Hrot 2025 06

Hrot 2025 05

Hrot 2025 04

Hrot 2025 03

Hrot 2025 01-02

Hrot 2024 06

Hrot 2024 05

Hrot 2024 04

Hrot 2024 03

Hrot 2024 02

Hrot 2024 01

Tomáš Otta

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho předkovi znárodnili továrnu, a&nbsp;tak ji vybudoval znovu. Podnikatelského ducha má i&nbsp;po&nbsp;svém slavném dědečkovi-vynálezci. Nyní bysnysmen a&nbsp;miliardář Martin Wichterle stojí v&nbsp;popředí tzv. Druhé ekonomické transformace, iniciativy s&nbsp;cílem posunout stát mezi výrobní a&nbsp;technologickou špičku&nbsp;a&nbsp;vybudovat hrdé a&nbsp;úspěšné Česko. Jaký recept na&nbsp;to Wichterle nabízí a&nbsp;na&nbsp;co se&nbsp;musíme připravit? Nejen o&nbsp;tom s&nbsp;ním hovořil šéfredaktor magazínu HROT Tomáš Otta.
Ze&nbsp;své rohové kanceláře v&nbsp;nové administrativní budově v&nbsp;pražských Holešovicích má senzační výhled. Nenabízí panorama Hradčan, ale pohledy na&nbsp;protější malebné trojské vinice a&nbsp;dramatické skály. Taková krajina musí Martinovi Wichterlemu, původní profesí geologovi, vyhovovat. „Támhle na&nbsp;tom kopci produkují víno, ke&nbsp;kterému vzhlížejí i&nbsp;na&nbsp;Moravě,“ povídá. Charismatický padesátník, oblečený do&nbsp;stylové černé, je v&nbsp;uvolněné náladě.
Martin Wichterle založil krátce po&nbsp;revoluci specializovanou geologickou firmu. Po&nbsp;velice úspěšném exitu na&nbsp;přelomu milénia však vstoupil do&nbsp;průmyslového odvětví – vzkřísil kdysi slavnou značku&nbsp;Wikov. Založenou jeho pradědečkem Františkem.
Sedíme u&nbsp;konferenčního stolku a&nbsp;jeho předek František Wichterle na&nbsp;nás&nbsp;majestátně shlíží z&nbsp;obrazu v&nbsp;opulentním rámu. Během rozhovoru se&nbsp;můj pohled několikrát oprávněně stočí k&nbsp;jeho výstavním licousům. Hovoříme zejména&nbsp;o&nbsp;potřebě nového brandingu Česka, který Wichterle chystá coby jeden ze&nbsp;signatářů Druhé ekonomické transformace. Na&nbsp;téma silné promluvy Česka v&nbsp;zahraničí před&nbsp;ním opatrně rozvíjím svou teorii o&nbsp;českém průmyslu, který mnozí už nyní, co se&nbsp;schopností a&nbsp;kvality týká, hodnotí jako „Německo B“. Je to tak dobře? A&nbsp;proč je branding pro&nbsp;zemi tak důležitý?
„Branding je důležitý samozřejmě u&nbsp;jakéhokoli produktu. Ale branding státu je ještě o&nbsp;level výše,“ začíná Wichterle. „Dobrý branding státu samozřejmě prodává nejenom ten stát, ale prodává i&nbsp;jeho produkty a&nbsp;služby, dělá jej atraktivním pro&nbsp;investory i&nbsp;turisty, pro&nbsp;vzdělané lidi, kteří jsou ochotní do&nbsp;toho státu přijít podnikat, studovat a&nbsp;pracovat. V&nbsp;neposlední řadě dobrý branding samozřejmě ve&nbsp;státě vytváří i&nbsp;určitou sounáležitost a&nbsp;konsenzus.“ Takže&nbsp;těch důvodů, proč pracovat na&nbsp;dobrém brandingu České republiky, je spousta, že? „Ano – a&nbsp;my nejsme první, koho to napadlo. Ale pokud se&nbsp;podíváme na&nbsp;okolní země nebo jiné země ve&nbsp;světě, tak jsme jedni z&nbsp;posledních, kteří se&nbsp;této problematice začínají věnovat.“<clink anchorid="2"></clink>
Wichterle říká, že volání po&nbsp;kvalitním brandingu Česka vzešlo primárně z&nbsp;byznysu. „Už před&nbsp;třemi čtyřmi roky jsme v&nbsp;rámci Druhé ekonomické transformace s&nbsp;brandingem coby jedním z&nbsp;klíčových témat začali pracovat a&nbsp;státu vysvětlovat, co to skutečně je. Že to není jen heslo a&nbsp;logo. Protože&nbsp;takových pokusů tady bylo už aspoň čtyřicet – a&nbsp;všechny během velice krátké doby havarovaly.“
Co se&nbsp;týká předešlých pokusů, je jisté, že vizualizace i&nbsp;heslovitost byly přinejmenším sporné. „My to tentokrát chceme udělat pořádně, vysvětlit politikům a&nbsp;veřejnosti, proč to děláme. Projít poctivým procesem brandingu, aby tady vzniklo něco, co bude mít dlouhodobější trvání a&nbsp;někdo to bude opečovávat. Protože&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;branding neopečovává, zkolabuje,“ shrnuje Wichterle.
Ale co to vlastně znamená, udělat branding správně? Jak definovat, kde jako země stojíme a&nbsp;co dělá naši&nbsp;image? „Je to všechno, je to prostě image státu. Jak vypadají a&nbsp;jak fungují jeho produkty, ale třeba i&nbsp;jak vystupuje navenek jeho kultura, jak se&nbsp;chováme či&nbsp;jak se&nbsp;chová stát v&nbsp;globálním světě. Image Česka tvoří dlouhá řada faktorů – a&nbsp;ty vytváří právě ten brand,“ vysvětluje.
Sám Martin Wichterle má podnikání nepochybně v&nbsp;krvi. Zdědil tento talent po&nbsp;svém pradědečkovi, zakladateli strojírenské firmy Wikov? „To nevím, ale i&nbsp;dědeček, profesor Otto Wichterle, byl podnikavý. V&nbsp;době, kdy se&nbsp;podnikat nesmělo, měly všechny jeho vynálezy extrémně vysoký stupeň aplikace. Když&nbsp;se&nbsp;podíváte zrovna na&nbsp;jeho slavné kontaktní čočky, tak on je prohnal od&nbsp;základního výzkumu přes&nbsp;provoz a&nbsp;marketing až&nbsp;po&nbsp;nalezení kupce v&nbsp;Americe, který získal licenci,“ vypráví s&nbsp;obdivem a&nbsp;hrdostí. „Byl to takový ucelený business case, dnes je věda uzavřená ve&nbsp;svých ústavech – to je mimochodem náš další úkol, s&nbsp;jejím transferem do&nbsp;praxe... On ve&nbsp;své době udělal všechno až&nbsp;do&nbsp;konce, až&nbsp;do&nbsp;vycashování základního výzkumu,“ směje se. „Takže&nbsp;možná to byl právě on s&nbsp;tím&nbsp;skutečným podnikatelským duchem. Je támhle, pod&nbsp;kytkou,“ ukazuje na&nbsp;bustu usazenou na&nbsp;zemi za&nbsp;mnou.
Z&nbsp;Wichterleho uvolněného vyprávění by se&nbsp;mohlo zdát, že jeho slavný předek jako by ani nebyl režimem zašlapaný do&nbsp;země. Opak je ale pravdou. „Nejdřív&nbsp;ho v&nbsp;padesátých letech vyhodili z&nbsp;vysokých škol, v&nbsp;šedesátých letech, kdy se&nbsp;klima trošku&nbsp;uvolnilo, mu povolili vytvořit Ústav makronukleární chemie, kde právě vynalezl kontaktní čočky. Jenže&nbsp;v&nbsp;roce 1968 s&nbsp;Ludvíkem Vaculíkem sepsali výzvu Dva tisíce slov, a&nbsp;tak ho vyhodili z&nbsp;postu ředitele, dál už tam mohl dělat jen vědeckého pracovníka. Protože&nbsp;státu pořád přinášel obrovské finanční prostředky, neposlali ho někam koulet sudy,“ směje se&nbsp;Martin Wichterle.<clink anchorid="3"></clink>
Jeho prapředek František založil společnost Wikov v&nbsp;Prostějově. Martin už ale na&nbsp;moravské město žádné vazby nemá. „Ani dědeček tam už nebydlel. Pradědeček tam firmu založil ještě pod&nbsp;názvem Wichterle, později fúzovala s&nbsp;firmou pana Kováříka, a&nbsp;tím&nbsp;vznikl Wikov,“ vypráví. „A&nbsp;pak jsme o&nbsp;to přišli. Wikov měl několik tisíc zaměstnanců, pobočky v&nbsp;zahraničí, velkou výrobu… Začalo to hned po&nbsp;válce, už za&nbsp;Beneše, kdy byly všechny firmy nad&nbsp;500 zaměstnanců znárodněny. Podnik se&nbsp;za&nbsp;komunistů jmenoval Agrostroj, ale po&nbsp;revoluci se&nbsp;na&nbsp;něj restituce nevztahovaly, a&nbsp;tak šel do&nbsp;druhé vlny kuponové privatizace a&nbsp;vzápětí úspěšně zkrachoval,“ dodává bez&nbsp;výrazné stopy sentimentu.
„Já jsem se&nbsp;ke&nbsp;strojírenství dostal někdy v&nbsp;roce 2000, když&nbsp;jsem prodal svou geologickou firmu. Měl jsem tehdy hromadu peněz&nbsp;a&nbsp;netušil, do&nbsp;čeho investovat.“ A&nbsp;pokračuje: „Naskytla se&nbsp;příležitost zakoupit menší výrobu po&nbsp;ČKD a&nbsp;Škodovce, hledal jsem název, abych nemusel platit license fees, a&nbsp;tak jsem si vzpomněl na&nbsp;Wikov. Zjistil jsem, kde je značky konec, konkurzní správce ji různě rozprodával, až&nbsp;skončila u&nbsp;jistého Čechokanaďana, který mi ji prodal zpátky. Takže&nbsp;můj Wikov s&nbsp;tím&nbsp;historickým vlastně nemá nic společného, jen jsem pořídil zpátky rodinnou známku,“ shrnuje Wichterle.
Znovu se&nbsp;v&nbsp;rozhovoru stáčíme k&nbsp;tématu brandingu Česka. Kdo by netoužil mít tak silný brand, jako má třeba Švýcarsko, navrhuji opatrně… „Tak samozřejmě, když&nbsp;na&nbsp;svůj výrobek nalepím cedulku Made in Švýcarsko, můžu&nbsp;si rovnou vesele přidat 30 %, aniž bych hnul prstem. A&nbsp;zvýším HDP země přesně o&nbsp;tuto částku. Ekonomický dopad dobrého brandingu je veliký, není to jenom nějaké logo, nějaké pozlátko. Je to faktický dopad do&nbsp;příjmů státu a&nbsp;je to nezbytná věc.“
Ptám se, kudy cesta k&nbsp;novému brandingu vede. „První, co se&nbsp;chystáme nastartovat v&nbsp;následujících týdnech nebo skoro i&nbsp;dnech, je diskuse nad&nbsp;naší identitou. A&nbsp;nemůže to být diskuse někde v&nbsp;kavárně. Je to krásné téma a&nbsp;diskutuje se&nbsp;na&nbsp;všech možných úrovních, nejen mezi politiky a&nbsp;byznysmeny, ale i&nbsp;v&nbsp;akademické, umělecké, sportovní komunitě. Prostě staří, mladí, blbí, chytří, když&nbsp;to řeknu lidově, všichni se&nbsp;baví o&nbsp;tom češství – co je signifikantní pro&nbsp;tuto zemi a&nbsp;její obyvatele, co je nějakým způsobem spojuje.“
A&nbsp;jaké konkrétní věci to jsou? „Například že v&nbsp;této zemi se&nbsp;docela dobře žije, je bezpečná, spolehlivá, je to opravdu skvělé místo k&nbsp;životu. Opíráme se&nbsp;samozřejmě i&nbsp;o&nbsp;náš průmysl, který tady má velkou tradici,“ říká Martin Wichterle. A&nbsp;dokončuje myšlenku: „Vy se&nbsp;druhý den nezměníte na&nbsp;něco úplně nového, na&nbsp;úplně jiný segment. Docela dobře jste na&nbsp;začátku našeho rozhovoru poznamenal ‚Německo B‘. Takhle se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;vlastně dívá velká část našeho světa… “<clink anchorid="4"></clink>
Nemyslel jsem to nijak hanlivě, přijde mi to docela dobré, vstupuji mu do&nbsp;řeči. „Je to docela dobré. Já se&nbsp;ještě pamatuju, kdy se&nbsp;řada aktivit českého průmyslu odehrávala ve&nbsp;východní části Evropy a&nbsp;tam se&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;tak dívali – vy jste ti naši&nbsp;Němci, když&nbsp;to zjednoduším,“ usmívá se. „Určitě ve&nbsp;střední a&nbsp;východní Evropě máme nejvyšší rating v&nbsp;preciznosti a&nbsp;pořád za&nbsp;dobrou cenu. A&nbsp;k&nbsp;tomu přidáváme něco, co je docela signifikantní, a&nbsp;sice kreativitu. Česká kreativita vůbec není ‚blbá‘, právě naopak. Český průmyslový design má ve&nbsp;světě ještě lepší jméno než třeba naše strojírenství.“ Naopak s&nbsp;termínem „zlaté české ručičky“ by Martin Wichterle raději spíš nešermoval. „Ale například pražská UMPRUM je absolutně nejvýše hodnocená vysoká škola z&nbsp;našich vůbec, vejde se&nbsp;do&nbsp;první padesátky veškerých uměleckoprůmyslových škol na&nbsp;světě,“ připomíná.
Zmiňuji se, jak moc mě rozčiluje, že české firmy, aby měly zakázky, vyrábějí vlastně anonymně pro&nbsp;zahraniční firmy. Všímám si toho zejména&nbsp;v&nbsp;textilním průmyslu a&nbsp;argumentuji, že třeba Portugalci trvají na&nbsp;tom, aby zahraniční značky výslovně zmiňovaly, kde se&nbsp;daný produkt skutečně vytváří. To současně buduje hrdost a&nbsp;loajalitu zaměstnanců.
„Co jste nakousl, souvisí s&nbsp;celkovou transformací české ekonomiky. My jsme tady posledních třicet let žili na&nbsp;ekonomickému modelu, který byl postavený na&nbsp;tom, že v&nbsp;devadesátkách, kdy jsme ztratili východní trhy, jsme masivně najeli na&nbsp;něco, co se&nbsp;nazývá subdodavatelskou ekonomikou,“ vysvětluje Martin Wichterle. „Někdo k&nbsp;nám přišel, zadal nám nějaké konkrétní výkresy a&nbsp;řekl: Tohle vyrobte, my si to od&nbsp;vás&nbsp;vezmeme a&nbsp;někde to prodáme. Dlouhé roky byl tento model poměrně úspěšný. Česká ekonomika raketově vyrostla a&nbsp;celkem dohonila západní svět, dělali jsme to s&nbsp;poměrně kvalifikovanou a&nbsp;schopnou pracovní silou, geograficky jsme byli blízko, otevřeli jsme se&nbsp;zahraničním kapitálu… Ale model se&nbsp;vyčerpal. Už moc levní nejsme,“ říká. A&nbsp;dovysvětluje: „Když&nbsp;se&nbsp;orientujete čistě na&nbsp;výrobu a&nbsp;děláte pro&nbsp;někoho, je to fajn, protože&nbsp;spoustu nákladů neřešíte – marketing, prodeje, vývoj… Když&nbsp;se&nbsp;však podíváte po&nbsp;světě, snadno zjistíte, že sama výroba přináší nejnižší přidanou hodnotu. A&nbsp;že i&nbsp;kdyby jsme se&nbsp;tady uvyráběli k&nbsp;smrti, západní svět nikdy nedoženeme. Naopak o&nbsp;výrobu můžeme ještě přicházet, protože&nbsp;někdo bude ještě schopnější, a&nbsp;hlavně levnější.“
Jedinou schůdnou cestu proto Martin Wichterle spatřuje ve&nbsp;vlastních produktech a&nbsp;službách. „Ty vyvíjíme a&nbsp;pak je taky prodáváme. V&nbsp;tom jsou hlavní přidané hodnoty.“
Skvělou zprávou podle něj je, že česká ekonomika se&nbsp;prý přesně tímhle způsobem již mění. „Zaprvé, byznys má už větší sílu. Konečně může začít budovat nějaké své produkty, což vůbec není levné, musíte to zainvestovat nejen na&nbsp;straně vývoje, ale i&nbsp;obchodu a&nbsp;marketingu. Musíte vytvořit nějaké prostředí ve&nbsp;firmě, aby tohle dokázala zvládnout.“ Wichterle nadšeně hovoří o&nbsp;stoupající síle českého kapitálu, který roste i&nbsp;kvůli – či&nbsp;spíše díky – faktu, že zmiňovaná subdodavatelská ekonomika se&nbsp;vyčerpává. Znovu se&nbsp;prý probouzí chuť a&nbsp;kreativita českého průmyslu. O&nbsp;jakou „chuť“ se&nbsp;přesně jedná? „O&nbsp;chuť na&nbsp;expanzi. Česko je nejsilnější z&nbsp;celého středoevropského a&nbsp;východoevropského bloku, co se&nbsp;týče investic v&nbsp;zahraničí. To je superdobrá cesta, jak se&nbsp;vybabrat ze&nbsp;subdodavatelské ekonomiky. A&nbsp;právě na&nbsp;to potřebujeme i&nbsp;kvalitní branding,“ vrací do&nbsp;hry téma, které provází celý náš rozhovor.<clink anchorid="5"></clink>
V&nbsp;subdodavatelské ekonomice jste zkrátka bytostně slabým hráčem, pokud spočinete jen ve&nbsp;výrobní části. „Kredit si budujete tím, že vytváříte svoje brandy. Skrze vlastní značky je kredit státu skvěle vidět,“ prohodí Wichterle. Mám pocit, že rozvoj produktu v&nbsp;cosi „kultovního“ či&nbsp;„ikonického“ je něco, co v&nbsp;našich krajích prostě nelze provést. Od&nbsp;dobře vypadajícího produktu, technicky a&nbsp;funkčně vyřešeného, přes&nbsp;správný název a&nbsp;odpovídající rozvinutý marketing… „To je problém, ohromná výzva pro&nbsp;český byznys,“ navazuje Martin Wichterle. „Umíme vyrobit úplně cokoli na&nbsp;světě, spoustu věcí jsme schopni vymyslet. Ale co absolutně“ – klade důraz právě na&nbsp;toto slovo – „neumíme je něco prodat!“ Dobrý příběh – dobrý marketing – dobrý prodej, že? „Jestli tohle nepřekonáme, nikdy nic nedoženeme. Učíme se&nbsp;to, ale bolí to. I&nbsp;já jsem si prošel takovou spoustou zajímavých casů, kdy jsem se&nbsp;učil, jak se&nbsp;nějaké věci prodávají, jak na&nbsp;to... Musím říct, že to byla úplně největší výzva.“
Na&nbsp;mysli má pravděpodobně svoji akvizici ve&nbsp;sklářském průmyslu, přesněji značky Bomma a&nbsp;Rückl, které svými krásnými produkty přirozeně cílí na&nbsp;sofistikované publikum. „Skrze sklo jsem se&nbsp;dostal k&nbsp;průmyslovému designu. Ano, tam jsem pochopil, jak jsou soft faktory důležité. Právě ty prodávají produkt. Jak musíte na&nbsp;světové úrovni prezentovat značku, dělat jí marketing a&nbsp;obchod… To byla strašně krásná learning curve – a&nbsp;jsem rád, že jsem tím&nbsp;prošel.“
Proč vlastně do&nbsp;tohoto odvětví vstoupil? „Všechno jsou to nějaké náhody. Původně jsem do&nbsp;sklářského průmyslu nechtěl, už v&nbsp;té době jsem se&nbsp;soustředil na&nbsp;strojírenství – a&nbsp;každá další aktivita žere spoustu nervů a&nbsp;času. Nakonec mě přemluvil majitel, ať se&nbsp;prý přijedu podívat. Nechtělo se&nbsp;mi, tušil jsem, že když&nbsp;tam pojedu, určitě se&nbsp;mi to zalíbí a&nbsp;budu to chtít. Já vždycky chtěl dělat věci, které jsou hezké a&nbsp;líbí se&nbsp;mi – a&nbsp;ne vždy jsem řešil, zda to vydělává hodně peněz. A&nbsp;sklo je prostě démonické. V&nbsp;českých zemích má obrovskou historii.“
Už poněkolikáté během našeho rozhovoru se&nbsp;tematicky rozkročujeme a&nbsp;vracíme. Zajímá mě, proč vlastně marketing neumíme – je to dědictví devadesátek, kdy do&nbsp;podnikání vstoupili lidé, kteří s&nbsp;ním neměli žádné zkušenosti? „Ale to nejsou jenom devadesátky,“ vysvětluje Martin Wichterle. „Už za&nbsp;Rakouska-Uherska se&nbsp;hodně prodejů hnalo přes&nbsp;Vídeň, my jsme to tady prostě vyráběli. A&nbsp;právě z&nbsp;toho musíme vystoupit.“ Naši&nbsp;přímí západní sousedé mají skvělé brandy a&nbsp;umějí je perfektně vizuálně nabídnout, zmiňuji…
„Tak Němci – k&nbsp;tomu je samostatný supercase,“ chytá se&nbsp;Wichterle. A&nbsp;vypráví: „Myslím, že je z&nbsp;konce 19. století, kdy Němci byli v&nbsp;průmyslu úplně úžasní, ale prodejně je totálně válcovali Britové, a&nbsp;to už tenkrát skrze své brandy. Tehdejší německý kancléř proto rozhodl, že Německo taky potřebuje své značky, jinak konečnou bitvu s&nbsp;Anglií nikdy nevyhrají. A&nbsp;během velice krátké doby Němci postavili silné značky, které vlastně přetrvávají doteď. Ale víte, jaká je vůbec nejlepší definice brandingu, jakou jsem slyšel?“ Nemám tušení, říkám pobaveně. „Vyřkl ji, zhruba v&nbsp;téže době, jistý francouzský ministr zahraničí. Zavolal si k&nbsp;sobě všechny francouzské velvyslance ve&nbsp;světě a&nbsp;dal jim jasný rozkaz: Zařiďte, ať nás&nbsp;všichni mají rádi!“ směje se.
„Což se&nbsp;jim tedy úplně nepovedlo… Ale není to dobrý cíl brandingu a&nbsp;zlepšení image země? Když&nbsp;nás&nbsp;všichni budou mít rádi, bude se&nbsp;nám tu všem žít mnohem lépe a&nbsp;byznysu se&nbsp;bude víc dařit.“

<clink anchorid="1"></clink>
Jeho předkovi znárodnili továrnu, a&nbsp;tak ji vybudoval znovu. Podnikatelského ducha má i&nbsp;po&nbsp;svém slavném dědečkovi-vynálezci. Nyní bysnysmen a&nbsp;miliardář Martin Wichterle stojí v&nbsp;popředí tzv. Druhé ekonomické transformace, iniciativy s&nbsp;cílem posunout stát mezi výrobní a&nbsp;technologickou špičku&nbsp;a&nbsp;vybudovat hrdé a&nbsp;úspěšné Česko. Jaký recept na&nbsp;to Wichterle nabízí a&nbsp;na&nbsp;co se&nbsp;musíme připravit? Nejen o&nbsp;tom s&nbsp;ním hovořil šéfredaktor magazínu HROT Tomáš Otta.
Ze&nbsp;své rohové kanceláře v&nbsp;nové administrativní budově v&nbsp;pražských Holešovicích má senzační výhled. N

Martin Wichterle. Jak zařídit, aby nás měli všichni rádi

<clink anchorid="1"></clink>
O&nbsp;síle značky skvěle vypovídá citát, který nedávno, v&nbsp;trochu jiné souvislosti, zmiňoval ve&nbsp;Financial Times jistý předák&nbsp;společnosti Mondelēz, potravinářského koncernu, jenž má v&nbsp;portfoliu cukrovinky Oreo, Tuc, Halls, Milka anebo české BeBe Dobré ráno. Pravil, že „trvalá síla našich ikonických značek nám zaručuje významné slovo v&nbsp;cenové politice“. Jinými slovy, pokud nabízíte produkt, který lidé milují, klidně jej můžete zdražit a&nbsp;projde vám to. Je možné, že nakrátko tržby poklesnou, ale brzy jsou zpátky. Protože&nbsp;zákazníci vám zůstanou věrní.
Třeba předloni ztratily největší světové brandy napříč odvětvími v&nbsp;souhrnu několik desítek procent své hodnoty, ale nikdo se&nbsp;příliš neznepokojoval. Síla brandu je všemocná.
Lidé své značky, se&nbsp;kterými vyrůstali nebo je pořád kupují, milují až&nbsp;za&nbsp;hrob a&nbsp;nenechají si na&nbsp;ně sáhnout. Takzvané lovebrandy nejsou vyprázdněným marketingovým pojmem. Jsou to značky, ke&nbsp;kterým si zákazníci vytvářejí silné pouto – žádné „v&nbsp;akci z&nbsp;letáku“. Lovebrandy přežívají neúprosné módní vlny, ekonomické krize i&nbsp;vypjaté předvolební debaty. Prostě láska na&nbsp;celý život. Nebo aspoň na&nbsp;jednu generaci.
V&nbsp;tomto vydání magazínu Hrot zaostřujeme právě na&nbsp;české lovebrandy. Anebo, hezky česky, „láskoznačky“. Které to, mimo jiných, jsou, se&nbsp;dozvíte v&nbsp;hlavním tématu čísla. S&nbsp;ním trochu souvisí i&nbsp;hlavní rozhovor, protože&nbsp;onen zpovídaný, průmyslník&nbsp;Martin Wichterle, se&nbsp;pyšní erbovním příjmením svých slavných předků, které samo o&nbsp;sobě lovebrandem je. Ostatně s&nbsp;Martinem Wichterlem jsem si také povídal o&nbsp;tom, jak z&nbsp;Česka vybudovat silný brand, chcete-li lovebrand. Na&nbsp;pár nápadů v&nbsp;textu natrefíte. Třeba si je zamilujete – a&nbsp;stejně tak magazín Hrot.

<clink anchorid="1"></clink>
O&nbsp;síle značky skvěle vypovídá citát, který nedávno, v&nbsp;trochu jiné souvislosti, zmiňoval ve&nbsp;Financial Times jistý předák&nbsp;společnosti Mondelēz, potravinářského koncernu, jenž má v&nbsp;portfoliu cukrovinky Oreo, Tuc, Halls, Milka anebo české BeBe Dobré ráno. Pravil, že „trvalá síla našich ikonických značek nám zaručuje významné slovo v&nbsp;cenové politice“. Jinými slovy, pokud nabízíte produkt, který lidé milují, klidně jej můžete zdražit a&nbsp;projde vám to. Je možné, že nakrátko tržby poklesnou, ale brzy jsou zpátky. Protože&nbsp;zákazníci vám zůstanou věrní.
Třeba předloni ztratily největší světové brandy napříč odvětvími v&nbsp;s

Miluješ značku? Milujeme tě!

Sára Goldbergerová

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;roce 1842 uvařil sládek Josef Groll v&nbsp;nově postaveném Měšťanském pivovaru v&nbsp;Plzni první várku piva. Použil plzeňskou vodu, která se&nbsp;přirozeně filtruje přes&nbsp;pískovcové podloží, žatecký chmel, světle pražený slad, který si připravil ve&nbsp;vlastní sladovně, a&nbsp;kvasinky spodního kvašení. Dnes již památného 11. října téhož roku se&nbsp;pak na&nbsp;náměstí před&nbsp;radnicí narazil sud, ze&nbsp;kterého načepoval půllitr se&nbsp;zlatavým, průzračným mokem s&nbsp;bílou pivní pěnou, což bylo ve&nbsp;všech ohledech něco nevídaného. Do&nbsp;té doby se&nbsp;totiž v&nbsp;Čechách vařilo pivo tmavé a&nbsp;kalné a&nbsp;na&nbsp;takové byli našinci zvyklí. Jakmile ale Grollův&nbsp;počin ochutnali, měli jasno – nic jiného se&nbsp;v&nbsp;Plzni už pít nebude.
Od&nbsp;té doby uteklo hodně vody, z&nbsp;Měšťanského pivovaru se&nbsp;stal Plzeňský Prazdroj a&nbsp;výrazně se&nbsp;rozrostl, pivo tu ale tvoří stejné suroviny jako v&nbsp;roce 1842.
Po&nbsp;pivovaru, jehož produkce by za&nbsp;den naplnila takřka tři&nbsp;miliony pivních půllitrů, nás&nbsp;provází žijící legenda, emeritní vrchní sládek Václav Berka. Řemeslo má zapsané v&nbsp;DNA, téměř doslova, v&nbsp;Prazdroji totiž působí jako třetí generace v&nbsp;rodině. „První várku piva jsem si uvařil ještě na&nbsp;staré varně v&nbsp;roce 1971,“ vzpomíná na&nbsp;své začátky. Od&nbsp;pomocníka na&nbsp;brigádě si prošel celou řadou pozic, vypracoval se&nbsp;na&nbsp;šéfa pivovaru a&nbsp;hlavního sládka a&nbsp;dnes i&nbsp;z&nbsp;pozice emeritního vrchního sládka dohlíží na&nbsp;to, aby plzeňský ležák&nbsp;chutnal tak, jako když&nbsp;se&nbsp;zrodil.
„Naši&nbsp;dědkové byli naštěstí hrozně pořádní. K&nbsp;dispozici tak máme knihy popisující historii pivovaru od&nbsp;jeho založení a&nbsp;také analytické parametry piva. V&nbsp;kanceláři&nbsp;mám knihu, kde je analýza&nbsp;z&nbsp;roku 1897 ze&nbsp;švýcarské laboratoře v&nbsp;St. Gallen. Když&nbsp;ji dnes srovnáme s&nbsp;protokolem z&nbsp;automatického analyzátoru, výsledek se&nbsp;liší až&nbsp;na&nbsp;druhém místě za&nbsp;desetinnou čárkou. Analýzy potvrzují, že pivo stále chutná stejně,“ říká Berka. K&nbsp;jistotě přispívá i&nbsp;fakt, že sám emeritní sládek pije zdejší pivo už přes&nbsp;padesát let, před&nbsp;ním jej pil jeho táta a&nbsp;před&nbsp;ním děda – v&nbsp;průběhu let se&nbsp;vždy shodli, že se&nbsp;plzeňský ležák&nbsp;chuťově nemění. To podle Berky potvrzuje i&nbsp;parta starých sládků, kteří do&nbsp;pivovaru pravidelně docházejí na&nbsp;ochutnávku.<clink anchorid="2"></clink>
Stálost plzeňského ležáku&nbsp;je dána&nbsp;tím, že se&nbsp;pro&nbsp;jeho výrobu používají stále stejné suroviny. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;během let modernizovala řada technologií – jako umělé chlazení, které zaměstnancům pivovaru ulevilo od&nbsp;tahání obrovského množství ledu z&nbsp;okolních řek a&nbsp;rybníků do&nbsp;sklepů, ohřívání kotlů zemním plynem nebo kvašení v&nbsp;nerezových tancích –, stále jde o&nbsp;změny, které nic nemění na&nbsp;procesu výroby piva. Ta se&nbsp;odehrává ve&nbsp;varně, která má díky své velkoleposti atmosféru chrámu. Srdcem pivovaru jsou ale sklepy vybudované v&nbsp;pískovci, které se&nbsp;pod&nbsp;plzeňským areálem rozbíhají v&nbsp;délce devíti kilometrů.
„Nechtěli jsme přijít o&nbsp;kvalitu piva, což byl důvod, proč jsme si tady kromě nerezových tanků nechali i&nbsp;oddělení, kde pivo dokvašujeme tradičně v&nbsp;sudech,“ vysvětluje emeritní sládek, když&nbsp;procházíme impozantním sklepením. Ochutnat pivo ze&nbsp;sudu, který vyrobili zdejší bednáři, je zážitek na&nbsp;celý život. Člověk&nbsp;totiž ví, že lépe už chutnat nemůže. Ale právě to, aby plzeňský ležák&nbsp;dobře chutnal vždy a&nbsp;všude, si vzal Václav Berka před&nbsp;lety za&nbsp;své a&nbsp;založil tým obchodních sládků.
„Tady ve&nbsp;sklepě si každý řekne, že to pivo je výborné. Ale stávalo se, že jsme přišli do&nbsp;hospody a&nbsp;naše pivo tak dobře nechutnalo. Kromě technického servisu pro&nbsp;hospody jsme tak v&nbsp;roce 2005 založili tým obchodních sládků. Dostal za&nbsp;úkol, aby lidé, kteří s&nbsp;pivem pracují, dostali základy, jak o&nbsp;něj pečovat tak, aby bylo stejně dobré jako v&nbsp;pivovaru,“ přibližuje Berka. Začali pořádat tréninky pro&nbsp;hospodské, majitele hospod i&nbsp;štamgasty, aby poznali, jak chutná dobře ošetřené pivo, a&nbsp;vyvinuli na&nbsp;svého hospodského patřičný tlak. Značce Pilsner Urquell se&nbsp;tak podařilo z&nbsp;piva udělat poslání nejen v&nbsp;případě sládků, ale v&nbsp;případě každého, kdo s&nbsp;ním přijde do&nbsp;kontaktu.
„Abychom výčepní trochu zpopularizovali, začali jsme také pořádat soutěž Pilsner Urquell Master Bartender. V&nbsp;letošním roce měla 19. ročník. Je to pro&nbsp;nás&nbsp;důležité i&nbsp;proto, že výčepní převezmou náš štafetový kolík&nbsp;a&nbsp;pečují o&nbsp;pivo nejen ve&nbsp;své hospodě, ale někteří si i&nbsp;založili vlastní školy čepování. Dneska tak máme na&nbsp;trhu stovky výčepních, kteří dokážou pivo skvěle načepovat, a&nbsp;navíc to vysvětlit ostatním. Jsem přesvědčený, že pivo v&nbsp;hospodách šlo v&nbsp;Česku za&nbsp;posledních třicet let ohromně nahoru. Dnes už v&nbsp;podstatě nenarazíte na&nbsp;hospodu, která by ho načepovala špatně,“ dodává Berka.
V&nbsp;případě „jeho“ plzeňského ležáku&nbsp;tak dělá lovebrand nejen zajímavá historie a&nbsp;pečlivé dodržování postupu výroby, ale také to, že na&nbsp;kvalitu dbají ti, kdo pivo čepují, i&nbsp;ti, kdo ho pijí.

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;roce 1842 uvařil sládek Josef Groll v&nbsp;nově postaveném Měšťanském pivovaru v&nbsp;Plzni první várku piva. Použil plzeňskou vodu, která se&nbsp;přirozeně filtruje přes&nbsp;pískovcové podloží, žatecký chmel, světle pražený slad, který si připravil ve&nbsp;vlastní sladovně, a&nbsp;kvasinky spodního kvašení. Dnes již památného 11. října téhož roku se&nbsp;pak na&nbsp;náměstí před&nbsp;radnicí narazil sud, ze&nbsp;kterého načepoval půllitr se&nbsp;zlatavým, průzračným mokem s&nbsp;bílou pivní pěnou, což bylo ve&nbsp;všech ohledech něco nevídaného. Do&nbsp;té doby se&nbsp;totiž v&nbsp;Čechách vařilo pivo tmavé a&nbsp;kalné a&nbsp;na&nbsp;takové byli naši

Plzeňský Prazdroj. Pivo pro celou zeměkouli. Václav Berka

Klára Weinerová

<clink anchorid="1"></clink>
Vzpomínáte, jaký jste měli limit mobilních dat na&nbsp;své první SIM kartě? Tedy pokud už tam nějaký tarif vůbec byl. Každopádně dnes není výjimkou paušál s&nbsp;neomezenými daty. Nárůst dat je enormní a&nbsp;trend bude zjevně pokračovat. Potvrzuje to i&nbsp;výroční zpráva Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) za&nbsp;rok 2024. Objem přenesených mobilních dat loni vzrostl meziročně o&nbsp;zhruba 30 procent na&nbsp;1730 petabytů. Průměrná měsíční spotřeba dat na&nbsp;jednu datovou SIM kartu se&nbsp;zvýšila na&nbsp;12,5 GB z&nbsp;předchozích 9,8 GB. Ke&nbsp;konci roku jsme pak v&nbsp;Česku měli 15,7 milionu aktivních SIM karet. Majoritu na&nbsp;trhu si pevně drží velká trojka T-Mobile, O2 a&nbsp;Vodafone, která má 96,8 %. O&nbsp;zbytek se&nbsp;dělila asi stovka virtuálních operátorů.
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Vzpomínáte, jaký jste měli limit mobilních dat na&nbsp;své první SIM kartě? Tedy pokud už tam nějaký tarif vůbec byl. Každopádně dnes není výjimkou paušál s&nbsp;neomezenými daty. Nárůst dat je enormní a&nbsp;trend bude zjevně pokračovat. Potvrzuje to i&nbsp;výroční zpráva Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) za&nbsp;rok 2024. Objem přenesených mobilních dat loni vzrostl meziročně o&nbsp;zhruba 30 procent na&nbsp;1730 petabytů. Průměrná měsíční spotřeba dat na&nbsp;jednu datovou SIM kartu se&nbsp;zvýšila na&nbsp;12,5 GB z&nbsp;předchozích 9,8 GB. Ke&nbsp;konci roku jsme pak v&nbsp;Česku měli 15,7 milionu aktivních SIM karet. Majoritu na&nbsp;trhu si pevně drž

Číslo měsíce

Petr Lutonský 
 ředitel Radia Prostor<clink anchorid="4"></clink>
Odpovím s&nbsp;dovolením obráceně. Škola mě naučila používat budík, ráno vstát a&nbsp;být někde včas. Škola mě naučila používat hodiny. Škola mě naučila číst, psát a&nbsp;počítat a&nbsp;taky jak a&nbsp;co podtrhávat. Naučila mě dodržovat pravidla, ale zároveň je porušovat, donutila mě fungovat v&nbsp;kolektivu, který jsem si nevybral, naučila mě vycházet s&nbsp;lidmi. I&nbsp;s&nbsp;těmi, které nemám rád. Škola mě naučila oddělit podstatné od&nbsp;nepodstatného. Být efektivní a&nbsp;vystačit si s&nbsp;málem. Naučila mě se&nbsp;nudit a&nbsp;zabíjet čas. Třeba hraním her a&nbsp;týmových sportů. Škola mě naučila se&nbsp;bát. Škola mě naučila se&nbsp;učit. A&nbsp;soustředit se. A&nbsp;obstát a&nbsp;nevzdávat se. A&nbsp;taky mě naučila, že nejlepší záchody jsou doma. Škola mě naučila samé důležité věci, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;to tak nevypadá, mám ji rád. Ale nevrátil bych se&nbsp;tam.
&nbsp;
Jana Brázdilová 
 manažerka marketingu a&nbsp;šéfredaktorka Luxor magazínu<clink anchorid="3"></clink>
Na&nbsp;vzdělávací systém se, jako na&nbsp;všechno v&nbsp;životě, dá dívat z&nbsp;různých úhlů. Škola mi předala spoustu informací, ale nenaučila mě chápat souvislosti. Chyby se&nbsp;hodnotily špatnou známkou – až&nbsp;později jsem pochopila, že chyby jsou skvělou příležitostí k&nbsp;růstu a&nbsp;učení. Své schopnosti a&nbsp;potenciál jsem musela objevit sama. Přitom právě škola může být místem, kde se&nbsp;začne rozvíjet to, co v&nbsp;nás&nbsp;je. Nejvíc mi chyběla podpora a&nbsp;vášeň pro&nbsp;zvídavost a&nbsp;objevování. Ale vždy záleží, na&nbsp;jaké lidi narazíte. Pokud děti potkají inspirativní a&nbsp;laskavé učitele, mohou ze&nbsp;školy čerpat po&nbsp;celý život. A&nbsp;právě to bych si přála: aby děti ve&nbsp;školách i&nbsp;ve&nbsp;společnosti vyrůstaly obklopené dobrými vzory a&nbsp;hodnotami. Lidmi, kteří v&nbsp;nich zažehnou plamen, nejen naplní nádobu.
&nbsp;
Šimon Opekar 
 Head of Sales, Konsepti<clink anchorid="2"></clink>
Ve&nbsp;škole jsem získal výtečné odborné znalosti, ale chyběla mi jejich aplikace v&nbsp;praxi – konkrétní modelové situace, které by mě připravily na&nbsp;prosazování a&nbsp;obhajobu vlastních názorů. Schopnost reagovat na&nbsp;vypjaté momenty s&nbsp;chladnou hlavou je klíčová – stejně jako kvalitní komunikace, týmová spolupráce a&nbsp;hledání řešení pod&nbsp;tlakem. Zároveň bych ocenil větší důraz na&nbsp;pochopení širších souvislostí v&nbsp;dnešním světě, kde jsou témata úzce propojená a&nbsp;vyžadují schopnost vnímat jejich vzájemné konsekvence. Nejen ve&nbsp;školství, ale v&nbsp;celé české společnosti mi chybí větší ctižádost a&nbsp;snaha uspět jak lokálně, tak v&nbsp;globálním měřítku. Potřebujeme kultivovat myšlení, které nás&nbsp;povede k&nbsp;tomu, abychom se&nbsp;nebáli vystoupit z&nbsp;komfortní zóny, přijímat výzvy a&nbsp;přehodnocovat vlastní hranice.
&nbsp;
Eva Kuttlichová 
 spoluzakladatelka startupu Macromo<clink anchorid="1"></clink>
Na&nbsp;střední průmyslové škole jsem dostala skvělé technické základy – programování, matematika, logické myšlení. Co mi ale škola nedala, byla schopnost prodávat. Nejen produkty, ale především sebe, své nápady a&nbsp;vizi. Prezentovat myšlenku tak, aby ji lidé chtěli podpořit, není samozřejmost. Marketing, komunikace s&nbsp;investory, schopnost zaujmout během pár minut, to jsem se&nbsp;učila sama. Z&nbsp;knížek, z&nbsp;podcastů a&nbsp;hlavně praxí. Dobrá zpráva? Dá se&nbsp;to naučit. A&nbsp;je to dovednost, která rozhoduje, co zůstane jen nápadem a&nbsp;co změní svět.

