Hrot 2026 01-02

Hrot 2025 12

Hrot 2025 11

Hrot 2025 10

Hrot 2025 09

Hrot 2025 07-08

Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Pavel Štrunc

<clink anchorid="1"></clink>
O&nbsp;kolika firmách z&nbsp;Česka se&nbsp;dá říct následující věta? Její inovace používají stovky milionů uživatelů po&nbsp;celém světě. Technologická skupina SatoshiLabs tenhle vzácný úkaz je. Inovátoři&nbsp;v&nbsp;kryptoměnách, kteří přinesli nové bezpečnostní standardy. Poslední verzi Trezoru, revoluční peněženky na&nbsp;kryptoměny. Součástí Trezoru je čip Tropic01, za&nbsp;kterým stojí další firma pod&nbsp;hlavičkou SatoshiLabs – Tropic Square. Magazín HROT mluvil s&nbsp;šéfem Trezoru Matějem Žákem a&nbsp;CEO a&nbsp;spoluzakladatelem Tropic Square Janem Pleskačem.
Slovem mimikry označujeme u&nbsp;rostlin nebo živočichů schopnost maskovat se. A&nbsp;to napodobováním něčeho jiného nebo – což je v&nbsp;tomto případě vhodnější popis – splynutím s&nbsp;okolím. Této vlastnosti využívají predátoři, kteří se&nbsp;snaží nepozorovaně přiblížit ke&nbsp;kořisti. V&nbsp;nenápadném komplexu budov v&nbsp;Praze 9 takoví „predátoři“ ze SatoshiLabs sídlí.
„Aha, touhle cestou jste sem šel!“ diví se&nbsp;naproti mně sedící šéf Trezoru Matěj Žák&nbsp;poté, co jsem přiznal, že jsem trochu bloudil. „Většina lidí, když&nbsp;k&nbsp;nám jde, volí krkolomnou cestu, kde je starý, šíleně zrezlý plot. Takže&nbsp;máte pocit, že jdete do&nbsp;nějakého doupěte. Teď ho sice natřeli, aby to vypadalo líp, ale udělali to jenom z&nbsp;naší strany,“ směje se&nbsp;šéf Trezoru, předního výrobce hardwarových peněženek pro&nbsp;zabezpečení kryptoměn, který se&nbsp;zaměřuje na&nbsp;osobní svobodu a&nbsp;nezávislou správu digitálních aktiv. Sedíme v&nbsp;malé zasedačce, v&nbsp;kancelářích, které jsou vybavené podle posledních trendů.
Ano, chtělo by se&nbsp;teď rádoby zažertovat, že díky „Goťákovi“ a&nbsp;jeho „ze&nbsp;zdi na&nbsp;mě tupě zírá po&nbsp;trezoru černá díra“ je renomé tohoto zařízení u&nbsp;nás&nbsp;dostatečné. Jenže&nbsp;tady se&nbsp;nebavíme o&nbsp;Česku, tohle je globální věc. „Vyrábíme produkt, který vám umožňuje držet kryptoměny napřímo, a&nbsp;my jako firma o&nbsp;vás&nbsp;nic nevíme. Prostě přístup, kterému říkáme self-custody, kdy plně spravujete a&nbsp;kontrolujete svá aktiva sami, bez&nbsp;spoléhání se&nbsp;na&nbsp;třetí stranu, jako je banka či&nbsp;burza. Představte si, že máte digitální zlatou cihlu doma – a&nbsp;Trezor zabezpečí, aby vám ji nikdo nevzal,“ vysvětluje Matěj Žák. Jeho trezor má v&nbsp;sobě novinku. „Průhledný čip, že?“ ptám se&nbsp;s&nbsp;odkazem na&nbsp;jeden odborný web a&nbsp;vzápětí se&nbsp;za&nbsp;doslovný překlad zastydím. „Víte, on není průhledný, to asi kolegové mysleli transparentní – ve&nbsp;smyslu důvěryhodný, auditovatelný,“ upřesňuje Jan Pleskač, šéf Tropic Square, který sedí vedle Matěje Žáka. Právě tohle je unikátnost nového čipu Tropic01 – žádná tajemství, naprostá otevřenost. Podle Pleskače je to nejen nový standard, ale i&nbsp;budoucnost trhu s&nbsp;bezpečnostními čipy.<clink anchorid="5"></clink>
Jan Pleskač se&nbsp;v&nbsp;roce 2019 potkal se&nbsp;zakladateli SatoshiLabs, líbila se&nbsp;mu jejich vize a&nbsp;odhodlání. Specializuje se&nbsp;na&nbsp;vestavěné bezpečnostní systémy a&nbsp;vede tým, který stojí za&nbsp;vývojem prvního open-secure čipu na&nbsp;světě. „Nevím, jestli náhody jsou, nebo nejsou, já říkám, že nejsou, věřím, že věci si vás&nbsp;nějak přitáhnou, takový zvláštní druh gravitace.“
Pleskač vystudoval elektrotechnickou průmyslovou školu v&nbsp;Pardubicích, a&nbsp;jak říká, „byl by asi happy, kdyby šel zapojovat bojlery nebo dělat elektriku na&nbsp;stavbách“. Ale měl ambice jít dál, posunout se. Podal si přihlášku&nbsp;na&nbsp;Elektrotechnickou fakultu ČVUT. „Sice tam chip design neučili, ale škola byla dobrá třeba v&nbsp;tom, že nutila člověka najít k&nbsp;cíli nějaké kreativní cesty. Ale chip design jsem se&nbsp;vlastně učil sám. Programování a&nbsp;hardware mě z&nbsp;nějakého důvodu strašně fascinovaly.“ Jan Pleskač má za&nbsp;sebou štace v&nbsp;zahraničí, ve&nbsp;Velké Británii. „Začínal jsem s&nbsp;programovatelnými čipy od&nbsp;firmy Altera a&nbsp;po&nbsp;letech do&nbsp;Altery nastoupil. Firmu krátce po&nbsp;mém nástupu převzal Intel – a&nbsp;to byla velmi zajímavá zkušenost.“<clink anchorid="6"></clink>
Do&nbsp;jeho řeči&nbsp;se&nbsp;vkládá Matěj Žák: „Tady je nutné říct, že tohle tvoje získané know-how se&nbsp;nyní v&nbsp;Tropic Square perfektně propojuje a&nbsp;dává smysl, že je to ucelený produkt. Na&nbsp;to, jak malý ten čip je, je kolem něj obrovský ekosystém.“ Napadá mě, zda existuje nějaká česká vlastnost nebo schopnost, která v&nbsp;Británii funguje. „Pití piva,“ směje se&nbsp;Jan Pleskač.
Matěj Žák&nbsp;nastoupil do&nbsp;Trezoru v&nbsp;roce 2019 jako produktový manažer, o&nbsp;dva roky později povýšil na&nbsp;produktového ředitele, od&nbsp;roku 2023 je CEO Trezoru. Na&nbsp;otázku na&nbsp;vlastní kariéru odpovídá mnohem lapidárněji: „Vždycky jsem chtěl svoji pracovní budoucnost spojit se&nbsp;startupy. Chtěl jsem jít do&nbsp;Ameriky a&nbsp;dělat vlastní startup. Tak jsem to zkusil. Původně jsem studoval hudbu v&nbsp;Berkeley, mimochodem, dneska jsem hrál,“ odbočuje od&nbsp;tématu a&nbsp;ukazuje na&nbsp;kruhy pod&nbsp;očima, „až&nbsp;do&nbsp;rána&nbsp;v&nbsp;mém oblíbeném klubu. To je něco, za&nbsp;co jsem fakt mega rád, protože&nbsp;hudba je skvělé odpojení od&nbsp;práce.“
Na&nbsp;nejnovější generaci jeho produktu jsou pozitivní ohlasy: „Nové peněženky Trezor Safe 7: první bezdrátový model odolá i&nbsp;útoku kvantových počítačů,“ hlásá jeden z&nbsp;mnoha pochvalných titulků. „Náš produkt má tři&nbsp;části, které jsou naprosto esenciální, aby vše fungovalo dobře. První je hardwarová peněženka samotná, do&nbsp;které se&nbsp;vám nikdo nedostane online. Fyzicky to prostě není možné. Proto Trezor vůbec existuje – jako zařízení ‚do&nbsp;kapsy‘. Druhá část, to je back-up. Když&nbsp;si vygenerujete peněženku, vznikne virtuální prostor, ve&nbsp;kterém je vaše peněženka, a&nbsp;vy potřebujete zálohu pro&nbsp;případ, že by tohle zařízení přestalo fungovat nebo jste ho ztratili. A&nbsp;back-up je něco, co naše firma vymyslela už před&nbsp;patnácti lety. Je fascinující, že dnes to používá pravděpodobně víc než 300 milionů lidí po&nbsp;celém světě. Třetí část je software, který je důležitý, aby se&nbsp;to celé dobře používalo. Posílat transakce, přijímat transakce atd.,“ vyzdvihuje Matěj Žák&nbsp;přednosti produktu.
Dívám se&nbsp;na&nbsp;malou tmavou krabičku. Vypadá stylově, pěkný, úsporný design. Říkám si, zda ladili i&nbsp;vizuální stránku, tedy něco, co do&nbsp;dokonalosti dotáhl třeba Apple. „To je super, jsem rád, že to říkáte,“ usmívá se&nbsp;Matěj Žák. „Přesně o&nbsp;to nám šlo. My jsme byli hrozně geeky firma, hodně engineering driven – a&nbsp;to se&nbsp;dost proměnilo. A&nbsp;právě na&nbsp;nás&nbsp;mělo vliv i&nbsp;chování velkých společností, které ženou úroveň kvality a&nbsp;designu výše. Takže&nbsp;tohle,“ ukazuje na&nbsp;věc na&nbsp;stole, „je teď naše vlajková loď, parádní kovové tělo, už to něco váží, už to není jenom taková plastová věcička.“
Tu malou kovovou věc pohání něco, co si získalo slušnou porci světové pozornosti – už mnou zmíněný a&nbsp;hloupě přeložený „průhledný“ čip. „Unikátnost spočívá v&nbsp;tom, že umožňujeme zákazníkům, aby měli informaci, jak je čip nadesignovaný, jaké obsahuje algoritmy, jaké má parametry. Věříme, že tím&nbsp;zvyšujeme bezpečnost. Protože&nbsp;umožňujeme i&nbsp;jiným třetím stranám, třeba nezávislým expertům, se&nbsp;na&nbsp;implementaci podívat a&nbsp;říct: Ano, můžeme to do&nbsp;detailu změřit,“ vyzdvihuje přednosti nového čipu Jan Pleskač. „Pro&nbsp;nás&nbsp;je open source cesta velmi důležitá z&nbsp;pohledu bezpečnosti, protože&nbsp;nás&nbsp;reálně posouvá, to není jenom nějaký marketingový bullshit. A&nbsp;druhá věc: bitcoin je open source. Krypto je obecně založené na&nbsp;étosu open source, prostě transparentní, otevřené povahy. Kdybychom naše produkty nestavěli na&nbsp;téhle filozofii, tak by to pro&nbsp;nás&nbsp;znamenalo odbočení od&nbsp;mise,“ dodává šéf Tropic Square.
Bezpečnost tvoří většinu slovní zásoby našeho rozhovoru. Zajímá mě, jaký mají vztah k&nbsp;soukromí, ochraně dat a&nbsp;zda to bylo něco, co je do&nbsp;branže&nbsp;přivedlo. „Pro&nbsp;mě je to svoboda,“ vysvětluje Matěj Žák, „protože&nbsp;já lítám na&nbsp;paraglidu, lezu po&nbsp;horách, rád běhám. A&nbsp;proto jsem se&nbsp;dostal do&nbsp;Trezoru, protože&nbsp;to je volnomyšlenkářská firma, ctíme individuální svobody.“ Jan Pleskač se&nbsp;vrací k&nbsp;úvodu rozhovoru: „Jak jsem mluvil o&nbsp;tom zákonu přitažlivosti: neměl jsem to pojmenované, že chci dělat pro&nbsp;freedom tech firmu, ale extrémně dobře se&nbsp;vše potkalo v&nbsp;tom, že moje osobní hodnoty ladí s&nbsp;firemními, svoboda je pro&nbsp;mě extrémně důležitá.“ A&nbsp;Matěj dodává: „Nejsme fandové regulace, já osobně jsem takový free market maximalist, prostě věřím, že spousta procesů, třeba i&nbsp;uvnitř firmy, se&nbsp;vyřeší na&nbsp;principu nabídka-poptávka,“ doplňuje Matěj Žák.
Bavíme se&nbsp;o&nbsp;produktech, které zajisté zajímají, ale i&nbsp;znepokojují konkurenci. „Konkurence je skvělá věc. To nejlepší pro&nbsp;uživatele. Když&nbsp;přijde nová konkurence s&nbsp;novým produktem, tak nás&nbsp;to pushne, že můžeme věci dělat ještě líp. Protože&nbsp;kdyby nepřišla, mohli bychom sklouznout k&nbsp;průměrnosti – a&nbsp;to nechceme. Chceme zdravě jít proti tomu a&nbsp;přicházet s&nbsp;lepšími věcmi,“ vysvětluje Žák.
Není dnes branže, která by nesháněla lidi. Mluvíme o&nbsp;hodnotách firmy, tudíž nasadit správné figury na&nbsp;společenskou šachovnici musí být výzva. Matěj Žák&nbsp;přiznává, že velká část jeho jobu je vyloženě people management a&nbsp;leadership. „Často říkám, že jako firma máme nějaký set of values. A&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;to někomu z&nbsp;jakýchkoliv důvodů nelíbí, tak it is free market, nikoho tady nedržím. Věřím, že najdeme na&nbsp;volném trhu někoho, kdo je skvělý a&nbsp;bude to s&nbsp;námi chtít dělat. Věřím, že právě tohle činí produkt i&nbsp;naši&nbsp;firmu lepším.“
Nedávno jsem vedl rozhovor s&nbsp;členy Czech Founders, skupinou, která se&nbsp;v&nbsp;Česku snaží podporovat startupy. O&nbsp;zázemí, o&nbsp;lidech – ale hlavně o&nbsp;penězích. „Pro&nbsp;nás&nbsp;je to velmi aktuální a&nbsp;náročné téma, protože&nbsp;v&nbsp;našem hardware světě a&nbsp;světě chip designu musíme nejdříve&nbsp;zainvestovat miliony dolarů nebo eur, pak čtyři&nbsp;až&nbsp;pět let vyvíjíme a&nbsp;teprve potom vidíme smysl té snahy. Ne každý na&nbsp;to má žaludek. Částky, které jsou potřeba pro&nbsp;rozjetí firmy, jsou výrazně vyšší než u&nbsp;jiných oborů, takže&nbsp;v&nbsp;tomto ohledu je to hodně specifické. Na&nbsp;druhou stranu věřím, že to není úplně zabitý. Peníze&nbsp;v&nbsp;Evropě najdeme, ale je to náročná disciplína,“ popisuje Jan Pleskač. „V&nbsp;Trezoru jsme self-funded – co si vyděláme, to je naše. A&nbsp;rosteme čistě zdravě z&nbsp;udržitelných zdrojů. Takže&nbsp;zase moje filozofie free market: musíme udělat skvělý produkt, abychom ho prodali a&nbsp;mohli růst dál,“ dodává Matěj Žák.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
Free market, self-funded, effort, set of value, people management, leadership: náš rozhovor se&nbsp;jen hemží anglicismy. Ale není divu, jak Matěj Žák&nbsp;upozorňuje, jsou globální firma, angličtina je tady de facto první jazyk. Stejně když&nbsp;se&nbsp;podíváte na&nbsp;webové stránky firem, které SatoshiLabs pod&nbsp;sebou sdružuje: v&nbsp;zásadě nejde říct, odkud firma je. Ptám se, zda česká karta či&nbsp;český původ v&nbsp;téhle světové hře hrají nějakou roli. „To je skvělá otázka, kterou jsem si pokládal taky, když&nbsp;jsme launchovali produkt,“ přikyvuje Žák. „Pozvali jsme asi čtyři&nbsp;sta lidí z&nbsp;celého světa, influencery i&nbsp;média. A&nbsp;já jsem si říkal: Ty jo, teď je bude asi možná zajímat, proč jsme v&nbsp;Praze, protože&nbsp;my jsme fakt vnímaní jako globální firma, kterou nikdo nutně nespojuje s&nbsp;Prahou nebo s&nbsp;Českou republikou. Ale je prostě zajímavé, kolik je tady bitcoinových firem, miningových společností, jsou tady bitcoinové automaty, plus největší bitcoinová konference v&nbsp;Evropě.“ A&nbsp;tak Matěj Žák&nbsp;začal pátrat, kde se&nbsp;to v&nbsp;Česku bere, že je kryptovelmoc. „Začal jsem to trošku&nbsp;studovat – a&nbsp;spojil jsem si to s&nbsp;komunismem a&nbsp;s&nbsp;měnovou reformou v&nbsp;Československu v&nbsp;roce 1953, kdy za&nbsp;dne na&nbsp;den hodnota peněz&nbsp;ztratila 90 procent nebo víc. A&nbsp;upřímně, ten náš skepticismus k&nbsp;vládám obecně a&nbsp;k&nbsp;nějakým pravidlům je, myslím, pořád značný.“
Přichází poslední věc. Jak se&nbsp;světácky říká, co bude next big thing pro&nbsp;Trezor a&nbsp;Tropic Square? „Produktově?“ zeptá se&nbsp;Matěj Žák&nbsp;a&nbsp;pokračuje: „Znovu to stočím&nbsp;na&nbsp;tři&nbsp;oblasti, o&nbsp;kterých jsem mluvil. Hardware, back-up a&nbsp;software kolem toho. Všechny tři&nbsp;chceme zlepšit. Už teď se&nbsp;bavíme o&nbsp;nových hardwarových peněženkách a&nbsp;dalších technologiích, které můžeme používat. Do&nbsp;služeb postupně přidáváme další věci: možnost nákupu krypta, prodeje krypta, směna. Do&nbsp;budoucna si dokážeme představit třeba bitcoinové půjčky, tedy že byste si mohli půjčit peníze&nbsp;proti svému bitcoinu. Něco, co by dostálo sloganu Be your own bank.“
Kryptografie, která se&nbsp;dokáže postavit kvantovým počítačům. To je podle Jana Pleskače jedna z&nbsp;hlavních výzev do&nbsp;budoucna. „Takže&nbsp;logicky bych měl zmínit, že pro&nbsp;nás&nbsp;bude další věc nový čip Tropic02. Před&nbsp;námi je obrovský trend v&nbsp;industry, a&nbsp;to bude přechod na&nbsp;postkvantovou kryptografii, což je soubor šifrovacích metod odolných proti výkonným kvantovým počítačům. Očekávám, že to industry bude nějakým způsobem reflektovat – a&nbsp;Tropic Square, aby byl relevantní v&nbsp;dalších deseti letech, prostě musí připravit produkty, které budou reagovat na&nbsp;tržní a&nbsp;bezpečnostní požadavky.“ Bezpečnost nezní úplně atraktivně, přesto v&nbsp;poslední době zasahuje i&nbsp;do&nbsp;běžné každodenní agendy mnohých z&nbsp;nás. Nárůst podvodných telefonátů nebo zpráv&nbsp;na&nbsp;komunikační sociální sítě je dramatický. „Přijde mi, že společnost bere bezpečnost na&nbsp;lehkou váhu, i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;bavíme třeba o&nbsp;kritické infrastruktuře. Různé případy, kdy falešný bankéř zavolá seniorovi, by přitom zmíněná kryptografie uměla vyřešit úplně krásně. Technologie tedy jsou, jen nejsou vždy nasazené.“ Jakože&nbsp;to některé instituce nechtějí? ptám se&nbsp;Jana Pleskače. Běžní uživatelé podle něj neznají rizika spojená s&nbsp;bezpečností dat v&nbsp;elektronických zařízeních. Je to hodně specializovaná oblast. „Situace se&nbsp;začíná pomalu měnit, ať už s&nbsp;rozvojem technologií, legislativou, nebo uvědoměním, že celá moderní společnost je na&nbsp;elektronice závislá. Existuje skupina uživatelů, průkopníků, kteří jsou opravdu privacy aware a&nbsp;berou to jako klíčovou hodnotu. To je mimochodem segment našich zákazníků, ti bezpečnost jako prioritu vnímají.“
Těch, kteří si bezpečí dat, kryptomajetku a&nbsp;dalších komodit v&nbsp;jedničkách a&nbsp;nulách cení na&nbsp;maximum, by ale podle obou pánů mělo být víc. Třeba těch, kteří pracují s&nbsp;rámci kritické infrastruktury nebo o&nbsp;ní rozhodují. „Know-how tady máme, neevropské technologie nepotřebujeme, my to v&nbsp;Evropě taky umíme dělat. A&nbsp;vlastně by to vyřešilo i&nbsp;to, jak náš industry podpořit. Je škoda, že evropské firmy nenakupují primárně od&nbsp;evropských inovátorů nebo od&nbsp;evropských startupů,“ říká na&nbsp;závěr Jan Pleskač. Přece jen, vypadá to, že špetka vlastenectví by přinesla podporu evropskému byznysu.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="7"></clink>
&nbsp;

Česká technologická společnost založená v&nbsp;roce 2013 v&nbsp;Praze Markem „Slush“ Palatinusem a&nbsp;Pavolem Rusnákem. Firma se zaměřuje na vývoj nástrojů pro bezpečné a&nbsp;suverénní držení kryptoměn a&nbsp;patří mezi průkopníky oboru. V&nbsp;roce 2014 uvedla na trh Trezor&nbsp;Model&nbsp;One, vůbec první veřejně dostupnou hardwarovou peněženku na světě. V&nbsp;roce 2018 následoval Trezor&nbsp;Model&nbsp;T s&nbsp;dotykovým displejem.&nbsp;

SatoshiLabs stojí také za klíčovými bezpečnostními standardy, jako je BIP-39 (seed fráze) nebo Shamir Backup. V&nbsp;roce 2021 představila aplikaci Trezor Suite, která sjednocuje správu zařízení a&nbsp;kryptoměn. Do ekosystému firmy patří projekty Invity, Vexl a&nbsp;Tropic Square, zaměřený na vývoj otevřeného bezpečnostního čipu. Společnost dlouhodobě prosazuje open-source přístup, ochranu soukromí a&nbsp;vzdělávání, mimo jiné prostřednictvím iniciativy Trezor Academy.

SatoshiLabs

<clink anchorid="1"></clink>
O&nbsp;kolika firmách z&nbsp;Česka se&nbsp;dá říct následující věta? Její inovace používají stovky milionů uživatelů po&nbsp;celém světě. Technologická skupina SatoshiLabs tenhle vzácný úkaz je. Inovátoři&nbsp;v&nbsp;kryptoměnách, kteří přinesli nové bezpečnostní standardy. Poslední verzi Trezoru, revoluční peněženky na&nbsp;kryptoměny. Součástí Trezoru je čip Tropic01, za&nbsp;kterým stojí další firma pod&nbsp;hlavičkou SatoshiLabs – Tropic Square. Magazín HROT mluvil s&nbsp;šéfem Trezoru Matějem Žákem a&nbsp;CEO a&nbsp;spoluzakladatelem Tropic Square Janem Pleskačem.
Slovem mimikry označujeme u&nbsp;ros

Svoboda je zásadní, otevřenost nás posouvá. Jan Pleskač a Matěj Žák, SatoshiLabs

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
Vždycky jsem milovala sci-fi. Hltala jsem příběhy Isaaca Asimova, P. K. Dicka, Arthura C. Clarka, Williama Gibsona či&nbsp;Stanisława Lema. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;část zmíněných autorů byla mnohými považována&nbsp;za&nbsp;tvůrce brakové literatury, nelze jim upřít jejich bezbřehou představivost a&nbsp;schopnost nazírat, jakým směrem se&nbsp;ubírá technologický vývoj.
Vždyť Clarke v&nbsp;kultovní 2001: Vesmírné Odysee představil superpočítač HAL 9000, který můžeme dnes označit jako pokročilou umělou inteligenci. Notoricky známí jsou roboti Isaaca Asimova. Ti jdou sice ještě dál do&nbsp;historie, za&nbsp;Karlem Čapkem, ale až&nbsp;Asimov do&nbsp;hloubky rozpracoval vztahy mezi lidmi a&nbsp;roboty a&nbsp;poukázal na&nbsp;otázky, jimiž se&nbsp;dnes, jak se&nbsp;technologický vývoj posouvá k&nbsp;superinteligenci a&nbsp;stroje jsou s&nbsp;každým rokem lidštější, zabývají odborníci i&nbsp;veřejnost po&nbsp;celém světě.
Když&nbsp;jsem si pročítala texty, které pro&nbsp;ústřední část lednového Hrotu nazvanou Titáni inovací napsala kolegyně Iva Brejlová, opět jsem si uvědomila, jak moc se&nbsp;ze&nbsp;sci-fi příběhů stala naše nová realita. V&nbsp;Česku máme superpočítač, který funguje při&nbsp;teplotě nižší než nejchladnější místo ve&nbsp;vesmíru, vědkyně Markéta Hujerová vyvíjí náplast, již budou moci chirurgové aplikovat po&nbsp;operaci přímo na&nbsp;orgány, a&nbsp;Tomáš Čermák&nbsp;společně s&nbsp;Annou Podmanickou sestavili zařízení kombinující studenou plazmu a&nbsp;fotokatalýzu pro&nbsp;převratné čištění vody.
Všemožné inovace skoro jako kdyby vždycky byly kdesi v&nbsp;éteru – a&nbsp;právě autoři&nbsp;futuristických příběhů se&nbsp;jich čas od&nbsp;času dotkli, popsali je a&nbsp;vyslali do&nbsp;světa. Další kroky jsou v&nbsp;rukou lidí, kteří dokážou přetavit pro&nbsp;někoho divoké nápady v&nbsp;realitu. Právě díky inovátorům se&nbsp;ukazuje, že nic není nemožné. Auta nepotřebují řidiče, protézy se&nbsp;umějí propojit s&nbsp;mozkem, díváme se&nbsp;tak hluboko do&nbsp;vesmíru, jako se&nbsp;nám ani nesnilo, a&nbsp;umělá neuronová síť do&nbsp;našich životů vstoupila tak přirozeně, až&nbsp;se&nbsp;zdá, jako by šlo o&nbsp;další evoluční stupeň.
Technologické inovace jsou pochopitelně dobrým sluhou, ale i&nbsp;zlým pánem, o&nbsp;čemž už toho bylo také mnoho napsáno, a&nbsp;je namístě se&nbsp;některých výdobytků obávat. Věřím ale, že inovace, o&nbsp;nichž píšeme v&nbsp;Hrotu, budou hrát v&nbsp;našich životech jen pozitivní roli. Snad se&nbsp;v&nbsp;příštím&nbsp;roce urodí i&nbsp;nějaké další. Jen v&nbsp;knihách od&nbsp;P. K. Dicka se&nbsp;stále nachází hromada vynálezů, které mi v&nbsp;každodenním životě chybí.

<clink anchorid="1"></clink>
Vždycky jsem milovala sci-fi. Hltala jsem příběhy Isaaca Asimova, P. K. Dicka, Arthura C. Clarka, Williama Gibsona či&nbsp;Stanisława Lema. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;část zmíněných autorů byla mnohými považována&nbsp;za&nbsp;tvůrce brakové literatury, nelze jim upřít jejich bezbřehou představivost a&nbsp;schopnost nazírat, jakým směrem se&nbsp;ubírá technologický vývoj.
Vždyť Clarke v&nbsp;kultovní 2001: Vesmírné Odysee představil superpočítač HAL 9000, který můžeme dnes označit jako pokročilou umělou inteligenci. Notoricky známí jsou roboti Isaaca Asimova. Ti jdou sice ještě dál do&nbsp;historie, za&nbsp;Karlem Čapkem, ale až&nbsp;Asimov do&nbsp

Nic není nemožné

Iva Brejlová

<clink anchorid="3"></clink>
Z&nbsp;mnoha zajímavých technologických projektů může být dosah toho, který si čerstvě hýčkají v&nbsp;Ostravě, zdaleka nejširší. Díky výpočtům, které tu právě začal produkovat „Vlk“.
Tak familiárně říkají kvantovému počítači&nbsp;VLQ. Když&nbsp;se&nbsp;poprvé dostal do&nbsp;Ostravy, chodili se&nbsp;na&nbsp;něj Vít Vondrák&nbsp;a&nbsp;Marek Lampart dívat skoro každý den. Stáli před&nbsp;zlatým lustrem, který umí být chladnější než vesmír, a&nbsp;obdivovali ho. Ještě aby ne. Na&nbsp;spodním „patře“ tohoto lustru je zavěšen docela malinký kvantový čip. Právě jeho fungování bude podle odborníků brzy měnit procesy ve&nbsp;vývoji léků, ale i&nbsp;ve&nbsp;zdravotnictví, průmyslu, vývoji materiálů nebo bezpečnosti. Tedy měnit se&nbsp;má úplně všechno.
Vlk je první český kvantový počítač a&nbsp;jeden z&nbsp;prvních v&nbsp;Evropě. Čerstvě začal pracovat v&nbsp;IT4Innovations národním superpočítačovém centru na&nbsp;VŠB-TUO. Jeho jméno je zkratkou písmen zúčastněných institucí, které jej dostaly do&nbsp;Ostravy – VŠB, konsorcia LUMI-Q i&nbsp;quantum computing –, a&nbsp;zároveň parafrází na&nbsp;vlka, symbol superpočítače LUMI. „Je to šelma. Ale nebojím se&nbsp;ho,“ směje se&nbsp;Lampart, profesor a&nbsp;matematik, který vede laboratoř kvantových výpočtů a&nbsp;je jedním z&nbsp;mála lidí, kteří už kvantovému počítači&nbsp;zadali práci. „Spíše se&nbsp;o&nbsp;něj bojíme. Je to naše velké dítě,“ dodává.
Rozruch způsobuje to, jak funguje. Zatímco běžný počítač pracuje s&nbsp;bity, tedy nulami a&nbsp;jedničkami (řekněme si, že něco je, nebo není, je to černé, nebo bílé), ten kvantový používá takzvané qubity. Pozor, následující řádky vyžadují vaši&nbsp;představivost: qubity totiž mohou být nula, jednička, ale taky obojí zároveň. Což výpočty, byť to může znít paradoxně, velmi zrychluje.
Lampart přirovnává práci obou různých počítačů k&nbsp;hypotetické úloze, v&nbsp;níž máte k&nbsp;dispozici sto vypínačů a&nbsp;sto žárovek a&nbsp;potřebujete zjistit, který vypínač ovládá danou žárovku. Klasicky zkoušíte polohu „vypnuto“ a&nbsp;„zapnuto“ jeden vypínač po&nbsp;druhém ve&nbsp;všech kombinacích. Ve&nbsp;světě kvantového počítání se&nbsp;taková zkouška odehraje naráz.
„To, co dnes na&nbsp;vývoji léků trvá roky, by s&nbsp;kvantovými počítači&nbsp;mohlo zabrat měsíce,“ říká Vondrák, který šéfuje národnímu superpočítačovému centru IT4Innovations.
Pokud se&nbsp;chcete nechat ohromit čísly, můžeme nabídnout informaci, že Vlk má 24 supravodivých qubitů v&nbsp;unikátní hvězdicové topologii. Tvar zajišťuje, že se&nbsp;složité výpočty můžou dít ještě o&nbsp;něco rychleji, protože&nbsp;jsou qubity napojeny jaksi šikovněji. Funguje při&nbsp;teplotě asi –273,14 °C. To je o&nbsp;stupeň a&nbsp;kousek chladněji než v&nbsp;mlhovině Bumerang, nejchladnějším místě vesmíru. A&nbsp;právě chlazení zajišťuje kryostat připomínající zavěšený kovový sud vážící 300 kilogramů, který ve&nbsp;svých útrobách ukrývá zlatý lustr. „Na&nbsp;jeho spuštění je potřeba 40 hodin chlazení a&nbsp;pak kalibrace. Dát do&nbsp;provozu VLQ je záležitost tří čtyř dnů,“ říká Lampart.
Do&nbsp;Ostravy pomohl stroj dostat Vít Vondrák. V&nbsp;roce 2019 díky evropskému konsorciu LUMI odstartoval jednání s&nbsp;kolegy z&nbsp;Finska o&nbsp;vybudování nejvýkonnějšího superpočítače v&nbsp;Evropě. „V&nbsp;roce 2021 jsme se&nbsp;začali bavit, jestli by konsorcium nemělo dát dohromady své síly a&nbsp;vybudovat kvantový počítač,“ vzpomíná. Podmínkou bylo mít v&nbsp;provozu klasický superpočítač financovaný EU. Takové lokace byly pouze dvě – Finsko a&nbsp;Česko. „Finové měli plné ruce práce s&nbsp;LUMI, tak Češi&nbsp;vzali zodpovědnost na&nbsp;sebe,“ říká.
Pravdou je, že 24 qubitů je málo. Jen o&nbsp;malý kousek dál, v&nbsp;sousední místnosti, běží v&nbsp;IT4Innovations Karolina. Superpočítač, díky kterému se&nbsp;sem Vlk dostal. Karolina je klasického typu, jen velmi, ale opravdu velmi rychlá. „A&nbsp;na&nbsp;Karolině dokážeme simulovat až&nbsp;32 perfektních qubitů,“ přiznává Lampart. Kombinace obou strojů přináší znatelnou výhodu. „Hlavním smyslem je připravit se&nbsp;na&nbsp;novou technologii,“ říká Lampart. „Chceme se&nbsp;soustředit na&nbsp;hybridní výpočty – část úlohy běží na&nbsp;klasickém počítači, část na&nbsp;kvantovém,“ přibližuje Vondrák. „Rozhodně se&nbsp;nehodláme držet při&nbsp;zemi. Stavíme to jako budoucí klíčovou technologii,“ dodává.
Ve&nbsp;chvíli, kdy spolu hovoříme, Lampart s&nbsp;kolegy Vlka testují. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;tento časopis bude tisknout, už pojede naostro. Brzy bude přístupný výzkumníkům z&nbsp;celé Evropy – jde totiž o&nbsp;evropské konsorcium, takže&nbsp;padesát procent kapacity vlastní EU, výrazných třicet procent pak Česko.
Zmíněná kapacita kvantového počítače by se&nbsp;mohla navyšovat. „Byl bych rád, kdyby upgrade čipu proběhl do&nbsp;dvou let. A&nbsp;abychom se&nbsp;dostali s&nbsp;počtem qubitů minimálně o&nbsp;řád výše,“ plánuje Vondrák.
Lampart a&nbsp;Vondrák&nbsp;už se&nbsp;zlatým lustrem běžně nekochají. „Už ho celý znám,“ směje se&nbsp;Lampart. Jiné ohromuje stále. „Pokaždé když&nbsp;přijde návštěva, nedá mi ho neukázat. Mám upřímnou radost, jak se&nbsp;na&nbsp;kvantový počítač všichni dívají s&nbsp;doširoka otevřenýma očima,“ uzavírá Vondrák.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
VLQ: 24 qubitů, hvězdicová topologie, teplota 0,01 K, spotřeba 25 kW, cena 5 milionů eur. Dodavatel IQM Quantum Computers. Přístupný od&nbsp;začátku roku 2026 pro&nbsp;výzkumníky z&nbsp;celé &lt;Evropy.
&nbsp;

„Pokud se nám byť na úlohách nějakého menšího měřítka podaří ukázat, co by takový kvantový počítač mohl přinést lidstvu, bude to pro nás velká radost,“ říká Vondrák o&nbsp;prvním kvantovém počítači v&nbsp;Česku a&nbsp;zároveň jedním z&nbsp;deseti na kontinentu v&nbsp;rámci společné evropské iniciativy EuroHPC, jehož vizi podpořilo i&nbsp;ministerstvo školství. „Navíc se kolem něj už nyní začala vytvářet komunita a&nbsp;bude úspěch, pokud bude nadále růst,“ přidává. „Může se zkrátit vývoj léků z&nbsp;roků na měsíce. Můžeme přijít s&nbsp;novými materiály,“ nastiňuje. „Dostáváte se k&nbsp;výsledkům úloh, které nejsou počitatelné v&nbsp;konečném čase,“ doplňuje Lampart. Jako příklad dává problémy energetické sítě, kdy je potřeba otestovat, jaký vliv na soustavu bude mít odstavení dvou nebo tří uzlů z&nbsp;celé sítě. Ale které budou mít jaký vliv, když jsou jich tisíce? Kombinací je takové množství, že si s&nbsp;tím neporadí ani člověk, ani klasický superpočítač. Kvantový ano.

