jsem tak pochopila nezbytnost stálého samovzdělávání. Co mi ale škola nedala? To poslední, co komunistický režim potřeboval, byli suverénní a&nbsp;samostatně myslící lidé. Do&nbsp;života jsem tak vstoupila bez&nbsp;jakékoliv průpravy a&nbsp;dovedností samostatného myšlení a&nbsp;především sebevědomého prezentování svých znalostí a&nbsp;dovedností.
&nbsp;
&nbsp;
Jakub Novosad
překladatel, promotér, spoluautor podcastu Hej, Slované!<clink anchorid="3"></clink>
Sice jsem studiem na&nbsp;školách strávil hodně času, ta léta mě ale skoro vůbec nepřipravila na&nbsp;úskalí běžného života. Nenaučil jsem se&nbsp;tak spořit, plánovat si čas, kariéru ani budoucnost. Nenaučil jsem se&nbsp;vycházet s&nbsp;hloupými lidmi, blbou náladou a&nbsp;nenávistnými projevy. Nenaučil jsem se&nbsp;lhát, krást a&nbsp;myslet jen na&nbsp;svůj prospěch. Ani závidět jsem se&nbsp;tam nenaučil. Kritickému myšlení, cizím jazykům nebo umění komunikace jsem se&nbsp;ve&nbsp;škole ovšem taky pořádně nenaučil. To až&nbsp;pak na&nbsp;cestách a&nbsp;po&nbsp;hospodách. Nenaučil jsem se&nbsp;ani zbytečně se&nbsp;nestresovat a&nbsp;nebrat se&nbsp;moc vážně. Taky jsem se&nbsp;nenaučil odpočívat. Ale hlavně – nenaučil jsem se&nbsp;neověřovat si informace. A&nbsp;o&nbsp;tom to dneska je ze&nbsp;všeho nejvíc, že jo.
&nbsp;
&nbsp;
Pavel Mandys
literární kritik a&nbsp;publicista, spoluzakladatele a&nbsp;spoluorganizátor cen Magnesia Litera<clink anchorid="4"></clink>
Co tak asi může naučit škola někoho narozeného a&nbsp;vyrůstajícího v&nbsp;době tuhé normaliace? Že Němci jsou a&nbsp;vždycky budou revanšisté a&nbsp;nacisté, že Američané jsou rasisté, imperialisté a&nbsp;hnusní kapitalisté, že Rusové jsou naši&nbsp;starší a&nbsp;lepší bratři, ke&nbsp;kterým máme vzhlížet. Že nejdůležitější je mír, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;žije v&nbsp;kleci. Že víra je podvod a&nbsp;církev mafie, že dělnická třída se&nbsp;nejlépe postará o&nbsp;prosperitu fabrik, že správné povolání je ne takové, ve&nbsp;kterém budeme šťastní, ale takové, které nejvíc prospěje společnosti. Tak tohle všechno jsem se&nbsp;naučit měl, ale tak nějak nenaučil. Nijak mi to nechybí, jen dodnes zděšeně sleduji, kolik lidí se&nbsp;to pilně naučilo a&nbsp;dodnes nezapomnělo.

Angelika Pintířová
řeholnice, boromejka, vychovatelka, moderátorka<clink anchorid="1"></clink>
Vlastně mám ke&nbsp;škole velmi pozitivní vztah – asi i&nbsp;proto, že mě učil také tatínek. Byli jsme malá vesnická škola a&nbsp;i&nbsp;přes&nbsp;problematickou dobu 70. let byla fajn většina učitelů. Taky jednou při&nbsp;výletě do&nbsp;Terezína&nbsp;se&nbsp;učitelů ptali: „Prosím vás, co s&nbsp;těmi dětmi děláte, že jsou tak hodné a&nbsp;nemají hloupé vtipy jako jiné školy?“ Možná to bylo vesnicí, protože&nbsp;když&nbsp;jsem přišla v&nbsp;9. třídě do&nbsp;Prahy, zažila jsem kulturní šok – jak v&nbsp;chování vůči&nbsp;učitelům, tak v&nbsp;oblasti pořádku

Čtyři věci, která vás škola rozhodně nenaučí

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink>
Vstříc složitým věcem často hledáme složitá řešení. Přitom právě opak je nezřídka klíčem.
Přiznat si, že lidstvo není jedinečné a&nbsp;je vlastně naprosto obyčejné, vyžaduje fantazii stejně jako pokoru. Ale souvisí s&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;další věc, a&nbsp;sice naše ochota vzít v&nbsp;úvahu nejjednodušší vysvětlení často složitých jevů.
Existuje princip logické úspornosti, tzv. Occamova břitva – že nejjednodušší řešení je pravděpodobně to správné. Ať už čelíme jakémukoliv komplikovanému fenoménu, bylo by dobré se&nbsp;břitvy chopit. Je to břitva, která se&nbsp;snaží oholit arogantní bradu. Bohužel, jednoduchost není vždycky v&nbsp;módě.
„Měli bychom náš teoretický model udělat složitější, aby naše vysvětlení dat nepůsobilo příliš triviálně?“ Tato otázka se&nbsp;vynořila na&nbsp;schůzce s&nbsp;mými postdoktorandy, když&nbsp;popisovali své projekty.
Výhoda jednoduchosti by měla být zřejmá, zvláště astronomům. Koneckonců, síla Koperníkova heliocentrického vysvětlení sluneční soustavy spočívala právě v&nbsp;jeho jednoduchosti; převládající teorie, již Koperník&nbsp;pomáhal vyvrátit – geocentrický systém, kdy vše obíhá kolem Země, řeckého astronoma Klaudia Ptolemaia –, vyžadoval ještě daleko složitější pokřivení, čím víc důkazů se&nbsp;hromadilo. Ptolemaiova prohra a&nbsp;Koperníkův&nbsp;úspěch patří mezi začínajícími astronomy k&nbsp;nejcitovanějším. Jejich úkolem, jak po&nbsp;staletí studentům vysvětlují pedagogové, je hledat nejjednodušší vysvětlení dat a&nbsp;vyhnout se&nbsp;namyšlenosti řeckého vzdělance Aristotela, který byl – při&nbsp;vší své genialitě – veden potřebou po&nbsp;dokonalosti ve&nbsp;vesmíru, a&nbsp;tak navzdory důkazům prohlašoval, že planety a&nbsp;hvězdy se&nbsp;mohou pohybovat pouze v&nbsp;dokonalých kruzích. Jeho omyl se&nbsp;stal na&nbsp;dlouhá staletí nezpochybnitelným faktem.
Podobně koncem 20. století byli astrofyzikové skeptičtí k&nbsp;modelu raného vesmíru, který charakterizovalo malé množství parametrů – jedním slovem jednoduchost. Data byla nedostatečná a&nbsp;většina astrofyziků se&nbsp;klonila k&nbsp;závěru, že model je naivní. Počátkem 21. století se&nbsp;podařilo shromáždit dostatek dat, jež prokázala, že vesmír skutečně začal z&nbsp;nejjednoduššího možného počátečního stavu.
Vzhledem k&nbsp;těmto varovným příběhům se&nbsp;zdá nepochopitelné, že skupina harvardských postdoktorandů na&nbsp;počátku 21. století nahlas přemýšlí, jestli by neměli své práci dodat na&nbsp;složitosti.
Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

<clink anchorid="1"></clink>
Vstříc složitým věcem často hledáme složitá řešení. Přitom právě opak je nezřídka klíčem.
Přiznat si, že lidstvo není jedinečné a&nbsp;je vlastně naprosto obyčejné, vyžaduje fantazii stejně jako pokoru. Ale souvisí s&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;další věc, a&nbsp;sice naše ochota vzít v&nbsp;úvahu nejjednodušší vysvětlení často složitých jevů.
Existuje princip logické úspornosti, tzv. Occamova břitva – že nejjednodušší řešení je pravděpodobně to správné. Ať už čelíme jakémukoliv komplikovanému fenoménu, bylo by dobré se&nbsp;břitvy chopit. Je to břitva, která se&nbsp;snaží oholit arogantní bradu. Bohužel, jednoduchost není vždycky v&nbsp;mó

Proč tak moc toužíme po složitých vysvětleních?

<clink anchorid="2"></clink>
Módu chtěla dělat vždycky, ale vzala to k&nbsp;ní oklikou. Linette Manuel totiž od&nbsp;dětství slýchala, že to není lukrativní obor. Navíc jí šla chemie, fyzika i&nbsp;matika, a&nbsp;tak začala studovat aplikovanou informatiku a&nbsp;dostala se&nbsp;k&nbsp;umělé inteligenci i&nbsp;3D tisku. Ty ji uchvátily a&nbsp;nakonec našla způsob, jak je s&nbsp;vysněnou módou propojit. Vytvořila třeba haptický oblek generující hudbu podle doteků. Ne díky drátům, ale pomocí vodivé látky. Zájem o&nbsp;technologie rodačka z&nbsp;Brna předává nové generaci. Chce, aby děti, a&nbsp;především dívky byly stejně technologicky pozitivní jako ona. Nebojte se&nbsp;být jediné holky v&nbsp;místnosti, vyplatí se&nbsp;to, říká.
Když&nbsp;označíme váš obor za&nbsp;fashion tech, technologie v&nbsp;módě, bude to správně?
Je to tak, móda spojená s&nbsp;technologií. Já řeším mimo jiné třeba 3D tisk, tedy oblečení vytvořené na&nbsp;3D tiskárně. I&nbsp;když&nbsp;to není až&nbsp;tak mladý obor, jak by se&nbsp;mohlo zdát. První 3D tištěné oblečení vzniklo už v&nbsp;roce 1999 a&nbsp;existuje komunita designérů, módních návrhářů a&nbsp;učitelů, kteří se&nbsp;tím&nbsp;zabývají. Do&nbsp;šatů jde zakomponovat hudba, světlo i&nbsp;další technologie. Vlastně nejvíc mě na&nbsp;tom baví ta část, kdy může oblečení s&nbsp;něčím interagovat, proto ten haptický oblek – vytvořila jsem ho tak, aby generoval hudbu podle toho, jak se&nbsp;hýbe tanečnice, jak se&nbsp;ho na&nbsp;nějakém místě dotýká nebo jak se&nbsp;dotýká ostatních. Stejně ale lze zakomponovat třeba světlo.
Právě haptický oblek už se&nbsp;ukázal na&nbsp;řadě technologických konferencí a&nbsp;akcí. Působí futuristicky, ale nevypadá, že by uměl ještě hrát. Jak je to možné?
Protože&nbsp;v&nbsp;něm nejsou tvrdé obvody, tu funkci tvoří vodivé látky. Musí se&nbsp;s&nbsp;nimi pracovat trošku&nbsp;jinak než s&nbsp;běžnými obvody. Je třeba, aby informaci, ze&nbsp;které se&nbsp;stane zvuk, správně předávaly. Jenže&nbsp;nejde o&nbsp;uzavřený drát, je to otevřený prostor, takže&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;podstatě informace ztrácí „do&nbsp;vzduchu“, protože&nbsp;látka v&nbsp;tu chvíli funguje jako anténa. Vidím v&nbsp;tom velkou budoucnost. Nikdo na&nbsp;sobě nechce nosit oblečení plné drátů, ale když&nbsp;je to látka, o&nbsp;níž ani nevíme, že má zakomponováno něco vodivého, může mít řadu funkcí. Držet nám správně postavu, abychom se&nbsp;nehrbili. Nebo nahradit chytré hodinky – představte si, že by nám biologické funkce měřilo triko. Takže&nbsp;bychom informace měli z&nbsp;většího počtu míst na&nbsp;těle, tedy i&nbsp;přesnější a&nbsp;kvalitnější. Nebo můžeme využít povrch těla. Totiž: největší otázka u&nbsp;elektroniky vždycky je, jak ji nabíjet. Už teď to tak nějak otrocky všichni řešíme, ale mohli bychom mít oblečení, na&nbsp;němž je měkký solární panel – a&nbsp;z&nbsp;něj elektroniku nabíjet. Nebo využívat vlastního tepla.
Myslela jste na&nbsp;tohle všechno, když&nbsp;jste se&nbsp;zaměřila na&nbsp;IT poté, co vám módu rozmluvili?
IT jako studijní obor bylo vlastně vyústěním toho, že jsem ani po&nbsp;gymplu pořád nevěděla, co budu dělat. Šla jsem na&nbsp;VŠE na&nbsp;aplikovanou informatiku, během studia jsem se&nbsp;přihlásila na&nbsp;stáž do&nbsp;IBM, kde jsem objevila svět moderních technologií tak, jak jsem ho nikdy neviděla. Měla jsem velké štěstí, pracovala jsem s&nbsp;inovativními týmy, které řešily, jak aplikovat umělou inteligenci třeba na&nbsp;rozpoznání rakoviny prsu nebo jak pomoci samořiditelným autům. Líbilo se&nbsp;mi to a&nbsp;říkala jsem si, že chci být sama taky schopná vytvářet technologie. V&nbsp;IBM jsem se&nbsp;v&nbsp;době, kdy začínali být veřejně známí chatboti, naučila programovat. Tehdy jsem se&nbsp;věnovala malým robůtkům, na&nbsp;kterých jsme klientům ukazovali, jak jde použít umělá inteligence. A&nbsp;ty pro&nbsp;nás&nbsp;vyráběl Průša&nbsp;Lab, prototypová dílna, která umožňuje přístup k&nbsp;technologiím. To mě přivedlo k&nbsp;spoluzaložení firmy, která učí děti programovat, Code Rebels. Říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se&nbsp;už děti mohly dozvědět věci, které jsem se&nbsp;já dozvídala až&nbsp;na&nbsp;vysoké.
A&nbsp;krok k&nbsp;módě?
Pořád jsem ji měla v&nbsp;hlavě, ale nic moc jsem nepodnikala, jen si sem tam udělala třeba nějaký kurz šití. A&nbsp;když&nbsp;přišel covid, řekla jsem si, že život není tak dlouhý – a&nbsp;že bych si možná mohla plnit sny. Přihlásila jsem se&nbsp;do&nbsp;institutu módní tvorby. Dostala jsem tam moc hezkou zpětnou vazbu. Zároveň jsem ale přemýšlela: Když&nbsp;už mám vybudovanou takovou malou kariéru v&nbsp;IT, můžu&nbsp;to nějak propojit? Zjistila jsem, že v&nbsp;Nizozemsku existuje program, který textilní módu a&nbsp;vědu a&nbsp;inženýrství skutečně propojuje. Odjela jsem tam.<clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;
Jak se&nbsp;takové technologie v&nbsp;módě učí?
Přesně nám ukázali, jak se&nbsp;dá tisknout látka, jak přidat elektroniku do&nbsp;oblečení, ale třeba i&nbsp;to, jak zapojit bakterie tak, abychom zvládli vytvořit přírodní barvu. Na&nbsp;první pohled se&nbsp;to nezdá, ale je to hodně vědecké, v&nbsp;laboratoři&nbsp;se&nbsp;používají inkubátory na&nbsp;kultivaci kultury bakterií. Vytvářeli jsme prostředí, ve&nbsp;kterém můžou kultury žít a&nbsp;látku obarvit. Řada lidí byla trochu nešťastná, že tam přijeli studovat módu, a&nbsp;teď se&nbsp;musejí učit chemii, řešit vzorečky. No, to mi nevadilo. (úsměv) Navíc i&nbsp;ty inkubátory jsme si často museli sami upravovat, takže&nbsp;do&nbsp;toho oboru technologií a&nbsp;módy započtěme ještě nějaké to inženýrství...
Plánovala jste už tehdy, že se&nbsp;vrátíte do&nbsp;Česka?
Jela jsem tam s&nbsp;tím, že uvidím. Nevěděla jsem, jestli se&nbsp;mi tady podaří najít příležitost, kde teorii opravdu aplikovat. V&nbsp;Nizozemsku je hodně umělců a&nbsp;designérů, kteří se&nbsp;téhle oblasti věnují, firmy, které buď&nbsp;3D tisk aplikují do&nbsp;módy, nebo vyrábějí materiály, ze&nbsp;kterých je možné takové oblečení vytvořit. Ale vrátila jsem se&nbsp;hned po&nbsp;dokončení studia. Říkala jsem si, že tady mám větší možnost to rozjet, a&nbsp;ještě bez&nbsp;konkurence.
Co jste tedy rozjela?
Jako první věc mi chyběla komunita, takové to podhoubí kutilů a&nbsp;lidí, kteří se&nbsp;o&nbsp;technologickou stránku a&nbsp;3D tisk v&nbsp;módě zajímají. Já mám raději elektroniku, ale ta může někoho odradit, 3D tisk je pro&nbsp;většinu lidí mnohem lépe stravitelný. Tak jsem začala s&nbsp;ním. Zorganizovala jsem malý workshop pro&nbsp;designéry, byli to to hlavně studenti z&nbsp;univerzit, a&nbsp;propojila je s&nbsp;velmi váženými návrháři&nbsp;z&nbsp;celého světa jako mentory. Dostala jsem spoustu zpráv&nbsp;z&nbsp;ciziny. Že by se&nbsp;něčeho takového lidé rádi účastnili, ale nemohli přijet do&nbsp;Česka, a&nbsp;jestli bych nemohla udělat nějakou online verzi. Řekla jsem si, O.K., a&nbsp;začala zjišťovat, co vlastně potřebují. Ukázalo se, že spousta z&nbsp;nich jsou učitelé.
Proč vás&nbsp;to tak zaujalo?
Mám ke&nbsp;vzdělávání blízko. Je pro&nbsp;mě strašně důležité, aby děti měly příležitost objevovat technologie dřív, než jsme tu možnost měli my. Myslím, že je škoda, že bariéra k&nbsp;jejich poznávání je velká a&nbsp;my čekáme, až&nbsp;se&nbsp;technologie nějak vyvrbí. Proto podle mého dochází k&nbsp;problémům, jako že nějakou vyvinutou technologii máme, ale jako lidstvo ji nestíháme. Zjistila jsem, že děti oslovuje 3D tisk, ale pak ztrácejí zájem, když&nbsp;si vytisknou klíčenku a&nbsp;nevidí žádnou reálnou aplikaci, jak ho použít. Navíc část učitelů říkala, že jim 3D v&nbsp;módě přijde jako zajímavá možnost, jak přitáhnout dívky do&nbsp;světa STEM, tedy oborům vědy, technologie a&nbsp;matematiky.
Z&nbsp;toho vznikl projekt Makeful?
Ano, podporuju přes&nbsp;něj učitele i&nbsp;děti v&nbsp;rozvoji a&nbsp;vztahu k&nbsp;fashion techu. Zrovna teď se&nbsp;v&nbsp;Česku řeší pravidla pro&nbsp;školy, přístup k&nbsp;informatice, aby byla více tvůrčí a&nbsp;technologie se&nbsp;integrovaly do&nbsp;většího počtu předmětů. Navíc bojujeme s&nbsp;nedostatkem učitelů informatiky. V&nbsp;programech máme učitele, kteří jsou hlavně v&nbsp;zahraničí, třeba v&nbsp;Austrálii či&nbsp;Německu, a&nbsp;podle jejich zpětné vazby se&nbsp;jim velmi zvyšuje angažovanost studentů ve&nbsp;třídě. Říkala jsem si, že by bylo hezké úplně stejnou věc přinést sem a&nbsp;pomoct školám se&nbsp;vzdělávacími programy. Teď jsem to řešila na&nbsp;jedné ostravské škole, kde bychom chtěli spustit projekt, se&nbsp;kterým překlopíme rozvojový program do&nbsp;češtiny.
Na&nbsp;kolik lidí už měl projekt Makeful dopad?
Jezdím po&nbsp;školách, konferencích, dělám workshopy a&nbsp;jinou osvětu. Těch škol už pár bylo, konferencí taky. Co se&nbsp;týče zahraniční části, měla jsem dlouhodobý akcelerační program pro&nbsp;učitele, který skončil loni, letos ho budou implementovat do&nbsp;svých tříd. Dopad budu znát, až&nbsp;v&nbsp;Austrálii skončí školní rok, tedy v&nbsp;prosinci. Programem prošly desítky učitelů, každý s&nbsp;dosahem na&nbsp;desítky dětí. A&nbsp;co se&nbsp;týče akceleračního programu s&nbsp;učiteli, účastnily se&nbsp;ho opravdu velké školy, každá s&nbsp;tisícovkami studentů. Mým cílem je teď dostat program pro&nbsp;učitele do&nbsp;co největšího počtu škol, aby mohli dětem nabídnout zajímavý způsob, jak se&nbsp;dají věci objevovat.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Linette Manuel se&nbsp;zabývá technologiemi v&nbsp;módě a&nbsp;je mimo jiné tvůrkyní haptického obleku generujícího zvuk. Pracovala pro&nbsp;IBM, pomáhala startupům zabývajícím se&nbsp;AI a&nbsp;je také držitelkou Ceny děkana na&nbsp;ČVUT. Úsilí věnuje možnostem, jak děti seznámit s&nbsp;technologiemi. Vytvořila projekt Makeful, v&nbsp;jehož rámci pořádá workshopy a&nbsp;přednášky, v&nbsp;kurzech například učí dívky navrhovat a&nbsp;tisknout si vlastní kabelky. Je bývalou spolumajitelkou Code rebels, kde se&nbsp;děti učí kódovat, a&nbsp;pomáhala v&nbsp;projektu Playful, který mladé vzdělává v&nbsp;takzvaných měkkých dovednostech.
&nbsp;

<clink anchorid="2"></clink>
Módu chtěla dělat vždycky, ale vzala to k&nbsp;ní oklikou. Linette Manuel totiž od&nbsp;dětství slýchala, že to není lukrativní obor. Navíc jí šla chemie, fyzika i&nbsp;matika, a&nbsp;tak začala studovat aplikovanou informatiku a&nbsp;dostala se&nbsp;k&nbsp;umělé inteligenci i&nbsp;3D tisku. Ty ji uchvátily a&nbsp;nakonec našla způsob, jak je s&nbsp;vysněnou módou propojit. Vytvořila třeba haptický oblek generující hudbu podle doteků. Ne díky drátům, ale pomocí vodivé látky. Zájem o&nbsp;technologie rodačka z&nbsp;Brna předává nové generaci. Chce, aby děti, a&nbsp;především dívky byly stejně technologicky pozitivní jako ona. Nebojte se&nbsp;být j

Linette Manuel. Návrhářka módy budoucnosti

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink>
Mnozí to považovali za&nbsp;sci-fi. Ubránit se&nbsp;před&nbsp;raketami, které letí jen vteřiny? Zázračný systém Iron Dome už více než deset let zachraňuje životy a&nbsp;představuje efektivní deštník.<clink anchorid="2"></clink>
Rozječely se&nbsp;sirény a&nbsp;obyvatelé izraelského Sderotu, ani ne kilometr od&nbsp;Gazy, utíkali do&nbsp;krytů. Ticho prořízl kvílivý zvuk blížící se&nbsp;rakety a&nbsp;ohlušující zadunění. Od&nbsp;roku 2001 Hamás&nbsp;utočil na&nbsp;raketami na&nbsp;Izrael takřka denně. Armáda potřebovala najít řešení, ale experti jen bezradně přešlapovali.
V&nbsp;roce 2004 dostal úkol na&nbsp;starost důstojník&nbsp;IDF Danny Gold. Oslovil zbrojařské firmy, ale zajímalo to jen skupinu Rafael. Generál s&nbsp;doktoráty z&nbsp;elektrotechniky a&nbsp;byznysu věřil, že lze vyvinout systém, který zastaví střely ještě za&nbsp;letu. Tehdy to vypadalo jako sci-fi. Mnohé rakety teroristů jsou dlouhé jen něco přes&nbsp;metr. Často létají nevypočitatelně a&nbsp;izraelská města mohou zasáhnout v&nbsp;řádu sekund.
Rafael si vybrala Chanocha Levina, aby s&nbsp;Goldem spolupracoval, a&nbsp;firma zakázku koncem roku 2006 získala. Do&nbsp;začátků jim obrana dala asi pět milionů dolarů (!). Málokdo věřil, že lze rakety teroristů zastavit.
Goldovi i&nbsp;Levinovi bylo jasné, že protiraketové střely musejí stát asi desetinu ceny běžných raket, které stojí zhruba půl milionu dolarů. Jinak by množství potřebných protiraketových střel přivedlo zemi k&nbsp;bankrotu. Premiér Ehud Olmert se&nbsp;nechal zlomit a&nbsp;o&nbsp;rok později už IDF uvolnila 200 milionů dolarů. To stačilo, aby Rafael sestrojil dvě kompletní baterie a&nbsp;slušný počet raket Tamir pro&nbsp;systém Iron Dome.
V&nbsp;březnu 2009 se&nbsp;experti sjeli do&nbsp;kráteru Ramon v&nbsp;Negevské poušti, aby systém otestovali. Sami si nebyli vůbec jistí. Pesimisté si mysleli, že Iron Dome mine „nepřátelskou“ raketu Kassám o&nbsp;více než kilometr. Realisté tipovali sto metrů. A&nbsp;optimisté věřili, že ji netrefí jen o&nbsp;10 m.
Rafael vypálil „nepřátelskou“ raketu. Začalo odpočítávání. 5, 4, 3, 2, 1… Nic. Tamir nevylétla. Zkusili to znovu. Nic. Problém byl triviální: defektní kabel.
O&nbsp;týden později vyletěla raketa Kassám v&nbsp;poušti znovu. 3, 2, 1… Najednou se&nbsp;na&nbsp;obrazovce objevily obě střely a&nbsp;jedna zasáhla druhou. Nesplnitelná mise Iron Dome se&nbsp;změnila v&nbsp;realitu.
Jenže&nbsp;chyběl dostatečný počet baterií i&nbsp;tamirů, z&nbsp;nichž každý stál kolem 75 000 dolarů. Izrael se&nbsp;obrátil na&nbsp;spojence a&nbsp;mecenáše, USA. Kongres přidělil 205 milionů dolarů.
V&nbsp;březnu 2011 byl Iron Dome ready. Dokázal zasáhnout rakety, dělostřelecké náboje i&nbsp;minometné granáty. Uměl sestřelit letadla, helikoptéry i&nbsp;drony, ale také detekovat a&nbsp;zachytit střely všech typů v&nbsp;dostřelu 70 km. A&nbsp;fungoval za&nbsp;deště, mlhy i&nbsp;písečných bouří.
Nic z&nbsp;toho by nešlo bez&nbsp;odhodlání a&nbsp;vynalézavosti lidí, jako jsou Gold a&nbsp;Levine. Jak říkají: „Občas se&nbsp;vyplatí být Don Quijote.“
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

<clink anchorid="1"></clink>
Mnozí to považovali za&nbsp;sci-fi. Ubránit se&nbsp;před&nbsp;raketami, které letí jen vteřiny? Zázračný systém Iron Dome už více než deset let zachraňuje životy a&nbsp;představuje efektivní deštník.<clink anchorid="2"></clink>
Rozječely se&nbsp;sirény a&nbsp;obyvatelé izraelského Sderotu, ani ne kilometr od&nbsp;Gazy, utíkali do&nbsp;krytů. Ticho prořízl kvílivý zvuk blížící se&nbsp;rakety a&nbsp;ohlušující zadunění. Od&nbsp;roku 2001 Hamás&nbsp;utočil na&nbsp;raketami na&nbsp;Izrael takřka denně. Armáda potřebovala najít řešení, ale experti jen bezradně přešlapovali.
V&nbsp;roce 2004 dostal úkol na&nbsp;starost důstojník&nbsp;IDF

Občas se vyplatí být Don Quijote

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
Kvalita surové vody, která je základem pro&nbsp;úpravu vody pitné, se&nbsp;významně zhoršuje. Tak znělo expertní stanovisko Akademie věd už v&nbsp;roce 2019. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;je kohoutková voda v&nbsp;Česku pitná a&nbsp;podle pravidelných monitoringů kvalitní, její stav negativně ovlivňují staré vnitřní rozvody i&nbsp;řada škodlivých látek, jako jsou pesticidy, léčiva či&nbsp;hormonálně aktivní látky nejen z&nbsp;antikoncepce. Filtry, které vodu těchto látek dokážou zbavit, se&nbsp;tak více než kdy dříve&nbsp;dostávají do&nbsp;popředí zájmu.
Martin Václavík&nbsp;se&nbsp;jimi začal zabývat už před&nbsp;deseti lety. Založil startup Lokni a&nbsp;uvažoval, jak kvalitní kohoutkovou vodu filtrem ještě vylepšit. Řešil především to, jak perlivou i&nbsp;neperlivou filtrovanou vodou zásobit veřejný prostor – aby lidé mohli snadněji upustit nejen od&nbsp;škodlivin, ale i&nbsp;PET lahví. Se&nbsp;svým týmem začal budovat síť filtračních stanic. Nejprve se&nbsp;objevovaly v&nbsp;kampusech vysokých škol, v&nbsp;posledních letech i&nbsp;na&nbsp;vlakových a&nbsp;autobusových stanicích.
„Díky tomu, že projekt Lokni začínal na&nbsp;vysokoškolské půdě, jsme na&nbsp;ní dnes hodně etablovaní. V&nbsp;průběhu let se&nbsp;tak našla spousta lidí z&nbsp;různých oborů, kteří měli chuť nám pomáhat. Máme možnost spolupracovat s&nbsp;akademickou půdou. Ať je to Farmaceutická fakulta UK, odborníci na&nbsp;VŠCHT nebo Institut nanotechnologií na&nbsp;Technické univerzitě v&nbsp;Liberci,“ popisuje Václavík. Díky tomu mohou technologie ověřovat lokálně – když&nbsp;například objevili slibný filtr v&nbsp;USA, nespolehli se&nbsp;jen na&nbsp;technický list, ale tým Lokni ho důkladně otestoval na&nbsp;akademické půdě v&nbsp;Česku.
Lokni tvoří nadšenci do&nbsp;technologií – jako Martin Sehnoutka, který má na&nbsp;starosti servis a&nbsp;vývoj, nebo Lukáš Mikulaštík&nbsp;zaštiťující IT developoment. Václavík&nbsp;je popisuje jako „hračičky“ – rádi zkoumají, jak produkt ještě zlepšit na&nbsp;hardwarové i&nbsp;softwarové úrovni. Důležitou součástí týmu jsou i&nbsp;ti, kteří se&nbsp;zabývají především misí projektu jako takovou, ať už jde o&nbsp;obchodní ředitelku Zuzanu Václavíkovou (tu podle Václavíka všichni označují za&nbsp;„vždy optimistické slunce celé firmy“), šéfa prodejů Aleše Mosteckého či&nbsp;produktovou manažerku Šárku Uhlíkovou.
Václavík&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;dubnu ujal spíše strategického vedení projektu a&nbsp;pozici CEO převzal Petr Kasa, který je zároveň investorem. Kasa projekt Lokni dlouho sledoval, s&nbsp;Václavíkem se&nbsp;navíc znali už z&nbsp;vysoké školy. Rozhodl se&nbsp;tak, že mu pomůže vybudovat z&nbsp;malé firmy velkého hráče. Přišel do&nbsp;ní stejným způsobem jako většina lidí v&nbsp;týmu.
„Zatím se&nbsp;nám vždycky podařilo přilákat nového člověka z&nbsp;okruhu známých – ne přes&nbsp;inzeráty, ale tak, že někdo od&nbsp;nás&nbsp;řekl: Pojď k&nbsp;nám pracovat. U&nbsp;Petra tomu nebylo jinak,“ usmívá se&nbsp;Václavík.
Role Petra Kasy spočívá především ve&nbsp;škálování projektu. Věří v&nbsp;jeho potenciál, který souvisí s&nbsp;velikostí celého odvětví. „Nemáme cílovou skupinu, protože&nbsp;tohle téma se&nbsp;týká úplně každého. Kvalitní vodu dostáváme nejen do&nbsp;veřejného prostoru, ale i&nbsp;do&nbsp;domácností, kanceláří…“ vysvětluje Kasa.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;
Čistý pitný režim
Startup Lokni založil Martin Václavík&nbsp;především proto, aby přinesl udržitelné řešení pitného režimu pomocí filtračních stanic, ve&nbsp;kterých si mohou uživatelé pomocí aplikace načerpat vodu do&nbsp;vlastní lahve – tedy bez&nbsp;zbytečného plastového odpadu. S&nbsp;více než 135 tisíci uživateli a&nbsp;93 filtračními stanicemi po&nbsp;celém Česku dnes Lokni působí především na&nbsp;univerzitách, kde má své zařízení na&nbsp;79 fakultách, a&nbsp;také ve&nbsp;veřejném prostoru. Projekt již ušetřil bezmála 18 milionů PET lahví a&nbsp;nabízí i&nbsp;řešení pro&nbsp;domácnosti či&nbsp;kanceláře. V&nbsp;dubnu letošního roku se&nbsp;stal výkonným ředitelem Lokni Petr Kasa, který do&nbsp;startupu zároveň vstoupil jako investor.