Petr Lutonský 
 ředitel Radia Prostor<clink anchorid="4"></clink>
Odpovím s&nbsp;dovolením obráceně. Škola mě naučila používat budík, ráno vstát a&nbsp;být někde včas. Škola mě naučila používat hodiny. Škola mě naučila číst, psát a&nbsp;počítat a&nbsp;taky jak a&nbsp;co podtrhávat. Naučila mě dodržovat pravidla, ale zároveň je porušovat, donutila mě fungovat v&nbsp;kolektivu, který jsem si nevybral, naučila mě vycházet s&nbsp;lidmi. I&nbsp;s&nbsp;těmi, které nemám rád. Škola mě naučila oddělit podstatné od&nbsp;nepodstatného. Být efektivní a&nbsp;vystačit si s&nbsp;málem. Naučila mě se&nbsp;nudit a&nbsp;zabíjet čas. Třeba hraním her a&nbsp;týmových sportů. Ško

Čtyři věci, co vás ve škole nenaučí

Avi Loeb

<clink anchorid="1"></clink>
Lidstvo si chystá spoustu možností, jak ukončit svou existenci. Jaký ten konec bude? Nebo je to jen začátek?
&nbsp;
V&nbsp;Dutých lidech, své meditaci o&nbsp;Evropě po&nbsp;první světové válce, básník&nbsp;T. S. Eliot přemítá: „Tak takhle končí svět / Nekončí bouchnutím, ale kňouráním.“ V&nbsp;několika málo slovech Eliot dokázal zachytit zkázonosnost konfliktu, který byl tenkrát vůbec nejvražednějším v&nbsp;historii lidstva. Snad proto, že mou prvotní akademickou láskou byla filozofie, však slyším v&nbsp;Eliotových evokujících verších víc než zoufalství. Slyším rovněž etickou volbu.
Svět samozřejmě skončí – a&nbsp;velmi pravděpodobně to bude s&nbsp;bouchnutím. Naše Slunce, nyní zhruba 4,6 miliardy let staré, se&nbsp;asi za&nbsp;7 miliard let změní v&nbsp;rozpínajícího se&nbsp;rudého obra a&nbsp;ukončí veškerý život na&nbsp;Zemi. To není věc k&nbsp;debatě ani etická záležitost.
Ne, etická otázka, již slyším v&nbsp;Eliotových Dutých lidech, se&nbsp;soustřeďuje nikoliv na&nbsp;zánik planety Země, což je vědecká nevyhnutelnost, nýbrž na&nbsp;zánik lidské civilizace – možná celého pozemského života. Mimochodem, Eliot se&nbsp;u&nbsp;Dutých lidí inspiroval Srdcem temnoty Josepha Conrada, další velké modernistické „cesty do&nbsp;hlubin noci“.
Dnes se&nbsp;naše planeta žene ke&nbsp;katastrofě. Degradace životního prostředí, klimatická změna, pandemie a&nbsp;neustále přítomné riziko jaderné války jsou jen ty nejznámější hrozby, jimž čelíme. Půdu pro&nbsp;svůj konec jsme si připravili nesčetnými způsoby. V&nbsp;tom jsme opravdu mistrní a&nbsp;jedineční. Kdo jiný by si chystal vlastní konec, když&nbsp;může žít?
Konec pozemského života by mohl nastat s&nbsp;bouchnutím nebo se&nbsp;zakňouráním – nebo ani s&nbsp;jedním z&nbsp;toho. V&nbsp;této chvíli jsou na&nbsp;stole všechny možnosti.
Kterou cestu si zvolíme? To je ta etická otázka ukrytá ve&nbsp;verších Eliotovy básně.
„Nekončí bouchnutím, ale kňouráním.“ Co když&nbsp;tahle metafora o&nbsp;koncích platí i&nbsp;pro&nbsp;jisté začátky? Co když&nbsp;se&nbsp;odpověď na&nbsp;otázku „Jsme sami?“ už objevila, jen byla nenápadná, prchavá, nejednoznačná? Co když&nbsp;musíme naplno zapojit své pozorovací a&nbsp;dedukční schopnosti, abychom ji rozpoznali? A&nbsp;co když&nbsp;odpověď na&nbsp;ni je klíčem k&nbsp;další otázce, kterou jsem právě položil – zda a&nbsp;jak pozemský život a&nbsp;naše kolektivní civilizace skončí?
/ Avi Loeb je autorem knihy Extraterestrial

<clink anchorid="1"></clink>
Lidstvo si chystá spoustu možností, jak ukončit svou existenci. Jaký ten konec bude? Nebo je to jen začátek?
&nbsp;
V&nbsp;Dutých lidech, své meditaci o&nbsp;Evropě po&nbsp;první světové válce, básník&nbsp;T. S. Eliot přemítá: „Tak takhle končí svět / Nekončí bouchnutím, ale kňouráním.“ V&nbsp;několika málo slovech Eliot dokázal zachytit zkázonosnost konfliktu, který byl tenkrát vůbec nejvražednějším v&nbsp;historii lidstva. Snad proto, že mou prvotní akademickou láskou byla filozofie, však slyším v&nbsp;Eliotových evokujících verších víc než zoufalství. Slyším rovněž etickou volbu.
Svět samozřejmě s

Skončí svět bouchnutím, nebo kňouráním?

<clink anchorid="1"></clink>
Začněme menším zamyšlením. Jaké služby, od&nbsp;finančních až&nbsp;po&nbsp;ryze volnočasové, využíváte? Jaké pojistky máte a&nbsp;u&nbsp;jakých společností? Jaké streamovací servery sledujete? Jaké investiční aplikace nebo brokerské platformy využíváte? Pokud se&nbsp;budete snažit vše spočítat, v&nbsp;dnešní digitalizované době se&nbsp;vám to nejspíš nepodaří ani na&nbsp;prstech obou rukou. Když&nbsp;si položíte nepříjemnou otázku – Co s&nbsp;tím&nbsp;vším bude, kdyby se&nbsp;mi něco stalo? –, nejspíš se&nbsp;orosíte. Právě tuhle otázku se&nbsp;naštěstí odvážila položit podnikatelka Jitka Paterová. Založila projekt Eterny, který pomáhá zorganizovat a&nbsp;zoptimalizovat majetek, ale i&nbsp;připravit vše potřebné pro&nbsp;předání dědicům.
Co vás&nbsp;přivedlo k&nbsp;tomu, že jste se&nbsp;začala zabývat tématem pro&nbsp;mnohé tolik nepříjemným, tedy smrtí?
K&nbsp;Eterny mě přivedla osobní zkušenost z&nbsp;blízkého okolí, kdy jsem viděla, jak náročné je dohledat veškeré účty a&nbsp;aktiva, když&nbsp;na&nbsp;to není člověk&nbsp;v&nbsp;mladém věku&nbsp;připraven. Netýká se&nbsp;to jen financí, které se&nbsp;v&nbsp;Česku většinou vyřeší pomocí dědického řízení, ale veškerých účtů od&nbsp;elektřiny, vody, telefonního operátora, nemluvě o&nbsp;zahraničních účtech a&nbsp;investic do&nbsp;kryptoměn. Viděla jsem, v&nbsp;jaký problém se&nbsp;taková situace může obrátit – a&nbsp;jak je přitom možné jej řešit pomocí technologie.
Proč je to tak problematické?
Když&nbsp;vám zemře někdo blízký, notáře vám přidělí soud. Jenže&nbsp;notář má přístup pouze do&nbsp;některých registrů, jako je katastr nemovitostí či&nbsp;evidence závětí, neexistuje ale centrální registr všech smluvních vztahů. Takže&nbsp;třeba taková informace o&nbsp;tom, kde měl zesnulý účty a&nbsp;různé závazky, musí notář zjišťovat dotazováním u&nbsp;jednotlivých institucí nebo od&nbsp;pozůstalých. V&nbsp;roce 2023 se&nbsp;sice začaly podnikat kroky k&nbsp;automatizaci některých procesů v&nbsp;dědickém řízení, ale ty se&nbsp;zatím týkají jen například bankovních účtů nebo nemovitostí. Co když&nbsp;má ale někdo třeba kryptoměny nebo účet na&nbsp;Wise, eToro a&nbsp;podobně? Když&nbsp;se&nbsp;pak takovému člověku&nbsp;něco stane, je to naprosto nedohledatelné.
Co se&nbsp;pak vlastně s&nbsp;takovým majetkem děje?
Buď&nbsp;propadne instituci, které je součástí, nebo v&nbsp;zahraničí dost často státu. Pokud jde o&nbsp;prostředky na&nbsp;blockchainu, ty zůstávají někde ve&nbsp;virtuálním vakuu. Jakmile nevíte, jak se&nbsp;na&nbsp;blockchain dostat, nemáte šanci. Celosvětově se&nbsp;bavíme o&nbsp;propadlém majetku v&nbsp;hodnotě více než 300 miliard dolarů.
Jak tedy začala vaše cesta k&nbsp;projektu Eterny?
Měla jsem přibližně dva miliony korun, které jsem se&nbsp;rozhodla investovat do&nbsp;vlastního projektu. Prvního půl roku jsem trávila rešeršemi, probírala se&nbsp;statistikami o&nbsp;organizaci majetku, jeho optimalizaci, ale také údaji o&nbsp;náhlých úmrtích. Pak jsem sháněla kontakty na&nbsp;lidi, kteří si něčím takovým prošli, a&nbsp;zajímalo mě, co museli absolvovat. Všichni mi říkali totéž: řešili toho tolik a&nbsp;nemohli se&nbsp;věnovat sobě ani dětem. Bavila jsem se&nbsp;i&nbsp;s&nbsp;Martinem Loučkou z&nbsp;Centra paliativní péče a&nbsp;ten mi řekl, že to má před&nbsp;očima dnes a&nbsp;denně. Rodiny si začnou ve&nbsp;věcech dělat pořádek až&nbsp;u&nbsp;nich, ale to už je hrozně pozdě. A&nbsp;hlavně na&nbsp;takovém místě chcete řešit úplně jiné záležitosti. Tím&nbsp;spíš mi došlo, že je mnohem snazší mít vše někde pohromadě, na&nbsp;platformě, která vám pomůže třeba i&nbsp;vygenerovat potřebné formuláře.
Na&nbsp;jakém principu tedy váš projekt funguje?
Nejprve jsem nad&nbsp;ním uvažovala jako nad&nbsp;pomocníkem pro&nbsp;pozůstalé – jako o&nbsp;platformě, která v&nbsp;momentě, kdy se&nbsp;něco stane, poradí, co mají dělat, jak mají postupovat. Ale první krok je zaměřený na&nbsp;nás&nbsp;samotné a&nbsp;na&nbsp;naše finanční zdraví, abychom si nejen udělali pořádek ve&nbsp;věcech, ale abychom se&nbsp;i&nbsp;naučili pracovat s&nbsp;našimi finančními produkty. Eterny spustilo beta verzi letos v&nbsp;březnu, ale už teď pomůže udělat si pořádek ve&nbsp;financích a&nbsp;smlouvách. Spustili jsme tzv. Auditora smluv, který dokáže odhalit skryté poplatky, nevýhodné podmínky či&nbsp;chyby, které by vám mohly utéct, protože&nbsp;vše je analyzované oproti zákonným sazbám. Během pár měsíců plánujeme propojení s&nbsp;bankovními účty, abychom měli přehled i&nbsp;o&nbsp;tom, kde nám zbytečně utíkají peníze. Ruku na&nbsp;srdce, já také kolikrát ztrácím přehled nad&nbsp;všemi předplatnými – a&nbsp;pak se&nbsp;divím.
Zodpovědní lidé mají nejspíš tyhle informace sesumírované na&nbsp;papíře v&nbsp;šuplíku, v&nbsp;lepším případě uložené někde na&nbsp;Cloudu. V&nbsp;čem je tedy vaše služba lepší?
Přesně na&nbsp;tohle poukazovali někteří investoři, se&nbsp;kterými jsem se&nbsp;o&nbsp;Eterny bavila. Když&nbsp;máte dokumenty v&nbsp;šuplíku, jak pro&nbsp;vás&nbsp;pracují a&nbsp;jak moc je máte aktualizované? Téměř 70 % lidí se&nbsp;ke&nbsp;smlouvám od&nbsp;momentu, kdy je podepsali, nevrací. Jsou lidé, kteří si tu práci dali a&nbsp;mají to popsané třeba v&nbsp;excelu nebo uložené ve&nbsp;složkách na&nbsp;Google disku. Do&nbsp;Eterny jsme ale zapojili zmíněného Auditora, pracujeme také s&nbsp;risk manažerem, který uživatele upozorní na&nbsp;to, že mu v&nbsp;trezoru nějaké dokumenty chybí.
Jak máte své služby zabezpečené?
Zabezpečení máme skvělé, dělá na&nbsp;něm co-founder a&nbsp;CTO Eterny Pavel Kučera, který působil jako CTO Avastu, takže&nbsp;bych si nemohla přát nikoho lepšího. Vyřešené to máme tak, že uživatelská data jsou v&nbsp;separátním prostředí s&nbsp;limitovaným přístupem. Jakýkoliv přístup je zaznamenán takzvaným audit logem a&nbsp;přístupy chrání funkce, které jsou pravidelně testovány penetračními testy. Aktuálně řešíme i&nbsp;další vrstvu zabezpečení: pass key, který se&nbsp;používá při&nbsp;vstupu do&nbsp;mobilního bankovnictví. V&nbsp;tomto kontextu je zajímavé i&nbsp;to, jak do&nbsp;trezoru dáte přístup dalším uživatelům. Můžete nastavit přístup pro&nbsp;dědice, což jsou lidé, které přiřadíte k&nbsp;danému majetku, a&nbsp;v&nbsp;případě nečekané situace, hospitalizace nebo úmrtí dostane dědic instrukce. Přidali jsme ale i&nbsp;takzvané důvěryhodné kontakty, což může být kdokoliv od&nbsp;právníka přes&nbsp;notáře až&nbsp;po&nbsp;byznys partnera nebo kamaráda. Ti uvidí jen takové dokumenty, detaily a&nbsp;instrukce, které jsou jim přímo přidělené.
Říkala jste, že jste do&nbsp;projektu na&nbsp;začátku vložila vlastní prostředky. Jací investoři&nbsp;se&nbsp;do&nbsp;něj zatím zapojili?
Aktuálně máme investici od&nbsp;Richarda Valtra, DEPO VC, zapojil se&nbsp;také Vítek Endler, Kateřina Havrlant, jednáme s&nbsp;JIC Ventures a&nbsp;řešíme další drobné andělské investice. Nyní máme základ, se&nbsp;kterým jsme schopni nějakou dobu fungovat. Jde asi o&nbsp;180 tisíc eur, další diskuse ale ještě vedeme. Kolo bych chtěla uzavřít na&nbsp;250 tisících eurech. Na&nbsp;konci roku bych se&nbsp;chtěla dostat minimálně na&nbsp;valuaci šest milionů eur, abych mohla vybrat alespoň milion eur a&nbsp;škálovat na&nbsp;zahraničních trzích.
Kam se&nbsp;chystáte?
Plán je jít na&nbsp;přelomu roku do&nbsp;Ameriky. Nejde jen o&nbsp;to, že je velká a&nbsp;je tam spousta lidí, ale jak je tam rozbitý finanční systém. Lidé tam žijí na&nbsp;dluh, v&nbsp;rámci zdravotního pojištění nemají oporu sociálního státu jako my v&nbsp;Česku, takže&nbsp;optimalizace smluv zdravotního pojištění jim pomůže výrazně ušetřit. Dědické řízení je tam také kapitola sama pro&nbsp;sebe. Stát ho neřeší, není pořádně popsané, takže&nbsp;spousta peněz&nbsp;může propadnout – a&nbsp;také propadá – v&nbsp;momentě, kdy chybí závěť, což se&nbsp;týká více než 60 procent Američanů. Tam tak má Eterny ještě mnohem větší potenciál. Ale bez&nbsp;podpory investorů to nepůjde.
Chcete se&nbsp;v&nbsp;rámci Eterny zaměřit i&nbsp;na&nbsp;edukaci? Přece jenom všechno, o&nbsp;čem mluvíte, souvisí s&nbsp;finanční gramotností…
Určitě. Budujeme bohatství, naučili jsme se&nbsp;investovat, ale nepříjemná otázka tu zůstává. Vše totiž směřuje k&nbsp;jednomu: ke&nbsp;smrti. Ale o&nbsp;smrti se&nbsp;nikdo nechce bavit, protože&nbsp;přináší spoustu věcí, na&nbsp;které nejsme připravení, říkáme si, že na&nbsp;všechno je čas. Já upřímně každému přeju, aby se&nbsp;dožil devadesátky, ale občas se&nbsp;stane věc, se&nbsp;kterou nepočítáme. Nechci a&nbsp;neuchýlím se&nbsp;k&nbsp;tomu, kohokoliv strašit, ale je to téma, které se&nbsp;tady neřeší – a&nbsp;pak se&nbsp;lidé dostávají do&nbsp;problémů. Ať už z&nbsp;pozice movitých lidí, kteří mají různě rozprostřené investice, a&nbsp;pokud je nemají popsané, jsou nedohledatelné a&nbsp;rodina zbytečně ztrácí něco, z&nbsp;čeho může profitovat. Ještě negativněji to ale může ovlivnit ty s&nbsp;nedostatečnou finanční gramotností. Lidé si berou lichvářské, nepojištěné půjčky, a&nbsp;jakmile se&nbsp;jim něco stane, rodina může čelit skutečně existenčním problémům. Na&nbsp;spoustu věcí se&nbsp;přitom můžeme připravit, jen je potřeba o&nbsp;nich vědět a&nbsp;nečekat, až&nbsp;nám bude sedmdesát. Stejně jako máme zorganizovanou práci, měli bychom mít zorganizované osobní věci. Ukazujeme, že prevence nepatří jen do&nbsp;zdravotnictví, ale i&nbsp;do&nbsp;finančního zdraví a&nbsp;majetkového plánování.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Podnikatelka Jitka Paterová má široký záběr. S&nbsp;manželem Martinem zachránili knihařskou a&nbsp;papírenskou značku&nbsp;ze&nbsp;Švédska Hässlers, firmám pomáhá s&nbsp;marketingovými a&nbsp;obchodními strategiemi, věnuje se&nbsp;i&nbsp;podcastové tvorbě a&nbsp;je máma tří synů. Letos začala budovat projekt Eterny, jehož cílem je naučit lidi organizovat vlastní dokumentaci a&nbsp;smlouvy, co podepsali a&nbsp;co jednou předají dál. Dotýká se&nbsp;tím&nbsp;i&nbsp;tématu, které není každému příjemné – přípravy podkladů pro&nbsp;závěť i&nbsp;v&nbsp;případě náhlého úmrtí.

<clink anchorid="1"></clink>
Začněme menším zamyšlením. Jaké služby, od&nbsp;finančních až&nbsp;po&nbsp;ryze volnočasové, využíváte? Jaké pojistky máte a&nbsp;u&nbsp;jakých společností? Jaké streamovací servery sledujete? Jaké investiční aplikace nebo brokerské platformy využíváte? Pokud se&nbsp;budete snažit vše spočítat, v&nbsp;dnešní digitalizované době se&nbsp;vám to nejspíš nepodaří ani na&nbsp;prstech obou rukou. Když&nbsp;si položíte nepříjemnou otázku – Co s&nbsp;tím&nbsp;vším bude, kdyby se&nbsp;mi něco stalo? –, nejspíš se&nbsp;orosíte. Právě tuhle otázku se&nbsp;naštěstí odvážila položit podnikatelka Jitka Paterová. Založila projekt Eterny, který pomáhá zorganizov

Jitka Paterová. Být připraven na všechno – i na nejhorší

Avi Joreš

<clink anchorid="1"></clink>
Záchrannou službu v&nbsp;Izraeli doplňují tisíce vyškolených dobrovolníků, kteří jsou na&nbsp;místě rychleji než sanitky. Díky tomu se&nbsp;podařilo zachránit desítky tisíc životů.<clink anchorid="2"></clink>
Druhého června 1978 kráčel Eli Beer ze&nbsp;školky se&nbsp;svým jedenáctiletým bratrem, když&nbsp;vedle nich explodoval autobus. Palestinští teroristé nastražili bombu. Zemřelo šest lidí a&nbsp;devatenáct bylo zraněno. Bratrům se&nbsp;nic nestalo, ale trauma z&nbsp;onoho dne Beera hluboce poznamenalo. „Věděl jsem, že se&nbsp;chci stát zdravotníkem záchranné služby,“ říká.
V&nbsp;patnácti absolvoval záchranářský kurz a&nbsp;stal se&nbsp;dobrovolníkem Magen David Adom (Červená Davidova hvězda), izraelské pobočky Červeného kříže. Často měl však pocit, že s&nbsp;kolegy přijeli příliš pozdě.
V&nbsp;Izraeli dorazí sanitky k&nbsp;cíli do&nbsp;20 minut. Po&nbsp;jednom případu, kdy se&nbsp;Elimu Beerovi před&nbsp;očima udusil malý chlapec, protože&nbsp;sanitka nepřijela včas, chtěl najít způsob, jak proces zrychlit. Tvrdil, že mnoho lidí umírá zbytečně – ukrojit z&nbsp;dojezdu první pomoci pár minut může být rozhodující. „Když&nbsp;k&nbsp;někomu s&nbsp;infarktem dorazíte do&nbsp;dvou minut, je 90% šanci, že ho zachráníte.“
Napadlo ho řešení: dát dohromady patnáct zdravotníků a&nbsp;ustavit jakousi skupinu první pomoci. Všichni si pořídili pagery a&nbsp;Beer kontaktoval místní záchranku. Chtěl, aby je kontaktovala, když&nbsp;ve&nbsp;čtvrti dojde k&nbsp;neštěstí. Manažer se&nbsp;rozesmál: „Chlapče, jdi do&nbsp;školy nebo si otevři&nbsp;stánek s&nbsp;falafelem.“ Beera to neodradilo. „Měl jsem výhodu, že disponuji úžasným izraelským vynálezem. Chucpe.“
Koupili si dvě policejní vysílačky, aby slyšeli volání o&nbsp;pomoc. Ještě ten den zaslechl Beer na&nbsp;záchranářské frekvenci tísňové volání: starého muže&nbsp;srazilo auto. Byl jen jeden blok od&nbsp;místa neštěstí, a&nbsp;tak se&nbsp;tam rozběhl. Muži&nbsp;z&nbsp;krku tryskala krev. Beer si sundal jarmulku a&nbsp;použil ji jako tlakový obvaz. Krvácení ustalo, muž přežil. A&nbsp;Beer našel životní poslání: vytvořit organizaci, jež záchranářský systém zásadně změní.
Potřeboval založit síť kvalitně vycvičených lidí, kteří by dokázali reagovat téměř okamžitě. Všichni členové jeho „Hacalah“ (hebrejsky Záchrana) museli absolvovat kurz první pomoci o&nbsp;délce 200 hodin.
Pořád se&nbsp;ale k&nbsp;lidem nedostávali včas. Mnozí řídili auto a&nbsp;zdržovalo je parkování a&nbsp;zácpy. Pak Beer dostal nápad: motocykly jsou přece v&nbsp;dopravě rychlejší. A&nbsp;vznikl ambucykl: napůl ambulance, napůl motocykl. Záhy začal Beer motorky předělávat na&nbsp;miniambulance: u&nbsp;každé byla zdravotnická brašna, kyslíková lahev, glukometr či&nbsp;defibrilátor.
Díky odposlechu záchranářských vysílaček se&nbsp;dozvídali o&nbsp;naléhavých případech. Beer měl jasný cíl: být na&nbsp;místě do&nbsp;minuty a&nbsp;půl od&nbsp;zavolání. Skupina rychle expandovala, nejprve v&nbsp;Jeruzalémě, následovaly Bnej Brak, Haifa, Tel Aviv… Když&nbsp;v&nbsp;roce 2006 zuřila válka s&nbsp;Hizballáhem, spojili se&nbsp;s&nbsp;dalšími skupinami a&nbsp;vznikla United Hatzalah (Sjednocená záchrana). O&nbsp;dva roky později si záchranáři&nbsp;začali do&nbsp;smartphonů stahovat GPS aplikaci. Každý, kdo se&nbsp;stane v&nbsp;Izraeli svědkem nehody či&nbsp;náhlé zdravotní komplikace, může volat na&nbsp;linku 1221, telefonát směřuje i&nbsp;do&nbsp;centra United Hatzalah. Od&nbsp;založení ošetřili už přes&nbsp;milion lidí. Dnes mají 8000 dobrovolníků, mnoho z&nbsp;řad Arabů. Zdraví rozdíly mezi lidmi nedělá.
Avi Joreš je autorem knihy Inovovati budeš

<clink anchorid="1"></clink>
Záchrannou službu v&nbsp;Izraeli doplňují tisíce vyškolených dobrovolníků, kteří jsou na&nbsp;místě rychleji než sanitky. Díky tomu se&nbsp;podařilo zachránit desítky tisíc životů.<clink anchorid="2"></clink>
Druhého června 1978 kráčel Eli Beer ze&nbsp;školky se&nbsp;svým jedenáctiletým bratrem, když&nbsp;vedle nich explodoval autobus. Palestinští teroristé nastražili bombu. Zemřelo šest lidí a&nbsp;devatenáct bylo zraněno. Bratrům se&nbsp;nic nestalo, ale trauma z&nbsp;

Uber mezi sanitkami. Chce to mít chucpe

<clink anchorid="1"></clink>
Kdybyste si otevřeli podnikatelskou příručku, jedna z&nbsp;prvních rad, kterou byste se&nbsp;dočetli, by pravděpodobně zněla: nerozjíždějte byznys se&nbsp;svým nejlepším kamarádem. Michael Šroubek a&nbsp;Jakub Dohnálek šli v&nbsp;roce 2011 proti proudu, přesně tuhle radu neuposlechli a&nbsp;založili produkční společnost weare.
„Známe se&nbsp;úplně od&nbsp;narození, naši&nbsp;tátové spolu měli firmu. Jako větší jsme spolu začali hrát golf, jezdili na&nbsp;kole, na&nbsp;snowboardu, což byl prvopočátek našeho společného kreativního tvoření, protože&nbsp;jsme začali točit snowboardová videa,“ vzpomíná Šroubek.
Díky komunitě lidí, která kolem světa snowboardingu, skateboardingu a&nbsp;surfingu vyrostla, se&nbsp;ještě náctiletí tvůrci dostali k&nbsp;prvním zakázkám. Šroubek stál za&nbsp;kamerou, Dohnálek fotil a&nbsp;pod&nbsp;rukama jim začaly vznikat věci, které svým kreativním jazykem jednoduše zaujaly. „Postupem času se&nbsp;to celé zprofesionalizovalo a&nbsp;před&nbsp;čtrnácti lety jsme založili vlastní společnost,“ říká Michael Šroubek. A&nbsp;Jakub Dohnálek dodává, že se&nbsp;v&nbsp;té době odlišovali zejména&nbsp;tím, že byli „ti mladí“. „To už se&nbsp;dneska říct nedá,“ smějí se.
Tým dlouho tvořili především oni sami. Michael Šroubek po&nbsp;čase zjistil, že ho to táhne spíše k&nbsp;samotné produkci a&nbsp;organizaci. Svou práci popisuje tak, že sedí u&nbsp;tabulky a&nbsp;snaží se&nbsp;efektivně poskládat rozpočet. Zároveň se&nbsp;před&nbsp;tým snaží klást co nejmenší překážky. Jakub Dohnálek zůstal u&nbsp;focení, v&nbsp;průběhu let začal navíc řešit i&nbsp;režii a&nbsp;kreativu projektů.
„Michael je tak ten, kdo většinou říká ‚ne‘. Já tak trochu sedím na&nbsp;dvou židlích. Na&nbsp;jedné straně řeším kreativní část projektu z&nbsp;pohledu režiséra nebo fotografa, na&nbsp;straně druhé musím projekt udržet v&nbsp;rozpočtu – jsou to dva protikladné pohledy, takže&nbsp;pořád držím v&nbsp;hlavě, že nesmím vymýšlet moc velké blbosti,“ usmívá se&nbsp;Dohnálek.
Dalšími týmovými pilíři&nbsp;jsou Honza Kolář, kameraman a&nbsp;střihač, kterého zakladatelé popisují jako multižánrového, výjimečně nadaného člověka. S&nbsp;produkcí a&nbsp;hladkým chodem společnosti pak pomáhá ještě Sára Němečková. „Nejsme klasická firma, která může exponenciálně růst, fungujeme spíše na&nbsp;systému externích spolupracovníků. Není pro&nbsp;nás&nbsp;podstatné mít extrémně velký tým, takže&nbsp;v&nbsp;jádru jsme čtyři&nbsp;a&nbsp;pružně se&nbsp;rozrůstáme a&nbsp;zmenšujeme – podle potřeby,“ vysvětluje Šroubek. Ve&nbsp;studiu nedaleko náměstí I. P. Pavlova v&nbsp;Praze se&nbsp;tak potkávají známé tváře i&nbsp;úplně noví lidé – v&nbsp;závislosti na&nbsp;tom, jaké projekty se&nbsp;tu zrovna rodí.
Za&nbsp;čtrnáctileté působení jsou podle Michaela Šroubka těch projektů stovky a&nbsp;s&nbsp;Jakubem Dohnálkem se&nbsp;shodují, že každý byl úplně jiný. Právě různorodosti si přitom na&nbsp;své práci cení nejvíc. Přináší to sice určitou míru stresu, protože&nbsp;nikdy nevědí, jaké výzvě budou čelit, ale právě tlak vnímají jako katalyzátor kreativity. Mají tak za&nbsp;sebou například spolupráci s&nbsp;velkými automobilkami jako BMW či&nbsp;Porsche, se&nbsp;značkou Footshop, společností VISA, Kofolou i&nbsp;šperkařkou Janjou Prokić a&nbsp;dlouhodobě tvoří pro&nbsp;gastronomickou skupinu Ambiente.
A&nbsp;čeho si na&nbsp;sobě po&nbsp;letech váží nejvíc? „Toho, že i&nbsp;když&nbsp;spolu děláme tak dlouho, zvládáme to. Což se&nbsp;našim tátům nepodařilo. Všichni nám říkali, že je blbost dělat firmu s&nbsp;nejlepším kamarádem, ale nám se&nbsp;to podařilo nabourat,“ říká Jakub Dohnálek. „Samozřejmě že v&nbsp;mnoha ohledech narážíme na&nbsp;limity, ale má to své plusy, protože&nbsp;víme, co od&nbsp;sebe očekávat a&nbsp;že se&nbsp;na&nbsp;sebe můžeme stoprocentně spolehnout,“ doplňuje Michael Šroubek.
&nbsp;
Od&nbsp;sportovních videí k&nbsp;velkému byznysu
Michael Šroubek a&nbsp;Jakub Dohnálek už jako náctiletí natáčeli videa ze&nbsp;sportovního prostředí. Jejich koníček se&nbsp;postupně přerodil v&nbsp;práci a&nbsp;založili produkční společnost weare. Šroubek po&nbsp;čase vyměnil natáčení za&nbsp;produkci a&nbsp;organizaci, Dohnálek se&nbsp;dnes kromě fotografie zabývá také režií a&nbsp;kreativním konceptem každého projektu. Mají za&nbsp;sebou úspěšné spolupráce s&nbsp;celou řadou českých i&nbsp;zahraničních značek, jako jsou BMW, Porsche, Audi, Footshop, Wolt, VISA, Pilsner Urquell či&nbsp;Ambiente, ale i&nbsp;s&nbsp;osobnostmi jako Viktor Sheen, Janja Prokić či&nbsp;Marek Pavala.

<clink anchorid="1"></clink>
Kdybyste si otevřeli podnikatelskou příručku, jedna z&nbsp;prvních rad, kterou byste se&nbsp;dočetli, by pravděpodobně zněla: nerozjíždějte byznys se&nbsp;svým nejlepším kamarádem. Michael Šroubek a&nbsp;Jakub Dohnálek šli v&nbsp;roce 2011 proti proudu, přesně tuhle radu neuposlechli a&nbsp;založili produkční společnost weare.
„Známe se&nbsp;úplně od&nbsp;narození, naši&nbsp;tátové spolu měli firmu. Jako větší jsme spolu začali hrát golf, jezdili na&nbsp;kole, na&nbsp;snowboardu, což byl prvopočátek našeho společného kreativního tvoření, protože&nbsp;jsme začali točit snowboardová videa,“ vzpomíná Šroubek.
Díky komunitě lidí, která kolem

Michael Šroubek a Jakub Dohnálek. weare. Proti proudu

Pavel Štrunc

<clink anchorid="1"></clink>
Balesh Sharma vede PPF Telecom přes&nbsp;tři&nbsp;roky. V&nbsp;roce 2022 se&nbsp;skupina pod&nbsp;jeho vedením vydala na&nbsp;cestu stabilního růstu, podpořeného transformační strategií. Na&nbsp;konci roku 2024 PPF uzavřela průlomovou dohodu o&nbsp;partnerství se&nbsp;společností e&amp; ze&nbsp;Spojených arabských emirátů, která posunula podnikání na&nbsp;novou úroveň. Tento milník&nbsp;potvrzuje sílu strategie řízení a&nbsp;úspěšnou transformaci společnosti v&nbsp;rychle se&nbsp;měnícím telekomunikačním prostředí. Je velkým fanouškem firemní kultury PPF, která podle jeho mínění nemá nic společného s&nbsp;korporátní kulturou. PPF podle něj dává svobodu a&nbsp;důvěru.
Kdysi jste s&nbsp;úsměvem řekl, že pravidlo číslo jedna pro&nbsp;CEO zní „nerozbít věci“. Jak se&nbsp;vám to daří?
Velmi dobře. (usmívá se) Byl jsem na&nbsp;několika pozicích CEO, kde jsem se&nbsp;ocitl – obrazně řečeno – uprostřed požáru, a&nbsp;tam nemáte jinou možnost než rozbít téměř všechno. V&nbsp;podstatě jste tam proto, abyste věci změnil. Ale tady tomu tak nebylo. Společnost fungovala skvěle a&nbsp;můj předchůdce byl jedním z&nbsp;nejlepších manažerů, jaké si lze představit, a&nbsp;vybudoval vynikající tým. Provedl jsem dvě změny v&nbsp;manažerském týmu, ale ne ve&nbsp;smyslu „musíme všechno převrátit naruby“. Strategie se&nbsp;vyplatila: máme skvělé výsledky – a&nbsp;to je klíčové, protože&nbsp;pokud je nemáte, nikdo nemá trpělivost poslouchat cokoli jiného. Jako manažer musíte často dělat rozhodnutí, která vám pomohou vyhrát konkrétní bitvu, další zápas – v&nbsp;krátkodobém horizontu. Ale v&nbsp;dlouhodobém horizontu se&nbsp;tím&nbsp;oslabujete. My se&nbsp;snažíme dělat opak, tedy dlouhodobě se&nbsp;posilovat. Investujeme obrovské množství kapitálu, více než kdykoli předtím, do&nbsp;našich podniků, abychom byli nejlepší. Jsme schopni transformovat naše obchodní modely, lidi, nástroje a&nbsp;samotnou vizi. Ptáme se&nbsp;sami sebe: Kam vlastně chceme směřovat? A&nbsp;to velmi dobře funguje.
Když&nbsp;udeřil covid a&nbsp;poté agrese Ruska proti Ukrajině, všichni ostatní přestali investovat, ale vy jste pokračovali. Chápu to správně?
Naprosto správně. Teď „začínáme sklízet“. V&nbsp;Česku jsme vždy byli lídry, ale v&nbsp;zemích, jako je Slovensko a&nbsp;Maďarsko, kde jsme byli noví, jsme dříve&nbsp;neměli žádné slovo, pokud jde o&nbsp;síť. Lidé si nás&nbsp;oblíbili kvůli nízkým cenám nebo zákaznické přívětivosti. Ale dnes už máme i&nbsp;coby méně zavedení hráči&nbsp;nejlepší síť v&nbsp;Maďarsku, kde dominuje silný konkurent Magyar Telekom. Výsledky se&nbsp;dostavují.
Šéfujete skupině, která zahrnuje Bulharsko, Maďarsko, Slovensko a&nbsp;Srbsko. Čistě provozně z&nbsp;pohledu CEO: Jaké to je?
Není jediný nudný den. (směje se) Jsou to velmi živé trhy, rostoucí rychleji než západní Evropa. Jsou tu zajímavé příležitosti, je to rychlé, bublající a&nbsp;energické prostředí. Vždy se&nbsp;něco děje. V&nbsp;PPF – a&nbsp;zejména&nbsp;v&nbsp;telekomunikační divizi – věříme, že musíme neustále sami „narušovat“ prostředí, prosazovat změny, abychom mohli být i&nbsp;v&nbsp;budoucnu úspěšní. Například naše partnerství se&nbsp;společností e&amp; možná nebylo pro&nbsp;nás, kteří jsme stabilně rostli sami, nejviditelnějším krokem. Přesto jsme do&nbsp;něj šli – a&nbsp;už vidíme, že se&nbsp;tento odvážný krok vyplatil. V&nbsp;PPF věříme regionu, ve&nbsp;kterém působíme – ve&nbsp;střední a&nbsp;východní Evropě se&nbsp;cítíme dobře. Věříme také v&nbsp;telekomunikace jako takové – zejména&nbsp;během pandemie covidu se&nbsp;opět ukázaly jako relativně stabilní a&nbsp;spolehlivé odvětví. Do&nbsp;tohoto partnerství jsme tedy nevstoupili s&nbsp;cílem stáhnout se&nbsp;z&nbsp;telekomunikací nebo významně oslabit naši&nbsp;přítomnost, právě naopak. Jsme plně odhodlaní jít v&nbsp;telekomunikacích dál a&nbsp;hlouběji.
Jít „dál a&nbsp;hlouběji“, na&nbsp;to je třeba tým a&nbsp;určitý způsob řízení. Jaký je váš modus operandi?
Velmi štíhlé řízení. Vysvětlím to. PPF tradičně funguje s&nbsp;malými, štíhlými a&nbsp;agilními týmy. Už shora je to nastaveno tak, že přidáváme hodnotu – ne papíry pro&nbsp;papíry. Žádné korporátní žvanění ve&nbsp;stylu „vyplňte 10 formulářů a&nbsp;pošlete 30 reportů“. V&nbsp;PPF se&nbsp;ptáme: Přináší to hodnotu? Pomůže nám to dělat lepší rozhodnutí? Takže&nbsp;náš „tajný recept“ číslo jedna: velmi štíhlé vedení. Druhé: jasné zaměření. Nemusíme řešit věci, které nedávají smysl. A&nbsp;třetí: ochota a&nbsp;schopnost dělat věci jinak. Třeba to, co jsme udělali s&nbsp;O2.
Co tím&nbsp;přesně myslíte?
Shrňme si to: koupili jsme O2, když&nbsp;byla veřejně obchodovatelnou společností, a&nbsp;vytvořili CETIN – to byl první krok. Tím&nbsp;se&nbsp;rozdělila infrastruktura a&nbsp;zákaznické segmenty. Lidé říkali: „To je šílené, to nemůže fungovat, v&nbsp;Evropě to nefunguje.“ A&nbsp;podívejte se&nbsp;teď – celý kontinent to dnes kopíruje. Po&nbsp;celé Evropě vznikají společnosti podobné CETIN, protože&nbsp;je jasné, že to dává smysl. A&nbsp;my jsme byli první, kdo to udělal. A&nbsp;šli jsme ještě dál – sloučili jsme aktiva v&nbsp;České republice, na&nbsp;Slovensku, v&nbsp;Maďarsku, Srbsku a&nbsp;Bulharsku. Seskupili jsme je do&nbsp;dvou entit: CETIN pro&nbsp;infrastrukturu, Yettel a&nbsp;O2 pro&nbsp;zákaznické služby. A&nbsp;pak jsme udělali něco, co ještě nikdo před&nbsp;námi neudělal: přivedli jsme silného investora, společnost e&amp;. Vytvořili jsme partnerství a&nbsp;spojili síly s&nbsp;někým, kdo má zkušenosti a&nbsp;peníze, aby nám pomohl růst ještě více.
Reflektujte ještě výhody spojenectví s&nbsp;e&amp;.
Například při&nbsp;jednání s&nbsp;dodavateli: když&nbsp;jdu na&nbsp;schůzku sám, pravděpodobně se&nbsp;setkám s&nbsp;regionálními manažery dodavatele, ať už je to Nokia, Ericsson, nebo kdokoli jiný. Ale když&nbsp;jdu jako zástupce e&amp;, setkám se&nbsp;přímo s&nbsp;generálním ředitelem celé skupiny. Samozřejmě přeháním, ale v&nbsp;zásadě můžete využít společnou vyjednávací sílu, která je mnohem efektivnější. Vidím i&nbsp;další výhody, například v&nbsp;oblasti školení a&nbsp;rozvoje mého týmu – nyní je mohu nominovat do&nbsp;globálních školicích programů společnosti e&amp;. Největší výhodu jsme však již prokázali v&nbsp;praxi – podařilo se&nbsp;nám koupit společnost Serbia Broadband. Původně jsme byli v&nbsp;Srbsku hlavně mobilním operátorem a&nbsp;nedávno jsme začali nabízet pevné služby ve&nbsp;formě velkoobchodního prodeje. A&nbsp;nyní, tři&nbsp;měsíce po&nbsp;založení skupiny e&amp; PPF Telecom, jsme koupili 100 % společnosti Serbia Broadband za&nbsp;přibližně 825 milionů eur. Pro&nbsp;společnost, která existuje tři&nbsp;měsíce, je to akvizice v&nbsp;hodnotě téměř miliardy dolarů, což je vzrušující a&nbsp;odvážný krok. Díky tomu jsme nyní v&nbsp;Srbsku mnohem silnější – máme mobilní služby, pevné připojení, televizi a&nbsp;tržby těsně pod&nbsp;miliardou dolarů.
A&nbsp;máte ambici ještě růst? Nebo spíš stabilizovat?
Máme ambice růst. Ale chytře. Ne za&nbsp;každou cenu. Budeme se&nbsp;neustále rozhlížet kolem sebe. To je styl PPF a&nbsp;to je styl e&amp;. Ale nehledáme nic pod&nbsp;tlakem ve&nbsp;smyslu „letos musíme koupit další dvě společnosti“ či&nbsp;něco podobného. Ne. Hledáme příležitosti, vyhodnocujeme je a&nbsp;zvažujeme, zda mají investiční potenciál. Budujeme regionálního lídra v&nbsp;oblasti telekomunikací – a&nbsp;to je přesně cílem jak e&amp;, tak PPF. Na&nbsp;tom pracuje i&nbsp;můj tým. Druhou osou růstu jsou produkty. Když&nbsp;jsme vstupovali na&nbsp;nové trhy, šlo pouze o&nbsp;mobilní služby. Nyní, s&nbsp;uvedením 5G, jsme vytvořili kapacitu pro&nbsp;poskytování pevných služeb. Rozšiřujeme nabídku o&nbsp;produkty v&nbsp;oblasti bezpečnosti a&nbsp;pojištění – a&nbsp;v&nbsp;Srbsku dokonce vlastníme banku. Směřujeme tedy k&nbsp;tomu, co bych nazval „ekosystémem“. Budujeme ekosystém. Přecházíme od&nbsp;dodavatele mobilních SIM karet k&nbsp;technologické společnosti.
Mluvíte o&nbsp;specifikách jednotlivých trhů. Jaká jsou a&nbsp;jak se&nbsp;vám je daří držet pohromadě?
Samozřejmě to není snadné. Ale máme tři&nbsp;základní pilíře: důvěru, výkonnost a&nbsp;transparentnost. Když&nbsp;máte tyto tři&nbsp;věci – důvěřujete svým lidem, vyžadujete od&nbsp;nich výsledky a&nbsp;zároveň hrajete fér –, funguje to. Ať už jste v&nbsp;Srbsku, v&nbsp;Bulharsku, nebo v&nbsp;České republice. Pokud někdo udělá chybu, ale přizná ji a&nbsp;poučí se&nbsp;z&nbsp;ní, je to v&nbsp;pořádku. Pokud někdo nedosahuje výsledků a&nbsp;nic s&nbsp;tím&nbsp;nedělá, pak je to problém.
Co vás&nbsp;na&nbsp;téhle práci pořád ještě baví?
Lidé. Energie. Možnost vytvářet a&nbsp;zlepšovat věci. A&nbsp;upřímně řečeno, vždy se&nbsp;něco děje. Každý den je jiný. A&nbsp;když&nbsp;vidíte, že to, co děláte, má skutečný dopad na&nbsp;miliony zákazníků a&nbsp;tisíce zaměstnanců, je to silná motivace. A&nbsp;dokud mě to baví a&nbsp;mám co nabídnout, zůstanu. A&nbsp;v&nbsp;tuto chvíli mě to baví.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Balesh Sharma vede PPF Telecom přes&nbsp;tři&nbsp;roky. V&nbsp;roce 2022 se&nbsp;skupina pod&nbsp;jeho vedením vydala na&nbsp;cestu stabilního růstu, podpořeného transformační strategií. Na&nbsp;konci roku 2024 PPF uzavřela průlomovou dohodu o&nbsp;partnerství se&nbsp;společností e&amp; ze&nbsp;Spojených arabských emirátů, která posunula podnikání na&nbsp;novou úroveň. Tento milník&nbsp;potvrzuje sílu strategie řízení a&nbsp;úspěšnou transformaci společnosti v&nbsp;rychle se&nbsp;měnícím telekomunikačním prostředí. Je velkým fanouškem firemní kultury PPF, která podle jeho mínění nemá nic společného s&nbsp;korporátní kulturou. PPF podle něj dává s