<clink anchorid="3"></clink>
Z&nbsp;mnoha zajímavých technologických projektů může být dosah toho, který si čerstvě hýčkají v&nbsp;Ostravě, zdaleka nejširší. Díky výpočtům, které tu právě začal produkovat „Vlk“.
Tak familiárně říkají kvantovému počítači&nbsp;VLQ. Když&nbsp;se&nbsp;poprvé dostal do&nbsp;Ostravy, chodili se&nbsp;na&nbsp;něj Vít Vondrák&nbsp;a&nbsp;Marek Lampart dívat skoro každý den. Stáli před&nbsp;zlatým lustrem, který umí být chladnější než vesmír, a&nbsp;obdivovali ho. Ještě aby ne. Na&nbsp;spodním „patře“ tohoto lustru je zavěšen docela malinký kvantový čip. Právě jeho fungování bude podle odborníků brzy měnit procesy ve&nbsp;vývoji léků, ale i&nbsp;ve&nbsp;zdra

Šelma z Ostravy. Vít Vondrák, Marek Lampart, IT4Innovations

Klára Weinerová

Nebe bude letos zlaté. Alespoň tak si to plánují světové aerolinky – a&nbsp;přesně tak to vidí i&nbsp;Mezinárodní sdružení pro&nbsp;leteckou dopravu (IATA). Letecké společnosti by v&nbsp;tomto roce měly dosáhnout rekordního čistého zisku přibližně 41 miliard USD (854,7 miliardy Kč) a&nbsp;udržet čistou marži&nbsp;na&nbsp;3,9 %. Tržby celého odvětví se&nbsp;podle IATA zvýší o&nbsp;4,5 % na&nbsp;1,053 bilionu USD (21,9 bilionu Kč).&nbsp; Predikce zní, že v&nbsp;roce 2026 bude celosvětově letecky cestovat 5,2 miliardy pasažérů, což navazuje na&nbsp;očekávané 4,98 miliardy v&nbsp;roce 2025. To představuje meziroční růst o&nbsp;4,4 %, tedy tempo blízké dlouhodobému průměru. Hlavním tahounem růstu zůstává asijsko-pacifický region, zatímco Severní Amerika zaostává.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Nebe bude letos zlaté. Alespoň tak si to plánují světové aerolinky – a&nbsp;přesně tak to vidí i&nbsp;Mezinárodní sdružení pro&nbsp;leteckou dopravu (IATA). Letecké společnosti by v&nbsp;tomto roce měly dosáhnout rekordního čistého zisku přibližně 41 miliard USD (854,7 miliardy Kč) a&nbsp;udržet čistou marži&nbsp;na&nbsp;3,9 %. Tržby celého odvětví se&nbsp;podle IATA zvýší o&nbsp;4,5 % na&nbsp;1,053 bilionu USD (21,9 bilionu Kč).&nbsp; Predikce zní, že v&nbsp;roce 2026 bude celosvětově letecky cestovat 5,2 miliardy pasažérů, což navazuje na&nbsp;očekávané 4,98 miliardy v&nbsp;roce 2025. To představuje meziroční růst o&nbsp;4,4 %, tedy tempo blízké dlouhodobému průměru. Hlavním taho

Číslo měsíce

<clink anchorid="1"></clink>
Jan Hábl pedagog, komeniolog, PdF Univerzity Hradec Králové a&nbsp;Centrum rozvoje charakteru
Škola mě naučila určité disciplíně, číst, psát, počítat a&nbsp;přežít v&nbsp;kolektivu, který jsem si nevybral. Připravovala mě na&nbsp;trh práce – prý abych byl konkurenceschopný a&nbsp;úspěšný. To je O.K. Jenže&nbsp;to nejdůležitější jsem se&nbsp;učil až&nbsp;mimo lavice. Nikdo mi neřekl, jak být nejen úspěšný, ale také prospěšný. Škola moc nepěstovala charakter: proč a&nbsp;jak být statečný, čestný či&nbsp;laskavý apod. Většinu času jsme věnovali láčkovcům, rovnicím a&nbsp;Přemyslovcům. Až&nbsp;později jsem objevil Komenského, který říká, že „člověk&nbsp;učený, ale nemravný jest břemenem země“ a&nbsp;že škola má být „dílnou lidskosti“, kde se&nbsp;děti učí znát, chtít a&nbsp;konat dobro, a&nbsp;to „i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;nikdo nedívá“. Myslím, že to velmi potřebujeme. Já to nedostal, a&nbsp;tak dělám vše pro&nbsp;to, aby to dostali moji studenti, budoucí učitelé.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Jaroslava Rezlerová generální ředitelka ManpowerGroup
Začnu z&nbsp;druhé strany. Ve&nbsp;škole mě naučili krásu literatury a&nbsp;jazykû, zejména&nbsp;francouzštiny, tedy disciplínu naslouchat významům, které nejsou slyšet na&nbsp;první přečtení. Netušila jsem, že právě tahle schopnost bude později cennější než jakákoli manažerská poučka. Vedení lidí totiž nezačíná v&nbsp;tabulce, ale v&nbsp;pochopení jejich motivací. Škola mě ale nepřipravila na&nbsp;to, že lídr musí nejprve formulovat smysl, aby vůbec mohl chtít výsledky. Ani na&nbsp;to, že rozhodnutí není technický krok, nýbrž závazek, který nese člověk, a&nbsp;ne proces. A&nbsp;už vůbec ne na&nbsp;fakt, že strategie sice může být brilantní, ale bez&nbsp;důvěry týmu se&nbsp;nikdy nerozjede.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Ondřej Kuchař spoluzakladatel Zrno Zrnko
Bylo by přísné říct, že vůbec nic… Ale je fakt, že naše tereziánské školství nemá s&nbsp;reálným životem mnoho společného. Jako dobrý – víme, že bratranci Veverkové zdokonalili pluh a&nbsp;že Libuše poslala pro&nbsp;Přemysla do&nbsp;Stadic. Ale možná by bylo užitečnější znát Edisona a&nbsp;rozumět pozadí nástupu Hitlera k&nbsp;moci. Kromě druhé světové války, ke&nbsp;které jsme se&nbsp;pro&nbsp;množství jiného učiva nedostali, mě ve&nbsp;škole nenaučili psát cokoliv tvůrčího, u&nbsp;čeho by člověk&nbsp;musel přemýšlet. Taky mluvit před&nbsp;posluchači&nbsp;a&nbsp;obhájit před&nbsp;nimi své názory. Chápat, k&nbsp;čemu je matematika užitečná, a&nbsp;umět používat její základní principy. Hrát fotbal, hokej nebo jezdit na&nbsp;kole. Většinu těch věcí mě naučili máma, táta a&nbsp;já sám… podnikání a&nbsp;život. Ale pozor, neplést s&nbsp;vysokou školou života! Já mám zatím jen střední.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Věra Kováříková
ředitelka, Střední škola a&nbsp;Mateřská škola Aloyse Klara
Kromě vzorců, historických dat, pravopisných pravidel, Pythagorovy věty a&nbsp;Archimédova zákona mě ve&nbsp;škole nenaučili zvládat zátěž, stres, to, jak pečovat o&nbsp;své duševní zdraví ani jak komunikovat v&nbsp;případě konfliktů. Ve&nbsp;škole jsem zažívala například situace, kdy se&nbsp;učitel, který vyvolal studenta k&nbsp;tabuli, díval z&nbsp;okna či&nbsp;jinam. Absence vizuálního kontaktu a&nbsp;neverbální komunikace nebo neústupnost pedagoga k&nbsp;přijetí jiného názoru studenty demotivovaly. Neřešené problémy eskalovaly a&nbsp;často vedly k&nbsp;neporozumění a&nbsp;přenášení zodpovědnosti na&nbsp;jiné osoby. Mnohdy se&nbsp;vytvářel i&nbsp;prostor pro&nbsp;šíření pomluv. Hledání kompromisů, ústupků a&nbsp;především naslouchání, pochopení a&nbsp;respektování jiného názoru jsem se&nbsp;naučila až&nbsp;během života. Empatie, emoční inteligence, asertivní chování, sebedůvěra a&nbsp;umění nahlížet na&nbsp;určité situace z&nbsp;různých úhlů jsou přitom z&nbsp;mého pohledu rozhodně významnější než známky na&nbsp;vysvědčení.
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Jan Hábl pedagog, komeniolog, PdF Univerzity Hradec Králové a&nbsp;Centrum rozvoje charakteru
Škola mě naučila určité disciplíně, číst, psát, počítat a&nbsp;přežít v&nbsp;kolektivu, který jsem si nevybral. Připravovala mě na&nbsp;trh práce – prý abych byl konkurenceschopný a&nbsp;úspěšný. To je O.K. Jenže&nbsp;to nejdůležitější jsem se&nbsp;učil až&nbsp;mimo lavice. Nikdo mi neřekl, jak být nejen úspěšný, ale také prospěšný. Škola moc nepěstovala charakter: proč a&nbsp;jak být statečný, čestný či&nbsp;laskavý apod. Většinu času jsme věnovali láčkovcům, rovnicím a&nbsp;Přemyslovcům. Až&nbsp;později jsem objevil Komenského, kt

Co mě škola rozhodně nenaučila

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink>
Originální myšlenky jsou podmínkou kreativity, která je nezbytná k&nbsp;posouvání lidstva dál. A&nbsp;zároveň orginální myšlenky zůstávají doménou člověka. Na&nbsp;jak dlouho?
Když&nbsp;jsem v&nbsp;roce 1987 začínal kariéru v&nbsp;astrofyzice na&nbsp;Princetonu, můj mentor John Bahcall mě požádal o&nbsp;seznam počítačových kódů, které jsem během svého Ph.D. vyvinul. Řekl jsem, že počítače používám jen zřídka – když&nbsp;potřebuji vyřešit složitou sadu obyčejných diferenciálních rovnic, které nemají analytické řešení. Zeptal se&nbsp;mě: „Jak chceš mít úspěšnou kariéru ve&nbsp;vědě, když&nbsp;se&nbsp;nenaučíš psát kód?“
John tehdy nevěděl nic o&nbsp;mé nejdůležitější dovednosti. Moje mysl neustále překypuje novými nápady. Pro&nbsp;mě je tento opakující se&nbsp;jev zvláštní, protože&nbsp;nápady se&nbsp;mi rodí v&nbsp;mysli okamžitě a&nbsp;bez&nbsp;větší námahy. Otázkou zůstává, proč tyto nápady nebyly a&nbsp;nejsou ostatním zřejmé ani běžné. Překvapivě tato „miminka“ předtím nikdy nevznikla. Zdá se, jako by vědci podceňovali prvních pár sekund jejich zrodu vzhledem k&nbsp;letům potřebným k&nbsp;tomu, aby tyto myšlenky dozrály. To je zcela pochopitelné – práce spojená s&nbsp;výchovou dětí je mnohem náročnější a&nbsp;méně zábavná než jejich samotné početí. Přesto všichni uznáváme, že dospělí by neexistovali, kdyby se&nbsp;děti nenarodily. Umění definovat originální výzkumné směry je nedoceněné těmi, kdo mají tendenci pracovat na&nbsp;zavedených tématech.
Od&nbsp;mého rozhovoru s&nbsp;Johnem Bahcallem uplynulo 38 let a&nbsp;nedávné diskuse mi potvrdily, že v&nbsp;sobě stále mám dovednost, která mi umožnila mou vědeckou kariéru. Není jasné, proč některé z&nbsp;těchto „dětských“ nápadů nevznikly dříve, ale právě tento překvapivý fakt mi umožňuje dodnes smysluplně přispívat vědě.
Na&nbsp;konci roku 2025 psaní kódu stále více přebírá umělá inteligence. Kdyby avatar Johna dnes najal avatara mé tehdejší maličkosti, neptal by se&nbsp;na&nbsp;totéž. Místo toho by pronesl: „Abys v&nbsp;následujících dekádách mezi vědeckými pracovníky vynikal, budeš muset přicházet s&nbsp;originálními nápady.“ Možná jsem se&nbsp;narodil o&nbsp;38 let dříve, než jsem měl, ale jistě si uvědomuji, že AI bude trvat mnohem déle, než dokáže napodobit kreativitu – mnohem déle, než jí trvalo naučit se&nbsp;psát počítačové kódy. 
Avi Loeb je autorem knihy Extraterrestrial

<clink anchorid="1"></clink>
Originální myšlenky jsou podmínkou kreativity, která je nezbytná k&nbsp;posouvání lidstva dál. A&nbsp;zároveň orginální myšlenky zůstávají doménou člověka. Na&nbsp;jak dlouho?
Když&nbsp;jsem v&nbsp;roce 1987 začínal kariéru v&nbsp;astrofyzice na&nbsp;Princetonu, můj mentor John Bahcall mě požádal o&nbsp;seznam počítačových kódů, které jsem během svého Ph.D. vyvinul. Řekl jsem, že počítače používám jen zřídka – když&nbsp;potřebuji vyřešit složitou sadu obyčejných diferenciálních rovnic, které nemají analytické řešení. Zeptal se&nbsp;mě: „Jak chceš mít úspěšnou kariéru ve&nbsp;vědě, když&nbsp;se&nbsp;nenaučíš psát kód?“
John tehdy nev

Dokáže AI to, co člověk? Zplodit originální myšlenku?

Vladimír Barák

<clink anchorid="1"></clink>
„Zahraniční zkušenosti mě naučily dívat se&nbsp;na&nbsp;věci ve&nbsp;dvou dimenzích: velkém obrazu a&nbsp;detailu. Zjistila jsem, jak důležité je umět věci strukturovat a&nbsp;přemýšlet deset kroků dopředu,“ říká Monika Govender, senior manažerka Digital Experience &amp; Innovation v&nbsp;Moneta Bank.
Více než dvacet let zkušeností z&nbsp;globálního finančního světa dnes promítá do&nbsp;digitální transformace českého bankovnictví. Monika Govender pracovala v&nbsp;Londýně pro&nbsp;J. P. Morgan, podílela se&nbsp;na&nbsp;budování digitální banky Chase a&nbsp;profesně dozrávala také v&nbsp;Jižní Africe. Právě kombinace extrémního výkonu, technologické inovace a&nbsp;lidského přístupu formuje její současný styl vedení.
„Londýn byl pro&nbsp;mě finanční vojenská škola,“ říká Monika Govender bez&nbsp;váhání. Čtrnáct let v&nbsp;J. P. Morgan znamenalo vysoké tempo, tlak na&nbsp;výkon a&nbsp;absolutní disciplínu. „All-nighter minimálně jednou týdně byl standard. Naučila jsem se&nbsp;rychlost a&nbsp;strukturu. A&nbsp;také to, že leadership nespočívá v&nbsp;pozici, ale v&nbsp;tom, jak se&nbsp;každý den chováte ke&nbsp;svému týmu.“ Zásadní kontrast přinesla Jižní Afrika. „Tam jsem pochopila, jak důležitý je work-life balance a&nbsp;empatie. Pracovala jsem s&nbsp;CEO, kteří vedli firmy s&nbsp;respektem a&nbsp;lidskostí.“ Z&nbsp;globálního prostředí si prý odnáší především diverzitu myšlení a&nbsp;rychlost inovací.
A&nbsp;rozdíly v&nbsp;očekáváních klientů i&nbsp;kolegů? Ty jsou podle Moniky Govender napříč zeměmi zásadní. V&nbsp;Londýně je klíčová rychlost a&nbsp;taky extrémní konkurence, v&nbsp;Jižní Africe komunita a&nbsp;vztahy. „Moneta je podle mě zlatý střed. Dynamická, ale se&nbsp;silným lidským rozměrem.“ Právě zde dnes uplatňuje zkušenosti z&nbsp;obou světů. „Práce v&nbsp;zahraničí mě naučila dívat se&nbsp;na&nbsp;bankovnictví bez&nbsp;sentimentu ke&nbsp;starým řešením. Inovace vznikají tam, kde tým mluví stejným jazykem, ví, proč věci dělá, a&nbsp;dokáže se&nbsp;dívat na&nbsp;produkty očima klienta – ne interních procesů.“

<clink anchorid="1"></clink>
„Zahraniční zkušenosti mě naučily dívat se&nbsp;na&nbsp;věci ve&nbsp;dvou dimenzích: velkém obrazu a&nbsp;detailu. Zjistila jsem, jak důležité je umět věci strukturovat a&nbsp;přemýšlet deset kroků dopředu,“ říká Monika Govender, senior manažerka Digital Experience &amp; Innovation v&nbsp;Moneta Bank.
Více než dvacet let zkušeností z&nbsp;globálního finančního světa dnes promítá do&nbsp;digitální transformace českého bankovnictví. Monika Govender pracovala v&nbsp;Londýně pro&nbsp;J. P. Morgan, podílela se&nbsp;na&nbsp;budování digitální banky Chase a&nbsp;profesně dozrávala také v&nbsp;Jižní Africe. Právě kombinace ext

Monika Govender, Moneta Bank

<clink anchorid="1"></clink>
Vystudovala práva, ale právnička to není. Řeší ženské zdraví, ale lékařka to není. Zabývá se&nbsp;vývojem doplňků stravy, ale chemička to není. Tereza Pivná i&nbsp;tak dokázala přijít s&nbsp;produktem, který do&nbsp;zdravotnictví i&nbsp;chemie nakukuje, a&nbsp;přitom bourá dosavadní zvyklosti. Její značka InSync nabízí doplňky stravy navržené speciálně podle ženské biologie a&nbsp;respektující hormonální cyklus. Protože&nbsp;nastal čas, aby se&nbsp;společnost dívala na&nbsp;ženské tělo jinak než jako na&nbsp;to mužské s&nbsp;culíkem, jak jej popisuje. Dnes, rok a&nbsp;půl po&nbsp;uvedení produktu na&nbsp;trh, má tisíce zákaznic a&nbsp;chystá se&nbsp;do&nbsp;Ameriky.
Co vás&nbsp;přivedlo k&nbsp;tématu ženského zdraví a&nbsp;doplňků stravy? Vaše vzdělání je přece z&nbsp;úplně jiného oboru.
To musím začít velmi zeširoka. Skutečně nemám původně žádné lékařské vzdělání, jsem právník&nbsp;a&nbsp;ekonom. Před&nbsp;skoro pěti lety mi zemřel táta, zhroutil se&nbsp;mi svět a&nbsp;já jsem v&nbsp;návaznosti na&nbsp;nějaké vypořádávání jeho podnikání zcela opustila právní svět. Byl to velký psychický nápor. Přitom jsem se&nbsp;celý život potýkala s&nbsp;polycystickými vaječníky, pro&nbsp;něž je stres ohromný spouštěč. Vše vyústilo v&nbsp;cystu na&nbsp;vaječníku, která nakonec praskla – a&nbsp;já se&nbsp;ocitla v&nbsp;nemocnici. Vzali mi kus vaječníku&nbsp;a&nbsp;já jsem se&nbsp;ptala, co můžu&nbsp;udělat pro&nbsp;nějakou prevenci. Jak se&nbsp;vyhnout tomu, aby se&nbsp;mi to stalo znovu, vždyť mě to zcela vyřadilo…
A&nbsp;co jste se&nbsp;dozvěděla?
Bylo mi řečeno, že vlastně nic. Že můžu&nbsp;brát antikoncepci, abych snížila nějaké příznaky jako bolest. Ale jinak nic moc udělat nemůžu. Tak jsem začala googlovat. Googlila jsem hodně a&nbsp;zjistila, že ženské tělo funguje úplně jinak než mužské, a&nbsp;přesto se&nbsp;na&nbsp;něj společnost dívá jako na&nbsp;klučičí tělo s&nbsp;culíkem. Muž má čtyřiadvacetihodinový hormonální cyklus a&nbsp;každý den se&nbsp;v&nbsp;tomto smyslu probudí úplně stejně. Ale žena to má prostě jinak. Přesto nám je v&nbsp;rámci suplementace světem podáváno, že každý den můžeme jíst to samé jako muži&nbsp;a&nbsp;bude to v&nbsp;pohodě, což tak prostě není. Říkala jsem si: To je skvělé! Ale proč nám tohle nikdo neřekl a&nbsp;proč se&nbsp;to neřeší?
Nasměrovalo vás&nbsp;to k&nbsp;vlastnímu projektu?
To ne, byla jsem v&nbsp;tu chvíli právník&nbsp;a&nbsp;nic moc jsem s&nbsp;tím&nbsp;dělat nemohla. Na&nbsp;nějakou dobu jsem to nechala být. Jen jsem se&nbsp;sama snažila brát doplňky podle fáze&nbsp;cyklu. Ale to bylo ještě hodně stresové období, psychosomaticky jsem byla naprosto vedle. Nakonec jsem skončila na&nbsp;antidepresivech. Začala jsem je brát a&nbsp;vracet se&nbsp;sama k&nbsp;sobě. A&nbsp;mimo jiné se&nbsp;hlásit na&nbsp;různé kurzy, třeba na&nbsp;truhlářský kroužek, na&nbsp;španělštinu… A&nbsp;přihlásila jsem se&nbsp;i&nbsp;do&nbsp;Akademie pro&nbsp;budoucí zakladatelky.
Měla už jste v&nbsp;tu chvíli představu, že takový byznys skutečně rozjedete?
Spíš jsem potřebovala, abych měla v&nbsp;životě nějaký řád a&nbsp;někam chodila. A&nbsp;první úkol z&nbsp;té akademie byl vymyslet si byznys. Říkala jsem si: Ježiši, co si budu vymýšlet? Přemýšlela jsem třeba nad&nbsp;pronajímáním oveček na&nbsp;sekání trávy… Ale taky nad&nbsp;doplňky stravy dle fází cyklu. Zpětnou vazbou bylo, že je to skvělé, ať to rozpracuju. Tehdy jsem si stále říkala, že jsem právník&nbsp;a&nbsp;tomuhle nerozumím, ale dobře. Jedna z&nbsp;mentorek mi dala kontakt na&nbsp;chemičku. Říkala jsem si, jak je to fantastické, můžu&nbsp;to konečně někam posunout.
Posunula jste?
Chemička byla jaderná, takže&nbsp;mi moc nepomohla. Nicméně mi dala kontakt na&nbsp;nutriční poradkyni, která se&nbsp;zabývala cyklickou výživou. A&nbsp;ta mi vysvětlovala, že skutečně je to problém, o&nbsp;němž se&nbsp;vůbec nemluví – a&nbsp;jak stravování a&nbsp;suplementace podle cyklu můžou ženám pomoci. Stále jsem ale neměla chemičku&nbsp;a&nbsp;nikam se&nbsp;neposouvala. Ocitla jsem se&nbsp;v&nbsp;rozhovoru s&nbsp;Pavlou Markovou, jinou studentkou té akademie, a&nbsp;obě jsme si zoufaly. Říkala, že se&nbsp;jí nechce projekt dělat, mně se&nbsp;taky nechtělo. Až&nbsp;vyšlo najevo, že je chemička a&nbsp;celý život řeší potravinové doplňky. Že prý mi klidně dá nějakou konzultaci. Řekla jsem si, no tak momentíček… A&nbsp;udělala všechno, co by udělal každý normální člověk. Vystalkovala jsem ji na&nbsp;Facebooku, zjistila o&nbsp;ní, co šlo… (smích) A&nbsp;napsala jí, jestli nechce společnost založit se&nbsp;mnou. Uvěřila mi a&nbsp;šly jsme do&nbsp;toho.
Jak projekt představujete?
Hlavní produkt je komplexní cyklický doplněk&nbsp;pro&nbsp;všechny moderní ženy v&nbsp;plodném věku. V&nbsp;každém balení se&nbsp;nachází 28 sáčků, jejichž složení se&nbsp;pro&nbsp;každou fázi cyklu liší. Obsahuje všechny základní vitaminy a&nbsp;minerály, které ženský organismus potřebuje. Navíc je doplněný o&nbsp;klinickými studiemi ověřené nutrienty.
Když&nbsp;jako žena začnu brát vaše doplňky, co by mi to mělo přinést?
V&nbsp;první řadě je třeba říct, že i&nbsp;léky, který jsou určeny primárně pro&nbsp;ženy, jsou běžně testovány na&nbsp;mužích. Žena svým hormonálním cyklem prostě kazí výsledky studií. Jinak by firma musela zkoumat produkty déle a&nbsp;na&nbsp;větším počtu lidí, případně by měla výsledky trošku&nbsp;„mimo“. Někdy mě až&nbsp;děsí, co jiné firmy u&nbsp;doplňků slibují nebo prezentují. Potravinové doplňky jsou pouze doplňky, nelze od&nbsp;nich očekávat zázraky. Nejsou ani instantní – potřebujete čas, aby bylo možné vidět rozdíl. Máme však zkušenosti, že se&nbsp;ženám srovnal cyklus, měly méně bolestivou menstruaci, v&nbsp;luteální fázi odešel „brain fog“ nebo už tak moc nechodí do&nbsp;ledničky před&nbsp;menstruací. Jedna paní nám psala, že jí zmizely hormonální migrény, protože&nbsp;se&nbsp;tělo dalo do&nbsp;hormonální rovnováhy.
Jak je těžké dostat se&nbsp;do&nbsp;chemicko-potravinářského průmyslu s&nbsp;úplně jiným vzděláním?
Ne až&nbsp;tak, jak by to mohlo vypadat. Pro&nbsp;vstup na&nbsp;tento trh neexistuje mnoho překážek, laboratoř vám vyrobí doplňky podle zadání, i&nbsp;když&nbsp;třeba řekne, že něčeho je tam až&nbsp;moc. Je třeba splnit nějaké povinnosti, například obsah doplňků poslat na&nbsp;ministerstvo. Ovšem jinak je to primárně na&nbsp;firmě, expertize týmu a&nbsp;vašem svědomí.
Jak jste se&nbsp;tedy pídily po&nbsp;tom, co by mělo být obsahem, pokud jde o&nbsp;takto neprozkoumanou oblast?
Neříkám, že jsme přišly s&nbsp;něčím úplně novým. Jen jsme správně poskládaly to, co už se&nbsp;vědělo, z&nbsp;pohledu ženského těla. Spolupracovaly jsme s&nbsp;farmaceutkou, s&nbsp;výživovou poradkyní, gynekoložkou a&nbsp;pod&nbsp;dozorem chemičky-spoluzakladatelky jsme dávaly dohromady to, co je v&nbsp;každé fázi potřeba – podle biologických procesů, které se&nbsp;v&nbsp;těle ženy dějí. A&nbsp;věřím, že spousta žen takové věci brala sama od&nbsp;sebe. Že vědí, že v&nbsp;menstruační fázi potřebují železo, v&nbsp;ovulaci ne, že si to samy dávaly dohromady – a&nbsp;my je toho ušetřily.
Jak se&nbsp;dostává k&nbsp;zákazníkům produkt s&nbsp;tématem, o&nbsp;kterém se&nbsp;stále příliš nemluví?
Asi máme velké štěstí na&nbsp;komunitu okolo. Mluvíme o&nbsp;cyklu otevřeně, řešíme, jaké emoce má žena v&nbsp;luteální fázi, že může mít větší hlad… A&nbsp;myslím, že i&nbsp;tím&nbsp;barevným provedením téma netabuizujeme. Téma začíná být stále menší tabu a&nbsp;zároveň cykličnosti se&nbsp;v&nbsp;poslední době chytá stále více značek. Vždyť to, že ženy cyklus mají, se&nbsp;neprojevuje jen v&nbsp;doplňcích stravy, ale i&nbsp;ve&nbsp;sportu nebo stravě. Ale na&nbsp;trhu je více tabuizované téma, kterým je perimenopauza, tedy přechodné období před&nbsp;menopauzou. Cílovku ženského cyklu máme dobře podchycenou, ale s&nbsp;perimenopauzou je to složitější: ženy o&nbsp;tématu nerady mluví, občas se&nbsp;za&nbsp;něj nebo za&nbsp;věci, které jsou s&nbsp;ním spojené, stydí… V&nbsp;porovnání s&nbsp;tím&nbsp;je pak menopauza už v&nbsp;pohodě.
O&nbsp;jakém počtu zákazníků se&nbsp;bavíme?
Jsou to tisíce žen. Jsme malí, ale většinou když&nbsp;zákazníka „dostaneme“, už s&nbsp;námi zůstane. Chceme se&nbsp;rozšiřovat, aktuálně pracuju na&nbsp;spuštění amerického e-shopu.
Změnilo vás&nbsp;vedení projektu?
Hrozně mě to baví. Vždycky jsem věděla, že chci stavět svoje „impérium“ a&nbsp;podnikat. Nikdy jsem nevěděla v&nbsp;čem. Baví mě, že je každý den úplně jiný. Že si to můžu&nbsp;dělat podle sebe a&nbsp;nemusím se&nbsp;nikoho ptát. A&nbsp;nakonec když&nbsp;je něco špatně nebo dělám něco, co mě nebaví, třeba účetnictví, říkám si: No jo, ale mohla jsem být advokátka. Jsem ráda, že nejsem a&nbsp;můžu&nbsp;si každý den udělat v&nbsp;podstatě takový, jaký chci.
Co plánujete do&nbsp;budoucna?
Úplně ultimátní cíl na&nbsp;začátku projektu byl pokrýt celý vnitřní život žen. Máme nyní nově InSync with My Baby, což je prenatální výživa rozdělená do&nbsp;trimestrů, kterou jde brát jak před&nbsp;početím, tak po&nbsp;porodu. A&nbsp;pak máme In Sync with My Change na&nbsp;perimenopauzu. Určitě máme v&nbsp;plánu i&nbsp;další doplňky pro&nbsp;ženy. Třeba se&nbsp;zaměřit i&nbsp;na&nbsp;menopauzu. Nebo na&nbsp;období u&nbsp;holčiček, které začínají menstruovat.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Je zakladatelkou značky InSync, která se zaměřuje na vývoj doplňků stravy pro ženy s&nbsp;ohledem na jejich hormonální cyklus. Po osobní zkušenosti s&nbsp;hormonální poruchou PCOS a&nbsp;operaci vaječníku se začala vzdělávat v&nbsp;oblasti ženského zdraví a&nbsp;hormonální rovnováhy. Spolu s&nbsp;chemičkou Pavlou Markovou vytvořila produkty, které pomáhají ženám po celém světě žít v&nbsp;harmonii se svým tělem. Konkrétní obsah si přitom ženy můžou poskládat podle délky svého cyklu, ne podle „ženy z&nbsp;učebnice“. Značka InSync dnes nabízí doplňky pro různé fáze ženského života, od menstruačního cyklu přes těhotenství až po perimenopauzu. Dodává do celé Evropy, zákaznice má ale i&nbsp;mimo ni.

Tereza Pivná

<clink anchorid="1"></clink>
Vystudovala práva, ale právnička to není. Řeší ženské zdraví, ale lékařka to není. Zabývá se&nbsp;vývojem doplňků stravy, ale chemička to není. Tereza Pivná i&nbsp;tak dokázala přijít s&nbsp;produktem, který do&nbsp;zdravotnictví i&nbsp;chemie nakukuje, a&nbsp;přitom bourá dosavadní zvyklosti. Její značka InSync nabízí doplňky stravy navržené speciálně podle ženské biologie a&nbsp;respektující hormonální cyklus. Protože&nbsp;nastal čas, aby se&nbsp;společnost dívala na&nbsp;ženské tělo jinak než jako na&nbsp;to mužské s&nbsp;culíkem, jak jej popisuje. Dnes, rok a&nbsp;půl po&nbsp;uvedení produktu na&nbsp;trh, má tisíce zákaznic a&nbsp;chys

Ve smysluplném rytmu. Tereza Pivná, InSync

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink>
Pilot koutkem oka cosi zahlédl. Pak uslyšel hlasitou explozi. A&nbsp;ve&nbsp;vteřině se&nbsp;čelní sklo útočného letounu Skyhawk za&nbsp;7 milionů dolarů roztříštilo. Bylo 5. května 1983.
Pilot byl vystřelen do&nbsp;mrazivého vzduchu, kde se&nbsp;mu otevřel padák. Skyhawk pokračoval rychlostí 400 mph, než narazil do&nbsp;úbočí nízké hory. Pilot měl štěstí, přežil. – Do&nbsp;letadla vrazil včelojed lesní, vážící ani ne 1 kg. Jenže&nbsp;síla nárazu se&nbsp;v&nbsp;té rychlosti rovnala 10 t.
Za&nbsp;posledních 40 let ptáci, kteří se&nbsp;střetli s&nbsp;izraelskými tryskáči, způsobili škody za&nbsp;stovky milionů dolarů. Důvod je jednoduchý: tamní oblohu využívá k&nbsp;putování mezi světadíly více než miliarda ptáků. Na&nbsp;podzim započnou cestu dlouhou 8 až&nbsp;10 tisíc kilometrů z&nbsp;Evropy a&nbsp;Asie do&nbsp;Afriky. A&nbsp;na&nbsp;jaře putují zas zpátky.
Armáda se&nbsp;s&nbsp;problémem smířila. Jenže&nbsp;počátkem 80. let přišel přední ornitolog Josi Lešem s&nbsp;převratným nápadem: zjistit, jaké trasy ptáci při&nbsp;migraci užívají, a&nbsp;vyhnout se&nbsp;jim.
V&nbsp;lednu 1983 se&nbsp;sešel se&nbsp;Šlomo Egozim, plukovníkem Izraelského vojenského letectva (IAF). Lešem chtěl počítat ptáky z&nbsp;letadla. Důstojník&nbsp;byl skeptický, ale přístupný novým nápadům. A&nbsp;předal mu složku&nbsp;o&nbsp;střetech za&nbsp;posledních deset let. Každý rok došlo nejméně ke&nbsp;čtyřem kolizím. IAF přišla o&nbsp;pět letadel, 33 strojů utrpělo vážné škody a&nbsp;jeden pilot zemřel. Lešem předpověděl, že na&nbsp;jaře prolétne nad&nbsp;Izraelem milion včelojedů – a&nbsp;že některý z&nbsp;nich skoro jistě narazí do&nbsp;letadla.
Pátého května 1983 Egozi zatelefonoval Lešemu: „Přesně jak jste předpovídal. Dnes ráno jsme přišli o&nbsp;další letoun, Skyhawk, poblíž Hebronu.“ Den nato začalo letectvo studii o&nbsp;ptačí migraci financovat.
Na&nbsp;podzim 1984 Lešem zřídil 25 pozorovacích stanic na&nbsp;severu Izraele. Letectvo mu poskytlo cessnu, aby ji využil ke&nbsp;sbírání dat. Jenže&nbsp;letadlo bylo rychlejší než ptáci a&nbsp;hluk z&nbsp;motoru je plašil. Skvěle fungoval motorový kluzák. Lešem strávil ve&nbsp;vzduchu s&nbsp;ptáky přes&nbsp;1400 hodin. Sestavil podrobnou mapu jejich migračních tras. Zjistil, že nad&nbsp;Izraelem migruje čtyřikrát víc ptáků, než se&nbsp;odhadovalo. Dokázal, že ptáci při&nbsp;cestě přes&nbsp;zemi používají jednu ze&nbsp;tří letových tras, přičemž migrační tahy se&nbsp;významně neliší. Chování museli změnit piloti – ptáci ho nezmění.
Letectvo podle Lešemových map vytvořilo harmonogram, který zakazoval pilotům létat v&nbsp;zónách s&nbsp;nadměrným výskytem ptáků. Počet střetů se&nbsp;snížil o&nbsp;76 %, zachránil životy pilotů i&nbsp;ptáků a&nbsp;ušetřil 1,3 miliardy dolarů.
Profesorova práce se&nbsp;považuje za&nbsp;mezinárodní zlatý standard, jak nejlépe zabránit srážkám letadel s&nbsp;ptáky.
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

<clink anchorid="1"></clink>
Pilot koutkem oka cosi zahlédl. Pak uslyšel hlasitou explozi. A&nbsp;ve&nbsp;vteřině se&nbsp;čelní sklo útočného letounu Skyhawk za&nbsp;7 milionů dolarů roztříštilo. Bylo 5. května 1983.
Pilot byl vystřelen do&nbsp;mrazivého vzduchu, kde se&nbsp;mu otevřel padák. Skyhawk pokračoval rychlostí 400 mph, než narazil do&nbsp;úbočí nízké hory. Pilot měl štěstí, přežil. – Do&nbsp;letadla vrazil včelojed lesní, vážící ani ne 1 kg. Jenže&nbsp;síla nárazu se&nbsp;v&nbsp;té rychlosti rovnala 10 t.
Za&nbsp;posledních 40 let ptáci, kteří se&nbsp;střetli s&nbsp;izraelskými tryskáči, způsobili škody za&nbsp;stovky milionů dolarů. Důvod je jednodu

Neuč ptáky létat, nauč to piloty

<clink anchorid="2"></clink>
Denisa Havrdová, Igor Petrikovič, Jan Pluhař, Michaela Trtíková Vojtková, Lucie Žák
Papelote
&nbsp;
V&nbsp;době, kdy většina práce vzniká na&nbsp;obrazovkách a&nbsp;myšlenky mizí jedním kliknutím, sází značka Papelote na&nbsp;pravý opak. Papír pro&nbsp;ni není návratem do&nbsp;minulosti ani odmítáním technologií. Je to vědomá volba: způsob, jak zpomalit, soustředit se&nbsp;a&nbsp;dát myšlenkám pevné místo.
Papelote dnes tvoří šestnáct lidí rozdělených do&nbsp;čtyř týmů. Každý má jinou odpovědnost, jiné tempo práce i&nbsp;jiný pohled na&nbsp;priority. Přesto se&nbsp;rozhodování o&nbsp;směru firmy odehrává společně. Ne vždy v&nbsp;úplné shodě. „Cením si toho, že se&nbsp;dokážeme ozvat, když&nbsp;věci vidíme jinak,“ říká majitelka a&nbsp;šéfka Papelote Denisa Havrdová. Právě otevřenost a&nbsp;ochotu naslouchat považuje tým za&nbsp;jednu ze&nbsp;svých hlavních sil.
Značka vznikla jako společný projekt už na&nbsp;samém začátku. Z&nbsp;původní diplomové práce Kateřiny Šachové na&nbsp;UMPRUM se&nbsp;stal základ, na&nbsp;kterém se&nbsp;postupně podílelo víc lidí. „Kateřina vytvořila silný a&nbsp;ucelený koncept, který přerostl zdi školy. Společně jsme tehdy začali budovat novou českou značku,“ vzpomíná Havrdová. Od&nbsp;začátku tak nešlo o&nbsp;solitérní práci, ale o&nbsp;společné hledání směru.
Firma si postupem času prošla náročnou transformací, po&nbsp;které se&nbsp;znovu skládala struktura i&nbsp;způsob spolupráce. Dnes fungují čtyři&nbsp;samostatné týmy – B2C a&nbsp;marketing, B2B zakázky, produkt a&nbsp;provoz. Každý z&nbsp;nich má svého lídra a&nbsp;jasně danou odpovědnost. Strategické otázky se&nbsp;řeší společně, operativní řízení zůstává na&nbsp;jednotlivých týmech.
„Pro&nbsp;mě je zásadní, že jsem obklopená lidmi, kteří jsou ve&nbsp;svých oborech lepší než já,“ říká Denisa Havrdová. Právě tahle kombinace různých kompetencí a&nbsp;pohledů podle ní vytváří napětí, které tým posouvá dál. „V&nbsp;tomhle složení spolu nepracujeme dlouho, takže&nbsp;se&nbsp;pořád ladíme. Největší sílu vidím v&nbsp;rozmanitosti a&nbsp;schopnosti se&nbsp;doplňovat.“
Ne vždy to ale jde hladce. „Občas to skřípne v&nbsp;prioritách,“ připouští Michaela Trtíková Vojtková, která má na&nbsp;starosti spolupráci s&nbsp;firemními klienty. „Musíme se&nbsp;naučit dívat se&nbsp;na&nbsp;strategii i&nbsp;očima ostatních lídrů. Někdy se&nbsp;upozadit a&nbsp;prostě jen naslouchat.“ Když&nbsp;se&nbsp;to podaří, vzniká podle ní fungující celek, kde má každý prostor i&nbsp;odpovědnost.
Společným bodem napříč rolemi je práce s&nbsp;papírem. „Nechceme technologie nahrazovat, ale vyvažovat,“ říká Igor Petrikovič, který má na&nbsp;starosti marketing. Papír podle něj pomáhá týmu zpomalit a&nbsp;přemýšlet jinak. „Když&nbsp;píšeme rukou, myšlenky se&nbsp;propojují jinak. Vzniká prostor pro&nbsp;chyby, návraty i&nbsp;nové souvislosti.“
Podobně přistupují ke&nbsp;kreativitě. „Kreativita je u&nbsp;nás&nbsp;způsob myšlení, ne jen tvorba nápadů,“ říká Lucie Žák, která vede vývoj produktů. Důležitá je podle ní otevřenost ke&nbsp;změnám a&nbsp;schopnost sledovat, jak lidé produkty skutečně používají.
To se&nbsp;promítá i&nbsp;do&nbsp;spolupráce s&nbsp;firmami. „Neprodáváme papír, ale nástroje, které mají podporovat soustředění, spolupráci a&nbsp;kulturu práce,“ říká Michaela Trtíková Vojtková. Právě kontakt s&nbsp;různými týmy podle ní přináší značce další inspiraci.
Papelote dnes stojí na&nbsp;jednoduché tezi: dát myšlenkám jejich místo. Stejně tak ale dává prostor i&nbsp;lidem, kteří za&nbsp;značkou stojí. Právě schopnost mluvit spolu otevřeně, neshodnout se&nbsp;a&nbsp;znovu hledat společnou cestu je tím, co tým drží pohromadě a&nbsp;posouvá ho dál.<clink anchorid="1"></clink>
Celkem dnes Papelote tvoří šestnáct lidí rozdělených do&nbsp;čtyř týmů: B2C a&nbsp;marketing, B2B, produkt a&nbsp;operations. Tým B2C a&nbsp;marketing má na&nbsp;starost retail a&nbsp;e-commerce a&nbsp;zajišťuje kompletní komunikaci celé značky. Tým B2B se&nbsp;věnuje firemním zakázkám různého rozsahu a&nbsp;hloubky a&nbsp;sytí papírové potřeby větších klientů. Tým produktu se&nbsp;stará o&nbsp;produktové portfolio a&nbsp;vyvíjí novinky. A&nbsp;tým operations má na&nbsp;starosti finance, výrobu, logistiku a&nbsp;veškerý provoz.

Nové produkty v&nbsp;Papelote nevznikají jako jednorázové nápady, ale jako postupný proces. Tým nejdřív sleduje, jak lidé papírové nástroje skutečně používají: co jim chybí, co přestává fungovat, kde vznikají zbytečné překážky. Teprve potom přichází návrh, testování a&nbsp;úpravy detailů, které rozhodují o&nbsp;tom, zda produkt obstojí v&nbsp;každodenním používání. „Chceme, aby věci fungovaly dlouhodobě, ne jen na první pohled,“ říká Lucie Žák, která vede vývoj produktů.