<clink anchorid="1"></clink>
Kvalita surové vody, která je základem pro&nbsp;úpravu vody pitné, se&nbsp;významně zhoršuje. Tak znělo expertní stanovisko Akademie věd už v&nbsp;roce 2019. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;je kohoutková voda v&nbsp;Česku pitná a&nbsp;podle pravidelných monitoringů kvalitní, její stav negativně ovlivňují staré vnitřní rozvody i&nbsp;řada škodlivých látek, jako jsou pesticidy, léčiva či&nbsp;hormonálně aktivní látky nejen z&nbsp;antikoncepce. Filtry, které vodu těchto látek dokážou zbavit, se&nbsp;tak více než kdy dříve&nbsp;dostávají do&nbsp;popředí zájmu.
Martin Václavík&nbsp;se&nbsp;jimi začal zabývat už před&nbsp;deseti lety. Založil startup Lokni a&nbsp;uva

Martin Václavík a Petr Kasa. Mise za špičkovou vodu. Lokni

Veronika Tyler

<clink anchorid="1"></clink>
Urbanismus v&nbsp;jejím podání není jen plánování budov, ale vytvoření harmonického celku, kde se&nbsp;staré a&nbsp;nové propojují a&nbsp;vzájemně obohacují.
Jana Mastíková patří mezi výrazné osobnosti současné architektury a&nbsp;urbanismu. Z&nbsp;pozice hlavní architektky architektonického a&nbsp;projekčního studia Loxia vnáší do&nbsp;svých projektů jedinečné spojení moderního urbanismu a&nbsp;hlubokého respektu k&nbsp;historickému kontextu. Její práce, to nejsou jen stavby, ale především tvorba živých městských prostor, které ladí s&nbsp;okolní přírodou i&nbsp;kulturním dědictvím. Architektka stojí mimo jiné za&nbsp;návrhem nové radnice Prahy 12 nebo luxusního rezidenčního areálu Chateau Troja.
Jedním z&nbsp;nejzajímavějších projektů, jimž se&nbsp;aktuálně věnuje, je kompletní rekonstrukce jihočeského zámku Bzí, který její studio získalo v&nbsp;dražbě. „Zámek byl svépomocí udržovaný, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;postupně chátral, stále v&nbsp;něm byl život. Po&nbsp;revoluci ale bohužel nastal zlom. Objekt šel z&nbsp;ruky do&nbsp;ruky a&nbsp;nakonec se&nbsp;objevil ve&nbsp;veřejné dražbě,“ popisuje. „Delší dobu jsme hledali nemovitost, do&nbsp;které vložit naše know how. Chceme Bzí vdechnout nový život, hledáme jeho skrytý potenciál. Nedaleká vesnice je sama o&nbsp;sobě hodně malá, a&nbsp;tak je v&nbsp;okolí příjemný klid. Zároveň má skvělou polohu v&nbsp;rámci dopravní dostupnosti. Až&nbsp;se&nbsp;podaří dostavět dálnici z&nbsp;Prahy do&nbsp;jižních Čech, bude zámek vzdálený jen hodinu jízdy z&nbsp;hlavního města,“ říká Mastíková.
Historický klenot, obklopený malebnou krajinou, vyžaduje citlivý přístup. V&nbsp;rámci projektu vzniká u&nbsp;zámku Bzí nejen moderní infrastruktura, ale také prostory pro&nbsp;komunitní život a&nbsp;kulturní aktivity. „Chceme vybudovat multifunkční prostor s&nbsp;restaurací a&nbsp;možností se&nbsp;ubytovat, plánujeme výstavní místnost, hezké zahrady a&nbsp;společenský sál. Čeká nás&nbsp;hodně práce, ale bude to stát za&nbsp;to.“

<clink anchorid="1"></clink>
Urbanismus v&nbsp;jejím podání není jen plánování budov, ale vytvoření harmonického celku, kde se&nbsp;staré a&nbsp;nové propojují a&nbsp;vzájemně obohacují.
Jana Mastíková patří mezi výrazné osobnosti současné architektury a&nbsp;urbanismu. Z&nbsp;pozice hlavní architektky architektonického a&nbsp;projekčního studia Loxia vnáší do&nbsp;svých projektů jedinečné spojení moderního urbanismu a&nbsp;hlubokého respektu k&nbsp;historickému kontextu. Její práce, to nejsou jen stavby, ale především tvorba živých městských prostor, které ladí s&nbsp;okolní přírodou i&nbsp;kulturním dědictvím. Architektka stojí mimo jiné za&nbsp;návrhem nové radnice

Jana Mastíková. Loxia

<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;zrovna neřeší provozní výzvy nebo strategii růstu sítě CrossCafe, obléká se&nbsp;Jan Janák&nbsp;mladší do&nbsp;kombinézy, bere do&nbsp;ruky nářadí a&nbsp;vyráží se&nbsp;synem na&nbsp;motokárové závody. Role táty závodníka a&nbsp;mechanika je pro&nbsp;něj stejně důležitá jako ta obchodní – možná i&nbsp;víc.
Jan Janák&nbsp;mladší se&nbsp;od&nbsp;loňského léta postupně stává stále výraznější tváří značky CrossCafe. Síť kaváren, která vznikla v&nbsp;Plzni a&nbsp;postupně se&nbsp;rozšířila do&nbsp;většiny větších měst v&nbsp;Česku, buduje rodina Janákových od&nbsp;roku 2007. Jeho otec, Jan Janák&nbsp;starší, firmu založil a&nbsp;budoval s&nbsp;důrazem na&nbsp;kvalitu, lokálnost a&nbsp;stabilitu. Syn dnes pomalu přebírá vedení i&nbsp;zodpovědnost za&nbsp;budoucnost značky.
Když&nbsp;ale Janák&nbsp;„nedělá“, místo tabulek a&nbsp;provozních reportů se&nbsp;noří do&nbsp;vůně benzinu a&nbsp;světa pískajících pneumatik. Jeho syn Honzík&nbsp;totiž závodí v&nbsp;motokárách. Poprvé v&nbsp;ní seděl už ve&nbsp;čtyřech letech, v&nbsp;pěti dostal vlastní a&nbsp;dnes, v&nbsp;devíti, patří k&nbsp;nejúspěšnějším jezdcům své kategorie.
„Začalo to nevinně – když&nbsp;mu byl rok, naučil se&nbsp;sám ovládat dětské elektrické autíčko. Pak přišla čtyřkolka a&nbsp;ve&nbsp;čtyřech letech první motokára. Od&nbsp;té doby ho závodění doslova pohltilo. A&nbsp;mě s&nbsp;ním,“ usmívá se&nbsp;Janák.
Jako otec se&nbsp;do&nbsp;sportu zapojil naplno – je synovi mechanikem i&nbsp;koučem, což není jednoduchá kombinace. „Roli mechanika jsem se&nbsp;naučil za&nbsp;pochodu. Koučink je složitější. Nikdy jsem sám nezávodil, takže&nbsp;se&nbsp;učím&nbsp;od&nbsp;zkušenějších, jako je třeba Honza Midrla, bývalý závodník, který se&nbsp;na&nbsp;trati potkával i&nbsp;s&nbsp;Maxem Verstappenem.“
Letos mají v&nbsp;plánu účast na&nbsp;třech šampionátech – včetně Mistrovství ČR Czech Kart Open a&nbsp;Moravského poháru – a&nbsp;sezona zabere většinu víkendů roku od&nbsp;dubna do&nbsp;října. „Je to logisticky i&nbsp;časově náročné. Trénujeme každý týden, o&nbsp;víkendech závody, cestujeme po&nbsp;Česku, Slovensku i&nbsp;Německu. Ale děláme to rádi.“
Nejtěžší podle Janáka je naučit se&nbsp;prohrávat. „Motokáry jsou individuální sport, ve&nbsp;kterém se&nbsp;neschováte za&nbsp;tým. Výsledky nesou jen vaše jméno. Syn si občas zanadává na&nbsp;techniku nebo mechanika – tedy na&nbsp;mě,“ směje se. „Ale učíme se&nbsp;zvládat emoce. A&nbsp;já v&nbsp;tom vidím i&nbsp;výchovný rozměr. Nejde jen o&nbsp;výkon, ale i&nbsp;o&nbsp;charakter.“
Přestože&nbsp;Honzík&nbsp;sní o&nbsp;formuli 1, otec zůstává nohama na&nbsp;zemi. „Já chci, aby mu motorsport dal základní životní dovednosti – disciplínu, koncentraci, umění zvládat tlak. A&nbsp;až&nbsp;si udělá řidičák, budu klidnější,“ dodává s&nbsp;úsměvem.
Ačkoliv motokáry znějí jako další forma práce, pro&nbsp;Jana Janáka mladšího jsou představují hlavně ventil. „Pro&nbsp;mě je nejdůležitější, že jsme se&nbsp;synem spolu a&nbsp;děláme, co nás&nbsp;baví. Pravidelně tak měním kancelář za&nbsp;autodrom a&nbsp;poznávám svět z&nbsp;jiné perspektivy.“ Právě v&nbsp;tom spočívá jeho recept na&nbsp;rovnováhu mezi vedením rostoucího podnikání a&nbsp;rodinným životem.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;zrovna neřeší provozní výzvy nebo strategii růstu sítě CrossCafe, obléká se&nbsp;Jan Janák&nbsp;mladší do&nbsp;kombinézy, bere do&nbsp;ruky nářadí a&nbsp;vyráží se&nbsp;synem na&nbsp;motokárové závody. Role táty závodníka a&nbsp;mechanika je pro&nbsp;něj stejně důležitá jako ta obchodní – možná i&nbsp;víc.
Jan Janák&nbsp;mladší se&nbsp;od&nbsp;loňského léta postupně stává stále výraznější tváří značky CrossCafe. Síť kaváren, která vznikla v&nbsp;Plzni a&nbsp;postupně se&nbsp;rozšířila do&nbsp;většiny větších měst v&nbsp;Česku, buduje rodina Janákových od&nbsp;roku 2007. Jeho otec, Jan Janák&nbsp;starší, firmu založil a&nbsp;budoval s&nbsp;důra

Synovi koučem i mechanikem. Jan Janák ml. CrossCafe

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink>
Tenhle šperk vstoupil na&nbsp;jeden večer do&nbsp;historie, jeho nositelka se&nbsp;do&nbsp;ní ale zapsala na&nbsp;věky.
Cena, za&nbsp;kterou se&nbsp;vzácný diadém s&nbsp;diamanty začátkem června prodal v&nbsp;aukčním domě Bonhams, vyrazila expertům dech: 889 tisíc liber, něco přes&nbsp;26 milionů korun. Čelenku zdobí diamanty převážně briliantového brusu a&nbsp;tři&nbsp;žebrovaná tyrkysová pera zasazená do&nbsp;diamantových stonků. Tyrkysové chocholy, listy a&nbsp;spirály se&nbsp;inspirovaly egyptskými, indickými a&nbsp;perskými motivy.
Klenot byl zakoupen u&nbsp;Cartiera v&nbsp;roce 1930. Jean Ghika, ředitelka pro&nbsp;šperky u&nbsp;Bonhams, pro&nbsp;BBC uvedla, že „mimořádně vzácná“ čelenka s&nbsp;„bezvadným původem“ pochází z&nbsp;doby, kdy byla londýnská pobočka domu Cartier na&nbsp;„vrcholu své tvůrčí slávy“.
O&nbsp;rok později se&nbsp;čelenka zaskvěla na&nbsp;premiéře Chaplinova skvělého filmu Světla velkoměsta. Zdobila hlavu ženy, která seděla v&nbsp;sále Dominion Theatre přímo vedle umělce s&nbsp;proslulým knírkem – a&nbsp;taky vedle svého dobrého známého, dramatika George Bernarda Shawa. Onou ženou byla Nancy Astor. Lady Astor. Američanka, z&nbsp;níž se&nbsp;stala Angličanka a&nbsp;v&nbsp;roce 1919 jako první žena zasedla v&nbsp;britské Dolní sněmovně. Žena, která psala historii. Během dlouhého mandátu úspěšně bojovala za&nbsp;zvýšení věku&nbsp;pro&nbsp;konzumaci alkoholu ze&nbsp;14 na&nbsp;18 let (1923) stejně jako za&nbsp;ženská práva – třeba snížení věku&nbsp;žen pro&nbsp;možnost hlasovat ve&nbsp;volbách z&nbsp;30 na&nbsp;21 let, jak se&nbsp;povedlo v&nbsp;roce 1928.
Ne vše v&nbsp;její politické kariéře ale zářilo jako diamanty na&nbsp;její tiáře. Znepokojivé antisemitské a&nbsp;antikatolické názory stejně jako čím dál méně srozumitelné projevy vedly v&nbsp;roce 1945 k&nbsp;jejímu odchodu z&nbsp;politiky. „Nelze popřít, že byla ženou plnou rozporů a&nbsp;kontroverzí. Přesto, navzdory svým chybám, přispěla k&nbsp;emancipaci žen, oživila vyšší společnost a&nbsp;podporovala umění,“ napsal časopis Tatler. Čelenka se&nbsp;na&nbsp;trhu objevila poprvé od&nbsp;chvíle, co ji lady Astor před&nbsp;95 lety zakoupil její manžel.

<clink anchorid="1"></clink>
Tenhle šperk vstoupil na&nbsp;jeden večer do&nbsp;historie, jeho nositelka se&nbsp;do&nbsp;ní ale zapsala na&nbsp;věky.
Cena, za&nbsp;kterou se&nbsp;vzácný diadém s&nbsp;diamanty začátkem června prodal v&nbsp;aukčním domě Bonhams, vyrazila expertům dech: 889 tisíc liber, něco přes&nbsp;26 milionů korun. Čelenku zdobí diamanty převážně briliantového brusu a&nbsp;tři&nbsp;žebrovaná tyrkysová pera zasazená do&nbsp;diamantových stonků. Tyrkysové chocholy, listy a&nbsp;spirály se&nbsp;inspirovaly egyptskými, indickými a&nbsp;perskými motivy.
Klenot byl zakoupen u&nbsp;Cartiera v&nbsp;roce 1930. Jean Ghika, ředitelka pro&nbsp;šperky u&nbsp;Bonhams, pro

Diamantová tiára zazářila pro Chaplina. Nosila ji kontroverzní lady Astor

František Novák

Svět bude bez&nbsp;mědi, nové doly nevznikají. Západu hrozí ještě větší závislost na&nbsp;Číně. Poptávka po&nbsp;mědi má do&nbsp;poloviny století růst až&nbsp;o&nbsp;70 procent.<clink anchorid="1"></clink>
Z&nbsp;mědi se&nbsp;stává novodobé zlato. Ve&nbsp;zvýšené míře se&nbsp;používá nejen pro&nbsp;výrobu aut s&nbsp;elektromotory, ale také v&nbsp;sektoru obnovitelných zdrojů energie a&nbsp;v&nbsp;poslední době stále více i&nbsp;v&nbsp;budování digitální infrastruktury. Právě rozvoj umělé inteligence vyžaduje výstavbu stále nových a&nbsp;výkonnějších datových center. Kvůli finanční i&nbsp;časové náročnosti otevírání nových měděných dolů ale hrozí, že mědi bude nedostatek a&nbsp;její cena bude růst.
Nové doly na&nbsp;měď dnes prakticky nevznikají, ty stávající stárnou a&nbsp;některá ložiska jsou již vyčerpána. Aby bylo možné pokrýt stoupající poptávku, jež má do&nbsp;roku 2050 vzrůst o&nbsp;70 procent, budou třeba investice do&nbsp;těžby mědi ve&nbsp;výši&nbsp;250 miliard dolarů (5,4 bilionu korun), připomněl web Oilprice.com.
Z&nbsp;globálního hlediska dominuje trhu s&nbsp;mědí Čína, která je v&nbsp;čele produkce tohoto kovu, ale i&nbsp;jeho spotřeby. Západní odborníci varují, že Evropa i&nbsp;Severní Amerika musejí v&nbsp;mnohem větší míře diverzifikovat své dodávky mědi, aby nebyly závislé na&nbsp;komunistické velmoci, jako je tomu v&nbsp;případě kovů vzácných zemin. Pozastavení jejich exportu totiž vede k&nbsp;narušení dodavatelských řetězců například v&nbsp;automobilovém průmyslu.
Australský těžařský moloch BHP – největší světová těžařská firma podle tržní kapitalizace – očekává, že poptávka po&nbsp;mědi do&nbsp;poloviny století poroste až&nbsp;na&nbsp;50 milionů tun ročně. Jen takzvaná zelená transformace energetiky bude v&nbsp;roce 2050 pokrývat 23 % poptávky po&nbsp;mědi, nyní to je sedm procent. Digitální sektor bude činit šest procent oproti dnešnímu procentu.
Uspokojit rychle rostoucí poptávku bude obtížné. Společnost BHP varovala, že se&nbsp;průměrný obsah mědi ve&nbsp;vytěžených horninách od&nbsp;roku 1991 snížil o&nbsp;40 procent. I&nbsp;proto musí sektor globálně investovat do&nbsp;nové těžby mědi zmíněných 250 miliard dolarů.
Agentura BloombergNEF dokonce počítá s&nbsp;tím, že do&nbsp;roku 2050 bude muset těžební průmysl investovat do&nbsp;nových projektů 2,1 bilionu dolarů (45,6 bilionu korun), aby uspokojil poptávku i&nbsp;po&nbsp;dalších kovech, jako je hliník&nbsp;nebo lithium.
Čína&nbsp;očekává, že letos dosáhne v&nbsp;produkci mědi nového rekordu. Letos by měla stoupnout o&nbsp;4,9 % na&nbsp;12,4 milionu tun, uvedla společnost Mysteel Global. Mezinárodní agentura pro&nbsp;energii (IEA) rovněž predikuje, že poptávka po&nbsp;mědi převýší nabídku, protože&nbsp;mnoho zemí urychluje přechod k&nbsp;obnovitelným zdrojům. „Jedná se&nbsp;o&nbsp;velkou výzvu, je čas bít na&nbsp;poplach,“ varoval šéf IEA Fatih Birol. Pokud totiž nedojde k&nbsp;výrazným investicím do&nbsp;současných projektů těžby mědi, její produkce může být v&nbsp;roce 2035 až&nbsp;o&nbsp;30 % nižší než poptávka.<clink anchorid="2"></clink>
Kromě peněz&nbsp;je dalším kritickým faktorem i&nbsp;čas. Od&nbsp;objevení nových ložisek mědi až&nbsp;po&nbsp;komerční produkci kovu může uplynout až&nbsp;17 let. Otevření nových měděných dolů se&nbsp;plánuje například v&nbsp;Argentině okolo roku 2030.
Problém je, že tato bohatá naleziště rudého kovu se&nbsp;nacházejí v&nbsp;nehostinné poušti v&nbsp;Andách v&nbsp;nadmořské výšce 3600 m, v&nbsp;oblasti Taca Taca poblíž hranic s&nbsp;Chile, kde to připomíná spíš povrch planety Mars. Podle databáze&nbsp;miningdataonline.com se&nbsp;jedná o&nbsp;jedno z&nbsp;největších ložisek vysoce kvalitní mědi na&nbsp;světě. Ložiska rud, které obsahují měď, se&nbsp;nacházejí v&nbsp;hloubce několika stovek metrů mezi krátery sopek a&nbsp;solnými jezery. Kromě mědi se&nbsp;tu nachází také zlato a&nbsp;molybden. Nejbližší město Salta je vzdálené sedm hodin jízdy autem.
Společnost First Quantum Minerals, kótovaná na&nbsp;kanadské burze, si stanovila ambiciózní cíl produkovat milion tun měděného koncentrátu ročně. Znamená to, že musí zpracovat a&nbsp;vyčistit 250 milionů tun rudy.
Navíc musí vybudovat prakticky celé nové město a&nbsp;přestavět zchátralou železniční trať do&nbsp;Chile, jež vede až&nbsp;na&nbsp;pobřeží Tichého oceánu. To ale vyžaduje investici ve&nbsp;výši&nbsp;3,6 miliardy dolarů.
Investiční rozhodnutí Kanaďané dosud odkládali kvůli nejisté ekonomické situaci v&nbsp;jihoamerické zemi, kterou vede Javier Milei, který se&nbsp;snaží předlužený stát reformovat a&nbsp;přilákat do&nbsp;ekonomiky zahraniční hráče.
Desítky let politické nestability paradoxně způsobily, že země, která disponuje bohatými ložisky nerostných surovin, rudý kov, po&nbsp;němž je globální poptávka, prakticky netěží. Přitom sousední Chile je jeho velkým producentem – ročně vyprodukuje pět milionů tun mědi.
Měď hraje velkou roli i&nbsp;ve&nbsp;vizionářských plánech Saúdské Arábie, která chce diverzifikovat ekonomiku, aby co nejvíce snížila svou závislost na&nbsp;prodeji ropy. Iniciativu Vize 2030 fakticky přímo řídí korunní princ Muhammad bin Salmán. Ve&nbsp;velkém se&nbsp;proto investuje do&nbsp;nových těžařských projektů a&nbsp;kromě vlastní těžby chce budovat i&nbsp;zpracovatelský průmysl dovážených rud. Kupříkladu indická těžařská společnost Vedanta, kterou ovládá „kovový král“ a&nbsp;miliardář Anil Agarwal, oznámila, že investuje v&nbsp;Saúdské Arábii dvě miliardy dolarů do&nbsp;moderních továren na&nbsp;zpracování mědi.
Měď a&nbsp;její strategický význam nenechávají v&nbsp;klidu ani nejbohatší muže&nbsp;planety. Například americký těžařský startup KoBold Metals získal podporu od&nbsp;miliardářů Billa Gatese a&nbsp;Jeffa Bezose. Nově oznámil, že v&nbsp;posledním kole financování získal na&nbsp;rozvoj svého podnikání 537 milionů dolarů (13,1 miliardy korun). Celkem už má nová firma podle investorů hodnotu 2,96 miliardy dolarů (72,2 miliardy korun).
Firma bude investovat do&nbsp;těžby v&nbsp;Zambii. Nalezla zde ložisko mědi, které je údajně největší za&nbsp;posledních sto let a&nbsp;patří mezi tři&nbsp;největší ložiska mědi nejvyšší kvality na&nbsp;světě. Kalifornská společnost k&nbsp;novým projektům těžby využívá také umělou inteligenci, která prochází historická a&nbsp;vědecká data, aby identifikovala nové možnosti těžby nevyužitých nerostů.
Cílem je konkurovat na&nbsp;globálním trhu Číně, která ovládá většinu těžby i&nbsp;produkce kovů a&nbsp;dalších nerostných surovin, jež jsou nezbytné pro&nbsp;transformaci dopravy, energetiky, ale i&nbsp;pro&nbsp;zbrojní průmysl.
Částečným řešením nedostatku mědi na&nbsp;trhu může být větší podíl její recyklace, protože&nbsp;měď je 100% recyklovatelný materiál bez&nbsp;ztráty vlastností. Recyklace mědi je také energeticky efektivnější než těžba a&nbsp;zpracování primární suroviny.

Svět bude bez&nbsp;mědi, nové doly nevznikají. Západu hrozí ještě větší závislost na&nbsp;Číně. Poptávka po&nbsp;mědi má do&nbsp;poloviny století růst až&nbsp;o&nbsp;70 procent.<clink anchorid="1"></clink>
Z&nbsp;mědi se&nbsp;stává novodobé zlato. Ve&nbsp;zvýšené míře se&nbsp;používá nejen pro&nbsp;výrobu aut s&nbsp;elektromotory, ale také v&nbsp;sektoru obnovitelných zdrojů energie a&nbsp;v&nbsp;poslední době stále více i&nbsp;v&nbsp;budování digitální infrastruktury. Právě rozvoj umělé inteligence vyžaduje výstavbu stále nových a&nbsp;výkonnějších datových center. Kvůli finanční i&nbsp;časové náročnosti otevírání nových měděných dolů ale hrozí, že mědi bude nedostat

Novodobé zlato. Měděná horečka

Pavel Peterka

USA mají problém. Obří dluh. Splácení dluhu už je dražší než americká armáda. Jak chce Washington jeho růst zkrotit? Omezením výdajů? Zdvojnásobením růstu ekonomiky či&nbsp;inflací?<clink anchorid="1"></clink>
Federální dluh USA nyní dosahuje už více než 36,2 bilionu dolarů (číselně 36 200 000 000 000 USD), což odpovídá více než stonásobku nominálního HDP Česka za&nbsp;rok 2024. České HDP zjednodušeně představuje hodnotu zboží a&nbsp;služeb, které u&nbsp;nás&nbsp;všechny firmy, domácnosti a&nbsp;stát dohromady za&nbsp;rok vytvoří. Znovu: federální dluh USA je více než stonásobkem toho. To jen pro&nbsp;představu.
Problém amerického dluhu ale zdaleka nespočívá pouze v&nbsp;jeho rostoucí nominální hodnotě. Zásadní je i&nbsp;zrychlující tempo zadlužení, jež v&nbsp;roce 2024 překročilo 6 % HDP a&nbsp;výhledově se&nbsp;vlivem „Velkého krásného zákona“ – jak Trump nazval svůj zákon o&nbsp;snížení daní a&nbsp;výdajů – může přehoupnout přes&nbsp;8 % HDP. Tak vysoké tempo zadlužování má řadu úskalí.
Tím&nbsp;prvním je vcelku logicky samotné splácení nasekaného dluhu. Podle dat ministerstva financí USA jde v&nbsp;současné době zhruba 14 % všech výdajů na&nbsp;jeho splátku. Ta tak představuje třetí největší kategorií po&nbsp;tzv. Medicare (zdravotní pojištění pro&nbsp;seniory) a&nbsp;programu sociálního zabezpečení, který vyplácí oprávněným osobám starobní, invalidní a&nbsp;pozůstalostní důchody. Na&nbsp;splácení dluhu šlo už v&nbsp;roce 2024 více peněz&nbsp;než na&nbsp;celou armádu USA, která je bezkonkurenčně největší a&nbsp;nejsilnější vojenskou silou na&nbsp;světě. Je to 14 % veškerých výdajů a&nbsp;téměř 20 % všech příjmů federálního rozpočtu. Podíl navíc s&nbsp;nejvyšší pravděpodobností v&nbsp;dalších letech poroste.<clink anchorid="2"></clink>
Vedle rostoucího tempa zadlužení bude na&nbsp;výši&nbsp;splátek tlačit další faktor: USA musejí v&nbsp;roce 2025 refinancovat zhruba čtvrtinu svého dluhu. Zatímco ale průměrná úroková sazba na&nbsp;dluhu USA byla něco málo přes&nbsp;3 %, v&nbsp;současné době budou refinancovat v&nbsp;pásmu 3,9 až&nbsp;5 %. Je to jednoduché. Kvůli nejistotám, vysokým úrokovým sazbám a&nbsp;vysoké očekávané inflaci, která má vybublat vlivem nabídkových tlaků ze&nbsp;zvýšených cel = růstu cen dovozu a&nbsp;poptávkových tlaků expanzivní fiskální politiky v&nbsp;podobě razantního snížení daní, jsou výnosy amerických dluhopisů, i&nbsp;přes&nbsp;zklidnění situace na&nbsp;Blízkém východě, relativně vysoké. Tlak na&nbsp;růst výnosů amerických dluhopisů vytvořili i&nbsp;investoři, centrální banky a&nbsp;další instituce, které se&nbsp;už několik měsíců zbavují dolarových aktiv včetně dluhopisů ve&nbsp;svých portfoliích a&nbsp;rezervách kvůli rozpoutání výše zmíněné obchodní války.
Výnosy dluhopisů se&nbsp;splatností jeden rok jsou okolo 4 %, výnosy dvouletých, tříletých a&nbsp;pětiletých dluhopisů lehce pod&nbsp;4 % a&nbsp;dvacetileté a&nbsp;třicetileté dluhopisy nesou okolo 4,9 %. Refinancování dluhu v&nbsp;tomto prostředí povede k&nbsp;dalšímu růstu splátek. I&nbsp;proto došlo ze&nbsp;strany Moody’s&nbsp;k&nbsp;snížení ratingu USA z&nbsp;AAA na&nbsp;AA1.
I&nbsp;přes&nbsp;svižný růst zadlužení, výše splátek i&nbsp;tempa zadlužení se&nbsp;tragédie při&nbsp;aukci amerických dluhopisů nekoná. Poptávka po&nbsp;americkém dluhu zůstala nadále silná. Zde zapůsobilo kouzlo trhu, který výše zmíněné promítl do&nbsp;vcelku vysokých výnosů těchto dluhopisů. Výnosy v&nbsp;dolarech v&nbsp;rozsahu 3,8 až&nbsp;5 % jsou lákadlem. Stále existuje velké množství institucí a&nbsp;investorů, kteří si rádi zafixují na&nbsp;delší časové období „bezpracný“ výnos, kde dlužníkem je největší ekonomika světa. Dluhopisy USA jsou navíc extrémně likvidní, není problém je obratem prodat za&nbsp;tržní hodnotu. Investor samozřejmě musí počítat s&nbsp;rizikem tzv. durace (průměrné doby splatnosti daného dluhu), kdy se&nbsp;ceny takových dluhopisů mění s&nbsp;výhledem inflace, úrokových sazeb, růstu ekonomiky apod. To ale není problém pro&nbsp;ty, kdo drží dluhopis do&nbsp;splatnosti.<clink anchorid="3"></clink>
Po&nbsp;krátké odbočce k&nbsp;rozdílu mezi cenou a&nbsp;výnosem amerického státního dluhopisu se&nbsp;můžeme vrátit k&nbsp;otázce amerického dluhu. Trhy stále věří, že největší ekonomika světa nezkrachuje a&nbsp;bude schopná dostát svým závazkům. Jinak nelze vysvětlit tak silný zájem i&nbsp;o&nbsp;ty nejdelší, třicetileté splatnosti v&nbsp;aukci, která proběhla tento měsíc. Silný zájem zjednodušeně ukazuje, že investoři&nbsp;počítají s&nbsp;tím, že USA budou mít z&nbsp;čeho za&nbsp;třicet let splácet. Přestože&nbsp;požadovali téměř 5% výnos, který reflektuje zvýšené riziko dalšího vývoje amerického dluhu.
Rostoucí dluh s&nbsp;sebou nese posílení inflačních tlaků a&nbsp;výrazný růst nákladů na&nbsp;obsluhu dluhu. Napjatý rozpočet ztrácí flexibilitu, kterou může potřebovat v&nbsp;krizových dobách či&nbsp;v&nbsp;případě potřeby financování velkých infrastrukturních projektů. Zhoršení udržitelnosti dluhu vede k&nbsp;růstu požadovaných výnosů na&nbsp;americkém dluhu, což vytváří spirálovitý problém, kdy vyšší výnosy vyžadují vyšší splátky.
Spojeným státům současná situace zatím vcelku hladce prochází, protože&nbsp;její dolar je rezervní světovou měnou, kdy představuje zhruba 58 % světových devizových rezerv. I&nbsp;přes&nbsp;pokles zájmu o&nbsp;zastoupení dolaru v&nbsp;rezervách, který reportuje řada světových centrálních bank, se&nbsp;očekává pokles tohoto podílu v&nbsp;roce 2035 na&nbsp;úroveň 52 %. Tedy stále nad&nbsp;polovinu, což je významné číslo, nicméně jsme daleko od&nbsp;70 %, jež si dolar držel ještě v&nbsp;roce 2000. Změnu situace tak nelze ignorovat, přestože&nbsp;není třeba panikařit. Americký dolar je zároveň zastoupen v&nbsp;téměř 90 % transakcí na&nbsp;měnovém trhu.
USA si půjčují v&nbsp;rezervní měně, což jim umožňuje situaci prozatím dobře zvládat. Co však bude dál? Vidíme, že voliči&nbsp;nechtějí slyšet o&nbsp;výdajových škrtech. Tempo růstu dluhu proti HDP lze snížit růstem ekonomiky, ale vzhledem k&nbsp;pozici USA je vcelku bláhové si myslet, že reálný meziroční růst může dosáhnout potřebných hodnot okolo 8 až&nbsp;10 %. Jako lichá se&nbsp;ukázala a&nbsp;dál ukazuje strategie výběru dodatečných celních příjmů. Nejúčinnější cestou ke&nbsp;splacení dluhu v&nbsp;minulosti byla vysoká inflace.

USA mají problém. Obří dluh. Splácení dluhu už je dražší než americká armáda. Jak chce Washington jeho růst zkrotit? Omezením výdajů? Zdvojnásobením růstu ekonomiky či&nbsp;inflací?<clink anchorid="1"></clink>
Federální dluh USA nyní dosahuje už více než 36,2 bilionu dolarů (číselně 36 200 000 000 000 USD), což odpovídá více než stonásobku nominálního HDP Česka za&nbsp;rok 2024. České HDP zjednodušeně představuje hodnotu zboží a&nbsp;služeb, které u&nbsp;nás&nbsp;všechny firmy, domácnosti a&nbsp;stát dohromady za&nbsp;rok vytvoří. Znovu: federální dluh USA je více než stonásobkem toho. To jen pro&nbsp;představu.
Problém amerického dluhu ale zdaleka nespočívá po

Otázka za milion… nebo spíš za 36 milionů milionů

Umělá inteligence míří pod&nbsp;hladinu oceánu. Americký startup AndrenaM, založený bývalými vývojáři&nbsp;SpaceX, vyvíjí chytrou sonarovou síť, která má chránit moře i&nbsp;přístavy.<clink anchorid="1"></clink>
Jmenuje se&nbsp;Matej Cernosek a&nbsp;jeho rodiče za&nbsp;komunismu odešli z&nbsp;Československa do&nbsp;USA. Přijeli s&nbsp;60 dolary v&nbsp;kapse a&nbsp;našli zemi, kde může podnikavý člověk&nbsp;dosáhnou prakticky čehokoli. Matej Cernosek to vzal za&nbsp;správný konec. Pracoval ve&nbsp;SpaceX – top světové technologické firmě miliardáře Elona Muska. Pak se&nbsp;osamostatnil a&nbsp;založil vlastní startup, který prestižní ekonomický web Business Insider vynáší do&nbsp;nebe.
„Podvodní mikrofony – tzv. hydrofony – slouží k&nbsp;odhalování nepřátelských ponorek a&nbsp;používají se&nbsp;už více než sto let. Startup AndrenaM, který využívá umělou inteligenci k&nbsp;analýze&nbsp;sonarových dat a&nbsp;poskytování informací v&nbsp;reálném čase, se&nbsp;snaží tomuto tradičnímu obrannému nástroji dodat moderní technologický rozměr.“
„Chci vybudovat firmu, která bude mít generační dopad na&nbsp;USA,“ říká mladý technologický nadšenec. A&nbsp;ukazuje, že se&nbsp;toho nebojí. Obklopil se&nbsp;špičkovými inženýry ze&nbsp;SpaceX, ale i&nbsp;obranných gigantů Anduril, Palantir a&nbsp;Saronic.
Za&nbsp;Andurilem stojí americký vizionář Palmer Luckey, Palantir je zase spojen se&nbsp;známým investorem Peterem Thielem. Oba se&nbsp;při&nbsp;pojmenování svých firem inspirovali ve&nbsp;světě Pána&nbsp;prstenů, oba se&nbsp;silně angažují v&nbsp;obranných a&nbsp;bezpečnostních zakázkách.
Matej Cernosek svůj startup AndrenaM založil se&nbsp;svým kolegou Alexem Chu. V&nbsp;seedovém investičním kole získali 10 milionů dolarů (v&nbsp;přepočtu zhruba 230 milionů korun), a&nbsp;to za&nbsp;rekordních 36 hodin. Takový je hlad po&nbsp;jejich technologii.
Startup se&nbsp;sídlem v&nbsp;kalifornském Hawthorne se&nbsp;zaměřuje na&nbsp;modernizaci klasických vojenských technologií. Cílem AndrenaM je podle Cernoska „zajistit bezpečnost oceánů“ skrze budování tzv. sonarové sítě – distribuovaného systému detekce založeného na&nbsp;hydrofonech a&nbsp;strojovém učení.<clink anchorid="2"></clink>
Přestože&nbsp;jsou s&nbsp;námi hydrofony už skutečně dlouho, většina současné detekce probíhá stále manuálně. Operátoři&nbsp;sedí v&nbsp;kabinách s&nbsp;nasazenými sluchátky a&nbsp;na&nbsp;obrazovkách analyzují rozmazaná data. AndrenaM tento proces mění díky AI, která data zpracovává v&nbsp;reálném čase a&nbsp;poskytuje přesnější výstupy.
Dosud používala běžně dostupné hydrofony spárované s&nbsp;vlastním softwarem. Nově plánuje vyvíjet vlastní bóje s&nbsp;integrovanou technologií, což má snížit náklady a&nbsp;umožnit efektivnější sběr tréninkových dat.
„Chceme celé řešení vertikálně integrovat,“ říká Černošek. „Naši&nbsp;konkurenti spojují různé komponenty, což je drahé a&nbsp;nepružné.“
Evidentně svým pojetím zaujali. Zájem investorů o&nbsp;startup byl v&nbsp;seedovém kole enormní. Vedla ho investiční společnost First Round Capital. Její partner Meka Asonye byl prezentací natolik zaujat, že sedl do&nbsp;letadla a&nbsp;v&nbsp;roli pilota osobně přiletěl ze&nbsp;San Franciska do&nbsp;sídla firmy, aby tým poznal.
„Většinou mají podobné společnosti nápad sepsaný na&nbsp;ubrousku a&nbsp;jejich produkt je na&nbsp;roky vzdálený. Tady už technologie funguje a&nbsp;je testována&nbsp;u&nbsp;pobřeží Kalifornie,“ řekl Asonye pro&nbsp;Business Insider.
Dalšími investory byli Also Capital, Long Journey, Homebrew a&nbsp;Venture Fund Coloradské báňské školy, kde se&nbsp;Cernošek a&nbsp;Chu potkali.
Za&nbsp;získané peníze&nbsp;startup rozšíří tým z&nbsp;osmi na&nbsp;šestnáct lidí, zejména&nbsp;o&nbsp;nové softwarové inženýry. Část prostředků putuje také na&nbsp;pořízení vlastní lodi, která poslouží k&nbsp;testování hardwaru přímo na&nbsp;moři.
Vedle vojenského využití vidí investoři&nbsp;i&nbsp;komerční potenciál projektu, například v&nbsp;oblasti přístavní bezpečnosti. Pentagon i&nbsp;obranní hráči&nbsp;stále více hledají firmy schopné obsluhovat jak státní, tak soukromý sektor.