Balesh Sharma. Česká DNA s emirátskou expertizou

<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;pracovním životě už bezmála dvě dekády pomáhá firmám s&nbsp;tím, jak je vnímá veřejnost. Ve&nbsp;volném čase se&nbsp;spoluzakladatel PR agentury FYI Prague Jan Řezáč točí kolem hudby, zejména&nbsp;kolem hard rocku, punku a&nbsp;punk rocku. V&nbsp;žánrech ale není jen pasivním posluchačem, jelikož do&nbsp;nich přispívá i&nbsp;vlastní hudební tvorbou.
„Už od&nbsp;deseti let jsem si půjčoval od&nbsp;táty kazety s&nbsp;nápisy Zepelin (ano s&nbsp;jedním P) nebo Pink Floyd, abych měl co poslouchat do&nbsp;walkmana. Rád vzpomínám i&nbsp;na&nbsp;víkendové poslechovky vinylů ze&nbsp;starého gramofonu Tesla u&nbsp;táty v&nbsp;pokoji. Elvis, Beatles nebo Jerry Lee Lewis – to byly často ‚vytáčené‘ desky, které pod&nbsp;záminkou vánočních dárků táta spíše než mámě kupoval hlavně sobě,“ usmívá se&nbsp;Řezáč při&nbsp;vzpomínání na&nbsp;hudbu, která jej formovala.
Na&nbsp;střední škole začal hrát na&nbsp;svou první elektrickou kytaru Jolana Alfa zelené barvy. Z&nbsp;peněz&nbsp;za&nbsp;brigádu si zase v&nbsp;legendárním obchodě K-Audio ve&nbsp;Štěpánské ulici pořídil první combo Marshall. A&nbsp;po&nbsp;upgradu kytary přišly i&nbsp;koncerty s&nbsp;Řezáčovou vůbec první kapelou Nežfaleš. Následovala kapela Reverends a&nbsp;pak přišla nejdelší hudební etapa v&nbsp;Unholy Preachers, kterou zakládal zpěvák&nbsp;David Holý s&nbsp;Kubou Zámrským – Jan Řezáč se&nbsp;k&nbsp;nim přidal asi po&nbsp;roce.<clink anchorid="1"></clink>
„Kapela nabrala poměrně slušné obrátky, jezdila i&nbsp;přes&nbsp;šedesát koncertů ročně po&nbsp;celém Česku i&nbsp;v&nbsp;zahraničí. Vydala debutovou desku, která byla dokonce v&nbsp;nominaci na&nbsp;cenu Anděl, a&nbsp;pak trilogii EP na&nbsp;desetipalcových vinylech. Já pak časem přestával stíhat to ukrutné tempo, a&nbsp;protože&nbsp;se&nbsp;mi rozjížděla firma a&nbsp;měl jsem malé dítě, kapelu jsem opustil,“ vypráví Řezáč.
Když&nbsp;před&nbsp;deseti lety hraní v&nbsp;kapele pověsil na&nbsp;hřebík, byl přesvědčený, že se&nbsp;k&nbsp;němu už nevrátí. „A&nbsp;ejhle! Je to lehce přes&nbsp;půl roku a&nbsp;jsem v&nbsp;tom zpátky,“ směje se. David Holý totiž před&nbsp;dvěma lety spolu s&nbsp;dalšími kamarády založil stoner rock / punkový projekt Neuro Bats, a&nbsp;protože&nbsp;od&nbsp;začátku nemohli sehnat basáka, přemluvili Řezáče, aby je nenechal ve&nbsp;štychu a&nbsp;zapojil se&nbsp;právě v&nbsp;této roli.
„Mně se&nbsp;hrozně líbí tvorba kluků – a&nbsp;to jak aktuálně, v&nbsp;podobě Neuro Bats, tak historicky. Naše scéna&nbsp;je poměrně malá, takže&nbsp;jména&nbsp;David Holý, Robert Robovski a&nbsp;Jirka Dražan jsou spojena s&nbsp;hromadou dnes už legendárních kapel, jako jsou Phantoms on Fire, Eastern Star, Kevorkian a&nbsp;právě i&nbsp;Unholy Preachers. Tím, že jsem o&nbsp;pár let mladší než oni, jsem už ve&nbsp;svých ‚telecích‘ letech k&nbsp;těmto kapelám vzhlížel. Bylo pro&nbsp;mne nepředstavitelné, že bych s&nbsp;takovými muzikanty mohl jednou hrát a&nbsp;tvořit,“ dodává Řezáč.
Než se&nbsp;ke&nbsp;kapele přidal, zeptal se&nbsp;dcery, která mu prý bez&nbsp;váhání odpověděla, ať do&nbsp;toho jde. Dnes zkouší minimálně jednou týdně a&nbsp;koncertují daleko méně, než tomu bylo před&nbsp;lety – odehrají asi dvacet koncertů ročně. A&nbsp;pro&nbsp;Řezáče jde o&nbsp;skvělý mentální ventil. „Už jde hlavně o&nbsp;radost, a&nbsp;ne o&nbsp;to, plnit si nějaké hvězdné ambice. Zrovna jsme ve&nbsp;studiu dotočili druhé EP, které snad jednou s&nbsp;tím&nbsp;prvním, již natočeným, vydáme na&nbsp;dvanáctipalcovém vinylu,“ uzavírá.

<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;pracovním životě už bezmála dvě dekády pomáhá firmám s&nbsp;tím, jak je vnímá veřejnost. Ve&nbsp;volném čase se&nbsp;spoluzakladatel PR agentury FYI Prague Jan Řezáč točí kolem hudby, zejména&nbsp;kolem hard rocku, punku a&nbsp;punk rocku. V&nbsp;žánrech ale není jen pasivním posluchačem, jelikož do&nbsp;nich přispívá i&nbsp;vlastní hudební tvorbou.
„Už od&nbsp;deseti let jsem si půjčoval od&nbsp;táty kazety s&nbsp;nápisy Zepelin (ano s&nbsp;jedním P) nebo Pink Floyd, abych měl co poslouchat do&nbsp;walkmana. Rád vzpomínám i&nbsp;na&nbsp;víkendové poslechovky vinylů ze&nbsp;starého gramofonu Tesla u&nbsp;táty v&nbsp;pokoji. Elvis, Beatles nebo Je

Jan Řezáč. V zajetí beatů

<clink anchorid="1"></clink>
Američan Frank Lloyd Wright je zapsán do&nbsp;povědomí především jako geniální architekt, hlavní hvězda 20. století. Skvosty jako vodou protékaný dům Fallingwater či&nbsp;Guggenheimovo muzeum jsou poklady architektury. Hned osm jeho staveb se&nbsp;vyjímá na&nbsp;seznamu světového dědictví UNESCO a&nbsp;na&nbsp;prestižní listině si vydobyl samostatný zápis. Méně už se&nbsp;ví, že nestavěl jen domy, ale věnoval se&nbsp;také designu.
A&nbsp;právě jeden z&nbsp;jeho výtvorů se&nbsp;v&nbsp;polovině května dražil v&nbsp;newyorské Sotheby’s.
A&nbsp;zatímco největší favorit aukčního večera, busta od&nbsp;Alberta Giacomettiho, svého kupce za&nbsp;částku více než 60 milionů nenašla, Wrightovo dílo ano. A&nbsp;stalo se&nbsp;hlavním překvapením večera.
V&nbsp;perleťových barvách vyvedená lampa s&nbsp;dvojitým podstavcem, která připomíná japonský chrám se&nbsp;stříškou, je korunním klenotem raného amerického designu, jak ji charakterizovali v&nbsp;Sotheby’s. Wright ji navrhl v&nbsp;roce 1904 pro&nbsp;dům filantropky Susan Lawrence Dany ve&nbsp;Springfieldu v&nbsp;Illinois. Lampa je jen jedna ze&nbsp;dvou svého druhu, připomíná server ARTnews. Druhou má ve&nbsp;sbírce muzeum ve&nbsp;zmíněném domě – kdo ho postavil, je asi zbytečné připomínat.
Aukce se&nbsp;stala desetiminutovou bitvou. Dražit se&nbsp;začalo na&nbsp;2,5 milionu dolarů a&nbsp;rychle se&nbsp;přihazovalo, během pár minut se&nbsp;sešlo třicet nabídek. Nakonec se&nbsp;kus prodal za&nbsp;7,5 milionu dolarů. Skoro se&nbsp;tak zečtyřnásobila cena, za&nbsp;niž se&nbsp;lampa vydražila na&nbsp;své poslední aukci v&nbsp;roce 2002. A&nbsp;zdvojnásobil se&nbsp;i&nbsp;stávající Wrightův&nbsp;rekord z&nbsp;roku 2023.
„Tato nová strategie, která spočívá v&nbsp;zařazení designového díla do&nbsp;večerní aukce moderního umění, se&nbsp;zdála být tak úspěšná, jak si Sotheby’s&nbsp;přálo. Výsledek s&nbsp;dílem od&nbsp;Wrighta navázal na&nbsp;precedent z&nbsp;listopadu, kdy se&nbsp;vitráž od&nbsp;Tiffany Studios prodala za&nbsp;12,4 milionu dolarů – nový rekord pro&nbsp;ateliér založený Louisem Comfortem Tiffanym. Vitráž s&nbsp;názvem Danner Memorial Window, objednaná v&nbsp;roce 1913 pro&nbsp;kostel v&nbsp;Ohiu, byla poprvé představena v&nbsp;prestižní večerní aukci po&nbsp;boku děl od&nbsp;autorů jako Monet a&nbsp;Picasso,“ komentuje ARTnews.

<clink anchorid="1"></clink>
Američan Frank Lloyd Wright je zapsán do&nbsp;povědomí především jako geniální architekt, hlavní hvězda 20. století. Skvosty jako vodou protékaný dům Fallingwater či&nbsp;Guggenheimovo muzeum jsou poklady architektury. Hned osm jeho staveb se&nbsp;vyjímá na&nbsp;seznamu světového dědictví UNESCO a&nbsp;na&nbsp;prestižní listině si vydobyl samostatný zápis. Méně už se&nbsp;ví, že nestavěl jen domy, ale věnoval se&nbsp;také designu.
A&nbsp;právě jeden z&nbsp;jeho výtvorů se&nbsp;v&nbsp;polovině května dražil v&nbsp;newyorské Sotheby’s.
A&nbsp;zatímco největší favorit aukčního večera, busta od&nbsp;Alberta Giacomettiho, svého kupce za&nbsp;částku ví

Lampa od legendárního architekta zalepila zklamání z neúspěšně busty

Tereza Frcalová

<clink anchorid="1"></clink>
Jak festivaly po&nbsp;celém světě včetně Česka mění svou ekologickou tvář.
Festivaly už dávno nejsou jen hudba, film či&nbsp;zábava. Stále častěji jsou i&nbsp;laboratoří udržitelných řešení a&nbsp;zrcadlem společenské změny. Udržitelnost přestává být okrajovým tématem a&nbsp;stává se&nbsp;základním stavebním kamenem – strategií, filozofií, způsobem, jak události organizovat i&nbsp;prožívat. Na&nbsp;velkých i&nbsp;menších akcích po&nbsp;celém světě se&nbsp;testují nové přístupy k&nbsp;energii, odpadu či&nbsp;dopravě. A&nbsp;týká se&nbsp;to i&nbsp;Česka.
Za&nbsp;jednoho z&nbsp;lídrů v&nbsp;ekologických iniciativách mezi festivaly je považován Glastonbury. Tento britský hudební svátek se&nbsp;už řadu let profiluje jako jeden z&nbsp;nejzelenějších na&nbsp;světě. Jeho udržitelné aktivity zahrnují recyklaci odpadu, podporu obnovitelných zdrojů energie a&nbsp;ekologickou dopravu. Festival už v&nbsp;roce 2019 snížil množství plastového odpadu o&nbsp;50 %. Důležitým krokem bylo zavedení kompostování potravinového odpadu, nedlouho pro&nbsp;napájení festivalu využívá také solární panely a&nbsp;větrné turbíny a&nbsp;podporuje ekologickou dopravu – včetně vlakových spojení a&nbsp;elektromobilů pro&nbsp;přepravu návštěvníků.
Podobně Mezinárodní filmový festival v&nbsp;Cannes zavedl ekologické iniciativy, které se&nbsp;zaměřují na&nbsp;minimalizaci množství odpadu a&nbsp;ekologické projekty. V&nbsp;roce 2021 například spustil charitativní projekt na&nbsp;podporu udržitelnosti ve&nbsp;filmovém průmyslu, který zahrnoval třeba snižování spotřeby plastů. Ve&nbsp;srovnání s&nbsp;Glastonbury jsou to zatím krůčky spíš slepičí, ale je důležité, že k&nbsp;větší ekologické odpovědnosti inspirují i&nbsp;samotné filmové produkce.
Udržitelnost ovšem není cizí ani české festivalové scéně. Rock for People, který se&nbsp;dlouhodobě profiluje jako tuzemský lídr v&nbsp;oblasti udržitelnosti, přináší každým rokem nové ekologické inovace. Festival již několik let cílí na&nbsp;separaci až&nbsp;17 druhů odpadu, například gastro odpad je využíván v&nbsp;bioplynové stanici, kde se&nbsp;mění na&nbsp;teplo a&nbsp;elektřinu.
Rock for People v&nbsp;rámci budování udržitelného festivalového areálu používal vodíkový generátor, letos bude stage poháněná solárními panely. „Naším cílem je dosáhnout klimatické neutrality do&nbsp;roku 2030,“ uvedl ředitel festivalu Michal Thomes.
I&nbsp;tento festival klade důraz na&nbsp;ekologickou dopravu. V&nbsp;rámci toho již několikrát navázal spolupráci s&nbsp;tuzemskou společností Eco Cars. „Spolupráce nám umožňuje snížit uhlíkovou stopu, kterou festival vyprodukuje. Kromě používání elektromobilů v&nbsp;prostorách areálu motivujeme návštěvníky k&nbsp;využívání hromadné dopravy a&nbsp;sdílených vozidel,“ popisuje organizátor festivalu a&nbsp;doplňuje: „Festival ale není jen těch několik dní s&nbsp;muzikou. Celoročně se&nbsp;ekologicky staráme o&nbsp;celý areál. Podporujeme v&nbsp;něm biodiverzitu a&nbsp;na&nbsp;jeho údržbu používáme elektrické sekačky Mean Green.“
Vratné kelímky na&nbsp;chlazené nápoje se&nbsp;v&nbsp;Česku začaly vyrábět a&nbsp;používat už v&nbsp;roce 2011. Dnes jsou standardem na&nbsp;většině větších i&nbsp;menších festivalů a&nbsp;stále častěji se&nbsp;k&nbsp;nim přidávají i&nbsp;vratné kelímky na&nbsp;teplé nápoje a&nbsp;takzvané shoty, malé kelímky na&nbsp;panáky. Příkladem může být třeba nedávno konaný veletrh Svět knih, kdy jste na&nbsp;pražském Výstavišti jste nedostali kafe jinak než do&nbsp;zálohovaného kelímku za&nbsp;50 korun.
Festival Letní Letná se&nbsp;už léta aktivně věnuje nejen ekologické, ale i&nbsp;sociální udržitelnosti, která se&nbsp;projevuje v&nbsp;mnoha na&nbsp;první pohled drobných aktivitách: v&nbsp;gastro zóně se&nbsp;používají omyvatelné talíře, sklenice a&nbsp;kelímky s&nbsp;originálním designem. Festival využívá i&nbsp;trend upcyklace – použitý dřevěný materiál se&nbsp;přepracovává na&nbsp;mobiliář pro&nbsp;další využití. A&nbsp;v&nbsp;prostředí areálu jsou instalována&nbsp;pítka s&nbsp;pitnou vodou, což snižuje potřebu jednorázových PET lahví.
&nbsp;
Letní festivaly zkrátka mohou být víc než jen zážitkem, jsou to zkušební prostory budoucnosti, kde se&nbsp;učíme žít jinak. Bez&nbsp;námahy zodpovědněji.

<clink anchorid="1"></clink>
Jak festivaly po&nbsp;celém světě včetně Česka mění svou ekologickou tvář.
Festivaly už dávno nejsou jen hudba, film či&nbsp;zábava. Stále častěji jsou i&nbsp;laboratoří udržitelných řešení a&nbsp;zrcadlem společenské změny. Udržitelnost přestává být okrajovým tématem a&nbsp;stává se&nbsp;základním stavebním kamenem – strategií, filozofií, způsobem, jak události organizovat i&nbsp;prožívat. Na&nbsp;velkých i&nbsp;menších akcích po&nbsp;celém světě se&nbsp;testují nové přístupy k&nbsp;energii, odpadu či&nbsp;dopravě. A&nbsp;týká se&nbsp;to i&nbsp;Česka.
Za&nbsp;jednoho z&nbsp;lídrů v&nbsp;ekologických iniciativách mezi festivaly je p

Udržitelná pařba

<clink anchorid="1"></clink>
„Až&nbsp;45 % žen nevěří, že mají na&nbsp;to, podnikat. Proto stavíme bezpečné prostředí, kde je v&nbsp;pořádku začít postupně, dělat chyby a&nbsp;hledat vlastní cestu,“ říká Lucie Audi, CEO projektu #HolkyzByznysu.
Lucie Audi stojí společně s&nbsp;Anetou Martinek a&nbsp;Pavlínou Louženskou za&nbsp;projektem #HolkyzMarketingu, z&nbsp;něhož se&nbsp;během dekády stala největší vzdělávací platforma zaměřená na&nbsp;marketing – dnes má její komunita přes&nbsp;42 tisíc členů. Čísla na&nbsp;trhu jsou ale podle Lucie Audi stále výmluvná: ženy v&nbsp;Česku vlastní jen 18 % firem, zatímco evropský průměr je 34 %.
„Každá pátá Češka by si ráda založila vlastní byznys, ale jen 6 % z&nbsp;nich věří, že jejich nápad má šanci uspět. Často jim chybí přístup k&nbsp;relevantním informacím, sebevědomí nebo základní znalosti z&nbsp;oblastí jako finance, právo či&nbsp;prodej. A&nbsp;právě v&nbsp;tom chceme pomoct – nabídnout srozumitelné, praktické vzdělávání a&nbsp;podporující komunitu,“ přibližuje, co loni vedlo k&nbsp;založení dalšího projektu: #HolkyzByznysu.
Součástí vzdělávací platformy jsou lidé z&nbsp;praxe – podnikatelé a&nbsp;podnikatelky se&nbsp;zkušenostmi a&nbsp;výsledky. Důraz podle Lucie kladou zejména&nbsp;na&nbsp;konkrétní podporu. „V&nbsp;našich akademiích, workshopech a&nbsp;mentoringových programech ukazujeme, že podnikání není výhradní klub – není třeba čekat na&nbsp;perfektní plán, ideální čas nebo investora. Učíme, jak začít krok po&nbsp;kroku, klidně i&nbsp;při&nbsp;práci či&nbsp;rodičovské.“
Během 14 měsíců prošlo kurzy přes&nbsp;sedm tisíc účastnic, ale i&nbsp;účastníků. Komunita #HolkyzByznysu dnes čítá přes&nbsp;šest tisíc členů. „Každý z&nbsp;těch příběhů potvrzuje, že když&nbsp;se&nbsp;spojí odhodlání s&nbsp;podporou, vznikají skvělé věci. Podnikání vás&nbsp;nenaučí na&nbsp;škole, a&nbsp;tak často hledáte cestu k&nbsp;byznysovému vzdělávání – a&nbsp;my tu cestu otvíráme.“

<clink anchorid="1"></clink>
„Až&nbsp;45 % žen nevěří, že mají na&nbsp;to, podnikat. Proto stavíme bezpečné prostředí, kde je v&nbsp;pořádku začít postupně, dělat chyby a&nbsp;hledat vlastní cestu,“ říká Lucie Audi, CEO projektu #HolkyzByznysu.
Lucie Audi stojí společně s&nbsp;Anetou Martinek a&nbsp;Pavlínou Louženskou za&nbsp;projektem #HolkyzMarketingu, z&nbsp;něhož se&nbsp;během dekády stala největší vzdělávací platforma zaměřená na&nbsp;marketing – dnes má její komunita přes&nbsp;42 tisíc členů. Čísla na&nbsp;trhu jsou ale podle Lucie Audi stále výmluvná: ženy v&nbsp;Česku vlastní jen 18 % firem, zatímco evropský průměr je 34 %.
„Každá pátá Češka by si ráda

Lucie Audi. #HolkyzByznysu

<clink anchorid="1"></clink>
Současné trendy v&nbsp;automatizaci logistiky ukazuje nový hi-tech robotický sklad společnosti Dr. Max v&nbsp;Brně-Líšni. „Tohle je budoucnost naší firmy a&nbsp;blueprint pro&nbsp;obdobné sklady v&nbsp;dalších zemích,“ říká hrdě CEO Dr. Max pro&nbsp;Českou republiku Jan Žák.
Tohle není film na&nbsp;Netflixu, ale realita. Vše tu kmitá podle stanovených pravidel a&nbsp;s&nbsp;naprostou přesností a&nbsp;precizností. Chystání objednávek má na&nbsp;starosti bezmála osmdesát roboshuttlů od&nbsp;společnosti Geek+, pilně zdolávajících svou trasu. Tyto přístroje dokážou připravit až&nbsp;25 tisíc zakázek za&nbsp;den. Momentálně jich nachystají zhruba deset tisíc, čímž výrazně zvyšují kapacitu firemního e-shopu.
Právě tato hala je dnes páteřním centrem e-commerce společnosti Dr. Max. „Sklad nás&nbsp;stál kolem dvanácti milionů eur,“ dozvídáme se&nbsp;z&nbsp;první ruky výši&nbsp;celkové investice, která se, jak Žák&nbsp;pevně věří, bohatě vrátí. Jan Žák&nbsp;řídí společnost Dr. Max z&nbsp;pozice CEO poslední dva roky. Ta je momentálně nejen největším lékárenským řetězcem u&nbsp;nás, ale dokonce druhým největším v&nbsp;celé Evropě.
Automatizace se&nbsp;ale v&nbsp;brněnském centru neomezuje jen na&nbsp;expedici zboží z&nbsp;regálů. Dopravníky od&nbsp;SSI Schäfer přepravují produkty k&nbsp;balicímu stroji Cut’it! EVO od&nbsp;společnosti Ranpak, který nejenže&nbsp;objednávku zabalí a&nbsp;opatří štítkem s&nbsp;adresou, ale automaticky jí třeba taky přizpůsobí velikost krabice. Z&nbsp;pečlivého výběru správné krabice, probíhajícího za&nbsp;ochranným sklem, se&nbsp;jen stěží spouštějí oči. Budoucnost je tady.
Pokud jde o&nbsp;roboty, myslí firma podle Žáka i&nbsp;na&nbsp;klasické kamenné prodejny. „Každým rokem chceme přidávat kolem deseti nových robotů,“ říká. Při&nbsp;pětimilionové ceně za&nbsp;robota je to pro&nbsp;firmu celkem významná investice (prozatím jich mají sedmnáct), ale výhody jsou zřejmé. „Cílem je nejen zefektivnit procesy, ale i&nbsp;ulehčit náročnou práci farmaceutům, jejichž počet je u&nbsp;nás&nbsp;poměrně omezený,“ doplňuje generální ředitel.
Loňský rok byl pro&nbsp;společnost Dr. Max významný stran inovací i&nbsp;ekonomiky. Společnost dosáhla tržeb ve&nbsp;výši&nbsp;29,8 miliardy Kč, což představuje meziroční nárůst o&nbsp;9 %. E-commerce segment zaznamenal růst o&nbsp;16 %, s&nbsp;tržbami 3,6 miliardy Kč.
Dr. Max také rozšířil síť svých lékáren: nyní v&nbsp;Česku čítá 529 poboček. Společnost klade důraz na&nbsp;kvalitu poskytovaných služeb, což se&nbsp;odráží ve&nbsp;výborných výsledcích kontrol SÚKL a&nbsp;pozitivním hodnocení zákazníků. „Obdrželi jsme od&nbsp;regulátora historicky nejlepší průměrnou známku 1,03 a&nbsp;druhý rok po&nbsp;sobě získali titul Obchodník&nbsp;roku. Moc mě to těší, protože&nbsp;je to ocenění práce našich lidí a&nbsp;uživatelské zkušenosti,“ uzavírá Jan Žák.

<clink anchorid="1"></clink>
Současné trendy v&nbsp;automatizaci logistiky ukazuje nový hi-tech robotický sklad společnosti Dr. Max v&nbsp;Brně-Líšni. „Tohle je budoucnost naší firmy a&nbsp;blueprint pro&nbsp;obdobné sklady v&nbsp;dalších zemích,“ říká hrdě CEO Dr. Max pro&nbsp;Českou republiku Jan Žák.
Tohle není film na&nbsp;Netflixu, ale realita. Vše tu kmitá podle stanovených pravidel a&nbsp;s&nbsp;naprostou přesností a&nbsp;precizností. Chystání objednávek má na&nbsp;starosti bezmála osmdesát roboshuttlů od&nbsp;společnosti Geek+, pilně zdolávajících svou trasu. Tyto přístroje dokážou připravit až&nbsp;25 tisíc zakázek za&nbsp;den. Momentálně jich nachystají zhru

Roboti už jdou

Pavel Peterka

<clink anchorid="1"></clink>
Za&nbsp;historicky nejnižší porodností v&nbsp;Česku stojí i&nbsp;historicky nejvyšší ceny bydlení. Mladí na&nbsp;ně prostě nemají – a&nbsp;mít dítě vyžaduje zázemí.
Výrazné zdražování rezidenčních nemovitostí v&nbsp;poslední dekádě vede k&nbsp;situaci, kdy si ani domácnosti s&nbsp;nadstandardními příjmy nemohou dovolit bez&nbsp;pomoci rodiny vlastní bydlení. Dávno už to není jen problémem velkých měst. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;ceny je i&nbsp;při&nbsp;dluhovém financování pro&nbsp;významnou část mladých takřka nemožné pořídit rodinný byt. Porodnost v&nbsp;roce 2024 klesla na&nbsp;historické minimum. Důvodů může být hned několik. Vedle kulturních změn a&nbsp;poklesu reálných příjmů domácností mezi lety 2019 a&nbsp;2024 je klíčovým faktorem i&nbsp;velmi drahé bydlení. Bez&nbsp;jistoty zázemí se&nbsp;řadě mladých párů do&nbsp;založení rodiny jednoduše nechce.
Přičtěme k&nbsp;tomu třeba i&nbsp;nedostatečnou kapacitu školních a&nbsp;předškolních zařízení, a&nbsp;nemáme se&nbsp;vlastně moc čemu divit. Založení rodiny je navíc spojeno s&nbsp;výpadkem příjmů kvůli čerpání rodičovské dovolené. To vedle tlaku na&nbsp;rodinný rozpočet dál oddaluje možnost nákupu vlastní nemovitosti, kdy nižší příjem domácnosti vede k&nbsp;nižší maximální výši&nbsp;úvěru, nižší schopnosti splácet, a&nbsp;tedy opět k&nbsp;nižší dostupnosti vlastního bydlení. Pokud se&nbsp;mladé páry drží plánu svých rodičů – svatba, vlastní bydlení a&nbsp;pak teprve děti –, vlastně se&nbsp;historicky nejnižší porodnosti v&nbsp;roce 2024 nemůžeme divit.
Pojďme problematiku ceny bydlení popsat čísly. Společnost Deloitte sbírá data o&nbsp;realizovaných kupních cenách v&nbsp;řadě zemí Evropy včetně České republiky. Výsledkem je index, kde hodnota 100 ukazuje právě průměrné prodejní ceny v&nbsp;roce 2014. Na&nbsp;konci roku 2024 byla hodnota indexu 288, což odpovídá téměř ztrojnásobení prodejní ceny rezidenčních nemovitostí v&nbsp;Česku za&nbsp;dané období. Když&nbsp;to srovnáme s&nbsp;vývojem mezd, v&nbsp;roce 2014 činila dle ČSÚ průměrná mzda 25 768 Kč, po&nbsp;deseti letech 46 165 Kč. To odpovídá růstu o&nbsp;necelých 80 %. Takže&nbsp;zatímco ceny bydlení vzrostly téměř trojnásobně, průměrná mzda se&nbsp;ani nezdvojnásobila. Dodejme, že na&nbsp;průměrnou mzdu nedosáhnou více než dvě třetiny pracujících.
Ano, růst cen bydlení nezasáhl pouze Česko, ale i&nbsp;řadu dalších evropských zemí. Jenže&nbsp;mezi lety 2019 a&nbsp;2024 byl pokles reálných mezd v&nbsp;České republice nejhlubší a&nbsp;zároveň růst cen nemovitostí jeden z&nbsp;nejvyšších, což dokládají i&nbsp;data o&nbsp;nominálním a&nbsp;reálném růstu mezd mezi třetím kvartálem 2019 a&nbsp;třetím kvartálem 2024.
I&nbsp;proto je v&nbsp;Česku potřeba k&nbsp;zakoupení modelového bytu o&nbsp;parametrech 3+kk s&nbsp;velikostí 80 m2 nejvíc průměrných hrubých ročních příjmů. Češi&nbsp;na&nbsp;takový byt potřebovali 13,2 průměrného hrubého ročního příjmu, což je nejvíc v&nbsp;rámci srovnávaných zemí. Dánům, Norům a&nbsp;Italům naproti tomu stačí takových příjmů zhruba pět; sousedním Polákům osm. Druhé místo hned za&nbsp;námi obsadilo Slovensko, které má podobné legislativní dědictví, podobné problémy s&nbsp;výstavbou, s&nbsp;institutem stavebních povolení, s&nbsp;územními plány i&nbsp;s&nbsp;různými zájmovými skupinami, které bojují proti jakékoliv výstavbě.<clink anchorid="2"></clink>
Cenu rezidenčních nemovitostí obecně ovlivňuje výše úrokových sazeb, kdy vyšší sazby znamenají menší dostupnost úvěrů, a&nbsp;tedy slabší poptávkové tlaky na&nbsp;cenu. Vliv má samozřejmě i&nbsp;ekonomická situace domácností a&nbsp;demografické faktory, jako je přesun lidí do&nbsp;měst, stárnutí populace či&nbsp;růst počtu obyvatel. Vyšší zájem o&nbsp;bydlení ve&nbsp;městě opět vytváří poptávkový tlak na&nbsp;růst cen v&nbsp;daných lokalitách. Vliv mají i&nbsp;regulatorní faktory jako zmíněné územní plánování a&nbsp;institut stavebního povolení, kdy jejich neefektivnost či&nbsp;přísnost omezují nabídku, což vede k&nbsp;tlakům na&nbsp;růst cen nemovitostí. A&nbsp;podíl má samozřejmě i&nbsp;vládní politika od&nbsp;zdanění přes&nbsp;daňové úlevy až&nbsp;po&nbsp;dotace.
V&nbsp;Česku jsme dostali koktejl těchto faktorů, kdy úrokové sazby u&nbsp;hypotečních úvěrů byly v&nbsp;předcovidové době i&nbsp;z&nbsp;historického pohledu dlouhodobě velmi nízké. Výjimkou nebyly ani 100% hypotéky s&nbsp;úrokovou sazbou okolo 2 %. Takto příznivé podmínky vedly k&nbsp;růstu poptávky, což tlačilo na&nbsp;růst cen. Rostly mzdy, takže&nbsp;domácnosti mohly platit vyšší částky. Zároveň pokračoval proces urbanizace a&nbsp;stěhování do&nbsp;měst za&nbsp;prací, vzděláním a&nbsp;dalšími příležitostmi, což primárně ve&nbsp;městech tlačilo ceny nahoru. Strana nabídky nestíhala, protože&nbsp;institut stavebního povolení je u&nbsp;nás&nbsp;jeden z&nbsp;nejméně efektivních na&nbsp;světě. Ve&nbsp;srovnání systému stavebních povolení 186 zemí v&nbsp;indexu Doing Business Česká republika stabilně zaujímá 150. až&nbsp;160. místo. Stává se, že udělení stavebního povolení trvá násobně déle než samotná výstavba. Podobně problematické je fungování územních plánů, jež opět blokuje stranu nabídky.
A&nbsp;zde jsou ekonomie a&nbsp;vývoj cen neúprosné. Výrazné posílení poptávky, na&nbsp;které nereaguje nabídka, vede k&nbsp;nedostatku na&nbsp;trhu a&nbsp;ten se&nbsp;projevuje růstem cen. Vzhledem k&nbsp;dlouhodobému a&nbsp;významnému nesouladu nabídky a&nbsp;poptávky na&nbsp;trhu s&nbsp;rezidenčními nemovitostmi je růst cen výrazný. Od&nbsp;roku 2014 téměř trojnásobný, a&nbsp;i&nbsp;proto potřebují Češi&nbsp;v&nbsp;rámci Evropy nejvíce průměrných hrubých ročních příjmů na&nbsp;nákup vlastní nemovitosti.
Podívejme se&nbsp;na&nbsp;modelový příklad nákupu vlastního bydlení za&nbsp;5 milionů s&nbsp;90 % LTV (loan to value – poměr mezi výší úvěru a&nbsp;hodnotou zastavené nemovitosti; LTV udává, kolik procent z&nbsp;ceny nemovitosti si můžete půjčit na&nbsp;hypotéku). Tedy hypotéku&nbsp;na&nbsp;4,5 milionu a&nbsp;0,5 milionu z&nbsp;vlastních zdrojů. Při&nbsp;současné hypoteční úrokové sazbě 4,8 % vychází splátka na&nbsp;zhruba 24 tisíc měsíčně. Ve&nbsp;stejném případě a&nbsp;nákupu nemovitosti za&nbsp;3 miliony s&nbsp;hypotékou na&nbsp;2,7 milionu je splátka zhruba 14 tisíc a&nbsp;při&nbsp;nákupu nemovitosti za&nbsp;10 milionů a&nbsp;hypotékou 9 milionů zhruba 47 tisíc. Čistá celorepubliková mediánová mzda, tj. polovina pracujících bere méně a&nbsp;polovina více, bez&nbsp;dodatečných daňových slev činí 33 196 Kč. Pár s&nbsp;dvěma mediánovými mzdami dá dohromady 66 392 Kč.
Při&nbsp;pohledu na&nbsp;výše uvedené úrovně splátek se&nbsp;může jednat o&nbsp;vcelku náročný finanční rébus. Navíc berme v&nbsp;potaz, že mladí často nedosahují tak vysokých výdělků, protože&nbsp;na&nbsp;trhu práce teprve začínají. Zároveň v&nbsp;regionech s&nbsp;nižšími cenami nemovitostí jsou často i&nbsp;podstatně nižší mzdy. Pořízení vlastního bydlení je tak v&nbsp;současné době velmi náročné, a&nbsp;pokud mladé páry čekají se&nbsp;založením rodiny právě na&nbsp;koupi, je jeden z&nbsp;důvodů nízké porodnosti v&nbsp;Česku vcelku jasný.