Od nápadu k produktu

<clink anchorid="2"></clink>
Denisa Havrdová, Igor Petrikovič, Jan Pluhař, Michaela Trtíková Vojtková, Lucie Žák
Papelote
&nbsp;
V&nbsp;době, kdy většina práce vzniká na&nbsp;obrazovkách a&nbsp;myšlenky mizí jedním kliknutím, sází značka Papelote na&nbsp;pravý opak. Papír pro&nbsp;ni není návratem do&nbsp;minulosti ani odmítáním technologií. Je to vědomá volba: způsob, jak zpomalit, soustředit se&nbsp;a&nbsp;dát myšlenkám pevné místo.
Papelote dnes tvoří šestnáct lidí rozdělených do&nbsp;čtyř týmů. Každý má jinou odpovědnost, jiné tempo práce i&nbsp;jiný pohled na&nbsp;priority. Přesto se&nbsp;rozhodování o&nbsp;směru firmy odehrává

Myšlenky na svém místě

<clink anchorid="1"></clink>
Více než polovinu práce CEO podle Šárky Heyna Fuchsové tvoří lidé – jejich rozvoj, důvěra a&nbsp;schopnost nést odpovědnost. V&nbsp;rozhovoru mluví dlouholetá generální ředitelka Volvo Car Czech Republic o&nbsp;stabilizaci týmu, leadershipu bez&nbsp;mikromanagementu i&nbsp;o&nbsp;tom, proč se&nbsp;chyby někdy vyplatí víc než opatrnost. „Vždycky se&nbsp;ptám: Jaký je nejhorší možný scénář? A&nbsp;uneseme ho? Pokud ano, tak do&nbsp;toho jdeme.“
Co se&nbsp;vám v&nbsp;roce 2025 povedlo a&nbsp;s&nbsp;čím vstupujete do&nbsp;nového roku?
Loni jsem musela řešit především stabilizaci týmu. Udělala jsem několik zásadních změn, hlavně ve&nbsp;dvou největších odděleních, a&nbsp;každá z&nbsp;nich byla úplně jiná. První se&nbsp;týkala vedení komerčního týmu. Nastoupil tam velmi talentovaný kolega, jehož kariérní cesta mi trochu připomíná tu moji – spíš horizontální růst než rychlá vertikála, což je v&nbsp;relativně malé struktuře českého trhu přirozené.
Po&nbsp;zhruba deseti měsících už dnes komerční oblast nemusím řešit operativně. A&nbsp;to je pro&nbsp;mě obrovská úleva i&nbsp;radost. Když&nbsp;vidíte, že se&nbsp;někdo dokáže chopit role, přemýšlí o&nbsp;ní, dává jí energii, umí být pokorný a&nbsp;umí přiznat chybu, je to přesně moment, kdy víte, že leadership funguje.
A&nbsp;druhá změna?
Druhá změna&nbsp;byla úplně opačná. Týkala se&nbsp;kolegy, který je s&nbsp;námi pětadvacet let a&nbsp;je mu přes&nbsp;padesát. A&nbsp;právě to považuju za&nbsp;strašně důležité téma – potenciál lidí 50+, který je podle mě na&nbsp;trhu práce dlouhodobě podceňovaný. Často se&nbsp;na&nbsp;ně díváme jako na&nbsp;„hotové“ nebo málo flexibilní, ale realita může být úplně jiná. Tenhle kolega se&nbsp;sám přihlásil, že chce pomoct, a&nbsp;já mu svěřila celý poprodejní tým – servis, aftersales.
Ukázalo se, že když&nbsp;máte zkušenosti, respekt týmu a&nbsp;chuť dělat věci, které vás&nbsp;opravdu baví, vznikne neuvěřitelná synergie. Tým funguje, má výsledky a&nbsp;zároveň je v&nbsp;něm zdravá energie. Jsou to dva úplně odlišné příběhy, dva různé typy manažerů, jiný věk, jiný background – a&nbsp;oba fungují. A&nbsp;právě na&nbsp;to jsem za&nbsp;rok 2025 asi nejvíc pyšná.
A&nbsp;co plánujete v&nbsp;roce novém?
Chtěla bych být pro&nbsp;tým stabilním bodem. Není to úplně moje přirozenost, protože&nbsp;jsem spíš energická a&nbsp;impulzivní, ale vím, jak je to důležité. Přicházejí situace, kdy nejsem populární – ať už jde o&nbsp;nákladovou část, změny pracovního režimu, nebo další rozhodnutí, která nejsou příjemná. Ale role lídra není být oblíbený, nýbrž být čitelný, předvídatelný a&nbsp;férový.
Chci, aby lidé věděli, že i&nbsp;když&nbsp;přijdou „větry ze&nbsp;všech stran“, někdo to ustojí a&nbsp;odfiltruje za&nbsp;ně. Že se&nbsp;mohou soustředit na&nbsp;svou práci a&nbsp;neřešit stres, který patří k&nbsp;mojí roli. Stabilita podle mě nespočívá v&nbsp;tom, netvářit se, že se&nbsp;nic neděje, ale ve&nbsp;schopnosti přiznat chybu, říct si, že tahle cesta nefunguje, poučit se&nbsp;a&nbsp;jít dál jinak.
V&nbsp;roce 2026 bych chtěla vytvořit prostředí, kde lidé přesně vědí, kam směřujeme, proč tam jdeme a&nbsp;co se&nbsp;od&nbsp;nich očekává. A&nbsp;zároveň mít odvahu netrvat si na&nbsp;svém jen proto, že jsem v&nbsp;čele. Většina lidí svou práci umí líp než já – já jsem spíš generalista. A&nbsp;právě v&nbsp;tom je zdravé vedení.
Je zajímavé, že jste obě části odpovědi – bilanci i&nbsp;výhled – stočila hlavně k&nbsp;lidem. U&nbsp;řady ředitelů člověk&nbsp;slyší spíš čísla, růst, výsledky.
Nerada bych, aby to vyznělo tak, že výsledky nejsou důležité. Samozřejmě že chci růst, zvyšovat výkon, plnit cíle. Jenom jsem přesvědčená, že bez&nbsp;lidí to prostě neuděláte. Výsledky nepřijdou samy od&nbsp;sebe – musíte nejdřív&nbsp;zafixovat ten základ, podstatu. A&nbsp;tou jsou týmy schopné převzít odpovědnost a&nbsp;dodat výsledek jako svůj vlastní.
Tlačení na&nbsp;výkon samozřejmě přichází – konec kvartálu, konec roku… To se&nbsp;tady všichni potíme. Ale pokud se&nbsp;bavíme o&nbsp;střednědobém nebo dlouhodobém horizontu, jde vždycky o&nbsp;lidi. Víc než padesát procent mé práce jsou lidé. Možná ještě víc. Jsem sama k&nbsp;sobě upřímná: osobně nic neprodukuju, ale snažím se&nbsp;„produkovat“ dobré lidi. Řeším jejich rozvoj, jejich situace, to, co jim chybí, kde jim můžu&nbsp;pomoct. A&nbsp;ano, řeším i&nbsp;vztahy, animozity, dynamiku v&nbsp;týmech, aby spolu lidé dokázali fungovat.
Takže&nbsp;jste k&nbsp;téhle rovině CEO musela dozrát?
Ano, mluví ze&nbsp;mě zkušenosti. Ale hodně mě v&nbsp;tom ovlivnilo i&nbsp;školství. Moje maminka učila pětapadesát let a&nbsp;já jsem viděla systém, který je postavený hlavně na&nbsp;tom, že neustále upozorňuje na&nbsp;to, co člověk&nbsp;neumí… A&nbsp;snaží se&nbsp;ho dotáhnout aspoň do&nbsp;průměru. Já se&nbsp;snažím jít opačnou cestou. Hledat, v&nbsp;čem je kdo dobrý, co mu jde přirozeně, co ho baví – a&nbsp;kolem toho stavět roli nebo část práce.
Proto s&nbsp;týmy pořád „hýbu“. Vznikají nové role, přesouvají se&nbsp;lidé, hledáme lepší uspořádání. Nedávno jsme třeba vytvořili pozici kompetenčního manažera pro&nbsp;rozvoj dealerské sítě. Mladý kluk, velká zodpovědnost, obrovská energie – a&nbsp;funguje to. To je přesně moment, kdy si říkáte, že to stálo za&nbsp;to.
Když&nbsp;se&nbsp;dostanete do&nbsp;ředitelské role, zjistíte, že většinu času netrávíte strategií nebo byznysem, ale lidmi. A&nbsp;že abyste to zvládli, musíte spoustu věcí pustit. Přestat všechno kontrolovat, přestat být mikromanažer.
Mikromanažerem se&nbsp;člověk&nbsp;stává často ve&nbsp;chvíli, kdy svým lidem moc nevěří. To tedy není váš případ?
Snažím se&nbsp;vytvářet prostředí, kde se&nbsp;lidé nebojí udělat chybu. Protože&nbsp;nedělat nic je horší než udělat chybu. Samozřejmě ne v&nbsp;oblastech, kde by šlo o&nbsp;reputaci nebo zásadní riziko, ale jinak všude tam, kde nás&nbsp;to může posunout dál.
Mám v&nbsp;tomhle obrovské štěstí, že pracuju ve&nbsp;firmě, která dává svým ředitelům velkou důvěru. Musím dodat výsledky, dodržovat pravidla, etiku, rámce – ale jinak mám prostor firmu skutečně řídit, jako svou vlastní. Kdyby tam byl neustálý mikromanagement shora, nefungovalo by to.
Zdá se, že volnost a&nbsp;vysoká míra důvěry ve&nbsp;vedení se&nbsp;silně propisují do&nbsp;kultury celé firmy.
Ano, je to celý systém. Zároveň ale ne každému vyhovuje. Ne každý dokáže pracovat v&nbsp;prostředí, kde nemá ráno na&nbsp;stole přesný seznam úkolů. Já často říkám: „Je to na&nbsp;tobě. Navrhni si tu roli, přemýšlej o&nbsp;ní, přijď za&nbsp;mnou a&nbsp;pojďme to spolu doladit.“ Ale nefunguje to tak, že bych někomu každý den říkala, co má dělat. To prostě není můj styl. Ne každý do&nbsp;tohohle nastavení zapadne, ale když&nbsp;se&nbsp;vám podaří dát dohromady tým lidí, kterým to vyhovuje, vznikne určitá dynamika, flow, které pak táhne celý tým dopředu.
Velkou roli hraje i&nbsp;moje zahraniční zkušenost. Když&nbsp;jsem odcházela vést pobočku&nbsp;do&nbsp;Dánska, už jsem byla několik let ředitelkou u&nbsp;nás&nbsp;a&nbsp;měla jsem v&nbsp;hlavě poměrně jasnou představu leadershipu: lídr jde vepředu a&nbsp;ostatní jdou za&nbsp;ním. V&nbsp;Dánsku jsem ale narazila na&nbsp;úplně jiný přístup. Tam lidé chtějí být součástí rozhodování, chtějí rozumět tomu, proč se&nbsp;věci dějí, a&nbsp;chtějí se&nbsp;na&nbsp;nich podílet. Leadership tam netkví ve&nbsp;„veďte mě“, ale spíš v&nbsp;tom, že tým tlačíte před&nbsp;sebou.
Co vám to dalo?
Byla to pro&nbsp;mě obrovská škola pokory. Šla jsem na&nbsp;trh, který jsem neznala, s&nbsp;lidmi, které jsem neznala, a&nbsp;najednou jsem musela mnohem víc poslouchat. Opravdu naslouchat. Nemohla jsem spoléhat na&nbsp;to, že „už to přece vím“. Musela jsem si budovat důvěru, poznávat lidi, jejich prostředí, jejich partnery. A&nbsp;až&nbsp;postupně si skládat vlastní názor.
Skandinávská kultura je hodně postavená na&nbsp;dialogu a&nbsp;rovnoprávnosti. Hierarchie tam sice formálně existuje, odpovědnost máte jasně danou, ale autoritativní styl leadershipu tam nefunguje. Takový ten „německý“ nebo „rakousko-uherský“ přístup, kdy se&nbsp;prostě rozhodne a&nbsp;hotovo, s&nbsp;tím&nbsp;tam nepochodíte.
A&nbsp;tohle všechno si člověk&nbsp;přenese zpátky. Uvědomí si, že vedení lidí neznamená být nejhlasitější nebo nejviditelnější, ale vytvářet prostor, kde se&nbsp;lidé nebojí přemýšlet, navrhovat, nést odpovědnost a&nbsp;růst. A&nbsp;když&nbsp;tohle funguje, tak se&nbsp;to přirozeně přenáší dál – z&nbsp;vedení na&nbsp;týmy, z&nbsp;týmů na&nbsp;výsledky.
A&nbsp;jak moc jste se&nbsp;v&nbsp;tom tehdy cítila dobře?
Upřímně řečeno, necítila. Vlastně jsem si ani zpočátku nemyslela, že mám nějaký zásadní problém. Jenže&nbsp;Skandinávci – a&nbsp;Dánové obzvlášť – mají jednu velkou přednost: jsou velmi upřímní. Víc než Švédové, ti jsou opatrnější. Dánové vám to řeknou přímo.
My jsme tam pravidelně vyplňovali různé dotazníky, třeba jak by zaměstnanci doporučili svého manažera dál. A&nbsp;moje výsledky nebyly dobré. Když&nbsp;jsem to s&nbsp;nimi otevřela, řekli mi to naprosto jasně: „My potřebujeme věci rozebírat, hledat shodu, konsenzus.“ A&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;jsem měla problém.
Byla jsem zvyklá, že se&nbsp;věci rozhodnou a&nbsp;jdou se&nbsp;dělat. Říkala jsem si: Dobře, probereme to, ale kdy už to bude hotové? Kdy to uděláme? A&nbsp;postupně jsem sklouzla do&nbsp;fáze, kdy jsem začala tlačit. Sama jsem si myslela, že jsem vlastně pořád „měkká“, demokratická, ale pro&nbsp;ně to bylo stále moc na&nbsp;sílu. Co v&nbsp;Česku fungovalo, v&nbsp;Dánsku ne.
Co jste s&nbsp;tím&nbsp;dělala?
Hledala jsem chybu v&nbsp;sobě. Výsledkem bylo, že jsme si do&nbsp;týmu přizvali psycholožku, která facilitovala skupinová cvičení. A&nbsp;já jsem si ji následně vzala coby kouče na&nbsp;půl roku. Pomohlo mi, že znala nejen mě, ale celý tým. Ten koučink se&nbsp;zaměřoval hlavně na&nbsp;to, jak dosahovat výsledků jinou, jemnější cestou. Ne silou, ne tlakem, ale skrze dialog, klid a&nbsp;vytvoření prostředí, ve&nbsp;kterém se&nbsp;lidé cítí dobře.
Připadala jsem si tehdy trochu jako border kolie – pobíhala jsem kolem týmu, všechno hlídala, organizovala, šikovala. V&nbsp;Česku je to někdy vnímáno jako tah na&nbsp;branku. V&nbsp;Dánsku to ale nefunguje. Tam lídr nestojí v&nbsp;čele na&nbsp;piedestalu. Tam je spíš v&nbsp;roli podpory. Byla to pro&nbsp;mě velká lekce. A&nbsp;nebyla to žádná „sluníčková“ cesta. Byla to tvrdá práce na&nbsp;sobě, s&nbsp;koučem, s&nbsp;feedbackem, s&nbsp;chybami. Ale právě díky tomu jsem se&nbsp;to naučila.
A&nbsp;možná je zajímavé i&nbsp;to srovnání – v&nbsp;Česku je často problém dostat otevřený feedback. My si ho spíš řekneme někde na&nbsp;chodbě, mezi řečí. Tam vám ho řeknou přímo. A&nbsp;to je vlastně strašně osvobozující.
Často se&nbsp;říká, že v&nbsp;Česku zpětnou vazbu neumíme dávat ani přijímat. Jak to vidíte vy?
Upřímná zpětná vazba se&nbsp;dá dávat, jen se&nbsp;nesmí obcházet a&nbsp;musí být jasná. Já ji dávám velmi přímo. Když&nbsp;se&nbsp;něco děje špatně, řeknu to na&nbsp;rovinu. Důležité je, že to nekončí u&nbsp;konstatování problému. Následuje řešení. Pokud se&nbsp;situace opakuje, bavíme se&nbsp;o&nbsp;koučinku, o&nbsp;pomoci, o&nbsp;tom, co s&nbsp;tím&nbsp;dál. Nejde o&nbsp;to, někoho „seřvat“, ale o&nbsp;to, věci pojmenovat a&nbsp;pracovat s&nbsp;nimi.
Zpětná vazba se&nbsp;navíc netýká jen jednotlivých rozhovorů. Projevuje se&nbsp;i&nbsp;v&nbsp;datech – ve&nbsp;spokojenosti zákazníků, v&nbsp;dotaznících, v&nbsp;kultuře firmy. V&nbsp;Dánsku jsme měli paradoxně horší výsledky spokojenosti než tady, protože&nbsp;tam lidé říkají věci, jak jsou. U&nbsp;nás&nbsp;máme často „sluníčkové“ výsledky, protože&nbsp;říct něco negativního je kulturně složitější. Spokojenost zákazníků je do&nbsp;velké míry kulturní záležitost.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Generální ředitelka Volvo Car Czech Republic. Ve vedení českého zastoupení značky Volvo stojí od roku 2015, pro Volvo pracuje více než čtvrt století. Do společnosti Volvo Auto Czech nastoupila v&nbsp;roce 1999 jako marketingová manažerka, následně prošla řadou klíčových manažerských pozic včetně řízení prodeje. V&nbsp;letech 2020–2024 působila jako generální ředitelka Volvo Car Denmark, kde vedla jednu z&nbsp;klíčových evropských poboček značky. Po návratu z&nbsp;Dánska opět stojí v&nbsp;čele českého Volva. Před příchodem do automobilového průmyslu pracovala mimo jiné v&nbsp;reklamní agentuře Young &amp; Rubicam.

Šárka Heyna Fuchsová pevně věří, že budoucnost patří elektromobilitě. „Elektromobil je technicky lepší auto. Tišší, dynamičtější, příjemnější na řízení. Teď už se jen musíme jako společnost k&nbsp;tomuhle poznání dopracovat,“ říká generální ředitelka Volva. Podle ní je pomalý nástup elektromobility v&nbsp;Česku spíš otázkou mindsetu než technologií. Zahraniční zkušenosti prý ukazují, že infrastruktura i&nbsp;provozní otázky se postupně vyřeší, klíčové ale bude dát změně šanci a&nbsp;nebát se dívat za hranice zavedeného uvažování.

Šárka Heyna Fuchsová

<clink anchorid="1"></clink>
Více než polovinu práce CEO podle Šárky Heyna Fuchsové tvoří lidé – jejich rozvoj, důvěra a&nbsp;schopnost nést odpovědnost. V&nbsp;rozhovoru mluví dlouholetá generální ředitelka Volvo Car Czech Republic o&nbsp;stabilizaci týmu, leadershipu bez&nbsp;mikromanagementu i&nbsp;o&nbsp;tom, proč se&nbsp;chyby někdy vyplatí víc než opatrnost. „Vždycky se&nbsp;ptám: Jaký je nejhorší možný scénář? A&nbsp;uneseme ho? Pokud ano, tak do&nbsp;toho jdeme.“
Co se&nbsp;vám v&nbsp;roce 2025 povedlo a&nbsp;s&nbsp;čím vstupujete do&nbsp;nového roku?
Loni jsem musela řešit především stabilizaci týmu. Udělal

Leadership není kontrola, ale důvěra

<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;díváte na&nbsp;tyhle webové stránky, je to, jako byste se&nbsp;probírali katalogem s&nbsp;uměleckými díly. Různé barvy, různé tvary. A&nbsp;vlastně to umělecká díla jsou, nádherné řemeslné kousky. Vintage kytary. Shop J&amp;L Guitars si otevřel známý český kytarista a&nbsp;ředitel soukromé základní umělecké školy v&nbsp;Berouně Josef Štěpánek.
Hudbu měl rád od&nbsp;mládí, ale s&nbsp;hrou na&nbsp;kytaru začal pozdě – až&nbsp;ve&nbsp;třinácti letech. Po&nbsp;gymnáziu si netroufl věnovat se&nbsp;hře na&nbsp;svůj oblíbený nástroj na&nbsp;plný úvazek, a&nbsp;tak se&nbsp;vydal studovat matematiku a&nbsp;filozofii. „Strašně jsem záviděl kamarádům, kteří studovali na&nbsp;konzervatoři&nbsp;jazz,“ vzpomíná.
Nakonec ale vnitřní volání vyslyšel, odhodlal se&nbsp;a&nbsp;na&nbsp;konzervatoř se&nbsp;také přihlásil. Když&nbsp;ho přijali, měl ohromnou radost. „Jako kdyby klukovi, který chce být kosmonautem, ale zároveň ví, že je to blbost, napsali, že letí na&nbsp;Měsíc.“ To, že se&nbsp;hudbě začal věnovat profesionálně v&nbsp;pozdějším věku, mělo podle něj celou řadu výhod. Víc si vážil toho, že může hrát, užíval si každý moment a&nbsp;na&nbsp;rozdíl od&nbsp;vrstevníků, kteří „přepálili začátek“, mu nehrozilo vyhoření. V&nbsp;pětadvaceti byl na&nbsp;začátku.
Krátce po&nbsp;dvacítce se&nbsp;pak jeho život s&nbsp;hudbou propojil ještě na&nbsp;jedné rovině. Zavolala mu kamarádka Miluše Lidinská, že by ráda založila soukromou základní uměleckou školu. Rozhodl se, že s&nbsp;ní do&nbsp;toho půjde. Společně se&nbsp;pak divili, když&nbsp;se&nbsp;jim do&nbsp;prvního ročníku&nbsp;přihlásilo dost nadšených žáků.
„Začátkem 90. let byly základní umělecké školy velmi konzervativní. Nebylo v&nbsp;nich místo pro&nbsp;jiný než zcela klasický přístup k&nbsp;hudbě. A&nbsp;učitelé byli v&nbsp;naprosté většině velmi autoritativní. My jsme chtěli vytvořit školu, kde budou učit mladí muzikanti, kteří mají své kapely, hudbou žijí, bude se&nbsp;tam učit jazz, improvizace, budou tam vznikat kapely… Dnes má naše škola 900 žáků, 60 učitelů, máme pět poboček, funguje nám několik desítek kapel a&nbsp;děláme řadu úžasných projektů,“ pochvaluje si Štěpánek.
Záhy se&nbsp;dostáváme k&nbsp;otázce, co hudebník&nbsp;lomeno ředitel dělá, když&nbsp;nedělá. S&nbsp;kamarádem Lukášem Martinkem jej dlouho pojí vášeň pro&nbsp;staré kytary – konkrétně americké elektrické nástroje z&nbsp;50. až&nbsp;70. let, případně akustické, které jsou ještě o&nbsp;pár let starší. Nejdřív&nbsp;společně vylepšovali vlastní sbírky, to se&nbsp;ale rozkřiklo v&nbsp;okruhu přátel, a&nbsp;tak postupně začali hledat kytary i&nbsp;dalším nadšencům.
„Několikrát jsme si při&nbsp;tom kytarovém lovu po&nbsp;světě řekli: ‚To je úžasná kytara za&nbsp;atraktivní cenu, škoda že ji nikdo z&nbsp;nás&nbsp;nechce! To je obrovská škoda ji tady nechat, chtělo by to mít vlastní shop.‘ Nejdřív&nbsp;to znělo jako dobrý vtip, ale postupně z&nbsp;toho vzešla vážně míněná úvaha, podpořená tím, že ve&nbsp;východní Evropě nic podobného neexistuje, zatímco v&nbsp;západním světě je takový obchod v&nbsp;každé metropoli,“ říká Štěpánek.<clink anchorid="1"></clink>
Kytarový obchod J&amp;L Guitars založili před&nbsp;třemi lety a&nbsp;dnes v&nbsp;něm mají vždy kolem pěti desítek kytar, které nakoupili po&nbsp;celém světě. „Takových míst, kde si můžete zahrát, v&nbsp;klidu vyzkoušet a&nbsp;porovnat takové množství exkluzivních vintage kytar, v&nbsp;Evropě moc není. To byl náš hlavní záměr. Na&nbsp;internetu dnes koupíte vše, ale vyzkoušet si, jak vám kytara sedí do&nbsp;rukou, jak krásně stárne lak a&nbsp;jak specificky voní, to online nezažijete. S&nbsp;každou další kytarou se&nbsp;dozvíte něco nového,“ vypráví nadšeně Štěpánek.

<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;díváte na&nbsp;tyhle webové stránky, je to, jako byste se&nbsp;probírali katalogem s&nbsp;uměleckými díly. Různé barvy, různé tvary. A&nbsp;vlastně to umělecká díla jsou, nádherné řemeslné kousky. Vintage kytary. Shop J&amp;L Guitars si otevřel známý český kytarista a&nbsp;ředitel soukromé základní umělecké školy v&nbsp;Berouně Josef Štěpánek.
Hudbu měl rád od&nbsp;mládí, ale s&nbsp;hrou na&nbsp;kytaru začal pozdě – až&nbsp;ve&nbsp;třinácti letech. Po&nbsp;gymnáziu si netroufl věnovat se&nbsp;hře na&nbsp;svůj oblíbený nástroj na&nbsp;plný úvazek, a&nbsp;tak se&nbsp;vydal studovat matematiku a&nbsp;filozofii. „Strašně jsem závidě

Josef Štěpánek. Srdce, které bije pro kytary

<clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;zalepení deficitu českého státního rozpočtu by to nestačilo, přesto je to velmi slušná suma. A&nbsp;to navzdory tomu, že odhad a&nbsp;očekávání byly ještě větší. Vzácný modrý diamant Mellon Blue zasazený do&nbsp;prstenu se&nbsp;stal nejdražším vydraženým šperkem roku 2025. Kladívko v&nbsp;aukční síni Christie’s dopadlo koncem listopadu v&nbsp;Ženevě při&nbsp;částce 20,5 milionu švýcarských franků (25,6 mil. USD), v&nbsp;přepočtu víc než půl miliardy korun.
„Tento extrémně unikátní klenot představuje jeden z&nbsp;nejvzácnějších přírodních drahokamů, jaké se&nbsp;kdy objevily na&nbsp;trhu. Podobné diamanty se&nbsp;na&nbsp;veřejných dražbách objevují jen zcela výjimečně,“ komentoval událost Václav Vaněk, majitel české firmy VVDiamonds.
Zajímavé přitom je, že stejný diamant byl už jednou vydražen za&nbsp;vyšší částku. Před&nbsp;jedenácti lety jej v&nbsp;New Yorku vydražil hongkongský kupující za&nbsp;32,6 milionu dolarů. Co za&nbsp;takovým poklesem stojí? „Výrazně k&nbsp;tomu přispěla celková nálada na&nbsp;trhu,“ uvedl Tobias Kormind, výkonný ředitel evropského online klenotnictví 77 Diamonds pro&nbsp;server Rapaport.com. „Geopolitické napětí – od&nbsp;války na&nbsp;Ukrajině po&nbsp;cla prezidenta USA Donalda Trumpa – a&nbsp;oslabená čínská ekonomika, která odradila mnoho obvyklých kupců, způsobily, že atmosféra v&nbsp;aukční síni byla znatelně opatrná.“
Mellon Blue je přírodní barevný diamant kapkového brusu o&nbsp;váze&nbsp;9,51 karátu, má barvu Fancy Vivid Blue, což je u&nbsp;diamantů nejcennější odstín modré.
Na&nbsp;trh se&nbsp;dostal v&nbsp;roce 2014, po&nbsp;smrti Rachel Lambert Mellonové, známé pod&nbsp;přezdívkou „Bunny“. Významná americká zahradnice, zahradní architektka, filantropka a&nbsp;sběratelka umění se&nbsp;dožila 103 let. Je autorkou věhlasné Růžové zahrady Bílého domu, respektive její moderní podoby, kterou navrhla v&nbsp;roce 1961 na&nbsp;žádost Johna F. Kennedyho. (V&nbsp;roce 2020 se&nbsp;zahrada měnila pod&nbsp;záštitou Melanie Trumpové.)
Rachel sama pocházela z&nbsp;velmi majetné rodiny. Její otec byl prezidentem známé firmy Gillette, dědeček pro&nbsp;změnu vynalezl ústní vodu Listerine.
„Modré diamanty spadají do&nbsp;skupiny nejvzácnějších přírodních drahokamů. Jejich modrá barva je způsobena přítomností boru nebo vodíku&nbsp;v&nbsp;krystalické mřížce, což je extrémně vzácný jev,“ uvádí Václav Vaněk. Podle odhadů má modrý odstín méně než 0,02 % všech vytěžených diamantů.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

25,6 mil. USD – částka, za kterou se diamant vydražil
20 až 30 mil. USD – předaukční odhady

<clink anchorid="2"></clink>
Na&nbsp;zalepení deficitu českého státního rozpočtu by to nestačilo, přesto je to velmi slušná suma. A&nbsp;to navzdory tomu, že odhad a&nbsp;očekávání byly ještě větší. Vzácný modrý diamant Mellon Blue zasazený do&nbsp;prstenu se&nbsp;stal nejdražším vydraženým šperkem roku 2025. Kladívko v&nbsp;aukční síni Christie’s dopadlo koncem listopadu v&nbsp;Ženevě při&nbsp;částce 20,5 milionu švýcarských franků (25,6 mil. USD), v&nbsp;přepočtu víc než půl miliardy korun.
„Tento extrémně unikátní klenot představuje jeden z&nbsp;nejvzácnějších přírodních drahokamů, jaké se&nbsp;kdy objevily na&nbsp;trhu. Podobné diamanty se&nbsp;na&nbsp;veřejných dražbách

Modrý diamant  od královny amerických zahrad

Dřív&nbsp;byl home office spíš výjimečnou záležitostí, využívanou párkrát měsíčně, nebo dokonce jen několikrát ročně. Pandemie covidu-19 ale všechno změnila a&nbsp;během pár týdnů nás&nbsp;skoro všechny poslala domů. Teď už je ale opravdu čas vrátit se&nbsp;zpátky.
Dřív&nbsp;byl home office spíš výjimečnou záležitostí, využívanou párkrát měsíčně, nebo dokonce jen několikrát ročně. Pandemie covidu-19 ale všechno změnila a&nbsp;během pár týdnů nás&nbsp;skoro všechny poslala domů. Teď už je ale opravdu čas vrátit se&nbsp;zpátky.
Dnes jsme o&nbsp;pět let dále a&nbsp;ukazuje se, že práce výhradně na&nbsp;dálku není tak skvělá, jak se&nbsp;zpočátku zdálo. Chybí drobná spolupráce, spontánní nápady, na&nbsp;frak dostávají jak firemní kultura, tak obyčejný lidský kontakt. Omezení nebo úplný konec home office proto v&nbsp;poslední době ohlásily i&nbsp;globální společnosti jako investiční banka JPMorgan, technologický gigant Amazon nebo videoherní kolos Ubisoft.
Dobrá zpráva je, že mnohé kanceláře nejsou stejné jako před&nbsp;pěti lety. Nebo alespoň v&nbsp;těch firmách, za&nbsp;nimiž stojí vizionáři, nepřešlapují na&nbsp;místě. Cílem je, abychom se&nbsp;na&nbsp;pracoviště nevraceli proto, že musíme, ale proto, že chceme.<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Protože&nbsp;„head down“ potřebuje klid&nbsp;</h3>
Moderní kancelář už dávno není jeden nekonečný open space, kde všichni slyší všechno. Dnešní pracovní prostředí nabízí zóny pro&nbsp;soustředěnou práci, kde můžete vypnout okolní svět a&nbsp;opravdu se&nbsp;ponořit do&nbsp;úkolu. Soustředění má své místo v&nbsp;každodenní rutině – a&nbsp;kancelář ho umí nabídnout lépe než domov.
<h3>Protože&nbsp;doma je pohodlí, ale ne infrastruktura&nbsp;</h3>
Ano, domácí kancelář má své kouzlo. Lednice na&nbsp;dosah, žádné dojíždění. Co ale často nemá? Profesionální IT zázemí, hybridní zasedačky bez&nbsp;technických dramat a&nbsp;prostředí, kde všechno funguje, jak má. Moderní kanceláře připravují pro&nbsp;práci technické podmínky, které obývák&nbsp;zkrátka nenahradí.
<h3>Protože&nbsp;inovace nevznikají v&nbsp;mute režimu&nbsp;</h3>
Home office je skvělý na&nbsp;individuální práci. Ale nové nápady? Ty často vznikají mezi dveřmi, u&nbsp;kávovaru nebo při&nbsp;spontánní debatě nad&nbsp;bílou tabulí. Firmy, které chtějí inovovat, potřebují udržet klíčové lidi fyzicky pospolu. Kanceláře jsou místem, kde se&nbsp;potkává zkušenost, energie i&nbsp;firemní kultura.
<h3>Protože&nbsp;udržitelnost není buzzword&nbsp;</h3>
Udržitelnost se&nbsp;stává reálným kritériem, podle kterého firmy hodnotí své fungování. A&nbsp;tady platí jednoduché pravidlo: jen kancelářské novostavby opravdu splňují nejpřísnější kritéria z&nbsp;hlediska ochrany klimatu. Jsou pro&nbsp;ty firmy, které to s&nbsp;ekologií myslí vážně. Zatímco starší budovy se&nbsp;snaží držet krok s&nbsp;dnešními nároky, novostavby startují přímo v&nbsp;cíli.
Kanceláře tedy nejsou minulostí a&nbsp;návrat do&nbsp;nich není krokem zpět. Jde o&nbsp;krok k&nbsp;lepším podmínkám pro&nbsp;práci, spolupráci. A&nbsp;rovněž o&nbsp;budoucnost firem.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Nový Opatov přináší moderní kanceláře přímo u&nbsp;stanice metra C Opatov, uprostřed nově vznikajícího městského centra. Administrativní budovy jsou navrženy jako kancelářské novostavby splňující certifikaci LEED GOLD a&nbsp;reagují na současné nároky firem i&nbsp;zaměstnanců. Více než 43&nbsp;tisíc m² moderních kanceláří, výborná dopravní dostupnost metrem i&nbsp;autem, služby, retail, gastro a&nbsp;veřejný prostor v&nbsp;bezprostředním okolí. Zdravé pracovní prostředí, moderní technologie a&nbsp;flexibilní dispozice dělají z&nbsp;Nového Opatova místo, kde se dobře pracuje, potkává i&nbsp;plánuje budoucnost.

Kanceláře Nový Opatov – práce v novém centru města

Dřív&nbsp;byl home office spíš výjimečnou záležitostí, využívanou párkrát měsíčně, nebo dokonce jen několikrát ročně. Pandemie covidu-19 ale všechno změnila a&nbsp;během pár týdnů nás&nbsp;skoro všechny poslala domů. Teď už je ale opravdu čas vrátit se&nbsp;zpátky.
Dřív&nbsp;byl home office spíš výjimečnou záležitostí, využívanou párkrát měsíčně, nebo dokonce jen několikrát ročně. Pandemie covidu-19 ale všechno změnila a&nbsp;během pár týdnů nás&nbsp;skoro všechny poslala domů. Teď už je ale opravdu čas vrátit se&nbsp;zpátky.
Dnes jsme o&nbsp;pět let dále a&nbsp;ukazuje se, že práce výhradně na&nbsp;dálku není tak skvělá, jak se&nbsp;zpočátku zdálo. Chybí drobn

Kancelář jako místo soustředění, spolupráce i smyslu

Pavel Peterka

<clink anchorid="1"></clink>
Kam mohou akcie technologických firem ještě růst? A&nbsp;nehrozí, že je to jen bublina, která splaskne? Nebude se&nbsp;opakovat situace z&nbsp;90. let?
Akciové trhy zažívají v&nbsp;posledních letech významný růst. Dle Bloomberg World indexu, který sleduje vývoj globálních akcií s&nbsp;velkou a&nbsp;střední kapitalizací, rostla jejich dolarová hodnota v&nbsp;loňském roce zhruba o&nbsp;20 %. Výjimkou samozřejmě nejsou ani USA. Tamní akciové indexy v&nbsp;čele s&nbsp;S &amp; P 500, Nasdaq a&nbsp;Dow Jones překonávaly v&nbsp;průběhu roku 2025 pravidelně historická maxima. Rok pak zakončila většina indexů poblíž svých maxim. Významnou část tlaku na&nbsp;růst hodnoty akciových indexů můžeme najít u&nbsp;technologických firem.
I&nbsp;proto se&nbsp;nyní rojí spekulace a&nbsp;varování o&nbsp;nafukování další investiční bubliny a&nbsp;obavy z&nbsp;nadhodnocení technologických firem, které obvykle předcházejí výraznou korekci. Tedy pokles cen hodnoty těchto akcií.
<h3>Proč akciové indexy sledujeme?&nbsp;</h3>
Protože&nbsp;fungují jako teploměry trhu. Je to jedna hodnota, která shrnuje vývoj ceny vybraných skupin akcií na&nbsp;základě předem daných pravidel, což nám dává rychlý a&nbsp;srozumitelný přehled. Například často zmiňované S &amp; P 500 je indexem, který sleduje zhruba 500 největších a&nbsp;nejvýznamnějších veřejně obchodovaných amerických firem, jež působí v&nbsp;řadě různých sektorů. Index nám tak umožňuje komplexnější pohled na&nbsp;vývoj trhu než sledování cen pár vybraných akcií. Zajímavé je, že někdy je v&nbsp;S &amp; P 500 firem o&nbsp;trochu více než 500 a&nbsp;jindy méně, a&nbsp;to podle naplnění předem daných pravidel. V&nbsp;době vzniku tohoto textu obsahuje index 503 firem.
<h3>Změna&nbsp;pravidel&nbsp;</h3>
Pravidla pro&nbsp;sledování výkonnosti trhů se&nbsp;ale v&nbsp;posledních letech trochu mění. Nelze už jen slepě sledovat indexy, protože&nbsp;například zhruba tři&nbsp;čtvrtiny zisků indexu S &amp; P 500 mezi lety 2022 a2025 zajistilo pouze sedm akciových titulů, a&nbsp;to tzv. Velkolepá sedmička. Tam patří veskrze technologické společnosti Apple, Microsoft, Alphabet, Amazon, Nvidia, Meta a&nbsp;Tesla. V&nbsp;obvyklých časech jsme při&nbsp;pohledu na&nbsp;růst hodnoty pětistovky nejvýznamnějších veřejně obchodovaných firmem mohli vcelku s&nbsp;klidem zhodnotit, že se&nbsp;trhu v&nbsp;USA daří. Nyní, kdy většinu růstu táhnou technologie, je situace o&nbsp;něco komplikovanější.
<h3>Co pohání technologický optimismus?&nbsp;</h3>
Spouštěčem euforie byl průlom v&nbsp;AI, kdy byl představen ChatGPT a&nbsp;řada dalších modelů, které odstartovaly investiční horečku. Investoři&nbsp;se&nbsp;snažili a&nbsp;snaží svézt na&nbsp;očekávaném budoucím úspěchu těchto technologií a&nbsp;spodem i&nbsp;vrchem vkládají stovky miliard dolarů do&nbsp;firem, které se&nbsp;byť jen mihnou kolem sektoru AI. Technologické společnosti vlivem významného růstu poptávky na&nbsp;trhu kolikrát i&nbsp;znásobily vlastní tržní kapitalizaci, a&nbsp;to několikrát během pár měsíců. Podobná je situace okolo startupů, kde zhruba 50 % všech globálních venture kapitálových investic mířilo do&nbsp;AI startupů. Investoři&nbsp;chtějí vlastnit kusy firem, až&nbsp;začnou produkovat další novinky. Třeba i&nbsp;s&nbsp;širším praktickým využitím.
<h3>Co když&nbsp;to nevyjde?&nbsp;</h3>
Řada investorů a&nbsp;analytiků však poukazuje na&nbsp;fakt, že naplnění velkých očekávání od&nbsp;technologických firem není zaručené. Sektor může narazit na&nbsp;řadu problémů a&nbsp;překážek a&nbsp;zpomalit. Už nyní umíme pojmenovat rizika technologického sektoru v&nbsp;podobě úrovně úrokových sazeb a&nbsp;nákladů financování, výrobních kapacit a&nbsp;úzkých hrdel u&nbsp;čipů, růstu spotřeby elektrické energie, geopolitických problémů či&nbsp;exportních restrikcí nejen u&nbsp;klíčových surovin a&nbsp;materiálů, možných změn regulatorního prostředí, kyberbezpečnosti a&nbsp;konkurenčního tlaku.
Nad&nbsp;očekávání silnější naplnění jednotlivých rizik by mohlo vést k&nbsp;ochlazení očekávání trhu o&nbsp;budoucnosti odvětví, což běžně vede k&nbsp;poklesu cen akcií. Nemusí se&nbsp;přitom jednat o&nbsp;problém na&nbsp;úrovni jednotlivých sektorů, ale třeba i&nbsp;u&nbsp;konkrétních firem. Firmy jako Palantir nebo Snowflake se&nbsp;obchodují za&nbsp;trojciferné násobky očekávaných budoucích zisků. Případné klopýtnutí by pravděpodobně vedlo k&nbsp;propadu jejich ceny, což by mohlo přinést nervozitu celému trhu.
<h3>Paralely s&nbsp;dotcom bublinou z&nbsp;přelomu tisíciletí?&nbsp;</h3>
Bublina na&nbsp;trzích vzniká, když&nbsp;ceny aktiv rostou výrazně rychleji, než co je možné rozumně obhájit reálnými výsledky firem, protože&nbsp;investoři&nbsp;sázejí na&nbsp;to, že někdo další nakoupí ještě dráž a&nbsp;cena poroste. Bublina má často reálný základ v&nbsp;podobě skutečně revoluční technologie. Problém nastává, když&nbsp;investoři&nbsp;přestřelí svá očekávání.
V&nbsp;pozdních 90. letech vrcholila euforie z&nbsp;rozvoje internetu. Technologické tituly rostly dvouciferným tempem. Lidé očekávali od&nbsp;internetu velké věci. A&nbsp;velké věci také internet přinesl. Proč tedy praskla bublina? Protože&nbsp;investice proudily i&nbsp;do&nbsp;firem bez&nbsp;silného základu, bez&nbsp;reálných tržeb a&nbsp;s&nbsp;obrovským očekáváním. Spojení firmy s&nbsp;fenoménem internetu nezaručuje její úspěch, přestože&nbsp;technologie sama o&nbsp;sobě úspěšná je a&nbsp;revoluci přináší. Něco podobného platí v&nbsp;AI. Po&nbsp;splasknutí dotcom bubliny odmazal technologický index Nasdaq zhruba 77 % a&nbsp;z&nbsp;akciových trhů „zmizelo“ zhruba 5 tisíc miliard dolarů hodnoty.
<h3>Proč to (ještě) dnes (pravděpodobně) není bublina&nbsp;</h3>
AI je částí investorů vnímána&nbsp;jako fenomén této dekády. Podobně jako internet v&nbsp;90. letech. Bojí se&nbsp;proto podobného průběhu, protože&nbsp;i&nbsp;AI vede k&nbsp;velké euforii na&nbsp;trzích a&nbsp;obchodníci nakupují za&nbsp;vysoké ceny, neboť se&nbsp;bojí promarnit příležitost být u&nbsp;něčeho velkého.
Jenže&nbsp;současná situace je velmi odlišná. Před&nbsp;splasknutím dotcom bubliny dominovaly tržnímu optimismu nové internetové firmy s&nbsp;nejasným byznys modelem a&nbsp;bez&nbsp;silných zisků. Dnes jsou to etablované a&nbsp;zralé korporace, které mají robustní zisky, významné marže, silné konkurenční výhody, silné cash flow.
AI technologie zároveň přichází do&nbsp;připravené infrastruktury, kdy firmy i&nbsp;jednotlivci mohou AI bez&nbsp;větších potíží používat. Naproti tomu v&nbsp;devadesátkách se&nbsp;lidé na&nbsp;internet teprve postupně připojovali, což omezovalo prostor pro&nbsp;zisky internetových firem.
<h3>Velkolepá sedmička nabízí robustní čísla spíše než vzdušné zámky&nbsp;</h3>
Výsledky hospodaření Velkolepé sedmičky kvartál co kvartál naplňují či&nbsp;překonávají velmi optimistická očekávání trhů. Ano, například Palantir se&nbsp;obchoduje na&nbsp;trojciferných násobcích, což je až&nbsp;příliš optimistická hodnota. Ale třeba podstatně větší společnosti jako Nvidia, Alphabet či&nbsp;Microsoft se&nbsp;obchodují okolo třicetinásobku očekávaných zisků či&nbsp;pod&nbsp;ním, což jen stěží ukazuje na&nbsp;bublinu.
Nejedná se&nbsp;o&nbsp;masovou akci jako v&nbsp;době dotcom, kdy investice plynuly do&nbsp;všech možných sektorů. Internetová euforie tak vedla i&nbsp;k&nbsp;investicím mimo internetové sektory, kde optimistická očekávání ani nemohla stát na&nbsp;nové technologii. Nyní se&nbsp;jedná spíše o&nbsp;přecenění hodnoty technologického sektoru, který má velký potenciál měnit budoucnost a&nbsp;vydělávat stovky miliard dolarů.
Podívejme se&nbsp;na&nbsp;TOP 10 společností dle tržní kapitalizace v&nbsp;indexu S &amp; P 500 dnes a&nbsp;před&nbsp;prasknutím bubliny. V&nbsp;roce 1999, rok před&nbsp;prasknutím bubliny, byla polovina horní desítky tvořena firmami mimo technologický sektor. Dnes je hned prvních osm nejhodnotnějších firem technologických. Růst hodnoty akcií v&nbsp;souvislosti s&nbsp;technologickým pokrokem je tak v&nbsp;technologickém sektoru v&nbsp;etablovaných firmách. V&nbsp;roce 2026 je tudíž nějaké splasknutí bubliny velmi nepravděpodobné. Podobně v&nbsp;několika dalších letech. Nelze však vyloučit pokles cen na&nbsp;trzích vlivem naplnění dílčích rizik. To sice způsobí díru v&nbsp;investičním portfoliu, ale zase vytvoří prostor pro&nbsp;další nákup.
Autor je hlavní ekonom a&nbsp;analytik XTB

<clink anchorid="1"></clink>
Kam mohou akcie technologických firem ještě růst? A&nbsp;nehrozí, že je to jen bublina, která splaskne? Nebude se&nbsp;opakovat situace z&nbsp;90. let?
Akciové trhy zažívají v&nbsp;posledních letech významný růst. Dle Bloomberg World indexu, který sleduje vývoj globálních akcií s&nbsp;velkou a&nbsp;střední kapitalizací, rostla jejich dolarová hodnota v&nbsp;loňském roce zhruba o&nbsp;20 %. Výjimkou samozřejmě nejsou ani USA. Tamní akciové indexy v&nbsp;čele s&nbsp;S &amp; P 500, Nasdaq a&nbsp;Dow Jones překonávaly v&nbsp;průběhu roku 2025 pravidelně historická maxima. Rok pak zakončila většina indexů poblíž svýc