Umělá inteligence míří pod&nbsp;hladinu oceánu. Americký startup AndrenaM, založený bývalými vývojáři&nbsp;SpaceX, vyvíjí chytrou sonarovou síť, která má chránit moře i&nbsp;přístavy.<clink anchorid="1"></clink>
Jmenuje se&nbsp;Matej Cernosek a&nbsp;jeho rodiče za&nbsp;komunismu odešli z&nbsp;Československa do&nbsp;USA. Přijeli s&nbsp;60 dolary v&nbsp;kapse a&nbsp;našli zemi, kde může podnikavý člověk&nbsp;dosáhnou prakticky čehokoli. Matej Cernosek to vzal za&nbsp;správný konec. Pracoval ve&nbsp;SpaceX – top světové technologické firmě miliardáře Elona Muska. Pak se&nbsp;osamostatnil a&nbsp;založil vlastní startup, který prestižní ekonomický web Business Insider<

Syn českých emigrantů mění obranu světových moří

<clink anchorid="1"></clink>
Trenýrkárna jede. Obrat roste o&nbsp;desítky procent, táhne video s&nbsp;Kazmou i&nbsp;menstruační plavky
Populární e-shop Trenýrkárna.cz zažívá úspěšné období. Od&nbsp;ledna do&nbsp;května 2025 firma meziročně navýšila obrat o&nbsp;25 % a&nbsp;marži&nbsp;po&nbsp;slevách a&nbsp;marketingových nákladech dokonce o&nbsp;46 %. Na&nbsp;síti LinkedIn o&nbsp;tom informoval CEO Ruslan Skopal. „Výsledky za&nbsp;první polovinu roku jsou naprosto skvělé. A&nbsp;hlavně víme, čím to je. Posunuli jsme se&nbsp;v&nbsp;marketingu, produktech i&nbsp;práci s&nbsp;daty. A&nbsp;všechno do&nbsp;sebe začalo konečně zapadat,“ uvedl Skopal. Mezi klíčové faktory růstu patří podle něj posílení video marketingu, zejména&nbsp;spot s&nbsp;Kazmou, ve&nbsp;kterém vystoupily i&nbsp;zaměstnankyně logistiky ve&nbsp;spodním prádle. Zásadní obrat firma zaznamenala i&nbsp;v&nbsp;přístupu k&nbsp;sociálním sítím, kde dřív&nbsp;tápala.
Růst podpořila i&nbsp;silnější nabídka. „Rozšířili jsme sortiment o&nbsp;vysokomaržové položky od&nbsp;dodavatelů i&nbsp;vlastní značky jako Styx, Nedeto nebo Pietro Filipi,“ uvedl Skopal. Právě Pietro Filipi aktuálně slaví velký úspěch díky menstruačním plavkám, které si zákaznice chválí pro&nbsp;jejich kvalitu i&nbsp;cenu.
Do&nbsp;e-shopu Trenýrkárna v&nbsp;roce 2022 investovala SPM (majitel médií Echo24.cz, Týdeník&nbsp;Echo, magazín Hrot a&nbsp;Hrot24.cz). / Vladimír Barák
&nbsp;
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Český startup Investown přitáhl investice do&nbsp;nemovitostí za&nbsp;8 miliard
Platforma Investown ohlásila, že celkový objem proinvestovaných prostředků do&nbsp;nemovitostí přes&nbsp;její systém překonal 8 miliard korun. Jen od&nbsp;ledna investoři&nbsp;vložili do&nbsp;nových projektů 1,34 miliardy. „Lidé hledají smysluplné cesty, jak na&nbsp;realitním trhu uspět i&nbsp;bez&nbsp;obřího kapitálu,“ říká Alan Pock, šéf Investownu. Letošních 308 spuštěných investičních kol (jednotlivých fází financování staveb) průměrně nasbíralo 4,4 milionu korun za&nbsp;38 hodin. „Pro&nbsp;developery je to vzkaz,“ podotýká Pock. „Kapitál je připravený. Potřebujeme jen kvalitní projekty a&nbsp;ochotu zkusit modernější financování.“ A&nbsp;jen za&nbsp;letošek se&nbsp;objevilo téměř 10 tisíc nových investorů. Stávající klienti navíc platformu aktivně šíří – na&nbsp;odměnách za&nbsp;doporučení už společnost vyplatila 2,28 milionu korun. Loni byl pro&nbsp;Investown zlomový: tržby vzrostly o&nbsp;147 % (téměř 200 milionů Kč), zisk před&nbsp;zdaněním překročil 46 milionů a&nbsp;průměrná investice jednoho klienta dosáhla 32 tisíc korun. / Michael Skřivan
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Trenýrkárna jede. Obrat roste o&nbsp;desítky procent, táhne video s&nbsp;Kazmou i&nbsp;menstruační plavky
Populární e-shop Trenýrkárna.cz zažívá úspěšné období. Od&nbsp;ledna do&nbsp;května 2025 firma meziročně navýšila obrat o&nbsp;25 % a&nbsp;marži&nbsp;po&nbsp;slevách a&nbsp;marketingových nákladech dokonce o&nbsp;46 %. Na&nbsp;síti LinkedIn o&nbsp;tom informoval CEO Ruslan Skopal. „Výsledky za&nbsp;první polovinu roku jsou naprosto skvělé. A&nbsp;hlavně víme, čím to je. Posunuli jsme se&nbsp;v&nbsp;marketingu, produktech i&nbsp;práci s&nbsp;daty. A&nbsp;všechno do&nbsp;sebe začalo konečně zapadat,“ uvedl Skopal. Mezi klíčové faktory

Trenýrkárna jede a Investown má 8 miliard

Viktor Horák

<clink anchorid="1"></clink>
K&nbsp;festivalu patří show a&nbsp;oba velkolepé večery, zahajovací i&nbsp;zakončovací, jsou pověstné velkolepostí a&nbsp;zejména&nbsp;originalitou. Z&nbsp;ceremoniálu udělali umění. I&nbsp;jen mírně zasvěcení vědí, že tohle mají odjakživa na&nbsp;starosti dva bratři. Michal a&nbsp;Šimon Cabanovi. Prostě Cabani.
Režiséři, performeři, scénografové, ceremoniáři. Jejich styl a&nbsp;energie pro&nbsp;velkolepou show se&nbsp;otiskly hluboko do&nbsp;kořenů samotného festivalu. A&nbsp;mnoho zahraničních konkurentů to západočeskému městečku&nbsp;závidí. Stejně jako léčivé prameny i&nbsp;práce bratrů Cabanových nabíjí. Šimon vstoupil do&nbsp;světa Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v&nbsp;roce 1995 – a&nbsp;otevřela se&nbsp;kapitola, která trvá dodnes. Festival se&nbsp;tehdy proměňoval, do&nbsp;čela nastoupil Jiří Bartoška a&nbsp;hledal se&nbsp;nový výtvarný jazyk. Scénograf, performer a&nbsp;režisér Šimon Caban přišel na&nbsp;doporučení Aleše Najbrta, s&nbsp;nímž se&nbsp;znal z&nbsp;UMPRUM i&nbsp;legendární Baletní jednotky Křeč. Možná si někdo vzpomene na&nbsp;geniální film z&nbsp;konce 80. let Pražská pětka, jehož byla součástí.
O&nbsp;rok později Šimon přizval i&nbsp;svého bratra Michala. Ten měl na&nbsp;starosti režii slavnostních ceremoniálů. Od&nbsp;té doby jsou Cabani nedílnou součástí festivalové identity. „Byla to výzva – posunout slavnostní večery z&nbsp;formální povinnosti k&nbsp;divadelnímu zážitku,“ vzpomíná Michal. „Snažili jsme se&nbsp;to přetvořit v&nbsp;něco víc výtvarného, scénického. Dříve&nbsp;se&nbsp;jen četla jména…“
Oba dodnes vzpomínají na&nbsp;tehdejší atmosféru. „Prezident festivalu Jiří Bartoška, umělecká ředitelka Eva Zaoralová a&nbsp;producent Rudolf Biermann byli součástí jádra, které chtělo festival profesionalizovat a&nbsp;otevřít světu,“ vzpomíná Šimon. „Důležitou postavou byl – a&nbsp;dosud je – grafik Aleš Najbrt a&nbsp;tehdy i&nbsp;Václav Marhoul, který mě jako člen Nadace Film-Festival Karlovy Vary navrhl do&nbsp;funkce ‚ceremoniáře‘,“ dodává Michal. Šimon se&nbsp;nejprve věnoval pouze scénografii, Michal přinesl pohyb a&nbsp;režii. Z&nbsp;jednoduchých, řečnických ceremoniálů postupem času vytvořili svébytnou divadelně-audiovizuální show, kterou chce vidět každý návštěvník&nbsp;festivalu.<clink anchorid="3"></clink>
Dodnes mají důvěru vedení festivalu a&nbsp;volnou ruku. „Přišel jsem s&nbsp;nápadem a&nbsp;pan Bartoška řekl: Kdyby s&nbsp;tím&nbsp;přišel někdo jiný, tak ho možná vyhodím, ale vám věřím,“ vzpomíná Michal. A&nbsp;právě důvěra a&nbsp;prostor pro&nbsp;tvůrčí svobodu se&nbsp;staly základními kameny jejich dlouholeté práce. Synonymem ceremoniálů jsou velká gesta, nečekané nápady a&nbsp;dokonalé technické řešení.
Za&nbsp;tři&nbsp;dekády se&nbsp;jejich práce proměnila v&nbsp;rituál. Každý rok vzniká nový koncept, nová scénografie, nové technické výzvy. „Nápad někdy vznikne během pikosekundy. Ale realizace? To je jiná. To už je řemeslo, ověřování, zkoušky, vymýšlení technických řešení. Ten proces je náročný,“ doplňuje Michal.
Cabani připravují festivalové večery už tři&nbsp;dekády. Nelezou si po&nbsp;tolika letech na&nbsp;nervy? Naopak. Doplňují se. Jeden komunikuje s&nbsp;technikou, produkcí a&nbsp;řeší protokol. Druhý ladí scénu, výtvarnou stránku a&nbsp;pracuje s&nbsp;tanečníky. Jejich souhra je daná nejen sourozeneckým poutem, ale i&nbsp;desítkami let zkušeností. „Práci si rozdělujeme přirozeně. Každý má svou roli. Někdy přijde s&nbsp;nápadem Šimon, jindy já. Rozhodujeme spolu,“ vysvětluje Michal.
Zkoušky v&nbsp;hotelu Thermal, kde se&nbsp;večery konají, začínají necelý týden před&nbsp;začátkem festivalu. Tehdy se&nbsp;sál promění v&nbsp;tvůrčí laboratoř. „Objednáme pizzu, zkoušíme do&nbsp;noci a&nbsp;doufáme, že všechno klapne. Někdy hledáme tvar ceremonie až&nbsp;do&nbsp;čtvrtečního večera, přičemž v&nbsp;pátek už je zahájení,“ popisuje Šimon. Ne vždy to jde hladce.
Jednu z&nbsp;největších výzev v&nbsp;sobě skrývá samotný prostor Velkého sálu Thermalu. Je to totiž kruh. „Je to prostorově náročné, žádné pravé úhly, všechno zkosené. A&nbsp;my musíme během pár vteřin změnit scénu, aby mohl Marek Eben začít uvádět projekci,“ pokračuje Michal. Přestože&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;sálu vracejí už třicet let, každý rok se&nbsp;objeví nová komplikace.
Stejně tak se&nbsp;každý rok opakují technické výzvy. Zavěšení akrobaté, zatopené jeviště, choreografie s&nbsp;průhlednými fóliemi, hydraulické plošiny a&nbsp;zvedáky na&nbsp;auta. Tanečnice v&nbsp;konstrukci připomínající lustr, tanečnice zabalené v&nbsp;krvavých fóliích ve&nbsp;výšce osmi metrů.
Při&nbsp;jednom ročníku&nbsp;se&nbsp;jim zamotaly dvacetimetrové třásně a&nbsp;nešly rozmotat. „Koupili jsme hrábě, povolali všechny festivalové brigádníky a&nbsp;ti to šest hodin česali. Někteří brečeli, když&nbsp;jsme jim řekli, že to ani nepoužijeme,“ vzpomíná Michal. Nakonec třásně použili tak, aby zamotané části v&nbsp;televizi nebyly vidět. A&nbsp;zaškobrtnutí bylo samozřejmě víc.
V&nbsp;roce 2019 například připravili akrobatickou show s&nbsp;projekcí, která reagovala na&nbsp;pohyb lidí nad&nbsp;scénou. U&nbsp;stropu se&nbsp;míhaly desítky akrobatů na&nbsp;řetězech s&nbsp;motory. „Technicky to bylo složité, ale výsledek stál za&nbsp;to. I&nbsp;když&nbsp;jeden z&nbsp;motorů se&nbsp;zbláznil a&nbsp;zastavil akrobata půl metru nad&nbsp;zemí,“ vzpomíná Michal.<clink anchorid="4"></clink>
Jindy zase proměnili jeviště v&nbsp;bazén. „Dělali jsme scénu se&nbsp;skluzavkami, tanečnice sjížděly dolů do&nbsp;vody. Ale pod&nbsp;pódiem vedou hliníkové konstrukce a&nbsp;všechno hrozilo zkratem. Museli jsme pódium odizolovat,“ vzpomíná Šimon. „Osvětlovač nám tehdy odmítl spolupráci, že tohle už je moc – ale nakonec jsme ho přemluvili. Říkal, že proud a&nbsp;voda nejdou dohromady,“ směje se. Nakonec to klaplo, akorát voda tekla až&nbsp;do&nbsp;šaten pod&nbsp;pódiem. Ale řízeně, do&nbsp;kádí. „Živý kůň v&nbsp;Thermalu byl proti tomu hračka!“
Vždy jsou zapotřebí tři&nbsp;věci: čas, prostor a&nbsp;peníze. Rozpočty ceremoniálů schvaluje vedení festivalu, ale přesná čísla nezveřejňují. „Kdyby si to někdo zkusil udělat za&nbsp;tyhle peníze, tak to neudělá. Náš rozpočet je někdy menší než letenky velké hvězdy a&nbsp;jejího doprovodu,“ přibližuje Michal. „Ty akce prostě stojí peníze, protože&nbsp;jsou velké a&nbsp;pracuje na&nbsp;nich hrozně moc lidí.“
Každý rok musejí přijít s&nbsp;novou show. Kde hledají inspiraci? V&nbsp;obyčejném životě. Hudba, pohyb, lidi. „Nevěříme v&nbsp;rozdělení na&nbsp;‚dobré‘ a&nbsp;‚špatné‘ umění – jen na&nbsp;nudné a&nbsp;zábavné. Snažíme se&nbsp;dělat to zábavné,“ říkají bratři.
Nevěnují se&nbsp;samozřejmě jenom karlovarskému festivalu – režírují i&nbsp;operu, divadlo, sportovní akce. Kostýmy z&nbsp;jedné akce využijí později v&nbsp;jiném projektu. „My potřebujeme měnit tempo. Posluchačům Karla Gotta nevadilo poslouchat jednu píseň celý život, ale to bychom nedali,“ říká Šimon. Co fungovalo při&nbsp;sportovní show v&nbsp;O2 areně, může ožít ve&nbsp;Varech. A&nbsp;obráceně. „Máme štěstí, že nesedíme jen v&nbsp;divadle nebo televizi. Skáčeme mezi žánry – děláme operu, klipy, ceremonie i&nbsp;reklamy,“ vysvětluje Šimon.
Na&nbsp;operní jeviště přivedli například operu Válka s&nbsp;mloky od&nbsp;Vladimíra Franze, Candide Leonarda Bernsteina, nebo Offenbachova Orfea v&nbsp;podsvětí v&nbsp;Opeře Národního divadla. Podíleli se&nbsp;na&nbsp;slavnostním zahájení lyžařského šampionátu v&nbsp;Liberci v&nbsp;roce 2009 a&nbsp;spolupracují také s&nbsp;Českým olympijským výborem.
Vedle ceremoniálů natočili i&nbsp;celovečerní film Don Gio (1992). Faustovské podobenství jako „expresivní morální kulturní horor o&nbsp;těch, kteří se&nbsp;smyslem o&nbsp;morbiditu, amorálnost a&nbsp;business oslavují úmrtí a&nbsp;hrají Mozarta tak, aby se&nbsp;obracel v&nbsp;hrobě, a&nbsp;tak konečně našli, kde je pohřben“ – tolik anotace. Jejich filmový debut ale nebyl přijat jednoznačně pozitivně. „Chválil ho jenom Honza Svěrák&nbsp;a&nbsp;filmový odborník&nbsp;Ondřej Zach,“ připomínají bratři.
Podle bratrů plány na&nbsp;další film existují, chybí však čas. Dokonce nabídli roli i&nbsp;Marku Ebenovi. „Máme díkybohu jinou práci, která nás&nbsp;baví. Film je na&nbsp;roky – a&nbsp;já tu trpělivost nemám. Ať si to dělají jiní, kteří na&nbsp;to mají čas a&nbsp;energii,“ říká Michal. Navíc současná filmová dramaturgie je jim vzdálená. „Netflix je pro&nbsp;mě ztráta času, zato se&nbsp;mi líbil třeba film Chudáčci (2023). Rád bych natočil něco podobně ulítlého, tanečního, žánrového a&nbsp;výtvarného. Jenže&nbsp;se&nbsp;obávám, že na&nbsp;takové věci se&nbsp;už do&nbsp;kina nechodí,“ dodává Šimon.
Letos festival vstoupí do&nbsp;nové éry – poprvé bez&nbsp;Jiřího Bartošky. Jak na&nbsp;něho vzpomínají Cabani? „Byl to náš klíčový partner. Elegantní, věcný, přitom lidský a&nbsp;hlavně vtipný a&nbsp;s&nbsp;nadhledem. Jeho důvěra nás&nbsp;držela nad&nbsp;vodou. Teď bude chybět,“ říká Michal, který připravoval i&nbsp;vzpomínkový večer v&nbsp;Rudolfinu. „Od&nbsp;jeho smrti skoro nespím. Mám ho plnou hlavu. Pořád si říkám: On je přece nesmrtelný. Ten tu měl být vždycky,“ říká s&nbsp;tím, že odchod prezidenta MFF KV se&nbsp;rozhodně podepíše na&nbsp;atmosféře 59. ročníku.
Ceremoniály nejsou jádrem festivalu – tím&nbsp;jsou filmy, tvrdí shodně oba bratři. Ale právě jimi inscenované momenty dodávají Varům punc výjimečnosti. „V&nbsp;devadesátých letech se&nbsp;to takto podařilo vytvořit, nastavit a&nbsp;stala se&nbsp;z&nbsp;toho očekávaná tradice. Publikum je zvědavé, co bude nového. Ve&nbsp;Varech tu tradici máme. Tady to dává smysl,“ říká Šimon.
Podobnou show přitom nemají ani v&nbsp;Cannes nebo Benátkách. „Řada světových festivalů takovou tradici vůbec nezná. Ale u&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;to nějak přirozeně ujalo – znělka, grafika, plakát, ceremoniál, všechno každý rok nové,“ říká Michal. Až&nbsp;neuvěřitelné, že se&nbsp;to daří držet třicet let. „Hosté jsou často v&nbsp;šoku z&nbsp;toho, co tady děláme. Říkají, že něco podobného by mohlo být překvapením i&nbsp;v&nbsp;Hollywoodu,“ tvrdí Šimon. I&nbsp;sám producent Formanova Amadea (1984) Saul Zaentz jim po&nbsp;návštěvě festivalu navrhl, že by měli dělat předávání Oscarů.
Zatím ale nabídka z&nbsp;Los Angeles nepřišla. Cabanům to nevadí, jelikož jsou ve&nbsp;Varech jako doma. „Karlovy Vary nejsou práce, ale srdcová záležitost. Jsou to emoce, vzpomínky, přátelství, rituál. Každý ročník&nbsp;je trochu jako návrat domů.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Michal a&nbsp;Šimon Cabanovi
Režiséři, choreografové, univerzální divadelní, filmoví a&nbsp;televizní tvůrci. Od&nbsp;počátku spolupracují jako tvůrčí tandem, známý především propojením hudby, pohybu, výtvarné stylizace a&nbsp;expresivního výrazu.
Jejich režijní a&nbsp;scénografický rukopis lze najít ve&nbsp;více než 150 divadelních a&nbsp;operních inscenacích – v&nbsp;Národním divadle, ve&nbsp;Státní opeře, v&nbsp;Laterně magice i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. Vytvářeli velkolepé show například pro&nbsp;Prague Quadriennale, českou expozici na&nbsp;Expo 2010 v&nbsp;Šanghaji nebo slavnostní ceremoniály k&nbsp;výročí českého státu. V&nbsp;roce 1992 natočili výtvarně experimentální celovečerní film Don Gio.
Nejvýrazněji se&nbsp;zapsali jako dlouholetí autoři&nbsp;zahajovacích a&nbsp;zakončovacích ceremoniálů MFF Karlovy Vary, které připravují nepřetržitě od&nbsp;roku 1995. Za&nbsp;téměř tři&nbsp;desítky let proměnili festivalové ceremoniály v&nbsp;samostatnou uměleckou disciplínu. Šimon se&nbsp;více orientuje na&nbsp;divadlo, Michal i&nbsp;na&nbsp;televizní a&nbsp;eventovou produkci.

<clink anchorid="1"></clink>
K&nbsp;festivalu patří show a&nbsp;oba velkolepé večery, zahajovací i&nbsp;zakončovací, jsou pověstné velkolepostí a&nbsp;zejména&nbsp;originalitou. Z&nbsp;ceremoniálu udělali umění. I&nbsp;jen mírně zasvěcení vědí, že tohle mají odjakživa na&nbsp;starosti dva bratři. Michal a&nbsp;Šimon Cabanovi. Prostě Cabani.
Režiséři, performeři, scénografové, ceremoniáři. Jejich styl a&nbsp;energie pro&nbsp;velkolepou show se&nbsp;otiskly hluboko do&nbsp;kořenů samotného festivalu. A&nbsp;mnoho zahraničních konkurentů to západočeskému městečku&nbsp;závidí. Stejně jako léčivé prameny i&nbsp;práce bratrů Cabanových nabíjí. Šimon vstoupil do&nbsp;světa M

Skáčeme mezi žánry. Cabani. Michal a Šimon

David Macháček

<clink anchorid="1"></clink>
Je to jen na&nbsp;týden v&nbsp;roce. Ale je to tak pravidelně. Město a&nbsp;filmový festival jako by se&nbsp;proměnily v&nbsp;jednu bytost nebo dvě žijící v&nbsp;tak těsné symbióze, že už se&nbsp;mezi nimi stírají hranice. Potřebují se&nbsp;navzájem. Ale proč? A&nbsp;co zde hledají ty tisíce lidí, které sem přijíždějí. Jak to, že karlovarský festival je tak oblíbený, ba milovaný? Kde pramení jeho autenticita v&nbsp;době, kdy dav volá po&nbsp;spektáklu? A&nbsp;jakou roli v&nbsp;tom celém hrají Vary?
Představte si filmový obraz: obývací pokoj, stažené žaluzie, klimatizace šumí téměř neslyšně. Lednice je plná, wifi funguje a&nbsp;streamovací služby nabízejí přes&nbsp;dvacet tisíc filmů k&nbsp;okamžitému zhlédnutí. Přesto se&nbsp;v&nbsp;postavě usazené v&nbsp;pohodlném křesle probouzí silná touha někam vyrazit. Ne jen tak někam. Má chuť se&nbsp;vmáčknout mezi tisíce zpocených lidí na&nbsp;filmovém festivalu. Co je to za&nbsp;masochistickou touhu? Proč, proboha, když&nbsp;máme doma perfektní obraz, kvalitní zvuk a&nbsp;možnost kdykoli zmáčknout pauzu, abychom si v&nbsp;lednici vybrali občerstvení, se&nbsp;dobrovolně tlačíme do&nbsp;festivalového davu jako sardinky do&nbsp;plechovky?
Žijeme v&nbsp;době, kdy můžeme teoreticky zažít cokoli z&nbsp;pohodlí svého gauče. Jenže&nbsp;v&nbsp;tom je současně i&nbsp;háček dnešní doby. Všechny tyto zážitky konzumujeme v&nbsp;izolaci. Ano, můžeme si s&nbsp;přáteli pustit film přes&nbsp;Netflix Party, můžeme ho komentovat na&nbsp;Facebooku, můžeme tweetovat své názory do&nbsp;digitálního éteru. Ale něco zásadního v&nbsp;tom chybí – to neuchopitelné, co už na&nbsp;přelomu devatenáctého a&nbsp;dvacátého století pojmenoval francouzský sociolog David Émile Durkheim jako „collective effervescence“, tedy kolektivní šumění či&nbsp;vření, ruch ve&nbsp;skupině. Tedy ten moment, kdy se&nbsp;skupina lidí synchronizuje do&nbsp;jednoho emočního rytmu.
Proto jdou v&nbsp;racionálním uvažování stranou vydýchané kinosály, mikrospánek při&nbsp;nočních projekcích, fronty na&nbsp;vstupenky, rozhozený jídelníček i&nbsp;improvizované noclehy. Tohle vše se&nbsp;schová pod&nbsp;eufemismus „atmosféra“, když&nbsp;člověka touha zavede na&nbsp;festival. Protože&nbsp;potřebujeme kolektivní šumění, potřebujeme festivaly. Naše moderní rituály, opakující se&nbsp;akce, které nás&nbsp;spojují s&nbsp;komunitou, dávají nám pocit příslušnosti a&nbsp;umožňují nám prožít něco, co je větší než naše každodenní starosti o&nbsp;to, že doma dochází mléko a&nbsp;že bychom se&nbsp;už konečně měli objednat k&nbsp;zubaři.
Když&nbsp;si doma pustíme film, jsme pány situace. Můžeme ho zastavit, když&nbsp;telefonuje máma s&nbsp;dalšími novinkami o&nbsp;tom, jak hlučný je soused, který se&nbsp;přistěhoval do&nbsp;vedlejšího bytu. Můžeme jíst, co chceme, můžeme dokonce během filmu mluvit.
Ale právě v&nbsp;této kontrole je problém. Život není kontrolovatelný a&nbsp;nemá ani tlačítko pro&nbsp;pauzu. A&nbsp;když&nbsp;si filmy pouštíme doma, vytváříme si pro&nbsp;sebe iluzi, že i&nbsp;náš život je stejně ovladatelný jako náš účet u&nbsp;streamovací služby.
Na&nbsp;festivalu je všechno jinak. Tam nelze film pauznout. Je nutné se&nbsp;podřídit rytmu události, nechat se&nbsp;unášet, vzdát se&nbsp;kontroly. A&nbsp;právě v&nbsp;takovém vzdání se&nbsp;kontroly je něco osvobozujícího.
V&nbsp;době, kdy máme k&nbsp;dispozici prakticky nekonečné množství obsahu, fungují festivaly jako forma kurátorství. Místo toho, abychom se&nbsp;topili v&nbsp;oceánu možností na&nbsp;streamovacích platformách, pro&nbsp;nás&nbsp;někdo jiný – kurátor festivalu – vybere to nejlepší.
Je to podobné jako s&nbsp;restauracemi. Teoreticky si doma můžeme uvařit cokoli, YouTube má návody na&nbsp;všechna jídla světa. Přesto chodíme do&nbsp;restaurací – protože&nbsp;chceme, aby se&nbsp;o&nbsp;nás&nbsp;někdo postaral, aby někdo jiný udělal ta těžká rozhodnutí.
Na&nbsp;festivalech je to stejné. Nemusíme přemýšlet nad&nbsp;tím, co si pustit. Prostě přijdeme a&nbsp;důvěřujeme, že to, co uvidíme, bude stát za&nbsp;to. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;ne, alespoň jsme to zažili společně s&nbsp;ostatními, můžeme si společně stěžovat. Paradoxně čím více máme technologií, tím&nbsp;více potřebujeme skutečný lidský kontakt. Na&nbsp;festivalu potkáte lidi, se&nbsp;kterými možná budete mluvit jen jednu noc, ale ta konverzace bude reálnější než měsíce chatování online. Protože&nbsp;je tváří v&nbsp;tvář, protože&nbsp;při&nbsp;něm sdílíte stejný fyzický prostor, stejný zážitek.
Je tu ještě jeden faktor – strach z&nbsp;toho, že něco promeškáme. FOMO – Fear of Missing Out. V&nbsp;době, kdy všechno dokumentujeme a&nbsp;sdílíme na&nbsp;sociálních sítích, se&nbsp;bojíme, že zůstaneme pozadu. Ale možná je to hlubší než jen povrchní FOMO. Možná se&nbsp;bojíme, že promeškáme ty momenty, které nás&nbsp;definují. Ty zážitky, na&nbsp;které budeme vzpomínat za&nbsp;dvacet let. A&nbsp;tyto zážitky se&nbsp;často nerodí doma před&nbsp;televizí, ale venku, mezi lidmi, v&nbsp;nepředvídatelných situacích.
Filmové festivaly jsou našimi moderními poutěmi. Místo putování do&nbsp;Santiaga de Compostela ale v&nbsp;Česku vždy na&nbsp;začátku léta putujeme do&nbsp;Karlových Varů, kde místo duchovního osvícení hledáme ten jeden film, který změní náš pohled na&nbsp;svět. Nebo alespoň nám dá náměty k&nbsp;hovorům na&nbsp;večírcích na&nbsp;dalších šest měsíců dopředu.
A&nbsp;stejně jako středověcí poutníci se&nbsp;setkávali s&nbsp;lidmi ze&nbsp;vzdálených krajů, v&nbsp;Karlových Varech potkáváme ty, se&nbsp;kterými bychom se&nbsp;jinak nikdy nesetkali. Filmoví kritici z&nbsp;Japonska, studenti z&nbsp;Brazílie, emeritní profesoři&nbsp;z&nbsp;Německa – všichni spojeni láskou k&nbsp;pohyblivým obrázkům a&nbsp;schopností sedět v&nbsp;tmavých místnostech déle, než je zdravé. Je něco krásného na&nbsp;tom, když&nbsp;se&nbsp;náhodně dostanete do&nbsp;řeči&nbsp;s&nbsp;cizincem na&nbsp;téma, jak vás&nbsp;jeden konkrétní záběr ve&nbsp;filmu dojal, a&nbsp;najednou zjistíte, že i&nbsp;přes&nbsp;kulturní rozdíly a&nbsp;jazykové bariéry máte společný jazyk – jazyk kinematografie. Pozor, psáno bez&nbsp;ironie či&nbsp;jízlivosti!
Možná potřebujeme festivalové rituály víc než kdy dřív&nbsp;právě proto, že náš svět je tak chaotický a&nbsp;nepředvídatelný. Když&nbsp;se&nbsp;všechno kolem mění rychlostí světla – technologie, společnost, klima, politika –, jsou to právě rituály, co nám dává pocit stability. Starověké náboženské rituály už nám nic neříkají, ale potřeba rituálu zůstává. Festival má svůj rytmus, své tradice, svou strukturu. Ví se, kdy začíná, kdy končí, co se&nbsp;očekává od&nbsp;účastníků. Je to ostrůvek předvídatelnosti v&nbsp;oceánu chaosu.
A&nbsp;pak je tu ještě jeden aspekt – rituály nám umožňují být někým jiným, než jsme v&nbsp;běžném životě. Na&nbsp;festivalu můžete být tím&nbsp;odvážlivcem, který tancuje před&nbsp;pódiem, ačkoli normálně máte problém objednat si v&nbsp;restauraci. Můžete být tím&nbsp;společenským člověkem, který se&nbsp;baví s&nbsp;cizími lidmi, byť jinak mluvíte jen se&nbsp;svým psem a&nbsp;občas s&nbsp;pokladní v&nbsp;supermarketu.
Pro&nbsp;tyto změny rolí jsou Karlovy Vary ideální.
Karlovy Vary nejsou pro&nbsp;festival městem. Jsou filmem, do&nbsp;kterého vstupuje každý návštěvník&nbsp;se&nbsp;svou vlastní rolí. Je to film, který má originální kulisy. Grandhotely z&nbsp;devatenáctého století a&nbsp;kolonády, kde můžete pít vodu, o&nbsp;které se&nbsp;tvrdí, že vás&nbsp;ve&nbsp;festivalovém týdnu vyléčí ze&nbsp;všeho, od&nbsp;revmatismu možná až&nbsp;po&nbsp;existenciální úzkost.
Jsou tu už předem dané filmové postavy. To jsou všichni ti lidé dlouhodobě spojení s&nbsp;různými filmovými festivaly. Ten typ lidí, kteří i&nbsp;v&nbsp;létě nosí černé obleky a&nbsp;mluví o&nbsp;narativní struktuře způsobem, jako by objevili lásku. Producenti, kteří vypadají, jako by prodali i&nbsp;sebe za&nbsp;možnost natočit remake Casablanky s&nbsp;hologramy. Kritici, kteří dokážou tříhodinový film o&nbsp;lásce a&nbsp;smrti shrnout do&nbsp;dvouslovné recenze: „Nedostatečně dekonstruktivní.“ Pozor, toto už psáno s&nbsp;přiznanou ironií a&nbsp;jízlivostí!
Nahlížet z&nbsp;odstupu na&nbsp;událost, která má oficiální název „Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary“, a&nbsp;zkoumat společnou existenci města a&nbsp;kulturní události je jako dívat se&nbsp;na&nbsp;jeden z&nbsp;těch přírodopisných dokumentů, kde symbióza&nbsp;mezi dvěma organismy je tak těsná, že už ani nepoznáte, kde končí jeden a&nbsp;začíná druhý. Jako žralok a&nbsp;ta malá rybka, která mu čistí zuby – nikdy jsem nepochopil, jak se&nbsp;k&nbsp;tomu ta rybka dostala. To si jednoho dne řekla, „tak jo, myslím, že budu čistit zuby žralokům“?
Karlovy Vary a&nbsp;festival – to je podobná situace. Město potřebuje festival, aby mu připomněl, že stále existuje, a&nbsp;festival potřebuje město, aby vypadal jako něco víc než jen promítání filmů někde v&nbsp;multiplexu v&nbsp;obchodním centru u&nbsp;dálnice. Ale kdo koho potřebuje víc?
Karlovy Vary bez&nbsp;festivalu jsou krásné lázeňské město, kde lze pít minerální vodu a&nbsp;předstírat, že máte zdravotní problémy, které vyžadují lázeňskou péči. To je v&nbsp;pořádku, ale v&nbsp;jednadvacátém století, kdy si můžete koupit minerální vodu v&nbsp;každém supermarketu, to už není moc lukrativní byznys model. Festival tohle na&nbsp;chvíli mění. Jedenáct měsíců v&nbsp;roce jsou Karlovy Vary normální město s&nbsp;normálními lidmi, kteří dělají normální věci, jako je chození do&nbsp;práce a&nbsp;stěžování si na&nbsp;politiku.
Ale pak přijde festival – a&nbsp;město se&nbsp;najednou stane hlavním městem mezinárodní kultury. Alespoň na&nbsp;týden. Restaurace, které normálně podávají guláš a&nbsp;pivo, najednou nabízejí fusion cuisine a&nbsp;organic vína. Hotely, které normálně hostí důchodce v&nbsp;rámci lázeňských pobytů, najednou hostí producenty z&nbsp;Hollywoodu. Je to schizofrenní, ale taky docela okouzlující. Jako kdyby město každý rok dostalo možnost být někým jiným, někým víc glamour a&nbsp;mezinárodně významným.
Karlovy Vary jsou městem s&nbsp;bohatou historií, městem lázní a&nbsp;architektury, městem, které po&nbsp;desetiletí přitahovalo návštěvníky z&nbsp;celé Evropy i&nbsp;vzdálenějších krajin. Je to však také město, které muselo po&nbsp;roce 1989 hledat novou identitu, novou roli v&nbsp;proměněném světě. Tradiční lázeňský turismus, ačkoli stále existuje, už není tím, čím býval. Architektura zůstává, ale sama o&nbsp;sobě nestačí k&nbsp;udržení ekonomické prosperity a&nbsp;kulturní vitality.
V&nbsp;této situaci přichází filmový festival jako možná odpověď na&nbsp;otázku, jak udržet město v&nbsp;povědomí veřejnosti, jak přilákat návštěvníky, jak vytvořit novou identitu, která by byla současně moderní i&nbsp;navazující na&nbsp;historickou tradici elegance a&nbsp;mezinárodnosti.
Festival nabízí městu něco, co samo o&nbsp;sobě vytvořit nemůže: mediální pozornost, přítomnost významných osobností, atmosféru výjimečnosti a&nbsp;prestiže. Dává mu příležitost prezentovat se&nbsp;jako místo, kde se&nbsp;dějí důležité věci, kde se&nbsp;setkávají významní lidé, kde se&nbsp;rozhoduje o&nbsp;tom, co je hodnotné a&nbsp;co ne.
Proti tomu stojí otázka, co festival potřebuje od&nbsp;města. Moderní filmové festivaly totiž mohou teoreticky existovat kdekoliv – v&nbsp;Cannes, v&nbsp;Benátkách, v&nbsp;Berlíně, v&nbsp;Torontu, ale i&nbsp;v&nbsp;místech, která by leckoho možná překvapila. Technologie umožňuje pořádat festivalové projekce prakticky kdekoliv.
Přesto festivaly zůstávají silně vázané na&nbsp;konkrétní místa. Není to jen praktická nutnost. Festival potřebuje genius loci, potřebuje atmosféru, kterou vytváří specifické místo se&nbsp;svou historií, architekturou a&nbsp;kulturním kontextem.
Karlovy Vary nabízejí festivalu kombinaci historické elegance, středoevropského charakteru a&nbsp;specifické atmosféry lázeňského města. Kolonády, grandhotely, promenády – to všechno vytváří kulisu, která není jen dekorativní, ale taky podstatně ovlivňuje charakter celé události.
Představme si karlovarský festival přenesený do&nbsp;moderního kongresového centra. Technicky by to bylo možné, možná i&nbsp;praktičtější. Ale ztratilo by se&nbsp;něco podstatného – specifická alchymie místa a&nbsp;události, která dělá z&nbsp;festivalu něco víc než přehlídku filmů.
Co tedy vlastně karlovarský festival je? Podle mediálního pokrytí by se&nbsp;mohlo zdát, že filmy jsou jen kulisou pro&nbsp;společenské dění. Pozornost se&nbsp;soustřeďuje na&nbsp;to, kdo přijel, s&nbsp;kým byl viděn, co oblékl a&nbsp;co v&nbsp;onom outfitu řekl. Filmy jako by byly mnohdy jen předehrou pro&nbsp;společenské události.
Tato tendence není specifická jen pro&nbsp;Karlovy Vary – je charakteristická pro&nbsp;většinu velkých kulturních akcí naší doby. Stáváme se&nbsp;svědky toho, jak se&nbsp;obsah postupně vytrácí za&nbsp;formou, jak se&nbsp;podstata skrývá za&nbsp;spektáklem.
Bylo by však nespravedlivé a&nbsp;povrchní tvrdit, že to je celá pravda. Festival stále objevuje a&nbsp;představuje zajímavé filmy, stále poskytuje platformu pro&nbsp;mladé filmaře, stále funguje jako místo setkávání profesionálů z&nbsp;filmového průmyslu. Poctivá otázka by mohla být formulovaná takto: Je toto hlavní funkcí festivalu, anebo je to pouze vedlejší produkt něčeho jiného?
Možná je problém v&nbsp;našem přístupu k&nbsp;téhle otázce. Možná se&nbsp;snažíme rozdělit něco, co je ve&nbsp;své podstatě nerozdělitelné. Možná je karlovarský festival právě tím, čím je – komplexním fenoménem, který současně slouží více účelům a&nbsp;nelze ho redukovat na&nbsp;jednu jedinou funkci.
V&nbsp;jistém smyslu je to odraz naší doby, kdy se&nbsp;tradiční kategorie rozpadají a&nbsp;vznikají nové, hybridní formy. Festival je současně kulturní událostí i&nbsp;ekonomickým podnikem, společenskou akcí i&nbsp;uměleckou prezentací, lokálním svátkem i&nbsp;mezinárodním fenoménem.
Festival, který by byl pouze o&nbsp;filmech, by možná byl čistší, ale také chudší. Město, které by se&nbsp;spoléhalo pouze na&nbsp;svou historii, by možná bylo autentičtější, ale zároveň méně dynamické. Spojení festivalu a&nbsp;města vytváří něco nového, něco, co je více než součet svých částí.
Karlovarský festival je tak nejen kulturní událostí, ale také lekcí o&nbsp;tom, jak může vypadat produktivní soužití různých zájmů a&nbsp;potřeb v&nbsp;našem složitém světě. Lekcí, kterou bychom možná měli studovat nejen kvůli festivalu samému, ale i&nbsp;tomu, co nás&nbsp;může naučit o&nbsp;fungování společnosti obecně.
Karlovy Vary mají svůj festival a&nbsp;festival má své Karlovy Vary – a&nbsp;možná je to vše, co potřebujeme vědět. Možná hledání hlubšího smyslu je jako hledání Boha – buď&nbsp;ho najdete, nebo ne, ale hledání samo o&nbsp;sobě vás&nbsp;změní.