<clink anchorid="1"></clink>
Za&nbsp;historicky nejnižší porodností v&nbsp;Česku stojí i&nbsp;historicky nejvyšší ceny bydlení. Mladí na&nbsp;ně prostě nemají – a&nbsp;mít dítě vyžaduje zázemí.
Výrazné zdražování rezidenčních nemovitostí v&nbsp;poslední dekádě vede k&nbsp;situaci, kdy si ani domácnosti s&nbsp;nadstandardními příjmy nemohou dovolit bez&nbsp;pomoci rodiny vlastní bydlení. Dávno už to není jen problémem velkých měst. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;ceny je i&nbsp;při&nbsp;dluhovém financování pro&nbsp;významnou část mladých takřka nemožné pořídit rodinný byt. Porodnost v&nbsp;roce 2024 klesla na&nbsp;historické minimum. Důvodů může být hned několik. Vedle kultu

Nemáš byt, nemáš dítě

Daniel Deyl

<clink anchorid="1"></clink>
Tohle není příběh o&nbsp;motorkách. Je o&nbsp;alchymii – o&nbsp;tom, jak Harley-Davidson udělal z&nbsp;účetních rebely a&nbsp;z&nbsp;důchodců nomády.
Logika superoblíbené značky prodává identitu a&nbsp;Harley prodával tu nejopojnější ze&nbsp;všech: rebela, který nikdy nebyl na&nbsp;útěku, svobodného ducha s&nbsp;hypotečním úvěrem. Ti rebelové většinu času neseděli v&nbsp;sedle, nýbrž na&nbsp;kancelářské židli.
Příběh Harleye-Davidsonu se&nbsp;čte jako táborová povídačka, kterou si dědové předávají hlasem mohutnějším, než jaký používají jindy. V&nbsp;roce 1903 postavili jednadvacetiletý William S. Harley a&nbsp;Arthur Davidson v&nbsp;dřevěné kůlně a&nbsp;podle náčrtků na&nbsp;pivním tácku svou první motorku. Byl to stroj tak primitivní, že když&nbsp;jste startovali, mohli byste zrovna tak kopat do&nbsp;pivního sudu, říkali o&nbsp;něm mnohem později.
Ve&nbsp;20. letech už byly jejich stroje oblíbené mezi policisty, pašeráky a&nbsp;tuláky, kterým nahrazovaly koně. To skutečné kouzlo přišlo v&nbsp;roce 1947, když&nbsp;v&nbsp;kalifornském Hollisteru vypukla mezi motorkáři&nbsp;třídenní bitka. Černobílými snímky ji zvěčnil časopis Life a&nbsp;později Marlon Brando v&nbsp;kožené bundě ve&nbsp;filmu Divoch. Z&nbsp;jezdců na&nbsp;harleyích to udělalo kulturní antihrdiny – nezkrotné, nebezpečné a&nbsp;strašlivě sexy, jako by každá jízda končila v&nbsp;posteli s&nbsp;cizí manželkou.
Skutečnost byla o&nbsp;něco prozaičtější – magazín Life tehdy zinscenoval fotky opilých jezdců přehozených přes&nbsp;motorky. Celá výtržnost způsobila škody za&nbsp;1500 dolarů (dnes asi 20 tisíc). Většina účastníků byli veteráni, ne zločinci, popsal onu událost se&nbsp;sedmdesátiletým zpožděním Smithsonian Magazine.
Harley vlastně skutečné buřiče tolik nelákal. Cílovou skupinou byli zubaři&nbsp;s&nbsp;pár kily navíc a&nbsp;úředníci s&nbsp;kancelářským syndromem. V&nbsp;60. letech byl typický majitel harleye čtyřicátník&nbsp;v&nbsp;kravatě, který po&nbsp;večerech snil, že jednou opustí ženu, děti a&nbsp;hypotéku&nbsp;– ale místo toho si koupil chromované výfuky. Harleyův&nbsp;genius byl v&nbsp;prodeji fantazie o&nbsp;rebelii lidem, jejichž největším projevem vzdoru byla volba mezi majonézou a&nbsp;hořčicí na&nbsp;firemním pikniku.
Pak přišla éra AMF – temný věk, kdy Harley koupila společnost American Machine and Foundry. Dvanáct let pod&nbsp;vládou výrobce bowlingových drah a&nbsp;golfových vozíků proměnilo ikonu v&nbsp;žert. Kvalita šla ke&nbsp;dnu rychleji než opilý jezdec ze&nbsp;sedla. V&nbsp;roce 1981 byl Harley-Davidson prakticky mrtev. Jeho továrnu v&nbsp;Milwaukee dusil pach rezavějících strojů a&nbsp;studu.
Tržní podíl firmy tou dobou klesl na&nbsp;4 % (v&nbsp;50. letech to bylo 80 %). Ameriku tehdy dobývaly svou tichou dokonalostí japonské stroje jako Honda CB750, zatímco z&nbsp;harleyů „kapal olej jako z&nbsp;rozvodů ve&nbsp;Watergate“, řečeno prostořekými slovy časopisu Cycle World.<clink anchorid="2"></clink>
Většina firem padne, když&nbsp;jejich produkt selže; ne tak Harley-Davidson. Blízkost smrti jeho mýtus nezničila – prohloubila ho. Fandové se&nbsp;viděli jako poslední strážci pravého ohně a&nbsp;drželi se&nbsp;svých strojů, jako by právě přežili apokalypsu. Když&nbsp;vedení v&nbsp;roce 1981 firmu za&nbsp;81,5 milionu dolarů od&nbsp;AMF vykoupilo, fanoušci jásali, jako by král Leonidas naházel do&nbsp;moře všechny Peršany najednou. Značka nebyla jen zachráněna&nbsp;– byla posvěcena krví, potem a&nbsp;motorovým olejem.
Ono znovuzrození řídil marketingový génius Willie G. Davidson, vnuk zakladatele Arthura. Pochopil, že Harley-Davidson neprodává dopravní prostředky, nýbrž členství v&nbsp;nejexkluzivnějším klubu, kde platíte nejen penězi, ale i&nbsp;duší. V&nbsp;roce 1983 založil Harley Owners Group, klub proměňující zákazníky ve&nbsp;fanatiky, kteří by pro&nbsp;značku&nbsp;okradli i&nbsp;vlastní matku. Do&nbsp;roku 2006 čítal podle vlastní výroční zprávy 1,4 milionu členů.
Pobočky HOG vyrostly po&nbsp;celé zemi jakoby přes&nbsp;noc, pořádaly se&nbsp;skupinové jízdy a&nbsp;charity pro&nbsp;válečné vysloužilce, motorkám žehnali kněží, kteří kropili stroje svěcenou vodou a&nbsp;modlili se&nbsp;za&nbsp;odpuštění rychlostních pokut.
Ty rituály jsou neodolatelně absurdní. Každý jezdec na&nbsp;harleyi pozdraví na&nbsp;silnici druhého gestem, jako by patřil k&nbsp;iluminátům, kteří ovládají svět z&nbsp;garáží. Logo vypálené do&nbsp;kůže se&nbsp;stalo iniciačním rituálem, důkazem, že jste ochotni trpět. (Více Američanů má tetování harleye než vysokoškolský titul, citují harleyáři&nbsp;nedohledatelnou statistiku.)
V&nbsp;roce 1994 si firma nechala patentovat zvuk motoru, ikonické „bublání“. Japonci se&nbsp;snažili ho napodobit, ale znělo to falešně, jako operní pěvec s&nbsp;rýmou.
Jenže&nbsp;okolo roku 2000 začaly u&nbsp;Harleyů problémy nanovo. Cílová skupina doslova vymírala. Průměrnému kupujícímu bylo k&nbsp;šedesáti, měl artrózu a&nbsp;vzpomínky na&nbsp;válku ve&nbsp;Vietnamu. A&nbsp;jejich děti viděly „tátovské motorky“ jako trapas, něco mezi sockovským minivanem a&nbsp;zavařovacími sklenicemi po&nbsp;babičce.
Řešení? Zdvojnásobit sázku na&nbsp;mýtus. Harley ani tolik nelovil nové zákazníky, spíš radikalizoval ty staré. Otevřel Riding Academy na&nbsp;proměnu předměšťáků v&nbsp;„bikery“, kteří by raději zemřeli, než by přiznali, že neumějí vyměnit řetěz. Prodával trička za&nbsp;40 dolarů teenagerům, kteří na&nbsp;motorce nikdy neseděli, ale chtěli vypadat nebezpečně před&nbsp;děvčaty na&nbsp;facebooku.
Ne všechno vyšlo. Když&nbsp;firma vsadila na&nbsp;elektrické motorky LiveWire, které vrněly jako koťátka, ale měly logo Harley-Davidson, jako by nabídla vegetariánovi biftek s&nbsp;vyřezávaným srdíčkem. Puristé vyli, že to není pravý harley: „Nový harleye jsou pro&nbsp;pozéry,“ cituje Joseph Heath jednoho takového v&nbsp;knize The Rebel Sell, „jsou to pračky s&nbsp;řídítky.“ Elektrického harleye LiveWire za&nbsp;29 799 dolarů se&nbsp;v&nbsp;roce 2019 prodalo jen 387 kusů. Firma se&nbsp;jej zbavila v&nbsp;roce 2022, kdy příslušná divize vstoupila na&nbsp;burzu coby samostatný subjekt.
Mýtus se&nbsp;přizpůsobil. Stejně jako kdysi přežil válku, přežil i&nbsp;baterky. Mezitím se&nbsp;říše HOG rozrostla na&nbsp;1400 poboček – a&nbsp;vystěhovala se&nbsp;z&nbsp;Americky do&nbsp;celého světa. V&nbsp;Indii si jezdci začali zdobit motorky měsíčky a&nbsp;modlit se&nbsp;za&nbsp;bezpečnou jízdu chaotickými silnicemi k&nbsp;bohu Ganešovi. V&nbsp;Norsku na&nbsp;sebe halekají přes&nbsp;fjordy a&nbsp;v&nbsp;Praze se&nbsp;scházejí pod&nbsp;Karlovým mostem, popíjejí pivo a&nbsp;diskutují, jestli je lepší originální olej, nebo jeho česká verze s&nbsp;poloviční cenovkou. Motorky se&nbsp;liší, kult ne.
V&nbsp;roce 2006 značka dosáhla vrcholu: tržby 5,8 miliardy dolarů, celosvětově prodáno 349 000 motorek, říká U.S. Market Data.
Co tedy živí harleyovský mýtus dnes? Začněme nepřítelem. Harley si vždy našel nepřátele, proti nimž bylo třeba se&nbsp;spojit: nejprve to byly japonské „rakety“, které prý neměly duši. Pak environmentalisté, kteří chtěli zakázat řvoucí motory. A&nbsp;pak kdokoli, kdo „nechápe“, proč by někdo platil pět, deset nebo padesát tisíc dolarů za&nbsp;kus železa, co stojí tři&nbsp;čtvrtě roku v&nbsp;garáži.
Ale jeho vůbec nejhlubší trik je proměna&nbsp;studu v&nbsp;hrdost. Máte pivní břicho? Ale kde, to je „robustní rám“, který chrání před&nbsp;větrem. Pleš? „Aerodynamický profil“ za&nbsp;účelem dosažení vyšší rychlosti. Krize středního věku? „Druhé mládí“ s&nbsp;lepšími doplňky. Na&nbsp;harleyi neutíkáte před&nbsp;životem – přetváříte ho v&nbsp;mýtus, který se&nbsp;dědí z&nbsp;otce na&nbsp;syna, i&nbsp;když&nbsp;ten syn radši&nbsp;hraje Fortnite.
Harley-Davidson neprodává motorky. Prodává vzkříšení – možnost stát se&nbsp;na&nbsp;pár hodin někým, kým jste možná nikdy nebyli, ale kým jste vždy chtěli být. Je záměrnou protilátkou ke&nbsp;světu, kde se&nbsp;láska měří lajky a&nbsp;identita profily na&nbsp;instagramu. Dává člověku&nbsp;svolení být úžasně iracionální, i&nbsp;když&nbsp;to znamená utratit půlku důchodu za&nbsp;tuning. Harley nás&nbsp;naučil, že i&nbsp;krize středního věku&nbsp;může být posvátná – pokud máte správné nášivky a&nbsp;alespoň jednou za&nbsp;život jste se&nbsp;ztratili na&nbsp;cestě bez&nbsp;mapy. Jak napsal Joseph Campbell: „Motorka je moderním ořem hrdinovy cesty.“ Jen to chce nezapomenout na&nbsp;to pojištění.

<clink anchorid="1"></clink>
Tohle není příběh o&nbsp;motorkách. Je o&nbsp;alchymii – o&nbsp;tom, jak Harley-Davidson udělal z&nbsp;účetních rebely a&nbsp;z&nbsp;důchodců nomády.
Logika superoblíbené značky prodává identitu a&nbsp;Harley prodával tu nejopojnější ze&nbsp;všech: rebela, který nikdy nebyl na&nbsp;útěku, svobodného ducha s&nbsp;hypotečním úvěrem. Ti rebelové většinu času neseděli v&nbsp;sedle, nýbrž na&nbsp;kancelářské židli.
Příběh Harleye-Davidsonu se&nbsp;čte jako táborová povídačka, kterou si dědové předávají hlasem mohutnějším, než jaký používají jindy. V&nbsp;roce 1903 postavili jednadvacetiletý William S. Harley a&nbsp;Arthur Davidson v&nbsp

Jak prodat iracionálno. Legenda o Harleyi-Davidsonu

Miroslava Kučeráková

<clink anchorid="1"></clink>
Víno může být skvělá investiční příležitost. Jaké jsou aktuální trendy na&nbsp;trhu s&nbsp;raritním vínem? Co stojí za&nbsp;rostoucím zájmem o&nbsp;investiční vína&nbsp;a&nbsp;jak funguje trh, kde hodnotu určují čas, původ a&nbsp;příběh?
Jedno z&nbsp;prvních vín, které jsem kupovala, bylo raritní burgundské Musigny od&nbsp;Domaine Leroy, ročník&nbsp;2015. Tehdy jsem za&nbsp;něj zaplatila 23 000 liber. Dnes má hodnotu přes&nbsp;170 000 liber. Taková příležitost však rozhodně není běžná.
Investování do&nbsp;vína&nbsp;spojuje rozum s&nbsp;emocí. Vyžaduje trpělivost, přehled a&nbsp;důvěru v&nbsp;čas. Odměnou může být nejen stabilní zhodnocení, ale i&nbsp;pocit, že držíte v&nbsp;rukou něco výjimečného – lahev, která nese příběh místa, času a&nbsp;vinařského umu.
Lahev vína&nbsp;nemusí být jen ozdobou vinného lístku nebo sběratelské vitríny. Pro&nbsp;stále více investorů se&nbsp;stává strategickým aktivem – s&nbsp;potenciálem růstu, historií a&nbsp;šarmem, který nemá obdoby. Přístup k&nbsp;výjimečným vínům obvykle mají jen odborníci, kteří se&nbsp;orientují na&nbsp;primárním trhu a&nbsp;mají přímé vazby na&nbsp;exkluzivní prodejce. Právě tyto kontakty totiž často rozhodují o&nbsp;tom, kdo se&nbsp;k&nbsp;investičně atraktivním vínům dostane. Rostoucí zájem o&nbsp;investiční vína&nbsp;je přitom zřejmý, a&nbsp;to nejen mezi zkušenými investory, ale i&nbsp;laickou veřejností.
Investování do&nbsp;vína&nbsp;vyžaduje specifické znalosti a&nbsp;zkušenosti. Pokud nejste someliér nebo za&nbsp;sebou nemáte dlouholeté zkušenosti, může být obtížné odhadnout hodnotu vína. Je proto zásadní poradit se&nbsp;s&nbsp;odborníkem, protože&nbsp;správný výběr může znamenat rozdíl v&nbsp;dlouhodobém zhodnocení investice. Zkušený investor se&nbsp;totiž obvykle na&nbsp;trhu vína&nbsp;zaměří i&nbsp;na&nbsp;okrajovější ročníky, které mohou výhledově přinést zajímavé výnosy.<clink anchorid="3"></clink>
V&nbsp;posledních letech trh s&nbsp;investičním vínem zažil bouřlivý vývoj. Zatímco rok 2022 přinesl těmto vínům rekordní výnosy – překonaly dokonce akcie i&nbsp;zlato –, následující korekce otestovala trpělivost investorů. Ani mírný pokles, který trh s&nbsp;investičním vínem od&nbsp;konce roku 2022 zaznamenal, ale není důvodem k&nbsp;panice v&nbsp;investování do&nbsp;vína. Nízké ceny totiž nabízejí zajímavé možnosti pro&nbsp;nákup kvalitních vín, která mohou v&nbsp;budoucnu přinést vysoké zhodnocení. Slabší hráči&nbsp;odešli, ceny mnoha prestižních vín poklesly, a&nbsp;na&nbsp;dohled je tak návrat k&nbsp;udržitelnějšímu tempu růstu.
Aktuální situaci nevnímám vůbec negativně. Teď má obrovskou výhodu ten, kdo nemá velkou potřebu prodávat. Tato fáze&nbsp;přináší příležitosti: k&nbsp;nákupu špičkových vín za&nbsp;příznivé ceny. Slábnoucí kupní síla distributorů i&nbsp;obchodníků vytváří prostor pro&nbsp;vstup nových hráčů nebo rozšíření portfolia. A&nbsp;právě diverzifikace je klíčová – co se&nbsp;týče producentů, ale i&nbsp;geografických zdrojů a&nbsp;distribučních cest.
Při&nbsp;výběru vín je dobré zaměřit se&nbsp;zejména&nbsp;na&nbsp;producenty, kteří vyrábějí vína&nbsp;v&nbsp;omezeném množství, což vytváří přirozený nedostatek a&nbsp;zvyšuje poptávku. Odolávat klesajícímu trendu vinných trhů se&nbsp;v&nbsp;roce 2024 nejvíce dařilo italským vínům. Nejsilnější značkou vína&nbsp;se&nbsp;pak stalo španělské víno Vega Sicilia Unico.
Investování do&nbsp;vína&nbsp;ovšem nestojí jen na&nbsp;chuti a&nbsp;vůni. Je to disciplína, která si žádá trpělivost, vhled a&nbsp;cit pro&nbsp;trh. V&nbsp;posledních letech se&nbsp;z&nbsp;ní stává sofistikovaná oblast, kde data a&nbsp;analýzy hrají stejně důležitou roli jako terroir a&nbsp;ročník. Víno totiž zraje nejen v&nbsp;lahvi, ale i&nbsp;na&nbsp;burze.<clink anchorid="2"></clink>
Burza vzácných vín Liv-ex.com je online portál, který funguje jako komplexní nástroj pro&nbsp;orientaci na&nbsp;trhu. Nabízí historické grafy vývoje cen konkrétních lahví, reporty a&nbsp;statistiky. Pro&nbsp;mnohé je to neocenitelný zdroj informací, a&nbsp;to i&nbsp;pro&nbsp;ty, kteří jejím prostřednictvím přímo nenakupují. Pro&nbsp;mě má burza velký přínos v&nbsp;tom, že shromáždila obrovské množství dat, ale jako obchodní kanál ji moc nevyužívám.
Stále více přitahují pozornost i&nbsp;vína&nbsp;z&nbsp;méně tradičních regionů. Mění se&nbsp;preference a&nbsp;lidé začínají hledat lahve z&nbsp;oblastí, které historicky nebyly považovány za&nbsp;vysoce hodnotné. Stále nicméně platí, že nejstabilnější investiční volbou jsou francouzská vína, zejména&nbsp;ta z&nbsp;Burgundska a&nbsp;Bordeaux. Zde se&nbsp;obchoduje s&nbsp;vinařskými „modlami“ – Grand Cru apelacemi a&nbsp;ikonickými ročníky. Hodnota lahve může dramaticky vzrůst i&nbsp;na&nbsp;základě polohy konkrétní parcely, odkud víno pochází. Investiční vína, jako jsou například ta z&nbsp;Burgundska, se&nbsp;ukazují jako skvělá volba. V&nbsp;Burgundsku neexistuje ročník, v&nbsp;němž by se&nbsp;nedalo dosáhnout zhodnocení. Vína&nbsp;z&nbsp;této oblasti mají výrazný potenciál a&nbsp;lahve jako Leroi jsou toho důkazem.
Ne každý investor se&nbsp;však k&nbsp;takovým pokladům dostane. Alokace vzácných vín přímo od&nbsp;producentů není jednoduchá. Burgundští vinaři&nbsp;si pečlivě vybírají, komu své víno prodají. Záleží jim na&nbsp;tom, aby bylo jejich jméno vidět na&nbsp;správných místech: v&nbsp;renomovaných restauracích, resortech nebo u&nbsp;klientů s&nbsp;jasným profilem. Investiční fondy tak často musejí spolupracovat s&nbsp;lokálními obchodníky, kteří mají přístup k&nbsp;přímým alokacím. To umožňuje nakupovat mladé ročníky, které fond uchovává v&nbsp;profesionálních vinotékách ve&nbsp;Francii a&nbsp;v&nbsp;Londýně, dokud nedozrají k&nbsp;optimálnímu prodeji. A&nbsp;právě v&nbsp;této fázi – momentě jejich plné pitelnosti – dosahují nejvyššího zhodnocení.
Za&nbsp;posledních několik let nastal nebývalý zájem o&nbsp;kvalitní vína&nbsp;ze&nbsp;Slovenska a&nbsp;Slovinska. Tyto regiony, dříve&nbsp;z&nbsp;pohledu investic opomíjené, nyní přitahují pozornost investorů stále častěji. Možnost diverzifikace portfolia o&nbsp;víno by se&nbsp;mohla ukázat jako strategický krok, který by mohl snížit rizika spojená s&nbsp;nestabilními trhy.
Investice na&nbsp;trhu s&nbsp;vínem – stejně jako dobré víno samo – potřebují čas, aby uzrály. Ti, kteří jsou připraveni dívat se&nbsp;za&nbsp;horizont, vnímají investiční víno nejen jako předmět vášně, ale i&nbsp;coby strategické aktivum s&nbsp;potenciálem. Investovat do&nbsp;vína&nbsp;ovšem není pro&nbsp;každého a&nbsp;jde spíše o&nbsp;doménu majetnějších investorů. Víno je sice skvělým doplňkem investičního portfolia, ale obecně doporučuji, aby tvořilo maximálně 10 % celkových investic. Jedná se&nbsp;o&nbsp;alternativní investici, která je vhodná především pro&nbsp;zkušené investory s&nbsp;dobře diverzifikovaným portfoliem.
Investice do&nbsp;vína&nbsp;přitom zaujímají i&nbsp;mezi alternativními aktivy specifické místo, nejde tu totiž jen o&nbsp;zhodnocení. Důležitý je také zážitek, objevování nových chutí a&nbsp;uznání práce vinařů. Investování do&nbsp;vína&nbsp;tak propojuje strategii, vášeň a&nbsp;kulturu. Není to cesta ke&nbsp;zbohatnutí přes&nbsp;noc, ale odměňuje ty, kdo mají trpělivost a&nbsp;cit pro&nbsp;hodnotu.
&nbsp;
Autorka je odbornou poradkyní J&amp;T Wine Fund

<clink anchorid="1"></clink>
Víno může být skvělá investiční příležitost. Jaké jsou aktuální trendy na&nbsp;trhu s&nbsp;raritním vínem? Co stojí za&nbsp;rostoucím zájmem o&nbsp;investiční vína&nbsp;a&nbsp;jak funguje trh, kde hodnotu určují čas, původ a&nbsp;příběh?
Jedno z&nbsp;prvních vín, které jsem kupovala, bylo raritní burgundské Musigny od&nbsp;Domaine Leroy, ročník&nbsp;2015. Tehdy jsem za&nbsp;něj zaplatila 23 000 liber. Dnes má hodnotu přes&nbsp;170 000 liber. Taková příležitost však rozhodně není běžná.
Investování do&nbsp;vína&nbsp;spojuje rozum s&nbsp;emocí. Vyžaduje trpělivost, přehled a&nbsp;důvěru v&nbsp;čas. Odměnou může být nejen stabilní zhod

Víno zraje nejen v lahvi, ale i na burze

<clink anchorid="1"></clink>
Ivana Tykač má nový web. Pro&nbsp;obří projekty i&nbsp;recepty po&nbsp;babičce
Work-life balance? Zapomeňte. Ivana Tykač, žena stojící za&nbsp;úspěšnými projekty jako TKC Group či&nbsp;think tank Solvo, spouští nový web. „Píšu&nbsp;tam, co se&nbsp;mi zachce. Od&nbsp;obřích projektů po&nbsp;recepty,“ říká o&nbsp;webu Ivana.cz.
„Chcete do&nbsp;konce života prodávat sladkou vodu, nebo změnit svět?“ Tuto větu ikonického amerického vizionáře Steva Jobse si Ivana Tykač vybrala jako motto pro&nbsp;svůj institut Solvo. A&nbsp;není divu. Její nový web, který kombinuje firemní projekty s&nbsp;osobními vášněmi, odráží stejnou filozofii: hranice mezi prací a&nbsp;životem se&nbsp;rozplývají, pokud děláte věci s&nbsp;přesvědčením. „Všechno tu má své místo – můj think tank Solvo, knížky, skincare rutina nebo recept po&nbsp;babičce,“ píše Tykač.
Solvo, výzkumný ústav zaměřený na&nbsp;českou společnost, je její srdeční záležitostí. Jeden z&nbsp;výzkumů think tanku ukazuje, že 51 % českých mužů se&nbsp;považuje za&nbsp;lepší rozhodovatele než ženy, třetina dětí by vychovávala potomky jinak než jejich rodiče a&nbsp;polovina mladých Čechů neplánuje v&nbsp;zemi zůstat. „To jsou alarmující čísla. Nevyužitý potenciál společnosti nás&nbsp;stojí stovky miliard,“ upozorňuje Tykač. / Michael Skřivan
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Index prosperity: Česko loni mezi zeměmi EU kleslo o&nbsp;jedno místo
Česko loni podle Indexu prosperity a&nbsp;finančního zdraví kleslo mezi zeměmi EU z&nbsp;15. na&nbsp;16. místo. Země si pohoršila hlavně kvůli (ne)dostupnosti bydlení. Nejlepší podmínky pro&nbsp;život dlouhodobě nabízejí severské státy a&nbsp;na&nbsp;stupních vítězů se&nbsp;poprvé umístilo i&nbsp;Rakousko. Výsledky indexu společně vytváří Česká spořitelna a&nbsp;datový portál Evropa v&nbsp;datech.
Nejhůře si Česko v&nbsp;letošním srovnání vedlo v&nbsp;oblasti dostupnosti bydlení, která patří k&nbsp;nejpalčivějším problémům prosperity, a&nbsp;to od&nbsp;vysokých cen novostaveb přes&nbsp;zdlouhavé stavební řízení až&nbsp;po&nbsp;náklady na&nbsp;chod domácnosti. Naopak výborného hodnocení Česko dosáhlo v&nbsp;oblasti zdraví a&nbsp;bezpečnosti, zejména&nbsp;díky dostupnosti zdravotní péče a&nbsp;zvládnuté kyberbezpečnosti.
„Česko se&nbsp;zhoršilo v&nbsp;šesti z&nbsp;deseti pilířů, což nás&nbsp;ve&nbsp;srovnání prosperity posunulo blíž k&nbsp;východním státům, které zaujímají pozice na&nbsp;druhém konci srovnání,“ uvedl pro&nbsp;ČTK analytik Evropy v&nbsp;datech Tomáš Odstrčil. / red

<clink anchorid="1"></clink>
Ivana Tykač má nový web. Pro&nbsp;obří projekty i&nbsp;recepty po&nbsp;babičce
Work-life balance? Zapomeňte. Ivana Tykač, žena stojící za&nbsp;úspěšnými projekty jako TKC Group či&nbsp;think tank Solvo, spouští nový web. „Píšu&nbsp;tam, co se&nbsp;mi zachce. Od&nbsp;obřích projektů po&nbsp;recepty,“ říká o&nbsp;webu Ivana.cz.
„Chcete do&nbsp;konce života prodávat sladkou vodu, nebo změnit svět?“ Tuto větu ikonického amerického vizionáře Steva Jobse si Ivana Tykač vybrala jako motto pro&nbsp;svůj institut Solvo. A&nbsp;není divu. Její nový web, který kombinuje firemní projekty s&nbsp;osobními vášněmi, odráží stejnou filoz

Ivana Tykač píše nový web a Česko se propadá

Iva Brejlová

<clink anchorid="1"></clink>
Jen si to představte – značka se&nbsp;130letou tradicí, produkty, u&nbsp;nichž zákazníci chtěli znát především technické specifikace, cenu, objem kufru. A&nbsp;přece místo naleštěného vozu ukazuje auto od&nbsp;předního nárazníku&nbsp;až&nbsp;po&nbsp;ten zadní pokryté… růžovým peřím. Vedle vysoké skulptury plameňáka.
Přesně tak se&nbsp;rozhodla Škoda Auto ohromit při&nbsp;své prezentaci ve&nbsp;městě módy, na&nbsp;dubnovém Milan Design Weeku. Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;místním umělcem Marcantoniem připravila na&nbsp;rozloze asi 500 m2 zážitkovou stezku. Měla podobu trasy, po&nbsp;níž návštěvníci procházeli mezi obřími sochami nebo pod&nbsp;zavěšenými mraky. Sochy nebyly nahodilé, reflektovaly metafory komunikované v&nbsp;kampani modelu Elroq, který byl současně hlavní hvězdou pavilonu. Takže&nbsp;třeba právě plameňák&nbsp;zdůrazňoval dynamiku a&nbsp;vyšší světlou výšku&nbsp;vozu.
„Pozitivně nás&nbsp;překvapilo, jak všechno dobře zafungovalo. Byl to krok do&nbsp;neznáma, ale bylo vidět, že to Itálie miluje – stejně jako miluje design. Pojetím jsme ale oslovili i&nbsp;mladou generaci. Tu zajímá, jestli má značka nějakého ducha, náboj, zda krásně vypadá – je to trochu posun od&nbsp;racionální reklamy do&nbsp;vytváření image brandu, který oslovuje všechny naše zákaznické skupiny,“ říká Martin Jahn, člen představenstva společnosti Škoda Auto pro&nbsp;prodej a&nbsp;marketing. Je jediným Čechem v&nbsp;představenstvu a&nbsp;má na&nbsp;starosti mimo jiné to, jak značka působí.
Pod&nbsp;jeho vedením prošla značka Škoda v&nbsp;posledních letech obrovskou proměnou. Firma přišla s&nbsp;novou firemní identitou, upravila způsob komunikace a&nbsp;přizpůsobila vizuální styl digitálnímu prostředí. A&nbsp;jak ukazuje třeba právě plameňák, z&nbsp;čistě racionální reklamy se&nbsp;přesunula do&nbsp;sféry emocí. „Vybudovali jsme kolem značky zajímavou auru, která nás&nbsp;v&nbsp;mnoha trzích posunula na&nbsp;místa, o&nbsp;kterých jsme dřív&nbsp;ani nesnili,“ říká Jahn. Škoda je podle něj i&nbsp;díky tomu na&nbsp;předních příčkách prodejů v&nbsp;Rakousku, Švýcarsku, Dánsku i&nbsp;Finsku. „Ve&nbsp;Francii jsme se&nbsp;dostali do&nbsp;první desítky, přitom jsme se&nbsp;tam vždycky potáceli někde kolem 15. až&nbsp;20. místa,“ pochvaluje si.
Martin Jahn pracoval jako vedoucí marketingu pro&nbsp;Czechinvest, agentury zabývající se&nbsp;zahraničními investicemi, řídil její zastoupení v&nbsp;Chicagu a&nbsp;zastával i&nbsp;funkci generálního ředitele. Byl místopředsedou vlády pro&nbsp;ekonomiku, řídil Volkswagen Group v&nbsp;Rusku a&nbsp;působí i&nbsp;jako prezident Sdružení automobilového průmyslu ČR a&nbsp;viceprezident Svazu průmyslu a&nbsp;dopravy. Zastřešoval celosvětové prodeje Volkswagen Group v&nbsp;Německu a&nbsp;coby viceprezident řídil marketing a&nbsp;značku&nbsp;Volkswagen v&nbsp;Číně. A&nbsp;měl ještě řadu dalších funkcí, na&nbsp;současné pozici ve&nbsp;společnosti Škoda Auto působí od&nbsp;března 2021.
„Za&nbsp;tu dobu se&nbsp;značka hodně změnila. Když&nbsp;jsem přišel, byla Škodovka na&nbsp;rozcestí, celý průmysl přemýšlel, kam se&nbsp;vydá, jaké pohony budou ty hlavní, jaké značky přežijí. Pro&nbsp;mě byla značka vždy něco, co definuje celou firmu. Je silnější než produkt a&nbsp;měl jsem možnost provést něco, čemu říkáme uplift – brand pozvednout na&nbsp;jinou úroveň. A&nbsp;myslím, že se&nbsp;nám to povedlo,“ říká.
Kromě zmíněného se&nbsp;posouval design vozů i&nbsp;způsob, jak auta prodávají dealeři. Škoda se&nbsp;rozhodla nesázet vše na&nbsp;jednu kartu a&nbsp;přichází s&nbsp;novými vozy se&nbsp;spalovacími motory, ale i&nbsp;s&nbsp;elektrickými a&nbsp;plug-in hybridy. „Pro&nbsp;elektrické jsme však výrazně změnili design. Je hodně futuristický, nemá mřížku&nbsp;chladiče,“ přibližuje Jahn. Co se&nbsp;týče sdělení, to se&nbsp;posunulo k&nbsp;hodnotám: „Komunikujeme myšlenku, že s&nbsp;autem můžete objevovat – s&nbsp;každým kilometrem, který ujedete. Že objevujete život a&nbsp;auto je váš společník,“ popisuje.
Významná část komunikace se&nbsp;aktuálně točí kolem 130. výročí společnosti. I&nbsp;tady vládne design, a&nbsp;navíc propojení s&nbsp;dalšími tradičními firmami z&nbsp;Česka. Během milánského festivalu značka ve&nbsp;spolupráci se&nbsp;značkou Botas uvedla limitovanou sérii obuvi pro&nbsp;volný čas, která nese inspiraci modelem Elroq a&nbsp;jeho novým designovým jazykem Modern Solid. S&nbsp;českou manufakturou Prokop &amp; Brož zase vytvořila speciální edici 130 kusů náramkových hodinek inspirovaných sportovním modelem Laurin &amp; Klement BSC. V&nbsp;muzeu Škoda Auto, kde Jahn pózuje, odhaluje přelomové modely, úspěchy i&nbsp;budoucnost.
Firma se&nbsp;připravuje na&nbsp;velké kampaně na&nbsp;Elroq a&nbsp;Enyaq, už dlouho je spojena s&nbsp;hokejovým šampionátem i&nbsp;Tour de France a&nbsp;je oficiálním partnerem Mezinárodní cyklistické federace pro&nbsp;mistrovství světa horských kol i&nbsp;mistrovství světa v&nbsp;gravelu. V&nbsp;příštím&nbsp;roce bude uvádět dva nové vozy. Obsáhne přitom širokou škálu zákazníků: představí totiž jak své dosud nejmenší elektrické auto, tak sedmimístný vůz. Tedy naopak svůj dosud největší.

<clink anchorid="1"></clink>
Jen si to představte – značka se&nbsp;130letou tradicí, produkty, u&nbsp;nichž zákazníci chtěli znát především technické specifikace, cenu, objem kufru. A&nbsp;přece místo naleštěného vozu ukazuje auto od&nbsp;předního nárazníku&nbsp;až&nbsp;po&nbsp;ten zadní pokryté… růžovým peřím. Vedle vysoké skulptury plameňáka.
Přesně tak se&nbsp;rozhodla Škoda Auto ohromit při&nbsp;své prezentaci ve&nbsp;městě módy, na&nbsp;dubnovém Milan Design Weeku. Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;místním umělcem Marcantoniem připravila na&nbsp;rozloze asi 500 m2 zážitkovou stezku. Měla podobu trasy, po&nbsp;níž návštěvníci procházeli mezi obřími sochami nebo pod&nbsp;zavěšenými mrak

Martin Jahn. Škoda Auto. Emoce na čtyřech kolech

<clink anchorid="1"></clink>
Historie dnes nejspíš nejznámějšího ohýbaného nábytku se&nbsp;začala psát v&nbsp;roce 1856. Tenkrát si vyučený truhlář Michael Thonet řekl, že svůj život zasvětí právě tomuto řemeslu, jehož taje začal objevovat ve&nbsp;třicátých letech 19. století. Fascinovalo jej natolik, že se&nbsp;rozhodl vybudovat novou továrnu, pro&nbsp;niž našel místo v&nbsp;Bystřici pod&nbsp;Hostýnem. Ohýbaný nábytek tam začal vznikat roku 1861, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;od&nbsp;té doby areál výrazně rozrostl a&nbsp;výroba se&nbsp;přesunula z&nbsp;původní cihlové budovy do&nbsp;modernějšího objektu, základy jsou stále stejné.
Ton od&nbsp;začátku staví na&nbsp;zručnosti ohýbačů dřeva a&nbsp;síle páry, která dokáže houževnatý materiál alespoň na&nbsp;několik potřebných okamžiků učinit tvárným. Ruční ohýbání dřeva je fyzicky i&nbsp;časově náročná práce, k&nbsp;níž je potřeba zápal, vytrvalost a&nbsp;zkušenosti. Když&nbsp;vkročíte do&nbsp;výroby, kde kralují mistři&nbsp;ohýbači, připadáte si jako v&nbsp;jiném světě. Všudypřítomné kovové stroje bez&nbsp;ustání vrní, z&nbsp;některých se&nbsp;čas od&nbsp;času vyvalí oblak páry, na&nbsp;každém metru čtverečním se&nbsp;nachází různé nástroje, tvárnice a&nbsp;samozřejmě spousta opracovaných dřevěných hranolků i&nbsp;již ohnutých komponentů, ze&nbsp;kterých vzniká nábytek Ton – zejména&nbsp;ikonické židle, třeba čtrnáctka, na&nbsp;níž sedávali Picasso, Tolstoj, Renoir i&nbsp;Dalí.
Jedním z&nbsp;profesně nejstarších ohýbačů Tonu je Tomáš Neuwirth. „Řemeslu jsem se&nbsp;vyučil a&nbsp;v&nbsp;Tonu mám podepsanou smlouvu už od&nbsp;roku 1989. Mě to nadchlo! V&nbsp;sedmé třídě mi svitlo a&nbsp;řekl jsem si, že bych chtěl dělat truhlařinu. Ale o&nbsp;tomhle světě jsem nevěděl vůbec nic. Dostal jsem se&nbsp;do&nbsp;Bystřice na&nbsp;Střední školu nábytkářskou a&nbsp;obchodní a&nbsp;v&nbsp;prvním ročníku&nbsp;jsem poprvé viděl ohýbárnu. Ti chlapi mě uchvátili,“ vzpomíná.
Dnes uchvacuje on. Popisuje, jak moc je práce náročná a&nbsp;jak dlouho trvá, než si na&nbsp;ni tělo zvykne. Zpočátku člověka všechno bolí, zejména&nbsp;ruce, které od&nbsp;ručního ohýbání vzdorovitého dřeva natékají. „Když&nbsp;s&nbsp;ohýbáním začínáte, nejdřív&nbsp;vás&nbsp;pošlou na&nbsp;stroje. Mladého kluka k&nbsp;ručnímu ohýbání nepustí, všichni by totiž utekli,“ směje se. Společně s&nbsp;parťákem Lukášem Šídlou jsou za&nbsp;jednu směnu schopni ohnout asi dvě stě dřevěných komponentů. Nejprve je umístí do&nbsp;pařicí kádě, kde se&nbsp;několik hodin napařují, a&nbsp;až&nbsp;pak přichází okamžik, kdy dřevu dají elegantní, ve&nbsp;světě designu notoricky známé tvary. Pracují jen spolu, protože&nbsp;pro&nbsp;takovou práci je potřeba být v&nbsp;naprostém souladu. „Bývalý kolega vždycky říkal, že je to jako manželství.“
Tradiční přístup k&nbsp;výrobě se&nbsp;tak nemění, značku&nbsp;je ale potřeba zpřístupnit i&nbsp;mladší generaci. Ostatně to bylo jednou z&nbsp;úloh velkého rebrandingu, který Ton představil v&nbsp;minulém roce a&nbsp;kterého se&nbsp;ujala i&nbsp;kreativní manažerka značky Zuzana Piliarová. „Byla to velká výzva a&nbsp;celý proces trval několik let. Abychom mohli být značkou, která je považovaná za&nbsp;lovebrand, musíme se&nbsp;vyvíjet. Ohyb a&nbsp;ruční práce je stále naše gros, ale s&nbsp;rebrandingem jsme do&nbsp;Tonu vnesli svěží vítr, lehkost a&nbsp;modernost. I&nbsp;klasické produkty se&nbsp;nadechly obměnou,“ přibližuje Piliarová.
Výrazně se&nbsp;snížil počet barevných variant látek, kterých bylo původně na&nbsp;150 – dnes jich je kolem padesáti. Právě nad&nbsp;barvami přitom Piliarová s&nbsp;kreativním týmem Tonu přemýšlela skutečně do&nbsp;hloubky. Sice jich je méně, nabízejí však mnohem lepší vzájemnou kombinovatelnost. K&nbsp;té značka i&nbsp;přímo vybízí – proč se&nbsp;omezovat na&nbsp;tón v&nbsp;tónu, když&nbsp;můžete mít kolem jídelního stolu klidně šest židlí různého typu, každou v&nbsp;trochu jiném odstínu? Každá barva ovšem nese i&nbsp;význam: červená se&nbsp;jmenuje factory red a&nbsp;symbolizuje starý závod, postavený z&nbsp;cihel, modrá lícuje s&nbsp;pracovním oděvem ohýbačů, škála šedé a&nbsp;černé připomíná kov a&nbsp;páru z&nbsp;výroby.
S&nbsp;rebrandingem přibyly i&nbsp;úplně nové barvy a&nbsp;materiály, které jdou ruku v&nbsp;ruce se&nbsp;současnými požadavky na&nbsp;estetiku. „Patrné je to na&nbsp;novém produktu Cissy, který navrhl francouzský designér Patrick Norguet. V&nbsp;portfoliu nám chybělo loungeové křeslo s&nbsp;vysokou opěrkou. Patrick při&nbsp;jeho navrhování dostal zadání, aby působilo klasicky a&nbsp;bylo navázané na&nbsp;identitu značky – signifikantním prvkem je tedy ohýbané dřevo. Nazval to výstižně: new classic. Křeslo má klasický charakter Tonu, ale je obohacené o&nbsp;moderní barvy jako žlutá, oranžová či&nbsp;světle modrá,“ popisuje kreativní manažerka.
Ohýbači&nbsp;nábytku, kteří znají dřevo skrz naskrz, se&nbsp;do&nbsp;navrhování nových kusů nábytku sami zapojují. Vědí, jaké má materiál limity, zároveň jako první zkoušejí prototypy a&nbsp;v&nbsp;součinnosti s&nbsp;týmem z&nbsp;modelárny tvoří nové tvárnice. „Je to výjimečná, tvůrčí činnost. Všichni se&nbsp;tady podílíme na&nbsp;něčem jedinečném, protože&nbsp;ve&nbsp;světě se&nbsp;taková práce už moc nevidí. Jsme na&nbsp;to hrdí,“ nebojí se&nbsp;velkých slov Neuwirth.