Technologie nejsou vždy bublina. Kdy růst dává smysl a kdy ne

Lucie Beránková

&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Česko se&nbsp;svým trhem práce značně liší od&nbsp;západní Evropy. Průmyslově orientovaná ekonomika neumí nabízet flexibilní práci, která by dokázala přilákat více žen. Zvláště návrat po&nbsp;rodičovské dovolené je velký problém.
S&nbsp;každým novým číslem popisujícím míru nezaměstnanosti se&nbsp;vždy otevře debata o&nbsp;nedostatku pracovní síly v&nbsp;Česku. Poměřují se&nbsp;volná místa, dostupní zaměstnanci, řeší se, jestli je zaplnit ženami, rekvalifikovanými staršími pracovníky, přivážet pracovníky ze&nbsp;zahraničí. Vždy to ale skončí u&nbsp;úvah, které vypadají jako jednoduchá rovnice. Téměř to vyznívá jako: více zkrácených úvazků – a&nbsp;hle, máme tu armádu pracovníků.
Takto jednoduché to ale není. Právě na&nbsp;příkladu žen se&nbsp;to dá velmi dobře ilustrovat.
Každá čtvrtá žena v&nbsp;Česku skončí po&nbsp;rodičovské dovolené v&nbsp;evidenci úřadu práce. Vyplývá to z&nbsp;nedávné analýzy Ministerstva práce a&nbsp;sociálních věcí ČR, která sledovala více než 113 000 žen, jež porodily v&nbsp;roce 2018. Nejčastěji se&nbsp;do&nbsp;evidence dostávají ženy, které se&nbsp;do&nbsp;zaměstnání vůbec nevrátí – 21 procent z&nbsp;nich míří do&nbsp;nezaměstnanosti rovnou po&nbsp;skončení rodičovské.
Zhruba 45 procent žen, které před&nbsp;narozením dítěte pracovaly, po&nbsp;rodičovské zaměstnání ztratí. Průměrná doba, kterou pak stráví v&nbsp;evidenci úřadu práce, je bezmála sedm měsíců – delší než u&nbsp;jiných skupin. Navíc většina z&nbsp;nich nemá nárok na&nbsp;podporu v&nbsp;nezaměstnanosti, protože&nbsp;během rodičovské nevzniká účast na&nbsp;pojištění. Výsledkem je citelný výpadek v&nbsp;rodinných příjmech, často bez&nbsp;reálné možnosti rychlého návratu do&nbsp;zaměstnání. Problém se&nbsp;koncentruje hlavně v&nbsp;menších firmách a&nbsp;v&nbsp;oborech s&nbsp;nízkou mírou flexibility, jako je průmysl nebo zemědělství.
Zjištění ministerstva dokládají trendy vyplývající z&nbsp;dalších statistických dat, která analyzovala Druhá ekonomická transformace. Česko výrazně zaostává za&nbsp;evropským průměrem v&nbsp;celkové zaměstnanosti žen v&nbsp;produktivním věku. Ve&nbsp;věku&nbsp;30–34 let v&nbsp;Česku pracuje pouze 52 procent žen, zatímco průměr EU činí 75 procent. Ve&nbsp;věkovém rozmezí 35–39 let je průměr EU na&nbsp;76 procentech, zatímco v&nbsp;Česku dosahuje přibližně 65 procent. Pokud by se&nbsp;dorovnal podíl pracujících žen v&nbsp;Česku v&nbsp;těchto věkových kategoriích na&nbsp;úroveň průměru evropské sedmadvacítky, šlo by o&nbsp;120 tisíc osob, které by mohly posílit trh práce, na&nbsp;němž dlouhodobě chybějí pracovníci.
A&nbsp;to už rozhodně je číslo, se&nbsp;kterým je dobré počítat. Co nás&nbsp;tedy tak strašně brzdí v&nbsp;zaměstnávání žen?
Jedním z&nbsp;důvodů dramatického rozdílu je velmi nízký podíl žen pracujících na&nbsp;zkrácený úvazek. Zatímco v&nbsp;západní Evropě jde o&nbsp;běžnou formu zaměstnání, v&nbsp;Česku jej využívá jen kolem 10 % žen. Prostor pro&nbsp;zlepšení se&nbsp;ukazuje i&nbsp;v&nbsp;oblasti předškolní péče: jen 45 % dětí je u&nbsp;nás&nbsp;zapsáno do&nbsp;zařízení předškolního vzdělávání, což je čtvrtý nejnižší podíl v&nbsp;EU. Kombinace nedostupnosti školek, strnulého pracovního trhu a&nbsp;nedostatku flexibilních úvazků tak vytváří systémovou bariéru pro&nbsp;návrat rodičů do&nbsp;zaměstnání – a&nbsp;především žen.
Ale pozor! Tady se&nbsp;dostáváme k&nbsp;tomu, že to opravdu není jednoduchá „matematika“ stylem: zvýšíme dostupnost školek, nastavíme flexibilní úvazky – a&nbsp;zázrakem budeme mít spoustu nové pracovní síly.
Česko je totiž je specifické tím, že má zároveň mimořádně vysokou zaměstnanost mužů. Zatímco v&nbsp;průměru pracuje v&nbsp;EU v&nbsp;produktivním věku&nbsp;25–59 let zhruba 85 procent mužů, v&nbsp;Česku je to rekordních 91 procent.
Souvisí to s&nbsp;celkovou charakteristikou českého trhu práce. Ten je mimořádně silně zakotvený v&nbsp;průmyslovém sektoru. S&nbsp;více než 26 procenty zaměstnanců pracujících v&nbsp;průmyslových odvětvích je Česko na&nbsp;špičce Evropské unie. A&nbsp;průmysl, to je odvětví typicky využívající směnný provoz, kde se&nbsp;klasické zkrácené úvazky zavádějí obtížně.
Ke&nbsp;změnám v&nbsp;nabídce flexibilních úvazků tedy vede cesta nikoli přes&nbsp;mechanické zavádění částečných úvazků. To samo o&nbsp;sobě nefunguje, pokud je firmy nedokážou využít. Prostor pro&nbsp;ně musí vzniknout přirozeně. A&nbsp;to s&nbsp;tím, jak české hospodářství bude procházet transformací směrem k&nbsp;ekonomice s&nbsp;vyšší přidanou hodnotou, kde firmy působí i&nbsp;v&nbsp;jiných částech řetězce, než je samotná výroba. Při&nbsp;takovém posunu vznikají pracovní místa i&nbsp;mimo výrobu – v&nbsp;navazování obchodních vztahů, designování výrobků, zákaznické péči, poprodejních službách a&nbsp;podobně.
Dá se&nbsp;také očekávat, že pokud by se&nbsp;díky širší nabídce flexibilních úvazků vracelo do&nbsp;práce více žen – a&nbsp;prostor tam je –, patrně by nebyla udržitelná rekordní zaměstnanost mužů a&nbsp;došlo by také k&nbsp;tomu, že některé pečovatelské role či&nbsp;zkrácené úvazky by přebírali rovněž muži. Tudíž by příliv žen na&nbsp;pracovní trh neznamenal nutně navýšení pracovní síly – spíše její přerozdělení.
Ilustrovat se&nbsp;to dá na&nbsp;ekonomikách, které nám mohou být příkladem, jako je Německo nebo Nizozemsko. Zatímco v&nbsp;Česku je podíl zkrácených úvazků pod&nbsp;10 procenty, v&nbsp;Německu tvoří tyto úvazky bezmála 30 procent a&nbsp;v&nbsp;Nizozemsku téměř 40 procent. Přestože&nbsp;tím&nbsp;pádem má přístup k&nbsp;pracovním příležitostem širší spektrum populace, neznamená to více odpracovaných hodin na&nbsp;obyvatele. V&nbsp;průměru Češi&nbsp;odpracují více hodin než lidé v&nbsp;obou zmíněných ekonomikách: v&nbsp;Česku jde ročně v&nbsp;průměru o&nbsp;více než 1500 hodin, v&nbsp;Nizozemsku o&nbsp;1400. Rozdíl je ale v&nbsp;přidané hodnotě těchto odpracovaných hodin.
V&nbsp;důsledku tak zlepšení podmínek pro&nbsp;návrat žen do&nbsp;práce nepřinese navýšení objemu pracovních sil. Ale nebudeme přicházet o&nbsp;talent, který zbytečně držíme doma u&nbsp;dětí, a&nbsp;umožníme plynulejší rozvoj kariéry oběma rodičům.
– Autorka je hlavní analytička Druhé ekonomické transformace<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Česko se&nbsp;svým trhem práce značně liší od&nbsp;západní Evropy. Průmyslově orientovaná ekonomika neumí nabízet flexibilní práci, která by dokázala přilákat více žen. Zvláště návrat po&nbsp;rodičovské dovolené je velký problém.
S&nbsp;každým novým číslem popisujícím míru nezaměstnanosti se&nbsp;vždy otevře debata o&nbsp;nedostatku pracovní síly v&nbsp;Česku. Poměřují se&nbsp;volná místa, dostupní zaměstnanci, řeší se, jestli je zaplnit ženami, rekvalifikovanými staršími pracovníky, přivážet pracovníky ze&nbsp;zahraničí. Vždy to ale skončí u&nbsp;úvah, které vypadají jako jednoduchá rovnice. Téměř to vyznívá jak

120 tisíc nevyužitých příležitostí. Česku chybí flexibilita trhu práce

Tomáš Tománek

<clink anchorid="1"></clink>
Snahy o&nbsp;omezení čínské dominance ve&nbsp;zpracování kritických surovin ženou státy do&nbsp;jedné z&nbsp;nejcitlivějších oblastí planety. Arktida se&nbsp;rychle mění v&nbsp;geopolitické bojiště, kde se&nbsp;střetávají ambice s&nbsp;environmentálními obavami.
Rostoucí globální poptávka po&nbsp;kritických minerálech nutí státy hledat nové zdroje – a&nbsp;Arktida se&nbsp;rychle stává jedním z&nbsp;nejstrategičtějších míst světa. Led ustupuje, krajina se&nbsp;mění a&nbsp;místa, která byla donedávna neprostupná, se&nbsp;otevírají těžbě.
Zatímco dříve&nbsp;byly ekologické obavy a&nbsp;extrémní podmínky hlavními překážkami pro&nbsp;jakýkoli průmyslový rozvoj, dnes se&nbsp;situace mění. Tendence zbavit se&nbsp;závislosti na&nbsp;Číně, která dominuje v&nbsp;těžbě i&nbsp;zpracování klíčových surovin, žene světové mocnosti k&nbsp;arktickým hranicím.
Mezi nejaktivnější hráče patří Rusko, Kanada, Spojené státy, Dánsko (skrze autonomní Grónsko) a&nbsp;Norsko. Všechny tyto země posilují své nároky a&nbsp;strategické pozice v&nbsp;regionu.
Jak upozorňuje arktický expert Marc Lanteigne, zejména&nbsp;Grónsko je „surovinovým trezorem“ s&nbsp;obrovským potenciálem pro&nbsp;těžbu vzácných zemin, uranu či&nbsp;germania. Ještě nedávno neprostupný led ustupuje a&nbsp;otevírá nové možnosti přístupu. To láká vědecké týmy, investory i&nbsp;vlády.
Geopolitický rozměr je zřejmý. USA usilují o&nbsp;snížení závislosti na&nbsp;Číně, a&nbsp;proto se&nbsp;do&nbsp;grónských projektů aktivně zapojují. Trumpova administrativa letos otevřeně jednala o&nbsp;podílu ve&nbsp;společnosti Critical Minerals Corp., která provozuje největší projekt těžby vzácných zemin v&nbsp;Grónsku.
Zároveň roste aktivita firem jako Amaroq, jež oznámila významné objevy germania a&nbsp;gallia – klíčových prvků pro&nbsp;polovodiče a&nbsp;elektromobilitu.
Kanada v&nbsp;reakci na&nbsp;rostoucí globální napětí plánuje rozsáhlé investice do&nbsp;arktické infrastruktury. Vláda premiéra Marka Carneyho zvažuje vytvoření „Arktického ekonomického a&nbsp;bezpečnostního koridoru“, jenž by propojil severní komunity přístavy a&nbsp;silnicemi a&nbsp;umožnil rozsáhlý rozvoj těžby. Součástí je také posílení vojenské přítomnosti v&nbsp;regionu, kde sílí aktivity jak Ruska, tak Číny.
Rusko v&nbsp;Arktidě dlouhodobě posiluje. Aby ne, když&nbsp;podle statistik vlastní přibližně 40 % celkové rozlohy za&nbsp;arktickou hranicí a&nbsp;je domovem téměř tří čtvrtin arktické populace.
Jeho plán „Arktida 2035“ zahrnuje investice do&nbsp;infrastruktury, těžby i&nbsp;bezpečnostních projektů. Moskva staví nové jaderné ledoborce, které mají zajistit celoroční přístup k&nbsp;severnímu moři&nbsp;a&nbsp;otevřít cestu pro&nbsp;těžbu i&nbsp;lodní dopravu.
Norsko, které chce diverzifikovat své energetické portfolio, plánovalo zahájit hlubinnou těžbu v&nbsp;arktických vodách. Projekt však pozdržela dohoda s&nbsp;levicovými ekologickými stranami, které požadují detailnější vyhodnocení rizik. Přesto Oslo svůj zájem o&nbsp;arktické zdroje neopouští.
Tlak na&nbsp;surovinovou soběstačnost roste po&nbsp;celém světě, ale přichází s&nbsp;výrazným ekologickým dilematem. Arktida je jedním z&nbsp;nejkřehčích ekosystémů planety a&nbsp;rozsáhlá těžba může mít nezvratné důsledky.
Přesto vlády tvrdí, že bez&nbsp;zajištění přístupu ke&nbsp;strategickým minerálům nelze udržet energetickou transformaci ani průmyslovou konkurenceschopnost.
Závod o&nbsp;arktické suroviny tak nabírá tempo. Ať už rozhodnou geopolitické ambice, nebo environmentální limity, Arktida se&nbsp;definitivně stala další globální hranicí – místem, kde se&nbsp;formuje budoucnost energetiky, průmyslu i&nbsp;mezinárodní politiky.
Právě Arktidy se&nbsp;týkala i&nbsp;prosincová návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina v&nbsp;Indii. Indie a&nbsp;Rusko výrazně prohloubily strategické partnerství. Nová logistická dohoda dává indické armádě přístup k&nbsp;ruským základnám včetně Arktidy, regionu klíčového pro&nbsp;ruské jaderné síly i&nbsp;budoucí energetiku.
Jednání Vladimira Putina s&nbsp;indickým premiérem Naréndrou Módím proběhla bez&nbsp;větší pozornosti, přesto jde o&nbsp;jeden z&nbsp;nejvýznamnějších posunů v&nbsp;indicko-ruských vztazích za&nbsp;poslední roky.
Klíčovým výsledkem bylo schválení dohody Relos, která umožňuje vzájemný přístup ozbrojených sil obou zemí k&nbsp;vojenským základnám, přístavům a&nbsp;letištím.
Dohoda má mimořádný význam zejména&nbsp;proto, že otevírá Indii dveře do&nbsp;ruské Arktidy a&nbsp;na&nbsp;tzv. Severní mořskou trasu. Tento region není jen logistickou zkratkou mezi Asií a&nbsp;Evropou, ale také strategickým jádrem ruských jaderných sil.
Na&nbsp;poloostrově Kola se&nbsp;nachází zhruba polovina ruské flotily strategických ponorek s&nbsp;balistickými raketami a&nbsp;oblast slouží i&nbsp;k&nbsp;testování hypersonických zbraní.
Arktida je zároveň obrovským energetickým pokladem. Leží zde jedny z&nbsp;největších nevyužitých zásob plynu, ropy a&nbsp;strategických surovin, jako jsou nikl, kobalt či&nbsp;vzácné zeminy.
Pro&nbsp;Rusko představují tyto zdroje klíčový pilíř financování ekonomiky i&nbsp;armády v&nbsp;době sankcí. Zapojení Indie do&nbsp;arktických projektů tak Moskvě pomáhá legitimizovat její ambice a&nbsp;rozšiřovat odbytiště surovin směrem do&nbsp;Asie.
Pro&nbsp;Indii dohoda znamená nejen vojenskou flexibilitu, ale i&nbsp;symbolický vstup do&nbsp;arktické geopolitiky. Přístup k&nbsp;ruským přístavům (například v&nbsp;Murmansku) umožní indickému námořnictvu operovat daleko od&nbsp;domova bez&nbsp;závislosti na&nbsp;západních partnerech. Dillí se&nbsp;tím&nbsp;zároveň profiluje jako globální mocnost s&nbsp;ambicemi přesahujícími Indický oceán.
Neméně důležitý je energetický rozměr. Od&nbsp;začátku války na&nbsp;Ukrajině se&nbsp;Indie stala jedním z&nbsp;největších odběratelů ruské ropy: v&nbsp;roce 2024 tvořila téměř 36 % jejích dovozů.
Putin při&nbsp;návštěvě země slíbil nepřerušené dodávky paliv, čímž dal jasně najevo, že energetické partnerství s&nbsp;Indií zůstává nedotknutelné.
To komplikuje snahy Spojených států, jež se&nbsp;Indii snaží nabídnout alternativy v&nbsp;rámci širší strategické spolupráce. Přestože&nbsp;Washington posiluje vojenské i&nbsp;obchodní vazby s&nbsp;Dillí, hluboké historické, energetické a&nbsp;nyní i&nbsp;arktické propojení s&nbsp;Ruskem se&nbsp;ukazuje jako vazba, kterou nebude snadné přetrhnout.

<clink anchorid="1"></clink>
Snahy o&nbsp;omezení čínské dominance ve&nbsp;zpracování kritických surovin ženou státy do&nbsp;jedné z&nbsp;nejcitlivějších oblastí planety. Arktida se&nbsp;rychle mění v&nbsp;geopolitické bojiště, kde se&nbsp;střetávají ambice s&nbsp;environmentálními obavami.
Rostoucí globální poptávka po&nbsp;kritických minerálech nutí státy hledat nové zdroje – a&nbsp;Arktida se&nbsp;rychle stává jedním z&nbsp;nejstrategičtějších míst světa. Led ustupuje, krajina se&nbsp;mění a&nbsp;místa, která byla donedávna neprostupná, se&nbsp;otevírají těžbě.
Zatímco dříve&nbsp;byly ekologické obavy a&nbsp;extrémní podmínky hlavními překážkami pro&nbsp;jak

Tání ledu spustilo geopolitický boj: USA, Kanada i Rusko míří k arktickým zásobám

<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Z&nbsp;baletního sálu k&nbsp;miliardám. Luana Lopes Lara je nejmladší dolarovou miliardářkou světa</h3>
Devětadvacetiletá Brazilka Luana Lopes Lara se&nbsp;do&nbsp;miliardářského klubu dostala díky raketově rostoucímu startupu Kalshi, který těží z&nbsp;globálního boomu predikčních trhů. Startup, který založila spolu se&nbsp;svým spolužákem z&nbsp;MIT Tarekem Mansourem, má aktuálně hodnotu 11 miliard dolarů (asi 230 miliard korun) a&nbsp;každý ze&nbsp;zakladatelů v&nbsp;něm drží zhruba 12 %. Díky tomu oběma stouplo čisté jmění na&nbsp;1,3 miliardy USD (27 miliard Kč).
Kalshi je federálně regulovaná finanční burza, kde mohou uživatelé obchodovat s&nbsp;kontrakty na&nbsp;výsledky budoucích reálných událostí, v&nbsp;podstatě sázet na&nbsp;to, zda se&nbsp;něco stane, od&nbsp;ekonomických ukazatelů a&nbsp;politických voleb až&nbsp;po&nbsp;ceny v&nbsp;oblasti počasí a&nbsp;zábavy.
Lopes Lara pochází z&nbsp;Brazílie a&nbsp;původně studovala prestižní baletní školu a&nbsp;k&nbsp;tomu matematiku i&nbsp;fyziku. Po&nbsp;maturitě devět měsíců vystupovala jako profesionální balerína, než nastoupila na&nbsp;Massachusettský technologický institut. Tam se&nbsp;seznámila s&nbsp;Mansourem, původem z&nbsp;Libanonu, a&nbsp;začali vymýšlet nový druh finančního trhu. 
– Adam Opatrný
&nbsp;
<h3>Trump Media mění směr. Truth Social míří k&nbsp;revoluci ve&nbsp;fúzní energii a&nbsp;AI</h3>
Akcie společnosti Trump Media &amp; Technology Group v&nbsp;polovině prosince prudce posílily, když&nbsp;vyskočily až&nbsp;o&nbsp;34 %. Trh reagoval na&nbsp;oznámení, že firma stojící za&nbsp;sociální sítí Truth Social se&nbsp;spojí s&nbsp;TAE Technologies, která se&nbsp;zabývá vývojem fúzní energetiky.
Hodnota transakce, uskutečněné formou výměny akcií, dosahuje zhruba šesti miliard dolarů (přes&nbsp;120 miliard korun), informoval server Business Insider.
Pro&nbsp;Trump Media šlo o&nbsp;výrazný obrat po&nbsp;slabém roce. Od&nbsp;začátku roku 2025 akcie firmy ztratily přibližně 60 % hodnoty. Oznámené spojení ale investorům naznačilo nový strategický směr. Spojená firma chce už letos dokončit fúzní elektrárnu v&nbsp;komerčním měřítku.
TAE Technologies prezentuje dohodu také jako součást širší americké strategie v&nbsp;oblasti AI. Fúzní energie má nabídnout levný, stabilní a&nbsp;prakticky neomezený zdroj elektřiny, který by zásadně podpořil rozvoj datových center a&nbsp;výpočetních kapacit pro&nbsp;AI.
– Michael Skřivan<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Hodnota transakce&nbsp;spojení Trump Media&nbsp;&amp; Technology Group&nbsp;a&nbsp;TAE Technologies

6 miliard USD

<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Z&nbsp;baletního sálu k&nbsp;miliardám. Luana Lopes Lara je nejmladší dolarovou miliardářkou světa</h3>
Devětadvacetiletá Brazilka Luana Lopes Lara se&nbsp;do&nbsp;miliardářského klubu dostala díky raketově rostoucímu startupu Kalshi, který těží z&nbsp;globálního boomu predikčních trhů. Startup, který založila spolu se&nbsp;svým spolužákem z&nbsp;MIT Tarekem Mansourem, má aktuálně hodnotu 11 miliard dolarů (asi 230 miliard korun) a&nbsp;každý ze&nbsp;zakladatelů v&nbsp;něm drží zhruba 12 %. Díky tomu oběma stouplo čisté jmění na&nbsp;1,3 miliardy USD (27 miliard Kč).
Kalshi je federálně regulovaná finanční burza, kde mohou uživa

Nejmladší dolarová miliardářka a Trump mění směr

<clink anchorid="2"></clink>
Scénu, kterou Markéta Hujerová popisuje, vidí v&nbsp;naprosto jasných barvách. Stojí na&nbsp;operačním sále. Hlavní chirurg se&nbsp;ptá, jestli jsou všichni připraveni. „Ano,“ říká anesteziolog. „Ano,“ kývne sestra. Až&nbsp;se&nbsp;lékař otočí na&nbsp;Hujerovou: „A&nbsp;co vy?“ zahledí se&nbsp;na&nbsp;ni. „Už jo,“ reaguje ona. Chirurg vezme nanovlákennou náplast a&nbsp;k&nbsp;závěru operace ji pacientovi aplikuje.
Středobodem scény je ona náplast. Je z&nbsp;materiálu, jehož vlákna jsou tak malá, že na&nbsp;spatření jeho struktury je třeba elektronový mikroskop. Pokud ji chirurg po&nbsp;operaci vloží na&nbsp;orgán (v&nbsp;tuto chvíli je určena na&nbsp;střeva), funguje jako mechanická bariéra, zacelí veškeré otvory a&nbsp;napomůže hojení, protože&nbsp;má podobnou strukturu jako naše mezibuněčná hmota. Zabrání tak srůstům, zánětům a&nbsp;problémům s&nbsp;bakteriemi, které by se&nbsp;mohly dostat tam, kam nemají.
Hujerová ji vyvíjí. A&nbsp;scéna, kterou popisuje, se&nbsp;ještě nestala. „Ale já si tak vizualizuju budoucnost. Už se&nbsp;mi to několikrát v&nbsp;životě podařilo,“ říká. Vypráví, jak se&nbsp;v&nbsp;šesti letech naučila plavat tak, že si každý večer představovala do&nbsp;nejmenších podrobností, jak její ruka projíždí vodou a&nbsp;ve&nbsp;vodě se&nbsp;pohybuje dopředu. Druhý den skutečně plavala. „Učitelé si mysleli, že jsem si z&nbsp;nich dělala legraci, byli úplně v&nbsp;šoku,“ popisuje. Ani rodiče tomu nevěřili, ale plavala.
Jak se&nbsp;jí daří představy zhmotňovat, ukazuje dlouhý seznam jejích úspěchů. Získala cenu publika Falling Walls Lab v&nbsp;Berlíně, cenu ministra školství či&nbsp;grant Junior Star od&nbsp;Grantové agentury ČR. Byla na&nbsp;Harvardu, Pasteurově ústavu v&nbsp;Paříži&nbsp;i&nbsp;Cambridgeské univerzitě. Prezentovala na&nbsp;světové výstavě EXPO v&nbsp;japonské Ósace. Mezi čtyřiceti týmy získala třetí místo na&nbsp;Prague.bio Conference. V&nbsp;srpnu podepsala inkubační smlouvu s&nbsp;i &amp; i&nbsp;Prague, biotechnologickým inkubátorem, který si klade za&nbsp;cíl najít dalšího profesora Holého, jenž svými léky potlačujícími virus HIV či&nbsp;hepatitidu zachránil miliony lidí.
Navzdory tomu Hujerová nešla přímou cestou. Kdysi si myslela, že bude astronautkou, později lékařkou. Dvě možnosti ji přivedly úplně jinam – až&nbsp;na&nbsp;libereckou univerzitu a&nbsp;studium tkáňového inženýrství a&nbsp;nanotechnologií. „Říkala jsem si: Dobře, tak já je tedy vystuduju a&nbsp;uvidíme, jak se&nbsp;to všechno propojí,“ usmívá se. Propojilo – když&nbsp;řešila diplomku, dostala se&nbsp;k&nbsp;informaci, jakým problémům čelí pacienti po&nbsp;operacích střev, a&nbsp;taky k&nbsp;nezanedbatelné úmrtnosti po&nbsp;nich. „To mě dostalo. Nastal moment, kdy jsem si říkala: Aha, tak tohle je ono. Najednou se&nbsp;všechno změnilo,“ vzpomíná.
Začala intenzivně pracovat s&nbsp;doktory, ještě coby mladá studentka s&nbsp;bakalářem. I&nbsp;tak za&nbsp;nimi jezdila, pídila se&nbsp;po&nbsp;datech, diskutovala. A&nbsp;v&nbsp;rámci její diplomové práce vznikla první nanovlákenná náplast.
Nanotechnologie se&nbsp;staly jejím posláním, při&nbsp;doktorátu ale dlouho pracovala pro&nbsp;jiné firmy v&nbsp;oboru. Přivydělávala si tak, začala však přemýšlet, že dokud bude pracovat pro&nbsp;jiné, vysněný projekt nevznikne. „Větší“ byznys, kde si budovala kariéru paralelně s&nbsp;akademickou prací, tak úplně opustila. Aby mohl vzniknout Nanoflexion, která náplast nejen dovyvine, ale taky dostane do&nbsp;praxe.
Na&nbsp;začátku roku 2025 ukončila i&nbsp;všechny ostatní byznysové spolupráce. Přestože&nbsp;neměla v&nbsp;ruce vůbec nic. „Kromě víry, že tohle mám jít dělat,“ upřesňuje. Nanoflexion se&nbsp;zrodilo, začalo se&nbsp;oddělovat od&nbsp;univerzity a&nbsp;brzy se&nbsp;ustanoví oficiálně jako firma.
Dobrou volbu cesty potvrdilo několik momentů. I&nbsp;ten, kdy v&nbsp;Berlíně při&nbsp;jedné ze&nbsp;soutěží přebírala na&nbsp;pódiu cenu publika před&nbsp;stovkou finalistů z&nbsp;celého světa, kteří řešili nejrůznější globální problémy, od&nbsp;medicíny přes&nbsp;geopolitiku až&nbsp;po&nbsp;vzdělávání. Její nápad se&nbsp;líbil nejvíc. Prezentovala jej před&nbsp;předsedou Nobelovy nadace a&nbsp;cenu jí předávala Claudia Kesslerová, letová inženýrka a&nbsp;pilotka německého vesmírného centra a&nbsp;Evropské vesmírné agentury. Dávný sen stát se&nbsp;astronautkou se&nbsp;tak sice nenaplnil, ale gratulaci od&nbsp;představitelky světa kosmonautiky získala i&nbsp;tak.
Tým Nanoflexion aktuálně tvoří kolem pěti lidí. Vývoj dosud vyšel na&nbsp;desítky milionů korun. Drahá je kvalifikovaná práce, výroba, testy i&nbsp;chemikálie. „I&nbsp;stroje, kterými validujeme, jestli je to, co jsme vyrobili, skutečně nanovlákno. Držíte totiž v&nbsp;ruce něco jako ubrousek. A&nbsp;pouhým okem nevíte, co v&nbsp;něm je,“ vysvětluje Hujerová.
Funkčnost nanonáplastí se&nbsp;testuje na&nbsp;prasatech. Nanoflexion zatím jedná o&nbsp;investiční podpoře ze&nbsp;strany soukromých fondů, s&nbsp;několika je v&nbsp;úzkém kontaktu. Náplast ještě musí mimo jiné projít regulatorními testy v&nbsp;certifikovaných laboratořích, ale pokud vše půjde dobře, scéna, kterou si Hujerová vysnila, by se&nbsp;mohla odehrát zhruba za&nbsp;tři&nbsp;roky. Během té doby chce pracovat na&nbsp;náplastech na&nbsp;další orgány.<clink anchorid="1"></clink>

„Když jsem přebírala cenu a&nbsp;tleskal mi předseda Nobelovy nadace, nevěřila jsem tomu,“ vzpomíná Markéta Hujerová. „Stála jsem na pódiu, dívala se na Braniborskou bránu a&nbsp;říkala si, že to je neuvěřitelné,“ popisuje žena, která stojí za značkou Nanoflexion. Jejím cílem je vyvinout nanovlákenné náplasti pro gastrointestinální chirurgii. Věří, že na trh se náplasti dostanou do pěti let. Už teď si ale živě představuje, jak je chirurgové při operacích používají. „Beru to se vší pokorou. Vím, že ta cesta bude zdlouhavá a&nbsp;že to tak nakonec nemusí být,“ říká. Pokud vývoj projde všemi nástrahami, náplast má zásadně vylepšit hojení orgánů po operacích. Hujerová zatím podporuje další mladé vědce, kteří chtějí vlastní nápad dostat do praxe.

<clink anchorid="2"></clink>
Scénu, kterou Markéta Hujerová popisuje, vidí v&nbsp;naprosto jasných barvách. Stojí na&nbsp;operačním sále. Hlavní chirurg se&nbsp;ptá, jestli jsou všichni připraveni. „Ano,“ říká anesteziolog. „Ano,“ kývne sestra. Až&nbsp;se&nbsp;lékař otočí na&nbsp;Hujerovou: „A&nbsp;co vy?“ zahledí se&nbsp;na&nbsp;ni. „Už jo,“ reaguje ona. Chirurg vezme nanovlákennou náplast a&nbsp;k&nbsp;závěru operace ji pacientovi aplikuje.
Středobodem scény je ona náplast. Je z&nbsp;materiálu, jehož vlákna jsou tak malá, že na&nbsp;spatření jeho struktury je třeba elektronový mikroskop. Pokud ji chirurg po&nbsp;operaci vloží na&nbsp;orgán (v&nbsp;tuto chvíli je určena na&nbsp;st

Zhmotnění tajuplné náplasti. Markéta Hujerová, Nanoflexion

<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;londýnské studentské koleji ukazuje devatenáctiletý Tomáš Čermák, co si sem přivezl. Zkumavku se&nbsp;zelenými řasami. Dozimetr na&nbsp;měření radiace. A&nbsp;dvě Petriho misky svařené dohromady – ty se&nbsp;spojily při&nbsp;experimentu s&nbsp;projektem PURA. Spekla je výheň vzniklá v&nbsp;reaktoru. „Přivezl jsem si mementa z&nbsp;výzkumných projektů. Ale taky tady mám dva banánovníky, abych se&nbsp;z&nbsp;toho nezbláznil,“ usmívá se. Tomáš Čermák&nbsp;je zřejmě nejznámější český středoškolák&nbsp;– právě díky projektu PURA. Tedy byl. Dokud nezačal studovat v&nbsp;Londýně biomedicínské inženýrství.
Za&nbsp;zmíněným projektem stojí spolu se&nbsp;Slovenkou Annou Podmanickou. Jejich projekt dokáže vyčistit vodu od&nbsp;škodlivin a&nbsp;bakterií odolných i&nbsp;vůči&nbsp;antibiotikům, a&nbsp;to za&nbsp;tři&nbsp;minuty. Jde o&nbsp;zařízení, které kombinuje studenou plazmu a&nbsp;fotokatalýzu. Letos vyhráli světové finále Earth Prize, největší environmentální soutěž pro&nbsp;mladé inovátory, díky čemuž putovala prestižní cena vůbec poprvé do&nbsp;Evropy. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ho vyhlásila za&nbsp;úspěšný příběh Evropské unie, tvůrci získali řadu dalších ocenění a&nbsp;projekt dál rozvíjejí.
Při&nbsp;tom všem pokládá možná podivně znějící otázku: „Jasně, teď je to super – úspěchy, projekty, všechno to okolo. Ale dali byste mi tu šanci, když&nbsp;mi bylo jedenáct?“
Mluví o&nbsp;době, kdy opakovaně ležel v&nbsp;nemocnici s&nbsp;těžkými depresemi, nemohl chodit do&nbsp;školy, nebyl schopen navazovat vztahy ani se&nbsp;dívat lidem do&nbsp;očí. Vystoupit před&nbsp;třídou pro&nbsp;něj byla nepřekonatelná překážka. Netají se&nbsp;tím, že má poruchu autistického spektra. I&nbsp;když&nbsp;dnes byste ji na&nbsp;něm možná vůbec nepoznali, dlouho mu způsobovala velké problémy. A&nbsp;blokovala ho – přes&nbsp;všechen jeho zjevný zájem o&nbsp;vědu.
Směje se, že byl „třaskavé dítě“. Zájem o&nbsp;chemii totiž vedl k&nbsp;řadě domácích experimentů – včetně těch výbušných. „Jednou jsem rozebral nějaký kabel a&nbsp;strčil ho do&nbsp;zásuvky. Vyhodilo to celý barák,“ vzpomíná. Éra skončila ve&nbsp;chvíli, kdy mu „kádinka se&nbsp;sírou a&nbsp;nějakou oxidační látkou vybuchla do&nbsp;obličeje“. Uklidnilo ho to na&nbsp;pár měsíců, pak zase pokračoval. „Mě je opravdu těžké odradit,“ říká.
Rodiče tak měli velkou radost, když&nbsp;přešel od&nbsp;výbušnin k&nbsp;plazmovým reaktorům. „To samozřejmě ještě nevěděli, že do&nbsp;pár let bude můj výzkum zahrnovat uran nebo bakterie E. coli,“ směje se. Domácnost Čermákových hostila kromě toho také gama spektrometry či&nbsp;bioreaktor.
Cesta k&nbsp;projektu PURA začala za&nbsp;covidu. Tomáš se&nbsp;zabýval tím, jak znovu použít respirátory FFP2, aby se&nbsp;nemusely vyhazovat. Narazil na&nbsp;studenou plazmu a&nbsp;doma postavil zmíněný reaktor, jehož zjednodušená verze zahrnovala kromě poněkud odbornějších částí taky prostou injekční jehlu zavěšenou nad&nbsp;talířem. Na&nbsp;strop domácích podmínek narazil zhruba po&nbsp;třech letech, kdy potřeboval přístup do&nbsp;laboratoře a&nbsp;odborné vedení. Kontaktoval všemožné experty, ale všichni ho odmítli. Až&nbsp;docent Jiří Homola z&nbsp;Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd měl odvahu ho podpořit. Čermák&nbsp;se&nbsp;tam stal vůbec prvním středoškolským vědeckým pracovníkem.
Studená plazma ničí bakterie tak, že do&nbsp;nich v&nbsp;podstatě „proráží díry“. To se&nbsp;Čermákovi dařilo, ale nejde o&nbsp;jeho objev a&nbsp;samotný postup by nestačil na&nbsp;mezinárodní uznání. Proto byl klíčový moment, kdy Homola propojil Čermáka s&nbsp;Podmanickou. Ta se&nbsp;zabývá fotokatalýzou coby další metodou čištění vody. Způsob, jak postupy zkombinovali, zaujal. I&nbsp;proto, že fotokatalýza&nbsp;je velmi levná, ale ne až&nbsp;tak efektivní. Plazma drahá, ale efektivitu má daleko vyšší.
Aktuálně zvládají čistit desítky až&nbsp;stovky mililitrů – tedy laboratorní množství. „Bavíme se&nbsp;o&nbsp;kvantitách do&nbsp;litru, možná dvou,“ říká Čermák. Dalším krokem by mělo být zařízení, které zvládne dům, tedy několik kubíků vody. „Mezi tím&nbsp;je milion mezikroků,“ upřesňuje mladý vědec. Dlouhodobý cíl jsou velké čistírny odpadních vod. „Ale očekávání, že dva devatenáctiletí lidé spasí všechnu vodu světa, je prostě naivní,“ dodává. Přitom mluví o&nbsp;tiché pandemii, protože&nbsp;si v&nbsp;čističkách odpadních vod pěstujeme inkubátory rezistentních bakterií.
Čermák&nbsp;vedle všeho výše zmíněného připravuje svůj další projekt, tentokrát zaměřený na&nbsp;duševní zdraví a&nbsp;technologie, jeho podrobnosti si ale zatím nechává pro&nbsp;sebe. A&nbsp;velké úsilí směřuje do&nbsp;podpory mladých vědců.
Právě v&nbsp;návaznosti na&nbsp;vlastní zkušenosti založil kdysi server Výpisky.com. Původně ho stavěl pro&nbsp;sebe, dnes jej používá pět a&nbsp;půl tisíce studentů. Spoluzaložil taky spolek STEM_HUB, který propojuje přes&nbsp;dvě stě padesát studentů se&nbsp;zájmem o&nbsp;vědu a&nbsp;technologie. „Stále se&nbsp;věnuju podpoře mladých lidí skrz neziskový sektor. Takovým způsobem se&nbsp;snažím napravovat něco, co v&nbsp;mém případě prostě úplně dobře nefungovalo,“ říká.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Zařízení PURA odstraňuje nečistoty, a&nbsp;to i&nbsp;ty rezistentní vůči antibiotikům, kombinací světla a&nbsp;ionizovaného vzduchu. Zatím funguje jako prototyp. Zaujalo kombinací různých metod, které dali dohromady dva tehdejší středoškoláci Tomáš Čermák a&nbsp;Anna Podmanická. Čermák patří k&nbsp;lidem, kteří nezapadají do běžných tabulek. Kvůli poruše autistického spektra nezvládal navazovat vztahy a&nbsp;měl problémy docházet do školy, vystoupit před lidmi nedokázal vůbec. Dnes zvládne mluvit před tisícovkami. „Změna neproběhla ze dne na den, probíhá dodnes. Je za tím mnoho práce a&nbsp;jde taky o&nbsp;to, že ta diagnóza není statická,“ popisuje. „Nejde si říct: Tenhle je talentovaný, ten postižený, tamten autista, tenhle génius, ten průměrný. Svět je málokdy tak jednoduchý. A&nbsp;za to se snažím bojovat. K&nbsp;té nálepce se ale vracím, protože to je způsob, jak bořit stereotypy,“ říká.