<clink anchorid="1"></clink>
Je to jen na&nbsp;týden v&nbsp;roce. Ale je to tak pravidelně. Město a&nbsp;filmový festival jako by se&nbsp;proměnily v&nbsp;jednu bytost nebo dvě žijící v&nbsp;tak těsné symbióze, že už se&nbsp;mezi nimi stírají hranice. Potřebují se&nbsp;navzájem. Ale proč? A&nbsp;co zde hledají ty tisíce lidí, které sem přijíždějí. Jak to, že karlovarský festival je tak oblíbený, ba milovaný? Kde pramení jeho autenticita v&nbsp;době, kdy dav volá po&nbsp;spektáklu? A&nbsp;jakou roli v&nbsp;tom celém hrají Vary?
Představte si filmový obraz: obývací pokoj, stažené žaluzie, klimatizace šumí téměř neslyšně. Lednice je plná, wifi funguje a&nbsp;streamovací

O rybce a žralokovi

<clink anchorid="6"></clink>
1946 / Vary? Mariánky!
První, nesoutěžní ročník&nbsp;se&nbsp;uskutečnil v&nbsp;srpnu 1946, ovšem v&nbsp;Mariánských Lázních. Pouze některé z&nbsp;filmů byly k&nbsp;vidění též v&nbsp;Karlových Varech. Zúčastnilo se&nbsp;jej celkem 7 států a&nbsp;diváci mohli zhlédnout 13 dlouhých a&nbsp;18 krátkých filmů. Křišťálový glóbus se&nbsp;poprvé uděloval v&nbsp;roce 1948, rok nato se&nbsp;festival přesunul do&nbsp;Varů.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
50. léta / Za&nbsp;mír, práci a&nbsp;film!
Festival trpěl povinným budovatelským zaměřením. Zvýšil se&nbsp;notně počet cen, protože&nbsp;ji musel dostat každý zasloužilý snímek z&nbsp;bratrských socialistických států. Kromě Velké ceny byla udělována&nbsp;též Cena míru a&nbsp;Cena práce. V&nbsp;roce 1956 byl festival zařazen do&nbsp;kategorie A&nbsp;(stejně jako Cannes, Berlín či&nbsp;Benátky), avšak vzhledem ke&nbsp;konání MFF v&nbsp;Moskvě bylo rozhodnuto konat oba festivaly střídavě, což platilo až&nbsp;do&nbsp;konce 80. let.
&nbsp;
1990–1993 / Nejdřív&nbsp;naděje, pak pád
Svoboda přinesla novou éru. Roku 1990 se&nbsp;hrály zakázané filmy, na&nbsp;kole do&nbsp;Varů dorazili Miloš Forman a&nbsp;Theodor Pištěk&nbsp;a&nbsp;vítali se&nbsp;s&nbsp;Václavem Havlem. V&nbsp;dalších letech šla úroveň naopak prudce dolů – vznikl filmový festival v&nbsp;Praze a&nbsp;nad&nbsp;tím&nbsp;varským se&nbsp;stahovala mračna…
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
1994 / Nastupuje Barťák
Organizace festivalu se&nbsp;ujali Jiří Bartoška (ten na&nbsp;festival poprvé přijel v&nbsp;roce 1969) a&nbsp;Eva Zaoralová. Pod&nbsp;jejich vedením se&nbsp;karlovarská přehlídka filmů stala nejvýznamnějším festivalem v&nbsp;bývalém „východním bloku“. Od&nbsp;roku 1994 je festival pořádán opět každoročně a&nbsp;pravidelně se&nbsp;na&nbsp;něm objevují světoví filmoví tvůrci.
&nbsp;
1994 / Přijel neznámý klučík
Patří k&nbsp;největším hercům současnosti, ale tehdy Leonarda DiCapria znal málokdo. Do&nbsp;Varů přijel v&nbsp;roce 1994 jako mladý, téměř neznámý klučík, navíc v&nbsp;doprovodu babičky a&nbsp;dědečka. „Byl z&nbsp;toho takový milý rodinný výlet s&nbsp;prarodiči. Tehdy ještě nikdo netušil, co v&nbsp;něm třímá,“ komentoval to později Blesk.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
2005 / Dr. Redford, Mrs. Sharon
Návštěva hvězdy Základního instinktu Sharon Stone sice patří k&nbsp;ikonickým varským momentům, ale jinak tam na&nbsp;ni až&nbsp;tak rádi nevzpomínají. Chovala se&nbsp;skutečně jako nafrněná hvězda. Naštěstí ve&nbsp;stejném roce dorazil i&nbsp;Robert Rekord – a&nbsp;to bylo jiné kafe. „Robert Redford byl milý intelektuál s&nbsp;velkým rozhledem o&nbsp;umění a&nbsp;sympaťák&nbsp;na&nbsp;první pohled. Celý jeden večer jsme se&nbsp;spolu bavili o&nbsp;silnici č. 50, která vede přes&nbsp;Nevadu a&nbsp;Utah,“ vzpomínal Marek Eben.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
2008 / Robert De Niro podruhé
Hlavní hvězdou 43. ročníku&nbsp;byla opravdu supertěžká váha. Přijel držitel dvou Oscarů Robert De Niro. A&nbsp;do&nbsp;Varů přivezl svůj nový film Co se&nbsp;vlastně stalo. „Do&nbsp;Karlových Varů jsem podruhé přijel rád, protože&nbsp;jsem chtěl ukázat dětem Českou republiku,“ řekl slavný herec. Předtím tam byl v&nbsp;roce 1990.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
2013 / Přiletěl kapitán Pomáda
Ač pilot, tenkrát letadlo sám neřídil. John Travolta si přiletěl Vary užít – a&nbsp;dařilo se&nbsp;mu to skvěle. Dodnes na&nbsp;něj nejen festivaloví fanoušci vzpomínají jako na&nbsp;jednoho z&nbsp;nejvstřícnějších hostů vůbec. Na&nbsp;festivalu uvedl legendární muzikál Pomáda, a&nbsp;dokonce tančil pod&nbsp;širým nebem v&nbsp;letním kině, čímž si získal srdce českého publika.

<clink anchorid="6"></clink>
1946 / Vary? Mariánky!
První, nesoutěžní ročník&nbsp;se&nbsp;uskutečnil v&nbsp;srpnu 1946, ovšem v&nbsp;Mariánských Lázních. Pouze některé z&nbsp;filmů byly k&nbsp;vidění též v&nbsp;Karlových Varech. Zúčastnilo se&nbsp;jej celkem 7 států a&nbsp;diváci mohli zhlédnout 13 dlouhých a&nbsp;18 krátkých filmů. Křišťálový glóbus se&nbsp;poprvé uděloval v&nbsp;roce 1948, rok nato se&nbsp;festival přesunul do&nbsp;Varů.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
50. léta / Za&nbsp;mír, práci a&nbsp;film!
Festival trpěl povinným budovatelským zaměřením. Zvýšil se&nbsp;notně počet cen, protože&nbsp;ji musel dostat kaž

Od světlých zítřků k zářivé budoucnosti

<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;
Už přes&nbsp;dvacet let tvoří Lucie Kutálková pod&nbsp;značkou LEEDA. Zakládá si na&nbsp;minimalismu a&nbsp;variabilitě střihů, nebojí se&nbsp;ale ani výrazných barev a&nbsp;s&nbsp;úsměvem přiznává, že miluje vše, co se&nbsp;třpytí.
Když&nbsp;procházíte pražskou Bartolomějskou ulicí, v&nbsp;místě, kde se&nbsp;v&nbsp;štěpí a&nbsp;otevírá se&nbsp;z&nbsp;ní výhled na&nbsp;Národní třídu, stěží přehlédnete výlohu, za&nbsp;kterou to ve&nbsp;světlém prostoru září barvami: fialovou, žlutou, ale i&nbsp;metalickou stříbrnou či&nbsp;modrou. Tohle království si tady už před&nbsp;více než dvaceti lety založila návrhářka Lucie Kutálková společně s&nbsp;několika dalšími designéry, když&nbsp;převzali značku&nbsp;zaměřenou na&nbsp;outdoorové oblečení a&nbsp;vybavení LEEDA.
„Firma LEEDA byla založená těsně po&nbsp;revoluci a&nbsp;dělala funkční oblečení na&nbsp;vysoké úrovni. Pro&nbsp;tehdejší majitelku paní Vondrovou jsem už na&nbsp;střední pracovala jako brigádnice. Jenže&nbsp;když&nbsp;začaly lokální výrobu válcovat zahraniční firmy, chtěla mít klid, a&nbsp;tak firmu nabídla společně s&nbsp;prostorem tady v&nbsp;Bartolomějské. Značku&nbsp;jsme ale od&nbsp;základu změnili. Tenkrát nás&nbsp;do&nbsp;toho šlo pět designérů, po&nbsp;roce jsme zbyly dvě a&nbsp;posledních čtrnáct let dělám značku&nbsp;sama,“ vypráví Kutálková.<clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
K&nbsp;módě se&nbsp;dostala už na&nbsp;střední škole, kde studovala malbu a&nbsp;se&nbsp;spolužačkou vytvořila svou první kolekci z&nbsp;hnědých závěsů Českých drah. „Dělaly jsme přehlídky na&nbsp;pankáče po&nbsp;různých hospodách a&nbsp;klubech a&nbsp;tahle kolekce byla celkem pověstná. Měla asi dvanáct kousků, fotily jsme ji ve&nbsp;vlaku a&nbsp;cestujícím jsme říkaly, že jsou to nové uniformy pro&nbsp;průvodčí,“ směje se&nbsp;návrhářka při&nbsp;vzpomínání. Z&nbsp;nástavby na&nbsp;oděvní návrhářství pokračovala na&nbsp;pražskou UMPRUM, odkud ji po&nbsp;roce vyloučili. To jí ale nezabránilo v&nbsp;oboru zůstat a&nbsp;dnes se&nbsp;řadí k&nbsp;nejetablovanějším návrhářkám na&nbsp;české scéně.
Když&nbsp;v&nbsp;roce 2003 s&nbsp;partou přátel převzala zajetou značku, příliš nepřemýšlela nad&nbsp;tím, jak ji uchopit po&nbsp;byznysové stránce. Jasné ovšem bylo, že z&nbsp;outdooru ji chce vizuálně i&nbsp;obsahově proměnit na&nbsp;značku&nbsp;módní. Z&nbsp;velkého nadšení za&nbsp;půl roku vytvořili první kolekci, změnili vizuál i&nbsp;interiér obchodu. Až&nbsp;postupem času a&nbsp;s&nbsp;tím, že u&nbsp;značky zůstala právě jen Lucie Kutálková, vykrystalizoval její rukopis založený na&nbsp;minimalistických oděvech.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
Od&nbsp;začátku ale hrála důležitou roli zodpovědná produkce – lokální výroba ideálně z&nbsp;lokálních materiálů, což bylo podle Kutálkové před&nbsp;dvaceti lety jednodušší, v&nbsp;Česku totiž tehdy fungovalo víc textilek než dnes. „Dnes se&nbsp;tomu říká udržitelnost a&nbsp;hodně se&nbsp;tím&nbsp;slovem plýtvá, mně tenhle přístup ale vždycky přišel normální. I&nbsp;v&nbsp;životě mám ráda málo věcí – ale musejí být kvalitní.“
Nedávno u&nbsp;značky LEEDA nastal další velký přerod. Lucie cítila, že po&nbsp;letech je potřeba udělat něco radikálnějšího. Rozhodla se&nbsp;pro&nbsp;změnu loga i&nbsp;celého vizuálu, a&nbsp;sice ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;grafickým designérem Mariem Corradinim – to se&nbsp;propsalo do&nbsp;pojetí značky i&nbsp;do&nbsp;nejnovější kolekce. Nese název Blurr a&nbsp;kombinuje kontrastní originální tisky i&nbsp;monochromatické barevnosti modelů v&nbsp;elegantním a&nbsp;nadčasovém pojetí. Připomínat má mlhavé dny, kdy „svět zůstává rozostřený a&nbsp;je jen na&nbsp;vás, zda uvidíte věci zblízka naprosto jasně, anebo se&nbsp;necháte vést intuicí a&nbsp;fantazií“. Stejně jako mlha tak přináší jasné tvary a&nbsp;kontury i&nbsp;jemně rozostřené linie a&nbsp;textury.

<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;
Už přes&nbsp;dvacet let tvoří Lucie Kutálková pod&nbsp;značkou LEEDA. Zakládá si na&nbsp;minimalismu a&nbsp;variabilitě střihů, nebojí se&nbsp;ale ani výrazných barev a&nbsp;s&nbsp;úsměvem přiznává, že miluje vše, co se&nbsp;třpytí.
Když&nbsp;procházíte pražskou Bartolomějskou ulicí, v&nbsp;místě, kde se&nbsp;v&nbsp;štěpí a&nbsp;otevírá se&nbsp;z&nbsp;ní výhled na&nbsp;Národní třídu, stěží přehlédnete výlohu, za&nbsp;kterou to ve&nbsp;světlém prostoru září barvami: fialovou, žlutou, ale i&nbsp;metalickou stříbrnou či&nbsp;modrou. Tohle království si tady už před&nbsp;více než dvaceti lety založila návrhářka Luci

Od punku ke třpytivému minimalismu

I&nbsp;v&nbsp;kulisách sídliště, kde v&nbsp;dálce drnčí projíždějící tramvaj a&nbsp;na&nbsp;nedaleké panelákové lodžii ve&nbsp;větru povlávají vypraná prostěradla, můžete sklízet jahody, natrhat si čerstvý salát a&nbsp;bylinky nebo jen tak pobýt s&nbsp;dětmi na&nbsp;zahradě. Urban gardening je trend, který do&nbsp;hlavního města dorazil před&nbsp;třinácti lety a&nbsp;dnes má celou řadu zastánců. Byli jsme se&nbsp;podívat, jak život v&nbsp;komunitních zahradách bují dnes.
&nbsp;
Kateřina Ratajová, Komunitní centrum Nesedím, sousedím, Břevnov, Praha<clink anchorid="5"></clink>
V&nbsp;Břevnově, na&nbsp;okraji sídliště Na&nbsp;Pendreku, v&nbsp;roce 2017 vyrostlo komunitní centrum Nesedím, sousedím, které založila Kristýna&nbsp;Ciprová spolu s&nbsp;lidmi z&nbsp;okolí, kteří pořádali sousedské snídaně a&nbsp;kulturní akce ve&nbsp;veřejném prostoru. Rozvoj umožnil i&nbsp;grant EU a&nbsp;výhodný pronájem zanedbaného domku vedle školky. Celý prostor uvnitř i&nbsp;venku průběžně zvelebují, aby tvořil příjemné zázemí pro&nbsp;všechny generace: nejmenší sem chodí do&nbsp;dětské skupinky, starší děti na&nbsp;kroužky, senioři&nbsp;pak každý pátek na&nbsp;společné obědy, které tu pořádají jako prevenci osamělosti. „Přilehlá zahrádka je velká výhoda. Je tu příjemné posezení a&nbsp;pěstujeme bylinky a&nbsp;ovocné keře. Cílený sběr se&nbsp;tady ale moc nedaří, protože&nbsp;děti většinou otrhají všechno dřív, než to dozraje,“ směje se&nbsp;koordinátorka zdejšího programu Kateřina Ratajová.
&nbsp;
&nbsp;
Linda Janská, Ekocentrum Prales, Mladoboleslavská, Kbely, Praha<clink anchorid="4"></clink>
Pod&nbsp;taktovkou Lesů hl. města Prahy vyrostl před&nbsp;osmi lety Prales. Takový, ve&nbsp;kterém se&nbsp;neztratíte, naopak se&nbsp;v&nbsp;něm dozvíte spoustu zajímavostí o&nbsp;soužití člověka s&nbsp;přírodou a&nbsp;kde si nedaleko paneláků vypěstujete jahody, hrách nebo třeba rajčata. Jde o&nbsp;ekocentrum zaměřené primárně na&nbsp;ekologickou výchovu dětí. Jeho součástí je rozlehlá komunitní zahrada, skleníky, a&nbsp;dokonce i&nbsp;komunitní kurník, kam chodí rodiny pečovat o&nbsp;slepice výměnou za&nbsp;vejce. O&nbsp;zeleň se&nbsp;tu stará energická Linda Janská, která nám představuje i&nbsp;zdejší zvířecí obyvatele, většinou zachráněné – ovce, prasata, krávu, holuby pávíky či&nbsp;králíky. „Prales je živý organismus a&nbsp;každý, kdo ho tvoří, přijde s&nbsp;nějakým zajímavým nápadem. Já letos začínám pořádat bylinkové workshopy pro&nbsp;ženy, aby mohly do&nbsp;jídelníčku&nbsp;zařadit věci, o&nbsp;kterých třeba vůbec nevědí, že jsou jedlé,“ říká Janská.
&nbsp;
&nbsp;
Jana Javůrková, Prazelenina, Park U&nbsp;Vody, Holešovice, Praha<clink anchorid="3"></clink>
Když&nbsp;architekt Matěj Petránek vyrazil do&nbsp;finských Helsinek, viděl, jak moc město žije komunitním zahradničením. V&nbsp;roce 2012 si tak usmyslel, že by stejný princip chtěl přenést i&nbsp;do&nbsp;Prahy – a&nbsp;společně s&nbsp;kamarádem a&nbsp;kavárníkem Jiřím Novákem založil vůbec první komunitní zahradu s&nbsp;kavárnou v&nbsp;Praze, v&nbsp;proluce v&nbsp;holešovické ulici Komunardů. V&nbsp;Praze 7 zůstali, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;během let různě stěhovali; dnes mají zázemí v&nbsp;čerstvě zrevitalizovaném Parku U&nbsp;Vody. „Členové našeho spolku se&nbsp;o&nbsp;zahradu starají a&nbsp;berou si směny v&nbsp;barové maringotce, kam může přijít kdokoliv posedět. Pěstitelé si tu pak pronajímají záhony, kterých je asi 140,“ přibližuje místopředsedkyně spolku Jana Javůrková. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;nemáte záhonek, můžete sem navečer vyrazit na&nbsp;únětické pivo, pořádají se&nbsp;tady taky akustické koncerty či&nbsp;workshopy, které vedou přímo lidé zapojení do&nbsp;komunity.
&nbsp;
&nbsp;
Anna Stella a&nbsp;Barbora Hejnová, Pastvina, V&nbsp;Podskalí, Vinoř<clink anchorid="2"></clink>
Manželé Anna (na&nbsp;fotce vpravo) a&nbsp;Marco Stellovi měli ve&nbsp;Vinoři&nbsp;pastvinu se&nbsp;dvěma koňmi. A&nbsp;protože&nbsp;díky koním měli hnůj, před&nbsp;sedmi lety se&nbsp;rozhodli, že ho využijí a&nbsp;založí i&nbsp;komunitní zahradu pro&nbsp;lidi z&nbsp;okolních bytovek. Vznikla tak Pastvina, ze&nbsp;které se&nbsp;postupně stal i&nbsp;azyl pro&nbsp;zvířata v&nbsp;nouzi. Marco Stella je evoluční biolog a&nbsp;vždy jej zajímala drůbež. Slepice, perličky, husy a&nbsp;další opeřenci tak tvoří hlavní část zdejšího obyvatelstva, potkáte tady i&nbsp;pštrosům podobné nandu. „Permakulturním přístupem pěstujeme taky vlastní biozeleninu, děláme edukativní programy pro&nbsp;školy všech stupňů, k&nbsp;tomu i&nbsp;komentované prohlídky nebo třeba kraví terapii a&nbsp;projížďky na&nbsp;koních,“ líčí Barbora Hejnová (vlevo), která se&nbsp;do&nbsp;týmu Pastviny přidala před&nbsp;rokem.
&nbsp;
&nbsp;
Vendula Donátová, Lexa Doleželová a&nbsp;Anna Chybová, MetroFarm, Císařský ostrov, Praha<clink anchorid="1"></clink>
Císařský ostrov slouží jako průchod mezi Stromovkou a&nbsp;Trojou, zejména&nbsp;tamní zoo. Zároveň je to oáza&nbsp;milovníků koní. A&nbsp;v&nbsp;jedné části rozlehlého ostrova se&nbsp;rozprostírá také velká komunitní zahrada, kterou opečovává spolek MetroFarm. Založil jej Štěpán Říha a&nbsp;kolem něj vyrostl tým stejně smýšlejících lidí, kterým záleží na&nbsp;kontaktu s&nbsp;přírodou ve&nbsp;městě. Zdejší zahradu pomáhala založit Vendula Donátová (na&nbsp;fotce uprostřed), jež se&nbsp;tu dnes stará i&nbsp;o&nbsp;políčko fungující jako tréninkové středisko pro&nbsp;studenty ekologického zemědělství i&nbsp;pro&nbsp;ty, kdo se&nbsp;chtějí naučit, jak pěstovat zeleninu. „Pořádáme tu farmářské trhy, dožínky, občas i&nbsp;nějaké vaření,“ popisuje další členka koordinačního týmu Lexa Doleželová (vpravo). Na&nbsp;políčkách tu hospodaří 170 lidí z&nbsp;okolí, zeleninou se&nbsp;tu zásobí i&nbsp;bedýnky pro&nbsp;lokální systém KPZ.

I&nbsp;v&nbsp;kulisách sídliště, kde v&nbsp;dálce drnčí projíždějící tramvaj a&nbsp;na&nbsp;nedaleké panelákové lodžii ve&nbsp;větru povlávají vypraná prostěradla, můžete sklízet jahody, natrhat si čerstvý salát a&nbsp;bylinky nebo jen tak pobýt s&nbsp;dětmi na&nbsp;zahradě. Urban gardening je trend, který do&nbsp;hlavního města dorazil před&nbsp;třinácti lety a&nbsp;dnes má celou řadu zastánců. Byli jsme se&nbsp;podívat, jak život v&nbsp;komunitních zahradách bují dnes.
&nbsp;
Kateřina Ratajová, Komunitní centrum Nesedím, sousedím, Břevnov, Praha<clink anchorid="5"></clink>
V&nbsp;Břevnově, na&nbsp;okraji sídliště Na&nbsp;Pendreku, v&nb

Zahradníci s paneláky na dohled

<clink anchorid="1"></clink>
Švýcarská značka Longines, založená v&nbsp;roce 1832, představila nadčasově elegantní hodinky Longines Spirit Zulu Time 1925, které upomínají na&nbsp;jedno velké výročí. Přesně před&nbsp;100 lety totiž Longines jako první značka na&nbsp;světě přišla s&nbsp;náramkovými hodinkami umožňujícími odečítat čas ve&nbsp;dvou časových zónách zároveň. Model Zulu Time se&nbsp;tak stal nezbytným společníkem námořníků i&nbsp;letců. Letošní novinka Spirit Zulu Time 1925 vzhledově navazuje na&nbsp;předchozí modely, svým unikátním provedením ale posouvá hranice designu ještě o&nbsp;něco dál.