<clink anchorid="1"></clink>
Historie dnes nejspíš nejznámějšího ohýbaného nábytku se&nbsp;začala psát v&nbsp;roce 1856. Tenkrát si vyučený truhlář Michael Thonet řekl, že svůj život zasvětí právě tomuto řemeslu, jehož taje začal objevovat ve&nbsp;třicátých letech 19. století. Fascinovalo jej natolik, že se&nbsp;rozhodl vybudovat novou továrnu, pro&nbsp;niž našel místo v&nbsp;Bystřici pod&nbsp;Hostýnem. Ohýbaný nábytek tam začal vznikat roku 1861, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;od&nbsp;té doby areál výrazně rozrostl a&nbsp;výroba se&nbsp;přesunula z&nbsp;původní cihlové budovy do&nbsp;modernějšího objektu, základy jsou stále stejné.
Ton od&nbsp;začátku staví na&nbsp;zručnosti ohýb

Ton. Židle pro Picassa. Tomáš Neuwirth a Zuzana Piliarová

<clink anchorid="1"></clink>
„Když&nbsp;ji miluješ, není co řešit.“ Jen hrstce českých firem se&nbsp;podařilo nesmazatelně zapsat do&nbsp;hlav několika generací a&nbsp;Kofola je jednou z&nbsp;nich. Limonáda s&nbsp;charakteristickou bylinnou chutí vznikla už v&nbsp;roce 1960, kdy její recepturu vytvořil docent Zdeněk&nbsp;Blažek. Pod&nbsp;vedením farmaceuta Jaroslava Knapa se&nbsp;pak začala vyrábět v&nbsp;opavské Galeně, která se&nbsp;specializovala na&nbsp;výrobu léčiv a&nbsp;bylinných tinktur. Rychle dobyla celé Československo a&nbsp;její popularita klesla až&nbsp;po&nbsp;převratu, v&nbsp;době, kdy k&nbsp;nám ve&nbsp;velkém prosákla tekutá konkurence ze&nbsp;zahraničí.
Firma Galena se&nbsp;dostala do&nbsp;rukou zahraničních majitelů a&nbsp;zdálo se, že Kofola to má spočítané. Jenže&nbsp;v&nbsp;polovině 90. let vstoupil do&nbsp;hry Kostas Samaras – Řek, který se&nbsp;do&nbsp;Československa dostal jako dítě v&nbsp;době řecké občanské války. Do&nbsp;podnikání se&nbsp;pustil až&nbsp;ve&nbsp;svých padesáti letech, kdy začal dovážet zeleninu a&nbsp;ovoce z&nbsp;rodného Řecka. A&nbsp;od&nbsp;šťavnatých citrusů to byl už jen krok k&nbsp;výrobě citronových koncentrátů, se&nbsp;kterými prorazil a&nbsp;přiblížil se&nbsp;ke&nbsp;světu limonád. Zastavil dům, zahradu, chalupu, zadlužil se&nbsp;a&nbsp;koupil sodovkárnu v&nbsp;Krnově. Před&nbsp;více než třiceti lety tak společně se&nbsp;svým synem Jannisem Samarasem a&nbsp;švagrem Reném Sommerem začal budovat českého velikána&nbsp;v&nbsp;nápojářském průmyslu.
„Tátovi jsem se&nbsp;tak trochu vnutil. Odešel jsem ze&nbsp;školy a&nbsp;šel za&nbsp;ním. Chtěl jsem být u&nbsp;něčeho, co je za&nbsp;mnou vidět,“ vzpomíná Jannis Samaras na&nbsp;začátky rodinné firmy, která loni přesáhla 1,8 miliard korun EBITDA. Když&nbsp;objekt v&nbsp;Krnově viděl poprvé, zaradoval se, že konečně mají svoji sodovkárnu. „Věděl jsem, že to bude dřina, ale i&nbsp;zábava. Fabrika nás&nbsp;tehdy stála šest milionů korun. Pamatuju si, že když&nbsp;jsem tam přijel poprvé, byl jsem strašně překvapený, že může stát takový balík. Na&nbsp;tu dobu to byly obrovské peníze. Konečně jsme ale mohli začít naplno podnikat.“
Firmě se&nbsp;dařilo a&nbsp;přišlo stěhování z&nbsp;malé sodovkárny do&nbsp;velké fabriky, kterou však těsně před&nbsp;spuštěním provozu spláchla voda. Rodina se&nbsp;ale oklepala a&nbsp;v&nbsp;nových prostorách začala výrobu ve&nbsp;velkém, takže&nbsp;na&nbsp;konci 90. let dosáhla obratů kolem sto milionů a&nbsp;jali se&nbsp;hledat silnou značku, se&nbsp;kterou by se&nbsp;jim podařilo firmu zase trochu posunout.
Koketovat začali právě s&nbsp;Kofolou, kterou od&nbsp;roku 2000 vyráběli zatím v&nbsp;distribuci a&nbsp;podle Samarasových slov jí jednoduše věřili. Když&nbsp;se&nbsp;tak v&nbsp;roce 2002 naskytla příležitost ji odkoupit od&nbsp;tehdejšího vlastníka, farmaceutické společnosti IVAX, neváhali. „Vyjednávací schůzka proběhla po&nbsp;telefonu a&nbsp;trvala asi šest minut. Šlo o&nbsp;nejrychlejší a&nbsp;v&nbsp;té době dost možná nejvyšší transakci v&nbsp;oblasti duševního vlastnictví. Za&nbsp;originální recepturu a&nbsp;ochrannou známku jsme zaplatili zhruba 215 milionů korun. Mnozí nás&nbsp;považovali za&nbsp;pošetilé snílky,“ usmívá se&nbsp;Samaras.
Jenže&nbsp;v&nbsp;době, kdy Kofolu koupili, už nebyla tak známá a&nbsp;oblíbená, jako tomu před&nbsp;revolucí. Bylo tak zapotřebí z&nbsp;možná trochu zapomenutého nápoje znovu udělat lovebrand. Na&nbsp;jeho formování se&nbsp;podle Jannise Samarase podílelo mnoho lidí, konkrétně ale jmenuje marketéra Roberta Peňažku, který stál u&nbsp;vzniku mnoha kampaní včetně kultovního prasátka se&nbsp;„zahnutými zuby nahoru“ a&nbsp;vymyslel i&nbsp;slogan „Když&nbsp;ji miluješ, není co řešit“. Na&nbsp;otázku, co dělá lovebrand, tak Samaras odpovídá právě tímto sloganem. „Je těžké na&nbsp;to odpovědět. Analyzuje snad někdo to, proč někoho miluje? Někdy zkrátka v&nbsp;srdci něco zahraje na&nbsp;nějakou notu, která zafunguje. A&nbsp;definovat to popravdě moc nejde.“
To, co podle Samarase značku&nbsp;stále udržuje v&nbsp;kurzu, je nejen její receptura a&nbsp;chuť, ale i&nbsp;to, že zůstává relevantní i&nbsp;v&nbsp;dnešní době. Jeho společnost Kofola ČeskoSlovensko nestojí jen na&nbsp;jednom nápoji, ale je jakýmsi deštníkem, pod&nbsp;nímž se&nbsp;ukrývá spousta dalších nápojářských brandů, jako je Rajec, Vinea, Korunní, Prager či&nbsp;Leros. V&nbsp;rámci rodinného byznysu se&nbsp;tak se&nbsp;svým týmem už před&nbsp;patnácti lety začal zabývat tím, jak podnikat ohleduplně k&nbsp;přírodě – zaměřují se&nbsp;na&nbsp;ochranu vodních zdrojů, podporu lokalit a&nbsp;zemědělství či&nbsp;na&nbsp;cirkularitu.
„Už v&nbsp;letech 2010 až&nbsp;2012 jsme se&nbsp;rozhodli, že se&nbsp;vrátíme k&nbsp;vlastní extrakci bylin. Prvotní motivace byla čistě romantická – aby nám fabrika voněla bylinkami. Aby to nebyl jen kanystr s&nbsp;hotovým extraktem. Nejdříve&nbsp;jsme bylinkové extrakty vyráběli externě, později jsme začali s&nbsp;výluhy pracovat v&nbsp;Krnově. Záhy přišla možnost koupit Leros – společnost, která byla už v&nbsp;minulosti klíčovým dodavatelem bylin do&nbsp;Kofoly. A&nbsp;kruh se&nbsp;uzavřel,“ popisuje Samaras. Dnes pod&nbsp;Kofolu patří kromě bylinkových polí i&nbsp;jabloňové sady. A&nbsp;protože&nbsp;Kofola je už také středně velkým distributorem kávy, necelý rok spoluvlastní i&nbsp;kávové plantáže v&nbsp;Kolumbii.
Jannis Samaras říká, že na&nbsp;začátku, v&nbsp;90. letech, rozhodně neměl v&nbsp;hlavě myšlenku na&nbsp;vybudování nápojového giganta, jakým je Kofola dnes. „Horizont, na&nbsp;který jsme dohlédli v&nbsp;začátcích, byly výplaty. Později nová výrobní linka, pak oprava továrny, případně noví zákazníci... Až&nbsp;po&nbsp;letech přišla nová značka a&nbsp;chuť pokořit hranice. Nový směr vidíte, až&nbsp;když&nbsp;vyjdete na&nbsp;kopec a&nbsp;rozhlédnete se. A&nbsp;my ty kopce zdolávali postupně.“

<clink anchorid="1"></clink>
„Když&nbsp;ji miluješ, není co řešit.“ Jen hrstce českých firem se&nbsp;podařilo nesmazatelně zapsat do&nbsp;hlav několika generací a&nbsp;Kofola je jednou z&nbsp;nich. Limonáda s&nbsp;charakteristickou bylinnou chutí vznikla už v&nbsp;roce 1960, kdy její recepturu vytvořil docent Zdeněk&nbsp;Blažek. Pod&nbsp;vedením farmaceuta Jaroslava Knapa se&nbsp;pak začala vyrábět v&nbsp;opavské Galeně, která se&nbsp;specializovala na&nbsp;výrobu léčiv a&nbsp;bylinných tinktur. Rychle dobyla celé Československo a&nbsp;její popularita klesla až&nbsp;po&nbsp;převratu, v&nbsp;době, kdy k&nbsp;nám ve&nbsp;velkém prosákla tekutá konkurence ze&nbsp;zahraničí.
Firma Gale

Kofola. Zahrát v srdci na notu. Jannis Samaras

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;září tomu bude sedm let, co se&nbsp;v&nbsp;Česku začaly rodit niche parfémy pod&nbsp;značkou Pigmentarium. Její zakladatel Tomáš Ric ji zformoval především s&nbsp;myšlenkou na&nbsp;tvůrčí i&nbsp;osobní svobodu – i&nbsp;přes&nbsp;studium inženýrského oboru vždy tíhl ke&nbsp;světu umění, toužil tvořit něco hmatatelného, něco, co bude ostatním dělat radost. „Niche parfémy mají k&nbsp;umění velmi blízko. Lze skrze ně vyprávět příběhy a&nbsp;každá jedna vůně je svébytné umělecké dílo,“ říká, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;jeho studiu na&nbsp;pražském Janáčkově nábřeží.
Tomáše Rice lze dnes označit za&nbsp;průkopníka lokálních niche parfémů. Když&nbsp;značka začínala, lidé byli zvyklí na&nbsp;věhlasné parfémářské domy ze&nbsp;zahraničí, zatímco svět specifických počinů s&nbsp;niche puncem teprve začínali objevovat. Pigmentarium se&nbsp;svými velmi nekonvenčními vůněmi tak působilo jako zjevení. „Reakce na&nbsp;začátku byly dvě. Lidé vůně buď&nbsp;milovali, nebo si říkali: Panebože, co to je? Nebylo nic mezi tím,“ směje se&nbsp;Ric. Lifestylová média ale ocenila, že se&nbsp;na&nbsp;trhu objevila značka s&nbsp;českými kořeny, díky čemuž dostalo Pigmentarium velkou podporu a&nbsp;jeho zakladatel společně se&nbsp;svým týmem mohl začít budovat komunitu.
„Stavěli jsme kamínek na&nbsp;kamínek. Především jsme museli jít blízko k&nbsp;zákazníkům: potkávat se&nbsp;s&nbsp;nimi, představit jim příběh, dát jim možnost si parfémy vyzkoušet. Zpočátku to bylo těžké, protože&nbsp;jsme neměli vybudovanou obchodní síť. Trvalo nám tak dva roky, než jsme lokální trh přesvědčili, že něco, co je považované spíše za&nbsp;produkt ze&nbsp;západu a&nbsp;jihu Evropy, může být vytvořeno i&nbsp;lokálně, v&nbsp;super kvalitě. Nejprve si ale Pigmentarium kupovali hlavně naši&nbsp;přátelé,“ vzpomíná Ric.
Srdcová záležitost se&nbsp;z&nbsp;Pigmentaria stala i&nbsp;díky synergii s&nbsp;domácí uměleckou scénou. Tomáš Ric do&nbsp;tvůrčího procesu zapojuje umělkyně a&nbsp;umělce, aby vytvořili obal k&nbsp;limitované edici, ale třeba i&nbsp;sérii soch k&nbsp;příležitosti představení nové vůně – jako tomu bylo v&nbsp;případě parfému Genesis, který společně se&nbsp;sochařkou Terezou Štětinovou velkolepě uvedli na&nbsp;vernisáži&nbsp;s&nbsp;jejími díly v&nbsp;Paříži. Posledním počinem s&nbsp;výtvarným přesahem je projekt Art Behind the Glass – výstava ve&nbsp;výlohách vybraných obchodních partnerů napojená na&nbsp;letošní novinku, parfém Brutal. Jeho kompozici vytvořil francouzský parfémář Théo&nbsp;Belmas, který se&nbsp;značkou spolupracuje od&nbsp;roku 2023.
Vůně, nad&nbsp;nimiž se&nbsp;zpočátku někteří zhrozili, se&nbsp;tak v&nbsp;poměrně krátké době proměnily v&nbsp;symbol vytříbeného vkusu.
Za&nbsp;sedm let se&nbsp;Tomáši&nbsp;Ricovi podařilo vybudovat značku, která se&nbsp;těší velké přízni nejen v&nbsp;Česku, ale i&nbsp;v&nbsp;zahraničí, například v&nbsp;New Yorku, Paříži, Hongkongu, Berlíně či&nbsp;Kuvajtu. Ročně prodá desetitisíce flakonů.
A&nbsp;nezřídka se&nbsp;stává, že Tomáš Ric některou ze&nbsp;svých vůní cítí na&nbsp;ulici. „Hrozně si užívám, když&nbsp;Pigmentarium na&nbsp;někom cítím. Vytvoříte vůni a&nbsp;někdo s&nbsp;ní žije, má na&nbsp;ni napojené vlastní příběhy. To je strašně hezké, dojímá mě to.“
&nbsp;
Jak je pro&nbsp;vaši&nbsp;značku&nbsp;důležitá komunita?
Už na&nbsp;začátku, kdy jsem pro&nbsp;budování značky vzal peníze&nbsp;z&nbsp;brigád, takže&nbsp;jsme neměli žádné velké budgety, mi bylo jasné, že klíčem je pro&nbsp;nás&nbsp;komunita. S&nbsp;lidmi tak budujeme silné emoční vazby, díky čemuž je značka přirozenou součástí jejich světa a&nbsp;informaci o&nbsp;ní rozšiřují dál. Takhle se&nbsp;to postupně nabaluje a&nbsp;snažíme se&nbsp;to tak dělat i&nbsp;v&nbsp;jiných zemích.

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;září tomu bude sedm let, co se&nbsp;v&nbsp;Česku začaly rodit niche parfémy pod&nbsp;značkou Pigmentarium. Její zakladatel Tomáš Ric ji zformoval především s&nbsp;myšlenkou na&nbsp;tvůrčí i&nbsp;osobní svobodu – i&nbsp;přes&nbsp;studium inženýrského oboru vždy tíhl ke&nbsp;světu umění, toužil tvořit něco hmatatelného, něco, co bude ostatním dělat radost. „Niche parfémy mají k&nbsp;umění velmi blízko. Lze skrze ně vyprávět příběhy a&nbsp;každá jedna vůně je svébytné umělecké dílo,“ říká, když&nbsp;se&nbsp;setkáváme v&nbsp;jeho studiu na&nbsp;pražském Janáčkově nábřeží.
Tomáše Rice lze dnes označit za&nbsp;průkopníka lokálních niche parfémů. Když&n

Tomáš Ric. Pigmentarium. Parfém jako umělecké dílo

<clink anchorid="1"></clink>
Než si v&nbsp;kavárně sedne, udělá Vít Staněk&nbsp;zhruba šest kroků. Zaberou pár vteřin, a&nbsp;nakolik si stihne zmapovat terén, bude jasné teprve o&nbsp;chvíli později, kdy s&nbsp;mávnutím k&nbsp;oknu hrdě zahlásí: „Teď venku prošel někdo s&nbsp;botaskami, konečně.“ A&nbsp;vysvětluje, že v&nbsp;místnosti na&nbsp;sobě tuhle značku&nbsp;nikdo nemá. Kdyby se&nbsp;mě někdo zeptal, zda se&nbsp;mnou za&nbsp;celou tu dobu přerušil oční kontakt, vsadila bych boty, že ne.
A&nbsp;právě o&nbsp;ně jde. Mít přehled o&nbsp;obutí ostatních je už profesní deformace, směje se. Je tím, kdo vstoupil do&nbsp;vedení značky s&nbsp;počátky ve&nbsp;40. letech, která dlouho balancovala na&nbsp;pokraji krachu a&nbsp;předloni se&nbsp;ocitla v&nbsp;likvidaci. Botas koupila fungující obuvnická značka Vasky Vítova staršího bratra Václava. Vít se&nbsp;postavil do&nbsp;jejího čela a&nbsp;nepochyboval, že když&nbsp;se&nbsp;podařilo v&nbsp;obuvnictví růst jednou, půjde to i&nbsp;podruhé.
Dnes za&nbsp;ním stojí i&nbsp;jasná čísla: za&nbsp;loňský rok dosáhl obrat botasek 55 milionů korun, což znamená, že značka meziročně vyrostla třikrát. Firma prodala asi 30 tisíc párů bot a&nbsp;je prý v&nbsp;černých číslech. Výrobu soustředí do&nbsp;Česka a&nbsp;využívá kapacity vystavěné pro&nbsp;Vasky, pro&nbsp;obě značky pracuje kolem stovky lidí. Jinak ale fungují odděleně. Pro&nbsp;letošek by si Vít Staněk&nbsp;představoval prodej 50 až&nbsp;60 tisíc párů bot.
„Naším cílem bylo vrátit značku&nbsp;na&nbsp;mapu. Věděli jsme, že musíme udělat zásadní změny,“ říká. Změnili způsob výroby obuvi, její design a&nbsp;dali si záležet na&nbsp;funkčnosti i&nbsp;barvách. Oživili logo. Vynechali cizí prodejny a&nbsp;obuv přesunuli jen do&nbsp;onlinu nebo prodejen Vasky. Staněk&nbsp;popisuje, že botasky byly občas schované koutě, různé modely v&nbsp;různých částech prodejen, každopádně v&nbsp;záplavě jiných bot. „Chtěli jsme přímo komunikovat se&nbsp;zákazníkem a&nbsp;budovat kolem našich produktů komunitu,“ uvádí. Botas už má i&nbsp;svůj první čistě vlastní obchod a&nbsp;v&nbsp;takové prezenci hodlá pokračovat.
Dnes je sportovně laděnou obuví, v&nbsp;barvách někdy velmi odvážnou, ale s&nbsp;odhodláním oživovat i&nbsp;desítky let staré střihy. Nebojí se&nbsp;spolupráce s&nbsp;firmami s&nbsp;osobitou komunikací, někdy i&nbsp;takovými, které se&nbsp;můžou zdát jako konkurence. Třeba s&nbsp;Footshopem. „Zrovna včera jsem viděl mladou partičku, v&nbsp;níž dva lidé měli na&nbsp;nohou naše boty vydané ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;nimi. Byli mladší než já, to mě potěšilo,“ popisuje Staněk. Firmě se&nbsp;daří oslovovat mladou generaci, která o&nbsp;dlouhé historii nemusí mít ponětí. „Značka stojí na&nbsp;lidech, tedy partnerech a&nbsp;týmu. Když&nbsp;tým chápe vizi, to, za&nbsp;čím značka jde, vše se&nbsp;daleko lépe tvoří.“
&nbsp;
Máte dojem, že je značka Botas jako taková pro&nbsp;Čechy důležitá?
„Určitě. Snažíme se, aby s&nbsp;ní každý měl spojené nějaké emoce. U&nbsp;někoho jsme pro&nbsp;to nemuseli nic moc udělat, protože&nbsp;je znal ze&nbsp;vzpomínek z&nbsp;dětství nebo na&nbsp;rodiče. A&nbsp;na&nbsp;nás&nbsp;bylo jen nabídnout jim možnost prožít znovu ty emoce, které kdysi zažívali. Jiným jsme je museli trochu připomenout. A&nbsp;ti úplně nejmladší nemusejí Botas znát vůbec. Dřív&nbsp;jsme se&nbsp;setkávali především s&nbsp;fanoušky z&nbsp;minulosti, slýchali jsme komentáře, že si boty lidé zkoušejí z&nbsp;nostalgie. Mohlo to tak být. Ale teď už nostalgie není prvotním důvodem ke&nbsp;koupi. Dostáváme se&nbsp;ke&nbsp;stále mladšímu publiku a&nbsp;jsme s&nbsp;ním ve&nbsp;spojení. Už jsme udělali i&nbsp;barevnou kombinaci podle návrhu zákazníka z&nbsp;mailu. A&nbsp;to je něco, co u&nbsp;gigantů ze&nbsp;světa určitě nenajdete.“
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Než si v&nbsp;kavárně sedne, udělá Vít Staněk&nbsp;zhruba šest kroků. Zaberou pár vteřin, a&nbsp;nakolik si stihne zmapovat terén, bude jasné teprve o&nbsp;chvíli později, kdy s&nbsp;mávnutím k&nbsp;oknu hrdě zahlásí: „Teď venku prošel někdo s&nbsp;botaskami, konečně.“ A&nbsp;vysvětluje, že v&nbsp;místnosti na&nbsp;sobě tuhle značku&nbsp;nikdo nemá. Kdyby se&nbsp;mě někdo zeptal, zda se&nbsp;mnou za&nbsp;celou tu dobu přerušil oční kontakt, vsadila bych boty, že ne.
A&nbsp;právě o&nbsp;ně jde. Mít přehled o&nbsp;obutí ostatních je už profesní deformace, směje se. Je tím, kdo vstoupil do&nbsp;vedení značky s&nbsp;počátky ve&nbsp;40. letech, která dlouho

Botas. Jak oživit legendu. Vít Staněk

<clink anchorid="1"></clink>
Češi&nbsp;jsou národ čtenářů, to je známá pravda. A&nbsp;když&nbsp;nemohou knihu číst, rádi si ji poslechnou. Podle dostupných průzkumů trh s&nbsp;audioknihami každý rok roste, naposledy o&nbsp;dvacet procent. Když&nbsp;ale před&nbsp;necelými patnácti lety do&nbsp;tohoto segmentu vstupoval Martin Pilař, situace byla úplně jiná.
„Vyrůstal jsem na&nbsp;poslechu kazet s&nbsp;Hurvínkem, pak mě okouzlily rozhlasové hry, hodně jsem četl, ale když&nbsp;jsem si chtěl v&nbsp;roce 2011 pustit v&nbsp;audiu kvalitní současnou literaturu, měl jsem smůlu. Ten formát vydavatelé ignorovali. Při&nbsp;studiu na&nbsp;ČVUT jsem nějakou dobu pracoval i&nbsp;jako zvukař ve&nbsp;studiu a&nbsp;myslel jsem si, že vím, jak dobrou audioknihu vyprodukovat. Začal jsem tak obcházet nakladatele s&nbsp;nabídkou na&nbsp;spolupráci,“ vypráví. Po&nbsp;roce ale snahu vzdal, se&nbsp;zájmem se&nbsp;totiž nesetkal. Rozhodl se, že začne vydávat sám, a&nbsp;založil vydavatelství OneHotBook.
„Na&nbsp;podzim roku 2011 jsem na&nbsp;trh dostal naši&nbsp;první audioknihu, Milénium od&nbsp;Stiega Larssona. Měl jsem štěstí na&nbsp;skvělý titul, rozbíhaly se&nbsp;první platformy pro&nbsp;stahování, formát mp3 se&nbsp;stával standardem,“ pokračuje. Audiokniha měla 46 hodin, četl ji Martin Stránský a&nbsp;stal se&nbsp;z&nbsp;ní hit. Od&nbsp;té doby v&nbsp;OneHotBook vydali přes&nbsp;750 audioknih. Pilař vypočítává, že pokud sečte stopáže, je to více než jeden celý rok nonstop poslechu, tedy přes&nbsp;devět tisíc hodin. „Mezi naše úplně nejprodávanější tituly určitě patří Žítkovské bohyně od&nbsp;Kateřiny Tučkové, fenomén Duna od&nbsp;Franka Herberta, Kmotr s&nbsp;Oldřichem Kaiserem, Šikmý kostel od&nbsp;Karin Lednické a&nbsp;také všechny tituly Aleny Mornštajnové,“ dodává.
Aby si vydavatelství audioknih lidé zamilovali, musí podle Pilaře produkovat nahrávky, které posluchače strhnou a&nbsp;přesvědčí o&nbsp;intenzivním zážitku z&nbsp;poslechu mluveného slova. „Musí k&nbsp;textu přistupovat s&nbsp;pokorou, ale nesmí se&nbsp;bát kreativně pracovat s&nbsp;produkcí. Musí vybírat kvalitní předlohy Musí mít dlouhodobou vizi, za&nbsp;kterou jde, musí o&nbsp;ní přesvědčit nejlepší lidi na&nbsp;trhu a&nbsp;nikdy nesmí ustupovat ze&nbsp;svých standardů. A&nbsp;práce vás&nbsp;musí bavit – pak je šance, že se&nbsp;něco podaří,“ usmívá se.
Důležité je i&nbsp;to, kdo knihu čte. Ne každý herec se&nbsp;s&nbsp;tím&nbsp;totiž dokáže popasovat. U&nbsp;některých osobností má zakladatel OneHotBook jasno předem. Třeba Oldřicha Kaisera k&nbsp;načtení Kmotra přesvědčoval skoro dva roky. Jindy uspořádá casting a&nbsp;výběr je výsledkem týmového rozhodnutí režiséra a&nbsp;producenta. Vypravěč příběhu musí podle Pilaře souznít s&nbsp;temperamentem hlavního hrdiny, tempem a&nbsp;způsobem psaní a&nbsp;jeho čtení vás&nbsp;musí bavit třeba i&nbsp;třicet hodin.
&nbsp;
Na&nbsp;co jste v&nbsp;rámci čtrnácti let s&nbsp;OneHotBook nejvíce hrdý?
„Na&nbsp;to, že se&nbsp;OneHotBook postupně vypracovalo na&nbsp;lídra trhu – máme na&nbsp;něm největší podíl –, i&nbsp;na&nbsp;to, že jsme získali bezkonkurenční počet ocenění v&nbsp;Audioknize roku. Co mě ale těší nejvíc, je to, že se&nbsp;mi podařilo dát dohromady talentované parťáky, kteří dlouhodobě sdílejí stejnou vizi a&nbsp;také ji naplňují. A&nbsp;mám samozřejmě velkou radost z&nbsp;náročných projektů, o&nbsp;kterých všichni pochybovali, a&nbsp;nakonec patří mezi naše nejúspěšnější. Například celá série románů od&nbsp;E. M. Remarqua, Trainspotting, Národní třída, Lolita a&nbsp;další.“
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Češi&nbsp;jsou národ čtenářů, to je známá pravda. A&nbsp;když&nbsp;nemohou knihu číst, rádi si ji poslechnou. Podle dostupných průzkumů trh s&nbsp;audioknihami každý rok roste, naposledy o&nbsp;dvacet procent. Když&nbsp;ale před&nbsp;necelými patnácti lety do&nbsp;tohoto segmentu vstupoval Martin Pilař, situace byla úplně jiná.
„Vyrůstal jsem na&nbsp;poslechu kazet s&nbsp;Hurvínkem, pak mě okouzlily rozhlasové hry, hodně jsem četl, ale když&nbsp;jsem si chtěl v&nbsp;roce 2011 pustit v&nbsp;audiu kvalitní současnou literaturu, měl jsem smůlu. Ten formát vydavatelé ignorovali. Při&nbsp;studiu na&nbsp;ČVUT jsem nějakou dobu pracoval i&nbsp;jako zvukař ve&n

OneHotBook. Martin Pilař. Knihy do českých uší

<clink anchorid="1"></clink>
Že má vztah k&nbsp;Merkuru už od&nbsp;dětství, je jasné ve&nbsp;chvíli, kdy o&nbsp;něm začne mluvit. Richard Hrbáč ale jako dítě žádnou sestavu této oblíbené stavebnice neměl. „Chodil jsem šroubovat k&nbsp;bratranci. Měl osmičku, tu největší stavebnici,“ vzpomíná. A&nbsp;tak když&nbsp;Merkur nemohl mít coby dítě, pořídil si ho jako dospělý. „Kompletně,“ směje se. V&nbsp;zasedačce má z&nbsp;Merkuru sestavenou Eiffelovu věž či&nbsp;důlní rypadlo z&nbsp;více než 2,5 tisíce dílků. Slovem kompletně ale myslí firmu Merkur Toys, systém stavebnice, který právě slaví rovných sto let.
Když&nbsp;se&nbsp;Merkur do&nbsp;jeho firmy Olymptoy zařadil, vyrábělo se&nbsp;necelých třicet tisíc kusů této stavebnice za&nbsp;rok a&nbsp;firma bojovala mimo jiné se&nbsp;starými továrními stroji. „Teď se&nbsp;prodá kolem 120 tisíc stavebnic ročně a&nbsp;kapacitu fabriky máme postavenou až&nbsp;na&nbsp;200 tisíc. Tím&nbsp;směrem se&nbsp;ubíráme,“ popisuje Hrbáč. Značka roste meziročně ve&nbsp;dvojciferných číslech a&nbsp;je na&nbsp;hraně takzvané černé nuly. „Není ekonomicky výdělečná, ale plán pro&nbsp;tento rok je, abychom se&nbsp;tam dostali,“ dodává Hrbáč. Je ovšem pravda, že si myslel, že bude změna&nbsp;směru rychlejší.
Hrbáč se&nbsp;do&nbsp;vzkříšení legendy pustil dílek po&nbsp;dílku, i&nbsp;přes&nbsp;pandemii, zdražení kovových součástek nebo konec vývozu do&nbsp;historicky odbytově silného Ruska.
Přinesl změny, jejichž velkou kategorií je zjednodušení. „Vyráběly se&nbsp;hlavně velké sety, ale ty byly na&nbsp;sestavení velmi náročné, především aby si děti vůbec vymyslely, co s&nbsp;nimi. Nebyly to jednoúčelové stavebnice. Nějaké možné návrhy sice obsahoval manuál, ale jak je sestavit, na&nbsp;to si každý musel přijít sám,“ říká Hrbáč.
Firma tak představila i&nbsp;menší modely a&nbsp;dnes se&nbsp;mezi nejprodávanější řadí kolekce zvířátek, brouků, jednoduchých aut či&nbsp;dinosaurů. Přidala 3D manuály či&nbsp;mikročipy – z&nbsp;Merkuru lze vyhotovit robotickou ruku a&nbsp;hračka učí děti programovat –, ale můžou stavět taky ve&nbsp;virtuální realitě. Kromě toho je Merkur na&nbsp;mnoha místech: v&nbsp;Polici nad&nbsp;Metují má muzeum a&nbsp;pro&nbsp;nové hledá prostory v&nbsp;Praze, najdete ho v&nbsp;hračkářstvích, suvenýrech i&nbsp;knihkupectvích. Firma má dvorního konstruktéra, který vytváří umělecké skulptury. A&nbsp;připravuje se&nbsp;vesmírný program včetně lunárních vozítek.
A&nbsp;že děti stále víc času tráví v&nbsp;online světě? „V&nbsp;tom vidím spásu Merkuru. Přinášíme jim něco hmatatelného a&nbsp;přínos do&nbsp;praktického života. Šroubování máme v&nbsp;krvi!“ myslí si Hrbáč. To je ostatně i&nbsp;heslem nové kampaně ke&nbsp;zmíněnému výročí, okolo nějž firma připravuje velkolepé akce.
V&nbsp;rámci oslav se&nbsp;bude v&nbsp;poličském muzeu stavět šestimetrová kosmická raketa, z&nbsp;kovových dílků ale vyroste třeba taky žižkovský vysílač, Tančící dům nebo vltavský parník.
&nbsp;
Existuje recept na&nbsp;to, jak vystavět v&nbsp;Česku lovebrand?
„Češi&nbsp;oceňují dlouhou historii a&nbsp;tu Merkur jednoznačně má. A&nbsp;pak je potřeba se&nbsp;zkrátka ukazovat. Tedy ukazovat, vystavovat, tvořit. Merkur stále rezonuje jako stavebnice, ze&nbsp;které se&nbsp;dá postavit prakticky všechno. Dlouho byl předepsanou pomůckou do&nbsp;školních dílen, a&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;už tomu tak není, myslím si, že v&nbsp;nich má rozhodně místo. Češi&nbsp;jsou kreativní národ, jsou zvyklí vyrábět si věci doma. Tomu odpovídalo to, že s&nbsp;Merkurem stavěli nejen děti, ale i&nbsp;dospělí. A&nbsp;dodnes to tak je. Řada stavebnic je ostatně určena právě pro&nbsp;‚dospělé děti‘.“

<clink anchorid="1"></clink>
Že má vztah k&nbsp;Merkuru už od&nbsp;dětství, je jasné ve&nbsp;chvíli, kdy o&nbsp;něm začne mluvit. Richard Hrbáč ale jako dítě žádnou sestavu této oblíbené stavebnice neměl. „Chodil jsem šroubovat k&nbsp;bratranci. Měl osmičku, tu největší stavebnici,“ vzpomíná. A&nbsp;tak když&nbsp;Merkur nemohl mít coby dítě, pořídil si ho jako dospělý. „Kompletně,“ směje se. V&nbsp;zasedačce má z&nbsp;Merkuru sestavenou Eiffelovu věž či&nbsp;důlní rypadlo z&nbsp;více než 2,5 tisíce dílků. Slovem kompletně ale myslí firmu Merkur Toys, systém stavebnice, který právě slaví rovných sto let.
Když&nbsp;se&nbsp;Merkur do&nbsp;jeho firmy Olymptoy zařadil, vyrábělo se&nbsp;

Merkur. Richard Hrbáč. Kovová radost národa

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;roce 1997 se&nbsp;chlapík&nbsp;jménem Steve Jobs vrátil do&nbsp;Applu, firmy, kterou o&nbsp;téměř čtvrt století dříve&nbsp;zakládal. Shledal, že firma má stále méně peněz&nbsp;i&nbsp;významu. Nepočetný kmen oddaných fanoušků se&nbsp;však svých hranatých macintoshů držel jako relikvií. Applofilové si tetovali nakousnutá jablka na&nbsp;kůži, kázali o&nbsp;nich na&nbsp;večírcích a&nbsp;svou věrnost vydávali za&nbsp;morální postoj. Nebyla to obyčejná loajalita ke&nbsp;značce. Byla to lovestory.
Marketingoví teoretici tomu říkají lovebrands čili „láskoznačky“ – produkty nebo firmy, které vzbuzují iracionální, téměř romantickou oddanost. Ale redukovat tento jev na&nbsp;obchodní trik znamená přehlédnout jeho univerzálnost. Od&nbsp;sportovního fanouška, který si namaluje obličej v&nbsp;barvách týmu, po&nbsp;milence lpícího na&nbsp;nedokonalém partnerovi, od&nbsp;sběratele umění posedlého jediným malířem po&nbsp;revolucionáře umírajícího za&nbsp;abstraktní ideál – lidé se&nbsp;přimykají k&nbsp;lidem, myšlenkám a&nbsp;věcem s&nbsp;vášní, která vzdoruje logice. Proč? Odpověď neleží v&nbsp;tabulkách ani focus groups, ale v&nbsp;onom rozbahněném, tajemném terénu, jejž se&nbsp;ony tabulky a&nbsp;focus groups samy snaží dekódovat – v&nbsp;krajině lidské duše. Jak známo, to je pole, na&nbsp;němž rozum často kapituluje.
Značky, které to dokážou, v&nbsp;jádru prodávají příslušnost k&nbsp;čemusi většímu, než jsi sám, člověče. Nike neprodává boty – slibuje, že „to prostě dokážeš“, a&nbsp;připojíš se&nbsp;tak k&nbsp;panteonu atletů překračujících hranice lidských možností. (Že na&nbsp;tom zrovna dnes Nike není dobře, je jiná věc. I&nbsp;Sparta před&nbsp;půl stoletím sestoupila z&nbsp;první ligy; na&nbsp;oddanosti jejích fandů to nezměnilo mnoho.)
Harley-Davidson nevyrábí motorky, nýbrž identitu rebela, komplet s&nbsp;koženými bundami a&nbsp;silnicemi bez&nbsp;rychlostních limitů. Tyhle značky se&nbsp;živí na&nbsp;té oblasti naší psychiky, již Carl Jung popsal jako kolektivní nevědomí – archetypy, jejich příběhy a&nbsp;symboly hluboko zažrané v&nbsp;naší kulturní DNA.
Vezměte si anglický fotbalový klub Liverpool FC. V&nbsp;60. letech se&nbsp;shodou okolností stalo, že původní broadwayský a&nbsp;hollywoodský šlágr nahrála tamní kapela Gerry &amp; The Pacemakers a&nbsp;fandové jej vbrzku přetavili v&nbsp;chvalozpěv&nbsp;jednoty. Zpívat You’ll Never Walk Alone na&nbsp;tribuně stadionu Anfield znamená splynout se&nbsp;stoletím triumfů a&nbsp;tragédií – od&nbsp;katastrof v&nbsp;Bruselu a&nbsp;Hillsborough, kdy zemřely stovky lidí, až&nbsp;po&nbsp;sportovní slávu vítězů Ligy mistrů. Fanoušci nemilují Liverpool jen proto, že vyhrává (i&nbsp;když&nbsp;to pomáhá). Milují ho, protože&nbsp;něco znamená, alespoň v&nbsp;jejich duších.
Klub se&nbsp;stal jakousi nádrží na&nbsp;identitu, způsobem, jak patřit k&nbsp;něčemu staršímu a&nbsp;většímu, než je jednotlivec. V&nbsp;západní civilizaci tu roli dlouho plnilo náboženství. Dnes, kdy křesťanství – řečeno s&nbsp;G. K. Chestertonem – bylo objeveno, shledáno složitým a&nbsp;jako takové odvrženo, hledáme podobný typ sounáležitosti jinde.
Úspěch je důležitou ingrediencí, byť mnohdy jen stopovou. Americký baseballový klub Chicago Cubs čekal na&nbsp;vítězství ve&nbsp;World Series 108 let, ale generace fanoušků přesto plnily jeho stadion Wrigley Field, držíce se&nbsp;naděje stejným mechanismem, jímž funguje víra v&nbsp;Boha. Jejich loajalita nebyla racionální, nýbrž duchovní záležitostí. Jak napsal dánský filozof Søren Kierkegaard, víra vyžaduje „skok do&nbsp;absurdna“. Láska – ke&nbsp;značce, sportovnímu týmu či&nbsp;partnerovi – žádá tentýž iracionální skok.
Rituály tyto vazby prohlubují. Způsob, jímž Steve Jobs předváděl nové produkty Applu, připomínal náboženský obřad: ztemnělý sál, ztišený dav, pan ředitel coby mesiáš odhaluje nové spásné elegantní zařízení. Fanoušci nocovali před&nbsp;obchody nikoli snad z&nbsp;nutnosti, nýbrž proto, aby nové Jobsově hračce společně vzdali hold (pravděpodobně ve&nbsp;jménu své individuální jedinečnosti).
Právě tak fotbaloví ultras režírují svá „vystoupení“ (všechny ty dýmovnice, transparenty, skandování, chorály), jimiž mění stadiony v&nbsp;katedrály. Nejsou to pouhá divadla. Jsou to akce kolektivního vytržení.
Náboženské paralely se&nbsp;nabízejí obzvlášť vehementně. Katolická úcta k&nbsp;relikviím – kostem svatých, úlomkům Pravého kříže – se&nbsp;přetavila v&nbsp;posedlost sběratelů limitovanými edicemi tenisek nebo vinylů. Obojí fetišizuje předměty jako zkratku vedoucí k&nbsp;lepší, nedosažitelné formě existence. I&nbsp;ateisté praktikují uctívání: marxisté si hýčkají ohmatané výtisky Kapitálu a&nbsp;environmentalisté uctívají projevy Grety Thunbergové. Jak poznamenal sociolog Émile Durkheim, všechny společnosti potřebují posvátné symboly, aby držely pohromadě. V&nbsp;odkouzleném světě zaplňují tuto díru značky, lovebrands.
Tady se&nbsp;ovšem celá věc komplikuje. V&nbsp;záležitostech srdečních však zřídka propadáme věcem dokonalým. Cosi obtížně vysvětlitelného nás&nbsp;táhne k&nbsp;výstřednostem a&nbsp;výstřelkům. To je shodou okolností evoluční výhoda: kdyby všichni muži&nbsp;byli přitahováni pouze k&nbsp;Marilyn Monroe a&nbsp;všechny ženy jen k&nbsp;Leonardu DiCapriovi, bylo by to velmi nevýhodné – nejen z&nbsp;hlediska toho, jak bude vypadat váš sobotní večer, nýbrž i&nbsp;z&nbsp;hlediska rodového přežití. Schopnost zamilovat si partnera neideálního je základním předpokladem fungování jakéhokoli lidského společenství.
Romantické vztahy touto schopností zrovna přetékají. Literatura je plná milovníků posedlých „nesprávnými“ lidmi: Dantova nenaplněná fixace na&nbsp;Beatrice, Gatsbyho zničující touha po&nbsp;Daisy. Psychologové to přisuzují „pravidlu vrcholu a&nbsp;konce“ – pamatujeme si zážitky podle emocionálních vrcholů a&nbsp;pádů, ne podle stability. Partner, který je většinou laskavý, ale občas vzrušujícím způsobem nestálý, se&nbsp;vryje hlouběji než ten, který je jen spolehlivý.
Cosi velmi podobného platí pro&nbsp;značky. Rané počítače Applu byly předražené a&nbsp;fungovaly všelijak – ale jejich chyby se&nbsp;staly součástí kouzla (zatímco chyby mizí, předraženost zůstala). Vinylové desky, se&nbsp;svými škrábanci a&nbsp;šumy, zažily comeback v&nbsp;digitální éře právě proto, že jejich nedokonalosti připadaly posluchačům autentické – a&nbsp;autenticita v&nbsp;tomto případě zvítězila nad&nbsp;prostou kvalitou zvuku.
Umění na&nbsp;této alchymii stojí. Vincent van Gogh prodal za&nbsp;svého života jediný obraz, aby se&nbsp;posmrtně stal patronem mučených géniů. Jeho chaotické tahy štětcem a&nbsp;nestabilní životní příběh – useknuté ucho, sebevražda – mu na&nbsp;přitažlivosti neubraly, nýbrž přidaly. Nemilujeme navzdory chybám – milujeme díky nim. Vady dělají milovaný předmět jedinečným, nenahraditelným.
Někdy to nevychází. Běžnému pozorovateli se&nbsp;může snadno stát, že marketingoví guruové (lidé, kteří učí jiné lidi, jak prodat svému bližnímu něco, oč onen bližní za&nbsp;mák&nbsp;nestojí, a&nbsp;přesto nejsou pranýřováni, nýbrž velebeni) si tohle pravidlo vzali více k&nbsp;srdci, než by bylo dobře. Volali jste někdy do&nbsp;banky, že potřebujete, inu, cokoli? Nemáte pocit, že ten, kdo vás&nbsp;odmítl (telefonní hovor do&nbsp;banky nikdy nedopadne jinak), byl důsledně poučen o&nbsp;tom, že klienti nade vše zbožňují, když&nbsp;něco fakt nefunguje?
A&nbsp;přitom to pravidlo platí, jen v&nbsp;trochu jiné rovině. Vezměme si příběh outsidera, jenž jeho sílu umocňuje. Když&nbsp;výběr amerických hokejových amatérů porazil na&nbsp;zimních olympijských hrách v&nbsp;roce 1980 sovětskou mašinu, fanoušci nemilovali ten tým, protože&nbsp;by byl lepší než jiné. Ale dokázal, že odhodlání může triumfovat nad&nbsp;nevyhnutelností, a&nbsp;naplnil tak archetypální představu západních pohádek o&nbsp;vítězství dobra nad&nbsp;zlem. (Ačkoli si samozřejmě lze představit, že v&nbsp;Čeljabinsku to viděli jinak.)
V&nbsp;politice získávají postavy jako Nelson Mandela nebo Volodymyr Zelenskyj mytický status nikoli vlastní neomylností, nýbrž výdrží tváří v&nbsp;tvář utrpení. Zelenského přerod z&nbsp;komika ve&nbsp;válečného lídra – včetně pomačkaných khaki triček a&nbsp;strniště – z&nbsp;něj udělal globální symbol právě proto, že vzdoroval zažité naleštěné představě o&nbsp;tom, jak má vypadat státník. Dokonalost odcizuje, nedokonalost zlidšťuje.
I&nbsp;v&nbsp;technologiích „chybové“ platformy jako Twitter (nyní X) vzkvétají, protože&nbsp;jejich chaos působí autenticky. Uživatelé si stěžují na&nbsp;trolly a&nbsp;boty, ale zůstávají závislí na&nbsp;syrovém, nefiltrovaném ID internetu. Jak poznamenala spisovatelka Jia Tolentinová, „čím horší Twitter je, tím&nbsp;víc ho potřebujeme, abychom pochopili svět“.
Největší (v&nbsp;tomto slova smyslu) milostné aféry historie jsou často propojeny s&nbsp;idejemi. Jana z&nbsp;Arku slyšela hlasy, oblékla zbroj a&nbsp;dovedla Francii k&nbsp;vítězství, aby skončila na&nbsp;hranici. O&nbsp;staletí později je kanonizována&nbsp;coby světice a&nbsp;feministická ikona. Její síla neleží v&nbsp;taktice, ale v&nbsp;mýtu – venkovské dívce, jež rozmlouvala s&nbsp;božstvem. Politická hnutí fungují podobně. Když&nbsp;studenti nosí na&nbsp;tričku&nbsp;portrét Che Guevary, obvykle tím&nbsp;neříkají „líbí se&nbsp;mi beztrestné bezcílné vraždění“, ačkoli právě tím&nbsp;Guevara svůj pohnutý život strávil. Namísto toho se&nbsp;pro&nbsp;ně vrahova tvář stala svého druhu prázdným plátnem pro&nbsp;jejich vlastní romantický idealismus.
Sovětský svaz sváděl intelektuály, jako byli G. B. Shaw či&nbsp;Jean-Paul Sartre, a&nbsp;to přes&nbsp;všechna zvěrstva, jichž se&nbsp;systematicky dopouštěl. (Posledně jmenovaný muž chválil SSSR coby „nevyhnutelný“ pochod k&nbsp;utopii.) Vazby takových mužů ke&nbsp;kremelskému režimu nejsou založené na&nbsp;faktech. Jde v&nbsp;nich o&nbsp;příběhy, jež si vyprávíme, abychom se&nbsp;cítili součástí vyprávění velkého.
Takhle umějí fungovat celé národy. Mnozí Američané skládají slib věrnosti vlajce, zpívají hymnu a&nbsp;debatují o&nbsp;otcích zakladatelích, jako by to byla rodina. Historik Benedict Anderson nazval národy „představovanými komunitami“ – fikcemi, jež spojují lidi vzájemně cizí sdíleným mýtem. Láska k&nbsp;vlasti, stejně jako ke&nbsp;klubu či&nbsp;značce, je příběh, v&nbsp;němž hrajeme nějakou roli – a&nbsp;to je důležitější, než kolik toho má takový příběh společného s&nbsp;realitou.
Neotřesitelné vazby toho druhu umějí vytvořit trauma. Sdílené utrpení vytváří to, co psycholog Jonathan Haidt nazývá „posttraumatickým růstem“ – pocit smyslu vzniklý za&nbsp;krize. Vojáci vykazují bezvýhradnou loajalitu své jednotce ne navzdory hrůzám války, ale kvůli nim.
Proto není divu, že „lásky“ se&nbsp;opírají jen o&nbsp;účelový výběr faktů. Mýtus jižanské „prohrané věci“ sumárně přetavuje obhájce Konfederace ve&nbsp;válce amerického Severu proti Jihu v&nbsp;gentlemany, ačkoli podíl slušných lidí na&nbsp;obou stranách té tragédie se&nbsp;nejspíš moc nelišil. Hnutí MAGA s&nbsp;heslem „Make America Great Again“ prodává fiktivní minulost, kde továrny hučely a&nbsp;rodiny byly celé. Je to více lovebrand, výraz kolektivní touhy, než politický program.
Netřeba chodit do&nbsp;Ameriky. V&nbsp;Česku dodnes mnoho lidí souhlasí spíš s&nbsp;tvrzením, že „nás&nbsp;Rudá armáda osvobodila od&nbsp;Hitlera“, než s&nbsp;tezí, že „nahradila nacistickou okupaci okupací bolševickou“, ačkoli vzhledem k&nbsp;faktům je druhé tvrzení podstatně přesnější. Výstižně to napsal James Baldwin: „Lidé jsou uvězněni v&nbsp;historii a&nbsp;historie je uvězněna&nbsp;v&nbsp;nich.“
Obzvlášť dobře si v&nbsp;mytologizaci selhání vedou umělci. O&nbsp;van Goghovi již byla řeč; ale kdyby trio mrtvých hvězd pop-music Jimi Hendrix, Janis Joplin a&nbsp;Jim Morrison nějakým zázrakem přežilo vlastní mládí a&nbsp;v&nbsp;sedmdesáti by vystupovalo v&nbsp;televizních estrádách, patrně by dnešního polobožského postavení nedosáhli. John Lennon musel tragicky zemřít, aby se&nbsp;jeho poslední deska Double Fantasy začala prodávat. Sebevražda Sylvie Plathové upevnila její image „mučené básnířky“.
Tragického génia máme rádi, jeho bolest je nám náhražkou vlastní hloubky. Pláčeme-li nad&nbsp;osudem britské princezny Diany, vykupujeme si tím&nbsp;vlastní lhostejnost tváří v&nbsp;tvář utrpení, jež potkáváme denně (ovšem změnit je by vyžadovalo více investice než si zapnout televizi a&nbsp;poslat na&nbsp;facebook srdíčko).
Není divu. Když&nbsp;se&nbsp;propojíme s&nbsp;nějakým lovebrandem, ať už je to Apple, Slavia, nebo Elvis, náš mozek uvolňuje oxytocin, „hormon připoutání“. Očekávání nového iPhonu, zprávy od&nbsp;milované/ho či&nbsp;neznámé desky zaplavuje náš mozek dopaminy. Skeny fMRI ukazují, že vítězství „jejich“ týmu aktivuje u&nbsp;skalních fanoušků stejné mozkové oblasti jako modlitba u&nbsp;náboženských extatiků.
Neurologie sama o&nbsp;sobě však docela nevysvětlí, proč jeden člověk&nbsp;zbožňuje Starbucks, zatímco druhý řečeným řetězcem pohrdá. Zde zasahuje psychologie. Takzvaný expoziční efekt naznačuje, že dáváme přednost věcem, s&nbsp;nimiž se&nbsp;opakovaně setkáváme. Ale nevysvětlí teenagera, který propadne punkové kapele, již jeho rodiče nemohou vystát, nebo studentku umění, která dá přednost Basquiatovi před&nbsp;Monetem.
Odpověď možná leží v&nbsp;tom, co filozof Alain Badiou nazývá „událostí“ – průlomem v&nbsp;obyčejnu, který redefinuje náš svět. Zamilujete se, objevíte novou úžasnou kapelu, jste svědky historicky superdůležitého gólu? Váš svět se&nbsp;právě rozdělil na&nbsp;„předtím“ a&nbsp;„potom“. Tyto okamžiky působí osudově, jako by se&nbsp;vesmír spikl, aby nás&nbsp;k&nbsp;nim dovedl. Láska je v&nbsp;tomto smyslu formou osudu.
Trochu kontraintuitivně působí stejně také bolest. Přitahuje nás&nbsp;i&nbsp;to, co nás&nbsp;ničí, protože&nbsp;bolest – stejně jako radost – potvrzuje, že žijeme. Všechny lásky tak straší přízrak ztráty. Sportovní fanoušci se&nbsp;děsí sestupu. Milenci šeptají: „Neodcházej.“ Japonský koncept mono no aware – „patos pomíjivosti“ – to zachycuje nádherně. Třešňové květy jsou ceněny pro&nbsp;svou pomíjivost, půvab čínské kresby na&nbsp;vodní hladině je na&nbsp;rychlosti jejího zmizení založen. Sběratel výtvarných děl, který platí miliony za&nbsp;chátrajícího Rothka, chápe, že rozpad je součástí jeho síly. Jak píše peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, „popíráte-li smrt, popíráte sám život“.
Ztráta naši&nbsp;oddanost prohlubuje. Bankrot Kodaku přiměl fotonadšence, aby se&nbsp;svých analogových přístrojů drželi o&nbsp;to pevněji. Zavření oblíbeného podniku ze&nbsp;sousedství následují petice a&nbsp;vigilie (jako tomu bylo třeba v&nbsp;případě dejvické nádražky, jež ovšem díkybohu přežila). Milovat něco křehkého znamená vzdorovat samotnému času.
Značky to vědí: limitované edice a&nbsp;marketing založený na&nbsp;FOMO (strachu z&nbsp;toho, že něco zmeškáš) těží právě z&nbsp;tohoto strachu.
Psycholog Barry Schwartz tvrdí, že hojnost nás&nbsp;paralyzuje. Láska nabízí úlevu od&nbsp;této „tyranie mnohosti výběru“. Když&nbsp;přísaháme při&nbsp;Applu nebo Arsenalu, nevolíme jen produkt či&nbsp;tým. Volíme, kdo jsme. A&nbsp;pokud něco jsme, pak tvorové žízniví po&nbsp;významu. Lovebrands, jako všechny objekty iracionální oddanosti, jsou nádobami příběhů, jež potřebujeme k&nbsp;přežití. Umožňují nám patřit ke&nbsp;kmeni, dotknout se&nbsp;vznešeného a&nbsp;vzdorovat smrti. Ať už se&nbsp;upíšeme značce, člověku, nebo ideji, tvrdíme: Tohle jsem já. Může to být ten nejrevolučnější čin, který nám zbývá.