PURA

<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;londýnské studentské koleji ukazuje devatenáctiletý Tomáš Čermák, co si sem přivezl. Zkumavku se&nbsp;zelenými řasami. Dozimetr na&nbsp;měření radiace. A&nbsp;dvě Petriho misky svařené dohromady – ty se&nbsp;spojily při&nbsp;experimentu s&nbsp;projektem PURA. Spekla je výheň vzniklá v&nbsp;reaktoru. „Přivezl jsem si mementa z&nbsp;výzkumných projektů. Ale taky tady mám dva banánovníky, abych se&nbsp;z&nbsp;toho nezbláznil,“ usmívá se. Tomáš Čermák&nbsp;je zřejmě nejznámější český středoškolák&nbsp;– právě díky projektu PURA. Tedy byl. Dokud nezačal studovat v&nbsp;Londýně biomedicínské inženýrství.
Za&nbsp;zmíněným projektem stojí s

Dali byste mi šanci? Tomáš Čermák, PURA

<clink anchorid="2"></clink>
Matěj Švancer má ve&nbsp;svých sedmadvaceti letech za&nbsp;sebou řadu pozoruhodných projektů. Ne proto, že by měl potřebu rychle vepsat řádky do&nbsp;životopisu. Spíš nechce příležitosti nechat ležet ladem.
Vybudoval si výrazný dosah jako tvůrce edukačního obsahu o&nbsp;kryptu a&nbsp;technologiích, vystavěl komunitu kolem videí a&nbsp;newsletterů, pořádal meetupy a&nbsp;vyvíjel digitální nástroje pro&nbsp;tvůrce i&nbsp;investory. Pod&nbsp;přezdívkou Krypto Mates oslovil desítky tisíc sledujících (byť už dnes v&nbsp;téhle oblasti není aktivní) a&nbsp;hranice sociálních sítí taky testoval. Třeba když&nbsp;záměrně představil fiktivní projekt jako investiční příležitost a&nbsp;až&nbsp;následně přiznal, že šlo o&nbsp;experiment. Reakce lidí ochotných „jít do&nbsp;toho“ bez&nbsp;ověřování mu potvrdila, jak silně algoritmy formují naše vnímání reality.
„I&nbsp;jako tvůrce vím, jak jednoduché je lidi ovlivnit, pokud si člověk&nbsp;získá pozornost a&nbsp;důvěru nějaké skupiny. A&nbsp;třeba jim prodat něco, co vůbec neexistuje,“ říká. Ale stejně tak lze „prodávat“ i&nbsp;vidění světa, vysvětluje.
Jeho projekty jsou s&nbsp;vývojem sociálních sítí úzce provázané. Před&nbsp;třemi lety spustil Tweetoshi, které umožňovalo lidem vydělávat drobné částky v&nbsp;bitcoinu za&nbsp;aktivitu na&nbsp;Twitteru. Po&nbsp;nástupu Elona Muska a&nbsp;omezení přístupu k&nbsp;datům se&nbsp;platforma proměnila v&nbsp;Plebstr, kde lidi mohli přecházet se&nbsp;svými daty z&nbsp;jedné aplikace do&nbsp;druhé. Volnost se&nbsp;ale ukázala jako mnohem důležitější téma a&nbsp;právě z&nbsp;téhle úvahy nakonec vyrostlo dnešní Openvibe.
„Naším cílem je vrátit kontrolu uživatelům – nechat je rozhodovat, co chtějí vidět,“ říká jeho zakladatel.
Openvibe funguje jako jakýsi deštník&nbsp;nad&nbsp;sociálními sítěmi. Propojuje stávající účty uživatelů a&nbsp;vymaňuje je z&nbsp;režimu řazení obsahu, jehož cílem je maximalizovat čas strávený u&nbsp;obrazovky. Místo toho nabízí přehled toho, co lidé skutečně sledují – bez&nbsp;doporučování, které je možné pojmout jako manipulativní, a&nbsp;bez&nbsp;uzavírání do&nbsp;názorově pohodlných bublin.
Dnešní feedy jsou totiž neprůhledné. Algoritmy zvýhodňují obsah, který udrží pozornost uživatelů. Ruku v&nbsp;ruce s&nbsp;tím&nbsp;vznikají informační bubliny, názorové extrémy i&nbsp;nepředvídatelné výkyvy v&nbsp;dosahu. „Když&nbsp;nevíte, proč něco vidíte, přestáváte mít kontrolu nad&nbsp;tím, čím se&nbsp;necháváte ovlivnit,“ varuje Švancer.
Openvibe má dnes přes&nbsp;100 tisíc stažení a&nbsp;desítky tisíc aktivních uživatelů. Největší část z&nbsp;nich pochází z&nbsp;USA, tedy z&nbsp;prostředí, kde se&nbsp;debata o&nbsp;moci algoritmů, cenzuře a&nbsp;politickém vlivu sociálních sítí vede nejostřeji. Mezi další silné trhy patří Velká Británie, Německo a&nbsp;také Japonsko. Česko zatím zůstává spíš okrajové.
Není to náhoda. Americký kontext – polarizovaná společnost, silná role sociálních sítí v&nbsp;politice a&nbsp;viditelný vliv osobností typu Elona Muska – vytváří prostředí, kde jsou lidé na&nbsp;otázky transparentnosti a&nbsp;kontroly citlivější. I&nbsp;nedávná pokuta 120 milionů eur, kterou Evropská komise udělila platformě X (dříve&nbsp;Twitter) za&nbsp;netransparentní algoritmy, znovu otevřela debatu o&nbsp;tom, kdo vlastně rozhoduje, jaké informace se&nbsp;k&nbsp;nám dostávají. Podle Švancera přitom nejde o&nbsp;cenzuru, ale o&nbsp;nedostatek otevřenosti. „Lidé se&nbsp;čím dál víc uzavírají do&nbsp;názorových bublin a&nbsp;často ani netuší proč. Každý vidí úplně jiný internet,“ říká.
V&nbsp;Openvibe si uživatel sám určuje, koho sleduje a&nbsp;jaký obsah chce konzumovat. Ambice do&nbsp;budoucna jdou ještě dál: propojit do&nbsp;systému další sítě a&nbsp;další platformy. Ne tím, že by je nahrazoval, ale tím, že nad&nbsp;nimi nabídne větší míru svobody.
Zlomovým momentem pro&nbsp;startup byla letošní investice proudící i&nbsp;z&nbsp;US. Openvibe získal v&nbsp;přepočtu přibližně 19 milionů korun, přičemž klíčovým investorem se&nbsp;stala americká společnost Automattic, stojící za&nbsp;WordPressem či&nbsp;Tumblrem.
Taková investice se&nbsp;u&nbsp;mladých českých týmů jen tak nevidí. Openvibe mimo jiné umožnila během necelého roku vyrůst ze&nbsp;čtyř lidí na&nbsp;sedm a&nbsp;Švancerovi znovu potvrdila, že skutečně není od&nbsp;věci „prostě to zkusit“. Přesně tak se&nbsp;totiž dostal k&nbsp;americkému investorovi. To když&nbsp;si na&nbsp;sociální síti (kde jinde!) přečetl, že investor bude následující den na&nbsp;Islandu. Bez&nbsp;váhání koupil letenku a&nbsp;za&nbsp;pár hodin letěl za&nbsp;ním. Na&nbsp;otázku „Co nejhoršího se&nbsp;může stát?“ totiž byla jednoduchá odpověď: V&nbsp;nejhorším se&nbsp;ocitne zase tam, kde je.
„Dnes už ale nejde jen o&nbsp;osobní risk,“ říká. „Jakmile máte tým a&nbsp;investory, roste zodpovědnost. Už to není one man show,“ popisuje.
Plány na&nbsp;nejbližší roky jsou jasné: větší otevřenost, širší podpora platforem, pokročilé filtry a&nbsp;srozumitelné audity doporučovacích systémů. „Růst otevřených sociálních sítí je obrovský. Nejen u&nbsp;nás. Roste celé odvětví.“<clink anchorid="1"></clink>

V&nbsp;Openvibe si uživatel sám nastaví zdroje, témata a&nbsp;filtry a&nbsp;dostane chronologický přehled, tedy bez toho, co mu předtím algoritmus vybral. Tvůrci zároveň získávají čistší data o&nbsp;tom, co se s&nbsp;jejich publikem skutečně děje. Smyslem je vrátit kontrolu nad informační dietou lidem a&nbsp;snížit šum, který zahlcuje jejich pozornost. Bez skrytého doporučování, bez nekonečného scrollování, bez pocitu, že algoritmus ví lépe než uživatel sám, co ho má zajímat. „Snažíme se to celé obrátit, dát lidem do rukou větší kontrolu. Můžou se soustředit na to, co je pro ně opravdu důležité, místo aby je algoritmus krmil tím, co se mu hodí,“ říká Matěj Švancer.

Openvibe

<clink anchorid="2"></clink>
Matěj Švancer má ve&nbsp;svých sedmadvaceti letech za&nbsp;sebou řadu pozoruhodných projektů. Ne proto, že by měl potřebu rychle vepsat řádky do&nbsp;životopisu. Spíš nechce příležitosti nechat ležet ladem.
Vybudoval si výrazný dosah jako tvůrce edukačního obsahu o&nbsp;kryptu a&nbsp;technologiích, vystavěl komunitu kolem videí a&nbsp;newsletterů, pořádal meetupy a&nbsp;vyvíjel digitální nástroje pro&nbsp;tvůrce i&nbsp;investory. Pod&nbsp;přezdívkou Krypto Mates oslovil desítky tisíc sledujících (byť už dnes v&nbsp;téhle oblasti není aktivní) a&nbsp;hranice sociálních sítí taky testoval. Třeba když&nbsp;záměrně představil fiktivní projekt jako investičn

Vidět svět bez filtru. Matěj Švancer, Openvibe

David Macháček

<clink anchorid="1"></clink>
Vynálezce – nebo chcete-li inovátor – je bytost podivná. Vidí, co ostatní nevidí – nebo spíše vidí totéž, ale jinak. Když&nbsp;Newton viděl padající jablko, neviděl jen jablko jako každý jiný člověk. Viděl zákon, který platí pro&nbsp;jablko stejně jako pro&nbsp;Měsíc. Když&nbsp;Wright viděl ptáky, neviděl jen ptáky. Viděl člověka, který by mohl létat taky. A&nbsp;když&nbsp;Semmelweis viděl lékaře přecházejícího z&nbsp;pitevny na&nbsp;porodní sál, neviděl jen lékaře. Viděl vraha.
Ale svět nemá rád lidi, kteří vidí jinak. Svět má rád věci, jak jsou, protože&nbsp;to, co je, je pohodlné, známé a&nbsp;bezpečné. A&nbsp;co je nové, je nebezpečné, cizí a&nbsp;nejisté. Proto svět vždycky nejprve odmítá, pak se&nbsp;směje, pak váhá a&nbsp;nakonec – když&nbsp;už není zbytí – přijímá. A&nbsp;když&nbsp;přijme, dělá, jako by to bylo vždycky jasné. Jako by to nemohlo být jinak. Jako by samotný vynález čekal jen na&nbsp;to, až&nbsp;ho někdo objeví.
S&nbsp;vynálezci máme zkrátka trochu problém. Ne s&nbsp;jejich vynálezy, ty jsou skvělé, ostatně díky nim bylo možné napsat tento text na&nbsp;počítači&nbsp;místo husím brkem. Potíž je v&nbsp;tom, že v&nbsp;historii většinu inovátorů lidstvo ignorovalo, zesměšňovalo, nebo ještě hůř: nechalo zemřít v&nbsp;chudobě – a&nbsp;pak jim postavilo sochu. To je jako pozvat někoho na&nbsp;večeři&nbsp;až&nbsp;po&nbsp;jeho pohřbu. Hezké gesto, ale trochu pozdě, nemyslíte?
<h3>Jak si doktoři&nbsp;začali mýt ruce</h3>
Byla jedna pověst, která se&nbsp;vypráví mezi lékaři, obvykle bez&nbsp;nadšení, protože&nbsp;je to pověst trapná. Je o&nbsp;doktoru Ignáci Semmelweisovi, maďarském lékaři, který pracoval ve&nbsp;Vídni v&nbsp;polovině 19. století. To byla doba, kdy se&nbsp;medicína&nbsp;začínala povznášet ze&nbsp;středověké temnoty k&nbsp;moderní vědě, ale ještě se&nbsp;při&nbsp;tom často chybovalo.
Semmelweis byl porodník. Pracoval ve&nbsp;Vídeňské všeobecné nemocnici, která měla dvě oddělení. V&nbsp;prvním oddělení se&nbsp;učili studenti medicíny, ve&nbsp;druhém porodní asistentky. A&nbsp;zde se&nbsp;objevil podivný jev, kterým se&nbsp;nikdo moc nechtěl zabývat – až&nbsp;na&nbsp;Ignáce Semmelweise: Na&nbsp;prvním oddělení umíralo až&nbsp;třicet procent rodiček na&nbsp;horečku&nbsp;omladnic. Na&nbsp;druhém oddělení pouze čtyři&nbsp;procenta.
Ženy to věděly. Když&nbsp;je přiváželi na&nbsp;první oddělení, prosily personál, aby je pustil domů. Lomily rukama, plakaly. A&nbsp;lékaři&nbsp;se&nbsp;divili, proč jsou ty ženy tak hysterické. Vždyť přece lékaři&nbsp;jsou tu od&nbsp;toho, aby je zachránili, ne? A&nbsp;nikdo z&nbsp;lékařů nepochopil, co pochopil Semmelweis: že právě lékaři&nbsp;ty ženy zabíjejí.
Semmelweisovi pomohl k&nbsp;poznání jeden nešťastný případ. Jehu kolegu, soudního lékaře Jakoba Kolletschku, řízl jeden ze&nbsp;studentů při&nbsp;pitvě do&nbsp;prstu. Prst ho začal bolet a&nbsp;za&nbsp;pár dní byl lékař mrtvý. Semmelweis sledoval příznaky – byly stejné jako u&nbsp;žen umírajících na&nbsp;horečku&nbsp;omladnic. A&nbsp;tu mu to došlo! Lékaři&nbsp;chodí z&nbsp;pitevny přímo na&nbsp;porodní sál. Na&nbsp;rukou mají zbytky mrtvých těl. A&nbsp;tyto zbytky přenášejí do&nbsp;živých těl rodiček.
Řešení bylo prosté – pořádně si mýt ruce. Semmelweis zavedl mytí rukou v&nbsp;roztoku chlorového vápna. Úmrtnost spadla pod&nbsp;jedno procento. Bylo to zázračné, měla to být senzace. Jenže&nbsp;nestalo se&nbsp;tak. Lékaři&nbsp;se&nbsp;naštvali. Protože&nbsp;Semmelweis říkal, vlastně bez&nbsp;obalu, že právě lékaři&nbsp;sami jsou vrahové. Že na&nbsp;jejich rukou je krev nevinných žen. Že jejich nevědomost po&nbsp;léta zabíjela matky, které mohly žít. A&nbsp;to se&nbsp;nedalo přijmout. Jeden doktor, Gustaf Michaelis, byl z&nbsp;této pravdy tak zoufalý, že spáchal sebevraždu. Ale ostatní se&nbsp;nezbláznili výčitkami, posedl je hněv. Říkali, že Semmelweisova teorie je nesmysl. Že příčinami horečky omladnic jsou různé vlivy, citové vzrušení žen. Jeden profesor napsal, že pravou příčinou je odumírání krvinek. Semmelweis začal psát dopisy. Otevřené dopisy, agresivní, plné hněvu. Nazýval své kolegy vrahy. Říkal jim, že mají krev na&nbsp;rukou. To ovšem nikomu nepomohlo, nejméně pak jemu samotnému. Jeho chování bylo stále divnější, stále vzteklejší. Trpěl depresemi. Chřadl. V&nbsp;roce 1865, v&nbsp;sedmačtyřiceti letech, byl odvezen do&nbsp;psychiatrické léčebny. Kolegové ho tam vylákali pod&nbsp;falešnou záminkou a&nbsp;dozorci surově zbili. Za&nbsp;čtrnáct dní byl mrtvý. Na&nbsp;následky ran. A&nbsp;na&nbsp;následky infekce, kterou si přivodil na&nbsp;poraněné ruce. Ironie byla dokonalá. Ignác Semmelweis, muž, který objevil, jak zabránit infekcím, zemřel na&nbsp;infekci. Zemřel na&nbsp;tutéž nemoc, proti níž bojoval celý život. A&nbsp;zemřel nepochopen, zesměšňován, považován za&nbsp;šílence.
O&nbsp;deset let později Louis Pasteur objevil bakterie. A&nbsp;náhle všichni pochopili, že Semmelweis měl pravdu. Ale bylo pozdě. Semmelweis ležel v&nbsp;hrobě a&nbsp;pravda tam ležela s&nbsp;ním. Dnes ho nazývají zachráncem matek. Dnes jsou po&nbsp;něm pojmenovány nemocnice a&nbsp;univerzity. Dnes si každý student medicíny umývá před&nbsp;vyšetřením ruce. A&nbsp;nikdo si nepamatuje jména&nbsp;těch profesorů, kteří ho nazývali bláznem.
<h3 class="perex">Výsměch muži, který chtěl letět na&nbsp;Měsíc&nbsp;</h3>
O&nbsp;čtyřicet let později, v&nbsp;roce 1920, žil v&nbsp;Americe mladý fyzik jménem Robert Hutchings Goddard. Tichý a&nbsp;uzavřený člověk, který se&nbsp;narodil v&nbsp;Massachusetts a&nbsp;celý život snil o&nbsp;hvězdách. Od&nbsp;sedmnácti let, kdy vylezl na&nbsp;třešňový strom na&nbsp;zahradě a&nbsp;představoval si, jak by vypadalo zařízení, které by mohlo letět až&nbsp;na&nbsp;Mars.
Goddard nebyl blázen, ačkoli za&nbsp;něj byl mnohými považován. Byl to vynikající fyzik, který přesně rozuměl Newtonovým zákonům pohybu. Věděl, že raketa může letět ve&nbsp;vakuu. Věděl, že raketa nepotřebuje vzduch, od&nbsp;kterého by se&nbsp;odrážela. Věděl, že akce a&nbsp;reakce stačí. Když&nbsp;z&nbsp;jedné strany něco vytryskne ven, druhá strana se&nbsp;musí pohybovat opačným směrem. To je třetí Newtonův&nbsp;zákon. To je fyzika.
V&nbsp;roce 1919 publikoval pod&nbsp;hlavičkou Smithonova institutu práci o&nbsp;metodách dosažení extrémních výšek. Byla to suchá, vědecká studie plná výpočtů a&nbsp;grafů. Ale na&nbsp;konci, téměř mimochodem, zmínil jednu věc: že by teoreticky bylo možné vystřelit raketu až&nbsp;na&nbsp;Měsíc.
Smithsonův&nbsp;institut poslal tiskovou zprávu novinám. A&nbsp;noviny se&nbsp;zbláznily. Deník&nbsp;Boston Herald psal na&nbsp;titulní stránce o&nbsp;nové raketě profesora Goddarda, která by mohla zasáhnout povrch Měsíce. Jiné noviny publikovaly karikatury. Goddarda vykreslovaly jako šílence s&nbsp;raketou na&nbsp;zádech. Psali o&nbsp;muži&nbsp;z&nbsp;Měsíce a&nbsp;smáli se&nbsp;jeho nápadu.
Ale nejtvrdší odsudek přišel od&nbsp;New York Times. Dne 13. ledna 1920 vyšel v&nbsp;prestižním deníku&nbsp;editorial, který obviňoval Goddarda, že nerozumí základům fyziky. Redaktoři&nbsp;New York Times, kteří nestudovali mechaniku, vytýkali fyzikovi, že nechápe Newtona. Byl to arogantní a&nbsp;poučující článek.
Goddard se&nbsp;už nikdy nevzpamatoval. Stal se&nbsp;uzavřeným, podezíravým člověkem, který se&nbsp;bál mluvit s&nbsp;novináři. Pokračoval ve&nbsp;své práci tiše, skrytě, v&nbsp;poušti v&nbsp;Novém Mexiku, kde mohl odpalovat rakety stranou zvědavých očí. V&nbsp;roce 1926 vypustil první raketu na&nbsp;světě poháněnou kapalným palivem. Uletěla 56 metrů. Nebyla to moc slavná premiéra, ale bylo to poprvé. Goddard pokračoval v&nbsp;práci, zdokonaloval rakety, získal přes&nbsp;dvě stě patentů. Zemřel v&nbsp;roce 1945, zanechal za&nbsp;sebou spoustu technických výkresů a&nbsp;deníků. A&nbsp;nedočkal se&nbsp;toho, aby viděl, že měl pravdu.
O&nbsp;čtyřiadvacet let později, 17. července 1969, vypustila Amerika raketu Apollo 11 směrem k&nbsp;Měsíci. A&nbsp;toho dne deník&nbsp;New York Times otiskl omluvu za&nbsp;svou chybu z&nbsp;roku 1920. Byla to omluva po&nbsp;49 letech. Omluva, kterou Goddard neslyšel, protože&nbsp;byl mrtvý. Jen stručná poznámka vytištěná mezi zprávami o&nbsp;vesmírném letu. Jen tichá připomínka toho, jak hloupě se&nbsp;někdy chová svět vůči&nbsp;těm, kdo vidí dál.
Dnes má Goddard na&nbsp;Měsíci svůj kráter. Je po&nbsp;něm pojmenováno vesmírné středisko NASA. Je považován za&nbsp;otce moderní raketové techniky. A&nbsp;nikdo si nepamatuje jména&nbsp;těch redaktorů z&nbsp;New York Times, kteří ho zesměšňovali.
<h3>Chudý mladík, který kopírováním rozdal miliony&nbsp;</h3>
Pojďme k&nbsp;dalšímu příběhu. Chester Carlson byl chudý mladík&nbsp;z&nbsp;Kalifornie, který ve&nbsp;30. letech pracoval jako patentový úředník. Jeho práce spočívala v&nbsp;tom, že musel neustále kopírovat dokumenty. To znamenalo, že je musel buď&nbsp;překreslit rukou, nebo použít složité fotografické metody, které byly drahé a&nbsp;pomalé.
Carlson, který vystudoval fyziku, přemýšlel, zda by nemohl existovat jednodušší způsob. Věděl, že některé materiály mění své elektrické vlastnosti, když&nbsp;jsou vystaveny světlu. Začal experimentovat doma v&nbsp;kuchyni. Jeho žena nebyla nadšená. Experimenty byly špinavé, často končily nezdarem a&nbsp;kuchyně vypadala jako laboratoř šíleného vědce. V&nbsp;roce 1938 Carlson konečně uspěl. Vytvořil první xerografickou kopii. Bylo to jednoduché: vzal zinkový plát pokrytý sírou, položil na&nbsp;něj text, vše vystavil světlu a&nbsp;posypal práškem. A&nbsp;text se&nbsp;zkopíroval. Carlson napsal na&nbsp;papír datum a&nbsp;zkopíroval ho. Byl to první xerox na&nbsp;světě.
Pak začal obcházet firmy. Potřeboval někoho, kdo by jeho vynález vyráběl. Nabídl ho v IBM. Odmítli ho. Nabídl ho v&nbsp;General Electric. Odmítli ho. Nabídl ho Kodaku, RCA a&nbsp;dalším více než dvaceti firmám. Všechny odmítly. Říkaly, že je to příliš složité, že to nikdo nebude potřebovat, že existující metody kopírování jsou dost dobré.
Carlson svůj systém trpělivě zdokonaloval. Až&nbsp;v&nbsp;roce 1947, po&nbsp;devíti letech odmítání, našel malou firmu s&nbsp;názvem Haloid Company. Vyráběla fotografický papír a&nbsp;byla téměř na&nbsp;pokraji bankrotu. V&nbsp;Carlsonově vynálezu vidělo vedení firmy poslední šanci. Získali licenci a&nbsp;začali pracovat na&nbsp;zdokonalení. Trvalo ještě deset let, než v&nbsp;roce 1959 představili Xerox 914 – první automatickou kopírku pro&nbsp;kanceláře. A&nbsp;pak nastal zázrak. Lidé Xerox zbožňovali. Kanceláře ho kupovaly po&nbsp;tisících. Haloid, který se&nbsp;přejmenoval na&nbsp;Xerox Corporation, dosáhl obrovských tržeb. Časopis Fortune nazval Xerox 914 nejúspěšnějším produktem v&nbsp;americké historii. Chester Carlson se&nbsp;stal multimilionářem. Většinu peněz&nbsp;rozdal. Přes&nbsp;sto milionů dolarů věnoval na&nbsp;charitu. Na&nbsp;univerzity, na&nbsp;výzkum, na&nbsp;pomoc chudým. Zemřel v&nbsp;roce 1968, bohatý a&nbsp;uznávaný.
Byl to vzácný případ vynálezce, který se&nbsp;svého úspěchu dočkal za&nbsp;života. Ale i&nbsp;on musel projít devíti lety odmítání, devíti lety, kdy mu všichni říkali, že jeho nápad je nesmysl, devíti lety, kdy v&nbsp;něj věřil sám proti všem. Protože&nbsp;tak to chodí. Uznání nepřichází snadno. Přichází pomalu a&nbsp;bolestivě.
<h3>Proč vynálezci trpí&nbsp;</h3>
Proč je to tak těžké? Proč svět odmítá své vynálezce? Proč inovátoři&nbsp;často musejí svádět zoufalý boj? Odpověď je jednoduchá a&nbsp;smutná: protože&nbsp;každý nový objev je útok na&nbsp;staré pořádky. Když&nbsp;Semmelweis řekl, že lékaři&nbsp;zabíjejí rodičky, neurazil jen jejich inteligenci. Urazil jejich důstojnost, jejich sebeúctu, jejich moc. Když&nbsp;Goddard řekl, že může letět na&nbsp;Měsíc, popřel všechny uznávané autority, které říkaly, že to je nemožné. Když&nbsp;Carlson řekl, že kopírování může být snadné, ohrožoval lidi, kteří vydělávali na&nbsp;tom, že kopírování je obtížné.
Vynález je vždy revoluce. A&nbsp;revoluce se&nbsp;vždycky setká s&nbsp;odporem. Staré síly se&nbsp;brání, protože&nbsp;vědí, že nový vynález je zničí. A&nbsp;mají pravdu. Semmelweisův&nbsp;objev změnil pověst vídeňských lékařů. Goddardovy rakety změnily přesvědčení, že létání ve&nbsp;vesmíru je nemožné. Carlsonův&nbsp;xerox změnil průmysl fotografického kopírování.
V&nbsp;téhle bitvě vynálezce většinou za&nbsp;svého života prohrává, protože&nbsp;má proti sobě celý svět – akademiky, kteří se&nbsp;bojí o&nbsp;své teorie, byznysmeny, kteří se&nbsp;bojí o&nbsp;své peníze, novináře, kteří potřebují senzace, prostý lid, který má strach ze&nbsp;změn. A&nbsp;všichni společně vytvářejí zeď odmítnutí, která rozdrtí každého, kdo není dost silný, dost tvrdohlavý – nebo dost bohatý.
A&nbsp;ještě něco: vynálezce často neví, co vlastně vynalezl. Bratři&nbsp;Wrightovi postavili letadlo, ale nevěděli, že vytvořili základ celého leteckého průmyslu. Marconi vynalezl rádio, ale netušil, že z&nbsp;něj jednou bude televize, mobilní telefony a&nbsp;bezdrátový internet. Fleming objevil penicilin, ale myslel si, že je příliš obtížné ho vyrábět. Vynálezce často vidí svůj vynález, ale nevidí jeho důsledky.
Byli však inovátoři, kteří dokázali nejenom vynalézat, ale také prodávat. Kteří pochopili, že svět chce prospěch. A&nbsp;kdo dokáže ukázat prospěch, toho svět poslechne.
Thomas Alva Edison byl takový muž. Edison nevynalezl žárovku – žárovky předtím existovaly již desítky let. Ale Edison vytvořil systém. Postavil elektrárnu, natáhl kabely, vyrobil tisíce žárovek – a&nbsp;pak je prodával. Postavil celou infrastrukturu elektrifikace. A&nbsp;to bylo geniální.
Edison nebyl jenom vynálezce, byl obchodník&nbsp;a&nbsp;organizátor. Měl továrny, zaměstnával tisíce lidí, nechal si patentovat přes&nbsp;dva tisíce vynálezů. Mnohé z&nbsp;nich nevynalezl sám – vynalezli je jeho zaměstnanci. Ale patenty byly psané na&nbsp;Edisona. A&nbsp;peníze&nbsp;šly Edisonovi.
Edison zbohatl. Stal se&nbsp;slavným. Když&nbsp;v&nbsp;roce 1931 zemřel, prezident Hoover nařídil, aby byly v&nbsp;celých Spojených státech na&nbsp;jednu minutu zhasnuta světla coby pocta muži, který dal světu elektrické osvětlení. Bylo to velkolepé gesto. A&nbsp;zasloužené. Protože&nbsp;Edison skutečně změnil svět.
Podobně uspěl Henry Ford. Nevynalezl automobil, ty už dělali jiní před&nbsp;ním. Ale Ford vynalezl montážní linku. Vymyslel způsob, jak vyrábět auta levně a&nbsp;rychle. Model T, který začal vyrábět v&nbsp;roce 1908, stál právě tolik, aby si ho mohl dovolit běžný člověk. Do&nbsp;roku 1927 prodal patnáct milionů kusů. Ford se&nbsp;stal jedním z&nbsp;nejbohatších lidí světa. Postavil automobilový průmysl. Změnil Ameriku. Postavil ji na&nbsp;kola. A&nbsp;dožil se&nbsp;devadesáti let – bohatý, uznávaný, oslavovaný.
Co měli Edison a&nbsp;Ford společného? Oba dokázali vidět dál než jen k&nbsp;vynálezu. Viděli celý systém. Viděli infrastrukturu. Viděli trh. A&nbsp;hlavně: dokázali přesvědčit ostatní, že jejich vynález není jen zajímavý nápad, ale užitečná věc, která vydělá peníze.
To je to, co dělá rozdíl mezi úspěšným vynálezcem a&nbsp;neúspěšným. Úspěšný vynálezce nejenom vymýšlí, ale také prodává. Nejenom vidí budoucnost, ale také ji dokáže vysvětlit lidem, kteří vidí jen přítomnost. Nejenže&nbsp;má pravdu, ale také ji dokáže udělat přesvědčivou, lákavou, ziskovou.
Příští generace budou používat vynálezy, o&nbsp;nichž dnes ani nesníme. A&nbsp;budou si myslet, že je to samozřejmé. Že vždycky bylo. Že to nemohlo být jinak. A&nbsp;vynálezci, kteří je vymyslí? Ti budou znovu buď&nbsp;slavní, nebo zapomenutí. Bohatí, nebo chudí. Živí, nebo mrtví. Přežije jejich dílo. Protože&nbsp;člověk&nbsp;vynalézá – a&nbsp;svět si vybírá, co z&nbsp;toho použije. A&nbsp;vynálezce může jen doufat, že měl štěstí na&nbsp;správný čas. Nebo aspoň na&nbsp;dobrou posmrtnou slávu. Ale hlavně že jeho vynález byl užitečný. Že pomohl. Že změnil něco k&nbsp;lepšímu. A&nbsp;že bude žít dál, i&nbsp;když&nbsp;už jeho tvůrce nebude. Tak to bylo, tak to je a&nbsp;tak to bude. A&nbsp;v&nbsp;tom je trochu tragická, ale také utěšující pravidelnost lidských dějin.

<clink anchorid="1"></clink>
Vynálezce – nebo chcete-li inovátor – je bytost podivná. Vidí, co ostatní nevidí – nebo spíše vidí totéž, ale jinak. Když&nbsp;Newton viděl padající jablko, neviděl jen jablko jako každý jiný člověk. Viděl zákon, který platí pro&nbsp;jablko stejně jako pro&nbsp;Měsíc. Když&nbsp;Wright viděl ptáky, neviděl jen ptáky. Viděl člověka, který by mohl létat taky. A&nbsp;když&nbsp;Semmelweis viděl lékaře přecházejícího z&nbsp;pitevny na&nbsp;porodní sál, neviděl jen lékaře. Viděl vraha.
Ale svět nemá rád lidi, kteří vidí jinak. Svět má rád věci, jak jsou, protože&nbsp;to, co je, je pohodlné, známé a&nbsp;bezpečné. A&nbsp;co je nové, je nebezpečné,

Sami proti světu

<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Knihtisk </h2>
polovina 15. století
Tohle byla informační revoluce dávno před&nbsp;internetem. Když&nbsp;Johannes Gutenberg kolem roku 1440 vynalezl knihtisk s&nbsp;pohyblivými literami, změnil svět možná víc než kdokoli před&nbsp;ním. Do&nbsp;té doby se&nbsp;knihy opisovaly ručně – pomalu, draze a&nbsp;jen pro&nbsp;vyvolené. Najednou však bylo možné pořizovat stovky kopií, rychle, levně a&nbsp;téměř bez&nbsp;chyb.
Díky knihtisku se&nbsp;šířily nové myšlenky, vědecké objevy i&nbsp;politické názory. Pomohl renesanci, reformaci, vzdělání i&nbsp;vzniku moderní společnosti. Lidé poprvé mohli číst Bibli ve&nbsp;vlastním jazyce, studenti měli učebnice, vědci sdíleli výsledky, noviny začaly spojovat svět.
A&nbsp;to největší kouzlo? Knihtisk dal moc do&nbsp;rukou obyčejným lidem. Umožnil, aby vědění nebylo tajemstvím vyhrazeným elitám, ale společným pokladem lidstva. Od&nbsp;něj vede přímá cesta ke&nbsp;knihovnám, univerzitám, demokracii – i&nbsp;k&nbsp;dnešní digitální době.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h2>Vědecká metoda </h2>
16. až&nbsp;17. stol.
Tahle nemateriální inovace je možná nejvýznamnějším nástrojem, jaký si lidstvo vymyslelo k&nbsp;porozumění světu. Neopírá se&nbsp;o&nbsp;víru, autority ani tradice, ale o&nbsp;pozorování, pochybnosti a&nbsp;důkazy. Kořeny vědecké metody sahají ke&nbsp;Galileovi, Baconovi či&nbsp;Descartovi a&nbsp;od&nbsp;17. století proměnila způsob, jakým přemýšlíme.
Princip je zdánlivě jednoduchý: položit si otázku, formulovat hypotézu, ověřit ji experimentem, výsledky popsat a&nbsp;umožnit ostatním, aby je zopakovali. A&nbsp;pokud data teorii nepotvrdí? Nevadí. Síla vědy tkví v&nbsp;tom, že přizná omyl a&nbsp;hledá dál.
Díky vědecké metodě jsme pochopili pohyb planet, strukturu hmoty, fungování nemocí i&nbsp;klima. Dala nám léky, elektřinu, letadla, internet. Naučila nás, že pochybovat je zdravé a&nbsp;že pravda se&nbsp;rodí z&nbsp;důkazů, ne z&nbsp;hlasitosti. A&nbsp;to možná nejdůležitější: vědecká metoda nás&nbsp;učí pokoře. Připomíná, že svět je složitý, fascinující a&nbsp;plný překvapení – a&nbsp;že cesta k&nbsp;poznání nikdy nekončí.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h2>Parní stroj </h2>
18. století
Parní stroj je jako motor, kterým se&nbsp;svět rozjel do&nbsp;moderní doby. Dlouho platilo, že výkon znamená svaly – lidské či&nbsp;zvířecí. Pak ale Thomas Newcomen v&nbsp;18. století postavil první praktický parní stroj – hlavně na&nbsp;odčerpávání vody z&nbsp;dolů. A&nbsp;po&nbsp;něm nastoupil James Watt a&nbsp;udělal z&nbsp;parního stroje skutečnou superhvězdu. Vylepšil účinnost, stabilitu i&nbsp;ovladatelnost – a&nbsp;najednou bylo možné pohánět nejen pumpy, ale celé továrny, lodě a&nbsp;později i&nbsp;vlaky.
Výsledkem byla průmyslová revoluce. Města začala houstnout, výroba se&nbsp;zrychlila, zrodila se&nbsp;masová doprava a&nbsp;svět se&nbsp;jakoby zmenšil, protože&nbsp;se&nbsp;dalo cestovat rychleji než kdykoli dřív. Parní stroj tak nebyl jen technickou hračkou, ale obrovským posunem v&nbsp;tom, jak lidé žijí, pracují a&nbsp;přemýšlejí. Z&nbsp;páry se&nbsp;stal symbol pokroku – a&nbsp;svět se&nbsp;díky ní rozjel na&nbsp;plné obrátky.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h2>Očkování </h2>
18. století
Objev očkování zásadně proměnil medicínu i&nbsp;demografii. Klíčovým momentem byl rok 1796, kdy anglický lékař Edward Jenner zjistil, že lidé nakažení kravskými neštovicemi jsou chráněni před&nbsp;pravými neštovicemi. Na&nbsp;základě řízeného pokusu prokázal, že lze vyvolat imunitní odpověď bez&nbsp;smrtelného rizika – a&nbsp;položil základy vakcinace. Pozdější rozvoj mikrobiologie a&nbsp;práce vědců, jako byli Louis Pasteur a&nbsp;Robert Koch, přinesly vědecké vysvětlení principu očkování a&nbsp;umožnily vývoj dalších vakcín.
Díky očkování se&nbsp;podařilo v&nbsp;roce 1980 oficiálně vymýtit pravé neštovice – první nemoc v&nbsp;dějinách, kterou lidstvo zcela odstranilo. Vakcinace dramaticky snížila úmrtnost na&nbsp;spalničky, záškrt, tetanus, dětskou obrnu či&nbsp;černý kašel a&nbsp;prodloužila průměrnou délku života o&nbsp;desítky let.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
<h2>Elektřina </h2>
18. až&nbsp;19. století
Ještě před&nbsp;dvěma sty lety lidé žili bez&nbsp;žárovek, bez&nbsp;zásuvek, bez&nbsp;blikajících obrazovek. Elektřina – kdysi magická síla, dnes samozřejmost. Dlouho ji lidé znali jen jako podivný jev: blesk na&nbsp;obloze, jiskru v&nbsp;srsti, lehké „kopnutí“ při&nbsp;dotyku kovu. A&nbsp;pak přišli vědci, kteří z&nbsp;ní udělali motor moderní civilizace.
Alessandro Volta ukázal, že elektřinu lze vytvořit uměle a&nbsp;ovládat ji. Když&nbsp;v&nbsp;roce 1799 vynalezl tzv. Voltův&nbsp;sloup – první baterii –, dokázal, že elektřina nemusí být jen náhoda z&nbsp;nebe, ale stabilní zdroj energie. Michael Faraday pak věc posunul na&nbsp;úplně novou úroveň. Objevil elektromagnetickou indukci (1831) a&nbsp;položil základy generátorů. Bez&nbsp;něj bychom neměli elektrárny, motory ani průmyslovou revoluci „na&nbsp;dráty“. A&nbsp;nakonec Thomas Alva Edison. Žárovka? Ne. Ale významně ji zdokonalil a&nbsp;nechal patentovat. A&nbsp;hlavně vymyslel celou elektrifikační soustavu, rozvody.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
<h2>Telegraf a&nbsp;telefon </h2>
19. století
Byl větším vynálezem telegraf, nebo telefon? První změnil svět, druhý ho naučil mluvit. Telegraf, rozvinutý především Samuelem Morsem ve&nbsp;40. letech 19. století, dokázal něco do&nbsp;té doby nepředstavitelného – posílat zprávy na&nbsp;dálku téměř okamžitě. Svět poprvé opravdu „zrychlil“. Diplomacie, obchod, války i&nbsp;obyčejné lidské čekání na&nbsp;zprávy se&nbsp;proměnily. Morseovka a&nbsp;dráty natažené mezi kontinenty vytvořily z&nbsp;planety propojenou síť.
Jenže&nbsp;pak přišel telefon. Alexander Graham Bell v&nbsp;roce 1876 nevymyslel jen technické zařízení, otevřel dveře lidskému hlasu na&nbsp;dálku. Najednou už to nebyly jen tečky a&nbsp;čárky, ale emoce, smích, hádky, láska, lidskost. Telefon nevlastnily pouze státy a&nbsp;armády, ale postupně i&nbsp;běžné domácnosti. Telegraf byl revoluce pro&nbsp;svět moci, telefon revoluce pro&nbsp;běžné lidi.
Připravila: Pavla Staňková

<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Knihtisk </h2>
polovina 15. století
Tohle byla informační revoluce dávno před&nbsp;internetem. Když&nbsp;Johannes Gutenberg kolem roku 1440 vynalezl knihtisk s&nbsp;pohyblivými literami, změnil svět možná víc než kdokoli před&nbsp;ním. Do&nbsp;té doby se&nbsp;knihy opisovaly ručně – pomalu, draze a&nbsp;jen pro&nbsp;vyvolené. Najednou však bylo možné pořizovat stovky kopií, rychle, levně a&nbsp;téměř bez&nbsp;chyb.
Díky knihtisku se&nbsp;šířily nové myšlenky, vědecké objevy i&nbsp;politické názory. Pomohl renesanci, reformaci, vzdělání i&nbsp;vzniku moderní společnosti. Lidé poprvé mohli číst Bibli ve&nbsp;vlastním jazyce, stude