Longines. Spirit Zulu Time 1925

Tobias Stein

<clink anchorid="1"></clink>
Už tři&nbsp;roky stojí v&nbsp;čele Českých drah. Za&nbsp;tu dobu se&nbsp;mu daří setrvale lákat do&nbsp;vlaků této společností každým rokem víc pasažérů. Podnik loni hospodařil se&nbsp;ziskem 1,3 miliardy korun. Magazín HROT hovořil s&nbsp;předsedou představenstva a&nbsp;generálním ředitelem Českých drah Michalem Krapincem.
Čím si vysvětlujete rostoucí zájem o&nbsp;služby Českých drah?
Důvodů je více, ale ten hlavní je jednoduchý: lidé si vybírají kvalitu. V&nbsp;posledních letech intenzivně investujeme do&nbsp;modernizace naší vozové flotily, zkvalitnili jsme služby a&nbsp;zjednodušili cestování. A&nbsp;to všechno cestující oceňují. Naše vlaky jsou dnes pohodlnější a&nbsp;spolehlivější než kdy dřív. Rostoucí počty cestujících nám potvrzují, že jdeme správným směrem. Loni jsme v&nbsp;našich vlacích přepravili téměř 169 milionů zákazníků, což je meziročně o&nbsp;čtyři&nbsp;miliony více. Věřím, že letos toto číslo překonáme.
S&nbsp;tím&nbsp;souvisí i&nbsp;velmi dobrý hospodářský výsledek. Co se&nbsp;na&nbsp;něm podepsalo?
Zásadní roli sehrála osobní doprava, která se&nbsp;stala vůbec poprvé hlavním motorem našeho hospodaření. V&nbsp;této oblasti jsme dosáhli zisku přes&nbsp;600 milionů korun. Potvrzuje se&nbsp;tak, že strategie zaměřená na&nbsp;zvyšování kvality služeb a&nbsp;modernizaci vlaků funguje. Pohodlí přinášíme a&nbsp;nadále budeme přinášet jak u&nbsp;dálkových vlaků, tak u&nbsp;těch regionálních. Všechna nová vozidla nabízejí služby, které zpříjemňují cestování, jsou bezbariérová, disponují palubní wifi sítí, klimatizací, informačními displeji a&nbsp;nabízejí pohodlné sedačky i&nbsp;dostatek místa pro&nbsp;kočárky i&nbsp;jízdní kola.
Jak to vypadá s&nbsp;investicemi?
Umožnily nám zásadní proměnu vozového parku. Jen loni jsme investovali 18 miliard korun, což přineslo do&nbsp;provozu více než 140 nových vozidel – od&nbsp;prvních souprav Comfortjet přes&nbsp;elektrické vlaky RegioPanter a&nbsp;motorové RegioFoxy až&nbsp;po&nbsp;lokomotivy Siemens Vectron. Výrazně jsme zvýšili úroveň cestování v&nbsp;podobě komfortu pro&nbsp;naše zákazníky. Loni jsme jim slíbili celkem 22 tisíc sedaček v&nbsp;nových vlacích – a&nbsp;já mám radost, že se&nbsp;nám to podařilo. Navíc rozjetý vlak investic jede dál, dlouhodobě směřujeme k&nbsp;investicím mezi 12 a&nbsp;14 miliardami ročně. Chceme udržet plynulý rytmus obnovy. Kromě vlaků investujeme do&nbsp;opravárenského zázemí, abychom nové technologie dokázali efektivně provozovat a&nbsp;udržovat. Opravárenství považujeme vedle osobní a&nbsp;nákladní dopravy za&nbsp;třetí pilíř podnikání Skupiny ČD. V&nbsp;příštích šesti letech plánujeme investovat do&nbsp;jeho rozvoje dalších více než 12 miliard korun.
Mění se&nbsp;i&nbsp;struktura vozidel – přecházíte z&nbsp;klasických souprav na&nbsp;jednotky. Proč?
Jde o&nbsp;snahu sjednotit typy vlaků, a&nbsp;tím&nbsp;zefektivnit provoz i&nbsp;údržbu. Do&nbsp;deseti let plánujeme, že dálkovou dopravu budou obsluhovat zejména&nbsp;jednotky ComfortJet, zatímco regiony obslouží RegioPantery a&nbsp;RegioFoxy. Takový vozový park je flexibilnější, lépe servisovatelný a&nbsp;přívětivější pro&nbsp;cestující. Moderní vlaky přitahují na&nbsp;železnici nové cestující a&nbsp;na&nbsp;tratích, kde takové vlaky nasazujeme, sledujeme nárůst počtu zákazníků. Nejde jen o&nbsp;komfort, který cestujícím přinášíme, ale i&nbsp;o&nbsp;rychlost, protože&nbsp;nové soupravy nabízejí kromě jiného i&nbsp;lepší dynamiku jízdy.
O&nbsp;vozech ComfortJet mluvíte jako o&nbsp;nové vlajkové lodi Českých drah, proč?
Ano – a&nbsp;máme k&nbsp;tomu dobrý důvod. Jde o&nbsp;to nejlepší, co můžete na&nbsp;středoevropských kolejích potkat. Loni jsme převzali osm souprav a&nbsp;do&nbsp;konce letošního roku jich budeme mít už čtrnáct. Novinkou je také postupné nasazování těchto nejmodernějších vlaků v&nbsp;jejich kompletním devítivozovém složení s&nbsp;restauračním a&nbsp;řídicím vozem. Vozy ComfortJet obslouží mezinárodní vlaky, takže&nbsp;kromě Berlína&nbsp;se&nbsp;s&nbsp;nimi cestující budou setkávat při&nbsp;cestách do&nbsp;Vídně a&nbsp;Budapešti, později přibude i&nbsp;Kodaň.
Hodně se&nbsp;teď mluví o&nbsp;budování vysokorychlostních tratí. Je to pro&nbsp;vás&nbsp;aktuální téma?
Díky vysokorychlostním tratím má před&nbsp;sebou česká železnice velmi zajímavou kapitolu. S&nbsp;jejich příchodem cestující získají zcela nový rozměr cestování. Takzvané VRTky budou znamenat posílení konkurenceschopnosti železnice proti jiným druhům dopravy, nabídnou velmi rychlé cestování, podstatné zkrácení cestovních časů. Realizace vysokorychlostních tratí spadá pod&nbsp;Správu železnic. My jako dopravce nesmíme zaspat, a&nbsp;proto už teď pořizujeme vlaky, které mohou takové tratě, zatím tedy jen v&nbsp;zahraničí, využívat, například právě ComfortJet.
České dráhy na&nbsp;konci roku uvedly do&nbsp;provozu první bateriové vlaky v&nbsp;tuzemsku. Jste s&nbsp;jejich fungováním spokojeni?
První čtyři&nbsp;bateriové vlaky jezdí od&nbsp;prosince v&nbsp;Moravskoslezském kraji a&nbsp;jednoznačně to byl dobrý krok. Elektrické soupravy RegioPanter doplněné o&nbsp;bateriový pohon jezdí na&nbsp;trati z&nbsp;Ostravy do&nbsp;Veřovic. Dříve&nbsp;to pro&nbsp;cestující znamenalo, že ve&nbsp;Studénce museli z&nbsp;elektrického vlaku přesednout do&nbsp;motorového. „Pod&nbsp;dráty“ je totiž jen část trati. To se&nbsp;zavedením bateriových vlaků odpadá, takže&nbsp;cestování je pohodlnější a&nbsp;rychlejší. Vidíme to i&nbsp;na&nbsp;větším zájmu o&nbsp;tuto linku. Navíc jsou tyto vlaky šetrnější k&nbsp;přírodě díky úspoře emisí CO2. Na&nbsp;severu Moravy to čtyřmi bateriovými vlaky nekončí, zanedlouho k&nbsp;nim přibude dalších patnáct. A&nbsp;bateriové vlaky se&nbsp;objeví také v&nbsp;dalších krajích. Skvělé uplatnění najdou v&nbsp;lokalitách, kde elektrizace regionálních tratí není efektivní nebo možná. Na&nbsp;poptávku ze&nbsp;strany krajů chceme být připraveni, proto už připravujeme vyhlášení soutěže na&nbsp;akutrolejové vlaky.
Blíží se&nbsp;prázdniny, Češi&nbsp;budou ve&nbsp;velkém vyrážet na&nbsp;letní dovolené. Zajímavým tipem může být třeba Baltské moře, kam už několik měsíců vozíte cestující. Jak si Baltic express vede?
Zájem předčil očekávání. Linka spojující Česko a&nbsp;polské Trojměstí, střední a&nbsp;severní Evropu, má potenciál, a&nbsp;to nejen v&nbsp;létě. Její provoz zajišťujeme ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;polským dopravcem PKP Intercity. Každý den jedou čtyři&nbsp;páry vlaků. Polský dopravce letos spouští také provoz vlaků až&nbsp;do&nbsp;Chorvatska. Spoje budou při&nbsp;cestě na&nbsp;jih zastavovat také na&nbsp;našem území a&nbsp;jízdenky polského dopravce koupí zájemci i&nbsp;v&nbsp;rámci prodejních kanálů Českých drah.
Cestující čas strávený ve&nbsp;vlaku často využívají k&nbsp;práci či&nbsp;zábavě, což často souvisí i&nbsp;s&nbsp;kvalitou mobilního a&nbsp;datového připojení. To není vždy optimální. Dočkáme se&nbsp;zlepšení?
Určitě, nejde jen o&nbsp;to, nabízet moderní a&nbsp;spolehlivé vlaky, ale i&nbsp;kvalitní služby. Jedním z&nbsp;důležitých faktorů je právě i&nbsp;kvalita surfování na&nbsp;internetu nebo hovory. V&nbsp;současné době řešíme spuštění pilotního testování satelitního internetu Starlink od&nbsp;společnosti SpaceX. Budeme jedním z&nbsp;prvních dopravců na&nbsp;světě, který tuto technologii ve&nbsp;vlaku otestuje. Mezi další projekty v&nbsp;této oblasti patří vybavení našich vlaků, konkrétně pendolin, railjetů a&nbsp;interpanterů takzvanými opakovači&nbsp;mobilního signálu, dále laserová úprava oken pro&nbsp;snazší průchod mobilního signálu nebo velká obměna&nbsp;stávajících routerů za&nbsp;modernější.
Původní profesí jste právník, nikoli železničář. Co vás&nbsp;před&nbsp;třemi lety přesvědčilo přijmout nabídku vést právě České dráhy?
S&nbsp;železnicí jsem profesně v&nbsp;kontaktu už docela dlouho, takže&nbsp;to pro&nbsp;mě nebyla úplně neznámá voda. Měl jsem možnost nahlédnout pod&nbsp;pokličku, poznat, co skvěle funguje, ale i&nbsp;co potřebuje vylepšit. Zvolení do&nbsp;čela Českých drah mě profesně zase obrovsky posunulo. Značka České dráhy má úžasnou historii a&nbsp;zároveň budoucnost, u&nbsp;které chci být.
Řídit firmu s&nbsp;více než 20 tisíci zaměstnanci není jednoduché. Co vás&nbsp;v&nbsp;této roli osobně nejvíc posunulo nebo překvapilo?
Nejvíc mě asi překvapilo, kolik věcí musí fungovat dohromady, aby se&nbsp;vůbec mohl rozjet jediný vlak. A&nbsp;co mě posunulo? Naučil jsem se&nbsp;víc poslouchat a&nbsp;dívat na&nbsp;věci z&nbsp;různých úhlů. Rozhodnutí musíte dělat rychle, ale ne zbrkle. A&nbsp;co hlavně, obrovský respekt mám k&nbsp;lidem v&nbsp;provozu. Bez&nbsp;nich by nic nejelo. Doslova.
Máte osobní vzpomínku na&nbsp;cestu vlakem, která vám zůstala v&nbsp;paměti – ať už pozitivně, nebo negativně?
Zážitků je opravdu hodně. (smích) Ale vážně. Třeba nedávná jízda naším nejnovějším comfortjetem do&nbsp;Ostravy, pohodlná cesta, spokojení cestující, milý personál. V&nbsp;tu chvíli si řeknete: Super, tohle má smysl. A&nbsp;nebo první jízda bateriovým vlakem, to byl trochu pocit jako z&nbsp;budoucnosti. Ekologické, tiché, moderní. Přesně tímhle směrem chceme jít.
Říkáte, že chcete zlepšit důvěru veřejnosti vůči&nbsp;Českým drahám. Co podle vás&nbsp;ta důvěra vlastně znamená?
Znamená to, že lidé věří, že když&nbsp;si koupí jízdenku, dorazí včas a&nbsp;v&nbsp;pohodě do&nbsp;cíle své cesty. Důvěru si nezískáte reklamou, ale každodenní praxí. Každá jízda je taková malá zkouška. Když&nbsp;se&nbsp;vám daří, lidé to ocení. A&nbsp;když&nbsp;něco nevyjde, je fér říct proč a&nbsp;co s&nbsp;tím&nbsp;děláme. Lidé musí vědět, že se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;můžou spolehnout.
Co vám přináší relax? Jak nejraději odpočíváte, pokud vám to práce vůbec dovolí – a&nbsp;proč?
Relax pro&nbsp;mě znamená být s&nbsp;rodinou. Když&nbsp;to jde, vyrazíme na&nbsp;výlet, do&nbsp;přírody, na&nbsp;kola. Obecně se&nbsp;snažím hodně sportovat. Aktivní odpočinek je pro&nbsp;mě ideální způsob, jak si vyčistit hlavu – a&nbsp;sport k&nbsp;tomu patří neodmyslitelně. V&nbsp;ten moment člověk&nbsp;opravdu vypne, získá odstup a&nbsp;často pak vidí věci z&nbsp;jiné perspektivy. A&nbsp;to je v&nbsp;práci k&nbsp;nezaplacení.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Michal Krapinec (*1986) vede ČD od&nbsp;dubna 2022. Předtím působil jako šéf ČD Telematika. Má za&nbsp;sebou dlouholeté zkušenosti nejen z&nbsp;ČD, ale i&nbsp;ČD Cargo i&nbsp;ČD Logistic. V&nbsp;ČD působil jako ředitel odboru projektové kanceláře, ředitel odboru strategie a&nbsp;správy majetkových účastí a&nbsp;ředitel kanceláře pro&nbsp;ekonomiku a&nbsp;informatiku.

<clink anchorid="1"></clink>
Už tři&nbsp;roky stojí v&nbsp;čele Českých drah. Za&nbsp;tu dobu se&nbsp;mu daří setrvale lákat do&nbsp;vlaků této společností každým rokem víc pasažérů. Podnik loni hospodařil se&nbsp;ziskem 1,3 miliardy korun. Magazín HROT hovořil s&nbsp;předsedou představenstva a&nbsp;generálním ředitelem Českých drah Michalem Krapincem.
Čím si vysvětlujete rostoucí zájem o&nbsp;služby Českých drah?
Důvodů je více, ale ten hlavní je jednoduchý: lidé si vybírají kvalitu. V&nbsp;posledních letech intenzivně investujeme do&nbsp;modernizace naší vozové flotily, zkvalitnili jsme služby a&nbsp;zjednodušili cestování. A&nbsp;to

Michal Krapinec, České dráhy. Rozjetý vlak investic jede dál

<clink anchorid="1"></clink>
Rozhovor ekonoma Miroslava Zámečníka s&nbsp;bankéřem Liborem Vošickým
Téměř 60 % domů v&nbsp;Česku vzniklo před&nbsp;rokem 1980. Většina z&nbsp;nich nikdy neprošla komplexní renovací. Každé zateplení, výměna&nbsp;zdroje nebo chytré řízení spotřeby přitom znamená nejen úsporu nákladů, ale i&nbsp;zvýšení tržní hodnoty nemovitosti, zvýšení soběstačnosti a&nbsp;impulz pro&nbsp;ekonomiku. Proč se&nbsp;tempo renovací stále drží hluboko pod&nbsp;potřebnými 3 % ročně? A&nbsp;proč váháme, když&nbsp;máme technologie, banky i&nbsp;veřejné peníze? Diskutují Libor Vošický, předseda Stavební spořitelny České spořitelny, a&nbsp;ekonom a&nbsp;komentátor Mirek Zámečník, autor podcastu Odemčeno.
Zámečník: Začněme s&nbsp;jednoduchou otázkou: Proč by měla být energetická renovace domů národní prioritou?
Vošický: Protože&nbsp;má pozitivní ekonomický, ekologický a&nbsp;sociální dopad. A&nbsp;je to nejlevnější, nejrychlejší a&nbsp;nejjistější cesta ke&nbsp;snížení energetických nákladů pro&nbsp;domácnosti. Renovace nejsou náklady do&nbsp;zateplení, ale investice do&nbsp;ekonomiky, bezpečnosti a&nbsp;udržitelnosti. A&nbsp;nástroje máme – dotace, úvěry, poradenství. Potřebujeme hlavně konzistentní přístup.
Zámečník: A&nbsp;kontinuitu. Náš přístup „dnes dotace jsou, zítra nejsou“ ničí důvěru. Když&nbsp;lidé ani firmy nevědí, co bude za&nbsp;rok, raději neplánují vůbec.
Vošický: Přitom často platí, že úspora na&nbsp;energiích převýší splátku úvěru. Zálohové dotace letos v&nbsp;únoru změnily hru – stát posílá peníze&nbsp;předem, lidé mají jistotu, že na&nbsp;investici dosáhnou.
Zámečník: A&nbsp;není to jen otázka rodinných rozpočtů. Jde i&nbsp;o&nbsp;národní bezpečnost. Méně spotřeby znamená menší závislost na&nbsp;dovozu a&nbsp;nižší zátěž na&nbsp;přenosovou a&nbsp;distribuční síť. Přesto se&nbsp;objevují hlasy, že Green Deal je diktát z&nbsp;Bruselu. Přitom každá ušetřená kilowatthodina je krok k&nbsp;menší závislosti na&nbsp;ruském plynu. To je strategická výhra.
Zámečník: Lidé dnes hodně řeší fotovoltaiku a&nbsp;baterie. Ale pokud dům netěsní, žádná technologie to nezachrání. Základ je v&nbsp;obálce budovy.
Vošický: Přesně tak. Bez&nbsp;energeticky efektivních budov přechod k&nbsp;moderní energetice nezvládneme. Starý dům, který „topí pánubohu do&nbsp;oken“, nezachrání ani nejlepší soláry. Správné pořadí je: nejdřív&nbsp;zateplení, pak teprve účinnější technologie. Právě k&nbsp;tomu má sloužit „renovační pas“ – přehledná kuchařka, kterou připravují ministerstvo životního prostředí a&nbsp;Státní fond životního prostředí.
Zámečník: Dobře, ale zkusme být upřímní: Máme na&nbsp;to kapacity? Když&nbsp;se&nbsp;řekne „zrenovovat 500 000 domů do&nbsp;2040“, máte to s&nbsp;kým udělat?
Vošický: To je slabé místo. Chybí projektanti, odborníci, řemeslníci. Máme mnoho firem na&nbsp;okna a&nbsp;fasády, ale málo těch, co zvládnou komplexní renovaci. A&nbsp;přitom zrychlení tempa energetických renovací by mohlo vytvořit až&nbsp;150 000 nových pracovních míst napříč regiony a&nbsp;přidat 1,5 % k&nbsp;HDP. Není to jen ekologická agenda, je to ekonomická příležitost. Potřebujeme motivovat domácnosti, zjednodušit procesy a&nbsp;digitalizovat.
Zámečník: To je obrovská šance. Je to investice, která se&nbsp;vrací, a&nbsp;to hned několikrát. Energeticky úsporná renovace sníží náklady domácnosti, zvýší hodnotu nemovitosti a&nbsp;zároveň vytváří poptávku po&nbsp;místní práci a&nbsp;materiálech. Renovace nejsou jen náklady – jsou to stabilní zakázky pro&nbsp;lokální firmy, nový život pro&nbsp;regiony a&nbsp;řemesla.
Vošický: Ekonomický multiplikátor je obrovský. Navíc zapojíme domácí výrobce – v&nbsp;oblasti tepelných čerpadel jsme jedním z&nbsp;top výrobců v&nbsp;Evropě. Máme know-how i&nbsp;exportní potenciál.
Zámečník: Ročně tu vyrobíme přes&nbsp;dva miliony kusů tepelných čerpadel (včetně klimatizací). Jsme šestým největším exportérem na&nbsp;světě. Přesto se&nbsp;o&nbsp;tom moc neví.
Vošický: Protože&nbsp;jsme z&nbsp;toho zatím neudělali silný příběh. Přitom by měl být základním kamenem energetické transformace bydlení: stabilní poptávka, lokální výroba, jasné úspory. Z&nbsp;příběhu o&nbsp;dotacích musíme udělat příběh o&nbsp;chytrém investování do&nbsp;budoucnosti. Energeticky efektivní dům je základ 21. století. Stejně jako rychlý internet.
Zámečník: Kdybychom měli říct, „co udělat, aby se&nbsp;za&nbsp;pět let řeklo: renovace jsou u&nbsp;nás&nbsp;samozřejmostí“, co by to bylo?
Vošický: Stabilní podpora. Předvídatelnost. Dobře nastavený poradenský systém. A&nbsp;hlavně schopnost komunikovat, že jsou dostupné pro&nbsp;všechny domácnosti. Musíme začít mluvit o&nbsp;renovacích ne jako o&nbsp;výjimce či&nbsp;benefitu, ale jako o&nbsp;standardu. O&nbsp;tom, že je chytré a&nbsp;výhodné starat se&nbsp;o&nbsp;vlastní majetek. Že to je standard. Nutnost. A&nbsp;vlastně i&nbsp;výhra.

<clink anchorid="1"></clink>
Rozhovor ekonoma Miroslava Zámečníka s&nbsp;bankéřem Liborem Vošickým
Téměř 60 % domů v&nbsp;Česku vzniklo před&nbsp;rokem 1980. Většina z&nbsp;nich nikdy neprošla komplexní renovací. Každé zateplení, výměna&nbsp;zdroje nebo chytré řízení spotřeby přitom znamená nejen úsporu nákladů, ale i&nbsp;zvýšení tržní hodnoty nemovitosti, zvýšení soběstačnosti a&nbsp;impulz pro&nbsp;ekonomiku. Proč se&nbsp;tempo renovací stále drží hluboko pod&nbsp;potřebnými 3 % ročně? A&nbsp;proč váháme, když&nbsp;máme technologie, banky i&nbsp;veřejné peníze? Diskutují Libor Vošický, předseda Stavební spořitelny České spořitelny, a&nbsp;ekonom a&nbsp;komentátor M

Renovace jako investice do soběstačnosti

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;době, kdy interiérům dominuje minimalismus a&nbsp;neutrální tóny, působí zrekonstruovaný byt v&nbsp;historickém centru Prahy jako zjevení. Hravě propojuje živé barvy s&nbsp;uměním.
Kanárkově žlutá, pudrově růžová, smaragdově zelená či&nbsp;ultramarínová modř, to je barevná škála, kterou hraje čerstvě zrekonstruovaný byt pro&nbsp;tříčlennou rodinu o&nbsp;velikosti 137 m2 ve&nbsp;středu metropole. Jeho proměny se&nbsp;chopila architektka Helena Ballošová, která říká, že už samotný proces navrhování byl poměrně netradiční – s&nbsp;investorem je totiž pojí mnohaleté přátelství.
„Je dost kreativní, s&nbsp;vyhraněným vkusem, v&nbsp;některých ohledech dokonce odvážnější než já, což se&nbsp;většinou nestává. Jednalo se&nbsp;tedy spíše o&nbsp;jakousi uměleckou kolaboraci – tím&nbsp;spíše, že jedna z&nbsp;prvních informací byla, že by stál o&nbsp;růžovou kuchyni. To mě nadchlo – s&nbsp;takovým přáním se&nbsp;architekt nesetká každý den – a&nbsp;inspirovalo nás&nbsp;to k&nbsp;rozvinutí tématu barevnosti v&nbsp;celém projektu,“ přibližuje kreativní proces Ballošová.<clink anchorid="7"></clink> <clink anchorid="6"></clink>
Cílem bylo vytvořit útulné, pozitivně nabité prostředí, podle čehož se&nbsp;volily i&nbsp;jednotlivé barvy. Nejprve však bylo potřeba vypořádat se&nbsp;s&nbsp;veškerými úpravami z&nbsp;90. let – ty musely ustoupit novému řešení, jež ctí historický charakter místa, ale zároveň otevírá prostor modernímu životnímu stylu. A&nbsp;ten je v&nbsp;případě majitelů tohoto konkrétního bytu úzce provázaný s&nbsp;uměním a&nbsp;designem.
Architektka tak musela zohlednit celou řadu autorských kousků, mezi něž patří například skleněné objekty a&nbsp;sběratelské unikáty od&nbsp;sklářského výtvarníka Františka Jungvirta, díla od&nbsp;Evy Pelechové, Davida Krňanského, Matyáše Maláče, Shynar Kaliyevy, VuTru, Stanislava Ondruše či&nbsp;studia Tititi nebo vintage nábytek ze&nbsp;40.–50. let.
„Především je super, když&nbsp;jsou díla, objekty i&nbsp;nábytky součástí procesu od&nbsp;začátku. Říkala jsem, že návrh jsme s&nbsp;investorem rozvíjeli společně, a&nbsp;tak i&nbsp;umění bylo živou součástí projektu, a&nbsp;ne nějakou statickou poslední tečkou, která se&nbsp;zavěsí na&nbsp;zbylé místo. Jako architekti máme občas v&nbsp;zadání navrhnout investorovi prostor i&nbsp;s&nbsp;uměleckými díly – nic proti tomu. Ale je několik umělců, kteří teď letí, a&nbsp;vy se&nbsp;pak s&nbsp;nimi v&nbsp;realizacích potkáváte zas a&nbsp;znovu,“ vysvětluje Ballošová.<clink anchorid="5"></clink>
Pražský byt plný barev ale podle architektky nebyl ten případ. „Díla formovala prostor – a&nbsp;prostor snad rozvíjí díla. Myslím, že to je z&nbsp;projektu cítit, stejně jako jakási hravost a&nbsp;svébytnost, individualita, která je samozřejmě zásluhou především investorova jedinečného vkusu. Podařilo se&nbsp;nám vytvořit skutečně jeho prostor – a&nbsp;to vnímám jako v&nbsp;podstatě nejvyšší cíl své práce.“
Plátno celého bytu doplňují barevné textilie či&nbsp;zajímavé architektonické prvky, například zelené schodiště s&nbsp;dřevěnými nášlapy, které prochází středem volně plynoucího prostoru. Směrem k&nbsp;ložnici s&nbsp;vlastní koupelnou se&nbsp;prostor zklidňuje, v&nbsp;této části tak hrají prim tlumené tóny. Na&nbsp;opačném konci bytu se&nbsp;nachází hlavní společenská část, která přechází v&nbsp;růžovo-bílou kuchyň. Horní patro je vyhrazeno pro&nbsp;dětský pokoj s&nbsp;koupelnou, který je s&nbsp;druhým pokojem organicky propojen sytě modrou prohnutou skříní.<clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
Důležitou součástí bytu je atypický nábytek. Helena Ballová jmenuje nejzajímavější kus – právě skříň v&nbsp;patře, která tvoří mimo jiné příčku&nbsp;mezi dvěma pokoji a&nbsp;je z&nbsp;obou pokojů přístupná. Půdorysně je zešikmená, a&nbsp;to nejen kvůli dispozici místností, ale i&nbsp;kvůli formování prostoru, což je princip, který ve&nbsp;svých projektech ráda rozvíjí.
A&nbsp;co jí dělá po&nbsp;dokončení rekonstrukce největší radost? „Rozhodně prostor obývacího pokoje s&nbsp;kuchyní, výsledné řešení je samozřejmě pokaždé kompromisem mezi řadou aktérů, nicméně tenhle prostor byl vždy středobodem projektu a&nbsp;s&nbsp;investorem se&nbsp;nám v&nbsp;něm podařila udržet prvotní vize, která asi nejvíc odráží, jak moc jsme si proces navrhování společně užili.“
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
 
 Projekt 2022 
 Rok dokončení 2025 
 Užitná plocha 137 m² 
 Atypický nábytek Dřevománie s.r.o.

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;době, kdy interiérům dominuje minimalismus a&nbsp;neutrální tóny, působí zrekonstruovaný byt v&nbsp;historickém centru Prahy jako zjevení. Hravě propojuje živé barvy s&nbsp;uměním.
Kanárkově žlutá, pudrově růžová, smaragdově zelená či&nbsp;ultramarínová modř, to je barevná škála, kterou hraje čerstvě zrekonstruovaný byt pro&nbsp;tříčlennou rodinu o&nbsp;velikosti 137 m2 ve&nbsp;středu metropole. Jeho proměny se&nbsp;chopila architektka Helena Ballošová, která říká, že už samotný proces navrhování byl poměrně netradiční – s&nbsp;investorem je totiž pojí mnohaleté přátelství.
„Je dost kreativní, s&nbsp;vyhraněným vkusem, v&nbsp

Když barvy mluví s uměním

<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;
Podmanivě tvarovaná krajina, kterou ubíhají nekonečné řádky vinohradů. To je Pouzdřanská step. V&nbsp;jihomoravské přírodní rezervaci se&nbsp;nachází i&nbsp;vinařství Kolby, které je součástí vinného portfolia finanční skupiny J&amp;T a&nbsp;jež prošlo důkladnou rekonstrukcí pod&nbsp;vedením ateliéru ORA. Zdejší moky tak můžete ochutnat v&nbsp;příjemném prostředí, kde se&nbsp;snoubí historie místa s&nbsp;podmanivou architekturou.
Pokud se&nbsp;do&nbsp;vinařství Kolby vydáte během léta, už zdálky vás&nbsp;budou vítat monumentální bronzové postavy od&nbsp;Jaroslava Róny. Stojí tady tři&nbsp;a&nbsp;podle sochaře svým lehkým humorem a&nbsp;jistou archaičností skvěle ladí s&nbsp;prostředním vinařství. Jezdecká socha Měsíční rytíř stojí přímo u&nbsp;něj, další dvě – Muž se&nbsp;psem a&nbsp;Muž s&nbsp;rybou – si prohlížejí krajinu z&nbsp;kopce na&nbsp;vinici.
S&nbsp;Rónovými sochami se&nbsp;ve&nbsp;veřejném prostoru setkáváme poměrně často, umístění na&nbsp;vinici je však pro&nbsp;umělce novinkou. „Ale myslím, že to je dobrý nápad pro&nbsp;setkání atmosféry pěstování vína&nbsp;a&nbsp;uměleckých děl. Tato koexistence začala už ve&nbsp;starověkém Řecku, následně pokračovala v&nbsp;římském impériu a&nbsp;skrze ně pronikla do&nbsp;celého Středomoří. Prostředí vinice je specifické hlavně tím, že se&nbsp;většinou jedná o&nbsp;svažitý terén. Sochy tam mohou dominovat lépe než na&nbsp;rovině,“ říká.
Na&nbsp;jižní Moravě, speciálně v&nbsp;Mikulově, strávil několikrát celé léto na&nbsp;výtvarném sympoziu. „Snažil jsem se&nbsp;do&nbsp;vinné kultury proniknout, ale spíš jsem se&nbsp;s&nbsp;ní sžil. V&nbsp;každém případě ve&nbsp;mně pobyty v&nbsp;Mikulově zanechaly nezapomenutelné zážitky také díky skvělému vínu.“ Letos v&nbsp;létě se&nbsp;tak můžete Jaroslavem Rónou inspirovat a&nbsp;vyrazit sbírat nezapomenutelné zážitky spojené s&nbsp;vínem, uměním a&nbsp;objevováním krás&nbsp;jižní Moravy.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;
Podmanivě tvarovaná krajina, kterou ubíhají nekonečné řádky vinohradů. To je Pouzdřanská step. V&nbsp;jihomoravské přírodní rezervaci se&nbsp;nachází i&nbsp;vinařství Kolby, které je součástí vinného portfolia finanční skupiny J&amp;T a&nbsp;jež prošlo důkladnou rekonstrukcí pod&nbsp;vedením ateliéru ORA. Zdejší moky tak můžete ochutnat v&nbsp;příjemném prostředí, kde se&nbsp;snoubí historie místa s&nbsp;podmanivou architekturou.
Pokud se&nbsp;do&nbsp;vinařství Kolby vydáte během léta, už zdálky vás&nbsp;budou vítat monumentální bronzové postavy od&nbsp;Jaroslava Róny. Stojí tady tři&nbsp;a&nbsp;podle sochaře svým lehkým humorem a&nbsp;jis

Sochy střežící krajinu Pouzdřanské stepi

redakce HROT

<clink anchorid="1"></clink>
Prémiový měsíčník&nbsp;HROT oslavil první rok existence. Ohlédli jsme se&nbsp;za&nbsp;první desítkou čísel, na&nbsp;jejichž obálkách se&nbsp;vystřídala řada inspirativních osobností z&nbsp;rozmanitých oborů: od&nbsp;šéfa Škoda Auto Klause Zellmera přes&nbsp;manžele Ondřeje a&nbsp;Katarínu Vlčkovy či&nbsp;Leona a&nbsp;Lucii Jakimičovy až&nbsp;po&nbsp;podnikatelku Radku Prokopovou nebo investorku Kateřinu Havrlant. Kolem magazínu se&nbsp;v&nbsp;průběhu jednoho roku podařilo vybudovat komunitu zajímavých lidí. Aby se&nbsp;mohli setkat, uspořádal HROT svůj historicky první event Inspirace.
Událost se&nbsp;konala na&nbsp;Občanské plovárně v&nbsp;Praze a&nbsp;jejím gros byli řečníci, kteří sice působí každý v&nbsp;jiné oblasti, spojuje je ale jedno: dělají z&nbsp;Česka lepší místo k&nbsp;životu.
Na&nbsp;pódiu vystoupil byznysmen Martin Wichterle, který hovořil o&nbsp;tzv. druhé ekonomické transformaci Česka, výkonný ředitel CSG David Chour mluvil o&nbsp;tom, jak stavět silnou skupinu na&nbsp;tradici, ale nezapomínat na&nbsp;potřeby současnosti, a&nbsp;architekt Marek Tichý se&nbsp;věnoval velké realizaci svého týmu – rekonstrukci bývalého hotelu InterContinental, který mohli hosté pozorovat přímo přes&nbsp;řeku.
O&nbsp;celostním přístupu ke&nbsp;zdraví vyprávěl zakladatel Galen Clinic MUDr. Luboš Kmeť, zahradní architekt Ferdinand Leffler nás&nbsp;přenesl do&nbsp;klidu zeleně a&nbsp;o&nbsp;tom, jak se&nbsp;zrodily jejich nápady, se&nbsp;rozpovídali šéf Signal Festivalu Martin Pošta, podnikatelka Jitka Paterová či&nbsp;scenárista Viktor Horák.
Děkujeme všem partnerům, kteří příjemné setkání u&nbsp;Vltavy podpořili, a&nbsp;stejně tak hostům a&nbsp;čtenářům. Těší nás, že se&nbsp;každý měsíc necháváte inspirovat naším oflajnovým výběrem témat a&nbsp;že vás&nbsp;papír baví stejně jako nás.