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;roce 1997 se&nbsp;chlapík&nbsp;jménem Steve Jobs vrátil do&nbsp;Applu, firmy, kterou o&nbsp;téměř čtvrt století dříve&nbsp;zakládal. Shledal, že firma má stále méně peněz&nbsp;i&nbsp;významu. Nepočetný kmen oddaných fanoušků se&nbsp;však svých hranatých macintoshů držel jako relikvií. Applofilové si tetovali nakousnutá jablka na&nbsp;kůži, kázali o&nbsp;nich na&nbsp;večírcích a&nbsp;svou věrnost vydávali za&nbsp;morální postoj. Nebyla to obyčejná loajalita ke&nbsp;značce. Byla to lovestory.
Marketingoví teoretici tomu říkají lovebrands čili „láskoznačky“ – produkty nebo firmy, které vzbuzují iracionální, téměř romantickou oddanost.

Iracionální srdce

<clink anchorid="7"></clink>
Věštírna v&nbsp;Delfách
starověké Řecko, 8. století př. Kr. – 4. století n. l.
Jak dokážete duchovní lásku? Poutníci cestovali na&nbsp;velké vzdálenosti, aby získali tajemné proroctví od&nbsp;Apollónovy kněžky, protože&nbsp;věřili, že její slova obsahují božskou pravdu. Její síla spočívala v&nbsp;nejednoznačnosti – odpovědi byly natolik vágní, že inspirovaly k&nbsp;nekonečným interpretacím (a&nbsp;závislosti).
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Turínské plátno
středověká Evropa, ???? – současnost
Stejně jako je patrně nejznámějším logem světa krucifix, funguje Turínské plátno jako značka se&nbsp;vším všudy. Je považováno za&nbsp;Kristův&nbsp;pohřební plášť, přitahuje poutníky do&nbsp;italského Turína&nbsp;a&nbsp;stvořilo turistický ruch již několik století před&nbsp;influencery. Sporná autenticita jen umocňuje jeho přitažlivost (debaty = bezplatný marketing).
&nbsp;
Encyclopédie
osvícenská Francie, 1751–1772
Encyklopedie Diderota a&nbsp;d’Alemberta nebyla jen knihou – byla to rebelská lifestylová značka. Předplatitelé se&nbsp;svazky chlubili jako symbolem svého postavení, a&nbsp;signalizovali tak svou oddanost rozumu a&nbsp;antimonarchistickým ideálům. Cenzurní boje z&nbsp;ní udělaly ultimátní symbol „zakázaného vědění“.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Wedgwoodská keramika
1760–současnost
Angličan Josiah Wedgwood proměnil keramiku v&nbsp;symbol aspirace. Jeho Jasperware (modrobílé vázy s&nbsp;reliéfními motivy) propagovaly neoklasicistickou estetiku mezi rostoucí střední třídou. Loajalita byla tak silná, že se&nbsp;fanoušci nazývali „Wedgwoodians“.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Harley-Davidson
1903–současnost
Značka představující životní styl psanců. Motocykly Harley se&nbsp;staly symbolem americké rebelie, zvěčněné ve&nbsp;filmech jako Easy Rider. Majitelé nosili kožené bundy, vstupovali do&nbsp;HOG (Harley Owners Group) a&nbsp;tetovali si loga – motocykly se&nbsp;tak staly znakem kmenové příslušnosti.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Disney
1923–současnost
Monopol na&nbsp;emoce. Disney – od&nbsp;Mickeyho Mouse až&nbsp;po&nbsp;Marvel – se&nbsp;zakousl do&nbsp;dětských duší po&nbsp;celém světě. Jeho parky jsou poutními místy a&nbsp;fanoušci diskutují o&nbsp;jeho kanonických příbězích jako teologové, což lze vnímat jako důkaz přitažlivosti značky.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Patagonia
1973–současnost
Hodnota značky staví na&nbsp;ekologickém aktivismu. Vyzývá zákazníky, aby „nakupovali méně“, a&nbsp;věnuje zisk na&nbsp;ekologické projekty. Patagonia proměnila konzumerismus v&nbsp;morální odznak. Věrní zákazníci nosí fleecové bundy jako symbol toho, že „jim záleží na&nbsp;planetě“, a&nbsp;snaží se&nbsp;tak spojovat vlastní identitu se&nbsp;svou představou etického jednání.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Apple
1976–současnost
Kult jednoduchosti. Čistý design Apple a&nbsp;étos „Think Different“ inspirují téměř náboženské nadšení (ačkoli ve&nbsp;skutečnosti „Mysli jinak“ znamená „Myslete všichni stejně“). Fanoušci stojí fronty na&nbsp;uvedení nových produktů, s&nbsp;radostí jim odpouštějí skutečnost, že nekomunikují s&nbsp;ničím&nbsp;jiným než s&nbsp;dalšími výrobky značky, a&nbsp;Steva Jobse považují za&nbsp;proroka.

<clink anchorid="7"></clink>
Věštírna v&nbsp;Delfách
starověké Řecko, 8. století př. Kr. – 4. století n. l.
Jak dokážete duchovní lásku? Poutníci cestovali na&nbsp;velké vzdálenosti, aby získali tajemné proroctví od&nbsp;Apollónovy kněžky, protože&nbsp;věřili, že její slova obsahují božskou pravdu. Její síla spočívala v&nbsp;nejednoznačnosti – odpovědi byly natolik vágní, že inspirovaly k&nbsp;nekonečným interpretacím (a&nbsp;závislosti).
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Turínské plátno
středověká Evropa, ???? – současnost
Stejně jako je patrně nejznámějším logem světa krucifix, funguje Turínské plátno jako znač

Značky, co mají BIG jméno

<clink anchorid="5"></clink>
Propojení umění a&nbsp;designu je patrné v&nbsp;každé kolekci mladé návrhářky Natalie Dufkové. Právě multižánrovost dokáže rozproudit její kreativitu a&nbsp;přináší nové impulzy pro&nbsp;módní tvorbu.
Před&nbsp;diváky víří modelky v&nbsp;šatech, které působí, jako kdyby byly utkané z&nbsp;vánku a&nbsp;mořské pěny. Při&nbsp;každém pohybu a&nbsp;odlišném dopadu světla se&nbsp;totiž proměňují, vlní, jakoby se&nbsp;rozpouštějí. Právě takovou podobu jim dokázala vtisknout módní designérka Natalie Dufková, kreativní ředitelka značky NANICHE. Pro&nbsp;její rukopis je typická okázalost, která však působí nesmírně křehce. Patrná byla i&nbsp;na&nbsp;přehlídce v&nbsp;rámci prestižního Budapest Central European Fashion Weeku, kde značka prezentovala kolekci Inspirality.
Její vznik podnítilo propojení se&nbsp;sklářskou výtvarnicí Vladimírou Klumpar. „Vladina je nesmírně inspirativní osoba. Byla jsem u&nbsp;ní v&nbsp;ateliéru a&nbsp;zaujala mě nádherná paleta barev, se&nbsp;kterými pracuje, a&nbsp;křehkost skla. Právě to jsem se&nbsp;snažila dostat i&nbsp;do&nbsp;kolekce Inspirality. Sklo je subtilní, ale zároveň sošné, vybírala jsem tak materiály, do&nbsp;kterých jsem tyhle vlastnosti mohla přenést,“ přibližuje návrhářka. Vladimíra Klumpar zároveň tvoří spirálové skleněné objekty, které se&nbsp;Natalii Dufkové podařilo přenést nejen do&nbsp;oděvních tvarů, ale také do&nbsp;názvu kolekce.<clink anchorid="4"></clink> <clink anchorid="3"></clink>
Sklo ale v&nbsp;kolekci nefunguje jen v&nbsp;metaforické rovině. Je jedním z&nbsp;materiálů, který ji kromě hedvábí či&nbsp;organzy utváří. „Společně s&nbsp;mým přítelem Vaskem Novosadem jsme pro&nbsp;kolekci navrhli skleněné objekty, které slouží jako ucha ke&nbsp;kabelkám, náramky či&nbsp;jiné malé sochy. Vznikaly procesem tavené plastiky: nejprve jsme pro&nbsp;ně digitálně modelovali formy a&nbsp;pak je tiskli pomocí 3D tisku,“ popisuje Dufková a&nbsp;dodává, že právě spolupráce s&nbsp;dalšími lidmi a&nbsp;propojování oborů jsou pro&nbsp;její tvorbu obzvlášť důležité. „Dává mi to nové impulzy, nový pohled. Myslím, že výsledek je pak mnohem silnější.“
I&nbsp;díky tomuto přístupu je módní rukopis Natalie Dufkové skutečně neotřelý. Nebojí se&nbsp;velkorysých oděvních forem, rozevlátých materiálů ani nabírání a&nbsp;říká, že k&nbsp;oděvu přistupuje sochařsky. Návrhářka se&nbsp;usmívá – už při&nbsp;studiích na&nbsp;pražské UMRPUM v&nbsp;Ateliéru designu oděvu a&nbsp;obuvi Liběny Rochové prý měla jasno, že minimalismus nebude její cesta. Na&nbsp;škole tak začala tvořit výrazné módní kousky, které kompozičně skládala tak, jako kdyby malovala obraz. Než se&nbsp;začala věnovat oděvní tvorbě, inklinovala k&nbsp;volnému umění, takže&nbsp;jde o&nbsp;přístup, který je jí dlouhodobě blízký.
Když&nbsp;jí ještě během studií, v&nbsp;roce 2019, nabídla Věra Linhartová, že by společně mohly založit značku, měla tak na&nbsp;čem stavět. „Věra má ekonomické možnosti, jiný background než já, což pro&nbsp;mě bylo důležité, protože&nbsp;vytvořila skvělé zázemí. Když&nbsp;jsme hledaly design language značky, věděla jsem, že nemohu pracovat pouze s&nbsp;velkými formami, které jsem dělala na&nbsp;UMPRUM. Takže&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;máme v&nbsp;nabídce ready to wear kousky, jako jsou košile nebo kalhoty, stále držíme i&nbsp;signifikantní elementy, například moment řasení nebo formu, která je odlišuje od&nbsp;jiných produktů,“ uzavírá Dufková.<clink anchorid="2"></clink> <clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="5"></clink>
Propojení umění a&nbsp;designu je patrné v&nbsp;každé kolekci mladé návrhářky Natalie Dufkové. Právě multižánrovost dokáže rozproudit její kreativitu a&nbsp;přináší nové impulzy pro&nbsp;módní tvorbu.
Před&nbsp;diváky víří modelky v&nbsp;šatech, které působí, jako kdyby byly utkané z&nbsp;vánku a&nbsp;mořské pěny. Při&nbsp;každém pohybu a&nbsp;odlišném dopadu světla se&nbsp;totiž proměňují, vlní, jakoby se&nbsp;rozpouštějí. Právě takovou podobu jim dokázala vtisknout módní designérka Natalie Dufková, kreativní ředitelka značky NANICHE. Pro&nbsp;její rukopis je typická okázalost, která však působí nesmírně křehce. Patrná b

Křehká inspirace ve spirálách

Jakmile vejdete do&nbsp;krejčovské dílny, něco vás&nbsp;vybízí ztlumit hlas. Stojíte v&nbsp;místě, kde elegance a&nbsp;vytříbený vkus hrají důležitou roli, kde se&nbsp;krásné látky přetvářejí na&nbsp;ještě krásnější oděvy, kde i&nbsp;nepatrný knoflík&nbsp;či&nbsp;hedvábná nit mají velkou váhu. Navštívili jsme pět osobností ze&nbsp;světa tohoto půvabného řemesla a&nbsp;nechali se&nbsp;unést atmosférou starých časů.
&nbsp;
Patrik Dařílek, Emperor, Horní Počernice, Náchodská<clink anchorid="1"></clink>
„Díváte na&nbsp;esenci našeho tvůrčího zázemí,“ říká Patrik Dařílek, zatímco nás&nbsp;provází svým krejčovským ateliérem. I&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;to při&nbsp;pohledu zvenčí nezdá, jelikož se&nbsp;nachází v&nbsp;nenápadném domě v&nbsp;Horních Počernicích, právě zde vznikají jedny z&nbsp;nejpreciznějších zakázkových oděvů – košil, sak, kalhot, obleků, a&nbsp;to výhradně z&nbsp;těch nejkvalitnějších materiálů. Dařílek je totiž perfekcionista. Vrcholné krejčovině včetně vývoje nových materiálů je bezmezně oddaný celý život. Se&nbsp;svou ženou Ivetou během let dovedli každý oděv&nbsp;k&nbsp;naprosté dokonalosti – například jedna zakázková košile vzniká téměř čtyři&nbsp;dny, sestává z&nbsp;57 dílů a&nbsp;je šita 15 stehy na&nbsp;jeden centimetr. „Něco takového děláme jen my. Ne proto, že bychom si chtěli komplikovat život. Právě tento náš řemeslný postup zaručuje výjimečnou kvalitu. Tvoříme užité umění, které s&nbsp;vámi má žít dlouho a&nbsp;těšit vás.“
&nbsp;
Oleksandr Popov, High Cuff, Praha 10, 28. pluku <clink anchorid="2"></clink>
Ve&nbsp;sklepních prostorách jednoho z&nbsp;vršovických domů se&nbsp;ukrývá krejčovská dílna, v&nbsp;níž se&nbsp;skví role prvotřídního denimu a&nbsp;řada vzácných šicích strojů. Na&nbsp;nich Oleksandr Popov tvoří džíny na&nbsp;zakázku, které džínoví fajnšmekři&nbsp;rozhodně nepřehlédnou – klasické střihy prověřené časem, velmi pevná látka, selvedge zakončení patrné při&nbsp;ohrnutí u&nbsp;chodidel a&nbsp;ručně obšité knoflíky jsou u&nbsp;značky High Cuff naprostý základ. První džíny Popov ušil v&nbsp;roce 2017, krejčovskému řemeslu se&nbsp;ale věnuje celý život. „Moderní věci mě tolik nebaví, raději dělám vintage střihy – džíny, které mohou moji klienti nosit každý den. Nejvíce šiju na&nbsp;zakázku a&nbsp;mí klienti vědí, že si na&nbsp;džíny třeba i&nbsp;měsíc počkají. Naštěstí je to věc, na&nbsp;kterou nikdo tolik nespěchá, je za&nbsp;tím&nbsp;spíš zážitek,“ vysvětluje Popov.
&nbsp;
Richard Hájek, Delor, Praha 1, Národní třída<clink anchorid="3"></clink>
Módní salon Delor je dnes jednou z&nbsp;největších krejčovských institucí v&nbsp;Česku, jelikož se&nbsp;jeho majitelé vydali cestou franšízových poboček. Rozhodně tím&nbsp;neklesla kvalita – krejčovství stále nabízí i&nbsp;bespoke šití obleků, nejvíce využívaná je ale jeho služba Made to measure. Jak však přibližuje krejčí Richard Hájek, který působí v&nbsp;salonu na&nbsp;Národní třídě, i&nbsp;v&nbsp;případě tohoto způsobu šití zde využívají prvky klasické krejčoviny, jako je full canvas, pikýrování, ručně vyšité knoflíkové dírky či&nbsp;výztuže&nbsp;saka z&nbsp;koňských žíní, díky nimž působí na&nbsp;těle živěji a&nbsp;lépe kopíruje tvar postavy. „V&nbsp;každém salonu máme jiné módní poradce, takže&nbsp;si klient může vybrat takového, který mu typově skutečně sedí. Nevytváříme tu trendy, spíše se&nbsp;každého člověka snažíme poznat, zjistit, co mu vyhovuje, a&nbsp;ukázat mu nějaký směr, podpořit jeho styl a&nbsp;poradit mu, jak to může být lepší,“ říká Hájek.
&nbsp;
Zdeněk&nbsp;Hartl, Salon Hartl, Praha 6, Verdunská<clink anchorid="4"></clink>
Když&nbsp;se&nbsp;řekne vrcholná krejčovina, spousta znalců a&nbsp;milovníků vytříbeného odívání si vzpomene na&nbsp;Zdeňka Hartla. Řemeslu se&nbsp;nejen v&nbsp;Praze, ale i&nbsp;ve&nbsp;Vídni věnuje už přes&nbsp;půl století a&nbsp;během té doby oblékl četné prezidenty, šlechtice, politiky, dirigenty či&nbsp;české i&nbsp;světové hvězdy. Stejně jako jeho někdejší mistr říká, že člověka přece nepotřebuje měřit – koukne a&nbsp;vidí! Což je velmi raritní expertiza, díky které v&nbsp;krajních případech dokáže ušít oblek na&nbsp;míru i&nbsp;na&nbsp;základě fotografie. To ale klient přijde o&nbsp;zkušenost, s&nbsp;níž jde bespoke krejčovina ruku v&nbsp;ruce, a&nbsp;zároveň Zdeňka Hartla ochudí o&nbsp;to, co má na&nbsp;své práci vůbec nejraději: „Poznal jsem díky ní spoustu zajímavých lidí, které bych jinak v&nbsp;životě nepotkal. Když&nbsp;jsem šel na&nbsp;krejčovinu, říkal jsem si, že budu sedět na&nbsp;zadku. Přitom ročně najezdím 70 tisíc kilometrů – s&nbsp;tímhle řemeslem jsem byl všude možně po&nbsp;Evropě,“ říká.
&nbsp;
Jan Trakal, Alois Ficek, Praha 1, Nerudova<clink anchorid="5"></clink>
V&nbsp;Nerudově ulici, ve&nbsp;stínu kostela U&nbsp;Kajetánů, se&nbsp;ukrývá dílna Jana Trakala, jenž stojí za&nbsp;značkou Alois Ficek. Vystudovaný grafik ji pojmenoval po&nbsp;svém pradědovi a&nbsp;začal tvořit nejprve módní kousky z&nbsp;vintage oděvů. Dnes pracuje především se&nbsp;starými přírodními látkami, z&nbsp;nichž navrhuje pohodlnou módu pro&nbsp;každý den vycházející z&nbsp;estetiky dob dávno minulých. Najdete tu manšestrové obleky, ručně pletené kravaty, svetry s&nbsp;plstěnými zvířátky, pletená trička či&nbsp;kalhoty se&nbsp;záplatami, které spojuje nápaditost a&nbsp;vtip, jež jsou Trakalovi vlastní. „V&nbsp;módě se&nbsp;vůbec nesnažím o&nbsp;novotvary. Dělám ji proto, abych se&nbsp;kvalitou dostal k&nbsp;věcem, které vznikaly dříve&nbsp;a&nbsp;které byly neošizené. Líbilo by se&nbsp;mi, kdyby muži&nbsp;chodili více oblékání způsobem, jako tomu bylo ještě do&nbsp;60. let. Pak totiž vkusná móda pro&nbsp;chlapy skončila. Všichni začali vypadat jako veksláci,“ směje se.

Jakmile vejdete do&nbsp;krejčovské dílny, něco vás&nbsp;vybízí ztlumit hlas. Stojíte v&nbsp;místě, kde elegance a&nbsp;vytříbený vkus hrají důležitou roli, kde se&nbsp;krásné látky přetvářejí na&nbsp;ještě krásnější oděvy, kde i&nbsp;nepatrný knoflík&nbsp;či&nbsp;hedvábná nit mají velkou váhu. Navštívili jsme pět osobností ze&nbsp;světa tohoto půvabného řemesla a&nbsp;nechali se&nbsp;unést atmosférou starých časů.
&nbsp;
Patrik Dařílek, Emperor, Horní Počernice, Náchodská<clink anchorid="1"></clink>
„Díváte na&nbsp;esenci našeho tvůrčího zázemí,“ říká Patrik Dařílek, zatímco nás&nbsp;provází svým krejčovským ateliérem. I&nbsp;když&nbsp;s

Kouzlo starého světa

<clink anchorid="1"></clink>
S&nbsp;architekty ze&nbsp;studia Apropos architects Tomášem Beránkem a&nbsp;Michalem Gabašem o&nbsp;tom, jak se&nbsp;cítili, když&nbsp;se&nbsp;jejich vize českého pavilonu na&nbsp;výstavě Expo u&nbsp;Ósackého zálivu po&nbsp;letech příprav zhmotnila.
&nbsp;
Dlouho jsme český národní pavilon vídali jen na&nbsp;vizualizacích, nyní si na&nbsp;něj návštěvníci Expa konečně mohou „sáhnout“. Jaké to pro&nbsp;vás&nbsp;je, když&nbsp;jej po&nbsp;takové době vidíte stát, přímo u&nbsp;vody?
Pocit z&nbsp;pavilonu máme skvělý. Je téměř neuvěřitelné, že stojí v&nbsp;původní koncepci a&nbsp;s&nbsp;dodržením materiálů, které jsme chtěli – to platí především pro&nbsp;dřevěnou nosnou konstrukci.
V&nbsp;čem se&nbsp;v&nbsp;pavilonu odráží to české? Tedy když&nbsp;se&nbsp;podíváme ryze na&nbsp;architekturu, nikoli jeho „náplň“.
Myslíme si, že pavilon je výjimečnou vizitkou nejen vysoké úrovně české architektury, ale především schopností českých stavebních firem. Ty se&nbsp;totiž na&nbsp;jeho realizaci podílely z&nbsp;velké části – zhruba ze&nbsp;75 % stavbu zajišťovaly subdodávky generálního zhotovitele, společnosti Daisue Construction. Nosnou dřevěnou konstrukci kompletně navrhla a&nbsp;postavila česká firma A2 Timber, zatímco za&nbsp;fasádu pavilonu nesly odpovědnost firmy Wieden s.r.o. a&nbsp;Kolektiv Ateliers.
Co bylo největší výzvou?
Největší výzvou byl bezesporu složitý povolovací proces a&nbsp;prosazení pavilonu jako dřevostavby. Jakmile jsme si spolu s&nbsp;českým statikem Lukášem Krbcem ověřili, že spirálovitá dřevěná konstrukce – která je v&nbsp;přední části až&nbsp;sedm metrů vykonzolovaná – je staticky bezpečná a&nbsp;funkční, začala druhá fáze&nbsp;„boje“: přesvědčit o&nbsp;tom i&nbsp;japonské úřady.
Jaká byla cesta ke&nbsp;skleněné fasádě, která v&nbsp;areálu Expa skutečně vyniká? 
Skleněná fasáda představuje samostatnou kapitolu – její vývoj byl poměrně turbulentní. Zvažovali jsme několik různých technologií tabulového skla, od&nbsp;spékaného po&nbsp;lehané. Nakonec rozhodly zejména&nbsp;požadavky na&nbsp;bezpečnost. Fasáda totiž musí odolávat nejen seizmickému zatížení při&nbsp;zemětřesení, ale i&nbsp;silnému horizontálnímu tlaku během každoročních tajfunů. Kromě toho plní sklo funkci zábradlí a&nbsp;musí vydržet i&nbsp;extrémní tlak, který může vzniknout například při&nbsp;evakuaci, kdy se&nbsp;lidé nahrnou proti fasádě. To vedlo k&nbsp;rozhodnutí použít kalené a&nbsp;laminované sklo ve&nbsp;vrstvené sendvičové konstrukci.
Kde a&nbsp;jak dlouho fasáda vznikala?
Fasáda je esteticky výrazná – tvoří ji dvojitě pískované vzory a&nbsp;vnější strukturální válcovaná vrstva. Na&nbsp;její výrobě se&nbsp;podílely tři&nbsp;české firmy: samotné tabulové sklo dodala společnost AGC z&nbsp;Teplic, pískování zajišťoval Kolektiv Ateliers z&nbsp;Kamenického Šenova a&nbsp;fasádní rámy i&nbsp;kompletaci měla na&nbsp;starost firma Wieden z&nbsp;Prahy a&nbsp;Liberce. Vyrábělo se&nbsp;od&nbsp;května do&nbsp;srpna 2024. Následně byly fasádní panely na&nbsp;etapy přepravovány lodí do&nbsp;Japonska. Samotná montáž se&nbsp;dělala během prosince, s&nbsp;drobnými dokončovacími pracemi na&nbsp;začátku letošního ledna.

<clink anchorid="1"></clink>
S&nbsp;architekty ze&nbsp;studia Apropos architects Tomášem Beránkem a&nbsp;Michalem Gabašem o&nbsp;tom, jak se&nbsp;cítili, když&nbsp;se&nbsp;jejich vize českého pavilonu na&nbsp;výstavě Expo u&nbsp;Ósackého zálivu po&nbsp;letech příprav zhmotnila.
&nbsp;
Dlouho jsme český národní pavilon vídali jen na&nbsp;vizualizacích, nyní si na&nbsp;něj návštěvníci Expa konečně mohou „sáhnout“. Jaké to pro&nbsp;vás&nbsp;je, když&nbsp;jej po&nbsp;takové době vidíte stát, přímo u&nbsp;vody?
Pocit z&nbsp;pavilonu máme skvělý. Je téměř neuvěřitelné, že stojí v&nbsp;původní koncepci a&nbsp;s&nbsp;dodrž

Vizitka českého umu a práce

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;pražském obchodním centru Palladium byl otevřen nový zážitkový butik s&nbsp;bezdýmnými alternativami IQOS. Celý prostor je navržen tak, aby zapojil smysly, představil nové technologie a&nbsp;vybízel ke&nbsp;zvídavosti. Výrazný design zaujme kontrastní kombinací barev a&nbsp;organickými tvary a&nbsp;spíše než jako obchod působí jako lounge, který láká k&nbsp;úniku před&nbsp;městským shonem. Butik najdete v&nbsp;přízemním patře Palladia a&nbsp;otevřeno má každý den od&nbsp;9 do&nbsp;21 hodin. Vstup je od&nbsp;osmnácti let.

Nový zážitkový butik v Palladiu

Veronika Tyler

<clink anchorid="1"></clink>
Prestižní ocenění Interiér roku zná svého jubilejního desátého držitele. Absolutním vítězem se&nbsp;stal výrazný a&nbsp;odvážný dům Oskar v&nbsp;Kamenné Lhotě od&nbsp;architekta Jana Žaloudka. Unikátní novostavba čerpá inspiraci ze&nbsp;sakrálních staveb a&nbsp;tradiční venkovské architektury.
Dům Oskar na&nbsp;jihočeské vesnici navrhl architekt Jan Žaloudek pro&nbsp;sebe a&nbsp;svou rodinu. Je nejenom soukromou rezidencí, ale i&nbsp;místem pro&nbsp;umělecké workshopy. Stavbu vsadil do&nbsp;bývalé zámecké zahrady, jejíž genius loci dotváří torzo barokní stodoly, staleté stromy a&nbsp;kamenná zeď lemující pozemek. Interiér maximálně využívá propojení s&nbsp;přírodou a&nbsp;denním světlem. Ložnice a&nbsp;hlavní obytné prostory poskytují panoramatický výhled do&nbsp;ovocné zahrady. Dřevěné stínicí panely z&nbsp;nabílené české jedle a&nbsp;smrku umožňují regulaci světla a&nbsp;vytvářejí intimní atmosféru.
Dům získal své jméno po&nbsp;skladateli Oskaru Nedbalovi, který na&nbsp;sousedním zámku složil slavnou operetu Polská krev. Porota ocenila především sebevědomý koncept – inspiraci sakrální a&nbsp;lidovou architekturou – a&nbsp;citlivý vztah ke&nbsp;krajině. „Dům Oskar vzbudil největší diskusi ze&nbsp;všech vítězů za&nbsp;deset let existence ocenění. Vyvolává silné emoce – a&nbsp;to je v&nbsp;architektuře správně,“ komentuje rozhodnutí poroty zakladatel soutěže Petr Tschakert.
Mezinárodní porota vybírala z&nbsp;222 realizací z&nbsp;Česka a&nbsp;Slovenska. Předsedou byl emeritní rektor UMPRUM Jiří Pelcl. Zastoupeni byli nejen architekti a&nbsp;designéři, ale i&nbsp;osobnosti vizuální kultury – režisérka Hana Třeštíková či&nbsp;výtvarník&nbsp;Jan Kaláb. Právě multidisciplinární přístup k&nbsp;hodnocení má ambici reflektovat interiér jako fenomén přesahující samotnou architekturu.
Do&nbsp;finále se&nbsp;letos probojovaly i&nbsp;tak rozmanité projekty jako rekonstruovaný panelový byt, nové PressCentrum ČTK nebo mateřská škola kombinovaná s&nbsp;domem pro&nbsp;seniory. Nechyběla ani Cena zahraničních médií, kterou udělovali novináři&nbsp;z&nbsp;evropských designových a&nbsp;architektonických titulů.
Ocenění letos slaví deset let existence; za&nbsp;tu dobu jím „prošlo“ bezmála dva tisíce interiérů a&nbsp;stalo se&nbsp;klíčovým barometrem tuzemského interiérového designu. Podobu ceny pro&nbsp;vítěze&nbsp;tradičně navrhuje každý rok jiná výrazná osobnost. Letos se&nbsp;jí ujali designéři&nbsp;Michaela Tomišková a&nbsp;Jakub Janďourek ze&nbsp;studia Dechem. Sošky vznikly ve&nbsp;sklárně Bomma ze&nbsp;střepů nepovedených kusů – získaly tak symbolicky druhý život – stejně jako některé oceněné interiéry.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Prestižní ocenění Interiér roku zná svého jubilejního desátého držitele. Absolutním vítězem se&nbsp;stal výrazný a&nbsp;odvážný dům Oskar v&nbsp;Kamenné Lhotě od&nbsp;architekta Jana Žaloudka. Unikátní novostavba čerpá inspiraci ze&nbsp;sakrálních staveb a&nbsp;tradiční venkovské architektury.
Dům Oskar na&nbsp;jihočeské vesnici navrhl architekt Jan Žaloudek pro&nbsp;sebe a&nbsp;svou rodinu. Je nejenom soukromou rezidencí, ale i&nbsp;místem pro&nbsp;umělecké workshopy. Stavbu vsadil do&nbsp;bývalé zámecké zahrady, jejíž genius loci dotváří torzo barokní stodoly, staleté stromy a&nbsp;kamenná zeď lemující pozemek. Interiér maximálně využívá

Oskar z Kamenné Lhoty

<clink anchorid="1"></clink>
Chtěli si pořídit stůl s&nbsp;určitou barvou, texturou a&nbsp;estetikou. Ale nebyl k&nbsp;mání, tak si jej vyrobili sami. Zhruba tak začíná příběh designové značky Synestè, kterou založili manželé Zuzana a&nbsp;Pavel Hadáčkovi. Navzdory nevelkým ambicím vznikl brand, který už nyní působí v&nbsp;několika středoevropských zemích a&nbsp;plánuje další expanzi. Jeho misí je učinit svět skrze řemeslo zas o&nbsp;něco krásnějším.
Na&nbsp;otázku, jak se&nbsp;dostali k&nbsp;designu, odpovídají jedním slovem: Nečekaně! „Nikdy jsme neměli ambici budovat značku, natož něco navrhovat nebo vyrábět. Synestè vzniklo čistě z&nbsp;osobní potřeby – chtěli jsme domů stůl, jenže&nbsp;na&nbsp;trhu nic podobného nebylo. Tak jsme si ho vyrobili,“ říká Zuzana Hadáčková.
Jako materiál je tenkrát zaujala minerální stěrka, která pro&nbsp;své inovativní spojení přírodních minerálů, pigmentů a&nbsp;pojiv zaručuje hladký a&nbsp;organicky strukturovaný povrch. Pro&nbsp;svůj nápad spustit designovou značku&nbsp;musela Zuzana nejdřív&nbsp;přemluvit manžela. „V&nbsp;době, kdy Synestè získávalo první obrysy, se&nbsp;nám rozrostla rodina o&nbsp;druhé dítě a&nbsp;synovi v&nbsp;té době bylo jen asi šest měsíců. Času i&nbsp;energie bylo málo, ale oba jsme cítili, že to chceme zkusit,“ vysvětluje.
„Zuzka měla od&nbsp;začátku jasnější vizi – cítila, že v&nbsp;tom něco je,“ připojuje se&nbsp;Pavel Hadáček. „Já byl naopak spíš skeptický, ale ten potenciál mi došel poměrně rychle. V&nbsp;úplných začátcích nám navíc pomohla i&nbsp;moje část rodiny, která je řemeslně zručná – díky ní jsme zvládli vyrobit první stoly. A&nbsp;právě ve&nbsp;chvíli, kdy se&nbsp;to všechno spojilo – naše estetika, touha tvořit vlastní věci a&nbsp;samotné řemeslo –, to začalo dávat smysl.“<clink anchorid="4"></clink>
Oba tíhnou k&nbsp;přírodním materiálům. Co je na&nbsp;nich baví nejvíc? „Jsou přirozenými nositeli kvality a&nbsp;nadčasovosti,“ říká Zuzana. K&nbsp;naší trojici – minerální stěrka, kámen a&nbsp;keramika – teď přidáváme vlnu, a&nbsp;to v&nbsp;podobě autorské kolekce marockých koberců. Ty dobře doplňují naše portfolio a&nbsp;už teď vidíme, jak se&nbsp;na&nbsp;ně zákazníci těší. A&nbsp;my taky.“ I&nbsp;při&nbsp;zařizování vlastního bytu volili tyto materiály.
„Zároveň vyznáváme spíš pomalejší tempo – všechno dost promýšlíme a&nbsp;pořizujeme jen to, co nám skutečně dává smysl. Člověk&nbsp;si pak věcí víc váží a&nbsp;nemá potřebu je neustále měnit.“
Pavel na&nbsp;přírodních materiálech oceňuje jejich charakter a&nbsp;přirozenou krásu. „Nejde jen o&nbsp;udržitelnost – i&nbsp;když&nbsp;věřím, že když&nbsp;už něco tvoříme, má to být kvalitní, promyšlené a&nbsp;na&nbsp;dlouhou dobu. Pro&nbsp;mě je to spíš určitá filozofie zpomalení v&nbsp;době, která neustále zrychluje. A&nbsp;ne, není to jen fráze.“
Hodně péče věnují kolekci z&nbsp;minerální stěrky, do&nbsp;níž mají postupně přibývat další produkty. Kolekce s&nbsp;názvem Kanso je jejich pomyslným manifestem. Precizní geometrie, vyvážené proporce a&nbsp;jemná textura stěrky definují solitéry, které přirozeně zapadnou do&nbsp;jakéhokoli prostoru. Ať už jde o&nbsp;konferenční stůl, podstavec, anebo designový akcent v&nbsp;interiéru. Zároveň by rádi nabízeli zakázkový design. „A&nbsp;taky mám pořád v&nbsp;hlavě menší kolekci inspirovanou naší oblíbenou japonskou estetikou,“ doplňuje Zuzana.<clink anchorid="3"></clink>
Dalším novým tématem jsou pro&nbsp;ně mikrocementové a&nbsp;dekorativní povrchy pro&nbsp;podlahy, stěny a&nbsp;koupelny. „Jsou přirozenou extenzí produktového portfolia. Máme super tým, který má dlouholeté zkušenosti a&nbsp;umí se&nbsp;stěrkou možné i&nbsp;nemožné, a&nbsp;tak jsme si říkali, že svůj pohled na&nbsp;design a&nbsp;estetiku obecně zkusíme nabídnout zákazníkům i&nbsp;touto cestou.“
Oba se&nbsp;shodují, že ve&nbsp;výsledku mají jejich produkty často dost pragmatický základ. „Jasně, chceme, aby byly krásné. Ale stejně tak musejí dobře fungovat v&nbsp;běžném životě – aby se&nbsp;u&nbsp;stolu dobře sedělo, byl stabilní, povrch vydržel každodenní používání. Takže&nbsp;pořád hledáme balanc mezi estetikou a&nbsp;funkčností. A&nbsp;myslím, že právě tenhle poměr je pro&nbsp;nás&nbsp;klíčový,“ říká Zuzana. „Hodně nasloucháme i&nbsp;našim zákazníkům – často nás&nbsp;jejich potřeby nebo zpětná vazba nasměrují k&nbsp;novému tvaru, úpravě či&nbsp;úplně novému typu produktu.“
Na&nbsp;svém webu tvrdí, že skrze barvu, texturu a&nbsp;řemeslné umění zanechávají svět o&nbsp;něco krásnějším, než jej našli. To je jejich mise. „V&nbsp;tuhle chvíli se&nbsp;soustředíme hlavně na&nbsp;to, aby si naši&nbsp;zákazníci mohli výrobky osobně prohlédnout na&nbsp;více místech. Od&nbsp;června budou naše stoly dostupné v&nbsp;Bratislavě, řešíme zastoupení v&nbsp;Krakově a&nbsp;ve&nbsp;Varšavě. Také připravujeme kolekci velkých solitérních váz&nbsp;– každá bude jedinečný originál, vznikající v&nbsp;kolaboraci s&nbsp;talentovanou keramičkou Lucií Okánikovou z&nbsp;Muoiatelieru v&nbsp;Bratislavě. Vázy bychom chtěli představit během několika týdnů a&nbsp;vnímáme je jako další vrstvu, která Synestè přirozeně rozšiřuje,“ uzavírá Pavel Hadáček.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Chtěli si pořídit stůl s&nbsp;určitou barvou, texturou a&nbsp;estetikou. Ale nebyl k&nbsp;mání, tak si jej vyrobili sami. Zhruba tak začíná příběh designové značky Synestè, kterou založili manželé Zuzana a&nbsp;Pavel Hadáčkovi. Navzdory nevelkým ambicím vznikl brand, který už nyní působí v&nbsp;několika středoevropských zemích a&nbsp;plánuje další expanzi. Jeho misí je učinit svět skrze řemeslo zas o&nbsp;něco krásnějším.
Na&nbsp;otázku, jak se&nbsp;dostali k&nbsp;designu, odpovídají jedním slovem: Nečekaně! „Nikdy jsme neměli ambici budovat značku, natož něco navrhovat nebo vyrábět. Synestè vzniklo čistě z&nbsp;osobní potřeby – chtěli jsm