Vynálezy, které svět posunuly do moderní doby

Nový rok přináší investorům nové příležitosti, ale i&nbsp;otázky, kam peníze&nbsp;ukládat s&nbsp;rozvahou. Zatímco technologie a&nbsp;AI zůstávají silným tématem, na&nbsp;scénu se&nbsp;vracejí dluhopisy a&nbsp;roste zájem o&nbsp;nemovitosti či&nbsp;jiné alternativní investice. Odborníci se&nbsp;shodují, že klíčem bude nenechat se&nbsp;rozhodit krátkodobými výkyvy a&nbsp;myslet spíše dlouhodobě.
&nbsp;
Miroslav Paděra
Head of Asset Management v&nbsp;Raiffeisenbank
„V&nbsp;roce 2026 budou finanční trhy balancovat mezi technologickými příležitostmi a&nbsp;geopolitickými riziky. USA zůstanou lídrem díky umělé inteligenci, ale hrozí korekce kvůli vysokým valuacím. Růst zisků amerických technologických firem v&nbsp;roce 2026 se&nbsp;odhaduje na&nbsp;ambiciózních 26 %, pro&nbsp;široký index S &amp; P 500 pak na&nbsp;zajímavých 15 %. Při&nbsp;naplnění očekávaných zisků tak akciové trhy mohou růst až&nbsp;dvouciferným tempem. V&nbsp;Evropě poroste význam obrany a&nbsp;infrastruktury, trhy budou kolísavější. Inflace může působit problémy nejen centrálním bankám. Výnosy státních dluhopisů jsou relativně atraktivní, nadvýnos korporátních dluhopisů je nízký, ale v&nbsp;absolutním vyjádření též zajímavý. Zlato pak chrání před&nbsp;geopolitickými a&nbsp;inflačními riziky.“
&nbsp;
&nbsp;
Roman Koděra
manažer privátního bankovnictví J&amp;T Banky
„Můžeme se&nbsp;inspirovat českými a&nbsp;slovenskými dolarovými milionáři. Ti do&nbsp;dalších 12 měsíců hledí s&nbsp;optimismem. Nejenže&nbsp;mají za&nbsp;sebou rekordní tempo bohatnutí, ale rekordně příznivý je i&nbsp;výhled na&nbsp;vývoj jejich jmění v&nbsp;dalším roce. 83 % českých dolarových milionářů očekává, že jejich jmění letos poroste o&nbsp;více než 2 %. Na&nbsp;Slovensku očekává růst 78 % z&nbsp;nich, a&nbsp;to také o&nbsp;více než 2 %, což je rekordně pozitivní výsledek. V&nbsp;Česku a&nbsp;na&nbsp;Slovensku již dnes přibližně polovina všech dolarových milionářů vybrala jako investici private equity, od&nbsp;níž očekávají nejzajímavější zhodnocení.“
&nbsp;
&nbsp;
Martin Řezáč
ředitel české pobočky Erste Asset Management
„Čekáme, že i&nbsp;rok 2026 se&nbsp;může na&nbsp;poli investování nést v&nbsp;pozitivním duchu. Na&nbsp;akciovém trhu se&nbsp;bude prát vysoká valuace amerických akcií se&nbsp;silným očekávaným tempem růstu korporátních zisků. Téma AI bude nadále velmi relevantním pro&nbsp;akciové trhy, protože&nbsp;technologické firmy tvoří velmi vysoké procento tržní kapitalizace indexu S &amp; P 500. Často se&nbsp;zmiňuje obava z&nbsp;AI bubliny. A&nbsp;je pravda, že ocenění firem je na&nbsp;historicky nadprůměrných hodnotách. Zatím velké veřejně obchodované firmy do&nbsp;velké míry financují své výdaje ze&nbsp;svých peněžních toků, i&nbsp;když&nbsp;poslední měsíce vidíme i&nbsp;největší tech společnosti vydávající dluhopisy.“
&nbsp;
&nbsp;
Petr Zajíc
investiční ředitel Amundi Czech Republic
„V&nbsp;našem hlavním scénáři&nbsp;očekáváme relativně odolný růst, ale zároveň bereme v&nbsp;potaz akumulaci rizik. Valuace jsou vysoko, koncentrace několika technologických firem se&nbsp;sice zmírňuje, ale stále hraje velkou roli. A&nbsp;do&nbsp;toho se&nbsp;objevují obavy z&nbsp;možného přehřátí některých sektorů, např. technologického, spojeného s&nbsp;AI boomem. Dlouhá historická řada ale ukazuje, že trhy i&nbsp;přes&nbsp;různé turbulence dlouhodobě rostou, což je pro&nbsp;investory důležitý orientační bod.
Z&nbsp;pohledu portfolií jsme však opatrnější. Do&nbsp;dalších let čekáme spíše nižší výnosy akcií. Naopak po&nbsp;skoro patnácti letech se&nbsp;nám vrací standardní tvar výnosové křivky, což otevírá zajímavé příležitosti na&nbsp;dluhopisových trzích. Navíc rostou i&nbsp;alternativní segmenty jako nemovitosti, private equity nebo private debt, které už nejsou doménou jen velkých portfolií.“
&nbsp;
&nbsp;
Jan Zeman
manažer investičních produktů Komerční banky
„Rok 2026 nastal v&nbsp;prostředí, které je sice relativně stabilní, ale stále méně předvídatelné. O&nbsp;to důležitější je pracovat s&nbsp;delším časovým horizontem a&nbsp;nepřizpůsobovat rozhodování krátkodobým výkyvům. Po&nbsp;několika letech silného růstu se&nbsp;více zohledňuje otázka ocenění a&nbsp;pozornost se&nbsp;znovu obrací k&nbsp;dluhopisům, které s&nbsp;návratem vyšších úrokových sazeb opět nacházejí své místo v&nbsp;portfoliích. Vedle toho sílí zájem o&nbsp;alternativní investice, například nemovitosti, private equity nebo private debt, kde investoři&nbsp;hledají stabilnější zdroje výnosu a&nbsp;menší citlivost na&nbsp;každodenní pohyby trhů. Tento posun je patrný i&nbsp;na&nbsp;trhu. U&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;v&nbsp;příštím&nbsp;roce promítne do&nbsp;širší práce s&nbsp;dluhopisovými řešeními s&nbsp;jasně daným horizontem a&nbsp;do&nbsp;postupného otevírání vybraných alternativních investic i&nbsp;drobným investorům.“
&nbsp;
&nbsp;
Ondřej Kozel
COO Fingood
„Rok 2026 podle mě nepřinese zvraty, ale pokračování trendů, které dnes vidíme. Česká ekonomika by měla udržet růst a&nbsp;s&nbsp;ním i&nbsp;větší ochotu investorů pracovat s&nbsp;kapitálem promyšleněji. Silně roste skupina mladých investorů, kteří chtějí transparentní produkty, rozumějí riziku a&nbsp;stavějí na&nbsp;diverzifikaci. U&nbsp;nemovitostí neočekávám propad. Poptávka je stále vysoká a&nbsp;trh nedosáhl svého stropu. Výstavba zůstane atraktivní oblastí, kde bude kapitál dál proudit. Stabilní místo si vedle tradičních nástrojů buduje crowdfunding. Pozorujeme, že investoři&nbsp;čím dál víc oceňují férové zajištění, předvídatelnost a&nbsp;realistické výnosy. A&nbsp;právě tyto prvky budou určovat způsob, jakým se&nbsp;bude v&nbsp;roce 2026 investovat.“
&nbsp;
&nbsp;
Pavel Peterka
hlavní ekonom XTB
„Výhled pro&nbsp;finanční trhy je na&nbsp;rok 2026 vesměs&nbsp;optimistický. Vycházíme z&nbsp;toho, že největší trh v&nbsp;USA bude s&nbsp;nejvyšší pravděpodobností těžit z&nbsp;poklesu úrokových sazeb FED a&nbsp;z&nbsp;měkkého přistání po&nbsp;krizovém období. Americká ekonomika nad&nbsp;očekávání dobře zvládá dlouhé období vyšších úrokových sazeb, které sice prodražilo v&nbsp;USA oblíbené utrácení na&nbsp;dluh, ale tamního spotřebitele od&nbsp;výdajů úplně neodradilo. Díky tomu americká ekonomika sice zpomaluje, ale podstatně méně, než jsme čekali. Pokles sazeb pomůže financovat ambiciózní projekty, což se&nbsp;pravděpodobně projeví v&nbsp;lepší výkonnosti technologických firem a&nbsp;v&nbsp;růstu hodnoty jejich akcií a&nbsp;amerických akciových indexů, které mohou atakovat nové rekordy.“
&nbsp;
&nbsp;
Jiří Rotschedl
ekonom, CEVRO Univerzita
„Rok 2026 bude vyžadovat obezřetnější přístup k&nbsp;investování a&nbsp;důraz na&nbsp;regionální i&nbsp;sektorovou selekci. Perspektivní zůstává zaměření především na&nbsp;trhy USA a&nbsp;vybrané asijské ekonomiky, které dlouhodobě profitují z&nbsp;vyšší inovativnosti a&nbsp;silné poptávky. Akcie technologických firem je vhodné do&nbsp;portfolia zařazovat s&nbsp;opatrností – zejména&nbsp;v&nbsp;oblasti AI přetrvávají významné otazníky spojené s&nbsp;vysokým zadlužením části firem a&nbsp;nejistou návratností investic. Konzervativnější investoři&nbsp;mohou část prostředků směřovat také do&nbsp;vybraných nemovitostních fondů, které mohou nabídnout stabilnější výnos a&nbsp;částečnou ochranu proti inflaci.“
&nbsp;
&nbsp;
David Brzek
portfolio manažer Fio banky
„V&nbsp;obecné rovině bude pokračovat ekonomický růst s&nbsp;tendencemi ke&nbsp;snižování úrokových sazeb a&nbsp;firemní zisky nadále porostou. To jsou základní předpoklady pro&nbsp;pozitivní vývoj akciových trhů a&nbsp;navzdory citelným růstům z&nbsp;roku 2025 bych se&nbsp;neobával žádného katastrofického scénáře.
Segment AI bude určitě nadále důležitým prvkem pro&nbsp;vývoj trhů, ale nemyslím si, že dominance bude tak výrazná jako v&nbsp;uplynulém roce a&nbsp;investoři&nbsp;budou víc řešit efektivitu obrovských investic. S&nbsp;poklesem sazeb budou opět vypadat atraktivněji konzervativnější dividendové akcie. Z&nbsp;dlouhodobého pohledu bych se&nbsp;nevyhýbal ani zdravotnickému sektoru či&nbsp;firmám zaměřujícím se&nbsp;na&nbsp;budování energetické infrastruktury. V&nbsp;obecné rovině bych nezapomínal na&nbsp;společnosti se&nbsp;střední kapitalizací, protože&nbsp;vůči&nbsp;velkým firmám je jejich ziskové ocenění na&nbsp;nejpříznivějších úrovních za&nbsp;posledních zhruba 30 let.“
&nbsp;
&nbsp;
Vojta Roček
partner fondu Presto Ventures
„Ve&nbsp;startupovém světě se&nbsp;budou v&nbsp;Evropě dál zvyšovat prostředky proudící do&nbsp;investic v&nbsp;oblasti obrany. Na&nbsp;světové úrovni budou dominovat investice do&nbsp;AI, a&nbsp;to zvláště v&nbsp;Americe. A&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;se&nbsp;budeme soustředit na&nbsp;komercionalizaci výzkumu a&nbsp;staneme se&nbsp;špičkou minimálně ve&nbsp;středoevropském prostoru. Startupy zůstanou motorem inovací, mám nicméně tušení, že velké podniky nebudou digitalizovat a&nbsp;zavádět změny dostatečně rychle. To povede k&nbsp;tomu, že se&nbsp;tyto dva světy budou přibližovat, tj. velcí budou nakupovat od&nbsp;malých – a&nbsp;to je pro&nbsp;startupový svět nakonec příjemná zpráva.“
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h2>Investiční příležitosti</h2>
<h3>Rozvíjející se&nbsp;trhy</h3>
Zajímavé příležitosti nabídne hlavně střední a&nbsp;východní Evropa, části Latinské Ameriky a&nbsp;některé asijské země – a&nbsp;to jak u&nbsp;dluhopisů, tak u&nbsp;akcií.
Akcie
Největší šanci na&nbsp;zhodnocení vidí experti v&nbsp;Latinské Americe, východní Evropě a&nbsp;v&nbsp;technologických a&nbsp;digitálních firmách. U&nbsp;těch ale panuje obava z&nbsp;přehřátí. Nesoustředit se&nbsp;jen na&nbsp;samotnou AI vlnu, ale zahrnout i&nbsp;širší technologická témata, od&nbsp;energetiky přes&nbsp;výpočetní infrastrukturu až&nbsp;po&nbsp;materiály nutné pro&nbsp;další růst.
Čína? O.K., ale opatrně
Čína&nbsp;zůstává důležitým trhem, ale investice je dobré vybírat obzvláště pečlivě a&nbsp;nesázet vše na&nbsp;jednu kartu.
Indie&nbsp;
Díky industrializaci a&nbsp;rychlému rozvoji má Indie podle Amundi dobré vyhlídky na&nbsp;dlouhodobý růst.
Reálná aktiva&nbsp;
Smysl dává investovat i&nbsp;do&nbsp;infrastruktury, private creditu a&nbsp;reálných aktiv, jež profitují z&nbsp;celospolečenských trendů, jako je elektrifikace, návrat výroby do&nbsp;Evropy nebo rozvoj AI.
Zlato a&nbsp;komodity&nbsp;
V&nbsp;portfoliu by se&nbsp;mělo myslet i&nbsp;na&nbsp;komodity, především zlato, které tradičně slouží jako ochrana v&nbsp;nejistých časech.
Měny&nbsp;
Zajímavé mohou být i&nbsp;některé měny. Například japonský jen, euro či&nbsp;měny rozvíjejících se&nbsp;trhů.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
<blockquote>
 <clink anchorid="6"></clink>
 Analytici z&nbsp;J.P. Morgan, Bank of America či&nbsp;Morgan Stanley věří, že cena zlata se&nbsp;v&nbsp;roce 2026 vyšplhá až&nbsp;na&nbsp;5000 USD za&nbsp;unci (asi 105 tisíc korun).
</blockquote>

„V příštím roce růst českého HDP zpomalí ke 2 %, ale bude vyváženější, tedy bude méně záviset na růstu spotřeby domácností a obnově zásob. Naopak rychleji porostou investice – zejména ty do budov.“

„Polovina dolarových milionářů v Česku dnes volí private equity jako investici, od níž v příštích 12 měsících očekávají nejzajímavější zhodnocení. Naopak široká veřejnost často preferuje pasivnější aktiva. Je to dáno i tím, že Češi tradičně více střádají a méně přijímají investiční riziko.“

51&nbsp;%&nbsp;Private equity, investice do soukromých firem

44&nbsp;% Akcie

34&nbsp;% Stavební pozemky

26&nbsp;% Startupy, začínající firmy

24&nbsp;% Rezidenční nemovitosti

18&nbsp;% Zlato

14&nbsp;% Kryptoměny, NFT

12&nbsp;% Zemědělská půda

11&nbsp;% Korporátní dluhopisy

7&nbsp;% Sběratelská aktiva (umění, šperky)

Zdroj: J&amp;T BANKA

TOP 10 nejzajímavějších zhodnocení podle movitých Čechů

<h2>0,9&nbsp;%</h2>

o&nbsp;tolik by měly v&nbsp;roce 2026 růst ekonomiky 
eurozóny a&nbsp;Spojeného království

&nbsp;

<h2>1,9&nbsp;%</h2>

očekávaný růst ekonomiky USA

&nbsp;

<h2>4,4&nbsp;%</h2>

o&nbsp;tolik by měla růst čínská ekonomika

&nbsp;

<h2>6,3&nbsp;%</h2>

předpoklad růstu indické ekonomiky

&nbsp;

<h2>-1,5&nbsp;%</h2>

o&nbsp;tolik by mohla snížit sazby Evropská centrální 
banka do poloviny roku 2026

Zdroj: Amundi

Nový rok přináší investorům nové příležitosti, ale i&nbsp;otázky, kam peníze&nbsp;ukládat s&nbsp;rozvahou. Zatímco technologie a&nbsp;AI zůstávají silným tématem, na&nbsp;scénu se&nbsp;vracejí dluhopisy a&nbsp;roste zájem o&nbsp;nemovitosti či&nbsp;jiné alternativní investice. Odborníci se&nbsp;shodují, že klíčem bude nenechat se&nbsp;rozhodit krátkodobými výkyvy a&nbsp;myslet spíše dlouhodobě.
&nbsp;
Miroslav Paděra
Head of Asset Management v&nbsp;Raiffeisenbank
„V&nbsp;roce 2026 budou finanční trhy balancovat mezi technologickými příležitostmi a&nbsp;geopolitickými riziky. USA zůstanou lídrem díky umělé inteligenci, a

Navigace 2026: Rok rozvážných investic a přehřátého fintechu

<h2>Rok, kdy se&nbsp;AI přesune z&nbsp;„hypu do&nbsp;praxe“</h2>
Technologický vývoj je dnes více než kdy dříve&nbsp;spjatý s&nbsp;umělou inteligencí. Do&nbsp;života nám vstupuje vědomě i&nbsp;nevědomě a&nbsp;rozhodně nejde jen o&nbsp;nástroj, jehož prostřednictvím můžeme snadno spojovat několik fotografií do&nbsp;jedné či&nbsp;generovat texty závratnou rychlostí. Osobností z&nbsp;českých startupů, které se&nbsp;kolem umělé inteligence točí, se&nbsp;magazín Hrot zeptal, co od&nbsp;jejího vývoje v&nbsp;nadcházejícím roce můžeme jako běžní uživatelé očekávat.
&nbsp;
&nbsp;
Roman Berglowiec 
CEO Everbot
„Očekávám, že AI přejde od&nbsp;role pasivního asistenta, který shrnuje články a&nbsp;vytváří ilustrace, k&nbsp;aktivnímu digitálnímu parťákovi. Takový parťák&nbsp;nebude čekat na&nbsp;konkrétní zadání, ale bude proaktivně navrhovat řešení a&nbsp;doporučení s&nbsp;ohledem na&nbsp;strategické cíle. Z&nbsp;pohledu naší společnosti vidím v&nbsp;nadcházejícím roce největší potenciál ke&nbsp;zlepšení kvality života lidí prostřednictvím podpory i&nbsp;v&nbsp;každodenním rozhodování a&nbsp;mikroplánování. Moderní AI systémy budou schopny automatizovat rutinní a&nbsp;časově náročné mentální úkony, například připomínat důležité události, navrhovat a&nbsp;rovnou kupovat dárky, automaticky sestavovat víkendový program podle aktuálních podmínek a&nbsp;analyzovat výdaje s&nbsp;doporučením optimálního hospodaření s&nbsp;financemi.“
&nbsp;
&nbsp;
Václav Mlejnský
spoluzakladatel a&nbsp;CEO E2B
„V&nbsp;roce 2026 se&nbsp;AI přesune z&nbsp;hype do&nbsp;praxe. Agenti začnou spouštět delší, spolehlivá workflow a&nbsp;běžně pracovat s&nbsp;nástroji jako Gmail nebo Notion či&nbsp;interními firemními systémy. Klíčová bude spolehlivost, monitoring a&nbsp;bezpečné prostředí. Přestaneme agenty vnímat jako něco výjimečného a&nbsp;stanou se&nbsp;standardní součástí softwaru a&nbsp;způsobem, jak automatizovat práci, která dřív&nbsp;brala lidem čas.“
&nbsp;
&nbsp;
Jan Čurn
spoluzakladatel a&nbsp;CEO Apify
„Rok 2026 bude jednoznačně rokem AI agentů. Agenti budou nadále rychle zlepšovat své dovednosti a&nbsp;plnit složitější a&nbsp;delší úkoly. Díky protokolům, jako je MCP a&nbsp;x402 mohou agenti již nyní sami objevovat a&nbsp;nakupovat nové služby nebo produkty. V&nbsp;příštím&nbsp;roce uvidíme obrovský rozvoj této oblasti a&nbsp;počátek skutečné agentní ekonomiky, ve&nbsp;které bude velká část globální ekonomické aktivity probíhat autonomně mezi stroji s&nbsp;velmi omezeným, nebo dokonce žádným lidským dohledem.“
&nbsp;
&nbsp;
Lukáš Krčil
CEO a&nbsp;spoluzakladatel online psychoterapeutické platformy Hedepy
„Naše data ukazují, že téměř 76 % mladých do&nbsp;24 let má s&nbsp;AI terapií zkušenost, případně ji alespoň zvažuje. Čtvrtina ji používá pravidelně. To je jasný signál, že AI se&nbsp;už stala běžnou součástí péče o&nbsp;duševní zdraví, minimálně jako doplněk&nbsp;nebo první krok. Lidský kontakt, empatie a&nbsp;důvěra zůstávají nenahraditelné. AI má smysl jako pomocník, ne jako plnohodnotná alternativa. Rok 2026 bude zlomový. AI se&nbsp;stane běžnou součástí terapeutické péče, zejména&nbsp;v&nbsp;prevenci, zefektivnění práce terapeutů a&nbsp;větší dostupnosti. V&nbsp;Hedepy chceme být u&nbsp;toho a&nbsp;pomoci určovat směr, který zůstane lidský. Máme v&nbsp;plánu představit několik novinek, ve&nbsp;kterých eticky a&nbsp;efektivně propojíme AI s&nbsp;lidským terapeutem.“
&nbsp;
&nbsp;
Stanislav Komanec
technologický ředitel v&nbsp;Kiwi.com
„Umělá inteligence se&nbsp;stane jedním ze&nbsp;základních stavebních kamenů fungování moderních technologických firem. Už nepůjde pouze o&nbsp;podpůrný nástroj, ale o&nbsp;zásadní změnu v&nbsp;tom, jak firmy navrhují produkty, komunikují se&nbsp;zákazníky a&nbsp;efektivně škálují služby. Největší posun očekáváme v&nbsp;oblasti zákaznické interakce. V&nbsp;Kiwi.com už dnes dokážeme pomocí AI vyřešit přibližně 80 % zákaznických dotazů do&nbsp;90 sekund. Důležitým ukazatelem technologické vyspělosti bude postupný nástup konverzačních rozhraní, díky kterým si uživatelé naplánují a&nbsp;rezervují celý itinerář v&nbsp;rámci přirozeného dialogu.“
&nbsp;
&nbsp;
<h2>Co dalšího letos zahýbe světem technologií?</h2>
<h3>Kryptoměny v&nbsp;běžném provozu&nbsp;</h3>
Kryptoměny čeká velký posun, čemuž napomůže zejména&nbsp;první komplexní regulační rámec Evropské unie pro&nbsp;kryptoměny a&nbsp;kryptoaktiva, nazvaný zkráceně regulace MiCA. „To spolu se&nbsp;zlepšenou platební infrastrukturou výrazně posílilo důvěryhodnost celého krypto odvětví. To, že velké platební společnosti jako Visa či&nbsp;PayPal integrují stablecoiny do&nbsp;svých systémů, jasně ukazuje, že placení digitálními měnami přechází z&nbsp;experimentální fáze&nbsp;do&nbsp;běžného provozu. Díky této souhře regulací a&nbsp;rostoucí adopce ze&nbsp;strany institucí se&nbsp;vytvářejí ideální podmínky pro&nbsp;to, aby příští rok přinesl další významný posun v&nbsp;každodenním využívání kryptoměn,“ přibližuje Anna Štrébl, CEO startupu Confirmo.
&nbsp;
<h3>Rok obranných technologií&nbsp;</h3>
Podle Petra Šímy, partnera investiční skupiny DEPO Ventures, připomíná evropský obranný a&nbsp;deep tech sektor v&nbsp;roce 2026 loď, která se&nbsp;opravuje přímo během plavby. Celý rok se&nbsp;ponese v&nbsp;duchu modernizace za&nbsp;pochodu, protože&nbsp;bezpečnostní situace se&nbsp;mění rychleji než rozpočty a&nbsp;byrokratické procesy. „Vlády konečně chápou, že musejí uvolnit peníze&nbsp;a&nbsp;změnit legislativu zakázek. Tempo inovací prostě musí dohnat tempo hrozeb. Čeká nás&nbsp;velká konsolidace. Firmy, které před&nbsp;pár lety hledaly první investici, teď budou sedět u&nbsp;stolu s&nbsp;tradičními giganty. Defence a&nbsp;deep tech v&nbsp;Evropě poroste. Kdo se&nbsp;přidá na&nbsp;palubu teď, má šanci nejen na&nbsp;solidní výdělek, ale i&nbsp;na&nbsp;podíl v&nbsp;sektoru, který bude utvářet bezpečnost celého kontinentu.“
&nbsp;
<h3>Vzestup rozšířené a&nbsp;virtuální reality&nbsp;</h3>
AR a&nbsp;VR se&nbsp;letos ve&nbsp;větší míře dostanou ze&nbsp;světa gamingu k&nbsp;běžným uživatelům. Zejména&nbsp;společnost Meta rozšiřuje pole působnosti právě v&nbsp;těchto oblastech. V&nbsp;roce 2025 představila brýle Meta Ray-Ban Display s&nbsp;revolučním Meta Neural Band, náramkem, který čte svalové signály a&nbsp;umožňuje ovládat brýle bez&nbsp;dotyku. AR a&nbsp;VR tak začnou snáz&nbsp;pronikat do&nbsp;vzdělávacích institucí, zdravotnictví, ale i&nbsp;maloobchodního prodeje a&nbsp;dalších služeb. Najednou bude snadné představit si nový interiér bytu ve&nbsp;virtuálním designérském studiu, stejně jako komplexní architektonické návrhy. Loni zažil významný boom také segment haptických technologií, jako jsou vizuálně-haptické displeje (zatím na&nbsp;akademické půdě, například na&nbsp;univerzitě v&nbsp;Santa Barbaře), haptické obleky (bHaptics, Teslasuit) či&nbsp;haptické rukavice (SenseGlove). Prožitek v&nbsp;AR a&nbsp;VR se&nbsp;tak mění z&nbsp;vizuálního na&nbsp;dokonale imerzivní.
&nbsp;
<h3>Kvantová budoucnost&nbsp;</h3>
V&nbsp;roce 2026 bude pokračovat kvantový závod, otázkou však zůstává, jak moc se&nbsp;zrychlí. „Očekávám, že vývoj kvantových počítačů poběží jako dosud, tedy že se&nbsp;hlavně bude zlepšovat kvalita qubitů jak na&nbsp;fyzické úrovni, tak především v&nbsp;oblasti logických qubitů a&nbsp;korekce kvantových chyb. To také bude znamenat, že kvantové počítače zvládnou i&nbsp;delší výpočty. Asi se&nbsp;opět dočkáme silných prohlášení, že nyní opravdu už kvantový počítač nabízí nějakou smysluplnou výhodu. Nicméně příští rok bude zajímavý z&nbsp;hlediska regulatorního a&nbsp;strategického rámce. Evropská komise připravuje Quantum Act, který mimo jiné nastaví financování v&nbsp;EU na&nbsp;další roky a&nbsp;přinese i&nbsp;různé roadmapy pro&nbsp;kvantové technologie,“ popisuje Michal Křelina, CTO v&nbsp;QuDef, výzkumník&nbsp;ve&nbsp;stockholmském mírovém institutu SIPRI.

<h2>Rok, kdy se&nbsp;AI přesune z&nbsp;„hypu do&nbsp;praxe“</h2>
Technologický vývoj je dnes více než kdy dříve&nbsp;spjatý s&nbsp;umělou inteligencí. Do&nbsp;života nám vstupuje vědomě i&nbsp;nevědomě a&nbsp;rozhodně nejde jen o&nbsp;nástroj, jehož prostřednictvím můžeme snadno spojovat několik fotografií do&nbsp;jedné či&nbsp;generovat texty závratnou rychlostí. Osobností z&nbsp;českých startupů, které se&nbsp;kolem umělé inteligence točí, se&nbsp;magazín Hrot zeptal, co od&nbsp;jejího vývoje v&nbsp;nadcházejícím roce můžeme jako běžní uživatelé očekávat.
&nbsp;
&nbsp;
Roman Berglowiec

Navigace 2026: Technologie

Lidé v&nbsp;posledních letech dbají na&nbsp;své zdraví víc než kdy dříve. Méně pijí, více cvičí, zabývají se&nbsp;tím, jak co nejlépe spát a&nbsp;jak si správně namasírovat obličej, aby byla pokožka pevnější a&nbsp;svěžejší. V&nbsp;roce 2026 wellness odvětví ještě více prostoupí technologie a&nbsp;věda. Jaké trendy budou rezonovat nejsilněji?
&nbsp;
<h3>Data místo dojmů</h3>
Nositelná elektronika zdaleka nekončí u&nbsp;chytrých hodinek. Stále populárnější jsou nenápadné prsteny, ženy pro&nbsp;lepší přehled o&nbsp;svém menstruačním cyklu nasazují speciální monitory, využívat už lze i&nbsp;etextilie či&nbsp;elektroniku integrovanou do&nbsp;oblečení. Podle Vojty Hlavenky, CEO startupu Elonga zaměřeného na&nbsp;měření kondice právě pomocí nositelné elektroniky, navíc nyní tento segment prochází zásadní proměnou. „Trend ke&nbsp;komplexnějším a&nbsp;chytřejším wearables vidíme už dnes a&nbsp;podle našich zkušeností bude jen sílit. V&nbsp;roce 2026 čekáme menší, výkonnější zařízení a&nbsp;výraznější propojení se&nbsp;zdravotnickými systémy. Wearables se&nbsp;tak stávají opravdovým partnerem pro&nbsp;každodenní rozhodování o&nbsp;zdraví. Sledují tělo, přinášejí smysluplné informace z&nbsp;dat a&nbsp;vědy a&nbsp;pomáhají lidem orientovat se&nbsp;ve&nbsp;vlastních každodenních návycích. Naším cílem je, aby technologie lidi nejen informovala, ale opravdu jim pomáhala efektivně a&nbsp;komplexně řídit své zdraví a&nbsp;životní styl,“ říká.
<h3>Kvalitní spánek začíná u&nbsp;matrace</h3>
Jestliže&nbsp;bychom měli vybrat jedno buzzword, které rezonovalo napříč světem zdraví a&nbsp;dlouhověkosti v&nbsp;posledních několika letech, byl by to určitě spánek. Roste zájem o&nbsp;všelijaká měřidla spánku, lidé se&nbsp;ve&nbsp;večerních hodinách zbavují modrého světla, zvyšují dávky hořčíku, pořizují si zátěžové deky, na&nbsp;spaní nosí hedvábné masky a&nbsp;špunty do&nbsp;uší. V&nbsp;roce 2026 se&nbsp;ale vrátíme „zpátky na&nbsp;stromy“ a&nbsp;zaměříme se&nbsp;na&nbsp;to, kde kvalitní spánek začíná: u&nbsp;toho, na&nbsp;čem spíme. „Zákazníci budou vyhledávat individuální řešení a&nbsp;odborné konzultace – tzv. spánkové audity. Do&nbsp;nich patří nejen výběr matrace, ale i&nbsp;výběr polštáře. A&nbsp;taky jejich optimální nastavení. Matrace už nebudou jednorázovým nákupem, ale nástrojem pro&nbsp;prevenci bolesti, psychickou pohodu a&nbsp;podporu výkonu. Inovativní technologie jako naše MagniStretch® ukazují, že matrace se&nbsp;stávají aktivní součástí regenerace – prakticky fyzioterapií během spánku,“ vysvětluje Filip Hlaváč, CEO českého zastoupení značky Magniflex.
<h3>Tech regenerace</h3>
Rok 2026 bude podle Elizabeth Pavlíčkové z&nbsp;Elizabeth Beauty Clinic ve&nbsp;znamení propojení špičkových technologií s&nbsp;přirozenou regenerací. „Na&nbsp;naší klinice vidíme obrovský zájem o&nbsp;mezoterapii lososími polynukleotidy – revoluční metodu, která stimuluje hlubokou obnovu kůže zevnitř a&nbsp;vrací jí mladistvou elasticitu. Klíčovou roli hraje i&nbsp;analýza&nbsp;pleti pomocí AI, díky níž dokážeme každému klientovi sestavit skutečně personalizovaný plán péče. Pro&nbsp;ty, kteří hledají výrazné omlazení bez&nbsp;klasické operace, nabízíme miniinvazivní laser Endolift – zpevňuje kontury obličeje i&nbsp;těla s&nbsp;minimální rekonvalescencí. Budoucnost estetiky je chytrá, šetrná a&nbsp;přirozená,“ vysvětluje.
<h3>Promyšlené doplňování</h3>
„Rok 2026 podle nás&nbsp;nebude o&nbsp;jedné zázračné látce. Věříme spíš v&nbsp;posun k&nbsp;celkovému přístupu, kde začne hrát větší roli kvalita a&nbsp;promyšlenost složení, způsob, jakým tělo jednotlivé látky přijímá, i&nbsp;důvěra v&nbsp;jejich původ. Lidé se&nbsp;budou víc zajímat o&nbsp;to, jak se&nbsp;cítí během dne, jak zvládají stres, jak spí a&nbsp;regenerují,“ míní Karolína&nbsp;Heligrová, zakladatelka značky WeCare.
<h3>Péče o&nbsp;pleť zevnitř</h3>
Wellbeing souvisí také s&nbsp;péčí o&nbsp;pokožku, což potvrzuje i&nbsp;Renata Kroupová z&nbsp;českého zastoupení Oslo Skin Labs. Podle ní bude rok 2026 potvrzením posunu směrem k&nbsp;science-driven beauty. „Spotřebitelé se&nbsp;čím dál víc zajímají o&nbsp;to, co skutečně ovlivňuje vzhled pokožky v&nbsp;dlouhodobém horizontu, nikoli jen o&nbsp;okamžitý efekt. Do&nbsp;popředí se&nbsp;dostávají řešení podložená klinickými výzkumy a&nbsp;skutečnými výsledky. Současně sílí trend minimalismu a&nbsp;cílené péče: méně produktů, ale s&nbsp;jasně definovaným účinkem podloženým daty.“<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
<h2>Wellness technologie na&nbsp;vzestupu</h2>
Do&nbsp;oblasti zdraví a&nbsp;dlouhověkosti stále více vstupují vědecky podložené technologie. Tradiční wellness odvětví se&nbsp;soustředí na&nbsp;relaxaci, podle Daniely Sládkové ze&nbsp;společnosti Bloominds ale budoucnost patří metodám s&nbsp;měřitelnými výsledky a&nbsp;dlouhodobým dopadem na&nbsp;lidské zdraví. „Technologie pro&nbsp;bio-energetické zdraví se&nbsp;v&nbsp;roce 2026 přesunou z&nbsp;kategorie ‚nice to have‘ do&nbsp;kategorie nezbytné péče o&nbsp;tělo i&nbsp;mysl. Budoucnost wellness není v&nbsp;pasivní relaxaci, ale v&nbsp;aktivní regeneraci na&nbsp;buněčné úrovni,“ míní.
<h3>Fotobiomodulace – světlo jako lék&nbsp;</h3>
Terapie využívající specifické vlnové délky světla, především červeného a&nbsp;infračerveného spektra, nejspíš zažije v&nbsp;roce 2026 výrazný boom. Fotobiomodulace stimuluje mitochondrie – energetické elektrárny buněk&nbsp;–, a&nbsp;podporuje tak jejich regeneraci na&nbsp;molekulární úrovni. Prokazatelně zlepšuje kvalitu spánku, snižuje záněty a&nbsp;urychluje hojení. V&nbsp;korporátním prostředí se&nbsp;stává populární díky schopnosti zvyšovat kognitivní funkce a&nbsp;redukovat vyhoření zaměstnanců.
<h3>PEMF biorezonance&nbsp;</h3>
Pulzní elektromagnetická pole (PEMF) se&nbsp;stanou standardem v&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;chronickou bolest a&nbsp;regeneraci. Tato technologie pracuje s&nbsp;přirozenými frekvencemi těla a&nbsp;pomáhá obnovit buněčnou komunikaci. Její popularita poroste především díky aplikacím pro&nbsp;sportovce a&nbsp;lidi se&nbsp;sedavým zaměstnáním, kteří trpí chronickými obtížemi pohybového aparátu.
<h3>Vibroakustická terapie&nbsp;</h3>
Kombinace specifických zvukových frekvencí s&nbsp;vibracemi se&nbsp;v&nbsp;roce 2026 stane klíčovým nástrojem v&nbsp;boji proti stresu a&nbsp;úzkosti. Vibroakustická rezonance pracuje s&nbsp;tělem jako s&nbsp;rezonančním nástrojem a&nbsp;dokáže rychle uvést nervový systém do&nbsp;stavu hluboké relaxace. Její obliba poroste zejména&nbsp;v&nbsp;kontextu epidemie mentálních problémů spojených s&nbsp;moderním životním stylem.
<h3>Molekulární plyny&nbsp;</h3>
Inhalace molekulárního vodíku&nbsp;se&nbsp;stane jedním z&nbsp;nejdiskutovanějších trendů roku 2026. Vodík&nbsp;jako nejmenší existující molekula dokáže proniknout do&nbsp;všech buněk&nbsp;a&nbsp;neutralizovat škodlivé volné radikály. Výzkumy ukazují jeho účinnost při&nbsp;redukci oxidačního stresu, který stojí za&nbsp;předčasným stárnutím i&nbsp;mnoha civilizačními chorobami.

<h2>6,8 bilionu USD</h2>

hodnota, na kterou se vyšplhal wellness průmysl v&nbsp;roce 2024

Zdroj: New Global Wellness Institute

<h2> 
1,35 bilionu USD</h2>

připadlo na kosmetické produkty a&nbsp;péči s&nbsp;wellness prvky

Zdroj: New Global Wellness Institute

&nbsp;

<h2>USA</h2>

za zdraví utrácejí nejvíce, následuje Evropa a&nbsp;země Středního východu

Zdroj: New Global Wellness Institute

&nbsp;

<h2>Mileniálové a&nbsp;Gen Z</h2>

za wellness produkty utrácejí výrazně více. V&nbsp;USA jejich podíl na ročních výdajích v&nbsp;této oblasti činí více než 41&nbsp;%.

Zdroj: McKinsey &amp; Company

Lidé v&nbsp;posledních letech dbají na&nbsp;své zdraví víc než kdy dříve. Méně pijí, více cvičí, zabývají se&nbsp;tím, jak co nejlépe spát a&nbsp;jak si správně namasírovat obličej, aby byla pokožka pevnější a&nbsp;svěžejší. V&nbsp;roce 2026 wellness odvětví ještě více prostoupí technologie a&nbsp;věda. Jaké trendy budou rezonovat nejsilněji?
&nbsp;
<h3>Data místo dojmů</h3>
Nositelná elektronika zdaleka nekončí u&nbsp;chytrých hodinek. Stále populárnější jsou nenápadné prsteny, ženy pro&nbsp;lepší přehled o&nbsp;svém menstruačním cyklu nasazují speciální monitory, využívat už lze i&nbsp;etextilie či&nbsp;elektroniku integrovanou do&nbsp;oblečení. Podle

Navigace 2026: Wellness revoluce

České vzdělávání vstoupilo do&nbsp;roku 2026 v&nbsp;době, kdy se&nbsp;láme víc než jen rozpočty. Do&nbsp;popředí se&nbsp;dostává otázka smysluplnosti studia, reálných dovedností a&nbsp;práce s&nbsp;umělou inteligencí. O&nbsp;tom, zda se&nbsp;školám podaří držet krok s&nbsp;měnícím se&nbsp;světem, rozhodnou nejen reformy, ale i&nbsp;schopnost proměnit sliby ve&nbsp;skutečnost.
&nbsp;
&nbsp;
Kateřina Konrádová
analytička Učitele naživo
„Vzdělávání vstupuje do&nbsp;nového roku se&nbsp;staronovými výzvami. Naše školství nadále trápí hluboké nerovnosti, nedostatek učitelů nebo nízký zájem o&nbsp;ředitelskou pozici. První a&nbsp;největší úkol, který stojí před&nbsp;novým vedením ministerstva školství, je vyjednat školství stabilní a&nbsp;předvídatelné financování. Již rozpočet pro&nbsp;rok 2026 tak napoví, zda bude školství skutečnou prioritou. Zároveň bychom měli sledovat pokračování rozběhlých reforem: realizace vládní Strategie 2030+, dokončení reformy přípravy učitelů a&nbsp;akčního plánu pro&nbsp;ředitele. Když&nbsp;vyjdeme z&nbsp;programového prohlášení nové vlády, tak by se&nbsp;učitelé a&nbsp;ředitelé také měli dočkat kariérního systému.“
&nbsp;
&nbsp;
Michal Orság
kreativní ředitel EDUkační LABoratoře
„Doug Lemov ve&nbsp;svém dnes již kanonickém díle Uč jako šampion popisuje přístupy efektivních učitelů – jednou z&nbsp;technik je chtěj víc, která je aplikovatelná v&nbsp;situacích, kdy práce/výkon nedosahují očekávané úrovně. Po&nbsp;mistrovství chaosu je vyžadována&nbsp;předvídatelnost, stabilizace systému, sdíleného jazyka a&nbsp;financování. Konsolidace cílů a&nbsp;významu institucionalizovaného vzdělávání. Žádáme-li po&nbsp;škole usilovnou práci v&nbsp;prostředí s&nbsp;nízkou mírou rizika, je nutné se&nbsp;zamyslet nad&nbsp;přítomností obrazovek ve&nbsp;třídě a&nbsp;(ne)existencí znalostně-kompetenčního kurikula. Na&nbsp;formátu záleží; postupuj v&nbsp;krocích; jen správně je správně; bez&nbsp;omluv – další šampionské techniky, které mají hodnotu nejen ve&nbsp;třídě, ale i&nbsp;mimo ni. Náš vzdělávací rámec nemůže kompletně přebírat koncepty, které zažívají rozkvět v&nbsp;zahraničí – může však důsledně nalézat důkazy informovaný směr, jímž se&nbsp;vydat.“
&nbsp;
&nbsp;
Ota Novotný
prorektor Vysoké školy ekonomické v&nbsp;Praze
„V&nbsp;roce 2026 se&nbsp;ještě více potvrdí, že vysoké školy už nejsou jedinou bránou k&nbsp;vědění. AI studentům zpřístupnila informace i&nbsp;jejich interpretaci bez&nbsp;potřeby akademických gatekeeperů. Role učitele se&nbsp;musí posunout k&nbsp;mentorovi a&nbsp;univerzity k&nbsp;prostředí, kde nevznikají teoretičtí junioři, ale medioři&nbsp;– lidé s&nbsp;reálnou praxí a&nbsp;projekty už během studia. Obsah výuky se&nbsp;bude muset dál posouvat od&nbsp;čistých znalostí k&nbsp;dovednostem nutným pro&nbsp;současnou dobu: práci v&nbsp;nejistotě, adaptabilitě, celoživotnímu učení, řešení problémů a&nbsp;hlavně schopnosti používat AI nikoli jako náhradu práce, nýbrž jako její akcelerátor.“
&nbsp;
&nbsp;
Tomáš Jarmara
rektor CEVRO Univerzity
„Stále větší důraz bude kladen na&nbsp;posun od&nbsp;formy k&nbsp;obsahu a&nbsp;zejména&nbsp;k&nbsp;reálným dovednostem studentů. Právě studenti, ale také zaměstnavatelé velmi bedlivě sledují, jestli vysoké školy dokážou nabídnout studium, které má jasnou praktickou hodnotu a&nbsp;vede k&nbsp;uplatnění na&nbsp;trhu práce – ať už v&nbsp;soukromém sektoru, nebo ve&nbsp;veřejné sféře. Poroste také zcela určitě význam flexibilních forem studia, kratších vzdělávacích modulů a&nbsp;celoživotního vzdělávání, zejména&nbsp;pro&nbsp;pracující profesionály. Zásadním tématem bude bezpochyby dynamický vývoj v&nbsp;oblasti umělé inteligence. Už se&nbsp;nebudeme bavit o&nbsp;jejím zákazu, ale o&nbsp;odpovědném a&nbsp;smysluplném využití ve&nbsp;výuce, při&nbsp;rozvoji analytického a&nbsp;kritického myšlení a&nbsp;ke&nbsp;snížení administrativní zátěže studentů i&nbsp;akademiků.“

České vzdělávání vstoupilo do&nbsp;roku 2026 v&nbsp;době, kdy se&nbsp;láme víc než jen rozpočty. Do&nbsp;popředí se&nbsp;dostává otázka smysluplnosti studia, reálných dovedností a&nbsp;práce s&nbsp;umělou inteligencí. O&nbsp;tom, zda se&nbsp;školám podaří držet krok s&nbsp;měnícím se&nbsp;světem, rozhodnou nejen reformy, ale i&nbsp;schopnost proměnit sliby ve&nbsp;skutečnost.
&nbsp;
&nbsp;
Kateřina Konrádová
analytička Učitele naživo
„Vzdělávání vstupuje do&nbsp;nového roku se&nbsp;staronovými výzvami. Naše školství nadále trápí hluboké nerovnosti, nedostatek učitelů nebo nízký zájem o&nbsp;ředitelskou pozici. První a&nbsp;nej