<clink anchorid="1"></clink>
Prémiový měsíčník&nbsp;HROT oslavil první rok existence. Ohlédli jsme se&nbsp;za&nbsp;první desítkou čísel, na&nbsp;jejichž obálkách se&nbsp;vystřídala řada inspirativních osobností z&nbsp;rozmanitých oborů: od&nbsp;šéfa Škoda Auto Klause Zellmera přes&nbsp;manžele Ondřeje a&nbsp;Katarínu Vlčkovy či&nbsp;Leona a&nbsp;Lucii Jakimičovy až&nbsp;po&nbsp;podnikatelku Radku Prokopovou nebo investorku Kateřinu Havrlant. Kolem magazínu se&nbsp;v&nbsp;průběhu jednoho roku podařilo vybudovat komunitu zajímavých lidí. Aby se&nbsp;mohli setkat, uspořádal HROT svůj historicky první event Inspirace.
Událost se&nbsp;konala na&nbsp;Občanské plovárně v

Plovárna  plná inspirace

Martin Wichterle
o&nbsp;Druhé ekonomické transformaci Česka<clink anchorid="4"></clink>
„Každý brand musí vycházet z&nbsp;pravdivého příběhu. Takže&nbsp;jako Češi&nbsp;musíme pochopit svou identitu, musíme si říct, kdo jsme a&nbsp;odkud přicházíme, ale stejně tak to, jak nás&nbsp;vnímá svět. Jsme jeden z&nbsp;nejsolidárnější národů v&nbsp;Evropě. Česko je zároveň zemí, kde se&nbsp;skvěle žije. Všechno tady funguje – veřejná doprava, zdravotnictví, školství... Jsme otevřená společnost a&nbsp;máme zemi, do&nbsp;které se&nbsp;lidé chtějí vracet a&nbsp;kde chtějí žít. To je obrovská devíza. Jde jenom o&nbsp;to, abychom ji využili. Teď spíš za&nbsp;vyspělým světem zaostáváme, takže&nbsp;musíme utíkat rychleji. Základem je vzdělání a&nbsp;pracující, podnikaví a&nbsp;odvážní lidé, které musíme vychovat z&nbsp;našich dětí, musíme je sem dostat.“
&nbsp;
&nbsp;
Jitka Paterová
o&nbsp;tom, proč začala budovat projekt Eterny<clink anchorid="3"></clink>
„Uvědomila jsem si, že nám chybí systém na&nbsp;to, jak spravujeme, chráníme a&nbsp;předáváme majetek. Spoléháme na&nbsp;spreadsheety, na&nbsp;Google Drive, na&nbsp;to, že vše najdeme v&nbsp;e-mailu nebo v&nbsp;šuplíku, ale kolik nás&nbsp;to ve&nbsp;finále stojí času a&nbsp;financí? V&nbsp;době, kdy investujeme skrze množství aplikací, kdy máme možnost investovat do&nbsp;vznikajících firem, bychom měli přemýšlet i&nbsp;nad&nbsp;tím, co bude dělat naše rodina, když&nbsp;se&nbsp;nám něco stane. Kde všechno najde, jaké má instrukce, jak získá veškeré prostředky, ze&nbsp;kterých může profitovat. Ano, máme notářskou komoru, nicméně i&nbsp;ta je trošku&nbsp;bezradná a&nbsp;notáři&nbsp;musejí spoustu věcí poptávat instituci za&nbsp;institucí. Ale investice v&nbsp;zahraničí a&nbsp;zejména&nbsp;v&nbsp;digitálních aktivech nejsou dohledatelné, a&nbsp;tudíž nepředatelné na&nbsp;rodinu.“
&nbsp;
&nbsp;
Marek Tichý
o&nbsp;rekonstrukci bývalého hotelu InterContinental<clink anchorid="2"></clink>
„Nejsem zastáncem architektury, která vznikala v&nbsp;letech 1958–1989. Jsem zastáncem kvalitní architektury, která překonává čas a&nbsp;dívá se&nbsp;do&nbsp;budoucnosti. I&nbsp;proto jsme šli v&nbsp;případě rekonstrukce bývalého hotelu InterContinental po&nbsp;logice původní spolupráce – hrozně se&nbsp;mi líbil myšlenkový oblouk, že architekt, sklář, umělec a&nbsp;designér vytvoří společné dílo. Záměrně jsem tak vyhledával nové tvůrce současné generace a&nbsp;ty jsem oslovil pro&nbsp;spolupráci. Z&nbsp;provinčního a&nbsp;zcela neosobního hotelu vzniklo něco, čemu říkám druhá generační výpověď. Zjistíte, že ten hotel je daleko víc myšlen jako galerie a&nbsp;příležitost k&nbsp;setkávání; ubytovací část je tu upozaděná.“
&nbsp;
&nbsp;
Martin Pošta
o&nbsp;aktuálně chystané galerii Signal Space<clink anchorid="1"></clink>
„Signal Festival trvá čtyři&nbsp;dny. A&nbsp;pokaždé, když&nbsp;skončí, slyšíme stejnou otázku: Proč něco takového nemůže fungovat celý rok? Odpovědí je galerie Signal Space. Vznikla proto, abychom mohli s&nbsp;digitálním uměním pracovat dlouhodoběji, hlouběji – a&nbsp;dát mu pevné místo ve&nbsp;veřejném i&nbsp;kulturním prostoru. Chceme ukazovat, že technologie nejsou jen efektní, ale i&nbsp;lidské. A&nbsp;že umění může být nástrojem, jak přemýšlet o&nbsp;světě kolem nás. Ne pouze jednou za&nbsp;rok na&nbsp;festivalu, ale každý den. Signal Space nabídne celoroční galerijní prostředí pro&nbsp;hlubší, soustředěnější kontakt s&nbsp;uměním, které potřebuje víc času, klidu a&nbsp;ponoření se. Otevíráme v&nbsp;říjnu. Teď dokončujeme instalaci, ladíme obsah a&nbsp;připravujeme program. Je to výzva, ale taky velká příležitost.“
&nbsp;

Martin Wichterle
o&nbsp;Druhé ekonomické transformaci Česka<clink anchorid="4"></clink>
„Každý brand musí vycházet z&nbsp;pravdivého příběhu. Takže&nbsp;jako Češi&nbsp;musíme pochopit svou identitu, musíme si říct, kdo jsme a&nbsp;odkud přicházíme, ale stejně tak to, jak nás&nbsp;vnímá svět. Jsme jeden z&nbsp;nejsolidárnější národů v&nbsp;Evropě. Česko je zároveň zemí, kde se&nbsp;skvěle žije. Všechno tady funguje – veřejná doprava, zdravotnictví, školství... Jsme otevřená společnost a&nbsp;máme zemi, do&nbsp;které se&nbsp;lidé chtějí vracet a&nbsp;kde chtějí žít. To je obrovská devíza. Jde jenom o&nbsp;to, abychom ji využili. Teď s

Inspirace aneb Co zaznělo

<clink anchorid="1"></clink>
Český zbrojní a&nbsp;průmyslový gigant Czechoslovak Group (CSG) na&nbsp;sebe poutá pozornost promyšlenými akvizicemi ve&nbsp;světě i&nbsp;technologickými novinkami, jako je nedávno představené bojové vozidlo nové generace Pandur 8x8 Evo.
Při&nbsp;pohledu zdálky by se&nbsp;mohlo zdát, že úspěšné je impérium jednoho z&nbsp;nejbohatších Čechů Michala Strnada tak nějak samo od&nbsp;sebe. Jenže&nbsp;vše je mnohem náročnější. A&nbsp;to i&nbsp;když&nbsp;máte v&nbsp;portfoliu legendární značky – třeba kopřivnickou automobilku Tatra.
„Ze&nbsp;samotné historie a&nbsp;legend se&nbsp;žít nedá,“ zdůrazňuje David Chour, místopředseda představenstva a&nbsp;výkonný ředitel CSG. „Tatra se&nbsp;pohybuje na&nbsp;vysoce konkurenčním trhu, kde soutěžíte se&nbsp;značkami, které vyrábějí deseti- i&nbsp;dvacetinásobně více vozidel. Musíte si najít místo na&nbsp;trhu, neustále se&nbsp;rozvíjet, být schopen udržet vývoj technologií a&nbsp;najít prostředky na&nbsp;investice. Ani u&nbsp;takhle známé značky to není jednoduché,“ připouští klíčový muž impéria.
Poptávka po&nbsp;vojenské technice se&nbsp;zvyšuje. „Bylo by naivní zastírat, že hlavním důvodem je současná situace ve&nbsp;světě. Je potřeba si uvědomit, že 30 až&nbsp;35 let míru a&nbsp;klidu je dávno pryč,“ je si jistý Chour.
„Agrese Ruska změnila obraz světa a&nbsp;přístupy jednotlivých vlád západního světa ke&nbsp;zbrojení a&nbsp;investicím do&nbsp;armády, což zvýšilo poptávku nejen podnikům naší skupiny, ale dá se&nbsp;říct, že celosvětově,“ pronesl místopředseda představenstva CSG na&nbsp;eventu HROT Inspirace.
Do&nbsp;portfolia CSG patří více než stovka podniků. Je mezi nimi velká část domácích zbrojařských fabrik, ale i&nbsp;firmy v&nbsp;dalších částech Evropy, v&nbsp;Asii a&nbsp;za&nbsp;Atlantikem. Výkonný ředitel skupiny se&nbsp;přitom netají tím, že je velký odpůrcem unijních byznysových regulací. „Ne evropské myšlenky, ale toho, kam se&nbsp;EU dnes dostala,“ upřesňuje.
„Můžu&nbsp;srovnat podnikání v&nbsp;několika zemích a&nbsp;nově i&nbsp;v&nbsp;USA, kde jsme loni udělali obrovskou akvizici. Evropa z&nbsp;toho opravdu nevychází moc dobře. Narážíte tu na&nbsp;spoustu absurdit a&nbsp;myslím, že si Evropa a&nbsp;její lídři&nbsp;ani neuvědomují, jak směšně v&nbsp;některých případech v&nbsp;USA působíme,“ říká.
Přidává příklad z&nbsp;Itálie, kam CSG také sahá. „Asi tři&nbsp;roky tam vlastníme společnost, snažíme se&nbsp;rozvinout byznys a&nbsp;prosadit směnný sedmidenní pracovní týden. Tím&nbsp;pádem rozšířit výrobu, najmout další stovky lidí, vydělat víc peněz&nbsp;a&nbsp;zaplatit víc na&nbsp;odvodech. Sedmidenní pracovní týden nám v&nbsp;Itálii neprošel. Takže&nbsp;šestidenní. A&nbsp;povolení budou trvat asi dva roky. V&nbsp;USA si to jeden den řeknete, seženete lidi a&nbsp;zítra rozjíždíte výrobu.“
&nbsp;
Vloni v&nbsp;listopadu koupila CSG od&nbsp;americké společnosti Vista Outdoor její divizi sportovního vybavení a&nbsp;zbraní Kinetic Group. Nedívali se&nbsp;partneři&nbsp;za&nbsp;oceánem na&nbsp;Čechy poněkud skrz prsty? „Američané jsou jiní, nezávidí si úspěch. A&nbsp;skupina, která je vlastněna&nbsp;jedním z&nbsp;nejbohatších Čechů, který stojí za&nbsp;jejím růstem a&nbsp;přitom je mu dvaatřicet let, je pro&nbsp;ně inspirativní,“ vysvětluje Chour. Podle něj byla osoba vlastníka CSG Michala Strnada základem celého byznysu.

<clink anchorid="1"></clink>
Český zbrojní a&nbsp;průmyslový gigant Czechoslovak Group (CSG) na&nbsp;sebe poutá pozornost promyšlenými akvizicemi ve&nbsp;světě i&nbsp;technologickými novinkami, jako je nedávno představené bojové vozidlo nové generace Pandur 8x8 Evo.
Při&nbsp;pohledu zdálky by se&nbsp;mohlo zdát, že úspěšné je impérium jednoho z&nbsp;nejbohatších Čechů Michala Strnada tak nějak samo od&nbsp;sebe. Jenže&nbsp;vše je mnohem náročnější. A&nbsp;to i&nbsp;když&nbsp;máte v&nbsp;portfoliu legendární značky – třeba kopřivnickou automobilku Tatra.
„Ze&nbsp;samotné historie a&nbsp;legend se&nbsp;žít nedá,“ zdůrazňuje David Chour, místopředseda představenstva a&nbsp;výko

David Chour. CSG. 30 let míru a klidu je pryč

<clink anchorid="1"></clink>
Ač je profesí chirurg, Luboše Kmetě prý vždy bavila práce s&nbsp;lidmi. Dlouho nosil v&nbsp;hlavě myšlenku na&nbsp;vytvoření místa, kde by se&nbsp;pacient cítil jako partner lékaře, nikoliv jako diagnóza. Místo, kde se&nbsp;lidem dostane kvalitní péče s&nbsp;osobním přístupem. Z&nbsp;vize se&nbsp;zrodila rodinná klinika Galen Clinic, kde s&nbsp;týmem profesionálů poskytuje prémiovou, ale především lidskou péči, pro&nbsp;celé rodiny, napříč generacemi.
„Galen Clinic je moderní zařízení primární a&nbsp;preventivní péče, které navazuje na&nbsp;tradici rodinných lékařů. Náš koncept vychází z&nbsp;propojení špičkové medicíny, moderních diagnostických a&nbsp;léčebných metod a&nbsp;metod celostní medicíny. To vše propojujeme s&nbsp;hlubokou znalostí klienta – jeho rodinného zázemí, životního stylu a&nbsp;zdravotní historie, získané díky osobnímu vztahu mezi lékařem a&nbsp;klientem,“ přibližuje Kmeť.
V&nbsp;rodinné klinice tak neprodávají kartové programy ani jednotlivé zdravotní služby, protože&nbsp;si zakládají na&nbsp;tom, že nabízejí skutečně individuální a&nbsp;neomezenou péči&nbsp;o&nbsp;zdraví klientů. Nejčastěji skloňovaným pojmem je tady celostní medicína, což je přístup, se&nbsp;kterým se&nbsp;pacienti u&nbsp;obvodních lékařů většinou nesetkají.
„Celostní přístup vyžaduje navázání vztahu mezi lékařem a&nbsp;pacientem, a&nbsp;je tak náročný na&nbsp;čas, empatii i&nbsp;mezioborovou spolupráci. Vyžaduje komplexní informaci o&nbsp;pacientovi, a&nbsp;to nejen o&nbsp;jeho fyzickém těle, ale také o&nbsp;mysli a&nbsp;duši. Státní zdravotnictví, potažmo celá západní medicína&nbsp;takto nejsou nastavené. Ty jdou cestou tzv. evidence based medicine, tedy objektivních a&nbsp;dobře měřitelných veličin. Ale jak chcete měřit a&nbsp;mapovat mysl a&nbsp;duši&nbsp;člověka?“ ptá se&nbsp;Kmeť.
„Přitom právě mysl a&nbsp;duše jsou naprosto zásadní pro&nbsp;lidské zdraví. U&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;proto snažíme propojit poznatky klasické medicíny s&nbsp;psychologií, rehabilitací a&nbsp;preventivními programy. K&nbsp;tomu máme pod&nbsp;jednou střechou nejen praktiky a&nbsp;ambulantní specialisty, diagnostický a&nbsp;zobrazovací komplement, ale i&nbsp;psychology a&nbsp;terapeuty zaměřené na&nbsp;celostní přístup.“
Luboš Kmeť dodává, že zdraví neznamená jen nebýt nemocný. Podle něj jde o&nbsp;stav fyzické, psychické i&nbsp;sociální rovnováhy a&nbsp;pohody jednotlivce. Aby se&nbsp;lidé těšili dobrému zdraví, měli by se&nbsp;zabývat tím, jak se&nbsp;hýbou, jak spí, co jedí, jak zvládají stres, jaké mají vztahy.
„Z&nbsp;mé zkušenosti je pro&nbsp;dlouhodobé zdraví a&nbsp;jeho udržitelnost klíčová prevence, pravidelné kontroly zdravotního stavu a&nbsp;otevřený vztah s&nbsp;lékařem. Důležité je, aby si člověk&nbsp;uvědomil, že zdraví je ten nejcennější majetek, který je možno vlastnit, a&nbsp;je nezbytné do&nbsp;něj investovat, protože&nbsp;bez&nbsp;něj ztrácí smysl všechno ostatní.“
&nbsp;
„Pod&nbsp;jednou střechou máme nejen praktiky a&nbsp;ambulantní specialisty, diagnostický a&nbsp;zobrazovací komplement, ale i&nbsp;psychology a&nbsp;terapeuty zaměřené na&nbsp;celostní přístup. Věřím, že skutečné uzdravení začíná tam, kde pacient cítí, že je vnímán jako komplexní lidská osobnost, ne jen jako diagnóza.“

<clink anchorid="1"></clink>
Ač je profesí chirurg, Luboše Kmetě prý vždy bavila práce s&nbsp;lidmi. Dlouho nosil v&nbsp;hlavě myšlenku na&nbsp;vytvoření místa, kde by se&nbsp;pacient cítil jako partner lékaře, nikoliv jako diagnóza. Místo, kde se&nbsp;lidem dostane kvalitní péče s&nbsp;osobním přístupem. Z&nbsp;vize se&nbsp;zrodila rodinná klinika Galen Clinic, kde s&nbsp;týmem profesionálů poskytuje prémiovou, ale především lidskou péči, pro&nbsp;celé rodiny, napříč generacemi.
„Galen Clinic je moderní zařízení primární a&nbsp;preventivní péče, které navazuje na&nbsp;tradici rodinných lékařů. Náš koncept vychází z&nbsp;propojení špičkové medicíny, moderních diagnostických a&nbsp;

Luboš Kmeť, zakladatel Galen Clinic

<clink anchorid="1"></clink>
Zajistí cestu kolem světa, na&nbsp;soukromý ostrov i&nbsp;let balonem do&nbsp;stratosféry. Cestovní kancelář EliteVoyage se&nbsp;v&nbsp;Česku řadí ke&nbsp;špičce a&nbsp;mezi jejími klienty jsou nejbohatší Češi, kteří v&nbsp;průměru utratí za&nbsp;jednu noc v&nbsp;hotelu 54 tisíc korun. Nejdražší dovolená, kterou v&nbsp;loňském roce v&nbsp;prémiové cestovce naplánovali, přišla na&nbsp;6,5 milionu korun – šlo o&nbsp;pohodových jedenáct dní s&nbsp;rodinou na&nbsp;Seychelách.
Petr Udavský, spoluzakladatel a&nbsp;šéf EliteVoyage, se&nbsp;na&nbsp;poli cestovního ruchu pohybuje už od&nbsp;roku 2009. Cestovní kancelář EliteVoyage nastartovali společně s&nbsp;manželkou Markétou a&nbsp;dlouholetou kamarádkou a&nbsp;obchodní partnerkou Karlou Ašerovou v&nbsp;roce 2019. „Chtěli jsme pokračovat v&nbsp;tom, čemu jsme se&nbsp;věnovali dlouho předtím a&nbsp;v&nbsp;čem máme znalosti i&nbsp;zkušenosti. Chtěli jsme být parťákem na&nbsp;cestách a&nbsp;ukázat klientům nová, doposud neobjevená místa, nebo naopak jim dobře známá místa tak, jak je ještě neměli možnost poznat,“ přibližuje Udavský.
To, co si před&nbsp;šesti lety předsevzali, se&nbsp;jim daří naplňovat, dokonce v&nbsp;některých ohledech předčili svá očekávání. EliteVoyage každý rok roste o&nbsp;20 až&nbsp;30 % a&nbsp;loni se&nbsp;dostala na&nbsp;tržby 345 milionů korun, dobře je vnímaná nejen v&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku, ale také ve&nbsp;světě. „V&nbsp;zahraničí jsme pro&nbsp;řadu dodavatelů klíčový partner ve&nbsp;světovém měřítku. Svědčí o&nbsp;tom i&nbsp;to, že se&nbsp;nám podařilo dostat se&nbsp;do&nbsp;několika invitation only programů různých hotelů a&nbsp;asociací – na&nbsp;místní poměry je to unikát.“ Jen pro&nbsp;upřesnění – jde o&nbsp;speciální nabídky a&nbsp;benefity, které jsou běžné veřejnosti nepřístupné.
Petr Udavský říká, že na&nbsp;domácím trhu v&nbsp;případě cestovních kanceláří zaměřených na&nbsp;služby té nejvyšší úrovně nejlépe funguje doporučení. Jakmile je jeden klient spokojený, s&nbsp;velkou pravděpodobností přivede klienty další. A&nbsp;zůstává EliteVoyage věrný – stálí klienti tady tvoří 91 % cestovatelů. Odpočinkové dovolené představují 42 % všech služeb poskytovaných EliteVoyage. Trendem je spojení zážitků s&nbsp;regenerací těla i&nbsp;mysli. „Nejmovitější lidé své cesty prodlužují a&nbsp;zaměřují se&nbsp;na&nbsp;celkovou regeneraci. Výjimkou nejsou ani několikatýdenní pobyty,“ říká CEO EliteVoyage.
Klienti stále více vyhledávají intimní butikové hotely nebo privátní vily a&nbsp;horské chalety, které zaručují soukromí. Mezi oblíbené destinace patří resort Borgo Santandrea na&nbsp;amalfském pobřeží s&nbsp;vlastním plážovým klubem, turecký BIJAL nabízející výhradně ubytování ve&nbsp;vilách nebo exkluzivní dubajské hotely jako Atlantis The Royal a&nbsp;Bulgari Dubai, které kombinují moderní design a&nbsp;personalizované služby.
Zájem o&nbsp;poznávací a&nbsp;dobrodružné výpravy roste. Galapágy, gorily ve&nbsp;Rwandě, chrámové komplexy Bhútánu či&nbsp;islandské přírodní divy – to jsou jen některé z&nbsp;cílů českých high-end cestovatelů. Mezi populární destinace patří také Nový Zéland, kde klienti tráví čas pěšími výlety, výpravami na&nbsp;kajacích nebo vyhlídkovými lety.
Bohatí Češi&nbsp;ovšem stále více vyžadují i&nbsp;udržitelnost. Luxusní hotely proto investují do&nbsp;obnovitelných zdrojů energie, eliminují plasty a&nbsp;zavádějí „zero waste“ principy. „Řadu postupů, které dřív&nbsp;ohromovaly, dnes klienti považují za&nbsp;standard. Zároveň jsou citlivější na&nbsp;greenwashing,“ upozorňuje Udavský. Příkladem skutečně udržitelného přístupu je hotel Forestis v&nbsp;italských Alpách, který využívá vlastní bylinkovou zahradu a&nbsp;minimalizuje plýtvání.
Kdo je typický klient EliteVoyage? „Co klient, to úplně jiný charakter, povaha, nároky. Většinou jde o&nbsp;majitele firem, obecně jsou to úspěšní, inteligentní lidé, kteří něco dokázali. Mají prostředky, méně času – pokud nejsou v&nbsp;důchodu – a&nbsp;chtějí si užívat život,“ přibližuje Udavský.
Termín „užívat si život“ pak podle šéfa cestovky vypadá v&nbsp;případě každého člověka jinak. Cestování v&nbsp;něm ale hraje velkou roli. „Člověk&nbsp;poznává sám sebe – všechna místa, kde jsem byl, mě nějakým způsobem ovlivnila a&nbsp;změnila. Zasadíte se&nbsp;do&nbsp;jiného kontextu a&nbsp;vidíte, že bublina, ve&nbsp;které žijete, jinde neexistuje,“ zamýšlí se&nbsp;a&nbsp;vzpomíná, když&nbsp;poprvé viděl Mount Everest a&nbsp;uvědomil si, jak je člověk&nbsp;malý a&nbsp;život konečný. Nebo když&nbsp;na&nbsp;Madagaskaru pochopil, že skutečné hodnoty se&nbsp;neukrývají v&nbsp;materiálních statcích, ale v&nbsp;prosté radosti z&nbsp;bytí. „Krása tam roste z&nbsp;prachu a&nbsp;bohatství se&nbsp;neměří majetkem, ale úsměvem,“ říká.
Klienti jeho cestovky s&nbsp;ním sdílejí podobné zážitky, což je ostatně jeden z&nbsp;důvodů, proč se&nbsp;Petr Udavský věnuje právě této práci. „Když&nbsp;nám klienti říkají, že se&nbsp;v&nbsp;nich něco proměnilo, je to ohromné naplnění. V&nbsp;tu chvíli jsme součástí jejich příběhu, což má pro&nbsp;mě velký význam a&nbsp;přispívá to k&nbsp;životnímu naplnění.“
&nbsp;
Co pro&nbsp;vás&nbsp;znamená spojení „žít naplno“?
„Je to spojení několika aspektů. Sám mám dlouho takové motto: Life is now. Uvědomovat si, co se&nbsp;děje právě teď. Hodně to souvisí s&nbsp;tím, být plně přítomen v&nbsp;každém okamžiku, v&nbsp;každém rozhovoru nebo emoci. Být pravdivý vůči&nbsp;sobě a&nbsp;jít si za&nbsp;tím, co člověka naplňuje, co ho baví, a&nbsp;to i&nbsp;za&nbsp;cenu vystoupení z&nbsp;komfortní zóny nebo toho, jít proti proudu.“

<clink anchorid="1"></clink>
Zajistí cestu kolem světa, na&nbsp;soukromý ostrov i&nbsp;let balonem do&nbsp;stratosféry. Cestovní kancelář EliteVoyage se&nbsp;v&nbsp;Česku řadí ke&nbsp;špičce a&nbsp;mezi jejími klienty jsou nejbohatší Češi, kteří v&nbsp;průměru utratí za&nbsp;jednu noc v&nbsp;hotelu 54 tisíc korun. Nejdražší dovolená, kterou v&nbsp;loňském roce v&nbsp;prémiové cestovce naplánovali, přišla na&nbsp;6,5 milionu korun – šlo o&nbsp;pohodových jedenáct dní s&nbsp;rodinou na&nbsp;Seychelách.
Petr Udavský, spoluzakladatel a&nbsp;šéf EliteVoyage, se&nbsp;na&nbsp;poli cestovního ruchu pohybuje už od&nbsp;roku 2009. Cestovní kancelář EliteVoyage nastartovali společně s&nbsp;ma

Petr Udavský. EliteVoyage. Cestováním člověk poznává sám sebe

<clink anchorid="1"></clink>
„Odjakživa jsem milovala cestování a&nbsp;doufala, že ne každý touží po&nbsp;dovolené v&nbsp;neosobních hotelech, které se&nbsp;podobají jeden druhému,“ přibližuje Klára Valentová impulz, který ji v&nbsp;roce 2006 vedl k&nbsp;založení vlastní cestovní kanceláře. Navíc se&nbsp;na&nbsp;dráhu v&nbsp;tomto oboru připravovala hned po&nbsp;základní škole – cestovní ruch začala studovat na&nbsp;střední a&nbsp;navázala i&nbsp;bakalářským studiem v&nbsp;Nizozemsku a&nbsp;Velké Británii.
Když&nbsp;listovala katalogovými zájezdy, měla pocit, že jsou všechny stejné. Frustraci se&nbsp;nakonec rozhodla přetavit v&nbsp;něco pozitivního, a&nbsp;tak vznikl její vlastní cestovatelský projekt Inspiration Travel. „Chtěla jsem ukázat, že cestování může vypadat jinak – bez&nbsp;davů, bez&nbsp;klišé a&nbsp;s&nbsp;důrazem na&nbsp;zážitky, které mají duši.“
Dnes působí na&nbsp;trhu téměř dvě dekády a&nbsp;říká, že za&nbsp;tu dobu se&nbsp;svým týmem naplánovala přes&nbsp;tisíc cest. Ale především: každá z&nbsp;nich byla naprostý originál, přizpůsobená konkrétním přáním a&nbsp;potřebám klientů. Ty se&nbsp;podle Valentové rekrutují z&nbsp;řad zkušených cestovatelů, kteří si potrpí na&nbsp;kvalitu, individuální přístup a&nbsp;autentické zážitky. Cestování pro&nbsp;ně není jen odpočinek, ale také příležitost k&nbsp;obohacení, vnímají ho jako investici do&nbsp;sebe a&nbsp;své rodiny, nejen jako „pouhou“ dovolenou.
„Jednou z&nbsp;našich nedávných cest byla sedmnáctidenní expedice po&nbsp;Jihoafrické republice. Během ní si klienti užili golf na&nbsp;několika prestižních hřištích, rybaření, zápas rugby, návštěvu restaurace z&nbsp;výběru TOP 100 i&nbsp;vinařství s&nbsp;naturálními víny. Program zahrnoval také plavbu za&nbsp;bílými žraloky, živý koncert v&nbsp;autentickém místním baru a&nbsp;piknik při&nbsp;západu slunce na&nbsp;pláži&nbsp;v&nbsp;Kapském Městě. Klienti se&nbsp;po&nbsp;návratu cítili plní energie a&nbsp;shodli se, že Jihoafrická republika je nádherná země, kam se&nbsp;chtějí vracet,“ dává příklad Valentová.
Pro&nbsp;ni samotnou je cestování důležitým parametrem naplněného života. Jedním dechem ale dodává, že ji naplňuje právě i&nbsp;možnost předávat takové zážitky dál a&nbsp;pomáhat lidem objevovat, co jim otevírá oči&nbsp;a&nbsp;rozšiřuje obzory. „Podstatou naplněného života je pro&nbsp;mě autenticita, rovnováha a&nbsp;radost z&nbsp;objevování,“ říká Klára Valentová. A&nbsp;jaké jsou její nejoblíbenější destinace? Botswana, Maledivy, Japonsko a&nbsp;Havaj. „Miluju New York, z&nbsp;evropských destinací mé očekávání předčila Kodaň a&nbsp;lyžování doporučuju v&nbsp;čerstvém a&nbsp;bezkonkurenčním prašanu v&nbsp;Coloradu,“ rozplývá se.
Její klienti se&nbsp;pak radosti z&nbsp;objevování nejčastěji oddávají v&nbsp;destinacích, kde hraje prim příroda, kultura a&nbsp;autentické lokální zážitky. Nejde jim jen o&nbsp;luxus v&nbsp;tradičním smyslu, spíš o&nbsp;kvalitu a&nbsp;osobní přístup.
„Nabídky sestavujeme zejména&nbsp;z&nbsp;vlastních zkušeností z&nbsp;cest do&nbsp;daných destinací. Procestovali jsme už desítky zemí a&nbsp;navštívili mnoho resortů a&nbsp;lokalit. Spolupracujeme s&nbsp;nejlepšími partnery po&nbsp;celém světě, kteří znají v&nbsp;lokalitách každý kout a&nbsp;službu,“ říká Valentová. Práce samozřejmě pokračuje i&nbsp;po&nbsp;návratu. U&nbsp;„stolu“ pak ladí detaily k&nbsp;jednotlivým ubytováním, prověřují recenze, okolí, vzdálenosti…
„Naší silnou stránkou je Afrika, tu máme opravdu detailně prozkoumanou – ať už jde o&nbsp;safari v&nbsp;Botswaně, Keni, Tanzanii, Namibii, Rwandě či&nbsp;Ugandě, nebo stylové zážitky v&nbsp;Kapském Městě. Roste i&nbsp;zájem o&nbsp;Japonsko, kam připravujeme itineráře mimo klasické trasy, s&nbsp;důrazem na&nbsp;tradice, řemesla a&nbsp;lokální kuchyni. Oblíbený je také Vietnam, Jižní Amerika nebo severské země s&nbsp;nádhernou a&nbsp;čistou přírodou. A&nbsp;samozřejmě Maledivy pro&nbsp;ty, kteří chtějí spojit odpočinek s&nbsp;jedinečným zážitkem vodního a&nbsp;podmořského světa,“ vyjmenovává majitelka cestovní kanceláře.
Individuální luxusní dovolená samozřejmě něco stojí, ale dnes už je v&nbsp;Česku dost klientů, kteří si takový zážitek rádi dopřejí. Deluxe cesta na&nbsp;jedinečné safari v&nbsp;již skloňované Botswaně zabere 8 nocí, spíte na&nbsp;vysokých platformách s&nbsp;výhledem na&nbsp;napajedlo, kam ve&nbsp;dne v&nbsp;noci přichází divoká zvěř. Taková cesta vyjde bez&nbsp;letenek na&nbsp;206 tisíc korun za&nbsp;osobu. Do&nbsp;mnohem bližšího Jordánska ale deluxe cestu pořídíte už za&nbsp;49 tisíc (opět bez&nbsp;letenek) a&nbsp;můžete se&nbsp;kromě bohaté historie, koupání v&nbsp;Mrtvém moři&nbsp;a&nbsp;přátelských lidí těšit třeba na&nbsp;přespání v&nbsp;úchvatné pouštní krajině Wadi Rum.
A&nbsp;jaký byl nejkurióznější požadavek na&nbsp;cestovatelský zážitek, s&nbsp;nímž se&nbsp;na&nbsp;Kláru Valentovou klient obrátil? Třeba strávit dovolenou u&nbsp;oceánu bez&nbsp;vln či&nbsp;procestovat napříč Jižní Ameriku za&nbsp;devět dní. S&nbsp;trochou kreativity se&nbsp;ale prý dá vymyslet ledacos.
&nbsp;
Co pro&nbsp;vás&nbsp;znamená spojení „žít naplno“? 
„Žít naplno pro&nbsp;mě nutně neznamená honit se&nbsp;za&nbsp;počtem navštívených zemí nebo být neustále aktivní a&nbsp;na&nbsp;cestách. Podle mě jde především o&nbsp;to, být přítomní, být sami sebou, vnímat okamžik a&nbsp;radovat se&nbsp;i&nbsp;z&nbsp;detailů. A&nbsp;právě cestování v&nbsp;tom velmi pomáhá. Umožňuje mi zpomalit a&nbsp;poznávat různé kultury a&nbsp;jiný rytmus života. Často mi také ukazuje, jak důležité je zůstat otevření novým zkušenostem.“

<clink anchorid="1"></clink>
„Odjakživa jsem milovala cestování a&nbsp;doufala, že ne každý touží po&nbsp;dovolené v&nbsp;neosobních hotelech, které se&nbsp;podobají jeden druhému,“ přibližuje Klára Valentová impulz, který ji v&nbsp;roce 2006 vedl k&nbsp;založení vlastní cestovní kanceláře. Navíc se&nbsp;na&nbsp;dráhu v&nbsp;tomto oboru připravovala hned po&nbsp;základní škole – cestovní ruch začala studovat na&nbsp;střední a&nbsp;navázala i&nbsp;bakalářským studiem v&nbsp;Nizozemsku a&nbsp;Velké Británii.
Když&nbsp;listovala katalogovými zájezdy, měla pocit, že jsou všechny stejné. Frustraci se&nbsp;nakonec rozhodla přetavit v&nbsp;něco pozitivního, a&nbsp;tak vznikl její vlastní