Synestè. Za svět krásnější

<clink anchorid="1"></clink>
Hotel Andaz Prague, ve&nbsp;který se&nbsp;proměnil přes&nbsp;sto let starý Cukrovarnický palác na&nbsp;Senovážném náměstí, rozhodně není jen místem pro&nbsp;ty, kdo do&nbsp;metropole přijedou na&nbsp;dovolenou či&nbsp;pracovní cestu. Jeho dveře jsou od&nbsp;začátku otevřené i&nbsp;Pražanům, kteří sem mohou vyrazit do&nbsp;avantgardní restaurace ZEM. Kuchyni šéfuje Tim Wanless, který se&nbsp;za&nbsp;plotnou v&nbsp;rodné Anglii pohyboval už coby teenager. Pak ho formovaly především zkušenosti v&nbsp;Norsku pod&nbsp;vedením šéfkuchaře Davida Taylora. „Otevřel mi nový kulinářský svět, když&nbsp;mě seznámil s&nbsp;fermentací a&nbsp;procesy nakládání na&nbsp;skandinávský způsob,“ říká a&nbsp;dodává, že dnes rád pracuje se&nbsp;známými chutěmi – ovšem moderním a&nbsp;promyšleným způsobem je přetváří.
Když&nbsp;Tim Wanless do&nbsp;restaurace ZEM nastoupil, nešlo o&nbsp;nepopsaný list, ale o&nbsp;podnik s&nbsp;nastaveným konceptem – spojovala se&nbsp;zde moderní česká kuchyně s&nbsp;japonskou izakajou. „V&nbsp;praxi to ale bylo občas trochu rozvolněné. Jídla nebyla vždy propojená, neměla jasný příběh. Zaměřil jsem se&nbsp;tak na&nbsp;vytvoření soudržnějšího menu,“ přibližuje.
Výrazně mu v&nbsp;tom pomohl jeho sous chef Libor Kristofčák, který doplňuje chuťovou paletu. Wanless tíhne ke&nbsp;kyselým chutím, zatímco kolega spíše ke&nbsp;sladším a&nbsp;kulatějším, což je na&nbsp;menu dobře patrné – svěží terinu z&nbsp;pstruha střídají vafle s&nbsp;uzeným sýrem a&nbsp;lanýžovým medem, kalamáry s&nbsp;kimči&nbsp;pak zase chobotnice se&nbsp;sladkou takoyaki omáčkou. „Díky kontrastu mezi námi má menu rovnováhu a&nbsp;naše jídla dynamiku a&nbsp;vrstevnatost.“<clink anchorid="5"></clink> <clink anchorid="4"></clink>
Velký vliv má na&nbsp;Wanlesse i&nbsp;jeho žena, která pochází z&nbsp;Moravy. „Než jsem se&nbsp;sem přestěhoval, měl jsem o&nbsp;českém jídle omezenější představu. Ale čas strávený s&nbsp;mojí ženou Martinou a&nbsp;její rodinou, zejména&nbsp;v&nbsp;malé vesnici na&nbsp;Moravě, mi otevřel oči. Začal jsem chápat, co se&nbsp;za&nbsp;českým jídlem skrývá: poctivé sezonní, často skromné suroviny zpracované s&nbsp;péčí a&nbsp;rozmyslem. To ovlivnilo i&nbsp;můj přístup k&nbsp;českým chutím v&nbsp;ZEM – mají duši, kterou rád objevuji a&nbsp;oslavuji.“
Menu v&nbsp;restauraci se&nbsp;mění podle roční doby, kromě toho jej ale Tim Wanless se&nbsp;svým týmem s&nbsp;tím, jak sezona postupuje, průběžně vylepšuje a&nbsp;reaguje na&nbsp;nové nápady, techniky či&nbsp;produkty od&nbsp;dodavatelů. Polední menu je nové každý týden a&nbsp;podle šéfkuchaře skýtá prostor pro&nbsp;experimentování. „Kromě toho pořádáme každý měsíc tematické brunche – od&nbsp;těch inspirovaných Japonskem až&nbsp;po&nbsp;tradiční české zabijačkové hody,“ láká Wanless.<clink anchorid="3"></clink> <clink anchorid="2"></clink>
ZEM Prague
Senovážné náměstí 32, Praha 1

<clink anchorid="1"></clink>
Hotel Andaz Prague, ve&nbsp;který se&nbsp;proměnil přes&nbsp;sto let starý Cukrovarnický palác na&nbsp;Senovážném náměstí, rozhodně není jen místem pro&nbsp;ty, kdo do&nbsp;metropole přijedou na&nbsp;dovolenou či&nbsp;pracovní cestu. Jeho dveře jsou od&nbsp;začátku otevřené i&nbsp;Pražanům, kteří sem mohou vyrazit do&nbsp;avantgardní restaurace ZEM. Kuchyni šéfuje Tim Wanless, který se&nbsp;za&nbsp;plotnou v&nbsp;rodné Anglii pohyboval už coby teenager. Pak ho formovaly především zkušenosti v&nbsp;Norsku pod&nbsp;vedením šéfkuchaře Davida Taylora. „Otevřel mi nový kulinářský svět, když&nbsp;mě seznámil s&nbsp;fermentací a&nbsp;procesy nakládání n

Duše českých surovin s japonským akcentem. ZEM

&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
S&nbsp;řemeslnými pekárnami se&nbsp;v&nbsp;posledních letech roztrhl pytel, v&nbsp;Praze je ale stále spousta čtvrtí, kde kvalitní čerstvé pečivo chybí. Na&nbsp;začátku letošního roku se&nbsp;mohli zaradovat obyvatelé pražských Košíř: v&nbsp;únoru zde v&nbsp;projektu PARVI Cibulka otevřela francouzská pekárna Bread Society. Stojí za&nbsp;ní energická Lucie Caïs&nbsp;Steblová. Před&nbsp;lety působila jako projektová manažerka v&nbsp;architektonickém studiu, rozhodla se&nbsp;ale, že pragmatický svět vymění za&nbsp;prostředí provoněné máslem a&nbsp;moukou mletou na&nbsp;kameni.
„Myslím, že tomu dopomohla pandemie koronaviru, během které jsem si definitivně řekla, že pekárnu otevřu. Po&nbsp;letech jsem potřebovala dělat něco, u&nbsp;čeho bych dostala rychlejší zpětnou vazbu, než je tomu v&nbsp;architektuře. Tam začínáte se&nbsp;zadáním od&nbsp;klienta, a&nbsp;než se&nbsp;projekt dokončí, může utéct i&nbsp;osm let. Ale když&nbsp;něco dobrého uvaříte nebo upečete, máte zpětnou vazbu hned,“ vypráví Steblová a&nbsp;se&nbsp;smíchem dodává, že jí najednou bylo bližší kultivovat kvas místo lidí.
Otevření vlastní pekárny ovšem samozřejmě předcházela patřičná praxe. Lucie Caïs&nbsp;Steblová vzpomíná, že první bábovku upekla už v&nbsp;sedmi letech. Pochází ze&nbsp;slezské vesnice, každé léto se&nbsp;tak neslo v&nbsp;duchu sbírání borůvek a&nbsp;pečení koláčů. Později vypomáhala v&nbsp;matčině restauraci a&nbsp;při&nbsp;práci v&nbsp;architektonickém studiu si volný čas zpestřovala třeba i&nbsp;pečením chleba.<clink anchorid="1"></clink>
„To bylo v&nbsp;době, kdy se&nbsp;otevíraly první řemeslné pekárny. Zjistila jsem, že mi kvasový chleba chutná, a&nbsp;chtěla jsem vyzkoušet vlastní, testovat různé postupy a&nbsp;mouky,“ vzpomíná. Absolvovala kurz u&nbsp;Juliany Fischerové, známé jako Maškrtnica, aby pak doma zjistila, jak moc je kvas nevyzpytatelný a&nbsp;jak moc jeho chování ovlivňuje třeba počasí. První slušný chléb se&nbsp;jí tak podařil až&nbsp;po&nbsp;několika měsících. Rozhodně se&nbsp;ale nevzdávala. Naopak, rozhodla se, že když&nbsp;už ji pekařina tak chytla, rozjede se&nbsp;do&nbsp;její kolébky – do&nbsp;Francie.
„Francouzi nemají u&nbsp;chleba rádi kyselost jako my. V&nbsp;Česku se&nbsp;používá žitný kvas, ve&nbsp;Francii pšeničný, který lze snáze&nbsp;ukočírovat a&nbsp;je i&nbsp;méně kyselý. Právě ten používáme u&nbsp;nás&nbsp;v&nbsp;pekárně, protože&nbsp;podporuje i&nbsp;přirozenou chuť mouky,“ přibližuje Steblová. Ve&nbsp;Francii absolvovala pařížskou školu Ferrandi a&nbsp;prestižní pekařskou École Internationale de Boulangerie v&nbsp;Aix-en-Provence pod&nbsp;vedením Thomase Teffri-Chambellanda. Naučila se&nbsp;tak i&nbsp;bagety, croissanty a&nbsp;další sladké pečivo z&nbsp;plundrového těsta.
Posledním krokem k&nbsp;pekárenskému byznysu byl prostor. Ten Steblová a&nbsp;její manžel našli před&nbsp;třemi lety. Nachází se&nbsp;v&nbsp;objektu bývalé továrny Meopta, který prošel kompletní rekonstrukcí. Prostor si ale vyžádal řadu dalších stavebních úprav a&nbsp;cestu k&nbsp;vysněné pekárně komplikovalo i&nbsp;odhlučnění kvůli majiteli bytu nad&nbsp;ní.
Po&nbsp;četných peripetiích se&nbsp;ale podařilo pekárnu otevřít a&nbsp;Lucie si pochvaluje, že už teď mají spoustu klientů, kteří se&nbsp;za&nbsp;pečivem rádi vracejí. Není se&nbsp;čemu divit. Ať už sáhnete po&nbsp;chlebu, bagetě, croissantu, kardamomovém motanci či&nbsp;sféře z&nbsp;croissantového těsta, která je díky speciálnímu žebrování neuvěřitelně křupavá a&nbsp;chutná, rychle zjistíte, že i&nbsp;ve&nbsp;velké pražské konkurenci se&nbsp;tahle pekárna řadí k&nbsp;těm nejlepším.

&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
S&nbsp;řemeslnými pekárnami se&nbsp;v&nbsp;posledních letech roztrhl pytel, v&nbsp;Praze je ale stále spousta čtvrtí, kde kvalitní čerstvé pečivo chybí. Na&nbsp;začátku letošního roku se&nbsp;mohli zaradovat obyvatelé pražských Košíř: v&nbsp;únoru zde v&nbsp;projektu PARVI Cibulka otevřela francouzská pekárna Bread Society. Stojí za&nbsp;ní energická Lucie Caïs&nbsp;Steblová. Před&nbsp;lety působila jako projektová manažerka v&nbsp;architektonickém studiu, rozhodla se&nbsp;ale, že pragmatický svět vymění za&nbsp;prostředí provoněné máslem a&nbsp;moukou mletou na&nbsp;kameni.
„Myslím, že tomu dopomohla pandemie koronaviru, během které jsem s

Lucie Caïs Steblová. Raději kultivovat kvas než lidi. Bread Society

Soňa Hanušová

<clink anchorid="7"></clink>
Prodlužující se&nbsp;dny a&nbsp;stoupající teploty svádějí k&nbsp;venkovním aktivitám, grilování a&nbsp;piknikům. Proto tentokrát vybíráme drinky z&nbsp;kategorie RTD (ready-to-drink), s&nbsp;nimiž není žádná starost. Stačí je popadnout a&nbsp;vyrazit vstříc letnímu dobrodružství.
Původ RTD koktejlů sahá do&nbsp;70. let 20. století v&nbsp;USA, ovšem teprve v&nbsp;nedávné době zažily opravdový boom. Zájem konzumentů o&nbsp;předmíchané drinky souvisí i&nbsp;s&nbsp;pandemií covidu (podle dat společnosti IWSR rostl globální trh s&nbsp;RTD nápoji mezi lety 2019 a&nbsp;2021 až&nbsp;o&nbsp;26 % ročně). Spolu s&nbsp;Viktorem Šolcem z&nbsp;Vikeza Gastro jsme vybrali ty, s&nbsp;nimiž bude letošní léto ještě lepší.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Začněme nejprodávanějším koktejlem světa – Negroni. Pražská palírna Garage22 jej namíchala spolu se&nbsp;svým vlajkovým Ginem22 a&nbsp;stočila do&nbsp;lahve o&nbsp;objemu 200 nebo 500 ml. Pro&nbsp;opravdové fajnšmekry je tu ještě lahůdka v&nbsp;podobě lanýžového Negroni. Stačí jeden doušek, abyste se&nbsp;cítili jako v&nbsp;Itálii.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Ale v&nbsp;českých luzích ještě chvíli zůstaneme. Jihočeská destilérka Svach vyrábí kromě ovocných pálenek a&nbsp;whisky také RDT koktejly. Z&nbsp;jejich nabídky Šolc vyzdvihuje Tuzemák&nbsp;River Dog &amp; Cola: „Tento drink je jako stvořený na&nbsp;vodu. Ostatně vznikl právě jako pocta říčním plavcům horní části řeky Vltavy, kde destilérka Svach stojí.“
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Pro&nbsp;všechny, kdo si nedokázali zapamatovat správný poměr Aperolu, prosecca a&nbsp;sody v&nbsp;koktejlu Aperol Spritz, přichází sytě oranžový aperitiv s&nbsp;již namíchanou verzí. „Aperol Spritz RTS je jednoduchým a&nbsp;praktickým řešením na&nbsp;cesty či&nbsp;na&nbsp;doma pro&nbsp;případ, kdy stačí pouze malé balení,“ uvádí Šolc.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
„Klasická Margarita patří mezi nejoblíbenější koktejly světa, neméně populární jsou i&nbsp;její ochucené verze,“ zdůvodňuje výběr dalšího RTD drinku Šolc. Tím&nbsp;je Sierra Mango Margarita, jež kombinuje zemitou chuť tequily s&nbsp;exotickým ovocem.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Absolut Passionfruit Martini v&nbsp;sobě kombinuje vodku, svěží kyselost maracuji a&nbsp;jemné aroma vanilky. „Pokud lze o&nbsp;nějakém ovoci říct, že je v&nbsp;současnosti trendy, je to mučenka. Není tedy divu, že se&nbsp;zvýšená pozornost upírá i&nbsp;na&nbsp;Passionfruit (nebo také Pornstar) Martini,“ dodává Šolc.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Poslední tip patří Salted Caramel Espresso Martini značky Mark &amp; Spencer. Intenzivní aroma kávy s&nbsp;nádechem slaného karamelu poslouží jako perfektní digestiv, případně nahradí dezert po&nbsp;bohaté grilovačce.

<clink anchorid="7"></clink>
Prodlužující se&nbsp;dny a&nbsp;stoupající teploty svádějí k&nbsp;venkovním aktivitám, grilování a&nbsp;piknikům. Proto tentokrát vybíráme drinky z&nbsp;kategorie RTD (ready-to-drink), s&nbsp;nimiž není žádná starost. Stačí je popadnout a&nbsp;vyrazit vstříc letnímu dobrodružství.
Původ RTD koktejlů sahá do&nbsp;70. let 20. století v&nbsp;USA, ovšem teprve v&nbsp;nedávné době zažily opravdový boom. Zájem konzumentů o&nbsp;předmíchané drinky souvisí i&nbsp;s&nbsp;pandemií covidu (podle dat společnosti IWSR rostl globální trh s&nbsp;RTD nápoji mezi lety 2019 a&nbsp;2021 až&nbsp;o&nbsp;26 % ročně). Spolu s&nbsp;Viktorem Šolcem z&nbsp;Vikeza G

Ready to drink

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;přicházíte do&nbsp;ateliéru Matyáše Chocholy v&nbsp;areálu bývalé papírny Císařského mlýna&nbsp;v&nbsp;Bubenči, míjíte spoustu artefaktů, které se&nbsp;na&nbsp;první pohled jeví jako harampádí: pneumatiky, staré lyžáky, dráty, rozpáraná elektronika... Pro&nbsp;umělce, jehož mnozí označují za&nbsp;provokatéra, jde ale o&nbsp;důležitou materii, sochařskou paletu, z&nbsp;níž vznikají objekty různých povah a&nbsp;tvarů. A&nbsp;jelikož si Chochola zakládá na&nbsp;tom, že jediná stálá vlastnost jeho tvorby je proměna, nikdy nevíte, co se&nbsp;v&nbsp;ateliéru zrovna rodí. „Jakmile si někdo řekne, že konečně zná Chocholu a&nbsp;rozumí mu, tak jdu a&nbsp;změním kabát,“ směje se.
Význam, který proměna&nbsp;pro&nbsp;Chocholu má, je patrný už při&nbsp;pohledu na&nbsp;jeho tvůrčí vývoj. Po&nbsp;gymnáziu Na&nbsp;Pražačce zamířil do&nbsp;sochařského ateliéru na&nbsp;brněnské FaVU k&nbsp;Michalu Gabrielovi. Nebylo to ono. „Klasická socha mě unudila, a&nbsp;tak jsem raději odešel,“ vypráví. Přesunul se&nbsp;na&nbsp;pražskou AVU do&nbsp;ateliéru Vladimíra Skrepla, který mu dal prostor, aby experimentoval a&nbsp;hledat vlastní cestu. Začal se&nbsp;tak zabývat spíše tím, jak na&nbsp;lidi působí energie v&nbsp;umění, a&nbsp;přešel k&nbsp;nehmotným projevům, rituálům, performancím či&nbsp;situacím, do&nbsp;nichž mohl vstupovat.
„Vždycky jsem chtěl, aby mé umění bylo maximálně živé a&nbsp;sršelo energií stejně jako dobrý rokenrolový koncert. A&nbsp;když&nbsp;jsem si to dostatečně osahal, vrátil jsem se&nbsp;k&nbsp;materiálovým kombinacím a&nbsp;instalacím,“ popisuje Chochola. Začal pracovat s&nbsp;keramikou, dřevem, neony, sklem, kovem a&nbsp;tvořil z&nbsp;nich eklektické instalace. „Dnes dospívám k&nbsp;tomu, že se&nbsp;mi už tvorbu a&nbsp;její obsah daří koncentrovat do&nbsp;čistých forem a&nbsp;objektů. Dokážu&nbsp;do&nbsp;nich dostat stejnou energii bez&nbsp;hromad bordelu kolem.“<clink anchorid="4"></clink>
Ukázkou jednolité formy je Chocholův&nbsp;poslední počin, monumentální seskupení dvanácti soch Ctnosti a&nbsp;neřesti naší doby. Poprvé si osahal tištěný 3D beton a&nbsp;díky němu reinterpretoval sochy Matyáše Bernarda Brauna na&nbsp;Kuksu. „Pocházím z&nbsp;podhůří Orlických hor a&nbsp;Kuks odjakživa zbožňuji, takže&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;původně nebylo mým záměrem, že sochy budou vycházet právě z&nbsp;Brauna, jakmile jsem je začal navrhovat, vyplynulo to,“ vysvětluje umělec.
Každá z&nbsp;Chocholových soch je úplně jiná, podobně jako mají odlišný charakter i&nbsp;jednotlivé Braunovy Ctnosti a&nbsp;Neřesti. „Zjistili jsme dokonce, že jim Braun původně žádné konkrétní významy nepřiřkl – sochám je dodal církevní klér až&nbsp;dodatečně. Proto jsem téma ctností a&nbsp;neřestí nechal v&nbsp;sochách uložené jen abstraktně, aby si ho mohl každý interpretovat po&nbsp;svém.“
O&nbsp;objektech pro&nbsp;veřejný prostor uvažoval Matyáš Chochola delší dobu. Když&nbsp;ho myšlenkový proces zavedl právě k&nbsp;dialogu s&nbsp;Braunovými sochami, řekl si, že nejzajímavější by bylo nové Ctnosti a&nbsp;Neřesti vystavit přímo v&nbsp;Kuksu. „Odjakživa pro&nbsp;mě byla nejcennější kontinuita dějin a&nbsp;propojování historického se&nbsp;současným. Jenže&nbsp;na&nbsp;Kuksu jsou něčemu takovému hodně zavření, památkáři&nbsp;vydali stanovisko, že betonové sochy se&nbsp;k&nbsp;těm Braunovým z&nbsp;pískovce nehodí. Paradoxně jsou vystavené kopie Braunových soch na&nbsp;Kuksu betonové výdusky z&nbsp;50. let. Bylo nám ale řečeno, že ‚Kuks nebude sloužit jako kulisa pro&nbsp;Chocholovy sochy‘. Mně přitom šlo o&nbsp;oživení prastarého poselství a&nbsp;jeho aktualizaci,“ krčí rameny Chochola.<clink anchorid="3"></clink>
Sochy tak byly nakonec vystaveny v&nbsp;trutnovské galerii Epo1, což podle Chocholy byla šťastná volba nejen díky velkoryse otevřenému prostoru původní továrny, ale také s&nbsp;ohledem na&nbsp;zdejší technologické zázemí, které usnadňovalo manipulaci s&nbsp;tunovými kolosy. „Jedna socha přijela do&nbsp;galerie hodně zaprášená betonem, protože&nbsp;jsem ji různě prořezával. Přišli týpci, kteří pracují vedle ve&nbsp;fabrice a&nbsp;v&nbsp;galerii mají brigádu, a&nbsp;řekli, že ji jednoduše hodíme do&nbsp;vapky. Jinde bych si s&nbsp;něčím takovým neporadil,“ směje se.
Umělec chtěl sochami ukázat, jak moc jsou ctnosti a&nbsp;neřesti individuální a&nbsp;proměnlivé – co je jeden den neřest, může být druhý den ctnost, o&nbsp;jeden člověk&nbsp;vnímá jako ctnost, může jiný vnímat opačně. Surový vytištěný beton Chochola doplnil ručními zásahy, pigmentovým probarvením či&nbsp;prvky z&nbsp;různých materiálů, například skla. Jednotlivé monumenty vnímá jako citace různých kultur, historických stylů a&nbsp;dobových hodnot.
Dostáváme se&nbsp;k&nbsp;tomu, proč se&nbsp;o&nbsp;Matyáši&nbsp;Chocholovi tak často říká, že je provokatér. „Být nudný a&nbsp;fádní umělec není nic pro&nbsp;mě. Kdybych svými postoji nedráždil ostatní, prostě bych to nebyl já, i&nbsp;když&nbsp;mi to leckde zavírá dveře. Provokace je přirozený způsob, jak objevuju sám sebe,“ přibližuje. Jedním dechem ale dodává, že účelem jeho provokací není jen pubertálně šokovat, spíš překvapovat sám sebe, přinášet si nepoznané výzvy, neustále objevovat. „Vnímám to jako životní styl a&nbsp;dobrodružství, které by měli umělci do&nbsp;společnosti přirozeně vnášet.“
V&nbsp;ateliéru se&nbsp;přesouváme k&nbsp;dílu Strom života, vytvořenému z&nbsp;pozlacené oceli, měděných listů a&nbsp;skleněných žaludů. Vedle si umělec vytvořil malý oltář, který připomíná, jak moc jsou pro&nbsp;něj důležité rituály, šamanství či&nbsp;„jemnohmotné roviny“. Pomocí nich vnímá svět, jeho energii – a&nbsp;tu následně překlápí do&nbsp;svých děl. „Potřebuju se&nbsp;dostat do&nbsp;stavu, kdy cítím, že jsem jen filtr, jen ego, skrze které může energie proudit. Když&nbsp;to necítím, vím, že nemá cenu tvořit. Tak mě pro&nbsp;vás&nbsp;napadá titulek: Postižen vlastní vizí světa,“ směje se.<clink anchorid="2"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="1"></clink>
Když&nbsp;přicházíte do&nbsp;ateliéru Matyáše Chocholy v&nbsp;areálu bývalé papírny Císařského mlýna&nbsp;v&nbsp;Bubenči, míjíte spoustu artefaktů, které se&nbsp;na&nbsp;první pohled jeví jako harampádí: pneumatiky, staré lyžáky, dráty, rozpáraná elektronika... Pro&nbsp;umělce, jehož mnozí označují za&nbsp;provokatéra, jde ale o&nbsp;důležitou materii, sochařskou paletu, z&nbsp;níž vznikají objekty různých povah a&nbsp;tvarů. A&nbsp;jelikož si Chochola zakládá na&nbsp;tom, že jediná stálá vlastnost jeho tvorby je proměna, nikdy nevíte, co se&nbsp;v&nbsp;ateliéru zrovna rodí. „Jakmile si někdo řekne, že konečně zná Chocholu a&nbsp;rozumí mu, tak jdu a&nbsp;změn

Matyáš Chochola. Postižen vlastní vizí světa

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;době, kdy většina řidičů přesedlala definitivně do&nbsp;kompaktních SUV, se&nbsp;v&nbsp;této kategorii zvlášť cení, kdo zvolí originální způsob, jak klienta získat. Proto jsem nazval článek podle mé oblíbené knihy od&nbsp;Filipa Kahouna. Peugeot v&nbsp;této třetí generaci vsadil na&nbsp;odvážný mix tvarů, který vypadá skvěle. Už na&nbsp;první pohled je zřejmé, že se&nbsp;tu někdo nebál – a&nbsp;já mu za&nbsp;to posílám (možná to zní pateticky) „merci“. Auto přichází s&nbsp;hybridním pohonem, ale ruku na&nbsp;srdce – motor tady není to hlavní. Tím&nbsp;hlavním je tvar.
Přední maska s&nbsp;pixelovým vzorem, úzké LED světlomety jako kočičí oči, které zasahují až&nbsp;do&nbsp;boků karoserie, mix ostrých hran, poměrně vysoká záď – tady někdo odmítl průměrnost.
A&nbsp;interiér? Ten je úplně jinde. Peugeot si dlouhodobě razí vlastní cestu, ale u&nbsp;3008 to dotáhl do&nbsp;důsledků. Kokpit řidiče připomíná scénu z&nbsp;komorního sci-fi filmu – vyšší palubní štít, nízký volant, to je „signature“ architektura posledních let.
Ne každému bude vyhovovat, volant si kvůli viditelnosti musím nastavit o&nbsp;něco níže. Přístroje se&nbsp;totiž nečtou skrz věnec, nýbrž nad&nbsp;ním. Tahle změna&nbsp;logiky řízení má své odpůrce, ale když&nbsp;vám sedne, budete se&nbsp;divit, že to tak nemají všichni. Ergonomie tu netkví v&nbsp;kompromisu, ale v&nbsp;postoji. O&nbsp;postoji, že design může být funkční jinak než jen v&nbsp;excelové tabulce.
Ale jinak? Dynamicky zkosená palubní deska, která vás&nbsp;obejme jako futuristické křeslo z&nbsp;designového showroomu. Říkají tomu i-Cockpit. Ale po&nbsp;pár dnech za&nbsp;volantem pochopíte, že to není jen módní výstřelek.
Pod&nbsp;kapotou se&nbsp;mild-hybridní řešení snaží o&nbsp;nenápadnou elektrifikaci bez&nbsp;zásuvky a&nbsp;bez&nbsp;stresu. Benzinový tříválec o&nbsp;objemu 1,2 litru spolupracuje s&nbsp;malým elektromotorem integrovaným do&nbsp;nové dvouspojkové převodovky e-DCS6. Ve&nbsp;výsledku je to, jako by vám někdo do&nbsp;klasického benzinového auta přidal trochu kultury a&nbsp;jemnosti. Rozjezdy ve&nbsp;městě zvládá auto téměř neslyšně, elektromotor pomáhá v&nbsp;zácpách, rekuperace při&nbsp;brzdění není násilná.
Projev benzinového motoru by mohl být klidně o&nbsp;něco tišší. Ovšem přechody mezi fosilní a&nbsp;elektrickou jízdou jsou bez&nbsp;chyby a&nbsp;plynulé. Nečekejte sportovní výkony, ale plynulost a&nbsp;klid. To je devíza. Klid v&nbsp;provozu, klid v&nbsp;kabině, klid v&nbsp;hlavě. Při&nbsp;běžné jízdě si auto řekne okolo šesti litrů na&nbsp;sto kilometrů – bez&nbsp;nabíjení, plánování a&nbsp;aplikací.
Peugeot 3008, to není jen prostor, ale i&nbsp;atmosféra. Materiály působí měkce a&nbsp;příjemně. O&nbsp;tvarech jsem už psal, neokoukané, zároveň neokázalé. Textilní dekory místo laciného plastu. Přepínače na&nbsp;styl letadlového kokpitu. Ambientní podsvícení. Vše laděné do&nbsp;vkusných tónů. Opravdu, tohle se&nbsp;povedlo. Sedadla jsou komfortní a&nbsp;dobře tvarovaná.
Centrální obrazovka je intuitivní, grafika pěkně vyvedená. Prim hrají dotykové ovladače, které si můžete nastavit podle vlastních potřeb. Fyzické ovládací prvky zůstávají, kde mají být. A&nbsp;to je dnes skoro luxus. Zavazadelník&nbsp;je slušný, ale 3008 nebyl stvořen ke&nbsp;stěhování skříní – spíš ke&nbsp;stylovému každodennímu přesunu z&nbsp;bodu A&nbsp;do&nbsp;bodu B.
Peugeot 3008 Hybrid 136 není auto pro&nbsp;ty, kteří se&nbsp;rozhodují výhradně podle výkonu, kufru a&nbsp;maximální rychlosti. Je to vůz, který se&nbsp;líbí – a&nbsp;podle pohledů kolemjdoucích se&nbsp;nelíbil jen mně. Je pro&nbsp;ty, kteří chtějí každý den jezdit něčím, co je jiné – ale ne za&nbsp;cenu excentričnosti.
Zaujme designem, který má názor. Interiérem, který má myšlenku. A&nbsp;technikou, která má rozum. Elektrifikace tady není na&nbsp;efekt. Peugeot 3008 Hybrid 136 je auto, které umí promluvit k&nbsp;emocím – aniž by přehánělo. Nabízí neotřelý design, interiér, který je zážitkem sám o&nbsp;sobě, a&nbsp;pohon, který kultivuje každodenní jízdu. V&nbsp;éře SUV bez&nbsp;duše je tohle kus Francie, který se&nbsp;nebojí být jiný. A&nbsp;právě díky tomu si ho zapamatujete. Ne kvůli číslům. Kvůli tomu, jak se&nbsp;za&nbsp;volantem cítíte. A&nbsp;to je, ruku na&nbsp;srdce, často důležitější než výkonová křivka.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
53 litrů
Dojezd u&nbsp;Peugeotu 3008 Hybrid 136 závisí na&nbsp;jízdním stylu a&nbsp;velikosti nádrže, která pojme 53 litrů benzinu. V&nbsp;praxi to znamená, že bez&nbsp;problémů zvládne 800 až&nbsp;900 km na&nbsp;jedno natankování. Díky mild-hybridnímu systému se&nbsp;spotřeba drží nízko i&nbsp;ve&nbsp;městě.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Peugeot 3008 Hybrid 136
Zdvihový objem 1 199 cm³
Výkon 100 kW (136 k) při&nbsp;5 500 ot./min.
Točivý moment 230 Nm při&nbsp;1 750 ot./min.
Elektromotor 15,6 kW (21 k) + 51 Nm
Převodovka automatická, 6 stupňů
Pohotovostní hmotnost 1 648 kg
Akcelerace 0–100 km/h 10,2 s
Maximální rychlost 201 km/h
Spotřeba WLTP (kombinace) 5,5 l / 100 km
Objem palivové nádrže&nbsp;55 l
Objem zavazadlového prostoru 520 / 1480 l

<clink anchorid="1"></clink>
V&nbsp;době, kdy většina řidičů přesedlala definitivně do&nbsp;kompaktních SUV, se&nbsp;v&nbsp;této kategorii zvlášť cení, kdo zvolí originální způsob, jak klienta získat. Proto jsem nazval článek podle mé oblíbené knihy od&nbsp;Filipa Kahouna. Peugeot v&nbsp;této třetí generaci vsadil na&nbsp;odvážný mix tvarů, který vypadá skvěle. Už na&nbsp;první pohled je zřejmé, že se&nbsp;tu někdo nebál – a&nbsp;já mu za&nbsp;to posílám (možná to zní pateticky) „merci“. Auto přichází s&nbsp;hybridním pohonem, ale ruku na&nbsp;srdce – motor tady není to hlavní. Tím&nbsp;hlavním je

Peugeot 3008 Hybrid 136. Boj o pozornost

Tobias Stein

<clink anchorid="1"></clink>
Je to už několik let, co dánský architekt a&nbsp;urbanista Jan Gehl vyslovil tuto větu: „Dobré město je jako vydařený večírek. Lidé zapomenou na&nbsp;čas a&nbsp;chtějí zůstat a&nbsp;bavit se.“ A&nbsp;přidal k&nbsp;ní ještě důležitý a&nbsp;vážně míněný dodatek, že o&nbsp;autech a&nbsp;jejich pohybu víme vše, ale o&nbsp;tom, kudy chodí lidé a&nbsp;kde se&nbsp;rádi na&nbsp;chvíli zastaví, nevíme nic. Anna Vinklárková je architektka o&nbsp;ně kolik generací mladší než Jan Gehl a&nbsp;snaží se&nbsp;pokračovat v&nbsp;tom, k&nbsp;čemu dánský vizionář nasměroval naši&nbsp;pozornost. Jak formovat podobu měst tak, aby se&nbsp;v&nbsp;nich dobře žilo a&nbsp;pohybovalo všem.
Jak se&nbsp;budou podle vás&nbsp;pohybovat po&nbsp;městě vaše děti, až&nbsp;budou dospělé a&nbsp;budou vychovávat své děti?
Myslím, že naše děti se&nbsp;budou po&nbsp;městě pohybovat hlavně pěšky a&nbsp;na&nbsp;kole – nejen kvůli klimatu, ale především kvůli zdraví. Budou si dobře pamatovat, jak dopadla generace lidí trávících každý den v&nbsp;autě: obezita, stres, vyšší riziko kardiovaskulárních onemocnění. Každá hodina strávená denně v&nbsp;autě zvyšuje ročně riziko obezity o&nbsp;šest procent, zatímco každý kilometr chůze&nbsp;denně ho o&nbsp;podobnou hodnotu snižuje. Rutinní pohyb, což jsou typicky cesty do&nbsp;práce či&nbsp;školy, tvoří až&nbsp;85 % fyzické aktivity Pražanů. A&nbsp;právě tento pohyb dnes lidem nejvíce chybí. Naše děti proto budou chtít svým dětem ukázat jiný životní styl, v&nbsp;bezpečném zeleném městě, kde budou chůze&nbsp;a&nbsp;jízda na&nbsp;kole přirozenou volbou.
Na&nbsp;počátku 20. století byly oblíbené kresby, které představovaly náš svět v&nbsp;budoucnosti. Byly to často úsměvné obrázky zaplněné velkou škálou nejrůznějších dopravních prostředků a&nbsp;působily jako oslava techniky a&nbsp;pokroku. Jak by podle vás&nbsp;vypadaly tyto naivní kresby a&nbsp;pohlednice dnes, kdyby měly ukázat město a&nbsp;dopravu za&nbsp;dalších 100 let?
Dnešní naivní pohlednice budoucnosti by mohly zobrazovat města plná létajících taxíků, dronů a&nbsp;autonomních kapslí, které se&nbsp;vznášejí v&nbsp;přesných vzdušných koridorech. Chodníky by byly pohyblivé, stromy mobilní a&nbsp;dopravu by řídila AI, která nepřipouští zpoždění ani náhodu. Každý by cestoval sám, uzavřený ve&nbsp;své chytré bublině s&nbsp;klimatizací, obrazovkou a&nbsp;integrovaným biofeedbackem. Zeleň by byla přítomná na&nbsp;každé střeše, ale často jen jako dekorativní alibi pro&nbsp;technokratický provoz.
Přesto by někde v&nbsp;rohu kresby zůstal malý ostrůvek, kde lidé jdou pěšky, drží se&nbsp;za&nbsp;ruce a&nbsp;žádná obrazovka je nerozptyluje. Dnes už víme, že technický pokrok přinesl mnoho dobrého, ale také způsobil ztrátu přírody, klimatické problémy a&nbsp;oslabení mezilidských vztahů. V&nbsp;tom koutě bude město plné zeleně, kde péče bude důležitější než efektivita, kde se&nbsp;chodí pěšky, děti si hrají venku a&nbsp;sousedé spolu pracují v&nbsp;komunitních dílnách či&nbsp;pěstují zeleninu. Protože&nbsp;jediné, co o&nbsp;budoucnosti měst víme jistě, je, že budou pořád pro&nbsp;lidi – stejně velké, se&nbsp;stejnými potřebami – a&nbsp;že se&nbsp;budeme muset přizpůsobit měnícímu se&nbsp;klimatu.
Jak by skončila volná a&nbsp;ničím&nbsp;neregulovaná evoluce mobility ve&nbsp;městech? Zvítězili by nakonec motoristé s&nbsp;auty, nebo pěší?
Už v&nbsp;60. letech americko-kanadská novinářka Jane Jacobs v&nbsp;knize Smrt a&nbsp;život amerických měst kritizovala modernistické urbanistické přístupy, které v&nbsp;mnoha amerických městech vedly k&nbsp;ničení živých čtvrtí ve&nbsp;jménu pokroku právě výstavbou širokých silnic a&nbsp;funkčně izolovaných zón. Ukázala, že opravdová vitalita měst vzniká tam, kde se&nbsp;mísí různé funkce, lidé a&nbsp;rytmy, tedy v&nbsp;hustých, pestrých čtvrtích přístupných pěšky. Právě slepá víra v&nbsp;automobilovou dopravu a&nbsp;rozvolněnou zástavbu v&nbsp;USA často vedla k&nbsp;úpadku městského života, zvýšené kriminalitě a&nbsp;sociální izolaci. Její práce dodnes nebyla překonána&nbsp;a&nbsp;je stále silným a&nbsp;platným argumentem pro&nbsp;to, aby města podporovala pěší pohyb, veřejný prostor a&nbsp;komunitní život místo rozšiřování silnic.
Jak jako architektka nahlížíte na&nbsp;zásahy do&nbsp;dopravy a&nbsp;urbanismu, jako je zvyšování parkovací kapacity v&nbsp;centrech měst pomocí parkovacích domů nebo povinné budování parkovacích míst současně s&nbsp;výstavbou bytů?
Je to pro&nbsp;mě zastaralý přístup k&nbsp;městu, který upřednostňuje auta před&nbsp;lidmi. Zvyšování parkovací kapacity a&nbsp;potlačování pěšího pohybu snižuje kvalitu veřejného prostoru, bezpečnost i&nbsp;atraktivitu městského života. Povinná parkovací místa u&nbsp;nové výstavby navíc prodražují bydlení, v&nbsp;dnešních cenách zhruba platí, že jedno stání v&nbsp;podzemí stojí přes&nbsp;milion korun. Tohle všechno navíc dál podporuje závislost na&nbsp;automobilu. Moderní města dnes naopak investují do&nbsp;dostupnosti bez&nbsp;auta, podpory pěší dopravy, cyklistiky a&nbsp;hromadné dopravy.
Věříte na&nbsp;sebeomezení lidí, že si sami odřeknou používání aut, aby žili v&nbsp;příjemnějším prostředí?
Na&nbsp;dobrovolné sebeomezení většinou spoléhat nemůžeme. Lidé si zřídka sami řeknou, že přestanou jezdit autem kvůli lepšímu prostředí. Výjimky se&nbsp;najdou, třeba v&nbsp;aktivních komunitách nebo u&nbsp;některých škol, ale systémově to nestačí. Zkušenosti ze&nbsp;zahraničí ukazují, že i&nbsp;když&nbsp;lidé zprvu odmítají restriktivní opatření, jako jsou zóny s&nbsp;omezeným vjezdem nebo plošná třicítka, což zavedla například italská Bologna, později je často oceňují. Přínosy jako větší bezpečí, méně hluku a&nbsp;čistší a&nbsp;zelenější ulice totiž velmi rychle pocítí. A&nbsp;i&nbsp;když&nbsp;se&nbsp;vždy ozve pár hlasitých kritiků, většina si na&nbsp;změnu brzy zvykne a&nbsp;nechce věci vracet.
Čím si používání automobilů ve&nbsp;městech nejčastěji obhajujeme? Dají se&nbsp;oddělit věcné argumenty a&nbsp;mýty nebo argumentační fauly?
Těch opakujících se&nbsp;mýtů je víc. Nejrozšířenější je asi ten, že „když&nbsp;ve&nbsp;městě postavíme více silnic nebo přidáme pruhy, uleví se&nbsp;dopravě“. Nové silnice ale zácpy trvale neřeší, pouze dočasně. Zpočátku se&nbsp;doprava zlepší, ale brzy novou kapacitu zaplní další auta a&nbsp;zácpy se&nbsp;vracejí, často ještě horší. Čím víc prostoru pro&nbsp;auta vytvoříme, tím&nbsp;víc jich přijede. Jevu se&nbsp;odborně říká zákon dopravní indukce.
Dalším častým mýtem je, že „parkování je lidské právo“, tedy že každý má mít nárok na&nbsp;místo před&nbsp;domem či&nbsp;prací. Jenže&nbsp;parkující auta zabírají veřejný prostor na&nbsp;úkor dětí, seniorů, zeleně i&nbsp;bezpečnosti. Veřejný prostor má sloužit všem, a&nbsp;ne jen k&nbsp;odkládání soukromého majetku.
A&nbsp;nakonec: „MHD je drahá a&nbsp;neefektivní, lepší je, když&nbsp;lidé jezdí vlastním autem“. Ano, veřejná doprava má vysoké provozní náklady, ale přepraví násobně víc lidí na&nbsp;menší ploše, s&nbsp;nižšími dopady na&nbsp;město i&nbsp;životní prostředí. Auta zabírají většinu veřejného prostoru a&nbsp;jejich provoz i&nbsp;infrastruktura stojí také miliardy. Kdyby po&nbsp;Praze jezdili všichni autem, město by se&nbsp;jednoduše ucpalo a&nbsp;přestalo fungovat.