Navigace 2026: Školství v bodu zlomu

Destinace, která dominovala roku 2025, bylo Japonsko. Nejspíš i&nbsp;díky výstavě Expo se&nbsp;dostala do&nbsp;hledáčku&nbsp;cestovatelů víc než kdy dříve&nbsp;– jen za&nbsp;první polovinu roku do&nbsp;Japonska zamířilo rekordních 20 milionů zahraničních návštěvníků. Jaké země zaujmou cestovatele v&nbsp;letošním roce?
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Země tisíce barev&nbsp;</h3>
„Na&nbsp;radaru českých cestovatelů se&nbsp;stále častěji objevuje Maroko. Kromě fascinující kultury nabízí příjemné počasí v&nbsp;době, kdy je u&nbsp;nás&nbsp;nevlídno. Návštěvníky čeká úžasná kolekce špičkových 5* hotelů v&nbsp;Marrákeši, ale také v&nbsp;pohoří Atlas nebo ve&nbsp;Fèsu. Přímé lety z&nbsp;Prahy brzy výrazně zlepší dostupnost, a&nbsp;proto čekáme více klientů na&nbsp;víkendy i&nbsp;delší itineráře,“ přibližuje Štěpán Borovec, operations director cestovní kanceláře EliteVoyage.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h3>Ještě hlouběji do&nbsp;Afriky&nbsp;</h3>
V&nbsp;roce 2026 bude podle Kláry Valentové z&nbsp;cestovní společnosti Inspiration Travel patrná větší touha po&nbsp;místech, která dokážou zanechat stopu v&nbsp;našich vzpomínkách. Podle ní to dokáže splnit Afrika, která má navíc výhodu, že dokáže nabídnout zážitky daleko od&nbsp;turistických davů. „Poušť Kalahari je ideální volbou pro&nbsp;rodiny. Patří mezi oblasti bez&nbsp;výskytu malárie a&nbsp;umožňuje poznat divokou africkou přírodu v&nbsp;její klidnější podobě. Namibie nabízí dramatickou krajinu, kterou lze zažít vlastním tempem. K&nbsp;nejsilnějším zážitkům kontinentu patří také walking safari v&nbsp;Zambii, trekking s&nbsp;gorilami ve&nbsp;Rwandě nebo Mahale v&nbsp;Tanzanii, kde se&nbsp;prales dotýká křišťálového jezera a&nbsp;šimpanzi žijí v&nbsp;harmonii s&nbsp;okolní krajinou,“ vyjmenovává.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
<h3>Poloostrov kontrastů&nbsp;</h3>
Jižní Korea je sice daleko, ale na&nbsp;rozdíl od&nbsp;oblíbeného Japonska ji s&nbsp;Prahou spojuje přímý let, což jí letos bude hrát do&nbsp;karet. „Země v&nbsp;čele s&nbsp;hlavním městem, Soulem, rozhodně stojí za&nbsp;cestu. Emočně silným zážitkem bývá návštěva demilitarizované zóny, kde se&nbsp;ocitnete nejblíž Severní Koreji. K&nbsp;tomu přidejte historické paláce jako Kjongbokkung, zajímavou korejskou kuchyni a&nbsp;nákupy, které nemají ve&nbsp;světě obdoby. Japonsko už se&nbsp;stalo pevně ukotveným trendem, Jižní Korea je na&nbsp;řadě jako další,“ říká Borovec.
&nbsp;
<h2>Když&nbsp;vzduch střídají koleje i&nbsp;voda</h2>
<h3>Populární Budapešť a&nbsp;Chorvatsko&nbsp;</h3>
„Velký zájem ve&nbsp;vlakové dopravě směřuje do&nbsp;Budapešti, která je ideální především na&nbsp;prodloužené víkendy. Cestovatelé zde vyhledávají známé lázně, historické památky včetně parlamentu či&nbsp;Budínského hradu. Velký potenciál očekáváme také od&nbsp;nové mezinárodní vlakové linky Praha–Varšava, díky níž bude cestování do&nbsp;pulzující polské metropole ještě dostupnější,“ říká Lukáš Kubát ze&nbsp;společnosti RegioJet. A&nbsp;dodává, že popularitě se&nbsp;těší i&nbsp;autobusové linky, zejména&nbsp;ta do&nbsp;Chorvatska, z&nbsp;níž je už stálice českých turistů. „Plánujeme tak i&nbsp;novou linku směřující do&nbsp;oblíbených letovisek na&nbsp;severu Itálie, abychom nabídli nové možnosti pro&nbsp;letní dovolenou.“
&nbsp;
<h3>Řeky, moře, oceány&nbsp;</h3>
V&nbsp;poslední letech zažívají boom jak výletní plavby na&nbsp;oceánských výletních lodích, tak říční plavby mezi městy. A&nbsp;prognózy ukazují na&nbsp;další růst v&nbsp;nadcházejících letech. „Plavby patří mezi výraznější trendy současného cestování, zejména&nbsp;ty menší a&nbsp;expediční, které umožní přiblížit se&nbsp;přírodě v&nbsp;její nejčistší podobě. Raja Ampat a&nbsp;Komodo odhalují Indonésii jako mořský svět korálových zahrad a&nbsp;tichých zátok, Amazonie nabízí pozorování růžových delfínů, ptáků a&nbsp;opic, ale i&nbsp;návštěvy místních domorodých komunit. Stále větší zájem pak míří k&nbsp;polárním expedicím, které otevírají Arktidu a&nbsp;Antarktidu způsobem, jaký byl ještě nedávno dostupný jen několika málo lidem,“ přibližuje Klára Valentová z&nbsp;Inspiration Travel.
&nbsp;
<h3>Po&nbsp;kolejích třeba i&nbsp;do&nbsp;Dánska&nbsp;</h3>
České dráhy letos díky nasazení nejmodernějších vlaků ComfortJet a&nbsp;RailJet na&nbsp;další linky a&nbsp;také díky zrychlení těchto vlaků na&nbsp;zahraničních tratích, kde pojedou běžně rychlostí 200 až&nbsp;230 km/h, očekávají větší zájem cestovatelů o&nbsp;vzdálenější destinace. „Věřím, že mnohem více cestujících zamíří i&nbsp;do&nbsp;destinací vzdálených zhruba 6 až&nbsp;7 hodin cesty vlakem. Tento směr podpoří naše nová nabídka přímých vlaků z&nbsp;Prahy a&nbsp;Brna do&nbsp;Korutan na&nbsp;jihu Rakouska, což je kouzelný prázdninový region v&nbsp;zimě i&nbsp;v&nbsp;létě. Od&nbsp;května pak obnovíme provoz přímých vlaků do&nbsp;Hamburku a&nbsp;také zde bude cesta zhruba 6 hodin,“ popisuje Michal Krapinec, předseda představenstva a&nbsp;generální ředitel Českých drah. Cestovat přímým vlakem půjde také například do&nbsp;Dánska. Krapinec předpokládá, že v&nbsp;roce 2026 bude pokračovat velký zájem o&nbsp;spoje do&nbsp;různých míst Polska, například do&nbsp;Wroclavi, Gdaňska, Varšavy, Krakova či&nbsp;Poznaně.
<blockquote>
 Podle společnosti Student Agency patří mezi nejvýraznější trendy posledních let rostoucí poptávka po&nbsp;Jižní Americe. Zejména&nbsp;Brazílie a&nbsp;Peru se&nbsp;rychle posouvají do&nbsp;popředí zájmu cestovatelů. Hlavní město Peru, Lima, zaznamenalo meziroční růst 25 % oproti roku 2024, stává se&nbsp;tak jedním z&nbsp;nejslibnějších hotspotů nadcházejících sezon.
</blockquote><clink anchorid="1"></clink>
<h2>Kam ještě naše cesty povedou?</h2>
Egypt
Lákadlem je nedávno otevřené Velké egyptské muzeum v&nbsp;Gíze, ale i&nbsp;plavba tradiční plachetnicí dahabíja po&nbsp;Nilu, art deco mrakodrap v&nbsp;Káhiře, dodávající pobytu osobitý styl, a&nbsp;ikonické hotely v&nbsp;Luxoru a&nbsp;Asuánu navazující na&nbsp;atmosféru starých cestopisů.
Indický oceán
Spousta možností – od&nbsp;odpočinku na&nbsp;soukromých ostrovech na&nbsp;Seychelách až&nbsp;po&nbsp;krásu ostrova Alphonse či&nbsp;atolu St. François –, ticho, blízké setkání s&nbsp;oceánem a&nbsp;bohatý podmořský život.
Bhútán
Země se&nbsp;vyznačuje exkluzivitou a&nbsp;omezeným turismem, to znamená žádné davy, nedotčená příroda, himálajské vrcholy a&nbsp;jedinečná biodiverzita, živý tibetský buddhismus i&nbsp;zachovalá kultura a&nbsp;tradice.
Porto Santo
Portugalský ostrov nabízí nedotčené pláže a&nbsp;vydechnutí mimo masový turistický ruch, zároveň je díky možnostem pěší turistiky i&nbsp;vodních sportů skvělou volbou pro&nbsp;aktivní cestovatele.
Britská Kolumbie
Nádherná příroda západu Kanady láká zejména&nbsp;během letní sezóny, nicméně letos přibude extra motivace: mistrovství světa ve&nbsp;fotbale. Mimo něj je toho spousta k&nbsp;objevování – v&nbsp;čele s&nbsp;Vancouver Island, horským střediskem Whistler, Velkým medvědím pralesem a&nbsp;luxusními lodgemi v&nbsp;divoké přírodě kanadského západu.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Letos vyhlížíme několika zajímavých hotelových novinek. V&nbsp;květnu otevře Zannier&nbsp;Ile de&nbsp;Bendor na francouzské riviéře, konkrétně na soukromém ostrově Île de Bendor. Na Mykonos dorazí v&nbsp;polovině roku hotelová ikona Four&nbsp;Seasons, která zde otevře hotel s&nbsp;94&nbsp;pokoji a&nbsp;30&nbsp;suites s&nbsp;privátními bazény. Mandarin Oriental Punta Negra je dlouho očekávaný přírůstek na Mallorce a&nbsp;své premiéry dočká letos v&nbsp;létě. Asi nejočekávanější je pak dokončení rekonstrukce Fregate Island na Seychelách&nbsp;– privátní ostrov, který byl posledních pět let zavřený. Na místě bude k&nbsp;dispozici pouze 14&nbsp;vil a&nbsp;3&nbsp;rezidence a&nbsp;lze očekávat, že po otevření půjde o&nbsp;jeden z&nbsp;nejlepších resortů na světě.

Horké novinky na hotelové scéně

Destinace, která dominovala roku 2025, bylo Japonsko. Nejspíš i&nbsp;díky výstavě Expo se&nbsp;dostala do&nbsp;hledáčku&nbsp;cestovatelů víc než kdy dříve&nbsp;– jen za&nbsp;první polovinu roku do&nbsp;Japonska zamířilo rekordních 20 milionů zahraničních návštěvníků. Jaké země zaujmou cestovatele v&nbsp;letošním roce?
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Země tisíce barev&nbsp;</h3>
„Na&nbsp;radaru českých cestovatelů se&nbsp;stále častěji objevuje Maroko. Kromě fascinující kultury nabízí příjemné počasí v&nbsp;době, kdy je u&nbsp;nás&nbsp;nevlídno. Návštěvníky čeká úžasná kolekce špičkových 5* hotelů v&nbsp;Marrákeši, ale také v&nbsp;pohoří Atlas nebo

Navigace 2026: Cestovatelské hotspoty

Petra Stěhulová

<clink anchorid="1"></clink>
Třicet let práce na&nbsp;jednom mole. Nedávná retrospektivní přehlídka módní návrhářky Kláry Nademlýnské ukázala, proč její oblečení nestárne – stojí na&nbsp;lásce k&nbsp;řemeslu, umění a&nbsp;blízkosti ženám, pro&nbsp;které módu tvoří.
Klára Nademlýnská je neobyčejně pracovitá. „Ty už, prosím tě, nic nenavrhuj. Stačí, když&nbsp;se&nbsp;budeš inspirovat tím, co máš,“ říkal stylista Jan Králíček návrhářce, když&nbsp;se&nbsp;společně probírali štendry plnými jejích modelů a&nbsp;chtěli propojit kousky ze&nbsp;starších kolekcí s&nbsp;těmi novými. Přípravy přehlídky, která se&nbsp;konala v&nbsp;rámci Prague Art Week, začaly už v&nbsp;zimě a&nbsp;vyvrcholily maratonem posledních týdnů.
Kolekce nakonec čítala úctyhodných 72 outfitů. „Nečekala jsem, že to bude tak emotivní. Chtěla jsem, aby na&nbsp;mole předváděly reálné ženy, které mé modely opravdu nosí. Mezi modelkami tedy byly mé přítelkyně, klientky i&nbsp;ženy, které se&nbsp;mnou za&nbsp;tu dobu spolupracovaly. Když&nbsp;jsme na&nbsp;nich ty modely zkoušeli, často říkaly, že by si určité kousky rády pořídily a&nbsp;že je škoda, že je v&nbsp;aktuální kolekci nemám,“ říká návrhářka.
Značná část její tvorby vzniká ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;výtvarníky. Tento přístup si osvojila už před&nbsp;více než deseti lety a&nbsp;stal se&nbsp;pro&nbsp;ni typickým. „V&nbsp;butiku máme vystavený obraz od&nbsp;Michaely Červené, který malovala speciálně pro&nbsp;nás&nbsp;– dělal se&nbsp;podle něj tisk na&nbsp;látky. S&nbsp;Míšou jsme spolupracovaly několikrát,“ popisuje designérka. Oslovila i&nbsp;grafického designéra Jana Lebla a&nbsp;později grafičku&nbsp;Zuzanu Lednickou ze&nbsp;Studia Najbrt, s&nbsp;níž pracovala na&nbsp;potiscích v&nbsp;aktuální kapsulové kolekci. Další kapitolu tvoří její propojení s&nbsp;keramikem Romanem Šedinou. Od&nbsp;něj pocházejí organické keramické komponenty, které návrhářka začleňuje do&nbsp;svých návrhů.
Móda v&nbsp;jejím podání se&nbsp;zkrátka prolíná s&nbsp;hlubokou úctou k&nbsp;řemeslu a&nbsp;materiálům. Když&nbsp;zrovna nepřemýšlí o&nbsp;návrzích a&nbsp;látkách, vybíjí svůj kreativní potenciál další tvorbou. Lásku k&nbsp;umění, ručním pracím a&nbsp;symbolům zhmotnila ve&nbsp;dvou tapiseriích, které zdobí její obchod v&nbsp;pražské Dlouhé ulici. Zobrazují dvě velké lebky.
Právě motivy, k&nbsp;nimž se&nbsp;Klára Nademlýnská opakovaně vrací, tvoří jakousi intimní slovní zásobu její tvorby: lebky, holubice nebo květy z&nbsp;moravských lidových ornamentů. „Mám ráda i&nbsp;amulety. Když&nbsp;jednou za&nbsp;čas děláme bižuterii, má vždycky nějaký amuletový podtext,“ přiznává návrhářka.
Minimalismus jí není příliš vlastní. „Sbírám vlastně všechno,“ říká designérka s&nbsp;úsměvem. Jako člověk, který celý život pracuje s&nbsp;textilem, střihy a&nbsp;krejčovinou, pozoruje zblízka, jak rychle tradiční řemesla mizí. „Někteří výrobci látek, které jsem znala, už neexistují. Najít kvalitní dámskou krejčovou nebo modelistku střihu začíná být téměř nemožné,“ poznamenává návrhářka.
Stejný osud podle ní postihuje i&nbsp;další obory – sklářství, keramiku či&nbsp;porcelán. Sklárny a&nbsp;porcelánky bojují o&nbsp;přežití, a&nbsp;právě proto ji to táhne k&nbsp;předmětům, jež tyto tradice reprezentují. Keramiku sbírá s&nbsp;pocitem, že uchovává hodnotu, která může za&nbsp;chvíli zmizet.
Sama dlouhodobě pracuje způsobem, který se&nbsp;dnes cení. „V&nbsp;Česku jsme v&nbsp;podstatě odjakživa vyráběli udržitelně. Nikdo z&nbsp;nás&nbsp;nechrlí stovky kusů. Všechno je lokální a&nbsp;materiály jsou evropské. Co jde, to beru od&nbsp;českých výrobců,“ dodává designérka, jejíž modely vznikají kontinuálně v&nbsp;limitovaných sériích. Ať už Klára Nademlýnská tvoří šaty, bižuterii, nebo tapiserie, provází její práci stejná energie – potřeba vytvářet věci, které mají smysl a&nbsp;k&nbsp;nimž má vztah.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Třicet let práce na&nbsp;jednom mole. Nedávná retrospektivní přehlídka módní návrhářky Kláry Nademlýnské ukázala, proč její oblečení nestárne – stojí na&nbsp;lásce k&nbsp;řemeslu, umění a&nbsp;blízkosti ženám, pro&nbsp;které módu tvoří.
Klára Nademlýnská je neobyčejně pracovitá. „Ty už, prosím tě, nic nenavrhuj. Stačí, když&nbsp;se&nbsp;budeš inspirovat tím, co máš,“ říkal stylista Jan Králíček návrhářce, když&nbsp;se&nbsp;společně probírali štendry plnými jejích modelů a&nbsp;chtěli propojit kousky ze&nbsp;starších kolekcí s&nbsp;těmi novými. Přípravy přehlídky, která se&nbsp;konala v&nbsp;rámci Prague Art Week, za

Pořád stejná energie. Aby móda dávala smysl

Začátek nového roku si říká o&nbsp;to, abychom se&nbsp;naučili něco nového. Třeba kimči&nbsp;nebo chleba jako z&nbsp;pekárny. Objevili jsme pro&nbsp;vás&nbsp;pět míst, kde se&nbsp;ponoříte do&nbsp;kulinářských tajů.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Silvia Kančevová, Ferment It, Nusle, Praha&nbsp;</h3>
V&nbsp;době covidové pandemie začala Silvia Kančevová spolu s&nbsp;manželem Vladimírem Miklášem doma vyrábět oblíbenou fermentovanou pochoutku kimči. Co nesnědli doma, to putovalo k&nbsp;přátelům, kteří si nakládané zelí tak pochvalovali, že se&nbsp;manželé vrhli na&nbsp;obchod. Po&nbsp;čase, kdy z&nbsp;obýváku&nbsp;vystěhovali nábytek, aby měli kimči&nbsp;kde uskladňovat, a&nbsp;celým bytem se&nbsp;linulo typické kvasné aroma, se&nbsp;z&nbsp;koníčku&nbsp;stal legitimní byznys. Našla se&nbsp;výrobna, na&nbsp;míru se&nbsp;nechal vyrobit speciální kráječ zelí, ale i&nbsp;další stroje a&nbsp;začalo se&nbsp;vyrábět ve&nbsp;velkém – ovšem stále s&nbsp;důrazem na&nbsp;velký podíl ruční práce. „Nejsme z&nbsp;oboru. Já jsem učitelka, manžel je muzikant, všechno se&nbsp;tedy učíme za&nbsp;pochodu. Kurzy jsme začali dělat loni v&nbsp;září, lidé sem můžou přijít, povídáme si o&nbsp;fermentaci a&nbsp;pak společně vyrobíme kimči, takže&nbsp;vidí, že je to celkem složitý proces. V&nbsp;Koreji se&nbsp;na&nbsp;výrobu kimči&nbsp;přece jen schází celá rodina!“ popisuje Silvia.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
<h3>Helena Fléglová, HF Pastry Academy, Střížkov, Praha&nbsp;</h3>
Cukrařině se&nbsp;chtěla věnovat už od&nbsp;dětství, nejprve však zamířila studovat ekonomii. Myšlenku práce v&nbsp;korporátu pak Helena Fléglová definitivně opustila poté, co se&nbsp;rozjela na&nbsp;stáž do&nbsp;barcelonské cukrárny Bubó – a&nbsp;sladkému řemeslu naprosto propadla. Dnes se&nbsp;v&nbsp;Česku řadí mezi cukrářskou špičku. Avšak místo aby si otevřela vlastní provozovnu, založila cukrářskou akademii. A&nbsp;to, co miluje, může předávat dalším nadšencům nejen prostřednictvím chutí, ale taky zkušeností. Vyrazit sem můžete na&nbsp;jednodenní, ale klidně i&nbsp;pětidenní intenzivní kurz. Záleží, jestli se&nbsp;chcete věnovat cukrařině jen doma, pro&nbsp;radost, anebo se&nbsp;chystáte vrhnout na&nbsp;profesionální dráhu jako Helena.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
<h3>Martina Muldoon a&nbsp;Jana Králiková, Gourmet Academy, Nové Město, Praha&nbsp;</h3>
Když&nbsp;Martina Muldoon vzpomíná na&nbsp;začátky Gourmet Academy, říká, že před&nbsp;jedenácti lety stála na&nbsp;rozcestí. Rozhodovala se, jakým směrem by se&nbsp;její kariéra měla ubírat. Přátelila se&nbsp;s&nbsp;Pavlem Staňkem, spolumajitelem sítě obchodů Potten &amp; Pannen Staněk. A&nbsp;po&nbsp;rekonstrukci první prodejny ve&nbsp;Vodičkově ulici mu navrhla, že by díky kuchyňskému showroomu byla ideálním místem pro&nbsp;pořádání komorních kurzů vaření. „Tenkrát jsem už chápala, že mým posláním je budovat. Mám ráda pocit, že začínám z&nbsp;ničeho a&nbsp;něco hezkého po&nbsp;mně zůstává. A&nbsp;tak jsem začala budovat,“ vypráví. Na&nbsp;začátku byli tři&nbsp;lektoři, mezi nimi i&nbsp;Jana Králiková, zaměřená na&nbsp;vietnamskou kuchyni. Jana je součástí týmu dodnes, vietnamská kuchyně stále frčí, lektorů je zde ale celkem dvacet a&nbsp;zvládají se&nbsp;i&nbsp;dva kurzy denně. „To místo je kouzelné. Lidi se&nbsp;nám sem rádi vracejí, oceňují, že jich je na&nbsp;kurzu jen osm a&nbsp;lektor se&nbsp;jim může naplno věnovat,“ dodává Martina.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
<h3>Jana a&nbsp;Petr Rýdlovi, OlaKala, Žižkov a&nbsp;Vinohrady, Praha&nbsp;</h3>
Manželé Jana a&nbsp;Petr Rýdlovi pracovali v&nbsp;korporátním prostředí, ale po&nbsp;čtyřicítce je to začalo táhnout jinam. Sami měli zkušenost s&nbsp;kurzy vaření ve&nbsp;studiu OlaKala na&nbsp;Vinohradech, koncept je zaujal i&nbsp;z&nbsp;byznysového hlediska, netroufali si ale začínat s&nbsp;vlastní kulinářskou školou od&nbsp;píky. Když&nbsp;se&nbsp;tak naskytla příležitost OlaKala převzít po&nbsp;původním majiteli, rozhodli se&nbsp;pro&nbsp;zásadní životní změnu a&nbsp;od&nbsp;roku 2017 se&nbsp;realizují coby majitelé školy vaření. Během covidové pandemie rodinný byznys rozšířili o&nbsp;pobočku&nbsp;na&nbsp;Žižkově, poslední tři&nbsp;roky navíc provozují i&nbsp;foodtruck zaměřený na&nbsp;vietnamské „palačinky“ bánh xèo&nbsp;a&nbsp;příští rok plánují otevřít i&nbsp;vlastní bistro. „Důležitý je pro&nbsp;nás&nbsp;osobní přístup a&nbsp;prémiový servis, který je vychytaný v&nbsp;každém detailu. Například součástí každého kurzu je rozsáhlá vinná degustace, protože&nbsp;víno je náš velký koníček. Snažíme se&nbsp;tvořit krásné zážitky a&nbsp;máme radost z&nbsp;radosti našich klientů,“ shodují se&nbsp;manželé.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
<h3>František Kšána, Jarda Kozdělka a&nbsp;Ondřej Štökl, Vzdělávací centrum Um, Nové Město, Praha&nbsp;</h3>
Vedle komorního kina Evald vede gastronomická skupina Ambiente Um, vzdělávací centrum pro&nbsp;profesionály i&nbsp;laiky, kde se&nbsp;pod&nbsp;vedením lidí z&nbsp;kuchyně, od&nbsp;výčepu, z&nbsp;kavárny i&nbsp;z&nbsp;řeznictví můžete naučit ledacos. Ústřední trio tvoří řezník&nbsp;František Kšána, šéfpekař Esky Jarda Kozdělka a&nbsp;hlavní barista skupiny Ondřej Štökl. „Pro&nbsp;mě je Um splněný sen. Protože&nbsp;můžu&nbsp;předávat zkušenosti lidem napřímo, a&nbsp;ne jen přes&nbsp;řeznický pult,“ říká Kšána. Společně se&nbsp;shodují, že jde i&nbsp;o&nbsp;místo setkávání, vzdělávání, sdílení, místo, kde se&nbsp;může jít do&nbsp;hloubky a&nbsp;kde se&nbsp;také neustále děje něco nečekaného, protože&nbsp;na&nbsp;kurzu se&nbsp;vždycky sejde jiná parta lidí. Na&nbsp;letošní rok tu chystají například mikrosympozium věnované masu, jehož součástí bude workshop i&nbsp;beseda. „Nejnovějším kurzem pro&nbsp;veřejnost je ten na&nbsp;přípravu matchy. Napadlo mě do&nbsp;budoucna udělat třeba takový ‚matcha cupping‘,“ dodává Štökl.

Začátek nového roku si říká o&nbsp;to, abychom se&nbsp;naučili něco nového. Třeba kimči&nbsp;nebo chleba jako z&nbsp;pekárny. Objevili jsme pro&nbsp;vás&nbsp;pět míst, kde se&nbsp;ponoříte do&nbsp;kulinářských tajů.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
<h3>Silvia Kančevová, Ferment It, Nusle, Praha&nbsp;</h3>
V&nbsp;době covidové pandemie začala Silvia Kančevová spolu s&nbsp;manželem Vladimírem Miklášem doma vyrábět oblíbenou fermentovanou pochoutku kimči. Co nesnědli doma, to putovalo k&nbsp;přátelům, kteří si nakládané zelí tak pochvalovali, že se&nbsp;manželé vrhli na&nbsp;obchod. Po&nbsp;čase, kdy z&nbsp;obýváku&nbsp;vystěhovali nábytek, aby měli kimči

Místa, kde vás naučí péct, vařit i kvasit

<clink anchorid="1"></clink>
Česko-slovenská módní značka Laformela má za&nbsp;sebou řadu globálních úspěchů, nosí ji hvězdy jako Lady Gaga, Sharon Stone či&nbsp;Rosamund Pike. Koncem loňského roku představila kolekci Mainline SS26. Jejím leitmotivem jsou výrazné siluety a&nbsp;experimentální střihy – od&nbsp;elegantních večerních modelů až&nbsp;po&nbsp;funkčně propracované oděvy pro&nbsp;každodenní nošení. Zásadním prvkem je nová linie pletenin vytvořená kombinací ruční a&nbsp;mechanické výroby v&nbsp;široké škále střihů a&nbsp;tvarů, dalším důležitým materiálem je pro&nbsp;značku&nbsp;veganská kůže.

Laformela – kolekce Mainline SS26

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;před&nbsp;pěti lety šéfkuchař Martin Makovička otevřel na&nbsp;Výtoni restauraci Vallmo, chtěl pražskou gastronomickou scénu obohatit o&nbsp;svěže pojatou českou kuchyni s&nbsp;dotekem Skandinávie. Od&nbsp;té doby se&nbsp;mnoho změnilo, podniku se&nbsp;ale daří držet vysoko nastavenou laťku&nbsp;a&nbsp;hosté sem vyráží za&nbsp;konzistentní kvalitou. Ta se&nbsp;nezměnila ani poté, co se&nbsp;role šéfkuchaře zhostil Daniel Kukačka a&nbsp;Makovička se&nbsp;přesunul spíše do&nbsp;zákulisí. Jezdí po&nbsp;jižních Čechách a&nbsp;propojuje restauraci s&nbsp;farmáři, zatímco Kukačka udržuje směr, který tu před&nbsp;lety vytyčil, a&nbsp;vnáší do&nbsp;něj přístup nejen svůj, ale i&nbsp;kolegů. „Vallmo je živý organismus, který se&nbsp;pořád vyvíjí. Na&nbsp;menu propojuju všechny z&nbsp;týmu. Chci dát každému prostor, aby tady mohl vyjádřit své emoce a&nbsp;nápady,“ říká.
Jádro týmu tvoří kromě šéfkuchaře sous chef Thomas Rowe, manažer restaurace Jakub Kubíček, headwaiter Patrice Rahma a&nbsp;someliér Otakar Žoudlík. Každý nový chod a&nbsp;každé párování vychází ze&nbsp;společné debaty a&nbsp;ochutnávání, popisuje Kukačka. „Každý z&nbsp;týmu vždy řekne svůj názor, ale zajímá mě samozřejmě i&nbsp;názor hostů. Chodím za&nbsp;nimi, ptám se, jak jim chutná. A&nbsp;když&nbsp;jsou nespokojení, tak jdu a&nbsp;změním to.“
Menu se&nbsp;tu od&nbsp;začátku podřizuje sezoně. V&nbsp;létě, kdy je všeho hojnost, je plné zeleniny a&nbsp;ovoce, v&nbsp;zimě hrají prim ryby, protože&nbsp;s&nbsp;podzimem přichází období výlovů, a&nbsp;také zvěřina. K&nbsp;tomu spousta nakládaných surovin, které na&nbsp;svůj okamžik slávy čekají ve&nbsp;zdejším sklepě. „Zpracováváme absolutně všechno. Když&nbsp;mi farmář napíše, že má něčeho hodně, nakoupím toho 20 kilo a&nbsp;pak to používám celou zimu a&nbsp;jaro. Sezona, kdy něco začne růst, přijde až&nbsp;v&nbsp;květnu, takže&nbsp;se&nbsp;zásobami musíme vydržet,“ přibližuje Kukačka.
Každý pokrm, ať už sem vyrazíte na&nbsp;obědové menu, nebo na&nbsp;večerní degustaci, je perfektně vybalancovaný, aby v&nbsp;něm zaujaly různé struktury, jemné i&nbsp;výrazné chutě a&nbsp;neokoukané suroviny jako syrovátka, topinambur nebo uzené mascarpone. Chody přitom často inspirují jihočeské babičky, protože&nbsp;část týmu včetně šéfkuchaře pochází právě z&nbsp;jižních Čech.
K&nbsp;večernímu menu tady kromě vína&nbsp;párují i&nbsp;piva – zejména&nbsp;ta stařená v&nbsp;sudech, třeba právě po&nbsp;víně. „Pivní degustace jsme začali dělat s&nbsp;Pivovarem Matuška, nyní je rozvíjíme dál a&nbsp;chceme se&nbsp;propojit i&nbsp;s&nbsp;dalšími pivovary. Zjišťujeme totiž, že mají občas schované vážně zajímavé věci,“ usmívá se&nbsp;Kukačka.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;před&nbsp;pěti lety šéfkuchař Martin Makovička otevřel na&nbsp;Výtoni restauraci Vallmo, chtěl pražskou gastronomickou scénu obohatit o&nbsp;svěže pojatou českou kuchyni s&nbsp;dotekem Skandinávie. Od&nbsp;té doby se&nbsp;mnoho změnilo, podniku se&nbsp;ale daří držet vysoko nastavenou laťku&nbsp;a&nbsp;hosté sem vyráží za&nbsp;konzistentní kvalitou. Ta se&nbsp;nezměnila ani poté, co se&nbsp;role šéfkuchaře zhostil Daniel Kukačka a&nbsp;Makovička se&nbsp;přesunul spíše do&nbsp;zákulisí. Jezdí po&nbsp;jižních Čechách a&nbsp;propojuje restauraci s&nbsp;farmáři, zatímco Kukačka udržuje směr, který tu před&nbsp;lety vytyčil, a&nbsp;vnáší

Vallmo. Udržovat směr

<clink anchorid="1"></clink>
Slovenská kuchyně je těžko uchopitelná. Kulinářské rozpětí země, která je nám historicky velmi blízká, je široké a&nbsp;mění se&nbsp;v&nbsp;závislosti na&nbsp;lokalitě – oblast hor chutná jinak než ta prostírající se&nbsp;mezi Vídní, Budapeští a&nbsp;Bratislavou. Rozdíl je v&nbsp;pokrmech z&nbsp;pohraničí polského a&nbsp;maďarského. Když&nbsp;se&nbsp;však v&nbsp;Česku zeptáte na&nbsp;typické slovenské jídlo, kromě halušek se&nbsp;vám nejspíš jiné odpovědi nedostane.
Rozmanitost slovenské kuchyně v&nbsp;uplynulých letech objevoval a&nbsp;lidem odkrýval Tomáš Valkovič, když&nbsp;působil jako kreativní šéfkuchař Ambiente. Součástí pracovní náplně na&nbsp;takové pozici jsou takzvané inspirační cesty, které často míří do&nbsp;zahraničí. A&nbsp;Valkovič společně s&nbsp;týmem kreativních šéfkuchařů si loni vybral právě Slovensko.
„Spolu s&nbsp;dalšími pěti kolegy jsme naskočili do&nbsp;auta a&nbsp;týden jsme brázdili krajinu. Měli jsme v&nbsp;plánu projet celé Slovensko a&nbsp;po&nbsp;cestě nabrat různé produkty: maso, sýry, ryby, víno… Vše jsme pak vyložili na&nbsp;zahradě mého kamaráda Petera Kovače, skvělého farmáře, který dlouho pěstuje zeleninu a&nbsp;byliny pro&nbsp;restaurace. Takže&nbsp;jsme u&nbsp;něj grilovali, jedli a&nbsp;oslavovali,“ vypráví Valkovič.
Už několik let před&nbsp;výpravou do&nbsp;rodné země se&nbsp;kreativnímu šéfkuchaři&nbsp;zrodil v&nbsp;hlavě nápad na&nbsp;slovenskou restauraci. Česká kuchyně zažívala boom, proč tedy nezaměřit pozornost i&nbsp;na&nbsp;tu slovenskou? V&nbsp;roce 2019 jej představil šéfovi Ambiente Tomáši&nbsp;Karpíškovi, ale nakonec skončil v&nbsp;šuplíku. Když&nbsp;se&nbsp;pak Karpíšek vydal na&nbsp;závěr inspirační cesty za&nbsp;partou kuchařů, slovenská hostina a&nbsp;atmosféra na&nbsp;farmě mu naprosto učarovaly.
„Tomáš byl nadšený, takže&nbsp;jsme se&nbsp;shodli, že do&nbsp;toho půjdeme. Řekl mi, že má pro&nbsp;Holešovickou tržnici dlouho rozplánovaný jeden koncept a&nbsp;že je teď poslední možnost, kdy se&nbsp;to může změnit na&nbsp;moji restauraci,“ vzpomíná Valkovič. A&nbsp;tak začala vznikat restaurace Skô. Jejím předvojem byly pop-upy pořádané ve&nbsp;vzdělávacím centru Um. „Byl to takový showcase slovenského jídla, slovenského vína&nbsp;a&nbsp;celkově naší atmosféry. Skô znamená všechno a&nbsp;nic, je to jen taková slovní hříčka, která má v&nbsp;sobě specifické slovenské písmeno o&nbsp;se&nbsp;stříškou.“
Z&nbsp;pop-upu je dnes plnohodnotný podnik, jehož srdcem je kuchyně s&nbsp;otevřeným ohněm a&nbsp;velká kredenc. Tomáš Valkovič popisuje, že tady ukazuje svou kuchyni. Tedy takovou, s&nbsp;níž vyrůstal a&nbsp;kterou zná nejlépe. Pochází z&nbsp;jihozápadního Slovenska, kraje, který je podle něj kulinářsky velmi bohatý. Stojí na&nbsp;zelenině, masu a&nbsp;moučných nebo bramborových pokrmech. Valkovič dodává, že je ovlivněný zejména&nbsp;Maďarskem a&nbsp;Rakouskem.<clink anchorid="3"></clink>
„Typický je prívarok na&nbsp;spoustu způsobů, což je velmi hustá kaše, která se&nbsp;podává třeba s&nbsp;vejcem nebo masem. Pak samozřejmě lokše, husté polévky, guláše a&nbsp;paprika jako základní koření. Jsou to hodně hutná jídla, která chci hostům během večeře představit formou jakési hostiny poskládané z&nbsp;více chodů – aby si odnesli celý zážitek od&nbsp;pečiva přes&nbsp;polévku a&nbsp;dvě hlavní jídla až&nbsp;po&nbsp;dezert i&nbsp;nejlepší pálenku či&nbsp;víno,“ vyjmenovává šéfkuchař.
Září tady samozřejmě především slovenská produkce. Sýry, luštěniny, papriky, mangalica, tedy vepřové z&nbsp;prasat pocházejících z&nbsp;Velké dunajské nížiny, husy nebo čerstvá kravská hrouda z&nbsp;Oravy, z&nbsp;níž si tady vyrábějí vlastní pařený sýr. A&nbsp;k&nbsp;tomu vína&nbsp;od&nbsp;slovenských vinařů, která tu netečou jen z&nbsp;lahví, ale i&nbsp;z&nbsp;výčepu.
„Věřím, že jak se&nbsp;náš tým bude rozšiřovat, obohatí se&nbsp;nabídka i&nbsp;o&nbsp;další regiony. Chci, aby podnik dělal radost každému, kdo do&nbsp;něj přijde. Musí to tady žít, protože&nbsp;je takový, jací jsme my,“ usmívá se&nbsp;Tomáš Valkovič.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

Gastronomická kariéra Tomáše Valkoviče začala na rodném Slovensku, poté se přestěhoval do Prahy, kde se postupně vypracoval na šéfkuchaře Esky a&nbsp;nakonec na kreativního šéfkuchaře Ambiente. I&nbsp;díky tomu mohl začít čerpat inspiraci v&nbsp;jiných zemích, místo exotiky se ale rozhodl pro svou domovinu. S&nbsp;kuchyní Slovenska nejprve začal seznamovat své podniky, pak i&nbsp;veřejnost na slovenských pop-upech a&nbsp;nově otevřel restauraci, kde se vše točí ryze kolem jídla našich nejbližších sousedů.

Tomáš Valkovič

<clink anchorid="1"></clink>
Slovenská kuchyně je těžko uchopitelná. Kulinářské rozpětí země, která je nám historicky velmi blízká, je široké a&nbsp;mění se&nbsp;v&nbsp;závislosti na&nbsp;lokalitě – oblast hor chutná jinak než ta prostírající se&nbsp;mezi Vídní, Budapeští a&nbsp;Bratislavou. Rozdíl je v&nbsp;pokrmech z&nbsp;pohraničí polského a&nbsp;maďarského. Když&nbsp;se&nbsp;však v&nbsp;Česku zeptáte na&nbsp;typické slovenské jídlo, kromě halušek se&nbsp;vám nejspíš jiné odpovědi nedostane.
Rozmanitost slovenské kuchyně v&nbsp;uplynulých letech objevoval a&nbsp;lidem odkrýval Tomáš Valkovič, když&nbsp;působil jako kreativní šéfkuchař Ambiente. Součástí pracovní náplně na

Tomáš Valkovič, Skô. Slovensko neznámé, rozmanité a hlavně lahodné

Soňa Hanušová

<clink anchorid="2"></clink>
Chladné zimní dny si žádají tekutého společníka, který rozjasní pochmurné večery a&nbsp;osladí život. Svou pozornost jsme proto tentokrát zaměřili na&nbsp;likéry, o&nbsp;své tipy se&nbsp;podělí šéfbarman pražského baru Forbína&nbsp;Honza Vlasák.
Zapomeňte na&nbsp;obyčejné digestivy. Likér dávno překročil hranice sladké tečky a&nbsp;dokáže překvapit nevšedními chutěmi. Výrobci nacházejí inspiraci v&nbsp;tradičních českých recepturách, exotickém ovoci i&nbsp;světě parfémů.<clink anchorid="1"></clink>
1. „Gloria Single Origin Coffee Liqueur je důkazem, že kvalitní káva může zazářit i&nbsp;mimo tradiční šálek,“ představuje první tip Honza Vlasák. Základ tvoří výběrová káva, konkrétně zrna 100% arabiky z&nbsp;panamského Los Lajones. Pomalu macerují metodou cold brew a&nbsp;poté se&nbsp;propojí s&nbsp;jemným obilným destilátem.<clink anchorid="3"></clink>
2. Nový přístup do&nbsp;světa likérů vnesla trojice Alex Kratěna, Simone Caporale a&nbsp;Monica Berg. Inspirovali se&nbsp;filozofií butikových parfémů, a&nbsp;tak produkty Muyu stojí vždy na&nbsp;jedné klíčové ingredienci. Varianta Muyu Jasmine Verte primárně rozvíjí svůdnou květinovou vůni jasmínu, obohacenou o&nbsp;nádech pačuli, yuzu a&nbsp;kosatce.<clink anchorid="4"></clink>
3. „Kota Pandan Liqueur je jednou z&nbsp;novinek na&nbsp;našem trhu, která mě v&nbsp;letošním roce nejvíce zaujala. Jeho chuť vás&nbsp;přenese do&nbsp;exotické jihovýchodní Asie,“ uvádí Vlasák. Tradiční surovina místní kuchyně, pandán, se&nbsp;v&nbsp;nápoji naplno projevuje tóny vanilky a&nbsp;mandlí, které doplňuje náznak máslových sušenek.<clink anchorid="5"></clink>
4. Z&nbsp;druhého konce světa je Chinola Passion Fruit, jež nabízí autentickou chuť Dominikánské republiky. Ve&nbsp;zdejších podmínkách se&nbsp;daří vzácné odrůdě mučenky zvané chinola, která ve&nbsp;spojení s&nbsp;tříletým rumem tvoří podmanivou harmonii sladkých a&nbsp;kyselých chutí.<clink anchorid="6"></clink>
5. Skvělá chuť nemusí vycházet jen z&nbsp;tropických ingrediencí. Důkazem je vaječný likér Věneček z&nbsp;cukrárny Myšák, který proměňuje tradiční dezert v&nbsp;neméně lahodný nápoj. „Těžko hledat ryzejší esenci Vánoc. Tuhle si navíc můžete užít po&nbsp;celý rok,“ upozorňuje Vlasák.<clink anchorid="7"></clink>
6. Posledním tipem je likér Borůvky v&nbsp;čokoládě z&nbsp;tuzemské palírny Landcraft. „Oceňuji jejich udržitelný přístup k&nbsp;surovinám. Slupky kakaových bobů, které v&nbsp;čokoládovnách už nemají využití, a&nbsp;borůvky z&nbsp;Rohlíku, jimž expiruje datum spotřeby, promění v&nbsp;nový, lahodný a&nbsp;nádherně aromatický zážitek,“ uzavírá Vlasák.

<clink anchorid="2"></clink>
Chladné zimní dny si žádají tekutého společníka, který rozjasní pochmurné večery a&nbsp;osladí život. Svou pozornost jsme proto tentokrát zaměřili na&nbsp;likéry, o&nbsp;své tipy se&nbsp;podělí šéfbarman pražského baru Forbína&nbsp;Honza Vlasák.
Zapomeňte na&nbsp;obyčejné digestivy. Likér dávno překročil hranice sladké tečky a&nbsp;dokáže překvapit nevšedními chutěmi. Výrobci nacházejí inspiraci v&nbsp;tradičních českých recepturách, exotickém ovoci i&nbsp;světě parfémů.<clink anchorid="1"></clink>
1. „Gloria Single Origin Coffee Liqueur je důkazem, že kvalitní káva může zazářit i&nbsp;mimo tradiční šá

Co pít tento měsíc?