Klára Valentová. Inspiration Travel. Každá cesta je jako nový příběh

<clink anchorid="1"></clink>
Téma cestování se&nbsp;kolem Dominika Kohela točilo zhruba od&nbsp;jeho patnácti, přesto trvalo roky, než ho dostihlo profesně. Jako náctiletý se&nbsp;odjel na&nbsp;studia do&nbsp;Pittsburghu, a&nbsp;to jako hokejista. Celkem šest let pak bydlel v&nbsp;zahraničí, kromě Ameriky třeba ve&nbsp;Francii nebo Dánsku. Cestoval za&nbsp;sportem a&nbsp;později za&nbsp;prací na&nbsp;obchodních pozicích. „Do&nbsp;cestovního ruchu jsem se&nbsp;dostal až&nbsp;později, nejprve jako někdo, kdo pomůže s&nbsp;expanzí na&nbsp;zahraniční trhy,“ říká. Ty dobře znal. „Byla to cesta trochu oklikou,“ směje se.
Jenže&nbsp;pokud pro&nbsp;něco platí, že cesta je cíl, je to rozhodně tohle odvětví. Dominik Kohel se&nbsp;postavil do&nbsp;čela privátní cestovní kanceláře Exclusive Tours, která na&nbsp;trhu funguje od&nbsp;roku 2007 – a&nbsp;za&nbsp;tu dobu stihla připravit zážitky na&nbsp;míru v&nbsp;hodnotě 1,7 miliardy korun. Aktuálně ji vede dva roky.
Exclusive Tours nabízí itineráře na&nbsp;míru a&nbsp;plní přání těm, kteří si nevyberou z&nbsp;katalogových dovolených. Představujete si pod&nbsp;luxusním cestováním Seychely, Mauritius či&nbsp;Maledivy? I&nbsp;ty mají v&nbsp;nabídce. Ale taky třeba skutečné lahůdky pro&nbsp;náročné jako Špicberky nebo Antarktidu. Destinace obhlížejí takzvaní private travel designéři&nbsp;a&nbsp;podle Kohelovy kolegyně, která se&nbsp;nedávno z&nbsp;Antarktidy vrátila, jde o&nbsp;jedno z&nbsp;nejkrásnějších míst vůbec. „Ocitnete se&nbsp;v&nbsp;bílé poušti – můžete se&nbsp;vydat na&nbsp;jižní pól, sledovat tamní zvířata a&nbsp;poslouchat vyprávění oceánografů o&nbsp;tom, jak žijí,“ přibližuje Kohel.
Firma zařídí dovolenou tak, aby měl cestovatel k&nbsp;dispozici i&nbsp;privátního řidiče či&nbsp;průvodce. Hotely jsou vybrané přesně podle jeho preferencí včetně detailů, jako zda jsou okna nasměrovaná tak, aby za&nbsp;nimi slunce vycházelo, anebo zapadalo. Zajišťuje privátní jety, jachty, pronájem luxusních vil s&nbsp;personálem včetně šéfkuchaře, pokojské nebo maséry. Ale taky cestu luxusním Orient Expressem a&nbsp;další specifické zážitky – třeba setkání s&nbsp;Lionelem Messim nebo tenis s&nbsp;Rogerem Federerem.
V&nbsp;současnosti kancelář nabízí například cestu kolem světa soukromým letadlem za&nbsp;25 dní. Na&nbsp;palubě privátního Airbusu A340 pasažér během necelého měsíce procestuje pět kontinentů, a&nbsp;k&nbsp;tomu si vychutná kulinářské speciality od&nbsp;šéfkuchaře Paula Caussého.
Specialitou je i&nbsp;výlet, který se&nbsp;rozhodně nedrží při&nbsp;zemi – nabídka „letů do&nbsp;vesmíru“. Konkrétně balonem do&nbsp;stratosféry, do&nbsp;výšky až&nbsp;40 kilometrů nad&nbsp;zemí „Myslím, že cesty do&nbsp;vesmíru budou brzy velký trend. Zatím se&nbsp;nám k&nbsp;výletu na&nbsp;kraj stratosféry ozvalo pár vážných zájemců, ale předpokládám, že v&nbsp;průběhu pěti let se&nbsp;obor hodně posune,“ popisuje Kohel.
Zprůměrovat ceny tak výjimečných dovolených je pochopitelně těžké, ale Kohel odhaduje, že jejich klienti utratí za&nbsp;letní dovolenou v&nbsp;Evropě v&nbsp;průměru 750 tisíc korun. Mimo náš kontinent se&nbsp;cena pohybuje kolem milionu korun, ale někteří platí i&nbsp;výrazně více. Zatím nejdražší dovolená, kterou zařizovali, stála včetně privátního letadla a&nbsp;pobytu na&nbsp;Maledivách 12 milionů.
Nejoblíbenější destinace na&nbsp;léto nicméně nejsou zdaleka tak daleko – vedou Sardinie, Sicílie, Mykonos, Santorini nebo Azurové pobřeží včetně Cannes, Saint-Tropez a&nbsp;Nice. Letním trendem je i&nbsp;Afrika, vůbec nejrychleji rostoucí destinace, která ostatně oslnila i&nbsp;Dominika Kohela. A&nbsp;roste zájem o&nbsp;Asii i&nbsp;Jižní Ameriku.
Destinace na&nbsp;různých koncích světa přitom spojuje několik trendů. Čím dál větší zájem mají lidé o&nbsp;to, aby se&nbsp;dostali mimo zajetí signálu mobilů a&nbsp;internetu. Nezřídka si tak vybírají místa, kde nebudou k&nbsp;zastižení a&nbsp;v&nbsp;dosahu. Vede touha být v&nbsp;klidu a&nbsp;tichu. Obojí lze velmi jednoduše splnit třeba právě na&nbsp;Antarktidě, kde prý dokáže být ticho téměř ohlušující, ale i&nbsp;na&nbsp;řadě dalších míst.
Klienti si kromě toho rádi nechají ušít itinerář na&nbsp;míru. „Často toho chtějí navštívit i&nbsp;zažít víc, a&nbsp;pokud můžou zkombinovat různé země v&nbsp;rámci jedné dovolené, rádi své zážitky umocní i&nbsp;tímto způsobem,“ zmiňuje Kohel. Sem tam se&nbsp;objeví požadavek na&nbsp;udržitelnější cestování, ale podle ředitele Exclusive Tours v&nbsp;Česku zůstává spíš malý.
Sám Kohel se&nbsp;právě vrátil z&nbsp;vlastní dovolené – strávil tři&nbsp;týdny v&nbsp;jižní Africe. „Je fakt, že vzhledem k&nbsp;mé práci v&nbsp;cestovní kanceláři&nbsp;platí, že kamkoliv jedu, přemýšlím, jaké zážitky zařadit do&nbsp;nabídky, co klientům doporučit. Ať už jde o&nbsp;kávu, restauraci, hotel, nebo cokoliv jiného. Nikdy nepřestáváte,“ usmívá se.
Ať už se&nbsp;vydáte kamkoliv, hlavně cestujte a&nbsp;objevujte, radí. „Doporučuju navštěvovat nové destinace, udělat si itinerář a&nbsp;procestovat víc míst v&nbsp;rámci jedné cesty. Jsou to právě nové zážitky, co vás&nbsp;obohatí nejvíc,“ shrnuje Dominik Kohel.
&nbsp;
Co pro&nbsp;vás&nbsp;znamená žít naplno?
„Užívat si každý den. Dělat práci, která vás&nbsp;baví tak, že vám nepřijde jako práce – ať to zní jako sebevětší klišé. Dělat něco, v&nbsp;čem se&nbsp;můžete rozvíjet a&nbsp;růst. A&nbsp;do&nbsp;velké míry je pro&nbsp;mě součástí toho všeho také cestování. Ukazuje nám nové obzory, a&nbsp;pokud bych měl v&nbsp;tomto ohledu dát jednu radu, rozhodně by zněla: vycestujte na&nbsp;nová místa. Přinášejí neskutečnou inspiraci pro&nbsp;všechny stránky života, od&nbsp;toho pracovního po&nbsp;osobní, od&nbsp;vaření po&nbsp;náhled na&nbsp;svět.“

<clink anchorid="1"></clink>
Téma cestování se&nbsp;kolem Dominika Kohela točilo zhruba od&nbsp;jeho patnácti, přesto trvalo roky, než ho dostihlo profesně. Jako náctiletý se&nbsp;odjel na&nbsp;studia do&nbsp;Pittsburghu, a&nbsp;to jako hokejista. Celkem šest let pak bydlel v&nbsp;zahraničí, kromě Ameriky třeba ve&nbsp;Francii nebo Dánsku. Cestoval za&nbsp;sportem a&nbsp;později za&nbsp;prací na&nbsp;obchodních pozicích. „Do&nbsp;cestovního ruchu jsem se&nbsp;dostal až&nbsp;později, nejprve jako někdo, kdo pomůže s&nbsp;expanzí na&nbsp;zahraniční trhy,“ říká. Ty dobře znal. „Byla to cesta trochu oklikou,“ směje se.
Jenže&nbsp;pokud pro&nbsp;něco platí, že cesta je cíl, je to rozhod

Dominik Kohel. Exclusive Tours. Až na světa kraj

Štěpán Borovec, Operations Director EliteVoyage doporučuje:
Utah, USA
„Utah je destinací pro&nbsp;lidi, kteří tráví život raději venku než uvnitř. A&nbsp;také pro&nbsp;ty, kdo si chtějí odpočinout od&nbsp;davů a&nbsp;hluku moderního světa. Čekají vás&nbsp;magické útvary z&nbsp;pískovce, které vytesala příroda a&nbsp;které vypadají monumentálně v&nbsp;záři&nbsp;zapadajícího slunce. Tisíce odstínů červené a&nbsp;kaňony, co působí jako geologická muzea. Zapomenuté silnice a&nbsp;polní cesty, na&nbsp;jejichž konci stojí uprostřed liduprázdné krajiny luxusní lodge. Najdete tu nádherné přírodní destinace: národní parky Arches, Bryce Canyon, Moab, Canyonlands, Zion či&nbsp;Monument Valley. Podívejte se&nbsp;k&nbsp;jezeru Powell a&nbsp;pak zamiřte k&nbsp;severnímu okraji Grand Canyonu. A&nbsp;ubytování? Amangiri. Ano, ten hotel, který vyhledávají světové celebrity.“
&nbsp;
Fidži<clink anchorid="4"></clink>
„Tichomořské Fidži&nbsp;je ztělesněním panenského tropického ráje, od&nbsp;bujných deštných pralesů po&nbsp;živé korálové útesy. Ponořte se&nbsp;do&nbsp;azurových vod a&nbsp;užijte si šnorchlování a&nbsp;potápění. Poznejte místní tradice, vychutnejte si čerstvě ulovené mořské plody, jezděte na&nbsp;koni po&nbsp;pláži&nbsp;a&nbsp;zažijte pohostinnost vesnic zasazených mezi smaragdové kopce. Pravda, je to vzdálenější destinace, ale tyrkysový oceán, bílé pláže, bohatý podmořský život a&nbsp;luxusní resorty v&nbsp;čele se&nbsp;soukromým ostrovem Laucala vám delší cestu na&nbsp;tento ostrovní ráj plně vynahradí.“
&nbsp;
&nbsp;
Klára Valentová, Inspiration Travel doporučuje:
Kapské Město
„Kapské Město je místo, kde mám pocit, že opravdu žiju a&nbsp;že jsem to já. Město, které vždy probudí všechny moje smysly i&nbsp;chuť žít naplno. Miluju kombinaci nádherné přírody, skvělého designu, vynikající gastronomie a&nbsp;jedinečného životního stylu. Právě proto mě Jižní Afrika tak baví. Lidé zde často říkají ‚Just now‘, což pro&nbsp;nás&nbsp;Evropany může být matoucí, protože&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;je to vnímáno jako ‚hned‘. V&nbsp;Jižní Africe to ale spíš znamená ‚za&nbsp;chvíli‘, ‚později‘, ‚dnes‘ nebo ‚až&nbsp;přijde ten správný čas‘. Právě v&nbsp;tom vidím místní kouzlo – život tu plyne vlastním tempem, bez&nbsp;zbytečného stresu. Kdykoliv tam strávím delší dobu, velmi rychle si na&nbsp;tamní rytmus a&nbsp;styl života zvyknu. Je to velmi nakažlivé a&nbsp;zároveň osvobozující.“
&nbsp;
Bhútán<clink anchorid="3"></clink>
„Mými vysněnými místy jsou hlavně destinace, kde mohu obdivovat přírodu a&nbsp;úplně vypnout. Na&nbsp;přelomu května a&nbsp;června jsem si splnila jeden ze&nbsp;svých snů, cestu do&nbsp;Bhútánu. Už od&nbsp;puberty jsem toužila navštívit Himálaje, ale postupně mě odrazoval rostoucí počet turistů. I&nbsp;když&nbsp;jsem věděla, že neuvidím slavné osmitisícovky, těšila jsem se&nbsp;na&nbsp;poslední himálajské království, které si dosud pečlivě střeží své štěstí a&nbsp;soukromí před&nbsp;davy návštěvníků. V&nbsp;současnosti se&nbsp;lze do&nbsp;Bhútánu dostat snáz, než tomu bylo dříve. Každý turista musí mít platné vízum, zaplatit ‚sustainability fee‘ 100 dolarů za&nbsp;den a&nbsp;mít na&nbsp;celou dobu pobytu potvrzeného průvodce a&nbsp;řidiče od&nbsp;bhútánského operátora.“
&nbsp;
&nbsp;
Dominik Kohel, Exclusive Tours doporučuje:
Botswana 
„Nejvíce mě oslňuje Afrika: můžete tam vidět tisícihlavá stáda pakoňů i&nbsp;majestátní slony – a&nbsp;přitom si člověk&nbsp;si uvědomí, jak je malý. Rájem na&nbsp;zemi je pro&nbsp;mě Botswana. Když&nbsp;bydlíte v&nbsp;luxusním stanu v&nbsp;deltě řeky Okavango a&nbsp;ráno vykouknete ven, uvidíte stádo&nbsp;50 antilop, jen malý kousek od&nbsp;vás&nbsp;budou zebry a&nbsp;na&nbsp;stromech opice. Můžete prozkoumat ranní ,noviny‘, které vám tu přichystají – pískem pokrytou plochu, z&nbsp;níž vyčtete, že v&nbsp;noci se&nbsp;kolem vás&nbsp;prošel leopard, lev i&nbsp;další zvířata. Africké safari obecně je pro&nbsp;mě nejsilnější cestovatelský zážitek. V&nbsp;Africe člověk&nbsp;pochopí, že občas zbytečně přemýšlíme nad&nbsp;věcmi, které mylně považujeme za&nbsp;konec světa, i&nbsp;jak spokojeně můžou žít jiní s&nbsp;málem.“
&nbsp;
Kapské Město<clink anchorid="2"></clink>
„Když&nbsp;přemýšlím o&nbsp;Africe, nemohu opomenout Kapské Město, které považuji za&nbsp;jedno z&nbsp;nejkrásnějších na&nbsp;kontinentu. Nachází se&nbsp;na&nbsp;pobřeží Jihoafrické republiky a&nbsp;nabízí úchvatnou kombinaci vysokých hor a&nbsp;modrého oceánu. Stolová hora, která se&nbsp;majestátně tyčí nad&nbsp;městem, je jedním z&nbsp;přírodních divů světa a&nbsp;nabízí nezapomenutelné výhledy na&nbsp;město i&nbsp;okolní krajinu. Pro&nbsp;milovníky aut, jako jsem já, místo zároveň nabízí jedny z&nbsp;nejkrásnějších silnic na&nbsp;světě. Vinou se&nbsp;podél pobřeží a&nbsp;kromě výhledu na&nbsp;oceán si na&nbsp;nich užijete i&nbsp;dramatické skalní útesy. Jízda je tak velký zážitek sama o&nbsp;sobě.“
&nbsp;
&nbsp;
Stanislav Zeman, Čedok doporučuje:
Rakousko 
„V&nbsp;Rakousku trávím každý rok mnoho dní, doba se&nbsp;snadno nasčítá na&nbsp;celý měsíc. Je ideální destinací pro&nbsp;různé typy aktivit, od&nbsp;aktivní dovolené až&nbsp;po&nbsp;klidnější pobyty. Mou nejoblíbenější oblastí jsou Solné komory. Oblast nabízí skryté poklady pro&nbsp;letní i&nbsp;zimní turistiku. Mezi tyto perly patří Loser, Feuerkogel, Grünau im Almtal a&nbsp;národní park Kalkalpen, který je často zcela liduprázdný. Další velmi oblíbenou oblastí je sever Rakouska, konkrétně okolí Warth a&nbsp;Reutte. Zkuste třeba přespání na&nbsp;horských chatách, doporučuji Rieder Hütte na&nbsp;Feuerkogelu, Feichtau Hütte v&nbsp;národním parku Kalkalpen nebo Alber Appel Haus v&nbsp;oblasti Loseru.“
&nbsp;
Zanzibar<clink anchorid="1"></clink>
„Pokud hledáte ideální destinaci pro&nbsp;exotickou dovolenou, Zanzibar by měl být na&nbsp;vašem seznamu. Tento africký ostrov nabízí jedny z&nbsp;nejkrásnějších korálových útesů na&nbsp;světě, stálou teplotu vody a&nbsp;příjemný vítr, což z&nbsp;něj činí perfektní místo jak pro&nbsp;milovníky odpočinku, tak pro&nbsp;ty, kdo preferují aktivní trávení času. Spojení z&nbsp;Prahy je rychlé a&nbsp;moderní letadlo komfortní, nabízíme lety dreamlinerem s&nbsp;možností business class light. Během zimy byly lety téměř plně obsazené. Češi&nbsp;nás&nbsp;přesvědčili, že zájem o&nbsp;Zanzibar mají velký, takže&nbsp;jsme se&nbsp;rozhodli prodloužit trend exotické dovolené i&nbsp;do&nbsp;letních měsíců, a&nbsp;do&nbsp;destinace je tak vozíme téměř celoročně.“

Štěpán Borovec, Operations Director EliteVoyage doporučuje:
Utah, USA
„Utah je destinací pro&nbsp;lidi, kteří tráví život raději venku než uvnitř. A&nbsp;také pro&nbsp;ty, kdo si chtějí odpočinout od&nbsp;davů a&nbsp;hluku moderního světa. Čekají vás&nbsp;magické útvary z&nbsp;pískovce, které vytesala příroda a&nbsp;které vypadají monumentálně v&nbsp;záři&nbsp;zapadajícího slunce. Tisíce odstínů červené a&nbsp;kaňony, co působí jako geologická muzea. Zapomenuté silnice a&nbsp;polní cesty, na&nbsp;jejichž konci stojí uprostřed liduprázdné krajiny luxusní lodge. Najdete tu nádherné přírodní destinace: národní parky Arches, Bryce Canyon, Moab,

Kam by vyrazili CEO českých cestovek

Pavla Köpplová

<clink anchorid="1"></clink>
Dovolené nezačíná na&nbsp;pláži, ale většinou už v&nbsp;místě odletu. Moc dobře to vědí na&nbsp;Letišti Václava Havla v&nbsp;Praze, pro&nbsp;které se&nbsp;letní měsíce každoročně stávají zatěžkávací zkouškou. Letos v&nbsp;létě navíc letiště očekává rekordní počty cestujících, a&nbsp;i&nbsp;proto zavedlo několik chytrých novinek, které mají cestujícím ušetřit čas a&nbsp;zbytečné starosti.
Pověstným prubířským kamenem budou nadcházející měsíce pro&nbsp;pražské letiště i&nbsp;proto, že se&nbsp;očekává rekordní sezona. Podle odhadů projde jeho branami během roku až&nbsp;18 milionů cestujících, což překoná i&nbsp;dosavadní maximum z&nbsp;roku 2019. Letecký provoz zároveň podle organizace Eurocontrol stoupá v&nbsp;celé Evropě, v&nbsp;průměru o&nbsp;5 % ročně – a&nbsp;přetížená řídicí střediska zvyšují riziko zpoždění. Zpožděné přílety i&nbsp;odlety tak budou i&nbsp;nadále realitou, s&nbsp;níž je třeba počítat.
Určitě se&nbsp;tak vyplatí průběžně sledovat webové stránky a&nbsp;aplikace dopravců, abyste věděli o&nbsp;případných změnách v&nbsp;časech odletů a&nbsp;příletů. Zbytečnému stresu se&nbsp;vyhnete i&nbsp;tím, že si na&nbsp;cestu na&nbsp;letiště i&nbsp;samotný pohyb po&nbsp;terminálu necháte dostatečnou rezervu.
„Letní dovolená nezačíná prvním příchodem na&nbsp;pláž, ale ještě před&nbsp;odletem. Aby vše proběhlo v&nbsp;klidu, doporučujeme být na&nbsp;letišti alespoň 2,5 hodiny před&nbsp;plánovaným odletem, u&nbsp;dálkových letů raději ještě o&nbsp;půl hodiny dříve,“ zdůrazňuje Martin Kučera, člen představenstva Letiště Praha a&nbsp;dodává: „Je také nutné seznámit se&nbsp;s&nbsp;přepravními podmínkami letecké společnosti, s&nbsp;níž dotyčný cestuje. Mezi jednotlivými aerolinkami se&nbsp;například různí časy pro&nbsp;uzavření gatu. Cestující by se&nbsp;měli dopředu informovat, kolik minut před&nbsp;odletem aerolinka gate uzavírá – a&nbsp;tomu přizpůsobit plánování předcházejících kroků, tedy cesty na&nbsp;letiště a&nbsp;průchodu letištním terminálem.“
Každá aerolinka uzavírá nástupní gate v&nbsp;jinou dobu, někdy už 40 minut před&nbsp;odletem.
<h3>Odbavení bez&nbsp;čekání. Samoobsluha a&nbsp;nové rentgeny</h3>
Situace, kdy je třeba stát u&nbsp;klasické přepážky, se&nbsp;už stává spíš přežitkem. Standardem je dnes naopak samoobsluha. Díky moderním technologiím a&nbsp;inovacím se&nbsp;na&nbsp;pražském letišti zrychluje odbavení. Například na&nbsp;obou jeho terminálech najdete momentálně 31 samoobslužných kiosků, kde si snadno vytisknete palubní vstupenku bez&nbsp;čekání na&nbsp;personál. Tuto praktickou službu podporuje už 16 leteckých společností. Navíc, řada lidí už má palubní vstupenku elektronickou – například v&nbsp;mobilu.
Méně se&nbsp;ví, že také zavazadla dnes můžete odevzdat bez&nbsp;asistence personálu, a&nbsp;to na&nbsp;dvaceti samoodbavovacích přepážkách Letiště Václava Havla. Možnost v&nbsp;tuto chvíli využívá dvanáct aerolinek. A&nbsp;zájem o&nbsp;ně roste – loni si takto lidé odbavili 3,1 % zavazadel, jen za&nbsp;první tři&nbsp;měsíce letošního roku jsou to už 4,7 %.
Další příjemnou novinkou jsou moderní CT rentgeny, které pražské Letiště Václava Havla instalovalo na&nbsp;centrální bezpečnostní kontrolu v&nbsp;schengenském Terminálu 2. Od&nbsp;července jich bude v&nbsp;provozu šest, čímž se&nbsp;jejich kapacita navýší až&nbsp;o&nbsp;20 %. A&nbsp;co cestující určitě uvítají? Největší úlevu nejspíš přinese to, že díky pokročilé technologii už není nutné vybalovat ze&nbsp;zavazadel elektroniku ani tekutiny – to znamená konec nepříjemnému vyndávání notebooků a&nbsp;kosmetických lahviček přímo před&nbsp;zraky ostatních cestujících. Stále ovšem platí, že tekutiny musejí být v&nbsp;obalech o&nbsp;maximálním objemu 100 ml a&nbsp;umístěny v&nbsp;jednom průhledném uzavíratelném sáčku&nbsp;do&nbsp;objemu jednoho litru.
<h3>Zkontrolujte si doklady, pohlídejte baterie</h3>
Abyste na&nbsp;letišti nezažili žádné nepříjemné překvapení, myslete také na&nbsp;to, že od&nbsp;letoška platí nové podmínky pro&nbsp;vstup do&nbsp;některých zemí. Například pro&nbsp;cestu do&nbsp;Velké Británie musejí mít Češi&nbsp;a&nbsp;další občané EU elektronické povolení ETA. A&nbsp;pozor: při&nbsp;kontrole totožnosti nelze použít eDoklady, stále platí jen fyzický občanský průkaz či&nbsp;pas.
Nezapomeňte, že u&nbsp;elektroniky platí přísná pravidla. Veškerá zařízení s&nbsp;velkou baterií – například powerbanky, notebooky či&nbsp;tablety – musejí být v&nbsp;příručním zavazadle. Menší spotřebiče, jako je holicí strojek nebo elektrický zubní kartáček, můžete dát i&nbsp;do&nbsp;odbaveného kufru, dbejte však na&nbsp;to, aby se&nbsp;během přepravy nezapnuly.
<h3>Čekání na&nbsp;let? Klidná zákoutí i&nbsp;hraní pro&nbsp;děti</h3>
Na&nbsp;Letišti Václava Havla se&nbsp;ani při&nbsp;delším čekání nudit nebudete. V&nbsp;Terminálu 2 můžete využít prostornou relaxační zónu s&nbsp;pohodlnými sedačkami, wifi zdarma a&nbsp;zásuvkami pro&nbsp;nabíjení mobilů a&nbsp;notebooků. Kapacita je až&nbsp;100 míst, takže&nbsp;pohodlí najdou i&nbsp;celé rodiny. Pro&nbsp;rodiče s&nbsp;malými dětmi jsou připravené speciální rodinné místnosti s&nbsp;přebalovacím pultem, koutkem na&nbsp;hraní i&nbsp;kuchyňkou, kde lze snadno ohřát dětskou výživu. Děti se&nbsp;vyřádí také ve&nbsp;velkém herním koutku v&nbsp;tranzitní části nebo v&nbsp;menších hracích zónách poblíž čekáren. A&nbsp;jak se&nbsp;to s&nbsp;občerstvením mimo denní špičku? Letiště ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;nájemci rozšířilo nabídku tak, aby bylo co jíst a&nbsp;pít i&nbsp;v&nbsp;noci. Během léta tak bude nonstop otevřeno hned třináct provozoven, například Restaurace Runway s&nbsp;výhledem na&nbsp;dráhu.
&nbsp;
5 tipů pro&nbsp;klidný odlet na&nbsp;dovolenou
1. VYRAZTE VČAS, AŤ LETÍTE V&nbsp;KLIDU
Na&nbsp;cestě k&nbsp;letišti vás&nbsp;mohou překvapit dopravní nebo jiná omezení. Vyrazte raději s&nbsp;předstihem – buďte na&nbsp;letišti alespoň 2,5 hodiny před&nbsp;odletem.
2. BEZ&nbsp;DOKLADŮ NEPOLETÍTE
Zjistěte si předem, co budete pro&nbsp;vstup do&nbsp;cílové země potřebovat. A&nbsp;pozor, eDoklady nestačí.
3. ZKRAŤTE SI FRONTY
Odbavte se&nbsp;sami předem, ne až&nbsp;na&nbsp;letišti. Využijte Self-Service Check-in a&nbsp;Self-Service Bag Drop, ověřte si možnosti odbavení u&nbsp;své aerolinky. Rychlejší cestou do&nbsp;gatu si ušetříte čas na&nbsp;kávu před&nbsp;odletem.
4. BEZPEČNOSTNÍ KONTROLOU BEZ&nbsp;ZÁDRHELŮ
Veškeré tekutiny si připravte předem do&nbsp;maximálně 100 ml lahviček, a&nbsp;to v&nbsp;nejvýše jednom litrovém sáčku. Sundejte si kovové předměty jako hodinky nebo pásek a&nbsp;veškerou elektroniku odložte zvlášť do&nbsp;boxu.
5. DŮLEŽITÉ VĚCI MĚJTE U&nbsp;SEBE
Cennosti, léky nebo elektroniku (včetně powerbanky a&nbsp;elektronických cigaret) mějte v&nbsp;příručním zavazadle.

<clink anchorid="1"></clink>
Dovolené nezačíná na&nbsp;pláži, ale většinou už v&nbsp;místě odletu. Moc dobře to vědí na&nbsp;Letišti Václava Havla v&nbsp;Praze, pro&nbsp;které se&nbsp;letní měsíce každoročně stávají zatěžkávací zkouškou. Letos v&nbsp;létě navíc letiště očekává rekordní počty cestujících, a&nbsp;i&nbsp;proto zavedlo několik chytrých novinek, které mají cestujícím ušetřit čas a&nbsp;zbytečné starosti.
Pověstným prubířským kamenem budou nadcházející měsíce pro&nbsp;pražské letiště i&nbsp;proto, že se&nbsp;očekává rekordní sezona. Podle odhadů projde jeho branami během roku až&nbsp;18 milionů cestujících, což překoná i&nbsp;dosavadní maximum z&nbsp;roku 2

Jak odletět z Prahy bez stresu a front?

<clink anchorid="1"></clink>
Smažené kuře je ultimátní pochoutka. Zároveň může být skutečnou vědou – to když&nbsp;se&nbsp;zaměříte na&nbsp;všechny vrstvy, které tenhle zdánlivě jednoduchý pokrm má, a&nbsp;dotáhnete je do&nbsp;nejjemnějších detailů. Přesně s&nbsp;takovým přístupem otevřeli Michal Valenta a&nbsp;Vojtěch Knoll letos na&nbsp;jaře v&nbsp;Praze podnik Centraal Friend Chicken. Po&nbsp;zkušenostech v&nbsp;četných finediningových podnicích v&nbsp;Česku i&nbsp;v&nbsp;zahraničí se&nbsp;rozhodli, že se&nbsp;budou soustředit na&nbsp;jedno jídlo, na&nbsp;které se&nbsp;vám sbíhají sliny každý den. „Pochopili jsme, že není důležité si honit ego na&nbsp;složitých věcech. Zároveň je takový i&nbsp;vývoj gastronomie ve&nbsp;světě. Takže&nbsp;než abychom dělali deset různých jídel, raději budeme dělat jedno – a&nbsp;budeme ho dělat pořádně,“ říkají.
Nový podnik na&nbsp;Rašínově nábřeží má jen několik málo míst k&nbsp;sezení venku a&nbsp;ještě méně uvnitř. Denně tady připraví na&nbsp;dvě stě porcí smaženého kuřete, které podávají v&nbsp;jemné napařené bulce. Od&nbsp;otevření se&nbsp;tu tvoří fronty – zdá se, že dva kamarádi, kteří se&nbsp;seznámili, když&nbsp;vyrazili na&nbsp;zkušenou do&nbsp;australského Sydney, našli to, po&nbsp;čem nejen obyvatelé Prahy baží. „Nemůžu&nbsp;uvěřit tomu, jak se&nbsp;to rozjelo. Je to pro&nbsp;mě splněný sen,“ přiznává Valenta.
Není ale smažené kuře jako smažené kuře. „Kuřata objednáváme ze&nbsp;Sedlčan. Když&nbsp;přijedou, okamžitě je naporcujeme a&nbsp;naložíme do&nbsp;velmi slaného láku&nbsp;s&nbsp;cukrem a&nbsp;jedlou sodou, což naruší buněčnou strukturu masa. Maso tak necháme hodinu, pak ho přesuneme do&nbsp;vody s&nbsp;ledem a&nbsp;nakonec do&nbsp;lednice na&nbsp;mřížku, aby vykapalo. Než ho usmažíme, máčíme ho v&nbsp;podmáslí smíchaném s&nbsp;pasterovanými bílky a&nbsp;taky se&nbsp;speciálním ‚lepidlem‘, které děláme z&nbsp;guarových bobů,“ popisuje Valenta.<clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
Kuře pak obalují v&nbsp;„hybridní“ mouce – míchají několik druhů mouky, aby dosáhli při&nbsp;smažení nejlepších vlastností. Kuře po&nbsp;smažení máchají v&nbsp;teplém chili oleji z&nbsp;gochugaru a&nbsp;papriček Yidu doplněným trochou tekutého kouře z&nbsp;dubového dřeva. „Nakonec kuře posypeme kořením, které mícháme ze&nbsp;třinácti ingrediencí. Používáme papriku La Chinata, prach ze&nbsp;sušených kvašených rajčat, celerové semínko či&nbsp;lahůdkové droždí,“ vyjmenovává Valenta.
Smažené kuře je díky tomuto preciznímu přístupu krásně šťavnaté, voňavé, křupavé, plné chuti, a&nbsp;přitom ne moc mastné. Na&nbsp;zapití tu mají kromě piv a&nbsp;limonád především šumivá vína. „Bublinky vám totiž po&nbsp;smaženém jídle skvěle pročistí paletu. Takže&nbsp;každé sousto máte vlastně nanovo,“ usmívá se&nbsp;Knoll.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
Centraal Fried Chicken / Rašínovo nábřeží 48, Praha 2 – Nové Město

<clink anchorid="1"></clink>
Smažené kuře je ultimátní pochoutka. Zároveň může být skutečnou vědou – to když&nbsp;se&nbsp;zaměříte na&nbsp;všechny vrstvy, které tenhle zdánlivě jednoduchý pokrm má, a&nbsp;dotáhnete je do&nbsp;nejjemnějších detailů. Přesně s&nbsp;takovým přístupem otevřeli Michal Valenta a&nbsp;Vojtěch Knoll letos na&nbsp;jaře v&nbsp;Praze podnik Centraal Friend Chicken. Po&nbsp;zkušenostech v&nbsp;četných finediningových podnicích v&nbsp;Česku i&nbsp;v&nbsp;zahraničí se&nbsp;rozhodli, že se&nbsp;budou soustředit na&nbsp;jedno jídlo, na&nbsp;které se&nbsp;vám sbíhají sliny každý den. „Pochopili jsme, že není důležité si honit ego na&nbsp;složitých věcech. Zár

Cesta za dokonalým smaženým kuřetem. Centraal Fried Chicken

Soňa Hanušová

<clink anchorid="1"></clink>
Letní horka si žádají lehkost, svěžest a&nbsp;trochu té dovolenkové bezstarostnosti. To všechno najdete ve&nbsp;sklence vermutu. Po&nbsp;kterých stojí za&nbsp;to sáhnout? Představujeme tipy Tomáše Melzera, majitele pražského koktejlového baru Taigen.
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
První vermut vznikl v&nbsp;roce 1786 v&nbsp;Turíně, jeho autorem byl Antonio Benedetto Carpano. A&nbsp;tohle zvučné jméno si Carpano Antica Formula Vermouth zachoval do&nbsp;dnešních dní. Vyrábí se&nbsp;v&nbsp;omezeném množství a&nbsp;podle Melzera představuje Rolls-Royce mezi italskými vermuty.<clink anchorid="6"></clink>
Jak už název naznačuje, italský vermut Martini Riserva Speciale Rubino má nádhernou temně červenou barvu. „To proto, že se&nbsp;dělá z&nbsp;červeného vína, a&nbsp;ne bílého jako většina vermutů. Je tak o&nbsp;hodně ovocnější a&nbsp;skvěle si jej vychutnáte samotný na&nbsp;ledu nebo v&nbsp;nízkoalkoholických koktejlech typu Adonis,“ vysvětluje Melzer.<clink anchorid="5"></clink>
Posledním italským zástupcem je Mancino Vermouth Bianco Ambrato. Základ tvoří odrůda Trebbiano di Romagna a&nbsp;je infuzovaný 36 bylinami. Vyniká heřmánek, bezinka či&nbsp;kardamom. Tomáš Melzer oceňuje jeho ovocnou chuť, jež dokonale vynikne s&nbsp;tonikem.<clink anchorid="4"></clink>
Příběh francouzského vermutu Dolin začíná v&nbsp;roce 1821, kdy se&nbsp;Joseph Chavasse rozhodl překonat svého turínského bratrance a&nbsp;vyrobit lepší vermut než on. Melzer vyzdvihuje Dolin Rouge Vermouth de Chambéry: „Oproti italským červeným vermutům je sušší, jemnější, dokonce delikátnější.“<clink anchorid="3"></clink>
Jedním z&nbsp;prvních francouzských vermutů byl Noilly Prat, který vznikl v&nbsp;roce 1813. „Když&nbsp;se&nbsp;řekne Noilly Prat, okamžitě se&nbsp;mi vybaví zelená lahev a&nbsp;varianta Dry,“ podotýká Melzer. K&nbsp;výrobě Noilly Prat Original Dry se&nbsp;používá 18 různých bylin a&nbsp;koření z&nbsp;celého světa. Výrobce jej doporučuje jako aperitiv k&nbsp;ústřicím, Melzer na&nbsp;něj nedá dopustit v&nbsp;koktejlu Martini Dry.<clink anchorid="2"></clink>
A&nbsp;nakonec český Vermut Sedmero. Připravili ho společně barmani z&nbsp;brněnského Baru, který neexistuje a&nbsp;vinaři&nbsp;Jana Stávka. Název odkazuje k&nbsp;počtu bylin obsažených v&nbsp;receptuře. „I&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;umíme vyrobit super vermut. Sedmero Rosé je hravé, zábavné – a&nbsp;české.“
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Letní horka si žádají lehkost, svěžest a&nbsp;trochu té dovolenkové bezstarostnosti. To všechno najdete ve&nbsp;sklence vermutu. Po&nbsp;kterých stojí za&nbsp;to sáhnout? Představujeme tipy Tomáše Melzera, majitele pražského koktejlového baru Taigen.
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
První vermut vznikl v&nbsp;roce 1786 v&nbsp;Turíně, jeho autorem byl Antonio Benedetto Carpano. A&nbsp;tohle zvučné jméno si Carpano Antica Formula Vermouth zachoval do&nbsp;dnešních dní. Vyrábí se&nbsp;v&nbsp;omezeném množství a&nbsp;podle Melzera představuje Rolls-Royce mezi italskými vermuty.<clink anchorid="6"></clink>
Jak už n

Co pít tento měsíc?