<clink anchorid="1"></clink>
Je to už několik let, co dánský architekt a&nbsp;urbanista Jan Gehl vyslovil tuto větu: „Dobré město je jako vydařený večírek. Lidé zapomenou na&nbsp;čas a&nbsp;chtějí zůstat a&nbsp;bavit se.“ A&nbsp;přidal k&nbsp;ní ještě důležitý a&nbsp;vážně míněný dodatek, že o&nbsp;autech a&nbsp;jejich pohybu víme vše, ale o&nbsp;tom, kudy chodí lidé a&nbsp;kde se&nbsp;rádi na&nbsp;chvíli zastaví, nevíme nic. Anna Vinklárková je architektka o&nbsp;ně kolik generací mladší než Jan Gehl a&nbsp;snaží se&nbsp;pokračovat v&nbsp;tom, k&nbsp;čemu dánský vizionář nasměroval naši&nbsp;pozornost. Jak formovat podobu měst tak, aby se&nbsp;v&nbsp;nich dobře žilo a&nbsp;pohybovalo vše

Aut se dobrovolně vzdát nechceme. Ale život bez nich se nám líbí

<clink anchorid="10"></clink>
1. Jedna aplikace vládne všem
Systémy jako MaaS (Mobility as a&nbsp;Service) umožňují plánovat a&nbsp;platit celou cestu přes&nbsp;jednu platformu – od&nbsp;MHD přes&nbsp;vlak až&nbsp;po&nbsp;sdílenou koloběžku. Cílem je interoperabilita, tedy propojení všech druhů dopravy pod&nbsp;jednu digitální střechu. Pokouší se&nbsp;o&nbsp;to i&nbsp;Praha, kde s&nbsp;aplikací PID Lítačka od&nbsp;roku 2023 testuje možnosti platby za&nbsp;sdílená kola a&nbsp;auta přímo v&nbsp;rámci městského systému.
&nbsp;<clink anchorid="9"></clink>
2. AI v&nbsp;řízení dopravy
Umělá inteligence a&nbsp;prediktivní analytika umožňují efektivně řídit provoz, optimalizovat trasy a&nbsp;přizpůsobit dopravu aktuálním podmínkám. Praha loni ve&nbsp;zkušební fázi nasadila první semafory řízené umělou inteligencí – konkrétně v&nbsp;Patočkově ulici. AI zde upravuje časy světel v&nbsp;reálném čase podle aktuální dopravní situace. Město tak testuje inteligentní řízení dopravy v&nbsp;praxi.
&nbsp;<clink anchorid="8"></clink>
3. Silnější ekosystémy
Trendem roku 2025 je spolupráce napříč sektory. Města, dopravci, technologické firmy a&nbsp;banky začínají vytvářet platební ekosystémy, které sjednocují platby, správu dat i&nbsp;věrnostní programy. V&nbsp;Česku se&nbsp;o&nbsp;něco podobného zatím pokouší jen fragmentárně (např. spolupráce PID s&nbsp;Mastercard), ale budoucnost jednoznačně směřuje k&nbsp;modelu, kdy jedna karta nebo appka bude sloužit pro&nbsp;jízdu metrem, půjčení kola, ale třeba i&nbsp;vstup na&nbsp;fotbal.
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
4. Autonomní doprava je blízko
Pilotní provozy autonomních shuttle busů už běží ve&nbsp;Francii, Nizozemsku nebo Německu. Letošek má být rokem, kdy se&nbsp;tyto technologie začnou reálně testovat i&nbsp;ve&nbsp;větších městech. Česko zatím zaostává, ale podle ministerstva dopravy připravuje strategie pro&nbsp;autonomní řízení včetně legislativních rámců. Praha by mohla být první laboratoří, kde se&nbsp;tyto technologie ověří – například na&nbsp;Letišti Václava Havla či&nbsp;v&nbsp;uzavřených areálech.
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
5. Dopravní data jako veřejný kapitál
Zatímco velké platformy jako Google nebo Uber běžně využívají data o&nbsp;pohybu uživatelů ke&nbsp;komerčním účelům, města začínají chápat dopravní data jako veřejný majetek. V&nbsp;Praze například Institut plánování a&nbsp;rozvoje (IPR) i&nbsp;Operátor ICT vytvářejí datové platformy, které mají pomoci zlepšit plánování MHD, bezpečnost nebo umístění sdílené mobility. Tento „data-first“ přístup umožňuje lépe reagovat na&nbsp;reálné potřeby obyvatel – třeba kde chybí lavičky, kde vznikají dopravní špunty nebo kudy nejčastěji jezdí kurýři. Pokud budou data otevřená i&nbsp;pro&nbsp;veřejnost a&nbsp;vývojáře, může z&nbsp;toho těžit celý městský ekosystém.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
6. Regulace sdílené mikromobility
Boom sdílených koloběžek přinesl nejen nádech svobody, ale i&nbsp;chaos. Praha proto letos zavedla novou regulaci, která omezuje parkování sdílených elektrokoloběžek na&nbsp;vyhrazená místa. Cílem je umravnit neukázněné parkování a&nbsp;zvýšit bezpečnost pro&nbsp;chodce. Na&nbsp;druhou stranu, koloběžky a&nbsp;sdílená kola se&nbsp;i&nbsp;u&nbsp;nás&nbsp;postupně stávají plnohodnotnou alternativou k&nbsp;MHD.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
7. Udržitelná doprava
Zelená doprava je v&nbsp;roce 2025 jasným kritériem úspěchu městské mobility. Elektrická vozidla, vodíkové autobusy, digitální odbavení bez&nbsp;papíru – to vše už není „inovace“, ale norma. Praha v&nbsp;tomto směru sází na&nbsp;elektrifikaci autobusových linek (např. linka 213) a&nbsp;rozvoj cyklistické infrastruktury, ale podle městské strategie bude třeba urychlit výstavbu preferenčních pruhů, chytrých křižovatek a&nbsp;„čistých zón“.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
8. Mobilita jako sociální služba
Městská mobilita už není jen otázkou infrastruktury, ale i&nbsp;dostupnosti a&nbsp;inkluze. V&nbsp;roce 2025 roste tlak na&nbsp;to, aby veřejná doprava zohledňovala potřeby seniorů, lidí s&nbsp;omezenou mobilitou či&nbsp;těch, kteří nemají přístup k&nbsp;digitálním technologiím. Zavádí se&nbsp;nízkoprahové digitální služby, jako jsou fyzické karty propojené s&nbsp;appkami, hlasová asistence ve&nbsp;vozech nebo „dopravní asistenti“ na&nbsp;přestupních uzlech. Praha některé z&nbsp;těchto prvků testuje, ale systémová dostupnost zůstává výzvou – zejména&nbsp;mimo centrum.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
9. Multimodální plánování
Dopravní plánovače se&nbsp;mění na&nbsp;živé nástroje rozhodování. Díky propojení dat z&nbsp;MHD, sdílené mobility, dopravních kamer, počasí a&nbsp;mapových služeb lze v&nbsp;roce 2025 plánovat trasu podle aktuální situace – včetně přeplněnosti spojů nebo zácpy na&nbsp;mostě. V&nbsp;některých městech (Rotterdam či&nbsp;Helsinky) už aplikace doporučují trasu s&nbsp;ohledem na&nbsp;uhlíkovou stopu nebo délku chůze. V&nbsp;Česku zatím tuto úroveň neumíme nabídnout, ale IPR i&nbsp;Operátor ICT v&nbsp;tuto chvíli pracují na&nbsp;pilotních vizualizacích městského pohybu v&nbsp;reálném čase.
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
10. Mobilita po&nbsp;práci
Doprava po&nbsp;22. hodině byla dlouho opomíjená, přesto tvoří klíčovou součást živých měst. V&nbsp;roce 2025 se&nbsp;pozornost obrací i&nbsp;k&nbsp;noční ekonomice – návštěvníkům koncertů, studentům, barmanům nebo zdravotníkům. Města jako Vídeň, Madrid, ale i&nbsp;Brno investují do&nbsp;nočních linek s&nbsp;kratšími intervaly a&nbsp;propojují MHD s&nbsp;kalendáři&nbsp;akcí – aby bylo snadné dostat se&nbsp;z&nbsp;festivalu, stadionu nebo vernisáže.

<clink anchorid="10"></clink>
1. Jedna aplikace vládne všem
Systémy jako MaaS (Mobility as a&nbsp;Service) umožňují plánovat a&nbsp;platit celou cestu přes&nbsp;jednu platformu – od&nbsp;MHD přes&nbsp;vlak až&nbsp;po&nbsp;sdílenou koloběžku. Cílem je interoperabilita, tedy propojení všech druhů dopravy pod&nbsp;jednu digitální střechu. Pokouší se&nbsp;o&nbsp;to i&nbsp;Praha, kde s&nbsp;aplikací PID Lítačka od&nbsp;roku 2023 testuje možnosti platby za&nbsp;sdílená kola a&nbsp;auta přímo v&nbsp;rámci městského systému.
&nbsp;<clink anchorid="9"></clink>
2. AI v&nbsp;řízení dopravy
Umělá inteligence a&nbsp;prediktivní analytika um

10 trendů pro nová česká města

<clink anchorid="5"></clink>
Létající taxi nejen na&nbsp;Netflixu
Jihokorejská společnost Sambo Motors nedávno představila svůj nejnovější příspěvek do&nbsp;oblasti městské letecké mobility – HAM III-2 je první hybridní letoun kombinující bateriový a&nbsp;vodíkový pohon. Dvoumístný stroj s&nbsp;rozpětím&nbsp;křídel 9 metrů a&nbsp;hmotností 850 kilogramů využívá baterie pro&nbsp;tichý vertikální vzlet a&nbsp;přistání, kdežto během horizontálního letu přechází na&nbsp;vodíkové palivové články. Dosahuje až&nbsp;180 km/h, doletu 100 km a&nbsp;letové výdrže&nbsp;40 minut – jsou létající taxi realitou? Sambo Motors zahajuje testovací lety už letos.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Dům na&nbsp;kolech
Společný projekt startupu AC Future a&nbsp;slavného italského designérského studia Pininfarina naznačuje zcela novou kategorii mobility. Electric Transformer House je futuristický obytný vůz&nbsp;s&nbsp;rozšiřitelnými stěnami a&nbsp;výsuvnou solární střechou, Starlinkem, AI řízením a&nbsp;variabilním nábytkem, navíc ve&nbsp;skvostném designu.
www.pininfarina.it
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Sportovní duch
Nová Cupra Tavascan Endurance je elegantním SUV kupé, které nabízí dojezd až&nbsp;569 km na&nbsp;jedno nabití a&nbsp;výkon 286 koní. Vrcholná verze Tavascan VZ pak posouvá hranice se&nbsp;dvěma elektromotory, pohonem všech kol a&nbsp;výkonem 340 koní.
www.cupraofficial.cz
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Přilba s&nbsp;AI
Americká značka Intelligent Cranium Helmets na&nbsp;letošním veletrhu CES 2025 představila chytrou motocyklovou přilbu iC-R, která s&nbsp;integrací tří kamer spolu s&nbsp;přirozeným výhledem jezdce vytváří téměř kompletní 360° přehled o&nbsp;okolí. Nechybí ani HUD displej s&nbsp;informacemi o&nbsp;rychlosti či&nbsp;navigaci.
www.intelligrentcraniumhelmets.com
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Hromadně autonomně
Ve&nbsp;spolupráci s&nbsp;italskou společností Tecnobus představila firma May Mobility autonomní elektrický minibus s&nbsp;kapacitou až&nbsp;třicet cestujících. Autobus je vybaven vyměnitelnými bateriemi pro&nbsp;minimalizaci prostojů a&nbsp;navržen s&nbsp;ohledem na&nbsp;přístupnost pro&nbsp;osoby se&nbsp;sníženou pohyblivostí. Cíl nasazení v&nbsp;městské dopravě je napřesrok.
www.maymobility.com

<clink anchorid="5"></clink>
Létající taxi nejen na&nbsp;Netflixu
Jihokorejská společnost Sambo Motors nedávno představila svůj nejnovější příspěvek do&nbsp;oblasti městské letecké mobility – HAM III-2 je první hybridní letoun kombinující bateriový a&nbsp;vodíkový pohon. Dvoumístný stroj s&nbsp;rozpětím&nbsp;křídel 9 metrů a&nbsp;hmotností 850 kilogramů využívá baterie pro&nbsp;tichý vertikální vzlet a&nbsp;přistání, kdežto během horizontálního letu přechází na&nbsp;vodíkové palivové články. Dosahuje až&nbsp;180 km/h, doletu 100 km a&nbsp;letové výdrže&nbsp;40 minut – jsou létající taxi realitou? Sambo Motors zahajuje testovací lety už letos.
&nbsp;<clin

Nová mobilita / Městem vzduchem

Jana Krivenkaja

<clink anchorid="1"></clink>
Pokud máte alespoň minimální povědomí o&nbsp;Kolíně nad&nbsp;Rýnem, okamžitě se&nbsp;vám vybaví místní katedrála, nejryzejší vzor evropské gotiky a&nbsp;památka UNESCO. Anebo kolínská, vyhlášena eau de cologne, jež pochází právě odtud. Jestliže&nbsp;máte povědomí trochu hlubší, nejspíš budete znát i&nbsp;slavný karneval, největší v&nbsp;celém Německu, kterým město žije po&nbsp;celý masopustní týden. Je to ostatně velmi populární doba, kdy sem zavítat, osobně vám ji ale doporučit nemohu. Ano, zažijete bujarou párty, skutečný melting pot lidí všech věků a&nbsp;národností, skutečná atmosféra města vám však nejspíš unikne.
Nejkrásnější je Kolín na&nbsp;jaře (co si budeme povídat – jako většina evropských destinací) a&nbsp;zároveň je jaro tím&nbsp;nejlepším ročním obdobím, kdy si jej můžete užít nejen v&nbsp;odstínech šedé, jimiž celý region na&nbsp;Rýně oplývá v&nbsp;deštivé a&nbsp;zamračené zimě. Z&nbsp;architektonického hlediska je čtvrté nejlidnatější město Německa eklektickou ukázkou poválečného modernismu. Někteří by ho popsali jako „ošklivé“, což je (ošklivě povrchní) klišé.
Pro&nbsp;pochopení Kolína&nbsp;je nezbytné si uvědomit historické souvislosti. Například to, že byl v&nbsp;posledním roce války téměř kompletně srovnán se&nbsp;zemí, a&nbsp;tak se, podobně jako nizozemský Rotterdam, dostával z&nbsp;kolen dlouhá desetiletí. Kde je v&nbsp;Rotterdamu futurismus a&nbsp;Zaha Hadid, hraje v&nbsp;Kolíně prim sedmdesátková moderna reprezentovaná nejdůležitějšími městskými konstantami – operou, muzeem Ludwig a&nbsp;především muzeem Kolumba.<clink anchorid="3"></clink>
Kolínská Kolumba je tak trochu enigmou. Ti, kdo o&nbsp;ní vědí, mají za&nbsp;to, že je nejcennější městskou památkou. Ti, kdo o&nbsp;ní nevědí, jsou vždy zaskočeni, že tu něco podobného existuje. Pro&nbsp;místní je Kolumba ryzí ukázkou znovuzrození města z&nbsp;ruin a&nbsp;zároveň „živým“ muzeem – na&nbsp;jedné straně oázou rozjímání a&nbsp;klidu, na&nbsp;straně druhé cennou sbírkou obrazů diecézního muzea založeného už roku 1853, od&nbsp;pozdní antiky až&nbsp;po&nbsp;současné umění. Moderní karkas Kolumby, představený na&nbsp;bienále v&nbsp;Benátkách v&nbsp;roce 2002, se&nbsp;v&nbsp;Kolíně stal skutečností o&nbsp;pět let později. Uvnitř skrývá ruiny gotické kaple, takzvanou „Madonu v&nbsp;ruinách“, která (traduje se, že zázrakem) přežila spojenecké bombardování.
Kolín je vážně zelený. Co na&nbsp;městě obzvlášť oceňuji, je takzvaný Grüngurtel, doslova Zelený pás&nbsp;(takže&nbsp;opravdu žádné „šedé“ město). Jedná se&nbsp;o&nbsp;takřka nepřetržitý park, který rámuje městské centrum a&nbsp;zároveň slouží coby jeden ze&nbsp;dvou městských okruhů. Nebojte se&nbsp;tímto směrem vydat – právě zde začíná to nejzajímavější. Dominantou jižní části pásu je univerzita, centrální část je vyhledávána&nbsp;kvůli Muzeu umění východní Asie a&nbsp;ta severní končí u&nbsp;Mediaparku a&nbsp;televizní věže.
Z&nbsp;vnitřní strany pásu, nedaleko vlakové stanice Köln-West, se&nbsp;rozkládá snad nejpříjemnější městská čtvrť – Belgická (Belgisches Viertel). Je vyhlášená hlavně nesčetnými bary, restauracemi a&nbsp;kavárnami, ale dnes už také butiky s&nbsp;neotřelou módou nebo řemeslnými dobrotami. Nevynechejte pekárnu – přesněji chlebárnu, protože&nbsp;kromě chleba tu nic neseženete – Prot. Stejně jako název podniku odkazuje ke&nbsp;staroněmecké verzi moderního slova Brot (chléb), a&nbsp;tak i&nbsp;zdejší výrobky jsou návratem k&nbsp;původním receptům a&nbsp;minimalismu.<clink anchorid="2"></clink>
V&nbsp;belgické čtvrti nezabloudíte, protože&nbsp;každá zdejší ulice je pojmenovaná odpovídajícím způsobem – Antwerpener Strasse, Genter Strasse, s&nbsp;dominantou v&nbsp;podobě Brüseller Platz (Bruselského náměstí), oblíbené lokace místních, kde se&nbsp;rozhoduje, co s&nbsp;načatým večerem. Opodál najdete kavárnu Heilandt, která nabízí nejen perfektní kávové nápoje, ale také pohodové místo k&nbsp;posezení a&nbsp;dle mého nejlepší croissanty široko daleko. Výběrová káva Heilandt se&nbsp;začala pražit právě v&nbsp;Kolíně nad&nbsp;Rýnem před&nbsp;osmi lety; dnes se&nbsp;značka může pochlubit už čtyřmi kavárnami včetně jedné univerzitní.
Kolín je multikulti. Jen co překročíte Grüngurtel směrem od&nbsp;stanice Köln-West, překvapí vás&nbsp;bizarní konstrukce jako z&nbsp;Hvězdných válek. Jedná se&nbsp;o&nbsp;nečekané zjevení – centrální mešitu města vztyčenou teprve před&nbsp;sedmi lety. Jak už to v&nbsp;Německu s&nbsp;velkými architektonickými projekty bývá (za&nbsp;příklad stačí vzít Labskou filharmonii v&nbsp;Hamburku nebo berlínské letiště), stavba se&nbsp;o&nbsp;pár let protáhla a&nbsp;stála mnohem víc, než se&nbsp;původně předpokládalo, takže&nbsp;tato mohutná „kosmická loď“ není mezi místními moc oblíbená. I&nbsp;tak ale mešitu můžete navštívit a&nbsp;pokochat se&nbsp;unikátním spojením moderny a&nbsp;tradice na&nbsp;2000 m2.
Dále leží čtvrť Ehrenfeld, jíž se&nbsp;posledních pár desetiletí přezdívá „kolínský Kreuzberg“. Nebojte se, tak divoké jako Berlín začátkem nultých let to tu není. Najdete zde hlavně záplavu street artu všeho druhu – od&nbsp;graffiti po&nbsp;roztomilé dřevěné instalace v&nbsp;bočních uličkách.<clink anchorid="4"></clink>
A&nbsp;ještě jeden trochu nečekaný tip – zajděte si do&nbsp;sauny. Ne ledajaké. Neptunbad v&nbsp;sobě spojuje nádheru Jugendstilu (německé secese) a&nbsp;japonských onsenů. Ostatně sauny v&nbsp;Německu by vydaly na&nbsp;samostatnou kapitolu: jsou pro&nbsp;místní skoro až&nbsp;rutinní nezbytností. Neptunbad však má ze&nbsp;všeho nejblíž k&nbsp;přepychovému rituálu, navíc kromě nádherných interiérů dokáže překvapit rozmanitostí saunových procedur. Na&nbsp;konci návštěvy dostanete milou pozornost, čaj TeaGschwendner na&nbsp;cestu.
Kolín, to je taky pivo a&nbsp;řeka. Samozřejmě že když&nbsp;je řeč o&nbsp;Kolíně, nebudeme se&nbsp;bavit pouze o&nbsp;kávě a&nbsp;čaji. Další místní legendou je pivo Kölsch. Teče bezmála z&nbsp;každého kohoutku, ale to nejlepší najdete v&nbsp;autentickém pivovaru Päffgen. Místní jsou na&nbsp;své pivo náležitě hrdí, byť českému, ležáky zhýčkanému gustu bude sotva lahodit. Jde o&nbsp;druh svrchně kvašeného piva charakteristického světle jantarovou barvou a&nbsp;nízkou chmelnatostí. Kölsch se&nbsp;servíruje v&nbsp;dvojkových skleničkách a&nbsp;pije se&nbsp;na&nbsp;litry, hlavně během karnevalu. Co se&nbsp;naopak v&nbsp;Kolíně pít nesmí, je Altbier – další typ německého svrchně kvašeného piva, které je původem z&nbsp;nedalekého Düsseldorfu.
À&nbsp;propos, Düsseldorf. Jen 40 km vzdálené město ležící na&nbsp;opačném břehu Rýna&nbsp;je pro&nbsp;Kolín letitým „konkurentem“. Jak už to tak bývá, dvě největší města v&nbsp;zemi (v&nbsp;tomto případě v&nbsp;regionu) se&nbsp;vždy přetahují o&nbsp;to, které je lepší. Tohle pošťuchování mezi Kolínem a&nbsp;Düsseldorfem nebazíruje jen na&nbsp;druzích piva. Jde také o&nbsp;to, že ačkoliv je Köln nejlidnatějším sídlem v&nbsp;Severním Porýní – Vestfálsku, hlavním městem spolkové země je od&nbsp;roku 1946 právě Düsseldorf. V&nbsp;poválečné době se&nbsp;vzhledem ke&nbsp;své poloze uprostřed průmyslové oblasti Porúří vnímal jako centrum ekonomického růstu.<clink anchorid="5"></clink>
Nelze hovořit o&nbsp;Kolíně bez&nbsp;zmínky o&nbsp;kýženém Rýnu, který má město v&nbsp;názvu. Mohutnost a&nbsp;živelnost této evropské vodní tepny je patrná jak z&nbsp;výšky železničního mostu, tak z&nbsp;každého nábřeží. Na&nbsp;levém břehu se&nbsp;rozléhá městské centrum a&nbsp;futuristický přístav, na&nbsp;pravém břehu je fajn vítat zapadající slunce s&nbsp;dechberoucím výhledem na… levý břeh! Pokud si chcete město užít jako místní, hurá na&nbsp;lanovou dráhu přes&nbsp;Rýn (Kölner Seilbahn) – ať ho vidíte líp než všichni ostatní.
Kde se&nbsp;v&nbsp;Kolíně usadit. Neexistuje jen jedna „nejlepší“ čtvrť pro&nbsp;bydlení v&nbsp;tomhle městě, záleží na&nbsp;preferencích, jak jinak. Altstadt je znám svým historickým kouzlem a&nbsp;je ideální pro&nbsp;ty, kdo chtějí bydlet v&nbsp;centru, blízko památek a&nbsp;kaváren. Rodenkirchen a&nbsp;Neubach prosluly zelenými plochami a&nbsp;klidným prostředím, takže&nbsp;jsou ideální pro&nbsp;rodiny. A&nbsp;Kalk se&nbsp;považuje za&nbsp;nejlevnější a&nbsp;může být skvělý pro&nbsp;ty, kteří hledají levnější bydlení.

<clink anchorid="1"></clink>
Pokud máte alespoň minimální povědomí o&nbsp;Kolíně nad&nbsp;Rýnem, okamžitě se&nbsp;vám vybaví místní katedrála, nejryzejší vzor evropské gotiky a&nbsp;památka UNESCO. Anebo kolínská, vyhlášena eau de cologne, jež pochází právě odtud. Jestliže&nbsp;máte povědomí trochu hlubší, nejspíš budete znát i&nbsp;slavný karneval, největší v&nbsp;celém Německu, kterým město žije po&nbsp;celý masopustní týden. Je to ostatně velmi populární doba, kdy sem zavítat, osobně vám ji ale doporučit nemohu. Ano, zažijete bujarou párty, skutečný melting pot lidí všech věků a&nbsp;národností, skutečná atmosféra města vám však nejspíš unikne.
Nejkrásnější je K

Kolín nad Rýnem. Město z trosek zrozené, v zeleni a moderně

<clink anchorid="3"></clink>
O&nbsp;lyžování v&nbsp;Rakousku už víme vše, ale tamější spa hotely pořád zůstávají poněkud v&nbsp;ústraní – přitom jsou nenápadným turistickým fenoménem. Platí za&nbsp;eldorádo&nbsp;nezapomenutelných zážitků, zejména&nbsp;těch z&nbsp;přívlastky relaxační, poklidné a&nbsp;uvolňující.
Posthotel, luxusní spa svět v&nbsp;tyrolském městečku&nbsp;Achenkirch, určený výhradně dospělým návštěvníkům (případně i&nbsp;jejich čtyřnohým přátelům), jde ovšem ještě o&nbsp;pomyslný kus dál. Jak jsem se&nbsp;osobně přesvědčil během nezapomenutelného dubnového víkendu, tady se&nbsp;doslova přepisují pravidla odpočinku: Posthotel nabízí 7 tisíc m2 wellness prostoru včetně velkorysého termálního bazénu, několika typů saun, japonské zahrady a&nbsp;tichých zón s&nbsp;výhledem na&nbsp;hory. Najdete tu taky Tao-Spa inspirované východní filozofií nebo různá ájurvédská ošetření pod&nbsp;dohledem asijských terapeutů. A&nbsp;pozor: hotel má dokonce vlastní pramen minerální vody a&nbsp;krytou jezdeckou halu s&nbsp;lipicány!
Adults only resort Posthotel Achenkirch propojuje to nejlepší z&nbsp;holistické péče a&nbsp;zklidnění těla a&nbsp;mysli s&nbsp;dechberoucí alpskou scenerií. Zvenčí budova působí vcelku objemně, až&nbsp;máme problém ji celou zachytit na&nbsp;fotografii.<clink anchorid="2"></clink>
Hoteliérská tradice se&nbsp;tu začala psát již v&nbsp;19. století. „Hotel vznikl na&nbsp;torzu původní budovy pošty,“ popisuje mi marketingový ředitel hotelu Georg Aurbacher v&nbsp;hotelovém lounge. Tím&nbsp;dovysvětluje název, ale i&nbsp;staré poštovní kočáry ukryté v&nbsp;garážích (kde mimochodem mají pro&nbsp;hosty i&nbsp;vlastní myčku). „V&nbsp;osmdesátých letech hotel převzala rodina Reiterů, která jej provozuje dodnes,“ pokračuje Georg, který sám pochází z&nbsp;nedalekého Mnichova. Pětihvězdičkový útulný gigant tím&nbsp;spadá do&nbsp;kategorie rodinných podniků. Vnitřek budovy propojuje důmyslný systém výtahů a&nbsp;schodišť, chodby jsou vizuálně řešené jako pomyslné ulice s&nbsp;falešnými okenicemi, ale i&nbsp;(skutečnými) obchůdky s&nbsp;nabídkou suvenýrů a&nbsp;butikových oděvů.
Zážitek z&nbsp;Posthotelu ovšem nekončí u&nbsp;shoppingu a&nbsp;wellness, jehož si tu lze užívat skutečně od&nbsp;rána&nbsp;do&nbsp;večera. Ostatně, jak mi vysvětluje Georg Aurbacher, většina návštěvníků prostory hotelu během pobytu obvykle ani neopouští a&nbsp;dosyta využívá všech zdejších možností. Pokud byste ovšem toužili po&nbsp;procházce, v&nbsp;blízkosti Poshotelu se&nbsp;nalézá krásné jezero Achensee, jež se&nbsp;pyšní přízviskem „tyrolské moře“. Při&nbsp;pohledu na&nbsp;jeho pohádkově tyrkysovou barvu se&nbsp;však neubráníte spíš srovnání s&nbsp;Karibikem. Voda tu bývá i&nbsp;v&nbsp;letních měsících docela chladná, varuje mě recepční Angela, když&nbsp;patrně zkoumá mé (nulové) otužilecké dovednosti.
Samostatnou kapitolou je hotelová gastronabídka. Šéfkuchařem resortu je Maurice Mehling, který dbá na&nbsp;její pestrost a&nbsp;vytváří sofistikovanou melange lokálních surovin a&nbsp;světových pokrmů. Klasická tyrolská jídla a&nbsp;produkty z&nbsp;vlastní farmy doplňují delikatesy zahraničních kuchyní, nechybějí ani vegetariánské varianty a&nbsp;degustační večery. „Dbáme na&nbsp;to, aby veškeré pokrmy pocházely ze&nbsp;zaručeně lokálních surovin, samozřejmě vyjma nabídky v&nbsp;ovocném a&nbsp;zeleninovém baru,“ doplňuje marketingový ředitel Georg Aurbacher. A&nbsp;připomíná i&nbsp;vinný sklep s&nbsp;více než 20 tisíci lahvemi z&nbsp;Rakouska i&nbsp;jiných koutů světa.
Do&nbsp;Posthotelu Achenkirch jsme se&nbsp;vypravili spíš za&nbsp;rovnováhou než za&nbsp;zábavou, ale našli jsme tam oboje. Je to destinace pro&nbsp;jakékoli období v&nbsp;roce, pokud ovšem vyrazíte na&nbsp;sklonku jara, kdy příroda hýří barvami a&nbsp;letní turistické šiky se&nbsp;teprve formují, určitě nezalitujete – ba právě naopak.<clink anchorid="1"></clink>
&nbsp;

<clink anchorid="3"></clink>
O&nbsp;lyžování v&nbsp;Rakousku už víme vše, ale tamější spa hotely pořád zůstávají poněkud v&nbsp;ústraní – přitom jsou nenápadným turistickým fenoménem. Platí za&nbsp;eldorádo&nbsp;nezapomenutelných zážitků, zejména&nbsp;těch z&nbsp;přívlastky relaxační, poklidné a&nbsp;uvolňující.
Posthotel, luxusní spa svět v&nbsp;tyrolském městečku&nbsp;Achenkirch, určený výhradně dospělým návštěvníkům (případně i&nbsp;jejich čtyřnohým přátelům), jde ovšem ještě o&nbsp;pomyslný kus dál. Jak jsem se&nbsp;osobně přesvědčil během nezapomenutelného dubnového víkendu, tady se&nbsp;doslova přepisují pravidla odpočinku: Posthotel nabízí 7 tisíc m2 wellness prostoru včetně

Posthotel v Achenkirchenu. Pětihvězdičková wellness oáza s bonusem Adults Only

<clink anchorid="8"></clink>
Spojení luxusního vzhledu, maximálního pohodlí a&nbsp;udržitelného přístupu. Díky LWG certifikované prémiové kůži&nbsp;s&nbsp;jemnou texturou získávají tyto tenisky přirozeně patinovaný vzhled, který se&nbsp;s&nbsp;časem ještě zlepšuje. Lehkost, nadčasový design a&nbsp;kvalitní zpracování dělají z&nbsp;tohoto modelu ideální volbu pro&nbsp;každý den. A&nbsp;pokud si je koupíte, vysadí za&nbsp;vás&nbsp;Cariuma dva stromy v&nbsp;brazilském deštném pralese.
www.cariuma.cz
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Česká značka šperků FURIOSA® představuje svou první autorskou kolekci, kterou vytvořila mladá česká tvůrkyně Klara Marie Bliss. Ta se&nbsp;loni na&nbsp;Czech Grand Design překvapivě stala šperkařkou roku, což ji katapultovalo mezi hvězdy. Limitovaná kolekce spojuje nespoutanou ženskou energii, organické tvary a&nbsp;odolný design.
www.furiosa.cz
&nbsp;<clink anchorid="6"></clink>
Začněte si vyrábět vlastní sodovku. S&nbsp;výrobníkem sody Philips GoZero ADD4902BK to zvládnete lehce: nalijete do&nbsp;něj vodu z&nbsp;kohoutku, otočíte a&nbsp;stisknete. Můžete si nastavit vlastní úroveň sycení, a&nbsp;až&nbsp;bude sodovka připravená, přístroj vám dá vědět. Sodovkovač funguje i&nbsp;bez&nbsp;elektřiny a&nbsp;jedna bombička CO2 zvládne vyrobit až&nbsp;60 litrů perlivé vody.
www.datart.cz
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Kompaktní termonádoba PASTERL – Water v&nbsp;jemné modré barvě je ideální na&nbsp;menší porci oběda nebo svačinu. V&nbsp;létě se&nbsp;hodí i&nbsp;na&nbsp;zmrzlinu, má objem 0,35 l. Obsahuje praktickou cestovní vidličku&nbsp;a&nbsp;lžičku&nbsp;uloženou v&nbsp;horní části. Na&nbsp;těsnicí vlastnosti je 100% spoleh. Díky robustní nerezové vložce udrží obsah 5 hodin teplý nebo 10 hodin studený.
www.termoo.cz
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
Značka Planteray nastavuje nový standard pro&nbsp;to, co znamená rum 21. století – propojení respektu k&nbsp;tradici a&nbsp;místu původu, mistrovského blendování a&nbsp;moderního neotřelého přístupu. Novou rumovou éru naprosto přesně vystihuje král mezi rumy Planteray XO 20th Anniversary, který sklízí na&nbsp;prestižních soutěžích úspěchy i&nbsp;po&nbsp;15 letech od&nbsp;svého uvedení. Má lehce nasládlou chuť s&nbsp;tóny skořice, melasy, vánočního koření, rumových čokolád a&nbsp;sušenek.
www.warehouse1.cz
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Ikonická kolekce hodinek Hublot Big Bang letos slaví 20 let. Odvážné modely z&nbsp;keramiky, titanu, karbonu či&nbsp;zlata spojují technickou dokonalost s&nbsp;nezaměnitelným designem. Big Bang je manifestem inovace, precizního řemesla a&nbsp;luxusu bez&nbsp;kompromisů. Pořídíte je v&nbsp;butiku Hublot, Široká 9, Praha 1.
www.hublot.com
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Mana Hotmeal je jídlo o&nbsp;400 kcal s&nbsp;texturou ve&nbsp;formátu pokrmu v&nbsp;500ml kelímku, které přináší výživu na&nbsp;úrovni vesmírného výzkumu, komfort moderního životního stylu a&nbsp;benefity, které překonávají očekávání. Technologie navržená pro&nbsp;vesmír teď přichází i&nbsp;na&nbsp;Zemi – ve&nbsp;formátu, na&nbsp;kterém si pochutná každý: stačí přidat 200 ml horké vody a&nbsp;jíte! Vybrat můžete z&nbsp;příchutí Texas Mexican Chili, Thai Green Curry, Italian Bolognese či&nbsp;Indian Madras. Jídlo je na&nbsp;stole do&nbsp;8 minut.
www.mojemana.cz
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
LED maska Dr. Dennis Gross DRx SpectraLite™ FaceWare Pro&nbsp;představuje špičku&nbsp;v&nbsp;péči&nbsp;o&nbsp;pleť pomocí světelné terapie. Kombinuje červené a&nbsp;modré světlo pro&nbsp;redukci vrásek, zpevnění pleti a&nbsp;zmírnění akné. Pouhé tři&nbsp;minuty denně stačí k&nbsp;viditelnému zlepšení struktury i&nbsp;tónu pleti. Oblíbená volba dermatologů i&nbsp;celebrit.
www.sephora.cz

<clink anchorid="8"></clink>
Spojení luxusního vzhledu, maximálního pohodlí a&nbsp;udržitelného přístupu. Díky LWG certifikované prémiové kůži&nbsp;s&nbsp;jemnou texturou získávají tyto tenisky přirozeně patinovaný vzhled, který se&nbsp;s&nbsp;časem ještě zlepšuje. Lehkost, nadčasový design a&nbsp;kvalitní zpracování dělají z&nbsp;tohoto modelu ideální volbu pro&nbsp;každý den. A&nbsp;pokud si je koupíte, vysadí za&nbsp;vás&nbsp;Cariuma dva stromy v&nbsp;brazilském deštném pralese.
www.cariuma.cz
&nbsp;<clink anchorid="7"></clink>
Česká značka šperků FURIOSA® představuje svou první autorskou kolekci, kterou vytvořila mladá česká tvůrkyně Klara Marie Bliss. Ta

Hrot Boutique

Je možné zbožňovanou značku&nbsp;a&nbsp;produkt vybudovat cíleně? Nebo je k&nbsp;tomu zapotřebí shoda šťastných okolností, které z&nbsp;vašeho výrobku vytvoří něco, co si zamilují lidé na&nbsp;celém světě?
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Lovemarks: The Future Beyond Brands
(Znaménka lásky: Budoucnost za&nbsp;hranicemi značek)
Kevin Roberts
Základní text o&nbsp;značkách, které lidé milují. Roberts, exšéf u&nbsp;Saatchi &amp; Saatchi, tvrdí, že ikonické značky jako Apple překračují loajalitu a&nbsp;stávají se&nbsp;„lovemarks“ díky tajemství, smyslnosti a&nbsp;intimitě. Případové studie zahrnují Coca-Colu i&nbsp;fotbalové kluby. Klíčový úhel pohledu: Roberts sestrojil výraz SISOMO (zkratka anglických slov pro&nbsp;zrak, zvuk, pohyb), aby vysvětlil, jak smyslové zážitky prohlubují emocionální vazby ke&nbsp;značkám.
&nbsp;<clink anchorid="2"></clink>
Brand Hijack: Marketing Without Marketing
(Únos značky: Marketing bez&nbsp;marketingu) 
Alex Wipperfürth
Zaměřuje se&nbsp;na&nbsp;značky jako Red Bull a&nbsp;eBay, jimž přinesla úspěch strategie umožňující spotřebitelům spoluvytvářet jejich identitu. Tvrdí, že milované značky prosperují díky hnutím zdola, nikoli díky reklamám shora. Autor chválí nedostatek kontroly – například model Wikipedie založený na&nbsp;příspěvcích uživatelů – jako super sílu brandingu.
&nbsp;<clink anchorid="3"></clink>
Contagious: How to Build Word of Mouth in the Digital Age
(Nakažlivé: Jak si budovat pověst v&nbsp;digitálním věku)
Jonah Berger
Autor se&nbsp;pokouší rozklíčovat, proč se&nbsp;nápady/produkty (např. videa „Will It Blend?“ od&nbsp;firmy Blendtec) stávají virálními. Nezbytné pro&nbsp;pochopení emocionální rezonance v&nbsp;éře sociálních médií. Základní rámec: Jeho model STEPPS (zkratka anglických slov pro&nbsp;sociální měnu, spouštěče, emoce, veřejnost, praktickou hodnotu, příběhy) vysvětluje, proč některé značky vyvolávají svého druhu posedlost.
&nbsp;<clink anchorid="4"></clink>
The Hero and the Outlaw: Building Extraordinary Brands Through the Power of Archetypes
(Hrdina a&nbsp;psanec: Budování mimořádných značek prostřednictvím síly archetypů)
Margaret Mark, Carol S. Pearson
Autorky používají jungovské archetypy (např. hrdina, rebel, milenec) k&nbsp;vysvětlení, proč značky jako Nike (hrdina) nebo Diesel (psanec) vytvářejí hluboké vazby. Čerpají z&nbsp;mytologie a&nbsp;psychologie. Úspěch Disneyho třeba staví jako archetyp „nevinného“, který prodává nostalgii po&nbsp;jednodušším světě.
&nbsp;<clink anchorid="5"></clink>
Building a&nbsp;StoryBrand: Clarify Your Message So Customers Will Listen
(Jak na&nbsp;StoryBrand: Vyjasněte své sdělení, aby mu zákazníci naslouchali)
Donald Miller
Praktický průvodce pro&nbsp;rámcování značek jako „hrdinské pouti“, jejímž protagonistou je zákazník. Používá příklady od&nbsp;neziskových organizací po&nbsp;technologické firmy, aby ukázal, jak storytelling rodí lásku. Jeho SB7 Framework pomáhá značkám vytvářet příběhy, které jejich produkt vykreslují jako průvodce k&nbsp;úspěchu zákazníka.

Je možné zbožňovanou značku&nbsp;a&nbsp;produkt vybudovat cíleně? Nebo je k&nbsp;tomu zapotřebí shoda šťastných okolností, které z&nbsp;vašeho výrobku vytvoří něco, co si zamilují lidé na&nbsp;celém světě?
&nbsp;<clink anchorid="1"></clink>
Lovemarks: The Future Beyond Brands
(Znaménka lásky: Budoucnost za&nbsp;hranicemi značek)
Kevin Roberts
Základní text o&nbsp;značkách, které lidé milují. Roberts, exšéf u&nbsp;Saatchi &amp; Saatchi, tvrdí, že ikonické značky jako Apple překračují loajalitu a&nbsp;stávají se&nbsp;„lovemarks“ díky tajemství, smyslnosti a&nbsp;intimitě. Případové studie zahrnují Coca-Colu i&nbsp;fo