<clink anchorid="2"></clink>
What a&nbsp;Hut o&nbsp;sobě říkají, že jsou „designéry vašeho pocení“. Zlínská firma navrhuje a&nbsp;realizuje zahradní finské sauny, na&nbsp;něž je radost se&nbsp;koukat. Autorkou všech modelů je designérka Adéla Bačová, která se&nbsp;na&nbsp;součást severské kultury dívá jako na&nbsp;prostor pro&nbsp;esenciální zážitek.<clink anchorid="3"></clink>
Adéla Bačová odstraňuje veškerý vizuální šum. Jejím cílem je navrhování a&nbsp;realizace projektů, při&nbsp;kterých design a&nbsp;architektura splývají s&nbsp;těmi nejkrásnějšími místy v&nbsp;přírodě. U&nbsp;saun jí záleží také na&nbsp;tom, aby jejich návštěvník&nbsp;mohl úplně „vypnout“ a&nbsp;soustředit se&nbsp;jen na&nbsp;sebe, své myšlenky či&nbsp;důvěrný rozhovor.
„Aby naši&nbsp;klienti dosáhli toho nejlepšího saunového zážitku, často nekončíme jen u&nbsp;samotných saun, ale navrhujeme i&nbsp;jejich bezprostřední okolí. Řešíme natočení a&nbsp;umístění objektu na&nbsp;pozemku, situování terasy, ochlazovací i&nbsp;odpočinkové zóny. Vznikají tak jedinečná místa, která nás&nbsp;těší a&nbsp;klientům přinášejí požadovaný komfort,“ vysvětluje designérka.<clink anchorid="4"></clink>
Exteriéry saun na&nbsp;první pohled upoutávají paletou přírodních odstínů. Jsou to barvy, které proměňují saunu v&nbsp;tichý objekt, jenž respektuje okolní krajinu, splývá s&nbsp;přírodou a&nbsp;nenásilně vtiskuje zahradě svůj styl. Všechny sauny What a&nbsp;Hut jsou ve&nbsp;čtyřech základních barevných variantách, nicméně klienti si mohou říct i&nbsp;o&nbsp;jiný odstín. Přírodní a&nbsp;černé provedení je klasické a&nbsp;hodí se&nbsp;ke&nbsp;každému pozemku, domu či&nbsp;chatě. Červené a&nbsp;zelené tóny působí hravěji a&nbsp;sauna díky nim vypadá sebevědomě a&nbsp;odvážně. „U&nbsp;naší nejmenší sauny mohou klienti kombinovat jednotlivé odstíny v&nbsp;interiéru i&nbsp;exteriéru, což jí dodává zase úplně jiný akcent,“ dodává Bačová.<clink anchorid="5"></clink>
Sauny What a&nbsp;Hut propojují lokální design, materiál i&nbsp;výrobu. „Využíváme místní dřevo, které roste například v&nbsp;oblasti Prostějovska, Beskyd nebo u&nbsp;Labe v&nbsp;severních Čechách. Zpracovává se&nbsp;také v&nbsp;Česku, a&nbsp;to do&nbsp;masivních panelů s&nbsp;dlouhou životností,“ říká Lenka Sršňová, spoluzakladatelka společnosti. Díky nejmodernějším technologiím zpracování panelů na&nbsp;CNC strojích firma spojuje čistý design s&nbsp;řadou precizních detailů, které se&nbsp;staly základem identity zlínské značky.<clink anchorid="6"></clink>
Saunové lavice se&nbsp;dělají z&nbsp;kvalitních smrkových odřezků panelů, což umožňuje maximálně využít materiál a&nbsp;zároveň zachovat vysoký standard zpracování a&nbsp;vizuální čistotu prostoru. Klienti si však mohou zvolit i&nbsp;další typy dřeva, aby ladily s&nbsp;jejich představou o&nbsp;tónu, vůni i&nbsp;charakteru interiéru.<clink anchorid="7"></clink>
Tři&nbsp;modelové řady umožňují volit mezi různým uspořádáním i&nbsp;charakterem interiéru. Střední varianta modelů kromě velkého prosklení pracuje s&nbsp;perforovanou stěnou, která kouzlí nezaměnitelnou hru světla – pronikajícího zvenčí do&nbsp;sauny i&nbsp;vyzařujícího ven od&nbsp;kamen. Největší model spojuje potírnu s&nbsp;odpočívárnou, a&nbsp;vytváří tak plnohodnotný, celistvý saunový rituál.
V&nbsp;loňském roce zlínská firma rozšířila portfolio o&nbsp;malou finskou saunu. „Saunu jsme se&nbsp;rozhodli zařadit kvůli poptávce našich klientů. Často se&nbsp;setkáváme s&nbsp;tím, že se&nbsp;nejraději saunují ve&nbsp;dvojici nebo mají malý pozemek, který vyžaduje úsporné řešení. Spodní výsuvná lavice slouží jako schůdek pro&nbsp;pohodlné usazení, ale zároveň jako další místo k&nbsp;saunování, takže&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;ní pohodlně vejdou i&nbsp;tři&nbsp;osoby,“ říká Adéla Bačová. Panoramatické prosklení zase skvěle doplní místa s&nbsp;výhledy.
Ženy ze&nbsp;zlínské firmy se&nbsp;zaměřují na&nbsp;oblast saunování obecně, a&nbsp;proto nedávno přišly i&nbsp;s&nbsp;řadou saunových doplňků. Nově mají v&nbsp;nabídce saunové čepice, župany a&nbsp;prostěradla s&nbsp;víceúčelovým využitím. Zemité barvy doplňků odkazují na&nbsp;barevnou paletu používanou u&nbsp;finských saun zlínské značky i&nbsp;na&nbsp;její novou vizuální identitu. Společnost zároveň disponuje pojízdnou saunou, která bývá součástí různých saunových eventů.<clink anchorid="8"></clink>
Letos se&nbsp;chystají rozšířit své portfolio o&nbsp;ochlazovací kádě, které budou mít stejný dřevěný obklad jako sauny, aby k&nbsp;sobě vzájemně ladily. Zároveň vyvíjejí hot tub – vanu s&nbsp;kamny na&nbsp;dřevo, která může být dalším odpočinkovým prvkem na&nbsp;zahradě či&nbsp;u&nbsp;chalupy.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

Založení značky What a Hut: 2021
Velikosti saun: 2 × 2 m, 4 × 2 m a Sauna Mini  
Dodání: 8–12 týdnů

<clink anchorid="2"></clink>
What a&nbsp;Hut o&nbsp;sobě říkají, že jsou „designéry vašeho pocení“. Zlínská firma navrhuje a&nbsp;realizuje zahradní finské sauny, na&nbsp;něž je radost se&nbsp;koukat. Autorkou všech modelů je designérka Adéla Bačová, která se&nbsp;na&nbsp;součást severské kultury dívá jako na&nbsp;prostor pro&nbsp;esenciální zážitek.<clink anchorid="3"></clink>
Adéla Bačová odstraňuje veškerý vizuální šum. Jejím cílem je navrhování a&nbsp;realizace projektů, při&nbsp;kterých design a&nbsp;architektura splývají s&nbsp;těmi nejkrásnějšími místy v&nbsp;přírodě. U&nbsp;saun jí záleží také na&nbsp;tom, aby jejich návštěvník&nbsp;moh

Sauna, která splývá s přírodou

<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;budete snažit výtvarníka Pavla Tichoně zašoupnout do&nbsp;škatulky „malíř“ nebo „multimediální umělec“, rychle z&nbsp;ní vyskočí a&nbsp;pusu vám přelepí páskou, na&nbsp;které se&nbsp;donekonečna&nbsp;opakuje slovo „hovno“ ve&nbsp;čtrnácti jazycích. Tichoň je totiž, co se&nbsp;uměleckého projevu týče, nezařaditelný. Pro&nbsp;celou jeho tvůrčí dráhu je typická nestálost a&nbsp;přeskakování od&nbsp;jednoho žánru k&nbsp;jinému – tu namaluje obrazy, tu vytvoří koláže, jindy si odběhne k&nbsp;videoartu nebo k&nbsp;novomediální instalaci.
„Programově to bylo dáno už tím, že jsem se&nbsp;na&nbsp;AVU hlásil do&nbsp;Intermediální školy Milana Knížáka, který ji definoval jako prostor nacházející se&nbsp;mezi médii. Nechtěl, abychom se&nbsp;uzavřeli do&nbsp;jednoho média, do&nbsp;jedné myšlenkové polohy, takže&nbsp;nám záměrně dával úkoly, které šly proti našemu naturelu. Mně takový přístup v&nbsp;rané fázi studia vyhovoval a&nbsp;prakticky jsem si ověřil, že tahle multižánrová poloha, která ve&nbsp;mně bublala od&nbsp;gymnaziálních let, je legitimní a&nbsp;má právo na&nbsp;existenci. Má to pochopitelně své slabiny, v&nbsp;rámci tržní kodifikace nedržíš značku, sběratel je zmaten, kurátor jakbysmet, ale kolotoč se&nbsp;točí dál,“ směje se&nbsp;Tichoň.
Jestliže&nbsp;se&nbsp;ale jeho tvorbou něco prolíná už od&nbsp;studentských let, je to jakási impulzivnost a&nbsp;neustálá inspirace z&nbsp;nevšedních záležitostí všedních dní. Pavel Tichoň je především pozorovatel. To tak třeba v&nbsp;době, kdy dělal diplomovou práci na&nbsp;AVU, zahlédl ve&nbsp;městě obřího maskota-jahodu. Nejmenovaná mlékárenská firma ho vypustila do&nbsp;ulic během marketingové kampaně. V&nbsp;tom okamžiku se&nbsp;Tichoňovi v&nbsp;hlavě objevil surreální obraz jahody běžící Žižkovským tunelem a&nbsp;bylo jasné, že ji musí dostat do&nbsp;jedné z&nbsp;minutových videoperformancí, které chystal pro&nbsp;diplomovou práci.
Z&nbsp;předchozích řádků zřetelně vystupuje další, pro&nbsp;Tichoně typický rys: svébytný humor. S&nbsp;jeho pomocí komentuje různé fenomény současné společnosti i&nbsp;samotného uměleckého světa. Patrné to bylo třeba na&nbsp;výstavě nazvané podle citátu malíře Jana Baucha Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění. Na&nbsp;oboustranných světelných panelech zde proti sobě postavil dva fotbalové týmy v&nbsp;podobě 22 citátů o&nbsp;umění, jimiž vytyčil pomyslné pluralitní hřiště uměleckého světa. Součástí výstavy byl i&nbsp;robotický vysavač, který postupně tvořil nekonečnou kresbu. S&nbsp;umělci tak „soupeřil“ o&nbsp;místo na&nbsp;výsluní stroj, který prezentoval svůj vlastní výtvarný projev.
Dokonce i&nbsp;páska zmíněná v&nbsp;úvodu článku byla součástí jedné z&nbsp;Tichoňových uměleckých instalací. Jejím prostřednictvím citoval dílo Piera Manzoniho nazvané v&nbsp;doslovném překladu Umělcovo hovno. „Manzoni udělal podivné a&nbsp;zároveň zásadní umělecké gesto: 90 plechovek naplnil svými exkrementy a&nbsp;vydával je za&nbsp;uměleckou edici. Dnes má každá velká galerie po&nbsp;jedné jeho plechovce a&nbsp;každá stojí docela hodně peněz,“ vypráví Tichoň.
A&nbsp;pokračuje: „Manzoni tenkrát tvrdil, že 30 gramů jeho exkrementů se&nbsp;musí vyvažovat 30 gramy zlata. Dnes to vypadá tak, že 30 gramů hovna dosahuje ceny kolem 7 milionů korun, zatímco 30 gramů zlata se&nbsp;pohybuje někde kolem 100 tisíc korun – hovno šlo zkrátka nahoru. Tohle je něco, co mě docela fascinuje, proto jsou mou inspirací mimo jiné nedávné dějiny umění,“ vysvětluje Tichoň.
Na&nbsp;jeho výstavě nazvané Umělcovo hovno lidé na&nbsp;podobnou taškařici nenarazili, zato naplnil 90 papírových krabic, připomínajících v&nbsp;uměleckém světě známé krabice Brillo od&nbsp;Andyho Warhola, autorským odpadem, kresbami a&nbsp;do&nbsp;jedné z&nbsp;nich umístil i&nbsp;obraz. Na&nbsp;dernisáži&nbsp;si je mohli lidé zakoupit jako štěstíčko za&nbsp;symbolických 100 korun.
V&nbsp;galerii Středočeského kraje v&nbsp;Kutné Hoře pak pro&nbsp;změnu vytvořil interaktivní instalaci Nevědoucí nevědění, která návštěvníkům genericky věštila budoucnost. Novodobou věštírnu poháněl vyvolávací systém, který známe z&nbsp;veřejných institucí, bank a&nbsp;jiných formálních čekáren. Návštěvníkům galerie však zůstalo skryto, že na&nbsp;dotaz o&nbsp;budoucnosti jejich milostného života jim odpovídá jedna ze&nbsp;120 společností formou svého sloganu. Například notoricky známým: „Prostě to udělej.“ (Just Do&nbsp;It.)
Název poslední pražské výstavy Barotrauma: Čas &amp; Tlak vytrhl autor dadaisticky z&nbsp;knihy pracovních úrazů. Popisuje, že v&nbsp;době, kdy na&nbsp;výstavě pracoval, se&nbsp;nacházel v&nbsp;psychickém presu. Jejím středobodem se&nbsp;tak stala témata času a&nbsp;tlaku. „Obrazům očí sekundovaly vázy ze&nbsp;supermarketu naplněné až&nbsp;po&nbsp;okraj temnými oky surové ropy. Na&nbsp;zdi je hlídaly tři&nbsp;hasicí přístroje. V&nbsp;další místnosti se&nbsp;vynořil nález v&nbsp;podobě geoekonomické sondy složené z&nbsp;vrstev slisovaných českých bankovek v&nbsp;hodnotě 21 milionů korun,“ popisuje Tichoň.
Někdy jsou ale zdrojem Tichoňovy inspirace podstatně prostší věci – třeba rodinná alba. Když&nbsp;našel v&nbsp;domácím archivu fotoalbum svého prastrýce, který ve&nbsp;30. letech zakládal Baťovy továrny v&nbsp;severní Africe, rozhodl se, že fotografie spojí s&nbsp;vlastními pracemi. S&nbsp;rodinnou historií je metaforicky provázal jako tkaničky od&nbsp;bot a&nbsp;výstava s&nbsp;názvem Nikdo Nic Neví v&nbsp;Krajské galerii výtvarného umění ve&nbsp;Zlíně se&nbsp;stala decentním komentářem současné koloniální rétoriky.
Ze&nbsp;všeho, co Pavel Tichoň říká, je patrné, že jeho umění vyrůstá ze&nbsp;života. Když&nbsp;mu něco přijde do&nbsp;cesty – více či&nbsp;méně zajímavého –, hned se&nbsp;toho chytne, mysl začíná pracovat, a&nbsp;vznikne série děl či&nbsp;výstava. Zdá se, že myšlenkový proces se&nbsp;u&nbsp;něj nikdy nezastavuje. Ptám se, jestli jeho umění lidé rozumějí a&nbsp;co se&nbsp;jím vlastně snaží předat. „Snažím se, aby moje umění bylo naprosto srozumitelné, nicméně se&nbsp;setkávám s&nbsp;tím, že mu nikdo nerozumí,“ směje se. „Svoji žitou zkušenost se&nbsp;snažím abstrahovat do&nbsp;obecnější roviny, k&nbsp;něčemu, s&nbsp;čím se&nbsp;může ztotožnit každý,“ vysvětluje výtvarník.<clink anchorid="8"></clink> <clink anchorid="7"></clink> <clink anchorid="6"></clink> <clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="1"></clink>

Výtvarník Pavel Tichoň studoval gymnázium, psal do novin o kultuře, věnoval se focení, malbě, akci, epizodně studoval na pedagogické fakultě MU, následně se dostal na AVU do Intermediální školy Milana Knížáka. Prošel i ateliérem Nových médií Veroniky Bromové a diplomoval u Michaela Bielického. Má za sebou celou řadu výstav, ve kterých diváky konfrontoval se svými spletitými myšlenkovými mapami. Inspirace k němu přichází z dějin umění, ale i z nahodilých situací, které mu do cesty přináší život.

Pavel Tichoň

<clink anchorid="2"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;budete snažit výtvarníka Pavla Tichoně zašoupnout do&nbsp;škatulky „malíř“ nebo „multimediální umělec“, rychle z&nbsp;ní vyskočí a&nbsp;pusu vám přelepí páskou, na&nbsp;které se&nbsp;donekonečna&nbsp;opakuje slovo „hovno“ ve&nbsp;čtrnácti jazycích. Tichoň je totiž, co se&nbsp;uměleckého projevu týče, nezařaditelný. Pro&nbsp;celou jeho tvůrčí dráhu je typická nestálost a&nbsp;přeskakování od&nbsp;jednoho žánru k&nbsp;jinému – tu namaluje obrazy, tu vytvoří koláže, jindy si odběhne k&nbsp;videoartu nebo k&nbsp;novomediální instalaci.
„Programově to bylo dáno už tím, že jsem se&nbsp;na&nbsp;AVU hlásil do&nbsp;Intermediální školy Milana Kn

Pavel Tichoň  Nesrozumitelně srozumitelná mnohovrstevnatost

<clink anchorid="1"></clink>
Madrid tepe energií v&nbsp;jakoukoliv denní i&nbsp;noční hodinu. V&nbsp;jednu ráno zahrádky před&nbsp;bary praskají ve&nbsp;švech a&nbsp;ulicemi se&nbsp;nesou živé diskuse místních, kteří popíjejí vermut a&nbsp;zobají tapas. Koncept la marcha, který lze přeložit jako „vyrazit ven za&nbsp;zábavou“, je tady životní styl, ne jen nárazová aktivita pro&nbsp;volné dny.
Při&nbsp;rychlém průzkumu metropole zjistíte, že se&nbsp;tu setkávají lidé všech zájmů. Město je středobodem vesmíru pro&nbsp;milovníky fotbalu (to díky legendárnímu klubu Real Madrid), mekkou kulturních nadšenců (kteří míří do&nbsp;zlatého trojúhelníku&nbsp;umění tvořeného Národním muzeem Prado, Muzeem královny Sofie a&nbsp;galerií Thyssen- 
 -Bornemiszů), ale ve&nbsp;velkém sem táhnou také gastronomičtí nadšenci, jelikož se&nbsp;to tu hemží michelinskými restauracemi (ve&nbsp;městě je jich 33), skvělými bary a&nbsp;kavárnami.
My do&nbsp;města vyrážíme na&nbsp;sklonku podzimu, v&nbsp;době, kdy Česko začíná sužovat zima, zatímco tady ještě hřeje slunce. Místo kabátů tak můžeme vytáhnout šortky a&nbsp;šaty. Naším cílem tentokrát není ani Prado, ani stadion Santiago Bernabéu, ale prozkoumání města a&nbsp;jeho okolí na&nbsp;čtyřech kolech, konkrétně kolech nového vozidla Lexus LBX. Půjde o&nbsp;slušnou výzvu, jelikož přespáváme v&nbsp;hotelu The Madrid Edition v&nbsp;samém centru města. Což znamená, že než se&nbsp;kamkoliv přesuneme, budeme muset překonat zrádné kruhové objezdy a&nbsp;poměrně zahuštěný madridský provoz.
Dobrodružné výpravě ale naštěstí předchází patřičná aklimatizace. Město nejdřív&nbsp;prozkoumáváme po&nbsp;svých. V&nbsp;průběhu odpoledne stíháme oběhnout několik zdejších pamětihodností, nejprve se&nbsp;ovšem posilňujeme v&nbsp;tržnici Mercado de San Miguel. Ve&nbsp;tři&nbsp;hodiny odpoledne je plná lidí, kteří sem vyrazili na&nbsp;pokrmy všeho druhu: od&nbsp;sendvičů s&nbsp;kalamáry přes&nbsp;iberskou šunku a&nbsp;krokety až&nbsp;po&nbsp;baskické jednohubky pinchos a&nbsp;čerstvé mořské plody. Ke&nbsp;každému pultu si tu sice musíme probojovat cestu masou lidí, fronty ale rychle postupují a&nbsp;my se&nbsp;brzy můžeme pustit do&nbsp;objevování města.
Času máme málo, takže&nbsp;z&nbsp;tržnice míříme k&nbsp;impozantnímu královskému paláci, chvíli nato obdivujeme interiér katedrály Panny Marie Almudenské a&nbsp;královské baziliky svatého Františka Velikého. Kromě sakrální architektury se&nbsp;ale kocháme i&nbsp;tou světskou. Madrid je z&nbsp;architektonické stránky neuvěřitelné eklektický – chvíli kráčíte čtvrtí, která připomíná Lisabon, o&nbsp;kousek dál se&nbsp;před&nbsp;vámi otevře třída takřka newyorského rázu. Na&nbsp;půdorysu města se&nbsp;potkává baroko, neoklasicismus, art deco, secese, brutalismus, funkcionalismus, haussmannovský vliv z&nbsp;Paříže i&nbsp;mrakodrapy ovlivněné tzv. chicagskou školou. To vše doplněné o&nbsp;miradores, pro&nbsp;Madrid typické prosklené balkony, a&nbsp;keramické obklady azulejos.
Večer splýváme s&nbsp;místními, když&nbsp;si sedáme na&nbsp;jednu ze&nbsp;zahrádek, objednáváme si vermut a&nbsp;shodujeme se, že dynamika města nám učarovala mnohem víc než třeba v&nbsp;posledních letech velmi oblíbená Barcelona. Ta působí v&nbsp;porovnání s&nbsp;hlavním španělským městem příliš nalajnovaně a&nbsp;jednolitě.
Hned druhý den ráno můžeme začít Madrid objevovat i&nbsp;za&nbsp;volantem. Sedáme do&nbsp;metalicky bílého LBX a&nbsp;máme jediný úkol: dojet do&nbsp;vily Finca El Gasco v&nbsp;obci Torrelodones, kde se&nbsp;mimochodem natáčel populární seriál Papírový dům.&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Po&nbsp;pár dramatických okamžicích z&nbsp;ranních madridských silnic, kde mezi auty kličkují skútry a&nbsp;na&nbsp;kruhových objezdech není úplně patrné, jak je používat, aniž by člověk&nbsp;ohrozil sebe i&nbsp;okolí, si začínáme uvědomovat, jak příjemná jízda v&nbsp;novém modelu od&nbsp;Lexusu vlastně je. Vůz&nbsp;je malý a&nbsp;do&nbsp;města naprosto ideální, přesto v&nbsp;něm má řidič i&nbsp;posádka pocit, že jim nechybí prostor. Auto zároveň na&nbsp;silnici – i&nbsp;přes&nbsp;svou malou velikost – poskytuje velkou míry sebejistoty.
Design je vypilovaný do&nbsp;posledního detailu a&nbsp;japonský původ značky nezapře. Z&nbsp;provedení celé kabiny je evidentní přístup omotenashi, který lze chápat jako bezbřehou pohostinnost zaměřenou na&nbsp;nejmenší drobnosti – jako kdyby designéři&nbsp;mysleli na&nbsp;potřeby uživatelů vozu dřív, než si je oni sami vůbec uvědomí. Panel má jednoduché křivky, díky nimž je výhled z&nbsp;vozu naprosto nerušený, kabina je příjemně vzdušná, ovládací prvky jsou rozmístěny kolem řidiče tak, aby se&nbsp;při&nbsp;jejich používání minimalizovaly pohyby rukou i&nbsp;očí, a&nbsp;poloha za&nbsp;volantem připomíná díky umístění sedadla spíše sezení v&nbsp;klasickém sedanu.
V&nbsp;japonském pohodlí tak proplouváme krajinou obklopující Madrid. Ta je rázovitá, jelikož město leží poměrně vysoko, na&nbsp;náhorní plošině v&nbsp;nadmořské výšce 655 metrů. Místo lesů tak míjíme vyprahlé travnaté pláně i&nbsp;pastviny, zatímco v&nbsp;dálce se&nbsp;rýsují dramatické horské scenerie. Po&nbsp;necelé hodině přijíždíme do&nbsp;vily Finca El Gasco, tradičního venkovského sídla, které nechal vybudovat španělský toreador Salvador Sánchez Povedano na&nbsp;konci 19. století coby skromnou usedlost a&nbsp;na&nbsp;začátku 20. století ji do&nbsp;dnešní podoby rozšířil admirál markýz&nbsp;z&nbsp;Valterry.
Ráno se&nbsp;přelévá do&nbsp;poledne, takže&nbsp;nás&nbsp;na&nbsp;rozlehlé zahradě obklopené duby cesmínovitými začíná pomalu prohřívat španělské slunce. Od&nbsp;centra Madridu jsme sotva nějakých třicet kilometrů, přitom se&nbsp;na&nbsp;dohled od&nbsp;nás&nbsp;rýsuje pohoří Sierra de Guadarrama.
I&nbsp;když&nbsp;jsme tu byli jen chvíli, město nám ukázalo, jak pestré a&nbsp;barevné je, kolik možností vyžití nabízí – a&nbsp;že když&nbsp;zatoužíte po&nbsp;klidu, po&nbsp;překonání ranní špičky v&nbsp;centru není nic snazšího než vyrazit do&nbsp;nedalekých hor.<clink anchorid="3"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Madrid tepe energií v&nbsp;jakoukoliv denní i&nbsp;noční hodinu. V&nbsp;jednu ráno zahrádky před&nbsp;bary praskají ve&nbsp;švech a&nbsp;ulicemi se&nbsp;nesou živé diskuse místních, kteří popíjejí vermut a&nbsp;zobají tapas. Koncept la marcha, který lze přeložit jako „vyrazit ven za&nbsp;zábavou“, je tady životní styl, ne jen nárazová aktivita pro&nbsp;volné dny.
Při&nbsp;rychlém průzkumu metropole zjistíte, že se&nbsp;tu setkávají lidé všech zájmů. Město je středobodem vesmíru pro&nbsp;milovníky fotbalu (to díky legendárnímu klubu Real Madrid), mekkou kulturních nadšenců (kteří míří do&nbsp;zlatého trojúhelníku&nbsp;umění tvořeného

Na skok v srdci Španělska

Bibiana Beňová

<clink anchorid="1"></clink>
Tento příběh se&nbsp;začal psát v&nbsp;roce 1617. V&nbsp;malebném alpském údolí Leogang se&nbsp;tehdy objevila první stavení, mezi nimi statek rodiny Schmuckových, jež na&nbsp;svazích hory Asitz hospodaří dodnes. Z&nbsp;farmy s&nbsp;pár pokoji pro&nbsp;hosty časem vyrostl wellness hotel, který si nezadá s&nbsp;opulentními korporátními pětihvězdami, to vše aniž by pozbyl hřejivou rodinnou atmosféru.
Klíčovým prvkem DNA Naturhotelu Forsthofgut je respekt: k&nbsp;tradicím, přírodě i&nbsp;hostům, které tu vnímají jako členy široké rodiny. Architekturu definují elementární formy a&nbsp;fasády z&nbsp;opršelého dřeva, interiéry stavějí na&nbsp;prémiových přírodních materiálech. Pro&nbsp;nejnáročnější je k&nbsp;dispozici pár luxusních duplexových chaletů, cenově přívětivější suity ubírají na&nbsp;metrech čtverečních, nikoli však na&nbsp;standardu a&nbsp;stylu.<clink anchorid="3"></clink>
Členitý hotelový areál je mimořádně zdařile řešený: prostory působí vzdušně, a&nbsp;přitom nabízejí dostatek intimních zákoutí. Atmosféru podtrhují krby s&nbsp;praskajícím ohněm a&nbsp;spektakulární výhledy z&nbsp;panoramatických oken – ty si užijete zejména&nbsp;ze&nbsp;tří samostatných spa. V&nbsp;adults only zóně se&nbsp;můžete ponořit do&nbsp;přírodního jezera nebo nekonečného bazénu, prohřát se&nbsp;v&nbsp;plovoucí finské sauně či&nbsp;v&nbsp;japonských lázních, k&nbsp;dispozici je i&nbsp;pestrá škála holistických a&nbsp;fitness programů.
Pro&nbsp;rodiny je tu vodní svět s&nbsp;bazénem přístupným 24/7, tobogánem a&nbsp;řadou dětských atrakcí – hotelová nabídka je opravdu bohatá, od&nbsp;indoor heren až&nbsp;po&nbsp;jezdecké kurzy. Vrcholem bývá krmení jelenů a&nbsp;daňků v&nbsp;blízké oboře Schmuckových.
Z&nbsp;rodinné produkce pochází taky většina surovin, které se&nbsp;objevují na&nbsp;talířích – od&nbsp;snídaně až&nbsp;po&nbsp;finediningové menu v&nbsp;nejexkluzivnější z&nbsp;trojice hotelových restaurací, Silva. Název v&nbsp;latině znamená les. A&nbsp;ten je v&nbsp;Naturhotelu Forsthofgut nevyčerpatelným zdrojem inspirace.<clink anchorid="4"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Tento příběh se&nbsp;začal psát v&nbsp;roce 1617. V&nbsp;malebném alpském údolí Leogang se&nbsp;tehdy objevila první stavení, mezi nimi statek rodiny Schmuckových, jež na&nbsp;svazích hory Asitz hospodaří dodnes. Z&nbsp;farmy s&nbsp;pár pokoji pro&nbsp;hosty časem vyrostl wellness hotel, který si nezadá s&nbsp;opulentními korporátními pětihvězdami, to vše aniž by pozbyl hřejivou rodinnou atmosféru.
Klíčovým prvkem DNA Naturhotelu Forsthofgut je respekt: k&nbsp;tradicím, přírodě i&nbsp;hostům, které tu vnímají jako členy široké rodiny. Architekturu definují elementární formy a&nbsp;fasády z&nbsp;opršelého dřeva, interiéry stavějí na&nbsp;prémiových příro

Naturhotel Forsthofgut  Alpské hýčkání nabité energií lesa

<clink anchorid="2"></clink>
Vorsprung durch Technik – tohle mě provázelo od&nbsp;dětství, kdy na&nbsp;naši&nbsp;televizní anténu zabloudily zakázané kapitalistické reklamy z&nbsp;ARD nebo ZDF. Audi a&nbsp;jeho slavný slogan z&nbsp;roku 1971, který automobilka používala dávno před&nbsp;uvedením pohonu všech kol quattro – a&nbsp;Audi na&nbsp;něm staví dodnes. A&nbsp;je tomu tak i&nbsp;v&nbsp;případě elektrické A6 e-tron.
Audi A6 Sportback e-tron quattro, stará dobrá A6, jen elektrická, chtělo by se&nbsp;říci. Je pořád přesně tím, čím má být. Elegantním, sebevědomým a&nbsp;mimořádně vyváženým vozem vyšší střední třídy. Elektrická platforma vyvíjená společně s&nbsp;Porsche dává najevo, že Audi neexperimentuje, když&nbsp;vstupuje do&nbsp;této kategorie. Jste-li fanoušci elektra, pak je tu jeden z&nbsp;nejpovedenějších elektromobilů současnosti.
Aerodynamika hraje hlavní roli a&nbsp;karoserie Sportback z&nbsp;ní těží maximum. Design se&nbsp;oproti spalovací verzi liší – je čistší, techničtější a&nbsp;odvážnější. Úzká maska, ostře řezaná kapota, rozdělené denní svícení od&nbsp;hlavních světel. Zadní část s&nbsp;nepřerušenou světelnou linkou, variabilní grafikou svítilen a&nbsp;svítícími kruhy Audi působí mimořádně efektně, obzvlášť po&nbsp;setmění. Auto má styl, autoritu a&nbsp;zvláštní klidnou sílu.
Interiér je samostatnou kapitolou. Digitální architektura tu dostává hlavní slovo – zakřivený panel s&nbsp;dvojicí displejů (11,9“ před&nbsp;řidičem a&nbsp;14,5“ centrální) působí luxusně a&nbsp;přirozeně zapadá do&nbsp;prostoru. Řidiče obklopuje. Zajímavý je volitelný displej před&nbsp;spolujezdcem – poskytuje připojení k&nbsp;běžně využívaným a&nbsp;populárním aplikacím. Grafika je fajn, ale přiznávám, že je nutné dát si v&nbsp;autě nanečisto pár chvil „jen pro&nbsp;sebe“, vše okoukat a&nbsp;naučit se. Pro&nbsp;zkratky jsou tady i&nbsp;nadále fyzická tlačítka.
Materiály působí hodnotně, líbí se&nbsp;mi alcantara i&nbsp;na&nbsp;přístrojové desce, na&nbsp;druhou stranu, tvrdé plasty si našly cestu do&nbsp;míst, kam oko sice nepadne, ale nemusely by tam být. Zpracování je precizní. Sportovní sedadla S&nbsp;line kombinují komfort s&nbsp;jistým bočním vedením. Po&nbsp;tom, co se&nbsp;člověk&nbsp;vozí v&nbsp;SUV, je posez hezky nízko a&nbsp;jakoby závodně stísněný. To se&nbsp;mi líbí moc. Být obklopen autem. Super pocit.
Onen „Vorsprung durch Technik“ je pod&nbsp;kapotou. Verze quattro nabízí výkon 315 kW (428 koní), zrychlení na&nbsp;stovku za&nbsp;4,7 sekundy a&nbsp;baterii o&nbsp;kapacitě 100 kWh. Papírový dojezd až&nbsp;711 km. V&nbsp;reálu vše závisí na&nbsp;podmínkách a&nbsp;na&nbsp;tom, jak (logicky) jezdíte. Interiér je skvěle utlumený, nástup výkonu kultivovaný a&nbsp;přirozený. Vzduchové odpružení dokonale maskuje hmotnost vozu a&nbsp;dává jistý pocit lehkosti. Auto umí jet rychle, velmi rychle. V&nbsp;dynamickém režimu je přesnější, nižší, ostřejší, a&nbsp;přitom stále zůstává komfortní.
Spotřeba kolem 21 kWh na&nbsp;dálnici v&nbsp;chladném počasí je solidní, v&nbsp;létě se&nbsp;dá jezdit ještě úsporněji. Díky 800 V&nbsp;architektuře zvládá rychlé nabíjení až&nbsp;270 kW a&nbsp;krátká pauza znamená stovky kilometrů navíc. Praktický detail: nabíjecí konektory jsou na&nbsp;obou stranách vozu.
Audi, jak jej znáte. Tichý, rychlý, komfortní a&nbsp;technicky vytříbený společník. Univerzál, který spojuje styl, výkon a&nbsp;každodenní použitelnost s&nbsp;několikrát zmíněným „závodním“ pocitem. Audi jde s&nbsp;trendy a&nbsp;nabízí svobodu volby, aniž byste měli pocit, že s&nbsp;elektřinou přijdete o&nbsp;něco z&nbsp;DNA značky.<clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
<h2>711 km </h2>
Jak píše automobilka, „efektivní pohon a&nbsp;propracovaná aerodynamika nového Audi umožňují dostat se&nbsp;přes&nbsp;700 km“. To je velmi ambiciózní číslo a&nbsp;hodně závisí na&nbsp;stylu jízdy a&nbsp;povětrnostních podmínkách. Na&nbsp;300 km další jízdy se&nbsp;auto dobije za&nbsp;10 minut.<clink anchorid="1"></clink> <clink anchorid="5"></clink>
&nbsp;

Výkon: 315 kW (428 k)

Nejvyšší točivý moment: 855&nbsp;Nm

Kapacita baterie: 100&nbsp;kWh 
(Využitelná kapacita baterie: 94,9&nbsp;kWh)

Pohotovostní hmotnost: 2456 kg

Maximální rychlost: 210 km/h

Zrychlení 0–100 km/h: 4,7 s

Spotřeba WLTP: 20,5 kWh / 100 km

Audi A6 Sportback e-tron quattro

<clink anchorid="2"></clink>
Vorsprung durch Technik – tohle mě provázelo od&nbsp;dětství, kdy na&nbsp;naši&nbsp;televizní anténu zabloudily zakázané kapitalistické reklamy z&nbsp;ARD nebo ZDF. Audi a&nbsp;jeho slavný slogan z&nbsp;roku 1971, který automobilka používala dávno před&nbsp;uvedením pohonu všech kol quattro – a&nbsp;Audi na&nbsp;něm staví dodnes. A&nbsp;je tomu tak i&nbsp;v&nbsp;případě elektrické A6 e-tron.
Audi A6 Sportback e-tron quattro, stará dobrá A6, jen elektrická, chtělo by se&nbsp;říci. Je pořád přesně tím, čím má být. Elegantním, sebevědomým a&nbsp;mimořádně vyváženým vozem vyšší střední třídy. Elektrická platforma vyvíjená společně s&nbsp;Porsc

Náskok díky technice. Audi A6 Sportback e-tron quattro

Kdo chce vědět víc... Co rozhodne o&nbsp;tom, že se&nbsp;skvělý nápad uchytí a&nbsp;naprosto změní pravidla hry? A&nbsp;jak moc či&nbsp;málo stačí k&nbsp;tomu, aby se&nbsp;taková idea zrodila?<clink anchorid="1"></clink>
Inovátoři
(The Innovators: How a&nbsp;Group of Hackers, Geniuses and Geeks Created the Digital Revolution)
Walter Isaacson
Příběh lidí, kteří umožnili nástup digitálního věku. Isaacsonova mistrná sága začíná Adou Lovelaceovou, dcerou lorda Byrona, jež se&nbsp;ve&nbsp;čtyřicátých letech 19. století stala průkopnicí počítačového programování. Zkoumá fascinující osobnosti jako Vannevara Bushe, Alana Turinga, Johna von Neumanna, J. C. R. Licklidera, Douga Engelbarta, Roberta Noyce, Billa Gatese, Steva Wozniaka, Steva Jobse, Tima Bernerse-Lea či&nbsp;Larryho Page. Kniha vypráví o&nbsp;tom, jakým způsobem uvažovali a&nbsp;proč byli tak vynalézaví. Je také vyprávěním o&nbsp;jejich schopnosti spolupracovat a&nbsp;osvojit si umění týmové spolupráce, díky čemuž pak byli ještě kreativnější.<clink anchorid="2"></clink>
Inovovati budeš
(Thou Shalt Innovate)
Avi Joreš
Bestseller přeložený do&nbsp;30 jazyků přináší poutavé příběhy zázračných izraelských inovací, které pomáhají měnit život stovkám milionů lidí po&nbsp;celé planetě. Lékařské využívání marihuany, robotické vyšetření páteře, ochrana kybernetického prostoru, převratný způsob zavlažování, přelom ve&nbsp;využívání sluneční energie, protiraketový systém, pilulka s&nbsp;kamerou pro&nbsp;vyšetření střev… Proč se&nbsp;právě tato malá země uprostřed neklidného regionu stala lídrem globálních inovací? Může za&nbsp;to neustálá potřeba zdokonalovat se&nbsp;a&nbsp;snaha být o&nbsp;krok či&nbsp;dva před&nbsp;nepřátelsky naladěnými sousedy? Nebo je v&nbsp;tom něco víc, specificky židovského, co Izraelce nutí měnit svět k&nbsp;lepšímu?
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Jak fungují inovace
(How Innovation Works: And Why It Flourishes in Freedom)
Matt Ridley
Kniha známého britského zoologa a&nbsp;popularizátora vědy navazuje na&nbsp;bestsellery Racionální optimista a&nbsp;Evoluce všeho, v&nbsp;nichž líčí cestu lidstva od&nbsp;doby kamenné k&nbsp;současné prosperitě. Základním faktorem na&nbsp;této cestě jsou inovace, záhadný a&nbsp;nedoceňovaný proces, který vskrytu formuje historii lidské civilizace a&nbsp;je obdobou biologické evoluce. Inovace se&nbsp;zásadně liší od&nbsp;vynálezů, protože&nbsp;při&nbsp;nich nevzniká něco zcela nového, ale již existující vynálezy a&nbsp;myšlenky se&nbsp;přetvářejí ve&nbsp;spolehlivé, prakticky upotřebitelné a&nbsp;masově dostupné věci. Vůbec první a&nbsp;nejdůležitější inovací z&nbsp;hlediska planety Země je však vznik života samého.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Lean Startup
(The Lean Startup: How Today’s&nbsp;Entrepreneurs Use Continuous Innovation to Create Radically Successful Businesses)
Eric Ries
Většina startupů selže. Řadě selhání by však šlo zabránit. Lean Startup je nový druh přístupu k&nbsp;podnikání, který začíná být populární na&nbsp;celém světě. Lean Startup přináší jiný pohled na&nbsp;budování nových firem. Eric Ries definuje startup jako organizaci zaměřenou na&nbsp;vytváření něčeho nového v&nbsp;extrémně nejistých podmínkách. To platí jak pro&nbsp;jednotlivce začínajícího v&nbsp;garáži, tak pro&nbsp;skupinu ostřílených profesionálů. Jedno mají společné: musejí odhalit roušku&nbsp;nejistoty a&nbsp;objevit tu pravou cestu vedoucí k&nbsp;udržitelnému podniku. Lean Startup nabízí způsob, jak kontinuálně testovat vizi a&nbsp;adaptovat se&nbsp;dřív, než bude příliš pozdě.

Kdo chce vědět víc... Co rozhodne o&nbsp;tom, že se&nbsp;skvělý nápad uchytí a&nbsp;naprosto změní pravidla hry? A&nbsp;jak moc či&nbsp;málo stačí k&nbsp;tomu, aby se&nbsp;taková idea zrodila?<clink anchorid="1"></clink>
Inovátoři
(The Innovators: How a&nbsp;Group of Hackers, Geniuses and Geeks Created the Digital Revolution)
Walter Isaacson
Příběh lidí, kteří umožnili nástup digitálního věku. Isaacsonova mistrná sága začíná Adou Lovelaceovou, dcerou lorda Byrona, jež se&nbsp;ve&nbsp;čtyřicátých letech 19. století stala průkopnicí počítačového programování. Zkoumá fascinující osobnosti jako Vannevara Bushe, Alana Turinga,