<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;
Pod&nbsp;Václavským náměstí se&nbsp;ukrývá umělá krápníková jeskyně. To není žádná stará pražská legenda. O&nbsp;počinu z&nbsp;roku 1912 mnohdy nevědí ani pražští rodáci – poutač, který by vás&nbsp;do&nbsp;ní nasměroval, se&nbsp;totiž ukrývá ve&nbsp;vizuálním smogu centra hlavního města. Jde přitom nejen o&nbsp;historický unikát, který vyrostl za&nbsp;první republiky z&nbsp;proudů secese a&nbsp;romantismu, ale především o&nbsp;skrytý gastronomický poklad, restauraci Triton v&nbsp;hotelu Adria.
V&nbsp;její kuchyni se&nbsp;činí šéfkuchař Tomáš Kohút. Z&nbsp;rodného Slovenska se&nbsp;přestěhoval do&nbsp;Prahy, kde působil v&nbsp;restauraci Alcron či&nbsp;u&nbsp;Miroslava Kaliny v&nbsp;restauraci Anežka. Teprve v&nbsp;Tritonu ale získal možnost posouvat v&nbsp;kuchyni gastronomické limity. „Největší posun mého mindsetu přišel díky rozhovoru s&nbsp;ředitelem hotelu, panem Doubkem. Říkal jsem mu, že by bylo skvělé přistupovat k&nbsp;vaření trochu jinak, zapojit moderní technologie, ale takovým způsobem, aby to mělo hlavu a&nbsp;patu. Dal mi volnou ruku, díky čemuž jsem si uvědomil, jaké možnosti tu mám,“ vypráví Kohút.
V&nbsp;jeho kuchyni tak najdete například speciální tlakový hrnec, který urychluje fermentaci – třeba černý česnek v&nbsp;něm vyrobíte ne za&nbsp;tři&nbsp;měsíce, ale už za&nbsp;šest hodin. Důležitý je také stroj na&nbsp;výrobu bylinných hydrosolů, z&nbsp;nichž se&nbsp;stal základní stavební kámen pro&nbsp;tvorbu nealkoholického párování, které v&nbsp;Česku nemá obdoby. Kohút totiž vytvořil degustační menu, kde každý chod doprovází nápoj na&nbsp;míru. Ochutnat tak můžete rajčatové víno, černý čaj s&nbsp;hydrosolem z&nbsp;šanty kočičí či&nbsp;nealkoholické pivo z&nbsp;hub šitake, chmele a&nbsp;sladu. „Nealko párování bere většina lidí jako druhou, míň zajímavou možnost, což chápu, protože&nbsp;ve&nbsp;většině případů je to nuda. My chceme ukázat, že nebudete o&nbsp;nic ochuzeni, když&nbsp;si ho vyberete,“ říká šéfkuchař.<clink anchorid="2"></clink>
Nealkoholické párování má přitom ještě jeden, opět technologický twist. Tomáš Kohút do&nbsp;jeho tvorby zapojil umělou inteligenci. Nemyslete si ale, že si otevřel ChatGPT a&nbsp;zadal mu úkol, aby navrhl nápoje k&nbsp;menu o&nbsp;pěti chodech. Kdepak. Vytvořil vlastní algoritmus, který nazval Taste Code. Zjednodušeně: každý pokrm rozložil na&nbsp;prvočinitele, ke&nbsp;kterým přiřadil čísla na&nbsp;škále od&nbsp;nuly do&nbsp;devíti. Nula rovná se&nbsp;žádná slanost, žádná hořkost, žádná sladkost – a&nbsp;podobně. Když&nbsp;takovým způsobem rozložíte klasickou svíčkovou a&nbsp;každou surovinu očíslujete, umělá inteligence pochopí, jak chutná výsledek. A&nbsp;navrhne k&nbsp;němu chuťově odpovídající nápoj.
„První pokus, který jsme udělali, byla svíčková. Algoritmus k&nbsp;ní navrhl drink na&nbsp;bázi černého čaje, grepové šťávy a&nbsp;šanty kočičí. Na&nbsp;první dobrou by mě něco takového nenapadlo, ale drink se&nbsp;k&nbsp;jídlu skvěle hodí. To byl průlom, kdy jsem si řekl, že využívat algoritmus při&nbsp;tvorbě menu není úplná blbost,“ směje se&nbsp;Kohút.
Jeho novátorský přístup je patrný i&nbsp;na&nbsp;nejnovějším jarně-letním menu, k&nbsp;jehož tvorbě si rovněž přizval AI. Kde jinde ochutnáte žaludové tagliatelle v&nbsp;kombinaci s&nbsp;veganským kaviárem tomburi a&nbsp;kombu omáčkou z&nbsp;redukované smetany, sushi rolky z&nbsp;řasy nori sušené na&nbsp;ohni s&nbsp;grilovaným mořským vlkem anebo zmrzlinu z&nbsp;černého jablka s&nbsp;květem plamatky, který způsobí lehké brnění jazyka a&nbsp;dokonale vyčistí chuťové pohárky pro&nbsp;další chod? Vězte, že jde o&nbsp;zážitek, na&nbsp;který jen tak nezapomenete.

<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;
Pod&nbsp;Václavským náměstí se&nbsp;ukrývá umělá krápníková jeskyně. To není žádná stará pražská legenda. O&nbsp;počinu z&nbsp;roku 1912 mnohdy nevědí ani pražští rodáci – poutač, který by vás&nbsp;do&nbsp;ní nasměroval, se&nbsp;totiž ukrývá ve&nbsp;vizuálním smogu centra hlavního města. Jde přitom nejen o&nbsp;historický unikát, který vyrostl za&nbsp;první republiky z&nbsp;proudů secese a&nbsp;romantismu, ale především o&nbsp;skrytý gastronomický poklad, restauraci Triton v&nbsp;hotelu Adria.
V&nbsp;její kuchyni se&nbsp;činí šéfkuchař Tomáš Kohút. Z&nbsp;rodného Slovenska se&nbsp;přestěhoval do&nbsp;Prahy, kde působil v&nbsp;restauraci Al

Tomáš Kohút. Triton. Čarování v jeskyni s pomocí AI

<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;
Světlo procházející barevnými vitrážemi lidstvo fascinuje už dlouhá staletí. Sluneční paprsky přetvářejí prostor za&nbsp;skly jako kouzlem. Stačí, když&nbsp;se&nbsp;změní jejich sklon nebo když&nbsp;se&nbsp;po&nbsp;obloze přežene mrak, a&nbsp;atmosféra je rázem úplně jiná. Když&nbsp;se&nbsp;vydáte do&nbsp;ateliéru umělce Filipa Švehly, právě na&nbsp;okno hrající různými barvami vám padne zrak jako první. Poslední rok totiž experimentuje právě s&nbsp;tímto přístupem – z&nbsp;dvourozměrných obrazů se&nbsp;přesunul do&nbsp;prostoru, který je obklopuje, a&nbsp;zkouší, jak pásy barevných fólií prozářené sluncem mění prostředí.
Tenhle přístup rozehrál ve&nbsp;velkém na&nbsp;aktuální výstavě Anywhere Between Black and White v&nbsp;galerii Artium by KKCG, kde společně s&nbsp;dalším vizuálním umělcem, Martinem Moflárem vytvořil díla na&nbsp;míru prosklenému atriu. Návštěvníci se&nbsp;tu mohou nechat barvami zcela pohltit a&nbsp;objevit rozmanité způsoby, jimiž fungují v&nbsp;prostoru a&nbsp;ovlivňují vnímání.
„Světlo hraje v&nbsp;proskleném prostoru naprosto zásadní roli. Na&nbsp;fotce je to těžko zachytitelné, ale když&nbsp;jste na&nbsp;místě, instalace vás&nbsp;obklopuje ze&nbsp;všech stran, mění se&nbsp;s&nbsp;tím, jak se&nbsp;světlo pohybuje, takže&nbsp;jste uprostřed díla, můžete se&nbsp;rozhlížet a&nbsp;hledat vztahy i&nbsp;souvislosti v&nbsp;prostoru,“ přibližuje Filip Švehla. Čím déle se&nbsp;tvorbou zabývá, tím&nbsp;víc zjišťuje, že kromě obrazu ho zajímá celé prostředí a&nbsp;vztah díla k&nbsp;architektuře.<clink anchorid="5"></clink>
Architektura ostatně hrála v&nbsp;umělcově životě a&nbsp;vývoji jeho tvůrčího jazyka vždy důležitou roli. Vzpomíná, jak jako malý kluk ze&nbsp;sídliště obdivoval s&nbsp;kamarády graffiti – to, jak dokáže rozsvítit šedivé paneláky. V&nbsp;pozdějším věku&nbsp;začal malovat domy, mostní pilíře a&nbsp;další městské útvary – přitahovala jej monumentalita, síla hmoty i&nbsp;formy. S&nbsp;nástupem na&nbsp;pražskou AVU se&nbsp;ale vyjadřoval zejména&nbsp;prostřednictvím figurální malby, i&nbsp;když&nbsp;podle svých slov „hodně expresivním, divokým způsobem, který někdy přecházel až&nbsp;do&nbsp;abstrakce“.
Nastoupil do&nbsp;ateliéru Jiřího Sopka a&nbsp;diplomoval u&nbsp;Roberta Šalandy, rok byl na&nbsp;stáži&nbsp;u&nbsp;Michaela Rittsteina. „U&nbsp;Sopka pro&nbsp;mě byl zásadní jeho přístup, že obraz je především vizuální sdělení, což jsem přijal za&nbsp;své a&nbsp;ctím dodnes. Rittstein mi zase ukázal, jakou roli má energie kolektivu a&nbsp;že hnacím motorem umělce je radost z&nbsp;tvorby. Člověk&nbsp;někde nemusí skomírat v&nbsp;těžkomyslných úvahách, protože&nbsp;v&nbsp;malování je přece velký kus radosti!“ říká Švehla.
Radost nakonec našel v&nbsp;abstrakci, k&nbsp;níž se&nbsp;vrátil po&nbsp;dokončení AVU. Pomohla mu cesta do&nbsp;Valencie, kde pobýval ve&nbsp;staré, rozpadající se&nbsp;čtvrti El Cabanyal plné barevných domků. Jejich obrazy se&nbsp;mu neustále promítaly v&nbsp;hlavě, a&nbsp;protože&nbsp;byl mimo kontext Prahy i&nbsp;své alma mater, cítil větší volnost – a&nbsp;popustil uzdu experimentům. Středozemní slunce rozzářilo barevnou paletu, se&nbsp;kterou pracoval, a&nbsp;na&nbsp;plátnech se&nbsp;začaly objevovat formální geometrické tvary s&nbsp;jasným řádem. Některé z&nbsp;nich přenesl i&nbsp;do&nbsp;barevných objektů.<clink anchorid="4"></clink>
„Došlo mi, že příběh může být v&nbsp;barvě, v&nbsp;tvarech, už v&nbsp;nich je ukryté sdělení i&nbsp;napětí. Sopko nám celou dobu říkal, že malovat znamená dávat barvy vedle sebe. Ve&nbsp;Valencii se&nbsp;mi to celé otevřelo před&nbsp;očima. Když&nbsp;jsem tam ale s&nbsp;abstrakcí začal, můj rukopis byl hodně uvolněný a&nbsp;expresivní, až&nbsp;jsem se&nbsp;ztrácel, nebyl jsem schopný najít konec. Intuitivně jsem se&nbsp;tak přesunul ke&nbsp;striktnější geometrii, která mi dává mantinely. Dnes jsem rozkročený mezi těmito dvěma polohami, je to neustálé balancování,“ vysvětluje Švehla.
Některé obrazy jsou tak přísnější, jindy si umělec dovolí větší rozvolněnost gest, případně pracuje s&nbsp;různými materiály nebo s&nbsp;vrstvením barev. Každopádně se&nbsp;Švehla jejich prostřednictvím snaží vytvořit napětí a&nbsp;chce, aby v&nbsp;divácích vyvolaly potřebu dívání se, prohlížení. Klidně se&nbsp;můžou k&nbsp;dílům při&nbsp;korzování po&nbsp;galerijním prostoru vracet – stejně jako když&nbsp;chodíte po&nbsp;městě a&nbsp;fascinuje vás&nbsp;nějaký dům, kolem kterého rádi procházíte zas a&nbsp;znova.<clink anchorid="3"></clink>
Koneckonců Švehla má tyhle momenty objevování cizích metropolí moc rád. Vzpomíná na&nbsp;barevné Maroko, kde je podle něj architektura hodně smyslová, protože&nbsp;je u&nbsp;objektů možné vnímat všechny materiály a&nbsp;ruční práci. Vzpomíná na&nbsp;Indii, kde brouzdání ulicemi doprovázejí vůně a&nbsp;zvuky v&nbsp;intenzitě, na&nbsp;jakou nejsme ve&nbsp;střední Evropě zvyklí. Nedá dopustit ani na&nbsp;různorodý a&nbsp;vrstevnatý New York, kde se&nbsp;mísí různé kultury a&nbsp;dávají městu nevídanou dynamiku. Cestuje hodně a&nbsp;rád a&nbsp;každá jeho cesta se&nbsp;nějakým způsobem propíše do&nbsp;jeho díla.
„U&nbsp;mých obrazů mě vlastně zajímají velice jednoduché věci. Jejich rozbuškou může být světelná atmosféra, barevný kontrast, který mě zajímá. Rád si pak představuju moment prohlížení, kdy se&nbsp;člověk&nbsp;dostane do&nbsp;určitého rytmu a&nbsp;chvíli pobude v&nbsp;atmosféře obrazu. Pocity z&nbsp;něj může mít každý jiné, ale řekl bych, že energie, která z&nbsp;nich vyzařuje, je stejná, jako když&nbsp;máte slunečný den. Zní to možná banálně, ale pro&nbsp;mě to banální není. To je energie, kterou se&nbsp;snažím předávat,“ vysvětluje Filip Švehla.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;
Světlo procházející barevnými vitrážemi lidstvo fascinuje už dlouhá staletí. Sluneční paprsky přetvářejí prostor za&nbsp;skly jako kouzlem. Stačí, když&nbsp;se&nbsp;změní jejich sklon nebo když&nbsp;se&nbsp;po&nbsp;obloze přežene mrak, a&nbsp;atmosféra je rázem úplně jiná. Když&nbsp;se&nbsp;vydáte do&nbsp;ateliéru umělce Filipa Švehly, právě na&nbsp;okno hrající různými barvami vám padne zrak jako první. Poslední rok totiž experimentuje právě s&nbsp;tímto přístupem – z&nbsp;dvourozměrných obrazů se&nbsp;přesunul do&nbsp;prostoru, který je obklopuje, a&nbsp;zkouší, jak pásy barevných fólií prozářené sluncem mění prostředí.
Tenhle přístup ro

Filip Švehla. Pobýt v atmosféře obrazu

Pavel Štrunc

<clink anchorid="1"></clink>
Zastavujeme u&nbsp;krajnice silnice třetí třídy někde na&nbsp;pomezí Středočeského a&nbsp;Jihočeského kraje. Spolu s&nbsp;grafikem Kůrou obcházíme vozidlo, přisedneme ke&nbsp;dvěma párům mohutných výfuků a&nbsp;spokojeně se&nbsp;na&nbsp;sebe díváme. S&nbsp;úsměvem posloucháme ono známe praskání, „metal ticking“, mechanický zvuk způsobený smršťováním kovových částí, které se&nbsp;během jízdy extrémně zahřály. Výfukové potrubí se&nbsp;rozpálí klidně i&nbsp;na&nbsp;900 °C. Jakmile auto zastaví a&nbsp;zhasne motor, kov vydává zvláštní, uchu lahodící cvakání, které zní, jako když&nbsp;házíte drobné na&nbsp;plech. Je to problém? Vůbec.
Dlouho jsem přemýšlel, jak být originální, přece jen – tak výjimečné auto nemá člověk&nbsp;k&nbsp;dispozici každý den. Napadaly mě různé scénáře, třeba „po&nbsp;stopách Jamese Bonda v&nbsp;Čechách“ a&nbsp;podobně vyčpělá klišé. Pak si do&nbsp;auta přisedl Kůra a&nbsp;řekl: „Prosím tě, hlavně nic nevymýšlej a&nbsp;jedeme.“ Tak jsme jeli – tam, kde to dobře známe: na&nbsp;jih od&nbsp;Prahy, Neveklov, Sedlčany, Milevsko. Krásné silnice. Pro&nbsp;neskutečně krásné auto. Auto, jehož model si malé dítě vybere jako první, jen co se&nbsp;postaví na&nbsp;nohy a&nbsp;dosáhne na&nbsp;regál. Nemá smysl popisovat design, je povedený, jistý, sebevědomý, nestárnoucí, vše dává smysl a&nbsp;vše do&nbsp;sebe zapadá.
„Pokud zaprší, ne aby vás&nbsp;napadlo vypnout asistenty.“ S&nbsp;touto radou nás&nbsp;do&nbsp;světa vysílá zástupce CarTecu, který Aston Martin v&nbsp;Česku zastupuje. Chápu ho, hnaná je přece jen pouze zadní náprava. Zavíráme dveře a&nbsp;já tisknu tlačítko pro&nbsp;start. Pod&nbsp;dlouhou kapotou bije srdce z&nbsp;Affalterbachu – ručně sestavený čtyřlitrový vidlicový osmiválec AMG s&nbsp;dvojitým přeplňováním, který Aston Martin zásadně přepracoval. Má výkon 665 koní a&nbsp;točivý moment 800 Nm. To je o&nbsp;celých 155 koní víc než u&nbsp;předchozí generace – nárůst, který poznáte hned při&nbsp;sešlápnutí plynu. Díky osmistupňové automatické převodovce ZF a&nbsp;přepracovanému koncovému převodu se&nbsp;Vantage dostane z&nbsp;0 na&nbsp;100 km/h za&nbsp;pouhé 3,5 sekundy a&nbsp;pokračuje až&nbsp;na&nbsp;tu maximální, za&nbsp;hranicí 300 km/h.
Motor není jen silný – je živelný. Je to jako pocta všem, kteří se&nbsp;kdy podíleli na&nbsp;rozvoji automobilismu. Díky úpravám vačkových hřídelí, větším turbodmychadlům a&nbsp;optimalizovanému spalování reaguje s&nbsp;nečekanou ostrostí a&nbsp;hlasem, který vám přivodí husí kůži. Charakter motoru je přímočarý, surový a&nbsp;návykový.
Ale síla je jen polovinou rovnice AMV. Vantage, to je totiž především řízení. Vyvážené rozložení hmotnosti 50:50, přepracovaný podvozek a&nbsp;nově vyvinuté adaptivní tlumiče Bilstein DTX posouvají jízdní vlastnosti na&nbsp;úroveň, kterou zná spíš člověk&nbsp;se&nbsp;zkušeností se&nbsp;speciálem, který jezdí po&nbsp;závodních okruzích. Nový systém adaptivního odpružení má až&nbsp;pětinásobnou šířku&nbsp;pásma oproti předchozí generaci, což znamená přesnější reakce a&nbsp;dokonalejší kontakt s&nbsp;vozovkou – ať už jedete po&nbsp;silnici, nebo po&nbsp;závodní dráze.
Přesnost řízení podporuje nově vyztužená hliníková karoserie, která je nejen tužší, ale i&nbsp;lehčí. Vpředu najdeme dvouprvkové zavěšení s&nbsp;pevnějšími body uložení, vzadu pak výrazně posílenou tuhost mezi věžemi zavěšení. Výsledkem je podvozek, který reaguje okamžitě, bez&nbsp;zbytečného kroucení či&nbsp;prodlev. Nový elektronicky řízený zadní diferenciál se&nbsp;pak stará o&nbsp;to, že síla motoru se&nbsp;na&nbsp;vozovku přenáší s&nbsp;chirurgickou přesností.
V&nbsp;režimu Sport je auto příjemně poddajné, v&nbsp;režimu Sport+ ztuhne jako atlet před&nbsp;startem a&nbsp;v&nbsp;módu Track je připravené na&nbsp;tvrdé nasazení na&nbsp;okruhu. Převodovka je plynulá, rychlá a&nbsp;přirozená.
Ačkoli váží víc než jednu a&nbsp;půl tuny, Vantage působí na&nbsp;silnici agilně. Když&nbsp;ale máte adrenalinu dost, pustíte pádla, necháte vůz&nbsp;jet plně na&nbsp;automat a&nbsp;ve&nbsp;městě vám při&nbsp;rychlosti 50 km/h hodí klidně šestý nebo sedmý převodový stupeň. Auto je zároveň velmi uživatelsky přívětivé – jasně, při&nbsp;cestě kolem závory k&nbsp;supermarketu musíte dávat pozor na&nbsp;karbon, ale jinak má neskutečně kultivovaný a&nbsp;civilní projev.
Když&nbsp;ho vracíte, perou se&nbsp;uvnitř vás&nbsp;smíšené pocity: jste rádi, že jste to neposlali do&nbsp;pole a&nbsp;že se&nbsp;v&nbsp;pořádku vrátilo domů, zároveň vám ale bude chybět ta neskutečná řidičská radost. Mimochodem, to byl důvod, proč jsem kdysi vstoupil do&nbsp;světa motorek. Potkat Aston Martin dřív&nbsp;a&nbsp;mít ty peníze, možná by bylo všechno jinak.<clink anchorid="3"></clink>
3,5 sekundy
Aston Martin Vantage 4.0 V8 Twin Turbo má výkon 665 koní a&nbsp;točivý moment 800 Nm. To je o&nbsp;celých 155 koní víc než u&nbsp;předchozí generace – nárůst, který poznáte hned při&nbsp;sešlápnutí plynu. Díky osmistupňové automatické převodovce ZF a&nbsp;přepracovanému koncovému převodu se&nbsp;Vantage dostane z&nbsp;0 na&nbsp;100 km/h za&nbsp;pouhé 3,5 sekundy a&nbsp;pokračuje až&nbsp;na&nbsp;tu maximální, za&nbsp;hranicí 300 km/h.<clink anchorid="2"></clink>
Výkon: 665 koní při&nbsp;6000 ot./min 
 Maximální rychlost: 325 km/h 
 Zrychlení (0–100 km/h) 3,5 sekundy 
 Motor: 4,0litrový V8 Twin-Turbo 
 Točivý moment: 800 Nm od&nbsp;2750 do&nbsp;6000 ot./min

<clink anchorid="1"></clink>
Zastavujeme u&nbsp;krajnice silnice třetí třídy někde na&nbsp;pomezí Středočeského a&nbsp;Jihočeského kraje. Spolu s&nbsp;grafikem Kůrou obcházíme vozidlo, přisedneme ke&nbsp;dvěma párům mohutných výfuků a&nbsp;spokojeně se&nbsp;na&nbsp;sebe díváme. S&nbsp;úsměvem posloucháme ono známe praskání, „metal ticking“, mechanický zvuk způsobený smršťováním kovových částí, které se&nbsp;během jízdy extrémně zahřály. Výfukové potrubí se&nbsp;rozpálí klidně i&nbsp;na&nbsp;900 °C. Jakmile auto zastaví a&nbsp;zhasne motor, kov vydává zvláštní, uchu lahodící cvakání, které zní, jako když&nbsp;házíte drobné na&nbsp;plech. Je to problém? Vůbec.
Dlouho js

Nic nevymýšlej a jeď. Aston Martin Vantage 4.0 V8 Twin Turbo

<clink anchorid="8"></clink>
Minimalistický styl pro&nbsp;každou příležitost. To jsou nadčasové tenisky Cariuma OCA Low, které v&nbsp;sobě spojují jednoduchost, pohodlí a&nbsp;udržitelnost. Díky čistému designu a&nbsp;promyšlené konstrukci jsou ideální jak do&nbsp;města, tak k&nbsp;moři&nbsp;– zkrátka skvělý společník&nbsp;na&nbsp;každý den. A&nbsp;pokud si je koupíte, vysadí za&nbsp;vás&nbsp;Cariuma dva stromy v&nbsp;brazilském deštném pralese.
www.cariuma.cz
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Nová filtrační konvice Philips AWP2953WHT nabízí velkorysý objem 3,4 litru, takže&nbsp;nebudete muset dopouštět vodu tak často. Technologie Micro X-Clean z&nbsp;ní posléze&nbsp;odstraní mikroplasty, pesticidy, chlor či&nbsp;olovo. Výsledkem je čistá a&nbsp;lahodná voda, která skvěle chutná a&nbsp;zároveň prodlouží životnost vašeho kávovaru nebo varné konvice.
www.philips.com/water
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Japonský hodinářský gigant Citizen představil ve&nbsp;své špičkové modelové řadě Attesa novinku s&nbsp;GPS satelitním řízením času. Zbrusu nový model s&nbsp;moderním integrovaným designem je vybaven strojkem s&nbsp;nejrychlejším příjmem signálu GPS na&nbsp;světě. Systém pohonu Eco-Drive se&nbsp;stará o&nbsp;solární napájení. Komfort při&nbsp;nošení zvyšuje použití lehkého titanu u&nbsp;pouzdra i&nbsp;náramku.
www.citizen.cz
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Oficiální drink Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 2025 ponese jméno Don Papa Premiere. Za&nbsp;recepturou stojí ambasador značky Marek Štochl, který přinesl lehký a&nbsp;osvěžující koktejl. Kombinace ananasového pyré, čerstvé limetové šťávy, perlivé vody a&nbsp;jemného rumu Don Papa vytváří harmonii chutí, která vás&nbsp;přenese do&nbsp;tropického světa, kde se&nbsp;realita mísí s&nbsp;fantazií.
www.donpaparum.com
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Ikonická kolekce Venetian Princess je inspirována&nbsp;benátským dědictvím a&nbsp;ve&nbsp;své nejnovější podobě vkládá mezi romantické linie i&nbsp;paletu pastelových tónů („Baby Pink“ a&nbsp;„Baby Green“). Šperky se&nbsp;pyšní dynamickým designem – květinou dvou tváří. Tento „dvojitý“ šperk nabízí dvě strany – barevnou se&nbsp;zelenkavým chryzoprasem, růžovým rodonitem či&nbsp;perletí, anebo květ pokrytý diamanty.
www.robertocoin.com
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Ať už jste na&nbsp;párty, na&nbsp;výletě, anebo si jen tak užíváte společnost přátel, oceníte svěží vůni a&nbsp;harmonickou, lehce ovocitou chuť Bohemia MINI. Díky svým MINI rozměrům nezabere moc místa v&nbsp;kabelce ani v&nbsp;lednici, vychladí se&nbsp;rychleji než lahev a&nbsp;otevřít ji zvládnete jedním prstem. Stylová zábava s&nbsp;MINI na&nbsp;MAX? Kdekoliv.
www.bohemiasekt.cz
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Dánská značka obuvi ECCO je již od&nbsp;roku 1963 v&nbsp;neustálém pohybu a&nbsp;díky svým inovacím boří mýty ohledně kompromisů mezi stylem a&nbsp;pohodlím. Od&nbsp;vývoje designu přes&nbsp;vlastní koželužny až&nbsp;po&nbsp;finální zpracování ECCO garantuje kvalitu, funkčnost i&nbsp;dlouhou životnost každého páru. Vytváří obuv, která nabídne maximální pohodlí, elegantní vzhled a&nbsp;respekt k&nbsp;životnímu prostředí.
www.cz.ecco.com
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Objevte nový věrnostní program Plus, který je nyní dostupný i&nbsp;na&nbsp;zalando.cz. Bez&nbsp;poplatků a&nbsp;bez&nbsp;nutnosti předplatného. Jen doručení zdarma, exkluzivní slevy, speciální nabídky, přednostní přístup k&nbsp;novinkám a&nbsp;další výhody. Užijte si nakupování, které se&nbsp;s&nbsp;každou objednávkou a&nbsp;interakcí stává ještě výhodnějším a&nbsp;příjemnějším zážitkem.
www.zalando.cz

<clink anchorid="8"></clink>
Minimalistický styl pro&nbsp;každou příležitost. To jsou nadčasové tenisky Cariuma OCA Low, které v&nbsp;sobě spojují jednoduchost, pohodlí a&nbsp;udržitelnost. Díky čistému designu a&nbsp;promyšlené konstrukci jsou ideální jak do&nbsp;města, tak k&nbsp;moři&nbsp;– zkrátka skvělý společník&nbsp;na&nbsp;každý den. A&nbsp;pokud si je koupíte, vysadí za&nbsp;vás&nbsp;Cariuma dva stromy v&nbsp;brazilském deštném pralese.
www.cariuma.cz
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Nová filtrační konvice Philips AWP2953WHT nabízí velkorysý objem 3,4 litru, takže&nbsp;nebudete muset dopouštět vodu tak často. Technologie Micro X-Clean z&nbsp;ní pos

Hrot boutique

Léto je tady a&nbsp;s&nbsp;ním i&nbsp;objevování míst známých i&nbsp;neznámých. Vypravte se&nbsp;s&nbsp;námi do&nbsp;Středomoří, ke&nbsp;stále oblíbenějšímu Baltu anebo na&nbsp;přívětivě divoký Balkán.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Sicílie
Ros Belfordová
Rough Guides, Jota
Průvodce z&nbsp;prestižní britské řady Rough Guides. Křišťálově čisté moře, pohostinní lidé, výtečná kuchyně – poznejte kouzelnou Sicílii. Dýmající sopky, skryté mořské zátoky a&nbsp;starobylé zříceniny: Sicílie je skutečně okouzlující ostrov. Nespoutaná atmosféra velkých měst kontrastuje s&nbsp;klidem vnitrozemských vesnic, kde se&nbsp;téměř zastavil čas. Množství antických památek, raně křesťanských kostelů i&nbsp;oslnivých barokních katedrál stojí doslova na&nbsp;dosah čistého azurového moře s&nbsp;kouzelnými plážemi.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Chorvatskem na&nbsp;kole
Slávka Chrpová, Zdeněk&nbsp;Kukal, Stanislav Rauch
Universum
Chorvatsko lze skvěle objevovat na&nbsp;kole, na&nbsp;němž se&nbsp;lze vydat do&nbsp;masovým turismem ještě nezasažených oblastí. Autoři&nbsp;projeli, zmapovali a&nbsp;nafotili 20 chorvatských regionů na&nbsp;ostrovech, na&nbsp;pobřeží i&nbsp;ve&nbsp;vnitrozemí. Výsledkem je průvodce s&nbsp;více než padesáti panoramatickými trasami – s&nbsp;minimálním provozem, kulturně i&nbsp;historicky obohacujícími a&nbsp;s&nbsp;původním středomořsko-balkánským duchem. Nechybí QR kódy s&nbsp;mapami tras nebo tipy na&nbsp;výletní cíle a&nbsp;místní gurmánské speciality.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Poznáváme Španělsko
Kolektiv autorů
Lonely Planet, Svojtka &amp; Co.
Poohlédněte se&nbsp;po&nbsp;té nejlepší sušené šunce a&nbsp;nejčerstvějších mořských plodech, toulejte se&nbsp;pouštěmi a&nbsp;pláněmi pěšky či&nbsp;na&nbsp;koni, při&nbsp;pohledu na&nbsp;starověké jeskynní malby uvažujte o&nbsp;původu lidstva. Věnujte pozornost Picassovu geniálnímu dílu, surfujte na&nbsp;vlnách Atlantiku nebo zdolávejte výšiny nad&nbsp;Středozemním mořem. Poznejte Španělsko stylově a&nbsp;pronikněte přímo k&nbsp;srdci země! Nakladatelství Lonely Planet již 50 let inspiruje a&nbsp;informuje cestovatele, kteří tak mohou po&nbsp;celém světě načerpat skvělé zážitky.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Polské přímoří
Pavel Trojan
Gatyer
Průvodce Polským přímořím podrobně a&nbsp;přehledně informuje o&nbsp;nejvýznamnějších cílech na&nbsp;pobřeží Baltského moře a&nbsp;láká na&nbsp;krásné pláže, lázeňská letoviska, historická města i&nbsp;folklorní centra. Nachází se&nbsp;zde křižácké hrady, borovicové lesy, jezerní oblasti, sjízdné řeky nebo nefalšovaná poušť s&nbsp;pohyblivými dunami. Gdaňský záliv je jedním z&nbsp;nejkrásnějších „konců světa“ v&nbsp;Evropě. Bonusem pro&nbsp;návštěvníka tohoto krásného místa je, že cesta tam trvá jen několik hodin.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Peaks of The Balkans Trail
(Vrcholky na&nbsp;Balkánské stezce)
Rudolf Abraham
Cicerone
Průvodce po&nbsp;stezce Peaks of the Balkans Trail, 192 km dlouhém treku přes&nbsp;Černou Horu, Albánii a&nbsp;Kosovo. Trasa, kterou lze pohodlně zvládnout za&nbsp;méně než čtrnáct dní, je značená a&nbsp;vede terénem v&nbsp;nadmořské výšce od&nbsp;670 do&nbsp;2300 m, odlehlými údolími, dramatickými horskými průsmyky, úžasnými sceneriemi a&nbsp;vesnicemi nedotčenými časem.

Léto je tady a&nbsp;s&nbsp;ním i&nbsp;objevování míst známých i&nbsp;neznámých. Vypravte se&nbsp;s&nbsp;námi do&nbsp;Středomoří, ke&nbsp;stále oblíbenějšímu Baltu anebo na&nbsp;přívětivě divoký Balkán.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Sicílie
Ros Belfordová
Rough Guides, Jota
Průvodce z&nbsp;prestižní britské řady Rough Guides. Křišťálově čisté moře, pohostinní lidé, výtečná kuchyně – poznejte kouzelnou Sicílii. Dýmající sopky, skryté mořské zátoky a&nbsp;starobylé zříceniny: Sicílie je skutečně okouzlující ostrov. Nespoutaná atmosféra velkých měst kontrastuje s&nbsp;klidem vnitrozemských vesnic, kde se&nbsp

Obsah

Jeden za všechny... Kryštof Mucha. Karel Och. Petr Lintimer

Číslo měsíce

Čtyři věci, která vás škola rozhodně nenaučí